![]()
22. 10. 2015Po účasti na letošním červnovém Valdajském diskusním klubu v Petrohradě mám další příležitost zúčastnit se Vašich konferencí. V Soči jsem nikdy nebyl, a – abych se přiznal – nikdy jsem nebyl ani kdekoliv jinde na jih od Moskvy. Děkuji za pozvání. Vždy se snažím respektovat název konference či jejího panelu, ale tentokráte je to obtížné. Název „Společně proti hrozbám: překonávání svárů v zájmu všeobecného pokroku“ je sporný. Stejně jako mnozí z Vás cítím vážné ohrožení naší budoucnosti, svobody, demokracie, míru, bezpečnosti i prosperity, ale nemohu akceptovat termín „všeobecný pokrok“. Je opravdu nutné vracet se k tomuto starému, tolik zneužívanému a k jiné éře patřícímu termínu? Věřím, že se nechceme vracet do éry komunismu s jeho „kvazi-progresivistickou“ ideologií.
O hrozbách mluvit máme. Vedou k rychle pokračujícímu ubývání svobody, demokracie a míru ve světě. Hovořit o „pokroku“ by ale bylo zavádějící. Britský konzervativní myslitel Edmund Burke již v roce 1770 ironicky poznamenal: „svět se progresivně vyvíjí nazpátek!“. Teď, po téměř čtvrt tisíciletí, s ním mám chuť souhlasit.
Po pádu komunismu jsme byli fascinováni rychlým ukončením nesvobody a totalitních praktik a věřili jsme, že vstupujeme do velmi slibné éry. S časovým odstupem 25 let zjišťujeme, že tato interpretace tehdejších vyhlídek byla příliš optimistická. Překvapivě a paradoxně totiž právě tehdy začaly vznikat dnes nás trápící problémy.
Pád komunismu uvolnil procesy, ambice a nejrůznější mýty a schémata, které nás postupně, krok za krokem, přivedly k současnému stavu věcí. Zdálo se, že bude stačit zbavit se politického, ekonomického a sociálního systému komunismu, v čemž některé z postkomunistických zemí uspěly. Odvažuji se říci, že Česká republika byla jednou z nich. Nicméně, to nestačilo. K vytvoření nového, skutečně demokratického systému by bylo třeba vyvarovat se ponechání si z minulosti přežívajících chybných představ a apriorismů a zabránit vytváření omylů nových. A to nikoli pouze na Východě, což říkám velmi důrazně. Problémy dneška přicházejí spíše ze Západu než z Východu (zejména ne z onoho „starého Východu“).
Mé názory jistě prozrazují můj pohled na svět z Prahy, a vlastně z Evropy. Evropa je místem, kde je selhání současného vývoje zřejmější a zřetelnější než v jakýchkoli jiných částech světa – proto se zabývejme našimi problémy a námi. Abych byl správně pochopen – nesrovnávám relativní velikost katastrofického vývoje a lidského utrpení, ale relativní stupeň selhání.
Z této perspektivy není největším ohrožením míru, svobody a demokracie ani Islámský stát, Al-Kaida nebo teroristé z jakéhokoli jiného podobného barbarského uskupení. Největší hrozbou nejsou ani evropští, washingtonští či moskevští byrokraté snažící se řídit a kontrolovat naše životy. Nejsou jí ani alarmistická a populistická média a jejich pokus o vládu mediokracie. Nejsou jimi ani autokratičtí globální bankéři, businessmani či účastníci davoského Světového ekonomického fóra. Nejsou jimi ani zbývající diktátoři. Tyto mé výroky někomu mohou znít překvapivě, ale žádnou převratnou myšlenkou nejsou. Hlavní chybu vidím v nás.
Jsme slabí, oportunističtí a nerozhodní. Problémem je naše nečinnost, která je projevem ztráty naší vitality, sebedůvěry a rostoucí unavenosti. Problémem je, že jsme bez odvahy a bez jasné pozitivní vize budoucnosti. Že se pasivně smiřujeme se svým rozčarováním nad stavem světa. Že zapomínáme na zdravý rozum a na svou odpovědnost za celek. Že předvádíme zjevnou neschopnost učit se z minulosti a docenit význam a roli historie. Že jsme se stali obětí nových, fatálně chybných ismů – humanrightismu, multikulturalismu, environmentalismu, homosexualismu, kosmopolitismu a transnacionalismu. Že jsme se stali objekty – ale bohužel i spolutvůrci – tragédie politické korektnosti. A také to, že mnozí z nás vědomě či podvědomě stále věří ve všemocnost lidského rozumu a v jeho schopnost racionálně organizovat lidskou společnost.
Dnešní generace v relativním bohatství a hojnosti žijících lidí na Západě (v originále pleasure-seekers), čili my samotní podrýváme ty instituce, které vznik našeho svobodného a prosperujícího světa umožnily. Zdá se, že si to neuvědomujeme. Nejsme odhodláni rezolutně se postavit multikulturalistickému tažení proti západní civilizaci. Nejsme připraveni hájit své hodnoty, svou kulturu, svá náboženství, svůj životní styl. Nejsme ochotni obětovat svůj relativně komfortní život a začít bojovat za svobodu a demokracii. Nebráníme se, když jsme naváděni ke „globálnímu myšlení“, a nechráníme národní stát jako jediného spolehlivého garanta a ochránce demokracie. Jen velmi slabým hlasem říkáme, že suverénní národní stát není žádným historickým anachronismem.
Zmínil jsem své středoevropské kořeny a svůj středoevropský úhel pohledu. Nechci předstírat, že dostatečně dobře znám Vaši zemi, ale dovolte mi říci, že si nemyslím, že je Rusko vůči těmto nebezpečím imunní.
Nejsem snílkem, jsem však přesvědčen, že můžeme a musíme zformulovat racionální a realizovatelný program (či vizi), které by nám ukázaly kudy a jak dále jít. Měli bychom začít doma, tedy s námi samými, a s praktickými a realizovatelnými kroky. Neměli bychom dávat rady jiným.
Po účasti na letošním červnovém Valdajském diskusním klubu v Petrohradě mám další příležitost zúčastnit se Vašich konferencí. V Soči jsem nikdy nebyl, a – abych se přiznal – nikdy jsem nebyl ani kdekoliv jinde na jih od Moskvy. Děkuji za pozvání. Vždy se snažím respektovat název konference či jejího panelu, ale tentokráte je to obtížné. Název „Společně proti hrozbám: překonávání svárů v zájmu všeobecného pokroku“ je sporný. Stejně jako mnozí z Vás cítím vážné ohrožení naší budoucnosti, svobody, demokracie, míru, bezpečnosti i prosperity, ale nemohu akceptovat termín „všeobecný pokrok“.
Je opravdu nutné vracet se k tomuto starému, tolik zneužívanému a k jiné éře patřícímu termínu? Věřím, že se nechceme vracet do éry komunismu s jeho „kvazi-progresivistickou“ ideologií.
O hrozbách mluvit máme. Vedou k rychle pokračujícímu ubývání svobody, demokracie a míru ve světě. Hovořit o „pokroku“ by ale bylo zavádějící. Britský konzervativní myslitel Edmund Burke již v roce 1770 ironicky poznamenal: „svět se progresivně vyvíjí nazpátek!“. Teď, po téměř čtvrt tisíciletí, s ním mám chuť souhlasit.
Po pádu komunismu jsme byli fascinováni rychlým ukončením nesvobody a totalitních praktik a věřili jsme, že vstupujeme do velmi slibné éry. S časovým odstupem 25 let zjišťujeme, že tato interpretace tehdejších vyhlídek byla příliš optimistická. Překvapivě a paradoxně totiž právě tehdy začaly vznikat dnes nás trápící problémy.
Pád komunismu uvolnil procesy, ambice a nejrůznější mýty a schémata, které nás postupně, krok za krokem, přivedly k současnému stavu věcí. Zdálo se, že bude stačit zbavit se politického, ekonomického a sociálního systému komunismu, v čemž některé z postkomunistických zemí uspěly. Odvažuji se říci, že Česká republika byla jednou z nich. Nicméně, to nestačilo. K vytvoření nového, skutečně demokratického systému by bylo třeba vyvarovat se ponechání si z minulosti přežívajících chybných představ a apriorismů a zabránit vytváření omylů nových. A to nikoli pouze na Východě, což říkám velmi důrazně. Problémy dneška přicházejí spíše ze Západu než z Východu (zejména ne z onoho „starého Východu“).
Mé názory jistě prozrazují můj pohled na svět z Prahy, a vlastně z Evropy. Evropa je místem, kde je selhání současného vývoje zřejmější a zřetelnější než v jakýchkoli jiných částech světa – proto se zabývejme našimi problémy a námi. Abych byl správně pochopen – nesrovnávám relativní velikost katastrofického vývoje a lidského utrpení, ale relativní stupeň selhání.
Z této perspektivy není největším ohrožením míru, svobody a demokracie ani Islámský stát, Al-Kaida nebo teroristé z jakéhokoli jiného podobného barbarského uskupení. Největší hrozbou nejsou ani evropští, washingtonští či moskevští byrokraté snažící se řídit a kontrolovat naše životy. Nejsou jí ani alarmistická a populistická média a jejich pokus o vládu mediokracie. Nejsou jimi ani autokratičtí globální bankéři, businessmani či účastníci davoského Světového ekonomického fóra. Nejsou jimi ani zbývající diktátoři. Tyto mé výroky někomu mohou znít překvapivě, ale žádnou převratnou myšlenkou nejsou. Hlavní chybu vidím v nás.
Jsme slabí, oportunističtí a nerozhodní. Problémem je naše nečinnost, která je projevem ztráty naší vitality, sebedůvěry a rostoucí unavenosti. Problémem je, že jsme bez odvahy a bez jasné pozitivní vize budoucnosti. Že se pasivně smiřujeme se svým rozčarováním nad stavem světa. Že zapomínáme na zdravý rozum a na svou odpovědnost za celek. Že předvádíme zjevnou neschopnost učit se z minulosti a docenit význam a roli historie. Že jsme se stali obětí nových, fatálně chybných ismů – humanrightismu, multikulturalismu, environmentalismu, homosexualismu, kosmopolitismu a transnacionalismu. Že jsme se stali objekty – ale bohužel i spolutvůrci – tragédie politické korektnosti. A také to, že mnozí z nás vědomě či podvědomě stále věří ve všemocnost lidského rozumu a v jeho schopnost racionálně organizovat lidskou společnost.
Dnešní generace v relativním bohatství a hojnosti žijících lidí na Západě (v originále pleasure-seekers), čili my samotní podrýváme ty instituce, které vznik našeho svobodného a prosperujícího světa umožnily. Zdá se, že si to neuvědomujeme. Nejsme odhodláni rezolutně se postavit multikulturalistickému tažení proti západní civilizaci. Nejsme připraveni hájit své hodnoty, svou kulturu, svá náboženství, svůj životní styl. Nejsme ochotni obětovat svůj relativně komfortní život a začít bojovat za svobodu a demokracii. Nebráníme se, když jsme naváděni ke „globálnímu myšlení“, a nechráníme národní stát jako jediného spolehlivého garanta a ochránce demokracie. Jen velmi slabým hlasem říkáme, že suverénní národní stát není žádným historickým anachronismem.
