Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

Pokryteckému Trumpovi vadí údajná podpora terorismu Pákistánem, ale mlčí o jeho atomových zbraních, zatímco severokorejskému vůdci Kim Čong-unovi za ně vyhrožuje válkou....

0
0
Břetislav Olšer
6.1.  2018   Rukojmí
Zloděj křičí, chyťte zloděje - Trump obviňuje Pákistán z terorismu? A co CIA, když s pomocí bin Ládina a Al-Kájdy vyháněla SSSR z Afghánistánu, aby poté drogovou operací CIA v Pákistánu uspokojoval heroin rovněž „klienty“ v USA? A co Saúdská Arábie a její podpora terorismu, když jejích 19 muslimských občanů bylo atentátníky při útoku na USA v září 2001...?
Bože, a jak já mu fandil ve své valašské naivní důvěřivosti a prostotě. Dnes už mě neomluví ani tisíckrát opakované klišé o tom, že „jen hlupák nemění svůj názor", zvláště, když loni při své první zahraniční cestě uzavřel v Saúdské Arábii zbrojní obchodní smlouvy za sto miliard, přičemž se opakoval další veletrh zbraní, když ten poslední se odbyl v Libyi v roce 2011.

Rijád tehdy nakoupil mimo jiné 84 nových a sedmdesát zmodernizovaných stíhaček F-15 a 178 vrtulníků. Kdo tedy podporuje terorismus - Pákistán, nebo USA...? Přitom pákistánská armáda zahájila před rokem rozsáhlou celostátní protiteroristickou operace; bylo vyhlášeno nebezpečí teroristických útoků, když při atentátu Islámského státu v únoru 2017 na známý súfistický chrám v Láhauru zahynulo přes 90 lidí.

Nicméně Donald Trump se stále ve svých cholerických výrocích podobá vyřvávajícímu hokynáři; severokorejského Kima nazývá "rakeťákem". Zapomněl, jak paranoidně dodal, že pokud bude Severní Korea ohrožovat Spojené státy, má se připravit na „totální zničení“...? A teď na Nový rok zase ve svém prvním letošním tweetu zase obvinil Pákistán, že je útočištěm teroristů...

"Spojené státy během posledních patnácti let bláhově pomohly Pákistánu částkou přes 33 miliard dolarů a oni nám nedali nic jiného než lži a klam," uvedl prezident, podle něhož si Pákistán o amerických politicích myslí, že jsou blázni. Pákistánský ministr zahraničí Chavadža Ásif se však už nechal slyšet, že Pákistán americkou pomoc nepotřebuje. Spíš je tomu naopak... První zkoušky jaderných zařízení uskutečnil Pákistán v 80. letech; poslední jaderný test úspěšně provedl 30. května 1998, nyní má cca sto atomových hlavic...



NATO v čele s USA vyšle další tisíce vojáků do Afghánistánu...

Jedna z Trumpových lží, kterou ve svém loňském projevu v OSN zamlčel, je fakt o době pobytu USA v Afghánistánu, potažmo s CIA v Pákistánu: „Já bych chtěl v prvé řadě vědět, proč tam už 17 let vůbec jsme,“ citovaly americké noviny další Trumpův výrok z poloviny června 2017 z jedné z jeho schůzek s generály. Američané mají v Afghánistánu v současnosti 8400 vojáků, většina z nich působí v roli poradců a při výcviku afghánských ozbrojených sil.

Kdepak pouhých 17 roků, ale bratru dobrých 40 už jsou USA v Afghánistánu, kde měli své vojenské poradce a CIA nejméně od 80. let, když tam začala působit sovětská armáda. Tehdy získali afghánští mudžahedíni, proti nimž tam SSSR bojoval, podporu mj. USA, Pákistánu, Saúdské Arábie a Spojeného království.



A právě Donald Trump jako příznačný rozjetý vlečňák s chováním řeznického psa; jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá. Ještě žádný prezident USA nebyl terčem tak brutálního odporu americké veřejnosti...



Zapomněl Trump, jak USA kromě potravin a dopravních prostředků poskytovali mudžáhídům i zbraně, CIA se také podílela ve spolupráci s Pákistánem na školení muslimů v partyzánském způsobu boje; dodávala jim i protiletadlové raketové komplety země-vzduch FIM-92 Stinger, které přispěly k vysokým ztrátám sovětských vrtulníků a dopravních letadel.

Zavčas procitl ze svých fantasmagorií a nedávno na vojenské základně Fort Myer poblíž Washingtonu opět nafoukaně prohlásil, že Spojené státy budou naopak pokračovat v boji proti teroristům v Afghánistánu, aby se vyhnuly nepřijatelným důsledkům rychlého stažení americké armády ze země. Řekl a ještě do Kábulu poslal dalších pět tisíc vojáků US Army.

„Není to boj, který bude trvat dekádu, a tím méně několik let. Jsme zapojeni do generačního boje,“ dodal David Petraeus, bývalý šéf amerických jednotek v Afghánistánu a zároveň také bývalý šéf americké zpravodajské služby CIA, pro britský list The Times. Je to ten samý Petraeus, co byl na v roce 2015 na Dnech NATO v Ostravě a připravil šok tamním pořadatelů, jelikož pro něho neměli generálský pětihvězdičkový hotel...


Saigon - Institut akupunktury, kde se léčí závislí na drogách ze Zlatého trojúhelníku... Snímek Břetislav Olšer

Trump jistě není politický analfabet, ale jen mlží; ví, o existenci důkazů, že zmíněná podpora CIA mudžáhídům byla financována z peněz, jež proudily z obchodu s drogami. Hlavně pak z takzvaného „Zlatého trojúhelníku“ i ze samotného Afghánistánu, kde bylo opium vysazováno mudžáhídy na území, které nebylo pod kontrolou Kábulu.

Toto opium pak bylo převáženo do Pákistánu, kde se pod dohledem a ochranou CIA zpracovávalo a distribuovalo. Do dvou let od zahájení operací CIA v Pákistánu uspokojovalo opium, resp. heroin z něj získaný, poptávky po této látce rovněž „klienty“ ve Spojených státech amerických. Je US Army živou vodou pro zrod podřezávačů krků z řad teroristů IS…?
Kromě materiální pomoci CIA pomohly zprostředkovat i volání a výzvy okupovaných Afghánců po společném džihádu (v původním významu: úsilí za udržení islámských tradic) muslimů (nejen) okolních zemí, ve kterých toto náboženství hrálo hlavní roli. Výzvu Tálibánu postupně vyslyšelo a na bojiště se záhy dostalo několik tisícovek bojujících muslimů z celkem 32 zemí. Bojů na straně mudžáhidů se mimo jiné zúčastnily i pákistánské speciální jednotky, tzv. Černí čápi, převlečení za afghánské mudžáhídy.

Mudžáhíd s americkou protiletadlovou raketovou kompletu země-vzduch FIM-92 Stinger

Trump by měl vědět, za co vděčí USA Pákistánu; s vládou Spojených států a zejména CIA v 80. letech úzce spolupracovala Pákistánská koordinující zpravodajská služba ISI (Inter-Services Inteligence); samotný Pákistán pak zajišťoval logistiku a přesun mudžahedínů na bojiště. Celkem CIA se svými spojenci vycvičila a vyzbrojila přes 100 tisíc afghánských mudžahedínů a zahraničních muslimských bojovníků.

JIž od 60. let minulého století navíc působí USA, resp. CIA v tzv. Zlatém půlměsíci - oblasti střední Asie, zahrnující státy Afghanistán, Pákistán, a ve Zlatém trojúhelníku, jímž je označení občas používané pro oblast jihovýchodní Asie, která se rozkládá mezi hraničními oblastmi Barmy, Thajska a Laosu (někdy býván do oblasti zahrnován i Vietnam). Tato území jsou významným producentem máku setého, který je později zpracováván na výrobu opia exportovaného do celého světa.


Opium se přepravovalo hlavně ze ,,Zlatého trojúhelníku,, na tajnou americkou základnu Long Tien, odtud putovalo loděmi přes Francii do USA. Tato fakta po válce potvrdil i největší výrobce opia v této oblasti Khun Sa, když přiznal, že obchoduje se CIA, jež skupuje celou jeho opiovou úrodu. Americký historik Dr. Alfred McCoy potvrzuje, že tyto nelegální příjmy americké vlády a obchodování s opiem bylo záměrně drženo před Kongresem USA v tajnosti, neboť byly obavy, že by takové operace Kongres neschválil.


Americký odborník přes drogové závislosti Allen Ginsberg v roce 1976 při senátním přelíčení, které bylo vedeno proti vládní CIA, uvedl v obžalobě před Senátem, že CIA pašovala celých osm let z Vietnamu drogy (zejména heroin) v mrtvých tělech amerických vojáků, které byly poté policií distribuovány překupníkům v USA. Produkce opia pro výrobu heroinu je letos v Afghánistánu na historicky nejvyšší úrovni, varuje zpráva OSN.

Jde nyní o 9 tisíc tun, tedy takřka dvojnásobek oproti loňsku. Maková pole se znovu objevují i v dříve „čistých“ afghánských provinciích. Celková plocha, kde se pěstuje mák pro opium, letos zabírá 328 tisíc hektarů, to je o 63 procent více než loni. Podle tehdejšího vrchního velitele spojeneckých sil v zemi Johna Nicholsona bylo na afghánském území dalších 400 až 500 podobných zařízení na zpracování opia. Za alarmující označuje situaci zvláštní zpráva OSN. Produkce opia je letos na historicky rekordní úrovni.


Směr Kábul, pod námi je afghánský Hindúkuš mudžáhídů… Snímek Břetislav Olšer

Zatímco loni získal především Tálibán pro financování svých akcí z makových polí přibližně 4 800 tun opia, letos už je to 9 000 tun. Rekordní produkce podle OSN „pravděpodobně povede k dalšímu nárůstu nestability, ozbrojených útoků a vyšším příjmům teroristických skupin v Afghánistánu“. O příjmech CIA, potažmo USA ani ťuk... V samotném Afghánistánu užívá heroin kolem jednoho milionu lidí z téměř 33 milionů jeho obyvatel.

Výrobu a užívání drog nezastavily ani dlouholeté vojenské mise mezinárodních sil OSN. Za jejich pobytu se dokonce pěstování opia v posledních deseti letech podstatně zvýšilo. A hlavně na afghánském heroinu z opia je podle OSN na světě závislých kolem 50 milionů lidí. Ale kolik to je miliard dávek heroinu, kolik milionů závislých na drogách a kolik dalších milionů mrtvých na předávkování, o tom se také nepíše...


Ze surového opia, tedy zaschlé šťávy z nezralých makovic máku, se totiž nejprve extrahují morfin a další alkaloidy. Teoreticky lze ze 100 kilogramů získat asi 12,3 kilogramu čistého morfinu; lze tak z jednoho kilogramu morfinu získat až 1,29 kilogramu čistého heroinu. Hlavní oblastí produkce je neklidná jižní provincie Hílmand, kde podle zprávy OSN je až třetina zemědělské půdy vyčleněna pro produkci máku. Afghánská vláda tam prakticky ztratila kontrolu nad odlehlými oblastmi provincie poté, co se z oblasti na sklonku roku 2014 stáhly britské a část amerických jednotek. http://svobodnenoviny.eu/kolik-maji-spojene-staty-ve-svete-vojenskych-zakladen-vysledek-by-asi-kazdeho-sokoval/
Stále totiž existují ve světě pouze dvě zásadní a celosvětově uznávaná platidla – ropa a drogy. Většina válek, kterých se zúčastnily Spojené státy, byla jen pro ochranu jejich drogových a ropných zájmů včetně Pákistánu a Afghánistánu, který je největší světový producent opia, ze kterého se vyrábí heroin.

„Nálety na domy civilistů jsou od této chvíle zakázány,“ řekl bývalý afghánský prezident Karzáí už v roce 2011. „Bude-li (NATO) v bombardování pokračovat (…), nebudou jeho jednotky nadále považovány za bojovníky proti terorismu, ale za okupační sílu,“ doplnil. Karzáí výstupem reagoval na incident, při kterém právě vrtulníky NATO zabily ve vesnici Sera Kala v jižní části země 14 civilistů včetně deseti (dle některých zdrojů dvanácti) dětí.

NATO se za událost omluvilo s tím, že se v příslušné lokalitě skrývali bojovníci hnutí Táliban. Jen o dva dny dříve přitom alianční letouny omylem usmrtily 20 afghánských policistů a 18 dalších lidí. Rozchod ve zlém…? http://uk.reuters.com/article/2011/05/31/uk-afghanistan-karzai-idUKTRE74U0WH20110531

Pro britské BBC totiž tehdejší prezident Afghánistánu Karzáí řekl, že USA podle něj způsobily velké utrpení svými útoky porušujícími svrchovanost, ale bez žádané a potřebné stability. Zkrátka vojenské angažmá USA nepřineslo jeho zemi žádné zlepšení bezpečnostní situace, jen utrpení a promarněné lidské životy.



Americké pokrytectví – exministryně zahraničí USA Riceová – exprezident Karzáí… Foto: Reuters

Trump, handlíř s válkami, jistě ví též, co je podzemní pevnost Tóra Bóra, vybudovaná v Afghánistánu s pomocí Pákistánu a CIA jako pevnost Al-Káidy, bin Ládina a Tálibánu, jelikož je několikapatrový jeskynní komplex zásobený elektřinou z hydroelektráren na horských potocích schopný zajistit ubytování pro více než tisíce bojovníků….? Že by USA najednou zapřely Pákistán, toho nezbytného partnera v afghánském boji, jako kdysi Petr Krista...?

Trumpovi prý vadí pákistánská podpora terorismu, ale přitom jeho první zahraniční návštěva jako 45. šéfa Bílého domu vedla do Saúdské Arábie, jejíž muslimští atentátníci zbořili newyorská Dvojčata a zaútočili i na Pentagon, za což chtěl Kongres USA odškodnění pro své občany, než tuto žádost Trump "po známosti" zrušil...

Inu, Bože, a jak já mu fandil ve své valašské naivní důvěřivosti a prostotě, když jsem uvěřil jeho řečem, jak změní Spojené státy k lepšímu... Dnes už mě pro to neomluví ani tisíckrát opakované klišé o tom, že „jen hlupák nemění svůj názor"...

Ilona Švihlíková hodnotí výsledek státního rozpočtu ČR. Proč hlavním problémem není přebytek rozpočtu, ale spíše nápadný nesoulad mezi plánem a realitou a neschopnost státu investovat a strategicky plánovat...

0
0
6.1. 2018   Argument,část článku
Ministerstvo financí zveřejnilo na svém webu výsledky hospodaření státu za rok 2017, který, i když ještě nemáme data za celý rok, bude z hlediska ekonomického růstu i vývoje na trhu práce, velmi úspěšný.Vývoj rozpočtu to potvrdil – státní rozpočet skončil malým schodkem, přesahujícím 6 mld. korun.

Pro jistotu uveďme, že jak příjmy, tak výdaje, se pohybují přes 1 270 miliard, tedy přes jeden bilion korun. S malou nadsázkou tak můžeme výsledek rozpočtu považovat de facto za vyrovnaný.

Pravicová opozice dlouhodobě kritizuje vládu za to, že i v době růstu, a dokonce i velmi vysokého růstu, není schopna držet rozpočtové přebytky. Je to (paradoxně?) argumentace à la Keynes, který rozpočtové saldo uchopil jako aktivní nástroj hospodářské politiky a vyvrátil bludy o tom, že je potřeba mít vždy rozpočet vyrovnaný. Empirická zkušenost nám nicméně ukazuje, že jen málo zemí je schopno v dobrých časech docilovat dlouhodobějších přebytků, spíše jsou deficity menší, nebo je rozpočet, tak jako u nás, víceméně vyrovnaný. Vzhledem ke stavu celkové soustavy veřejných financí u nás a také tomu – jak bylo správně uvedeno i na tiskové konferenci MF – že je ČR schopná obsluhovat svůj dluh velmi dobře a mohla se těšit jako jedna z mála zemí i ze záporných výnosů – nepovažuji tuto skutečnost za primární problém. Saldo rozpočtu by nemělo být dominantním cílem hospodářské politiky – jak to dopadá, když se tak stane, už víme. Zkušenost politiky kalouskovských škrtů, které vedly k druhé recesi, je v tomto ohledu dostatečně poučný (a politicky odstrašující).

