Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 578 | 579 | (Page 580) | 581 | 582 | .... | 668 | newer

    0 0

    Jaroslav Čejka
    23.5.2018  NovéSlovoSk
    Nikdy nikdo nebyl a není neomylný. Platilo to i v případě T. G. Masaryka, když se v roce 1935 postavil proti zákazu Sudetoněmecké vlastenecké fronty, která nedlouho nato – přejmenovaná už na Sudetoněmeckou stranu – vyhrála volby.


    Masarykovo stanovisko, které se tenkrát do značné míry shodovalo s postojem agrární strany, nebylo ovšem pouhým projevem „slabosti“ demokracie, které bylo už tolikrát zneužito. Masaryk vycházel z pragmatické úvahy, že zakázaní Sudeťáci budou ještě agresivnější a nebezpečnější. Nakonec se však stali agresivnějšími a nebezpečnějšími právě po svém nečekaném volebním vítězství.

    Nezmiňuji se o tom jen kvůli nedávnému 120. výročí narození Konráda Henleina, někdejšího sudetoněmeckého vůdce, ale především proto, že mi dnešní postoje většiny západoevropských politických představitelů nebezpečně připomínají osudný Masarykův omyl. Demokracie by totiž neměla platit pro její nepřátele. A nejnebezpečnějšími nepřáteli nejen demokracie, ale i evropského způsobu života, kultury a legislativy jsou dnes islámští extremisté. A pod jejich sílícím vlivem se takovými nepřáteli mohou stát i doposud umírnění a přizpůsobiví evropští muslimové, kteří – řečeno slovy oficiálních zpráv bezpečnostních složek – zatím nevykazují žádné známky radikalizace.

    Nemám samozřejmě co mluvit německé kancléřce do její politiky mateřsky otevřené náruče imigrantům všech zemí a těch islámských zvlášť, ba ani belgickým představitelům, jejichž rigorózní respektování demokratických zásad přináší zatím jen jediný výsledek, a to „překvapivé“ volební zisky islamistů a jejich postupné ovládání jednotlivých čtvrtí Bruselu, hlavního to města Evropské unie. Ale mám co mluvit a musím mluvit do politiky našich představitelů, do politiky, která, jak to tak bohužel vypadá, zatím nechystá příliš růžovou budoucnost našim dětem a dětem našich dětí. Musím tudíž otevřeně přiznat, že sice nepatřím k voličům KSČM ani SPD Tomio Okamury, ale že obě tyto strany považují za menší nebezpečí pro demokracii v České republice, než jakým jsou strany nevybíravě podlézající macro-merkelovské politice EU, tedy politice, která možná neohrožuje zájmy nadnárodního kapitálu, zvyklého přelévat se ze země do země a z kontinentu na kontinent prostřednictvím investic, bankovních převodů, soukromých letadel a luxusních jachet, ale ohrožuje a pochopitelně že i zneklidňuje řadové občany téměř celé Evropy.

    Spojenectví proletářů všech zemí se dávno rozpadlo, bezzásadový kapitál si jde navzájem po krku, liberalistické a socialistické strany se předhánějí ve své jednostranné a úzkoprsé politické korektnosti a křesťansko-demokratické ideály jsou v defenzivě, zatímco pátá kolona naší doby – zfanatizovaný islám – pomalu ale jistě dobývá Evropu.

    Jenže kdo se mu postaví do cesty, to je zatím ve hvězdách.
    Demokracie absurdního střihu
    nesejme z viníků jejich viny tíhu.
    Kdo seje vítr, vždycky sklízí bouři!
    A požár ten, kdo v kouři oči mhouří.




    0 0

    23.5.2018  Eurasia24
    Poprvé od začátku syrské války kontroluje vláda v čele s prezidentem Bašárem Asadem celé hlavní město Sýrie.

    Dlouhá epopej dobytí tábora Jarmúk v Sýrii je u konce. Zbývající ozbrojenci se vzdali, byli z tábora autobusy vyvezeni do pouštní oblasti na východě Sýrie a „černá enkláva“ jižně od Damašku přestala existovat.


    Syrská armáda vstoupila do čtvrtí města opuštěných povstalci a zahájila práce na jejich odminování a na odstraňování trosek. Pokračuje i proces ověřování totožnosti a filtrace osob, které v táboře zůstaly.

    Osvobození celého Damašku od ozbrojenců je tak završeno a syrská vláda v čele s prezidentem Bašárem Asadem poprvé od zahájení války plně kontroluje celé hlavní město země (v Damašku žila před válkou desetina všech obyvatel Sýrie – pozn. edit.).

    Jarmúk byl poslední velkou enklávou povstalců, kterou syrská armáda až dosud nezlikvidovala. Jeho dobytím byla ukončena „epocha enkláv“, o kterých si mnozí mysleli, že jsou prakticky nedobytné. Byly rozdrceny syrskou armádou (viz video z bojů níže) za vydatné ruské a íránské pomoci, která zvrátila průběh války.



    0 0

    23.5.2018  Eurasia24
    Syrská armáda sílí nejen s vítěznými bitvami, ale i díky nejnovějším zbraňovým systémům z Ruska. Kromě pozemních vojsk a protivzdušné obrany posilují také syrské námořní síly.

    Podle vojenských zdrojů zpravodajského portálu Al-Masdar News získala syrská armáda z Ruska prostředek, který jí umožňuje vést mimořádně efektivní boj s teroristickými skupinami, jejich živou sílou i technikou. Oním systémem je protitankový systém Kornet-D.


    Jedná se o spojení chráněného terénního vozidla GAZ Tigr/Tigr-M s protitankovým komplexem Kornet-EM, naváděcím systémem a vícenásobným odpalovacím zařízením.

    Může odpálit salvu dvou protitankových raket na jeden nebo dva rozličné cíle za méně než jednu sekundu. Laserově naváděné střely mohou být odpalovány na vzdálenost od 150 metrů do deseti kilometrů.

    Vozidlo přepravuje celkem šestnáct střel, přičemž k okamžitému odpalu jich je v odpalovacích zařízeních připraveno osm. Systém je připraven k použití v řádu sekund a může být ovládán i dálkově, na vzdálenost až padesáti metrů. Vysokou mobilitu zaručuje osvědčený Tigr (či modernizovaný Tigr-M), který dokáže vyvinout rychlost přes 140 km/h.

    Podle vojenského zdroje Al-MasdarNews už syrská armáda začala komplex Kornet-D používat v boji proti teroristickým skupinám v různých částech země. Střely například na severu guvernerátu Hamá zničily několik cílů na vzdálenost osmi kilometrů.




    0 0

    William Engdahl 23.5.2018 Katehon, překlad Zvědavec
    Jednou z nejnápadnějších charakteristik skutečně skvělého Trumpova prezidentování do dnešního dne je to, jak dokonale se vývoj současné politiky, pomineme-li záměrné kouřové tweety a skandál, řídí základní strategií geopolitiky Washingtonu, datující se minimálně od r. 1992. Je tomu tak i v případě posledního nešťastného a silně ilegálního jednostranného rozhodnutí odstoupit od íránské jaderné dohody. 



    Je tomu tak i v případě neúnavné studenoválečnické démonizace Ruska a zavádění zákeřných nových sankcí. A je tomu tak i v případě vynořující se obchodní války, kterou Trumpova vláda zahájila s Čínskou lidovou republikou.

    Na rozdíl od široce zastávané víry, že americký prezident Trump jedná pouze impulzivně či je nepředvídatelný, věřím, že opak je pravdou. Strategická geopolitika Trumpovy vlády je reakcí nikoliv jen samotného prezidenta, ale skryté moci, stálé elity, která ve skutečnosti řídí to, co je někdy nazýváno Deep state. Tato geopolitika z velké části určuje, komu je dovoleno stát se prezidentem.

    První oficiální formulace dnešní zahraniční politiky Washingtonu se objevila v r. 1992, kdy Dick Cheney byl ministrem obrany za Bushe staršího. Sovětský svaz zkolaboval a Bush triumfálně prohlásil Ameriku za jedinou super velmoc. Cheneyho náměstek, Paul Wolfowitz, byl zodpovědný za vytvoření Směrnice obranného plánování, 1994-1999. Bylo evidentní, a později to bylo popsáno senátorem Tedem Kennedym, že jde o imperialistický přístup. V necenzurované části Wolfowitzova doktrína hlásala: „Naším prvním cílem je zabránit opětovnému vynoření se nového konkurenta, ať již na území bývalého Sovětského svazu, nebo jinde… abychom zabránili jakékoliv nepřátelské mocnosti ovládnout region, jehož zdroje by, pod dostatečnou konsolidovanou kontrolou, postačovaly k vytvoření globální mocnosti.“ Za George W. Bushe se Wolfowitzova doktrína opětovně vynořila jako Bushova doktrína, po r. 2002 v rámci příprav na iráckou válku, a jednostrannost a použití preventivní války stanovila jako ústřední body americké politiky.

     

    Základní geopolitika


    Když se vrátím k názvu článku, budu citovat knihu z r. 1997, jejímž autorem je zesnulý prezidentský poradce Zbigniew Brzezinski, „Velká šachovnice: Americká nadvláda a její geostrategické imperativy“, abych mohl ukázat, jakou je dnes americká zahraniční a obranná politika za Trumpa. Nejde totiž o nic menšího, než o realizaci Brzezinského geopolitické výzvy a konceptu preventivní války Bushovy-Wolfowitzovy doktríny v kontextu dnešního vynořujícího se odporu vůči nadvládě Ameriky jako jediné super velmoci.

    Brzezinski byl samozřejmě architektem afghánské války Jimmiho Cartera proti sovětské armádě za použití mudžahedínských islámských teroristů vycvičených CIA, saudskou tajnou službou a pákistánskou ISI.

    V r. 1997 napsal:

    „Je imperativem, aby se nevynořil žádný eurasijský vyzyvatel, schopný ovládnout Eurasii a tím se postavit Americe.“ Dále prohlásil: „Potenciálně nejnebezpečnějším scénářem by bylo, kdyby se objevila „anti-hegemonistická“ koalice sjednocená nikoliv ideologií, ale rozhořčením… velká koalice tvořená Čínou, Ruskem, možná i Íránem… Zabránění tomuto sblížení si bude vyžadovat americké geostrategické dovednosti na západním, východním a jižním perimetru Eurasie zároveň.“

    Když si k tomu přidáme poslední dokument Pentagonu o Národní obranné strategii, která označuje Rusko a Čínu za největší potenciální hrozbu americké nadvládě, zkombinujeme to s upevňujícími se vztahy mezi Ruskem, Čínou a Íránem po zrušení sankcí v r. 2015, obzvláště v Sýrii, stává se jasným, co Washington dělá. Všemožně se snaží rozbít to, čemu říkám eurasijská vzpoura proti jedinému hegemonovi – osa Rusko, Čína, Írán.

    Jak zdůraznil Brzezinski, ohledně pokračování nadvlády Ameriky, nezáleží na tom, že existují etnické, náboženské či jiné odlišnosti mezi Ruskem, Čínou a Íránem. Americká zahraniční politika po 11. září 2001 stále více nutila tyto tři země spolupracovat, navzdory těmto odlišnostem, na tom, co považují za obranu jejich národní suverenity.

     

    Cíl Rusko…


    Podívejme se na nedávné události ve světle Brzezinského eurasijského varování z r. 1997. Washington stál za Británií v případě podvodné aféry s otrávením Skripala, z kterého bylo, bez jakýchkoliv důkazů, obviněno Rusko. Podvodný chemický útok na okraji Damašku byl použit jako záminka pro ilegální americký raketový útok, za ignorování veškerých ustanovení Charty OSN a mezinárodního práva. Při zpětném pohledu šlo o test možné ruské reakce. Ať již americké Tomahawky nebo jiné rakety zasáhly cíl, či ne, byl vytvořen precedent pro Izrael a další americké spojence pro eskalaci útoků na Sýrii a Írán.

    Pak jsou zde ďábelské nové ochromující sankce vůči „Putinovým oligarchům“ jako Deripaska a jeho Rusal, druhý největší producent hliníku na světě. Washington se ani nepokouší nové sankce omlouvat nějakým důvodem. Jako důvod uvádí, že ruská vláda byla zapojena do „celé řady zhoubných aktivit po celém světě“.

    Nové sankce trestají jakoukoliv západní banku nebo investora majícího podíl v ruských společnostech pod sankcemi, dokonce i když jej koupil před uvalením nových sankcí. Je to nová forma finanční války amerického ministerstva financí, stejně smrtící, jako válka horká, ne-li více. Byla započata po 9/11 a od té doby byla vyladěna do ničivé zbraně, za použití faktu, že za ekonomické globalizace je svět stále závislý u obchodování na americkém dolaru, a stejně tak u devizových rezerv centrálních bank.

    Poprvé, po zavedení posledních amerických sankcí vůči ruským oligarchům a společnostem, je zablokována nejen možnost půjčovat si na západních kapitálových trzích. Neruští investoři, kteří v posledních letech investovali miliardy do vybraných ruských společností, byli nuceni své pozice pod tlakem likvidovat, jinak by čelili sankcím za to, že vlastní ruská aktiva. Ale kdo je koupí? Již dvě hlavní společnosti EU pro vypořádání cenných papírů, Clearstream a Euroclear, byly nuceny odmítnout vypořádat ruské cenné papíry pod sankcemi. Rovněž čelí sankcím za to, že vlastní ruské akcie. Pokud, řekněme, si Čínská státní banka půjčuje na dolarovém trhu, má nyní de facto zakázáno obchodovat s ruskými společnostmi pod sankcemi.

     

    Cíl Čína…


    Zároveň Washington eskaluje tlak na Putinovo Rusko prostřednictvím Sýrie a Ukrajiny, kde rozpoutávají první fázi toho, co bude evidentně devastující ekonomická válka s Čínou, za použití obchodu jako počáteční páky. Washington, jak jsem poukázal v předešlém článku, si klade za cíl donutit Čínu upustit od své strategie dosáhnout u čínské ekonomiky během příštích deseti let statut předního výrobce vyspělých technologií. Tato strategie nese název Čína 2025 a tvoří jádro strategické agendy Xi Jinpinga a jeho iniciativy Nové hedvábné stezky.

    První ochutnávkou toho, co Washington plánuje ve snaze zabránit Číně stát se světovým vůdcem v oblasti vyspělých technologií v rámci programu Čína 2025, je postup proti předním čínským výrobcům komunikační techniky ZTE a Huawei, hlavním konkurentům Apple. Na ZTE byly Washingtonem uvaleny sankce v dubnu, za to, že údajně prodávala telekomunikační vybavení Íránu. Americkým dodavatelům bylo zakázáno dodávat klíčové komponenty této čínské technologické skupině. Ta dočasně přerušila svoji činnost a pokouší se získat od USA vyjímku ze sankcí.

     

    Cíl Írán…


    Nyní, po důrazných protestech Německa a Francie a dalších států EU, Trump jednostranně roztrhal dohodu o íránském jaderném programu. Cílem je evidentně uvalit ochromující sankce na Írán, narušit znatelný pokrok, který započal v r. 2015. Fakt, že EU odmítá odstoupit od dohody s Íránem, bude mít jen malý vliv, protože americké sankce vůči Íránu ohrožují sankcemi i evropské firmy obchodující s Íránem.

    Jako součást Trumpova anulování jaderné dohody s Íránem dávají USA dalším zemím, jako Čína či Japonsko nebo země EU, 180 dnů na ukončení všech dohod o nákupu íránské ropy. Evropské společnosti jako Airbus, která má od Íránu mnohamiliardové objednávky na nákup letadel, je budou nuceny zrušit. Od 6. srpna bude nákup amerických dolarů, obchodování se zlatem a jistými dalšími materiály, jakož i letecký a automobilový průmysl, pod sankcemi. Po 4. listopadu budou americké sankce cílit na íránské finanční a ropné instituce a budou obnoveny sankce vůči jednotlivcům z amerického seznamu ministerstva financí.

    Jasným cílem je použít devastující nové zbraně amerického ministerstva financí a přesně cílené sankce k dotlačení křehké ekonomiky Íránu do krize. Zároveň se objevují zprávy, že poradce pro národní bezpečnost John Bolton obhajuje opětovné podporování íránské Mujahedeen Khalq, či teroristické organizace MEK, s cílem zahájit nový pokus o barevnou revoluci. MEK byla odstraněna z amerického seznamu teroristických organizací ministerstva zahraničí ministryní zahraniční Clinotovou v r. 2012.

     

    CENTCOM


    Pokud odhlédneme od specifických podrobností každé ze zemí a akcí Washingtonu proti nim, vidíme, že tři eurasijské mocnosti – Rusko, Čína a Írán – jsou systematicky cílem, a doposud se znepokojivou mírou úspěšnosti.

    Koncem února generál Votel, velitel amerického velitelství Střed, či CENTCOM, poskytl rozhovor DoD News (Zprávám ministerstva obrany). V něm, mimo uvedení Ruska a obzvláště jeho zapojení v Sýrii a Číny a její iniciativy Jeden pás, jedna stezka a jejích vojenských základen v Djibouti a jinde, Votel uvedl vazby obou těchto zemí na Írán. Votel řekl: „Jak Rusko, tak Čína kultivují mnohorozměrné vztahy s Íránem. Zrušení sankcí OSN v rámci společného komplexního akčního plánu otevírá Íránu dveře pro obnovení své žádosti o členství v Šanghajské organizaci spolupráce“.“

    Ironické je, že simultánní otevření de facto tří front války, třebaže jedna z nich je v tuto chvíli jen na úrovni ekonomické války, vytváří pro tyto tři mocnosti strategický imperativ spolupracovat ještě úžeji. Čína je největším odběratelem íránské ropy. Rusko poskytuje vojenské vybavení a jedná o mnohem větších zakázkách. Každý člen této triády – Čína, Írán, Rusko – z důvodu vlastního přežití – nemá tváří v tvář geopolitické válce Washingtonu o třech frontách jinou a lepší možnost, než vzájemně spolupracovat jako nikdy dříve, ať mezi nimi panuje jakákoliv možná nedůvěra nebo existují jakékoliv spory.


    Brzezinski’s Ghost Shapes Washington Eurasia Geopolitics vyšel 16. května 2018 na katehon.com. Překlad v ceně 620 Kč Zvědavec.



    0 0

    Karel Sýs
    23.5.2018
    Doba nová nová chce mít slova.
    Dříve se sdílel snad pouze žal. Anebo lože. Donedávna jsem si to myslel.
    Dnes se sdílí i to, co sdíleti nelze. Dnes se dá sdílet i svačina.


    Ne snad že vám někdo na ulici vytrhne z ruky nakousnutý krajíc.

    Naopak, vše se děje korektně, genderově vyváženě. Na pražské Kotlasce, kde kdysi žil a psal Bohumil Hrabal, anebo u kavárny Na půl cesty v centrálním parku Pankrác, vznikly sdílené lednice.


    Plebs je prý najde nejčastěji poblíž kaváren (neruší tam movité hosty? – vzpomeňme na Wolkrovu báseň Tvář za sklem), u vysokoškolských kolejí (dobrá škola pro studenty, kteří věří v kariéru) nebo u různých komunitních center. O lednicích u far jsem zatím nečetl. Žíznivé napájeti, hladové sytiti… Že by církve neměli dost tititi?

