Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 591 | 592 | (Page 593) | 594 | 595 | .... | 668 | newer

    0 0

    Martin Koller
    24. 6. 2018
    Média eurokoncentráku jsou naplněna skrytou antisemitskou nenávistí k Izraeli a nedávno negativními reakcemi nad údajnou brutalitou, s níž izraelské ozbrojené složky postřílely několik desítek agresivních palestinských útočníků. Pokrytecké mravní rozhořčení nezná mezí, jen chybí medvídci a svíčičky. Určitě se objeví nápad pozvat islámské Palestince, s nimiž nikdo nechce žít, kam jinam, než do Evropy, nejlépe všechny a nejlépe k nám do střední Evropy. Pokud bude sestavena vláda komplotu pražské havlérky Babiš-Allbright Hamáček-Bakala-Marákeš Metnar a udrží se, máme se na co těšit. 



    Bude to z hlediska českého státu a národa nejhorší vláda od roku 1990. Možná se dočkáme i její podpory ze strany TOP 09, STAN, KDU-ČSL, Pirátů a Zelených. Vždyť je to jejich vláda pražské havlérky, eurokoncentráku, afroislámského multikulturalismu a preventivní války proti Rusku s jadernou koncovkou.

    Obzvláště zábavné je z hlediska střelby na izraelských hranicích rozhořčení z Turecka a z Jihoafrické republiky. Turecko jako vzorový pilíř islámské demokracie z hlediska přístupu k Arménům a Kurdům je opravdu tím správným mentorem. Konec konců, již desítky let mohlo pozvat Palestinské muslimy, aby si užívali turecké demokracie. Jenže ti se do tureckého ráje nehrnou. V jihoafrické republice probíhá další vlna genocidy tamních bělochů, olupování, vraždění, znásilňování a vykopávání a znesvěcování hrobů, vyprovokované přímo prezidentem Zumou. Černošský multikulturalismus v praxi. To vše za mlčení médií a bez jakékoli reakce ze strany EU, OSN, NATO a dalších organizací, které nás chtějí učit demokracii a lidským právům a vnucovat nám svoje zvrhlé protibělošské rasistické teorie a iluze.

    Jedná se o další evidentní důkaz, jak slavný multikulturalismus, pravda a láska a rasová rozmanitost fungují v praxi. Fungují pouze do chvíle, kdy nastoupí islámský, nebo africký agresivní primitivismus. ‚Zédné komediální svatba nepříliš duchaplného prince Harryho s postarší černoškou. Důkazem výsledku evropských, obzvláště britských iluzí o rozmanitosti je Saúdská Arábie. Všichni jsou více, či méně černí, všichni chlapi téměř stejně oblečení, všechny ženské se potí a páchnou v černých skafandrech a všichni skáčou podle mešity. Vzájemné špiclování o jakém se nezdálo ani náčelníkům StB a KGB. Rozmanitost přímo neuvěřitelná, každý stejný fyzicky i duševně. Ostatní jsou buď po smrti, nebo emigrovali. Sen komplotu Babiš-Hamáček. Taková rozmanitost nás čeká poté, co se prosadí s pomocí vedení EU, Německa, Francie, Švédska a USA v Evropě úchylné iluze multikulturalismu. Spojené islámské státy evropské, neboli vzorový eurokoncentrák. Fýrerovi by štěstím zvlhly nejen oči.

    Všichni známe divoké výrony moudra antisemitů přisluhujících jak islámu, tak eurokoncentráku, ale z hlediska střelby na hranici Izraele nelze přehlédnout fakta. Útočníci především dobře věděli, co dělají a co riskují. Vědomě napadli uzavřenou hranici střeženou ozbrojenými vojáky a policisty. Jako živé štíty si vzali invalidy a děti, což je důkaz jejich bezohlednosti, surovosti a zvrhlosti. Každý arabský obyvatel v Palestině ví, že Izraelci, kteří jsou v menšině, při napadení bojují, v případě potřeby i střílejí. Někdo musel útočníky vydatně stimulovat, aby šli do takového rizika.

    Izraelští ochránci a obránci hranice dělají to, co by měli a mají dělat i námořníci, vojáci, policisté a pohraničníci na jihu Evropy v souladu se služebními předpisy a přísahou. Brání násilnému průniku nepřítele na území svého státu, chrání svoje spoluobčany a rodiny. Útočníky, kteří se snažili násilně překonat zátarasy opakovaně varovali, poté použili slzný plyn, dále gumové projektily a až v krajní nouzi ostré střelivo. Měli se snad nechat ubít rozzuřeným, možná nafetovaným davem a umožnit průnik teroristů na izraelské území? Pokrytečtí humanisté v eurokoncentráku samozřejmě hýkají mravním rozhořčením a odsuzují Izrael.

    Kdyby se průlom zdařil, a útočníci začali vraždit izraelské vojáky, policisty a civilisty noži, prohlásili by pravdoláskaři, že je to znak muslimské a arabské kulturní odlišnosti a rozmanitosti, kterou musíme tolerovat. Příslušníkům izraelských ozbrojených složek šlo o život, zatímco početné muslimské rodiny nezaznamenají velkou ztrátu a mrtví budou prohlášeni za svaté mučedníky. Dostanou vydatnou finanční pomoc z islámských teroristických organizací, které tuto surovou komedii zorganizovaly a samozřejmě z EU. Chápu, že ideologům eurokoncentráku, kteří si vzali za cíl zničit evropské státy, národy a civilizaci se to zdá zločinné. Izrael je s výjimkou svých národních a náboženských specifik doslova baštou evropské civilizace v regionu.

    Izrael samozřejmě vzbuzuje v EU dlouhodobě nevoli u tím, že se jedná o právní stát. Porušení zákona, a to i dokonce ve vztahu ozbrojených a bezpečnostních složek vůči muslimským Palestincům (Izraelci jsou židovští Palestinci) se tam stíhá a trestá. Na rozdíl od většiny okolních muslimských zemí, milovaných vedením EU jsou tam nezpochybnitelné, demokratické volby. Navíc se tam zbavují migrantských parazitů a rázně je posílají, odkud přitáhli. V opačném případě si mohou užít nikoli sponzorovanou dovolenou a beztrestné ukájení primitivních pudů, jako v EU, ale izraelské vězení. Problém je v tom, že OSN posedlá multikulturalismem a bojem za zničení bělošské civilizace v Evropě se do problému vložila a snaží se tisíce černých příživníků repatriovat nikoli domů, ale do Evropy.

    Oficiálním důvodem protestů muslimských Palestinců je přeložení amerického velvyslanectví a izraelských úřadů do Jeruzaléma. Jeruzalém je starobylé izraelské město, žádná mezinárodní osada. Izraelci ho postavili jako starověký strategický opěrný bod už v dobách, kdy předchůdci současných muslimských Palestinců bydleli v jeskyních a učili se pást kozy. Jak by se našim občanům líbilo, kdyby sudeťáci vykřikovali, že Praha je německé město, nebo Maďaři, že Bratislava je maďarské město. V takové situaci většině multikulturalistů a pokryteckých antisemitů dochází argumenty. Nikdo přitom nebrání Němcům, ani Maďarům, aby jezdili jako turisté do Prahy, či Bratislavy, ale české Prahy a slovenské Bratislavy. Je lhostejném, jak Doušo byla naše města okupována Rakušáky, byla a jsou naše. Zde je vidět, že podlá politika vedení eurokoncentráku je z velké části pod vlivem sudeťáků a německého revanšismu. Neuznání Jeruzaléma hlavním městem Izraele je jen jednou z mnoha cest k popření výsledků druhé světové války. Realitu vidíme všichni v projevech soudružky Merkelové, celoživotní praktikující moralistky a opory sudeťáků. V Jeruzalémě se bojuje za Prahu.

    0 0

    23. 6. 2018 Static.wnd
    Žijeme v době neutuchající války a zvláštní je, že to na své vlastní kůži nepociťujeme. A zatím co si třeba pochutnáváme na zmrzlině, na někoho – a to naším jménem – právě padá bomba.
    Máte za to, že žijete v normálním světě? 




    Tak to jste na velkém omylu. Žijete totiž ve světě, ve kterém se Pentagon utrhl ze řetězu. Před několika dny jsem psal o 70 000 bombách, které prezident Bush ml. svrhl na pět zemí. Ale to byla jen dětská hra proti 100 000 bombám, které prezident Obama svrhl na sedm zemí, a „přebombardoval“ tak Bushe ml. o 30 000 bomb a dvě země. Což jej popostrčilo do nejelitnější lidské kategorie nositelů Nobelovy ceny za mír.
    Dnes však už víme, že administrace Donalda Trumpa strčí všechny tyto výkony svých předchůdců pohodlně do kapsy. Současné údaje Pentagonu totiž dokazují, že během osmi let vlády Bushe ml. svrhli Američané v průměru 24 bomb denně, to je 8750 bomb za jeden rok. Během vlády Obamy pak svrhli už 34 bomb denně, to je 12 500 bomb za jeden rok. A pozor: v prvním roce vlády prezidenta Trumpa slétlo z amerických bombardérů na lidi v průměru už 121 bomb denně, to je

    44 096 bomb za celý rok. A převedeno na nižší časové jednotky spadlo na hlavy lidí pět amerických bomb za jednu hodinu, čili jedna bomba každých 12 minut.

    Pobuřující na téhle statistice je fakt, že počty lidí, těmito bombami zabitých, i materiální rozsah škod, jimi způsobených, si naše mainstreamová média vůbec nevšímají, natož aby o nich poskytovala údaje. Jestliže totiž máte ministerstvo války s neomezeným i nevysvětlitelným rozpočtem a k tomu i prezidenta, který o tyto „drobnosti“ nejeví zájem, pak shazujete bomby jak smyslu zbavený, až dorazíte k metě, kterou nedávno ministerstvo války charakterizovalo těmito slovy: „bomby ze skladů nám pomalu docházejí“.


    Ach Bože! Co si počneme, jestliže nám opravdu všechny dojdou? Jak pak zabráníme všem těm nevinným civilistům, aby obdělávali svá pole?

    Z webu Truthdig vybral a přeložil Lubomír Man


    0 0

    25. 6. 2018       Lenta
    Syrský prezident Bašár Asad v rozhovoru s televizí NTV uvedl, že v jeho zemi není občanská válka. "Občanská válka je založena na mezikonfesiálních, etnických, náboženských a jiných konfliktech. To u nás není. Můžete jet kamkoli do regionů kontrolovaných vládou, kde můžete vidět všechny vrstvy syrské společnosti, žijící v míru bok po boku, to je fakt", řekl prezident. Podle jeho názoru se syrská společnost v uplynulých letech stala semknutější.


    Asad tvrdí, že v této chvíli je v Sýrii válka s žoldnéři a teroristy.

    Prezident dále uvedl, že jeho spoluobčané budou s to samostatně obnovit zemi. Podle něj nemá syrská vláda v úmyslu hledat pomoc u Západu. Asad se domnívá, že tyto státy mají daleko k pojmu "čestnost".

    V polovině dubna syrský prezident oznámil, že obnovení infrastruktury v jeho zemi bude vyžadovat zhruba 400 miliard dolarů a že to může trvat 10-15 let, poznamenává TASS.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    25. 6. 2018


    Pro srovnání si přečtěte, jak na otázky redaktorky odpověděl Stanislav Novotný:

    Stanislav Novotný odpověděl ve středu 20. 6. N. Reindlové, moderátorce pořadu Newsroom 24, na její otázky takto:

    1) Co říkáte na reakci Petera Bárdyho, který kritizoval udělení Krameriovy ceny Jánu Kuciakovi?

    Píše-li pan Bárdy, že Ján Kuciak ctil pravdu a fakta, byl Ján Kuciak po právu oceněn Krameriovou cenou. Členové poroty si jistě taktéž váží novinářů, kteří si ověřují zveřejňované informace a jejich zdroje. (I když každému se jistě stane občas tak nepříjemná věc, jako panu Mirtrofanovovi, jenž byl vyznamenán cenou K.H. Borovského, a přitom nedávno napsal nekrolog živému novináři Babčenkovi.)

    Pokud má snad pan Bárdy dojem, že Jána Kuciaka oceňovaly jakési konspirační weby, mohu jej ubezpečit, že o jeho ocenění rozhodovala porota složená z fyzických osob. Jména byla zveřejněna. Žádné weby jej neoceňovaly.

    2) A co říkáte na argument, že oceněním pro Kuciaka chcete pouze legitimizovat samotné Krameriovy ceny?

    Krameriovu cenu dostala celá řada vynikajících osobností, které dobře věděly, proč jí přijímají. Moc dobře rozuměly jejímu smyslu. Cena tedy žádnou legitimaci nepotřebuje. Krameriova cena byla udělena Jánu Kuciakovi, protože dělal dobře svojí práci.

    3) Informovali jste slovenského velvyslance a Kuciakovi blízké o tom, koho přesně vaše asociace sdružuje?

    A proč? Pan velvyslanec je dospělý a soudný člověk a sestra Jána Kuciaka vyslovila souhlas s naším návrhem. Asociace nezávislých médií má jasné a nestranické cíle. A Krameriova cena nese zřetelné poselství. ANM na prvém místě bojuje proti omezování svobody slova a projevu. Každý kdo je s námi jakkoli spojen, respektuje především tento náš společný zájem. Co potom publikují jednotlivá média, jest jejich vlastní odpovědností. Nechápu vůbec smysl otázky.

    4) Vaším členem jsou například weby AC24 nebo NWOO, na které upozorňují Manipulátoři.cz, Neovlivní, Evropské hodnoty i rozhlas.cz jakožto na dezinformační. Vy to vidíte jinak – proč si podle vás ale tolik odborníků a novinářů myslí, že šíří právě tyto weby hoaxy, fake news?

    Co mi to tu, prosím, citujete za autority? Copak je možné, aby se někdo v demokratické zemi živil sestavováním jakýchsi pofidérních seznamů? Za odborníky považujete Jakuba Jandu nebo Jana Cempra? Bylo toho před Listopadem 89 málo? Zažili jsme si málo estébáckých praktik? Víte kolik odborníků sedělo v 50. letech na Ministerstvu informací a kolik jich zaměstnával Federální úřad pro tisk a informace… Asociace nezávislých médií především hájí svobodný mediální prostor pro všechny. Pokud se někomu nelíbí text či audiovizuální projev umístěný na tom či onom médiu, nechť argumentuje a vyvrací to, co považuje za lživé či pochybné.

    5) Je pravda, že do Vaší asociace paří také MF Dnes a televize Prima? 

    Ne


    0 0

    Jan Korál
    25.6.2018 NewWorldOrderOpossition
    Asociace nezávislých médií nedávno udělovala již třetí ročník Krameriovy ceny za nezávislou žurnalistiku. A protože tato aktivita nejspíš leží v žaludku těm, kdo si dělají nárok na jediný správný výklad světa, tak i já, jakožto jeden z členů Asociace nezávislých médií, jsem se už poněkolikáté stal objektem zájmu pořadu Newsroom ČT24 a tentokrát „nečekaně“ jako dezinformátor a konspirátor a také někdo, kdo dělá nebezpečné výhrůžky.



    Jako obvykle, když tento pořad útočí na nezávislé publicisty, používá u toho řadu lží a manipulací.

    1) První a největší lží je to, že jsem prý vyhrožoval Ondřejovi Kundrovi z Respektu oběšením. Není to pravda, naopak jsem ho varoval před následky jeho činů. Podrobně už jsem o tom napsal před rokem zde.

    2) Dále obecně k obvinění z dezinformací jsem do redakce Newsroomu k jejich dotazu, který mi zaslali emailem, poslal tuto odpověď:
    Pokud jde o web NWOO.org, myslím si, že je označován jako dezinformační, protože uveřejňuje názory, které jsou v rozporu s názory těch, kteří je takto označují a uveřejňuje též fakta takovéto odlišné názory podporující. Ve skutečnosti nikdy nikdo neprokázal, že by uveřejňoval nějaké lži. Asi proto také nikdo z oněch nálepkovačů nepřistoupil na mou výzvu veřejné konfrontace a dokazování faktů u konkrétních témat jako dezinformace označovaných. Zřejmě správně tuší, že by se pak ukázalo, že toho buď o daném tématu vědí velmi málo nebo to jsou naopak oni, kdo se snaží dezinformovat a manipulovat obrazem skutečnosti.

    Tato odpověď se samozřejmě v pořadu neobjevila. K obvinění z dezinformací od pořadu Newsroom ČT24 jsem už psal před rokem zde poté, co si vymysleli hromadu lží o mé účasti na Všeslovanském sjezdu. Pokud zde jsou nějaké nepravdivé informace, tak je to v zanedbatelném množství, kdy je možná na místě hovořit o omylech, ale rozhodně ne o cíleném šíření lží.

