Attn! Always use a VPN when RSSing!
Your IP adress is . Country:
Your ISP blocks content and issues fines based on your location. Hide your IP address with a VPN!
Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 608 | 609 | (Page 610) | 611 | 612 | .... | 668 | newer

    0 0

    Jan Urbach
    2.8.2018 VašeVěc
    Předseda strany Směr a bývalý slovenský premiér Robert Fico po několika letech publikoval na stránkách „sme.sk“ svůj komentář. Zabývá se otázkou, kdo má vládnout a vyjadřuje názor, že konflikt se sdělovacími prostředky není škodlivý.


    „Ak v súčasnosti v strednej a východnej Európe niekto v demokratických parlamentných voľbách získa nadpriemerný výsledok a na základe takéhoto silného mandátu začne realizovať volebný program, ktorý sa nepáči médiám, tretiemu sektoru a tzv. kaviarenským elitám, je označovaný za populistu a ohrozenie demokracie,“ konstatuje Fico. Vítěz voleb má podle něho několik možností. „Môže ignorovať nedemokratickú kritiku a rátať s ešte nevyberanejšími útokmi. Môže sa nedemokratickej kritike podriadiť a za smerodajné považovať pochvalné komentáre v médiách či spokojné mrmlanie mimovládnych organizácií. Samozrejme, s ďalekosiahlymi dôsledkami pre budúcnosť politického subjektu,“ hodnotí Robert Fico.

    0 0

    Petr Michek
    2.8.2018  VašeVěc
    Dne 28. března 2018 uveřejnila analytička Lenka Zlámalová na serveru Echo24.cz článek pod názvem „Z Česka se stal krmelec Evropy“. Cituje tu názory francouzského ekonoma Thomase Pikettyho, který na základě veřejně dostupných údajů z Eurostatu došel k jednoznačnému závěru, že společná Evropa je dobrá jen pro některé a jiným, například České republice, přímo škodí!!!



    Pikkety to vysvětluje tím, že si zde bohatší západoevropské země, zejména Německo, udělaly z východoevropských zemí de facto kolonie, odkud odvážejí bohatství, které významnou měrou přispívá k jejich vysoké životní úrovni. A tato skutečnost naopak přispívá k udržování nízkých platů v České republice, Slovensku, Polsku a Maďarsku. Thomas Piketty srovnal veřejně dostupné údaje a statistiky jednotlivých středoevropských zemí, ze kterých zjistil, kolik peněz ze střední Evropy v letech 2010 až 2016 odešlo na dividendách, tedy rozděleném zisku, do západoevropských zemí a kolik naopak na dotacích z Evropské unie přišlo do středoevropských zemí a dospěl k závěru, že největším poraženým je z celé střední Evropy Česká republika. Ekonom Karel Kříž to v Salonu Týdeníku Echo popsal slovy, že jsme „největším krmelcem Evropy“.

    Důsledkem je, že se u nás západní investoři chovají jako novodobí koloniální páni. Vytěží levnou pracovní sílu a zisky si odvezou domů. Podle oficiálních statistik Eurostatu odešlo, bylo vyvezeno, z České republiky od roku 2010 do roku 2016 na dividendách 7,6 % HDP, což znamená, že z České republiky bylo vyvezeno 2 biliony a 252 miliard korun!!! Naopak z evropských dotací a fondů jsme za tu dobu obdrželi pouze 1,9 % HDP, což v číslech znamená, že jsme obdrželi pouze 563 miliard korun. Takže jsme dosáhli rekordního mínusu 1689 miliard korun za posledních sedm let. Roční mínus dosahuje výše 241 miliard korun. V poměru k výkonu naší ekonomiky jsme získali zpět nejméně z celé střední Evropy, ale na ziscích se odtud vyvezlo nejvíce. Pokud by se vyvezené finance rozdělily na platech mezi cca pět milionů pracujících v ČR, tak by průměrný plat mohl být o čtyři tisíce větší, což je sice lákavé, ale neuskutečnitelné, neboť investoři pracují pro zisk. Jedinou možností, jak tuto nerovnost zmírnit, je zavedení sektorové daně, která by, podle bývalého středočeského hejtmana a exposlance MUDr. Davida Ratha, jenž kandiduje za Českou suverenitu v letošních senátních volbách, mohla dosáhnout výše až 70 miliard ročně, což by výrazně podpořilo státní rozpočet.

    Pravicoví politici většinou sektorovou daň odmítají a uvádějí tisíce námitek, proč sektorovou daň nezavádět. Přitom sektorové daně nejsou neobvyklé a sektorovou daň mají zavedenu v různých oblastech již Francie, Španělsko, Rakousko, Slovensko i Maďarsko a úspěšně se tak brání vývozu kapitálu ze svých zemí. Minulá vláda, pod vedením Bohuslava Sobotky, zvažovala zavedení sektorové daně v některých odvětvích, ale koaliční partneři ANO a KDU-ČSL byli proti.

    Sektorová daň bývá zaváděna v odvětvích, která mají abnormálně velké zisky, např. v bankovnictví, pojišťovnictví, energetice, telekomunikacích či automobilovém průmyslu. Zisky bank jsou v České republice v porovnání s evropským průměrem více než dvojnásobné. Bohužel všechny jsou v cizích rukách a jejich zisky plynou do mateřských společností v cizině. Proto nelze zavírat oči nad skutečnostmi, že v posledních letech odtekla z bank působících v České republice více než polovina zisků do zahraničí. Přitom je známo, že u nás chybí daň z přidané hodnoty finančních služeb v jakékoliv formě. A to je nutné napravit. Vždyť ve většině států Evropské unie je již sektorová daň na finanční sektor uvalena. Tak proč máme být výjimkou a nadále zůstávat v roli podřízené kolonie či banánové republiky, která financuje své zahraniční vlastníky.

    Skutečnost je taková, že všechny banky v České republice byly privatizovány zahraničními společnostmi. Ani v jedné bance nemá stát významný podíl a nemůže tak aktivně zasahovat do vývoje finanční, a tím i ekonomické situace společnosti. Stát tak nemůže ani garantovat úspory našich občanů, protože prodal Českou spořitelnu!?!

    Nám zde dnes schází velká domácí banka, s vlastním kapitálem, která by podporovala rozvoj podnikatelské sféry na našem území.

    Za tímto účelem je potřeba vytvořit legislativní prostor pro vznik Etické či Bezúročné banky, která by rozvoj malého a středního podnikání podpořila. Rovněž lze vytvořit, podle vzoru německých Landesbanken – zemských bank, zemské nebo krajské banky, což by vedlo k posílení rozvoje regionů (krajů, nebo ještě lépe historických zemí). Zde se přímo nabízí oprášit myšlenku obnovy zemského uspořádání státu, což, jak je známo z Rakouska či Německa, je nejlevnější způsob řízení veřejné správy.

    V devadesátých létech byl příchod zahraničního kapitálu do České republiky vítán se slávou. Zahraniční partneři byli zahrnováni dotacemi, dostávali daňové prázdniny a veškerou podporu. Důsledkem této politiky je skutečnost, že ze 150 velkých firem v České republice je reálně cca 70 % v rukou zahraničního, převážně německého, kapitálu! Cizím majitelům tedy patří 70 % největších firem, které tak ovlivňují cca polovinu naší ekonomiky. Ale platy našich zaměstnanců nedosahují ani 60 % výše platů německých dělníků, přičemž produktivitu práce máme mnohdy lepší!!! Tomu se říká neokolonialismus.

    Česká republika přitom není schopna provést zdanění vytvořených zisků, zabránit vyvádění financí v rozporu s českými daňovými předpisy mimo území České republiky a nedaří se to ani u peněz, které pocházejí z trestné činnosti.

    Proto jsem pro zavedení sektorové daně v uvedených odvětvích a její důsledný výběr Finančním úřadem. Když daně musí platit naši podnikatelé, tak by je také měli platit i zahraniční majitelé a část zisků by měli znovu investovat v ČR. Měly by zde platit stejná práva, ale i stejné povinnosti pro všechny podnikající subjekty.







    0 0
  • 08/02/18--12:59: Article 1
  • Alena Vitásková
    2.8.2018  Rukojmí
    Prvního srpna 2018 vláda doplnila staronovou pětičlennou radu ERÚ. Zmiňuji se staronovou, protože členu Rady panu Košťálovi vypršel mandát a bylo nutné jmenovat nového člena. Do jisté míry jsem rozpohybovala MPO a vládu svými otevřenými dopisy, kdy se zodpovědné instituce neměly k tomu, aby zahájily výběrové řízení. V kuloárech se hovořilo, že je to zbytečné, protože místo má „přislíbené“ stávající člen Rady dr. Košťál a to bez výběrového řízení.



    Smrt z vyděšení, jak se obecně říká, hrozila pravděpodobně nejen lobbistům, když jsem v otevřeném dopise nabídla své angažmá na ERÚ. Pijavice na veřejných financích v oblasti energetiky dostali záchvat a politici pravděpodobně s nimi. Představa, že budu znovu hájit zájmy spotřebitelů, stejně jako regulovaných subjektů a dodržovat rovné podmínky pro všechny účastníky energetického trhu vyvolala paniku. Bylo vyhlášeno výběrové řízení. Byl vybrán v „řádném výběrovém řízení“ dr. Košťál. To, že je výběrové řízení v našich podmínkách již spoustu let taškařice, na to jsme si zvykli.

    Zásadní a důležité pro státního zástupce je skutečnost, že byl porušen zákon a to jmenováním pana Košťála předsedou Rady ERÚ. Vyzývám tímto NSZ Pavla Zemana, aby se jeho státní zástupci případu věnovali. Doporučuji „odborníka“ na tyto věci státního zástupce Mgr. Špeldu. K porušení EZ zákona došlo jmenováním nového předsedy, přestože stávající předseda Rady pan Ing. Outrata má mandát ještě další dva roky.

    Státní zástupce Mgr. Špelda má v této oblasti praxi. Když policie nechtěla šetřit jmenování dr. Vesecké do funkce místopředsedkyně ERÚ pro právní věci, jako trestní čin, hbitě se této kauzy ujal. Dle jeho názoru jsem jako předsedkyně ERÚ zneužila svoji pravomoc tím, že dr. Vesecká údajně nesplňovala podmínku pro výkon funkce dle Energetického zákona. Porušila jsem dle něj zákon a jdu k soudu, mám na krku zvlášť závažný zločin. Soud bude probíhat v Jihlavě 14. 8. 2018. Dr. Vesecká pobírala za svoji práci plat a odváděli jsme příslušné daně. To je vnímáno státním zástupcem Špeldou jako škoda.

    Stejně, jako veřejnost jsem zvědava, zda státní zástupci pronásledují za peníze daňových poplatníků pouze Vitáskovou, pak by to mohla být do nebe volající šikana a musíme se ptát: Proč tomu tak je!? Nebo skutečně zasáhnou v této věci porušení zákona a zneužití pravomoci, protože s pravděpodobností hraničící s jistotou, byl jmenován předseda ERÚ od 1. 8. 2018 v rozporu s EZ, škoda která začíná vznikat od tohoto dne, bude narůstat minimálně do 31. 7. 2020 tj. 2 roky.

    Za údajné „trafiky“ politikům byl premiér Nečas trestně stíhán. Musíme věřit, že se zde o trafiku nejedná, to by přece byl trestní čin. Ale k hrubému porušení Energetického zákona jednoznačně došlo a s tím souvisí i vznikající škoda! Nebo se bude zase zametat….

    Ing. Alena Vitásková

    Předsedkyně Institutu AV

    Praha 1. 8. 2018

    http://www.rukojmi.cz/clanky/5345-jak-drza-holka-energicka-energeticka-alena-vitaskova-konecne-po-uplynulych-1-831-probdelych-noci-setnula-jednu-z-bezpoctu-hlav-bestie-zvane-ceska-justicni-mafie

    0 0

    Lubomír Man
    2. 8. 2018
    Je to jednoduché. Musíte být minimálně polovičním, raději tříčvrtečním a nejideálněji přímo stoprocentním fašistou. Tzn. člověkem, který nesnese jiný názor, než ten, který máte vy. A pokud uslyšíte názor jiný, od toho vašeho odlišný či dokonce protichůdný, rozžhavíte se do běla, a kdyby se reakce lidí ještě i dnes zachycovaly na celuloidový film, ten film by od žáru vašeho vzteku shořel, jak by to plálo ve studiu ČT 19. července, když si redaktor ČT Kubal pozval za besedníky o současné Trumpově politice někdejšího Klausova poradce Jakla a právě už zmíněného Igora Lukeše, jinak to profesora historie na bostonské univerzitě se zaměřením na historii a politiku střední a východní Evropy a současného Ruska.


    A teď si představte: Jakl Trumpa za řadu jeho vstřícných kroků vůči Rusku a Severní Koreji chválil, zatímco nenávistnický žár během Jaklovy chvály v těle profesora Igora Lukeše stoupal, až nakonec propukl ve výbuch vzteku nad tím, že musí, nota bene, z tak osvědčené proamerické a protiruské televize, jakou ČT, nesporně je, poslouchat takovouto prý strašnou snůšku prý lží. A diváci to v tenhle moment viděli zcela jasně: Kdyby tenhle Igor Lukeš rozhodoval o tom, koho zpravodajská redakce ČT pozve v budoucnu do svého studia, nikdy – a to minimálně v tomto století – to už nebude Ladislav Jakl. Do pekla s ním a smažte ho tam nad ohněm pekelným i s tím jeho koňským ohonem za hlavou společně s Trumpem.

    Na jednu stranu se vzteklému výbuchu pana profesora divit nemůžete. Žije v zemi, kde jsou dál než jsme my a to snad ve všem. Ale hlavně v tom, že sdělovací prostředky nehudou jedno tak a druhé jinak, ale hudou i zpívají všichni společně o tom, jak skvělá a výjimečná i nepostradatelná je Amerika, a jak zlé, záštiplné a výbojné je Rusko, a jak ohavným zrádcem Ameriky je Trump, když se chce s příšerou tak nestvůrnou kamarádit. Nu a když pak pan profesor, zvyklý poslouchat jen tuhle muziku a nic jiného uslyší pak cosi odlišného, nedivte se, že vyjde z konceptu, když zpoza Atlantiku a ze země tak nanicovaté, jako je jeho bývalá vlast, zaslechne hlas, který opěvovanou americkou výjimečnost a nepostradatelnost klidně a nevzrušeně popře.

    To je drzost, snad si mě Česká televize nepozvala proto, abych tohle musel poslouchat, láteří na obrazovce člověk, který buď nikdy neslyšel nic o Masarykově výroku, že demokracie je diskuze, či ať zazní všechny hlasy, nebo i slyšel a nic mu to neříká, protože on má směrování jiné. Byl kdysi členem vědecké rady ústavu pro studium totalitních režimú (ÚSTR), ze které odstoupil pro nesouhlas s odvoláním ředitele ústavu Daniela Hermana, což už samo o sobě o tomto jeho směrování vypovídá víc než výmluvně. Rozhodl jsem se být Američanem, prohlašuje podle Wikipedie tento muž a dodává, že miluje Ameriku na 115 procent a zcela určitě má na mysli dnešní Ameriku vojenskobezpečnostního komplexu, která vraždí a dští oheń na všechny, kteři ji na slovo neposlouchají, a nikoliv tedy Ameriku tzv. „odrbanců“, kteří pod taktovkou Trumpa by s jinými stát raději spolupracovali, než válčili. Proto je též zakladatel Wikileaks Julian Assange podle Lukešova názoru obyčejný zrádce, a Čechy za jejich odmítavý postoj k migrantům ze Středního východu a severní Afriky je třeba zkritizovat, jak Lukeš prohlásil už v r. 2015. Varoval též svět před oslabením NATO a před možností, že se k moci v naší zemi dostanou“putinovci“.

