Sestřelili s nimi dva vrtulníky ukrajinské armády. Jeden pilot zemřel, druhý byl zraněn. Posádky vrtulníky opustily před zahájením palby. Vůdce slavjanských vzbouřenců Vjačeslav Ponomarjov oznámil že několik jeho mužů padlo. Podle zveřejněných zpráv ukrajinské jednotky neMojmír Babáček pronikly do centra města a večer byli zabiti dva ukrajinští vojáci při protiútoku obránců města na kontrolní stanoviště před městem.

Mluvčí ruského prezidenta Dmitrij Peskov řekl, že útok ve Slavjansku definitivně pohřbil ženevskou dohodu o mírovém řešení ukrajinské krize. Ruský premiér Dmitrij Medveděv se obrátil na ukrajinskou vládu se žádostí, aby „přestala vraždit vlastní občany“. Odpoledne Rusko vyzvalo k uspořádání mimořádné schůze Rady bezpečnosti OSN. K té sice došlo, ale západní státy odmítly o útoku ukrajinské armády na Slavjansk jednat. Ze situace ve Slavjansku vinily Rusko.

V Oděse zorganizovali příznivci fotbalových klubů Černomorec Oděsa a Metalist Charkov před vzájemným zápasem společný pochod s ukrajinskými vlajkami, který, když fanouškové začali zpívat ukrajinskou hymnu, napadli proruští demonstranti s baseballovými pálkami. Při střetech, do kterých se zapojily tisíce lidí, došlo i ke střelbě. Tři lidé byli zabiti a 15 lidí zraněno. Podle jednoho zraněného stříleli proruští demonstranti a proukrajinští demonstranti potom vyrazili k jejich štábu v budově odborů a zaútočili na ni zápalnými lahvemi. Došlo k požáru, při kterém přišlo o život přes 40 lidí. Hasiči přijeli pozdě. (ZDE a ZDE)

Večer se před budovou oděsské policie shromáždilo asi 200 lidí, hrozilo útokem na policejní budovu a žádali propuštění zadržených a demisi oděsského gubernátora. (ZDE, ZDE a ZDE) .

V sobotu 3. 5. 2014 psala ukrajinská agentura TSN, že mezi oběťmi požáru bylo 15 ruských občanů a 5 občanů 100 km vzdálené Podněsterské republiky, která už řadu let usiluje o nezávislost na Moldávii. Z vyvolání násilností v Oděse se navzájem obviňovaly ruská a ukrajinská vláda.

Z bojů o Kramatorsk - 2014

I ve Slavjansku pokračovaly boje. O postupu ukrajinské armády svědčil fakt, že tam bylo obnoveno vysílání ukrajinských televizních kanálů. Pozorovatelé z mise OBSE byli propuštěni. Na jednom z kontrolních postů před městem si je převzal generální tajemník Rady Evropy, Thorbjorn Jagland, a byli odvezeni do Doněcku, odkud měli pokračovat do Berlína. Protichůdné zprávy přicházely z obce Andrijivka, asi 10 km od Slavjansku. Podle vzbouřenců byla obec přepadena aktivisty z Pravého sektoru, kteří zastřelili 10 lidí a 40 jich zranili. Podle velitele ukrajinské Národní gardy vzbouřenci krytí živým štítem sestaveným z místních dětí zastřelili dva ukrajinské vojáky a 12 jich zranili.

Blockpost na východě Ukrajiny - 2014

Ruská média obvinila NATO, že na Ukrajinu vyslala žoldnéře z Polska, Lotyšska, Litvy a Estonska, kteří působí u ukrajinské armády jako polní velitelé a poradci. Ukrajinské ministerstvo vnitra obvinila, že jim vyrábí ukrajinské pasy. John Kerry zatelefonoval Sergeji Lavrovovi a dohodli se na rozšíření vlivu OBSE na události na Ukrajině. Kerry vyzval Rusko, aby přestalo podporovat ukrajinské povstalce. (ZDE a ZDE)

Opolčenec na stráži barikády v Doněcka

V neděli 4. 5. 2014 v noci přistály dvě helikoptéry u televizního vysílače u Konstantynivky poblíž Doněcka. Vyskákali z ní vojáci, kteří zaútočili na vysílač a došlo k přestřelce, do které se zapojily i tanky a obrněné transportéry. Vysílač byl, podle Avakova, dobyt. Slavjansk i Kramatorsk byly nadále obklíčeny ukrajinskou armádou, ve městech ale ukrajinští vojáci nebyli.

V Doněcku obsadili vzbouřenci vyprázdněnou budovu ukrajinské tajné služby SBU a sídlo podnikatelské organizace Průmyslový svaz Donbasu, jejímž výkonným ředitelem byl Serhij Tahuta, oligarcha, kterého prozatímní ukrajinská vláda jmenovala do funkce gubernátora Doněcké oblasti. Z okna budovy byla vyvěšena vlajka Doněcké lidové republiky.

V Luhansku došlo v noci ke střelbě, při útoku povstalců na vojenskou jednotku a sídlo vojenské správy. Dva vojáci byli zraněni. K přestřelkám došlo i u kasáren vojáků ukrajinského ministerstva vnitra a pohraničníků. Na příjezdech k městu povstalci zřídili kontrolní stanoviště.

V Oděse demonstrovalo asi 2000 lidí, kteří skandovali heslo „Oděsa je ruské město“ a asi 200 lidí žádalo před sídlem městské policie propuštění 172 lidí, kteří byli v pátek zadrženi.

Na sociálních sítích se objevila zpráva, že budovu odborů v Oděse, kde sídlil štáb proruských aktivistů, zapálili příslušníci Pravého sektoru i se jmény a adresami útočníků. Autory zpráv byli proruští aktivisté. Na policejní stanici, kde byli zadržováni účastníci pátečních nepokojů, zaútočil odpoledne asi dvoutisícový dav proruských demonstrantů a dosáhl jejich propuštění. (ZDE)

Rusko vyslalo velké vojenské posily na Krym, který leží nedaleko od Oděsy. Podle ukrajinské státní agentury Ukrinform neměla sobotní ruská vojenská aktivita na Krymu obdoby od druhé světové války .

Ruská média psala, že Kramatorsk, včetně tamního letiště, Slavjansk, Andrijivka a Konstantynivka jsou znovu pod kontrolou vzbouřenců a na severu Doněcké oblasti byl zastaven postup ukrajinské armády. V pondělí psaly noviny o tom, že například u Kramatorsku obrněné transportéry ukrajinské armády jenom rozstřílely barikády a potom zase odjely a vzbouřenci začali znovu kontrolovat příjezdové cesty. (ZDE)

Rusko dalo znovu najevo, že věří, že Ukrajina nakonec, díky jednání mezi povstalci a ukrajinskou vládou, nevstoupí do NATO, když náměstek ministra zahraničních věcí, Sergej Karasin, řekl televizi Rossija 24: „V nejbližších dnech bude vyvinuto nové úsilí, aby si kyjevské orgány sedly se zástupci jihovýchodu k jednacímu stolu“. Povstalci i v pozdějších dobách často opakovali jako základní podmínku svého setrvání v ukrajinském státu to, že Ukrajina nevstoupí do NATO. Ještě týž den večer došlo k telefonickému rozhovoru mezi Vladimírem Putinem a Angelou Merkelovou, ve kterém Putin zdůrazňoval, že je třeba, aby došlo k jednáním mezi ukrajinskou vládou a vzbouřenci. Merkelová navrhovala, aby jednání zprostředkovala Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. (ZDE)

V pondělí 5. 5. 2014 ráno navrhl německý ministr zahraničí, Frank-Walter Steinmeier, aby byla o Ukrajině uspořádána druhá mírová konference v Ženevě.

