Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

Prípad Jána Kuciaka – ako to bolo?

$
0
0

Gustav Murín
15.3.2018 Literárky
Slovenskú opozíciu už smrť pôvodne neznámeho a zrejme obetované novinára a jeho snúbenice už nezaujíma. Plne sa sústreďujú na útok na vládne kreslá stupňujúcimi sa požiadavkami a absurdnými ultimátami. To je tiež odpoveď na starorímsku otázku po každej politicky motivovanej vražde – „Cui bono“, čiže „Komu to prospelo“?


Medzičasom sa však na verejnosť dostali informácie, z ktorých sa dá poskladať mozaika pravdepodobného priebehu brutálneho činu. Mafiáni totiž nie sú žiadni myslitelia, radi idú osvedčenou stopou, preto je ich „modus operandi“ nemenný a tým pádom čitateľný. Mafiánska poprava teda obsahuje ľahko odčítateľný rituál a stabilné symboliky.


Prečo nie slovenská mafia?

Aj vďaka tomuto premiérovi, tomuto odstupujúcemu ministrovi vnútra a tomuto prezidentovi Policajného zboru SR bol dovŕšený rozklad všetkých významnejších mafiánskych bánd na Slovensku. Z toho vyplýva, že nielenže tu nie je nikto, kto by takýto brutálny čin vykonal, ale najmä tu nie je nikto, koho by na takýto profesionálny výkon mohol niekto objednať.

Podnet na vraždu

Ján Kuciak patril už k novej generácii investigatívnych novinárov, ktorých už neohrozovalo mečiarovské prepojenie mafiánov, politikov a tajnej služby. Aj preto si zrejme hroziace nebezpečenstvo nepripúšťal.

A treba konečne jasne povedať – bol to neznámy novinár. Na stopu prerastania kalábrijskej mafie do podnikania na východe Slovenska a čudné prepojenia až do kancelárie premiéra ho zrejme nasmerovali jeho ďaleko skúsenejší kolegovia. Jeden práve skončil v najčítanejšom týždenníku a druhý po sérii súdov a vyhrážaní (aj vďaka jeho veľmi neštandardnému prístupu k tajne získaným materiálom, viď kauza Gorila) v mohli v dobrej vôli ponúkať svoje rozpracované témy. Obaja pracovali s informátormi a utajenými zdrojmi a ovládajú zásady bezpečnej práce v takomto prostredí. Kuciak, podľa vyjadrení z jeho redakcie, bol pravý opak – pracoval hlavne s otvorenými zdrojmi. Toto zrejme mal byť jeho prvý kontakt s investigatívou prvej línie. A je možné, že práve to sa mu stalo osudným.

Prečo to urobili?

Páchateľov tlačil čas, lebo Ján Kuciak sa chystal dokončiť svoje pátranie na východe Slovenska už v najbližších dňoch. Preto zrejme spanikárili.

Rozhodujúcim a osudným mohlo byť prebehnutie informátora na druhú stranu. Na prvej tlačovke po vražde Jána Kuciaka a jeho snúbenice sám Ivan Mego opisoval prípad (opísaný ním tiež v pripravovanej novej sérii TV dokumentov), kedy mu takýto informátor opísal šesť mafiánskych vrážd do detailov. A potom bol veľmi rozhorčený, že to novinár chce aj zverejniť. Mafiánskou chorobou je chválenkárstvo – je ale tiež súčasťou ich taktiky ohurovať svoje okolie a upevňovať si tým postavenie vo vlastnej bande aj celom podsvetí. Rovnako sa pôvodne rečný informátor mohol zľaknúť, že ak sa Kuciakov článok zverejní, postihnutí si ľahko domyslia, odkiaľ vietor fúka. Tak sa pravdepodobne šiel preventívne udať s logickou ponukou „nápravy“ svojej chyby tým, že pomôže novinára zastaviť. Ten mu zjavne dôveroval a preto ho mohol v neskorých večerných hodinách bez obáv vpustiť domov, čo by jeho skúsenejší kolegovia iste nikdy neurobili.

Na podnet informátora-prebehlíka potom už museli dotknutí mafiáni informovať základňu v Taliansku. A tam niektorý boss, neznalý situácie na Slovensku a zalarmovaný rovnakými informáciami zo zdrojov talianskej prokuratúry či polície, mohol vydať pokyn na vraždu. A vyslať zabijaka.

Veď v samotnom Taliansku je ohrozenie novinárov zo strany mafie tak bežné a stokrát brutálne potvrdené, že aktéri vraždy si vôbec neuvedomili, že práve táto dvojnásobná vražda vyvolá taký obrovský ohlas nielen na Slovensku, ale dokonca za hranicami. Ale už sme si povedali, že mafiáni nie sú práve myslitelia, konajú rutinne. A aj preto robia chyby...

Mýtus o zlyhaní polície pred vraždou

Kolegovia Kuciaka sa hneď pri prvej tlačovke oborili na prezidenta PZ generála Gašpara, že Polícia vraj zlyhala práve v tomto prípade, keďže podal Trestné oznámenie o nebezpečnom vyhrážaní. Lenže to bola dnes už jasná falošná stopa.

Znovu treba zopakovať jasne – Ján Kuciak bol neznámy novinár. A nikdy pred tým u nás, ani v okolitých krajinách k niečomu takémuto nedošlo. Preto to nikto nemohol predpokladať. Polícia nemala dôvod zasahovať aj vďaka neblahému zvyku investigatívnych novinárov zatajovať témy svojich mediálnych „bômb“ pred uverejnením. Je možné, že keby podal Ján Kucia Trestné oznámenie na neznámeho páchateľa a uviedol pri tom svoje poznatky o kalábrijskej mafii, NAKA by spozornela. Ale to sa zjavne nestalo.

Mýtus o ohrození nezávislého vyšetrovania

Tento zločin je spolitizovaný opozíciou do absurdna. Jačia, ževraj vyšetrovanie nemôže byť nezávislé, ale sami robia všetko preto, aby bolo závislé od nich. Prezident Kiska žiadal absurdné Memorandum, že nikto nebude do vyšetrovania zasahovať, čím vedome a verejne kriminalizuje vyšetrovateľov, ako keby niekto uprostred tej mediálnej hystérie si vôbec trúfol vyšetrovaniu brániť. Naopak, je výsostným záujmom tejto vlády vedenej stranou Smer-SD, aby sa páchateľ našiel čím skôr. Ale tiež sú viazaní zákonnými postupmi a nemôžu si dovoliť ukázať na niekoho, koho nevina sa neskôr preukáže. Zmeny na postoch ministra a prezidenta PZ SR každé úsilie môžu len zneistieť, či zmariť tým, že nevyhnutne nastane vákuum, kým sa nový minister a prezident PZ SR zorientujú práve v tých postupoch, aj keby nakrásne chceli to najlepšie. Toto vyšetrovanie bude nezávislé hlavne, keď sa do toho nebude starať opozícia.

Mýtus o spásonosnej zahraničnej pomoci vyšetrovaniu

Všetci doteraz médiami oslovení odborníci sa jednoznačne vyjadrili, že takáto opozíciou velebená spása má jasné limity. Vyšetrovanie vo vnútri každej krajiny môže efektívne a aktívne vykonávať len tamojšia Polícia. Zahraniční vyšetrovatelia tu teda nič nevyšetria, môžu len dodať informácie zvonku. A to sa iste deje. Môžu tiež poskytnúť akési špeciálne prístrojové vybavenie. Ale to je všetko. Rozhodujúcu úlohu majú vždy a v každej krajine domáci vyšetrovatelia.

Mýtus o odpočúvaní

Je logické, že medzi prvé kroky vyšetrovania štandardne patrí preverenie komunikácie obetí. Kľúčový by bol teda mobil novinára, ak ho nezhabali vražední útočníci.

Ak by to aj urobili, tak by sa celá tá komunikácia dala odstopovať u mobilného operátora.

Tam sa tiež dajú odsledovať volania možných objednávateľov, alebo aspoň sprostredkovateľov dvojnásobnej vraždy.

Lenže to u nás podlieha nevídanej byrokracii a aj po jej prekonaní, môže prísť sklamanie. Mobil Volavky bol buď s utajeným číslom alebo už neexistuje.

A hlavne, ak by Polícia novinára odpočúvala, už by Volavku mali.

Takéto odpočúvanie je vysoko nepravdepodobné, pretože naň nemala Polícia žiadny oficiálny dôvod, ktorý by schválil sudca. A v dnešnej dobe, kedy majú investigatívni novinári medzi policajtmi a v tajnej službe už pomaly viac informátorov, než kedy mali mafiáni, by si nikto netrúfol niečo také robiť na vlastnú päsť.

Mýtus o prepojení talianskych mafiánov na vládu

Ak chceme hľadať prepojenie mafiánov na najvyššiu politiku, stačí sa ísť pozrieť na istého multitatka, ktorý do parlamentu so sebou bez hanby doviedol dokonca notorickú milenku mafiánskych bossov. A práve ten jačí, ževraj vláda má niečo s mafiánmi? Neuveriteľné!

Stopa Jasaň – Trošková je dobrá do bulváru. Mafiánska milenka v náručí premiéra – hotová melodráma na prvú stranu. Ale realita je omnoho strohejšia. Už to povedal tuším poslanec Krajňák, že aj jeho hoci len ako pracovníka ministerstva, kontaktovala SIS, aby ho upozornila, že je pozvaný na spoločenskú udalosť za účasti mafiánskych bossov. O to viac by sa starala, aby sa do blízkosti premiéra nedostal niekto, kto by ho v tomto smere mohol ovplyvňovať.

Kontakty Jasaňa a Troškovej na kalábrijských mafiánov musela preverovať NBS. Zjavne dospela k záveru, že ich niekoľko rokov staré kontakty na Talianov nepredstavujú reálnu hrozbu.

Robert Fico urobil nepochybne neodpustiteľnú chybu, že si nechal dôjsť Troškovú až na telo a to verejnou funkciou zo štátnych prostriedkov. Mohol sa poučiť od Mečiara a jeho „poradkyne pre všetko“, ale aj od bývalého českého premiéra Nečasa. Nepodceňujme však fakt, že choré nápady feminizmu sa veľmi zhodujú s ambicióznosťou niektorých dám kyprých vnád. A tie vedia využívať mužské slabiny. To neospravedlňujem, vysvetľujem. Bola to kardinálna chyba inak politika európskeho formátu, aký tu ešte nebol a dlho nebude.


Milión na drevo

Keď si tú chybu premiér Fico uvedomil, urobil demonštratívne, priam hysterické gesto, ponuky milióna eur za stopu k páchateľom. Ako sme si už povedali – naši (tie zvyšky, čo ešte prežívajú aj vďaka sudcovi Harabinovi a jeho záľube exhibovať na zvlášť drastických príkladoch) by si radi privyrobili, ale môžu tak akurát zviesť vyšetrovanie na falošnú stopu. A ak ide o kalábrijskú mafiu, tam sa ťažko niekto odhodlá prehovoriť.

Bolo to márne, prázdne gesto.

Nič to ale nemení na fakte, že je to jediný slovenský politik európskeho formátu po roku 1989 z dôvodov, ktoré som už opísal, a ešte dlho za neho nebude náhrada.


P.S.: Odvolávať úspešnú vládu prosperujúcej krajiny kvôli pôvodne neznámemu novinárovi je absurdné. Hneď to ale naberá logiku riadeného prevratu, ak si uvedomíme, že globalizačná klika zatúžila po Novej studenej vojne, aby mohli opäť zbrojiť, rozdeľovať svet a tým ho ovládať. A ako sa im darí! Už vyrábajú predražené super-zbrane a ohrozujú mier na svete (ako konštatoval celosvetový prieskum americkej agentúry). Opäť tak oživli už pomaly zabudnuté inštitúcie pôvodnej Studenej vojny, ako sú „diverzné centrály“ ovládajúce „spiacich agentov“. Ako rýchlo potom pochopíme vzorne úlohy plniace figúrky vopred jasného scenára – Kiska, Šebej, Žitňanská... Pribudli trolovia ako Hríb (o ktorého konšpiračných teóriách si povieme nabudúce) a odrazu pochopíme, ako neznámy „chlapec z ulice“ dokáže nalákať desaťtisíce naivistov do ulíc a vie ako má ten scenár naplniť stupňujúcimi sa požiadavkami. A odrazu pochopíme aj to, že tu máme demonštrácie nie za „Slušné Slovensko“ ale za „POslušné Slovensko“. Paradoxne, nepoučil sa ani Ján Budaj, že pokusy konať slobodne v mene malého národa sa trestajú a že hrdina revolúcie môže byť v okamihu opatlaný nezmyselnými nálepkami, ktoré umožnia, aby bol nahradený poslušnými, ktorí sa na svoje karikatúrne úlohy už trasú. Ako bol pre „vzorovú demokraciu“ dobrý krvavý diktátor Pinochet, tak sa dnes údajne proti mafii aktivuje bývalý mafián s bizarným vzťahom k antikoncepcii.

