 |
| Centrálně organizovaná nenávist proti M.Zemanovi |
Miroslav Pořízek
17.1.2018 ČNL
Pokud se podíváme na letošní volbu prezidenta republiky oproštěni od dezinformací šířených dlouhodobě a systematicky především „veřejnoprávními sdělovacími prostředky“, stála a stojí klíčová otázka tak, že jde v zásadě jen o to, zda Miloš Zeman bude zvolen již v prvním kole (což se nestalo) nebo až v tom druhém. S tím jak se přibližovalo první kolo volby, samozřejmě narůstala nervozita v táboře kavárníků a pravdoláskařů. Mnozí z nich svou až chorobnou nenávist vůči nynější hlavě státu již s postupem času úplně přestali skrývat.
Hlavní organizátoři staronové hry všichni proti Zemanovi samozřejmě již delší dobu plánovali vhodnou taktiku, kterak dostat vlastní poslušnou a snadno manipulovatelnou loutku na Hrad.
Vlastně již od konce první přímé volby prezidenta začal tábor poraženého kandidáta pracovat na tom, aby o pět let později uspěl. Bylo jasné, že Schwarzenberg tentokrát kandidovat nebude a to nejen s ohledem na věk či zdravotní stav. V našich končinách je jednoduše člověk jeho ražení na post hlavy státu nevolitelný. Jeho aspoň teoretická šance na zvolení prakticky přestala existovat ihned po minulé volbě prezidenta. Což i on sám nakonec pochopil. Musel se proto včas najít kandidát jiný. Pokud možno mladší, zdánlivě neokoukaný, ale názorově stejně ukotvený a s podobným viděním světa. Slovy pražské kavárny prozápadně orientovaný demokrat ctící lidská práva a naše euroatlantické spojenectví na věčné časy. Nový Antizeman přitom musel splňovat hlavní a nepřekročitelná kritéria. A to především milovat vroucně a nekriticky EU a NATO, být přesvědčeným antikomunistou, nejlépe i praktikujícím katolíkem, který zásadně souhlasí s naším polistopadovým vývojem, jenž nastolil nové majetkové poměry. V nich velmi bohatá a vlivná menšina ovládá klíčové posty a instituce a velká část společnosti na druhé straně žije v každodenních nejistotách a obavách z toho, aby je ti věčně nenasytní a všehoschopní nepřipravili i o těch několik málo základních jistot, které jim ještě zůstaly a které zatím ještě dokáží uchránit.
Možností, kým nahradit Schwarzenberga, bylo zpočátku aspoň na oko docela dost. Když se ovšem později výběr zúžil, nepříliš vděčná role Antizemana nakonec připadla na Jiřího Drahoše. Ten ostatně vzápětí po oznámení kandidovat proti Zemanovi nenechal nikoho na pochybách, kam patří, čí zájmy hodlá hájit a k jakým hodnotám se hlásí. Již při prvních veřejných prohlášeních nezapřel barvu – sympatie k teroristické činnosti Mašínovců, důsledná kritika minulého režimu, vyslovení se pro přijetí Eura bez ohledu na to, co tento krok způsobí s úsporami občanů a cenovou hladinou zboží a služeb. Drahoš se vyslovil samozřejmě i pro naši další účast na zločinech páchaných NATO na různých místech světa pod krycím názvem šíření svobody a demokracie proti neposlušným zemím a v boji proti terorismu. Neopomněl se samozřejmě vyslovit i k případnému jmenování vlády opřené o hlasy komunistů. S tímto dle očekávání by prý měl zásadní problém. Bez ohledu na výsledek voleb. Inu ryzí demokrat se nezapře. A tak dál, a tak pořád dokola a podobně nebo rovnou úplně stejně. Vše už jsme dříve slyšeli, jen to bylo zaobaleno do jiného výraziva třeba od prezidentského kandidáta Švejnara v roce 2008 nebo Schwarzenberga před pěti lety.
