Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

Zbyněk Fiala: Zpráva o FBI mění podezřelé

0
0
Zbyněk Fiala
3.2.2018  VašeVěc


Americký prezident Donald Trump odtajnil zprávu sněmovního výboru pro kontrolu zpravodajských služeb (či spíše jeho republikánské většiny), ze které se dozvídáme, že „ruská stopa“ vytrvale lepená na Trumpa, vznikla z podnětu a za peníze Demokratické strany. Skutečně měla ovlivnit volby prezidenta – ve prospěch Hillary.



Nelze se divit vedením FBI a Demokratické strany, že se tak tvrdošíjně bránili zveřejnění zprávy výboru sněmovny pro kontrolu zpravodajských služeb. Bránili, ale neubránili. Venku je svědectví, že lze ušít politicky motivované policejní obvinění, jehož smyslem je nedopustit určitý volební výsledek. A když se to nepovede, navazuje snaha výsledek zvrátit.

Výbor ve stručnosti zjistil, že FBI se zamotala do politického komplotu. Začalo to tím, že požádala zvláštního soudce pro zpravodajské služby o povolení sledovat člena Trumpova štábu, ale zatajila, že podnět vychází z politicky motivovaných obvinění pořízených za peníze štábu Hillary Clintonové a Národního výboru Demokratické strany. Že tedy nežádá o souhlas s úkony ve věci národní bezpečnosti, ale snaží se zabránit zvolení Donalda Trumpa.

Klíčovým svědkem, se kterým FBI pracovala, byl bývalý britský zpravodajský důstojník Chrostopher Steele. Pořídil kompro na Donalda Trumpa, avšak tato „Steelova zpráva“ byla zpracována z podnětu a za peníze vedení Demokratické strany a kampaně Hillary Clintonové. Měla doložit Trumpovu spolupráci s ruskou vládou při ovlivňování prezidentských voleb v USA. Sám šéf FBI James Comey to později označil za „pomlouvačné a neověřené“ informace. Také další vedoucí představitelé FBI věděli, že Steele je nedůvěryhodný a sleduje hlavně novinářské senzace. Proto s ním později přerušili kontakty.

Jenže soudce se nedozvěděl nic z toho, co by vneslo do Steelova svědectví pochybnosti. Nedozvěděl se, že to je politicky motivovaná akce za peníze Demokratické strany, ani že Steele není věrohodný. A nedověděl se to čtyřikrát po sobě. Zákon totiž umožňuje sledování jen po 90 dní, pak se musí žádat znovu. FBI nehodlala sledování přerušit, proto žádala soudce o povolení celkem čtyřikrát, ale ani jednou přitom neuvedla relevantní informace.

Demokraté se teď svíjejí, že na tom přece nezáleželo, protože byly i jiné doklady o „ruském vlivu“ na prezidentské volby a o kontaktech Trumpova štábu s ruskými představiteli. Jenže toto tvrzení vyvrátil už v prosinci loňského roku náměstek ředitele FBI McCabe, který zmíněnému sněmovnímu výboru řekl, že bez „Steeleho zprávy“ by FBI k soudci nešla. Tomu se nelze divit. Tím prvním sledovaným byl Carter Page, dobrovolný spolupracovník Trumpova volebního štábu, který byl podezřelý hlavně tím, že měl roku 2016 přednášku na nějakém mezinárodním sympoziu v Moskvě, kde před lety působil jako zaměstnanec americké globální investiční banky.

Nejdrsnější sdělení najdeme téměř na konci zprávy. FBI se opakovaně tvářila, že jedná nezaujatě, v ryzím zájmu národní bezpečnosti. Byla tu však jedna drobnost. Steele udržoval kontakt s ministerstvem spravedlnosti přes náměstka Bruce Ohra (ministerstvo má i funkci prokuratury, čili byl to kontakt s náměstkem nejvyšší státní zástupkyně). A ve stejné době byla Ohrova manželka najata za peníze kampaně Clintonové na hledání dalšího kompra na Trumpa.

Ohrův rodinný podnik vrhá stín i na další účastníky. Ohr úzce spolupracoval s jiným náměstkem ministryně Rosensteinem. To je důležité jméno, protože to je dnes hlavní státní představitel, který stojí nad zvláštním vyšetřovatelem Mullerem. Jmenoval ho a je jediný, kdo ho tedy může i odvolat. Muller byl jmenován do funkce zvláštním způsobem. Měl to udělat ministr Sessions, ale ten se z případu vyloučil hned na začátku. Nakonec proto Mullera jmenoval Rosenstein. Kdyby se tedy zatřásla s Rosensteinem židle, třese se i Mullerovi. A Muller je opravdu rozjetý, v nejbližších dnech si chce předvolat Trumpa.

Další důležitou osobou v případu byl náměstek ředitele FBI McCabe. Ten právě odstoupil, stalo se to přesně den poté, co Trump řekl, že přísně tajnou zprávu sněmovního výboru odtajní a umožní její zveřejnění. McCabemu zpráva rozhodně uškodila. Výbor měl k dispozici korespondenci, ze které vzniká dojem, jako by u něj působilo nějaké spiklenecké „druhé centrum“. Naznačují to textovky dvou zamilovaných pytlíků v řadách FBI, kteří si nechali vlézt do mobilů a ukrást 50 tisíc esemesek. V těch se vytrvale baví o sobě i situaci.

Jedna z těch zpráv mluví o schůzce u McCaba v době, kdy Trumpova hvězda začínala stoupat. Vedení FBI se chtělo „pojistit“ pro případ, že Trump bude zvolen. Co tím bylo míněno, se z té textovky vyčíst nedá. Z další koresponcence je pak zřejmé, že „Steeleho zpráva“ byla úmyslně poskytnuta médiím formou “úniku“.

FBI tedy kopala za Clintonovou a dostává se do situace, kdy bude muset hájit oprávněnost svého postupu. Vyšetřování ruské stopy mění směr. Republikánská většina sněmovního výboru pro kontrolu zpravodajských služeb se snaží svojí zprávou doložit, že tím, kdo si s ruskou stopou začal, byli Demokraté a že měli spojence v FBI.

Tip na dobrou knížku: CHODORKOVSKIJ – Legendy, mýty a jiné pravdy

0
0
Michail Chodorkovskij
napsal Řezníček z Brna a - vlk -
4.2.2018 KosaZostračili  vlkovobloguje.wordpress.com
V našich médiích přetrvává názor, že v Rusku se soudní rozsudky diktují tzv. shora. Jinak by přece nebylo možné, aby tak „dobrý člověk“ jako Michail Chodorkovskij byl odsouzen na 13 let.


Kdo je to Chodorkovskij? Je to bezúhonný podnikatel? Jak se stal nejbohatším mužem v Rusku? Proč měl vliv na samotného Jelcina a jeho vládu? Autor knížky skládá oligarchův život jako puzzle. Dívá se na jeho praktiky, daňové podvody, fiktivní prodeje, neplacení daní a také vraždy, se kterými je Chodorkovskij a jeho podnikání spojeno.

Jak je možné, že z nenáviděného oligarchy média „vyčarovala dobrodince lidstva“?

Mainstreamu je to jasné- bezúhonný podnikatel se dostal do střetu s Vladimírem Putinem a teď za to musí pykat. Financoval totiž opozici a tím se stal pro Putina nebezpečným a tak ho Putin zavřel do basy.

Západní tisk okamžitě odsoudil soudní proces s Chodorkovským, ale novináři neměli k dispozici ani text rozsudku, natož odůvodnění rozsudku. Celý text rozsudku dodnes nebyl přeložen do němčiny a novináři neznají mnohdy ani ruský text rozsudku.

Naproti tomu americký advokát Robert Teets, který sledoval celý proces z pověření Světové organizace právníků, podal tuto zprávu:
Proces probíhá spravedlivě a soudce Danilkin činí vše nezbytné pro to, aby obhajoba měla možnost předložit své argumenty a důkazy a vyvrátit obvinění obžaloby.

Ukázka z knížky:

Chodorokovskij je ve světě považován za ropného podnikatele, ropného oligarchu, ropného barona. Jeho podnik, o kterém všichni hovoří, se jmenuje JUKOS. Nejvýznamnější jeho podnik, jeho miláček, jeho alfa a omega je však MENATEP.

Menatep ho bude provázet po celý život. Jeho první firma, jeho první banka a jeho zatím poslední podnik, sídlící v daňovém ráji. Menatep byl založen v roce 1986 a měl se zabývat přihlašováním patentů a softwarem, místo toho však obchodoval s pančovaným koňakem, děvčaty a matrjoškami s podobiznou Gorbačova.

Menatep – Chodorkovského banka – nově založený peněžní ústav potřeboval dostatek kapitálu. Chodorkovskij to uměl zařídit: spravování ohromných finančních částek města Moskva nebo částek na rekonstrukci Čečenska a Černobylu. Krátce před rozpuštěním Komunistické strany SSSR dostal Menatep lukrativní zakázku: Převod obrovského množství rublů na stranických účtech na tvrdou měnu. Strana zanikla a její peníze se dodnes nenašly, ztratily se v Menatepu.

Kdybych měl shrnout začátky jeho podnikatelské činnosti, popsané v této knížce, použil bych pro to jediné slovo: Vekslák. Pokud bych měl být tzv.“politicky korektní“ tak potom musím napsat: Živil se spekulací s měnou, jak se dnes politicky korektně bývalým vekslákům říká.

Chodorkovskij vekslák, se rychle mění na podnikatele dravce, který podvodně privatizuje výnosné státní podniky, na ruku mu jde nejenom Jelcin, ale i gubernátoři a soudci.

Ukázka z knížky:

V srpnu 1999 se stal prezidentem Vladimír Putin a na přelomu roku 2000 prezidentem. V životě Ruska se tím něco zásadně změnilo, Chodorkovskij si toho buď nevšiml, nebo to nevnímal dostatečně jasně. A to byla jeho chyba. Putin byl vyvolen z „Jelcinovy rodiny“ aby se stal povolným prezidentem, začal nečekaně rychle hrát svou hru…


Chodorkovskij podvodně privatizoval firmu APATIT a ovládal 90% ruského trhu s apatitem, což je základní surovina na výrobu fosfátových hnojiv. Že za privatizované akcie nikdy nezaplatil, o tom vážení Kosíři nemějte nejmenší pochybnosti.



Ukázka z knížky:

V prosinci 1999 bili na poplach i gubernátoři Novgorodské, Smolenské, Tambovské, Orelské, Tulské a Belgorodské oblasti. Psali Putinovy, že tamní závody jsou odkázány na dodávky firmy Apatit a že tato firma je svými cenami doslova „připravuje o košili“. Když někdo kontroluje 90% trhu a nepodléhá kontrole státu, může si přirozeně diktovat ceny strategické suroviny – apatitu.

Tak například gubernátor Novgorodské oblasti napsal Putinovy, že kombinát Akron, zásobující hnojivy třicet ruských oblastí, už nemůže platit požadované horentní ceny firmě Apatit. Smolenský gubernátor nazval Chodorkovského praktiky ekonomickým terorismem a poukázal na to, že Apatit ruským daňovým úřadům vyvádí mezi 250 – 300 miliony dolarů zisku přes offshorové zóny.

V prosinci 2002 demonstrovali zaměstnanci tamního závodu na výrobu hnojiv Dorobuž a požadovali, aby na apatitové koncentráty byla zavedena státní regulace cen – i v rozvinuté tržní ekonomice je to zcela běžné, říká se tomu antimonopolní postup.

Chodorkovskij navzdory vysoké hladině zvuku tento varovný zvon neslyšel. Velké peníze u některých lidí zřejmě fungují jako špunty do uší.
Do výše popsaných událostí se vložil sám prezident Putin a pověřil premiéra a generálního prokurátora, aby prověřil všechny okolnosti privatizace Apatitu a učinili rozhodnutí, které budou jen a pouze v zájmu státu.

Velká partie začala…

Aféra s Apatitem byla jedním z úhelných kamenů odsouzení Chodorkovského v prvním procesu.

A potom přichází JUKOS – těžba a prodej strategické suroviny – ropy.

Ukázka z knížky:


Abychom pochopili princip Chodorkovského podvodu:

Existuje firma Z (Z jako zdroj), která těží ropu v širých ruských stepích. A existuje firma P (P jako prostředník, jež tu ropu prodává zákazníkům po celém světě). Firma Z i firma P patří Chodorkovskému.

Firma Z prodává svou ropu za hubičku firmě P, která prodává ropu na světových trzích za světové ceny. Obě firmy mají zisky, jedna obrovský, druhá malý, nebo vůbec žádný. A protože obě firmy patří Chodorkovskému, nijak na tom netratí, všechny zisky za prodej ropy má v kapse. Zisky firmy Z se pohybují pokud možno kolem nuly a zisk firmy P je v oblasti maxima. Součet Chodorkovského zisku je: 0 + 100 = 100. Tedy žádná ztráta.

Po ziscích přicházejí daně. Vzhledem k tomu, že firma Z musí mít sídlo v Rusku (protože tam těží tu ropu) platí daně ze svého zisku v Rusku, tedy platí nulu. Firma P má sídlo v daňovém ráji, tedy neplatí daně Ruské federaci.

Ruský stát kvůli chybějícím daním se musí vzdát investic do škol, nemocnic a silnic. Daně končí na Kajmanských ostrovech.

Chodorkovskij nezaplatil daně z prodeje 218 miliónů tun ropy…….

V Jukosu a jiných Chodorkovského firmách bylo zaměstnáno na 100 000 lidí. Když byl uvězněn Chodorkovskij, proč nevyšli jeho zaměstnanci do ulic a neprotestovali proti uvěznění jejich „chlebodárce“? To popisuje další ukázka z knížky

Ukázka z knížky:

Když Chodorkovskij převzal JUKOS, dvě třetiny pracovníků vyhodil. Zbylým bylo uloženo, aby požadovali snížení mezd. Nespokojeným Chodorkovskij řekl: Nezaměstnanost v zemi je vysoká a tak pokud budete dělat problémy, zítra sem navezu Číňany.

Za propuštěné si skutečně dovezl dělníky na měsíční turnusy z jiných oblastí, ruských a ukrajinských, kde vládly ještě horší poměry. Chodorkovskij se zbavil sociálních zařízení, které před tím Jukos financoval, zvláště školek a jeslí. Vrty, které dávaly méně než 7 tun ropy denně se zavíraly jako nerentabilní.

Přichází nouze, alkoholismus a drogy….

Chodorkovskij byl v prvním procesu (2005) v první i druhé instanci odsouzen na 8 let kárného tábora, v druhém (2010 až 2011) mu byl rozsudek zvýšen na 13 let.

Ukázka z knížky:

V polovině roku 2003, tedy před zatčením Chodorkovského se v Německu ozývaly hlasy, že útok na Jukos bude mít „děsivé následky“.

Nic takového se nestalo. Chodorkovskij skončil ve vězení, Jukos neexistuje, ale makroekonomicky se nic nestalo.

Existuje totiž zkreslená představa, že právě oligarchové jsou zárukou rozvoje tržního hospodářství. Je jasné, že oligarchové nemají na rozvoji volného trhu zájem, mají zájem na budování monopolu. Proto také razantní vzestup několika oligarchů vede zpravidla nejen ke zbídačení milionů, ale také k likvidaci menší a střední konkurence. Střední podnikatelský stav, skutečný obhájce ekonomické soutěže tak neodvratně mizí.

Proto reagovala ekonomika na tyto události v roce 2005, když byl vyhlášen první rozsudek nad Chodorkovským klidně, dokonce s úlevou. Po rozsudku dokonce burzovní indexy stouply na dvojnásobek, po druhém rozsudku o 30%.

Než byl Chodorkovskij zatčen, západní média o něm psala značně nepříznivě, potom jako mávnutím kouzelného proutku z něj udělaly politického vězně

Ukázka z knížky:

Koncem 20. století měl Chodorkovskij na západě značně pochybnou pověst. Hovořilo se o loupeživém baronu. O mrtvolách ve sklepě. O organizovaném zločinu, o praní peněz mimo jiné i pro KSSS. Americké úřady se urputně zajímaly o to, kam se podělo 5 miliard dolarů z úvěru Mezinárodního měnového fondu na stabilizaci rublu. Britské noviny psaly, že za Chodorkovským se táhne stopa podvedených zahraničních investorů a případů podezřelých úmrtí. S touto pověstí žil Chodorkovskij s Menatepem a Jukosem už léta a stále více bohatl. Chodorkovskij chtěl vstoupit s Jukosem na americkou burzu, ale s takovou pověstí to nebylo možné.

Timtschenko, autor knížky, žije a pracuje v Německu, kde pracoval jako novinář píšící pro Deutsche Welle, v současnosti žije ve spolkové republice Sasko a živí se jako nezávislý novinář a publicista.

Domnívám se po přečtení této knížky, že tato není pouze o Chodorkovském, ale všeobecně o principu vzniku obrovského majetku a metodách oligarchie nejen v Rusku, ale třeba také u nás…..

autor: Viktor Timtschenko
Vydalo nakladatelství: Jan Vašut s.r.o. 2013
Počet stran: 298


Vlkův dodatek:

Těm, co tuhle knižní recenzi právě s uspokojením dočetli, bych doporučil, aby si znovu nejprve přečetli tuto pasáž z knížky o Chodorkovském:

Existuje totiž zkreslená představa, že právě oligarchové jsou zárukou rozvoje tržního hospodářství. Je jasné, že oligarchové nemají na rozvoji volného trhu zájem, mají zájem na budování monopolu. Proto také razantní vzestup několika oligarchů vede zpravidla nejen ke zbídačení milionů, ale také k likvidaci menší a střední konkurence.

Souhlasíte? Fajn. Já také. A protože se shodneme, že to je pravda, dovolím si vám, co souhlasíte a co jste s Řezníčkovým výběrem pro dnešní recenzi spokojeni, dovolím doporučit český ekvivalent. Jmenuje se Boss Babiš. Autorem je nejlepší český invetigativec Jaroslav Kmenta.

Vydáno: 2017, JKM – Jaroslav Kmenta
1. vydání originálu: 2017
Počet stran: 352

Není žádný problém si ji opatřit nebo vypůjčit nebo stáhnout z internetu. Chodorkovskij je fajn. Ale je to v Rusku……

Asi jsem právě kolegu Řezníčka připravil o řadu zasloužených hvězd. Jistě mi promine. Je to moudrý člověk. A ví, že nejdůležitější je zamést si před vlastním prahem.

- - -

Mocenské centrum ČT se nachází v redakci zpravodajství. Stále stejní lidé, od televizní revoluce si myslí, že jim to patří, promlouvá bývalý redaktor

0
0
4.2.2018 ParlamentníListy

„Veřejnoprávní a mainstreamová média – s výjimkou těch, která pan Babiš vlastní – jsou pod vlivem pražské kavárny. Což mluví za vše,“ říká v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz bývalý poslanec a redaktor ČT Zdeněk Soukup



„Velké štěstí pro českou žurnalistiku je, že dominantní už nejsou mainstreamová média a jsou tu jiné alternativní možnosti, jak publikovat. Například Parlamentní listy, Neviditelný pes a podobně,“ konstatuje. „V České televizi vládne duch televizní rebelie. Jsou to lidé, kteří si myslí, že televize patří jim a mají své představy. Byl jsem svědkem toho, když jsem v ČT byl, že to mocenské centrum, které ji ovládá, se nachází v útrobách redakce zpravodajství,“ upozorňuje.

Ptám se vás jako člověka se zkušenosti z práce v ČT, jestli se případná neobjektivita reportáží zhoršila oproti době, kdy jste tam působil?
 
Jsem dlouholetým kritikem toho, jak na sebe navazují zpravodajství, operativní publicistika a publicistika. Připadá mi, že jsou vytrhovány ze souvislostí. Témata publicistických reportáží jsou vytrhaná téměř chaoticky a náhodně. Neodpovídají společenským potřebám doby. Reportér něco vyslechne v tramvaji nebo metru a natočí o tom publicistickou reportáž. Myslím si, že by operativní i velká publicistika by měla vycházet z nějaké analýzy jevů, které přináší zpravodajství. Co se týče situace v České televizi, tam je naprosto jasné, že jakákoliv strana s výjimkou TOP 09 má trošičku smůlu.
 
V České televizi vládne duch televizní rebelie. Jsou to vlastně lidé, kteří si myslí, že televize patří jim a mají své představy. Tito lidé se nabalují na ten okruh pražské kavárny. Dokonce si myslím, že na to nemá vliv nejvyšší vedení, včetně generálního ředitele. Byl jsem svědkem toho, když jsem v ČT byl, že to mocenské centrum, které ji ovládá, se nachází v útrobách redakce zpravodajství. Jsou to stále stejní lidé. Někteří sice odešli, jako například kolegyně Drtinová, ale mnozí další tam zůstávají a dodneška ovlivňují, co se bude a jak vysílat. Dá se říci, že generální ředitel – nevím, nakolik to platí ještě dneska – byl vždycky rukojmím lidí, kteří určovali politický směr televize. To je na samostatnou reportáž.
 

Putin je bohem svých nepřátel

0
0

Croix
4. 2. 2018
K napsání kratičké eseje na dané téma mě inspirovala poznámka pana Jaroslava Štefce, kterého tímto zdravím. Jaroslav napsal na fb v souvislosti s určitým výrokem jednoho obskurního pseudozpěváka o výsledku prezidentských voleb. Tohoto prokavárenského pišišvora na začátku ocitoval:
"Sprostý, arogantní opilec likviduje vše, co jsme od roku 1989 vybudovali. Je v tom Rusko. Z lidí se stávají hyeny", zoufá si zpěvák Banga."
Jaroslav Štefec odpověděl: "Vyjádření chápu jako adresnou sebekritiku "páně umělcova". Jeho "písně" i chování na veřejnosti hovoří samy za sebe. Co má společného s Ruskem, to ale fakt netuším. Putin je prostě všudypřítomný."


Poslední věta ve mě vyvolala jistou asociaci a následně i pisatelskou inspiraci, takže jsem do příslušné diskuze na fb napsal, co mě obratem napadlo, totiž, že pro mě je Putin prostě schopný člověk s dobrým týmem a vlivným mocenským zázemím za zády a to je vše. Pro tyhle debily jako jsou různí bangové a kavárna jako celek, je Putin - ano - všudypřítomný, čili spinozovsky imanentní jako Bůh ve všem. Oni ho vlastně uctívají, byť zcela negativně, daleko víc než jeho stoupenci, a to mi přijde celkem komické.

Tahle rusofobní sorta nejen u nás, ale na celém dnešním Západu a jeho podmaněných periferiích opravdu věnuje Rusku a jmenovitě Putinovi naprosto enormní pozornost, podle mě daleko větší, než jakou vykazují sympatizanti Ruska a jeho nynějšího prezidenta, nebo dokonce lidé neutrálního postoje. Přičemž vlastnosti, schopnosti a vykonané skutky tohoto všudypřítomného Putina naprosto přesahují - to je zřejmé - úroveň obyčejného i neobyčejného člověka smrtelníka. Z vyjadřování kavárníků (a vojenských jestřábů) Západu o Putinovi jasně plyne, že ruský prezident vykazuje, pokud jde o jeho všudypřítomnost ve všech záležitostech nadlidské (nikoliv ovšem ve významu starého německého terminu technicu "ubermensch," ale ve významu teologickém) rysy.

Když se nad tím zamyslíme, jedná se o svého druhu podivnou negativní adoraci či fascinaci, protože jinak se hlásání všudypřítomnosti Putinovy specifické stopy úplně ve všem na světě, co se těmto lidem nelíbí, dá těžko vysvětlit. Chudáci se chytili do pasti vlastní paranoie, která se jim stala svatou vírou. A tak se Vladimír Vladimirovič v důsledku tohoto opravdu zvláštního (přímo fenomenálního!) sektářského druhu "panteismu" stal z (pseudo)teologického hlediska pro své zavilé nepřátele Spinozovým ve všech věcech imanentním "Bohem".

Kdo rozděluje národ

0
0
Pavel Chrastina
Pavel Chrastina
4. 2. 2018   NeviditelnýPes

Žijeme v době, která znovu a znovu potvrzuje, že ono prastaré „rozděl a panuj“ platí v plném rozsahu i dnes.
Zvolili jsme si prezidenta. Dobře. Ale sledujete-li alespoň trochu, co se děje v médiích tzv. hlavního proudu, dozvíte se ráno, v poledne i večer, že prý národ je nesmiřitelně rozdělen. Je to skutečně pravda?


Zastánci tzv. levicového liberalismu, jinými slovy zastánci zánovní odrůdy postmarxismu, by si přáli, aby všichni, kteří volili v poslední volbě proti Zemanovi, byli na jejich straně. Jenže tak tomu ve skutečnosti není. Mnoha Drahošovým voličům se na Zemanovi nelíbily naprosto nepodstatné věci, často hraničily s malichernostmi. To však ještě neznamená, že by oni sami byli přesvědčení levicoví liberálové. A jsme u toho.

Jak „zkapitalizovat“ volbu nezanedbatelné části těch nevyhraněných, povrchně uvažujících a proto i snadno zmanipulovatelných voličů? O to se nám přece postarají média, zejména ta veřejnoprávní. Jejich vysílání se už týden nese v duchu odmítání výsledků volby a den za dnem nám podsouvají, že národ je neodvratně rozdělen.

Zažíváme věci připomínající to, co se stalo po Trumpově zvolení prezidentem Spojených států. Američtí „levicoví liberálové“ soustředění ve staré obamovské administrativě a zejména v médiích, nedokázali demokraticky přijmout výsledek voleb a okamžitě začali organizovat chaos, demonstrace a volat už měsíc po Trumpově zvolení po odvolání jim nepohodlného prezidenta. Dokázali tím jediné. Odhalili se jako nedemokraté, jasně inklinující k diktování svých vlastních názorů. Tyto síly nedokážou čestně přijmout porážku v demokratických volbách.

Také u nás jsme svědky podobných snah.Ihned po volbě vidíme vytváření a prohlubování příkopů. Kdo tedy ve skutečnosti rozděluje národ? Nejsou to jenom politici a jejich přesvědčení. Na prvním místě to jsou média tzv. hlavního proudu, mezi nimiž vynikají právě ta veřejnoprávní. Jedou podle vzorce: „A teď vám řekneme, co chceme, abyste si mysleli.“ Nekonečné diskuse, v nichž mají zastánci bruselských postupů zelenou, nám to mají všechno „správně“ vysvětlit. Nekonečná žvanění o vzdělání a místě bydliště voličů včetně účelových statistik mají ty narýsované příkopy dále prohloubit.

Levicoví liberálové a ostatní neomarxisté zoufale potřebují, abychom byli rozděleni. Jsou zde totiž stovky let stará pravidla a společenské zákony, které nelze jen tak škrtnout, obejít anebo zrušit. Z historie víme, že technologie moci a technologie vlády se v dějinách civilizací příliš nezměnila. Přesto si musíme každý den připomínat, že jiné prastaré úsloví „časy se mění a my se měníme s nimi“ dnes naopak neplatí.

Nenechme se rozdělovat pod nedůležitými záminkami. Naopak, proti skutečným hrozbám, tedy nikoli těm vymyšleným a zástupným, se musí celý národ spojit, chce-li přežít. Snad nemusím znovu opakovat, že právě probíhající pokus o islamizaci evropského obyvatelstva je tou nejvážnější a doslova smrtelnou hrozbou. Nejde o nic menšího, než o naši vlastní zemi, naše životy a životy našich potomků. I prezident Zeman v jednom ze svých projevů na mezinárodním fóru označil směřování unie za přípravu superholocaustu, kterému je třeba zabránit. A samozřejmě ve stejné řadě vidím i zápas o zachování té úrovně svobody a demokracie, které jsme po desítkách let útlaku konečně znovu dosáhli.

Semkněme se proti poslednímu tažení Evropské komise, která chce zlomit více než osmdesátiprocentní nesouhlas obyvatel České republiky s islamizací své země. Připravovaný nejnovější bruselský diktát je označován jako tzv. „Dublin 4“ a jeho přijetí by znamenalo nejen ztrátu našeho nezadatelného práva rozhodovat o tom, které imigranty v rámci platných mezinárodních smluv chceme, a které ne, ale obávám se, že by to byl i konec naší dosavadní demokratické ústavy.

„Dublin 4“ nebudu zvlášť rozebírat, to už za mne udělali jiní. Ve zkratce jen připomenu, že by to znamenalo nepřetržitý proud tisíců neintegrovatelných Afričanů a Asiatů ročně do naší země. Takových, kteří budou kdesi na africkém pobřeží označeni úředníky z OSN jako tzv. „zranitelní uprchlíci“ bez jakékoli prověrky, jen na základě jejich vlastního prohlášení. Nemusím snad připomínat maličkost, že muslimové mají ve svém „právu“ šaría povoleno „nevěřícím“ beztrestně lhát. V kombinaci s dalším připravovaným bruselským „dekretem“ o tom, že dávky pro tyto „imigranty“ by měly být v celé EU sjednoceny (to je oněch často zmiňovaných 21 000 Kč pro jednoho měsíčně) si snad dovedete jasněji představit, k jaké sociální pohromě by u nás v důsledku přijetí těchto rozhodnutí mohlo dojít.

Máme tedy na vybranou. Buď budeme jako poslušné ovce krok za krokem směřovat k nevyhnutelnému masakru budoucí občanské války, anebo se sjednotíme se státy střední a východní Evropy a odmítneme bruselský diktát. Sami nedokážeme v jejich systému řízení unie zvrátit nic.

Nepodaří-li se ani tohle, zbývá poslední možnost. Opustit unii a znovu, jenže tentokrát na základě naší svobodné vůle, „zadrátovat“ část naší hranice a bedlivě ji střežit.Nevypadá to příliš vesele, že?

Vraťme se raději k tématu a udělejme závěr. Není to složité. Některá média a někteří politici se nás snaží uměle rozdělovat, většinou pod různými falešnými záminkami.Také vědí, že nebudeme-li svorní, těžko uděláme nějaký odvážný a rozhodující krok pro své vlastní přežití. A vězte, že ti, kdo se nás snaží rozeštvávat, rozhodně nemají na mysli nějaké naše dobro. Jsou v žoldu sil, kterým jsme naprosto lhostejní. Známe výraz, že to tihle lidé dělají buď z blbosti, nebo za peníze. Sám nevím, co z toho je horší.