A nezabúdajme na čudných organizátorov protestov. Vyskočia nečakane priam s kanála, neznámi, nečitateľní, ale plniaci vzorne scenár destabilizácie krajiny. Akonáhle regulárne zvolená vláda splní svoje požiadavky, prídu s novými. A stupňujú ich. Chceli odstúpenie ministra vnútra. Keď sa tak stalo, chceli odstúpenie predsedu vlády. Keď sa tak stalo a chystá sa zásadná rekonštrukcia celej vlády, už im to nestačí. Chcú za každú cenu predčasné voľby. Ale tie hrozia, že sa nové strany nestihnú etablovať a nastalý chaos zneužijú bizarné strany jedného vodcu a fakticky aj člena, ako je neriadená strela Matovič alebo mafiózo s harémom. Ústavné postupy sú cudzie organizátorom protestov, aj týmto bizarným straničkám. Zneužívajú protesty na úplný rozklad štátu. A bude horšie...

„Mayová je úplný blázen.“ Assange okomentoval situaci o vyhoštění ruských diplomatů

$
0
0
15. 3. 2018 Sputnik
Zakladatel WikiLeaks Julian Assange, který se skrývá v ekvádorském velvyslanectví v Londýně, okomentoval situaci o vyhoštění 23 ruských diplomatů z Velké Británie v souvislosti s otravou bývalého plukovníka GRU Sergeje Skripala a jeho dcery Julie.


„Theresa Mayová se ocitla ve složité situaci. Pokud Moskva stojí za otravou Sergeje a Julie Skripalových, udělali to s největší pravděpodobností, aby vyprovokovali reakci ze strany Velké Británie. Vyhnout se takové pasti je možné pouze za pomoci velmi vynalézavého kroku,"napsal tvůrce WikiLeaks.

„Bohužel, veřejné oznámení Mayové byl docela předvídatelný neúspěšný pokus a vyhnání ruského velvyslance a dá se považovat pouze za slabost a za nedostatek důvěry ke kremelské vině či předpovědi britského ministerstva zahraničních věcí toho, že je dnes ruský velvyslanec užitečný Británii víc, než kdy předtím," shrnul Assange na svém Twitteru.


- - - 

Už zase bubnují, že nás ovinuly černý mraky…

$
0
0
Přemysl Votava
Přemysl Votava
15.3.2018 VašeVěc
Je několik měsíců od parlamentních voleb a od druhé přímé prezidentské volby. Výrazné vítězství Andreje Babiše a jeho ANO, ale také opětné vítězství Miloše Zemana. Výsledky voleb jsou nezpochybnitelné, byly zcela demokratické. Přesto opět z pražských kaváren a školních škamen bubnují, že „naši drahou vlast ovinuly nějaký černý mraky.“ Do stávky se děti ženou, místo školy do ulic, bude legrace, přijde i televize…

Proto se opět mává praporem demokracie, verbují se školáci i veteráni, svolávají se do boje. Volby totiž nedopadly tak, jak si přáli. Těm poraženým schází respekt k výsledkům voleb, nedorostli do té, jimi často provolávané demokracie. Jsou to ti stále stejní nesmiřitelní, mají již své jméno, Pražská kavárna, či Panská jednota. Je otázkou proč to všechno dělají? Ku prospěchu nás občanů, nebo ku svému prospěchu?

Od statistiků, bankéřů i ekonomů se totiž dovídáme, jak se nám daří, s výsledky můžeme být velice spokojeni. Ekonomika po několik let roste, klesá nezaměstnanost, kdo chce pracovat práci najde, roste HDP, česká koruna posiluje, rostou platy, důchody i vklady, domácnosti utrácí, jezdíme na nákupy i na drahou dovolenou do zahraničí. Prezident M. Zeman i A. Babiš mají vysokou důvěru občanů. Po těchto dobrých zprávách si myslím, na rozdíl od těch bubnujících z té kavárny, jsme „opravdu dobří “. Nebo je to jinak ?

Ale je to jen můj dojem a převážně asi i těch ostatních obyčejných občanů. Tedy těch, co žijí svými běžnými starostmi a prací pro svou rodinu. Také ti z venkova nenaříkají, přitom bojují o svou poštu, školu, o svého lékaře, o svůj malý obchod ze základními potravinami … Za sněhu, deště, vánice čekají na svůj jediný autobus do zaměstnání, do školy. Mají daleko do věhlasné nemocnice, k odbornému lékaři, do střední či vysoké školy. Jejich platy nedosahují často ani polovinu té „pražské“ mzdy. Místo exotické dovolené, dovolenou tráví doma na zahrádce, nebo někde pod stanem, či na dece u rybníka, … přesto nenaříkají. Naopak, radují se i z drobných úspěchů. Jsou hrdí na Českou republiku.

Dokonce ani po těch hrůzných zprávách z ČT nerezignovali, naopak přišli k volbám podpořit svého prezidenta, řídili se svým „selským„ rozumem. Neposlechli rady těch moudrých z Pražské kavárny. Nejspíše proto, je ta Pražská kavárna nenávidí.

Prahou opět zní bubny těch poražených, bubnují politici z těch zadních lavic Parlamentu, bubnují klauni. Ti mávají praporem demokracie a vyzývají k novému tažení proti Hradu, chytají se každé i té malé šance. Dnes pokukují s velkou nadějí přes Beskydy na Slovensko. V médiích vytahují na nás strašáky, jednou straší Okamurou, Ondráčkem, Orbánem, Agrofertem, podruhé zase návratem komunistů. Po 29letech od něžné revoluce, vyvolávají staré duchy ze svazků StB, když to nepomáhá, straší nás Putinem, Čínou a na ty měkké povahy vytahují korejského vůdce Kim Čong – una. Přesto to nezabírá, nevěříme jim. Proto i to každodenní Čapí hnízdo zmizelo z programu ČT.

Nesmíme být cenzory názorů, TGM říkal „ demokracie, to je diskuse“. K demokracii nepatří ani anarchie, ani nerespektování názorů druhého. Z kavárny slyším, že naši drahou vlast opět ovinuly nějaké černé mraky. Nevěřím jim, kde byli, když nám vládli Kalouskové, Nečasové, Nagyové…?


Přemysl Votava

Dvě ztracená desetiletí. To je Itálie po volbách 2018

$
0
0
Květa Pohlhammer Lauterbachová
15. 3. 2018 E-republika
Socialisté se dali cestou prosazování zájmů neoliberálních elit. Tímto následují rakouské i německé socialisty a směřují podobně jako Zelení do propadliště dějin. A řecký model nejde naordinovat Itálii, poněvadž to by byl konec eura a tím i konec celého evropského projektu.



O Itálii se toho moc pozitivního v současné době říci nedá. Všeobecně roste nespokojenost obyvatelstva. Dle předvolebních průzkumů považuje situaci v zemi za velmi špatnou 74 % obyvatel, 78 % nedůvěřuje justici a 83 % politickým stranám. K volbám přišlo 72,9 % voličů, což se zdá na české poměry být dost, ovšem ve skutečnosti jde o nejnižší volební účast od roku 1948. Výsledek parlamentních voleb v Itálii sužované již tak častými geologickými zemětřeseními je ale jedním velkým politickým zemětřesením. Výsledek je tento:



Italia est omnis divisa in partes tres


Tuto Caesarovu větu z dob Galských válek lze použít i v roce 2018. Itálie je roztržena na tři kusy. Relativně prosperující sever, kde získal nejvíc hlasů pravicový blok Lega Nord (17%) s Forza Italia (14%) plus Fratelli d´Italia (4%), který má nejsilnějšího představitele v postavě Mattea Salviniho. Jižní část Itálie od Abruzza po Apulii až na špičku italské boty s výjimkou Kalábrie a Sardinie ovládla protestní a původně antisystémová strana Movimento 5 Stelle, vedená mladým Luigim Di Maio. Ta získala jako samostatná strana nejvíc hlasů - 33 procent. A zatímco v roce 2013 měla v parlamentu 109 křesel, letošní volbou jich získává 229. To je skutečný vítr nahánějící strach bruselské elitě, která by si v Itálii tak přála velkou koalici podobnou té německé.

Ač se Brusel a bankéři snažili udržet co nejdéle u moci Partito democratico, po posledních volbách nejdříve vedené Mattheem Renzim a později jeho šlechtickým následovníkem Paolem Gentillonim, byl výprask od voličů exemplární. S 18,7 % se socialisté, kteří se sociálnem nemají už nic společného, propadli jako většina současných evropských sociálně-demokratických stran na nejnižší historické minimum. Socialisté se dali cestou prosazování zájmů neoliberálních elit. Tímto následují rakouské i německé socialisty a směřují podobně jako Zelení do propadliště dějin. Prakticky se udrželi pouze ve střední Itálii – v krajích Emilia Romagna a Toskánsko.

Demokracie, která připravuje půdu despociím


Na níže uvedeném grafu je pěkně znázorněn chaos charakteristický pro současný rozpad demokratických politických systémů, který se stává živnou půdou pro nástup korporátní fašistické diktatury. Z grafu lze vyčíst i jednotlivé programové priority politických stran.





Levá strana deklaruje levicové hodnoty s tím, že se jejich pojetí ovšem značně liší u tzv. liberální levice a u nesystémového Hnutí 5 hvězd. Potere al popolo (Moc lidu), Liberi e uguali (Svobodní a rovní) a PD sledují neomarxistickou pseudoagendu lidských práv, které jsou přiznávány menšinám a imigrantům, podporují LGBT agendu, přitom ochrana zájmů většiny Italů stojí stranou. Když už nemá co říct Komunistický manifest a dělníci se ne a ne spojit, je potřeba jiné ideologie. Dnes nuceného multikulturalismu nebo falešné agendy lidských práv, platné ovšem jak pro koho a rozhodně ne pro místní kriminalitou a nezaměstnaností sužované italské obyvatelstvo. Zajímavé je, že dokonce čtyři subjekty prosazují ve svém programu bezpodmínečný základní příjem. V levém dolním kvadrantu žlutě Grundeinkommen. Zřejmě oněch slibovaných 780 eur měsíčně sehrálo v jižní části Itálie u nezaměstnané mládeže a chudší části starší populace svou roli.

Socioekonomicky je Itálie rozdělena na dvě části


Nic nového pod sluncem. Relativně bohatý sever a ještě víc prohlubující se chudobou postižený jih. Ovšem z hlediska makroekonomického se italským naštvaným voličům není co divit: Itálie zažila v posledním desetiletí nejdelší recesi své poválečné historie. Celkový HDP je ale přes mírný růst mohutně dotovaný injekcemi z Evropské centrální banky v podobě nákupu italských vládních dluhopisů pořád ještě 6 % pod úrovní před finanční krizí. V těchto posledních deseti letech se průmyslová výroba propadla o 25 % pod stav roku 2008. Na jihu byl tento propad ještě drastičtější. Ovšem daleko větší vypovídací schopnost má ukazatel reálné výše HDP na jednoho obyvatele, který zůstal na úrovni roku 1999. Sociální důsledky jsou enormní, a přestože Evropskou unií upravená metodika sledování nezaměstnanosti ukazuje celkovou nezaměstnanost na úrovni 11 %, dramatická a výbušná je nezaměstnanost mladých – 30 % na severu a 60 % na jihu. Přitom je Itálie stále ještě silným hráčem EU: je druhým největším průmyslovým státem EU a zaujímá jako exportér 8. místo na světě.

Splnil Mario Draghi stejnou úlohu jako guvernér Anglické centrální banky Montagu Norman před II. světovou válkou? Viz náš článek Smrt na splátky. Jak guvernér Norman vedl Evropu na cestu zániku v letech 1924-1933. Itálie není Řecko. V jejím případě by Trojka složená z MMF, ECB a Evropské komise nemohla uspět. To, co téměř zničilo Řecko, nešlo naordinovat Itálii, poněvadž by to byl konec eura a tím i celého evropského projektu.

Jedno je jisté: Dluhy nemohou růst do nekonečna rychleji než hospodářství. Aby se jich politika zbavila, sází na inflaci. Když ta nepřijde v důsledku globalistické politiky otrocké práce, a to ať už v nových evropských východních koloniích, Africe, či Asii a současně v důsledku nadvýroby poháněné konzumem nepotřebných krámů na dluh, nastoupí vyvlastňování. Máme co do činění s typem ekonomiky, která se doslova urvala ze řetězu a se kterou nemá lidstvo žádnou zkušenost. To, co provádí Evropská centrální banka, lze nazvat kriminální činností. ECB je nejdůležitější, nikým nekontrolovanou a nedemokratickou institucí, která disponuje skutečnou a neomezenou mocí nad státy Evropské unie.

