![]()
Stanislav Hošek25.1.2018
Pokouším se v tomto textu prezentovat důvody voličské přízně k hnutí ANO a konkrétně k doslovnému jeho „stvořiteli“ a dosavadnímu lídru, panu Andreji Babišovi staršímu. Uvádím některé argumenty doporučující jej do funkce premiéra našeho státu. Jde o první náčrt, který vychází pouze z veřejně známých informací bez hlubší analýzy a především z posouzení, jak se fenomén „Babiš“ jeví občanu, který nemá přístup do zákulisí, v němž se pohybují vrstvy, pro někoho dokonce třídy, politických profesionálů.Pan Babiš je státníkPan A. Babiš st, dále jen Babiš vstoupil do politiky velice podobně, jako Zeman. Oba dva doslova z ničeho vytvořili silnou politickou instituci, která je schopná vykonávat, nebo se alespoň podílet na správě státu, čili má státotvorné ambice i funkci. Pan Andrej Babiš to provedl, dle mého osobního názoru čistěji, protože vytvořil dosud neexistující. Zeman, řečeno slovníkem podnikatelů, provedl jakési násilné převzetí již zavedené značky, tedy existující politické strany, s historicky osvědčenou a navíc jasnou rolí v tehdejším politickém spektru.
Z tohoto úhlu pohledu měl tento stát jenom dvakrát ve funkci premiérů státníky. Klause a Zemana. Babiš je teprve třetím. Současný prozatímní premiér, tedy předseda vlády v demisi, je ovšem prvním státníkem u nás který má už prvotní rysy reálně evropského státníka. Což není vůbec dáno tím, že je původem Slovák a má ambice vládnout Čechům. Zmíněné rysy se u něj opravdu teprve „rýsují“. Babiš si je ale jejich potřebnosti pro naši zem již vědom a nejdůležitější pak je, že jej tato aktivita v EU navíc baví. Nehodlám zde rozebírat přednosti Babiše v kontextu EU, nadtož je hodnotit, ale jen uvedu dva zjevné klady. Jmenovaný rychle poznal, že stěžejním předpokladem úspěchu vlastního státu v nadstátu EU, je co nejširší, osobní kolegialita, ba doslova soukromá známost, s co největším počtem nejvlivnějších funkcionářů EU. Nejen že to poznal, ale ve své nové funkci ihned začal realizovat. Uvědomil si za druhé, že ve jmenovaném nadstátu, jsou vedle sebe giganti a doslova nicky co do počtu obyvatel, ekonomičtí obři a kapitáloví outsideři, země dlouhodobě Západní a nejméně půl století Východní a konečně země severu a jihu. Stal se proto nejen zastáncem tvorby bloků uvnitř EU, které by byly v ní alespoň trochu souměřitelné a rovnovážné svým vlivem. A opět nejenže si to uvědomil, ale ihned se začal ve věci jednat.
Troufám si tvrdit, že vědomě hodlá posunout EU z prvního, do dalšího stupně demokratizace. Na tomto místě cítím povinnost vysvětlit, co považuji za stupeň demokratizace. Prvním stupněm je holá vláda většiny, jakési primitivní rozhodovací pravidlo, které mnohdy sklouzává až do diktátu většiny. Druhým stupněm demokratizace je podle mých představ o vyspělosti demokracie charakterizována ochranou menšin. Ta se ale někdy může zase zvrtnout až do agresivity či dokonce terorizování většinové společnosti některou z menšin. Za třetí stupeň zatím považuji vizi ideálu, v němž demokratický systém vládnutí dokáže zajistit reálné podmínky pro spokojený život každému, bez ohledu na jeho úspěšnost, či dokonce zdánlivou vyloučenost.