    Včera prohlásil americký prezident Trump, že dozrál čas k tomu, aby USA skoncovaly se svoji vymyšlenou, ostudnou a výhradně jen pro očernění Ruska vyrobenou aférou Russiagate – a koho si myslíte, že si ČT vybrala za znalce, který měl Trumpův názor vyvráti a očernit?

    Ano, zas se nenašel nikdo lepší, než pan profesor historie na bostonské univerzitě se zaměřením na historii a politiku východní a střední Evropy a současného Ruska.Vždyť, propánaboha, vždyťuž jen ten titul mluví sám za sebe, ne?

    0 0

    2. 8. 2018     ria a politpuzzle(kráceno)
    Michail Chodorkovský se pokusil se ospravedlnit za smrt ruských novinářů ve Středoafrické republice a přesunul odpovědnost za organizaci cesty na šéfredaktora Centra investigativní žurnalistiky Andreje Koňachina.



    Podle Chodorkovského byli v SAR zavraždění Alexandr Rastorgujev, Kiril Radčenko a Orchan Džemal "profesionální váleční zpravodajové s bohatými zkušenostmi". Proto je přesvědčen, že z jeho strany by bylo "divné", kdyby jim vnucoval řešení problému bezpečnosti.

    "Všechno, co potřebovali, bylo projednáváno přímo s šéfredaktorem, požadované zdroje byly poskytovány. Cestu projednávali s mírovými jednotkami OSN, představiteli povstalců a oficiálními úřady. Důvody odmítnutí doprovodu a volby právě takové trasy, takové doby a způsobu dopravy se vyjasňují", napsal Chodorkovský na Facebooku.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Ljubov Stěpušová
    2. 8. 2018     pravda
    Odvážíme se předpokládat, že skupina Orchana Džemala odjela na schůzku s nějakým informátorem, který slíbil, že jí poskytne kompromitující materiály o působení ruského státu v SAR. Pravděpodobně tento informátor také slíbil novinářům bezpečnost, ale něco se vyvinulo nějak jinak. V zemi, která je kontrolována 14 bandami, se to děje často.


    Příběh, vylíčený jediným přeživším

    30. července byli ve Středoafrické republice (SAR) zabiti novinář Orchan Džemal, kameraman Kiril Radčenko a režisér Alexandr Rastorgujev, kteří jeli natočit dokumentární film pro Centrum investigativní žurnalistiky Michaila Chodorkovského o ruských "vojenských žoldnéřích".

    Agentura Reuters informovala, že snímací skupina byla ostřelována z úkrytu kolem 22:00 místního času. Řidič automobilu přežil. Jak píše místní list Ndjoni Sango, ruští novináři vstoupili do země bez akreditace, přemísťovali se na pronajatém automobilu. Zdroj ve vládě uvedl, že nahledě na rady, aby neopouštěli region kontrolovaný úřady, pokračovali v den vraždy v cestě na sever od Bangui a 32 kilometrů severně od hlavního města potkali "desítku ozbrojených osob v turbanech, kteří nemluvili ani francouzsky, ani místním dialektem, a kteří požadovali, aby vyšli z auta". Patrně to je příběh, který vylíčil řidič, jenž přežil.


    Kam směřovala skupina vedená Džemalem

    Ruské zdroje informují, že skupina plánovala setkání se "zástupcem OSN Martinem, který byl ve městě Bombari, vzdáleném od nich 400 kilometrů". Tento člověk také Rusům doporučil řidiče, který předtím vezl i novináře z Francie do SAR. Měli u sebe zhruba 8,5 tisíc dolarů v hotovosti a drahé vybavení, napsala agentura Dožď. Ministerstvo zahraničí Ruské federace sdělilo, že konzulát v Bangui nevěděl o práci novinářů v SAR a vydali jim turistické vízum.

    Jak řekl Pravdě.Ru vedoucí Centra pro studium rusko-afrických vztahů na Ústavu Afriky Ruské akademie věd Jevgenij Korenďasov, pohybovat se bez ochranky v zemi, kde je státní moc jen v hlavním městě (a ne v celém) a v jednom nebo dvou městech regionálního významu, kde se po cestách potulují ozbrojené a islamistické skupiny, je nepochopitelné rozhodnutí.

    "Po cestách je přepravováno pašované zboží, jako jsou diamanty, zlato, a je tam i místní kontraband. Země je již deset let ve stavu nestability, vyvolané islámskou organizací Selek, která má podporu v sousedních zemích", poznamenal expert Pravdy.Ru. Podle jeho názoru "nepřipravenost služební cesty hovoří o jejím hazardérství" a jméno Chodorkovského o tom, že cílem tohoto hazardu bylo zkompromitování současné moci v Rusku a zejména prezidenta", konstatoval v rozhovoru s Pravdou.Ru Jevgenij Korenďasov.

    Rusko je v SAR přítomno legitimně

    Zeptejme se sami sebe: a jaký kompromitující materiál lze nalézt v SAR na prezidenta, pokud je vše, co činí v SAR, legitimní?

    Připomeňme si, že po schůzce v Soči v říjnu 2017 mezi prezidentem Střední Afriky Faustinem-Archangem Touadérem a ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem požádala Moskva Radu bezpečnosti OSN o zrušení embarga na dodávky zbraní do SAR, aby bylo možné připravit bojeschopnou armádu s využitím ruských zbraní a instruktorů. Rada bezpečnosti OSN poskytla tento souhlas, možná i proto, že francouzští mírotvůrci v počtu zhruba 12 tisíc osob se s chaosem nevypořádávali a islamisty byli, naopak, zapleteni do zločinů proti místním obyvatelům, včetně znásilnění.

    Po rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN byla podepsána bilaterální dohoda mezi Moskvou a Bangui, která zajišťuje dodávku raketometů, kulometrů, automatických pušek a pistolí a také výcvik dvou praporů na ovládání těchto zbraní - 1300 osob.

    Podle názoru Jevgenije Korenďasova jsou "naše akce v SAR logické, legitimní, opodstatněné z hlediska našich zájmů a z hlediska světového boje proti terorismu".

    Bumerang se vrátil

    Takže hlavní verzí vraždy je účel loupeže. Pravděpodobně skupina jela za informátorem (možná k žoldnéři) a bezpečnost jí zajišťovaly místní domluvy. Z neznámého důvodu nezafungovaly.

    Na závěr řekněme, že vedoucí skupiny Orchan Džemal, jak se říká, měl vůči ruskému prezidentovi "osobní antipatie": "Osobně od Putina nic neočekávám, čekám na smrt tohoto člověka ... Možná, že sním ... Nebude mi líto, když se s ním stane něco špatného ..."

    Podle zákonů karmy se negativní přání vždy vrací jako bumerang, pokud je předmětem nenávisti dobrý a čistý člověk.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    3.8.2018  Rukojmí
    ROZHOVOR Ivo Patta, který se dlouhodobě zabývá otázkou důchodové reformy a vlivu ekonomického systému na demografii, upozorňuje, že stát do roku 1992 refundoval rodičům 50 procent nákladů na výchovu dětí v rodině. Od 1. 1. 1993 zohlednění nákladů na výchovu dětí ze strany státu kleslo na 12,5 procenta, čili stát refunduje rodičům pouze osminu nákladů. „Místo aby Ministerstvo financí odečetlo 50 % nákladů na výchovu dítěte, tedy 40 000 Kč za rok, odečte aktuálně jen částku 24 204 Kč za rok,“ říká.


    Vy se dlouhodobě zabýváte rodinnou politikou a sociálním a důchodovým systémem. Mají mladé rodiny s dětmi šanci na slušný život?

    Každá politická strana a následně každá vláda definuje své programové priority. Na jedno z prvních míst dávají všechny strany a všechny vlády pomoc rodinám s dětmi.

    To je pravda, ale jaká je praktická politika vlády vůči rodinám s dětmi?

    Říkám jednoznačně, pomoc pracujícím rodičům ze strany vlády je v záporných položkách. Pokud to skutečně chcete vědět, tak to vyčíslím. Ministerstvo financí v roce 2018 nadměrně zdaní mzdy rodičů ve výši čtyřicet čtyři miliard korun. Nadměrně zdaní, protože bez ohledu na náklady výchovy dětí v rodině. To číslo je odvozeno z relativní (%) podpory rodin ze strany státu do roku 1992, kdy stát refundoval rodičům 50 procent nákladů na výchovu dětí v rodině. Od 1. 1. 1993 zohlednění nákladů na výchovu dětí ze strany státu kleslo na 12,5 procenta, tedy na čtvrtinu, respektive v porovnání se skutečnými náklady rodiči vynaloženými na výchovu dětí kleslo na osminu!

    Vy se mne snažíte přesvědčit, že stát v roce 1993 vyhlásil finanční válku rodinám s dětmi a nic nenasvědčuje tomu, že by ji hodlal ukončit…
    Pochopil jste to správně. Jen upřesním. Je to „vyspělý sociální stát“, který jsme v daňové a sociální legislativě převzali v 90. letech minulého století ze zemí EU. Ze zemí s nízkou až extrémně nízkou porodností. Nové zákony o dani ze mzdy fyzických osob a dále o sociálním pojištění měly doslova drtivý dopad na porodnost v České republice. Podrobně se tím zabýval Miroslav Hiršl v práci nazvané Příspěvky českého státu rodinám na náklady spojené s výchovou dětí (Demografie 2004, 46, 166–176).

    Cituji autora studie Miroslava Hiršla: „Změny ukazují trend vývoje skutečných hmotných životních podmínek, ve kterých rodiny s dětmi žijí. Přechod od daně ze mzdy na daň z příjmu fyzických osob znamenal DRASTICKÉ omezení daňového odpočtu z důvodu péče o nezaopatřené děti. Uvedená skutečnost výrazně ovlivňuje rozhodování mladých lidí, zda vůbec mít děti a kolik… Bylo to způsobeno vyšším růstem míry zdanění pracovních příjmů rodičů v porovnání s bezdětnými. Nelze v této souvislosti nepřipomenout, že právě v letech 1994–1996 klesl počet narozených dětí v České republice o 30 tisíc ročně, tj. o čtvrtinu, a dosáhl mimořádně nízké úrovně, která se od té doby TRVALE udržuje.“

    Přesvědčoval jste mne, abych do nadpisu použil jméno Adolf Hitler. Jak to chcete čtenářům zdůvodnit?
    Jednoduše tím, že budu argumentovat fakty. Fakta v daném případě najdu v demografické statistice. V době Protektorátu Čechy a Morava byl v českých zemích počet obyvatel na 11 milionech, tedy ve srovnání s dneškem vyšší o 1/10. Porodnost zde ale byla na dvojnásobku porodnosti současné. To znamená v letech 1940–1944 se v průměru narodilo ročně 218 043 živých dětí. Pro srovnání, v letech 2014–2017 se v České republice narodilo v průměru 109 860 dětí za rok. Ta současná porodnost, která ve skutečnosti znamená hromadné vymírání pracující populace v České republice, je historicky srovnatelná jen s obdobím na konci první světové války. V roce 1917 se narodilo jen 126 916 dětí a v roce 1918 přišlo na svět 120 579 živě narozených dětí.

    Souhlasím, že s tvrdými statistickými daty, na rozdíl od dat měkkých (zveřejňovaných třeba při průzkumu volebních preferencí politických stran), se manipulovat nedá. Máte pro to nějaké racionální vysvětlení?

    Adolf Hitler používal v protektorátu drastická represivní opatření vůči obyvatelstvu obecně, nikoliv cíleně proti rodinám s dětmi, jak to činí takzvaný vyspělý sociální stát.

    Mluvíte o „vyspělém sociálním státu“ jako „represivním orgánu“ cíleně uplatňujícím restriktivní politiku vůči rodinám a jejich dětem. Jak se tato politika u jednotlivých orgánů státu projevuje konkrétně?

    Na jedné straně statistický úřad (ČSÚ) vykazuje náklady na výchovu dětí v rodině ve výši 1,5 milionu korun (do plnoletosti) až 2,5 milionu korun (vysokoškolák). Na straně druhé Ministerstvo financí je s přihlédnutím k platné daňové legislativě přesvědčeno, že děti nic nepotřebují, snad jen mateřské mléko, a to je podle úředníků evidentně zdarma. Jak jinak si vyložit rozpor mezi náklady na výchovu dítěte vykazovanými ČSÚ ve výši 80 000 Kč za rok a 13 404 Kč za rok v roce 2014, aktuálně 24 204 Kč, které Ministerstvo financí uznává jako daňově odečitatelnou položku na náklady výchovy dětí? Místo aby Ministerstvo financí odečetlo 50 % nákladů na výchovu dítěte, tedy 40 000 Kč za rok, odečte aktuálně jen částku 24 204 Kč za rok.

    Co to v reálu znamená?

    Díky tomu rodina s jedním dítětem nezaviněně, protože díky nadměrnému zdanění, ztratí ročně 24 796 Kč, u dvou dětí je to již finanční ztráta 45 392 Kč a u tří dětí přijde rodina nezaviněně o částku 61 188 Kč za rok. Vynásobte si to nejméně 18 lety, nebo dokonce 26 lety. Naše státní orgány mají schizofrenii. Jinak se jednání jmenovaných státních institucí charakterizovat nedá.

    Abych uvedenou „podporu“ rodin s dětmi ze strany státu ještě lépe osvětlil a dovedl do důsledků, tak uvádím, že OSPOD odebírá děti převážně z důvodu nedostatečného materiálního zabezpečení rodin! Neodpustím si ještě jeden alarmující údaj. Díky nadměrnému zdanění rodičů vede ve statistice potratovosti segment třetích dětí v rodině!

    Za ministryně Michaely Marksové si ale rodiny s dětmi prý polepšily o zhruba šest miliard korun…

    Mohu potvrdit, že si rodiny s dětmi za paní ministryně Marksové polepšily o uvedenou částku. To je ovšem jen malý krůček ke skutečné podpoře rodin ze strany státu. Je to snížení daňového zatížení rodičů z 50 miliard korun na 44 miliard korun. Proto je nezbytné konečně uznat náklady na výchovu dítěte jako řádnou, daňově odečitatelnou položku. To znamená na každé dítě odečíst z daní aspoň pouhých 50 procent, tedy 40 000 Kč za rok. Rodiny se díky tomuto opatření přestanou automaticky propadat při platech rodičů v mediánu od druhého dítěte v rodině do sociální sítě. Tím odpadne jeden ze dvou důvodů, proč je nedostatek dětí v rodinách pracující populace.