Ukrajinské ministerstvo vnitra vyslalo do Oděsy zvláštní prapor Národní gardy, který tam měl pomáhat se zajištěním bezpečnosti ve městě. Více než 40 lidí, zadržených během nepokojů v Oděse, kteří ještě nebyli propuštěni, bylo odvezeno mimo město.

V poledne zahájily čtyři obrněné transportéry ukrajinské armády palbu na kontrolní stanoviště vzbouřenců u vesnice Semenovka, která leží na silnici spojující Slavjansk a Doněck. Nejméně 5 vzbouřenců utrpělo při střetech u Slavjansku vážná zranění.

Britská televize BBC napsala ve zprávě o Slavjansku, že mnoho místních lidí vzbouřence podporuje a ukrajinskou armádu pokládá za agresory. Po jedné hodině odpoledne ministr vnitra Avakov oznámil, že u Slavjansku se ukrajinské jednotky střetly s asi 800 těžce vyzbrojenými muži, kteří pálili ze zbraní velkého kalibru a použili minomety a další vybavení. Čtyři ukrajinští vojáci přišli o život a 30 jich bylo zraněno. Podle mluvčího vzbouřenců padlo při střetu nejméně 20 jejich mužů. Armáda do města nepronikla. U Slavjansku byl sestřelen i další vrtulník ukrajinské armády. Při pádu do řeky se posádka nezranila. Byl to už čtvrtý vrtulník ukrajinské armády zničený povstalci (podle vrchního velitele sil NATO v Evropě bylo z ukrajinských zbrojnic ukradeno několik protiletadlových střel. (ZDE)

Ukrajinské ministerstvo vnitra oznámilo, že nedaleko Slavjanska zlikvidoval ukrajinský vrtulník raketovým útokem nákladní vlak, který chtěli povstalci přestavět na obrněný vlak a použít ho při obraně města.

Protestní pochod rusky mluvících obyvatel Doněcku proti politice kyjevské vlády - 2014

Úřadující prezident Turčynov řekl, že na příjezdových cestách do Kyjeva byly postaveny zátarasy a „Řekněme si to otevřeně. Obyvatelé těchto oblastí podporují separatisty, podporují teroristy, což provádění protiteroristické operace významně ztěžuje“. To o den později potvrdil i šéf SBU, Valentyn Nalyvajčenko na uzavřené schůzi ukrajinského parlamentu. (ZDE a ZDE)

V úterý 6. 5. 2014 ukrajinská vláda nařídila zavřít letiště v Doněcku. V pondělí a v úterý si tam nepokoje vyžádaly 8 mrtvých a 16 zraněných. Policejní velitelství v Luhanské oblasti, podle agentury Unian, vydalo prohlášení, že mezi lidmi už je takové množství zbraní, že se vzdává odpovědnosti za bezpečnost a pořádek. (ZDE)

Serhij Tihipko, který v roce 2004 vedl prezidentskou kampaň Viktora Janukovyče, vyzval prozatímní ukrajinskou vládu aby rezignovala kvůli neštěstí v Oděse. Úřadující prezident Turčynov jmenoval nového šéfa oděsské regionální správy. Stal se jím spojenec oligarchy Igora Kolomojského, podnikatel Igor Palycja. Jeho majetek se odhadoval na 82 miliónů dolarů. Nově jmenovaný šéf oděsské policie varoval, že policisté budou střílet na každého, kdo by se pokusil obsadit policejní stanice. Byl jmenován i nový velitel ukrajinské armády.

Předseda ruské státní dumy Sergej Naryškin prohlásil, že na Ukrajině hrozí genocida. Ruský ministr zahraničí Lavrov řekl, že nemá smysl pořádat v Ženevě další konferenci o Ukrajině, když závěry té první nebyly naplněny. Později nová jednání připustil pod podmínkou, že se jich budou moci zúčastnit povstalci. (ZDE)

Referenda

V ukrajinském parlamentu neprošel 6. 5. 2017 návrh zákona předložený ukrajinskou vládou, podle kterého se mělo na Ukrajině zároveň s prezidentskými volbami uskutečnit referendum o tom, jaké má mít Ukrajina uspořádání. Poslanci žádali, aby separatisté nejdřív složili zbraně. (ZDE)

V noci na středu 7. 5. 2014 dobyla ukrajinská armáda v přístavu Mariupol na jihovýchodě Ukrajiny radnici, obsazenou vzbouřenci od úterka. Podle agentury Unian uvedli povstalci u Slavjansku do bojové pohotovosti protitankové řízené raketové komplety Fagot. Vůdce doněckých separatistů Vjačeslav Ponomarjov oznámil, že lidový gubernátor Pavel Gubarev byl osvobozen vyměnou za 3 důstojníky ukrajinských ozbrojených sil (SBU).

Ruský prezident Vladimír Putin, po jednání se švýcarským předsedou Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) Didierem Burghalterem, vyzval ukrajinské vzbouřence k odložení referenda o odtržení od Ukrajiny s tím, že musí být řádně připraveno. Předčasné prezidentské voby označil za krok správným směrem. Za cestu k řešení ukrajinské krize označil přímý dialog mezi vzbouřenci a ukrajinskou vládou. Tvrdil také, že Rusko stáhlo své vojáky z ukrajinských hranic, i když to NATO nemohlo potvrdit. Vzbouřenci Putinovi odpověděli, že odklad referenda zváží a své rozhodnutí oznámí ve čtvrtek.

Ukrajinská centrální banka oznámila, že dostala 3 miliardy dolarů od Mezinárodního měnového fondu. Ukrajinská prokuratura zveřejnila podezření, že vzbouřenci jsou financováni i oligarchou Rinatem Achmatovem, bývalým blízkým spolupracovníkem Viktora Janukovyče, Oleksandrem Jefremovem a dalšími patnácti firmami. (ZDE)

Ve čtvrtek 8. 5. 2014 dopoledne oznámil tajemník Rady národní bezpečnosti a obrany Andrij Parubij, že „protiteroristická“ operace na východě země bude pokračovat nezávisle na rozhodnutí regionů, jestli odloží referenda. O několik hodin později, se separatisté v Luhansku i v Doněcku jednomyslně shodli, že plánované referendum se v neděli 11. května uskuteční.

Ruský ministr zahraničí, Sergej Lavrov, naléhal v telefonickém rozhovoru na Johna Kerryho, aby přiměl prozatímní kyjevskou vládu, aby navázala dialog s bouřícími se regiony na jihovýchodě země. Na stejné téma potom hovořil i s německým ministrem zahraničí, Frankem-Walterem Steinmeierem. O dvě hodiny později vydali úřadující ukrajinský prezident Oleksandr Turčynov a předseda prozatímní vlády Arsenij Jaceňuk společné prohlášení, ve kterém navrhli, aby bylo uspořádáno zasedání u kulatého stolu, ke kterému by zasedli „politické síly a občanské skupiny ze všech ukrajinských regionů“. Šéf OBSE Didier Burkhalter jednal ve středu s Vladimírem Putinem o plánu urovnání krize a vrcholní ukrajinští politici přistoupili na některé zásadní prvky této mírové „cestovní mapy“. (ZDE)

Neozbrojený civilista zastřelený ukrajinským vojenským ostřelovačem (Mariupol, květen 2014)

