Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 583 | 584 | (Page 585) | 586 | 587 | .... | 668 | newer

    0 0

    Zdeněk Hrabica
    4. 6. 2018
    Máme svobodu, můžeme se radovat! Tato svoboda nám nespadla sama od sebe do klína. Není to svoboda mladá – v červený květ rozkvetlá. Je to jiná svoboda, od základu je to jiná svoboda. Zdaleka není pro všechny. Je založena na nejhlubší nenávisti, na odporu k jinak smýšlejícím hlavám, než jaké si vysnil Mesiáš. Jak před několika dny zdůraznil poslanec z podstaty Marek Benda, kdyby ten byl jakoliv a kýmkoliv zesměšněn, je po svobodě.



    Momentálně by se mohlo zdát, že hlavním nepřítelem všeho a všech je básník Karel Sýs. Kdysi stojící v jedné řadě poeta s dalšími básníky a výtvarníky - Jiřím Žáčkem, Jaroslavem Holoubkem, Petrem Cincibuchem, Petrem Skarlantem, Jaroslavem Čejkou, s Michalem Černíkem, Vladimírem Křivánkem, se zakladatelem Divokého vína Ludvíkem Hessem , s básníkem a překladatelem Janem Cimickým, s malíři Kamilem Lhotákem, Josefem Velčovským, Stanislavem Holým, Radkem Pilařem, Vladimírem Suchánkem, Adolfem Bornem, s fotografem Františkem Dostálem.

    Konečně měli blízko i k Jaroslavu Fogladovi.

    Neměl k nim daleko ani slovenský básník a překladatel Ludovít Feĺdek.

    Těch bylo požehnaně, stáli v dlouhé řadě, které jsme měli a máme i dneska s jejich dílem rádi.

    Měli i dávno, hlavně zejména svou překrásnou tvorbou hluboko pod čepicí, oproti těm, co byli zalezlí v norách normalizačního režimu.

    Nynější štvanice vůči jednomu, který vybočil z řady – vůči Karlu Sýsovi – je neobvyklá; mírně se podobá štvanici rozpoutané proti europoslanci Miloslavu Ransdorfovi. Dokonce se k ní připojil i novopečený ústavní činitel, poslanecký Pirát, kdejaký publicista – nevědoucí zda jde o Karla Sýse nebo o Petra Síse, či jde o Žida Süse nebo o pravověrného katolíka, o básníka nebo o textaře pro nejmenší děti.

    Koneckonců, jak stojí nejenom v Písmu – ale i v Epigramech Karla Havlíčka Borovského - jedno jsme a jednou dojednoho opustíme tento svět. Jde tentokráte o mnohem více, teď jde znovu o všechny, kteří neodhodili na hnojiště své autentické smýšlení (pokud jaké kdy vůbec měli) – a stále se hlásící k levici.

    Ba, nedej Pane Bože na nebesích! - hlásící se ještě i ke komoušům.

    Takoví „lidé“ (pokud to jsou vůbec lidé) při řinčení silných zbraní nemají v naší demokratické společnosti s pevnými morálními zásadami nejenom právo na státní vyznamenání . Nemají tady konec konců vůbec nic dělat, natož pohledávat.

    Černé rokérské tričko s nápisem „Fuck of KSCM“ nosil na počátku i Mesiáš. A nebyl zdaleka jediným.

    Foto autor

    0 0

    Ruslan Chubijev
    4. 6. 2018       Yandex
    Během zasedání Rady bezpečnosti OSN, které se konalo na přelomu května a června, a také brífingu při příležitosti předání předsednictví organizace Rusku, stálý představitel naší země Vasilij Nebenzja doopravdy pokáral západní delegáty v souvislosti s palčivým ​​problém s námi sousedíci Ukrajiny ... schizofrenie není nadávka. Jedná se o psychiatrický syndrom rozdvojení osobnosti. A Ukrajina díky úsilí jejích současných orgánů a těch z vás, kteří ji podporujete, žije právě ve dvou paralelních světech zároveň: ve stavu imaginární hybridní války s Ruskem a v reálném světě, kde není ruská invaze. Ale to není jediný případ takové poruchy, když vezmeme v úvahu současnou politiku Velké Británie a USA ... ".


    Klíčové teze projevu:

    "Děkuji, pane předsedo. Takže jsem velmi pečlivě vyslechl své kolegy, teď vy najděte v sobě dost trpělivosti a vyslechněte mě ...".

    "Ukrajinu jsme tu dlouho neprojednávali, ale vím přesně, co uslyšíte na brífingu po našem vystoupení od mnoha lidí, kteří zde sedí. Bude vám řečeno, že v únoru 2014 na Ukrajině proběhla revoluce Důstojnosti, že Rusko tuto skutečnost nepřijalo a rozpoutalo proti Ukrajině válku, že rozmístilo na Donbasu vojska, že obsadilo Krym. Bude vám řečeno, že Rusko vlastně vede třetí světovou válku "hybridními metodami" a že se údajně jedná o bitvu civilizací. Svět poroby hodil rukavici světu svobody a Ukrajina je na přední linii. Moskevské barbarství proti civilizovanému světu ... .

    Stručně řečeno, mohu vyjmenovávat tyto ubohé teze ještě dlouho, ale přenechám tuto možnost zástupci Ukrajiny a těm z vás, kteří jsou v nemenší míře prodejci vzduchu.

    Řeknu jen, že vzdáváme hold ukrajinské propagandě, která díky svým patronům na Západě (nyní sedí po mé levici a pravici) dosáhla úspěchu ve vytvoření obrazu nešťastné, ​​svobodymilovné, ale zoufale čelící zákeřnému Mordoru, Ukrajiny. Zdá se však, že jste dokonce nedávno začali chápat, s kým skutečně máte co do činění. Zdá se však, že dokonce i vy jste si všimli (během Babčenkovy záležitosti), že na tomto namalovaném obrazu se něco zjevně nepropojuje.

    Ukrajina například stále tvrdí, že je ve válce s Ruskem. Ale pokud jsou ve válce, a vy to neustále tvrdíte, proč zatím nebyl zaveden válečný stav? Proč fungují zastupitelské úřady? Proč funguje bezvízový režim s naší zemí? Proč se miliony občanů obou zemí volně pohybují přes hranice? Proč Ukrajinci navštěvují bezproblémově příbuzné, přijíždějí do Ruska za prací, odpočívají na údajně okupovaném Krymu, obchodují, podnikají a necítí při tom žádné nepřátelství?

    Vy, kteří jste podpořili tuto revoluci Důstojnosti (přejíždí pohledem sál), а přesněji převrat, a kteří jste prohlašovali, že to bylo kvůli svržení vámi nenáviděného korupčního režimu, nechcete vysvětlit, proč nynější úroveň korupce na Ukrajině je bezprecedentní a několikanásobně vyšší než ta předchozí?

    Ve skutečnosti západní patroni Kyjeva dobře vědí, v jak zuboženém stavu se nachází ekonomika této země, a vám to zcela vyhovuje. Tak je jednodušší řídit, a všechny pohromy lze připsat Rusku.

    Teď vám sdělím ještě trochu pravdy ...

    Podívejme se jen na proběhlé finále Ligy mistrů v Kyjevě. Skupina ukrajinských fanoušků na něm zbila anglické fanoušky. A co jste tomu řekli? Přece nic, jen jste přetiskli karikaturní vysvětlení ukrajinských úřadů a prohlásili, že to byla provokace FSB.

    A jaké nesmysly a báchorky čišely z ukrajinských médií a vašeho tisku, který se na ně odkazoval, o budování Krymského mostu, situaci na Krymu, událostech na Donbasu?

    Přičemž jsou opoziční média na Ukrajině začišťována a zavírána pod jakoukoli záminkou. A jak je to vysvětleno? Správně - tím, že všichni to jsou agenti Kremlu.

    Jinými slovy, ať se stane na Ukrajině cokoliv, je to ruská stopa, taková univerzální zbraň.

    A najednou vám známý novinář Babčenko, podle vyjádření ukrajinského ministra zahraničí Klimkina údajně zabitý Ruskem, "vstává z mrtvých". O jeho vraždě přímo Moskvou se mluvilo zde, v Radě bezpečnosti OSN. Mnozí v této místnosti aktivně šířili toto tvrzení. Ukázalo se však, že je naživu, čímž nádherně ukázal, že to všechno byla další lež a že vy všichni jste se vrhli jako obvykle obviňovat Moskvu, a dokonce jste se ani nechystali zabývat se prošetřením faktů.

    Vzhledem k tomu, co se stalo, doporučujeme, abyste si uvědomili míru schizofrenie na Ukrajině a nesklouzli tamtéž. Dovolte mi připomenout, že schizofrenie není nadávka. Jedná se o psychiatrický syndrom rozdvojení osobnosti. A Ukrajina díky úsilí jejích současných orgánů a těch z vás, kteří ji podporujete, žije právě ve dvou paralelních světech zároveň: ve stavu imaginární hybridní války s Ruskem a v reálném světě, kde není ruská invaze.

    Ale to není jediný případ této poruchy, když vezmeme v úvahu současnou politiku Velké Británie a USA ... ".

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Jaroslav Loudil
    4. 6. 2018
    4.června 1989 zemřelo v Pekingu při demonstracích za změnu režimu několik set lidí. Změnit režim se nepovedlo a v následujících letech vláda jedné strany vyrvala z bídy miliardu lidí a v ekonomické a sociální oblasti se vláda v Pekingu ukázala jako nejúspěšnější na světě. Vláda v sousední miliardové Indii sice demokratická je, ovšem stále tam v absolutních číslech roste počet negramotných, obří množství lidí nemá přístup k elektřině a dle statistik UNICEF tam ročně zemře díky bídě, špíně a nakažlivým nemocem o 1 000 000 malých dětí do jednoho roku věku více, jak u komunistů v Číně.


    P.S. Naše média stále brečí nad několika stovkami mrtvých v Číně roku 1989. Od této doby ovšem zemřelo díky fatální neschopnosti demokratické vlády v Indii zbytečně přes 30 milionů !! těch nejmenších dětí . 30 milionů mrtvých dětí v demokratické zemi naše mainstream média nijak nezajímají , to přeci - "běží" - v demokratické zemi. Ovšem těch cca. 500 mrtvých v Číně je každoročně rozebíráno :"zdola, shora, z prostředka, v noci, ve dne , v mlze i při náledí. Vždyť to přeci zavinili komunisti !!

    Těžké rozhodnutí Teng Siao - Pchinga ze 4.června 1989 považuji za správné. Dějiny ho tak potvrdily. Vše ostatní je jenom nářek - "Na nesprávném hrobě !"

    https://www.lidovky.cz/cinska-mladez-je-k-masakru-z-4-cervna-lhostejna-fob-/zpravy-svet.aspx?c=A140602_114504_ln_zahranici_msl

    0 0

    5.6. 2018   EB
    Velká devalvace české koruny ze 7. listopadu 2013 zafixovala hodnotu koruny na 27 Kč za euro a umožnila exportérům a dalším zaměstnavatelům neobyčejně přesně předpovídat měnový kurz. Zároveň jim poskytla neobvyklou mzdovou stabilitu zafixováním rozdílu vůči Německu. Mzdy v korunách v Česku během 3,5 let devalvace nadále rostly, v eurech ale vzhledem k Německu klesaly.Nedocházelo ke konvergenci, ale k jejímu opaku (jak ukazuje graf v HN).

    To se náhle změnilo loni 6. dubna, kdy hodnota koruny přestala být vázána na euro. V prvním letošním kvartále vzrostla průměrná mzda v korunách v meziročním srovnání o 8,6 %, nárůst v eurech byl pak závratných 15,4 %. Přesně toto číslo nejspíše korporátní plánovače zajímá nejvíc. V situaci, kdy Česká národní banka tlačí na silnější korunu a odboráři žádají stále vyšší mzdy, se podobný nárůst platů v eurech dá do budoucna předvídat téměř s jistotou.

    0 0

    5.6. 2018   prvnizpravy
    Sahra Wagenknechtová, předsedkyně německé parlamentní strany Die Linke, vyzývá státy G7, aby vrátili Rusko do kruhu nejdůležitějších průmyslových zemí.
    Tak by bylo možné vytvořit protiváhu vůči americkým zájmům na budoucích summitech, řekla předsedkyně Die Linke v rozhovoru pro Deutschlandfunk.

    Sahra Wagenknechtová také vyzvala Evropskou unii, aby důvěrnější vztahy se zahraničními partnery budovala s větší jistotou a prosazovala své vlastní cíle. Německo musí posílit domácí poptávku a snížit svou ekonomickou závislost na vývozu.

    Spojené státy začnou od pátku uvalovat cla ve výši 25 procent na ocel a deset procent na hliník také na dovoz z Evropské unie, Kanady a Mexika.
    Podle šéfa Evropské komise Jeana-Claudea Junckera nemá EU jinou možnost než řešit věc sporem u Světové obchodní organizace (WTO).

    Předsedkyně Die Linke také kritizovala sociální politiku mnoha zemí EU. Hospodářské zájmy jsou příliš silné: EU je projekt velkých společností a není zaměřen na silné sociální státy. To vede k rostoucímu rozdělení společnosti a pro mladou generaci nepřináší příležitostí. To by mohlo učinit z Evropské unii spoušť nacionalismu.

    Německá levice nevítá americké tanky - kde jsou, tam je válka!