Zmínil jsem své středoevropské kořeny a svůj středoevropský úhel pohledu. Nechci předstírat, že dostatečně dobře znám Vaši zemi, ale dovolte mi říci, že si nemyslím, že je Rusko vůči těmto nebezpečím imunní.
Nejsem snílkem, jsem však přesvědčen, že můžeme a musíme zformulovat racionální a realizovatelný program (či vizi), které by nám ukázaly kudy a jak dále jít. Měli bychom začít doma, tedy s námi samými, a s praktickými a realizovatelnými kroky. Neměli bychom dávat rady jiným.
Měli bychom prosazovat maximum vzájemného otevírání se zemí, svobodný obchod, maximálně neomezovaný pohyb lidí a myšlenek, neměli bychom se bránit internacionalizaci lidských aktivit, ale měli bychom tvrdě oponovat transnacionalismu a globálnímu vládnutí. Nesouhlasím s Fukuyamou a jeho hypotézou, že globalizace přinese homogenizaci lidské společnosti. Spíše souhlasím s Huntingtonem, když říká, že globalizace bude generovat konflikty. Právě jich jsme nyní svědky.
Opět žijeme v rozděleném světě. Na počátku 90. let se zdálo, že existuje šance minulé rozdělení překonat, ale nezdařilo se to. Východ byl slabý a musel se koncentrovat na svůj opožděný „domácí úkol“, kterým bylo vybudovat normální společnost. Západ byl – ve větší míře, než bylo žádoucí a odůvodněné – přesvědčen o své dokonalosti a nadřazenosti a nebyl připraven s námi jednat. Po celou tuto dobu jsem se snažil argumentovat, že být plnohodnotnými partnery připraveni jsme, protože se necítíme být poraženými – to, co bylo poraženo, byl náš komunistický režim, ne my. Ale pochopeni jsme nebyli.
V důsledku toho nyní žijeme v nespojitém, fragmentovaném světě s příliš mnoha nebezpečnými bojišti. Necítím se povolán o nich teď zběžně a povrchně mluvit. Chci se vrátit ke své úvodní argumentaci, k nám a k našim problémům.
Jsme vůbec připraveni se ještě o něco pokusit? A chceme to opravdu? Obávám se, že ne. Nejsme ochotni zbavit se svého – stále ještě – pohodlného života a svých předsudků. Chybí nám silné názory. Frustruje mne, když vidím všeobecnou apatii, když sleduji pokračující trivializaci a znevažování vzdělání (o masivní ideologické indoktrinaci, která mi připomíná komunistickou éru ani nemluvě). Vzdělání jsme nahradili indoktrinací politické korektnosti, což vede ke ztrátě elementárního pochopení fungování lidské společnosti a ke ztrátě naší schopnosti vidět celek. Parcialita a roztříštěnost našeho myšlení usnadňuje život moderním manipulátorům naší společnosti. Současná žurnalistika se stala – chaotickým chrlením informací – hrozbou pro naši schopnost pochopit svět kolem nás. Internet umožnil vznik amatérských pseudo-novinářů, kteří jakoukoli debatu trivializují.
O těchto otázkách bychom měli mluvit vážně a otevřeně. Přál bych si, aby se setkání Valdajského klubu staly produktivním prostředím pro pochopení, diskusi a polemiku se všemi těmito tendencemi. Ještě jednou Vám děkuji za pozvání.
Václav Klaus, Valdajský diskusní klub, Soči, 22. října 2015. Překlad z anglického originálu. Po účasti na letošním červnovém Valdajském diskusním klubu v Petrohradě mám další příležitost zúčastnit se Vašich konferencí. V Soči jsem nikdy nebyl, a – abych se přiznal – nikdy jsem nebyl ani kdekoliv jinde na jih od Moskvy. Děkuji za pozvání. Vždy se snažím respektovat název konference či jejího panelu, ale tentokráte je to obtížné. Název „Společně proti hrozbám: překonávání svárů v zájmu všeobecného pokroku“ je sporný. Stejně jako mnozí z Vás cítím vážné ohrožení naší budoucnosti, svobody, demokracie, míru, bezpečnosti i prosperity, ale nemohu akceptovat termín „všeobecný pokrok“.
Je opravdu nutné vracet se k tomuto starému, tolik zneužívanému a k jiné éře patřícímu termínu? Věřím, že se nechceme vracet do éry komunismu s jeho „kvazi-progresivistickou“ ideologií.
O hrozbách mluvit máme. Vedou k rychle pokračujícímu ubývání svobody, demokracie a míru ve světě. Hovořit o „pokroku“ by ale bylo zavádějící. Britský konzervativní myslitel Edmund Burke již v roce 1770 ironicky poznamenal: „svět se progresivně vyvíjí nazpátek!“. Teď, po téměř čtvrt tisíciletí, s ním mám chuť souhlasit.
Po pádu komunismu jsme byli fascinováni rychlým ukončením nesvobody a totalitních praktik a věřili jsme, že vstupujeme do velmi slibné éry. S časovým odstupem 25 let zjišťujeme, že tato interpretace tehdejších vyhlídek byla příliš optimistická. Překvapivě a paradoxně totiž právě tehdy začaly vznikat dnes nás trápící problémy.
Pád komunismu uvolnil procesy, ambice a nejrůznější mýty a schémata, které nás postupně, krok za krokem, přivedly k současnému stavu věcí. Zdálo se, že bude stačit zbavit se politického, ekonomického a sociálního systému komunismu, v čemž některé z postkomunistických zemí uspěly. Odvažuji se říci, že Česká republika byla jednou z nich. Nicméně, to nestačilo. K vytvoření nového, skutečně demokratického systému by bylo třeba vyvarovat se ponechání si z minulosti přežívajících chybných představ a apriorismů a zabránit vytváření omylů nových. A to nikoli pouze na Východě, což říkám velmi důrazně. Problémy dneška přicházejí spíše ze Západu než z Východu (zejména ne z onoho „starého Východu“).
Mé názory jistě prozrazují můj pohled na svět z Prahy, a vlastně z Evropy. Evropa je místem, kde je selhání současného vývoje zřejmější a zřetelnější než v jakýchkoli jiných částech světa – proto se zabývejme našimi problémy a námi. Abych byl správně pochopen – nesrovnávám relativní velikost katastrofického vývoje a lidského utrpení, ale relativní stupeň selhání.
Z této perspektivy není největším ohrožením míru, svobody a demokracie ani Islámský stát, Al-Kaida nebo teroristé z jakéhokoli jiného podobného barbarského uskupení. Největší hrozbou nejsou ani evropští, washingtonští či moskevští byrokraté snažící se řídit a kontrolovat naše životy. Nejsou jí ani alarmistická a populistická média a jejich pokus o vládu mediokracie. Nejsou jimi ani autokratičtí globální bankéři, businessmani či účastníci davoského Světového ekonomického fóra. Nejsou jimi ani zbývající diktátoři. Tyto mé výroky někomu mohou znít překvapivě, ale žádnou převratnou myšlenkou nejsou. Hlavní chybu vidím v nás.
Jsme slabí, oportunističtí a nerozhodní. Problémem je naše nečinnost, která je projevem ztráty naší vitality, sebedůvěry a rostoucí unavenosti. Problémem je, že jsme bez odvahy a bez jasné pozitivní vize budoucnosti. Že se pasivně smiřujeme se svým rozčarováním nad stavem světa. Že zapomínáme na zdravý rozum a na svou odpovědnost za celek. Že předvádíme zjevnou neschopnost učit se z minulosti a docenit význam a roli historie. Že jsme se stali obětí nových, fatálně chybných ismů – humanrightismu, multikulturalismu, environmentalismu, homosexualismu, kosmopolitismu a transnacionalismu. Že jsme se stali objekty – ale bohužel i spolutvůrci – tragédie politické korektnosti. A také to, že mnozí z nás vědomě či podvědomě stále věří ve všemocnost lidského rozumu a v jeho schopnost racionálně organizovat lidskou společnost.
Dnešní generace v relativním bohatství a hojnosti žijících lidí na Západě (v originále pleasure-seekers), čili my samotní podrýváme ty instituce, které vznik našeho svobodného a prosperujícího světa umožnily. Zdá se, že si to neuvědomujeme. Nejsme odhodláni rezolutně se postavit multikulturalistickémPo účasti na letošním červnovém Valdajském diskusním klubu v Petrohradě mám další příležitost zúčastnit se Vašich konferencí. V Soči jsem nikdy nebyl, a – abych se přiznal – nikdy jsem nebyl ani kdekoliv jinde na jih od Moskvy. Děkuji za pozvání.
Vždy se snažím respektovat název konference či jejího panelu, ale tentokráte je to obtížné. Název „Společně proti hrozbám: překonávání svárů v zájmu všeobecného pokroku“ je sporný. Stejně jako mnozí z Vás cítím vážné ohrožení naší budoucnosti, svobody, demokracie, míru, bezpečnosti i prosperity, ale nemohu akceptovat termín „všeobecný pokrok“. Je opravdu nutné vracet se k tomuto starému, tolik zneužívanému a k jiné éře patřícímu termínu? Věřím, že se nechceme vracet do éry komunismu s jeho „kvazi-progresivistickou“ ideologií.
O hrozbách mluvit máme. Vedou k rychle pokračujícímu ubývání svobody, demokracie a míru ve světě. Hovořit o „pokroku“ by ale bylo zavádějící. Britský konzervativní myslitel Edmund Burke již v roce 1770 ironicky poznamenal: „svět se progresivně vyvíjí nazpátek!“. Teď, po téměř čtvrt tisíciletí, s ním mám chuť souhlasit.
Po pádu komunismu jsme byli fascinováni rychlým ukončením nesvobody a totalitních praktik a věřili jsme, že vstupujeme do velmi slibné éry. S časovým odstupem 25 let zjišťujeme, že tato interpretace tehdejších vyhlídek byla příliš optimistická. Překvapivě a paradoxně totiž právě tehdy začaly vznikat dnes nás trápící problémy.
Pád komunismu uvolnil procesy, ambice a nejrůznější mýty a schémata, které nás postupně, krok za krokem, přivedly k současnému stavu věcí. Zdálo se, že bude stačit zbavit se politického, ekonomického a sociálního systému komunismu, v čemž některé z postkomunistických zemí uspěly. Odvažuji se říci, že Česká republika byla jednou z nich. Nicméně, to nestačilo. K vytvoření nového, skutečně demokratického systému by bylo třeba vyvarovat se ponechání si z minulosti přežívajících chybných představ a apriorismů a zabránit vytváření omylů nových. A to nikoli pouze na Východě, což říkám velmi důrazně. Problémy dneška přicházejí spíše ze Západu než z Východu (zejména ne z onoho „starého Východu“).