Osobně mě – při hrubém pohledu, bez detailnějšího rozboru na plnění jednotlivých kategorií daní atd. – trápí spíše, že a) plánovaný schodek se dlouhodobě a masivně rozchází s realitou b) stát není schopen uskutečňovat naplánované kapitálové (investiční) výdaje.

Podíváme-li se na vysvětlení toho, že rozpočet skončil (opět) podstatně lépe, než bylo v návrhu rozpracováno, pak najdeme příčiny na obou stranách. Příjmy byly vyšší – to i ministryně financí v tiskové konferenci vysvětlovala, protože správně odhadla, že to bezesporu padne jako otázka. Příjmy byly vyšší jak kvůli hospodářskému růstu, který překonal očekávání, tak i, jak tvrdí paní ministryně, kvůli lepšímu výběru daní. Na straně výdajů se snižovaly náklady na obsluhu dluhu (to je právě ten pozitivní vývoj výnosů z dluhopisů), ale bohužel neplnění kapitálových výdajů. (viz také rozhovor s Martinem Fassmannem zde).

Nerozebírala bych odlišnost plánu a výsledku, kdyby rozdíl byl malý a kdyby se jednalo o jednoroční výkyv. Ale podíváme-li se do minulých období, vidíme, že se jedná o jev dlouhodobý a rozdíl značný. Vždyť na minulý rok byl plánován deficit 60 mld., ergo rozdíl mezi skutečností a plánem je přes 50 mld. korun! Někdo jistě může namítat, že se jedná o rozdíl v pozitivním slova smyslu – deficit skončil lépe, než se čekalo. Taková odpověď ale nemůže uspokojit. Jednak nám ukazuje, že je něco špatně v plánování rozpočtu – odborně, či politicky (naplánuju větší deficit, ergo např. podseknu v odhadu příjmy, abych pak vypadal dobře?), jednak je pak potřeba podrobné analýzy, která ukáže, jako v tomto případě, na nedostatečné využití naplánovaných zdrojů na investice.

Zatímco procentní plnění v příjmech celkem bylo přes 102 %, pak u výdajů celkem to bylo 98 %, přičemž už v prvním odstavci MF konstatuje, že se nedočerpalo 22,2 mld. Téma investic zaznívá nejen pravidelně z úst prezidenta, ale bylo také zmiňováno při rozpravě v Poslanecké sněmovně.

Nejde ale jen o EU, jak se často uvádí. Spoléhat se dlouhodobě na zdroje z EU není dobrá politika, nemluvě o tom, že odlivy zisků od nás vysoce převyšují vše, co od EU dostaneme (a což západní země EU čím dál častěji chtějí používat jako bič na „neposlušné“ země, kam patří především Polsko a Maďarsko).(pokračování zde)

Nový manuál: Jak se spoluobčanům představit jako idiot

0
0
7. 1. 2018       Hlavné správy
Česká internetová stránka politiq zverejnila manuál ako môže každý Čech zastaviť Putina. V návode sa píše: Ruský prezident Vladimír Putin napadol Ukrajinu, vo svojej vlastnej krajine zrovnal mesto Groznyj so zemou, rovnako ako Aleppo v Sýrii. Jeho armáda je podľa holandských vyšetrovateľov zodpovedná za zostrelenie civilného lietadla nad východnou Ukrajinou s viac ako 300 obeťami. Britský sudca ho označuje za vinníka vraždy polóniom Alexandra Litvinenka.


Ďalej sa uvádza, že Vladimír Putin vedie proti Západu hybridnú vojnu, to úplne otvorene priznáva aj veliteľ jeho generálneho štábu. Mieša sa do volieb v USA, vo Francúzsku a v Nemecku (aj v Čechách,  napr. voľba prezidenta), Chce zničiť západné zriadenie, jeho demokraciu a právny štát.
V americkom prezidentovi Donaldovi Trumpovi našiel náprotivok, ktorý sa rovnako ako on netají svojím pohŕdaním médiami, deľbou moci a demokratickými inštitúciami. Vzniká nová “Internacionála” nepriateľov demokracie za predmodernú ultrapravicovú (kontra) revolúciu – ktorá je smrteľným ohrozením nášho slobodomyseľného spoločenského systému.
Dobrou správou je, že proti tomu môže každý niečo urobiť. Tu je 14 vecí, ktoré môžu pomôcť zastaviť Putinovu agresiu, tvrdí portál politiq. Aby ste si mohli pozrieť a uvedomiť, ako takáto propaganda funguje prinášame vám týchto 14 bodov tak ako boli publikované:

1.Neprenechajte internet trollom
So svojimi trollmi, ktorí pre neho za peniaze získavajú priaznivcov, ovplyvňuje Putin verejnú mienku v tých krajinách, v ktorých práve sleduje strategické ciele. Mnoho novinárov až po šéfredaktorov si medzitým vypestovalo zábrany o Putinových dezinformáciach písať – vedia, že by sa na nich potom zosypali nenávistné reakcie a sťažnosti. Kto nechce Putinovým trollom prenechať pole pôsobnosti, musí sám siahnuť po klávesnici.

2.Odhaľte propagandisticke lži …
Moskovské propagandistické lži sa pevne usídlili v hlavách mnohých Čechov. Pritom sa každý a s minimálnou námahou môže informovať a byť voči nim odolný. Tri príklady:
-Nikdy napríklad nedošlo k sľubu NATO, že sa nebude rozširovať ďalej na východ. Tieto krajiny práve kvôli Rusku úpenlivo prosia o prijatie.
-Keď v r. 2014 viac ako 90% obyvateľov Krymu v referende uviedlo, že chcú patriť k Rusku, boli už na mieste ruské okupačné jednotky s nabitými samopalmi. Toľko k téme slobodné voľby.
-Rusko začalo vo veľkom štýle posielať svoje jednotky k hraniciam krajín NATO. Severoatlantická aliancia ako odpoveď vyslala na svoje hranice zlomok tohto počtu. Nič viac.

3. … a podivné postavy, ktoré ich šíria
Je prijateľné, aby v diskusných reláciách vystupovali obhajcovia Putina – ale nie, aby sa pravidelne nepriznávali, za koho naozaj hovoria a aby bolo zahmlievané, že títo ľudia patria k propagandistickej mašinérii.
Televízna stanica Phoenix predstavila riaditeľa RT, teda Russia Today Ivana Radionova ako bežného novinára, tiež u generála Haralda Kujata nezmienila jeho spoluúčasť v Putinovi blízkom “výskumnom” ústave.
Zamlčania takýchto zásadných súvislostí posúva ich výpovede do celkom iného svetla.

4. Čítajte kritické médiá a knihy
Na internete nájdete tieto zdroje:
Relatívne kriticky z Moskvy funguje anglickojazyčná “The Moscow Times”.
Pravidelné odhalenia falošných správ a propagandy prináša aj v češtine ukrajinská stránka “Stop Fake”.
Vybrané ruské správy prekladá stránka “Dekodér” (nem.) – sústredí sa na malý počet kritických médií, ktoré nie sú Rusmi takmer vnímané.
Na Twitteri sú veľmi aktívni obaja korešpondenti nemeckej verejnoprávnej televízie ARD Golineh Atay a Udo Lielischkies.
Pravidelné kritické pohľady nájdete aj na webovej stránke Borisa Reitschustra a tiež na jeho facebookovom a twitterovom účte.
Vyšla celá rada kritických kníh o pomeroch v Rusku, o Kremľom šíriacom extrémne pravicovom zmýšľaní a o Putinovej hybridnej vojne. V diskusii s obdivovateľmi Putina sú dôležitou argumentačnou podporou.
“Putinov ruský svet: Ako Kremeľ rozdeľuje Európu”  Od Manfreda Quiringa
“V Putinovej hlave – Filozofia čistého demokrata”  Od Michella Eltchaninoffa
“Systém Putin: Kam mieri nová ruská ríša?”  Od Igora Eidmana
“Putinova skrytá vojna – ako Moskva destabilizuje Západ”  Od Borisa Reitschuster; česky zatiaľ vyšla len jediná autorovho kniha, “Vladimír Putin: Kam kráčaš, Rusko?”
“Nič nie je pravda a všetko je možné” (angl., Kniha vyšla aj po česky u nakl. Dokořán) od Petera Pomeranceva
“Technológia duše”  Od Ulricha Schmida
“Winter ist coming” (angl., Kniha vyšla aj po česky pod názvom Zima prichádza u nakl. Jota) od Garry Kasparova

5. Poukážte na nezmyselnosť porovnávania Ruska s USA
Inak než za čias Sovietskeho zväzu, už nechce dnešná ruská propaganda – navyše špičkovo vyladená americkými profesionálnymi agentúrami – ľudí presviedčať o moskovskom spoločenskom modeli, ale má za cieľ zničiť dôveru ľudí v ľudské práva, demokraciu a v hodnoty všeobecne.
Kritika ruských pomerov sa pravidelne odbíja poukazom: “A čo robia Američania?” Toto porovnanie je úplne nezmyselné. Garry Kasparov to presne popísal: “Porovnávať Rusko a USA je, ako by ste porovnávali masového vraha Jacka Rozparovača s chirurgom, pretože obaja majú skalpel a režú do ľudí.”

6. Nazývajte veci pravými menami
Označenie “Ukrajinská kríza” je zavádzajúce: jedná sa o vojnu, v ktorej už prišlo o život 10.000 ľudí. Rovnako tak zavádzajúci je pojem “proruskí separatisti”: tí sa na východnej Ukrajine síce naozaj nachádzajú, sú ale využívaní ako ochranný štít Moskvy k maskovaniu vlastnej vojenskej intervencie na Ukrajine.
Rusko oblasť integruje do svojho hospodárskeho územia a to až k zavedeniu rubľa. Jedná sa teda o skrytý vojenský vpád a v dôsledku toho aj o okupované územia.

7. Vzbudzujte sebavedomie
Máme fungujúci sociálny, zdravotný, vzdelávací systém a žijeme vo fungujúcom právnom štáte a vo fungujúcej demokracii.
Môžeme sa spoľahnúť na to, že keď zavoláme tiesňovú linku, tak nám polícia pomôže aj bez úplatkov. Že príde záchranka, aj keď nám je cez 70.
V autoritatívnych krajinách ako v Rusku tomu tak nie je. Preto tiež ich vládcovia a ich modely vládnutia, nepredstavujú žiadnu alternatívu. To je potrebné jasne povedať.

8. Staňte sa členmi Memorial …
Jedna z najrenomovanejších ruských ľudskoprávnych organizácií Memorial, má svoju pobočku aj v Nemecku.
Memorial vznikol ako občianske hnutie za čias perestrojky. Jeho najdôležitejším poslaním je spracovávanie stalinistickej hrôzovlády a pripomienka jej obetí. Prvým predsedom Memorialu bol atómový fyzik, disident a nositeľ Nobelovej ceny mieru Andrej Sacharov.
Organizácia je zo strany ruského štátu pravidelne šikanovaná a prenasledovaná. Naposledy bola umiestnená na listinu “zahraničných agentov” – pojem, ktorý bol razený za éry diktátora Stalina a v Rusku plní úlohu „nálepky“.

9. … alebo sa angažujte v Českej republike
70 rokov po skončení 2. svetovej vojny a štvrť storočia po páde Berlínskeho múru považuje mnoho ľudí demokraciu, právny štát aj slobodu za prírodný zákon. Lenže demokracia umiera, ak sa o ňu nestaráme.
Angažovať sa možno v demokratických a západne orientovaných stranách alebo v mimovládnych organizáciách ako Amnesty International. Aj tá najmenšia aktivita je lepšia ako nerobiť nič.
Amnesty International sa napokon za komunistickej totality silno zasadzovala za dodržiavanie ľudských práv v Českej republike.

10. Vyjdite do ulíc
Státisíce ľudí demonštrovali v Nemecku proti vojne USA v Iraku, v Českej republike protestovali tisíce proti americkému radaru v Brdoch. Keď ruské bombardéry cielene zrovnávali so zemou sýrske Aleppo, vyšlo do ulíc pár stoviek ľudí. Chýbajúce protesty na Západe sú Moskvou vykladané ako povzbudenie k ďalším akciám.
Ukrajinci v Nemecku pravidelne usporadúvajú demonštrácie proti ruskej agresii voči ich vlasti, naposledy napr. pri príležitosti Mníchovskej bezpečnostnej konferencie. Informácie o demonštráciách nájdete na sociálnych médiách.

11. Požadujte od vašich politikov zodpovednosť
Každý môže svojho poslanca či senátora vyzvať, aby sa danej témy ujal.
Zmysluplné sú i listy politikom, ktorí sa voči Putinovi správajú obzvlášť priateľsky a napríklad broja za zrušenie sankcií. V Nemecku medzi nich patrí aj bavorský ministerský predseda Horst Seehofer (CSU) alebo jeho dolnosaský kolega Stephan Weil (SPD) až po Sigmara Gabriela (SPD), ktorý sa zasadzuje za Putinov obľúbený projekt – druhú vetvu kontroverzného plynovodu Baltským morom.
U nás v Českej republike je situácia ďaleko jasnejšia a veľmi dobre vieme, o koho sa jedná. Na rozdiel od Nemecka sa dotyční svoje snahy už ani nesnažia skrývať. Od hradnej štafáže až po najrôznejších vítačov Nočných vlkov, a podobných rádobypolitikov. Dobre vedia, že by sa v demokracii neuživili, preto aby zabetónovali svoje pozície, smerujú našu krajinu k plutokracii

12. Choďte na dovolenku na Ukrajinu
Ukrajina je nádhernou krajinou s pôsobivými pamiatkami a pamätihodnosťami: Ľvov, bývalý Lemberg, je jedným z najkrajších európskych miest so stredomorskou atmosférou, Karpaty ponúkajú krásnu prírodu a v zime lyžovanie. Odesa je fascinujúca svojimi plážami.
Vďaka výmennému kurzu ukrajinskej národnej meny hrivny je pre západoeurópanov dovolenka na Ukrajine vyslovene lacná, aspoň ak sa budete držať od nóbl hotelov.
Dovolenkou na Ukrajine vysielate Ukrajincom jasný signál solidarity. Nemajte strach: mimo vojnových území na východe Ukrajiny je krajina bezpečnejšia než Chicago.

13. Rozvíjajte priateľstvo
Pre kriticky zmýšľajúcich občanov v Rusku je podpora zo Západu obzvlášť dôležitá – a pre nekritických predstavuje stretnutie s inými názormi rozšíreniu ich horizontov.
Mnoho Rusov a Ukrajincov hovorí anglicky a nemecky. Čeština je zase veľmi podobná reč, Rusi žijúci v Českej republike nášmu jazyku väčšinou bez problémov rozumejú. Jednoducho sa pomocou sociálnych sietí skontaktujte s ľuďmi z Ruska aj Ukrajiny, budujte a udržujte kontakty.

14. Prispejte svojimi nápadmi
Máte ďalšie návrhy, ako sa dá Vladimír Putin a jeho autoritárska (kontra) revolúcia zastaviť? Napíšte mi najlepšie do komentárov pod článkom na webe alebo na Facebooku!

Velké země vždy toužily ovládat celou Evropu. Vždy si hrály na rovnost, ale byl to jen marketing. Historik Vondruška připomíná věci, které se v Bruselu opravdu nebudou líbit

0
0

rozhovor s historikem Vlastimilem Vondruškou
6.1.2018 ParlamentíListy

Evropská integrace je myšlenka stará jako evropská civilizace sama. Velké evropské země měly vždycky touhu ovládnout celou Evropu, ať již násilím či „dobrovolně“. A je jedno, jakou tomu dávaly nálepku. Integrace v evropských dějinách vždycky byla a je procesem, který si hraje na rovnost, ale je to jen šikovný marketing. Spisovatel a historik Vlastimil Vondruška v té souvislosti označuje Evropskou unii za nefunkční politický moloch, který tu nebude na věčné časy. Jen ti, které tato hydra živí, ji milují a hájí, a to tím agresívněji, čím hůře se jí vede.

Přelom starého a nového roku bývají důvodem k zamyšlení nad tím, co se v tom uplynulém podařilo a nepodařilo, stejně jako nad tím, co lze očekávat od roku začínajícího. Co při této příležitosti z hlediska společenského napadá vás?