Nosnou ideou těch nejhorlivějších antizemanovců je především nenávist vůči současnému prezidentovi, ale v neposlední řadě i proti jiným názorům obecně. Na vlastní kůži se o tom již v devadesátých letech mohla přesvědčit i taková osobnost jakou byla herečka Helena Růžičková. Ta v roce 1996 přijala kandidaturu jako nestranička s podporou ze strany KSČM do horní parlamentní komory. I ji samotnou, jako člověka nesmírně tolerantního s širokým srdcem a silným smyslem pro spravedlnost a solidaritu nemile překvapilo, s čím vším se musela během předvolební kampaně setkávat a to i ze strany hereckých kolegů, kteří se ihned zapojili poslušně mezi militantní antikomunistické bojůvky. Slovní ataky či spíše zvratky toho nejhrubějšího, co vůbec v naší rodné řeči existuje, na sebe nenechaly dlouho čekat. Mezi nejaktivnější kritiky kandidatury Růžičková do Senátu tehdy patřil i páter Halík, který se choval jako arogantní hulvát ze zaplivané nádražní pivnice. Česká televize dokonce vysílala pořad, s pečlivě vybranými hosty (jak také jinak, v této tradici pokračuje stále), jehož hlavním účelem bylo ukázat, že známá osobnost vlastně nesmí nikam kandidovat s podporou komunistů (pokud nechce mít problémy, a to i existenčního rázu), jelikož my samozvaní demokraté jsme se přeci domluvili, že komunisty sice nezakážeme, ale současně je nebudeme uznávat jako plnohodnotné lidi se stejnými právy jako máme my přesvědčení demokraté. Stačí si to pro ilustraci s odstupem více než dvou desetiletí jen připomenout. Tyto kampaně se totiž v pravidelných intervalech vždy opakují. Ostatně učitelku z jižních Čech Vítězslavu Baborovou jiná, ale úplně stejně nenávistná smečka, málem před lety po krajských volbách, když měla za KSČM obsadit místo krajské radní pro školství, dohnala téměř až k smrti. To se jim naštěstí nepodařilo, ale dohnat člověka k vážným zdravotním problémům a vyvolat nenávist i k její rodině, to se jim podařilo vcelku bez problémů. Lidským hyenám tehdy nijak nevadilo, že ten na koho pořádají hon, je žena. Smýšlela jinak než samozvaní strážci demokracie a to byl z jejich pohledu smrtelný hřích. Lidé stejného ranku pořádají podobné kampaně právě proti Zemanovi. A jejich taktika je stále stejná. Žádná špinavost (například v podobě nahé divoženky přímo ve volební místnosti) jim přitom není dost silná na to, aby nemohla být ještě odpornější.
Pokud se pět neúspěšných kandidátů z prvního kola volby (dohromady dostali v prvním kole hlasy 33% voličů), rozhodlo podpořit pro druhé kolo Zemanova protikandidáta, není to nic nečekaného. Jistotu Drahošova zvolení ve druhém kole to samozřejmě neznamená. Voliči většinou nemají rádi, když je někdo nabádá, k podpoře jiného kandidáta. Úplně směšně pak vyzněla Horáčkova nabídka směřovaná k Drahošovi v podobě možnosti využití jeho plakátových ploch pro druhé kolo. Množství bilboardů na voliče působí spíš negativně a jen díky nim se nakonec rozhodne jen pouhý zlomek z nerozhodnutých voličů. Řada minulých voleb toto opakovaně prokázala. Sám Drahoš na sebe možná nechtíce prozradil, že je v prvé řadě kandidátem hlavního města a jeho blízkého okolí, když hned v sobotu prohlásil, že musí ještě rychle vyrazit do regionů, aby přesvědčil nerozhodnuté či nevoliče z prvního kola o tom, že jejich hlas si zasluhuje právě jen on a nikdo jiný. Drahošovy veřejné názory dlouhodobě zastávané velká část lidí prostě nezná. A není to jejich chyba. Tento nedostatek se zpravidla nedá dohonit ani za několik týdnů, natož za několik málo dní. Ani televizní debata obou kandidátů vysílaná v hlavním vysílacím čase v našich poměrech většinou nijak převratně nezvrátí stávající rozložení sil.
Ovšem nutno dodat, že ani Miloš Zeman jako prezident není pro obyčejného člověka žijícího v této zemi žádná velká výhra. I on je totiž spojen s mnohým negativním, co přinesl polistopadový vývoj této země pro prosté lidi. Jeho volba se řadě lidí musí i přesto nutně jevit minimálně jako menší zlo, když nic jiného. I on byl totiž přítomen ve vysoké politické funkci, stejně jako jeho oba předchůdci, u významných privatizací, při zavádění plytkého konzumního způsobu života, úpadku českého školství, při vstupu ČR do NATO a vojenské agresi vůči Jugoslávii či nedostatečného financování kultury. Přesto pokud právě takový volič v prvním kole ve volební místnosti chyběl a nyní se k volbě dostaví, je jeho preference snadno předvídatelná. Zeman mu musí být z řady dobrých i těch horších důvodů rozhodně bližší. A možná ze všeho nejvíce právě pro svoji prostořekost, přirozenost, lidovou mluvu, bezprostřední způsob jednání při všech příležitostech i schopnost dohovořit se s řadou vlivných státníků ať už z Ruska, Číny nebo Izraele. A to vše jsou vlastnosti a schopnosti, kterými rozhodně své odpůrce dráždí a dráždit bude. Některé z nich pak přímo až k nepříčetnosti, ale to je spíše jen informace o nich samotných, než o Zemanovi.