Itálie dnes vykazuje státní dluh ve výši 2 256,1 mld. eur, s nárůstem o 36,6 mld. proti roku 2016. To je oficiální údaj bez nákupů italských státních dluhopisů. Pokud by se započítala tato bratrská pomoc Maria Draghiho své zemi, činil by státní dluh místo vykazovaných 134 % nejméně 157 % a mířil by v roce 2020 na 177 %, stejně jako dluh Řecka! Italové by položili euro. Jenomže i my, ač nejsme členy eurozóny, jsme se stali obětí her finančníků, viz znehodnocování koruny ČNB, jehož cílem bylo udržení kurzu eura. Co s těmi dluhopisy z předlužené euroźony pak ČNB udělá, až o ně nikdo nebude stát, ví Bůh. Svatý Mario Draghi! No jistě, i Němci se cítí podvedeni, normálně se tomu totiž říká defraudace. Pro Itálii je však nákup státních dluhů Evropskou centrální bankou dávkou kyslíku, která udržuje pacienta při životě. Bez ní by Itálie byla již dávno v konkurzu a euro historií. Ovšem Němci, ti ať zaplatí všechno - stačí se podívat na tyto dva obrázky: Němci aktuálně dosáhli rekordní výše pohledávek u ECB v zúčtovacím systému Target 2 ve výši 900 miliard euro!



Naopak země jižní eurozóny mají vůči systému pouze závazky, které nikdy nevyrovnávají: Zejména Itálie dluží vůči systému Target 2, který odporuje všem zákonům zdravého účetnictví, 50 procent, tedy 433 miliard.



Na další salda se lze podívat ZDE. Němci jsou šampióny v ekonomice EU, však také mají koho ždímat. Jednak své vlastní německé pracovníky, jejichž reálné jednotkové mzdy nerostou adekvátně k růstu produktivity práce, jednak otrockou pracovní sílu z bývalého východního bloku. Ale hlavní pobídkou, která roztáčí toto neoliberální šílenství ženoucí jeden národ proti druhému, je uvolněná monetární bankovní politika a nízké úrokové sazby.

Finančníci jsou opět předvojem inkubace jakéhosi nového druhu nacismu, který vzniká na základě zákona o negaci negace. Čím více, a to dennodenně, připomínají mainstreamová média vinu Němců za II. světovou válku a provádějí vymývání mozků, aby byli Němci a Rakušané poslušnými vykonavateli plánů elit, tím více živí podhoubí nové nenávisti v Evropě. U Italů, Řeků i Španělů je to očividné. Nemají německé turisty rádi, byť se jejich turistický průmysl bez nich neobejde. Mario Draghi pomohl dočasně Itálii, udržel euro „za každou cenu“, ale tu cenu poznáme v blízké budoucnosti. Itálie je na tom mizerně, ale má alespoň slunce. Němci mají zdánlivě silnou ekonomiku, ta však neslouží německému lidu. A tak jim zbývají už jenom antidepresiva.

Kdo chce válku a ničení?

$
0
0
15. 3. 2018      EB
Pokud na chvíli přijmeme premisu, že nevkusný vtip českého prezidenta o likvidaci novinářů může vést k tomu, že nájemný vrah na východním Slovensku zabije dva mladé lidi, můžeme se zamyslet také nad tím, kam až může vést otrávení bývalého ruského špiona ve Velké Británii. V obou případech se na základě nejasných příčinných vztahů dochází k drastickým závěrům. 



Na Slovensku padá vláda a bývalý velvyslanec v Rusku a na Ukrajině Jaroslav Bašta včera večer v Českém rozhlasu mluvil o riziku, že by incident v Británii mohl vést až k uplatnění článku 5 Washingtonské smlouvy. Svět se do válečných konfliktů žene čím dál zběsileji. V současnosti jich probíhá 10-20, v závislosti na zvolené definici. Paradoxně jediná politická strana v ČR, která trvá na lpění na Washingtonské smlouvě a Chartě OSN před vstupem do vojenské akce, je KSČM. Smutnou skutečností je, že čím je naše západní civilizace vyspělejší, s tím větší lehkostí vstupuje do válek.

Pojďme odejít z jeskyně

$
0
0
Patrick Ungermann
15. 3. 2018
Starořecký myslitel Platón, který byl schopný představit si čistý a věčný svět idejí – myšlenek, přišel s obrazem jednoho neblahého existujícího prostředí. Jde o Platónovu jeskyni. Platónovu jeskyni důvěrně známe: Sedíme v ní spoutaní a hlavy máme narafičené proti zrcadlu. V něm se odráží oheň. To je jediné světlo, které v životě vidíme. Jednou v noci se jeden snílek a odvážlivec osvobodí z pout. V úžasu odvrátí pohled od zrcadla a spatří skutečný popraskávající oheň. Je to k nevíře. Celou tmavou noc leze pryč z jeskyně. Ráno ho zastihlo u otvoru ven, ke slunci. 



A to byl stonásobný oheň, světlo boží moudrosti. Tohle si náš hrdina nemůže nechat pro sebe. Jako šílenec se vrací k lidem, sedne si v jeskyni naproti nim a vypravuje, co prožil. Zmatení lidé začali křičet: „Rouhá se zrcadlu! Je nebezpečný!“ Spoutaná těla byla schopná dosáhnout na kameny a kamenovat.

Platónovu jeskyni důvěrně známe: Stojíme před zrcadly obchodního domu a, ne, že by nám bylo dobře, ale je to tak pohodlné. Jiným poutem s hlavou otočenou k zrcadlu je nekritická vazba na televizní obrazovku. Co tam se toho ukáže a navykládá! O rozbrojích politiků, o avantýrách oslavovaných lidí, o černé kronice… Člověk by po výživné zpravodajské relaci málem přišel o chuť k jídlu. A přitom vnímavý člověk odchází od zpráv sice s hlavou jako kolotoč, ale s vtíravým pocitem, že se skoro nic nedozvěděl. A, nakonec, o to jde.

Snaha zbavit se pout, to je snaha odvážit se myslet samostatně, zkoumat svět nezávisle. Nezávislé pátrání odhaluje nevyřčené souvislosti, ten skutečný praskající oheň. Aby se takové zkoumání podařilo, je nezbytné si klást několik výstižných otázek a klást si je neustále: Co? Kdo? Proč? S kým? Pro koho? Jak dlouho? S jakým cílem? Za co (za kolik)? A liší se nějak propagace od skutků? Jenže, nezávislé zkoumání je zdrojem nezávislých názorů a na ně nejsou lidé v Platónově jeskyni připravení. Začnou reptat, bouřit se proti vám, ztěžovat si na vás a nálepkovat vás.

Ta nálepka je vlastně ostrakon, střípek ze starověké vázy. Střípek ve funkci volebního lístku. Střípek, který těsnou většinou odsoudil Sókrata na smrt, a Platón byl u toho. Po zbytek života hledal Platón společnost bez nálepkování. Zatím ji nenašel… Dokonce o několik set let mladší Říman Cicero musel dojít k závěru, že: „Pomluva je rychlejší než smrt“. Potom se narodil Ježíš Nazaretský. Celá jedna část Ježíšova života vrcholí tím, že pomluva je rychlejší než smrt, ale ne všude. Projdeš smrtí a dostáváš se k Platónovu světu idejí, k dokonalému světu, ke světu bez lidské vlády.

Jestli se chceme dostat ke svobodnějšímu životu už tady a teď, měli bychom se pokusit o něco, co určitě vyžaduje železnou kázeň: Neustále zkoumejme. Buďme odvážní, ale zároveň pravdomluvní. Denně si hlídejme pevný charakter. Než proti někomu svoláme demonstraci, ujistěme se, že není dobrý důvod demonstrovat proti nám. Volnost, kterou požadujeme, chtějme také dopřávat. A kdo chce poroučet, musí umět poslouchat. Teprve pak je nasnadě opustit jeskyni.

Probudí se Rusko?

$
0
0
Paul Craig Roberts
15. 3. 2018     PaulCraigRoberts
Žít při vědomí, že mají nepřítele, který jen hledá cesty, jak je odklidit z cesty, musí být pro Rusy traumatizující zkušeností. A zdalipak je už napadlo, jak podivné je, že Velká Britanie, země nepříliš vojensky významná, kterou by Rusko dokázalo smést z povrchu země v několika minutách, vykonstruuje proti ruské vládě falešné obvinění, toto falešné obvinění ohlásí veřejnosti, a aniž by k němu přiložila jakýkoli důkaz, obrátí se s tímto obviněním na OSN, dá Rusku ultimatum, rozpráší celou ruskou diplomatickou misi v Britanii, zmocní se zdejšího ruského majetku – a to vše na základě pouhých domněnek a s odmítnutím spolupráce s obviněnou zemí, jak to při šetření takovýchto obvinění vyžaduje zákon.


Rusové, a to jak vláda, tak média a stejně tak Rusové mladšího věku s mozky vymytými washingtonskými neziskovkami v Rusku nerušeně působícími, mají zřejmě za to, že všechna tato obvinění jsou jen jakýmsi druhem omylu, který se dá napravit pouhým návratem k důkazům a právu. Jako by po všech těch letech klamu ještě nepochopili, že Washington a jeho vazaly žádná fakta a právo nezajímají.

Ruský velvyslanec v OSN v reakci na obvinění Ruska z použití nervového plynu při pokusu zavraždit dva lidi sedící na lavičce parku, uvedl všechny legální argumenty ruské strany včetně požadavku spolupráce Britanie s Ruskem při získávání potřebných důkazů a svou řeč uzavřel s tím, že britské obvinění, jelikož postrádá jediny důkaz, porušuje zákon.

Proč ovšem Rusové mají za to, že britská vláda bude na nějaká svědectví či zákon brát zřetel?

Britská vláda Tonyho Blaira spolupracovala s režimem Bushe ml. v propagaci lží o tom, že Saddám Husajn má „ zbraně hromadného ničení“. Ty se využily k invazi a zpustošení Iráku a jeho ponechání v chaosu po následujích 15 let.

Britská vláda podporovala i lži o libyjském vůdci Kaddáfím a účastnila se svržení libyjské vlády. Podporovala i lež o nukleárních zbraních Iránu, samozřejmě znovu bez důkazů, protože o ty nebyl zájem. Agenda byla v běhu a agenda není v západním světě na důkazech závislá.

Ačkoliv britský parlament hlasoval proti britské účasti na Obamou plánované invazi do Sýrie, podporuje současná britská vláda lež o tom, že syrský prezident Asad používá chemickou zbraň „proti svým vlastním lidem.“

Z dosavadních jejích zkušeností by člověk předpokládal, že Rusové včetně jejich vlády, včetně médií i veřejnosti už dost rozumí tomu, že vše, čeho je Západ schopen, je lhát, přičemž smysl toho lhaní je démonizovat Rusko a pak je vojensky napadnout.

Ale Rusové nejsou stále jaksi dost připraveni tuhle zprávu ztrávit. Domnívají se, že jde o jistý druh nedorozumění, které fakta a legální postupy mohou přece jen vyjasnit.

Jako kdyby Západ o nějaké vyjasnění stál! To, co potřebuje jsou „mylné představy a falešné dojmy“. A proto je též sám přičinlivě vytváří.

Neschopnost Rusů porozumět Západu, jehož součástí se chce dokonce i stát, je oním důvodem, pro který je Třetí světová válka už doslova za rohem.

A co by se stalo, kdyby místo recitování zákonných postupů a práva ruský velvyslanec v OSN vstal a řekl: „Jestliže bude Britanie ještě i zítra existovat, bude tak tomu díky trpělivosti ruské vlády“.

Spoléháním se na právo, ke kterému se žádná západní země nezná, umožnilo washingtonským loutkám, Francii i dalším zemím prohlásit, že britská obvinění Ruska berou za stanoviska svá.

Možná si Rusové povšimli, že žádná z těchto evropských vlád žádný důkaz o vině Ruska nevyžadovala. To, co se vyžadovalo, bylo jen obvinění.

Ve výjimečném a nepostradatelném světě, vedeném Washingtonem, je obvinění samotné důkazem ruské viny. Když se britský předák Labour PartyCorbyn ve sněovně zeptal premiérky Mayové, ma-li důkaz o tom, že to bylo skutečně Rusko, které se pokusilo dvojitého britského agenta zabít, umlčeli ho nesouhlasným křikem nejen konzervativci, ale i poslanci labourističtí, které on sám vede.

Existuje ještě přesvědčivější důkaz o tom, jak nedůležitá jsou pro Západ fakta?

Probudí se kdy Rusko? Anebo svou dementní snahou stát se součástí Západu zanechá Rusko nepřipravené na americký nukleární úder, který se přibližuje?

