Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

Jak může být někdo tak drze samolibý a říct, že voliči jsou dobří jen k odhlasování vstupu do EU! Otázka referenda je nezpochybnitelná, vypěnila ekonomka Šichtařová

0
0
Markéta Šichtařová 
11.2. 2018   PL
Ekonomická sebevražda a Česko uvrhnuté do doby temna. I taková varování vysílají ekonomové z obav, že by důsledkem jednání o podpoře vlády Andreje Babiše mohlo být referendum o EU.
Analytička uznává, že jakkoliv je opuštění EU náročnou operací, případný Dublin IVpovažuje za mimořádně nebezpečný politický experiment.  Je pro ní za hranou únosnosti!
 Podle Markéty Šichtařové by bylo strategičtější uskutečnit referendum tak za tři, čtyři roky, abychom věděli, jak dopadl Brexit a jak dopadnou francouzské úvahy o případné vícerychlostní Evropské unie. Analytička uznává, že jakkoliv je opuštění EU náročnou operací, případný Dublin IV je ještě mnohem větším problémem. Případné vystoupení by mohlo být snadné, pokud by tvrdé jádro v čele s Francií a Německem nebylo mstivé, ale racionální.


V reakci na to, že při vyjednávání o podpoře druhé vládě Andreje Babiše se schyluje ke shodě na uzákonění referenda, zazněly hodně dramatické výroky ohledně zpochybňování členství Česka v EU. Naše případné vystoupení by se prý dalo přirovnat k dobrovolné amputaci ruky, šlo by také o ekonomickou sebevraždu, Česko by se ocitlo v pozici Běloruska a nikdo rozumně uvažující prý nemůže chtít českou ekonomiku závislou na exportu uvrhnout do doby temna. Měli by si politici tato aktuální vyjádření a varování ekonomů vzít k srdci a přestat si hrát s ohněm, tedy s myšlenkou na referendum o našem setrvání v Evropské unii?

Když lid mohl rozhodovat v referendu o vstupu do Evropské unie, má taky právo rozhodnout o vystoupení z EU. Vlastně když nad tím tak přemýšlím, sotva nacházím jiné téma, pro které by se referendum hodilo, všechno ostatní jsou prkotiny. Bylo by koncem demokracie „dovolit“ lidem odhlasovat vstup do EU, ale „zakázat“ jim odhlasovat vystoupení, nota bene když podmínky EU se po Lisabonské smlouvě zásadně změnily. Takže jedna věc je ligitimita referenda – ta je v této otázce nezpochybnitelná.

Jiná věc je, zda je „šikovné“ o členství v EU hlasovat právě teď, když ještě nevíme, jak přesně dopadne Brexit, ani když nevíme, jak dopadnou francouzské úvahy o případné vícerychlostní EU. Umím si totiž představit, že znalost odpovědí na tyto dvě otázky by mohly u mnoha lidí změnit jejich názor na to, jak hlasovat, zkrátka nehlasovali bychom natolik naslepo. Asi by tedy bylo mnohem strategičtější referendum vypsat s dostatečným časovým předstihem a uskutečnit jej třeba za tři-čtyři roky. Ostatně i referendum v Británii se plánovalo roky.

Poslanec Václav Klaus mladší v rozhovoru pro TV Echo prohlásil, že pokud projde proti vůli České republiky reforma azylové politiky Dublin IV, která počítá s permanentním přerozdělováním azylantů v krizových situacích, tak by bylo na čase uvažovat o referendu o členství v Evropské unii. Ve světle nejrůznějších socializačních opatření, kontrol, buzerace toho, jak lidi mají, nebo nemají žít, ekologických doložek, mu Dublin IV připadá jako něco, s čím už bychom se smířit neměli.
Odpůrci referenda o EU ale tvrdí, že běžný volič nemůže mít dostatek informací, a proto by o něčem tak závažném rozhodovat neměl. Nebyla by ta volba nakonec mnohem jednodušší, tedy mezi prosperitou v EU a bezpečím mimo ni, na což by si lidé názor asi uměli udělat?

Opět se vracíme k vaší první otázce. Jak může někdo být tak drze samolibý, že si může troufnout říct, že voliči jsou dobří leda tak k tomu, aby odhlasovali vstup do Evropské unie, ale už nejsou hodni toho hlasovat o setrvání?

A mimochodem – já mám stejný názor na Dublin IV. I já jej považuji za mimořádně nebezpečný politický experiment. I pro mě je za hranou únosnosti.

A nenechte se mýlit, já případné opuštění EU vůbec nezlehčuji. Nikdy jsem neřekla, že by to bylo snadné. Ono by to snadné být mohlo, kdyby „tvrdé jádro“ Evropské unie v čele s Francií, Německem, Lucemburskem a spol. nebylo mstivé, ale bylo racionální. Proto také jsem pro vypsání referenda až poté, co budeme v některých otázkách moudřejší, a předesílám, že rozhodně to není černobílá věc. Bohužel jsem toho názoru, že jakkoliv je opuštění Evropské unie náročnou operací, případný Dublin IV je nejspíš ještě mnohem větším problémem.Pokračování na PL

„ Nebezpečný nesmysl“

0
0
11. 2. 2018      BayernKurier
Evropská komise chce reformovat smlouvu Dublin. Za azylové řízení již nemají být zodpovědné země prvního přijetí, ale také země EU, ve kterých již žijí příbuzní uchazečů o azyl. Spolková vláda je znepokojena... Je to žhavé téma. Ve které zemi mají být zpracovány žádosti o azyl, dosud řídí Dublinská smlouva, podepsaná v roce1990,která vešla v platnost v roce 1997. Je to v první zemi příjezdu. Zde se musí zjistit identita, a musí se na ní trvat, včetně otisku prstů. Pokud se naplní vůle Evropské komise, bude vše jinak.


Žádné důsledné zjišťování identity


Neboť vzhledem k současným migračním trasám přes Egejské moře nebo ze severní Afriky do Itálie přináší ustanovení Dublin z roku 1990 zemím jako Řecku a Itálii velkou zátěž. Což je opět důvodem k tomu, že Řecko a Itálie netrvaji vždy na zjištění identity migrantů formou otisku prstů a nechávají je rádi táhnout dál.

Problém EU se smlouvou Dublin je zřetelný , když jen samotná Francie v prvních šesti měsících minulého roku zahájila 34 523 řízení Dublin, tedy zpětné posílání do země prvního příjezdu – většinou přes hranici do Itálie. O tom informuje pařížský deník Le Figaro. V Calais, jak uvádí noviny, bylo při zkoumání statutu Dublin u 5676 migrantů zjištěno, že 62% z nich odmítlo si nechat sejmout otisky prstů, aby nebyli jen tak posláni zpět do země , kam prvně přicestovali.

Reforma Dublinu
Chaotická, nepřehledná situace, která vedla nyní EU – komisi k záměru Dublin reformovat. Nový azylový systém má být schválen do konce června. Příslušný výbor Evropského parlamentu již schválil návrh.

Podle plánů EK a EP se v budoucnu mají uchazeči o azyl rozdělovat podle kvót do jednotlivých zemí EU. Kromě toho již nebude za azylové řízení zodpovědná země prvního přijetí, ale pravděpodobně ta země, ve které již žijí rodinní příslušníci uchazeče o azyl. Což automaticky přivede do zemí EU velmi mnoho nových azylantů – Německo, Rakousko, Švédsko.

Spolková vláda je znepokojena


Výhled do budoucna nyní znepokojil spolkovou vládu, zejména spolkové ministerstvo vnitra. Týdeník Spiegel nedávno citoval státního tajemníka CDU na spolkovém ministerstvu vnitra Ole Schrödera: „ Když každý z 1,4 miliónu lidí, kteří od roku 2015 požádali v Německu o azyl, se stane klíčovou osobou pro nově příchozí migranty v EU, pak se budeme bavit o počtech ve zcela jiných dimenzích, než kdyby došlo ke spojení rodin.

V dopise frakci Evropského parlamentu varují i spolkoví poslanci za CDU a CSU : „ Jednání o společném evropském azylovém systému nesmí v žádném případě vést k tomu, že se už tak beztak asymetrické rozdělení zátěže ještě více prohloubí.“

Méně přistěhovalců do Německa
Nedorozumění, uklidňuje ze Strassburku předseda frakce Evropského parlamentu a vicepředsedající CSU Manfred Weber: „

Ve frakci je jasné,že nová ustanovení Dublinu musí vést k méně přistěhovalectví do Německa a Evropy. „ I následné přistěhování rodin se bude realizovat jen v rámci kvóty a národních ustanovení.“ Weber dále říká: „ Co se nesmí přihodit, je, že následné přistěhování rodinných příslušníků uprchlíků, kteří jsou již v Evropě, bude fungovat podle osobních zájmů. To by bylo nesolidární a přineslo by to zátěž jen malému počtu zemí.“

Součástí konceptu Evropského parlamentu je, „ že když země, jako Německo, již svou kvótu splnilo, nemusí již přijímat další nové uchazeče o azyl“, zdůrazňuje v rozhovoru pro deník Die Welt i evropská poslankyně za CSU Monika Hohlmeier. Dokonce by pak uprchlíci z Německa mohli být přerozděleni do jiných zemí EU. Hohlmeier: „ Přistěhování rodinných příslušníků nad rámec kvóty nebude.“

Úzký pojem rodina

Podle představ EP „ nemá přistěhování rodinných příslušníků platit pro ekonomické migranty a osoby ohrožující druhé, jen pro ty, kteří se již nacházejí na území EU. Nejde tedy o přistěhování rodin ze Sýrie "Neboť u přistěhování rodin z třetích států je právní ustanovení EU velmi úzké a platí výhradně pro uprchlíky podle Ženevské konvence pod ni nespadají uprchlíci před občanskou válkou.“

CDU a CSU se ve Strassburku zasazují o velmi úzký pojem rodiny, zdůrazňuje Hohlmeier. I nadále mají platit za rodinu „ rodiče, svobodné nezletilé děti. Problémem je, že SPD, Levice a Zelení schválili většinou hlasů ve výboru EP daleko širší pojem rodiny, která zahrnuje i dospělé a vdané/ženaté sourozence. Hohlmeier: „ To by mohlo být podnětem pro přivedení celých klanů do Evropy. „ Ale nezůstane jen při tom, myslí si europoslankyně z Horních Franků. „ Tento nebezpečný nesmysl se zákonem v takové podobě nestane, v to věřím.“

Pro novou republiku vybrala a přeložila Mgr. Zdeňka Holešová

Rostislav Iščenko: pokud se Ukrajina rozpadne, USA si myjí ruce

0
0

Grigorij Pavlodubov
11. 2. 2018     zdroj
Oblíbený ukrajinský expert, politolog Rostislav Iščenko okomentoval návštěvu Julie Tymošenkové v USA k zúčasti na Národní modlitební snídani. Podrobnosti sdělila agentura Ukraina.ru. Politolog vysvětlil, že ukrajinskou situaci režírovali Obama a Clintonová v naději, že budou realizovat své zájmy. Pro současného amerického prezidenta Donalda Trumpa je však Kyjev naprosto nezajímavý stejně jako poblémy v zemi.


Rostislav Iščenko konstatoval, že Tymošenková může klidně přicestovat na modlitební snídani do USA, a dokonce s ní i někdo promluví. V principu se v Americe bude mluvit i s Bojko, ba dokonce i s Ljovočkinem. Jde přece o to, že Washington je vždy připraven diskutovat se všemi uchazeči o ukrajinský trůn.

Podle politologa jsou si ve Spojených státech dobře vědomi toho, že kterýhokoliv ukrajinský politik, který se dostane ke "kormidlu moci", bude proamerický. Jiní v Kyjevě vlastně nejsou. Proto jsou Američané lhostejní k vnitřním nepokojům a svárům elit - je jim jedno, kdo koho sní a v jakém pořadí.

Iščenko je přesvědčen, že lhostejnost USA je tak velká, že pokud se Ukrajina rozpadne, USA si jednoduše myjí ruce.

Politolog vysvětlil, že ukrajinskou situaci režírovali Obama a Clintonová v naději, že budou realizovat své zájmy. Pro současného amerického prezidenta Donalda Trumpa je však Kyjev naprosto nezajímavý stejně jako poblémy v zemi. A Evropa dnes také nechce být zodpovědná za ukrajinského vůdce Petra Porošenka.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Mediální sterilizace masové zábavy aneb Případ Mennel Ibtissemové

0
0
Mennel Ibtissemová
Václav Umlauf 
12.2.2018 E-republika
Jednorozměrný konzument musí kolem sebe vidět simulákrum světa, který představuje základní kulisy jeho každodennosti. V oficiálním showbyznysu a sportu se proto provádí důkladná ideová sterilizace, aby konzument dostal to, co mu korporátním právem patří.


Začněme citací ze staršího článku Korporátní miškaři a globální kastráti, který ukazuje důležitý mechanismus sebesterilizace střední třídy.

Korporátní miškaření a banksterské nunvářství jde v dnešní zpitomělé době provozovat celkem snadno. Stačí zrušit ve společnosti všechny klíčové diference, které utvářejí základní sociální vazby. Pak necháte vládnout jen peníze, které vůbec žádné podstatné diference nevytvářejí, protože peníze jsou samy o sobě jen nástrojem směny. Médium má za úkol nikoliv vytvářet diference, ale naopak mezi nimi zprostředkovávat. Marx dobře viděl, že v novém typu společnosti přestal kapitál fungovat jen jako médium směny. Od 19. století změnil kapitál ideologickým miškařením vědomí lidí tak, že přestaly být vidět základní třídní diference. Tímto ideologickým vykleštěním lidské mysli vznikl epochálně nový typ tzv. „kapitalistické“ společnosti. Marx to myslel jako nadávku, tak dávám slovo “kapitalismus” do uvozovek. Ale korporátní nunváři jsou dnes na jeho analytický výtvor náramně hrdí a Marxovu nadávku používají jako posvátné zaklínadlo.

A nyní se podívejme, jak tato sterilizace běží v praxi. Střední třída se úspěšně domohla statutu ideologického vykleštěnce, kterého Marcusova slavná kniha popsala termínem Jednorozměrný člověk (1968). Opět citujme klíčovou část z výše uvedeného článku Wikipedie.

Industriální společnost je dle autora vrcholně represivní. Represivita prý dosahuje takového stupně, že proměňuje svobodu v nástroj ovládání. Tzv. svobodná volba v rozmanitosti zboží a služeb neznamená podle Marcuseho svobodu, jestliže toto zboží a služby udržují kontrolu nad námahou a strachem a udržují tak odcizení. Konzumní rafinovanost se pak projevuje i iluzí vyrovnávání třídních rozdílů. Ve skutečnosti jde jen o kulturní unifikaci nadiktovanou masovými médii. Jde jen o ukazatel účinnosti sociální kontroly, tedy míry, v níž se manipulovaná individua podílejí na uspokojování potřeb, jež slouží uchování statu quo. Sociální kontrola je totiž zakotvena v nových potřebách, které společnost vytvořila. Tato kontrola je tak hlubinnou, že omezila i individuální protest.

A nyní máme k dispozici všechny potřebné pojmové nástroje a popis sterilizačních mechanismů, které běží v západních idelogicky vymiškovaných médiích. Tak se podívejme na jeden případ z Francie.