V komentářích jsem se dočetl, že rok 2018 bude úhelný pro Evropskou unii, některé doufají v uklidnění poměrů a jiné předpovídají, že to bude její konec. Protože znám dějiny a tvrdím, že se modely vládnutí neustále opakují, přiznám se, že já od nadcházejícího roku nic zlomového neočekávám. Žádná politická hydra totiž neodejde naráz a snadno. Ale stejně tak se nedokáže polepšit, odhodit své špatné vlastnosti a stát se andělem rozumu a štěstí.

Na jakých historických příkladech byste tato tvrzení nejlépe ilustroval?

Středověká Římská říše se po několika staletích úspěchů dostala do hluboké krize. Jejím panovníkem byl v té době Karel IV. a právě on dal svou legislativou autoritě císařů poslední ránu z milosti. Ti další sice dál užívali honosný titul císaře a zasedali v čele říšských sněmů, které však už byly většinou naprosto zbytečné. Nefunkční moloch tak přežíval až do počátku 19. století a nebýt Napoleona, existuje snad dosud. Žádná hydra totiž neumře dobrovolně.

Obdobným osudem si prošly všechny politické molochy minulosti. Postupné umírání zná čínské císařství, ruské samoděržaví či Vysoká porta, tedy turecká říše. Je naprosto iluzorní si myslet, že Evropská unie je na věčné časy. Civilizace se rodí a umírají, stejně jako lidé. Některé dříve, jiné později.

Nezviklá vás ani to, že jasně převládají hlasy o světlých zítřcích a zářivé budoucnosti Evropské unie, zatímco slova o nefunkčním politickém molochu nebo dokonce o jejím konci jsou jen ojedinělá?

Komentátoři, kteří kárají či přímo kriminalizují všechny, kteří si troufnou špitnout, že se Evropská unie nějak nepovedla, to samozřejmě nechápou a odmítají uznat. Evropská unie na věčné časy a nikdy jinak! Hydra má totiž tu vlastnost, že dokáže živit mnoho dětiček, a ty ji samozřejmě milují a hájí. Ovšem čím hůře se jí vede, tím méně těch dětiček uživí. A tím agresivnější je ona sama i její dětičky.

Pro tuto chvíli zanechme alegorií a přejděme k tomu, jaká je realita. V jakém vývojovém bodě se nacházíme?
Evropská integrace je myšlenka stará jako evropská civilizace sama. Římská říše, ta antická, integrovala dostupný svět pod svou vlajkou. Kritikům sděluji, že vím, že vlajky tehdy nebyly, ale tohle je srozumitelnější než napsat, že integrovala svět pod své orly. Antická římská říše byla velmoc, která sjednotila zákony a snažila se o všeobecné pozdvihnutí hospodářství, přitom ovšem respektovala místní bohy a zvyklosti. Chovala se tedy racionálně a vydržela šest století, tedy pokud její velmocenské postavení počítáme od porážky Kartága.

O integraci se evropské země snažily i později. Středověká říše římská, příznačně později zvaná „národa německého“, přijala jako integrující ideologii křesťanství. Právě křesťanství proměnilo společnost, vneslo do ní nové ideje, nový étos, pokulhávat však začalo ve chvíli, kdy přestalo respektovat odlišnosti místních arcidiecézí a na IV. lateránském koncilu se vše podřídilo výhradně vůli neomylného papeže. Prostí věřící byli vyřazeni ze hry a církev si začala osobovat právo rozhodovat o všem, i o tom, co stálo mimo výsostný svět víry. A to byl začátek konce středověké integrace.

Přišly ale další. Kde se bere v Evropě ta touha po sjednocování?
Další pokusy měly ve srovnání s tím už jen jepičí životy – habsburská monarchie, Osmanská říše, Napoleonovo císařství, proletářská internacionála, Třetí německá říše. Evropské země měly vždycky tendenci se sjednocovat. Nebo lépe řečeno, velké evropské země měly vždycky touhu ovládnout celou Evropu, ať již násilím či „dobrovolně“. A je jedno, jakou tomu dávaly nálepku. Integrace v evropských dějinách vždycky byla a je procesem, který si hraje na rovnost, ale je to jen šikovný marketing.

Z čeho usuzujete, že jde také v případě Evropské unie jenom o trik? Copak Česko a další země bývalého východního bloku jsou něco méně než ostatní členové?

Nejde o to, co marketingově říkají v Bruselu, ale jak se na nás reálně dívají. Podívejte se na skutečnou dikci polemik a komentářů, podívejte se na to, jak povýšeně jedná Západ se střední a východní Evropou. To, co si dovolí Dánsko či Španělsko, by nikdy neprošlo Polsku nebo Maďarsku. Když prezident Václav Klaus odmítal podepsat Lisabonskou smlouvu, křičel na něj Martin Schulz, jako by to byl zlobivý kluk. Přitom šlo o prezidenta suverénního státu na jedné straně a na druhé o bruselského úředníka. Jenže prezident byl z Východu a Schulz je Němec, tak jaké ohledy? 

celý rozhovor zde

Struma: Tragédie lodi naděje - největší námořní civilní katastrofa II. světové války

0
0
Yekta Uzunoglu
7. 1. 2018
Na konci roku 1941 se II. světová válka se dostala do své strašlivé fáze. V tom období Němci zavraždili v rumunském městě asi 4000 Židů a mezi rumunskými Židy vypukl strach a panika. Každý z nich hledal jakoukoliv cestu k útěku. Byli bezmocní.... Téměř celá Evropa byla okupovaná hitlerovským Německem. Turecko kvůli svým dobrým vztahům s hitlerovským Německem nedovolovalo, aby Židé jeli přes Turecko do Izraele, přesto ale mnoho Židů bylo ochotno učinit vše, co bylo v jejich silách, aby aspoň zachránili svoje děti. Tak si přečetli v novinách, o nějaké transatlantické lodi patřící řecké společnosti s panamskou vlajkou a v reklamě byla úmyslně použita fotografie Queen Mary. Ale skutečná loď byla postavena někdy v roce 1867, měřila 46 metrů a byla ze dřeva s maximální kapacitou 100 cestujících.

Cestovné z rumunského přístavního města Constantia do Izraele cenila 1000,- USD. Židé prodali vše, co měli, aby mohli svoje děti a někteří i sami sebe, dostat z Rumunska do Izraele. Loď byla zchátralá, přesto Židům nezbývalo nic jiného než to, že se s lodí dostanu až do Izraele, byla to jejich poslední naděje. Na loď s maximální kapacitu 100 lidí bylo umístěno 769 „cestujících“ a měla jednu jedinou toaletu. Strava cestujících spočívala v tom, že dostali jeden pomeranč trochu pistácie a cukr a jednou za 3 dny čaj. Třetí den se na cestě porouchal motor lodě a kapitán sebral vše, co měli cestující u sebe (zlaté cenné předměty) za opravu motoru a když loď se dorazila do Istanbulu, praskl tentokrát motor a loď už nebyla schopna plavby.Loď STRUMA měla přezdívku „Tlusťoch“!

Přestože loď vysílala S.O.S., turecké pobřežní jednotky nedovolily lodi se přiblížit k přístavu. Jeden fyzicky zdatný mladík zkusil jedné noci proplavat k břehu, podařilo se mu to, ale následně byl pobřežní hlídkou zadržen a převezen zpět na loď. Tehdy se v Turecku žijícímu Židovi Simon Brodovi podařilo podplatit některé turecké činitele, aby alespoň jemu dovolili jednou za tři dny přivézt na loď stravu, kterou financovali Židé z USA.

Po 62 strašlivých dnech pro ty, kteří byli na lodi, Anglie se konečně rozhodla přijmout 28 dětí ve stáří od 11 do 16 let, ale Turecko na to nepřistoupilo a nedovolilo, aby těch 28 dětí opustilo loď. Židé na lodi u istanbulského břehu napsali na bílé prostěradlo: „Pomoc ženám“. A to neměli dělat, onou noc 200 tureckých policistů vtrhlo na loď a nejen že roztrhali nápis, ale zmlátili do krve všechny a zavřeli je do spodní části lodě, do všech prostor, kde je jen mohli uzavřít, aby nebyli vidět na lodi. A poškodili stěny lodě, jak jen mohli, přivázali loď za svůj turecký tahač a odvezli ji na hluboké Černé moře, nechali loď tam a vrátili se zpátky.

Loď naděje čekala na svou smrt ve vlnách Černého moře s 769 Židy na palubě….

Jak to bylo přesně, to nevíme, dle pofiderního, ničím nepodloženého oficiálního tvrzení Turecka, nějaká sovětská ponorka údajně vyslala signál a když z lodi nedostala odpověď, tak loď považovala za nepřátelskou loď a sestřelila ji, ale údajně ….to je ta verze alá Turecko ....

24. února 1942 cesta, která začala 14.12.1941, skončila na dně Černého moře. Ze všech se 769 lidských duší zachránil pouze jeden jediný člověk Davit Stoliar.


David Stoliar

Než byl David zachráněn – ve svých pamětech to popisuje - chce ze zoufalství vytáhnout z kapsy kapesní nůž a podřezat si tepny, z chladu však jeho prsty už neměly sílu nůž otevřít…. bylo mu 19 let… a dodnes není objasněno, jak je možné, že se v blízkosti nacházela turecká loď, která zachránila Davida, o kterém si mysleli, že patří k personálu….

Tenkrát ale i dlouho poté všichni svalovali vinu na Sověty, ale zapomněli na skutečnost, že předseda vlády Turecka Refik Saydam, nezapomněl s úmyslem získat vetší sympatie u hitlerovského Německa sdílet v těchto osudových dnech pro 769 lidských duši : "Turecko nebude přeci poskytovat pomoc nežádoucím lidem. Toto je naše cesta. Proto jsme je nenechali vystoupit z lodi v Istanbulu”…..

Plastika STRUMY v městě Ashod - Izrael

Desítky let nikdo nesměl v Turecku o té zrůdnosti psát, bádat, publikovat. Když v roce 1990 filmová společnost Umut Sanat (Umění naděje) chtěla o tomto natáčet film, nebylo jí to dovoleno.

V roce 2000 Angličan Greg Buxton, vnuk jednoho z personálu lodě, když chtěl v tom místě hledat trosky lodě pod mořem, Turci mu to nedovolili!

Pár let později konečně jedna společnost přeci dostala povolení – dle všeho díky nehorázným úplatkům – našla skutečně jen šest mil - to jest ve výsostních vodách - daleko od tureckých břehů v hloubce 70-80 m trosky lodě..

Jediný, kdo se zachránil, byl Davit Stoliar, který díky nadlidskému úsilí Simona Broda směl krátce zůstat v Turecku, následně se ilegálně dostal přes Sýrii do Izraele, tam se dal k anglické armádě, bojoval proti Nacistům, po válce odejel do USA do Oregonu. Přes Sýrii až do Izraele šel bos a tak v Oregonu po letech založil továrnu na boty a neuvěřitelně zbohatl. V roce 2001 přicestoval do Turecka, našel toho, kdo mu byť nechtěně zachránil život a odměnil se mu a teprve před třemi roky ve věku 91 let zemřel.


Jen v Izraeli v městě Ashod v podobě plastiky se smí lidstvo dozvědět o té lidské zrůdnosti spáchané na úkor lidskosti.  ZDE


Jednadevadesátiletý David Stoliar vzpomíná a mluví o smyslu života (2014, anglicky)

Možných sedm prvních dam Česka společně filozofovalo; vybral jsem jen tři, jejichž muži jsou víc než mimo realitu; mám jen jedny nervy - Talmanovou, Horáčkovou a Hynkovou; God Save The Czech Republic…

0
0
Břetislav Olšer
7.1. 2018  Rukojmí
Jak pravily: Ženy a partnerky sedmi prezidentských kandidátů by se v roli první dámy zaměřily na charitativní činnost, v podstatě si hrály na soutěž Miss World, kde finalistky hovoří populistické klišé a žvásty o světovém míru, péči o děti a staré lidi.
Shodly se na tom koncem týdne v debatě, kterou v Pražské křižovatce uspořádala Asociace společenské odpovědnosti. Pro nedostatek místa se nyní budu věnovat jen třem kandidátům, resp. jejich ženám, ke všemu je Hannig vdovec...

Na úvod již uváděná připomínka: Deník Mladá fronta Dnes s odkazem na ústavní právníky napsal, že poslanec nebo senátor může připojit pouze jeden podpis pod prezidentskou kandidaturu. Díky podpisům opakujících se poslanců či senátorů nejspíš podmínky nezákonně splnilo pět prezidentských kandidátů.

Jedním z nich je i Mirek Topolánek, jehož druhá manželka Talmanová filozofovala, že vidí nebezpečí vážnější než některé jiné diskutující ženy, ale zároveň nechce, aby v Česku vznikaly další „nahnědlé strany“.

Myslela tím snad slova svého muže Topolánka, který je nahnědlý a hulvát k tomu, až to bolí, viz zde: Topolánek jednou napsal jistému novináři chronicky známý nacistický kec: Es kommt der Tag, jindy zase vyslal do světa zvěst, že „přijde noc dlouhých nožů“ i Osvětimské lži… a pak se formou SMS, jakoby se styděl jednat z očí do očí, omlouval premiéru Janu Fischerovi a ministru dopravy Gustavu Slamečkovi za mírně dementní slova:

“Křesťanství je pro mě názor. Prvotní křesťanství bylo bez církve, církev se chopila díky různým liturgickým… díky oblbování mas, díky brainwashingu – totálnímu vymývání mozků, jímž se zmocnili těch lidí a jejich mozků… Gustav Slamečka, když jde do tuhého, tak jako gay uhne. Fischer, ten je Žid, není gay a uhne ještě dřív. To souvisí s jeho charakterem…“

Talmanová rovněž řekla, že má obavy o demokratický vývoj v zemi. Kdyby bylo vše v pořádku, její muž Mirek Topolánek by na prezidenta nekandidoval. „Něco se ve mně zlomilo, když česká policie chránila čínské rozvědčíky proti českým občanům,“ prohlásila bývalá poslankyně za ODS a žena bývalého premiéra, který do prezidentské volby vstoupil na poslední chvíli. Narážela tím na počínání české policie při návštěvě čínského prezidenta Si-Ťin Pchinga...

V roce 2009 Topolánek žoviálně prohlásil, že bez něho se to na Olympiádě v Pekingu obejde a zapapouškoval známou repliku, že už berlínskou olympiádu v roce 1936 zneužili nacisté pro svoji propagandu. Nerad by prý pekingským ceremoniálem oslavoval jen sílu a velikost komunistické Číny. „Navíc Lucie Talmanová je ve spolku přátel Tibetu, takže to bych jí přece nemohl udělat...” A stejně to pak udělal pro svého syna a do Pekingu odletěl...



https://www.youtube.com/watch?v=kv_CjgLQUeU

A jak se sama Lucie Talmanová svého času sama trapně chovala k českým rozvědčíkům. Když se vrátila ze společné dovolené tehdy ještě s milencem Topolánkem v Itálii v Toskánsku, kde se v čele s firmou ČEZ uzavíraly podvodné kšefty? Napsala o tom dokonce svůj blog:

„Tak jsem se doslechla, pane Randáku, že prý máte nějaké fotografie a videa z mé rodinné dovolené. To je milé, že se o nás tak staráte. Jen mě trochu mrzí, že jste mi je nenabídl. Chci Vás proto touto cestou požádat, jestli je možné od Vás tyto materiály dostat.

Víte, ono je dost náročné dostat Mirka Topolánka někam na delší dovolenou. A když už se to povede, nemyslí na to, že by nás tam měl fotografovat, natož natáčet. Věřím, že díky Vaší laskavé pozornosti bych tak mohla přeci jen mít z naší první opravdové dovolené pořádnou dokumentaci.

Četla jsem, že Vás to focení a natáčení přišlo hodně draho. Prý na statisíce. To je opravdu velká obětavost. Zvláště, když už to teď jako bývalý ředitel nemůžete naúčtovat rozvědce. Ráda Vám za Vaše materiály zaplatím. Mohlo by to alespoň trochu snížit Vaše náklady, které jste tak nezištně a z vlastní kapsy vynaložil na dokumentaci naší rodinné dovolené.

Milý pane Randáku, ještě jednou Vám chci poděkovat za to, že se tak staráte a doufám, že se domluvíme k oboustranné spokojenosti.