Bc. Miroslav Pořízek
Vlastně již od konce první přímé volby prezidenta začal tábor poraženého kandidáta pracovat na tom, aby o pět let později uspěl. Bylo jasné, že Schwarzenberg tentokrát kandidovat nebude a to nejen s ohledem na věk či zdravotní stav. V našich končinách je jednoduše člověk jeho ražení na post hlavy státu nevolitelný. Jeho aspoň teoretická šance na zvolení prakticky přestala existovat ihned po minulé volbě prezidenta. Což i on sám nakonec pochopil. Musel se proto včas najít kandidát jiný. Pokud možno mladší, zdánlivě neokoukaný, ale názorově stejně ukotvený a s podobným viděním světa. Slovy pražské kavárny prozápadně orientovaný demokrat ctící lidská práva a naše euroatlantické spojenectví na věčné časy. Nový Antizeman přitom musel splňovat hlavní a nepřekročitelná kritéria. A to především milovat vroucně a nekriticky EU a NATO, být přesvědčeným antikomunistou, nejlépe i praktikujícím katolíkem, který zásadně souhlasí s naším polistopadovým vývojem, jenž nastolil nové majetkové poměry. V nich velmi bohatá a vlivná menšina ovládá klíčové posty a instituce a velká část společnosti na druhé straně žije v každodenních nejistotách a obavách z toho, aby je ti věčně nenasytní a všehoschopní nepřipravili i o těch několik málo základních jistot, které jim ještě zůstaly a které zatím ještě dokáží uchránit.
Možností, kým nahradit Schwarzenberga, bylo zpočátku aspoň na oko docela dost. Když se ovšem později výběr zúžil, nepříliš vděčná role Antizemana nakonec připadla na Jiřího Drahoše. Ten ostatně vzápětí po oznámení kandidovat proti Zemanovi nenechal nikoho na pochybách, kam patří, čí zájmy hodlá hájit a k jakým hodnotám se hlásí. Již při prvních veřejných prohlášeních nezapřel barvu – sympatie k teroristické činnosti Mašínovců, důsledná kritika minulého režimu, vyslovení se pro přijetí Eura bez ohledu na to, co tento krok způsobí s úsporami občanů a cenovou hladinou zboží a služeb. Drahoš se vyslovil samozřejmě i pro naši další účast na zločinech páchaných NATO na různých místech světa pod krycím názvem šíření svobody a demokracie proti neposlušným zemím a v boji proti terorismu. Neopomněl se samozřejmě vyslovit i k případnému jmenování vlády opřené o hlasy komunistů. S tímto dle očekávání by prý měl zásadní problém. Bez ohledu na výsledek voleb. Inu ryzí demokrat se nezapře. A tak dál, a tak pořád dokola a podobně nebo rovnou úplně stejně. Vše už jsme dříve slyšeli, jen to bylo zaobaleno do jiného výraziva třeba od prezidentského kandidáta Švejnara v roce 2008 nebo Schwarzenberga před pěti lety.