Mennel Ibtissemová, francouzský popový hit ze Sýrie

Na estrádě francouzského veřejno-právního kanálu TF 1 běží již notoricky známá písničkářská soutěž amatérů, kteří se se představují publiku a známým hvězdám popu. Mennelová předvedla známý hit Hallelujah od Léonarda Cohena ve vlastní úpravě.

Jak je vidět, tak tato dáma zpívat umí a profesionálové to poznali zhruba za 5 vteřin. Mennelová si upravila svůj arabský vzhled do evropské podoby, aby na bělošském a evropském mainstramu neprovokovala. Ale názory si rozhodně nechala syrské. Angažovaná zpěvačka patří k emancipovaným Syřankám-muslimkám, které v této zemi vznikly za vlády Asadova arabsky-liberálního režimu, který ovšem nemá evropský rozměr. Podívejte se na tři starší příklady takových zpěvaček z Afghánistánu a z Blízkého východu.



Mennelová názorově patří k ženám angažovaným v Muslimském bratrstvu, které Asad ničí jako teroristickou organizaci společně se Západem a egyptskými generály v Egyptě. K tomu náš starší článek ze série Fakta o Egyptě. Video o angažovaných feministkách v Muslimském bratrstvu Egypta už YouTube pochopitelně odstranil v rámci nového typu cenzury, o níž jsme nedávno psali (Výzva k mezinárodní alianci proti cenzuře Internetu). Pak je jasné, že tak pestrobarevná zpěvačka musí být patřičně ideologicky sterilizována, aby mohla vystupovat ve Franci, která rozvrátila Libyi a podporuje teroristy v Sýrii. Mennel Ibtissemová se stala mediálním “případem” proto, že se sterilizovat nedala a byla ze soutěže amatérů na TF 1 vyloučena. Natočeno je už 70 % pokračování popové soutěže a bez této zpěvačky je pořad stejně sterilní jako zimní OH bez vyloučených Rusů. Mezitím ale WADA dala jiným sportovcům na doping razítko. Takže cca 30 % severských a německých sportovců má “astma” a bere doping úplně legálně. Tak se upravuje sportovní a mediální realita pro televizní lid.


Názory Mennel Ibtissemové

Ty jsou celkem jasně dané její příslušností v syrské větvi angažovaných feministek v Muslimském bratrstvu. Izrael podporující terorismus je pro ni zločinecký stát, viz poslední extempore sestřeleného izraelského F-16 po napadení výsostného území Sýrie. Ale totéž tvrdili Američané, kteří utekli během Vietnamské války do Kanady, aby se nepodíleli na zločinném vraždění civilistů jako v My-Lai. Dále je pro ni teroristickým státem i Francie za známou podporu terorismu v zemích Blízkého východu a zejména v Sýrii. O tom byla a jsou naše “Fakta o Sýrii” a další články o proxy-válkách Západu a USA na Blízkém východě a jinde ve světě. Mennel Ibtissemová byla vyloučena z mainstramové estrády za tyto dva starší tweety, které uvádím v plném znění.



Tento tweet je z roku 2016 (!) a reaguje na teroristický atentát z Nice. Ibtissemová nemá ráda, když z ní někdo dělá blbce. Prakticky po každém útoku atentátníka za Západě se s ním najde i jeho pas, aby bylo možno určit jeho totožnost. Je zbytečné připomínat, že krvavé atentáty v Sýrii na školy s dětmi jsou úplně anonymní a dokonce se k takovému svinstvu nepřihlásí ani teroristé jinak sponzorovaní Západem. Druhý tweet ze stejné doby je neméně slavný.




Takže “skutečný terorismus dělá francouzská vláda”. Ale to my přece dobře víme a celou dobu o tom píšeme. Macron nyní oficiálně přiznal, že rozvrácení Libye (za pomoci teroristů) prý byla chyba. Bodejť, když Francouzi a Italové nemohou prakticky zadarmo krást ropu a plyn, protože země se ocitla v naprostém chaosu a anarchii. A pašeráci s uprchlíky do EU mají zlaté povolání a představují nejdynamičtější průmysl Libye. Ani podporu Francie pro wahabistické teroristy Saúdů a Katařanů v Sýrii není třeba připomínat. To přece ví každý Syřan.


Mechanismus mediální sterilizace

Ptejme se logicky a nutně. Proč dva tweety z roku 2016 mají mediální dopad až v roce 2018? Představují pokus, jak zastavit pěveckou kariéru této nadané a zcela samostatně myslící Syřanky ve Francii. Do oficiálního show-byznysu patří ideologičtí kastráti, jež se nechali vymiškovat mediálními manipulátory, kteří tlačí káru a zájmy jednoho procenta. Této skupině patří stát a tím i veřejnoprávní média. U nás teď vyletí z TV manipulátorská parta hic kolem P.xDvořáka a spol. Odcházejí staré peníze nakradené za Klause a spol. a přicházejí nové svěží kapitalistické peníze nakradené za Babiše a spol. Je to stejné jako v Rusku za Jelcina a za Putina. Viz náš článek I boháči občas spláčí nad výdělkem. Tato velká změna se neobejde bez mediálních otřesů ve veřejnoprávní telce a rozhlasu. Tak alespoň v oficiálním show-byznysu a sportu se musí provést důkladná ideová sterilizace. Ve Francii ještě nutněji a přísněji než v Česku, protože Francie patří mezi podporovatele organizací, které jsou syrskou vládou označeny jako teroristické. A také se francouzské zbraně a spojovací zařízení v teroristů skutečně našlo, včetně izraelské a americké speciální výzbroje.

Jednorozměrný konzument musí kolem sebe vidět simulákrum neexistujícího světa, který představuje základní kulisu jeho každodennosti. Politika EU a USA je v troskách a vedou ji naprostí diletanti a pitomci. Tam už dělají kulisu jen presstituti a pisálci prodaní za peníze anebo z nějakých dosti pochybných ideologických důvodů. Většinou jde o staré lidi z naší hloupé a obelhané generace, kteří nemají dost odvahy, aby si na stará kolena přiznali, že jsou hlupáci a že je jedno procento královsky obelhalo a zneužilo. Ale užiteční idioti byli a jsou třeba za každého utlačovatelného režimu. Jenže pestrobarevná a zajímavá Syřanka Mennel Ibtissemová k nim odmítla patřit, alespoň prozatím. Pak je její místo jen na neoficiální muzikální scéně, o níž jsme už také několikrát psali. Viz stručný přehled zajímavých kapel v těchto článcích.

Vždy a všude platí, že všechny najednou nelze ani koupit ani obelhat. Pak je nutná represe, což nyní v měkké formě provádějí globální korporátní média a veřejnoprávní kanály, které si platíme svými koncesionářskými poplatky.

- - -

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 500 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Související články:
 

Kronika DLR a LLR: úder na Donbasu ve třech směrech; bylo odhaleno vojenské tajemství - Ozbrojené síly Ukrajiny (OSU) vyzbrojují domobranu

0
0

Jelena Bystrova
12. 2. 2018       zdroj
DLR, nejnovější zprávy. Včerejšek nebyl pro armádu DLR jednoduchý vzhledem k častějším útokům ukrajinské armády. Ukrajinští vojáci podnikli řadu dalších pokusů o proražení obranné linie lidové republiky a zaútočili na pozice ve třech směrech: Doněcku, Gorlovky a Mariupolu. Celkově bylo za den příměří porušeno jedenáctkrát, oznamuje Newinform.


Proti domobraně byly nasazeny obrněné transportéry, bojová vozidla pěchoty, velkorážní minomety a granátomety. Rozvědka DLR zaznamenala příchod Minskem-2 zakázaných těžkých zbraní. Podle informací domobrany bylo na hraniční čáře zjištěno několik desítek tanků T-64, samohybných houfnic Gvozdika, protitankových děl Rapira.

Nehledě na všechny útoky nebyly ukrajinské silové struktury schopny splnit určené úkoly. Vojáci DLR zablokovali ukrajinským vojenským strojům možnost postupu a nevydali své pozice.

Ukrajina - Donbas, nejnovější zprávy. Ukrajinští vojáci byli usvědčeni z dodávání zbraní domobraně Donbasu. Podle kanálu Telegram WarGonzo prodávají vojáci OSU odstřelovací pušky vyrobené na Západě domobraně DLR.

Jde o zbraně, které NATO dodává na Ukrajinu, konkrétně o finskou pušku Sako TRG-42.

Domobrana informovala, že odstřelovací pušky je možné u speciálních sil OSU získat za 7000 dolarů. Jako důkaz kanál zveřejnil snímek vojáka lidové republiky Donbasu s touto puškou.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Zběsilé útoky na Okamuru: Naši věznitelé dostali poprvé strach. Děs z referenda je přímo mýtický. Cikánský, nebo slovanský holokaust? Národ i stát je možné uchovat. Jak na Druhé obrození? Tady jsme doma MY!

0
0
Petr Hájek
11. 2. 2018  ProtiProud

Petr Hájekvidí za probíhající kampaní proti Tomio Okamurovi hrůzu politického a mediálního kartelu Páté kolony z naší možné svobody a přes všechen ten hluk a pološero tuší na konci tunelu záblesk světla 


 



Vzteklé povolební pokřikování na prezidenta Zemana aktuálně poněkud ochabuje, a současně plynule přechází do vzteklého předvolebního pokřikování na Tomia Okamuru. Nejvíce se pochopitelně činí trpaslíci, kteří se s odřenýma ušima protlačili do sněmovny. Protože ovšem právě oni mají přímou linku do tzv. veřejnoprávních a s nimi propojených (stále více trpasličích) Bakalových médií, jsou jejich nenávistné výkřiky zesilovány, až uši zaléhají.

Naštěstí jejich moc už není taková jako ještě před pár lety. Většina veřejnosti jim nevěří, nebo je už vůbec nesleduje. Soudruzi z Kavčích hor a českého rozhlasu mezitím bojují o svobodu slova. Tím se míní svoboda šířit pomluvy, propagandu a lži o politických a mediálních konkurentech Kavárny (viz kauza Kroupův klan). Neumějí to ovšem jinak než po bolševicku: kdo nejde s námi jde proti nám, je to fašoun či Putinův agent. Je třeba ho umlčet, poslat do vězení, nebo přímo na věčnost. Jako novináře Karla Slezáka, který se jejich hyenským bojůvkám postavil – a byl vzápětí k smrti uštván novinářskou smečkou Kavárny.

S Okamurou to ale tak jednoduché mít asi nebudou. Jednak je podstatně mladší, především však má za sebou více než půl miliónu lidí, kteří jeho SPD poslali do sněmovny v dosti silné pozici. A tak naším veřejným prostorem prozměnu opět bouří „skandál“ o údajném „popírání holokaustu“ ve sběrném cikánském táboře v Letech. Ale především se v médiích – tak pevně jako ještě nikdy předtím – usídlilo slovo referendum: jeden ze základních pojmů politického programu Okamurovy Strany přímé demokracie.


Tři v jednom


Lety jsou odpudivý evergreen, který politicky korektní snipeři vytahují, kdykoli je potřeba odstřelit politického soupeře. Okamura se jim před zaměřovače připletl tím, že vznesl legitimní otázku na absurdní stovky miliónů, za něž Sobotkova vláda s lidoveckým „ministrem Sudeťáků a jejich kultury“ Danielem Hermanem vykoupila tamní zemědělský provoz, aby k dosavadnímu pietnímu místu mohla vybudovat za další milióny velký „památník cikánského holokaustu“. Ani slovo proti každé jediné oběti nacistů. Avšak na desítky a stovky podobných zařízení z dob německého protektorátu po celé naší zemi si ani nevzdechla, přestože tam se skutečně vraždilo, nikoli „jen“ umíralo na tyfus.

Naše berlínsko-bruselská Pátá kolona kavárníků zaržála a rozjela kampaň. Velmi se podobá té, která zrovna v té chvíli bouřila proti Polsku, jež nechce připustit, aby se v souvislosti s německými koncentráky na jeho území mluvilo o „polských koncentrácích“. Snaha vytvořit dojem, že německá zvěrstva byla ve skutečnosti „internacionální“, že vinu nesou také občané z okupovaných zemí Hitlerovy Nové Evropy, je již dlouho součástí hnusné propagandistické mytologie Merkelové Nové Evropy. Útok na Okamuru s tím bezprostředně souvisí.

Hermana sice voliči vyprovodili z politiky, ale jeho bratři z KDU převzali onu zapáchající štafetu. Nyní chtějí odvolávat Okamuru z postu místopředsedy poslanecké sněmovny, neboť prý svými výroky popíral cikánský holokaust. Že se stejně vehementně neberou za „slovanský holokaust“, jehož rozměry a důsledky byly nekonečně strašnější – a o němž se vůbec nemluví?

Jako člověk, jehož otec a babička trpěli ve skutečných koncentrácích, aniž byli židé či cikáni, bych to docela ocenil. A nebyl bych jistě sám. Jenže lidovci plní internacionální zadání bratrů Bavorů. A v tomto případě se podařilo současně dostat do jednoho „fake“ balení Okamuru, německé zájmy na „úpravě“ historie a zviditelnit polomrtvou Bělobrádkovu a Bartoškovu partaj. Tři v jednom, no nekupte to!


Hrůza z lidového hlasování


Avšak přece jen to hlavní, co předseda SPD do naší reality v posledních dnech přinesl, je onen „strašák, který obchází Evropou“: referendum o setrvání či opuštění Evropské unie. Nebylo zbytí. Babiš totiž stále ještě musí s Okamurou jednat, přestože ho nesnáší. Nikoli z ideových důvodů – o něčem tak hloupém velký Andrej neuvažuje, ani když sní – ale protože pouze SPD pro něj představuje jedinou reálnou hrozbu v podzimních senátních a komunálních volbách. Stále sice doufá, že splichtí svou vládu s polomrtvou ČSSD a tolerancí komunistů, ale blížící se sjezd socialistů a jeho výsledky jsou sázkou velmi nejistou. Nechává si proto k SPD otevřená zadní vrátka.

Tím se dostalo téma referenda do světel reflektorů. A ten pohled stál (a stojí) za to! Ta hrůza, kterou z lidového hlasování o našem setrvání v bruselském ráji všichni (s výjimkou komunistů) mají, je až komická. Všechno, jen ne to! Šéf sněmovny Ondráček (ANO) dokonce tvrdí, že by se toto slovo nemělo vůbec vyslovit. Piráti jsou v kleštích, protože se sice také tváří, že jsou pro „přímou demokracii“ – ale kupodivu právě s touto výjimkou. No vždyť jsou stvořeni jako marketingový projekt přímo v lůně EU a jejich „mezinárodní vedení“ šéfuje zdatný muslim, takže na tom opravdu nic divného není.

O ostatních ani nemluvě. ODS, která se zapřísahá „eurokritičností“, má rovněž referendum o EU za sprosté slovo. Kalousek, Bělobrádek, Gazdík a spojení trpaslíci by to měli přímo za zločin. Nějak jim všem uniká, že takto hystericky proti hlasování „nevědomého a hloupého lidu“ neprotestovali, když se schválilo jednorázové referendum o vstupu do unie. Tehdy ještě měli plně v rukou média, ta internetová skoro neexistovala: Jó, to se dělala „fake“ unijní propaganda úplně jinak!