    Podíval jsem se na definici pojmu „dezinformace“ na webu Ministerstva vnitra, najdete tam toto:
    Dezinformace: systematické a úmyslné klamání
    Pojem „dezinformace“ znamená šíření záměrně nepravdivých informací, obzvláště pak státními aktéry nebo jejich odnožemi vůči cizímu státu nebo vůči médiím, s cílem ovlivnit rozhodování nebo názory těch, kteří je přijímají. Je pozoruhodné, že tento dnes mezinárodně užívaný pojem pochází nejspíš z ruského дезинформация [dezinformacija], který byl prvně zaznamenán v roce 1949 (jak uvádí např. Oxford English Dictionary).
    Obávám se, že tato definice sedí přesně na řadu reportáží pořadu Newsroom ČT24

    3) Jako „důkazy“ dezinformačních příspěvků na webu nwoo.org jsou ukázány následující články:

    a) http://www.nwoo.org/2016/12/29/piloti-lekari-a-vedci-odhaluji-chemtrails/

    Jedná se v tomto případě o úryvek z následujícího delšího videozáznamu:
    http://www.nwoo.org/2017/02/07/obcane-kalifornie-vyzaduji-vysetrovani-zlocinu-chemtrails-a-manipulace-pocasim-a-predkladaji-dukazy/

    Myslím, že tímto si autoři pořadu vstřelili první gól do vlastní branky (když je zrovna to MS ve fotbale :-), protože se zrovna na tomto videu může každý přesvědčit, kolik lží a kolik pravdy je ve skutečnosti na jevu obecně zvaném chemtrails.

    b) http://www.nwoo.org/2016/11/06/sest-zidovskych-spolecnosti-ovlada-96-svetovych-medii/

    Připouštím, že v tomto překladu z amerického webu se jedná o nepřesný titulek, protože ve skutečnosti autor popisuje média pouze americká. I přesto jsou to velmi zajímavé informace, obzvlášť když uvážíte, jak vysoký podíl mají americká média v produkci českých a obecně světových televizí a médií, která zhusta z těchto amerických médií zprávy přebírají a řídí se jejich názorovým postojem.

    4) Komentování zmínek o obsah webu AC24 nechám na jeho autorovi, ale manipulace ČT24 je mj. v tom, že komentátor zkrátil titulek:
    Na Měsíci žije 250 milionů bytostí, tvrdí bývalý pilot CIA, pouze na „Na Měsíci žije 250 milionů bytostí“. Je v tom zásadní rozdíl. Celý titulek vypovídá o tom, co tvrdí bývalý pilot CIA, na čemž není žádná manipulace, lež nebo dezinformace. Zkrácený titulek by znamenal, že to tvrdí vydavatel AC24, což není pravda.

    5) Prý úplně vymyšlené zprávy – Na webu NWOO.org není žádná úplně vymyšlená zpráva.

    6) V pořadu vystupuje Leoš Kyša. Jak vypadala jím organizovaná přednáška o 11. září 2001 s ing. Františkem Waldem, se můžete podívat zde. Nic než pokrytectví a manipulace, v žádném případě poctivá věda a poctivé hledání pravdy.

    7) Druhý gól do vlastní brány si autoři vstřelili výběrem jednoho z videí, na kterém vystupuji a konkrétně zde:

    Jedná se o jedno z řady videí, která jsem natočil v létě 2016 v Drážďanech, kde se v hotelu Kempinski konal sjezd skupiny Bilderberg. Vzhledem k tomu, že to je téma, které se v ČT již nesmí objevit a natož mu dávat nějaký význam a objevilo se tam před vícero lety pouze několikrát, předpokládám, že jej řadí k oněm konspiračním teoriím. A přitom přímo odvysílají důkaz, že skupina Bilderberg není žádnou konspirační teorií, ale je přítomnou skutečností.

    O Bilderbergu si můžete počíst zde: http://www.nwoo.org/category/bilderberg-new-world-order/

    Případně zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Bilderberg

    Jejich oficiální web: http://www.bilderbergmeetings.org/

    Podtrženo, sečteno. Autoři pořadu Newsroom ČT24 v souboji o pravdu opět prohráli a góly si vstřelili sami. Otázkou je, kolik procent diváků je schopno si toho všimnout.



    Související:


    0 0
  • 06/24/18--19:30: Svět ruskýma očima 459

  • Zajoch 
    25.6.2018  Outsidermadia
    McFaul byl ve Washingtonu velmi žádán jakožto uznávaný specialista na Rusko **** Uspořádání mistrovství světa ve fotbale je ohromná investice *** Nejtěžší následky penzijní reformy přijdou po roce 2024, kdy už nebude ani současný prezident, ani současná vláda.


    McFaul: Medveděv je můj hoch, třebaže je „defektní demokrat“

    Alexandr Sitnikov
    17. června 2018

    McFaul se zabýval Ruskem a Eurasií v Radě národní bezpečnosti USA a od roku 2012 do roku 2014 byl velvyslancem USA v RF. Sám si pochvaluje, že žil v Moskvě, když se rozpadl Sovětský svaz a když se otevřela epocha dominování USA světu. Byl neustále žádán jakožto uznávaný specialista na Rusko. Na pád Sovětského svazu vzpomíná jako na vítězství svých hochů. Pyšní se, že pracoval v devadesátých letech na vytváření „demokratických institucí“ v Rusku. Vyhovovalo mu jelcinovské řízení, tuto dobu nazývá Annus mirabilis (roky zázraků). Po roce 1991 se „dobří hoši shromáždili kolem Jelcina, který se hodlal připojit k Západu“, přičemž Amerika musela ujít kus cesty, aby toho dosáhla. Obamova „perezagruzka“ a západní strategie ruské integrace začaly již před třiceti lety, když k vládě přišel Reagan.

    McFaulovi „dobří hoši“ zapracovali špatně už ve volbách roku 1995 a svého amerického přítele šokovali. Výsledky voleb nebyly podle jeho přání, nejvíce hlasů dostali komunisté, Jelcinova strana něco málo přes 10 % hlasů a liberální Jabloko jen 10 %. Americký velvyslanec předpokládal, že by se nástupcem Jelcina mohl stát Němcov. Pro USA by to bylo ideální, vedlo by to k rozštěpení Ruska. Prvním krokem zde bylo protlačení Němcova na místo náměstka předsedy vlády RF.

    Jenže v roce 1999 Pentagon bombardoval Srbsko, a americký chráněnec Němcov vystoupil na straně Západu. McFaul spojuje další změny v Kremlu právě s nálety na Bělehrad. V srpnu 1999 stanovil Jelcin Vladimira Putina svým premiérem, a to navzdory plánům ministerstva zahraničí.

    Prezident Bush jr. se McFaula tázal, jak naložit s Moskvou. Ten navrhl integrovat Rusko na Západ prostřednictvím ruských liberálů. Pod jejich vlivem přijme ruská vláda americký zahraniční styl. O to víc, že „dobří hoši“ tehdy zaujímali mnohé klíčové funkce v RF a vládli ekonomikou země. Američané zřejmě dostali signály o kremelské pokoře, ale ruská reakce na teroristické útoky 11. září 2001 se Washingtonu nelíbila. Patrně čekali, že Putin pošle ruské vojáky do Afghánistánu, pochopitelně že pod komandem Američanů.

    Moskva Americe ustupovala, ale trvala na svém: Konkrétně neuznala americký postoj ke Kosovu, vstoupila do Rady Rusko – NATO a poté nepodpořila válku v Iráku. Bush tehdy tyto Putinovy „vrtochy“ přičítal hře pro publikum. Nijak jej neznepokojovalo, že Rusko utrácí ropné dolary na upevnění své státnosti a armády.

    Putin v roce 2007 v Mnichově na konferenci o bezpečnosti nečekaně Západu představil svůj pro Washington nepříjemný postoj. Bush byl v posledních měsících své prezidentské funkce překvapen, že nějaké takové Rusko si dovoluje jít v Jižní Osetii proti USA. Proto se Amerika rozhodla snížit kontakty ruských a amerických úředníků na minimum, aby nový prezident (byly volby) mohl začít vztahy s novým ruským prezidentem Medveděvem nad čistým stolem.

    McFaul se účastnil Obamovy prezidentské kampaně v roce 2008 a po jeho vítězství byl jmenován do Rady národní bezpečnosti USA. Přitom Bushe ideologicky podporoval v jeho „demokratizaci“ silou. Začal „kolísat spolu s generální linií strany“ a dokonce se stal autorem „perezagruzky“ Tento nejlepší přítel dobrých ruských hochů byl podporován ministry zahraničí ve vládě Clintona i Obamy, ale za zády je nazýval „nikoliv realisty, ale liberálními institucionalisty“, podle kterých je demokracie evoluční proces.

    Změna vlády v Rusku v roce 2008 byla v USA přijata s velkým uspokojením. McFaul předpokládal, že Medveděv je možná „defektní demokrat“, ale v dlouhodobé perspektivě jej bude možné postrčit tak, aby svoji zemi správně nasměroval (správně pro USA). Podle něho tento ruský prezident udělal v rámci „perezagruzky“ pro Západ mnoho dobrého. Za prvé Rusko poskytlo americkým vojákům v Afghánistánu důležitou materiálně-technickou pomoc.

    Za druhé vystoupil Medveděv dne 5. června 2008 s iniciativou k rozpracování nové celoevropské dohody o bezpečnosti, v jejím rámci by ani jeden stát, ani jedna mezinárodní organizace neměly právo posilovat svoji bezpečnost na úkor jiných zemí či struktur. Forma správná, ale v podstatě nebezpečná dohoda, protože po jejím přijetí Washingtonem by měla Moskva svázané ruce například v otázce Krymu v roce 2014. Výměnou by byla fiktivní záruka Washingtonu neposilovat NATO (nejednou se ukázalo, jak to se zárukami USA chodí).

    Za třetí vstoupilo Rusko v srpnu 2012 do WTO a podle McFaula to byl signál Moskvy, že je připravena jednat podle amerických pravidel globalismu. Dokonce i dnes, kdy Trump WTO strhal, tvrdí ruští liberálové, že postupovali správně.

    McFaul dnes lituje, že neučinil pro podporu Medveděva více. Za svoji hlavní chybu považuje protlačení zákona Magnitského, který postavení zápaďáků podkopal a naopak posílil příznivce Putina. Napsal, že „Putin opovážlivě zbavil v roce 2011 Medveděva politické budoucnosti“.

    V roce 2012 se McFaul stal velvyslancem USA v Ruské federaci a se svými „dobrými hochy“ začal aktivně spolupracovat. Vyzýval je k pouličním protestům, které měly podle jeho teorie „demokratických přeměn“ demontovat samoděržaví a napomáhat míru a rozkvětu. Chlubil se, že se jej Putin bojí, avšak přiznal, že právě Putin bezostyšně v Rusku přetrhl jeho Annus mirabilis, když umožnil pobyt Snowdenovi.

    Když Obama uviděl bezmocnost McFaula a jeho „dobrých hochů“, přestal s ním komunikovat a poté už nebyl ve Washingtonu potřeba. Nyní mu zůstalo psaní pamětí a lítost ze ztracených možností.

    Převzato z Svpressa.ru


    * * * 

    Co dá Rusku mistrovství světa ve fotbalu

    Irina Novikova, Jurij Kondratěv
    20. června 2018

    Beseda s politologem a ředitelem Centra politických informací Alexejem Muchinem na téma přínosu mistrovsví světa ve fotbale pro Rusko, které není právě fotbalovou zemí. Důvodů je hned několik a mezi nimi jeden důležitý: otevře oči obyčejným lidem z jiných zemí v pohledu na Rusko a usadí západní politiky.

    Již nyní podle mínění specialistů a podle komentářů fanoušků bude toto mistrovství nejluxusnější v celé historii těchto akcí. Je velmi drahé, ale jak změní názor o Rusku ve světě?


    Podobné to bylo v případě olympiády v Soči. I tam byly námitky k organizaci, k velkým výdajům, které se nevyplatí, k tomu, že stadiony budou nevyužité. Čas dal všechno na své místo. Soči je dnes vytížené, je to zcela jiné město než za dob Sovětského svazu. Stadiony nejsou prázdné, ale využívají se. Pro růst nové generace sportovců je to důležité. Podmínky pro sportovní mládež a děti nejsou dnes zcela ideální, avšak pracuje se na tom, aby se zlepšovaly. Na výdaje není třeba příliš úzkostlivě hledět. Jsou to dobré investice do naší budoucnosti.

    Uspořádání mistrovství světa ve fotbale je 
     
    skutečně obrovská investice do infrastruktury, sportovní i turistické. Je to skutečně velká událost. V posledních letech je Rusko v západních mediích vykreslováno pokřiveně, je vytvářen jeho určitý obraz. Někteří turisté se na mistrovství světa podivují, ptají se po sněhu a medvědech ve městech.

    Obrovská návštěvnost této akce sehraje velmi dobrou službu pro změnu pověsti Ruska ve světě. Nyní budou západní media obtížněji lhát svým obyvatelům, protože dost jich v Rusku bylo a vidělo skutečnost na vlastní oči. V souvislosti s tím je možno očekávat provokace, zkreslování, snahu našich nepřátel o diskreditaci. Stejně tak tomu bylo v Soči. Musíme k tomu být připraveni, ale musíme být klidní a brát vše trochu s humorem.

    Samozřejmě, mnozí sami uvidí, že je u nás dobře a že to vůbec neodpovídá tomu o čem byli přesvědčováni. Strašili je věcí Skripalů.

    Ohledně Skripalů mám bezprostřední vjem od obyvatel Velké Británie. Velká část je skutečně přesvědčena, že to Rusové provedli. Ale mnohem více jich je znechuceno vedením samotné Británie. Lidé potřebují důkazy a ptají se, jak se to mohlo stát. Jak bylo možné, že ruské tajné služby tak klidně pracují na území Velké Británie? Takže nakonec je tento skandál skvrnou na reputaci vedení UK, jeho tajných služeb, a ne Ruska.

    Dnes je už jasné, že se žádná taková věc nestala. To, že jsou Skripalovi živí, je sice nepřímým, ale důležitým důkazem, že se ve skutečnosti nic, o čem se Britové snažili přesvědčit, nestalo. Pro vedení této země je to ztráta reputace. Možná proto tak nervózně přijali žert Trumpa o možném návratu Ruska do G7. Americký prezident má velice rád, když může popíchnout své „partnery“. Povedlo se mu to. Nejvíce proti změně G7 na G8 byly Merkelová a Mayová, které jsou za hranicemi doslova symboly rusofobie. Trump je postavil do nepříjemné situace a ony byly nuceny svoji rusofobii předvést naráz a on se možná stranou tiše chichotal.

    Nyní je v celém světě soustředěna pozornost na mistrovství světa v Rusku. Je moc dobře, že to mnoho lidí ze Západu samo uvidí a budou své dojmy šířit.

    Převzato z Pravda.ru

    * * *

     

    Zvýšení penzijního věku – to je rozsudek smrti statisícům Rusů

    Olga Tuchanina
    20. června 2018

    Autorka uvažuje o perspektivách zvýšení penzijního věku a poukazuje na důležitý rozdíl navrhovaných opatření od gajdarovských reforem.

    U nyní navrhované reformy je odložená účinnost. Nejtěžší následky přijdou po roce 2024, kdy už nebude ani současný prezident, ani stávající vláda. ***Ti noví se budou schovávat za známé úsloví předchozích: „Sveďte všechno na nás.“

    Následky budou strašné. Ve skutečnosti podepisuje připravovaný projekt rozsudek smrti statisícům našich spoluobčanů. Obzvláště to postihne obyvatele malých měst. Tam není a nebude práce a tím spíše nebude pro staré. Nebude tam možno prodat byt, nebo vyměnit jej za levnější. Dá se očekávat bouřlivý růst drobné bytové kriminality a sebevražd. Opět se objeví všelijaké „černé realitky“ a „pracovníci fondů“, nutící k podepsání. Přijde snaha nahradit takto vymírající obyvatelstvo čilými migranty (zejména z Ukrajiny) prostřednictvím rozdávání ruských pasů jako horkých pirožků, ale zvláštní výsledky to bohužel nepřinese.

    Dnes začíná už druhá část představení. Jako ve fotbale. S něčím se přišlo, ale rozhodnutí ještě nepadlo. To znamená, že prošla první důležitá fáze, byl učiněn průzkum veřejného mínění a začínají se připravovat závěry. Není pravděpodobné, že by reforma byla změněna. Jestliže se veřejné mínění uspokojilo konstatováním, že se ještě nerozhodlo, k žádným změnám nedojde.

    Potom ti odpovědní řeknou: „Proč jste mlčeli? Posuzování přece proběhlo. Nyní je pozdě, vše se odhlasovalo.“

    Zvláštní problém je v tom, že Medveděvova vláda není schopná žádné účinné hospodářské politiky, celkově tam lidé nic neumějí. Zachránilo je jen potrubí. A nyní je nezachrání ani nárůst cen ropy. Ani penzijní reforma nic nezachrání. Jejich teorie načerpané ze zaprášených učebnic nefungují.

    Zavedli penzijní body, zrušili penzijní body. Na všechny tyto reformy byly vynaloženy peníze. Kdo konkrétně za to odpovídal? Kdo za to seděl? Kdo byl s hanbou vyhnán ze státní služby?

    Je ještě mnoho blahodárných myšlenek. „Prezident nemá rád, když se na něj činí nátlak.“ Proto máme Mutka, proto máme Medveděva. Výborně. Medveděv říká: „Pokud nezvýšíme věk odchodu do důchodu, nemůžeme plnit sociální závazky.“

    On není normální. Když se zvýší penzijní věk, tím se přece již sociální závazky neplní.


    To je tak nepochopitelné pro člověka s vysokoškolským vzděláním? Byl sociální závazek: Penze v pětapadesáti a šedesáti letech. Odmítáš to. Nejsi schopen jej plnit. Po šesti letech práce tvé vlády.

    Převzato z Rusvesna.su
     
     
     - - -
     
     
     
     

    0 0

    Jiří Baťa
    25. 6. 2018
    Nedávno se s velkými emocemi omílal problém požadavku atletů (možná také některých dalších) na změnu státní hymny, čemuž se naštěstí ještě v samém zárodku předešlo. Dnes, nevím přesně čí je to aktivita, je to požadavek nebo zatím spíše jen návrh na změnu používaných znaků na reprezentačních dresech hokejistů. Místo tradičního státního znaku se navrhuje hlava lva s pukem v zubech. Dovolím si k tomu vyjádřit svůj názor, protože otázka a problém státních symbolů, tj. vlajky či hymny, je v poslední době velmi frekventovaná.