    V Suchdole vládnou radní s básnickými střevy – svoji sdílenou lednici na radnici nazvali Berta.

    Sdílet lednice můžete rovněž v Českých Budějovicích, v Plzni, v Litoměřicích… Tam by si dnes Karel Hynek Mácha jen sotva „pozarazil bok“!

    Pionýry sdílených lednic jsou Němci. První veřejnou lednici postavili v Münsteru. Člověk by spíš čekal, že ji najde v Dachau nebo v Mauthausenu, ale tam vlastně nebyly lednice, nýbrž pece.

    Zajímalo by mě, kolik asi prožerou neziskové manažerky, anebo koordinátoři, bdící (nevím, zda celodenně) nad nezávadností obsahu.

    Organizátoři ve století všeobecně sdílené hojnosti se vzácnou sdílností přiznávají: „Skupina těch, kteří si nemohou dovolit kupovat kvalitní potraviny a jsou kvůli tomu v některých případech i v našich podmínkách podvyživení, stále přibývá. Do této skupiny patří hlavně senioři, ale i matky samoživitelky.“

    Copak senioři – ti si přece – pokud ovšem nejsou líní – leccos nahrabou v kontejnerech nebo se ukoušou nudou. Ale matky samoživitelky? Proč si vůbec nechaly upíchnout děcka, když do protektorátu můžeme dovézt přizpůsobivých dítek miliony?

    O tom nám přece z balkónů nic neříkali?!

    Na druhé straně lednice nabízejí pestré poživatiny, o jakých se nám za komoušů ani nesnilo: „Od gumových medvídků přes mouku, zmrzlinu po několik štanglí salámu.“ Občas něco neprodá cateringová firma, když už celebrity na recepcích blijou, a hned může chudina sdílet prošlý kaviár, ke kterému by se jinak nikdy nedostala.

    U lednic se prý potkává „různá škála lidí“. „Přijde pár kolem třiceti a přidají zbytky sladkostí z oslavy, pak přijde pětačtyřicátník, který někde o projektu slyšel, a něco si zas vezme.“ Třeba nedokousaný dort. Že se vám sbíhají sliny? Proslýchá se, že do lednice jednou zabloudil i nějaký ministr. Inu, každému podle jeho potřeb, na zásluhy nehledě!

    Lednice mají již několik názvů: sdílené, komunitní, veřejné… A pak že jsou v Česku jen veřejné domy!

    Pro osvěžení paměti dřívějších generací a pro rozšíření obzoru generace, která o nějakém Wolkrovi nemá ani páru, aspoň citát:

    Kavárna Bellevue je říše, stavěná z hudby, tepla a plyše, z oken má vysoké průhledné hranice,
    které ji dělí od zmrzlé ulice. Dnes jako jindy páni si za stoly sedli, důstojní páni a vznešené dámy ústa si probodli úsměvy, kravaty drahokamy a v teple, hudbě a v plyši sedí a ani je nenapadne sdílet svůj blahobyt s usmrkanci, kteří postrádají podnikavost, a když Klaus a jeho melodyboys zhasli, zbaběle utekli na světlo boží.

    Jsme jen na půl cesty k bídě, anebo už jsme za půlkou?

    - - -

     

    0 0

    Peter Tóth
    23. 5. 2018  Datel a ProtiProud
     

    Peter Tóthse zabývá "antikonspirační" iniciativou na Slovensku - a i přes svůj odstup od obou stran barikády ji usvědčuje z toho, co do puntíku platí o nejmenovaných již dříve vzniklých webových portálech u nás.



    Kdekdo je dnes odborníkem na odhalování konspiračních teorií, působení internetových trollů a skryté propagandy. Experti tohoto druhu se vyznačují tím, že vše, co neodpovídá často nízké úrovni jejich poznání, označí za propagandu a spiknutí trollů. A tak vznikají nové konspirační teorie a nová clona slovní mlhy, za kterou se ztrácí realita.

    Konspirační teorie, falešné zprávy (fake news), trollové, hoaxy a mediální manipulace. To vše je součástí současné "postfaktické"éry a popírat tento jev by bylo intelektuálním selháním. Sporná je však otázka, kdo má právo rozhodovat o tom, co je konspirační web. Neboli co jsou spiklenecké teorie nebo falešná zpráva. Jednotlivé obsahy s těmito defekty se dají identifikovat poměrně snadno. Kdo však má právo označit některé médium za spiklenecké? Nárok si dělá projekt Konšpirátori.sk, - ale právě jeho legitimita je přinejmenším sporná.

    Máme tu alternativní webové stránky se sklonem nadhodnocovat vliv a možnosti amerických neziskových organizací. Ale máme tu i média hlavního proudu, která zejména záměrným zamlčovaním faktů vytvářejí deformované zprávy. Online alternativa si možná idealizuje Rusko, ale totéž dělají oficiální média v případě USA. Takzvaná konspirační média podporují národně konzervativní politické proudy. Jenomže mainstream s oblibou propaguje myšlenky neoliberální pravice, popřípadě salónních levičáků. Podobných srovnání by bylo možné uvést tucet, ale není to nutné. Podstatné je konstatování, že hlavní proud nemá legitimní oprávnění obviňovat alternativu z neserióznosti, neboť permanentním intelektuálním selháním jej už dávno ztratil.


    Vychytralá myšlenka

    Projekt Konšpirátori.sk není žádnou veřejně prospěšnou iniciativou, jak to navenek prezentuje. Realita je prozaicky prostá. Cílem projektu je diskvalifikovat konkurenci, a zachránit tak co největší objem webové reklamy pro internetová média hlavního proudu. Jako marketingový tah je to sice náramně chytrá myšlenka, ale z věcného hlediska z projektu Konšpirátori.sk srší neodůvodněná intelektuální arogance, navíc postavená na velmi chabém rozumovém výkonu.

    Bojovníci proti konspiračním teoriím v online prostoru o sobě tvrdí, že jsou "veřejná databáze webových stránek s neseriózním, klamavým, podvodným konspiračním nebo propagandistickým obsahem. Pomůžeme vám zabránit tomu, aby se vaše reklama zobrazovala na webech, které mohou poškodit vaši reputaci."

    Pokud bychom měli brát autory citovaných vět za slovo, internetová inzerce by na Slovensku musela ze dne na den skončit, protože každý zpravodajský web na tomto trhu, portály hlavního proudu rozhodně nevyjímaje, produkuje neseriózní, klamavé, podvodné, konspirační a propagandistické obsahy. Průkopníky mezi nimi jsou především dennikn.sk a SME.sk, ale nezaostávají ani Aktuality.sk a další samozvané strážní věže pravdy a morálky. Rozdíl mezi médii hlavního proudu, které se s oblibou označují za tvůrce "kvalitní"žurnalistiky, a alternativními weby spočívá pouze v odlišných akcentech při produkci konspirací, hoaxů a jiných druhů takzvaných fake news.


    Hlavní proud kontra alternativa

    Modlou hlavního mediálního proudu je ideologie liberální demokracie; vše, co odporuje jejím principům, je novináři tohoto tábora interpretováno jako hrozba. Naopak velká část slovenské online alternativy má blízko k ideologiím konzervativního nacionalismu a s neskrývaným odporem se staví ke globalizační trendům. Zatímco první si v otázkách mezinárodních vztahů nekriticky osvojují anglosaskou propagandu, druzí často stejně naivně přebírají ruskou rétoriku a proti západním hodnotám staví vizi panslavismu.

    Na alternativních webech není více propagandy, konspiračních teorií nebo překroucené reality než například na SME.sk či dennikn.sk, jen jejich zabarvení má jiný odstín. V čem však zcela selhávají média hlavního proudu, je neochota připustit, že ne všechno, co vyvrací jejich pohled na svět či jednotlivou událost, je konspirační teorie. Řečeno jinak, tvůrci údajně "kvalitní"žurnalistiky až příliš často přijímají pouze ty myšlenky, které potvrzují jejich neměnné přesvědčení, a to bez ohledu na stav reality za okny jejich redakcí. Ne že by tento jev nebyl přítomen i v alternativním online prostoru, ale ten je paradoxně mnohem více otevřený konkurenčním pohledům na svět a události v něm.


    Obraz selhání

    Na chvíli se vraťme k obchodní strategii ukryté za projektem Konšpirátori.sk. Ve světě instantně se šířících informací v online sféře majitelé médií inzerentům fakticky prodávají své publikum. Čím větší publikum, tím zajímavější prostor pro zadavatele reklamy. A protože projekty jako Hlavné správy, Parlamentné listy (mají slovenskou mutaci - pozn. PP) a mnohé další začínají získávat množství stálých čtenářů, stávají se pro média hlavního proudu i komerční konkurencí. Ne takovou, aby ekonomicky povalila například SME.sk, ale dostatečnou na to, aby vydavatelské domy byly nuceny na tento vývoj reagovat.

    Nárůst počtu čtenářů online alternativy je přímo úměrný selhání médií hlavního proudu. Lidé nejsou hloupí, když navštěvují například Hlavné správy. Naopak, hledají tam to, co z ideologických nebo propagandistických důvodů není publikované na SME.sk nebo jinde. Ne každý, kdo čte Hlavné správy, souhlasí s názorem, že například očkování dětí je zlem. A ne každý, kdo navštěvuje tuto stránku, ji považuje za jediný zdroj informací. Nicméně skutečnost, že právě Hlavné správy pro mnohé představují doplňkový informační pramen, jen dokumentuje, že takzvaná seriózní média nenabízejí komplexní a zejména nestranný servis.

    Kdyby nebyly etablované weby infikovány virem neoliberálních předsudků, kdyby domácí i mezinárodní dění nepodávaly jednostranně, kdyby neaplikovaly skrytou cenzuru proti názorům, které konkurují jejich (nejednou ubohému) poznání, a tedy kdyby v důsledku toho nevytvářely informační šum a balast namísto relevantních zpráv, mnozí čtenáři by nepotřebovali hledat protiváhu. Tím není řečeno, že ta protiváha netrpí na podobné nemoci v obráceném gardu, ale ještě jednou je třeba zdůraznit, že popularita takového časopisu, jakým je například Zem & Vek, je do velké míry obrazem selhání arogantně namyšlených a intelektuálně dlouhodobě selhávajících médií hlavního proudu. Včetně těch veřejnoprávních.

    V tomto kontextu je přímo neuvěřitelné, že majitelé alternativních internetových zpravodajských stránek ještě nepřišli na to, že v jejich ekonomickém zájmu je proti iniciativě Konpširátori.sk postavit konkurenční projekt. A poukazovat na to, jak funguje propaganda, ideologie, hoax a další mediální srandy v hávu údajně kvalitní žurnalistiky, která se vyznačuje - kromě již zmíněných defektů - i tím, že oslavuje samu sebe jako ztělesnění novinářské ctnosti.


    Měřítko kvality: realita


    Ať se však díváme na kteroukoli stranu této pomyslné mediální barikády, je třeba poznamenat, že obě mají sklon realitu utvářet, ne o ní referovat. Samozřejmě, něco takového se může stát každému, kdo pracuje se slovem - ať už v důsledku nedokonalosti jazyka nebo kognitivního zkreslení, respektive nedostatku dostupných informací. V takovém případě jde o přirozené omyly, dopouští se jich každý. Jenže naší žurnalistice dominuje zcela jiný druh narušení reality. Novináři si velmi často osvojují politickou rétoriku a vydávají ji za fakta. Skutečná práce novináře je však něco úplně jiného: co nejvěrněji popsat realitu. A to vyžaduje neustálou konfrontaci napsaného a vypovězeného s fakty.

    Problém je v tom, že politická rétorika téměř vždy a ze zásady odporuje realitě. Nu a když si ji jednou média osvojí, ocitají se sice v uzavřeném a hlavně omezeném slovním univerzu, kde vše do sebe perfektně zapadá, ale má to takový podstatný nedostatek, že izolované myšlenkové konstrukce v reálném světě neplatí, ba přímo odporují faktům.

    Politická rétorika je často velmi svůdná, protože je na první pohled efektní. A vždy si najde publikum, které velmi rádo přistupuje na hru opakovaného a nekonečného potvrzování si toho, co jsme už dávno věděli, respektive jsme si mysleli, že víme. Politická rétorika není žurnalistika, pouze slovní šum. Jediným měřítkem kvalitní žurnalistiky je její ověřování realitou. Před jejím nemilosrdným soudem nelze schovat ani za působivým projektem Konšpirátori.sk.



    Související:



    0 0

    Tomáš Vyoral
    23.5. 2018   Rukojmí
    Další "profesionální" výkon podala redaktorka ČT na tiskové konferenci SPD. Spolu s položením dotazů totiž začala, jak jsme u ČT zvyklí, narovnávat pravdu a obhajovat Marakéšskou deklaraci, o níž se šíří, světe div se, hoaxy. Včera redaktorka České televize (bohužel jsem nepochytil její jméno) opět předvedla, že naše (spíše jejich) nedotknutelná státní televize je spíše než zprostředkovatelem informací jejich vykladačem.
    Kromě položených dotazů, na tiskovce běžných, totiž začala před kamerami ČT obhajovat Marakéšskou deklaraci a vysvětlovat, že není přece vůbec nebezpečná a proimigrační (jak předtím tvrdil pan Okamura), ba naopak, že už to vyvrátily různé weby, ministr Metnar a že je to oficiální hoax a Tomio citoval asi z Parlamentních listů... Jaké překvapení asi museli ve státní ČT zažít, když Tomio vytasil český překlad této deklarace, který si nechal zpracovat. A slečna pionýrka oddaná jedinému správnému názoru vedenému z Bruselu a Washingtonu byla nahraná...

    Níže přikládám přepis dalšího pokusu o narovnávání (výklad) pravdy ze strany České televize

    Redaktorka ČT: "A k té Marakéšské deklaraci, o které vy jste mluvili, vy jste citovali z Parlamentních listů pravděpodobně, ale tato informace o tom, že by se mělo jednat o podporu migrace, tu už vyvracují i různé weby. Je to oficiální hoax. Už i pan ministr Metnar řekl, že se jedná o právně nezávazné politické dokumenty, které neznamenají přijímání žádných nových závazků, naopak, že se k tomu zavázaly africké státy, že budou více podporovat boj proti nelegální migraci. Tak jenom na vysvětlení toho, co jste tady vy na úvod vaší tiskové konference říkali."

    Tomio Okamura: "Tak děkuji za ty otázky. Tak mě spíš překvapuje, že ČT asi nemá k dispozici oficiální překlad té Marakéšské deklarace. Já ho tady k dispozici mám v češtině a dokonce i vyžlucený, takže my jsme si ho od překladatele nechali udělat v SPD. Takže my nevycházíme z Parlamentních listů a nevycházíme ani z nějakých domněnek ČT, ale my to tady máme, a dokonce mám ty pasáže vyžlucené. Takže rád ČT seznámím tedy s překladem, pakliže ho nemáte k dispozici a trvám na tom samozřejmě, co jsem řekl. Je to proimigrační dokument, je to dokument, který ohrožuje bezpečnost ČR..."
    Ať je tomu, jak chce, myslím, že vysvětlivky pod čarou nejsou na tiskové konferenci ze strany ČT úplně na místě, zejména pokud se redaktorka opírá o "různé weby" a ministra Metnara... Ostatně ať si čtenář udělá názor sám, níže uvádím několik citací z této deklarace, kterou si každý může přečíst v originále ZDE (případně v překladu ji přinesl "zakázaný" proruský dezinformační server Aeronet a převzali jej i další zakázané proruské dezinformační weby).

    Ptám se, proč překlad nepřinesla ČT nebo některé mainstreamové médium, Bakaloviny?

    Výňatky z Marakéšské deklarace:

    "Zvýšená pozornost věnovaná boji proti xenofobii, rasismu a diskriminaci: partneři vynaloží úsilí na potírání těchto jevů a na podporu vyváženého mediálního narativu o migraci a diasporách založeného na faktech a zdůraznění jejich pozitivního přispění k rozvoji společností v zemích původu, tranzitu a v zemích určení..."
    ...

    "Cíl 4: Podporovat usnadnění postupů vydávání víz"
    ....

    "Cíl 3: Podporovat pravidelnou (zde myšleno legální / poznámka TV) migraci a mobilitu, zejména mladých lidí a žen mezi Evropou a severní, západní a střední Afrikou v rámci těchto regionů..."
    ...

    "Partneři z Rabatského procesu opakují své dodržování závazků vyplývajících z mezinárodního práva v EU oblasti návratu a zpětného přebírání a připomínají význam udržitelného opětovného začlenění. Opakují svoji podporu principu nenavracení (migrantů do zemí původu proti jejich vůli) a souhlasí s tím, že upřednostňují dobrovolný návrat (migrantů)."

    Tak jak je to s tou Marakéšskou deklarací, slečno pionýrko?

    0 0

    Zdeněk Hrabica
    24. 5. 2018
    Svoboda vyznání, stejně jako svoboda myšlení mi vyhovují, pokud se necitlivě nedotýkají i mé vlastní osoby. Pokud nenadřazují svým učením cokoliv proti mým životním zásadám. Přijímám je – ale jenom do jisté míry. Jsou-li zvoleny s taktem, s uznáním lidského rozměru. Ale jsou-li šířeny s notnou dávkou vulgarity, urputnosti, požadavkem poslušnosti a končí-li jejich představa o svobodě s dubovým klackem nebo i s křížem či kopím a štítem v rukách, bráním se. Zažil jsem pohoršení z kazatelny, když nás děti otec v roce 1945 po návratu z nacistického vězení nechal vyškrtnout z církve. A panáček nás měsíc pro výstrahu jiným četl z kazatelny chrámu Jakuba Nejvyššího. 


     Zažil jsem něco podobného, když jsem se přes svůj kladný vztah k sovětským národům a kamarádům nepodvolil aktu internacionální pomoci bratrských armád po 21. srpnu 1968 a byl jsem v KSČ ztrestán důtkou s výstrahou. Ještě se nejenom moje jméno objevilo v dokumentu Některé otázky vývoje dětského a mládežnického hnutí, což bylo jakési svazácké Poučení. Prý jsem, prý jsme napomáhali pravicovému oportunismu.

    Kdo to zažil, ten ví, o čem je řeč. Skoro jako pak byly Cibulkovy seznamy.

     Zavěsili nad námi Damoklův meč – nad velkou většinou národa, která se narodila včera. Už tím jsme se skoro každý provinili. Zfalšovali a dále falšují historii. Už nezaškrtávají redisperem a tuší nevhodné odstavce. Stačí, když popírají pravdu.

    Nebýt tenkrát ruského medvěda, myšky by mne dávno sežraly.

    Politický systém v naší zemi, který měl nahradit vládu jedné strany, se dostal po roce 1989 do rukou odhodlaných bojovníků, kteří vyjeli do útoku, hlava nehlava, jako řimbabové, kteří se neohlížejí na nikoho.