Jsme na další křižovatce


Strach je to přímo šílený. Andrej Babiš vymýšlí přímo „olympijské“ překážky, které by takovému referendu zabránily. Jako aby formálně v ústavě bylo, ale fakticky se nedalo provést. Jiní už jenom více či méně artikulovaně řvou NE! NE! NE! Vstoupit do berlínsko-bruselské pasti bylo snadné, ale dostat se z fešáckého kriminálu pomocí hlasování? Kdo to kdy slyšel? Tak je to se svobodou, její ztrátou a pokusem o opětovné nabytí vždy.

Jenže tím řevem učinili již z Tomia Okamury vítěze – bez ohledu na to, jak vše nakonec dopadne. Protože džin možného národního osvobození a státní suverenity byl vypuštěn z dosud pečlivě uzavřené láhve, a nikdo ho už dovnitř nedostane. Bude se vracet se stále větší naléhavostí. O to více nyní uslyšíme, jak strašlivě by se nám bez „unijních dotací“ a podobných zrůdností vedlo. O to více bude muset být „potrestána“ Velká Británie, která jako první prostřednictvím lidového hlasování vězení národů opustila.

Jenže všechno marno. Dříve nebo později se to stane. Touhu národů po svobodě a nezávislosti nelze držet v papiňáku totality neomezeně dlouho. Máme s tím právě MY jisté zkušenosti. Do té doby nezbývá, než pracovat a krok za krokem tento okamžik připravovat. Nejspíš bude potřeba i „Druhé národní obrození“.


Malý krok ke světlu


Chci proto i v této souvislosti každého znovu upozornit na měsíčník MY (z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska), jehož druhé číslo šlo právě do prodeje. Časopis, který se naší současností i dějinami zabývá v klidném tónu (klidný časopis do bouřlivé doby), je jedním z takových prvních malých kroků směrem ke světlu. Moc proto prosím všechny přátele Protiproudu, aby ho četli a všemi prostředky a cestami šířili. A protože je vystaven složitostem „distribuce“, a zdaleka se nedostane do všech prodejen tisku, aby si ho předplatili a doporučili totéž svým přátelům a známým.

Nejde o žádnou závratnou částku – a pomůžete tak svým konkrétním činem tomuto prvnímu, na velkých vydavatelských domech nezávislému, „nosiči Druhého obrození“ žít a dýchat. Přinášet co největšímu počtu lidí ze všech koutů naší vlasti příběhy o tom, že to jde. Že všude u nás žijí zajímaví a hrdí lidé, kteří se navzdory těžké době nevzdávají, nenechávají se „poevropštit“, ale jsou tu a nezoufají. Udržují tradice, budují své rodiny, žijí své každodenní životy, o něž „velká média“ ani nezavadí. A posílejte do redakce své tipy na tyto příběhy, nebo je sami pište!

Proklínaný Tomio Okamura udělal svým „vypuštěným džinem“ referenda první větší otvor do pevných kulis našeho virtuálního vězení. Takových událostí bude ovšem potřeba ještě nesčetně, než budeme opět svobodně dýchat, sami si tvořit své zákony a opravdu svobodně volit své politické představitele. Každý by měl nyní vyzkoušet svůj malý krok, myslíme-li to opravdu vážně.

- - -

P.C.Roberts: Washington ohrožuje Ameriku i Svět

0
0
Paul Craig Roberts
12.2.2018  blog autora

Když prohlížím zprávy ze světa, nenacházím v nich jakékoli povědomí o dvou nejzlověstnějších jevech, které se v USA v poslední době objevily. Prvním je spiknutí amerických bezpečnostních agentur, amerického ministerstva spravedlnosti a amerického tisku i TV médií, vedeného s cílem svrhnout demokraticky zvoleného prezidenta Spojených států. Spolu s „Russiagate“ jsme si vlastně prožili i puč proti americké demokracii a obohatili se i o poznatek, že pro některé lidi je nepředstavitelné, aby byli vůči prezidentu v opozici, aniž by považovali za nutné zbuntovat kvůli tomu celý policejní stát a pučem jej svrhnout.


Druhým zlověstným jevem je nedávno zveřejněná Revize nukleárního postoje USA, prohlašující zbraně nukleární za „použitelné“, legitimizující jejich použití americkými silami jako první – a nastolující tím základ pro utrácení miliard dolarů k získání nukleárních zbraní dalších. Což samozřejmě znamená, že se nebude dostávat prostředků pro naplňování potřeb lidí – a to v situaci, kdy i jen 10% současného jaderného arzenálu USA stačí zničit život na Zemi.

Napsal jsem o těchto dvou jevech dva články (oba byly pod názvy „Projde spiknutí proti prezidentu Trumpovi a americké demokracii bez potrestání a „Revize nukleárního postoje USA“na našem webu zveřejněny – pozn. red.), ale pokud jde o účinek obou, nemusel jsem se jejich psaním vůbec obtěžovat. Žádná vláda a žádné médium, o nichž mám povědomí, nevyhlásily totiž poplach, že CIA, FBI, demokratické ministerstvo spravedlnosti a kompletně všechen americký tisk a TV média, byla přistižena – a to dokonce ještě s krví na rukou – při vykonávání puče proti prezidentovi. –  A NIC SE S TÍM NEUDĚLALO.

Saddáma Husajna a Kaddáfího zavraždili na základě totálních lží - a nyní prezident USA čelí osudu totožnému.

Jestliže tento puč proti Trumpovi nakonec přece jen uspěje, dokončí USA svůj plný přechod na gestapácký policejní stát, a Amerika se stane čtvrtým Reichem. A jakkoli je vyhlídka na tento dvorský stát, tvořený CIA, FBI, Obamovým ministerstvem spravedlnosti, Demokratickou stranou a presstitutkami strašná – je Revize nukleárního postoje USA aktem ještě mnohonásobně strašnějším.

Během dlouhých desetiletí Studené války by žádná americká vláda neohlásila takovou revizi svého nukleárního postoje, která by ji legitimizovala k použití nukleární zbraně jako první. A to už v čele ozbrojených síl USA stáli tak ukázkoví šílenci, jakými byli např. generál Lemnitzer či generál Le May, kteří snesli srovnání jedině se šílenými, avšak jen fiktivními sovětskými generály z amerických filmů o Jamesi Bondovi.

Už před 55 lety byli tito dva generálové příliš mocní na to, aby se jich prezident J.F.Kennedy zbavil prostým propuštěním z funkcí. Lemnitzer tehdy tlačil Kennedyho k přijetí operace Nortwoods, vedené pod falešnou vlajkou (jako 11. září), jejíž součástí v druhém kroku měl být i preventivní nukleární útok na Sovětský svaz. Což přispělo ke Kennedyho přesvědčení o tom, že generál Lemnitzer s funkcí náčelníka náčelníků spojených štábů je osobou duševně chorou, které je nutno postavit se tvrdě na odpor - a Lemnitzerův plán shodil ze stolu.

Což prezident Trump, když rozpoznal stejné stopy šílenství v Revizi nukleárního postoje USA, neučinil. Ve srovnání s Kennedym se tudíž projevil jako ten slabší.

Nová revize nukleárního postoje USA je dokumentem neokonzervativců, který v sobě, jako důsledek svého uskutečňování, obsahuje též zničení života na Zemi. Choromyslní lidé, kteří jsou za něj odpovědní, zastávají současně i ty pozice, z nichž mohou tento dokument zrealizovat.

Takže zde máme paradox: Americký prezident, který byl zvolen i proto, že vyhlašoval svůj úmysl normalizovat vztahy s Ruskem, podepsal nyní Revizi nukleárního postoje USA, která na adresu Ruska a Číny vyhlašuje, že Amerika má nyní novou politiku, která jí umožňuje použít proti nim první úder.

Je tohle normalizování vztahů?

Nikdy v historii lidstva nebyl spáchán čin bezohlednější, sobečtější a nebezpečnější než je ten, který ohrožuje celé lidstvo. A je obtížné představit si jakoukoli vládu, a to i vládu tak šílenou, jakou je současná vláda americká, aby vyhlásila nukleárním velmocem Rusku a Číně, že prostě mohou jednoho dne očekávat překvapení – americký nukleární útok. Avšak americká média jásají. USA Today např. vyhlašuje: Trumpův plán pro nukleární zbraně dává smysl. A washingtonská publikace The Hill uvádí názor, že pohrozit Rusku a Číně prvním úderem je rozumným činem.

Jestliže země bažící po světové hegemonii, jakou USA bezesporu je, má média, která tak věrně souzní s jejími válečnými zámysly, měl by zbytek světa zbystřit pozornost. Avšak kde jsou protestní hlasy Evropanů, Kanaďanů, Britů, Japonců, Afričanů, Indů a Asiatů. A kde jsou dokonce i hlasy Rusů a Číňanů.

Jestliže jsou, skrývají se za ruskými pouze domnělými a chtěnými „našimi západními partnery“, či za lačněním Číny po ještě vyšších ziscích.



Vybral a přeložil Lubomír Man

O tom děsivém rozdělení české společnosti: Nebo jen záměrně rozeštvávané?

0
0
Stanislav A. Hošek
12. 2. 2018
V souvislosti s prezidentskými volbami se o české, alespoň té politické, scéně začalo hovořit, jako o nebezpečně rozdělené. Výsledek voleb v poměru 51,36 : 48,63 byl mnohými dokonce interpretován jako katastrofální rozpolcení společnosti prakticky na dvě poloviny. Nechci s těmito moudrostmi polemizovat, protože stačí poukázat na volební účast a hned máme společnost rozdělenou minimálně na tři prakticky stejně početné skupiny. Není totiž zapotřebí ani maturity z matematiky, aby si každý vyvodil, že ve volbách prezidenta se ukázalo, že v zemi je jedna třetina Zemanovců, jedna třetina antizemnaovců a jedna třetina těch, které předmětné rozdělení minimálně vůbec nezajímá. 



Zdůrazňuji to proto, že právě z výsledku prezidentských voleb mnozí odvodili tvrzení o rozdělení občanů v zemi na dvě nesmiřitelné poloviny, což zemi fatálně ohrožuje. Kupříkladu pan Šimon Heller, funkcionář KDU-ČSL, v rozhovoru pro Parlamentní listy ze dne 6. 2. se sveřepostí kazatele velkých pravd vyvodil dalekosáhlé závěry z oéné nicotné až mylné informace.

V opozici vůči názorům o nebezpečném dělení u nás, se okamžitě objevily poněkud vágní, až banální tvrzení typu, každá společnost je přece rozdělená, či dokonce že bez rozdělení společnosti by ustal její vývoj a jiná, převeliká moudra.

Pravdou nepochybně je, že každá společnost rozdělená skutečně je. Na tom se jistě všichni shodneme. Což bude asi jediná shoda mezi příslušníky všemožných skupin existujících v každé komunitě od obcí až po společenství občanů určitého státu. Důležitější je proto začít hledat v každém konkrétním společenství nejméně tři věci. Pokusit se identifikovat skupiny které jsou ve sporu, definovat dělící linie mezi nimi a odhadovat nejen počet občanů v té či oné skupině, ale především sílu vlivu v daném celku. Následně se pak pokoušet vyhodnocovat závažnost toho či onoho sporu na celkovou atmosféru ve společenství. Už z takové analýzy by mohly, mimo jiné, možná i vyplynout scénáře možných řešení jednotlivých sporů tak, aby nehrozily přerůst v konflikty.

Reálně existující konkrétní spory v naší společnosti

 
V dalším se pokusím alespoň o vstupní náhled na stav sporů v našem státě.

Začnu sporem zemanovců a antizemanovců. Dovolím si konstatovat, že tento existuje ve zveličované formě již nejméně pět let, od chvíle, kdy byl Zemana zvolen prezidentem. Prokazatelně na jedné straně sporu byla a jak je i po druhém zvolení zřejmé i zůstala, skupina tvořená většinou médii s vysokou sledovaností, bohužel včetně těch veřejnoprávních. Na druhé straně sporu se postupem času zformovala skupina působící na sociálních sítích a v prostoru internetových magazínů. Osoby a obsazení zmíněného rozdělení ve společnosti pak jsou tyto. První skupinu tvoří poměrně jasně ohraničené hloučky současných politiků, ale také expolitiků, celebrit mezi umělci, poptvůrců, dále pak politologů, učenců sociálních věd a dalších VIP s privilegovaným přístupem do zmíněných médií. Na druhé straně se na veřejnosti projevovaly celebrity z kultury v poměrně menším počtu, politické a společensky vědné VIP rovněž specificky vyprofilované zato v daleko větší míře politicky aktivní příslušníci řadové veřejnosti. Tolik alespoň z mého pohledu.

Podle mého úsudku napřed se po první volbě vyprofilovala skupina antizemanovců, proti níž se postupně začala vytvářet skupina zemanovců všeho druhu. První skupina vykazovala vyšší míru organizovanosti a především měla obrovskou nadvládu v publikování svých názorů pomocí médií největší sledovanosti a tím největšího vlivu. Zmíněné “binární“ dělení společnosti bylo, je a jak se zdá i nadále bude, jediným tak poměrně přehledným případem, který veřejnost vnímá.

Všechna ostatní dělení jsou mnohem složitější a proto hledání řešení viditelných sporů, jež je způsobují, bude mnohem a mnohem nesnadnější. A skoro nikdy nebude mít jen jeden možný způsob řešení a s vysokou pravděpodobností i dílčí řešení bude mít vždy početnou řadu odpůrců.

Začněme příkladně s migrací. Jde o obrovsky komplikovaný jev, který se už jasně vyvinul jako celosvětový, velice silně se dotýká především Evropy, kterou už doslova v některých regionech sužuje a u nás vytváří postupně klíma vědomí bezpečnostního ohrožení. Jednoznačně rozděluje naši společnost. Nejhorší ovšem na tom je, že média opět zveřejňují převážně krajní náhledy na řešení. Od „pěkně vás vítáme, rádi vás tu máme“, až po opačný pól „jen přes mou mrtvolu“, či „ani jeden muslim“. Nikdo u nás se nesnaží vědět, nakolik jsou početné uvedené dvě krajní skupiny a jak velká je naopak skupina těch, kteří problémem vůbec nežijí, či alespoň těch, kteří jsou nakloněni k nějakému neideologizovanému, či jinak nedogmatizovanému řešení.

Podobné je to s rozdělením na hlasatele odchodu z EU a nekritickými zastánci její co nejužší federalizace. Samozřejmě, že opět nevíme, kolik občanů tvoří rozumný střed, ochotný uznávat nadstát, respektující široké uplatňování principu subsidiarity pro národní státy, které jsou v EU sdruženy. A opět lze pozorovat, že tohoto nejasného stavu využívají různí šiřitelé běsů, rozeštvávající naši společnost. A, což je nejhorší, právě jim média dávají širokou možnost zveřejňování svých štvavých excesů. Za všechny si troufám upozornit na nedávné elitářské výkřiky Petry Procházkové, která povýšeneckými argumenty odmítá referendum o našem setrvání v EU. Což je sice jedno z těch nejkrajnějších řešení sporu našeho státu s eurobyrokracií, ale je přesto naprosto legitimní.