Podle ukrajinských zdrojů napadli povstalci policejní stanici ve městě Mariupol. Asi 60 povstalců vniklo dovnitř a došlo tam k přestřelce, po které většina vzbouřenců utekla do města. Čtyři z nich byli zadrženi. Armáda potom poslala do města obrněné transportéry a v centru města se bojovalo. Ukrajinské úřady hlásily 20 mrtvých z řad povstalců. Nemocnice potvrdily smrt nejméně pěti lidí a čtyřicet zraněných. Podle organizace Human Rights Watch utrpěli zranění střelné rány do nohou a prsou z automatických zbraní a v jedné nemocnici bylo mezi 15 zraněnými 6 policistů. Podle Arsena Avakova bylo 20 povstalců zabito a 4 zajati, během operace jejímž cílem bylo osvobodit policejní stanici v Mariupolu od „teroristů“. Podle povstalců došlo ke střetu, když se lidé z oslav konce 2. světové války vydali k policejní stanici, kterou měli obsazenou vzbouřenci a kterou obléhaly bezpečnostní složky. Střílet začali ukrajinští vojáci. Podle místních obyvatel přešla místní policie na stranu vzbouřenců a armáda na ni proto zaútočila. Šéf policie byl ale údajně zajat vzbouřenci. V kavárně Arbat svědčila jedna z číšnic, že tam ukrajinští vojáci zastřelili tři neozbrojené muže. Novináři viděli na zemi kaluže krve. Vzbouřenci vybudovali v centru města barikády a vrátili se k budově radnice, kterou v uplynulém týdnu dvakrát dobyli ukrajinští vojáci a zase se stáhli. Z videozáznamů z pátku vyplývalo, že ukrajinští vojáci stříleli na neozbrojené demonstranty, ale i že z davu na ně byla palba opětována. (ZDE a ZDE)

Podle ruských agentur na policejní stanici zaútočila Národní garda, protože policisté nechtěli střílet do svých spoluobčanů a mezi útočníky byli i ozbrojení příslušníci Pravého sektoru. Pozdější zprávy potvrzovaly poslední verzi. Na policejní stanici obsazenou vzbouřenci zaútočila Národní garda z obrněných transportérů. Podle místních médií byl zadržený velitel místní policie odsouzen k smrti a oběšen v místním parku. (ZDE)

V sobotu 10. 5. 2014 napsala agentura Interfax Ukrajina, že ukrajinská Národní garda stáhla své jednotky z Mariupolu, aby se předešlo dalším agresivním akcím separatistů a nebyla ohrožena bezpečnost civilního obyvatelstva. V noci došlo ve městě k požáru v místní radnici. Na sobotu byl vyhlášen den smutku.

Úřadující ukrajinský prezident Turčynov nabídl představitelům regionů na východě země jednání, ale odmítl jednat s „teroristy“. Ty varoval před uspořádáním referenda: „Pro tyto oblasti je to krok do propasti. Je to euforie, která může vést k velmi složitým důsledkům, a mnoho lidí tyto důsledky pociťuje už nyní,“ řekl Turčynov. Podle něj ti, kdo jsou pro samostatnost, si neuvědomují, že to přinese úplný rozvrat ekonomiky, sociálních programů a vůbec života většiny obyvatelstva. V zásadě tak odmítl možnost, že by ukrajinská vláda přistoupila na jednání s povstalci, které by vedlo k tomu, že by Ukrajina nevstoupila do NATO. (ZDE)

V neděli 11. 5. 2014 byla na východě Ukrajiny zahájena referenda o nezávislosti těchto oblastí na kyjevské vládě. Referendum bylo doprovázeno boji mezi ukrajinskou armádou a vzbouřenci. Z bojišť ale nepřicházely zprávy.


V Doněcké oblasti odpovídali voliči na otázku: „Podporujete samostatnost Doněcké lidové republiky?“ V Luhanské oblasti na otázku: „Podporujete státní samostatnost Luhanské lidové republiky?“V obou oblastech žije skoro 8 miliónů lidí. Ve tři hodiny odpoledne hlásily z Doněcké oblasti volební účast 69 % a z Luhanské oblasti 78 % voličů. (ZDE)

Doněck - referendum 2014

Ve městě Krasnoarmějsk, asi 30 km od Doněcku, vojáci z Národní gardy obsadili po skončení hlasování volební středisko a když se před budovou radnice srotil dav, začali do něj vojáci střílet, psala agentura Associated Press. Agentura Reuters později informovala o jednom mrtvém. (ZDE)

Německý bulvární nedělník Bild am Sonntag napsal na své webové stránce, že na Ukrajině bojuje na straně prozatímní vlády asi 400 amerických elitních vojáků americké firmy Academi. Odvolával se při tom na zpravodajské zdroje z úřadu německé kancléřky. Ten, podle agentury DPA, informaci získal od amerických tajných služeb. Název Academi si jako nový název zvolila americká firma Blackwater, známá z podílu „soukromých kontraktorů“ na americké okupaci Iráku a Afghánistánu. (ZDE)

Žoldnéři americké firmy Academi (dříve Blackwater) nasazení na východě Ukrajiny (foto Die Zeit)

Ukrajinský prezidentský úřad oznámil, že „protiteroristická operace“ ukrajinské armády se v některých oblastech východní Ukrajiny dostala do závěrečné fáze. Voliči preferovaný kandidát na prezidentskou funkci Petro Porošenko, řekl že nevidí jiné řešení než pokračovat v „protiteroristické operaci“.

Podle ruské agentury ITAR-TASS zahájila ukrajinská armáda palbu z minometů na Slavjanské obytné čtvrti, zatímco ukrajinská média psala, že separatisté ostřelují místní televizní věž.

Tisková služba ruského prezidentského úřadu zveřejnila prohlášení, podle kterého úřad pohlíží na výsledky referenda s úctou, ale doufá, že bude navázán dialog mezi prozatímní vládou a představiteli Doněcké a Luhanské oblasti.

Ruský ministr zahraničí, Lavrov, zopakoval, že Rusko se nezúčastní dalších mezinárodních jednání o Ukrajině, protože nebyla splněna dohoda z ženevských jednání ze 17. dubna.

Vedení Doněcké lidové republiky upustilo od záměru uspořádat ještě referendum o připojení k Rusku, zatímco v Luhansku se o něm ještě uvažovalo. Představitelé Luhanské lidové republiky požádali OSN o uznání svého nového státu a oznámili, že Luhanská oblast se nezúčastní prezidentských voleb, plánovaných kyjevskou vládou na 25. 5. 2014.

Sesazený ukrajinský prezident Janukovyč vyzval ukrajinskou vládu, aby své vojáky, kteří už zabili přes 300 mírumilovných Ukrajinců, stáhla z východní Ukrajiny: „Celý svět uviděl, kolik lidí přišlo hlasovat v referendu. Můžete jeho výsledky ignorovat, ale musíte přiznat, že vedete válku proti vlastnímu národu.“

Lidový gubernátor Doněcké oblasti Pavel Gubarev jmenoval dosavadního velitele domobrany Igora Strelkova vrchním velitelem Doněcké oblasti. Západní média tvrdily, že Igor Strelkov je důstojník speciálních sil Hlavní správy ruské rozvědky se jménem Girkin. (ZDE) (Po odchodu ze své funkce žije Girkin v Rusku a v roce 2017 přiznal v televizní debatě, že vojenské operace na východě Ukrajiny zahajoval on se zbraněmi a trochou peněz z Krymu a dodal: „Na ostatní otázky vám jako důstojník… nemohu odpovědět a neodpovím“).

Igor Strelkov, vydal v nové funkci dekret podepsaný Pavlem Gubarevem, podle kterého měli být všichni příslušníci „neonacistických skupin“, resp. bojovníci ukrajinské Národní gardy, zadrženi a v případě ozbrojeného odporu na místě zničeni. Armádní jednotky měly s vedením Doněcké lidové republiky zahájit jednání o odchodu ze země. Jejich výzbroj měla být zabavena. Igor Strelkov také požádal Rusko o vojenskou pomoc. Jeden z vůdců doněckých vzbouřenců Denis Pušilin podle agentury Reuters, řekl, že doněcký region požádal ruskou vládu, aby zvážila jeho začlenění do Ruské federace.

