Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 569 | 570 | (Page 571) | 572 | 573 | .... | 668 | newer

    0 0

    5. 5. 2018, Petr Ďoubalík, video - titulky

    7. 5. 2017 jsem dal na NR čerstvě natočené video a doplňující komentář k němu ("Oni žijí, dokud si je pamatujeme"), video, které bylo věnováno veteránům Velké vlastenecké války. Vzniklo v rámci velmi zajímavého projektu "Žít". Nyní ho přikládám ještě jednou, důvodů je několik:




    -je 5. května
    -počítadlo nám ukazuje velký nárůst sledovanosti NR (video tedy mohou vidět úplně noví návštěvníci)
    -video nese podtitul "Oni žijí, dokud si je pamatujeme" (paměť je dobré procvičovat a důležité věci si připomínat, opakování jest také matkou moudrosti)
    -třetí důvod je opravdu symbolický: veteráni a pamětníci války nás opouštějí a s jejich odchodem nastupují přepisovači dějin. Je to tedy už jen na nás "mladých", zda jim lhát o válce dovolíme. Ve videu "hraje" roli veteránky paní Taťjana Laptěva. Když ji filmový vnuk veze autem, říká mu, že je poslední z jejich pluku, kdo ještě žije. Ta věta ze scénáře je tak blízká pravdě!
    Účastí ve videu nám paní Taťjana předala svůj poslední odkaz, který my poponeseme dál. Zemřela před 2 měsíci. Informaci jsem našel v komentáři pod videem.

    5. března 2018 odešla ze života hrdinka našeho projektu, účastnice Velké vlastenecké války - Taťjana Grigorievna Laptěva (1924 - 2018)

    překlad a titulky: Ďouba NR
    Upozornění: nenechte se zmást, že při zapnutých českých titulcích se v úvodu žádné neobjevují, začínají až na 34 vteřině
    Rozšiřující učivo:
    ztráty na životech v boji proti německému fašismu

    P.A.Krivonogov - Vítězství. Reichstag dobyt (30.4.1945)










    0 0

    Jaromír Petřík     
    5. 5. 2018      jaromirpetrik
    Generál Petr Pavel se nedávno vyjádřil, že Rusko není spokojené se současným uspořádáním světa, proto vede proti státům aliance konfrontační politiku a dezinformační kampaň. „Hybridní válka je nezpochybnitelný fakt."irozhlas.cz.petr-pavel-nato Jak věrohodná jsou slova člověka, který byl před rokem 1989 členem KSČ a přísahal věrnost komunistickému režimu jako komunista a voják Varšavské smlouvy? Jak věrohodný může být voják, který vstoupil do KSČ v době, kdy vrcholila válka SSSR v Afghánistánu a z KSČ vystoupil až v roce 1989, kdy kariéristé zahazovali stranické knížky a zakládali protikomunistické politické strany?


    K napsání tohoto článku mne inspiroval jeden čtenář mých blogů, kterého zaujal můj článek o generálovi Petru Pavlovi: ZDE a přes administraci požádal o kontakt na mne.

    Hlavně se zajímal o rozhovor, který v minulosti generál Petr Pavel poskytl magazínu Reportér, kde o svém působení v KSČ mluví. Ohledně členství generála Petra Pavla v KSČ se totiž hodně mlží a jeho skalní zastánci dokonce popírají, že Petr Pavel kdy v KSČ byl.

    Kolegovi se konkrétní článek v Reportér magazínu podařilo najít, za což mu touto formou děkuji a přidávám odkaz na celý rozhovor: reportermagazin.

    Z rozhovoru cituji to nejpodstatnější:
    „Během služby v armádě jste vstoupil do KSČ. Řešil jste v sobě nějak, zda je to správné?
    "V tom prostředí jsem se narodil, byl vychován a nepoznal jsem žádnou alternativu. Vysokou školu jsem dokončil s červeným diplomem, tak jsem měl na konci možnost si vybrat, kam chci jít sloužit, protože jen první tři čtyři měli šanci dostat se do Prostějova.
    "To byla vysněná destinace?
    "To byl vrchol veškerého snažení. A když jsem v roce 1983 dokončoval diplomku, zavolal si mě vedoucí ročníku − podplukovník, který měl problém z roku 1968 a kvůli tomu měl zastavený postup a byl rád, že může sloužit v téhle hodnosti aspoň jako vedoucí učitel – a řekl mi, že by bylo dobré, abych uvažoval aspoň o kandidátství, abych si nezavřel cestu do Prostějova. Já jsem měl tehdy jen jedinou myšlenku, abych šel sloužit právě tam. A jestli v cestě stálo jen to, abych podal přihlášku do KSČ, nemohlo mě to nijak zastavit. Později se situace začala měnit, v Sovětském svazu se dostal k moci Gorbačov s perestrojkou a začalo se vážně mluvit o změnách. Myslím, že tehdy se znovu objevovala naděje, že by se to mohlo začít měnit k lepšímu. Málokdo, a já vůbec ne, si tehdy asi uměl představit, že by mohl celý režim zkolabovat. Já jsem si spíš představoval, že se bude méně partajničit a bude se více dbát na to, aby věci fungovaly. A i proto, když potom po dvouletém kandidátském období za mnou přišli se vstupem do strany, tak jsem v tom viděl i šanci, jak těmto věcem pomoci. Proto jsem to nevnímal špatně, když jsem to v roce 1985 podepsal.
    "Po listopadu 1989 jste zase vystoupil?"
    "Ano, v prosinci jsem šel s klidným svědomím vrátit knížku. A neviděl jsem ani tohle jako nějaké oportunistické gesto. Prostě jsem si řekl fajn, tak tohle už máme z krku, teď budou věci jinak.
    "V socialistické armádě jste se cvičil v boji proti NATO a dnes budete nejvyšším vojenským představitelem Aliance. Počítám, že to bude poprvé nepřátelský voják...“

    Tolik citace z uvedeného rozhovoru.

    Co na to říct?

    Všimněme si, že kandidátem KSČ se generál Petr Pavel stal v roce 1983, tedy v době, kdy vrcholila válka SSSR v Afghánistánu, kdy země NATO podporovaly tehdejší mudžahedíny dodávkami zbraní a cvičili je v boji proti vojákům SSSR. Jak víme, vojska SSSR byla vedoucí vojenskou silou Varšavské smlouvy.

    A vojákem Varšavské smlouvy a navíc komunista byl i Petr Pavel. Všimněte si, že z KSČ vystoupil až prosinci 1989, v době, kdy již bylo rozhodnuto a nemusel se obávat žádných sankcí vůči svojí osobě.

    Nebo platí diagnóza známého blogera MUDr. Tomáše Vodvářky, který se vyjádřil v diskusi k článku ve kterém bloger Jaroslav A. Polák píše, že vystupuje z KSČM: jaroslavpolak.blog - cituji: "Chci říci, že vstup do této strany už znamená podstatnou mozkovou poruchu /bez ironie/?"

    MUDr. Vodvářky jsem se sice opakovaně v diskusích ptal, zda tento případ platí i pro generála Petra Pavla (zda má podstatnou mozkovou poruchu /bez ironie/), ale odpovědi jsem se doposud nedočkal. Jeden z jeho zastánců sice psal, že je to léčitelné, ale prý pouze u někoho...

    Nepřijdou Vám vážení čtenáři současná slova generála Petra Pavla na adresu Ruska v rozporu se zdravým rozumem, zvláště když země NATO za sebou mají vyloženě útočné války bez mandátu RB OSN se statisíci lidských obětí a v rozporu se svými stanovami a smlouvou?

    Smlouva NATO obsahuje 14 článků, mezi hlavní patří článek 5:
    Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti.
    Tolik citát z Wikipedie: wikipedia.org/Severoatlantick

    V době, kdy země NATO pod vylhanými záminkami bombardují Sýrii, slova generála Petra Pavla působí nejen nesmyslně, ale postrádají i jakoukoliv špetku rozumu, když agresor káže svým obětem o míru...

    Nebo snad není organizace NATO největší hrozbou současného světového míru?

    0 0

    Jana Maříková
    5. 5. 2018
    Dnes je smutné osmdesáté výročí dersimského masakru. Jedné z hlavních etap turecké genocidy Kurdů. Takové generálky na holocaust, kde nacistické Německo Turkům dodalo k odzkoušení řadu technolgií, které pak samo používalo k vyvražďování. Stejně jako dnes dodává „spolkové“ Německo Turkům zbraně k dalšímu vržadění Kurdů v Afrinu. Ve válce o které se na západě nemluví, nebo se označuje falešným jménem protiteroristická operace. V tomto týdnu jsme měli i výročí Světového dne svobodného tisku. Generál Petr Pavel a skupina fanatických stoupenců NATO jej v Praze oslavili konferencí, kde probírali možnosti cenzury internetu. V rámci boje proti fake news.


    Už podruhé začínám svůj článek na Nové Republice tímto odstavcem:
    „Vidíš ten velký sráz tamhle? Tam se to stalo. Všichni se zřítili do té řeky dole. Vesničané říkají, že byla pak dlouho krvavá. Samozřejmě to začalo zapáchat.Bylo to nesnesitelné. Sešli dolů k řece a vyhloubili příkop, aby změnili tok řeky. Ještě jsou tu pořád stopy toho příkopu.“

    Je to pár titulků z filmu Zer, který se k tomuto masakru přes hranici několika desetiletí vztahuje. Žádný masakr tam nevidíte - jen ten sráz. Zbytek vykoná vaše představivost a otřesete se hrůzou.

    Dersimský masakr se odehrál v letech 1937 - 38. Dnes mi ho hned po ránu připomněl můj facebookový přítel, jeden z předáků kurdských obcí v Německu, Ali Ertan Toprak.

    "Dnes (v těchto dnech) je výročí genocidy v oblasti původu mých předků - v DERSIMU.

    Desetitisíce alevitských Zaza Kurdů bylo v roce 1937/38 zavražděno tureckým státem.

    Tato genocida je vykládána tureckou stranou - na ospravedlnění jejich zločinu - jako potlačení povstání. Toto vysvětlení bohužel nekriticky přebírá i mnoho Kurdů a jejich přátel.

    Nebylo žádné dřívější povstání obyvatel, po kterém následoval zákrok armády, ale dlouho plánovaná genocida proti obyvatelům Dersimu, proti které část obětí zoufale vzbouřila.

    Mladý turecký stát chtěl vytvořit z mnohonárodnostního státu násilnou muslimizací jeden národ, jeden jazyk, jeden stát. A do tohoto vzoru se jak Alevité, tak etničtí Zaza Kurdové nehodili, a bylo prostě rozhodnuto je zničit.

    Turecká vláda se rozhodla pod vedením Mustafa Kemala Pashi (známého jako Atatürk) provést operaci „trest a vyhoštění“ (tedip ve tenkil). Atatürk měl plán a speciální zadání dostat Dersimeské Alevity zcela mimo jejich území a podmanit si tak trvale kurdské oblasti.
    Oběti a vrazi na jedné fotce

    Dersimský masakr je jedním z temných skvrn turecké historie a ukazuje, že Atatürk nebyl jen zakladatelem státu a velkým vůdcem, ale také masovým vrahe a válečným zločincem.", napsal Ali Ertan Toprak.

    Kdo si chce přečíst další fakta, doporučuji článek na webu Die Welt "Zapomenutý masakr Turků na Alevitech" od Helgy Hirsch z 25. listopadu loňského roku. Popisuje tam pátrání publicisty a dokumentaristy Cemala Tase po svědcích masakru, či spíše genocidy, ve snaze sestavit mozaiku všech těch událostí.

    Slyšel výpovědi o tom, jak byly vyvražděny a vypáleny celé vesnice, lidé postříleni kulomety, puškami nebo masakrováni bajonety, upalováni zaživa. Svědkové - lidé starší 80 let - mluvili o tom, jak byly děti topeny v řece a mladé dívky před smrtí znásilněny, aby se jako panny nedostaly do ráje. Jiné dívky byly uneseny a vychovávány v tureckých rodinách jako sunnitské Turkyně.

    Sám Cemal Tas žil s rodinou od dětství v Istanbulu, kam uteklo hodně dersimských Kurdů, a o minulosti se "doma nemluvilo". Od své matky slyšel, že o tom nechce mluvit, že si své tajemství chce vzít do hrobu. Jen když bylo rodičům hodně zle, hrál otec na Saz, tradiční anatolský strunný nástroj, zpíval spolu se strýcem a matka plakala. Ve třiceti letech jel do oblasti Dersim, a zjistil, jak moc se vzdálil od svých kořenů. Lidé mluvili Kurmanji nebo Zaza a on rozuměl, ale odpovídal turecky... Tehdy se také dozvěděl historii své rodiny a okolnosti jejich útěku do Istanbulu. Strašné okolnosti, jak jinak....

    Mluvil dohromady s asi 150 přeživšími a 200 dalšími lidmi v rámci projektu Dersim '38. „Dersim je jeden velký hřbitov“, říká Tas. Vysoko v horách leží kolem jedné vesnice mezi kameny ještě pořád kosti 97 popravených mužů.

    Ironií osudu bylo, že alevitští Kurdové zprvu mladou tureckou republiku podporovali, protože náboženský útlak zažívali i za osmanské říše a uvěřili Atatürkovi, že všem dopřeje svobodu a stejná práva. Ale on brzy narazil na to, že jejich asimilaci brání jak jejich kmenové feudální uspořádání, tak jejich náboženství. A to zpečetilo jejich osud. Stejně jako osud dalších menšin - Asyřanů, Židů, Řeků.

    Ve svém projevu na zahajovací schůzi parlamentu v roce 1936 přednesl Atatürk :

    „ Pokud je v našich vnitřních záležitostech něco důležitého, jedná se hlavně o záležitost Dersimu. Abychom tuto jizvu vyčistili, musíme dělat to, co je potřeba, abychom se zbavili se tohoto hnisu v našich srdcích. I s jeho kořeny. Vláda musí dostat dalekosáhlé pravomoci, aby přijala tolik potřebná rozhodnutí. "

    Jako záminku si vzali zvěsti o povstáních místních obyvatel. Zajímavé bylo, že Tas na nic takového během svého pátrání nenarazil. Na žádné "dřívější" povstání - jen na zoufalý odpor lidí, odsouzených k smrti, které kolem sebe shromáždil Seyid Riza, údajný vůdce povstání. Násilnosti na ženách a dětech se dokonce začaly konat ve velké míře až poté, co se sám vzdal a byl popraven. Zabíjeni ale byli i předáci obcí, kteří byli k Turecku loajální. Roli nehrálo to, zda jste povstalec, ale to, že jste Kurd.

    Dnes stojí v Tunceli Rizova socha - a stojí tam i přes protesty guvernéra provincie. Riza řekl před svou smrtí: „Jsme děti Kerbely. Nic jsme nespáchali....tohle je vražda." A pak si sám dal kolem krku provaz a odkopl židli, na které stál. Protože předtím řekl vojákům, že oni ho nepověsí....

    Masakr v Dersimu se dotkl každého, kdo tam žil. Každé rodiny, každé vesnice. Nikdo nebyl ušetřen.

    Stále se řeší počet obětí. Oficiálně přiznává Turecko asi 14 tisíc. Cemal Tas odhaduje minimum na 30 tisíc. A Husein Aygun, právník a politik opoziční republikánské strany, na základě vlastních výzkumů uvádí 60 až 70 tisíc obětí. Také se vedou debaty, zda to byl "jen" masakr nebo "už" genocida. Tyto debaty připadají dersimským Kurdům příliš akademické. Oni mluví zkrátka o "Tertele" neboli zničení...

    Velkou zásluhu na prolomení tabu kolem Dersimu měl turecký sociolog Ismail Besikci, který napsal v roce 1990 knihu "Dersimský masakr". A byl kvůli tomu odsouzen na deset let do vězení. Když Cemal Tas začal se svým pátráním, měli jeho respondenti ještě strach mluvit. To už dnes neplatí, masakr se dostal i na přední stránky tureckých novin a Erdogan se v roce 2009 dokonce veřejně v parlamentu omluvil. Jaké to bylo pokrytectví, to vidíme dnes docela jasně. Doufal, že to zdiskredituje své oponenty - republikánskou stranu CHP, jejíž předchůdci byli tehdy strůjci masakru. Neznamená to ale, že by se sám podobných masakrů štítil. To vidíme dne s v Afrínu i jinde v kurdských oblastech Turecka.

    Tunceli - Dersim je dnes prý jednou z nejsvobodnějších oblastí tureckého Kurdistánu.

    Při čtení příběhu Cemala Tase mě napadlo mnoho podobností s životem režiséra filmu ZER, o kterém je řeč na začátku článku. Kazim Öz také žije v Istanbulu, také byl vzděláván v tureckých školách a až v pozdějším věku si uvědomil, kam patří. A stal se jedním ze zakladatelů nezávislého kurdského filmu. Ve filmu Zer se objevuje i rozdílný přístup generací k masakru. První se snaží zapomenout, druhá mlčí - a až třetí se přihlásí ke svému původu a mluví o něm.

    K výročí dersimského maskaru mi dnes na facebooku přistálo ještě prohlášení organizace The Women's Revolution in Rojava, kde je mimo jiné uvedeno:

    „Desetitíce obyvatel Dersimu byly zmasakrovány. Tisíce byly deportovány, dívky a ženy byly znásilněny a uneseny. Kurdština byla zakázána, stejně tak náboženství Alevi. Také všechna kurdská jména v severním Kurdistánu byla zakázána. Takže Dersim má nyní turecké jméno "Tunceli" ( železná ruka). Mnozí Kurdové utekli na západ Turecka, ale také mnoho do Afrínu v Rojavě v Západní Kurdistánu ( Severní Sýrii). Jeden z nejslavnějších organizátorů povstání Kurdů proti fašisticko-rasistické Atatürkově nové turecké republice, dr. Nuri Dersimi, je pochován v Afrinu. Mnoho Alevi-Kurdů vysídlených režimem AKP ve městě Mabeta během války proti kantonu Afrín je potomkem uprchlíků a vysídlených osob z Dersimu. Co Atatürk udělal Kurdům v Dersimu a v celém severním Kurdistánu, v tom Erdogan pokračuje v Afrínu poté, co srovnal se zemí mnoho kurdských měst v Turecku. V severním Kurdistánu, pokračuje v zabíjení tisíců lidí a přesídlování více než milionů Kurdů. Atatürk měl svou adoptivní dceru Sabihu Gökcen, která byla arménským sirotkem z dob genocidy na Arménech. Jako pilotka bombardovala Kurdy. V té době turecký režim bombardoval obyvatele Dersimu nacistickými letadly od Hitlera. A v Afrínu Erdogan zabíjel a vyháněl Kurdy s pomocí německých tanků. Všude v Afrínu vlají turecké vlajky a pokračují etnické čistky . V Dersimu to bylo dávno vyzkoušeno. Ale pořád existuje velká rezistence a odboj."

