5.2.2018
Pod sluncem se neděje nic nového; co bylo včera, bude i zítra, historie se opakuje a kdo se nepoučí z frašky, prožije ji jako tragédii. Nebo naopak?
Je užitečné vracet se k pramenům, i kdyby byly kalné.
Vraťme se tedy do doby, na kterou ještě mnozí z nás dosáhnou vlastní pamětí. A když nedosáhnou, dobře jim tak.
Dnes učitelé straší už i prvňáčky bolševismem. Agitaci si nemusí pracně vymýšlet, výstižněji než Hitler to beztak nevyjádří. Samozřejmě s výhradou, že vypustí „Židy“:
„Muselo se s nimi (Židy) zacházet jako s bacilem tuberkulózy, kterým se mohlo nakazit zdravé tělo. To nebylo kruté, když i člověk vzpomněl, že i nevinní tvorové přírody jako zajíci a jeleni museli být zabiti, aby nedošlo k újmě. Proč by tedy měl člověk ušetřit ty zrůdy, které k nám chtěly zavléci bolševismus? Národy, které se nezbaví Židů, zaniknou.“
Ani Evropská unie není třeskutá novinka.
Puzení ke sjednocení kontinentu má jako všecko lidské konání rozmanité či dokonce protichůdné důvody i cíle. Když odhlédneme od dnešní EU, zatím nejblíže byl svaření Evropy do jednoho kusu Adolf Hitler. Nebylo to tak dávno, jak se zdá. Vůbec neuškodí, když se na projekt, který měl učinit Třetí říši sjednotitelkou a neomezenou vládkyní Starého světa, podíváme. Sjednocení se mělo dít ohněm a mečem. Projekt se uskutečnil jen zčásti a jen na několik let. Pozdější sjednotitelé sáhli k jemnějším nástrojům. Ba možno říci, že o nich začali přemýšlet už v době, kdy se Třetí říše sunula volným pádem k zániku. Chuť na Čtvrtou říši však rozhodně ani Německo, ani jeho bývalé soupeře neopustila. Naopak, s jídlem roste chuť.
Názor nechť si každý udělá sám. Pokud najde nějakou podobnost s dneškem, pravděpodobně ho napadne, že podobnost není náhodná.
Historie je matkou budoucnosti. Vlastně ani ne matkou, spíš sestrou nebo nanejvýš sestřenicí.
Válečný zločinec generál Stülpnagel, bývalý velitel německé okupační moci v Paříži, si v lednu 1947 zahrál na Sibylu:
„Němci hospodářsky a biologicky v poměru ke svým nepřátelům druhou světovou válku vyhráli a za 25 let budou s to, zahájit poslední etapu svého boje o světovládu s větší nadějí na úspěch než v roce 1939.“
I poučení z revolučního vývoje možno načerpat v minulosti. H. B. Gisevius píše o lipském procesu s van der Lubbem:
„K tomuto státnímu převratu studenou cestou bylo zapotřebí živé vývěsky, lajdáka, jehož bylo lze fyzicky ukázat ve vší jeho zchátralosti, bylo potřebí nějakého drastického obětního beránka.“
Kdo si vzpomene na Zifčáka, nechť mne ze svých nebezpečných úvah vynechá.
Gisevius jako by byl na Národní třídě v listopadu roku onoho:
„V revolučních dobách může dobré heslo způsobit zázraky.“
Což takhle: „Nejsme jako oni!“?
Nenosí se však dnes, co se nosilo ještě loni. Jasnozřivě předpověděl další vývoj:
„Vítězství nezískali žádní idealisté. Rozhodující úspěch přinesla kompaktní většina a tato teď vyplašená, povykující masa chce teď svoje úroky. ‚Starý bojovník‘ – sociologicky spíše ‚hledač místa‘.
I pochybovači jsou strženi do proudu naděje a radosti. Rozněcující heslo, nový rytmus, lidový způsob mluvy, mladistvě veselý zpěv, vášnivé sliby!
Prapory, diplomy čestného občanství, holdovací telegramy, přejmenovávání ulic.
Celý svět se dělí na padouchy a hrdiny, minulost a věčnost, století nevědomosti a tisíciletí spásy. Platí zlaté pravidlo: revoluce se nejfanatičtěji obracejí proti svým posledním protivníkům.
Kdyby dnes někdo uspořádat z oněch pohnutých dnů zvukovou reportáž, lid by nevěřil vlastním uším, co všechno si tehdy dal namluvit a co všechno sám přitom spolu nahlučel a nazpíval.“
Chybí jen jízda na koloběžce po staroslavném Hradu, ale tu ani jasnozřivý Gisevius nemohl tušit.