    Otvírali brány i pro nestraníky. Jiným přisuzovali dědičný hřích. Přijímali Bohumínská usnesení. Převlékačům kabátů a svědomí udělili generální pardon.

    Na počátku všeho bylo Občanské fórum. Kázalo z pražského Špalíčku. Třeba jako o slušovických estebáckých nitkách. Likvidovali Františka Čubu a dodneška se nad jeho chováním diví.

    Strany jsou tu pro straníky, OF je pro všechny.

    Návyky pro získání moci a oveček zůstaly pro ně do mrtě stejné nebo hodně podobné tomu, čemu se vyučili.




    Z politických stran se navíc téměř od počátku staly akciovky a eseróčka.

    Bojují mezi sebou nejenom o prostor na Zemi a pod sluncem, ale stejně tak i o nadvládu nad námi všemi. Často bojují o majetek, i o ten, který jim nepatří. Jindy o koryta. Ve sloučené podobě, kterou předznamenávají pravou nebo levou orientaci, způsobují odklon od bývalé, tradiční podoby politické strany.

     Své voliče vyhánějí do jiných hájemství existence, než jakou si sami chtěli pro sebe vymezit.

    Mluví pořád stejným jazykem, přestože dokonale ovládli i novou terminologii, a opět si myslí, že vládnou. Prý napříč politickým spektrem! Jak odporně znějící postulát. Zkapitalizovali se a zapomněli nejenom za odvedenou práci slušně platit – ale i poděkovat. Někdy se podivuji – jaký je rozdíl mezi vydřidušským kapitalistou a zkapitalizovaným ukomunistou?

    Ten je opravdu jenom malý. Za to odpornější.

    Vyprodukovali – často za vydatné pomoci zvenčí (z USA, z Německa) – Havla, Topolánka, Nečase, Skalického, Ježka, Philipa, Sobotku, Sládka, Němcovou, Hermanna, Bělobrádka, Kalouska – těch už bylo.

    Až na jednu výjimku – tou je osoba Mesiáše, dlouho opečovávaného – kterému dali od prezidentství až po státní pohřeb placet hrdiny a velikána. Tomu, kdo v kongresu USA v roce 1990 meldoval, že splnil svůj úkol. Kongresmani vyslechli projev vestoje.

    Naletěli. Vyvolený Masarykovi nedosáhl po kotníky.

    Znatelně se vzkřísila dobou a tradicí nejzkušenější síla – církev, zejména katolická.

    Církve svaté i nesvaté jsou na vzestupu. S nimi se nemůže měřit žádná z existujících pák doby. Dosažené výsledky však tomu neodpovídají. Národ stále myslí hlavou.

    Církve mají nad současnými stranami sice malou převahu, ale dobývají krok za krokem pro své poslání i všestranné a vhodné podmínky do budoucnosti. Církve při svém myšlení – hlavně pro sebe – však na své cestě neberou v úvahu, že pod útlakem nebyly zdaleka samy. Byli tu ještě zlikvidovaní malí živnostníci a rolníci. Často věřící!

    Církve mají oproti všem početný a vzdělaný klérus, církev má v ruce Bibli a kříž, má kostely, má fary, má pole a lesy, má už občanské farní rady, leckde otevírá kavárny, pivovary, knihkupectví. Má již i své Noci v kostelích. Koná mládežnické a salesiánské sportovní festivaly. Církev má své domy politického vzdělávání v podobě klášterů, škol, má rozhlasové i televizní vysílání. Má své poutě a procesí. Má v Armádě České republiky své kaplany. Zatím nežehnají jako jejich dávní předchůdci zbraním.

    Církev má oproti politickým stranám a spolkům pevnější duchovní rozměr, má mnohem striktnější mravní a etické, často i prospěšné zásady, dokáže v určitých ohledech kultivovat, má Desatero, má Bibli – jiní mají Korán, každá má své vyhraněné Písmo.

    Káže: Pomodleme se! Všichni bez rozdílu!

    I církve mají své odrodilce, hříšníky a provinilce. Kážou vodu a pijí víno. Fízlují a sledují, nejenom sebe sama, když kněží porušují celibát. Podle posledních informací z polských médií se hříchu v tomto ohledu dopouští každý třetí polský katolický kněz, kterých je i u nás nadbytek. I oni na sebe donášejí a udávají. Církev jako nikdo na pozemském světě má všude nastražené citlivé uši. Zpovídá v nevídané míře a v nevídaném počtu své věřící – při zachování církevního tajemství. Dozvídá se daleko více než polovědecké výzkumy, sondy, ankety, než stále více se množící vetřelci do soukromí – sítě kamer a utajených a nestřežených odposlechů. Špiónů v nás.

    Zatímco světská moc přešlapuje kolem církevních institucí a jevů jakoby stydlivě a chodí jakoby po špičkách, kardinál, světící biskup a náboženský teolog vyplazují na politiky své čertovské jazyky.

    Vraťme se však k odrodilcům.

    Nemysleme si, že i politické strany nemají stejné odrodilce a přeběhlíky, jako je mají církve. I ony mají své odrodilce – KSČ měla do roku 1990 1 800 000 členů. Když čas oponou trhnul, většina vzala do zaječích.

    Ve Znojmě po 17. listopadu 1989 postavili na tamním Václavském náměstí popelnici na členské a kandidátské legitimace KSČ a naplnili je po okraj.

    Pak jejich pokračovatelé a přeběhlíci chtěli zbourat skvělé sochařské dílo – pomník rudoarmějce se samopalem v ruce. Modus vivendi – rozvěsili vedle něho na čtyřech stožárech vlajky – Česka (ne Slovenska) – ne Česko-Slovenska, Velké Británie, Ruské federace (ne SSSR) a USA. Je to lepší než tabulky u pomníku Zdeňka Nejedlého v Litomyšli: „Zasloužil se – ale i škodil.“ Podobně jakou chystají v Praze 6 se svým povedeným starostou u pomníku maršála I. S. Koněva: „Osvobodil, ale i okupoval.“

    Znojmo bylo osvobozeno v květnu 1945 Rudou armádou v součinnosti s vojáky 1. rumunské královské armády a za jeho osvobození položilo životy 31 rudoarmějců. Osvobozeneckému tažení předcházelo opakované dubnové bombardování Znojma letouny North American B-22 Mitchell. Byly oběti na lidských životech.

    Němec vyhnal během nacistické okupace ze Znojma 5000 Čechů. Ještě než do města zavítal Adolf Hitler.

    Skoro celá naše pražská ulice byla od svého vzniku v té velké straně. Další, ti co nebyli, sloužili režimu, jak ten kázal. Naše ulice nese jméno komunisty popraveného za 2. světové války. Ale to už nikdo nikomu nepřipomíná. Komunista = zločinec.

    S převratem jako když do vrabců střelí.

    Ti, kdož v 90. letech XX. století prchli, ve většině žrali a většinou již dneska jenom mlaskají. Někteří se strachy sice probouzejí ze spánku, ale žijí a užívají si.

    Dneska tam žijeme jako sirotci. Ti, co zvedli kotvy, namísto „Čest práci!“ vykřikují provinile už zdaleka: „Zdravím!“ Koho a jak vlastně zdraví, to ví jenom ďábel.

    I jméno boží berou nadarmo. I ten, co včera mával největšími a nejčtenějšími novinami, se zachoval stejně. Nejprve svůj státem přidělený byt pronajímal, ale nakonec se od nás zbylých na sídlišti odstěhoval do příbytku v ulici, kterou pro své nejvěrnější spoluvystavěla na konci své vlády KSČ, tedy dnes zatracená, avšak kdysi i jeho rodná strana.

    Tam si lebedí pohledem z okna do okna svého kolegy, nalézajícího se ve stejném hnízdě. V něm se uhnízdil i plavec po velkých sovětských – ruských řekách, válečný reportér, brusič pěticípé hvězdy a rusožravec, europoslanec – jehož jméno se rdím vyslovit.

    A tak nezbývá než přičinit, že mezi těmi, kdo vzali do zaječích, byli i ti, kdo měli včera na růžích ustláno.

    Slovenská spisovatelka a svým rozhledem a zkušeností i slovenská politička Gabriela Rothmayerová si v krásné knize Ako mládnú muži (2017) vzala k ruce citát Karla Jana Schwarzenberga z roku 1989:

    „Čtete-li články v novinách z první republiky, máte dojem, že jsme tu republiku dobyli… Po roce 1918, jak známo, každý boural Rakousko, i když ještě před několika dny si nechal připnout Řád Františka Josefa a bez mrknutí oka souhlasil se jmenováním za dvorního radu… Je mi líto sovětského velvyslance v Praze a pana Jakeše, protože netuší, jak rychle se jim lidi obrátí… Jen počkejte několik let, a zjistíte, že v Čechách bylo ve straně jen pár osamocených individuí, s nimiž sotva naplníte jednu mrňavou kavárnu.“

    Do svého slovníku si mnozí sametoví aktéři vepsali pohrdlivou nadávku – „bolševik“ a „komouš“.

    Jim nebo už jejich potomkům patří tento svět.

    Z cizího krev jim netekla ani v podivných a divokých devadesátých letech.

    K čemu bylo obrozené ministerstvo financí s nejlepšími ministry v Evropě, třeba s národně frontovým lidovcem z pražského Mitasu? K čemu byl imperativ Igora Němce „Majetek KSČ a SSM do rukou všeho lidu“? A k čemu byla a je církevní výzva „Co bylo ukradeno, musí být vráceno“?

    K čemu byl Fond národního majetku a jeho privatizace?

    K čemu byl Nejvyšší kontrolní úřad?

    K čemu byly tyto převodové páky při transformaci, k čemu byly, když se tunelovalo československé národní hospodářství?

    Nezřídka v nich byli silnými aktéry bývalí ukomunisté, stoupenci tzv. Pražského jara, s nimiž se posrpnový režim nemilosrdně vypořádal. I s jejich rodinami. Posléze i ten sametový režim s nimi zatočil, leč stačili si mnozí nahospodařit.

    K čemu byli rychlokvašení prezidenti a prezidentky?
    Koho bude trápit svědomí nad transformací, při které se „na minutu zhaslo“?

    Co bylo vytunelováno, musí být vráceno!

    Byla to zlatá horečka po česku! Klondajk podomácku!

    Byli informovaní u pramene z domova i zahraničí. O národním bohatství se u stolů rozhodovalo pod dohledem amerických expertů. Věděli po čem sáhnout, co rychle a v tichosti beze stopy rozkrást. Pokud neskončili v Orlickém jezeře.

    Známe je jmenovitě, při opožděném prokazování svého původu křičí: „Byli jsme občany druhého řádu!“

    Přestože tito aktéři byli i plukovníky, malými či většími bankéři, advokáty, diplomaty, vysokými funkcionáři KSČ a SSM, dekorovaní i bez medailí, či neskrývanými darebáky, kteří se neštítili a neštítí ničeho. Bývalí ředitelé nebo jen obyčejní šmoci.

    Někdy vyvstává otázka otázek: něco přece dělat museli, nechtěli-li obrazně skončit pod mostem.

    I slovutní ministři, kteří bleskově vyměnili saka a šli příkladem.

    Již opět se bez nich neobejdeme. Bez komentáře.

    Jedna taková neskutečně hamižná dvojice si svou touhu po majetku a po penězích vyřídila za bílého dne loni před Vánoci neskutečnou vraždou v jihlavské ulici.

    Policie ČR případ odložila. Po jejich minulosti už neštěkne pes. Rozkradli, co se rozkrást dalo. Ve vzpomenutém případě vytunelovali například tradiční znojemskou firmu s okurkami.

    Žádný soud, ani ten boží, to, o co se zasloužili tito lidé a jejich umělé instituce, neuvede stav věcí do bramborového řádku. Aby bylo nakonec všechno v pořádku.

    Tuhle jsem v obdivuhodném ateliéru potkal umění jednoho umělce. Rozvíjí podle svých představ sakrální umění, restauruje zvoničky, boží muka, skleníkové i otevřené kapličky, sochy Jana Nepomuckého i svatého Floriána, ctí architektonické styly. Ale postěžoval si, jak jej v denní praxi odpuzuje zarputilost četných církevních hodnostářů, kteří se nejenom k němu chovají stejně, ne-li ještě děsivěji než včerejší urputní šiřitelé socialistického realismu.

    Postěžoval si i na včerejšek, kdy mocí obdaření schvalovatelé z uměleckých komisí – jedné se říkalo Mánes – rozhodovali i o jeho uplatnění. Dávali razítko: co je a co není skutečné umění. A občas si udělali i kádrový rentgen samotného tvůrce. Položili si otázku, zda umělec je opravdu náš člověk, zda stojí na správné straně barikády.

    A stejně se chovají ojedinělé posvěcené hlavy, zástupci Boha na tomto světě. I oni se pohybují jako ryby ve vodě v neviditelné ruce trhu. Derou se o majetek, jako by při přástkách drali peří. Ani myš jim neproklouzne pod chamtivýma rukama. Nemluvě o církvičkách, které přišly k majetku jako slepý k houslím. Nad takovými zvedá obočí i papež František.

    Jeho podřízení halekají: Karel Marx prý rozložil rodinu. Pryč s Marxem, hanba Karlu Marxovi! Ježíš, nebo César?

    Volte Jana Fischera za prezidenta, káže panáček z kazatelny.

    Ani Vasil Mohorita se už nejmenuje jako dříve – je Vasco Meier, který si našel v Izraeli své kořeny. Dodatečně přiznává, že byl – asi z vyšší moci – povolán povalit nejhroznější režim na světě. Nyní píše, že je moc šťastný, protože svůj lid nakonec osvobodil. Podařilo se mu to. Estébáci a komunisté ho za to pronásledovali, dávali mu drogy, dohnali ho k mrtvici a schizofrenii.

    Znovu opakuji a připomínám: „Bývali Čechové statní jonáci!“ Myslím tím i Slováky. Mám je z duše rád.

    „Čo bolo to bolo! Keď sme strielali bolševikov. Čo to tarám – fašistov!“ Tak pravil Švandrlíkův major Terazky.

    Je to k popukání, k smíchu a také k pláči. U Zdi nářků. Nebo při čurání proti větru.

    V zápase o získání postavení jediné vládnoucí strany bylo ve velké církvi již úspěšně a bezkonkurenčně nakročeno.

    Vliv roste. Zatím nejsme Polsko. Ale ani jeho zkušenost není k zahození.

    Bůh tomu žehnej!

    Čert, aby tomu rozuměl.

    Není již čas zvonit – ani ne tak klíči od domů, od bytů v paneláku a od garáží, ani ne tak z kostelních věží a věžiček, ale ze zvonic, které jsme si sami pro sebe a pro okolí postavili a nechali jim požehnat, aby se jejich hlas táhl i nad závějí.

    Ilustrace: Svatá garda, Museum Civici

    Foto: autor

    0 0

    Rostislav Iščenko
    24. 5. 2018    antifashist
    Na Ukrajině je možné zvolit za prezidenta dokonce i ropuchu. Dostatečnou míru nenáročnosti voličů zajistí speciální propaganda. Avšak ať se stane prezidentem Ukrajiny po Petru Porošenkovi kdokoli, dokonce i vůdce komunistů Petr Simoněnko, její bude politika vůči Rusku zůstane nezměněna. Maximem budou kosmetické úpravy kurzu zahraniční politiky, která zachová euroatlantickou orientaci. Takovou prognózu učinil portálu ukraina.ru politolog Rostislav Iščenko.


    "Pokud jde o Zelenského a Vakarčuka, pak na Ukrajině je možné všechno. Na Ukrajině je možné zvolit i ropuchu za prezidenta, zejména za současných podmínek. Když ji budou každý den ukazovat v televizi a říkat, že ropucha je velmi chytrá, a co je nejdůležitější - ropucha nepotřebuje paláce, jachty, limuzíny a především bankovní účty, takže vyjde daňové poplatníky levněji, klidně pro ni budou hlasovat", řekl Iščenko.

    Podle něj není Porošenko v povědomí mnoha Ukrajinců o moc lepší než ropucha. V každém případě na vítězi voleb nic nezávisí.

    "Pokud bude na Ukrajině dovoleno, aby kandidoval Petr Simoněnko a volby vyhraje, politika Ukrajiny se nezmění. Mohou nastat kosmetické a taktické změny, ale v zásadě bude zachován směr ukrajinské politiky na integraci do euroatlantických struktur a přerušení vztahů s Ruskem bude zachováno vždy", uvedl politolog.

    Důvodem je to, že ukrajinská elita se bojí integrace s Ruskem, neboť to podemílá základ její ekonomické nadvlády a tím i její moci.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Jaroslav Loudil
    24. 5. 2018
    Ruská strategická jaderná ponorka třídy 955 Borey - Jurij Dolgorukij, odpálila včera v Bílém moři salvou čtyři mezikontinentální balistické střely R - 30 Bulava s vícenásobnými manévrujícími jadernými hlavicemi . Po úspěšném hromadném odpalu z ponořené ponorky, dolétly mezikontinentální střely na cílový polygon Kura na Kamčatce, který úspěšně zasáhly. Dobrá práce ruské ponorkové posádky i velení ruské podmořské flotily.


    Podobné zkušební střelby ukazují USA, že pokud by vyprovokovaly válku s Ruskem , tak USA přestanou existovat zhruba do 30 minut. Navždy!! Pro světový mír velmi velmi důležité poselství! Ti, kteří rozpoutali po roce 1945 ve světě nejvíce zcela zbytečnách válek, tedy USA, se musí mít na pozoru.

    Ponorky třídy Borey :

    1. Jurij Dolgorukij - spuštěn na vodu 2008
    2. Alexandr Něvský - spuštěn na vodu 2010
    3. Vladimír Monomach - spuštěn 2012
    4. Kníže Vladimír - spuštěn 2017
    5. Kníže Oleg - ve stavbě
    6. Generalissimus Suvorov - ve stavbě
    7. Imperator Alexandr III - ve stavbě
    8. Kníže Požarský - ve stavbě

    https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/472879-z-ruske-ponorky-vypalili-salvu-ctyr-balistickych-raket-bulava.html

    0 0

    Ukrajinské dělostřelectvo pálí po civilních cílech
    - kou -
    24.5.2018 PrvníZprávy
    Zdroj ve štábu Operace spojených sil (OSS) řekl publikaci „Strana.ua" o cíli útoku ukrajinské armády na Gorlovku v oblasti Doněcka.

    Podle něj ukrajinské bezpečnostní síly chtějí utáhnout smyčku okolo Doněcka. Vysvětluje to skutečnost, že se současnosti vedou okolo města Gorlovky velmi tvrdé boje.

    „Gorlovka je obklopena výhodnými výšinami, včetně obce Južnyj. Ten, kdo vlastní opěrné pozice na těchto výšinách, ve skutečnosti ovládá město. Z nich se snadno ostřeluje celé město,“ řekl důstojník.

    Jak zdroj publikace uvedl, v případě, že bezpečnostní síly převezmou kontrolu nad výšinami, tak se armáda samozvané DLR v Gorlovce vzdá bez boje, protože „nebude mít žádný smysl zemřít“.