    A do třetice jsem dneska přečetla i článek Markéty Kutilové, první novinářky, která měla odvahu, spolu s Lenkou Klicperovou, nazvat věci pravým jménem a psát pravdu o masakrech v Afrínu.

    Článek má název "Jakým právem?" a je k nalezení na serveru A2 Alarm. Cautorky v něm uvádí, že „Turecko a jeho syrští žoldáci vyhnali z domovů v syrském Afrínu 137 tisíc lidí, převážně Kurdů. Jejich domy, farmy a pole byly zkonfiskovány a nyní jsou pod tureckou taktovkou přerozdělovány novým majitelům – sunnitským Arabům z Východní Ghúty a Idlíbu."

    Kdo dočetl až sem, jistě mu to něco připomene. Stejně tak, když čte, jak Markéta Kutilová píše o tom, že Západ, který to dopouští, rezignuje na své vlastní hodnoty. Tehdy to přece také bylo známo, co se děje v Dersimu. A také všichni mlčeli. Ještě pilně dodávali jedovatý plyn a zbraně...

    "Kurdové čelí obrovskému bezpráví, které začalo v lednu letošního roku. Tehdy Erdoğan vyhlásil vojenskou operaci Olivová ratolest a během dvou měsíců spolu se syrskými žoldáky, které ze 70 procent tvoří islamistické sunnitské skupiny, dobyli celý Afrín, oblast na severu Sýrie u tureckých hranic. Učinili tak pod záminkou „boje proti teroristům“ – kurdským milicím YPG a YPJ. Několik tisíc Kurdů a Kurdek tak nemělo žádnou šanci. Druhá největší armáda v NATO proti nim nasadila letadla a Afrín vybombardovala. Vzdušný prostor nad Afrínem Turecku uvolnilo Rusko. Turecké bomby zabily přes pět set civilistů. Turecko se tak už zmocnilo 5000 km2 syrského území a NATO ani neceklo. Naopak, Turecko prý bojuje proti terorismu a má na to právo.", napsaly Klicperová a Kutilová.

    Desetitisíce Kurdů vyhnaných z Afrínu živoří na jeho okraji, jejich osud nikoho nezajímá. Zejména ne "bojovníky" za práva uprchlíků. Jejich majetky zabírají džihádisté, kteří odešli z Ghúty a další bývalí bojovníci Islámského státu. Erdogan podporoval Islámský stát od počátku a ten teď znovu sílí spolu s ním.

    Kurdové se zoufale ptají, proč se k nim celý svět obrátil zády? Inu proto, že slaboši se vždy bojí těch, kdo dávají okázale na odiv svou agresivitu. Zvláště když je mají za spojence (Evropa a USA). Nebo si je za spojence chtějí získat (Rusko).

    Ocituji celý závěr článku Markéty Kutilové, protože s ním hluboce souhlasím: „Turecko je zapleteno do syrské války od jejího počátku, zejména podporou sunnitských islamistických skupin, v Sýrii je odpovědné za válečné zločiny a masivní porušování lidských práv. Může ale Západ tohle u svého spojence tiše přehlížet? Není to rezignace na vlastní hodnoty? Jestliže se Západ tváří, že to nevidí, a nechává se vydírat, podřezává sám sobě větev a snižuje se na úroveň těch, proti nimž se vždy vymezoval – diktátorů, válečných zločinců a strůjců etnických čistek.“

    A ještě pár informací k předvčerejšímu dni svobody tisku

    Zpráva vysokého komisaře OSN o porušování lidských práv v Turecku ze dne 20. března 2018

    Za posledních 18 měsíců bylo v Turecku:

    300 novinářů uvězněno
    160 000 lidí uvězněno a mučeno
    152 000 lidí přišlo o práci kvůli politickým názorům
    100 000 webových stránek zrušeno
    150 médií zavřeno"

    Obzvláště ten závěr mi přijde signifikantní pro naši pokryteckou dobu. Okázale slavíme den svobody tisku a ve stejnou dobu, kdy němečtí Kurdové na internetu žertují, že v Turecku tento den znamená delší procházku po vězeňském dvoře. A u nás pořádá ve stejný den bývalý náčelník generálního štábu a dnes přidělenec ČR v centrále NATO generál Petr Pavel a think tank Evropské hodnoty konferenci o tom, jak bojovat s dezinformacemi a "odhalovat" nepohodlné servery... Takže kam asi směřují naše "západní hodnoty", je celkem jasné.

    0 0


    Jaroslav Tichý
    5. 5. 2018
    Poměrně často se setkáváme s některými dosti frekventovanými pojmy, mezi něž patří i označení „my, politici“. Mnoho lidí se nad tím již ani nepozastaví, neboť pokud jsou jim takové pojmy často vtloukány do hlav, v hlavách mnohých z nich se nakonec usídlí, aniž by tito lidé konfrontovali takové pojmy se skutečností.
    Zastavme se tedy u jednoho z nich, tentokrát u sebevědomého sebeoznačení, „my politici“ a podívejme se při této příležitosti blíže na činnost, kterou ti dotyční sami vydávají (či dokonce snad i sami považují) za politiku.

     
    Nejprve se podívejme ale na to, co je politika. Z hlediska rozhodovacích procesů je politika:
    a/ správou věcí veřejných;
    b/ uměním řídit stát;
    c/ hájit zájmy jednoho státu vůči druhému;
    d/ vytvářet a udržovat vztahy mezi těmito státy.
    Politika každého státu je jednak vnitřní (viz a/ + b/) a jednak zahraniční (viz c/ + d/), přičemž vnitřní politika se vztahuje k veřejným zájmům, zatímco zahraniční politika pak k národním zájmům. 
    Položme si nejprve otázku, jakou zahraniční politikudělají naši poslanci a vláda (směrem do zahraničí). Jak tedy hájí české národní zájmy. (Od toho totiž v dnešní době a v naší pozici závisí do značné míry i politika vnitřní). 
    Zda jsme tedy svědky toho, jak naši poslanci ve Sněmovně usilovně:
    ·       pracují na formulaci naší národní politiky (tj. českých národních zájmů) směrem do zahraničí,   hledají pro její co nejlepší formulaci dohodu napříč politickými zájmy ve snaze upřednostnit naše národní zájmy nad úzkými partajními zájmy jednotlivých politických stran,    po vzájemné dohodě zavazují k takové činnosti naši vládu a jejího premiéra před závažnými jednáními v zahraničí (např. v Bruselu či New Yorku);
    ·       úkolují naši vládu, aby hledala v zahraničí přirozené spojence k lepšímu prosazení svých národních zájmů. Zda se naši poslanci snaží k takovému postupu získat i naše europoslance v Bruselu apod.
    Že nikoliv? A proč ne, proboha? Čím se tedy vlastně zabývají?

    „U nás to prý funguje jinak“. My necháme odjet naše vládní představitele, aby v zahraničí (zejména pak v Bruselu) „projednali“ a především podepsali prakticky vše, co se tam po nich chce a teprve potom to u nás „projednáváme“ ve Sněmovně. Má to ale přinejmenším tyto 2 háčky:
    - naši představitelé takto podepíší v zahraničí cokoliv, hlavně když tam nezarmoutí a
    - to, co přijde z Bruselu, jsme si sami již dříve iniciativně povýšili v ústavě nad naše zákony.(Ač jsme nemuseli). Takže to pak musíme považovat za „Písmo svaté“.
    Výsledek se takto nemůže nedostavit. Jednak následně poslanci odsouhlasí již čistě formálně cokoliv, co přišlo z Bruselu (jinak prý kvůli Ústavě ani nemohou), jednak to často ani nečtou. Taky k čemu?
    Z uvedeného je zřejmé, že na nějaké hájení českých národních zájmů prostor nezbývá. Také proč? Copak kolonie, jako jsme my, má vůbec mít nějaké národní zájmy?Dlouhodobě naši občané těmto otázkám a jejich postupnému zhoršování nevěnovali dostatečnou pozornost. Výsledek v podobě současného stavu se nemohl nedostavit.

    Zastavme se nyní chvíli u té vnitřní (domácí) „politiky“. Ta souvisí (či má souviset) s naším veřejným zájmem.
    Když ale konfrontujeme skutečnost s uvedenou teorií, musíme konstatovat, že naše vnitřní politika rozhodně s naším veřejným zájmem nesouvisí, právě naopak. 
    Ačkoliv se totiž blíží každým dnem nebezpečí pro náš stát a národ, jako je:
    ·       jeho islamizace a zkáza;
    ·       nemožnost nuceně importované „národní hosty“ v množstvích podle rozdělovacího klíče (viz smlouva Dublin IV) u nás uživit a soužít s nimi;
    ·       nebezpečí našeho zatažení do války s Ruskem;
    ·       rozpuštění našeho státu do několika tzv. euroregionů či
    ·       naše totální nepřipravenost na příchod průmyslové revoluce 4.0, zabýváme se setrvale hrou na to, kdo bude osočen jako agent StB, kdo bude či nebude trestně stíhán za bagatelní záležitost, zatímco skutečné zlodějny ve stamilionovém či dokonce miliardovém rozsahu zůstávají u nás nešetřeny a nestíhány. Zabýváme se též nálepkováním těch nepohodlných, přičemž skuteční extrémisté touto nálepkou označují za vydatné podpory mainstreamu zpravidla vlastenecké síly.
    A zabýváme se samozřejmě i bojem o koryta a o faktické přežití některých politických stran. K tomu všemu je třeba přičíst neutuchající záplavu různých zákonů, vyhlášek, pokynů a omezení ze strany EU, které musíme implementovat do našeho právního systému, který již dávno ztratil na jakékoliv přehlednosti. Některé z nich by nepochybně mohly být přínosem silvestrovského pořadu televize, který je rok od roku mizernější, a to za předpokladu, že témat jako je předpis o povolené míře zakřivení banánů či o splachování na WC se ujme alespoň trochu schopný autor.

    Za tohoto stavu pak není divu, že skutečné problémy nás evidentně zastihnou nepřipravené. Správa věcí veřejných i řízení státu podle toho vypadají. Neexistují dlouhodobé (a fakticky ani střednědobé) koncepce pro jednotlivá odvětví ekonomiky u nás, ačkoliv ve státní administrativě rostou neustále počty zaměstnanců, kteří předstírají, že něco řídí. Přitom nanejvýš rozpracovávají to, co přijde z Bruselu.

    Je přitom smutnou skutečností, že jediný, kdo se zabývá českou zahraniční politikou a hájením českých národních zájmů je prezident Miloš Zeman. 
    Ještě smutnější skutečností je pak to, že to je k nelibosti všech těch, kteří tak sami nečiní, ač to mají v popisu práce. Ti sami o žádnou skutečnou zahraniční politiku neusilují a v té vnitřní často spíše jen politikaří či dokonce pletichaří.

    Opět se touto cestou dostáváme k základní otázce, jaké má být postavení našeho státu a jaká má být tomu odpovídající jeho politika.  V neposlední řadě s tím pak souvisí např. i otázka, jaké nároky mají být na kandidáty při volbě českého prezidenta. Zda prezident potřebuje dobrou hlavu, znalosti mezinárodní politiky a související praxi v ní či zda mu pro výkon funkce prezidenta stačí dobré nohy. Tyto nároky totiž souvisejí s úlohou, kterou má hrát. A tato úloha souvisí právě s postavením našeho státu a s tomu odpovídající politikou. Tedy buď politiku v zájmu našeho státu dělat nebo si běhat podle situace tam či onam do zahraničí pro instrukce. Podobně lze posuzovat např. i premiéra a další osoby ve vedení státu.
    Ano, zde je ten potřebný klíč.

    Máme tedy v zásadě tyto 2 možnosti:
    A/  zůstat kolonií,do které kromě odpadů nejrůznějšího druhu mají být nově vyváženi ze západních členských zemí EU a zejména pak z Německa i migranti, které A. Merkelová přes své přísliby nezvládla. Kolonií, která byla pro západní a zejména pak německé firmy přeměněna v největší krmelec v Evropě, která nemá nárok na realizaci vlastní politiky nebo
    B/  stát se opět suverénním státem,a to jak navenek, tak i vnitřně. Stát, který se začne znovu stavět na vlastní nohy. Po stránce ekonomické, politické i sociální. K tomu ovšem sami naši občané musí začít nejprve vytvářet potřebné předpoklady, a to zejména ve volbách. Musí nejprve pochopit, že nelze:
    ·       současně se bránit invazi migrantů a přitom zůstat v EU, která tuto invazi sama organizuje a která připravuje akce proti členským zemím, jež se takové migraci brání (viz Maďsrsko);
    ·       hájit svůj stát, národ, jazyk, rodinu, kulturní zvyky atd. a současně setrvávat ve spolku s někým, kdo usiluje o rozvrácení všech těchto základních hodnot ve jménu hodnot cizích, údajně vyšších;
    ·       zajišťovat naši obranu tím, že se přidáme na stranu agresora proti jiné zemi atd.
    Je prostě možné buď jedno, nebo druhé. Pohádka „O chytré horákyni“ v těchto případech fungovat nemůže a ani nebude. Stejně tak je nesmyslná a nepravdivá pohádka o tom, jak zreformujeme Evropskou unii. Jako kdyby to globalisté, kteří ji používají jako nástroj k realizaci vlastních cílů, umožnili. Jako kdybychom měli v EU vůbec nějaký vliv.  Neztrácejme tedy další čas a nelžeme do kapsy sami sobě ani našim spoluobčanům. Dalším lavírováním v této záležitosti se nikam nedostaneme.
    Evropská unie je tím, kdo ČR přetvořil ze středně rozvinutého průmyslového státu (ještě podle mezinárodních hodnocení z konce 80. let minulého století na rozvojovou zemi podle loňské překlasifikace naší země ze strany renomované americké banky Goldman Sachs.
    Půjde tedy o volbu jedné z alternativ (A/ či B/). Té, kterou si vybere většina našich občanů.

    Podle této naší základní volby máme možnost (a měli bychom) volit i v dalších volbách, a to jak z hlediska programů, tak i vhodných osob schopných takové programy realizovat.Připomínám, že volba by měla vycházet z programu, který občany nejvíce osloví, který bude odpovídat nejvíce jejich potřebám.
    Pro srovnání uvádím výsledky voleb na celostátní úrovni z posledního období seřazené v časové posloupnosti, a to s připomenutím výsledků, jak jsme volili:

    1.  poslední volby do Senátu (před cca 2 roky)
         Občané zvolili alternativu A/

    2. volby do Sněmovny (v říjnu 2017)
         Občané zvolili(spíše) alternativu A/

    3. volba prezidenta (v lednu 2018)
         Občané zvolili altrnativu B/.

    Otázkou, která se nabízí, je, zda uvedené výsledky znamenají postupně určité „blýskání na lepší časy“, případně jsou reakcí na vývoj situace na mezinárodní scéně a na naše rostoucí ohrožení či zda jsou mimo naznačený kontext a souvisejí pouze s volenými osobami, tj. s M. Zemanem a T. Okamurou.

    V každém případě je třeba, aby naši spoluobčané/voliči začali stále častěji sami sobě pokládat výše uvedené základní otázky, přemýšlet o nich, dávat je ve stále větší míře do souvislostí a předkládali je stále častěji i svým poslancům.

    Výzvu k tomu jsme jako Aliance národních sil podali našim spoluobčanům již v článku „Zlomový rok 2018 – co může a MUSÍ udělat každý z nás“ ze dne (viz článek na CFP a Nová republika ze dne 24.4.2018). Tato výzva se zdaleka netýká jen požadavků na odmítnutí podpisu smluv Dublin IV a Globální kompakt k migraci, jakož i odmítnutí ratifikovat již podepsanou smlouvu Istanbulská úmluva. Týká se současně i požadavku na změnu přístupu našich poslanců ve Sněmovně k předkládaným zahraničním smlouvám či zákonům přicházejícím z EU (resp. k jejich návrhům), které spočívají v opuštění dosavadní praxe, kdy poslanci nechají nejprve bez povšimnutí naše představitele podepsat různé mezinárodní smlouvy či projednat zákony v EU, aby je pak mohli jen automaticky schválit, často s odvoláním na jejich nadřazenost našim zákonům.

    Takové postupy jsou vhodné pouze pro kolonii, která nemůže uskutečňovat svoji vlastní politiku. Ne tedy pro Českou republiku, pokud její občané mají zájem její pozici na mezinárodní scéně (a současně i svoji vlastní situace) změnit k lepšímu.
    O tom, zda naši občané chtějí v tomto smyslu změnu, musí ale rozhodnout sami.

    Názor Aliance národních sil přitom vyplývá jednoznačně z hesla „Systémová změna je nutná“. Nejde nám přitom o změnu pro změnu ani o změnu (či spíše výměnu) pro někoho nepohodlné osoby v politice (jak jsme toho v poslední době v souvislosti s voláním po blíže neurčené změně svědky), nýbrž o změny spočívající v:
    ·       našem vystoupení z EU a z NATO jako základních předpokladů k realizaci našeho programu po našem vystoupení z EU a z NATO a
    ·       samotné realizaci takového programu.
    Bez toho zůstaneme i nadále tím, čím jsme. Tedy kolonií Západu. A je otázkou, kolik z těch našich stávajících „politiků“ bude vůbec využitelných. Takový program bude totiž klást vysoké nároky na odbornost a praxi, kterou často nahrazují pouze zvýšenou mírou servilnosti, nálepkováním druhých apod. A ti stávající „politici“ to vědí. Proto udělají ve svém vlastním zájmu vše, aby k tomu nikdy nedošlo. Na úkor zájmu naší země a většiny jejích obyvatel. S tím je třeba počítat a z toho i při dalších volbách vycházet.