        Na internetu je už patrná odezva na záměr změny znaku na dresech hokejistů. Jsou tu ohlasy pozitivní i negativní a to i mezi samotnými hokejisty. Ze strany politiků se k tomu také nesouhlasně mj. vyjádřil i Ing. K. Fiedler který říká, že  „....pokud by na dresu hokejové reprezentace neměl být oficiální státní znak ČR, neměl by hokejový svaz dostávat ani žádné příspěvky ze státního rozpočtu. Po úletu s hymnou tentokrát úlet s dresy? Má to být snad další kolečko salámové metody otupování národní identity? Trvám na zachování oficiálního znaku ČR!“ Já s panem Fiedlerem nesouhlasím a to z několika důvodů. Jednak používání státního znaku se netýká jen hokejistů a rovněž, že by měl pan Fiegler vědět či znát, že nikde není zákonem dáno ani psáno, že na reprezentačních dresech musí být státní znak, což je naprosto zásadní věc, neřku-li legislativní nedostatek.
         Domnívám se, že by bylo záhodno, aby se naši legislativci touto problematikou, resp. otázkou používání státního znaku na reprezentačním dresu začali zabývat. Je totiž potřeba vzít v úvahu, že reprezentační dres používá celá řada sportovců v různých druzích sportu a ne všichni sportovci na svých dresech státní znak mají. Zatím je situace taková, že je ponecháno na benevolenci ústředí  jednotlivých sportů, zda jejich reprezentanti na dresech státní znak budou mít, či nikoli. Praxe je víceméně taková, že sportovci, pokud nemají státní znak na dresech, pak státní příslušnost často vyjadřují trikolorou, nebo v různých módních kombinacích národní barvy bílou, modrou a červenou. A zatím se nikdo nepozastavil nad tím, že nejenže jako reprezentanti ČR nemají na svých dresech státní znak, ale českou státní příslušnost vyjadřují jen národními barvami trikolory.
        Osobně se domnívám, že není nejdůležitější mít na dresech státní znak v té klasické podobě, jak jej dosud měli např. hokejisté. Ostatně, jak je jistě známo, celá řada jiných sportovních reprezentantů jiných států rovněž své státní znaky na dresech nemají, ale zpravidla mají na dresu pouze nějaký symbol svého státního znaku. Tak např. Kanaďané, konkrétně hokejisté, mají často na svých dresech v různém provedení vyveden javorový list, jako kanadský státní symbol. Tedy nikoli předem schválený a státem uzákoněný státní symbol „javorového listu“, ale pouze jeho symbolické znázornění. Podobné je to i např. u Švédů, kteří rovněž na svých dresech nemají vždy oficiální „tři korunky“, ale také v různém provedení jejich symboly. Takto by bylo možní pokračovat u celé řady sportovců jiných států.
        Z toho vyplývá, že k vyjádření státní příslušnosti by bylo dostačující použít státní symbol „hlava lva“, který je rovněž součástí současného  státního znaku, jako je to např. v předkládaném návrhu pro hokejisty, jen bez toho puku v mordě samozřejmě. Domnívám se, že  by to naprosto vhodně a také  důstojně vyjadřovalo státní příslušnost sportovců zvláště, bude-li k „emblému“ hlavy lva připojena zkratka „ČR“,případně „CZE“ nebo nevelký nápis „Česká republika“. Používání dresů sportovců-reprezentantů ČR v jakémkoli sportu v národních barvách by jen zdůraznilo státní příslušnost. Ovšem za předpokladu, že sportovec, reprezentující Českou republiku si je plně vědom svého reprezentačního, potažmo vlasteneckého poslání. Někdy se totiž stává, že někteří sportovci pod hlavičkou reprezentace ČR více sledují své osobní cíle a zájmy, než hrdou reprezentaci státu.

    0 0

    William Engdahl 25.6.2018 ICH, překlad Zvědavec
    Světové události minulých dní jsou významnější, než jak by se zdálo ze zjevného rozkolu zemí G7. Představíme-li si planetu jako obrovské elektrické pole, průtokové linie a siločáry se dramaticky přeskupují, jak se poválečný globální na dolaru postavený systém dostává do své chaotické koncové fáze. 



    Evropská politická elita je v současné době rozdělena mezi racionálností a iracionálností. Vývoj na Východě však přitahuje stále více sil a jsme svědky rané fáze toho, co by bylo možno nazvat zvrat geopolitické polarity a její přesun z EU a Západu na Východ. Poslední vývoj v celé Eurasii, včetně Středního východu, Íránu a především Ruska a Číny, nabývá na významu, neboť Washington nabízí pouze válku, ať již obchodní, válku sankcí, válku teroru nebo kinetickou válku.

    Podívaná na to, jak americký prezident tweetuje o svém dlouhodobém spojenci z NATO a sousední zemi, Kanadě, kdy otevřeně označuje kanadského premiéra za „neupřímného a slabého“, a vyhrožuje novými cly na automobily dovážené z Kanady, není, jak by se zdálo, jen pouhým rozmarem amerického prezidenta, ale dobře prokalkulovanou strategií vychýlit všechny americké spojence z rovnováhy. To vše přichází poté, co Washington jednostranně roztrhal íránskou jadernou dohodu, ke zděšení Evropy, Ruska a Číny, jakož i Íránu. A jako vrchol USA oznámily v rámci obchodní války nová cla na hliník a ocel z EU, v jasném porušení pravidel a dohod WTO.


    Již žádný slušňák


    Vezmeme-li tyto činy jako symptomy něčeho hlubšího, pak nám stačí podívat se na prudký nárůst úrovně amerického dluhu, jak jsem poznamenal již dříve. Poslední Trumpova daňová legislativa povede v příštích deseti letech k ročním schodkům federálního rozpočtu ve výši 1 bilionu dolarů, mimo již stávajícího federálního dluhu ve výši 2 bilionů dolarů. Zadlužení domácností je na vyšší úrovni, než tomu bylo v r. 2007 před finanční krizí. Zadlužení firem, včetně „smradlavých“ (pochybných) dluhopisů či dluhů „pod investiční stupeň“, je ve stratosféře, v důsledku deset let trvající politiky Fedu úrokových sazeb blízko nuly.

    Avšak v současné ekonomické situaci USA je další moment, kterého si všímá jen málo lidí. Podle nedávné studie amerického Úřadu pro finanční ochranu spotřebitelů (CFPB), tak zatímco se průměrné příjmy domácností v porovnání s mnoha dalšími zeměmi zdají být nominálně vyššími, realita fixních výdajů, jako na potraviny, domácnost, povinné zdravotní pojištění atd., vytvořila nový druh chudoby. Tento průzkum došel k závěru, že téměř 50% Američanů má problémy s placením měsíčních účtů, a až třetině se občas nedostává peněz na jídlo, nebo na slušné bydlení, či na lékařské ošetření. Nedávná studie odhadla, že jen výdaje za zdravotní péči čtyřčlenné rodiny přesahují ročně 28,000 dolarů, či polovinu mediánu příjmů.

    Mimo tento ponurý výhled na americký domácí vývoj, dozorčí rada pojistného fondu Medicare nedávno oznámila, že tento fond bude vyčerpán za 8 let. Stejně jako Fond sociálního pojištění (SSTF), v důsledku velkého počtu lidí z poválečné generace populační vlny odcházejících do důchodu a klesajícího počtu mladých pracujících přispívajících do systému, což povede letos k prvnímu deficitu od r. 1982, neboť jak míra porodnosti, tak růst populace klesají. A stát New Jersey nyní zmrazil všechny výdaje, kvůli hrozící finanční katastrofě. Jak Fed zvyšuje úrokové sazby, je na obzoru řetězová reakce nesplácení půjček firem a domácností.

    V krátkosti, americká ekonomika byla vykrvácena nepatrnou 1% skupinkou bohatých na bod zlomu. Zatímco americký akciový trh se v současnosti těší novým rekordům, díky desetiletí levných a snadno dostupných peněz, podkladová ekonomická realita Spojených států je prekérní, řečeno mírně. Co se týká zachování jejich role jediné super velmoci na světě, ve stále větší míře se pro „elitu“ otvírají jen dvě cesty „řešení“: válka nebo vyvolání nové globální finanční krize, horší než té v r. 2008, a využití této krize k opětovnému získání kontroly nad světovými kapitálovými toky.

    Fakt, že americký prezident je nucen přistoupit k takové taktice, jako obchodní válka proti etablovaným spojeneckým zemím G7, naznačuje, že na pořadu dne jsou zoufalá opatření. Ve skutečnosti jde o boj o budoucnost EU, obzvláště Německa.

    Eurasijský kontrast


    Pozoruhodnou je v tomto ohledu nedávná návštěva německé kancléřky Merkel, na které se setkala jak s ruským prezidentem Putinem, tak s čínským prezidentem Xi Jinpingem. Na ní bylo pravděpodobně probíráno mnohem více, než jen íránská jaderná dohoda. Paradox podpory oficiální německé vlády sankcím vůči Rusku za současného signalizování potřeby Ruska coby spojence v jistých oblastech ze strany Německa podtrhuje jistý druh politické schizofrenie v dnešní EU. Ekonomicky je stále více jasným, že růstové trhy leží na Východě, především v rozsáhlém pásu čínské Nové hedvábné stezky s její vysokorychlostní trans-eurasijskou železnicí a napojením na hlubokovodní přístavy, a rozsáhlý ekonomický potenciál Ruska, jakož i Íránu.

    Rusko, navzdory Washingtonem uvaleným novým drakonickým sankcím, právě ukončilo nejúspěšnější setkání Mezinárodního ekonomického fóra v Petrohradě, kterého se zúčastnil rekordní počet hlav států a průmyslníků, aby tam probrali ekonomickou spolupráci. V kontextu rozhovorů tohoto fóra (SPIEF), jako jeden z příkladů, generální ředitel Ruských státních železnic oznámil, že Rusko plánuje účast na výstavbě trans-arabské železnice, která povede podél jižního okraje Perského zálivu z Kuvajtu do Ománu. Pokud bude realizována, povede k užším ekonomickým vazbám a vztahům mezi Ruskem, Saúdskou Arábií a Čínou. Čína již vložila asi 130 miliard dolarů do investičních projektů v Saúdské Arábii, a zdá se, že navzdory svým chybám princ bin Salman skutečně chce učinit ze Saúdské Arábie ekonomický uzel na rozhraní tří kontinentů, Afro-Eurasie.

    Po fóru v ruském Petrohradu bezprostředně následovalo další setkání Putina a Xi Jinpinga v Pekingu, kde čínský prezident předal Putinovi nejvyšší uznání, jakého se může dostat cizinci, zlatou „Medaili přátelství“, a prohlásil, že ruský vůdce je jeho „nejlepší a nejdůvěrnější přítel“. Pak následovalo rozšířené setkání Šanghajské organizace spolupráce v Cindao, kterého se poprvé zúčastnili Pákistán a Indie coby plnohodnotní členové SCO a Írán jako pozorovatel. Státy SCO nyní zahrnují Pákistán, Indii, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Uzbekistán, Rusko a Čínu.

    Na trojstranném setkání vůdců Ruska, Číny a Mongolska Putin oznámil plány na investování 260 milionů dolarů do r. 2020 do modernizace rusko-mongolské železnice a přilehlých sekcí. Poznamenal, že objem přepravy kontejnerů na trase Čína-Mongolsko-Rusko do Evropy se v r. 2017 zvýšil 2,7krát, a během prvních tří měsíců letošního roku čtyřikrát.

    To vše bylo v ostrém kontrastu s půtkami a napětím na G7. Jak poznamenal Putin, G7 by „měla přestat blábolit a měla by přejít ke konkrétním otázkám souvisejícím se skutečnou spoluprácí“. Putin pozoruhodně neprojevil žádný zájem na tom, aby bylo Rusko opětovně uvítáno v G7, jak k tomu vyzval Trump, což je další známkou toho, že ekonomické a politické gravitační centrum světa se přesunulo na Východ.

    Ekonomický potenciál Eurasie se nyní vynořuje jako realizovatelná alternativa kolabujícího atlantického systému postaveného na dolaru, topícího se v dluzích. Jak centrální banka Ruska, tak Číny akumulují zlaté rezervy rekordním tempem a místo na sankce náchylného dolaru používají tyto země svých domácích měn, takže se vynořují nové možnosti mnohopolárnosti. A expanze infrastrukturních projektů BRI začíná být pociťována. Nová studie holandské ING Bank odhaduje, že BRI by mohly zvýšit úroveň globálního obchodu o 12% či více. Ekonomka Joanna Konings poznamenala: „Obchod mezi Asií a Evropou…tvoří 28% světového obchodu, takže usnadnění těchto obchodních toků má potencionálně velký dopad.“

    V době, kdy je euro v kritické fázi, za existence bankovní krize a neřešených ekonomických krizí EU ve většině zemí na vnějším perimetru EU, od Itálie po Portugalsko a Řecko, jsou vyhlídky na připojení se k budování nového ekonomického prostoru, nových trhů pro výrobky EU v Eurasii, jedinou realistickou alternativou obchodních válek, finanční války s USA a mnohem horších věcí. Siločáry se stávají dramaticky jasnými a země EU se budou muset brzy rozhodnout mezi atlantickým systémem a novou vynořující se eurasijskou alternativou. Agresivní tlak Washingtonu je nutí k tomuto rozhodnutí ještě více a dříve.


    Europe Faces Crossroads as Atlantic System Crumbles vyšel 18. června 2018 na ICH. Překlad v ceně 513 Kč Zvědavec.

    0 0

    Naděžda Savčenková


    - rp -
    25. června 2018  PravníZprávy
    << VIDEO >> Pokud nezastavíte válku na Donbasu, tak dostanete do zubů jak ze Západu, tak i z Východu, prohlásila Naděžda Savčenková v soudní síni.


     
     
    Poslankyně ukrajinské Nejvyšší rady Naděžda Savčenková je obviněna z přípravy teroristických útoků. Ve své řeči před soudem uvedla, že neplánovala žádné teroristické útoky a další kruté zločiny, jako jsou jí přisuzované například bombové útoky ve školách a v mateřských školách, z toho ji obviňuje ukrajinská Generální prokuratura (GPU).

    "A nebylo ani o takových věcech diskutováno, všechno, o čem se diskutovalo, bylo lidové povstání, byla to změna moci, byla to vůle lidí," tvrdí Naděžda Savčenková.

    „To se snaží pouze podstrčit lidem, že jde o společnost, která plánovala útoky na dětské domovy, školky a tak dále ... Víte na Majdanu také měli spoustu výbušnin a hodně zbraní. To je jedna věc, když se na něco připravovali, a druhá věc, kdy přijde čas a zbraně se použijí. Přijde čas a události z Majdanu se budou také řešit na soudních dvorech [...], když vzali do ruky zbraně, tak já jsem si vzala lékařskou brašnu a šla jsem poskytovat lékařskou pomoc, "řekla Savčenková.

    Naše vlast rychle sílila a neohrožuje ji tolik nebezpečí , ale jak si mnozí myslí, že dále poroste a může vše získat, tak Savčenková připomněla jak dopadlo kozácké povstání.

    „Ano, velmi děsivé, ale pokud nechtějí rozbít stát, nepřestanou dusit lidi, pokud nezastaví tuto válku, tak dostane Kyjev do zubů ze Západu i z Východu, ten oficiální Kyjev, který tvrdí, že má moc,“ uzavřela Savčenková.

    V roce 1648 došlo po několika menších bouřích na Ukrajině k velkému kozáckému povstání, které vzešlo ze Záporožské Siče a které vedl Bohdan Chmelnický. Tomu se podařilo ve spojenectví s krymskými Tatary v několika bitvách porazit polská vojska, což vedlo ke vzniku Kozáckého hetmanátu, který je obvykle vnímán jako předchůdce Ukrajiny. Poražen byl ovšem už v roce 1651 v bitvě u Berestečka. Chmelnického povstání bylo provázeno protižidovskými pogromy, ale také vražděním Poláků, zejména šlechticů.

    V Polsku docházelo k vnitřním rozbrojům a svoji úlohu sehrálo i vzepětí porobených národů, zejména na Ukrajině. Při dělení Polska v letech 1772–1795 byla k Ruskému impériu připojena i většina pravobřežní (střední a západní) Ukrajiny kromě Haliče a Bukoviny, jež získala habsburská monarchie (1772). Ukrajina ovšem ztratila i jen náznak jakékoliv autonomie, zejména po zániku Záporožské Siče roku 1775.

    Podle úřadu generálního prokurátora plánovala Savčenková teroristické útoky v budově parlamentu a ve vládní čtvrti. 23. března byla zatčena na dva měsíce.

    Generální prokurátor Jurij Lucenko řekl, že vyšetřování poslankyně Savčenkové má být ukončeno v následujících měsících.

    0 0

    Martin Koller
    25. 6. 2018
    Kdysi mi přátelé ze západu, a nejednalo se o nějaké „lúzry“ tvrdili, že naše republika se dostane do pozice banánových republik neboli demokratické kolonie. Varovali mne před americkou globalizací s všudypřítomným fízlováním, sociální a ekonomickou likvidací nepohodlných občanů v souladu se zákonem, potíráním vlastenectví, rozprodejem a privatizací státu, který sežerou západní žraloci a rasovým inženýrstvím likvidujícím evropské obyvatelstvo. Zároveň kritizovali výsledky takzvané západní demokracie a tvrdili, že komunisté byli velmi chytří vládcové, od nichž se mnohé naučili. Nic takového se v tehdejších médiích a v podstatě mnohdy ani dodnes neobjevuje, a to ani na stále více cenzurovaném internetu. Moc jsem jim nevěřil, domníval jsem se, že zbytečně přehánějí a jezdí si v mercedesech a bavorácích a myslel jsem si, že bude líp. 