Současný premiér není příslušníkem třídy profesionálních politiků.Název této části textu samozřejmě není věcně a formálně pravdivý. Jmenovaný je na postu profesního politik, nejméně už čtyři roky. Pokud je pravdou, že za to nebere plat, či že jej věnuje na charitativní či tomu podobné účely, pak se tím jenom demonstrativně prezentuje, že ke jmenované vrstvě nepatří. Smysl této demonstrace je očividný. Chce, aby ani vzdáleně nebyl spojován s negativními jevy, které veřejnost na komunitě profesních politiků odsuzuje natolik, že mnohdy veškerou politiku považuje za špinavost a politiky za nositele specifických negativních, až odpudivých vlastností.
Uchýlím se nyní ke spekulaci a osobnímu pohledu. Z toho mála, co jsem uvedl o profesních politicích a politice, podle mého plyne i ona nezvyklá osobní nevraživost mezi panem Kalouskem a panem Babišem. První jmenovaný je v mých očích nejschopnějším polistopadovým profesionálním politikem. Mistrem sněmovních šarvátek, výjimečně zručným vyjednavačem, snad ještě lepším kombinátorem zákulisních tahů, zdatným demagogem, výborným manipulátorem veřejností, ba dokonce i ostatními politiky. Má nadání jak rétorické, ale především rychlé reakce v diskusích, v nichž se mu dokázal vyrovnat snad jenom Rath. Má smysl pro asociace a dovede politické problémy a jevy skvěle obrazně pojmenovávat. Je si navíc svých předností vědom a často je až provokativně zneužívá. Všechny své klady politika ale využívá, v očích velké části veřejnosti, nesprávným směrem. Zdá se mi již dlouhý čas, že pan Babiš vědomě chce být až ideálně opačným pólem pana Kalouska. Ale samozřejmě se mohu mýlit. Třeba jde jen o rivalitu na postu ministra financí.
První premiér, který je prvoplánově národohospodářem.Česká republika nikdy doposud neměla ve funkci předsedy vlády národohospodáře. Nedovedu sice odhadnout, zda Babiš bude, coby státník, spíše národohospodářem Englišova, či Baťova typu, ale jednoznačně národohospodářem v celé šíři toho slova už nyní je. Dokazuje to v prvé řadě v prezentaci své dlouhodobé vize, která poněkud připomíná činnost Baťovy rodiny. Především pak ale daňovou politikou, která sleduje prospěch jak podnikatelů, tak jejich zaměstnanců a v prvé řadě zajišťuje zvýšenou efektivitou výběru daní. Vědomě tak vytváří předpoklady pro dostatečné fungování obligatorních rozpočtových sfér. Což je v mých očích klasický přístup k problému, který učil a také v praxi uměl realizovat, rektor a ministr Karel Engliš již v dobách Československa.
Zatím co v čele České republiky, především na počátku, čili ještě za ČSFR, stáli teoretičtí ekonomové, ba až zběsile ideologičtí privatizátoři, následně pak lepší, či horší účetní, či později ideově vyzrálí odpůrci prvotních lídrů tranzice naší ekonomiky, Babiš je v tomto směru novým tyem hospodáře státu. Choval se dosud jako jeho odpovědný správce a zřetelně veřejnosti sdělil svou vizi o další, minimálně střednědobé existenci ČR. I tím se projevuje už jako státník, protože se nehodlá chovat jen tak, aby byl opět zvolen, čili se záměry pouze na následující čtyři roky.
Podle mého soudu to neblaze vyjádřil sloganem „chci řídit stát jako firmu“. Pokud tím ale myslel, což zatím dokazuje v praktické politice, že chce stát spravovat a ne mu vládnout, poručníkovat, či dokonce diktovat, přiblížil se tím v mých očích dokonce vyššímu stupni realizování vládní moci. Tou už není pouhé hájení zájmů větší, menší, či třeba jen jedné maličké skupiny občanů, ale pokus o realizaci ideálu, v němž státní moc musí zajistit slušný život všem. A pan Babiš prokazatelně už začal tím, že zvedl příjmy, jež jsou dokonce pod hranicí minimální mzdy.