Jeho kniha se nicméně čte jako manuál kontrarevoluce:
„O parlamentu se začíná hovořit jako o drahém zpěváckém spolku, protože kromě povinného jásotu je mu dovoleno jen zazpívání obou národních hymen.“
Kdyby Giseviovu knihu Až k hořkému koncičetl Miloš Jakeš, byl by býval oželel osudný víkend na Orlíku:
„V hodinách akutní krize se nikdy nemá chodit na dovolenou. Přítomnost rovná se moc, mnohdy dokonce záchranu života.“
Nezdá se vám, že dnešek vypadl z oka včerejšku?
„Odpůrci režimu – uznaní nepřátelé státu – byli odstraňováni studenou cestou: byli obklopeni kordonem mlčení, a to buď tak, že se jejich jméno nesmělo objevit v tisku a jim samým bylo zakázáno jakékoli veřejné vystupování, nebo že se o těchto zatracencích rozšířila pověst, jako by každý styk s nimi měl pro odvážné přátele nebo známé těžké následky.“
Mazanější vítězové volí osvědčenou taktiku:
„Himmler z taktických důvodů u známějších osobností dával přednost studené izolaci a sám se před všemi lehkověrnými slunil v pověsti člověka velkomyslného, který nechává i uznané protivníky systému pobíhat ‚na svobodě‘.“
Rovněž další rada, zaznamenaná Giseviem, je trvale použitelná:
„Parlamentní aritmetice Hitler napomohl zatčením celé komunistické frakce.“
Vraťme se do protektorátních Čech, nikoli Léta Páně 2018, nýbrž 1944:
Národní politika 21. července horovala: „Buďme všichni Prozřetelnosti vděčni. Ta rozhodla, aby Vůdce své dílo dokončil s úspěchem. Zejména i my Češi. Vždyť i nás národní osud závidí v první řadě na vítězství Říše v jejím boji proti mocnostem temna na západě i východě, hlavně pak na porážce bolševismu.“
Dr. Robert Ley, náčelník německé pracovní fronty, oplýval nápady, jak zvětšit příjmy německých dělníků. Například chtěl vytvořit obrovské loďstvo, složené ze sta zábavních parníků pro dělníky. Snažil se ulevit bytové nouzi vypsáním soutěže na obrovské stavební projekty. To mu jistě slouží ke cti. Dej lidu do držky, dá ti do dížky. V Česku občas i obráceně: Dej lidu do dížky, dá ti do držky.
Napsal také knihu natolik přehnaných chvalozpěvů na Vůdce, že ho uvedl do rozpaků. Hitler dal celý náklad zničit až na jediný exemplář, který zařadil do své osobní knihovny.
Kam se na Leye hrabe Petruška Šustrová nebo autoři písně Závidím vám manžela, paní Havlová!
V norimberském vězení Ley sepsal traktát „Život nebo slávu? Politický rozbor“.
Věnujme mu zvýšenou pozornost:
„Věk národů skončil; začíná věk kontinentů. Jednotlivé národy budou hrát jen podřadnou úlohu; v příštích tisíci letech se rozvine boj o udržení a zachování ras. Adolf Hitler vždycky předvídal toto rozuzlení, věděl, že jestliže Německo podlehne, padne také poslední národ ve smrtelném boji za všechny národy a státy a především za Evropu.
Dva kontinenty ovládají svět – Amerika a Asie, ačkoliv Asie se dočasně skládá ze dvou velkých skupin, z Ruska a z Číny. Považuji Anglii za část amerického kontinentu, neboť bez Ameriky a Ruska by se nikdy nedostala tak daleko.
Uprostřed mezi Amerikou a Asií leží Evropa, která je v současné době ovládána zpola tím a zpola oním činitelem. Bohužel, demarkační čára probíhá středem Německa vzhledem k jeho zeměpisné poloze. ‚Kdo ovládá Německo, ovládá Evropu‘, praví staré přísloví. A v tom tkví jádro celé věci. Proto půjde boj dál, dokud nebude otázka vlády rozhodnuta…
Nejhorší ze všeho je nebezpečí, že jestliže srdce Evropy, Německo, se zastaví, celé tělo začne chřadnout a odumře. Jelikož však něco takového jako vakuum ve světě nebo mezi národy není, zaplavila by Evropu Asie se svými fantastickými populačními možnostmi. Amerika, která je sama nedostatečně zalidněna, by se tohoto osidlování Evropy nezúčastnila a nemohla by tedy o jejím osudu rozhodovat. Mocenský potenciál by se tedy nutně obrátil ve prospěch Asie. Okupace by na věci nic nezměnila. Moc Německa a Evropy v lidech a v energii by byla roztříštěna a asijská moc a asijské obyvatelstvo by je všude nahrazovaly, jak se to děje už nyní.
