Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

Marek Obrtel: Proč musí čeští vojáci umírat v Afghánistánu?

0
0
pplk.v.v. MUDr. Marek  Obrtel
Marek Obrtel 
6.8.2018  Outsidermedia a ParlamentníListy
Byli jsme dnes konfrontováni s velmi smutnou událostí, která postihla náš kontingent AČR v Afghánistánu.


Zemřeli tři mladí lidé, vojáci, kteří mohli ještě vykonat mnoho dobrého ve svých osobních životech i pro naši společnost a naši vlast. Je to velká tragédie těchto mužů a jejich nejbližších, kterým bych chtěl vyjádřit svou nejupřímnější soustrast a účast na jejich bolesti.

Jako velitel kontingentu AČR a náčelník 11. polní nemocnice jsem sloužil v Afghánistánu také a za nejcennější výsledek naší nelehké mise jsem považoval mimo velmi dobře odvedené práce to, že se mi podařilo přivézt všechny své podřízené (a za tu dobu také přátele a kamarády) zpět do vlasti. Dodnes se mi derou na rty slova jako, Bohu díky, že jsem nemusel zvěstovat rodinám svých vojáků ty nejsmutnější zprávy, jaké velitel může pozůstalým říci.



Zemřelým vojákům již nikdo a nic jejich životy nevrátí. Jejich jména budou jednou pro vždy vepsána do smutné historie našeho vojenství, která se začala psát v okamžiku, kdy se naše země stala (byť zpočátku jen nepřímou) součástí útočného paktu NATO. Je však opravdu nutné, aby čeští vojáci, synové svých matek a otcové svých dětí, mladí lidé, museli umírat i nadále, tisíce kilometrů od své vlasti, v cizích zemích, za cizí zájmy?



Celý článek najdete na Parlamentních listech




Stanův komentář: Naši vojáci umírají v Afghánistánu také kvůli opiovým polím. A je téměř jisté, že v budoucnu budou umírat v severozápadní Africe kvůli uranovým dolům, či v nějaké jiné Tramtárii kvůli dalším hospodářským a finančním zájmům západních korporací. Boj proti terorismu je jen zástěrka. Kdyby nebyl, už dávno by naši vojáci v rámci NATO nerozněcovali terorismus po celém světě, ale bránili by hranice Schengenského prostoru proti pašerákům lidí a nelegální migraci. A krokodýlí slzy našich politiků, kteří je do nesmyslných misí svým hlasováním posílají, na tom nic nezmění.


Svět ruskýma očima 465

0
0
Zajoch
6.8.2018 Outsidermedia
Společné humanitární akce Moskvy a Paříže v Sýrii *¨* * Armáda strážců islámské revoluce je připravena uzavřít Hormuz třeba zítra * * * Zavraždění ruských novinářů ve Středoafrické republice * * * Návrh Trumpa Íránu a rozporuplné reakce Teheránu.


„Situace v regionu se změnila“: Bude Evropa připravena podporovat úsilí Ruska k urovnání konfliktu v Sýrii?


Naděžda Alexejeva
29. července 2018
Ministr zahraničí Francie informoval o ochotě Paříže spolupracovat s Moskvou při řešení syrského konfliktu, neboť země, které jsou vlivné, musí sblížit své postoje. Před tímto sdělením dopravilo letadlo RF do Sýrie z Francie humanitární náklad. V Rusku chovají naději, že se k obnově mírového života v Sýrii připojí i Německo. Evropa má, na rozdíl od USA, zájem o stabilizaci situace na Blízkém Východě, takže i další země Starého kontinentu by mohly podpořit humanitární iniciativy Moskvy. Podle oficiálního představitele ministerstva zahraničí Francie je francouzská strana přesvědčena, že pro ukončení válečných akcí v Sýrii je potřeba dosáhnout plnění rezoluce RB OSN č. 2401. Ta byla přijata letos v únoru a nařizuje všem znepřáteleným stranám v SAR ukončit palbu, aby mohli civilisté dostávat humanitární pomoc.

Humanitární velmoc

Na společné humanitární činnosti se Putin s Macronem dohodli na Petrohradském mezinárodním ekonomickém fóru a při návštěvě Macrona na mistrovství světa ve fotbale. Koncem května dovezl ruský vojenský dopravní letoun z Francie do syrské Východní Ghúty přes 50 tun léků a základních životních potřeb. Iniciativa Paříže hovoří o tom, že země, „které chybně podporovaly teroristické formace“, přece jen svůj postoj přehodnotily, jak se na věc dívá vyšší úředník města Dúmá Táfík al-Šaled. Oficiální představitel generálního tajemníka OSN Stéphane Dujarric uvítal společné akce Moskvy a Paříže ve zvláštním prohlášení.
Takto se Francie stala první západní zemí, která podpořila snahu Moskvy o urovnání situace v SAR.
Záležitost nezůstala nepovšimnuta francouzskými experty a medii. Le Figaro konstatuje Macronovu pragmatičnost. Píše, že současný prezident, na rozdíl od svého předchůdce, nepovažuje odstranění Asada za podmínku pro jednání o Sýrii. Paříž dnes přihlíží k nastalé rovnováze sil v regionu, v níž hraje Rusko důležitou roli a je ochotna ke konstruktivním jednáním tím spíše, že humanitární otázky měly ve Francii vždy zvláštní význam. Paříž svou účastí v humanitární akci přiznala, že Asad a Moskva v syrském konfliktu zvítězili. Tolik Le Figaro.
Podobný názor má i vědecký pracovník Centra francouzských výzkumů Ruské akademie věd Sergej Fjodorov. Považuje francouzského vůdce za realistu. Říká: „Macron nepožaduje okamžitý odchod Asada, ač jej prohlašuje za diktátora. Chápe, že se situace v regionu změnila, nezbývá, než se domlouvat. Francie a Rusko dnes už své pohledy na situaci sladily, k čemuž došlo zásluhou jednání Putina s Macronem. Je to velice pozitivní tendence.“
Nyní se za prezidentství Macrona snaží Paříž hrát na mezinárodní scéně samostatnou roli. Kdysi byly Sýrie a Libanon územími pod mandátem Francie. Ta má v tomto regionu mnohem více zájmů než USA. Navíc se Francie považuje za velkou humanitární mocnost a otázky humanity pro ni hrají značnou roli.¨

Podpora destruktivních sil ztrácí smysl¨


Je třeba připomenout, že předměstí Damašku Velká Ghúta bylo v moci ozbrojené opozice a teroristů. Loni se začátkem roku dohodly Írán, Turecko a Rusko na vytvoření několika zón deeskalace v Sýrii, kde byla povinnost ukončit palbu. Patřila mezi ně i Velká Ghúta, ale militanti se nepřipojili, naopak ještě intenzívněji hlavní město napadli. V únoru 2018 sem zaútočily ozbrojené síly SAR a v polovině dubna získaly nad územím kontrolu. Několik dní po ukončení operace byl Damašek obviněn Západem z použití chemických zbraní proti civilistům Dúmá (město ve Velké Ghútě). Jedinými svědky byli členové Bílých příleb. Tato organizace byla již dříve usvědčena z falzifikací.
Místní obyvatelé vypověděli o zinscenování celé věci s cílem diskreditovat Damašek. Přesto na Západě dosud chemickému útoku věří. Bílý dům mnohokrát obviňoval Rusko a syrskou vládu z masového vraždění civilistů. Podobné to bylo kolem Aleppa, kde se při odminování organizovaly humanitární koridory. Aleppo bylo odminováno již týden poté, kdy přešlo pod kontrolu vlády.
Dnes se město aktivně obnovuje: z jeden a půl tisíce rozbitých budov, jich bylo k počátku roku 2018 rekonstruováno 500, opravují se školy a objekty infrastruktury.
Ve Velké Ghútě nastává mírový život, začaly fungovat polikliniky a v průběhu několika měsíců by mělo být obnoveno zásobování elektřinou. Civilisté se dosud nemohli vrátit do iráckého Mosulu, ani do syrské Rakky. Města leží v troskách i po roce po ukončení válečných hrůz, Washington místním lidem nijak nepomáhá.
Odborníci jsou přesvědčeni, že na rozdíl od USA mají evropské země zájem na tom, aby se situace na Blízkém východě stabilizovala. Kvůli snahám západních zemí o svržení režimu Bašara Asada se region změnil v ohnisko teroristické aktivity. Krom toho se do Evropy valil proud migrantů.
Vladimir Šapovalov, ředitel Institutu historie a politiky Moskevské státní univerzity, objasnil francouzský postoj: „Paříž svůj přístup zkorigovala, protože je válečný konflikt v SAR blízký konci. Tady již podpora jakýchkoliv destruktivních sil nemá smysl. To ilustruje i evakuace Bílých příleb ze země. Na druhou stranu se již musí řešit otázka vysídlenců a běženců. Washington neposkytuje ani příležitost, ani humanitární pomoc.“

Politika chaosu


Moskva nevylučuje, že by se k humanitární spolupráci mohlo připojit Německo. Rusko v to doufá. Jedním z aspektů spolupráce by mohlo být rychlejší vracení uprchlíků do vlasti. Téma posuzovali na svém setkání ruský ministr zahraničí Lavrov, náčelník generálního štábu RF Gerasimov a německá kancléřka Merkelová. Pravděpodobnost připojení Německa je dost velká. Berlín by rád alespoň částečně vyřešil masovou migraci. Právě neshody v otázce migrace byly nedávno málem příčinou rozkolu ve vládní koalici SRN, jejíž členové obtížně sjednocovali svůj postoj. Nespokojenost s nekontrolovaným přílivem běženců stoupá i v dalších evropských zemích, nezřídka to poškozuje jednotu EU.
Taktika Washingtonu na Blízkém východě nepomáhá stabilizaci situace, naopak může vyprovokovat nové konfrontace. Tak třeba v okolí Rakky sílí napětí mezi sunnity a Kurdy, kteří toto území nyní kontrolují. Zbídačelá mládež Mosulu může být v blízké budoucnosti lehce získána radikálními propagandisty. Znalci zde nevylučují nové vzplanutí extrémistických nálad. EU, která již zažila útoky IS a sílící napětí, chápe hrozbu Starému kontinentu a její smutné následky.
„Jako obvykle zasévá Washington na Blízkém východě chaos a nové konflikty,“ říká Šapovalov. „USA podporují jedny etnické náboženské skupiny jako protiváhu druhým. To je obvyklá taktika. Rusko se chová jinak: snaží se hledat shodu mezi etnickými skupinami. To je zárukou klidu a míru, který se utváří na Damaškem kontrolovaném území.“
Převzato z RT.com
* * *

Je na obzoru válka o Hormuzský průliv?


Jelena Pustovojtova
30. července 2018
Odchod Washingtonu ze společného komplexního akčního plánu (JCPOA), známého spíše jako íránská jaderná dohoda, není překvapivý. Ne že by dohoda byla zastaralá a prohnilá, jak tvrdil Trump, ani Teherán nijak tajně nepokračoval v práci na jaderných zbraních. Vždyť zpřístupnil inspektorům MAAE všechna jaderná zařízení v zemi a nepochybně splnil všechny podmínky dohody: zmrazil velkou část svého jaderného programu a je od výroby jaderných zbraní vzdálenější než před uzavřením dohody.
Bílý dům udělal kříž nad Islámskou republikou již v den jejího vzniku, 14. února 1979, kdy po svržení proamerického šáha zformoval vládu bez ohledu na Washington. Už za půl roku nato uvalil prezident Carter sankce na íránskou ropu a zmrazil íránské účty v amerických bankách i jejich zahraničních pobočkách. Od té doby se provaz utahuje. Pro USA je ze všeho nejhorší, že se země i přes jejich odpor stává regionálním vůdcem na Blízkém i Středním východě. Právě proto Bílý dům přestal uznávat dohodu o jaderném programu Íránu z roku 2015 mezi Íránem, USA, Francií, Velkou Británií, Ruskem, Čínou, Německem a EU.
Evropa sice podepsala před třemi léty s Íránem dohodu, ale opět se jedná podle vůle Washingtonu. Portál Švýcarský byznys napsal, že pro Írán by mělo smysl pokusit se vrátit z Německa vlastní peníze (300 milionů EUR v hotovosti), protože německý úřad pro kontrolu finančního sektoru a správa finančních informací spustily prověrku transakce podle zákona o úvěrech a boje proti špinavým penězům. Íránci pochopili, že je potřeba stáhnout své vlastní peníze ještě před obnovením amerických sankcí. Němci však nespěchali, „neodkladně začnou kontrolovat praní peněz a rizika finančního terorismu“. Důvodem bylo, že americký velvyslanec v Německu od Berlína žádal, aby zasáhli a pozastavili vydání hotovosti íránské vládě a vláda Merkelové jako obvykle „sklopila uši“. Švýcarský byznys píše, že „ač je eurozóna dosud v kritickém stavu, je vydání peněz z Německa pro vládu, i samo o sobě, též jako precedent pro jiné nežádoucí země.“
Ovšem takováto válka není nic proti „kampani maximálního nátlaku se zahrnutím do Společného všestranného plánu akcí proti Íránu a s vyhrožováním zbraněmi obchodním partnerům Íránu. Tato kampaň má vrátit Írán zpět k jednání o změně jaderné dohody“, píší analytici Stratforu. Podle nich otevřené „využití kombinace ekonomicky motivovaných nepokojů, propagandy a možných skrytých akcí dává ve spolupráci s Izraelem a Saúdskou Arábií možnost vytvořit podmínky pro úplnou změnu íránského režimu“.
Ve prospěch Washingtonu byly i jarní protestní akce Íránců a červnové akce obchodníků, kterým sankce přinášejí největší škody. Ihned po opuštění dohody Spojenými státy a po rozšíření jejich sankcí se íránská měna dvakrát znehodnotila. Těžkou ranou pro íránskou ekonomiku je žádost USA k americkým i zahraničním společnostem ukončit dovoz íránské ropy. Jedná se o 64 % celkového vývozu země. Připomíná to Irák roku 2003. Trump nenechal íránské vládě možnost politického manévrování, což reakci Teheránu na zahraniční nátlak zostřuje. Prezident Rúhání se již přiklání k uzavření Hormuzského průlivu a tím znemožnění dodávek ropy do mnoha zemí.  Armáda Strážců islámské revoluce (Íránské revoluční gardy) je ochotna udělat to třeba zítra. Znamenalo by to, že pozítří je potřeba čekat nový vpád USA na Blízký východ? Přes Hormuz proudí 30 % světového obchodu a 18 milionů barelů ropy za den, z čehož část míří do USA.
Co může Írán udělat, aby se vyhnul výbuchu nespokojenosti doma podle libanonského (nebo jugoslávsko-syrského) scénáře? Znovu začít zkoušet své balistické rakety, které by strašily americké lodě v Perském zálivu a chytit se celého cyklu obohacování uranu, aby bylo o čem jednat s Amerikou?
Čeká nás závěrečná část íránské tragédie, kdy USA přivedou do bitvy svoji pátou kolonu v Íránu – al-Kájdu, IS a méně známou Lidovou organizaci mudžahedínů, aby vymazaly Írán z mapy světa. Následky tohoto typu agrese jsou již dobře známy z Jugoslávie, Iráku a Libye.
Převzato z Fondsk.ru
* * *


Jaký kompromitující materiál je možno najít ve Středoafrické republice?