V přicházející nejisté budoucnosti obstojíme jedině tehdy, budeme-li všichni držet spolu a zůstane-li nám naše svobodná vlast nade vše. I za cenu, že za svobodu je třeba čas od času bojovat.

P.S. Po dopsání tohoto článku jsem ze své poštovní schránky vylovil Newsletter IVK, leden 2018 (PDF). Doporučuji otevřít si ho a přečíst si anketu „Jak se stavět k nařízení Dublin IV“. Na uvedenou otázku odpovídají politici, politologové, pedagogové, jeden sociolog a dva publicisté. Dozvíte se, že jde opravdu do tuhého.


Pavel Chrastina

Dívenka komentátorka tvrdila národu, že Zeman rozdělil zemi. Historik Vondruška jí i dalším vysvětluje, jak je to doopravdy...

0
0
Spisovatel a historik Vlastimil Vondruška si v souvislosti s prezidentskou volbou všímá toho, že ti, kteří mají plná ústa demokracie a nabádají ostatní, abychom kráčeli jen k evropanství, a posmívají se vlastenectví, se sami chovají hluboce nedemokraticky, a ještě jsou přesvědčeni, že dělají misionářské dílo. Prubířským kamenem jejich skutečného demokratického smýšlení a úcty ke svobodným volbám bude to, zda přestanou urážet Miloše Zemana. Těm, co prezidenta osočují z rozdělování společnosti, připomíná, že rozdělení společnosti je objektivním jevem, který je starý jako lidstvo samo...Máme za sebou druhé kolo volby hlavy státu, co říkáte na znovuzvolení současného prezidenta?

Zvítězil Miloš Zeman a je to dobře, protože na rozdíl od Jiřího Drahoše reprezentuje kontinuitu současného politického směřování naší země. České republice se daří dobře ekonomicky i jinak, a to navzdory různým drobným klopýtnutím. Ale i ta patří k životu. Ano, daří se nám dobře, a postavit prezidentskou kampaň na heslu, že chceme změnu, byla hloupost. Jejím obsahem bylo totiž sdělení, že se nám sice daří dobře, ale máme špatného vládce a ten nový...

Jaký je tedy váš pohled na rozdělování společnosti? I vzhledem k tomu, že Jiřího Drahoše jen lehce nadpoloviční počet volil kvůli němu samému, a téměř stejné množství lidí mu dalo hlas jen jako volbu proti Miloši Zemanovi?

Myslím, že je načase s myšlenkovou hloupostí skoncovat. Mluvím o představě, že Miloš Zeman zemi rozděluje, zatímco Jiří Drahoš by ji spojoval. Země ve smyslu státu se skládá z milionů jedinců. Každý z nich má své představy, názory, životní zkušenosti, radosti i strasti. Rozdělení společnosti je objektivním jevem, který je starý jako lidstvo samo. V každé době existovaly společenské vrstvy, které zahrnovaly lidi si navzájem blízké způsobem obživy, stylem života, vírou. A každá taková společenská vrstva se snažila hájit své zájmy proti ostatním vrstvám. Ideál rovnosti hlásali pouze církevní blouznivci, zvěstující království boží na zemi, marxismem-leninismem odkojení revolucionáři, hlásající beztřídní komunistickou společnost, a neomarxisti, bojující za rovnou společnost bezbřehých lidských práv, samozřejmě bezpohlavní a bez pozůstatků myšlení „bílého muže“.

Rozdělení společnosti se přičítá Miloši Zemanovi, ale třeba v roce 2006 dostala Topolánkova ODS ve volbách 35 procent hlasů, Paroubkova ČSSD 32 procent a ostatní zbývající necelou třetinu, takže i tehdy šlo o ostře rozdělenou společnost. Jak velkým viníkem tohoto často propíraného jevu tedy současný prezident je?

Společnost se vždycky dělila. Dnes se třeba média diví tomu, že venkov hlasuje jinak než město. Jakási dívenka, která o sobě prohlašovala, že je politickou komentátorkou, dokonce tvrdila, že se Zemanovou vinou rozdělila naše společnost na město a venkov. Kdyby se ve škole věnovala alespoň okrajově výuce dějin, dozvěděla by se, že už ve starověkém Egyptě se společnost dělila na městskou a venkovskou. Každá z nich měla svůj styl života, svou zábavu, své představy o životě a svá práva. Nemá jistě cenu tu dokazovat, že tenhle rozdíl byl a je v každé společnosti. Věděli to dokonce i komunisti, kteří hovořili o dělnické třídě a venkovském proletariátu.

Do médií často pouštěná tvrzení, že Miloše Zemana volí lidé z venkova a ti méně vzdělaní, má nejspíš vyvolat pocit studu za takovou volbu a přinést hlasy jeho protikandidátovi. Čím se vyznačuje uvažování lidí z menších míst, kde má Miloš Zeman opravdu velkou podporu?


Se vznikem sociologie už v 19. století vědci exaktně popisovali, jak se liší postoje a názory obyvatel venkova od obyvatel průmyslových aglomerací. A záhy se toho začalo využívat v politickém boji. Na konci 19. století u nás vznikla agrární strana, která svou politiku postavila na prosazování zájmů venkova. Alois Švehla tehdy vymyslel heslo, které pak platilo více než tři desítky let: „Venkov proti městu.“ Přední sociolog první republiky Inocenc Arnošt Bláha, který stál u zrodu sociologie venkova, už tehdy popsal rysy chování typického jedince spjatého s venkovem, které jsou patrné i dnes. K nim patří – ve srovnání s městským obyvatelstvem – větší míra konzervativnosti, lpění na tradicích, úcta k národu a pragmatismus.

Mnozí političtí komentátoři, kteří se nad chováním venkova tváří udiveně, by si měli nějaké sociologické práce přečíst. Pak by snad nebyli překvapeni tím, kdo v Anglii hlasoval pro brexit či proč u nás má Miloš Zeman na venkově tak pevnou pozici. A určitě by nikoho z nich nenapadlo psát komentáře o nevzdělaných venkovských balících, kteří se dají ovlivnit populisty, místo aby vzhlíželi k myšlenkám pražské intelektuální kavárny.

Pohádka o multikulturním ráji (aneb jak vzniká občanská válka)

0
0
Lea Vojteková
4.2. 2018   Rukojmí
Milé děti. Byl jednou jeden imigrant z Nigérie, který se rozhodl, že se vydá hledat své štěstí do Evropy. Své štěstí našel v Itálii díky prodeji drog. Taky se seznámil s jistou Pamelou M., která mu zřejmě chtěla jeho štěstí zničit. Proto ji zavraždil, následně její tělo rozřezal na kousky a vecpal do 2 kufrů.
O této zprávě nás, milé děti, mainstream raději moc neinformoval. Stejně jako nás neinformuje o řadě kriminálních činů imigrantů (vraždy, znásilnění, přepadení, atd.). Jenže co se nestalo? Jistý člověk ze stejného města si pár dní po této brutální vraždě sedl do auta a začal střílet po imigrantech.

A naše „objektivní“ média opět nezklamala. Článek je ihned v popředí zájmu. Takže brutální vražda Italky nestojí za zmínku, ale zranění imigrantů ano? Víte, milé děti, jak vznikají občanské války? Vhodnou situaci pro vznik občanské války představuje slabá centrální vláda při výrazném náboženském, sociálním či národnostním pnutí, nebo existence zřetelného útlaku určité části obyvatelstva.

Co myslíte, milé děti, že teď udělá EU? Začne s ochranou hranic? Řekne STOP dalšímu přijímaní nelegálních imigrantů? Řekne STOP povinným kvótám? Nebo bude nadále cenzurovat, ostrakizovat a kriminalizovat lidi, kterým se tento stav nelíbí? Chce EU vyvolat občanskou válku?

Odpověď si, milé děti, dejte samy…

Jan Hrušínský: virtuální sdělení tátovi

0
0
Jiří Baťa
4. 2. 2018
„ Táto, představ si, že u nás už zase komunisti zvedají hlavy! Podobní týpci, co Tě trápili a tolik let pronásledovali. A Rusáci už tady zase větří šanci. Po všem, co nám provedli! Nevěřili byste, kdo jim k tomu pomáhá. To je na tom asi nejhorší. Lidi! Nepoučitelní a hamižní. Je to tak ubohý, že se tomu ani nemůžeš smát. Tak třeba jeden japonský extrémista obchoduje se strachem z imigrantů, předstírá, že je český vlastenec a lidi mu to baští tak, že si ho opakovaně volí do parlamentu. Představ si, že bys v takové sněmovně byl taky.“

Pane Hrušínský, jakkoli je Vaše virtuální sdělení svému otci ryze osobní záležitost, přesto ji okázale dáváte na vědomí veřejnosti. Máme to považovat za náhodu, nebo úmysl? Nebylo by na tom nic zas tak zvláštního, kdybyste se ve svém sdělení jen tak mimochodem svému otci rovněž nezmiňoval o věcech, které jsou velmi irelevantní, smyšlené a nepodložené a které více než popis současné reality vyznívají spíše jako šíření poplašné zprávy.



Stejně jako Vy, tak mnoho Vašich kolegů byste rádi přesvědčili lidi, potažmo celý národ o velikosti svého IQ,, o své výjimečnosti, o své intelektuální úrovni a dokonce také o politické vyspělosti a v neposlední řadě o své pravdě. Jste ale i se svými se kolegy na velkém omylu. Otci (virtuálně) sdělujete smyšlené, nepravdivé informace o životě lidí ve společnosti a vymýšlíte si nepřítele jenom proto, abyste dal veřejnosti na odiv svou osobní statečnost v domnění, že říkáte pravdu, ačkoliv lžete, jak když tiskne.

Pane Hrušínský, proč si myslíte , že komunisté zvedají hlavu a hlavně, čím to chcete doložit? To, že hodlají případně podpořit Babišovu vládu, má být zvedání hlav? A navíc to mají být ti samí týpci, kteří otce trápili a pronásledovali tolik let? O čem to proboha mluvíte? To, že Váš otec byl jistou dobu distancován z uměleckého života a prostředí ještě neznamená, že mu bylo až tak morálně ublíženo, abyste z něj dělal mučedníka z dob totality. Pane Hrušínský, kdyby byl Váš otec na indexu nepohodlných živlů, asi těžko by později dostal tituly „zasloužilý umělec“, „ Laureát Státní ceny“ (a pokud se nemýlím tak s dovětkem Klementa Gottwalda), „Zasloužilý člen Národního divadla“ a v neposlední řadě i titul „Národní umělec“! Nevím, které komunisty máte na mysli, ale pokud máte alespoň nějaký politický přehled musíte vědět, že ve volbách komunisté naopak neuspěli. Možná nemůžete skousnout to, že na rozdíl od jiných stran se chovají státotvorně a nabídli podporu vládě. Ale nedělejte z otce obětního beránka komunistického režimu jen proto, že se dnešní KSČM snaží podpořit existenci problematické vlády! Myslím, že by Vás táta za tato slova zrovna nepochválil!

A „Rusáci“ už tady zase větří šanci. Po všem, co nám provedli! Jste snad pod vlivem drog nebo už natolik zpitomělý, že plácáte takové nesmysly? Co tím chcete vůbec národu sdělit, pane Hrušínský? Že podle ubohé lži pana profesora Drahoše, měli ruští zpravodajští agenti ovlivňovat volby českého prezidenta? Jaké fakta a důkazy máte pro své nekorektní tvrzení, resp. veřejnou blamáž pane Hrušínský? Jste fakt ubožák, když už lžete i svému otci!

Velmi pozoruhodné je rovněž Vaše sdělení, kdo jim (tedy „Rusákům“) pomáhá, což je, podle Vás, na tom asi to nejhorší. Kdo tedy? Žádní ufoni, marťané, ani zvířata, ale LIDÉ! No to je bomba-lidé! A navíc prý lidé nepoučitelní a hamižní. Což takhle být konkrétní, pane Hrušínský a také nám říct, kteří že to „nepoučitelní a hamižní lidé“ jsou a jak jim v tom fakticky pomáhají? Nebo si z nás, občanů, děláte „kozy“?

Pyšníte se, že už přes patnáct let provozujete divadlo a zmiňujete, že se mění politické klima, soukromníci to mají těžší a podmínky jsou čím dál tím horší, což začínáte sám pociťovat. Proč neřeknete rovnou, že máte také dlouhodobé existenční problémy? Proč tátovi neřeknete, že jste z velké části živ z dotací, z peněz nás, daňových poplatníků, které dostáváte na podporu svého ztrátového divadla, abyste vůbec přežil? Zřejmě si vůbec neuvědomujete, jak jste frustrovaný Vaši osobními existenčními problémy, které se snažíte převést do roviny obecných či veřejných politických problémů, které s Vámi nemají nic společného.

Je hodně pokrytecké a falešné když tátovi říkáte, že Vaše politické názory, které Vám otec údajně vštípil a na které jste hrdý, přestávají být bezpečné. Opravdu by bylo velmi zajímavé, jaké že názory Vám táta vštěpoval. Nicméně, pravdu máte v tom, že je dosud ještě můžete svobodně říkat, ale začíná to být riskantní. Protože lhát, pomlouvat a šířit nepravdu se nevyplácí, pane Hrušínský, neboť na tento způsob politického angažmá dříve či později „dojedete“, to mi věřte! To prosím není z mé strany vyhrožování, to je pouhé futuristické konstatování.

S neskrývaným opovržením se zmiňujte o blíže nejmenovaném japonském extrémistovi, který podle Vás obchoduje se strachem z imigrantů a předstírá, že je český vlastenec! Opravdu se Vás nechci dotknout ani Vás urážet, pane Hrušínský, ale je hodně pod lidskou důstojnost „umělce“ Vašeho formátu, když českého občana vydáváte za japonského extrémistu, člověka, který je za

a) právoplatným českým občanem a tedy bezpochyby i českým vlastencem, za

b) tento extrémista je řádně zvoleným poslancem Parlamentu České republiky,

předsedou legální politické strany SPD, za

c) tento extremista neobchoduje se strachem z imigrantů, jen varuje před následky

příchodu imigrantů do ČR. Jeho obchodní zájmy jsou ve zcela jiné sféře podnikání.

Jen pro Vaši informaci: V případě, že by ČR přijala cca 2600 imigrantů, jak se o tom zmínil Váš kandidát na prezidenta pan profesor Drahoš, by ve svých důsledcích mělo stejné následky jako v Německu, kde praktikují slučování rodin migrantů tak, že v případě dospělých běženců by se jednalo o jejich manžele, manželky a nezletilé děti, v případě mladistvých běženců o jejich rodiče a jejich sourozence!

Pane Hrušínský, jako principál divadla si jistě umíte spočítat, co by přítomnost 2600 běženců v pro ČR ve skutečnosti znamenalo. Než si pustíte kalkulačku, tak uvedu, že z původních 2600 imigrantů by v případě slučování rodin jich mohlo být rázem cca15 tisíc. Připomínám pane Hrušínský, že tyto lidi by také stát musel (podle nařízení EU) zaopatřovat stejně, jako v Německu, tj. cca 21 tisíc Kč na osobu a měsíc, tedy cca 315 milionů měsíčně, resp. 3, 8 miliardy Kč ročně. Navíc zdarma ubytování, škola, zdravotní a sociální pojištění atd., atd. A víte, že se také může stát, že peníze místo na Vaše dotace do divadla by šly imigrantům a Vy se i s divadlem můžete jít klouzat? Jsem natolik škodolibý, že Vám to i docela přeji, třeba byste pochopil a s Vámi i ostatní Vaši kolegové, o co japonský extrémista usiluje!

Nu a s tou jistotou, že se o Vás ani o divadlo tam „ti nahoře“ nemusí bát, bych byl opatrnější. Tvrdíte sice, že dokud to jen půjde, tak že se jen tak nedáte, čímž ale dáváte najevo a přiznáváte, že si zas až tak úplně stoprocentně jistý nejste. Hele, Hrušínský, na kterém že Hradě budou měnit vlajku? Až k tomu dojde, dejte prosím včas vědět. Ale pokud jde o to heslo „ Pravda zvítězí!“ tak to tam zůstane, o tom nepochybujte, pane Hrušínský. Jen je otázka, čí pravda, že? A pokud zmiňujete strach, tak ten máte nebo můžete mít zcela oprávněně, protože ty vaše Havlovy pravdy a lásky to prohrávají na plné čáře, je to jen samá nenávist a lež. Pokud byste o tom snad pochyboval, pane Hrušínský, stačí si po sobě několikrát pozorně přečíst Vaše upřímně nenávistné a prolhané sdělení svému otci, resp. rodičům! Pochybuji však, že to se svým IQ rozšlápnuté tykve sotva dokážete. Končím radou pro Vás slavným citátem F. A. Voltaire :

„Tajemství úspěchu je – umět mlčet o tom, co nevíme“!


Jaroslav Bašta: Česká historie je potměšilá mrcha

0
0
4.2. 2018   První zprávy
Tuto větu si opakuji pokaždé, když v naší minulosti hledám možná vysvětlení současného dění. V lednu letošního roku totiž uplynulo padesát let od odstoupení prvního tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného z pozice prvního muže v tehdejším Československu.Oficiálním důvodem se stala nepřípustná kumulace funkcí, neboť rezignující politik byl zároveň již 11 let československým prezidentem. Jeho odchod tehdy nezarmoutil nikoho, ba právě naopak. Největší radost tehdy měli Slováci, neboť A. N. se dlouhá léta projevoval jako protislovenský šovinista, na tomto řešení se vzácně shodly obě znesvářené frakce uvnitř komunistické strany – konzervativní stalinisti a liberální progresivisti.
Také lid obecný se zaradoval, protože Antonín Novotný měl oprávněně pověst člověka nevzdělaného a omezeného. Dokonale to vystihoval dobový vtip o tom, že napříště za výrok „Prezident je vůl“ bude pět let natvrdo. Rok za urážku hlavy státu a čtyři roky za prozrazení státního tajemství. Dodatečně si po letech říkám, že jsme tehdy měli trochu zbystřit, protože nelíčenou radost z jeho pádu měl Leonid Brežněv a východoněmecký Walter Ulbricht. Jenže tenkrát do 21. srpna 1968 zbývalo sedm měsíců...

Z původního zdánlivě nezajímavého boje o moc uvnitř komunistické strany se po skandálu s útěkem generála Šejny stalo Pražské jaro, které nejprve Antonína Novotného donutilo v březnu rezignovat i na funkci prezidenta, aby pak bylo potlačeno vpádem vojsk pěti států Varšavské smlouvy a následnou sovětskou okupací, coby názornou ilustrací Brežněvovy doktríny omezené suverenity členských zemí. Antonín Novotný zemřel v roce 1975 v úplném zapomnění a stal se po Emilu Háchovi druhým československým prezidentem, kterému nebyl vystrojen státní pohřeb.

Po padesáti letech možná už nastal čas, abychom jeho roli v českých dějinách popsali objektivněji. V čele našeho státu působil téměř 15 let, protože prvním tajemníkem Ústředního výboru komunistické strany se stal v roce 1953, po smrti Klementa Gottwalda. Veřejnost jej téměř neznala, ačkoliv měl na československou politiku zásadní vliv. Pro jeho další kariéru sehrálo rozhodující roli přátelství se sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem. Ten dokonce přímo prosadil jeho „zvolení“ prezidentem Československa v roce 1957. V roce 1965 byl Antoním Novotný jediným východoevropským státníkem, který protestoval proti Chruščovovu sesazení vnitrostranickým pučem. Leonid Brežněv mu to nikdy neodpustil, jak se ukázalo právě před padesáti lety.

Měl k tomu ještě jeden důvod, o kterém se moc nepíše – Antonín Novotný celkem třikrát až do roku 1967 vzdoroval sovětské snaze rozmístit na československém území jaderné zbraně a jejich obsluhu, tedy cizí vojska. Jeho zásluhou tak bylo Československo po celou dobu Studené války velmi nízko na americkém seznamu cílů pro případ jaderného konfliktu, což ukazují odtajněné archivy v USA.

Tváří v tvář dnešní nejistotě a marasmu se konečně ozývají hlasy, které upozorňují na obrovský dějinný paradox, že právě za doby vlády Antonína Novotného naše vlast dosáhla svých největších úspěchů v kultuře, vědě, sportu, ale také v ekonomice. Pojem Zlatá léta šedesátá to vystihuje dokonale. Byl jediným našim prezidentem, na konci jehož vlády se situace diametrálně změnila k lepšímu oproti jejímu začátku. Hlavně proto, že do spousty vnitřních záležitostí nezasahoval, zato byl schopný vybojovat hodně prostoru pro svou zemi v mezinárodní politice.

Při vzpomínce na osudové osmičky a magii čísel si říkám, že to, že letos v lednu nedošlo ke změně na postu prezidenta, je možná dobře. Ve vztahu k nejrůznějším vnějším protektorům představuje vzpurná hlava českého státu osvědčený dějinný recept na přežití. Zejména v dobách tak nepředvídatelných jako je ta naše, v nichž se zase hovoří o omezené suverenitě národních států. Ovšem, jak ukázal příběh Antonína Novotného, ani v případě, že prezident uspěje, vděku se nedočká, končí komentář Jaroslav Bašta.
    

Frustrovaná povolební Kavárna nemíní nechat pro "odvetu" nic náhodě a nastupuje na všech frontách, což by mělo mobilizovat vítězné "béčko" ke tvrdé práci, dokud je čas...

0
0
Petr Hájek,komentář
4.2. 2018  Protiproud
S týdenním odstupem můžeme již vcelku přehledně bilancovat důsledky vítězství Miloše Zemana a prohry těch, kteří se ho nutně potřebovali zbavit. Protože na jejich straně byla a jsou rozhodující mainstreamová média, plynule přešla kampaň proti prezidentovi v kampaň proti jeho voličům. Smyslem je falešnou interpretací znehodnotit Zemanovo vítězství a jako vždy si zalhat do kapsy. 
Tím jednak zmírnit frustraci Kavárny – ale současně připravit strategii na odvetu. Rozebírají se do detailu nesmyslná statistická data a mudruje se nad nimi.

Kupodivu jedné zajímavé shody si zatím nikdo nepovšiml, přestože má více než jen symbolickou výpovědní hodnotu. Počítejme spolu: Do parlamentu se dostalo devět stran. Šest z nich s programem antibabiš skončilo jako mediálně hýčkaní řvoucí trpaslíci, kteří ovšem nemohou bez vítězného obra sestavit vládu. Stejně tak šest antizemanů (kromě Jiřího Hynka a Petra Hanniga) nemělo jiný úkol než uvolnit Páté koloně Hrad pro Operaci Brusel: likvidaci zbytků samostatnosti českého státu a otevření bran invazním jednotkám migrantů. Andrej Babiš by se bez problémů přidal. Přesto obr zvítězil.

Něco však poraženým „elitám“, zdá se, přece jen dochází: Mají na své straně média, podporu ze západního zahraničí, peníze a většinu (prohrávajících) politiků. Proti sobě však instituci „obyčejných“, kteří zázračně v pravou chvíli pochopí, že se právě láme chleba. Zvítězí, ač mají k dispozici jen pár chudých, skandalizovaných, na moci nezávislých webů. Jejich informace však zázračně pronikají k miliónům. A tak je rázem jasno: všechno, co nešíří pravdy a lásky Kavárny, musí být zničeno. A nevzdělaný lid podstoupí dobrodiní orwellovské „převýchovy“.

Kudy na to?

Co tato prezidentská volba přinese České republice?, zeptali se v Echu kromě jiných také ředitele Havlovy knihovny Michala Žantovského, jenž byl pochopitelně rovněž členem Drahošova týmu: „Myslím, že poměrně těžké a složité období, ve kterém budou zpochybněny některé věci, o kterých jsme se mylně domnívali, že jsou jistotami. Zahraničněpolitická orientace, liberálně demokratický režim, naprostá svoboda tisku a projevu a podobně“, pravil knihovník a kavárník, kdysi dobrý překladatel.

Pozoruhodné proroctví. Jeden by řekl, že právě tyto „jistoty“ vydávali jeho soudruzi za ztracené – a právě proto prý potřebovali Zemana odstranit. Zvláště zajímavá je poznámka o naprosté svobodě tisku a projevu a podobně, kterou nyní prý ztratíme. V zemi, kde se za názory, články, knihy a projevy již dávno opět chodí do vězení (případ před pár dny – zatím nepravomocně – odsouzeného Adama Bartoše je jen poslední v dlouhé řadě), je vlastně příklad klasické „fake news“.

Ale asi opravdu chtějí, aby bylo hůř. Alespoň podle první místopředsedkyně Fialovy údajně „pravicové“ ODS Alexandry Udženije. V televizi Barrandov veselá vědma s krásným českým jménem pravila: „Problémem jsou hlavně fake news. V Německu zavedli to, že lidem navíc hrozí vysoké pokuty za nenávistné a konfliktní komentáře. Pokud se toto v Německu osvědčí, bylo by fajn zavést to i u nás.“ Jistě, vždyť, Německo má historicky se svobodou slova bohaté zkušenosti – a opět se k těmto tradicím vrací. Přece „konfliktní komentáře“ jsou ve vyspělé „liberální demokracii“ nepřípustná manýra. S tím se musí skončit. Stejně jako s dobou, v níž pro zapomenutou Klausovu pravici byla svoboda (slova zvlášť) základní hodnotou, jíž se lišila od levice.


To, co řekla, je mimochodem protiústavní – ale dobrá soudružka si může být jista, že tohle by jí náš levicí ovládaný ústavní soud schválil. A nejen pro to, že chce aplikovat skvělé zkušenosti soudruhů z Berlína, odkud jsme přejali i hlavní „fór“ ústavy (článek 9), jenž je toliko jinou formulací předchozí nezměnitelné „vedoucí úlohy strany“. Alexandra je ale nedotknutelná. Protože je pokrokový levičák v ODS. Tak čeho se pan kavárník Žantovský bojí?

Čtěte ZDE: Čistý zázrak: Dosud největší útok Páté kolony na brány Hradu občané zastavili. Majitelé Kontejneru v šoku. ČT ztratila řeč. Ruští hackeři vs. západní "poradci". Dostali jsme odklad. Válka proti národu pokračuje

Víme kudy

Tvůrčím způsobem Žantovského tezi rozvinul kovaný rusofob Janda (proslavený porno-gay-herec, strážce Evropských hodnot, idol západní žurnalistiky): „Prezidentské volby jsou za námi. Jejich výsledek respektujeme, ale nehodláme se smířit s tím, že naše země bude tažena některými politiky na autoritářský Východ. Pokud byste se chtěli zapojit do diskuzí ve Vaší obci nebo se připojit k rozkrývání sítě českých dezinformátorů a extremistů online, nechte nám na sebe prosím kontakt. Děkujeme“. Ani se nezmínil, jaká za každého udaného bude odměna. Ale určitě „evropsky hodnotná. Sorosovy bruselské fondy jsou bezedné.

O malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo vyrazil v deníku Právo za světlem naděje velký globalizační myslitel Jiří Pehe. „Tábor (hle, jak se to kdysi populární slovo vrátilo!, pozn. PH), který volí Miloše Zemana, bych obecně nazval postkomunistickým táborem. Jsou to starší lidé, mentálně zakořenění v minulosti, bojí se nových výzev, jako je globalizace, a s tím spojených podvýzev jako imigrace.“ (...) „Se Zemanovým prezidentstvím tahle éra skončí. Navíc je tu zmíněný demografický vývoj, který se projevil už od minulé volby. (...) Za pět let půl milionu starých odejde a půl milionu přijde(!). Situace není pro postkomunistický tábor příznivá. A je také otázka, jestli Zeman odslouží celé funkční období. Nemusí zemřít, ale už teď jevil známky velké únavy.“

Tohle je opravdu síla, která připomíná úvahy prominentních goebbelsovských „tvůrců Nového člověka“. Tady promluvil pravý Nadčlověk. Slovo „tábor“ se mu do „výhledu na lepší příští“ zjevně nedostalo náhodou. Všichni z toho půl miliónu Zemanových voličů jím „odsouzených na smrt“ ovšem nemusí „odejít“ jen tak sami od sebe. Eutanázie, humanistické vraždění, je už nějaký čas v zemích EU na pořadu dne. Ví snad soudruh Pehe něco, co nám zatajil? Vypadá to tak. Jinak by si takovou prognózu nestřihl. Ale co ti další, které se nepodaří pokrokově odstranit ze světa?

Převýchova jako řemen


Znovuzvolený prezident Zeman mezitím nepředal dekrety novým rektorům vysokých škol, ale nechal to na ministru školství. Prý skandál! Proč? No protože většina rektorů stojí v prvních řadách pokroku a vychovává dorost Kavárny - takže si zaslouží zvláštní úctu! ČT si okamžitě posadila do dalšího dílu „Speciálu antizeman“ (který už nikdy neskončí) předsedy mládežnických organizací Socialistického svazu euromládaže, aby se s nimi poradila, jak na to. A premiér Babiš mezitím zajel za soudruhem Junckerem do Bruselu, aby ho ujistil, že kontrarevoluci zvládneme vlastními silami.

Nastupují prostě na všech frontách. A to uplynul od voleb teprve týden! Petr Zídek v Lidových novinách už přináší „systémové“ řešení: „S výsledkem demokratických voleb se prý musíme smířit. Ne, naopak, je třeba proti němu bojovat. Nejlépe masarykovskou „prací drobnou", každodenní a systematickou. Nenechme se odradit neúspěchy - mnozí z nás zažili, že se Zemanovými voliči, kteří jsou zmanipulovaní lživými zprávami (že by slovo do vlastních řad? pozn. PH), se vůbec nedá diskutovat. Zaměřme se raději na jejich děti a, vnuky - v těch je budoucnost“.

Budou snad děti ze „špatných“ rodin odebírat a dávat je k adopci homosexuálům – hodnotové budoucnosti EU? Možná ano, ale to bude pořád málo, máme-li věřit, že jich jsou ve společnosti cca 4%. Jistě, mnohé další „vyrobí“ správnou „gender výchovou“. Začínají s tím už v mateřských školkách. Ale pozor, úspěšnost u mládeže je sporná. Podle průzkumu si naši mladí (mezi 15 až pětadvaceti lety) jen z necelých čtyřiceti procent přejí zůstat v EU! Pak se divme té hrůze „liberálních demokratů“ z přímé demokracie a referenda. Ale přes děti je to na dlouhé lokte. Něco se musí udělat hned.

