Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

Exkluzivně: Český překlad plného znění Marakéšské deklarace! Dokument, ze kterého budete zvracet!

0
0
- VK -
18.5.2018 AE News 


Je to horší, než jsme si mysleli a pouze maďarský ministr zahraničí se pod tento skandální dokument nepodepsal! Manifest oslavující migraci je plánem na přesuny národů! V dokumentu se píše, jak usnadnit řádnou, bezpečnou, odpovědnou a hlavně pravidelnou migraci a mobilitu lidí mezi Afrikou a Evropou!



Redakce AE News přináší zřejmě jako první server v České republice plné znění a český překlad skandální a výbušné Marakéšské deklarace, kterou počátkem května v Maroku podepsali představitelé evropských a afrických zemí v rámci tzv. Rabatského procesu. O události jsme již psalizde. Dokument byl dlouho utajován, ale konečně se objevil na serveru Evropské komise [1] a redakce Aeronetu vám proto níže přináší jeho plné znění a navíc v českém překladu, strávil jsem nad překladem podstatnou část dnešní noci. Tato deklarace je bodem zlomu v procesu migrace do Evropy. Dokument je deklarací, kterou se evropské země, za zády svých občanů, zavazují v rámci tzv. Rabatského procesu k podpoře pravidelné, zdůrazňuji a opakuji “pravidelné” migrace mezi Afrikou a Evropou. Je přitom jasné, že z Evropy do Afriky nikdo migrovat nebude, proces bude jen jednosměrný.

Marakéšská deklarace je součástí zničující Agendy 2030 z pera globalistů v OSN.


Než začnete číst, chtěl bych požádat všechny čtenáře, aby sdíleli tento dokument na všech sociálních sítích, v emailech, ale i mezi svými přáteli, abyste dokument zaslali politikům z SPD, KSČM a z dalších stran, které mají pro-národní postavení a ukotvení. Dokument se totiž opírá o dvě globalistické agendy neomarxistického světového řádu, o tzv. Global Compact a o tzv. Agendu 2030. Oba dva dokumenty jsou v deklaraci zmíněny a je na ně odkazováno. To, co v dokumentu je právnickou hantýrkou přežvýkáno tak, aby tomu pomalu nikdo nerozuměl, je rámcovou smlouvou Evropy s Afrikou, na základě které proběhne exodus biblických rozměrů, exodus z Afriky do Evropy. Není divu, že nikdo z politiků se k dokumentu před vlastními voliči doma nehlásí a všichni se tváří, že dokument je neškodný. My přinášíme důkaz zločinu na evropských národech. Sdílejte, šiřte a nezapomeňte, že Aeronet je místo, kde už dnes přinášíme zítřek. Bohužel, ten zítřek vypadá jako biblická gehenna.

Úryvky z deklarace

  • Zvýšená pozornost věnovaná boji proti xenofobii, rasismu a diskriminaci: partneři vynaloží úsilí na potírání těchto jevů a podporu vyváženého mediálního narativu (pozn. propagandy) o migraci a diasporách založeného na faktech a zdůraznění jejich pozitivního přispění k rozvoji společností v zemích původu, tranzitu a v zemích určení
  • Cílem agendy pro udržitelný rozvoj do roku 2030 je podle bodu 10.7 Usnadnit řádnou, bezpečnou,pravidelnou a odpovědnou migraci a mobilitu lidí, včetně prováděníplánované a dobře řízené migrační politiky “
  • Ve svých intervencích (pozn. na podporu migrace) se budou partneři snažit zapojit všechny subjekty pod koordinací vnitrostátních orgánů (regionální organizace, místní úřady, tradiční a obvyklé orgány, zástupci občanských společností a migrujících a uprchlických komunit, sociálních partnerů (neziskovek), soukromého sektoru a médií a akademické obce (tzn. vysoké školy)…
  • Od svého založení Rabatský proces důsledně prosazoval pozitivní potenciál pravidelné migrace a klíčovou roli diaspory pro země původu, tranzitu a určení. Posílení synergií mezi migrací a rozvojem představuje prioritní oblast a je specifickým rysem procesu Rabatu. Partneři dialogu souhlasí s touto cestou a zaměří se ve většině svých opatření na maximalizaci přínosů pravidelné migrace…
  • Vezmeme-li na vědomí výše uvedený cíl 10.7 Agendy pro udržitelný rozvoj do roku 2030 (tzv. Agenda 2030), partneři Rabatského procesu uznávají, že je třeba podporovat a posilovat cestu k pravidelné migraci…
  • Akce 9: V duchu partnerství se věnovat zejména otevřenému dialogu o usnadnění udělování víz…
  • Partneři z Rabatského procesu opakují své dodržování závazků vyplývajících z mezinárodního práva v EU oblasti návratu a zpětného přebírání a připomínají význam udržitelného opětovného začlenění. Opakují jejich podporu principu nenavracení a souhlasí s tím, že upřednostňují jen dobrovolný návrat (migrantů)…
 
Hlavní cíle Agendy 2030.
Z těchto krátkých úryvků si můžete udělat představu, co to vlastně je ta Marakéšská deklarace. Přestože je pravda, že v dokumentu se nachází na závěr kapitola, která hovoří o procesech návratu migrantů a jejich reintegrace, tak při pohledu na celý dokument je zcela zjevné, že tato kapitola tam je jenom kvůli tomu, aby deklarace byla stravitelná a omluvitelná pro evropské politiky před svými voliči. Přečtěte si dokument, raději dvakrát, v klidu. Potom ho přečtěte svým dětem, známým, vytvořte kopie a rozlepte je ve svém městě, distribuujte text deklarace do schránek, sdílejte dokument a šiřte ho. V této fázi už je skoro hotovo, ale může být ještě hůř. Marakéšská deklarace je Pandořina schránka moderního věku. Níže tedy přinášíme plné znění deklarace. Sáček na zvracení mějte v pohotovosti.

Politické prohlášení v Marrákeši

Překlad pro AE News: -VK-
My, ministři zahraničních věcí, vnitra, integrace, zodpovědní za migraci a vysocí zástupci těchto zemí: RAKOUSKO, BELGIE, BENIN, BULHARSKO, BURKINA FASO, CABO VERDE, KAMERUN, CENTRÁLNÍ AFRICKÁ REPUBLIKA, CHAD, KONGO, POBŘEŽÍ SLONOVINY, CHORVATSKO, KYPR, ČESKÁ REPUBLIKA, DEMOKRATICKÁ REPUBLIKA KONGO, DÁNSKO, ROVNÍKOVÁ GUINEA, ESTONSKO, FINSKO, FRANCIE, GABUN, GAMBIE, NĚMECKO, GHANA, ŘECKO, GUINEA, GUINEA-BISSAU, IRSKO, ITÁLIE, LOTYŠSKO, LIBERIE, LITVA, LUCEMBURSKO, MALI, MALTA, MAURETÁNIE, MAROKO, NIZOZEMSKO, NIGER, NIGERIE, NORSKO, POLSKO, PORTUGALSKO, RUMUNSKO, SÃO TOMÉ A PRÍNCIPE, SENEGAL, SIERRA LEONE, SLOVENSKO, SLOVINSKO, ŠPANĚLSKO, ŠVÉDSKO, ŠVÝCARSKO, TOGO, TUNISKO a SPOJENÉ KRÁLOVSTVÍ; Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a Evropský komisař pro migraci, vnitřní věci a bezpečnost občanství; a vysocí představitelé Hospodářského společenství států západní Afriky; Evropská komise; a Alžírsko a Libye jako pozorovatelské země;
NA ZASEDÁNÍ 2. května 2018 v Marrákeši na pozvání Marockého království;
UZNÁVAJÍCE rostoucí význam migračních otázek na globální úrovni obecně a v roce 2006, především evropsko-africké a vnitroafrické vztahy, jakož i potřebu identifikovat přizpůsobené a koordinované odpovědi na řízení migračních toků ve všech jejich aspektech;
PŘIPOMÍNAJÍCE závazky přijaté partnery v procesu Rabatu v rámci roku 2006, společné prohlášení Afriky a EU o migraci a rozvoji, prohlášení Afrika-EU z roku 2014 o migraci a mobilitě, Agenda pro udržitelný rozvoj do roku 2030 (tzv. Agenda 2030) přijatá OSN v roce 2015, kdy se státy zavázaly “nenechat nikoho bez pomoci“, Newyorská deklarace pro uprchlíky a migranty (tzv. Global Compact) přijatá 19. září 2016 Organizací spojených národů. Prohlášení o dialogu na vysoké úrovni o mezinárodní migraci v roce 2013 a Politické prohlášení z 5. summitu Africké unie – Evropské unie z roku 2017;
POTVRZUJÍCE závazky, které přijali partneři z procesu Rabatu na summitu o migraci ve Vallettě v listopadu 2015 a zasedání vrcholných úředníků Valletty v únoru 2017, stejně jako jejich dodržování zásad solidarity, partnerství a společné odpovědnosti ve společném řízení migračních otázek při plném respektování lidských práv;
PŘEZKOUMÁVAJÍCE závazek partnerů z procesu Rabatu k účinnému provádění společného akčního plánu Valletta (JVAP);
BEROUCE V ÚVAHU mandát udělený procesům Rabatu a Chartúmu k monitorování JVAP, stejně jako již provedeného mapování, aby bylo zajištěno jeho následné sledování a DOPORUČUJÍCE snahy o implementaci technického nástroje pro dlouhodobé sledování JVAP;
PŘIPOMÍNAJÍCE závazky, které přijali partneři z procesu Rabatu na ministerských konferencích v roce 2006, 2008, 2009, 2011 a 2014 a zásady obsažené v prohlášení z Dakaru z roku 2011 (operativního a soudržného dialogu, pružného a vyváženého přístupu, závazných partnerů a sdíleníodpovědnosti);
UZNÁVAJÍCE pokrok dosažený v rámci různých plánů a strategií EU v procesu Rabatu a při zohlednění poznatků získaných z analýz provedených na konci Římského programu za období 2014-2017;
BEROUCE NA VĚDOMÍ hodnotu odborných znalostí a zkušeností externích pozorovatelů, jako jsou mezinárodní organizace působící v oblasti migrace a azylu, aktéři občanské společnosti, členové diaspory a akademičtí zástupci při obohacování a zprovoznění dialogu; VYZÝVAJÍCE k posílení spolupráce s těmito ostatními prostřednictvím zvýšení konzultace;
VĚDOMI si toho, že hnací síla procesu v Rabatu je při určování společných politických priorit pro otázky migrace a azylu mezi Afrikou a Evropou a její příspěvek k formulaci a provádění migračních strategií;
UZNÁVAJÍCE, aby byla zajištěna soudržnost s prováděcími nástroji, které se objevily od roku 2014 a které nově definují rámec partnerství, a vyhnout se duplicitě akcí v tomto ohledu a zajišťovat doplňkovou intervencí; Přijmout Marakéšský program pro roky 2018-2020, který zahrnuje současné politické prohlášení, jakož i cílený operativní akční plán, který je založen na regionálním přístupu respektující státní suverenitu;
SOUHLASEJÍCE s tím, aby byl program uveden do souladu s pěti oblastmi JVAP, aby byla zachována soudržnost a komplementarita s ním:
  • Oblast 1: Rozvoj přínosů migrace a řešení základních příčin nepravidelnosti migrace a nuceného přesunu;
  • Oblast 2: Legální migrace a mobilita;
  • Oblast 3: Ochrana a azyl;
  • Oblast 4: Předcházení a boj proti nelegální migraci, pašování migrantů a obchodování s lidmi;
  • Oblast 5: návrat, zpětné přebírání a opětovné začlenění;
SOUVISEJÍCE, aby rovnoměrně účinně prováděli akční plán, který je přijat a zahrnuje tyto průřezové priority:
  1. Přístup založený na lidských právech: prováděné akce přispějí k plnému respektování lidských práv a důstojnosti uprchlíků a migrantů bez ohledu na jejich migrační status;
  2. Zvláštní pozornost bude věnována problematice genderu a ochrany migrantů vezranitelných situacích, zejména žen a dětí;
  3. Zvýšená pozornost věnovaná boji proti xenofobii, rasismu a diskriminaci: partneři vynaloží úsilí na potírání těchto jevů a na podporu vyváženého mediálního narativu o migraci a diasporách založeného na faktech a zdůraznění jejich pozitivního přispění k rozvoji společností v zemích původu, tranzitu a v zemích určení;
  4. Regionální přístup: dojde k identifikaci, formulaci a provádění akcí zohledňujících místní a regionální specifika.
  5. Přístup všem zúčastněným stranám: ve svých intervencích se budou snažit partneři zapojit všechny subjekty pod koordinací vnitrostátních orgánů (regionální organizace, místní úřady, tradiční a obvyklé orgány, zástupci občanských společností a migrujících a uprchlických komunit, sociálních partnerů, soukromého sektoru a médií a akademické obce), jakož i příslušné mezinárodní organizace, aby zajistily koordinované a řádné řízení všech dimenzí migračního jevu.
  6. Zvláštní pozornost věnovaná sběru, analýze a sdílení rozčleněných dat: mezi předpokládanými činnostmi, partneři se budou snažit identifikovat stávající iniciativy ke sdílení údajů o migraci a v případě potřeby se zavazují provádět specifické studie pro operační účely na národní nebo regionální úrovni. Získané údaje a informace budou přispívat k procesům vytváření migrační politiky a přispívat k nim;
ROZHODNUVŠI zaměřit se na konkrétní akce, které odrážejí specifickou přidanou hodnotu Rabatského procesu. A to zejména ve své schopnosti stavět sítě technických a politických aktérů, formulovat akce, které zohledňují regionální specifika, a centralizovat informace shromážděné v důsledku jejich provádění, přičemž současně respektují geografickou rovnováhu na všech úrovních;
SOUHLASEJÍCE s upřesněním způsobů provádění cílených akcí a využívání těchto nástrojů příslušnými mechanismy a nástroji pro sledování a hodnocení provádění Marrákešského programu pro období 2018-2020 na pravidelném základě za účelem zlepšení rozsahu a dopadu.

Marakéšský akční plán 2018-2020

Doména 1: Výhody pro migraci a řešení základních příčin nelegální migrace a fenoménu vysídlených osob

Cílem agendy pro udržitelný rozvoj do roku 2030 je podle bodu 10.7 “Usnadnit řádnou, bezpečnou,pravidelnou a odpovědnou migraci a mobilitu lidí, včetně prováděníplánované a dobře řízené migrační politiky “.
Od svého založení Rabatský proces důsledně prosazoval pozitivní potenciál pravidelné migrace a klíčovou roli diaspory pro země původu, tranzitu a určení. Posílení synergií mezi migrací a rozvojem představuje prioritní oblast a je specifickým rysem procesu Rabatu. Partneři dialogu souhlasí s touto cestou a zaměří se ve většině svých opatření na maximalizaci přínosů pravidelné migrace pro rozvoj, a to včetně, jako priority, zaměření na členy diaspory v tomto procesu. Partneři z Rabatského procesu uznávají více příčin nelegální migrace a vynuceného přemístění.
Tyto základní příčiny, z nichž většina je vzájemně propojena, musí být stále více řešeny prostřednictvím široké škály vhodných reakcí, jak na politické, tak na operativní úrovni. S přihlédnutím ke smíšené povaze migračních toků partneři znovu potvrzují své závazky vytvořené v rámci Valletty, aby investovaly více do rozvoje a vymýcení chudoby jako základních příčin nelegální migrace, do podpory humanitární pomoci a rozvojové pomoci v EU nejvíce postiženým fenoménem vysídlených osob a zabývali se otázkami životního prostředí, bezpečností a problémy s klimatickými změnami v nejvíce zasažených regionech.

Cíl 1: Maximalizace pozitivního dopadu pravidelné migrace na rozvoj
  • Akce 1: Identifikovat a sdílet osvědčené postupy, které umožní zemím získat lepší znalosti o profilech jejich diaspor a přijmout nebo optimalizovat strategie, které podporují jejich ekonomický, sociální a kulturní potenciál pro rozvoj, a zároveň analyzovat možné překážky pro přijetí a optimalizace těchto osvědčených postupů.
  • Akce 2: Přispět ke snížení nákladů na převody finančních prostředků a k usnadnění převodů finančních prostředků zasílaných přistěhovalcům do zemí původu, zejména podporou inovačních nebo stávajících iniciativ potenciálu digitalizace. Partneři mohou odkazovat například na vykonanou práci Africkým institutem pro remitenci a jeho sítí kontaktních míst.
  • Akce 3: Podporovat iniciativy, které podporují podnikání a produktivní investice mezi mladými lidmi z africké diaspory (jako je vlajková loď “MEETAfrica Program“ vyvinutý v rámci Rabatského procesu) a povzbuzovat tyto mladé lidi k tomu, aby využili své dovednosti pro prospěch svých zemí původu.
Cíl 2: Dosáhnout společného chápání základních příčin nelegální a vynucené migracev rámci Rabatského procesu
  • Akce 4: Analyzovat základní příčiny a učinit praktická doporučení (zejména prostřednictvím uspořádání tematických setkání na toto téma) s cílem zlepšit začlenění těchto otázek do rozvoje politiky.
  • Akce 5: Podporovat systematičtější začlenění otázek týkajících se základních příčin nepravidelné migrace a nuceného přesídlení do strategií a programů sociálně-ekonomického rozvoje na vnitrostátní úrovni a do programů rozvojové spolupráce, a současně podporovat přisvojení stávajících regionálních normativních rámců (srozumitelně: normativní rámce = kvóty).

Doména 2: Legální migrace a mobilita

Vezmeme-li na vědomí výše uvedený cíl 10.7 Agendy pro udržitelný rozvoj do roku 2030, partneři Rabatského procesu uznávají, že je třeba podporovat a posilovat cestu k pravidelné migraci na základě účinných systémů občanské registrace a podpory mobility některých kategorií cestujících (zejména podnikatelů, mladých odborníků nebo výzkumníků) mezi evropskými a severními, západními a středoafrickými zeměmi.