Velice živým je spor mezi „rusofoby“ a obdivovateli Putina. Osobně pochybuji, že tyto dvě krajní skupiny sporu o naši orientaci v dnešním světě tvoří víc jak deset až patnáct procent všeho občanstva. Ale zase, jako u všeho předešlého je příslušníky obou stran slyšet v takové intenzitě, jakoby šlo o holou existenci. Při tom je každému rozumem disponujícímu člověku jasné, že nelze být bezvýhradně poslušným satelitem euroatlantismu. Stejně jako každý, kdo pozoruje svět ví, že Rusko má o nás zájem asi tak jako Čína, čili že pouze využijí každého našeho počinu ve svůj prospěch. Jinak se oba bez nás víc jak jistě obejdou, ovšem nebudou ochotni snášet takové naše nepřátelství, jež by je reálně ohrozilo. Jinými slovy, pokud NATO zaútočí na Rusko, či ČLR, naše zem to také pocítí. Je mi už skoro trapné opakovat, že média šíří spíše krajní náhledy, místo těch racionálnějších.

Nesporným problémem v ČR je již zřetelně se rýsující rozdělení na centrum a periferii, které se v naší zemi vyvinulo ideologicky prosazovaným pojetím národohospodářství. Řečeno natvrdo, polistopadovým zrealizováním hospodářské degradace naší země, v prvé fázi na montovnu, až konečně na polokolonii nerozhodující ani o svých základních národohospodářských parametrech jakými jsou přírodní zdroje a sítě. Na první pohled se jeví, že se vytvořilo za čtvrt století jakési ekonomické centrum táhnoucí se od Plzně, samozřejmě přes Prahu až po sever Čech. Zbytek se už jeví jako regulérní periferie, i když se v některých malých enklávách tomuto osudu ještě místní správa zdařile brání. Vládní, ale především zákonodárná moc by si měla celou situaci podrobně nechat zanalyzovat a pokud se potvrdí zmíněný trend, pak by měla konat. Je zajímavé že toto dělení zatím média příliš nezdůrazňují, snad právě proto ho obyvatelé periferií cítí mnohem intenzivněji, než si to mnohdy dosavadní stav zasluhuje.

Za další vlivný problém rozdělující příliš viditelně naši společnost, považuji tendenci vydělování se z ní jakýchsi „lepšolidi“, elit všemožného druhu. Odborníky s pomyslným nárokem na vyšší rozhodovací pravomoc než ostatní veřejnost, či lidi všemožných dalších privilegií. Skupinky a jednotlivci povyšující se nad všechny ostatní občany a obyvatele, jež mnohdy elitářsky přezíravě označují až těmi nejpejorativnějšími pojmy. V této oblasti bude s nejvyšší pravděpodobností trvat nikdy nekončící boj dotýkající se každé demokratické společnosti. Přesvědčení mnohých o tom, že mají jakési pomyslné vyšší právo rozhodovat o všech ostatních, ať již založené na vyšším vzdělání, schopnostech, či jen na přeceňovaní sebe sama, je v mých očích samou podstatou další postupné demokratizace politického režimu, který po listopadu u nás zvítězil.

Řešení problémů uvedených v posledních dvou odstavcích by ve svém důsledku přineslo i snížení napětí mezi metropolí a zbytkem země. Přesněji mezi vrstvou státních funkcionářů a úředníků, včetně jejich obslužných elit a zbytkem politických, občanských a dalších struktur.

Stojí snad ještě za zmínku časté opakování mýtu o rozdělení společnosti na staré a mladé. K tomu si dovoluji jen dvě věty. Spíše by se sociologové měli věnovat specifikám dvou skupin, penzistů a mládeže, která se ještě sama neživí. Jejich co nejracionálnější zařazení do zbytku společnosti pak může zamezovat vznikání sporných až konfliktních situací.

Souhrnné poznámky.

Ať se na dělící spory uvnitř naší společnosti dívám sebeskeptičtěji, nevidím ve vyjmenovaných jediný případ nesmiřitelné rozpornosti. Ve většině nejsou ani specificky českým problémem. Naše společnost není tedy podle žádné linie rozdělená fatálně. Zatím. Aby se hlouběji nerozdělovala, musí asi pěstovat dva zásadní mechanismy. Umět identifikovat spory, dokázat rozlišit uměle vyvolávané a živené, od těch opravdových, které by mohly přerůst v konflikt. Za druhé pak dokázat odhalovat subjekty, které posilují odstředivé tendence a všemi prostředky posilovat subjekty s opačnými snahami. Učit veřejnost rozpoznávat, kdo nás rozeštvává a kdo má zájem spory urovnávat.

Pokusím se to ilustrovat na příkladu vášnivého, údajně až katastrofálního rozštěpení našeho společenství, které se údajně projevilo ve volbách prezidenta. Troufám si konstatovat, že ve sporu kolem Zemana, čili mezi zemanovci a antizemanovci, se většina médií chovala a ještě stále chová jako bulvár. Publikují za každou cenu informace mnohdy neověřené, urážlivé, ba až za hranicí nejen slušnosti, ale obecné mravnosti. Především ale bez výjimky takové, které příslušníky obou stran sporu jen a jenom rozeštvávají. Tím zásadně zvyšují ve veřejnosti míru sociálního napětí.

Společnost je pak neustále přesvědčována, že Zeman ji rozděluje. Myslím, že v tomto textu je dost příkladů, ukazujících na to, že společnost je rozdělena i bez Zemana. Je ovšem pravdou, že Zeman je dominantně pragmatickým politikem. Jelikož byl po pět let napadán, využil toho. Podle osvědčeného receptu selského rozumu. Zná totiž myšlenkové pochody většiny lidí, takže ví, že proti komu se panstvo spikne, toho je zapotřebí podporovat. Média by si tedy především měla uvědomit, že ne vždycky platí, že stokrát opakovaná lež je pravdou, takže jejich šíření nenávisti je kontraproduktivní.

Když jsme si prosadili přímou volbu prezidenta, musíme se umět v jejím rámci chovat. Před volbami buďme soupeři, třeba i nelítostnými, leč přece jenom slušnými. Po nich ale přijměme výsledek, dokažme si zase sednout k jednomu stolu a nedovolme, aby se spor místo zaniknutí neustále stupňoval. Pokud to nedokážeme, zrušme nejen přímou volbu, ale i funkci prezidenta.

Závěrem jedna spekulace z mé strany.

Naše společnost, coby součást globalizujícího se světa, je ale opravdu rozdělena a to fatálně. Na jedné straně superboháči a na druhé všichni ostatní. Na jedné straně vlastníci finančně spekulativního kapitálu a na druhé vlastníci ostatního většího, či menšího kapitálu, či dokonce nekapitalisté. Na jedné straně anonymní nadnárodní korporace a na druhé všichni ostatní, donucení využívat jen jejich služeb. Na jedné straně vrchnost a jí sloužící obslužná elita, čti, panská vrstva a na druhé bezejmenný miliardový dav. Na jedné straně veškeré bohatství světa chráněné vší představitelnou ozbrojenou silou a na druhé…

Sílí ve mně přesvědčení, že všechny ty, nejen u nás emotivně produkovaná štěpení, dělení a já nevím co ještě, slouží pouze a jenom k tomu, abychom my, lid obecný, si nějak nestačili ani všimnout onoho zásadního rozdělení světa na všemocné a ostatní. Byl bych moc rád, kdybych se v tomto mýlil.

Chovancovy dopisy

0
0
Radim Valenčík
12.2.2018   blog autora
Z hlediska procesu probouzení, vyzrávání a dospívání společenského vědomí a sebevědomí si pozornost zasluhuje zejména dění v ČSSD před sjezdem této strany 18 února. Dne 23. ledna jsem uveřejnil úvodní článek série věnované dění před sjezdem ČSSD zařazené do seriálu o hledání vize a významu vize a následně 30. ledna ho zařadil do této série, viz:


http://radimvalencik.pise.cz/5413-vize-098-uvod-k-serii-o-cssd.html

Dnes uveřejňuji dříve publikovaný článek, který se dané problematiky bezprostředě týká:
První dopis od Chovance jsem dostal 19. ledna. Zaujala mě tam věta: "Naším hlavním problémem je dlouhodobá nejednota. Lidé nám přestali rozumět a věřit."

Pokusil jsem dát exministrovi vnitra námět k zamyšlení a odpověděl jsem mu:
"Nechci polemizovat, spíš jeden, jediný malinký námět:Problém není v dlouhodobé NEJEDNOTĚ, ale v dlouhodobém NESJEDNOCOVÁNĺ.Rozdíl je podstatný. NESJEDNOCOVÁNĺ začíná hluchotou."
Asi jsem hodně naivní, čekal jsem alespoň formální odpověď. Nedočkal jsem se jí. Místo toho příšel druhý dopis. Včera, tj. 9. února. O jeho obsahu informovala média, například i-Dnes, viz:

https://zpravy.idnes.cz/diskuse.aspx?iddiskuse=A180209_112829_domaci_bja

Začal jsem ho číst a nevycházel jsem z údivu. Pak jsem si ho přečetl ještě dvakrát, téměř doslova s lupou v ruce, a z údivu jsem nevyšel. Posuďte sami. Zde je v plném znění:

"Vážená přítelkyně, vážený příteli,
obracím se na Tebe tentokrát nikoliv jako statutární místopředseda, ale jako kandidát na předsedu naší strany. Rád bych Ti krátce objasnil důvody, jež mne přiměly k rozhodnutí přijmout tuto kandidaturu.
Mojí hlavní ambicí jako zastupujícího předsedy bylo dovést stranu k mimořádnému sjezdu a učinit vše proto, abych stranu ekonomicky a organizačně stabilizoval. To se povedlo! Zároveň jsem doufal, že se objeví silná, rozhodná a sjednocující osobnost, která bude schopna ČSSD změnit a vést. Bohužel, nikdo takový se neobjevil. Jsem rád za ten veliký zájem o funkce ve vedení strany. Svědčí to o tom, že jsme dostatečně silná a sebevědomá strana a máme vůli se poprat se současnou kritickou situací.
U žádného z kandidátů ale nevidím vlastnosti, jež sociální demokracie dnes potřebuje nejvíce. Jde o dostatek životních zkušeností, manažerský talent, chuť pracovat a rozhodovat, vůli řešit kritické situace a odvahu říkat nepříjemné věci. Nevidím nikde ani silnou vizi toho, co, jak a pro koho má ČSSD v dnešním světě reprezentovat. Nevěřím na hladké a prázdné fráze o sjednocení. Nevěřím, že nás spasí, když za každou cenu vstoupíme do vlády a pár našich lidí dostane auta s řidičem. To je málo!
Dnešní ČSSD potřebuje ve svém čele ze všeho nejvíce krizového manažera, jenž se bude straně a jejím problémům věnovat na sto procent! Řada členů mi v posledních měsících dává najevo, že takovým krizovým manažerem jsem já. Jsem sociální demokratem ve třetí generaci a cítím odpovědnost za budoucnost této nejstarší české politické strany. Zejména proto jsem přijal výzvu našich členů, abych kandidoval na předsedu ČSSD!
Chci, ať je mezi námi od počátku jasno. Nemám ambici osobně zasednout v příští vládě. Jsem přesvědčen, že nový předseda ČSSD má sedět v Lidovém domě a pracovat na tom, aby se do ČSSD vrátil zpět život, chuť měnit svět a pomáhat těm, kteří si sami pomoci nemohou. Nedílnou součástí jeho práce musí být každodenní osobní kontakt s Vámi ve všech českých a moravských regionech. V případné vládě mohou sedět jiní, expertů máme dost. Ale pouze tehdy, když to pro ČSSD, její program a její prezentaci bude důstojné!
V ČSSD je totiž třeba už druhý den po sjezdu začít měnit řadu věcí, které se nestanou jen proto, že to někdo řekne ve svém kandidátském projevu. Vše je třeba tvrdě odpracovat! Je třeba změnit stanovy, zjednodušit komunikaci, dát prostor členské základně. Je třeba lépe hospodařit, zaplatit dluhy. Abychom oslovili voliče, musíme začít vést permanentní kampaň a mluvit jedním hlasem. Musíme se stát stranou jistot, nikoliv jen dávek. Musíme se začít bít za rodiny s dětmi. V dnešní době musíme za každou cenu udržet proevropské směřování naší země. A k tomu nás už letos čekají komunální a senátní volby, na něž musíme napnout všechny naše síly! Je toho opravdu hodně, co nové vedení ČSSD bude muset odpracovat, jinak strana nepřežije. A to se nedá dělat, když sedíte od rána do večera na ministerstvu. Věřte mi prosím, mám s tím čtyřletou osobní zkušenost!
Souhrn svých plánů, s nimiž se ucházím o kandidaturu na předsedu ČSSD, přikládám k tomuto dopisu. Budu rád, když si je přečtete, případně mi napíšete, co si o nich myslíte. Dovolte mi, abych zde zdůraznil dva momenty. Prvním je politické směřování naší strany. Jsem přesvědčen o tom, že je třeba otočit kormidlem sociální demokracie ostře doleva. Vznikli jsme jako levicová strana a náš největší úspěch jsme zažívali, když jsme se nebáli prosazovat levicové principy. Naopak, je třeba si přiznat, že v politickém středu pro nás není dostatečný prostor. Ten dnes vyplňují nejen populisté, ale i různé nové politické subjekty, které jsou dnes atraktivnější než ČSSD. Jako předseda ČSSD budu chtít, abychom přestali ideově bloudit a vrátili se ke svým programovým kořenům. I proto budu usilovat, abychom měli dobrý vztah s prezidentem republiky, jehož vnímám jako bytostně levicového politika. A pokud hovořím o dobrých vztazích, pak tím myslím vyvážené vztahy postavené na vzájemném respektu.
A o tom je i druhá poznámka. Jsem dlouhodobě přesvědčen, že ČSSD musí velice opatrně zvažovat, s kým bude připravena diskutovat podporu či účast v případné vládě. Na tu poslední vládní spolupráci jsme nehezky doplatili. A je třeba neopakovat staré chyby. Před nedávnem jsem zaslal naší členské základně informaci o podmínkách, s nimiž budu chtít vést případná vládní vyjednávání. Klíčovou nepřekročitelnou podmínkou je, vedle prosazení našich programových bodů, neúčast trestně stíhaného politika ve vládě. To jsme slíbili voličům a to je třeba dodržet. Rád bych jádro těchto podmínek předložil k posouzení sjezdu, aby nové vedení dostalo od členské základy jasný mandát a jasné mantinely. Můžeme si dovolit podporovat jen takovou vládu, jež bude v souladu s našimi principy a za kterou se nebudeme stydět. Jinak je lepší být v opozici!
Vážená přítelkyně, vážený příteli,
děkuji Ti za čas, jenž si věnoval těmto řádkům. Za pár dní nás čeká sjezd, jenž rozhodne o další budoucnosti strany, kterou společně tvoříme. Chci Ti slíbit, že udělám vše pro to, abychom se za tuto budoucnost nestyděli a abychom na ČSSD opět mohli být hrdi!
Milan Chovanec"

Vezměte do rukou lupu a čtěte řádek po řádku. Snažte se tam najít náznak či alespoň náznak náznaku položení otázky: Proč se ČSSD dostala do současné situace a kdo za to nese odpovědnost? – Nenajdete tam ani otázku a pochopitelně ani odpověď.

Může se někdo, kdo není schopen elementární reflexe stavu, nazývat jedinou vůdčí osobností, která připadá v úvahu, jediným možným krizovým manažerem? Pokud vím, první věc, kterou učí manažery na vysoké škole v souvislosti s krizovým menedžmentem, je, že musí udělat analýzu příčin špatné situace firmy.


Možná, že má Chovanec pravdu, pokud jde tragickou personální situace v užším okruhu současného vedení strany. Pak je ovšem potřeba se ptát, kdo ji zavinil, a hledat řešení situace v širším okruhu těch, kterým osud sociální demokracie v ČR není lhostejný.