    Jeden ze dvou důvodů. Jaký je ten druhý důvod?

    Tak to se musím ještě zastavit u již zmíněné paní ministryně Michaely Marksové. Rozpočet MPSV ČR za ministryně Marksové narostl za tři roky o 88 miliard korun. Přitom z toho šla jen čtvrtina, tedy 22 miliard korun, na zvýšení důchodů. Ten zbyteček ve výši 66 miliard korun šel z malé části rodinám a invalidům, ale zejména na nárůst administrativy, růst Odboru sociálně právní ochrany dětí (OSPOD) a samozřejmě na podporu takzvaných neziskovek!


    - - -

    0 0


    Elektrárna v Tihange  (Belgie)
    Grete Mautnerová
    3.8.2018 GlobalResearch,  překlad Zvědavec
    V poslední době je dobře patrný vzorec v evropských sdělovacích prostředcích, vyjadřujících stále rostoucí obavy ze závad a všech možných druhů havárií, k nimž dochází v jaderných elektrárnách.



    O velmi reálné možnosti jaderné katastrofy v Evropě, která by byla druhou Fukušimou Daiči, nedávno informovala italská zpravodajská agentura Gli Occhi Della Guerra. Konkrétně uvedla, že úřední činitelé v Německu a Nizozemsku rozhodli, že budou lidem vydávat jodové tablety, schopné snížit účinky otravy zářením v případě vážné jaderné havárie. Tento paniku vyvolávající krok učinil Berlín a Amsterodam v souvislosti s vážnými obavami ze stavu dvou jaderných elektráren: jaderné elektrárny Doel a jaderné elektrárny Tihange, které jsou technicky umístěny na území Belgie, ale zároveň se nacházejí v blízkosti hranic obou výše zmiňovaných států. Naposledy došlo k závažné poruše na třetím reaktoru belgické nejvýkonnější jaderné elektrárny Tihange, jak před několika dny oznámil belgický list Le Soir. Avšak elektrárna Doel není o moc lepší, protože tyto dvě jaderné elektrárny byly postaveny v 70. letech a dělají starosti vědcům již od doby svého vzniku. Není náhoda, že k rozhodnutí o distribuci léků proti radiaci v Cáchách a Haagu došlo na základě řady vědeckých publikací, které osvětlují bezpečnostní podmínky v těchto dvou belgických jaderných elektrárnách. V zásadě se jak environmentální skupiny, tak vědci shodují na tom, že obě elektrárny představují časovanou bombu, tikající přímo v srdci Evropy.

    Belgická jaderná elektrárna Doel

    Bohužel to však není jediná příčina obav EU, neboť analytici britského časopisu Energy Research & Social Science tvrdí, že Evropa bude kromě špatného stavu obou belgických elektráren čelit jaderné havárii, která bude mnohem ničivější, než byla černobylská katastrofa. Je zde 80% pravděpodobnost, že v jedné z ukrajinských jaderných elektráren dojde k jaderné katastrofě do roku 2020. V případě takovéto jaderné katastrofy se bude Evropská unie potýkat jednak s nepředstavitelným poškozením životního prostředí, a jednak s masovým exodem Ukrajinců z kontaminované oblasti do západní Evropy kvůli zavedení bezvízového styku mezi EU a Ukrajinou.

    V současnosti má Ukrajina čtyři jaderné elektrárny: Záporoží (největší v Evropě, se šesti jadernými bloky a celkovým elektrickým výkonem 6000 MW), Rovno (čtyři bloky s elektrickým výkonem 2880 MW), Chmelnická (dva bloky s celkovým výkonem 2000 MW) a Jihoukrajinská (tři bloky a celkový výkon 3000 MW). Pátá z nich, nechvalně proslulá jaderná elektrárna v Černobylu se čtyřmi bloky, byla v roce 2000 zcela uzavřena.

    Z 15 funkčních jaderných bloků na Ukrajině jich bylo 12 uvedeno do provozu před rokem 1990, přičemž všechny mají maximální provozní životnost 30 let. Fakt, že celkem 10 z těchto reaktorů již překročilo životnost, vyvolává mrazení v zádech. Tyto reaktory se však používají k výrobě stále většího množství elektřiny, aby byla uspokojena rostoucí poptávka Ukrajiny, způsobená prudkým poklesem provozuschopných tepelných elektráren, které nemají přístup k uhlí, neboť se těží v Donbasu. Tento odtržený region se brání od té doby, co Kyjev zahájil vojenskou operaci proti rusky mluvící populaci. Nyní jsou tyto reaktory z doby sovětské éry přetěžovány, aby zajistily více než 60% celkové potřeby elektřiny na Ukrajině, což vede k tomu, že provozovatelé jsou nuceni jít až na hranici možností těchto zcela opotřebovaných jaderných zařízení.

    Mapa kritických ukrajinských jaderných elektráren

    Situaci ještě zhoršuje politický tlak, který Washington klade na současnou vládu v Kyjevě, a požaduje po ní, aby našla rychlou náhradu za jaderné palivo, vyráběné ruskou společností TVEL. Proto jsou reaktory znovu a znovu zásobovány palivem, které vyrábí americko-japonská společnost Westinghouse Electric Company. Zdá se, že Kyjev a Washington jsou více než ochotni ignorovat traumatizující zkušenost s jadernou elektrárnou Temelín - jejíž výstavba započala ještě v době sovětské éry - kdy elektrárna v roce 1996 podepsala smlouvu se společností Westinghouse o dodávce paliva. Avšak použití amerického paliva vedlo k řadě závažných poruch na elektrárně, což nakonec vyústilo ve vážné konstrukční poškození, způsobené reaktory. Provozovatelé Temelínu se tímto problémem nezabývali, ale nakonec došlo k rozhodnutí přerušit dohodu se společností Westinghouse Electric Company, neboť v roce 2007 došlo k ještě závažnějšímu incidentu. Česká republika nakonec odmítla kupovat jinou formu paliva, než je palivo, vyráběné v Rusku, takže jaderná elektrárna Temelín je od roku 2010 opět zásobovaná palivem z Ruska.

    Bohužel představitelé Kyjeva zašli ve své rusofobii tak daleko, že si nadále zahrávají s ohněm, a od roku 2005 testují všechny druhy náhražek, vyráběných v Americe, kterými nahrazují ruské palivo. Můžeme si také připomenout, jak řada poruch na jaderné elektrárně Jihoukrajinská v roce 2013 vedla k tomu, že řada ukrajinských inspekčních organizací zavedla na Ukrajině úplný zákaz používání jakékoli formy jaderného paliva, vyráběného v Americe.

    Nicméně Američany sponzorovaný převrat v Kyjevě znovu otevřel možnost pro používání amerického paliva na Ukrajině, což již vedlo k řadě poruch a odstavení reaktorů na různých jaderných elektrárnách na Ukrajině

    Přesněji řečeno, od převratu v roce 2014 došlo v jaderné elektrárně Záporoží k desítkám nouzových odstávek. V jaderné elektrárně Jihoukrajinská způsobilo v roce 2016 rozsáhlé používání paliva, vyráběného v Americe, odstavení provozu na 24 hodin. V důsledku toho zůstaly v provozu pouze dva ze šesti reaktorů v jaderné elektrárně Záporoží. Celkově se počet jaderných havarijních situací po celé Ukrajině od roku 2010 zvýšil o 400%. Zpráva uveřejněná v britském časopise Energy Research & Social Science opakovaně zdůrazňuje, že zmínka o abnormálním počtu jaderných havarijních situací na Ukrajině byla úmyslně v oficiálním mezinárodním zpravodajství po řadu let vynechávána, i když místní média o nich pravidelně informují.

    Podle všeho se tím nikdo v Kyjevě neznepokojuje. Vloni v květnu oficiální internetové stránky ukrajinské společnosti Energoatom oznámily, že celkem čtyři reaktory jaderné elektrárny Záporoží na Ukrajině budou dostávat palivo pouze od společnosti Westinghouse Electric Company, přičemž pouze dva zbývající reaktory budou mít nadále ruské palivo. Kromě používání palivové směsi podřadné kvality existuje ještě další důvod pro nárůst incidentů a rizik v ukrajinských elektrárnách - nedostatečné financování tohoto odvětví, neboť po rozpadu SSSR nebylo do tohoto odvětví investováno ani jedno euro.

    Oproti tomu reaktory, které jsou v provozu déle, než je jejich plánovaná 30letá životnost, musí být buď vyřazeny z provozu, nebo upraveny tak, aby jejich životnost byla prodloužena. Obě tyto možnosti jsou poměrně drahé pro vysoce zadlužený Kyjev, avšak druhá možnost je z pohledu Kyjeva příznivější. V ideálním případě by měly být tyto reaktory podrobeny důkladné prohlídce a modernizaci, avšak odhadované náklady na tyto operace jsou vyčísleny na 150 milionů eur. Avšak ani státem řízená společnost Energoatom, ani Kyjev na to nemají prostředky, takže Kyjev libovolně prodlužuje životnost všech provozuschopných reaktorů.

    Kyjev zasílá o prodloužení životnosti zprávy sousedním zemím a mezinárodním organizacím, působícím v oblasti ochrany životního prostředí. Tyto akce však současně porušují celkem dvě úmluvy OSN, které vyžadují, aby signatáři získali dvoustranný a mezinárodní souhlas ještě před tím, než bude životnost reaktoru prodloužena, ale nikoliv naopak. Jedná se o Úmluvu o posuzování vlivů na životní prostředí a o Úmluvu o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí.

    Jak oznámil ukrajinský premiér, jaderný průmysl se na Ukrajině hroutí, jaderní vědci jsou propouštěni nebo dobrovolně odcházejí, a hledají si zaměstnání v jiných zemích. Celkový počet jaderných havarijních situací v ukrajinských jaderných elektrárnách dosáhl v roce 2017 celkem 17 případů oproti 12 případům před rokem.

    Všechny tyto skutečnosti ukazují, že zbývající jaderné elektrárny na Ukrajině představují skutečnou hrozbu pro bezpečnost Evropy, avšak na pozadí současné ekonomické situace a politické nestability na Ukrajině není žádná možnost, jak zvrátit tento negativní trend. Otázka, jak účinně řešit tuto situaci, musí být tématem naléhavých jednání mezi Ukrajinou a představiteli vůdčích států EU.



    Grete Mautnerová je nezávislá německá novinářka exkluzivně píšící pro online magazín “New Eastern Outlook.

    Nuclear Disasters: Are We Set Up to Relieve the Mind-Numbing Chernobyl and Fukushima Experience? vyšel 29. července 2018 na Global Research. Překlad v ceně 564 Kč Zvědavec.

    0 0

    - mbi -
    3.8.2018  Eurasia24
    Turecko coby donedávna zdánlivě nezpochybnitelný „spojenec“ USA dává stále více najevo neochotu pokračovat v roli vazala Spojených států. Nyní ústy svého prezidenta vyjádřilo zájem stát po boku hlavních geostrategických soupeřů USA – Ruska a Číny – v organizaci BRICS.



    Na tiskové konferenci v Jihoafrické republice, uskutečněné v závěru dalšího summitu BRICS, oznámil turecký prezident Recep Erdogan, že jeho země má zájem o vstup do této organizace.

    Uvedl, že Turecko s vysokým zájmem pozoruje perspektivy členství v této organizaci a že doufá, že i ostatní účastníci summitu přijmou jeho prohlášení pozitivně. Je přitom zcela zřejmé, že jak Rusko, tak ani Čína nebudou proti.

    Je pozoruhodné, že členský stát NATO má zájem vstoupit do organizace, jejímiž členy jsou hned dva státy považované Washingtonem za strategické protivníky a konkurenty, přičemž s Ruskem vedou USA plnohodnotnou „studenou válku“ a s Čínou zatím „válčí“ pouze ekonomickými prostředky.

    V případě Erdogana se jedná o dostatečně výmluvný posun, kterým naznačuje, že pokud bude Washington pokračovat vůči Ankaře v ultimativních požadavcích nebo pokud jí bude hrozit sankcemi, nebude se Turecko nadále opírat o USA, ale tím hlouběji začne spolupracovat s oponenty Washingtonu.

    Ještě před několika málo lety přitom nemohly Moskva ani Peking na podobné scénáře ani pomyslet – dnes se ale jeden z nejsilnějších států Středního východu, disponující jednou z nejmohutnějších armád NATO, chystá vstoupit do struktury vnímané ještě nedávno jako spíše nezajímavá a „bezduchá“ (a to zejména po mocenských změnách v Brazílii, kde se vesla chopily síly podporované Washingtonem).

    V souvislosti s oslabováním americké hegemonie však BRICS začíná získávat právě ten obsah, pro který vznikl – tedy vytvoření mezinárodní platformy spolupráce zemí aktivně se podílejících na budování reálného multipolárního světa. Tedy zemí odmítajících pozdně washingtonský systém světového uspořádání jak ve vojenskopolitické, tak i ekonomické oblasti.

    Prakticky všechny aktivity Erdogana po jeho téměř až „zázračné“ záchraně během nezdařeného vojenského převratu vedly k podobným vyjádřením i konkrétním krokům.

    Pozoruhodné bylo i prohlášení čínského velvyslance v Ankaře, který se vyjádřil v tom smyslu, že Čína je naprosto spokojena s vítězstvím Erdogana v nedávných volbách jako se zárukou pokračování Turecka v kursu, který zajistí (minimálně na území Turecka) realizaci projektu „Nové hedvábné stezky“.

    Je zřejmé, že se Turecko bude snažit sedět na dvou židlích a hrát si svou vlastní hru, což bude Moskva s Pekingem tolerovat – Washington však bude nucen požadovat na Turecku odklon od takové „multivektorové politiky“ a nadále mu bude hrozit nejrůznějšími „tresty“. Zejména za hrátky s Ruskem v souvislosti s konfliktem v Sýrii a s ruskými dodávkami špičkových zbraní.

    Obdobný postup USA lze očekávat i v případě realizace čínského projektu Nové hedvábné stezky, jehož se chce Erdogan aktivně účastnit. Když totiž USA podněcovaly a vytvářely zónu nestability v centrální Asii a na Středním východě, činily tak ve snaze zabránit čínské ekonomické expanzi, která se po ukončení iráckého a syrského konfliktu nepochybně obnoví s novou a vzrůstající silou.

    USA přitom nebudou v této otázce schopny Číně konkurovat, když většina amerických ekonomických projektů není uskutečnitelná vzhledem k výsledkům iráckého a syrského konfliktu. Budou se proto snažit vrážet klacky do točícího se soukolí dějin.

    Erdogan svými kroky do budoucna tuto americkou strategii narušuje, neboť – na rozdíl od USA – spolupráce s Čínou v rámci BRICS nabízí Turecku realizaci velkých infrastrukturních projektů a posílení jeho role v dopravě nákladů v rámci celého Středního východu.

    Za první vlaštovku nových trendů lze považovat ohlášený projekt výstavby další turecké jaderné elektrárny. Jedna se již staví s pomocí Ruska, Čína pak připravuje obdobný projekt v současné době. Navíc nabízí Turecku solidní úvěr a nelze vyloučit ani navázání spolupráce ve vojenskotechnické oblasti (ta už existuje, viz např. raketový systém J-600T Yıldırım – pozn. edit.).