Ukrajinská armáda ostřeluje Doněck - léto 2014

Povstalecká armáda byla nakonec vytlačena ze Slavjanska a Kramatorska a od té doby drží postavení v okolí Doněcka a Luhansku. Na frontových liních pokračují donekonečna přestřelky, protože ukrajinská vláda ani Západ, který jí podporuje, nejsou ochotni přiznat, že většina obyvatel těchto oblastí nesouhlasí s příklonem Ukrajiny na Západ. Touha Evropské unie po rozšíření území svého vlivu a touha USA po ovládnutí světa vojenskou převahou převažují nad respektem k demokratickému právu na odlišný názor. U Evropské unie, jejímž původním cílem bylo zabránit válkám v Evropě, je to obzvlášť zarážející. Dokud se demokratické státy nebudou schopny dohodnout ve svých vztazích na demokratických principech, budou tím zpochybňovat poctivost svých demokratických záměrů a budou svět ohorožovat světovou válkou. Jedním z cílů vzniku Evropské unie bylo zabránit tomu, aby v Evropě v budoucnosti došlo k válkám. Na Ukrajině dodnes probíhá občanská válka, ve které na jedné straně Rusko podporuje ukrajinské povstalce a na druhé straně Evropská unie podporuje válku ukrajinské vlády proti nim.

Z tohoto hlediska je volba Miloše Zemana prezidentem České republiky volbou demokratické Evropy bez chorobného boje o moc.

29.1. 2018   Rukojmí
Jistě jste se s výrazem „městský liberál“ už někdy setkali, nejvýrazněji je pak toto spojení používáno po zásadních volbách, jako jsou ty parlamentní nebo prezidentské. Nevíte dvakrát, koho si pod tímto módním spojením představit, a tušíte správně, že se za tím skrývají nějaké ty zlé větičky? Tušíte správně. Pojďme si vysvětlit rozdíl mezi městským liberálem a skutečným demokratem.
Výraz „městský liberál“ se už zase dostává do popředí českého zpravodajství, to proto, že většinou se tenhle typ vylíhne vždy po každém referendu nebo demokratických volbách, po nichž s naprostou jistotou prorokuje jak zkázu státu, tak i zkázu samotné demokracie.

Od skutečného demokrata se ale na hony liší smýšlením, životním postojem, rétorikou a ano – pragocentralizací. Jak tyto dva druhy od sebe jednou provždy odlišit a jak rozpoznat člověka, jehož vpodstatě vymyslela Česká televize? S naším návodem si už jednou provždy budete vědět rady.

Související

Plyn

Konečně vám to vysvětlíme! Jak poznáte hipstera od lumbersexuála

1.

Městský liberál vypadá většinou jako intelektuální hipster používající slova jako bolševizace nebo matcha, ale to vám nemůžeme říct přesně, protože městský liberál je výtvorem hlavně veřejnoprávního zpravodajství, zatímco demokrat může být i váš řezník, který vám právě rozseká krávu na deset kousků a oslovuje vás „šéfe“.
2.

Městský liberál si na Facebook píše, koho bude volit a koho radí vám, abyste šli volit, zatímco demokrat si na Facebook nepíše nic, protože jemu je jedno, koho volíte.
3.

Václav Havel je modla městského liberála, přes kterou nejede vlak, ale demokrat vám klidně řekne, že Miloš Zeman není blbec a že Michala Horáčka volit nebude.
4.

Městský liberál považuje za demokratické jen to, co vyhovuje jemu, a za jiný názor a volbu by vás nejraději upálil. Demokrat se vás na názor neptá, protože demokrat s vámi chce jít na pivo bez toho, aniž by ho zajímalo, koho jste volili.
5.

Městský liberál chce po jakýchkoliv volbách vždycky emigrovat, ale vlastně na to nemá koule, takže nakonec zůstane doma sedět na zadku, protože na emigraci nemá ještě navíc peníze a v devět ráno musí být nastoupen u šéfa s dalším úkolem. Demokrat nikdy nikam z Česka neodjíždí, jelikož demokrat ví, že Česko je jedna z nejsvobodnějších zemí na světě, a taky si právě si postavil barák a ještě musí doplatit leasing na auto.

Související

Monako

Češi, co blázníte s tou kritikou? Naše země je z Evropy nejlepší. Chcete důkaz?

6.

Demokrat říká Andreji Babišovi Babiš, městský liberál ho oslovuje jako „Bureš“.
7.

Městský liberál žije v neustálém strachu, že s každou lidovou volbou se vrátí agenti StB – a všechny je určitě zná i jménem, zatímco demokrat si na ně zajde do Muzea komunismu.
8.

Demokrat nekomentuje výsledky demokratických voleb, protože je respektuje, městský liberál je komentuje tak, že většinu voličů tvoří lůza bez maturity, jež se nechá koupit za koblihu, nebo se bojí imigrantů, kteří tu nejsou.
9.

Městský liberál si stáhl do smartphonu aplikaci na rozpoznávání výrobků od Babišova Agrofertu, zatímco demokrat si kupuje zboží podle kvality a peněz a je mu jedno, pod jakou firmu co spadá.
10.

Městský liberál dává lajk statusům Tomáše Kluse, i když ve skutečnosti ho nemůže ani vystát, zatímco demokrat ani neví, co Tomáš Klus píše za statusy.

Související

Tomáš Klus

Pravdoláskař Klus sklízí kritiku za volební kampaň: Přešel od lásky k nenávisti?

11.

Demokrat nepohrdá myšlenkou, že hypotéka se neptá, a ani lidmi, kteří ji vyznávají, zatímco městský liberál tvrdí, že by „pro někoho“ nikdy a za nic nepracoval. Když pak ale přijde finančně dobrá nabídka, je městský liberál první ve frontě, protože si na svůj liberalismus po kavárnách musí nějak vydělat.
12.

Dominik Feri je pro městského liberála vzor, jenž vyvolává zájem o politiku, kterou městský liberál stejně považuje za špinavost, zatímco demokrat v něm vidí druhého Marka Bendu, kterého bude muset platit ze svých peněz, aniž by Feri kdykoliv předtím chodil do jakékoliv pořádné práce nebo zatím něco smysluplného vytvořil.


Dominik Feri vyznává jakože naprostou demokracii a svobodu slova, ale když mu připomenete jeho kolaboraci s Adrianou Krnáčovou za ANO, s níž umýval kavárny, aby měl hodně lajků na Facebooku, tak si vás zablokuje.
13.

Městský liberál chodí obhajovat demokratické myšlenky do facebookových diskusí, zatímco demokrat si je jen čte a pak se jim směje.
14.

Městský liberál všude prohlašuje, že se musíme bát Putina, zatímco ve skutečnosti má strach akorát z lepku. Demokrat si otevře Evžena Oněgina, pustí si Kalinku a poučí svého potomka o ruské historii.
15.

Demokrat se neposmívá nikdy nikomu za nic. Městský liberál se posmívá Marku Prchalovi za to, že dělá kampaň Babišovi, a vystavuje ho veřejné kyberšikaně.