Považoval jsem za samozřejmé, že při projednávání personálních otázek každý z uchazečů, kteří chtějí být při nápravě stavu, vystoupí se svým pohledem na příčinu současného stavu. Podle toho by nové osobnosti měly být vybírány. Pokud to pro některé není samozřejmostí, tak je situace mnohem horší, než jsem se domníval. Doufám, že většina delegátů sjezdu si tuto samozřejmost uvědomuje a neudělá na sjezdu, který bude rozhodovat o přežití ČSSD, ostudu sama sobě.

(Pokračování navazujícím tématem)

Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/5443-vize-111-chovancovy-dopisy.html

Lágry ministra Pelikána

0
0
David Rath
12.2.2018  VašeVěc

Ministr Pelikán otevřeným dopisem kárá „kolegu“ poslance Okamuru za jeho výroky o táboře v Letech. Celou diskusi o této věci dlouhodobě považuji za cílené odvádění pozornosti od skutečných problémů dneška. Když nezvládáte řešit současné problémy, rozvíříte vášnivou diskusi o minulosti. Lidé třeba zapomenou na to, že jste neschopný ministr a nechají se unést polemikou, jak vysoký byl plot okolo tábora v Letech a zda tam byly podmínky jen špatné nebo nesnesitelné.

Pokrytectví


Ministr Pelikán by si měl především zamést před vlastním prahem. Již druhé volební období odpovídá za české vězeňství, a to věru není v dobrém stavu. Objektivní čísla hovoří sama za sebe - máme jednu z nejvyšších recidiv a jeden z nejvyšších počtů vězněných osob na 100 tisíc obyvatel. Přeloženo do srozumitelného jazyku - zavíráme spoluobčany více než třeba Rakušané a Němci, přitom naše věznice fungují jako školy k páchání další trestné činnosti. Navíc za jednoho vězně zaplatíme měsíčně více než 30 tisíc. Porovnejte to s platy a důchody.

Dnešní Romové ministra nezajímají


Místo polemik, jak moc živořili cikáni v táboře v Letech, by měl ministr Pelikán především trávit čas usilovnou prací s cílem zlepšit podmínky v jeho vězeních, kde je odhadem více než 50% osob patřících k romskému etniku. Co pro ně udělal? Ono je samozřejmě lehčí z luxusu ministerské kanceláře poučovat o historii a rozohňovat se nad nelidskými podmínkami nějakého vězeňského lágru než „zvednout zadek“ a jít zásadně změnit nelidské podmínky ministrem řízených kriminálů.

O smítku a břevnu v oku


Co kdyby třeba začal tím, že umožní se zavřeným lidem denně sprchovat. Umožní jim nosit vlastní, a ne odpudivý a asi i předražený mundůr, který navíc může působit i řadu zdravotních potíží stran použitého materiálu. Nebo by měl zajistit, aby se po jeho „lágrech“ mohli svobodněji pohybovat a trochu i sportovat a nebyli odkázáni na zamřížované kotce horší než kotce pro psi. O nějakém užitečném využití času, třebaže aby se naučili nějakému řemeslu, nemá asi cenu ani psát.

Nezájem o změnu


Mimochodem ve věznicích nefunguje po většinu dne ani elektřina a při existenci malých okének tak nejde ani pořádně číst, o sledování nějakých populárně vzdělávacích pořadů a filmů ani nemluvě. To už vůbec nemluvím o věci v cizině běžné, tedy o možnosti se naučit s počítačem (internetem) a ten v rámci vzdělávání a prevence recidivy i používat.

Pouze represe jako kdysi v Letech


Prostě lágr v Letech nebyl určitě nic dobrého a už vůbec ne hezkého, ale Pelikánovy věznice jsou na tom dost podobně a dnešní zavření si s těmi v Letech asi nemají moc co závidět. Základní principy jsou totiž stejné - minimum osobního prostoru, špatná hygiena, nevalná strava, nedostatek možností něco užitečného dělat, zima, zanedbané, často i špinavé prostory. Je možné, že to ministr Pelikán ani neví, protože při jeho inspekcích věznic mu ukazovali těch pár míst, která stačili opravit. To z něj však odpovědnost za neutěšený stav nesejme. Nově postavená věznice situaci nevyřeší, jde jen o vyhozenou půl miliardu. Místo poučování kolegů by konečně měl začít ministr Pelikán něco dělat, aby ostudnou situaci alespoň trochu změnil.

- - -

Srbové v Kosovu podruhé poraženi

0
0

Patrick Ungermann
12. 2. 2018
Teprve na sklonku sedmnáctého století při střetech s Turky pronikli Rakušané za vydatné pomoci srbských rebelů hluboko na Balkán, nicméně do deseti let byli vytlačeni a znovu se domohli části poloostrova až během rakousko-turecké války v letech 1716 - 1718. Tehdy se proti Turkům vzbouřila ještě Černá Hora, která se sultánům nikdy plně nepoddala. V důsledku těchto válek byly ovšem ze starého Srbska (z Rašky a Kosova) vyháněny desetitisíce pravoslavných Srbů a osmanské vlády sem naopak usidlovaly pomuslimštěné Albánce. Začátkem druhé dekády dvacátého věku bylo velikou událostí na Balkáně válečné vystoupení Srbska, Černé Hory, Bulharska a Řecka proti Turecku. Napětí kořenilo v událostech z roku 1912, kdy mladoturci společně s Albánci vybíjeli slovanské křesťanské obyvatelstvo.


První světová válka si vyžádala dva a půl milionu srbských životů, ta druhá jen o půl milionu méně. Ovšem během let 1941 až 1945 si Albánci pod italským patronátem nárokovali velkou část Kosova, odkud vyhnali na sedmdesát tisíc srbských rodin. V Jugoslávii vyhráli tuto válku komunističtí partyzáni. Na podzim 1944 čtyřsettisícová partyzánská armáda maršála Tita zahájila osvobozování Srbska. Jih Srbska a Makedonii pomáhali čistit od Němců rudoarmějci a Bulhaři. Bulharsko přešlo na stranu protihitlerovské koalice pod vlivem rozsáhlého protifašistického povstání. Tito přetvořil partyzánské sbory na jugoslávskou armádu, která v lednu 1945 čítala osm set tisíc mužů a boj s Němci ukončila 16. května 1945.

Josip Broz-Tito byl věřící komunista, cítil internacionálně, budoucnost Jihoslovanů spatřoval ve vítězství pracujícího lidu, nikoli v zohledňování národnostních požadavků. Projevy národovectví trestal, zejména projevy takzvaného velkosrbského nacionalismu. Tito podělil majetky z Kosova vyhnaných sedmdesáti tisíc srbských rodin mezi albánskou chudinu bez nároků Srbů na návrat do Kosova. Prý se tak dorovnají sociální rozdíly.

Od poloviny šedesátých let zachvacovala Jugoslávii hospodářská krize, doprovázená zesilováním národ­nostních sporů. Jednou z nejpalčivějších otázek byla situace v Kosovu. Šlo o nejza­os­talejší část Jugoslávie s převažujícím albánským obyvatelstvem, jež se domáhalo stále rozsáhlejší autonomie. Někteří Albánci usilovali o povýšení statusu Kosova na jednu z federálních republik, jiní by rádi připojili Kosovo k Albánii. Josip Broz-Tito zemřel 4. května 1980. O rok později opět propukly bouře v Kosovu. Kosovští Albánci pálili Srbům úrodu, napadali srbské vesnice a jejich obyvatele znevýhodňovali prostřednictvím autonomní správy. Proto se v polovině osmdesátých let vystěhovalo z Kosova na třicet tisíc Srbů. Rozdíly v životní úrovni jednotlivých republik proti sobě popouzely Srby, Chorvaty, Slovince i Makedonce.

Situace Srbů v Kosovu byla tím zoufalejší, že nenacházeli zastání. Jejich kritiku nesnesitelné šikany považovalo federální vedení za projev onoho zakázaného velkosrbského nacionalismu. Albánci měli v Kosovu rozsáhlou autonomii, vlastnili svůj tisk, rozhlas, televizní vysílání. Tak v čem tkvěla jejich problematická situace? Byli to vesměs lidé zaostalí, nedovzdělaní a rodili hodně dětí – deset potomků v rodině nebylo nic výjimečného. Vzdělání nepatřilo mezi hodnotové priority rodičů, a tak se ani děti pořádně neučily, neovládaly jazyky, a tudíž nemohly za prací vycestovat do západní ciziny, jak to dělali desetitisíce Jihoslovanů. I za komunistů byl totiž v platnosti zákon, který dovoloval Jihoslovanům vycestovat za prací do zahraničí.

Do Kosova zavítá mladý stranický funkcionář Slobodan Miloševič. Na jedné srbské demonstraci se k němu přes odpor ochranky prodere zoufalý muž a vysvětlí, že Albánci Srby mučí i zabíjejí. „Tady vás nesmí nikdo bít,“ zní Miloševičova krátká odpověď. Miloševič se snaží i tady zavést normální ústavní pořádky, které jasně vymezují jednání zákonné a protiprávní. Neuspěje. Albánci, starousedlí i ti, co pořád doemigrovávají z chudé Albánie, se vzbouří. Miloševič se snaží si je koupit. Albánci nemusí platit daně, ani inkaso. Nepomáhá to. Oni chtějí mít vlastní, etnicky čistý stát.

Ve druhé polovině devadesátých let si kosovští Albánci zakládají teroristickou odbojovou skupinu UČK. UČK verbuje členy brigád i násilím, i násilím odvádí lidi, aby pro UČK pracovali a zabíjí na čtyři sta Albánců projugoslávsky smýšlejících. Do svých řad získá UČK dva tisíce arabských islamistů. Jugoslávská vláda posílá na teroristy vojsko. Teroristé vyjednávají o příměří, které vzápětí poruší, aby v klidu doobsadili pozice, které museli při ozbrojeném střetu vyklidit. UČK používají civilního obyvatelstva jako živých štítů, ve staré vápence spalují srbské děti, ženy, starce, přes měsíc vězní v kozím chlívku albánskou rodinu s kojencem a batoletem jen proto, že rodina pozvala na kávu srbského souseda. Rodině nedají po celou dobu najíst, ani napít, ženy chytají do dlaní dešťovou vodu. Jugoslávská armáda a televizní reportéři odhalují řady mělkých masových hrobů stovek a stovek umučených a popravených místních Srbů. Armáda chce UČK porazit. To už ale země vojenského paktu NATO, zejména Německo a USA, tlačí na jugoslávskou vládu, aby akce v Kosovu ukončila, jinak že začne přesilová válka s Jugoslávií. Jak jednání na mezinárodní úrovni vypadala? Poslechněme si, co o nich vypovídá bývalý diplomat, zpravodajec a velvyslanec při OBSE ve Vídni Miroslav Polreich: „Rugova byl velice přístupný a hlavně mu šlo o maximální autonomii a zabránění střetů. Priština byla tehdy město mladých lidí vzdělaných v zahraničí a plně podporujících stanovisko Rugovy. … Jednání probíhalo velmi příznivě. Rugova se zaručoval, že má natolik vliv, že konflikt by musil být jedině iniciován z venku. Což se později i stalo. Na místě jsme zpracovali poměrně příznivou zprávu pro Srby. Když jsme se vrátili do Vídně, byla nám předložena úplně jiná zpráva, než jakou jsme sepsali. Byla otevřeným protisrbským pamfletem. Trochu jsem počkal, až to vydýchám, a pak jsem řekl, že všichni víme, že je to lež, a že pokud by to tak mělo zůstat, tak vydám svoji vlastní zprávu na základě podkladů zprávy dřívější. Připojili se ke mně španělský a švýcarský delegát, generál švýcarské armády. Ten přímo uvedl: ,Nejsem agent NATO, a tuto zprávu nepodepíši.´ … Takže se nakonec četla pravda. Po přednesení zprávy na plenární schůzi velvyslanec Rakouska Vuković, původem z Chorvatska, za mnou přišel a zareagoval slovy: ,To, co jsi teď provedl, se ti již nikdy nepodaří. Máme možnosti to v Praze zařídit…´ … Později, jak krize v Kosovu rostla, měl jsem dojem, že naše země by byla ideálním zprostředkovatelem. … Nedovedl jsem si představit, že naše služba dala na doporučení Němců (jak mi později sdělil náměstek Černého Púčik) a zprostředkovatelské služby odmítla, protože by to nebylo v německém zájmu.“ Myslím, že jsme právě ukázali na jednoho válečného zločince nové doby, na jednu válečně zločinnou vládní politiku v jedné západoevropské zemi.

Jednání Bělehradu s umírněným představitelem kosovských Albánců Ibrahimem Rugovou Západu tedy nestačila. Jugoslávské vedení ovšem odmítlo rokovat s těmi, kdo si kladli za cíl své diplomacie odtržení Kosova od fede­race. Země NATO svou hrozbu splnily a od 24. března 1999 po 78 nocí jejich letadla a rakety útočily na Jugoslávii, nejvíce na Srbsko. NATO ničí nejen vojenské cíle, ale také infrastrukturu v zemi (mosty, silnice, železnice, sklady pohonných hmot…). U obce Lužane zasáhne bomba autobus se čtyřiceti oběťmi na životech. Na mezinárodní rychlík Skopje – Bělehrad nalétává americký pilot dvakrát, než je vlak ve výbucu a v troskách a ohořelá těla všech věkových skupin se koulejí ze stráně. Bombardéry NATO používají mezinárodně zakázané kazetové bomby, které znásobují civilní ztráty. Používají i měkké grafitové bomby proti rozvodu elektřiny. Z trosek televizních a rozhlasových studií vyprošťují buldozery i lidé zohavená těla techniků, hlasatelů, redaktorů. Dalším cílem útoků jsou úřadovny. Bombarduje se i černohorské hlavní město Podgorica, a to v době, kdy se Černá Hora ujímá desítek tisíc kosovsko albánských uprchlíků. Před čím ti lidé prchají? Jednak před hrůzovládou UČK, a pak, jako v každé válce, před frontou. Pravda je, že skupiny místních Srbů po staletích poroby na Kosovu nutí některé Albánce se ze země vystěhovat. Jeden násilně vystěhovaný učitel s rodinou Srbům pověděl: „Kam bych chodil, tady je moje Albánie.“ Myslím, že to neměl říkat. Měl říct, že tady je jeho Jugoslávie, a že on se cítí být jejím albánským občanem. Nevím, třeba by ho ti Srbové nevystěhovali. Jinak odtud odcházeli Albánci i Srbové za prací, hlavně do blízké Černé Hory.

