Nová republika

Diskuse o veřejném mínění se obvykle soustředí na distribuci názorů - kolik je pro, kolik je proti a kolik neví. Proto také výzkumy veřejného mínění tolik fascinují zpravodajská média a velkou část jejich publika, zvláště během předvolebních kampaní. Ale ještě než se budeme zabývat distribucí názorů, potřebujeme vědět, která témata se nacházejí v centru zájmu veřejného mínění. Lidé mají své názory na mnoho věcí, ale jen málo témat je skutečně zajímá. Role zpravodajských médií při nastolování agendy tkví v ovlivňování významnosti témat. Tedy ovlivňování toho, zda podstatnému množství lidí bude skutečně stát za to si na dané téma vytvořit svůj vlastní názor. O zájem veřejnosti soupeří mnoho témat, ale jen málo z nich je úspěšných. A zpravodajská média podstatným způsobem ovlivňují, která témata dne budeme považovat za nejdůležitější. Nejde o úmysl ani předem plánovaný vliv (ačkoli toto tvrzení může vypadat, a právem, jako nadměrně optimistické, známe mnoho případů právě opačných, pozn. PŽ), ale spíše o vliv bezděčný, který je výsledkem potřeby zpravodajských médií vybrat několik témat do svého zpravodajství a těmto zprávám v dané chvíli přisoudit největší význam. Rozdíl mezi tím, jak zpravodajská média ovlivňují významnost témat a konkrétní názory na ně, je shrnut v postřehu Bernarda Cohena, že zpravodajská média možná nedokážou lidem s úspěchem říci, co si mají myslet, ale neuvěřitelně úspěšně dokážou svému publiku sdělit, na co má myslet. Jinými slovy, zpravodajská média umějí nastolit agendu veřejného mínění a veřejné debaty. Média toho někdy zvládnou mnohem více. Ale nejprve se budeme podrobně zabývat prvním krokem při utváření veřejného mínění, kterým je upoutání pozornosti veřejnosti.Duchovním otcem myšlenky, jíž dnes zkráceně říkáme nastolování agendy, je Walter Lippmann. V úvodní kapitole jeho již klasické knihy z roku 1922 Public opinion s názvem Okolní svět a obrazy v našich hlavách, se nachází shrnutí myšlenky nastolování agendy. Jeho tezí je, že zpravodajská média, naše okna do světa směřujícího mimo naši bezprostřední zkušenost, určují naši kognitivní mapu světa. Veřejné mínění podle Lippmanna reaguje nikoliv na okolní prostředí, ale na pseudoprostředí, které vytvářejí zpravodajská média. Kniha Public opinion již více než osmdesát let od prvního vydání stále vychází, a obsahuje zvláštní soubor anekdotických odkazů na podporu svých tvrzení. Lippmann například popisuje diskusi v senátu Spojených států, během níž se smyšlená novinová zpráva o vojenské invazi na dalmatské pobřeží přeměnila na faktickou krizi. Kniha začíná podmanivým příběhem o „ostrově v oceánu, kde v roce 1914 žilo několik Angličanů, Francouzů a Němců“. Šest týdnů po vypuknutí I. světové války připlul poštovní parník, který naše přátele upozornil na fakt, že se z nich stali nepřátelé. Podle Lippmanna, který publikoval ve 20. letech 20. Století, jde o aktualizaci Platonova podobenství o jeskyni uvedeného v předmluvě knihy. Parafrázuje Sokrata a poznamenává: „Jen nepřímo známe prostředí, v němž přesto žijeme… ale s tím, co považujeme za skutečný obraz, zacházíme jako by šlo o prostředí samotné.“Masmediální instituce jsou zcela neopomenutelnou částí dnešní společnosti, a jejich enormní rozvoj a rozmach patří k ústředním momentům minulého století. K velkému množství novin a časopisů, které vycházely v 19. století, přibyly ve 20. století všudypřítomné nánosy filmu, rádia, televize a kabelových televizních kanálů. V posledních letech minulé éry se přidal internet a kaleidoskopická směsice informačních technologií, které dále rozmazávají tradiční hranice mezi jednotlivými médii a jejich obsahy.Ačkoliv všichni mluví o dopadu nových technologií v novém tisíciletí, obrovský vliv masové komunikace byl patrný již o desítky let dříve, když se světem začaly šířit vlny nejmodernějších technologií. Americký novinář Theodor White v knize The Making of the President (1972) popsal schopnost masové komunikace nastolit agendu veřejného zájmu jako „moc, která v jiných zemích náleží diktátorům, kněžím, politickým stranám a úředníkům“. Roky, které uplynuly od chvíle, kdy White tento výstižný výrok vyslovil, strávili společenští vědci na celém světě podrobným studiem schopností masových médií ovlivňovat rozmanité aspekty našich politických, společenských a kulturních agend. Tématem této knihy je jedno z předních a nejlépe zdokumentovaných racionálních pojetí tohoto vlivu, teorie zabývající se schopností masové komunikace nastolovat agendu.