    Jaroslav Tichý je aktivistou ANS

    0 0


    Václav Umlauf 
    6.5.2018  E-republika
    Městečko Mouans-Sartoux (prefektura Alpes-Maritimes) je jediné ve Francii, jehož školní jídelna poskytuje 100 procent organických potravin. Zdejší občanské a komunitní know-how dodává 20 tun roční produkce potravin pro školy. Obec má 10 tisíc obyvatel a zdejší občané se rozhodli, že jejich děti nebudou ve škole jíst žádné svinstvo.


    Chodím nakupovat do místní zeleniny a jsem svědkem toho, jak paní prodavačka, která má děti v místní škole, nemůže ovlivnit jídelníček školní jídelny. Nejsou peníze, že ano. A na chemické žrádlo dotované z našich daní přes výrobce potravinářského svinstva, na to z našich daní peníze jsou. Viz článek Chléb, chleba a ty věci kolem. A nyní se podívejte na malé městečko ve Francii, kde všechno funguje, jak má, protože místní lidé chtějí, aby to fungovalo.


    Jak moudře pravila malá holčička uprostřed reportáže: “Když žádný salát nezasadíme, tak žádný salát není.” (2:06) A kousek dál ve školní jídelně říká jiná žákyně další zásadní pravdu: “My víme, co jíme.” (2:50) Stránky města o místní biopolitice zde. Kompletní článek o změnách školní jídelny najdete zde. Mírně jsem ho upravil pro naše potřeby a přidal vlastní závěr. A koho zajímá lokální ekonomika o jedno patro výš, tak se podívejte na článek Lokální měny v praxi.

    Městečko Mouans-Sartoux (prefektura Alpes-Maritimes) je jediné ve Francii, jehož školní jídelny poskytují 100 procent organických potravin bez chemických příměsí. Zdejší občanské a komunitní know-how dodává 20 tun roční produkce potravin pro školy. Obec má 10 tisíc obyvatel a zdejší občané se rozhodli, že jejich děti nebudou ve škole jíst žádné svinstvo. Proč by děti měly být vystaveny průmyslovým produktům, které jsou potenciálně škodlivé pro jejich zdraví a pro životní prostředí? Až budou dospělí a patřičně pitomí, ať se svobodně rozhodnou sami, jak si ničit život. Podíl biopotravin ve školních jídelnách města stoupal následovně: V roce 2009 na 25 %, v roce 2010 na 50 % a 1. ledna 2012 dosáhl 100 %. A nad stovku už to jde jen v neoliberálním kapitalismu a dříve v komunismu. Nyní město po celý rok připravuje ve školních jídelnách za stabilní cenu biopotravin 1000 jídel denně.

    Takže výsledek je nejen 100 % bio, ale také 100 % ekologie. Metoda byla jednoduchá - přizpůsobit množství jídla skutečné spotřebě dětí. To je zřejmé, ale praxe vyžaduje organizaci. Každý žák si vybírá svoji porci a může dostat přídavek, kolik chce. Jablka a pomeranče jsou nakrájeny na malé kousky, každý se bere podle libosti. Každý je zase odpovědný za sebe a jí to, co spotřebuje, a co ví, že sní. Jídlo se vaří na místě a množství vařeného jídla je tím snadněji přizpůsobeno potřebám dětí. Pak je jasné, že u takto vychovaných dětí mají prodejní řetězce s průmyslovým svinstvem menší šanci. Od roku 2010 se začal řešit také bioodpad ve školních jídelnách. Hovoří Gilles Pérole, radní odpovědný za školství:
    “Uvědomili jsme si, že jsme vyhodili 147 gramů z jednoho jídla. Byli jsme stejně špatní jako ostatní. Proto se přijala celá řada opatření ke snížení objemu odpadu. O 5 let později se snížila váha potravinového odpadu ve stravovacích zařízeních o 80 %. A podíleli se na tom všichni, dokonce i samotné děti.
    Všechna tato opatření se projevují na objemu vzniklého odpadu. Začínalo se na 40kg a v roce 2014 se průměrný měsíční odpad vytvořený z jídla snížil na 10kg. Je to bioodpad, okamžitě se třídí a jde na kompost a do skleníků, které vyrábějí biozeleninu pro školy. Viz video. Úspora je 0,20 € na jídlo (z 1,90 € v roce 2009 na 1,70 € v roce 2011, zatímco podíl bio v jídelnách se zvyšoval z 25 % na 73 %. To znamená, že školy dostaly další finance na dodatečné náklady pro ekologické produkty. Tento model rozumného řízení množství stravy umožnil přejít na stoprocentně organické školní jídelny od 1. ledna 2012. Projekt ukazuje, že volba zdravější stravy není pro komunitu vždy dražší, pokud je inteligentně organizována v obci a pokud se zamezí plýtvání potravinami. Ze skleníků se zelenina a další produkty rozváží autem do tří místních škol na trase zhruba tři kilometry. Index spokojenosti rodičů dosahuje 97 %. A navíc se rodiče začali podle školní jídelny chovat i doma.

    Z ekologického pohledu a z pohledu trvale udržitelného rozvoje je dobře známo propojení mezi demokracií a potravinovou autonomií. Například tato obec s 10 tisíci obyvateli je z 80 % soběstačná v zelenině. Proč? Účinná metoda omezování odpadu, jeho recyklace, slupky jdou například najdete do vermi-kompostu. Metoda je založena na přímé produkci potravin na místě, místní přípravy jídla a konzumace. Tím se podporuje nejen ekologie a zdravý způsob života, ale také regionální ekonomika. Všechny tyto výroby zaměstnávají místní občany. Podívejte se na video, jak to funguje a jak se do toho zapojují děti ze školy. Obec už má vlastní zemědělskou strategii rozvoje od roku 2011. V roce 2012 územní plán celkem trojnásobně zvětšil půdu pro zemědělské aktivity v regionu (ze 42 na 119 hektarů).

    A nyní to srovnejte s neoliberálním modelem dálkově dodávaného svinstva, které ničí životní prostředí, bere lidem práci, vylidňuje venkov, zamořuje životní prostředí, obohacuje pouze jedno procento vyvolených agro-baronů a na ně napojených zkorumpovaných politiků. Děti a dospělí končí s rakovinou a jsou bez práce, mají od mládí špatné stravovací návyky, nemají žádný kontakt ani s přírodou, ani se zemědělskou prací, ani s přípravou potravin.

    Možná by bylo na čase začít zavádět demokracii od vlastních dětí a na místě, kde žijeme.


    Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme! 
     

    Související články:

    0 0

    Radim Valenčík
    6.5.2018  blog autora
    Lžou nejen moc, ale i hloupě. Nejlepší je ty, kteří chtějí zavést cenzuru, nechat mluvit a dobře poslouchat, co říkají. Tak třeba toto:


    Generál Petr Pavel:""Rusko je nešťastné ze současného světového řádu založeného na západním typu liberálních demokracií a snaží se ho změnit tak, aby se více shodoval s jeho národním modelem společnosti,"řekl Pavel." 
    Viz: https://www.novinky.cz/domaci/471009-pavel-rusko-je-nespokojene-se-stavem-sveta-proto-je-proti-nato.html

    Takže, pokud tomu rozumím, co říká pan generál, máme u nás přímo vzorovou liberální demokracii. A jak taková liberální demokracie funguje?

    Europoslanec Jaromír Štětina: ""Paní premiérka (Theresa Mayová) obvinila cizí mocnost. Já si myslím, že v zemi, kde vznikl James Bond, mají tam agenta 007, mají určitě fungující tajné služby, bez nichž by to paní premiérka neřekla. Ani nemohla říct, mně řekly tajné služby to a to. Británie je vyspělá demokracie a premiér si tam nemůže dovolit lhát," obhajuje postoj Británie český europoslanec za TOP 09 a STAN Jaromír Štětina..."
    Viz: https://www.novinky.cz/zahranicni/svet/471090-obeti-utoku-na-syrskou-dumu-exhumuji-kvuli-vysetrovani.html

    Takže, pokud rozumím tohoto, ta liberální demokracie, resp. ta "vyspělá"Štětinova demokracie funguje tak, že premiér může říkat cokoli. Třeba i to, co přivede svět na pokraj války. To, co může vést ke zničení celé země a zplodit takové zlo jako ISIS (jak to předvedl předchůdce Mayové Blair). A povinností všech je věřit mu to. Slepě, protože ve vyspělé demokracie přece nelze prověřovat, co říkají tajné služby. – Obávám se, že Štětina z britské literatury čel jen Fleminga, že žije v pohádkovém světě agentů 007, že Orwella raději ani neotevřel.

    Ale to ještě není všechno. Tito opěvovatelé "liberální"či "vyspělé" demokracie současně požadují, aby prezident, který má nad hlavou vyvěšené "Pravda vítězí", lhal. Aby neinformoval veřejnost o tom, co mu sdělily tajné služby a co se rozchází s tím, co se tvrdilo.

    Nějak nám ten obraz "vyspělé liberální demokracie" bledne a hoši (ale i děvčata, abych nezapomněl třeba na Němcovou, která dotaz na to, co je pravda, považuje za vlastizradu) se nějak zamotávají do labyrintu lží. Možná, že by se Štětina mohl míst na bondovku podívat na film se stejným názvem Labyrintu lží s DiCapriem v hlavní roli, aby získal širší představu o tom, jak pracují tajné služby vyspělých liberálních demokracií, viz: https://www.csfd.cz/film/232535-labyrint-lzi/prehled/

    Nejde o to, abychom se pobavili nad hloupostí druhých, jde o pochopení toho, o co jde a co bude:
    Výše uvedené je dalším dokladem toho, jaké důsledky má to, že degenerující jádro současné globální moci v několika vrstvách od sebe vylikvidovalo všechny potenciální reformátory, tedy ty, kteří by se mohli pokusit o nápravu zla a přesměrovat vývoj k jiné než konfrontační alternativě. Výsledkem je, že všechny kategorie slouhů (tj. v mém členění: slouhové, slouhové slouhů a poskoci jádra globální moci) předvádějí to, co předvádějí. Každý, kdo si uchoval aspoň trochu rozumu, totiž nedokáže takové moci sloužit, aniž by se pokusil ji napravit. A pokud by se ji pokusil napravit, zadupou ho tupí slouhové různé kategorie, aby na tom demonstrovali svoji loajalitu. Nedivme se, že ten, kdo se nachází v dosahu fungování jádra současné globální moci jako její přisluhovač, blbne. Blbne tak, že se stává komickým, i když to zase tak veselé není, protože jde o naše přežití.

    Co dělat? Nyní jsme ve fázi zrání odporu na základě pochopení toho, o co jde. Většina normálních lidí si zatím neuvědomuje, jak zdegenerovala současná globální moc, která se snaží rozhodovat o našem bytí či spíše nebytí, v jak nebezpečná fázi vývoje civilizace se nacházíme. Pořád si nechce připustit, že to ještě není tak hrozné, i když intuitivně cítí, že se děje něco velmi nedobrého. Proto je potřeba na konkrétních příkladech ukazovat, jak se všeobecná degenerace včetně morální projevuje i v degeneraci intelektuální, zkrátka v tom, že současní papaláši již o několik koňských délek předstihli i Jakeše. O jejich morálním úpadku raději ani nemluvím.

    Podle jejich plodů je poznáme. Oni už tak zpitoměli, že nedokážou ani mezi sebou cenzurovat největší projevy své hlouposti. Čím větší hloupost, tím větší projev loajality nahlíženo tím, jak to vidí oni sami zevnitř. Mj. není divu, že z tohoto pohledu se jim Putin jeví jako génius, i když je to jen normální člověk řídící se jako většina lidé normálním rozumem.

    Neuspěchejme zrání. Většině lidí a nejen v naší zemi bude teprve postupně docházet, co se děje. Nyní je spíše čas na to shodnout se na cestě pozitivního řešení problémů, tedy na přitažlivé, realistické a optimistické vizi, jejíž základní koncept lze podrobit diskusi.

    - - -


    Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/5699-pavel-stetina-proc-tak-lzou.html

    0 0

    Radim Valenčík
    6.5.2018  blog autora
    Na celé kauze Skripal je něco divného. Jako kdyby se něco hodně sviňského tutlalo. Ti, co se snaží mlžit, říkají věci, které stále více nedávají smysl. Vypadá to, že něco nevyšlo a že se následně spustily různé "překrývací akce". Připomeňme si některé podivnosti:

    1. Původní ruské prohlášení bylo v podstatě nevinné. ČR byla uvedena jen jako ilustrace. Reakce na toto prohlášení však byla křečovitá. Politici známí svou servilitou začali tvrdit, že "nikdy a v žádném případě" jsme s novičokem neměli nic do činění. Divné. Na tom, že by náš armádní výzkum novičok testoval, by nebylo nic divného ani špatného. Armáda má povinnost chránit obyvatelstvo, a proto, když se objeví nová chemická bojová látka (zvláště z hlediska rozdělení úloh v NATO), by měla testovat její vlastnosti a najít i případné antidotum. Proč tedy tvrdit, že jsme s novičkem neměli nic do činění? Drábová dokonce na ČT 24 řekla, že dle mezinárodních dohod o zákazu chemických zbraní není porušením této dohody, když se vyrobí množství menší než jedna tuna. (K Drábové se ještě vrátím, její vystoupení bylo pozoruhodné.) – Možná, že ruská strana jen trochu zadupala, měla indicie a zkoušela, co to udělá, když jako náhodný příklad vybere ČR. A potrefená husa začala kejhat.

    2. Následně Zeman před pár týdny uvedl, že nechá prověřit, zda se u nás novičok vyráběl. Byla to reakce na ruské sdělení, že novičok mohl vyrobit kdokoli, třeba i ČR. Vždyť ale to patrně vůbec nebylo nutné. I kdybychom novičok vyráběli na kila k testování jeho vlastností a nalezení antidota, nebylo by na tom nic hrozného. O to více překvapující je, jaká na to byla reakce. STAN a hlavně poslankyně Němcová hrozili obžalobou prezidenta pro velezradu. Takže prezident řídící se tím, co má napsáno nad svou hlavu na prezidentské standardě, tj. "Pravda vítězí", je za naplnění tohoto principu obviňován z velezrady. Přitom stále o nic nešlo. – Jiné vysvětlení je, že se něco tutlá a že osoby, které hned začaly hovořit o vlastizradě, dostaly nějakou inside informaci, která je zavazovala k tomu, aby prezidenta zarazili. Snažili se to udělat tím nejhloupějším způsobem. Navíc – jako kdyby toho paličáka neznali.

    3. Mezi tím je kauza Skripal překryta kauzou "Dúma", svět je na pokraji třetí světové, která se promění v pitoreskní bombardování. – Byla zde hlubší souvislost, nebo šlo jen o "překrývačku" jedné provokace druhou?

    4. Podle všech dostupných informací Skripal a jeho dcera nemohli novičok přežít. Ale ti jsou "k zbláznění živí", tak živí, že se jim neumožňuje přímý kontakt s okolím. Ani takový, aby se k věci mohli přímo vyjádřit. Proč? A k tomu ještě sdělení, že je zázračným způsobem vyléčila londýnská mlha. – To nešlo vymyslet lepší mlžení? Podle některých informací byli Skripal a jeho dcera napadeni látkou BZ, která nezabíjí ani nemá trvalé následky. Ta se vyrábí v Británii. Rusové se s výrobou takové humánní zbraně neobtěžovali. Z několika míst a nezávisle mně odborníci na chemické bojové látky potvrdili, že vše svědčí ve prospěch použití BZ a nikoli novičoku.

    5. Pak přichází Zemanovo sdělení, že z materiálů, které od tajných služeb dostal, si vyvodil závěr, že novičok se u nás v malém množství vyráběl a pak byl zničen. Pokud bych se dozvěděl něco jiného, měl bych pocit, že si naše armáda neplní svoji povinnost, chránit naše obyvatelstvo – a vzhledem k rozdělení specializací v rámci NATO i obyvatelstvo ostatních členských zemí. Místo uklidnění však přicházejí vášně spojené s dalšími obviněními. Prý je Zeman agent Moskvy a velezrádce. Rusko z toho má pochopitelně legraci a rozruch kolem toho, co se dalo očekávat a co se mohlo přejít téměř bez povšimnutí, patřičně využívá. – Panika a křeče na straně těch, kteří každého, kdo používá vlastní rozum, obviní z toho, že je Putinův agent, svědčí o tom, že se zasvěcení něčeho bojí. Něčeho, co by se mohlo provalit mnohem víc, něčeho, co hodně smrdí. Ale co to je?

    6. A pak přichází "odborný" a "zasvěcený" výklad Drábové (Vráťa Fajman, který se zasloužil o renomé naší země v oblasti chemického odzbrojení, se musí v hrobě otáčet). Najednou se od ní dozvídáme neuvěřitelné podrobnosti. Například to, že se u nás novičok vyráběl – pardon nevyráběl, ale jen připravoval, a ne novičok s jedním číslem, ale novičok s jiným číslem – bodovou reakcí na skleněné podložce. Jak jednoduché je ho vyrobit! A to v nikoli těkavé ani plynné formě. K tomu zdůrazní, jak rychle se tato látka rozkládá. Během několika dnů. No jo, ale útok na Skripala a jeho dceru byl podniknut v únoru, místo je uzavřené a dekontaminuje se dodnes. – Proč? Aby snad náhodou někdo nenašel ani molekulu něčeho jiného?

    7. A co se bude dít dál?

    ......