S úctou Lucie…“ https://talmanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=95467



Prpuštěný vrah Ďuričko a Talmanová. „Ďuričko s LT (Talmanovou) moc chodit chtěl, ale fakticky se nepotkal se zájmem,“ okomentoval to expremiér Topolánek v SMS...http://www.rukojmi.cz/clanky/domaci-politika/4846-duricko-je-na-svobode-a-opatril-si-neprustrelnou-vestu-do-vezeni-musel-kdyz-branil-svoji-tehotnou-pritelkyni-pred-zurivym-napadenim-kolotocare-kocky-ktereho-v-sebeobrane-zastrelil

Rychle jsem prohlédl archiv blogu iDnes, ale očekávaný efekt se nedostavil. Neobjevil jsem totiž blog, v němž by Lucie zdvořile žádala o totéž agenturu pararazziho Antonella Zappadiho, fotografa deníku španělských socialistů El País, jehož nahaté snímky z Berlusconiho vily na Sardiníii, místa jiné dovolené Lucie a jejího druha Mirka, socanský plátek otiskl.

El País – Země je největší španělský kastilský deník se 457 000 prodanými výtisky. Absolutní rekord ve čtenosti mají internetové stránky ElPais.com, na které si čtenáři kvůli fotografiím z rodinné pohodičky Lucie Talmanové jen během jednoho dne odpoledne klikli víc než osmsettisíckrát. Celková návštěvnost během jediného dne pokořila hranici tři a půl milionu návštěv.

Mirek sice napřed upejpavě zapíral, že nějaké takové fotky vůbec existují, aby vzápětí šel s pravdou ven. Dělal zkroušeného, ale bylo jasné, že je na svůj “nástroj”, údajně fotomontáž, patřičně hrdý. A jeho družka Talmanová ho hájila před socialistkou Borůvkovou slovy…

“Fotografie Mirka Topolánka otištěná v listu španělských socialistů El País je samozřejmě fotomontáž. Ujišťuji vás, Aleno Borůvková, že o tom vím rozhodně více, než vy,“ napsala Talmanová, ale na jejím místě bych si nebyl tak jistý s její prioritní znalostí nahého těla svého milence….

Berlusconiho vilu a nahé hosty, které deník El País otiskl na pěti snímcích, už jedním dech přečetla a zhlédla nejenom Evropa. Fotograf Antonello Zappadu při honu na Berlusconiho nastřádal na 400 fotografií, z nichž ale většinu v rámci svobody slova nechal italský premiér policií zabavit a soudně zakázat jejich zveřejňování.

A co na snímky říká Mirek Topolánek? „Neoestébácké metody dvacet let po revoluci ohrožují samu podstatu demokracie. I kauza Savoy, nemožnost potrestat Randákův a Dimunův jednoznačný podíl na porušování zákonů, ukázala slabost stávajících možností obrany,“ reagoval v SMS pro Právo šéf ODS Mirek Topolánek na to, že měl Randák šířit fotografe z jeho dovolené.

Žádný Randák, ale fotograf Antonello Zappadu při honu na Berlusconiho nastřádal na 400 fotografií...

„Ať už to dělá Randák nebo někdo jiný, společnost se musí bránit. Jako potenciální premiér chci ústavní svobody, tedy i právo na soukromí garantovat,“ uvedl Topolánek a dodal: „Moje dovolená je v tom nepodstatná“. A bývalý šéf české rozvědky Karel Randák jen poznamenal: „Vždyť je to nechutné, celé tohle bratrstvo kočičí pracky…“

A já dodávám: Zloděj křičí, chyťte zloděje! Kupodivu však není v médiích rozhořčená řeč o tom, s kým se na dovolené „náhodou“ stýká česká politická elita a proč, ale že si ji někdo vůbec dovolil vyfotografovat a snímky zveřejnit. A fotografie zachycující nejen Topolánka, ale i další politiky, podnikatele a lobbisty, pořídil v červenci 2009 v Toskánsku podle informací MF DNES bývalý pracovník rozvědky Petr Bakeš... http://zpravy.idnes.cz/pro-rozvedku-kauza-toskansko-skoncila-odevzdala-tajnou-zpravu-ps8-/krimi.aspx?c=A091019_152124_krimi_js…

A další po postu první dámy roztouženě prahnoucí je Michaela Horáčková, jež coby misska při svém projevu pateticky prohlásila, že by jako první dáma chtěla pomáhat dětem, které nemohou vyrůstat v rodinném prostředí. "Je to dlouhodobá záležitost, nezačínám s tím teď," upozornila, že se takovým aktivitám už věnuje. Chtěla by také inspirovat lidi k tomu, aby se více osobně angažovali na pomoc druhým. "V současné společnosti se vytrácí prostor projevit svou lidskost," podotkla.

Jakou že to lidskost v sobě skrývá její Michal Horáček? Jako kandidát na prezidenta Česka je v plném běhu svého Horacek-tour, během něho se kasá před mnohdy poloprázdnými hledišti svými naprosto schizofrenními hrdinskými činy proti komunistickému zřízení.

Popisuje třeba, jak mazaným podvodem oblafl StB a naše bezpečnostní služby, když si v roce 1974 dal na výjezdní doložku do USA místo razítka komunistického svazu mládeže dědečkovu pečeť entomologické společnosti se včelou. za což musel po návratu do komunistické vazby. Přitom jedním šmahem veřejně prezentuje zmíněné bezpečnostní služby jako naprosto bezprecedentně nekompromisní se špehováním všeho druhu na každém kroku, jimž neuniklo absolutně nic. Ale při kontrole dokladů pro výjezdu do Spojených států se nechají ošálit včelařským razítkem.

Vedle zevrubných popisů estébácké šikany a naprosto bezohledného omezování svobody cestování po celém světě, jaksi opomněl vzpomenout na svoji žurnalistickou anální službu minulému režimu v agilní činnosti pro Mladý svět, jenž byl sice považován za „ostrůvek svobody v moři totality“, přičemž ani Horáčkovi nevadilo, že zatímco on má uvnitř časopisu reportáže ze země amerického snu a neomezených možností, zatímco úvodníky do toho samého „mlaďáku“ psali i přední komunisté Lubomír Štrougal či Miloš Jakeš.

Horáček byl patrně nejprivilegovanějším redaktorem. (Šéfredaktorka “Mladého světa” Olina Čermáková byla, jestli mě paměť neklame, manželkou tehdy nejvyššího cenzora Zdeňka Čermáka, předsedy Úřadu pro tisk a informace…) A vrcholný stranický tisk si vybíral jen ty nejschopnější, nejkonformnější a natolik „spolehlivé“, že ani nemuseli do KSČ. Aby se strana a vláda mohly chlubit, jak jsou demokratičtí, když mají v 80. letech svá nekomunistická novinářská esa, která kývnou na normalizaci, sovětské vojáky v republice a ani je nenapadne emigrovat…

Ano, Horáček, asi jako každý „bookmaker“ v Chuchli, rovněž přijímal i „černé sázky“, což ostatně na svých populistických seancích s voliči sám přiznává. Je nepravděpodobné, že by se o tom soudruzi nedozvěděli. Jak to, že mu něco takového procházelo v tehdejším velmi prorežimním časopisu Mladý svět…?
Veřejně známý životopis Michala Horáčka tak začíná až v roce 1989, kdy se mu podařilo skrze iniciativu MOST společně s Michalem Kocábem navázat dialog s tehdejším předsedou komunistické vlády Ladislavem Adamcem. Od té doby jsou Kocáb i Horáček vnímáni jako jedni ze "strůjců" sametové revoluce… Kocáb – StB…

Druhým kandidátem na prezidenta ČR, co měl deset nezákonných podpisů od více zákonodárců, je Jiří Hynek, jehož žena Eliška Hynková by zase chtěla pomáhat lidem v záchranných složkách, kteří nasazují životy při pomoci ostatním. Věnovat by se ale chtěla i dalším skupinám.

"Určitě bych nezakládala nadace nebo speciální sbírky, těch je mnoho a už tak je těžké se v nich orientovat. Pomáhala bych těm stávajícím a snažila se seznámit lidi s tím, jak mohou pomoci. Aby si uvědomili, že ta pomoc není jen o penězích,"řekla a všechny dojala, když si představili zbrojní průmysl jejího muže bez peněz....

Strana Realisté navrhla jako kandidáta na Hrad jednoho ze zakladatelů hnutí Jiřího Hynka, prezidenta Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu; jeden z pěti kandidátů, co se navzdory české justiční mafii dostal na kandidátku potencionálních prezidentů ČR podvodem…

Pozoruhodná je kariéra dnes zbrojaře Jiřího Hynka. Od roku 2011 je prezident a výkonný ředitel Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu České republiky. Je vedoucím české delegace v průmyslovém poradním orgánu NATO, členem Rady pro výzkum, aplikovaný vývoj a inovace Ministerstva obrany a působí taktéž v lektorském týmu vysoké školy CEVRO Institut. Je podruhé ženatý, má tři syny a dceru...

Podle mentora Realistů Petra Robejška je Hynek vhodným kandidátem. „Jiří Hynek se dvacet let pohybuje v bezpečnostní oblasti, perfektně zná prostředí armády a velmi efektivně zastupuje zájmy českého průmyslu v zahraničí,“ uvedl.

„Pro nás je česká armáda pouze referenčním místem. Říkám to naprosto bez obalu. Objemy, které dodáváme do české armády, ačkoli se rozpočet navyšuje, jsou pořád nedostatečné na to, aby náš průmysl mohl existovat. Armáda je i přesto pro nás naprosto klíčová. Kamkoli exportujete, tak první dotaz, který dostanete, je ano, produkt se nám líbí, ale používá ho vaše armáda,“ řekl zbrojař Hynek na rádiu Zet.

„Chtěl bych být prezidentem hrdého a sebevědomého národa lidí, kteří se nebojí se vztyčenou hlavou říct svůj vlastní názor,“ uvedl nadšeně Jiří Hynek. „Národní zájem pro mne vždy byl, je a bude na prvním místě,“ dodal. Chtěl by tedy, aby se vrátily doby národního zájmu, kdy jsme byli zbrojnicí Třetí říše? Vrátíme se do času před zradou západních mocností v Mnichově, když už tehdy v očekávání 2. světové války se Československo připravovalo na svoji obranu...?



Jak jsme si tedy přes toto žvanění vedli v obchodu se zbraněmi? Česko dodalo jen v roce 2007 Libyi obrněná vozidla v celkové hodnotě 1,9 milionu eur a chemické zbraně za 421 tisíc eur, píše se ve zprávě Amnesty International. Do Egypta Česko exportovalo palné zbraně pro nevojenské účely za 126 tisíc dolarů a zásobníky do brokovnic v hodnotě 127 tisíc dolarů.

Největší dodávky zbraní z Česka na Blízký východ ale směřovaly do Jemenu. Režimu prezidenta Alího Abdalláha Salíha dodalo Česko obrněná vozidla, těžké zbraně s ráží nad 20 milimetrů a munici do nich. Mezi roky 2007 až 2009 šlo o vojenský materiál v celkové hodnotě přes 10 milionů eur.

Zpráva AI tak zkoumá dovozy zbraní do pěti států sdružených do spolku MENA, mezi něž patří Egypt, Sýrie, Libye, Bahrajn a Jemen. Zpráva sleduje období od roku 2005 do vypuknutí série revolucí známých jako Arabské jaro v roce 2010. „Při potlačování demonstrací v Egyptě a Bahrajnu policie často používala brokovnice s ničivým, smrtícím efektem,“ píše se ve zprávě. Je možné, že na náměstích v Káhiře policie střílela do lidí i patronami dovezenými z Česka.



Anebo aby se, pane Hynku, víc prodávalo pardubického semtexu, který je za většinou atentátů současnosti po celém světě? Takové obchody má na mysli, když jen výše jmenované Libyi jsme dodali výbušniny a byl z toho nejkrvavější teroristický útok v Evropě, který se odehrál 21. prosince 1988 ve skotském Lockerbie, kde výbuch bomby v letadle nepřežilo 270 lidí. Tato plastická trhavina byla vyvinuta koncem 50. let a sériová produkce probíhala v šedesátých letech.

Má snad pan Hynek na mysli dioxin z chemičky Spolana Neratovice, který zabil při kobercových náletech v 72 milionech litrů defoliantu Agent Orange ve Vietnamu miliony lidí a způsobil tam největší ekologickou katastrofu…?

„Cílem bylo též zničit zemědělské plodiny sloužící jako zdroj potravin pro nepřítele. Nejvíce se používala 2,4-dichlorfenoxyoctová kyselina (2,4-D), 2,4,5-trichlorfenoxyoctová kyselina (2,4,5-T) a jejich směs známá pod kódovým označením Agent Orange,“ řekl ve své zprávě Miroslav Šuta, nezávislý konzultant v oblasti ekologických a zdravotních rizik.

A co Ivana Zemanová? Je jen domácí kuchta?

V posledních měsících se skrze Nadační fond Ivany Zemanové snaží skutečně pomáhat lidem bez domova, v ústavech nebo neúplných rodinách. „Cílem Nadačního fondu Ivany Zemanové je, aby děti namísto ústavní výchovy mohly být umístěny do přechodné rodinné péče na dobu, dokud se nemohou vrátit zpět do své rodiny, nebo dokud pro ně není nalezena trvalá náhradní rodinná péče,“ píše se na stránkách fondu.

Jednou z charitativní akcí fondu byla finanční podpora zařízením pro okamžitou pomoc dětem v nouzi, takzvaným Klokánkům. A první významný dar pak nadace poskytla letos v červnu, když předala terapeutického robota Paro. Ten slouží jako pomůcka pro pacienty postižené Alzheimerovou chorobou a demencí. První dáma nejen o tom básní, ale skuutečně jezdí navštěvovat domovy důchodců nebo dětské domovy napříč celou republikou – od Mostu po novojičínské Odry.

A kde všude lze vůbec první dámu kromě kuchyně potkat? V prosinci se například loni objevila na Mikulášském charitativním bazaru, který pořádala Nadace VIZE 97. Ivana Zemanová tehdy na Pražském hradě ocenila dlouholeté dárce krve. Týden před tím svojí účastí zaštítila tradiční diplomatický charitativní bazar, jehož výtěžek rovněž pomáhá neziskovkám.

Život vedle nejvýše postaveného muže země jí podle jejích slov přináší zejména výhody, ale taky nabitý program; třeba setkání s manželkami velvyslanců, cesta do Francie i benefiční akce pro její nadaci.

Inu, kdysi byla první dámou Dagmar Havlová; ty výše představené partnerky havloidních kandidátů na prezidenta ČR jsou stejné; jedny za osmnáct, druhé bez dvou za dvacet… Bože, ochraňuj zemi českou, domov můj… Miloši Zemane, zůstaň na Hradě a neopouštěj nás v dobách zlých a nenávistných; nedej vládnout nesvéprávným havloidům

Stephen M. Walt tvrdí ve svém článku pro americký časopis Foreign Policy, že USA ignorují základní princip mezinárodních vztahů, kterým je mocenská rovnováha.

0
0
7.1. 2018   Argument!
Pokud studujete kurz mezinárodních vztahů na univerzitě a váš učitel se nezmíní o „mocenské rovnováze“, tak prosím kontaktuje svojí alma mater a žádejte svoje peníze zpátky, začíná svou úvahu Walt.

Tuto myšlenku lze najít v Thúkydidésově Peloponéské válce, v Hobbesově Leviathanovi i třeba v díle indického autora Čánakji Ticho politiky. Je také ústředním pojmem pro moderní realistickou školu mezinárodních vztahů.

Navzdory dlouhé tradici je tato jednoduchá myšlenka zapomenuta elitami zahraniční politiky Spojených států. Místo toho, aby se ptali, proč se Rusko a Čína sbližují, nebo co přivedlo Írán dohromady s různými partnery na Blízkém východě, předpokládají, že je to výsledek sdíleného autoritářství, reflexivního proti-amerikanismu a nějaké ideologické solidarity. Podle Walta vede tato kolektivní amnézie americké lídry k tomu, že nevědomky tlačí nepřátele blíže k sobě a nedokážou je rozdělit, když je k tomu příležitost.

Co je velmocenská rovnováha?


