Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Showcase


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 609 | 610 | (Page 611) | 612 | 613 | .... | 683 | newer

    0 0

    Luděk Štípal
    4.8.2018 VašeVěc
    Pokaždé, když se na webu objeví článek týkající se exekucí, mezi prvními reakcemi v diskuzi najdete alespoň jednoho “pana chytrého” - a můžete se vsadit, že tam napíše něco ve smyslu - “to by se mi stát nikdy nemohlo, dobře jim tak, jen ať platí, chudáci věřitelé…” Rád bych Vám dnes ukázal, že nic není černobílé, a v exekuci se velmi jednoduše může ocitnout i takový “pan chytrý” - i když nikomu nedluží ani korunu.

    Ještě dříve, než se vůbec dozvíte že máte exekuci (a proč / vůči komu), zablokují vám účty. A nejen vám, ale i vaší manželce - na každém jednotlivém účtu se objeví blokace na celou vymáhanou částku (v tomto okamžiku ještě ani nevíte, za co byste měli dlužit). V mém případě to bylo -10 184,- u Fio, -10 184,- na firemním účtu mBank, -10 184,- na spořícím účtu u firemního účtu, -10 184,- na manželčině účtu u mBank a samozřejmě také -10 184,- na jejím spořícím účtu. Takže i když nic nedlužíte, už máte zablokovaných 50 920,- Kč.

    V tomto okamžiku už jste také vedeni v Centrální evidenci exekucí, takže pokud podnikáte a potřebujete cokoliv vyřídit s bankou - navýšit kontokorent, leasing na novou tiskárnu do firmy, … - můžete na to rovnou zapomenout. Jste dlužník, a nebude se s Vámi bavit ani Provident.

    Teprve pár dní potom přijde domů dopis - oznámení o zahájení exekuce. V mém případě mě informovali, že údajně dlužím 1 800,- Kč za telekomunikační služby, takže můžu dobrovolně zaplatit 10 184,- Kč, nebo mi prodají auto, majetek a náklady budou ještě mnohem vyšší.

    Konkrétně v mém případě se jednalo o poskytovatele internetu na adrese, ze které jsem se před pěti lety odstěhoval: ten mezitím zkrachoval, jeho pohledávky odkoupil nějaký podnikavec, a začal dávat hromadně podněty k ČTÚ. ČTÚ mi v červnu 2016 poslal dopis, že mám zaplatit 1 800,- Kč za služby které jsem neodebral a ani odebrat nemohl (protože jsem v té době bydlel už jinde) - ale než se odvolávat a ztrácet tím čas, raději jsem obratem na účet uvedený v dopise zaplatil, a považoval celou věc za vyřízenou.

    A podívejme se, po roce exekuce… Věděli byste, co v takovém případě dělat? Máte podat odvolání, dovolání, odpor, rozpor, stížnost, návrh na zastavení exekuce - a komu, exekutorovi, soudu, “povinnému” (tomu, kdo si dluh vymyslel)? Já mám naštěstí právníka, na kterého se můžu obrátit, a který soudu mým jménem návrh na zastavení podal.

    Jak dlouho myslíte, že trvá vyřešení takto zjevného případu - máte doklad o tom, že dluh neexistoval, protože byl v okamžiku vzniku (před rokem) obratem uhrazen? Pár hodin? Dnů?

    Návrh na zastavení byl podán 6. 4. 2017. K odblokování účtů a vymazání z registru exekucí došlo teprve na přelomu října a listopadu, tedy cca 7 měsíců po vyhlášení této neoprávněné exekuce - sedm měsíců, kdy je na účtech zablokovaných více než 50 000 Kč (kvůli dluhu, který - i kdyby vůbec existoval - činí 1 800,- Kč) a protože jste v tom “nejhorším ze špatných” registrů, tak se s vámi žádná finanční instituce nebude ani bavit - což vaši firmu může velmi snadno položit.

    Omluvy nebo kompenzace se samozřejmě nedočkáte.

    Schováváte si všechny složenky? Archivujete výpisy z banky? Pokud jste změnili banku, máte alespoň v papírové podobě všechny výpisy ze své “staré” banky (abyste se mohli bránit, když podobná exekuce bude uvalena i na vás)? Ještě pořád si myslíte “mě by se to nikdy stát nemohlo?” V případě exekucí jaksi žádná presumpce neviny neplatí, soud rozhodne bez Vašeho vědomí a bez Vaší přítomnosti.

    Univerzální argument “pana chytrého” zmíněného v úvodu je, že dluhy se přece mají platit, a kdo neplatí, ať si nese jakékoliv následky. Uvědomují si takoví lidé, že výše uvedený případ se jim může stát také, a díky zablokovaným účtům se můžou snadno dostat do skutečných problémů se splácením hypotéky, leasingu, … - a skončit ve skutečné exekuci?

    Smyslem institutu exekuce by snad mělo být vymáhání nedobytných pohledávek - tzn. vymožení částek, které dlužníci odmítají zaplatit, vysmívají se věřitelům. Pokud by věřitelé stáli pouze o úhradu skutečně dlužných částek, nebylo by v tomto případě jednodušší poslat mi e-mail nebo dopis ve znění “dosud neevidujeme úhradu částky 1 800,- Kč …” - já bych jim poslal výpis z účtu, oni by se omluvili, uzavřená věc? Opravdu byla jediná možnost vyhlásit na mě exekuci? Nebo to byla prostě nejziskovější možnost, jistota desetinásobku, jak sobě a spřátelenému exekučnímu úřadu zajistit jednoduchý a bezpracný zisk?

    Na závěr několik bodů k zamyšlení, které bych rozvedl v příštích blozích (pokud bude zájem):

    Rychlost soudů
    , když se jedná o uvalení exekuce, bez účasti protistrany (Vás, jako údajného dlužníka), je opravdu dechberoucí - zdá se, že to jediné v České justici funguje opravdu bez problémů. Když mi zaměstnavatel dlužil mzdu od roku 2009, dočkal jsem se rozsudku v roce 2018...

    Obchodování s pohledávkami - zapomeňte na pohádky o hodných věřitelích a zlých dlužnících. Banka, která Vám vydala například kreditní kartu, dostala svou investici (původní půjčku) díky vysoké úrokové sazbě a poplatkům za vedení účtu, pojištění, … už dávno zpátky. Když vynecháte dvě splátky, nebude to vůbec řešit - pohledávku interně odepíše a odprodá “dluh” za zlomek jeho výše některé “vymáhací” firmě, které jde jen o maximalizaci zisku = ve spojení s exekutorem na Vás vydělat minimálně desetinásobek své investice.

    Neexistence místní příslušnosti exekutorů a nefunkční slučování exekucí - pokud už se dostanete do problémů a skončíte v exekuci (na příkladu výše vidíte že není nutné, abyste skutečně něco dlužili), je dost pravděpodobné že z důvodu zablokovaných účtů bude brzy následovat exekuce další. Každá z nich bude nezávislá, a bude obsahovat desetitisícové “náklady” a “odměny” jednotlivých exekutorů - pokud bydlíte v Ostravě, může být jeden exekutor ze Šumperka, další z Pardubic, Prahy, Brna, … A každý z nich si za odeslání “oznámení o zahájení exekuce” (tři unifikované stránky papíru, kde koncipient napíše Vaší adresu a částku - práce na deset minut) naúčtuje minimálně deset tisíc. Každý z nich si také nechá zaplatit to, že se bank zeptá kde máte účet atd. I díky tomu se řešitelné problémy stávají neřešitelnými a nesplatitelnými.

    "Mobiliárka" neboli “zabavení a prodej majetku dlužníka k uspokojení nároků věřitele” - teoreticky asi poslední možnost, jak dostat z dlužníka, který odmítá splácet, alespoň nějaké peníze pro věřitele; v praxi spíše nástroj k ponížení a dehonestaci dlužníka, a zajištění toho, že dluh jen tak nesplatí (exekutor přece není charita, čím déle bude “vymáhat”, tím více si on i kamarád - překupník pohledávek - vydělá). Náklady, které si exekutor naúčtuje za to, že vybavení Vašeho bytu odveze z Ostravy do Šumperka, totiž můžou jednoduše převýšit částku, kterou získá prodejem. Váš celkový dluh se tak ještě zvýší… A kdo z Vás si myslí, že prodejem starého notebooku za 2 000,- Kč nebo dvacet let starého auta za 5 000,- Kč - když na tom notebooku jako OSVČ pracujete a máte data a zakázky klientů, nebo tím autem denně dojíždíte do práce, kam MHD nejezdí - skutečně exekutor přispěl ke splacení dluhu? Když dlužníkovi prakticky znemožnil pokračovat v práci, vydělávat a splácet?

    Spousta práv a žádné povinnosti - tak v praxi vypadá česká exekuční praxe. Teoreticky má Exekutor na výběr, jakým způsobem bude exekuci řešit - srážky ze mzdy, blokace peněz na účtu, dohoda o splátkách, prodej majetku… V praxi ale dělají vše najednou, “protože můžou”. Takže z výplaty Vám strhne vše až na nezabavitelné minimum, a i toto nezabavitelné minimum - jakmile přijde na účet - už není nezabavitelné, ale zablokované. Teoreticky Vám exekutor nemůže zabavit např. ledničku - v praxi ale řekne že ledničku si odveze, a místo ní Vám dá nějakou jinou, třicet let starou, skoro nefunkční. Když se s ním snažíte dohodnout (e-maily, doporučené dopisy, telefonáty) tak vůbec nereaguje, žádnou dohodu s Vámi neuzavře - protože, jak mi řekl můj právník, “proč by to dělal, když mu zákon dává právo dělat si co chce a kdykoliv chce?”

    Co říci na závěr? Exekuce je v České republice neuvěřitelně ziskový byznys, který ve světě nemá obdoby. Miliardáři mohou díky nim znásobovat své majetky rychlostí, o jaké se běžným investorům ani nesní. Například firma miliardáře Berana ProfiCredit - na jediné smlouvě za půjčených cca 30 000,- Kč nakonec prostřednictvím rozhodce a exekutorského úřadu Klatovy “vydělala” hezkých 201 176,- Kč (podklady k nahlédnutí mám v případě zájmu k dispozici). Návratnost 670% - kdo z Vás to má?

    Možná i proto je zde nulová politická vůle cokoliv měnit, když to tak skvěle funguje...

    - - -


    0 0

    4.8.2018 RussVesna
    Rusko během pouhých pěti měsíců roku 2018 zvýšilo vývoz zemědělských produktů o téměř 30%.
    Ve srovnání se stejným obdobím minulého roku vzrostl objem vývozu těchto produktů o 29,2% a dosáhl 9,5 miliardy USD.


    Podle Ministerstva zemědělství Ruské federace jsou hlavními vyváženými produkty obiloviny, ryby a mořské plody, stejně jako tuky.

    Vývoz pšenice se v tomto období zvýšil o 1,7 násobek, což činilo 17,1 milionů tun s celkovým objemem 3,1 miliardy dolarů. Turecko kupuje 2,4 krát více pšenice než dříve, Lotyšsko zvýšilo své nákupy 3,4 násobně, Vietnam - více než 19krát.

    Objem vývozu sójového oleje se zvýšil o 7,3%, na 242 tis. tun, řepkový olej - o 42%, na 135,7 tis. tun, sóji - 2,5krát na 509 tis. tun.

    - - -


    0 0

    Tunisan Anis Amri
    Roman Bednár
    4.8.2018  HlavnéSprávy
    Krvavé stopy vraždiaceho islamistického teroristu Anisa Amriho vedú priamo do Vládneho úradu kancelárky Merkelovej. Ide o obrovský štátno-politický škandál Nemecka, aký nemá obdoby. Je o tom presvedčený bývalý príslušník nemeckej polície Stefan Schubert, ktorý je o.i. aj expertom na kriminalitu gangov a islamistických teroristov. Istý čas bol aj osobným strážcom niekdajšieho kancelára Helmuta Kohla.


    Nedávno vydal knihu, kde uvádza podrobne všetko o tom, kto Anis Amri naozaj bol a ako súvisel krvavý zločin, ktorého sa v Berlíne dopustil, s nemeckou vládou. Na vianočnom trhu v Berlíne spôsobil 19. decembra 2016 usmrtenie 12 ľudí a zranil 70 ľudí.

    Na Amriho mal byť už vydaný zatykač

    Schubert uvádza, že vyšetrovatelia, experti na terorizmus zo Severného Porýnia-Vestfálska, požiadali už v júni 2016, takmer sedem mesiacov pred Amriho atentátom na vianočnom trhu v Berlíne, generálneho spolkového prokurátora o vydanie zatýkacieho rozkazu na Anisa Amriho


    Rozkaz bol veľmi obsiahle zdôvodnený a bola k nemu pripojená žiadosť o jeho neodkladné vydanie

    Pre vyšetrovateľov to bola jasná a hotová vec. Dostanú rozkaz a Amriho hneď zatknú. Vedeli dobre, kde ho najdú. Všetko sa ale odohralo inakšie. Na tlak zo strany CIA – ktorá vykonávala v tom čase v Európe prísne tajnú operáciu, v ktorej Amri zohrával určitú úlohu – na Berlín, sa rozhodla nemecká vláda prekaziť vydanie zmieneného zatýkacieho rozkazu. Amri ostal na slobode a nikto ani nebol na neho nasadený, aby sledoval čo robí. Tak mohol vykonať najkrvavejší teroristický akt na území Nemecka.

    Stefan Schubert opustil na vlastné želanie už dávnejšie nemeckú políciu. Mal na to vážne dôvody. Pri obsiahlom rešeršovaní pre svoju publikáciu o veľkej vine nemeckej vlády na teroristickom akte Amriho v Berlíne, využil Schubert svoje dobré kontakty k nemeckým bezpečnostným orgánom a mal možnosť pozrieť si aj utajené policajné dokumenty a podklady o Amrim.

    Teraz dostávajú hlboký zmysel aj moje nasledovné riadky, ktoré som napísal na jednej nemeckej platforme dňa 12. 1. 2017

    Napísal som ich necelý mesiac po atentáte v Belíne a teraz mám aj odpovede na otázky, ktoré som tam položil. Dal mi ich Stefan Schubert, ktorého si mimoriadne vážim.Tu je podstatná časť z môjho textu:

    Bundestag úplne nepochopiteľne odoprel pietu obetiam teroru v Berlíne! Prečo?

    Absolútny škandál a hanba, o čom nemecké médiá mlčia (príkaz zhora?), je skutočnosť, že vládna politická elita a predovšetkým kancelárka neukázali verejne žiadne oficiálne prejavy smútku nad berlínskymi obeťami teroru Anisa Amriho.

    Ak ide o obete násilia pravicového teroru, tak kancelárka i médiá veľmi účinne a efektívne ukazujú verejnosti svoj smútok. Čo je úplne v poriadku, ale prečo nie tak aj v prípade berlínskeho teroru s dvanástimi zavraždenými?

    Médiá neukázali ani jediný záber vládnych predstaviteľov pri hroboch zavraždených. Prečo? Lebo tam vôbec neboli.

    Zahraničné médiá – napríklad dánske – reagovali oveľa skôr ako nemecké a bola v nich prejavená veľká účasť nad tragickou udalosťou v Berlíne s dvanástimi mŕtvymi a množstvom zranených.

    Poľský prezident Andrzej Duda sa zúčastnil veľkej a dôstojnej smútočnej rozlúčky s poľským šoférom, ktorý zahynul pri berlínskom atentáte

    Dokonca ani len rodine zavraždeného Poliaka sa od kancelárky a jej ministrov nedostalo ani jediného slova poľutovania, žiadna zmienka účasti a prejavov smútku nad jeho smrťou.
    A Bundestag tiež nebol ochotný uctiť si pamiatku zavraždených minútou ticha. Politici sa ale naproti tomu snažia národ kŕčovite upokojovať a napomínať, že treba zachovať pokoj a rozvahu a rýchlo prejsť k normalite. Čo pod ňou ale mienia? Veď normalita v Nemecku už dávno neexistuje!

    Nemeckí vládni politici zrejme chcú dosiahnuť len to, aby ľudia čo najskôr zabudli a nemysleli na to, že Merkel a jej vláda sú tí, ktorí vpustili do krajiny bez kontroly obrovské masy utečencov a s nimi aj tisícky islamistických teroristov. A samozrejme aj Amisa Amriho. A tým ukradli Nemcom normalitu!

    To je jediný a hlavný dôvod, prečo sa v Nemecku nemá žiadnymi pietnymi aktami pripomínať občanom trestuhodné zavinenie neprehľadnej a nebezpečnej situácie v krajine nemeckou vládou.

    Hranice sa nechránili, za to sa teraz ale musia chrániť tisíckami policajtov a časom určite ešte aj Bundeswehrom nemecké mestá.

    Vo všetkých civilizovaných krajinách je štátna pietna ceremónia pre obete terorizmu absolútnou samozrejmosťou – nie však v Nemecku, tam zrejme bola zakázaná.