    V otázkách zbrojení se Sahra Wagenknechtová rovněž jasně postavila proti požadavkům americké vlády, aby země EU zvýšily vojenské výdaje. Wagenknechtová se také postavila proti návrhu francouzského prezidenta Macrona, že EU potřebuje intervenční armádu. Připomněla, že podle Ústavy je Bundeswehr obrannou armádou a tak by to mělo zůstat, dodala.

    (rp,prvnizpravy.cz,deutschlandfunk,foto:arch.)

    0 0


    Břetislav Olšer

    5.6. 2018   Rukojmí
     Pravda je jen jedna, proto se může, vlastně musí opakovat donekonečna. Doprčic, tak si to přečtěte, sinoložky z ČT24, co znáte Čínu jen z ponorky a ještě přes kalnou vodu. Když mohou nýmandi obemílat jako kolovrátek své nenávistné lži a výmysly, proč bych nemohl také já opakovat pravdu, kterou přiznala i americká média...? Jak to tedy bylo, presstitutská pohádko?
    Nedávno jsem seděl na lavičce na pekingském náměstí Nebeského klidu a naslouchal průvodcům skupin turistů; ten český vášnivě mluvil o tom, jak zde tisíce studentů skončily v krvavém masakru pod pásy tanků.

    Ten, co mluvil v angličtině, zase vysvětloval, že nepokoje byly sice násilné, ale diplomatické depeše, které exkluzivně získal list The Daily Telegraph, dávají za pravdu čínské vládě, která vždy tvrdila, že 4. června 1989 nad ránem na náměstí Tchien-an-men odpůrce režimu nezmasakrovala. A měla pravdu…


    Na náměstí Nebeského klidu, když na něm již neřadí čínští rowdies... Snímek Břetislav Olšer

    Na českém velvyslanectví v Pekingu mě na moje otázku o masakru na náměstí Nebeského klidu diplomaticky odkázali na pekingské velvyslanectví USA. Byl jsem zmatený, největší náměstí světa vypadalo tak míru milovně; potřeboval jsem mít jasno, za pár dnů jsem se chystal do Tibetu, další kontroverzní oblasti.

    Tak jsem se nechal poučit, na americkém velvyslanectví měli stejné informace; opět je proto zopakuji a v den 29. výročí znovu, již po kolikáté vyvracím největší HOAX, který slyšíme a o němž čteme v českých médií, zatímco Washington Post po letech píše konečně pravdivé informace:

    „V jedné aleji v západním Pekingu zapálili demonstranti celý vojenský konvoj s více než 100 nákladními vozidly a pancéřovými vozidly. Letecké záběry a sloupy kouře podpořily argumentaci vlády, že vojáci byli oběťmi a nikoli pachateli. Jiné scény ukazují mrtvoly vojáků a jak demonstranti odebírají vojákům, kteří nekladou žádný odpor, zbraně.“ přiznává Washington Post dne 1989 v reportáži, která však měla původně vyznít pozitivně pro demonstrující studentskou opozici.



    Kdo koho na náměstí Nebeského klidu a v jeho okolí zabíjel, aneb příběh o „tisících pokojných aktivistech"; za to by v USA jistě dostali z Bílého domu diplomy a pamětní medaile... Foto: Reuters.

    „Wall Street Journal“ sloužil jako vedoucí protikomunistický hlas, jako hlasitý animátor pro „Prodemokraty“. Ale jeho zprávy po 4. červnu uznávaly, že „radikalizovaní demonstranti, nyní ozbrojeni dobytými střelnými zbraněmi a vozidly“ se připravovali na větší ozbrojené boje. Reportáž Wall Street Journalu názorně zobrazuje události 4. června:

    „Když se kolony tanků a tisíců vojáků přiblížily k náměstí Tchien-an-men, narazily na běsnící dav. Tucty vojáků byly strženy z vozidel, zbity a ponechány smrti. Na křižovatce západně od náměstí byla mrtvola mladého vojáka, který byl ubit k smrti, nahá pověšena na boku jednoho autobusu. Další mrtvola vojáka byla pověšena na křižovatce východně od náměstí.“

    Ve dnech bezprostředně po 4. červnu 1989 hovořil New York Times v titulcích, článcích a komentářích o „tisících pokojných aktivistů", kteří byli údajně zmasakrováni, když armáda poslala na náměstí tanky a vojáky. Uváděl se odhadovaný počet 2.600 mrtvých. To bylo běžně používané číslo týkající se demonstrujících studentů, údajně pobitých na Tchien-an-men.

    Proč se Číně říká komunistická, když komunistů má pouze cca pět procent z miliardy a 450 milionů obyvatel: http://www.rukojmi.cz/clanky/zahranicni-politika/4749-proc-se-cine-rika-komunisticka-kdyz-ma-na-vic-nez-miliardu-obyvatel-jen-pet-procent-komunistu-budeme-cesko-pasovat-na-homosexualni-zemi-byt-u-nas-mame-jen-ctyrprocentni-mensinu-gayu-a-leseb

    Téměř každé médium v USA informovalo o „mnoha tisících“ zabitých. Mnoho mediálních agentur hovořilo dokonce o počtu okolo 8.000 pobitých. Tim Russert, vedoucí washingtonské kanceláře NBC, řekl, že na náměstí Tchien-an-men v Pekingu zemřely „desetitisíce“ lidí. Vyfantazírovaná verze „masakru“ byla později korigována západními reportéry, kteří se podíleli na vyrobené verzi a později chtěli říci, že provedli „korektury“.

    Metro pod náměstím Nebeského klidu... Snímek Břetislav Olšer

    Ale to už bylo pozdě a oni to také věděli. Veřejné mínění již bylo zafixováno. HOAX již měl navrch. Novináři úspěšně zmasakrovali fakta natolik, aby se hodila do politických požadavků vlády USA. A ne nadarmo se v roce 1989 uskutečnily pod taktovkou CIA studentské bouře nejen v Číně, ale i v Československu a jinde.

    „Většina ze stovek zahraničních novinářů té noci včetně mě byla v jiných částech města nebo se stáhla z náměstí, takže nebyli svědky závěrečné kapitoly „studentského příběhu“. Ti, co se pokusili zůstat v centru dění, sepisovaly dramatické zprávy, které v mnoha případech podpořily historku o masakru studentů,“ napsal Jay Mathews, první vedoucí kanceláře Washington Post v Pekingu, v roce 1998 v článku v „Columbia Journalism Review“. Mathewsův článek obsahuje jeho vlastní doznání, že používal terminologii „Tiananmenského masakru“...

    Resumé bylo následující; depeše z ambasády Spojených států v Pekingu, které unikly na server WikiLeaks, (za únik těchto a dalších diplomatických depeší je odpovědný zakladatel serveru WikiLeaks Julian Assange) tvrdí, že na náměstí Nebeského klidu v centru Pekingu krev tisíců lidí nikdy netekla. Boj s odpůrci režimu, jejichž vzdor si v ničem nezadal s násilím neonacistů na kyjevském Majdanu, se odehrál necelých pět kilometrů západně od náměstí Nebeského klidu a byl vyprovokován studenty.

    Americká ambasáda informovala ústředí o dramatu v pekingských ulicích, kde se na začátku června schylovalo k rozhodující zteči, velmi podrobně. Washington tak věděl o deseti až patnácti tisících vojáků s automatickými zbraněmi, kteří míří do ulic metropole, stejně jako o pohybu tankových divizí čínské lidové armády.

    Americká diplomacie si v tajné poště také mohla přečíst, že studenti zbudovali na pekingských bulvárech důmyslný systém blokád a barikád, aby spolehlivě kontrolovali centrum města, nebo že využívají k dorozumívání mezi zátarasy motocyklové kurýry.



    Třetí červnový den před šestadvaceti roky se začala situace povážlivě přiostřovat. “Lidé v hotelu Peking tvrdí, že vojsko vytlačuje obrovský dav na východ k bulváru Čchang-an,” psalo se v depeši z osudného večera. “Ačkoli to vypadá, že tyto jednotky na dav nestřílí, střelba se ozývá z náměstí za vojáky,” tvrdilo se dále v diplomatické poště. Ke zprávám přímo z náměstí využívalo americké velvyslanectví mimo jiné chilského diplomata, který sledoval poslední záchvěvy povstání na vlastní oči.

    Demonstranti se na Tchien-an-men snažili domluvit vojákům, ať jdou domů (4. června 1989). “Sledoval příchod armády na náměstí a neviděl žádnou hromadnou střelbu do davu, jen občasné výstřely. Většina vojáků, kteří byli vysláni na náměstí, byli vyzbrojení jen obušky a holemi a kryli je ozbrojení vojáci,” říká se v depeších. Pracovníci Červeného kříže podle Chilana zpanikařili a utekli. Další události už líčí uniklé depeše.



    Tanky prokazatelně mimo náměstí Nebeského klidu...

    Lídři protestů, včetně pozdějšího držitele Nobelovy ceny míru Liou Siao-poa, podle diplomata vyzvali studenty k pokojnému odchodu z náměstí. “Když bylo dosaženo dohody o odchodu studentů, spojili ruce, aby vytvořili zástup a společně opustili náměstí jihovýchodním koncem,” píše se v depeších americké diplomacii.

    Nositel Nobelovy cenu míru odvedl v klidu studenty z náměstí Nebeského klidu: http://www.rukojmi.cz/clanky/4244-na-rakovinu-jater-zemrel-cinsky-disident-basnik-a-literarni-kritik-liou-siao-po-nositel-nobelovy-ceny-za-mir-jeden-z-vudcu-protivladnich-protestu-na-tchien-an-men

    Výpověď z diplomatické pošty sice ostře kontrastuje s příběhy reportérů, kteří v té době byli v centru dění na náměstí Nebeského klidu, ale není zdaleka osamocená. Před dvěma lety například tehdejší zpravodaj BBC v Pekingu James Miles připustil, že před 25 lety zprostředkoval divákům své mylné dojmy.



    Demonstranti přemlouvají neozbrojené vojáky k jejich odchodu...

    Ani podle něj se na Tchien-an-men masakr nekonal. “Protestujícím, kteří byli na náměstí, když dorazila armáda, bylo po vyjednávání s jednotkami, jež měly na starosti dodržování výjimečného stavu, dovoleno odejít,” popsal tehdejší události po letech Miles. Podobně o událostech informují i tehdejší američtí diplomaté. Ke krveprolití totiž v noci ze 3. na 4. června podle jejich zpráv do Washingtonu opravdu došlo, ale odehrálo se v docela jiné části města.

    Střety zachvátily oblast Mu-si-ti, asi pět kilometrů západně od města, kde se spontánně 3. června shromáždily tisíce lidí, aby zastavily postup jednotek čínské lidové armády. Podle uniklých interních materiálů komunistické strany začali vojáci do davu pálit ostrými kolem půl jedenácté, když nepomohla palba slepými náboji a slzným plynem.

    Tak zvaný masakr nemusel být vyprovokován, kdyby demonstranti dali na slova pozdějšího držitele Nobelovy ceny míru Liou Siao-poa, který vyzval studenty k pokojnému odchodu z náměstí; nebylo by žádné ostré střelby. Dav však začal stavět barikády, jež ho uvěznily, když se snažil z místa uniknout. Protestující se ocitli v pasti a armáda tak snadno rozprášila poslední zbytky odporu šestitýdenních protestů. Na náměstí Nebeského klidu nebyl tankem zabit žádný Číňan, přestože Amnesty International udává nejméně 1 300 mrtvých, neoficiálně se mluví až o 7 000 obětech.



    Vojáci ozbrojeni jen obušky přeskakují zátarasy na náměstí Nebeského klidu...

    Je to jen záměrné plivání po Číně; takových náměstí Tchien-an-men, ovšem opravdu s krvavými masakry, ne jen vymyšlenými "tragédiemi", byly všude ve světě stovky. Proč nikdo v médiích nevzpomene Falúdžu, Kábul, Bagdád, Hue, Saigon, Lógar, Hůle, Aleppo, Tripolis, Benghází, Damašek a další krutá bojiště od Vietnamu, Iráku po Afghánistán, Libyi a Sýrii. Ví se, kolik takových „nevylhaných náměstí“ vzniklo po dopadu dvanácti tisících tun bomb na Vietnam, kolik bylo takových Majdanů, Bělehradů a My Lai...?

    Je třeba si „rozšířit obzor“ o mnohem větší hrůzy s miliony mrtvých civilistů, proti nimž jsou čínské boje s demonstranty jen pouličními bojovými epizodami. Při počtu jejích obyvatel přes miliardu a pět set milionů a stovku národností a etnik jde o úplně jiné číselné poměry než v rámci bojů USA, resp. NATO proti celému světu...



    Nepokoje rozpoutané až mimo náměstí Nebeského klidu...

    Co se stalo v Číně a co si 4. června 1989 vyžádalo životy vládních oponentů a vojáků, nebyl žádný masakr mírumilovných studentů, ale boj mezi vojáky a ozbrojenými oddíly takzvaného „Demokratického hnutí“. V průběhu sedmi týdnů před 4. červnem se čínská vláda chovala mimořádně zdrženlivě, nevyhledávajíc jakoukoli konfrontaci s těmi, kteří ochromili centrální oblast čínského hlavního města. Ministerský předseda se setkal přímo s vůdci demonstrantů a setkání bylo přenášeno národní televizí. To však situaci nevyřešilo, nýbrž povzbudilo vůdce protestu, kteří si byli jisti plnou podporou USA.