2. července 2018
Dá se předpokládat, že skupina Orchana Džemala vyjela do Středoafrické republiky (SAfR) na setkání s jakýmsi informátorem, který sliboval poskytnout kompromitující materiál ohledně jednání ruského státu v této africké republice. Pravděpodobně sliboval novinářům i bezpečnost, ale nějak to nevyšlo. V zemi, v níž vládne 14 band, to tak bývá.

Události vylíčené jediným přeživším


Dne 30. července byli v SAfR zabiti novinář Orchan Džemal, kameraman Kirill Radčenko a režisér Alexandr Rastorgujev, kteří chtěli natočit dokumentární film pro Centrum správy výzkumů Michaila Chodorkovského o ruských „vojenských žoldnéřích“.
Agentura Reuters oznámila, že skupinu ostřelovali z úkrytu večer kolem desáté hodiny. Řidič auta přežil. Podle místního vydání Ndjoni Sango cestovali ruští novináři v pronajatém autě. Podle zdroje z vlády nedbali rady a odjeli na sever od Bangui a ve vzdálenosti 32 km od hlavního města potkali deset ozbrojenců v turbanech, kteří nemluvili ani francouzsky, ani místním dialektem. Nařídili vyjít z auta. Takto to líčí přeživší řidič.

Kam směřovala Džemalova skupina


Podle ruských zdrojů se skupina chtěla sejít s jakýmsi Martinem, zástupcem OSN ve městě Bombari. Ten doporučil Rusům řidiče, který po SAfR dříve vozil novináře z Francie. Rusové u sebe měli 8,5 tisíce dolarů v hotovosti a drahou aparaturu. Ruský konzulát v Bangui nebyl s činností novinářů obeznámen, opatřili si turistická víza.
Podle vedoucího jednoho z center Institutu Afriky Ruské akademie věd Korenďjasova je nepochopitelné rozhodnout se k pohybu bez ochrany po zemi, kde vláda má kontrolu jen v hlavním městě a ještě ne v celém a dále v jednom nebo dvou městech oblastního významu, po zemi, kde se po cestách potulují ozbrojené bandy a islámské skupiny. Uvedl: „Po cestách převážejí pašované zboží jako jsou diamanty a zlato a existuje tam i vlastní místní pašeráctví. Země je už 10 let nestabilní  pod vlivem islámské organizace Seleka, podporované ze sousedních zemí  …  Nepřipravenost služební cesty svědčí o avanturismu.“ Jméno Chodorkovského napovídá, že cílem bylo zkompromitovat současnou ruskou vládu, ale především ruského prezidenta.

Rusko je v SAfR přítomno legitimně



V říjnu 2017 se v Soči setkali prezident SAfR Faustin-Archange Touadéra a ruský ministr zahraničí Lavrov. Po schůzce Moskva požádala RB OSN o zrušení embarga na dodávky zbraní do SAfR, aby tam bylo možno vybudovat bojeschopnou armádu s ruskými zbraněmi a instruktory. RB souhlasila možná i proto, že francouzské mírové síly (asi 12 tisíc osob) se zde nedokázaly s chaosem a islamisty vypořádat. Naopak se zapletly do kriminality proti místním lidem, včetně násilí.
Na základě rozhodnutí RB OSN byla mezi Moskvou a Banguí podepsána dohoda o dodávkách raketových systémů, kulometů, automatických pušek a pistolí a o výcviku na používání zbraní. Pro výcvik jsou určeny dva prapory – 1300 lidí.

Bumerang se vrátil


Vypadá to, že cílem zavraždění byla krádež. Skupina podle všeho jela k informátorovi (možná k žoldákovi) a bezpečnost jí zajištovali místně dojednaní. Z neznámého důvodu nezafungovali. Šéf skupiny Džemal měl osobní nevraživost vůči ruskému prezidentovi. Vyjádřil to takto: „Osobně od Putina nic nečekám, čekám smrt tohoto člověka… Možná sním… Nebude mi líto, jestli se s ním něco špatného stane.“
Podle zákonů karmy se negativní přání vždycky vrací jako bumerang, pokud je objektem nenávisti člověk dobrosrdečný a čistý.
Převzato z X-true.info

* * *

Návrh Trumpa na přímý dialog vyvolal rozepře v Teheránu


2. července 2018
Prohlášení Trumpa o možnosti jednat  s Íránem vyvolalo mezi úředníky v Teheránu bouřlivou diskusi. Zároveň prezident Rúhání, dosud mlčící, vyzval evropský soud, aby zajistil transparentní opatření ke kompenzaci odchodu USA z jaderné dohody z roku 2015. O záležitosti píše saúdské vydání Al-Sharq Al-Awsat to, že íránský vůdce podle jeho vlastních slov nechce, aby Teherán vyvolával napětí v regionu, nebo v mezinárodních úžinách, avšak nemá v úmyslu se tak jednoduše zříci svého práva na vývoz ropy.
Při jednání s novým britským velvyslancem Rúhání uvedl: „Dnes jsme v kritickém bodu jaderné dohody a průhledná opatření Evropy určená ke kompenzaci nezákonného odchodu USA z ní jsou pro íránský národ velmi důležitá.“
Trump už podruhé po slovní přestřelce s Rúháním  minulý týden promluvil o ochotě k jednání s Teheránem. Jeho první nabídka byla ignorována. Vystoupil s návrhem týden před termínem, od kterého začne platit první etapa sankcí USA proti Íránu.
Důležitá osoba Ali Akbar Natek-Nuri prohlásil, že Teherán musí přijmout Trumpův návrh bez předběžných podmínek: „Nemůžeme být nečinní a odmítat jednání. Musíme se s tímto návrhem seznámit. Trump by mohl využít naši přílišnou nervozitu. Pro nás je to zkouška.“ Natek-Nuri naznačil, že návštěva ministra zahraničí Ománu bin Alavího v USA několik dní po setkání s ministrem zahraničí Íránu Zarífem bude mít charakter zprostředkovatele vztahů mezi Teheránem a Washingtonem. Později tiskový mluvčí ministerstva zahraničí Íránu slova Nateka-Nuriho o návštěvě oficiálního představitele Ománu vyvrátil.
Ve stejné době napsal poradce Rúháního: „Ti, kteří věří dialogu jakožto způsobu ukončení sporů, nechť se tím zabývají. Úcta k íránskému lidu, zeslabení nepřátelského chování a návrat USA k jaderné dohodě – to je to, co nás musí vést.“
Šéf parlamentního výboru pro národní bezpečnost a zahraniční politiku řekl, že jednání mezi Íránem a Amerikou nesmějí být tabuizována: „Spory Íránu a Ameriky jsou řízeny jinými hráči. Jsou zapotřebí snahy o vybudování horké linie mezi dvěma státy k ochraně íránských a amerických národních zájmů proti těm, kteří usilují o eskalaci.“
Ministr vnitra Íránu prohlásil: „USA si nezaslouží důvěru. Jak můžeme této zemi věřit poté co jednostranně odešla z jaderné dohody?“
Šéf íránské strategické rady pro mezinárodní vztahy řekl, že Teherán v návrhu Trumpa nevidí žádnou hodnotu. „S ohledem na naše negativní zkušenosti při jednáních s Amerikou a na porušování závazků amerických úředníků, přirozeně nevidíme v návrhu prezidenta USA žádnou hodnotu.“ Podle vicepremiéra Motahariho by jednání s Trumpem v tuto dobu bylo ponižující: „Pokud by Trump neodešel z jaderné dohody a neuvalil sankce na Írán, nebylo by jednání s Amerikou žádný problém.“
Převzato z Vestikavkaza.ru

Mediální harašení USA, strategická výhoda Íránu

0
0
Íránská karikatura
Václav Umlauf 
6.8.2018  E-republika
Mediální harašení obou zemí nemá velkého smyslu a je dobré pro novinářské letní kachny. USA není po všech prohraných válkách od Vietnamu v situaci, kdy může napadnout Írán, jemuž kryjí záda velmoci typu Ruska a Číny.

Není o čem psát a je vedro, takže mainstream potřebuje pro všech prohraných válkách Západu další kolo vojenské intervence. Na řadě je Írán, pochopitelně. V květnu president Donald Trump svévolně odvolal podpis USA na smlouvě Joint Comprehensive Plan of Action (JCPOA), kterou podepsala RB OSN a celá EU. Írán omezil a nechal kontrolovat svůj jaderný program výměnou za zrušení ekonomických sankcí. Nyní už USA vykřikují, že vojenská intervence musí přijít co nejdříve. Hlavní důvod harašení je izraelská lobby ve Washingtonu, ale to se pochopitelně nesmí říci nahlas.

Izrael dělal v Sýrii všechno pro to, aby Írán zatáhl do války o Golany, kdy by USA nakonec zaútočily na Írán. To se nepovedlo, protože Íránci rozhodně hloupí nejsou a kvůli Sýrii nechtějí globální konflikt na Blízkém východě. Nechali za sebe s Izraelci jednat Rusy a bojovat Asada. Jejich oboustranné snažení dokazuje výsledná ofenzíva v Dáráji, o níž západní média smutně mlčí. Íránské jednotky se stáhly asi 80 km od Golan, teď už s tímto nezákonně okupovaným územím sousedí jenom syrské vládní jednotky. Ty vymetly s podporou Rusů zdejší teroristy zhruba za měsíc. A Izrael po prohrané podpoře teroristů a po pětiletce vytváření tzv. “buffer zones” licoměrně prohlašuje, že je to vlastně výborné řešení, ten starý stav. A dokonce na závěr jednou letecky napadl i své bývalé spojence z řad teroristů a islámských fundamentalistů. Takže je po pěti letech vojenské a finanční podpory prodal Asadovi. Jak je vidět, teroristé jsou po porážce ISIL zbytné zboží. USA je teď postupně lifrují do Afghánistánu, kde je třeba dělat binec po prohrané válce s Talibánem. Inu, nic nového pod sluncem terorismu a válce Západu s teroristy.

Ale k té nové válce, která asi nebude, a řekněme si proč. Za prvé, Írán není v situaci severní Koreje. Ta držela a vyvíjela jaderné zbraně v rozporu s usnesením RB OSN. A zahájit válku s USA by pro Kima znamenalo sebevraždu, i když by přitom padlo milióny lidí. Po nelegální druhé válce v Iráku a s miliónem mrtvých na Blízkém východě (Libye, Sýrie) je jasné, že Západ s těmito počty mrtvých problém nemá. Ale otázka je, jestli je Írán ve stejné pozici jako Korea, a to není. Diplomaticky je Írán vítězem a USA věrolomným ničitelem světově uznaných dohod. Ale diplomacie Trumpa nezajímá, protože tento miliardář na trůně dělá politiku jako podnikatelský kšeft. Tak se podívejme, co může vykšeftovat svým sloním tancem v blízkovýchodním porcelánu.

Diplomaticky vůbec nic, protože Trump zradil světově uznané a podepsané dohody. Vojensky také nic, ale důvod je jiný. Írán v případě vojenského útoku zablokuje Hormuzský průliv, kterým proudí zhruba polovina světové ropy. A to je zásadní rozdíl proti sebevražednému útoku Koreje raketami na USA. Írán po vzoru vítězného Hizballáhu ve válce 2006 nemusí vyhrát nad USA. Stačí mu udržet blokádu průlivu tak dlouho, až všichni vletí na Trumpa a vysvětlí mu, že nemůže blokovat ropu pro půl světa jen proto, že mu vyplašení sionisté z Izraele telefonují o pomoc proti Íránu.
Další důležitý důvod k harašení ale neválčení je interní situace v Íránu. Zde na rozdíl od asijské klanové diktatury vládne teokratický režim, který provozuje velmi otevřenou formu demokracie. Tento systém vlády má relativně silnou podporu obyvatel. Dokonce ani ve věku kosmického korporátního lhaní a fake news o Íránu není snadné líčit tuto zemi jako velkého satana. A to naopak íránská teo-demokracie ráda provozuje na adresu USA, viz poslední krok licoměrně zrušené smlouvy a celá smutná historie předešlých vztahů daných v atmosféře trvalé války. Mladý Rumsfeld neměl vůbec žádný problém dodávat Saddámovi komponenty pro výrobu bojových plynů typu sarinu, pokud je používal ve válce proti Íránu (1980-88). Tady se podívejte, jak se oba známí političtí zločinci mají rádi.



Írán jasně řekl, že bude s Trumpem jednat až potom, co obnoví smlouvu JCPOA. A na adresu infantilní a impotentní EU bylo řečeno, že pokud Evropané odejdou z íránské ekonomiky pod tlakem sankcí USA, tak se tam už nevrátí. Jejich místa zaujmou Rusové a Číňané, kteří už teď mají v Íránu miliardové zakázky všeho druhu.


Takže mediální harašení obou zemí nemá velkého smyslu a je dobré pro novinářské letní kachny. Spojené státy nejsou po všech prohraných válkách od Vietnamu v situaci, kdy mohou napadnou Írán, jemuž kryjí záda vojenské velmoci typu Ruska a ekonomické velmoci typu Číny. Navíc mu stačí vzdorovat jako v případě neprohrané války Hizballáhu s Izraelem. A přitom může bez problémů uzavřít Hormuz, který tak jako tak strategicky plně kontroluje, pro civilní lodě. Washington by se pustil do další šílené války, ale tentokrát nikoliv proti nějakým povstalcům s kalašnikovem, přičemž jen takové války miluje a pilně je provozuje posledních 30 let. To však není případ Íránu, který má třikrát jištěnou protiletadlovou obranu a je schopný raketami vymést americké letadlové lodě z Perského zálivu. Spojené státy by musely vyhrát drtivě, ihned a bez ohrožení světového obchodu s ropou. A to nejde.



Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!


Související články:

Roček: Proč nás čeká velká studená ledová válka - 2.část

0
0
Ruská bugina v Arktidě
- rp -
6.8.2018 PrvníZprávy
Již po roce 2000 jednotlivé státy začaly zdůrazňovat svá práva, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz František Roček.

Psal se duben 2004, když se vydaly dvě desítky kanadských vojáků ze zvláštních jednotek na sněžných skútrech na 1500 km cestu do oblasti magnetického pólu. Měli umístit na nejsevernějším výběžku Ellesmerova ostrova několik plechových tabulek upozorňujících, že se jedná o kanadské výsostné území. K cíli cesty dorazila pouze pětice mužů. Většina sněžných skútrů v drsných podmínkách konce arktické zimy zkolabovala. Kanadská vláda tím reagovala na fakt, že USA, Dánsko a další státy zpochybňují, že by mořská cesta z Atlantského do Severního ledového oceánu vedoucí průlivy mezi ostrovy kanadské Arktidy, tzv. Severozápadní průjezd, byla výsadním vlastnictvím Kanady.

Kanada se v roce 2017 zavázala zvýšit obranné výdaje o více než 70 procent během následujícího desetiletí. Přitom stejně jako USA ani Kanada nemá na kontinentu žádného protivníka. Jediným vysvětlením je navyšování vojenského rozpočtu kvůli konfliktu o arktickou kořist.