Základní logika mocenské rovnováhy jako teorie (nebo teorie rovnováhy hrozeb, chcete-li) je jednoduchá. Říká, že protože neexistuje světová vláda, která by chránila státy před druhými státy, každý stát se musí spolehnout na svoje zdroje a strategie k tomu, aby zabránil tomu být dobyt, donucen nebo jinak ohrožen jiným státem. Pokud stát stojí tváří tvář mocnému státu nebo státu, který jej ohrožuje, tato země může mobilizovat nejen své zdroje, ale také hledat spojenectví s těmi, se kterými sdílí stejnou hrozbu. Cílem je obrátit rovnováhu ve svůj prospěch.

V extrémních případech vznikají spojenectví mezi státy, které se před tím považovaly za nepřátele nebo jsou chápány jako rivalové do budoucnosti. To byl příklad spojenectví USA, Velké Británie a Sovětského svazu v době druhé světové války.

Mocenská rovnováha hrála pro zahraniční politiku velkou úlohu, a to hlavně v otázce bezpečnosti. V době studené války USA hledaly spojenectví v zemích, které měly autoritářské vlády v Africe, Latinské Americe a na Blízkém východě. Podobně se sblížil Richard Nixon s Čínou, protože v roce 1972 uznal, že bližší spojenectví s Čínou oslabí SSSR.

Přesto ale politici i odborníci často nedovedou rozpoznat, jak mocenská rovnováha určuje chování spojenců i oponentů. Součástí problému je americká tendence si myslet, že zahraniční politika nějakého státu je především utvářena jeho vnitřními charakteristikami (jako je osobnost lídra, politický a ekonomický systém, vládnoucí ideologie), než že by byla tvořena vnějšími okolnostmi (např. hrozby, kterým čelí).

Z tohoto pohledu vyplývá, že přirozenými spojenci USA jsou země, které sdílejí naše hodnoty. Když se mluví o tom, že USA jsou „lídrem svobodného světa“ nebo o tom, že NATO je spojenectvím liberálních demokracii, nabízí to vysvětlení, že tyto země se podporují, protože mají společnou vizi, jak by měl být řízen svět.

Proč jen o „společné“ hodnoty nejde?


Společné hodnoty nejsou jistě irelevantní a jsou zde studie, pokračuje Walt, které tvrdí, že spojenectví demokratických států jsou více stabilní. Nicméně představa, že vnitřní soustava daného státu určuje jeho definice přátel a nepřátel vede k bludům.

Zaprvé, víra v to, že sdílené hodnoty jsou mocnou sjednocující silou povede nejspíš k tomu přeceňovat soudružnost a pevnost existujících spojenectví. Příkladem je NATO, které po konci studené války ztratilo svůj reason d’entre, společné misii – navíc neúspěšné – v Afganistánu a v Libyi na tom nic nezměnily. Ukrajinská krize dala NATO dočasně důvod k existence tím, že podtrhla význam vnější hrozby (strach z Ruska). Jenže sdílené hodnoty neudrží 30 různých zemí na dvou březích Atlantiku v udržitelné a smysluplné koalici. Turecko, Maďarsko a Polsko opouštějí liberální hodnoty, na nichž údajně stojí NATO.

Zadruhé, zapomenutí principu mocenské rovnováhy lehce vede k tomu, že jsou politici překvapeni tím, že jiné státy se spojí se silami proti nim. USA George W. Bushe byly překvapeny, když Francie, Německo a Rusko v roce 2003 spojily síly proti usnesení Rady bezpečnosti OSN o invazi do Iráku. Všechny tři chápaly, že odstranění Saddáma Husajna povede k jejich ohrožení (což se stalo). Vedení USA tomu nedovedlo porozumět.

Stejně tak byli američtí politici překvapeni tím, že Írán a Sýrie se spojily, aby podpořily irácký odpor po americké intervenci. Írán a Sýrie by byly další na Bushově seznamu okupovaných zemí, a tak jednaly tak, jak to dělají ohrožené státy. Jistě, že USA nemá důvod plesat nad takovým jednáním, ale nemůže se mu divit.

Takoví lidé vážně chtějí být prezidentem republiky? Promlouvá psychiatr a jsou to drsné diagnózy

0
0


Ivan David     rozhovor pro Parlamentní listy
7. 1. 2018
„Mám pocit, že profesor Drahoš se v pelotonu dere dozadu. Topolánek je hrubozrnný a bez čistého štítu, ale je zkušený politik a snaží se nikoho příliš neurážet, dokonce ani prezidenta Zemana. Drahošův politický amatérismus se mimo jiné projevuje tím, že, aniž by si to zřejmě uvědomoval, úplně zbytečně napadá, uráží a naštvává lidi, aniž by tím jiné získal. Politik se tak nikdy nechová,“ uvádí v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz na vrub prezidentských kandidátů exministr zdravotnictví Ivan David. A jak hodnotí Miloše Zemana? „Miloš Zeman snad neřekl, že nebude dělat žádnou kampaň, tuším, že ‚slíbil‘, že se nezúčastní diskusí s protikandidáty. Je to chytré. Proč by si měl nechat okopávat kotníky v přímém přenosu? Ať oni soutěží, kdo je antizemanovější!“

 
Určitě sledujete dění před prezidentskými volbami. Zeman, Drahoš, Horáček, Topolánek. To jsou kandidáti v čele pelotonu uchazečů o Pražský hrad. Zeman zdůrazňuje, že si Češi nesmějí nechat nic vnucovat cizinou ani médii typu ČT, Jiří Drahoš jde na Hrad „s čistým štítem“ a chce tam vrátit slušnost, Michal Horáček tvrdí, že „máme na víc“ a že úžasní čeští lidé dosáhnou lepšího života i lepší reprezentací Česka na Západě, což on prý dokáže. Mirek Topolánek bazíruje na ochraně hranic a „chce spojovat hospodu s kavárnou“. Kdo dělá nejlepší kampaň, a kdo si to naopak v poslední fázi před volbami kazí? A kdo se podle vás nejspíše dostane do druhého kola?

Přiznám se, že informace o takykandidátech příliš nemonitoruji. Mám pocit, že profesor Drahoš se v pelotonu dere dozadu. Topolánek je hrubozrnný a bez čistého štítu, ale je zkušený politik a snaží se nikoho příliš neurážet, dokonce ani prezidenta Zemana. Drahošův politický amatérismus se mimo jiné projevuje tím, že, aniž by si to zřejmě uvědomoval, úplně zbytečně napadá, uráží a naštvává lidi, aniž by tím jiné získal. Politik se tak nikdy nechová. Kde nemůže pochválit a nenásilně se vlichotit, alespoň mlčí. K čemu je politikovi dobré zveřejnění seznamu nekonformních webů – dokonce včetně vysoce čtených Parlamentních listů? K čemu je dobré se nechat vyfotografovat před bombardérem B52? Je snad nadšených příznivců NATO většina? Touží většina občanů ČR po migrantech? Atd.
Horáček je mimořádně talentovaný textař, protože je verbálně zdatný, zdatnější než „akademik“ Drahoš, ale kolika lidem dokáže imponovat jako politik, když evidentně politik není? Jeho vyjádření k migraci také nebylo právě obratné… Doktor Hilšer má problém odlišit podstatné od nepodstaného a chlubí se svým konzervatismem, aniž by chápal, že ho s ním určitě nebude sdílet nadpoloviční většina. Hannig je těžkopádný a promiňte mi psychiatrickou terminologii – zabíhavý a nevýpravný. Fischer je mnohem sebestřednější než Zeman nebo Klaus, to je ovšem to jediné, čím se s nimi může měřit. Jiřího Hynka a Vratislava Kulhánka jsem v kampani sotva zaznamenal.

Činí Miloš Zeman dobře, když tvrdí, že žádnou kampaň nedělá, a přitom jsou vyvěšeny jeho billboardy? Navíc Zeman ani nechodí do debat s protikandidáty, což zřejmě vydráždilo komentátora Bohumila Pečinku, jenž napsal o Zemanovi, že je díky tomu „sráč“. Co si o tom myslíte?

Miloš Zeman snad neřekl, že nebude dělat žádnou kampaň, tuším, že „slíbil“, že se nezúčastní diskusí s protikandidáty. Je to chytré. Proč by si měl nechat okopávat kotníky v přímém přenosu? Ať oni soutěží, kdo je antizemanovější! Zemanovy billboardy vypadají jako upoutávka na jeho knihu. Zcela záměrně ani v nich nijak nesoutěží s protikandidáty. Hraje na to, že tak posiluje svoji výlučnost. V tom s ním nikdo z protikandidátů soutěžit nemůže. Nechce se utkat s žábou a tak nemusí lézt do rybníka. Bylo by od Miloše Zemana statečné chodit do ringu s borci muší váhy?
Bohumil Pečinka nám o prezidentu Zemanovi nic neřekl, ale upozornil, že on sám je sprosťák. Tento titul se jemu podobní snaží přišít Miloši Zemanovi jen za to, že zcela přesně přeložil název vulgární ruské skupiny exhibujících mladých žen. Svojí sprosťárnou se každý zamaže. Když jsem byl malý a byl jsem babičkou přistižen, že sprostě nadávám, říkala: „Kdo to říká, ten to je, tomu se to šikuje.“

Na facebooku se objevují různé lidové animace na téma „Nevolte Zemana“, nebo že „většina kandidátů je lepší nežli Zeman“. Aktivista John Bok na konto Miloše Zemana v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz řekl, že Zeman je podlý, zbabělý, nabubřelý a arogantní. Proč si, podle vás, tolik lidí touží do Zemana kopnout? Co lidi na něm tak dráždí? Jakým prezidentem Zeman byl? Bojoval dobře za státní zájmy?

Johna Boka nebudu komentovat, on za to nemůže. Mnozí si myslí, že když někoho verbálně napadnou, že se mu tím vyrovnají. Je to chybný předpoklad. Úsudkově závislí lidé opakují to, co je jim nabízeno v médiích hlavního proudu. Kdyby na Zemana média neútočila, měl by zuřivých oponentů hrstku, kdyby ho dokonce chválila, měl by jich do čepice. Myslím, že Zeman bojuje dobře za zájmy české národní komunity. „Státní zájmy“, to je něco jiného. Kdo reprezentuje stát a za koho takový reprezentant vlastně mluví? Když ministr zahraničí Rakušák Schwarzenberg prohlásí, že cosi je nebo není v „našem zájmu“ a že Česká republika si myslí… – vyjadřuje tím „státní zájem“?

Jakým prezidentem by nejspíše byl Mirek Topolánek? John Bok, jehož jsem již zmínila, se bojí, že dnešní předseda Teplárenského sdružení České republiky Topolánek by lobboval v zájmu velkého kapitálu. Má v tomto pravdu? Vzpomeňme si ale taky na některé „aktivity“ jeho ministrů – ministryně obrany Vlasta Parkanová a letouny CASA, místopředseda vlády pro evropské záležitosti Alexandr Vondra a kauza ProMoPro, ministr zdravotnictví Tomáš Julínek a jeho regulační poplatky ve zdravotnictví, Lisabonská smlouva... Co se vám osobně dnes vybaví ve spojitosti s kabinetem Mirka Topolánka?

Všichni kandidáti budou lobbovat ve prospěch velkého kapitálu a jen velký kapitál bude účinně lobbovat v jejich prospěch. Velký kapitál je vládnoucí třída. Budiž blahoslavený, kdo to nepostřehl. Ale i velký kapitál může za určitých okolností působit ve prospěch národní komunity, chcete-li „lidu“. Zájmem velkého kapitálu nemusí nutně být jen trvalá udržitelnost nízkých mezd v České republice a oslabování koruny. Topolánek mně nutně asociuje zoufalce Julínka. „Poplatky“ byly jen nejviditelnějším vrcholem „ledovce“. Rozjezd národní tragédie se aspoň protentokrát podařilo přibrzdit.

Takže si Topolánkova vláda vedla kromě jiného v otázce zdravotnictví poněkud neuměle? Mně se v souvislosti s ministrem Julínkem vybavuje ještě rušení nemocnic a vím, že koncem roku 2008 představil tzv. řízenou péči, což měl být jakýsi koncept zdravotní péče praktikovaný na pilířích amerického zdravotnictví...
Toto bych vynechal. To je totiž na samostatný rozhovor, je to složité a velmi důležité… Co vy na to?

Jakým ministrem zdravotnictví nejspíše bude čerstvý a hodně mladý Adam Vojtěch? „Budu se snažit ministerstvo zefektivnit,“ podotkl koncem roku. To ale snad chce každý nováček... Co si od něj slibujete?

Pokud jsem informován, za ministrem Vojtěchem stojí v zákrytu jeho školitel – Julínkův náměstek Hroboň. Adam Vojtěch zdravotnictví rozumět nemůže, i kdyby byl génius. Ale může si myslet, že může. Pochází z generace opovrhující zkušeností a věřící, že znalosti složitých vztahů je možné získat samostudiem a v rychlokurzu. Podobné představy měli i mládežníci před sedmdesáti lety. Akce „Mládež řídí Brno“ dopadla velmi neslavně. Hroboňovi předchůdci chtěli dokonce Ministerstvo zdravotnictví zrušit, nebo tak činili v jeho čele s tím, že problémy zdravotnictví vyřeší jeho privatizace (Rubáš). Tolik k efektivitě prozatím.

Čeká nás hlasování o důvěře vládě Andreje Babiše, následně prezidentské volby a po nich možná jednání o vzniku nové vlády Andreje Babiše, u kterých bude minimálně do dubna Miloš Zeman. Jde o přelomový čas pro český národ? A jaké řešení by bylo pro Česko nejlepší? Vláda Babiše klidně bez důvěry, menšinová vláda Babiše s důvěrou, koaliční vláda Babiše, vláda s ANO bez Babiše, vláda bez ANO, anebo předčasné volby?

Mluvit o optimálním řešení není nic jiného, než účtování bez hostinského. Za situace, jak se vyvinula, jde o to, jestli bude velkokapitál vládnout sám jako třeba na Ukrajině, nebo prostřednictvím politických stran, jak je v „demokraciích“ obvyklé. Myslím, že Babiš bude vládnout bez důvěry tak dlouho, než někomu rupnou nervy a vyvolá předčasné volby.

Opět se hojně debatuje o kauze Čapí hnízdo. Jak se smiřujete s tím, že Ministerstvo financí stále zadržuje zprávu – míním tím celou – euroúřadu proti podvodům OLAF, která může naznačit, zda Čapí hnízdo byl dotační podvod?

Dříve nebo později se dozvíme, jak moc se smí „podvádět“, či „využívat příležitosti k legálnímu obohacení“. Ta paní, která symbolizuje justici, má zavázané oči, ale ti, kteří vedou její ruku s mečem, dobře vědí, co činí. Justice je prý nezávislá, ale kariéra v justici závisí na závislých.

Právě v těchto dnech si připomínáme 25 let od rozdělení Československa. Podle Petra Pitharta náš národ v lecčems překonali Slováci, kteří se stavějí odvážněji k problémům světa i EU. Slovensko dle Pitharta překonalo krizi „mečiarismu“, přičemž nás překonání obdobné krize čeká. Může mít Pithart pravdu?

Soudím, že nás čeká překonání krize EU. Ta v krizi sice zůstane, ale jsem přesvědčen, že nemusíme být u toho. Doufám, že v tom „překonáme Slováky“.

Týden s prezidentem M.Zemanem 4.ledna

Korunovace K. Schwarzenberga králem pravdy a lásky v knihovně Václava Havla 11. 12. 2017

Čtyři z pěti uprchlíků nezvládnou test z němčiny

0
0

7. 1. 2018       zdroj
I přes podporu stále více uprchlíků v Německu nedosáhne ve zvláštních kurzech minimální jazykové úrovně, nutné pro pomocné práce či praktický výcvik. Účastníci ze dvou zemí dopadli obzvlášť špatně. Podle údajů Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky /BAMF/ nedosáhne více než 80% uprchlíků v jazykových kurzech úrovně B1, kterou jobcentra a pracovní agentury označují za minimální požadavek pro pomocné práce nebo praktický výcvik. 



O tom informují noviny „ Bild am Sonntag“ a odvolávají se na informace BAMF. Obzvlášť špatně dopadli účastníci z Eritreje a Iráku.