Čtěte ZDE: Kavárenská frustrace: Hloupý český lid a jejich prezident. Náš drahouš to projel - národu se pomstíme. Jak převychovat dolních 10 miliónů? Od cenzury ke koncentrákům. Lepšolidé vyhlížejí vysvoboditele

Létající univerzity

Člen Drahošova týmu (avizovaný Kontejnerem jako budoucí hradní poradce) Jiří Grygar těsně před volbami varoval: když nevyhrajeme, zkusíme to stejnou metodou jako v roce 1989: barevná revoluce no 2. Skutečný „popularizátor vědy“ a spoluzakladatel spolku s příznačným názvem Sisyfos. Chtějí revoluci znovu a znovu – a ona jim zase vždycky spadne. Ale nevzdávají se a již „vyjíždějí“. Po převratu jezdili po zemi výpravy z vysokých škol, aby lidu vysvětlili, že dělá lidovou revoluci. Aby si to uvědomil, a hezky vyšel do ulic. Teď chtějí podle Grygara zkusit reprízu. Mezi neuvědomělými „burany“, kteří volili Zemana. Vojskem mají být právě vysokoškoláci připravení na svou misi nižších "vzdělávacích" stupních.

Samozřejmě, nejlepším místem pro ideologickou indoktrinaci byly a jsou školy. O mateřinkách již byla řeč. V těch základních a na školách středních pracují na studentech již celé roky ideo-bojůvky „neziskovek“, nejvíce Člověk v tísni. Tato pobočka zpravodajských služeb (jak jinak než „při České televizi“) plní v zahraničních misích – na Ukrajině v Sýrii a podobně – zadání jako kterákoli jiná špionážní organizace krytá „humanitárním“ posláním. Doma ale natáčí propagandistické filmy pro školy, na gymnáziích pořádá „volby nanečisto“ – organizuje prostě čistou ideologickou indoktrinaci – a nikdo se neodváží ani hlesnout. A tak je vojsko adolescentů při vstupu na vysoké školy až na výjimky ideově dobře připraveno.

Rektor university v Olomouci profesor Jaroslav Miller již po sněmovních volbách začal připravovat projekt „terénní univerzity“. Ten prý chce nyní, po volbách prezidentských, naplno rozběhnout. Bude vysílat studenty do moravských Sudet, aby tamním „zabedněncům“ vysvětlili skvělý přínos muslimské imigrace a s tím související hodnoty Evropské unie. Spolupracovat budou pochopitelně též s bohatými „neziskovkami“.
Občané kategorie „B“

Jak říká zcela otevřeně již citovaný ideolog Kavárny Petr Zídek z LN: „Mapa Zemanova úspěchu je mapou jakéhosi pomyslného Česka B. (...) Je třeba podporovat místní knihovny a všechny další osvětové instituce. A především musíme ještě více otevřít vysoké školy, protože až bude v Bruntále či Varnsdorfu žít tolik vysokoškoláků jako dnes v Praze, žádný další Zeman tu neuspěje. Zápas o duši a srdce lidí žijících v „Česku B" rozhodne, kam se naše země bude ubírat v příštích desetiletích. Jde o hodně, vlastně o všechno. Pokud tento boj prohrajeme, budeme po příštích volbách zase jen nechápavě zírat, jak naši spoluobčané mohli poslat na Hrad Okamuru nebo někoho podobného.“

Že jim ale trvalo, než se v záchvatu frustrace takto jasně vymáčkli: Samozřejmě, od počátku jde o pokus privatizovat si „duše a srdce“ dědiců tisíciletého českého státu. Vysát jim z hlav a srdcí povědomí o národu a státu, za jehož existenci a nezávislost obětovaly životy dlouhé zástupy hrdinů. Zhruba z jedné třetiny se jim to již povedlo – zvláště ve velkých městech. I tam však, jak volby ukázaly, zdaleka ne u všech. Duše a srdce holt nejsou jen tak něco. Tradice, hodnoty, vztah k rodině, obci a půdě jsou pochopitelně a tradičně vždy silnější na venkově. Takové to bylo za „prvního národního obrození“. Chceme-li se plánům na odnárodnění postavit, zjevně nás čeká jeho druhé dějství.

Čtěte ZDE: Proměna kavárny v plivárnu: Podle amerického vzoru. Po volbách jako před nimi. Slušný prezident pro neslušné lidi? Rozdělení je realita. Média dál hrají špinavou hru. "Bahno" slušnější než puncovaná pravdoláska

MY

Tahle strategie Kavárny je mimořádně nebezpečná. Bez ohledu na to, zda mají na to, aby ji učinili realitou, anebo zůstane jen další „žvanivou ideou“ tradičně líných a na nezasloužený blahobyt navyklých kavárenských „majitelů klíčů“. Michel Houellebecq ve svém románu Podvolení líčí blízkou situaci, kdy se z Francie stane islámský stát. Při prezidentských volbách dá místní Kavárna raději hlasy kandidátovi „Muslimského bratrství“, jen aby se nestala prezidentkou Marine Le Pen. A jestlipak víte, co žádá jako kořist nový muslimský „panovník“ po svém vítězství? Jen maličkost: ministerstvo školství.

Chceme-li proto my, „občané kategorie B“, svést o naši zemi a národ úspěšný zápas i v dohledné budoucnosti, musíme jít podobnou cestou. Každý, kdo chce a může přiložit ruku k dílu „druhého národního obrození“, je mimořádně cenný. Již jsem v Protiproudu informoval, že začal vycházet měsíčník MY. Za pár dnů (ve čtvrtek 8. 2.) bude na stáncích již jeho druhé číslo. Časopis to není prvoplánově politický. Uveřejňuje neobyčejné příběhy obyčejných lidí – pro obyčejné lidi. Může být v tomto stále více virtuálním světě plastových Drahošů a spol. větší politikum?

Sleduje a oživuje národní tradice, ptá se po historii – zvláště té nedávné – která byla plná mystifikací, právě tak, jako dnešní doba. Jarek Nohavica v úžasných textech buduje v MY „Českou galerii“ – a přidává se k němu řada dalších významných osobností žijících „mimo Kavárnu“, nebo tvořících jí navzdory. Je to klidný časopis pro bouřlivou dobu. Jeho plný název zní MY z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska... Nevede učené spory. Jeho tématem je radost a naděje. Pokud existuje nějaká cesta k národnímu "smíření", pak nejspíše právě tudy. I mezi zmanipulovanými voliči antizemana je spousta vlastenců. Ostatně druhé kolo voleb to jasně prokázalo. I oni jsou my - a proto také k nim MY míří.

Spolu jsme neporazitelní
Za časopisem, prvním svého druhu, není žádný velký vydavatelský dům, ale malé nové vydavatelství Česká citadela. Nyní je nejdůležitější, aby se o jeho existenci dozvědělo co nejvíce lidí z „Česka B“. Mnozí se ozývají redakci, že v jejich trafice či obchodním domě není k mání. Bohužel to tak opravdu je.

Nejsnazší cestou a současně největší pomocí je předplatit si MY - a dostávat ho každý měsíc do schránky. Jak na to? To zjistíte zde. Na stejném místě lze sdělovat redakci tipy na „zapadlé vlastence“ či jiné úžasné lidi, kterých je „Česko B“ plné – jen o nich skoro nikdo neví. Časopis MY se stane také jejich „tribunou“. Lze také vstoupit do spolku Má vlast, který s MY úzce spolupracuje na stejném díle či podpořit nadační fond stejného jména. O všem se lze blíže dozvědět na stránkách časopisu, nebo na jeho webu. Kdo chce něco konkrétního pro naši věc udělat, ať kontaktuje redakci.

MY začalo svou existenci mezi dvěma koly prezidentské volby. Nikoli náhodou. Mělo by stejnou úlohu bez ohledu na to, zda my, „béčko stoleté republiky“, porazí pražské (brněnské atd.) „elity“ Kavárny. S Milošem Zemanem na Hradě jsme si vybojovali malý odklad. A jak snad z předchozích řádek patrno, ONI nečekají. Ale ani MY. Kdo může, pomozte nám s šířením MY, zapojte se do jeho "mise". Je to malý krůček pro náš stát a národ, ale bez malých krůčků neuděláme ty větší. Na velikášské řeči jsou ONI. MY jsme na práci.

Modlit se a pracovat je přesvědčením mnohých z nás. Boj o naši národní a státní existenci vstupuje (typicky ve fatálním „osmičkovém“ roce) do další dramatické fáze tisíciletého zápasu. Nemůžeme prohrát, pokud, jako naši předkové, si v těžkých dobách dokážeme vzájemně pomoci. My, kteří nerozdělujeme občany na kategorie "A"či „B“.

Spolu jsme totiž fakt neporazitelní.

Výzva k mezinárodní alianci proti cenzuře Internetu

0
0
World Socialist Web Site 
4.2.2018 domovské stránky WSWS
Dohoda o zásadách a úkolech aliance představuje výchozí bod pro rozvoj mezinárodní platformy, která by zamezila spiknutí vlád a korporací k cenzuře internetu a k destrukci demokratických práv. V mezinárodní alianci je nutně a nevyhnutelně zastoupeno široké spektrum různých názorů. Účast v alianci proto nemůže být spojena s jednou politickou linií nebo názorem.




Výzva k mezinárodní alianci proti cenzuře Internetu

Otevřený dopis mezinárodní redakční rady World Socialist Web Site (WSWS) na socialistické, levicové, progresivní a protiválečné weby, organizace a aktivisty.

Vláda USA zavedla v úzké spolupráci s korporacemi Google, Facebook, Twitter a jinými globálními technologickými koncerny cenzurní mechanismy na internetu, které zásadně a masivně omezují socialistické, progresivní a protiválečné weby. Podobné represivní metody používají i jiné kapitalistické vlády v Evropě a po celém světě. Tento nový cenzurní režim ruku v ruce s detailním monitorováním sítě, jehož cílem je ovládat to, co je na internetu čteno, psáno a diskutováno. Tato opatření, která zavádí spolek vlád, armád, tajných služeb a velkých technologických společností, jsou vážnou hrozbou pro právo na svobodu projevu a další základní demokratická práva.




Technologický rámec pro moderní policejní stát v kapitalistické éře 21. století je veden pod falešnou záminkou boje proti tzv. “falešným zprávám”či “ruskému vměšování”. V létě roku 2017 předložil WSWS jako první nezávislý web analýzu, jak společnost Google manipulovala a omezovala od dubna 2017 přístupy na tyto stránky ve svých výsledcích vyhledávání. Analýza WSWS vykázala pokles o téměř 70 procent čtenářů, kteří hledali web přes vyhledávání na Google. Z celkem 150 hlavních vyhledávacích odkazů, které byly k dispozici na Googlu do dubna 2017, po tomto datu celkem 145 klíčových odkazů nedávalo žádný výsledek vyhledávání. Následným šetřením i jiných nezávislých webů jako globalresearch.ca, consortiumnews.com, counterpunch.org, alternet.com, wikileaks.com a truthdig.org zaznamenaly podobný pokles čtenářů, kteří na tyto stránky šli přes vyhledávač Google. David North, šéfredaktor WSWS, napsal dne 25. srpna 2017 otevřený dopis na vedení společnosti Google.

Google - dej ruce pryč od mého internetu

Zavést cenzuru v takovém rozsahu znamená, že vznikla černá listina politicky nepohodlných webů. Z úpravy vyhledávacího algoritmu ve společnosti Google je zřejmý Váš záměr. Blokujete zprávy, které nejsou v linii Vaší společnosti a potlačujete veřejné mínění, s nimž nesouhlasíte. Vytvoření politicky motivovaného černého seznamu nespadá do pravomocí, které má Google ze zákona jako komerční firma. Zneužíváte svého mocenského monopolu moci a provozujete útok na svobodu projevu.

Proto Vás osobně a celou Vaši společnost vyzýváme, abyste zrušil černou listinu, na které se ocitl i náš web. A zastavte rovněž cenzuru všech levicových, socialistických, progresivních a antimilitaristických webů, které jsou znevýhodněny Vaší novou diskriminační politikou.
Google na tento dopis neodpověděl. Ale článek v New York Times z 26. září 2017 informoval o výsledcích analýzy dat WSWS a zde bylo uvedeno prohlášení společnosti Google, z něhož citujeme:  
“Vyhledávací algoritmus je podroben důkladným testům, aby bylo jisté, že jeho výsledky nejsou ovlivněné barvou pleti, či specifickými postoji v otázkách politiky, pohlaví, rasy nebo národnostního původu.”

Byla to jasná lež. Od té doby, co WSWS začal s analýzou manipulací skrze Google, tak vojensko-průmyslový a politický komplex vlád, armád, zpravodajských služeb a technologických společností se nikdy netajil se skutečností, že zpřísnil cenzuru na mezinárodní úrovni. Trumpova vláda zrušila v prosinci 2017 webovou neutralitu.Pak začaly vlády v Německu, Francii a dalších zemích stále ostřejší výpady proti svobodě projevu na internetu. Facebook představil změny na Newsfeeds a na diskuzních fórech a novou politiku příspěvků v lednu 2018, která omezila přístup k politickým zprávám. Toto opatření je zaměřené především proti levicovým webů a zakladatel Facebooku a jeho šéf Mark Zuckerberg v pokryteckém Newspeaku prohlásil, že tato opatření vedou k tomu, aby uživatelé “byli více v kontaktu a cítili se méně osamělí”.

Cenzura internetu představuje dalekosáhlé a bezprostřední ohrožení demokratických práv. Rozvoj internetu v 90. letech otevřel obrovské možnosti pro šíření informací a pro rozšiřování mezinárodní komunikace. Nicméně kapitalistické státy a bohatí oligarchové, kteří ovládají informační a komunikační technologií a kontrolují oblast umělé inteligence, začali represívně reagovat na rostoucí sociální nerovnost, na rostoucí nespokojenosti obyvatelstva a na zostřené mezinárodní napětí. Oligarchové změnili internet na nástroj vládního dohledu, diktatury, tvorbu zisku a války. 
 

Julian Assange, zakladatel občanské platformy WikiLeaks, poslal k on-line setkání Organizing Resistance to Internet Censorship organizovaném WSWS dne 16. ledna dopis, v němž napsal tato varovná slova.

Internet představuje revoluční krok vpřed pro schopnost lidí vzdělávat sebe i ostatní. Proces demokratizace, který z této skutečnosti vyplývá, otřásl samými základy současného establishmentu. Google, Facebook a jejich čínské protějšky jsou sociálně, logisticky a finančně integrovány do systému stávajících elit a mají za úkol obnovit prozatím ztracenou kontrolu nad veřejnou rozpravou.
Filmař a aktivista John Pilger, který také poslal zprávu do Webináře z WSWS, odsoudil manipulaci s výsledky vyhledávání a zavedení nových algoritmů jako “otevřenou cenzuru”. Řekl mimo jiné toto:
“Nezávislí novináři byli vyhozeni z mainstreamu; proto je WWW síť nejdůležitější zdroj pro důležitá odhalení a pro analýzy založené na faktech, což tvoří základ skutečné žurnalistiky.”
Vládnoucí třída vidí v internetu smrtelnou hrozbu pro jejich monopol na informace a na šíření propagandy, kterou potřebuje k vedení válek a k legitimizaci obscénní koncentrace bohatství a s ní spojené rostoucí sociální nerovnosti.Demokracie a volný tok informací je neslučitelný se současnou formou moderního kapitalismu. Osm miliardářů vlastní tolik bohatství jako nejchudší polovina světové populace, tj. asi 3,6 miliardy lidí. Oligarchie, která ovládá světovou ekonomiku, má strach z internetu, protože ten slouží jako platforma pro diskuze, výměnu informací a politické koordinaci mezinárodního boje proti kapitalistickému vykořisťování a imperialistickým válkám.

V roce 2017 používá internet kolem 3,8 miliardy lidí, což je přibližně 52 procent obyvatel Země. V roce 2005 to bylo pouhých 16 procent, tj. asi jedna miliarda obyvatel. Celkem 70 procent všech mladých lidí, tj. okolo 830 milionů – je nyní online, z nichž žije 320 milionů v Číně a Indii. Počet mobilních širokopásmových připojení se zvýšil z 1,7 miliardy v roce 2012 na více než 5 miliard v roce 2017 a největší nárůst je v Asii, v Africe, na Středním Východě a v Latinské Americe. Mezinárodní dělnictvo je dnes rozsáhlejší, je mnohem lépe zasíťováno a je více integrováno než kdy předtím. Tento fakt dává všem pracujícím světa potenciální politickou moc obrovského významu.

Všechny argumenty, které uvádějí obě hlavní americké strany, tj. Demokraté a Republikáni pro protěžování mainstreamových médií, k ospravedlnění cenzury internetu, ke kontrole informací a k plošnému sledování občanů, nejsou nic víc než lži. Cílem je vytvořit paranoickou atmosféru strachu, aby se mohla zrušit demokratická práva i právně závazné postupy.

Během slyšení v americkém Senátu 17. ledna tvrdil Clint Watts, bývalý americký armádní důstojník a Agent FBI:
“Méně vzdělané skupiny obyvatelstva v mnohých částech světa mají zejména prostřednictvím mobilních telefonů přístup do kyberprostoru a tím jsou náchylní k manipulaci ze strany teroristů a autoritativní osob skrze sociální média.”
Monika Bickertová, vedoucí oddělení pravidel na Facebooku, řekla Senátu přímo v orwellovském jazyku toto prohlášení:
“Hledáme stále nové možnosti a způsoby, jak odfiltrovat falešné zprávy a jak pomoci lidem najít ty autentické zprávy. Víme, že přesně toto oni sami chtějí.”
Spiknutí zvané “falešné zprávy” a argument o “ruském vměšování” je čistý podvod. Demokraté, Republikáni a propagandisté zavedených médií jako New York Times nebo Washington Post (který patří šéfovi Amazon Jeffu Bezosovi) předhazují opozičním webům přesně to, co dělají oni sami. Jejich specialitou je totiž šíření falešných zpráv.

Neexistuje lepší příklad než falešné obvinění z držení “zbraní hromadného ničení”, který byl použit v roce 2003 k ospravedlnění invaze USA v Iráku, která měla za následek více než milión obětí. Stejně tak vláda, která vede nikdy nekončící války, má umístěné v desítkách zemí operační jednotky pro svržení daných vlád a má vojáky všude na světě, nyní šíří zcela nepodložené tvrzení o “ruském vměšování” do americké politiky. Vládnoucí třída používá tyto vykonstruovaná obvinění ke kriminalizaci opozice a označuje zveřejnění kritických informací za zradu.

Imperialistické války jsou vždy doprovázeny politickými represemi. Jen několik týdnů po vstupu USA do 1. světové války v roce 1917 schválil Kongres “Zákon o Špionáži”, který byl použit k zatčení socialistických aktivistů a k deportaci radikálních imigrantů. Během Druhé světové války zabránila americká vláda socialistům šířit jejich tisk, odsoudila trockisty za použití tzv. “Smith Act” a poslala více než 100 000 amerických Japonců do internačních táborů. Když byli presidenti Johnson a Nixon konfrontováni s masivním odporem proti válce ve Vietnamu, tak zavedli tzv. Counter Intelligence Program (COINTELPRO), který špehoval nespočet obránců občanských práv a levicových aktivistů. Od roku 2001 zavedli Demokraté a Republikáni tzv. “Patriot Act” a “Fisa Act”, který umožnil masové a komplexní sledování obyvatel. Také zavedli a vybudovali celou síť tajných věznic, tzv. “Black Sites”, kde byli mučitelé CIA chráněni pod rouškou boje proti “terorismu”.

Americká armáda považuje demokratické působení sociálních médií jako závažnou hrozbu pro svou činnost. Ve strategickém dokumentu z US Army War College z 21. prosince 2016 se říká toto:
“Využití sociálních médií a rychlé šíření Informací (a dezinformací) ve vysoce digitalizovaných městech může mít hluboký dopad. 
Ve Spojených Státech vedla zveřejněná videa, která dokumentovala vraždy policie, k masovým protestům a ke vzniku politických hnutí.” 
V jiném dokumentu, který byl zveřejněn v dubnu 2017, varoval War College těmito slovy:
“Obyvatelstvo, které má chytré mobily a je připraveno dělit se s ostatními o dění v dané oblasti, je schopné dát celku obyvatel země zprávu o celku probíhajících událostí, a to v reálném čase.”
Rozsah nebezpečí by se neměl podceňovat. Nezávislý novinář Chris Hedges, který se podílel s Davidem Northem na online diskuzi WSWS a pro Truthdig.com, 21. ledna 2018 napsal toto:

Tato cenzura má globální rozměry. Tzv. “Netzwerkdurchsetzungsgesetz” zavedený německou vládou trestá sociální média za údajně nevhodný obsah. Francouzský prezident Emmanuel Macron slíbil, že odstraní tzv. “Fake News” z internetu. Facebook a Instagram smazaly účty Ramzana Kadyrova, prezidenta Čečenska, protože je na sankčním seznamu USA. Kadyrov je zcela pochybný politik, ale Americká Unie Občanských Svobod poukazuje na to, že tento precedens opravňuje americkou vládu k účinné cenzuře webu. Facebook smazal ve spolupráci s izraelskou vládou účty více než 100 palestinských aktivistů. To je katastrofální vývoj směrem k orwellovskému světu “myšlenkové policie”, “novořeči” a “zločinů proti státu”. Facebook to hezky podává jako tzv. “De-Ranking” a “Counter Speech”.

Proti rostoucímu ohrožení demokratických základních práv je třeba klást odpor. To vyžaduje organizaci a koordinaci širokého spojenectví proti internetové cenzuře a dohledu. Za tímto účelem inicioval WSWS mezinárodní alianci socialistů, progresivních a protiválečných webů. Vítáme jejich účast a stejně jako účast jednotlivých aktivistů a novinářů, kteří jsou ochotni se spojit v odporu proti cenzuře Internetu. Aby byla tato aliance efektivní, musí souhlasit s řadou konkrétních pokynů. Mezi ně patří zejména:
  • Zajištění internetu jako platformy pro politickou organizovanost a pro volnou výměnu informací, kultur a různých úhlů pohledu, na základě principu, že obecný přístup k Internetu je základní právo, které je pro všechny dostupné a zdarma.
  • Nekompromisně trvat na úplné nezávislosti na internetu z hlediska kontroly vlád a soukromých společností.
  • Zákaz a kriminalizaci manipulací skrze vyhledávací algoritmy a dalších kroků skrze vlády a korporace. Sem patří i zákaz nasazení vyhodnocovacích týmů, které omezují nebo blokují přístup na webové stránky
  • Zásadní odpor k zneužití internetu pro účely umělé inteligence, která monitoruje uživatele webu.
  • Ukončení persekuce Juliana Assange a Edwarda Snowdena a plné etablování jejich občanských svobod.
  • Zasazovat se o to, aby obří internetové společnosti byly změněny na veřejné instituce. Pak nebudou vedeny soukromým ziskem a budou stát pod kontrolou veřejnosti. Tím je bude možno koordinovat na mezinárodní úrovni, aby poskytovaly nejvyšší možnou nabídku služeb.
  • Odpor k cenzuře Internetu a na obranu demokratických práv nemá smysl ve formě apelu na kapitalistické vlády, které slouží zájmům politických stran a jednotlivců, ale naopak proti nim. Tento boj má mezinárodní charakter a je proto zaměřen proti jakékoliv formě národního šovinismu, rasismu, a militaristickému imperialismu. Kdo se chce opravdu podílet na obrané demokratických práv, ten se pro tuto věc musí snažit mobilizovat pracující všech zemí.

V souladu s těmito zásadami by měla mezinárodní aliance přijmout následující úkoly:
  • Vést systematickou kampaň odhalující cenzuru webu ze strany vlád a korporací. Analýzy by měly být zveřejněny na internetu a na sociálních médiích, jakož i v tištěné podobě letáků a brožur.
  • Zvyšovat povědomí o ohrožení svobody projevu na internetu, podporovat se navzájem v šíření článků, videí, rozhovorů, grafiky a dalšího obsahu.
  • Organizovat setkávání a vytváření diskusních skupin zaměřených na boj proti cenzuře internetu na pracovišti, v sousedství a ve školách.
  • Společná mobilizace prostředků a zdrojů proto, aby se weby ohrožené státní cenzurou domohly zájmu veřejnosti.
  •  
Dohoda o zásadách a úkolech aliance představuje výchozí bod pro rozvoj mezinárodní platformy, která by zamezila spiknutí vlád a korporací k cenzuře internetu a k destrukci demokratických práv. V mezinárodní alianci je nutně a nevyhnutelně zastoupeno široké spektrum různých názorů. Účast v alianci proto nemůže být spojena s jednou politickou linií nebo názorem. Weby a organizace, které se účastní na práci aliance, mohou svou práci nadále dělat zcela nezávisle a svobodně. Náš web WSWS tvoří součást mezinárodního výboru Čtvrté Internacionály a bude zastupovat toto marxistické zaměření a program. Chceme mobilizovat mezinárodní a demokratickou veřejnost za vyvlastnění informačních technologií, které vedou k monopolu a ke kontrole internetu. WSWS zastává názor, že účinná obrana svobody projevu a dalších demokratických práv vyžaduje boj proti imperialistické válce, svržení kapitalismu a budování socialistické společnosti.


WSWS zdůrazňuje v boji proti cenzuře internetu, že je provozována kapitalistickými režimy a globálními nadnárodními společnostmi. Protiakce bude úspěšná jen tehdy, pokud se spojí všechny aktivní síly na mezinárodní úrovni. Proto je nutné všem pracujícím pomoci k vědomí a k obraně jejich třídních zájmů. Životní úroveň, pracovní podmínky, mzdy, atd. jsou neoddělitelně spjaty s bojem za demokratická práva. Bez přístupu k nezávislým informacím a sociálním médiím nebudou pracující v různých zemích schopni efektivně koordinovat společné úsilí. Volný přístup k internetu usnadní mezinárodní jednotu pracujících v globálním boji za socialismus, demokracii a rovnost. Redakce WSWS je přesvědčena, že odpor proti cenzuře Internetu je nezbytnou součástí obrany demokratických práv a proto najde podporu všech pracujících. Je to boj za jejich práva. Pracující nebrání svobodu projevu jen kvůli svým třídním zájmů, ale je to i naopak. Obrana svobody projevu znamená, že se tím brání všichni pracující bez rozdílu.

V práci a jednání Aliance se budeme se snažit přesvědčit ostatní o tomto programu, aby se prosadil revoluční a socialistický přístup v boji proti cenzuře a omezování internetu ze strany vlád a korporací. WSWS vyzývá všechny socialistické, progresivní a protiválečné weby, organizace a aktivisty na budování mezinárodní alianci progresivních a anti-válečných webů.

World Socialist Web Site, 25. ledna 2018

 

Zájemci o členství v Alianci mohou mailovat na endcensorship@wsws.org a aktivisté, kteří se chtějí podílet na činnosti Aliance, mohou vyplnit tento formulář.

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Související články:

Rozhovor německého nezávislého novináře - Kena Jebsena s ekonomem – Dirkem Ehntsem (autor knihy “Peníze a půjčky: euro-pská perspektiva“ – „Geld und Kredit: eine €-päische Perspektive“)

0
0
výběr, překlad a vysvětlivky OP
4. 2. 2018


(Rozhovor je určen široké veřejnosti, nikoliv jen ekonomům, z důvodu, aby byl resp. některé informace nebo zmíněné pojmy jasnější i čtenářům – neekonomům, je rozhovor doplněn o několik vysvětlujících informací, tyto jsou uvedeny kurzívou)

Euro od jeho počátku tíží chybná konstrukce a žádná ze zemí euro zóny ho nemůže individuálně přizpůsobit vlastnímu hospodářství prostřednictvím zhodnocení nebo znehodnocení měny. Před zavedením této společné měny byla každá země v Evropě, co se týká vlastní měny, suverénní. Když stagnoval export domácího zboží, mohl jednotlivý stát díky znehodnocení vlastní měny zlevnit a zatraktivnit výrobky oproti konkurenci. 


Tento mechanismus měl synchronizující a tím také stabilizující efekt na celou Evropu a svět a nebyl pro nic za nic po druhé světové válce zakotven do Brettonwoodského systému. Flexibilní směnné kurzy jsou nezbytné, pokud se (jednotlivá) národní hospodářství od sebe výrazně odlišují. Tak to platí do dnes. Zavedení eura lze přirovnat k elektricky ovládanému vstřikovacímu zařízení, které zná pouze jediné nastavení a s tímto strnulým nastavením bylo nějakým koncernem zabudováno do celého vozového parku. Jedno, zda se jedná o těžké náklaďáky, sportovní auta, sportovní užitková vozidla, autobusy nebo veterány, všichni obdrží stejnou pohonnou směs bez ohledu na individuální oblast nasazení vozidla.

Ken Jebsen rozmlouvá s Dirkem Ehntsem o současném stavu eura jako společné měny a jeho politickém vlivu na různá národní hospodářství kontinentu.

Dirk Ehnts je diplomovaný národohospodář ve společensko-politických vědách. K jeho vědním oborům patří teorie měn, zahraniční obchod a ekonomie rozvoje tzv. finančních trhů.

V jeho průkopnické knize “Peníze a půjčky: euro-pská perspektiva“vysvětluje mj. proč euro i pro ty země, které ho přijaly, zůstává cizí měnou, proč Evropská centrální banka, jak by se předpokládalo, neurčuje množství peněz v eurozóně, a proč státy nejsou obecně odkázány na daňové příjmy, aby mohly hospodařit.
- - -


Srdečně Vás vítám u dalšího vydání rozhovorů KenFM. Naším dnešním hostem je Dirk Ehnts. Zdravím Vás pane Ehntsi.

Ehnts: Zdravím Vás.

Pane Ehntsi, napsal jste knihu „Peníze a půjčky: euro-pská perspektiva“, kniha je již trochu starší, z jaké je doby?

Ehnts: První vydání je z roku 2014 a druhé z roku 2016.

Četl jsem již celou řadu knih o penězích, ve Vaší knize jsou mnohá vysvětlení toho, co jsou peníze, půjčky, nekryté peníze, vytváření peněz (vytváření dodatečných peněz centrální bankou) a podobně. Jsou v ní zmíněny mnohé důležité věci, takže již v našem předběžném rozhovoru jsem Vám řekl, že tato kniha je trhavinou a o této trhavině bychom měli nyní hovořit. Máme pro to důvod, neboť vy jste profík, jste národohospodářem ve společensko-politických vědách, což je velmi zajímavá kombinace. Totiž, mnozí národohospodáři mají málo povědomí o společensko-politických vědách a moc se nezajímají o to, jaký vliv má zahraniční obchod a o peněžnictví se zajímají nezávisle na politice státu a občanech. Toto vedlo v Evropě k tomu, že máme v současnosti takovou situaci, jakou máme. První otázka, kterou na Vás mám: jak dlouho bude euro ještě existovat?