A co kdyby tak ruská vláda Washingtonu řekla: „Jestliže vy nebo vaši žoldnéři napadnou syrské síly, vyeliminujeme vaši přítomnost na Středním východě včetně Izraele“. Tohle je totiž něco, co Rusko může udělat v čase kratším, než v jakém spadne člověku z hlavy klobouk.

A co by Britanie a USA učinily? Dostaly by jasnou zprávu a rozhodly by se tak, že mír je přece jen volbou vyhodnější.

Ruské projevy slabosti washingtonskou agresi jen povzbuzují.

A převáží touha Ruska být součástí Západu nad jeho touhou jako národ přežít?

Překlad: Lubomír Man

Uvědomělost mladých? Nenechte se vysmát!

$
0
0
Jiří Baťa 
15. 3. 2018
Dnes, čtvrtek 15. března 2018 se vyznačuje dvěma událostmi. První, že byla na území České republiky uskutečněna tzv. Stávka za demokracii a obranu ústavy, kterou původně v podobě výzvy sepsali „uvědomělí“ studenti pražské DAMU a prostřednictvím Facebooku se rozšířila mezi studenty škol po celé republice. Několik hodin před zahájením akce byla potvrzena účast více než 300 škol. Akce se ne zcela náhodou, koná den poté, co do ulic vyšli demonstranti vyjádřit svůj nesouhlas s chováním prezidenta Miloše Zemana a jiných politiků.


Pokud chtěli studenti čtvrteční akci podpořit jménem školy, musí mít vždy souhlas od jejího vedení. Nic proti rádo by uvědomělosti mladých lidí, jenže v tomto případě to má několik faktických „háčků“. První je, že aniž mladé lidi budeme diskriminovat, je problém považovat mládež za uvědomělou jen proto, že několik možná skutečně mimořádně uvědomělých mladých lidí vyvolá akci, kterou strhne další masy mladých lidí, v tomto případě studentů vysokých a středních škol i učilišť, které bychom měli brát či chápat jako uvědomělé mladé lidi, kteří v rámci svého uvědomění „ví, zač je toho loket“. Nechť mi prominou, ale vědí „kulové“.

Nedávno byla prostřednictví ČT uskutečněna malá „sonda do študákovy duše“, jak by asi řekl básník, jinými slovy sonda o všeobecných znalostech naší mládeže. Při jejich odpovědích na mne šly mrákoty. Na otázky, jako např. co ví o letech 1918, 1938, 1948 a 1968 nikd o neodpověděl na 100%, na otázku, zda znají všechny prezidenty ČR od vzniku Československa, byly odpovědi sotva na 80%, na otázku, zda vědí kdo byl Jan Masaryk, Alexandr Dubček nebo M.R. Štefánik, zůstali dotázaní studenti s otevřenými ústy, nevěděli. Skutečně „neskutečné“, jak je naše mládež „vzdělaná“, jak zná historické události státu, významné osobnosti a jiné skutečnosti, které by jako absolventi nejen základních, ale i středních, natož vysokých škol měli zcela jistě znát. Ovšem za předpokladu, že jsou tyto záležitosti předmětem výuky, tedy zda se o nich učí, jestli samotní učitelé mají vůbec zájem jim tyto skutečnosti a informace zprostředkovávat.

Je-li naše mládež na úrovni studentů takto vzdělaná, má-li znalosti na úrovni, kterou prokázali při zmíněné sondě pak není pochyb o tom, jak také asi budou „uvědomělí“ a znalí naší současné politické problematiky. Organizátorům akce je naprosto lhostejné, nakolik jejich spolužáci chápou politickou situaci a cíle, které oni sami sledují, oni si splní zadaný úkol, mládež byla vtažena do nečisté hry s osudem společnosti a tím bylo předem stanoveného cíle dosaženo.

Co je na tom však pozoruhodné, že akce byla vyvolána na den 15. března, tedy den, který se stal v historii našeho národa dnem osudným. Připomínáme si 79 let ode dne, kdy bylo definitivně pokořeno Československo, neboť dne 15. března 1939 nacistické jednotky obsadily celou zemi. Otázka je, zda si toto výročí mladí lidé, kteří právě dnes, 15. března, vy&scaron ;li do ulic „ vyzvat ústavní představitele České republiky, jmenovitě prezidenta České republiky, premiéra České republiky a také Parlament České republiky k obraně ústavních a společenských zvyklosti a hodnot“, zda si jsou vůbec vědomi tohoto pro český národ významného dne. I zde je na místě otázka, zda a jaké má o těchto událostech naše mládež a studenti vůbec nějaké vědomosti, zda jsou s těmito událostmi prostřednictvím učitelů seznamováni, protože teprve znalost historie a dějiny své země, svého státu, republiky činí člověka uvědomělým, schopného se orientovat v politice a problémech státu.

Byla-li řeč o učitelích a pedagogických pracovnících, jde i na jejich adresu výtka, Jsou skutečně těmi, kteří poctivě a pravdivě učí žáky a studenty dějiny našeho národa, naši skutečnou bohatou historii? Jak dokazují zjištěné (ne)znalosti, je na místě pochybnost, že je ze strany učitelů těmto záležitostem ve výuce věnována dostatečná pozornost. Není od věci také připomenout, že učitelé a pedagogičtí pracovníci stále vznáší požadavky na zvyšování platů, ale naskytne-li se příležitost, jako např. ta dnešní se stávkou studentů, pak si klidně, svévolně (připusťme, že se souhlasem vedení školy, což na věci nic nemění) dovolí zrušit vyučování, tedy dobu, za kterou jsou placeni. Jde sice údajně jen o půl hodinu, ale jak se v informacích praví, akce bude probíhat a tedy pokračovat i po skončení půlhodinové „stávky“. Kde je záruka, že se studenti vrátí na případné odpolední vyučování ? Kde je vůbec nějaká odpovědnost nejen učitelů ale hlavně těch, kteří k této akci dali souhlas? Akci, kterou vyvolali studenti, akci, které se podvolili stovky škol, jejich vedoucí a pedagogičtí pracovníci? To u ž budou poslouchat či akceptovat kdejakou výzvu kohokoliv, když bude nějak politicky motivovaná a jimi akceptovatelná?

Studenti dnes s velkou slávou, s nemalou pozorností médií „stávkují“ za obranu ústavních a společenských zvyklostí a hodnot. Sami a nutno podotknout včetně vedení (zainteresovaných) škol a jejich učitelů, jistá společenská a výchovná pravidla, zvyklosti a hodnoty znehodnocují, pošlapávají, dehonestují. Není potom studentská akce kontraproduktivní, není to protimluv? Co na to Ministerstvo školství?

Czexit je jediná možnost, jak přestat být krmelcem Evropy! 3. část

$
0
0

Jaroslav Tichý
15. 3. 2018
V souvislosti se sílícím voláním našich voličů po odchodu z EU, která se mění prakticky den ze dne k horšímu, a to jak z hlediska svých pravidel tak i své podoby, sílí současně strašení našich občanů ze strany našich veřejných propagandistických prostředků a různých „odborníků“ ohledně obrovských negativních dopadů příp. Czexitu na naši zem a na její obyvatele. Protože jde o zavádějící a záměrně zkreslená tvrzení, pojďme si k celé záležitosti říci více. 

1. část je ZDE http://www.novarepublika.cz/2018/03/czexit-je-jedina-moznost-jak-prestat.html 
2. část je ZDE http://www.novarepublika.cz/2018/03/czexit-je-jedina-moznost-jak-prestat_14.html#comment-form

Za situace, kdy se náš stát zbavil naprosté většiny svého majetku a tedy i příjmů z něho, kdy dopustil zničení části výrobních kapacit, zprivatizování ostatních kapacit (ať již zahraničními investory, jak výše popsáno či různými „kapitány českého průmyslu“, kteří následně vesměs zkrachovali) dostal se dnes do situace, že je závislý prakticky výlučně na následujících zdrojích příjmů:

·     daň z příjmu od právnických osob (19 % oproti dřívějším 100 % zisku státních podniků) a ještě k tomu od necelé 1/3 dřívějších subjektů (viz zničené podniky, podniky v rukou cizích vlastníků a jejich daňové prázdniny v ČR, příp. zdaňování cizích firem činných u nás v zahraničí, zlegalizované úniky našich i cizích firem činných u nás do daňových rájů);
·     daň z příjmu od fyzických osob (15 %)
·     zisky zbytkových státních podniků (dnes jde již jen o jejich minimální počet, byť některé z nich jsou co do velkosti významné - ČEZ, Budvar, Lesy ČR);
·     daň z přidané hodnoty (21 % až na výjimky)
·     spotřební daně
·     daň z převodu nemovitostí (4%)
·      darovací daň a
·     některé další.

Obecně platí, že došlo ke značnému nárůstu nepřímých daní při současném poklesu přímých daní. Daňové břemeno bohatých tak bylo ze značné části přesunuto na střední třídu, která za současných podmínek rychleji chudne. Tímto rysem se vyznačují všechny tzv. východoevropské země v porovnání se zeměmi Západu. Podobně je tomu v rozvojových zemích. ČR v tomto ohledu není výjimkou.

Závěr 1:
Máme-li zjednat nápravu v tomto směru s cílem „postavit se opět na vlastní nohy“, je nemožné tak učinit v rámci našeho pokračujícího členství v EU, která je nejen hlavním původcem naší současné situace, nýbrž i překážkou v možné nápravě. Nemůžeme totiž setrvávat v pozici kolonie EU (a zejména pak Německa) a přitom současně se snažit o naši emancipaci a opuštění naší pozice kolonie.

Jaká je tedy skutečnost?
Přichází postupně průmyslová revoluce 4.0, a to se všemi svými průvodními důsledky. Již se u nás projevila např. úbytkem 2 tis. pracovních míst ve Škodě Mladá Boleslav či v menších počtech na jiných místech republiky (např. Krnovsko 300 pracovních míst atd.). Jde o proces, který se bude postupně šířit i do dalších odvětví (bankovnictví, autodoprava, soudnictví/advokacie, různé druhy služeb, stavebnictví atd.).

V čem spočívá průmyslová revoluce 4.0?
V robotizaci lidské práce a tedy v její náhradě, přičemž tato robotizace u nás:
·     dle propočtů nahradí v ČR do roku 2035 až 30 % lidské pracovní síly, u osob s nízkým vzděláním tato úspora může dosáhnout až 44 %;
·     přináší úspory na mzdách, na sociálních a zdravotních příspěvcích, odbourává problémy s pracovníky a s odbory atd.;
·     současně s tím zvyšuje nároky na stát a jeho zdroje potřebné k výplatě minimálního garantovaného měsíčního příjmu. Ty zdroje jsou již nyní nedostatečné, neboť pocházejí prakticky jen z příspěvků na zdravotní a sociální pojištění od zaměstnaných lidí u nás a zčási i z vybraných daní. Jiné zdroje nejsou a poklesem zaměstnanosti se budou tenčit, zatímco nároky na výplatu minimálního garantovaného měsíčního příjmu stoupat;
·     staví nás (s ohledem na nevhodnou strukturu naší ekonomiky) na 4. místo z nejohroženějších zemí. (je to způsobeno strukturou a zaměřením české ekonomiky, z velké části postavené na produkci bez přidané hodnoty, na subdodávkách do Německa a dalších zemí EU. Jde o výrobu a s ní spojená pracovní místa, jež budou zcela nahrazena roboty či algorit-my). Hlavní těžiště dosavadní průmyslové výroby přitom u nás spočívá ve výrobě automobilů. Místo nich se již začínají vyrábět elektromobily, a to prakticky plně roboticky. Víme již, jak a čím tento výpadek(ne-li výroby, tak zcela určitě alespoň pracovních míst) nahradíme?
·     vzdělávací systém, který se opožďuje za výraznými proměnami v práci jako takové a setrvale připravuje nové pracovní síly na již překonané, resp. neexistující potřeby. Produkuje tak z velké části i nadále pracovníky do továren, kde však jejich místa budou v dohledné době nahrazena roboty.“

Kde bude tato robotizace zaváděna nejdříve?
Tam, kde mají majitelé továren nejvyšší náklady na pracovní síly. Tedy doma, např. v Německu. Pokud si tam ovšem postaví místo lidí roboty, ty rychle nahradí i lacinější pracovní sílu např. u nás. A všechny roboty mohou stát a pracovat těmto zahraničním podnikatelům u nich doma. (tedy do jisté míry dojde i v dalších západních zemích k obdobě naplňování hesla America first!). Západní Evropa se na to již připravuje, a proto Brusel volá i po harmonizaci daní v rámci EU.

Závěr 2:
Ke ztrátě pracovních míst postupem času určitě dojde. Nikoliv však z důvodu našeho vy-
stoupení z EU, nýbrž z důvodu nastupující náhrady lidské pracovní síly roboty v rámci prů-
myslové revoluce 4.0. 