    Od té doby uplynulo téměř čtvrt století, jejich slova se potvrdila a já se dost naučil. Iluze už mne dávno přešly, ale mnozí naši občané jim podléhají dodnes. Řeči o svobodě nevedly ke svobodě a strach o bavoráky, ale i škodovky a korýtka se stal základem povolnosti a zbabělosti. Celý systém je postaven na kombinaci strachu a lži.

    K současné katastrofální ekonomické situaci, kdy nás předhání Slovensko, Polsko a Maďarsko a hloupnoucí společnost je rozvrácená politicky i morálně napomohly bez výjimky vlády od poloviny devadesátých let. Výsledky počáteční ekonomické transformace, která byla ideologicky a finančně řízena ze západního zahraničí, nemohl nikdo očekávat. Obětí ideologické mediální masáže, korupce a ekonomického podvodu západních žraloků se stali i vedoucí představitelé polistopadového vývoje. Sametová revoluce v zemích střední a východní Evropy a rozpad SSSR za Gorbačova a Jelcina především zachránily západ před těžkou krizí na dvacet let. Proto první začala v USA roku 2008. Pokračuje do současnosti potácením se celé slavné EU s její ideologickou měnou a německým vedením, přičemž další je bez ohledu na mediální propagandu za dveřmi. Vývoj silně připomíná třicátá léta minulého století. Počátek devadesátých let ve střední a východní Evropě by experiment, jaký se nikdy před tím neudál, takže neexistovala praxí osvědčená vzorová řešení.

    Nicméně jeho pokračovatelé reprezentovaní u nás v koncovce ODS Nečase a TOP 09 Kalouska s podporou KDU-ČSL Bělobrádka dokázali diletantstvím, hrabivostí, asociální arogancí a bezuzdným podlézáním cizím zájmům, především německých sudeťáků, poštvat proti sobě a klasické demokracii a pravici převážnou většinu obyvatel. Přitom historicky byla pravice vždy vlastenecká a podporovala vytváření hodnot a osobní iniciativu, zatímco levice socialistickou bezpáteřnost, byrokracii, parazitování a internacionalismus. Současná česká levice a pravice se od sebe prakticky neliší s výjimkou většinou bezobsažné vyčpělé rétoriky. Politické strany jsou tu pro svoje vedení, nikoli pro členskou základnu, natož voliče. Vítězí ten, kdo v médiích před volbami obratněji slibuje a lže.

    Nakolik byl polistopadový vývoj záměrný a cílený a nakolik dán morální a odbornou impotencí politiků a mediálních pracovníků je těžké odhadnout. Do vedoucích pozic v politice i státní správě jsou v celé Evropě dlouhodobě systematicky dosazovány omezené, manipulovatelné, vydíratelné a amorální figurky, nejlépe bezdětné, bez vztahu k vlasti, národu a bez budoucnosti. Jejich úkolem je pouze aktivně plnit jakékoli rozkazy. Výsledkem je mimo jiné zoufalá prázdnota, omílání vyčpělých antikomunistických hesel a naprostá absence osobností v takzvaných pravicových, stejně jako levicových, údajně demokratických stranách. U nás je jednou z posledních výjimek na pravici Václav Klaus mladší. Konec konců i myšlenkový vývoj jeho otce, jedné z nemnoha polistopadových osobností, je obdivuhodný ve srovnání s naprostou většinou dnešních politiků. Na levici je problém někoho najít, snad socialistu Foldynu. Pokud dostane komplot Babiš-Allbright Hamáček podporu ze strany KSČM, můžeme mluvit o konci levice v naší zemi. Snad poslední vlasteneckou parlamentní stranou je SPD, kterou se slouhové cizích zájmů snaží všemi prostředky zlikvidovat.

    Ilustrativní ukázkou vývoje v naší zemi, ale i celé Evropě je ČT, která se z národní televize oplacené občany stala hlásnou troubou protinárodních zájmových skupin, placenou stále občany. V poslední dekádě došlo k naprostému převrácení pojmů, takže značná část obyvatel považuje za zachránce naší republiky oligarchu napojeného na nadnárodní zájmové skupiny a značná část médií a dokonce i takzvané levice se tváří, že tomu tak opravdu je.

    Cílem tohoto vývoje je Evropa, minimálně střední a východní jako kolonie USA s bezprávnou masou bez vlasti a národa ovládanou několika rodinami oligarchů a bezpáteřnými, zkorumpovanými a všeho schopnými byrokraty v Bruselu a jim posluhujícími domácími ministry. S masou bez rodiny a identity manipulovatelnou na základě strachu, médií, náboženské ideologie a drog prakticky k čemukoli, včetně sebevražedné jadrné války. Ze společenského hlediska se jedná o návrat někam do osmnáctého století, spíš dál. Současnou realitu, která přímo ohrožuje náš stát a jeho historické bílé a křesťanské obyvatelstvo a vede k výše uvedeným cílům, bychom mohli bez velké nadsázky označit jako Babišův vítězný antiúnor.

    Vítězný únor naruby

    Když se podíváme na vývoj v posledních pěti letech, především v tomto roce, nelze přehlédnout podobnost s obdobím roku 1947 a počátkem roku 1948. Stejně jako v době okupace a po osvobození roku 1945 se úspěšně zdiskreditovaly pravicové strany arogantní hloupostí, beztrestnou korupcí, zlodějinou, kolaborací, multikulturalismem a tolerancí k drogám. Většina obyvatel zůstává chudá a nespokojená. Proto zabírají pseudolevicová hesla propagandy ANO a Pirátů. Rozdíl je v tom, že taková hesla používali na přelomu let 1947 a 1948 komunisté, kteří prosazovali sociálně spravedlivý stát pro pracující, stát všelidového vlastnictví bez zbohatlíků a kolaborantů a v podstatě i národní stát. Tento stát směřovali do mocenské sféry tehdejšího SSSR, nicméně nikdo nezpochybňoval stát ani národ. Dnes se podobnými hesly ohání propaganda největšího oligarchy napojeného na nadnárodní zájmové skupiny a těžícího z jejich ekonomické politiky.

    Cílem je úplné propojení do ekonomické a vojenské zájmové sféry USA s převodovou pákou EU. Zároveň nelze přehlédnou rostoucí konkurenční ekonomický boj mezi USA a EU, kdy střední a východní Evropa jako blok ovládaný USA bude tvořit základnu amerických zájmů proti německé EU i Rusku. Jedná se o pokračování politiky USA, která směřuje k obklíčení Ruska a Číny a jejich ekonomické likvidaci cestou ekonomických smluv a vojenských paktů pod vlajkou NATO. Je otázkou, zda je pro náš stát a národ výhodné být kolonií USA, nebo EU, která je stejně kolonií USA. K uvedené situaci směřující k oslabení, případně rozpadu EU napomohla jednak zkorumpovaná byrokracie v Bruselu stále stupidnějšími směrnicemi, které končí nedostupností jedu na myši. Dále politika Merkelové, která vedla k destabilizující afroislámské invazi takzvané migrační krizi, kterou střední a východní Evropa jednoznačně odmítla. V neposlední řadě je to vojenská impotence zemí EU, která tupě sleduje politiku USA a NATO v misích od Balkánu, po Mali, bez jakéhokoli pozitivního výsledku, podpoře válkychtivého oligarchického režimu na Ukrajině a přípravě války proti Rusku. Především obyvatelé střední a východní Evropy vidí v EU Bruselu a Berlína nikoli ochránce, ale kolonizátora a nebezpečného nepřítele.

    Nelze vyloučit, že uvedený stav je jedním z cílů politiky USA, která se snaží po dávném britském vzoru rozeštvávat spojence i nepřátele, podle hesla rozděl a panuj. Pro Rusko je výhodná jednotná přátelská Evropa nakupující ropu, plyn a další suroviny. Možnost spolupráce Ruska a Německa označovala již britská politika počátkem dvacátého století jako ohrožení svých zájmů. Výsledkem byla první i druhá světová válka a v současnosti nám hrozí třetí ze stejného důvodu v zájmu globální politiky USA. V tom je rovněž celé jádro střetu mezi zájmovými skupinami vedenými Babišem a Kalouskem. Jedna skupina posluhuje víc americkým, druhá evropským zájmům, aspoň na venek. Základní ideologický cíl však mají v podstatě stejný a divoké mediální střety jsou do značné míry komedie a boj o velikost podílu na vládě a kořisti. Jaký je rozdíl mezi současným vedením ČSSD a TOP 09? Prakticky žádný a v obou případech se jedná o zájmové skupiny podléhající Aspen Institutu a pražské havlérce jako centrům cizích zájmů v naší zemi.

    Stejně jako po únoru 1948 dochází k omezování malého a středního podnikání pomocí byrokracie, všemožných směrnic z Bruselu a EET. Cílem ovšem není stát svobody a vysoké životní úrovně pro všechny, jenž kdysi slibovali komunisté, kteří se nakonec zvrhli ve stranickou nomenklaturu. Současný systém směřuje k úplné hospodářské kontrole v privatizovaném státu několika rodinami, či skupinami oligarchů, jako na Ukrajině, v horší formě pod vládou jednoho diktátora, jako v severní Koreji. Vlastnictví státu bude soukromé podle hesla, stát jsem já. Něco podobného vidíme v různých muslimských šejchátech a emirátech, kde ropa patří podle ústavy všemu lidu, ale ve skutečnosti je majetkem jedné, nebo několika rodin.

    Důvodem k vzniku uvedené situace je fakt, že takzvaně pravicové vlády dlouhodobě tolerovaly neplacení daní částí podnikatelské sféry a výpadky příjmů nahrazovaly tlakem na nízkopříjmové skupiny stále chudnoucího obyvatelstva, rozprodejme národního majetku, včetně vody a půjčkami v zahraničí. Ve své aroganci přehlíželi fakt, že moc se nedá udržet, pokud chudých a nespokojených je příliš mnoho, jestliže mohou volit. Díky tomu je největší oligarcha Babiš, v podstatě jejich vrcholný reprezentant, považován v naprostém rozporu s logikou a zdravým rozumem, částí obyvatel za zachránce, ne-li přímo za levicového komunistu. Pitomá propaganda vedoucích politiků takzvané pravice tuto iluzi ještě podporuje. Zde je na místě otázka, zda tak neuvěřitelně hloupá propaganda označujícího komplot Babiš-Hamáček za vládu komunistů není nakonec výsledkem zákulisních dohod a komedií, kdy jak Babiš a Hamáček tak Kalousek jsou reprezentanty zájmů nadnárodních skupin a Aspen Institutu vedeného Allbrightovou, Bakalou a v pozadí pravděpodobně i Sorosem.

    Babišovi se podařilo, stejně jako komunistům před únorem 1948 obsadit svými lidmi silová ministerstva a finance. Zároveň ho podporuje přímo, nebo aspoň nepřímo blokováním kritických příspěvků, více, či méně značná část médií, včetně těch, která jsou ještě považována za vlastenecká. Bezpečnostní informační služba se věnuje víc rozvracení vlasteneckých skupin a stran, než boji za bezpečnost státu. Tím se stále výrazněji podobá předlistopadové StB. Služební, poslanecké, či ministerské sliby státních úředníků jsou pouhá komedie ve střetu s nařízenou ideologií a snahou o udržení koryt za každou cenu.

    Roli lidových milicí sehrávají politické neziskovky, které přispívají k chaosu a matení obyvatelstva. Jejich vystoupení proti Babišovi je jen komedie. Kdyby chtěl, mohl jim jako ministr financí, později jako premiér zarazit finanční podporu a prosadit patřičné zákony omezující jejich finanční podporu ze zahraničí a jejich působení na školách. Neudělal vůbec nic. Přitom Antifa je v některých zemích registrována jako teroristická organizace a novodobí Sorosovi svazáci typu Bartoše, Stropnického mladšího, Feriho, Jandy, či Putny jsou přímo vzorovými obrazy socialistických svazáků padesátých let prosazujících zahraniční ideologie a zájmy proti českému národu.

    Jednou z dlouhodobých tragédií je opakovaná diletantizme státní správy. Po únoru 1948 se dostaly do vedení dělnické kádry, kterým chyběly jak odborné znalosti, tak řídicí praxe. Nicméně mnohým nechybělo vlastenectví, sociální cítění a smysl pro spravedlnost získaný životní praxí a dobou německé okupace. Navíc, někteří se naučili. Po listopadu 1989 došlo k čistkám a značnou část vedoucích pozic obsadili noví političtí nominanti, neméně neschopní a neméně ideologicky věrní. V současnosti jsme svědky třetího kola. U Babiše platí víc, než kdy dříve heslo blbej, ale náš. Lidi jako Stropnický, nebo Šlechtová lze sotva považovat za odborníky. Udivující je povyk proti Malé, jako bychom nedovzdělaných ministrů bez praxe neviděli již zástupy. Aspoň vypadá líp, nebo má lepšího vizážistu, než vojenská odbornice Parkanová. Rovněž u Pocheho je v podstatě lhostejné, zda on, nebo někdo jiný bude pokračovat v protinárodní politice a podlézání cizím zájmům ve stopách Schwarzenberga, Zaorálka, či Stropnického. Naše ministerstvo zahraničí dlouhodobě spíš patřilo zahraničí, než nám. Zato kupodivu nikdo neprotestuje proti Metnarovi, který podpisem deklarace v Marákeši vážně přispěl k ohrožení bezpečnost našeho státu. Od něj můžeme čekat na obraně opravdu cokoli, počínaje předáním zbytků armády bundeswehru, podezřelé nákupy výzbroje podle rozkazů z velitelství NATO a přátel z Aspen Institutu, stejně jako cizí vojenskou základnu na našem území, nebo vyhlášení preventivní války Rusku. Někdo to za Babiše udělat musí. Hnůj je třeba kydat cizíma rukama, aby oligarcha zůstal čistý a voňavý. Už zde je vidět, že povyk proti komplotu Babiš-Hamáček je jen komedie.

    Komediální částí antibabišovské propagandy jsou i tvrzení, že Stropnický, Pelikán, Telička nebo Šlechtová jsou v nemilosti a proto odcházejí. Má to zlepšit jejich mediální obraz, aby se mohli jako věrní sluhové cizích zájmů a reprezentanti nové nomenklatury po několika letech vrátit. Stropnický předal polovinu naší armády Bundeswehru, Šlechtová zastavila přezbrojování, aby bylo možné předat miliardové kontrakty těm správným zbrojařům. Za odměnu je čekají velvyslanecké posty se smluvní výplatou několika set tisíc každý měsíc a další prebendy. V takové nemilosti bych byl rád i opakovaně. Telička, který posluhoval nejdříve ČSSD, poté vedení Volkswagenu, následně Bakalovi pouze pokračoval s podporou Babiše ve své službě nadnárodním zájmovým skupinám reprezentovaným Aspen Institutem. Nikdy to nebyl Babišův člověk, pouze poradce přidělený dočasně Aspen Institutem z hlediska výnosnější spolupráce s eurokoncentrákem. Nadnárodní zájmové skupiny reprezentované Babišem, případně komplotem Babiš-Hamáček nepotřebují odborníky a vlastence. Zde nelze přehlédnout osud vlasteneckého poslance za ANO Chalupy. Oni potřebují pouze bezohledné vykonavatele svých rozkazů. Dokladem je mimo jiné zuřivá kampaň proti policistovi Ondráčkovi z KSČM, zatímco proti Metnarovi, který byl stejným předlistopadovým příslušníkem VB se neorganizuje kampaň žádná. Přitom Ondráček by v Marákeši nepodepsal.

    Zeptejme se, co udělali Babiš a Hamáček v posledních letech proti afroislámské invazi, politickým neziskovkám, ničení české rodiny, rozvratu ideologizovaného školství, prosazování sexuálních deviantů, chudnutí obyvatelstva, odzbrojování ohroženého obyvatelstva, kolonizaci naší země Německem, byrokratickému teroru z Bruselu a připravované preventivní válce proti Rusku? Podle mého názoru neudělali nic. Je tedy otázkou, proč by je měla podporovat KSČM? Je to ještě levicová a vlastenecká strana? Podpora komplotu Babiš-Hamáček je ze strany KSČM hrubá nezodpovědnost a hazardování s budoucností vlasti a národa.

    Ilustrativní je pozice prezidenta Zemana, která připomíná situaci prezidenta Beneše v únoru 1948. Má možnost si vybrat mezi čertem a ďáblem, přičemž výsledek bude stejný, nebo podpořit vlastenecké občany. Prezident Zeman byl jednoznačně lepší volbou, než kterýkoli z jeho protivníků, především Drahoš, zcela nechutně posluhující protinárodním zájmům. Má správné názory na afroislámskou invazi a vztahy k Rusku, případně i Číně, protože nechce válku v Evropě. Nicméně jeho personální politika je jemně řečeno udivující, nemluvě o nevděku k mnohým, kteří jej podporovali. Tím si jsou velmi podobní s Babišem. Jeho neustálá podpora prohnilé ČSSD, která se stala stranou pražské havlérky a Aspen Institutu přímo šokující. Podpora komplotu Babiš-Hamáček-Balala-Allbrightová je hrubou nezodpovědností a hazardováním s budoucností národa, ne-li dokladem i jeho vydíratelnosti.

    Všem specialistům na rasovou problematiku naší rodiny sděluji, že s otcovy strany jsou zhruba 500 let Kollerové a z matčiny Šnajdrové a Mühlbacherové, žádný Abramovič, což dokazují matriky katolických farností.