Ehnts: To záleží na tom, jaká budou politická rozhodnutí. V současnosti lze zřetelně pozorovat politický nátlak na zrušení eura, důvodem je pravděpodobně vysoká nezaměstnanost a mnozí lidé jsou nespokojeni s hospodářským vývojem. To znamená, že euro bude buď reformováno tak, že nezaměstnanost opět klesne nebo některé státy budou z politických důvodů nuceny existenci eura ukončit, vrhnout se tak do neznáma a euro adekvátním způsobem opustit.

Toto říci takto na rovinu, to se v současnosti jen tak někdo neodváží. Paní Angela Merklová by něco takového nikdy nevyslovila.

Ehnts:  To ne, ona ale musí být zvolena, ale já jako akademik respektive vědec mám tu možnost otevřeně vyslovit to, čím by se měla zabývat politika.

Pro historiky je jedno z rozhodujících dat nejnovější historie 11. září 2001, pro ekonomy, národohospodáře a vědce ve společensko-politických vědách je to bankrot banky Lehman Brothers. Kde jste byl v letech 2007 a 2008, když jste si uvědomil, že se něco děje?

Ehnts:  Byl jsem na universitě v Oldenburgu jako vědecký spolupracovník a právě jsem promoval v oblasti hospodářského zeměpisu.

V hospodářském zeměpise?

Ehnts:  Ano, přesně tak v hospodářském zeměpise. Jde o mezinárodní obchod a také o pohyb kapitálu v rámci jedné peněžní zóny. Z toho důvodu byla pro mě eurozóna velmi praktická, neboť jde o peněžní oblast, ve které nejsou směnné kurzy, takže jsem tak teoretické poznatky aplikoval na realitu.

Na co jste přišel?

Ehnts:  Přišel jsem na to, že to nejde tak jednoduše, protože zeměpisné modely, které jsem pro výzkum použil, no, například ve studiích Paula Krugmana týkajících se hospodářského zeměpisu jsou obchodní bilance vždy vyrovnané. To je ale problém, protože některé země jako například Německo měly přebytek ve vývozu, ale ostatní státy jako Řecko, nebo pak Španělsko vykazovaly deficit v obchodní bilanci, tedy více dovážely, než vyvážely. Toto má samozřejmě zpětnou vazbu na zadlužení, což znamená, že Němci získávají z vývozu do zahraničí více peněz, než kolik zaplatí za dovoz. V zahraničí pak roste čistá zadluženost a u nás se hromadí majetek, což představovalo přebytek běžného účtu státu a tento vedl k hromadění dluhů v zahraničí. A tento náhled jsem pak nepovažoval za správný.

Co považuji v knize také za velmi zajímavé a co jsem nikde jinde nečetl je, že se vyjadřujete zcela jasně sociálně. Cituji Vás nyní: „peníze a půjčky jsou sociální konstrukce, které jsou nemyslitelné bez regulací“. Když člověk přečte knihu A, knihu B, knihu C a já myslím, že jsem jich přečetl mnoho až do Z, tak se člověk setkává s různými názory. To má co dělat s tím, že mnozí nepochopili, že peníze a obor financí nejsou žádnou klasickou vědou jako fyzika, ve které lze vše přeměřit a lze dojít ke stejným výsledkům. Vždy za nimi stojí teorie. Můžete vysvětlit, proč je přesto napínavé toto studovat, a zabývat se s tím zejména, když jde koneckonců jen o nějaké náznaky a názory?

Ehnts:  Myslím, že záleží na tom, jaké cíle sledujete. Můžete být nejprve zcela abstraktní a můžete si říci, že si vytvoříte nějaké představy o světě, jak by měl vypadat, a z tohoto předpokladu vyjdete. Poté si to takzvaně matematicky dosadíte na realitu nebo si řeknete, že budete empiricky vědecký a vysvětlíte si reálné fenomény pomocí vědy respektive prostřednictvím vědy o penězích. Tento empirický postup v současnosti dominuje na universitách.

Myslíte, co se vyučuje na universitách?

Ehnts:  Ano, přesně tak, co se vyučuje. Vychází z toho, že existuje nějaká nabídka a poptávka po penězích a řekněme, že nabídku například představují úspory, tedy lidé, kteří mají peníze a nevědí co s nimi a na druhé straně je poptávka po penězích, což představují lidé, kteří by chtěli investovat, ale nemají na to peníze. Banky fungují jako prostředníci, ale to není dle mého názoru správné. Protože když se zeptáte nějaké banky, zda někdy při poskytování půjček také ověřuje, zda má dostatek peněz…

To banky nikdy nedělají.

Ehnts:  Měl jsem jednoho studenta na Svobodné universitě v Berlíně, který o tom psal bakalářskou práci a poptal se u Berlínské spořitelny, jestli si při poskytování půjček ověřují, zda jsou k dispozici dostatečné úspory, které mohou být dále poskytovány. Oni mu řekli, že ne, že to nedělají, což znamená, že na konta jsou připisovány žirální peníze (tedy jde o bezhotovostní/nehmotné peníze fiktivně vedené na účtech v bance) a žádné nejsou v odpovídajícím množství odepisovány. Proto hovoříme o vytváření peněz a nikoliv o převodu peněz.

Tedy Fiat money (nekryté peníze vytvořené státní mocí, jejichž hodnota je stanovena zákonem, jde o tzv. měnu s nuceným oběhem), myslím, že posluchačům pořadu KenFM a myslím, že i mnohým z venčí, kteří na KenFM nekoukají, je mezitím jasné, že existují nekryté peníze. To je výdobytek, otevřeně řečeno před 20 lety nemyslitelný, ale myslím, že i Londýnská banka o tom informuje na internetu a mnozí tím byli šokováni. Kdyby lidé věděli, jak fungují peníze, měli bychom tu zítra revoluci. No, nyní to víme, ale revoluce se přesto nekoná. Co bych, ale od Vás pane Ehntsi chtěl vědět je to, že ve Vaší knize píšete také o lidech, kteří by to vědět měli, jako například pan Schäuble (Wolfgang Schäuble - německý ministr financí). Vy píšete, že pan Schäuble stále vychází z toho, že peníze, které si z bank lidé vybírají, jsou úspory, nebo se alespoň tak tváří, že z toho vychází. Je to skutečně tak?


Ehnts:  To se musíte zeptat nejlépe pana Schäubla, já mohu jen spekulovat. Pan Schäuble má za sebou ministerstvo financí, ale zda s ním lidé na ministerstvu hovoří o teorii peněz a o tom, že banky jsou jen prostředníky a zda to je správné nebo ne, to nemohu posoudit. Mohu pouze říci, že například Deutsche Bundesbank má ve své měsíční zprávě za duben 2017 článek, který jasně hovoří o tom, že z tohoto pohledu je funkce bank jako prostředníka špatná a vytváření žirálních peněz funguje pouze tak, že se vytváří dodatečné peníze (Deutsche Bundesbank - Německá spolková banka, je centrální bankou Spolkové republiky Německo, je součástí systému evropských centrálních bank, sídlo Frankfurt nad Mohanem).


Hm.


Ehnts:  Nakolik je toto vůbec vnímáno, nebo snad přeci jen je? Mezitím to lze již těžko ignorovat. Mám za to, že je zatím politický kalkul.

Hovořme nyní o penězích a o hospodářství v širším rámci. Peníze, hospodářství a obdobné otázky, které mají co do činění se státem, fungují pouze, když existují pravidla. Pravidla vytvářejí lidé, kteří je také mohou měnit, jde koneckonců o to, kdo tato pravidla dělá a pro koho platí. Zda platí pro všechny nebo jen výjimečně. Od kdy vlastně existuje toto moderní peněžnictví a toto moderní fungování státu, nebo to nelze časově zařadit a přesně určit, kdy to vůbec začalo?

Ehnts: Historie peněz je komplikovaná, dluhy existovaly již dříve, ještě než vznikly peníze. Moderní forma státu a tyto moderní peníze se vynořily nejpozději s velkou hospodářskou krizí, když první státy opustili krytí peněz zlatem. Toto bylo v moderní době zcela zřejmé, že peníze nejsou kryté drahými kovy. Britové v jisté době prohlásili, že jejich peníze již nelze vyměnit v Centrální bance za zlato, přesto peníze fungovaly dál. Takže se potvrdil názor Adama Smitha, který řekl, že pokud si nějaký princ určí, že daně budou placeny v určité měně, tak takové peníze získají na určité síle a hodnotě. Samozřejmě, že již před zlatým standardem existovaly takové peněžní systémy, ve kterých peníze nebyly kryté zlatem. Takže toto představuje jakousi fluktuaci vědy a v současnosti se nacházíme v temném období teorií o penězích. To, co nyní opět objevujeme, existovalo již kolem roku 1900.

Řekl bych, že peníze jsou především o důvěře v platební prostředek jako takový, pokud se vydává a také přijímá, tak ho také všichni akceptují. Teoreticky lze takto využívat i kaštany.

Ehnts:  Přirozeně, je to tak. Obyčejní lidé o tom takto vůbec nepřemýšlejí, jaké mince jako peníze přijímají a jaké vydávají, nepřemýšlejí o tom prostě. Obecně bych řekl, že stát si vynucuje placení daní v odpovídající měně. Tedy také s přechodem německé marky na euro jsme byli přinuceni naše daně odvádět v eurech, ačkoliv ještě nebyly v oběhu. Stát pak nabídl výměnu marek za eura.

Aby člověk mohl platit daně.

Ehnts: Přesně tak, i ostatní se přizpůsobili euru, také podniky musí odvádět daně z přidané hodnoty atd. To znamená, že existovala, resp. stále v oběhu existuje německá marka a z formálního právního hlediska dokonce pravděpodobně můžete výplaty platit v německých markách. Nikdo je ale nechce, protože je to zcela nepraktické.

Je to tak, hovořme nyní o době, kdy bylo euro zavedeno, mnozí mladí lidé mezi 25 až 35 lety si na to již nemohou přesně pamatovat. Kdy se to spustilo, čí to byla vlastně myšlenka, jak se to přihodilo?

Ehnts: Myšlenka na společnou měnu je již velmi stará. Od začátku bylo zřejmé, že se Evropská unie má stát něčím jako Spojené státy Evropy. Proto brzy vznikla myšlenka na to, že by měla být také společná měna a to zejména po rozpadu Brettonwoodského systému(systém regulace mezinárodních měnových vztahů založený na režimu pevných směnných kurzů, od každé členské země vyžadoval, aby udržovala fluktuaci svých směnných kurzů v rozpětí jednoho procenta kolem pari hodnoty vyjádřené v amerických dolarech, systém byl pojmenován podle okresu Bretton Woods v New Hampshire, USA, kde byl v roce 1944 dohodnut, trval od roku 1945 do srpna 1971, výsledkem byla tzv. brettonwoodská dohoda, též opisně nazývaná standard ekvivalence dolaru a zlata, coby první globální peněžní konstituce). To byl systém pevných směnných kurzů, poté byly směnné kurzy více či méně flexibilní. Evropané si tedy řekli, OK, teoreticky by se mohl vytvořit nějaký plán. Existoval například Wernerův plán, který se začal zabývat tím, jaké by měly být institucionální základy pro evropskou měnu.

Kdy to bylo?

Ehnts: To bylo v 70. letech až do 80. let.

Myslelo se, OK, ale pak koneckonců trvalo ještě nějakou dobu, než bylo euro zavedeno. Pamatujete si ještě na podmínky, které si vzájemně jednotlivé státy předkládali, jako ta, že se ztrátou vlastní měny resp. národní měny, a že se na to také naváže suverenita? O tom jsme již diskutovali před tímto pořadem, že to bylo po válce.

Ehnts: Ano, bylo to tak nějak, že když šlo o zavedení eura, tak o euro šlo až v poslední řadě. Některé země tak řekli, že zůstanou mimo, v té době byli ekonomové a samozřejmě také ekonomky, tedy ekonomové, kteří říkali, že euro povede k tomu, že vlastně ztratíme možnost znehodnotit měnu, a že ztratíme možnost zvýšit státní výdaje v krizových časech.


To bylo již zcela na začátku?

Ehnts: Bylo to součástí diskuzí v 90. letech. Například to řekl Wynne Godley a bylo to také zveřejněno v London Review of Books na začátku 90. let.


Jebsen: Setkal jste se s ním? Vysmívali se mu?

Ehnts: No, diskuse se zadrhávaly. Také američtí ekonomové byli na straně Wynna Godleyeho, stejně jako konzervativní ekonomové z tábora premiérky Thatcherové. Říkali tenkrát, že euro není optimální pro všechny země, a že může dojít k nerovnoměrnému šoku tím, když některá ze zemí bude mít z hospodářského hlediska problémy, ale ostatní státy ne. Obávali se tenkrát toho, že by Evropská centrální banka nesnížila úroky a zároveň by tento jednotlivý stát nemohl zvýšit státní výdaje, jinak by se totiž nedodržela 3 % hranice schodku veřejných financí (nedodržení tohoto maximálního limitu představuje porušení rozpočtových pravidel EU, resp. neplnění jednoho z maastrichtských kritérií, které má být sankcionováno). Švédové hned řekli a rovněž také Britové, že zůstanou mimo eura.

Řekl byste, že to bylo chytřejší?

Ehnts: Ano, řekl bych, že bylo. Pokud to posuzujeme až po nějaké době a na základě toho, co je nyní aktuální. Asi to bylo chytřejší, avšak na druhou stranu, pokud se podaří euro opravit, tak už nebudou při tom, přičemž Britové jsou nyní zcela mimo EU. Za současné situace, to asi chytřejší bylo, když je nyní nezaměstnanost v EU nižší než v eurozóně.

Řekněte tedy, musí se to nejdřív vše roztrhat, tedy znova nezaměstnanost… Při zavádění eura se hlásalo něco o plné zaměstnanosti, tedy, že to půjde tímto směrem, a že velké problémy zmizí. K tomu ale přeci nedošlo?

Ehnts: Ne, říkalo se také, že euro poskytne ochranu v rámci globalizace, před finančními trhy, ale opak byl/je pravdou. To je problém.

Musíte se teď smát, když to říkáte?

Ehnts: Ano ovšem, když jste se začal smát Vy, tak se také musím trochu smát. Když jeden uvažuje o ekonomii, jsou to systémy vytvořené lidmi a tyto mohou přirozeně vypovědět. Takže zpětně je jednoduché říci, to a to byly chyby a mladí ekonomové se možná jednou pokusí to dělat lépe. I my děláme chyby.

Protože jste právě hovořil o vážných problémech, také bublina na finančním trhu v roce 2008 byla šokem, který působí do dnes. Myslím, že jsem ve Vaší knize viděl čísla 50 až 70 miliard, které to celkem stálo(doplnění informace ze zdroje: http://www.planet-wissen.de/gesellschaft/wirtschaft/boerse/pwiefinanzkrise100.html, Německo, článek Finanční krize 2008 – nejdůležitější z obsahu: krachem banky Lehman Brothers v září 2008 klesly akcie až na samé dno. Krizi způsobila bublina na americkém trhu s nemovitostmi. Banky poskytovaly půjčky, žadatelé často neměli vůbec nic ve vlastnictví, čím by je zajistili. Částečně žadatelé o půjčky ani nebyli plně informováni o tom, že jde o flexibilní, většinou tedy o stále rostoucí, výše úroků na tyto půjčky nebo jim byly půjčky dokonce vnucovány se slibem vydělání jmění s tím, že ceny nemovitostí stále rostou. Důvodem, který to umožnil, byla skutečnost, že na trhu existovalo mnoho levných peněz, tyto byly pumpovány do trhu na základě rozhodnutí předsedy guvernérů Federálního rezervního systému USA/FED Alana Greenspana, stejně jako byly úroky drženy na velmi nízké úrovni. Navíc bonusy za zprostředkování úvěrů pro tzv. brokery byly astronomické. Když pak úroky stouply (hlavně s cílem motivovat investory), mělo to za následek snížení cen nemovitostí. Banky navíc tyto tzv. špatné půjčky vložili do tzv. strukturovaných balíčků složených z různých cenných papírů, navíc i tzv. ratingové agentury tyto balíčky ohodnocovaly velmi vysokými oceněními jako AAA atd. Nakonec samy finanční instituce přesně nevěděly, co se nachází v jejich vlastnictví a již v roce 2007 si přestávali vzájemně důvěřovat a vzájemně si půjčovat. Centrální banky se sice snažili bankám poskytovat likvidní peníze, ze kterých lze zaplatit závazky, avšak v roce 2008 banka Lehman Brothers vyhlásila bankrot. Bankrot pak musely vyhlásit i některé pojišťovny, které byly ručiteli. Vláda USA následně napumpovala do finančního sektoru 700 miliard dolarů. Také Německo muselo zasáhnout a byl odsouhlasen „nejdražší zákon v německých dějinách“ tzv. evropský finanční deštník určený na záchranu bank ve výši 500 miliard euro. Celé to mělo za následek recesi v průmyslových zemích, došlo k výraznému snížení spotřeby, růstu nezaměstnanosti a následně ke snížení výroby, zejména v Německu došlo ke snížení výroby aut a strojírenství. V EU se nehledala žádná společná řešení, docházelo jen k zadlužování států. Věřitelé/poskytovatelé půjček pomalu začali pochybovat o některých EU státech a o možnostech jejich splácení, což mělo za následek zdražování těchto úvěrů a oceňování ze strany tzv. ratingových agentur na nižší stupně. Týkalo se to zejména Řecka, kde pak zasáhla/zasahuje tzv. Trojka (Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond) se striktními požadavky na realizaci úsporných opatření).

Ehnts: Ano, nejméně.

To je hrubý odhad.

Ehnts: To je například ztráta španělských bank, která byla naložena španělským domácnostem, což znamená, že státní zadlužení ve Španělsku vzrostlo o 50 – 70 miliard euro a ve větších zemích ještě adekvátněji o víc. Když na to přijde, tak v Německu jde například o Nord/LB banku (vedoucí universální banka Německa), v jejím případě také již nikdy neuvidíme peníze. Utopily se desítky miliard na záchranu těchto institucí.

Tyto peníze, které jsou pryč, nejsou skutečně pryč, jde o hru s nulou, protože když jeden má málo, tak druhý má hodně. Kde jsou vlastně tyto peníze?

Ehnts: No, při vytváření peněz vlastně oproti novým půjčkám vytvářejí nové vklady, a když se půjčky splatí, tak se peníze zase takzvaně odejmou zpět, ale tím jsou také dluhy pryč. Když budete přemýšlet v kontextu bilancí, tak jde o jakési prodloužení bilancí bank. Nejprve máte více peněz a také více dluhů, a když se splatí, tak máte méně peněz a méně dluhů. Normálně se hospodářský cyklus koriguje, což znamená, že v době, kdy se mnoho lidí zadlužuje, tak také protéká hodně peněz hospodářstvím. Normálně si vezmete půjčky s cílem si něco koupit, to stojí úroky. Když si půjčím více peněz, než když je nechám jen ležet, to mě totiž jen stojí a nic za to nedostanu, tedy souvisí to se zadlužením a proto také v situaci, kdy se Irové a Španělé velmi zadlužili, aby si postavili domy a prodali je za stále se zvyšující ceny, tak pak také hospodářství v eurozóně fungovalo dobře. Po nějaké době to ale přestalo fungovat a eurozóna sklouzla do krize.

Takže to byla bublina na trhu s nemovitostmi. Jak to vlastně bylo s rokem 1929, také to byl temný rok, který měl vliv až do počátku druhé světové války. Platil za jakéhosi urychlovače požáru. Byla to také bublina na trhu s nemovitostmi?

Ehnts: Bylo to obojí, bublina na trhu s nemovitostmi, do té doby největší v Americe a současně také největší bublina na akciových trzích. To je obdobné jako to, co později postihlo Japonsko na začátku 90. let. Také měli bublinu na trhu s nemovitostmi a i na akciovém trhu. Když jsou pak lidé nuceni vydávat peníze pouze za splácení dluhů a nevydávají je za jídlo a za jinou spotřebu, tak přirozeně klesnou příjmy a následně klesne i tuzemská výroba, protože výrobci již nemají dostatečný odbyt.

Proč se z roku 1929 poučili jen na tak krátkou dobu a poté, co dostali za vyučenou, se zase od získaných zkušeností odvrátili? Přeci tenkrát existoval tzv. Glass–Steagalův zákon, ten nám můžete vysvětlit. Bill Clinton však, jestli si dobře vzpomínám, tento zákon zrušil. Proč se to udělalo?(zákon vešel v platnost v Americe v roce 1933, zejména za účelem oddělení obchodního a investičního bankovnictví, aby banky nemohly hazardovat se svým kapitálem, s cílem, aby se neopakovala velká hospodářská krize).

Ehnts: Ano, podle Glass–Steagalova zákona jsou od sebe oddělené banky obchodní od investičních. Investiční banky si obstarávají kapitál prostřednictvím vkladů bohatých lidí, kteří si pak jsou ale vědomi toho, že investiční banka může jejich vklady prospekulovat a peníze jsou pak pryč.

Ale zase tu jsou jiné podmínky pro to, kdy jeden půjčuje druhému.

Ehnts: Přesně tak, dostanou vyšší úroky, protože tu existuje větší riziko. Obchodní banky byly založeny pro obyčejné lidi cca do jednoho miliónu, tedy ne pro super bohaté nebo bohaté, ti spíše vkládají peníze nad jeden milion do tzv. hedge fondů(jedná se o speciální investiční fondy, které téměř nepodléhají regulacím, jsou také více rizikové). Proto se také rozhodlo, že menší instituce, jako jsou obchodní banky, budou zajištěny ze strany státu, aby lidé nemuseli mít strach, že při nějaké další krizi dojde k tzv. bank run (útok střadatelů na banky), tedy, že lidé poběží do banky pro své vklady a tyto si následně nemohou vybrat. Tak to probíhalo i při velké depresi, že se tomu při poslední krizi dalekosáhle zabránilo, bylo díky tomu, že se z minulosti poučili a chyby už neopakovali.

Byl tedy založen tento oddělený systém bank. Jak dlouho trval?

Ehnts: Potvrdil bych, že systém byl oficiálně zrušen za prezidenta Billa Clintona, ale ve skutečnosti k tomu došlo již dříve. Například, když Deutsche Bank v 90. letech vstoupila na americký trh, tak neměla žádný oddělený systém. Toto totiž v Německu neexistuje a všechny německé banky jsou tedy universální banky. Znamená to, že Deutsche Bank má miliony zákazníků a zároveň se snaží dosahovat zisky prostřednictvím různých spekulací na vlastní náklady. Také rovněž prodává finanční produkty, které také mohou mít různé dopady. Právě Deutsche Bank je známá tím, že vyhledává nové modely pro obchodování. No, a když najednou začala Německá universální banka, která interně může dělat cokoliv, konkurovat newyorským bankám, tyto se začaly pokoušet o deregulaci, zejména s odkazem, že Německá banka je konkurencí, která nepodléhá regulaci.

Hm.

Ehnts:Řekl bych to tak, deregulace nastoupila již na začátku 80. let, když byl prezidentem Reagan a za vlády premiérky Thatcherové, v New Yorku a Londýně resp. v USA a ve Velké Británii, až pak byla regulace na konci 90. let kompletně zrušena.

To, že finanční sektor získal takovou moc, nakonec mělo za následek pokřivení, díky kterému pak byly značné části normálního hospodářství zasaženy jakousi černou dírou. Jak ale píšete ve Vaší knize, má to také co do činění s koncem studené války. Proč?

Ehnts:Řekl bych, že zde jde více o politicko-ekonomickou otázku, v tom nejsem expertem, ale řekl bych zcela logicky, že dokud byla studená válka, nemohl být tak viditelný vysoký rozdíl v příjmech v západních zemích, protože fungovaly v systému konkurence. Například bylo nezbytné, poskytnout DDR obrázek o tom, že na západě jsou všichni bohatí, a že nejsou žádné velké rozdíly mezi lidmi. To znamená, že chudí na západě jsou bohatší než střední třída na východě. Toto se pravděpodobně postaralo o politický tlak a o to, že to částečně vypadá na skandinávský způsob. Přirozeně to mělo také díky konzumu účinek na střední třídu, který byl hnán do výše, a také firmy z toho profitovaly. Například Volkswagen fungující v automobilovém průmyslu prodával stále více aut. Takže panovala jednota v tom, že je vše dobré, pokud má střední třída více příjmů.

Šlo tedy o politický signál určený protistraně?

Ehnts: Ano přesně tak, přesně tak to fungovalo a rovněž zisky firem rostly. Takže nikdo proti tomu neprotestoval. A až v 70. letech začalo docházet k růstu inflace pravděpodobně způsobené ropným šokem a díky válkám na Blízkém východě a protože následně rostly ceny ropy. Toto všechno začalo ovlivňovat hospodářství s důsledkem snižování příjmů podniků. Podniky tedy pravděpodobně začaly zvažovat, že pokud se sníží mzdy, že by to opět přineslo vyšší zisky. A tak je toto již od 80. let jakýmsi modelem hospodářské politiky, tedy, že k zajištění zvyšování zisků stačí snížit mzdy. Přičemž se předpokládá, že investice porostou a s růstem investic poroste také produktivita a tak, že bude hospodářský růst. To je klasika dle Adama Smithe, dokud to nenarazí na hranice růstu.

Pokud hovoříte o Adamu Smithovi, tak ten vždy zmiňuje neviditelnou ruku trhu. Vy říkáte, že se to zakládá na teorii, že existují skutečně volné trhy. Ve Vaší knize jsem ale četl, že volné trhy nikdy neexistovaly, a že státy působení trhu vždy nějak opravovali. Můžete to vysvětlit. Kdo zasahuje? Když existuje volný trh.

Ehnts: OK, tak například v každém případě musí existovat vlastnické právo, které lze také prosadit. Totiž, když nemáte vlastnické právo, také nemůžete nic prodat, protože jinak bude vládnout právo silnějšího. Současně také existují státní peníze tedy státní monopol na peníze, což je největší zásah, který představuje, že banky nemají právo na tvorbu peněz, které by následně byly směnitelné za státní peníze. Každá banka tedy ujišťuje, že vyplatí eura v mincích a papírových penězích a navíc není povolena žádná soutěž. Zkušenosti z 19. století jsou, že banky mohly vydat hodně půjček, ale pak nakonec nebyly všechny půjčky splaceny a banky pak zkrachovaly s fatálním dopadem na ostatní hospodářství. Toto se odstranilo díky zavedení státních peněz a Centrální banky. Takže se nedá říci, že by měl trh vždy pravdu, a že by trh samotný vedl k plné zaměstnanosti.

Proč tedy Evropská centrální banka ve špatných časech úroky snižuje, samozřejmě, ona se snaží rozproudit investice, to znamená, že trh sám o sobě není schopen podnítit poptávku na takovou úroveň, že povede výši zaměstnanosti správným směrem, tedy směrem k plné zaměstnanosti. A přirozeně současně dochází k přebytku peněz, tedy pokud je poskytování půjček příliš rozšířené, jako například v roce 2006, pak máme v eurozóně vyšší míru inflace než jakou bychom si představovali. Evropská centrální banka pak zvýší úrok, což ostatně udělala. Je tedy zřejmé, že zásahy ze strany státu jsou nezbytné a pro ekonomy je tak sporná otázka garance volného trhu při zajištění plné zaměstnanosti.

Proberme ještě základní problém týkající se eura, to se ale musíme ještě vrátit k Brettonwoodu. A sice Brettonwood v roce 1945, ve kterém došlo k dohodě(ve skutečnosti k setkání došlo již v roce 1944, v následujícím roce dohoda vstoupila v platnost, byla podepsána 45 státy), na toto téma jsme již dříve v našich diskuzích KenFM hovořili s některými kolegy. Ve smlouvě šlo o to, že americký dolar byl napojen na zlato (následně pak byly všechny ostatní měny napojeny na dolar, ten byl fixován na 1/35 unce zlata, směňovat dolary za zlato však mohly pouze státy, nikoliv občané, rovněž byly stanoveny pevné směnné kurzy měn členských zemí). Brettonwood se tak postaral o to, že se mohla synchronizovat různá hospodářství. Od toho však bylo v době prezidenta Nixona upuštěno. Proč k tomu došlo?

Ehnts: Myslím, že to bylo z důvodu, že Američané měli obrovské státní výdaje, tím docházelo k expanzívnímu rozvoji hospodářství a ostatní státy tak byly nuceny zvyšovat jejich vývozy do USA. Země jako Francie tak získávaly dolary. Avšak jednoho dne se francouzský prezident vyjádřil ve smyslu, že při tolika vývozu do USA, pokud budou někdy chtít získané dolarové papíry směnit za zlato, to nebude možné, uvažoval, že možná ani tolik zlata nebude k dispozici.

Měli pocit, že platí jen nějakými papíry?

Ehnts: Ano, tenkrát se ještě věřilo tomu, že zlato je podstatou. Nixona však tento vývoj přinutil k tomu, že tzv. uzavřel zlaté okno a tím ukončil možnost směny dolaru za zlato (Francie a Velká Británie v roce 1971 požádaly o splnění brettonwoodského závazku, resp. o směnu dolarů za zlato, Nixon jim nevyhověl a tzv. uzavřením zlatého okna systém zrušil, několik měsíců poté cena zlata mnohonásobně stoupla, mimo to po 2. sv. v. vlády Spojených států postupně produkovaly více papírových peněz, než by odpovídalo stanovenému kurzu).

Protože ve skutečnosti zlato neměli.

Ehnts: Ano.

Pokud by tak učinili všichni najednou, tolik zlata prostě neměli.

Ehnts: Přesně tak, to byl ten důvod. Přirozeně, že mnoho odborníků upozorňovalo na to, že pokud tak Nixon učiní, bude vše směřovat do ještě zcela neprobádaných vod. Nakonec se vlastně ani tolik nestalo. Inflace se sice trochu zvýšily, ale důvod souvisel i s ropou a také se zbrojní výrobou v USA kvůli válce ve Vietnamu. Samotné experty překvapilo, že se nic strašného nepřihodilo. Takže, když se ještě vrátím k otázce, od kdy máme moderní peníze, tedy tyto zcela moderní nekryté peníze, tedy, které nejsou něčím kryté, zlatem nebo nemovitostmi, tak to je cca od roku 1971.