Cíl 3: Podporovat pravidelnou migraci a mobilitu, zejména mladých lidí a ženmezi Evropou a severní, západní a střední Afrikou v rámci těchto regionů
  • Akce 6: Podporovat vytváření sítí výměny mezi institucemi odborného vzdělávání a pracovních agentur v Evropě a Africe, aby se plně využily dovednosti mladých lidí z řad přistěhovalců a přizpůsobit technické školení potřebám trhu práce. Zvláštní pozornost bude věnována činnosti zaměřené na ženy a mládež.
  • Akce 7: V souladu s vnitrostátními právními rámci podporovat projekty, jejichž cílem je: posílit přenositelnost práv a sociální ochranu pravidelných přistěhovalců a jejich rodin, například prostřednictvím uzavření a provádění vhodných dvoustranných, regionálních nebo regionálních dohod a mezinárodních úmluv.
  • Akce 8: Identifikovat osvědčené postupy a faktory úspěchu, které mohou vést k rozvoji příslušných politik a podporovat meziregionální a vnitroregionální mobilitu, zejména analýzou stávajících studií okružní migrace, zejména na regionální úrovni.
Cíl 4: Podporovat usnadnění postupů vydávání víz
  • Akce 9: V duchu partnerství se věnovat zejména otevřenému dialogu o usnadnění udělování víz prostřednictvím setkávání a technických školení.
  • Akce 10: Podpůrné akce určené ke zlepšení přístupnosti, účinnosti a průhlednosti různých vnitrostátních systémů vydávání víz, včetně podpory vytváření místních informačních struktur nebo zřízení online informačních portálů.

Doména 3: Ochrana a azyl

Partneři procesu z Rabatu opakují své mezinárodní závazky v oblasti ochrany a azylu, včetně těch, které jsou obsaženy v Politické deklaraci Valletta, a zejména těch, na něž se vztahuje při poskytování ochrany “všem oprávněným osobám v souladu s mezinárodními a regionálníminástroji”. Opět potvrzují svůj respekt k důstojnosti uprchlíků a dalších násilně vysídlených osob a ochraně jejich lidských práv bez ohledu na status. Partneři podporují úsilí o uzavření a provádění stávajících mezinárodních úmluv, včetně Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a jejího znění z roku 1967. Podporují také budování kapacit vnitrostátních institucí v oblasti azylových systémů.

Cíl 5: Podporovat opatření zaměřená na posílení ochrany uprchlíků a dalších násilímvysídlených osob
  • Akce 11: Identifikovat stávající přeshraniční a regionální iniciativy na ochranu v jedné z podoblastí dialogu a navrhnout opatření pro zúčastněné strany zaměřené na zlepšení ochrany uprchlíků a násilně vysídlené osoby. Zvláštní pozornost bude věnována maximálnímu zohlednění zranitelných osob, nejlépe zájmům dětí a potřebám nezletilých bez doprovodu.
  • Akce 12: Podporovat přijetí místních, národních a regionálních akčních plánů zaměřených na definování postupů pro účinnou reakci, zejména v případě masivního přesídlení lidí.
Cíl 6: Podporovat integraci uprchlíků a násilně vysídlených osob do společnosti hostitelské země
  • Akce 13: Podporovat integraci uprchlíků a násilně vysídlených osob prostřednictvím vytváření osvětových kampaní zaměřených na jedné straně na místní komunity, a na straně druhé u uprchlíků a žadatelů o azyl, které se týkají jejich práv a povinností v hostitelské zemi.
  • Akce č. 14: Sdílejte zkušenosti a osvědčené postupy, které podporují přístup k práci, a které to umožňují lidem, kteří mají nárok na mezinárodní ochranu, aby se stali více samostatnými.

Doména 4: Prevence a boj proti nelegální migraci, pašování migrantů a obchodování s lidmi v Evropě

Partneři z Rabatského procesu opakují svůj závazek vůči mezinárodním závazkům týkajících se prevence a boje proti pašování migrantů a obchodování s lidmi, které jsou dvojicí závažných forem organizovaného zločinu podle mezinárodního práva (Úmluva Organizace spojených národů z roku 2000), proti nadnárodnímu organizovanému zločinu podle dodatečných protokolů OSN proti pašování migrantů po zemi, vzduchem a mořem a zaměřené na prevenci, potlačování a potrestání osob obchodujících s lidmi v Evropě, zejména s ženami a dětmi).
V souladu s politickou deklarací Valletta partneři povzbuzují posílení úsilí o předcházení a potírání těchto jevů, a to jak v Evropě, tak v Africe, prostřednictvím různých nástrojů. V tomto rámci je hledání alternativ k neformální ekonomice nezákonného pašování migrantů a obchodování s lidmi zvláště podporováno. Partneři uznávají přínos regionálních a mezinárodních organizací a organizací občanské společnosti v této oblasti. Přidaná hodnota Rabatského procesu spočívá mimo jiné ve své schopnosti propojit aktéry dotčené těmito dvěma jevy, aby se podpořilo vzájemné učení a zlepšení spolupráce.

Cíl 7: Budovat kapacity veřejných institucí s kompetencí v oblastech integrovanýchhraničních řízení a předcházení a potírání pašování a obchodovánís lidskými bytostmi v Evropě
  • Akce č. 15: Zlepšit možnosti zjišťování vnitrostátních orgánů, pokud jde o pašování migrujících osob, které potřebují mezinárodní ochranu, obchodování s lidmi, jakož i oblasti integrované správy a kontroly hranic.
  • Akce 16: Posílit justiční a policejní spolupráci na dvoustranných, meziregionálních a vnitroregionálních a meziregionálních úrovních, na mezinárodní úrovni týkající se výměny informací, přičemž zvláštní pozornost se věnuje vyšetřování.
  • Akce 17: Pokračovat a doprovázet úsilí určené k rozvoji a provádění vhodných opatření legislativních a institucionálních rámců na vnitrostátní i regionální úrovni v souladu s Úmluvy OSN z roku 2000 proti nadnárodnímu organizovanému zločinu a podle příslušných dalších protokolů proti pašování migrantů a obchodování s lidmi.
Cíl 8: Zlepšit ochranu migrantů a osob, kteří potřebují mezinárodní ochranu,kteří byli pašováni, a obětí obchodování s lidmi
  • Akce 18: Usnadnit sdílení osvědčených postupů v oblasti zvyšování povědomí a informací – rizika nelegální migrace a obchodování s lidmi, zaměřené zejména na děti a ženy a zapojení všech zúčastněných stran (stát, diaspora, média, sociální sítě, občanské společnost, mezinárodní organizace a soukromý sektor).
  • Akce 19: Formulovat konkrétní reakce týkající se ochrany a pomoci pašovaným postiženým osobám a obětem obchodování s lidmi, konkrétně ženám a dívkám (recepce struktury, právní poradenství, sociální, psychosociální a zdravotní služby, tlumočení, reintegrace atd.) a podporovat jejich začlenění do národních, regionálních a subregionálních iniciativ a politik.

Doména 5: Návrat, zpětné převzetí a opětovné začlenění

Partneři z Rabatského procesu opakují své dodržování závazků vyplývajících z mezinárodního práva v EU oblasti návratu a zpětného přebírání a připomínají význam udržitelného opětovného začlenění. Opakují svoji podporu principu nenavracení (migrantů do zemí původu proti jejich vůli) a souhlasí s tím, že upřednostňují dobrovolný návrat (migrantů). Připomínají, že politiky v oblasti návratu a zpětného přebírání osob jsou společnou odpovědností států, a že by měly být účinné, transparentní a prováděny s plným respektováním lidských práv, bezpečnosti a důstojnosti migrantů. Partneři procesu Rabatu oceňují společný pokrok dosažený prostřednictvím politických dialogů, které byly zahájeny v této oblasti. Je důležité, aby se toto úsilí uskutečnilo, a že tento dialog bude převeden do činnosti, což povede k posílené spolupráce a efektivnějšímu návratu a zpětného převzetí.
Cíl 9: Posílit kapacity příslušných orgánů s cílem zlepšit a zajistitidentifikační procesy a vydávání cestovních dokladů.
  • Akce 20: Výměna osvědčených postupů týkajících se návratu, zpětného přebírání a opětovného začlenění na vnitrostátní, regionální a přeshraniční úrovni (zejména prostřednictvím regionálních konzultací).
  • Akce 21: Podporovat používání inovativních identifikačních technik. Tematická schůzka o návratu, zpětném přebírání a opětovném začlenění, které se konalo v Bruselu v roce 2016, navrhovalo mimo jiné použití videokonferencí pro identifikaci nebo předběžnou identifikaci osob, systematičtější používání otisků prstů nebo využití společných postupů pro složité případy. V závislosti na potřebách poskytnout podporu (technickou pomoc, vzájemnou podporu nebo odbornou přípravu) pro určitou skupinu zemí, aby jim pomohli technicky na místě.
Cíl 10: Podporovat programy, které zajišťují bezpečný návrat a udržitelnou reintegracipřistěhovalců při plném respektování jejich práv a důstojnosti
  • Akce 22: Uspořádat vzájemné setkávání mezi evropskými a africkými městy a s jinými příslušnými orgány, aby bylo umožněno vzájemné učení v oblasti řízení migrace, včetně udržitelnosti návratnosti, budování na stávajících sítích (jako je iniciativa Město-Město) a jejich úspěšné využití.
  • Akce 23: Posílit programy pomoci při návratu a podporovat doprovodné akce zaměřené na všechny vrácené migranty v rozvojových politikách a v programech na místní úrovni.
Konec dokumentu.


Sdílejte prosím tento článek všude, kde můžete. Tento dokument je manifestem zániku evropské civilizace v jeho současné podobě. Zároveň si dovoluji pozvat všechny čtenáře k poslechu mého pravidelného pořadu na Svobodném vysílači CS dnes večer od 19:00 hodin. Budeme hovořit o Marakéšské deklaraci v širokých souvislostech, ale dostane se i na další aktuální témata. Všichni jste srdečně zváni k poslechu.

-VK-
Šéfredaktor AE News

Mělo by Rusko reagovat na výzvu k bombardování Krymského mostu?

0
0
Rostislav Iščenko
18. 5. 2018
Tom Rogan, autor amerického týdeníku Washington Examiner, může trpět akutní intelektuální nedostatečností nebo nekonvenční psychickou organizací, jednodušeji řečeno, může to být idiot nebo blázen. Jsou to jeho problémy. Ale skutečnost, že jeho materiál s výzvou k Ukrajině, aby rozbombardovala Krymský most, vydal oficiální americký list, se může stát problémem pro USA.


Jde o to, že bez ohledu na to, jaký je postoj ke statusu Krymu (uznat jej ruským nebo neuznat), je most objektem civilní infrastruktury. Úder na něj je kvalifikován jako mezinárodní terorismus. A výzvy k takovému úderu jsou podněcováním k teroristické činnosti. Prokurátor to však může kvalifikovat i jako organizování teroristické skupiny.

Takže na základě principů extrateritoriality své justice (které byly mimochodem zavedeny do mezinárodní praxe právě USA) si Rusko může od USA vyžádat zatčení a vydání mezinárodního teroristy Toma Rogana nebo soud s ním na americkém území.

Fakt zločinu je zřejmý, americká legislativa ho interpretuje dokonce ještě jednoznačněji než ruská. A pokud v Rusku, při absenci skutečnosti útoku na Krymský most, Tom Rogan může dostat 8-10 let, pak v USA to může být i 25 let,i 250. Americké zákony jsou v tomto ohledu velmi plastické.

Navíc Rusko může (opět podle amerického vzoru) požadovat zatčení a vydání Toma Rogana od třetích zemí, pokud se ocitne na jejich území. Ve skutečnosti má Moskva možnost dramaticky zkomplikovat život neadekvátnímu americkému novináři a současně ministerstvu zahraničí USA, které má povinnost chránit zájmy amerických občanů po celém světě, včetně zabránění jejich zatčení a soudnímu řízení v zahraničí.

A zrušení obvinění proti Tomu Roganovi lze vyměnit za ukončení pronásledování ruských občanů (podnikatelů, programátorů apod.), které provádějí Američané po celém světě. Mimochodem, list (jejímu redaktorovi a majitelům), který opublikoval "úvahy" příliš bojechtivého novináře, lze také obvinit z terorismu.

Je třeba mít na mysli, že podobné trestní případy nejsou promlčovány a že mezinárodní praxe (mimochodem, zavedená a užívaná USA a Izraelem) připouští zničení teroristů zvláštními službami, a to dokonce i bez oficiálního soudu.

Samozřejmě, dnes Rusko vyznává jiné principy mezinárodních vztahů a sotva bude oficiálně reagovat na dalšího neadekvátního ***. I když by to stálo za to, ale i praktické výhody je možné vytěžit. Například dostat Viktora Buta z amerického vězení výměnou za zastavení mezinárodního lovu na Rogana.

Ale je tu nuance. Protože, jak bylo řečeno výše, trestné činy tohoto druhu nemají promlčecí lhůtu, je možné zahájit trestní řízení kdykoliv v budoucnu. A oficiálně o tom informovat ministerstvo zahraničí USA, americké velvyslanectví nebo samotného Toma Rogana nemá nikdo povinnost. To by mohlo být "příjemným" překvapením.

Taková hysterie by byla logická pro ukrajinskou "politickou žurnalistiku". V Kyjevě už dlouho sní o tom, že uchvátí Kubáň až po Kamčatku, zničí Kreml, vyhladí všechny Rusy a Krymský most, když už byl postaven a nerozpadl se (čemuž Ukrajinci ještě úplně nevěří), zaberou jako "reparace".

Publikování takového materiálu i když ne v příliš uznávaném, ale také ne v nejmarginálnějším americkém listu dokazuje, že americká politická žurnalistika, která formuje veřejné mínění v USA a která se snaží ovlivňovat podobu oficiální pozice Washingtonu, s jistotou dosahuje úrovně publicistiky neúspěšných států.

Ke strategii prezidenta Putina na Středním východě

0
0
Paul Craig Roberts
18. 5. 2018      PaulCraigRoberts

Rusko už několik roků pomáhá syrské armádě čistit území Sýrie od teroristů, které do země vysílá Washington s cílem syrskou vládu svrhnout. A bez ohledu na rusko-syrské spojenectví podniká útoky na Sýrii i Izrael. S útoky tohoto druhu by se dalo skoncovat, kdyby Rusové poskytli Sýrii svůj obranný vzdušný systém S-300. Toto nechtějí ovšem připustit Spojené státy. Zaprvé proto, že jeho nejbližší spojenec Izrael hodlá ve svých útocích pokračovat, a zadruhé i ony samy baží po tom, aby Sýrie zůstávala pod tlakem. Kdyby tomu bylo jinak, nebyl by pro Washington problém Izrael z útoků na Sýrii odvolat.


Je tomu už pár let, co Washington spustil prostřednictvím svých islamistických námezdních jednotek útok na Sýrii, a Rusko tehdy souhlasilo s tím, že svůj moderní systém vzdušné obrany Sýrii prodá. Nakonec však s ohledem na prosby Washingtonu a Izraele tak neučinilo.

Nu a nyní v návaznosti na návštěvu izraelského premiéra v Rusku, slyšíme od Putinova poradce Košima, že Rusko i nadále odepírá tuto nejmodernější zbraň vzdušné obrany Sýrii poskytnout.

Možná má Putin za to, že tak musí jednat proto, aby svým prodejem S-300 Sýrii nevyrobil páku, kterou by Washington natlačil Evropu zpět do zákrytu s americkou politikou agrese. Ovšem pro všechny ty, kteří tak daleko nedohlédnou, bude Rusko znovu vyhlížet jako země, která je slabá i neochotná své spojence chránit.

Jestliže Putin věří, že jeho rozhodnutí nedodat Sýrii S-300 bude mít vliv na Netanjahua v tom smyslu, že bude hledat mírové dohody se Sýrií a Iránem, pak nemá o izraelských záměrech či cílech 17 leté washingtonské politiky na Středním východě správnou představu.

Doufám, že strategie prezidenta Putina funguje. Jestliže se to nepotvrdí, nezbude mu nic jiného, než svůj postoj k západním provokacím změnit. Jinak povedou k válce.

Vybral a přeložil Lubomír Man

České národní zájmy

0
0
Ludvík Smýkal
18. 5. 2018
Pojem, pod kterým si každý z nás představuje něco jiného… Těm „šťastnějším“ mezi námi, neznajícím historii českého národa a nemajícím hrdost a úctu k odkazu a práci našich předků zřejmě „nic neříká“.


Nastal odliv dosavadní i nové české intelektuální generace do zahraničních firem v cizině i u nás, nabízejících jim lepší podmínky a uplatnění, vedoucí k postupnému odsunutí českého národa na hospodářskou a kulturní periferii. Problém se už netýká jen vysokoškolsky a středoškolsky vzdělaných lidí, ale i řady řemeslných profesí...

Velmi dobře vystihla několika větami význam uvedeného pojmu paní profesorka Stanislava Kučerová : „Český národní zájem je především udržet svou existenci, fyzickou, politickou, kulturní. Svou identitu, své území a řeč, kulturní tradice a kulturní statky, po staletí utvářené. Držet svou filozofii dějin, svou vizi o smyslu své existence. Svou svobodu a nezávislost, suverenitu, hodnoty, o které předkové bojovali, za které pokládali životy. I sledovat možnost rozkvětu, materiálního i duchovního. Ale pokud dojde ke kolizi zřetelů, lepší je čestný život národa v chudobě než slouhovství v dobře placeném blahobytu“.

Uvedená slova jsou základem činnosti nově vznikající věcné nezávislé struktury – platformy, představené v úterý 15. května 2018 v hotelu Mars na Praze 10, která si dala za cíl schopnost reagovat na geopolitické změny, které ve světě probíhají a které, dříve či později, i u nás podstatně ovlivní hospodářskou a politickou situaci v ČR, existenci EU, NATO a jiných subjektů.

Základní vizí, nezbytně potřebnou pro zajištění postavení českého národa v Evropě, je pro tuto platformu postupné vytvoření „Demokratické unie Střední Evropy“. Myšlenky prvního československého prezidenta Tomáše G.Masaryka, založené na mravnosti, mravních citech, morálních zásadách a etice.

Slova profesora Oskara Krejčího, uvedená na závěr jeho knihy „České národní zájmy a geopolitika“, která vyšla už před 25 lety v roce 1993, jsou platná dodnes a je zarážející, že teprve nyní by mohlo dojít k jejich naplnění…

„Politika obrany českých národních zájmů musí být dnes aktivní politikou všech azimutů. Úspěšná bude jen tehdy, když naplní zásadu „mít co nejvíce přátel a žádného nepřítele“. Etickým krédem české zahraniční při obraně národních zájmů může být jen sociálně odpovědný pragmatismus“.