Premiér z politického subjektu, jenž vyhrál volby s dosud největší převahou.V sedmero sněmovních voleb ČR byla v roce 2017 účast voličů třetí nejmenší. Ovšem kromě prvních a druhých voleb, ještě v minulém tisíciletí, se nijak neodlišovala od průměrné účasti okolo 60ti procent, jež byla ve všech posledních pěti volbách. Absolutní procentuální zisk hnutí ANO byl za volby v tomto tisíciletí třetí nejvyšší. Tato holá statistická čísla ovšem sama o sobě nikterak nedosvědčují jeho přesvědčivý volební úspěch. Ten se ukáže teprve tehdy, když srovnáme rozdíl, mezi prvním a druhým politickým subjektem v celkovém výsledku i po přepočítání hlasů, které nařídil pravomocný soud. Zatím co za všech voleb nikdy nepřekročil ani 6 procent, tentokrát získalo první ANO oproti druhé ODS o 18,32 procent více. Voličská podpora ANO byla tedy 2,61 násobně vyšší, než ODS.
Pokud chci být seriózní, musím konstatovat, že hnutím ANO dosažených necelých 30 procent je ani ne jedna třetina vůle všech voličů. Na druhé straně, na štěstí pro vítěze voleb, v našem státě existují nejméně dva druhy politických stran. Sobě rovné a ty, s nimiž se „nešpiníme“, čti, nesmíme jim dovolit, aby se podílely na vládnutí. Ve společnosti se od polistopadových počátků vytvořilo poněkud schizofrenní prostředí, v mém způsobu myšlení spíše politické klíma zvyšující šanci k podrazáckému jednání. U nás tak existují strany, které jsou sice legální, mohou existovat a vyvíjet veškerou politickou činnost, kompetentní soud je nezakázal, ovšem jsou fuj, fuj. Tragické pro celou politickou veřejnost je, že počet takových stran roste. Počet jejich členů a sympatizantů rovněž neklesá, třeba proto, že nevymřeli, v co třída politických profíků doufala.
Dosud uvedené důvody jsou velkými klady jmenovaného politika, zvláště v prostředí tak diferencované politické scény, jaká se vyvinula po posledních volbách. Klady, které jej doporučují k výkonu postu premiéra naší vlasti. Argumentů pro mé tvrzení je mnohem víc, ale „abych nezdržoval“, tak některé další jenom vyjmenuji.
Babiš je nesporně oligarchou, ale není příslušníkem její nejužší vrstvy reálné nadvlády nad celou společností, charakterizované ovládáním skoro veškerého finančního, ba spíše spekulačního kapitálu. V současném klímatu degenerující zastupitelské demokracie reprezentuje mocichtivé oligarchy, kteří se rozhodli svůj dosavadní skrytý vliv až moc realizovat nezprostředkovaně. Vstupují sami do třídy profesních politiků. Veřejnosti je proto zřejmé, v čí prospěch hodlají spravovat stát. Ne jak je tomu u většiny nejvyšších politiků, o nichž veřejnost ani netuší, jakým tlakům bude kdo podléhat.
Současný premiér mezi oligarchy patří k těm jedincům, kteří z podstaty svého podnikání musejí mít zájem i o vysokou zaměstnanost, vyšší mzdy a jejich růst a tím i větší daňový přínos pro stát.
Jako podnikatel produkčního kapitálu nemusí být politickou loutkou nikoho jiného, takže veřejnosti poskytuje možnost kontrolovat, zda není ve střetu zájmů.
Zatím prokázal, že je přesvědčeným a odpovědným správcem státu a umí odolávat lobbistům, vlivovým skupinám početných zájmů, hlavně pak přebujelému počtu na erárním rozpočtu přisátých neziskových skupin.
V neposlední řadě prokázal, že je komunikativní a dává přednost vyjednávání před piklováním stranických sekretariátů.