Co je podle Vás stěžejním problémem eura, proč euro v eurozóně nefunguje?

Ehnts: První myšlenkou o tom, že pokud má být společná evropská měna a jednalo se také o Evropskou centrální banku, je také zapotřebí evropské ministerstvo financí. Proč ho potřebujeme, je to, že pokud vyvstane nějaký problém s poptávkou, resp. vytváření peněz v privátní oblasti není dostatečné a takzvaně soukromé investice začnou drhnout, tak se může stát, že budeme mít nezaměstnanost. Tuto nezaměstnanost pak lze zvládnout jen prostřednictvím zvýšených státních výdajů a je pak zřejmé, že takové fiskální instituce jsou nezbytné. Když se euro v 90. letech plánovalo tak Francouzi více či méně trvali na tom, že silné sjednocené Německo, které se již stalo mírumilovným…

Ano, trochu mírumilovné.

Ehnts: Přesně tak, všichni si více či méně řekli, že po pádu komunismu, kdy kapitalismus tzv. zvítězil, nebudou zapotřebí regulace trhu a ani fiskální politika, neboť se vycházelo z toho, že pokud budou trhy následně svobodnější, budou i pro celou společnost fungovat mnohem lépe. No, to ale očekávali od trhů příliš. Trhy jsou schopné lecčehos, právě v oblasti soukromých investic, které vedou k inovacím a ke zvýšení produkce, jakož i k výrobě pěkných výrobků, které si pak můžeme koupit. To je pozitivní, ale podle mě není možné očekávat, že firmy přesně vědí, jak velké mají být ty investice, aby byla zajištěna plná zaměstnanost. Neexistuje zde žádný mechanismus, který by přiměl podnikatelky nebo podnikatele k nějakému veřejnému blahu. Ty zajímá pouze profit.

To je podstatná věc, protože podnikatele zajímá především prodej, tedy, ať se nikdo nezlobí, ale oni jsou hnáni pouze chtivostí po zisku, po prodeji, zatímco stát má další sociální úkoly.

Ehnts: Přesně tak.

Hospodářství nemá možnost toto ovlivnit, ve skutečnosti by to ale mělo. Sice to tak bylo v počátcích nastaveno a to jsme znova u obecné ekonomie. Byla to zásadní chyba v myšlení, ale pomalu dochází ke změně. Vidí se, že stát je tu pro lidi, a že hospodářství je tu pro lidi a ne obráceně.

Také američtí ekonomové byli velmi kritičtí a říkali, že to fungovat nebude, protože budou chybět fiskální komponenty. Nakonec, jsme teď všichni chytřejší. Je zcela kontraproduktivní, že v době nízké poptávky, když nastoupí zástupci orgánů tzv. Trojky (jedná se o Evropskou komisi, Evropskou centrální banku a Mezinárodní měnový fond) a konstatují zástupcům státu, že hospodářství vykazuje slabou poptávku a tím malé daňové příjmy a následně by měl stát ještě zredukovat státní výdaje. To je extrémně kontraproduktivní.

Přesně to se odehrává v Řecku.

Ehnts: Přesně to se také přihodilo ve Španělsku a v Portugalsku. Přičemž Portugalcům se to díky nově zvolené levicové vládě podařilo zvrátit a mají nyní vyšší státní výdaje, které přispěly k vyššímu růstu. To je přeci jasné, pokud já v současnosti pracuji pro Technickou univerzitu v Chemnitzu v Sasku, a kdyby mě již nechtěli zaměstnávat, tak budu mít méně peněz a budu jich také méně vydávat. Jak má něco takového působit na růst hospodářství? Když tu je méně peněz. Nebo stejně tak, když někdo pracuje pro státní správu nebo je placen firmou. Takže to, co se tu děje, je spíš politická otázka.

Když právě zmínil univerzitu v Chemnitzu, Vy jste činný na různých universitách, můžete je všechny vyjmenovat?

Ehnts: Ano, jasně.

Tedy univerzita v Oldenburgu byla jako první.

Ehnts: Na univerzitě v Oldenburgu jsem promoval a pak jsem byl vědeckým spolupracovníkem. Přednášel jsem tam své první přednášky, to bylo velmi příjemné. Pak jsem působil na Vysoké škole pro hospodářství a právo v Berlíně jako hostující docent, to bylo také fajn. Poté jsem byl zcela krátce zastupujícím profesorem na Svobodné univerzitě v Berlíně a začal jsem se jako hlavním oborem zabývat latinsko-americkou makroekonomií. Pak jsem se vrátil na Vysokou školu pro hospodářství a právo v Berlíně a pak jsem působil na Bard College v Berlíně, tam jsem měl dvouletou smlouvu. Po jejím uplynutí jsem odešel do Chemnitzu, kde jsem profesorem makroekonomie.

Také jste byl často v době Vašich studií na cestách. Radil byste i ostatním národohospodářům, aby také cestovali po zahraničí a pozorovali, jak to kde funguje? A také, aby měli užší vztah k reálnému hospodářství, tedy, aby se tzv. vrátili k základům fungování hospodářství ve skutečném životě.

Ehnts: Určitě ano, já sám jsem studoval v Göttingenu a jako hlavní obor jsem měl ekonomii rozvojových zemí. Kvůli tomu jsem také začal studovat španělštinu, abych lépe porozuměl Latinské Americe. Právě hospodářské problémy, které mají, jsou zcela jiného rázu, než máme my. Například, do doby, kdy to začalo v Řecku, jsme si vůbec dostatečně neuvědomovali, jak je důležitý výběr daní a to, že existuje rozumný systém pro jejich výběr. Bez něj nemůže mít žádný stát výdaje, protože dochází k nekonečné cirkulaci peněz tím, že pokud nikdo neplatí daně, tak je zase následně někdo dále nevydává. Stát vydává peníze do oběhu tím, že něco nakupuje. Vezmeme si například v oběhu 1 milion belizských dolarů v Belize, malém státě ve Střední Americe, který bude stále dále obíhat hospodářstvím, přičemž si lidé budou kupovat další a další věci. Po nějaké době to bude způsobovat inflační tlak, což znamená, že je třeba zase vytáhnout peníze z tohoto systému. Znamená to, že daně mají za úkol ovlivňovat, resp. zmenšovat kupní sílu soukromého sektoru tak, aby nedocházelo k růstu míry inflace.

Tedy to, že množství peněz v oběhu a nabídka zboží jsou v rovnováze, to je úkolem státu a jeho daňové politiky.

Ehnts: Přesně tak, znamená to, že když stát sice nic neprodukuje, ale něco nakupuje, musí pak stejné množství kupní síly odebrat z oběhu, jinak dojde k inflaci. Řekněme, sice trochu naivně, ale že německý stát chce nakoupit nové elektromobily od německých výrobců, ty bude nakupovat za eura, poptávku ale musí trochu snížit, protože je budou také chtít nakoupit soukromníci, znamenalo by to, že vláda a soukromníci se budou vzájemně přebíjet, což bude navyšovat cenu a následně, když i zaměstnanci a zaměstnankyně budou požadovat vyšší mzdy, tak to povede k inflaci.


Píšete, že dluhy nejsou nic špatného, ale jsou důležité, aby vůbec došlo ke koloběhu peněz. Nazval bych to adrenalinem, ten je také důležitý v těle člověka, musí být ale vylučován postupně, protože jinak vzniknou problémy. Stejně tak lze porozumět dluhům. V současnosti mají dost špatný image, jak to, že Vy si myslíte, že to bez nich v celém finančním systému vůbec nejde. Můžete nám více přiblížit tento Váš postoj, co vlastně dluhy jsou?


Ehnts: Tak nyní si musím trochu vypomoci vysvětlením, které bude trvat tak 2 minuty.

Klidně, kolik času jen potřebujete.

Ehnts: Takže zcela zjednodušeně řečeno, v kapitalismu existují firmy, které chtějí mít zisky, pokud chtějí těchto zisků dosáhnout, znamená to, že jejich příjmy musí být větší než výdaje. Takže pokud ve finančním systému je na jedné straně nějaký sektor, který má vždy vyšší nějaké příjmy než výdaje, tak potřebujeme ještě nějakou jinou oblast, kde budou výdaje větší než příjmy. Řekněme, že budu čistý střadatel, tyto mé úspory pak budou nějakým profitem podniku, na druhé straně musí stát nějaký jiný sektor, který bude netto dlužníkem a to je tedy v uvozovkách řečeno hlavní dilema v celé věci. Potřebujeme tedy v hospodářství někoho, kdo je ochoten se zadlužovat a vydá pak dodatečně více peněz a na základě toho koneckonců vzniká výroba a následně prodej a zase se pak více vyrábí. V tom systému tedy musí být někdo, kdo z dlouhodobého hlediska vkládá více peněz, než vybírá.


A vzniká poptávka.


Ehnts: Přesně tak, vzniká poptávka a pak jsou výrobci šťastní a více vyrábějí a tak to jde dokola. Musí tu však existovat někdo, tedy z dlouhodobého hlediska nahlíženo, kdo do tohoto systému vkládá více peněz, než kolik získává.


Kdo to má být?

Ehnts: Pokud tu nyní budeme posuzovat světové hospodářství, existuje na to jen jedna odpověď. Znamená to, že máme soukromý sektor a podniky na jedné straně a pak máme veřejný sektor a také máme přirozeně státní deficity. To znamená, že úspory soukromého a podnikového sektoru jsou v rámci světového hospodářství vlastně produkovány díky státním deficitům. Státní deficity máme z historického hlediska okolo 3 %, vlastně nikdy nemáme přebytky. A proč vlastně nemáme nikdy přebytky? No, protože peníze, které stát vydává, nejsou ve stejné míře kompenzovány daněmi, které stát získává. Důvodem je, že lidé vždy nějaký díl díky státním výdajům ušetří (stát zaplatí nezbytné investice za ně). Tedy úspory soukromého sektoru se zakládají na zadlužení státu.

Znamená to tedy, že stát vždy trochu přidává, aby obyvatelstvu nevznikla nezaměstnanost.


Ehnts: Přesně tak.


Takže stát trochu koriguje, co je právě potřeba. Když si tedy hospodářství představím jako nějaký motor, tak penězi musím občas přidat na plynu, pak to ještě nechám běžet. To je to, co stát dělá?

Ehnts: Přesně tak, a když soukromý sektor dodá elektromotoru trochu na investicích, tak si stát může dát trochu pohov. Takže tím naskočí tvorba peněz v soukromém sektoru, díky tomu vzniká více peněz v celém systému a politika státu může být trochu volnější.

Tím je tedy hotovo, můžeme být v klidu a dělat analýzy? Lze to tak říci?

Ehnts: Přesně tak, máme konjunkturní cykly, takže vždy je to trochu nahoru a trochu dolů.

To je úlohou státu, znamená to tedy, že když stát nemá žádné dluhy, nenakupuje v době, kdyby to dělat měl, tak něco dělá špatně. Svou úlohu nedělá správně.

Ehnts: Znamená to, že ta úloha státu je trochu normativní tedy závazná, pokud je zapotřebí odstranit nezaměstnanost nebo jí držet na nízké úrovni, což považujeme za sociální zlo. Kdyby tyto výdaje státu nepůsobily anticyklicky, tak by se z politického hlediska vytvářela nestabilita v době, kdy lidé nebo soukromý sektor vydávají méně peněz. Stát zde trochu zaskočí, z funkčního hlediska zlepší veřejné blaho, ale pokud byste byl názoru, že nezaměstnanost není špatná, a že se lidé mohou zabavit něčím jiným, tak je ta celá argumentace zbytečná.

Rozumíte německé hospodářské politice s ohledem na to, co se v Evropě děje?

Ehnts:Řekl bych, že profitují pouze někteří. Pokud německé hospodářství příliš exportuje a současně není tlak na mzdy (je myšlen tlak na zvýšení mezd), tak je to pro ně přínosná situace a prostě se exportuje.


Dochází k tomu?


Ehnts: Pak se říká, že holt nemůžeme německé exporty snížit, a že nemůžeme za to, že jsme tak konkurenceschopní a úspěšní.


Protože naše výrobky jsou tak dobré.


Ehnts: Přesně tak.


To ale nesouhlasí zcela bezvýhradně.


Ehnts: Může to tak být.


Výrobky jsou dobré, ale také jsou cenově příznivé.


Ehnts: Problém však je, že by importy měly být vyšší, ale nejsou, protože mzdy nejsou tak vysoké. Což znamená, že nízký růst mezd snižuje naše importy a to má za následek, že německé firmy byly nuceny exportovat do zahraničí, protože kupní síla střední třídy je mizerná a nedostatečná.


Takže také stagnuje vnitřní trh.

Ehnts: Ano, vnitřní trh stagnuje, takže se německé zboží exportuje, cizinci se můžou zadlužovat do té míry, aby nakupovali naše výrobky. Němci je však nenakupují.

Ve Vaší knize popisujete, že to má vždy souvislost. Takže zadlužení v zahraničí, které je často přetřásáno, je potřebné jako poptávka po našem zboží. Kdyby nebyly zahraniční dluhy, neměli bychom takovou zaměstnanost a také bychom při této nerovnosti neměli takový majetek.


Ehnts: Takže, když automobilový průmysl před krizí exportoval do Španělska, tak Španělé platili docela normálně eury prostřednictvím jejich bank. A odkud byly tyto peníze? Byly to půjčky, kterými se začaly mnohé španělské domácnosti zadlužovat. Tedy prostřednictvím žirálních/bezhotovostních peněz si tak mohli nakupovat německé produkty.


Chtěl bych se ještě zmínit o regulaci eurozóny, protože se nacházíme, kde jsme. Možná ale, že již ne tak dlouho. Vy si moc nemyslíte, že by to mohlo takto dále dlouho fungovat? V Evropě existují velmi rozdílné země, někdo, kdo hodně cestuje, tak to ví. Jsou značné rozdíly mezi Holandskem, Španělskem, Řeckem a Itálií, to je ale dobře, já to nazývám kobercem à la pizza. Avšak také jednotlivá národní hospodářství jsou velmi různorodá. Toto mít pod kontrolou bylo možné díky jednotlivým národním měnám jako lira, frank a německá marka, které bylo možné buď znehodnocovat, nebo zhodnocovat. Po zavedení eura jako společné měny, pokud evropským šroubem potřebujeme nějak otáčet, tak to účinkuje buď stejně špatně, nebo stejně dobře. Dnes je korektura možná jen prostřednictvím mezd. Proč se to vlastně neovlivňuje obdobně tím, že se bude mzdami také různě otáčet? Kdo si to vymyslel? V důsledku tak mzdy vždy směřují dolů.


Ehnts:  Myslím, že ekonomům vůbec nebylo jasné, jaký účinek bude euro mít.


Jen bych chtěl ještě krátce doplnit, jak je možné, že to ekonomům nebylo jasné. Jde přeci o peníze, tedy jejich obor.


Ehnts: Myslím, že byli prostě přelstěni, alespoň si na to kolegové stěžovali. Paul De Grauwe byl jedním z ekonomů, jedná se spíše o konzervativního ekonoma, který řekl, že začátkem 90. let se vydal do Bruselu a sdělil jim tam, že euro takto fungovat nebude, a že nestačí mít jen Evropskou centrální banku, protože pak budou mít deflační systém. Řekl, že mu na to neodpověděli žádnými argumenty a příště ho již nepozvali. Šlo jednoduše o politický požadavek Bruselu na počátku 90. let. Francouzi se vyjádřili tak, že pokud v Německu došlo ke sjednocení, tak je nezbytné euro. Němci pak řekli, že to dělají kvůli Francouzům, ti pak řekli, že to považují za smysluplné. Nakonec se už nikdo více neptal, zda to skutečně smysluplné je, či není. Z politického hlediska to bylo uskutečněno.

Je nezbytné dodat, že také panovala euforie po pádu Berlínské zdi a že skončila studená válka.

Ehnts: Ano, mělo se za to, že pokud se v plánech pro Evropu více pokročí, tak to více ochrání Evropu před globalizací a finančními trhy. Mám za to, že lidé byli buď tak odhodláni, nebo bylo vše založené pouze na nějakých teoriích, které nezafungovaly. Proto s tím mám problém. Jistě euro není dokonalé, ale nemyslím si, že se někdo úmyslně pokoušel to dovést do té podoby, jak to je. Také otázka politiky austerity není nikde zakotvena v žádných smlouvách. Což znamená, že v případě krizí jako v Řecku se budou snižovat státní výdaje, toto bylo prostě politicky zcela spontánně rozhodnuto. O tom dopředu neinformoval žádný ekonom, že tu budou působit nějaké mechanismy pro přizpůsobování. Zdůraznil bych zde, že politika učinila mnoho špatných rozhodnutí (austerita představuje disciplínu a spořivost v rozpočtové politice státu, která má za cíl vyrovnaný rozpočet a snížení státního dluhu, jako opatření slouží snížení výdajů a zvýšení daní v době negativního hospodářského vývoje, má to vést k vyrovnané platební bilanci a plné zaměstnanosti, na austeritu je nahlíženo jako na konsolidační prostředek u trvale zadlužených států, které nemají možnost svou měnu znehodnotit, což v eurozóně možné není, dochází tak často ke stagnaci, která v podstatě může trvat do nekonečna).

Pane Ehntsi, co byste vlastně poradil ekonomům, kteří mají na starosti euro. V rozhovoru před tímto pořadem jste zmínil metaforu tedy přirovnání k potápějící se lodi, mohl byste to ještě jednou zmínit. Vypadá to, že mnozí ve vysokých funkcích nemají vůbec ponětí, co se přihodí, když všichni udělají totéž.

Ehnts: Ano, v současnosti to vypadá tak, že jsou lidé silně ovlivňováni a pohybují se stejným směrem. Je to jako, kdybyste měl loď, ta se naklání a všichni lidé v panice automaticky utíkají na druhou stranu, loď se pak nakloní na druhou stranu.

Dojde k obrovskému dynamickému efektu, tedy k úplnému opaku, než bylo zapotřebí.

Ehnts:  Ano, je to vše trochu bezhlavé a možná má pravdu Mario Draghi (prezident Evropské centrální banky), který již přes rok ve svých proslovech říká, že je nezbytná expanze evropské fiskální politiky.

Co to znamená?

Ehnts: To znamená, že problémem eurozóny je, že při každé krizi se začne se snižováním mezd a státních výdajů. Pokud tak činí pouze jedna země, tak to nevadí, ale pokud tak učiní všichni současně, tak dojde ke snížení státních výdajů na celé frontě a má to za následek nedostatek poptávky. Tím stoupne nezaměstnanost.


Nezaměstnanost stoupá.

Ehnts: Přesně tak, tak je to i s tou metaforou ohledně lodi. Pokud to udělá pouze jeden, nic se nestane, pokud se tak děje všude, tehdy se loď převrátí na bok, máme nezaměstnanost. Ve Francii je v současnosti dlouhodobá nezaměstnanost mladých lidí přes 25 %, ve Španělsku 30 %, v některých regionech až 40 %, také v Řecku je vysoká. Jak to máme vysvětlovat těmto mladým lidem, že oni jsou ti hlavní poškození v této krizi. Oni si nepořídili žádné nemovitosti a již přes 10 let nemají žádné zaměstnání.


A bydlí u maminky.

Ehnts:  Ano, musí bydlet u maminky, také pravděpodobně nic nedostanou, a pokud mají šanci se z toho díky vzdělání nějak dostat, tak mají čím dál více stoupající poplatky za studium. Vytváříme tak zcela ztracenou generaci, která jednoho dne povstane proti EU a řekne, že to sice bylo myšleno dobře, ale realita je taková, že byli zcela přenecháni osudu.


Toto je také obsahem politické části Vaší knihy. Kniha je relativně tenká s 200 stranami. Člověk jí přečte za odpoledne. Je v ní celá řada věcí, ke kterým jsou zapotřebí odborné znalosti, zdálo se mi, že mají také co do činění s matematikou. Právě tu politickou část považuji za zajímavou, v souvislosti s tou ztracenou generací, o které jste právě hovořil. Může to mít totiž politické následky, které nebudou příznivé, vzhledem k tomu, že dnes víme, jak to již jednou v historii dopadlo v Německu a v Evropě. Stěžejní jméno současnosti – Macron. Říkáte, Macron musí plnit, jinak přijde Le Penová. Co musí plnit?

Ehnts:  Ve Francii je příliš vysoká nezaměstnanost, a pokud by měli Francouzi snížit mzdy tak, aby byli konkurenceschopní ve vztahu s Německem, řekněme, že mzdy sníží o 20 %, tak také následně klesne poptávka o 20 %, což znamená, že se pravděpodobně sníží také výroba o 20 %. To prostě fungovat nebude. Poroste nezaměstnanost a musíte vzít i v úvahu, že francouzské domácnosti musí také nést tíhu dluhů.


Ale budou na to mít méně peněz.

Ehnts: Budou pak mít menší příjmy a více z těchto lidí bude nezaměstnaných, což znamená, že jakákoliv strategie to nějak vyrovnat, bude cestou k další finanční krizi. Finanční krizi již také můžeme pozorovat v Itálii, kde jsou obdobné problémy. Vysoká míra nezaměstnanosti, již žádný růst mezd a lidé si brali půjčky, myslíc si, že je růst hospodářství v pořádku. Že je to nyní slabší, s tím pochopitelně nepočítali.

To je vždy tak, když si člověk něco dovolí a pak je propuštěn z práce, nebo poptávka ve firmě nefunguje, nebo si člověk otevře kavárnu na letišti, ta ale nezačne fungovat. Člověk tedy učinil nějakou neúspěšnou investici, ale dluhy zůstaly. To je pak problém.

Ehnts: Ano, to je.

Co podle Vás bude francouzský prezident Macron dělat? Pokusí se domluvit s německou kancléřkou Angelou Merkel? Ona to ale nemá zapotřebí, má silnou pozici v Evropě, pokud si řekne, že založí evropské ministerstvo financí, prostě to udělá.

Ehnts: Dobře, to ale bude vyžadovat zcela nové změny evropských smluv. Macron to podpoří a všiml jsem si, že také španělská vláda je pro založení evropského ministerstva financí, které bude vydávat dluhopisy a bude je prodávat na trhu, které bude moci Evropská centrální banka v neomezeném množství nakupovat. Tím budou také zahnány obavy, že by mohlo evropské ministerstvo financí zbankrotovat, to nebude možné. Tak se může poptávka v Evropě stabilizovat. Nyní je to tedy tak, dva státy se již spojili, které jsou také hospodářsky blízko Německu, dle počtu obyvatel jsou větší než Německo. Takže teď je na řadě německá vláda, ta je nyní pod tlakem a asi se také bude snažit vše zadržovat až do voleb. S tím budou Francouzi a Španělé nejspíš srozuměni, pak ale začnou vážné úvahy o tom, jak eurozónu reformovat.

Je s podivem, že si lidé v Německu nechají tak dlouho líbit enormní přerozdělování a že jen několik lidí vydělává hodně peněz díky svým příjmům, také například tím, že je získali prostřednictvím vlastnictví, zatímco současně máme jeden z největších nízkopříjmových sektorů v Evropě. Tento vývoj mi prosím vysvětlete. Je to způsobeno nejednotnými odbory nebo jejich slabostí? Jak je možné, že ve spolkové zemi Nordrhein-Westfalen (Severní Porýbí Vestfálsko) v posledních volbách lidé nevolili levici, nedosáhli ani na 5 %.


Ehnts:   Ano.


Co se děje?

Ehnts:  Myslím, že výsledek pro levici nebyl zase tak špatný, dokonce se zdvojnásobil.

Očekával bych lepší výsledek. Levice je jednou z mála stran, která říká lidem, že jde o stěžejní problém, zde myslím, že se přibližují Vašemu náhledu, že to nemá co do činění s hospodářským vývojem.

Ehnts: Ano, je to těžké vysvětlit. Myslím, že to volební klání se týkalo zastoupení v této spolkové zemi a nedotýkalo se tolik témat spolkových, makroekonomie, eurokrize. Myslím, že v současnosti také uvnitř SPD existují úvahy o tom se postavit více na stranu Macrona, je zřetelné, že se něco děje v některých politických stranách. Přehodnocení by se však muselo prolínat všemi stranami. Myslím, že ve stranách dojde ke zvážení situace. Pokud se však Macrone nikam neposune a narazí pouze na hluché uši, tak určitě prohlásí, ještě před tím než dále vzroste nezaměstnanost, zde je nutné podotknout, že i předešlý prezident Hollande prohlašoval, že musí dojít k ukončení politiky austerity, no když Macron bude mít stejný výsledek, pak bude zvolena Le Penová, Macron bude pod velkým tlakem a jeho poradci mu doporučí z eura vystoupit. Tím však okamžitě odpadnou exporty z Německa do Francie, protože francouzská auta budou mnohem levnější. Frank bude o 30 % levnější, tedy o 40 % levnější než euro.

Vraťme se nyní zpět k obsahu Vaší knihy, protože jsme se dostali k aktuální politice a kniha je již starší, tedy v té době ještě nebyl žádný Macrone. Nyní se však jeví, že bude nejmladším prezidentem Francie. Chtěl bych Vás nyní konfrontovat s několika výroky z Vaší knihy, které považuji za neuvěřitelné, jak jsem již zmínil, mají potenciál trhaviny. Pokud Vás mohu poprosit, uveďte k tomu něco. Zaprvé tvrdíte, že stát nepotřebuje žádné daně k tomu, aby mohl vykonávat své úkoly, protože má státní dluhopisy. Stát nepotřebuje žádné daně, skutečně?

Ehnts: Jo, právě nedávno jsem si ještě jednou u ministerstva financí ověřoval, jak to přesně funguje. Takže je to tak, v Evropě neexistují žádná ohraničení pro státní dluhopisy, takže když ministerstvo financí konstatuje, že potřebuje peníze na nějaké odsouhlasené výdaje v rozpočtu, tak se podívají na konto, toto je tzv. Centrální konto Spolku (myšleno je Německa) v Německé centrální bance vedenou ministerstvem financí. Když na kontu není dostatek peněz, například z vybraných daní, tak podá žádost Finanční agentuře ve Frankfurtu, G.m.b.H. (společnost s ručením omezeným), aby vydala státní dluhopisy. Tyto se budou prodávat veřejnosti v pravidelném rytmu cca každé dva týdny ve středu. Tak si vláda opatří peníze. Takže banky, které nakoupily státní dluhopisy, tak vlastně nakoupí od Centrální banky peníze. Je to trochu komplikované.

Tedy tyto peníze Centrální banky můžete objednávat do nekonečna?

Ehnts: Přesně tak a obchodní banky nemohou samy objednávat nebo získávat peníze u Centrální banky. Tyto peníze si musí půjčit od Evropské centrální banky. To tedy znamená, že Německá centrální banka vede konto německé vlády u EZB. Bude to asi trochu naivně řečeno, ale představte si to nějak takto: německá vláda nemá vlastní účet s bezhotovostními penězi tzv. žirální konto jako my, nýbrž tento účet je vedený u Německé centrální banky (Deutsche Bundesbank) a následně pokud si banky chtějí nakoupit státní dluhopisy, musí si opatřit „peníze centrální banky“, které pak skončí na účtu ministerstva financí vedeného u Centrální banky.

Proč ale náš stát říká, tedy ministerstvo financí, že potřebuje více příjmů z daní k tomu, aby mohlo realizovat nějaké jejich povinnosti?

Ehnts: No, tady si myslím, že je to proto, že si většina Němců myslí, že státní výdaje jsou placeny z daní. Lidem se dá sice říci, že to jde i jinak, a že existuje něco jako státní dluhopisy. Ale z pozice politiky není úkolem státu, aby zprostředkovával vzdělávání v otázkách makroekonomie (makroekonomie se zabývá ekonomií jako celkem, sleduje vztahy mezi agregovanými veličinami jako hrubý domácí produkt, agregátní nabídka a poptávka, inflace, nezaměstnanost, úroková míra, měnový kurz). No, potud bych to od politiků i pochopil a i to, že říkají, že se pokouší být zdrženliví a lidem to vysvětlovat takovou řečí, která jim bude srozumitelná. I když to občas zní trochu zmateně.

Když mluvíme o množství peněz, dostáváme se hned k Evropské centrální bance. Evropská centrální banka je jedna z bank, která se stará o to, kolik peněz je na trhu, zda více či méně. V knize píšete, že Centrální banka nekontroluje množství peněz.

Ehnts: To se píše na její domovské stránce, podíváte-li se na ně. Najdete tam informaci o tom, že platební systém mezi bankami představuje systém Target2(jde o centrální zúčtovací/clearingové místo celého eurosystému, tj. systém pro každodenní vypořádání operací jednotlivých národních centrálních bank pro eurové mezibankovní převody a pro další platby v eurech, systém funguje nepřetržitě 24 hodin denně, eurosystém je tvořen Evropskou centrální bankou a národními centrálními bankami, které zavedly euro), to znamená, že Evropská centrální banka poskytuje peníze pro potřeby obchodních bank. Když se například stane, že v 18.00 hodin se systém Target2 v obchodní bance uzavře, ale ještě je potřeba rychle vyřídit nějaký platební příkaz zákazníka a přitom bankéři již opouštějí své terminály a jdou domů, což učiní i bankéři z Centrální banky, tak se zcela automaticky v bance zaznamená, že jí chybí peníze z Centrální banky, bez nich by totiž k žádnému převodu nemohlo dojít.

Kdyby banka peníze nepřevedla, znamenalo by to snížení důvěry zákazníka.

Ehnts: Přesně tak, i já bych se jako zákazník zlobil, že můj příkaz nebude proveden do druhého dne, nebo že dorazí až za dva dny. Banka si tak půjčí ještě do 18.30 hodin peníze, což znamená, že dojde k navýšení „peněz centrální banky“ (na kontě té banky). Banka má jistotu, že dostane potřebné, ten příkaz je proveden automaticky, tzn., že Centrální banka již na toto provedení nemusí dávat nějaké razítko. Tedy ještě na konci dne může Centrální banka množství peněz bankám navýšit, když ještě potřebují „peníze centrální banky“.

To tedy znamená, že záleží na tom, kolik bankéřů z obchodních bank ještě po 18.00 hodině řekne, že něco potřebují, je to tedy neohraničené.

Ehnts: Ano.