Jobcentra a pracovní agentury jsou znepokojeny rostoucím počtem analfabetů mezi uprchlíky. V prvním pololetí roku 2017 se sice asi 43 000 lidí zúčastnilo speciálního integračního kurzu BAMF pro analfabety, s výhodou asi 10 % oproti minulému roku. I přes zvlášť malé studijní skupiny a až 1300 vyučovacích hodin mluvili čtyři z pěti uprchlíků tak špatně německy, že nemají výhled na práci pomocníka nebo praktický výcvik.

Přeložila Mgr. Zdenka Holešová

Drahoš inzeruje na Prvních zprávách

0
0
7. 1. 2018
...A tak se drahý Drahoš ocitá ve spojitosti s články o problémech s migranty a nutnosti spolupráce s Ruskem. Čtenáři, kteří se zajímají o podobné články ho jistě budou volit - pro jeho modré oči.  (I.D.)



Americké impérium se v případě Íránu řídí stejným scénářem, jakým se řídilo v Libyi a Sýrii

0
0
Caitlin Johnstone
6.1.2018 ICH, překlad Zvědavec

Před dvěma týdny uniklo interní sdělení z Trumpovy vlády, že byl ministr zahraničí a nováček z D.C. Rex Tillerson školen o tom, jak americké impérium využívá lidská práva jako záminku k napadení a podkopání vlád, které nejsou poddajné.


Deník Politico uvedl: Memorandum ze 17. května vypadá jako rychlokurz pro podnikatele, který se stal diplomatem, a závěr zprávy nabízí zcela realistickou vizi: že by USA měly využívat lidská práva jako hůl na své protivníky, jako je Írán, Čína a Severní Korea, ale zároveň dát zelenou utlačovatelským spojencům, jako jsou Filipíny, Egypt a Saúdská Arábie.

„Se spojenci by se mělo zacházet jinak - a lépe - než s protivníky. V opačném případě skončíme tak, že budeme mít více protivníků, a méně spojenců,“ uvádí se v memorandu, které napsal Tillersonův vlivný politický poradce Brian Hook.

Bylo by to perfektní komické načasování, kdyby to ovšem nebylo tak děsivé - v Íránu vypukly protesty, které probíhají poslední čtyři dny, a západní impérium náhle začíná vyjadřovat hluboké a bipartijní obavy ohledně lidských práv demonstrantů.

Velké protesty v Íránu. Lidé konečně zmoudřeli, pokud jde o to, jak jsou jejich peníze a bohatství rozkrádány a vyhazovány na podporu terorismu. Vypadá to, že už to déle neunesou. USA velmi pozorně sledují porušování lidských práv!

 — @realDonaldTrump

Íránský lid, zvláště mládež, protestuje za svobodu a budoucnost, kterou si zaslouží. Doufám, že jejich vláda bude reagovat mírumilovně a podpoří jejich naděje.

 — @HillaryClinton

Ministr Tillerson znovu zdůraznil, že Spojené státy vyjadřují hlubokou úctu vůči íránskému lidu. Vyzýváme všechny národy, aby stály při nás, neboť požadujeme, aby režim respektoval jejich základní lidská práva. #Iranprotests

 — @statedeptspox

Sleduji události v Íránu s obavami. Je naprosto nezbytné, aby občané měli právo na mírumilovné demonstrace.

 — @BorisJohnson

Je to přesně stejný scénář, jako byl v Kyjevě, Libyi, atd., znovu se to opakuje. Stejná slova. Je obzvláště kruté, že se chystáte bombardovat stejné občany, zatímco předstíráte, že máte zájem o dodržování jejich lidských práv… (https://twitter.com/BorisJohnson/status/947458422336819200)

 — @DanielLMcAdams

Takže všichni víme, co tohle zdlouhavé předvádění znamená. Jakékoli zlo může být ospravedlněno ve jménu „lidských práv“.

V říjnu jsme se od bývalého katarského předsedy vlády dozvěděli, že Spojené státy a jejich spojenci již od samého začátku protestů, které začaly v Sýrii v roce 2011 jako součást tzv. „Arabského jara“, silně prosazovali svržení syrské vlády. K tomuto odhalení došlo v tom samém týdnu, kdy zpravodajský server The Intercept konečně zveřejnil dokumenty NSA, potvrzující, že zahraniční vlády měly přímou kontrolu nad „rebely“, kteří začali v Sýrii útočit po vlně protestů v roce 2011. Trápení se kvůli lidským právům probíhalo po celou dobu války v Sýrii, a to i přesto, že vlády, které veřejně odsuzovaly porušování lidských práv, tajně vyzbrojovaly a poskytovaly výcvik teroristickým frakcím, které v celé zemi vraždily, znásilňovaly a drancovaly.

Vidíme to znovu a znovu. V Libyi byla západní intervence ospravedlněna pod záminkou ochrany lidských práv, i když skutečným cílem byla vlastně změna režimu. Na Ukrajině se věrní stoupenci impéria aktivně podíleli na protestech v Kyjevě, přestože hlavním cílem byla vlastně změna režimu. A kdo by mohl zapomenout na chudý utlačovaný lid v Iráku, který nepochybně vítal útočníky jako své osvoboditele?

V roce 2007 se penzionovaný čtyřhvězdičkový generál Wesley Clark objevil ve vysíláníDemocracy Now a řekl, že se asi deset dní po 11. září dozvěděl, že Pentagon již začal připravovat plány na zcela neoprávněnou invazi do Iráku, a že mu dokonce ukázali memorandum, které obsahovalo plán „zlikvidovat sedm zemí za pět let, počínaje Irákem, poté by šlo o Sýrii, Libanon, Libyi, Somálsko, Súdán, a nakonec o Írán“.

Takže tohle je prokázaný fakt, že neokonzervativci mají Írán již pěkně dlouhou dobu na mušce.

Tohle všechno jim vychází na základě zpráv, které neustále prosazuje CIA/CNN, že Írán je hlavním pachatelem v souvislosti s terorismem, který jako stát podporuje - což je pouhá lež. Znám hodně Trumpových stoupenců, a chci jim důrazně sdělit, že veteráni zpravodajských služeb, kteří napsali toto memorandum o Íránu, jsou stejní lidé, kteří zveřejnili memorandum, v němž odhalují pravdu o falešném „příběhu Russiagate“ (ruského vměšování do voleb); jsou to slušní lidé a můžete jim důvěřovat. Doporučuji vám, abyste si to přečetli.

Írán, stát sponzorující terorismus číslo jedna, kde se porušují lidská práva jako na běžícím pásu, nyní znepřístupnil internet, aby mírumilovní demonstranti spolu nemohli komunikovat. To není dobré!

 — @realDonaldTrump

Trump lže, když říká, že Írán je „stát sponzorující terorismus číslo jedna“. Je to přesně ten samý scénář, kterým se pořád znovu a znovu řídí, a lidé jim na to pokaždé naletí (stejně jako komiksová postavička Charlie Brown a fotbal). Je nesmyslné věřit, co v tomto momentě tvrdí americké zpravodajské služby a obranné agentury o slepé víře, zvláště když je jasné, že se snaží vytvářet podporu pro intervenci v klíčové strategické poloze. Ve světě, který zažil invazi do Iráku, již není takovéto chování přijatelné, snad kromě těch největších pochybovačů.

Naštěstí vzhledem k velkému rozsahu invaze do Íránu - která by byla mnohem nákladnější, a s větším počtem úmrtí - bude zapotřebí, aby podpora nepřicházela jen z Ameriky, ale z celé koalice jejich spojenců. To bude nesmírně obtížné, ale s pomocí Boží se o to snaží.

Vážení čtenáři, buďte prosím opravdu velmi skeptičtí, pokud jde o tyto výmysly, týkající se Íránu, a hodně o tom mluvte. Zvláště prosím vás, Trumpovy podporovatele, abyste o tom všem kriticky uvažovali a pozorně zvažovali podobnosti mezi protiíránskou agendou a dalšími intervencemi, proti nimž, jak vím, se stavíte. Společně můžeme tyto falešné zprávy zastavit, a nebudeme aspoň potom muset poslouchat, jak někde na Středním východě došlo zase k nějakému nesmyslnému krveprolití.


US Empire Is Running The Same Script With Iran That It Ran With Libya, Syria vyšel 1. ledna 2018 na ICH. Překlad v ceně 367 Kč Zvědavec.

Globalizace proti planetě. Fenomén BRICS

0
0
Andrej Fursov 
8. 1. 2018  Outsidermadia

…globální financialismus – to je jak agónie kapitalismu, tak i přerozdělení cílené na postkapitalistickou budoucnost.


Po čase přináším překlad zamyšlení populárního ruského historika, spisovatele a ředitele Ústavu strategických analýz, Andreje Fursova. Text je součástí jeho nedávné přednášky v rámci cyklu „Škola analytiky Fursova“ a docela by se hodil pro dnešní studenty jako jiný pohled na současnost. (Pozn. překl.)

Bez ohledu na to, že mnohé mýty o globalizaci byly rozptýleny, je dodnes nemálo lidí, kteří za prvé mají za to, že je to objektivní a nikoli zkonstruovaný, projektový proces, kdy si pletou globalizaci s integrací a internacionalizací; za druhé předpokládají možnost pomalejší globalizace, spravedlivější a beroucí ohled na zájmy všech účastníků. Ovšem vládcové globalizace a jejich agenti na to mají zcela jiný názor.

Podle Henry Kissingera je globalizace jen nový termín pro americké panování. Percy Barnevick, majitel transkontinentálního metalurgického impéria ABB, se už v roce 1995 vyjádřil ještě otevřeněji: „Já definuji globalizaci jako svobodu pro moji skupinu – investovat, kam chce, prodávat zboží, kde chce, a zakoušet při tom minimum omezení ve smyslu práv pracovní síly a sociálních podmínek“.

Pravdu měl velký francouzský sociolog Pierre Bourdieu, který zdůrazňoval, že globalizace není jakousi objektivní realitou nebo fatálností, ale vědomě prováděný politický směr k vymanění ekonomiky z ekonomické a sociální kontroly a její přeměnu v nekontrolovanou sílu. Z toho plyne, že globalizace je v určitých třídních zájmech a určitým politicko-ekonomickým způsobem kvalitativně modifikovaná internacionalizace. Novinkou zde je globalizace finančních trhů, transakčního kapitálu. V úzce ekonomickém smyslu je globalizace vytvoření do značné míry virtuální parazitické finanční nadstavby nad reálnou ekonomikou, ke které tato nadstavba nezřídka nemá žádný vztah.

Ne náhodou Bourdieu přirovnal ideologii globalizace k AIDS – stejně jako AIDS ničí imunitní systém obětí.


Dodal bych, že neoliberální globalizace, globální financialismus, to je na jedné straně agónie kapitalismu, který se snaží nažrat se ještě před smrtí. Na druhé straně je to zrcadlově převrácený obraz procesu prvotní akumulace kapitálu při „vstupu“ do kapitalismu. Prvotní akumulace, předcházející kapitalistické, byla v podstatě oloupením především slabých celého světa v zájmu vytvoření mimoekonomického systému. Jinými slovy je to současně smrt kapitalismu a přerozdělování zacílené do postkapitalistické budoucnosti.

Globalizace účinně odřezává od budoucnosti a vylučuje z ní celé vrstvy a regiony. Max Gallo poznamenal, že globalizace neučinila svět skutečně globálním, ale rozdělila ho na části. Globální svět bohatého Severu – to je svět mrakodrapů, ve kterém 20 % obyvatel planety vlastní 80 % jejího bohatství, 80 % automobilů a spotřebovává 60 % světové energie. Znamená to, že lokální svět Jihu – to je svět chudoby (jsou země, v nichž 75 % obyvatel žije v chatrčích), nevysoké délky života – ne víc než 40 let, ale i méně.

Mnozí ekonomové zdůrazňují, že dokud existoval SSSR, globalizace se nejen brzdila, ale nemohla jako taková existovat. Po roce 1991 se kapitalizmus ve své financilizované podobě doslova odhazující materiální základnu utrhl ze řetězu a smetl ze své cesty stabilitu, zaměstnanost, minimální mzdu a mnoho dalšího.

Švýcar Jean Ziegler k tomu napsal: „S pádem berlínské zdi, s rozpadem SSSR a částečnou kriminalizací byrokracie ČLR došlo k vzepětí globalizace, a s ním i prekarizace pracovní síly, zaměstnanosti a zničení sociální ochrany“. Nikoli náhodou se objevil termín „prekariát“ – z anglického „precarious“ – křehký. Jde o rostoucí vrstvě lidí, majících občasnou práci – několik hodin denně, přičemž nikoli každý den, a v důsledku toho nemajících žádné sociální jistoty.

Vzrůstající nerovnost je typická nejen na ose Sever-Jih. Například v jedné z nejvyspělejších zemí Jihu, v Brazílii, 2 % vlastníků kontrolují 43 % obdělávané půdy, zatímco 4,5 milionu zemědělských dělníků žádnou půdu nemá. A problém není jen v rozvírajících se nůžkách, ale také v tom, že obrovská část obyvatel v podmínkách finančně-kapitalistické globalizace nemá jakoukoli perspektivu svého rozvoje a je odsouzena k degradaci.

Jestliže Sever kontroluje 82 % světového obchodu, pak šance Jihu jsou velmi přízračné. Tentýž Ziegler uvádí třeba historii s produkcí oleje v Zimbabwe. Za pouhých 5 let, v období let 1991-1996 se tato produkce snížila o 92 % a toto odvětví bylo zlikvidováno kvůli neschopnosti konkurovat zemědělství Severu: Vlády vyspělých zemí dotují své zemědělství celkem 335 miliardami dolarů očně. Jak může potom Zimbabwe takovému monstru konkurovat?

Problém už není dokonce ani tak ve zničení celých odvětví a zemí – jde o to, že obrovská část světové populace je označena za nerentabilní. Co jsou to nerentabilní země? Je to 48 zemí se 640 miliony obyvatel – tedy 10 % světové populace. To dokonce nejsou ani „podlidé“ – ti měli aspoň jakés-takés, byť relativní a minimální právo na existenci. Ale „nerentabilní“ Homo nonrentabilis ve skutečnosti nemají právo na existenci: oni se nezařazují do globálního trhu a jsou jaksi nadbytečnými jedlíky…

Přitom nejméně rozvinuté země, země s nerentabilním obyvatelstvem, vydávají na „obsluhu“ úvěrů vládcům ze Severu 20 % svého rozpočtu.

Nynější tzv. trh už dávno není žádným trhem, ale sdružením monopolů, které je podporováno vojenskou mocí USA. Proto dokonce i takový apologet globalizace, jako Thomas Friedman, napsal: „McDonalds nemůže existovat bez McDonnell Douglas, který vyrábí F15, bez „silikonového údolí“ s jeho vysokou technologií a, přirozeně, bez propagandistické mašinerie“. Takže za trhem stojí mohutná vojenská pěst.

Kromě vojenských nástrojů existují silné ekonomické nástroje: WTO, MMF a WB.

Šéfem Světové banky (WB) byl dlouhá léta člověk Kennedyho týmu Robert McNamara. Za Kennedyho byl americkým ministrem obrany, který – dle vyjádření J. Mendora, autora prací o globalizaci – v čele WB zabil víc lidí než jako ministr obrany odpovědný za válku ve Vietnamu.

Další strukturou je MMF, o které sluší připomenout, jak zabila nejvyspělejší země Latinské Ameriky. V roce 1970 stoupl dluh latinskoamerických zemí u MMF na 60 mld.USD, v roce 1980 už to bylo 204 mld. USD, o deset let později už 443 mld. USD, v roce 2012 pak 750 mld. dolarů. A překvapující věc: byla zničena nejvyspělejší země – Argentina, které předpovídali světlou budoucnost, ale ona se smrtelně zamotala od pavučiny globalizace.
 
Pro názornost, vztahu MMF a níže uvedených „tlustých pavouků“ k prudkému zadlužování a kolonizaci obcí a celých zemí uvádím – už poměrně známé – video (Pozn. překl.)

Jinak řečeno, globalizace je pavučina utkaná několika sty tlustých pavouků, kteří v ní stanovili svoje pravidla, zajišťující jim nejvyšší zisk. Je možné ukončit jejich činnost a zůstat v pavučině? Historie říká, že nikoli. Existuje země jménem Brazílie, kde byl velmi známý levicový radikál, ekonom Cardoso. Ten se v roce 1995 stal prezidentem. Jak poznamenávají výzkumníci, jen zřídka se ocitlo ve vedení země tolik schopných lidí, jako v Brazílii v letech 1995-2002. Všichni tito lidé byli radikálně levicoví, ale velmi brzy, jak zmiňují analytici, se stali servilními sluhy ministerstva financí USA. A sám Cardoso vysvětlil svým bývalým kolegům, že se nedalo nic dělat.