Mé názory jistě prozrazují můj pohled na svět z Prahy, a vlastně z Evropy. Evropa je místem, kde je selhání současného vývoje zřejmější a zřetelnější než v jakýchkoli jiných částech světa – proto se zabývejme našimi problémy a námi. Abych byl správně pochopen – nesrovnávám relativní velikost katastrofického vývoje a lidského utrpení, ale relativní stupeň selhání.
Z této perspektivy není největším ohrožením míru, svobody a demokracie ani Islámský stát, Al-Kaida nebo teroristé z jakéhokoli jiného podobného barbarského uskupení. Největší hrozbou nejsou ani evropští, washingtonští či moskevští byrokraté snažící se řídit a kontrolovat naše životy. Nejsou jí ani alarmistická a populistická média a jejich pokus o vládu mediokracie. Nejsou jimi ani autokratičtí globální bankéři, businessmani či účastníci davoského Světového ekonomického fóra. Nejsou jimi ani zbývající diktátoři. Tyto mé výroky někomu mohou znít překvapivě, ale žádnou převratnou myšlenkou nejsou. Hlavní chybu vidím v nás.
Jsme slabí, oportunističtí a nerozhodní. Problémem je naše nečinnost, která je projevem ztráty naší vitality, sebedůvěry a rostoucí unavenosti. Problémem je, že jsme bez odvahy a bez jasné pozitivní vize budoucnosti. Že se pasivně smiřujeme se svým rozčarováním nad stavem světa. Že zapomínáme na zdravý rozum a na svou odpovědnost za celek. Že předvádíme zjevnou neschopnost učit se z minulosti a docenit význam a roli historie. Že jsme se stali obětí nových, fatálně chybných ismů – humanrightismu, multikulturalismu, environmentalismu, homosexualismu, kosmopolitismu a transnacionalismu. Že jsme se stali objekty – ale bohužel i spolutvůrci – tragédie politické korektnosti. A také to, že mnozí z nás vědomě či podvědomě stále věří ve všemocnost lidského rozumu a v jeho schopnost racionálně organizovat lidskou společnost.
Dnešní generace v relativním bohatství a hojnosti žijících lidí na Západě (v originále pleasure-seekers), čili my samotní podrýváme ty instituce, které vznik našeho svobodného a prosperujícího světa umožnily. Zdá se, že si to neuvědomujeme. Nejsme odhodláni rezolutně se postavit multikulturalistickému tažení proti západní civilizaci. Nejsme připraveni hájit své hodnoty, svou kulturu, svá náboženství, svůj životní styl. Nejsme ochotni obětovat svůj relativně komfortní život a začít bojovat za svobodu a demokracii. Nebráníme se, když jsme naváděni ke „globálnímu myšlení“, a nechráníme národní stát jako jediného spolehlivého garanta a ochránce demokracie. Jen velmi slabým hlasem říkáme, že suverénní národní stát není žádným historickým anachronismem.
Zmínil jsem své středoevropské kořeny a svůj středoevropský úhel pohledu. Nechci předstírat, že dostatečně dobře znám Vaši zemi, ale dovolte mi říci, že si nemyslím, že je Rusko vůči těmto nebezpečím imunní.
Nejsem snílkem, jsem však přesvědčen, že můžeme a musíme zformulovat racionální a realizovatelný program (či vizi), které by nám ukázaly kudy a jak dále jít. Měli bychom začít doma, tedy s námi samými, a s praktickými a realizovatelnými kroky. Neměli bychom dávat rady jiným.
Měli bychom prosazovat maximum vzájemného otevírání se zemí, svobodný obchod, maximálně neomezovaný pohyb lidí a myšlenek, neměli bychom se bránit internacionalizaci lidských aktivit, ale měli bychom tvrdě oponovat transnacionalismu a globálnímu vládnutí. Nesouhlasím s Fukuyamou a jeho hypotézou, že globalizace přinese homogenizaci lidské společnosti. Spíše souhlasím s Huntingtonem, když říká, že globalizace bude generovat konflikty. Právě jich jsme nyní svědky.
Opět žijeme v rozděleném světě. Na počátku 90. let se zdálo, že existuje šance minulé rozdělení překonat, ale nezdařilo se to. Východ byl slabý a musel se koncentrovat na svůj opožděný „domácí úkol“, kterým bylo vybudovat normální společnost. Západ byl – ve větší míře, než bylo žádoucí a odůvodněné – přesvědčen o své dokonalosti a nadřazenosti a nebyl připraven s námi jednat. Po celou tuto dobu jsem se snažil argumentovat, že být plnohodnotnými partnery připraveni jsme, protože se necítíme být poraženými – to, co bylo poraženo, byl náš komunistický režim, ne my. Ale pochopeni jsme nebyli.
V důsledku toho nyní žijeme v nespojitém, fragmentovaném světě s příliš mnoha nebezpečnými bojišti. Necítím se povolán o nich teď zběžně a povrchně mluvit. Chci se vrátit ke své úvodní argumentaci, k nám a k našim problémům.
Jsme vůbec připraveni se ještě o něco pokusit? A chceme to opravdu? Obávám se, že ne. Nejsme ochotni zbavit se svého – stále ještě – pohodlného života a svých předsudků. Chybí nám silné názory. Frustruje mne, když vidím všeobecnou apatii, když sleduji pokračující trivializaci a znevažování vzdělání (o masivní ideologické indoktrinaci, která mi připomíná komunistickou éru ani nemluvě). Vzdělání jsme nahradili indoktrinací politické korektnosti, což vede ke ztrátě elementárního pochopení fungování lidské společnosti a ke ztrátě naší schopnosti vidět celek. Parcialita a roztříštěnost našeho myšlení usnadňuje život moderním manipulátorům naší společnosti. Současná žurnalistika se stala – chaotickým chrlením informací – hrozbou pro naši schopnost pochopit svět kolem nás. Internet umožnil vznik amatérských pseudo-novinářů, kteří jakoukoli debatu trivializují.
O těchto otázkách bychom měli mluvit vážně a otevřeně. Přál bych si, aby se setkání Valdajského klubu staly produktivním prostředím pro pochopení, diskusi a polemiku se všemi těmito tendencemi. Ještě jednou Vám děkuji za pozvání.
Václav Klaus, Valdajský diskusní klub, Soči, 22. října 2015. Překlad z anglického originálu. Po účasti na letošním červnovém Valdajském diskusním klubu v Petrohradě mám další příležitost zúčastnit se Vašich konferencí. V Soči jsem nikdy nebyl, a – abych se přiznal – nikdy jsem nebyl ani kdekoliv jinde na jih od Moskvy. Děkuji za pozvání. Vždy se snažím respektovat název konference či jejího panelu, ale tentokráte je to obtížné. Název „Společně proti hrozbám: překonávání svárů v zájmu všeobecného pokroku“ je sporný. Stejně jako mnozí z Vás cítím vážné ohrožení naší budoucnosti, svobody, demokracie, míru, bezpečnosti i prosperity, ale nemohu akceptovat termín „všeobecný pokrok“.
Je opravdu nutné vracet se k tomuto starému, tolik zneužívanému a k jiné éře patřícímu termínu? Věřím, že se nechceme vracet do éry komunismu s jeho „kvazi-progresivistickou“ ideologií.
O hrozbách mluvit máme. Vedou k rychle pokračujícímu ubývání svobody, demokracie a míru ve světě. Hovořit o „pokroku“ by ale bylo zavádějící. Britský konzervativní myslitel Edmund Burke již v roce 1770 ironicky poznamenal: „svět se progresivně vyvíjí nazpátek!“. Teď, po téměř čtvrt tisíciletí, s ním mám chuť souhlasit.
Po pádu komunismu jsme byli fascinováni rychlým ukončením nesvobody a totalitních praktik a věřili jsme, že vstupujeme do velmi slibné éry. S časovým odstupem 25 let zjišťujeme, že tato interpretace tehdejších vyhlídek byla příliš optimistická. Překvapivě a paradoxně totiž právě tehdy začaly vznikat dnes nás trápící problémy.
Pád komunismu uvolnil procesy, ambice a nejrůznější mýty a schémata, které nás postupně, krok za krokem, přivedly k současnému stavu věcí. Zdálo se, že bude stačit zbavit se politického, ekonomického a sociálního systému komunismu, v čemž některé z postkomunistických zemí uspěly. Odvažuji se říci, že Česká republika byla jednou z nich. Nicméně, to nestačilo. K vytvoření nového, skutečně demokratického systému by bylo třeba vyvarovat se ponechání si z minulosti přežívajících chybných představ a apriorismů a zabránit vytváření omylů nových. A to nikoli pouze na Východě, což říkám velmi důrazně. Problémy dneška přicházejí spíše ze Západu než z Východu (zejména ne z onoho „starého Východu“).
Mé názory jistě prozrazují můj pohled na svět z Prahy, a vlastně z Evropy. Evropa je místem, kde je selhání současného vývoje zřejmější a zřetelnější než v jakýchkoli jiných částech světa – proto se zabývejme našimi problémy a námi. Abych byl správně pochopen – nesrovnávám relativní velikost katastrofického vývoje a lidského utrpení, ale relativní stupeň selhání.
Z této perspektivy není největším ohrožením míru, svobody a demokracie ani Islámský stát, Al-Kaida nebo teroristé z jakéhokoli jiného podobného barbarského uskupení. Největší hrozbou nejsou ani evropští, washingtonští či moskevští byrokraté snažící se řídit a kontrolovat naše životy. Nejsou jí ani alarmistická a populistická média a jejich pokus o vládu mediokracie. Nejsou jimi ani autokratičtí globální bankéři, businessmani či účastníci davoského Světového ekonomického fóra. Nejsou jimi ani zbývající diktátoři. Tyto mé výroky někomu mohou znít překvapivě, ale žádnou převratnou myšlenkou nejsou. Hlavní chybu vidím v nás.
Jsme slabí, oportunističtí a nerozhodní. Problémem je naše nečinnost, která je projevem ztráty naší vitality, sebedůvěry a rostoucí unavenosti. Problémem je, že jsme bez odvahy a bez jasné pozitivní vize budoucnosti. Že se pasivně smiřujeme se svým rozčarováním nad stavem světa. Že zapomínáme na zdravý rozum a na svou odpovědnost za celek. Že předvádíme zjevnou neschopnost Po účasti na letošním červnovém Valdajském diskusním klubu v Petrohradě mám další příležitost zúčastnit se Vašich konferencí. V Soči jsem nikdy nebyl, a – abych se přiznal – nikdy jsem nebyl ani kdekoliv jinde na jih od Moskvy. Děkuji za pozvání.