    Vybudovali obrovskou sochu – podobnou Soše svobody USA – ve středu náměstí Tchien-an-men . Signalizovali tak celému světu, že sympatizují s kapitalistickými zeměmi a zvláště s USA. Prohlásili, že budou v protestech pokračovat tak dlouho, až padne vláda. Protože nebyl v dohledu žádný konec, rozhodlo se čínské vedení, ukončit protesty vyklizením náměstí Tchien-an-men. Bezpečnostní síly přišly – beze zbraní – 2. června na náměstí a mnoho vojáků bylo zbito, někteří byli zabiti, armádní vozidla zapálena...

    Podle mediálních koncernů USA to byl ten moment, kdy údajně vojáci ozbrojení kulomety kropili pokojné studenty a tak zmasakrovali tisíce lidí. Čína prohlásila, že zprávy o „masakru“ byly vymyšleny západními médii a vůdci demonstrantů, kteří využili povolné západní novinářstvo jako platformu pro mezinárodní propagandistickou kampaň ve svém zájmu.

    Suma sumárum: Zpráva čínské vlády potvrzuje pouliční boje a ozbrojené srážky v přilehlých čtvrtích Pekingu. Hovoří o přibližně 300 mrtvých této noci, včetně velkého množství vojáků, kteří přišli o život v důsledku střelných ran, Molotovových koktejlů a úderů; zprávy čínské vlády i depeše americké ambasády trvají na tom, že nedošlo na náměstí Tchien-an-men k žádnému masakru.

    Namísto toho se studenti, pozdější držitel Nobelovy ceny míru Liou Siao-poa a popový zpěvák Hou Dejian dohodli s vojenskými jednotkami, že za svítání mezi 5. a 6. hodinou odejdou 4. června 1989 v uzavřených formacích. Čínská televize vysílala obrazy toho, jak z náměstí Tchien-an-men pochodují vojáci a jak z něho studenti odcházejí, jak zůstává náměstí zjevně prázdné...

    Vážení; pokud vám budou presstituti gabalovsko-jandovských pornomédií tvrdit, že na náměstí Nebeského klidu v Pekingu rozjezdily před devětadvaceti lety pásy tanků tisíce čínských studentů, vězte, že opět nehorázně lžou… Nebuďme ovce a nenechejme se manipulovat oficiálními českými médii, řiďme se vlastním selským rozumem, který nám říká, že lepší je jednou vidět, než stokrát slyšet a číst... Nepapouškujme účelové dezinformace a dejme na skutečná fakta z věrohodných zdrojů, výjimečně i z amerických...

    Další mediální lež, že je Čína až na druhém místě světových ekonomik: Čína je už 4 roky před USA v ekonomickém růstu…

    V roce 2050 bude Čína supervelmocí před Indií, Velká Británie jako jediný evropský stát uzavře první desítku zemí: http://www.rukojmi.cz/clanky/4532-brics-ponecha-v-roce-2050-na-prvnim-miste-ekonomik-sveta-cinu-pred-indii-a-usa-v-te-dobe-asi-muslimska-evropa-zaplace-britanie-uzavre-prvni-desitku-francie-z-ni-vypadne-a-italie-neudrzi-ani-pozice-v-top-20

    Inu, už jsem z té havloidní humanitárně-bombardovací lži unavený, nebaví mě pořád dokola psát, že na náměstí Nebeského klidu - Tchien-an-men nikdy nebyl žádný masakr tisíců studentů, rozježděných pásy čínských tanků; jak to bylo doopravdy jsem už popsal mnohokrát. Pokud nevěříte depeším z americké ambasády v Pekingu, je mi líto, ale lepší je jednou vidět, něž-li stokrát slyšet; kdo se omluví zabitým a davem zlynčovaným čínským vojákům...? Václav Havel – humanitární bombardování…

    Nyní citace ze zprávy ČTK zveřejněné v iDnes, v niž se nemluví o tisících zabitých na náměstí Nebeského klidu, ale o střetu až v ulicích předměstí Pekingu... Zde: http://zpravy.idnes.cz/masakr-se-nekonal-na-tchien-an-men-naznacuji-depese-diplomatu-usa-pxu-/zahranicni.aspx?c=A110605_162330_zahranicni_stf

    A kolik dětí bylo zmasakrováno americkými vojáky při „osvobozování“ Plzně? http://skrytapravda.cz/domaci/1617-fakta-1945-usa-zmasakrovaly-tridu-plnou-deti-a-plzen-o-tom-mlci

    http://www.rukojmi.cz/clanky/7-usa-maji-monopol-na-masakry-rusko-a-cina-nesmi-svym-oponentum-zkrivit-ani-vlasek-na-hlave

    Pět roků “ničení” tibetských tradic nejvýše položenou železnicí…?

    0 0

    V. Putin a S. Kurz před novináři, dnes
    5. 6. 2018, Ďouba, video - titulky

    První zahraniční cesta V. Putina po inauguraci vede do Rakouska









    překlad z mluveného slova a titulky: Ďouba NR

    Rozšiřující učivo:
    Vystoupení před novináři - V. Putin a S. Kurz (1986, spolkový kancléř), bez titulků

    Prezident Rakouska Alexander Van der Bellen (1944)

    Nové video z posledního dnešního vystoupení V. Putina v Rakousku, o výsledcích rusko-rakouských rozhovorů



    0 0

    5. 6. 2018      zdroj
    Diskuse o výstavbě plynovodu Severní proud 2 musí vzít v úvahu nejen ekonomické zájmy jednotlivých států, prohlásil slovenský prezident Andrej Kiska na tiskové konferenci s norskou premiérou Ernou Solbergovou v Oslo. "Sdělil jsem (Solbergové) naše stanovisko k Severnímu proudu 2 a vysvětlil, proč ho považujeme za velmi nebezpečný projekt, který lze použít k vydírání Ukrajiny. Energie je velmi silná zbraň, kterou lze snadno použít proti Ukrajině v obtížné situaci", cituje Kisku TASS.


    Podle svého vyjádření bude v otázce s plynovodem vždy stát na straně Ukrajiny a říkat, že "Evropa není jen ekonomika".

    "Evropa je také náš svět, naše přátelství, vzájemné porozumění, schopnost uvažovat a nesledovat sobecké zájmy", poznamenal.

    Dříve předseda vlády Ukrajiny Vladimír Grojsman nazval Severní proud 2 hybridní zbraní.

    Americký ministr zahraničí Mike Pompeo vyzval, aby se i nadále činily kroky proti realizaci projektu.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0
  • 06/06/18--01:48: Rakouská Realpolitik
  • Jaroslav Loudil
    6. 6. 2018
    Zdá se , že Rakousko s novou vládou nabralo pozitivní směr ve své politice. Z posledního období je možné ocenit podstatné přitvrzení vztahu k migrantům, mimořádně rozsáhlou návštěvu Číny /prezident, kancléř, ministři atd./, kde bylo uzavřeno strategické partnerství Čína - Rakousko a nyní pobývá ve Vídni zase ruský prezident Putin. Neutrální Rakousko zdá se převezme pozici - "mostu" - Východ - Západ , který chtěl budovat už náš Zeman , za což byl hustě kritizován Sluníčkáři a Pražskou kavárnou. 



    Tyto trapné figury typu Kalouska a spol. mohly přímo vyletět z kůže , když v Praze pobýval čínský prezident. V jiných demokratických státech, viz. Rakousko, si naopak návštěv čínského či ruského prezidenta velmi váží . Při debatách ve Vídni - Putin - Kurz , Van der Bellen, například zaznělo, že Evropa nikdy nenajde sílu ve vzájemných rozepřích a hádkách , ale jen v jednotě a spolupráci. Což je jistě pravda.

    Vyostřování sporu Rusko - NATO /EU/ za strany Bruselu může celé Evropě pomoci leda tak do hrobu. Když je jedna polovina Evropy proti druhé polovině Evropy a vzájemně si "okopávají kotníky", tak z toho nemůže mít prospěch skutečně nikdo. Snad jen zbrojovky v USA, které by chtěly do Evropy dodávat stále více a více svých zbraní a budovat v Evropě stále více válečných základen USA. To je třeba zarazit. Ideálem USA je , aby Evropa válčila s Ruskem a USA by do tohoto konfliktu potom dodávaly své zbraně. Jejich zbrojovky by si potom pořádně - "mastily kapsy" - na milionech mrtvých Evropanů a Rusů. Takové peníze jak známo Amaričanům- "nikdy nesmrděly" !

    P.S. Poděkování do Vídně za novou : "Realpolitik ".

    https://www.youtube.com/watch?v=P0Ib_OM6lHk
    https://www.youtube.com/watch?v=HRcel59mccU

    0 0

    Radim Valenčík
    6. 6. 2018     RadimValenčíkPíše
    Do "velkých voleb" je ještě hodně daleko. Nejméně rok, resp. květnový termín plus minus měsíc příštího roku. Nejdříve se budou konat volby do Senátu Parlamentu České republiky 5. a 6. října 2018 společně s volbami do zastupitelstev obcí. Tentokrát ovšem budou mít trochu jinou logiku, k čemuž se dostanu v dalším pokračování. I v případě, že se nepodaří Babišův pokus o sestavení vlády, začne příprava případných mimořádných voleb až po nich, a tudíž velké volby se nestihnout dřív než na přelomu jara a léta, i když tento termín není příliš pravděpodobný.


    Agentury, které provádějí výzkumy veřejného mínění, proto mohou a dokonce musí tak trochu či spíše hodně čarovat. Pokud by uveřejňovaly naměřené preference, vystavovaly by se riziku, že se hodně "netrefí" do výsledku. Navíc jsou naměřené preference jejich know-how, které se konkurenci neprozrazuje. Zveřejňují tudíž jen modely, viz třeba ten poslední CVVM z května (uveřejňuji tabulku, kde je porovnán s předcházejícími):


    Viz: ZDE

    Je to model toho, jak by volby dopadly, kdyby se konaly právě v čase zveřejnění výsledků (začátek června) na základě dat naměřených v květnu.

    Problém agentur je, že:

    1. Aktuálně naměřené výsledky, ale i parametry modelu, budou do voleb podstatně ovlivněny mnoha předvídatelnými i nepředvídatelnými událostmi. Například (uvádím jen ty faktory, které budou působit do doby nejbližšího termínu případných mimořádných voleb):

    - Proces sestavování vlády.

    - Výsledky podzimních voleb do Senátu a obcí.

    - Reakce jednotlivých stran na výsledky těchto voleb.

    - Pozice prezidenta z hlediska objektivních činitelů ovlivňujících výkon jeho funkce.

    Vůči těmto faktorům je jakýkoli model příliš "slabý". Neumožňuje dostatečně kvantifikovat jednotlivé vlivy.

    2. Důležitou roli hraje empatie těch, kteří naměřené výsledky vyhodnocují a kteří aplikují příslušné modely, k vývoji veřejného vědomí a sebevědomí. Bez ní nepomůže ani ta nejlepší soustava modelů. Empatie vůči vývoji veřejného vědomí a sebevědomí je přitom podstatně závislá jak na invenci, tak i na dlouholetých aktivních zkušenost, významně pak i na schopnosti zaujmout pozici "nadhledu", tj. nesnažit se promítnou do vyhodnocování vlastní přání. (K tomu poslednímu dlužno poznamenat, že tomu se snaží dobré agentury, mezi které CVVM patří, vyhnout a docela se jim to daří.)

    Nicméně – a není to snaha zlehčovat práci třeba konkrétně CVVM, kterou sleduji nejraději – nelze brát zveřejněné výsledky tak vážně, protože v době voleb to vše bude úplně jinak, do voleb je daleko, a to ještě nevíme jak.

    S tím, jak se budou volby – ať již řádné či mimořádné – blížit, se budou měnit i zveřejňované výsledky agentur. Zpětně tedy bude zajímavá celá retrospekce zveřejňovaných výsledků. Ta totiž nejlépe vypovídá o kvalitě agentur.

    V návaznosti na předešlé si dovolím zveřejnit svůj model pro případ mimořádných voleb v květnu 2019, tedy pro nejbližší možný termín, se kterým lze licitovat i v předvolebních vyjednáváních. Tento pohled je totiž nejvýznamnější:



    V dalším pokračování uvedu podrobnější zdůvodnění této prognózy. Je výrazně odlišná od toho, co zveřejnilo CVVM pro případ aktuálních voleb, takže uvidíme, kterým směrem se budou zveřejňované výsledky vyvíjet.

    (Pokračování)
    Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/5804-velke-volby-dopadnou-jinak-nez-dle-modelu-cvvm.html

    0 0

    Tomáš Holek
    6. 6. 2018
    Takovým způsobem se nestyděla zdůvodnit soudružka Blanka Konvalinková ředitelka Krajské vědecké knihovny v Liberci, proč zakázala resp. zrušila plánovanou veřejnou besedu nad knihou pana Petra Hampla Prolomení hradeb. Pro demokracii a svobodu slova v naší zemi je vysoce alarmující, že ředitelka veřejné instituce, jako je vědecká knihovna se ani nerozpakovala uvést, že důvodem zrušení akce je cenzura určitých názorů.