Velmi významný důvod je to, že Asie má mocnou a dynamickou Ideu – bolševismus. Proti ní nenašly až dosud západní národy rovnocennou obranu. Každý si může myslet o nacionálním socialismu, co chce; ale až dodnes to byla jediná idea, která dovedla sdružit své přívržence pevně proti bolševismu. Jsem přesvědčen, že takový bude vývoj, dokud tomu nebude učiněn konec. Německo – dokonce i dnešní Německo, německý lid – a jeho bývalí západní nepřátelé – Amerika a Anglie, především Amerika – mají stále dosti moci, aby zastavili a zvrátili tento vývoj…
Amerika je nyní beze všech výhrad světovým vítězem a tím i vládcem nad světem. Vzhledem ke své technické a zbrojní převaze má dosti času, aby mobilizovala pro svou potřebu stále existující síly Německa – Evropy a použila jich tak, aby si zajistila svou hegemonii s konečnou platností…
Nacionálně socialistická myšlenka prokázala takovou autoritu, vůdcovství a kázeň, že jí zatím není rovné. Může jí být stále použito. I vůdce svým sebeobětováním může sálat z hrobu mystickou sílu, která bude možná působivější než síla žijícího Adolfa Hitlera. Kdo dokáže využít této síly, bude mít Německo a s Německem Evropu. Neboť získá na svou stranu těch 80-90 milionů Němců; a jelikož myšlenky se nerozdělují podle okupačních zón a moderní zpravodajské prostředky umožňují šíření myšlenek přes demarkační čáry, zaváže si ten, kdo bude jednat tak moudře a tak jasnozřivě, všechny Němce…
Především německá mládež. Neoddávám se žádným iluzím; přidali by se bez výjimky k Americe, kdyby Amerika měla odvahu podniknout tyto kroky. Neboť já znám Němce jako málokdo. Vděčně se chopí americké ruky, která je zachraňuje před zkázou…
Nyní se obracím k tobě, německý lide. Musíš se rozhodnout buď pro, nebo proti, pro Ameriku nebo pro Asii. Nemáš jiné volby…
Asie tě pohltí a zaplaví. Německo a Evropa se stanou součástí Asie. Všechno, co má hodnotu, vše, co je ušlechtilé, bude degenerovat, německý lide… Vůdce odmítl uzavřít jakoukoli dohodu s Asií, protože věděl, že by se Německo utopilo v přívalu. Vážil si, snad i obdivoval Stalina, avšak vždy potřásl hlavou, jakmile někdo nadhodil otázku sblížení… Viděl v Německu hráz, která tento příval zadržuje, a v tom také viděl svůj úkol a své poslání.
Nyní je tato hráz protržena. Ty, německý lide, ji sám nemůžeš znovu vystavět. Amerika ji musí vybudovat, jestliže si přeje sama žít, a ty, německý lid, jí musíš v tom pomoci. Neboť pro tebe a pro Ameriku není jiné možnosti.