    Uznávaný historik a publicista Michael den Hoet poslal po atentáte v Berlíne list prezidentovi Bundestagu Norbertovi Lammertovi

    V ňom od neho žiada odpoveď a v nej vysvetlenie nevysvetliteľného

    Citujem z listu:
    ……..“je nielen pre mňa nepochopiteľné, že sa neprestajne musíme v médiách pozerať na visáž teroristu Amriho, a súčasne na druhej strane sa národ nemá nič dozvedieť o nemeckých obetiach teroru – žiadne tváre, žiadne mená, žiadne ich biografie, nič, nikde.
    Zverejnil som o tom blog s názvom Gebt den deutschen Terroropfern ein Gesicht (Dajte nemeckým obetiam teroru tvár)!
    Rád by som – ako aj ostatní občania – prejavil pozostalým moje pocity účasti a súcitu……Ale ako sa to dá spraviť, keď sa zavraždených tak konzekvente zatiahlo do anonymity a orgány štátu nikde nevyzývajú k pietnym aktom?
    Som pobúrený, že Bundestag ani po zimných prázdninách nezamýšľa zrealizovať pietnu ceremóniu na počesť zavraždených. To je vzhľadom na význam tohto teroristického aktu, namiereného proti našej krajine a proti nášmu spôsobu života cynické a nedôstojné!
    Všade v mojom okolí počúvam kritické, pobúrené, dokonca aj cynické otázky:
    Nie sú obete teroru dostatočne hodné toho, aby sme si ich v piete uctili? A či to nebolo dosť zabitých na jeden raz a preto nič, žiadna pieta, lebo politici vedia, že pri ďalších podobných atentátoch sa musí počítať s viac obeťami, i s tým, že sa to bude stávať pravidelne?
    Alebo sa vláda takto len chce vyhnúť politicky nepríjemným diskusiám o jej zlyhaní pri zabezpečovaní bezpečnosti obyvateľov Nemecka v súvislosti s politikou vítania utečencov?“

    Toľko z listu historika.

    Ani tento jeho otvorený list prezidentovi Bundestagu žiadne maistream médiá nezverejnili a ani nemecká televízia o tom neinformovala.

    Smrť teroristu Amriho len z knihy rozprávok?

    Uzavriem týmito slovami:

    24-ročný Tunisan Amis Amri bol údajne zastrelený 23. decembra 2016 pri údajnej rutinovanej kontrole policajnou hliadkou v severotalianskom meste Sesto San Giovanni a údajne sa to stalo v odľahlej okrajovej štvrti, ktorá bola údajne celkom ľudoprázdna a údajne to ešte aj bolo po pol noci. Neskôr bola uvedená korektúra miesta jeho údajnej smrti – vraj to bolo blízko železničnej stanice.
    Slovo údajne píšem preto, že som presvedčený, že to nie je pravdou a písal som o tom podrobne krátko po jeho údajnej smrti, na jednej nemeckej platforme, prečo si myslím, že išlo len o akt upokojenia verejnosti a o fingovanú smrť teroristu.

    Ešte toľko, že Amri v takom talianskom bezvýznamnom zapadákove absolútne nemal čo hladať a nebol nijaký rozumný dôvod, aby sa naviac tade ešte aj bezcieľne túlal sam v hlbokej noci. Tomu celému chýba nielen logika, ale aj dôvody, ktoré by to vysvetlovali. V médiách prišlo len lakonické oznámenie, že tam bol a že ho zastrelili. Neskôr bol tiež oznámený “dôvod”, prečo tam prišiel. Médiá uviedli, že asi sa tam chcel ukryť. Prečo práve tam a prečo najprv “údajne” precestoval pol Európy, média neuviedli.

    To celé je len rozprávočka pre deti.

    - - -

    0 0

    - rp -
    4.8.2018  zdroj
    Trumpova administrativa (podobně jako třeba hypotetická administrativa nějaké Clintonové) potřebuje další posílení domácí ekonomiky silovou hrou na globálních trzích, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz 

    To musí doplnit navýšením rozpočtů státy NATO, aby Evropané nakupovali americké zbraně a součástky. Americké loďstvo a letectvo a vesmírná flotila, musí modernizovat a růst, a tím i ochránit obchodní zájmy západního světa. To s udržením americké velikosti úzce souvisí. Jedinou v budoucnosti ještě nově využitelnou rezervou pro posílení USA (a některých zemí NATO) je ovládnutí oblasti severního pólu, říká v komentáři pro První zprávy František Roček.

    Kšeft je také orgasmus

    Oteplování zmenšuje zaledněnou plochu a geologové postupně identifikují potenciál oblasti: miliardy barelů ropy, miliardy kubických metrů zemního plynu, uhlí, kobalt, antimon, diamanty, měď, nikl.

    Také velké zisky poplynou z toho, že časem budou otevřeny dvě dopravní cesty - Severozápadní průjezd přes Kanadu a Severovýchodní průjezd přes Sibiř, které vedou k přístavům Dálného východu, Ameriky i Evropy. Polární trasy významně zkrátí vzdálenosti plavby. Londýn od Tokia dělí dnes zhruba 21 tisíc kilometrů. Přes Arktidu to může být jen 14 – 15 tisíc km. Mezi Norskem a Čínou se plavba zkrátí o 15 až 20 dnů. Např. ruský tanker Christophe de Margerie (pojmenovaný po šéfovi koncernu Total, který zahynul při letecké nehodě v Moskvě) za pouhých 19 dní přeplul z Norska do Jižní Koreje bez doprovodu ledoborce. Cesta byla o 30 % kratší než přes Suezský kanál.

    Plovoucí ledovce a mrazivá temná část roku bude sice dále komplikovat těžbu a pohyb plavidel v severských oblastech, ale s podobnými problémy se již těžaři vyrovnávají v severských oblastech v USA, Kanadě, Norsku, tak i v Rusku, takže zůstanou sice pro nás Středoevropany neobvyklá rizika havárií, a tedy i vyšší nákladovost, ale také i další zisky.

    Proto již dnes koncepčně uvažující lupiči při pohledu na Arktidu dostávají ekonomický orgasmus.

    Tudíž: Pokud existuje nějaké dlouhodobé vysvětlení proč začala kolem roku 2 000 nová studená válka, jde nejen o snahu udržet dominanci USA ve světě, ale také o cestu ke studené válce směřující k ovládnutí Arktidy. Jistě již dnes existují v USA a v několika západoevropských státech štábní a expertní týmy připravující se na válku o Arktidu.

    První signály jsou již zřejmé. Např. Norsko v roce 2018 projevilo v rámci „cvičení“ zájem o stovky vojáků USA na severu v kraji Troms, tedy poblíž Ruska a polární oblasti.

    Jak to Norové zdůvodňují? Univerzální mantra ruského ohrožení je typický protimluv: „Norsko je znepokojeno Ruskem od anexe ukrajinského Krymského poloostrova v roce 2014. Zároveň zdůrazňuje, že svého mnohem většího souseda, s nímž má na severu společnou hranici v délce 196 kilometrů, nepovažuje za přímou hrozbu.“ Norsko je znepokojeno a přitom není Rusko hrozbou?

    Bez ohledu na neutralitu Finska a Švédska celá Skandinávie je již zahrnována do strategických koncepcí NATO. Neutralita má dnes již stejný význam jako použitý toaletní papír.


    Příprava na válku

    Typickou přípravou do velké ledové války je takovéto zdůvodňování znovuvyzbrojování NATO: „Estonsko i USA považují za zásadní schopnost NATO jednat rychle a soudržně za účelem odstrašení na východním křídle Aliance od Arktidy až ke Středozemnímu moři…“ (natoaktual.cz, 18.6.2018).

    Pro možnou válku o Arktidu Američané také aktivovali 2. flotilu. Jiný význam flotila mít nemůže. Ruské loďstvo nemá kapacitu, aby mohlo ohrozit někoho v Atlantiku či Pacifiku nebo ve Středozemním moři. Jediným odstrašujícím prostředkem ruské flotily jsou raketonosné ponorky. Ostatní ruské lodě mají svůj význam jenom v defenzivním nasazení.

    Znovuoživení 2. flotily oznámil v květnu 2018 velitel námořních operací, admirál John Richardson. Zóna odpovědnosti 2. flotily podléhající velení sil amerického námořnictva flotily (US Fleet Forces Command - USFF) bude od severního pólu na sever a na jih do Atlantiku směrem do Karibiku a na východním pobřeží USA a k západnímu pobřeží Evropy.

    Flotila byla rozpuštěna v roce 2011 s cílem ušetřit. Tehdy flotila měla 126 válečných lodí různých tříd a typů, asi 4500 letadel a vrtulníků a potřebovala tuny toaletního papír, které denně spotřebovalo asi 90 tisíc lidí.

    Podle amerických politiků došlo k reinkarnaci 2. flotily kvůli vzrůstající ruské hrozbě. Přitom ruská média kritizují ruské námořnictvo, že dnes dělá slávu i z toho, že do výzbroje zařazuje malé korvety, protože výstavba větších lodí se zpožďuje a komplikuje. Není dostatek prostředků. Ruské námořnictvo nepředstavuje hrozbu, protože se může snažit jenom udržet dosavadní potenciál, a jeho role může být jenom obranná.

    Připomeňme si jízlivost z ruské „Независимой газеты" 6.5.2018, kdy v článku „Ruští generálové se rozhodli bojovat na mělčině (v mělké vodě)“, uvádějí na konci článku posměšně, že admirálové pouštějí do světa zprávy o výstavbě „flotily komárům" («москитного флота») určeného pouze pro Kaspické moře a Ladožské jezero.

    K tomu lze dodat: Pokud mají mít státy NATO hrůzu z velké ruské přesily v Pobaltí, znamená to, že mají hrůzu z toho, že měla v roce 2018 Baltická flotila (pouze) 11 velkých válečných lodí? Ruská admiralita se zoufale snaží ukazovat ramena, ale to nefunguje u armádních analytiků.

    V červnu 2018 se čtenáři dozvěděli, že 70 až 100 lodí ruského vojenského námořnictva se stále nachází v různých oblastech světových oceánů. Uvedl vrchní velitel Vojenského námořnictva RF Vladimír Koroljov v interview pro noviny Ozbrojených sil RF Krasnaja zvezda.

    Zní to impozantně, ale kolik moří obklopuje Ruskou federaci? Moře jsou vstupními cestami do tří oceánů – Atlantského, Ledového a Tichého. Čili mimo přístavy je jenom nutný počet lodí na hlídkové plavbě, byť jde o desítky lodí. Přitom vázne obnova stárnoucího loďstva. To není hrozivý nepřítel NATO. Válečné lodě z pěti ruských flotil – Černomořské, Baltské, Severní, Tichomořské a Kaspické, nepříjemně stárnou.

    Spor o správný kontinentální šelf

    Podle konvence Organizace spojených národů o mořském právu z roku 1982 má každý z pobřežních států v arktických mořích právo využívat mořské zdroje do 200 námořních mil ve své výlučné ekonomické zóně. Dodatek z roku 1992 říká, že pobřežní šelf sahá až za dvěstěmílovou zónu, jejich suverenita se rozšiřuje i tam.

    Začal souboj kontinentálních šelfů. Rusko obhajuje Lomonosovův hřbet - podmořské horstvo od ruských břehů směřující do prostoru Arktidy. Prochází též pod severním pólem. Podle Ruské federace význačná část Arktidy kolem pólu je ruská.

    Kanadští geologové tvrdí, že Lomonosovův hřbet je jenom prodloužením kanadského Ellesmerova ostrova. Dánové tvrdí: Lomonosovův hřbet je v podstatě prodloužením Grónska. Zatím ještě Grónsko zastupuje Dánsko. Ale bohatství skryté v Grónsku a v jeho okolí přivedlo tamní Inuity (Eskymáky) pomalu ale jistě na přebrání svých práv. V grónských volbách stranám snažícím se o odtržení země od Dánska odevzdalo hlas 70 procent voličů. Grónsko si potřebují Dánové udržet nějakým způsobem ve státní svazku, aby se mohlo Dánsko podílet na porcování Arktidy.

    Ledová studená válka bude vedena o prostor, který požadují pro sebe USA, Kanada, Dánsko (Grónsko), Norsko, Finsko, Rusko. Snaživě jim vůči Rusku asistuje Velké Británie a Švédsko.

    Velká Británie z mocnosti upadla do pozice „silného industriálního státu. Mám pocit, že právě proto se britští politici ukájejí v siláckých protiruských pózách. Nemá to žádné racionální jádro, končí František Roček 1.část analýzy o velké studené válce.


    Související:



    0 0

    Andrej Fursov
    4.8.2018  Zavtra, překlad ParlamentíListy
    ANDREJ FURSOVšokujícím způsobem analyzuje, co je skutečným záměrem vznešeného "multi-kulti", kdo a proč za ním stojí, a proč chce migrantskou invazí svtořit Evropu bez Evropanů: stojí za to dočíst do konce!


    Již v prvním desetiletí 21. století se ukázalo, že multikulturalismus v Evropě zkrachoval. Tento fakt formálně uznaly i vysoce postavené osobnosti, které tehdy vládly v evropských zemích. V letech 2010 až 2011 jejich ústy nečekaně zazněla tvrdá přiznání.

    V říjnu 2010 v Postupimi uvedla Angela Merkelová, že politika multikulturalismu selhala. Totéž řekl v únoru 2011 britský premiér Cameron na konferenci o bezpečnosti v Mnichově. O několik dní později to všechno zopakoval francouzský prezident Sarkozy, který si za svůj proamerický postoj vysloužil od spoluobčanů přezdívku „Sarko-Američan“.

    Za ním, téměř jako na povel, následovali bývalí premiéři Austrálie – John Howard a Španělska – José María Aznar. Do informačního prostoru ze strany oficiálních činitelů současně pronikla mnohá vyjádření, o nichž se o pár měsíců dříve nesmělo ani hlesnout. Mnoho lidí mělo dojem, že pod multikulturalismem byla nakreslena tlustá čára.

    Jenomže šlo o hrubý omyl: „Prvořadé kádry“ pouze učinily taktický krok, který měl pomoci vyřešit krátkodobé problémy. V dlouhodobé i střednědobé perspektivě si žádný z nich nedovolí multikulturalismus zpochybnit.

    Vynucené etnické míšení

    Pravdu má Douglas Murray (jeho články na PP): Evropští vůdci kritizovali pouze specifickou formu státní politiky multikulturalismu, ne však samotnou koncepci rasově a etnicky rozmanité společnosti, s níž nejenže vítají a prosazují imigraci, ale zůstává pro ně, a nadále i zůstane, „posvátnou krávou“. Při pohledu do budoucna je nutno poznamenat: cílem globalistů není multikulturní, ale právě multietnická společnost, v níž probíhá proces míšení ras a etnických skupin.

    Multikulturalismus jako taktiku lze kritizovat, je možné měnit jednu taktickou variantu za druhou, ale jako strategie je pro přívržence globalismu a etnického míšení nedotknutelný. Není proto překvapující, že po všech těch projevech o neúspěšném multikulturalismu (jak pěl ruský básník Alexandr Galič: „Je to ryšavec, čirá propaganda“) příliv migrantů do Německa fantasticky zesílil: ze 48.589 lidí v roce 2010 na 1,5 miliónu v roce 2015. A to Evropany děsí. Cizinci, kteří jsou stále agresivnější, zabírají jejich prostor a vytlačují evropskou nižší a střední vrstvu od „společného koláče“.

    Ačkoli jsou západní Evropané vydrezírovaní sociálním inženýrstvím a nastavení na konformismus, i když pasivní, přesto nepodporují imigrační politiku EU. Sílí i negativní postoj k islámu. V roce 2013 se vyjádřilo 77 % Nizozemců, že islám neobohacuje jejich zemi, a v roce 2015 na základě průzkumu uvedlo 55 % respondentů, že již nechtějí přítomnost muslimů v zemi.

    Podle průzkumů v roce 2015 ve Francii odpovědělo 67 % dotazovaných, že muslimské hodnoty jsou neslučitelné s evropskými hodnotami, a 73 % vyjádřilo negativní postoj k islámu. Nicméně vše zůstává na úrovni pasivních očekávání (výjimkou potvrzující pravidlo je hnutí PEGIDA v Německu) od činnosti vlád zajišťujících ochranu obyvatelstva před excesy spojenými s imigranty. Vlády však nejenže neochrání své původní obyvatele, ale tvrdě potlačují pokusy o aktivizaci protiimigračních sil a propagandisticky masírují občany bičem politické korektnosti. Samozřejmě existují i tací, kteří jsou podle mechanismu „stockholmského syndromu“ připraveni téměř se v extázi s přistěhovalci pářit, ale představují menšinu.

    Lživá obhajoba multikulturalismu

    V reakci na tichou nespokojenost se orgány EU snaží ospravedlnit svoji politiku za pomoci tří argumentačních okruhů, které lze stručně popsat následovně: tato politika obohacuje země Evropy i jejich obyvatelstvo; vytváří kulturní rozmanitost; současný multikulturalismus není ideální, ale musí být rozvíjen a zlepšován; evropská populace stárne a demograficky se nereprodukuje – ženy nerodí dostatečný počet dětí.

    Všechny tyto argumenty jsou naprosto lživé. Uveďme, jak oponují seriózní evropští analytici, a něco si k tomu přidejme.

    Ve skutečnosti přistěhovalecká politika nečiní Evropany bohatší, ale samozřejmě výrazně chudší. Nově příchozí, kteří dosud nedostali práci (neumějí jazyk, nemají kvalifikaci, nebo jednoduše nechtějí pracovat), pobírají dávky „sociálního státu“, lépe řečeno toho, co z něho zbylo, tudíž daňové zatížení místního obyvatelstva se zvyšuje. De facto to uznávají i vysoce postavení evropští byrokrati, kteří vyzývají občany EU, aby si utahovali opasky. V roce 2012 Merkelová uvedla v jednom rozhovoru: „Pokud dnešní Evropa čítá 7 % světové populace, produkuje 25 % světového HDP a financuje 50 % celosvětových sociálních výplat, pak je jasné, že musíme pracovat více, abychom zachovali náš blahobyt a náš způsob života. My všichni musíme přestat utrácet více, než si vyděláme.“ 

    Merkelová si zjevně protiřečí: pokud roste počet nepracujících imigrantů, pak z toho vyplývá, že Němci na ně musejí pracovat, a právě kvůli nim musejí později odcházet do důchodu, atd. A další věc: jestliže „chceme zachovat náš blahobyt a náš způsob života“, tak na co potom potřebujeme lidi, kteří do tohoto způsobu života nezapadají, ale útočí na něj a ohrožují ho?

