![]() |
| Karel Sýs se z výletu do Londýna už vrátil |
Karel Sýs
3. 4. 2018Nejprve bylo nutné pacifikovat „mizerný nárůdek“, jemuž nebyla svatá ani Neues Europa.
Hitler se svou hnědou smečkou se už v době námluv s Británií chystal s Československem rázně zatočit. Pro výraz nešel daleko: rozdělit československé „slepé střevo“ mezi Polsko, Maďarsko a Německo.
Při kávičce prohlásil, že Evropa je nyní pojem čistě zeměpisný a Říše bude brzy sahat až do Asie.Göring před švédským králem nadhodil, že Čechy je třeba zatlačit zpátky do Ruska, „kam patří“.
Vyslanec Henderson prozradil, že o „české otázce“ se s maršálem dohodli za projížďky v lese, při níž sledovali losy.
Když v květnu 1938 v Berlíně vyslanec Henderson večeřel s přáteli, uslyšeli z nedalekých demoličních prací zvuk připomínající bombardování. Velvyslanec cynicky poznamenal, že už asi začala válka. I Göringa prý tentýž zvuk vyvedl z míry: „Ti zatracení Češi už s tím začali.“
Jindy se vyjádřil o Češích jako o „mizerném nárůdku“, o „maličkém dílku Evropy“, který „utlačuje kulturní národ“ a navíc „za ním leží Moskva a věčná grimasa židovského ďábla“.
Proto si Göring, desítky let před vstupem České republiky do NATO, pochvaloval:
„Český stát bez Slovenska je nám tím dokonaleji vydán na milost a nemilost. Velmi důležitá je letecká základna na Slovensku pro operace proti východu.“
Goebbels vzpomínal, jak s Göringem společně snili o odstranění dělicí čáry mezi Evropou a Asií a o vytvoření rozsáhlé euroasijské hegemonie.
Mnohem později, v Norimberku, Göring přiznal: „Ovšemže jsme chtěli ten ruský kolos rozebrat! Teď to budete muset udělat vy. Budu se bavit pohledem na to, jak to zvládáte. Je pro mě samozřejmě nepodstatné, jestli se na to budu dívat z nebes nebo odjinud, z toho zajímavějšího místa.“
Napravením českých vlastenců byl pověřen Heydrich. Při tajné nástupnické řeči na Hradě vysvětlil metodiku panevropských plánů:„Nesmíme zapomenout na jedno: že navenek, co se týká kultury, a to je zejména důležité, si nesmíme zadat, aby si Čech nemohl dělat legraci z toho, jak se Němec chová. Němec si nemůže dovolit, aby se v lokálu ožral; tady musíme být zcela otevření: jestliže se někdo sežere, jestliže si popustí uzdu, proti tomu nikdo nic nemá, ale má to dělat mezi svými čtyřmi stěnami nebo v kasinu. Čech musí vidět, že Němec, ať ve službě, či v soukromí, se umí chovat, že je pánem od hlavy až k patě.“
Ideální stav, dnes bychom řekli vizi, definoval protektor takto:
„Chci docílit toho, aby Čech, jenž pojede do zahraničí, na otázku ‚Co jsi zač?‘ odpověděl ‚Jsem říšský Němec‘, a na otázku ‚Kde bydlíš?‘ odpověděl ‚Bydlím v Čechách‘. To má být přibližně – stručně řečeno – naše linie.“
Smějící se bestie záměr pochopily po svém:
„Jsem občan Evropské Říše. Bydlím v Karlíně a rád piju pivo.“
Tož takhle hrají a zpívají Plzeňáci!
Ono se však řekne pivo, když není co do žlabu.
Odborný kuchyňský kalendář, který v nakladatelství Hejda & Zdroj, Mladá Boleslav, vycházel již 33 let, se na obálce chlubil, že „rozřeší na rok 1944 všechny Vaše tíživé starosti o kuchyň“.
„Kuchyňský kalendář je upravený každým rokem dle poměrů doby a úspor, které nám zvláště letos válka ukládá. Přináší jídla upravená z dnešních úředně povolených přídělů, zvláště ječné mouky, brambor, jáhel, ovesných vloček, provedená chutně, úsporně a zároveň co nejvýživněji. Nezasvěceným se ani nezdá, co se dá i v nynější době dobrého z materiálu dříve přehlíženého vykouzliti.“
Co taky jiného než kouzlit v době, kdy „ať muž, ať žena, mladík nebo dívka, každý musí s nejvyšším úsilím, svědomitě a řádně plnit svůj úkol k výstavbě nové Evropy, kde se každému národu dostane takového místa, jakého si získal záslužnou prací v budování nového světa, o nějž bojuje neohroženě německý voják.“
Takže pozor, aby si Čecháčkové svůj plac v Evropě, o niž udatně bojuje německý voják, pardon, německý diplomat, ani dnes neprožrali!