    Z toho všeho pak vyplývá ještě jeden nový zápis do „kroniky diplomatické izolace“. Členský stát NATO žádá o vstup do organizace vytvořené za účasti Ruska. Je zapotřebí ještě něco dodávat k „úspěchu“ Obamovy linie směřující k diplomatické izolaci Ruské federace?

    Za zmínku stojí i to, že realizace grandiózního čínského projektu Nové hedvábné stezky nutí Rusko, Čínu a perspektivně i Turecko (jako jeho přímé účastníky) zajistit, aby USA nechaly na pokoji Írán, přes jehož teritorium stezka povede. Je totiž jasné, že v případě vzniku nestabilní situace nebo přímého napadení Íránu by se realizace čínského projektu ztížila.

    Lze proto očekávat, že Íránu bude poskytována v rámci možného a rozumného nejrůznější podpora, jak to lze již pozorovat ze strany Ruska, Číny a zemí Evropské unie nezainteresovaných v eskalaci americké politiky vůči Íránu. Nadcházející summit v Teheránu za účasti Ruska a Turecka tedy zcela určitě nebude zaměřen pouze na otázky ukončení války v Sýrii, ale také na globálnější problematiku regionální spolupráce, která může být ohrožena v důsledku agresívních prohlášení a akcí USA a Izraele.

    V posledních měsících Erdogan opakovaně a zcela jasně označil Izrael za „fašistický stát“ a Írán prohlásil za „strategického partnera“, což znovu zřetelně signalizuje politické směřování Ankary, naprosto nepříznivé pro Washington. Bude zajímavé sledovat, jak si Turecko, jehož vztahy s USA, Izraelem a EU se neustále zhoršují, povede do budoucna v případě íránské otázky.

    V případě Erdogana jako vrcholného představitele státu, který ještě před dvěma lety usiloval o svržení Asada a obchodoval s Islámským státem, jde určitě o docela zajímavý obrat. Jako velký oportunista však Erdogan včas a dříve než ostatní dokázal „obrátit gramofonovou desku“ a otevřel tak Turecku celou řadu nových možností nesvázaných s nutností ptát se Washingtonu na souhlas. To ve svém důsledku vedlo k posílení vojenskopolitické samostatnosti Turecka a přineslo mu v rámci států Středního východu snad největší výhody v procesu změn dříve neotřesitelných základů „pozdního Washingtonského uspořádání světa“.

    Zdroj: colonelcassad.livejournal.com



    0 0

    Zbyněk Fiala
    3.8.2018  VašeVěc

    České úrokové sazby jdou optimisticky nahoru, ale svět se řítí někam, pro co je marno hledat slušné jméno.




    Musela to být upocená schůze Bankovní rady, i když tam jistě mají klimatizaci, ale v tomhle vedru v černých hadrech se prostě nedá vydržet. Výsledek přitom neodpovídá míře trápení. Nepatrné zvýšení základní úrokové sazby ČNB o čtvrt procentního bodu na 1,25 procenta má podobnou funkci jako budovatelské písně ryčící z tlampačů za komunismu. Neříká nic, jen udržuje dobrou náladu. Ekonomika roste, byť trochu zpomalí na 3,2 procenta ročního přírůstku HDP, ale jinak to klape jako na drátkách.

    Fous, o který se zvýšily úrokové sazby na cestě z krajin blízko nuly, je zatím natolik zanedbatelný, že komerční banky nehodlají reagovat. Hypotéky možná dokonce klesnou, protože víc je ovlivní zpřísnění podmínek, které vypukne v říjnu. Bankám se nelze divit, že se chovají náborově, co nenaberou teď, bude na dlouhou dobu ztraceno.

    Takže havaj, inu léto. No, léto… Spíše národní katastrofa v podobě sucha, jaké tu možná zatím nebylo – a které se může v příštích letech opakovat. Ale to je starost vlády. Centrální banka jí může pomoci pouze v tom, že jí bude nadávat, kdyby rozsáhlá opatření čerpala hlouběji ve směru zadluženosti nebo povzbudila mzdy ve směru inflace.

    Nějaká rizika však vidí dokonce i ČNB. Guvernér Jiří Rusnok je zmínil spíše na okraj. Jedním z nich je neochota koruny posilovat, druhým nárůst protekcionistických opatření ve světovém obchodu.

    To si zaslouží komentář.

    Slabá koruna zdražuje zahraniční technologie, je to brzda konkurenceschopnosti. Avšak neochota koruny posilovat je poměrně snadno vysvětlitelná. Česká měna je v okovech přemrštěných devizových rezerv, které byly nakoupeny minulým vedením centrální banky za účelem oslabování koruny. Vrací se tedy z výletu v přesně opačném směru, ale ten nebyl levný, stál o polovinu víc, než kolik má Babišova vláda ve státním rozpočtu. Zkuste si představit ten balík, který zůstal ČNB na krku, a ti pokročilejší ať se vcítí i do bezesných nocí plných přemítání, co s tím.

    Rusnok v těch intervencích napřed heroicky pokračoval, takže za čtvrt roku dokázal utratit polovinu zmíněné sumy. Pak naštěstí obrátil, ale koruna to vnímá tak, že levice neví, co dělá pravice, a při pokusu o potlesk zasviští vedle.

    ČNB názorně ukázala reálný význam toho, že nemáme euro a můžeme vést samostatnou měnovou politiku, když svými intervencemi nahnala českou měnu do rukou velkých spekulantů, a teď je závislá na tom, co se jim vylíhne v hlavě. Chtěl bys posilovat, holoubku? Pomohlo by to ekonomice? Té se nikdo neptá, počkej, až se to hodí velkým klukům.

    To si připomeňme, až zas bude někdo mudrovat o výhodách měnové suverenity ČR.

    Ale je tu ještě jedno riziko, a to je podstatně mocnější. Guvernér Jiří Rusnok mluví obecně o nárůstu protekcionistických opatření ve světovém obchodu. Toho dne totiž americký prezident Donald Trump přitvrdil v ekonomickém tlaku na Čínu a začal vyhrožovat, že uvažovaná cla na dovážené čínské zboží za 200 miliard dolarů zvedne z 10 procent na 25 procent. Jistě přitom zašilhal i na Evropu, která by také měla pokročit v ochotě nechat si všechno líbit. Blokovaný čínský export totiž bude hledat nová odbytiště.

    Znovu to ukazuje na přelomovou situaci ve světové ekonomice, kde se nahromadilo tolik metabolického odpadu globalizace, že se nutně musí ve všech směrech ubrat, pokud těžká kocovina nemá vyústit v hotovou mrtvici. Radostné informace o růstu HDP nebo exportu jsou stále častěji zdrojem obrovských makroekonomických nerovnováh, kde na jedné straně se hromadí obchodní přebytky a zisky a na druhé straně obchodní schodky a dluhy. Čím větší radost vývozců, tím větší schodky a dluhy dovozců, a tím také větší riziko, že se z toho nikdy nevyhrabou.

    Matoucí jsou také statistiky za celé státy, které ignorují, že některým regionům se úspěch obloukem vyhne, protože na opačném konci světa jsou chudáci ochotní pracovat za desetinovou mzdu. Prezident Trump reaguje na to, jak se to promítá do života států ve vnitrozemí USA, kde má největší voličskou podporu. To pobuřuje profesory ekonomie, že se nezeptal jich. Trumpova bezohlednost by jim nevadila, ale měla by se orientovat na potřeby zisků korporací, ne obyčejných lidí, dokonce v montérkách.

    Malá otevřená česká ekonomika je výkladní skříní globalizace. Všechno každému dovolíme, nic od nikoho nechceme. Jestli nám ale ta globalizace začne haprovat a obchodní vazby se budou trhat, máme na krku balík starostí, který je o poznání větší než ten s rezervami ČNB. To je opravdu velké riziko. Bezduché budovatelské zpěvy raději vypnout.

    Podobně jako to katastrofální sucho, ani rozpad globalizace už není jen úletem bezvýznamných prognostiků, ale skutečností těchto dnů. Mělo by se s tím něco dělat. Aspoň o tom začít aspoň mluvit.

    - - -



    0 0

    Ivan David
    3. 8. 2018
    Nedávno jsem napsal panu Jiřímu Baťovi, který na Nové republice publikuje, že se mu divím, že se vážně zabývá a je rozčilen výroky různých herců, sportovců, novinářů a aktivistů, naposledy panem Halíkem. Napsal jsem mu, že nestojí za to, věnovat čas bezvýznamným výrokům v podstatě bezvýznamných lidí, byť to jsou tzv. „celebrity“. Vytýká jim to, co naposledy Halíkovi, že se se svými názory „cpou“ do politiky (J.B. mi vytkl, že jsem mu „zcenzuroval“ jeho výraz „serou do politiky“). Ale to je nedorozumění. Každý má právo se cpát do věcí veřejných, tedy politiky a zesměšnit se, nebo, zcela ojediněle - dobýt slávy na tomto poli. Napsal jsem, že se máme zabývat vážnými problémy a ne žabomyšími „událostmi“. Takže, když se teď zmíním o článku pana Karla Dolejšího o mé osobě ZDE, nečiním tak z pocitu vlastní významnosti a už vůbec ne významnosti pana Dolejšího.


    Podle pana Dolejšího z Britských listů jsem se před „čtyřmi lety v rozhovoru pro Parlamentní listy rozhořčoval, že prý "mainstreamová média" zamlčují "fašistické zločiny" na Ukrajině. Letos sám kandiduje do senátu za Okamurovu SPD“.

    Podle Dolejšího: „Česká politická scéna ovšem paradoxy přímo oplývá. Největší korupčník Babiš slíbil zatočit s korupcí, kdežto největší napomahač německým "revanšistům" z AfD Klaus varuje před německou arogancí. Když se však "bojovník proti fašismu" David k fašistům sám radostně připojí, máme před sebou ještě cosi kapku jiného. Bývalý člen radikálně levicového sdružení Levá alternativa - Hnutí za demokratický a samosprávný socialismus v roce 1993 vstoupil do ČSSD, kde se postupně podílel na řadě dalších "levicových" projektů jako Levicová platforma či SPaS. V letech 1998-1999 působil jako ministr zdravotnictví ve vládě premiéra Miloše Zemana.

    Od roku 2014 provozuje David prokremelskou dezinformační iniciativu Nová republika a o dva roky později proto za "odvážné občanské postoje" získává cenu Sýsovy Unie českých spisovatelů.

    David je ukázkovým příkladem toho, jak se z někdejšího levicového radikála a (přinejmenším verbálně) protiautoritářského aktivisty postupně stane zavilý spolupracovník nejhorších autoritářů, a jak se (povýtce verbální) boj s fašismem krásně rýmuje s pragmatickou spoluprací se skutečnými fašisty.

    Davidovy moskevské idoly již léta pracují na účelovém propojení obou politických extrémů na Západě, s jediným cílem: Zničit liberální demokracii a odstranit jednou provždy ze scény liberály i jejich svébytnou politickou tradici. Není pochyb o tom, že o totéž už dávno usiluje také David osobně.

    Protože tam, kde se káže o levici z pozice kandidáta soukromě vlastněné ultrapravicové strany, kde se mobilizuje proti fašismu na shromážděních Kremlem usilovně kultivovaných fašistů, už nejde jen o do očí bijící nedůslednosti a paradoxy na vlastní nebezpečí přehlížené zaslepenými voliči.

    Jde o zradu všeho a všech, čím se David na počátku 90. let oháněl, a neoddiskutovatelné nahrazení veškerých emancipačních idejí cynickou honbou za osobním vlivem.“


    Pan Karel Dolejší má v hlavě zmatek, který pokládá za jasno. Jako jiní ideologičtí zaslepenci.

    Úroveň diskuse o věcech veřejných je opravdu žalostná. Pokud jde o novináře, je to dáno jejich úrovní vzdělání, rozhledem a také jejich „nezávislostí“ na šéfech a majitelích médií.

    V přírodních vědách (a tedy i medicíně), je předpokladem diskuse užívání jasně definovaných termínů. Společenské vědy se zabývají entitami, jejichž definice je obtížnější. To vede k jisté volnosti užívání pojmů a z toho vzniklému zmatku. Tak je tomu i v politologii a - politice. Pojmy v přírodních vědách nemají pro vědce konotace negativní ani pozitivní. To v politologii a tím spíše v politice neplatí.

    „Novinář“ Karel Dolejší se drží ideologie. Jde o „neomarxismus“, který ovšem nemá s marxismem nic společného. Jako všichni ideoví zaslepenci realitu nezkoumá, ale poměřuje s ideologickými dogmaty. Ty určují, co je „pravda“. Těm, kteří jeho hloupé předsudky nesdílejí dává nálepky s negativní konotací. S definicí pojmů se netrápí. Takové nakládání s pojmy skutečnou diskusi vylučuje a neumožňuje popis reálných jevů. Podle pana Dolejšího je SPD „fašistická“, takže každý, kdo za ní kandiduje je „fašista“.

    Podle Wikipedie ZDE: „Typickými rysy fašistických ideologií jsou zejména rovnostářský kolektivismus, autoritativní a vůdcovský princip, vypjatý nacionalismus, militarismus, kult modernity, mládí a síly jakož i silná ekonomická role státu chápaného korporativisticky, v němž soukromé vlastnictví musí sloužit kolektivnímu prospěchu“.

    Každý, kdo myslí horní polovinou těla, musí uznat, že tyto charakteristiky SPD rozhodně nenaplňuje. Pan Okamura stranu založil a má v ní autoritu. SPD ale není jeho majetkem, tak jako Piráti nejsou majetkem pana Bartoše, s panem Babišem a ANO je to trochu jiný příběh. S dalšími stranami jejich předsedové nakládají, jako by byly jejich.

    SPD sdružuje lidi původem z nejrůznějších stran levicových i pravicových. Společná je jim nelibost ze stavu společnosti a jejího směřování. Kvůli ohrožení přijatelné budoucnosti ustupuje levopravá dimenze poněkud do pozadí. V SPD probíhá intenzivní diskuse o dalším směřování (tak jako v ČSSD před dvaceti lety). To se o většině jiných politických stran rozhodně říci nedá. Tam se obchoduje s vlivem - pokud ještě zůstal.

    Pan Okamura je podnikatel a zájmy podnikatelů jsou mu blízké. Ale není to jako s „liberálním“ Babišem a Agrofertem. SPD se na rozdíl od skoro všech politických stran zajímá o budoucnost národní komunity. To není „vypjatý nacionalismus“. Nikdo neříká, že Češi jsou lepší než jiné národy a jsou předurčeni, aby vládli světu – tak jako Němci ve fašistickém Německu nebo „US first“ v současných USA.

    Zájem o obranu vlastního státu není militarismus. Kult modernity, mládí a síly jsem nepozoroval. Kult „modernity“ a mládí však vidím jasně u Pirátů. Marihuana je ovšem „liberální“. „Silné ekonomické roli státu“ nenasvědčuje důraz SPD na nezvyšování daní. Mezi členy SPD jsem viděl Vietnamce, kteří deklarovali, že jsou „Češi vietnamského původu“, viděl jsem kultivovanou Rómku - členku SPD. Naopak pokládám za hloupé poznámky, že pan Okamura je poloviční Japonec. No a? Jaké má kdo ve střední Evropě předky? Důležitá je sounáležitost s „politickým národem“.