    A konečně: neexistuje žádný důkaz, že migrace zvyšuje HDP.

    Co se týče rozmanitosti, zde už citovaný Douglas Murray položil hned dvě otázky: 
    1) Je snad rozmanitost cílem sama o sobě? Představuje univerzální cíl? 
    2) Není snad Evropa dostatečně rozmanitá?

    Každá kultura má své pozitivní a negativní vlastnosti. Kde jsou záruky, že migranti přinášejí pozitivní vlastnosti? Praxe ukazuje pravý naopak. A jestli je rozmanitost univerzálním cílem, proč naše elity nepečují o rozvoj této rozmanitosti v muslimském světě, například v Saúdské Arábii? Proč je multikulturalismus omezen na Evropu? Na to pochopitelně neexistuje žádná odpověď.

    Není-li multikulturalismus ideální, jak se „podmanivě“ vyjadřují jeho obhájci, a byl takový již při 50.000 uprchlících ročně (už takové množství působilo téměř neřešitelné problémy), jak lze tuto politiku zlepšit při 1,5 miliónu uprchlíků ročně a při exponenciálním nárůstu migrace? Je příznačné, že politici a ideologové již nepovažují za nejzávažnější problém počet běženců, ale růst protiimigračních nálad v Evropě.

    Evropa je skutečně stárnoucí společnost a navíc místy dle některých měřítek i přelidněná. Migranti však nejdou na Skotskou vysočinu, nemíří na sever Finska, ani do neobydlených koutů Francie, ale do měst, kde ještě více zvyšují hustotu zalidnění a snižují kvalitu života. Evropané se skutečně demograficky dostatečně nereprodukují. Tato reprodukce vyžaduje 2,1 dětí na rodinu, přitom v Evropě je tato hodnota 1,23. Ale proč vykazují evropské ženy malou nebo žádnou porodnost? Protože děti nechtějí?

    Podle průzkumů chce 55 % britských žen 2 děti, 14 % – 3 děti, 5 % – 4 a více dětí, ale nemohou si to dovolit kvůli dle obecně sdílených měřítek nedostatečné (a také díky přílivu migrantů reálně klesající) životní úrovni.

    Ponížení Evropané

    Desetiletí „měkkého totalitarismu“ orwellovským způsobem vycepovalo většinu Evropanů, aby se situovali do role ponížených: události v Kolíně a v dalších evropských městech to prokázaly zcela jasně, navíc přesně k výročí událostí v Kolíně migranti s posměchem na adresu Němcům a ostatních Evropanů zopakovali své sexuální útoky v několika evropských městech: Augsburg, Innsbruck atd. Je třeba poznamenat, že události v Kolíně ničemu nenaučily evropský intelektuální mainstream: když 31. ledna 2016 v novinách Le Monde francouzský spisovatel Camel Daoud zveřejnil poctivý článek o sexuálních útocích v Kolíně, vrhl se na něho s kritikou celý sbor sociologů, historiků a publicistů, kteří ho obviňovali z islamofobie a pravicového extremismu.

    Ti, kdo zastávají principiální postoj k otázce islamizace Evropy, jsou napadáni ze dvou stran: od islamistů a od migrantofilů – multikulturalistů. A jde doslova o smrtící útoky: v Nizozemsku byli zabiti Pete Fontain a Theo Van Gogh; Nemálo hrozeb obdržela i Oriana Fallaci. V Německu jsou kritici saláfismu, například Hamed Abdel-Samad, nuceni žít pod ochranou policie.

    V ideologické rovině jsou útoky na kritiky multikulturalismu vedeny ze dvou směrů. Prvním je „tyranie viny“ (viz Pascal Bruckner – Tyranie viny: esej o západním masochismu). Zastánci multikulturalismu zobrazují předkoloniální svět Asie, Afriky a předkolumbijské Ameriky jako ráj, do něhož vtrhli lupiči. Jejich masochistická teze přikazuje, že Evropané musejí činit pokání za své dobývání a kolonialismus. Zde okamžitě vyvstává otázka: Arabové a Turci se za své dobývání Evropy a obchod s otroky kát nemusejí?

    Měkkou verzí tohoto směru je snaha výrazně povýšit význam arabské kultury v dějinách Evropy a představit muslimské chalífáty Andalusie jako svět tolerance a rozvoje vědy. V takovém přístupu je mnoho přehnaností a lží, které upoutaly pozornost Silvie Guggenheimové, francouzské historičky specializované na středověk Evropy . V jednom ze svých esejů ukázala, že starověké řecké texty byly skutečně zachráněny Araby, ale nikoliv muslimy, kteří neznali starověký řecký jazyk, ale syrskými křesťany. Na Guggenheimovou se okamžitě snesla kritika, byla jako obvykle obviněna z islamofobie. Avšak její oponenti nepřinesli žádné skutečné argumenty, naproti tomu ona sama přesvědčivě dokázala pochybnost řady lživých a falešných schémat, jejichž cílem bylo poskytnout historické ospravedlnění multikulturalismu.

    Druhý směr diskreditace oponentů je pokus vytvořit analogii mezi záchranou migrantů a záchranou Židů, a tedy mezi negativním postojem vůči migrantům a antisemitismem. Zde se však migrantofilové chytili do vlastní sítě. Problém je v tom, že všude v Evropě, zejména ve Francii, úměrně nárůstu počtu migrantů sílí také antisemitismus. Avšak ani to nezastavilo zastánce násilného zavádění multikulturalismu a multietnické společnosti. Jak je to možné?


    Odkud vítr vane

    Pro multietnické rozmělnění identity Evropanů existuje několik důvodů. První (podle pořadí, ale nikoliv podle významu) má taktickou povahu: je to neschopnost západoevropských vlád a Evropské unie vyřešit problém imigrace, a to i kdyby takové přání existovalo. Když špičky Evropské unie pochopily, že přistěhovalci se nehodlají vrátit do svých zemí, a kromě toho jejich větší a stále rostoucí část nemá zájem se integrovat do evropské společnosti, snažili se přesvědčit Evropany, že Evropa by se měla stát multietnickou a multikulturní společností, protože... no prostě pro to, že "je to dobré".

    Za touto pozicí stojí neschopnost vlád zvrátit proces přistěhovalectví, neschopnost ochránit své občany před imigranty, neochota připustit své chyby, bez níž není možná jejich náprava. Jako aktivní zastánce imigrace musela členka labouristické vlády Sarah Spencerová přiznat: „... neexistovala integrační politika. Pouze jsme věřili, že se integrují.“ Při čtení takovýchto výroků se připomíná východní přísloví: „Divo-lázeň: tam i tady vodu sítem nalévají, holičem je jim velbloud. Prostí evropští občané mohou jen plakat nad úřadováním „velbloudů“ a „kozlů“ s lidskou tváří.

    Druhý důvod pro nastoupený kurz k vytvoření multietnické společnosti má sociální rozměr. Zvýšení porodnosti ve „staré Evropě“ by vyžadovalo zvýšení životní úrovně sociálně nižší poloviny evropské populace. Jenomže právě snižování této úrovně je podstatou neoliberalismu, ekonomického směru osmdesátých let minulého století, přičemž nejde o nic jiného, než o super-exploatační fázi globálního monetarismu.

    Zvýšení životní úrovně domorodých Evropanů v dolní a ve středně nižší části sociálního spektra předpokládá určité přerozdělení příjmů ve prospěch sociálně slabší poloviny společnosti, jako tomu bylo v letech 1945 - 1975, jež ve Francii Jean Fourastié s lehkostí ruky sociologa a futuristy nazval „les trentes glorieuses“ – „slavné třicetiletí“. Nicméně celá sociálně-ekonomická politika v Evropě v průběhu posledních – neslavných – čtyřiceti let byla zaměřena na převrácení této situace, na přerozdělování ve prospěch horních vrstev - tedy na zvyšování nerovnosti.

    Strůjci apokalypsy

    Pro zajištění vyšší úrovně příjmů a vyšší porodnosti Evropanů nestačí kosmetické úpravy, ale jsou nutné skutečné sociální reformy, na něž současná elitní vrstva po čtyřiceti tučných letech za nic na světě nepůjde. Když na konci třicátých let stála americká podnikatelská třída před volbou: „sociální reformy s částečným přerozdělením příjmů ve prospěch nižších tříd, nebo světová válka“, zvolila si světovou válku. Příznačné je, že Franklin Roosevelt začal používat pojem „světová válka“ šest měsíců před nástupem Hitlera k moci.

    A v téže Americe v roce 1935 zavraždili člověka, který volal po přerozdělování příjmů a v celé zemi zakládal společenství pod heslem „Rozdělme se o své bohatství“ („Share Our Wealth“ – k výzvě se přidalo 8 milionů lidí). Zabili ho tak, jak je už obvyklé pro USA, rukama ne zcela příčetné osoby. Zakladatel sítě „Share Our Wealth“ guvernér Louisiany Huey Long byl skutečnou hrozbou pro Roosevelta v prezidentských volbách roku 1936 (a stal se předlohou pro knižní postavu guvernéra Willieho Starka v románu Roberta Penn Warrena „Všichni jsou zbrojnoši královi“. Román líčí proměnu idealistického politika v demagoga a zkorumpovaného diktátora. Kniha, rovněž příznačně, obdržela Pulitzerovu cenu a byla úspěšně zfilmována v letech 1949 a 2006.)

    Stručně řečeno: elita spíše zvolí válku, nežli by se dělila o majetek. Přistěhovalecká politika Evropské unie je ve skutečnosti sociální válka vyšších tříd proti vlastním národům. Je snadnější pozvat cizí přistěhovalce rozkládající civilizaci, společnost a její etnické složení, než vyjít vstříc svým náročným pracovníkům a nižším vrstvám střední třídy. Migrace navíc řeší ještě jeden problém: vytváří vrstvu, která na sebe váže sociální podrážděnost a navíc ji tlumí svým agresivním chováním. Takže přistěhovalci se stávají doplňkovou nebělošskou zbraní, která umožní globalistům udržet na uzdě bílou populaci: sociální otázka je pro ně důležitější než etnická a kulturní.

    Přitom je z hlediska politické ekonomie potřeba rozlišovat mezi nepracujícími běženci a těmi imigranty, kteří pracují, tj. jsou podrobeni exploataci: Turci a Kurdové v Německu, Arabové a Afričané ve Francii, Pákistánci a Arabi ve Velké Británii atd. Jejich využívání je exploatací periférie centrem systému, tentokrát v samotném centru. Tato exploatace hraje velkou roli jak pro centrum, tak pro periferii a pro systém jako celek.



    Účelný migrační tok z periferie do centra

    Pro periférii, přesněji pro její místně vládnoucí oligarchii, řeší migrace pracujících do zahraničí dva problémy. Zaprvé, za prací jezdí z jihu na sever nejaktivnější muži. Čili osoby s potenciálem bojovat za svá práva. Jejich odchod ze země zjevně snižuje tlak na vládnoucí špičky a sociálně-politické napětí. Za druhé, část výdělků posílaných migranty do vlasti (někdy dosahuje 20 až 30 % HDP jejich domovské země) umožňuje přežít značné části zbývajícího obyvatelstva, což snižuje jejich odhodlanost aktivně se zapojit do společenské aktivity.

    Nepochybně, to vše funguje pro udržení mocenských struktur v jižních zemích s klanově oligarchickými režimy mafiánského a parazitního typu. Zvláště patrné je to v zemích tzv. frankofonní Afriky, které se vyznačují úzkým spojením francouzského kapitálu a státní byrokracie s vládnoucími skupinami v bývalých koloniích Francie.

    Migranti současně řeší důležité úkoly pro upevnění klanově-oligarchické plutokracie post-západu. Za prvé, jelikož jsou imigranti připraveni pracovat za nízké platy v mnohem větší míře než západoevropané (nebo severoameričané, pokud jde o USA), vytlačují dolní a nižší střední vrstvu z oblasti jejích ekonomických zájmů. Navíc imigranti mají mnohem méně rozvinuté společenské vědomí a v nových podmínkách jsou nuceni spoléhat se na jiné formy organizace a svépomoci (občina, klan, kmen, kasta), proto v roli „vykořisťovaných“ ve skutečnosti vyklízejí zónu boje (v přísném slova smyslu) proti „vykořisťovatelům“. K tomu všemu spatřují svého hlavního nepřítele v bílých Evropanech ze spodních a nižších středních vrstev. Jen proto lidé začínají apelovat na pravicové politiky a podporovat je (k „pozvednutí“ průmyslových pracovníků ve vyspělých zemích, něco jako Trumpova podpora „rezavého pásu“ v amerických prezidentských volbách 2016 atd.).

    Za druhé, v důsledku výše uvedeného nastupuje namísto boje mezi sociálními skupinami ve spodní části pyramidy boj na rasově etnickém a etnicko-náboženském základě, přičemž nižší vrstvy jsou rozpolcené podle etnických linií a ztrácejí mnoho „třídních“ charakteristik, především vědomí sounáležitosti a solidaritu. To opět posiluje pozice nejvyšších a umožňuje jim přesměrovat společenský protest do jiného řečiště.

    A ještě jedna věc. Pokud na periferii současného ekonomického systému, v tomto případě na Jihu, odliv migrantů umožňuje život a reprodukci těch nejdivočejších futuro-archaických režimů, neschopných jakéhokoli vývoje, a tyto konzervuje, potom příliv migrantů do centra systému na Severu umožňuje elitám další monetizaci. A jelikož se nijak zvlášť nestarají o vědecký a technologický rozvoj, nemusí se tím ani příliš znepokojovat: levná pracovní síla tento zpomalený rozvoj do značné míry kompenzuje. Pozdní Řím nepotřeboval stroje – všechno udělali otroci. Stroje navíc byly hrozbou pro systém a technický vývoj byl ve skutečnosti zablokován. A tehdy namísto strojů přišli barbaři.

    Bezohledná a krátkozraká politika mocných

    Vládci post-západu, pokud jde o uhašení a oslabení těchto bojů, spoléhají na migranty, přitom jsou lhostejní k možným následkům v podobě civilizační vraždy (sebevraždy), genocidy bílé rasy atd. Nicméně takový přístup, ačkoli řeší krátkodobé problémy, vytváří neřešitelné problémy v dlouhodobé, ale i ve střednědobé perspektivě.

    Názorný příklad z ruské historie: Ruská vláda zrušila v roce 1861 nevolnictví, což zasáhlo rolníky i sedláky, aby předešla revoluci evropského typu v Rusku a prodloužila život samoděržaví. Život mu skutečně prodloužila – o 66 let (posledních 15 - 16 let to však bylo utrpení) a zabránila revoluci evropského typu. Ale nezabránila revoluci ruského typu, k níž směřoval celý reformní a post-reformní vývoj. A tato revoluce nakonec zlikvidovala jak samotné samoděržaví, tak i jeho pány.

    Historii oklamat lze, ale ne na dlouho, a vždy následuje krutý trest.

    Rozdělováním společnosti podle rasově etnického principu („fragmentace společnosti“, jíž mají tak rádi post-západní sociologové) vytvoří elity namísto „dělnické třídy“ obrovskou vrstvu „prekariátu“, spodinu, „podtřídu“ velmi připomínající svým postavením a charakteristikou chudinu, která byla předchůdcem proletariátu ve staré Západní Evropě. Mluvíme o takzvaných „nebezpečných třídách“ (1750 - 1850), jejichž sociální vzpoury otřásaly Evropou v první polovině 19. století: od Francouzské revoluce v letech 1789 - 1799 po celoevropskou revoluci v letech 1848 - 1849.

    Tyto „nebezpečné třídy“ byly onou údernou silou, která rozdrtila starý řád. Poté, co byly „nebezpečné třídy“ domestikovány a začleněny do systému průmyslové výroby a národních států, boj mezi vrstvami se stal stabilizátorem západní Evropy.


    Sociální časovaná bomba

    Dnes, když globální systém nepotřebuje ani národní státy, ani průmyslovou výrobu, zbavuje pracující vědomí své sociální příslušnosti, a to i prostřednictvím etnické segregace pracovní síly v jádru systému, čímž znovu vytváří situaci „nebezpečných tříd“ - přeměnou na proletariát starověkého římského typu. Jenomže současné „nebezpečné třídy“ jsou pro Evropu mnohem nebezpečnější, než byly ty předchozí, protože jsou zastoupeny vůči Evropanům cizím rasovým, etnickým a náboženským typem, který se postaví i proti samotné civilizaci.

    Post-západní elity vytvořily sociální rozbušku pro zásadně jiný společenský výbuch, pro totální vzpouru spodiny, „podtřídy“, kde se třídní mísí s rasovým a etnickým, což budoucnost nasytí větším množstvím krve, než „třídní revoluce“ Západu s jejím respektem k soukromému vlastnictví a kultuře. S pomocí migrující pracovní síly si klanově oligarchické režimy kupují prodloužení života, ovšem bez další perspektivy.

    V této situaci je nemožný projekt budoucnosti jako takový, existuje pouze jediné: vzhůru do minulosti. Zaplatí za to jejich děti a vnuci, kteří budou čelit této minulosti a zakusí situaci, již popsal Arnold Toynbee jako destruktivní a vše zničující vzpouru spojeného vnitřní a vnější nižší třídy (v římském smyslu) proti systému, na jehož místo nastoupí cosi futuro-archaického. Připomeňme si, jak v jedné z her Friedricha Dürrenmatta vcházejí Němci do Říma s transparenty „Pryč s otroctvím! Ať žije svoboda a nevolnické právo!“. A vítá je římská spodina (Underclass).