    Labyrint lží. Jedno z možných vysvětlení nabídl Jaroslav Štefec už před delší dobou, konkrétně 15. 4. Tehdy se mně zdálo podané s až moc velkou fantazií. Podle chování aktérů, kteří se evidentně snaží zatloukat a nejsou si jisti, co vše se ještě může provalit, lze říci, že "novičok smrdí". Proto Štefecův výklad událostí připomínám:

    Motto: Možná to všechno bylo úplně jinak, aneb drastické scény z útoku, k němuž zřejmě vůbec nedošlo.
    Jak se zdá, "otrava" Skripala a jeho dcery může souviset s událostmi v Sýrii daleko více, než se na první pohled zdá. Představme si následující situaci. Agent GRU Skripal vesele po několik let vyzrazuje relativně důležité informace britské MI6. Je odhalen a odsouzen na 13,5 roku. Spolu s ním jsou odhaleny jeho spojky a kontakty, které jdou rovněž "bručet".
    Po nějaké době je odhalena skupina ruských vyzvědačů, působících v GB a USA. Také skončí za katrem. Tajné služby, jak je jejich zvykem, vyjednají výměnu, která se povede. Skripal, člověk s pověstí agenta MI6 v GRU, se tak v roce 2010 dostává do GB, kde získá azyl a státní občanství. Nic nenormálního, ruská komunita v Anglii je velmi silná. Jako člověk s kontakty jak v Rusku, tak ve Španělsku, Británii, USA a Německu, si po nějaké době vybuduje firmu, zabývající se dopravou nebezpečných nákladů. Nejen po Británii. A na něčí popud začne jeho firma spolupracovat s laboratořemi v Porton Down, kam měl prokazatelně přístup.
    Pak někdo navrhne plán falešných útoků chemickými zbraněmi v Sýrii. Někdo z tajných služeb USA. Poprvé jde vše dobře. Chán Šajchún se málem stane roznětkou pro útok USA na Sýrii. Rusko však sestřeluje vypálené Tomahavky a Sýrie pod mezinárodním dohledem likviduje chemické zbraně. Zdá se, že bude klid.
    Ale pak na scénu vstupuje Rusko v daleko větším měřítku a zahajuje v Sýrii vlastní vojenskou operaci proti ISIL. A světe, div se, je úspěšné. Je potřeba něco dělat. Proč se odklánět od osvědčených schémat? Ale protože chemické zbraně v Sýrii už nejsou, je potřeba je tam dopravit. No a kdo jiný by byl vhodnější, než Skripal a jeho firma? Navíc je Rus, takže v případě problémů se všechno hodí na Rusko.
    Skripal souhlasí. Logicky, je to dobrý job. Britové a Američané dodají chemické specialisty, Skripal zajistí přepravu chemikálií a chemické munice ze skladů ve Francii, v Německu a jinde na místo určení a přípravu "scény" pro chemický útok. Tentokrát v Idlibu. Perfektní organizace i režie, a protože není nikdo, kdo by upozornil na zřejmé rozpory, opět málem dojde k válce. Vše nakonec vyšumí tak nějak do ztracena, jen proti Rusku a Sýrii jsou zavedeny další sankce.
    A protože Rusku se v Sýrii vyloženě daří, úspěšně hatí plány "prozápadní koalice" na vytvoření Kurdistánu a rozdrobení Sýrie na zájmové oblasti a získává na popularitě, je potřeba s tím "něco" dělat. To "něco" je válka, kterou by se vyřešilo hodně věcí. Takže opět nastupuje Skripal, přebírá bojové chemické látky od Britů a Francouzů (Proč Francouzi? Mají největší kapacity na likvidaci chemické munice v Evropě, a končí u nich kontejnery, střely a pumy s chemickou náplní z celého NATO; navíc dobře znají situaci v Sýrii – podíleli se na likvidaci syrských chemických zbraní) dodává materiály do Dúmy nedaleko Damašku, a scéna se zdá být připravena. Specialisté jsou na místě, jen "to rozjet". Jenže ...
    Skripal podle všeho není jen bývalým agentem GRU. Jak se říká, stará láska nerezaví. Jestli to bylo takto plánováno od začátku, nebo jestli byl Skripal obyčejným "spáčem", probuzeným na tuto operaci, to se asi v této etapě nedozvíme. Ale podstatné je, že buď od začátku předával, nebo na nějaký impuls začal sám předávat informace (asi nejen) o těchto akcích svému bývalému zaměstnavateli. Způsob dodání byl jednoduchý – jeho dcera sloužila jako spojka mezi ním a GRU v Rusku. Možná se chtěl na stará kolena vrátit, kdo ví.
    A jsme u merita věci. Skripal zajišťuje přípravu poslední akce. Jeho firma naváží do Dúmy chlór, sarin a látky VX. O přípravách informuje ruskou stranu. Ví, kde jsou ukryté chemikálie, kolik jich tam je, a zřejmě i termín útoku. Možná se osobně podílel i na přípravě jeho plánu.
    Proto si také může 13. 3. ministerstvo obrany RF dovolit vystoupit s informací, že v Dúmě proběhne chemický útok pod falešnou vlajkou, který má vyprovokovat v Sýrii válečné střetnutí mezi koalicí vedenou USA na straně jedné, a Ruskem, Iránem a Sýrií na straně druhé. Rusové vědí, že tentokrát jde opravdu do tuhého. Neváhají a jednají. Za Skripalem přijíždí dcera a oznamuje mu místo setkání s kurýrem. Veškerá opatrnost jde stranou, situace je velice vážná. Skripal jede do Porton Down, vyzvedne nebo ukradne tam přísně tajné materiály o připravované operaci, vyveze je z objektu a vzápětí předá kurýrovi, který okamžitě na to odlétá ze země.
    Skripal ví, že jeho i dceru pravděpodobně zatknou. Ví, že vyslýchající se dozvědí pravdu o jeho roli v připravované operaci, i o tom, že je prozrazena. Proto si spolu s dcerou udělají krásné odpoledne, projdou se, možná se i rozloučí, kdyby se něco zvrtlo. Pak si oba vezmou jed, který je přivede na hranici smrti a na nějakou dobu zcela znemožní jejich výslechy MI6 a CIA. A skončí v nemocnici. V bezvědomí, ale v relativním bezpečí, protože o jejich osud se extrémně zajímají všechny zúčastněné strany.
    Britové zpočátku vůbec netuší, co se stalo. Proto také ta prodleva mezi objevením Skripala a jeho dcery v kómatu, a rozjetím obvinění na adresu Ruska. Když zjistí, co se stalo, začnou okamžitě pod rouškou chemického nebezpečí prohlížet všechna místa, kde by podle nich mohl Skripal materiály ukrýt. A aby znemožnili jejich vyzvednutí někým z ruského velvyslanectví, rozjedou akci "vyhosti si svého diplomata". Ale je pozdě. Materiály už jsou pryč. Což ostatně brzy zjistí (viz onen "tajemný muž", který údajně odletěl do Ruska těsně před nálezem Skripalových v kómatu).
    Mezitím syrská vojska s podporou ruských leteckých jednotek přecházejí u Dúmy do útoku. Vědí, že jde o všechno. Pod rouškou humanitární operace bleskově vylidňují celou oblast, kde má k nasazení chemických zbraní dojít.
    I druhá strana ví, že jde o všechno. Snaží se urychleně připravit provedení operace. Na místo přijíždějí chemičtí specialisté z GB, USA a pravděpodobně i z Izraele. Bílé přílby jsou v pohotovosti, kamery připraveny. Potřebné mrtvé mají dodat vzbouřenci, stále operující v oblasti. Jenže pak se to zvrtne. Postup Syřanů se prudce zrychlí, bez ohledu na ztráty obklíčí oblast, kde mělo dojít k útoku. A stane se, co nikdo nečekal.
    Syřanům se podaří zajmout vojenské specialisty, a zajistit nedotknutý sklad bojových chemických látek, původem z Německa, Anglie, Holandska a dalších zemí včetně originálních obalů a dodacích listů. Ještě na poslední chvíli se Američané s podporou izraelského letectva snaží evakuovat specialisty z obklíčené oblasti a zničit důkazy. Izraelské rakety jsou však většinou sestřeleny ruskou PVO, a je sestřelen i vrtulník speciálních sil, který měl provést evakuaci specialistů.
    Přitom dojde k zajímavé, až komické situaci. Bílé přílby natáčejí videa ze "záchranných akcí", "mrtvé a umírající děti" atd. ZCELA MIMO oblast válečných operací. Zhudlařené video amatérsky zahrané scény "Záchranná operace, která NIKDY NEPROBĚHLA", se paradoxně stane hlavním důkazem chemického útoku, k němuž VŮBEC NEDOŠLO. Ačkoliv o něm všichni mluví jako o "tutovce" a dokládají ho hlášením Bílých přileb a právě tímto "drastickým" videem. Přitom označit zmíněné video jako "materiál se skutečně drastickými záběry" vyžaduje nejen značnou fantazii, ale především obrovskou míru drzosti, cynismu a bezostyšnosti.
    A najednou je všechno na vodě. Chybí haldy mrtvol, chybí záběry ze syrských a tureckých nemocnic, chybí skutečné záběry skutečně umírajících lidí, kterých jsme si při útoku v Idlíbu užívali dnes a denně. Co ale nechybí, jsou stovky kilogramů zabavených chemikálií a chemické munice, a především, zajatí specialisté na chemický boj z několika zemí včetně Francie. Britové okamžitě couvají z operace, ale Makron setrvává. Může totiž ještě skutečně dojít k válce, a Francie možná doufá, že bude přizvána k porcování medvěda. Napoleonovi to nevyšlo, tak možná letos Macronovi.
    Opravdu nevím, jaké bude pokračování této kauzy. Uvidíme, co udělají americké torpédoborce a ponorky, a jestli se Británie nakonec přidá. A také co udělá ruská strana, která už objektivně nemá kam ustoupit. Situace je na ostří nože. Pokud ale přesto nedojde k útoku, je velmi pravděpodobné, že jsem se nemýlil. No a jestli navíc Skripal obdrží ke konci roku titul Hrdiny RF, je to jisté.

    K tomu:Čte se to hezky. Některá fakta i s odstupem času tuto verzi (model reality) potvrzují. Chybí však objasnění křečovité reakce slouhů lumpáren na české straně v reakci na neškodnou otázku, zda se novičok vyráběl u nás, resp. souvislost Štefecovy verze s děním u nás. Uvidíme...

    - - -


    Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/5700-novicok-smrdi-aneb-labyrint-lzi.html

    0 0

    Plutonium - 239
    - kou -
    6.5.2018 Livescience a PrvníZprávy
    Plutonium-239 se „ztratilo" na State University v americkém Idahu, informoval Live Sciences odkazem na prohlášení Komise pro jadernou regulaci.
    Naposledy byla radioaktivní látka registrována na univerzitě v roce 2004 a teprve nyní bylo zjištěno, že chybí jeden z kusů ze 14 gramů plutonia.


    Tiskový mluvčí amerického jaderného dozoru Victor Dricks řekl, že uvedený kus plutonia byl zabalen do ochranných obalů pro jeho následnou likvidaci, v tomto okamžiku univerzita ho přestala brát v úvahu ohledně svých zásob, ale není jisté, zda byl zlikvidován.

    Přičemž se tvrdí, že neexistuje žádný důvod k obavám, že by plutonium mohlo být použito k vytvoření zbraně hromadného ničení, protože taková hmotnost bude stačit „pouze“ k vytvoření radioaktivního základu tzv. „špinavé bomby".

    "Stále věříme, že se nachází v skládce pro radioaktivní materiály,"řekl Dricks.

    Každopádně skutečnost, že radioaktivní látka, která by mohla být použita k vytvoření jaderné bomby, byť „špinavé“, v USA, je přinejmenším strašidelná. Plutonium se nenachází v přírodě, je vytvořeno pouze v jaderném reaktoru, který pracuje na přírodním nebo nízko obohaceném uranu, a plutonium pro zbraně je vytvářeno speciálně pro použití jako jaderná munice.

    Výsledkem případu je, že jaderná regulační komise nařídila, aby Idaho jen zaplatilo pokutu ve výši 8500 dolarů za „chybu v dokumentech“ a odevzdalo dalších 13 kusů plutonia, dokud se vede zkoumání protokolu.


    Související:

     


    - - -

    0 0

    Jaroslav Štefec
    Jaroslav Štefec
    6.5.2018 Facebook autora
    NYT zveřejnil 3. 5. 2018 článek „Large Dose of Nerve Agent Used in Attack in Britain, Says Weapons Watchdog“ , podle něhož generální ředitel OPCW, Ahmet Uzumcua, uvedl, že množství otravné látky, použité k otravě otce a dcery Skripalových, činilo 50 až 100 GRAMŮ (!!!), a látka byla použita jako sprej.


    Čistě pro připomenutí: u látky VX, která je údajně 8x slabší než „novičok“ A-234, identifikovaný britskou premiérkou pouhým pohledem jako použitá otravná látka, činí smrtelná dávka 1 MILIGRAM v případě vdechnutí, a maximálně 10 MILIGRAMŮ při kontaktu s pokožkou, a smrt nastává do dvou minut.

    To znamená, že v závislosti na množství látky VX, rozptýlené jako jemná mlha v ovzduší, případně nastříkané na pevný povrch nějakým sebevrahem, by v případě útoku mohlo zemřít něco mezi 5 až 100 tisíci lidmi. V širokém okolí místa útoku by nemělo šanci přežít cokoliv živého, počínaje prvoky a konče lidmi, o ptácích, krysách, kočkách, psech a dalších domácích mazlíčcích nemluvě.
    Herci "Komedie ze Salisbury" v divadelních kostýmech a maskách

    Pokud by se jednalo o látku A-234, byla by tato teoretická čísla ještě daleko vyšší – něco mezi 48 až 800 tisíci (!) lidmi. Tolik obyvatel nemá nejen samotné Salisbury (45 tisíc), ale ani celé hrabství Wiltshire (cca 650 tisíc). Podobné hekatomby by určitě neunikly bdělému oku nejen Theresy May a jejího věrného psíka Borise Johnsona, ale dokonce ani zrakům světové veřejnosti. Asi bychom se o nich dozvěděli.

    Ale nic. Žádné postřikování dusících se britských dětí hadicemi, žádné spreje, žádné kyslíkové masky před TV kamerami. Nebo že by Bílé helmy v Británii byly silně nevýkonné? Mají tam přece sídlo! Ale možné to je, USA už jim ostatně zastavily financování.

    Aféra „Skripal“ je vůbec zajímavá. Naši „klíčoví spojenci v NATO“ o ní naprosto prokazatelně a nepokrytě lhali a lžou. Důvod jejich lhaní je nasnadě: potřebují otestovat, zda jsou obyvatelé ovládaných kolonií (my) dostatečně zblblí propagandou a hrou na jakousi fiktivní „spojeneckou loajalitu“, aby jim prošla sebevětší lež a nesmysl (ve spojení s Ruskem nebo s kýmkoliv, na koho „bude ukázáno“), který nám předestřou k věření. A také zda budeme ochotni zahodit své osobní i národní zájmy a necháme se klidně jako ovce nahnat třeba i do války za jejich cíle, když se pro ni „klíčoví spojenci“ rozhodnou. Bez ohledu na Chartu OSN, mezinárodní právo, smlouvy, cokoliv.

    Je velmi únavné naslouchat ohlušujícímu proudu ohlupujících lží a polopravd, neustále se valícímu z tak zvaných „mainstreamových médií“. Ještě únavnější je stavět se tomuto proudu do cesty a snažit se uvádět tyto z nejvyšší politické a mocenské linie podporované lži na pravou míru.


    - - -

    Generál Ing. Jaroslav Štefec, CSc. je předsedou ústřední rady hnutí BOS - Bezpečnost, Odpovědnost, solidarita. Více najdete ZDE. Svou poznámku uveřejnil na FB 4.5.2018.


    0 0

    Dmitrij Lemeško
    6.5.2018 PolitikusRu, překlad Eurasia24
    Operačně-taktický raketový komplex (OTRK) Iskander nyní již není jen pravidelným účastníkem vojenských přehlídek a cvičení, ale i „veteránem“ vojenských akcí v Sýrii. Právě na Blízkém východě prošla tato moderní, pokročilá zbraň svým prvním skutečně bojovým nasazením.
    V minulých letech se objevovaly úvahy, že Iskander byl údajně poprvé použit během „války 888“ s cílem přinutit Gruzii k uzavření míru. Oficiálně byla tato informace vždy vyvrácena, takže lze jen těžko vážně diskutovat o podobných spekulacích ze sociálních sítí.

    V případě Sýrie však bylo použití Iskanderu deklarováno i na té nejvyšší úrovni. Například loni v prosinci o něm hovořil sám ministr obrany Sergej Šojgu.

    Samotné informace o přítomnosti komplexů Iskander na letecké základně Hmímím se začaly objevovat již na jaře 2016 (jako první v ČR o této skutečnosti informovala Eurasia24.cz).

    „Olej do informačního ohně“ pak přilévali sami teroristé, když oznamovali obrovské výbuchy ve svých pozicích a přičítali je právě ruským OTRK. Během těchto útoků teroristé pokaždé utrpěli značné ztráty a škody.

    Není se proto čemu divit, že každá informace o obranném rozmístění těchto komplexů kdekoli poblíž hranic členských států NATO vyvolává v tomto paktu nervozitu. Jedinečná přesnost ruského komplexu a jeho schopnost překonat protivníkovy systémy protiraketové obrany nutí každého rusofobního politika, aby se zamyslel.

    Podle vojenských expertů umožnila syrská mise Rusům prověřit jejich vojenskou techniku v extrémních přírodních podmínkách Blízkého východu, posoudit její případné nedostatky a rezervy – a využít je k dalšímu zlepšení bojových vlastností. Stejně důležitá je také skutečnost, že obsluhy Iskanderů získaly neocenitelné bojové zkušenosti.


    Překlad: mbi, Eurasia24.cz



    0 0


    Jiří Baťa
    6. 5. 2018
    Tímto článkem se pokouším slušnou formou apelovat, ale i parodovat článek ze Svobodného fóra Zeman už v cizině nikoho nezajímá, tak musí dělat ostudu, aby o sobě dal vědět (ZDE), v němž novinář V. Besser dehonestuje postavení a funkci prezidenta M. Zemana. Článek naznačuje, jak či jakého by si asi pan Besser představoval funkci prezidenta, do které jsem dosadil pro pražskou kavárnu dříve, ale i nyní pro ně nadějného a ideálního užitečného idiota, neúspěšného kandidáta Drahoše.