Obklíčení Ruska

Západní státy soupeří mezi sebou o kus arktického žvance, ale v arktické rvačce je pro ně největším konkurentem Rusko.

Pro Rusko je Arktida regionem strategického významu. Na Dálném severu jsou podniky obranného průmyslu, základny severní flotily ruského námořnictva a objekty vojenské infrastruktury. Navíc státní hranice Ruské federace v délce 20 tisíc kilometrů prochází Arktickým oceánem.

Když nedojde k dohodě s Ruskou federací ve prospěch států NATO, musí se připravit NATO k vojenskému nátlaku vůči Rusku. K tomu poslouží jako ideální nástupiště pobaltské státy s Polskem. Do 10 let chtějí získat stratégové USA Bělorusko podobně jako získali Ukrajinu, aby i v tomto směru byly jednotky NATO v bezprostředním sousedství Ruska. Doslova na dostřel.

Další frontu proti Rusku může NATO vytvořit ve směru od Grónska přes severní část Velké Británie a Skandinávské země. Island se stane ještě významnější základnou USA (resp. NATO) než v době 1. a 2. studené války. Tím bude Rusko uzavřeno ze západu.

Z východu bude protiruská fronta od Severního ledového oceánu ve směru od Kanady přes Aljašku až po Japonsko. Tím by došlo k částečnému zablokování přístupu Ruska do Ledového oceánu ze západu i východu, a do Atlantiku a do Tichého oceánu.

Plánovači velké ledové války se nemusí zabývat současnou situací. Pro ně je důležité co bude za 10 let. Předpokládají, že se momentální (2018) napjaté vztahy USA s Tureckem srovnají a přejdou do pragmatického spojenectví.

V případě velké ledové války Turecko (spolu se státy pod tureckým vlivem v ruském příhraničí) bude v pragmatickém spojenectví USA. Znamená to možnost vytvořit protiruskou jihoasijskou frontu od Turecka přes Kaspické moře a Kazachstán. Za 10 let (předpokládají američtí plánovači) bude Kazachstán mimo vliv Ruska a snahou Turecka, ale i západu bude, aby Kazachstán byl na protiruské vlně podobně jako Ukrajina. Tím by se Ruská federace dostala doslova do kleští. Kdokoliv má kontrolu nad Kazachstánem, ocitne se nějakých 150 km od Volhy, říční magistrály ruského zemědělství.

Pro plánovače velké ledové války by ruské ozbrojené síly byly ve vypjaté situaci bez jakýchkoliv záloh. Musely by být ve střehu na třech frontách.


Dvě čínské varianty

Dočasného spojence by USA mohly nalézt i v Číně. Stín obchodní války mezi USA a Čínou z roku 2018 je drobnou epizodou. Za 10 let by USA mohly Číně nabídnout, aby v rámci nátlaku na Ruskou federaci Číňané požadovali část Sibiře. Rusko by se tím mohlo ocitnout v bezvýchodné situaci, protože by hrozil pohraniční spor s Čínou, pokud „dobrovolně“ nepostoupí Číně část sibiřského území.

Již se to jednou stalo, připomíná George Friedman, zakladatel konzultační zpravodajské agentury Stratfor (Strategic Forecasting), v knize Příštích sto let (Argo a Dokořán, 2010): „taková byla americká strategie: obklíčit, a tudíž potlačit Sověty. Od Severního mysu v Norsku po Turecko a až k Aleutským ostrovům vytvořily Spojené státy společně se spojenci … masivní pásmo na všech hranicích Sovětského svazu – do tohoto pásma se zapojila v roce 1970 i Čína.“ (str.42)

Ve prospěch Číny bude poukazováno na vzrůstající počet imigrantského čínského obyvatelstva v oblasti Sibiře. Již v roce 2015 ruský komentátor Oleg Lušenko varoval, že čínské aktivity v Transbajkalské oblasti, kde vedou dvě hlavní tepny propojující západ Sibiře a zbytek Ruska s Dálným východem, mohou časem vést k tomu, že Peking získá kontrolu nad územím téměř stejně velkým, jako je Čína sama. (Prodá Moskva Sibiř Číně? 20.7.2018, Sinopsis.cz) USA tento tlak Číny na Rusko budou nejen akceptovat, ale potichu podporovat čínskou armádu i zpravodajskými informacemi.

Čínské pokušení nelze podceňovat. Čínský kontradmirál Yin Zhuo o zájmech Číny v Arktidě pronesl, „Arktida patří celému světu, takže nad ní nikdo nemá samovládu. Proto Čína by měla hrát svou roli ve vývoji Arktidy, protože v Číně žije jedna pětina světové populace". Termínu „Arktida patří celému světu“ lze rozumět tak, že urvi si každý co můžeš, pokud na to máš…

Koncem ledna roku 2018 Státní rada ČLR uveřejnila Bílou knihu arktické politiky, kde jako jeden z hlavních úkolů vytyčuje vytvoření Polární hedvábné stezky, která je součástí iniciativy Jedno pásmo, jedna cesta.

Nelze ale zapomenout na druhou variantu čínské arktické politiky. Čína může naopak vystoupit jako ruský spojenec. Již dnes Čína vstoupila do velkých ruských arktických projektů a chce skrze ně mít vedoucí úlohu ve hře o pozici arktické oblasti. „Hedvábná stezka dosáhla na sever. Spojíme ji se severní námořní cestou,“ řekl Vladimír Putin na mezinárodním ekonomickém fóru v Petrohradu konce května 2018. Spolupráce již probíhá.

Čína by se v hrozícím konfliktu mohla postavit na stranu Ruska s vědomím, že za to Rusové musí zaplatit uvolněním možnosti většího čínského angažmá v arktických investicích. Třeba i pronájmem nějakého ostrova Číně v Severním ledovém oceánu pro výstavbu velkého přístavního, logistického a servisního centra.

Syndrom arktického Mnichova

K výše popisovanému tlaku vůči Rusku jistě přistoupí i tlak Japonska na získání Kurilských ostrovů obsazených Rudou armádou v roce 1945.

Představme si synchronizovaný tlak NATO z oblasti Pobaltí, v polsko – bělorusko – ukrajinského prostoru, k tomu ještě nároky vznášené z oblasti pod vlivem Turecka, blokádu námořního spojení z oblasti kanadských ostrovů a Aljašky s přispěním Japonska. Aby byla katastrofa dokonalá, hrozba by nastala i na čínsko – ruské hranici. Každý by si chtěl uloupnout „to své“, což by znamenalo prakticky neschopnost obrany Ruska. Ohrožení by bylo aktuální ze všech stran.

V podstatě by se Ruská federace dostala do situace Československa v roce 1938, kdy ze všech stran měly zálusk na československé území sousedi – Německo, Polsko i Maďarsko. Proti Československu z roku 1938 bude mít Ruská federace výhodu v jaderných zbraních.

Nelze vyloučit, že za 10 – 20 let může k takovému vývoji dojít, což by byla studená válka na hranici velké ledové války, končí František Roček 2.část analýzy o velké studené válce.




Související:

Proslulý nizozemský houmlesák a milovník jointů Hutka, kandidát na Blbce roku 2018, opět ve svém našňupaném oparu vyzvracel pamflet na prezidenta Zemana - Miloš a zubatá, na kterého přivolává smrt…

0
0
Břetislav Olšer
6.8. 2018   Rukojmí
Prý známý písničkář a skladatel, resp. proslulý nizozemský houmlesák, slangový výraz pro bezdomovce a tuláky, Jaroslav Hutka, jedna z tváří revolučního roku 1989, na sebe upozornil svou novou písní s názvem Miloš a zubatá. Jde o pamflet na prezidenta Miloše Zemana, na kterého autor písně přivolává „zubatou“.
Docela si pamatuji částky, které tento "písničkář"účtoval naší ZO SSM. Z SSM žil. Když mu STB navrhla odchod do zahraničí, na rozdíl od ostatních folkařů hned emigroval a "boj" proti totalitě zabalil. V Holandsku na něj nejenže nečekala otevřená náruč, ale protože nic neuměl, kromě drnkání, žádný blahobyt. Naštěstí proběhl hadrový převrat a milý Hutka, se hned vrátil přiživit a stal se pravověrným havloidem.

Tak to bylo, naši stateční umělci rádi působili pod hlavičkou SSM. A když se dostavili na koncert, slušně řečeno, pod vlivem alkoholu a někteří muzikanti se potáceli na jevišti, zcela logicky už nebyli danou organizací zváni. Dnes to vydávají za hrdinství a nechávají se obdivovat, jací byli odbojáři včetně mistra Mišíka…

Taková prostě je, byla a bude nenávistná kampaň těchto bezvýznamných trotlů, skřípajících zuby bledou závistí, kteří omílají starou, nudnou a dávno vybledlou zvěst, že Nohavica byl práskačem, udavačem a konfidentem StB. Nohavice je naštěstí natolik fenomenální, že ho nechávají tyto žvásty zcela klidným. Naštěstí zná rozdíl mezi StB a CIA, jejichž agenty Vondru a spol. naopak za to vynášejí do nebes, až se tam u brány dělá sv. Petru nevolno…

Kdo z této havloidní svoloče ví, co je to potlesk ve stoje - standing ovation? Co o něm ví houmlesák z Nizozemska Hutka, nebo duševně retarování presstituti z Reflexu v čele se Steigerwaldem, nebo Rejžek a další narkomani, sociálně vyloučení ubožáci a veksláci, co Nohavicovi nesahají ani po kotníky?

Jan Rejžek a Václav Havel si povídají na folkovém festivalu v Lipnici v roce 1988. Bylo to Havlovo památné vystoupení. Bez přípravy, rovnou z hlediště. Nikdo z diváků jeho vystoupení vůbec nečekal… Zdroj © www.ceskatelevize.cz

Třeba Karel Steiherwald: „Truchlivý prezident odměňuje Nohavicu. Přichází doba odměňování fízlů a udavačů…“ https://www.respekt.cz/tydenik/2006/22/tajemstvi-jaromira-nohavici

Nebo Rejžek: „Vlastenec Tomio Okamura se vyfotil v supermarketu s dalším provařeným estébákem Jaromírem Nohavicou, o němž si snad nemusíme dlouze vyprávět. A liboval si, že mají podobné názory na aktuální palčivé problémy. Ano. Populistický blábolil z Českého Těšína je jasně vyjádřil naposledy v písních Dežo a Arab mi šahá na babu.

(Všude už tuto Nohavicovu písničku vymazali, snad tato nahrávka ještě chvíli vydrží: https://www.youtube.com/watch?v=3Gp_bSItgbU)

A nyní je zde rádoby kritický k prezidentovi Hutka, který již v úvodu písně, kdy mluví o celkovém úpadku země. „Země se změnila v grotesku a z Hradčan už je jen žumpa,“ zpívá se v ní. V refrénu písně znějícím „Miloš zhroucený a oči v sloup, z cigaret zvedá se štiplavý čoud“ zase autor naráží na životní styl a kouření neodmyslitelně spjaté s českým prezidentem.

Skladby Jaroslava Hutky občas mívají sílu pobuřovat lidi. To je u písničkáře vlastně docela žádoucí, u songu s všeříkajícím názvem Miloš a zubatá už to ale možná vousatý muž s kytarou trochu přehnal. „Lebka praskla, mozek odkryla, kladivo, srp, rudá hvězda, na maják šplouchala tequila“: Jaroslav Hutka složil píseň o smrti Miloše Zemana...


Zemanova lebka praskla: https://g.cz/lebka-praskla-mozek-odkryla-kladivo-srp-ruda-hvezda-na-majak-splouchala-tequila-jaroslav-hutka-slozil-pisen-o-smrti-milose-zemana/

„Masaryk v hrobě se obrátil, zařval ‚co je to za chlapa?‘ A na zubatou se obořil, kde se zase dneska flákáš,“ začíná Hutka přivolávat prezidentův konec. „Kosa teď dopadla prudce,“ pokračuje pak text. „Lebka praskla, mozek odkryla, kladivo, srp, rudá hvězda, na maják šplouchala tequila, v podvěsku kremelská brázda,“ popisuje autor v písni naturalisticky konání smrtky s kosou zubaté. Píseň je pak zakončená třikrát opakovaným „zubatá mává nám nazdar“.

Nahrávku ke sdílení na síti Youtube poskytla skupina Post Bellum. Tato nezisková organizace vyhledává a zaznamenává vzpomínky pamětníků klíčových událostí 20. století, především veteránů druhé světové války, vězňů komunistického režimu či obětí kolektivizace. Pod Post Bellum spadá také rozsáhlý projekt Paměť národa, na kterém spolupracuje s Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů.

Jaroslav Hutka je známý od 60. let, kdy mimo jiné popularizoval moravské lidové písně a zapsal se tak do paměti mnohých jako folkový hudebník. Stal se signatářem Charty 77, v důsledku čehož byl v rámci Akce Asanace donucen opustit Československo a žil v emigraci v Nizozemsku. Po pádu komunistického režimu se vrátil. Od devadesátých let byl častým kritikem polistopadového vývoje.

Vyjádření Mikuláše Kroupy, ředitele Post Bellum:

"Jak vznikla nahrávka písně o Zemanovi v podání pana Hutky? Jaroslav byl námi osloven, aby vyprávěl svůj životní příběh pro Paměť národa. Věnoval se nám skutečně velmi, čtyřikrát jsme se sešli v našem studiu a vznikla takřka osmihodinová nahrávka jeho vzpomínek, čehož si moc vážíme. Jaroslav nás poprosil, zda by si mohl v našem studiu natočit několik písní. Bylo samozřejmé, že jsme souhlasili. Jaroslav či někdo od něj pak píseň zveřejnil na YouTube a chtěl poděkovat Post Bellum, což je mile. A tak tam připsal větu „poskytlo Post Bellum“.