Zákonem je to upravené tak, že se žádná banka neupřednostňuje nebo existuje jen pár podmínek, které jsou pro jistotu. Znamená to ale, že banky jsou ti, kdo vyrábí peníze.

Ehnts: Přesně tak, poptávka těchto bank resp. centrálních bank udává úroky a v současné době jsou základní úrokové sazby 0,0 %. Když si chce ve středu banka vypůjčit peníze od centrální banky, nestojí to vůbec nic a může si půjčit tolik, kolik chce, pokud má nějaké jištění na poskytnutí.

O čem jsem také četl, co mě udivilo a nyní Vás s tím budu konfrontovat, to jsou likvidní rezervy, které jsou pro poskytování půjček nepodstatné. Můžete vysvětlit, proč jsou zcela nepodstatné?

Ehnts: Tedy banky mají vklady u centrální banky, tyto vklady mohou u centrální banky vyměnit za hotové peníze, toto je extrémně důležité, protože banky vždy ručí za to, že peníze na kontě mohou být směnitelné za hotovost.

Na hotovost, protože jinak bychom na to nepřistoupili. Očekáváme tedy, že když přijdeme do banky k přepážce, tak si můžeme vyzvednout peníze v neohraničeném množství nebo jsou možná pro výběr nějaké limity. To je o té důvěře, proto banky potřebujeme. Centrální banky mají účetní peníze u Evropské centrální banky, aby je mohli směňovat za hotové peníze. Dříve se mělo za to, že peníze od Evropské centrální banky se půjčují domácnostem a podnikatelům. Jenže i Německá centrální banka v měsíční zprávě za duben 2017 napsala, že to vůbec není pravda. Znamená to, že banky jim poskytují půjčky, a když pak banky například potřebují peníze od centrální banky, tak jako jistoty použijí hodnotu poskytnutých půjček. Existuje přitom nějaký regulační mechanismus nebo nějaký limit, nebo se to celé řídí bezrizikově samo? Nebije se to trochu s tím, když pan Greenspan-(bývalý předseda guvernérů Federálního rezervního systému USA/FED) tvrdil v souvislosti s krachem banky Lehman, že se vůbec nic regulovat nemusí, protože banky mají samy zájem na tom, aby se nerozpůjčovalo moc peněz(doplnění překladatelky z knihy autora - také aby banky neskončily v insolvenci), a k tomu existují pravidla pro poskytování půjček. On se zmýlil, jak již dnes víme, nebo já to nevím přesně?

Ehnts: Centrální banka potřebuje ujištění, že banky mají dostatek „peněz centrální banky“, protože by jinak výplata hotových peněz nefungovala a také příkazy k převodu mezi bankami by nefungovaly. Není tedy zájmem centrální banky, aby peníze centrální banky byly nedostatečné a aby nějaká banka musela konstatovat, že buď nemůže vyplatit dostatek hotovosti, nebo že nemůže provést převod peněz nějakých zákazníků. Znamená to, že centrální banka je v těžké pozici tzv. v kleštích. Když by se nějak množství peněz centrální banky omezilo, tak by buď někdo nedostal hotové peníze, nebo by se někomu neprovedl převod peněz. Úkolem centrální banky je zajištění stability finančního trhu, omezení by tak bylo v rozporu s tímto úkolem.

No, protože banky pak až přehnaně poskytují půjčky lidem a říkají, proč by to měl být problém. Vždyť koneckonců banky spolu nespolupracují, ale jsou v konkurenčním vztahu, no a pak se to celé rozhoupe. Byl to ten omyl pana Greenspana? Nejsou oni všichni mazaní, znají se mezi sebou, vykecávají se spolu, no nedělají to?

Ehnts: Ano, myslím, že inovace finančního trhu způsobily, že se půjčky, zejména v USA, poskytovaly jako tzv. subprime půjčky (též nazývané jako druhořadé). Z většiny šlo o půjčky poskytované Latinoameričanům, Afroameričanům nebo jiným menšinám.

Tedy těm, kteří by jinak žádné půjčky na koupi nemovitostí nedostali, protože neměli dostatečné příjmy.

Ehnts: No, přesně tak. Takových bylo hodně a také mnozí z nich vůbec jako první ve svých rodinách žádali o něco takového jako půjčka. Přitom někteří z nich měli docela dobré příjmy, přesto je banky označili jako „subprime“, tedy druhořadé. Vůbec netušili, co to znamená, ale museli kvůli tomu platit vyšší úroky. Tedy otevřeně řečeno, dlabalo se na to. Banky při poskytování těchto půjček věděly, že tito lidé je nebudou moci plně splatit, přesto pak tyto půjčky byly dále přeprodávány jiným bankám.

To znamená, že poskytli prachy, něco za to zkásli a riziko předali dále někomu jinému.

Ehnts: Přesně tak a provize za to byly hodně vysoké, takže banky lákalo to provozovat, měli za to zisky, i když přitom obírali vlastní občany. No, a pak také měli pocit, že musejí být při tom, protože by jinak vypadli z trhu. Řekli si tedy, OK, budeme u toho také, i když jde o špinavou práci. Ale také žádné orgány nereagovaly, ačkoliv FBI v roce 2004 varovala Newyorskou reservní banku o tom, že dochází k masovému podvodu při poskytování půjček. Dnes se tomu s odstupem říká Ninja půjčky, což je zkratka pro no income, no job, no assets, tedy žádný příjem, žádná práce, žádné vlastnictví. Na žádostech o půjčky prostě uvedli něco smyšlenéh

No, ano.
Ehnts: Banky to vůbec neprověřovali, půjčku poskytly a řekli si, že za to bezpochyby koupí dům a pokud nebude splácet, tak mu dům vezmou, ale při rostoucích cenách za nemovitosti na tom vlastně vydělají.


Co jsem také ve Vaší knize postřehl jako velmi zajímavé je, že píšete, že když se nějaká vláda zadluží v cizí měně, tak má problém. Argentina je klasický příklad, také se kdysi zadlužila v dolarech. Tedy dobře, když se nějaká vláda zadluží v cizí měně, má problém, protože tuto cizí měnu nemůže sama tisknout. Porozuměl jsem tomu dobře?

Ehnts: Ano.

Pak také píšete, že euro není žádná národní měna, to znamená, že euro je v Evropě cizí měnou?

Ehnts: Ano, přesně tak. Z pohledu národní vlády je euro cizí měnou. To znamená, že národní centrální banka ho nemůže dávat k dispozici. To jde pouze přes tzv. Emergency Liquidity Assistance- asistenci likvidity v nouzi, na tom však má palec Evropská centrální banka. To znamená, že banky si vzájemně již neposkytnou žádnou likviditu, tak jak se to přihodilo v Řecku.

To znamená, že si vzájemně již nic nepůjčí.

Ehnts: Přesně tak, německé banky již nic nepůjčí řeckým bankám, protože si řeknou, že řecké banky tak jako tak zkrachují.

A řeknou si, že ty peníze už nejspíš neuvidí.

Ehnts: Pak už je také zcela jedno jak vysoký úrok nabízejí, prostě jim už nic nepůjčí. Pak může řecká centrální banka získat likviditu, resp. centrální banka Řecka jí dostane od Evropské centrální banky, která na vlastní riziko půjčí řeckým bankám. Pak také při zajištění této likvidity se jako zajištění berou i nějaké půjčky na nemovitosti, i když jsou trochu sporné. Evropská centrální banka to musí odsouhlasit, resp. ředitelství Evropské centrální banky, na to musí dát své razítko. To ale neudělali, tak jako se to například dělá v Indii, když se něco financuje z centra Britského Commonwealthu.

Teď Vás budu citovat: „euro je pro země eurozóny cizí měnou“. Je lidem venku jasné, že platíme cizí měnou? To tu ještě nikdy nebylo, že se v nějakém prostoru platí měnou, na které je zobrazeno euro, ta je ale přitom cizí měnou. Tedy pokud jsem Vás dobře dešifroval, tak to znamená, že již žádný stát není suverénní, protože již nekontroluje svojí měnu, protože to již není jeho měna.

Ehnts: Teoreticky se také může přihodit, což by byl naprosto hororový scénář, že by všechny vlády zbankrotovaly, pokud by zase přišla nějaká krize. I když nyní máme konjunkturu, tak někdy zase přijde recese, a pokud pak opravdu všechny vlády udělají totéž, totiž, že sníží státní výdaje a mzdy, tak díky úsporné politice austerity může dojít k růstu zadlužení států a k tomu, že porostou deficity, přitom se budou snižovat příjmy z daní a pak se může stát, že všechny vlády Evropy zbankrotují. Žádný z těchto států totiž na trzích už nedostane půjčky.

Vy ale přesto uvádíte, že moderní stát se suverénní měnou nemůže zbankrotovat.


Ehnts: Přesně tak, Kanada je zde jasným příkladem. Centrální banka smí, tedy ona musí nakupovat státní dluhopisy vydané vládou. To znamená, že je vždy zajištěno financování kanadského státu a také to dává smysl. Znamená to následující, kanadská vláda odsouhlasí státní rozpočet, toto je demokratické rozhodnutí a pak už neexistuje žádná další instance, která by to mohla vetovat. Poté kanadská vláda vydá státní dluhopisy a u centrální banky si nechá poskytnout půjčky, tedy peníze, které pak může dále vydat.

Vysvětlete nám, jak je to nyní u nás v Německu.

Ehnts: Takže pokud chcete, tak tedy německý stát vydá prostřednictvím finanční agentury spolkové republiky státní dluhopisy, přijde s nimi na trh, kde se nacházejí příjemci, tedy je to asi 30 bank, ty si pak od centrální banky opatří peníze, to se děje ve středu, děje se to vždy ve středu, tedy skoro vždy ve středu nebo někdy také v úterý. Oni si takto půjčí peníze od Evropské centrální banky a poskytnou je dále německé vládě přes finanční agenturu.


Oni jsou tedy závislí na tom, zda jim Evropská centrální banka peníze vůbec poskytne.

Ehnts: Přesně tak. Evropská centrální banka poskytne peníze bankám a banky je poskytnou spolkovým zemím. Když ale banky odmítnou německé státní dluhopisy nakoupit, tak je německá vláda nemůže prodat přímo Evropské centrální bance, i když by mohla, tedy teoreticky by mohla.

Proč se něco takového dělá? Když to v Kanadě funguje lépe.

Ehnts: No jo, asi to bylo politicky žádoucí, že jsou vlády drženy mimo hospodářství, a tak jsme opět u té staronové ideje, kdy se říká, že hospodářství funguje nejlépe, když stát nezasahuje. Starejme se o to, že stát se prostřednictvím Evropské centrální banky nesmí zachraňovat, ale banky ano. Toto dává bankám přirozeně extrémně mnoho moci a naopak státu málo. A půjčky si obyčejně berou bohatí lidé nebo dobře situovaní, což znamená, že snížení úroků chudším lidem mnoho nepřinese a zároveň jsou chudší také více závislí na infrastruktuře státu. To je přirozeně otázka moci, která zde působí velmi jednostranně.


To, co jste právě řekl, sice, že stát se nesmí zachraňovat, ale banky ano, myslím, že to vypovídá hodně. Na straně 170 jsem četl, že je nesmyslné očekávat, že by byla národní hospodářství založena na volných trzích. Neustále hovoříme o volných trzích, že trh je volný, všechno je volné. Vy ale říkáte, že volné trhy nikdy neexistovaly.

Ehnts: Ne, protože přinejmenším potřebujeme vlastnické právo, což znamená, že když vstoupíte na trh, tak potřebujete jistotu, že Vám nikdo z pozice síly tyto věci nevezme. Znamená to, že minimálně potřebujete soudnictví, policii, která se prosadí, a pak také existují smluvní závazky, které jsou někdy nejasné, potřebujete k tomu tedy celé zákonodárství a to opět doplněné soudnictvím. Rovněž nepochybně potřebujete politická rozhodnutí v oblasti infrastruktury pro obecné blaho, investice do vzdělávání, zdravotnictví atd., stejně jako důchodový systém. Toto funguje nejlépe, když není cílem dosahování maximálního profitu.

Přesně tak, aby někdo řekl, že my jako stát máme ještě další úkoly, ne jenom zajišťovat prostředí pro hospodářství, ve kterém lze vytvořit vysoké zisky.


Ehnts: Přesně tak.


Jakákoliv diskuze o nezaměstnanosti by měla být zvažována s ohledem na rozsah státních zásahů a nikoliv o tom, zda by měly být dovoleny, pokud díky výši státních výdajů můžeme snížit nezaměstnanost. Proč bychom to neměli udělat? Tu otázku jste položil Vy, můžete jí také zodpovědět?

Ehnts:  Myslím, že posuzováno z politicko-hospodářského hlediska přirozeně existují lidé, kteří i v krizi dosahují zisků. Například jsem četl, že nyní existuje ve Španělsku více milionářů než před krizí.

Opravdu to tak je?

Ehnts: Ano, to někoho nabudí k zamyšlení. No, asi to tak bude, říká to statistický úřad. V Německu je také vývoj u některých super bohatých lidí docela pozitivní. I v Americe došlo po hospodářském oživení k růstu, který umožnil nárůst bohatství u horních 10 % příjemců příjmů skoro o 100 %. Existuje tedy extrémně nesouměrný vývoj, především v USA, u nás to ještě relativně ujde, ale pokud bude docházet k dalšímu rozevírání se mezi příjmy, tak budeme mít problém s nerovností. Prohlédl jsem si uvedené údaje ve Spolkové centrále pro politické vzdělávání, kolik příjmů jednotlivé příjmové skupiny vydávají a dočetl jsem, že nejspodnějších 10 % příjemců vydávají téměř celý svůj příjem na konzum.

Tedy od výplaty k výplatě, přičemž nemohou nic ušetřit.

Ehnts: Přesně tak a nejbohatších 10 % šetří cca 20 %, což znamená, že když v jednom časovém okamžiku se stále prohlubuje ta nerovnost, bude následovat problém s poptávkou. Bohatí totiž pak kupují akcie, nebo nějaké jiné věci, ale prostě tolik nekonzumují.

K tomu je třeba také dodat, že bohatí mají jednoho dne všechno, kolik jachet, ale když nefouká vítr, tak to nefunguje. Navíc máme co do činění s novou generací dědiců, jejichž životním modelem je kasírování příjmů, zisků bez toho, že by vůbec museli pracovat. Všechny ty peníze ale vůbec nejsou schopni vydat. Tady by měl stát zasáhnout a nějak se k té situaci vyjádřit, i když jim se to líbit nebude. Oni tak však tímto způsobem ten systém narušují, doslova ho radikalizují. No, to je něco. Co tedy radíte? Když se přitom porozhlédnete, jak vlády jednají se super bohatými lidmi, tu daňové úlevy, či říkají, proč by to nezdědili, to není problém, patří jim to přece. Avšak ta generace, která to vlastní, nikdy nepracovala. Není nutné něco na kapitalismu přehodnotit?


Ehnts: Jsem toho názoru, že jde o slabou poptávku. Když tedy z politického hlediska bude řečeno, že dědictví bude v takové výši, já osobně mám za to, že jde o nezasloužené peníze a měly by být velkým dílem zdaněny. V jaké výši, to je otázka k diskuzi. Z funkčního hlediska, pokud bude poptávka slabá a do budoucna poroste ta nerovnost tak, pak buď musí tito privilegovaní počítat se stále většími bublinami na trhu s půjčkami, aby došlo k odpovídajícímu doplnění poptávky, nebo musí mít stát mnohem více cílených výdajů, než tak činil v minulosti. Máme tedy politicky napjatou situaci, kdy bohatí stále dále bohatnou a musí nyní buď akceptovat, že bubliny budou větší, to však bude ale také složitější, protože kdo se bude ještě zadlužovat? Nebo se musí připustit, že stát bude hrát větší roli, bude mít mnohem větší výdaje a větší deficity. Zdá se ale, že politici s tou nerovností nechtějí nic dělat, současně se však, ale brání rozšíření úlohy státu a také se brání vpustit nový vítr do hospodářství.

Ano, takže by pomohla nějaká investiční pobídka díky podpoře elektroaut nebo například něco jako Green New Deal nebo zelený Marshallův plán.

Ehnts: Ano, něco takového by se mohlo udělat. V současnosti se ale celý systém nachází ve směšné situaci, tedy jakéhosi onemocnění, kdy se nevidí, že obé nelze mít najednou. Roste tedy nerovnost, sice není žádná další bublina, role státu je ale spíše klesající. To prostě nefunguje.

Při čtení knihy jsem si neustále kladl otázku, přičemž je o Vás obecně známo, že jste přeložil mnoho ze zahraniční literatury, seznam je dlouhý, co všechno by se mělo přečíst, tedy jak je možné, že právě v zemi, která je známá svým hospodářstvím, jak Vy říkáte, chybí náhled na toto všechno. Připadá mi to, jako kdyby v automobilovém průmyslu chyběl náhled na to, že je potřebný airback. Toto by možná bylo pochopitelné, pokud by někdo začal na Africkém kontinentu vyrábět auta. Když, ale toto říkáte o Německu, tak budou všichni kroutit hlavou. Jak je to tedy možné? Že pokud jde o hospodářství a finanční politiku, tak panuje očividná neznalost nebo jsme se zasekli v mlze, či se prostě zavírají oči.

Ehnts: Mám za to, že takové efekty ovlivní věci nejdříve ve světě, tedy něco jako neoklasika, například myšlenka, že úspory financují investice, toto stojí v učebnicích a i univerzity v posledních deseti letech neustále zdůrazňovaly, že chtějí standardizovat obsah základů ekonomie. Což znamená, že se muselo mířit stále tímto směrem.

Vyučuje se tedy ideologie?

Ehnts: Ano, vyučují se věci, o kterých se bude nepochybně tvrdit, že se ví, že nesouhlasí, ale z pedagogických důvodů se v tom bude pokračovat, protože to nějaký profesor nevysvětlí.

Tak to si mohou nechat taková studia.

Ehnts: Myslím, že ano.

To je, jako když se v 16. století medicína studovala kratší dobu a já bych nyní měl kvůli tomu také studovat rychleji, to je přeci úplná blbost.

Ehnts: Ano.

Tedy?

Ehnts: To je tak, na universitách se spíše dělala kariéra a lidé, tedy doktorandi, kteří se chtěli stát profesory, už neuspěli se žádným vědeckým zveřejněním, pokud něco kritizovali, takže došlo k jakési setrvačnosti. Takže, když se na universitách nezačne s přeorientováním přednášek v makroekonomii a bude se takzvaně učit, co momentálně stojí v knihách, tak se smýšlení v makroekonomii také nezmění a takto budou vybaveny i další budoucí generace.


A to jsou pak budoucí učitelské síly?

Ehnts: Přesně tak, je nezbytné to na universitách přehodnotit a přinutit je k tomu, aby dbali na kvalitu. V případě nějakých pochybností, řekl bych, že to, co psala Centrální banka ve své zprávě za duben tj., že když se toto nebude vyučovat v přednáškách makroekonomie, tak je nutné univerzity požádat, zda by to nemohly změnit, aby se tak i naši studenti přesně dozvěděli, jak v Centrální bance funguje vytváření půjček a peněz. No, když i Centrální banka píše, že učebnice jsou mimo.


Pane profesore Ehntsi, vy se nepohybujete jen na půdě universit, ale také tzv. na ulici resp. setkáváte se také s národohospodáři a také opakovaně navštěvujete lidi, kteří působí ve vrcholných finančních institucích, tedy ty, co sedí úplně nahoře. Jakou máte zkušenost s tím se s takovými lidmi setkávat? Vědí vůbec, co se děje dole? Nebo jsou zcela odtrženi od reality?


Ehnts: Nejsou, mnozí lidé z finančních trhů bankovního sektoru a také v Centrální bance přesně vědí, co se děje. Je v tom ale hodně moc diplomacie a hodně moc politiky. Opakovaně jsem hovořil s lidmi z Centrální banky, a když trochu konverzujete, tak si ničeho nevšimnete, ale když zmíníte jen tak mimochodem pár věcí, tak zjistíte, že leccos nefunguje a často narazíte na někoho, kdo má obdobné smýšlení. Ale také zde jde o kariéry a mnozí si netroufají některé věci říkat. Také centrální banky jdou po nějaké určité linii.

Takže nikdo nechce být tím prvním, který řekne, že je čas na změnu, žádný nechce být pionýrem na této cestě?

Ehnts: Nanejvýš ti zcela nahoře si to mohou dovolit. Mario Draghi byl první, kdo v Evropské centrální bance řekl, že je zapotřebí více fiskální politiky. Situace je přirozeně taková, protože i Evropská centrální banka má svou určitou linii, kterou se ubírá, tak také svým lidem říkají, že v privátní sféře mohou říkat, co chtějí, ale nikoliv v proslovech na veřejnosti, tedy nesmí říkat nic nového, co nebylo odsouhlaseno ze shora. Toto je přirozeně jiné na universitách, což znamená, že já mohu mluvit o věcech tak, jak mi se mi zachce a také to využívám. Univerzity mají za úkol převzít zodpovědnost za vzdělání a proto je důležité, že se studenti naučí, jak ten systém funguje a ne, že obdrží nějaký zkreslený obraz.

Na straně 192 jsem četl, že je mýtem náhled na eurokrizi, že je způsobena rozhazovačností v rámci státních rozpočtů a jejich deficitů. Vlády vydávali příliš mnoho peněz a nyní se tvrdí, že se musí výdaje zase krátit. Vy říkáte, že se se to vůbec nesmí u Řecka, Irska a Španělska brát paušálně.

Ehnts: No to je tak, když se nahlédne do dat například u Španělska, oni skutečně měli přebytek státního rozpočtu, to znamená, že stát měl více příjmů z daní, než kolik bylo vydáno na státních výdajích do peněžního koloběhu. Jestli si dobře vzpomínám, jde o roky 2005, 2006. Pokud si vzpomínám, měli v každém případě přebytky, předtím měli zcela lehké deficity. Německo mělo v roce 2005, 2006 velké deficity jeden za druhým. To znamená, že jsme ty velké deficity v Německu měli díky skutečnosti, že hospodářství bylo slabé. Kvůli tomu byly také příjmy z daní nízké a to byl důvod pro ty deficity. V Irsku a ve Španělsku byly přebytky, Řecko se vymykalo (již od svého vstupu bylo v deficitech) ale je velmi malé.

Oni jen konzumovali, žili na dluh a neinvestovali.

Ehnts: Přesně tak. Oni mají zjevně velmi slabě vybudované systémy daní.

To jste řekl vy.


Ehnts: Ano, tedy super bohatí, resp. vláda řeckého premiéra Tsiprase je jednoduše nepřinutila k vyúčtování. To znamená, že příjmy z daní pak nejsou nikdy tak vysoké, tak jako by byly u nás, a to z prostého důvodu, protože jedna část obyvatel vždy odmítala platit. Deficit tak byl vyšší a vyšší a již od počátku, co přistoupili k euru, měli značné státní zadlužení, přibližně 120 % HDP. K tomu lze jen dodat, že takový systém dlouho funguje pouze, když má stát svojí suverénní měnu a jako stát nemůže zbankrotovat. Pokud je ale systém takový jako v eurozóně, že stát je odkázán na příjmy z daní, a že je odkázaný na finanční statut jedné spolkové země, tak to nefunguje. Znamená to, že spolkové země nemůžou vydávat žádné dluhopisy, které by nakupovala Evropská centrální banka, tedy alespoň v normálních dobách ne a spolkové země jsou pak nuceny více či méně udržovat vyrovnané rozpočty a rozpočtové deficity držet v jistých hranicích.


Ve Vaší knize jsem četl o velmi zajímavé vazbě, jak jsem již zmínil, jde o potenciál trhaviny. Totiž snižující se reálné příjmy v Německu, které se dostaly na nízkou úroveň a dále klesají, mají vazbu na Evropskou centrální banku, úroky a bublinu na trhu s nemovitostmi. Ta by praskla mnohem dříve, kdyby se byly vyplácely vyšší příjmy. Můžete to vysvětlit.

Ehnts: To je tak, v roce 2001 byla poslední recese, kdy se objevil problém na trhu, to byla ta historie okolo internetové krize „internetová bublina“ (dot-com-bubble - přibližně v letech 19962001 bylo období hromadného rozkvětu internetových firem, které dokázaly přilákat mohutné investice, často ale neměly promyšlený obchodní model, roku 2001 takzvaná internetová bublina praskla a nadhodnocené akcie ztratily svou hodnotu, internetová horečka zasáhla nejvíce USA a další západní země, pouze část společností dokázala přežít až dodnes). Pak byl ještě teroristický útok na dvojčata. Evropská centrální banka následně dále snižovala úroky tak, aby se rozproudily investice a stoupla poptávka. Když by ale byly reálné příjmy v Německu stouply, byla by i poptávka vyšší, pak by nemusela Evropská centrální banka tolik snižovat úroky, tak jak to udělala. To znamená, že Evropská centrální banka se stará o míru inflace, ta silně závisí na vývoji poptávky a na vývoji mezd. Je to jasné, když lidé mají o 5 % vyšší mzdu, ale výroba stoupne o 2 %, tak máme převis objemu mezd o 3 %, což představuje pravděpodobnou míru inflace ve výši 3 %, vezme-li v úvahu, že se nezmění směnné kurzy nebo, že neprožíváme nějaký cenový ropný šok, nebo něco obdobného. Tedy to znamená, že lze říci, že zadržování/stagnace mezd měla za následek snížení vedlejších mzdových nákladů, až příliš, tak, že to dále vedlo k tomu, že Evropská centrální banka byla nucena být více expansivní a úroky dále snižovala, což vedlo přirozeně ve Španělsku a v Irsku k boomu v oblasti nemovitostí, ten sice již existoval dříve, ale ještě ho tento vývoj více podnítil. Proto je nutné říci, že snížení reálných mezd v Německu, přitom produktivita silně rostla, ale mzdy skoro vůbec ne a při chybějící konkurenceschopnosti na periférii to v tomto souběhu věcí přispělo k eurokrizi. Tu je třeba říci, že je nezbytné, aby se i Německo koukalo na to, jak se bude v budoucnosti chovat.

Toto takto jasně kromě Vás říká už jen Dirk Müller na webovém portálu NachDenkSeiten (německý burzovní makléř, manažer fondů a autor, kritici ho za jeho teze k hospodářskému a měnovému systému obviňují za šíření teorií o spiknutí, napsal knihy Crashkurz a Cashkurz, mj. kritizuje roli ratingových agentur,  je názoru, že americká vláda a/nebo Wall Street napadají euro, současný finanční systém považuje za nefunkční, pro Řecko doporučuje restrukturalizaci dluhů a vystoupení z eurozóny, kritizuje nekompetenci politiků ve smyslu, že „většina z nich nemá vůbec žádné ponětí co se děje“ a dále „naše stěžejní vědecko-hospodářské instituty nerozpoznají recesi než až, když už půl roku zuří“). Určitě máme v politice profesionály, kteří tuto knihu četli, jak na ní vlastně reagovali, když vlastně popisujete věci, které nelze považovat jen za nějaké výhrady, nýbrž také za neschopnost nebo úmysl politiky vše dělat tak, jak to je, s vysokou nezaměstnaností, těch s velmi nízkými příjmy je stále více, někteří stále bohatnou. Evropa se tak rozkládá a Angela Merkel se staví ke všemu jako matka kuráž Evropské unie, což tedy vůbec není. Jak tedy reagovali na tuto Vaší knihu, která obsahuje fundované analýzy?

Ehnts:  Obdržel jsem velkou odezvu, mnozí souhlasí s tím, že v eurozóně nemáme žádný ekonomický problém, ale spíše velkou depresi (myšlena ta z roku 1929), ta byla přibližně stejná, ještě trochu horší, Řecko je ještě mnohem více v krizi, než tenkrát ve velké depresi, my přitom víme, co máme udělat, abychom se z toho dostali, tj. zvýšit státní výdaje nebo snížit daně nebo provést kombinaci obou. Víme to, z ekonomického hlediska je to zcela jednoduché.

Proč to tedy neuděláme?

Ehnts: Neděláme to z politických důvodů, to by se museli sezvat politici a vědci a muselo by se na ně přitlačit. Proč například SPD neprosazuje více státních výdajů, ano, sice hlásají něco o snížení nezaměstnanosti, ale to by měli také jasně stanovit, jaká politická opatření k tomu použijí, no, a také u CDU, jaké má vlastně cíle pro voliče. Tak například pan Scheuble z CDU rok co rok bere střadatelům přebytky státu, tedy to co se ušetřilo. To znamená, když stát získá na daních od soukromého sektoru více, než pak znova vydá, tak tak redukuje bohatství a tak je pak zcela absurdní, že jsou noviny plné obviňování Maria Draghiho, že nulový úrok vede k tomu, že se střadatelé vyvlastňují. Nulový úrok je tu jednoduše jen proto, že je slabá poptávka a slabá poptávka je díky černé „0“ v Německu (černá nula je označení pro vyrovnaný rozpočet, při kterém výdaje nepřekračují příjmy a nedochází k novému zadlužení).

Peníze, které lidé nemají, nemohou vydat. Lidé by chtěli, ale nemohou. Který stát jako první vystoupí z eurozóny?

Ehnts: Myslím, že půjde o nějaký větší stát. Malé si na toto netroufnou. Předpokládám, že když prezident Macron narazí na beton…

Macron, na beton?

Ehnts: Ano, přesně tak, tak si bude moci více či méně spočítat, no, totiž zavedení nějaké měny trvá nějakou dobu, potřebuje to prostě čas. To znamená, že to nelze udělat ze dne na den. Tedy pokud on narazí na beton, tak bude potřebovat cca jeden rok na to, aby si vypracoval nějaký výhružný scénář a pak řekl, OK, paní Merklová, musíme si promluvit. Pak teprve dojde k nějaké reformě nebo také ne. A když reforma nebude, tak nakonec bude muset říci, tedy dobře, musíme z eura vystoupit.


Myslíte, že se na něco takového v pozadí již myslí?

Ehnts: Jsem si jistý, že se přemýšlí.

Myslíte si, že to euro má spočítané?

Ehnts: Euro to má spočítané v každém případě, ale ještě jsou dveře otevřené pro reformu, tedy něco změnit. Jak bylo řečeno, problém leží v příští recesi, která přijde nebo v příští finanční krizi. V současné době jsou finanční trhy na nejvyšších příčkách, ceny nemovitostí jsou opět tam, kde byly v roce 2007 atd.