Do díla se zapojil i šéf propagandy.
Goebbelsův příjezd do Prahy připravoval velvyslanec v Berlíně František Chvalkovský. 16. září 1940 poslal premiéru Eliášovi depeši:
„Dr. Goebbels nebyl dosud v Praze. To neznamená, že by tam nešel, kdyby Češi byli otevření nepřátelé. Šel svého času do Ženevy, třebaže věděl, jak tam bude přijat. V Praze šel by velmi rád do českého i německého divadla, kdyby Češi konečně jednou poznali svůj vlastní prospěch a stali se loyálními příslušníky nového evropského společenství, které bude výsledkem této války a do kterého už se řada národů hlásí. Ale do nynějšího pražského obojakého šera (Dämmerung) nepůjde.“
Výzva následovala po výpravě 34 českých umělců a kulturních pracovníků do Říše ve dnech 5. až 13. září 1940. Právě 11. září byli přijati Goebbelsem, který k nim držel naprosto otevřenou řeč, která je poučná a platná i v roce 2018:
„Musíme si být buď přáteli, nebo nepřáteli… Němci dovedou být strašliví nepřátelé, ale také velmi dobří přátelé… Národy, které se do tohoto pořádacího procesu už zařazují nebo ještě zařadí, stojí nyní před otázkou, zda se do tohoto procesu zařazují rády, nebo zda se mu chtějí vnitřně postavit na odpor. Na skutečnostech samých tím ničeho nezmění. Mohou být přesvědčeny o tom, že mocnosti Osy, až bude Anglie svržena, nenechají nic změnit na mocensko-politických skutečnostech nové organizace Evropy podle velikých politických, hospodářských a sociálních hledisek. Nemůže-li na tom změnit ničeho Anglie, nedokáže to ani český národ… Na mocensko-politickém stavu dneška se nedá už nic měnit a také se už nic nezmění. Proto tedy, pánové – a teď mluvím úplně reálně politicky bez apelování na cit – zda vy tento stav schvalujete, čili nic, to je úplně lhostejné, zda jej vítáte s radostí nebo ne, nerozhoduje, na tom stavu ničeho nezměníte. Nuže jsem tohoto názoru. Nemůžeme-li na nějaké věci ničeho změnit a musíme-li tak jako tak nádavkem přijmout nevýhody, které jistě také má, pak by bylo pošetilé, kdybychom si nechtěli zajistit také její výhody. Stali-li jste se tak jako tak částí Říše, pak nechápu, proč by český národ měl zaujmout ve svém nitru opoziční stanovisko k Říši a neměl raději užívat výhod Říše…
Mnoho českých filmů na příklad bych si přál ukázat německému národu. Chcete se pro své filmy spokojit s českým národem jako odbytištěm, nebo neviděli byste raději, kdyby byly rozšířeny po celé Říši? Nenaplní vás také hrdostí, když přijedete do Hamburku a budete moci říci: ‚Toto je také moje přístavní město!‘ A když uvidíte německé loďstvo: ‚Toto je loďstvo, které chrání také náš život!‘ A když budete sledovat hrdinské činy německé branné moci: ‚Toto je branná moc, která chrání také náš národ, která nás pojala pod svá ochranná křídla.‘“
Mnozí se podvolili. Buď uvěřili, nebo se prodali.
Lid si účet s Gobbelsem vyřídil po svém – vtipem:
„To víš, že je zakázaná Prodaná nevěsta?“
„Jo! Opravdu? A proč?“
„Jak na ní byl Goebbels, tak viděl, že tam je ještě větší Kecal, než je on sám, a tak ji zakázal.“
Zprvu militantní levičák, později militantní pravičák a kolaborant, novinář Emanuel Vajtauer již za zářijové mobilizace 1938 hrozil bývalým kolegům: „Už nebude nikdy žádná mafie, žádná podzemní činnost po pět set let, už nebudeme žít jinak než s Němci, budeme k Němcům loajální, a kdo loajální nebude, bude učiněn neškodným.“
O něco později, v roce 1940, byv očarován Hitlerovou řečí, napsal knihu
Vzpoura Evropy a základy nového evropského pořádku:
„Jsme spoluúčastni na velikém procesu, ze kterého vyjde – poprvé v dějinách vůbec – jednotná Evropa. Není Čecha, který by si nepřál, aby po všech hrůzách a zmatcích válek nevznikla nakonec Evropa jako celek, který navždy vymýtí válku jedné části Evropy proti druhé. Každý dobrý Čech se cítí dobrým Evropanem.“
Tyto „Spojené státy evropské“ má ovšem na povel Německo a Itálie, protože „o jednotě Evropy rozhodl německý a italský meč“.