    0 0

    prof. Jaroslav Šesták
    rozhovor
    25.6.2018  ParlamentníListy
    Medaile Za zásluhy I. stupně, za zásluhy o stát v oblasti vědy a školství, kterou profesor Jaroslav Šesták loni převzal z rukou prezidenta Miloše Zemana, úspěšnému vědci štěstí nepřinesla. V jeho domovském Fyzikálním ústavu Akademie věd, kde podporovali prezidentova rivala Jiřího Drahoše, se mu nedostalo ani formální gratulace či poděkování. Ještě více ho však zaskočilo, že mu nebyla prodloužena pracovní smlouva. Vyhazov přičítá tomu, že už v minulosti ústavní veřejnost popudilo, že ač vystudovaný chemik patřil mezi dvacet nejcitovanějších českých fyziků, no a udělením státního vyznamenání nechuť vyvrcholila

    Máte za sebou více než půl století nepřetržité práce ve Fyzikálním ústavu. Jak se na práci v něm podepisovaly politické změny v zemi?
    V roce 1962 jsem ukončil Vysokou školu chemicko-technologickou a vzhledem k mému „kádrovému" profilu mě čekala kariéra v průmyslové sféře. Od této mnou nepreferované životní náplně mě zachránil pravověrný komunista, který se jím stal v německém koncentráku a který mě vzal pod svoji ochranu. Stal jsem se tak pracovníkem Ústavu fyziky pevných látek, jemuž jsem přes změny názvů zůstal věrný dodnes. V době komunistického režimu se stala Akademie jakousi oázou slušnosti – byla útočištěm disidentů, kterým umožnila přečkat pronásledování. K personálním čistkám na půdě Akademie nedošlo ani po roce 1990, na rozdíl od vysokých škol, kde se razantně vypořádali s bývalými komunistickými škoditeli. Zde přežili a stále přežívají bývalí komunističtí funkcionáři, milicionáři a spolupracovníci StB vyjmenovaní v Cibulkových seznamech. Nebyl jsem účastníkem žádné z těchto aktivit či organizací, ale ani jsem účast nikomu nevyčítal. Podle mého názoru je to jen otázka vlastního svědomí každého jednotlivce. Podobně jako oni jsem chtěl v klidu v ústavu nadále pracovat v dobře fungujícím kolektivu kolegů, které jsem respektoval.

    To se ale pro vás změnilo, když jste musel nedávno z ničeho nic skončit. Tušil jste, že se něco takového chystá?
    Neprodloužení pracovní smlouvy mě zaskočilo, protože postihlo jen mě, a ne je, a tím se porušila nepsaná kontinuita slušnosti. Velmi pravděpodobně mi přitížilo také přijetí vyznamenání od prezidenta Zemana, což asi popudilo nového ředitele mladé generace, který tak upřednostnil politická hlediska před profesionalitou. Mohu to uvést do kontrastu se svoji dávnou zkušeností, kdy jako třicetiletý „začátečník" jsem získal americkou vědeckou cenu. Tehdejší komunistický ředitel komentoval tento fakt slovy: „Obdržení imperialistického ocenění není v zájmu socialistické vědy, ale z pohledu fyzika, dovolte, abych vám k ní poblahopřál". Existoval tu nepsaný kodex slušnosti, který byl předáván přes všechny osobnosti ředitelů, kteří se ve Fyzikálním ústavu vystřídali.

    Nový mladý ředitel ho zřejmě nectí, aspoň se tak zdá z toho důvodu, že za vysoké vyznamenání, které bylo uděleno jeho zaměstnanci, neřekl ani obyčejné „díky". Takový přístup vlastně odráží mravy současnosti, kdy zmizelo vnímání užitečnosti pospolitosti, protože každý hledí jen na svoji kariéru a s tím spojené finance. Soudržnost společnosti chybí a ta tu, pohříchu, byla v době komunismu, kdy jsme vesměs všichni měli společného nepřítele – všemocnou KSČ. Vedle společného nepřítele jsme ale měli i společnou touhu hledat něco nového, dělali jsme vědu „pouze" z hlubokého zájmu o ni, protože neexistovala žádná kariéra, ani lepší finanční ohodnocení. Dnes se vlastně stává „nepřítelem" každý každému, musíme zvládnout konkurenční tlaky a zdá se, že už nepracujeme pro radost, ale pro zisk dostatečného počtu citací, nepíšeme granty za účelem nových odhalení, ale pro zisk financí, a tolerujeme ředitele, kteří nám přinášejí zisk, i když ztratili pojem kontinuity slušnosti.

    Už jste to sice trochu nakousl, ale přece jen, čím si vysvětlujete krok vedení, po němž jste musel ve Fyzikálním ústavu Akademie věd nedobrovolně skončit?
    Dalo by se říci, že nové koště dobře mete. Před několika roky jsem si způsobil pracovní úraz, při němž jsem si rozbil dioptrické brýle, sluchadlo a poničil bundu. Při vědomí toho, že v ústavu se tradičně řeší vše dohodou a ve slušností, jsem přistoupil na návrh, že věci mě nebudou uhrazeny ze zákonného pojištění, ale dohodou ve formě propůjčení věcí jako služebních pomůcek. Používal jsem je až do doby, kdy nový ředitel obnovil jednání o úrazu a nařídil tyto věci neprodleně vrátit, protože nejsou správnými služebními pomůckami. Tak jsem je vrátil a musel si sám ze svých prostředků koupit nové, v hodnotě několika desítek tisíc korun. Když jsem se ohradil, začala nečekaná nedůstojná tahanice o to, jestli jsem byl v době úrazu vhodně oblečen, jestli jsem měl právo být na pracovišti, zatímco o příčině úrazu, neboli o nepořádku na pracovišti v důsledku stavebních úprav, se jaksi zapomnělo jednat. Měl jsem pocit, že ředitel jedná jako agent pojišťovny, místo aby se zastával svého zaměstnance, vycítil jsem skrytou hrozbu „nepřestaneš-li dělat potíže, poletíš"! Mezi mnou a ředitelem vznikla averze, která jen vyvrcholila aktem udělení státního vyznamenání prezidentem, který nebyl při volbě podporován řediteli blízkými pracovníky. Udělení vyznamenání „neprokádrovanému" zaměstnanci tak bylo vnímáno jako rána pod pás a jeho odstranění jakožto „nepohodlného“ samozřejmě brzy následovalo.


    Copak cílem nejsou vědecké úspěchy, ale to, aby lidé zastávali ty správné názory?

    Jistě je cílem dosažení kvalitních vědeckých výsledků a prosazení českých badatelů na mezinárodní scéně, což je nutnou podmínkou pro dobrou reprezentaci české vědy. To se odráží i v poctách udělovaných po pečlivém zvážení kandidáta, jako moje Bodenheimerova medaile (Izrael 1987), Patrasova medaile (Řecko 2007), Heyrovského medaile (AVČR 1998), Hanušova medaile (Česká společnost chemická 1999), čestný doktorát Pardubické university (2010), status Emeritního vědce AVČR (2011), Kurnakova medaile (Ruská AV 2015) nebo Zlatá plaketa Západočeské university v Plzni (2016) a ukazuje i potřebnost souvztažnosti vědecké a pedagogické práce, v Akademii často podceňované. Vyřizování osobních či politických antipatií je naprostým popřením vědecké role pracovníků Akademie. Nádavkem, pokud ředitel není schopný se oddělit ve svých rozhodnutích od subjektivního vlivu nevole, naskýtá se otázka, je-li schopen se zodpovědně a objektivně postavit k rozhodování při přidělování milionových dotací na vědní projekty.


    Z pohledu dosahování dobrých vědeckých výsledků cítíte, že byste měl Fyzikálnímu ústavu svou prací pořád co dát?

    Současně s neprodloužením pracovní smlouvy jsem dostal od ředitele benevolentní souhlas možnosti i nadále navštěvovat ústav, což ale nezaručuje potřebnou platformu pro skutkové pokračování vědecké činnosti. To je spíše úsměvné, protože můj statut akademického emeritního vědce to umožňuje sám o sobě. Takové vybídnutí ředitele se dá interpretovat dvojím způsobem. Buď jako jízlivost „tak teď si dělej, co chceš, když je to zadarmo" nebo jako pokrytectví „my ti tady blahosklonně dovolíme bezplatně pracovat na tvé knize a pak ji budeme vykazovat jako jeden z vynikajících výsledků ústavu". Patří mezi povinnosti se chlubit výsledky svých pracovníků, od toho to je kolektivní pracoviště a navíc je věda i kolektivní snažení. Každé pracoviště má však své představitele, kteří nějakým způsobem ovlivňují vývoj, jako jsou žádoucí vědecká odhalení nebo popularizace, ale roli hraje i osobitost a třeba i přízeň mocných mít možnost v klidu pracovat.

    V ústavu je například opěvován fyzik, můj osmdesátiletý vrstevník a profesor se stejně nepatrným úvazkem, kterému k jeho významnému jubileu uspořádali oslavný koncert. Já jako potížista jsem místo toho dostal vyhazov, i když náš Hirschův index, což je uznávaný ukazatel vědního ohodnocení ve scientometrii udávající kolik článků daného autora dosahuje citovanosti vyšší, než je pořadové číslo článku dle počtu citací, je obdobný – jeho 21 a můj 26. To není špatný výsledek, i když proslulí čeští chemici ho mají až trojnásobný, je to lepší průměr, který tak přispívá k dobrému renomé ústavu. Samozřejmé se přihlíží ke specializaci, kde opět záleží na přízni mocných, co považují za hodnotné a co ne. Moje specializace je termodynamika, která je v klasifikaci vědních oborů řazena pod fyziku, avšak v současnosti nepatří mezi její nejvyhledávanější obory. Před několika lety jsem patřil mezi dvacet nejcitovanějších českých fyziků, což už tehdy část ústavní veřejnosti popudilo, že jako vystudovaný chemik jsem řazen mezi fyziky. Udělení státního vyznamenání za fyziku tak asi vyvrcholilo nechuť k tomu nefyzikovi.


    A jak si vedete mezi badateli na mezinárodní scéně?

    Tam přízeň mocných nepomáhá, tam jde jednoznačně o výsledky bádání, které světová vědecká veřejnost ohodnotí. Dovoluji si tvrdit, že jsem prestižního postavení svými výsledky ve světě dosáhl. Spolu-editoval a napsal jsem triptych knih, které publikovalo špičkové nakladatelství Springer a které získaly desetitisíce – to je vysoce nadprůměrné číslo – placených vstupů, anglicky „downloads", a byly zařazeny nakladatelstvím mezi jeho nejlepších dvacet knih. To je jedinečný výsledek na české scéně, který by byl normálně oceněn akademickou cenou, ale v mém případě opominutý v důsledku „znehodnocení" mého postavení v ústavu přijetím státní ceny. Ani moje letošní vystoupení, coby pozvaného řečníka na významné mezinárodní konferenci o nanomateriálech, nenašlo pozitivní odezvu a spíše vedlo k nárůstu averze vůči tomu nefyzikovi, co si dovolil přijmout státní cenu od prezidenta Zemana. Byl jsem relativně respektován a moje nedávno udělené stěžejní ceny jak od významné ruské univerzity v Petrohradu tak od Ruské akademie věd byly ještě náležitě oceněny i na webových stránkách, ale od okamžiku obdržení ceny se postoj ústavu drasticky změnil a vedl až k pocitu šikanování.


    Co provázelo vaše navržení a pozdější udělení státního vyznamenání, když je známo, že Fyzikální ústav prosazoval na hlavu státu Jiřího Drahoše? Nechtěl po vás někdo, abyste vyznamenání odmítl? To jste se od vedení nedočkal ani formální gratulace?
    Jak jsem už předeslal, udělení státního vyznamenání, které jsem dostal jako teprve třetí pracovník Akademie po dvou předchozích předsedech, jmenovitě profesoru Václavu Pačesovi a profesoru Jiřím Drahošovi, bylo ústavem naprosto ignorováno, a tak si nezasloužilo ani vámi zmíněnou formální gratulaci. Státní pocta přišla nenadále a nikdo o tom nevěděl. I já sám jsem se o tom dozvěděl až na poslední chvíli, nečekal jsem to ani v nejodvážnějším snu. Odmítnutí takovéhoto nejvyššího ocenění by bylo zneuctění institutu tradice státního vyznamenání, které spolu-navrhuje Parlament a spolu-schvaluje předseda vlády.


    Co když někdo namítne, že v neprodloužení vaší smlouvy ve Fyzikálním ústavu mohly hrát roli věkové důvody, a nikoli to, že jste přijal vyznamenání od prezidenta Miloše Zemana, jenž v přímé volbě porazil tamního favorita Jiřího Drahoše?

    Řada mých kolegů – pracujících důchodců – v ústavu se žádnými .... .... .... ..... (celý text rozhovoru najdete ZDE)


    prof. Ing. Jaroslav Šesták, DrSc.,dr.h.c., je vědec, fyzikální chemik, vysokoškolský pedagog, autor vědeckých knih. Je držitelem mnoha významných vědeckých ocenění: Bodenheimerova medaile (Izrael 1987), Patrasova medaile (Řecko 2007), Heyrovského medaile (AVČR 1998), Hanušova medaile (Česká společnost chemická 1999), čestný doktorát Pardubické university (2010), status Emeritního vědce AVČR (2011), Kurnakova medaile (Ruská AV 2015) nebo Zlatá plaketa Západočeské university v Plzni (2016). Z rukou prezidenta Miloše Zemana převzal 28. října 2017 medaili Za zásluhy I. stupně, za zásluhy o stát v oblasti vědy a školství.

    0 0

    Patrick Ungermann
    25. 5. 2018
    Slovo vytváří jména. Podle evangelisty Jana začal příběh našeho světa slovem. Jména souvisí s pamětí. Věci i osoby si pamatujeme především podle jmen: Toto je pekáč, louka, Jan, tatínek, láska… Všechno jsou to jména, dokonce i jména krajiny a vztahů, nebo jména toho, co je různým lidem společné: Jsou to Čechové, Slováci, učitelé, žáci, je to rodina, a podobně. V devadesátých letech se pejsci a kočičky přestali jmenovat Alík, Brok, Míca, Čekanka. Začali se rodit Rickové, Dustyové, Lucyndy a Paddingtonové. V nultých letech jsem docházel do sdružení YMCA jako příležitostný dobrovolník a postřehl jsem, že cikánské děti se také jmenují Brenda, Santiágo, Sebastián, Lorna… 



    V desátých letech se i mezi našimi dětmi do třídní knihy zapisovala jména Kevin, Nik (jde o zkomoleninu, správně se píše Nick).

    Ve známém časopisu Televizní noviny roste počet amerických pořadů v různých žánrech geometrickou řadou. Divák, jehož cílem není televizi vypnout, ale zapnout, je za posledních třicet let stále více a rychleji vtahován do komerčního angloamerického pohledu na svět. Obyčejně třináctidílné seriály z dílny pánů Hubače a Dietla byly takovým opusem práce. Hrdiny většinou představovali herci z nejlepších. A ti hrdinové, ať už stáli za řeznickým pultem, nebo foukali u pece sklo, nebo léčili lidi, nebo je zachraňovali, nebo se věnovali ušlechtilým koním, ať dělali to či ono, světili a ztvárňovali opus práce.

    Řekl bych, že oporou současné sledovanosti je výzva: Ukaž mi, jak napínavě se to děje. S takovou náplní přichází akční film. Dotaz: Jaký smysl má to, co se děje? ustupuje do pozadí. Nakonec pokulhává i logická návaznost předváděného dění a tahounem snímku se stávají víceméně neuvěřitelné (šokující) gagy. Tržní úspěšnost takové kinematografie přesáhla očekávání. Proto akční film opustil svoji škatulku a pronikl do jakéhokoli žánru. Stal se nejrychleji polykaným soustem diváka. Polykáte ho tak rychle, že se nezdržujete pozorováním, má-li to nějakou chuť.

    O pár let později udeřila sit-com. Jako středoškolák jsem předčasně vypínal žánr, kterému v současnosti říkáme znormalizovaný film. Šlo většinou o kancelářské etudy z prostředí staveb nebo z výrobních závodů. Pisatelé scénářů často nevykazovali výrazné vlohy, ale politicky bylo dílko v pořádku – muselo být. Taková je, řekl bych, angloamerická situační komedie. Hezky nalíčení plnotuční lidé mají asi představovat průměrnou rodinu. Vše na základě představy, že průměrný člověk musí být průměrně hloupý. Představitelé úloh se často tváří neoduševněle. Naprosto v souladu s tím, jaké vedou řeči. Podívaná působí odule, rozhodně ne směšně, spíš hrozně. Na pomoc přichází předem objednaný smích. Ona – spíš samice než matka rodu, on – spíš chlap nešika podpantoflák než muž. Čemu se tady smát… Takovou sit-com vnímám jako projev triumfujícího materialismu. Marxovská poučka, že Bůh není a náboženství je opium lidstva, sama o sobě na někoho působí, na jiného ne. Alespoň jste si mohli potichu myslet svoje. Babička říkala: „Každého troubu si vyposlechni a podle svého se zařiď.“ Díky, babi, za návod, jak žít. Materialismus začíná triumfovat až tenkrát, kdy nás přesvědčuje: Ano, Bůh je. Bůh je čokoláda, božská je jízda autem, bůh jsi ty – značkově oblečený, bůh jsi jedině s holicí soupravou ZŽ. Až tady hmota skutečně pokouší oněch pět smyslů. A takové jsou dialogy v situační komedii. Nebo je tam parodování takových dialogů. Vzniklá náplň se neliší od hnětení housek, dávek může být klidě čtyři sta.

    Jsou akční film a situační komedie nástroje, které nás mají myšlenkově osekat do tvaru hrdých nositelů konzumní společnosti? Nebo je tahle podívaná dalším z řady výrobků kupecké civilizace? Nevím. Zkoumat to by bylo děsivé. V každém případě různé reklamy vznikají právě spojením akčního snímku a situační komedie v krátkém střihu.