Prosím, nechtějte, abych se za Post Bellum nebo Paměť národa vyjadřoval, zda se nám píseň líbí, nebo ne, je to přeci na každém, jak mu tato kramářská odrhovačka lahodí či nikoliv, nebo abychom se dokonce distancovali, to je přece přitažené za vlasy. Hutku mám moc rád, mnoho jeho písní považuji za to nejlepší, co od písničkářů zlidovělo, především ty písně, které povzbuzovaly ke statečnosti za komunismu. K těm novým mám už méně osobní vztah. Ale to je tak celé. Panu Hutkovi děkuji za vyprávění a přeji mu silné nervy a stoický klid nad těmi hnusnymi anonymy, co mu teď chodí. Nám taky, ale ať chodí, my si z toho nic neděláme..."https://echo24.cz/a/SZCe5/video-pisnickar-hutka-v-pamfletu-posila-na-milose-zubatou

Na místě je nyní na místě moje vzpomínka na vlahý májový podvečer, Český rozhlas 1 – Radiožurnál vysílal Ozvěny dne. Dojemná pohoda, zvláště když rusista Jiří Klapka vzpomínal, jak před devíti roky u nás uváděl koncert Alexandrovců a bál se, že to nezvládne, protože po Verdiho Sboru Židů z Nabucca se rozbrečel…

Sotva to dořekl, něco se jekotavě zachechtalo. Komentátor představil bývalého nizozemského bezdomovce Jaroslava Hutku a zeptal se ho na názor na Alexandrovce. Exhomelesák se nepřestal chechtat, přičemž ze sebe vypravil o jedinečném ruské souboru: Směšné divadlo, uniformy, v životě by prý na ně nešel. Ostatně se diví, že ještě existují. Měl prý dojem, že už se dávno rozpadli… Alexandrovci… Cha, cha…
Jaromír Nohavica | FOTO: Zbyněk Pecák

Jaroslav Hutka se narodil v dubnu 1947, kdy už bylo po válce. Jak uvedl web Axiss.cz, „byl to neúspěšný politik Balbínovy poetické strany, který zbaběle utekl z republiky, aby po návratu parazitoval na jménu Karla Kryla (který, na rozdíl od Hutky, něco pro tuhle zemi dělal i v exilu). Jaroslav Hutka, co nyní pomlouvá Jaromíra Nohavicu, samozřejmě pro své vlastní zviditelnění. Nohavicu, co chodil v době minulé na výslechy, podával, jak už tomu u většiny podobných bývalo, nedůležité informace, jen aby mohl zpívat, aby mohl aspoň takhle doma národu pomáhat. Hutka? Utekl, žil na podpoře a pořádně nikdy nic nedělal, vrátil se a teď už jen závidí a pomlouvá….“

Znáte víc Hutku, nebo Nohavicu, co vyprodal dvakrát po sobě arénu v Praze a byl bezkonkureční hvězdou libereckého festivalu: http://www.rukojmi.cz/clanky/2332-nohavica-utoci-na-arabsky-svet-a-hrozi-mu-i-smrti-to-rekli-v-tv-nova-boze-to-si-ten-fajny-synek-z-tesina-zrobil-po-nocich-atomovu-bombu-ze-ohrozuje-na-dve-miliardy-mohamedanskych-arabu

Soubor Alexandrovců oficiálně zahájil svoji činnost vystoupením v Moskvě 12. října 1928 pod názvem Soubor rudoarmějské písně. Na počátku měl jen dvanáct členů – osm zpěváků, dva tanečníky, jednoho harmonikáře a jednoho recitátora – a vedl jej pozdější národní umělec SSSR, tehdy mladý profesor hudby Alexandrov z Moskevské konzervatoře. Těleso se později rozrostlo až ke zhruba dvěma stovkám členů. V průběhu 2. světové války se rozdělilo na čtyři skupiny, které uskutečnily při odjezdech vojáků na frontu i přímo na frontách a v nemocnicích přes 1 500 koncertů…


Je jí teprve deset, ale za sebou toho má už víc, jak leckterá česká pěvecká hvězdička! Valeria „Lery“ Kurnuškina zpívá víc jak čtyři roky se slavnými Alexandrovci a za tu dobu se stala asi nejmladší sólistkou podobného souboru na světě. A sbírá jeden úspěch za druhým...

V roce 1977, kdy byli Alexandrovci hvězdami první světové velikosti, se Hutka s marnou hřívou zúčastnil III. festivalu druhé kultury na Hrádečku Václava Havla u Trutnova a stal se signatářem Charty 77, jako komunistka Šiklová. V řadách KSČ tato Hutkova příznivkyně působila od roku 1956. Na podzim roku 1967 přemlouvala své spolustraníky, aby z KSČ nevystupovali, ale zůstali tam a podpořili tím tu stranickou část, která se snažila o reformu.

V osmašedesátem se stala funkcionářkou a vedoucí stranické skupiny KSČ na FF UK. O rok později byla „vyloučena“ z KSČ, jelikož podepsala “2000 slov”, jejichž autorem byl její stranický kolega Vaculík. Chtěla si udělat “oko” u budoucích mocipánů a negovat tímto svým rozhřešením třinácti let své kolaborace s režimem…Kvůli policejní šikaně, nebo spíš pro svoji lenost, opustil Hutka v říjnu 1978 Československo a žil v emigraci v Nizozemsku.

Hutka - parazit: https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Pisnickar-Hutka-vzdy-jen-parazitoval-a-Kryl-ho-nemel-rad-uderil-spisovatel-263434

Po „pádu komunismu“ se vrátil, ne však k policejnímu výprasku sedmnáctého na Národní třídu, ale až 26. listopadu 1989 na manifestaci Občanského fóra na Letenské pláni. Očekával Funkci. Nedočkal se. Zase po něm chtěli, aby pracoval. S ručkama dozadu se z něho postupem času stal chechtavý kritik české postkomunistické demokracie… Je známo, že Karel Kryl neměl Hutku nikdy příliš v oblibě. Hutka nikdy pořádně nepracoval a doma i v cizině parazitoval, pobíral sociální dávky a jako houmlesák se jen tak bezcílně poflakoval. Od jointu k jointu.

Moc toho o pořádné muzice nevěděl, proto po návratu zjistil, že jsou u nás mnohem lepší muzikanti, co ještě navíc celé roky předtím pomáhali Čechům. Tohle ho štvalo a jak to vypadá i po celý život štvát bude. Svědomí má i Hutka, i když je to chorobně závistivý člověk, jenž v životě nic nedokázal, protože bez práce nejsou koláče ani Nizozemsku. Už tam záviděl sousedovi, co pracoval a měl se líp než on…

Za další žárlivé Hutkovo plivání na prezidenta Zemana je opět Nohavica: http://www.rukojmi.cz/clanky/4793-prezident-zeman-vyznamenal-nohavicu-a-je-z-toho-poprask-v-prazske-lagune-oba-pry-rozdeluji-cesko-tvrdi-svoloc-co-prave-vylezla-ze-svych-smradlavych-der-aby-je-ze-zavisti-opet-poplivala

Nohavica je slušný člověk, který nikdy nikomu neublížil. Přes to nejede vlak. To, co na StB řekl, nemohlo nikomu uškodit, jelikož to byly fádní informace, které každý věděl. Nechcete mi povídat, že je snad lepší utéct za kopečky, nestydět se tam brát sociální dávky a nic nedělat, tak, jak to činil za větrem povaleč Hutka, zatímco ti, co zůstali, nejenže snášeli zdejší režim, ale také pomáhali; třeba zpěvem…

V sobotu 12. listopadu 2011 se Jaromír Nohavica jako první z českých písničkářů stal nositelem ceny Premio Tenco, která je každoročně udělována v rámci Festivalu autorských písní v italském San Remu na scéně divadla Ariston. Ohrnovat nos nad Premio Tenco se nevyplatí, pokud si nechcete udělat osudu. Tedy pokud pro vás něco znamenají písničkáři Jacques Brel, Donovan, Nick Cave, Vladimír Vysocký, Bulat Okudžava nebo Leonard Cohen. „Písničkář je doma tam, kde mu chtěli naslouchat…“ řekl mi jednou lapidárně, tedy spíš trochu zasněně…

Má písniček už několik stovek, zpaměti jich umí plus mínus na sto dvacet tři… Vytvořil i libreta k operám. Mozart a jeho Cosi fan tutte, Potrestaný prostopášník aneb Don Giovanni a Figarova svatba. Na svém seznamu má také přebásnění polského muzikálu Malované na skle Ernesta Brylla a Katarzyny Gätnerové, jemuž předcházelo přeložené libreto k romantické opeře Heinricha Marschnera Vampýr…

Jak jsem doplnil Hutku do výběru Blbců 2017: http://www.rukojmi.cz/clanky/5197-vyber-blbcu-roku-2017-v-alejich-prazske-kavarny-bylo-zase-nablito-psychopati-rejzek-cerny-dolezal-peszynski-herman-ci-kalousek-a-dalsi-se-brodili-ve-svych-havloidnich-zvratcich

Kdysi chtěl být Hutka malířem, dnes si říká grafik a spisovatel, co je spíš houmlesák a narkoman zpívá s hudebním hluchem své pomlouvačské songy… Ale nemůže za to, že v San Remu ho nikdo nezná, zato Nohavicu ano, stejně jako Alexandrovce, co jsou tam a všude po světě pojmem… Probůh, připomeňte mi, kdo že je to ten Hutka…?

Inu, v návaznosti na vulgární exkrement mozku narkomana Huťky si připomeňme Havlem zrušený § 103 trestního kodexu: „Kdo snižuje vážnost prezidenta republiky, nebo kdo veřejně hanobí jiného čelního představitele republiky pro výkon jeho pravomoci nebo vůbec pro jeho činnost v životě politickém, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo nápravným opatřením…“ Poslanec dr. Onráček (KSČM) navrhuje návrat k tomuto ustanovení tr. Zákona, který zrušil prezident Havel, aby nemusel ztrestat svého kamaráda z disentu, co na něho u Městského soudu v Praze 14. prosince 1993 zařval: „Vašku, ty jsi prase, jsi prase a hovado…“ http://www.rukojmi.cz/clanky/6610-nenavist-a-zast-zbavila-hutku-soudnosti-pevci-odpovida-kardinal-duka-na-ktereho-v-textu-o-milosovi-a-zubate-take-doslo

https://aeronet.cz/news/video-zubata-uz-si-jede-pro-milose-s-prasklou-lebkou-opilec-vlastizradce-a-ovar-jaroslav-hutka-vyzvracel-do-sveta-text-ktery-lekar-prisoudil-psychopatovi-nahravku-uverejnila-neziskovka/

Tálibán zabil tři české vojáky v Afghánistánu ve dnech, kdy Spojené státy jednaly právě s tálibánskými teroristy o svém setrvání v jejich zemi? Kdo je tedy vinen smrtí našich bojovníků…?

0
0
Břetislav Olšer
6.8. 2018   Rukojmí
Armádní speciál dopraví 8. července 2018 do Prahy ostatky tří vojáků, kteří padli za oběť sebevražednému útočníkovi na východě Afghánistánu. Příletu se zúčastní prezident Miloš Zeman. A jména padlých vojáků? Byli to rotný Martin Marcin a desátníci Patrik Štěpánek a Kamil Beneš.
Trojice vojáků zahynula při běžné hlídce v okolí vojenské základny Bagrám v provincii Parván na východě země. Útok byl prý nenadálý, byla v podstatě spatřena pouze jedna osoba, která se odpálila v prostoru, který byl bohužel vybrán tak, že následky byly skutečně fatální. Oběťmi útoku byli i dva afghánští a jeden americký voják, kteří jsou po operaci v místní nemocnici.



Při setkání s Pplk. v.z. MUDr. Marke Obrtelem jsem obdivoval jeho odvahu. Vystudoval Vojenskou lékařskou akademii a stal se vojenským lékařem s diplomem Univerzity Karlovy v Praze, byl podplukovníkem, ovšem s plánovanou hodností plukovník, byl velitelem kontingentu Armády české republiky (AČR) a náčelníkem její 11. polní nemocnice v Afghánistánu, přesto napsal otevřený dopis Ministru obrany ČR a vládě ČR. Co ho k tomu vedlo...?


Snímek Břetislav Olšer

"Vracím válečná vyznamenání, protože se hluboce stydím za to, že jsem sloužil zločinecké organizaci, jakou je NATO v čele s USA, a jejím zrůdným zájmům po celém světě. Chci tímto svým gestem také jednoznačně vyjádřit svůj naprostý nesouhlas s politikou USA, uplatňovanou vůči Rusku, zemím EU a všem svobodným a suverénním zemím světa nyní i v minulosti a zejména s jejími důsledky..."

“Hluboká lítost a soustrast všem příbuzným obětí sebevražedného atentátu. Nemělo by nás to však odrazovat od úsilí nadále bojovat s mezinárodním terorismem,” uvedl prezident republiky a vrchní velitel ozbrojených sil České republiky Miloš Zeman. Možná bude sdílnější ve středu při příletu obětí.



Působení vojáků v Afghánistánu stálo ČR v roce 2016 přes 693,55 milionu korun oproti 805,03 milionu korun v roce 2015. Dalších 32,87 milionu korun stála v roce 2016 ochrana českého zastupitelského úřadu v Kábulu jednotkou vojenské policie.

Podle armády sloužilo k letošnímu 12. červenci v Afghánistánu 249 českých vojáků. Tím byl v podstatě naplněn dosavadní mandát, podle kterého jich v zemi může působit až 250. Podle mluvčího obrany Pejška navýšil dnešní útok počet celkových obětí během misí českých vojáků v zahraničí na 28, v Afghánistánu 15, první padl v roce 2007.

Nejhorší útok si v roce 2014 vyžádal pět obětí. Severoatlantická aliance vede v Afghánistánu nebojovou misi Rozhodná podpora. Vojáci NATO nevedou v zemi bojové operace, podporují ale afghánské bezpečnostní síly. Česká armáda nyní v zemi působí v Kábulu a na základně Bagrám…

A to vše přesto, nebo právě proto, že Tálibán projevil 3. srpna 2018 při mírových jednáních s USA mimořádnou pružnost a dokonce připustil, že by část amerických vojáků mohla v Afghánistánu zůstat. Výměnou žádá účast na politickém rozhodování a patrně i jistou autonomii na územích, které nyní kontroluje. Tvrdí to zdroje obeznámené s jednáním, které Tálibán vede se Spojenými státy. Blíží se konec sedmnáct let trvající americké války ve Střední Asii?

Letos prý proběhly už nejméně tři schůzky mezi povstalci z Tálibánu a vyjednavači Spojených států. Jistě jedno setkání se konalo v Kataru, kde mají Tálibánci oficiální kancelář. Americkou stranu na něm vedla Alice Wellsová z washingtonského ministerstva zahraničí. Za pozornost stojí, že radikálové, kteří považují za zbytečné vzdělávat vlastní dcery, bez rozpaků jednali s ženou, třebaže vysoce postavenou.

A ejhle, opět je v roli urvaný vlečňák Donald Trump, který loni v srpnu naopak oznámil novou strategii v afghánské válce, která se táhne už 17 let. Počítá s nasazením více vojáků a zesílením náletů (více v článku Trump představil strategii pro Afghánistán). „Vrazi musí vědět, že se nemají kde ukrýt. Neexistuje místo, které by bylo mimo dosah amerických zbraní a moci. Odplata bude rychlá a silná,“ prohlásil v létě Trump a slíbil uvolnění pravidel boje proti teroristům.

Navíc vyslání specializovaných týmů proti Tálibánu dokazuje, že CIA pod vedením nového ředitele Mikea Pompea zaujala v boji proti povstalcům tvrdší postup. „Nemůžeme plnit svoje úkoly, pokud nejsme agresivní,“ uvedl Pompeo na bezpečnostní konferenci na Texaské univerzitě. „Každou minutu se musíme soustředit na zničení našich nepřátel,“ dodal. (Aby se v tom americkém lavírování Bílého domu kdo vyznal; jednou hot a podruhé čehý...)


Znám také jednu mírně popletenou ženu - novinářku Petru Procházkovou, která je dnes je vdaná za Zafara Paikara z Afghánistánu a má s ním syna Zafara. Pracovali spolu, když ona byla před lety v Kábulu novinářkou a on byl jejím řidičem; byl totiž na tamní americké ambasádě jako vedoucí řidičů a přičichnul k trochu jinému životu. Potřebovala údajně někoho, kdo umí jazyk a zároveň zná prostředí a situaci. Je prý ideální, když vás dokáže i ochránit nebo alespoň upozornit na možné nebezpečí.