Je samozřejmé, že média neinstalují představy o okolním světě do našich hlav jaksi bezprostředně, mechanicky. Nejsme stroje na interpretaci mediálních obsahů. Jak upozorňoval právě už Lippman, důležité je, do jakého vnitřního prostředí v naší mysli a naší zkušenosti ta či ona mediální agenda vstupuje a na jaké naráží bariéry. Jinak reagujeme na tezi, která je kompatibilní s naším obecným přesvědčením, jinak na myšlenku novou a nečekanou. Touto oblastí poznávání se zabývá teorie selektivní percepce, která stojí v nejužší blízkosti vedle konceptu nastolování agendy. McCombs byl spolutvůrcem řady výzkumných pokusů, jak porovnat významy a dopady obou jevů. Zde je výsledné shrnutí.

Koncept nastolování agendy není návratem k teorii kouzelné střely či teorii podkožní injekce (tj. teorii, že zpráva se příjemci dostane pod kůži jako střela či injekční jehla, a ten ji pak přijímá bez výhrad a reaguje na ni předvídatelným způsobem), které poukazují na všemocnost účinků médií. Publikum rovněž není chápáno jako stroj, který čeká, až bude zpravodajskými médii naprogramován. Teorie agenda-setting však přisuzuje zpravodajským médiím ústřední roli při uvádění témat do veřejné agendy. Nebo, abychom parafrázovali Lippmanna, informace poskytované zpravodajskými médii hrají klíčovou roli při utváření našich představ o skutečnosti. A tyto představy navíc ovlivňuje celkový soubor informací, které zpravodajská média poskytují.Naproti tomu podle konceptu selektivní percepce se ústřední vliv nachází uvnitř jednotlivce a mediální obsahy se poté rozvrstvují podle kompatibility s existujícími postoji a názory daného jednotlivce. Tato perspektiva předpokládá, že jednotlivci minimalizují míru svého vystavení se působení informací, které je nepodporují, a v maximální míře se vystavují informacím, které je podporují. Od voličů se očekává, že během voleb budou nejvíce pozornosti věnovat tématům, na něž klade důraz jimi upřednostňovaná politická strana.Co se více odráží ve veřejné agendě? Celková agenda témat ve zprávách, což je výsledek jaký předpokládá hypotéza teorie agenda-setting? Nebo agenda témat, na něž klade důraz voličova oblíbená politická strana, jak vyplývá z teorie selektivní percepce?Abychom na tyto otázky dokázali odpovědět, rozdělili jsme nerozhodnuté voliče s danými preferencemi, ačkoliv ještě nebyli úplně rozhodnutí, kterého kandidáta budou volit, do tří skupin. Na demokraty, republikány a příznivce George Wallace, kandidáta třetí strany. Každou z těchto tří skupin voličů jsme srovnali se zpravodajstvím na televizním kanálu CBS: agendu témat jedné skupiny voličů jsme srovnali s celkovým zpravodajstvím na CBS, a agendu témat téže skupiny jsme srovnali pouze se zprávami na CBS, které pojednávaly o její upřednostňované straně či kandidátovi. Stejné srovnávané dvojice jsme pak zopakovali se zprávami v NBC, New York Times a lokálním deníku. Celkem jsme srovnávali dvanáct korelačních dvojic: tři skupiny voličů krát čtyři zpravodajská média. Která korelace byla v každé dvojici silnější? Korelace podle konceptu nastolování agendy, která porovnávala voliče s celkovým zpravodajstvím, nebo korelace podle selektivní percepce, kdy jsme srovnávali voliče pouze se zprávami o jimi upřednostňované straně a kandidátovi?Osm z dvanácti srovnání hovořilo ve prospěch hypotézy o nastolování agendy. V jednom případě nebyl rozdíl žádný a pouze tři srovnání byla ve prospěch hypotézy selektivní percepce. Nový pohled na moc mediálních účinků získal pevný základ.