Čapí hnízdo
V prvé řadě tvrdím, že problém Čapího hnízda (ČH) je učebnicovým příkladem zvrhlosti každé dotační politiky. Jsem zastáncem zásady, že to, co vládci nemohou poskytnout všem, nesmí poskytnout nikomu. Naprosto každá dotace bez výjimky otevírá šanci pro „soutěžení „ o ni. A v každém soutěžení mezi lidmi, bytostmi to „slabými“ je vždycky až příliš hodně prostoru pro nepravosti všeho druhu. Překrásnou ukázkou toho je kupříkladu soutěž volební. Už v předvolební kampani vždycky dojde k nebývalé koncentraci společenského hnusu všeho druhu. Při volbách samotných pak i k manipulacím, podvůdkům až někdy k projevům násilí a zásadním podvodům. Shrnuto, dotace jsou a priori úrodnými lány machinací všeho druhu.
Konkrétní datace, čili dotace až z EU pak ještě daleko víc, protože jednání o nich se uskutečňují na několika byrokratických úrovních. Z pohledu podvodníka to znamená, že musí ovlivnit mnohem větší počet úředníků, než kupříkladu u dotací z Radnice. Což zase vytváří prostředí, v němž každé, eventuálně až soudní řešení, musí zákonitě trvat enormně dlouho a bude převelice společensky nákladné, třeba jenom tím, že zahltí soudy. Z toho důvodu i kontrolou pověření úředníci mnohé podezřelé, ba i žalované případy odkládají, protože náklady by převýšily hodnotu celého příspěvku. Což ale určitě není případ ČH. Neznám sice přesné statistiky u evropských dotací, ale běžně se tvrdí, že u dotací vždycky dochází k nedodržení všech podmínek skoro v jedné pětině případů. Nevím, jestli se někdo pokusil vyhodnotit procentuální četnost případů ohodnocených na prostý návrat dotace, pokutu bez návratu, či s návratem dotace. Nebo alespoň četnost nepodmíněného odsouzení.
V právním státě platí presumpce nevinny. Vzpomínám si, že v našem politickém prostředí byli jacísi „světci“, kteří u politiků prosazovali presumpci viny. Jmenovitě to byli Miloš Zeman a Jiří Paroubek. Omlouvám se jiným, že jsem na ně zapomněl. Považoval jsem tento jejich názor za nesystematický, ba úplně nesmyslný, ze dvou důvodů. Tím vydělovali politiky z příslušnosti ke všem občanům, čímž vytvářeli prostor, že v jiných konstelacích mohou politici požívat i jiného odlišení od řadových občanů, třeba doslovně privilegií. Neuvědomovali si za druhé, že pro kariéru politiků není vůbec rozhodující soudní obvinění, ale už veřejné obvinění, jemuž svým názorem přisuzovali neoprávněně obrovský vliv. Tím vším chci jenom říct, že do vynesení pravomocného rozsudku je bezvýhradně nutné považovat každého politika, včetně nejvyššího ústavního činitele za bezúhonného.
V právním státě by měla být velice přísně kodifikována činnost médií v průběhu trestně právního řízení všech celebrit, čili veřejně činných osob. Pokud média provádí svá šetření, pak by po zahájení trestního stíhání měla své poznatky předávat patřičným institucím a nikdy ne je zveřejňovat. V průběhu soudního procesu by měla média prezentovat jen zprávy o průběh a stavu, absolutně se zdržovat komentářů, nadto ovlivňování soudu. Po celou dobu by měli novináři pracovat co nejvíce s fakty, aby se jim nestávalo, že si kupříkladu spletou současného premiéra s jeho prvorozeným synem, Andrejem Babišem mladším.
Nevidím vůbec žádný důvod, aby politici nerespektovali presumpci nevinny. Plamenné řeči o jakémsi, blíže nevysvětleném, tvrzení o nemožnosti politika být premiérem pokud je obviněn, či je vůči němu vedeno už i soudní řízení, považuji jen a jenom za berličku v neschopnosti najít jiné důvody k odůvodnění svých činů.