    Hvězdy a hvězdičky televizních rolí žijí další publikovaný život na stránkách bulváru, v datech internetu. I divák by to rád zkusil. A je tu facebook – kniha tváří. Vím, jako informační tok může mít jistou cenu. Ale také si nafoť svou vlastní komerci. Zažij závislost na showbusinessu – na obchodu s ukazováním.

    Ruku v ruce s tímhle hukotem jdou angloamerická jména, nebo alespoň přezdívky (nicknames). Svět nápodoby jako by vplul do originálu za velkou louží. Paměť jejich obdivu se stala naší pamětí. A co naše paměť?

    Naštěstí mám oduševnělou ženu, a proto stačilo přesvědčivé naléhání, aby dítě nemuselo dostat telefon s internetem nebo se sluchátky. Všímejte si drobotiny z první, druhé, třetí třídy, jak se tváří, když si ty hluky „více muziky“ pouští z telefonu do uší. Jsou to kamenné, ztrhané obličeje. Ani na fotografiích z internačních táborů se takhle děti netváří. Naštěstí, jako otec, neztrácím čas a do dětského světa vstupuji s podněty. A proto není fotr nudnej a je lepší prožívat zážitky než pseudoskutečnost před počítačem. Naštěstí se dá jezdit na chaloupku, chodit do přírody, potkávat se s babičkou a s dědou, žít příběhy tří pokolení. Žijeme v tom, čemu se říká paměť národa, lesní moudrost, vnímavost a učenlivost. Tohle dítě nebude tak snadno ovladatelné. Každého troubu si vyposlechne a podle svého se zařídí. Ono zná vlastní příběh, má svou vlastní tvář. Jeho oči jsou okna do duše. Nebude sdílet svůj obličej, ale svou energii. Sdílení energie je cesta lidstva. Dobu dělají lidé…

    0 0
  • 06/25/18--14:56: Article 2
  • Jaromír Petřík
    26. 6. 2018     JaromirPetrik
    Je možné, že pašování imigrantů do Evropy je produktem ruské hybridní války?
    Říká se, že hloupost a Vesmír jsou nekonečné. Nádhernou ukázkou, čemu jsou někteří rusofobové ochotni věřit je, že pašování imigrantů neziskovými organizacemi do Evropy je produktem ruské hybridní války. V diskusi pod článkem: „Kdy se začnou trestat neziskovky spolupracující s pašeráky lidí?“ zdechovsky.blog.idnes.cz/diskuse napsal diskutující Bohumír Šimek tento příspěvek – cituji: „Je možné, že toto je produkt ruské hybridní války? Proruské servery v celé Evropě obviňují Merkelovou a další politiky z toho, že touto cestou chtějí zlikvidovat Evropu.



    Já tomu nevěřím, Merkelová k tomu nemá důvod. Neorganizují tyto akce neziskových organizací právě tito ruští agenti přes svoje proruské servery? Jen u nás jich máme dle důvěryhodných komentátorů téměř padesát, které ovlivňují náš život, naše volby, naši politiku.“
    Jen podotýkám, že pod tento příspěvek se podepsal i náš europoslanec Tomáš Zdechovský.

    Bral jsem tento příspěvek spíše jako nadsázku a vtip stejně jako pan Hermánek, či paní Pavlíková, která jej komentovala jedním slovem „šmarjá,“ ovšem autor začal svůj příspěvek hájit a můj příspěvek, který níže cituji, označil za trolling:
    „Ano, i ty posádky západních neziskovek, které pašují migranty do Evropy jsou Rusové převlečeni za Němce, Francouze, Holanďany, Španěly atd. A tyto neziskovky určitě financují Rusové. A předtím Rusové vojensky napadli Libyi a zabili Kaddáfího, aby měli s pašováním migrantů do Evropy co nejsnazší práci.“
    Je neuvěřitelné, když průměrně inteligentní člověk dokáže brát vážně naprosto nesmyslnou propagandu o tom, že masová imigrace Afričanů do Evropy je důsledkem ruské hybridní války.
    Ano, na adresu Ruska a Putina jsme si toho vyslechli v nedávné době skutečně mnoho:
    Otrávení agenta Skripala smrtelným jedem Novičokem ze strany Kremlu, aniž jsme dodali sebemenší důkaz o ruské účasti, zato jsme okamžitě vyhostili ruské diplomaty, protože západní demokracie přece žádné důkazy nepotřebuje a rozsudky vynáší nejen bez sebemenších důkazů, ale dokonce i bez soudů. Následně jsme popřeli, že bychom kdy jaký Novičok na našem území vyráběli, ale přitom jsme jej testovali, takže jediné logické vysvětlení se nabízí, že Novičok v našich laboratořích zřejmě vznikl „neposkvrněným početím.“
    Samozřejmě, že bez sebemenších důkazů o údajném použití chemických zbraní Assadem v Sýrii jsme podpořili vojenské napadení Sýrie zeměmi USA, Velká Británie a Francie.  Když Rusko představilo 17 údajných svědků v sídle Organizace pro zákaz chemických zbraní v Haagu, čímž se snažilo vyvrátit tvrzení Západu, že syrský řežím Bašára Assada učinil 7. dubna 2018 chemický útok, Británie a její spojenci odmítli účast na brífinku organizovaného Ruskem v sídle OPCW v Haagu, kam ruská strana přivezla Syřany, kteří svědčili o tom, že v Dúmě nebyl žádný chemický útok, uvádí The Guardian. https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/chemicky-utok-v-syrii-zinscenovala-britanie-prohlasil-rusky-generalmajor_1804131804_miz
    V současné době se valí do Evropy migranti z Afriky a z Asijských zemí, se kterými si Evropa jako kontinent neví rady, když miliony nepřizpůsobivých migrantů již do Evropy nelegálně „přicestovaly“ a další miliony čekají na svoji příležitost.
    A za viníka této masové migrace je opět označeno Rusko.
    Položím tedy několik otázek:
    1.     Rusko snad vojensky napadlo Irák, který zcela rozvrátilo a způsobilo exodus Iráčanů?
    2.     Rusko snad vojensky napadlo Libyi, svrhlo vládu, dalo zavraždit prezidenta a současným představitelům Libye nařídilo, aby migranty ve spolupráci s „neziskovkami“ naloďovali do Evropy?
    3.     Plavidla Španělských, Německých, Francouzských, Nizozemských a dalších západních neziskovek, která nelegálně pašují migranty do Evropy a v mnoha případech naloďují přímo v Libyjských vodách, jsou snad neziskovky financované Ruskem a jejich osádky jsou ruskými agenty?
         Organizace jako Demagog.cz https://demagog.cz/ , či Fake news https://ec.europa.eu/czech-republic/news/180426_boj_proti_dezinformacim_csbojují za správné (jednotné) myšlení „západního člověka.“  U nás těmto „božím bojovníkům“ za správný a jednotný názor kraluje pořad Newsroom v ČT 24 http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11030967025-newsroom-ct24/
    Přesto to nepomáhá a západní mainstream se diví, proč stále více občanů nevěří jejich zprávám a hledá tzv. „nevěrohodné zdroje.“
    Já si jen troufnu napsat, že občanů, kteří nedůvěřují oficiálním médiím bude stále přibývat, když budou hledat alternativní zdroje informací, aby mohli skutečnost porovnat s „informacemi“, které evidentně odporují zdravému rozumu.
    A to je přesně případ obvinění Ruska, že pašování imigrantů do Evropy je produktem ruské hybridní války.
     

    0 0
  • 06/26/18--00:40: Vražda Juliana Assange
  • Kurt Nimmo
    26.6.2018  ICH,  překlad Zvědavec
    Byl to úkol pro pošetilce.
    V den, kdy byl Donald Trump zvolen prezidentem, ho jeho stoupenci žádali, aby udělil milost Julianu Assangeovi, zakladateli a čelnímu představiteli WikiLeaks. Uživatelé sociálních sítí hromadně požadovali, aby bylo Assangeovi umožněno opustit ekvádorské velvyslanectví v Londýně, aniž by byl zatčen a vydán do Spojených států.


    Trump a jeho administrativa na to nereagovali - následovalo naprosté ticho.

    Několik měsíců před prezidentskými volbami server WikiLeaks zveřejnil archiv, v němž bylo možné vyhledávat, a který obsahoval přes 30 000 e-mailů a příloh, pocházejících z e-mailového serveru Hillary Clintonové, který nebyl až tak soukromý.

    Trump neměl žádnou averzi vůči zneužití těchto e-mailů. Nazval je „e-maily křivácké Hillary“ a řekl, že ohrožují národní bezpečnost Spojených států.

    Demokraté to označili za „podpásovku“ a tvrdili, že se Assange tajně domluvil s Putinem a Rusy.

    V dubnu podali na federálním soudu žalobu proti ruské vládě, Trumpově volební kampani a WikiLeaks. Tvrdili, že za náhlým obratem ve volbách 2016 bylo rozsáhlé spiknutí.

    Nemají o tom žádný důkaz. Důkazy však již nejsou zapotřebí. Samotná obvinění nyní slouží k tomu, aby byli svrženi vedoucí představitelé a zničena jejich kariéra.

    Julian Assange a WikiLeaks už nemají pro Donalda Trumpa žádný užitek.

    Udělil milost bývalému arizonskému šerifovi Joe Arpaiovi a neokonzervativnímu informátorovi “Scooterovi“ Libbymu. Trump zvažoval udělení dalších milostí, včetně posmrtné milosti Muhammadu Alimu, který byl odsouzen za vyhýbání se výkonu služby. V červnu bylo oznámeno, že Trumpovi lidé tlačí na omilostnění krále „prašivých“ dluhopisů (junk bond) Michaela Milkena, který byl odsouzen za podvody s cennými papíry. Udělení milosti Milkenovi především prosazuje Steven Mnuchin, bývalý bankéř společnosti Goldman Sachs a nyní současný ministr financí, a Trumpův zeť Jared Kushner.

    Juliana Assange mezitím nechali na holičkách.

    Jak generální prokurátor USA, tak Mike Pompeo, bývalý ředitel CIA a nynější ministr zahraničí, chtějí, aby byl Assange vydán do Spojených států, kde ho čeká soud a případná poprava za špionáž.

    Jeff Sessions, generální prokurátor USA, uvedl, že zatčení a stíhání Assange je pro vládu Spojených států prioritou, a Pompeo ho veřejně odsoudil coby „nepřátelskou zpravodajskou službu“, nehledě na to, že sám využil e-maily Clintonové k obvinění Demokratického národního výboru (DNC) ze sabotáže volební kampaně Bernieho Sanderse.

    Spojené státy mají velký vliv na Ekvádor.

    Prezident Ekvádoru Lenín Moreno po setkání s generálem Josephem DiSalvem z Jižního velení - na němž měli údajně diskutovat o „bezpečnostní spolupráci“ - oslabil bezpečnost na velvyslanectví a odepřel Assangeovi přístup k rodině, přátelům a lékařům. Také mu vypnuli připojení k internetu.

    Tento týden ekvádorský ministr zahraničí José Valencia uvedl, že jeho vláda pracuje na plánu „odchodu“, který má vypudit Assange z velvyslanectví, kde žil posledních šest let. Valencia řekl pro Associated Press, že plán „podpoří odchod, který nemá být traumatický... nechceme, aby to byl odchod, který zapříčiní nesoulad s mezinárodním právem“.

    Moreno uvedl, že Assange zasahoval do vztahů Ekvádoru s jinými zeměmi, neboť tweetoval o politických událostech. Také bědoval nad „nepřístojností“ Assangeova politického azylu, a řekl, že australský informátor je „zděděný problém“ po předchozí vládě.

    Morenova vláda udělila Assangeovi občanství v naději, že mu bude udělena diplomatická imunita a on tak opustí velvyslanectví. Assange je však dost chytrý na to, aby tomu uvěřil. Ať už mu udělí imunitu nebo ne, ví velmi dobře, že bude zatčen hned v prvním okamžiku, kdy opustí velvyslanectví.

    Aktivista a filmař John Pilger vyčinil levici, že se zřekla Assange a ponechala ho jeho osudu. „Mezi mnohými, kteří se hlásí k levici, se rozhostilo ticho,“ uvedl v prohlášení. „To ticho je Julian Assange. Stejně jako se každé falešné obvinění provalí, a jako je každá falešná pomluva dílem politických nepřátel, Julian je ospravedlněn jako ten, kdo odhalil systém, který ohrožuje lidstvo.“
    Pro establishment je zcela nezbytné, aby byl Assange zatčen, vydán a obviněn ze špionáže ve Spojených státech. Toto poselství by bylo k nezaplacení, a hrůzný efekt by byl vskutku neocenitelný.

    Špinavá tajemství války, politické lsti, manipulace s volbami a různé jiné zločiny a pochybení nejsou určeny pro veřejnost.

    Zveřejnění videonahrávky „Collateral Damage“ (Civilní ztráty) a válečných záznamů z Afghánistánu a Iráku mělo mít za následek vznik většího a mnohem aktivnějšího protiválečného hnutí. To se však nestalo.

    Liberální a levicový odpor proti válce nastává pouze tehdy, když v Oválné pracovně sedí republikán. Obama v podstatě zničil to, co zbylo z protiválečného hnutí z Bushovy éry. Osm let prezidentování Obamy bylo něco jako lobotomie, prováděná na levici.

    Demokraté podpořili Hillary Clintonovou ve válce proti libyjskému lidu. Neměli problém s tím, když zařídila, aby CIA poslala zbraně, které byly posbírány na bojištích v Libyi, „rebelům“ v Sýrii.

    Demokraté se dožadují svržení Bašára al-Asada v Sýrii. Věří, že za zvolením Trumpa stojí Rusko, a že Vladimír Putin šíří lži a falešné zprávy, které podkopávají a ničí naši demokracii. Velké neziskové organizace, nadace a expertní skupiny prosazují tyto nesmysly a šíří je dál.

    Především vzhledem k naočkování názory - což je výsledek veřejného vzdělávání a stádní mentality, vštěpované čelními představiteli a médii - je pro finanční oligarchii a její korporační partnery poměrně snadné vymývat mozky veřejnosti. Nyní jsou války a dobývání území maskovány jako humanitarismus.

    Jsem dost starý na to, abych si pamatoval na chvíli, kdy miliony Američanů velebily Daniela Ellsberga za to, že zveřejnil „Pentagon Papers“ (Pentagonské dokumenty). To bylo tehdy, ale dnes je to jiné. Nyní liberálové a progresivní lidé chtějí dát oprátku informátorům, stejně jako to chtějí udělat konzervativní republikáni a neokonzervativci.

    Americký spisovatel Gore Vidal jednou řekl, že Amerika trpí ztrátou paměti.

    Američané jsou do značné míry slepí k válkám a finančním zločinům, které se dějí jejich jménem. Částečně je to způsobeno naočkováním názory prostřednictvím propagandistických médií, ale Američané jsou do značné míry lhostejní a nezabývají se kriminalitou vedoucích představitelů a institucí.

    Většinu lidí vůbec nezajímá, že Julian Assange je chodící mrtvý muž.

    Jsou neschopní vidět kriminální stát takový, jaký doopravdy je - globální mafie řídí operace, které otřásají celými kontinenty, vede dobyvačné války a drancuje za účelem zisku.


    The Murder of Julian Assange vyšel 23. června 2018 na ICH. Překlad v ceně 382 Kč Zvědavec.

    0 0

    26.6.2018 HlavnéSprávy
    Počet obyvateľov strednej a východnej Európy po roku 1990 podstatne klesol v dôsledku emigrácie, uvádza sa v prieskume rakúskych demografov.
    V západnej Európe existuje opačný trend: od roku 1990 do 2017 sa počet obyvateľov zvýšil v dôsledku imigrácie.


    Najviac poklesol počet obyvateľov Bulharska, Lotyšska, Litvy, Moldavska, Bosny a Hercegoviny a tiež Kosova – a to o 19 % a viac.

    Toto zníženie je „bezprecedentné pre mierovú dobu”, zdôraznili prieskumníci z viedenského Wittgensteinovho demografického ústavu.

    Česko, Slovensko a Slovinsko sú jediné krajiny tohoto regiónu, kde sa počet obyvateľov trochu zvýšil (o 2 — 3 %).

    Hybnou silou nárastu alebo zníženia počtu obyvateľov Európy sú dnes migranti.

    Základ rastu obyvateľstva v niektorých západoeurópskych štátoch tvorí čistý rast pôrodnosti. V Írsku bol napríklad od roku 2000 36 % a vo Francúzsku 18 %.

    Vo väčšine západoeurópskych krajín sa ale počet obyvateľov zvýšil hlavne kvôli imigrácii, uvádza sa v prieskume. Do tejto skupiny patrí Švajčiarsko (o 26 %), Španielsko (20 %) a Švédsko (17 %).

    0 0

    Jiří Baťa
    26. 6. 2018
    Společenské super dilema: sociální bydlení. Je to záležitost, týkající se bydlení nemalého počtu občanů, zvláště osob a rodin sociálně slabých, domácností, které si nedokáží zajistit bydlení svépomocí. To ale není problémem dne, ale problémem příštích několika desítek let. Není proto od věci zrekapitulovat si situaci a charakter sociálního bydlení v ČR: V České repoublice se na zákon o sociálním bydlení dlouho čekalo. Koncepce zákona o sociálním bydlení byla schválena vládou 12. října 2015, samotný zákon pak vládou prošel 8. března 2017, ale poslanecká sněmovna ho ve svém volebním období nestihla projednat. Systém je rozdělen na tři stupně a ke každému náleží specifické podmínky:


    1. Krizové bydlení – Jedná se o sociální službu, která bude zajišťovat střechu nad hlavou lidem, kteří bydlení nutně potřebují (pobyt časově omezen na 6 měsíců).