    "Je mi líto, ale Vaši plánovanou akci o knize p. Hampla rušíme. Obsah knihy a názory, které jako "Naštvané matky" prezentujete na FB, se neslučují s názory zastávanými knihovnou." Takto arogantně napsala ředitelka veřejné knihovny organizátoru akce, organizaci "Naštvané matky", která už i zaplatila za pronájem sálu v knihovně. Kdyby ředitelka uvedla nějaký vymyšlený důvod, mohli bychom se domnívat, že skutečným důvodem je nepohodlný politický názor. Jenže je to mnohem horší - oni už se ani nerozpakují uvést, že důvodem zrušení je prostě cenzura názorů. To je alarmující.

    Soudružka ředitelka evidentně bez rozpaků přehlíží skutečnost, že veřejná instituce, jako je vědecká knihovna tu není od toho, aby "zastávala nějaké názory" a cenzurovala jiné názory. Knihovna je instituce sloužící veřejnosti ke zpřístupnění informací a dat ve formě knih, časopisů, periodik nebo jiných datových nosičů a to bez cenzury dle určitých názorů. Akce, jako jsou veřejné besedy nad vydanými knihami k této veřejné službě samozřejmě patří.

    Říci, že obsah určité knihy neodpovídá "názoru knihovny" (myslela tím názor ředitelky knihovny nebo názor politických stran zastoupených u zřizovatele této veřejné služby?) je naprosto totalitní praktika pošlapávající svobodu slova. Je to něco, co ve svobodné a demokratické společnosti nesmí být být tolerováno.

    Člověka musí napadnout, že po takovém exemplárním nedemokratickém chování ředitelky knihovny, bude tato odvolána zřizovatelem odvolána ze své funkce. Jenže ne, hrubé pošlapávání svobody slova je dle zřizovatele knihovny (Liberecká kraj) je v pořádku, když krajská radní pro kulturu Květa Vinklátová prohlásila: „Za rozhodnutím ředitelky stojíme“

    Je to další důkaz, že zrušením režimu vládnutí jedné, bolševické strany, nemáme demokracii a svobodu slova automaticky zaručenou. Totalitní chování není spojeno jen s určitým totalitním režimem, ale je to vlastnost určitých typů lidí, kteří, když pokud dostanou moc, mají tendenci své moci zneužívat a jiné názory než se jim hodí, potlačovat, zakazovat. A zároveň je tu jiná vlastnosti určitého typu lidí - snaha za každou cenu se zalíbit těm nad nimi. Opravdu platí to známé, že za demokracii a svobodu je potřeba neustále bojovat - nedat se zastrašit, poukazovat na nedemokratické praktiky. Protože, když budeme pasivní, tak najednou zjistíme, že lidé, jaké v tomto konkrétním případě reprezentuje Blanka Konvalinková, nám tu svobodu postupně zcela vezmou.

    Když se před časem kniha sociologa Petra Hampla "Prolomení hradeb" objevila na pultech knihkupectví Karolinum, Univerzity Karlovy, nelíbilo se to některým netolerantním neomarxistům jako je Sam Zajíček, který na toupozornil rektora univerzity, který následně zařídil, že tato kniha se v knihkupectví Karolinum nesmí prodávat, aby studenti neměli svobodný přístup k informacím. Další neomarxista David Pavlorek, předseda kontrolní komise Studentské unie UK, k tomu napsal následující:"Rád bych na tomto místě proto poděkoval Samu Zajíčkovi za to, že na celou záležitost upozornil rektora univerzity, který zjevně netušil, že k něčemu takovému došlo, a promptně reagoval, protože knihkupectví nejenže smazalo daný status, ale knihu také stáhlo z distribuce (v nabídce knihkupectví ji již nenajdete)“. David Pavlorek a Sam Zajíček působí jako typy lidí, kteří by za minulého režimu měli nějakou funkci v SSM a bonzovali by spolužáky, kteří něco řekli proti režimu. V roce 1989 jsme zvonili klíčema za svobodu slova, za to, aby nenávratně zmizeli bonzáci typu Zajíček a Pavlorek, a v roce 2018 jsme se opět dočkali bonzáctví a řádění neomarxistů, kteří zakazují prodeje knih v akademickém knihkupectví, zakazují konání veřejných besed k určitým knihám ve veřejných knihovnách. Pozitivní je, že jsem se dověděl, že kniha Prolomení hradeb se v Karolinum opět prodává. Tlak veřejnosti za svobodu slova byl zřejmě tak velký, že neomarxisté zákaz jim nepohodlné knihy museli zrušit.

    PS: Jinou formou omezování svobody slova jsou cenzurní zásahy do veřejných diskusí pod články na iDnes. Například poslední můj příspěvek, který mi smazali byl "SUPER, GRATULUJI sLOVINCŮM K DOBRÉ VOLBĚ" pod článkem "Slovinské volby vyhrála protiimigrační SDS, sama ale vládu nesestaví" dne 3.června. "Důvod smazání: Bez udání". Buď se cenzorům nelíbil politický názor, že je dobře, že volby ve Slovinsku vyhrála strana SDS a tak měli tedy uvést jako Důvod ke smazání: "nevhodný politický názor" nebo se cenzorovi nelíbilo, že jsem měl při psaní příspěvku nevědomky opačně přepnuty velké a malé písmena. Ale v tomto případě měli jako Důvod ke smazání uvést "opačné použití velkých a malých písmen". Ovšem mazat příspěvky a jako Důvod smazání uvádět "bez udání" je posun cenzury na vyšší úroveň.

    0 0

    Jaromír Petřík
    6. 6. 2018      JaromirPetrik
    Andrej Babiš se vyjádřil, že církevní restituce jsou předražené o 54 miliard Kč, což je 1.000x více než částka jeho dotace na Čapí hnízdo, za které mu politikové zařídili trestní stíhání. Ironií je, že právě ti politikové, kteří hystericky křičí po odsouzení Andreje Babiše, nejvíce prosazují tyto extremně vysoké majetkové požadavky církví. Kdo je tedy "lepší"? Andrej Babiš, kde sice oprávněnost dotace Čapího hnízda budí pochybnosti, ale co církevní restituce, kde 1m2 orné půdy ocenili církevní „experti“ na 44,-Kč/m2 a u lesů 27,-Kč/m2, když je všeobecně známo, že skutečná tržná cena není ani poloviční?

    Pokud si připomeneme rok 2012, kdy tyto „restituce" byly schválené za pomoci poslance ODS Romana Pekárna odsouzeného za korupci na 5 let (polovinu trestu si Roman Pekárek skutečně odseděl) a nikým nevolené strany LIDEM Karolíny Peake, tak už toto budí pochybnosti, zda mají takto vzniklé „zákony“ vůbec nějakou legitimitu. Ani Ústavní soud nebyl v této otázce jednotný, ale vzhledem k tomu, že v ÚS převažují katolíci, tak ti samozřejmě církvím mimořádně nadhodnocené náhrady posvětili. 

    Boží zástupci“ na zemi si zatím mnou ruce, jak je výhodný byznys s lidskými dušemi. Že by výnosy svého podnikání odevzdávali tam, kam patří, tedy svému Bohu, jsem ještě neslyšel.

    Ale, to jsem poněkud odbočil, protože téma je zdanění těchto extrémně vysokých církevních náhrad, které se snaží Andrej Babiš společně s komunisty a SPD prosadit.

    Poslouchal jsem včera debatu na Barrandově u Jaromíra Soukupa, kde zdanění církevních restitucí jednoznačně zastávali Dan Ťok z ANO, Tomio Okamura z SPD a Roman Onderka z ČSSD s důrazem o jejich mimořádném předražení. 

    Výši církevních restitucí hájil zástupce z ODS a kupodivu jako lev se za ně bil předseda Pirátů Ivan Bartoš. Je vidět, že TOP09 a KDU-ČSL si nemohla vybrat vhodnějšího spojence. Přiznám se, že jsem byl docela v šoku, ale potom jsem se dozvěděl, že Ivan Bartoš je členem Husitské církve. Jen je podivné, že právě Husité bojovali proti církevní chamtivosti a vyvolali kvůli tomu dokonce dlouholetou občanskou válku v naší zemi. Jan Hus se musí v hrobě obracet, když vidí chování těch, kteří se zašťiťují jeho jménem...

    A co na to naši čtenáři?

    Nejdříve příspěvek, který získal největší počet souhlasných hlasů: 

    Pavel Krajíček, Zlín:Za církevní restituce by měl jít Kalousek a celá vláda , která to schválila v té podobě za mříže.“  ZDE 

    Vladimír Šeda, Praha 6:„Když jde o mamon, neznají fláterníci bratra a budou se rvát do roztrhání těla - a poděkovat můžeme naší ODS a TOP09, nezapomínejme na to u nadcházejících voleb ...“ 

    Miroslav Pěnička, Vyškov:„V prvé řadě by se mělo dokladovat, za co chtějí církve desítky miliard náhrady, zda tento majetek nebyl již vydán, či se o něj církve dále nesoudí a to už vůbec pomíjíme skutečnost, jak k tomuto majetku církve přišly.“ 

    Ano, též si myslím, že by bylo dobré prozkoumat, jak církve k majetku přišly, když mají tu drzost ohánět se jeho původem až do 14. století a kolik toho na tomto majetku odpracovali zdarma nevolníci, robotníci a kolik odvedli naši předkové ve formě desátek. Nesmíme zapomenout, že církvím vminulosti patřily za doby nevolnictví celé vesnice.

    Zajímavý názor je Pavla Češky z Velkých Opatovic:„Církvi vždy šlo o moc a majetek. Ať to už bylo za křížových výprav, v dobách temna, při čarodějnických procesech - ve jménu Boha a mamonu se zabíjelo, upalovalo, vraždilo... Každý, kdo podporuje církev, podporuje i toto vraždění a zabíjení. Před týdnem byl uveden pěkný film ,,Jeroným pražský", kde bylo dobře ukázáno, jak si mocní biskupové užívali světských radostí a ti, kteří poukazovali na pokles a morální úpadek církve, byli označeni za kacíře a upalováni ( např. i HUS).“

    A co na to Vy, vážení čtenáři? 

    Mají snad pravdu ti, kteří chtějí dostat za mříže Andreje Babiše kvůli 50 milionům, ale současně hájí okradení našich daňových poplatníků o částku 1.000x vyšší? Myslím si, že logika málokdy dostává tolik nafackováno...


    0 0


    Erik Best
    6.6. 2018   fw
    Předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Petr Rafaj před měsícem zrušil z pochybných důvodů tendr na výběr mýtného. Udělal to, protože mohl. Na druhé funkční období Rafaje v květnu roku 2015 nominoval tehdejší předseda vlády Bohuslav Sobotka, na kterého měl mít velký vliv pražský manipulátor Radek Pokorný. Podle současného ministra dopravy za ANO Dana Ťoka pro Rafaje nikdo z ministrů za ANO nehlasoval.
    Ťok nyní zvažuje žalobu proti Rafajovu úřadu. V České televizi 24. května řekl, že vládě navrhne další postup, který bude mít formu přímého zadání. Vláda to udělá, protože může. Za Ťoka se tento týden postavil Andrej Babiš, který na společné tiskové konferenci prohlásil, že minulý týden požádal prezidenta Miloše Zemana, aby vládu v záležitosti s výběrem mýtného podpořil. Co to všechno znamená? Vláda se chystá obejít Rafaje a udělit zakázku na výběr mýtného bez nového tendru přímo společnosti CzechToll vlastněné Petrem Kellnerem. A s tím Pokorný nic nenadělá.

    0 0


    Stanislav Novotný,rozhovor(část)
    6.6. 2018   literárky
    Musíme se jí umět zabývat. Hlavně se u toho nesmíme dopustit fůry zvěrstev díky neadekvátní interpretaci a díky zlým politickým touhám. Bohužel je historie zneužitelná. Dnes se potlačuje výuka dějepisu ve školách. Opět se klade důraz na momentální politicko-stranické „ideje“ Jako by toho bylo za těch 50 let stranického výkladu málo.
    Žijeme v období, kdy se věci pojmenovávají opačně, než jak jsou a než jaký mají skutečně význam. Příkladem uveďme orwellovský „newspeak“, který byl u nás patrný od 50. do 80. let. Znovu se k nám vrací, nyní v jiné podobě. Vše se přejmenovává. Někdo má nálepku stalinisty jen proto, že chce objektivně popatřit na Rusko. Neadekvátně jsou za stalinisty považováni třeba neomarxisté; v jiném případě jsou z nich zase úctyhodní demokraté atd. A když už zmiňujete Nohavicu! Rád jsem jako předseda Asociace nezávislých médií Jarkovi vtiskl do dlaně Krameriovu cenu za publicistiku ve verších. Právě proto. Navzdory současnému pokrytectví.

    Co je tedy za tím vším? Je problém v ideologii? Ve způsobu a smyslu existence? V penězích? V ekonomii? Proto ti „neomarxisté“?

    Předpokládám, že se bavíme především o lidech z médií, kultury, akademického prostředí, církví či politiky. Velká většina těchto lidí si jen pohodlně lehne do připravené postele, čeká se, že bude opakovat nějaké fráze, to, co hlásá mainstream. Tito dotyční vědí, že se budou mít dobře, že budou mít „klid na práci“. To už mají empiricky vyzkoušeno. Pohodlí. O nic neusilující uspaná společnost, která hledí, aby se lidé měli momentálně materiálně dobře, aby byli zajištěni… Dotyční mají pocit, že to stačí. Nekladou si otázky. Nezajímá je reálnost takového přežívání. Přenechávají odpovědnost za vlastní hnízdo jiným.