NATO vítězí, jihoslovanská strana má podle západních zdrojů po bombardování na pět tisíc mrtvých. NATO se Jugoslávii zaručí, že ona o Kosovo nepřijde. Ovšem podezřelé je už to, že si generálové z NATa vřele tisknou ruce s Hašimem Tačim, teroristou, po němž dříve pátral Interpol, teď je to ale státník „nového“ Kosova. UČK vylézá z lesů a děr, aby dokonala etnické čistky. Také se ale pokusí expandovat dál na jih Srbska, odkud vojáci teroristy vyženou. Proto UČK mění cíl a v roce 2001 se oboří na malou Makedonii, která o běžence z Kosova rovněž ve velkém a na vlastní náklady pečovala. Rok 2004 je v Kosovu ve znamení rozsáhlého etnického vraždění. Sedm a půl tisíc srbských rodin se totiž chce vrátit i bez bezpečnostních záruk, prostě ti lidé chtějí domů. Tentokrát Albánci vypálí padesát osm srbských vesnic a poboří sto dvacet pravoslavných kostelů a klášterů. Mezinárodní vojenské síly KFOR řádění vesměs jen přihlížejí. Němečtí KFOR nutí některé Srby z Kosova utéct, francouzští KFOR nechají srbské ženy rodit pod plachtami přeplněných uprchlických stanovišť. Sto metrů od ležení KFOR proběhne bitka mezi Albánci a Cikány, mezinárodní síly nezasáhnou. Od ochrany pravoslavného kostela v Podujevu odvolají naše vojáky Němci. Tři tisíce osm set dalších lidí se ocitá v důsledku vypalování domů bez přístřeší.

Proč právě Němci jsou vůči kosovským Srbům i Srbům obecně tak nepřátelští? Jedna možná odpověď je, že z tradice. Němci prohráli se Srby obě své války. Nabízí se však i jiná odpověď: Němci si zaplatili rozsáhlý podnik – Evropskou unii. V rozpadu Jugoslávie správně uviděli příležitost nových trhů pro své výrobky a novou levnou pracovní sílu do svých závodů i mimo Německo. A právě Srbové, když brání jugoslávskou federaci, německý ekonomický postup na Balkáně zpomalují. Své výnosné zájmy zde mají přirozeně i jiné země. Budované základny NATa obsluhuje šestnáct tisíc vojáků, samotné Spojené státy americké si v Kosovu postavily druhou největší vojenskou základnu mimo svou vlast. Do té se vejde až sedmdesát tisíc lidí ve zbrani. Tahle vojenská přesila má zdejší Albánce chránit před Srby. Před jakými Srby? Před těmi živořícími zbytky vybíjeného lidu v ghettech? Před těmi, kteří nesmí na svých políčkách dojít dál než padesát metrů od stavení, od zpustošeného, pobořeného domu?

Nejhůř se k srbské národnostní i náboženské menšině v Kosovu a Metohiji chovají, jak už bylo řečeno, Němci a také Francouzi. V časech, kdy v Německu nesmějí lidé na veřejnosti používat slovo Cikán – slovo neutrálního významu, a kdy západoevropská média hledají za všemi rohy a „v každém škytnutí“ protižidovství, směl v uloupených srbských zemích proběhnout ještě jeden pogrom. Nechme mluvit Miroslava Polreicha: „V Kosovu byli prakticky do jednoho vyhlazeni Židé. Nedávno jsem byl pozván do pražské židovské obce na jedno vzpomínkové setkání k holocaustu. Ke konci jsem se přihlásil, že takováto setkání jsou velmi důležitá, ale že by se mělo také připomenout, že před několika lety proběhl nedaleko od nás další holocaust – v Kosovu. Nastalo mlčení. Až mě jeden z přítomných, můj známý, začal hájit, že jsem jinak dobrý člověk. Každá komunita má svá tabu. V této se nesmí říct nahlas, že USA a Evropská unie dopustily, aby na prahu 21. století bylo v Kosovu vyhlazeno židovstvo.“

Nezávislost takzvaného státu Kosovo nejrychleji uznaly Německo, Spojené státy americké, Francie, Itálie a Velká Británie. Německo, Francie, Itálie a Velká Británie, to jsou země nejvíc postižené muslimským terorismem. Tam také míří nejvíc přistěhovalců s vírou v Alláha. Náboženská šikana je v těchto částech Evropy pro Evropany nejvíc frustrující. Nabízí se karmický obrázek kopáče, co padá přesně do té jámy, kterou někomu vykopal. Východisko z kola příčin a následků skýtá odpuštění. Napřed ale má dojít k odčinění viny a chyb. Jak vidím nápravu kosovských záležitostí? Zahraniční vojáci musí zajistit bezpečný návrat do Kosova všech dvou set tisíc Srbů, kteří přežívají v uprchlických táborech ve vnitřním Srbsku. Srbům se musí vrátit veškerý jejich majetek. Pobořené domy jim postaví přímí viníci vandalismu. Kosovo a Metohije se navrátí Srbsku. Země vojenského uskupení NATO, které proti Jugoslávii válčily, zaplatí Srbsku a Černé hoře reparace ve výši, jakou vyčíslí OSN. Největší pokutu zaplatí Německo, USA, Francie, Velká Británie a Itálie. Komise pro vyšetřování zločinů proti lidskosti dohledají viníky všech pogromů v Kosovu a Metohiji a přísně je odsoudí před mezinárodním soudním tribunálem v Haagu. Ti kosovští Albánci, kteří nebudou chtít žít v Kosovu a Metohiji, navráceným Srbsku, dostanou možnost prodat svůj skutečný majetek za tržní ceny a vystěhovat se do Albánie. Česká republika by rozhodně neměla uznávat takzvaný stát Kosovo.

USA se snaží rozštěpit Sýrii a vytvořit armádu z Kurdů a teroristů

0
0

12. 2. 2018           zdroj
USA se snaží vytvářením "místních rad" v Sýrii tuto zemi rozštěpit a upevnit svou vojenskou přítomnost, řekl ruský velvyslanec v Sýrii Alexandr Kinščak ."Otázky vyvolává Washingtonem prosazovaný projekt o výstavbě "alternativní Sýrie" na územích "osvobozených" za účasti mezinárodní koalice", citovala diplomata agenturaTASS. Pokusy Západu spojit problematiku obnovy Sýrie se změnou moci v této zemi nazval Alexandr Kinščak cynickým vydíráním.


Velvyslanec řekl, že USA se také snaží "dát dohromady" v Sýrii "novou syrskou armádu" z Kurdů a bývalých teroristů DAEŠ a Džabhat an-Nusry (v RF zakázané teroristické organizace). Podle jeho vyjádření Washington sází "na Kurdy ze Sjednocené demokratické strany a také na nalákané arabské ozbrojené oddíly na východě Sýrie".

Dlouhou dobu byla teroristická organizace Džabhat an-Nusra pro některé země protisyrského tábora faktickým spojencem v boji proti legitimní vládě Sýrie, připomněl Alexandr Kinščak. "Dnes je to jedna z posledních karet v rukou protivníků prezidenta Sýrie Bašára Asada pro vyvíjení vojenského nátlaku na Damašek", poznamenal. "Avšak stejně jako všechni teroristé jsou i nusrovci nespolehliví spojenci", dodal velvyslanec Kinščak. Zdůraznil, že teroristé musí být odstraněni společným úsilím.

Podle vyjádření ruského velvyslance je velitelům skupiny Džabhat an-Nusra ve Východní Gutě podřízena většina nezákonných ozbrojených skupin, které se tam nacházejí, včetně takzvaných umírněných. Diplomat zdůraznil, že i malé skupiny teroristů Džabhat an-Nusry jsou vážnou silou a znamenají značné nebezpečí.

Alexandr Kinščak konstatoval, že vytvoření zón deeskalace pomohlo celkově snížit hladinu násilí v zemi, včetně východní Guty, avšak kvůli ozbrojeným provokacím zakopaných teroristů ze skupin Ahrar aš-Šám, Feylak ar-Rahman, Armáda islámu, považovaných za umírněné, a teroristů Džabhat an-Nusry se situace ve Východní Gutě opět v listopadu destabilizovala.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Lavrov vysvětlil, proč Moskva dosud neuznala republiky Donbasu

0
0
Oleg Kravcov
13. 2. 2018        Politnavigator
Pokud prezident Ukrajiny podepíše zákon přijatý Radou, v němž jsou DLR a LLR uznány "okupovaným územím", bude to znamenat odmítnutí plnění Minských dohod. V rozhovoru pro televizní kanál Rossija 1 to řekl ministr zahraničí RF Sergej Lavrov v odpovědi na otázku, zda není na čase, aby Rusko uznalo republiky Donbasu. Podle názoru ministra by bylo odstoupení od Minských dohod "obrovskou chybou", avšak Kyjev se snaží definitivně "Minské dohody zlikvidovat".


"My jsme, na rozdíl od některých našich zahraničních partnerů, přece jen lidé držící slovo, a dané slovo, obzvlášť když se to stalo předmětem jednání a je-li to schváleno Radou bezpečnosti (OSN), vždy držíme a plníme. Minské dohody nikdo neruší", řekla hlava ministerstva zahraničí RF.

Lavrov také poznamenal, že ten, kdo udělá první krok k porušení Minských dohod, udělá obrovskou chybu.

"Kyjevské orgány jsou vlastně krůček od této chyby. Pokud definitivně přijmou zákon o reintegraci, který nyní prošel druhým čtením", upozornil Lavrov.

Podle něj na Západě "sílí názor o nutnosti přivést k rozumu prezidenta Porošenka a ty, kteří jsou s ním ve vedení Ukrajiny".

"Podle našich informací evropští emisaři, kteří navštěvují Kyjev, takové zprávy předávají. A naléhavě doporučují, aby vedení Ukrajiny pochopilo, že tyto postoje jsou kontraproduktivní a že by se měly provést nezbytné změny v jeho jednání. Veřejně to zatím ještě nemohou říci. Ale myslím, že pokud se současný kyjevský režim bude nadále tak chovat, objeví se brzy i veřejná prohlášení, protože Evropa se velmi ostražitě dívá na ty procesy, jež probíhají na Ukrajině, zejména co se týká prudkého nárůstu vlivu radikálů a neonacistů", zdůraznil Lavrov.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Ochránci lidských práv požadují vyšetření hromadných poprav bojovníků Islámského státu Kurdy

0
0
colonelcassad
13.2.2018 Livejournal.com překlad Outsidermedia
A kdepak jste celou tu dobu byli, holoubkové?
Známý krymský blogger Boris Rožin (Colonel Cassad) upozorňuje na svém blogu na „procitnutí“ globálně popularizované lidsko-právní organizace Human Rights Watch (HRW)
 
U hromadných poprav bojovníků Islámského státu kurdskými pešmergy*) severozápadně od Mosulu se objevilo lidsko-právní pokračování.

Mezinárodní lidsko-právní organizace HRW obvinila irácké Kurdy z provádění hromadných poprav zajatých členů seskupení IS. Informovala o tom 9. února stanice al-Arábíja. Podle informací HRW oddíly kurdské domobrany pešmergů zajaly Iráčany a cizince ve škole v Sahel al-Malicha cca 70 km severozápadně od Mosulu. „Podle těchto informací kurdské bezpečnostní síly prováděly hromadné popravy zajatých podezřelých každou noc po celý týden“, prohlásila to Lama Fakíh, zástupkyně ředitele HRW na Blízkém Východě.

Dodala, že bez soudu a vyšetřování mohly být zabity i stovky lidí. Podle jejích slov probíhaly popravy mezi 28. srpnem a 3. září 2017 a zabité poté pohřbívali do společného hrobu.

Představitel Kurdské autonomie Dindar Zebari obvinění odmítl a poukázal na to, že pešmergové tou dobou bojovali v první linii proti bojovníkům IS, kteří se snažili ustoupit do Sýrie. Má za to, že v těch bojích mnozí teroristé zahynuli a těla teroristů nejspíš pohřbili na jednom místě. HRW ovšem tvrdí, že boje probíhaly cca 40 km od místa, kde našli hromadný hrob. Podle jejich informace navíc pro podobné vysvětlení nesvědčí skutečnost, že všichni nalezení byli zabiti výstřelem do hlavy. HRW vyzvala vlády Iráku a Kurdistánu, aby událost vyšetřily.

Je to případ, kdy pomsta a válečný zločin jdou ruku v ruce. Problém je v tom, že se podobně „umazali“ všichni účastníci – jen IS to prostě dělal častěji a intenzívněji než ostatní. Pokud jde o protivníky IS, toto téma periodicky vyplouvalo ve vztahu k irácké armádě (Rutba, Ramadí, Mosul), k pešmergským Kurdům (popravy u Tal-Afaru se prostě staly nezvýrazňovanější takovou událostí) i k proíránským šíitům (vyčisťovací operace v provincii Anbar, při útoku na Fallúdžu a Mosul). Všechno ale zůstávalo zpravidla v úrovni informačního šumu, nebo se propagandisticky využívalo k jiným cílům (např. USA využívaly případy řádění některých šíitských domobranců k informační kampani proti Íránu). Téma bezuzdného vyřizování účtů intenzívně využívala i propaganda IS během kampaně roku 2017, aby přinutila bojovníky bojovat až do konce a vyhýbat se zajetí.

Pokud jde o odmítání pešmergů, některá videa demonstrovala zabíjení bojovníků IS v jámách. Oni přirozeně nezahynuli v bojích, ale byli zastřeleni „za vše to dobré“, co předtím prováděli. Šíitská domobrana se nevyznamenala jen střílením zajatých bojovníků IS, ale i molekulárním terorem proti Sunnitům, podporujícím IS. Irácká armáda a bezpečnostní složky na sebe podobně upozornily, když vzdávající bojovníky IS střílely a shazovaly do řeky.


 
 
 
 
 
 
To nejkrutější z YT tradičně mažou, nicméně se domnívám, že při promyšleném hledání v YT a Twitteru za 2. polovinu 2017 lze nalézt mnoho podobného. Komu to ale je třeba…?

Jiná otázka je, že to nejspíš pro nikoho nebude mít vážnější následky. To téma jde vůbec špatně dohromady s mezinárodním právem a současnou vojensko-politickou realitou v Iráku. Vcelku tato situace názorně dokazuje, že pokud se dostatečně dlouho díváš do hlubiny, tak ta začíná hledět na tebe, a lidé ve válce s nelítostným protivníkem pomalu divočí…

 
 
*) Pešmergové – oficiální ozbrojené milice mající na starosti pořádek na autonomním území Kurdů

Zdroj včetně videozáznamů s drastickým obsahem: Livejournal.com
Překlad: st.hroch 180212

Marťani nekončí

0
0
Vlastimil Podracký
13. 2. 2018
Václav Klaus prezidentské kandidáty vyjma Topolánka a Zemana nazval marťany. Já bych z nich vyjmul ještě Hanniga a Hynka. Ostatní mi stále i po prohraných volbách připadají jako marťané. Profesor Drahoš a ostatní neúspěšní kandidáti na prezidenta tvrdí, že svoji práci nekončí. Michal Horáček v DVtv ZDE zveřejnil svůj názor na vítězství Miloše Zemana. Z tohoto rozhovoru vyplývá, že ani prohra jej nepřiměla opustit figuru marťana, bytosti, která nežije zde v této zemi, přiletěla z vesmíru a pohybuje se přibližně v té bublině, kterou kdysi nazval prezident Zeman Pražská kavárna. Marťané nejsou ovšem jen jmenovaní neúspěšní kandidáti, je to mnoho dalších lidí.


Myšlenkový svět marťanů

Marťané se vyznačují chováním jakoby o prostředí, do kterého vkročili, mnoho nevěděli. Zdá se, že opravdu neví, ale hlavně si některé okolnosti nechtějí připustit. Lidé takto označovaní jsou především kosmopolité, život běžného člověka neznají, jsou nějak navázáni na zahraničí, buď svými styky, myšlenkovým prostorem svého života nebo příjmy, nebo jsou izolováni v pražském kosmopolitním prostředí. K tomu se mnohdy přidává světácká výchova v cizím jazyku, intelektuální a umělecká internacionální kariéra. Podnikatelská kariéra už není zcela určujícím parametrem tohoto prostoru.