Bonus

Demokrat se tomuto článku zasměje a upřímně si přizná, že se občas i on chová jako městský liberál. Městský liberál si bude za každou cenu myslet, že jsme agenti podmáznutí „Burešem“ a celé je to na objednávku.

https://www.cdu.de/artikel/ergebnisse-der-sondierungsgespraeche-von-cdu-csu-und-spd
Odkaz na dokument: Ergebnisse der Sondierungsgespräche von CDU, CSU und SPD (dokument – Výsledky sondovacích jednání CDU, CSU a SPD, z 12. 1. 2018)

https://www.cdu.de/system/tdf/media/dokumente/ergebnis_sondierung_cdu_csu_spd_120118_2.pdf?file=1&type=field_collection_item&id=12434
Dokument z 12. 1. 2018, který je výsledkem společných jednání o budoucí velké německé koalici tzv. GroKo, resp. jeho poslední strana 28, je otřesným dokladem toho, jakým způsobem německá vláda hodlá jednat s parlamentem. Je důkazem toho, jak je znevažována funkce jednotlivých poslanců v německém Bundestagu.

Jde o následující text: „Denní program jednání vlády bude stranám sdělen předem. V Bundestagu a ve všech jeho výborech hlasují koaliční strany jednotně. Toto platí i pro otázky, které nejsou obsahem společně dojednané politiky koalice. Měnící se většiny jsou vyloučeny“.
Tato praxe se sice praktikuje již celá léta, nyní je to však poprvé, kdy to bude zapsáno písemně ve veřejném dokumentu. Navíc mají být strany sice předem informovány o programu vlády, nikoliv však o věcném obsahu. Zástupci koaličních partnerů pak mají za povinnost hlasovat v souladu s tímto požadavkem koaličního dokumentu a návrhem kabinetu.

Jde tak o porušení ústavy (Grundgezetz – Základní zákon) tím, že neumožňuje poslancům jednat v souladu s jejich svědomím. Poslanci mají být ve vztahu ke svým voličům a v parlamentu mají zprostředkovávat jejich potřeby a požadavky. Jde tak doslova o vládní diktaturu týkající se vnucené disciplíny koaličním stranám.

Úkolem parlamentu je kontrola vlády, toto však tímto dodržováno nebude, jeho funkce bude zcela neúčinná.

Pozn. OP – autorka v závěru uvedla: „Die DDR läßt grüßen“ („DDR zdraví“), což je opravdu trefné.

http://www.epochtimes.de/politik/deutschland/afd-sorgt-fuer-abbruch-von-bundestagssitzung-revanche-fuer-nicht-wahl-von-afd-mann-reusch-a2325722.html?latest=1
AfD se v Bundestagu v minulém týdnu postarala o pozdvižení, protože na její žádost muselo být přerušeno jednání, z důvodu nedostatečného počtů zúčastněných usnášeníschopných poslanců. V případě takového podezření dochází dle pravidel k tzv. Hammelsprungu, což je postup přepočítání hlasů tak, že všichni poslanci opustí jednací sál a poté se vrátí třemi vchody, přičemž jsou tyto jednotlivě označeny a použity pro poslance, kteří souhlasí, nesouhlasí nebo jsou nerozhodní, tito jsou přepočítáni. V Bundestagu se hlasuje nikoliv prostřednictvím techniky (tato sice byla vyzkoušena, ale byla považována za zneužitelnou), ale zvednutím ruky nebo zvednutím se ze sedátka, resp. přepočtem těch co zůstanou sedět. Tento postup byl zaveden již v roce 1874 a používal se v obdobném stylu již v době římského lidového shromáždění.

Zjistilo se při tom, že z nezbytného počtu 355 poslanců z celkového počtu 709, bylo přítomno pouhých 312. Z toho důvodu muselo být jednání přerušeno. Alexander Gauland za AfD to komentoval slovy, že to je revanš za nezvolení jejich kandidáta Romana Reuscha (bývalého státního zástupce) za předsedu parlamentního kontrolního výboru (dostal pouze 210 hlasů z nezbytných 355 hlasů).

Pozn. OP – AfD neudělala nic jiného než, že požádala o přepočítání ve jménu obyvatel. V demokratické společnosti je snad povinností poslanců řádně pracovat v zájmu voličů a zajišťovat to, že parlament je usnášeníschopný.

https://de.reuters.com/article/deutschland-bundestag-aussch-sse-idDEKBN1FC1T9
Článek zveřejněný na Reuters pod titulkem „Pravicově populistická AfD obdržela v Bundestagu předsednictví ve 3 výborech“ (z 23), a to v Hospodářském výboru, který má největší vliv. Budou také vést výbor legislativní včetně ochrany spotřebitelů a pro turismus. Je již mnohaletou praxí v Bundestagu, že Hospodářský výbor vede nejsilnější strana opozice. Předsedou byl navržen a schválen Peter Boehringer. Tento byl před pár lety iniciátorem akce „Vraťme naše zlato do Německa“ (pozn. OP: jde zejména o zlato uložené v USA). Patří ke kritikům eura a politiky Evropské centrální banky. K úkolům hospodářského výboru patří mj. také rozhodnutí týkající se záchranných balíčků pro Řecko a euro – politika. AfD prosazuje vystoupení Německa z euro zóny.

https://de.reuters.com/article/eu-fl-chtlinge-idDEKBN1EJ0E3
Článek z Reuters uvádí, že na konci prosince minulého roku EU komisař pro migraci Dimitris Avramopoulos podle deníku „Die Welt“ řekl, že nemůžeme ztrácet čas a nejpozději do června 2018 musí dojít ke sjednocení, co se týče reformy Dublinského systému, který upravuje, kde probíhá azylové řízení a kde budou následně uprchlíci přijati. Platí to i pro celou azylovou legislativu. Na jednání představitelů vlád EU v prosinci minulého roku nedošlo k žádnému sblížení v probíhajícím sporu. Polsko a Česká republika nechtějí systém realizovat, a to i přes rozhodnutí Evropského soudního dvora o stanoveném systému přijímacích kvót na rozdělování uprchlíků. O rozčarování se postaral i Donald Tusk – předseda Evropské rady, který systém kvót zpochybňuje a nejnověji je proti i rakouský kancléř Sebastian Kurz. Avramopoulos řekl, že „solidarita nemůže být na objednávku“, nemůže být pouze dobrovolná a nelze o ní jednat. Nemůžeme jednu zemi nebo jen jejich hrstku ponechat osamocené ve zvládání krize. V současné době většina uprchlíků přichází přes Itálii.

Dále řekl, že se teoreticky reforma Dublinského systému kvót může také opět schválit kvalifikovanou většinou. Tímto budou v EU izolované východoevropské státy přehlasovány.

https://www.zdf.de/nachrichten/heute/eu-kommission-will-50-000-fluechtlinge-aus-krisengebieten-100.html
Německá stanice ZDF k tomuto tématu již v září uvedla následující informace a to, že by mělo být přijato nejméně 50 000 uprchlíků přímo z Turecka, Blízkého východu a Afriky. Navrhla to Evropská komise. Zajímavá je však dle OP informace týkající se požadavku komisaře Avramopoulise k urychlenému sjednocení Evropského parlamentu a Rady evropské unie (dříve Rada ministrů) o tzv. modré kartě, jejíž prostřednictvím by mohli lidé z třetích zemí legálně přicestovat do EU, obdobně jako funguje zelená karta v USA. EU komise rovněž navrhla, aby byl efektivněji prováděn návrat odmítnutých žadatelů o azyl. Podle odhadů se v blízké budoucnosti bude na území EU nacházet 1,5 miliónů odmítnutých žadatelů. Mezi lety 2014 a 2015 byla pouze 1/3 odmítnutých žadatelů skutečně odsunuta. Článek dále uvádí, že došlo k pokrokům ve spolupráci s africkými státy Senegal, Mali, Niger, Nigerie a Etiopie při zlepšování životních podmínek a zaměstnanosti v těchto státech.