On toto všechno splňoval a navíc byl pohledný muslim. A je zde první patologická posedlost Procházkové – je vysazená na islámské borce… Předtím už totiž žila s jiným muslimem, Čečencem Ibrahimem v Moskvě, a jak sama říká, takovým osamělým životem, měla strašně práce, nikam jsem nechodila, kolem ní se potáceli jen pomatení poloopilí, nebo snad zdrogování afghánským opiem, novináři.

Ale život běžel. Pak ale Ibrahima unesli. V době diverzní akce Šamila Basajeva se poté s několika novináři okázale nabídla jako rukojmí místo pacientů nemocnice. Že by to bylo proto, že Basajeva osobně znala? Kdo byl Basajev? Na jihu Ruska působila rozvětvená teroristická organizace, v jejímž čele stál právě inkriminovaný Šamil Basajev, který měl těsné kontakty s vyslanci mezinárodních nábožensko - extremistických organizací, působících prakticky ve všech oblastech Jižního federálního okruhu včetně Stavropolu i Astracháňské a Volgogradské oblasti…

Procházková ve vlastních analýzách údajně dokázala rozlišit mezi urputnými válečnými magnáty typu Basajev a obyčejnými Čečenci, kteří na jejich válečnou posedlost jen doplácejí, i když například v rozhovoru pro slovenskou Svobodnou Evropu (není spřízněnost některých reportérů s některými sdělovacími prostředky docela zajímavá?) ze 4. 10. 1999 Procházková, zdá se, Basajeva jaksi omlouvá… Ten „hodný terorista“, co s ním Petra Procházková dělala interview, poté potvrdil, že to on zosnoval útok na moskevské divadlo…

Jedna z mnoha otázek Procházkové na Basajeva, co ji poté ruské úřady označily jako personou non a musela tak Rusko opustit pro svoji protiruskou činnost:

Mnoho Dagestánců není zrovna nadšeno vaší pomocí. Jsou ti lidé, kteří vás pozvali [k tomu, abyste začali vést válku i v Dagestánu] skutečně reprezentativní skupinou?

„Vždycky budeme rádi bojovat proti Rusům a budeme pomáhat každému, každým způsobem kdo usiluje o svobodu. A pomoc našim dagestánským bratrům je prostě naší povinností. Je to pro nás radost moci tuto povinnost nyní naplnit a budeme ji plnit i v budoucnosti. Rusové budou muset Dagestán dříve nebo později opustit.

Kampaň, kterou vyvolaly ruské sdělovací prostředky, jejímž cílem je přesvědčit svět, že má jejich armádu podporu všech Dagestánců, nemůže vést k ničemu dobrému. Konflikt se jen prodlouží a bude prolito více krve. Čím dříve Rusové opustí Dagestán, tím lépe…“ https://legacy.blisty.cz/art/11987.html

A když ji tedy ti zlí Rusové vyhostili, došlo jí, že nic nemá. Okomentovala to slovy: „To jediný, co máte, vám vezmou, a jste v řiti… Vyhodili mě v únoru, zabavili mi věci, přijela jsem do Česka jen s kabelkou, azyl mi poskytli kamarádi. Kouřila jsem, pila, žila undergroundový život, jako by mi bylo sedmnáct, ale bylo mi sedmatřicet. Kdyby nepřišlo 11. září 2001 a já neodjela do Afghánistánu, tak nevím, co by se mnou bylo. Tam se vrátily staré časy, byla to makačka, ale lidi zajímalo, co se tam děje, vracela se mi válečná nostalgie. Do čtyřiceti jsem měla pocit, že je na všechno čas…“

Pochlubila se též, že na amerických základnách v Afghánistánu jsou obchody pro cizince, kam ale běžní Afghánci nesměli, u vchodu bylo nutné ukázat pas. Petra Procházková navzdory svým muslimům v rodině dle svých slov pokaždé odcházela s pěti láhvemi vodky, pro dědu tři, pro ni dvě dvě. A její švagrová dělala fantastickou pálenku, vyráběla ji tajně i za Tálibů; z rozinek a říká jí kamiš…

Vraťme se však do 10. červenec 2014, kdy jsem napsal o jednom z předcházejících neštěstí: Smrt pěti mladých mužů byla velká tragédie (vojáci David Beneš, Jan Šenkýř a Libor Ligač, rotmistr Jaroslav Lieskovan a četař Ivo Klusák, in memoriam povýšen do hodnosti štábního praporčíka), která navždy poznamená jejich blízké. Svojí částečkou umřou i oni sami. Nevratnost toho faktu je zoufalá, nepomohou kondolence, vyznamenání, odškodnění, patetické proslovy.
Prostě je definitivně pryč pět lidských bytosti, ve kterých vkládaly své naděje rodiče, bratři, manželky, děti; bolest a hoře nesmírné… Nic pro ně nikdy nenahradí jejich životy. Lze od rána do večera v televizích sypat slova chvály a uznání… Nic od ničeho, pojde… Není nic strašnějšího, zvláště když si člověk uvědomí, že jejich smrt byla zbytečná. Nebo snad ve válce zbytečné smrti není…? Je nezbytné proto nezaměňovat příčinu s důsledkem. Nezemřeli vlastní vinou při dopravní nehodě, ani na zhoubnou chorobu či nešťastnou náhodou.

Ani tím, že se ocitli v nesprávné době na nesprávném místě, kde si je vrah spletl s nejnenáviděnějšími Američany. Válka je krutě organizovaný masakr, při němž jsou ti stateční, kteří brání svobodu a demokracii, a proti nimž stojí zákeřní útočníci, kteří touží umírat pro čtvrtý muslimský ráj a dvaasedmdesát černookých panen.

Pod námi je afghánský Hindúkuš… Snímek Břetislav Olšer

Bývalý místopředseda vlády a ODS Miroslav Macek na téma Afghánistán v těch letech napsal: „Pořád nerozumím tomu, co je hrdinského na tom, být žoldákem. Ten musí pochopitelně poslouchat i ty rozkazy, se kterými vnitřně nesouhlasí a musí se účastnit bitev a válek, které jsou (jako většina těch minulých, současných a budoucích) zcela nesmyslné a nic neřešící. Rizika, že přitom může být zmrzačen nebo zemře, si je jistě dobře vědom. Za to je přece též placen. Má navíc na vybranou: může se kdykoliv žoldu vzdát a jít dělat nějakou méně rizikovou práci… Jak jsem záhy zjistil, moji zobecňující glosu leckteří berou jako znevažování smutku a bolu rodin padlých vojáků. Není tomu tak, nicméně chápu, že kdo chce psa bít, vždycky si hůl najde…“

Je snad neetické zmiňovat se o zaopatření padlých vojáků? Samozřejmě, pro jejich nejbližší jde o naprosto podružnou záležitost; přišli o milované bytosti a to už nenapraví ani ten nejvyšší obolus. Možná to bylo již v dávné anabázi, když na konci roku 1979 se v Kremlu rozhodli, že je třeba sovětské vojáky poslat na vyžádanou pomoc spřízněné komunistické vládě v Afghánistánu.

Invaze začala 25. prosince 1979; kdyby Rusové v Kábulu zůstali, mohli by porazit i v roce 1994 vzniklé hnutí Tálibán a jeho Islámský emirát. Sověti však museli z Afghánistánu vycouvat a nové islámské síle v podobě Tálibánců se podařilo dobýt téměř 55 procent země téměř bez jediné bojové akce.

Pak zemřeli čeští vojáci a prezident republiky Miloš Zeman 8. července 2014 na Pražském hradě vystoupil s prohlášením k jejich úmrtí, když zahynuli na následky výbuchu improvizovaného výbušného zařízení v afghánské provincii Parwan.

„S hlubokým dojetím jsem vyslechl zprávu o tragických obětech českých vojáků na základně Bagrám. S dojetím tím větším, že na této základně jsem poměrně nedávno byl, a je možné, že jsem právě s těmito vojáky mluvil. Chtěl bych samozřejmě vyslovit hlubokou soustrast jejich rodinám. Chtěl bych vám sdělit, že se pochopitelně zúčastním příletu ostatků těchto vojáků na letiště Kbely. Chtěl bych říci, že nezemřeli zbytečně, protože v Afghánistánu je jedna z nejvýznamnějších teroristických základen, která organizuje útoky vůči celému civilizovanému světu. Kromě již známých útoků v New Yorku bych chtěl připomenout útoky v Londýně, Madridu, ale také v Bombaji, ač indická armáda nebyla v Afghánistánu nasazena. Není vyloučeno, že teroristé plánovali nebo plánují také útoky na další země a další města včetně České republiky. Takže čím intenzivněji se bude bojovat v Afghánistánu, tím nižší je riziko, že budou zasaženi i nevinní civilní čeští občané. V tomto je hluboký smysl jejich boje a v tomto je hluboký smysl jejich obětí. Dovolte mi, abych ještě jednou všem rodinám, příbuzným a přátelům těchto padlých vojáků vyjádřil svoji nejhlubší soustrast."

Právník Jiří Vyvadil ale měl také svůj názor na Afghánistán i na slova prezidenta Zemana: „Vojenské mise Západu jsou jedním hlubokým a navíc zcela nelegitimním omylem. Jsou klasickou nespravedlivou válkou od počátku. Neopírají se o útok na tu či onu zemi, jde o válečné výpravy, pro které finančníci či politici v pohodě svých kanceláří při vybraných doušcích tu whisky, tu něčeho jiného, případně s milenkou na klíně vydefinují nějaký ten důvod boje za svobodu a demokracii. Argumentace je tak chabá a tak lidsky nepřesvědčivá, že se jim těžko dá věřit. Ale vojáci jsou placení, a jsou povinni bojovat za jakýkoliv důvod, který je jim předložen…“

(Třeba proti zbraním hromadného ničení, resp. v rámci svobody a demokracie pro irácký lid… pozn. autora…)

Blogger Petr Fojtík měl identický pohled na tuto děsivou událost: „Kábulská vláda od konce druhé světové války spolupracovala se sovětskými bolševiky v mnoha oblastech vědy, výzkumu i hospodářství. Sovětští geologové prováděli výzkumy obrovských nerostných nalezišť v Afghánistánu, pomáhali finančně i hospodářsky chudému, ale mladému a konečně nezávislému státu ve výstavbě infrastruktury, nemocnic i škol. V nemocnicích pracovali sovětští lékaři, ve školách učitelky i z Ukrajiny…. a samozřejmě afghánská armáda měla své sovětské poradce… A tak Spojené státy v rámci studené války „založily“ Tálibán. Za pomoci svých vojenských odborníků a tajných služeb začali finančně a vojensky podporovat opozici kábulské prosocialistické vlády – mudžahedíny…“ Absurdní komedie kolem české tragédie v Afghánistánu

A teď hypoteticky, ale přesto s patřičnou logikou; kdyby se spojily zmíněné sovětské a americké armády, jako v průběhu 2. světové války, nebyl by dnes Tálibán zase vůdčí silou Afghánistánu, který je pro US Army druhým Vietnamem. Vojáci USA byli v Afghánistánu nenáviděnější okupanti, než zde byli kdysi Rusové. Celkem v Afghánistánu zahynulo 14 454 sovětských vojáků, dalších přes 35 000 jich bylo zraněno a zmrzačeno. Do války jich bylo nasazeno 545 tisíc...

Ani v roce 2014 po více než deseti letech války, která už stála Spojené státy nejméně 450 miliard dolarů, přes 1,600 mrtvých a 15,000 vážně zraněných vojáků US Amy, nedosáhly USA žádného ze svých strategických nebo politických cílů. Každý americký voják v Afghánistánu stojí ročně milion dolarů. CIA tam zaměstnává 80,000 žoldáků, náklady neznámé. USA utrácí neskutečných 20,2 miliard dolarů ročně jen za klimatizování ubytoven vojáků v Afghánistánu a Iráku. Bude další afghánsko-irácký Memorial the Wall..?

Bin Ládin ve službách USA proti SSSR, ovšem mnozí budou tvrdit, že tomu tak nebylo. Řekněme to tedy jinak; Usáma prokazatelně bojoval proti Sovětům to nelze vyvrátit, stejně tak, jako boj proti Sovětům vedla CIA. Shrňme to a vyjde nám resumé; bin Ládin bojoval proti stejnému nepříteli jako CIA. Pak se ale karta obrátila; vůdce a zakladatel Al-Kájdy vyhlásil Svatou válku Západu po vypuknutí bojů v Perském zálivu.

Mudžáhíd s americkou protiletadlovou raketovou kompletu země-vzduch FIM-92 Stinger

Stál za útoky na New York a Washington z 11. září 2001. Při americké invazi do Afghánistánu unikl z obleženého jeskynního komplexu pákistánsko-amerického původu Tora Bora. Poslední léta se skrýval v Pákistánu. Zabilo ho americké komando v domě v pákistánském Abbottábádu. U zrodu Tálibánu stálo na počátku devadesátých let málo známé studentské hnutí v Kandaháru, ve kterém kromě paštunských studentů působili i jejich učitelé z náboženských škol.

Právě tuto skupinu začal podporovat Pákistán, aby neztratil vliv v Afghánistánu. Čas však oponou trhnul, uplynulo dvacet roků a afghánský bývalý prezident Karzáí poprvé vyzval k mírovým rozhovorům s hnutím Tálibán a ustanovil speciální mírovou radu, která by na ně měla dohlížet, aby se rovněž Tálibán mohl zúčastnit voleb.

A není to ještě tak dávno, kdy Tálibánci sťali hlavy sedmnácti Afgháncům, kteří slavili a tančili dlouho do noci. Mezi mrtvými byly i dvě ženy. Mužům byly hlavy odděleny od těla, ženám byly gentlemansky „jen“ podříznuta hrdla. Lačnost po krvi je nepopiratelná. Temný primitivismus středověku? Omyl, psal se srpen 2012, počátek třetího tisíciletí naší skvělé civilizace. Kdo plakal nad těmito mrtvolami, kdo zná jejich jména…?

Vnucuje se pořád stejná otázka: Proč USA nenechaly Sověty v Kábulu a okolí? Zatracená studená válka. Mohly tam za ně vyčistit bojiště od mudžahidů, takže by nevznikl Tálibán, ani Al-Kájda, nebylo by Usáma bin Ládina, ani katastrofy z 11. září 2001… A dnes? Není právě toto vše příčinou tragického důsledku, kvůli kterému byli zabiti i členové české vojenské mise v Kábulu?

Inu, válka je vůl, zvláště když USA napřed v Afghánistánu zlikvidují z politických důvodů sovětskou armádu, aby pak doplácely na vraždy mudžahedínů; stejného nepřítele, jenž nyní může za smrt českých vojáků… Bylo to fakt nutné? Nebo jim snad chyběl Pearl Harbor, aby se vzpamatovaly…? A Dnes máme další tři mrtvé voják v Afghánistánu… Kdy ty hrůzy skončí…?