4% na "obranu"...

0
0
Jaroslav Loudil
18. 5. 2018
Prezident Trump požaduje po evropských členech NATO zvýšení jejich výdajů na přípravu světové války ze zhruba1,5 % HDP dnes, na 4 % už brzy, což je prakticky trojnásobek ! No to jsou opravdu nové desítky bilionů Korun, které prý máme v Evropě vrazit do útočných invazních žoldáků NATO, aby se jim lépe dařilo obsazovat tento svět (Vietnam, Afganistán, Irák, Lybie, Sýrie,...Irán ???...). 



Nové desítky bilionů Korun vržené do výroby bomb, raket, letadel, tanků , transportérů, pušek, padáků, min, plynových masek a vrtulníků mají pomoci NATO ke světovládě. Pušky místo chleba, to je nová dnešní doktrína Washigtonu.

P.S. Trump požaduje, aby Evropa ztrojnásobila!! své válečné výdaje. Nevím, zda je ten člověk za oceánem ještě při smyslech !

https://www.novinky.cz/zahranicni/amerika/472482-trump-chce-aby-zeme-nato-davaly-na-obranu-ctyri-procenta-hdp-misto-dvou.html

Přišel přivítat ruské motorkáře – no a co na tom, pane Wollnere?

0
0
Lubomír Man
18. 5. 2018
Bouře veliká, převeliká se už od začátku měsíce května, to je měsíce lásky, snáší na hlavu nebohého poslance českého parlamentu Jaroslava Foldyny, který si dovolil tu sprostou a neodpustitelnou hanebnost, že sám motorkář přišel na Olšanský hřbitov přivítat motorkáře ruské, kteří sem přijeli poklonit se památce 140 000 svých krajanů a někdejších vojáků Rudé armády, kteří na naší půdě při osvobozování Československa padli.


Co si to dovolil, ječí už téměř 14 dní křiváci a hlupáci, kteří by se bez Rudé armády a jejích mrtvých nikdy nenarodili, a dnes ve 14,25 hod. se zcela věrni své pověsti a charakteru připojili k tomuto idiotskému halasu i Wollnerovi Reportéři ČT. Vůbec by jim prý nevadilo, kdyby na hřbitov přišel pan Foldyna, vykazující se třeba povoláním zahradníka, nebo pokrývače, či holiče, ale on tam, prosím, i když jen v prostém oblečení motorkářském, přicválal jako člen parlamentu České republiky. A to už je prý jiná, na takového jsou prý už jiná měřítka. Takový si dovolit potřásat s pravicemi ruských motorkářů dovolit nesmí. To už je totiž ve Foldynově postavení státní akt, a dodejme hned natvrdo, že našemu současnému zřízeníí a západní orientaci akt nepřátelský a proto i nepřípustný.Tím potřásáním, i když to tak na první pohled nevypadá, se totiž boří všechno skvělé, čeho jsme sametem vydobyli, bortí se naše spjatost s NATO i EU a do prachu padá celá naše a na věky věků neporušitelná sounáležitost se společenstvím euroatlantickým. Zkrátka a dobře, poslanec Foldyna spáchal zločin, a je už na jiných, protože reportéři ČT se pochopitelně necítí k přesnému vynesení rozsudku kvalifikováni, aby za něj nezodpovědnému poslanci vyměřili náležitý trest.

Chorál blbců, kteří jím proklínají své zrození, buší i nadále do našich uší. Chorál lidí, kteří by se bez sovětských vojáků padlých – bylo jich 20 milionů – i přeživších, nikdy nenarodili, a to prostě proto, že jejich dědové a babičky, či jejich pradědové a prababičky, by proletěli stejným komínem, jako jím předtím proletěli všichni evropští židé. Měli jsme totiž, pane Wollnere, jít hned po židech, jak 30.ledna 1942 rozhodl ve svém hlavním stanu v přítomnosti R. Heydricha sám Hitler, a to těmito slovy: „Háchu musíme představovat jako jednoho z největších mužů, pokud Čechům zanechá závěť, která bude znamenat jejich konec“.

Přítomný Borman si jeho rozhodnutí poznamenal, a za pár měsíců poté, to je 8. června téhož roku, se v návaznosti na něj objevila v Bormannově oběžníku číslo 28/42 tato strohá poznámka s dalekosáhlými ovšem důsledky: „Jakmile se dokončí deportace židů, musí se začít s vysídlením Čechů“.

Podání ruky českého poslance s potomky těch, kteří udělali z Bormanova oběžníků neplatný car papíru, je ovšem podle lidí z Reportérů ČT zločin.

Myslete si o tom, co chcete.

Pražské jaro není jen 21. srpen

0
0
Oskar Krejčí
18.5.2018 NovéSlovoSk


Uverejňujeme časť vystúpenia Oskara Krejčího na sympóziu o Pražskej jari a auguste 1968, ktoré v sobotu 12. mája usporiadal český Národný pamiatkový ústav v spolupráci s Jazzovou sekciou.



Tak trochu symbolicky 9. května zveřejnilo Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) tiskovou zprávu nazvanou Občané o osobnostech, obdobích a událostech česko-slovenské historie od vzniku ČSR po současnost. Zpráva uvádí 19 otázek, kterých se průzkum týkal: od sametové revoluce, období 1. republiky, vzniku Charty 77, ale i února 1948, 60. let až po současnost. Události roku 1968 se ve výsledcích objevily dvakrát. Řazeno podle kladného vztahu veřejnosti se Pražské jaro umístilo na sedmém místě, přičemž pozitivně se o této historické události vyjádřilo 47 % dotázaných (před ním se umístil vstup do NATO, které chválí 52 % respondentů). Nejhorší hodnocení získalo „obsazení ČSSR vojsky Varšavské smlouvy“ – to odsoudilo 76 % dotázaných obyvatel Česka. To je negativnější hodnocení, než výzkum zachytil u poměru dotázaných k protektorátu Čechy a Morava (74 %) či k mnichovské dohodě (69 % dotázaných).

A jaký je vztah české veřejnosti k událostem května 1945? Na tuto otázku nezbylo ve výzkumu – či tiskové zprávě? – místo… Před deseti lety se dalo říci, že pokud jde o vyprofilování politické kultury v Česku po listopadu 1989, sváří se mezi sebou o přízeň dvě historická data: 9. květen 1945 a 21. srpen 1968. Jsou-li údaje ze vzpomínaného výzkumu CVVM věrohodné, pak na celé čáře zvítězil 21. srpen – 9. květen byl vymazán.

Muži a ženy Pražského jara


Podle citovaného výzkumu CVVM víc než polovina dotázaných deklaruje, že přesně ví, co a proč se během Pražského jara a při obsazení naší vlasti vojsky Varšavské smlouvy dělo, nebo se domnívá, že ví docela dobře, o co se jednalo. Vzhledem k tomu, že se veřejné mínění formuje pod zásadním vlivem sdělovacích prostředků a ty v dané souvislosti pracují více s emocemi než s fakty, je sebejistota mnohých, kteří ví, o co šlo, právě tak přirozená jako naivní.

Porozumět tomu, o co čeští a slovenští aktéři Pražského jara usilovali, lze napomoci dvojím způsobem. Předně, informace o smyslu tehdejšího dění nabízejí samotní „muži a ženy Pražského jara“. A nemusí se jednat pouze o takzvanou orální historiografii, o vyprávění. To je dokonce riskantní, protože téměř každý člověk má při vzpomínání tendenci svoji minulost přikrášlovat. Je ale též možné podívat se na aktivity těchto lidí během normalizace, a hlavně po listopadu 1989. Kdo s nimi byl, jistě s překvapením sledoval Ivana Svitáka, který po návratu z USA sklízel na mítincích bouřlivý potlesk za svá desatera plná levicového romantismu. Viděl netrpělivou činorodost Zděnka Mlynáře, jeho odhodlání znovu se zapojit. Setkával se i s opatrným aktivismem Čestmíra Císaře, který je zřejmý i v jeho pamětech. Zaznamenal jistě také ostražitou skepsi Jiřího Pelikána, který nedůvěřivě přihlížel zpovzdálí. Ti své krédo nezapřeli. Byli ovšem i jiní a bylo jich nemálo…

Porozumět roku 1968 mohou pomoci teoretické práce „mužů a žen Pražského jara“: to nebylo pouze odmítnutí tehdejšího sovětského modelu, to bylo i hledání modelu nového. Bylo by zajímavé vědět, kdo z těch, kteří sebevědomě tvrdí, že ví, o co tehdy šlo, měl v ruce knihu Oty Šika Ekonomika, zájmy, politika. Nebo Mlynářův spis Stát a člověk, nemluvě o jím psané a editované části Akčního programu. Ale třeba také úvahu Ireny Dubské Filosofie pro každý den.Či celosvětově proslulou práci týmu Radovana Richty Civilizace na rozcestí; Rychta je též, podle svědectví Zdeňka Mlynáře, autorem sloganu „socialismus s lidskou tváří“. Kdo studoval tehdejší výzvy Milana Machovce k dialogu marxistů s křesťany? Nebo memorandum 30 vědeckých pracovníků ozbrojených sil Formulovat a konstituovat československé státní zájmy v oblasti vojenství, které nedávno připomněl server Slovo.sk. Jeden z autorů memoranda, Vojtěch Mencl, byl spoluzakladatelem a prvním mluvčím disidentské Obrody – Klubu za socialistickou přestavbu; po listopadu 1989 se stal předsedou Komise vlády ČSFR pro analýzu událostí let 1967–1970. Kdo zná výsledky práce této komise? Jenže diskusi dnes nikdo nepotřebuje. Zúžení problematiky Pražského jara na 21. srpen je jedním z největších úspěchů vulgárního antikomunismu v Česku – možná dokonce úspěchem největším.

Bez demokratického socialismu


Jedním z důvodů toho, že se v představách veliké části české veřejnosti obraz Pražského jara smrskl na 21. srpen, je to, že chybí představa o obsahu tehdejšího snažení. Dnes je snazší dopátrat se toho, že se k ideám demokratického socialismu hlásil Nelson Mandela a Martin Luther King než toho, že také Pražské jaro k nějaké vizi demokratického socialismu směřovalo. V Česku chybí politici, kteří by měli odvahu Bernie Sanderse či Jeremy Corbyna a nebáli se slova „socialismus“. Prapodivný agresivní a netolerantní odvar liberalismu, který po listopadu 1989 ovládl v Česku hlavní média, vyrobil z většiny levicových intelektuálů i politiků zbabělce.

Jenže porozumět programovým cílům, vnitrostátním politickým konfliktům i geopolitickým souvislostem roku 1968 není možné bez hlubšího studia. Otázek přitom zůstává mnoho. Od pojetí demokracie přes obraz socialismu až po možnost jejich symbiózy. V dobách boje za všeobecné volební právo, za přímou demokracii a samosprávu bylo propojení socialismu a demokracie samozřejmostí. Tehdy bylo studium utopického socialismus a komunismu přirozené. V osmdesátých letech 19. století se zrodil i nový, nemarxistický socialismus – reformistický fabiánský socialismus. Směrem k představě etického socialismu pak zamířil Eduard Bernstein a po 2. světové válce i sociální demokraté v řadě zemí západní Evropy. To už byla cílená snaha vyhnout se ztotožnění socialismu se sovětským modelem, kterou po porážce Pražského jara posílil vznik eurokomunismu. Dnes nastupuje obdobně zlomové období jako koncem 60. let – objevily se zcela nové problémy a do aktivní politiky přichází nová generace. Nastal čas hodnotit zkušenosti a provádět zcela nové analýzy.

Jaké jsou výsledky


V Česku ale zmlkly diskuse o velkých paradigmatech. Samozřejmost dneška udusila vášnivé spory o to, jaký je vztah marxistického, etického, fabiánského či křesťanského socialismu, nemluvě o vztahu socialismu ke konfucianismu a podobným, pro Evropany stále tajuplným vymezením civilizovanosti. Jaký je vztah kolektivismu a individualismu? Jaká je role násilí v dějinách? Nebo jinak: jaké jsou výsledky těch nejúspěšnější politiků, kteří se k ideám demokratického socialismu hlásili? Proč se předseda labouristické strany Harold Laski nedostal ani do vlády, když jeho strana po válce ve volbách zvítězila? Změnila se Itálie, když se prezidentem stal Giuseppe Saragat, zakladatel tamní strany demokratického socialismu?

Pražské jaro představovalo jeden z vrcholů sžíravého plamene intelektuálního hledání, které v Česku a na Slovensku vzplál spolu s národním obrozením – a dnes uhasíná. Ovšem porážka husitů u Lipan nezabránila tomu, aby o osmdesát tři let později Martin Luther zveřejnil svých 95 tezí. Ale ani ve světě není dnes situace příliš přehledná. I když odborná literatura hledá vizi demokratického socialismu především na katedrách západní Evropy a v USA, skutečnou laboratoří demokratického socialismu je již řadu desetiletí Latinská Amerika. Tam se pokoušejí ukázat spojení demokracie a socialismu v praxi. A tam se také neustále vrací palčivá otázka otázek, jestli ti, kteří s příchodem demokratického socialismu ztrácejí svá privilegia, budou ctít výsledky demokratických voleb. Zda víc než osud Alexandera Dubčeka nesymbolizuje možnosti demokratického socialismu smrt Salvadora Allendeho.

- - - 


Prezident USA se prořekl s libyjským scénářem pro KLDR. Pohrozil, že spálí KLDR jako Libyi s Kaddáfim

0
0
18. 5. 2018      zdroj a zdroj
Americký prezident Donald Trump se prořekl, že Washington zvažuje možnost "libyjského scénáře" jako jednoho ze způsobů tlaku na Severní Koreu. Tento názor vyjádřil první místopředseda výboru Státní dumy pro mezinárodní záležitosti Dmitrij Novikov. Jeho vyjádření uvedla agentura RIA Novosti. Dříve Trump prohlásil, že "libyjský scénář" ve vztahu ke KLDR není možný. Po nějaké době však změnil názor a řekl, že je připraven udělat tento krok, pokud Washington a Pchjongjang nebudou s to se domluvit.


Americký vůdce také poznamenal, že v KLDR bude vybudován jihokorejský model výroby.

Ve svém vystoupení k novinářům u příležitosti jednání s generálním tajemníkem NATO Jensem Stoltenbergem Trump prohlásil, že "libyjský model není ten, co je připravený pro KLDR, protože s Muammarem Kaddáfím nebyla dohoda o jeho setrvání v čele státu. Jak píše Bloomberg, Trump dodal, že model bude realizován, pokud nebude uzavřena dohoda. Ale když ji uzavřeme, myslím, že Kim Čong-un bude velmi, velmi šťastný...bude řídit svou zemi. Jeho země bude velmi bohatá".

"Vojenské základny na území Jižní Koreje jsou samozřejmě podstatnou překážkou ve věci korejského urovnání. Místo toho, aby mluvil o tomto - o odstranění amerických základen, Trump hledá jakési jiné způsoby, jak učinit nějaká atraktivní prohlášení", řekl Novikov.

Pokud jde o vývoj výroby v Severní Koreji podle jihokorejského modelu, který Trump zmínil, jsou to prozatím jen slova, soudí politik.

"Víme, že USA velmi často neplní své závazky. Časem mohou předkládat nejrůznější podmínky, včetně změny politického režimu v Severní Koreji, k čemuž samozřejmě nebude Pchjongjang v žádném případě připraven. Proto toto prohlášení svědčí o tom, že Trump je nucen vzít v úvahu existenci mezikorejské smlouvy a zlepšení politického klimatu mezi oběma státy", uzavřel poslanec.

Setkání vůdce KLDR Kim Čong-una a amerického prezidenta by se mělo konat 12. června. Měli by se zabývat možností navazování vztahů.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Die Welt: Itálie je pro Evropu šestou ranou a může být smrtící!

0
0
Beppe Grillo, zakladatel Hnutí pěti hvězd (M5S)

- kou -
19.5.2018 DieWelt a PrvníZprávy
Nová italská vláda se bude držet proruských názorů a bude mít kritický pohled na Evropu, píše Die Welt.

Podle propočtu německých novin, to je šestý útok na základy EU, a může být „fatální“, protože v Evropě zůstalo příliš málo opravdových „Evropanů“, a politické elity jsou příliš vzdáleny občanům
Nová italská vláda bude nepřátelská vůči Evropě a přátelská k ruskému prezidentovi Putinovi. Otázkou je, kolik z těchto „hrozeb“ může vydržet celý kontinent, napsal Alan Posener, politický komentátor Die Weltu.

Výmarská republika se zhroutila kvůli nedostatku demokracie. Evropa může dosáhnout stejného výsledku kvůli nedostatku Evropanů, varoval německý novinář. S novou vládou v Římě se evropský skepticismus stane oficiální politikou jedné ze zemí, které založily Evropskou unii. Po neúspěchu ústavy, krizi eura, neúspěchu uprchlické krize, brexitu a povstání Visegrádské skupiny (Polsko, Česká republika, Slovensko a Maďarsko) je to šestý útok na základy EU, zdůraznil Posener - „a to může mít fatální následky“.

Nová vládní koalici tvoří hnutí Pět hvězd a „Liga“. „Liga" začala jako strana nepřátelská vůči údajně líným Italům z jihu země a zkorumpovaným elitám. Program Hnutí pěti hvězd je fúze pozic, které obhajuje Pirátská strana v Německu, zelení, levice a autoři knih o ezoterice, tvrdí Die Welt. Obě strany však sjednocuje jejich opoziční postoj vůči EU.

Hnutí pěti hvězd vyjádřilo svůj záměr požádat o přezkum evropských smluv: podle názoru zakladatele strany Beppe Grilla je Evropská centrální banka nejnebezpečnější nepřítel Itálie, a ne islamisti či Rusko. Stejně jako téměř všichni populisté a euroskeptici vidí Hnutí pěti hvězd a „Liga“ v Rusku svého přirozeného spojence. „Liga“ se domluvila na spolupráci se stranou Vladimira Putina, a její hlava Matteo Salvini se během návštěvy v Moskvě vyfotil v tričku s obrazem ruského prezidenta, a trval na tom, že jeho strana chce, aby „i v Itálii byly spravedlivé parlamentní volby, stejně otevřené, jako v Rusku."
 