    2. Sociální byt– Obytný prostor poskytnutý obcí k trvalému bydlení, klientům budou asistovat sociální pracovníci.

    3. Dostupný byt– Poskytovatelem bydlení je obec, která s nájemníkem uzavře nájemní smlouvu na dva roky. Obec poté monitoruje vývoj výše příjmů ubytovaných, a pokud se příjem zvedne až za určenou hranici, tak jsou nájemníci vyzváni k přesunu do běžného bydlení.

    Není důležité připomínat nepříjemnou skutečnost, že situace v oblasti sociálním bydlení v ČR je přesto nadále kritická. Standardní sociální byty nejsou přesto, že se o jejich potřebě mluví dlouhou dobu (viz výše). Problém však není jen v samotném nedostatku sociálních bytů, ale jsou to současně i problémy rodin, které mají problém s úhradami za užívání ať už bytu, ubytovny nebo jiných prostor a na které dostávají uživatelé těchto prostor státní příspěvky na bydlení. Bydlení je pro ně často nedostatečné, ale především je pro ně drahé, protože majitelé bytů (ubytoven aj.) této situace využívají k beztrestné lichvě. Suma sumárum, jde o komplexní problém a jeho řešení, které však vzhledem k různým okolnostem je více neřešeno než řešeno. Paradoxem je, že nelze říct, že by se nestavěly byty, ty se samozřejmě stavějí, ale jsou to byty, které se cenou nebo nájmem stávají nedostupnými už i pro dobře situované lidi. Jsou to byty, na kterých developerské firmy mohou dobře vydělávat. Jinými slovy, o byty sociálního charakteru, tj. byty levného stavitelského pojetí a provedení, s nejzákladnějším, resp. jednoduchým vybavením, není mezi developery zájem. Jsou pro ně prostě málo výnosné. Jsou to také sobci, které kromě byznysu nezajímá, že desetitisíce lidí nemají přiměřené bydlení, mají-li vůbec nějaké.

    V této souvislosti nelze nevzpomenout na „kruté období totality“, kdy de facto všichni občané (až na výjimky) bydleli (dle Ústavy ČSSR měl každý právo na slušné bydlení), kdy v rámci stabilizace zaměstnání byly zaměstnancům poskytovány jak podnikové byty, tak existovaly také možnosti družstevní výstavby za mimořádně výhodných finančních podmínek, existovaly nevratné či nízko úvěrové půjčky, ale také města nebo větší obce poskytovaly (byť na pořadník) byty těm, kteří neměli možnost získání podnikového bytu nebo bytu družstevního. Pravda, byly to vesměs jen byty v panelácích, tedy „králíkárnách“, jak je pohrdavě nazval Václav Flaška Havel, svého času „milovaný“ prezident ČR. Z vlastní zkušenosti to mohu potvrdit, neboť jsem od zaměstnavatele obdržel byt 3+1 po odpracování potřebných, resp. povinných 170 brigádnických hodin. A světe div se, po ukončení pracovního poměru se zaměstnavatelem mi tento byt bezplatně zůstal. Dnes má tento byt hodnotu min. 1,5 milionu Kč! Co je však hlavní, stát nekrachoval, ale dál se úspěšně vyvíjel. Za všechno „toto zlo“ a „strádání“ občanů mohou ti „zas..ní“ komunisté, jak se o nich někteří inteligenti, hlavně z řad herců a umělců, vyjadřují! Smutné na tom je, že celá řada těchto dnešních ukecaných „hrdinů doby“ k takovým bytům také (bezplatně) přišla!

    V tu dobu, rozuměj za té „strašné totality“ i Cikáni (dnes už Romové) dostávali byty. *) Pravda, nebyly to zrovna byty nové nebo v nejlepším stavu, ale to proto, že o jejich „další“ vylepšení se vždy, brzy a důsledně postarali sami uživatelé podobně, jako je tomu i dnes (viz zdevastované, resp. vybydlené byty a domy). Romové, a mohu být za tento názor nazván rasistou, nacionalistou apod., jsou hlavní podstatou současného problému sociálního bydlení, protože sociálních problémů neromských občanů je evidentně méně. Ale budiž, žijeme v demokracii, kde jsme si (měli bychom si být) všichni rovni, takže nakonec proč nedávat byty i Romům! Bez škodolibosti si však myslím, že na základě dosavadních zkušeností, by přidělení takového bytu (až to bude reálné), mělo být podmíněno nesmlouvavými a tvrdými podmínkami. Jinými slovy, máme-li si být všichni v demokratickém státě navzájem rovnými, musí být ze strany Romů zajištěno respektování zákonů stejně, jako se to vyžaduje od ostatních občanů. V opačném případě by to bylo nefér nejen vůči všem slušným, spořádaným občanům, ale také nezodpovědným mrháním penězi nás všech, časem, vynaloženým úsilím při humánním zabezpečování sociálního bydlení těmto spoluobčanům.

    Jsou mezi námi lidé, mezi nimi celá řada pravicových politiků, kteří období vlády komunistů nekompromisně, tvrdě, účelově a bez výjimek kritizují a odsuzují. Tím není řečeno, že na komunistickém režimu by nebylo co kritizovat, resp. odsuzovat, ale je-li co odsuzovat, je také víc než poctivé všechny, pro občany a společnost pozitivní, prospěšné věci a činy, také čestně přiznávat! Tak jako není všechno dobré nebo špatné na současném tzv. rádoby „demokratickém a státoprávním(!)“ režimu, tak také rozhodně nebylo všechno špatné (když už se o tom dobrém jaksi nemluví) ani na komunistickém režimu. Je to však především otázka hodnocená z pohledu reálné objektivity.

    *) Pozn. red.(I.D.): Autora jsem opakovaně upozornil, že nelze takto paušálně pohlížet na všechny Romy. Znám Romy na které se autorem opakované hodnocení nehodí. Je to ne „politicky“ ale logicky nekorektní, protože se místo užití existenčního kvantifikátoru (existují takoví Romové), píše prostě o Romech, a to není logicky pravdivý výrok. Není to korektní ani lidsky. Protože autor, podobně jako mnoho jiných občanů pokládá svoji kulturní úroveň za výsledek vlastního úspěchem završeného úsilí. Chtěl bych vidět, jak by například autor fungoval, pokud by se narodil v kolonii z polorozpadných baráků, bez elektřiny a atekoucí vody, měl negramotné rodiče, kteří nikdy nepracovali a otec by byl kriminální recidivista. Myslím, že by byl stejně kultivovaný jako jeho jedenáct sourozenců. Autor mi vytkl nemístnou útlocitnost, ale já míním být jen logicky a lidsky korektní.

    0 0

    Radim Valenčík
    26. 6. 2018     RadimValenčíkPíše
    Právě v den, kdy jsem od naší univerzity dostával stříbrnou medaili za zásluhy v oblasti tvůrčí činnosti, se nám s kolegy podařilo dopracovat funkční model kalkulačky výplat z námi navrhované plně zásluhové a plně uzavřené postgraduální nadstavby systému průběžného penzijního pojištění. A tak jsem mohl v projevu, který jsem měl k této příležitosti částečně připraven, tuto skutečnost sdělit i v širším kontextu, viz: ZDE.


    Jedná se o zcela zásadní věc, které ukazuje, že lze odstartovat reformy, které nebolí a které jsou efektivní z hlediska budoucího vývoje ve smyslu jeho dynamické udržitelnosti, resp. pro otevření sociálního a ekonomického vývoje, který má novou a vyšší kvalitu z hlediska reálné náplně života člověka.

    Pokud vyjdeme ze statistických dat a mzdové kalkulačky, získáváme pro případ průměrné mzdy a průměrného starobního důchodu tyto výsledky:



    Plná červená linie ukazuje, že 100% náhradový poměr k poslední čisté mzdě lze při zachování příjmu v případě, že by byla zavedena námi navrhovaná postgraduální nadstavba, dosáhnout již v 75 létech, a to při 15% zdanění důchodů k posílení příjmové solidarity a zabezpečení stability základního systému penzijního pojištění. Pokud by člověk vystačil se 75% náhradovým poměrem k poslední čisté mzdě, dosáhl by toho již v 70 létech svého života.

    S modelem kalkulačky výplat z námi navrhované postgraduální nadstavby lze provádět i další "kouzla". Například řešit otázky, co se bude dít, když se člověk rozhodne rozvolňovat své výdělečné aktivity, resp. když je k tomuto rozvolňování donucen. Ukazuje se, že i v tomto případě je dosažení vysoké doživotní renty reálné, protože velmi výraznou roli hraje propočet založený na zkracování očekávané doby dožití, který má větší procentuální efekt, než jakkoli optimistická výnosnost úsporových aktiv. To lze interpretovat i tak, že nejefektivnější cestou k zabezpečí ve stáří je investování do prodloužení doby produktivního uplatnění.

    Podrobněji k tomu v dalších pokračováních. Dnes zmíním jen aktuální kontext.

    Aktuální kontext: Ruská penzijní reforma

    V úvodu příspěvku, který připravuji na jednu mezinárodní konferenci, jsem před třemi dny napsal: "Diskuse zaměřené na téma stability a reformy penzijního systému vedené v laické, politické i odborné rovině se vyskytují ve všech zemích, které dosáhly určité úrovně sociální infrastruktury. V České republice, a nejinak je tomu i v okolních zemích, vypuknou, jak ukazuje zkušenost řady let, na základě různých podnětů nejméně třikrát do roka. To svědčí o společenské významnosti, sociální citlivosti, složitosti a mnohostranných společenských souvislostech této problematiky."

    Uplynulo doslova pár hodin a k potvrzení toho, co jsem napsal, v éteru vyvolala rozruch tato zpráva:
    "Ruská vláda přijala návrh zákona, podle kterého by se měl postupně zvýšit věk pro odchod do důchodu, z nynějších 60 na 65 let u mužů a z 55 na 63 let u žen... Podle premiéra Dmitrije Medveděva se počítá s dlouhým přechodným obdobím a malými krůčky dopředu, než bude plánovaných met dosaženo: začít se má od příštího roku, aby Rusové odcházeli do penze v 65 letech od roku 2028, ženy v 63 letech od roku 2034... Jde o politicky hodně ožehavou otázku: podle různých průzkumů se zvýšení důchodového věku nezamlouvá 80-90 procentům Rusů. Sám Putin, když dostal na toto téma přímou otázku během nedávné televizní debaty s národem, připustil, že ke zvýšení penzijního věku přistupuje "s nejvyšší ostražitostí"." Viz: ZDE

    K tomu: Citlivý postup je na místě. U nás postupujeme obdobně. Ale i tak tyto parametrické změny budou mít řadu nepříznivých dopadů. Nejen proto, že jsou nepopulární, ale i proto, že budou mít dopad v podobě řady distorzí, tj. deformací v různých oblastech ekonomiky i společenského života. Přitom i pro Rusko by byl námi navrhovaný systém bezbolestným a mnohem efektivnějším řešením. Stačilo by zavést námi navrhovanou postgraduální nadstavu při současných parametrech odchodu do důchodu. Stačí jen pochopit to nejdůležitější:

    Co je pojistnou událostí v systému penzijního pojištění, proto jakému riziku tento systém pojišťuje a o jakou solidaritu v tomto systému jde především.

    Odpovědi na tyto zásadní otázky, kde v důsledku setrvačného vidění dochází k největším omylům v pohledu na současnou realitu, o tom, jak lze pracovat s naší kalkulačkou, jak se tím, co navrhujeme, velmi podstatným způsobem mění pohled na společenskou realitu, v dalších pokračováních.

    Velmi uvítám dotazy, komentáře, kritické připomínky. Tématu se chci věnovat dlouhodoběji a ukázat všechny aspekty jeho významnosti. Rád odpovím s využitím naši kalkulačky i na zcela konkrétní dotazy týkající se výše výplat z postgraduálního systému za podmínek, které uvedete.

    (Pokračování příště)

    Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/5862-problem-penzi-lze-resit-bezbolestne-a-efektivne-1.html

    0 0

    Ruslan Chubijev
    27. 6. 2018        Regnum
    Ruská koalice je připravena osvobodit Dar'á: čím odpoví USA?
    Jak je známo, v Sýrii zůstaly po dobytí Východní Guty jen dvě klíčové bašty teroristů, jejichž osvobozením může být považována "vojenská"část války v Sýrii za ukončenou. Jsou to provincie Idlib na severu Sýrie a Dar'á na jihozápadě země. Obě tyto zóny byly díky politickému a diplomatickému úsilí Ruska "zmrazeny" po dobu operace ve Východní Gutě a dalších ohniscích lokálního odporu uzavřením smluv o zónách deeskalace. 



    V Idlibu bezprostředně s Tureckem, jihozápadní oblasti s Jordánskem a USA. ... Sýrie je bezmála jedním z klíčů k budoucnosti našeho státu. Proto je třeba našim politikům, vojákům, diplomatům a dalším účastníkům "Velké šachové hry" popřát v tomto směru jen samé úspěchy!

    Z řady politických, logistických a jiných důvodů byla za hlavní cíl další operace předem vybrána jižní bašta terorismu - provincie Dar'á. Celou tu dobu tam byla stahována těžká technika, armádní rezervy, formovaly se linie zásobování a další zdroje k zahájení války. Ve skutečnosti bylo všechno připraveno před několika dny a čekalo se pouze na signál z Ruska. Moskva zase vynakládala obrovské úsilí, aby politicky zkoordinovala operaci s příhraničními hráči Dar'á - Jordánskem a Izraelem.

    Skutečnost, že sladění se již blíží ke konci, není obtížné pochopit podle obvyklé reakce Spojených států. Washington již zahájil svým typickým způsobem intenzivní "dělostřeleckou přípravu" veřejného mínění prostřednictvím médií, která jsou pod jeho kontrolou, a skutečnost, jak horečnatě to probíhá, nám dokazuje, že USA vnímají vzniklou situaci přinejmenším na takové úrovni, jako tomu bylo s osvobozením Aleppa, Východní Guty a Dajr az-Zauru.

    13. června oznámil syrský prezident v rozhovoru s íránským televizním kanálem Al-Alam, že jednání o budoucnosti jižních oblastí Sýrie pokračují prostřednictvím Ruska. Izrael a Spojené státy však dělají vše, aby mírové snahy Damašku a Moskvy zmařily.

    17. června vedoucí tiskové služby amerického ministerstva zahraničí nečekaně uvedla, že příměří na jihozápadě je "nesmírně úspěšné" a že "jeho udržení je velmi důležité pro americkou vládu a syrský lid".

    19. června Washington otevřeně varoval syrské úřady před útokem na jihozápadě státu a pohrozil "vážnými důsledky".

    20. června na briefingu v Samaře Marie Zacharová oznámila, že Bílé přilby opět obdržely finanční pomoc ze strany USA. Bylo oznámeno, že Washington přidělil organizaci jednorázově více než 6 milionů dolarů, což vzhledem ke specifické povaze její práce znamená, že již byla přijata objednávka na další provokaci.

    21. června ostřelovala teroristická organizace Džabhat an-Nusra (organizace, jejíž činnost je v Rusku zakázána) z minometů obytné čtvrti města Dar'á. Důvod je naprosto jasný - podle pokynu Washingtonu "příruční" teroristé Kataru a Saúdské Arábie demonstrativně trestali umírněnou opozici, která souhlasila s mírovou dohodou s Moskvou.

    Faktem je, že pokud bude tento mír skutečně uzavřen, "opozice", která ovládá asi 40% těchto území, bude moci opustit zónu deeskalace, což znamená, že USA nebudou mít koho postavit proti vstupu syrských sil. Američané sami zahrnuli an-Nusru do seznamu teroristických organizací, a pokud zůstane sama, bude mít Rusko plné právo začít začišťovat tato území. An-Nusra na rozdíl od "opozice" do smlouvy mezi USA a Ruskem o deeskalaci původně nespadala.

    V podstatě jediným důvodem, proč USA vůbec přistoupily na uzavření této smlouvy, je totiž to, aby smíchaly s opozicí teroristy a pod touto záminkou neumožňovaly ruské koalici zahájit začišťování povstaleckého území. Moskva však učinila silný tah tím, že zcela obklíčila Dar'á a nezahájila okamžitě rozsáhlou ofenzívu, ale "hrou se svaly" iniciovala jednání z pozice síly. "Umírnění" si dobře uvědomili vzniklou situaci a s vědomím, že Moskva umí dobře přesvědčovat, se začali vzdávat. Pro americkou koalici to bylo velkým překvapením, protože tento scénář od základu boří všechny "logické" plány USA.

    Militanti si také uvědomují, že jakmile bude dosaženo dohody Ruska se zúčastněnými stranami a jakmile opozice opustí region, ruská koalice uplatní své obvyklé metody - teroristům bude naposled navržen mír, pak bude přijata částečná kapitulace, potom bude zasazen mohutný rozrážející úder, který rozbije teroristy do kotlů, a poté jim bude nabídnuto konečné ultimátum o bezpodmínečné kapitulaci.

    Když si NATO uvědomilo vyhlídky na "tak smutný scénář", rozhodlo se 21. června urychleně řešit "zničení" sovětských zbraní v zemích Aliance. A to znamená, že v Sýrii a na Ukrajině jsou okamžitě potřebné zbraně pro proamerické bojovníky.

    22. června zapojili Američané do problému OSN - organizace se okamžitě začala znepokojovat "humanitárními problémy" v syrské Dar'á. Téhož dne spadl v oblasti izraelský dron, a jak je známo, vždycky padají, protože první věc, kterou Rusko dělá před zahájením operace, je, že nad ní usazují bariéru REB (pozn. překl.: prostředků radioelektronického boje).