    Originál:
    "Prezident České republiky už dávno není uznávanou a respektovanou osobností, jak by se u hlavy státu slušelo. Díky své lásce ke všemu ruskému a čínskému není v západní Evropě brán moc vážně a každá jeho návštěva v zahraničí vzbuzuje spíš obavy z toho, co zase řekne a jak moc se za něj budou muset přítomní stydět. To občané naší země se mohou stydět průběžně, pouze v momentě, kdy je Zeman ukryt před veřejností a nefunguje ani jeho tiskový mluvčí, zdá se, že není tak zle.

    Poslední Zemanovy výroky o výrobě novičoku v Brně opět vzbudily velmi ostré reakce. Ale přesně to byl záměr. Na jedné straně úslužně vyhovět vůli Kremlu a zpochybnit útok Rusů na dvojitého agenta Skripala, na straně druhé na sebe upozornit a užívat si příval kritiky, kterou Zeman zcela nepochopitelně zbožňuje.

    Díky ní totiž může urážet všechny své názorové oponenty a tvářit se, že pouze reaguje na „sprosté“ útoky, které si na adresu prezidenta kdekdo dovolí. Za pomoci svého osobního „novináře“ a každotýdenního zpovědníka Jaromíra Soukupa, který má také nutkání se pomstít téměř celému světu a získat celebritní slávu, se tak Zeman opět „ukázal“.

    Že bude zase veselo, tušil i Jiří Ovčáček, který vítězoslavně upozorňoval na Twitteru, že pan prezident ve čtvrtek večer něco poví o novičoku. Stejně jako jeho pán má totiž hradní hlásná trouba vždy radost, když se může dostat do sporu s novináři nebo dalšími, kteří stoprocentně nesdílejí názory hlavy státu.

    Tak funguje prezidentská kancelář, připomínající spíš bojůvku, která má za úkol rozvrátit státní zřízení a diskvalifikovat republiku v zahraničí. Zatím se to Zemanovi daří s občasnými úspěchy. V Rusku kvitují každou jeho službu s povděkem a jeho výroky používají pro útoky na spojence naší země, ne však našeho prezidenta.

    Kéž by šlo brát prezidenta jen jako estrádního umělce z ubohé provinční televize. Za hranicemi už to tak někde je, ale většina z Čechů je stále ještě schopna starého nemocného muže brát vážně.
    "

    Vize:
    Prezident České republiky je už dávno uznávanou a respektovanou osobností, jak se na hlavu státu sluší. Díky své lásce ke všemu západnímu, americkému a také severoatlentickému paktu, je v západní Evropě brán naprosto vážně a každá jeho návštěva v zahraničí vzbuzuje nadšení z toho co řekne a jak moc na něj můžeme být hrdí. Občané naší země se vlastně mohou radovat pernamentně a jen v momentě, kdy pan prezident díky své značné erudované pracovní zaneprázdněnosti, před veřejností jaksi nefunguje.

    Poslední Drahošovi výroky o výrobě Novičoku v Brně opět vzbudily velmi příznivý ohlas a reakce. A přesně to byl Drahošův záměr. Na jedné straně úslužně vyhovět vůli Velké Británie a jejím spojencům v NATO a podpořit tak nezpochybnitelné tvrzení Britů o útoku Rusů na dvojitého agenta Skripala, na straně druhé také upozornit na sebe a užívat si tak příval pochval a uznání, které nadevše zbožňuje. Díky nim totiž může urážet a podceňovat všechny své názorové oponenty a tvářit se, že pouze reaguje na „sprosté“ útoky, které si na adresu sebevědomého pana prezidenta Drahoše, kdekdo dovolí. Za pomoci svého osobního „novináře“ Viléma Bessera, který má také nutkání se pomstít téměř celému světu a získat celebritní slávu, se tak pan Drahoš opět sebevědomě představil před veřejností. Že bude zase hodně veselo, tušil i jeho mluvčí, který na Twitteru vítězoslavně upozorňoval, že pan prezident ve čtvrtek večer něco velmi zajímavého poví o Novičoku. Stejně jako jeho pán má totiž jako hradní hlásná trouba vždy radost, když se může představit před novináři nebo dalšími lidmi, kteří stoprocentně sdílejí názory hlavy státu.

    Tak funguje prezidentská kancelář, připomínající spíš partu, která má za úkol posílit státní proislamistické zřízení a reputaci republiky v zahraničí. Zatím se to panu Drahošovi se střídavými úspěchy daří. V USA, ale i jinde na západě, však kvitují každý jeho projev a každou jeho službu s nemalým povděkem a jeho výroky používají na podporu spojenců naší země a v neposlední řadě také osobnosti samotného prezidenta.

    Kéž by však šlo o prezidenta jako erudovaného, poctivého, čestného a vlasti sloužícího člověka a ne jako po moci a slávě toužícího akademika z ubohé provinční Akademie věd . Za hranicemi se už někde jeho slabé stránky projevují a také proto většina Čechů je odhodlána tohoto „pana prezidenta“ už nebrat vážně.

    0 0

    Tereza Spencerová na semináři Nové republiky
    Tereza Spencerová
    6.5.2018   Literárky
    Podle zprávy Reportérů bez hranic je v ČR ohrožena svoboda médií. Uvádíme týdenní přehled událostí podle Terezy Spencerové.


    Izraelský premiér Netanjahu v působivé prezentaci odhalil světu, že dle mínění jeho tajných služeb Írán i nadále rozvíjí svůj jaderný program, ačkoliv v dohodě, kterou Teherán uzavřel se Západem, se takové možnosti vzdává. Dohoda by nyní mohla být zejména ze strany USA odvolána. V jakém světě bychom se pak ocitli?

    Musím vás trochu poopravit. Netanjahu netvrdil, že by izraelské tajné služby byly názoru, že Írán dál vyvíjí jaderné zbraně. On tvrdil, že jeho tajné služby získaly z Íránu „půl tuny“ dokumentů, samozřejmě „tajných“, podle nichž Írán ony zbraně vyvíjí i po roce 2003, kdy měl s jaderným programem skončit. Izraelský Mossad totiž, ve shodě s americkou CIA, už nejméně od roku 2007 konstatuje, že Írán už dávno žádný vojenský jaderný program nemá, a tak to své „senzační odhalení“ musel Netanjahu formulovat jinak, oklikou.

    Potíž je ovšem v tom, že podle expertů, kteří celý proces uzavírání jaderné dohody s Íránem sledovali opravdu zblízka, izraelský premiér nepředložil žádné „nové důkazy“, ale ve skutečnosti jen informace, které vesměs zazněly v prosinci 2015 na uzavřeném zasedání sboru ředitelů Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE), na němž zástupci Íránu předávali mezinárodnímu společenství své dokumenty a odpovídali na jejich otázky. A co víc, MAAE většinu z nich už sama před časem zveřejnila. Oficiální stanovisko MAAE koneckonců v reakci na Netanjahuova „odhalení“ uvádí, že nic nového nezaznělo, Írán svou část dohody plní a dál o tom netřeba diskutovat. Dokonce i šéfka unijní diplomacie Federica Mogheriniová má za to, že ji Netanjahu o tom, že by Írán porušoval své závazky, nijak nepřesvědčil, a to je už co říct, protože EU je jinak přece vždy připravena se podvolit…

    Zpravodaj americké agentury AP celé Netanjahuovo vystoupení označil za „jeden z nejbizarnějších okamžiků v globální politice poslední doby“, přičemž někteří američtí zastánci dohody s Íránem podotýkají, že hlavním Netanjahuovým cílem bylo poskytnout Trumpovi falešný důvod k odstoupení od smlouvy, aniž by přitom on sám musel politicky zaplatit. Místo toho nyní totiž Trump může argumentovat tím, že smlouvu zrušit musel, protože Írán „lhal“, jak neustále opakoval Netanjahu bez ohledu na absenci skutečných důkazů. A funguje to – Washington se zprvu sice trochu zapletl ve formulacích, jestli Írán „měl“ nebo „má“ jaderný program, ale Trump už v reakci na Netanjahuovu „narážku“ předpřipraveně prohlásil, že to vše dokazuje, že má „stoprocentní pravdu“, když chce od smlouvy odstoupit…

    A v jakém světě že to žijeme? No, v postfaktickém. Lže se o sto péro, i na té nejvyšší úrovni…

    Čtenáře v souvislosti s Netanjahuem a Íránem zajímaly tyto věci: Jak je možné, že Izrael smí vlastnit jaderné zbraně? Může jít o trest vůči Íránu za to, že odmítá obchodovat ropu v dolarech? A to nejdůležitější: Mohla by mezi námi a Íránem vypuknout válka?

    Není jistě bez významu, že Netanjahu svá „odhalení“ na diapozitivech a u skříně plné „tajných“ šanonů a nic neříkajících cédéček prezentoval sice v Kirya, izraelské obdobě Pentagonu, ale nepřišel ho tam podpořit ani ministr obrany, ani náčelník generálního štábu a ani šéf Mossadu… Sám voják v poli. Jako by se všichni ostatní nechtěli blamovat. Není divu. Netanjahu už v roce 2002 před americkým Kongresem „dosvědčil“, že „není vůbec žádných pochyb, že Saddám chce získat jaderné zbraně a pracuje na tom“. Následovala americká agrese proti Iráku „opřená“ o podobnou „slajdšou“, kterou nyní předvedl Netanjahu, jen tehdy Colin Powell na diapozitivech dokládal existenci neexistujících iráckých zbraní hromadného ničení.

    Když tedy nyní izraelský premiér znovu vyšel s obviněními proti Íránu, je třeba to vnímat především jako další krok politika, který se celou svou dráhu pokouší přesvědčovat svět o nebezpečnosti Íránu. Je to Netanjahuova celoživotní posedlost – už v roce 1993 poprvé „varoval“, že Írán „do tří let“ získá jadernou zbraň, a od té doby ony „tři roky“ pravidelně opakoval – a až Obamova dohoda s Íránem z roku 2015 tomu učinila přítrž a sebrala mu tak „životní téma“. Ale i kdyby Írán nakonec jadernou zbraň opravdu měl, kde je psáno, že by ji opravdu použil proti Izraeli? Někdejší izraelský vicepremiér Dan Meridor byl jedním z těch, kdo oficiálně připustili, že Írán neusiluje o zničení Izraele, ale maximálně o likvidaci „sionistické entity“. Možná vám to bude připadat jen jako zanedbatelná hra se slovíčky, ale v zásadě je ten rozdíl stejný, jako kdyby někdo řekl, že chce „zničit Československo“ nebo zničit „komunistický režim v Československu“. V prvním případě zanikáme, v případě druhém se „jen“ mění systém, ale existujeme dál. Ostatně, rok 1989 ten rozdíl ukázal vcelku názorně.

    V Netanjahuově případě je „posedlost Íránem“ navíc motivována i jeho osobními politickými cíli. Na jedné straně platí, že dokud bude šermovat „íránskou hrozbou“, před níž „jen on Izrael ochrání“, bude se podle všeho dál vyhýbat důsledkům svých korupčních kauz; měl jich už několik a ta poslední má opravdu „našlápnuto“ jeho politickou kariéru ukončit v base. A „íránská hrozba“ mu navíc pomáhá odvádět pozornost i od palestinské otázky – dokud bude s to „přesvědčovat“ svět, že Írán chce vyhodit Izrael do vzduchu ve stínu atomového hřibu, nikdo jej nebude přehnaně tlačit, aby řešil „tak zanedbatelné prkotiny“, jako jsou nějací okupovaní – a aktuálně v pásmu Gazy nyní po desítkách zabíjení – Palestinci. Zkrátka, Írán je pro Netanjahua nástroj, jak se dál udržet u moci a prosadit své sny… Nic víc, a nic míň.

    Velké diskuse nyní ale v Izraeli vyvolává skutečnost, že si zrovna Netanjahu přisvojil pravomoc vyhlašovat válku bez hlasování v Knessetu. Nově mu k tomu stačí souhlas ministra obrany, což je konkrétně Avigdor Lieberman, přinejmenším podle řečí ještě větší radikál než sám Netanjahu. Ale přesto si nemyslím, že bychom měli čekat válku. Írán v roce 2018 není Irák v roce 2003. Má na své straně Čínu a Rusko, a co víc, Izrael si přeje, aby za něj tuto válku vedly USA, což naráží na trumpovské „Amerika především“. A hlavně, žádná taková válka by se Izraeli opravdu nevyhnula, s výsledkem víc než nejistým…

    A když se ptáte: Jak je možné, že Izrael jako jediný v regionu může mít jaderné zbraně? Americký prezident Harry Truman kdysi na otázku, proč tolik podporuje zrovna Izrael, údajně prohlásil, že kdyby měl víc bohatých arabských voličů, bude klidně preferovat Araby. Čili Izrael je v mnoha ohledech hájený „světovým společenstvím“, a tak může „hrát i z ofsajdu“. Vliv židovské lobby na americkou politiku je vcelku důkladně zdokumentován řadou seriózních akademických studií, a co víc, Washington se ani nijak netají tím, že je mu zájem Izraele často bližší než zájmy USA. Evropa má k tomu stále pocit zodpovědnosti za holocaust, a tak také nechává Izrael hrát si beztrestně svou vlastní „ligu“.

    A to, že Írán obecně ukončil své zahraniční obchodování v dolarech, je spíš důsledek současné situace ve světě, než že by to bylo příčinou.

    Do jaké míry lze říci, že reálným důvodem toho cirkusu je Sýrie? Přeci Írán podporuje Asada, zatímco „naši“ Saúdové jsou proti němu. Mimochodem, srovnáme-li skutečně stav demokracie v kritizovaném Íránu a v „naší“ Saúdské Arábii, jak to vychází? .... .... .... .... ..... (Celý text rozhovoru najdete zde)







     

    0 0

    6. 5. 2018   zdroj a zdroj
    USA pozastavily platnost systému obchodních preferencí pro 155 druhů ukrajinského zboží. Je to uvedeno na internetových stránkách Ministerstva hospodářského rozvoje Ukrajiny. ... Ukrajina se domnívala, že se nachází u Západu ve zvláštním postavení, zvláště u USA, a že jim jsou odpouštěny jakékoli politické výstřelky. Ale pokud jde o ekonomiku, tady se americká strana chová pragmaticky.


    Toto rozhodnutí bylo učiněno 26. dubna. Omezení podléhají potraviny, lehký průmysl, dřevoobrábění, strojírenství a některé elektrické spotřebiče. Ministerstvo informovalo, že ukrajinská strana vede neustálý dialog s vládou USA a pracuje na řešení tohoto problému.

    Je třeba poznamenat, že odstranění omezení do značné míry závisí na přijetí návrhu zákona o organizaci kolektivního řízení ze strany Nejvyšší rady.

    Bezcelní režim zavedený v rámci systému obchodních preferencí byl pozastaven v prosinci 2017 prezidentem Donaldem Trumpem. Americké orgány se domnívají, že Kyjev podniká nedostatečná opatření k ochraně duševního vlastnictví.

    "Ukrajina se domnívala, že se nachází u Západu ve zvláštním postavení, zvláště u USA, a že jim jsou odpouštěny jakékoli politické výstřelky. Ale pokud jde o ekonomiku, tady se americká strana chová pragmaticky. Pokud to je pro ně tak výhodné, pak se politické zásluhy neberou v úvahu. Takže zde se opět projevuje pragmatický a dokonce cynický přístup USA. A najít důvod není vůbec těžké, když se všechno vysvětlí například absencí ochrany duševního vlastnictví", řekl politolog a ekonom Alexandr Dudčak.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Michal Brand
    6. 5. 2018
    Už Vás případ Skripal nudí? Už Vám mám s touto kauzou dát pokoj?
    Chápu. Už je příliš dlouhá a trapná ta série lží propagandy - naneštěstí té „naší“, „západní“, „demokratické“ propagandy „našich“ „svobodných médií“. Ale nenechte se unavit touto demagogickou metodou západní „demokratické“ politické nomenklatury – nenechte se unavit metodou založenou na „lžeme tak rychle a tak nesmyslně, že to ani není možné pojmout, že to ani není možné sledovat a proto jakoby vyhrajeme, když všichni se zdravým rozumem rezignují“.
    Nerezignujte. Nikdy. V ničem. A na zdravý rozum nerezignujte nikdy. Vážně. Cesta zpět od kolektivní blbosti ke zdravému rozumu je až příliš složitá. Známe to z naší historie – z historie ne až tak vzdálené i té historie vzdálenější.


    Nejnovější halas propagandy v kauze Skripal pochází od Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW). Podle generálního ředitele OPCW Ahmeta Üzümcü bylo proti Skripalovi a jeho dceři použito 50 až 100 gramů Novičoku. To prý podle něj vylučuje, že by šlo o Novičok z výzkumu, protože k výzkumu prý stačí 10 mg. Nicméně, podle mého rozumu - který si arogantně a sebestředně troufnu nazvat obyčejným zdravým selským rozumem – to nijak nevylučuje možnost, že by výzkumné středisko (například to britské v Porton Down, jen několik kilometrů od Salisbury) vyrobilo Novičoku 50 mg. Nebo 100 mg, nebo 200 mg. Nebo rovnou 20 deka. Lze to vyloučit? Nelze. Žádný skutečný vyšetřovatel to nemůže vyloučit. Jakmile lze vyrobit 10 mg, lze vyrobit i desetkrát nebo stokrát nebo tisíckrát 10 mg. Tečka. V oblasti takovýchto akcí armád a tajných služeb prostě někdo vydá příkaz, klidně i nepsaný. Třeba příkaz pro Porton Down vyrobit 500 g Novičoku. Třeba „pro potřeby výzkumu armády USA“ nebo jiné spřátelené země. „Ale jde o přísně tajný výzkum obrany proti ruské chemické hrozbě, pššššššš!“ Nikdo se na nic neptá. V těchto službách se přeci nikdo nikdy na nic neptá. Kdo se ptal, už tam dávno nepracuje. Možná už vůbec nikde nepracuje, že? Takže první závěr – Novičok se vyráběl a vyrábí „pro výzkumné účely“ v celé řadě vyspělých zemí světa, včetně Británie, zřejmě i USA, ČR a v dalších zemích NATO. V množství, které nikdo není schopen identifikovat – klidně 50 až 100 g nebo násobně více. Potvrdil to naprosto jednoznačně generální ředitel OPCW.