Výsledek jejich vlády byl takovýto: obrovské množství lidí trpělo podvýživou, obrovský zahraniční dluh, vysoká zločinnost. Cardoso se spolupracovníky totálně zdiskreditoval levicovou myšlenku.

Někteří po zkušenostech Brazílie říkají, že jedna země nedokáže vyskočit z pasti globalizace, ale několik velkých zemí se dokáže ve spojenectví vymanit. Není málo těch, kteří jako takový svazek vidí BRICS. Především netřeba přeceňovat jednotu BRICS. Jeden příklad: V roce 2011 po známých událostech vyletěl ze svého místa D.Strauss-Kahn a země BRICS v té chvíli dostaly šanci. Pokud by vystoupily konsolidovaně, mohly prosadit na uvolněné místo svého společného kandidáta v osobě známého ekonoma, indického vicepremiéra Shabirra Ahluwaliu…

Nicméně, s výjimkou Indie, která západní kandidáty nepodpořila, se všichni ostatní vyjádřili ve prospěch severoatlantické kandidátky Ch. Lagardeové. V tomto smyslu byli nejaktivnější Číňané a za tuto podporu se jim dostalo pozice výkonného ředitele MMF v osobě Ming Zhu (2010-2016) – dříve náměstka předsedy čínské centrální banky.

Kromě Číňanů Lagardeovou podpořila RF, Jihoafričané i Brazilci.

Styky zemí BRICS s průmyslově vyspělými zeměmi: USA, Japonskem a EU jsou mnohem těsnější a intenzivnější, než mezi sebou navzájem. Kde se konají konference BRICS? Někdy ve členských zemích, jindy ve Washingtonu. S MMF země BRICS konzultují a slaďují svoji činnost. Kromě toho náměstek výkonné ředitelky MMF prohlásil, že BRICS je výsledkem sblížení ukazatelů rozvoje států – členů BRICS a nejvyspělejších zemí světa. Tak jakápak je to alternativa?

Velmi pochybně vypadá i teze o schopnosti BRICS nabídnout světu alternativní model „postindustriální společnosti“. Podle různých údajů je podíl ruční práce v Číně 50-60 % a v Indii 60-70 %. To má být „postindustriální“ budoucnost? A tato ruční práce podporuje kapitalistický svět s jeho anglosaským jádrem – a prodlužuje svým hospodářským růstem jeho život. Takže vlastně BRICS nepůsobí ve směru rozrušení systému, ale na jeho podporu.

Nakonec, poslední co do počtu, ale nikoli významu: země BRICS, zejména Indie a Čína konkurují nejen Severu, ale i sobě navzájem – takže jde jen o situační spojenectví.

Rusko má zvláštní pozici, podmíněnou sovětským dědictvím: potenciálem jaderných zbraní, členstvím v RB OSN s právem veta a zatím existující (přes čtvrtstoletí ničení) relativně vysokou úrovní moderní vzdělanosti. Mimochodem, tyto plusy z minulosti v jednom rozměru sousedí s minusy současnosti v jiném, nicméně specifikum nynější ruské situace – to je úplně jiné téma…



Zdroj: Blog autora na Zavtra.ru
Překlad: st.hroch 180107

Ten, který mluví naší řečí, ten kterému rozumíme ...!

0
0
Přemysl Votava
8.1.2018  VašeVěc

Blíží se prezidentské volby i 100.výročí naší novodobé státnosti. Moudří rádcové se opět houfují a knížecí rady nám „prostým“ dávají. My jejich moudra příliš neposloucháme, naopak ke svému prezidentovi s nadějí vzhlížíme. K tomu, který přišel z podhradí, mluví naší řečí, někdy ostrým slovem, či holí pohrozí, ale rozumíme mu. Miloš Zeman žije s námi.

Před pěti lety ten náš český zeman porazil na hlavu knížepána z Orlíku. Na Pražském hradě, tak opět zavlály husitské praporce, zazněl i slavný husitský chorál jako poděkování, že i tato křížová výprava, odtáhla z českých zemí před pěti lety s nepořízenou. Prezident Miloš Zeman se stal jedním z nás. Jde ve stopách TGM, i Dr.Edvarda Beneše….. Také oni vzešli z našeho lidu. Jeden syn kočího, druhý syn chalupníka…Také oni byli vláčeni tiskem, Vídní i Berlínem. Nevzdali to, bojovali….

Před 600 lety křížové výpravy z celé Evropy měly napravit ty tvrdé české palice. Nepovedlo se! Od té slavné doby husitské, se časy změnily k lepšímu. Nejsme již za své názory upalováni, do šachet vhazováni, ani katem popravováni…Na Špitálském poli pod Vítkovem, se již nehoufují desetitisíce křižáků z celé Evropy, tak jako tomu bylo i u Kutné Hory, Domažlic, Tachova, …

V duchu těchto tradic se po staletí hlásíme k husitství, jsme národem prostých českých zemanů. Naši slavní předkové se nekrčili před Vídní, ani před Římem. Také my dnes nehledáme štěstí u knížecích stolů, neposloucháme rady knížecí, ani kavárenská moudra,….. V duchu našich tradic se nekrčíme před Bruselem, Berlínem…. Naším heslem zůstává ten legendární „husitský Tábor “ ! Mistr Jan Hus, Jan Žižka, či Prokop Holý, to jsou ty osobnosti českých dějin, ke kterým se po staletí hlásíme. A ten slavný husitský chorál „ Kdož sú boží bojovníci…, nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte, před nepřáteli neutíkejte! “ stále zní při slavnostních událostech na Pražském hradě. Naše husitství, ale i víra ve slovanství probouzí odpor všech těch novodobých rádců, kteří chtějí změnit náš národ, na národ poddaných, či lokajů.

V dobách ohrožení státu se náš národ sjednotil, proti všem cizím rádcům….. Nedejme se !

Dejme hlas svému prezidentovi.





V USA proti vojenským základnám

0
0

Jiří Bureš
8. 1. 2018
„ USA zahraniční vojenské základny jsou hlavními nástroji imperiální globální nadvlády.“
Toto konstatování není z žádné naší schůze nebo konference. Je to přiznání organizátorů Konference „ Koalice proti americkým zahraničním vojenským základnám“, která se bude konat ve dnech 12.-14. ledna 2018 v Baltimore, Maryland USA. Jde o první konferenci o amerických zahraničních vojenských základnách, kterou organizuje „ Koalice proti americkým zahraničním vojenským základnám“. Tato konference je produktem měsíce trvající diskuse a plánování ze strany představitelů, mírových, ekologických a o spravedlnost usilujících organizací ve Spojených státech.



Cílem podle organizátorů je vytvořit širokou koalicI míru, spravedlnosti , ekologických organizací a aktivistů ve Spojených státech pro pokračující hnutí k uzavření všech zahraničních vojenských základen USA. Koalice byla vytvořena z iniciativy Mírové Rady USA a je v ní dosud dalších 5 organizací:
  • United For Peace and Justice (UFPJ)
  • Labor Fightback Network
  • Environmentalists Against War
  • Canadian Peace Congress
  • Upstate Drone Action (New York

Konference se bude konat v součinnosti se Světovou radou míru. Aktéři Koalice v rámci přípravy Konference uzavřeli dohodu o spolupráci. Vzhledem k zajímavosti formulací uvádím překlad dokumentu.

Koalice proti americkým zahraničním vojenským základnám
Prohlášení o jednotnosti

My, níže podepsaní zástupcií mírových, o spravedlnost usilujících a ekologických organizace,projednali a schválili následující body jednoty a zavázali se ke spolupráci. Společné vytvoření koalice proti americkým zahraničním vojenským základnám s cílem zvýšit povědomí veřejnosti a organizování nenásilného masového odporu vůči zahraničním základnám armády USA..Zatímco my můžeme mít vzájemně rozdíly v jiných otázkách, my všichni souhlasíme, že USA zahraniční vojenské základny jsou hlavními nástroji imperiální globální nadvlády , válek a agrese a že uzavření amerických zahraničních vojenských základen je jedním z prvních nezbytných kroků směrem ke spravedlivému, mírovému a udržitelnému světu. Naše přesvědčení o naléhavosti tohoto nezbytného kroku je založeno na následující skutečnosti

Spojené Státy udržují nejvyšší počet vojenských základen mimo své území, odhadované na téměř 1000 (95% všech zahraničních vojenských základen na světě). V současné době existují USA vojenské základny v každé zemi Perského zálivu s výjimkou Íránu. Spojené státy mají navíc 19 námořních letadlových lodí (a dalších 15 plánovaných) které jsou součástí skupiny Carrier Strike, složené zhruba ze 7500 zaměstnanců - křídlo 65 až 70 letadel – každou z nich lze považovat za plovoucí vojenskou základnu Tyto základny jsou centry agresivních vojenských akcí, hrozeb politických , eko-sabotáže , špionáže a zločinů proti místnímu obyvatelstvu. Navíc jsou tyto vojenské základny největšími uživateli fosilních paliv na světě, těžce přispívání k degradaci životního prostředí. Roční náklady těchto základů na americké daňové poplatníky činí přibližně 156 miliard dolarů. Podpora amerických zahraničních vojenských základen vypouští fondy, které lze využít k financování lidských potřeb a umožnit našim městům a státům poskytovat potřebné služby pro lidi.

To učinilo USA nejvíce militarizovanou společností a vedlo ke zvýšenému napětí mezi USA a zbytkem světa. Stanice po celém světě, téměř 1000 v počtu, zahraniční vojenské základny USA jsou symbolem schopnosti Spojených států Státy zasahovat do života suverénních národů a států. Mnoho jednotlivých národních koalic - např. Okinawa, Itálie, ostrov Jeju Ko-Diego Garcia, Kypr, Řecko a Německo - požadují uzavření základny na jejich území. Základna, kterou Spojené státy nelegálně obsadily nejdelší dobu více než jedno století, je záliv Guantánamo, jehož existence představuje porušování mezinárodního práva. Od roku 1959 vláda a lidé z Kuby požadují vládu Spojených států, aby vrátila území Guantánamo Kubě

Americké zahraniční vojenské základny NEJSOU k obraně americké národní nebo globální bezpečnosti. Jsou to vojenské projevy USA narušující život suverénních

zemí jménem dominantních finančních, politických a vojenských zájmů vládnoucí elity .Ať už jsou pozváni v zájmech domácích elit, které souhlasily s tím, že jsou mladšími partnery, ,žádná země, žádný stát, žádná vláda, nemohou tvrdit, že mohou rozhodovat úplně v zájmu svých obyvatel, se zahraničními vojáky na své půdě kteří zastupují jiné zájmy a to proti národnímu zájmu vlastního státu..Musíme se všichni spojit, abychom se aktivně postavili proti existenci amerických zahraničních vojenských základen a požádat jejich okamžité uzavření. Zveme všechny síly míru, sociální a environmentální abychom se připojili k naší obnovené snaze dosáhnout tohoto společného cíle.

Myslím k, že k tomu není co dodat a jen přát organizátorům úspěch v další práci ve prospěch míru a zrušení vojenských základen USA na cizích územích, jako jednoho z předpokladů odvrácení nebezpečí válek.

Ve dnech konání konference bude její průběh možno sledovat živě na níže uvedeném odkazu - doporučuji poslech.

Jiří Bureš je předseda Asociace Vojáci proti válce.

Podcenění možností jaderných raket KLDR je největší fiasko CIA po 11. září 2001

0
0

Igor Korotčenko
8. 1. 2018    zdroj
Americké zpravodajské služby nebyly s to na základě zpravodajských informací, které měly k dispozici, správně vyhodnotit tempo vývoje severokorejského raketového jaderného program a určit možnosti režimu Kim Čong-Yna na vytvoření mezikontinentálních balistických raket, schopných zasadit jaderný úder proti cílům na území USA. Chybná hlášení, podávaná CIA a Správou rozvědky Ministerstva obrany USA prezidentovi Donaldu Trumpovi, obsahovaly závěry o tom, že severokorejská raketová jaderná hrozba se stane pro USA skutečností až v letech 2020-2022 a že do té doby může Washington více či méně klidně propracovávat silovou (vojenská operace) nebo diplomatickou (vyjednávání) variantu čelení této hrozbě. Informovaly o tom noviny New York Times.



Je zřejmé, že vypuštění v KLDR 29. listopadu 2017 nové mezikontinentální balistické rakety Hwaseong-15“, schopné zasáhnout cíle na tichomořském pobřeží Spojených států, a před tím také pokus se severokorejskou vodíkovou náloží, bylo překvapením pro zpravodajskou komunitu USA. Jak poznamenal poradce prezidenta USA pro národní bezpečnost Herbert McMaster, Pchjongjang jde k proměně v jadernou mocnost mnohem rychleji, než původně americká rozvědka předpokládala.

Je možné se domnívat, že právě to je důvod, proč americký prezident Donald Trump 7.ledna náhle neočekávaně změnil bojovnou rétoriku na mírumilovnou a prohlásil, že je v zásadě pro otevřený dialog se severokorejským vůdcem Kim Čong-Ynem, i když tuto možnost podmínil nějakými předběžnými podmínkami (aby si zachoval tvář). Trump také popřál úspěch politickým jednáním mezi Jižní Koreou a KLDR.

Tato situace znovu dokazuje, že tvrdý protišpionážní režim, který byl v Severní Koreji zaveden, a také opatření, jež byla učiněna na státní úrovni ohledně utajení chodu realizace národního raketového jaderného programu, ve výsledku zlikvidovala veškeré nepochybné výhody USA v oblasti kosmické a elektronické rozvědky, fakticky byly vynulovány. Stalo se to jedním z největších fiasek zpravodajských služeb USA po událostech 11. září 2001.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Ministerstvo obrany RF: VKS Ruska provedou v roce 2018 více než 500 cvičení

0
0

8. 1. 2018 zdroj
Chybět nebudou ani soutěže posádek pro bojové výpočty. Vzdušné a kosmické síly Ruské federace naplánovaly na rok 2018 provedení více než 500 vojenských cvičení na různých úrovních. 8. ledna to oznámila tisková služba Ministerstva obrany Ruské federace.


Bylo uvedeno, že na rok 2018 pod vedením vrchního velitele Vzdušných a kosmických sil RF a vedoucích pracovníků Vrchního velení VKS RF byly naplánovány akce bojového výcviku. Nejdůležitějšími z těchto akcí bude více než 500 vojenských cvičení na různých úrovních.

Kromě toho je naplánováno uskutečnění více než 1300 soustředění pro různé kategorie příslušníků armády.

Budou také provedeny soutěže v leteckém výcviku mezi posádkami pro bojové výpočty VKS, včetně Aviadarts 2018, Klíče k obloze 2018, Vzdušné hranice 2018.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Pokorný a OLAF

0
0
Eric Best
8. 1. 2018 FleetSheetFinalWord

Z dostupných informací se zdá být pravděpodobné, že dotace na Čapí hnízdo nebyla v pořádku a že byla porušena česká i unijní pravidla. Stejně tak existuje důvod se domnívat, že političtí protivníci Andreje Babiše využili situace k vytvoření skandálu, který by vůbec nevznikl, kdyby Babiš nevstoupil do politiky.



Další logickou otázkou tedy je, kdo jsou ti nepřátelé. Babiš byl obviněn až v říjnu roku 2017, v sobotním Právu ale řekl, že „hlavní kmotr“ tehdejšího premiéra Bohuslava Sobotky už v roce 2016 chodil po Praze a vykládal, že Babiš bude obviněn. Nedá se to interpretovat jinak, než že Babiš měl na mysli právníka Radka Pokorného. I tomu se dá věřit vzhledem k tomu, že ČSSD měla kontrolu nad policií. Na tenký led Babiš vstupuje až v okamžiku, kdy tvrdí, že OLAF je součástí spiknutí proti němu. Jsou lidé napojení na ČSSD schopni ovlivnit postup OLAFu, nebo Babiš jen vytváří kouřovou clonu? To už je otázka pro Brusel.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy: Díl 1.