    V této souvislosti je zřejmé, že čím úspěšnější bude záměr Kremlu, Generálního štábu a Ministerstva zahraničních věcí Ruska, tím intenzivnější bude tok západních dezinformací. Jak řekl svého času slavný Brit: "Za Suezem není žádná morálka" a Sýrie je pro Západ příliš důležitá, proto v blízké budoucnosti uslyšíme o sobě spoustu nepříjemností.

    Problémy a vyhlídky

    Lze předpokládat, že osvobození provincie Dar'á bude v mnoha ohledech obtížné. Již od 23. června se světový tisk plnil materiály, odkazujícími na Bílé přilby, které uvádějí, že "tisíce civilistů již byly nuceny uprchnout z oblasti Dar'á před syrským dělostřelectvem a ruským bombardováním". Reuters s odkazem na "mimořádnou" zprávu OSN "vyřvává" o nebezpečí ofenzivy vládních sil, která "ohrožuje 750 tisíc obyvatel regionu". A podle londýnského Syrského monitorovacího centra pro lidská práva již"z Dar'á uteklo z obav před bombardováním Asada kolem 12 500 civilistů, žen a dětí". Stručně řečeno, opakuje se kalk předchozích velkých operací. S výjimkou toho, že je zde několik velmi důležitých "ale".

    Z vojenského hlediska je právě tato provincie nejsilněji opevněná po Idlibu. Nehledě na úspěch Asadovy armády při potlačení povstání v oblasti v roce 2010, byla Dar'á jednou z prvních, která se dostala pod kontrolu ozbrojené "opozice". A důvod byl jednoduchý - oblast přímo hraničí s Izraelem a Jordánskem, odkud pravidelně dostávala dodávky pro potřeby "demokratické revoluce". Od té doby se tento aspekt nezměnil a počet militantů se zvýšil na 12 000 osob.

    Samozřejmě že pro velkou ofenzívu syrská armáda soustředila značné síly a má drtivou převahu v dělostřeleckých a raketových systémech, nemluvě o letectvu, avšak vojenské obtíže jsou jen částí problémů.

    USA, které očekávaly tento vývoj, předem iniciovaly v Kongresu podnět k uznání Golanských výšin jako nedílné součásti Izraele. Což není nic jiného než pokus přinutit Tel Aviv k tomu, aby se zřekl plánů na nevměšování se, dohodnutých s Moskvou. Proč je to důležité? Proto, že osvobození jihozápadních oblastí zahrnuje Dar'á, Kunejtru a Suvajdu a ty přímo hraničí s Izraelem a Jordánskem. Západní a arabská média již začala zveřejňovat rozsáhlé dezinformace o tom, že jednotky syrské armády, připravené k ofenzivě, se málem výlučně skládají z "íránských ozbrojených formací", což je pokus přimět Izrael, aby si vybral americkou stranu.

    Na straně Ameriky jsou šance na sabotáž ještě větší. Chemické provokace ve Východní Gutě měly původně zablokovat postup ruské koalice na jih. Ale Moskvě se podařilo vydržet konsolidovaný tlak a Guta byla zcela osvobozena. V tomto ohledu bude spuštěn další nářek o chemickéhom útoku určitě právě ohledně jižní části země a nejpravděpodobněji právě tam bude další rozsáhlá provokace s "biologickými zbraněmi".

    Je třeba také pamatovat na nedaleké město At Tanf, hlavní americkou vojenskou základnu na jihu Sýrie. V očekávání úderu do týlu jednotky syrské armády už zablokovaly tento opěrný bod ze tří směrů. Zároveň Moskva očividně očekává provokace Washingtonu i v jiných oblastech, konkrétně již Američané podnikají pokusy o odsunutí sil ruské koalice v provincii Idlib.

    Proč USA tak děsí úspěch Ruska v Dar'á?

    Jižní zóna deeskalace v Sýrii je vynikajícím předmostím pro sabotáž proti Rusku. Právě zde mají USA ve svých rukou největší počet "trumfů". Je to také hra o zájmech Izraele, Íránu a Libanonu, je to i použití Jordánu jako brány pro dodávky teroristům a jejich zásobování, je to i otázka Golanských výšin, vojenské základny v těsné blízkosti a mnoho dalšího. Druhou takovou možnost zastavit nebo alespoň zpomalit Rusko už USA mít nebudou. Kromě roviny čisté geopolitiky a globální strategie však je také důvod na styku Velké a Malé hry - je to otázka o tom, že USA si mohou dovolit všechno.

    USA jsou zvyklé sekat a nerozmotávat žádný uzel, a pokud se dříve problém na Blízkém východě nedařilo vyřešit obvyklými metodami - úplatkem, zradou nebo vydíráním, uzel byl rozseknut americkou armádou. Nyní ale, když se Rusku daří v Sýrii, na Donbasu a Krymu, úspěšně odolává konsolidovanému tlaku, svět začal v Rusku vidět paritní alternativu, která může ochránit prakticky všechny. A Blízký východ v první řadě.

    Znamená to, že čím více zemí je dnes ohrožováno Amerikou a čím větší jsou úspěchy Ruska při obraně a osvobození Sýrie, tím silnější je autorita Moskvy a tím je méně možností rozpoutávat nové války. Svět si uvědomil, že pokud je Rusko dokonce s minimálními silami schopno ubránit tak slabou a válkou roztrhanou zemi, jako je Sýrie, tak s velkou pravděpodobností je schopno ochránit i kohokoliv jiného s použitím větší kapacity. Pro Anglosasy to znamená fiasko politiky "rozděl a panuj", což je pro ně překážkou, kterou nelze obejít.

    Pro samotné Rusko je Sýrie ještě nezbytnější. Na jedné straně úspěch v tomto směru je kvintesencí řešení většiny našich geopolitických problémů. Jedná se i o fiasko americké strategie řízených teroristických armád, i o zablokování okliky energetických zdrojů do Evropy, i o sbližování rusko-čínského partnerství ve strategickou alianci a mnoho dalšího. Z vojenského hlediska je to neocenitelná zkušenost s vedením současné války, reklama a vyzkoušení vojenského vybavení a zbraní, aktualizace taktiky a strategie a úprava bojových předpisů.

    Z hospodářského hlediska to je "právo první noci" na všechny poválečné objednávky Sýrie, dohody s novými partnery, kteří před předvedením ruských možností nebyli přesvědčeni o "síle" Moskvy. A ze strany společnosti jde o obrovský podnět ke zdravému rozumu, o čemž nelze hovořit v případě s Ukrajinou. V obou případech ruští občané viděli na vlastní oči pravou tvář Západu, jeho metody, a také konce plánů,v nichž jsou lidé vždy hlavními poškozenými. Dokonce i v otázce stability našeho hlavního geopolitického konkurenta se Rusko ocitlo ve výhodě, neboť úspěch syrské kampaně přinesl nesoulad v rovnováze amerických elit.

    Jinými slovy, Sýrie je bezmála jedním z klíčů k budoucnosti našeho státu. Proto je třeba našim politikům, vojákům, diplomatům a dalším účastníkům "Velké šachové hry" popřát v tomto směru jen samé úspěchy!

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Radim Valenčík
    27.6.2018 bolg autora
    Včera jsem uveřejnil první část seriálu, který považuji za velmi důležitý. Proto dávám odkaz na včerejší příspěvek (ZDE, na Nové republice ZDE).
    Protože dnes se budu věnovat interpretaci naší kalkulačky výplat z postgraduální nadstavby penzijního systému, uvedu ještě jeden výpočet v rámci ní v případě, který odpovídá mým parametrům:

    Když se graf podíváte, zjistíte, že 100% náhradový poměr k mému současnému příjmu při 15% zdanění penzí z postgraduálního systému bych dosáhl o něco později než při průměrném příjmu – až v 76 létech. Přitom 75% příjmu (který by byl dostatečný například i pro úhradu zahraničních turistických cest) bych dosáhl už v 72 létech. I při snížení příjmu je udržení doživotního náhradového poměru k současnému na úrovní 75 % i více rovněž reálné, pokud se mírně prodlouží horizont omezené výdělečné činnosti. Zde při nárůstu výplat opět sehraje roli zkrácení očekávané doby dožití. To, že příslušných parametrů dosáhnu o něco málo (skutečně jen o něco málo) později, je dáno progresivním zdaněním příjmu.
    V současné době připravujeme v pracovní skupině, ve které se touto otázkou zabýváme, veřejně přístupnou kalkulačku na internetu, kterou si budete moci sami spočítat svoji optimální i svoji očekávanou trajektorii postproduktivního uplatnění dle vašich příjmů, možností i zálib. Zkrátka budete si moci "pohrát" se svou budoucností v různých variantách. Nějakou dobu to však ještě potrvá, protože nejdříve musíme zpracovat tři významné publikační výstupy k dané problematice, jejichž dokončení bude ještě poměrně náročné. Do kalkulačky budou zapracovány daňové odvody apod. Již nyní zájemcům můžeme udělat výpočet v případně, že uvedou:
    - Kolik let od dosažení 65 budete dosahovat plného příjmu?
    - S kolika procentním poklesem příjmu od určité doby počítáte? – Můžete uvést i posloupnost etap poklesu.
    - Jaký náhradový příjem k vašemu čistému příjmu chcete dosáhnout?
    - Jakou máte hrubou či čistou mzdu?
    - Jaký důchod budete pobírat ze základního důchodového systému?
    Pokud některý z parametrů neuvedete, pokusíme se ho odhadnout a udělat model, který bude odpovídat vašemu případu i s příslušnými doporučeními. Při plném respektování toho, že dráha celoživotního uplatnění je vždy výrazně individuální.
    Některým otázkám vztahů příjmů a výdajů v námi navrhovaném postgraduálním systému se budeme věnovat v dalších pokračováních.
    Například již v tom příštím, kde se pokusím zrekonstruovat případ svého dědečka Floriana z otcovy strany. Uvidíte, že to bude hodně zajímavé. Inspiroval mě k tomu dnešní příběh s bodrým tramvajákem, který již tři roky jezdí "přes čas", protože ho to baví. Pracuje na půl úvazku, protože v dané branži mu zákon nic jiného neumožňuje. Můj dědeček byl taky tramvaják. V Brně. Pracoval téměř do konce života, protože bez toho ani nemohl žít.
    Velmi uvítám dotazy, komentáře, kritické připomínky. Tématu se chci věnovat dlouhodoběji a ukázat všechny aspekty jeho významnosti. Rád odpovím s využitím naši kalkulačky i na zcela konkrétní dotazy týkající se výše výplat z postgraduálního systému za podmínek, které uvedete.
    (Pokračování)
    Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/5863-problem-penzi-lze-resit-bezbolestne-a-efektivne-2.html

    0 0


    Tereza Spencerová
    27.6.2018  Literárky

    Nelze vyloučit, že se v příštích dnech či týdnech nezopakuje výsledek bojů z Východní Ghúty, tedy kapitulace džihádistů, jejich „usmíření s režimem“ nebo evakuace do Idlíbu, přičemž nově se nabízí i útěk do Jordánska.



    Ať už americkou politiku v Sýrii diktuje kdokoli, stále „známější“ velvyslankyně při OSN Nikki Haleyová nebo jiní podobně naladění jestřábi to rozhodně nejsou. Její páteční rezolutní prohlášení, že Rusko „jednoznačně ponese odpovědnost za další eskalaci v Sýrii“ sice mediálně zarezonovalo, ale syrská armáda poklidně „eskaluje“ dál a ruské letectvo vzápětí, už v sobotu ráno, prvními nálety podpořilo její postup do oblasti Dará´a na jihu země.

    Americké vedení současně informovalo jihosyrský džihád, že nemá očekávat jakoukoli americkou pomoc. Čili, že jsou v tom sami. Ta překvapivá -- až šokující -- zpráva se objevila nejprve na Twitteru, kde si džihád napojený na Al Kajdu fakticky postěžoval na americký nevděk, posléze ji potvrdila i agentura Reuter´s. Lze tím vysvětlit následné hromadné kapitulace džihádistů v oblastech, do nichž syrská armáda míří – za jediný den díky tomu bez boje osvobodila nejméně 11 vesnic a na její stranu přešlo údajně na 900 bojovníků.

    Největší otázkou ale samozřejmě zůstává, zda Rusko a USA postupovaly koordinovaně. Bez ohledu na pohrůžky Nikki Haleyové je tu totiž dál skutečnost, že Donald Trump chce ze Sýrie rychle „odejít“, a tak se mu hodí jakákoli syrská strategie, která donutí džihád, který rovnou „nepřeběhne“, ke kapitulaci a následné evakuaci, stejně jako tomu bylo na jaře v oblasti Východní Ghúty u Damašku.

    Ani Rusko, ani USA se k otázce nějaké společné dohody nevyjádřily, ale fakt, že ruská letadla už pomáhají útočící syrské armádě, mluví sám za sebe. Je stejně výmluvný, jako konstatování Izraele, že s Ruskem koordinuje vývoj situace na jihozápadě Sýrie, tedy u „svých“ anektovaných Golanských výšin. A kdo chce „řídit“ americkou politiku, přinejmenším tu na Blízkém východě, musí s Izraelem alespoň „koordinovat“. A když dokonce i vrcholní izraelští politici už popírají zprávy, podle nichž na jihu Sýrie -- v rozporu s donedávna ještě neuvěřitelnou dohodou -- působí „převlečení“ bojovníci různých íránských nebo hizballáhovských milicí, teprve pak se ukazuje skutečná míra oné „koordinace“.

    Jinými slovy, Izrael dal syrské ofenzívě „zelenou“, a tak totéž činí i USA. Určitým paradoxem je přitom fakt, že Sýrie zatím oficiálně žádné zahájení ofenzívy k osvobození jihozápadu země ani neohlásila. Nicméně, lze předpokládat, že je to jen „technické zdržení“, protože všichni zúčastnění si uvědomují rizika pro Izrael i Jordánsko, která by z rozsáhlé vojenské operace právě na hranicích s těmito státy mohla vzejít. A co víc, nelze přehlédnout, že osvobození dvou posledních oblastí kontrolovaných džihádem válku v Sýrii prakticky ukončí. První oblastí je Idlíb na severozápadě u tureckých hranic, tou druhou právě Dará´a.

    Situaci na jihu Sýrie přitom komplikuje nejen blízkost Izraele a Jordánska, ale také americká vojenská základna Al Tanf u hranic s Jordánskem, které si mimochodem stěžuje, že další případné uprchlíky ze Sýrie, vyhnané další eskalací války, už opravdu nezvládne. A to je ostatně další důvod, proč se USA nejspíš budou držet stranou a nebudou povzbuzovat větší odpor džihádu – prudké boje by mohly sousední Jordánsko destabilizovat a případná změna tamního režimu by znamenala další zásadní ránu pro americký vliv v regionu. Američané si proto aktuálně „jen“ stěžují, že na jejich vojáky u Al Tanfu útočí „neznámé síly“, a tak bombardují nedaleké pozice syrské armády, nicméně výběr, kdo všechno si nepřeje další setrvání amerických okupačních sil v oblasti je mnohem širší, přičemž se nesmí zapomínat ani na zrazený džihád… Situace je to nepřehledná, což ale současně znamená, že se nabízí další ospravedlnění pro případný americký odsun ze Sýrie, nebo přinejmenším z Al Tanfu.   

    Dosavadní postup syrských pozemních sil a syrské i ruské nálety v každém případě opakují strategii z Východní Ghúty a dělí džihádistickou oblast na jihu Sýrie prakticky na půl. Masivní bombardování – asi 30 náletů během prvních 40 minut -- mělo pak tamním džihádistům „připomenout“, jak se v podobné situaci zachovali jejich spolubojovníci u Damašku, tedy že beztak kapitulovali, a tak je lépe totéž učinit dříve než později… Nelze proto vyloučit, že se v příštích dnech nezopakuje i výsledek bojů z Východní Ghúty, tedy kapitulace džihádistů, jejich „usmíření s režimem“ nebo evakuace do Idlíbu, přičemž nově se nabízí i útěk do Jordánska.

    Klíčovým přitom je, že se Rusku podařilo přimět Írán i Hizballáh, aby v souladu s izraelským postojem vyklidily jihozápadní Sýrii u hranic s anektovanými Golanskými výšinami a přenechaly celou oblast výhradně syrské armádě. Ačkoli blízkovýchodní sociální sítě nabízejí spousty protichůdných tvrzení, zdá se, že například Hizballáh vyměnil svou vojenskou nepřítomnost u Dará´a za sblížení se s Ruskem. Právě tím lze vysvětlit třeba rozhovor ruského velvyslance v Libanonu pro tamní Al Achbár, v němž čistě v hizballáhovském duchu odmítl americký a saúdský „mírový plán“ pro Palestinu coby „kapitulaci“ odporující míru a ujistil, že všichni teroristé na jihu Sýrie budou zničeni (i bez Hizballáhu). A pokud si Rusko drží Hizballáh blízko, poskytuje tím bezpečnostní záruky Izraeli, a pokud nemá problém Izrael, tak ani USA, ale to už vzniká kruh…

    Suma sumárum, ať už USA hodily své džihádisty na jihu Sýrie přes palubu z jakéhokoli důvodu, skutečností je, že syrská válka se – čistě zeměpisně i z hlediska ambicí vnějších útočících i domácích džihádistických stran – zase o něco „zmenšuje“. A co víc, zdá se, jako by všichni zúčastnění přijímali kompromisy. Sice v různých formách, ale (pod ruským vedením) ve finále směřujících – přes zbývající Idlíb -- k ukončení více než sedmileté války.

    Zní to příliš růžové?

    Jistě, ale… 

older | 1 | .... | 591 | 592 | (Page 593) | 594 | 595 | .... | 668 | newer