    Ano, islám je perverzní a nebezpečný. Umírnění muslimové čekají, až to za ně radikálové vybojují. U silně indoktrinovaných muslimů žádný pocit sounáležitosti s politickým národem neexistuje. Pracují na rozkladu společnosti a vlastní budoucí nadvládě.

    Darebáci a blbečkové zaslepení nesmyslnou ideologií rozkládají národní komunitu a kohezi společnosti.  Do tohoto politováníhodného stavu nás přivedla „liberální demokracie“, která není demokratická a skutečnou svobodu mají jen ti, kteří mají ekonomickou sílu. Je spojena s „neomarxismem“, který není novou verzí marxismu, ale nesmyslným eklektickým kompilátem. A velké části občanů se to vůbec nelíbí.

    Pan Karel Dolejší má mozek vymytý ideologií a plácá nesmysly. „Paradoxy“, které popisuje vznikají nekorektním pojmenováním věcí.

    „Levice“ pro mě znamená rovnost příležitostí. Smyslem je nejen spravedlnost, ale i co nejlepší fungování komunity, také národní komunity. Tam kde mají větší příležitost vládnout a řídit blbci než schopní, ale neprivilegovaní, nelze nic dobrého očekávat.

    Mám mnohem víc zkušeností, než když jsem byl mluvčím Levé alternativy. Anarchisté, kteří nebyli členy přišli ve velkém počtu „demokraticky“ hlasovat, aby prosadili, že Levá alternativa nebude mít žádný program. Tak jsem odešel. Za ČSSD jsem byl zvolen do zastupitelstva jako bezpartijní. Za Miloše Zemana začala strana získávat tvář a vliv. Vstoupil jsem. Miloš Zeman byl poražen a ČSSD se stala beztvarou a korupční. Tak jsem odešel. Z SPD jsem byl osloven, abych kandidoval jako bezpartijní. Po jistém rozmýšlení jsem přijal. Podle mne má SPD šanci něco změnit. Tentokrát k lepšímu. Samozřejmě, i tato šance může být promarněna, ale ostatní politické strany tuto šanci již ztratily a těžko ji znovu najdou.

    Že je Nová republika „prokremelská“ je jen další blábol. Že uveřejňujeme to, co se jiní snaží tajit, je „prokremelské“? Kremlu slouží pravda? Že jsme „konspirační“? Další nálepka vymyšlená hlupáky. Konspirace je domluva, obvykle tajná, spiknutí. Kdo věří, že se politici a držitelé moci tajně nedomlouvají, je blbec. Že by dávali vše do novin? I když je vlastní? S bubnem na vrabce? Když vrabci jsme pro ně my?

    Já, že jsem zradil a jde mi o osobní vliv? Chovám se podle toho? Podlézám a šplhám nebo jdu s rizikem do konfliktů? Kdo mne zná, to ví.

    O pana Dolejše nejde, je jen jedním příkladem za všechny. Pan Dolejší je jenom bezvýznamný „učený“ hlupák. Jeho článek mi poslal přítel, jinak jeho slátaniny nečtu. Na to je život příliš krátký.

    0 0

    3.8.2018  Tribun
    Sobotní Lidové noviny. Na první straně vývar z tygrů a uprchlíci. Na druhé straně vývar z tygrů a tygří produkty, na třetí straně vývar z tygrů a jak je to možné. Hlavní rozhovor čísla na předposlední straně je na téma – vývar z tygrů. Nic proti tygrům, jednou jsou to zvířata chráněná, nikoliv jateční, takže je to téma, ale ten prostor je zcela neadekvátní významu, jaký tato kauza má, jakkoliv je emocionálně nosná, protože kočičky. 

    Mnohem zásadnější jsou ale informace o plánech USA na další válku, tentokráte konečně (!) v Íránu, které se ovšem krčí na straně šest. A netvrďte mi, že výběr strany, na které je ten který text zařazen, je zcela bez významu, že tím redakce nic nesleduje, že tím nedává najevo, jaký význam tomu kterému textu přikládá a že tím alespoň částečně neřídí, kolik čtenářů si ten který text přečte.

    Co že se to tedy na té straně šest v textu Břetislava Turečka píše, že to musí být alespoň schované, když už to z nějakého důvodu (nejspíš okurková sezóna a málo obsahu) vyšlo?

    Američané šikují svět proti Íránu

    Spojené státy podporované Izraelem a Saúdskou Arábií pracují na podvracení teheránského režimu.
    (…) rezonuje stále silněji i v médiích. Někteří komentátoři píší o „fanatickém režimu ajatoláhů“, ačkoliv bezpečnostní experti se až nápadně shodují na tom, že na počínání íránského establishmentu není nic fanatického a že má-li něco vyvolávat obavy, pak je to naopak jeho chladná racionalita.
    Svržení íránského režimu by pak podle zastánců tvrdé linie vedlo „ku prospěchu samotné země i ke zklidnění ve světě“. S prakticky totožnými sliby řada amerických mediálních a politických činitelů lobbovala před lety i za svržení Saddáma Husajna. A podobně, jako se na počátku minulé dekády hledají stahovala smyčka kolem Iráku, i nyní USA hledají spojence v Íránu, kteří by tažení proti teheránským mocenským elitám dodali punc domácí reformy.
    (…)

    Při vzpomínce na to, jak USA „zklidňovali“ Vietnam, Irák, Libyi či Afghánistán se já tedy rozhodně klidnější necítím. A při vědomí, že to plánují ve spolku se Saúdskou Arábii, tedy nejtužší současnou diktaturou vyrůstající wahhábismu, tedy nejrigidnější, nejtemnější a nejpuritánštější formy islámu, jsem klidný ještě méně.

    Mimochodem, tím domácím íránským spojencem, čili pátou kolonou, má být organizace Lidoví mudžáhidové (MEK) sídlící v Paříži, již se ještě nedávno hlásila k marxismu a figurovala na seznamu teroristických organizací EU i USA a již má v samotném Íránu mizivou podporu.

    Zpráva o další chystané válce, o další plánované várce válečných zločinů, z nichž budeme v důsledku svého spojenectví s notorickým agresorem zodpovědní i my, je při vší úctě k tygrům mnohem důležitější, než černý obchod s tygřími mláďaty odchovanými v zajetí. Ta neúcta k tygrům je totiž jen logickým důsledkem neúcty k lidem, kterou si ovšem nechceme přiznat, abychom ji nemuseli pojmenovat pravým jménem – imperialismus.

    - - -



    0 0

    Jaroslav Bašta
    3.8.2018  Rukojmí
    ROZHOVOR „Proč se namáhat a opouštět něco, co se samo stejně v dohledné době rozpadne? Obávám se, že EU nepřežije ve stávající podobě důsledky migrační krize ani pomalu přicházející krizi ekonomickou,“ říká exministr Jaroslav Bašta.

    Nebezpečné Rusko bylo téma české diskuse od roku 2013. Jakou stopu novičok nechal na důvěryhodnosti i ruské, i západní strany? A kdo vede „na body“ tu píárovou bitvu, která se vede od roku 2013?

    Rusko dlouho mediální bitvu o svou pověst prohrávalo, zejména kvůli anexi Krymu. Zvolení Donalda Trumpa, opakování kauzy novičok a mistrovství ve fotbale to začíná měnit. Propaganda, která z Ruska udělala říši zla a z Vladimíra Putina stínového nejmocnějšího muže světa, se kvůli své nedůvěryhodnosti obrací proti svým tvůrcům. Novičok byla ta kapka, kterou pohár přetekl.

    Přichází obchodní válka USA versus EU, Čína a Rusko?

    Obchodní válka se stala smutnou realitou jako jeden ze symptomů konce globalizace. Pro Českou republiku je nepříjemné, že zatím není znám její vítěz, zato nikdo nepochybuje o tom, kdo bude ten první poražený – Evropská unie. Takže i my.

    Jak může dominanci USA a dolaru ovlivnit to, že řada států posiluje své zásoby zlata a pro své transakce omezuje používání dolaru?
    Dominanci USA a dolaru zatím úspěšně zabezpečuje vojenská převaha Spojených států. Po určité době ovšem náklady na ní převýší benefity, které z toho plynou. Pak bude hrozit velký válečný konflikt.

    Už jsou to tři roky, co českou politiku ovládlo téma migrace. Někdy slýcháme, že to bylo zbytečné a zástupné téma, protože tu skoro žádní migranti nebyli. Jak to tedy nakonec rozsoudit? Hrozí zničení Evropy, jak někdy slýcháme? Ubráníme se?

    Považuji za trochu podivné, že ti, kdož bagatelizují téma migrace, přehlížejí, že jsme členskou zemí EU v schengenském prostoru, takže se nás dotýkají všechny evropské problémy. Přibližně šedesátileté zkušenosti zemí západní Evropy s migrací ukázaly, že někdejší snaha vyřešit dočasné ekonomické problémy dovozem pracovních sil z jiných kulturních okruhů nakonec vedla k trvalým demografickým změnám. Jejich důsledky v zemích, kde počet migrantů z muslimských zemí přesáhl kritickou hranici, začínají připomínat hybridní občanskou válku.

    Třeba ve Francii při každých nepokojích hoří nejen auta a obchody, ale také školy, jsou napadáni policisté, hasiči a záchranáři jako symbol státu, vůči kterému se demonstranti vymezují. Ghetta a no-go zóny představují podhoubí pro podobné anticivilizační jevy. Vyhnout se tomu dá jen tím, že ty trvalé demografické změny prostě nepřipustíme, o což se v rebelující části EU právě bojuje.

    Zatím jsme vyčerpali z EU zhruba 700 miliard korun na dotacích. Zastánci členství v EU to považují za důkaz své pravdy, kritici členství poukazují na zbytečnost dotovaných projektů, které beztak musíme spolufinancovat. Zastánci EU též tvrdí, že je důležitý filozofický rozměr členství v EU a jeho význam pro demokracii u nás. Odpůrci EU argumentují, že EU nám vnucuje svou politickou agendu a naši svobodu omezuje. Jak na tyto dohady nahlížet?

    Souhlasím spíše s odpůrci EU. Objem dotací za 14 let našeho členství v Unii odpovídá asi tříletému odlivu dividend do nadnárodních korporací. Jejich využití je zhusta nesmyslné a musíme je spolufinancovat. Někteří evropští politici navíc mají snahu využívat dotace jako prostředek k politickému vydírání, třeba v otázkách migrace. Stav české demokracie se od našeho vstupu do EU nezlepšuje, spíše naopak, zejména v otázkách svobody slova.

    Vy přirovnáváte EU k Sovětskému svazu. V čem se podobají?

    Hlavně systémovým deficitem demokracie. Evropská komise jako nevolený orgán vzájemně se podporujících politiků je nápadně podobná někdejšímu sovětskému Politbyru. Evropský parlament bez zákonodárné iniciativy a kontrolní funkce vůči Evropské komisi také není etalonem demokratických poměrů. Podobné ‚parlamenty´ byly k vidění spíše v totalitních systémech, příkladem budiž Nejvyšší sovět. A podobně jako v bývalém SSSR zásadní podíl na moci má početná byrokracie, vyrábějící nespočet nařízení a zákonů, mnohdy humorně nesmyslných. Takto nastavený systém pak zcela logicky omezuje svobodu nejen národních států, ale také občanů. Jako příklad uvádím snahu o omezování svobody slova a držení zbraní.

    Bylo by pro nás opuštění EU katastrofou? A pokud nám bude EU vnucovat imigranty a bude pokračovat Schengen s volným pohybem osob včetně migrantů a teroristů, nebude jedinou šancí EU opustit?

    Na tuto otázku obvykle odpovídám protiotázkou: Proč se namáhat a opouštět něco, co se samo stejně v dohledné době rozpadne? Obávám se, že EU nepřežije ve stávající podobě důsledky migrační krize ani pomalu přicházející krizi ekonomickou.

    A je možné, že státy středovýchodní Evropy ustaví nějakou svou vlastní konfederaci? Česko, Slovensko, Maďarsko, Rakousko, Chorvatsko, Slovinsko. Případně ještě Polsko či Bavorsko a Sasko…

    S výjimkou Saska všechny vámi výše uvedené země bývaly kdysi (alespoň dočasně) součástí habsburské monarchie, takže i v rámci Evropy patří do stejného kulturního okruhu. Jedním z důvodů jejich sjednocení bylo turecké nebezpečí. Historie se ráda opakuje...

    Co otázka naší bezpečnosti? Co bychom měli dělat, aby náš stát byl obranyschopný?

    Přestat o tom jen mluvit a začít počítat s tím, že klidné mírové časy mohou nenadále skončit. Pak přežije jen dobře fungující stát, potravinově soběstačný, s fungujícím a výkonným zbrojním průmyslem a obyvatelstvem, které bude ochotné a fyzicky schopné ho bránit. Nic z toho momentálně nemáme, proto bychom se měli podvědomě cítit jako nazí v trní. Je úplně jedno, z kterého konce začneme. Možná s budováním státu, který jeho obyvatelé budou považovat za svůj.


    - - -



    0 0

    3.8. 2018   Rukojmí
    Nenávist je nemoc pošetilých!
    K textu písničky „Miloš a zubatá“, kterou složil skladatel a písničkář Jaroslav Hutka a v níž zpívá o smrti prezidenta Miloše Zemana, se kriticky vyjádřil  kardinál Dominik Duka.
    Jiří Ovčáček mu vzkázal: „Jaroslav Hutka si svou písní sám podepsal svůj ortel. Je to neúprosné pravidlo. Co zlého přeji druhým, samotného mne dostihne.“
     Písničkář se k politice s chutí vyjadřuje velmi často, nyní se ale pořádně rozjel a podle některých názorů značně přestřelil. V písní o „zubaté“, která si jde pro českého prezidenta, se toho opravdu nebál. „Pusto a prázdno jde po Česku, lid zalez kamsi do sklepa, země se změnila v grotesku a z Hradčan už je jen žumpa,“ začíná skladbu Hutka. „Miloš je zhroucený a oči v sloup, z cigaret zvedá se štiplavý čoud, člověku je z toho hanba,“ poznamenává dále ve skladbě písničkář.

    „Masaryk v hrobě se obrátil, zařval, co je to za chlapa, a na zubatou se obořil, kde se zase dneska fláká. Miloš je zhroucený a oči v sloup, z cigaret zvedá se štiplavý čoud, zubatá už na Hrad chvátá,“ popsal dále Hutka.
    „V královských hrobkách to hartusí, opilec a vlastizrádce ovarem, sádlem vše zamastí, Karlovi chce se z něj zvracet, Miloš je zhroucený a oči v sloup,“ opakuje se dále v písni. „Kosa teď dopadla prudce,“ dodává Hutka.
    „Sprosťák a ožrala, blemci blemt, tlučhuba, vidlák a chvástal, vždyť to byl náš český prezident, arcibiskup Duka zalkal,“ zpívá dále Hutka s tím, že na Hradě zmatek nastal.