    Zdroj nazval Gorlovku strategickým odrazovým můstkem pro ofenzívu proti Děbalcevu a Jenakijevu a poté na Doněck.

    „Ukrajinská armáda formálně neporušuje dohody z Minsku - výšiny okolo Gorlovky patří do takzvané šedé zóny. A máme plné právo obsadit šedou zónu, protože takový „postup se za útok nepovažuje,“ vysvětlil armádní zdroj ukrajinské myšlení.

    Standardní taktika Ukrajinské armády


    Ruský analytik Alexander Asafov nazval tuto taktiku standardem ukrajinské armády. Podle něj chtějí obsadit „šedou zónu", aby přivezli dělostřelectvo a ostřelovali oblasti Doněcka. „Situace se vážně zhoršila – říká se, že se blíží událostem z roku 2015," uvedl.

    Podle Asafova může být toto zhoršení na jihovýchodě Ukrajiny spojeno jak s otevřením Krymského mostu, tak s nadcházejícím Světovým pohárem v Rusku. Podle politologa chce prezident Ukrajiny Petro Porošenko vstoupit do stavu války s Ruskem. „Proto je ATO (protiteroristická operace byla Kyjevem přeformulována na vojenskou operaci – pozn. red.) přerušena a nyní je to Operace sjednocených sil, která má přejít k operacím proti „agresivní zemi"," dodal.

    Asafov zdůraznil, že vláda Kyjeva dokáže vysvětlit hospodářskou a sociální krizi na Ukrajině jen válkou. „Skutečný důvod – rozložení země korupcí – nebude Porošenko samozřejmě přiznávat, ačkoli on sám vážně zvýšil svůj blahobyt v posledních letech,"řekl expert.

    Podle něj si jsou v Kyjevě dobře vědomi toho, že skutečnou válku nepřežijí ani několik hodin, a proto chtějí maximálně zhoršit situaci, oslovit světové společenství, a obvinit Rusko. „A po dobrém nebo po zlém donutit světové společenství ke vstupu ozbrojených sil, aby je použili k vyčištění DLR a LLR – přinést „mír“ po ukrajinsku,“ uzavřel Asafov.
     
     

    Situace v Donbasu

     
    Situace na kontaktní linii se v minulém víkendu zhoršila, když ukrajinská armáda několikrát zaútočila na Gorlovku, která se nachází 40 kilometrů severně od Doněcka.

    Podle tvrzení DLR, ukrajinští vojáci používali střelivo zakázané mezinárodními dohodami a také začali převoz zbraní zakázaných dohodami z Minska na kontaktní linii. Při posledním útoku pak ukrajinské síly přišly o dvacet vojáků, tank a obrněný transportér.

    Zdroje: strana.ua, ria.ru

    0 0



    24.5.2018  Tribun
    Když se v 80. letech probouzelo ekologické uvědomění, promítalo se i slov písní, tak jako v případě známého refrénu: „Co děti, mají si kde hrát?“ Tenhle problém nakonec až tolik neeskaloval a děti si mají kde hrát. Možná ale nebudou mít co žrát, protože se na nás valí problém větší – sucho. Problém umocněný tím, že je zatím stále nahlížen ekonomistickou optikou, takže se jeví více jako otázka nákladů, ztrát a účetních bilancí, než jako otázka fundamentálně-existenciální.


    Názorně to předvedli v rozhovoru v sobotních LN, který byl problematice sucha věnován, ministr životního prostředí Brabec a zpovídající redaktorka. Když došla řeč na dopady sucha na zemědělce, tak ministr vůbec nezmínil produkční funkci agrokomplexu, tedy zajištění potravin, ale vypíchl pouze miliardové ztráty a vícenáklady, které sucho pro zemědělství znamená. Jako kdyby to byl největší problém, který by se nakonec dal vyřešit s dostatkem alternativních zdrojů peněz, ať již z daní, nebo z dotací; jako kdyby zemědělská produkce byla funkcí peněz, a nikoliv půdy, vody, osiva, škůdců a počasí.

    A redaktorka ho při tom samozřejmě nechá a nezeptá se ho, co tedy budeme žrát, když se neurodí (a neurodí-li se u nás, velmi pravděpodobně se neurodí i jinde v Evropě), nepřipomeneme mu, že peníze jíst nemůžeme, byť tuto banální pravdu, v naší civilizaci ovšem systematicky vytěsňovanou, znali již severoameričtí Indiáni.


    - - -

     

    0 0

    Brífink SPD v Poslanecké sněmovně

    Česká televize a další média označují citované části Marakéšské deklarace za hoax! Organizace s rozpočtem 7 miliard korun si neumí zaplatit překlad dokumentu, který leží na serveru Evropské komise! ČT přebírá informace od neziskovkářů a fiat alternativy! Redaktor z demonstrace proti Nočním vlkům na Olšanech se znovu rozjel, vítači migrace mají za úkol protlačit Marakéšskou deklaraci za každou cenu!

    Marakéšská deklarace spustila v českých médiích neuvěřitelný dezinformační šum. Celé to odstartovalo ve chvíli, když Aeronet minulý pátek publikoval český překlad [1] (Nová Republika přetiskla tento materiál ZDE) oficiálního dokumentu Marakéšské deklarace, který uveřejnila na svém serveru Evropská komise. Překlad dokumentu se během víkendu rozšířil po celém českém internetu a začala si toho všímat i velká média. Jenže, namísto reflexe závažnosti dokumentu došlo k něčemu zcela jinému. Mainstreamová média začala informace z oficiálního textu deklarace prohlašovat za hoaxy. Nikdo totiž z velkých médií nebyl schopen dokument ze serveru Evropské komise přeložit do češtiny, takže jsem to musel udělat já a najednou se strhla obrovská mela. Protože to, co se odehrálo včera na tiskové konferenci v Poslanecké sněmovně, to nám opravdu hlava nebere.


    Tomio Okamura na tiskové konferenci oznámil, že SPD se bude snažit zařadit na pořad jednání sněmovny i diskusi a interpelace ve věci Marakéšské deklarace, kterou počátkem května v marocké Marakéši podepsal ministr vnitra Lubomír Metnar (Hnutí ANO). Jak si sami v překladu můžete přečíst, deklarace de facto ukotvuje migraci jako lidské právo, bez ohledu na migrační status dotyčných osob. Dokument označuje migraci za přínosnou a rovněž se odkazuje na tzv. Agendu 2030, což je plán OSN na řízení migrace z pozice nadnárodního orgánu vysokého komisaře OSN pro lidská práva. SPD proto navrhuje, aby po rozpravě přijala poslanecká sněmovna prohlášení, že otázky spojené s migrací do ČR jsou ve výhradní kompetenci České republiky a nikoho jiného. Tomio Okamura během tiskovky vytáhl i český překlad Marakéšské deklarace a žlutě si v něm vyznačil klíčové body.

    Redaktorka České televize označila oficiální dokument Evropské komise za hoax. Vrchol neprofesionality v přímém přenosu


    Jenže ještě předtím se odehrálo něco, co pouze ukazuje na naprosto katastrofální stav, který panuje v České televizi. Redaktorka ČT totiž položila Tomiu Okamurovi dotaz, proč se SPD rozhodla tento bod jednání ve sněmovně prosazovat, protože ty informace o nebezpečí Marakéšské deklarace jsou prý hoax, který šíří dezinformační servery a jmenovitě Parlamentní listy. Odkázala se přitom na výroky ministra vnitra Lubomíra Metnara, který už dříve prohlásil, že Marakéšská deklarace má zastavit migraci. Jenže z originálu dokumentu Evropské komise, který je k dispozici ke stažení zde, a z jeho následného českého překladu, vyplývá přesný opak. A udivený Tomio Okamura se pozastavil nad tím, že Česká televize si neumí zaplatit překlad anglického originálu Marakéšské deklarace, který leží přímo na stránkách Evropské komise. Pokud by to totiž Česká televize udělala, tak by se dočetla, že dokument mluví o řízené, řádné a hlavně o pravidelné migraci, není to dokument o zastavení migrace, a to ani omylem! Marakešská deklarace leží přímo na serveru Evropské komise. Česká televize není schopna si dokument přečíst nebo nechat přeložit. Musí to za ní udělat Aeronet…

    Česká televize s rozpočtem bezmála 7 miliard korun, které čerpá z kapes daňových poplatníků každý rok, si tak není schopná udělat ani překlad 8-stránkového anglického dokumentu. Místo toho šíří Česká televize dezinformace a oficiální informace čerpané z oficiálního dokumentu, který je uveřejněný na oficiálním serveru Evropské komise, označuje za hoax, který prý šíří v ČR proruské servery. Tohle už není špatná práce ČT, to už je duševní diagnóza. Kdykoliv alternativa přijde s nějakým zásadním odhalením nebo dokumentem, je to okamžitě označeno za hoax a proruskou dezinformaci, a to i v případě, že jde o informaci staženou ze serverů Evropské komise. Jenže byla by chyba si myslet, že toto dezinformování ze strany ČT je omezeno pouze na Kavčí hory. Tyto nepravdy a lži o tom, že Marakéšská deklarace má zastavit migraci, šíří i další servery, které s ČT spolupracují.

    České servery fiat-alternativy poskytují České televizi své vlastní hoaxy o Marakéšské deklaraci


    Prvním z nich je server Info.cz, který obviňuje [2] náš server, že prý jsme rozjeli nějakou kampaň proti Miroslavu Pochemu z ČSSD, který je kandidátem na post ministra zahraničí v Babišově vládě. My jsme přitom pouze informovali o tom, že má pozitivní vztah k migraci a že schvaluje kvóty, o čemž svědčí nejenom jeho článek z blogu iDnes.cz z roku 2015, kde psal o tom, že se nemáme stavět k uprchlíkům zády, ale potvrzují to i jeho hlasování v Evropském parlamentu, kde se připojil k žalobě proti ČR za nepřijímání migrantů podle kvót z roku 2015.

    Server Info.cz v článku totiž opakuje lživý narativ České televize, že prý Marakéšská deklarace je nástrojem na zastavení migrace a dokonce v článku k tomu dává odkaz na originální anglický dokument umístěný na serveru Evropské komise. Na ten samý dokument, který jsem překládal já do češtiny a na ten samý, který si nechala přeložit SPD. Prostě server Info.cz očekává, že ten anglický text na serveru Evropské komise nikdo číst nebude a ty české překlady v ČR se prostě označí za hoax proruských serverů a extrémistické SPD. Schůzka o migraci v Marakéši o dva roky dříve.

    Jenže to není zdaleka všechno. Už minulý čtvrtek vyšel na serveru Manipulatori.cz článek o tom, že Aeronet a další proruská média spolu s některými osobnostmi šíří hoax s Marakéšskou deklarací. Článek napsal nechvalně známý šéfredaktor Manipulatori.cz Jan Cemper, který nedávno ztropil pozdvižení na Olšanských hřbitovech v Praze kvůli ruským Nočním vlkům. Spolu s Tomášem Peszyńskim a Martinem Uhlířem vyvolali pozdvižení, křik a strkanici s Jaroslavem Foldynou z ČSSD, který spolu s Nočními vlky přijel uctít památku sovětských vojáků u památníku na Olšanech. Pan Cemper na svém serveru Manipulatori.cz nově napsal [3], že prý v našem článku [4] píšeme nesmysly a rovnou do textu ocitoval stanovisko ministra vnitra Lubomíra Metnara, jak se on dívá na Marakéšskou deklaraci, kterou sám v Maroku podepsal. Sami si to přečtěte.

    Porovnejte, co tvrdí ministr vnitra Metnar a co se píše v Marakéšské deklaraci. Kdo potom šíří hoaxy? Česká televize, Cemper nebo Aeronet?

     


    Lubomí Metnar:„Děkuji, tak jsem rád, že se mohu vyjádřit zpětně k tomu Rabatskému procesu, kdy jsem se minulý týden, počátkem května účastnil v Marrákeši tohoto euro-afrického dialogu. Mohu vám říci, že mi připadá, že jsem byl úplně na jiné konferenci, než o které některá média informují a píší. Já bych chtěl tady jednoznačně vyvrátit ty dezinformace, nepravdy a lži, které jsou tady některými médii šířeny.

    Tato konference byla zaměřená na nelegální migraci, pašování lidí, převaděčství, návraty nelegálních migrantů zpět do afrických zemí. Výsledkem této konference bylo přijetí Marakéšské politické deklarace a Marrákešského akčního plánu do roku 2020. Jedná se o právně nezávazné politické dokumenty, pro Českou republiku neznamenají žádné přijetí nových závazků, přijímání nových migrantů a tzn. žádná podpora masové migrace z Afriky, žádné nové závazky opakuji pro Českou republiku.

    Naopak tímto bojujeme proti nelegální migraci a převaděčství. Z toho dokumentu naopak se zavázaly africké státy, že budou daleko více podporovat boj proti nelegální migraci a organizovanému převaděčství, že budou například posilovat ochranu svých hranic, aby zabránily migraci nelegální, posílení soudní a policejní spolupráce. Takže o tomto byl ten dokument a rád bych, aby to nebylo zaměňováno a šířeny tyto dezinformace, které chci tímto vyvrátit,“řekl Metnar.

    A nyní vy, čtenáři Aeronetu (a Nové Republiky), po tomto tvrzení pana ministra klikněte sem a přečtěte si český překlad Marakéšské deklarace a porovnejte ho s výše uvedenými výroky pana ministra Metnara. Buď pan ministr podepsal něco úplně jiného, než o čem mluví deklarace, anebo podepsal něco, co si buď nepřečetl, anebo neporozuměl obsahu. Anebo třetí možnost, porozuměl obsahu, ale omlouvá podpis deklarace a zlehčuje její dopady. Lubomír Metnar, ministr vnitra za Hnutí ANO (v demisi).

    Není pravda, že jde o bianco nezávazný dokument, jde o evropský závazný proces signatářských zemí na úrovní procesu garantovaného Vysokým komisařem OSN pro lidská práva v rámci tzv. Globálního kompaktu. Nebudeme zde obviňovat pana Metnara z nějakých špatných úmyslů, ale necháme na každém čtenáři a občanovi ČR, aby svojí hlavou posoudil znění v překladu Marakéšské deklarace a tvrzení pana ministra. Znovu se tak potvrzuje, že kdykoliv se objeví nějaká výbušná informace, se kterou přijde alternativa, mainstreamová média vystartují s taktikou nálepek o proruských serverech a dezinformacích. I když jde o informace, které jsou veřejně dostupné na serverech Evropské komise. Média totiž očekávají, že lidé si ty dokumenty nepřečtou, že budou věřit jen tomu, co řeknou autority a Česká televize.

    Důležitá informace pro naše čtenáře a podporovatele – NEPŘEHLÉDNĚTE


    Závěrem ještě jedno upozornění pro naše podporovatele, poměrně zásadní. Od dnešního dne došlo ke změně našich bankovních účtů u Fio Banky. Banka se nezměnila, došlo pouze ke změně čísel účtů pro ČR i SR. Tato změna nastala v důsledku posledních mediálních útoků proti našemu serveru a situace v rodině našeho spolupracovníka a kolegy v ČR, který se už nechce nechat nadále vláčet a pomlouvat Českou televizí. Nátlak ze strany jeho rodiny, která spojení s Aeronetem po reportáži ČT těžce snášela, tak vedl k ukončení spolupráce s námi a k uzavření účtu, což chápeme a děkujeme mu za jeho obětavou spolupráci. O uzavření účtu ze strany našeho kolegy jsme nebyli dopředu upozorněni, takže jsme nemohli naše čtenáře dopředu na tuto změnu připravit. Máme ale naštěstí již nový účet. Nová čísla účtů jsou již uvedena na naší darovací stránce.

    Pokud přispíváte našemu serveru “ručně” každý měsíc, tak se vás tato změna nijak výrazně nedotkne, prostě použijete naše nové číslo účtu. Ovšem naši pravidelní dárci, kteří měli nastavené trvalé měsíční bankovní příkazy na náš starý účet, je budou muset zrušit a nastavit je na náš nový účet. Znovu opakuji, že došlo pouze ke změně čísla účtu, banka (Fio Banka) zůstává stejná. Omlouváme se za tyto komplikace, které ovšem zjevně plní účel zadavatelů dehonestačních a diskreditačních reportáží ČT a Bakalových médií proti našemu serveru. Ti musí teď mít velkou radost. Pomluvy České televize, proti kterým jsme se ostře ohradili zde, tak slaví částečně úspěch. Pomluvit, zdiskreditovat a připravit o podporovatele a spolupracovníky server, který přináší pravdivé a necenzurované informace.

    Pokud jste na naší straně, na straně pravdy, pokud stojíte s námi a není vám lhostejný osud svobody slova a informací a osud našeho serveru, zvažte prosím jakýkoliv příspěvek našemu projektu na naší obvyklé darovací stránce zde. Každé málo nám pomáhá a naše existence stojí a padá s podporou našich čtenářů. Nemáme za sebou 7-miliardové roční rozpočty, ale přesto dokážeme přinášet zásadní zpravodajskou produkci, např. český překlad Marakéšské deklarace, a to zcela zdarma. Česká televize s mamutím rozpočtem na to zjevně peníze nemá. Útoky proti alternativě tak mají zjevně za cíl připravit jednotlivé projekty o spolupracovníky a to málo, co servery potřebují ke svému provozu. Děkujeme za Vaši neutuchající podporu a buďte s námi!

    -VK-
    Šéfredaktor AE News

    0 0

    Mirko Raduševič 
    24.5.2018 LiterárníNoviny
    Ví se, že Slovensko pro své vnitropolitické problémy s maďarskou menšinou neuznalo Kosovo a v této své politice podporující Srbsko nadále pokračuje.


    Před několika dny bývalý slovenský ministr zahraničí a dnes poslanec Evropského parlamentu (Poslanecký klub Evropské lidové strany - Křesťanských demokratů – člen strany SDKÚ-DS ) Eduard Kukan jako člen parlamentního výboru pro stabilizaci a přidružení EU-Srbsko prohlásil, že bez Západního Balkánu není EU kompletní a zůstává rozdělená. Řekl to v rozhovoru pro nejčtenější srbský deník Večernje novosti a reagoval na projev Emmanuela Macrona na summitu EU o Balkánu v Sofii. Francouzský prezident zde mluvil o tom, že by se EU za současné situace neměla rozšiřovat, dokud nedojde v zemích Západního Balkánu k reformám. „Macron představuje v EU pouze jeden hlas a navíc se s ním neztotožňuji. Názor nezastávám sám, například Německo má také na reformy jiný pohled.“ Kukan dále dodal, že ambiciosní Macron se svými „romantickými“ myšlenkami daleko bez německé ekonomiky nedojde. „Musíme se vůči našim přátelům ze Západního Balkánu chovat odpovědněji. Jestliže po nich něco chceme, musíme také plnit naše sliby,“ pokračoval slovenský diplomat v orodování za přijetí zemí Západního Balkánu do EU.