Jak umírali čeští vojáci v Afghánistánu:

3. května 2007 - Nikolaj Martynov


Rotného Nikolaje Martynova připravila o život v provincii Badachšán lavina kamení a bahna. Bylo mu 27 let.


17. března 2008 - Milan Štěrba


Praporčík (podporučík in memoriam) Milan Štěrba, příslušník vojenské policie, zemřel při útoku sebevraha. Bylo mu 34 let.


30. dubna 2008 - Radim Vaculík


Rotný (praporčík in memoriam) Radim Vaculík přišel o život v provincii Lógar poté, co terénním vozem najel na nastraženou nálož. Bylo mu 29 let.


31. května 2011 - Robert Vyroubal


Nadrotmistr (poručík in memoriam) Robert Vyroubal zahynul v provincii Vardak, když se svým autem najel na improvizované výbušné zařízení. Bylo mu 31 let.


9. října 2011 - Adrian Werner


Rotmistr (poručík in memoriam) Adrian Werner zemřel v olomoucké vojenské nemocnici. V červenci 2011 byl těžce zraněn při útoku na českou předsunutou základnu v provincii Vardak. Bylo mu 32 let.


8. července 2014 - David Beneš


Rotmistr (štábní praporčík in memoriam) David Beneš se stal obětí exploze improvizovaného výbušného zařízení v okolí základny Bagrám v provincii Parván. Bylo mu 28 let.


8. července 2014 - Ivo Klusák


Četař (štábní praporčík in memoriam) Ivo Klusák se stal obětí exploze improvizovaného výbušného zařízení v okolí základny Bagrám v provincii Parván. Bylo mu 34 let.


8. července 2014 - Libor Ligač


Desátník (štábní praporčík in memoriam) Libor Ligač se stal obětí exploze improvizovaného výbušného zařízení v okolí základny Bagrám v provincii Parván. Bylo mu 33 let.


8. července 2014 - Jan Šenkýř


Desátník (štábní praporčík in memoriam) Jan Šenkýř se stal obětí exploze improvizovaného výbušného zařízení v okolí základny Bagrám v provincii Parván. Bylo mu 39 let.


14. července 2014 - Jaroslav Lieskovan


Rotmistr (štábní praporčík in memoriam) Jaroslav Lieskovan podlehl v Ústřední vojenské nemocnici Praha následkům těžkých zranění z 8. července 2014 po explozi improvizovaného výbušného zařízení v okolí základny Bagrám v provincii Parván. Bylo mu 39 let.


7. ledna 2015 - Jiří Schams


Nadpraporčík Jiří Schams byl těžce zraněn v březnu 2008 po útoku sebevražedného útočníka. Dva měsíce ležel v kómatu. Ze zranění se částečně uzdravil. Podlehl rakovině ve věku 42 let.


10. listopadu 2017 - Jaroslav Mevald


Nadrotmistr Jaroslav Mevald byl zraněn v červenci 2014. S těžkým zraněním hlavy dál kryl své spolubojovníky. Prodělal tři operace hlavy. Zemřel ve věku 39 let.


5. srpna 2018 - Martin Marcin, Kamil Beneš, Patrik Štěpánek


Při patrole v okolí základny Bagrám v provincii Parwan došlo k útoku sebevražedného atentátníka. Následkem výbuchu utrpěli tři čeští vojáci, rotný Martin Marcin (1982), desátník Kamil Beneš (1990) a desátník Patrik Štěpánek (1993), smrtelná zranění. Nejstarší z vojáků sloužil v armádě od roku 2003, byl čtyřikrát nasazen v zahraničních operacích (2 × mise KFOR Kosovo, 2 × mise v Afghánistánu). Mladší vojáci sloužili v armádě od roku 2013 a 2015.



Zdroj fotografií: Ministerstvo obrany ČR, inmemoriam.army.cz

Z hlediska vyššího principu mravního: Kandidovat za SPD není zločinem

0
0
Vladislav Černík
6. 8. 2018
Rozhodnutí Ivana Davida přijmout nabídku kandidatury do Senátu v senátním obvodu č. 17 (Praha 12, 16 a další obce viz: ZDE) za SPD ( vzbudilo dunivé, ba spíše dutoprázdné ohlasy?). Jak zevnitř ČSSD, tak i od těch, kteří se cítí povoláni tak nějak radit, jak by ČSSD měla vypadat.
A navíc to SPD je cosi, s kým slušný člověk, podle Bruselu, přece nemluví, že?
S KSČM sice také ne, ale zde se jaksi předpokládá, že její toleranční podpora oligarchovi jí pošle pod 5%, což u SPD t.č. nehrozí, Sorry jako.
Zkusme si k tomu něco říci, tady přece nejsme v mainsteamu…, ale ani v (Dolejšího) Blistech.


 
            Po třech letech, kdy I. David vystoupil z ČSSD již se mocenské poměry v ČSSD za pomoci jejího sjezdu natolik změnily, včetně Prahy, že stěží by to nějaký rozumný člen či sympatizant mohl pokládat za Davidův kapric. Ivan vždy ctil stranickou disciplinu, řekl sice zřetelně uvnitř ČSSD svůj odlišný názor, ale nevytvářel různá spojenectví, jako ze Stinadel… Ale také netleskal těm, kteří  stáli momentálně u kormidla a nezdravil okázale U vrbiček ty, kteří někdy i sami sebe považovali za Činitele či Hybatele.  Ale nepsal na rozdíl o nich doporučení spolustraníkům, aby toho či onoho jejich názorového oponenta nevolili… Nešikoval o přestávkách stranických sjezdů nějaké své maníky u toalet s cílem zpravidla dosáhnout nezvolení někoho.
I. Davida znám řadu let, z různých povětšinou diskuzních akcí. Své myšlenky si formuloval sám, max. si je lehce prodiskutoval s pár známými. Nenechal si je psát pobočkami Zámořských agentur, tak, aby se daly použít na cokoliv a v koalování s Kýmkoliv. Takže na jeho umenšování se nevyslalo nějaké Úklidové komando Viktora Čističe (i když v době jeho zdravotnického ministrování tehdejší Farmakolobby dokázala dát o sobě vědět), použilo se jen ho nezvat do odborných komisí, pokud v nich byl a pak ho znovu nevolit, nezajímat se o jeho názory. To vše ale soustavně. Tak nezbylo než takové stranické přátelství s přáteli spolustraníky ukončit.
Ostatně přicházela nová generace těch s MBA, LL.M, těch, kteří ve vhodný čas Č a den D jsou pak  jmenováni ministry. Zcela aktuálně jsou ovšem předtím prověřeni, zda jejich diplomka obsahuje správné citace na správném místě. Drobným doplňujícím předpokladem kromě onoho
S NATO a s EU společně vždy a ve všem a na věčné časy (Jugoslávie sem, Libye tam, jedem dál …) je, že Bohumínské usnesení je nějak přežité, ale nerušit, co kdyby, že?
            Okamurova SPD se do takové škatulky tzv. zavedených stran zařadit (snadno) nedá. Např. v daních se tváří poměrně rezervovaně, ale její dominancí je v českých podmínkách přímá demokracie, referendum atd. Věci, které pravice u nás, platné Ústavě navzdory 25let(!) odmítala a socdem levice sice navrhovala, ale tak nějak po jejím, oportunisticky.
SPD v rámci EU tvoří frakci Evropa národů a svobody (ENF), která se orientovaná protiimigračně a protiislámsky. Naši politici a mediální mainstream šíří představu, že to jsou politici s nimiž se nikdo nebaví. Což pochopitelně není pravda, italský ministr vnitra Salvini či rakouský vicekancléř, předseda FPÖ Heinz-Christian Strache jsou osobnosti, které na sebe v Evropě dovedou strhnout pozornost. A to navzdory (nebo spíše díky?) jejich kritičnosti vůči postupům EU (zvláště v oblasti migrace) pozornosti větší, než se dostávalo premiérovi Sobotkovi a zaminiru Zaorálkovi s jejich europeismem.
Nahlédnutím do programu SPD (https://www.spd.cz/program) bych měl problém s tzv. nezvyšováním daní, kde nedostatek prostředků ve státních rozpočtech chce SPD řešit získáním dalších prostředků po event. odpojení se od EU (kde se získá ústavní většina a že i tak to bude otázka min 3let – to SPD neřeší), dále pak „zkrouhnutím“ dávek tz.nepřizpůsobivým ( t.č. je oficiální nezaměstnanost cca 2%, neoficiální možná 4%, což by neřešilo ani deficit důchodového účtu.).
Progresivita našich daní je u nás dalece pod úrovní, které ve své rodné zemi uznává Okamurova kamarádka Marie le Pen. A platí, že progresí (aspoň mírnou) lze více a o dost získat na daňovém inkasu, než zlepšováním daňového výběru. Snad to I. David svými frankofonními znalostmi šéfovi SPD dovysvětlí. A dále T. Okamura chce nahradit DPH (kterou sám beru jako tzv. drahou daň) daní z obratu, zde by taková transformace byla něco jako Tunel Blanka, díky transakčním nákladům.
Snad bych „daně“ uzavřel poukazem na Lafferovou křivku. Po jejím  publikování (na hospodský účet) se řada občanů od tuctových pisálků až po renomované nobelovské ekonomy pustila do hledání onoho bodu optima. Dosud nebyl nalezen!
I u úspor u sociálních dávek tuším asi 5 laureátů Nobelovy ceny řešilo úlohu jak snížit nezaměstnanost alespoň o počet tzv. nabízených volných pracovních míst. Závěr byl asi takový, že nějaké řešení patrně existuje, ale po každé je jiné.
Předseda SPD Okamura podle mne deficitem sebevědomí netrpí, ale míra excesu je u něj pod úrovní u nás obvyklé, a to nemusím zrovna jmenovat V. Klause, stačí volit jako normativ prof. Fialu. Zde se ptám, má snad T. Okamura mezi našimi mediálními matadory stát skromně v koutě jako stával předseda ČSSD B. Sobotka a směřovat tak k jeho skromným výsledkům?
            Se svou troškou kritiky na páně Davidovo rozhodnutí přispěchal i vysokoškolský pedagog Pehe (https://www.novinky.cz/komentare/479619-komentar-dlouha-cesta-k-politickemu-domovu-jiri-pehe.html). Vyjímám:
...Ivan David se profiloval jako sociální demokrat. I jeho názory ovšem byly poněkud „výstřední“. Jakmile začal komentovat cokoliv, co přesahovalo jeho odbornost, bylo zřejmé, že by mu bylo politicky mnohem lépe v nějaké krajně pravicové nebo krajně levicové formaci.
Tady opravdu nevím od kterého turbodiplomkáře to akademik Pehe opsal, navíc bez citace(!). Ostatně jak říká, a pregnantněji K. Poláček v Hostinci u kamenného stolu již v r. 1941:
"Já neříkám tak ani tak, ale na má slova dojde."
Asi, nejen podle mne, demagogizující server Demagog.cz by možná vyzvěděl, co tím chtěl básník, tedy akademik Pehe vlastně říci, nám občanům nepolitologům. Takže zde jen připomenu, že psychiatr MUDr. Ivan David před léty kandidoval v Praze do Senátu s mottem:
Umím léčit korupci.
Takže třeba mi politolog Pehe bude schopen vysvětlit,co je na korupci psychiatrického?
Na pana Peheho navázal pan Petr Huďa (http://www.novarepublika.cz/2018/08/drobna-sonda-do-duse-levicovych.html). Nepochybně přijdou i další a zadarmo. Když už s něčím začít, tak proč si to komplikovat a dělat to jinak, než se t.č. sluší a žádá.

            I. David zmínil (http://www.novarepublika.cz/2018/08/mali-zaslepenci-zmatek-v-jejich-hlavach.html) rovnost šancí jako princip, kterýsi zaslouží být v přijatelných stranách, tedy i v SPD hájen. Zde se domnívám, že jde o podmínku pro řadu věcí nutnou, nikoliv však postačující. Za takovou beru rovnost zbraní a to ještě s mírnou extenzí. Klasickým příkladem jsou např. pracovně právní spory. Leccos nebylo dáno písemně a na řadu věcí si spolupracovníci nevzpomínají, bez možnosti opřít se o „další munici“ bývá pracovník bez šance.
            Parlamentní volby daly Babišovu ANO znatelně větší podporu, než jiným parlamentním stranám. Pravicové parlamentní strany, včetně ČSSD milého koaličního partnera, lidovců (což v ČSSD vytrvale říkají lidovcům patrně z nějakého politického masochismu), to chtěly řešit koalováním bez Babiše. ANO řeklo NE, kupodivu, a A. Babiš začal hovořit již o termínu předčasných voleb. SPD zájem o koalici projevovalo, ale Babišovi to (údajně?!) nedoporučili v Bruselu. ČSSD předem do Bruselu nahlásila (údajně?!), že s Okamurou NIKDY. Zbyla ČSSD (koaličně smluvní) a KSČM (konkludentně tolerantně koaliční). Snad tomu neříkáme rovnost šancí, prý se zatím nestalo, že by ne jedna, ale rovnou dvě levicové strany kryly oligarchu.
Ale rovnost zbraní to asi také nebude, tygr se nedrží zkrátka špuntovkou. Ale SPD se drží opodál, Babiš nebo Fiala jsou v tomhle jedna rodina. A političtí meteorologové předvídají, že to vydrží dýl, než do švestek, čímž nemyslí tu sklizeň švestek v napřesrok.
            U letošních senátních voleb v Praze se ale pořád předpokládá, že tam se bude střídat ANO s pravicí. Nebo možná obráceně. Prostě nějak podobně jako u komunálních voleb. Ale jistý prostor pro nekonvenční a zároveň zajímavé osobnosti spolu s tím, s čím nás současný establishment bude vytáčet by mohlo být šancí i uchazeče sice v barvách SPD, nikoliv však z jejích řad.
            Z hlediska vyššího principu mravního:
            Kandidovat za SPD není zločinem
Bohužel v současné době pohodlné stezky, které někam vedou, prostě nemáme.
Já také jako dosud člen ČSSD podporuji kandidaturu I. Davida do Senátu za SPD.