O nastolování agendy se nejčastěji veřejně mluví tehdy, když se probírá vliv médií na utváření ponejvíce politické skutečnosti, jejich vliv na reálné politické prostředí. Mnozí politikové vyčítají novinářům, že skutečnost deformují a uzpůsobují svým záměrům a zájmům. V mnohém ohledu mají kus pravdy, ale je to složitější.

Někteří novináři jakýkoliv vliv nastolování agendy na veřejnost popírají. „Jen podáváme zprávy o dění ve světě“, říkají. Podobně se vyjádřili i někteří kritici myšlenky nastolování agendy, kteří zastávají názor, že veřejnost i média pouze reagují na okolní prostředí. Ovšem když se Walter Lippmann zabýval rolí zpravodajských médií jako mostu mezi okolním světem a obrazy v naší hlavě, přišel s myšlenkou pseudoprostředí, výhledu na svět existující v naší mysli - výhledu, který je ve srovnání se skutečností vždycky neúplný a často také nepřesný. Lippmann tvrdil, že naše chování je reakcí na toto pseudoprostředí, nikoliv na prostředí skutečné. Za desítky let společenskovědního výzkumu role masových médií při nastolování agendy, byly shromážděny důkazy, které dále podtrhují důležitost Lippmannova rozlišení mezi prostředím a pseudoprostředím.To ovšem neznamená, že by zprávy byly výmysly. Ani zdaleka. Žurnalistika je empirická aktivita založená na ověřitelných pozorováních a případy, kdy došlo k porušení těchto standardů profesní etiky, vyústily ve velké skandály americké i evropské žurnalistiky posledních let. Ale když každodenní události a situace prodělají přeměnu pod dohledem profesní optiky zpravodajských organizací, výsledkem často bývá obraz světa – pseudoprostředí -, který zdaleka není izomorfní se systematičtějším pohledem na toto prostředí. O novinářskou pozornost soupeří mnoho událostí a situací. Protože novináři nemají možnosti získat informace o všech událostech, ani o všech nemohou informovat své publikum, spoléhají se na tradiční soustavu profesních norem, podle nichž se řídí při každodenním výběru vzorku z prostředí. Výsledkem je, že zpravodajská média nabízejí omezený pohled na širší prostředí, podobný omezenému pohledu na vnější svět, jaký umožňují úzká štěrbinová okna v některých moderních budovách. Tato metafora je ještě trefnější, pokud je okenní tabulka málo průsvitná a má nerovný povrch.

Koncept agenda-setting v sobě zahrnuje samozřejmě mnoho podrobnějších a do detailu jdoucích pojmů a tezí. Jednou z nich je teze o usměrňování, které má na utváření názoru veřejného mínění na osoby, jevy a události klíčový vliv, což McCombs opět dokazuje řadou cílených průzkumů.

celý text najdete zde

(Malcolm McCombs – Agenda setting. Překlad Tomáš Kačer a Vlastimil Nečas. Praha: Portál 2009. ISBN 978-80-7367-591-2)

Radim Valenčík
22.6.2018 blog autora
Původně jsem se nechtěl k selhání Frau Merkel v závěrečném tažení jejího politického života vyjadřovat. Bedlivě jsem sledoval ohlasy, ale chybí mně v nich to nejdůležitější. Totiž to, že svým vyjádřením podlým způsobem, skutečně podlým, zaútočila na samotnou podstatu Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji, kterou podepsali tehdejší český ministerský předseda Václav Klaus, německý spolkový kancléř Helmut Kohl a oba ministři zahraničí obou zemí v Praze dne 21. ledna 1997. Podrobněji k tomuto zásadnímu dokumentu viz ZDE.
Protože dokument klade pevný a nezpochybnitelný základ pro rozvoj dobrých vztahů mezi oběma zeměmi, zdůrazňuje hned v prvním bodu to nej-nej-nejdůležitější:

Obě strany jsou si zároveň vědomy, že společná cesta do budoucnosti vyžaduje jasné slovo o minulosti, přičemž příčina a následek ve sledu událostí nesmějí být opomíjeny.