Jaroslav Tichý je činný v Alianci národních sil

National Interest: CIA a ministerstvu zahraničí USA byla vyhlášena válka

$
0
0

Alexandr Bělov
15. 3. 2018      zdroj
Americký senátor Rand Paul přečetl zprávu o činnosti Giny Haspelové v jižní Asii. Zpráva byla poskytnuta jedním z bývalých spolupracovníků Haspelové, který popsal, jak sledovala proces mučení. Americký senátor Rand Paul uspořádal mimořádnou tiskovou konferenci, na které oznámil, že je proti jmenování Mika Pompea na post ministra zahraničí USA a Giny Haspelové do funkce ředitelky CIA, píše Kurt Mills v článku pro The National Interest. "Myslím, že to je v rozporu s mnohým tím, co říkal prezident Trump během své volební kampaně. Jsem překvapen, že navrhuje do funkce hlavy ministerstva zahraničí člověka, který všemožně hájil a prosazoval návrh na změnu režimu v Íránu", prohlásil Paul.


Podle vyjádření senátora angažoval prezident Spojených států Donald Trump do své administrativy "bláznivé neokonzervativce". Paul kritizoval hlavu Bílého domu za to, že nedodržel své sliby, vyslovené v průběhu volební kampaně 2016, a že směřuje k naprostému opaku, a sice k obnovení neokonzervatismu.

Jako bylo řečeno, právě Írán a trvalá averze hlavy Bílého domu k jaderné dohodě, uzavřené bývalým americkým prezidentem Barackem Obamou, vedla ke kádrovým změnám na ministerstvu zahraničí USA.

"Souhlasím s Rand Paulem v tom, že ten, kdo preferuje válku s Íránem namísto diplomacie, by neměl stát v čele ministerstva zahraničí USA. Trumpova opozice ve vztahu k Íránu je slabá stránka jeho politiky. Během volební kampaně byl skeptický k činnosti neokonzervativců, včetně války v Iráku. Je velmi smutné si uvědomovat, že se začal pohybovat tímto směrem", konstatoval šéfredaktor listu The American Conservative Scott McConnell.

Potom Paul zaměřil svou pozornost na činnost Haspelové a přečetl zprávu o její činnosti v jižní Asii. Zpráva byla poskytnuta jedním z bývalých spolupracovníků Haspelové, který popsal, jak sledovala proces mučení:

"Gina Haspelová řekla: "Dobrá práce. Líbí se mi, jak slintáš ... Všechno vypadá tak přirozeně. Jsem takřka opojená. Nemysleli jste, že dospělý člověk je schopen něčeho takového?"

"Když to čtete, je tam pocit radosti při pohledu na to, jak člověka mučí. Je překvapující, že někoho může vůbec napadnout postavit tuto ženu do čela CIA", řekl Paul.

Senátor Paul byl jediný republikán, který vystoupil proti jmenování Pompea na post ředitele CIA, jehož kandidatura byla podpořena mnohými demokraty.

"Pompeo byl zuřivým ideologem, který obhajoval svržení režimu v Íránu ... V každém případě bude podněcovat ty nejhorší instinkty Trumpa. Jeho přestup na ministerstvo zahraničí spíše souvisí s jeho osobní kompatibilitou s prezidentem, než se zkušenostmi hájení zájmů USA", řekl expert z Catonova institutu John Glaser.

Po tiskové konferenci Paula Bílý dům spěšně zveřejnil seznam prohlášení kongresmanů a členů vlády, kteří podpořili Pompeovu kandidaturu na post hlavy ministerstva zahraničí USA. Tentýž den Bílý dům odeslal novinářům e-mail, který vypovídá o "vynikající kariéře Mika Pompea ve funkci ředitele CIA".

Vědec a historik Bostonské univerzity Andrew Bacevich, který obvykle zastává skeptické názory ohledně zahraniční politiky USA, také pochybuje o tom, že jmenování Pompea na post ministra zahraničí bude mít pozitivní vliv na zahraniční politiku USA.

Bacevich je rovněž přesvědčen, že mezi Trumpem a jeho vrchním diplomatem nevyhnutelně nastane konflikt. Podle některých informací byl Tillerson propuštěn kvůli neshodám s prezidentem Spojených států v přístupu k jednání o Severní Koreji.

Podle Baceviche může Pompeo podniknout radikálnější opatření: "Vyjádřil se o nutnosti změny režimu v Severní Koreji. Jeho boss prahne po střetu s Kim Čong-unem".

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Zemřel Dr. Ing. Josef Mrázek, CSc.

$
0
0
15. 3. 2018
Paní Mrázková nám prostřednictvím přítelkyně Zdeňky Radičové sdělila, že v noci ze 14. na 15. března zemřel náhle její manžel Dr. Ing. Josef Mrázek, CSc. (*1944), který byl našim dlouhodobým spolupracovníkem a přítelem. Vážili jsme si jeho upřímného zájmu o nápravu věcí veřejných a o obhajobu skutečné demokracie v naší zemi. Vedle obhajoby občanských práv vždy zdůrazňoval také sociální práva všech občanů. Aktivně se účastnil společenských akcí, polemik, diskusí, neúnavně publikoval také v Nové republice. 
Více ZDE

Velmi si přál, aby se našla skupina lidí, která by se dokázala aktivně chopit jeho představy nového volebního systému, který nese název Spojení 12 .
Z jeho myšlení byla zřejmá jeho dlouholetá vědeckovýzkumná práce, která předpokládá jasné definování pojmů, stálou revizi premis a trvalé prověřování platnosti hypotéz.
Poslední léta zasvětil zejména snaze o kvalitnější, efektivnější a spravedlivější zdravotnictví.

Patří k těm vzácným osobnostem, které nehledíí na osobní rizika a život věnují práci pro druhé.

Je nenahraditelný a bude nám chybět.

Březnový vítr

$
0
0
Lenka Procházková
16. 3. 2018
(předneseno na vzpomínkovém setkání na Hradčanském náměstí 15. března 2018)
 15. března roku 1939 od šesti hodin ráno začala naši zemi, tedy to, co z ní zbylo po Mnichovu, obsazovat nacistická vojska. Invaze měla krycí název Březnový vítr. O dvanáct hodin později vjel Adolf Hitler se svou vojenskou ekipou Matyášovou branou na Pražský hrad. Začínalo šest nejstrašnějších let naší novodobé historie. Říká se, že malý národ, chce-li přežít, musí umět snášet i veliké křivdy. Přežít křivdy a zrady však neznamená zapomínat na ně.

Marně se však rozhlížím po štábu české veřejnoprávní televize, který by v přímém přenosu umožnil divákům sledovat skvělý projev historičky Marie Neudorflové. Včera večer tady televizní kamery byly, když stovky zmanipulovaných mladých lidí křičely svou nenávist vůči demokraticky zvolenému prezidentovi. Dnes, ve výroční den nacistické invaze, má veřejnoprávní televize taky nabitý program, musí předávat informace o protestních stávkách studentů, především středoškoláků, proti údajnému porušování ústavy. Proč právě dnes? Aby se ten černý den naší historie překryl mladou energií, která se šikuje podle povelů, jejichž smyslu nerozumí?

Nesmíme se zlobit na ty mladé, protože oni jen dobře plní špatné zadání. Nevím jaké procento studentů, kteří dnes stávkovali, skutečně zná naši ústavu a je schopno o ní diskutovat. Doufám, že aspoň někteří ředitelé škol, kteří pomohli stávku organizovat, využili tu příležitost a seznámili stávkující s textem ústavy naší republiky a s faktem, že jsme tento manuál pravidel a práv nedostali zadarmo. V takovém případě by stávka, pojatá jako občanská výchova, mohla mít vzdělávací smysl. Jestliže však je dnešní stávka studentů a připomínám že zčásti i středoškoláků, kteří ještě nemají volební právo, jen další akcí, která má zpochybnit výsledky demokratických voleb, pak lze organizátory tohoto plánu vnímat jako pátou kolonu.

Protesty v ulicích prý budou pokračovat i v dalších dnech. Březnový vítr, který se sbírá především v pražských ulicích je sice směšný oproti hroznému hurikánu, který zachvátit naši zemi v březnu 1939, ale rozhodně není směšné, že letošní březnový vítr je nesen pod hesly demokracie a obrany ústavních zvyklostí. Neboť toto účelové zneužití významu slov činí z mladých lidí jen kompars svolaný pro vytváření hluku. V budoucnu, až dnešní komparsisté pochopí, pro jaký spektákl byla jejich mladá energie využita, se budou cítit poníženi a pokořeni. Mějme s nimi proto soucit už dnes a dejme jim najevo, že v našich očích ONI nejsou vinni. Současně si ale musíme přiznat, že tato nevědomost mladé generace je součástí taktiky, s kterou kdysi pracoval i německý nacismus.

Ten měl jasné cíle, které v Protektorátu Čechy a Morava uplatňoval jak terorem, tak i „měkčí“ metodou převýchovy. Hlavní nápor tehdejší „převýchovy“ a germanizace rasově vhodných mladých Čechů se soustředil na omezování školství, kde výuka dějepisu byla zrušena, dále na represivní dozor v kulturních institucích, na příkaz dvojjazyčných nápisů a podobně.

Kdo ze středoškoláků nebo i vysokoškoláků, kteří se dnes zúčastnili stávky, ví, co znamenalo ono „Konečné řešení české otázky“? A kdo z nich zná alespoň zhruba dějiny našeho národa? Přitom historie je neustálý dialog mezi minulostí a přítomností. (Arthur Schlesinger)

Jiný intektuál Charles Montesquieu tvrdil, že šťastný je národ, který má nudné dějiny.

Z tohoto hlediska nejsme šťastným národem. Ale jsme tu pořád. I když osudová poloha naší vlasti na křižovatce vlivů je krajně nevýhodná, jsme tu pořád. Proto si dnes a právě na tomto místě u Pražského hradu, nad kterým je vlajka s heslem PRAVDA VÍTĚZÍ, připomínáme 15. březen 1939 nejen jako datum tragické, ale i jako počátek odporu proti německé okupaci. Naši hrdinové domácího i zahraničního odboje platili životem za naši a evropskou svobodu. Jedním z oněch hrdinů byl i můj dědeček, moravský odbojář, kterého gestapáci umučili v Kaunicových kolejích. Jmenoval se Přemysl Micka. Byl učitel. Zanechal po sobě tři děti a stovky žáků, které nejen slovem ale i osobním příkladem vychoval k vlastenectví a k odvaze.

Dnešním učitelům nehrozí za výchovu žáků a studentů ke kritickému myšlení trest smrti. Přesto mnozí na své poslání rezignovali. Ohánějí se slovem SLUŠNOST, ale přitom jde o POSLUŠNOST. Vychovávat mladé lidi k poslušnosti a stádnosti znamená přistřihnout jim křídla dřív, než dorostla.

A pokud dnes selhávají i mnozí učitelé, co můžeme čekat od navedených herců, kteří povětšinou jen interpretují přidělenou roli?

Často a s chutí opakuji větu, že i nevelký národ může být veliký svou kulturou a vzdělaností. V naší historii se to opakovaně projevilo. Myslím, že nastává čas pro nové národní obrození a cítím, že březnový vítr může v tomto osmičkovém roce nečekaně změnit přikázaný směr. Neboť, jak známo, kdo seje vítr, sklízí bouři. Mnohým politikům v tom povětří uletí klobouky a mnohým divadelníkům spadnou pokrytecké masky. Až se pak zase budou vymlouvat, že měli špatné informace a že netušili čemu slouží a komu se upisují, pošleme ty kajícníky ke studentům. Nejlépe v doprovodu veřejnoprávního televizního štábu. A nechme těm budoucím debatám o demokracii, ústavnosti a svobodě slova volný průběh. Pro dotazující se studenty to bude léčba šokem. Pro ty, co na jejich otázky budou muset odpovídat a prát vlastní špinavé prádlo v přímém přenosu, to bude lekce z toho, že za všechno se platí. A co se týče nás koncesionářů, konečně za své peníze dostaneme necinknutý dokument. Bude to podívaná za všechny prachy.

Až skončí, z našich zneužitých dětí se stanou občané, kteří chápou, že český stát není samozřejmost a že dnes jsou na řadě oni, aby jej bránili a ubránili.

Výročí německé okupace Československa 15. 3. 2018

$
0
0
Marie L. Neudorflová
16. 3. 2018(předneseno na vzpomínkovém setkání na Hradčanském náměstí 15. března 2018)
Je nutné si připomínat tragická výročí našich dějin, jako 15. březen 1939, kdy hordy německých vojáků vkráčely do českých zemí s těmi nejhoršími záměry – zcizit zemi, vše cenné, co Češi vybudovali, zničit svobodu, demokracii, kulturu, zotročit obyvatelstvo, vyhladit napřed inteligenci spolu s židovským obyvatelstvem a postupně se zbavit všech Čechů. Během několika let Němci stačili vyvraždit 360 tisíc českých občanů. Dnes je korektní používat pojem nacisti, ale nacisti byli Němci a ne každý Němec účastnící se zběsilého vraždění byl nacista. 