    Dopuštění evropského chalífátu

    Jedním z cílů multikulturalismu je vytvoření masové „podtřídy“ zbavené národních kořenů a národní kultury, a proto snadno manipulovatelné, neschopné vzdorovat a bojovat. Proto i navzdory krizi a narůstající nespokojenosti obyvatelstva jsou elity v EU připraveny na to, co vypadá jako příští kapitulace před muslimskými imigranty (tato kapitulace je prostředkem k dosažení jiných cílů), a to až do úplného zničení evropské identity, víry a dokonce i práva, na němž byl Západ vždy postaven.

    V roce 2016 vyzval německý ministr financí Wolfgang Schäublek k vytvoření „německého islámu“. Ještě dál (před deseti lety) šel nizozemský ministr spravedlnosti Piet Hein Donner. Řekl, že pokud muslimové, až se stanou většinou, budou chtít změnit demokratickými prostředky zákony Nizozemska na šaríát, mohou to udělat. A je jen otázkou času, kdy se z muslimů stane v Evropě většina – nanejvýš během dvou nebo tří generací.

    Koen Geens, ministr spravedlnosti Belgie (v této zemi je 700.000 muslimů, přičemž marocká část žije téměř v centru Bruselu), prohlásil při svém vystoupení 25. dubna 2016 v Evropském parlamentu, že muslimové brzy přečíslí Evropany: „Evropa o tom ještě neví, ale je to realita“. Nicméně dál podobná konstatování nejdou, aniž by se osmělily položit otázku: co bude potom?

    Podobni Kloboučníkovi z „Alenky v říši divů“ mumlají evropští vysoce postavení zřízenci cosi jako „Oh, o tom nebudeme mluvit.“ A to i přesto, že už v roce 1974 prezident Alžírské republiky Houari Boumédiene otevřeně vysvětlil Evropanům, co bude dál a jaký osud je čeká: „Jednou milióny lidí opustí jižní polokouli této planety, aby se vydali na sever. Ale ne jako přátelé. Protože tam vtrhnou, aby dobyli tuto polokouli svými dětmi. Zvítězíme dělohami našich žen.“ Od té doby uplynulo téměř půl století a k vnějším migrantům z Asie a Afriky se přidala nepřizpůsobivá vnitroevropská etnika: cikáni z Albánie, Rumunska a Bulharska, a situace se dál zhoršuje. Jak se říká, kdo není slepý, ten vidí. Ale Evropané masírovaní svými elitami nechtějí vidět. Jeden klasik řekl: „Hloupý tučňák plaše skrývá své tučné tělo za útesem“. 

    Sergej Chelemendik se k tomu již v roce 2003 vyjádřil ostře, ale správně: „Naši vypasení evropští bratři už všechno prospali! Tento závěr jsem si opakoval mnohokrát, když jsem se procházel po hlavním frankfurtském bulváru nazvaném „Zeil“. Už zakončili svoje bytí v historii, už neexistují. Zatímco sedí ve svých bankách a počítají šustící papírky, jejich ulice již ovládli Albánci zpozdilí ze staletí starého jeskynního incestu a šťastní, že konečně mohou zředit svoji příliš hustou krev. [...]; Naši vypasení evropští přátelé se obešli bez svého Gorbačova a dokonce i bez perestrojky. Babylonské zmatení národů na ulicích jejich měst začíná. Přitom nechápou, co se stalo. Skutečně nechápou, že to nemá žádné demokratické, nebo dokonce mírové řešení.“


    Dokud barbaři nevyplení tuto zemi

    Někteří vědci – a tady se dostáváme k třetí příčině – vysvětlují takovou „slepotu“ Evropanů sociálně kulturními faktory, kulturní demencí, starobou společnosti a etnik, konečnou fází vývoje systému s charakteristickými změnami v sociální psychologii spojenými s neschopností bránit vlastní dům. Stručně řečeno, barbaři zničí stárnoucí a oslabenou říši.

    Takový argument je hoden prozkoumání. Němce označují vědci jako „unavené historií“ (Geschichtsmüde). V celoevropském měřítku se konstatuje, že obě světové války zkompromitovaly nejen nacionalismus, ale i vlastenectví – takový pohled rozvíjel Jean-François Revel v knize „Ani Ježíš, ani Marx“. Zde však okamžitě vyvstává otázka: proč historickou únavou trpí jen západní Němci, ale východní nikoliv?

    Ve skutečnosti lze o současných západoevropanech, kteří mají stejný postoj ke gotickým chrámům a renesančním palácům, jako současní Arabi k pyramidám a sfingám, říci slovy jednoho z hrdinů románu Jean-Christophe Grangé toto: „Jsou to nová pokolení, která nezdědila sílu svých předků, ale naopak se u nich nahromadila těžká únava; společnost, která se nakonec oslabila nakažena západní rozežraností.“

    Ale opakuji: proč východní Evropané (Poláci, Maďaři, Chorvaté, Srbové) se k migrantům staví jinak, než Britové, Francouzi, Němci a Švédové? Proč nejsou ochotni dobrovolně položit hlavu na špalek? Přitom v Polsku, Maďarsku a v bývalé Jugoslávii byl dopad dvou světových válek mnohem krutější, než ve Velké Británii a ve Francii, kde bylo mnohem více kolaborantů, než příslušníků odboje, a tím spíše ve skandinávských zemích s jejich sympatiemi ke Třetí říši.

    Oslabené vlastenectví v Západní Evropě je výsledkem cílené politiky globalistů. Evropská unie nepotřebuje národy, a tudíž ani vlastenectví není zapotřebí. Potřebuje mozaikový svět menšin s dvojitou až trojitou identitou (regionální, sexuální atd.). A rasově a etnicky smíšenou populaci.

    Jinde jsem se zmínil o de Marenchesovi a jeho řeči o vybudování tunelu pod Gibraltarem, který usnadní přesun migrantů z Afriky do Evropy. Prioritní v ní nebyly ekonomické otázky. Veškeré řeči o tom, že hlavním důvodem přísunu migrantů z Asie a Afriky je řešení problému nedostatku pracovních sil, jsou vesměs lživé a stojí proti nim jednoduchý argument: proč nepovolají nezaměstnanou mládež ze Španělska, Portugalska a Řecka, čili z jihu samotné Evropy? Mládež, která je relativně vzdělaná, má kořeny v místní tradici a na rozdíl od Afghánců, Arabů a černochů chce pracovat.

    Ubrání se alespoň Východní Evropa?

    Nicméně hlavním důvodem oslabení vlastenectví v Západní a Střední Evropě je účelový propagandistický a politicko-ekonomický kurz. Nemělo by uniknout pozornosti, že i přes tlak vyvíjený „bruselskými byrokraty“, tvrdý postoj vůči přistěhovalcům a problému migrace demonstrují bývalé socialistické země, kde kromě internacionalismu dřívější vlády aktivně rozvíjely jakési socialistické vlastenectví, a toto dědictví přetrvává do dnešní doby.

    To lze pozorovat i v kontrastu mezi východní (NDR) a západní částí Německa: postoj k migrantům je různý, různé jsou i ochota vzepřít se i počet mešit. Lze říci, že energie minulého socialismu a sociálního systému se stává pro ty východní Evropany, kteří nejsou ochotni „jít se svými souvěrci“ do soudného „ráje“ post-západní Evropy, doplňkovým faktorem odporu umožňujícím východu Evropy, zejména v případě obratu směrem k Rusku, aby se ubránil mnoha tragédiím.

    Podle některých analytiků se může na západě Evropy zachovat evropský způsob života, kultura a světonázor pouze ve venkovských oblastech, kam se imigranti netouží dostat. Domnívám se, že taková možnost může nastat například v horských oblastech Skotska, Španělska, Švýcarska, Německa, Rakouska, nebo v oblastech, které mají přirozenou ochranu. Všechny ostatní oblasti jsou připravené zóny pro činnost mstitelů a záškodníků z měst připomínajících hory odpadků, na něž se změní místa, kde dochází k nakupení imigrantů, kteří nechtějí pracovat. Samozřejmě, ne všichni imigranti odmítají pracovat, ale studie ukazují, že vždy představují absolutní menšinu. Mnoho evropských muslimů raději odejde bojovat na straně ISIL nebo podobných organizací.

    Otevřená zůstává otázka: Je současný Evropan, žijící nejen v postreligiózním, ale i v postsekulárním a v postnacionálním světě, schopen alespoň nějakého odporu? Výsledek uvažování seriózních evropských analytiků o migraci a o budoucnosti Evropy je tragický a burcující: vylučují totiž variantu „měkkého přistání“ při řešení migrační krize.

    „Zdá se, že Evropané nemají uspokojující odpovědi na otázku budoucnosti,“ říká Douglas Murray. A jeho odpověď zní: „Záleží už jen na tom, jak bude nanesen fatální úder.“ A zdá se to být pravda, zvláště pokud vezmeme v úvahu, že značná část Němců (a dalších Evropanů), je nadále zombifikována propagandou Evropské unie, pranýřuje hnutí PEGIDA a podporuje imigrační politiku Angely Merkelové. Je to, jako v té básni Valerije Brjusova „Hunové přicházejí“: „Vás, kdož mě hodláte zničit / vítám pozdravným hymnem.

    Hleďte, kdo přišel – Hunové. Tehdy, za války, Britové nazývali Němce „agresivními Huny“.

    Čeho jsme to svědky? Absence vůle, nebo sociálně kulturní demence stárnoucí civilizace upadající do marasmu?


    Zdroj.

    0 0

    Jana Maříková
    4. 8. 2018    zdroj
    3. srpna je již čtvrté výročí genocidy Kurdů Jezídů*) v Shingalu. V létě roku 2014 IS dobyl oblast Shingal a vyhnal stovky tisíc jezídů z jejich domovů v severozápadním Iráku. Cílem radikálních islamistů bylo zničení jezídského náboženství a kultury. 


    *) Jezídové  jsou etnicko-náboženská komunita (asi 900 000 především Kurdů ze severního Iráku) v jejímž náboženství se mísí řada prvků hinduismu, mazdaismu (zoroastrismus), manicheismu, šamanismu, judaismu, křesťanství a islámu

    Sinjar před útokem

    Desítky tisíc Jezídů uprchlo v panice do hor, převážně bez jídla a vody. Tisíce lidí bylo zavražděno, umučeno nebo zraněno. Únosci IS unesli a prodávali jezídské ženy; znásilňování a zneužívání jezídských žen byla plánovaná akce. Šokující svědectví oběhla celý svět.

    Kurdská obec v Německu (KGD) připomíná tento den utrpení obětí Jezídů a jejich pozůstalých: Sympatizujeme se všemi, kteří přišli o příbuzné a přátele, ale také s ženami a dívkami, vykoupenými ze zajetí a otroctví, které musí bojovat s těžkými traumaty.


    Sinjar po útoku

    Co jim bylo způsobeno, nesmí být zapomenuto. Navíc situace Jezídů je i nadále obtížná, přeživší žijí roztroušeni po celém světě a jen málo lidí má přístup k lékařskému ošetření. Po vyhnání z jejich tradičních sídel boj o přežití jednoho z nejstarších náboženských společenství na světě pokračuje.

    Také musí být dokončen právní přezkum zločinů: pachatelé musí být předvedeni před spravedlnost a musí se zodpovídat ze svých zločinů. Pro jejich stíhání je nutná spolupráce světového společenství.

    Prodej jezídských otrokyň


    Jezídové byli ve své historii mnohokrát z náboženských důvodů pronásledováni a mnohokrát byli oběťmi násilných útoků a genocidy - musíme přispět k tomu, aby se to už nikdy neopakovalo.

    Jezídi musí mít mezinárodní ochranu, i poté, co se vrátí domů. V zajetí ISIS je stále mnoho žen a dětí. Zatím ještě neunikli peklu - i jejich osvobození vyžaduje naši plnou podporu.

    0 0

    Peter Tóth
    Artur Bekmatov
    4. 8. 2018 HlavnéSprávy
    Ďalšie zverejnené súvislosti v kauze únosu vietnamského podnikateľa z Nemecka späť do vlasti vyvolali v slovenskej politike turbulencie. Peter Tóth, exšéf kontrarozviedky SIS a v súčasnosti šéfredaktor portálu ďatel.sk, však upozorňuje, že zlyhanie je predovšetkým na nemeckej strane a slovenská vláda v tom mohla byť nevinne.




    “To, čo produkujú na túto tému slovenské médiá, je len reprodukcia propagandy opozičných strán, a to nemá nič spoločné so žurnalistikou,” hovorí Tóth pre Sputnik.

    Podľa jeho slov je pre Slovensko nepríjemné, že existuje podozrenie o zneužití nášho špeciálu na únos osoby, ktorá žiadala v Nemecku o politický azyl. “Nikto však nemôže myslieť vážne, že slovenská vláda na niečom takom vedome participovala,” dodáva.


    Únos vládnym špeciálom

    Mediálnu lavínu spustil článok nemeckého denníka Frankfurter Allgemeine Zeitung. Vyšetrovatelia Krajinského kriminálneho úradu v Berlíne podľa denníka nemajú “takmer žiadnych pochybností” o tom, že Trinh Xuan Thanha uniesla vietnamská spravodajská služba v slovenskom vládnom špeciále z Bratislavy do Moskvy, teda mimo hraníc schengenského priestoru, a následne z Moskvy do Vietnamu.

    Podľa slovenských mainstreamových médií, ktoré sa kauze intenzívne venujú, sa na únose vedome podieľala slovenská strana, vrátane vtedajšieho ministra vnútra Róberta Kaliňáka.

    Toto “zistenie” slovenských médií však Tóth spochybňuje. Podľa jeho názoru nesie primárnu zodpovednosť za únos nemecká strana. “Čo robil Krajinský kriminálny úrad v Berlíne? Kde bol Spolkový úrad na ochranu ústavy, teda nemecká kontrarozviedka?” pýta sa Tóth a dodáva: “Chápem, že ak za únosom stála vietnamská spravodajská služba a ak celú operáciu naplánovala precízne a rovnako dôsledne ju aj uskutočnila, bolo pre nemecké bezpečnostné a spravodajské zložky takmer nemožné sprisahanie odhaliť a predísť únosu pána Trinh Xuan Thana. Nemecké orgány a médiá však nemôžu zazlievať Slovensku, že nedokázalo to, čo nezvládli sami Nemci.”

    Bývalý šéf kontrarozviedky však nespochybňuje fakt, že vietnamský podnikateľ bol unesený, a to aj s pomocou vládneho špeciálu. Dodáva, že na palubu sa musel dostať s pomocou falošných, resp. krycích dokladov a slovenská strana postupovala podľa štandardných predpisov: “Ak Vietnamci požiadali o poskytnutie vládneho špeciálu, slovenská strana konala v zhode so zaužívanými protokolárnymi zvyklosťami. A ak sa zoznam pasažierov zhodoval s predloženými diplomatickými dokladmi, navyše nikto nejavil známky nedobrovoľnej prítomnosti na palube, nebol dôvod Vietnamcov podozrievať.”

    Oficiální vietnamská místa ohlásila, že Trinh Xuan Thanh se dobrovolně vydal úřadům a stanul před soudem

    Dopad na vzťahy s Nemeckom a Vietnamom?

    Celá kauza nielenže poškodzuje dobré meno Slovenska v zahraničí, ale môže mať aj negatívny vplyv na vzťahy Slovenska s obomi zainteresovanými krajinami. Prezident Kiska už v utorok upozornil na to, že kauza môže zhoršiť slovensko-nemecké vzťahy. A to rok po tom, ako obe krajiny podpísali vo Wolfsburgu Memorandum o prehĺbenom dialógu.

    Premiér Pellegrini v nadväznosti na podozrenia nemeckej strany poslal do Berlína ministerku vnútra Denisu Sakovú spolu s policajným prezidentom Milanom Lučanským.

    Tóth pri tom opätovne upozorňuje na pochybenie nemeckej strany. “Trinh Xuan Than nebol unesený zo Slovenska, ale z Nemecka a ak z Berlína na našu adresu zaznieva kritika, tak to nie je Bratislava, kto sa podieľa na zhoršovaní inak veľmi dobrých vzťahov,” hovorí a dodáva, že Slovensko poskytuje nemeckým orgánom medzinárodnú právnu pomoc, z čoho vyplýva, že sa podieľa na vyšetrovaní prípadu.

    Na druhej strane je nepochybné, že ak slovenská vláda o únose nemala informácie, tak Vietnam jednoducho drzo zneužil dôveru Slovenska. “V prípade, že sa to preukáže, Slovensko musí prijať voči Vietnamu náležité opatrenia tak na bilaterálnej, ako aj multilaterálnej úrovni,” hovorí Tóth.


    Kiska sa zosmiešňuje


    Kauzu únosu intenzívne využíva politická opozícia — parlamentná i neparlamentná. Zatiaľ čo SaS s OĽaNO vyzývajú vládu na demisiu a navrhujú väzobné stíhanie poslanca Kaliňáka spolu so šéfom protokolu rezortu vnútra Radovanom Čulákom, mimoparlamentné KDH vyzvalo na predčasné parlamentné voľby. Ku kritikom sa pridalo aj hnutie Za slušné Slovensko a prezident Andrej Kiska. “Opakovane som hovoril, že je povinnosťou slovenských orgánov činných v trestnom konaní tieto podozrenia dôsledne a poctivo vyšetriť. Nemožno budovať dôveru ľudí v štát, ak sa prípadu nezačneme ani poctivo venovať. Reč je o podozreniach z hrubého zneužitia štátnej moci. Tak ako sa to stalo pri únose Michala Kováča ml.” vyhlásil prezident na utorkovom brífingu.

    Peter Tóth však prezidentov pesimizmus nezdieľa: “Pán prezident Andrej Kiska sa takýmito vyjadreniami zosmiešňuje, aj keď si to v hluku mediálneho potlesku zrejme neuvedomuje.”