    „Lebka praskla, mozek odkryla, kladivo, srp, rudá hvězda, na maják šplouchala tequila, v podvěsku kremelská brázda, Miloš je zhroucený a oči v sloup, z cigaret zvedá se štiplavý čoud, hotovo, konec a basta,“ pokračuje písničkář.

    „Andělé šťastní a radostní, zpívají václavský chorál, zubatá na káře pohřební, dělá po dláždění randál. Miloš je zhroucený a oči v sloup, z cigaret zvedá se štiplavý čoud. Zubatá mává nám, nazdar,“ uzavřel Hutka.

    Takový text hnul kardinálu Dukovi žlučí, píseň vyhodnotil jako lacinou a bez špetky důstojnosti. „Aniž bych se chtěl jakkoliv více zabývat obsahem laciného popěvku, skutečně mě mrzí, když nenávist a zášť proti Dukovi či jiné lidské bytosti zbaví člověka nejen zábran, ale i obyčejné lidské soudnosti do té míry, že svým vystupováním nakonec popře i svou vlastní lidskou důstojnost a integritu,“ vyjádřil se Duka nekompromisně na adresu písničkáře.



    Proti Hutkovu uměleckému počinu se začaly zvedat hlasy napříč názorovým spektrem. Mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček mu z dovolené vzkázal, že písničkář si podepsal vlastní ortel. „Jaroslav Hutka si svou písní sám podepsal svůj ortel. Je to neúprosné pravidlo. Co zlého přeji druhým, samotného mne dostihne,“ vzkázal Hutkovi prostřednictvím serveru ParlamentníListy.cz hradní mluvčí Jiří Ovčáček z dovolené.

    0 0

    Jiří Paroubek
    3.8.2018 VašeVěc
    Když jsem se kdysi sešel s Karlem Steigerwaldem při nějaké příležitosti u skleničky vína, pochopil jsem, že mám před sebou naprostého exota. To, že byl oblečen pestrobarevně jako papoušek, mě nijak zvlášť nerušilo. Ale tento muž ke svému životu prostě potřebuje vždy obraz nějakého nepřítele, proti kterému táhne do svaté války.


    Když jsem si přečetl na včerejším Reflexu.cz poslední ukázku z jeho tvorby pod názvem: „Jsou Hamáček a Zimola agenty nepřítele?“, pochopil jsem, že tento muž se vůbec nezměnil. Není mi v posledních letech potěšením číst často jeho tvorbu a přiznám se také, že jeho duševní deviace mi příliš nescházejí, ale všeho moc je příliš. Skutečnost, že Steigerwald byl vyhozen z MF Dnes krátce po příchodu Andreje Babiše do společnosti, která vlastní toto médium, jen zesílila Steigerwaldovu paranoiu. Babiš je arciďábel a ti, kdo mu pomáhají – včetně Hamáčka a Zimoly – jsou stejní jako Babiš. Resp. v lepším případě jsou jeho agenty.

    To, že Hamáček se Zimolou zdědili zbídačenou stranu na 7% volebního výsledku, Steigerwald zcela pomíjí. Hamáček a Zimola si udělali podobnou politickou analýzu jako já a došli k názoru, že z této tragédie je možné vyjít jenom tehdy, pokud se strana rozejde se sobotkovskou neblahou minulostí a zejména vstoupí do vlády, aby vůbec byla vidět. Steigerwaldové a jiní hlupáci ovšem sní svůj sen o tom, jak obklíčí Babiše a izolují jej. To, že se bez Babiše momentálně nedá vládnout, jim v jejich omezeném snění vůbec nevadí. To, že je riskantní pro další osud ČSSD, být s Babišem ve vládě, je také zřejmé. Ale nejriskantnější, co ČSSD mohla v nedávné minulosti udělat, bylo, že si do svého čela postavila neschopné lídry typu Sobotky a Chovance. Ti by ovšem Steigerwaldovi vyhovovali, protože jsou proti Babišovi.

    Steigerwald dokládá agentství Hamáčka a Zimoly tím, že oba podporují moji kandidaturu do Senátu v Ostravě. Na mou adresu se tento roztomilý normalizační autor vyjadřuje s výrazy jako například: „Nášlapná mina“, „Časovaná puma“, či „Originální inženýr“ a blíže nespecifikovaně uvádí, že k takové hrůze, jako je má politická podpora ze strany Hamáčka a Zimoly, a také třeba Hanzela a zejména ostravské ČSSD nemělo dojít kvůli tomu, „co všechno ing. Paroubek vyvedl“. Pan Steigerwald má zřejmě na mysli to, že jsem ČSSD pod mým vedením dovedl k volebním vítězstvím, která nikdy předtím nezažila a k tomu, že se stala z politického otloukánka v roce 2005 suverénně nejsilnější politickou stranou v zemi.

    Pro tohoto protibabišovského smutného hrdinu by po mém případném zvolení do Senátu zřejmě nastala situace, že by se otvíraly hroby a z nich vystupovali umrlci a vůbec by došlo ke katastrofě monumentálních rozměrů. Steigerwald jako novinář přece hájil vždy ty nejlepší: Topolánka s Dalíkem, Nečase s Kalouskem, Langera s Bártou či Johnem. Tito borci, kteří přivedli ČR až po kolena do žumpy, panu normalizačnímu autorovi nijak zvlášť nevadili, on je chválil...

    Vzpomínám si, jak v jednom ze svých bludných článků o mé osobě použil Steigerwald osudnou větu zhruba v tomto smyslu: Budu jej napadat až do jeho konečné nápravy. Jak je vidět z jeho vlastního článku, má náprava ani po letech nenastala... A o něm plně platí slova klasika: "Z ničeho se nepoučili a nic nezapomněli".
    - - -



    0 0

    - kou -
    3.8.2018 PrvníZprávy
    Prohlášení ministra pro diaspory Albánie, Pandeli Majka, že ho premiér samozvaného Kosova informoval o rozhodnutí Prištiny zavést volný pohyb osob a zboží mezi Albánií a Kosovem, vyvolalo ostrou odpověď srbského vedení.



    Ve čtvrtek odpoledne kosovskoalbánská a srbská média zveřejnila prohlášení albánského ministra během jeho návštěvy v samozvané republice. Bylo to podáno tak, že jako „samozvané Kosovo a Albánie ruší hranice“, přičemž oficiální Tirana a Priština zprávy nekomentovaly. Tisková odezva donutila Majka, aby to ve čtvrtek upřesnil na své stránce na Facebooku.

    „Během své oficiální návštěvy v Prištině, mi kosovský premiér Ramush Haradinaj sdělil tuto zprává, která byla dlouho diskutována mezi vládami Albánie a Kosova. Jde o volný pohyb osob a zboží mezi oběma zeměmi od 1. ledna 2019,“ napsal albánský ministr pro záležitosti v oblasti diaspory.

    „Vzpomínám si, že na prvním oficiálním setkání premiérů Albánie a Kosova bylo rozhodnuto, že proces začne od 1. ledna 2018, kosovská vláda vyzvala, aby se zajistil čas na rozhodování a realizaci ... Haradinaj mě požádal, abych oznámil, že Kosovo přijalo konečné rozhodnutí o volném pohybu přes hranice našich dvou zemí," uvedl albánský ministr.

    Jeho slova se ve čtvrtek vyprovokovala ostrou reakci Bělehradu, a to i bez oficiálního potvrzení z Tirany nebo Prištiny. Ředitel Úřadu pro Kosovo a Metohiji Marko Djurić řekl, že albánský diktátor „Enver Hodža je mrtvý, a Velká Albánie není a nikdy nebude“. „Kosovo a Albánie nemají žádné hranice, je zde je hranice mezi Srbskem (do níž patří Kosovo – pozn. red.) a Albánií, v délce 111 kilometrů,“ zveřejnil úřad reakci Djuriće.

    Poznamenal, že hranice mezi Srbskem a Albánií běží podél okraje Makedonie, Srbska, Albánie na okraji území Srbska, Černé Hory a Albánie a zdůraznil, že „toto je jediná hranice, která existuje a může existovat“.

    „V souladu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN 1244 my jsme ti, kteří mají právo na využití Tshafy, Prusy a Vrbnice a udržovat tam naše zaměstnance, ale zdá se, že to nikoho netrápí. Stejně jako se nikdo v mezinárodním společenstv nestará o takové pobuřující výroky, které denně vycházejí od různých albánských představitelů,"řekl ředitel Úřadu pro Kosovo.

    Spory a ostré výroky mezi Bělehradem a Prištinou nedávno proběhly kvůli prostoji při jednáních v Bruselu za zprostředkování EU, kde se stranám nedaří dosáhnout nové dohody.

    V roce 1999 ozbrojená konfrontace albánských separatistů z Kosovské osvobozenecké armády se srbskou armádou a policií vedla k bombardování Jugoslávie (tehdy tvořené Srbskem a Černou Horou) silami NATO. V březnu 2004 vyvolali kosovští Albánci pogromy, které vedly k masovému přesídlení Srbů z provincie a k ničení historických a kulturních památek. Kosovsko-albánské struktury v Prištině 17. února 2008 jednostranně vyhlásily nezávislost na Srbsku. Samozvanou republiku podpořily země EU, USA, a naopak nezískala uznání Srbska, Ruska, Číny, Izrael, Íránu, Španělska a řady dalších států. Odborníci tehdy varovali, že tento krok Západu povede k neblahým separatistickým snahám jako precedent.

    Související:
    Kosovo: Jedna z nejhanebnějších stránek historie Evropy 21.století
    Kosovo je útvar vzniklý krvavými zločiny na srbských obyvatelích

    0 0

    Paul Craig Roberts
    3. 8. 2018    
    Paul Craig Roberts
     Spojené státy drží v počtu svých vězněných obyvatel světový primát. Nejen tedy že zaznamenávají nejvyšší procento svých lidí, kteří právě tzv. sedí, ale jsou vězeňskými šampiony i v absolutních číslech vězněných, kterých je zde mnohem víc než ve státech tzv. "autoritářských". I např. Čína, která má čtyřikrát víc obyvatel než USA, za Amerikou v počtu vězněných lidí zaostává.

     
    Vězeňské poměry, zvláště pak na samotkách, které americké vězeńství bohatě využívá, jsou zde dle mezinárodního práva naprosto nelegální, z čehož si ovšem "svobodná a demokratická Amerika" těžkou hlavu nedělá. Být uvězněn na samotce, což je miniaturní cela, v níž se nemůžete pořádně pohnout, je zhruba totéž, jako být pohřben za živa. A přitom v těchto úděsných norách dnes trpí 100 000 amerických občanů. Vzpomeňte si na toto číslo, až se zase setkáte s povídáním o morálním svědomí Ameriky.

    Kde to svědomí je?

    Část vězňů se jako levné pracovní síly využívá v americkém vojenském či spotřebním průmyslu. Tato levná práce v kombinaci s probíhající privatizaci věznic vytvořily tak enormní poptávku po vězeńské pracovní síle, že cesta od malého přečinu do věznice se v současných USA maximálně zjednodušila, a zástup lidí, mířících z ulic do vězeňských zařízení díky tomu stále roste. Přitom není žádných pochyb o tom, že část takto postižených lidí je buď nevinná, nebo je vězněna za tzv. bezobětní zločiny, mezi nimiž figuruje např. používání drog.

    Vybral a přeložil Lubomír Man

    0 0

    Jiří Baťa
    3. 8. 2018
    Do emailové pošty mi přišel tento nevyžádaný, ale velmi podnětný a zajímavý email. Je to sice jen malý obrázek Afriky a několik řádků, ale domnívám se, že ve stále probíhající hře o imigranty a jejich osudech to jasně vypovídá, či lépe řečeno napovídá, jak by měla slavná EU v záležitosti imigrace dále postupovat. Jak píše autor emailu pan Marcel Šejvl, je to jednoduchý klíč na rozdělování imigrantů z Afriky s tím, že podobné je to i s některými asijskými zeměmi. 



    Všechny uvedené kolonizátorské státy jsou dnes členy EU. Z logiky věci vyplývá, že kdo tam měl kolonie a dlouhá léta ekonomicky i lidsky z nich těžil (o otrokářských praktikách nemluvě), nechť se o ně postará také dnes. Tyto koloniální země až neskutečně zbohatly z chudoby těchto zemí, přesto neskromně a drze žádají, aby se přicházející imigranti z těchto zemí dělili mezi všechny členské země EU. To znamená i těch, které se na kolonializaci afrických zemí nikdy a nijak nepodíleli. Myslím si, spolu s panem Šejvlem, že tato mapa by měla být nejen signálem, ale hlavně zásadním a spravedlivým klíčem na řešení pro umísťování imigrantů. Pan Šejvl s ironií či nadsázkou konstatuje, že kolonialisty (z)civilizovaní migranti prý jdou za svými pány, očekávajíce od nich možnost jim nadále sloužit. S tímto závěrem bych nesouhlasil a nahradil jej věcnějším a realističtějším, že „...očekávajíce od nich možnost se nechat od nich bezpracně živit“!

    0 0

    Profesor PhDr. Ivo Možný, CSc.
    Pavel Taněv
    4.8.2018 LiterárníNoviny
    Tento rozhovor vznikl před deseti lety, ke 40. výročí srpna 1968. Měl být součástí přílohy týdeníku Reflex, avšak publikován nebyl. V době, kdy ke zveřejnění interview mělo dojít, byl do redakce dosazen nový šéfredaktor Pavel Šafr, jenž po přečtení textu prohlásil, že něco takového se na stránkách pravicového týdeníku nesmí objevit. Za pár dnů svůj odsudek zmírnil s tím, že po vypuštění pasáží o sociálním státu by snad otištění možné bylo. Prof. Možný i autor tento návrh kategoricky odmítli a text byl uložen k ledu. Autor si jej po deseti letech přečetl a dospěl k názoru, že čas mu neubral na naléhavosti, protože je brilantní sociologicko-historickou analýzou, vymykající se konvenčnímu historicko-politickému diskurzu. Proto jej, beze změn a jakýchkoli aktualizací, nabídl Literárním novinám.



    Byl srpen 1968 jen vrcholem střetu „chytřejších komunistů se zlými a hloupými“? Přestane být pouze „jejich“ dějinami a změní se v „náš“, když se zahledíme dostatečně zpět do historie? Rozhodně tak pochopíme, co má na mysli sociolog Ivo Možný (na snímku), když říká, že v 60. letech šlo u nás o totéž jako dnes: o poměr mezi spravedlností a efektivností ve společnosti.

    Jak vnímáte každoroční vzpomínání na osmašedesátý?

    Vesměs jako opakování klišé, jak se pár hlupáků pokusilo zreformovat socialismus a nepochopilo, že je nereformovatelný, což my dnes samozřejmě víme; s dodatkem, že lidi tehdy na něco skočili, ale šlo od začátku o podvod. Jenže všechno z něčeho vyrůstá, a to zase z něčeho povstává, takže vždycky máme před sebou obtížnou otázku, kde s pohledem na nějakou dějinnou událost začít.


    Myslím, že prapůvodní zápletkou československé varianty roku 68 je hospodářská krize v letech 1929–33 a druhá světová válka. Celé toto období je zároveň váš život a vy jste jako odborník nejednou prokázal, že nejcitlivější sociologické téma, dobovou změnu, zvládáte více než dobře. 