    Podle sdělení generálního ředitele OPCW (úmyslně nepíši „informace“, protože informace je slovo blízké slovům „fakt“, „skutečnost“ a nikoli „momentální verze lhaní“) bylo tedy použito 50 až 100 gramů Novičoku. Smrtelná koncentrace Novičoku je pět miligramů (pět tisícin gramu) na metr kubický. Těchto 50 až 100 gramů Novičoku by ve formě aerosolu otrávilo smrtelnou koncentrací Novičoku  cca tisíc až dva tisíce metrů kubických vzduchu v Salisbury. To je cca oblast 45 krát 45 metrů otrávena do výšky dvou metrů. To je polovina hlavního náměstí v Salisbury. Takový mrak by se pohuboval po městě Salisbury a otrávil by smrtelně každou živou bytost, kterou by potkal. Několik set nebo tisíc lidí by mělo být smrtelně otráveno, pokud by se britské lži v kauze Skripal zakládaly alespoň malinko na pravdě. Není ani jeden. Skripal se zázračně uzdravil z otravy nejjedovatější nervově paralytickou látkou na světě. Skripalova dcera se také zázračně uzdravila. Nikdo jiný se ani neotrávil. Ani ty děti, kterým Skripal dal osobně v parku chleba na krmení kachen poté, co mu někdo nastříkal do obličeje sto gramů Novičoku. Nebo mu 100 gramů Novičoku rozetřel po klice u dveří. A nikde se nikdo neotrávil – ani v restauraci, kde Skripal poobědval, ani v parku, ani v obchodním centru, kam zašel. Britské zdravotnictví, nejvyspělejší na světě, zřejmě všechny tyto smrtelné otravy vyléčilo. Druhý závěr – OPCW na objednávku západních politických „elit“  lže, jako když tiskne. Nebo ničemu nerozumí.

    Paní Drábová, poradkyně neúspěšného kandidáta na prezidenta Drahoše, v rozhovoru prohlásila, že celý případ Skripal má rovinu odbornou a rovinu politickou. Škoda, že v západních „demokraciích“ odborná stránka naprosto zmizela. V témže rozhovoru také prohlásila, že OPCW nade vši pochybnost vyšetřila, že k otravě Skripala byla použita látka A234. Paní Drábová buď neví, o čem hovoří, nebo jen odříkává „stranickou linii“. Proč? Protože OPCW se nedokáže ani shodnout na tom, zda k otravě Skripala bylo použito stopové množství Novičoku v řádu miligramů nebo obrovské množství 50 až 100 gramů, postačující k otrávení poloviny celého Salisbury při pouhém rozprášení. Dále se OPCW nedokáže zatím shodnout ani na tom, zda Skripal přežil, protože se Novičok rozpadl ještě před tím než Skripal sáhl na kliku nebo než mu Novičok nastříkali ruští agenti do obličeje nebo než Skripal snědl otrávenou pohanku, kterou ruští agenti podstrčili Skripalově dceři na letišti do kufru, nebo jaká verze lhaní je momentálně „platná“. A nebo zda podle OPCW a dalších zdrojů šlo o Novičok typicky velice stabilní, který všude po celém Slisbury vydržel celé týdny plně funkční a prokazatelný.  

    V tomto rozhovoru paní Drábová říká, že sice se u nás Novičok (A230) syntetizoval, ale pouze v řádu „zlomků gramů“. Tedy třeba o desítky nebo sto, dvě stě mikrogramů by klidně jít mohlo, ne? V rozhovoru pro aktualne.cz tvrdí, že i produkce takového „zanedbatelného“ množství se hlásit jejímu úřadu musí. V rozhovoru pro lidovkyale naopak tvrdí, že se takové „zanedbatelné“ množství ani nemusí hlásit. (Cit.: „O této mikrosyntéze nám říkat nemusejí.”) Tak jak to tedy je? Musí se výroba malého množství Novičoku v řádu desítek nebo stovek miligramů hlásit Úřadu pro jadernou bezpečnost nebo nemusí? Proč, paní Drábová, říkáte ve stejné věci jednou ano a jednou ne? Jako vždy – ďábel se skrývá v detailech. (Devil’s in details). Prostě převažuje ten „politický aspekt“, že, paní Drábová?

    Paní Drábová v rozhovoru pro Lidové noviny sdělila, že Novičok se u nás nikdy, ale opravdu nikdy nevyráběl. Vyráběl se u nás jen v zanedbatelném množství. V tak zanedbatelném množství, že se to ani nikomu nehlásí. A toto malinkaté množství bylo ihned zničeno. Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí, chtělo by se dodat. Nebo možná „na politickou kariéru, na politickou kariéru, na politickou kariéru“. Když to nevyšlo s Drahošem na hrad, třeba to vyjde se lží „Skripal otráven Novičokem na rozkaz Putina“ na Eurokomisařku. Euro-lidová komisařkaDráb-ová, to už by panečku znělo. Mohla by mít na starosti dohled nad původním obyvatelstvem Evropy a nad bojem proti šíření imperialistické propagandy západních - tedy vlastně východních - ideodiverzních centrál. A klidně by si k tomu mohla přibrat boj proti mandelince bramborové, která bude jistě brzy přejmenována po vzoru majdanizované neo-fašistické Ukrajiny z Amerického brouka na Ruského brouka.

    Podle ředitele OPCW byl k údajné otravě Skripala použit prý mimořádně stabilní Novičok, který se nerozpadl ani po týdnech, tvrdí Ahmet Üzümcü z komického souboru OPCW. Ale díky britské mlze se ve skutečnosti rozpadl a proto nikoho nezabil, jak tvrdila britská propaganda před několika málo týdny.  Uvedl to přeběhlík, žijící nyní v USA, jeden ze spoluautorů Novičoku ve svém vysvětlení, jak mohl Skripal přežít otravu nejjedovatější nervově paralytickou látkou na světě, která zabíjí v řádu desítek vteřin a prakticky okamžitě způsobuje nezvratné patologické změny v organismu. Dokonce nám tento člověk tvrdil, že jen naprostý idiot by použil Novičok v Británii, kde je často mlha, a vlhkost prý způsobuje rozpad Novičoku. Zajímavá teze mimochodem – Novičok byl zřejmě vyvinut jako chemická bojová látka, která se nesmí použít ve vlhku. Patrně speciální zbraň pro válku v neobydlených pouštních oblastech. „Novičok, nejnebezpečnější a nejsmrtelnější chemická zbraň světa, oblast možného bojového nasazení: Sahara, ale jedině mimo oázy, kde je přeci jen trochu vlhko.“  

    Takže tedy Novičok podle OPCW vůbec nepodléhá povětrnostním vlivům a díky tomu ho bylo možné nalézt po celém Salisbury i týdny po údajné otravě Skripala. A ZÁROVEŇ je Novičok velice nestabilní a vlivem povětrnostních podmínek se ihned rozpadá a nikoho neotráví. To je horší než zprávy rádia Jerevan. Podobné nesmysly netvrdila ani komunistická normalizační propaganda. Vasil Bilak a Milouš Jakeš by mezi dnešní západní politickou „elitou“ vypadali jako inteligentnější část spektra.

    Nebo vlastně Skripala zachránilo britské zdravotnictví, jak tvrdil britský profesor toxikologie. To nejvyspělejší zdravotnictví na světě. Zdravotnictví, které odmítne léčit Alfieho. Země, která nedovolí odjezd Alfieho ani poté, co malému chlapci jiný stát udělí občanství a nabídne jeho léčbu zdarma. Nejodpornější totalitní metody mutlikulti neobolševiků. „V nejlepším zájmu Alfieho je, abychom ho zabili“, to je výrok britského soudu. A po úporné snaze britských „lékařů“ zavraždit malého Alfieho pak britská zdravotní sestra tu vraždu zřejmě dokonala. Dokážete si mimochodem představit, co by se dělo v médiích, neziskovkách a v kuloárech i na pódiích politické nomenklatury západních „demokracií“, kdyby se něco podobného stalo v Rusku?  

    Novičok k otravě Skripala byl prý použit ve formě kapaliny nebo aerosolu, říká ředitel OPCW. OPCW ani neví, v jaké formě byl údajně použitý Novičok – zda ve formě aerosolu nebo kapaliny. OPCW a nikdo jiný zatím ani neví, kde vlastně byl Skripal údajně otráven údajně Novičokem – zda v restauraci, v parku, v autě, doma Novičokem z kliky domovních dveří, z pohanky doma, kterou snědli těsně před tím, než šli na oběd, z kufru doma nebo kde vlastně. A nejvíce Novičoku prý bylo na klice u dveří – nekjdříve na klice dveří auta, pak vlastně na klice dveří domu.  Asi ho tam všude z kufru nafoukal vyspělý britský vítr, nejvyspělejší vítr na světě. A mimořádně vyspělá britská mlha tento Novičok následně rozložila-nerozložila. 

    Před časem jsem si v jednom svém komentáři dělal legraci, že britská vláda časem přijde s „důkazem“, že Rusko již řadu let vyrábí dveře a to je „nezvratným důkazem“, že Skripala otrávili Rusové na přímý rozkaz Putina. Považoval jsem to vtip, za stupiditu, ke které ani britský režim v celé své ubohosti, trapnosti a amorálnosti nesáhne. A mýlil jsem se. Ani taková trapnost není dost debilní (nemyslím to jako urážku, ale jako lékařskou diagnózu inteligenčního kvocientu britských politiků– jen nevím, zda těch 50-69 bodů IQ má britská politická elita v průměru nebo celkem), tedy ani taková trapnost není příliš debilní pro britskou propagandu – dopis britského experta generálnímu tajemníkovi NATO prý obsahuje„přísně tajnou informaci“, že Rusko již řadu let zkoumalo možnost namazat jedem kliku u dveří. Být Rusko v EU, věřil bych tomu – dokonce by na podobnou pitomost byly určitě i dotační programy EU. Vzhledem k tomu, že Rusko není v EU, nevěřím tomu, že by marnilo čas a energii zkoumáním podobně samozřejmé věci – jed, který otráví při kontaktu s pokožkou při dotyku jakéhokoli předmětu, na kterém je daný jed rozetřen, bezpochyby může být rozetřen na jakémkoli předmětu – na tanku, na protichemickém oděvu, na klice od dveří, prostě naprosto na čemkoliv. Jen naprosto degenerovaná polo-dementní politická „elita“ západních zemí má za to, že klika u dveří se musí samostatně prozkoumat. S čím přijdou příště? Obviní Rusko, že již řadu let zkoumá, zda voda teče z kopce - a jak známo, Skripal byl u jezírka v parku? 

    Skripal a jeho dcera Julia přežili. Zatím. Údajná otrava údajně Novičokem je nezabila. Ale britská mocenská elita přišla ihned s tezí, že Skripalovi nesmí s nikým mluvit a musí být ukryti. Zvláštní, ne? Poslední moment, kdy Skripalovi měli možnost mluvit s kýmkoli jiným, než se svými britskými vězniteli, bylo telefonický rozhovor se sestřenicí (zdea zde; plný rozhovor zde). Pak nebylo britské vízum pro Skripalovu neteř, aby nemohla navštívit svoje příbuzné a mluvit s nimi. Žádný kontakt ruské občanky Julie Skripalové s velvyslancem Ruska britský režim nedovolil. Prý na přání samotné Julie – ale ona sama to nikde veřejně neřekla. Proč?  Žádná interview pro západní média. Ani žádné interview „nebohé oběti zlosyna Putina a jím namíchaného Novičoku hovoří o zločinném ruském režimu“. Proč? PROČ? Řekl by Skripal to, co by zbořilo celou lež? Hledá teď Británie dvojníky? A učí je narychlo rusky?

    Skoro bych  po zkušenostech se Skripalovými morčaty a kočkou řekl, že až se budou Rusko a kdokoli, kdo má v hlavě mozek, ptát, kde je Skripal, tak britská vláda oznámí, že Skripal byl ve zuboženém stavu a že ho museli nechat utratit. Myslím to jako vtip. Ale až to opět britská politická elita oznámí, tak se už nebudu ani příliš divit.

    Vždyť dokonce i Skripalova morčata musela britská policie utýrat k smrti žízní. A Skripalovu kočku po několika týdnech bez vody a jídla britská policie zlikvidovala jako nepohodlný důkaz prolhanosti britské vlády. Ale předtím propaganda vesele tvrdila, že Novičok ve Skripalově bytě OTRÁVIL i Skripalovu kočku a morčata. A tak, když se zamotali do vlastních lží, pak Britové společně s morčaty kočku urychleně spálili. Chybělo jen, aby s jejich popelem posypali chodník nebo namrzlou silnici po vzoru StB let padesátých.

    Britský režim zachází s pravdou, s morálkou i se základními normami slušné společnosti jako StB s  popelem popravených. Nevím, co je horší. 

    A naše politická nomenklatura považuje za nutné lhát se lháři, podvádět s podvodníky, páchat zločiny společně se zločinci. Známe to z případu Kosova, iráckých zbraní hromadného ničení, rozvrácení Libye, podpory islámských teroristů v Sýrii – naše „elita“ drží h..u a krok s těmi nejodpornějšími a nejamorálnějšími zločiny naší doby.

    Ale nerezignujte. Nikdy. V ničem. Na slušnost ana zdravý rozum nerezignujte nikdy. Vážně. Cesta zpět od kolektivní blbosti ke zdravému rozumu je až příliš složitá. Známe to z naší historie – z historie ne až tak vzdálené i té historie vzdálenější. 

    Západní Evropa bude mít před sebou velice těžké časy na cestě od kolektivní stupidity ke zdravému rozumu. Možná už je ta cesta pro ně ztracena a budou si nejprve muset projít kolapsem, rozvratem, krachem státu. „Failed states“ možná již brzy uvidíme v přímém přenosu ze západní Evropy. Možná že už některé západoevropské státy dokonce kolabují. Francie, Švédsko, Británie, Belgie již nyní rezignují na vymáhání platného práva na celých částech svých území (množící se no-go zóny, debaty „elit“ o předání části území svých zemí pod správu muslimských migrantů s právem šaría atd.). Zločiny muslimských migrantů v Británii jsou roky maskovány (Rotherham, Rochdale a další města s tisíci a tisíci bílých britských dívek znásilněných a sexuálně zneužitých muslimskými gangy). A v Německu, když jde policie zatknout nelegálního migranta, tak uprchne před násilným davem nelegálních migrantů – a je za to pochválena! Typické příklady kolabujících států – Somálsko, Jižní Súdán, Francie, Švédsko, Velká Británie, Německo...

    Ale my, Česká republika, my tu šanci na návrat celé země a celého národa ke zdravému rozumu ještě pořád máme velice dobrou.
    Jen nesmíte rezignovat.
    Nikdy.
    V ničem.

    0 0


    Přemysl Votava
    7.5.2018 VašeVěc
    Také nad říšským sněmem v Berlíně 30. dubna 1945 zavlála rudá vlajka. Tanky s tou rudou hvězdou, na své bojové cestě od Moskvy a Stalingradu, dojely až do Berlína. Jsme hrdi na to, že po jejich boku bojovali i českoslovenští vojáci z 1.československého armádního sboru. Válka skončila, v Evropě se tančilo…. Vítězní spojenci se v dubnu 1945 setkali na Labi. Ten snímek přátelství amerických a sovětských vojáků obletěl celý svět.


    V těchto květnových dnech si každoročně připomínáme výročí konce 2.světové války v Evropě. S touto válečnou hrůzou jsou spojeny desítky milionů obětí, miliony zmařených lidských osudů. Za touto válkou zůstala zničená města, vyvražděné a vypálené vesnice. Při německém tažení na východ, měly být slovanské národy porobeny, vyhlazeny. Nezapomínáme ani na Mnichov 1938, na zradu našich spojenců, Anglie a Francie.

    V těchto květnových dnech si připomínáme také hrdinství těch, kteří osvobozovali naši vlast od německé okupace! Tisíce jejich pomníků, je rozeseto po celé naší vlasti.

    Těm, neznalým dějin, či těm nenávistným, připomínáme, že v Československu našlo svou smrt 140.000 vojáků Rudé armády, 33.000 rumunských vojáků, ale i stovky vojáků dalších našich vítězných spojenců. Mezi nimi 116 vojáků americké armády. Všichni mají naši úctu.

    Nezapomínáme ani na hrdiny domácího odboje, na tisíce československých vojáků, kteří padli na své bojové cestě. Květnovým povstáním českého lidu před 73 lety, vyvrcholil náš protinacistický odboj. Vážíme si obětí všech hrdinů, co padli za svobodu Československa.

    Hlavní tíhu bojů za svobodu našich národů nesla Rudá armáda. Byla to ona, která již 6.října 1944 vstoupila společně s 1.československým armádním sborem na území Československa. Osvobodila celé Slovensko a v konečném průběhu války v roce 1945 většinou měst a obcí v českých zemí. V ranních hodinách 9.května Rudá armády vstoupila do bojující Prahy. Nadšení Pražané připravili hrdinům Rudé armády nezapomenutelné přijetí. Záplavy květin se staly symbolem poděkování osvoboditelům…..

    Nemusí se to mnohým líbit, ale taková je skutečnost, proto hrdiny nekádrujme, dějiny neměňme!

    Odmítáme snahy nových vykladačů dějin nechat zapomenout, ponížit, či zneužit památku těchto hrdinů. Kácí se jejich pomníky. Přebarvují se dějiny. Současná protiruská rétorika, vyvolává naše obavy, že je cestou do doby studené války.

    Přemysl Votava
    (Praha)

    0 0

    rodinná komedie "Novoučký"
    7. 5. 2018, Petr Ďoubalík

    Krátkometrážní film "Novoučký" - titulky


    Ruské slovo "novičok (новичок)" teď zásluhou Britů zná celý svět. Nevyvolává příjemné představy. Pojďme to změnit.