    - - -


    0 0


    Zdeněk Jemelík
    4. 8. 2018     JemelikZdenek a Chamurappi
    Poprask kolem rozhodnutí Nejvyššího soudu CR o vystěhování členů SBD Pokrok z jejich domů rozvířil širší diskusi o stavu justice. Strhla se kritika na zdlouhavost soudního řízení a mnoho lidí si začalo myslet, že to je jeho hlavní nectnost. Do vřavy zasáhl předseda Nejvyššího soudu ČR prof. Pavel Šámal názorem, že „politici se diví rychlosti řízení, ale od roku 1989 nevytvořili procesní předpisy“, uplatněným např. v článku na "České justici". 



    Se svou troškou do mlýna přispěchal i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který se domnívá, že by zrychlení trestního řízení prospěl ještě výraznější přesun dokazování z přípravného řízení přímo před soud – s upřímným podotekem, že trestnímu řízení příliš nerozumí.

    Nejde o osamělé názory dvou vrcholných představitelů soudnictví. Ozývají se ze všech stran, takže občan by snadno mohl propadnout dojmu, že hlavní příčinou často neuvěřitelné zdlouhavosti soudních řízení je právě používání zastaralých procesních předpisů. Zásadní přepsání procesních řádů se tak zdá být samospasitelným opatřením, jež z průtahů řízení udělá neznámý pojem.

    Je pravda, že oba hlavní procesní předpisy přežily změnu režimu. Občanský soudní řád pochází z r.1963, trestní dokonce z r.1961. Oba prošly desítkami novelizací, jimiž se měly přizpůsobit novému pojetí práva. Výskyt zrušených paragrafů snižuje jejich přehlednost. Velkou změnou prošel trestní řád, do něhož vplynula přibližně stovka paragrafů z práva Evropské unie. Nové procesní předpisy by byly ucelenější, přehlednější. Není ale vůbec jisté, že by po krátkém čase jejich užívání nezačalo od soudců zaznívat určité zklamání, jak je tomu u nového trestního zákoníku, o němž mnozí říkají, že se sice změnilo číslování paragrafů, ale jinak se nic podstatného nestalo. Účinnost rekodifikace trestního řádu by nebyla uspokojivá, pokud by současně nedošlo k přepsání zákona o soudech a soudcích, zákona o státním zastupitelství a navazujících vyhlášek, čili k zásadní reformě trestního řízení. Hlasatelé neúnosnosti dalšího používání dosavadních procesních předpisů tak vytvářejí společenskou poptávku po obrovském objemu legislativní práce, kterou bude muset někdo vykonat a někdo zaplatit. Zkušenost z procesu vzniku nového trestního zákoníku a nového občanského zákoníku vyvolává pochybnost, zda lze očekávat, že k přepsání procesních předpisů dojde během jednoho vládního mandátu, zvlášť dojde-li k dalším změnám v osobě ministra.

    Z pohledu laika, který strávil stovky hodin sledováním průběhu trestních procesů v soudních síních různých soudů a nahlédl i do přípravného řízení, bych nenašel námitky, pokud se stát rozhodne zmíněné legislativní změny provést bez ohledu na jejich nákladnost. Domnívám se však, že jejich vliv na chod trestního řízení bude podstatně menší, než se propagátoři změn domnívají. Vedle legislativních překážek pro hladký průběh trestního řízení působí další vlivy, které žádná právní úprava neodstraní, a ty budou hrát roli i nadále.

    Nelze očekávat, že by novelizace odbourala zásadu, že ten, kdo v trestním řízení rozhoduje, musí mít k disposici příslušný trestní spis. Ten je ale v originále jen jeden a na základě kopií rozhodovat nelze. Někdy to má kuriózní důsledky. Zažil jsem propuštění z vazby obžalovaného z vraždy, jemuž soudkyně prodloužila vazbu, ač spis se nacházel u jiného soudu, který nutnost rozhodnutí o vazbě přehlédl. Nadřízený soud její rozhodnutí z formálních důvodů zrušil a obžalovaný se ocitl na svobodě, neznaje důvod propuštění. Stává se, že vyřízení věci není možné bez použití trestního spisu z jiného procesu a řízení zůstane stát, protože požadovaný spis nelze momentálně získat. Zažil jsem odblokování řízení k dovolání po třech letech od podání návrhu právě kvůli zatoulanému spisu. To je problém řešitelný zřízením digitální knihovny trestních spisů, jež by umožnilo, aby se spisem nakládalo více subjektů současně a nezávisle na sobě. Digitalizaci soudních spisů požadují Piráti a je to požadavek rozumný a oprávněný, nicméně jeho uskutečnění může trvat několik let a bude nesmírně nákladné.

    Jiným velkým problémem je nekázeň svědků, kteří neuposlechnutím předvolání často donutí soud k odročení řízení. Čím větší proces, tím více svědků, tím citelněji se tento vliv uplatňuje.

    S nekázní svědků si asi rekodifikace trestního řádu neporadí.

    Mohli by si poradit žalobci i soudci uvážlivějším přístupem k vytváření „monstrprocesů“. Zdánlivě získávají čas tím, že důkazy, svědčící proti všem skupinám projednávaných obžalovaných, projednají najednou. Nedbají na to, že přihozením některých obžalovaných k hlavní skupině je přinutí zúčastňovat se jednání, jež z hlediska jejich obžaloby nemá žádný význam. Za jejich zmarněný čas asi jednou stát zaplatí odškodné.

    Ale legislativci by si mohli poradit s nepříjemným jevem, kterým je až trojí opakování výslechu svědka v rámci jednoho řízení. Většinu svědků vyslýchá policie ve fázi prověřování podezření, pak znova za přítomnosti obhájců v přípravném řízení. Platí zásada, že rozhodující jsou důkazy, provedené před soudem. Pokud pak žalobce nebo obhájci trvají na výslechu svědků před soudem, soud je zve potřetí, někdy i s několikaletým odstupem od výpovědi v přípravném řízení. Je věcí žalobce a obhájců, kolik svědků nechají předvolat. Pokud svědek před soudem nevypovídá z jakýchkoli důvodů, může jeho výslech nahradit čtení výpovědi z přípravného řízení. Nabízí se zde úvaha pro legislativce, zda by bylo možné jednu ze tří svědeckých výpovědí vypustit, aniž by při tom došlo ke snížení průkaznosti dokazování.

    Délku řízení neovlivňuje jen počet stání hlavního líčení a jejich časové rozestupy, ale i délka různých doprovodných úkonů, jako je např. příprava ústního vyhlášení rozsudku či vypracování písemného vyhotovení rozsudku. Pro ně jsou trestním řádem stanoveny procesní lhůty, které však mají povahu pouze pořádkovou, čili jejich dodržování nelze vynutit, nedodržování trestat. Předseda soudu má právo povolit soudci překročení procesní lhůty, někdy jen v omezeném rozsahu. V praxi se setkáváme s libovolným nedodržováním procesních lhůt a s povolováním jejich překročení i nad rámec povolené meze. Perličkou je stížnost proti sdělení policejního orgánu o zahájení úkonů trestního stíhání, pro jejíž vyřízení není stanovena procesní lhůta a státní zástupci často rozhodují až po několika týdnech nebo i měsících, během nichž přípravné řízení nerušeně pokračuje. Obecně v tomto ohledu dochází k porušení zásady rovnosti stran. Např. občan má na podání zmíněné stížnosti lhůtu tří dnů a často nemá ani možnost před jejím podáním nahlédnout do spisu, takže si stěžuje naslepo. Je tedy v jednoznačné nevýhodě proti policii a státnímu zástupci. Stěžovat si na nedodržení lhůty pro přípravu ústního vyhlášení rozsudku nebo pro jeho písemné vyhotovení je bezúčelné, protože vedení soudu loudavého soudce zpravidla zakryje sdělením o povolení překročení lhůty. Zpřísnění a zavedení vymahatelnosti procesních lhůt všech článků řetězce trestního řízení novelizací trestního řádu by jistě přispělo k urychlení řízení a navíc by posílilo rovnost stran trestního řízení.

    Není správné posuzovat délku řízení jako vzdálenost od zahájení prověřování do rozsudku 1.stupně. Pokud tak činí některé státní orgány, samy před sebou zastírají hrůznost procesů, pokračujících v odvolacím řízení a cestou mimořádných opravných prostředků třeba i mnoho let. Branou do pekel pak může být právě prosazení zásady přednostního významu dokazování před soudem, kterou si mnozí policisté a státní zástupci vykládají tak, že smí podat obžalobu s podstatnými mezerami v dokazování. Nalézací soud pak buď zvládne doplnění dokazování za cenu časové ztráty, nebo dospěje k mylnému rozsudku na základě neúplného dokazování, který mu pak vrátí odvolací soud k doplnění dokazování a vznikají další ztráty času. Tento nešvar patrně nelze odstranit úpravou trestního řádu.

    Justice má nástroj, jímž se může proti nesvědomitosti žalobců ve výše zmíněných případech bránit předběžným projednáním obžaloby a jejím vrácením žalobci k dopracování. Bohužel jej používá málo a často se stává, že ke stížnosti žalobce stížnostní soud rozhodnutí nalézacího soudu zruší, neboť je přece třeba spěchat : nedostatky obžaloby se přece dají „dohonit“ v dokazování před soudem. Časové ztráty v tomto případě nevznikají kvůli nedostatkům trestního řádu, ale kvůli nesvědomitosti státních zástupců a soudců.

    Průtahy vznikají i jako výsledek neodpovědnosti a neumětelství soudců, které rovněž nový trestní řád neodstraní. V rámci jednoho soudu lze nalézt soudce, jejichž zájem o rychlý běh soudního řízení je zásadně odlišný. Jsou tací, kteří od prvního stání dávají jednoznačně najevo, že si přejí věc dovést k rozsudku bez zbytečných odkladů a využívají zákonných možností k překonání překážek, které se jejich záměru staví do cesty. Např. vzniknou-li nepředvídané překážky pro provedení hlavního líčení, nepošlou domů svědky, kteří přijeli zdaleka, ale provedou jejich výslech mimo hlavní líčení. Bohužel někdy to přeženou a vyvíjejí nátlak na lékaře, aby ukončil pracovní neschopnost obžalovaného. Že takový postup není humánní ? Copak obžalovaní zasluhují v očích těchto soudců humánní nakládání ? Vždyť jsou pro bohy v taláru jen lidský odpad. Jiní soudci ale odročují hlavní líčení pod nejrůznějšími záminkami, třeba proto, že odpoledne má být horko (nežertuji!), a přerušují je i na celé měsíce. Proces se pak vleče dlouhé roky a soudce ke spěchu nikdo nepřiměje. Jeho nadřízení námitky proti svéráznému vedení hlavního líčení odmítají. Nebo máme ve sboru soudců nemocného člověka, který by celodenní vedení hlavního líčení neustál, a nevyužívá proto plně pracovní dobu. Asi by měl mít jen částečný úvazek nebo by neměl soudit vůbec. Ale stavovská solidarita jej před omezením pracovního úvazku nebo před odesláním do předčasného důchodu chrání. Existence tak velkých rozdílů v chování soudců v rámci jednoho soudu ukazují na malou náročnost předsedy soudu vůči podřízeným, ale to je věc lidské povahy a úpravou trestního řádu nelze docílit změny.

    Z hlediska laického pozorovatele trestního řízení nepovažuji snahy o zrychlování trestních procesů za prvořadý cíl, o který je třeba usilovat. Průtahy v řízení lze přežít, nepřijatelné jsou zmetky v podobě odsouzení nevinných lidí nebo ukládání nepřiměřených trestů. V této souvislosti odmítám nápady, aby se ke zrychlení procesů šlo cestou omezení práv obhajoby. Ani mne netěší „kouzla“ některých obhájců, kteří si jsou vědomi, že jejich klient musí být odsouzen, ale snaží se ten okamžik oddalovat za každou cenu. Klientovi tím ve skutečnosti příliš neprospívají, protože oddalují okamžik jeho návratu z výkonu trestu. Prospívají pouze svým zájmům. Nicméně okleštění možností obhajoby by vedlo ke zvýšení výskytu nespravedlivých rozsudků, proto je třeba je rozhodně odmítnout.

    0 0
  • 08/04/18--12:34: Turecko: Hra je dohrána
  • Yekta Uzunoglu
    4. 8. 2018
    Již delší dobu píšu, že USA je ve vztazích s Tureckem na rozcestí, ale jelikož jsem Kurd a to ještě z Turecka, je pravděpodobné, že moje články týkající se tohoto tématu, byly vnímány jako zaujaté.
    Ale nyní už můžeme říct, že USA na rozcestí s Tureckem či proti Turecku, jsou již rozhodnuty. Důvody, proč došlo k časovým prodlevám při rozhodování, mají co do činění se zpožděním ve stabilizačním procesu Trumpovy administrativy.
    Ano, hra je už dohrána, spadla klec.


    Turecký Sultán si o to koledoval a koleduje už delší dobu. Útočil na všechny strany včetně Evropy a plival jim do ksichtu a nikdo z evropských politiků, kteří inteligenčně patří tak maximálně do IQ 130 a to bez předpokladu vyváření nějakého konceptu slouží poslušné jen svému kapitálu majícímu své zájmy v Turecku, tak tito politici vnímali a vnímají plivaní Erdogana do svého ksichtu jako naplň své práce.

    USA konečně po stabilizaci Trumpovy administrativy začaly aplikovat vůči Turecku plán, který existuje už delší dobu a zatím ležel někde v šuplíku, a sice zničeni moci Erdogana. Toto se může dít jen a jen ekonomicky a teď plán oprášily. Proč nyní? Mimo jiné proto, že USA hodlá uvalit na Irán tvrdší sankce, a jsou tři země, které mohou tyto sankce znehodnotit, a sice Čína, Rusko a Turecko. Turecko jako sousední země může mít největší vliv ze všech tří, tak jako už v minulosti, USA už nechce uvalit sankce jen na oko, ale de facto.

    Také proto v minulých měsících USA zakázaly vývoz zbraní pro tureckou policii. Minulý týden USA uvalily sankce na dva ministry Erdoganovy vlády, sice na ministra vnitra a na ministra spravedlnosti, zavedly zdanění dováženého tureckého oceli a jsou na cestě daně na veškeré zboží dovážené z Turecka doposud jako nezdaněné, což se tyká zastavení dovozu z Turecka ve výši 1,5 miliard USD.

    Turecko se stalo díky USA, SRN významným vývozcem zbraní, ale tyto zbraně jsou vyrobené buď v licenci, nebo motor či elektronika pochází z USA a tudíž dle mezinárodního práva o obchodě se zbraněmi Turecko potřebuje od USA souhlas k vývozu ke každé komoditě. Například Turecko uzavřela v tomto roce s Pákistánem smlouvu o prodeji 30 bitevních vrtulníků v hodnotě 1,5 miliardy USD, ale povolení k vývozu ze strany USA již nedostane a tudíž je nemůže vyvézt a proto je Pákistán oprávněn Turecko zažalovat, což určíte rád učiní jak Pákistán, tak ale i ostatní odběratelé... To jsou ukázkové příklady, do jaké míry tyto sankce zasáhnou tureckou ekonomiku a to navíc dlouhodobě, jelikož tím zničí kredit Turecka jako spolehlivého dodavatele zbraní.

    Turecko před lety s USA a s dalšími zeměmi NATO uzavřelo jakési konsorcium na výrobu postmoderních stíhaček F 35, kde rovnou objednalo 100 kusů a dodává v rámci konsorcia jisté díly vyráběné v Turecku. K oficiálnímu předání prvních kusů došlo před třemi týdny, ale nikoliv k předání fyzickému. Minulý týden americký Senát zakázal dodávky těchto letounů a k zastavení dodávek už chybí jen podpis Trumpa! Trump rád zastavení dodávek podepíše, už minulý týden na Twitteru dával jasně najevo, že na Turecko přijdou opatření. Poprvé v dějinách NATO nějaká země - v tomto případě ta nejsilnější - uvaluje vůči druhé zemi NATO sankce – a to dokonce na zemi s druhou nejsilnější armádou NATO! Hra je dohrána!

    A co turecká ekonomika? Od té doby, co začala tajná válka mezi USA a Tureckem (nyní již otevřená), turecká lira ztratila za pár měsíců víc než 22% vůči dolaru. Po uvalení sankcí na dva Erdoganovy ministry za pár hodin ztratila víc než 3 %! Zastavit takový pokles turecké liry už není v silách turecké Národní banky. Aby Turecko zastavilo odliv devizových prostředků, zvýšilo úrokovou sazbu až někam mezi 16-19 %! Tím Turecko vyprovokovalo inflaci, která se za pár týdnů vyšplhala na 15 %! A to jen začátek!

    Za posledních pár týdnů všechny ratingové společnosti snížily bodové hodnocení Turecka ve všech oblastech ekonomiky od bank až po logistiku. V logistice Turecko ztratilo na zebřičku 20 bodů a je na 47. místě ve světě a to znamená, že je někde až za Vietnamem.

    Na cestě je rozhodnutí amerického soudu ohledně výše trestu vůči turecké státní bance HALKBANK, kdy adoptivní syn Erdogana turecko - ázerbájdžánský playboy Zarrab před americkými vyšetřovateli a následně před soudem prásknul svého adoptivního otce a přiznal, že porušili sankce vůči Iránu a porušovali je léta. Porota soudu uznala tureckou banku vinou v 5 z 6 bodů obžaloby a dle amerických zákonů o soudech a soudcích výši trestu může následně určit samotný soud a nikoliv porota. Americký soudce měl toto učinit nejpozději někdy do konce 12. dubna tohoto roku, ale jelikož asi ještě doba nebyla zralá, tak toto dosud odkládá. Vůči francouzské bance BNP pokuta činila něco kolem 10 miliard USD za podobný delikt. Nakolik odhadne soudce svoji pokutu v době už pro rozhodnutí zralé, si můžeme jen domýšlet. Ale i kdyby soudce uložil pokutu jen ve výši několik miliard, jedná se o tureckou státní banku a nikoliv jako v případě BNP, ale o soukromou! Tím ztrácí státní banka Turecka ve světě bankovnictví svou důvěryhodnost tak, jako nikdy předtím, turecké banky jsou závislé na zahraničních investorech jako žádné jiné banky žádné jiné země na naší planetě...