    EU mluví a jiní konají


    Slova Eduarda Kukana jsou jakousi horkou kaší, kolem které EU již drahný čas chodí. Díky brexitu, následku finanční krize a migrace se stal Západní Balkán pro EU nezajímavý a spíše přítěží. Situace vakua okamžitě využily jiné země jako je Čína, Rusko a zejména Turecko. Minulou neděli navštívil v rámci své předvolební kampaně turecký prezident Erdogan Sarajevo a měl zde projev v rámci 6.Kongresu Unie evropsko-tureckých demokratů. Hlavní jsou dnes pro Západní Balkán investice, které proudí zejména z Turecka a jsou proti ostatním zemím štědré. V minulém roce bylo v Srbsku otevřeno šest nových provozů a Turecko slibuje miliardy euro vložit do budování dálnice spojující Bělehrad se Sarajevem. Není divu, že Erdogan je v zemích bývalé Jugoslávie vítán, zatímco jeho projevy a předvolební mítinky jsou v Rakousku, Německu a Nizozemí zakázané. Erdogan tuto skutečnost dal ve svém sarajevském projevu také na vědomí, když konstatoval, že „tisíce lidí z různých částí Evropy se nemohou se svým lídrem setkat a musí přijet do Bosny.“ (viz). Turecký prezident svůj příjezd do Sarajeva riskoval, neboť byl tureckou tajnou policií informován, že je na něj zde chystán atentát (viz). Jak symbolické...

    Kvůli náhle plněnému balkánskému vakuu se různí představitelé EU snažili na summitu v Sofii, ať to byla Angela Merkelová nebo Sebastian Kurz navnadit země Západního Balkánu západním směrem, aby se nepoddávaly „východnímu“ investičnímu vábení. Přesto strašák Macron urputně tvrdí, že si sice nepřeje, aby se Balkán otáčel k Turecku nebo Rusku, ale neumí si představit dvaatřicítku EU za stejných pravidel, jaká dnes v EU fungují (viz jeho dubnový projev o Balkánu na půdě EP ve Štrasburku). K tomu komentátor serveru Euroactive poznamenal, že když reforma EU trvá více, jak deset let, znamenalo by to přijetí zemí Západního Balkánu po roce 2030 a nikoli, jak Merkelová například uvažuje o přijetí do roku 2025.

    Stále slabá káva


    Ze shora uvedených řečí stejně by EU neuvařilo normální kafe a to jen proto, že správná zrnka k semletí do EU se nachází ve směsi Srbsko - Kosovo. Směs zatím nefunguje. Tedy aspoň podle představ Západu, který umanutě stojí za tím, že Srbsko musí uznat nezávislost Kosova. Za svým si stojí jedna strana i druhá strana a neustupují. Tady žádná slova a sliby o hospodářské prosperitě nefungují, hraje zde roli vyšší karta – geopolitická. Této karetní hře pro změnu vévodí USA a rovněž v tomto případě EU tahá na Balkáně za kratší konec. Země EU se svezly s americkou politikou již v roce 1999 s bombardováním Srbska ze strany NATO a v témže roce založením druhé největší americké základny Bondsteel v Kosovu. Dnes především je to tato základna, která určuje vztahy Srbska a Kosova. Proto USA všemi prostředky a v rámci tak zvané kvinty (USA, Německo, Velká Británie, Francia a Itálie) jsou iniciativní v předkládání řešení kosovské otázky, i když se týká Evropy a podmínky přijetí Srbska do EU.

    Základna Bondsteel se nachází ve vesnici Sojevo asi sedm kilometrů východně od města Uroševac na jihu Kosova, jen kolem třiceti kilometrů na jih je buď hranice s Albánií nebo s Makedonií (do Skopje kolem padesáti km). Sojevo byla dříve albánsko-srbská vesnice a „komické“ je, že na rozloze dva a půl tisíce hektarů půdy zde dříve žijících Srbů je základna (údaj z médií a oficiální údaje uvádí rozlohu 3,8 km čtverečních – možná zbytek je půda kosovských Albánců), kde může pobývat až kolem sedmi tisíc vojáků. Půda byla bez náhrady Srbům sebrána a ti, kteří se ozvali a soudili, dostali směšných 15 centů eura za metr čtvereční zemědělské půdy.

    Bondsteel je největší americká základna postavená od doby války ve Vietnamu a američtí vojáci jí začali přezdívat balkánský disneyland. Je zde kolem 25 km silnic a tří set budov. Američané později tuto základnu rozšířili o dalších 100 hektarů půdy vyhnaných Srbů a spekuluje se o tom, že se zde má vybudovat letiště. Některé hlasy toto popírají s ohledem, že stačí letiště v Prištině. Plošina, které zdejší říkají Sojevská pole se vyznačuje tím, že přestože je v okolí mlha zde nikoli. Spekulacím o budování přistávací dráhy pro větší letadla napomáhá skutečnost zhoršujících se vztahů USA-Rusko. Základna je sice třikrát menší než americká základna v Německu Ramstein, ale vojenští experti upozorňují na různý profil obou základen. Ramstein je především leteckou základnou. Hlavním účelem základny Bondsteel je poskytnutí prostoru tankovým, dělostřeleckým jednotkám a také má sloužit jako vrtulníková základna. Celý areál byl budován jako autonomní stran dodávek elektřiny a vody. Nachází se zde moderně vybavené kryty, ale také biograf, sportoviště, plavecký bazén a obchodní centrum. Vše je obklopené 14 km dlouhou betonovou zdí 2,5 metrů vysokou. Bondsteel je oficiálně vedený jako základna vojsk KFOR, ale převažují zde vojáci USA a vedle nich jsou zde vojska z Německa, Maďarska, Rumunska, Polska a část tureckého kontingentu KFOR. Americký analytik Chalmers Johnson ve svém článku věnovaném základně píše: „Zapojení USA do války v bývalé Jugoslávii, stejně jako válčení v Afghánistánu nebo v Iráku dopomohlo k rozšíření americké přítomnosti a budování základen v jižní části euro-asijského regiónu.“ Podle analytika jde o americký geopolitický zájem v trojúhelníku Balkán - Blízký Východ – Afghánistán, Pákistán a země bývalého SSSR. Byla vytvořená strategická linie Jadran – černomořská oblast – Kavkaz- Centrální Asie a západní hranice Číny. Mimo jiné je to strategická poloha na kontrolu i budoucích plynovodů z oblastí Kavkazu. Rovněž se mluví a píše o tom, že Bondsteel je jedním z nejmodernějších technologických vojenských a telekomunikačních center nejev v Evropě, ale ve světě. Různí analytici tvrdí, že se zde soustřeďují informace nejen z Balkánu, ale také ze zemí Blízkého a Středního Východu. Lze si učinit závěr, že cokoli se bude rozhodovat na jižním křídle NATO, základna Bondstell bude hrát hlavní roli. Již nyní svojí roli hraje ve strategickém přesunu NATO ze Střední Evropy na východ na linii Estonsko – Lotyšsko-Litva – Polsko – Rumunsko – Bulharsko.

    Nová role Bondsteell


    V souvislosti s posledně uvedeným posunem NATO na zmíněnou linii a vojenskou strategií po nástupu Donalda Trumpa se určitý čas zdálo, jakoby základna Bondsteel ztrácela původní strategický smysl. Skutečně docházelo k tomu, že se americká armáda začala ze základny stahovat a přenechávala své pozice dalším vojskům v rámci KFOR. Nyní ovšem dochází k novému plánu jakési změně strategie. Američané se rozhodně nehodlají vzdát zdejších pozic a hodlají po nedávné washingtonské schůzce s kvintou o Kosovu – řešení jeho nezávislosti (viz Regrouping before the final battle for Kosovo ) přesunout roli americké armády na nově budovanou Kosovskou armádu.

    Vše zapadá do scénáře, kdy se začíná stále více mluvit o tom, že jednotky KFOR se budou stahovat z Kosova. Srbsko tento krok pozoruje s pozdviženým obočím a srbský ministr obrany Aleksandar Vulin se ptá, kdo zaručí bezpečnou situaci v Kosovu a zda to mají snad být veteráni Kosovské osvobozenecké armády. Naráží tím na slova Vladimira Safronkova zástupce ruského velvyslance v OSN, který před týdnem přišel se zprávou na zasedání RB OSN, že jednotky KFOR tajně školí poblíž základny Bondstell příslušníky kosovských bezpečnostních sil k aktivnímu boji (viz ).

    K tomu poznamenal šéf srbského parlamentního výboru pro Kosovo Milovan Drecun: „Kompletní organizační strukturu Kosovské armády vytvořilo NATO. Z prostředků aliance je cvičený velitelský kádr, obstarávají se zbraně a zařízení. Ptám se, jak je možné, že RB OSN toto toleruje.“

    Současně s tímto plánem zřízení Kosovské armády vyvíjí USA a EU tlak na různé země světa, aby uznaly Kosovo nebo eventuálně toto uznání nezrušily, což se již v několika případech stalo.

    Ze všeho vyplývá, že role EU se v geopolitické hře na Západním Balkáně vytrácí. Zatímco v investičních investicích začínají hrát prim Turecko a Čína, tak v oblasti přímo geopolitické se karty hrají mezi Ruskem a USA.

    Na základně Bondsteel ve stylu us-filmu (podobné záběry lze najít na youtube, včetně videa výcviku Kosovské armády):



    0 0


    Lubomír Man
    24.5.2018
    Že z velké a sebevědomé strany ČSSD udělali politováníhodnou žebračku zejména Sobotka a Zaorálek, není myslím sporu. Jeden z této dvojice (Sobotka), už svůj díl viny na tomto stavu věcí sebekriticky uznal a z politiky odešel, ale toho druhého zřejmě nic takového ani stínem myšlenky ještě nenapadlo.




    Zůstává přikován ve své poslanecké lavici, vědom si toho, že z ní může ještě spousty peněz pobrat a v ní mnohé ještě vykonat. Ne už samozřejmě ve prospěch ČSSD – tuhle pošetilost mladšího věku už má bohudík za sebou – ale pro strany jiné, pravicové, pro Kalouska, pro Gazdíka, pro Fialu, pro Bělobrádka, i pro Drahoše, když se ten k nějaké akci ještě zmotá. Ale hlavně: ve spolupráci s těmito duchem spřízněnými mu přece dál zůstává v rukou možnost dělat to, co považuje za nejpodstatnější smysl své práce a svého života: To je štvát proti Rusku, dělat z něj bubáka na strašení lidí, příšeru, připravenou na Česko i Evropu skočit a rdousit jim hrdlo.

    „Co se týče těchto věcí (týká se požadavku KSČM nezvyšovat naše vojenské kontingenty v zahraničí), tak ustupovat nebudeme“, prohlašuje tento muž v Rozhlase Plus. „Zvlášť v Pobaltí je to nepřijatelné. Je to projev solidarity zemím, které se cítí ohroženy“.
    Všimněme si dvou věcí: Ten pán říká: „Ustupovat nebudeme“. Jako kdyby přes strašlivou bilanci svého působení ve vedení strany, kterou srazil k zemi možná s ještě prudším švungem než Sobotka, byl on ve straně ČSSD stále ještě někým, kdo rozhoduje, co ta strana bude nebo nebude dělat. A to namísto toho, aby seděl v koutku, mlčel a zpytoval svědomí.

    A kromě toho, se stejnou mírou arogance a docela jakoby za celou svou stranu, z které udělal nicku, říká, že nezvyšování našeho vojenského kontingentu v Pobaltí je nepřijatelné.

    Bodejť by to pro něj bylo přijatelné, když naše vojenská přítomnost na ruských hranicích se stala cílem i smyslem jeho života.
    Smyslem života českého sociálního demokrata dnešních dnů.

    - - -

    0 0

    24. 5. 2018      zdroj
    Místopředseda PSP Tomio Okamura: Vážené dámy a pánové, na úvod mi dovolte poděkovat, že jste hlasovali pro náš návrh zařadit na pořad jednání schůze Poslanecké sněmovny mimořádný bod s názvem Projednání důsledků závazků a migračních rizik, které vyplývají z Marrákešského protokolu, o kterém jednal ministr vnitra vlády České republiky Lubomír Metnar. A hned na úvod si dovolím navrhnout jménem SPD znění jednovětného jasného usnesení, o kterém budeme hlasovat, v tomto znění: Migrační a azylová politika České republiky musí zůstat v plné rozhodovací kompetenci České republiky...


    A nad rámec usnesení žádám vládu, aby v souvislosti s Marrákešskou deklarací zaujala nesouhlasné stanovisko, tak jako to udělalo na jednání v Maroku Maďarsko. Takže v podstatě nám jde o toto jednovětné usnesení. Není to nic komplikovaného, je to myslím zcela jasné a tímto bych v podstatě mohl ukončit svoje vystoupení, jelikož v případě, že Poslanecká sněmovna přijme výše uvedené námi navrhované jednoduché usnesení, tak se tady již nemusíme vzájemně přesvědčovat, kdo má či nemá pravdu ohledně obsahu Marrákešské deklarace. A není pak ani již potřeba, aby pan ministr vnitra Lubomír Metnar či pan premiér Andrej Babiš tady své kroky obhajovali, protože je usnesením jasně zavážeme k dalšímu postupu.

    Přesto ale raději nyní podrobněji vysvětlím zdůvodnění našeho návrhu. Na úvod mi dovolte krátce citovat tři krátké pasáže z této deklarace, nejsou to ani tři celé věty. Například v deklaraci je věta, že cílem je, cituji, usnadnit legální, bezpečnou, pravidelnou a zodpovědnou migraci a mobilitu lidí, a to i prostřednictvím implementace plánovaných a dobře řízených migračních strategií. Nebo je tam další věta, že partneři Rabatského procesu, a nyní to zkrátím, podporují zásady nenavracení a souhlasí s tím, že upřednostňují dobrovolný návrat. Nebo je tam třetí věta, je to jméno cíle 4 (?), podporovat usnadnění postupů aplikovaných při vydávání víz migrantům. Takže to jsou věty, které tady zaznívají a já myslím, že pro nás jako pro SPD je opravdu nepřijatelné, abychom takzvanou salámovou metodou ukrajovali ze svrchovanosti České republiky a abychom postupně předávali pravomoci v azylové a migrační politice na nadnárodní úroveň mimo naši kontrolu.***

    Ministr vnitra České republiky Lubomír Metnar se jménem vlády v africkém Maroku nevymezil proti obsahu protokolu, který se zabývá otázkou migrace z afrických zemí do zemí Evropy. Proti tomuto protokolu se přitom vymezil na jednání ministr vnitra Maďarska, který ho označil za extrémně pro-imigrační. To je zásadně jiné hodnocení situace než slyšíme od pana ministra Metnara a od premiéra Andreje Babiše. Uvedený protokol jsem viděl a musím konstatovat, že hodnocení zástupce Maďarska je naprosto namístě. Námitka, že nás tento postoj Vlády České republiky k ničemu nezavazuje, je dětinská.

    Je nutné zde na půdě sněmovny se zeptat, na základě jakého mandátu pan ministr jednal, že se proti této deklaraci nevymezil. Vláda ani pan ministr tento krok neprojednal ve výborech. Zde mám písemné důkazy, že předtím než pan ministr do Marrákeše jel, tak prostě to ani na evropském výboru, ani zahraničním výboru projednáno nebylo. Potvrzuje mi to tady paní Blanka Koubová ze Sekretariátu Výboru pro evropské záležitosti a také paní Michaela Bandi ze zahraničního výboru, že to tam projednáno nebylo. To znamená předtím než pan ministr zaujal na Marrákeši postoj tím, že se nevymezil jako to udělali Maďaři. Takže pana ministra vláda v demisi tady jednala v takto závažné záležitosti svévolně, bez mandátu orgánů nebo alespoň jednoho orgánu Poslanecké sněmovny, přestože bylo od počátku jasné, že tak závažná věc tady ve sněmovně vzbudí nesouhlas.

    Pakliže tedy vládě ani nestojí za to, aby byla tak závažná věc předem projednána ve výborech sněmovny, tak je nutné se vlády v demisi zeptat, zda ještě tato sněmovna má vůbec právo vědět a rozhodovat o zásadních věcech týkajících se migrace a bezpečnosti České republiky. Jsem přesvědčen, že ano. Vláda či pan ministr vnitra to ale vidí evidentně opačně. Řekněme si na rovinu, že uvedený protokol je faktickou legalizací migrace z afrických zemí a odmítá nucené deportace imigrantů zpět. Fakticky směřuje k přiznání práva migrace jako součást lidských práv. Protokol vyzývá ke zrušení postihu za nelegální vstup do země a předává řízení migrace na nadnárodní úroveň. To je fatálně nebezpečné pro naši zemi.

    Jak víme, blíží se také základní revize Dublinského protokolu, tedy změna azylových pravidel a jestli dopustíme předání migračních kompetencí na nadnárodní úroveň, tak fakticky souhlasíme s likvidací naší státnosti a národa. A souběh těchto kroků není náhodný. Odmítáme výmluvy, že souhlas pana ministra či jeho stanovisko, to, že se nevymezil, bylo nezávazné. No, nezávazný dokument, tím pádem se z mého pohledu není potřeba ani s ním souhlasit, ani nějakým způsobem tedy takovéto jednání takto hodnotit, a prostě jestli nesouhlasíš s migrací, tak je potřeba se vymezit jako to udělali Maďaři, že a bylo by to jednoduché. Z tohoto pohledu to, že se pan ministr potažmo vláda nevymezila proti Marrákešské deklaraci, tak z našeho pohledu jde o faktickou a skutečnou zradu zájmů národa.

    Takhle země totiž nepatří úředníkům Evropské unie nebo nadnárodním neziskovým organizacím. Je dědictvím našeho národa a jen on má právo rozhodnout, respektive jeho zástupci, kdo v ní bude žít. Nicméně úroveň toho, co je Marrákešská deklarace a migrace a vůbec Dublinský protokol, to by byla opravdu otázka na celostátní referendum a rozhodně v takové věci podporujeme a prosazujeme, aby rozhodli občané.

    Chci důrazně vyzvat vládu, aby jednala v zájmu Ústavy a svého slibu. Vláda v demisi prostě nemá vyjadřovat stanoviska k žádným zásadním mezinárodním závazkům, ani deklaracím, protože k tomu prostě nemá od sněmovny mandát. Pakliže je v demisi, tak je potřeba to projednat minimálně ve výboru a zajistit si stanovisko, zvláště u takto závažné věci, nebo prostě to stanovisko nemá být žádné. Mlčení je souhlas a pan ministr se nevymezil. Tak to je samozřejmě problém. Je potřeba se vymezit jako Maďarsko, pakliže to tak má být. A pokud s hnutí ANO hlásí tedy k přijímání migrantů, tak je to jeho volba a jeho politický program, ale mělo by s tím hnutí tedy seznámit voliče a to se nestalo. A je to zcela legitimní program. To tady máme strany, které to prosazují, ale seznámily s tím předem voliče a volič to nějak před pár měsíci vyhodnotil ve volbách. Víme, že pro imigrační stranu byla vždycky typicky třeba TOP 09 nebo KDU-ČSL nebo ČSSD atd.