S Itálií Vajtauer přestřelil, zato s Německem trefil do černého. Jasnozřivě pokračuje:
„Nová Evropa bude budována mimo hranice Ruska a s jeho tichým souhlasem, a Francii a Anglii bude vnucena… Boží chór národností je nutno ve všech řečech naučit zpívat jedinou píseň, a to píseň jednotné Evropy.“
Jestli měl na mysli Beethovenovu a Schillerovu Ódu na radost, není známo.
Zabloudil i do květinářství:
„Evropa je podle Němců záhonem jednoho druhu květin – až na nějaké to zabloudilé býlí. Evropané jsou příslušníky árijské rasy, a jejich řeči, ať už jde o germánské, románské nebo slovanské, pocházejí z jedné původní řeči: indogermánské. V myšlence árijské rasy přinášejí Němci myšlenku pospolitosti, na které harmonicky možno budovati příští jednotu Evropy.“
A kdo by se vzepřel? Jaké jsou perspektivy malých národů?
„Buďto se snažit oddálit dobu evropské jednoty – postavit se proti řítícímu se rychlíku, anebo se smířit s osudem a připravit se na určité nezbytné oběti na poli národním a jazykovém. V praktickém životě příslušníci malých národů budou nuceni vývojem věcí se stát dvojjazyčnými. Jednou řečí bude sladká mateřština, řeč, v níž jsou zpívány ukolébavky našich matek, a druhou bude řeč onoho kulturního národa, v jehož životním prostoru se malý národ nalézá. Ovládat dvě řeči nemůže být pro malý národ neštěstím. Naopak, zbystří to jeho inteligenci a jeho životní možnosti.“
Nehledě na to, že podcenil agresivitu angličtiny, nebo lépe řečeno američtiny, nenapadá vás:
co když byl Protektorát kostýmovou zkouškou na Evropskou unii?Dnes ovšem postačí basic english, aby pracovník rozuměl massa managerovi, co po něm požaduje.
Nakonec dojde k slovní ejakulaci:
„Dnes Evropa, toužící po sjednocení, nalézá geniální sjednocovatele v synech těchto dvou národů – v Adolfu Hitlerovi a v Benitu Mussolinim. Trneme často nad odvážností jejich činů. Ale jejich odvážnost je odvahou umělců, kteří se dávají unášet velkou tvůrčí myšlenkou, a to je myšlenka jednotné Evropy. Byli jsme dosud jen Čechy. Zůstaňme Čechy, ale staňme se Evropany!“
K tomu je ovšem třeba
„podemlít hranice politické i celní, Angličany uměle udržované, a rozbít zlatá pouta, kterými Anglosasové Evropu sevřeli“.
Necítíte vánek brexitu?
Čehúni však Novoevropanům ne a ne uvěřit. Der Neue Tag se s bojkotem protektorátního tisku vypořádal vpravdě teutonsky:
„Papír – potištěný nebo nepotištěný – byl vždycky důležitou válečnou surovinou a jest jí také v této válce. Když Čechové uposlechnou výzvy londýnského rozhlasu, dají tím jasně najevo, že českým novinám nepřikládají žádný význam. Říši by tímto řešením mohlo býti uspořeno velmi mnoho papíru.“
Vajtauer a další aktivní novináři byli natolik nenáviděni, že dostali povolení nosit zbraň. Vajtauer například obdržel zbrojní pas od policejního ředitelství v Praze 9. ledna 1942, samozřejmě s německým souhlasem. U firmy Faulkner a spol. si koupil opakovací pistoli a povolených 25 nábojů.
Novináři Lažnovskému, jehož Eliáš otrávil obloženými chlebíčky, zahráli nad hrobem Čechy krásné, Čechy mé…
Na počátku roku 1942 Vajtauer zavedl v Českém slově rubriku „Básník jde s dobou“. 15. června 1942, týden po vyhlazení Lidic, otiskl báseň
Přísaha českého dělníka:
Vám Ochránce lidu dělného
vrahové když v osudném ránu,
dětí vašich drobných nelitujíce i choti zlou zasadili ránu,
žen Českých dělníků se srdce zachvěla,
všechno se otřáslo v nás
až slzy z oči vytryskly:
Náš ochránce – chvěl nám se hlas –
Čas nový, který‘s pro nás vytvářel,
bude nám ztracen, ztracen navždy snad?