Nosnou ideou těch nejhorlivějších antizemanovců je především nenávist vůči současnému prezidentovi, ale v neposlední řadě i proti jiným názorům obecně. Na vlastní kůži se o tom již v devadesátých letech mohla přesvědčit i taková osobnost jakou byla herečka Helena Růžičková. Ta v roce 1996 přijala kandidaturu jako nestranička s podporou ze strany KSČM do horní parlamentní komory. I ji samotnou, jako člověka nesmírně tolerantního s širokým srdcem a silným smyslem pro spravedlnost a solidaritu nemile překvapilo, s čím vším se musela během předvolební kampaně setkávat a to i ze strany hereckých kolegů, kteří se ihned zapojili poslušně mezi militantní antikomunistické bojůvky. Slovní ataky či spíše zvratky toho nejhrubějšího, co vůbec v naší rodné řeči existuje, na sebe nenechaly dlouho čekat. Mezi nejaktivnější kritiky kandidatury Růžičková do Senátu tehdy patřil i páter Halík, který se choval jako arogantní hulvát ze zaplivané nádražní pivnice. Česká televize dokonce vysílala pořad, s pečlivě vybranými hosty (jak také jinak, v této tradici pokračuje stále), jehož hlavním účelem bylo ukázat, že známá osobnost vlastně nesmí nikam kandidovat s podporou komunistů (pokud nechce mít problémy, a to i existenčního rázu), jelikož my samozvaní demokraté jsme se přeci domluvili, že komunisty sice nezakážeme, ale současně je nebudeme uznávat jako plnohodnotné lidi se stejnými právy jako máme my přesvědčení demokraté. Stačí si to pro ilustraci s odstupem více než dvou desetiletí jen připomenout. Tyto kampaně se totiž v pravidelných intervalech vždy opakují. Ostatně učitelku z jižních Čech Vítězslavu Baborovou jiná, ale úplně stejně nenávistná smečka, málem před lety po krajských volbách, když měla za KSČM obsadit místo krajské radní pro školství, dohnala téměř až k smrti. To se jim naštěstí nepodařilo, ale dohnat člověka k vážným zdravotním problémům a vyvolat nenávist i k její rodině, to se jim podařilo vcelku bez problémů. Lidským hyenám tehdy nijak nevadilo, že ten na koho pořádají hon, je žena. Smýšlela jinak než samozvaní strážci demokracie a to byl z jejich pohledu smrtelný hřích. Lidé stejného ranku pořádají podobné kampaně právě proti Zemanovi. A jejich taktika je stále stejná. Žádná špinavost (například v podobě nahé divoženky přímo ve volební místnosti) jim přitom není dost silná na to, aby nemohla být ještě odpornější.
Pokud se pět neúspěšných kandidátů z prvního kola volby (dohromady dostali v prvním kole hlasy 33% voličů), rozhodlo podpořit pro druhé kolo Zemanova protikandidáta, není to nic nečekaného. Jistotu Drahošova zvolení ve druhém kole to samozřejmě neznamená. Voliči většinou nemají rádi, když je někdo nabádá, k podpoře jiného kandidáta. Úplně směšně pak vyzněla Horáčkova nabídka směřovaná k Drahošovi v podobě možnosti využití jeho plakátových ploch pro druhé kolo. Množství bilboardů na voliče působí spíš negativně a jen díky nim se nakonec rozhodne jen pouhý zlomek z nerozhodnutých voličů. Řada minulých voleb toto opakovaně prokázala. Sám Drahoš na sebe možná nechtíce prozradil, že je v prvé řadě kandidátem hlavního města a jeho blízkého okolí, když hned v sobotu prohlásil, že musí ještě rychle vyrazit do regionů, aby přesvědčil nerozhodnuté či nevoliče z prvního kola o tom, že jejich hlas si zasluhuje právě jen on a nikdo jiný. Drahošovy veřejné názory dlouhodobě zastávané velká část lidí prostě nezná. A není to jejich chyba. Tento nedostatek se zpravidla nedá dohonit ani za několik týdnů, natož za několik málo dní. Ani televizní debata obou kandidátů vysílaná v hlavním vysílacím čase v našich poměrech většinou nijak převratně nezvrátí stávající rozložení sil.
Ovšem nutno dodat, že ani Miloš Zeman jako prezident není pro obyčejného člověka žijícího v této zemi žádná velká výhra. I on je totiž spojen s mnohým negativním, co přinesl polistopadový vývoj této země pro prosté lidi. Jeho volba se řadě lidí musí i přesto nutně jevit minimálně jako menší zlo, když nic jiného. I on byl totiž přítomen ve vysoké politické funkci, stejně jako jeho oba předchůdci, u významných privatizací, při zavádění plytkého konzumního způsobu života, úpadku českého školství, při vstupu ČR do NATO a vojenské agresi vůči Jugoslávii či nedostatečného financování kultury. Přesto pokud právě takový volič v prvním kole ve volební místnosti chyběl a nyní se k volbě dostaví, je jeho preference snadno předvídatelná. Zeman mu musí být z řady dobrých i těch horších důvodů rozhodně bližší. A možná ze všeho nejvíce právě pro svoji prostořekost, přirozenost, lidovou mluvu, bezprostřední způsob jednání při všech příležitostech i schopnost dohovořit se s řadou vlivných státníků ať už z Ruska, Číny nebo Izraele. A to vše jsou vlastnosti a schopnosti, kterými rozhodně své odpůrce dráždí a dráždit bude. Některé z nich pak přímo až k nepříčetnosti, ale to je spíše jen informace o nich samotných, než o Zemanovi.
Bc. Miroslav Pořízek