    Lidská přirozenost s tím ovšem nevystačí. V řadě lidí se nějakým způsobem bouří svědomí, že toto asi není cesta, která by vedla ke spokojenosti. Ano, dnes se máme relativně dobře, jen je to na úkor jiných. Daří se nám, byť za cenu nejodpornějších mezinárodních zločinů a za cenu postupné likvidace vlastního národa. Veškeré naše konání se jenom přibližuje civilizačnímu kataklyzmatu. Ti poctivější se snaží vzpírat, počtem však nepřevládají. Zatím.

    Čtvrtstoletí po revoluci – máte pocit, že jste do společnosti zapojen nyní? Jste člověkem politickým?
    Vždy jsem se „nějak“ zapojoval, byť nejsem v žádné politické straně, ani po tom netoužím. V listopadových dnech kdekdo očekával, že se stane to, co se ani stát nemohlo. Byl jsem skeptický od počátku. Když jsem v roce 1989 viděl plnou Letnou, říkal jsem si, že tady už být nemusím, poněvadž teď tu bude každý. Možná si měl tehdy člověk ještě silněji všímat aspektů oportunismu… Všiml jsem si jich. Navzdory tomu jsem byl stále pln iluzí.

    Uběhlo mnoho let. A dnes opět organizuji, píšu, mluvím a společně s přáteli se snažíme co nejlépe porozumět současnému světu i vlastní zemi.

    Hraje-li agitační roli umění, ať už v pozitivním či negativním smyslu? Je to faktor svědomí? Je dnešní umění natolik kvalitní, aby nám poskytlo adekvátní emoci k tomu, co se děje? Abychom nebyli lhostejní?
    Kdyby bylo umění kvalitní, všimli bychom si toho. Lidi žijící múzami by to potvrdili. Pravděpodobně se nic tak převratného v umění zřejmě neděje. Slavná katarze, již předvídal Aristoteles, se nekoná. Naopak se domnívám, že umění je dnes sérií provokací v režii těch, kteří pořádně nic neumějí a kteří ani nedokáží nikoho přirozeně oslovit.

    Viz ty dvě naježené krabice coby památník Jana Palacha – sousoší „Dům matky a Dům syna“ – na Alšově nábřeží v Praze. Nedosti na tom, že nemohu stále najít nikoho, komu by se ty dvě hromady agresivního kovu líbily. Nedosti na tom, že jde zjevně o znásilnění veřejného prostoru, jenž nepatří jakémusi výboru či pražské primátorce. Celý ten nesmysl poškozuje právě samotnou oběť Jana Palacha. Jak příznačné, že předseda výboru pro kulturu popsal světlou část kovošrotu jako syna - světlonoše. Palacha tak přejmenoval na Lucifera.

    David Černý říká, že je třeba více takovýchto intervencí do pražské architektury, že nám nemůže stačit „Tančící dům“. Od člověka – který nevím, zda by vůbec byl schopen zvládnout něco bez provokací, tedy zvládnout normální řemeslo a nakreslit třeba nějakou pěknou barokní postavu – to nezní přesvědčivě. Z toho všeho jen číší bída našeho současného umění.
    Pokud selhává umění, pak už zbývají jen demokratické principy a hodnoty…

    To chce zodpovědné lidi. Demokracie funguje jen tehdy dobře, když je dost velká množina lidí, kteří se chtějí vážně starat o věci veřejné, kteří jsou schopni kriticky myslet a kteří jsou schopni neustále přehodnocovat, co je jim sdělováno mediálními a politickými manipulátory.

    Když mluví zbraně, Múzy mlčí. Co dělat, aby Múzy nemlčely?
    S Ciceronovou pravdou nehneme. Múzy musíme donutit, aby pěly před válkou. Ve válce zmlknou.

    Ano, umění krotí agresivitu společnosti. Probouzí lokální patriotismus. Dělal jsem rozhovor s panem ministrem kultury. Řekl, že kultura je podhodnocená. Co se děje? Lidi nechtějí kulturu? Už nejsme vychováváni k tomu, abychom vnímali umělecké hodnoty? Je to tak schválně? Je to výslednice promyšlené manipulace s vědomím a vkusem člověka? Praxe říká, že pokud se člověk v mládí něco nenaučí, mozek to v dospělosti nebere. TV vysílá samé krimi, málo české produkce. Co můžeme čekat? Čím máme umlčet děla? Máme šanci nedostat se do války?

    Ta šance je menší a menší. Umělecká scéna je zkorumpovaná. Klasické umění je dotováno přes příspěvkové organizace z veřejných rozpočtů, a to je jistě dobré. Byť i tady už zaznamenáváme kádrování dle politických postojů. Ale je tu také početné pole umělců, které se tradičně lísá k moci, jelikož touží dostávat více peněz na své umění neumění. A tato moc dnes nesedí pouze ve vládě či Nostickém paláci, ale také v Bruselu, v Praze na Tržišti, popř. je umně zprostředkovávána různými politickými neziskovkami. Umění je pak záměrně takové, aby svou impotencí nepoškodilo, nebo aby přímo propagovalo, téměř jak za totality. Má hlásat jednu jedinou správnou politickou linii. V tom vidím velký problém.

    Nicméně umění musí nakonec přece jen vytrysknout z velmi niterné potřeby lidí. Máme tu spoustu uměleckých škol, které generují houfy vyučenců, jež málokdy něco pozoruhodného vytvoří. Naštěstí se najdou jedinci, kteří nehledí na následky, kteří se snaží umělecky vyjádřit to, co poté povzbudí, co donutí k přemýšlení. Co přiměje k nějaké adekvátní reakci ostatní, například proto, aby se odvrátilo nebezpečí války, abychom se nenechali uvařit jako žába v postupně se zahřívající vodě.

    Militarizuje se nám Pobaltí. Ve Finsku se radikálněji trestá hospodářská kriminalita než násilné trestné činy, a to se u nás říká, že si v Rusku neváží života. Ve Finsku jsou ale cennější peníze než lidský život. Dále: u nás se promíchávají herci s politiky, korumpujeme se navzájem, jedni se dají koupit, druzí jsou na prodej a ti „neúplatní“ zobou z ruky podle toho, kolik se nabízí. Je současnou ideologií korupce, která vychovává lidi k deformovanému světonázoru? Zkrátka: Je správné, že politici podnikají a herci velí armádě? Jak proplout poolem klientelismu, kamarádšoftu, a neztratit tvář?
    Korupce byla, je a bude. Jsme však bez kritérií. Přestáváme rozlišovat, co je a není správné. Nesmyslná relativizace všeho. Plácání o jakési liberální demokracii bez hranic. Školní programy, které ve vědomí dětí a studentů oslabují význam rodiny, národa a gumují a přetvářejí historickou paměť. To všechno vede k odlidštění, atomizaci společnosti. Ke společnosti, ve které platí pouze vůle moci plutokratů, kteří otevřeně milují peníze a moc nade všechno lidství.

    A záměna rolí v politice? Není-li zájem o funkční armádu, může tam sedět třeba šimpanz. Nepříliš chytrý a zkorumpovaný lokální politik je pro vyššího satrapu ideálním poddaným. Chytří a kvalifikovaní lidé jsou nebezpeční. Mohli by v nejméně vhodný okamžik samostatně myslet a jednat.

    Máte rád hudbu. Všiml jste si, že Karel Kryl měl ke konci života opět problém s režimem. Kryl se po revoluci znelíbil, když zpíval „Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou: ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou, ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce, a z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce.“
    Znelíbil se, protože nechtěl přistoupit na to, že se všichni se všemi jaksi paušálně usmíří, bez pokání. Že všichni ti, co mu házeli klacky pod nohy a vyhnali ho z republiky, že se s ním najednou budou objímat, aniž by ztratili slovo lítosti. Proto začal psát nové kritické písničky, a to ho zcela vydělilo z tehdejšího nově vznikajícího hlavního proudu. Dostal nálepku zhrzeného člověka od lidí, co mu nesahali ani po kotníky. Ano, Karel Kryl byl v tomto smyslu prorok.

    Zachrání tuto společnost víra? Ta se snad nedá zkorumpovat. Máme dobrou tradici v Husovi. Mimochodem, jak se dívat na upálení Jana Palacha? Máme tu zase výročí. Jak vnímat důvody upálení Husa (na Západě)? Bilance: jeden se sám upálil, druhého upálili. Oba jsou uznávanými osobnostmi národa, za který se obětovali, položili život.

    Víra, naděje, láska. Takhle to zmiňuje sv. Pavel. Když se podíváme do jakékoli společnosti, bez této trojice se nic nedaří. Dobrá víra se nedá zkorumpovat. Pokud si člověk myslí, že se mírou všeho stal jen on sám, tak to vždy špatně skončí. Máme tu mnoho konkrétních případů. Věříme v to, co nás přesahuje.

    Palachův pokus o vyburcování společnosti byl jistě poctivý. Se sebevraždou souhlasit nemohu, ale ta nesmírná krajnost a oddanost vůči bližním z něho činí symbol národního svědomí. Od jeho činu si může každý z nás v různých normalizačních dobách připomínat jeho maximu. Tedy i teď.

    Vedle všech historických, teologických, filosofických a politických nálezů a úradků, pro mne Hus představuje především nejvýraznější oběť zvůle moci a nejvýraznější symbol osobní statečnosti, jenž se prolíná již celých 600 let našimi dějinami. Znovu a znovu se můžeme ptát sami sebe, kam až jsme ochotni zajít při hledání pravdy, v kterém okamžiku se raději přizpůsobíme tlaku a vůbec jakékoli moci, kde začíná náš osobní oportunismus, realismus, pragmatismus…

    Jak se díváte na to, že Češi s nikým 300 let, říkává se, nebojovali. Nikdo je k ničemu nevyburcoval. Byl v tomto Palachův čin opravdu účinný? Kdo jsou ti zburcovaní? Připomínám, že statisticky byl každý desátý komunistou, byť třeba nepřesvědčeným, ale zřejmě také „nezburcovaným“. Brněnský profesor Ivo Pospíšil nám na přednášce citoval nositele Nobelovy ceny Jaroslava Seiferta, který ve své době nabádal, aby se kluci na protest neupalovali, že to nemá cenu. Bylo tento apel účinný? Zřejmě ano…
    Ale boj za méně sobecký život se nevede pouze s halapartnou v ruce. Bez nasazení, odvahy a riskování bychom tu dnes neměli ani český jazyk a neobhájili bychom na složité křižovatce Evropy svojí existenci! Navíc není pravdou, že Češi nebojovali 300 let se zbraní v ruce. Bojovali sice v habsburských armádách, ale často hájili dědictví proti jinému výraznému zlu, např. proti Turkům. Už to, že tady spolu přemýšlíme o Palachovi a Husovi, znamená, že nám jejich apel nedá spát. Asi nás taky burcují. A nepochybně řadu dalších lidí, kteří mlčky přemýšlí a třeba i drtí písek mezi zuby z toho, co se v současnosti děje.

    Paralela: Vrazi (prý „fotbaloví chuligáni“), kteří zmasakrovali své oběti v oděském domu odborů, tam vlastně upálili své názorové oponenty. Proč se „hooligans“ neupálili sami, aby tím vyburcovali ukrajinskou většinu? Proč místo toho upálili těhotnou ženu? Evropa to patrně schvaluje, když k tomu mlčí. Co se tedy děje? Kde jsou v lidech Palachovy ideály dnes? Jde tu o pokrok politického myšlení? Když podporujeme žháře? Jinak souhlasím s Jaroslavem Seifertem: volme rozumnou formu účinné rezistence.
    Evropská unie má své politické cíle na Východě a používá všech prostředků, tedy i v tomto případě. K Oděse mlčí, a tím podporuje čiré zlo. Zlo nejde samo proti sobě, ale proti těm, co mu odporují. Zlo samo sebe nebude upalovat. Víme, jak krutá byla na Ukrajině občanská válka a následné řádění bolševiků a nacistů. Hromadné upalování v domech bylo až ritualizovanou zrůdností. Kdo toto schvaluje, patří do Haagu před soud. A kdyby se to řeklo slovy náboženskými – prakticky podporuje satanismus. Ale na druhou stranu, nás dva to nenechává v klidu a já takových lidí znám mnohem víc.

    Co Vám říká slovo historie? Je učitelkou života? K čemu jsme došli, co se naučili?
    Historie představuje společnou paměť. Bez historie neexistujeme. Historie je královnou mezi humanitními obory. Musíme ji znát a umět ji vykládat. Musíme se jí umět zabývat. Hlavně se u toho nesmíme dopustit fůry zvěrstev díky neadekvátní interpretaci a díky zlým politickým touhám. Bohužel je historie zneužitelná. Dnes se potlačuje výuka dějepisu ve školách. Opět se klade důraz na momentální politicko-stranické „ideje“ Jako by toho bylo za těch 50 let stranického výkladu málo.

    Co je důležitější: produktivní mýtus, nebo suchá, ale verifikovatelná historie?

    Vždy se mi líbil přístup Pekařův. Snažil se důsledně rozumět kontextu doby. Ale asi není možné, aby se větší část lidí tímto způsobem historie zmocnila. Proto i ony mýty hrají důležitou úlohu. Neměly by fatálně vypadávat z historického kontextu. Ale určitě se potom mohou stát zdrojem dobrého poučení. Problém je spíše v pověrách.