Splatit bychom rádi chtěli svůj vám dluh
krví vlastní. Je marno vše. Rek velký pad.
Nezapomenem však dobrodince rodin svých!
Nezapomenem! Český dělník dlaň k přísaze zdvih!
Přísaháme Vůdci, Říši i mrtvému Zastánci,
že nového řádu budem věrní ochránci.
Za pár dní gestapo zvětřilo, že čtenáři jeví prazvláštní zájem právě o tento výtisk. I zkoumalo text po textu a za přísahou věrnosti objevilo přísahu právě opačnou. Stačilo jen přečíst za sebou první slova každého verše: „Vám, vrahové dětí i žen, všechno, až náš čas bude, splatit krví nezapomenem, nezapomenem!“
Vajtauera zatkli, Večerní České slovo na jeden měsíc zastavili. Zjistili, že čtyři zaměstnanci tiskárny o dvojsmyslu věděli a popravili je.
Vojtěch Dolejší v knize Z poznámek a vzpomínek tvrdí, že autorem básně byl bývalý redaktor Národních novin Václav Sábl.
Čtenář si jistě povšiml, že poslední dva verše do básně jaksi nezapadají. Vajtauerovi se totiž veršíky natolik líbily, že dva poslední verše osobně přibásnil.
Nicméně si musel najít jiné zaměstnání a postaral se o něj Emanuel Moravec – umístil ho v časopise Přítomnost.
V Přítomnosti Vajtauer pokračoval v propagaci sjednocené Evropy:
„Není jediného Čecha, který by si nepřál, aby nakonec vznikla Evropa jako celek. Instinktivně se seskupuje kolem svého nejmocnějšího jádra – tím je 80milionový národ německý… Po boku hrdinné armády německé bojují v Rusku dobrovolci téměř celé Evropy, vedené geniálním Vůdcem Němců. Evropa si za jeho vedení otevírá v Rusku prostory, které budou její příští Amerikou.“
Nepřipomíná to tah na východ, Drang nach Osten Madeleine Albrightové? Je tak velký rozdíl mezi rokem 1942 a 2018?
„Češi našli v národním socialismu nové evangelium práce a poměru k bližnímu a dobře poznali, že nové evropské společenství je jediným útulkem pro slabý a malý náš národ.“
Dnes zaměstnanci velkomontovny ŠkodaWerke nebo roboti z „útulku“ Bosch Iglau nedají na nové pány dopustit!
Již uvedené květinářství a zahradnictví Vajtauer obohatil o lesnictví:
„Éra samostatných národů prospívala jen národům velkým. Nová Evropa, v jediné vůli sjednocená, ale přitom národní svéráznost uchovávající, to je nová a dostatečně prostorná zahrada, v níž borovice našeho národního činu, zbavená obručí malé kádě, najde dostatek půdy pro kořeny a ponese opět svou korunu slavně do výše.“
Ministerský předseda Eliáš praktikoval pasivní taktiku „hrdého mlčení“. Vajtauer razil názor, že Heydrich potíral negativní zjevy pozitivním způsobem užitečným pro celek. „Především to pocítil hlavní barometr širokých mas: hrnec na plotně.“
Citoval K. H. Franka: „Poprvé, co stojí Pražský hrad, byli v jeho místnostech přijati čeští dělníci.“ Heydrich „nařídil zvýšení mezd, těžce pracujícím byl zvětšen příděl tuků, zřízeny závodní kantýny a vydány velocipedy i dvě stě tisíc párů dělnických bot zdarma dělníkům“.