V pozadí by hlavně pocit superiority Němců, pohrdání jinými národy, zvláště Slovany, a víra v právo na expanzi na úkor ostatních evropských národů. Tato víra v expanzi má různé formy a nezdá se, že by z německého a evropského myšlení větších států, zcela zmizela. Ale expanze vždy znamená vykořisťování původních obyvatel.

České obyvatelstvo bylo již od Mnichova hluboce zklamané přístupy Západu, jehož závazky se ukázaly jen jako planými sliby. Zapomnělo se a zapomíná, že západní státy byly dlouho koloniální a že myšlenka expanze jim nikdy nebyla a stále není cizí. A že jakékoli vztahy s ostatními zeměmi vnímaly jen z vlastního prospěchu. Zdá se, že mocenské vrstvy velkých států ani jinak myslit neumí, neboť skutečná demokracie jim byla vždy cizí. Je otázka, zda skutečně věří, že velké celky jsou stabilnější, bezpečnější, více properují. Znalost historie ukazuje, že to falešný předpoklad.

Češi vychovaní v demokratických a humanitních hodnotách si ve své většině udrželi i za německé okupace vnitřní vzdor vůči Němcům, mnozí se zapojili do odboje a to i v zahraničí. Jejich hrdinské činy, veliké i malé, motivované láskou k vlastním lidem, k českému národu, ke svobodě a demokracii, již nikdo nikdy nespočítá. Tento odboj je stále nedoceněn, známe jen ty největší hrdinské činy.

Bohužel se ukázaly i temné stránky lidské povahy lidí neschopných loajality se svým národem, lidí ustrašených, podřizujících se cizí moci a jejím cílům. A také lidí ambiciosních vzhlížejících k moci, silnějším, jako k modle, která je ochrání, povýší. Ti jsou za každého režimu nejnebezpečnější.

Bohužel, po válce český národ opět na dlouho ztratil možnost být pánem ve své zemi, což podrylo celkovou morální a citovou vazbu na svůj národ, snížilo znalosti jeho historie a kultury.

Po roce 1989 však začalo ještě horší překrucování českých dějin, života našich velkých osobností s cílem národ ponížit, ponížit sebevědomí Čechů, svést mladé lidi na cestu nekritického obdivu k Západu, k víře, že neoliberalismus je ona kýžená demokracie, k myšlenkovému zmatku. Důsledkem je pohrdání vlastním národem, jeho státností, jeho kulturou, historií, volenými představiteli, nerespektem k demokratickým principům. Upřednostňování různých práv, neoliberálních hodnot svázaných se západními nedemokratickými zájmy a protlačovaných hlavně různými neziskovými organizacemi, atomizuje společnost, podemílá koncept většiny nezbytný k rozvoji demokracie. A také dává možnost k přílišnému rozšiřování vlivu zahraničních zájmů, které jsou jen málo v souladu s respektem k demokracii, k českému národu. Naopak, jsou v souladu s neoliberálními, nedemokratickými, globálními zájmy. Jakoby nastávalo naplnění nacistů na konci druhé světové války: Hitlerovy cíle ano, ale bez Hitlera“, míněno hospodářsky.

Otázkou je, kdo u nás financuje tento nedemokratický sílící proud, zneužívající neinformovanosti zvláště mladých lidí a neloajální k výsledkům demokratického procesu i k českému národu a jeho vlastenecky smýšlejícím představitelům. Z charakterové nedostatečnosti stále jako plevel vyrůstá politicky i morálně zjednodušené myšlení, neschopnost a nevůle ověřovat fakta a jejich souvislosti, chápat politickou účast ne jako věčný protest, bič na určité často nepodstatné jevy, zatímco závažnější problémy zůstávají bez povšimnutí. Například to, že Západ nás opět nevnímá jako rovnocenného partnera, vlastně nás rozděluje na ty, kteří mu naivně a plně důvěřují, následují, majíce z toho určité výhody, a na ty, kteří mají v paměti všechny zrady, kterých se vůči našemu národu a státu dopustil ve prospěch svých zájmů a to i po roce 1898. To, že Západ k nám má vztah jako ke kolonii, není náhoda. Stačí poslouchat jen některé výroky německý politiků v Evropské unii a Evropské komisy.

Nebylo by na místě, aby se ty podivně organizované demonstrace zabývaly otázkou potřeby rovnoprávnosti velkých a malých států a požadavkem respektu velkých států k malým. Nebylo by na místě naučit se napřed neplést si svobodu slova se zneužíváním svobody slova ke lžím a manipulaci veřejnosti? Jinak 15. březen 1939 není nic, co by se za určitých okolností nemohlo opakovat, třeba v poněkud jiné formě, neboť nemáme čím bychom se bránili.

Londýnský primátor Khan se stává cenzorem: Svoboda Britů se snižuje

$
0
0
16. 3. 2018        PrvníZprávy Je nejvyšším cenzorem ve jménu "politické správnosti". Podle primátora Londýna cenzura na internetu není dost tvrdá. Proto je fanouškem cenzurních zákonů německého ministra Heiko Maase. Pokud je někdo v Londýně advokát "politické správnosti", pak je to starosta Sadiq Khan. Všechno musí být genderově neutrální, všichni musí respektovat všechna náboženství, musí být upřednostňovány menšiny. Ale běda, Londýňané si stěžují na islámské teroristické útoky, kriminalitu a násilí! To je "součástí života v kosmopolitním městě", patří k životu kosmopolitního města!

Sadiq Khan je přeborníkem multikulturní a multietnické Británie. On sám je muslimem britsko-pákistánského původu. Jeho sestra Farhat Khan byla do roku 2011 vdaná za radikálního islamistu Makbool Javaida. Ve své advokátní praxi také Sadiq Khan obhajoval obviněné islámské extremisty. Od května 2016 je Khan starostou Londýna.

Khan je rád na čele tzv. boje proti nenávistným řečem. Jeho myšlenky jsou podobné myšlenkám George Sorose: nenávidí vše, co je zaměřeno proti multikulturní přistěhovalecké společnosti.

Jak jednostranná je  tato politika se ukázalo, když v posledních dnech nesměli do Velké Británie novináři a aktivisté z USA, Kanady a Rakouska, zatímco bezpočet islamistů přichází do země bez problémů po celá léta.

Kdo podle Khanova názoru nemá jezdit do Velké Británie a do Londýna? Donald Trump! Khan to vysvětlil: "Trump není vítán!"

Nedávno vyzval americké internetové společnosti v Silicon Valley, aby zasahovali více proti "nenávisti na síti". Zvláště Facebook a Twitter by měly cenzurovat více, říká Khan

Sadiq Khan je velkým fanouškem cenzurních zákonů, které byly vydány v Německu za minulé vlády Angely Merkelové a ministra Heiko Maase. V Německu musí internetové platformy odstranit určitý obsah do 24 hodin, jinak budou vystaveny závažným trestům. Khan také chce, aby takové předpisy byly zavedeny ve Spojeném království a ve Spojených státech.

Stephen Hawking, vesmír a Bůh

$
0
0
Janika
16. 3. 2018   Ostrov Janiky a Outsidermedia

„Není potřeba odvolávat se na Boha, aby uvedl věci do pohybu. Díky fyzikálním zákonům, jako je gravitace, je vesmír schopný vzniknout sám od sebe.“
(Stephen Hawking)





Toto mě dnes nejvíce zaujalo při čtení o Stephenu Hawkingovi. Zásadní otázka, ke které se vyjádřil.

(Převzato z Ostrova Janiky)


Stanův komentář:
Mě osobně nejvíce zaujalo, že v drtivé většině komentářů, které ho českých v masmédiích opěvovaly, nebyly ani náznakem zmíněny jeho levicové, protijaderné, protiválečné, propalestinské, enviromentalistické apod. politické názory, kterými se tento geniální vědec ani v nejmenším netajil. R.I.P.


- - -

Vystrčením to začíná aneb Veterán neunikl

$
0
0

Tomáš Pecina
16. 3. 2018  Paragraphos

S nepřáteli naší křehké demokracie nelze mít soucit: to jednou rekvalifikujetevystrčení holého zadku veterána Martina Zapletala na projíždějící konvoj spojenecké americké armády na přestupek, a delikvent si pak myslí, že si může ve veřejném prostoru říkat, co ho napadne. Kdepak, svoboda slova není bezbřehá, přátelé, říkat smíme zásadně jen to, co si myslí naše vláda. 


 Protokoly ve formátu PDF. Velmi zábavné a přitom mrazivé čtení:

Usnesenívýpověď.


Nastal čas šikovné provokace? Toto tušení je ve vzduchu

$
0
0

- rp -
16. 3. 2018 PrvníZprávy
Bylo úterý (13.3.) po poledni, když na Prvních zprávách vyšel článek „Rusko varuje USA: Za úder na Damašek bude následovat protiúder!“
Psalo se v něm, že USA mají v úmyslu použít provokaci militantů ve Východní Ghutě jako důvod k útoku na vládní čtvrti Damašku. Řekl to novinářům šéf ruského generálního štábu Valerij Gerasimov.


Z dalších ruských zdrojů bych doplnil několik dalších postřehů, ale předtím uvádím jednu menší věštbu, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz František Roček:


Touha být super cool

 

Američtí analytici v posledních týdnech jistě pracují přesčas: Musí vykoumat do jaké míry (a jakým způsobem) mohou americké síly zaútočit na vládní Asadovy jednotky, aby tím současně i těžce poškodily renomé Ruska. Ideální by bylo „nechtěně“ vyprovokovat malý omezený střet s ruskými silami. Přitom ale musí být riziko možné eskalace střetu s ruskými silami v Sýrii minimální.

Musí to být střet, kdy bude zajištěna jednoznačná dominance americké techniky a organizace. Je v tom touha Američanů být super cool.

Stačí jim, aby schopnosti Rusů byly jednorázově, ale viditelně, poníženy. Střet bude později oficiálně prohlášen za nedopatření. Ale vojenské ponížení Ruska při jednorázovém „náhodném“ střetu bude americkým mediálním svátkem. Americké politické a vojenské propagandě vydrží nejméně na 1 až 2 roky. Vzniknou o tom knihy a filmy.

Takovou akci USA nutně potřebují k propagaci svých schopností, aby si uchovaly něco důstojnosti, kterou ztrácí dlouhodobě zpackaným angažmá v Afghánistánu a v oblasti Iráku.

Analytici si pohrávají s touto myšlenkou na základě faktu, že v Sýrii Rusové nejsou natolik silní, aby efektivně reagovali na dobře připravenou náhlou a masivní americkou akci na vysoké technologické úrovni.


Gerasimov a Tomahawky

 

V článku „Budou Spojené státy riskovat úder na Damašek?“ (14.03.2018, Независимая газета) náčelník ruského generálního štábu generál Valerij Gerasimov uvedl, že Rusko si vyhrazuje právo reagovat na případné útoky Američanů proti oblasti Damašku a jeho předměstí v případě, že bude ohrožen život ruského vojenského personálu v Sýrii. V článku je dále uvedeno, že mezi odborníky panuje shoda, že pokud se americké vedení rozhodne podniknout nějaké ozbrojené kroky, je pravděpodobné, že vydají rozkaz k vypuštění křídlatých střel Tomahawk z amerických válečných lodí a ponorek.

Otázkou je, zda se pokusí USA v případě takového incidentu využít jednorázově ještě jiných prostředků.

Eurohujeři píšou s jakou mediální nesvobodou se musí Rusové potýkat. Přitom Gerasimova varovná slova o ruském protiúderu veřejně v médiích relativizuje Kirill Semenov, expert ruské Rady pro zahraniční věci.

Semenov varuje, že Američané mají ve vojenské konfrontaci většinu trumfů na své straně. Pokud Američané budou provokovat jenom nejjednodušším úderem, tím, že na Asadovy (a tím i na íránské) síly v Sýrii vypustí hejno Tomahavků, varuje: „ …hovoříme o zničení těchto střel… Problémem je, že v oblasti Středozemního moře není pravděpodobné, že Rusko bude schopno (kloudně) reagovat: jeho síly zde nestačí k odrazení útoku na Damašek."

 

Korejská karta

 

Kim a Trump si vzájemně vyhrožovali kvůli severokorejskému jadernému programu. Potom byla tichá pauza po dobu, když v Jižní Koreji probíhal olympijský zimní tělocvik. Panovala ale obava, že do dvou měsíců po skončení olympijského tělocviku může přijít nějaká vojenská provokace Američanů vůči Severní Koreji (KLDR).