Vždy se snažím respektovat název konference či jejího panelu, ale tentokráte je to obtížné. Název „Společně proti hrozbám: překonávání svárů v zájmu všeobecného pokroku“ je sporný. Stejně jako mnozí z Vás cítím vážné ohrožení naší budoucnosti, svobody, demokracie, míru, bezpečnosti i prosperity, ale nemohu akceptovat termín „všeobecný pokrok“. Je opravdu nutné vracet se k tomuto starému, tolik zneužívanému a k jiné éře patřícímu termínu? Věřím, že se nechceme vracet do éry komunismu s jeho „kvazi-progresivistickou“ ideologií.
O hrozbách mluvit máme. Vedou k rychle pokračujícímu ubývání svobody, demokracie a míru ve světě. Hovořit o „pokroku“ by ale bylo zavádějící. Britský konzervativní myslitel Edmund Burke již v roce 1770 ironicky poznamenal: „svět se progresivně vyvíjí nazpátek!“. Teď, po téměř čtvrt tisíciletí, s ním mám chuť souhlasit.
Po pádu komunismu jsme byli fascinováni rychlým ukončením nesvobody a totalitních praktik a věřili jsme, že vstupujeme do velmi slibné éry. S časovým odstupem 25 let zjišťujeme, že tato interpretace tehdejších vyhlídek byla příliš optimistická. Překvapivě a paradoxně totiž právě tehdy začaly vznikat dnes nás trápící problémy.
Pád komunismu uvolnil procesy, ambice a nejrůznější mýty a schémata, které nás postupně, krok za krokem, přivedly k současnému stavu věcí. Zdálo se, že bude stačit zbavit se politického, ekonomického a sociálního systému komunismu, v čemž některé z postkomunistických zemí uspěly. Odvažuji se říci, že Česká republika byla jednou z nich. Nicméně, to nestačilo. K vytvoření nového, skutečně demokratického systému by bylo třeba vyvarovat se ponechání si z minulosti přežívajících chybných představ a apriorismů a zabránit vytváření omylů nových. A to nikoli pouze na Východě, což říkám velmi důrazně. Problémy dneška přicházejí spíše ze Západu než z Východu (zejména ne z onoho „starého Východu“).
Mé názory jistě prozrazují můj pohled na svět z Prahy, a vlastně z Evropy. Evropa je místem, kde je selhání současného vývoje zřejmější a zřetelnější než v jakýchkoli jiných částech světa – proto se zabývejme našimi problémy a námi. Abych byl správně pochopen – nesrovnávám relativní velikost katastrofického vývoje a lidského utrpení, ale relativní stupeň selhání.
Z této perspektivy není největším ohrožením míru, svobody a demokracie ani Islámský stát, Al-Kaida nebo teroristé z jakéhokoli jiného podobného barbarského uskupení. Největší hrozbou nejsou ani evropští, washingtonští či moskevští byrokraté snažící se řídit a kontrolovat naše životy. Nejsou jí ani alarmistická a populistická média a jejich pokus o vládu mediokracie. Nejsou jimi ani autokratičtí globální bankéři, businessmani či účastníci davoského Světového ekonomického fóra. Nejsou jimi ani zbývající diktátoři. Tyto mé výroky někomu mohou znít překvapivě, ale žádnou převratnou myšlenkou nejsou. Hlavní chybu vidím v nás.
Jsme slabí, oportunističtí a nerozhodní. Problémem je naše nečinnost, která je projevem ztráty naší vitality, sebedůvěry a rostoucí unavenosti. Problémem je, že jsme bez odvahy a bez jasné pozitivní vize budoucnosti. Že se pasivně smiřujeme se svým rozčarováním nad stavem světa. Že zapomínáme na zdravý rozum a na svou odpovědnost za celek. Že předvádíme zjevnou neschopnost učit se z minulosti a docenit význam a roli historie. Že jsme se stali obětí nových, fatálně chybných ismů – humanrightismu, multikulturalismu, environmentalismu, homosexualismu, kosmopolitismu a transnacionalismu. Že jsme se stali objekty – ale bohužel i spolutvůrci – tragédie politické korektnosti. A také to, že mnozí z nás vědomě či podvědomě stále věří ve všemocnost lidského rozumu a v jeho schopnost racionálně organizovat lidskou společnost.
Dnešní generace v relativním bohatství a hojnosti žijících lidí na Západě (v originále pleasure-seekers), čili my samotní podrýváme ty instituce, které vznik našeho svobodného a prosperujícího světa umožnily. Zdá se, že si to neuvědomujeme. Nejsme odhodláni rezolutně se postavit multikulturalistickému tažení proti západní civilizaci. Nejsme připraveni hájit své hodnoty, svou kulturu, svá náboženství, svůj životní styl. Nejsme ochotni obětovat svůj relativně komfortní život a začít bojovat za svobodu a demokracii. Nebráníme se, když jsme naváděni ke „globálnímu myšlení“, a nechráníme národní stát jako jediného spolehlivého garanta a ochránce demokracie. Jen velmi slabým hlasem říkáme, že suverénní národní stát není žádným historickým anachronismem.
Zmínil jsem své středoevropské kořeny a svůj středoevropský úhel pohledu. Nechci předstírat, že dostatečně dobře znám Vaši zemi, ale dovolte mi říci, že si nemyslím, že je Rusko vůči těmto nebezpečím imunní.
Nejsem snílkem, jsem však přesvědčen, že můžeme a musíme zformulovat racionální a realizovatelný program (či vizi), které by nám ukázaly kudy a jak dále jít. Měli bychom začít doma, tedy s námi samými, a s praktickými a realizovatelnými kroky. Neměli bychom dávat rady jiným.
Měli bychom prosazovat maximum vzájemného otevírání se zemí, svobodný obchod, maximálně neomezovaný pohyb lidí a myšlenek, neměli bychom se bránit internacionalizaci lidských aktivit, ale měli bychom tvrdě oponovat transnacionalismu a globálnímu vládnutí. Nesouhlasím s Fukuyamou a jeho hypotézou, že globalizace přinese homogenizaci lidské společnosti. Spíše souhlasím s Huntingtonem, když říká, že globalizace bude generovat konflikty. Právě jich jsme nyní svědky.
Opět žijeme v rozděleném světě. Na počátku 90. let se zdálo, že existuje šance minulé rozdělení překonat, ale nezdařilo se to. Východ byl slabý a musel se koncentrovat na svůj opožděný „domácí úkol“, kterým bylo vybudovat normální společnost. Západ byl – ve větší míře, než bylo žádoucí a odůvodněné – přesvědčen o své dokonalosti a nadřazenosti a nebyl připraven s námi jednat. Po celou tuto dobu jsem se snažil argumentovat, že být plnohodnotnými partnery připraveni jsme, protože se necítíme být poraženými – to, co bylo poraženo, byl náš komunistický režim, ne my. Ale pochopeni jsme nebyli.
V důsledku toho nyní žijeme v nespojitém, fragmentovaném světě s příliš mnoha nebezpečnými bojišti. Necítím se povolán o nich teď zběžně a povrchně mluvit. Chci se vrátit ke své úvodní argumentaci, k nám a k našim problémům.
Jsme vůbec připraveni se ještě o něco pokusit? A chceme to opravdu? Obávám se, že ne. Nejsme ochotni zbavit se svého – stále ještě – pohodlného života a svých předsudků. Chybí nám silné názory. Frustruje mne, když vidím všeobecnou apatii, když sleduji pokračující trivializaci a znevažování vzdělání (o masivní ideologické indoktrinaci, která mi připomíná komunistickou éru ani nemluvě). Vzdělání jsme nahradili indoktrinací politické korektnosti, což vede ke ztrátě elementárního pochopení fungování lidské společnosti a ke ztrátě naší schopnosti vidět celek. Parcialita a roztříštěnost našeho myšlení usnadňuje život moderním manipulátorům naší společnosti. Současná žurnalistika se stala – chaotickým chrlením informací – hrozbou pro naši schopnost pochopit svět kolem nás. Internet umožnil vznik amatérských pseudo-novinářů, kteří jakoukoli debatu trivializují.
O těchto otázkách bychom měli mluvit vážně a otevřeně. Přál bych si, aby se setkání Valdajského klubu staly produktivním prostředím pro pochopení, diskusi a polemiku se všemi těmito tendencemi. Ještě jednou Vám děkuji za pozvání.
Václav Klaus, Valdajský diskusní klub, Soči, 22. října 2015. Překlad z anglického originálu. Po účasti na letošním červnovém Valdajském diskusním klubu v Petrohradě mám další příležitost zúčastnit se Vašich konferencí. V Soči jsem nikdy nebyl, a – abych se přiznal – nikdy jsem nebyl ani kdekoliv jinde na jih od Moskvy. Děkuji za pozvání. Vždy se snažím respektovat název konference či jejího panelu, ale tentokráte je to obtížné. Název „Společně proti hrozbám: překonávání svárů v zájmu všeobecného pokroku“ je sporný. Stejně jako mnozí z Vás cítím vážné ohrožení naší budoucnosti, svobody, demokracie, míru, bezpečnosti i prosperity, ale nemohu akceptovat termín „všeobecný pokrok“.
Je opravdu nutné vracet se k tomuto starému, tolik zneužívanému a k jiné éře patřícímu termínu? Věřím, že se nechceme vracet do éry komunismu s jeho „kvazi-progresivistickou“ ideologií.
O hrozbách mluvit máme. Vedou k rychle pokračujícímu ubývání svobody, demokracie a míru ve světě. Hovořit o „pokroku“ by ale bylo zavádějící. Britský konzervativní myslitel Edmund Burke již v roce 1770 ironicky poznamenal: „svět se progresivně vyvíjí nazpátek!“. Teď, po téměř čtvrt tisíciletí, s ním mám chuť souhlasit.
Po pádu komunismu jsme byli fascinováni rychlým ukončením nesvobody a totalitních praktik a věřili jsme, že vstupujeme do velmi slibné éry. S časovým odstupem 25 let zjišťujeme, že tato interpretace tehdejších vyhlídek byla příliš optimistická. Překvapivě a paradoxně totiž právě tehdy začaly vznikat dnes nás trápící problémy.
Pád komunismu uvolnil procesy, ambice a nejrůznější mýty a schémata, které nás postupně, krok za krokem, přivedly k současnému stavu věcí. Zdálo se, že bude stačit zbavit se politického, ekonomického a sociálního systému komunismu, v čemž některé z postkomunistických zemí uspěly. Odvažuji se říci, že Česká republika byla jednou z nich. Nicméně, to nestačilo. K vytvoření nového, skutečně demokratického systému by bylo třeba vyvarovat se ponechání si z minulosti přežívajících chybných představ a apriorismů a zabránit vytváření omylů nových. A to nikoli pouze na Východě, což říkám velmi důrazně. Problémy dneška přicházejí spíše ze Západu než z Východu (zejména ne z onoho „starého Východu“).
Mé názory jistě prozrazují můj pohled na svět z Prahy, a vlastně z Evropy. Evropa je místem, kde je selhání současného vývoje zřejmější a zřetelnější než v jakýchkoli jiných částech světa – proto se zabývejme našimi problémy a námi. Abych byl správně pochopen – nesrovnávám relativní velikost katastrofického vývoje a lidského utrpení, ale relativní stupeň selhání.