V rámci pilotního projektu chce Brusel vyzkoušet, zda se mohou také realizovat programy pro legální přistěhovalectví prostřednictvím „soukromé podpory“. Tímto by se měly zabývat „soukromé skupiny a organizace občanských společností“ a v souladu s národními zákony by měli přesídlování organizovat a financovat. Podpůrný azylový úřad EU – EASO (http://www.mvcr.cz/clanek/easo-evropsky-podpurny-azylovy-urad-solidarita-v-praxi.aspx) by se měl domlouvat se zainteresovanými členskými státy.

Pozn. OP– tedy budoucí ministerstvo pro přidělování uprchlíků prostřednictvím organizací občanských společností.

http://www.epochtimes.de/politik/europa/eu-innenkommissar-osteuropas-weigerung-fluechtlinge-aufzunehmen-ist-inakzeptabel-a2329754.html
Tohoto tématu se týká i poslední článek z 24. 1. 2018, který cituje poslední slova komisaře Avrampoulise v rozhovoru pro informační kancelář AFP před setkáním ministrů EU v bulharské Sofii koncem tohoto týdne: „je to neakceptovatelné“, že východní státy odmítají přijímání uprchlíků, „všechny státy by se měly účastnit naší politiky a dělit se o obrovský tlak tohoto břemena“. Také varoval východní státy, že se mohou jednoho dne samy stát cílem velkého počtu uprchlíků: „Dnes je to Itálie, Řecko a Španělsko a trochu Bulharsko. Situace se rychle vyvíjí. Může se stát, že také v severovýchodní Evropě budou lidé překračovat hranice. Polsko, Maďarsko a Slovensko leží na vnější hranici EU s Ukrajinou resp. Běloruskem“. Podle dosavadního azylového zákona jsou za azylová řízení odpovědny státy na vnější hranici EU, což v minulosti vedlo k přetížení jižní hranice EU. Avramopoulos dále řekl:„Dublin, tak jak ho známe je mrtvý“. Podle něj je proto nezbytné se brzy domluvit na nových pravidlech, cílové datum je červen.

Pozn. OP– zajímavý je odkaz na počty resp. procentní podíly cizinců na počtu obyvatel jednotlivých spolkových zemí v Německu (poslední sloupec), otázkou zůstává, zda obdobné hodnoty by měly být cílové i pro Českou republiku:

http://www.laenderdaten.de/europa/deutschland/bundeslaender/auslaenderanteil.aspx
dále podle informace uvedené v článku níže, je v současné době v Německu celkem 18,6 miliónu obyvatel s migrantským původem což je 8,5 % z celkového počtu obyvatel.

https://www.welt.de/politik/deutschland/article167245133/18-6-Millionen-Einwohner-mit-auslaendischen-Wurzeln-in-Deutschland.html

http://www.mmnews.de/wirtschaft/43441-berliner-brotpreis-index-wert-des-euro-seit-einfuehrung-halbiert
Hodnota eura se od jeho zavedení v roce 2002 snížila na polovinu. Oficiální statistiky sice hezky prezentují inflaci, avšak ceny běžného života, ale ukazují něco jiného. Toto uvádí článek na MMnews z 12. 1. 2018.

Autor uvádí, že euro je měna zajímavá asi pouze pro nás všechny, nikoliv však pro politiky. Podporují je v tom i „kvalitní“ novináři, kteří se na nic neptají. Podle Maria Draghiho představuje ideální 2 % inflace peněžní stabilitu. To je ale lež, protože taková inflace činí z uložených 1000 eur po deseti letech 820 eur. Přitom politici na začátku slibovali, že euro bude stabilní jako marka. Podle autora článku si jeden jeho známý zapisuje výše cen již celé roky. Při zavedení eura v roce 2002, tak chleba stál 1,80 eur, dnes 3,50, letos v lednu byl zdražen o 0,20 eur, což odpovídá 6,06 %, a to je více než úředně uváděná inflace 1,8 %. Takže od zavedení eura se pekařův chleba zdražil o cca 95 %. To samé je u nápojů, nájmů, cen za taxi atd. Naznačuje to množství hotových peněz v oběhu, které od roku 2002 explodovalo. Pokud šel člověk dříve nakupovat s 10 eury, dnes musí s 20 až 30. Bývalý poslanec Carl-Ludwig Thiele z předsednictva Německé centrální banky v Berliner Tagesspiegel dne 24. 7. 2017 řekl, že při zavedení eura bylo v oběhu 220 miliard eur, koncem roku 2004 to bylo 500 miliard, koncem roku 2014 celkem 1 000 miliard eur a v dubnu 2016 celkem 1 100 miliard eur. Potřeba hotových peněz tedy vzrůstala 6 % ročně. Pokud vezmeme těchto 6 % za roční inflaci, tak 1000 eur uložených v roce 2002 bude mít dnes reálně hodnotu 417,27 eur.

Výsledek toho všeho je, že nejvíce postiženými evropské finanční a peněžní politiky jsou němečtí střadatelé a ti s malými příjmy. Němečtí politici k tomu, co tenkrát slibovali dnes jen mlčí, resp. vedou utajená jednání v Bruselu a jiným eurostátům umožňují obrovské zadlužení, a to díky zadním vrátkům v podobě systému Target2. Zrazují tím zájmy Němců. Navíc škodí i nulová úroková politika, což je skoro další daň, kterou stát ušetří cca 300 miliard eur, což patří střadatelům. Jižní státy na tom ale profitují, chybí to zejména německým střadatelům a na sociální pojištění. Italové se pak jezdí bavit a opíjet do Berlína, protože za doby existence liry by si to vůbec nemohli dovolit. Němci jsou toho jejich veselí také přítomni, ale jako číšníci a personál na toaletách.

Pozn. podle http://www.spiegel.de/wirtschaft/euro-bargeld-vermehrt-sich-infografik-der-woche-a-1041666.html, se z celkového objemu 1 100 miliard eur se používá k platbám v eurozóně cca 30 %, 40 % je rezerva (zejména díky nízké inflaci a úrokům) a cca 25 % se nachází mimo EU.

http://www.geolitico.de/2018/01/17/staat-foerdert-ausverkauf-der-staedte/
Stát podporuje výprodej měst, o tom píše článek v geopolitico.de – zahraniční investoři za miliardy skupují německé nemovitosti a neplatí při tom žádnou daň, a to zcela legálně. Děje se to v době, kdy není dostatek příležitostí k uložení kapitálu, které se vyplatí. Očekává se, že bude stále docházet k růstu jejich cen. Německý stát přitom zahraniční investory podporuje prostřednictvím světově unikátního modelu úspory daní tím, že jim je „odpouští“. Je tajemstvím, proč tuto politiku zejména konzervativní CDU a socialistická SPD podporují. Unikají tak milióny, ba miliardy na daních státu. Nejžádanější jsou nemovitosti v Berlíně, Mnichově, Hamburku a Frankfurtu, největšími investory jsou Američani, včetně Kanaďanů, Korejci a Číňané. Zatímco tento již před cca 10 lety vzniklý trend se soustředil zejména na obytné a komerční objekty, nyní se to týká i betonových paneláků z doby sociální výstavby na okraji měst a ve středu některých měst. Čínský fond CIC si tak před rokem zakoupil 16 000 takových bytů v několika městech. Pokud tyto nemovitosti investoři přímo nekupují do vlastnictví, tak prostřednictvím účasti v realitních společnostech.