I geopolitika přišla ke slovu:
„Německo je postaveno před úkol chránit celou Evropu před dvěma smrtelnými nebezpečími, dosud utajenými. Před nebezpečím oceánským, které svou lacinou silou koloniální, svými monopoly na zámořské suroviny a svou nadprodukcí laciných plodin zemědělských hrozí udusit veškeru pracovní energii národů evropských a obětovat jeho tvůrčí obyvatelstvo ziskuchtivosti anglo-amerických kapitalistů. Druhé nebezpečí se zvedlo hrozivě ze stepí ruských. Pod mámivou maskou socialismu probíjela se do Evropy zkáza, snažící se vybitím inteligence zapřáhnout pracující masy do faraónského otročení bolševickým Židům. Obě tato nebezpečí nebyla jenom chvilková, jedním úderem odvratitelná. Němci pojednou cítí, že jim osud jako velké poslání i těžké břímě pro celou budoucnost svěřuje osud kontinentu evropského. Jim, jediné evropské mocnosti s dostatečnou silou obrannou i útočnou. Říše jakožto nová rodina národů evropských.“
Zalkal i nad Heydrichovou rakví: „Jak Secret Service anglická, tak bolševická črezvyčajka a mezinárodní Židovstvo měly své účty s Heydrichem. Od nich také přišel rozkaz k jeho zabití. Na český národ se tu nikdo neohlížel.“
Cesta k zglajchšaltované Evropě bude trnitá:
„Němci vystupovali nejprve na horu svého národního sebeurčení. Kráčejíce po svahu, netoužili po ničem jiném než po dosáhnutí jeho nejvyššího bodu. Ale ti, kteří už vystoupili na vrchol, vidí z něho cíl nový. Je jím nový kolektiv: evropanství. Odhodlaně se dávají na cestu za tímto novým posláním. Pravda, jsou tu ještě zadní voje, které se plahočí po svahu a nevidí nic toužebnějšího než vrchol sebeurčení. Ale i ty čeká úděl předvoje: dostat se na vrcholek a být uchvácen cílem novým. Každý vrchol v dějinách je ostřím nože, který unese jen duchy, ne ale lidi. Větry ve výšinách jsou ledové a mraky zrádné. Dějiny neznají zastavení. I pro nás platí věčný zákon, že dějiny neznají zastavení. Naši opozdilci se rovněž pomalu dostávají nahoru, aby spatřili cíl nový, který je vidět dnes ze všech vrcholků národnostních: evropské společenství. Dnes, rok po Heydrichovi, je nám to už mnohem jasnější. Zkázonosné nebezpečí ze stepi a chladné a neviditelné, ale stejně ničivé nebezpečí kapitálu oceánských velmocí stalo se nám očividnější. Svítá nám, jakou velikou a záchovnou myšlenkou je evropské společenství – Nová Evropa – Nová Říše.“
1. března 1945 zařazuje zpátečku:
„Ve Francii frontová válka pohltila 300 000 životů, vcelku byl národ za léta od roku 1940 ochuzen o jeden milion občanů. Naproti tomu moudrým činem prezidenta dr. Háchy náš národ dovedl se za léta Protektorátu přes válečná omezení rozmnožit o 200 000 nových občanů. Češi v ulitě Protektorátu v dobrém zdraví přežili válku.“
V době slavného „setkání na Labi“, kdy byl osud Německa zpečetěn, na 1. máje 1945, prorokuje v Přítomnosti Emanuel Moravec:
„Evropa! Nikdy nám nebylo toto slovo tak drahé. Evropa, matka třiceti národů, odchovaných klasickou kulturou helénsko-římskou a jejich nástupkyní: kulturou křesťanství římsko-cařihradského. Co je na západ (americká civilizace), představuje několikrát slitý obchodní odvar, a co je na východ (bolševický svaz), je odpadkem několikrát prohozeným drobným sítem nenávisti.
Tyto dny na Labi se Evropa dělí. Při tomto hrozném aktu tuhne nám krev v žilách. Neevropský východ si podává ruku s neevropským západem uprostřed Evropy rozetnuté ve dví. Marná jsou všechna kdyby. Říše prý měla dělat jinou evropskou politiku. Ona měla jinou evropskou politiku také dělat Společnost národů. Evropa je problém celého století. Co se v dvacátých letech tohoto století nedalo uskutečnit ženevským žvaněním, to se nepodařilo ve čtyřicátých letech ani Říši mečem. Vše nasvědčuje tomu, že v letech šedesátých sjednotí Evropu společná bolest. Nechci být vizionářem. Ale bída, do které se zvolna sesouvají všechny evropské národy, bude nevyslovitelná. Přelidněnou Evropu cestou této války postihla přímo biologická katastrofa kapitalisticko-bolševického ‚osvobození‘, za něž se nebude platit daň v penězích, jak tomu bylo po první válce světové, nýbrž miliony, desítkami milionů životů. Evropanů je prostě na jeden čtvereční kilometr příliš mnoho! Nejhustěji obydlenými evropskými zeměmi jsou Belgie a náš Protektorát. O belgickém hladu už něco jsme se doslechli. Český hlad teprve přijde.