Kromě toho „Liga“ vyslala své pozorovatele na Krym sledovat průběh referenda, a zjistili, že při hlasování o přistoupení Ruska byly demokratické zásady respektovány ve své nejčistší podobě. Hnutí pěti hvězd zase označuje Západ za „agresora“ na Ukrajině, a účast ruských vojáků v Aleppu uvítalo jako „osvobození“ zničeného města.

Liberální, prozápadní a proevropské elity kontinentu pod záštitou kancléřky Angely Merkelové se již ocitli v defenzivě, tvrdí německý deník. Euroskeptické strany sestavily, nebo se s nimi tvoří vlády v Bulharsku, Itálii, Řecku, na Maltě, v Rakousku, Polsku, Slovensku, České republice a Maďarsku. Většina se také liší populistickými, kritickými názory ohledně kapitalismu a proruskými názory, zdůraznilo vydání.

Jak je uvedeno v článku v Itálii nefunguje ani princip, podle něhož mladí lidé ve většině zemí vystupuje ve prospěch proevropské budoucnosti: o něco více než polovina populace mladší než 45 let v Itálii říká, že by hlasovala pro odchod země z EU, pokud by došlo k referendu. Naopak, 68% občanů starších 45 let preferuje zůstat v EU.

Sedět a vydržet - hlavní strategie Merkelové - již dávno není variantou," uvedl autor Die Weltu. Nová německá vláda vytvořila koalici pod heslem „Nový průlom pro Evropu“, ale v 175stránkové koaliční smlouvě je tématu Evropy věnováno jen pět stran, a o krizi v EU - ani politické, ani ideologické - tam není ani zmínka, poznamenal německý deník. Použít Donalda Trumpa jako nepřátelského obrazu pro soudržnost Evropy považuje autor za absurdní - nefungovalo to ani proti prezidentu Georgi W. Bushovi mladšímu.

„Téměř hysterickou reakci“ -
německých politických kruhů k odstoupení USA od íránské jaderné dohody, lze podle novin považovat pouze jako pokus oživit ducha antiamerikanismu zamaskovaného jako evropský patriotismus - což prý tak dovedně prováděl Gerhard Schröder v německých volbách, současně nepodporuje evropsky projekt ani „o centimetr".

Všechna oficiální prohlášení říkají, že Evropa by měla poskytnout větší blahobyt, bezpečnost, pracovní místa, inovace, integraci. Problémy Evropy však nejsou v hmotné oblasti ani v provedených chybách, míní Alan Posener.

Systémové chyby nevedou občany, aby EU zpochybňovali, pokud se obecně těší jejich důvěře, napsal Die Welt. Problém Evropy spočívá v nedostatku této důvěry a „loajality" v nedostatku „Evropanů“. To nemůže být překonáno sliby či dokonce úspěchy. „Více Evropy" není odpovědí. Kontinent potřebuje více „Evropanů“, tvrdí publikace.

Především si je třeba uvědomit, že globalizace, liberální kapitalismus a právní demokratický stát čelí krizi legitimity, pokračoval německý novinář. „Neliberální demokracie“ Viktora Orbána, vítězství v podstatě protipolitického Hnutí pěti hvězd v Itálii a úspěch levicových a pravicových nacionalistů v celé Evropě - není výsledkem nedostatku pohody nebo příliš vysoké migrace, stejně jako přebujelá byrokracie a nedostatek inovací, jakkoliv jsou to příliš reálné problémy, poznamenal Die Welt.

Podle autora je krize v Evropě je výsledkem nedostatku slov a nedostatku vysvětlení, příliš mnoha summitů a příliš málo lidových setkání. Nemůžeme žalovat na příliš jednoduché odpovědi populistů, když nikdo nevyjasňuje obtížné otázky. Evropský průlom by měl být pro průlomem politiků k lidem, než bude příliš pozdě, uzavřel německý novinář.

Zarážející je neustálé opakování – včetně Die Weltu - poněkud etérických důvodů o tom, že liberální kapitalismus a právní demokratický stát čelí krizi legitimity. Ale právě tyto principy jsou stále více a více svírány „příkazovostí“ evropské byrokracie vůči národním státům-členům EU, navíc strukturou, u níž panují vážné obavy, že její existence se vůbec neopírá o demokratické principy, nýbrž o jejich absenci.

Alan Posener však zapomíná, že argumentace „lidé to nepochopili“, „my to asi špatně vysvětlujeme“, jsou tradiční výmluvy evropských elit a zejména eurobyrokracie, která si chce zachovat svoji setrvačností moc. Ta si stále namlouvá, že když se vysvětlí složitost problémů, které sami vytvořili, a složitost jejich řešení – či spíše výmluvy, proč je neřešit, získají „evropská srdce“ obyvatel. To je blud.


Související:

Tereza Spencerová: O politickém „minovém poli“

0
0
Tereza Spencerová
19.5.018 Literárky
Zavedení vlastní měny souběžné s eurem, odmazání dluhu a radikální ekonomické požadavky. To si zatím troufl požadovat po evropských institucích nově se rodící vládní kabinet Itálie, připomíná Tereza Spencerová jednu z důležitých událostí minulého týdne.

Nastala velká sláva: Oslavy izraelské nezávislosti, spojené navíc s přesunem ambasády USA do Jeruzaléma. Pojďme píchnout do vosího hnízda: V čem spočívá význam a historická úloha státu Izrael? Za co mu děkovat, co mu vytknout? Příznivci Izraele říkají, že kde byla poušť, tam je díky Izraeli zahrádka.
Vy jste fakt dobrý! Klidně si položíte otázky, které „píchají do vosího hnízda“, ale pokud budu odpovídat podle reality, nálepka antisemitky připadne mně, protože za projev antisemitismu je dnes považována i prostá kritika ideologie sionismu nebo politiky státu Izrael. Jinými slovy, v současnosti lze Izrael „beztrestně“ jen chválit, a nejlépe rovnou nekriticky.

Nicméně, kdybych měla na tohle „minové pole“ vstoupit, tak bych řekla, že jeho význam a historická úloha spočívá samozřejmě v tom, že je to první stát Židů, čili první území v moderních dějinách, které mohou považovat za své. Není bez zajímavosti, že většina Židů této možnosti nevyužívá, protože čerstvé údaje izraelského statistického úřadu z půli letošního dubna uvádějí, že 70 let po vzniku státu mimo jeho území, tedy „ve světě“ či v diaspoře, chcete-li, trvale žije 55 procent světového „židovstva“. V Izraeli přitom žije asi 6,5 milionu Židů.

Nenapadá mne, za co Izraeli jako státu „děkovat“, jak se ptáte, vytkla bych mu samozřejmě především zábor a okupaci území, které mělo být podle plánů OSN vyčleněno pro stát Palestina. A samozřejmě platí, že tuto politiku by Izrael nemohl provádět, pokud by neměl silné politické krytí především Spojených států, které v Radě bezpečnosti OSN už bezmála padesátkrát při jeho obhajobě použily své právo veta.

Nicméně, nemá valného smyslu ohánět se nějakým mezinárodním právem, protože svět se beztak stále více řídí podle „práva silnějšího“. A nemá valného smyslu ani počítat, kolik Palestinců bylo od roku 1948 vyhnáno, zabito nebo uvězněno, protože ta čísla se už dávno ze škatulky „tragédie“ přesunuly do kategorie „statistika“. Izrael prostě existuje a existovat bude, což je fakt, který je třeba „realpoliticky“ akceptovat.


Méně slavnostní situace je na hranicích Gazy, kde probíhají střety mezi bezpečnostními složkami státu Izrael a Palestinci. Příznivci Izraele tvrdí, že si za to Palestinci mohou sami. Mohou?
Je příznačné, že střelbu vojáků do lidí za plotem, kteří jsou „ozbrojeni“ maximálně kamenem, prakem nebo láhví, označujete eufemisticky za „střety“, ale nešť. Na jednu stranu je ale samozřejmě pravda, že si za to umírání Palestinci mohou sami – mohli by se přece poslušně smířit s osudem podřadného národa, který podle mnoha sionistů ani neexistuje, s vyháněním, záborem svých území, demolicí svých domů, zabíjením, vězněním a tak dál. A samozřejmě, největší „kladný bodík“ by si připsali, kdyby se prostě – čáry máry fuk – někam rovnou vypařili. Řeč je o zhruba třech milionech lidí z okupovaného západního břehu Jordánu a Východního Jeruzaléma a asi dvou milionech lidí z pásma Gazy, které je rovnou celé v blokádě.

Na druhou stranu platí, že u plotu, který z Gazy dělá jedno obří vězení pod širým nebem, protestovali především mladí lidé, kteří právě za tím plotem prožili třebas i polovinu svého života, nemají nejmenší vyhlídky do budoucnosti, nemají vyhlídku na nějakou solidní práci, nemají vyhlídky na nic… Čekají je jen výpadky elektřiny, nedostatek léků a potravin, a dokonce i ten Hamas, který by v jejich očích měl být obecně považován za jakéhosi lídra Gazy za lepší život, předloni „vyměkl“ a ze svých programových dokumentů vypustil vypjatý antisemitismus i citace z šílených Protokolů sionských mudrců. Dokonce rozlišuje i mezi nepřátelstvím vůči Židům a politickým nepřátelstvím vůči Izraeli a sionismu, přičemž akceptuje hranice z roku 1967. Čili, i když je to pro izraelskou politickou scénu dál „zavedený otloukánek“, který může za všechno zlé, ve skutečnosti se Hamas silně „zklidňuje“ a jeho někdejší radikální pozici přebírají sice menší, ale o to odhodlanější islamistické skupiny. Ale ti mladí Palestinci se prostě topí ve frustraci, a tak jim nevadí ani ono umírání u plotu. Jak jeden z nich vysvětlil v médiích: „V Gaze beztak pomalu umíráme, tak je lepší umřít alespoň při pokusu dosáhnout svobody…“

Zkrátka, Gaza, ale i ostatní zbylá obklíčená, okupovaná a neustále „okrajovaná“ palestinská území jsou s pěti miliony deprimovaných lidí dál sudem prachu, a jeho „zklidňování“ bude přinášet další lidské životy a ty pro změnu budou dál „kazit image“ Izraele. Trump sice přestěhováním ambasády do Jeruzaléma fakticky ukončil celé to nesmyslné divadlo s nekonečnými „izraelsko-palestinskými mírovými rozhovory“, protože životaschopný palestinský stát už delší dobu ani teoreticky nemá kde vzniknout, ale současně platí, že sice „hrozba“ vzniku Palestiny je pasé, ale pět milionů Palestinců nikam nezmizelo…

Něco se proto „bude muset stát“. A různé spekulace, které čas od času „probublávají“, naznačují, že by Gaza mohla připadnout Egyptu, Západní břeh Jordánsku, Palestina by tak „zmizela“ a Izrael by se zbavil zodpovědnosti za „horký lidský brambor“. Uvidíme, příští měsíce a roky ukážou víc.


Když o věci jednala Rada bezpečnosti OSN, ambasadorka USA Nikki Haleyová opustila sál. V té souvislosti zazněl názor, že až se velmoci při řešení závažných otázek začnou zvedat od stolu, nezbude už světu nic než válka. Filozoficky pojato, je to pravda? Přepíná se v poslední době struna tak, že na tom něco bude?
Nikki Haleyová začíná být opravdu „provařenou figurkou“. Vetovala nyní návrh na prošetření nejnovějšího izraelského masakru s tím, že Izrael zabitím „pouhých“ 61 lidí prokázal „zdrženlivost“, prý mnohem „větší zdrženlivost“ než jakýkoli jiný stát, který by musel čelit demonstracím. Ufff! A vzápětí dokonce vinu za masakr hodila rovnou na Írán, protože prý v minulosti Hamas podporoval a ponouká ho k boji proti Izraeli. Je přitom pozoruhodné, že exiloví lídři Hamasu sice čas od času do Teheránu „ke konzultacím“ opravdu zaletí, ale hlavní – a mnohamiliardové – slovo při podpoře Hamasu a pásma Gazy jako takového mají američtí věrní vazalové z Kataru. Ale protože jsou věrní vazalové, tak jsou z obliga a za všechno může Írán… Fraška.

Nicméně, vcelku zajímavý je fakt, že paní Haleyová se v reálu jmenuje Nimrata Singhová Randhawaová Haleyová a pochází z indické sikhské rodiny. Její sestra na svém blogu popisuje, proč musela rodina uprchnout z Indie, kde jsou sikhové často pronásledováni, a jak byla v USA perzekvována, protože nezapadala do konceptu „běloši“, „černoši“, „Hispánci“… Americký politolog Juan Cole vyslovil podezření, že její nenávist vůči Palestincům má něco společného s popíráním svého vlastního osudu, své vlastní faktické zanedbatelnosti…

A pokud se ptáte na to, že rovnou odešla, když se o tématu začalo jednat, cynicky bych podotkla, že je to skoro jedno. Rada bezpečnosti OSN je v zásadě už dlouho zablokovaná, dvojblok Západu a Číny s Ruskem se na ničem důležitém neshodne a diskuse se tam stejně nevedou, spíš se tam všichni navzájem různě obviňují, nadávají si a hrozí. Z tohoto pohledu sice paní Haleyová dala ostatním najevo, jak si váží nejdůležitějšího orgánu OSN, ale nějakou blížící se katastrofu bych v tom nespatřovala. Pokud válka nepropukla doteď, tak nějaké to odcházení už situaci zhoršit nemůže.


Kam jsme se v posledních dnech dostali, pokud jde o záměr Donalda J. Trumpa vypovědět dohodu s Íránem?
V kostce platí, že Čína si mne ruce, protože předpokládá, že Západ pod tlakem USA vyklidí své pozice v Íránu a přenechá ho – i s jeho trhem a surovinami – plně k dispozici Pekingu a jeho „Hedvábným stezkám“. Rusko si jako by udělalo „kýbl popkornu“ a sleduje „cvrkot“. A Německo, Francie a Británie přemýšlejí, jak se mají zachovat, když jim „náš hlavní spojenec“ dalšími sankcemi (po Rusku) znovu kazí lukrativní kšefty, a tak nějak automaticky předpokládá, že si to Evropa zase nechá všechno líbit. Uvidíme v příštích pár týdnech .... .... .....

(celý rozhovor s Terezou Spencerovou najdete zde)

Zažehnáváni Marxe dogmatickým pravítkem

0
0
Mojmír Grygar

Mojmír Grygar
19.5.2018
1. Pan kardinál Dominik Duka během rozhovoru s paní Senkovou v rozhlase Praha 2 (16/5) v jedné chvíli výrazně změnil měkký konejšivý tón svého melodického hlasu a zapojil jiné, varovné a kárající rejstříky hlasového fondu.


Bylo to ve chvíli, kdy začal mluvit o Karlu Marxovi a o dvou politicích, kteří se snažili uskutečnit jeho ideje, – o Leninovi a Stalinovi. Velice se rozhořčil, že už dávno Leninovy sochy, kde ještě stojí, nezbourali a – v této chvíli v hlase pana kardinála zazněl fanatický tón – někde se prý dokonce staví sochy Stalinovi, to už by se mohly opět stavět sochy Hitlerovi a Mussolinimu! (Poněkud odbočuji: ale v Itálii není málo Mussoliniho soch, jednu dokonce vystavují v Muzeu moderního umění v Římě; svého času mě ta černá bysta dost vyděsila.)
Skutečnost, že pokus vybudovat socialistickou a komunistickou společnost vznikl v zemi zatížené hmotnou i duchovní bídou pravoslavného samoděržaví, které ponechávalo naprostou většinu obyvatelstva v otroctví a negramotnosti, vedla k tomu, že v těchto podmínkách vznikl „kasárenský komunismus“, před kterým varoval sám Marx.

Již staří řečtí filozofové věděli, že přírodní a společenské jevy poznáme nejlépe, odhalíme-li jejich příčiny. V tomto smyslu nelze Stalinovu říši srovnávat s Hitlerovým Německem. Přesto však není málo lidí, především mezi ultrakonzervativci sekulárního i náboženského typu, kteří tyto diktátory srovnávají a zaměňují. Takovou významnou církevní a státní osobností byl německý prezident Joachim Gauck, který, neschopen vytěsnit svou přísnou nacistickou výchovu (jeho otec zmizel někde v sovětských věznicích), zapomněl na své kněžské povolání a srovnáním – nejen Stalina, ale dokonce i Putina – s Hitlerem dosáhl toho, že Hitlera de facto omlouval, snižoval odpovědnosti.
Nebyla to nakonec jen válka dvou diktátorů, ke které se západní demokratické mocnosti jen jaksi připletly? Hitler se samozřejmě dopustil chyby, když si chtěl ve své megalomanii podrobit celou Evropu, ale nemůžeme zapomenout, že pro Churchilla – ne však pro Roosevelta –, byl Stalin v zásadě stejně nepřijatelný, jako Hitler. Ale v dějinách nic nejde podle pravítka. Nelze popřít, že hlavní tíhu boje proti německým armádám nesly národy Sovětského svazu a že v průběhu války, kdy se obyvatelé dobytých území na vlastní oči přesvědčili o skutečných vyhlazovacích zájmech německé armády, (Šolochov to nazval „školou nenávisti“) Stalin se stal symbolem nikoli marxistického komunismu, ale svaté vlastenecké války (někdy se zkratkovitě hovořilo o válce Slovanů proti Germánům, tak to ostatně Hitler vyhlásil již v knize Mein Kampf).

Ani zde nám pravítkové zkratky nepomohou, hranice mezi dobrem a zlem bývá, nejen v osudech lidí, ale i celých národů, často nezřetelná a proměnlivá. Připomíná-li někdo, ať je to pamětník, politik nebo historik, Stalinovy zásluhy v boji proti německým nájezdníkům, nezmenšuje to jeho vinu za násilný způsob boje za socialismus. Popírat však, že Stalin za války, byť i jen jako symbol spravedlivého boje, sehrál pozitivní roli, nelze. A katolická církev, jak známo, je si dobře vědoma síly symbolů a vzorů. Pan kardinál přenáší odpovědnost na Marxe i za všechny zločiny, kterých se později dopouštěli jeho stoupenci. Je to podle pravítka, není-liž pravda?