    Znovu bych tedy zopakoval, že není možné, aby v takto závažných věcech rozhodovala jen vláda bez mandátu sněmovny nebo tam prezentovala nějaké stanovisko, ať takové, nebo onaké. A také není možné, že vláda zároveň uklidňuje lidi prázdnými prohlášeními, že jsou proti migraci, když ve skutečnosti se tam dělá opak a proti takovým zásadním deklaracím se nevymezuje na mezinárodní úrovni. Znovu říkám, že opravdu není možné a není to přijatelné pro nás v SPD, aby se zástupce vlády, která nemá důvěru, nevymezil proti takovému dokumentu, ve kterém se Česká republika de facto v některých pasážích hlásí k systémové podpoře migrace.

    Zástupci vlády se nám snažili prezentovat deklaraci z Marrákeše jako deklaraci prevence a boj proti nelegální migraci, pašování migrantů, obchodování s lidmi, ale jak jsem už poznamenal, v určitých pasážích je ta deklarace jiná. Z dokumentů vyplývá, že jsme se jako Česká republika kvůli vládě oficiálně v podstatě přihlásili k tomu, protože jsme se nevymezili jako to udělalo Maďarsko, že nelegální masovou migraci chceme nahradit zlegalizováním této migrace a jejím zjednodušením pro migranty. A to je pro nás v SPD absolutně nepřijatelné. Deklarace žádá maximalizaci přínosů pravidelné migrace pro rozvoj, a to včetně přínosů pro členy diaspor. Autoři deklarace a myšlenky podpory migrace mimo jiné přemýšlí nad tím, jak Afričanům a Arabům migraci ještě více zatraktivnit. Chtějí usnadnění procesu převodu finančních prostředků, které posílají migranti do zemí svého původu, což v praxi znamená motivaci rodin, aby své zástupce vysílali do Evropy pro evropské dávky a následně exportovali tyto peníze do Afriky a Arábie, kde dobře poslouží například k podpoře šíření terorismu a radikálního islámu. Deklarace se hlásí k pozitivnímu potenciálu legální migrace a soustředí většinu svých činností na maximalizaci přínosů pravidelné migrace pro rozvoj, a to včetně přínosu pro členy diaspor, čili diaspor, tu dokument nepochybně míní, alespoň nám to z toho vyplývá, muslimské no-go zóny a migrantská ghetta.

    A nyní mi dovolte zasadit Marrákešskou deklaraci a o to tady jde, to je důležitý moment tohoto bodu, proč jsme to jako hnutí SPD navrhli, abychom tento bod tady otevřeli, tak mi dovolte zasadit tu Marrákešskou deklaraci do aktuálního širšího kontextu. A to je důležité a tady všichni musíme mít informace a musíme zpozornit, protože ono je to právě ta tzv. salámová metoda, proto my na to upozorňujeme a když se někde objeví byť krátké pasáže, které podporují legalizaci migrace a tím pádem narušení bezpečnosti a sociálního smíru v České republice, tak prostě na to upozorňujeme, protože se zároveň - a to víme tady všichni ve sněmovně, protože jsme to už projednávali v lednu a zaujali jsme k tomu negativní stanovisko, také jako SPD jsme tento bod v podstatě otevřeli a prosadili tady na schůzi ve spolupráci s některými dalšími poslanci - tak se chystá také revize azylových pravidel v Evropské unii, tzv. Dublin IV. Jedná se o nařízení Evropské unie, které tedy bude nutné beze změny implementovat do českého právního řádu a jenom připomenu, že Dublin IV znamená povinné přerozdělování afrických, islámských a dalších migrantů do zemí Evropské unie včetně České republiky, a to je opravdu šílený návrh a je nutné, abychom ho v České republice zcela odmítli i za cenu vyhlášení referenda o vystoupení z Evropské unie. V sázce je budoucnost České republiky jako bezpečného státu bez sociálních nepokojů. Ale ten kontext je dokonce ještě širší.

    Dále minulá vláda hnutí ANO, ČSSD a KDU-ČSL v minulém volebním období podepsala 2. května 2016 tzv. Instanbulskou úmluvu. Tato úmluva zavádí do právního řádu ideologické mýty a snahy neomarxistů. Jde o genderismus, o snahu ovládnout fungování rodiny. Rodinu vystavuje kontrole neziskových organizací, které mají neomarxistické postuláty naplňovat a kontrolovat. Jednostranná absolutizace některých mýtů o násilí mužů nebo absolutizace práv dětí nad rodiči je faktickým pokusem rozbít rodinu a její přirozený řád. Jde o záludný útok na rodinu a křesťanské hodnoty. Otevírá cestu udavačství, ničení rodin, ideologickému cenzurování výchovy a odebírání dětí. Jde o cestu k neomarxistické totalitě.

    Jedinou efektivní možností, jak Istanbulskou úmluvu odmítnout, je odmítnout ji v průběhu ratifikace, tedy odmítnout ji v Parlamentu nebo tím, že ji odmítne podepsat prezident. To je nutné udělat.

    A dalším, čtvrtým chystaným dokumentem, který tady bude dříve nebo později projednáván, je Globální kompakt o migraci a všechno přichází zároveň. Organizování migrace by tímto mělo z rukou státních orgánů přejít do vysoké míry na úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a na nevládní neziskové organizace. České republice hrozí velké riziko, jelikož Evropská komise se chystá kompakt podepsat jménem Evropské unie jako akt takzvané společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie. Tím by se měl stát závazným pro členské státy Evropské unie, přestože by Česká republika například nesouhlasila, a jeho neplnění by mohlo podléhat sankcím, udělovaným Evropským soudním dvorem. Nesouhlas s tímto dokumentem na úrovni - a tady opět Česká republika zklamala, chci říci, a hned řeknu jak, a vláda opravdu předvádí z našeho pohledu neuvěřitelnou zahraniční politiku, protože nesouhlas s tímto dokumentem, s Globálním kompaktem o migraci, na úrovni výboru stálých zástupců, což je orgán v rámci společné zahraniční politiky Evropské unie, už deklarovaly Polsko a Maďarsko, Česká republika však nikoliv. A já se ptám proč. Já se ptám pana ministra proč. Takže Maďarsko a Polsko deklarují nesouhlas s chystaným Globálním kompaktem o migraci a Česká republika nikoliv.

    Ale já zároveň také odpovím. Je to tím, že česká vláda ve skutečnosti je proimigrační a tady v České republice tvrdí něco jiného než ve skutečnosti venku dělá. A to musí skončit. Reálně hrozí, že Evropská komise názor Polska a Maďarska obejde, jelikož v Radě Evropské unie, což jsou v podstatě ministři zahraničí, se hlasuje jednomyslně, a proto Evropská komise signování kompaktu prohlásí za akt například v rámci celní unie, kde se hlasuje většinově. Obdobná metoda totiž byla použita při jednání o smlouvách CETA a TTIP.

    Proto je nutné, aby se Česká republika, pane ministře, ihned zapojila po boku Maďarska a Polska a hlasovala ve všech orgánech Evropské unie proti tomuto dokumentu a zároveň musíme koordinovat postup a hlasování s dalšími státy zejména střední Evropy, které text odmítají podpořit.

    Takže já už tady vidím, jak v dalším vystoupení se bude říkat, jak Okamura nemá pravdu, SPD nemá pravdu. Není to tak. To by potom nemělo pravdu ani Maďarsko a Polsko, takže to takhle prostě není. Prostě to tak není. Navíc u Maďarska, jak víme, tak tam maďarský ministr zahraničí jel už se stanoviskem z maďarského parlamentu. A to je správný postup. Prokonzultoval to, měl tam určité stanovisko a vyjádřil se nesouhlasně. Tady je to naopak, a to opravdu není dobře u takto závažných problémů, jako je migrace.

    Z výše uvedeného vyplývá, že je nutné velmi pečlivě zde v Poslanecké sněmovně všechny tyto návrhy sledovat a velmi pečlivě se těmto návrhům věnovat a především je důrazně odmítat.

    Znovu zopakuji návrh našeho usnesení:

    Migrační azylová politika České republiky musí zůstat v plné rozhodovací kompetenci České republiky.

    Na tom musíme rozhodně trvat. Jenom shrnu, že se jedná jak o marrákešskou politickou deklaraci, je to Dublin IV, Istanbulská smlouva a Globální kompakt o migraci. To, proč jsme otevřeli ten bod, je to samozřejmě proto, že se tady nakupily už čtyři věci, kde je snaha předat tyto zásadní kompetence na evropskou úroveň.

    Mimochodem, dovolím si přidat ještě pátou věc. A pátou věcí je to, že čeští europoslanci za hnutí ANO a ČSSD opět hlasovali pro migraci. Evropský parlament, jak víme, nebo to možná nevíte, nově podpořil návrh evropského komisaře pro migraci Dimitrise Avramopulose, aby Evropská unie podepsala úmluvy OSN, které mají zcela otevřít hranice států pro migranty a uprchlíky. Oba texty mají být hotové do konce července letošního roku. K podpisu mají být smlouvy předloženy členským státům OSN na Valném shromáždění OSN v září 2018.

    Dalším obrovským problémem je to, že Evropská komise dlouhodobě usiluje o to, aby se smluvní stranou stala celá Evropská unie a Europarlament ji v tomto záměru podpořil. Vedení Evropské unie by tak podepsalo úmluvy i proti vůli České republiky a my bychom se museli podřídit. Pro tento doslova vlastizrádný návrh hlasovali všichni europoslanci zvolení za vládní hnutí ANO, tedy Pavel Telička, Petr Ježek, Dita Charanzová a Martina Dlabajová. A tady bohužel jasně vidíme, že nám vláda v čele s Andrejem Babišem ohledně migrace říká v České republice úplně něco jiného než ve skutečnosti dělají jejich europoslanci v Evropském parlamentě a jak hlasují. Europoslanci jsou zcela servilní vůči diktátu Evropské unie a hlasují proti zájmům České republiky.

    Nicméně europoslanci za hnutí ANO v tom nebyli sami. Stejně tak hlasovali pro návrh europoslanci za ČSSD, TOP 09 a hnutí STAN, jmenovitě Luděk Niedermayer, Stanislav Polčák, Jiří Pospíšil, Jaromír Štětina a Miroslav Poche, kterého ČSSD navrhuje na funkci ministra zahraničních věcí České republiky v Babišově vládě. Další dva poslanci za ČSSD Pavel Poc a Olga Sehnalová se v této věci neuměli rozhodnout, takže se zdrželi hlasování. Několik dalších europoslanců pak v tento den, kdy se jednalo o tak důležité věci, která může mít zásadní dopad na osud českého národa, státu a jeho občanů, nebyli v Evropském parlamentě vůbec přítomni.

    Mimochodem dodám, že co se týče tohoto nedávného hlasování v Evropském parlamentě ohledně těchto úmluv OSN, které mají zcela otevřít hranice států pro migranty a uprchlíky, tak z tohoto jednání o obou úmluvách, už se na pokyn amerického prezidenta Donalda Trumpa stáhly USA. Americký prezident vyhlásil, že USA nepodepíší tyto dokumenty, protože jsou v rozporu s jejich národními zájmy v oblasti bezpečnosti. Ale Evropský parlament, Evropská komise a čeští europoslanci skandálně prosazují opak.

    Kdyby tady došlo ještě k diskusi, tak já mám ohledně tohoto dokumentu tady připravenou podrobnou analýzu asi na deset stran, což je na další půlhodinu, ale počkám si, jaké bude stanovisko. Znovu bych zopakoval, že my tady nechceme vést debatu nějak konfrontačně, pane ministře. My jsme tady navrhli, myslím, docela jasné usnesení, které ani nejmenuje vládu, ani nejmenuje vás, prostě jenom chceme, aby tady padla věta a pokud možno byla ve Sněmovně odsouhlasena, že migrační azylová politika České republiky musí zůstat plně v rozhodovací kompetenci České republiky. V podstatě ani nemá smysl - znovu tady říkám - abychom si tady říkali, jaká věta je tam tak a jaká věta je tam onak. Já vím, že jsou tam věty různé, já jsem tu deklaraci viděl. Někdo to může vidět tak, že je to protiimigrační, někdo promigrační. Promigrační věty tam prostě jsou, tak to prostě je.

    Já si myslím, že můžeme velice rychle ukončit tento bod, kdybychom prohlasovali toto jednovětné usnesení a všichni budeme - minimálně my v SPD - mít jistotu, že to vláda myslí skutečně tak, že migrační azylová politika musí zůstat plně v rozhodovací kompetenci České republiky. Když pro to hlasovat nebudeme, tak to znamená opačný význam, že souhlasíme s tím, že to tedy nemusí zůstat v rozhodovací kompetenci České republiky, což si myslím, že je dost značný problematický signál.

    Děkuji moc a děkuji za pozornost.

    Poslankyně Helena Langšádlová: Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Pane místopředsedo prostřednictvím pana místopředsedy, nevím, jestli mám říci, že jste tak velký demagog nebo máte tak hluboké neznalosti. Jistě víte, že od doby podepsání Amsterodamské smlouvy, to znamená od roku 1997, je společná migrační a azylová politika, resp. sdílená.

    Já chci upozornit jenom na to, že to usnesení, které, jak říkáte, je tak jednoduché, je naprosto v rozporu se smlouvami, ke kterým jsme přistoupili už při vstupu do Evropské unie. To, co se vám zdá tak jednoduché, tak je poněkud komplikovanější a vy to buď nevíte a pak máte zásadní neznalosti, nebo to dobře víte a pak - omlouvám se - prostřednictvím pana předsedajícího, jste zkrátka demagog. Možná obojí.

    Je faktem, že spoustu věcí v oblasti migrace musíme řešit společně a faktem je také to, že jenom díky společným postupům se dnes téměř na nulu dostala migrace ve srovnání s tím, co bylo kolem roku 2016 jak ve Středozemí, tak na Východě. Podívejte se na ta čísla a díky čemu to je. To je díky naší společné evropské politice.

    Vy si opravdu myslíte, že toto mohou řešit jednotlivé státy? Vy opravdu neznáte závazky, které vycházejí z Amsterodamské smlouvy? Vy nevidíte, že to usnesení, které jste tady přednesl s interpretací, že to není žádný problém, že je v rozporu s Amsterodamskou smlouvou a že je to smlouva, která byla platná už při našem vstupu? Jak je tohle možné? Ano, evropská politika musí být společná. My k ní máme aktivně přispívat (Předsedající: Čas!) a musí být společná i v této oblasti.

    Místopředseda PSP Tomio Okamura: No tak já bych normálně na paní poslankyni Langšádlovou nereagoval, ale musím, protože je opravdu komické, že paní Langšádlová, která je prý členem evropského výboru, tam dneska nebyla. Teď jsem se na to ptal. A tady mudruje, jaká jsou stanoviska. Tak buď se paní poslankyně Langšádlová má účastnit a poslouchat to tam, anebo se tedy neúčastní a pak tady něco říká, tak tedy nevím, kde byla, když jsme tady kvůli tomu přerušili Poslaneckou sněmovnu a čekali jsme na výsledek. Takže to jen tak mimochodem, abychom si řekli, jak je to ve skutečnosti.

    Ale když se ještě vrátím k tomu příspěvku, protože se asi ohledně toho budeme motat pořád dokola, já nevím, jestli jsme slyšeli dobře návrh mého usnesení. Návrh usnesení, které navrhuje SPD - migrační a azylová politika České republiky by zůstala plně v rozhodovací kompetenci České republiky - nevylučuje to, co říkala paní poslankyně Langšádlová. Když Česká republika bude chtít řešit věci na mezinárodní úrovni a ve spolupráci, ano, proč ne, vždyť to není nic proti ničemu. Ale když nebudeme chtít, tak si to necháme my v kompetenci. Takže nevím, jestli se tady vůbec posloucháme, co my navrhujeme. Ten návrh našeho usnesení umožňuje všechny varianty, jenom to, že si to bude rozhodovat Česká republika. Takže tím uznáváme, že je potřeba spolupracovat, ale tak, aby to bylo pro Českou republiku vždycky výhodné. Takže to není nic proti ničemu, my neříkáme solitérní přístup, my říkáme, aby to zůstalo v rozhodovací pravomoci České republiky. Nic víc, nic míň.

    0 0

    Rostislav Iščenko
    25.5.2018  Ukraina.ru  překlad Outsidermedia
    Maďarsko je tím nejúpornějším a nejdůslednějším bojovníkem proti loni na Ukrajině schválenému zákonu o vzdělání, který utiskuje práva národnostních menšin. Zákon mj. výrazně omezuje možnost získání vzdělání v mateřském jazyce, samozřejmě pokud jím není ukrajinština.


    Přijetí zákona odsoudily Rusko, Maďarsko, Rumunsko a Polsko.

    Ruské protesty, ať jsou jejich důvody jakékoli, Ukrajina dávno ignoruje, protože má za to, že je s Moskvou ve stavu nevyhlášené války. Pro Rusko se ukrajinský problém neomezuje jen tamním zákonem o vzdělávání. Rusy se už dávno z Ukrajiny buď snaží vyhnat za hranice, nebo asimilovat – a to bez ohledu na kolizi s platnými zákony a ukrajinskou ústavou. Moskva tento problém řeší komplexně, v rámci geopolitického vzdorování Spojeným státům.

    Moldavský Kišiněv prakticky nemá nástroje k působení na Ukrajinu a naopak na ní v mnohém závisí, pokud jde o dopravu svého zboží do Ruska a do ukrajinských černomořských přístavů. Kromě toho je moldavské vedení rozštěpeno, názory prezidenta a vlády na zahraničně politické priority jsou protikladné. V těchto podmínkách Kišiněv nemůže na Ukrajinu efektivně tlačit.

    Rumunsko zvolilo cestu omezení vztahů s oficiálním Kyjevem a zrušilo několik oficiálních rumunsko-ukrajinských akcí, včetně setkání na vysoké úrovni.

    Polsko, které formálně styky s oficiálním Kyjevem nepřerušilo, znenadání zahlédlo na Ukrajině nacismus, prudce posílilo protibanderovskou rétoriku a postavení ukrajinských gastarbeiterů v Polsku se zkomplikovalo. Kyjev se snažil „neregistrovat“ proměnlivou pozici Varšavy, pak začal vztekle vrčet, nic to ale nemění na jeho závislosti na Varšavě, jak v dodávkách potravin, tak i proto, že v Polsku je na trvalé nebo sezónní práci každoročně velké množství ukrajinských občanů. Někteří polští experti hovoří dokonce o pěti až šesti milionech lidí – ti ale nejspíš počítají do gastarbeiterů obyvatele příhraničních regionů, intenzivně zapojených do drobného příhraničního obchodu a pašování. Tyto lidi, mimochodem ale ani nelze nepočítat, protože přístup na polských trh je zdrojem jejich obživy.

    O polské podpoře Ukrajiny v otázce „Severního proudu 2“ nestojí za to mluvit. Krom toho se Varšava nevzdala své tradiční zahraničně-politické strategie, podle které je nezávislá Ukrajina orientovaná na NATO a EU zárukou bezpečnosti Polska. Proto se Poláci vcelku spoléhají na hospodářské a informační metody působení na ukrajinské vedení na dvoustranném základě. Kromě toho, stejně jako pro Rusko, tak i Ukrajina je pro ně komplexní problém, který nelze řešit jen v rámci přehodnocení zákona o vzdělávání.