Velkoněmecká říše podobá se těžkému korábu, k němuž jsou připoutány větší nebo menší loďky ostatních evropských národů přepevnými lany. Na mnohých z těch lodiček se křepčilo, když od západu a od východu německý černý koráb byl napaden nepřítelem. Čím více bylo v německé lodi děr, tím více se stupňovala radost zaslepených. Zapomínali, že v okamžiku, kdy zachmuřená německá loď zmizí pod hladinou, uhodí také poslední hodinka lodiček větších a menších. Nebude dost pádné sekyry, která by přeťala lana, jež poutají tyto skořápky k německému korábu. Vše půjde ke dnu! To cítí dnes podvědomě také normální český člověk. Není třeba, abychom milovali železnou traversu, která drží v povětří naše schodiště. Pošetilé by však bylo, kdybychom tuto traversu hleděli vydlabat jen proto, že se nám nelíbí její profil. Velkoněmecká říše tvořila traversu Evropy, podpírající schodiště její společné (evropské) věci.
S ulicí slintající nenávistí nelze diskutovat. Ale minou roky poroby ‚osvoboditelů‘. Budou jiné, nečekané a kruté zkušenosti. Bolest zjemní ducha, povznese národy. Turci ani Tataři věčně nevládli. A jaké to byly říše. Přijde doba, kdy Evropa se zbaví ‚osvoboditelů‘, jako se zbavila Turků a Tatarů. Kdy to bude, závisí na obnovení životní síly zotročených evropských národů.
Do nového života něco přát Evropě není lehké. Co můžeme přát člověku, který se z vlastního čistého domku má přestěhovat do obecní pastoušky. Přísloví mluví o odříkaném chlebu, kterého bývá největší kus. Německý chléb byl režný. Pravý komisárek. Ale dovedl zaplašit hlad těch, kteří toužili po dortech vysněných, ale nemožných svobod. Zítřek naučí Evropany evropské realitě. Přestane se fantazírovat. Německý komisárek zamění totiž sovětská placka z plev.
Ale kdo chce kam, pomozme mu tam, řekl by pan Netrpělivý. My, kteří vidíme, kam se události sesouvají, nemůžeme přihlížet. V poslední chvíli varujeme. Nemyslete, že tento hlas je marný. Rok od roku bude silněji znít, až se stane hlasem polnice archanděla, která probudí tento lid k opravdové evropské revoluci, v níž jako rodní bratři půjdou Němci vedle Čechů – dva nejkulturnější národy světa.“
Pro novou Evropu nehorovali jen politici a novináři. Polínko přiložil i spisovatel tzv. technických románů pro dospívající hochy Vláďa Zíka.
V knize Ocelová cesta se mladíček Zdeněk Sloup z Prahy, takto učeň na leteckého mechanika, vydá do Říše, aby se zocelil ve svých znalostech a zručnostech v práci pro Evropu, samozřejmě ovládanou Německem.
Uvědomme si, že kniha vyšla v roce 1943.
Již jako chlapec „postával před kolonami vozidel branné moci a brzy odborně určil, co znamená to či ono označení. Očima jen hltal silné motocykly, pádící po silnicích.“ Vzhledem k nedostatku pohonných hmot šlo zřejmě o wehrmacht a o gestapáky pádící zatknout hrdiny odboje. Nebo že by vzpomínka na 15. březen 1939?
Otec by si přál, aby se stal hvězdářem jako on. „Měl bys mnohem větší možnosti než já, poněvadž je nám nyní otevřen celý svět a spolupráce s říšskými hvězdárnami nám práci znamenitě ulehčuje.“
Ctižádost konstruktéra však Zdeňka láká do jinačích sfér: „Musím do velkých továren tady i v Říši.“
Matka ani otec, domov, ho nespoutají: „A přece je rozhodnut opustit jej pro představy ohromných továren v Říši, pro touhu po leteckých motorech, letadlech, jejichž srdce bude střežit.“ Střežit, aby je nepřítel nesestřelil nad Kanálem nebo nad pláněmi Ruska.
Už jako vyučence ho český šéf láká: „Máme právo poslat do největší továrny na letadla a letecké motory v Porýní dva vyučence s odborným vzděláním. Tam vyroste z každého opravdivý odborník. Ostatně do Říše musíte později tak jako tak. Vystudujete přece inženýrství.“ Jistě, vždyť české vysoké školy byly definitivně zavřeny.
Tendence je místy okatá, místy zahalená do vlastenectví. Koneckonců i nucené práce bylo možné vyložit optimisticky, natož v případě, kdy podle autora chlapec nebyl k odchodu do Říše nucen: „Maminko, vrátím se s novými znalostmi, s novými zkušenostmi. Tady je uplatním. Posloužím tedy domovu.“ Zvláště když si mohl zabalit i sportovní úbor a tretry. „V zemi, kde se stal sport majetkem všech, jistě se i pro něho najde příležitost k cvičení.“
Zdaleka však nejde jen o sportovní zápolení. „Do světa vycházejí hrdinové práce a v jejich práci je nástroj, hovořící o vlastnostech jejich lidu. Podle jeho výkonu budou soudit jeho domov. Bude-li dokonalý, bude dobrý i soud.“ Makající lid možná nakonec nebude vysídlen na Sibiř!