Z této perspektivy není největším ohrožením míru, svobody a demokracie ani Islámský stát, Al-Kaida nebo teroristé z jakéhokoli jiného podobného barbarského uskupení. Největší hrozbou nejsou ani evropští, washingtonští či moskevští byrokraté snažící se řídit a kontrolovat naše životy. Nejsou jí ani alarmistická a populistická média a jejich pokus o vládu mediokracie. Nejsou jimi ani autokratičtí globální bankéři, businessmani či účastníci davoského Světového ekonomického fóra. Nejsou jimi ani zbývající diktátoři. Tyto mé výroky někomu mohou znít překvapivě, ale žádnou převratnou myšlenkou nejsou. Hlavní chybu vidím v nás.
Jsme slabí, oportunističtí a nerozhodní. Problémem je naše nečinnost, která je projevem ztráty naší vitality, sebedůvěry a rostoucí unavenosti. Problémem je, že jsme bez odvahy a bez jasné pozitivní vize budoucnosti. Že se pasivně smiřujeme se svým rozčarováním nad stavem světa. Že zapomínáme na zdravý rozum a na svou odpovědnost za celek. Že předvádíme zjevnou neschopnost učit se z minulosti a docenit význam a roli historie. Že jsme se stali obětí nových, fatálně chybných ismů – humanrightismu, multikulturalismu, environmentalismu, homosexualismu, kosmopolitismu a transnacionalismu. Že jsme se stali objekty – ale bohužel i spolutvůrci – tragédie politické korektnosti. A také to, že mnozí z nás vědomě či podvědomě stále věří ve všemocnost lidského rozumu a v jeho schopnost racionálně organizovat lidskou společnost.
Dnešní generace v relativním bohatství a hojnosti žijících lidí na Západě (v originále pleasure-seekers), čili my samotní podrýváme ty instituce, které vznik našeho svobodného a prosperujícího světa umožnily. Zdá se, že si to neuvědomujeme. Nejsme odhodláni rezolutně se postavit multikulturalistickému tažení proti západní civilizaci. Nejsme připraveni hájit své hodnoty, svou kulturu, svá náboženství, svůj životní styl. Nejsme ochotni obětovat svůj relativně komfortní život a začít bojovat za svobodu a demokracii. Nebráníme se, když jsme naváděni ke „globálnímu myšlení“, a nechráníme národní stát jako jediného spolehlivého garanta a ochránce demokracie. Jen velmi slabým hlasem říkáme, že suverénní národní stát není žádným historickým anachronismem.
Zmínil jsem své středoevropské kořeny a svůj středoevropský úhel pohledu. Nechci předstírat, že dostatečně dobře znám Vaši zemi, ale dovolte mi říci, že si nemyslím, že je Rusko vůči těmto nebezpečím imunní.
Nejsem snílkem, jsem však přesvědčen, že můžeme a musíme zformulovat racionální a realizovatelný program (či vizi), které by nám ukázaly kudy a jak dále jít. Měli bychom začít doma, tedy s námi samými, a s praktickými a Po účasti na letošním červnovém Valdajském diskusním klubu v Petrohradě mám další příležitost zúčastnit se Vašich konferencí. V Soči jsem nikdy nebyl, a – abych se přiznal – nikdy jsem nebyl ani kdekoliv jinde na jih od Moskvy. Děkuji za pozvání.
Vždy se snažím respektovat název konference či jejího panelu, ale tentokráte je to obtížné. Název „Společně proti hrozbám: překonávání svárů v zájmu všeobecného pokroku“ je sporný. Stejně jako mnozí z Vás cítím vážné ohrožení naší budoucnosti, svobody, demokracie, míru, bezpečnosti i prosperity, ale nemohu akceptovat termín „všeobecný pokrok“. Je opravdu nutné vracet se k tomuto starému, tolik zneužívanému a k jiné éře patřícímu termínu? Věřím, že se nechceme vracet do éry komunismu s jeho „kvazi-progresivistickou“ ideologií.
O hrozbách mluvit máme. Vedou k rychle pokračujícímu ubývání svobody, demokracie a míru ve světě. Hovořit o „pokroku“ by ale bylo zavádějící. Britský konzervativní myslitel Edmund Burke již v roce 1770 ironicky poznamenal: „svět se progresivně vyvíjí nazpátek!“. Teď, po téměř čtvrt tisíciletí, s ním mám chuť souhlasit.
Po pádu komunismu jsme byli fascinováni rychlým ukončením nesvobody a totalitních praktik a věřili jsme, že vstupujeme do velmi slibné éry. S časovým odstupem 25 let zjišťujeme, že tato interpretace tehdejších vyhlídek byla příliš optimistická. Překvapivě a paradoxně totiž právě tehdy začaly vznikat dnes nás trápící problémy.
Pád komunismu uvolnil procesy, ambice a nejrůznější mýty a schémata, které nás postupně, krok za krokem, přivedly k současnému stavu věcí. Zdálo se, že bude stačit zbavit se politického, ekonomického a sociálního systému komunismu, v čemž některé z postkomunistických zemí uspěly. Odvažuji se říci, že Česká republika byla jednou z nich. Nicméně, to nestačilo. K vytvoření nového, skutečně demokratického systému by bylo třeba vyvarovat se ponechání si z minulosti přežívajících chybných představ a apriorismů a zabránit vytváření omylů nových. A to nikoli pouze na Východě, což říkám velmi důrazně. Problémy dneška přicházejí spíše ze Západu než z Východu (zejména ne z onoho „starého Východu“).
Mé názory jistě prozrazují můj pohled na svět z Prahy, a vlastně z Evropy. Evropa je místem, kde je selhání současného vývoje zřejmější a zřetelnější než v jakýchkoli jiných částech světa – proto se zabývejme našimi problémy a námi. Abych byl správně pochopen – nesrovnávám relativní velikost katastrofického vývoje a lidského utrpení, ale relativní stupeň selhání.
Z této perspektivy není největším ohrožením míru, svobody a demokracie ani Islámský stát, Al-Kaida nebo teroristé z jakéhokoli jiného podobného barbarského uskupení. Největší hrozbou nejsou ani evropští, washingtonští či moskevští byrokraté snažící se řídit a kontrolovat naše životy. Nejsou jí ani alarmistická a populistická média a jejich pokus o vládu mediokracie. Nejsou jimi ani autokratičtí globální bankéři, businessmani či účastníci davoského Světového ekonomického fóra. Nejsou jimi ani zbývající diktátoři. Tyto mé výroky někomu mohou znít překvapivě, ale žádnou převratnou myšlenkou nejsou. Hlavní chybu vidím v nás.
Jsme slabí, oportunističtí a nerozhodní. Problémem je naše nečinnost, která je projevem ztráty naší vitality, sebedůvěry a rostoucí unavenosti. Problémem je, že jsme bez odvahy a bez jasné pozitivní vize budoucnosti. Že se pasivně smiřujeme se svým rozčarováním nad stavem světa. Že zapomínáme na zdravý rozum a na svou odpovědnost za celek. Že předvádíme zjevnou neschopnost učit se z minulosti a docenit význam a roli historie. Že jsme se stali obětí nových, fatálně chybných ismů – humanrightismu, multikulturalismu, environmentalismu, homosexualismu, kosmopolitismu a transnacionalismu. Že jsme se stali objekty – ale bohužel i spolutvůrci – tragédie politické korektnosti. A také to, že mnozí z nás vědomě či podvědomě stále věří ve všemocnost lidského rozumu a v jeho schopnost racionálně organizovat lidskou společnost.
Dnešní generace v relativním bohatství a hojnosti žijících lidí na Západě (v originále pleasure-seekers), čili my samotní podrýváme ty instituce, které vznik našeho svobodného a prosperujícího světa umožnily. Zdá se, že si to neuvědomujeme. Nejsme odhodláni rezolutně se postavit multikulturalistickému tažení proti západní civilizaci. Nejsme připraveni hájit své hodnoty, svou kulturu, svá náboženství, svůj životní styl. Nejsme ochotni obětovat svůj relativně komfortní život a začít bojovat za svobodu a demokracii. Nebráníme se, když jsme naváděni ke „globálnímu myšlení“, a nechráníme národní stát jako jediného spolehlivého garanta a ochránce demokracie. Jen velmi slabým hlasem říkáme, že suverénní národní stát není žádným historickým anachronismem.
Zmínil jsem své středoevropské kořeny a svůj středoevropský úhel pohledu. Nechci předstírat, že dostatečně dobře znám Vaši zemi, ale dovolte mi říci, že si nemyslím, že je Rusko vůči těmto nebezpečím imunní.
Nejsem snílkem, jsem však přesvědčen, že můžeme a musíme zformulovat racionální a realizovatelný program (či vizi), které by nám ukázaly kudy a jak dále jít. Měli bychom začít doma, tedy s námi samými, a s praktickými a realizovatelnými kroky. Neměli bychom dávat rady jiným.
Měli bychom prosazovat maximum vzájemného otevírání se zemí, svobodný obchod, maximálně neomezovaný pohyb lidí a myšlenek, neměli bychom se bránit internacionalizaci lidských aktivit, ale měli bychom tvrdě oponovat transnacionalismu a globálnímu vládnutí. Nesouhlasím s Fukuyamou a jeho hypotézou, že globalizace přinese homogenizaci lidské společnosti. Spíše souhlasím s Huntingtonem, když říká, že globalizace bude generovat konflikty. Právě jich jsme nyní svědky.
Opět žijeme v rozděleném světě. Na počátku 90. let se zdálo, že existuje šance minulé rozdělení překonat, ale nezdařilo se to. Východ byl slabý a musel se koncentrovat na svůj opožděný „domácí úkol“, kterým bylo vybudovat normální společnost. Západ byl – ve větší míře, než bylo žádoucí a odůvodněné – přesvědčen o své dokonalosti a nadřazenosti a nebyl připraven s námi jednat. Po celou tuto dobu jsem se snažil argumentovat, že být plnohodnotnými partnery připraveni jsme, protože se necítíme být poraženými – to, co bylo poraženo, byl náš komunistický režim, ne my. Ale pochopeni jsme nebyli.
V důsledku toho nyní žijeme v nespojitém, fragmentovaném světě s příliš mnoha nebezpečnými bojišti. Necítím se povolán o nich teď zběžně a povrchně mluvit. Chci se vrátit ke své úvodní argumentaci, k nám a k našim problémům.