    Maďarsko-ukrajinské vztahy se od všech jmenovaných zásadně liší. Od samého vyhlášení nezávislosti Ukrajiny požadovalo Zakarpatí s kompaktním maďarským obyvatelstvem autonomii. Kyjevu se podařilo domluvit, že region nebude trvat na poskytnutí zvláštních práv za to, že se Kyjev nebude vměšovat do jeho vnitřních věcí a nechá je plně v kompetenci místní elity.


    V důsledku toho po mnoho let mělo v rámci unitárního ukrajinského státu Zakarpatí více autonomie než oficiálně (podle názvu) autonomní Krym. Maďarsko mělo úplnou volnost v práci s maďarskou komunitou. Maďaři dostávali v Zakarpatí maďarské pasy, Budapešť financovala výstavbu a provoz škol s maďarštinou, v místech s kompaktním žijícím maďarským obyvatelstvem byly maďarské vlajky vidět častěji než ukrajinské.

    Nový ukrajinský zákon o vzdělávání byl Maďarskem vnímám jako zásah do ustavených a časem prověřených vztahů. V Budapešti si navíc nemohli neuvědomit, že i když odhlédneme od tohoto zákona, Kyjev s oporou v nacionalistických bandách usiluje zásadním způsobem změnit situaci v Zakarpatí, přivést ho k naprosté podřízenosti a vykořenit z něj autonomistické tendence a zahraniční vliv. Nacionalisté také začali hovořit o možnosti „zahájení ATO“ v Zakarpatí.


    Gubernátor Zakarpatí G. Moskal, jenž je starý zkušený policejní generál, který sloužil všem ukrajinským vládám, varoval Kyjev před zhoubností takové politiky. Otevřeně říkal, že pokud Kravčuk, Kučma a Janukovyč (bývalí prezidenti) nenašli síly a prostředky k překonání zakarpatské autonomie a dali přednost smířlivosti a spokojovali se s jeho formální loajálností, pak dnešní – o několik řádů slabší státní moc – navíc spoutaná občanskou válkou na Donbasu, by tím spíš neměla dráždit etnicky pestrý a administrativně velice složitý region, který je navíc podstatně silněji ekonomicky navázán na východoevropské sousedy Ukrajiny než na Kyjev.

    Jeho názor ignorovali a v regionu to začalo kvasit. Stejně jako v roce 2014 po převratu, promluvili v Zakarpatí o možnosti blokace průsmyků, aby zabránili nacionalistickému výsadku z Haliče. Kyjev nato začal v regionu posilovat armádní seskupení.

    V těchto podmínkách si Maďarsko vybralo nejtvrdší variantu působení na ukrajinskou státní moc. Využilo toho, že v NATO a EU platí pravidlo konsensu a začalo blokovat všechny iniciativy ve věci rozšíření spolupráce Kyjeva s těmito strukturami. To nepomohlo. Na Ukrajině se rozhodli vyčkávat s nadějí na to, že „hroziví partneři“ v podobě USA a eurobyrokracie donutí Budapešť odstoupit od tvrdé pozice.

    Přepočítali se, protože Washington a Brusel mají kopec jiných problémů než maďarsko-ukrajinské vztahy. Kromě toho v EU, ani v USA už nevěří, že z kyjevského korupčního režimu se dá ještě něco rozumného vymáčknout. Nemá smysl si kvůli němu kazit vztahy s Maďarskem, které i bez toho několikrát pohovořilo o možnosti vystoupení z EU, budou-li jeho zásadní zájmy ignorovány. A nejen to: Budapešť postupuje v souladu s pravidly a normami EU v době, kdy Kyjev vyžaduje, aby kvůli němu byly tyto pravidla a normy ignorovány.

    V důsledku toho se Maďaři rozhodli, že politika blokády euroatlantických iniciativ Ukrajiny není schopna přivést Kyjev k rozumu. A tak 21. května t.r. maďarská vláda přijala a rozeslala svým partnerům v NATO i jeho generálnímu sekretáři Stolltenbergovi memorandum o obraně Maďarů v ukrajinském Zakarpatí. Navrhují v něm, aby národnostní menšiny, spojené se zeměmi NATO, byly vyjmuty z působnosti diskriminačních zákonů Kyjeva.

    Ukrajina dohrála.

    Za prvé – je to otevřené vměšování do vnitřních věcí Ukrajiny, přičemž Kyjev nemá čím odpovědět, protože se sám dostal do jednostranné závislosti na NATO a EU, ve kterých nemá hlasovací právo.

    Za druhé– Maďaři i nadále postupují komplexně, když navrhují vyjmutí všech národnostních menšin (které z nich jsou utiskovány a které ne – to nebude řešit Kyjev) z působnosti ukrajinských zákonů všech členských zemí NATO, a nejen Maďarska. Takto vzniká zájem na realizaci tohoto memoranda kromě Poláků, Maďarů, Slováků a Rumunů i v Turecku, Řecku a Bulharsku – jejichž národnostní menšiny na území Ukrajiny žijí.

    Za třetí– pokud se země NATO rozhodnou bránit svoje menšiny takto, vytvoří mezinárodně právní precedens, který použijí i další státy. Přitom se jedná nejen o Rusy a Bělorusy, kteří jsou na území Ukrajiny nejpočetnější (vycházíme-li z jejich hlavního komunikačního jazyka). Výraznou menšinou, jejíž práva jsou utiskována už faktem podpory banderovské ideologie ukrajinskou státní mocí – jsou Židé. A NATO sotva může odmítnou Izraeli jeho práva, týkající se jeho členských zemí.

    Maďarský návrh prakticky znamená začátek dělení Ukrajiny na sféry výlučných zájmů, kdy při formálním zachování suverenity Kyjeva připadne v některých regionech priorita legislativy příslušných zemí hájících zájmy svých menšin. 


    Samozřejmě, že je to zatím jen maďarské memorandum a nikoli dokument závazný pro všechny členy NATO. Ale praxe posledních let ukazuje, že Budapešť je úporná a důsledná v dosahování svých cílů a Ukrajina není v stavu navrhnout Západu něco, co by donutilo Brusel a Washington volit Kyjev i přes zájmy Budapešti. A to tím spíš, že Maďaři, jak je výše uvedeno, podkládají svoje memorandum zájmy přinejmenším sedmi členů NATO, ale také všech ostatních sousedů Ukrajiny.

    Zítra se, samozřejmě, nic nestane. Ale slovo bylo vyřknuto, návrh předložen, obchod začal. Navíc je to jediný návrh týkající se budoucnosti Ukrajiny, které už všichni mají plné zuby, jenž leží na severoatlantickém stole. Dokonce i tehdy, jestliže nebude realizován v plné míře, praxe jak NATO, tak i EU svědčí o tom, že v rámci hledání kompromisu, přinejmenším částečně, vejde do konečné pozice Západu vůči Ukrajině.

    To, mimochodem, neodporuje pozici Ruska. Lze předpokládat, že Putin po návrhu na společnou obnovu Sýrie předloží něco podobného i ve věci Ukrajiny. Tím spíš, že ekonomika posledně jmenované země je zničena daleko podstatněji, než syrská – bude návrat desetimilionů Ukrajinců k normálnímu životu daleko dražší, a srovnatelnost vnitřních syrských zdrojů se nedá s Ukrajinou srovnat. Takže Evropa bude muset platit nejen za ochranu práv svých národnostních menšin, ale i za likvidaci následků své politiky na celém území Ukrajiny.

    Zdroj: Ukraina.ru
    Překlad: st.hroch 180524

    0 0


    Elijah J. Magnier 
    25.5.2018  zdroj, překlad E-republika
    Je načase, aby byl Izrael upřímnější sám k sobě a nepřeceňoval se. Pravidla hry se změnila. Blízký východ již není jako dřív a rozhodčí si vyměnili strany.


    Proběhlo celkem sedm setkání mezi prezidentem Vladimírem Putinem a premiérem Benjamínem Netanjahuem a mnoho dalších setkání mezi ruskými a izraelskými představiteli. Navzdory tomu nedokázal Tel Aviv pochopit, že nemůže v Sýrii dělat co chce, aniž by nebyl potrestán. Rusko se rozhodlo dát izraelskému “nezbedovi” zásadní lekci tím, že zlepšilo syrskou obranu a dodalo Sýrii moderní systém raket typu PVO.

    Izraeli navíc nedochází, že došlo k posunu rovnováhy na Blízkém východě a že skončila unipolární převaha světa. To vede k další přímé konfrontaci s Íránem, opět kvůli syrskému konfliktu. Írán tvrdí, že je připraven reagovat na izraelské porušení všech “červených na semaforu”. Rusko se snaží zkrotit vysoké napětí mezi oběma hašteřivci, ale je celkově potěšeno z ponížení Netanjahua.

    Izraelský premiér prozatím ignoruje změnu pravidel hry na Blízkém východě a fakt, že Moskva vede zdejší show. To dokazuje vyprázdněný obsah ženevských rozhovorů určených Západem, což směřuje k minimalizaci role prozápadních mezinárodních organizací v mírových rozhovorech o Sýrii. Je načase, aby Izrael přehodnotil svou politiku a uvědomil si, že má jen relativní roli v mnohem větší hře.

    Po desetiletí byl ruský medvěd v hibernaci. Nyní shromáždil potřebnou ekonomickou a vojenskou sílu, ale kvůli nedostatku jiných alternativ umožnil USA, aby tak zvaně vládly světu. To je jeden z důvodů, proč Moskva dovolila Libyi, aby se dostala do rukou mezinárodního společenství. Tento krok byl asi účelový a záměrně dovolil, že země bohatá na ropu se stala po zničení tzv. “darebáckým státem”.

    Když se Rusko rozhodlo zapojit do Sýrie, veřejnost byla manipulována hlavními masovými médii a panoval všeobecný výsměch ohledně mocenského záměru Rusů. Ti chtěli zastavit vojenský tlak na změnu režimu v Sýrii. Západ chtěl zničit režim prezidenta Bašára Asada podobně jako Muhammara Kadáfího pod vedením Evropy, bohatých zemí v Perském zálivu, Turecka a Spojených států. Rusku se však podařilo zastavit tento proces společně se spojeneckými pozemními jednotkami, které jsou součástí tzv. “osy odporu”.

    Jednou z dohod, které Rusko uzavřelo s Izraelem, bylo, že Izrael se zdrží útoku na jakoukoli pozemní sílu - íránskou, Hizballáh nebo iráckou - zapojenou do války proti džihádistům a salafistům. Nicméně Moskva vysvětlila Tel Avivu, že nebude bránit tomu, aby blokoval syrské dodávky zbrani a armádních vozů Hizballáhu. Nikdy to nebyly “konvoje zbraní”, jak tvrdí Izrael. Tyto dodávky směřují ze Sýrie do Libanonu. Dohoda Izraele a Moskvy spočívala v tom, že Izrael informoval ruské vojenské koordinační centrum o každé izraelské letecké misi nad Sýrií.

    Izrael neochotně souhlasil s dodržováním pravidel stanovených ruskou velmocí. Jeho letectvo a dělostřelectvo však začalo útočit na pozice syrské armády. To se dělo před očima znechucených Rusů a na podporu džihádistů, kterým Izrael potřeboval dát manévrovací a mocenský prostor na jihu Sýrie. Pro Izrael je mnohem výhodnější přítomnost teroristů Islámského státu a al-Káidy, než syrská armáda a její spojenci na přímo na hranicích nezákonně okupovaných Golanských výšin. Izrael si uvědomuje, že Sýrie navede své zbraně a své zkušené organizované místní skupiny, aby se přesunuly směrem k okupovanému území. Pak se armády pokusí zabrat Golany dříve nebo později stejným vojenským způsobem, jako to udělala Sýrie v Libanonu v roce 2000. Nicméně izraelský pokus o vytvoření džihádistické nárazníkové zóny byl zneškodněn a selhal. Syrská armáda se zotavuje, získala sílu a velkou část země. Asadova SAA a její spojenci vyhráli každou bitvu, do které se v loňském roce zapojili.

    Rusové se rozhodli, že omezí izraelskou vojenskou aroganci. Už se příliš spoléhali na svou “šťastnou hvězdu”, jak mi řekl vysoký ruský představitel v Damašku. Moskva dala Tel Avivu lekci tím, že syrské velení včas upozornila na izraelské porušování syrského vzdušného prostoru. Neustálé izraelské útoky na syrskou armádu rušily plán Ruska na ukončení války a na porážku všech džihádistických skupin v zemi. Izrael vstoupil do spolku USA a některých evropských zemí. Připojil se k jejich snaze o to, aby se zabránilo Rusku v nastolení míru v Sýrii.

    Když Izrael začal přelétávat Libanon, tak dělal zbytečnou chytristiku, jak řekl jeden ruský představitel. Jak izraelské armádě tak ruské straně je dobře známo, že každý izraelský letoun opouštějící jakékoliv vojenské letiště, je identifikován na ruských radarech ve Středozemí. Když Izrael začal zasahovat cíle s íránskými jednotkami, tak tím ohrožoval i ruské důstojníky působící v celé oblasti Sýrie.

    Rusko mnohokrát varovalo Tel Aviv, že by se situace mohla vymknout kontrole, kdyby pokračovala tato narušení vzdušného prostoru. Izrael ani po varování nijak nezměnil průběh vojenských akcí v Sýrii, ale otravoval všechny strany ruské “osy odporu” ve stylu mouchy obtěžující slona. Rusko pomohlo syrské jednotce protivzdušné obrany a umístilo protiletadlové raketové baterie tak, aby pokryly celé území Sýrie. Rakety PVO byly rozmístěny s úkolem zneškodnit letecké nálety z Libanonu, z Golan a z al-Badíje v syrské poušti. Další baterie byly rozmístěny u Damašku s jasným pokynem velitelům jednotek: mají střílet při prvním porušení syrského vzdušného prostoru podle vlastního rozhodnutí. 


    Syrská letecká základna na snímku z družice

    Izrael pochopil rozmístění raket a dešifroval tyto nové rozkazy. Je třeba vědět, že Rusko chce snížit míru své intervence v Sýrii. Írán se chce zase vyhnout přímé válce s Izraelem, protože jeho priorita dosud není směrována k jihu, kde leží Sýrie. Ale Tel Aviv, zkažený desetiletími amerického rozmazlování a bezpodmínečné podpory, se rozhodl chovat jako nezbedný spratek. Chtěl se stát další velmocí ve hře, porušovat libanonský vzdušný prostor a střílet z dálky proti cílům v Sýrii. Toto židovské chucpe opravdu dopálilo Rusko a Írán.

    Rusko nejprve vysvětlovalo Izraeli, že nevidí z hlediska “osy odporu” žádný zisk nebo pozitivní výsledek v jeho náletech v Sýrii. Jediný “zisk” bombardování byl v tom, že boje vedené takto oslabenou syrskou armádou jen prodlouží válku v posledních fázích před jejím vítězným koncem. Rusko a Írán se shodují na hlavních strategických liniích v Sýrii, ale nesouhlasí spolu v mnoha detailech. Rusko nechce provokovat Izrael v otázkách hranic, protože to není jeho prioritou. Pro Írán a Damašek je důležité zpětné získání Golan a převedení území ovládaných Izraelem do jejich původní velikosti před prohranou válkou z roku 1973 (snad z roku 1967? - pozn.red.NR). 

    Napálený Izrael


    A nyní k osudovému okamžiku. Íránské Revoluční gardy, které udržují vojenskou základnu pro boj s džihádisty v centrální Sýrii, vyslaly vojenské drony do Izraele ze svého syrského vojenského letiště známého jako T4. Teoreticky by to nemělo vyvolat nějakou velkou odvetu. Izrael neustále posílá drony nad Sýrii a jeho letouny pravidelně porušují syrský vzdušný prostor. Íránské síly spolupracují se syrskou armádou pod oficiálním krytím syrské vlády. Ale Írán správně předpokládal, že Izrael neodolá pokušení a okamžitě pošle svoje letouny, aby zničily tyto drony.

    Írán stáhl svůj dron na základnu T-4, odkud vyletěl. Past byla nastražena. Několik syrských systémů protivzdušné obrany čekalo na F-16, aby jim daly do těla. Překvapení bylo drtivé. Izraelští piloti neočekávali takové množství raket, které vylétly z blízkého okolí proti jejich stíhačkám. Výsledek podle ruských zdrojů byl pro Izrael zničující: dva tryskáče byly zničeny. Izrael uznal jen jeden sestřel, ale ne druhý, což uvedl můj zdroj. Třetí letoun byl sice poškozen, ale dokázal přistát.

    Nástraha způsobila šok v zelených mozcích Izraele. Izraelci se cítili frustrovaní, že je Írán dostal jak malé kluky. Vyběhli jako býk na červený hadr, a také tak dopadli. Izraelská pýcha byla zasažena a hledala pomstu. První krok bylo typické prohlášení. Izraelský náčelník štábu vydal prohlášení, že jeho armáda “už nemá zájem létat nad Sýrií”. Avšak členové “osy odporu” jsou velmi dobře obeznámeni s izraelským mlžením a lhaním. Na strategických pozicích byl držen minimální personál a všechny kamiony nesoucí zbraně do Libanonu byly zastaveny.

    Nikdo neočekával útok proti základně T4, protože by to znamenalo, že by se Izrael proti Íránu postavil přímo na bojišti. Také Hizballáh v dlouhém boji proti Izraeli vždy udělal vše proto, aby jakákoli akce nevedla ke ztrátě izraelské sebekontroly. Nikdo nechce neočekávané a nepřiměřené reakce Izraele. Z tohoto důvodu generální tajemník Sayyed Hassan Nasrallah neustále varoval před jakýmkoli vážným činem. Kromě toho byly všechny izraelské zásahy nákladních vozů Hizballáhu dělané mírným způsobem. Izrael na náklaďáky nejprve vystřelil tak, že vyslal jasnou zprávu, že za méně než minutu zničí cíl. Řidiči a eskorta opustili vozy před přímým zásahem. Tento postup dodržují obě strany a udržuje situaci alespoň trochu pod kontrolou. Hizballáh nevrací úder pokud Izrael neprovede úder na libanonském území. Kdykoli je porušeno toto nepsané pravidlo, je zaplacena cena. Izrael přijímá drobné následky, jak tomu bylo v případě mnoha předchozích událostí. Když Írán vylákal izraelské tryskáče do léčky a sestřelil je, tak přišel s něčím, co šlo mimo obvykle přijatý scénář. Izrael neútočí na vysoké íránské velitelství a na kontrolní body připojené k Damašku, ale proti jiným cílům. Pro Netanjahuovu hrdost bylo příliš obtížné polknout výsledek 1-0 pro Írán. Chtěl výsledek přinejmenším 1-1.