Třída profesních politiků a úředníků veřejných institucí, by měla být pod přísným dohledem v otázkách korupce, ale nevidím žádný důvod k tomu, aby korupce, dokonce i jen nedoložená obviňování, byla prostředkem v politické soutěži. Za nejzrůdnější považuji, když se s tak zvaným veřejným odhalením vyrukuje v předvolebním čase.
Ajatolláhizace české politiky.Nejen v řadách politiků, ale i některých politologů byl vysloven názor, že ustavené vlády by pomohlo, ne-li vyloženě zajistilo, kdyby Babiš nebyl premiérem, samozřejmě ani jejím členem. Prý podle vzoru Polska, kde Jaroslaw Kaczynski, lídr jasného vítěze voleb, není členem vlády, ani maršálkem Sejmu.
Již titulek této části textu napovídá, jak se osobně dívám na takovéto voluntaristické nápady. Za prvé, Kaczynski si tuto pozici vybral sám, tedy asi věděl proč se v té době takto zachoval a dobře zvážil i další motivy pro svou politickou budoucnost. Za druhé, Ajatolláh v Íránu je nejvyšší hodnost, jaké je možné dosáhnout v šíitské větvi islámského práva. Jeho role ve státním systému země dokazuje, že Írán je teokracií, alespoň v mém chápání. V Polsku je sice vliv katolické církve velmi citelný, ale v každém případě pouze neformální a absolutně tam neexistuje dvojí právo. Kaczynski při tom není ničím víc, jak řadovým příslušníkem církve a ne nějakým jejím hodnostářem. Babiš zásadně takovou, naprosto mimoústavní, doslova spikleneckou, pozici nehodlá zastávat. Podle mne k ní nemá ani vlohy. Je mužem činů a ne žvanění spojeného s mocenským kejklováním.
Nápady na zmíněné řešení naší politické krize vnímám jednoznačně jako zapšklý pozůstatek Havlovy neblahé funkce v polistopadovém politickém systému. Právě on se totiž sám pasoval na jakéhosi ajatolláha blíže neurčeného náboženství, ba dokonce prapodivného právního řádu, opřeného o dominanci osobního svědomí. Nemíním to dále rozebírat, ale tvrdím, že to by on, co se pokoušel do politiky prosazovat poněkud pokleslý princip ideové čistoty určované jím samým. Současné prosazovatele stejného, či podobného pohledu na politiku a chování politiků v praktické politice, považuji za věrné následovníky Havla, pro které je výstižným pojmem nedávno vzniklý termín“havlérka“.
ZávěrTroufám si tvrdit, že vstupem pana Andreje Babiše staršího do praktické politiky nastala u nás etapa, kdy oligarchové chtějí vládnout bez zprostředkování politickými loutkami.
V konkrétní postavě pana Babiše chce vládnout oligarcha, který prokazuje všechny klady podnikatele Baťova typu.
Pokud má v demokracii každý občan právo volit a být volen, tak ani oligarchům ho není možné upírat.
Pan Babiš po čtyři roky už prokázal, že je schopným správcem státu.
Je zřetelnou alternativou všech dosavadních úremiérů ČR, které jsme měli.
Pokud není pravomocně odsouzen, měl by být rovnoprávným příslušníkem sociální vrstvy, do níž svou aktivitou vstoupil.
Nejméně z těchto důvodů by měl dostat příležitost, aby ukázal své schopnosti v co největší míře.
Vrstva profesních ústavních činitelů by měla respektovat vůli velké většiny občanů v situaci neobvykle silného rozčlenění celé společnosti, jíž žádná skupina není s příznivci ANO početně rovna.
Je doslova státnickým činem prezidenta Zeman, že mu umožňuje i druhý pokus o sestavení vlády.