Panu „učiteli“ nikoli s láskou

0
0
Jiří Baťa
6. 8. 2018
Pane Mácho, v reakci na tragickou událost – utonutí dvou vitenamských chlapců na jezeře Lhota, jste se také vyjádřil, že cituji: „Miloš Zeman, Andrej Babiš a Tomio Okamura nemůžou za včerejší smrt dvou dětí na jezeře Lhota, ale nesou obří podíl na selhávání společnosti a hovadnost, která celou tragédii provází. Velká část veřejnosti považuje výroky a chování těchto politiků za argument, kterým ospravedlňují své neuvěřitelné chování u jezera Lhota. Je mi blivno, nepomoci dětem jen proto, že jsou Vietnamci. Jako učitel si dávám pozor na výrazy, ale ti, kteří jim nepomohli, jsou hovada blbá.“


Pane Mácho,vyzývám Vás, abyste se za tato slova veřejně omluvil, neboť

- je naprosto irelevantní Vaše vyjádření, že ačkoliv Miloš Zeman, Andrej Babiš a Tomio Okamura nemůžou za včerejší smrt dvou dětí na jezeře Lhota přesto podle Vás, nesou obří podíl na selhávání společnosti a hovadnost, která celou tragédii provází,

- toto Vaše vyjádření nemá žádný racionální zdůvodnění, abyste se v tomto smyslu o jmenovaných vyjadřoval, neboť oni sami nejsou jediní, kteří vytvářejí charakter naší společnosti všeobecně, v případě tragedie na jezeře Lhota pak už vůbec. V této věci byste měl obrátit pozornost k politickým představitelům, poslancům, senátorům resp. vládě a všech, kteří mají podíl na morální vyspělosti společnosti a úrovni právního státu,

- velmi netaktně, hrubě a urážlivě jste se vyjádřil o lidech, kteří podle Vás „nepomohli“ při hledání pohřešovaných chlapců,

- sdělujete, že jako učitel si dáváte pozor na výrazy, přesto jste použil velmi nespisovné slovo „hovadnost“ a o výše zmíněných lidech jste se veřejn vyjádřil, že jsou „hovada blbá“. To nesvědčí o Vašem intelektu a o úrovni učitele (neuvedl jste, na jaké úrovni učíte) spíše naopak, necháváte se unášet emocemi a lidoveckými praktikami přesto, že skutečnosti mohly by být (a také byly) jiné.

Pane Mácho, abych Vás ujistil, že nepíši jen nějaké bláboly, přikládám důkaz, jak jej doložil očitý, na tragické události osobně přítomný rozhodně věrohodný svědek, televizní reportér pan Jan Tůma, zde:

Je odporné a hyenistické, co se strhlo kolem obrovské a kruté tragédie, která se stala na jezeře Lhota. Dlouho jsem váhal a nechtěl jsem k tomu nic říkat, ale hrozná vlna nespravedlivé zloby bohužel nepolevuje, ale sílí. Byl jsem tam v tu dobu s mými dětmi, s jejich spolužáky a rodiči. Hned vedle toho místa. VĚTŠINA TOHO, CO SE PÍŠE A NAD ČÍM SE VŠICHNI POHORŠUJÍ, NENÍ VŮBEC PRAVDA! Už okolo třetí v rozhlase vyhlásili, že se hledají dva sedmiletí vietnamští chlapci, aby je lidé případně přivedli do kanceláře. Lidé se kolem sebe dívali. Hlášení pak ještě opakovali. Ještě předtím jsme potkali plavčíka, který se po nich šel podívat na vedlejší pláž. Následovalo také hlášení ve vietnamštině. A pak už žádost v rozhlase nejprve od zaměstnankyně, aby všichni opustili vodu. Což naprostá většina lidí až na pár výjimek hned učinila. Celá Lhota, několik set lidí utichlo. Mrazivé ticho. To nebyli lidé, kterým by to bylo jedno třeba z rasových důvodů. Viděl jsem plakat ženy. Okolní les prohledával psovod. Poté to samé hlášení od policie. A opakované hlášení, aby se dostavila překladatelka. A pátrání ve vodě. Pak už... Nemá smysl pokračovat. Je to tragédie, kterou si nikdo z nás nedovede a nechce představit. Jsem v myšlenkách s rodiči chlapců. Prosím ale všechny, přestaňte s tím hnusným honem na čarodějnice. Věřím, že rozhořčení většiny z Vás není vedeno špatnými úmysly, ale vychází ze špatných informací. Prosím, modleme se za oba chlapce a jejich blízké. Ale prosím, nekamenujme!

Pane Mácho, vyjádření pana Tůmy je natolik autentické a přesvědčivé, že nelze pochybovat o jeho pravdivosti. Na druhé straně z Vašeho vyjádření nijak nevyplývá, že by jste byl osobně přítomen tragické události, přesto jste schopen lidi, kteří tragedii přítomni byli (a nejen ty) odsoudit, je Vám z nich „blivno“ a dokonce jim dáváte přívlastek „hovada blbá“! Jen mimochodem, jak asi mám v této souvislosti nazvat Vás, pane lidovecký učiteli Mácho, co myslíte? Upřímně, Vaše vyjadřování mě vůbec nepřekvapuje. Jako člen KDU-ČSL, potažmo člen Parlamentního výboru pro vědu a vzdělání, je Vaše reakce přímo úměrné lidovecké rétorice zvláště, pokud jde o politiky M. Zemana, A.Babiše a Tomia Okamury, kteří jsou pro KDU-ČSL dlouhodobě jako blecha v kožichu. Z toho také vyplývá postoj k těmto osobám a vše, co s nimi má, ale také nemá nějakou souvislost. Nicméně, máte-li jako politik a také jako učitel v sobě ještě kousek cti a slušnosti, očekávám, že se těmto lidem, ale i jmenovaným politikům, veřejně omluvíte. Děkuji.

Bohužel, nikoli v úctě




Jiří Baťa

(Zdroj: ZDE)

Afghanistán

0
0
Jiří Jírovec
6. 8. 2018
Znal jsem Marka Andrew Wilsona. Vrátil se z Afghanistánu v rakvi obalené kanadskou vlajkou.
Byl již čtyřicátou kanadskou obětí, a nebyl tedy hoden uvítání ministerským předsedou a televizními kamerami, jako těch prvních pět či deset. V roce 2006 již papaláše nebavilo jezdit na základnu v Trentonu, nasazovat smutné obličeje, setřít neviditelnou slzu a dokola vysvětlovat, že co Ottawa činí, dobře činí.



Kanada se nepodílela na válce v Iráku, ale souhlasila s podporou akci USA (pod hlavičkou NATO) v Afghanistánu.

V principu šlo o to, že se hnutí Taliban, které v letech 1996-2001 ovládlo prakticky celý Afghanistán, jaksi vymklo americké kontrole. Dokonce do té míry, že prakticky zlikvidovalo produkci opia a heroinu. V USA byla poptávka a Američané tedy nemohli připustit tak nehorázné narušení principu kapitalistického podnikání.

Když se podařilo z Afghanistánu vypudit Rusy, měl bin Laden splněno. V jeskyni Bora Bora ho ale popadl fantas a přišel s požadavkem, aby USA zrušily vojenskou základnu v Saudské Arábii, protože byla příliš blízko jednoho ze svatých měst.

A najednou do doho přišlo 11. září 2001. Podle oficiální verze byl útok proveden držiteli saudsko-arabských pasů, ale Američané se rozhodli bombardovat Afghanistán. Talibán prohlásili za teroristickou organizaci a Bush ml. vyhlásil válku teroru. Je to nesmysl, protože teror není instituce, ale metoda znervózňování protivníka, aby nakonec odtáhl s nepořízenou.

Válka v Afghanistánu je součástí geopolitických her a Američané jsou mistry v pojmenovávání válečných akcí. Ta afghánská se nazývala "Operace trvalá svoboda", invaze Panamy (1989) "Správná věc", bombardování Srbska "Spojená síla" a válka v Iráku "Operace irácká svoboda".

Většinou se nezadařilo a tak ke slovu přijde další nápad: Převést odpovědnost za výsledek na domácí. Tak vznikla vietnamizace války. Ta skončila naprostou katastrofou, protože Vietnammci neměli chuť bojovat proti sobě, a zkorumpovaný režim v Saigonu padl stejnou rychlostí s jakou se Američené stahovali domů.

Česká účast v Afghanistánu má podobný společný základ jako kanadská, totiž účast v NATO. Kanada ukončila svoje aktivity v roce 2011. 10 let zmaru bylo patrně dost. Našim politikům bude ještě nějaký čas trvat, než jim to rovněž dojde.

Teď budou oslavovat tři vojáky, kteří tak nějak za nás všechny padli v Afghanistánu. Ve Sněmovně se bude žvanit o 2% na zbrojení a o tom, jak je mise v Afghanistánu výhodná, protože umožní výcvik blíže k ohni.

Když se to vezme do detailu, je to dobá příprava i pro balení rakví do státní vlajky a pro vítací ceremoniály na letišti.

Bude se mluvit o hrdinství, jenže to je falešné natřásání peříček nad cizím neštěstím.

Hrdinství znamená udělat něco, co nemusím, co mi nikdo nenařídil. Skočit pro někoho do vody, přestože nevím, jestli tam nezůstanu sám. Hrdinství není jet na rozkaz na nějakou misi a na rozkaz jít na patrolu.

Hrdinství je postavit se rozkazu, když voják usoudí, že nedává žádný smysl. Jenže to se v armádě nenosí.

K tomu nesmí dojít a proto jsme se v mediích rychle dozvěděli, že teď je důležité udržet morálku a pokračovat v akcích. Polít vojáky živou vodou z kropenek feldkurátů a vojenských psychologů. Voják nesmí uvažovat, to věděl již poručík Dub.

Vím, že Mark Wilson šel do armády z nudy. Našel v ní, co hledal, hlavně kamarádství, ale i nahlodání ideálů, které přinesla smrt ve vlastních řadách.

Earlier this month however, after two other soldiers from his unit were killed, he expressed mixed emotions over Canada’s presence in Afghanistan in letters home.“He sounded really upset because his friend had been killed,” said Wilson’s mother, Carolyn. “I think he sounded really, really frightened. “He said, `I know we’re doing a good job, but it’s so horrible, we don’t know who our enemy is.'”

Po smrti svého kamaráda, která předcházela té jeho, měl, jak jeho maminka upozornila, smíšené pocity o kanadské angažovanosti v Afghanistánu. To je souhrn anglické vsuvky.

Iluze, že společnost má svoje hrdiny je výborná pro projevy nad hroby padlých vojáků, ale ve společnosti nevyvolá touhu doplnit prořídlé řady, nechat se naverbovat a vyrazit za svou šancí na kousek toho hrdinství.

Lépe než Marka Wilsona jsem znal několik jiných vojáků, kteří jezdili na mise. Čím menší nebezpečí, tím větší bývala snaha na nějakou se opakovaně dostat.

Bylo to za slušné peníze a tak měli prodejci aut v městě Petawawa (kde je vojenská základna) výborné obchody.

Znal jsem celkem dobře dva vojáky, kteří v Afghanistánu byli. Neměli nejmenší chuť jet tam znova. Viděli a zažili tam dost.

Mnozí kolegové z našeho oddělení Marka Wilsona znali, ale jeho osud je absolutně nezajímal. Důležitější pro ně bylo, jak hráli Blue Jays a koho koupili na novou sezónu Toronto Maple Leaves a nebo Montreál Canadiens.

Jsem si jist, že v Česku to nebude jiné. Války jsou ještě daleko, mobilizace nehrozí, tak proč se vzrušovat.

Špatně položená otázka

0
0
Jaroslav Tichý
6. 8. 2018
K našim hranicím se přiblížila islamizace se všemi jejími průvodními jevy a důsledky. Ty neustále narůstají, a to přes veškerá uklidňování ze strany našich vládních představitelů, zamlžování skutečného stavu a bez potřebné iniciativy našich zákonodárných sborů.
Na situaci nereagují ani naše silová ministerstva. Tomuto vývoji je třeba neprodleně čelit, nemá-li být definitivně pozdě, jak je tomu v některých zemích západní Evropy.

 
Je třeba konečně si přiznat, že tato pohroma je organizována vedením EU. Na naši zemi doléhají ale i další negativní důsledky naší účasti v EU.  Je třeba o tom všem nejenom začít otevřeně hovořit, nýbrž i jednat.

Tak tedy: Počet migrantů v Evropě setrvale roste. Zatím jich je v Evropě přes 5 milionů a Evropa přestává již nyní tuto situaci zvládat. Jejich počet podle uzavřené smlouvy Agenda 2030 má do r. 2030 přitom činit 56 milionů, podle dalších informací, které se objevují, se počítá do r. 2065 pro Evropu až s 200-300 mil. migrantů.

To vše bez započítání těch, kteří se v mezidobí již v Evropě narodí při povoleném mnohoženství muslimů. Vypadá to na přestěhování národů Afriky do Evropy a na její totální obsazení. 

Jejich náboženství nepovažuje křesťany za rovnocenné, již nyní nás považují za své budoucí otroky. Pohrdají námi, neboť se neumíme bránit. Hovořit o postavení žen či sexuálních menšin nemá za těchto okolností vůbec smysl. Kdy a jak tomu chceme čelit, kam půjdeme my, Evropané? 

Je tedy zcela jasné, že Evropa má být islamizována jako celek, proto bylo nutné do EU přijmout nejprve všechny evropské země, ač to jejich ekonomické i jiné parametry nedovolovaly. Nikoliv náhodou byl vytvořen tzv. Schengenský prostor a odstraněny hranice jednotlivých členských zemí.

Nikdo však tehdy neřekl členským zemím, že schengenské hranice nebudou později hlídány a že odstranění hranic jednotlivých zemí není ani tak určeno pro volný pohyb občanů těchto zemí jako migrantů, jejichž přesun do Evropy bude následně zahájen. 

Jde totiž především o politický projekt řízený ze zákulisí světovými globalisty, kdy vedení EU je jejich nástrojem k dosažení cíle. Ano, je to právě vedení EU, které tuto zkázu Evropy a jejích zemí a národů organizuje a vůči členským zemím i prosazuje. Hovořit přitom o zachování evropských hodnot je pouhým výsměchem občanům členských zemí EU. O jaké hodnoty půjde, snad o zákon šaríja či o vnucení Evropanům cizího náboženství a pohledu na svět a kulturu?

Dochází k tomu, že některé plánované procesy na vytvoření 4. Říše pod vedením Německa k její následné přeměně na Evropský islámský chálifát se přitom zpožďují, zatímco další procesy, zejména pak islamizace evropských zemí běží nadále svým tempem a dokonce některé z plánovaných předchozích procesů předbíhá.

Jde totiž ze setrvačnosti svým tempem a těžko se ze strany globalistů nyní brzdí, ač se o to dočasně snaží. O jejich odstoupení od záměru islamizovat Evropu však nemůže být ani řeči.  Vedení EU svým členským zemím a tedy i ČR postupně vnutilo několik smluv, které směřují k postupné likvidaci našeho státu, národa, jazyka, kultury atd. a které nás vedou přímo do islámského otroctví, ať již podpisem některých smluv počínaje Lisabonskou smlouvou, tak i přistoupením k dalším smlouvám.

Z těch nejzávažnějších je třeba připomenout kromě těch výše uvedených i smlouvy Dublin I – III., ale též např. Istanbulskou úmluvu legalizující krádež našich dětí státem a jejich svěřováním homosexuálním či pedofilním párům „do výchovy“.

Podobnému problému čelí v současnosti i další země EU. Nyní byl sice odložen podpis smlouvy Dublin IV. kterou měl(a) být:
• založen přerozdělovací mechanismus pro migranty;
• legalizace migrantů ještě před jejich odjezdem ze země původu a jejich bezpečnější doprava do EU, 
• povinnost trvale přijímat migranty, které nám bude přidělovat Evropská agentura pro azyl,  avšak v prosinci t.r. má být v Maroku podepsána s OSN smlouva Globální kompakt o migraci, jejímž uzavřením má dojít k(e):
• vzniku práv občanů třetích zemí na migraci v kategorii občanských práv; • tomu, že členské země se tím vzdají úplně kontroly svých vlastních hranic, přičemž organizování migrace by tak mělo přejít z rukou orgánů jednotlivých států na Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a na neziskovky a
• tomu, že podpisem této smlouvy Evropskou komisí by se tato smlouva měla stát závaznou pro všechny členské země EU a její případné neplnění má být
vymahatelné a sankcionovatelné Evropským soudním dvorem.