    Mohli bychom také říci, že Izrael neposlouchal řadu ruských varování a choval se mimo zavedená pravidla hry. Hráče otravoval tím, že nepřetržitě rušil všechny síly bojující proti džihádistům v Sýrii. Rusko oznámilo Izraeli, že takové otravování není na místě a že by se s tím mělo přestat. Závěr by jistě byl ten, že Izrael má na Středním východě pocit nadřazenosti. Myslí si, že může svobodně porušovat jakýkoli vzdušný prostor. Proto má minimální respekt k mezinárodnímu právu a k daným hranicím, neustále hledá konfrontaci. A přitom navenek vehementně vyjadřuje pravý opak.

    Bez ohledu na tento arogantní postoj, který je této zemi vlastní, Izrael ví, že jeho hřiště se zmenšuje. Rusko je odhodlané zvýšit syrský potenciál obranných protileteckých systémů. Sýrie nedávno získala 40 kanónových systémů protiraketové obrany krátkého dosahu Pancir-S2. Vyzbrojení bylo provedeno navzdory izraelskému pokřiku v Moskvě, že tento krok nesmí dělat. Izrael má důvod k obavám: jakýkoli systém PVO obrany v Sýrii znamená zvýšení manévrovací schopnosti osy odporu. Pokud bude ruský moderní S-300 ochráněn Pancirem S-2, tak eliminuje jakoukoliv izraelskou nebo americkou raketu s dlouhým doletem, nebo podobný typ leteckých raket. Dodávky S-300 by znamenaly, že Izrael už nebude moci beztrestně porušovat vzdušný prostor svého souseda. 

    V popředí ruský PVO systém Pancir, v pozadí další typ ruského PVO systému S-400 rozmístěné v Sýrii.

    Bude-li izraelské letectvo omezeno v manévrovacích možnostech, tak skončí izraelská nadřazenost na Blízkém východě. V roce 2006 dokázal Hizballáh zničit Izrael tak, že jeho armáda ukončila ozbrojené střety po jediném měsíci bojů. O dvanáct let později jsou rakety Hizballáhu mnohem větší, přesnější a je jich mnohem více. S omezenými leteckými silami a velkou palebnou silou nepřítele už nelze jít do války, což byla předešlá alternativa Izraele. Je to ideální situace, i když ne možná v izraelské mysli a dlouhodobých cílech. 

    Chce Írán provést odvetný úder?


    Írán je svrchovaná země a podle nálad v sociálních sítích neinklinuje k odvetným úderům. Úder jedné země proti druhé má vlastní dynamiku. Írán má mnoho přátel a spojenců na Středním východě a mimo tento region. Proto se obecně domnívám, že odplata za útok nebude bezprostřední. Pokud k ní dojde, může mít velmi nízký profil a bude tzv. “zapíratelným činem”. Ale Izrael bude vědět, kdo za ním stojí. Když Izrael zasáhne, úniky o jeho akcích prochází americkými médii. Když Írán zaútočí, americká média spekulují, ale Írán nezveřejňuje informace, naopak vše popírá. Tyto dva různé styly při používání médií mluví za sebe. 
     
    Nikolaj Petrušev a izraelský ministerský předseda Benjamin Netanjahu
     
    Tajemník ruské bezpečnostní rady Nikolaj Patrušev se sešel v Soči s íránskými a izraelskými protějšky Ali Shamkhani a Eytanem Ben Davidem, aby uklidnil napětí mezi Teheránem a Tel Avivem v souvislosti s posledním izraelským útokem na íránskou vojenskou základnou na T-4. Rusko se domluvilo s Damaškem, že změní trasy PVO raket nad civilními izraelskými oblastmi, když izraelské letouny porušují syrský vzdušný prostor. A Sýrie se naučila hodně za sedm let války, stala se tvrdší a zkušenější v boji. Proto je načase, aby Izrael přehodnotil svou bojovou strategii. Izraelské nepřetržité strašení, které bylo zahájeno prostřednictvím médií, znamená ve skutečnosti následující poselství: “Nejsme ochotni jít do války, protože nejsme připraveni, ale nechceme ztrácet tvář. Proto budeme hlasitě křičet a provedeme několik operací Mossadu. Ale jediné, čeho chceme dosáhnout, je nechat svět mluvit o tom, jak moc jsme silní.” Je načase, aby byl Izrael upřímnější sám k sobě a nepřeceňoval se. Pravidla hry se změnila. Blízký východ již není jako dřív a rozhodčí si vyměnili strany.
     


    Originální článek Syria: Russia is teaching Israel, “the naughty boy”, a lesson and Iran is watching. Přeložil Aleš Macháček

    Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

    Související články:

    0 0

    25.5.2018 Academia / Nagy
    Nejnovější kniha Noama Chomského Jakými tvory jsme? se dotýká vybraných základních otázek studia přirozeného jazyka v nejširších souvislostech, a to z hlediska teoretické lingvistiky, filosofie vědy a jazyka, kognitivní vědy, evoluční biologie či metafyziky, a sleduje také jejich provázanost při studiu rozsahu i mezí lidských kognitivních schopností a jejich biologické podstaty.


    Věnuje se však i širší problematice, která je v ohnisku autorova zájmu, jako jsou například morální a politická filosofie. Provádí čtenáře základními myšlenkami vymezujícími roli jazyka jako nástroje komunikace i myšlení, souvislostmi studia schopností lidské mysli a překvapivými paralelami mezi pojmovým a metodologickým utvářením přírodních věd od starověku přes osvícenství až po současnost s požadavky a důsledky pro poznání toho, co o lidské kognici lze pochopit, a co zůstane trvalým tajemstvím. Jak se právem zmiňuje autor Předmluvy, Akeel Bilgrami, kniha „představuje celoživotní reflexi širších důsledků vlastní vědecké práce vědce, jehož předmětem zájmu je jazyk“.


    Ukázka z knihy:

    ČEMU MŮŽEME ROZUMĚT?

    V první kapitole jsem probíral otázku „Co je to jazyk?“ a věnoval se tomu, co se můžeme dozvědět o tom, jakými jsme tvory, z bližšího zkoumání tohoto výlučně lidského majetku. Soudím, že velmi mnoho, a snažil jsem se to dokládat a ilustrovat. V této kapitole bych se chtěl posunout k obecnějším otázkám našich kognitivních schopností a také konkrétněji k tomu, jak vstupují do rozsahu a omezení našeho chápání.

    Existuje koncept zvaný „nové mysteriánství“, zavedený Owenem Flanaganem, jenž ho definoval jako „postmoderní postoj, jehož účelem je prohnat pražcový hřeb srdcem scientismu“ pomocí zastávání stanoviska, že nelze nikdy plně vysvětlit vědomí. Tento termín se rozrostl na obecnější otázky o rozsahu a povaze explanací přístupných lidské inteligenci. Budu tento termín používat v tomto širším smyslu, který považuji za významnější.

    Jsem citován jako jeden z pachatelů odpovědných za tuto podivnou post moderní herezi, ačkoli bych dával přednost označení jinému: truismus. To jsem měl na mysli před čtyřiceti lety, když jsem navrhoval rozlišovat mezi problémy, které spadají do našich kognitivních schopností, a záhadami, které nikoli. V termínech, které jsem si vypůjčil z popisu abdukce Charlese Sanderse Peirceho, je lidská mysl biologickým systémem, jenž jí poskytuje omezené pole „přípustných hypotéz“, které jsou základy lidského vědeckého bádání – a na základě stejné úvahy také kognitivních znalostí obecně. Je věcí jednoduché logiky, že tento systém musí vyloučit jiné hypotézy a myšlenky jako pro nás nedostupné vůbec, nebo v nějaké hierarchii dostupnosti příliš vzdálené na to, aby byly skutečně dostupné, i když v jinak strukturované mysli by být mohly – což možná není Peirceův pohled. UG hraje podobnou roli pro jazyk a základní pozorování se vztahuje na všechny biologické schopnosti.

    Peirceův koncept abdukce je občas chápán jako odvozování nejlepšího vysvětlení, ale i když nebyl rozpracován, jde tento pojem mnohem dál. Co je nejdůležitější, Peirce trval na mezích „přijatelných hypotéz“, které bral jako velmi úzké, jako na předběžném požadavku pro „představování si správných teorií“. Zaobíral se růstem vědeckého poznání, ale totéž platí i pro osvojování si obecného chápání, a specificky i o osvojování si jazyka.

    Lze předpokládat, že totéž platí o otázkách, které dovedeme formulovat; vrozená struktura poskytuje bohatou škálu formulovatelných otázek, ale brání jiným, jež by nějaká odlišná mysl mohla považovat za ty správné, které je třeba pokládat. Citoval jsem také vcelku podobné myšlenky Humeovy, který uznával, že stejně jako u „tvorů“ závisí „větší část lidských znalostí“ na „druzích přirozených instinktů“, které „odvozuje z původní ruky přírody“ – v našich termínech z genetické výbavy. Z toho pak plynou stejné závěry.

    Toto všechno mi skutečně připadá blízko truismu, i když snad ne z důvodů, které mnohé ctihodné osobnosti vedly k podobným závěrům. Pokud jsme biologickými organismy, nikoli anděly, pak jsou naše kognitivní schopnosti podobné těm, jež se nazývají „fyzickými schopnostmi“, a měly by být studovány převážně tak, jako se to dělá s jinými systémy v těle.

    Vezměme například trávicí systém. Obratlovci mají „druhý mozek“ nebo „mozek střev“, enterickou nervovou soustavu, „nezávislé sídlo neutrální integrace a zpracování“. Jeho struktura a buňky, ze kterých je tvořen, jsou „podobnější tomu, co je v mozku, než tomu, jak vypadá jakýkoli jiný periferní orgán“. Ve střevech je víc neuronů než v míše, ve skutečnosti dokonce víc „než ve veškerém zbytku našeho periferního nervového systému“, 100 milionůjen v tenkém střevě. Mozek střev je také „rozsáhlým skladištěm chemikálií, ve kterém je zastoupen každý druh neurotransmiterů, které nacházíme v mozku“, s bohatou vnitřní komunikací svou složitostí připomínající mozek. Střeva jsou „jediný orgán, jenž obsahuje vnitřní nervový systém, který dokáže zprostředkovávat reflexy zcela bez vstupů z mozku nebo míchy“. Stalo se z něj „vibrující, moderní centrum zpracování dat, které nám dovoluje provádět některé velmi důležité a nepříjemné úkoly bez jakéhokoli duševního úsilí“, a když máme štěstí, tak to dělá „efektivně a mimo naše vědomí“. Je možné, že také „může mít své vlastní psychoneurózy“, a někteří vědci dnes podávají zprávy o zjištěních, že je náchylný k takovým nemocem mozku, jako jsou Alzheimerova nebo Parkinsonova choroba či autismus. Má vlastní senzorické převodníky a regulační systém, který ho mimo jiné vybavuje k činnostem realizujícím specifické úlohy vyžadované orgány, se kterými interaguje.

    „Původní ruka přírody“ nepochybně určuje, co mozek střev může a nemůže dělat – „problémy“, jež může řešit, a „záhady“, které jsou mimo jeho dosah. Nepochybně spolu také rozsah a meze souvisejí: strukturální vlastnosti, které poskytují rozsah, také stanovují meze. V případě mozku střev neexistují debaty o nějaké obskurní „hypotéze vrození“ – což se v případě jazyka často zavrhuje, ale nikdy nehájí, protože neexistuje žádná taková hypotéza mimo různé představy o tom, co tato genetická komponenta je. Ani po všech těch letech nedochází k žádným stížnostem na to, že genetická složka mozku střev není dosud plně pochopena – stejně jako v jiných oblastech. Studium mozku střev je vnitřní věc. Není tu žádná filosofická kritika založená na faktech, že co se odehrává v zažívacím systému, závisí zásadně i na záležitostech, které jsou vůči němu externí, jinde v organismu nebo i vně kůže. Podstata interního systému s jeho externími interakcemi je studována bez filosofických pochybností.

    Ve studiu prvního mozku a jeho schopností, zejména lidského jazyka, znamenají srovnatelné ohledy vážná dilemata. To se mi jeví jako jeden z případů podivné tendence posuzovat duševní aspekty lidského organismu odlišně od takzvaných fyzických aspektů, jako druh metodologického dualismu, jenž je ještě zhoubnější než karteziánský dualismus metafyzický. Ten byl respektovanou vědeckou hypotézou, která byla vyvrácena, když Newton podkopal mechanistickou filosofii rané moderní vědy tím, že ukázal, že jedna z karteziánských substancí – tělo – neexistuje, a tedy zrušil problém mysli a těla, alespoň v jeho karteziánské podobě, a otevřel otázku po tom, co znamená „fyzický“ nebo „materiální“. Metodologický dualismus oproti tomu zřejmě nemá nic, co by ho mohlo opodstatnit. Pokud ho odvrhneme, je těžké vidět, proč by měl být první mozek, zejména jeho kognitivní aspekty, studován nějakým způsobem, jenž je fundamentálně odlišný od toho, jak zkoumáme mozek střev nebo jakoukoli jinou komponentu těla. Pokud je to tak, máme mysteriánství pouze jako variantu truismu spolu s internalismem – v protikladu k zastávaným názorům.

    (…)
    přeložil Jiří Zlatuška

    nakladatelství Academia, 2018
    ISBN: 978-80-200-2804-4

    0 0

    - kou -
    25.5.2018


    Mezinárodní vyšetřovací tým (JIT) vyšetřující havárii letu MH17 na východní Ukrajině uvedl, že protiletadlový raketový systém „Buk“, který sestřelil letadlo, měl patřit ruské armádě. 


    Tvrzení JIT je však ruskými odborníky podrobeno tvrdé kritice. Označili její výsledky za naprosto nedůvěryhodné.

    Podle některých náznaků skupina stanovila, že „Buk“ patřil 53. protiletadlové raketové brigádě z Kursku. Nic nového odborníci JIT nesdělili - před tím stejnou verzi s „Buk“ od Kurska předložili takzvaní nezávislí vyšetřovatelé Bellingcatu - a opět přechází mlčením nejkontroverznější výroky o „ruskou stopě“.


    „Jedinečné znaky"


    „Vyšetřování tým zkoumal všechny dostupné obrázky a zjistil, že „Buk“ má řadu unikátních vlastností ... Bylo zjištěno, že protiletadlový systém, který sestřelil Boeing, pochází z 53. protiletadlové brigády v Kursku, Ruské federace,“ řekl vedoucí oddělení vyšetřování Národní policie Nizozemska Wilbert Paulissen.

    Podle něj „všechna vozidla v konvoji, která vezla raketu, patřila ruským ozbrojeným silám". „Máme více důkazů ... ... a více informací na podporu dnešních závěrů," ujišťoval Paulissen, „ale ještě je nezveřejníme."

    Členové skupiny poté, co srovnali desítky snímků, dospěli k závěru, že "unikátní znaky" ukazují na „Buk", který byl ve výzbroji ruské brigády. Podrobnosti - které fotky byly porovnány a které jedinečné rysy identifikovali vyšetřovatelé - nebyly uvedeny.

    Šetření podezřívá zhruba sto lidí při přípravě raketového startu, ale jejich jména nebyla oznámena.

    Uvedli také následující „důkaz“: číslo střely, jehož součástí byly nalezeny spolu s fragmenty letadla ukazuje, že byla „vyrobena v Moskvě v roce 1986“.

    Současně vedoucí skupiny, hlavní prokurátor Nizozemska Fred Westerbeke poznamenal, že nemůže odpovědět na otázku, kdo je zodpovědný za zločin. Jak však zdůraznil, šetření „pokračuje neomezeně".


    „Přesvědčivé" důkazy

    Už dříve vyšetřovací tým vydal dokument o těchto událostech, který měl dokázat, že „Buk" byl převezen do Donbasu z Ruska opolčenci.

    Kromě toho se JIT odkázala na záznamy jakýchsi telefonických rozhovorů. Na pásce někdo říká, že potřebuje „Buk", proti nepřátelskému letectvu. Ani tehdy ani později skupina nevysvětlila, čí je ten hlas, co potvrzuje autentičnost pásky a jak dokazuje tvrzení, že „Buk“ byl dopraven přes rusko-ukrajinskou hranici.

    Závěry JIT se shodují s verzí tzv. nezávislé výzkumné skupiny Bellingcat. V červnu 2017 zástupci Bellingcatu uvedli, že označili „Buk", který sestřelil letadlo malajských aerolinek (je to ostatně ta samá skupina, která musela po třech letech přiznat, že fotografie ukrajinské armády dokazují, že v Donbasu měla právě protiletadlový raketový systém "Buk" - pozn. red,).

    Na základě výběru fotografií pořízených v oblasti Donbasu a příhraničních regionů Ruska, členové Bellingcat tvrdili, že raketa byla vypuštěna z nosiče s číslem 332, který údajně se nachází u 53. protiletadlové brigády u Kurska.


    Vyšetřování těžko, protiruská propaganda NATO jistě. V "komisi" je zastoupena i Ukrajina, jeden z podezřelých, a to s právem veta!

    O tom, co neřekli

    Zpravodajské výsledky práce JIT obecně neobsahují nic nového ve srovnání s tím, co bylo zveřejněno dříve. Zároveň vyšetřovatelé nepodložili důkazy nejkontroverznějších body své teorie.

    Zejména se tvrdí, že komplex se nacházel v blízkosti obce Pervomajskaja, nedaleko města Sněžnoje na území kontrolované opolčenci. Ruská strana předložila důkazy, že raketa mohla být vypuštěna z oblasti osady Zaroščenskoje, pod kontrolou ukrajinské armády. Ve prospěch této verze vypovídají satelitní snímky o pozicích ukrajinského „Buků", nicméně v JIT to odmítli zvážit.

    V Holandsku se jako důkaz „ruského stopy“ uvádí pozoruhodné prvky střely v podobě I-nosníku (motýl). Byly nalezeni v místě tragédie po nějaké době. Jsou skutečně vybaveny bojovými částmi raket, které jsou v provozu v ruské armádě. Nicméně, stopy I-nosníku na trupu sestřelileného Boeingu nebyly nalezeny, jak poznamenala ruská strana.

    V ruské firmě „Almaz-Antey" (vyrábějící právě i "Buky") se předpokládá, že protiletadlový raketový systém vypálil ukrajinskou raketu 9M38. Na něm je bojová část vybavena destruktivními prvky ve formě kostek. Rakety této modifikace byly vyrobeny před rokem 1986 a v roce 2011 byly staženy z výzbroje ruské protivzdušné obrany.

    Později v „Almaz-Antey" poznamenali, že v JIT jednoduše ignorovali nebo zkreslovali některé informace poskytnuté Ruskem. I když speciálně pro toto šetření byla odtajněna technická dokumentace raket 9M38 a 9M38M1, jimiž disponují různé modifikace „Buku“.

    V říjnu 2015, druhá v „Almaz Antey“ prezentovali výsledky experimentu - zkušební odpálení rakety na trup vyřazeného letadla. Výsledky nepotvrdily závěry JIT, že start byl proveden z okolí města Sněžnoje, stejně jako to, že by byla použita raketa 9M38M1, která je ve výzbroji ruských ozbrojených sil.



    Související článek:
    (kou, prvnizpravy.cz, ria.ru, foto: arch.)


older | 1 | .... | 578 | 579 | (Page 580) | 581 | 582 | .... | 668 | newer