0
0
Thilo Sarrazin
Petr Žantovský
4.1.2018
Před týdnem začal na ParlementíchListech vycházet nový cyklus postřehů a hodnocení docenta Petra Žantovského - Jak jsme potkal knihy. A jak jsme u Žantovského již zvyklí, nejde jen o knihy.

Thilo Sarrazin (narozený roku 1945) je nepochybně jedním z nejvýraznějších německých politických myslitelů současné doby. Tento ekonom působil mj. na Spolkovém ministerstvu financí a v berlínském senátu či v představenstvu Německé spolkové banky. Je autorem několika knih, z nichž zdaleka největší ohlas vzbudila kniha Německo páchá sebevraždu, která se od svého prvního vydání v srpnu 2010 dočkala již mnoha reedic a stala se jednou z nejprodávanějších knih v německojazyčném prostoru v posledních desetiletích.


Autor v ní i na základě svých bohatých zkušeností z politiky a státní správy podává – bez ohledu na diktát politické korektnosti – břitkou, především na číslech a statistikách založenou analýzu toho, jak Německo – podle jeho názoru – podkopává samotné základy svého budoucího blahobytu, sociálního smíru a společenské stability.

Sarrazin spatřuje ohrožení v kombinaci nízké porodnosti, přebujelého sociálního státu, který až příliš nabízí a ne dost požaduje, a především problematické imigrace zejména z muslimských států, která hrozí zcela proměnit charakter hostitelské země. Podotkněme, že kniha vznikla skoro pět let předtím, než Angela Merkelová otevřela Německo milionům migrantů a způsobila tak Evropě škody dosud jen těžko odhadnutelných rozměrů.

Právě autorova předvídavá kritika obtížně integrovatelných přistěhovalců tureckého či arabského původu vyvolala – zčásti i kvůli určitému posunu až překroucení při prezentaci Sarrazinových názorů v médiích či jeho oponenty – nejostřejší kritiku a nejbouřlivější diskusi. A právě ta byla podnětem k napsání další knihy s názvem Teror ctnosti. Autor o důvodech jejího vzniku říká:

„Analyzuji zde kanonickou víru těch, kteří ve sféře německého názorového klimatu jsou vždy na straně dobra, a proto mají vždy pravdu. Tato víra nás zavádí do fascinující říše stínů naplněné duchy morálních předsudků, do světa dobrých úmyslů v labyrintu křivých zrcadel, do světa pokřivené reality. Jak chudí duchem jsou však ti, kteří vidí svět s těmito klapkami na očích, a jak chatrný je onen krásný pocit stát ve službách dobra, pohlédneme-li na to, za jaký obraz platíme tak vysokou cenu: svět jako dobrou vůlí kreslenou karikaturu.“

Jeho analýza současné situace v (ne)existující společenské debatě – v podstatě o čemkoli jen trochu zásadním a principiálním – od okamžiku jejího vyslovení (kniha v Německu vyšla roku 2014) – neztratila ani gram na své přesnosti:

„Státy, národy a společnosti často ztroskotaly na tom, že byly zvnějšku napadeny nepřítelem, poraženy a nakonec zničeny. Stejně často však zanikly, začaly stagnovat nebo pomalu hynuly proto, že nebyly dostatečně otevřené, proto, že uvízly uvnitř společenského kódu, který si samy naprogramovaly. Zdá se, že k podstatě společenského kódu patří fakt, že není racionálně zpochybňován, nýbrž podléhá vnitřnímu souznění a kolektivnímu emocionálnímu ukotvení. Ani jeho narušení není měřeno racionálními hledisky, nýbrž je vnímáno emocionálně jako útok na vlastní hodnotový systém.

Společenský běs takto rozpoutaný v moderních demokratických společnostech již nelze manifestovat státními represemi, lynčujícím vražděním nebo stavěním na hranici. Místo toho nastupuje dehonestace, ignorování, umlčování, pomluva a pokus o veřejné pranýřování. Kdo vyslovuje neoblíbené pravdy vzbuzující emoce nebo analyzuje souvislosti, které nepasují do vládnoucího ,obrazu světa´, stává se ,provokatérem´ nebo ,rozeštvávačem´. Salman Rushdie k tomu poznamenává: ,Těm, kteří v jiných dobách byli velebeni pro svou originalitu nebo nezávislost, je nyní vytýkáno, že do společnosti vnášejí neklid´“.

Kdo a proč tedy rozhoduje o tom, co se smí říkat, a o čem je třeba mlčet? ptá se svou knihou Sarrazin. A oč v celé té věci vlastně jde? Přece o myšlení. Přesněji: o svobodu myslet, tedy být, a tedy včetně svobody být kritický.

„Svoboda projevu a svoboda myšlení jsou navzájem nerozlučitelně propojeny a vzájemně na nás působí. Lidské myšlení je orientováno na sdělování; a tak pokud nás něco zajímá, rádi bychom se o tento svůj zájem podělili s druhými. Proto tam, kde sdělování není možné, většina na myšlení rezignuje. Potlačování názorové svobody v diktaturách se zaměřuje nejméně toutéž měrou na potlačování údajně nesprávného myšlení jako na potlačování nesprávných názorů. Kde se nemyslí, tam se nemohou rodit názory.“

Neboť „myšlení je moc a tam, kde se zápasí o společenskou moc, tam se zároveň zápasí o rozsah a rozměr zákazů společenského myšlení. Tyto zákazy se pak prosazují skrze společenská pravidla dotýkající se hranic svobodného mínění. Tyto procesy nejsou řízeny plánovitě. Dalekosáhle se šíří podvědomě, avšak mají vliv na jednání všech zúčastněných. Nejméně podléhají lidé společenskému ovlivňování svých názorů všude tam, kde mohou uplatňovat svou vlastní odbornou kompetenci. Platí to pro truhláře, lékaře i fyzika. Čím méně naopak lidé uplatňují vlastní názor, tím víc se spoléhají na ty, jež pokládají za experty na dané otázky. Protože většina normálních lidí žije raději v konsenzu než v nesouladu a chce si co nejméně pálit prsty, tíhnou lidé k tomu, aby ve všech sférách, v nichž sami nejsou experty, sdíleli s ostatními takové názory, které vnímají jako většinové buď v celé společnosti, nebo v té sociální skupině, k níž náležejí. Takto se rodí móda v myšlení právě tak jako móda v oblékání.“

V tomto „boji o vše“ samozřejmě hrají značnou roli média. „Mediální třída je jako kolektiv určující veřejné mínění držitelkou moci a tuto moc také ráda vykonává: Všude tam, kde občané z titulu své profese sami nepatří k expertům, řídí se nezávisle na stupni svého vzdělání velkou měrou těmi názory, které jim předestírají média. Jestliže se však u některého tématu vývoj veřejného mínění začne vymykat z převládajícího mediálního obrazuj, jsou média znejistěna, ale jen na krátkou chvíli: zároveň začíná převládat tendence pranýřovat toto veřejné mínění jako neosvícené a polemicky útočit na ,notorické glajchšaltující paranoiky´, neboť je samozřejmé, že média sama sebe pokládají za osvícenější než lid.“

Samozřejmě, že v této věci média nehrají nějakou samostatnou autonomní hru, nejsou ve vzduchoprázdnu. Odjakživa žila a žijí z politických pramenů a zájmů, ať už v roli jejich služek, nebo v roli bojovníků proti nim, vždy však v pevné a neoddělitelné závislosti.

„Přes veškeré rozbroje napříč politickými stranami a spory o jednotlivá témata jsou politická a mediální třída na sobě silně závislé. Ta první potřebuje druhou. Neboť o úspěchu politika a jeho šancích na kariéru a znovuzvolení ve značné míře rozhoduje jeho mediální podpora. Ta druhá potřebuje první, neboť komentáře politického dění umožňují politiku ovlivňovat a tím mediální třídě poskytují moc. Média i politika se podílejí na společné hře: neoblíbené a rušivé skutečnosti proměňovat v pouhá mínění a – obráceně – názory pro ně žádoucí měnit v údajné skutečnosti. Avšak jestliže lze jakoukoli skutečnost proměnit v pouhé mínění a kterékoli mínění ve skutečnost, pak je dovoleno vše.“

Jinými slovy v tomto procesu dělí se realita na tu, která je mediálně-politickou strukturou přijímána, akceptována, či spíše vytvářena – a tou, která je tabuizována. Slovo tabu zde vnímejme jako klíčové. Měrou, velikostí, počtem a hloubkou různých tabu se totiž měří (ne)svoboda společnosti jako takové. Co je pak pro tabuizovaná témata a zacházení s nimi příznačné?

„Pokaždé, když politická tabu, zhusta subsumovaná pod pojem ,politické korektnosti´, zabrání politicko-mediální unisono tomu, aby určitá otázka, která intenzivně zaměstnává mnoho občanů, byla podrobena skutečné politické diskusi. Tabuizace určitých otázek nebo odpovědí trvale zvyšuje distanci mezi politiky a občany a stupňuje nedůvěru jedněch vůči druhým.“

Přičemž ovšem platí, že „rozdíl mezi společensky akceptovanou a právně přípustnou realizací názorové svobody je neostře ohraničeným a jen zřídka přesně vymezitelným prostorem. Jestliže projevení vlastního názoru je narušením tabu a leží mimo hranice společenského konsenzu, mnozí kritici a zejména jejich spolubojovníci se domnívají, že už jen tato okolnost sama je zbavuje nutnosti seriózně se vypořádat s obsahem kritizovaného výroku či se vůbec jen podrobit námaze tento výrok mentálně strávit a obsahově mu porozumět.“

Chceme-li se dobrat nějaké myšlenkové či chcete-li duchovní podstaty popisovaných jevů, zejména politické korektnosti jako společensky přijímané lži, narážíme na téma rovnosti, které je až příliš spjato s politickými systémy, pro něž právě rovnost byla jen heslem na vlajce. Čili zase jenom nějakou hezky vyhlížející pastí na veřejnou důvěru.

„Pokud budeme hledat nějakou překlenující normu, která všechna tabu podmiňuje, pak narazíme na postulát rovnosti. Nikoli rovnosti před zákonem, nikoli rovnosti šancí, nikoli rovnosti hodnot. Mnohem více tu jde o postoj, který by nejraději principiálně popřel veškeré rozdíly mezi lidmi, náboženstvími a sociálními skupinami. Pokud popírání některých rozdílů vůbec nepřichází v úvahu, pak tyto rozdíly za žádných okolností nelze opatřovat hodnotícími atributy. Morálně je z této perspektivy zcela nepřípustné dávat rozdíly týkající se úspěchů ve vzdělávání a v ekonomice do spojitosti s vlastnostmi sociálních skupin a individuí. Přičemž nerozhoduje, zda tyto vlastnosti jsou vrozené nebo podmíněné kulturně.

Podle této ideologie je člověk ,nepopsanou školní tabulí´, jež může být popsána víceméně libovolně výchovou a sociálními poměry. Setrvalé kulturní vlivy, biologicky podložené elementy lidské přirozenosti, vliv přirozené evoluce a úloha genetiky se z tohoto ideového hlediska buď zcela popírají, anebo se zcela vytěsňují do bezvýznamna a vnějškovosti. V ideologii rovnosti, symbolizované obrazem prázdné tabule, je vývoj rozdílů mezi lidmi vždy jen výrazem nedostatečné sociální spravedlnosti, tedy jen otázkou morálky. Vše, co podporuje nerovnost, či dokonce jen na existující nerovnost hledí analytickým způsobem, je nemorální. Všechny síly, které plodí nerovnost, jsou zlé, vše, co způsobuje rovnost, je dobré.“

Thilo Sarrazin zde vyjmenovává typické situace a postojové registry, které jsou diktovány ideou rovnosti. Při jejich četbě vám asi leccos připadne podezřele známé a povědomé a až nepříjemně aktuální:

    „Kód, k němuž se kloní většina médií, obsahuje následující prvky:
    • Nerovnost je špatná, rovnost je dobrá
    • Sekundární ctnosti jako píle, přesnost a dochvilnost nemají žádnou obzvláštní cenu.
    • Kdo je bohatý, měl by se cítit vinen – ledaže si své peníze vydělal jako sportovec nebo popová hvězda. Kdo je chudý, je obětí nespravedlnosti a nedostatečné rovnosti šancí.
    • Rozdíly v životních poměrech nespočívají v lidech, ale v okolnostech.
    • Lidské schopnosti ve své podstatě závisejí na vzdělání a výchově, vrozené rozdíly prakticky nehrají roli.
    • Mezi národy a etniky neexistují žádné rozdíly, které přesahují čistě fyzický zjev.
    • Všechny kultury jsou rovnocenné: hodnotám a životním formám křesťanského Západu a západním průmyslovým zemím nenáleží žádné preference. Kdo si myslí něco jiného, smýšlí provinciálně a staví se nepřátelsky vůči cizincům.
    • Islám je kulturou míru. Kdo má výhrady proti muslimskému přistěhovalectví, nechť je obviněn z islamofobie.
    • Chudobu a zaostalost ve světě mají v prvé řadě na svědomí západní průmyslové státy.
    • Muži a ženy se kromě svých fyzických pohlavních rysů neliší žádnými vrozenými vlastnostmi.
    • Klasický obraz rodiny je přežitek. Děti otce ani matku nepotřebují.
    • Národní stát je přežitek, národní specifika nenesou žádnou hodnotu. Nacionalita o sobě je spíše zlem, rozhodně nestojí za to, aby byla uchována. Budoucnost patří světové společnosti.
    • Všichni lidé na celém světě mají nejen stejná práva, nýbrž jsou si také rovni, a všichni by tedy měli mít nárok na základní sociální pojištění německého sociálního státu.
    • Děti jsou svobodnou volbou, všechny demografické problémy vyřeší přistěhovalectví.

    Tyto hodnotové soudy ovlivňují veřejné mínění, lidé většinou akceptují postoje, které ve společnosti dominují, a sami se těmito postoji řídí, aniž o nich pochybují. Zároveň však tyto soudy také zkreslují obraz, který se ve společnosti o převládajících míněních utváří. Lidé se totiž většinou zdráhají vyslovovat názory, které podle jejich vlastního úsudku neodpovídají společenské normě. A média spolu s politiky tento efekt ještě umocňují. Každého, kdo se staví mimo tento konsenzus, stihne trest médií, a názory, jež postihne tento trest, pak politický mainstream již vůbec nevyslovuje.“

    Kniha Thilo Sarrazina je unikátní v tom, jak obrazoborecky, a přitom jasnozřivě a analyticky nabourává demagogie a dogmata, která nás obklopují. Možná se tohoto zrcadla bojíme, ale bez otevřeného pohledu do něj se budeme jen kolébat na vlnách nevědomosti, a to je vždy nejlepší cesta k manipulaci a diktatuře.

    Protože plně platí, že „pokud se někdo na skutečný svět a jeho problémy dívá výlučně nebo převážně skrze brýle politické korektnosti, pak systematicky vypouští četné otázky nebo popírá jejich oprávněnost. Opomíjí možnost vysvětlovat svět realisticky a uniká mu příležitost začít politicky jednat. Příliš těsný korzet politické korektnosti zužuje okruh otázek, které lze nastolovat bez bázně před politickými sankcemi, a zužuje i okruh možných odpovědí. Obojí je překážkou společenské diskuse a oslabuje kapacitu politického jednání. Společnosti, které vymezují prostor pro veřejné mínění příliš úzce, ohrožují svou neformovatelnost.

    Dokonce se lze domnívat, že rozpětí veřejného mínění, které se ve smyslu politické korektnosti pokládá za přijatelné, se spíše zmenšilo. A obzvláště přizpůsobiví mainstreamovému toku mi připadají lidé středního a mladšího věku. Desetiletí blahobytu a svobodné demokracie paradoxně živila méně osobní odvahu a více nezájem, ochotu se přizpůsobit a snahu se neodlišovat. To zřejmě není dobré. Svoboda je totiž pozoruhodná věc: Daří se jí jenom tam, kde je žádána. Tam, kde se celá šíře názorové svobody ve veřejném diskurzu plně nevyužívá, tam se i pozvolna zužuje stezka pro její budoucí využití.“


    (Thilo Sarrazin: Teror ctnosti – O hranicích názorové svobody v Německu. Přeložil František Štícha. Praha: Academia 2015. ISBN 978-80-200-2468-8)
    Viewing all 19126 articles
    Browse latest View live