V Berlíně tak již cca 2/3 nemovitostí, které stojí na prodej připadající na zahraniční kupce, často právě prostřednictvím účasti na společnosti většinovým podílem do 95 %, daním se tak vyhnou. Těmto obchodům se říká „PerShare Deal“. Tak například Deutsche Wohnen AG koupila 3900 bytů za 655 miliónů eur, za které by měla zaplatit daň z nemovitostí, ve výši 39 miliónů eur. Protože se však jednalo o zmíněný „PerShare Deal“, tak nezaplatila společnost na daních ani cent. Je naprosto neuvěřitelné, v jak obrovské míře městu unikají příjmy z daní. Robert Abt, manažer v Round Hill Capital v Londýně to komentoval, jako zcela neskutečné, že investoři mají takové možnosti, a že to z politického hlediska vůbec projde. Zelení v parlamentu navrhovali změnu, ale CDU a také SPD se proti změně přístupu rázně ohradili.

- - -

29.1.2018

Stahovač kůží prohrál

ale králíci se pořád řadí do řady:

Ještě mě

ještě mě

     ještě mě…!

Goebbels se naklání k sousednímu kotli:

Můj Vůdče

měl jste si vykrmit české žurnalisty

mohli jsme si ještě posedět v bunkru

Vsadil jste na říšskou orlici

měl jste vsadit na pražskou ramlici!

Příběh ztráty práva na bankovní tajemství

Příběh ztráty práva na bankovní tajemství, které některé státy měly donedávna zakotveny v ústavě – u nás je zahrnut v rámci článku 10 Listiny základních práv a svobod pod právem na soukromí – je dlouhý mnoho let.

Jeho kořeny sahají do roku 1991, kdy prezident USA George Herbert Bush senior vyhlásil tzv. válku proti drogám. V jejím rámci byla na půdě Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) připravována mezinárodní smlouva o opatření k zabránění legalizace výnosů z trestné činnosti. Smlouva vycházela z principů obsažených v americkém federálním zákoně proti praní špinavých peněz z počátku 80. let. Smlouva OECD byla podepsána v roce 1999 v Paříži. Signatářské země ji postupně ratifikovaly a různým tempem její text zapracovávaly do národní legislativy.

Některé státy, jako je Francie nebo Německo, ji použily kromě boje proti organizovanému zločinu typu obchod s drogami a zbraněmi, vydírání, organizace násilné prostituce – i jako „beranidla“ k získání nástrojů ke zvýšení svých daňových výnosů formou potlačování daňových úniků. Při praní špinavých peněz dochází k předstírání legální ekonomické činnosti, při níž jsou peníze „prohnány“ normálním podnikem. A po zaplacení daní se z nich stávají „čisté peníze“. Podobné nástroje a trasy však v rámci finančního systému používají i pachatelé určitých typů nelegálních daňových úniků. Sem nepatří obchody typu korunové dluhopisy, které využil mimo jiné současný český premiér Andrej Babiš, nebo převádění peněz ze státu do státu v rámci struktur nadnárodních firem, s cílem dosáhnout na co nejmenší daně. Tyto operace jsou v podstatě legální formou daňových úniků. Proti nimž se ani EU nesnaží nijak bojovat.

Tehdy některé západní země zajímaly peníze, které poplatníci schovávali v rámci různých operací na finančních trzích s cílem vyhnout se zdanění. Státy tehdejší EU se k praní špinavých peněz v podstatě postavily metodou „chceme svůj podíl v podobě daní“. Některé země, jako jsou Holandsko a Lucembursko, k aplikaci principů smlouvy i tak přistupovaly velmi laxně. Situace se prudce změnila po útocích na newyorská dvojčata 11. září 2001. Legislativní opatření dostala nový impulz v rámci boje proti terorismu a jeho financování. Do té doby procházelo i vybírání tzv. „zakátu“, neboli příspěvku na džihád, jakoby bez povšimnutí státních orgánů. (Takto probíhaly i zakát-sbírky na iredentu kosovských Albánců v letech 1997-99- pozn.red.NR)

 

Zakát, neboli příspěvek na džihád

Zakát je původně slovo označující v Koránu daň pro nemuslimy. Prorok Mohamed v Koránu nařídil kromě jiných věcí vybírat pouze tři druhy daně. Daň z příjmů a daň z majetku – pro muslimy. Ostatní daně, poplatky a cla považoval jako obchodník za nemravná a postavil je mimo zákon.

Pro nemuslimy Mohamed zavedl ještě zvláštní „daň z hlavy“ označovanou právě tímto slovem – zakát. Křesťanům a židům sice umožnil na dobytých územích žít. Pokud však nepřestoupili na islám, tak pro ně byla zavedena povinnost platit zvláštní „daň z míru“.

V Evropě byla tato daň označovaná jako „tributum pacis“, nebo zkráceně „tribut“, známá od dob starého Říma. Platili ji příslušníci národů, které si Řím vojensky nebo „diplomaticky“ či obchodně podrobil. Z naší historie je znám tribut, k jehož placení do Německa císaři se zavázal kníže sv. Václav v podobě poplatku 300 volů a 10 hřiven stříbra. Šlo o formu výpalného. Poplatku za to, že se na nás nebude útočit a drancovat. Tribut pak pro změnu Turkům platil i císař Rudolf II.

Dnes je zakát vybírán i od neislámských firem, pokud své zboží chtějí prodávat na muslimských trzích. Což je v podstatě přímo v rozporu s textem Koránu. Kromě jiných jej platí i Agrofert za různé certifikáty na „halal“ původ vyráběného zboží, které je určeno na prodej muslimům. V poválečné éře vybírají různé islámské organizace zakát paradoxně i od muslimů. Platí jej mnoho desetiletí muslimští přistěhovalci v západoevropských zemích. Jako „dobrovolný“ příspěvek. Islám totiž muslimovi krom jiného ukládá povinnost dobročinnosti. V dnešní době však už nemá jen podobu darů chudým, ale i jakési zvláštní daně. Muslimové platí na islámské organizace obdobu středověkého křesťanského desátku.

Z části peněz, která je posílána do islámských zemí, je muslimskými charitativními organizacemi financována výstavba a provoz nemocnic a sociálních zařízení pro chudé. Část však jde i na financování výzbroje a provozu teroristických organizací jako Tálibán, Al-Káida či Islámský stát. Samozřejmě, že i forma výběru zakátu od řady evropských muslimů má spíše charakter výběru výpalného. Jejich výběrčí by zřejmě prorok Mohamed hnal bičem. I když jde o trestnou činnost, tak státní orgány západoevropských zemí nad ní mnoho let zavíraly oči. Situace se změnila až po 11. září. Tehdy i západoevropské země v legislativě i v praxi přitvrdily. V zemích EU tehdy vznikly poměrně přísné zákony na sledování bankovních a finančních systémů. Policie a zpravodajské služby získaly více pravomocí k nahlížení do bankovních účtů. V závěsu za nimi je získaly i orgány daňové správy. Až potud by bylo možné brát snahy národních orgánů jako legitimní. Proti boji s organizovaným zločinem nebo daňovým únikům nelze nic namítat.