To proto, aby se nějaký chytrák, či přesněji gauner, od sebe nepokusil jakýmkoli způsobem odtrhnout nesrovnatelně větší zlo od zla následného a řádově menšího. Původní a následné zlo jsou pak z hlediska historických reálií popsány v navazujících dvou bodech:

II
Německá strana přiznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k Mnichovské dohodě z roku 1938, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí, jakož i k rozbití a obsazení Československé republiky. Lituje utrpení a křivd, které Němci způsobili českému lidu nacionálněsocialistickými zločiny. Německá strana vzdává čest obětem nacionálněsocialistické vlády násilí a těm, kteří této vládě násilí kladli odpor.
Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálněsocialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.

III
Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány.

Všimněte si, že v Deklaraci je uvedeno i dnes mnohdy opomíjené vyhánění lidí z československého pohraničí ještě před obsazením zbytku naší země, i toho, že česká strana se velmi citlivě a přesně vyjadřuje k pochybením na naší straně.

Důležitý je z tohoto hlediska i navazující bod:

IV
Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.

Celý text deklarace je např. ZDE.

A teď přijde Frau Merkel v době, kdy svou politikou napáchala Německu velké škody, kdy uvedla nejen EU, ale i Bundes na cestu rozkladu a kdy její ministryně zahraničí volá po preventivním jaderném úderu proti ruským městům (to vše v předvečer výročí přepadení Sovětského svazu hitlerovským Německem v časných ranních hodinách 22. června 1941), aby zasáhla Česko-německou deklaraci v nejcitlivějším místě:

"Vyhnání a útěk Němců byly především bezprostředním následkem Němci započaté druhé světové války a nevýslovných zločinů nacionálněsocialistické diktatury... To ale nemění nic na tom, že pro vyhnání neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění". Viz: https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/475594-pro-vyhnani-nemcu-po-valce-neni-ospravedlneni-rekla-merkelova.html

Jenže Česko-německé deklarace zcela zjevně a zřetelně zdůrazňuje nejen časovou a historickou posloupnost, ale i následnost právě v rovině morální a politické odpovědnosti, té odpovědnosti, kterou se Merkel snaží svým výrokem popřít.

V této souvislosti si kladu otázky a poznamenávám k nim svoji odpověď:

1. Jak je možné, že Merkel došla až tak daleko?

Moje odpověď: Není jiné vysvětlení než to, že je vydíratelným slouhou jádra současné globální moci, které zdegenerovalo a vede totální válku v goebbelsovském stylu, viz ZDE.

2. Jak je možné, že žádný z představitelů tzv. "demokratické opozice" (ODS, TOP, KDU-ČSL, STAN) nevyjádřil protest proti nehoráznému výroku?

Moje odpověď: Není to "demokratická opozice", ale jsou to obyčejní slouhové slouhů či poskoci současné globální moci.

3. Jak je možné, že si ministerstvo zahraničí nepozvalo k vysvětlení nehorázných výroků německého velvyslance?

Pro toto vysvětlení nemám, doufám, že tak ještě učiní a bude informovat veřejnost o výsledcích.

4. Zeptá se Zeman Pocheho a případně i dalších zájemců o post ministra zahraničí na jeho názor na výrok Frau Merkel a na závěry, které z toho budoucí ministr zahraničí vyvodí pro své účinkování ve funkci?

Doufám, že ano a že o tom budeme informováni.

Příloha: Krátká úvaha Jaroslava Štefce

Jakékoliv hnutí je třeba postavit na sjednocující ideové platformě. Jinak to nebude fungovat. Jenže mám obavu, že postup, který nastiňujete, je sice použitelný, ale jediné, k čemu to povede, je něco jako Haškova "Strana mírného pokroku v mezích zákona". Je to jenom můj pocit, že události kolem nás nabírají na obrátkách takovým tempem, že jim přestáváme stačit? Aniž to dokážeme díky neschopné, zkorumpované a zbabělé politické reprezentaci jakkoliv ovlivnit, jsme coby Platónova Loď bláznů strháváni do hlavního proudu událostí, bez kapitána, kormidelníka a schopných důstojníků.