Jsme vůbec připraveni se ještě o něco pokusit? A chceme to opravdu? Obávám se, že ne. Nejsme ochotni zbavit se svého – stále ještě – pohodlného života a svých předsudků. Chybí nám silné názory. Frustruje mne, když vidím všeobecnou apatii, když sleduji pokračující trivializaci a znevažování vzdělání (o masivní ideologické indoktrinaci, která mi připomíná komunistickou éru ani nemluvě). Vzdělání jsme nahradili indoktrinací politické korektnosti, což vede ke ztrátě elementárního pochopení fungování lidské společnosti a ke ztrátě naší schopnosti vidět celek. Parcialita a roztříštěnost našeho myšlení usnadňuje život moderním manipulátorům naší společnosti. Současná žurnalistika se stala – chaotickým chrlením informací – hrozbou pro naši schopnost pochopit svět kolem nás. Internet umožnil vznik amatérských pseudo-novinářů, kteří jakoukoli debatu trivializují.
O těchto otázkách bychom měli mluvit vážně a otevřeně. Přál bych si, aby se setkání Valdajského klubu staly produktivním prostředím pro pochopení, diskusi a polemiku se všemi těmito tendencemi. Ještě jednou Vám děkuji za pozvání.
Václav Klaus, Valdajský diskusní klub, Soči, 22. října 2015. Překlad z anglického originálu. Po účasti na letošním červnovém Valdajském diskusním klubu v Petrohradě mám další příležitost zúčastnit se Vašich konferencí. V Soči jsem nikdy nebyl, a – abych se přiznal – nikdy jsem nebyl ani kdekoliv jinde na jih od Moskvy. Děkuji za pozvání. Vždy se snažím respektovat název konference či jejího panelu, ale tentokráte je to obtížné. Název „Společně proti hrozbám: překonávání svárů v zájmu všeobecného pokroku“ je sporný. Stejně jako mnozí z Vás cítím vážné ohrožení naší budoucnosti, svobody, demokracie, míru, bezpečnosti i prosperity, ale nemohu akceptovat termín „všeobecný pokrok“.
Je opravdu nutné vracet se k tomuto starému, tolik zneužívanému a k jiné éře patřícímu termínu? Věřím, že se nechceme vracet do éry komunismu s jeho „kvazi-progresivistickou“ ideologií.
O hrozbách mluvit máme. Vedou k rychle pokračujícímu ubývání svobody, demokracie a míru ve světě. Hovořit o „pokroku“ by ale bylo zavádějící. Britský konzervativní myslitel Edmund Burke již v roce 1770 ironicky poznamenal: „svět se progresivně vyvíjí nazpátek!“. Teď, po téměř čtvrt tisíciletí, s ním mám chuť souhlasit.
Po pádu komunismu jsme byli fascinováni rychlým ukončením nesvobody a totalitních praktik a věřili jsme, že vstupujeme do velmi slibné éry. S časovým odstupem 25 let zjišťujeme, že tato interpretace tehdejších vyhlídek byla příliš optimistická. Překvapivě a paradoxně totiž právě tehdy začaly vznikat dnes nás trápící problémy.
Pád komunismu uvolnil procesy, ambice a nejrůznější mýty a schémata, které nás postupně, krok za krokem, přivedly k současnému stavu věcí. Zdálo se, že bude stačit zbavit se politického, ekonomického a sociálního systému komunismu, v čemž některé z postkomunistických zemí uspěly. Odvažuji se říci, že Česká republika byla jednou z nich. Nicméně, to nestačilo. K vytvoření nového, skutečně demokratického systému by bylo třeba vyvarovat se ponechání si z minulosti přežívajících chybných představ a apriorismů a zabránit vytváření omylů nových. A to nikoli pouze na Východě, což říkám velmi důrazně. Problémy dneška přicházejí spíše ze Západu než z Východu (zejména ne z onoho „starého Východu“).
Mé názory jistě prozrazují můj pohled na svět z Prahy, a vlastně z Evropy. Evropa je místem, kde je selhání současného vývoje zřejmější a zřetelnější než v jakýchkoli jiných částech světa – proto se zabývejme našimi problémy a námi. Abych byl správně pochopen – nesrovnávám relativní velikost katastrofického vývoje a lidského utrpení, ale relativní stupeň selhání.
Z této perspektivy není největším ohrožením míru, svobody a demokracie ani Islámský stát, Al-Kaida nebo teroristé z jakéhokoli jiného podobného barbarského uskupení. Největší hrozbou nejsou ani evropští, washingtonští či moskevští byrokraté snažící se řídit a kontrolovat naše životy. Nejsou jí ani alarmistická a populistická média a jejich pokus o vládu mediokracie. Nejsou jimi ani autokratičtí globální bankéři, businessmani či účastníci davoského Světového ekonomického fóra. Nejsou jimi ani zbývající diktátoři. Tyto mé výroky někomu mohou znít překvapivě, ale žádnou převratnou myšlenkou nejsou. Hlavní chybu vidím v nás.
Jsme slabí, oportunističtí a nerozhodní. Problémem je naše nečinnost, která je projevem ztráty naší vitality, sebedůvěry a rostoucí unavenosti. Problémem je, že jsme bez odvahy a bez jasné pozitivní vize budoucnosti. Že se pasivně smiřujeme se svým rozčarováním nad stavem světa. Že zapomínáme na zdravý rozum a na svou odpovědnost za celek. Že předvádíme zjevnou neschopnost učit se z minulosti a docenit význam a roli historie. Že jsme se stali obětí nových, fatálně chybných ismů – humanrightismu, multikulturalismu, environmentalismu, homosexualismu, kosmopolitismu a transnacionalismu. Že jsme se stali objekty – ale bohužel i spolutvůrci – tragédie politické korektnosti. A také to, že mnozí z nás vědomě či podvědomě stále věří ve všemocnost lidského rozumu a v jeho schopnost racionálně organizovat lidskou společnost.
Dnešní generace v relativním bohatství a hojnosti žijících lidí na Západě (v originále pleasure-seekers), čili my samotní podrýváme ty instituce, které vznik našeho svobodného a prosperujícího světa umožnily. Zdá se, že si to neuvědomujeme. Nejsme odhodláni rezolutně se postavit multikulturalistickému tažení proti západní civilizaci. Nejsme připraveni hájit své hodnoty, svou kulturu, svá náboženství, svůj životní styl. Nejsme ochotni obětovat svůj relativně komfortní život a začít bojovat za svobodu a demokracii. Nebráníme se, když jsme naváděni ke „globálnímu myšlení“, a nechráníme národní stát jako jediného spolehlivého garanta a ochránce demokracie. Jen velmi slabým hlasem říkáme, že suverénní národní stát není žádným historickým anachronismem.
Zmínil jsem své středoevropské kořeny a svůj středoevropský úhel pohledu. Nechci předstírat, že dostatečně dobře znám Vaši zemi, ale dovolte mi říci, že si nemyslím, že je Rusko vůči těmto nebezpečím imunní.
Nejsem snílkem, jsem však přesvědčen, že můžeme a musíme zformulovat racionální a realizovatelný program (či vizi), které by nám ukázaly kudy a jak dále jít. Měli bychom začít doma, tedy s námi samými, a s praktickými a realizovatelnými kroky. Neměli bychom dávat rady jiným.
Měli bychom prosazovat maximum vzájemného otevírání se zemí, svobodný obchod, maximálně neomezovaný pohyb lidí a myšlenek, neměli bychom se bránit internacionalizaci lidských aktivit, ale měli bychom tvrdě oponovat transnacionalismu a globálnímu vládnutí. Nesouhlasím s Fukuyamou a jeho hypotézou, že globalizace přinese homogenizaci lidské společnosti. Spíše souhlasím s Huntingtonem, když říká, že globalizace bude generovat konflikty. Právě jich jsme nyní svědky.
Opět žijeme v rozděleném světě. Na počátku 90. let se zdálo, že existuje šance minulé rozdělení překonat, ale nezdařilo se to. Východ byl slabý a musel se koncentrovat na svůj opožděný „domácí úkol“, kterým bylo vybudovat normální společnost. Západ byl – ve větší míře, než bylo žádoucí a odůvodněné – přesvědčen o své dokonalosti a nadřazenosti a nebyl připraven s námi jednat. Po celou tuto dobu jsem se snažil argumentovat, že být plnohodnotnými partnery připraveni jsme, protože se necítíme být poraženými – to, co bylo poraženo, byl náš komunistický režim, ne my. Ale pochopeni jsme nebyli.
V důsledku toho nyní žijeme v nespojitém, fragmentovaném světě s příliš mnoha nebezpečnými bojišti. Necítím se povolán o nich teď zběžně a povrchně mluvit. Chci se vrátit ke své úvodní argumentaci, k nám a k našim problémům.
Jsme vůbec připraveni se ještě o něco pokusit? A chceme to opravdu? Obávám se, že ne. Nejsme ochotni zbavit se svého – stále ještě – pohodlného života a svých předsudků. Chybí nám silné názory. Frustruje mne, když vidím všeobecnou apatii, když sleduji pokračující trivializaci a znevažování vzdělání (o masivní ideologické indoktrinaci, která mi připomíná komunistickou éru ani nemluvě). Vzdělání jsme nahradili indoktrinací politické korektnosti, což vede ke ztrátě elementárního pochopení fungování lidské společnosti a ke ztrátě naší schopnosti vidět celek. Parcialita a roztříštěnost našeho myšlení usnadňuje život moderním manipulátorům naší společnosti. Současná žurnalistika se stala – chaotickým chrlením informací – hrozbou pro naši schopnost pochopit svět kolem nás. Internet umožnil vznik amatérských pseudo-novinářů, kteří jakoukoli debatu trivializují.
O těchto otázkách bychom měli mluvit vážně a otevřeně. Přál bych si, aby se setkání Valdajského klubu staly produktivním prostředím pro pochopení, diskusi a polemiku se všemi těmito tendencemi. Ještě jednou Vám děkuji za pozvání.
Václav Klaus, Valdajský diskusní klub, Soči, 22. října 2015. Překlad z anglického originálu.realizovatelnými kroky. Neměli bychom dávat rady jiným.
Měli bychom prosazovat maximum vzájemného otevírání se zemí, svobodný obchod, maximálně neomezovaný pohyb lidí a myšlenek, neměli bychom se bránit internacionalizaci lidských aktivit, ale měli bychom tvrdě oponovat transnacionalismu a globálnímu vládnutí. Nesouhlasím s Fukuyamou a jeho hypotézou, že globalizace přinese homogenizaci lidské společnosti. Spíše souhlasím s Huntingtonem, když říká, že globalizace bude generovat konflikty. Právě jich jsme nyní svědky.
Opět žijeme v rozděleném světě. Na počátku 90. let se zdálo, že existuje šance minulé rozdělení překonat, ale nezdařilo se to. Východ byl slabý a musel se koncentrovat na svůj opožděný „domácí úkol“, kterým bylo vybudovat normální společnost. Západ byl – ve větší míře, než bylo žádoucí a odůvodněné – přesvědčen o své dokonalosti a nadřazenosti a nebyl připraven s námi jednat. Po celou tuto dobu jsem se snažil argumentovat, že být plnohodnotnými partnery připraveni jsme, protože se necítíme být poraženými – to, co bylo poraženo, byl náš komunistický režim, ne my. Ale pochopeni jsme nebyli.