    Který odpovědný vedoucí, ředitel či činitel mezinárodních fondů by v současné době mohl investovat do Turecka, když samotní ministři turecké vlády jsou pod sankcemi USA!

    Prostě po 15 letech se vrací do Turecka to turecké hospodářství, které nemůže skončit jinak, než krachem - a tím se otevře cesta možná i k demokracii...

    0 0

    Dmitrij Bulgaru
    4. 8. 2018      russian
    Evropští poslanci vyjádřili obavy ohledně absence úsilí ukrajinských orgánů o "deoligarchizaci" země. Je to uvedeno v návrhu zprávy výboru Evropského parlamentu pro mezinárodní vztahy, s nímž se sezámila agentura RT. Experti poznamenávají, že všechny politické procesy na Ukrajině zůstávají pod vlivem různých klanů. Přičemž Petr Porošenko vyhlásil boj proti oligarchům už v roce 2014. Podle názoru politologů však úsilí ukrajinského prezidenta směřuje pouze k boji proti konkurentům.


    Výbor Evropského parlamentu pro mezinárodní vztahy ;zveřejnil návrh zprávy o asociaci Ukrajiny s Evropou. Dokument konstatuje absenci úsilí ukrajinských orgánů o "deoligarchizaci" země. EP rovněž zaznamenává řadu dalších problémů na Ukrajině.

    "Výbor pro mezinárodní vztahy v této zprávě zdůrazňuje zejména své obavy ohledně: 1) řádného fungování právního rámce boje proti korupci (včetně institucí, finanční transparentnosti a auditu); 2) dokončení práce na reformě decentralizace; 3) absence úsilí o deoligarchizaci a privatizaci", píše se v dokumentu.

    Kromě kritiky ukrajinských orgánů v souvislosti s absencí úsilí bojovat proti vlivu oligarchů se v návrhu zprávy rovněž uvádí, že Evropský parlament vyjadřuje politování nad neúčinností ukrajinského soudního systému, který podle poslanců Evropského parlamentu "zůstává korupovaným a politicky závislým". Poslanci EP vyzývají Ukrajinu, aby zajistila naprostou nezávislost generálního prokurátora a aby zřídila protikorupční soud.

    Evropská unie je nespokojena se skutečností, že všechny finanční prostředky, které byly do Ukrajiny v posledních několika letech investovány, "jdou do prázdna", říká Cyril Koktyš, člen rady Asociace politických expertů a konzultantů, docent katedry politické teorie na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů Ministerstva zahraničních věcí Ruské federace.

    "Obvinění z oligarchie na Ukrajině vyjadřují obecný stupeň nespokojenosti EU. Toto téma přijala Evropská unie, protože zní dost relevantně, je pro evropského voliče srozumitelné. Evropský parlament v tomto případě vysvětluje, proč Ukrajině neposkytne peníze", vysvětlil expert RT.

    Pro EU je oligarchický systém Ukrajiny nepřijatelný, "protože je antagonistický vůči zemím Evropské unie", poznamenává Oleg Soskin, ředitel Institutu pro transformaci společnosti v Kyjevě a vedoucí katedry mezinárodních ekonomických vztahů Národní akademie řízení.

    "Na Ukrajině existují strukturované klany, které formují oligarchický systém. EU je nespokojená, protože jde o třídní systém. Tento model je strukturován pod pyramidou dvou pólů: jedná se o 1% oligarchie shora a 85-90% chudého obyvatelstva. Pro Evropskou unii je tato sociální struktura Ukrajiny nepřijatelná, protože je antagonistická vůči zemím Evropské unie. Tam je střední třída základní socioekonomickou silou. Oligarchie na Ukrajině je zaměřena na jedinou věc: je to predátorské a bezmezné obohacování se a zničení ukrajinského státu. Jak se zdá, EU analyzovala situaci na Ukrajině na makroekonomické úrovni a učinila tuto závěrečnou charakteristiku, " uvedl expert v rozhovoru s RT.

    Likvidace rivalů

    Během prezidentské kampaně v květnu 2014 vyhlásil prezident Ukrajiny Petr Porošenko kurz na deoligarchizaci země. Řekl, že vláda by neměla přijímat politická rozhodnutí pod tlakem majitelů velkých finančních a průmyslových skupin.

    "Zaručuji, že oligarchové už nikdy nebudou mít vliv na ukrajinské orgány. Udělám pro to vše", řekl Porošenko v rozhovoru s polskými novinami Wyborcza v prosinci 2014.

    Stejná prohlášení Porošenko učinil i během tiskové konference v lednu 2016, přičemž poznamenal, že jeho cílem je odstranění oligarchů od moci, státních peněz a politiky.

    Ukrajinský vůdce prohlásil, že zbavování oligarchů vlivu na politické procesy v zemi bude prováděno prostřednictvím činnosti protikorupčních orgánů.

    Politika Petra Porošenka v boji proti vlivu oligarchů, kterou oznámil v roce 2014, "musela být neúspěšná", vysvětlil Kiril Koktyš v rozhovoru s RT.

    "Vzniká situace, která může být formulována jako "kdo s čím bojuje, tím se také živí". Pokud Porošenko prohlašuje, že bude bojovat s oligarchií, znamená to, že se oligarchie rozšíří. Změnit situaci s vlivem oligarchie na politickou moc není možné - nemůže bojovat sám proti sobě", poznamenal expert.

    Dnes "vládnoucí Porošenkova oligarchická skupina kontroluje prostřednictvím státních struktur životaschopnost všech ostatních skupin", zdůraznil Oleg Soskin. Podle jeho vyjádření Porošenko s využitím svého vlastního vlivu likviduje konkurenty pod záminkou politiky deoligarchizace.

    "Porošenkova politika deoligarchizace spočívá právě v likvidaci jeho konkurentů. Zničil klany Janukovyče, Azarova, klan Jefremova, Juščenkův klan. V důsledku této politiky zůstane pouze on, jediný oligarcha", zdůraznil expert.

    Klanová struktura

    "Oligarchové nejen ovlivňují politickou moc, oni ji prostě mají ve svých rukou. Na Ukrajině existují dva hlavní klany oligarchů. Velká část vládnoucích špiček je obsazena Porošenkovým klanem. Zvláštní služby, armáda jsou pod jeho kontrolou, ministerstvo zahraničí je zcela jeho, nákup vojenského vybavení prochází strukturami Porošenka. Druhým nejsilnějším seskupením je klan Jaceňuka. Není tak zřetelná, není tam rodinný charakter v takovém rozsahu. Mají Avakova, inklinuje k nim Grojsman. Část vládnoucích špiček je soustředěna v této skupině. Existuje také skupina Julie Tymošenkové, která se dere k moci, má velký skrytý vliv, ale dnes nemá přístup k rozdělování finančních toků v zemi, avšak velmi jej chce získat ", řekl RT Soskin.

    Podle expertů jedním z nejnovějších příkladů možného tlaku na rozhodování státních struktur byl pokus vedení společnosti DněprAzot ovlivnit ceny kapalného chloru, který je nutný pro čištění pitné vody.

    Na začátku července 2018 Kyjevodokanal oznámil, že v řadě regionů a měst na Ukrajině může být omezena a v některých obcích přerušena dodávka pitné vody. Příčinou problému, jak bylo řečeno, bylo to, že závod DněprAzot, který vyrábí kapalný chlor, používaný k dezinfekci pitné vody, přestal fungovat.

    Podnik DněprAzot, který je jediným výrobcem kapalného chloru na Ukrajině, patří oligarchovi Igoru Kolomojskému. Jak dříve oznámila agentura RT, vedení společnosti požadovalo, aby antimonopolní výbor umožnil výrazný nárůst cen chemikálií, vyráběných v podniku, v důsledku rostoucích cen plynu.

    Později Asociace vodokanálů Ukrajiny informovala o obnovení výroby chloru pro dezinfekci vody. Ovšem 23. července vedoucí představenstva DněprAzotu Sergej Sidorov prohlásil, že závod může opět přestat pracovat a že výroba chlóru se opět zastaví.

    Experti, oslovení RT, a představitelé okolí prezidenta Porošenka vyjádřili názor, že tímto způsobem se Igor Kolomojský může pokusit vydírat ukrajinské vedení.

    Je důležité poznamenat, že Igor Kolomojský dříve vystoupill na podporu politického soupeře Petra Porošenka - Julie Tymošenkové. V dubnu letošního roku Kolomojský uvedl, že Tymošenková je "favoritkou prezidentské kampaně", přičemž také poznamenal, že bude podporovat "kteréhokoli vhodného kandidáta, kromě Petra Porošenka".

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová


    0 0

    Ladislav Větvička v Jasné Poljaně
    Ladislav Větvička
    5. 8. 2018  blog autora
    Už v bibli se piše o dvuch opovrhovanych povolanich - povolani prostytutky a povolani celnika. Nerad polemizuju s biblu, ale obavam se, že prostytutky přinašaju lidstvu nezpochybnitelne hodnoty. Na rozdil od celniku.


    Oni za to ti synci nemožu. Bo nic lepšiho neumi, nechali se zaměstnat v teto statni službě, v kere su vedeni k nesmyslne buzeraci spoluobčanu a je jim vštěpovane, že su nadsamci a jejich služba ma vysoku hodnotu.

    A tak hlupy Polak v unyformě necha čekat autobus plny lidi jeducich ze Lvova po celych pět hodin, aniž by se cokoliv dělo. Když mu vynadate, bo to ještě jako ovčan EuroSajuza možete, tak je vyjeveny jak Juzek u ostravskeho masařa za Gierka a divi se, čemu mu nadavate, borakovi malemu...

    A tak hlupy Slovak v unyformě se naprosto neprofesionalně prohrabuje špinavyma prackama bez rukavic v zavazadlach baby jedouci z Mukačeva, aby odhalil... co vlastně? Štanglu salama? Nebo flašku mlika? Tři krabičky cigar? No jasne, aji to je podle uředniho vykladu nebezpečny kontraband. A tak diky těmto žabam na prameni čekaju rodiny s děckama hodiny na slunku, enem aby se celnikova pracka mohla prohrabavat posranyma majtkama. .

    Celnici ale nesu hlupi enem v Šanghajskem systemu, oni snad su čimsik infikovani celosvětově.

    Včera sem dovalil na hranicu Ruske federace a vychutnal sem si rozhovor s přislušnikem nadřazene rasy zvane celnik. Po dvaceti minutach listovani pasem a zapisovani zbytečnych dat do zbytečneho systemu se zeptal sofistykovaně:

    "Kam jedete?"


    "Do Ruska."  (Všimněte si, že tyto hňupy obzvlašť vytača, když jim na havanskem letišťu řeknete, že jedete na Kubu nebo na užhorodskem přechodu jim s važnym gzychtem oznamite, že jedete na Ukrajinu. Ani tohoto cypa neuspokojilo, když sem mu v mořskem přistavu v Soči oznamil, že jedu do Ruska).

    "To je snad jasne, ale do jakeho města?" pokračoval s kyselym gzychtem.

    "Do Jasne Poljany, Stalingradu a Bugulmy,"odpověděl sem važně.

    "Stalingrad už neni."

    "Cože? Co se stalo? Němci ho dobyli?

    "Nět. Teď to je Volgograd. Co budete dělat v Bugulmě?"

    "Jedu tam za Jaroslavem Haškem.To je spisovatel," dodal sem po chvilce, když bylo vidět, že jmeno sudruhovi celnikovi nic neřikalo.

    "Gašek? Rusky spisovatel?"

    "Ne, Jaroslav Hašek je česky spisovatel," odvětil sem něžně jako naš učitel češtiny.

    "A co dělá v Bugulmě?"

    "Vypracoval se tam na pozici vojenskeho velitele města."

    "Cože? Čech děla vojenskeho velitele Bugulmy? Můžu vas poprosit o kontakt?"

    "Ulice Jaroslava Gašeka 1, Bugulma. Ale bohužel, mobilni telefon nema."

    "Jak je to možne, když děla vojenskeho velitele?"

    "Už je skoro sto roku mrtvy."

    "Proč ste mi to neřekl dřive?"

    "Neptal ste se, jak se mu daři. Ja enem odpovidam na otazky..."

    Kdybych enem na chvilku opustil věcny ton, nebo snad bych se mu zasmal, asi by mě zavřel do ťurmy plne nadrženych Dagestancu. Bo povolani celnika je hrdinne a čestne, jak řikal už sudruh Gottwald, a nikdo nema pravo si z nich robit srandu. Naštěsti sem udržel kamenny gzycht, i když mi to cukalo kutkama.

    "Vitejte v Ruske federaci,"popřal mi ten vzdělany chlop a ja sem po pulhodině čekani vstupil do země, kde včera znamena včera.

    Fronta zpocenych lidi čekajicich ve štyrycetistupňovem vedru, až bude do země vpuštěn cyp z Ostravy, se posunula o jednu přičku...



    Ladislav Větvička, hlasatel Mlade Fronty Fčil, Krasnaya Polyana


    .


    0 0
  • 08/04/18--20:33: O horách a hloupých lidech
  • Václav Umlauf
    5.8.2018 E-republika
    Zkušenost s dospělými pitomci, kteří si na pozdní túry často berou i malé děti, ukazuje na symptom naší doby. Příroda se dostala ze statutu božských sil do zoologické zahrady, kde ji můžeme pohladit proti srsti a tvrdit, že to má ráda a že je roztomilé zvířátko stvořené pro naši potěchu a zábavu.



    Jako obvykle jsem strávil v Alpách svou dovolenou a meditace, kdy chodím se stanem a spacákem turistické vysokohorské cesty. Občas něco z horských zážitků napíši, pokud to stojí za to. K zamyšlení stála letošní situace, kdy jsem rozdělával stan na horském sedle ve výšce 2900 metrů. Poslední nonšalantní pár postarších anglicky mluvících turistů pomalu kráčel kolem mne za velkého řečnění kolem čtvrté odpoledne. Podle mých odhadů to měli asi hodinu na další sedlo ve stejné výšce přes kamenná a sněhová pole a pak další hodinu na sestup do turistické chaty. Mladí turisté byli touto dobou už na sestupu do chaty. Rychle jsem se chystal na noc, protože jsem čekal déšť a bouřku, která také přišla. Proto jsem těm pomatencům anglicky vysvětloval, že by s sebou měli hodit, protože bude pršet, bude mlha a možná i blesky, což také za dvě hodiny skutečně nastalo.

    Ve stanu jsem za bouřky přemýšlel o vztahu svátečních turistů k horám. Za mých mladých let platilo, že na hřeben a sedlo se vylézalo kolem poledne nebo nejpozději do dvou odpoledne. Proto se na dlouhé túry vycházelo brzo ráno, aby se vše v klidu stihlo. Nyní se vychází do hor málem v poledne, čemuž odpovídá vyšší míra rizika, zejména pro starší lidi. Je zajímavé, jak se změnil vztah k horám. Jsou stejně nebezpečné jako dříve. Navíc během globálního oteplování se zvraty počasí dějí rychleji a mají větší intenzitu. Ale turisté mají mobil s důležitými čísly a myslí si, že jsou supermani. Přesněji řečeno, nemají už ani potuchy o přírodě a o její vlastní síle. Jistěže vědí, že je to těžší výstup a že bude namáhavý, ale to je všechno. Stav počasí a síla živlů se nebere k úvahu. Přírodní síly se staly zajímavou kulisou pro vtipné vyprávění, jak nám zapršelo. Ale přesto jsme to zvládli, protože jsme kabrňáci z města.

    Je zajímavé to pohrdání a neúcta k přírodním živlům. Kdo tráví na horách dva až tři týdny v kuse, všechno si nosí s sebou, je unaven a spí ve stanu, ten nemá ve zvyku podceňovat sílu přírody. Zvlášť když v horách zažije prudkou bouřku a vítr. A když v noci přemýšlí, jestli je stan zakolíkovaný tak, aby všechno vydržel. Pak příroda a její síly mají původní majestátní charakter vyšších sil, které je třeba obelstít zručností a zkušeností. Ale ani sebevětší zkušenost nestačí, pokud se něco stane. Křížků je na vysokých horách celkem dost a každému staršímu horolezci již tragicky zemřeli nějací kamarádi a známí. A hory si umí vybírat svou daň, protože jsou krásné, ale i zrádné.

    Zkušenost s dospělými pitomci, kteří si na pozdní túry často berou i malé děti, ukazuje na symptom naší doby. Trávíme čas za okny a u monitorů počítačů. Městské prostředí vytěsnilo sílu živlů zcela mimo naši běžnou zkušenost. Příroda se dostala ze statutu božských sil do zoologické zahrady, kde ji můžeme pohladit proti srsti a tvrdit, že to má ráda a že je roztomilé zvířátko stvořené pro naši potěchu a zábavu. Jenže tak to není a nikdy nebude. Globální oteplování spojené s uragány a s průtržemi mračen jsme si paradoxně zavinili právě tímto připitomnělým vztahem k přírodě. Současný pohled na svět vše kolem sebe měří jen z hlediska vlastního narcismu, sobeckých zájmů a kosmické sebestřednosti. Příroda tvoří hezkou okrasu naší dovolené a ta je kosmicky důležitá pro nás a pro naše známé. Hory dostaly hodnotu jen skrze nás a naše pitomé zájmy. Jenže příroda a krajina není tak pitomá jako naše postmoderní mentalita. Okolní svět živlů pořád nese naši existenci, i když v této roli jej už nejsme schopni vidět. Proto máme kolosálně znečištěné oceány, zničenou planetu, vymírají rostlinné a živočišné druhy, tají ledovce a lidi se chovají k sobě navzájem ve stylu neoliberálně pojatého dobytka. Ale pokud jste s kravami a ovcemi na pastvisku celé týdny, tak vidíte, že ani hospodářská zvířata zdaleka nejsou tak hloupá jako moderní návštěvníci hor.