Dovolte poznámku o obětech druhé světové války. Suchá čísla totiž výmluvně odhalují míru účasti národů na válečné apokalypse. Uvádějí na pravou míru pokusy přepisovat dějiny, jak o tom svědčí disproporční jubilejní kladením věnců a díkůvzdání.

(Na jedné straně vah je Díky, Ameriko!, na druhé milion německých žen znásilněných sovětskými vojáky.) O čem svědčí sumární čísla války? Sovětský svaz ztratil 13,77 % svých obyvatel; Německo 10,2 %; Britanie 0,94 %; USA 0,32 %; Japonsko 3,61 % a Československo 3,51 %. (Překvapuje vás, že u nás, „kde se přece tolik nedělo“, jak se vyjádřila jedna paní ministryně, počet obětí se blížil ztrátám krvežíznivého Japonska?)

2. Pan Duka ostře Marxovi vytknul jeho útok proti rodině. Připomeňme pro pořádek slova Komunistického mnaifestu, která panu kardinálovi tolik vadí:

„Na čem je založena nynější, buržoazní rodina? Na kapitálu, na soukromém zisku. Plně vyvinuta existuje jedině pro buržoazii; jejím doplňkem je však život bez rodiny, vnucený proletářům, a veřejná prostituce. (…) Buržoazní řeči o výchově, o něžném poměru mezi rodiči a dětmi jsou tím odpornější, čím víc rozvoj velkého průmyslu přetrhává všechny rodinné svazky proletářů a čím víc jsou děti proměňovány v pouhý předmět obchodu a v pracovní nástroje.“

Marx brojí proti tehdejší buržoazní rodině, která podporuje a posvěcuje určité dobové formy rodinných svazků, a kritizuje řád, který proletáře zbavuje těchto vztahů. Věren zásadě, že všechny společenské jevy je nutno vidět v dobovém kontextu, neuvažoval o rodině vůbec, a tím méně o rodině jako posvátném božím daru, jehož porušení se rovná smrtelnému hříchu. Zdaleka nebyl sám, kdo viděl krizi rodiny a odhaloval pokrytectví, které zastírá její amorální stránky.

Proč Goethe, čtyřicet let před Marxem, nadřazoval spříznění volbou (Wahlverwandtschaften) nad rodinné svazky? Ne náhodou všichni velcí romanopisci 19. století – Balzac, Dickens, Tolstoj, Dostojevskij, Flaubert, Fontane, Strindberg a mnozí další, podrobili instituci dobového manželství kritice, která nebyla plodem nihilismu, neúcty mužům, k ženám a dětem, ale naopak – obavou o to, že se rodina stávala, zejména pro ženu a děti, železnou klecí, žalářem. Bylo by dobré zamyslet se nad stavem proletářských rodin, například u nás, kde se v polovině 19. století 50 % dětí rodilo mimo „lože manželské“. Přečtěme si, co o tom psali Neruda, Hálek, Rais, Machar. Rozvrat dnešní rodiny nezpůsobily Marxovy myšlenky, ale rozvoj kapitalistické společnosti, která všechny mezilidské vztahy stále víc podrobuje morálce majetku a peněz.
Zejména dnešní americká společnost se vyznačuje vysokou mírou pokrytectví, s jakou se snaží tajit amorální jednání mnoha svých významných lidí. Stačí se zastavit jen u některých jejích nejvyšších představitelů, u prezidentů, abychom si nedělali iluzi o tom, že důstojně reprezentují zemi, která se pyšní tím, že i ve věci náboženské víry, a tím také v ochraně rodiny, hraje ve světě prim.
Na druhé straně mnozí socialisté, kteří ignorovali církví posvěcené manželství, žili v dobrých vzájemných vztazích a nepropadli tomu, čemu se říká vylévat s vaničkou i dítě. Sám Tolstoj konstatoval, že mezi bezvěrci se ve větší míře setkává s čestnými lidmi, než u příliš horlivých modlilů.


3. Pan kardinál ve své obhajobě manželství neopomenul zdůraznit význam společného majetku. Ovšem – vždyť ve starých „zlatých časech“ právě bohatství tvořilo sám základ rodiny. Ve známém sloganu o šťastné habsburské říši se oceňuje to, že se dokázala zvětšovat nejen mečem, ale zejména úspěšnými sňatky („tu, felix Austria, nube“). Individuální láska jako základ šťastného spojení muže a ženy nehrála v dynastické a aristokratické strategii vůbec žádnou roli. Ale Kristovo evangelium je především poselství lásky, a co jiného by tedy mělo tvořit základ manželství a rodiny? Starý zákon v této věci nadřazuje zájem rodiny a kmene nad individuální lásku. Ta se však v mnoha biblických příbězích stává zdrojem neklidu, boření morálních kánonů a někdy, jak je tomu v příběhu Batšeby, také důvodem ke zločinu. Král David, stržen zakázanou láskou k Urijášově ženě, pošle svého soka do jisté smrti tím, že ho za války postaví do první řady, a tím se ho šikovně zbaví. Přesto o králi Davidovi Hospodin řekl, že mu „přirostl k srdci“. Ať ten výrok posuzuji z jakýchkoli stran, žádnou podporu rodiny jako nedotknutelné svátosti v tom nevidím. Máme-li odbočit k tématu mnohem podřadnějšímu, ale zato aktuálnímu, můžeme se ptát, proč Karel Schwarzenberg, prezidentský kandidát, šel hledat nevěstu na bál přístupný výlučně aristokratům? A čím si vysvětlit jeho spletité rodinné poměry? Nepochybuji o tom, že církevní autority jeho rozvod a po moha letech nezvyklé obnovení původního manželství schválily a bezpochyby také neměly nemenší důvod nesouhlasit s tím, že si ho již v pokročilejším věku adoptoval jeho bohatší příbuzný. Nevystupuje tu svátost manželská jako holubník? Samozřejmě tu rozhodoval především panem kardinálem Dukou vzpomenutý rodinný majetek. Dobře to znělo v rakouské hymně: „Čeho nabyl občan pilný...“


4. Pan kardinál neopomenul vzdát veškerou úctu papeži Františkovi – jmenovitě i za to, že ho pověřil, aby svůj vrcholný úřad v Českých zemích ještě neopouštěl. Když se pustil do kritiky Karla Marxe a jeho filozofického a sociálního učení, měl se ovšem také zmínit o početných kriticích, kteří papeže nařkli z jeho sympatiím k marxismu. Někteří nejkonzervativnější antikomunističtí ideologové ho dokonce nařkli ze zrady neotřesitelných principů křesťanské víry. Není tu místo na rozvíjení této problematiky; pan kardinál ví, oč jde. Mezi dnešní zélóty víry pravé patří také někteří odpůrci pana kardinála, například Tomáš Halík.

Výročí Karla Marxe nastavilo zrcadlo našim politikům, historikům, teologům. V změti protichůdných názorů mě pobavil výrok pana Kosatíka, který si dovolím ocitovat. V rozhovoru s paní Semkovou roznesl Marxe na kopytech; podle něho to nebyl žádný vědec, ani opravdový vzdělanec, ani pracovitý člověk, nýbrž „prostě spisovatel – jako já.“ Připomnělo mi to podobný výrok ze Smočkovy hry Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho: “Já jsem jen takový soukromý učenec – jako Goethe.“

Ukazuje se, že pro mnohé je sto padesát let staré strašidlo přece jen stále hrozivé.

Domnívali se, že v ruinách sovětského Ruska se už definitivně vypaří. Hamletovské strašidlo se však nepřestane zjevovat na hradbách, dokud to shnilé, co volá po pomstě, nebude z Království dánského odstraněno.

Pan kardinál Duka před lety, v posledním rozhovoru s Václavem Havlem, pronesl výrok, nad nímž mi tehdy rozum zůstal stát. Prohlásil, že dnes už dělnická třída neexistuje. Není to krásný příklad pravítkového myšlení? Nebo, jak by řekl Freud, názorný symptom vytěsnění něčeho nežádoucího, co příliš připomíná marxismus?

- - -













My pozůstalí po Češích, co vyletěli komíny koncentráků kontra páni Wollnerové

0
0
Jiří Jaroš Nickelli
Jiří Jaroš Nickelli
19.5.2018  

S hlubokým pochopením jsem si přečetl v ČNL stať váženého pana Lubomíra Mana na téma Nočních vlků a "hrdelního zločinu našeho poslance za ČSSD, pana Foldyny", pravého přítele Slovanů.(ZDE) Zcela výstižně napsal pan Man, že tu jde o chorál blbců proti panu Foldynovi.



Pan Foldyna se dopustil jen přátelského aktu k synům Ruska, kteří se přijeli poklonit památce osvoboditelů ČSR i celé východní Evropy, kterou naši blbci a kolaboranti zavlekli do chomoutů organizace agresora zvaného NATO a do protektorátu mocnosti zvané Eurounie.

Pan Man má stoprocentní pravdu s charakteristikou našich osvoboditelů. Zejména v tom smyslu, že správně připomíná všem ignorantům, kteří tu myslí ve stylu podle klasika Wericha, "to za protektorátu nebylo", že právě i oni by byli:

a) ti "šťastnější" umvolkováni, tj. germanisováni,
b) ti "méně šťastní" odsunuti k Ledovému moři,
c) ti "zločinci anobrž Reichsfeinde" (nepřátelé reichu) vyletěli by komíny táborů smrti nebo by v lepším pádě zahynuli střelou u zdi, jak to sliboval katan národa českého Heydrich.

A těmto blbcům, co tomu opakovaně nevěří, připomínejme my pozůstalí po oněch Češích heroiích a martyrech současně, že právě naši Češi vyletěli komíny Osvětimi a Mauthausenu, byli ubiti v Sachsenhausenu, Dachau, Oranienburgu, Ravensbrücku, Gross-Rosenu, Bergen-Belsenu, a ve stovkách dalších velkoněmeckých, nikoli jen nacistických, mučíren, jako to nazýval zachránce republiky dr. Edvard Beneš, kterému tito kolaboranti a blbové nesahají ani po kotníky.

Tak jako mí dva strýcové vyletěli komíny Osvětimi, tak jako můj další strýc položil hlavu pod sekyru Pankráce, tak jako mého dědečka zahubilo gestapo, tak se stalo 365 tisícům rodinám naší drahé Československé republiky. Té republiky, kterou páni Havlové a jejich společníci rozbili na dva zbytkové státy.

A zatím co my vzpomínáme na oběti Velkoněmeckého reichu, a nikoli jen "(národnostně nehmotných) nacistů", jak to například hlásá nedůstojný pomníček u Krajského soudu v Brně, celá tlupa obhájců sudetských Němců pěje chór blbství a lži o jakémsi "generálním vyhnání nebohých Němců" z republiky jako o díle "mstivého Beneše", kterému pomáhali jacísi západní velmožové Roosevelt a Churchill za asistence katana všech katanů Stalina.

Celá sudetská lež je založena:
a) na lžirovnici Rusové = nacisté, chovali se prý stejně (!??),
b) na axiomu " odsun nebyl, bylo vyhnání - a symetricky vyhnání Čechů = evakuace (!!),
c) na superlži "ČSR byl versailleský zmetek, utlačovatelka nebohých Němců- viník II. války"

Kolik blbosti a lži se skrývá v těchto sudetských mantrách, které rovněž víceméně papouškují také naši kompradoři sudetů páni Bělobrádkové, Hermanové, Pithartové, Sobotkové a jiní z této skupiny prosudetských politiků! Do této politické kakofonie nejbizarněji přispěl i padlý premiér Nečas svým pyramidálním nesmyslem o tzv. "českobavorské identitě", kterému kutí sudeti tleskali údajně vestoje.

Při takto nastavených politických mantinelech vztahů tzv. "našich politiků", vpravdě sluhů, k sudetům se nemůžeme divit, že tyto mantry opakují jako tibetské modlící mlýnky monotonně naši redaktoři médií a televize, která ještě má tu drzost nazývat se "česká". Všimněte si rovněž způsobu psaní o našem národu onikáním - "Ti Češi, zanedbávají to a ono, ti Češi kradou v supermarketech na Západě, ti Češi jsou rasisté vůči Romům, ti Češi nechtějí migranty a nepřejí uprchlíkům" atd. do nekonečna. Jako by toto vše nepsali Češi, ale pozorovatelé jinoplanetníci. Páni redaktoři pozorujíce Čechy jako jinou entitu, vydělují se do pozic jakýchsi arbiterů elegantiae, kteří jsou majiteli zjevených pravd, jež tu blahosklonně, tu káravě prezentují zaostalým českým vidlákům, přičemž neváhají na druhé straně vyzvednou skvělou menšinu, kterou většinový národ označuje například jako havlokavárnu. Vzpomeňme jen při první přímé volbě presidenta, jak se jistý pan režisér vyjadřoval o našem národu jako o "nevolnících, kteří vždycky zradí", nebo jako o "panelákové luze" a podobně.

A vzpomeňme i fatálního výroku pana knížete o presidentu Benešovi, když prohlásil, že "dnes by Beneše poslali před haagský soud"! Kolik sprostoty a neúcty k národu a k jeho druhému osvoboditeli je obsaženo v těch výrocích. I proto bylo nutno bít do presidenta, který prohlásil v Lidových novinách tu zásadní dějinnou pravdu o odsunu Sudetoněmeců :"Odsun byl lepší než smrt!"

Musíme neustále pozorovat a komentovat nesmysly a doslovné lži o československých alias sudetských Němcích, ať již pocházejí z kterékoli strany - ze zahraničí nebo z řad našich kolaborantů.

Protože nikoli přátelství k Ruské federaci, ale přátelství a otrocká vstřícnost k tzv. landsmannschaftům, je ona pravá a nefalšovaná kolaborace. A právě tento axiom naší pravé politiky by si měli zapsat za uši heroldi různých tzv. evropských hodnot a nemlátit pantem o jakýchsi neexistujících "kolaborantech Rusů, proruských švábech"a podobné nesmysly, hodící se maximálně do putimské četnické strážnice, nikoli do konstruktivní evropské politiky.

Jestliže jeden milion stodvaašedesát tisíc šestset sedmnáct alias Sudetoněmců obdrželo od fanatického fýrera medaili za rozvrácení a uloupení československého pohraničí, pak tito alias Sudetoněmci spáchali čin vlastizrady a velezrady státu ČSR. Proč? Protože podle právníků přispěli k "rozvrácení a zničení republikánsko demokratické formy státu ČSR". Finito.

Dále podle presidentských dekretů bylo z odsunu československými orgány vyreklamováno na cca dvěstě dvacet tisíc německých loyálních a antifašistických občanů. Tak jakápak kolektivni vina, jakápak etnická čistka ve stínu Moskvy Herr Herman?? A tzv. divoký odsun? Sám W.S.Churchill předpokládal, že po osvobození k němu dojde téměř ve všech osvobozených evropských zemí po velkoněmecké okupaci. Řekl o tom údajně "vezmou pár věcí a půjdou", a rovněž údajně "pár měsíců to necháme řádit a pak to zarazíme". To vše se rovněž naplnilo a bylo to následkem nikoli příčinou. Převracejí to jen sudeti a sudetomani.

Ovšem dle mne je téměř zbytečné domnívat se, že si z toho všeho vezmou poučení právě oni páni landsmanové a jejich koryfejové. Nikoli - v nejlepším případě zareagují jako vždy mlčením a utajováním těchto dějinných fakt.

Proto je toto stanovisko určeno spíše našim řadám, zejména těm, kteří se nikdy nezajímali blíže o vlastní historii republiky a náhle byli vystaveni lžimasáži různých médií. A jsou těmito masážemi a kampaněmi zmateni a uváděni do fatálního omylu. Paměť dějin se však nikdy nedá umlčet navždy. Pravda vždy nakonec vyplave na povrch dění.


Jiří Jaroš Nickelli,
Historicko dokumentační komise ČSBS Boskovice
Autor pozůstalý po oběti gestapa, příbuzný obětí Osvětimi a sekyrárny Pankrác

Hra na nervy USA: Geniálními kroky Putin ničí naděje Washingtonu

0
0
Anton Orlovský19. 5. 2018      zdroj
Již více než dva roky se Rusko aktivně podílí na řešení situace v Sýrii. To v žádném případě neodpovídá plánům USA a jejich partnerů, kteří se snaží o destabilizaci v SAR. Velmistrovské tahy Vladimíra Putina však ničí všechna očekávání Západu. Nenechávají tento "krvavý stroj" na pokoji. ... Moskva nemá v úmyslu vystoupit ze hry a v této hře dostali Američané opět šach. V posledních měsících mohlo mezinárodní společenství pozorovat v Sýrii všechny možné druhy provokací. 



USA se svými kolegy udeřily na syrskou armádu, pokračovala bezdůvodná štvanice na Bašára Asada a jeho údajně agresivní režim a také pokračovalo sponzorování formací banditů, které pravidelně provádí špinavou práci Washingtonu (včetně Kurdů a komunit úzce spojených s teroristy).

Na pozadí této americké zvůle Vladimír Putin a Bašár Asad nevidí žádné vážné překážky pro systematické směřování k řešení syrské krize. Na nedávném setkání v Soči dospěli vedoucí představitelé ke společnému názoru, že práce probíhá správným směrem.

Putin na tomto setkání zdůraznil, že se podařilo přinutit teroristy, aby složili zbraně na klíčových místech republiky.

"Nyní, po těchto vojenských úspěších, byly bezpochyby vytvořeny další podmínky pro obnovení plnohodnotného politického procesu", konstatoval ruský prezident na setkání v Soči.

Vedoucí představitelé obou států se navíc shodli v názoru, že hlavní práce byla provedena. Po rozhovorech Putin uvedl, že dohodl se syrským protějškem další opatření, která povedou k vyřešení nestabilní situace v SAR.

"Dnes jsme během jednání dohodli naše společné akce s prezidentem Sýrie ... a dospěli jsme k závěru, že k dnešnímu dni vznikla příznivá situace pro aktivizaci politického procesu", upřesnil prezident RF.

Ruský prezident také podpořil iniciativu Asada ohledně vyslání zástupců Sýrie do komise OSN, diskutovali o vytvoření ústavního výboru v Sýrii a tak dále.