    Ruští realisté psali, že krása spasí svět. Když ne víra, když ne pravda, tak krása a krásní lidé?
    Krása, kterou umí někdo krásně předat. To je skutečné umění! No a copak je spása možná bez krásy? Taková spása by nedávala smysl.


    Co ona hra „Naše násilí – vaše násilí“, kde Kristus znásilňuje muslimskou dívku. Je tohle poučné, je to krásné, je to pravdivé? Tento stát to podporuje, když to hrají se souhlasem Národního divadla v Brně.
    Je to urážlivé a hloupé. Nemá to žádný normální syžet. Je to neumělecké. Když je něco neuměleckého, umí to vzbudit jen negativní reakce, prázdnou ubohost nebo snobský povyk. Toto není ona slibovaná katarze, o níž hovořil starý Aristoteles.

    Kristus se za lidstvo obětoval. I za Národní divadlo v Brně. I za Husu na provázku… Poněkud nevděčně na to reagují Brněnští, odvděčují se poněkud perverzně pojatým antropomorfismem…
    Odpovědnost na věčnosti řešit neumíme. Tady na zemi se však musíme ptát: Kdo umožnil divadlu čerpat peníze z veřejných rozpočtů na tuto primitivní blasfémii? K lepšímu světu nám nepomůže ošklivost.

     Stanislav Novotný (* 18. července 1960 občanský aktivista, spoluzakladatel Křesťanskodemokratické strany, zakladatel Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů StB, (nyní Ústav pro studium totalitních režimů), ředitel Úřadu vyšetřování ČR, v letech 1993–1994 prezident Policie ČR, v letech 1994-2013 ředitel České křesťanské akademie. Podnikatel a publicista. Od roku 2015 předseda Asociace nezávislých médií.

    0 0

    Jiří Jírovec
    6. 6. 2018
    Nominace Karla Sýse na státní vyznamenání rozbouřila zatuchlé vody spisovatelského rybníku. Tedy toho, v němž plavou ti, kteří považují svůj názor za jediný správný. Protože jsou hloupí, nepostavili se za spisovatele, který má v české literatuře svoje pevné místo. Zmíněná vlastnost jim brání, aby chránili právo mít vlastní názor. Troufá si podporovat KSČM, zmetek jeden. Jenže to je politická strana, která je, podle rozhodnutí MV, přijatelná pro ústavní hru zvané volná soutěž politických stran. Karel Sýs nemá žádné zásluhy na budování demokratické společnosti. Tak pravila ČT ve svém pomlouvačném programu. (ZDE)


    To není pravda, porovnáme-li jeho činnost se sekerníky, kteří otesali Svaz československých spisovatelů na ještě totalitnější spolek.

    Obec spisovatelů České republiky (dále Obec) (https://www.obecspisovatelu.cz/o-obci-spisovatelu-cr/) vznikla již 3. 12. 1989. Samotný název je zmatečný. Tehdy přece ještě existovalo Československo.

    "Její založení [prý] bylo bylo přirozenou konkrétní reakcí na zásadní zvrat v politické situaci po 17. listopadu 1989, jenž vracel českou literaturu a celou českou kulturu do klimatu demokracie a tvůrčí svobody a osvobodil ji z pout totality."

    Vybraní spisovatelé jednali tak rychle, že k nim nedorazilo Havlovo heslo "Nejsme jako oni". Touha po ovládnutí literárního fondu, edičních plánů a vyřízení si účtů s komouši byla silnější než otevření prostoru pro diskusi.

    Zajímavé je, že po očistění původního Svazu československých spisovatelů od nežádoucích živlů stále zbylo nějakých 1100 spisovatelů.

    Z hlediska Masarykova výroku označujícího demokracii za diskusi, bylo ustavení spolku těch, kteří nemluví s nikým jiným než sami se sebou, nedemokratické. Nešlo o výměnu moderátora, ale o odstranění lidí s nežádoucími názory. A možná i těch, kteří si již dost vydělali.

    Časem se podařilo prošustrovat literární fond, byl ztracen zámek v Dobříši a trh vyřešil blaho jen pro několik vyvolených. Webové stránky Obce to popisují poměrně decentně:

    "V roce 2011 prošla Obec existenční krizí, která měla ekonomické důvody vyplývající z neblahých manažerských selhání. Nyní je však zcela konsolidována a pokračuje ve svém poslání. Registruje více než 1100 českých literárních tvůrců, jejichž databáze se v současné době aktualizuje, neboť neúprosný čas přináší mnoho změny."

    Spisovatelé nehodící se Obci ustavili v roce 2001 Unii českých spisovatelů. Její jméno uniklo pozornosti spisovatelů, kteří původně v Obci byli, ale odešli kvůli neblahému selhání manažérů, aby ustavili vlastní organizaci.

    Zalíbilo se jim jméno Unie. K jejich velkému překvapení se jim přece jenom doneslo, že toto jméno je již 13 let zabráno. Tak v roce 2014 vznikla Asociace českých spisovatelů.

    Pak ještě existuje Pražský PEN klub, který je Obcí tak nějak tolerován.

    Unie je nepopiratelně příspěvkem k rozvoji demokratické společnosti. Její předseda, Karel Sýs, byl v roce 1989 šéfredaktorem časopisu Kmen. Dostal padáka, tedy výpověď, či ještě jinak, vyhodili ho.

    Bohatost českého jazyka umožňuje akt vykopnutí popsat k nepoznání. Michael Třeštík, který Kmen převzal, v dokumentu ČT o Sýsovi říká: "Jeho politická a lidská pověst byla dost příšerná a tak jsem ho potřeboval v redakci nemít."

    Naproti tomu Sýsův životopis (http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1130) se omezuje na konstatování, že "Jako zastánce politiky komunistické strany z redakce Kmene v listopadu 1989 odešel."

    Spisovatelé by měli chránit svobodu slova jako oko v hlavě. Jinak se mohou dočkat, že jim nedovzdělaní Pikalové začnou určovat, kdo a co smí. A nenechají se tak snadno ukecat, jako kdysi komunisti.

    0 0

    Paul Craig Roberts
    6. 6. 2018       PaulCraigRobers
    Současně s pádem Sovětského svazu padla i poslední překážka pro americké dychtění být jedinou supervelmocí světa. Neokonzervativci, kteří se právě v době pádu SSSR dostali ve Washingtonu k moci, využili danou jim příležitost a nahradili diplomacii hrozbami a nátlakem. Neslavný příklad této změny pochází z času režimu Bushe ml., kdy náměstek ministra zahraničí Armitage vzkázal Pakistánu: „Dělejte, co se vám říká, nebo vás zbomabardujeme zpět do doby kamenné“. A Pakistán tehdy skutečně udělal, co mu bylo nařízeno.


    V případě dnešního Ruska se tato hrozba jeví poněkud nestřídmá – a to z toho důvodu, že Rusko by dokázalo bombardování Americe vrátit. A tak se washingtonská hrozba zredukovala na: „Dělejte, co se vám říká, nebo na vás uvalíme sankce“.

    Sankce jsou vyjádřením hegemonie jedné země nad druhou. Jsou vyjádřením toho, že ten, který sankce uvaluje, se cítí být povolán k tomu, aby ostatním suverénním státům říkal, co mají dělat, respektive nést následky v případě, že se diktátu postaví.

    Ve chvíli, kdy Amerika získala pocit, že je jedinou supervelmocí světa, staly se sankce důležitým instrumentem její zahraniční politiky. Clintonův režim nasadil sankce proti Iráku. A když OSN poté oznámila, že tyto sankce zabily půl milionu iráckých dětí, položil novinář Lesley Stahl v televizním programu „60 minut“ tehdejší ministryni zahraničí M. Albrightové otázku, zda americké sankce mají cenu půl milionu dětí? Načež se dočkal této odpovědi: „Ano, tu cenu mají“.

    Stejně dnes američtí sionisté uvažují pokud jde o Palestice, jak to za všechny vyjádřil i jeden z izraelských ministrů: „Děláme ve své oblasti totéž, co dělali Američané s rodilými Američany, zvanými Indiáni“. Nu a protože oba státy spojuje zločin stejného druhu, vetuje dnes Washington všechny akce OSN proti izraelským zločinům na Palestincích. A kdyby se dnes Lesley Stahl zeptal washingtonské vlády, zda její zájmy mají cenu sedmi zemí, které Amerika zničila jen v tomto novém 21. století, určitě by se dočkal stejné odpovědi jako kdysi od M. Albrightové: „Ano, tu cenu mají“.

    Kdykoli se nějaká země nepodřídí rozhodnutím Washingtonu, uvalí na ni Washington sankce. Dnes jejich tíhu nesou na sobě Irán, Severní Korea, Rusko a Venezuela – a Washington navíc nutí další země, včetně jeho eropských spojenců, aby též na všechny strany uvalovaly sankce, jinak Washington uvalí sankce i na ně samotné.

    K čemuž dochází právě v těchto dnech, kdy Trump, veden svými izraelskými neokonzervativními agenty, stáhl americký podpis z iránské nukleární dohody, podepsané USA, Iránem, Ruskem, Čínou, Francií, Britanií a Německem, a svým evropským vazalům, na předmětné dohodě též podepsaným, vzkazal: když svůj podpis z iránské nukleární dohody nestáhnete stejně jako my, uvalíme sankce i na vás.

    Tohle už je ovšem strava těžko stravitelná nejen pro vlády evropské, ale i pro vládu britskou, jež všechny dohromady poctivě slouží Washingtonu jako vazalové už od roku 1945. Rebélii lze cítit i slyšet na celém kontinentu a též oficiální figury EU říkají, že nadchází čas na to, aby Evropa sledovala své vlastní cíle a nikoli cíle Washingtonu.

    Je tahle rebélie trvalá, anebo jde jen o hru oněch evropských vůdců, kteří si s její dopomocí chtějí na Washingtonu vynutit vyšší všimné, než od něj pobírají dosud? A pokud tak tomu opravdu je, kolik bude muset Washington z kapsy vytáhnout, aby evropskou rebélii utišil?

    Vladimír Putin po léta polykal hrozby a urážky a čekal, kdy washintonská arogance jeho evropské impérium rozloží. Možná se mu za jeho trpělivost právě teď dostává odměny. Náznaky izolace Washingtonu od zbytku světa nelze totiž přehlédnout. Washington např. nařídil Indii a Turecku, aby nekupovaly ruské zbrojové systémy, ale obě tyto země Washingtonu vzkázaly, že jeho vměšování odmítají a hodlají ve svých nákupech v Rusku pokračovat. Předseda Evropské komise Juncker řekl, že pro Evropu nadešel čas, aby znovu navázala vztah s Ruskem a ustala s útoky na ně.

    Obrátí se tedy EU, jež je výtvorem americké CIA, proti Washingtonu?

    Je to možné. Washington pohrozil Německu sankcemi, jestliže se bude i nadále účastnit projektu North Stream 2, který má přivádět energii z Ruska do Evropy. Čímž dal samozřejmě najevo, že nedostatek energie v Evropě je pro něj lepší alternativou, než je Evropa energeticky závislá na Rusku. Protože závislá, a to ve všech směrech, může být jedině na Spojených státech.

    Německá kancléřka Merkelová, dlouholetá washingtonská loutka, oznámila, že USA přestaly být spolehlivým politickým spojencem, a že Německo „potřebuje vzít svůj osud do svých vlastních rukou“. A poslední průzkum veřejného mínění prokázal, že s tímto jejím prohlášením souhlasí 82% Němců.

    Může být totiž ještě něco bizarnějšího i bezradnějšího, než je politika, vyhrožující nejen potenciálním či vymyšleným rivalům, ale i svým vlastním spojencům?

    Vybral a přeložil Lubomír Man

    0 0

    Darja Ivaškinová
    6. 6. 2018           zdroj
    Francouzský vůdce připomněl citát, který je připisovaný Bismarckovi. ..."Nikdy nevyzrazuji, co se děje za zavřenými dveřmi. Protože, jak řekl Bismarck, když odhalíte lidem recepturu párků, nejsem si jist, že je budou i nadále jíst"... Francouzský prezident Emmanuel Macron, když reagoval na žádost novinářů o komentování výsledků telefonického rozhovoru s americkým vůdcem Donaldem Trumpem, připomněl citát, připisovaný prvnímu kancléři Německého císařství Otto von Bismarckovi, o obsahu párků.


    "Nikdy nevyzrazuji, co se děje za zavřenými dveřmi. Protože, jak řekl Bismarck, když odhalíte lidem recepturu párků, nejsem si jist, že je budou i nadále jíst", cituje hlavu Páté republiky Ouest France. Zároveň vysvětlil, že takové "kuchyňské" komentáře "sotva pomohou při prostírání stolu nebo zlepšení chuti k jídlu".

    Připomeňme, že 31. května uskutečnili francouzský a americký prezidenti telefonický rozhovor. Tehdy, jak bylo uvedeno na stránkách kp.ru, hlavy států dospěly k závěru, že je třeba obnovit obchodní rovnováhu mezi USA a Evropou. Zdroj CNN mezitím řekl, že rozhovor mezi Macronem a Trumpem byl "hrozný".

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0
  • 06/06/18--09:22: Som ľavicový kandidát
  • Eduard Chmelár
    6. 6. 2018    NovéSlovo

    (Hodnotové východiská kandidáta na prezidenta) 6. 6. 2018
    Zvyčajne sa vyhýbam pojmom ľavičiar a pravičiar. Nie preto, že by na rozdieloch medzi ľavicou a pravicou už nezáležalo – ako znie priehľadný trik liberálnej pravice, ktorý v našich pomeroch sporadicky zaznieval od Mikuláša Dzurindu až po Andreja Kisku, od SDKÚ až po Progresívne Slovensko. Ale preto, že väčšina ľudí obsahu týchto pojmov nerozumie a používa ho pejoratívne – ako nálepku či nadávku. A tiež preto, že politická identita človeka je dnes oveľa komplikovanejšia a neodohráva sa len na jednorozmernej ekonomickej osi ľavica – pravica. Túžba po oživení „štandardných strán“, ktorú občas oživí nejaký politický fantasta, je nepochopením reality 21. storočia, ktorá už nefunguje na princípe klasických masových politických subjektov. 



    A tí, ktorí si vystačia s vlastnými predsudkami, si zasa pod pojmom ľavica predstavia komunistickú diktatúru, nepriateľov cirkvi, zákaz súkromného podnikania, bezbrehé plytvanie, byrokraciu či oligarchov zo Smeru. Nič z tohto však ľavicou nie je a tento pojem tak ani nebudeme používať. Som však presvedčený, že ako kandidát na prezidenta republiky by som mal ľuďom úprimne objasniť svoje hodnotové východiská, a tento dlh teraz splácam.

    Väčšina z vás iste pozná esej Karla Čapka Prečo nie som komunistom. Po roku 1989 ju citovali všetci antikomunisti vo falošnom opojení, že ľavicu musí odmietnuť každý demokrat. Tento text bol zo série článkov, ktoré majster Čapek publikoval v časopise Přítomnost od februára do marca 1932. Súčasťou tejto série však bola aj esej, ktorú dnes takmer nikto necituje. Volala sa O demokracii a socializme, autor sa v nej priznáva k ideálom demokratického socializmu, a toto vyznanie zakončuje slovami: „Verím v koniec kapitalizmu, v právo každého človeka na život, prácu, blahobyt a slobodu ducha, verím v mier, Spojené štáty sveta a rovnosť národov, verím v humanitu, v demokraciu a v človeka, amen.“ Slovo „socializmus“ je u nás takmer neslušné. Keď ho spomeniete pred starenkou, ktorej v päťdesiatych rokoch minulého storočia komunisti ukradli kravku a kúsok poľa, prežehná sa a zalomí rukami. Je to pochopiteľné, lebo ona so žiadnym iným „socializmom“ skúsenosť nemala. Podobne súčasná vládna moc zdiskreditovala pojem ľavica – ak si ľudia myslia, že takto má vyzerať ľavicová vláda. Preto nechápu význam daní, nechápu, že by sa nemali tešiť, keď ich štát neúmerne znižuje, lebo to znamená, že nebude mať dostatok zdrojov na pokrytie verejných služieb, na ktoré je odkázaná väčšina obyvateľstva. Lenže oni takúto skúsenosť nemajú, lebo vidia, že štát nefunguje a významná časť ich spoločných peňazí sa rozkradne. Nič to však nemení na tom, že tieto pojmy chápeme (ako mnoho iných politologických termínov) v našich končinách veľmi skreslene. Podstatu veci najlepšie vystihol svetoznámy maďarský filozof, bývalý disident, politický väzeň a politik, ktorý prešiel myšlienkovým vývojom od radikálneho antikomunistického aktivistu cez pravicového politika až po otvorene marxistického mysliteľa – Gáspár Miklós Tamás. Tamás odmieta nazývať sovietsky systém socializmom a považuje ho za štátny kapitalizmus. Výrobcovia totiž neboli skutočnými vlastníkmi a úlohu vládnucej triedy prevzala stranícka byrokracia. A keďže to, čo tu bolo pred rokom 1989, socializmom nebolo, socializmus nezlyhal, pretože sa o neho v skutočnosti stále nikto nepokúsil. Preto Tamás interpretuje socializmus nie ako vec minulosti, ale ako zradený projekt a apel budúcnosti.

    Tamás nie je nijaký utopický rojko, je to jeden z najprenikavejších kritikov vývoja postkomunistickej Európy, ktorý si získal uznanie na celom svete. Vo svojej podstate verí tým istým ideálom, ktorým veril Karel Čapek, Martin Luther King či Nelson Mandela, ale aj Bernie Sanders a Jeremy Corbyn. Verí v socializmus, ktorý nie je len nejakou komplikovanou ekonomickou teóriou, ale predovšetkým požiadavkou na spravodlivosť, demokraciu, humanizmus a – slušnosť. Slušnosť nie ako morálny gýč súčasnej liberálnej spoločnosti. Slušnosť ako štruktúra spoločenských vzťahov: je neslušné, ak sa spoločnosť nevie postarať o chorých a nemá záujem pomôcť chudobným. Je neslušné, ak jedno percento ľudí vlastní 82 percent všetkého bohatstva sveta. Je neslušné, ak bohatí znižujú svoje príspevky štátu a ten nemá dosť peňazí na zdravotníctvo, školstvo, kultúru a sociálne zabezpečenie pre ľudí v núdzi. Je neslušné, ak neberieme ohľad na budúce generácie a ničíme ich životné prostredie. V prelomovom roku 1989 prebehla medzi českými disidentmi na túto tému veľká polemika, ktorá zostala takmer nepovšimnutá. Václav Havel svojím typicky povrchným moralizátorským štýlom hovoril o slepej uličke socializmu, kým ďalší z hovorcov Charty 77, filozof Ladislav Hejdánek, ho upozornil, že ak už nechce hovoriť o socializme, je to niečo podobné, akoby už nechcel hovoriť o priateľstve a bratstve medzi ľuďmi, pretože socializmus je predovšetkým koncepcia spoločnosti, pre ktorú je dôležité najmä to, v akom vzťahu sú ľudia, ktorí túto spoločnosť vytvárajú. Havel sa zmohol len na kritiku niektorých javov „mafiánskeho kapitalizmu“, ako je korupcia, klientelizmus, ale nepochopil, že všetky tieto javy sa dajú v tomto systéme len zmierňovať, nie odstrániť, lebo sú jeho integrálnou súčasťou. Bojovať proti týmto nešvárom je začarovaný kruh, kým nenarazíme na podstatu problému: kapitalizmus samotný. Podobne sa dopracoval k socializmu aj ďalší disident, pesničkár, novinár a autor hymny Nežnej revolúcie Ivan Hoffman. Ten je z ponovembrového vývoja natoľko znechutený, že nechodí voliť a hovorí, že svoj hlas dá iba tej strane, ktorá sľúbi zrušenie kapitalizmu.

    Nechcem čitateľa znechutiť ideologickými spormi. Chcel som len poukázať na to, ako sme pokrivili chápanie ľavice a zahádzali ho toľkými skresleniami, že sa to obyčajnému človeku ťažko rozmotáva. Ľavičiarom sa nestávate tým, že považujete neoliberálnu politiku za prehnanú, lebo mocenské elity sa posunuli tak výrazne doprava, že dnes už aj časť pravice kritizuje kapitalizmus. Ani tým, že nadávate na kapitalizmus (aj Hitler a Mussolini boli kritikmi kapitalistického systému). A už vôbec nie tým, že máte súcit s trpiacimi a chudobnými. Ľavičiarom sa stávate až vtedy, keď si osvojíte určitý hodnotový vzorec. Neodmysliteľne k nemu patrí tolerancia k odlišnosti, odmietnutie všetkých foriem neznášanlivosti, odpor voči hierarchii, autorite a diktatúre, ale najmä rovnosť a participácia. Rovnosť, ktorá prekračuje rovnosť príležitostí a požaduje sociálnu, kultúrnu a materiálnu rovnosť. Participácia, ktorá nie je len účasťou na legitimizácii moci, ale je predovšetkým deľbou moci. Prehĺbiť demokraciu o jej ekonomický a sociálny rozmer. Liberáli nepochopili, že toto je jediný spôsob, ako dnes zachrániť alebo (ak chcete) rehabilitovať demokraciu v očiach jednoduchých ľudí.

    Liberálna demokracia je nepresvedčivá v tom, že kritizuje len jeden druh nerovnosti (spravidla ten rasový či etnický) kým iný (konkurenčný) potvrdzuje. Preto kapitalizmus nemôže prežiť bez pokusov oklamať verejnosť a presvedčiť ju, že pretrvávajúca a dokonca zväčšujúca sa nerovnosť je v jej záujme, že jednoduchí ľudia bez vzdelania si nezaslúžia rešpekt. Paradoxom je, že to bol práve kapitalizmus, ktorý urobil z poddaných občanov a prebudil v nich nárok na rovnosť a dôstojnosť. Zároveň však nie je schopný tieto požiadavky uspokojujúco naplniť. Ľudia sú naďalej utláčaní, ponižovaní na pracoviskách, šikanovaní štátnou mocou, vytláčaní z verejného priestoru súkromnými záujmami. A práve tento rozpor je pôvodným východiskom socialistického hnutia. Socialisti si osvojili ideály demokratických revolúcií, ale sú sklamaní z toho, že tieto ideály sa v nových systémoch nezrealizovali. Autentická ľavica chápe, že kozmetické úpravy systému či krotenie kapitalizmu nemôžu zmeniť jeho povahu, že súčasný systém vedie k zrýchľujúcemu sa zvyšovaniu rozdielov medzi extrémne bohatými a extrémne chudobnými. Tí, ktorí z tohto systému profitujú, tvrdia, že je to tak v poriadku. Aj na Slovensku máme politikov, ktorí vyhlasujú, že rodiť by mali len úspešné ženy a že extrémne bohatstvo je zaslúžená korisť úspešných. A je to práve ľavica, ktorá sa proti tejto koncepcii bráni a vyhlasuje, že ľudia si zaslúžia spravodlivejší podiel na spoločnom bohatstve. To je dôvod, pre ktorý Čapek, King a Mandela volali po konci kapitalizmu, to je dôvod, pre ktorý Sanders, Corbyn, Chomsky, ale aj Varoufakis veria, že socializmus je dokončením demokratickej revolúcie.

    Preto keď vstupujem do zápasu o najvyšší post v štáte, nechcem a nemôžem opíjať občanov marketingovými frázami, že budem akousi neurčitou pokojnou silou, budem tu pre ľudí a budem mať všetkých rád. Lebo tým sa dá ospravedlniť všetko. Dôležité je, z akých konkrétnych hodnotových východísk napĺňate svoje právomoci. Štát je dnes hlavným sprostredkovateľom rovnosti v modernej spoločnosti, je jedinou silou, ktorá je schopná zaviesť a uskutočniť spravodlivejšie rozdelenie zisku, ktorý vznikol zo spoločnej práce. Zbytočne budem opakovať frázy, že ľudia si zaslúžia lepší život, ak nepodpíšem novelu Zákonníka práce, ktorá zlepšuje postavenie zamestnancov – ako to urobil súčasný prezident. Viesť pekné všeobecné reči totiž ešte neznamená, že som ochotný vyriešiť reálne problémy každodenného života, ktoré človeku bránia v naplnení jeho skutočného osobnostného potenciálu. Preto s plnou vážnosťou a zodpovednosťou hovorím:

    Som ľavicový kandidát na prezidenta Slovenskej republiky. Verím v rovnosť, bratstvo, slobodu a mier. Verím, že štát by mal podporovať verejný záujem, nie súkromný zisk. Verím v prehlbovanie účasti každého jednotlivca na riešení spoločenských problémov tak, aby mal úplnú kontrolu nad vlastným životom. Hlásim sa k ideálom sociálnej spravodlivosti, environmentálnej udržateľnosti, participatívnej demokracie a nenásilia. V časoch boja za všeobecné volebné právo, za samosprávu a lepšie pracovné podmienky, bolo prepojenie socializmu a demokracie samozrejmosťou. Chcem sa k tomuto humanistickému ideálu vrátiť. Lebo až to dodržiavanie rovnosti ako základnej podmienky demokracie je zárukou, že budem prezidentom pre všetkých, že nebudem uprednostňovať bohatých pred chudobnými, mocných pred slabými, úspešných pred neúspešnými, že nezvíťazí biznis nad prírodou, dominancia nad spoluprácou, bezohľadnosť nad spravodlivosťou. To, že sa hlásim k ľavici, neznamená, že budem ideologicky jednostranný. Nestrannosť je metóda, nie hodnota. Ale zverejniť hodnoty, ktoré formujú moje zmýšľanie, je základným predpokladom transparentnej politiky, ktorá umožní občanom spoznať jej východiská i ciele.

    0 0

    Jiří Baťa
    7. 6. 2018
    Pan armádní generál Jiří Šedivý je sice již na zaslouženém odpočinku, tedy v.v. (ve výslužbě), ale jako odborník na slovo vzatý je i nadále činný v oblasti páchnoucí střelným prachem, radioaktivitou, krví a mrtvolami, přesněji v činnosti „spásné severoatlantické aliance“, přesněji NATO, kde přes svoji dlouholetou komunistickou minulost (nebo právě proto) působí jako „mírumilovný“ velvyslanec ČR. Z politicky globálního pohledu je jeho činnost (s patřičnou nadsázkou) záslužná, neboť „hájí bezpečnost a mírovou budoucnost “ Česka a jejich občanů. Pozoruhodně ušlechtilá mise!


    Post velvyslance ČR při NATO předpokládá nejen pozitivní, loajální vztah k samotné alianci, ale také k její vojenské doktríně, tedy zájmům, cílům, taktickým a politickým aspektům, a hlavně musí znát a respektovat nepřítele. Ten je z hlediska NATO, coby zástupce zájmů USA, zřejmý a nezpochybnitelný: Rusko! Jak se lze přesvědčit z textu (ZDE), kterým pan generál reagoval na komentář Jana Eichlera (Cena za americkou vřelost? Právo, 24. května 2018) k blížícímu se zapojení českých vojáků do tzv. posílené předsunuté přítomnosti NATO v Pobaltí (PPP) je zřejmé, že stran zmíněného nepřítele má pan generál „pořádně nabito“!

    Lze pochopit, že panu generálovi zůstala v torně generálská hůl a i dnes mu v žilách koluje „vojenská krev“. Vždyť nelehkou profesionální kariéru vojáka z povolání začal již v roce 1971 po absolvování Vojenského gymnázia Jana Žižky z Trocnova v Moravské Třebové. Byl to uvědomělý absolvent, o čemž svědčí jeho členství v KSČ až do konce roku 1989. Nicméně, do roku konce 89 byl zřejmě jen řadový, v podstatě významný příslušník ČSLA, nicméně jeho hvězdná vojenská kariéra začala až v 90. letech, kdy odjel do USA studovat na U.S. Army War College v Carlisle ve státě Pensylvánie.

    Zde nastal pozoruhodný obrat v jeho politické orientaci, neboť ačkoli byl ještě do konce roku 1989 jako voják ČSLA a také stále ještě člen KSČ, po relativně krátké době, stihl převléct kabát, spálit za sebou mosty členství v KSČ a jako mimořádně vhodný člověk pro novou politickou garnituru coby uvědomělý příslušník v nově se rodící demokratické armádě, přijal v r. 1993 nabídku nového establishmentu v čele s Václavem Havlem a jako správný voják a uvědomělý loajalista „demokratické“ vlády, která se „hodlala k věcem lidu navracet“, přijal nabídku (nebo rozkaz) na studia v USA! Dnes, ve funkci velvyslance při NATO, uplatňuje své zkušenosti, získané v USA a praktikované po dobu svého vojenského působení jako významný činitel ve strukturách AČR.

    Aby nezůstalo jen u pouhého konstatování, připomeňme si některé současné generálovy postoje a názory k výše zmíněnému textu Jana Eichlera, kterými se notně odkopal, abychom poznali, pro koho je (s velkou nadsázkou) ochoten „prolévat svou krev“. Tak např. pan generál Šedivý říká, že „Tímto krokem ( tj. zapojení českých vojáků do tzv. posílené předsunuté přítomnosti NATO v Pobaltí) Aliance (rozuměj NATO) ani zdaleka nedorovnává rozsah a výzbroj ruských sil, navyšovaných v posledních letech v oblasti Baltského moře. Jeho smysl je čistě obranný: v kombinaci s dalšími aliančními prvky (jednotkami rychlé reakce, záložními silami a místními národními armádami) odradit případného agresora od otevřené vojenské akce.

    Pan generál cílevědomě mystifikuje čtenáře tím, že poukazuje na „rozsah ruských sil, navyšovaných v posledních letech v oblasti Baltského moře“. Ruská strana nedělá tyto kroky s cílem či úmyslem „napadnout“ některou z pobaltských zemí, jak je často propagandisticky uváděno, ale z pragmatických důvodů reaguje na očividné posilování pozic Aliance v pobaltských zemích podél jejich hranic s Ruskem v souvislosti rovněž západem (i některými českými zdroji) šířenou propagandou o imperiálních úmyslech Ruska, napadnout některou z pobaltských zemí. Je hodně falešné jeho tvrzení, že tímto způsobem by měly jednotky NATO odradit případného agresora od otevřené vojenské akce. Vezmeme-li v úvahu, že v bojové pohotovosti jsou nejen jednotky NATO, ale i místní národní armády a záložní síly, větší nebezpečí lze spatřovat spíše ze strany NATO a spojenců, než ze strany samotného Ruska.

    Posuneme-li se dál a přeskočíme některé pasáže perlení pana generála, dostaneme se k zajímavému názoru, či spíše nářkům pana generála a sice, že „Snahy o normální vztah s Ruskem se ale ukázaly jako marné. Problémem není jen anexe Krymu. Ruskou armádou podporovaní separatisté válčí na východě Ukrajiny dodnes. Závěr o přímé odpovědnosti ruských ozbrojených sil za sestřelení civilního letadla MH 17 a smrt 298 lidí vydala (sic) nezávislá mezinárodní komise minulý týden“. Tak to jsou slova, jak se říká, do rvačky. Podle generála za všechno mohou Rusové, dobromyslné NATO se celou dobu snaží vytvořit s Ruskem strategické partnerství, ale marně. Pokrytecké konstatování pana generála, že problém není jen v anexi Krymu dokazuje, že nemá nejmenší zájem vidět situaci reálnýma očima. Jeho konstatování, že se na východě Ukrajiny válčí za podpory ruské armády je neskutečně licoměrné a falešné. Jakoby chtěl říct, že to bylo Rusko, které vyvolalo Majdan, jakoby nebylo známo, že USA investovaly do převratu na Ukrajině 5 mld. dolarů, jakoby tam nepůsobili US poradci, nebyly Ukrajině dodávány zbraně US army atd. Upřímně řečeno, bylo by asi naivní po něm chtít, aby měl jiné názory a stanoviska. Nemůže to po něm chtít již ze samotného podstaty: má přece vojenské vzdělání „Made in USA!“

    Je tady však jeden háček. Názory a postoje pana generála by bylo možné chápat, kdyby to byl např. Američan, Němec nebo Belgičan, ale v jeho případě jde o Čecha, u kterého by bylo možné předpokládat jistou vlasteneckou patriotičnost s ohledem na svůj slovanský původ, s ohledem na svou vlast, v život své rodné země v budoucnosti. Názor, resp. přesvědčení pana generála zcela jistě nesdílí a odmítá většina českých občanů. Pan generál však neskládá účty lidu své země, jak by se z titulu jeho funkce mohlo zdát, ale účty skládá těm, jejichž zájmy má hájit a také hájí. Stačí si připomenout jeho slova: Závěr o přímé odpovědnosti ruských ozbrojených sil za sestřelení civilního letadla MH-17 a smrt 298 lidí vydala nezávislá mezinárodní komise minulý týden. Stejná nesmyslná slova totiž pronesl i generální tajemník NATO Stoltenberg, který také zcela vědomě bagatelizoval fakta a lže o skutečnostech, které významně mění jednostranné závěry vyšetřovací komise JIT, která se snaží na irelevantních faktech a důkazech prosadit názor, že za sestřelení letadla Boeing 777 letu MH-17 nese odpovědnost, resp. je vinno Rusko.

    Korunu tomu všemu horlivý pan generál nasazuje když říká, že Moskva používá vůči řadě aliančních zemí mimořádně agresivní rétoriku, včetně vyhrožování jadernými zbraněmi. Vede proti nám systematickou dezinformační válku. I přes to se však Aliance snaží s Ruskem udržet politický dialog. Odmítáme přistoupit na hru stupňování napětí a nabízíme možnost návratu ke spolupráci. Ovšem za předpokladu, že Rusko bude respektovat mezinárodní právo a dodržovat své mezinárodní závazky. Tyto názory a postoje hraničí s lidskou paranoiou a stihomamem, které místo aby byly léčeny, jsou uplatňovány ve vojenských strukturách NATO, kde jsou praktikovány v rámci činností a imperiálních záměrů. Je krajně nehorázné tvrzení pana generála, že Moskva používá vůči řadě aliančních zemí mimořádně agresivní rétoriku, včetně vyhrožování jadernými zbraněmi. Pro západní politické a vojenské struktury je typické, že nepřátelské subjekty obviňují z něčeho, aniž by současně předložili jediný relevantní důkaz. Tak např. by mohlo být zajímavé doložit tvrzení, že Moskva používá vůči řadě aliančních zemí mimořádně agresivní rétoriku, ale co konkrétně? Aliančních zemí je mnoho, mohl by pan generál alespoň některou z nich vyjmenovat, abychom věděli o které a o co se jedná! Je skoro úsměvné, jak si pan generál stěžuje, jak je nebohá Aliance ze strany Ruska ohrožována systematickou dezinformační válkou.

    Není známo, za kterou politickou partaj pan generál Šedivý kope, která jej preferuje a také ideologicky podporuje, ale nabízí se domněnka, že by to mohla být především TOP 09, STAN, případně KDU-ČSL. Generálova negativistická slova směrem k Rusku v mnohém korespondují s názory a výroky představitelů těchto partají. To by nám také mohlo usnadnit pochopení toho, kdo je, koho zastupuje, komu slouží, kdo jej platí. V každém případě však platí, že naše členství v NATO, s ohledem na (lživý) výrok Václava Havla o naší neúčasti v jakémkoli vojenském paktu, je polistopadovým omylem. Když už k tomu ale došlo, pak jakákoliv účast našich vojáků- žoldnéřů na teritoriu cizích zemí ve službách cizích zájmů je nežádoucí už třeba proto, že o co jsme menší zemí, o co máme (proti ostatním) menší armádu, tím více se stáváme vazaly Západu, o to více jsme zavázáni a odkázáni na naše členství a partnerství s NATO! Jsme národ v totalitě, který je znovu někým ovládán, na někoho odkázán a který se musí na někoho cizího spoléhat. O svobodě, resp. národní identitě, samostatnosti a svébytnosti si už zase můžeme jen nechat zdát.

    Na závěr není od věci připomenout „významnou“ činnost pana generála Jiřího Šedivého ve službách vlasti, o čemž svědčí řada jeho vyznamenání, která obdržel:

    Česká vyznamenání
    President ČSFR Medaile za zásluhy II. stupně 1992
    Ministr obrany ČR Záslužný kříž MO I .stupně 2001
    Ministr obrany ČR Čestný pamětní odznak za službu v misi IFOR 1996
    Ministr obrany ČR Medaile AČR III. stupně 1999
    Ministr obrany ČR Čestný pamětní odznak za službu pro misi SFOR
    Ministr obrany ČR Čestný pamětní odznak za podporu mírových operací
    Ministr obrany ČR Čestný pamětní odznak 50 let NATO 1999
    Ministr obrany ČR Čestný pamětní odznak Summit NATO Praha 2002
    Ministryně obrany ČR Vyznamenání Zlaté lípy 2008 a další

    Cizích států
    Generální tajemník NATO Medaile NATO Za službu pro mír a svobodu (na území
    bývalé Jugoslávie) 1996

    President USA Vyznamenání za zásluhy 1999 (jaké?)
    President Rakouska Velký stříbrný kříž za zásluhy 2001
    Španělský král Velký vojenský záslužný kříž Španělského království (s bílou stuhou) 2000
    Ministr obrany Slovenské republiky Pamětní medaile ministra I. Stupně 2002
    President Francouzská republika Řád čestné legie 2002

    (PS: Pozor, nezaměňovat s o deset let mladším jmenovcem Jiřím Šedivým, který je sice rovněž odborníkem v oblasti bezpečnostní politiky, byl dokonce ministrem obrany a v letech 2007–2010 dokonce zastával pozici náměstka generálního tajemníka NATO pro obrannou politiku a plánování, nicméně jako profesionální voják v armádě nikdy nesloužil. Nicméně i on má svou osobní zásluhu na dobrých vztazích s „nepostradatelnou“ Aliancí!).

    0 0
  • 06/06/18--15:38: Article 0
  • Jaroslav Loudil
    7. 6. 2018
    velvyslanec USA v Německu  Grenell vyvolal svými výroky takové pobouření, že je zvažováno jeho vypovězení ze země. Martin Schulz ho nazval - "koloniálním důstojníkem". Grenell totiž doporučuje občanům zemí EU, koho mají volit ve volbách  a  na koho se vykašlat. Pro dosavadní politickou garnituru Evropy má v podstatě jen opovržení. "Svěží vítr" - do světové politiky prý přináší jen USA se svým Donaldem Trumpem.

    P.S. Ano, Evropa je bohužel jen lokaj a poskok USA  a těžko říci, proč tak hluboko klesla. Necháme si diktovat kde jakou pitomost z Washingtonu  a pak si z toho jenom léta léčíme rány. Proč mají evropští politici před USA "stažené ocasy" ?   ,když například statečný rozvojový Vietnam po roce 1964 dokázal vzdorovat 532 000 invazním koloniálním  žoldákům USA  /stav žoldáků v roce 1968/ a na 50 000 jich fyzicky zlikvidoval ? Evropští politici by měli čerpat svou odvahu například právě  u Vietnamců  a dokázat s klidem plivnout americkým politikům do tváře při každé  vhodné  příležitosti.

    Čas sblížení Evropy v Pekingem a Moskvou se nezadržitelně blíží. Jak jinak, bude to na úkor vztahů s USA. Jsem si jistý, že už za nějakých 10 let budeme jen všichni nechápavě kroutit hlavami, jak jsme dnes mohli dělat USA tak podřadné lokaje a prvotřídní servilní poskoky. Evropo, seber se konečně !!

    https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/474270-trumpuv-vazal-nam-nebude-diktovat-velvyslanec-usa-pobouril-svymi-vyroky-berlin.html

older | 1 | .... | 583 | 584 | (Page 585) | 586 | 587 | .... | 668 | newer