Amerika netouží zbavit tě tvé národní individuality. Naopak, musí si přát, aby sis ji podržel. Jednak je Amerika sama z evropské krve – téměř z jedné třetiny je to krev německá – jednak to tvá individualita dodává síly, které Amerika potřebuje pro nastávající zápas s Asií… Čím těsněji spojíš svůj osud s Amerikou, tím bude pro tebe lépe…
Jen tehdy, začneme-li se zabývat vážně tímto problémem, můžeme přikročit k dalšímu – uvést německý lid pod ochranu Američanů a učinit z něho člena amerického společenství…
Tento krok musí být podniknut ve jménu Hitlerově, nikoliv proti němu. Nacionálně socialistická idea – očištěna od antisemitismu – spojena s rozumnou demokracií – je nejhodnotnější věcí, kterou může Německo přispět. Bez této myšlenky je zřízení evropské zdi proti Asii naprosto nemožné. Jedině národní socialismus působí usilovně proti bolševismu…
Akce musí být rozvíjena v naprosté tajnosti. Myslím, že je to především v zájmu americké zahraniční politiky, aby si jejích zásahů nepovšimla Asie příliš brzy. A je také v zájmu Německa, aby bylo používáno této ilegální cesty při stycích s Němci i s těmi, kteří žijí na východě a na jihovýchodě. A pak propaganda ve prospěch Ameriky a pro usmíření se židy bude pronikavější, bude-li mít příchuť ilegálního romantismu. Znám Němce, zejména mládež…
Jestliže se Amerika neujme vedení, ujme se vedení Asie! Německo je bez vůdce; chce-li vůbec žít, a ono chce a musí žít, i kdyby to znamenalo vzdát se poslední a nejvyšší hodnoty – své podstaty – pak se musí o někoho opřít, buď o Ameriku, nebo o Asii. Asie je na pochodu, Amerika musí sáhnout k činům a Německo se musí uchýlit bez váhání a s naprostou důvěrou pod ochranu Ameriky…
V každé válce dosáhla vítězství správná strana. A jelikož jsme byli my, Němci, vedení nacionálním socialismem, tak těžce poraženi, je zřejmé, že jsme neměli pravdu. A jelikož antisemitismus tvořil tak značnou část našeho programu, usoudil jsem, že v tom byla naše velká a těžká chyba.“
Nacistický předseda gdaňského senátu Hermann Rauschning zaznamenal slova předního ideologa „krve a půdy“ Darrého z léta 1932:
„Německo, jak tu dnes je, není biologickou jednotkou. Německo jí bude teprve tehdy, až bude Evropou. Bez moci nad Evropou musíme zakrnět. Německo je Evropa.
Potřebujeme Evropu a její kolonie. Německo je vždycky jen počátek. Žádná evropská země není již celkem. Pro nás je to Evropa. Kdo ji vyhraje, vtiskne pečeť příštímu věku. My jsem povoláni. Nepodaří-li se nám to, zanikneme, jako zajdou všechny národy Evropy.
Železné jádro, ústřední velký stát uprostřed; Čechy, Morava, Rakousko jako jeho integrální součásti; potom věnec malých a středních nesamostatných státních útvarů; to je kostra německé veleříše. Baltské státy, střední, na nejužší etnografické hranice ořezané a od východního moře odříznuté Polsko, větší Maďarsko, Srbsko a Chorvatsko rozložené ve své součásti, zmenšené Rumunsko, Ukrajina sestavená z několika samostatných složek, jihoruské, kavkazské státy: to je budoucí spolková říše, která by dala Německu základ jeho moci. Na severovýchodě pilíř Finsko, na jihovýchodě pilíř Gruzie. Vše však jednotně udržováno společnou armádou, společným hospodářstvím i měnou, společnou zahraniční politikou.
Ale to vše by zůstalo bez budoucnosti a jako pouhý efemérní útvar, kdyby zde nebyla prováděna plánovitá populační a depopulační politika. Velikým nebezpečím pro bílou nordickou rasu je velká biologická plodnost východoslovanského člověka, který jako vše méněcenné nahrazuje nedostávající se kvalitu kvantitou, to jest značnou plodností svých žen. Agrárním bolševismem poválečné doby, to jest rozdělením latifundií na drobné rolníky, tato plodnost ještě povážlivě stoupla. Znamená to, že je nutno slovanské malé zemědělce znovu odpoutat od hroudy, nadělat z nich dělníky bez majetku, aby jejich plodnost poklesla. Znamená to převést zemědělskou půdu v největším rozsahu do rukou německé panské vrstvy. Velkostatkářem může být v celém východním prostoru jen Němec. Sedlák jiného kmene musí se stát opět dělníkem, zemědělským kočovním dělníkem i pro říši a nevyučeným dělníkem průmyslovým…
Je nutno mít odvahu k analfabetismu právě tak jako k pohanství. Ideál všeobecného vzdělání je dávno překonán.
Jen když vědění opět získá charakter tajné vědy a nebude obecně přístupné, bude opět moci zaujmout tu funkci, kterou normálně má, totiž být prostředkem k ovládnutí lidí.“
Hitler vývody věrného palatina rozvedl:
„Jen jedno, moji stoupenci, musíte mít stále před očima. Nebudeme nikdy dělat velkou politiku bez pevného, ocelově tvrdého jádra moci uprostřed. Jádro osmdesáti nebo sta milionů soustředěně sídlících Němců! K tomu jádru náleží Rakousko. To je samozřejmost. Náleží však k němu také Čechy a Morava a náleží k němu západní oblasti Polska až k jistým strategickým hranicím. Náleží k němu však také baltské státy, které měly po staletí tenkou hořejší vrstvu německou. Ve všech těchto oblastech bydlí dnes převážně cizí národní kmeny. A bude naší povinností, chceme-li založit svou veleříši pro věčné časy, tyto kmeny odstranit…
Čechy přesadíme na Sibiř nebo do oblastí volyňských, vykážeme jim rezerváty v nových spolkových státech. Češi musí pryč ze střední Evropy. Dokud tam budou, budou vždy ohniskem husitsko-bolševického rozkladu.