    0 0

    Aleš Macháček
    5.8.2018 E-republika
    Ruka trhu hrabe poslední zbytky ropy, uhlí a zemního plynu a dřeva, aby je převedla na zlaťáky a podpořila totální urbanizaci Země. Totální závislost na mezinárodních koncernech nás naučila stydět se za chudobu.





    Podíl národů na světovém dluhu ukazuje tento graf, jehož zdroj zde.




    Před časem jsme přijali nápad, že státní dluh vlastně nic neznamená, že si sami i náš stát můžeme stále půjčovat a že se nemusíme starat, komu vlastně dlužíme. Výborně. Lidi pracují a ekonomika se má stále lépe.

    Mě se však zdá, že existuje entita, které toto vše dlužíme. Nejsou to investoři nebo Fed a jiné banky, je to matka Země. Rukou společnou a rozdílnou pleníme to, co se na Zemi miliony let střádalo, vyvíjelo a rostlo. Ruka trhu hrabe poslední zbytky ropy, uhlí a zemního plynu a dřeva, aby je převedla na zlaťáky a podpořila totální urbanizaci Země. Totální závislost na mezinárodních koncernech nás naučila stydět se za chudobu.

    Máme vzduch ve městech, který se nedá dýchat, vesnice zamořujeme herbicidy, pesticidy a jinými životně důležitými chemikáliemi na výrobu potravin. Co nestačíme vyrobit, děláme v Africe, kde skupujeme půdu od tržně orientovaných zástupců lidu afrického. V nově dobytých zemích pomáháme s těžením stromů. Máme jistě geniální plán, jak ochladit Zemi, hodíme sem a tam malé atomové bomby, zbaví nás nejen příživníků, ale ochladí také atmosféru. Poté budou všichni věřící zachráněni nadpřirozenými silami. Ale ateistům mého racionálního typu zůstane jedna základní starost: Jak zůstat naživu v tomto šíleném stavu světa .


    Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 150 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!



    0 0

    Vladimír Pelc
    Vladimír Pelc
    5.8.2018 
    Čerství ministři/tryně někdy trpí syndromem Hérostrata. Za každou cenu se chtějí odborně znemožnit, jen když budou známí a dostanou se do historických análů. A protože Artemidin chrám v Efesu již podpálit nelze, snaží se alespoň dopalovat nás. Občany. Svými neznalostmi.


    Nová ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, která nastoupila po plagiátorovi Petru Krčálovi, jenž se v křesle ministra práce a sociálních věcí neohřál, *) zazářila před pár dny svým výrokem, že navýšením platů státních zaměstnanců stát vydělá na vyšších odvodech z jejich mezd; že jde o tvrzení poněkud přihlouplé, je každému zřejmé – na to, aby se mírně zvedly odvody z vyšších mezd státních zaměstnanců, by se tyto mzdy musely podstatně zvýšit. Takto se výdělku nedosahuje.

    Aktuálně se J. Maláčová proslavila další nekvalifikovaností. Navrhuje zdanit informace. Konkrétně měla prohlásit: „Je to věc systémová, je to o úvahách. Programové prohlášení vlády mně v tomhle dává velký prostor. Například v Německu se v tuto chvíli diskutuje, jak se dají zdanit informace. Nejde o nové daně, ale o úplně nový typ příjmu státního rozpočtu, protože informace je v dnešní době produkční faktor. Můžeme například začít vést debaty tímto směrem.“ **)

    Paní Maláčová je evidentně neznalá problematiky (proboha, co to zase je za vzdělání?) – jestliže je nějaký příjem státního rozpočtu „úplně novým příjmem státního rozpočtu“ a to důchodového charakteru (Maláčová mluví o dani, tedy nikoli o příjmu z nakládání se státním majetkem), pak takový nový typ důchodového příjmu může být tvořen pouze novým typem daně (nejlépe důchodové). Není to o úvahách. Je to o znalostech. Paní Maláčová má systémové neznalosti.

    Jedním z obligatorních daňových prvků je předmět zdanění; např. u daní z příjmů je to zdanitelný příjem v korunách českých (a vytvořený základ daně), u daně z nemovitých věcí to je vlastněná nemovitá věc (a dle zákona vyměřený základ této daně) atd. Jaký by asi tak mohl být základ daně u daně z informací? Bude se daňový základ vyměřovat v bajtech, bitech, přenesených normostranách, arších…? Něco takového je přece nesmysl. IT firmy jsou zdaňovány podle svých příjmů a vytvořených daňových základů pro zdanění daní z příjmů právnických osob. Diskutovat lze o výši jejich daňového zatížení v různých zemích atp. Veškeré úvahy, např. o proporční dani (proporční evropská daň by se přerozdělovala mezi jednotlivé země podle toho, kolik kde mají IT firmy zákazníků), či o zdanění IT firem nikoli na základě zisku, nýbrž obratu, o zdanění online reklamy nebo o srážkové dani z plateb IT firmám atp. mohou vést jen tímto směrem – nic z toho ovšem není zdaněním informací. V Německu se o žádném zdanění informací nediskutuje; uvažuje se změnách, které uvádím v předchozí větě.

    Herostratismus je chorobná touha stát se slavným za každou cenu. Proto nás někteří ministři či ministryně krmí svými neznalostmi. Co neznalostmi. Stupiditami.



    Dovolte, abych přetiskl několik názorů z diskuze k názoru ministryně pí Jany Maláčové; jsou poučné (neupraveno, přetiskuji jak publikováno): ***)
    paní ministryně již předvedla epochální výron své geniality, když přišla na to, že navýšením platů státních zaměstnanců, stát vydělá na vyšších odvodech z jejich mezd. nyní přichází další perla o zdanění informací. sice neví co to je, ale blbejm se to bude líbit. hodný hrabiš sebere peníze někomu jinému - a dá je zajisté jim!

    že funkci ministra dostane 1. slepice co přeběhla dvorek. Státní služba je služba veřejnosti a my občané si ji již platíme setsakra dobře.

    Ta je tak blbá že to cítím až sem. Bůh nás ochraňuj, protože tady už není pomoci.

    Myslím si, že úlohou státu není pořád jen něco "DANIT", úlohou státu a Úřadu práce je pomáhat lidem vytvářet skutečná a ne neexistující pracovní místa. Práce je dost, je jen důležité dát do funkcí lidi, kteří umí vést lidi.

    Jestli zdanit nějaké informace, tak hlavně ty zamořujícího charakteru (podobně jako odpady). Veškerá reklama, zákony s životností 6 měsíců, bulvární časopisy, reality show atd. Hodně by se třeba vydělalo na politických slibech před volbami - mohlo by to fungovat podle vzoru morálního kreditu z Demolition Mana.

    Vlastně už sám návrh na zdanění informaci by měl správně zdanit sám sebe.

    Ano, spotřební daň na informace. Jako u cigaret - je to návykový, je tak co řešit. Ovšem cancy z ministarstva a veleprogram státní televize by byly osvobozeny.

    Co čekat od socanské pipky, která nemá ani páru o reálném životě a celý svůj život se nechá živit od daňových poplatníků. Ostatně Schillerová, Maláčová, Dostálová a spol. jsou prototypem ženy - úřednice, které o reálném životě nevědí nic, samy by se neuživily, ale o to více obtěžují okolí.

    Navrh jak by to mohlo vypadat: Hodnotne informace danit 30%. Blaboly dotovat. At zije socializmus!

    *) Viz https://vasevec.parlamentnilisty.cz/blogy/vlada-b2-se-ztratou-druheho-vavrinoveho-vence

    **) Viz https://www.facebook.com/share.php?u=https%3A%2F%2Fwww.lupa.cz%2Faktuality%2Fministryne-malacova-nemci-diskutuji-o-zdaneni-informaci-muze-to-byt-novy-prijem-statu%2F%3Futm_source%3Dfacebook%26utm_medium%3Dsoc-button%26utm_campaign%3Dministryne-malacova-nemci-diskutuji-o-zdaneni-informaci-muze-to-byt-novy-prijem-statu#_=_

    ***) Viz https://www.lupa.cz/aktuality/ministryne-malacova-nemci-diskutuji-o-zdaneni-informaci-muze-to-byt-novy-prijem-statu/#opl

    0 0

    Ivan David
     5. 8. 2018
    Nechci unavovat čtenáře zjištěními, co jsem se o sobě a Nové republice zase dozvěděl, nicméně pokládám za zajímavé, jak a proč vznikají stereotypy a jaký je myšlenkový obzor dnešní takzvané "levice". Přítel mi přeposlal článek z Britských listů od člověka píšícího pod jménem Petr Huďa ZDE, Gůglování bylo marné. Projevil se sedmi články na BL. (Zjistil jsem, že archiv BL uchovává 129 mých článků. ZDE) Článek nese název: "Exministr zdravotnictví a někdejší levicový radikál Ivan David kandiduje za krajně pravicovou a asociální SPD. Žádné překvapení." Je příznačné, že autor ničím nedokládá ani můj údajný levicový radikalismus, ani "krajní pravicovost" a "asocialitu" SPD. Jen se svými druhy sdílí stejný stereotypní způsob nálepkování. Je zoufale povrchní. Žádné překvapení. 




    Autor se sám označuje za "toho, kdo pozorně sleduje široké spektrum české nestranické levice". Podle něj Nová republika slibovala radikálně levicovou volební alternativu. Zřejmě to vyvěštil z křišťálové koule. Při čtení "Manifestu Nové republiky" na slovo "levice" nebo "levicový" vůbec nenarazíte. Nejde o to, že bychom se důrazně distancovali, jde o to, že dávno přestalo být zřejmé, co to "levice" je. Pro mne je to (měla by být) síla, která usiluje o rovnost příležitostí jako hlavní rys rovnoprávnosti. Pro tradiční radikální levici byl typický "zostřený třídní boj", pro dnešní "levici" je to boj za práva údajně společností utlačovaných v rámci tzv. "neomarxismu", který ovšem nemá s Marxem společného nic. Dominující představou není, že lidé mají rovná práva, ale že jsou vlastně stejní. Mentálně retardovaní jsou "stejní" jako inteligentní - šup s nimi do běžných škol, muži jsou stejní jako ženy, negramotní Afričané jsou stejní jako gramotní neafričané. O povinnostech se nemluví, práva jsou přidělena, úsilí se nevyžaduje, reálné předpoklady nesmějí být vůbec konstatovány. Různost lidí je pokládána za nepřijatelný konstrukt. Z hlediska racionality by byly teze "neomarxistů" k útrpnému pousmání. Jako vládnoucí ideologie musí děsit každého, kdo cítí svoji spoluodpovědnost za další vývoj vlastní komunity. "Neomarxismus" směřuje k úpadku a rozkladu. Tradiční společnost je více či méně nespravedlivá, ale udržuje funkčnost komunity.

    Prý jsem se změnil (zradil), změnila se prý Nová republika. Petr Huďa píše: "První rok od svého vzniku web přinášel levicová témata, věnoval se sociálním otázkám a konfliktu na Ukrajině. Pod články probíhala anonymní diskuze, která byla většinou věcná a názorově pestrá. Oproti levicově zaměřeným deníkům jako A2larm nebo Deník Referendum svým obsahem a diskuzí takových kvalit nedosahovala. Spíše to byl a je mimo jiné komerčně zpravodajský web. Jeho tvůrci se inspirovali u Parlamentních listů. O seriózní zpravodajství jim nešlo. Což se časem ukázalo. Většinu článkůNová republika přebírala z jiných webů včetně levicového Alarmu a DR." 

    Nová republika je prý "komerčně zpravodajský web". Nová republika poskytuje zpravodajství jen do té míry, že zprostředkovává informace, které jsou mediálním mainstreamem potlačovány. Nevím, jak je financován A2larm, ale Deník referendum dostává peníze na svoji činnost a platí, byť mizerně redaktorům. Peníze na Novou republiku jsem na začátku dal za svého. Nikdo z lidí, kteří se na NR podílejí není nijak placen, těch pár tisíc za reklamu používáme na technické zajištění provozu a občas na pronájmy sálů a podobně. Kdo je tedy "komerční"? Tedy - Petr Huďa blábolí. 

    Pokud jde o kvalitu, ta je věcí názoru. Přemoudřelé výlevy produktů současných humanitních fakult často zakrývají prázdnotu obsahu, jalovost myšlenek a z prstu vycucané konstrukty. Ano, anonymové v komentářích jsou občas vulgární. Jsou to ale především ti, kteří se proti Nové republice vymezují tak jako Petr Huďa. Nová republika publikuje především komentáře bez, jak se v nové novořeči říká, "politické korektnosti", tedy zamlčování fakt a lhaní, aby nedošlo ke konfliktu s "neomarxistickou" ideologií. S ní do konfliktu jít musíme, protože je pro zdravý vývoj společnosti nebezpečná. A2larm a Deník referendum jsou naopak přísně "politicky korektní". Za své články v Deníku referendum jsem byl sprostě napaden v dislusi pod články - samozřejmě bez věcných argumentů, jen nálepky a důsledná "politická korektnost". Oni diskutují jen sami se sebou, jsou jako všichni dogmatici nesnášenliví. Proto Deník referendum, A2larm i Britské listy jsou intelektuálním ghettem, přísně uzavřenou společností vedenou fanatiky. 

    Podle Petra Hudi: "S příchodem uprchlické krize kolem roku 2015  nastal na webu obrat. Ivan David spolu s dalšími jako politolog Oskar Krejčí, dokumentarista Václav Dvořák, místopředseda KSČM Josef Skála nebo spisovatelka Lenka Procházková začali objíždět města ČR. Pořádali semináře a veřejné besedy s občany, kteří nejsou spokojeni s polistopadovým vývojem, církevními restitucemi, fungováním EU, globalizací  a cítí se kulturně a bezpečnostně ohroženi migrací neevropských národů a kultur."

    Tak to je opravdu odpudivé. Zatímco oni jsou pevnou součástí naší šťastné přítomnosti a bojují za její další rozkvět, najdou se odporné kreatury jako Krejčí, Dvořák, David, Skála nebo Procházková, kteří - považte: nejsou spokojeni! Dokonce s "polistopadovým vývojem", církevními restitucemi a fungováním EU! Tyto evropské hodnoty pro "neomarxistickou levici" s nedotknutelné.

    V tom by byl paradox, že nastolení neoliberálního režimu s privatizací veřejných služeb s návratem před Bílou horu a s Evropskou unií jako nástroje globálního kapitalizmu projevuje "levice" nejen spokojenost, ale dokonce stojí na stráži u těchto "hodnot". Tato "levice" hájí ukrajinský oligarchát a válečný konflikt zemí NATO s Ruskem pokládá zřejmě za dobrý nápad. Je to hezké,  když s vládnoucím režimem konformní stárnoucí mladíci sami sebe označují jako "Piráty" - a mají s tím úspěch. Tak velká je naivita velké části mladších voličů. Stačí jí číro a vidina legalizace marihuany. A za tím je ochotna jít.

    Autor se mýlí. S příchodem "uprchlické krize" v Nové republice žádný obrat nenastal, jsme stále na stejné linii. Vymezujeme se proti tomu, co společnost rozkládá, degraduje a ohrožuje. To je přesně to, co "neomarxistům" vůbec nevadí. A už vůbec se nezajímají o rovnost příležitostí. Společnost stratifikovaná, téměř bez možnosti vertikální mobility je jim zcela po libosti. Pokud se to někomu nelíbí, označují ho jako ultrapravičáka a fašistu. Žádná analýza a diskuse, jen primitivní nálepkování. 

    V Nové republice nejsme "sympatizanty Le Penové, Orbána, Trumpa, Putina", jak píše neznámý neomarxista Petr Huďa, ale dovolujeme si veřejnosti zpřístupňovat fakta, která nemusí být obdivovatelům a apologetům současného režimu po libosti. Přebíráme prý články s proruských webů.  Pro správného neomarxismu je protiruskost ta správná orientace. Se Severoatlantickým paktem na věčné časy! Ať žijí dobyvačné války! Zdar americkým zbrojařským firmám! Rusko má nepřijatelně mnoho surovin! To je ta správná pozice pro současnou "levici". Oni se války neobávají. Tak jsou blbí. 

    Prý jsme začali propagovat "zemanovsko - okamurovský blok". To může opravdu napsal jen zcela desorientovaný jedinec - a jeho četní spřízněnci. Pokud je mi známo, pan prezident podporoval koalici Babiš-ČSSD. To, že si dva nejdou po krku z nich nedělá "blok". 

    Ideály této "levice" jsem rozhodně nezradil. Nikdy jsem s ní neměl nic společného.

    0 0

    5. 8. 2018   (publikováno na několika webech)
    Apoštolská církev patří mezi evangelikární církve. Byla povolena a zaregistrována státem v roce 1989. Současný církevní zákon ji zrovnoprávňuje s ostatními křesťanskými církvemi v Česku. Apoštolská církev je členkou v Ekumenické radě církví ČR, ve které se sdružuje s několika jinými křesťanskými církvemi.