    Novičok = nový žák, nováček, zelenáč, začátečník
    Slovo "nověňkij (новенький)" má prakticky úplně stejný význam:
    Nověňkij - novoučký, nováček, zelenáč, bažant
    tedy
    Nověňkij = Novičok




    "Nověňkij" je název krátkého filmu (29 minut, rok 2017), který bych vám moc přál vidět. Věřím, že trochu naruší nepříjemné "novičokové" asociace a převládnou ty příjemné. Film už byl na youtube, ale byl rychle smazán (autorská práva?). Teď se objevil znovu, tak jsem bleskově udělal titulky a věším na NR. Je velmi pravděpodobné, že film brzy zase smažou, pro takový případ přidávám odkaz na "ulozto" a stručný popis příběhu, protože tam je film bez titulků.
    Může se stát, že někomu "Nověňkij" změní život. Třeba se jeho rodina rozroste a tím bude jeden život šťastnější. Nechte se překvapit.

    překlad z mluveného slova a titulky: Ďouba NR

    Rozšiřující učivo:
    V upoutávkách na film hrálo i auto Fabia, ve filmu konečném už není. Tam rodina přijíždí starým minibusem, který, soudě podle nálepek v interiéru, původně vlastnili nějací hippíci nebo muzikanti ("Našestvije" a "Kazantip"  jsou názvy hudebních festivalů). O Kazantipu jsme psali na NR zde a tady.

    Upoutávky na film:
    záložní odkaz:
    https://www.youtube.com/watch?v=pv_9lNqeWKw
     Upoutávka, o projektu, 0:55 - 3:00 alternativní úvod filmu s Fabií


    O projektu zde

    Film lze nalézt na uložto (bez titulků, proto přidávám stručný popis děje, viz níže):
    https://uloz.to/!91mgKHgIhQJe/novenkij-2017-mp4

    Pokusil jsem se popsat základní děj filmu, i když se dá určitě pochopit i bez znalosti ruštiny. 

    úvod: v autě se rodiče dohadují, co měli nakoupit a co nakoupili, kde zaparkují, vystupují z auta
    01:36 tatínek (T) nachází v autě cizí dítě, maminka (M) říká: "Doma to vyřešíme". Nověňkij (N) cestou domů sbírá poztrácené pomeranče.
    03:37 T: "Chlapče, odkud jsi?", pak hledá na internetu, zda N někdo nehledá
    04:13 "Kdo bude mýt nádobí?"
    04:50 "Není to normální, že máme doma cizí dítě..."
    05:30 "Pojďte se podívat, co ten N dělá!" (N myje nádobí). "Zítra je potřeba zajít s N na policii"
    07:23 T a N jdou na policii, dveře jsou ale zavřené. Šipka je dovede k otevřeným dveřím, je to však taková zvláštní léčka, ale to T netuší
    08:20 T vysvětluje "policistům" (na první pohled dost podivným!), že se chlapec ztratil, ti ale neskrývají podezření, že je to jeho dítě a chce se ho zbavit. "Mohli bychom vás zavřít na 6-8 let!", T se vyleká, souhlasí s tím, že je to jeho syn, říká: "Chápeš, co se dělá s neposlušnými dětmi?!", rychle si bere doklady a odvádí N pryč, domů.
    10:44 doma říká T: "Říkali, že je to naše dítě...", M: "A tys to neuměl vysvětlit!" T fotí N a pak po městě vylepuje letáčky, na kterých je podobizna N a text: Našlo se dítě. Jak se jmenuje - neodpovídá a vůbec - nemluví. Dobře myje nádobí. 6-7 let, světlé vlasy, 130 cm, telefon....
    12:35 N řekl první větu! Francouzsky?
    14:10 potřebujeme specialistu na jazyky
    14:15 expert se snaží rozpoznat jazyk, kterým mluví N, ale marně
    15:40 expert: "Ani telefon jazyk nerozpoznal! Děláte si legraci! Mně se hned vaše obličeje nelíbily!
    16:10 "Chápeš, nemůžeme N jen tak vyhodit"
    17:10 T načapá N u dalekohledu. T: "Kromě "žur..§ů=%..?" ještě něco jiného říkáš? Tak budeš Žur, ty hvězdáři. Kam ses díval? Ty ses díval (dalekohledem) na naši nejjasnější hvězdu - na lucernu"
    18:50 u stolu v kuchyni: "Dokud neuklidíte, nikdo nepůjde ven". N začíná vařit, společně s dětmi pečou perníčky. Rodina se zklidňuje a začíná i s N žít spokojeným, šťastným životem. "N si nějaký čas necháme, rodiče se určitě ozvou, ty letáky jsi vylepil, ne?", ale nakonec jdou a vylepené letáky strhávají.
    22:39 Rodina se dobře baví a v nejlepším zazvoní policisté, jdou si pro N. "Ruská federace vám děkuje za účast ve státním programu pro sociální integraci, cílem bylo zjistit vstupní úroveň připravenosti k adopci... sirotků do vícedětných rodin..."
    23:40 "...za odměnu dostáváte... děkovný dopis..."
    24:40 policista se ptá, zda si může vzít perníček, policistka mu říká: "Máš svědomí? To je početná rodina..."
    25:00 rodina se loučí s N, dárky
    25:30 smutná rodina cítí, že jim N chybí. T: "Jdu na policii, přece ho nějak můžeme osvojit", všichni volají, že jdou s tatínkem
    26:10 nacházejí N za dveřmi. "On se vrátil!"
    26:15 policisté nasedají do malého autíčka, "Je to dobré, přijali ho! Už jsem se bála, že nebude mít kluk rodinu, že za ním nepůjdou". Policista: "Statistika říká, že rodiny s 1 a více dětmi jsou schopné přijímat úspěšně děti, které zůstaly bez rodičů...", policistka: "...nedělej chytrého, spěchejme, za chvíli Nový rok a my ještě máme dvě děti zařídit...", policista: "Připoutej se!", policistka: "Vadí mi křídla", auto se rozjíždí a vzlétá nad sídliště. Policistka: "...pomoz jim s dokumenty, aby vše bylo zákonné, poliklinika, škola, vždyť víš, jak je to u lidí složité...", policista: "Žádné strachy, bude provedeno!"

    Zde text, který byl pod upoutávkami k filmu:
    Dobrých lidí se vejde!
    V bytě rodiny je těsno, není kam uklidit starý dalekohled, kam postavit sušák na prádlo, málem není ani místo, kde by spal tatínek... Chtělo by to jeden pokoj navíc, také větší auto. Sice těsno, ale veselo. Není divu - rodina má 5 dětí, včetně jednoho kojence. Tak počkejte... Jak to, že jich je po návratu z obchodu 6?!

    Téma adoptovaných dětí je velmi citlivé a delikátní. Nutno uznat, že autoři filmu se s tím vyrovnali taktně, s humorem a láskou. Neobyčejný "novoučký", jak mu říkají, vypadá zprvu jako opravdový mimozemšťan - mlčí, myje nádobí, pomáhá otci spravit dalekohled a skupinku dětí zapojuje do vaření. Nosí oranžové oblečení a mluví neznámým jazykem.

    Jak by se rozvíjel děj ve skutečném životě je možno si dobře představit. Co by dělali s takovým děckem, a ještě tak divným... Ale, naštěstí pro diváky, příběh je téměř pohádkový. Legrační policisté, místo toho, aby odvezli nalezence kam patří, nevěří otci rodiny - řka, děláte si z nás legraci, to je vaše dítě a dost! Chudáci rodiče se musí uskromnit ještě více a sami hledat "novoučkému" rodinu. A co když už je ta rodina nalezena?

    30 minut filmu uběhne velmi rychle. Být to celovečerní film, dobrodružství by v tomhle "Sám doma - opaku" bylo nepočítaně. I za krátký čas, vymezený krátkometrážnímu filmu, stihli autoři mnohé: získat u diváka sympatie k té bláznivé rodince i černému pasažérovi, k laskavému otci, přísné, ale milující mamince, k neposedným dětem a nakonec i oranžovému "malému princovi", který vypadá jak z jiné reality. A když příběh končí, titulky nás vracejí do reality - zdaleka ne všechny děti zažijí příběh s tak kouzelným koncem. Kéž by tento maličký film pomohl, třebas jen jedinému, "malému princi", který právě teď někde čeká na své rodiče.

    Alexej Děmidov hraje převážně kladné hrdiny, tady vystupuje v roli lehce ráčkujícího nesmělého policisty - anděla. Myslím, že mu i tato role sedla.
    novoroční (rodinná) komedie, zvláštní žánr, optimistické filmy, kde se dějí zázraky, plní sny a přání

    Existují i další filmové útvary s názvem Nověňkij, ten "náš" je z roku 2017

    https://www.csfd.cz/film/572563-novenkij/komentare/
    Novoučký - novoroční rodinná komedie


    0 0

    Zdeněk Jemelík
    Zdeněk Jemelík
    7.5.2018 
    Vyšlo 5.5.2018 na bloggu autora a na webu spolku Chamurappi z.s
    Dne 4. května 2018 vyhlásil Ústavní soud ústavní nález z 24. dubna 2018 k ústavní stížnosti obž. Shahrama Abdullaha Zadeha, která je od r.2014 v pořadí již sedmá, vztahující se k uvalení vazby na něj. Ústavní soud ji zčásti zamítl, zčásti odmítl. 



    Jeho rozhodnutí nevyvolalo senzaci, novinářské zprávy o jednání byly vesměs věcné. Novináři ale nevěnovali pozornost upozornění soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové, že soud se nezabýval důvody trestního stíhání stěžovatele ba ani věcnými důvody vazebního rozhodnutí, neboť stížnost se týkala pouze procesních záležitostí. To je informace velmi důležitá pro občany, kteří nemají zájem zabývat se právními zákruty rozhodnutí, nicméně zprávě přizpůsobují své postoje ke kauze a obžalovanému.

    Nevyhovění ústavní stížnosti není důvodem ke škodolibosti: vyhovění by nejspíš nemělo za následek okamžité propuštění na svobodu.

    Důležitá je také skutečnost, že ústavní nález je „rozhodnutím o minulé válce“, neboť ústavní stížnost se týká soudních rozhodnutí z 27. září a 19. října r.2017. Od té doby šel vývoj dál, napadená rozhodnutí již převrstvila nová a týrání pana obžalovaného a jeho rodiny nesmyslnou vazbou nerušeně pokračuje. Jen argumenty k jeho odůvodnění jsou stále ubožejší a upadly až k použití nestydaté lži senátu Markéty Jirsové o pobytu jeho manželky a dítěte v U.S.A., kam by prý mohl za nimi uprchnout.

    Při poslechu vyhlášení ústavního nálezu a četbě jeho písemného vyhotovení jsem si jako laik vybavil známý vtip o dvou právnících s třemi právními názory a výrok, jenž jsem kdysi slyšel z úst nejmenovaného soudce Nejvyššího soudu ČR „komu chceme, tomu pomůžeme…“. Při vší úctě k Ústavnímu soudu si myslím, že jeho rozhodnutí k některým bodům stížnosti není jediné možné.

    Bez výhrady lze přijmout výrok, že stížnostní soud nemohl současně s prodloužením vazby rozhodnout o vrácení kauce 150 milionů Kč: je logické, že o tom by mohl rozhodnout pouze senát, který počátkem r. 2016 kauci přijal. Oceňuji při tom, že soudkyně zpravodajka připustila, že držení kauce soudem a pokračující věznění pana obžalovaného je zásahem do majetkových práv složitelů kauce, proti němuž by se mohli sice bránit, avšak přiměřeným postupem. Dovedu si ovšem živě představit, že po vrácení kauce a po propuštění pana obžalovaného z vazby Městským soudem v Brně by někoho zcela jistě napadlo, že ve „velké daňové kauze“ Krajského soudu v Brně mu hrozí vysoký trest, pojistka kaucí odpadla a proto: šup s ním znova za mříže.

    Formálně správné je na první pohled odmítnutí argumentace stěžovatele o překročení povolené tříleté hranice trvání vazby, ke kterému došel sečtením pobytu ve vazbě Krajského soudu v Brně a té současné. Ústavní soud namítá, že nelze sčítat doby pobytu ve vazbě ve dvou rozdílných řízeních. V daném případě jde ale o procesy navzájem těsně propojené. Vždyť pana obžalovaného vzali po několika měsících svobody znova do vazby, protože si obstarával důkazy, jimiž se údajně chtěl hájit (ale nakonec nehájil) ve „velké daňové kauze“. Pokud by Ústavní soud „splynutí“ obou kauz uznal a na argument stěžovatele přistoupil, bylo by to jistě neobvyklé, ale nepochybně humánní. Pro pana obžalovaného a jeho rodinu je strašlivá souhrnná délka vazby tíživá a okolnost, že ji čerpá ve dvou dávkách, jejich utrpení nezmírňuje. Ovšem trestní řád pojem humánního rozhodování nezná a v zkostnatělém myšlení strážců spravedlnosti se nevyskytuje.

    Zato mě přímo pobuřuje tvrzení, že doba sepsání a doručení písemného vyhotovení rozhodnutí se nezapočítává do doby trvání celého cyklu vazebního rozhodnutí. Soud takto odmítl námitku trvání vazebního řízení na obou stupních po dobu 85 dní, což zhruba dvojnásobně převyšuje hranici 6 týdnů, stanovenou Evropským soudem pro lidská práva. Podle Ústavního soudu ale ve skutečnosti řízení trvalo přibližně jen měsíc a půl, neboť čekání na sepsání a doručení písemného vyhotovení rozhodnutí do ní nepatří, takže lhůta dle ESLP byla zachována. Stěžovatel prý měl možnost informovat se o rozhodnutí stížnostního senátu telefonicky nebo návštěvou soudu. Jenže pro vyhodnocení odůvodnění rozhodnutí a stanovení dalšího postupu obhajoby je nezbytné mít v ruce písemné vyhotovení. Kusá telefonická informace je nedostatečná. Doba sepsání a doručování písemného rozhodnutí je pro vazebně stíhaného mrtvým časem. Ostatně i lhůty pro podání případného mimořádného opravného prostředku se nepočítají od data samotného rozhodnutí, ale až od jeho doručení.

    Ústavní soud přitakal krácení ústavně chráněného práva stěžovatele na dvoustupňové řízení, když schválil rozhodnutí stížnostního senátu nerozhodnout o stížnosti proti zamítnutí žádosti o propuštění z vazby, protože podáním obžaloby ztratil oprávnění do vazebního řízení zasahovat. Ústavní právo stěžovatele tak prý nedoznalo újmy. Známe ale jiná rozhodnutí, podle nichž za zmíněné situace má rozhodnutí o stížnosti přejít na senát, příslušný pro hodnocení opravných prostředků, uplatněných v průběhu hlavního líčení. Dva právníci mají tři názory, komu chceme, pomůžeme…

    Stěžovatel také namítal, že v rozhodnutí vazebního soudu scházel výrok o jeho ponechání ve vazbě a měl být proto propuštěn na svobodu. Ústavní soud k tomu uvedl, že výslovný výrok o ponechání obviněného ve vazbě je i nadále pravidlem, ale slovní ekvilibristikou nakonec dospěl k popření svého vyjádření tvrzením, že nedodržení požadavku na výslovný výrok o ponechání obviněného ve vazbě nemusí samo o sobě nezbytně vést k porušení ústavně zaručených práv obviněného. Ze srovnání plyne, že vždy platí především to, co škodí obviněnému.

    Ústavní soud dále odmítl stěžovatelovu námitku, že obecné soudy nedostály požadavku na řádné odůvodnění rozhodnutí, nevypořádaly se přiměřeně s jeho výhradami a nezvážily přiměřenost délky trvání vazby s přihlédnutím k slábnutí důkazů. Ústavní soud si umyl ruce upozorněním, že není součástí soustavy trestního soudnictví, nicméně nakonec uznal, že obecné soudy v tomto případě měly právo opakovat ve svých rozhodnutích dřívější argumentaci, pokud důkazní situace nedoznala výrazných změn. V tom je ale jádro pudla: již v době vydání napadených rozhodnutí důkazní situace, na které stojí obžaloba, začala dostávat trhliny. Ovšem soud, který je nechce vidět, je nevidí a Ústavní soud s radostí jeho zaslepenost posvětí, neboť věcnými námitkami stěžovatele proti rozhodnutí obecných soudů se s pocitem ulehčení raději nezabývá, neb nemusí, protože není součástí trestního soudnictví a da capo al fine jako v té písničce o psovi, který jitrničku sežral v kuchyni maličkou.

    Tento ústavní nález nemůže současnou situaci pana obžalovaného ovlivnit, neboť obecné soudy později opět rozhodly o jeho ponechání ve vazbě. Dnes je pro něj důležité, že došlo k podstatnému vývoji důkazní situace, což by mělo ovlivnit rozhodnutí soudu při blížícím se novém přezkoumání vazebních důvodů. Není ovšem vyloučeno, že bez ohledu na to důsledný stěžovatel napadne ústavní nález stížností k Evropskému soudu pro lidská práva, který již jednu jeho stížnost přijal k projednání.

    jemelikzdenek@gmail.com

    0 0


    - rp -
     
    Nedávno napadly izraelské stíhačky syrské vládní síly, bez toho, že by se setkaly s odporem protivzdušné obrany.
    Byli zabiti syrští a íránští vojáci, zničeny zbraně a vojenská infrastruktura.


    „Celý případ jsem zkoumal a objeil jsem izraelský způsob, jak se jim podařilo nerušeně útočit svými letadly,“ píše von Freeman na blogu Schall und Rauch.

    Jedním ze způsobů, jakým se Spojeným státům a Rusku podařilo zabránit střetu stíhaček mezi sebou, což by mohlo rozpoutat světovou válku bojovníky, byla dohoda o identifikačních signálech ruských a amerických stíhaček v syrském vzdušném prostoru.

    Transpondér je zařízení, které vysílá čtyřmístný kód, viditelný na obrazovkách radaru. Pracuje jako poznávací značka a letadla jsou identifikována při sledování vzdušného prostoru. Takže piloti amerických strojů mohou nastavit kód 1234 a Rusové 4321 nebo cokoli jiného.