Proto se obávám, že spíše než na obnovu našeho státu ve Vámi nastíněném rozsahu se budeme muset aktuálně soustředit aspoň na zachování toho, co existuje, aby bylo později na čem stavět. A že budeme muset hledat cesty, jak méně teorie nahradit spíše managerskou prací a leadershipem, abych vnesl do umírněné humanitní diskuse trochu toho managerského slovního násilí (samozřejmě v dobrém a s trochou nadsázky).

Pro dokreslení reálnosti těchto úvah přikládám krátké zamyšlení, které jsem před chvílí "pověsil" na můj FB:

Absolutní většina slušných lidí si uvědomuje, co znamenají slova Angely Merkelové o neospravedlnitelnosti odsunu Němců, kteří v okupovaných zemích zejména východní Evropy během druhé světové války páchali strašlivé zločiny proti lidskosti v tak neuvěřitelném rozsahu, že současný Islámský stát vypadá proti nim jako pouhá školka vrahů bez špetky fantazie.

Také dosud nikdo (alespoň, co vím) z německé strany oficiálně nedementoval ani samotný článek, uveřejněný v několika německých médiích (např. zde https://www.contra-magazin.com/2018/05/krieg-gegen-russland-von-der-leyen-will-bundeswehr-umbauen/?cn-reloaded=1 ), ani v něm uvedené údajné výroky Ursuly von der Leyen, německé ministryně obrany, o nutnosti připravit se k útoku na Rusko a také na jakési "konečné řešení". Považuji proto zveřejněnou informaci za oficiální záznam skutečně řečeného.

Tyto dvě nezávislé informace radikálně mění paradigma poválečného uspořádání Evropy. Přímo před našima očima se intenzivně připravuje nový "Drag nach Ost", v pořadí, pokud dobře počítám, už pátý, aniž by se k tomu naprostá většina českých "politických elit" jakkoliv postavila. Díváme se v přímém přenosu na grandiózní přepisování dějin, měnící nacistické Německo, viníka nejstrašlivějšího konfliktu v dosavadních dějinách Evropy, v jeho oběť, zatímco skutečné oběti jsou stále intenzivněji tlačeny k tomu, aby to akceptovaly jako historický fakt.

Pokud vím, tak jediní, kdo se okamžitě po zveřejnění důrazně a v souladu s cítěním většiny občanů ČR důrazně ohradili proti vyjádření Angely Merkelové, byli prezident republiky Miloš Zeman a premiér Andrej Babiš. A přidal se Tomio Okamura s předsedou komunistů Filipem. Vesměs oblíbení otloukánci české mediální scény. Ostatní politické strany a jejich vůdcové zachovávají povznesené mlčení. Jsou totiž nad věcí, neboť jich se to zřejmě netýká. Oni už nejsou Češi, ale stejně jako Emma Smetana, především "Evropané".
Před takto naplno a politicky nekorektně vyjádřenou realitou tají jako sníh v létě závoje lží o spojenectví v NATO, nebo o rovnoprávnosti zemí EU, stejně jako pavučiny mentální prostituce slov "svoboda", "demokracie", "pravda a láska", či "rovnost, svornost, bratrství", jejichž původní význam už dávno vyčpěl pod náporem hůře než skunkovina páchnoucích "evropských hodnot".

Nevím, co s tím hodlají naši "političtí vůdcové" dělat. Počítám, že nic, jako obvykle. Jich se to přece netýká. Kromě toho prostituce, zejména ta politická, je docela dobře placený byznys, a pasáci až dosud rozhodně nešetřili. Jak se k nim ovšem budou chovat teď, když závoje korektnosti mizí a servítky si, jak se zdá, už nikdo nebere, je jiná otázka. Možná je to přiměje k akci. Nějaké. Ale nejspíš ne k čemukoliv ve prospěch nás, občanů ČR. Na to jsou příliš hloupí, líní, přízemní a chamtiví. A hlavně – nejsou mezi nimi skuteční státníci a vůdci nás, lidí, kteří jsme jim dali důvěru v "demokratických" volbách. Ani náhodou. A s úspěchem se zřejmě dá pochybovat i o slušnosti většiny z nich.

- - -

Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/5853-merkel-podrazila-cesko-nemeckou-deklaraci.html