Už se vyplácejí také bonusy…

Ehnts: Když přijde příští recese, pak se může stát, že bude na všechno pozdě, také již nyní začít pořádnou reformu by znamenalo změnit celou řadu evropských smluv, to musejí provést právníci, to se samozřejmě musí také zrealizovat a vypracovat nové smlouvy, ty pak musí být odsouhlaseny národními parlamenty, případně někdo bude hlasovat proti a pak se musí zvážit, co dál pro takové případy. Opakovat to není dobré, ale je nutné zvážit, zda lze případně zvládnout nějakou reformu, která bude proveditelná v rámci současně platných smluv. Mohla by se také například rozšířit působnost Evropské investiční banky. Tady se nyní takzvaně vyžaduje politika a také poradenství, které by mělo vytvořit takové recepty, abychom tu v příští recesi pokud možno nestáli jako v té poslední. A pak ta záležitost s politikou austerity, ta to dělá ještě horší než to je.

Pane profesore, já tu tedy nejsem moc optimistický. Mám pocit, vzhledem k té aktuálně nahnuté situaci trvající již několik let, že se jí nedá uniknout, že loď se naklání stále více k jedné straně a to, že se nikdy nevrátila zpět má také co do činění s národními egoismy. Pohovořme ještě trochu o tom, o čem si myslím, že nastane, resp. kdy se řekne „tak to tedy bylo s eurem“. To nemusí být tak docela špatné. Vlastní měny a směnné kurzy také neznamenaly pouze nevýhody. Co by znamenalo, kdybychom se v Evropě s eurem jako se společnou měnou rozloučili, kvůli tomu se nemusí hned pohřbít i evropské hodnoty.

Ehnts: Nemusí, také si to myslím. Evropské hodnoty jsou například zakotveny v Evropské sociální chartě nebo také v Chartě základních práv, v ní je třeba zakotveno právo na práci.

Na to se úplně zapomíná.

Ehnts: Koneckonců na to upozorňovaly odbory, že to v nich stojí a také, že když souhlasili se snížením reálných mezd, tak s podmínkou, že to bude v chartě zakotveno. To ale neposlouží žádnému nezaměstnanému, když to právně nemůže zažalovat. Z mého pohledu se tedy evropské hodnoty zakládají na osvětě a koneckonců také na vědecky založeném objasnění. Když se ale na to podíváme z dlouhodobého hlediska, tak bych prohlásil, že je možný jeden krok nazpět, kdy řekneme, že euro zrušíme, takzvaně mírumilovně, jednotným míněním nebo sjednoceně. Byl by to sice krok zpět, na ten by ale navazovaly dva kroky dopředu. Takže se řekne OK, pokusíme se nejprve nadechnout, zkusíme odstranit nacionální smýšlení tak, aby se nestávalo, že Němci prohlašují, že Řekové jsou líní a dluží nám peníze. Něco takového musí přestat. Když by to mělo dojít až do varu, tedy kdyby k tomu opravdu došlo, tak mírové rozdělení by bylo pravděpodobně dlouhodobě pozitivní. Poté lze přemýšlet, OK, evropská společná měna bude zajištěná prostřednictvím fiskální instituce, která se bude adekvátně starat o to, aby byla adekvátně nízká nezaměstnanost.

Tedy jedna taková modifikovaná, přizpůsobená a vylepšená měna, tedy měna, která má za sebou test kvality a tento model přesto skončí na ulici. Jak Vy říkáte ve Vaší knize, orientuje se velmi silně na Spojené státy, tam také existuje sociální vyrovnávání mezi státy, existuje to i v Německu. Proč to není v Evropě? Tedy to je otázka. Co byste doporučil Vy? Pryč od eura nebo to necháme, jak to je a uděláme to jako ve Spojených státech s eurobondy, tak se jmenují (Wikipedie: jde o navrhované vládní dluhopisy emitované v eurech společně 19 zeměmi eurozóny, eurobondy jsou dluhové investice, kdy investor půjčí určitou částku peněz, na určitou dobu, s určitou úrokovou sazbou bloku eurozóny jako celku, ten následně předá peníze jednotlivým vládám, eurobondy byly a jsou navrhovány jako efektivní způsob ukončení evropské dluhové krize, přesto zůstávají kontroverzní), kde pak existuje i vzájemná solidarita? V Bruselu bude centrální vláda, co se mě týče, která bude skutečně parlamentní, což v současnosti není, a která pak řekne, že nějaký region musí být podpořen, protože je příliš slabý, musíme se o něj postarat. Taky, aby pak vždy neplatilo, že některé “zkasírují“ a ti mají pocit, že musí všechno platit. Je toto Váš model?

Ehnts: Ne, je to prostě příliš politická otázka a já bych řekl, že pokud nyní existují lidé, kteří řeknou, že máme dobré důvody pro návrat k národním státům, protože tak můžeme v tomto rámci lépe chránit blaho obyvatel, tedy že pro to jsou nějaké argumenty, tak to mohu chápat. Sám bych řekl, že v současnosti máme problémy, především, že to nemáme v Evropské unii příliš demokratické, nemáme žádnou vládu, nýbrž Komisi…


A prezidenta parlamentu.

Ehnts: Ano, moc parlamentu je omezená, nemáme volební lístek za každého člověka, Lucemburk má více lidí na počet obyvatel v parlamentu než například my.

Tedy podle našeho počtu obyvatel bychom potřebovali, jak jsem jednou četl, nejméně 800 poslanců.

Ehnts: Přesně tak, to pak ale budou čínské poměry. Nemusí k tomu dojít, ale bylo by přirozeně dobré, kdyby jedno evropské ministerstvo financí rozhodovalo, nebo tu byla ta možnost, že peníze z Bruselu budou vydávány na základě demokratické legitimnosti. Řekl bych tedy, prosím žádná rychlá konečná rozhodnutí ohledně toho, zda evropské fiskální ministerstvo nebo ministerstvo financí, ale někdo musí určovat, kam půjdou peníze, pro to potřebujeme demokratické instituce. Navrhl bych tedy Evropskou republiku se dvěma komorami, tedy, evropský parlament, ten zůstane jak je a možná přebudovaná Evropská rada. Tedy aby malé státy nebyly v situaci, kdy se nemohou prosadit, ty jsou dnes trochu přereprezentovány. Druhá část bude volena bez ohledu na národnost podle volebních oblastí. Tak například okolo 20 milionů voličů vyšle po jednom zástupci do parlamentu. To je nutné z politického hlediska nějak zvážit, jinak dojde k tomu, že stát bude vydávat peníze, ale nemá k tomu demokratickou legitimitu. Tak bychom byli tam, kde Američani v roce 1776, kteří prohlásili, že musí platit daně Velké Británii, ale nemají žádné zastoupení v Britském parlamentu a ani nemohou rozhodovat o výdajích. Taková situace by se dala Evropanům těžko prodat. Když se budou platit evropské daně, ale nebude přímo rozhodováno o tom, co se s daněmi stane.

Řekl byste, že můžete na finanční politice poukázat na to, že se tváří vždy super demokraticky, ale bude demokratičtější teprve po nějakých vylepšeních. Potřebujeme možná více přímé, ale méně representativní demokracie. Byla by to ta cesta?

Ehnts: Demokratický deficit máme již desetiletí, již v době mého studia v Oldenburgu jsme vždy se spolužáky jezdili na pár dní na exkurze do Bruselu. Mluvili jsme tam s lidmi a téma demokratického deficitu bylo běžné. Tedy to není kvůli krizi. Věděli jsme to již dříve, že Brusel není až tak demokratický a ani nelze předsedovi vlády vyslovit nedůvěru, zástupci Komise nejsou voleni parlamentem, lobbisté píší velké části zákonů.

Lobbisté píší velké části zákonů. Tedy efekt otáčivých dveří.

Ehnts: Ještě horší je, že občanská společnost a odbory jsou silně podreprezentovány, tedy to, co je ještě relativně dobře vyrovnané v národních parlamentech. Obecně bych řekl, že pokud chceme reformovat eurozónu, tak si to jako Evropané musíme dobře promyslet a poté si říci, OK, pokusíme se teď nějak sjednotit v rámci veřejné debaty, zvážit co bychom chtěli udělat, a pokud toto neklapne, dobře, alespoň jsme to společně prodiskutovali a máme také případně nějaký politický mandát. Nebude to tak, že nějací technokraté si něco vymyslí, to pak nefunguje a lidé jsou extrémně naštvaní. Myslím, že evropský projekt musí být legitimován veřejnou diskuzí a za účasti rozhodnutí politiky. Ne jen krize, krize, krize a pak přijde finanční sektor a řekne to a to musíte změnit, jinak jsme brzy pryč.

Tedy je to vydíratelné ze strany finančního sektoru. Takový vývoj je pro Evropu špatný, když se hovoří o tom, že je třeba zachovávat evropské hodnoty, není třeba se tím nechat tolik unášet v rámci krize. Je potřeba tu krizi ukončit. Mario Draghi k tomu již přispěl tím, že vykupuje evropské státní dluhopisy a tím snižuje tlak na různé země, aby měli více prostoru na zvýšení státních výdajů, to snižuje nezaměstnanost. Musí se tedy nejprve zajistit, aby lidé mohli trochu vydechnout, aby nezaměstnanost klesla a abychom opustili tento krizový modus. Pak navrhuji, abychom znova diskutovali, zda v Evropě potřebujeme více nebo také ne. Tedy jak říkám, jsem všemu poměrně otevřený s lehčí tendencí k vytvoření evropské fiskální unie, když to tedy chcete slyšet. Když se ale nezrealizuje, tak koneckonců 90. léta bez eura byly také docela OK.

Jste úspěšně oženěn, máte dvě malé děti, které ještě nemají vlastní kreditní karty. Na to jsou ještě moc malé. Co myslíte, jakou měnou budou Vaše děti za 10 let platit?

Ehnts: Myslím, že eurem. Já jsem optimistický.

Mohl byste mi zcela spontánně vyjmenovat několik přezdívek pro peníze? Kolik z nich jich používáte Vy? Vyjmenujte některé.

Ehnts: Myslím, že ne tolik, možná 10.

Můžete začít.

Ehnts: Kohle, Schotter, Cash, Mäuse, Ticke (doslova přeloženo: uhlí, štěrk, keš (viz hotovost), myši, v češtině se používají spíše výrazy prachy, kapříci, škvára, chechtáky, kačeny, lupení).

Co je na této oblasti pro Vás tak zajímavé, co také vyučujete – peníze, půjčky, fiskální politika?

Ehnts: Tedy co mě nejvíc překvapilo je, že státy za normálních okolností nemohou zbankrotovat. Když máte vládu, která se v nějaké měně zadluží u centrální banky, pak je také úplně jedno, zda centrální banka koupí státní dluhopisy od vlády nebo nepřímo přes banky. Pak banky vědí, že vláda může vždy státní obligace odkoupit, protože může v případě pochybností jít na centrální banku a s nějakou přirážkou je může prodat. To znamená, resp. to vidíme při krizi, úroky na státní dluhopisy stouply pouze v eurozóně, v Japonsku, jak jsem již zmínil, jsou úroky na desetileté státní dluhopisy 0,0 %, ačkoliv státní zadlužení je 250 % HDP. Nebo také Turecko v 90. letech mělo míru inflace mezi 50 a 100 %, ale nikdy nepřišel v potaz bankrot vlády. Proč ne? Protože by centrální banka v případě pochybností tyto státní dluhopisy mohla odkoupit. To tedy znamená, že stát zrovna není švábská hospodyně (metafora švábské hospodyně představuje historickou lidovou moudrost symbolizující význam spořivosti a toho, že se nemá žít nad své poměry). Stát se může zadlužit a toto zadlužení může jednoduše nést dále, protože peníze takzvaně odloží/přeloží do budoucna – od centrální banky je přímo nebo nepřímo vždy opět získá. Takže je úloha státu tím přirozeně mnohem důležitější a větší než jsem si myslel během mého studia. To mě velmi překvapilo.

Nakonec ještě jednu otázku, protože jste také právě hovořil o budoucnosti, znamená to ale, že když stát investuje, vyplývá pak z toho, že se tak zadlužují budoucí generace. Vy ale říkáte, že to tak není.

Ehnts: Přesně tak, dluhy se takzvaně zdědí, což znamená, že budoucí plátci daní musí také odpovídajícím způsobem platit daně.

No, to zní skvěle!

Ehnts: Ale státní dluhopisy se také dědí, což znamená, že budoucí generace musí sice platit daně, jsou více zadluženi, ale také mají více státních obligací, což znamená…

Drží se to tedy v rovnováze?

Ehnts: Ano, drží se to v rovnováze. Ještě nikdo nepodal žádný argument o tom, že německé firmy když se více zadluží, tak je to špatné pro budoucí generace, neboť firmy pravděpodobně zvýší ceny, aby toto zadlužení zredukovaly. Znamená to pak přirozeně, že vydají více akcií, pak ale budoucí generace také drží tyto akcie, drží více státních dluhopisů, soukromých půjček, dluhopisů nebo jiné finanční instrumenty atd. To z hlediska bilancí znamená pouze posunutí na obou stranách. Nejde jen o to ty závazky předat nýbrž také závazky a požadavky.

Hm. Jak vidíte situaci na pracovním trhu? Stále více lidí nenajde práci, ale přesto musí získat peníze. Tak například základní příjem, není to šance jak prorazit tuto spirálu?

Ehnts: Ano, na bezpodmínečný základ nahlížím trochu kriticky, protože to vytváří dvoutřídní společnost. Jsou pak lidé, kteří nepracují a ti, kteří již nikdy pracovat nemusí. OK, například část britské šlechty bychom také zvládli.

Oni a práce?

Ehnts: Myslím si ale přinejmenším, mluvím o 21. století, kdy naše identita stále zásadně závisí na práci, tedy když člověk pracuje a přispívá něčím obecnému blahu a to jsme opět u neviditelné ruky trhu. Chceme sice vydělávat, ale také dělat něco dobrého a pak můžeme také pozorovat, že naši zákazníci nebo jiní, kteří od naší práce profitují, se také radují, i to je velmi důležité.

Znamená to tedy, že práci definujete nejen jako práci, nýbrž také jako zaměstnání nebo poslání, kdy člověk může přispět nějakým úkolem.

Ehnts: Je to část identity, u nezaměstnaných lze pozorovat, že jim chybí díl identity související s potřebou vzdělání se, pak se totiž pokouší si nacházet nějaké jiné role.

A dát jim jen peníze, to nebude fungovat.

Ehnts: Nevěřím, že by to fungovalo. Sice by byl podnět velmi vysoký, ale takzvaně platit nezaměstnanost, pak vlastně firmy budou nepřímo platit za to, že se mzdy budou držet takto nízko. Budou říkat, že máme vždy k dispozici reservu lidí, kteří by mohli znova pracovat, toto produkuje přirozeně tlak na mzdy směrem dolů. Takže čím více lidí je nezaměstnaných, tak tím je nižší růst mezd.

Rozumím Vám pak dobře, nejste zarytý nepřítel bezpodmínečného základního příjmu, ale také nejste toho přítelem.

Řekl bych, pokud by někdo chtěl něco dělat, pak to pravděpodobně bude znamenat velmi dlouhý proces přizpůsobení se a také bude existovat velké omezení tohoto základního příjmu s jinými makroekonomickými problémy, jak bylo řečeno, když je mnoho lidí, kteří by teoreticky mohli ještě přejít do soukromého sektoru, tak by to způsobilo tlak na mzdy. Nakonec to je to něco co se objevuje už i u Marxe s touto reservní armádou, řečeno v uvozovkách. Byli by to mnozí lidé, kteří jsou nezaměstnaní, u kterých základní/minimální mzdový tarif bude ve výsledku nižší, což dále zhorší rozdělování, což znamená, že příjmy se tak nadále sníží a zisky a úroky budou nadále stoupat a tím také budeme mít více této nerovnosti. Obávám se toho, že rostoucí nerovnost bude více či méně v souladu s minimální mzdou.

Pane profesore Ehntsi, chtěl bych Vám srdečně poděkovat za rozhovor. Na závěr tohoto rozhovoru bych chtěl říci, že jste jasně spíše sociálně orientovaný vědec, což považuji za velmi sympatické. Myslím, že vůbec není špatné, když se také zabývá penězi, státem a národohospodářstvím společně se sociální vědou. Nebylo by na škodu se tím zabývat možná jako s vedlejším oborem nebo to studovat jako jeden z hlavních oborů sociologie. Protože bez těchto souvislostí to může unikat ze zřetele, jak píšete a co děláte, že je to důležité pro lidi a jejich důstojný život a ne jen jako přežívání, to by jinak vůbec nedávalo smysl.

- - -

Poslanec Státní dumy RF o havárii Su-25 v Sýrii: je nutné provést vyšetřování

0
0

4. 2. 2018 zdroj
3.2.2018 byl sestřelen v provincii Idlib v Sýrii ruský letoun Su-25. Pracovníci speciálních služeb musí zjistit, odkud vzali syrští teroristé přenosné protiletadlové raketové komplexy (PLRK). Uvedl to místopředseda výboru Státní dumy RF pro obranu Jurij Švytkin (Jednotné Rusko) v rozhovoru pro RIA Novosti.


"Do dneška, před tímto incidentem, neměla organizace DAEŠ PLRK (organizace, jejíž činnost je v Rusku zakázána). Je zřejmé, že jsou zajišťovány cizími zeměmi, řekl poslanec. Vyvolává to bezpodmínečnou nutnost provést šetření, aby byl zjištěn zdroj, z něhož organizace DAEŠ obdržela zbraně".

Jak dříve agentura Regnum informovala, 3. února 2018 byl v provincii Idlib v Sýrii sestřelen ruský letoun Su-25.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Tři poznámky k sestavování vlády

0
0

Stanislav A. Hošek
4. 2. 2018
V první poznámce se zamýšlím nad nerovnoprávností politických stran, které jsou součástí současné sněmovny, což způsobovalo v celé historii ČR problémy při sestavování vládních koalic a v současnosti se ještě prohloubilo. Ve druhé pak o suverénním vítězi voleb a jeho koaličních problémech. V poslední pak o Čtyřbloku a jeho pozici vůči každé eventuální vládě.



Nerovnoprávnost politických stran


Déle než dvacet let je ve spektru politických stan přítomna KSČM, která v něm zaujímá poněkud bizarní postavení. Může vykonávat svou činnost, může být dokonce volena do všech zastupitelských orgánů, leč nesmí se podílet na vládnutí ve státě. Taková pozice je poněkud schizofrenní a nedůstojná skutečného právního státu. Politické strany v solidním právním systému jsou buďto v celé šíři legální, nebo je jejich činnost soudem zakázána. Jiná jejich pozice je čistou diskriminací, politickou šikanou a v neposlední řadě porušováním občanské svobody. Zásadně je povýšením ideologie nad právo.

Kořeny této situace tkví v samotné změně společnostně-politického režimu bezprostředně po 17. 11. 1989. Nově nastupující moc nebyla, bez stávajících úředníků veskrze příslušníků KSČ, nejen spravovat stát, ale ani vytvořit pravidla demokratického politického systému. Za druhé se obávala rizika z okamžitého zákazu KSČ, aby nevznikly nepokoje, či dokonce občanská válka. Za třetí si už vůbec nedovolila svou aktivitu prezentovat jako restauraci kapitalismu, dokonce toho z devatenáctého století, protože by s jistotou ztratila spontánní souhlas s celou změnou.

To byly hlavní důvody, proč komunistická strana nebyla zakázána, ale její ideologie později pouze deklarována za zločinnou. Deklarace jsou vždycky právně nejasné, tvrdím že záměrně, protože je pak věcí dalšího mocenského boje je různě vykládat. Takže nakonec máme ve spektru politických stran komunistickou stranu pod firemní značkou KSČM, která se dokonce někdy prohlašuje za antisystémovou, aniž by přesně veřejnosti sdělila co to je a vedle toho celou škálu protikomunistické agendy od lustračního zákona přes pseudohistorický ústav šetřící minulost až po „Bohumínské usnesení ČSSD“.

Tato celková situace mi příliš připomíná absurdní myšlenkovou dílnu lídra polistopadových změn. A bohužel nejen to, přesvědčuje mne o tom, že určitá část elit politických, či jen aktivně se do politiky zapojujících si v některých situacích rovněž libuje v absurditách. Ne nadarmo mezi nimi převládá cimrmanovský duch, což je pouhé pokračování absurdit Švejka, tentokrát v mírových podmínkách.

KSČM je tedy od svého založení „polostranou“. Z právního hlediska není protiprávní, ale není plně právní, čili jaksi nedefinovaně v neprávním postavení. Neprávnost je jedním z charakteristických rysů dominantně ideologického právního systému. V tom našem jde evidentně o pozůstatek právního myšlení vzniklého za minulého režimu. Pokud by právní systém byl striktně pozitivistický, nepodřízený ideologii, poskytoval by jmenované straně právní prostředky k žalobám za diskriminaci. Řečeno na tvrdo. Bohumínské usnesení ČSSD by mohlo být soudně napadeno a příslušný soud by musel nařídit jeho zrušení. Pokud by zrušeno nebylo, musel by soud sankcionovat ČSSD, až třeba po zákaz její činnosti. Z tohoto úhlu pohledu se nezabývám tím, nakolik taková situace vyhovuje nejvyšším představitelům KSČM, kteří si po celou zmíněnou dobu lebedí ve sněmovně za vysoce nadprůměrné požitky, aniž mají jakoukoliv odpovědnost.

Rozepisuji se o tomto stavu poněkud obšírně především proto, že v současné sněmovně už není v takové situaci jenom jedna strana. Vedle KSČM, s níž se nechce pořád nikdo umazat, je tam nově SPD, se kterou se dokonce nechce umazat po čtvrt století diskriminovaná KSČM. Považuji takový stav za neudržitelný. V mých očích je dokonce jedním z prvků degenerace zastupitelské demokracie. Popsaný stav již není pouhou krizí zastupitelské demokracie, čili šancí na reformu. Je to již prvek úpadku této formy konstituce politické moci. Což je už situace vysoce riziková. Nelze totiž ve spektru politických stran trpět „polostrany“, či dokonce jakési strany až třetiřadé. Tímto trendem by se postupně mohla úplně zablokovat funkčnost sněmovny. Neprávní pozice KSČM je produktem převratového kvasu, což po nějaký čas se dalo tolerovat. Ovšem stavět v právním státě do stejné situace i další strany, je nejen politicky, ale dokonce ústavně a státoprávně neúnosné.

Je minimálně zapotřebí zahájit debatu o našem systému soutěže politických stran v ustavování politické moci. Zásadním politickým a následně právním rozhodnutím musí být, zda uprostřed svého politického režimu dáme prostor pro existenci politických stran, které jej chtějí změnit. Z takové debaty musí jasně vyplynout, které strany mohou působit v celé šíři Ústavou kodifikované politické soutěže. Apriorní odmítání jejich práva na státotvornost, pak musí být trestně postižitelné.

ANO je klonem OF

OF vzniklo jako odpor proti normalizačnímu systému vlády KSČ. Zdůrazňuji, že vzniklo živelně a v neskutečně krátkém čase, i když odpor elit a nevůle většiny veřejnosti proti nadvládě KSČ byly dlouhodobé. ANO je výsledkem odporu vůči politické vrstvě polistopadové moci. Rozdíl je v tom, že doba vznikání odporu a nevůle veřejnosti proti ní je kratší, ale zato konstituování odporu do politického subjektu trvá nepoměrně déle, než tomu bylo v případě OF.

Lídr OF byl ve skutečnosti politik, sice deformovaný dlouholetou činností v ilegalitě, ale jeho vizí bylo vytvořit jakousi občanskou společnost poněkud neujasněnými metodami nepolitické politiky. Oproti tomu lídr ANO je nepolitik, který se začlenil do politického systému a hodlá svou činnost dominantně rozvíjet v jeho rámci, čili se změnil na profesionálního politika.

Pracovní metodu lídra OF determinovaly dvě stěžejní ideje. Lídr za prvé, díky celkové euforii doby, vzal na sebe roli jakéhosi guru velice fádně definovatelné víry, vyjádřené sloganem o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Za druhé díky dlouhodobému odporu proti nadvládě až diktatuře, si v sobě vypěstoval poněkud politicky kontraproduktivní vztah k právu. Stavěl totiž nad něj svědomí, navíc dominantně své vlastní. Dále to nehodlám rozebírat, ale troufám si tvrdit, že někde tady, v těch dvou rysech polistopadové nepolitické politiky, je skryt i jeden zdroj rozštěpení dnešní společnosti, které by byl až k uzoufání nudné, kdyby nebyla tak nebezpečné.

Pracovní metoda lídra ANO je naopak vysoce pragmatická. On sám je přesvědčen, že zásadní boj o moc byl již nejen rozhodnut, ale že jím nastolený stav bude trvat velmi dlouhou dobu. Ví, že půjde o kapitalismus nejvyšší prozatímní formy, čili o jakýsi globalismus. Což není nic neříkající pojem jakým je globalizace, jejíž počátek lze položit až do dávných dob prvních komunikací samostatně se rozvíjejících forem lidské civilizace. Babiš je původem nepolitik a je především oligarcha, tedy příslušník supervrstvy nejbohatších. Patří y k vrstvě, kterou v zemi vytvořily politické síly, jež jsou nyní prvoplánově naladěny proti němu. Ať už coby oligarcha bude prosazovat správu státu jako řízení firmy, či si uvědomí svou faktickou pozici politika, bude především, ne-li jenom spravovat stát tak, aby profitoval, protože pak bude profitovat i on. Je oligarchou natolik pragmatickým, že odmítá neoliberální ideologii. Je si vědom toho, že k profitování státu je nutná minimální spokojenost většiny a tak nesouhlasí s úplným odbouráváním prvků tak zvaného sociálního státu. Víc to nehodlám na tomto místě rozebírat.

Ve vedení OF se seskupili lidé všech možných ideologií, představ o politické praxi i dalším vývoji státu. Ještě širší názorová paleta ovládla jeho voliče. Díky tomu vznikalo, uvnitř nesourodého celku, zákonitě velké pnutí. Není proto divu, že se prakticky okamžitě po prvních volbách rozpadlo. Díky tomu, že vliv médií byl tehdy velmi malý, vytvořily se prakticky do té doby ve světě obvykle působící politické strany, dokonce kopírující pravo-levé spektrum

V hnutí ANO je v současnosti rovněž široká názorová paleta jak mezi vedoucími politiky, tak v členské základně a především v onom, na naše poměry, obrovském množství sympatizantů. Jsou tím dány základy vnitropolitických střetů názorových, ale také ve výkonu funkcí. Hrozí proto reálné spory až po rozštěpení celého subjekt. S čímž počítají převážně ostřílení borci politických klání od senátora Kubery přes Kalouska po Bělobrádka. Omlouvám se těm, na něž jsem zapomněl.

Zatímco lídr OF neměl žádnou reálně nosnou představu o podobě naší země, lídr ANO ji má. A nejen že ji má, veřejně ji sdělil, a což je nejdůležitější, lze pro jeho vizi získávat většinovou společnost. Pokud dostane možnost politické vlády, může se zaměřit na reálné vytváření takové většiny, zvláště když vize je střednědobá, ba až dlouhodobá, čím zásadně mění dosavadní programy politických stran, jejichž představitelé žili od voleb do voleb. ANO tím pragmaticky stírá rozdíl mezi tradiční levicí a pravicí a za „budovatelský“ princip svého konání pokládá profit státu, rodin a samozřejmě svůj. Je pouze otázkou, jakými metodami dokáže sjednocovací prvek alespoň udržovat, ne-li dokonce posilovat, aby jej většinovou veřejnost nejen pocítila, ale třeba i podpořila.

Na tomto místě si přece jenom nedokážu odpustit jednu osobní poznámku. Jsem celoživotním přesvědčení levičák a tedy nejsem samozřejmě obdivovatelem Babiše, jak se někdy může na první pohled zdát. Ale jsem zároveň jako on, vrcholně pragmaticky myslící a chovající se homo politicus. A jako takový velice dobře vím, že proti větru nelze… Beru za fakt, že kapitalismus byl nejen obnoven, ale dočasně posílen a že je dominantně celosvětovým. Podle mne na dost dlouho. Dále vnímám, že v Evropě není ani náznaku o změnách orientace v mezinárodním prostředí a že v ČR potřebujeme udržet stabilní situaci. Proto by politici, občané, ba i obyvatelé levicově, národovecky a konzervativně smýšlející se měli spojit s vizí ANO a snad ji i aktivně podporovat. Tou podporou vytvořit jednu z podmínek, aby se nerozštěpilo. Především levice by to měla pochopit, protože na rozpad ANO sází veškerá pravice, především ta nejdivočejší, neoliberální.

Čtyřblok


Necítím se kvalifikován k tomu, abych radil lidem, jako je pan Babiš a ostatní vedoucí politici. Ovšem pro naši zem v současné době je naprosto prioritní stabilita, hospodářská, sociální a tím i politická. Z posledních voleb vzešla obrovská převaha pragmatického politického subjektu, který fakticky ani není stranou, alespoň ve smyslu, na jaký je náš politický systém stvořen. Pokud ANO bude politicky vládnout v zemi, bude potřebovat silnou, až velice silnou opozici. Ovšem opozici především, ne-li jenom demokratickou a ne vedenou ideologickou zaslepeností.

Brzy po ustavení sněmovny vznikl Čtyřblok, který se sice pracovně vymezil jako ochránce demokracie, ale při tom se stejnou intenzitou nezdůraznil, svou ideologickou podstatu, jíž je nejen jakási nepřesně definovaná pravicovost, ale doslova nostalgie po éře nadvlády ODS. Čtyřblok je tedy, i ke své škodě, v éře pragmatismu naší země, přežitkem ideologizované politiky. V čemž pro budoucnost vidím problém. Čtyřblok se provoplánově prohlásil za opozici. Vládní pragmatismus, podle mého vidění, nebude v něm mít kompatibilní, čti pragmatickou opozici, ale nejasnou a hlavně dominantně ideologickou opozici. Čímž bude v zemi zaděláváno na nestabilitu až neodhadnutelného druhu.

Celá vrstva profesionálních politiků bude muset za pochodu řešit následující zásadní rozpor praktické politiky. Dovolit, či nedovolit nadvládu ideologií všeho druhu nad vývojem v naší zemi. Odhaduji, že dominantními prvky ideologie Čtyřbloku jsou antikomunismus, západnictví a lidsko-právní směska.