Na průšvih se začalo zadělávat v okamžiku, kdy se do věci vložila EU

Na průšvih se začalo zadělávat v okamžiku, kdy se do věci vložila EU. Eurokraté se také chopili klávesnic počítačů a dali se do „společného evropského díla“. Do té by si totiž každý stát opatření dělal podle toho, aby to bylo přijatelné domácí veřejností. Všichni sice přistoupili k omezení hotovostních plateb nad částku 15 tisíc eur, zrušili anonymní bankovní účty apod., ale to většina normálních lidí nepovažovala za nějak velký problém. Národní státy totiž tato omezení vždy nějak kompenzovala. Francie schválila zákon, podle něhož je vedení bankovních účtů, vklady a výběry a převody z nich bezplatné. Neboli zakázala bankovní poplatky zákonem. Některé země zakázaly zpoplatňovat platby kartou v obchodech. Jestli však bruselským úředníkům něco opravdu „leží v žaludku“, tak je to různost. V roce 2003 – oficiálně v rámci reakce na útoky z 11. září – Evropská komise začala připravovat první směrnici o platebním styku. Před tím eurokaraté vyrobili několik nařízení a směrnic proti praní špinavých peněz. Ale ty vesměs vycházely z Pařížské dohody sjednané na půdě OECD. V roce 2003 se však Komise chopila příležitosti k harmonizaci národních zákonů o bezhotovostních platbách. Po několikaletém projednávání v Evropském parlamentu a radě vznikla směrnice 64/2004. V ní EU zavedla všechny definice pojmů užívaných běžně v bankovnictví a finančních službách a stanovila pro ně evropská pravidla. Postupovalo se metodou od každého něco. A schválilo se v podstatě jen to, co nikomu moc nevadilo. Žádné novinky to do práva prakticky nepřineslo. Ve směrnici byl v podstatě popsán legislativními termíny stav, který tehdy v praxi platil podle soukromého práva.

Bankovnictví, jak jsme jej donedávna znali, se vyvíjelo mnoho staletí. První zárodky bankovních a platebních služeb v Evropě známe už do křižáckého řádu templářů. Od 11. století poskytovali napřed poutníkům do Svaté země a později i obchodníkům službu vkladu a výběru peněz. A to napříč křesťanským světem. Účtovali si za to poplatky. Později se ve středověké Itálii rozvinulo i komerční bankovnictví v podobě úvěrů. Úrok tehdy zakazovala jako lichvu křesťanská víra. Na židy se zákaz nevztahoval. Křesťané ovšem mohli obchodovat s měnami za poplatky a brát si podíl z úvěrovaných obchodů. Investiční bankovnictví se zrodilo v rámci koloniální éry v 15. století. Zákonodárství do této sféry dlouho regulací nezasahovalo. První zákony upravující tuto činnost jsou až z přelomu 18. a 19. století. Výjimku tvoří Švýcarské smlouvy, které později vytvořily federální Ústavu, v nichž je bankovní tajemství zakotveno od 14. století.

Až donedávna se mělo za to, že vztahy mezi bankou a klientem jsou výhradně soukromou věcí. Vše se řídilo smlouvami mezi bankou a klientem. V případě trestného činu spor řešil soud v rámci trestního řízení, nebo i civilních žalob. Celkem snadno šlo poznat, kdo se dopustil porušení a komu za to náleží odškodné. Změnu přinesla Velká hospodářská krize v 30. letech minulého století. V jejím rámci byly zavedeny předpisy s cílem chránit vklady střadatelů. Později přibyly i státní instituty na odškodňování střadatelů zkrachovalých bank. Mezinárodními smlouvami byly upraveny podmínky pro vydávání mezinárodních platebních nástrojů jako šeky, cestovní šeky, směnky apod.

Ještě v 90. letech minulého století však řada nástrojů používaných v bankách ke svému fungování nepotřebovala zákon. Např. platební karty byly od jejich vynálezu v 70. letech téměř třicet let používány na základě smluv mezi klientem a bankou. Ve smlouvě byly vymezeny podmínky použití, způsoby ochrany proti zneužití apod. Klient buď kartu chtěl a podmínky přijal – nebo si vyjednal lepší – nebo si kartu nevzal. Spory z podvodů a zneužití karet soudy dlouho uměly řešit v civilním nebo trestním řízení a poškozené odškodňovat i bez zvláštního zákona či směrnice.

Vlak regulace se rozjel na plné obrátky

V roce 2003 si však eurokraté předsevzali udělat velký kodex. Do první směrnice o platebních službách všechny do té doby známé postupy ze smluvního práva přepsali do psaného právního předpisu. Členské státy to pak od EU převzaly. Tehdy ještě nešlo o žádnou praktickou revoluci. EU se jen zmocnila další pravomoci. Tehdy to nikomu nevadilo, protože to v praxi jakoby nic neudělalo. Pro příběh končící legální možností ukrást nám bankovní tajemství je důležitý pouze jediný článek tehdejší směrnice. A to ten poslední, který... ... ....

(celý text najde zde)

Jeden z nich byl podáván jako nejvhodnější kandidát pro naše úspěšné členské pokračování v EU, která je garantem našeho směrování na západ a nikoliv na východ, jako tomu prý by bylo v případě druhého kandidáta, jehož volbou by byl náš stát ohrožen pádem do postsocialistického marasmu, ruského marxisticko-leninského vlivu a země by se také stala nejzápadnějším poklonkujícím členem čínského pašalíku.

Čas trhl oponou, voliči vhodili své obálky a vítězem se stal mainstreamem neoblíbený, pražskou kavárnou nenáviděný a zahraničím údajně zcela přehlížený dosavadní prezident.

Když média rozdýchala povolební šok, byla spuštěna další kampaň, tentokrát vysvětlující, proč volby vyhrál ten, jehož jméno by bylo lepší vůbec nevyslovovat. Média se několikrát mimo jiné shodla na tom, že stávajícímu prezidentovi pomohli k vítězství lidé starší a méně vzdělaní. No nic nového pod sluncem, ti z pohledu novinářů mohou téměř za každý volební průser, který není po chuti šéfům z Bruselu. Zdůrazněn v tisku byl i fakt, že blahopřání přišlo z nejvyšších míst Ruska a Číny. Z Bruselu prý přišlo jen mrazivé mlčení. No aspoň nějaká malá změna, ten mráz totiž dříve chodívával z Kremlu.

Ve kvasu uplynulých volebních dní však téměř zcela zanikla zpráva, která se několikrát objevila spíše v zahraničních médiích a s děním na české politické scéně nemá na první pohled vůbec nic společného. Nicméně opravdu jen na první pohled. Podle ní, pan Jean-Claude Juncker, úřadující prezident EU, dne 4. května 2018 vystoupí na slavnostním ceremoniálu v německém Trevíru. Ceremoniál bude součástí oslav ku příležitosti dvoustého výročí narození Karla Marxe. Při této příležitosti bude tomuto vizionáři socialismu odhalena 5,5 metru vysoká bronzová socha, kterou Trevíru věnovali čínští soudruzi. Trevírská radnice se sice trochu kroutila, jestli to přece není trochu přes čáru, ale nakonec, aby čínské soudruhy neurazila, sochatý dar přijala.

Nemohu si pomoci, ale když Česká republika vstupovala do Evropské unie, tak scénka jak čelní představitel tohoto evropského uskupení vzdává hold Karlu Marxovi za radostného potlesku čínských soudruhů, by suverénně vyhrála soutěž o nejabsurdnější klip v České sodě. A v dnešní době by byla peckou i v sitcomu Teorie velké třesku. A pokud by se o něco podobného pokusil současný prezident, zřejmě by pražská kavárna vyvolala v Praze obdobu ukrajinského Majdanu.

Takže se tímto ptám členů pražské kavárny, jurodivých vizionářů budoucí Evropské unie a zpovykaných politických komentátorů lkající nad tragickým výsledkem posledních prezidentských voleb. Komu že se v Evropě stýská po socialismu? Kdože tady poklonkuje čínským soudruhům? A kdože tu je ohrožen ruským ideologickým vlivem?

Ptát se musím, jsem totiž z pohledu dnešních eurohujerů nedovzdělaný senior. Akorát nevím, jaká škola mi to vlastně chybí. Zkusím se zeptat pana Junckera. Třeba mi napíše, že po doporučení jeho čínských přátel bych měl v prvé řadě začít studovat Rudou knížku citátů velkého Maa. Jeho sochu totiž možná bude odhalovat v době zas ne tak příliš vzdálené....

Leoš Prušvic