Jenže, náhle říká Trump: Odpískáme to, s Kimem si sedneme na kafe, a nějak se dohodneme.

Tento obrat je na první pohled neuvěřitelný. Ve skutečnosti se choval Trump normálně. Jeho dosavadní řev proti KLDR byl pózou.

Přesto náhlý Trumpův obrat překvapil. Ministr zahraniční Rex Tillerson byl proti tomu, aby rozhovory Kim – Trump proběhly bez předchozího dlouhodobého projednávání přípravy schůzky odborníky z ministerstva zahraničí. Co když nakonec udělá Kim na Trumpa dlouhý nos, a bude mít z toho Trump (a tudíž USA) širokorozchodnou ostudu?

Jenže! Překvapivá změna kurzu vůči KLDR mohla mít „generálský“ podtext. Generálové mohli Trumpovi doporučit, aby se americké vojenské síly odpoutaly od KLDR. Měly by mít volné ruce pro případ potřeby zvyšovat tlak na Rusko. Nebylo by marné místo neefektivního řinčení zbraní kolem Severní Koreje (KLDR) se zaměřit na „zatápění“ Rusku a Íránu v Sýrii.

Napomohli k tomu jako pilní idioti i ti, kteří nenávidí Trumpa: Zdůrazňují, že je náladový a mění rychle své názory. Nikoho proto nepřekvapilo, že chce náhle místo konfrontace jít Trump s Kimem na kafe. Považují to za další bláznivý Trumpův vrtoch.

Na tyto kotrmelce ale ministr zahraničí Rex Tillerson nebyl stavěný. Proto musel odejít z ministerstva. Na jeho místo nastoupil dosavadní Trumpův šéf CIA Mike Pompeo. Ten si s Trumpem dobře rozumí.


Související článek:
Rusko varuje USA: Za úder na Damašek bude následovat protiúder! 
 
 
 
 

Výročí německé okupace Československa 15. 3. 2018

$
0
0
Marie L. Neudorflová
16. 3. 2018  (projev přednesený autorkou na včerejší demonstraci na Hradčanském náměstí)
 

Je nutné si připomínat tragická výročí našich dějin, jako 15. březen 1939, kdy hordy německých vojáků vkráčely do českých zemí s těmi nejhoršími záměry -
– zcizit zemi, vše cenné, co Češi vybudovali, zničit svobodu, demokracii, kulturu, zotročit obyvatelstvo, vyhladit napřed inteligenci spolu s židovským obyvatelstvem a postupně se zbavit všech Čechů. Během několika let Němci stačili vyvraždit 360 tisíc českého obyvatelstva.


Dnes je korektní používat pojem nacisti, ale nacisti byli Němci a ne každý Němec účastnící se zběsilého vraždění byl nacista. V pozadí by hlavně pocit superiority Němců, pohrdání jinými národy, zvláště Slovany, a víra v právo na expanzi na úkor ostatních evropských národů. Tato víra v expanzi má různé formy a nezdá se, že by z německého a evropského myšlení větších států, zcela zmizela. Ale expanze vždy znamená vykořisťování původních obyvatel.

České obyvatelstvo bylo již od Mnichova hluboce zklamané přístupy Západu, jehož závazky se ukázaly jen jako planými sliby. Zapomnělo se a zapomíná, že západní státy byly dlouho koloniální a že myšlenka expanze jim nikdy nebyla a stále není cizí. A že jakékoli vztahy s ostatními zeměmi vnímaly jen z vlastního prospěchu. Zdá se, že mocenské vrstvy velkých států ani jinak myslit neumí, neboť skutečná demokracie jim byla vždy cizí. Je otázka, zda skutečně věří, že velké celky jsou stabilnější, bezpečnější, více prosperující. Znalost historie ukazuje, že to falešný předpoklad.

Češi vychovaní v demokratických a humanitních hodnotách si ve své většině udrželi i za německé okupace vnitřní vzdor vůči Němcům, mnozí se zapojili do odboje a to i v zahraničí. Jejich hrdinské činy, veliké i malé, motivované láskou k vlastním lidem, k českému národu, ke svobodě a demokracii, již nikdo nikdy nespočítá. Tento odboj je stále nedoceněn, známe jen ty největší hrdinské činy.

Bohužel se ukázaly i temné stránky lidské povahy lidí neschopných loajality se svým národem, lidí ustrašených, podřizujících se cizí moci a jejím cílům. A také lidí ambiciosních vzhlížejících k moci, silnějším, jako k modle, která je ochrání, povýší. Ti jsou za každého režimu nejnebezpečnější.

Bohužel, po válce český národ opět na dlouho ztratil možnost být pánem ve své zemi, což podrylo celkovou morální a citovou vazbu na svůj národ, snížilo znalosti jeho historie a kultury.

Po roce 1989 však začalo ještě horší překrucování českých dějin, života našich velkých osobností s cílem národ ponížit, ponížit sebevědomí Čechů, svést mladé lidi na cestu nekritického obdivu k Západu, k víře, že neoliberalismus je ona kýžená demokracie, k myšlenkovému zmatku.

Důsledkem je pohrdání vlastním národem, jeho státností, jeho kulturou, historií, volenými představiteli, nerespektem k demokratickým principům. Upřednostňování různých práv, neoliberálních hodnot svázaných se západními nedemokratickými zájmy a protlačovaných hlavně různými neziskovými organizacemi, atomizuje společnost, podemílá koncept většiny nezbytný k rozvoji demokracie. A také dává možnost k přílišnému rozšiřování vlivu zahraničních zájmů, které jsou jen málo v souladu s respektem k demokracii, k českému národu. Naopak, jsou v souladu s neoliberálními, nedemokratickými, globálními zájmy. Jakoby nastávalo naplnění nacistů na konci druhé světové války: Hitlerovy cíle ano, ale bez Hitlera“, míněno hospodářsky.

Otázkou je, kdo u nás financuje tento nedemokratický sílící proud, zneužívající neinformovanosti zvláště mladých lidí a neloajální k výsledkům demokratického procesu i k českému národu a jeho vlastenecky smýšlejícím představitelům.

Z charakterové nedostatečnosti stále jako plevel vyrůstá politicky i morálně zjednodušené myšlení, neschopnost a nevůle ověřovat fakta a jejich souvislosti, chápat politickou účast ne jako věčný protest, bič na určité často nepodstatné jevy, zatímco závažnější problémy zůstávají bez povšimnutí. Například to, že Západ nás opět nevnímá jako rovnocenného partnera, vlastně nás rozděluje na ty, kteří mu naivně a plně důvěřují, následují, majíce z toho určité výhody, a na ty, kteří mají v paměti všechny zrady, kterých se vůči našemu národu a státu dopustil ve prospěch svých zájmů a to i po roce 1898. To, že Západ k nám má vztah jako ke kolonii, není náhoda. Stačí poslouchat jen některé výroky německý politiků v Evropské unii a Evropské komisi.

Nebylo by na místě, aby se ty podivně organizované demonstrace zabývaly otázkou potřeby rovnoprávnosti velkých a malých států a požadavkem respektu velkých států k malým. Nebylo by na místě naučit se napřed neplést si svobodu slova se zneužíváním svobody slova ke lžím a manipulaci veřejnosti? Jinak 15. březen 1939 není nic, co by se za určitých okolností nemohlo opakovat, třeba v poněkud jiné formě, neboť nemáme čím bychom se bránili.


Marie L. Neudorflová

Nové ruské zbraně: dobrá zpráva pro všechny, kteří chtějí žít

$
0
0
Geo
16. 3. 2018 Eurasia24
Odhalení existence nových zbraňových systémů ruským prezidentem Vladimirem Putinem má zásadní význam nejen pro obranyschopnost jeho země, ale i pro udržení míru v našich končinách.



Současný svět do značné míry připomíná svět let 1914 i 1939. Zdravý rozum rychle mizí, zato se objevuje stále více „silných vůdců“, kteří to evidentně nemají v hlavě v pořádku. Západní centra světového kapitalismu sice procházejí zdánlivou „konjunkturou“ po další prodělané krizi, ale za cenu astronomických dluhů a stimulování nadspotřeby, kterou planeta nemůže unést. Obchodní válka nepropuká jen mezi Spojenými státy a Čínou, ale už i mezi břehy severního Atlantiku. Svět je doslova zaplaven zbraněmi a municí všech kategorií a jejich rostoucí produkce drží nad vodou ekonomiku a zaměstnanost ve Spojených státech, podobně jako tomu bylo v předválečném fašistickém Německu. Přibývá falešných záminek, lží, obviňování a tlaku. Mezinárodní právo se naprosto míjí účinkem.

Když se před druhou světovou válkou začal rozpadat versailleský smluvní pilíř uspořádání Evropy po první světové válce, mnozí tušili, že je zle. Právě teď se rozpadá jaltsko-postupimský systém, přitom i v naší zemi, které nejhorší konflikt v dějinách lidstva vzal 360 tisíc lidí, všechny parlamentní strany s výjimkou jediné donekonečna papouškují mantru o tom, že „musíme zůstat pevně ukotveni v euroatlantických strukturách“.

Prvořadým cíle těchto „struktur“ je oslabovat a vykrádat bohaté Rusko a posléze paralyzovat Čínu. Za jakoukoliv cenu.

Obkličování Ruska podle geografického klíče pokračuje rychlým tempem, přičemž reálné nebezpečí opět není vzdáleno naším hranicím: číhá z kanónů obrovského množství nahromaděné techniky v Polsku, v Německu, v Pobaltí, v Rumunsku i jinde. Je otázkou dnů, kdy první americký Javelin v rukou ukrajinského vojáka vystřelí na (pro)ruský cíl u Doněcka.

Šílenec Churchill už v létě 1945 plánoval agresi proti sovětskému Rusku a jistě tehdy nebyl sám. Naštěstí (jmenovitě pro Československo) se neodvážil, a když se stal SSSR o čtyři roky později jadernou velmocí, žádný chorý mozek se po mnohá desetiletí nepokusil uskutečnit podobné úvahy. Sedmdesát let žijeme v míru.

V posledních deseti letech začal Západ s přípravou na další válku v Evropě spěchat. „Musí“ dosáhnout výše uvedených cílů ještě před příchodem nové globální krize, která nastartuje procesy docela jiného, sociálního charakteru, a současně si nemůže dovolit zahájit střet s Ruskem a Čínou až ve stavu, kdy tyto mocnosti plně vyrovnají vojenskou moc Západu.


Kdyby SSSR pokračoval…


Vojenská síla Západu ve světě jednoznačně dominovala po rozbití východního bloku a zejména SSSR, který před třiceti lety nejenže držel v obranné oblasti technologický krok s USA, ale v 80. letech Spojené státy v řadě oborů překonával. Nebýt intenzivního úsilí, které nakonec vedlo k jeho rozpadu, byl by to Sovětský svaz, kdo by oněch třicet let představoval dominantní vojenskou sílu, disponující nepřekonanými vojenskými technologiemi.

Argumentem tohoto předpokladu budiž sovětské projekty ze sklonku 80. let, které měly už poměrně blízko k rozpracování do sériové podoby, ať už je řeč o vyvíjených operačně taktických i strategických balistických zbraních, ponorkách, hypersonických prostředcích s plochou dráhou letu (Ch-90/GELA), kosmických zbraních (17F19DM Poljus), extrémně výkonných bojových letadlech (Mikojan 1.42/1.44; konstrukce tohoto unikátního stroje, koncepčně velmi vzdáleného americkým projektům 5. generace, měla umožňovat použití ionizačních generátorů pro úplné pohlcení elektromagnetického záření a současně měl nový MiG sloužit jako dostatečně výkonná platforma pro instalaci palubních bojových laserů), letounech s negativní geometrií křídla či kolmostartujících supersonicích, bezvěžových tancích s kanony ráže 152 mm (Objekt 195) a dlouhé řadě dalších projektů určených pro všechny druhy vojsk SSSR.

Nešlo přitom o žádné fiktivní, „papírové“ projekty, ale o mimořádně inovativní zbraňové systémy, které byly v 80. nebo 90. letech zhmotněny i úspěšně testovány a které – v dané fází vývoje – zkrátka neměly analogy ve Spojených státech ani jinde ve světě.

Tehdy se však Západu na čele s USA podařilo rozbít sovětskou vojenskou sílu včas, a to s využitím praktik hybridní války, v jejichž důsledcích zahynuly na území bývalého SSSR miliony lidí. Nešlo pouze o oběti pečlivě rozdmýchaných konfliktů národnostního a etnického charakteru (které s výjimkou Pobaltí, Běloruska, Kazachstánu a Turkmenistánu postihly všechny země bývalého SSSR včetně samotného Ruska), ale také o následky ekonomické a sociální diverze, drogových epidemií a podobně.