Na tomto místě bych si dovolil poslední zásadní poznámku. Všechny nedávné výzkumy ukazují, že antikomunismus dneska již nezajímá okolo 70ti procent občanů. Ideologii západnictví si je třeba ujasňovat, protože již dneska se rýsuje dvojí Západ, atlantský a kontinentální. Dokonce bych drsně konstatoval proamerický a proevropský. Předpokládám, že i u nás se bude muset vyjasnit, která košile je nám bližší. Co se týče balíku lidských práv, myslím si, že je čas začít rázně v praktické politice oddělovat někdy až vágně deklarovaná lidská práva, od přesněji kodifikovaných občanských svobod. Současně s tím je nutné pragmaticky uchopit i lidská práva, protože opět ukazují všemožné průzkumy, že většinovou společnost až v 80ti procentech vůbec nezajímá svoboda v Tibetu, ale výše jejich příjmů. Že tedy dávají vysokou prioritu sociálním právům nad všemi ostatními. Dokonce i ta migrace je vnímána přes brýle sociální. I když tady jde snad o jedinou oblast, kde je zřetelně vidět rozpolcenost vnímání práv na život a alespoň minimálně dostatečnou jeho kvalitu, s mnohostrannými a širokými právy na slušný a spokojený život.

Souhrnně

Závěrem si troufám shrnout. Pro stabilitu této země je nutné zrušit nerovnoprávnost politických stran. Je víc jak potřebné respektovat vůli nejpočetnější a k pragmatismu inklinující skupiny voličů. Za třetí pak je velice zásadní ve sněmovně vybudovat státotvornou opozici, čili dominantně s neideologickými argumenty vůči vládnoucím. Pokud bude forma vládnutí čistě pragmatická, nesnažit se ji rozvracet ideologicky. Při čemž je ale oprávněné široce debatovat o těch částech ideologií, které tvoří značně vlivné linie dělící současnou společnost. Migrací počínaje a mezinárodní orientací konče. Ty ovšem promítat do opoziční práce teprve tehdy, když bude známo většinové smýšlení. Odmítám tvrzení o exkluzivnosti jakýchkoliv názorů a nadtož skupin jejich nositelů ve společnosti a tedy poněkud zvrhlé představy, že existují lidé, kteří mají vyšší stupeň nároku na prosazování svého pohledu na svět, ať už se to týká jakékoliv oblasti.

Wall Street Journal: prostřednictvím investic, diplomacie a vojenské techniky se Moskva usazuje na "zadním dvorku" USA

0
0

4. 2. 2018 zdroj
Moskva, která po studené válce docela ztratila zájem o americký "zadní dvorek", se dnes vrací do Latinské Ameriky, tvrdí Brett Forrest z Wall Street Journal. Vzhledem k tomu, že se uskutečňují četné dohody o spolupráci dokonce i s těmi nejmenšími státy karibské oblasti, experti konstatují: Rusko háže USA rukavici na západní polokouli. Rusko posiluje své pozice u amerických hranic, v zemích Karibiku, které Moskva opustila po skončení studené války. Dnes se vrací do regionu prostřednictvím investic, diplomacie a vojenské techniky, píše Brett Forrest z Wall Street Journal. ... Zatímco Moskva jde s jistotou kupředu a USA zahálejí, latinskoamerické země mohou ještě odhodlaněji navazovat nová partnerství, poznamenává Forrest.



Ruská přítomnost v oblasti Karibiku je k dnešnímu dni pociťována "silněji, než kdykoli jindy v období po studené válce", komentují experti. Nicméně ve srovnání s dobou konfrontace mezi oběma bloky, karibskou krizí a ve vzduchu létajícími hrozbami jaderné války, je dnes v sázce o hodně méně. To však nesnižuje soutěž o vliv v tomto regionu a v Latinské Americe jako celku.

Stejně jako jeho předchůdce generál John Kelly se hlava Jižního velení Ozbrojených sil USA admirál Kurt Tiddo domnívá, že Moskva "používá nástroj "měkké síly" ve snaze hodit rukavici americkému vedení na západní polokouli".

Skutečně, například v posledních měsících Kreml aktivně a v různých směrech rozvíjel vztahy s "malinkou Grenadou". V létě bylo v Moskvě otevřeno velvyslanectví Grenady a v září byl mezi zeměmi zaveden bezvízový režim. Pro malou zemi v Karibiku to znamená investice, obchod a turisty.

"Pro nás znamená Rusko přístup do Eurasie. Je to pro nás obrovský trh", říká velvyslanec Grenady v Rusku Oleg Firer. Vlády obou zemí projednávají spolupráci v oblasti zemědělství, energetiky, realit a technologií. Ministr mezinárodního obchodu Grenady Nicholas Steele ujišťuje, že zbraně se jeho země od Ruska kupovat nechystá: "Dělali jsme to v době minulé studené války. Připoutali jsme se k jedné konkrétní doktríně, jedné konkrétní zemi a nadělali jsme si tím sami problémy. V současné době jsou naše vztahy (s Ruskem, InoTV) založeny výhradně na ekonomických zájmech".

Avšak ne všechny jihoamerické státy se řídí touto logikou, zdůrazňuje autor. Na podzim Moskva oznámila, že se chystá podepsat dohodu o vojenské spolupráci se Surinamem. Velvyslankyně státu Niermala Badrisingová v USA poznamenala, že její země rozvíjí také spolupráci s Ruskem v oblasti obchodu, vědy a cestovního ruchu.

Ale jak se ukázalo, Rusko rozvíjí své aktivity i ve vojenské oblasti. Není tomu tak dávno, co američtí vojáci zpozorovali u východního pobřeží USA ruskou průzkumnou loď. Podle některých expertů se to také děje s ohledem na hození rukavice Washingtonu v reakci na "skutečnost, že ruská vláda chápe jako invazi USA a NATO ve východní Evropě".

"Rusko hledalo způsob, jak poslat USA strategický signál: "Když se budete potloukat tady u nás, budeme to také dělat na vašem zadním dvorku", říká expert na Latinskou Ameriku Evan Ellis z Ústavu strategických studií armády USA.

I když se po rozpadu SSSR v 90-tých (letech, pozn. překl.) zájem Moskvy o Latinskou Ameriku výrazně snížil, všechno se změnilo v roce 2008, kdy nikaragujský vůdce Daniel Ortega, který se opět dostal k moci, uznal nezávislost Abcházie a Jižní Osetie po rusko-gruzínském konfliktu. Zanedlouho Nicaragua přijímala ruské dopravní vrtulníky.

V letech 2001 až 2013 prodalo Rusko podle odhadů analytiků zbraně do zemí Latinské Ameriky za 14,5 miliardy dolarů. Většina obchodních transakcí byla uskutečněna s Venezuelou. Po začátku ukrajinské krize Moskva posílila své snahy o zlepšení vztahů se zeměmi západní polokoule. Vladimír Putin navštívil Argentinu, Brazílii, Kubu a Nikaraguu. Od té doby Rusko aktivně udržuje spolupráci s mnoha zeměmi v regionu v oblasti těžby přírodních zdrojů, vědeckého rozvoje. Zatímco Moskva jde s jistotou kupředu a USA zahálejí, latinskoamerické země mohou ještě odhodlaněji navazovat nová partnerství, poznamenává Forrest.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Marasmus nacistické Ukrajiny… (video)

0
0
st. Hroch 180203
5.1.2018 Outsidermedia

Pochodňová procesí údajných vlastenců jsou skoro na denním pořádku… nedávný demonstrativní pochod velké síly mladých nácků centrem Kyjeva při příležitosti svěcení praporu a přísahy členů tzv. „národních družin“, hluboký propad ukrajinské ekonomiky, ale i populace. Dalo by se pokračovat dál, nicméně podívejme se na nové události – označují změny k lepšímu?


V interview pro televizní stanici NewsOne prohlásil poslanec nejvyšší rady Ukrajiny (parlament) Jevgenij Murajev:
„Tyto sankce zabíjejí Rusko, zabíjejí Evropu, ale nejvíce sebrali příjmů našich občanů. Rusko ztratilo 2% HDP, Evropa necelé 1%, ale my polovinu.“
Předtím šéf ukrajinského ministerstva hospodářského rozvoje Stěpan Kubiv prohlásil, že Ukrajina přišla pouze o zhruba 15 mld. USD kvůli ztrátě tradičních trhů, mj. i Ruska. Náměstkyně ministra ekonomiky Ukrajiny Natalia Mikolská oznámila, že exportní ztráty země za období let 2012 až 2016 dosáhly 31,4 mld.USD. (ZDE)

(Pozn. aut. Není podstatná disproporce v uvedených údajích. Spíše ten pláč zaujme v souvislosti se čtyřletými hysterickými výkřiky o nezbytnosti úplného zrušení jakýchkoli hospodářských styků s východním sousedem – „okupantem.“)

Na Ukrajině zaházeli účastníky akce na počest 75.výročí vítězství u Stalingradu hovězími játry…

Aktivisté s ukrajinskými vlajkami znemožnili v Záporoží akci věnovanou 75.výročí konce Stalingradské bitvy. Podle „LIFE“ o tom informoval televizní kanál „112 Ukrajina“.


Podle údajů televize se řádově 20 penzistů shromáždilo u památníku vojáků Velké Vlastenecké Války, aby položili květiny. Přistoupilo k nim několik desítek obyvatel s požadavkem, aby „Záporoží nevnucovali ruský svět“ a spíš si vážili ukrajinských vojáků padlých na Donbasu. Aby zhatili oficiálně povolený mítink, pustili nacionalisté hlasitou hudbu a začali k nohám penzistů lít červenou barvu a házet hovězí játra, jako symbol „krvavé vlády bolševiků“. Došlo ke slovní potyčce mezi stranami, ale k fyzickým napadením, dle policie, nedošlo.

Dále už bez komentáře…

Ivano-Frankivsk: Pochodňový pochod na památku hrdinů bitvy u Krut

Pejsek s kočičkou, kteří pekli dort a přidali do něho myš, kosti, jedlou hlavu z husy, škvarky i tvarůžky, byli jako otcové zakladatelé, jež do ústavy USA dali svobodu, otroky a rasismus, demokracii a války, anexe či invaze

0
0
Břetislav Olšer
5.2. 2018   Rukojmí
Pejsek a kočička z Čapkovy pohádky do toho svého dortu k jejich svátku dávali a míchali všechno možné, dali tam i česnek a pepř a namíchali tam sádlo i bonbóny, škvarky a skořici, krupičnou kaši a tvaroh, perník a ocet, kakao a zelí, jedlou hlavu z husy a hrozinky...
Holt všechno možné do toho dortu dali, jen chleba tam nedali, protože pejskové a kočičky chleba zrovna tuze moc rádi nejedí…A jak to dopadlo, všichni víme; "tady mně to nějak voní, to bude asi něco na můj zub!". A koho z toho dortu bolelo břicho…? Je možné zde uvést parafrázi; pak ale přišel zlý pes Donald Trump a Spojené státy jako upečený dort otců zakladatelů snědl i se všemi válkami, atomovými zbraněmi, lidskými právy, svobodou a demokracií; hlava nehlava, život neživot, až se mu z toho udělalo špatně a pozvracel celý Bílý dům. Nejvíc z nové jaderné doktríny USA… 200 let terorismu USA: Přehledný seznam všech amerických válečných zločinů, teroru a válek

Americký prezident Donald Trump přichází s novou jadernou doktrínou, která má být oproti éře jeho předchůdce Baracka Obamy podstatně tvrdší vůči Rusku. Na tento očividně konfrontační a protirusky zaměřený dokument, který v pátek zveřejnil Pentagon, o den později ruské ministerstvo zahraničí okamžitě reagovalo, když upozornilo, že Rusko podnikne potřebné kroky k zajištění vlastní bezpečnosti.

USA svou politiku rozsáhlého hromadění jaderných zbraní pokrytecky ospravedlňují poukazováním na modernizaci jaderných sil Ruska a na údajný růst role jeho jaderných zbraní, místo toho, aby seriózně hledaly řešení nahromaděných problémů ve sféře podpory strategické stability...

Co na to Češi? Nová jaderná doktrína Spojených států prý odráží současnou realitu, míní bývalý český velvyslanec v USA a v Rusku Petr Kolář, nedávný šéf volebního štábu prof. Drahoše. Spojenci v Severoatlantické alianci by ji měli podle něho přivítat.

Petr Kolář ale přes to všecko ví své: „Nežijeme v ideálním světě a hrozby, na které nová jaderná doktrína USA reaguje, jsou skutečné. Rusko, Čína, Severní Korea i Írán ohrožují nejen USA, ale i své sousedy a především celou naši západní liberálně demokratickou civilizaci,"řekl, aniž by dodal následující fakta.

Podotkl, že je vždy lepší prevence než náprava spáchaných škod, mír je podmíněn i připraveností na válku. "Stačí si prostudovat ruskou vojenskou doktrínu a je zřejmé, že USA a NATO, tedy i my, jsou putinovským Ruskem vnímány jako hlavní nepřítel," uvedl. Rusko podle něho zbrojí a posiluje své vojenské kapacity.

"Ani Aktivity Číny v Jihočínském moři také nemohou nikoho nechat na pochybách. Co se týče Severní Koreje a Íránu, není to snad třeba ani komentovat. Nová jaderná doktrína Spojených států by měla být spojenci v NATO přivítána," zdůraznil hochštapler Kolář, který nic neví, nebo ńechce vědět o tom, že svět vojensky ovládají Spojené státy, viz: Vojenské základny USA.

Doktrína, s níž přichází prezident Donald Trump, má být dle Koláře v porovnání s érou jeho předchůdce Baracka Obamy podstatně tvrdší vůči Rusku. Jejím cílem je mimo jiné odradit Rusko od toho, aby hrozilo byť jen omezeným jaderným útokem v Evropě. Jak informovala agentura AP, Moskva musí být přesvědčena o tom, že by za to zaplatila "nepřijatelně vysokou cenu".

V textu se také uvádí, že Severní Korea zůstává "jasnou a vážnou hrozbou" pro USA a její spojence. Jakýkoli severokorejský jaderný útok proti USA nebo jeho spojencům by měl za následek "konec tohoto režimu". http://www.rukojmi.cz/clanky/4327-cina-si-dala-darek-k-90-vyroci-cinske-lidove-armady-presunula-vojaky-do-sve-vubec-prvni-vojenske-zakladny-na-svete-dzibutska-do-zeme-kterou-proudi-desetina-svetove-ropy-a-petina-svetoveho-obchodu

Kdo je Petr Kolář? Byla to náhoda, že mně ve Stockholmu koncem 90. let pomohla objevit hrob zastřeleného premiéra Švédska Olofa Palmeho právě sekretářka kanceláře české ambasády s Petrem Kolářem v čele. Ten měl za sebou zvláštní akci; tento poradce Josefa Zieleniece spěchal v době tzv. sarajevského atentátu do redakce MF DNES, aby oznámil, že Josef Zieleniec, tajemník ODS Libor Novák a Václav Klaus znali podrobnosti původu darů.

(Maďarský Lajos Bács a Radjiv M. Sinha z Mauricia, jména uvedena v daňovém přiznání ODS z roku 1995 k zastření 15milionového daru od bývalého tenisty a majitele zprivatizovaných Třineckých železáren Milana Šrejbra). Nakonec se přišlo na to, že to celé s Lajosem Bácsem byl jen planý blaf...

Petr Kolář, původním povoláním etnograf, rezignoval po „sarajevském atentátu“ na post velvyslance ve Švédsku, se stal paradoxně přes výše zmíněnou ostudu zaměstnancem kanceláře prezidenta ČR Václava Klause a jeho diplomatická kariéra začala vzkvétat, zatímco hlavní protagonisté „aféry Lajose Bácse“ Ruml a Pilip šli od válu.

A o jaké Kolářovy zájmy vlastně šlo, když 7. dubna 2010 byl v Radiožurnálu, kde negativně odpovídal mj. na otázku „Je protiraketový štít ve střední Evropě opravdu mrtvý projekt?“ a označil české odpůrce stavby amerického protiraketového radaru v Brdech za „užitečné idioty“, kteří podlehli dezinformační kampani Ruska. Českého prezidenta Miloše Zemana zase nazval „trojským koněm“ Ruska, přitom v tomtéž roce nastoupil na post velvyslance v Moskvě; dvojitý agent ve službách USA…?

Říká se o Kolářovi, že je kariérista, eufemisticky řečeno „dítě štěstěny“… Hádejte z jeho následující rošády; když jako bývalý český velvyslanec v USA byl poté dva roky ambasadorem v Moskvě? Bystře skončil v diplomacii a šupito presto k oficiálně kdysi nejbohatšímu Čechovi Petru Kellnerovi. Zlákala ho jeho nabídka jako majitele finanční skupiny PPF, aby zastupoval zájmy společnosti v zahraničí, zejména v Rusku.

Kellnerova banka Home Credit & Finance Bank (HCFB) byla jedničkou na ruském trhu v poskytování spotřebitelských úvěrů. Je otázkou, kdo koho, a která firma komu platí a zdali ho lze proto nazývat vlastizrádcem, když prosazuje pouze zájmy USA na úkor Česka. Kolářovi jak je vidno ruské peníze pranic nesmrděly... Od roku 2014 navíc spolupracuje s advokátní kanceláří Squire Patton Boggs a s think tankem Evropské hodnoty, angažuje se v Iniciativě pro evropské hodnoty, kde je ústřední postavou známý pornoherec a gay Jakub Janda.

Mudrlant Kolář ale není sám… Mnoho povyku pro nic, když Moskva hypoteticky zvažuje možnost, že by se Rusové vrátili do výzvědného centra na Kubě a na vojenskou základnu ve Vietnamu, kde působili od sovětských dob až do roku 2002. O těchto plánech takto informoval náměstek ruského ministra obrany Nikolaj Pankov. „Rusové tím hrají hru, která začíná být velmi nebezpečná,“ prohlásil v reakci armádní generál v záloze Jiří Šedivý.

Je to ten samý generál, jenž napřed absolvoval v roce 1971 jako komunistický kádr Vojenského gymnázia Jana Žižky z Trocnova v Moravské Třebové, V roce 1993 byl vyslán pro změnu ke studiu na Vysokou válečnou školu Armády USA. Poté byl odeslán do Bosny a Hercegoviny k výkonu funkce velitele kontingentu AČR v misi IFOR pod vedením NATO.

Následně ho milovník humanitárního bombardování Václav Havel jmenoval náčelníkem Generálního štábu AČR; kromě personální práce bylo jeho hlavní náplní provést v armádě takové změny, aby se stala armádou splňující požadavky ke vstupu do NATO, aby v roce 1999 byl u toho, když NATO už s Českem, jako se svým čerstvým členem, bombardovalo Srbsko…http://www.rukojmi.cz/clanky/2615-general-sedivy-asi-trpi-amnezii-tvrdi-ze-rusove-hraji-hru-ktera-zacina-byt-velmi-nebezpecna-nevi-ze-proti-dvema-zakladnam-ruska-v-zahranici-stoji-109-zakladen-usa-v-japonsku-dalsi-stovky-v-evrope-a-85-v-jizni-koreji

Existují však zcela odlišné pohledy na věc; podle politologa Petra Robejška, působícího v Německu, už bychom neměli přejímat vzory ze Západu, protože „západní společnosti zhlouply dlouholetým blahobytem a příliš samozřejmou svobodou. Dnes se sice pořád ještě nacházejí před námi, ale jen na cestě k dekadenci. Valí se na nás vlna duchovní destrukce. Napodobovat západní názorové proudy i dnes je smrtelně nebezpečné,“ varoval. Střední Evropa se této vlně dekadence musí postavit a stát pevně jako poslední bašta západní civilizace.

Podle Robejška je to přitom Západ, který by se měl nad sebou zamyslet, protože tamní „elity“ řeší jen okrajové problémy, třeba otázku, zda máme dvě nebo vícero pohlaví. Zcela stranou nechávají např. neustále narůstající ekonomickou propast mezi nejbohatšími obyvateli a jejich méně šťastnými a chudšími spoluobčany. A rafinovaně odvádějí pozornost od vlastní hrabivosti tím, že financují činnost ‚průmyslu špatného svědomí‘... Filosofie USA: „Válka je dobrý byznys“, aneb Začít znova“ na pozadí destrukce…

A ještě slova Vlastislava Břízy, experta na jaderné zbraně: „Jaderné zbraně se řadí k nejnebezpečnějším zbraním hromadného ničení a jejich případné nasazení by se nejenom dotklo napadené země, nýbrž by mohlo znamenat i zánik veškeré civilizace na naší planetě. Jejich hrozivou sílu demonstruje fakt, že v polovině 80. let vytvářel světový jaderný arzenál 5000krát ničivější sílu, než jaká byla použita během 2. světové války. I přes údajný konec studené války mají tento druh zbraní ve výzbroji především její bývalí aktéři – Rusko a USA: Rusko cca 5000 strategických hlavic, USA 8000 hlavic; zbývajících cca tisíc je rozděleno mezi Francii, Velkou Británii a Čínu…“ Před pětašedesáti roky bylo spáleno Nagasaki a sto tisíc Japonců…

Na jedné straně, straně rozumu, jsou země, které kdysi měly jaderné zbraně: Alžírsko, Argentina, Bělorusko, Brazílie, Kazachstán, Irák, Jihoafrická republika, Libye, Rumunsko a Ukrajina… Jihoafrická republika byla v roce 1993 první zemí, která vyřadila své jaderné zbraně. Po pádu Sovětského svazu v roce 1995 přistoupily ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní Bělorusko, Kazachstán a Ukrajina.

Všechny zbraně, které tyto tři země měly na svém území, vrátily Rusku. Svého jaderného programu se vzdalo i Alžírsko, Argentina a Brazílie. Plány Rumunska na sestrojení jaderné zbraně skončily s pádem režimu bývalého vůdce Nicolaje Ceaucesca… Iráckému jadernému programu, který začal v sedmdesátých letech 20. století, citelně zasáhl úspěšný izraelský letecký úder v roce 1981, poté válka v Perském zálivu v roce 1991 a léta sankcí…

Další pochutinu do unijního dortu přidali potomci otců-zakladatelů v podobě další krvavé řeže a veletrhu zbraní páté generace v Libyi, aby tak dali co proto Kaddáfímu, který si dovolil mít OSN za trafiku USA a jejích páté kolo u vozu. Jak dopadl prezident nejbohatšího státu Afriky a proč, to lze vyčíst níže… Válka je sice vůl, ale její “veletrhy zbraní” jsou skvělý kšeft…


Část historického projevu Muammara Kaddáfího na Valném shromáždění OSN 23. září 2009; trhá v OSN její Chartu a odsuzuje se tak k trestu smrti, když byl proamerickými silami v Libyi zavražděn o dva roky později… Foto: Reuters…

„Preambule Charty uvádí, že ozbrojené síly mohou být použity pouze ve společném zájmu. To je preambule, na které jsme se dohodli a podepsali ji, a připojili jsme se k Organizaci spojených národů, protože jsme chtěli, aby to bylo v Chartě. Uvádí se v ní, že ozbrojené síly by měly být používány pouze ve společném zájmu všech zemí, ale k čemu došlo od té doby; 65 válek vypuklo po vzniku Organizace spojených národů a Rady bezpečnosti – 65 po jejich vytvoření, a počet obětí přesáhl počet obětí druhé světové války, počítá se v desítkách miliónů. Odpovídá válčení, agrese a násilí v těchto 65 válkách společným zájmům nás všech? Ne. Bylo to v zájmu jedné, tří nebo čtyř zemí, ale ne všech států….“ Řekl Kaddáfí a v tomto okamžiku roztrhl Chartu OSN…

Inu, jako bych na počátku nepřipomínal Čapkovu pohádku o tom, jak pejsek a kočička pekli ke svátku dort a koho z něho nakonec bolelo břicho kvůli smíchání krvavých konfliktů s frázemi o svobodě, demokracii a lidských právech typu humanitárních bombardování...? Václav Havel – humanitární bombardování…

PS: Mosty a dálnice jsou v USA v havarijním stavu, prostě se rozpadají; v kvalitě infrastruktury se Spojené státy propadly na 25. místo na světě. Donald Trump proto nedávno v Poselství o stavu Unie vyhlásil bilionový program jejich obnovy...

Neví se, zdali se bude týkat i města Reading v Pensylvánii - ocelového srdce Ameriky, v němž však pece zhasly, teď jsou v Číně. Města zchudla, místní se cítí podvedeni a dezertovali k Donaldu Trumpovi. Ten jim přes své klasické žvásty, jak bude Amerika největší na světě, slíbil, že pece zase zapálí. Ale sám kupuje ocel také v Číně, je tam levná.

Někdejší ocelárna v pensylvánském městě Bethlehem (2. listopadu 2016) Autor: Profimedia.cz

Konkurovat nešlo. Čína takhle například zlikvidovala americké hliníkárny: ještě v roce 2000 byla největším výrobcem aluminia Amerika, ale do loňska zvýšila Čína výrobu o 1 200 procent a ceny klesly tak, že výroba se v USA už nevyplatí. Třeba kolem města Hannibal v Ohiu, kde byly hliníkárny, dnes bývalí dělníci, jak to popsala agentura AP, vzpomínají, jak jezdili na dovolenou, kupovali si terénní vozy a motorové čluny. Teď jsou rádi, že si mohou přivydělat posekáním trávy...

Ocelárny, jež město živily, jsou vyhaslé, ocel se teď vyrábí v Číně. Tkalcovny – a to v Readingu bývaly největší v Americe, jsou už v Mexiku. Na Pensylvánii není Reading nijak výjimečné město. Kdyby tam dorazil Islámský stát, radši by táhnul dál. Pomysleli by si, že tuhle díru už vybombardoval někdo před nimi...

Poslední sekundy života sestřeleného pilota. Zvolil hrdinnou smrt (VIDEO)

0
0
ea24
5.2. 2018 Eurasia24

Poslední okamžiky života sestřeleného ruského pilota Romana Filipova byly mimořádně dramatické. Když letec seznal, že jeho situace je bezvýchodná, zvolil smrt hrdiny. Letoun Su-25SM ruských vzdušných sil sestřelili teroristé v provincii Idlib v sobotu 3. února pravděpodobně ruční protiletadlovou řízenou střelou. Pilot se stačil katapultovat, jenže dopadl do oblasti kontrolované radikály, napojenými na Al-Káidu.


Přestože jej obklíčila přinejmenším desítka militantů, Filipov se jim nevzdal, našel si úkryt a bránil se střelbou z pistole.

Když vystřílel několik desítek nábojů a situace se pro něj stala definitivně beznadějnou, namísto vzetí do zajetí zvolil hrdinnou smrt a odpálil pod sebou ruční granát.

V případě, že by se nechal zajmout, čekalo by jej s velkou pravděpodobností mučení a poté exemplární poprava s publicitou, kterou by teroristé zneužili ve snaze povzbudit morálku ve svých řadách a zapůsobit na veřejné mínění v Rusku i jinde v světě.

Ruské ozbrojené síly pak v oblasti provedly mohutný letecký a raketový útok, při kterém zabily okolo třiceti radikálů.



Následující čísla ukazují, jak vážné je to se slovy, že je národ rozdělený napůl? Ta čísla tomu příliš nenasvědčují...

0
0
5.2. 2018   PL,část rozhovoru
Průzkum Lidových novin od agentury Median ukazuje, že část voličů Jiřího Drahoše a nevoličů přijala vítězství Miloše Zemana. 54 procent lidí je totiž podle průzkumu s tím, že Zeman vyhrál, spokojeno a pouze 37 procent spokojeno není. Zeman byl přijatelný pro téměř 45 procent nevoličů, kdežto Drahoš ani ne pro deset procent. Ve světle těchto čísel, jak vážné je to se slovy, že je národ rozdělený napůl? Ta čísla tomu příliš nenasvědčují..

„Většina našich známých ze zahraničí kvituje, že si Miloš Zeman stojí za svým,“ říká oblíbený herec Jan Kuželka s tím, že mu volali například podnikatelé z Vídně, kteří fandili Miloši Zemanovi.

Nakonec opravdu vyhrál Miloš Zeman. Čím podle vás voliče nakonec získal a kde udělal Jiří Drahoš naopak chybu?


Velkou chybou pana Drahoše byla hlavně jeho nezkušenost. A myslím, že mu také hodně nepomohla jeho manželka, která si občas pouštěla pusu „na špacír“, takže mu to hodně uškodilo. A proč vyhrál Miloš Zeman? Ten totiž mluví pořád stejně a lidé vědí, co od něj mají čekat. Slíbil, že bude slušnější… Tak uvidíme. A já mám opravdu pocit, že lidi volili jistoty. Když viděli, že se ten pan profesor v té politice vůbec nepohybuje, tak asi dali přednost Miloši Zemanovi, který je ostřílený politik.

Když jste zmínil paní Drahošovou, tak manželku Miloše Zemana jako první dámu už známe. Která z nich by se vám zdála lepší jako první dáma a proč?


Manželka Miloše Zemana je podle mne taková vyrovnanější, klidnější, moc se do toho neplete... U paní Drahošové bylo vidět, že by hrozně ráda na ten Hrad a že ho bude tlačit za každou cenu. Myslím, že i panu Drahošovi to bylo nepříjemné.

Průzkum Lidových novin od agentury Median ukazuje, že část voličů Jiřího Drahoše a nevoličů přijala vítězství Miloše Zemana. 54 procent lidí je totiž podle průzkumu s tím, že Zeman vyhrál, spokojeno a pouze 37 procent spokojeno není. Zeman byl přijatelný pro téměř 45 procent nevoličů, kdežto Drahoš ani ne pro deset procent. Ve světle těchto čísel, jak vážné je to se slovy, že je národ rozdělený napůl? Ta čísla tomu příliš nenasvědčují..

Dnes jsem někde četl, že i pan Horáček, který podporoval pana profesora Drahoše řekl, že to vůbec není člověk do politiky. A mluvil i o té jeho manželce, která mu hrozně uškodila. A víte, myslím si, že normální lidé respektují vítěze voleb. Že by ho měli přijmout. Proč by měl někdo plivat kolem sebe špínu a zášť kvůli tomu, že vyhrál člověk, kterého nevolil? Jednou zkrátka byl demokraticky zvolený, tak by ho měl každý respektovat jako prezidenta. Oni už to také řekli i někteří opoziční politici, že samozřejmě je to jejich prezident.
Pokračování zde
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live