V důsledku toho nyní žijeme v nespojitém, fragmentovaném světě s příliš mnoha nebezpečnými bojišti. Necítím se povolán o nich teď zběžně a povrchně mluvit. Chci se vrátit ke své úvodní argumentaci, k nám a k našim problémům.
Jsme vůbec připraveni se ještě o něco pokusit? A chceme to opravdu? Obávám se, že ne. Nejsme ochotni zbavit se svého – stále ještě – pohodlného života a svých předsudků. Chybí nám silné názory. Frustruje mne, když vidím všeobecnou apatii, když sleduji pokračující trivializaci a znevažování vzdělání (o masivní ideologické indoktrinaci, která mi připomíná komunistickou éru ani nemluvě). Vzdělání jsme nahradili indoktrinací politické korektnosti, což vede ke ztrátě elementárního pochopení fungování lidské společnosti a ke ztrátě naší schopnosti vidět celek. Parcialita a roztříštěnost našeho myšlení usnadňuje život moderním manipulátorům naší společnosti. Současná žurnalistika se stala – chaotickým chrlením informací – hrozbou pro naši schopnost pochopit svět kolem nás. Internet umožnil vznik amatérských pseudo-novinářů, kteří jakoukoli debatu trivializují.
O těchto otázkách bychom měli mluvit vážně a otevřeně. Přál bych si, aby se setkání Valdajského klubu staly produktivním prostředím pro pochopení, diskusi a polemiku se všemi těmito tendencemi. Ještě jednou Vám děkuji za pozvání.
Václav Klaus, Valdajský diskusní klub, Soči, 22. října 2015. Překlad z anglického originálu.učit se z minulosti a docenit význam a roli historie. Že jsme se stali obětí nových, fatálně chybných ismů – humanrightismu, multikulturalismu, environmentalismu, homosexualismu, kosmopolitismu a transnacionalismu. Že jsme se stali objekty – ale bohužel i spolutvůrci – tragédie politické korektnosti. A také to, že mnozí z nás vědomě či podvědomě stále věří ve všemocnost lidského rozumu a v jeho schopnost racionálně organizovat lidskou společnost.
Dnešní generace v relativním bohatství a hojnosti žijících lidí na Západě (v originále pleasure-seekers), čili my samotní podrýváme ty instituce, které vznik našeho svobodného a prosperujícího světa umožnily. Zdá se, že si to neuvědomujeme. Nejsme odhodláni rezolutně se postavit multikulturalistickému tažení proti západní civilizaci. Nejsme připraveni hájit své hodnoty, svou kulturu, svá náboženství, svůj životní styl. Nejsme ochotni obětovat svůj relativně komfortní život a začít bojovat za svobodu a demokracii. Nebráníme se, když jsme naváděni ke „globálnímu myšlení“, a nechráníme národní stát jako jediného spolehlivého garanta a ochránce demokracie. Jen velmi slabým hlasem říkáme, že suverénní národní stát není žádným historickým anachronismem.
Zmínil jsem své středoevropské kořeny a svůj středoevropský úhel pohledu. Nechci předstírat, že dostatečně dobře znám Vaši zemi, ale dovolte mi říci, že si nemyslím, že je Rusko vůči těmto nebezpečím imunní.
Nejsem snílkem, jsem však přesvědčen, že můžeme a musíme zformulovat racionální a realizovatelný program (či vizi), které by nám ukázaly kudy a jak dále jít. Měli bychom začít doma, tedy s námi samými, a s praktickými a realizovatelnými kroky. Neměli bychom dávat rady jiným.
Měli bychom prosazovat maximum vzájemného otevírání se zemí, svobodný obchod, maximálně neomezovaný pohyb lidí a myšlenek, neměli bychom se bránit internacionalizaci lidských aktivit, ale měli bychom tvrdě oponovat transnacionalismu a globálnímu vládnutí. Nesouhlasím s Fukuyamou a jeho hypotézou, že globalizace přinese homogenizaci lidské společnosti. Spíše souhlasím s Huntingtonem, když říká, že globalizace bude generovat konflikty. Právě jich jsme nyní svědky.
Opět žijeme v rozděleném světě. Na počátku 90. let se zdálo, že existuje šance minulé rozdělení překonat, ale nezdařilo se to. Východ byl slabý a musel se koncentrovat na svůj opožděný „domácí úkol“, kterým bylo vybudovat normální společnost. Západ byl – ve větší míře, než bylo žádoucí a odůvodněné – přesvědčen o své dokonalosti a nadřazenosti a nebyl připraven s námi jednat. Po celou tuto dobu jsem se snažil argumentovat, že být plnohodnotnými partnery připraveni jsme, protože se necítíme být poraženými – to, co bylo poraženo, byl náš komunistický režim, ne my. Ale pochopeni jsme nebyli.
V důsledku toho nyní žijeme v nespojitém, fragmentovaném světě s příliš mnoha nebezpečnými bojišti. Necítím se povolán o nich teď zběžně a povrchně mluvit. Chci se vrátit ke své úvodní argumentaci, k nám a k našim problémům.
Jsme vůbec připraveni se ještě o něco pokusit? A chceme to opravdu? Obávám se, že ne. Nejsme ochotni zbavit se svého – stále ještě – pohodlného života a svých předsudků. Chybí nám silné názory. Frustruje mne, když vidím všeobecnou apatii, když sleduji pokračující trivializaci a znevažování vzdělání (o masivní ideologické indoktrinaci, která mi připomíná komunistickou éru ani nemluvě). Vzdělání jsme nahradili indoktrinací politické korektnosti, což vede ke ztrátě elementárního pochopení fungování lidské společnosti a ke ztrátě naší schopnosti vidět celek. Parcialita a roztříštěnost našeho myšlení usnadňuje život moderním manipulátorům naší společnosti. Současná žurnalistika se stala – chaotickým chrlením informací – hrozbou pro naši schopnost pochopit svět kolem nás. Internet umožnil vznik amatérských pseudo-novinářů, kteří jakoukoli debatu trivializují.
O těchto otázkách bychom měli mluvit vážně a otevřeně. Přál bych si, aby se setkání Valdajského klubu staly produktivním prostředím pro pochopení, diskusi a polemiku se všemi těmito tendencemi. Ještě jednou Vám děkuji za pozvání.
Václav Klaus, Valdajský diskusní klub, Soči, 22. října 2015. Překlad z anglického originálu.u tažení proti západní civilizaci. Nejsme připraveni hájit své hodnoty, svou kulturu, svá náboženství, svůj životní styl. Nejsme ochotni obětovat svůj relativně komfortní život a začít bojovat za svobodu a demokracii. Nebráníme se, když jsme naváděni ke „globálnímu myšlení“, a nechráníme národní stát jako jediného spolehlivého garanta a ochránce demokracie. Jen velmi slabým hlasem říkáme, že suverénní národní stát není žádným historickým anachronismem.
Zmínil jsem své středoevropské kořeny a svůj středoevropský úhel pohledu. Nechci předstírat, že dostatečně dobře znám Vaši zemi, ale dovolte mi říci, že si nemyslím, že je Rusko vůči těmto nebezpečím imunní.
Nejsem snílkem, jsem však přesvědčen, že můžeme a musíme zformulovat racionální a realizovatelný program (či vizi), které by nám ukázaly kudy a jak dále jít. Měli bychom začít doma, tedy s námi samými, a s praktickými a realizovatelnými kroky. Neměli bychom dávat rady jiným.
Měli bychom prosazovat maximum vzájemného otevírání se zemí, svobodný obchod, maximálně neomezovaný pohyb lidí a myšlenek, neměli bychom se bránit internacionalizaci lidských aktivit, ale měli bychom tvrdě oponovat transnacionalismu a globálnímu vládnutí. Nesouhlasím s Fukuyamou a jeho hypotézou, že globalizace přinese homogenizaci lidské společnosti. Spíše souhlasím s Huntingtonem, když říká, že globalizace bude generovat konflikty. Právě jich jsme nyní svědky.
Opět žijeme v rozděleném světě. Na počátku 90. let se zdálo, že existuje šance minulé rozdělení překonat, ale nezdařilo se to. Východ byl slabý a musel se koncentrovat na svůj opožděný „domácí úkol“, kterým bylo vybudovat normální společnost. Západ byl – ve větší míře, než bylo žádoucí a odůvodněné – přesvědčen o své dokonalosti a nadřazenosti a nebyl připraven s námi jednat. Po celou tuto dobu jsem se snažil argumentovat, že být plnohodnotnými partnery připraveni jsme, protože se necítíme být poraženými – to, co bylo poraženo, byl náš komunistický režim, ne my. Ale pochopeni jsme nebyli.
V důsledku toho nyní žijeme v nespojitém, fragmentovaném světě s příliš mnoha nebezpečnými bojišti. Necítím se povolán o nich teď zběžně a povrchně mluvit. Chci se vrátit ke své úvodní argumentaci, k nám a k našim problémům.
Jsme vůbec připraveni se ještě o něco pokusit? A chceme to opravdu? Obávám se, že ne. Nejsme ochotni zbavit se svého – stále ještě – pohodlného života a svých předsudků. Chybí nám silné názory. Frustruje mne, když vidím všeobecnou apatii, když sleduji pokračující trivializaci a znevažování vzdělání (o masivní ideologické indoktrinaci, která mi připomíná komunistickou éru ani nemluvě). Vzdělání jsme nahradili indoktrinací politické korektnosti, což vede ke ztrátě elementárního pochopení fungování lidské společnosti a ke ztrátě naší schopnosti vidět celek. Parcialita a roztříštěnost našeho myšlení usnadňuje život moderním manipulátorům naší společnosti. Současná žurnalistika se stala – chaotickým chrlením informací – hrozbou pro naši schopnost pochopit svět kolem nás. Internet umožnil vznik amatérských pseudo-novinářů, kteří jakoukoli debatu trivializují.
O těchto otázkách bychom měli mluvit vážně a otevřeně. Přál bych si, aby se setkání Valdajského klubu staly produktivním prostředím pro pochopení, diskusi a polemiku se všemi těmito tendencemi. Ještě jednou Vám děkuji za pozvání.
Václav Klaus, Valdajský diskusní klub, Soči, 22. října 2015. Překlad z anglického originálu.
Měli bychom prosazovat maximum vzájemného otevírání se zemí, svobodný obchod, maximálně neomezovaný pohyb lidí a myšlenek, neměli bychom se bránit internacionalizaci lidských aktivit, ale měli bychom tvrdě oponovat transnacionalismu a globálnímu vládnutí. Nesouhlasím s Fukuyamou a jeho hypotézou, že globalizace přinese homogenizaci lidské společnosti. Spíše souhlasím s Huntingtonem, když říká, že globalizace bude generovat konflikty. Právě jich jsme nyní svědky.