I tatínek se už smířil, že nebude čučet na hvězdy, kde se pozemská vítězství nad asijskou stepí nevybojují. „Jeho Zdeněk vyhraje. Stane se jedním z těch, kteří přibližují Čechy Evropě.“
„Nová doba otevřela mladým lidem z Evropy celý svět.“ Zatím ovšem jen ten obsazený. „Tu nestačí jen němčina a čeština, musí znát víc jazyků.“ Rozuměj jazyků totálně nasazených národů. Čekalo ho Porýní, v nedaleké budoucnosti cíl spojeneckých bombardovacích svazů. „Svět práce a spokojenosti. Průmyslové srdce Evropy. Strojírny. Montovny. Továrny hospodářských strojů i válečného materiálu. Svět silných stoprocentních mužů. Svět, ve kterém se práce ducha i rukou slila v jediný nedělitelný celek.“ Ano, hlavně ty montovny, to bude úděl budoucího nového protektorátu. Jak jasnozřivé! „Montovna Zdeňka očarovala.“ A očaruje i nové otroky, sice placené lépe než pracovníci zbylých „českých“ podniků, leč přece jen otroky.
Jazykové bariéry bylo lze překonat. „Němčina samozřejmě převládala ale do ní se mísily také jiné jazyky. Bylo to tu tak trochu jako v moderním Babylonu, s tím rozdílem, že si tu všichni dokonale rozuměli. Všechny evropské jazyky se tu ozývaly. Odevšad sem přišli lidé, aby pracovali, aby sbírali zkušenosti, kterých později použijí doma. Zdeněk kolem sebe viděl spokojené, bezstarostné tváře… Bude s nimi pracovat. Postaví se s nimi do jedné řady. Je Evropan jako oni.“
Občas si posteskne: „Právě proto, že zdravě pochopil svoje místo na světě, že si cenil možnosti rozběhnout se do celého světa, že byl hrdý na svoje Evropanství, naučil se milovat domov.“ Roztéká se nad šťastným osudem národa zapojeného do německé mašinérie: „Měl rád Prahu a měl rád Čechy, stroje ho neodvedly od krásy a něhy. Vyrůstal z něho skutečný muž, tvrdý jako ocel a něžný jako dívka.“
Jeho dílovedoucí ho překvapí: „Jste z Prahy? Ještě jsem se tam nedostal. Ale znám ji, četl jsem Rilkeho.“ Opravdu zvláštní charakteristika Prahy, ještě nedávno polepené červenými vyhláškami se jmény popravených.
Dojemný byl den, kdy za novopečenými Evropany přijely maminky: „Prosté venkovské ženy z Bavorska, z Pomořan, z Východní Marky, z italských rovin, někde od Dunaje.“
Zdeněk se nemohl dočkat, až nastoupí do služeb „Všeevropské letecké společnosti“.
Pro skvělý prospěch ho továrna pošle „na techniku do Berlinu“. Nicméně touží zakotvit ve zlaté Praze, to je třeba přiznat. Však byl „nadějí evropské technické vědy“.
Litoval ty, kdo postávali opodál. „Podle ocelové cesty seděli slabí a neschopní. Smutní, poněvadž se nepřipravili a nestačili tempu pochodu. Někteří byli smutní a jiní sršeli zlobou. Smutek i zloba byly stejně zbytečné. Na ocelové cestě dvacátého století bylo dost místa pro všechny. Nejdeš-li sebou, je to jen tvoje vina.“
Možná se ti slabí, bezmocní a zlobou sršící dokonce dali na cestu odboje!
„Zdeněk děkoval za svoji sílu a prosil, aby všichni měli dost síly, aby všichni mohli vstoupit na ocelovou cestu života a dojít k cíli. Zdeněk se modlil modlitbu nového člověka.“
Bytostný optimista Vláďa Zíka vidí svět mírumilovnýma očima: „Jednou vytlačí ptáci (rozuměj Messerschmitty, Junkersy a Focke-Wulfy) tvory silnic i kolejí. Jednou se dálnice stanou promenádami chův s kočárky. Zdeněk tomu věřil.“ Zdeněk i Vláďa měli štěstí, že si knihu nedal přeložit Vůdce, obsedantní milovník dálnic. Kdepak vymodlené kočárky! Tankové kolony mířící na Moskvu, Leningrad a na Kavkaz!