    Statistika k Apoštolské církvi:
    Registrace: 1989
    Počet duchovních v roce 2005: 156
    Počet duchovních v roce 2010: 184
    Počet věřících v roce 2011: 4934
    Počet věřících na jednoho duchovního v roce 2011: 27
    Výše roční finanční podpory od státu v roce 2011: 48 529 000 Kč
    Výše finanční náhrady podle navrhovaného zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi: 1 056 336 374 Kč.
    Výše náhrady na jednoho věřícího 214 093 Kč!

    Myslím, že jasnějšího důkazu o zhovadilosti přijatého zákona není třeba. Jde zde opět o zvýhodňování určité menšiny oproti většině. O vyhazování neuvěřitelných prostředků, které budou chybět na skutečné sociální projekty a k povznesení společnosti obecně.

    Tato církev v roce 1948 vůbec neexistovala, komunisté jí tedy nemohli ani nic zabavit a nebylo ani co restituovat.  „Církevní restituce" by se na ni tedy vůbec neměla vztahovat a přesto dostane od státu přes 1 miliardu!!!!

    Zdislav Opletal, Olomouc

    0 0

    Jiří Jírovec
    5. 8. 2018
    Občan kupuje dům s pozemkem. Podepíše smlouvu s dodavatelem a složí požadovanou částku. Pak se stane, že dodavatel použije pozemky, které mu de facto nepatří, jako zástavu pro půjčku na podnikání, které může, ale nemusí souviset s původním závazkem dodat byty a pozemky. Peníze doputovaly kamsi do bezpečí a byl vyhlášen konkurs. A došlo k pozoruhodné věci: Pohledávky občana i banky byly hozeny na jednu hromadu, aby byly urovnány z toho, co se podaří sehnat jako konkursní podstata.


    V tomto momentu se nabízejí následující otázky:

    (1) Pokud měla být půjčka od banky použita pro financování H-Systému, byl vyžádán souhlas stávajících klientů, že budou muset půjčku jednou splatit?

    (2) Pokud půjčka souvisela s jinou obchodní činností majitelů H-Systému, neměla banka odmítnout záruku pozemky, protože ty již byly smluvně vázány jinak?

    (3) Pokud platí (2), nemělo být konkursní řízení proti dlužníkům banky vedeno nezávisle na H-Systému?

    (4) Pokud platí (2) a (3), proč nebyly pozemky H-Systému jednoduše přepsány na klienty, kteří na ně měli smlouvy?

    Odpověď na (4) je nejspíš taková, že nebyl zájem, aby ze hry vypadli spekulanti, jimž, jak prohlásil semátor Čunek, konkursní správce část pozemků levně prodal a noví vlastníci obratem prodali s obrovským ziskem.

    Celá záležitost připomíná Pyšnou pronceznu: Královi rádcové přinášejí vybrané daně. Cestou nějaký ten váček se zlaťáky odkloní pro sebe a zbytek začnou dělit. "Na pana krále zbylo opravdu velmi málo", řeknou, "tak mu raději nedáme nic".

    Se značnou pravděpodobností lze očekávat, že se takového pohádkového výsledku dočkají klienti H-Systému.

    0 0

    Paul Craig Roberts
    5. 8. 2018     
    PaulCraigRoberts
    V sobotu 4. srpna odpoledne byl na prezidenta Venezuely spáchán atentát. Nálože, umístěné v několika dronech vybuchly v blízkosti prezidenta během jeho slavnostního projevu na vojenské slavnosti v Caracasu. Prezident Maduro vyvázl bez úhony, ale sedm vojáků Národní gardy bylo při útoku zraněno. Pár hodin poté obvinil Maduro z útoku kolumbijsou pravici. 


    Viz: https://www.rt.com/news/435133-maduro-venezuela-explosion-address/
    https://www.rt.com/news/435135-maduro-attack-right-wing-colombia/

    Pacholci CIA, BBC a zbytek prostitujících se médií se nyní pokoušejí zakrýt tento vražedný pokus absurdní teorií, podle níž si atentát na svou hlavu zaranžoval Maduro sám, aby tak mohl své oponenty dostat pod zámek.

    Vláda USA nikdy nedovolila kterékoli demokraticky zvolené vládě Latinské Ameriky, reprezentující zájmy svých občanů namísto ekonomických zájmů USA, aby přežila. A reformistické vlády vždy vydláždily cestu ke svému svržení tím, že se ve vlastním zájmu včas nezbavily své vykořisťovatelské třídy s Washingtonem úzce spojené.

    To, že Maduro obviňuje z útoku Kolumbii, je jakoby používal jen krátkou ruku, protože ta delší by zcela jasně ukázala na Washington. Kolumbie je jen jeho vazalem.

    Překlad:Lubomír Man

    0 0

    Martin Koller
    6. 8. 2018
    Tři vojáci byli zabiti v Afghánistánu a politici se na tom pasou jako hyeny. Blíží se volby a možnost udržet si, případně získat přetékající koryta placená z našich daní. Takže ke třem mrtvolám, jako důsledku české zahraniční politiky se najednou vyjadřuje kdekdo, kdo má mezi půlkami otvor. Naštěstí to nedosahuje úrovně šaškárny, kterou české elity předvedly poté, co se při havárii v Rusku zabili tři naši hokejisté. 



    Taky to podle nich byli hrdinové. Ruskými kluby placení hokejoví nádeníci se zabili díky ruskému nepořádku v letecké dopravě. A ejhle, byli z nich hrdinové, pro něž letěl armádní speciál. Možná by měl některý z politiků nestydatě parazitujících na cizí smrti vylézt a porovnat nám různé kategorie hrdinů. Pravděpodobně nejlepší šance stát se u nás hrdinou je nechat se zabít před volbami.

    Hýkat nad tragédií a vyslovovat soustrast nic nestojí a dobře to vypadá na internetu, nebo v televizi. Asi jako statečný pochod evropských politických šašků vedených Merkelovou v Paříži po Charlie Hebdo a následná podpora masové ilegální migrace. Proto bych stejně, jako jsem v minulém článku připomněl soudruhu Filipovi komunistickou morálku, připomněl našim politikům tentokrát slib poslance a senátora: „Slibuji věrnost české republice. Slibuji, že budu zachovávat její ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“ Naše ministerstvo obrany dodnes nezveřejnilo, kolik stojí v průměru nasazení jednoho vojáka v Afghánistánu ročně. V případě americké armády je to 2,1 milionu dolarů. U naší armády to bude možná trochu méně, ale stejně bych uvítal spíš patrolu našich vojáků na našich hranicích, včetně kontrol autobusů z Mnichova, než kdesi v zasmraděném Afghánistánu. Od roku 2002 vyházené miliardy, padlí a zmrzačení vojáci v nesmyslné válce, pozitivní výsledek veškerý žádný, ilegální migranti, stále více drog, lži v médiích. K tomu vyvolávání válečného napětí na hranici s Ruskem, odkud se žádní teroristé nehrnou, zato hranice pro ilegální migranty otevřené a naprostá absence politické zodpovědnosti v touze podlézat Berlínu a Bruselu. Kolik zastavili naši vojáci ilegálních migrantů a narkomafiánů, případně teroristů táhnoucích do Evropy? To má být věrnost republice a zájem všeho lidu?

    Naši politici by měli na kolenou prosit o odpuštění za to, že poslali naše vojáky zamřít do nesmyslné války pro cizí prachy. Řeči o tom, že musíme proti teroristům bojovat na jejich území, už dávno neplatí, a jsou dobré tak pro absolventy socialistických inkluzivních škol při poslechu propagandy v ČT. To by naši vojáci museli bojovat někde v Izraeli proti palestinským teroristům a jejich kamarádům z Íránu a podobným umírněným teroristům. Tam by to možná mělo hlavu a patu a výsledek. Pokud to našim politikům a kdejakým televizním komentátorům a vojenským odborníkům, či samozvaným analytikům ještě nedošlo, válka s islámským terorismem a jeho narkomafiánskou finanční základnou v Afghánistánu je prohraná. Bojiště se přeneslo do Evropy.

    Především nelze přehlédnout řadu evidentních rozporů. NATO provádí v Afghánistánu nebojovou misi Rozhodná podpora, včetně účasti našich vojáků. Ti však byli zabiti zcela evidentně na bojové patrole. Kromě toho, NATO v Afghánistánu vlastně není, především americká armáda. Vždyť afroislámský prezident Obama přece s velkou slávou intervenci v Afghánistánu ukončil a americké vojáky stáhl domů. Přesto byl na patrole s našimi americký voják. Naši vojáci prý byli zabiti ve válce proti terorismu. Jak je možné, že evropští i naši politici organizují masovou ilegální migraci do Evropy, včetně naší republiky z afroislámských zemí, včetně Afghánistánu, jestliže se to tam hemží teroristy? Tak bojují proti terorismu? Neměli by naši vojáci spíš bojovat proti teroristům na hranici Evropy, případně u nás proti těm, kteří již pronikli a proti islámskému organizovanému zločinu, včetně politických neziskovek? Proč vojáci nechrání hranice a nepročesávají pražská, brněnská a další sídliště, kde se ilegálně ubytovává stále více afroislámských migrantů z Německa, o nichž nic nevíme? Pro koho jiného se jako o závod staví na okraji Prahy, aby se tady mohli bezpracně ubytovávat za peníze z našich daní, vyvolávat nepokoje, šířit exotické nemoci, obchodovat s drogami, útočit na křesťany a znásilňovat.

    Samozřejmě jde o peníze. Export drog z Afghánistánu vzrostl v období 2001 až 2015 oficiálně minimálně pětkrát. Jen za období 2016-2017 narostl o 100 %! Většina drog směruje do Evropy, včetně Ruska a část do USA. Na čištění miliardových zisků se podílejí šedá ekonomika po celém světě, islámské bankovnictví se svými převody hotovosti a samozřejmě i americké a evropské banky a jiná finanční pracoviště. Jedná se o miliardy dolarů. Stačí si přečíst Robinsonovu knihu Pánové z prádelny špinavých peněz. Už je pár let stará, takže situace je podstatně horší. Většina špinavých peněz pochází z obchodu s drogami. Obchod s drogami je zároveň označován jako hlavní finanční základna islámského terorismu. Afghánistán je globální velmocí v produkci opia a tím i heroinu. Do tohoto bussinesu jsou zapojeny rodiny tamních nejvyšších politických reprezentantů a vládních úředníků. Většinu profitu však sebere distribuce za hranicemi Afghánistánu.

    V uvedené knize se píše, že každý dolar, který vytiskl americký FED, se minimálně jednou otočil při praní špinavých peněz. I drogy napomáhají přežití americké ekonomiky. O tom, že narkomafie uplácí evropské politiky a úředníky, především policejní si štěbetají vrabci na střechách. Končí to pedofilními výjezdy německých politiků do Afghánistánu a účastní slavnostech Bacha Bazi tamních náčelníků, kde jsou przněni malí chlapci. Multikulturalismus v praxi. Známý německý publicista Udo Ulfkotte, který tento růst morálky německých multikulturních elit popsal, zemřel za podivných okolností. Konec konců, zuřivá podpora afroislámské migrace a islamizace Evropy, která je v rozporu se vší logikou, počínaje pudem sebezáchovy, o křesťanské tradici nemluvě, dává tušit, že také nebude zadarmo. A je nepřehlédnutelné, že se jí hlasitě zastávají především takoví politici, či kazatelé, u nichž by o Bacha Bazi byl velký zájem. Ani by nemuseli odlétat do Afghánistánu, když Evropu i naši zemi islamizují a naplní nadrogovanými úchylnými primitivy.

    Zde si můžeme opět připomenout komplot Babiš-Hamáček-Filip-Zeman. Na jedné straně řečnění o odmítání ilegálních migrantů a na druhé podepsání deklarace v Marákeši, Kompaktu OSN a přípravných dokumentů k Dublinu IV. Samozřejmě nelze zapomenout na ministra Metnara, který dělá za Babiše špinavou práci. Není bez zajímavosti, že podle některých informačních zdrojů pochází tento morálně pružný antivlastenec ze Zemanových hošanů, což jen dokazuje, že pan prezident hraje ostudnou komedii. Opravdu správný Zemanův kozel v zahrádce ministerstva obrany a na Babišově provázku. Pokrytectví evidentně není jen záležitostí samozvaného kněze Halíka, či milovaného vůdce nemyslících, multimiliardáře Babiše. Nakonec se všichni sejdou v pražské kavárně na setkání pražské havlérky při počítání zisků. Ty halasné spory v médiích jsou jen komedie. Politika ANO, nebo TOP 09 nakonec vyjde úplně stejně.

    Z hlediska zisků samozřejmě profitují výrobci zbraní. Za sedmnáct let války se už spotřebovalo něco výzbroje, munice, pohonných hmot, baterek i dalšího materiálu a rovněž všemožných dalších služeb, od komunikací po výrobu potravin a dopravu vojáků a materiálu. Jenom ty stovky zničených obrněných vozidel. Takže, kdo má vlastně zájem na ukončení války v Afghánistánu, která se zcela vymyká logice? Totéž můžeme konstatovat o Iráku a dalších bojištích NATO, kde slavný západ bojuje proti terorismu a zároveň ho podporuje, jako v Sýrii. Politici nejsou proti, mají se čím ohánět před volbami, hrát si na bojovné vlastence a pobírat úplatky od zbrojařů a kdekoho dalšího. Banky rovněž ne, pračka vynáší. Zbrojaři, výrobci uniforem, bot, neprůstřelných vest, vysílaček a dalšího vybavení, stejně tak. Příživníci z neziskovek starající se o migranty a jejich pašování do Evropy rovněž ne. Šiřitelé islámu, kteří mají zájem na islamizaci Evropy, přímo jásají. Různí povaleči z profesionálních humanitárních skupin OSN se skvělými platy, kde by hledali práci? A největší profit mají narkomafiáni, obchodníci se ženami a drobty se dostávají i politikům a některým policistům. Stačí si připomenout útok na sestru v nemocnici Afgháncem, podivnou sebevraždu české holčiny třinácti ranami nožem v bytě libanonského narkomafiána s podivnými kontakty, íránského narkomafiána propuštěného na kauci a další, méně známé případy.

    Logicky se musíme ptát, za co naši vojáci bojují v nebojové misi v Afghánistánu, kterou NATO prohrává už sedmnáct let. Ještě stále slušná část našich vojáků jsou idealisté a vycházejí z předpokladu, že být vojákem je poslání. V tom s nimi plně souhlasím. Potom se jedná samozřejmě o slušný plat, který několikanásobně převyšuje to, co dostanou doma. Dále kus dobrodružství a získávání zkušeností, což je pochopitelné. Ztráty nakonec nejsou nijak děsivé a riziko únosné. Od počátku české účasti na americké válce roku 2002 se v Afghánistánu vystřídaly tisíce našich vojáků. Padlo z nich jen třináct z nich, několik bylo zmrzačeno. Riziko v podstatě není o moc vyšší, než u řidiče tiráku, nebo pilota letadla. Jsou to promile. Policista při noční službě, záchranář v sanitce v Chánově, nebo sestra v německé nemocnici přijímající migranty riskují víc. Smrt na bojišti, kam je politiky vyslán, je u profesionálního vojáka riziko povolání, které podstupuje dobrovolně. Nicméně i taková smrt by měla mít smysl.

    0 0

    https://www.youtube.com/watch?time_continue=74&v=Oi198iCshicIvan David
    6. 8. 2018
    Spoustu informací o lidech získáváme už během prvních sekund. Odhadneme věk, sociální statut, inteligenci a většinou i pohlaví. Horší je to s charakterovými vlastnostmi. Všichni se snažíme působit příznivým dojmem. A tak ti druzí často byť s malou dávkou jistoty předpokládají , že bezděčně hodnocený je slušný člověk. K identifikaci formátu osobnosti, rozhledu, hodnotové orientace a charakterových vad je většinou třeba mnohem více času. Můžeme být svedeni prvním příznivým dojmem. Toho druhého většinou prověří až  náročné životní situace, které dají příležitost k selhání.



    Je velikou výhodou, když se nám ti druzí představí hned. Kolik tím ušetříme času, kolika zklamání, a ztrát! Jaroslav Hutka se nám již nejednou představil, ale kdo to přehlédl nebo nedocenil, dozví se dost během prvních dvou minut jeho nové písničky. Přát někomu veřejně smrt z důvodů antipatie a usmívat se při tom, to nesvědčí o dobrém vkusu, spíše o jeho absenci či nepodařeném vychování. Dozvíme se, že umělec Hutka není schopen výraznější invence, hudba bez nápadu, text připomíná hromadění sprosťáren z některých komentářů - například i pod články na Nové republice. Jenže jejich autoři jsou anonymní. Pod svým jménem by takové ubohé vulgárnosti nepsali. Styděli by se. To Jaroslav Hutka ne. Z výrazu jeho tváře je zřejmé, že je se svým výkonem velmi spokojen a je na něj hrdý. Díky poslednímu dílu tohoto umělce hned vím, že až uslyšíme nebo uvidíme Hutku, můžeme to hned přepnout, nebo vypnout. Ušetřil nám spoustu času.

    A to není všechno. Pomohl nám poznat další spoluobčany, jejichž vlastnosti nám mohly zůstat utajeny. Oni mu totiž pomáhají a nebo se k jeho výkonu hlásí. Nahrávku a šiření pomohla zajistit skupina Post bellum, neziskovka podporovaná za výrobu úplně nové historie. Umělecké dílo hanobící prezidenta republiky pomáhá šířit také internetová stránka Echo24, to jsou ti moralisté bojující za pravdu. Připojil se i prezidentský kandidát a nyní kandidát do Senátu Marek Hilšer. I ten využil příležitosti se projevit, abychom si na něj udělali názor.

    Jsem vděčen Jaroslavu Hutkovi, že nás nenechal na pochybách a umožnil nám lepší poznání dalších osobností.

older | 1 | .... | 609 | 610 | (Page 611) | 612 | 613 | .... | 683 | newer