A toto setkání v Soči může být považováno za jakýsi politický rýpanec po samolibosti USA. Američané, kteří lezou z kůže, jen aby dosáhli destabilizace v Sýrii, jsou vlastně vydáváni za bezmocné.

Toto setkání může být dokonce charakterizováno jako hraní na nervy Washingtonu, protože Putin a Asad udržují situaci pod kontrolou, což vůbec nezapadá do plánů Spojených států.

Je příznačné, že se setkání konalo na území Ruské federace. Washington chápe, že Moskva nemá v úmyslu vystoupit ze hry a v této hře dostali Američané opět šach.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Srdečně vás u nás v centrále v Langley vítám.

0
0
Jan Dvořák
20.5.2018  blog autora 
Víme, že to bude dobré. Přes 160 ruských diplomatů muselo opustit země svého působení už začátkem dubna. Julija nemocnici opustila o něco později. Její otec Sergej vstal ze smrtelného lůžka v těchto dnech.


A o naprostou bezpečnost se jim teď namísto (nespolehlivých) Britů postarají Američané.

Odvezou si je za oceán a zfalšují, respektive zařídí jim novou identitu, takže ze Sergeje se může stát například portorikánský důchodce s ruskými kořeny a z Julie předčasně penzionovaná baletka kvůli artróze.

Proslechlo se, že prvním místem pobytu, která se budou z pochopitelných důvodů střídat, nemá být žádné z amerických velkoměst, kde by splynuli s davem, ale překvapivě poklidné Langley ve Virgínii. V celých Spojených státech je totiž známé tím, že index osobní bezpečnosti se tam blíží sto procentům. Proto americký stát právě v jednom federálním zařízení poskytne Skripalovým jak chráněné ubytování, tak vhodnou pracovní příležitost.

-Hallo, Julie a Sergi!

Ale vy už teď máte stejně jinou identitu – srdečně vás u nás v centrále v Langley vítám.

A hned odpoledne s přednáškami pro naše agenty začnete, mají obrovský zájem.

Bude to v konferenční místnosti 110724 v 11 podlaží a na dveřích bude nápis KURZY PŘEŽITÍ.

- - -






 

Brigáda ministerstva pravdy z Kavčích hor: Soudružská pomoc při praní mozků na univerzitách. Věřte jenom ČT, střezte se vlastního myšlení! Zdravý rozum je nezdravá pověra. Je jen jedna pravda - ta, kterou vysíláme.

0
0
Petr Hlávka
20. 5. 2018 ProtiProud
Petr Hlávka byl přítomen výjezdní svazácké brigádě redaktorů České televize na olomoucké univerzitě, a protože prokázal neobyčejnou trpělivost a vydržel až do konce, zahlédl ve tmě bolševické propagandy paprsek naděje.
(Autor je konzervativní katolík, ale přesto nebo možná právě proto, je v jeho postřezích mnoho pravdy - pozn.red. NR - vd)

O duši studenta usiluje dnes kdekdo – multikulturalisté, feministé, ekologové atd. Tito demiurgové "pokroku" se jen třesou, aby mohli programovat mládež a progresivistické myšlení vtisknout do jejich hlav. Plánovači jsou stále neochvějně věrní strategii 60. let, kdy Frankfurtská škola do barevného světa nalákala nemalou skupinu studentů a vytvořila pro své revoluční záměry bojeschopnou armádu, která jim byla kdykoli schopna posloužit jako destrukční beranidlo tradičního světa a tradičních společenských hodnot.

Naši dychtiví pokrokáři jsou inspirováni a řízeni logikou „když v Německu a ve Francii to vyšlo, musí to fungovat také u nás“. Sociální inženýři používají (jak kdysi správně tvrdil polský sociolog Podgorecki) pro své záměry zejména nástrojů práva, vzdělávání a výchovy a médií, které umožňují proměňovat svět a odklonit realitu od pravdy. Tyto nástroje sociálních inženýrů zastupuje na našem území „svatá trojice“ (veřejnosti lépe známá jako Ústavní soud, univerzity a Česká televize), která nad námi stahuje stále více mračna a intenzivně stahuje smyčku pro zardoušení již dávno okleštěných zbytků svobody slova.

Výroba Nových Evropanů


Poslední dva zmíněné nástroje (systém vzdělávání a média) jsou až na čestné výjimky spolehlivými hlásnými troubami radikální levice, pro niž je drtivá masivní indoktrinace mladých prioritním úkolem. Cílem edukace a médií není již dávno vzdělávat a informovat, ale skrze nastupující generace zafixovat umělý rovnostářský svět, kde rozmanitost názorů a svoboda myšlení a projevu nebude existovat. Tyto dva mocné nástroje sociálního inženýrství všemi cestami "instalují" do hlav žáků a studentů utopistické myšlenky, aby je orwellovsky vnitřně přijali za své již od útlého věku.

Základní "politicky korektní" právní regulace (cenzura sociálních sítí, zákaz kouření v restauracích, nařízení Bruselu o povinném přijímání muslimských migrantů atd atd.) nové pořádky přímo přikazují, čímž se ovšem sociální inženýři vydávají všanc možné zlobě nezmanipulované části veřejnosti. Zdá se však - dle voličských preferencí a stylu života mladé generace - že se školní a mediální indoktrinaci daří. Jsou si však samy sebou „vyvolené“ elity loajalitou omladiny skutečně jisté? To tak jisté není.

Především proto, že do tohoto zdánlivě bezproblémového až „fordovského“ procesu výroby Nových Evropanů totiž občas přijde tvrdá rána od autentických person, které navzdory osobním rizikům na tradiční společenské uspořádání a klasickou politickou reprezentaci rezignovat nehodlají a jejichž slovo - přes politické a mediální útoky a skandalizace - veřejným prostorem silně rezonuje.

Dobrým příkladem byl inaugurační projev prezidenta Zemana, v němž upozornil na praktiky významného spojence inženýrů lidských duší – České televize. Prezident jasně ukázal na nikým nevoleného aktéra, který vstupuje do politické soutěže s ambicí utvářet směr společenského vývoje dle svého vlastního ideového zadání. Podobně jako v kauze Novičok, v níž se Miloš Zeman postavil nebojácně proti mediokratům, je dalším důkazem toho, že přímo volená hlava státu nehodlá nečině přihlížet dezinformacím mystifikujících veřejnost. Přestože studenti zpracovávaní orwellovskou propagandou na školách většinou dle svých projevů prezidenta Zemana odmítají, je to právě on, kdo se pokouší dopřát jim dobro nestranné informovanosti.

V obavách z oslabení loajality studentů urychleně vyrazil cirkus České televize objíždět české univerzity s vysvětlením, že oni jsou ti, co to s námi myslí dobře, zatímco „nevychovaní“ političtí rebelové prý chtějí studenty manipulovat svými „fake news“. Operace se vskutku příhodně jmenuje Fake news: pravda, lži a polopravdy ve veřejném prostoru. Jedno takové představení se uskutečnilo zaplněné aule pedagogické fakulty (na mé alma mater v Olomouci), kde vystoupili dva moderátoři ČT a tři místní experti na média z UP Olomouc. Výsledek dalece předčil má očekávání. Výjezdní bojůvce mediokratů se podařilo přímo ikonicky skloubit známý despekt většiny akademiků ke zdravému rozumu a k (na rozdíl od nich) voleným politikům.

Hrdinové z Kavčích hor


Program vystoupení byl svěží, zábavný, moderátoři příjemní, zkrátka perfektní herci s přesvědčivým výrazem a padnoucími obleky tvářící se, že jediné oč jim jde, je naše dobro. Vždyť se jedná o reportéry, kteří neváhají pro naši informovanost kdykoli riskovat své pohodlí, ba i život. Vlastní obsah ideového školení nebyl žádným překvapením: dehonestovat názorové oponenty, kteří by případně bránili studentům podlehnout svodům kolektivizace myšlenek. Zeman, Trump, Rusko atd. jsou zlo, ze kterých musí studentům běhat mráz po zádech.

Vystoupení odstartoval tolikrát slyšený neodmyslitelný kolovrat, kde si přednášející posteskli, že ruská propaganda vytváří situaci, se kterou se už musí přeci něco udělat. Mýtická ruská propaganda usiluje o jakési všudypřítomné informační „zabahnění“, s cílem učinit jinak průhledně jasnou situaci co nejvíce nepřehlednou. Jsou ale, jak by řekla Švejkova posluhovačka paní Müllerová, rafinovaní: Záměrem ruského zpravodajství tedy prý není získání důvěry veřejnosti, nýbrž právě ono zakalení mediálního prostoru způsobující, že občané pak nevěří už nikomu. Ruská propaganda podle přítomného reprezentanta ČT Michala Kubala spočívá v tvorbě dezinformací, které jsou součásti informační války. Jsme tak prý snadnými obětmi podvratných akcí ruské propagandy, která ráno vstává a večer usíná (navzdory tomu, že nikdy nespí) s cílem rozptýlit, rozdělit a demoralizovat naši společnost.

Jaký recept na tuto „šlamastiku“ ČT nabízí? Je to jednoduché: věřit pouze jejich zpravodajství. Vážit si naší veřejnoprávní televize a obraz reality hledat jen u ní, především však ne v alternativních „zabahněných“ médiích. Zmíněný zástupce šéfredaktora zpravodajství ČT s nadějí prohlásil, že kvalitní média mohou vyjít ze současné krize důvěry (v ně) posílena. Přirovnal roli ČT k úloze horského průvodce, který radí, kde je bezpečné jít a kde hrozí pád do propasti. Toto vítězství pravdy nad lží je ovšem možné pouze za předpokladu, že „kvalitní“ média budou mít hlubokou důvěru veřejnosti. Česká televize podle (jejích) dosavadních analýz prý tuto důvěru stále má a každý den dělá vše pro to, aby tuto důvěru neztratila ba naopak ještě posílila.

Jinými slovy: žádná pluralita názoru, nýbrž jasně daný rámec uvažování nastavený ideology veřejnoprávní televize. Vlivu jiných názorů a informací se lze ubránit pouze tím, když se jednomyslně postavíme za tým z Kavčích hor. Ten nám bude svítit na cestu kudy kráčet informačním světem. Zatímco některé soukromé televize prý kazí důvěru v média hlavního proudu, Česká televize důvěru veřejnosti obětavě zachraňuje. Pro studenty žádná novinka, neboť s ideologickou redukcí informací mají ze svých univerzit bohaté zkušenosti.

Podle elit ČT jsme to prý s tou demokratizací a trhem myšlenek poněkud přehnali. Ony samy proto nechtějí být „pouze“ průtokovým ohřívačem informací, nýbrž „gatekeepery“, kteří budou našimi průvodci s právem svět dle svého ideového klíče interpretovat, nikoli pouze předávat informace umožňující divákovi vytvořit si vlastní názor.

Shrnu-li to: svazácká brigáda z Kavčích hor si dojela podchytit svou věrnou mládež, která, když bude potřeba, půjde za ní bojovat do ulic. Už fakt, že tento putovní cirkus vznikl, však informuje o tom, že ČT se bojí, aby mladé ovečky pod náporem jiných než oficiálně schválených informací neprocitly. A v tom jsou s nimi univerzity na jedné lodi.

Byla to ryze předvolební debata nevolených politiků s jasným bolševickým poselstvím: kdo nejde s námi, jde proti nám. Lynči přednášejících proto neunikli ani poslanci Václav Klaus ml. či Zuzana Majerová Zahradníková. Paní poslankyně se zjevně dopustila těžkého zločinu výrokem, že dnešní „mediální výchova je jen jinou formou politického školení mužstva“. Jedno však exporti z Kavčích hor nevysvětlili: Proč jim tak nesnesitelně vadí právě konkrétně tito dva politici, kteří, jak dokládají jejich extrémně vysoké preferenční hlasy ve volbách do sněmovny, mají skutečnou důvěru vysokého procenta voličů. Na rozdíl od "mandátu" redaktorů ČT, jenž je odvozen pouze z povinné "daně z hlavy" do jejich peněženek..

Zdravý rozum musí být vyhuben!


Zvláštní kapitolou výjezdního školení ministerstva pravdy z Kavčích hor byli takzvaní mediální experti. Byli zde pro případ, že by se někdo z přítomných výkladu jediné povolené pravdy protivil. Poskytli dlouhou instruktáž o naší neschopnosti posuzovat informace skrze "zdravý selský rozum". Ten prý černobíle zjednodušuje multibarevný svět.

Jen hlupák si myslí, že je to právě zdravý selský rozum, předávaný z generace na generaci, který pomáhal lidstvu přežívat vlny utopických revolučních doktrín. V pojetí přednášejících ovšem naopak drasticky selhává. Lidé jsou podle nich v podstatě nesvéprávní, neschopní sami si vyhledat informace. Poněkud schizofrenicky současně nabádali, aby si každý našel svou vlastní pravdu, současně a tesknili nad tím, jak je ČT coby pramen jediné zjevené pravdy nedoceněná.

Musíme prý proto pracovat s dětmi od malička, aby účinně rozlišily, co je pravda a lež. Opakuji: to nebyl dokumentární film o roce 1950, ale živá realita jara roku 2018.


Že by naděje?


Navzdory tomuto "bělení mozků" se v poslední části ke slovu dostalo publikum. A někteří přítomní svými otázkami přednášející poněkud šokovali. Třeba o cenzuře názorů v Německu s dotazem, jaký postoj k tomu má naše veřejnoprávní médium, a zda se tím náhodou nebuduje monopol na to, co budeme označovat jako fake news. Tak ohavným provokativním otázkám se ovšem zástupci ČT zcela vyhnuli. Jak by ne, když právě proto, aby takové dotazy zmizely z veřejného prostoru, přijeli studenty školit.

Stejně proto naložili s dotazy typu proč se ČT brání zveřejňovat platy, když je k tomu nucen každý, kdo žije z veřejných peněz daňových poplatníků. Zajímavá byla rovněž kritika jednoho přítomného (myslím že dokonce vyučujícího!), proč ČT pro informace o migrační krizi používá výhradně levicová média a neinformuje dostatečně o realitě migrační krize. V takových chvílích jsme se od moderátorů ČT obvykle dozvěděli, že nejsou oprávněni podobné záležitosti řešit.

Podobné dotazy evokovaly atmosféru jistého procitnutí, které jsem za sedm let na univerzitě zatím neměl tu čest zažít. Nemohu sice srovnat, jak reakce publika na tuto show vypadá v jiných městech (navíc i herci se mění), ale v Olomouci se mnozí studenti projevili jako lidé s vlastním rozumem.

No prostě hrůza! Agitační brigády z Kavčích hor mají před sebou ještě mnoho práce. Možná by nebylo špatné, kdyby jim kvůli tomu už nezbyl ani čas na vysílání.






Ilustrační grafika Protiproud
 
Související:

Doneck poprel, že sa ukrajinskej armáde podarilo dobyť obec Južné blízko Gorlovky. Basurin tvrdí, že ukrajinskí vojaci s veľkými stratami ustúpili

0
0
Eugen Rusnák 
20.5.2018   HlavnéSprávySk

Vedenie Doneckej ľudovej republiky poprelo správy Kyjeva, že sa ukrajinskej armáde podarilo dobyť obec Južné blízko Gorlovky. Zástupca veliteľa korpusu Ozbrojených síl DĽR plukovník Eduard Basurin na tlačovej konferencii tvrdil, že ukrajinskí vojaci s veľkými stratami museli ustúpiť.



„Dňa 12. mája sa ukrajinské represívne sily neúspešne pokúsili zlepšiť svoje pozície v okolí obce Južné v Čigarskej rokle. V následku toho utrpeli ťažké straty a ustúpili,“ podčiarkol. Podotkol, že tento provokačný propagandistický útok bol pripravený pri príležitosti príchodu osobitného predstaviteľa Štátneho departmentu USA Kurta Volckera.

„Ale bola to neúspešná akcia. Výsledkom dobrodružstva boli mŕtvi a zranení ukrajinskí vojaci, ako aj následné videá z radov militantov, ktorých ponechali na bojisku a ktorí sa sťažovali na velenie ukrajinskej armády,“ dodal Basurin a porozprával niektoré podrobnosti tejto neúspešnej operácie ukrajinskej armády.

„Podľa údajov našej rozviedky, asi 30 – 40 militantov sa zúčastnilo na útoku v okolí Gorlovky. Avšak útok sa utopil v krvi. Podľa našich informácií, iba prvý deň nepriateľ stratil 9 zabitých a 5 zranených vojakov. Potom tieto straty za tri dni vzrástli o ďalších 5 mŕtvych a troch zranených. Nepriateľ nedokázal evakuovať zranených a naši vojaci pokračovali v intenzívnej paľbe z ručných zbraní v priamom dohľade z prevládajúcich výšin,“ vysvetlil.

Porozprával, že 16. mája pri pokuse o opustenie zablokovanej oblasti nepriateľ stratil ďalších 6 mŕtvymi. „Militanti zahájili paľbu z oblasti Čigarej a ostreľovali obytné štvrte baníckeho mestečka Gagarin a nebezpečne ohrozovali civilistov. Naši vojaci museli odpovedať na paľbu nepriateľa. Okrem toho predvčerom presnou paľbou sme zlikvidovali ukrajinskú obsluhu mínometu v okolí bane Južná. Tieto ozbrojenci ostreľovali naše pozície ako aj domy civilistov,“ povedal Eduard Basurin.

„Stojí za zmienku, že útek ukrajinských militantov, ktorí sa zúčastnili na tomto útoku, vyprovokoval ústup aj ďalších jednotiek, ktoré predtým obsadili jednu z hál na okraji obce. V súčasnosti je táto pozícia stratená nepriateľom a teraz úplne kontrolujeme obec Južné a okolité výšiny. Útok ukrajinských vojakov nepriniesol im úspech, ale iba veľké straty na životoch a veľa zranených mužov,“ zdôraznil v závere tlačovky Eduard Basurin.

- - -


 


Zbyněk Fiala: ČR nevadí vraždění v Gaze?

0
0

Zbyněk Fiala
20.5.2018 VašeVěc
Najednou nás lidská práva nezajímají. Palestinci za plotem v Gaze jsou něco jiného než naši občané, po kterých se za bolševíka střílelo, když se pokoušeli přejít hranici?