Kdo bude v budoucnosti vykonávat namáhavou a špinavou práci, již bude vždycky zapotřebí v každé národní společnosti, spočívající na práci? Má snad být ponechána některá část našeho německého lidu pro takové otrocké služby? Řešení je v tom, že přikážeme k této otrocké službě cizí evropské kmeny, Poláky, Čechy, Židy, Italy a tak dále.“
Dnes není nutno stěhovat Čechy ani méně cennější národy hned na Sibiř, zvláště když zatím není volná. Postačí, když budou zručně a hlavně lacino montovat.
Ale nechme Vůdce dokončit myšlenku:
„Nejde tu o to, vytvořit zde takovou pokojnou Panevropu v malém, s dobrým strýcem Německem uprostřed, který by svým studujícím synovcům příjemně krátil dobu studií. Nebudeme krmit ve velkém své vlastní dědice. Nýbrž jednou provždy je nutno pro germánskou Evropu vytvořit věčně platné politické a biologické základy. Moji stoupenci, my v prvé řadě nemyslíme hospodářsky. Potřebujeme samozřejmě pšenici, olej a rudu těchto zemí. Nač myslíme, to je zbudovat své panství na věčné časy a tak je zakotvit, aby bylo zabezpečeno na tisíciletí…
I my budeme důslední a širokým masám poskytneme dobrodiní analfabetismu…“
To se už bezmála podařilo. Zbytek dokončí inkluzivní školství.
Zapřáhnout se musí i náboženství. Vlastně spíš přepřáhnout.
„Z Ježíše nemůžete udělat árijce, to je nesmysl… Co dělala katolická církev, když pohanům vštěpovala svou víru: udržet, co se udržet dá, a dát tomu jiný výklad. Půjdeme nazpět po této cestě: velikonoce nejsou již zmrtvýchvstání, nýbrž věčné obrození našeho národa, vánoce jsou narozeniny našeho spasitele: ducha hrdinství a svobody našeho národa… Nahradíme kříž naším hákovým křížem… Až budu mít mládež, ať se staří belhají do zpovědnic. Ale mládež, ta bude jiná. Za to ručím…
Naši rolníci nezapomněli na svou vlastní víru. Ta ještě žije. Je pouze zakryta. Položila se na ni křesťanská mytologie jako vrstva loje. Konzervovala tak samotný obsah hrnce…“
A co nedokončí hákový kříž, dorazí islámský půlměsíc.
Konečně přijde Hitlerův náčrt Evropské unie:
„Doprostřed postavím ocelové jádro velikého Německa, ukutého v nerozbornou jednotu. Rakousko, Čechy a Morava, polský západ. Blok sta milionů, nezničitelný, bez trhliny a bez cizích národností. Pevný základ našeho panství. Pak východní spolek. Polsko, baltské státy, Ukrajina, Povolží, Gruzie. Ovšem spolek, ale nikoli rovnoprávný partner, rozumějte dobře, spolek pomocných národů, bez armády, bez vlastní politiky, bez vlastního hospodářství. A nepomýšlím na to, že bych měl činit nějaké ústupky na základě citovém. Dejme tomu obnovit Maďarsko. Nečiním žádného rozdílu mezi přáteli a protivníky. Doba malých států minula. Také na západě. Západní spolek. Holandsko, Flandry, severní Fransko. Severní spolek. Dánsko, Švédsko, Norsko…
Německo a Rusko se neuvěřitelně doplňují. Jsou přímo stvořeny jeden pro druhého. Ale právě v tom tkví pro nás nebezpečí, že budeme vysáti a jako národ se rozplyneme. Všimli jste si, jak Němci, kteří byli dlouho v Rusku, nemohou být již nikdy Němci? Nesmírný prostor je fascinoval. Vždyť Rosenberg je jen proto proti bolševikům, protože mu znemožňují být Rusem…“
A teď, soušky učitelky, pozor!
„Nejsem jen překonavatelem, jsem také uskutečňovatelem marxismu, jestliže to, co chtěl a co v něm bylo oprávněné, svlečeme z jeho židovsko-talmudské dogmatiky…
Nemohou být dva vyvolené národy. My jsme národ boží. Neříká to vše?“
Doufám, že říká. Moudrému napověz, hloupého kopni. Ale prosím rychle, než bude pozdě!