Opět žijeme v rozděleném světě. Na počátku 90. let se zdálo, že existuje šance minulé rozdělení překonat, ale nezdařilo se to. Východ byl slabý a musel se koncentrovat na svůj opožděný „domácí úkol“, kterým bylo vybudovat normální společnost. Západ byl – ve větší míře, než bylo žádoucí a odůvodněné – přesvědčen o své dokonalosti a nadřazenosti a nebyl připraven s námi jednat. Po celou tuto dobu jsem se snažil argumentovat, že být plnohodnotnými partnery připraveni jsme, protože se necítíme být poraženými – to, co bylo poraženo, byl náš komunistický režim, ne my. Ale pochopeni jsme nebyli.
V důsledku toho nyní žijeme v nespojitém, fragmentovaném světě s příliš mnoha nebezpečnými bojišti. Necítím se povolán o nich teď zběžně a povrchně mluvit. Chci se vrátit ke své úvodní argumentaci, k nám a k našim problémům.
Jsme vůbec připraveni se ještě o něco pokusit? A chceme to opravdu? Obávám se, že ne. Nejsme ochotni zbavit se svého – stále ještě – pohodlného života a svých předsudků. Chybí nám silné názory. Frustruje mne, když vidím všeobecnou apatii, když sleduji pokračující trivializaci a znevažování vzdělání (o masivní ideologické indoktrinaci, která mi připomíná komunistickou éru ani nemluvě). Vzdělání jsme nahradili indoktrinací politické korektnosti, což vede ke ztrátě elementárního pochopení fungování lidské společnosti a ke ztrátě naší schopnosti vidět celek. Parcialita a roztříštěnost našeho myšlení usnadňuje život moderním manipulátorům naší společnosti. Současná žurnalistika se stala – chaotickým chrlením informací – hrozbou pro naši schopnost pochopit svět kolem nás. Internet umožnil vznik amatérských pseudo-novinářů, kteří jakoukoli debatu trivializují.
O těchto otázkách bychom měli mluvit vážně a otevřeně. Přál bych si, aby se setkání Valdajského klubu staly produktivním prostředím pro pochopení, diskusi a polemiku se všemi těmito tendencemi. Ještě jednou Vám děkuji za pozvání.
Václav Klaus, Valdajský diskusní klub, Soči, 22. října 2015. Překlad z anglického originálu.
Po účasti na letošním červnovém Valdajském diskusním klubu v Petrohradě mám další příležitost zúčastnit se Vašich konferencí. V Soči jsem nikdy nebyl, a – abych se přiznal – nikdy jsem nebyl ani kdekoliv jinde na jih od Moskvy. Děkuji za pozvání. Vždy se snažím respektovat název konference či jejího panelu, ale tentokráte je to obtížné. Název „Společně proti hrozbám: překonávání svárů v zájmu všeobecného pokroku“ je sporný. Stejně jako mnozí z Vás cítím vážné ohrožení naší budoucnosti, svobody, demokracie, míru, bezpečnosti i prosperity, ale nemohu akceptovat termín „všeobecný pokrok“.
Je opravdu nutné vracet se k tomuto starému, tolik zneužívanému a k jiné éře patřícímu termínu? Věřím, že se nechceme vracet do éry komunismu s jeho „kvazi-progresivistickou“ ideologií.
O hrozbách mluvit máme. Vedou k rychle pokračujícímu ubývání svobody, demokracie a míru ve světě. Hovořit o „pokroku“ by ale bylo zavádějící. Britský konzervativní myslitel Edmund Burke již v roce 1770 ironicky poznamenal: „svět se progresivně vyvíjí nazpátek!“. Teď, po téměř čtvrt tisíciletí, s ním mám chuť souhlasit.
Po pádu komunismu jsme byli fascinováni rychlým ukončením nesvobody a totalitních praktik a věřili jsme, že vstupujeme do velmi slibné éry. S časovým odstupem 25 let zjišťujeme, že tato interpretace tehdejších vyhlídek byla příliš optimistická. Překvapivě a paradoxně totiž právě tehdy začaly vznikat dnes nás trápící problémy.
Pád komunismu uvolnil procesy, ambice a nejrůznější mýty a schémata, které nás postupně, krok za krokem, přivedly k současnému stavu věcí. Zdálo se, že bude stačit zbavit se politického, ekonomického a sociálního systému komunismu, v čemž některé z postkomunistických zemí uspěly. Odvažuji se říci, že Česká republika byla jednou z nich. Nicméně, to nestačilo. K vytvoření nového, skutečně demokratického systému by bylo třeba vyvarovat se ponechání si z minulosti přežívajících chybných představ a apriorismů a zabránit vytváření omylů nových. A to nikoli pouze na Východě, což říkám velmi důrazně. Problémy dneška přicházejí spíše ze Západu než z Východu (zejména ne z onoho „starého Východu“).
Mé názory jistě prozrazují můj pohled na svět z Prahy, a vlastně z Evropy. Evropa je místem, kde je selhání současného vývoje zřejmější a zřetelnější než v jakýchkoli jiných částech světa – proto se zabývejme našimi problémy a námi. Abych byl správně pochopen – nesrovnávám relativní velikost katastrofického vývoje a lidského utrpení, ale relativní stupeň selhání.
Z této perspektivy není největším ohrožením míru, svobody a demokracie ani Islámský stát, Al-Kaida nebo teroristé z jakéhokoli jiného podobného barbarského uskupení. Největší hrozbou nejsou ani evropští, washingtonští či moskevští byrokraté snažící se řídit a kontrolovat naše životy. Nejsou jí ani alarmistická a populistická média a jejich pokus o vládu mediokracie. Nejsou jimi ani autokratičtí globální bankéři, businessmani či účastníci davoského Světového ekonomického fóra. Nejsou jimi ani zbývající diktátoři. Tyto mé výroky někomu mohou znít překvapivě, ale žádnou převratnou myšlenkou nejsou. Hlavní chybu vidím v nás.
Jsme slabí, oportunističtí a nerozhodní. Problémem je naše nečinnost, která je projevem ztráty naší vitality, sebedůvěry a rostoucí unavenosti. Problémem je, že jsme bez odvahy a bez jasné pozitivní vize budoucnosti. Že se pasivně smiřujeme se svým rozčarováním nad stavem světa. Že zapomínáme na zdravý rozum a na svou odpovědnost za celek. Že předvádíme zjevnou neschopnost učit se z minulosti a docenit význam a roli historie. Že jsme se stali obětí nových, fatálně chybných ismů – humanrightismu, multikulturalismu, environmentalismu, homosexualismu, kosmopolitismu a transnacionalismu. Že jsme se stali objekty – ale bohužel i spolutvůrci – tragédie politické korektnosti. A také to, že mnozí z nás vědomě či podvědomě stále věří ve všemocnost lidského rozumu a v jeho schopnost racionálně organizovat lidskou společnost.
Dnešní generace v relativním bohatství a hojnosti žijících lidí na Západě (v originále pleasure-seekers), čili my samotní podrýváme ty instituce, které vznik našeho svobodného a prosperujícího světa umožnily. Zdá se, že si to neuvědomujeme. Nejsme odhodláni rezolutně se postavit multikulturalistickému tažení proti západní civilizaci. Nejsme připraveni hájit své hodnoty, svou kulturu, svá náboženství, svůj životní styl. Nejsme ochotni obětovat svůj relativně komfortní život a začít bojovat za svobodu a demokracii. Nebráníme se, když jsme naváděni ke „globálnímu myšlení“, a nechráníme národní stát jako jediného spolehlivého garanta a ochránce demokracie. Jen velmi slabým hlasem říkáme, že suverénní národní stát není žádným historickým anachronismem.
Zmínil jsem své středoevropské kořeny a svůj středoevropský úhel pohledu. Nechci předstírat, že dostatečně dobře znám Vaši zemi, ale dovolte mi říci, že si nemyslím, že je Rusko vůči těmto nebezpečím imunní.
Nejsem snílkem, jsem však přesvědčen, že můžeme a musíme zformulovat racionální a realizovatelný program (či vizi), které by nám ukázaly kudy a jak dále jít. Měli bychom začít doma, tedy s námi samými, a s praktickými a realizovatelnými kroky. Neměli bychom dávat rady jiným.
Měli bychom prosazovat maximum vzájemného otevírání se zemí, svobodný obchod, maximálně neomezovaný pohyb lidí a myšlenek, neměli bychom se bránit internacionalizaci lidských aktivit, ale měli bychom tvrdě oponovat transnacionalismu a globálnímu vládnutí. Nesouhlasím s Fukuyamou a jeho hypotézou, že globalizace přinese homogenizaci lidské společnosti. Spíše souhlasím s Huntingtonem, když říká, že globalizace bude generovat konflikty. Právě jich jsme nyní svědky.
Opět žijeme v rozděleném světě. Na počátku 90. let se zdálo, že existuje šance minulé rozdělení překonat, ale nezdařilo se to. Východ byl slabý a musel se koncentrovat na svůj opožděný „domácí úkol“, kterým bylo vybudovat normální společnost. Západ byl – ve větší míře, než bylo žádoucí a odůvodněné – přesvědčen o své dokonalosti a nadřazenosti a nebyl připraven s námi jednat. Po celou tuto dobu jsem se snažil argumentovat, že být plnohodnotnými partnery připraveni jsme, protože se necítíme být poraženými – to, co bylo poraženo, byl náš komunistický režim, ne my. Ale pochopeni jsme nebyli.
V důsledku toho nyní žijeme v nespojitém, fragmentovaném světě s příliš mnoha nebezpečnými bojišti. Necítím se povolán o nich teď zběžně a povrchně mluvit. Chci se vrátit ke své úvodní argumentaci, k nám a k našim problémům.
Jsme vůbec připraveni se ještě o něco pokusit? A chceme to opravdu? Obávám se, že ne. Nejsme ochotni zbavit se svého – stále ještě – pohodlného života a svých předsudků. Chybí nám silné názory. Frustruje mne, když vidím všeobecnou apatii, když sleduji pokračující trivializaci a znevažování vzdělání (o masivní ideologické indoktrinaci, která mi připomíná komunistickou éru ani nemluvě). Vzdělání jsme nahradili indoktrinací politické korektnosti, což vede ke ztrátě elementárního pochopení fungování lidské společnosti a ke ztrátě naší schopnosti vidět celek. Parcialita a roztříštěnost našeho myšlení usnadňuje život moderním manipulátorům naší společnosti. Současná žurnalistika se stala – chaotickým chrlením informací – hrozbou pro naši schopnost pochopit svět kolem nás. Internet umožnil vznik amatérských pseudo-novinářů, kteří jakoukoli debatu trivializují.
O těchto otázkách bychom měli mluvit vážně a otevřeně. Přál bych si, aby se setkání Valdajského klubu staly produktivním prostředím pro pochopení, diskusi a polemiku se všemi těmito tendencemi. Ještě jednou Vám děkuji za pozvání.
Václav Klaus, Valdajský diskusní klub, Soči, 22. října 2015. Překlad z anglického originálu.