Uprostřed válečného běsnění a protektorátního temna vidí mechanik Zdeněk a jeho německý kolega pilot Kraus pod sebou zahradu Eden: „Vesnice se rozložila kolem kostela. Její červené střechy vyprávějí o českých lidech, kteří pod nimi žijí, kteří pracují, zpívají, usmívají se.“
Možná viděli Lidice, k nimž se neodvratně blíží kolona smrtihlavů.
Už tak se odvážil dost, když ponechal v samém závěru malý ideový kaz. Zdeňkovu bývalému spolužáku, primusovi třídy Frantíkovi Pokornému se nějak nechce pracovat. Nakonec nepohrdne bezvýznamným místem v Zdeňkově konstrukční kanceláři: „Kam by šel? Kdyby nepřijal určenou práci, čekal by ho jen pracovní tábor pro ty, kteří pracovat nechtějí.“
V knize Letec nad propastí, vydané o rok později, navzdory katastrofální situaci stále funguje „Všeevropská dopravní společnost“. „Na písečných pláních, na pobřeží Baltického moře vyrostlo již dávno nové město. Město svého druhu, obývané lidem, vyznávajícím vášnivě jediné božstvo.“
Uhodli jste, že šlo o letce a letectví. Vláďa Zíka nechtěně prozradil, že na břehu Baltu vyrostlo středisko tajných raketových zbraní!
Hrdinou „románu pro chlapce“ je tentokrát Jan Petřík, který „přišel do služeb Dopravní společnosti zdaleka, z malé země ve středu Evropy, z Čech“. Je zajímavé, že autorovi prošlo pojmenování chlapcovy vlasti, když přece ve středu Evropy se nacházel jen a jen Protektorat Böhmen und Mähren. I mezi dalšími hrdiny jsou Češi – Karel, Bedřich… Jejich úkolem je čelit podivnému přírodnímu nebezpečí, jež ohrožuje celou zeměkouli. Ředitel jim káže: „Pamatujte si! Kdyby celý svět podlehl hrůze, my s ní musíme bojovat. Jsme za to odpovědni svému národu a Evropě! Lidstvu!… Lidé všech národností, spojeni prací, se nyní měnili v kruh rytířů.“
Ještě zajímavější je, že autor bez ostychu píše o rozkladu atomů, čili o židovské pavědě!
Řízený rozpad atomů, neřekneme-li rovnou atomovou pumu, použijí čeští hoši k zbavení Evropy noční můry, jejíž podstata je na rozdíl od podrobného popisu jaderné reakce popsána značně mlhavě. (Šlo o jakýsi nadpřirozený výron dusíku.) „Na všech tratích se tisíckrát a tisíckrát vyslovovala jména hrdinů, kteří za novou Evropu, za celý nový svět vyhráli boj se smrtí a zachránili lidem domovy.“
A to prosím vyšla v témže roce v USA sci-fi povídka Cleva Cartmilla
Deadline (
Poslední lhůta), popisující dopodrobna konstrukci atomové bomby. Tak dopodrobna, že FBI nechala celý náklad časopisu stáhnout. Nakonec ho zase uvolnila, neboť by zásah mohl vzbudit „pozornost nacistických agentů“. Kniha Čechoevropana Vládi Zíky si takovou pozornost zřejmě nezasloužila!
Čechy coby kapesní zemička měla zase jednou smůlu. Bůhví, jestli se jí někdy zbaví.
Vajtauer se z víru květnové revoluce vytratil stejně jako šéf kolaborantského nakladatelství Orbis Franz František Rudl, jenž údajně spolupracoval s britskou tajnou službou. Možná s sebou do anglického džípu vzal i architekta Evropských států Vajtauera. Ten ostatně razil myšlenku, že český národ se bude muset připojit k Německu i v případě, když bude Německo poraženo.
Moravec se archandělské polnice rovněž nedočkal. Když německému náklaďáku, který ho odvážel do ztracena, došel benzín, vpálil si kulku do hlavy.
Snad nikdy neuslyšel anekdotu, v níž mu holubičí národ dal co proto:
„Prodané nevěsta se z technických důvodů vyřazuje z předvádění.“
„Proč?“
„Jeník je v koncentráku, Mařenka na práci v Říši a Kecal je ministrem školství a lidové osvěty.“
A knihy Vládi Zíky dnes už nikdo ani nevydává, ani nečte.
Možná ke své nebo naší škodě.
- - -
Související článek:
