Attn! Always use a VPN when RSSing!
Your IP adress is . Country:
Your ISP blocks content and issues fines based on your location. Hide your IP address with a VPN!
Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 587 | 588 | (Page 589) | 590 | 591 | .... | 668 | newer

    0 0

    Jiřina Holotová
    16.6. 2018  Rukojmí
    To je ten největší vzkaz pana prezidenta všem jeho odpůrcům ze včerejšího "trenýrkového happeningu". Novináři byli po spálení červených trenýrek pozváni zdarma na výstavu "Doteky státnosti" do Jízdárny Pražského hradu.
    Odkaz: Výstava "Doteky státnosti" https://www.hrad.cz/cs/kultura-na-hrade/program/doteky-statnosti-10927

    Spekulace kolem včerejší tiskovky pana prezidenta běží na plné obrátky. Zemanův projev při této příležitosti je hojně publikován, událost je všude komentována a záznam přehráván dokola. Ne však celý. Hned po aktu spálení červených trenýrek byly vypnuty mikrofony, což je velká škoda. Právě na konci totiž zazněla jedna velmi důležitá věc, která vysvětluje velikou podstatu hradního jednání.

    Novináři byli vzápětí po dohoření "červených trenek" mluvčím Hradu zdarma pozváni na výstavu státních symbolů a pan prezident k tomu už bez zapnutého mikrofonu řekl toto:

    "Konečně se dovíte, že prezidentská standarta není osobní majetek jakéhokoli prezidenta republiky, ale státní symbol. Přeji našim novinářům hodně informovanosti, loučím se s Vámi a s pocitem dobře vykonané práce, odjíždím do Lán"

    Výstava "Doteky státnosti" v Jízdárně Pražského hradu

    Tento projekt připravil Vojenský historický ústav spolu s dalšími pořadateli k výročí založení našeho státu. Osu výstavy tvoří příběhy předmětů a státních symbolů, které byly v průběhu naší historie mnohokrát zneužity a stále se jedná o tytéž symboly, za něž byli naši předkové ochotni položit život. Uvádi se m.j. v popisu výstavy. Výstava zahrnuje unikátní archiválie, vážící se k přelomovým okamžikům našich novodobých dějin.

    Mezi významné exponáty patří například kolekce dekorací Řádu Bílého lva, nepřijaté návrhy státní symboliky z let 1918, 1919 i 1993, originály všech ústav Československé a České republiky, ale i sako Jana Kubiše z okamžiku atentátu na Heydricha a dopisy Milady Horákové ze žaláře.

    Skupina "Ztohoven" rozstříhala v roce 2015 Prezidentskou standartu a jak prezident Zeman správně připomíná, to není jeho osobní ani ničí soukromý majetek, ale státní symbol. Teď byl v Brně při představení "Naše násilí a vaše násilí" zneužit další státní symbol, a to vlajka České republiky.

    Místo Prezidentské standarty zavěsili tenkrát "Ztohovnaři" na Hrad červené trenýrky. Někteří politici s nimi ještě souhlasili a pošklebovali se, kulturní fronta gratulovala skupině ke skvělé performanci. Vlajku si teď Frljičovy herci vytahují odkudsi ze zadní nebo přední části těla a tleskají jim přitom takové osobnosti, jako je bývalá soudkyně Ústavního soudu ČR, či představitel české Římskokatolické církve, nebo nejvyšší politici, reprezentující právě náš stát a Českou republiku! Tohle vše podporují někteří čeští přihlouplí novináři nevidící si do úst a vyjadřující tak neúctu státním symbolům a českému národu! Kam až dál chceme s hanobením státních symbolů zajít?

    Závěr celé tiskové konference, tentokráte performance a svobodného projevu Miloše Zemana, jasně ukázal, co tím prezident, chtěl říci. Myslím, že není potřeba hledat dalšího zdůvodňování, vysvětlování, konspirace a spekulování, že tenhle akt pana prezidenta měl zakrýt cosi důležitějšího, co se děje nebo bude dít na Hradě, nebo, že je to pomsta starého ješitného pána. Je to tak prosté! Prezident ve svém poselství, kdy spálil konečně nějaké přiblblé červené trenky, hovořil k novinářům a veřejnosti naprosto jasně:

    Není nic důležitějšího než úcta k národním a státním symbolům a k historii i současnosti našich zemí a státu!A já si dovolím dodat, i k prezidentovi republiky, samozřejmě.


    Odkaz: Výstava "Doteky státnosti" https://www.hrad.cz/cs/kultura-na-hrade/program/doteky-statnosti-10927

    0 0

    Zdeněk Jemelík
    16. 6. 2018    ZdenekJemelík a Chamurappi Nadpis je zdánlivě nesmyslný, neboť státní zastupitelství stojí ze zákona mimo politickou hru, je nadstranické, profesionální a nestranné. Ale Česká televize mi připomněla, že všecko může být jinak, když do pořadu Události, komentáře dne 13.června 2018 přizvala bývalého ředitele Útvaru pro boj proti organizovanému zločinu PČR Roberta Šlachtu. Chtěla oživit vzpomínky na historickou noc z 12. na 13. června 2013, kdy jím řízení policisté vpadli na Úřad vlády ČR a „přilehlá loviště“ a spustili řetěz dějů, který skončil pádem Nečasovy vlády a zásadním přepsáním vnitropolitických poměrů naší vlasti. Soukromě si myslím, že následky jejich vystoupení měly účinky nekrvavého puče a jejich vliv dosud nedozněl.


    Česká televize ovšem pozváním pouze Roberta Šlachty prokázala, že příslušné děje vnímá bez hlubšího pochopení. Povrchnost může mimochodem přenést na své diváky a deformovat jejich vnímání reality. Okolnost, že Robert Šlachta přivedl své lidi do Úřadu vlády, není tak mimořádná, jak se zdá. Elitní policejní útvary podléhají vojenské kázni a jdou prostě tam, kam je odpovědní (často ve skutečnosti neodpovědní) pošlou. Zasahující policisté mohou proto být dobře viditelným nástrojem vůle neviditelných mocných. Ale ČT se v pořadu snažila ukázat, že zásah z 13. června 2013 byl jednoznačným pochybením policie. Obratně při tom použila odkaz na trapně nepatrné trestněprávní výsledky policejní akce a jejich nepřiměřenost mohutnosti použitých policejních prostředků. „Přišila“ policii i odpovědnost za dalekosáhlé vnitropolitické důsledky.

    I když ČT24 dobovým obrazem předvedla tehdy přítomné státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v čele s vedoucím Ivo Ištvanem, neodkryla před diváky sladké tajemství prvořadé odpovědnosti tohoto úřadu. Jakmile totiž policie začne konat podle trestního řádu, podléhá pokynům a dozoru státních zástupců, kteří jsou skutečnými pány akcí. Podivení Dalibora Balšínka nad tím, do čeho se zkušený policista Robert Šlachta pustil, bylo proto nemístné: neměl jinou volbu (s výjimkou vzpoury, která je trestná).

    Česká televize tak odpoutala pozornost diváků od základní velké podivnosti, kterou bylo řízení zásahu místně nepříslušnými olomouckými státními zástupci, ne-li historicky vůbec první, pak jistě nesmírně vzácný případ porušení ustanovení trestního řádu i zákona o státním zastupitelství o věcné a územní příslušnosti státního zastupitelství. Dalibor Balšínek by měl dobrý důvod podivit se nad tím, do čeho se pustil zkušený Ivo Ištvan, který v minulosti opakovaně prokázal způsobilost vzdorovat nezákonným rozhodnutím nadřízených (jednou zaplatil vyhazovem od ochránce „justiční mafie“ Jiřího Pospíšila).

    A už vůbec nedošlo na zamyšlení nad tím, že nasazení olomouckých žalobců na akci v Praze muselo povolit Nejvyšší státní zastupitelství nebo dokonce celou akci vyvolat. Netuším, zda rozhodl přímo nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman nebo vlivní bývalí komunističtí prokurátoři, jimiž se obklopil, ale je nepochybné, že odpovědnost za svržení Nečasovy vlády a zatýkání bývalých poslanců a všechny další následky leží právě zde.

    Šlachtovi lidé ale možná nejsou tak nevinní, jak jsem výše naznačil. Je totiž otázka, jakými hroznými informacemi o zločinech na Úřadě vlády „nakrmili“ špičky NSZ tak, aby daly souhlas nebo přímo přikázaly vykonání „realizace“. Nepatrnost trestněprávních výsledků ale vyvolává pochybnost, zda pro rozhodnutí byly vůbec potřebné důkazy, použitelné v trestním řízení: pokud po pěti letech ještě nic světoborného na povrch nevyplavalo, stěží lze uvěřit, že na začátku byla spousta skvělých důkazů, které časem „vyvětraly“. Spíše se zdá, že šlo o politické rozhodnutí, směřující ke svržení Nečasovy vlády, které se o žádné důkazy neopíralo, ale neví se, kdo je vydal a jakými prostředky přiměl státní zástupce, aby se uvolili spáchat tuto nehoráznost.

    Národ by měl vědět, jak to bylo, protože následky událostí přesahují zprostředkovaně až do současnosti. Jenže lid obecný se o věci zásadního významu vůbec nestará. Lidé jsou schopni vyjít do ulic a dožadovat se odstoupení Andreje Babiše, aniž by přemýšleli nad tím, že při daných poměrech ve sněmovně žádný z neúspěšných vůdců pidistran by stejně nedokázal získat důvěru rozhárané sněmovny, natož aby ještě nabídl srovnatelnou životní úspěšnost jako důkaz své způsobilosti vést stát. A poslanci raději za peníze daňových poplatníků maří čas žvaněním o novičoku a jiných nesmyslech, než by se domáhali vysvětlení skandální akce z 13.června 2013. K tomu přidávají vyčítání Andreji Babišovi, že je ochoten přijmout podporu KSČM, když mu svou neochotou vstoupit do jeho vlády jinou cestu uzavřeli.

    „Realizace“ z 13. června 2013 není v polistopadovém vývoji státu jediným případem sporných zásahů státních zástupců do veřejného života. Mechanismus ovlivnění politické situace a způsob provedení a závažnost následků bývají různé, ale jedno je spojuje: beztrestnost původců a vykonavatelů. Proto nám hrozí, že se podobné úkazy budou zase někdy opakovat.

    Nemusíme ostatně chodit daleko: jednoho případu zneužití trestního řízení pod velením státního zástupce jsme právě svědky ve stíhání Andreje Babiše. Z logiky věci vyplývá, že vyvolání trestního řízení mělo posloužit k oslabení hnutí ANO ve volbách. Když se nepodařilo, slouží jako nástroj úsilí o připravení Andreje Babiše o výsledek volebního úspěchu. Provedení je jiné než při svržení Nečasovy vlády, ale účel je podobný. Nerojí se masy policistů, vše probíhá v klidu a hlavně v souladu se zásadou „ co se vleče, neuteče“. Političtí odpůrci a s nimi spolčení novináři mají spolehlivou základnu pro rozvíjení útoků na nežádoucího vetřelce. A vždy se dá zhodnotit „náhodná“ shoda úkonů s nějakými politickými událostmi. Zajímavá je například časová blízkost druhého jmenování předsedou vlády a prvního výslechu obviněného. Andrej Babiš a jeho obhájci brojí proti vyšetřovateli Pavlu Nevtípilovi, ale uniká jim rozhodující úloha dozorového státního zástupce Jaroslava Šarocha, který rozhoduje o tom, jaká krmě se připraví se surovin, dodaných policií. Dozorový státní zástupce zřejmě nepohání policii k rychlejšímu postupu. Nemá kam spěchat: již dávno mohl mít dost důkazů, aby mohl buď zastavit trestní stíhání nebo naopak podat obžalobu. Je jasné, že do zastavení trestního stíhání se nehrne, protože by mu vyneslo různé projevy nelibosti: vždyť by Babišovy odpůrce připravil o cenný nástroj soustavného ostouzení. Může pokračovat v podpoře vyvolávání politických turbulencí libovolně dlouho, protože je apolitický, procesně nezávislý a zákon neporušuje. Že umožňuje udržování země ve stavu politického chaosu ? Koho to zajímá ?

    Pokud běží trestní stíhání, je možné každý den otravovat vzduch tvrzením, že je nepřípustné, aby v čele vlády stál trestně stíhaný předseda. Andrej Babiš má resignovat, podrobit se úkonům trestního stíhání a až (pokud ovšem) se očistí, vrátit se. Kdyby odpůrce poslechl, měli by vyhráno, protože velký trestní proces zpravidla trvá déle než funkční období vlády. Útočí na něj představitelé stran, které spravovaly justici mnoho let a dovedly ji do stavu, v kterém se občas do vězení dostanou nevinní lidé a naopak zločinci se nestíhají. Presumpce neviny politikům nic neříká, ač pojem právní stát skloňují ve všech čtrnácti pádech. Nevadí jim, že překážením ustavení vlády poškozují stát, jemuž se zavázali sloužit.

    Ostatně správnost Babišovy neústupnosti potvrzuje čerstvý příklad kauzy Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Přežila pětileté trestní stíhání, během něhož se musela zúčastňovat časově náročného hlavního líčení, trvajícího od 2. června 2014 do 22.února 2016, a pak ve strachu z hrozícího trestu odnětí svobody v trvání 8 ½ roku čekat do 17. ledna 2018 na rozsudek odvolacího soudu. Po celou dobu čelila mediální štvanici, založené na tvrzení o mravní neslučitelnosti výkonu funkce s postavením osoby trestně stíhané či dokonce nepravomocně odsouzené. Neustoupila, setrvala v úřadě do konce mandátu a nakonec se dočkala zprošťujícího rozsudku. Její předčasný odchod z úřadu by nikomu neprospěl a úplné náhrady škody by nedosáhla. Pokud se Andrej Babiš rozhodl jít stejnou cestou, vystavil se náročné zkoušce odolnosti, ale jeho postoj je rozumný, přiměřený reálnému stavu trestního řízení v ČR.

    Pan státní zástupce Jaroslav Šaroch ale nespěchá ani s podáním obžaloby, ačkoli bude vítanou příležitostí k dalšímu kamenování předsedy vlády. Její zpřístupnění může totiž přinést rozčarování, a to i politickým odpůrcům Andreje Babiše. Může se ukázat, že argumentace žalobce stojí na podobném nesmyslu jako obvinění Aleny Vitáskové, že se prohřešila, když nevyvodila závěry z neexistujících osobních vztahů Michaely Schneidrové se Zdeňkem Zemkem st. Tuto možnost považuji za dosti pravděpodobnou. Neznám argumentaci sdělení obvinění, nicméně mám pochybnost, že žalobce vykouzlí obžalobu, která by Andreji Babišovi pomohla do vězení. Trestní právo je totiž adresné a velmi formalistické. Ze zprávy OLAFu lze vyčíst, že došlo ke správnímu pochybení, na němž se podílel příslušný dotační úřad (kde je jeho odpovědnost ?). Adresnou odpovědnost jednotlivců z ní nelze vyvodit. Správní pochybení není vždy a za každých okolností trestným činem, činí jej z něj úmysl a způsobená škoda. K trestnému činu dotačního podvodu dojde buď použitím dotace k jinému účelu než k tomu, pro který si ji žadatel vyžádal, nebo uvedením nesprávných údajů v žádosti. V daném případě dotace posloužila svému účelu. Zbývá pouze možnost zadání nesprávných údajů. Pochybuji, že by Andrej Babiš osobně vyplnil žádost. Nebyl akcionářem, statutárním orgánem ani provozním ředitelem, nemohl tedy za společnost jednat. Mohlo by případně přicházet v úvahu spáchání trestného činu účastenstvím, ale je sporné, zda by se podařilo účastenství doložit. Je pravděpodobné, že v obžalobě bude mít Andrej Babiš okrajové postavení. To je další důvod, proč je tlak na jeho vypuzení z postavení předsedy vlády zcela nepřiměřený malému významu této jeho slabiny.

    Mohli bychom si ještě dlouho povídat o úloze státních zástupců v medializovaných kauzách, jako bylo trestní stíhání Jiřího Čunka (kdo si dnes pamatuje, že vypukla „válka žalobců“?), Petra Lessyho, Víta Bárty, Martina Bartáka a dalších, ale každý má možnost si najít informace v elektronických archivech. Politické strany, pod jejichž vládou se tyto věci děly, jsou dočasně oslabené a nevládnou mocí výkonnou.

    Je proto na čase, aby nová vláda využila příznivé politické konstelace k zastavení prodlužování řetězce účelově vyvolaných trestních kauz, určených k likvidaci veřejně činných osob nebo k ovlivnění politických poměrů v zemi. Nepůjde to jinak než důsledným vyvozováním důsledků vůči jejich původcům a vykonavatelům. Jako vhodný začátek nápravy by se mi líbilo objasnění pozadí účinkování policie a olomouckých žalobců při útoku na Úřad vlády ČR v noci z 12. na 13. června 2013. Jsem zvědav, zda by byl olomoucký vrchní státní zástupce Ivo Ištvan při objasňování událostí stejně sdílný jako ve výroční zprávě svého úřadu, a zda by se podařilo nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana vyvést z ustálené pozice „brněnské sfingy“.

    0 0


    Zdeněk Hrabica
    16. 6. 2018
    Kolik šmoků se již opakovaně pokusilo v posledních desetiletích zcela zašlápnout prof. Zdeňka Nejedlého. Čím vším byl užitečný a čím byl především ostudný. Kolik dobra - avšak hlavně kolik zla se dopustil.
    Skoro se to podařilo – nejenom v jeho případě.
    Až se zjevila zčista jasna svým obsahem a rozsahem skvělá kniha Jiřího Křesťana se zcela příznačným titulem:
    „Zdeněk Nejedlý politik a vědec v osamění“ (Paseka 2012).


    Čtenář ji marně v naší době sežene v české nebo moravské knihovně, zmizela z knižních pultů od Aše až po Jablunkov. Kdo jenom ví proč?

    Hledám srovnání, našel jsem je.

    Polistopadová „kulturní revoluce“ nastavila zrcadlo všem velkým osobnostem české a slovenské historie. Mnohé smetla až do základů jejich výsledků práce. Žádná z nich nemohla a ani nesměla zastínit velikost Velikána, tvář nastupujícího vítěze - se zcizeným citátem Mahátmá Gándhího o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí.

    A vzápětí sám tento majetkový převrat nominoval osobnosti a jejich pořadí podle svého gusta. Sáhnout na Masaryka však nedovolil a nikdy nemohl, přestože význam jeho díla zhola neakceptoval.

    Podobně, jako se to stalo se Zdeňkem Nejedlým, se odehrálo se zcela jiným dílem, s nesrovnatelně jinou a ještě více rozporuplnou osobností.

    V češtině vyšla kniha – z pera ruského historika, prof. Svjatoslava Rybase: „Stalin Krev a sláva“ (Ottovo nakladatelství 2015) v překladu Miloše Hodače; v ruštině vyšla pod titulem „Stalin. Osud a strategie“ (Molodaja gvardija 2007). Vždy u nás až dodneška upřednostňujeme krev před osudem a strategií.

    Z úvodu PhDr. Jiřího Křesťana ke vzpomenuté knize o Zdeňku Nejedlém mne upoutala závěrečná autorova myšlenka:

    „Usiloval jsem o ´znovuprožití´ životních okamžiků jednoho z nejnadanějších a nejrozporuplnějších intelektuálů konce 19. a první poloviny 20.století, ale nemohu se podívat na svět jeho očima, pocítit totéž, co pocítil on. Neboť nejsem Zdeněk Nejedlý.“ (str.18)

    Fridrich Nietsche vévodí Křesťanovým řádkům o Nejedlém, hned na první stránce:

    „Má se to s člověkem jako se stromem. Čím více chce do výše a jasu, tím silněji tíhnou jeho kořeny země dolů, do temna, do hlubin – do zla.“

    Z úvodu prof. Svjatoslava Rybase k již připomenuté knize o J.V. Stalinovi mne upoutala myšlenka, zvoucí k přečtení:

    „Jestliže se čtenář domnívá, že tato kniha je oslavnou poemou na Stalina, mýlí se. Omylem by také bylo hledat zde obvinění a prokletí. Domnívám se, že slov chvály a hany už bylo dost...Ve světě již vyšlo mnoho Stalinových životopisů. Je proto na místě zodpovědět otázku, v čem se tato práce od nich odlišuje. Nejvýznačnější odlišnost spočívá v tom, že se na Stalina snažím pohlížet jako na velkého člověka, nikoliv jako na odsouzeníhodného zločince. Domnívám se, že všichni velcí politici jsou zároveň i velkými zločinci, to však nesnižuje jejich význam.“

    Ohlasů na jednoho – na Nejedlého i na druhého, na Stalina , i když jsou nesrovnatelní - je v české kotlině přehršel. Oba byli zařazeni v době, kterou žijeme mezi tyrany a mezi hrobaře- ten první, stejně jako generál Ludvík Svoboda - přišli ve druhé světové válce o své syny, o skauty, o Mirka a o Vítka. Nejedlý navíc ještě o zetě MUDr. Miloše Nedvěda a málem o dceru prof. MUDr.Zdeňku Nedvědovou v KT Auschwitz - Bürkenau. Ten třetí v řadě - Džugašvili o něj přišel také – v německém zajateckém táboře a nevyměnil jej za Fricka. Byl krutý.

    Nyní již mají všichni dohromady na svých rukou krev.

    Podle spisovatele a někdejšího nakladatelského redaktora Pavla Kosatíka byl Zdeněk Nejedlý „Pan Důležitý“ a ozdobil jej a své řádky o něm perexem:

    „Do dějin se nakonec zapsal jako jeden z hlavních hrobařů české demokracie- přesto mu i místo mezi těmi, jež pomáhal svrhnout, patří; podobně jako o všech padlých andělech platí, že nepřestávají být syny ani formálními dědici nebes.“ (Kosatík, P.: Čeští demokraté, MF2010, str. 183).

    Na barevnou obálku jeho výpravné knihy se ani známková Nejedlého fotografie nevešla, zato Havel v pořadí předstihl TGM, Kramáře a Štefánika.

    To u nás nyní hojně vzpomínaný Winston Churchill, věnoval Stalinovi kompliment hned po prvním setkání v SSSR a následně v projevu v Dolní sněmovně 8.září 1942, když na jeho adresu řekl:

    „Je veliké štěstí pro Rusko, že má ve své pohromě tohoto velikého, houževnatého válečného vůdce v čele. Je to člověk mohutné, výrazné osobnosti, vhodný pro ponuré a bouřlivé doby, do nichž jeho život byl vržen; člověk nevyčerpatelné odvahy a síly vůle a člověk přímý, ba neomalený v řeči, ovšem mně vychovanému v Dolní sněmovně, vůbec nevadí, když také sám ledacos řeknu. Především je to člověk s tím zdravým smyslem pro humor., který má vysoký význam pro všechny lidi a veliké národy. Stalin také ve mně zanechal dojem hluboké, chladné moudrosti a úplného nedostatku jakýchkoli ilusí...Premiér Stalin mi řekl, že ruský lid je od přirozenosti mírumilovný, ale hrozné krutosti , jež mu způsobili Němci jej pozdvihly k takové zuřivé nevoli, že se změnila celá jeho povaha.“ (Churchill, W.S: Konec začátku. Fr. Borový, 1947, str. 250-251)

    Nejedlý se nechal strhnout kampaněmi politických procesů a zločiny v padesátých letech, Stalin se nerozpakoval k trestání nevinných a k jejich odsouzení s chladnou hlavou, Churchill se nerozpakoval zvednout ruku za trest k vyhnání Němců ze všech území, které nacisté okupovali. V rozhovoru s československým ministrem zahraničí Janem Masarykem v Londýně, se nechal nahlas slyšet, že za zločiny, které spáchal Adolf Hitler musí být němečtí muži navěky vykastrováni. A Honza Masaryk si to nenechal pro sebe.

    Nejedlému nedávno chtěli zbořit pomník z dílny ak.soch. Jana Hány v rodném městě Litomyšli, nakonec své sochoborectví změnili v nápis do kamene:

    „Odmítám ty, kdož se rozhodli pro oslavu člověka, stejně jako ty, kdož se rozhodli jej tupit...mohu dát za pravdu jen těm, kdož v úzkostech hledají. (B. Pascal)

    Zdeněk Nejedlý
    /1878 – 1962/
    Rozmnožil i poškodil kulturu českou. Přinesl poctu i úhonu rodnému městu, jež oceňuje dobré a zavrhuje špatné jeho skutky.“


    Churchillovi v Praze po předchozím zboření sochy prezidenta Antonína Zápotockého, dělnického spisovatele s krví na rukách, postavili v přítomnosti „železné Lady“ Margaret Thatcherové zbrusu nový pomník, Stalina nad Prahou jedné noci, střelmistři odstřelili.

    Bum bác, třesky plesky, třísky a granitové a pískovcové kameny létají vzduchem, vítězové mají vždycky pravdu.

    Zvedají „V“ - véčko k obloze a korporativně se v milionovém shromáždění modlí na Letenské pláni.

    Věda se ke společné i mé radosti konečně vrací více k realitě, ke skutečnosti, k větší pravděpodobnosti, než jakou ji chtěli vnutit primitivní, málo kvalifikovaní a málo znalí věroukové nebo jimi vytvořené instituce.

    Zase to ale trvalo téměř třicet let. Nebylo to v našich, nyní již i komiksových novodobých dějinách poprvé.

    Filozofická fakulta UK vykročila blíže k pravdě

    V dané chvíli největší soudobý znalec života a díla Zdeňka Nejedlého Jiří Křesťan promluvil na nedávno připravené výstavě fotografií ve vstupním prostoru budovy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy; oslovil početnou skupinu příchozích spolu s přítomným děkanem FF UK a také pravnučkou Zdeňka Nejedlého dr. Kateřinou Markovou - s objektivním a snad nikým nečekaným nadhledem:
    „Zdeněk Nejedlý se vrátil na pražskou filozofickou fakultu. Může to budit rozpaky – ale je to nezpochybnitelná skutečnost, je přece úzce spjat s univerzitní půdou. Do Prahy přišel v roce 1896 jako student, později se stal zakladatelem oboru hudební věda na fakultě a učil zde až do roku 1948. O rok déle ještě přednášel na Pedagogické fakultě UK, kterou založil – odučil na univerzitě 37, 5 roku. Po odchodu do exilu přednášel na Lomonosově státní univezitě v Moskvě. V první Československé republice přednášel v Kaulichově domě na Karlově náměstí a v nedaleké Břehově ulici. Po druhé světové válce přednášel ve Velké aule budovy FF UK. Jeho váženými učiteli byli profesoři Goll, Hostinský, Masaryk, Pekař, přátelsky se stýkal s kolegy – pedagogy, historiky Zíbrtem, Kybalem, Kroftou, Šimákem, s filozofem Fr. Krejčím. Nejedlého zásluhou byl získán pro výuku na Karlově univerzitě F. X. Šalda. Mnohopočetný byl seznam jeho žáků, k nimž patřili básníci Jiří Wolker a Vítězslav Nezval. Rozpaky dodnes budí Nejedlého politicko angažmá, vždyť původní stoupenec Masarykovy pokrokové strany našel nakonec zalíbení v radikálních konceptech přeměny společnosti, do vlasti se vrátil z exilu v SSSR jako člen KSČ a ministr školství a osvěty. Zůstaneme-li na univerzitní půdě Zdeněk Nejedlý se zasloužil o obnovu historického sídla Univerzity Karlovy- Karolina, budov spjatých s českými dějinami – Betlémské kaple, letohrádku Hvězda. V roce 1948, krátce po únoru, prosadil relativně moderní zákony o národním pojištění a o jednotné škole posledně uvedený zákon pak hájil do roku 1953 před stoupenci sovětizace českého školství. Bránil také odkaz klasiků 19.století proti nihilistickým snahám kulturních úderníků. Na druhé straně nelze přehlédnout, že mlčel k čistkám na vysokých školách po únoru 1948. Ulehčil úděl jenom nemnohým. Na samé dno klesl v době politických procesů, jež propagandisticky podpořil, přestože věděl, že se děje bezpráví. Svěřil se historiku Františku Červinkovi: ´My jsme byli vychováni v tradici práva římského, to co se děje, děje se podle práva byzantského, kde lidský život nemá žádnou cenu.´“

    U příležitosti zcela ojedinělé výstavy a vydání zcela neobvyklé fotopublikace Hany Kábové a Petry Tomsové „Zdeněk Nejedlý – známý – neznámý?“ byla názorně oživena jedna kapitola české národní historie ve světle, na jaké nejsme v posledních letech zvyklí. Vše vzniklo za podpory FF UK, Masarykova ústavu a Archivu AV ČR. Přítomní žasli nad zvoleným přístupem k výstavě i ke katalogu, prostým ideologické atmosféry naší doby. Fotoarchiv. Osobnosti. Rodina. Proměny životního prostředí. Všední den. Emigrace. Sport.

    „K večeři musel být vždy kromě chutné krmě připraven denní tisk a pivínko se chladilo za oknem!“

    „Náš Vítek se narodil na nejdelší den v roce, v roce , 22.června 1912, za plného odpoledního slunce ve čtvrt na pět. Myslívala jsem si tedy, že bude šťasten a že bude mít jasno v hlavě. Druhé se splnilo. Co se prvého týče – osud ani neošidíš, ani nekoupíš.“  (Marie Nejedlá ve vzpomínce na syna)

    Nad politickou mlhou nyní skoro úplně zvítězil odborný pohled historiků.

    Stejné však nelze říci o všech vystoupeních na vernisáži i na prezentaci fotoknihy. To se spíše v jednom vystoupení blížilo ke smutnějšímu období života a práce Zdeňka Nejedlého. Ale v žádném případě nemohlo vyvrátit úsilí o objektivní pohled, o nejž se zasloužily všechny pořádající instituce a dávno před nimi PhDr. Jiří Křesťan.

    Takže díky, a vstříc podobným aktivitám v našem společenském konání.

    Obálka katalogu „Zdeněk Nejedlý – známý – neznámý?“ (2018) + Zdeněk Nejedlý v Krkonoších, asi 1913, foto Karel Fiedler

    0 0

    Jiří Paroubek
    17.6.2018  VašeVěc

    Když jsem (13.6.) sledoval ČT, povšiml jsem si, jak předseda klubu ODS Staňjura, hovoří o příští koaliční vládě hnutí ANO a ČSSD jako o polokomunistické vládě. Má tím zřejmě, ze svého komunistožroutského hlediska na mysli, že tato vláda bude podporována na půdě sněmovny komunisty. A dále to, že ve vládě bude několik bývalých členů komunistické strany. Tedy té předlistopadové komunistické strany. Upřímně, předhazovat dnes multimiliardáři Babišovi jeho někdejší členství v komunistické straně je trochu úsměvné.

    ODS je zřejmě omámena tím, že jí od voleb přibylo ve volebních preferencích několik procent. Zase na druhé straně ovšem, pravice jako celek – tedy TOP 09, Starostové a z části i lidovci – voliče ztrácí. Takže v příštích volbách si umím představit situaci, že ODS s vypětím všech sil bude mít 20% hlasů, ale pokud ze sněmovny vypadnou jejich dva pravicoví parťáci, např. TOP 09 a Starostové, bude na tom, pokud jde o povolební vyjednávací pozici, ještě hůře než nyní.

    Když jsem přijížděl do Prahy, na jedné z dopravních komunikací jsem objevil billboard ODS, na kterém jsou Pražané vyzýváni, aby volili ODS v podzimních komunálních volbách a aby tak poslali vzkaz „komunistické vládě“. Myslí se tím tedy vláda hnutí ANO a ČSSD. Podobné slogany jsou v demokracii zajisté přípustné, ale jsou klamavé a vůbec fujtajbl. Upřímně, nemusím mít rád Andreje Babiše, ale pokud jej někdo takto poblinkává, vzbuzuje to u mě spíše sympatie k poblinkávanému, nežli k tomu, komu se udělalo z údajné komunistické vlády tak špatně. Je smutné, že tuto stranu budou volit často lidé, kteří sami sebe pokládají za součást intelektuálního výkvětu země...

    Druhý billboard, který jsem viděl v Praze, se týká velkého předsevzetí předvolební aliance TOP 09 a Starostů, pokud jde o komunální volby v Praze. Ti slibují „skvělou správu města“. Mám rád paní Marvanovou, i když ji osobně považuji za naprostého politického popletu, který ať v politice dělal, co dělal, vždycky všechno pokazil. Tato milá žena nikdy nic neřídila a nemá žádnou kompetenci k tomu, aby řídila město. To by byla jen Krnáčová II..

    A pokud jde o Jiřího Pospíšila, druhého z lídrů, ani on nic o pražských problémech neví. Pražský primátor by ale měl věci znát detailně a do hloubky. Začít se učit až ve funkci komunálního politika, to je pro řízené město nejméně rok ztráta. J. Pospíšil je univerzální voják. Rozpadající se TOP 09 řídí z Bruselu. Před pár lety, ještě v jiném politickém dresu, kandidoval s úspěchem do krajského zastupitelstva v Plzeňském kraji, prostě všestranný politik....

    Všechny průzkumy veřejného mínění, které byly prováděny v českých a moravských velkých městech, říkají, že lidé od kandidátů očekávají kompetentnost. Jakou má ale kompetentnost v oblasti pražské komunální politiky Jiří Pospíšil či Hana Marvanová? Jejich volební heslo není na rozdíl od ODS nechutné. Ono je jen klamavé. Oba lídři aliance TOP 09 a Starostů po odborné stránce nemají Pražanům co nabídnout.

    - - -




    0 0

    Elijah J. Magnier
    16.6.2018 E-republika

    Rusko po 2. světové válce dokázalo po desetiletí koexistovat se Spojenými státy v Německu, protože sféry vlivu byly rozděleny pouze mezi ty země, které vyhrály ve válce. V Levantě je všechno úplně jinak.


    Rusko už téměř ukončilo své vojenské operace v Levantě, což rozhodně neplatí pro centrální vládu v Damašku a její hlavní spojence v rámci “Osy odporu”.

    Moskva se připravuje na ukončení okupace některých zbývajících lokalit, které stále drží ISIS a al-Kájda v severní Sýrii, a připravuje cestu pro politický proces, který bude zřejmě velmi komplikovaný. Je však možné předvídat, že se tento politický proces nemusí odehrát podle toho, co od něj očekává prezident Vladimír Putin, a to z jednoduchého důvodu - kvůli postoji syrské vlády. Ten bude v rozporu s tím, co si myslí její ruský patron, a vypluje to na povrch, až se nakonec všechny zúčastněné země (USA, Turecko, Rusko, Írán, Sýrie) posadí k vyjednávacímu stolu.

    Rusko po 2. světové válce dokázalo po desetiletí koexistovat se Spojenými státy v Německu, protože sféry vlivu byly rozděleny pouze mezi ty země, které vyhrály ve válce. V Levantě je všechno úplně jinak. I když Rusko je samo o sobě připraveno ke “společnému soužití” se Spojenými státy na jednom území v Sýrii, Damašek spolu je se svými spojenci v “Ose odporu” naprosto neochotný povolit nebo přijmout jakoukoli zahraniční okupaci svého území, a to byť jen dočasně.

    Ruští spojenci také považují přítomnost americko-francouzsko-britských sil za největší hrozbu pro Sýrii. Ty jsou známy pro své plánování a provádění změn režimu a pro jejich zásadní a bezpodmínečnou podporu Izraeli a jeho expanzivním ambicím spojeným s tím, že okupuje území svých sousedů na Blízkém východě.

    Damašek se domnívá, že nelegální letiště pod americkým velením v severovýchodní Sýrii jsou používána jako základny a servis pro izraelské letouny. Nelegální přítomnost USA působí také jako inkubátor pro Izrael a USA v té části syrského státu na severu země, kterou nekontroluje centrální vláda, což je provokativní v oblastech ovládaných Kurdy a představuje hrozbu pro národní bezpečnost Sýrie i jeho spojenců v sousedním Iráku a Libanonu.

    Sýrie na ruské intervence v Sýrii oceňuje to, že od září 2015 vyrovnala vojenské pozice na bojišti. Ruská angažovanost ve skutečnosti umožnila návrat více než padesáti procent území Sýrie, včetně osvobození Damašku, Homsu a Hamá i s okolím, navíc i Aleppa a venkovských oblastí Idlíbu a Dajr az-Zauru. Rusko by však nebylo schopné dosáhnout tohoto cíle bez účasti desetitisíců Syřanů a spojenců, včetně Hizaballáhu, Íránu a jeho blízkých spojenců v poli. Rusko ve skutečnosti poskytlo ve srovnání s ostatními spojenci velmi malé pozemní síly.

    Rusko také rozhodně podpořilo syrskou vládu na mezinárodních fórech a zabránilo Americe, aby v OSN prosadila rozhodnutí ze strany mezinárodního společenství, která by legitimizovala svržení režimu. Také bylo zajímavé, jak zminimalizovalo dva americké “disciplinární” útoky na Sýrii (první proti vojenskému letišti Šarját, další, proti více cílům, o několik měsíců později).

    Ruskou odměnou v Levantu však bylo, že si skrze Sýrii otevřelo dveře na mezinárodní scénu. Moskva využila Sýrii jako experimentální bojiště, na němž ukázala své vojenské schopnosti a získala ohromné množství poznatků při používání svých pokročilých zbraní proti skutečným cílům. Damašek souhlasil s podpisem strategické dohody s Ruskem na dobu 49 let, která mu zaručuje udržení a rozvoj jeho námořní základny v horkých vodách Středozemního moře. Rusko také upevnilo svoji ekonomickou pozici v Sýrii, což je spojeno s využíváním energetických zdrojů a účasti na rekonstrukci země, v níž budou ruské firmy moci těžit z neomezených kontraktů.

    Co se týče politické scény, tam Rusko sehrálo zásadní roli svým podnětem k rozhovorům v Astaně, jež se ukazují jako reálná a účinná alternativa k Ženevě.

    To vše však neodradí Sýrii od požadování návratu všech obsazených území, zejména těch, které ovládají Spojené státy, nejprve na severovýchodě Hasaky a Dajr az-Zauru. Oblast at-Tanf je obtížnější kvůli pouštnímu terénu a otevřenosti - ale po skončení americké okupace na severovýchodě se stane nevýznamnou.

    Centrální vláda v Damašku se tak nebude bát a bude navzdory rusko-americké dohodě o Dar’á a Golanských výšinách požadovat vrácení jihu, který stále ještě ovládají skupiny typu al-Kájda a IS (1500 ozbrojenců Armády Chálida al-Walída ovládá osm vesnic a území o rozloze více než 200 km2. To však může být v rozporu s ruským přáním odložit zbraně, ukončit válku a začít politické kroky k ovládnutí okupovaných území bez boje.

    Rusko se nicméně chová, jako by nevědělo, že politické vyjednávání s USA a Izraelem je nikdy nepřinutí, aby odešly ze Sýrie.Tyto dvě země ve skutečnosti nikdy nezakončily žádnou z okupací ze své vlastní vůle, ale pouze pod opakovanými útoky od všech místních obyvatel, které se pokoušeli ovládnout!

    Sýrie a její spojenci (vedeni Íránem) věří, že vyhráli tuto válku, přestože jejich situace v zemi proti džihádistům až do září 2015, ještě před ruským zásahem, byla kritická. Dnes arabské státy (a Turecko) ztratily všechny zástupné jednotky, které měly v syrské válce. Sýrie a Írán způsobily vážné ztráty západním zemím (EU a USA), které od roku 2011 usilují o potlačení syrského režimu, a prezident Asad si zachoval velení a kontrolu politické i vojenské moci v Sýrii. Všechny zbývající zástupné jednotky byly vytlačeny ze všech syrských měst na sever, hlavně do Idlíbu.

    Dokonce i kdyby si Moskva (jež je dnes přesvědčena o nezbytnosti konání prezidentských voleb) nedala jako podmínku udržení prezidenta Asada u moci, Rusko by rádo vidělo, kdyby si svého prezidenta vybíral syrský lid. To je v souladu s vyjádřenými přáními samotného Asada a jeho ostatních strategických spojenců.

    Co se týče Írán a jeho spojenců, Asad nemá žádné neshody v cílech, kterých má být dosaženo v Sýrii. Moskva je skutečným strategickým spojencem Damašku, ale ve vztahu mezi Moskvou a Damaškem existují jisté sporné otázky. Důležité je, že tyto rozdíly zatím nenarušují přátelský charakter tohoto vztahu ani zásadní podporu, kterou si poskytují.

    Moskva může říkat, co chce, a dokonce to může být vyvraceno těmi samými ruskými představiteli. Nicméně slova a cíle Asada a Íránu ve vztahu k syrské válce jsou identické a nevypadá to, že se to nějak změní.

    Moskva bude usilovat o mír svým vlastním způsobem, aniž by to bylo v rozporu se syrskými cíli a aniž by musela zasahovat do vojenských operací, které Sýrie a její spojenci mohou provádět i bez ruské podpory.

    Osvobození severovýchodního okraje území v al-Búkamálu i jihozápadního pohraničí v Bajt Džínu provádějí polovojenské jednotky bez ruské vzdušné podpory. Rusko a Sýrie mají svoje vlastní politické koncepce, které nejsou v konfliktu! Zdá se, že strategické umění Moskvy jí umožňuje v Levantu koexistovat se Spojenými státy i Damaškem a jeho spojenci na stejném územi, i když všichni mají cíle, jež jsou samy o sobě protikladné.

    Zdroj: Elijah J. Magnier
    Překlad: Aleš M.


    Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

    Související články:




    0 0

    Marie Trojanová
    17.6.2018 CzechFreePress
    Co vidíme jen zakrývá, co vidět nemáme
    Tak jsem viděla tu hradní "zahradní slavnost" , prý na zesměšnění novinářů, neuvěřila jsem tomu.
    Nějak se mi to nechce zdát jako nejdůležitější smysl a záměr celé této akce. Protože ony prezidentem zmiňované nelze zesměšnit již nijak více.


    Co když celá ta akce pálení trenek byla spíše jen kouřovou clonou k jiné akci a měla spíše odvést pozornost občanů do konce června a to právě nasměrováním médií pryč od akce jiné. Tedy pryč od EU a od jednání v EU o uprchlících..........

    CO to tedy ten ministr Metnar, nesmiřitelný bojovník ANO proti mrtvým automatickým přerozdělovacím kvótám, odhlasoval v tom Lucembursku toho 5.6/2018 tím, že nebyl proti Dublinu IV!?
    Ono se to dalo jednoznačně čekat už po té Márákéšské deklaraci a jeho podpisu na ní.

    Takže kvóty nebudou, to prodá ANO občanům jako vítězství boje proti imigraci, aleže bude předána kompetence mimo ČR, mimo vliv občanů ČR o tom, kdo bude moci žít v ČR, včetně imigrantů, to už ANO nevadí.

    Jasně alespoň pak budou moci říkat, to ne my, to EU to ONI! A tom tom je DUBLIN IV. A nebo si fakt snad někdo v ANO myslí, že bude brán ohled na názor občanů ČR či jejich, tak hloupí politici nejsou!

    Kopíruji z odkazu níže:

    Proti Dublinu IV totiž hlasovalo 7 evropských zemí, ale Česká republika mezi nimi nebyla. Proti dalšímu projednáváni Dublinu IV v současné šílené myšlenkové podobě se postavilo jen 7 zemí, a pro jistotu si je zopakujme, abychom se ujistili, že nás nešálí zrak a opravdu mezi nimi chybí Česká republika:
    Slovensko
    Maďarsko
    Slovinsko
    Itálie
    Španělsko
    Rakousko
    Rumunsko
    Zdroj.

    Kdo by ještě stále neměl tušení, tady je něco málo k pochopení, a co na to náš parlament, co prezident a co politické strany, co voliči ANO, instituce, elity a jiní páni vzdělanci, kde je veřejná diskuse, co ochránci naší státnosti ..............mlčí, mlčí a pálí trenky, a tím nasměrují média k mlácení prázdné slámy...

    http://www.nastvanematky.cz/kdyz-obcan-vysvetluje-poslanci-o-co-jde-v-dublinu-iv-istanbulske-umluve






    0 0

    mbi
    17.6.2018 Vestnik, GurKhan, překlad Eurasia24
    Instalace prvků aktivní ochrany na tanky a další obrněná vozidla americké armády nutí Rusko soustředit pozornost na vylepšování schopností překonávání obrany potenciálního protivníka. Jedním ze spolehlivých způsobů jsou mnohohlavňové reaktivní zbraně.


    Rusko již dnes má prostředky umožňující zasahovat nepřátelskou pancéřovou techniku do těch nejcitlivějších míst, tj. shora, kde je pancíř nejslabší a tím i nejméně odolný.

    K tomu ruská armáda disponuje bojovými prostředky se samonaváděcí průbojnou protipancéřovou municí. Na jejím principu jsou dnes konstruovány i letecké pumy a munice reaktivního dělostřelectva. Současné systémy aktivní ochrany jsou proti nim praktiky bezmocné.

    Jako další příklad je možno uvést jeden z posledních výrobků ruského obranného průmyslu, v jehož možnostech je likvidace nepřátelských tanků doslova po desítkách. Je jím modernizovaná verze těžkého raketometu TOS-1, vybavovaného termobarickou raketovou municí.

    Poslední verze nese na tankovém podvozku svazek dokonce 80 hlavňových odpalovacích zařízení pro rakety ráže 122 mm. (U předchozích typů Solncepjok a Buratino se jednalo o 24 respektive 30 hlavní ráže 220 mm; pozn. překl.).

    Pro raketomety této ráže byly v Rusku vyvinuty rovněž tzv. „chytré“ rakety s průbojnou protipancéřovou bojovou hlavicí. Pokud bude osmdesátihlavňový TOS vyzbrojen tímto typem raket, může se v těsné spolupráci s průzkumnými bezpilotními leteckými prostředky stát tou nejnebezpečnější protitankovou zbraní pro tanky M1 Abrams či BVP M2/M3 Bradley.


    Zdroj: vestnik-rm.ru, gurkhan.blogspot.com


    0 0


    17.6.2018  ParlamentníListy
    Už třetí rok po sobě rozdávala Asociace nezávislých médií Krameriovy ceny za svobodnou žurnalistiku. In memoriam ocenění dostal v únoru zastřelený slovenský novinář Ján Kuciak. V porotě opět zasedl i šéfredaktor MF Dnes Jaroslav Plesl. Na akci promluvil mimo jiné poslanec ODS Václav Klaus mladší, který citoval z Bible.


    Česko a Slovensko si letos připomínají sto let od vzniku Československa. Právě kvůli tomuto výročí byla Krameriova cena pojata federálně. Ocenění se dočkali čeští i slovenští novináři s odůvodněním, že se tak či tak navzájem ovlivňují. Slovensko na udělování cen zastupoval čestný host, velvyslanec v České republice Peter Weiss. Symbolicky se navíc ceny udělovaly ve Slovenském domě v Praze
    Jako první byl oceněn konzervativní publicista a filozof Alexander Tomský, kterého krátce představil poslanec Parlamentu České republiky Václav Klaus mladší, jenž na Tomského pronesl oslavnou řeč. V ní v prvé řadě poděkoval za to, že akce nebyla zakázána. Posléze připomněl, že na počátku všeho dobra i zla je vlastně slovo. „Koneckonců, začíná tak i Bible, že na počátku bylo slovo,“ zaznělo z úst Václava Klause. Slovo je podle českého zákonodárce opravdu mocné. Skrze něj se šíří dobro i zlo. Tomský podle poslance šíří po světě dobro.


    Poté si vzal slovo další konzervativní myslitel Roman Joch a ocenil na Tomském, že zastává křesťansko-konzervativní pozice a staví se kriticky k myšlenkám multikulturalismu a k levicově liberálnímu chápání světa.

    Pak se k mikrofonu konečně dostal oceněný Alexandr Tomský. Cenu mu předal předseda Asociace nezávislých médií Stanislav Novotný. Publicista všem poděkoval. Pochvaloval si, že měl možnost žít ve Velké Británii a prožít si na vlastní kůži britský konzervatismus. „Bohužel už ani ta stará Anglie není to, co bývala,“ posteskl si. Nejen v Anglii, ale i v dalších částech světa dnes konzervativci zápasí s politicky korektní cenzurou. „Je to opravdu strašná potíž. Já třeba už nemůžu do veřejnoprávní televize dneska, protože jsem balancoval na hraně,“ zaznělo také z úst Tomského.

    Ocenění se dočkal i bývalý český velvyslanec v Rusku a na Ukrajině Jaroslav Bašta, kterého představil analytik Jan Schneider. Ten Baštu vykreslil coby .… …. ….


    0 0

    17. 6. 2018     zdroj
    Navzdory všem prohlášením současných kyjevských orgánů, že všechno na Ukrajině běží podle jejich plánu, se situace vymkla kontrole dokonce i pracovníkům Bezpečnostní služby Ukrajiny (SBU). Konstatoval to na své oficiální stránce v sociální síti generálmajor Federální bezpečnostní služby, generálporučík Ministerstva vnitra Ruska Alexandr Michajlov.


    Podle jeho vyjádření se mu den předtím podařilo hovořit s jedním z pracovníků Bezpečnostní služby Ukrajiny, který řekl, že k dnešku všechny bezpečnostní síly Kyjeva dokonale chápou, že tragický konec je nevyhnutelný. Michajlov s odkazem na pracovníka SBU konstatoval, že ukrajinští důstojníci se rozdělili do klanů, protože nevěří na budoucí vyhlídky a obávají se o svůj osud.

    "Velitelé zběhnou a oni budou roztrhaní na cáry. Jak poznamenal, situace s Babčenkem šokovala každého, kdo se trochu vyzná. Je otevřené nepřátelství mezi ministerstvem vnitra a SBU. ... A pokud se něco stane, policie nejprve rozmaže SBU. Analytici SBU dávají katastrofické předpovědi", píše ruský bezpečnostní úředník.

    Sdělil také, že na rozkaz prezidenta Ukrajiny Petra Porošenka byly zničeny záznamy a materiály, které shromáždili pracovníci Bezpečnostní služby Ukrajiny na celé jeho okolí. Ale, sdělil mu pracovník SBU, mnoho ukrajinských bezpečnostních úředníků ukrylo "na horší časy" tajné dokumenty, které by jim mohly později zachránit životy.

    Dále Michajlov píše, že na příkaz hlavy Ministerstva vnitra Ukrajiny Arsena Avakova jsou všichni důstojníci SBU zapsáni na "černé listiny", mnozí z nich jsou sledováni a telefony jsou pod kontrolou.

    "Situace je obzvláště komplikovaná v Oděse, kde to může vypuknout v nejbližší době. Pracovníci se snaží nechodit po jednom, protože jsou hrozby i od ... příbuzných. Kontakt je zjevně vystrašený. Probleskla myšlenka o vyřízení si prostřednictvím operační technické správy nových dokumentů a uprchnutí ze země", shrnul.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Jiří Baťa
    17. 6. 2018
    Jakkoli je známo, že pan předseda ODS Petr Fiala je několikanásobně korunovaný, pardon „otitulovaný“ člověk, který by vzhledem k tomuto vzdělání mohl, resp. měl být člověkem rozumným, inteligentním a řečeno lidsky moudrým, přesto však v souvislosti s angažmá ČSSD ve vládě s hnutím ANO se zdá, že panu Fialovi tato skutečnost ani ne tak vyrazila dech, ale jako by mu zcela zatemnila mozek. Tvrdit totiž, že vznikne polokomunistická vláda pod patronátem prezidenta M. Zemana jen proto, že ČSSD vstoupí do vládní koalice s hnutím ANO, kterou z naprosto logických důvodů hodlá svými hlasy virtuálně podpořit KSČM, by snad mohl prohlásit nějaký Ruda Poděs ze Suché Vody, který toho o politice ví stejně jako pan Fiala o Suché Vodě.


    Je až úsměvné, jak se pan profesor Fiala snaží eliminovat svou vinu, neschopnost, zahlazovat stopy, svádět problémy a nedostatky ODS na druhé, aby potom mohl na veřejnosti vytrubovat takové nesmysly, jako že vznikne polokomunistická vláda. Pan profesor jaksi nemůže strávit fakt, že své možnosti promarnili a že jejich neschopnost využili právě komunisté. Ale pozor, komunisté nejsou součástí předpokládané vlády, ale pouze jsou ochotni tuto vládu, jak již bylo řečeno, ze zcela pragmatických důvodů podpořit. Není pochyb, že to pan profesor vidí stejně, ale nemůže to přece přejít bez povšimnutí, resp. Bez toho, že by zcela bezdůvodně nepomluvil KSČM a samozřejmě i prezidenta Zemana ze snahy být „zaháčkování“ ve vládnutí. Směšné a ubohé při vědomí, že jim Andrej Babiš mnohokrát nabízel spolupráci a účast ve vládě, ale ODS ( tj. Oponentní Demagogický Spolek) v čele s předsedou panem Fialou to velkoryse (a neuváženě) odmítla, neboť by to znamenalo překročit práh presumpce neviny a spolupracovat s trestně stíhaným premiérem. Ale také, že být s nimi ve vládě by znamenalo (v lepším případě), být až tím druhým. A to oni přece tak hluboko nemohou klesnout! Ovšem místo toho, aby přiznali, že se mohli o účast ve vládě s hnutím ANO aspoň pokusit, dlouhodobě jí házejí klacky pod nohy, dělají obstrukce a potíže,kde se dá a když se najde rozumná partaj, bohužel zrovna ta komunistická, tak je z toho „poprask na politické scéně“.

    „Vedení ČSSD udělalo vše pro to, aby přesvědčilo členskou základnu, aby pod patronátem M. Zemana vznikla polokomunistická vláda ANO, ČSSD a KSČM Takováto vláda nebude pro ODS partnerem, ale soupeřem,“ napsal předseda ODS pan Fiala na Twitteru. Provokativně přehlíží, že ve vládě komunisté evidentně nebudou (notabene ani o to neusilují), ovšem to, že jsou ochotni, za jistých podmínek, vládu jen podpořit, aniž by si dělali nějaké nároky na post ve vládě, jim strašně vadí. Ostatně jim vadí všechno, co pochází z dílny KSČM. Vstřícnost pana Fialy a jeho partaje vůči naději na vytvoření jakés takés vlády, která má předpoklad dostat důvěru je neskutečně vstřícná: už předem totiž avizuje, že taková vláda nebude pro ODS partnerem, ale soupeřem! „Uděláme vše pro to, aby dopady vládnutí této vlády na směřování, vývoj země a její občany byly co nejmenší. Již při podzimních volbách bude příležitost začít situaci měnit. Věřím, že výsledky podzimních voleb budou začátkem konce této vlády“, vyhrožuje sebevědomý pan profesor. Jinými slovy: vláda půjde vpřed, ale ODS hodí zpátečku, v lepším případě bude dělat vše, aby to vládě a nám občanům hodně ztížila.

    Aby toho nebylo málo, svou kašičku si přihřál i politický fajnšmekr pan Gazdík když konstatoval, že : „No tak sláva, bude vláda! Ne, že by byla podle mého gusta, opře se o komunisty, takže to fakt ne. Ale alespoň skončí měsíce vlády bez důvěry Sněmovny, kdy se strana s třetinovou podporou voličů chovala jako absolutní vítěz!“ Má sice pravdu jednak v tom, že ANO se zcela oprávněně chovalo jako vítěz, protože skutečně vítězem bylo! Ale stejně jako u pana předsedy Fialy postrádám rozumné, resp. objektivní hodnocení této skutečnosti, nechápu ani pana Gazdíka, jak může lživě prohlašovat takovou nestoudnost, jako že strana (má tím na mysli hnutí ANO) s třetinovou podporou voličů se chovala jako absolutní vítěz! Je dost nepochopitelné, proč ze sebe dělá pan Gazdík pitomce když dobře ví, že to co říká není pravda. Pravda sice je, že ANO získala třetinovou podporu voličů, ale všech voličů, což je pořád mnohonásobně víc, než jeho STAN! Nebo že by to byl příznak z „přepracovanosti“?

    Z toho vyplývá, že nepochybně v cíleně destrukční politice nezůstane ODS sama, protože stejné „zásadové pochopení“ pro novou vládu mají, jak vidno také STAN, TOP 09 a nepochybně i KDU-ČSL. Takovou vstřícnou „demokratickou“ politiku pro občany ČR dokáží jen naši „demokraticky smýšlející“ pravicoví politici. Jejich jednání připomíná rčení, že : „Lidé (v tomto případě politici ODS) v sobě nesou cítění králů: chtějí, aby proti druhým mohli vše, ale ti druzí proti nim nic!“ A ono jim to jaksi furt nevychází!

    0 0

    Zdeněk Jemelík
    17. 6. 2018   drzaholka
    Argumentaci dovolání pana nejvyššího státního zástupce hodnotíme na pozadí širších souvislostí. Celé trestní stíhání Ing. Aleny Vitáskové a Ing. Michaely Schneidrové je od počátku postaveno na lžích, polopravdách a má vůči oběma obviněným šikanózní povahu. Je to patrné ze srovnání jejich rozsudků s tresty osob, které jsou přímo odpovědné za domněle neoprávněné vydání licencí fotovoltaickým elektrárnám společností Saša Sun s.r.o. a Zdenek Sun s.r.o. Bývalého ředitele licenčního odboru ERÚ, bohužel již zesnulého Bc.Luďka Pražáka, který prosadil proti mínění vedení úřadu provedení licenčního řízení dne 31.12.2010 a z dovolené vedl telefonicky Ing. Ilonu Floriánovou k vydání licencí, soudce Mgr. Aleš Novotný v samostatném řízení zprostil viny. Ing. Ilona Florianová, která licence vydala, byla shledána vinnou, ale trest jí nebyl uložen. Odůvodnění rozhodnutí je v příkrém rozporu s odůvodněním zprošťujícího rozsudku ve věci Bc. Luďka Pražáka. Obviněné, které měly zabránit nápravě jejich chybných rozhodnutí, chtěl stejný soudce poslat do vězení na 8,5 roku. Nepoměr uložených trestů nelze přehlédnout.


    V argumentaci orgánů činných v trestním řízení včetně dovolání přetrvává klišé, že licence byly vydány na základě padělaných zpráv o revizi elektrických instalací, ačkoli ve skutečnosti byly vydány na základě posouzení stavu elektráren komisí, vyslanou vedením ERÚ, která rozhodla ve prospěch vydání poměrem hlasů 2:1. Tvrdí se, že elektrárny nebyly dokončené, ačkoli existují fotografie, pořízené 26.12.2010 družicí NASA, na nichž lze přímo spočítat panely (bylo jich 67 tis.). Renomovaná poradenská firma PricewaterhouseCoopers na základě analýzy účetních dokladů zjistila, že ke dni vydání licencí na investiční akci v hodnotě 1,3 miliardy Kč byly nedodělky v hodnotě cca 60 tis.Kč. V daných světelných podmínkách elektrárny začaly komerčně dodávat proud do sítě od 4.1.2011. Od uvedení do provozu pracují bez poruch a jejich bezpečnost dokazuje skutečnost, že v nich nedošlo k žádnému úrazu elektrickým proudem.

    Pokud vznikla počátkem roku 2011 škoda výkupem elektřiny za cenu r.2010 od elektráren, které na ni podle cenové vyhlášky z r.2009 neměly nárok, orgány činné v trestním řízení nechtějí vidět zavinění bývalého vedení ERÚ, které na svém webu uveřejnilo „výkladové stanovisko“ k cenové vyhlášce z r. 2009. V něm tvrdilo, že pro dosažení ceny r.2010 stačí mít licenci a první paralelní připojení. Nesprávnost tohoto výkladu konstatoval např. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ve věci sp.zn. 32 Cdo 1051/2015, stejně tak ERÚ v rozhodnutí v tzv. sporném řízení. Mylný výklad převzal znalec, který dodal PČR „odborné vyjádření“ (PČR si neobstarala řádný znalecký posudek) a také soukromá firma, která vykupovala elektřinu od elektráren společností Saša Sun s.r.o. a Zdenek Sun s.r.o. Zejména od 1.1.2013, kdy výkup elektřiny z fotovoltaických elektráren přešel do pravomoci státní firmy OTE a.s. žádná elektrárna, která na to nemá nárok podle cenové vyhlášky z r.2009, neprodává elektřinu za zvýhodněnou cenu z r.2010. Tento stav trval již v době, kdy PČR sdělila Ing. Aleně Vitáskové obvinění a za celou dobu vedení trestního stíhání až do rozsudku ze 17.1.2018 orgány činné v trestním řízení nezjistily, že všecko je jinak, než se uvádí v obžalobě. Když nic jiného, tedy od 1.1.2013 škoda, způsobená nesprávným vyhodnocením cenové vyhlášky z r. 2009, dále neroste. Všechny kalkulace škody, s nimiž pracovala obžaloba a soudy, jsou zcela nesmyslné. Obhajoba se dožadovala, aby byl předvolán jako svědek ředitel OTE a.s., který elektřinu ze zmíněných elektráren vykupoval, ale Mgr. Aleš Novotný tento důkaz nepřipustil.

    Ve věci neoprávněného vykupování elektřiny za ceny z r.2010 byla podána trestní oznámení proti odpovědným pracovníkům vykupující firmy. Napaden trestním oznámením a návrhem na kárný postih byl i znalec, který podal nesprávné odborné vyjádření. Vše vyšumělo do ztracena.

    Nejvyšší státní zástupce a před ním Vrchní soud v Olomouci se drží pouze písemných vyhotovení rozsudků. V daném případě o úrovni rozhodování nalézacího soudu vypovídá ale i ústní vyhlášení rozsudku. Závěrečné řeči odezněly 11.12.2015 a soudce Mgr. Aleš Novotný pak odročil pokračování hlavního líčení za účelem přípravy ústního vyhlášení rozsudku. Trestní řád připouští odročení nanejvýš o tři dny. V tomto případě to trvalo „poněkud“ déle: do 22.2.2016. A při vyhlášení rozsudku Mgr. Aleš Novotný uvedl různá zajímavá tvrzení. Například s odvoláním na údajnou zprávu žalobce při hlavním líčení uvedl, že Ing. Aleně Vitáskové pomohla do funkce Jana Nečasová, dř. Nagyová, ač žalobce nikdy nic takového soudu nesdělil a ani jiným způsobem tato dehonestující skutečnost nebyla soudem zjištěna ( pozn.: o jejím jmenování na návrh ministra obchodu a průmyslu Ing. Martina Kocourka rozhodla hlasováním vláda). Připustil také, že ji odsuzuje bez přímých důkazů, protože si myslí, že mezi ní a Ing. Michaelou Schneidrovou musela proběhnout nějaká komunikace, která její podřízenou povzbudila k vydání zločinného rozhodnutí. O Ing. Michaele Schneidrové se pan soudce domníval, že je jedinou pracovnicí z bývalého vedení, kterou si Ing. Alena Vitásková ponechala, když všechny ostatní vyházela, a spekuloval o tom, proč si nechala právě ji. Během dokazování ovšem získal dost informací o tom, že Ing. Michaela Schneidrová nastoupila do ERÚ až po Aleně Vitáskové a s bývalým vedením neměla nic společného. Uvedené usvědčuje pana soudce, že ve chvíli ústního vyhlášení rozsudku neznal dobře spis, ač si na přípravu vzal mnohem více času, než trestní řád připouští. Přesto se neostýchal ukládat drakonické tresty. Je to vizitka kvality rozhodovacího procesu nalézacího soudu. Pokud by měl odvolací soud anebo nyní i nejvyšší státní zástupce proniknout „pod kůži“ takto „svědomitě“ vytvořeného rozsudku, musel by zrevidovat celý rozhodovací proces, t.zn. musel by přinejmenším prostudovat všechny protokoly z hlavního líčení (stovky stran) a možná by musel jít až do dokumentace přípravného řízení. Obvykle se ale předpokládá, že skutková zjištění rozsudku 1. stupně jsou v pořádku a dále se nejde.

    Pokud se týká přímo úvah JUDr. Pavla Zemana v dovolání, je zjevné, že se vrátil k výchozí mantře obžaloby, která viní Ing. Michaelu Schneidrovou z jednání ve prospěch rodinného klanu Zemků, s kterým ji měly spojovat četné osobní styky s generálním ředitelem Ferrometu a.s. Ing. JUDr. Zdeňkem Zemkem z doby, kdy pracovala jako externistka pro soukromou firmu Ing. Aleny Vitáskové Klub plynárenských podnikatelů ČR s. r. o. (JUDr. Pavel Zeman dokonce tvrdí, že v té době „pracovala pro Z-Group“). Ing. Alena Vitásková se pak měla provinit tím, že na zjevnou podjatost Ing. Michaely Schneidrové neupozornila jí nadřízeného místopředsedu ERÚ Mgr. Antonína Panáka. Čili nepostarala se, aby rozhodování ERÚ nebylo ovlivněno podjatostí, založenou na soukromém vztahu. Skutečnost je taková, že v celém trestním spisu není ani jeden důkaz o tom, že by se Ing. Michaela Schneidrová osobně znala s Ing. JUDr. Zdeňkem Zemkem. Přesněji: setkala se s ním jednou, když se dostavil na zasedání Klubu plynárenských podnikatelů ČR s.r.o., kdy jej uvedla ke stolu. Není žádný důkaz, že by se vyskytovala v jeho společnosti jindy a někde jinde, není k disposici žádný odposlech jejich rozhovoru, žádný záznam o výměně SMS, žádná společná fotografie, nebyla zjištěna výměna soukromé e-mailové korespondence. Domněnku o jejich známosti má dokazovat věta z její e-mailové zprávy Ing. Aleně Vitáskové o jednání na ústředí Zemkovy firmy, podle které měl Ing. JUDr. Zdeněk Zemek vzkázat Klubu, že mu mají poslat písemnou nabídku. To byl ovšem vzkaz, který Ing. Michaele Schneidrové přinesl od svého nadřízeného úředník, který jako jediný se jí ujal po vícehodinovém čekání na přijetí. Ani vytěžením archivu Klubu plynárenských podnikatelů s.r.o. se policii nepodařilo prokázat osobní styky mezi Ing.JUDr. Zdeňkem Zemkem a oběma obžalovanými. Tedy: tvrzení, že se Ing. Michaela Schneidrová znala s Ing. JUDr. Zdenkem Zemkem a jednala v jeho prospěch, je lež. Z logiky věci vyplývá, že Ing. Alena Vitásková nemohla vědět o neexistujícím vztahu a nemohla podniknout kroky, jejichž zanedbání jí kladl za vinu žalobce a nyní i JUDr. Pavel Zeman.

    Oba jmenovaní při hlavním líčení popřeli, že by se soukromě znali a nikdo se nepokusil jejich tvrzení vyvrátit. V té souvislosti stojí za zmínku, že se také nepodařilo prokázat, že by si Ing. Alena Vitásková tykala s Ing. JUDr. Zdeňkem Zemkem. Svědek, který ji nařkl, se vymluvil na druhého, který informaci nepotvrdil.

    Na základě výše zmíněných nepravdivých skutkových zjištění (po lopatě: lží) se JUDr. Pavel Zeman domáhá, aby v dalším řízení byla Ing. Alena Vitásková odsouzena za nedbalostní trestný čin. Je to sice požadavek oproti obžalobě a prvostupňovému rozsudku mírnější, ale s ohledem na jeho podložení lží a na délku bezdůvodného víceletého pronásledování Ing. Aleny Vitáskové nedůvodný a přímo odporný.

    Jinak je pravda, že Ing. JUDr. Zdeněk Zemek navštívil jednou ERÚ, kde krátce jednal s Ing. Alenou Vitáskovou v přítomnosti místopředsedy Mgr. Antonína Panáka. Ing. Vitásková ale krátce po začátku jednání odešla a hosta přenechala místopředsedovi. Pro toto jednání nebyl Ing. JUDr. Zdeněk Zemek vybaven plnou mocí k zastupování společností Saša Sun s.r.o. a Zdeněk Sun s.r.o. v licenčním řízení, ty zastupoval na základě plné moci vždy pouze advokát JUDr. Pavel Gazárek.

    Nejvyšší státní zástupce dále „křižuje“ Ing. Alenu Vitáskovou, že pokud vůbec podnikla nějaká opatření k nápravě „zločinu“ Ing. Michaely Schneidrové, pak k nim přikročila pozdě. Trpí přitom omylem, že elektrárny Zemků byly nejvýznamnější částí její agendy. Ve skutečnosti prvostupňová řízení ve věci licencí nebyla v její náplni, řízení s elektrárnami kvůli licencím běžely desítky a o tom, že právě s těmito elektrárnami je nějaký problém, se dověděla teprve ve chvíli, kdy za ní přišel Mgr. Antonín Panák s nepravdivou informací, že je nutné, aby ERÚ vydal okamžitě rozhodnutí. Když pak došlo ke konfliktu mezi ním a Ing. Michaelou Schneidrovou, okamžitě zařídila právní přezkum jejího rozhodnutí, který vyzněl pro ni příznivě. Přesto následně zrušila její rozhodnutí a nechala provést přezkumné řízení. Jiné nástroje jako druhostupňový orgán neměla.

    JUDr. Pavel Zeman dále vyčítá Ing. Aleně Vitáskové, že nadřadila právní názory nezkušené Ing. Michaely Schneidrové nad závěry erudovaných a zkušených odborníků Mgr. Antonína Panáka, Mgr.Ing. Jaroslava Vítka a Ing. Romana Marka. Ing.Michaela Schneidrová ale nebyla nezkušená. Pracovala řadu let pro soukromou firmu Ing. Aleny Vitáskové, která měa jistotu, že se na ni může spolehnout. Zde je třeba předeslat informaci, že Ing. Alena Vitásková při nástupu do funkce narazila na odpor části personálu, který byl možná důsledkem nenaplněných nadějí jiného zájemce o její funkci (v procesu svědka obžaloby). Odpor měl v některých momentech povahu až sabotáže. Např. z paměti podnikového serveru byly vymazány fotografie a videa z obhlídek fotovoltaických elektráren. Ty pak neměla k disposici Ing. Michaela Schneidrová při přezkumu rozhodnutí Ing.Ilony Floriánové z 31.12.2010, zato je kupodivu měla k disposici policie. Jiným sabotážním krokem bylo odvolání Mgr.Ing. Jaroslava Vítka z funkce ředitele licenčního odboru místopředsedou ERÚ Ing. Blahoslavem Němečkem bezprostředně před nástupem Ing. Aleny Vitáskové do funkce a ponechání funkce neobsazené. Nicméně Mgr. Ing. Jaroslav Vítek se ještě nějaký čas podpisoval jako ředitel odboru a vydával různá rozhodnutí. Ing. Alena Vitásková se o neobsazeném důležitém funkčním místě dověděla až díky auditu, který nechala provést, a volné místo až pak obsadila Ing. Michaelou Schneidrovou. Erudovaný a zkušený odborník Mgr. Ing. Jaroslav Vítek byl odsouzen Krajským soudem v Brně za stejný „zločin“, jakého se měla dopustit Ing. Michaela Schneidrová: nepovolil obnovu licenčního řízení dvou fotovoltaických elektráren. Jsou zde ale rozdíly: elektrárny byly v počáteční fázi výstavby a byly vlastnictvím vlivného majitele – společnosti ČEZ Obnovitelné zdroje. Na rozdíl od Ing. Michaely Schneidrové rozhodnutí neodůvodnil. Za daleko větší pochybení než bylo její byl odsouzen k podmíněnému trestu tří let odnětí svobody. Pokud se týká jeho údajně správného rozhodnutí, které podsouval k otrockému podpisu Ing.Michaele Schneidrové místopředseda Mgr. Antonín Panák, bylo připraveno již dříve, ale nikdo je nechtěl podepsat. Další ze zkušených erudovaných odborníků, Ing. Roman Marek, vydal na základě telefonické informace pracovníka ERÚ Ing. Libora Peňáze (pozn.:sehrál aktivní úlohu ve vyvolání problému „Zemkových“ elektráren) a na příkaz předsedy ERÚ Ing. Josefa Fiřta (který nebyl oprávněn takový příkaz vydat) licenci elektrárně společnosti Solar CELI s.r.o. ač nebyly naplněny podmínky pro její vydání. Není mi známo, že by v souvislosti s vydáním licence za těchto okolností byli Ing. Josef Fiřt, Ing. Roman Marek trestně stíháni, ač na to měli nejméně stejný nárok jako Ing.Alena Vitásková a Ing. Michaela Schneidrová. Pokud JUDr. Pavel Zeman vytýká Ing. Aleně Vitáskové pomalou reakci na rozhodnutí Ing. Michaely Schneidrové, pak by si měl všimnout také loudavosti Mgr. Antonína Panáka, který jistě v prvních lednových dnech r.2011 měl k disposici zprávu o nedokončenosti „Zemkových“ elektráren od „odbojného“ člena komise ERÚ, která dne 31.12.2010 provedla jejich obhlídku. Bylo v jeho pravomoci vyvolat řízení o povolení obnovy licenčního řízení, ale zůstal nečinný. Později objevil v licenčním spisu padělané zprávy o revizi elektrických instalací a v březnu r. 2011 podal trestní oznámení. Při tom podal policii nepravdivou informaci, že vydáním licencí v noci 31.12.2010 předmětné elektrárny získaly nárok na cenu z r.2010. Také podání trestního oznámení bylo důvodem k zahájení řízení o povolení obnovy licenčního řízení, jehož vyvolání bylo v jeho pravomoci, kterou nevyužil. Řízení bylo zahájeno mnohem později až na základě podnětu PČR.

    V závěru dovolání se JUDr. Pavel Zeman dožaduje, aby Nejvyšší soud ČR rozhodl v neveřejném zasedání o vrácení věci Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání. Tak závažné rozhodnutí má proběhnout mimo kontrolu veřejností. Čpí to totalitními zvyklostmi, které na NSZ udržují bývalí komunističtí prokurátoři, jejichž vliv potlačila JUDr. Renata Vesecká, ale JUDr. Pavel Zeman je rehabilitoval. Je jich dnes sice méně než na počátku jeho působení, ale někteří jsou v klíčových pozicích. Jeho požadavek je o to nebezpečnější, že by mohl svést Nejvyšší soud ČR, aby o jeho dovolání jednal nezávisle na dovoláních ostatních odsouzených v kauze „Vladimír Čimpera a spol.“ (oficiální název kauzy, známé spíše jako „kauza Vitásková“). Ing. Alena Vitásková by tím byla znevýhodněna zvlášť citelně, protože její věc je úzce spjata s případem Ing. Michaely Schneidrové, jejíž odsouzení aspoň zdánlivě podporuje úvahy JUDr. Pavla Zemana o vině Ing. Aleny Vitáskové. Ale Ing. Michaela Schneidrová podá v nejbližších dnech prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež hypoteticky může vést ke zhroucení i této opory argumentace JUDr. Pavla Zemana.

    Vzhledem k tomu, že Ing. Alena Vitásková je veřejností sledovaná osoba a aspoň část kauzy „Vladimír Čimpera a spol.“ působí dojmem vykonstruovaného „honu na čarodějnice“, měla by být všechna dovolání obžalovaných projednána veřejně a dovolání nejvyššího státního zástupce až jako poslední.

    Jako celek dovolání JUDr. Pavla Zemana v neprospěch Ing. Aleny Vitáskové hodnotíme jako důkaz o špatné práci Nejvyššího státního zastupitelství. Nevyzýváme pana nejvyššího státního zástupce k zpětvzetí dovolání či dokonce k resignaci, ale spoléháme se na obezřelost a svědomitost soudců Nejvyššího soudu ČR.

    Ing. Zdeněk Jemelík, předseda CHAMURAPPI z.s.

    0 0
  • 06/18/18--00:32: Atlantické hodnoty
  • Leo K.
    18.6.2018 Kosa zostračili vlkovobloguje.wordpress.com
    Slyším-li politiky ohánějící se evropskými nebo dokonce atlantickými hodnotami, napadá mě, že tady schází někdo jako Oldřich Nový v závěrečné scéně filmu Pytlákova schovanka neb milionářova dcerka:
    (k hercům)„Dost! To stačí! Jděte se odlíčit! (k divákům) Jistě jste sami poznali, že jsme se chtěli vysmát líbivým lžím, plných falešného citu, […] hloupých frází…“
    Jenom si nejsem jist jestli by politici osvědčili tolik profesionality jako herci, kteří s koncem představení odhodí i své role. Ještě k těm atlantickým hodnotám. Vůbec si nemyslím, že máme stejný hodnotový žebříček jako na druhé straně oceánu. Pamatuji se, jak s námi otřáslo, že Američané pili neodfiltrovanou kávu (dnes se tomu říká turek) a do sandálů, ale často i do jiných bot s fixovanou patou si nebrali ponožky.

    Tenkrát nám obojí přišlo poněkud buranské. Dnes zase složitě rozdýcháváme jejich zdravotnictví, které k nám chtěli pod patronací největší americké zdravotní pojišťovny Kaiser Permanente zavést MUDr. Julínek a MUDr. Hroboň jako vzor.
    Levicové proudy v politice Demokratické strany USA nám připadají jako vlhký sen těch nejbezohlednějších evropských kapitalistů. Vždyť podle jejich měřítek jsou levicoví i bratři Charles a David Kochovi nebo George Soros. Snad i proto si vždy rád poslechnu, co kdo považuje za ty evropské hodnoty. Na konferenci Evropské hodnoty a identita pro 21. století (téměř na den přesně před dvanácti lety) jmenoval Alexandr Tomský evropský hodnotový systém takto:
    Liberální demokracie, vláda zákona, lidská práva, tolerance, kulturní pluralismus, tržní hospodářství, sociální stát i důraz na svobodu vědy a umění spolu s mnoha křesťanskými ctnostmi, které vešly do oběhu společnosti jako soucit, milosrdenství či respekt vůči lidskému životu a lidské důstojnosti.
    Stále nemohu pochopit, proč se v oficiálních pramenech musí spojovat pojem demokracie s nějakým adjektivem. Existuje snad nějaká neliberální demokracie?
    Zkusme to česky. Nesvobodomyslná demokracie? Pak to ale, u všech čertů, není demokracie! Vždyť demokracie je forma vlády, na které se všichni občané svobodně podílejí a která tuto svobodu účinně podporuje, že všechny tři atributy státní moci důsledně odděluje. Jak moc zákonodárnou, tak moc výkonnou a samozřejmě soudní.
    To je tak, když používáme pojmy a nepřemýšlíme v jakém kontextu mají svoji platnost. Už jsem jednou napsal článek Jen tak kecáme…
    Nebo lidská práva. Po dnes už jen těžko představitelných hrůzách druhé světové války Valné shromáždění OSN 10. prosince 1948 odsouhlasilo Všeobecnou deklaraci lidských práv jako nezávazný dokument obsahující nejznámější katalog těchto práv. Letos to tedy bude 70 let. Čas oponou trhnul a znění například naší Listiny základních práv a svobod se přece jenom od původního vzoru odlišuje.
    Jednak proto, že 1. srpna 1975 byl všemi 35 evropskými zeměmi a USA s Kanadou přijat Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE). Dokument obsahoval tři „koše“ problémů. První se týkal evropské bezpečnosti. Jednotlivé země se zde zřekly použití síly při řešení mezinárodních problémů, byla zde konstatována neměnnost hranic a nezasahování do vnitřních záležitostí jiných států. Druhý koš se věnoval otázkám spolupráce v oblastech kultury, hospodářství, vědy, nových technologií a životního prostředí a třetí koš se věnoval otázkám humanitárním, volné výměny informací a problematice redefinovaných lidských práv. To proto, aby se z lidských práv stal významný politický klacek.
    Vždyť odporoval principu nezasahování do vnitřních záležitostí v prvním koši.
    Ve společnosti jejímž nejvyšším cílem je slast z konzumu prochází podobnou mutací i pojetí individualismu, svobody a tolerance, kterým se Evropa vymezovala proti  kolektivistickému světu. Stát by měl individuální svobodu omezovat co nejméně, avšak prvořadou potřebou každé společnosti je nutnost klást meze emocím a vášním. Svoboda bez morálky, bez ctností, je dokonce ještě větší tragédií než tolerance agresivní hlouposti.
    Ve jménu evropských hodnot často dochází k jejich faktickému zpochybňování a oslabování. Hodnota rovnosti může být pomocí manipulativní rétoriky zneužita k oprávnění čehokoliv. Sociálním utopistům anebo zločincům (například francouzská nezisková organizace SOS Méditerranée, která vlastní loď Aquarius podílející se na pašování migrantů) pak koncept poskytuje výhody, které jim usnadňují ohrožovat zachování evropských hodnot.  Proto se zdá, že je na čase celý koncept základních lidských práv vyhodnotit a možná i opravit. Vnucuje se totiž otázka – jak jsem už psal jinde – proč v 21. století neexistuje základní lidské právo dýchat čistý vzduch? Nebo mít střechu nad hlavou? Nebo proč byl opuštěn článek 1 této deklarace?
    Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv.
    Neboli zásada rovného startu. Zbývá jenom ta bolestná otázka PROČ? Protože … jen tak kecáme…
    … Vládnoucí vrstvy často zneužívají značku „evropské hodnoty“ ve svůj prospěch. Ve skutečnosti chtějí jenom jedno: Nerušeně vykonávat moc a hodnoty jim přitom slouží pouze jako marketingové „krytí“ pro poručníkování většinové společnosti. Připomínám třeba vydírání, které Německo a jiné státy používají vůči nám pod záminkou povinné „solidarity.“ A proto je velmi důležité uvědomit si, že evropská integrace není žádná evropská hodnota. Je to pouze představa o jednom z možných scénářů vývoje na našem kontinentu…(Konec citátu)
    Vlastním pramenem toho, co nazýváme evropskými hodnotami je antická filosofie a z ní pramenící tradice rozumu, vzdělanosti a důrazu na racionální argumentaci fakty. Antická nenasytná touha po vědění spolu s křesťanskou rovností a spiritualismem a s římským právem jsou ty skutečné hodnoty, na kterých vyrostla Evropa.
    Všechno ostatní, co z toho pramene vyrašilo je výhonek z kmene a jenom naše omezenost může některé z těchto výhonků preferovat a jiné zase omezovat. Příklad? Autorské právo už dlouhá léta není autorským, protože největší finanční prospěch z něj mají organizace, které jej spravují.
    Vlastně si tyto organizace přisvojily právo monopolu na kopírování díla.
    Dlouhých sedmdesát let po smrti autora. Jestli jste toho názoru, že tato (původně americká variace) podoba autorského zákona podporuje vědění, sdílení a jeho vývoj, tak jste v rozporu s elementární logikou. Je to bezohledně kořistnická úchylka vyrostlá původně zpoza Atlantiku.
    Dnes už ovšem i v Bruselu. Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o autorském právu na jednotném digitálním trhu, kterou má Evropský parlament odhlasovat 20. června, si vlastně ve svém důsledku činí právo i na jednotlivé myšlenky. Je to ještě brutálnější zásah než byl u nás známý případ Bauhausu, který byl pokutován částkou 200 000 Kč, že ve své reklamě použil text: „upeč…třeba zeď.“ Žalujícím byl Zdeněk Svěrák, který poukázal na zneužití jeho písně kde je text: „upeč třeba chleba, postav třeba zeď.“
    Z Bruselu se ozval předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, který takový pohled odmítl. Tvrdí, že chce, aby „novináři, vydavatelé a autoři byli spravedlivě placeni za svou práci. Za našimi návrhy týkajícími se autorských práv stojí myšlenka, aby si lidé byli schopni vydělat na živobytí svými kreativními nápady. Návrhy na modernizaci ustanovení o autorských právech EU nepoškodí svobodu projevu na internetu.“
    Ale chránit myšlenku, když ji sdělím? Když jí vypustím do světa?
    Není to přímý útok na svobodu a pokrok? A zase…jen tak kecáme…
    Vždyť každý jedinec mohl dopsat svému europoslanci žádost, aby hlasoval proti. Komu se to zdálo být příliš pracné mohl na adrese: https://saveyourinternet.eu/#newmode-embed-4348-4465 klepnout myší na Email your MEP, vyplnit svůj mail a Česko a portál zařídil ostatní.
    Vlastně není ani divu, že se toho chopilo jenom několik jednotlivců z ČR. Novinky, které zprávu přinesly mají také svojí „diskusi.“ Proč v uvozovkách? Protože nejde o diskusi, ale o komentáře.
    A tady je zakopaný bludný kořen. Komentující nerozumějí článku a komentují nikoliv článek, ale svoji domněnku. Naprostá většina se domnívá, že se jedná „jenom“ o prostou cenzuru. Dosah toho případného počinu jim uniká. To je přesně to, o co stojí naše vládnoucí „elity.“ Je zbytečné, aby tomu lidé rozuměli. Ještě by mohli roznítit nepokoje.
    Již několikrát jsem psal, že ač se píše o nebezpečí „Orwellizace“ našeho světa, spíše jsem nakloněn tomu, že to byl Aldous Huxley, který to nebezpečí vystihl lépe i když Orwellův „Velký bratr“ také nepřijde zkrátka. Dovolím si citovat malý kousek ze 16. kapitoly:
    …„Mustafa Mond se usmál. „Můžete to označit jako pokus s přeléváním lahví. Začal roku 473 po F. Inspektoři nechali vystěhovat z ostrova Kypru všechny obyvatele, kteří tam tehdy žili, a znovu jej kolonizovali speciálně připravenou skupinou alf. Dostali veškeré zemědělské a průmyslové zařízení a byli ponecháni sami sobě. Výsledek přesně splnil všechny teoretické předpovědi. Půda nebyla náležitě obdělávána, ve všech továrnách vypukly stávky. Porušovaly se zákony, neplnily se příkazy. Všichni lidé, kteří byli přiděleni na určitou dobu k podřízeným pracím, neustále kuli pikle, aby se dostali nahoru, a ti nahoře se zase snažili za každou cenu zůstat tam, kde byli.
    Během šesti let tam měli prvotřídní občanskou válku. Když už jich devatenáct tisíc z dvaadvaceti bylo vybito, požádali ti, kteří to přežili, jednomyslně světové inspektory, aby se znovu ujali vlády nad ostrovem. Což se též stalo. A to byl také konec jediné společnosti alf, kterou svět kdy poznal.“ Divoch si hluboce povzdechl.
    Optimální populace,“ pravil Mustafa Mond, „je modelována podle vzoru ledovce – osm devítin pod vodou, jedna devítina nad ní.“ „A ti, co jsou pod vodou, jsou šťastni?“ „Šťastnější než ti, co jsou nad ní. Šťastnější než například tito vaši přátelé,“ a ukázal rukou. „I přes to, že konají tak hroznou práci?“ „Hroznou? Jim se nezdá hrozná. Naopak, mají ji rádi. Je lehká, je dětsky prostá. Žádná námaha pro mozek, ani pro svaly. Sedm a půl hodiny mírné, nevyčerpávající práce, a pak dávka somy a hry a neomezované páření a pocitová kina. Co si mohou ještě přát?
    Na tuto část jsem si vzpomněl, když Saša Uhlová uveřejnila svůj cyklus investigativních reportáží Hrdinové kapitalistické práce. Původní záměr byl takový, že v každé z prací zůstane několik týdnů, ideálně jeden měsíc, a vystřídá jich alespoň šest. Nakonec jich prošla – s výjimkou krátké epizody v továrně na sladidla – jen pět. Pracovala v nemocniční prádelně, v drůbežárně, za pokladnou v obchodním řetězci, v továrně na výrobu holicích strojků a v třídírně odpadu. Poznamenala, že je spousta pracujících, kteří jsou zavření v halách bez oken, často v prostorách, kde je navíc hrozná zima, anebo naopak vedro, a nikdo je nevidí. Svými reportážemi chce přispět k tomu, aby „vidět“ byli. V reportáži z nemocniční prádelny píše:
    Jedna si vydělává tak málo, že vychází jen s obtížemi. Celé dny se navíc bojí o svého muže, který nemůže chodit a je doma sám. Druhá chodí do práce ráda, s penězi vyjde, ale nemůže si ani vzít dovolenou, když je nemocná, a tak si dál ničí své chatrné zdraví. Poznala jsem v prádelně skvělé lidi a vstřícný kolektiv. Navíc to byla krásná a užitečná práce, kterou bych dokázala dělat, i když byla fyzicky náročná. Za tři týdny práce jsem si vydělala 8106 korun čistého, pro které jsem si musela přijít osobně, protože Nataša mi řekla, že mzdy nezasílají na účet, vyplácejí je pouze v hotovosti[…] Hela se v sociálním systému nevyzná. Neví ani, jestli má nárok na nějakou pomoc. Jenom za manželovy léky platí měsíčně tři tisíce korun. Vycházejí jen s obtížemi. Do důchodu jí zbývá šest let. Nevěří však, že důchod vůbec někdy bude brát. „Oni to do tý doby stejně změněj, anebo se ani nedožiju,“ usmívá se smutně, bez hořkosti, ale i bez ironie.
    Vzpomněl jsem si Aldouse Huxleye, ale také na Petra Koláře, který v Broumovských diskusích tak horoval pro atlantické hodnoty a lidská práva obzvlášť, protože vidí jenom sebe a okolí, které je na vyšší úrovni nebo se mu rovná. O ostatních – o těch osmi devítinách – se nezmiňuje. Jsou pod vodou. Jsou na úrovni anglického kapitalismu 19. století. Více než 830 000 lidí v exekuci, to je taková hora neštěstí, že je poměřitelná s vězením pro dlužníky. Lze se domnívat, že tyto skutečnosti jsou v souladu s lidskou důstojností?
    Kde je nějaká nová Charta 77 – tedy spíše Charta 2018?   Jen tak kecáme…


    - - -



    0 0

    Naděžda Sass
    18. 6. 2018  StranaUa
    Názor je to, samozřejmě, nepřátelský. Zato ale je prakticky přiznáním toho, kdo, co a jak skutečně dělal. Takže je užitečné si to přečíst. (Poznámka M.Chazina)

    Diplomat Andrej Těliženko o vměšování ukrajinské státní moci do amerických voleb

    Ukrajinské velvyslanectví v USA je umístěno ve starém cihlovém domě na rohu ulice M Street v prestižním okrese Georgetown ve Washington DC.
    V tomto domě George Washington podepsal dohodu se skupinou vlastníků půdy o vyčlenění pozemků na výstavbu metropolitního District of Columbia.
    Na velvyslanectví je dokonce uložena kopie symbolického klíče od Washingtonu. Tady bylo počato americké hlavní město. Tady také odstartovali událost, která už dva roky městem politicky otřásá.
    Po čase se zdá, že celý všední politický proces USA se točí kolem „ruského vyšetřování“ zvláštního prokurátora Roberta Muellera. Ale vyšetřování je vlastně postaveno na obviněních proti bývalému šéfovi Trumpova volebního štábu Paula Manaforta.
    No, a obvinění ve své podstatě obsahují informaci, kterou ukrajinské velvyslanectví pomáhalo obstarat Demokratům žíznícím po vyhrabání kompromitujících materiálů na svého oponenta.
    Rozhodli jsme se, že si promluvíme s unikátním svědkem celé události – bývalým pracovníkem diplomatického zastoupení Ukrajiny ve Washingtonu Andrejem Těliženkem.
    O tomto jménu se svět poprvé dověděl loni v lednu, kdy se jeho svědectví o vměšování ukrajinské vlády do amerických voleb na straně Hillary Clinton stala podkladem k článku v respektovaném časopisu Politico.
    A toto je první interview ukrajinskému médiu. Těliženko svého času odjel pracovat do USA na pozvání samotného velvyslance Valerije Čalého. Ale v otázce zapojení se do volebního procesu se jejich názory striktně rozešly.
    Andrej nyní pracuje jako politický konzultant v USA a Kanadě a může si dovolit jistou míru otevřenosti – nakolik vůbec lze být otevřeným v události, týkající se tak mnoha mocných tohoto světa.
    Začněme, nejspíš, hlavní otázkou: Zajímá vůbec dnešní Trumpovu administrativu Ukrajina?
    Ve Washingtonu skutečně existuje jistá únava z Ukrajiny. Naše země není pro USA prioritou ani na druhém, ale dokonce ani na desátém místě. To, že ukrajinští politici, kteří přijíždí do Washingtonu, přivážejí s sebou stále tytéž stížnosti a stesky jako před několika lety, problém jen prohlubuje. Jednou ze základních chyb Petra Porošenka v americkém směru bylo odmítnutí požadavku na výměnu velvyslance ve Washingtonu. Naše velvyslanectví se tam dnes stalo překážkou pro rozvoj vzájemných vztahů. Připomeňme si, že dřív nebylo pro podporu dialogu s Bílým domem nezbytné najímat si jakékoli lobbistické společnosti, jakou je známá BGR. Za Obamovy administrativy byly na úrovni politického vedení výborné vztahy.
    Vzpomínáte si, proč Porošenko nepřistoupil na výměnu velvyslance?
    To je pro mě těžko pochopitelné. Petr Porošenko se v mezinárodních otázkách slušně orientuje, a nezbytnost výměny velvyslance v USA byla už příliš zřejmá. Nechce se mi věřit tomu, že problém je jen v osobní loajalitě a mnohaleté známosti s Valerijem Čalým. Osobní zájmy v takových otázkách nesmí stát nad zájmy státními. Ve Washingtonu to mnohé překvapuje, protože z jejich strany byly náznaky dost průhledné. Vezměte si onen článek v „Politico“ loni v lednu, který přidal nový impuls loni už osobním prohlášením Trumpa a tiskového tajemníka Bílého domu, o nezbytnosti vyšetření vměšování ukrajinského velvyslanectví do prezidentských voleb. Signál byl jasný – vyměňte velvyslance, a vše bude O.K.
    Pochopte správně, že když o tom mluvím, nesleduji jakékoli osobní zájmy. A to přesto, že velvyslanec Čalyj poslední dobou chodí po Washingtonu a snaží se všem vykládat, že jsem „ruský špion“. Je komické, že se diplomatické zastoupení bezprostředně zabývá bojem s lidmi, jejichž názory se liší od názoru administrativy ukrajinského prezidenta.
    Proč byla výměna velvyslance tak nezbytná? Protože ve Washingtonu všichni vědí, jak se osobně angažoval na straně H. Clintonové. A teď hlava našeho státu nemůže provést plnohodnotné setkání v Bílém domě. Ta jeho poslední návštěva neodpovídala základním protokolárním požadavkům pro setkání na takové úrovni. Při oficiální návštěvě prezidenta ho má doprovázet první dáma, a vítat ho před Bílým domem měl osobně Donald Trump, jak k tomu dochází v případě návštěv jiných hlav států.
    Vždyť Porošenko se setkal s Trumpem uprostřed porady na ukrajinské téma,vedené tehdejším poradcem pro národní bezpečnost Herbertem McMasterem. A poté náš prezident vyšel a poskytoval, jak si pamatujeme, brífink za plotem Bílého domu. Jistěže byla fotografie s Trumpem, byla beseda, ale to nebylo plnohodnotné setkání na takové úrovni. Sami Američané, prostě, takto ukázali svůj „dobrý“ vztah k Ukrajině.
    Anderj Těliženko

    Takže když nemohli Porošenka nepřijmout, tak ho přijali, jak chtěli…
    Jistě. Setkání zorganizovali prostřednictvím vlivné lobbistické struktury BGR. Trumpův poradce Cohen neměl s její organizací nic společného. Cohen má k Ukrajině jediný vztah, a to přes manželku, která se narodila v Charkově.
    A co částka 400 tis. USD, kterou měli za organizaci setkání obdržet?
    To je oficiální platba BGR. Předtím měl Pavel Klimkin (ukrajinský ministr zahraničí) fotografování s Trumpem – také přes oficiální platbu na účet BGR. Velvyslanectví v této situaci bylo mimo hru. Bohužel, nic takového se nedělo ani za Janukovyče, když jsme měli s USA chladné vztahy. Přesto mělo tehdy velvyslanectví přístup k různým americkým vládním strukturám.
    Za Obamy byl klíčovou figurou ukrajinského směru viceprezident Biden. Dál pak byla vystavěna hierarche úředníků a s nimi spojených grantových fondů, koordinovaných Victorií Nulandovou.
    Kdo nyní patří do, řekněme, „ukrajinského týmu“ v USA, kdo odpovídá za politiku v tomto směru?
    Teď jsme na úrovni amerického ministra zahraničí Mika Pompea. To není tak špatné, ale na této úrovni je většina zemí světa. Dřív se otázkám Ukrajiny věnoval viceprezident Biden, který měl na Ukrajině i osobní a politické zájmy. V této chvíli koordinují vztahy „Ukrajina-USA“ na úrovni US ministerstva zahraničí, ale nějaký komplexní „ukrajinský tým“ ve Washingtonu není. Stejně tak se snaží v ukrajinských reáliích orientovat novopečený poradce pro národní bezpečnost John Bolton. Zatím ale do problému nevnikl tak, jak by bylo žádoucí.
    Jaká je teď role lobbistů při vypracování politiky vůči Ukrajině? Zdá se, že kauza Paula Manaforta (jistý čas šéf Trumpova volebního štábu) ochladila zájem o ziskový ukrajinský trh, nebo se mýlím?
    V souladu s americkým zákonem o registraci zahraničních agentů musí všichni lobbisté informovat organizaci FARA o své činnosti v zájmech zahraničních politiků. Pokud to dřív mnozí ignorovali, tak po obvinění Manaforta se všichni lobbisté snaží tam náležitým způsobem zaregistrovat. Oni si teď velmi pečlivě prověřují klienta, původ jeho prostředků, kterými bude platit jejich práci. V tomto smyslu se Ukrajina ocitla na seznamu „toxických“ zemí, protože se všichni bojí, že budou figuranty „ruského vyšetřování“, spojeného s možným vměšováním Moskvy do amerických voleb.
    Jsou v USA lobbisté, které si tak či onak „koupili“ naši politici?
    Bohužel, jsou. Vzpomínáte-li si, ta počátkem minulého roku se Julia Tymošenková setkala s Donaldem Trumpem v kuloárech Modlitební snídaně. Ale přestože šlo o pouze pětiminutové setkání, byl na ně Trump dostatečně připraven. Navíc, bezpříkladným bylo samo setkání s jedním z lídrů opozice ještě před Trumpovým setkáním s představiteli ukrajinské státní moci. A už to bylo signálem Ukrajině, že nemáme ve vztazích s USA něco v pořádku. Poté ale Tymošenková nesplnila některé svoje závazky vůči některým vlivným lidem ve Washingtonu a tak později, když letěla na setkání s poradcem prezidenta USA Jarredem Kushnerem a Ivankou Trumpovou ve floridském sídle Trumpových, byla jí den před určeným datem audience zrušena.
    Uražení lobbisté?
    Otázka nespočívá ve křivdě, ale v tom, že od politiků takové úrovně očekávají za oceánem držení slova. A přestože Tymošenkovou v této otázce podrazil spíš její tým, má tam už vážně pošramocenou pověst.
    Teď podrobněji o ukrajinském vměšování se do amerických voleb. Porošenkovo okolí mělo i bez toho s Obamovou administrativou výborné vztahy. Co bylo logického na snaze zalíbit se demokratům ještě víc, nebo přišla žádost přímo ze zámoří?
    K naší státní moci je třeba poznamenat, že Porošenko odpovídá mentálně Trumpovi nejspíš víc, než kterýkoli jiný lídr ve světě. Oba jsou byznysmeny, kteří by měli mít výborné vzájemné vztahy. Ale naše státní moc se chytila na háček žádosti o podporu od jiného týmu, rozhodla se sehrát to na veliko, aniž měla globální strategii. To také vedlo k tomu, že se přepočítala. Velvyslanectví Ukrajiny v USA mohlo spolupráci s Demokraty buď nerozvíjet tímto směrem, nebo posouvat dál. Čalyj se rozhodl pro tu druhou cestu, přestože jsem mu rozhodně nedoporučoval to dělat. Mám za to, že v této otázce překročil všechny nepsané diplomatické hranice.
    Čím takové svoje rozhodnutí vysvětlil?
    Čalyj přesvědčil sám sebe, že Trump je proruským kandidátem, aniž pro to měl závažné důkazy. Chtěl, pravděpodobně, týmu Clintonové ukázat, že on znamená víc a může aspirovat na významnější role. V komunikaci s ním jsem nerozuměl jeho pozici: Proč je možné udržovat dialog se všemi ostatními republikánskými kandidáty – kromě Trumpa? Hovořím o stádiu primárek.
    Možná jeho pomocnice Oksana Šuljar měla osobní vztahy s lidmi ve štábu Demokratů. Právě Šuljar mě seznámila s Alexandrou Čalupou z Demokratické strany a uložila mi shromažďovat a předávat jí informace o Paulu Manafortovi.
    Byla cílem diskreditace Trumpa?
    Nejen diskreditace. Podle slov Čalupy, a o tom už masmédia psala, bylo cílem stažení Trumpa z předvolebního boje. Provést na podzim 2016 zvláštní zasedání Kongresu USA a dosáhnout stažení jeho kandidatury. To mi bylo řečeno doslova. Šuljar mi řekla, aby v tomto směru udržoval spojení s Čalupou. Čalyj o všem velmi dobře věděl a proto nekladl překážky. Jako velvyslanec to měl zastavit. Já jsem se toho odmítl zúčastnit, a potom jsem se už s Čalupou nestýkal.
    Už po začátku skandálu s Manafortem psala masmédia, že on byl jedním z hlavních lobbistů prozápadního kurzu za Janukovyče. Od vzdání se vysoce obohaceného uranu až po přilákání amerických energetických gigantů Chevron a ExxonMobil na Ukrajinu, za vším stál v nějaké míře Manafort. Proč bez ohledu na to vše se demokraté rozhodli získat Paulovy kontakty s Ruskem právě v ukrajinském období jeho kariéry?
    Paul Manafort byl pro ně vždycky nežádoucí figurou – vzhledem k jeho mnohaleté výjimečné roli v řadách Republikánů. A teď se rozhodli mu to spočítat. Jsem přesvědčen, že brzy bude prokázáno, že politicky nic tak špatného Paul neudělal a s Ruskem nemá žádné speciální styky. Pokud jde o finanční a daňové otázky – tím ať se zabývají americké orgány činné v trestním řízení. Ale to, že se to děje teď – to se, zkrátka, zvláštní prokurátor Mueller pokouší vyhrotit situaci v předvečer voleb do Kongresu USA.
    A jak hodnotíte roli Manaforta na Ukrajině Vy osobně?
    Moje zdroje informovaly, že když začal Majdan, tak Manafort velmi tvrdě požadoval na Janukovyčovi, aby zastavil jakékoli násilné kroky proti demonstrantům, protože předvídal riziko vývoje situace do stadia války. To je to, co vím přesně, a za co si ho vážím. K ostatním otázkám nic zvláštního říci nemohu, protože tak blízko Manaforta neznám. Ale o jeho krocích v této dramatické situaci vím ze spolehlivých zdrojů, a vážím si ho za to.
    K vývoji tématu Manafort – v dilpomatických kruzích kolují zvěsti o tom, že se „Banková“ (sídlo administrativy prezidenta Ukrajiny) se v kontaktech s Trumpovou administrativou snaží veškerou vinu za diskreditaci Manaforta v létě 2016 svalit na činnost poslance Nejvyšší Rady Ukrajiny Sergeje Leščenka, který právě vykládal o Manafortovi v souvislosti s „černým účetnictvím“ ukrajinské Strany regionů?
    Ano, o tom vím. Docela nedávno přiletěl do Washingtonu vysoký úředník, který se právě tuto linku snažil provádět. Oni umíněně chtějí všechny hříchy svalit na naše protikorupční. V této souvislosti se naskýtá otázka: Kdo předal Leščenkovi to tzv. „černé účetnictví“? Nevěřím, že to prostě náhodou někde našli. Pro někoho to bylo výhodné přihrát Demokratům během voleb.
    Byly se strany ukrajinské státní moci pokusy o navázání vztahů s Trumpovým štábem a s Republikány obecně?
    Práce s Republikány v obecné rovině vedena byla, ale bezprostředně s Trumpovým štábem ne.
    Dá se říci, že v Trumpově administrativě jsou stále ještě na Kyjev namíchnuti? Experti blízcí vedení Ukrajiny tvrdí, že už je vše O.K., a málem i lepší než za minulého prezidenta, protože prý Trump dal Javeliny, zatímco Obama ne. Jak byste to okomentoval?
    Hořkost samozřejmě zůstala. To, co vidíme v krocích Washingtonu pozitivního, to je v podstatě setrvačnost věcí připravených předchozí administrativou. K velké lítosti, nic zásadně nového není. A v Bílém domě neprobíhají vážné debaty o Ukrajině jako o zajímavém partnerovi. Pokud jde o moderní zbraně, tak ty USA dodávají mnoha zemím v daleko větších objemech a bez předběžných podmínek. A to nemluvím o Izraeli. Egyptu, příkladně, poskytli zbraně za více než 2 mld.USD pro příštích 20 let. A my jásáme nad 350 mil. za rok.
    Pokud jde o „Javeliny“, tak jsem osobně pomáhal organizovat a zúčastnil jsem se jednání senátora McCaina s prvním vicepremiérem Vitalijem Jaremou, u kterého jsem pracoval jako poradce. Na setkání se zásadně projednávaly nejen dodávky těchto protitankových komplexů, ale i další letální i neletální vojenské produkce. Právě během tohoto setkání se objevila myšlenka „Javelinů“.
    S tím je, mimochodem, spojena zajímavá historka, proč právě „Javeliny“. Ukrajina potřebovala symbol podpory. V době afghánské války antisovětským partyzánům předali protiletadlové systémy „Stinger“. Takže Ukrajině – protitankové „Javeliny“. Ve skutečnosti měla Ukrajina připraveno 27 seznamů zbraní: – od granátometů až po stíhačky. Ale potřeba byl jednotný reálný seznam. A právě jeho základ tvořily ony „Javeliny“.
    Jaká je Vaše prognóza kroků Američanů v předvečer voleb ukrajinského prezidenta? Na koho vsadí, anebo nebude zjevně demonstrovat své sympatie k někomu?
    Američané ještě důkladně popřemýšlí. V podstatě, z ratingových kandidátů, kteří jsou k dispozici, se jim nikdo zvlášť nelíbí. A to se týká nejen pozice USA, ale i Kanady a vedoucích zemí EU. Domnívám se, že se budou rozhodovat do poslední chvíle.
    Ukrajina se nachází v přibližně stejné situaci, ve které bylo Rusko v roce 1996: Stejný 6% rating u stávajícího prezidenta, stejná snaha získat ze Západu kohokoli na pomoc. Tak tady se pokouší hrát George Soros i někteří další. My jsme jakési pokusné hřiště pro experimenty: Jak v oblasti provedení různých radikálních liberálních reforem, tak i v oblasti politiky. Ale změnit situaci k lepšímu mohou jen sami Ukrajinci.


    Zdroj: Strana.ua
    Překlad: st.hroch 180617

    0 0

    Ladislav Žák
    18.6.2018  VašeVěc
    Nebudu navazovat na aktuálně více než časté kádrování Miroslava Pocheho, byť jsem bytostně přesvědčen, že člověk s jeho znalostmi a zkušenostmi prostě nemůže být ministrem zahraničních věcí České republiky. Zaujal mne spíše dětinský postup ČSSD při vytváření a prosazování jeho kandidatury.

    Při utváření kandidatury bylo patrné, že širší vedení ČSSD vychází ze třech základních premis. Tou první je, že kandidát způsobil volbu Jana Hamáčka předsedou ČSSD a má tedy od něj nezpochybnitelný nárok na velké koryto, nejlépe podle vlastního výběru. Tou druhou je, že pokud mohl vykonávat funkci ministra zahraničních věcí Luboš Zaorálek, může ji vykonávat v podstatě každý, a do třetice, že si přece v zájmu vzniku vlády s důvěrou nikdo nedovolí rozhodnutí předsedy ČSSD o udělení koryta svému podporovateli zpochybňovat.

    Při prosazování kandidatury vedení ČSSD plynule navázalo na třetí premisu a v rámci brainstormingu, který měl ovšem spíše kvalitu groupthinku, vymyslelo, že bude skvělé tuto kandidaturu zveřejnit. Je to důsledek nadměrného sledování politických thrillerů v televizi a slepá víra v transparentnost jako spásné „modus operandi“ v politice. Řada literárních a filmových point totiž stojí na tom, že v politice zveřejnění vlastního návrhu nutí druhou stranu v zákulisním jednání neodmítnout a jednat o něm dále rovněž otevřeně, pod kontrolou veřejnosti, tedy pravdivě, správně, poctivě a tedy nevyhnutelně v náš prospěch. Transparentnost však je pro většinu skutečně tvůrčích procesů, mezi které sestavování vlády bezesporu patří, polibkem smrti. Přátelé v Lidovém domě dali evidentně hlavy dohromady, jen si při tom vzali trochu dlouhý a hlavně úplně zbytečný rozběh. Z následného velkého třesku oranžových lebečních kostí nevznikl žádný vesmír, ale vlastní nemalý problém…

    Zveřejňovat kandidaturu, kohokoliv kamkoliv na místech a před lidmi, kteří o ní nerozhodují, je pro následný proces vyjednávání i pro kandidáta samotného v drtivé většině případů likvidační. Je pravdou, že před referendem existoval tlak jednotlivých soupeřících mocenských skupin, či spíše stále více bezmocných skupinek v ČSSD, o zmenšující se počet korýtek, že požadovali zveřejnění kandidatur, které by prokázaly, že dochází s uspokojování a vyvažování jakýchsi pochybných partikulárních zájmů. Interpretace kandidátů jako hotových ministrů však svědčí, spíše než o něčem jiném, o infantilitě interpretů. Jeden ze skutečných oranžových mentálních gigantů už nyní navrhuje, že ČSSD bude prezidenta honem žalovat u Ústavního soudu za to, že se zatím pokorně nesklonil před dětinským pokusem vnutit všem okolo katastrofální kandidaturu tím, že ji učiní věcí veřejnou. Oranžové chucpe zatím nevychází a mělo by to tak i zůstat…

    Politická praxe je naštěstí jiná, než se ji snaží zachytit a interpretovat umělci a novináři. V Lidovém domě by měli vědět, že než se něco podobného zveřejní, měla by předcházet nejrůznější neveřejná, zákulisní jednání, vyjednávání a zejména dojít k řadě dohod. Konečná dohoda se může zveřejnit, až když se s ní v různé míře ztotožní rozhodující část těch, kteří k tomu mají co říci. Podobně se vyjednává o obsazení postů velvyslanců, které by oho zveřejnění po následném odmítnutí „agrément“ vážně profesně i lidsky poškodit a navíc ukázat, že vysílající strana se neumí chovat. Zveřejnění kandidatury je výraz nekolegiality, arogance a pýchy. Trvání na takové kandidatuře je dětinská umíněnost a hlavně hloupost.

    Obojího je v současném Lidovém domě množství větší než malé… 





    0 0

    Patrick Ungermann
    18. 6. 2018
    Mám rád povídky Ivana Olbrachta, které pojednávají o každodenním životě chasidských Židů na Podkarpatské Rusi v době posledních desetiletí rakousko-uherského mocnářství a na prahu naší novodobé státnosti. Líbí se mi, jaké jsou chápavé vůči všem těm postavičkám, jejichž malebná umíněnost a zatvrzelá, jakoby naivní moudrost může být kdykoli využita k popisování něčeho provinční­ho, žabomyšího, temného. Ivan Olbracht tak nečiní. Jeho chasidi nejsou kuriózní burani a jejich „zapadákovy“ nejsou rezervace. To, že byl život v goletech sevřený třítisíciletou moudrostí malého národa, neznamená, že by se podobal zahnívající tůni, které dá každý, kdo je na výši, vale. 



    Olbrachtovy chasidské prózy dávají procítit těžko vyslovitelné a doufám, že každým prožité tajemství domáckosti, přirozeně hřejivé zabydle­nosti v časoprostoru. Na povídkách, o nichž mluvím, si vážím skutečnosti, že nikde, ani v těch nejtragičtějších zlomech příběhů, nenalézám naznačování toho, co je a co není blud. Když se Leib Abrahamovič snaží přesvědčit sousedy, že je Země kulatá, zvednou se varovné hlasy, že Leibovo kacířství může rozmetat obec. Olbrachtův nadhled má pochopení pro obě strany. A bezvěrec Karadžič si svou nevěstu může vzít jen za cenu jejich odchodu z osady a ona, Hanele, je od toho okamžiku pokládána za mrtvou. To je jistě nekompromisní řešení, ovšem uvážíme-li, že obecná vůle v nepatrné a od okolí se výrazně lišící obci je nakloněna touze zachovat obec v její původní (tradiční, řekněme čisté) podobě, stěží nás napadne jiné účinné řešení, než to, že cokoli (ať je to skutečně cokoli), co by oslabilo základy, na kterých daná obec stojí, co by ji zkompromitovalo tváří v tvář společenským zásadám, z jejichž živné půdy vyrůstala tak dlouho, co si sama sebe uvědomuje, cokoli rozkladného a svéráz, tedy ráz obce ohrožujícího, musí být obcí zapuzeno, a to tak rychle, dokud není pozdě.

    Proč to? Protože společnost je potud společností, pokud v ní dostředivé síly převládají nad odstředivými silami. A k do­stře­divým silám patří kromě vzájemné podpory uvnitř komunity a kromě dostatečné míry svépomoci ve vztahu komunita - okolní svět i tamní společenské zvyklosti a zásady. Naproti tomu k od­stře­divým silám náleží kromě lhostejnosti uvnitř komunity a kromě přílišného spoléhání se na pomoc zvenčí ve vztahu komunita - okolní svět i činy, které popírají místní společenské zvyklosti a zásady. Jakákoli společnost je zkrátka nějak sevřený, do nějakých vzorců společn­é­ho chování a jednání umístěný celek. Nerozumím pojmu otevřená (naprosto otevřená) společnost. Nové myšlenky se silou a průrazností nových nadosobních principů mohou na společnost zapůsobit blahodárně ve smyslu celospolečenského pokroku. Ale podle mého názoru se tak v jistých případech děje ve významu Nietzsche­ovy věty: „Co tě nezahubí, to tě posílí.“ Vždyť zdravá (dostatečně sdílná) společnost je citelně křehký organismus sestavený z jedinců, z individualit. Je to jen jakoby včelstvo nebo jakoby mraveniště, jehož roz­metání je za určitých okolností velmi nasnadě. Chápu význam společné obrany společných zvyklostí a zásad. Samozřejmě netvrdím, že je třeba se bránit úplně všemu. Neříkám, že by obrana měla naskakovat jako všeobecný automatický reflex. Taková obrana by se pak snadno podobala leukémii. Nicméně, pro úplnost si dovolím poznamenat, že Kristus počítal s tím, že bude přibit na kříž. A věřím, že trpěl v naději, že jeho učení zmohutní v nějaký celospolečenský princip, jehož razanci bude do budoucna zajišťovat i jisté zdogmatizování (vlastně zpřehlednění) nauky, jakkoli novátorské v době, kdy ji Kristus hlásal.

    Nerozumím pojmu "úplně otevřená společ­nost". Ve jménu možnosti společně sdílet soubor hodnot nebo, šířeji a konkrétněji, ve jménu společenského života se nelze do nekonečna otevírat všem možným vlivům, mezi kterými patrně bude mnoho protiřečících si zásad. Nelze se otevírat z principu. Nebo snad lze? Lze v případě, že nekonečnem inspirací rozumíme několik zpřehledněných, podporovaných a hlídaných vlivů při označení všech ostatních vlivů za nespolečenské až protistátní ne-vlivy. A touto více či méně rafinovanou cestou možná lze vybudovat jednu celosvětovou, ovšem totalitní, navíc omezeneckou společnost, zahnívající tůň, nejprovinčnější zemi na Zemi, žabomyší tmářský stát, ze kterého nám všem bude nevolno, jelikož peklo budou ti druzí, kteří nás mají hlídat, kteří nás mají uzavřít tak zeširoka, aby nebylo úniku. Mám strach, že snahy budovat otevřenou společnost vzbuzují ve svých do důsledků domyšlených praktických krocích oprávněnou obavu z neprů­chodně uzavřené globální společnosti, jejíž babylónská věž se jednoho památného dne zhroutí ve prospěch mnohovýznamovosti, mnohotvarosti, barvitosti, svobodomyslnosti a volnosti. Ale to se už v různých obměnách, v menších či větších rozměrech mnohokrát přihodilo, tam už jsme vícekrát v dějinách byli!

    0 0

    Nebombardujte Sýrii!
    18.6.2018  AC24
    Letectvo mezinárodní koalice v čele s USA zaútočilo na pozice syrské armády v provincii Deir az-Zaur, informuje syrská národní agentura SANA.


    Podle zprávy došlo k incidentu v osadě Al Hari jihovýchodně od Al Bukemalu. Mezi vojáky vládní armády jsou mrtví a zranění.

    Americké ministerstvo obrany tato tvrzení popřelo.

    Koalice vedená USA pravidelně zasazuje údery, v jejichž důsledku umírají civilisté. Samotná Aliance přiznala, že kvůli jejím leteckým útokům zahynulo během několika let v Sýrii a v Iráku asi 900 civilistů.

    Ruské MZV nejednou zdůraznilo, že se akce USA a mezinárodní koalice v Sýrii konají bez souhlasu a oficiální koordinace s Damaškem a bez rezoluce RB OSN.

    Pentagon popřel zprávy o útoku amerického letectva nebo letectva koalice na syrskou armádu v okolí Al Bukemalu.

    „Nebyl to útok USA nebo koalice,"prohlásil mluvčí Pentagonu Adrian Rankine-Halloway.



    - - -

    0 0

    Jan Campbell
    18.6.2018 VašeVěc
    Citát: S varovnými signály na obzoru přes Evropu a Asii se úspěšná americká politika musí zaměřit na Eurasii jako na celek a být vedena geostrategickým návrhem (Zbigniew Kazimierz Brzezinski).


    Citát Brzezinského a italského politologa Riccardo Alcaro (v příspěvku Milana Šímy, Seznam zprávy 16.06), připojení se Indie k ČLR a potažmo RF do obchodní války s USA, a včerejší prohlášení MZV Japonska ohledně 47 bodů, které musí KLDR splnit, aby mohly být zrušeny americké sankce proti KLDR, jsou podnětem k napsání nedělního příspěvku, který je částí vznikající obsáhlejší analýzy na téma: Co se rodí ve stínu akcí – Souhlasu netřeba 2018.

    Pro pochopení cituji Alcaro: 
    Prezident Trump se přestal vůči Evropě chovat jako spojenec. Spojené státy se teď snaží Evropany ponížit, když zavedly dovozní cla - to je vůči spojencům vlastně nepřátelský akt, který není vyvolán žádnými ekonomickými problémy Spojených států….Problém je, že Evropané mají za sebou 70letou minulost, kdy Evropa Spojené státy následovala jako svého lídra. Během té doby bylo pro Evropu výhodné se nechat Spojenými státy vést. A teď je tu otázka, zda je Evropa schopná se změnit? Jestli je schopná přestat spoléhat na americkou vojenskou ochranu.

    V úvodu příspěvku uvádím, bez úmyslu povyšovat se nad italského politologa, že jeho konstatování (Prezident Trump se přestal vůči Evropě chovat jako spojenec) a od něho odvíjející se argumentace jsou ve své podstatě nesmysl. Spojené státy nikdy nepovažovaly Evropu za spojence, NATO bylo a je vojensko – obchodní organizací kontrolovanou a vedenou USA. Nikde jasně definované národní zájmy USA měly, mají a budou mít vždy prioritu před čímkoliv jiným. To dokazuje historie. Toto konstatování neznamená antiamerikanismus, nýbrž důkaz závislosti (na USA), nekompetentnosti a kvalitu charakteru (EU politiků). V neposlední řadě je to důkaz pokračování války (jinými prostředky), a objektivního procesu transformace globalizace v důsledku technologického, politického a hospodářsko-finančního vývoje ve světě. O možnosti se od USA učit (od mládí) konat ve vlastním zájmu a jít svoji vlastní cestou do představitelné budoucnosti, nemluvě.

    O vstupu Indie do obchodní války s USA (která se týká zatím 30 amerických produktů dovážených do Indie), píše Indian Express. Vstup do obchodní války nabízí mnohé k zamyšlení na několika úrovních: Vztah Indie k EU (hospodářská spolupráce), RF (vojensko – hospodářská spolupráce) a ČLR (Hedvábná stezka a pohraniční problematika). Pro informaci uvádím: Export indické oceli do USA představuje 4%, export aluminia 2%, rozuměno z celkové indické produkce.

    Zrcadlová reakce ČLR, o které neměl nikdo pochybovat, dovoluje si představit příležitost pro EU, jak urychlit proces vedoucí k vyvážené spolupráci s ČLR. Vyvážené ve smyslu koordinace záměrů a možností jednotlivých členských států uvnitř EU a ve vztahu k ČLR. Excese (finančně – politické) jako CEEF v ČR, které musí zachraňovat prezidenti, akvizice ČLR v SRN, jejichž následkem jsou legislativní přípravy EK proti ČLR, nebo snaha EK brzdit vývoj 16+1, by tak mohly být odstraněny, vztah EU s ČLR by mohl být stavěn na kvalitnějším základě, než je tomu dnes. Korupční excese v OSN, Africe a jinde by měly automaticky omezenou šanci na vznik a existenci.

    Sankční politika uváděná do praxe prezidentem Trumpem je nebezpečná pro samotné instituce vytvořené a kontrolované USA (IMF, WB, WTO). To dokazují nedávné výroky generální ředitelky IMF, Christine Lagardeové (1956) na fóru v Sankt Petersburgu: Jednostranné zavedení cel ohrožuje globální ekonomiku a světový obchodní systém…obsahuje bumerangový efekt. Její doporučení Ruské federaci - zvýšit nákup amerických obligací, bylo bez váhání odmítnuto prezidentem Putinem. Nabízející se hodnocení chování prezidenta Trumpa (na nedávném zasedání G7 v Kanadě, následně v Singapuru během jednání s vůdcem KLDR, a teď v kontextu sankcí) jako neadekvátní, je nesmyslné, podobně jako je otázka v citátu italského politologa. Proč?

    Prezident Trump není blázen, nepřijímá a nerealizuje svá rozhodnutí bez předchozí konzultace a ohledu na izraelské lobby, a v neposlední řadě skutečnost, že jednota Západu a konsolidace potenciálu Evropy jsou předpokladem pro realizaci národních zájmů a udržení vedoucí role USA ve světě. S kým se prezident radí, kdo ho vede, je jiná otázka. Možností pro pochopení rozhodnutí prezidenta Trumpa, bojovat proti všem a celému světu, nezůstává mnoho, protože ani Bij své, aby se cizí báli, a podobná rčení a zkušenosti v dané situaci neplatí.

    Jedním z důvodů zavedení sankcí je ukázat EU a NATO, kdo je objednavatelem hudby a písniček o míru, lidských právech a demokracii. Na druhé straně hudebního zápisu je píseň o (velkém) obchodu. Sankce proti EU mohou proto sloužit k prodloužení, možná i prohloubení závislosti EU – NATO a komplexnímu podčinění se USA. V tomto kontextu se nachází mimo jiné i česká problematika s izraelskými radary, včetně odkazu na Itálii. Tam je vztah USA – Izrael – Itálie zcela jinak vybudován a řízen, než je tomu v ČR. Šance na zmenšení závislosti EU a NATO na USA jsou minimální. Proč? Odpověď je poměrně jednoduchá: Strukturální síla je vždy větší, než síla výkonná. Struktura EU je uměle (vy)tvořená, proto je její síla slabá. Výkonná moc EK je autoritativní (bez vztahu k zákonům přírody), proto je struktura výkonné moci také umělá a její síla, především v době transformace systémů a hodnot (mimo EU), slabá.

    Dalším z důvodů zavedení sankcí je vedení prezidenta Trumpa nám neviditelnou silou, která má s pravděpodobností hraničící s jistotou své vidění světa. Dnes již mnozí věří, a mnohem více mluví, o mocné neviditelné ruce trhu. Proč by nemohla existovat neviditelná ruka vedoucí prezidenta, mající vidění světa, jež se vymyká představám a myšlení (výkonných politiků a veřejnosti) formovaném téměř sedm desetiletí s pomocí idealizace Marshallova plánu, vzniku NATO, EHS a jeho transformace do EU, vše doprovázené pokrytectvím a neorganickými reformami (vzdělání a výchovy)?

    Do kontextu - jiného, než nám představitelného vidění (post-globálního) světa patří otázky, jakými jsou na příklad: Čeho chce prezident Trump dosáhnout trestáním, izolací nebo spoluprací s EU? Jaké jsou geopolitické cíle jeho konání? Jedná se o Trumpovu perestrojku? Jak se vypořádat s poválečnou zkušeností Francie ze snahy USA udělat z ní okupovaného souseda SRN, z vyhoštění NATO z Paříže, nebo výměny USD za zlato? To se nezmiňuji o snaze spolupracovat s SSSR, dnes s RF. Ani o tzv. nepotopitelném křižníku zvaném Japonsko.

    Připomínám, že odpovědí na překročení nikde nepopsané linie ve vztahu EU – NATO k SSSR, dnes k Ruské federaci, bylo připomenutí USA formou existence a vyzbrojení základen atomovými zbraněmi středního doletu v SRN, a další. Historický, dnes aktuální výrok jednoho z poradců George Bushe staršího, že Evropa si samozřejmě může zahrávat se SSSR, musí si ale uvědomit, že to skončí atomovou válkou na jejím území, by si měla denně připomínat každá vláda EU.

    Sebejistota amerických elit, co se týče závislosti EU na USA (vojenské, finanční, komunikační apod.), neschopnost EU a NATO elit představit si nepředstavitelné, a nekonečný řetěz voleb podporující krátkodobé myšlení politiků s tendencí klamat voliče, vše spojené s neporozuměním vývoje v ČLR a RF porodily v objektivním procesu vývoje technologií, demografie a globalizace hospodářsko – politického systému (založeném na konzumu, tj. expansivitě) prezidenta Trumpa. Ten funguje jako šperhák – nástroj k otevření dveří do všech koutů světa. Výsledkem je již nejenom viditelná a kvantifikovatelná změna taktiky a strategie konání USA, ale i změna axiomatiky světového řádu.

    Axiomy formují především politickou realitu. Moc struktury je silnější, než moc výkonné moci. Proto nedělá smysl následování rad, analýz a příkladů různých klubů (včetně Club of Rome), komisí a think-tanků. Komu to nestačí, může si nastudovat dílo španělského sociologa Manuel Castellsa(1942), od roku 2008, člena European Institute of Innovation and Technology. Jeho práce se zabývají především důsledky nástupu nových médií na společnost, komunikaci, politiku a ekonomiku, a indikují, že současný systém nelze změnit mírovými, veřejně známými politickými prostředky. V tomto kontextu leží proto otázka: Má prezident Trump sankční politikou reformovat nebo zničit stávající systém, a nahradit ho něčím jiným? Odpověď na tuto otázku s přímými důkazy nemůže dát nikdo, kdo nepatří k vyvoleným. A vyvolení ji nedají. Protože se veřejnosti neprezentují, s ní nekomunikují a mnohými požadovaná transparentnost je podobný nesmysl, jako si myslet, že je možné hrát férově s otevřenými kartami. Přesto lze analýzou nepřímých jevů a dokumentů formulovat odpověď, kterou nelze nazvat odpovědí z (nějaké) konspirační teorie. Nechť proto rozpad SSSR a tzv. šoková terapie slouží jako příklad.

    Brzezinski: Je nasnadě, že prvořadý zájem Ameriky je pomoci ujistit se, že žádná velmoc nepřijde získat kontrolu nad tímto geopolitickým místem a že světové společenství k němu odstavilo finanční a ekonomické překážky.

    Volba prezidenta Trumpa je příkladem šokové terapie v amerických podmínkách. Výhru a vystoupení z TPP lze označit jako část první etapy šokové terapie. Její efekt se nedá prognostikovat, ani predikovat, lze si ho pouze představit. Podobně je tomu s budoucností. V současné době vliv šoku se zmenšuje (dokonce obviněním šéfa FBI), zkušenost ze šoku se vyhodnocuje a zpracovává. Výsledkem je, že krátkodobá neřiditelnost vnitřních procesů v USA (potřebná ke změně vektoru řiditelnosti) se dostává do stavu řiditelnosti. To dokazuje další etapa šokové terapie: Jednání se spojenci v NATO, sankce proti EU, setkání s vůdcem KLDR atd. Pro nezkušené pozorovatele se nabízí otázka: Končí globalizace, nebo nabírá globalizace novou formu? Odpověď je jasná. Globalizace pokračuje a bude pokračovat dále. Jak mohu vysvětlit odpověď, když jsem sám před 3-4 roky psal a hovořil o post-globalizaci?

    V té době nebyl prezidentem Trump, nebyly sankce proti RF, ČLR, Indii a EU. Proto nešlo mluvit o boji o vedení globalizačního procesu. Málokdo se chce vrátit k práci zemřelé šedé eminence americké zahraniční politiky, Zbigniew K. Brzezioskému (1928 - 2017). Ten tvrdil, že: Z její (USA) nezpochybnitelné vojenské síly (pak) pramení i její geopolitické ambice, a to v měřítku nikoli menším než globálním. Z toho důvodu považuje Brzezinski za oprávněné, aby za centrum současného světa byl považován americký kontinent. Nevím, zda prezident Trump četl knihy, Velká šachovnice: Americké prvenství a její geostrategické imperativy, Volba: Globální dominance nebo globální vedení, Jediná světová velmoc a Mezi dvěma věky: Role Ameriky v technetronické éře a Amerika a svět: Konverzace o americké zahraniční politice budoucnosti.
    Ve Velké šachovnici Brzezinski detailně popisuje, že cílem k americkému triumfu bude (ekonomicky, strategicky, diplomaticky, v nezbytném případě i vojensky) ovládnout strategicky důležitý region Střední Asie. O regionu jsem se v poslední době několikrát zmiňoval, protože ho znám, a očekávám v něm brzké zvýšení napětí a aktivity ze strany USA. Snaha o globální jednostrannou dominanci USA je totiž spojena s pronikáním amerických zájmů do středoasijského prostoru, dovolujícímu omezit rozvoj Číny a Ruska s podporou separatistických hnutí v hraničních oblastech. Proto budou prezidentské volby v Kazachstánu v 2020 jedním z důvodů zvýšení aktivit USA v regionu. Jinak platí Brzezinského výroky: 
    V krátkodobé perspektivě (5 nebo kolem 5 let) udržet a upevnit současný geopolitický pluralismus v Eurasii…ve střednědobé perspektivě (do 20 let) upomenuté opustí své místo, které zaujme skupina důležitých (ve strategickém smyslu) a doplňujících se partnerů schopných podpořit zájmy USA pod vedením USA s cílem vytvoření trans-eurasijského systému bezpečnosti , který spojí velké množství států. V dlouhodobé perspektivě (více než 20 let) se vše předem uvedené bude pomalu transformovat do světového centra se společnou politickou odpovědností (pod vedením USA a jak to v podstatě píše Club of Rome). 
    Krátce formulováno: Velká šachovnice představuje hřebík do rakve multipolárního světa. Ten se jeví v kontextu uvedeného jako prostředek k řešení cílů střednědobé perspektivy.

    V ní se projevuje další funkce sankcí a nabízí se otázka: Bude pokračovat vývoj multipolárního světa, nebo vývoj světové vlády s pomocí třetí reinkarnace finančního kapitalismu, s přestěhováním se z Washingtonu a New Yorku někam jinam? Po ukončení první světové války způsobilo ohromné zadlužení Londýna v GBP stěhování za oceán. Dnes je na stole Washington-New York ohromný dluh v USD. Ve váze na stole máme také výsledky poslední transformace kapitalismu. Ty indikují, že otázka představující dilema - multipolární svět versus světová vláda - není správná a neodpovídá realitě. Proč?

    Přechod z druhé etapy do třetí – tj. z vůdcovství USA do světové vlády s pomocí třetí inkarnace finančního kapitalismu nebude přímý a tak rychlý, jako přechod z první etapy do druhé. Zpoždění způsobí jiný výsledek transformace, který umocní nemožnost USA udržet vůdcovství bez válek a podčinění si ČLR tak, jak to bylo možné s Evropou po oficiálním ukončení druhé světové války. To vše ve snaze udržet při životě struktury hospodářského a finančního systému ala USA.

    Ti, kteří nemohou rozpoznat virtuálnost náhrady globalizace anti-globalizací nevědí, že jak globalizace, tak i anti-globalizace mají společnou hlavu (na společném krku), která je vede. Anti-globalizace je pouze zrcadlový obraz globalizace, financovaný z jednoho a toho samého pramenu, který tvoří tzv. benefitors z něco více než deseti nadnárodních korporací. Stačí si prostudovat Nasdaq, Yahoo finance, analýzy Švýcarského federálního technologického institutu a podobné, a čtenář bude vědět, koho mám na mysli. Nikdy nevstoupíš do téže vody, praví Číňané. Dnes popisované téma budu rozvíjet v práci na knize Souhlasu netřeba 2018 s ohledem na vývoj a dění ve světě. Práce se mimo jiné zabývá otázkou, zda lze hlavu odseknout a zaměnit jinou, jestliže ano, kdo je schopný a ochotný to udělat a jakou hlavu transplantovat? Nebo zda se hlava sama odstraní, upadne jako shnilá hruška na zem, a co přijde po té, co spadla na zem. Co vyroste po ní, s pomocí nebo bez pomoci vědy.

    Oddlužení USA podle třetí etapy Brzezinského není totiž řešením, ale pouhým oddálením krachu systému s pomocí přemístění hlavní kanceláře firmy USD. V tomto kontextu se nachází i současné dění v Ruské federaci: Státní revizor Kudrin přesvědčil prezidenta Putina o nutnosti přizpůsobit se stávajícímu systému. Prezident nepřijal radikálnější řešení poradce Sergeje Glazjeva (viz příspěvek Ve stínu fotbalu, sankcí a naděje (13.6.2018) a současně ignoruje skutečně existující odklon vektoru národních zájmů (nejenom Ruské federace, ale i ČLR, Indie, EU a dalších, demograficky a zdrojově významných účastníků transformačních procesů) od USA naplánované cesty k světové vládě, která by měla žít z třetí inkarnace finančního systému někde mimo Washington.

    Pro úplnost uvádím hlavní body řešení problémů RF podle Glazjeva, které jsem v posledním příspěvku nezmiňoval: 
    1) plánované hospodářství,
    2) osobní odpovědnost úředníků,
    3) snížení úrokové sazby,
    4) zvýšení objemu peněz,
    5) nové investiční a infrastrukturní projekty (podobné ČLR),
    6) dva rozpočty, z nichž jeden výlučně pro uvedené infrastrukturní a kapitálově intenzivní projekty (podobné ČLR),
    7) zákaz manipulace s kurzem rublu.

    Žádné z indikovaných řešení se mi nejeví dostatečně inovativním v kontextu výzev stojících před námi. Sám řešení nemám. I kdybych ho měl, nebo ho mohl formulovat, nabídnout a spolu-realizovat, musel by někdo jiný dát rozkaz. Krátce: Slovo. Slovo, jak se píše v Bibli, bylo na začátku všeho, co jsme dělali v minulosti, děláme v přítomnosti, ze které spěcháme bez reflexe do pouze představitelné budoucnosti.

    Jsem přesvědčen, že sankční politika definovaná neviditelnou silou a realizovaná prezidentem Trumpem (ve funkci výkonné moci CEO) je v souladu s obsahem citátu Brzezinského: 
    Amerika je nyní jediná světová supervelmoc a Eurasie je hlavní světová aréna. Odtud, co se stane rozložení moci na euroasijském (nad)kontinentu, bude mít rozhodující důležitost vzhledem k globálnímu prvenství Ameriky, a jejímu historickému odkazu. To, jak Amerika „zvládne“ Eurasii, je kriticky důležité… Mocnost, která ovládá Eurasii, by vládla třemi nejpokročilejšími a ekonomicky nejproduktivnějšími oblastmi. Pouhý letmý pohled na mapu též napovídá, že nadvláda nad Eurasií by téměř automaticky s sebou nesla za následek podřízenost Afriky, což by Západní polokouli a Oceánii stavělo na místo geopoliticky okrajové části tohoto centrálního světového nad-světadílu. Okolo 75 % světové populace žije v Eurasii a taktéž je tam většina světového fyzického bohatství, jak v jeho podnicích, tak pod povrchem její půdy. Eurasie čítá 60 % světového HDP a okolo 3/4 známých světových energetických rezerv.

    ČLR, potažmo Indie řekly své slovo, mimo jiné proto, že USA nemají na přímý boj ani s jedním z obou států. Ty nejsou proti globalizaci, podobně jako Ruská federace. Ta se nachází v transformaci. Moc oligarchů, prodejných úředníků a závislost CB RF na USA a USD jsou stále ještě veliké a dění ve světě není pro ruskou společnost takové, že by vyžadovalo poslední a rozhodující slovo prezidenta Putina. Musíme si proto na jeho slovo počkat. V horší situaci je EU.

    Ta není suverénní, je chudá na přírodní zdroje a demografický vývoj se snahou držet se virtuálních hodnot bez jasně definovaného zájmu EU, nedovolují mně být optimistou. Proto očekávám, že se EU (v současně formě a pod současným vedením) vzdá USA kvůli různým závislostem, absenci nezkorumpovaných vůdců a praktické nemožnosti jednat suverénně. V lepším případě se EU bude snažit vyhrát čas k přežití kličkováním, pokrytectvím a přizpůsobováním se systému. Neočekávám, že se EK rozhodne odstranit sama sebe a řekne: Víme, co se rodí ve stínu sankcí. EU se nepřiřadí k těm, kteří pochopili Zeitgeist (ducha času), a jsou ochotni bojovat za (spolu) vůdcovství v novém světovém řádu. Proto, ať vyhraje boj o vedení globalizace kdokoli (USA jako absolutní vítěz, nebo se USA o vůdcovství vynuceně podělí s RF a ČLR), EK – EU nebudou mít poslední a rozhodující slovo o své budoucnosti. To je moje dnešní odpověď na otázku politologa R. Alcaro (Istituto affari internazionali). Souhlasu netřeba.



    - - -

    0 0
  • 06/18/18--09:24: ZER
  • 18. 6. 2018



    0 0

    Zdeněk Lenz - pedagog
    Zdeněk Lenz
    18.6.2018  PrvníZprávy
    Jarní zkušební období maturitních zkoušek skončilo a tak nebude na škodu připomenout si několik momentů, které se současnou monstrózní podobou maturity, ale i se školstvím obecně, souvisejí.


    O tom, že situace v našem školství není právě růžová jsem psal před necelým rokem, v létě roku 2017 v článku, který vyšel pod názvy Prázdninové zamyšlení nebo Smutná zpráva o stavu našeho školství. Psal jsem o školství obecně, ale především o školství středním a s ním souvisejícím společenském fenoménu - maturitě.

    V současné době sklízíme „shnilé“ plody práce řady politiků, práce založené na falešné a zhoubné představě o tom, že téměř všichni budou mít maturitu. Začalo to již v dobách zavádění učebních oborů s maturitou a do současnosti to nabylo nezvladatelných rozměrů.

    Kromě několika prestižních gymnázií a některých odborných škol vybraných oborů, kde poptávka převyšuje nabídku, velké množství středních škol „bojuje“ s nedostatkem žáků. A když už stav naplní, pak zčásti žáky, kteří na studium střední školy nestačí.

    Firmám pak chybějí kvalifikovaní pracovníci dělnických profesí. Tedy ti s výučním listem bez nutnosti mít ke své odborné řemeslné práci maturitu.

    Již na základní škole se žáci učí o dělbě práce. A ještě než základní školu opustí vědí, že hrobník kope hroby, popelář odváží popelnice, metař zametá ulice, kuchařka vaří jídlo, švadlena šije šaty, zedník zdí zdi, automechanik opravuje auta, uklízečka uklízí, učitel učí, ředitel řídí, lékař léčí, architekt navrhuje budovy, stavbyvedoucí řídí stavby, mistr řídí dělníky, ministr řídí celé resorty a prezident republiky vykonává nejvyšší ústavní funkci.

    S přibývajícím rozumem zjistí, že každou z těchto činností lze vykonávat jen za určitých předpokladů. Na některé práce stačí být zaučen nebo vyučen, na jiné musí být středoškolské nebo vysokoškolské vzdělání. Ale na každou práci musí mít člověk určité vlohy. Jinak v ní většinou nebývá úspěšný.

    To ale nechápou světoví, evropští a čeští pokrokáři, kteří si myslí, a ostatním své myšlenky vnucují, že téměř celá populace musí mít maturitu. Že i děti ke studiu absolutně nezpůsobilé mohou studovat. Dokonce i na vysokých školách.

    A podle toho naše školství vypadá.

    V úterý 29.5.2018 zařadila ČT v pořadu Události Komentáře rozhovor s právě odvolaným (s účinností od 31.5.2018) ředitelem CERMATu Jiřím Zíkou.

    „Odvolání z funkce jako důsledek dvou chyb během dvou měsíců“, tak zněl úvodní komentář k následujícímu rozhovoru. Ale ať už to byl důvod skutečný nebo jen zástupný, některé myšlenky a názory pana ředitele Zíky k maturitám, ale i obecně ke školství, stojí zato si připomenout.

    ředitel Zíka: „… vybudovali jsme systém, který nemá v Evropě ani ve světě obdoby v podstatě    
                              z hlediska  jeho výkonnosti …“
    .........................................................................................................................................................

    redaktor Borek:  „… co by se mělo změnit na státních maturitách, pokud něco?…“ředitel Zíka: „… podle mého soudu by se měla změnit prostupnost vzdělávacího systému, …..                                   … abychom nefrustrovali tu část maturantů nebo tu část žáků středních škol, kteří                              opravdu intelektuálně a možná ani mentálně na tu maturitní zkoušku nemají…“
    redaktor Borek: „… čili platí ta teze, že je v této zemi moc maturantů …“
    ředitel Zíka:      „… z mého pohledu ano, 76% populace u maturitní zkoušky porovnáno
                                   s Gausovou křivkou je podle mého soudu příliš …“
    redaktor Borek:  „… to že v Česku v rámci mezinárodního srovnání je docela vysoký počet lidí
                                     co studují bakalářský obor a nedokončí to, jsou neúspěšní, to je vizitka
                                     inflace maturit? ...“
    ředitel Zíka:        „… ano, to je podle mého názoru inflace vzdělání obecně …“
    redaktor Borek:   „… je to i vizitka CERMATu? ...“
    ředitel Zíka:        „… ano, možná jsme jich měli pustit méně …“
    redaktor Borek:  „… prostě větší podíl propadnuvších by vlastně podle vás byl ku prospěch …“
    ředitel Zíka:       „… odpovídalo by to tomu, čeho jsou nakonec schopni dosáhnout. Jak je vidět,                                             tak tohle je důkaz, že maturita je nastaven příliš nízko …“
    …………………………………………………………………………………………………...
    redaktor Borek? „… proč jste neinicioval základním způsobem zpřísnit maturity?  ...“
    ředitel Zíka:      „… v roce 2012 ještě existovaly dvě úrovně maturity, pak rozhodnutím ministra
                                   se jedna úroveň odstřihla a zůstala ta základní, … My jsme říkali,  je potřeba  
                                   zvednout náročnost maturitní zkoušky, ale to nejde udělat ze dne na den    
                                   z roku na rok bez politického koncensu nebo bez sociálního koncensu  
                                   vůbec …“
    redaktor Borek:  „… protože voliči nechtějí, aby jejich děti propadávaly masivně při
                                     maturitách? ...“
    ředitel Zíka:        „ … ale určitě by to ten dopad mělo, to je nesporné …….. Je vidět, že je to  
                                      citlivé téma a asi by to bylo velmi obtížné jen tak ze dne na den říct
                                      změňme to, spíš změňme průchodnost systému …“

    V rozhovoru  opakovaně zaznělo jedno zásadní sdělení.
    Je potřeba změnit prostupnost nebo průchodnost vzdělávacího systému!

    Sdělení skutečnosti, o které se všeobecně ví, ale o které se veřejně raději moc nemluví. Asi jako o  provaze v domě oběšencově.

    Ale jak té změny docílit?
    Společenská vůle k tomu v tuto chvíli zjevně není.
    Jediná varianta  je, aby to úplně padlo „na hubu“.


    - - -


    0 0

    Zdeněk Jemelík
    Zdeněk Jemelík
    19.6.2018  blog autora a Chamurappi z.s.
    Věnováno Aleně Vitáskové, ohrožené dovoláním nejvyššího státního zástupce, a nevinné Michaele Schneidrové, strádající ve Věznici Světlá n.S.


    Skutečnost, že nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal dovolání proti zprošťujícímu rozsudku Aleny Vitáskové, dodává jeho rozhodnutí příchuť jedinečnosti, neboť je učinil nedlouho po zveřejnění záměru prezidenta republiky udělit jí 28.října státní vyznamenání. Spojení pokusu o zneuctění z jedné strany a vysokého ocenění druhou stranou určitě není časté. Je svébytným vyjádřením nezávislosti nejvyššího žalobce, nebo možná jeho náklonnosti ke kruhům, jež Alenu Vitáskovou nenávidí, protože oklestila jejich příjmy. V každém případě právě pro tyto zvláštní okolnosti jeho dílko přitahuje pozornost.

    Argumentace Pavla Zemana stojí na dvou základních pochybeních. První je víra v existenci soukromých vztahů mezi ods. Michaelou Schneidrovou a Zdeňkem Zemkem st., které neexistovaly a v celém trestním spisu o nich není jediný důkaz. Druhé je nepravdivé tvrzení, že vydáním licencí Zemkovým elektrárnám v noci 31. prosince 2010 vznikla obrovská škoda, neboť získaly nárok na vysokou výkupní cenu podle cenového výměru z r. 2009.

    Posledně zmíněný problém vede k zamyšlení, kde se vůbec vzala fáma o dostatečnosti získání licence a uskutečnění prvního paralelního připojení jako podmínky pro získání práva na vysokou výkupní cenu. Důvod k zamyšlení je dán nejen významem otázky pro obžalované z kauzy „Vladimír Čimpera s spol.“, známé jako „kauza Vitásková“, ale skutečností, že až do převzetí výkupu elektřiny z fotovoltaických elektráren státní společností OTE a.s. k 1.lednu 2013 se neoprávněně obohacovaly i některé jiné firmy. Orgány činné v trestním řízení si toho vůbec nevšimly a celý proces s Alenou Vitáskovou & spol. proběhl ve stínu omylu, který z úvah žalobce o způsobené škodě dělá bezcenný blábol. Tím tato záležitost přetéká přes hranice tohoto soudního řízení.

    Skutečnosti jsou následující: v r. 2009 vydal Energetický regulační úřad (dále jen ERÚ) cenový výměr, podle něhož nárok na zvýhodněnou cenu získaly elektrárny, které získaly licenci, dosáhly prvního paralelního přípojení, zapojily se smluvně do distribuční soustavy a začaly uskutečňovat komerční dodávky do sítě. Platnost tohoto výměru skončila jeho nahrazením novou vyhláškou ERÚ z r.2010, která s účinností od 1.ledna 2011 zaváděla měkčí podmínky pro získání podpory, ale současně ji drasticky snižovala. To byl důvod závodů s časem, do něhož se po vydání nového výnosu nedobrovolně zapojili všichni investoři, jejichž zařízení byla před dokončením. Stát se vůči investorům zachoval hanebně.

    V této chaotické situaci se ale na webu ERÚ objevilo „výkladové stanovisko“ bývalého vedení, podle něhož pro získání vysoké výkupní ceny bylo dostačující získání licence a prvního paralelního připojení. „Výkladové stanovisko“ není právní norma a nemůže měnit pravidla, stanovená cenovou vyhláškou ERÚ. Později jeho protiprávnost konstatoval Nejvyšší soud ČR rozsudkem sp.zn. 32 Cdo 1051/2015, ale také ERÚ v tzv. sporném řízení a zejména je od 1.ledna 2013 neuplatňuje státní společnost OTE a.s., na kterou přešla výplata podpory obnovitelným zdrojům. Proti škodě, která byla způsobena vydáním zmíněného „výkladového stanoviska“ je ta, kterou měla způsobit nešťastná Michaela Schneidrová, doslova jen „malina“. Ale bdělé oči protikorupční policie a olomouckých žalobců to zvysoka přehlížejí a vůbec je nenapadlo, že by někdo měl za vyvolání nákladného omylu nést odpovědnost. Podezření samozřejmě padá na představitele bývalého vedení ERÚ Josefa Fiřta, Blahoslava Němečka a Antonína Panáka z titulu jejich obecné odpovědnosti. Bezprostředním pachatelem mohl ovšem být i nižší úředník ERÚ.

    Zřetelněji se rýsuje odpovědnost Antonína Panáka, který obsah „výkladového stanoviska“ dvěma dopisy účelově narouboval do myšlení vyšetřovatele Pavla Pinky, čímž umožnil rozumné rozhodnutí ředitelky licenčního odboru ERÚ Michaely Schneidrové o nepovolení obnovy licenčního řízení vykládat jako zločin s nárokem na vysoký trest odnětí svobody. Žalobci se vytvořená situace líbila, proto omyl převzal a naservíroval na stůl soudci, který si libuje v ukládání vysokých trestů. Výsledkem je nevinná úřednice ve vězení a Alena Vitásková, po pětiletém trestním stíhání znova ohrožená dovoláním nejvyššího žalobce.

    Celková škoda, způsobená vydáním „výkladového stanoviska“ je mnohem vyšší než ta, kterou v obžalobě kauzy „Vladimír Čimpera & spol.“ uvádí diletantský žalobce. Zřejmé jsou katastrofické následky dopisů Antonína Panáka policii pro obžalované. Ale původci zavádějících informací umožnili řadě firem přijít k neoprávněnému obohacení a ani „solární baroni“, ani šéfové distribučních firem nemají důvod se na ně zlobit, neboť prospěli jejich kapsám. Proto otázka jejich trestní odpovědnosti nepadla a nepadne, neboť „kde není žalobce, není soudce“ a jak známo z výroční zprávy Vrchního státního zastupitelství vOlomouci, vyhledávací činnost policie není uspokojivá. Poznamenávám, že ani někteří státní zástupci neberou úplně vážně povinnost stíhat každý trestný čin, o kterém se dovědí. Lidé, odpovědní za vydání „výkladového stanoviska“ a autor mystifikačních dopisů policii zůstali mimo zorný úhel orgánů činných v trestním řízení. Naopak posloužili jako svědci proti Aleně Vitáskové a Michaele Schneidrové. Mohou být klidní: dovolání nejvyššího státního zástupce ve věci Aleny Vitáskové naznačuje, že jim ze strany orgánů činných v trestním řízení žádné nebezpečí nehrozí, neboť orgány vidí jen to, co chtějí.

older | 1 | .... | 587 | 588 | (Page 589) | 590 | 591 | .... | 668 | newer