Kosmopolita je především individualista. Je to přirozené, ve světovém prostoru se není čeho chytit, není nějaký světový kolektiv, ke kterému by byl možno cítit identitu. Proto tito lidé nemají sounáležitost s nikým, tedy ani s českým lidem. Český stát je jimi viděn jen jako součást světa, pouze v symbolické rovině, pokud český lid vyjádří nějaký odlišný postoj, je to jen nevzdělaný dav. Proto je pojem českého státu jaksi vyprázdněn, je to jen schéma. Všimněme si typického klišé: „Byli jsme vždy součástí Západu a musíme zastavit směřování na Východ“. Rčení je marťanského charakteru. Vůbec se netýká reality. Součástí Západu jsme samozřejmě a na Východ nesměřujeme. Možná je to jen signál donátorům na Západě, aby přisunuli peníze, dali zakázky a vůbec se příznivě tvářili k dalším darům, obchodům a stykům, nebo je to fabulace na základě ideologického smýšlení.

Rčení je jasně aktivistické, ideologické. Samo o sobě žádné směřování k Východu není, jde jen o obchody. Co když obchody na Západě jsou méně výhodné, než na Východě? Na Západě jsou trhy obsazené, hotové výrobky tam neprodáme a jsme jen dodavateli levných dílů a montovnou s třetinovými platy. Zatímco na Východě, v rozvíjejících se ekonomikách, máme příležitost uspět s hotovými výrobky s vysokou přidanou hodnotou a výhodnými investicemi, třeba traktory, letadly apod. (snaží se o to celé Evropa). Co udělá marťan na významném místě, pokud bude myslet vážně svůj názor? On sám se má dobře, nepotřebuje obchody s Východem. Možná tak sobecký a zaprodaný není, možná je prostě jen marťan.

Jakákoliv pochybnost o tom, že patříme na Západ, je zbytečná. Prozápadní smýšlení našich lidí je samozřejmé, přirozené. Pochybnosti jsou nejen zbytečné, ale i marné, přirozenost se nedá změnit. Ale proč ty pochybnosti? Proč obavy z Ruska? Proč štvavá propaganda proti Rusku? Proč neustálé hledání nepřítele v Rusku? Signály donátorům na Západě to nejsou, tam se totiž zdaleka tak moc proti Rusku nestaví. Co to tedy je?

Především vnitřní pochybnost, že směřování na Západ je dobré. To není pochybnost samotného marťana, ten je ideově a materiálně tak spojen se Západem, že pochybovat nemůže. Ale marťanova obava, jestli ostatní Češi na Západ směřovat chtějí a že je to vůbec výhodné, protože on totiž dnešní islamizující se Západ už není tím starým dobrým Západem a pochybnost, zda dnešní západní neomarxistické ideály jsou vlastně dobré a přínosné. Ne proto, že by snad Češi byli nějaký východní národ, ale proto, že reálně cítí ze Západu nebezpečí, proto se snaží, podobně jako Poláci nebo Maďaři o nějakou větší nezávislost. Marťan sice mluví o českém lidu jako o davu, hloupém a nechápavém, ale velmi pochybuje o tom, že to tak ve skutečnosti je. Má velký strach z toho, aby lidé neprohlédli, protože podstata toho, co marťané tvrdí, jsou klišé, fabulace nebo polopravdy. Proto se musí vytvořit figura nepřítele, aby se na něj svedly všechny opoziční myšlenky, prohlásily se za nepřátelské a Putinovské, byly nějak ostrakizovány, zakázány, nepřipuštěny, aby nevznikla skutečná svobodná diskuse, ve které by marťani prohráli hned první kolo, tak jako se Zemanem (a to ještě byl Zeman oponent velice buranský, nedůstojný, zatížený různými problematickými kauzami a určitě mnoho lidí odradil svojí osobou). Marťani by velice brzy velmi omezili svobodu projevu, slyšíme je přece neustále vyprávět příběhy o ruských webech, o hybridní válce atd. Proto potřebují válku. Europoslanec Štětina na Seznamu to vyslovil jasně: „Jsme ve válce s Ruskem, v hybridní válce“. Samozřejmě, válka je jediná možnost, jak zavést totalitu. Hybridní válka, kterou nikdo nevidí a ve skutečnosti není, se asi bude muset vyvolat.

Je zajímavé, jak marťani hledají na oponentech nedemokratické prvky. Přitom nemají jasno jak vlastně se demokraticky chovat. Když nechtějí referenda, je to snad demokratické chování? Možná ano, ale museli by to vysvětlit. Vyčítají prezidentovi, že dal trestně stíhanému člověkovi příležitost k sestavení vlády. Ale on tento člověk dostal hlasy třetiny voličů s dvoutřetinovým odstupem od nejbližšího politického subjektu. Chtějí tedy, aby se prezident nedemokraticky choval a nedodržoval zvyklosti? Neustále oponenty obviňují z xenofobie a tvrdí, že je situace obdobná době nástupu Hitlera ve třicátých letech. Chtějí demokracii po druhých, ale sami z ní mají strach. Tak co vlastně chtějí?

Další marťanské přesvědčení je multikulturalistické a čistě individualistické. Jim nevadí muslimové, jsou jim bližší než pro ně cizí český lid, který chápou jako xenofobní a nacionalistický. Jakákoliv zmínka o nějakém národě je pro ně nepřijatelná. Jakékoliv společenstvo, kolektiv, vyžaduje povinnosti, třeba nějakou solidaritu, sounáležitost s lidmi svého národa, nezištnou angažovanost pro národ nebo úctu k historii, rodičům a učitelům. Těchto povinností je zbavuje jejich kosmopolitní svoboda. Islamizace Evropy, skutečnost, že už jsou celé městské čtvrti na Západě muslimské, je nezajímá, tento problém v rámci marťanského myšlení si připustit nemohou, stále ho snižují, relativizují, odmítají o něm mluvit, oponenty častují různými nelichotivými výrazy. Nakonec s migranty budou mít problémy jiní, ne oni. Proto také každý mluví o jiném nebezpečí. Resistentní konzervativní lid nechce islamizaci, marťanům islamizace nevadí, dokonce s ní počítají, stále všechny přesvědčují, jak jsou ti muslimové hodní, proti kvótám se staví jen pokrytecky. Marťanům jsou migranti bližší než izolace, kterou by odmítnutí migrantů přineslo.

Navíc mají marťané z nacionalistů obavy. Jednak vědí, že národní zájmy vlastně zrazují a mohli by být za to nějak nacionalisty obviňováni, jednak mají obavy z uzavření hranic a z reakce jejich západních donátorů, obchodních partnerů a jiných osob, se kterými jsou ve styku. Nemají ovšem dosti invence k tomu, aby popřemýšleli o tom, jak zájmy národa nezrazovat a přitom sebevědomě součástí Západu zůstat, tedy nějaké takové řešení, které se realizuje v Polsku a Maďarsku. Zatím mne z marťanů nikdo nepřesvědčil, že dokáže mít tolik invence, aby dokázal takovou politiku dělat. Veškeré dosavadní projevy byly buď vazalského charakteru směrem k Západu, nebo velmi chabé a nepřesvědčivé pípání, že budou hájit státní zájem, aniž by vysvětlili jak (nikdo z nich neřekl: „budu podporovat obchody s Ruskem a Čínou“, budu se trvale stavět proti přijetí migrantů).

Záporné vyjadřování a populismus

Profesor Drahoš předvedl ve své prezidentské kampani svoji marťanskou strategii velmi dobře. Oni totiž marťané nemají lidem co říci, oni nemají program, který by národu něco přinesl. Pokud národ rovnou nepoškodí, tak prostě nic nepřináší. Přece neřeknou na plná ústa, že jim islamizace Česka nevadí, že rozhodování lidí v referendech nechtějí, že naše pravomoci Bruselu klidně předají. Co tedy lidem přinesou? Směřování na Západ? Přerušení obchodů s Východem? Válku s Ruskem? Omezení svobody informací? Předání pravomocí Bruselu? To je to poslední, co lidé chtějí slyšet. Proto nemají jiný námět než jen propagandu proti oponentům. Očerňování a obviňování ze všeho možného. To samozřejmě do nějaké míry zabírá. Ale stavět na tom se trvale nedá. Několikrát byli slyšet, že budou lidi přesvědčovat o své pravdě. Ten hloupý lid, který věří populistům a xenofobům budou přesvědčovat. Asi si myslí opravdu, že je tak hloupý a když jej zbaví populistů Zemana a Babiše, extrémisty Okamury, že jej přesvědčí natolik, aby přijal nevýhodná a zbytečná opatření jen v rámci nějaké ideologie, která přináší jen nevýhody.

Hlavním obviněním oponentů je tzv. populismus. Ale, co je to populismus? Populismus je slibování nesplnitelného nebo provedení líbivých opatření, která jsou v konečném důsledku pro komplex společnosti nevýhodné. Takové sliby a opatření se sice vyskytly (třeba zrušení poplatku u lékaře, které zbavilo zdravotnictví prostředků). Marťané ovšem pojem populismu změnili: z jejich rétoriky lze odvodit, že populismus je, když opoziční politik plní vůli lidu. Ale marťané nejen že nebudou populisty, ale vůli lidu v žádném případě plnit nebudou a už dopředu to vědí, jejich poslání je aktivistické, chtějí měnit svět ke svému obrazu. Budou přesvědčovat lid, aby se vzdal své bezpečnosti, své svobody a svých pravomocí. To bude velmi zajímavé, ale jen tenkrát, pokud neztratíme svobodu a budeme moci se diskuse zúčastnit.

Žarty sa končia. Hrozí bojový stret Rusov a Američanov?

0
0
Jurij Podoljak
13.2.2018 HlavnéSprávy


Portál Naspravdi publikoval materiál ruského experta Jurija Podoljaka (Yurasumy), ktorý reaguje na posledné diania v Sýrii.

 


Podľa Podoljaka sa v posledných dňoch udialo v Sýrii niekoľko udalostí, ktoré môžu viesť k veľmi nebezpečnej eskalácii napätia. Ide totiž o to, že Washington, ktorý prehral “teroristickú etapu vojny” proti Sýrii sa rozhodol vstúpiť do konfliktu priamo a podporovať svoju poslednú kurdskú zástupnú armádu na Blízkom východe. To že Washington musí zasahovať sám svedčí o tom, že sa nespolieha na možnosť, že by Kurdi dokázali ako zástupná americká armáda americké problémy na Blízkom východe riešiť. Priamy vstup Američanov do vojny znamená, že potenciál americkej “zástupnej armády” sa prudko znížil.

Situácia v Sýrii sa teda dramatizuje a smeruje ku konfliktu, dúfajme, že len lokálnemu.

Yurasumy otvorene hovorí, že sa mu vývoj v Sýrii v posledných dňoch absolútne nepáči, pretože vníma obrovské množstvo budúcich problémov, ktoré sa v najbližšom období prejavia.

Situácia na Blízkom východe vykryštalizovala do vzniku dvoch protichodných aliancií. Na jednej strane stoja USA, Saudská Arábia, Izrael, Kurdi a oficiálna vláda Jemenu. Na druhej strane stojí Rusko, Irán, Turecko, Sýria, Irak a jemenskí šíti, ktorý bojujú proti proamerickej a prosaudskej vláde v Jemene. Všetky zoskupenia sú už fakticky vtiahnuté do vojenskej konfrontácie, aj keď pritom zatiaľ ešte po sebe otvorene všetci nestrieľajú.

Spomeňme si, ako bojovalo Taliansko v 1. svetovej vojne. Po vyhlásení vojny Rakúsko-Uhorsku Taliani od mája 1915 ešte rok slobodne obchodovali s Nemeckom. Aj v predchádzajúcej etape sýrskej vojny mala konfrontácia medzi Rusmi, Turkami, Izraelom a Američanmi určité obmedzenia. Napríklad Rusi a Turci otvorene neútočili proti Američanom, rovnako ako Izraelci otvorene neútočili proti Rusom. Pritom sa však všetky krajiny aktívne zúčastňovali bojových operácii v Sýrii cez svoje zástupné sily.

Dnes sa však všetko mení a bojové strety superveľmocí Ruska a USA sa môžu stať v Sýrii realitou. Podľa Yurasumyho už tieto stretnutia začali, aj keď sa o nich ešte otvorene nehovorí vo svetovej tlači.

Yurasumy uviedol niekoľko zaujímavých faktov.

V októbri 2017 Rusko zvýšilo svoje aktivity v boji proti ISIS a an Nusre. Hlavným cieľom operácie je zničenie “umiernenej opozície”. Na začiatku roku 2017 sa pri riešení tohto problému s teroristami v Idlibe rozohrala stratégia s využitím zón deeskalácii, na ktorej trvali Američania, čo však pomohlo Damasku a Moskve vyriešiť hlavné problémy vojenskej kampane v roku 2017 (teroristi sa presúvali do Idlibu, odmietali bojovať v obkľúčených oblastiach, sýrska armáda ich odchod vítala, pretože oslobodzovala územia). Na jeseň 2017 však Damask a Sýria začali zóny deeskalácie vnímať ako bremeno, pretože ISIS bol porazený, jeho zvyšky sa však ukrývali v americkej zóne deeskalácie, takže Sýrčania a Rusi nemohli teroristov doraziť. Tí sa potom na americký príkaz pretransformovali na sunnitské oddiely “umiernenej opozície”, prípadne na sunnitské odiely, spolupracujúce s Kurdami na východe Sýrie.

V októbri 2017 Irán podporil ofenzívu Iraku voči Kurdom v Kirkúku. Irackí Kurdi, riadení Američanmi utrpeli tvrdú porážku, ktorej nedokázali Američania zabrániť. Reputácia Američanov u Arabov značne poklesla.

Dňa 20. 1. 2018 začali Turci svoju operáciu “Olivová ratolesť”, namierenú proti Kurdom. Hlavným cieľom Turkov je obsadiť kurdskú enklávu Afrin a Turci už poškuľujú aj po Manbidji. Ide o rovnaký druh vojenskej operácie, akú proti Kurdom uskutočnili Iračania a Iránci v októbri 2017, tentoraz však ide o operáciu na území Sýrie. Washington dal príkaz svojim vazalom aby sa bránili, hoci z vojenského hľadiska nemajú sami Kurdi žiadnu šancu na úspech a utrpia ťažké straty.

Dátum 20. 1. 2018 je dôležitý aj z iného dôvodu. V tento deň navštívili hlavy ruských tajných služieb (Sergej Naryškin SVR, Alexander Bortnikov FSB a Igor Korobov GRU) USA, kde viedli rozhovory s hlavou CIA Mikem Pompeom. Rokovania sa uskutočnili za zatvorenými dvermi a súdiac podľa nasledujúcich udalostí nedopadli dobre, k dohode medzi Rusmi a Američanmi neprišlo. Ak by prišlo, neeskalovalo by sa napätie a politici by už vyšli s nejakými vyhláseniami.