Skóre mrtvých z masakru u hranice, která hermeticky uzavírá pásmo Gaza, už dosáhlo 62, postřelených jsou tisíce. Věcí se mimořádně zabývala Rada OSN pro lidská práva. Sdělení vysokého komisaře OSN na adresu Izraele bylo jasné: "Ukončete okupaci a násilí, a vaše nejistota skončí.“ Zato české ministerstvo zahraničních věcí se zmohlo jen na trapné prohlášení, ve kterém „Česká republika vyjadřuje znepokojení z eskalace násilí v Gaze, jež si vyžádala desítky obětí. Vyzýváme všechny strany ke zdrženlivosti a k přijetí efektivních opatření k zamezení dalších ztrát na životech.“

Připomeňme si, že Palestinci jsou v Gaze obehnáni plotem podobně, jako jsme bývali my za bolševíka. Jen je možná dokonalejší, lidstvo od té doby pokročilo. Někde jsou elektricky nabité dráty v mnoha řadách, proložených uhrabanými cestičkami, aby byly vidět stopy, jinde něco na způsob Berlínské zdi. Pohraničníci z ČSSR nebo NDR by jen obdivně kroutili hlavou.

Když se někdo pokouší tímto pásmem mezi palestinskými „autonomními“ územími a Státem Izrael svobodně projít, střílí se po něm stejně, jako se střílelo po našich. Na střelbu po našich se zapomenout nedá, jsou kvůli tomu točeny filmy, budována muzea, stavěny pomníčky. Dokonce i vědecké ústavy potí krev, aby nic z toho nezapadlo a o hrůzách komunismu jasno měla i mládež, která to nemohla zažít.

Ale vzpomeňme na září 1989 ve východním Berlíně. Když se rozhodli všichni, že půjdou na druhou stranu, tak se nestřílelo. Nikdo se neodvážil plošně střílet po všech. Režim raději padl. V 50. letech by to možná dopadlo jinak, ale během času i ten nejzuřivější bolševík začal respektovat určitá civilizační pravidla. Dokonce ani na konci 60. let spojenecké tanky v Československu nezabíjely po desítkách, ale spíše po jednom, a nezpůsobily střelné zranění tisícům lidí, jen asi desítkám nebo stovkám. Dnes jsme o půl století dál, ale jako bychom se vraceli zpátky...

Jak si to teď má ta nebohá školní mládež srovnat v hlavě? Mají pro ně badatelé ustrčených ústavů doplňovat učebnice poznámkami pod čarou, že nejnovější politika naší vlády, vyjádřená prohlášením ministerstva zahraničí, mění pohled na to, kdo je bídák a kdo hrdina? Podle nového pojetí je nutno hodnotit střelbu po osobách pokoušejících se o nedovolené překročení hranic jako oboustranné násilí. Vzniklo evidentně nedostatkem oboustranné zdrženlivosti. Zoufalý zastřelený ubožák je vinen, že se mu zachtělo svobody a nedokázal dřepět za plotem, za kterým končí šance pro normální život.

Připomeňme si dále, že v Izraeli vládne režim, který jen znalci odliší od apartheidu. Většina Palestinců žije na separátních, vzájemně oddělených kouscích země, podléhá státní moci Izraele, ale nemá srovnatelná práva s občany Izraele. Existují usnesení Rady bezpečnosti OSN, podle kterých je značná část palestinských území výslovně okupována Izraelem. V Izraeli vám samozřejmě i malé dítě snadno vysvětlí, že je to tak v pořádku. Že je to stát Židů, žili tu před 5000 lety. A že Palestinci usilují o svůj stát. Ať se tedy starají o své.

Jenže tyto dva státy jsou iluze. Uzavřené ostrůvky Palestinců nemohou provozovat běžnou hospodářskou činnost, která by je uživila. Pásmo Gazy má omezeno dokonce i zásobování z moře. Čas od času jsou přechody na hlavní území Izraele otevřeny, ale spoléhat se na to nedá, že palestinské podnikatelské subjekty budou schopny posílat dodávky zboží pravidelně a včas. Když se brány zavřou, mají smůlu. Tohle je okolnost, která je spolehlivě likvidační.

Izrael bohužel není rozdělen jen plotem. Uvnitř společnosti je rozdělen ještě hlouběji. V tomto procesu se to dobré oslabuje a ničí a to nejodpornější arogantně dominuje.

To dobré bývá skvělé. Měl jsem kdysi příležitost projíždět špičkové izraelské podniky, nemocnice a vědecká pracoviště oslnivé úrovně. Viděl jsem promyšlenou snahu, jak nabídnout příležitost milionu Rusů, kteří tam přijeli na konci století, většinou s vysokou kvalifikací, pro kterou nebyly příležitosti k uplatnění. Proto vznikaly inkubátory projektů z průlomových vědeckých poznatků, technoparky, speciální školy, poskytovaly se granty a hledaly nejvhodnější formy podpory inovativního podnikání. Kdybychom převzali desetinu těchto zkušeností, jsme už dávno uprostřed velkého skoku.

Ukazovali mi to na bezpočtu prezentací, ale když pak začala debata, tón se změnil a na povrch vystupovaly obavy. Budovatelé izraelské vlasti v nehostinných podmínkách Blízkého východu pociťovali bezmoc vůči extrémismu, který v zemi narůstal a znemožňoval civilizované řešení strategického problému – jak dosáhnout toho, aby nepřátelství skončilo a mohli žít v míru a v hospodářském propojení se svým okolím.

Nezapomenu, jak mi ministr pro regionální spolupráci Milo (už je to skoro dvacet let) popsal prosperující izraelsko-arabské podniky na hranici nebo kousek za ní, ale kladl mi na srdce, ať to moc nerozmazávám, protože se nerado slyší, že by si sousedé mohli být docela blízcí.

Šance se ujaly jen bílé vrány. V Galileji jsem navštívil jeden ze čtyř průmyslových parků, které tam vybudoval Stef Wertheimer (s kořeny v Česku). Roku 2000 zaměstnávaly 3 500 osob, a to jak Židů, tak Palestinců. Park byl budován kolem školy podnikání pro vysloužilé vojáky. Vrátili se do civilu a celá jednotka v čele s kapitánem se změnila ve firmu (ten se stal ředitelem). Ostatně, takhle spolu drželi už od střední školy, jak to popisují Dan Senor a Saul Singer v učebnicovém Start-up Nation (česky Příběhu izraelského hospodářského zázraku, Aligier, Praha 2011). Nejprve absolvovali školu podnikání, a pak začali rozbíhat výrobu. Zaměstnanci byli Arabové ze sousedních vesnic. Všechno klapalo, nikde žádný problém.

Znovu a znovu jsem zjišťoval, že ti, kdo Izrael vybudovali (často od kibucu) a prošli životními drahami tohoto typu, měli upřímnou snahu o mírové vyústění svého úsilí. Jenže s postupem času na to měli stále menší vliv. Noví občané, kteří přicházeli z nejchudších oblastí Evropy i Afriky, potkávali v Izraeli hotovou společnost, ve které se nevyznali. Snadno se chytali na třaskavá hesla, která jim říkala, kdo za to může. Zjišťovali také, že nejsnáze lze bojovat o místo na slunci náboženským extrémismem. Toho se chytili političtí podnikatelé, kteří se naučili využívat nástroje vydírání.

Jak se pozná rozdělená společnost? Ve vládních koalicích mají klíčové postavení pidistraničky s pár rozhodujícími hlasy, které by bez napětí a válečných hrozeb ztrácely na významu. Tím je usnadněno zneužití Izraele jako nástroje amerických neokonzervativců pro udržování neklidu v regionu. Spojené státy zablokovaly vytvoření nezávislé vyšetřovací komise, která by se zabývala hromadnou ostrou střelbou po Palestincích na hranici. Česko zase posloužilo v EU a zablokovalo rezoluci, která odsuzovala přesun velvyslanectví USA do Jeruzaléma.

Jdeme bezhlavě na podporu něčeho, co tvůrce Izraele, dnes už starší generaci, dost děsí. Víme vůbec, co chceme? Nebo stačí občas se jen někde ukázněně zeptat?

Nedivím se požadavku, aby vládní prohlášení vznikající vlády omezilo naše vojenské aktivity jen na to, co bude schváleno Radou bezpečnosti. Podporuji také obecné referendum v nejširším rozsahu, včetně zahraničních závazků. Čeští občané by si neměli nechat diktovat nějakými politickými trpaslíky, závislými na vnější podpoře, jak chránit svoji bezpečnost a mír a jak definovat české národní zájmy.


- - -


 

O ovladatelnosti nové ruské vlády

0
0
Michail Chazin
20.5.2018 bloga autora a Outsidermedia

Množství textů, věnovaných novému složení vlády a tomu, co bude – dle mínění autorů – dělat, je mimo jakékoli rámce. A to dokonce na naší platformě. A přestože já se ani náhodou necítím být politologem, situace mě prostě nutí říci k tomu svůj názor, aby pak tyto texty nebyly spojovány s mým míněním. Pár slov jsem na to téma řekl v ráno publikovaném rozhovoru (překlad souběžně na Poznámkách pana Bavora – pozn.překl.), ale nejspíš to přece jen nestačí.


Při tom ale přemítat na politologické úrovni, tedy dlouho očichávat jednotlivé persony, a vyslovovat předpoklady, jak a na koho budou pracovat, kdo je prolobboval atd., pro mě moc zajímavé není. Proto se chci podívat jen na jeden aspekt činnosti vlády – její ovladatelnosti. Ale začít musím od jejího hlavního systémového problému, který svými kořeny sahá do vzdáleného roku 1991.

Jde o to, že z organizačního hlediska byla naše vláda zásadně neakceschopná. Její základní model, který vychází ještě z hloubi SSSR, předpokládal existenci jakési, dle vztahu k ní, vnější instituce (ÚV KSSS), která zadává strategické pozice a zabývá se koordinací složitých otázek. Ale od roku 1991 už ÚV KSSS neexistuje, ale role vlády silně vzrostla, protože právě ona se zabývá majetkem, což je za kapitalismu otázka hlavní, ne-li vůbec jediná.

V 90. letech si každý kousek vlády osvojoval (rozuměj: privatizoval) ten kousek, který mu připadl podle formální dělby odpovědností, a místa tam bylo dost pro všechny. Jak se blížíme k bankrotu, začíná být jasné, že je to vážný problém: ve vládě je několik paralelních kontur rozhodování (napočítal jsem jich dokonce celých 7, počínaje osobně premiérem a zvlášť jeho sekretariátem a konče aparátem vlády a ministerstev) a každý z nich má na každou otázku svůj názor.

Koordinovat je bylo možné buď přes vytvoření analogu ÚV KSSS (o což se nejednou pokoušeli, ať už na základě Kanceláře prezidenta, nebo Bezpečnostní rady státu, ale zásadně mimo vládu), nebo cestou napsání pravidel koordinace. První cesta měla nebezpečně politickou povahu, kromě toho neustále vedla k ostrému konfliktu s vládou, která v tomto případě vystupovala jako celek. Ale druhou prakticky realizovali, přičemž poprvé k tomu došlo ve vládě Kirijenka v létě roku 1998.

Podstata mechanismu spočívala v tom, že vedoucí sekretariátů klíčových vicepremiérů i premiéra se domluvili na korupčním mechanizmu koordinace otázek. Zhruba řečeno – kdo, jak a s kým se bude dělit. Právě poté korupce nabyla systémové povahy, navíc se vládní úředníci velmi nesouhlasně dívali na otázky, za kterými nestál „rozpočet“ (podmazání). Nejde o to, že nechápali, že takové otázky mohou být pro zemi nanejvýš důležité, to tak nějak všichni chápali, – oni si prostě uvědomovali, že koordinace takových otázek bude prakticky nemožná – a proto nemělo smysl se jimi zabývat.

Protože prvním vicepremiérem byl tehdy Boris Němcov, vždycky jsem se s hlubokou ironií díval na jeho úvahy o nezbytnosti boje s korupcí.

Dá se uvést jednoduchá analogie. V televizi tenkrát neustále dávali seriály, kde statečné bezpečnostní orgány Ruska bojují s narušiteli zákona a odhalují jejich kriminální kauzy – padni, komu padni. V životě jsem se setkával se situací, kdy bylo takové případy nutné skutečně otevírat (hlavně případy pirátského odebírání soukromé nemovitosti, které se, dle všeho, staly v naší zemi velmi častými), všichni moji známí v té situaci zjišťovali, že pro vyřešení té otázky je skoro vždycky nutné „namazat“! Zlí jazykové tvrdí, že v Moskvě dnes představuje (v případě, jde-li o skutečný zločin, za vyhotovení falzifikátu, je nutné platit individuálně) 20.000 USD. Takže si dovedete představit, jak si v rámci takové dohody vesele žijí vládní úředníci! Není se tedy čemu divit, že Němcov po sobě (po svém zastřelení) zanechal takové dědictví! (Podle sdělení advokáta jednoho z nemanželských dětí jde o miliardu rublů – pozn.překl.)

Je pochopitelné, že pokud je taková dohoda uzavřena, lze s klidem zapomenout na efektivní práci vlády! Jedinou výjimkou je ovšem premiér, který chce dosáhnout něčeho konkrétního. Ale pokud takový není, pak není šance! Poznamenejme, že v liberálních vládách posledních let přece jen jakýsi mechanismus efektivní kontroly byl. Spočíval v přísné kontrole liberálních politických lídrů (v předchozím složení to byli Šuvalov, Dvorkovič a Prichoďko*), aby se nic „rozumné, dobré a věčné“, co odpovídá dlouhodobým zájmům Ruska, nedejpámbů, nevyskytlo. Dokonce ani, pokud za to někdo platil. Mimochodem, právě to bylo důvodem neochoty čínského vedení s touto vládou spolupracovat.

Tady si neodpustím ještě jednu poznámku. Nakreslil jsem tu tak pekelný obrázek, až hrůza obchází. Ve skutečnosti, jako obyčejně, je to jen jedna z vrstev součinnosti v rámci vlády, která se, mimochodem, prudce zintenzivnila, sotva od vlády byl požadován nějaký výsledek! Zdůrazňuji, že všichni ruští politologové tuto vrstvu úplně ignorují (stejně jako tvůrci seriálů o ochráncích zákona), že mě to nutí zapochybovat, že vidí víceméně celý obraz stavu věcí kolem vlády!

Takže se teď mění situace. Prezident (stejně jako země) kategoricky potřebuje výsledky, přičemž už nelze čekat, vyžadují to objektivní okolnosti. A to znamená, že se vládě musí nezbytně vrátit akceschopnost. Znovu opakuji, že systém paralelních kontur rozhodování jakoukoli konstruktivní činnost naprosto znemožňuje, ať už včele těch kontur stojí kdokoli – patrioti nebo kompradoři. A já mám pocit, že v nové sestavě vlády je tolik vicepremiérů proto (a s hlediska výše uvedeného, čím je jich víc, tím hůř!), že tito lidé budou muset zodpovídat bezprostředně prezidentovi. A koordinovat všechny protiklady s jeho Kanceláří.

Anebo budou zařazeni do nějaké (zatím neoficiální) „rady“, která by měla hrát roli ÚV KSSS. A poté, co na Starém náměstí (sídlo Úřadu vlády) nebo v Kremlu, za jedním stolem o něčem rozhodli, budou se ostatní účastníci procesu (tedy jejich sekretariáty, sekretariáty premiéra, ministrů, aparát vlády, atd.) muset podřídit, anebo opustit vysezené místo. A možná (pokud se pokusí pokračovat v korupční aktivitě), přesídlit do velmi nepříjemných míst.

Já vůbec netrvám na úplnosti výkladu modelu posílení ovladatelnosti Vlády. Popsal jsem, vlastně, jen jeden aspekt její činnosti, možnost konstruktivní koordinace pozic. Nejsem přesvědčen, že prezentovaný mechanizmus bude právě takový – to je moje vlastní hypotéza. Rovněž netvrdím, že ukáže výsledek. Ale to, že určitý proces tím směrem, při kterém institucionální a systémová korupce při rozhodování dominovala, je potřebný, o tom není pochyb. A to je, mimochodem, další pozitivum nynější reformy Vlády.


 
* Šuvalov Igor (1967) – 1. místopředseda vlády RF od roku 2008; Dvorkovič Arkadij (1972) – vicepremiér od roku 2012; Prichoďko Sergej (1957) – vicepremiér – vedoucí Úřadu vlády RF od roku 2013

Zdroj: Chazin.ru
Překlad: st.hroch 180516

JEFTA: Nové kolo ofenzivy nadnárodních korporací

0
0
Protest proti JEFTA v Německu
Jan Májíček 
20.5.2018  Solidarita
A je to tady znovu. Stále ještě běží ratifikační proces ke smlouvě mezi Kanadou a EU (CETA) a už je tu další „velká zkratka“. Ratifikační proces smlouvy CETA dost možná skončí pro zastánce volného trhu fiaskem, protože Belgie podala žádost o posouzení souladu této smlouvy s ústavou Evropský soudní dvůr. Jeho negativní rozhodnutí by ukončilo možnost smlouvu CETA plně uvést v život.


Zatímco tedy všichni čekají na rozhodnutí soudu a další evropských parlamentů, začala Evropská komise v čele se svým předsedou Junkerem vyjednávat novou smlouvu, tentokráte s Japonskem. Jednání o Japonsko-evropské dohodě o volném obchodu (JEFTA) započala 6. července 2017 na jednání zástupců EU a Japonska. Tato smlouva, stejně jako CETA, má za cíl liberalizovat obchod a má být „druhou šancí“ po krachu jednání o smlouvě TTIP. V rychlém sledu by měly následovat obdobné dohody s Novým Zélandem a Austrálií.

Na rozdíl od jednání se Spojenými státy o smlouvě TTIP je jednání s Japonskem na první pohled neproblematické a připomíná jednání o CETA s Kanadou. Zatímco americké korporace se těší obecně světové kritice za své agresivní a lidská práva porušující jednání, o těch kanadských či japonských se příliš nemluví. Přitom je Japonsko zemí prosazující tvrdou fiskální disciplínu, vláda Šinzo Abého je zastáncem neoliberalismu, a to dokonce v jeho autoritářské podobě projevující se zejména stále se zvyšujícím státním dozorem nad občany.