    Když se tedy budeme držet mého života, narodil jsem se jako dítě hospodářské krize, do školy jsem šel v době mnichovských událostí. Tehdy se zrodila jedna strana konfliktu, který proběhl v osmašedesátém roce, což byli lidé, v nichž ta rána pěstí otřásla liberálními ideály jako kapitalismus, klidný pokrok a demokracie. Téměř ze dne na den byla čtvrtina lidí bez práce, ale pozor, bez dávek v nezaměstnanosti. Zasažena byla prakticky celá sociální struktura. Samozřejmě bankéři a továrníci na tom byli o něco líp, byť se někteří šli zastřelit, ale po krachu většině z nich přece jen jedna či dvě vily zůstaly. Ale už střední vrstva, ti, co měli dům s živností na náměstí někde v Jevíčku, prostě ve všech českých a moravských městech, o něj často přišli. Šlo o hlavní část tehdejší střední třídy, městečka se hroutila, prožila strašný šok.

    Co přinesl?

    Už se tehdy vynořovalo, čemu se říká nová střední třída, advokáti, lékaři, intelektuálové, zkrátka profesionálové. Nemají sice hmotný majetek v podobě krámu, ale jsou stále významnější a dnes tvoří hlavní třídu společnosti. Šlo z nemalé části o lidi pera, takže začali všeobecné zklamání formulovat a najednou volá lékař Vančura: Nová, nová, nová je hvězda komunismu! Byl to nesmírně inteligentní a schopný muž, žádný jednoduchý proletář, a přesto… Šok, který obzvláště Československo silně zasáhl, zrodil velké odhodlání společnost přestavět. Nevyřešené rozpory, tísně a tlaky tehdejšího kapitalismu zplodily dvě totality, ruskou a německou, jež se pustily do sebe. Obrovským štěstím bylo, že druhá světová válka nás příliš nezasáhla, jenže když jsme ji přestáli, převládalo zde skupinové vidění světa a představa, jak se všechno bude dělat jinak.


    Jak bylo něco takového možné?

    Protože nové střední třídě, která ty krámy na náměstí neměla, nedělalo problém je znárodnit. Pro starou něco takového nebylo řešením. Že se vše musí dělat jinak, byl všeobecný pocit, v jehož rámci se daly rozlišit skupinově podmíněné perspektivy způsobů jak. Na čem se však všichni shodli, a šlo o velmi důležitý impuls, byl požadavek, že Němci musí pryč. Dnes se u nás traduje jakýsi samoznak, že Němci byli vyhnáni Benešovými dekrety. To je naprostý omyl. Jestli existuje něco takového jako vůle lidu, vyhnala je vůle lidu, mentalita daná nejhlouběji strachem.

    Z čeho? 

    Stav mysli byl tehdy jednoduchý: Češi prožili období, kdy se jim jednoznačně dávalo najevo, že jsou národem bez perspektivy, že až druhá světová válka vítězně skončí, budou zlikvidováni. Sdělovalo se jim to možná méně verbálně, aby dělali v továrnách pro vítězství Říše maximum, ale na druhou stranu jasně, například tím, že byly zavřeny vysoké školy. Národ, který nemá vlastní lékaře, právníky, učitele, intelektuály, poněvadž nemá vysoké školy, končí. Že se počítá s koncem tohoto národa, viděl každý! Na lidi padala hrůza, že jejich děti už jsou bez budoucnosti, v lepším případě je zgermanizují. Mimochodem, já jsem se učil v zeměpise, že hlavní řeky protektorátu Böhmen und Mähren jsou Elbe a Moldau. Zeměpis se od čtvrté třídy na českých školách začal učit německy, historie se začala učit německy, což byly další signály. A mizeli Židé. V pětačtyřicátém náhle všichni mohli vidět filmové záběry, jak hromady jejich mrtvol hrnou v koncentrácích buldozery do hrobů, a každý Čech si řekl: Ti příští na řadě jsme byli my. Hrůza, která vyplula na povrch, diktovala: Tohle ne, Němci musí pryč. Němci nebyli odsunuti dekretem, ale šokem a strachem.


    Tohle si dnes nedokáže už nikdo představit...

    Mentalitu konce války si těžko přestavíte. Je dnes představitelné, aby v únoru 1945, kdy válka je vyhraná, Drážďany – město, kde není jediný bojeschopný chlap, plné utečenců, starců, dětí a žen – bylo Američany a Angličany plošně zapáleno a poté, co to lidi vyžene ze sklepů, přiletí ráno druhá vlna a všechny je pozabíjí? Šlo o největší masakr druhé světové války v Evropě během čtyřiadvaceti hodin. Je to dnes pochopitelné? Ale zkuste se vžít do tehdejší nálady Spojenců; jejich hlavy ovládala úzkost, že Němci by v budoucnu mohli opět dostat chuť na válku, tudíž musí dostat s odpuštěním tak na prdel, aby si to pamatovali tři generace, a když to neuděláme, máme to tu za dvacet let znovu. Neudělali jsme to po první světové válce a za dvacet let přišlo opakování. Zde máte mentalitu, z níž tehdy všechno vzešlo.


    Něco o ní vím z vyprávění svých rodičů a prarodičů. 

    Čím je však důležitá, že odsunem si Češi zavařili dvojím způsobem: zbavili se zakořeněného pracovitého etnika, Němci odešli tehdy s kufrem, všechno se jim vzalo. Jenže ač nikdo nic podobného nezamýšlel, sice nepřímo, ale o to účinněji se legitimizovalo plošné vyvlastnění. Najednou zde byly ničí domy a vynořilo se Kainovo znamení dalších čtyřiceti let, silně narušená majetková důstojnost.


    Po válce obrovsky stoupla prestiž komunistů. Jak to, když se v roce 1929 bolševizací sami naprosto znemožnili a opustil je spolu s dalšími intelektuály i zmiňovaný Vladislav Vančura?
    Z intelektuálů u nich zůstal Bedřich Václavek, jeden z mála slušných, a s ním dalších pár takových z nové střední třídy, kteří je varovali, že se musí postupovat slušně, získávat lidi, že nelze vykřikovat v parlamentu „Pověsíme vás všechny na lucerny“. Už tehdy měli v partaji potíže, ač jí vlastně v očích slušných lidí pomáhali. A byla tu hrozba fašismu. Po krachu v devětadvacátém komunisté ve třicátých letech přišli s politikou národní fronty. Stalin usoudil, že je lepší přestat hrát s proletářskou kartou a začít hrát se slovanskou, ruskou, nebudovat proletářské, ale ruské impérium, což vyústilo v jednotnou frontu proti fašismu, čímž se trochu legitimovali.


    Nebylo tam ještě něco?

    Nezapomeňte, že díky vítězství ve válce k nám přišli Rusové a přinesli naději. Jedna z mála událostí, která ji mohla brzdit, bylo zavraždění polských důstojníků v Katyni, tehdy však všeobecně vydávané za nacistický zločin. Takže vše, co jsme dosud zmínili, vyústilo v iluzi, že zůstaneme Západem a zároveň zde bude socialismus, k němuž se ovšem půjde českou cestou, že na řemeslníky a živnostníky se nesáhne, znárodňování se zastaví u podniků až od padesáti lidí výš, o čemž vládla většinová shoda. Tahle představa ovládala i prezidenta Beneše, který nebyl tak hloupý, jak si dnes myslíme; byl spíš zoufalý. Komunisté vše zmíněné před volbami, které tak významně vyhráli, slíbili. Nahrávalo jim, že i ti, kdo viděli hrozbu ruské diktatury, si říkali: No jo, ale on ten starý kapitalismus vyústil ve dvě totalitní diktatury.

    Podobné nálady ale nebyly československým specifikem...

    Jistěže ne. Jejich výsledkem bylo, že se v Evropě začal budovat sociální stát, všude. Za druhé se začalo znárodňovat, všude. Za třetí vítězily nebo se draly do popředí komunistické strany, všude, pane kolego. Největší strany té doby v Itálii a ve Francii byly strany komunistické. V Británii konzervativci skončili, zvítězila labour party. A zase jsme u ducha doby, mentality, kterou těžko vykopáváme a je pro nás těžko pochopitelná. Jak to, že Francouzi, jak to, že Italové, jak to, že Angličané volili komunisty nebo levici? A jak to, že mlčeli k tvrzení, že Katyň byl nacistický zločin, a zavírali oči před faktem, že Stalin byl strašlivý masový vrah?


    Co tedy nakonec západní demokracie zachránilo, co ony měly, co my jsme neměli?

    To je zajímavá otázka...


    Já myslím, že už jste ji zodpověděl. Kdyby maršál Žukov došel až do Francie, začali by si Francouzi sami chystat podobný osud jako Čechoslováci. Domnívám se, že spíš, co my jsme měli navíc, byla osvoboditelská mise Rudé armády. Nejen ve smyslu mocenském, ale vnitřního pocitu vděku a úlevy. Když vám někdo zachrání kejhák, leccos mu zpočátku odpustíte. 

    Já si to myslím taky. Rusové byli ti, kdo k nám po válce přinesli normalitu. Tedy, to jsme si mysleli.


    Úmyslně jsem v příkladu zvolil Francii, která zažila okupaci a totální kolaps elit, tedy situaci v lecčem podobnou naší, ovšem na rozdíl od nás osvobození Američany.

    Tam je to úplně jasné a Itálie se z toho nevzpamatovala dodnes. Ale vraťme se k našemu tématu. Že lidé volili tehdy komunisty, není tak těžké pochopit. Zajímavé je, že vystřízlivění, kdy se jasně ukázalo, že komunisti lhali, když říkali, že nabídnou národu důstojný život, že působili jako agenti Rusů a ti, že nás neosvobodili, ale zabrali jako součást rozšiřujícího se impéria, přišlo až na počátku 50. let. I nižší střední třída, která je volila, pocítila, zač je toho loket, až když se znárodnily i nejmenší živnosti a vyvlastněním zemědělství vše vyvrcholilo. Až v padesátých letech se komunistické poselství, které ještě mělo jakousi autenticitu, vyjevilo jako lež. Komunismus se etabloval násilnými procesy, a teprve tím se zcela zdiskreditoval.


    To je zajímavý pohled, jenž evokuje další otázku, kterou dnes nikdo neřeší: kolaps tehdejších českých elit. Proč byly tak slabé?

    Tam byl generační problém, také proto byly nerozhodné. Pravicové nebyly schopné náporu levice nijak čelit a ty, které byly formovány zkušeností, o níž jsme mluvili, najednou v Únoru stály nejen před starými komunisty, ale i před generací ročníku jednadvacet. V té době jí bylo okolo pětadvaceti let a starší generaci viděla jako beznadějně kompromisnickou. Oni jsou třeba i levice, říkali, ale nedokážou setřást svůj buržoazní původ. My tímhle zatížení nejsme, my vidíme svět realisticky, transformace, po níž všichni voláme, musí jít do důsledků nebo se buržoazie zase vzchopí a zase budeme mít na krku velkou hospodářskou krizi. Takže přišli svazáci.


    Jestli správně chápu, termínem ročník jednadvacet nemyslíte přesný rok narození, ale jakýsi určující životní zážitek lidí, jako byli Ludvík Vaculík, Milan Kundera či Pavel Kohout. Posledně jmenovaný před lety v Reflexu vzpomínal, jak mohutně na něj za války působil baryton ruského rozhlasového hlasatele Jurije Levitana a jeho „Gavarít Maskvá“. Zase jsme u té směsi smrtelného strachu, úlevy a poblouznění... 

    No ano, pabjéda... To mělo obrovský étos, který jejich Já zcela ovládl a vyústil v blouznění typu „My život na Zemi předěláme“ a jakýsi volní buldozer „Konečně to uděláme pořádně“. Ale ti inteligentní z nich cítili, že se přidává chátra, a přiváděly je do rozpaků procesy.


    Co té chátře, která se za normálních poměrů drží vcelku zpátky a nahoru se nedere, otevíralo dveře?

    Také nový slovník, prezentující ideály. Chátra jako buržoazní výraz se tak mávnutím kouzelného proutku proměnila v předvoj pracujícího lidu a spravedlivý hněv pracujícího lidu pak legitimoval plebejskou třídní nenávist. Druhou generaci, jejíž osud vyvrcholil osmašedesátým, jednadvacátníky, však brzy začaly děsit nezamýšlené následky jejich autentických vznešených záměrů.


    Jaké například?

    První ranou pro ně bylo, že si nemohli být jisti, jestli na ně nenastoupí vlastní lidé. Pověsit ženskou za názor, jak se to stalo v procesu s Miladou Horákovou. Pak Slánský, to že byl od začátku spiklenec? Vlasy jim začaly vstávat na hlavě.


    V co to vyústilo?

    Já jsem si šetřil jedno slovo, o němž se domnívám, že vyjadřuje osmašedesátý a co mu předcházelo. To slovo je „naděje“. Celé je to historie naděje. Chytřejší a nadanější jednadvacátníci se nechtěli vzdát naděje na lepší život, a tak ji začali ve druhé polovině padesátých let každý na svém stole prosazovat tím, že se opřeli o své talenty a opět začali všechno dělat jinak. Tentokrát mnohem šťastněji. Pochopili nezamýšlené důsledky autenticity, kterou nasadili proti starým komunistům, začali mluvit k lidem, jak to vlastně mysleli, začali především dělat kvalitnější noviny a kvalitní umění. Já si myslím, že začátek osmašedesátého, obrodného procesu, najdeme u lidí spjatých s československou expozicí na světové výstavě v Bruselu v roce 1958 a kolem malých divadel. V nich se to pak začalo hemžit další, třetí generací pražského jara, lidmi, jako byl Václav Havel. Krizi nepamatovali, za války byli dětmi, takže je traumata z nich povstalá netížila, první politickou lekci dostali z krvavého potlačení maďarské revolty sovětskými tanky. Chtěli se jen plně projevit, žít a věci jako občanská a politická práva, jež byla pro starší generace zatížená hříšnou buržoazností, byla pro ně samozřejmostí.


    Vy jste tenkrát pracoval jako rozhlasový redaktor. Jak jste tu dobu prožíval?

    V rozhlase naproti mně seděl u stolu Ludvík Vaculík. V redakci pro mládež jsme dělali pořady, v nichž jsme dávali hlas režimem existenčně postiženým mladým lidem i jejich rodičům a vytvářeli tak jeden z ostrovů autenticity v moři informačních pokroucenin a propagandy. Vedli jsme spolu nesčetné debaty, které začínaly: „Poslyš, Ludvíku, ale my vlastně legitimujeme režim. Posluchač si řekne: ano, ten rozhlas mluví pravdu, jenže po nás je na programu ulhaný darebák, na kterého aura pravdivosti padne taky...“ To bylo těžké dilema, kdy mi Vaculík odpovídal: „Tak dobře, tak my budeme lhát taky? Nebo jim to tady necháme?“ Skončilo to tím, že jsem v roce 1962 vstoupil do komunistické strany a v šedesátém devátém vystoupil. Těch šest let považuji za nejúspěšnější politické angažmá, do jakého jsem kdy šel. Vůbec toho nelituji, a kdyby se opakoval dvaašedesátý rok, nezaváhal bych ani minutu.