PRO a PGS


Po rozpadu SSSR a bezprostředně po faktickém krachu Ruské federace na konci 90. let začaly Spojené státy na základě zákona z roku 1999 budovat systém protiraketové obrany (PRO) – „obrannou pojistku“ pro případ „posledního odporu“ ze strany tehdy mimořádně nestabilního a nepředvídatelného Ruska.

K zintenzivnění prací na PRO došlo poté, co američtí stratégové počátkem tisíciletí správě identifikovali skutečné politické schopnosti Vladimira Putina. Rusku byla určena role levného a v podstatě bezedného surovinového přílepku rozvinutého Západu, podobně jako například Brazílii, s odpovídajícími předpoklady pro ekonomický a sociální „rozvoj“. Byl (a je) to právě Vladimir Putin, kdo tuto roli pro svoji zemi kategoricky odmítl a nakročil nejen k obnově suverenity těžce zkoušeného Ruska, ale i k obnově jeho vojenské síly a vlivu ve světě.

Paralelně s vývojem PRO se proto ve Spojených státech začal rodit koncept útočný, zvaný Prompt Global Strike (PGS). Jedná se o kombinaci balistických zbraní, hypersonických prostředků s plochou dráhou letu a tzv. kinetických zbraní, které by měly díky své rychlosti, přesnosti a ničivým účinkům způsobit nepříteli škody fatálního rozsahu.

Plánovači v Pentagonu spoléhali na to, že Rusko bude udržovat a rozvíjet svůj mohutný jaderný arzenál, jehož eliminaci měla zabezpečit globální PRO, a současně – v podmínkách velmi omezeného státního rozpočtu Ruska – tratit značné prostředky za vývoj a produkci konvenčních zbraní.


Ze dna propasti…


Skutečnost je taková, že postsovětské Rusko si po pádu do ekonomické a sociální propasti v 90. letech, po rozpadu dodavatelské sítě napříč SSSR, po „privatizaci“ řady podniků s obrannou výrobou a likvidaci množství „neefektivních“ vědeckovýzkumných institutů nemůže dovolit tak velkorysé zbrojní programy jako v časech SSSR, a to technologicky i kvantitativně.

Přestože nejnovější ruské zbraně představují absolutní světovou špičku, zcela nových typů (platforem) konvenčních zbraňových systémů bylo v RF vyvinuto jen velmi málo. Rusko (na rozdíl od ČLR) jen obtížně dává dohromady zdroje na spuštění jejich velkosériové výroby, zatímco v řadě druhů výzbroje dostává přednost modernizace osvědčených zbraní vyvinutých v dobách SSSR.

Neúprosnou skutečnost ilustruje situace v oblasti vrtulníků: za celou dobu existence Ruské federace nebyl v Rusku vyvinut ani jeden zcela nový typ (s výjimkou některých lehkých typů, které ale v objemu produkce představují spíše nicotnost). Přitom za stejnou dobu, jež uplynula od rozpadu SSSR, dokázal Sovětský svaz vyrábět nebo projekčně rozpracovat do pokročilého stadia vývoje šest nových typů střední a těžké hmotnostní kategorie pro vojenské i civilní využití (Ka-27/29/32, Ka-50, Ka-60, Mi-28, Mi-38, Mi-26).


…k asymetrické odpovědi


Vedení Ruské federace v čele s Vladimirem Putinem si bylo těchto hendikepů velmi dobře vědomo. Vědělo, že oslabené Rusko nemá šanci přečíslit armády NATO v konvenční výzbroji, že si nemůže dovolit vybudovat v odpovídajících počtech flotilu plavidel analogických americkým torpédoborcům s protiraketovým systémem Aegis.

Proto ruský prezident nesčetněkrát opakoval, že nenechá svoji zemi zatáhnout do nových závodů ve zbrojení, ale že odpoví „asymetricky“, zbraněmi „schopnými překonat jakoukoliv protiraketovou obranu“. Co myslel onou „asymetrickou“ odpovědí, před níž varoval už čtyři roky po své první inauguraci, konečně odhalil 1. března letošního roku.

Tato odpověď je skutečně asymetrická pokud jde o očekávání Západu, nicméně tato „asymetričnost“ spočívá i v tom, že Rusko odpovědělo v podstatě symetricky na koncept Prompt Global Strike: vybudovalo komplex prostředků rychlého globálního úderu, ovšem mnohem propracovanější nejen co se týče technologií, ale i způsobů použití.

Nejmodernější balistické zbraně s klamnými a manévrujícími bloky, hypersonické zbraně nesené mezikontinentálními raketovými nosiči i vysokorychlostními přepadovými letouny doplňují zbraně „soudného dne“: jaderně poháněné rakety s plochou dráhou letu i podmořské „střely“ neomezeného dosahu mohou nepozorovaně – v téměř přízemní výšce nebo pod hladinou moře – číhat v bezprostřední blízkosti strategicky významného cíle a v libovolném okamžiku jej zničit přesným zásahem jadernou nebo konvenční náloží.

Takovou schopnost podle všeho nemá žádný jiný stát na světě a soudě z nebývale podrážděných prohlášení z Washingtonu, Londýna, Bruselu i Berlína na Západě skutečně neexistuje a dlouho nebude existovat adekvátní odpověď na nové ruské zbraně.


Dobrá zpráva pro nás všechny


Výše uvedené je dobrou zprávou pro tu část světa, která nikdy nerozpoutala světovou válku, nikdy nepoužila jadernou zbraň, nikdy neprováděla genocidu nevinných lidí s pomocí napalmu nebo herbicidního svinstva zvaného Agent Orange.

V daném kontextu nemůže být cynickým konstatování, že nenovější ruské zbraňové systémy, podobně jako třeba čínské elektromagnetické dělo, jsou zárukou udržení míru na Zemi a brzkého nepropuknutí třetího horkého konfliktu globálního rozměru.

Pokud někdo spojuje načasování jejich představení s ruskými prezidentskými volbami, má svatou pravdu. Jak je samozřejmou součástí každé předvolební kampaně prezentace úspěchů kandidáta, v případě ruského předvolebního klání je vždy samozřejmou i snaha o destabilizaci země a zpochybnění legitimity jejího vedení jakýmikoliv prostředky a s jakýmikoliv oběťmi (jak ukazuje otrávení přeběhlého agenta Skripala a jeho dcery).

Právě v tomto čase, kdy se spolu s pokusy o destabilizaci situace v Rusku zřetelné objevují synchronizované pokusy o destabilizaci Slovenska (s „proruským“ premiérem) i České republiky (s „proruským“ prezidentem) je také pro nás mimořádně důležité cokoliv, co udrží svět v míru. Pevné a silné Rusko s nanejvýš důvěryhodným lídrem je toho základním předpokladem.

- - -

Prečo doteraz nebola protidemonštrácia?

$
0
0
Ivan Lehotský
16. 3. 2018  HlavnéSprávy
„Ako je možné, že Smer vyhral vysoko voľby, sústavne vysoko vedie v prieskumoch verejnej mienky, ale doteraz nebol schopný zvolať svojich prívržencov na akúsi protidemonštráciu?“ pýta sa oprávnene Ján Čarnogurský a s ním aj mnohí občania.



Naozaj, prečo? A nielen Smer-SD, ale vlastne žiadne z tých niekoľkých hnutí či strán, ktoré v modernej slovenskej histórii tvorili vždy vo svojom období reálnu opozíciu politickému hegemonovi, v geopolitickej sfére vplyvu ktorého sme, od tzv. Nežnej revolúcie, neboli nikdy schopné zorganizovať poriadny míting, aj napriek tomu, že mali silný dôvod, aj podporu milióna voličov.


Čím to je?


Je za tým fenomén mesto verzus vidiek? Do určitej miery áno: vieme ako volila napríklad Praha v nedávnych prezidentských voľbách v Česku výrazne odlišne od vidieka. Podobné trendy sa dajú vidieť aj vo Viedni, Moskve či inde vo svete: obyvateľstvo miest má tendenciu voliť kozmopolitne, kým vidiečania sú skôr národne, konzervatívne orientovaní.

„Demonštrácie sa opäť prejavili ako korunný princ politiky. Kráľom sú voľby,“ hovorí Ján Čarnogurský. „Kto ovláda námestia, má bližšie k volebnému víťazstvu. Kombinácia demonštrácií na námestiach so zdrvujúcou mediálnou podporou vedie ešte bližšie k volebnému víťazstvu.“

No dobre, ale ako je potom možné, že napríklad Smer-SD dokáže vyhrať voľby, a to aj bez demonštrácií a masmédií na svojej strane? Mainstreamové médiá, ktoré sú spravidla na strane kozmopolitných síl, teda tiež nebudú kompletným vysvetlením problematiky, i keď na celkovom výsledku majú iste obrovskú zásluhu. Médiá robia tú hrubú prácu, veľkú časť spoločnosti naformátujú tak, aby ani nerozmýšľala nad… vlastne aby nerozmýšľala vôbec nad ničím a prevzala hotový názor na to, čo je dobré a čo zlé, čo je slušné a čo nedemokratické, kedy je treba ísť na námestia a kedy sa to nepatrí.

Goebbelsovská psychologická manipulácia, to je to, čo sa tu používa. Stokrát opakovaná lož je pravdou. Človek začne pochybovať: keď médiá prinášajú také senzačné odhalenia, ktovie, či na nich nie je niečo pravdy. Kto by za takých okolností išiel špiniť svoju česť na námestie a obhajovať zlodejov, ba možno aj vrahov? O to ohavnejší je prípad, ak tieto obvinenia sú falošné. Ale s tým sa ráta: veď kto vie ako to všetko naozaj je, kto z nás má v ruke rukolapné faktické dôkazy o tom, ako sa veci majú? V skutočnosti je názor každého z nás postavený len na tom, čomu kto verí a chce veriť. A tak tisíce a milióny dobrých a čestných ľudí z odlišných táborov sa na seba krivo pozerajú a nenávidia sa len preto, že veria v iný príbeh.

Je to práve o tom príbehu. Do tretice dajme slovo Jánovi Čarnogurskému: „Na vyvolanie demonštrácií je potrebné vyvolať určitý pátos. Napríklad prívrženci Putina sú schopní vyvolať vo verejnosti pátos, najmä pátos vlastenectva. Aký pátos môžu vyvolať prívrženci Fica? Pátos obrany krajiny pred migrantami, pred zásahmi Bruselu?“

Aký príbeh, aký pátos by mohol dostať do ulíc ľudí z antiglobalistického brehu? Žiaľ, vedomie o tom, že tá druhá strana vedome zavádza a zneužíva situáciu nestačí. Príbeh treba profesionálne pripraviť, a to amatéri proste nemôžu vedieť. Naopak, profesionálom netreba veľa: zoberú ľubovoľný trápny figový list, napríklad slovo nežnosť, slušnosť či hoci oranžovosť a srdcervúci príbeh vyrobia.

No dobre, a prečo sa to tí naši doteraz nenaučili? Dôvodom je, že u nás chýba kontinuita. To, čo sa v Amerike nazýva deep state, „hlboký štát“ čiže nositeľ knowhow dlhodobého prežitia kontinuálnej moci. Ten je skutočnou esenciou západného politického systému, hoci sa to otvorene nepatrí hovoriť. Nemožno ho odvolať ani prehlasovať, vznikol dlhodobým prírodným výberom tak, že pištoľníci, podvodníci a mafiáni sa postupne pretransformovali v ctihodných občanov. Inak to nemôže prebehnúť ani u nás, je to proces, ktorý si žiada len čas a pokoj: až keď pomrú tí, ktorí si pamätajú ako dotyční začínali, ich potomkovia sa začnú stávať váženou demokratickou elitou.

U nás, keď nejakí nadšenci na čele s talentovaným rečníkom založia stranu a podarí sa im dostať do parlamentu, rýchlo zistia, že na štáte sa dá zarobiť, a tak veselo a naivne tunelujú a papalášia. Alebo to aspoň o nich hovoria v televízii. A potom sa to na nich zrúti, po nich prídu iní… a tak stále dokola. Čas a pokoj na to, aby u nás mohol prebehnúť proces vykvasenia rafinovanej mocenskej elity z hrubého substrátu nám história nikdy nedopriala. Náš štát stále ostáva príliš plytký, a teda amatérsky, naivný, bezbranný voči stáročiami prevereným machiavellistickým technológiám ovládania davu.

A tak máme u nás mlčiacu väčšinu, ktorá síce cíti svoju pravdu, ale nemá spôsob, ako ju nahlas vykričať. Na námestiach namiesto nich kričia, ani vlastne nevedia čo, vedomí i nevedomí vykonávatelia cudzej vôle, ktorí majú za chrbtom profesionálneho režiséra.

- - -

Viewing all 19126 articles
Browse latest View live