Z pohledu makroekonomického by uzavření smlouvy JEFTA znamenalo, že by jí bylo pokryto 40% světového HDP a byla by zapojena země, která je součástí podobně rozsáhlé smlouvy TPP (Transpacifická smouva).


Vše špatně už na začátku


Z dosud uniklých dokumentů je patrné, že JEFTA pokračuje stejným směrem jako CETA a TTIP před ní. O některých rizicích víme již nyní, jiné můžeme předpokládat podle postojů EU a Japonska.

První rizikovou oblastí je finanční sektor. Jak ukázala krize z let 2008, vede uvolňování pravidel k stále riskantnějším operacím a tzv. morálnímu hazardu, kdy banky a jiné finanční instituce riskují a doufají, že budou zachráněny v případě neúspěchu státem, protože jsou tzv. too-big-to-fall (tedy příliš velké na to, aby krachly). Cílem JEFTA je právě liberalizovat pravidla finančního sektoru, což vede k jeho větší nestabilitě a může tedy svými riziky vysoce převážit pozitiva liberalizace. Problémem je zejména rozsah liberalizací. Má se jednat o veškeré produkty spojené s financemi, přes inovace až ke konkrétním toxickým finančním produktům a nástrojům, které stály u výše zmíněné krize v roce 2008.

Zadruhé se opět setkáváme se snahou poskytnout nadnárodním korporacím možnost žalovat státy za zavádění legislativy, která by podle nich omezila jejich zisk. Některé dosud prezentované návrhy se dokonce vrací na úroveň mnohokráte odmítnutého systému ISDS (Urovnání sporů investor-stát), který musela i Evropská komise sama přepracovat a nyní se jej snaží prodat evropské veřejnosti pod názvem ICS (Investor court system – Investiční soudní systém).

Poslední složkou je pak neprůhledný systém regulatorní spolupráce, jejímž cílem je snížit regulační zátěž pro byznys a tím podřídit regulace sloužící k ochraně zdraví, životního prostředí a práv pracujících zájmům korporací. Z dosud dostupného textu JEFTA je pak také patrné, že je znovu používána metoda tzv. negativních seznamů. To znamená, že veškeré služby a oblasti jsou považovány za ty, v nichž dochází k liberalizaci, kromě těch, které jsou buď EU nebo jejími členskými státy vysloveně vyjmenovány.


Životní prostředí


JEFTA představuje značné riziko také v oblasti ochrany životního prostředí. Jeho dosavadní ustanovení nejsou na evropské úrovni ani dostatečně obsáhlá, ani dostatečně konkrétní na to, aby v praxi zajistila účinnou ochranu. Se smlouvou JEFTA by ale došlo k jeho dalšímu oslabování. Mandát, kterým pověřila Evropská rada Evropskou komisi hovoří o tom, že hospodářské, sociální a environmentální dopady budou prozkoumány nezávislou dopadovou studií udržitelnosti (TSIA), která by měla vznikat paralelně s vyjednáváním smlouvy JEFTA. Závěrečná zpráva této studie byla publikována v květnu roku 2016, tedy dlouho předtím, než budou uzavřeny všechny vyjednávací kapitoly smlouvy JEFTA. Z mnoha z nich známe k dnešku, lednu 2017, jen návrhy nebo první revidovaná znění – a navíc neoficiálně jen díky únikům.

Nicméně závěry nenechávají nikoho na pochybách, protože tvrdí, že dopady této smlouvy budou nepatrné nebo dokonce neměřitelné. Samozřejmě, že přesně měření dopadů obchodní smlouvy, která zahrnuje tak velkou část globálního HDP, je spíše iluzorní. Proto se spíše jako zbožné přání a ideologická podpora pro smlouvu jeví závěrečné formulace, kde se dokonce hovoří o „pozitivních“ dopadech.[1]

Stejně tak se TSIA vyhýbá hlavnímu zadání z mandátu tím, že nenavrhuje žádná opatření, kterými by bylo možné zabránit negativním dopadům na životní prostředí. Příkladem můžou být dostatečně vysoké standardy ochrany, ke kterým by se podpisem smlouvy JEFTA obě smluvní strany zavázaly. Ujištění, že dosavadní nařízení, jako je zákaz dovozu masa lovem ohrožených velryb do EU, nebudou smlouvou JEFTA porušena, není dostatečně ambiciózní přístup.

Ustanovení, které se týkají stavebního dřeva (jehož je Japonsko jedním z největších dovozců), a lovu ryb mohou vést ke kritické situaci. JEFTA je naprosto nevhodná k řešení tak zásadních témat. Japonko je země, která dodává 90% čerstvého a mraženého tuňáka, tedy druhu, kterému hrozí vyhynutím. JEFTA se však těmto velice dobře zdokumentovaným případům vůbec nevěnuje. Rozhodnutí japonské vlády, že nebude spolupracovat na jakémkoli udržitelném systému spotřeby měl a má další důsledky ve spotřebě ryb ve středozemním moři. Masivní dovoz ryb do Japonska ze Středozemního moře, který vedl k ohrožení některých dalších živočišných druhů tak podtrhuje potřebu mít v JEFTA jasná a závazná opatření pro udržitelný lov ryb.

JEFTA tak selhává v zohlednění řady multilaterálních smluv, které nastavují standardy ochrany životního prostředí. Její schválení, by tak podkopalo roky jednání a snah o ochranu přírody. Navíc v JEFTA chybí jakákoli závazná ustanovení a závazky ve vztahu ke genetickým zdrojům, o ochraně biodiversity a tradičním znalostem. Vzhledem k tomu, že Japonsko vlastní 40% patentů vztahujících se k biotechnologiím bylo by záhodno, aby JEFTA obsahovala ustanovení, která by vyžadovala, aby použití patentů zahrnovala informace o geografickém původu biologických materiálů rostlin a živočišných druhů.

Otazník visí i nad bojem proti klimatické změně. V kapitole o obchodu a udržitelném rozvoji se sice píše, že obě strany „potvrzují svůj záměr dosáhnout konečných cílů stanovených Rámcovou úmluvě OSN o změně klimatu (UNFCCC),“ ale další ustanovení hovoří už jen o tom, že strany by „měly usilovat o provádění obchodu a investic způsobem…. jež je konzistentní s dalšími ustanoveními této dohody.“[2] Opět se jedná o velice obecné a nezávazné formulace, které nemají žádnou závaznost a kdykoli bude možné je obejít s poukazem na dobrou vůli, ale praktickou nerealizovatelnost konkrétního environmentálního opatření.


Nová ACTA?


Podle hlavního vyjednavače EU Maura Petriccioneho by měla být JEFTA vynechána z „vyostřených“ debat o ochraně dat, a kapitoly, které se k tomu vztahují, by měly být vyjednávány a schvalovány dodatečně. Jak Japonsko, tak EU mají určité zákonné nástroje a instituce na ochranu osobních údajů v digitální komunikaci. Pokud dojde ke schválení JEFTA, budou moci tato data plynout volně mezi oběma partnery a zde vyvstávají hlavní otázky. Např. proč mají některé skupiny takový zájem, aby se poprvé v historii smluv EU vytvořil závazek k volnému obchodu s daty? Má to být, tak jako v mnoha jiných oblastech, „zlatý standard“ obchodování, ale veškeré úvahy a opatření na ochranu dat vůbec nebyly řádně promyšleny a představeny.

Většina návrhů, které se týkají obchodování a nakládání s daty vypadají v JEFTA, jako kdyby vypadly z pravidel Světové obchodní organizace někdy v době analogové. Digitální doba si však žádá mnohem obsáhlejší a zevrubnější ochranu a uvažování nad tím, co jsou data a jak je chránit proti zneužití. Například v kapitole o finančních službách se mluví o ochraně „informací“ to vypadá, že JEFTA jde ještě zpět za podmínky, které byly – nedostatečně – stanoveny ve smlouvě CETA. Není například vůbec jasné, kdo, kde a kdy je za ochranu dat zodpovědný. Navíc se v textu často hovoří o obsahu zpráv, což je sice důležité, ale neméně důležitá jsou také tzv. metadata, která jsou spolu se zprávami odesílána, tj. informace odkud, kdy a jak zpráva odešla.


Veřejné služby a práva pracujících


Jedním z kritizovaných bodů smlouvy CETA bylo omezení rozšířit v budoucnu veřejné služby na další oblasti. Tajemník Evropského odborového svazu pracovníků ve veřejných službách Jan Willem Goudriaan k tomu poznamenává: „Znepokojuje nás, že JEFTA zahrnuje ta samá sporná ustanovení, která jsme odmítli ve smlouvě CETA.“ Otázka regulací, standardů a rozsahu a kvality sociálních služeb zůstává vyset ve vzduchu – pokud se nic nezmění, bude to znamenat jen opakování ustanovení CETA ve vztahu k jiné zemi.

V Japonsku má každý pracující právo na deset dnů dovolené ročně plus jeden den navíc za každý odpracovaný rok do maximální výše 20 dní. Mnoho lidí si ale tyto dny navíc nevybírá, protože se obávají toho, aby se na ně kolegové a nadřízení nedívali skrz prsty. Extrémně intenzivní pracovní nasazení vedlo k fenoménu, kterému se říká „karoši“. To znamená smrt z přepracování či vyčerpání. Navíc policejní statistiky hovoří o více jak 2000 sebevražd v roce 2015, které jsou spojeny s problémy v práci. Zákonná norma stanoví v Japonsku 40 hodinový pracovní týden, nicméně existují možnosti, jak toto ustanovení obejít – konec konců jako v Evropě. V 35% společností mají zaměstnanci v průměru 80 hodin přesčasů, takže lidé, kteří se snaží bojovat proti tomuto vykořisťování by jistě ocenili, kdyby měli po ruce vymahatelný nástroj na ochranu práv pracujících. Stejně tak evropským odborům by přišlo vhod, kdyby nebyly vystaveny závodu ke dnu s argumentem, že „v Japonsku to přeci jde“.

Shrnuto a podtrženo, Evropská komise pokračuje v politice, která byla pomocí Evropské občanské iniciativy, a i řady demonstrací odmítnuta miliony obyvatel Evropy. Její další osud je třeba sledovat a stavět se proti všem opatřením, která budou útokem na sociální, environmentální i občanská práva.


Le Figaro: „Světový hegemon" USA zbavil spojence práva volit!

0
0
- kou -
20.5.2018 LeFigarozdroj
Donald Trump není první americký prezident, který se snaží vnutit svoji vůli jiným státům, připomíná Le Figarove své analýze světového hegemona a světového četníka – Spojených států.
Podle novináře Jeana-Pierre Robina, pořádek v celém světě od roku 1945, v němž byly USA považovány za „obhájce svobodného světa“, umožnil Americe získat „pohádková“ finanční a politická práva, stejně jako možnost diktovat své podmínky spojencům bez jakéhokoliv strachu. Jedinou mocí, která dnes ohrožuje globální hegemonii Washingtonu, je Čína, tvrdí autor.

Jak Le Figaro poznamenal, se svým vojenským rozpočet ve výši 610 miliard dolarů, překonaly vojenské výdaje dalších sedmi zemí. Amerika se stala nejen „po zuby ozbrojeným“ šerifem planety, ale také „četníkem světové ekonomiky“, jak ji nazývá francouzský ministr financí Bruno Le Maire, „zděšený" při myšlence, že francouzské podniky budou muset opustit iránský trh. Jak Jean-Pierre Robin připomněl, Donald Trump požaduje po evropských podnicích v období tří až šesti měsíců stáhnout svá aktiva na íránském trhu, a „není to první americký prezident, který stanovuje hospodářskou a finanční politiku mimo území své země“.

„Extrateritoriální princip amerického práva" je stálou praxí „obránce svobodného světa", založené od roku 1945. Například v roce 2015 francouzská banka BNP Paribas byl pokutována 8,9 miliardami dolarů za „transakce v dolarech s americkými nepřáteli“, tj. Súdánem, Íránem a Kubou. Americký prezident Barack Obama oznámil Françoisovi Hollande, že francouzská společnost spáchala trestný čin „urážky majestátu“ ve vztahu k americkému ministerstvu spravedlnosti a „zatlačil“ na něj - aby Paříž poslechla, poznamenal autor.

Dominantní postavení dolaru, fiskální pravidla, dohled nad bankami, zavedení standardů pro internet, dokonce i právo veta u MMF - ve všech těchto oblastech USA mají „pohádkovou dominaci“. Donald Trump, již „bez váhání" porušuje mezinárodní dohody - ať už jde o pařížskou klimatickou smlouvu nebo íránskou jadernou dohodu. Má skutečně právo, aby se tak dělo? klade si otázku autor článku.

Stejně jako Hitler před převzetím moci ve svém spisku „oznámil“ vše, co se chystá udělat, Donald Trump vyjádřil svůj názor ve své knize „Umění uzavírat dohody“ v roce 1988, napsal novinář. „Nejlepší, co můžete udělat, je vyjednávat z pozice síly," napsal tehdy budoucí americký prezident.

Co se týče „pozice síly", USA mluví o ní ve všech směrech, konstatoval pozorovatel.„Amerika především“ - to není jen izolacionistický slogan, který dostal Donalda Trumpa k moci, odráží realitu: Amerika je prvořadá mocnost na základě řady kritérií, s výjimkou populace. Nicméně, v dnešním světě není vliv dán velikostí připomíná harvadský ekonom Kenneth Rogov, který vidí rozpory Číny a Spojených států jako zápas „mezi čínskou pracovní silou a americkými roboty“. Klasická definice světové moci znamená „schopnost jednoho politického uskupení vnutit svoji vůli jiným politickým uskupením". A Amerika má pro to spoustu nástrojů, poznamenal novinář.

První z nich je ekonomická síla země. USA jsou pna vrcholu zemí světa, pokud jde o výrobu, HDP a dovoz výrobků. Druhým faktorem je vojenská síla. „Vynakládáme na naše ozbrojené síly více, než deseti zemí za námi dohromady,“ chlubil se v roce 2014 Barack Obama, nositel Nobelovy ceny míru, připomněl autor. S 11 aktivními letadlovými loděmi si Spojené státy zajišťuji „bezprecedentní“ kontrolu světových vod – což hraje významnou roli v dominantním postavení dolaru, stejně jako v XIX století vojenská převaha britského impéria zajišťovala dominantní postavení britské libry.

Navíc díky digitálním gigantům (Google, Amazon, Facebook, Apple a Microsoft zde představují pouze „špičku ledovce") USA kontrolují světový kyberprostor. Takže soukromá společnost Kalifornie Icann, která do roku 2016 byla „zcela pod kontrolou" vlády USA,vydává v globálních sítích všechna doménová jména a internetové adresy.

Spojené státy také vedou v oblasti vzdělávání: v šanghajském Akademickém žebříčku světových vysokých škol prvních 20 míst jich je 17 z USA.

Kombinace vojenské a ekonomické síly Spojených států změnilo dolar na hlavní světovou měnu. Takže v roce 2008 bylo 60% veškerých rezerv Čínské centrální banky uloženo v dolarech, protože značná část čínského vývozu byla uskutečněna v USA.V Japonsku a Jižní Koreji však dolarové rezervy (ve formě pokladničních poukázek USA) představovaly 80% díky bezpečnostním dohodám uzavřeným s Washingtonem. Německo a Saúdská Arábie zároveň zachovávají všechny své úspory v dolarech - výměnou za americký „jaderný deštník".

Jak je uvedeno v článku, finanční výhody Washingtonu z udržení této situace jsou obrovské. Například snížení dolarových rezerv zemí, které jsou dnes závislé na USA pokud jde o bezpečnost, by o 30% zvýšilo náklady amerického ministerstva financí o 115 miliard dolarů.

Exkluzivní privilegium požívá celá americká ekonomika díky nadnárodním společnostem, jejichž rychlý růst začal v padesátých a šedesátých letech. Současně, jak dokládá bývalý šéf Mezinárodního měnového fondu Jacques De La Rocher, převádění výroby mimo Spojené státy bylo z 90% financováno hostitelskou zemí.

To znamená, že velký americký zahraniční dluh je nyní vyrovnán úsporami, které využívají americké korporace při práci v zahraničí, což jim umožňuje „dobýt svět“ a hromadit obrovský kapitál, který na základě odhadů amerického ministerstva financí činí asi 3 biliony dolarů.

Při tomto „mezikontinentálním oběhu kapitálu" zůstávají washingtonští političtí spojenci jen diváky, kteří nemají právo hlasovat, upozornil autor. „Od konce 90. let k mezinárodním finančním krizím a s tím spojených recesí došlo systematicky vlivem americké měnové politiky,“ řekl hlavní ekonom francouzské investiční banky Natixis, Patrick Artus. Nicméně k odpovědi ostatních hráčů ale nikdy nedošlo. Řízení kontroly zahraničních aktiv americkým ministerstvem spravedlnosti stanoví tresty evropským bankám „zprava-zleva“, ale nikdo si ani nemohl pomyslet, že by Evropa mohla „potrestat“ banku Goldman Sachs za pomoc Řecku zfalšovat informace o jeho veřejném dluhu.

Podle autora článku, scénář mezinárodních vztahů, založených po roce 1945, připomíná bajku Fedruse o „krávě, koze, ovci a lvu“: po společném chycení kořisti začnou si ji čtyři zvířata dělit, ale lev zabere všechny čtyři části na základě jednoduchého důvodu – „nazývá se lvem".

„Evropští i asijští spojenci snáší rány bez mrknutí," poukázal pozorovatel. Evropané jsou příliš závislí na USA z obchodních a strategických důvodů, a v Asii se bojí Číny.

Současně se pro čínské analytiky slova o „liberálním světovém pořádku", který vznikl po roce 1945, stala úsměvná. „Všechny války rozpoutané za posledních 20-30 let Spojenými státy měly jeden cíl - chránit dominantní postavení dolaru,“ uvedl „uznávaný odborník na globalizaci“ vysloužilý generál Qiao Liang.

Jak píše autor článku, slovo „hegemon" nemá přesný překlad do francouzštiny. Jako příklad použití tohoto slova v anglickém Cambridgském slovníku navrhuje tuto větu: „Mohou Spojené státy ustoupit druhému globálnímu hegemonovi – Číně?“. Novinář je přesvědčen, že právě tato otázka je dnes aktuální. 
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live