    Protivzdušné obraně jsou potom letadla identifikována v počítači jako „přítelé.“ Všechna další letadla, která nevysílají tento kód, jsou považována za "nepřátele" a protivzdušná obrana proti nim zaútočí, to platí i pro izraelské stroje, které jsou identifikovány jako „nepřátelé“.

    Sýrie již sestřelila několik letadel izraelských sil. Vzhledem k tomu, že syrská vzdušná obrana, i když není nejmodernější, je účinná a může střílet raketami po útočících letadlech.

    Ale situace se zcela změnila, protože minulý týden izraelské F-15 úspěšně bombardovaly syrské cíle, aniž by byli konfrontováni a sestřelováni syrskou protivzdušnou obranou. Jak se mohly najednou stát neviditelnými pro syrské radary?

    Izraelci použili trik, který občas používají, maskují se jako cizí vojenské síly. Například při útoku na USS Liberty izraelská letadla vypadala jako egyptská, typická falešná vlajka.

    „Jaké je motto izraelské zpravodajské služby Mossad? "Podvodem učiníš válku." Ale to se týká všech vojenských akcí židovského státu, včetně oklamání světa, že jsou bezbranné oběti, ale tohle je zločinec a pachatel, který má i obrovský tajný jaderný arzenál,“ připomíná von Freeman.

    Izraelské stíhačky se dostaly hluboko nad syrské území, ale syrská a ani ruská protivzdušná obrana nereagovala, letadla přece vysílal americké identifikační značky.

    To ale přináší velký problém v budoucnu, ruské a syrské protivzdušné síly nebudou tolerovat americké stíhačky nad Sýrií a může dojít k sestřelení amerického letadla.

    „A pokud se tak stane, pak šance na přímou konfrontaci mezi Ruskem a Spojenými státy jsou velmi velké a světová válka může začít. Můžeme za to poděkovat Izraelcům"!!! končí blog von Freeman.

    Související:
    DWN: Izraelské „důkazy" neudělaly na Moskvu ani Washington dojem!

    0 0

    Ministr vnitra v demisi L.Metnar
    7.5.2018 ParlamentníListy
    Ministr vnitra v demisi Lubomír Metnar (ANO) podepsal jménem ČR v Marakéši politickou deklaraci a akční plán euro-afrického dialogu o migraci a rozvoji pro léta 2018–2020. Tento dokument v mnoha bodech vyjadřuje podporu legální migraci Afričanů do Evropské unie. Maďarský ministr zahraničí Peter Szijjártó (FIDES) dokument označil za „extrémně promigrační a odporující zájmům Maďarska i Evropy“. A proto jej odmítl podepsat.


    Další informace zde.

    0 0
  • 05/07/18--04:55: Václav Klaus a Karel Marx
  • Radim Valenčík
    7.5.2018 blogg autora
    Václav Klaus mě svým pečlivě připraveným vystoupením v Trevíru hodně zklamal. A mrzí mě to, protože mu v dnešní době téměř ve všem (tedy, když zrovna neamnestuje) fandím. Považuji ho za člověka, který si uchoval úctu ke vědě a který na sobě stále tvrdě pracuje, aby se dobral pochopení podstaty současného dění. Řada věcí, které v Trevíru řekl, jsou pravdivé a výstižné.


    Bohužel v tom nejdůležitějším se nejen mýlí, ale způsobem své kritiky se dostal na úroveň prznitelů Marxe. Vztah mezi dílem a jeho možným zneužitím je složitý a diskuse k tomuto vztahu budou existovat vždy, protože definitivní řešení asi neexistuje. V určitém smyslu má Klaus pravdu, když říká, resp. parafrázuje: "Jeden významný myslitel kdysi řekl, že se síla jakéhokoli učení nejlépe projeví v jeho trivializaci." Jenže zrovna tak by bylo možné vyslovit další moudra, jako třeba:

    Čím je myšlenkový odkaz kohokoli významnější, tím je větší snaha různých parazitů si přisvojit jeho výklad, odkaz zprznit a následně zneužít.

    - Trivializace každého významného díla, které obsahuje přesahy oproti stávajícímu poznání, znamená jeho podřízení pohledu, který tyto přesahy nepochopil a zůstává na úrovní zastaralého poznání.


    A tak dále a tak dále...

    Problém Klause je v tom, že metoda jeho hodnocení Marxe je v podstatě shodná s metodou, kterou, jeho slovy "kulturní marxismus (nedaleko od Trevíru vzniklá frankfurtská škola Adorna, Horkheimera a Habermase)" prznil Marxe:

    - Ignoruje se metodologie, se kterou Marx pracoval (a už vůbec se nevyužívá její přínos).

    - Marxovo dílo se rozseká na kousky

    - Z těchto kousků se vyberou úryvky, které se zveličí (pro potřeby zneužití, viz např. Adorno, nebo naopak kritiky, viz např. Klaus).

    - Příslušné úryvky se účelově zařadí do předem připraveného výkladu určité dějinné souvislosti (čím má být podpořen význam této souvislosti, v jednom případě jako pozitivní příklad hodný následování, ve druhém případě jako negativní zavrženíhodný případ).


    Mimo jiné stejným způsobem, s využitím stejného postupu a stejné metody, postupovala i většina těch, u kterých Klaus dle vlastních slov "Marxe před téměř šedesáti lety povinně studoval". Působil jsem 12 let v tomto prostředí, ve kterém nám např. bylo vyhrožováno vyhozením z práce, když budeme číst Marxovy "Rukopisy ´Grundrisse´" (pochopitelně jsme je četli tím pozorněji).

    Ale takto by vědec neměl postupovat. Nalézání pravdy předpokládá vytváření určitého provázaného systému poznatků, každé dílčí tvrzení má smysl jen v určitém kontextu, součástí vědeckého poznání je i umění komunikovat se znalostí kontextů.

    uuuuuK některým prvkům metodologického odkazu Marxe:uuuuu

    1. Marx je především jedním z nejlepších mistrů práce s pojmy, tj. ve využití vzájemného vymezení pojmů, aby v realitě identifikoval, resp. rozpoznal podstatu toho, o co jde, a začlenil příslušný podstatný fenomén do systému poznání. Jedná se o jeden z nejdůležitějších kroků v rozvoji poznání, který v dnešní postmoderní době dost vymizel. A proto se stále jen opakují sterilní konstrukce setrvačného vidění reality bez schopnosti těch, co takto provozují imitování vědy, vidět podstatné přesahy. (Tato kritika se samotného Klause netýká, ten umí pracovat s pojmy a umí pojmenovat to, co druzí nevidí.)

    2. Společenský vývoj můžeme nahlížet různě, metodologicky významné však je vidět a chápat společenský vývoj jako přírodně historický proces, jako proces, ve kterém člověk (společnost) přetváří přírodu, a od tohoto procesu přetváření přírody se odvíjí sebeutváření člověka (společnosti). To neoklasická ekonomie neumí a je to jedno z jejích nejvýznamnějších omezení. (Jakkoli počínaje E. v. Böhm-Bawerkem vnesla do vývoje ekonomického myšlení nové prvky a odhalila řadu jednostranností v Marxově díle, resp. závěrů, které neplatily tak obecně, jak Marx předpokládal – v upozornění na tuto skutečnost má Klaus pravdu, část odkazu Marxe v oblasti ekonomické teorie zastarala, ale to je u vyvíjející se teorie přirozené.) Marxův monismus na základě přírodně historického pojetí vývoje společnosti je dnes rovněž velmi významný jako protiváha relativizující postmoderny.

    3. Rovněž tak Marxovy poznatky v oblasti zájmové podmíněnosti jak rozvoje poznání, tak i při jeho aplikaci nejsou úplně nevýznamné. Povinností dobré teorie (včetně ekonomické) je zkoumat zájmovou podmíněnost rozvoje a uplatnění teorie v praxi, včetně identifikování příslušných mezičlánků. (Některé prvky jsou v Marxově díle překonané, to, že zájmová podmíněnost existuje, že ekonomická věda by měla přispět k jejímu identifikování, že problém vztahu teorie a praxe je rovněž předmětem teorie však platí; Klaus se spousty problémů ve svém úsilí prosadit liberální myšlení mohl vyvarovat, pokud by si něco z této části Marxova metodologického odkazu zcela pragmaticky osvojil v kontextu s prosazením orientace na svobodného a zodpovědného jednotlivce.)

    Pro úplnost uveřejňuji celé Klausovo vystoupení v Trevíru (kurzivkou), do kterého vkládám své, jen stručné, poznámky:


    Václav Klaus: Dvě stě let od narození Karla Marxe a jeho nová obří socha v Trevíru

    Děkuji za pozvání na dnešní setkání, které, alespoň doufám, je akcí protestní. Že tedy není ani oslavou, ale ani pouhým pasivním připomenutím Karla Marxe. Přišli jsme sem proto, abychom varovali před bagatelizováním vlivu, který Marx po celých uplynulých dvě stě let ve světě měl, a stále ještě má.

    Nehodlám zde teď rozebírat jeho dílo a polemizovat s jeho hlavními, už tisíckrát rozebíranými a kritizovanými tezemi, na to jsou akce jiné. Nejsem ale ani pro lacinou trivializaci Marxe. Nezjednodušujme si to. Marx byl – ať se nám to líbí nebo nelíbí – významným reprezentantem společenských věd a jedním z největších a nejúspěšnějších ideologů v dějinách, i když v mém oboru, tj. v ekonomii, měl a má druhořadý význam. Půl století si pamatuji výrok jednoho z největších ekonomů druhé poloviny dvacátého století Paula Samuelsona, že Marx sice byl významný "social scientist", ale v ekonomii byl "postricardiáncem menšího významu". Vyslovil to v roce 1968, v okamžiku stopadesátého výročí Marxova narození, kdy Marxova hvězda pořád ještě stála hodně vysoko (ač jsme mnozí její falešný svit už tehdy dobře viděli).

    K tomu:
    Očima P. Samuelsona, pokud bychom jeho pojetí ekonomie brali jako univerzální, by se to takto jevit mohlo. Z hlediska vývoje ekonomie jako vědy, z hlediska dalších otázek, které pod ekonomickou teorii spadají, je to hodně zjednodušující.

    Dnešní den je třeba využít jako výzvu k přemýšlení o tom, k čemu mohou zdánlivě nevinné, na první pohled scientistně a akademicky vyslovované myšlenky ambiciózního, nesmírně pracovitého a cílevědomého intelektuála ve světě, který čeká na své radikální věrozvěsty, vést. To říkám jako někdo, kdo prožil více než čtyři desetiletí svého života v politickém, ekonomickém a sociálním systému, který Marx svým dílem předurčil, propagoval a svou předstíranou vědeckostí v očích mnoha lidí legitimizoval. A jako někdo, kdo Marxe před téměř šedesáti lety povinně studoval.

    K tomu: Marx rozhodně neadresuje své dílo jen "radikálním věrozvěstům", resp. ani ne především jim. Marx si velmi dobře uvědomuje, že rozhodující je akceptování poznatků vědeckou obcí, a proto se obrací především k ní. A zůstává důsledně na půdě vědy, kdy svá tvrzení formuluje jako zdůvodněnou alternativu vůči korektně reprodukovanému stávajícímu poznání. Pokud ho někdo kritizuje, měl by být v argumentaci alespoň tak korektní, jako on.

    Často se dostáváme do konfliktu s názorem Marxových věrných stoupenců, kteří jsou i dnes přesvědčeni, že Marx světu odevzdal skvělé myšlenky, ale že ty nebyly správně pochopeny, interpretovány a realizovány. Že bylo jeho učení zneužito, zjednodušeno, ztrivializováno. S tím zásadně nesouhlasím. Jeden významný myslitel kdysi řekl, že se síla jakéhokoli učení nejlépe projeví v jeho trivializaci. Přesně to se – oprávněně – stalo Marxovi. Marx se stal ikonou socialismu a komunismu.

    K tomu: O tom jsem již hovořil.

    Jeho útok na kapitalismus a tržní ekonomiku předznamenal celé dvacáté století se všemi jeho ničivými ideologiemi a praktikami. A hrozí s překvapivě narůstající silou i ve století dvacátém prvním. Marx kapitalismus a tržní ekonomiku odstranit chtěl a navíc dobře věděl (a říkal to výslovně), že uskutečnění komunistického ideálu vyžaduje diktaturu proletariátu. Diktatura, byť ne proletariátu, byla po roce 1917 v Rusku a později v dalších zemích světa – s desítkami, ne-li stovkami miliónů obětí – zavedena. Marx k tomu přispěl výrazně.

    Je známá jeho aktivistická a intelektuály burcující teze, že myslitelé nesmějí svět pouze vykládat, ale že ho musí i měnit. To se mu skutečně podařilo. Komunistické diktatury dvacátého století od Marxe oddělit nelze, jakkoli by si to jeho dnešní stoupenci tolik přáli.

    K tomu: Pokud někdo zná Marxovo dílo, pak si nemůže nepovšimnout toho, že Marx velmi podrobně hovoří o pozitivní roli trhu i kapitálu, teprve pak následně o historické omezenosti těchto fenoménů. Dobu této omezenosti však posouvá hodně daleko. Například zdůrazňuje význam trhu za socialismu (Kritika Gotthajského programu). Pravda je, že jeho učení o úloze dělnické třídy (diktatuře proletariátu) je dnes nutné podrobit výraznému kritickému přehodnocení. Ale toto přehodnocení včetně oprávněné kritiky a včetně praktických důsledků původní koncepce nelze dělat zkratkovitě.

    Postavení obřího Marxova pomníku, navíc financovaného stále ještě převážně komunistickou, Marxem inspirovanou Čínou, považují mnozí lidé nejen v jeho rodném Německu, ale i u nás za výsměch. Za výsměch dějinám, za výsměch obětem režimů, které vznikly na bázi Marxova učení, za výsměch dnešku. Tento pomník je totiž produktem dneška, dneška, který svobodnou společnost a tržní ekonomiku opět odsouvá do pozadí. Je to i dnes prováděno v duchu Marxova učení, tentokráte převedeného do formy kulturního marxismu (nedaleko od Trevíru vzniklé frankfurtské školy Adorna, Horkheimera a Habermase).

    K tomu: Čína není komunistická, takové zjednodušení bych opravdu nečekal. A míchat sem Frankfurtskou školu?

    Znovu se nám vrací – byť v nových podobách a pod novými prapory, tentokráte méně rudými, o to více zelenými a duhovými – revoluční utopismus, který kapitalismus dnešní doby považuje za stejné selhání, za jaké ho před sto padesáti lety, kdy dokončoval svůj Das Kapital, považoval Marx. *Tento revoluční marxismus je i v současnosti naším zásadním nepřítelem.

    K tomu: Plně souhlasím. Jen tak trochu nechápu, kdo reprezentuje Klausův "kapitalismus dnešní doby". Klaus ano a v tom mu fandím, pokud budu moci mu i pomůžu. AfD? To si nejsem tak jist, určitě ne celá. Juncker asi ne, toho Klaus zavrhl. Co Merkel nebo Macron? Nebo Trump za Velkou louží?

    Co zrodilo Marxe a tisíce či spíše miliony jeho následovníků? Byla to především nepokora před člověkem a lidskými dějinami. Tváří v tvář nespravedlnostem a nedokonalostem, kterých je v každé lidské společnosti dostatek, Marx a marxisté prosadili názor, že je nutné starý svět zbourat a začít jakoby od nuly, jinak, nově, bez respektu k dosud vytvořenému, bez respektu k obřímu společenskému dědictví, které je produktem minulých generací, bez pokusu navázat na minulost a spokojit se s dílčími, my ekonomové bychom řekli marginálními změnami. Marxismus vznikl jako plod nepochopení a/nebo nerespektování společenských zákonitostí a samotné lidské podstaty. Vznikl na bázi předpokladu, že jsou lidé v zásadě stejní, že jsou pouhou součástí celku, který může a musí být řízen shora, nikoli být evolučně utvářen na základě svobody a svobodného jednání každého jednotlivce.

    K tomu: Ale to ne. Tady Klaus jen dokumentuje to, jak špatně ho před 60 léty marxisté Marxe učili. K tomu snad jen toto, kdo ví, bude vědět, o co jde: SVOBODNÝ ROZVOJ KAŽDÉHO JE PODMĺNKOU SVOBODNÉHO ROZVOJE VŠECH. (Marx je bytostně spjat s pojetím člověka jako svébytné individuality, jako toho, jehož základní náplní života je svobodný rozvoj.)

    Marxismus je třeba znát i dnes. Nepřetržitě vznikají nové, pro svobodu člověka nesmírně nebezpečné ideologie, které sice na první pohled nemají s původním marxismem nic společného, ale ve skutečnosti jsou budovány na stejném základě. Proto nesmí být dnešní výročí oslavou Marxe a marxismu, ale varováním před ním. Musí být výzvou k zamyšlení a k otevření očí. A k "prokouknutí" těch ideologií, které – ač si to leckdy nepřiznávají – z marxismu přímo či nepřímo, vědomě či nevědomě, vycházejí.

    K tomu:
    V tom se s Klausem shodnu. Jen bych ho doplnil, že by to chtělo taky trochu znát skutečného Marxe, tedy to, co napsal přímo on, a nikoli jen toho ukradeného, toho ze seconhandu, toho ze sekundárních zdrojů upravených marxisty.

    Je mimo veškeré chápání, že se dnešního odhalování Marxova pomníku účastní nejvyšší představitel Evropské unie. Pro řadu lidí je to překvapení a zklamání. Pro mne nikoliv. Pro mne je to přiznání vlivu, který Marx na náš dnešek a na progresivistický, téměř marxiánský projekt evropské integrace v jeho dnešní podobě Evropské unie má.

    K tomu: Tak nějak to taky cítím. Raději než stavět pomníky poctivě si něco od Marxe přečíst. Stavění pomníků vždy vede k té již diskutované trivializaci odkazu bez znalosti původního textu.



    Václav Klaus, podklad pro vystoupení na akci "AfD gegen Marx-Kult", Best Western Hotel, Trevír, 4. května 2018.
    Publikováno v deníku Právo dne 5. května 2018.
    Celé spolu s dalšími materiály viz: http://institutvk.cz/clanky/1127.html



older | 1 | .... | 569 | 570 | (Page 571) | 572 | 573 | .... | 668 | newer