    To musíte vysvětlit.

    Jistě, protože zase jde o mentalitu, která té dnešní připadá naprosto absurdní. Najednou vzniklo obrovské politické napětí mezi zmiňovanými prvními dvěma generacemi a nebylo jasné, jak to dopadne. Já jsem věděl, že komunistická strana je zločinecká organizace, o tom jsem nikdy neměl nejmenších pochyb. Otci vyvlastnili i ten krám na rohu a proletarizovali ho, sám jsem dělal dva roky nádeníka, abych podvodem proklouzl na vysokou školu. Věděl jsem, že vstupuji do zločinecké organizace, ale zároveň jsem věděl, že mezi pořady, jež jsme dělali, a těmi vedle se vede boj, a že já musím podpořit rozumnější svazáky z ročníku jednadvacet, jinak nebude ve společnosti šance na změnu. Samozřejmě jsem mohl dál vysílat pohádky, což bylo mé původní rozhlasové angažmá, a nechat, ať se kočky pudrujou. Jenže čestný muž, když vidí, jak se dva perou a že jeden z nich má pravdu, se neotočí zády… i když může dostat do držky.


    Byla to asi těžká volba...

    Samozřejmě, ale myslím, že jsem zvolil správně, a já vám řeknu proč. Obrodný proces a zápas o to, co třetí, nejmladší generace pražského jara považovala za věci v civilizovaném světě samozřejmé, byl zlomen vpádem sovětských vojsk. Ale také ho to zhodnotilo! Gustáv Husák se tehdy nechal slyšet, že strana se ocitla v takovém stavu, že k zachování socialismu a vlády dělnické třídy, čímž myslel je, byl vstup sovětských vojsk nezbytný. Na druhé straně Leszek Kolakowski poznamenal: Vjezdem sovětských tanků do Prahy přestal být komunismus intelektuální problém. Čili byla to ohromná lekce pro všechny, kteří měli ještě o komunismu iluze, a to bylo to vítězství! Poslyšte, takový Gramsci, Andé Malraux či Jean-Paul Sartre přece nebyli žádná ořezávátka, stejně jako další francouzští, italští, angličtí a já nevím jací ještě socialisté, kteří věřili, že jen v komunismu je naděje. Potřebovali tuto lekci, pak teprve komunismu řekli ne. Zde vidím ohromný vklad do evropské historie, že jsme jednou v našich dějinách šli tak daleko, až jsme dostali na držku a k něčemu to přispělo. Přesto s tím jakýsi problém mám.

    Jaký?

    Byla to zločinecká organizace. Myslím, že i osobnostně jsem svým členstvím utrpěl. Jakmile jdete do politiky, vždycky osobnostně utrpíte.

    O co jde?

    Ztratil jsem jakousi nevinnost. Naučil jsem se, že lhát ďáblu není hřích. Ale to dnes nikdo nepochopí, to je marné, je to nesdělitelné jako každá hluboká životní zkušenost.


    Stejně jako se dnes nevidí, jak masová byla důvěra v socialismus a polepšené komunisty. Svědčí o tom nepřímo i skutečnost, že v KSČ byli organizováni téměř všichni kvalitní lidé té doby. 
    Což je další důvod, proč já jsem do ní vstoupil také. Díval jsem se kolem a říkal si: Kundera je v partaji, Vaculík je v partaji, Klíma je v partaji, kdo za něco stál, tak v ní byl. Samozřejmě že byli tací, co za něco stáli a ve straně nebyli, lidé jako Jiří Kolář třeba, ale ty já jsem nikdy nepotkal. Jenže šlo hlavně o to, že jejich schůzky mohly trvat věčně a nic by se nestalo, hrozilo, že idea komunismu si zachová věčně důstojnost a Sartre bude pořád mluvit o socialistickém ostrově svobody a jediné naději lidstva. Muselo se to zkusit.

    Mám utkvělý pocit, že se také zapomíná na další důležitý moment těch dob. Poté, co se hloupější z komunistů vyřádili odsunem, vyvlastněním, Únorem a kolektivizací, nastal relativní mír. Mírový život však za všech režimů vyžaduje tichou, soustředěnou a metodickou práci...

    Ano, vím, kam míříte. Ukázalo se, že mírový život a budování únorovým vítězům nejdou. Od padesátého osmého roku se začala projevovat ekonomická deprese, ve třiašedesátém bylo národní hospodářství na hrnci. Kvalitnější lidé, často velice angažovaní, kteří šli po Únoru do stranického aparátu, najednou zjistili, že všechno jsou jen tlachy, že nejsou dlaždičky, že není maso, a odešli do reálného života dělat něco pořádného. Šli z aparátu dělat ředitele podniků, protože pro rozumného člověka bylo důstojnější zajistit výrobu hřebíků a všeho dalšího, co nebylo. Věděli, že je to věcí racionální organizace, a bylo jim jasné, že odpovědnost musí být spojena s kompetencí. Jenže strana rozhodovala vše, ale neodpovídala za nic. Když tihle straníci začali být řediteli fabrik, začali řvát: „To nejde! Mně předseda stranické organizace neustále říká, co mám dělat, ale když potom kolabuje výroba, buzerují mě.“ Střet se tak přenesl do úplně obyčejného života a nositeli změn nebyli tedy jen umělci. Po šoku z padesátých let a porážky maďarského povstání v roce 1956 se tedy i díky odborníkům začala zvedat znovu naděje. A už se vědělo, že Rusové lžou, že jim nejde o budování štěstí, ale že jde o normální imperiální velmoc, která nás okupuje. Věděli to v pozadí všichni, i když to neříkali ani sami před sebou. Byla zde naděje, že ve všednodenním životě bychom si mohli zařídit kvalitnější život, že i v tom komunistickém lágru by to šlo.

    Jenže tyhle procesy otočily role. V letech 1958–68 byli sice komunisté „u moci“, ale už zdaleka nevládli. Událostmi hýbali umělci, spisovatelé, manažeři, inženýři, zkrátka lidé, co něco uměli, a „vládci“ jejich iniciativu už jen nesměle brzdili...
    A dostali strašný strach...

    Nejen. Ani nejzavilejší tyran, až na patologické případy typu Hitler-Stalin, nevydrží být pořád jen tyran...
    Bojí se pohrdání...

    Přesně tak. Psychicky nevydrží a tím, jak se chce zalíbit, přijme trochu hodnoty toho druhého, načichne jimi a pak si ani nevšimne, že jede, jak druhý píská.
    To je přesné pozorování a ještě vám k tomu něco poznamenám. Ženské! Oni měli najednou v posteli ženské, které jim říkaly: „Ty seš snad úplně blbej, vložky nejsou, pořádnej parfém neseženeš a ty tady děláš světovou revoluci a diktaturu proletariátu.“ Nesnesli pohrdání vlastních milenek, chtěli se všeobecně zalíbit, jenže narazili na limity tehdejší politiky.

    Myslím, že jsme narazili na největší problém vnímání období 1948–89. Každý je vidí jen úzkým prizmatem politiky, a protože tehdy měla značně zideologizovanou a pokroucenou podobu, padá i na tehdejší dobu a veškeré její protagonisty zvláštní světlo. Na veškeré snahy Čechoslováků vrátit se od krizí a válkou vybičované agresivity k dělné mírové normalitě se dnes hledí s despektem jako na pouhý boj dvou frakcí KSČ. 

    Ale kdeže, v hloubi a celospolečensky se řešilo totéž, co dnes, jen v trochu odlišných kostýmech. V desetiletí 1958–68 nastal vnitřní problém vypořádání se zmíněnou lůzou, což má každá společnost. Rusové a strana systematicky obsazovali do vedoucích pozic raději pitomce, a ti si vybírali na podřízená místa lidi ještě blbější. Základním principem nebyla efektivita, ale ovladatelnost; chytřejší člověk by se mohl vymknout. Ale co je politika všude a vždycky a co dnes zaniká pod mediální vřavou? Politika je trvalé úsilí o dosažení obtížné rovnováhy mezi spravedlností a efektivností. Společnost musí být nastavena tak, aby měla přiměřenou míru spravedlnosti, ale nikoli na úkor své efektivnosti, aby měla přiměřenou míru efektivnosti, ale nikoli na úkor spravedlnosti. Celá politika je držet v jakés takés rovnováze tyto dvě věci, kdy za každou stojí obrovské síly, jejichž životním zájmem je přetlačit stav na svou stranu. Všimněte si, že náš veřejný diskurz se prakticky vůbec netýká toho podstatného, o co tady dnes jde. Tehdy vznikla jakási naděje, že se podaří zřídit lepší balanc mezi efektivností a spravedlností, takže nebudeme mít nezaměstnané spící pod mostem a zároveň nebudeme hřebíky shánět, ale půjdeme je koupit.


    Co nám díky dnešní slepotě hrozí?

    Velký výkon evropské kultury je sociální stát, který se poučil ze zkušenosti, že když nad nezřízenou nerovností pokrčíme rameny, přijde nějaký Lenin nebo Hitler a špatně to dopadne. Jak říká sociolog Abram de Swaan: „Chudoba není problémem chudých. Problémem chudých je, jak nejlíp přežít. Chudoba je problémem bohatých.“


    To dnes snad už vůbec nikdo nechápe.

    No jistě, znovu si zakládáme na osmačtyřicátý! Nejsem sám, kdo říká, že se zde pro něj znovu vynořují podmínky. Dnešní proletáři sice ještě nejsou tlačeni ke zdi, protože velká ekonomická mašina zatím jede, mohou si vzít půjčku a zaletět na Kanáry. Kdyby však chudí přišli o iluzi přepychu, může se společnost dát do pohybu dnes těžko představitelným způsobem.


    Ještě jedna věc mi vrtá hlavou: tehdejší optimismus...

    Naděje během šedesátých let obrovsky stoupala, výsledek osmašedesátého pak byl, že přinesl její mocný lok. Samozřejmě lidé propuštění z nespravedlivých trestů ve třiašedesátém věděli svoje. Jenže když máte naději, revoltujete, snažíte se něco udělat v obecném smyslu a ne jen pro sebe, stav naděje ve společnosti je nejlepší indikátor její perspektivy. Lidé do procesů, jako byl osmašedesátý, maximálně investují. Ztráta naděje naopak legitimuje egoismus. Jakmile o ni lidé přijdou, kašlou na obecné a jedou po svém. Jenže nikdo nemůže vybudovat blahobyt jen pro sebe, chudoba není problém chudých... Na zklamání z osmašedesátého se tak můžete dívat dvojím způsobem. Buď se tehdy založilo na úpadek solidarity, nebo, a to si myslím i já, že přes to zklamání nakonec lok naděje oživil v lidech hlubinné vědomí, že naděje je možná a solidarita má smysl, a leží to v nich jako jakýsi kapitál. Generace pamatující onu dobu ještě není takový problém. Jsou jím ti, co přišli v okamžiku zhroucení naděje, a nezažili nic jiného než normalizaci. Jenže kde učit naději?


    Autor je publicista.



    Prof. PhDr. Ivo Možný, CSc.
    (31. 8. 1932–10. 9. 2016). Vyrostl v rodině drobného obchodníka, po absolvování obchodní akademie pracoval dva roky na stavbě Nové huti v Ostravě, díky čemuž mohl vystudovat literární vědu, češtinu a ruštinu. V roce 1956 si na inzerát našel práci v Československém rozhlase, nejprve v Ostravě, posléze v Praze a Brně. Roku 1965 přešel na obnovenou katedru sociologie na Filosofické fakultě UJEP v Brně, kde učil sociologii kultury, a po zákazu přednášení v roce 1969 pracoval jako počítačový technik a zároveň působil jako manželský poradce. Po roce 1989 převzal vedení katedry, zakrátko však začal pracovat na vzniku Fakulty sociálních studií v Brně, kterou prvních šest let vedl jako děkan. Publikoval ke stovce prací, převážně se věnoval sociologii rodiny, profesorem byl jmenován roku 1992. V roce 1991 vydal pod titulem Proč tak snadno esej, v němž velmi neotřele osvětlil „některé rodinné důvody sametové revoluce“.


    Z diskuze pod  rozhovorem:

    Čeněk Urbanec
    Leccos bych bez váhání podepsal, lecčemus přikývl a s lecčím nesouhlasil. Ale uvést Havla jako hybatele, tím začal být profesor Možný nevěrohodný a už nebyl schopen pojmenovat věci pravdivě... Komunistická strana jako zločinecká organisace měla na kontě méně zločinů, než pokroková katolická církev, jenže zde pan profesor utíká od opravdových problémů, stejně tak vyhlášením Horákové za oponenta režimu, když byla agentem nepřítele! Nepřítele, který nás před dvanácti lety strčil do chřtánu Hitlerovi a před pěti léty spustil Železnou oponu! 
    V každém případě je škoda, že tento rozhovor není publikován i jinde, než v LN, protože je, když ne čistě pravdivý, velice žádoucí k diskusi! 


    0 0

    Zdeněk Zbořil v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz
    - rp -
    4. srpna 2018 PrvníZprávy
    Některá média se snaží ovlivnit veřejné mínění , a to takovým způsobem, že propouštějí přes ta svoje síta pravdivosti jenom to co se jim líbí, uvedl v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.




    Pokračuje horké léto, ale ne jenom počasí i v politice je horko. Na jihu Španělska u Gibraltaru se vylodili migranti a turisté byli na pláži dost překvapení. Konečně se politici začali více zabývat migranty, ale jak uspějí, tak to ukáží za rok eurovolby . A u nás máme novou ministryni na ministerstvu práce a sociálních věcí a možná se i někam posouvá kauza H-Systému, kdy soudce Šámal přiznal, že tady asi pochybil stát, když se celá kauza vleče dvacet let, takže by stát měk platit, to znamená, že za chyby soudů ve finále zaplatíme my, daňoví poplatníci.


    A co vy na to pane Zbořile?


    "Všechny ty zprávy mají společného jmenovatele, že jsme málo informováni nebo špatně informováni. Některá média, která se rozhodla dělat politiku místo politických stran, tak se snaží ovlivnit veřejné mínění , a to takovým způsobem, že propouštějí přes ta svoje síta pravdivosti jenom to co se jim líbí a ten celek se v tom vlastně vytrácí,"řekl v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.

    "Jedno z takových pozoruhodných prohlášení je, že Donald Trump na twitteru napsal, že by se mělo zastavit vyšetřování ruského vlivu na prezidentské volby, ale to když řekneme dnes, tak to nemusí platit za další tři dny, amy nevíme zda-li to americký prezident řekl a nebo si to někdo v těch audiovizuálních nebo tištěných médiích jenom špatně nepřeložil a nebo nevyložil a chtěl slyšet od amerického prezidenta to, co chce on. Tak je to i se vším ostatním," dodal Zdeněk Zbořil.


    Podrobnější analýzu si můžete poslechnout v následujícím rozhovoru Zdeňka Zbořila pro Prvnizpravy.cz. (ZDE)



older | 1 | .... | 608 | 609 | (Page 610) | 611 | 612 | .... | 668 | newer