Po tomto stretnutí sa udialo niekoľko zaujímavých udalostí. Dňa 4. 2. 2018 prišlo k zostreleniu ruského lietadla Su-25. Netreba sa špeciálne venovať detailom, mnoho o nich písala tlač a informácii je viac ako dosť. Všeobecne sa v ruských novinách nepíše o americkej účasti v útoku na ruské lietadlo Su-25, no 7. 2. 2018 sa uskutočnil masívny raketový útok na štáb kurdských SDF na východe Sýrie v blízkosti Eufratu, kde sa nachádzali aj americkí poradcovia. Samozrejme že kto chce môže veriť, že žiadni Američania pri útoku na štáb kurdských SDF nezahynuli, pretože toto tvrdia Američania, no hneď ďalší deň prišlo k americkému útoku na prosýrskych dobrovoľníkov a údajne aj na ruských žoldnierov zo skupiny Vagner. Naše noviny takisto vo väčšine prípadov píšu, že žiadni Rusi zo skupiny Vagner nezahynuli, kto chce, nech týmto informáciám verí.

Dňa 10. 2. 2018 ruské letectvo znova zaútočilo na kurdské pozície na Eufrate a dňa 10. 2. 2018 prišlo aj k zostreleniu jedného, alebo dvoch izraelských bojových lietadiel F-16, čo je takisto dôkazom skutočnosti, že konflikt medzi veľmocami v Sýrii eskaluje a naberá nebezpečné obrátky. Izraelci tvrdia, že dôvodom na ich útok voči Sýrii bol prienik iránskeho dronu nad územie Izraela, tento dron zostrelil izraelský bojový vrtuľník. Irán označili izraelské tvrdenie za klamstvo a otvorene sa z izraelskej verzie hodnotenia udalostí vysmieva, pričom vystríha Izrael, že ak s akciami v Sýrii neprestanú, budú toho Židia ľutovať. Izraelci tvrdia, že po prieniku dronu zaútočili na vojenské objekty v Sýrii, pričom sýrska protivzdušná obrana zostrelila minimálne 1 izraelské lietadlo, jeden z izraelských pilotov sa nachádza vo veľmi vážnom stave v nemocnici.

Izraelské lietadlo F-16 spadlo na území Izraela. Existutuje len malá možnosť, že by sa toto lietadlo zúčastnilo útoku na Homs, kde by utrpelo poškodenie od sýrskej rakety zo systému S-200 a potom by poškodené dokázalo preletieť niekoľko desiatok kilometrov nad izraelské územie a až tam spadnúť. Okrem toho pri všetkej úcte k sýrskym S-200, tento systém je zastaralý a je otázne, či by dokázal izraelské bojové lietadlo zostreliť.

Existujú však indície, že izraelské lietadlo F-16 zostrelil systém S-300, ktorý sa v Sýrii nachádza od konca roka 2016. Systém S-300 však slúži na ochranu ruských základní v Tartuse a Hmeimmim, takže ak by to bola pravda, znamená to, že Rusko už ukázalo Izraelu kadiaľ vedie “červená línia” a neželá si, aby Izrael útočil na Sýriu. Súčasne s pádom izraelského lietadla sa začal aj Irán tvrdo vyjadrovať na adresu Izraela. Vidíme, že situácia sa vyhrocuje a začala sa nová etapa vojny. Táto etapa sa už nenesie v znamení bojov zástupných armád USA, do konfliktu už museli vstúpiť Američania a Izrael osobne, čo znamená, že príde k rastúcim stratám v radoch izraelskej a americkej armády. Vyzerá to tak, že je len otázkou času, kedy sa v boji stretnú priamo Rusi, Iránci, Turci, Američania a Izraelci.

Momentálne sa rozvíja “hra nervov”. Každá z krajín tlačí na psychiku súpera a zisťuje, ako ďaleko je možné zájsť a kde sa už nachádza “červená línia”. Moskva už ukázala Izraelu a USA že Asada neopustí, nie preto, že by Asada milovala, ale preto, aby sa teroristické svinstvo rozpútané Američanmi neprelialo cez Afganistan do stredoázijských republík, Ruska a Číny. Rusko súhlasí s aktivitami Iránu v južnej Sýrii, čo sa môže v najbližšej dobe prejaviť konfrontáciou medzi Hizballáhom, Iránom a Palestínčanmi proti Izraelu. Vojna sa môže teda preliať aj na izraelské územie. Zároveň Rusko uvoľnilo ruky Erdoganovi v boji proti Kurdom.

Uvidíme, ako sa bude situácia vyvíjať ďalej, rast napätia a zvyšujúca sa konfrontácia však neveští nič dobrého.

Jurij Podoljak

Szijjártó: Maďarsko nemá důvod měnit negativní postoj vůči Ukrajině

0
0
Péter Szijjártó
- rp -
13.2.018 Kormány.hu, překlad PrvníZprávy

Maďarsko nebude měnit svůj současný postoj k Ukrajině, řekl Péter Szijjártó, maďarský ministr zahraničních věcí.
"Maďarsko se nevzdá své současné politiky s ohledem na ukrajinský školský zákon,"řekl ministr zahraničních věcí a obchodu Péter Szijjártó na tiskové konferenci v Budapešti.


"Pokud by se Maďarsko zbavilo možnosti veta v mezinárodních organizacích, pak by se vzdalo jediného nástroje, s jehož pomocí může chránit Zakarpatské Maďary a přinutit Ukrajinu, aby se chovala podle mezinárodních předpisů,"
zdůraznil ministr.

NATO plánovalo uspořádat schůzku ministrů obrany NATO-Ukrajina ve dnech 14.-15. února, kterou Maďarsko vetovalo a generální tajemník aliance potom informoval členské státy, že zasedání se nebude konat.

"I když se snaží vyvíjet tlak na Maďarsko, aby neuplatňovalo své právo veta, Maďarsko odolalo těmto snahám, protože je povinností maďarské zahraniční politiky chránit Maďary bez ohledu na to, kde žijí," vysvětlil ministr zahraničí.

Podle Pétera Szijjárta to není dvoustranná otázka jenom mezi Maďarskem a Ukrajinou vzhledem k tomu, že Ukrajina rovněž nedodržuje mezinárodní závazky a porušuje zákony a základní mezinárodní práva.

"Každá země, která pracuje v úzké spolupráci s NATO, se zavazuje plnit program a v rámci této dohody se Ukrajina zavázala respektovat práva menšin. Pokud je Ukrajina vážně připravena k užší spolupráci s NATO a Evropskou unií, musí plnit jejich zákony," zdůraznil maďarský ministr.

Maďarsko není tím, kdo potřebuje měnit situaci, protože "jsme ji nespustili", může to změnit pouze strana, která je zodpovědná za to, že nastala, a to je Ukrajina, zdůraznil Szijjártó.

"Aby Maďarsko zrušilo své veto, musí Ukrajina v souladu s očekáváním Benátské komise a Evropské unie upustit od začátku provádění zákona, dokud nedosáhne dohody o všech podrobnostech právních předpisů s národnostními menšinami, včetně maďarské menšiny,"řekl.

"Pokud ukrajinská vláda vydá dekret, podle něhož pozastaví provádění zákona až do ukončení těchto konzultací, bude to dobrý základ pro vyjednávání s cílem nalézt uklidňující řešení situace", dodal.

Podle maďarského ministra zahraničí dochází také ke "komunikační válce", protože Ukrajina zveřejňuje falešné zprávy v tisku o tom, že je dosaženo dohody a vše je v pořádku. "Ale není tomu tak, a skutečnost, že Ukrajina je připravena prodloužit harmonogram provádění zákona, nestojí za nic, protože už bude dokonce platný ukrajinský školský zákon," uvedl.

Související článek:
Maďarsko nebude podporovat euroatlantické ambice Ukrajiny!

Lavrov: Americký systém protiraketové obrany obklíčil Rusko!

0
0
- kou - 
13.2.2018 ria.ru a zdroj
Spojené státy svým systémem protiraketové obrany (NMD) v podstatě obklíčily Rusko po celém jejím obvodu, a zároveň se nyní zaměřily i na Čínu, řekl ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov pro kanál „Rusko 1“.


„Obecně platí, že pod záminkou severokorejského jaderného problému se rozmísťují objekty americké protiraketové obrany na území Korejské republiky, a nyní v Japonsku. Společně s evropským segmentem amerického globálního systému protiraketové obrany, který je jasně viditelný na mapě, celý systém udivitelně, a ať už náhodně nebo ne, doslova obklíčil Ruskou federaci po celém jejím obvodu, a nyní najednou se už zaměřuje na Čínu. V našem nejlepším zájmu je, aby k se podobné trendy neposilovaly, a musíme si sednou k jednacímu stolu,“ zdůraznil ministr.

Nedávno ruské ministerstvo zahraničí uvedlo, že důležitost tématu protiraketové obrany mezi Ruskem a Spojenými státy roste, a je načase, aby strany zahájily věcnou diskusi o něm.

Ruské orgány opakovaně vyjádřily obavy ohledně plánů USA nasadit prvky protiraketové obrany ve východní Evropě. V této souvislosti už dříve Lavrov uvedl, že nejsou "v žádném případě nejsou úměrné hrozbám, které jako důvod Američané zpočátku vyhlašovali pro vytvoření evropské protiraketové obrany".

Kremelský seznam

Lavrov v rozhovoru rovněž komentoval své zařazení do seznamu „Kremelského seznamu" Spojených států.

Uvedl že byl lhostejný k zařazení jeho jména do „Kremelského seznamu“ Spojených států, jakož i celkově k vyšetřování ze strany amerických úřadů údajného ruského zásahu do amerických voleb.

„Abych byl upřímný, je mi naprosto lhostejné, co se děje v této oblasti, jako je „Kremelská zpráva“, stejně jako vše, co je spojené s takzvanou „ruskou dokumentací“ ve Washingtonu,“ řekl Lavrov v rozhovoru pro televizní kanál „Rusko-1 ". „Kremelský seznam“ označil za směšný. „Můžete to udělat za půl hodiny," poznamenal ministr.

Lavrov dodal, že když se objevila první obvinění vůči Rusku o vměšování do volby amerického prezidenta, že „měl velmi těžký pocit“. „Nemohl jsem uvěřit vlastním očím a uším, vycházeje z toho, že mnohé představitele ve Washingtonu z administrativy a Kongresu, které jsem znal osobně a a byl s nimi v kontaktu. Jsou to dastatečně vážní, inteligentní a zodpovědní lidé. Skutečnost, že tato psychóza zbavila všech racionálních zrn, byla pro mě ohromující,"řekl ministr.

Podle svých slov postupně ztratil zájem o toto téma pokračující déle než rok, ale pozoroval to, protože „fakta, potřebuji znát jako součást své práce a odpovědnosti, ale co s tím dělat, ani nevím“.

Americké ministerstvo financí 30. ledna vydalo „Kremelský seznam“, který zahrnoval téměř celé ruské vedení i hlavní ruské podnikatele - více než 200 lidí. Tento seznam byl vypracován v souladu se zákonem „o boji proti americkým protivníkům pomocí sankcí“ (CAATSA), který byl přijat v USA v létě roku 2017. Neznamená automatické ukládání sankcí proti dotyčné osobě, ale naznačuje, že omezující opatření vůči nim ze strany Spojených států mohou být zavedeny v budoucnosti.



Související článek:
Medveděv, Lavrov a Peskov jsou v "Kremelském seznamu" USA!

CM: Němcům nedovolí odklonit se z kurzu nové války s Rusy!

0
0
- kou -
13.2.2018 contra-magazin.com a PrvníZprávy

Němci se musí připravit na skutečnost, že brzy budou nasměrováni do ozbrojené konfrontace s Ruskou federací, konstatoval Contra Magazin.



Po pravděpodobném odchodu Angely Merkelové z politiky v příštích dvou letech její místo bude obsazeno někým s „výraznější transatlantickou orientací". Pouze tímto způsobem se elitám podaří udržet Německo na kurzu směřující k válce s Ruskem, uvedl autor článku Marco Maier.

Němci by se možná měli připravit na to, že brzy budou „vtaženi do války s Ruskem". Jiným způsobem, jak interpretovat nejnovější vývoj v Evropě, a nejen v ní, je prostě nemožné, napsal Contra Magazin.

Například administrativa Donalda Trumpa nejen neodmítla „válečný kurz předchozí vlády Baracka Obamy", ale „podařilo se jí militarizovat východní Evropu", poukazuje autor.

Zároveň se zdá, že Británie už nestáhne své „okupační síly" ze severozápadu Německa, pokračoval Maier. Naopak Londýn plánuje zvýšit svou vojenskou přítomnost v regionu.

Německý Bundeswehr zase vytvoří sídlo NATO v Německu. Návrh pochází od ministryně obrany Spolkové republiky Německo Ursuly von der Leyenové a nakonec byl přijat členskými státy Severoatlantické aliance. NATO tak posiluje velení a vojenskou strukturu v reakci na údajnou „agresivní politiku Ruska", je zneklidněn novinář německého vydání.

Kromě toho šéf kanceláře spolkového kancléře Peter Altmaier ujistil, že nová německá koaliční vláda se nevzdá slibu Severoatlantické alianci ohledně zvýšení výdajů na armádu až na 2% HDP.

I přes „odpor“ v Sociálně demokratické straně Německa, německý Bundeswehr dostane, podle Altmaiera, nejen „do roku 2021 navíc sedm miliard eur“, ale také může očekávat, že tím nebudou finanční toky vyčerpané.

„To je důvod, proč se dá předpokládat, že po odchodu Merkelové z politiky - a je pravděpodobné, že se tak stane v příštích dvou letech - , že její místo zaujme někdo s výraznou transatlantickou orientaci. Pouze tímto způsobem budou elity schopné udržet Německo na kurzu. A tím kurzem je válka s Ruskem,"konstatoval Marco Maier.



Související článek:
Jak vykopali ruskou hrozbu, tak si západní generálové vydechli úlevou!




Kusturica: Putina si vážím, zvedl Rusko z kolen

0
0
Geo
13.2.2018  Eurasia24

Srbský filmový režisér Emir Kusturica prohlásil, že si váží prezidenta Ruské federace Vladimira Putina za to, že „zvedl Rusko z kolen“. Kusturica to řekl v rozhovoru pro časopis Hollywood Reporter. 
 

„Můj vztah k Vladimiru Vladimiroviči Putinovi je velmi jasný – vážím si ho. Setkali jsme se několikrát, dostal jsem od něj i řád (v roce 2016 byl Kusturica vyznamenán Řádem přátelství – pozn. red.). Vážím si ho za to, že zvedl Rusko z kolen. Vše, co o něm říkají na Západě, je čistá lež,“ prohlásil Kusturica.

Režisér také v rozhovoru poznamenal, že jeho sympatie k Rusku vzbuzují negativní reakce ze strany jeho amerických a evropských kolegů.

Jako příklad Kusturica uvedl hodnocení jeho posledního snímku Na mléčné dráze porotou Benátského filmového festivalu.

„Jeden z členů poroty, Američan, prohlásil, že ten film nemůže usilovat o žádná ocenění, protože obsahuje prvky, které jej činí nepřátelským vůči Západu,“ řekl Kusturica.

Porotce se mýlil – režisér, jak říká, nevyjadřoval žádné antiamerické postoje. Současně se podle něj (západní) „zvláštní služby a média velmi agresivně pokoušejí přimět všechny nenávidět Rusko“.

Režisér Emir Kusturica už dříve, v rozhovoru pro francouzský magazín Journal du Dimanche, nazval ruského prezidenta Vladimira Putina dobrým a čestným člověkem.



Zdroj: Zvezda.ru
Překlad: Geo, Eurasia24.cz

Viewing all 19126 articles
Browse latest View live