Podpisem této smlouvy se tak vzdáme naší azylové politiky, pravomoci jakkoliv rozhodovat o přísunech migrantů na naše území atd. Pokuty za nesplnění těchto závazků budou v pro nás nesplatitelných částkách, a to každoročně se opakujících a narůstajících. 

Od této smlouvy (prezidentského typu) odstoupil již Trump za USA, dále představitelé Dánska, Švýcarska, před pár dny i Maďarska. Náš zástupce vyslaný Babišovou vládou tuto hrůzu odsouhlasil. To vše se děje v přímé návaznosti na Marakéšskou úmluvu, ve které „o nic nejde“, jak nám nedávno vyprávěl ve sdělovacích prostředcích premiér Babiš s tím, že alternativa „zase lže“. Je s podivem, že když někdo cítí potřebu demonstrovat proti Babišovi, tak si vybírá zcela zástupná témata, byť těch skutečných je více než dost. Není to snad jen pro odpoutání pozornosti veřejnosti od těch témat skutečných?

EU nás krom toho stále více svazuje různými předpisy a zákony, které přebíráme do našeho právního řádu a které jsou nadřazeny našim zákonům. Takto je již zaplevelena z 80 % naše přebujelá legislativa, která ročně přijímá cca 2.000 nových zákonů, v níž se již nevyznají ani právníci či soudci.  Krom toho se staly bývalé socialistické země (dnes zejména země V4) doslova a do písmene koloniemi Západu, v našem případě pak zejména Německa, o čemž svědčí každoroční odliv zisku z ČR, který neustále roste. Na tyto skutečnosti již delší dobu poukazují někteří naši ekonomové, ČMKOS ale též i ANS, která s ohledem na největšího premianta v odlivu zisku, tj. náš stát, začala jako jedna z prvních používat označení pro ČR jako „krmelec Evropy“.

Zatím se však žádné kroky ze strany naší vlády a parlamentu směrem k nápravě nedějí, roční odliv zisku představuje tak místo postupně vzniklých 7,6, % HDP (o nichž hovořil nedávno francouzský ekonom Piketty) již 8,3 % HDP z r. 2017 a tento trend dále roste.. Pro nás je ale rozhodující HNP a nikoliv HDP, pokud se oba nerovnají. A pokud se u nás část HDP odvádí pryč, HNP musí být o to logiky nižší. Dlužno říci, že se nerovnají ani v Německu, přičemž: - v ČR je HNP nižší oproti HDP již o 8,3 % (a v r. 2016 to bylo o 7,6 % HDP) zatímco - v Německu byl HNP vyšší oproti HDP v r 2016 (podle německých statistik o 18 %)- Rozdíl ve prospěch Německa je způsobem přílivem zisku z jejich novodobých kolonií, kdy suverénní prim mezi nimi hraje právě ČR.

K tomu, že účast ČR v EU je pro nás značně nevýhodná, došel i mezinárodně uznávaný francouzský ekonom Thomas Piketty při nedávném porovnání našich možností čerpat dotace z EU (což ještě samo o sobě neznamená peníze pro nás „na dřevo“) oproti našim platbám do EU + každoročního úniku zisku do EU. I bez započítání dalšího úniku zisku do daňových rájů a stamiliardových ztrát z exportu z titulu kurzových ztrát při podhodnocené koruně došel totiž k poměru nevýhodnosti pro ČR 1 : 4. Tedy 4x více platíme, než inkasujeme. V tom jsme opravdu rekordmani.  K tomu lze pouze dodat, že Piketty vychází ze starších čísel, zatímco poměr v náš neprospěch se v poslední době dále zhoršil a to již na 1 : 5. Tedy 5x více platíme, než dostáváme.

To vše stále bez započítání dalších shora uvedených ztrát. O tom, že často peníze čerpáme na různé nesmyslné projekty, jako jsou cyklostezky za desítky milionů Kč či rozhledny v ďolíku nebo aqua parky v místech bez vody, které ještě musíme dofinancovávat ze státního rozpočtu ani netřeba hovořit. Hlavně abychom dotace vůbec z EU čerpali. A aby bylo z čeho „dobývat rentu“. 

Dostali jsme se nyní z více důvodů do situace, kdy je jasné, že takto nelze dále pokračovat. Z důvodů hrozící islamizace našeho státu především, z důvodů dalších pak následně. Při našem dalším členství v EU nelze ani realizovat program na postavení naší země opět na nohy. Systém, jeho jsme členem, nám to prostě nedovolí, vyhovujeme mu totiž v té podobě, do níž nás sám přivedl. Navrhujeme proto jako Aliance národních sil nikoliv odchod, nýbrž úprk z EU jako jedinou cestu k naší možné záchraně. Dobu na odchod jsme již totiž promarnili. Některé země na západ a na sever od nás propásly již i ten úprk a důsledky toho budou pro ně fatální.

Než se dostaneme k zásadní otázce avizované již v titulku článku, je nutné ještě připomenout tyto skutečnosti: - do r. 1989 jsme byli vedení v mezinárodních statistikách jako středně rozvinutá průmyslová země. Vyráběli jsme sami podle vlastního know-how a projektů vše od šicích jehel až po malé tryskáče, byli jsme 5. velmocí ve výrobě a exportu zbraní na světě. Naše výrobky jsme sami a přímo prodávali zhruba do 120 zemí celého světa; - p r. 1989 jsme zlikvidovali spoustu výrob, nechali zničit hodně podniků, 40 % jich převedli do cizích rukou, přešli jsme od vlastní kvalifikované práce na montovny, kde naši lidé pracují za otrockých podmínek, ztratili jsme kontrolu nad bankami u nás, nad našimi surovinovými zdroji a přírodním bohatstvím, cíleně jsme si zničili vlastní zahraniční obchod, abychom následně vyváželi často prostřednictvím cizích firem, kdy zisk z práce našich lidí zůstává v zahraničí.

Dostali jsme se vstupem do EU do situace, kdy nám jsou placeny dotace za nepěstování zemědělských plodin, za naši uměle vytvářenou potravinovou nesoběstačnost, za ničení naší krajinotvorby atd. Nikoliv náhodou byla proto ČR v r. 2017 přeřazena renomovanou americkou bankou J.P. Morgan do kategorie rozvojových zemí. Splňujeme totiž k tomu příslušná kritéria, vč. podhodnocených mezd, platů a důchodů našich občanů. 

Dlužno říci, že při našem návrhu na urychlený odchod z EU se často setkáváme s nechápavou reakcí některých našich spoluobčanů: - „Co by s námi bylo, kdybychom vystoupili z EU?“ Jediná rozumná odpověď na to zní, no vrátili bychom se k tomu, co jsme dělali po léta před vstupem do EU, a to úspěšně a zachránili se.  Jako stát, jako národ, a to se vším všudy.

A tedy:   
- ubránili se islamizaci naší země, do níž nás tlačí vedení EU;   
- stali bychom se nezávislou zemí a možnou součástí Konfederace nezávislých zemí střední Evropy s vyhlášenou neutralitou garantovanou USA a Ruskem. K tomu je v současnosti výrazně lepší příležitost, než kdy jindy;   
- zrušili bychom nesmyslné zákony EU, odstoupili od pro nás nevýhodných smluv;   
- přešli bychom na výrobu výrobků s vyšší přidanou hodnotou a inkasovali bychom za ně       více, modernizovali a obnovili bychom náš průmysl, a to alespoň v jeho nejdůležitějších a tradičních segmentech;   
- zlikvidovali bychom u nás cizí montovny za podmínek otrocké práce a   
- kompletovali bychom si naše investiční celky doma;   
- zdanili bychom řádně cizí firmy u nás a snažili se zpětně nabýt některé odvětví ekonomiky či dostat je alespoň pod státní kontrolu a tam je i udržet (doprava, telekomunikace, energetika a produktovody a zásobníky strategických surovin, kontrola výroby a prodeje zbraní a střeliva apod.);    
- prodávali bychom naše výrobky na export z domova a zde i zachovali zisk z jejich prodeje;   
- mohli bychom tudíž srovnat příjmy našich pracovníků a důchody našich seniorů na současnou západoevropskou úroveň     
- obnovili bychom naši zemědělskou soběstačnost a přebytky bychom znovu začali exportovat;   
- dotace pro zemědělství jsou nutné. Ty bychom vypláceli zemědělcům z peněz ušetřených jejich nesmyslným únikem do zahraničí. A to s podstatným rozdílem, neboť bychom dotovali obnovení zemědělské produkce a krajinotvorby (nikoliv jejich potlačování), kdy by zemědělci následně ještě profitovali z prodeje svých zemědělských produktů, které nyní často nesmějí vůbec pěstovat; 
- usilovali bychom o to, vrátit se alespoň zpět do pozice středně rozvinutého průmyslového státu, což by nám mohlo být usnadněno naší včasnou orientací na průmyslovou revoluci 4.0;
- měli bychom novou starost, jak použít zhruba až 1 bilion Kč ročně, který bychom těmito kroky a objektivizací kurzu české koruny získali, k jeho co nejúčelnějšímu použití vč. investic do potřebné infrastruktury, do přípravy na přechod na průmyslovou revoluci 4.0 vč. obnovy výroby a služeb v místě jejich spotřeby, tj. na venkově a v pohraničí, dále pak do splácení státního zadlužení a navýšení důchodů v ČR.

Odmítněme rovnou falešné námitky a strašení o tom, že všichni investoři od nás pak naráz utečou. To se stane stejně, avšak až po nástupu průmyslové revoluce 4.0, nikoliv v souvislosti s naším odchodem z EU, neboť takový krmelec jako u nás německé a další západní firmy jinde nenajdou.

Roboty pro výrobu může mít ale každý doma, zvláště pak v případě, že dojde k harmonizaci daní v rámci EU. Roboty budou totiž lacinější i než mizerně placená lidská práce. Nebudeme mít totiž pak již nic, čím bychom se dále mohli podbízet. Možnost našeho vstupu do organizace EFTA, která zajišťuje též svobodný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu, tímto krokem by nebyla nikterak ohrožena, což se týká i obchodu se zeměmi EU tam, kde to bude pro nás výhodné.  Jinou otázkou ovšem je, zda o to budeme mít v měnícím se světě a za nových podmínek ještě vůbec zájem. Svět se mění rychle, doslova před očima a tam, „kde to žije“ je a bude na zcela jinou světovou stranu, než jsme setrvale zahleděni v marném čekání na zázrak. Půjde tedy o euroasijský prostor a nikoliv o ten atlantický, který je v postupném útlumu a kromě snahy o válčení mnoho jiného již dlouho světu nepřináší. 

Je tedy na místě položit si spíše otázku:
- „Co s námi bude, pokud nevystoupíme (včas) z EU?“  Ve své odpovědi budu již velmi stručný, každý čtenář si tuto otázku (doufejme) bude umět zodpovědět i sám. Tedy:   
-   zůstaneme nadále kolonií západní Evropy, zejména pak Německa, naše ztráta ve všech směrech za zeměmi (či pak možná spíše regiony) západní Evropy se dále prohloubí, se zeměmi euro-asijského prostoru, kde především probíhá a bude probíhat rozvoj, se nebudeme moci vůbec srovnávat;   
-   staneme se následně součástí Evropského islámského chálifátu, a to se všemi důsledky, které si dnes neumíme vesměs ani pořádně představit. Vrátíme se do zmodernizovaného středověku a otroctví;
-   záměry postavit se jakkoliv na vlastní nohy se stanou definitivně nereálnými. Budeme fungovat spíše na bázi regionální než státní, neboť stát bude zrušen, národ se cíleně rozplyne, totéž bude platit o jeho historii, kultuře, jazyku atd.;
-    staneme se součástí území či velkostátu s nám cizím náboženstvím a zvyky, kde bude plánovitě snižována spotřeba a tím i životní úroveň obyvatel, jejich vzdělanost a duševní úroveň. Staneme se součástí té nové světle hnědé rasy se sníženým IQ neschopnou dalšího odporu (viz Coudenhove-Kalergiho projekt);
-   jinými slovy další setrvávání v EU je pouze vyčkáváním v čekárně na vlastní plánovanou likvidaci.
Jasněji to snad již ani říci nelze.

I hospodářská zvířata cítí, jsou-li chytána za účelem porážky. Doufám tedy, že alespoň tento instinkt nám zůstal, pokud některým z nás mozek zcela selhává a usilujeme tak setrvale a usilovně o vlastní zkázu. Reálná hrozba naší islamizace již klepe na dveře, ty další hrozby pro ČR (naše zatažení do války s Ruskem, likvidace našeho státu, prohlubující se rozdíly mezi životní úrovni v západní Evropě a u nás atd.) stojí ve frontě hned za ní.  Přitom příkladů toho, kam směřujeme a jaké jsou toho následky, je v sousedních zemích více než dost. Stačí se jen podívat a alespoň trochu věci domýšlet. 

Jaroslav Tichý, Aliance národních sil

Nazarbajev je ve slepé uličce: Washington nedává Astaně na vybranou

0
0
Valentin Guljajev
6. 8. 2018      newinform
Proamerický kurz Kazachstánu není způsoben přáním po sblížení se se západní zemi, ale vnějším tlakem ...
Již dříve se USA nejednou vyznačovaly svým zájmem o "zavádění demokracie" do zemí, které jsou v rozporu s jejich zájmy. Toto zasahování do vnitřní politiky suverénních států se dálo jak cestou otevřené vojenské intervence, tak cestou státních převratů. Příklady Jugoslávie, Libye, Sýrie, Iráku, Íránu, Gruzie, Ukrajiny, Jižní Koreje, Guatemaly, Chile, Vietnamu a dalších zemí dokazují, že jsou ve svých projevech dosti smutné.


Americká strana často volí za předmět své upřené "pozornosti" země "blízkého zahraničí" Ruské federace, jejího hlavního geopolitického protivníka. Tento přístup by měl mnoho zemí, zejména Kazachstán, znepokojovat.

Na první pohled se Astana vyznačuje svými loajálními vztahy s Washingtonem. Hlava státu Nursultan Nazarbajev demonstruje úmysl na sblížení s Amerikou a americký prezident Donald Trump nazývá Kazachstán jejím strategickým partnerem. Co však stojí poskytnutí svých přístavů v Kaspickém moři USA, které jasně ukazuje a potvrzuje ducha spolupráce.

Současně však tento stát aktivně spolupracuje s Ruskou federací a neprojevuje nepřátelství ve vztahu k blízkému sousedovi. Jsou zde také plánovány a prováděny akce pro vzájemnou prospěšnou spolupráci.

To vše může situaci zablokovat a vytvořit pro Kazachstán hrozbu, protože ukrajinské vedení se svého času také pokusilo "sedět na dvou židlích", což vedlo k Majdanu a současnému stavu, který není ve všem příznivý.

Jedním z nejvíce znejpokojujících signálů pro Nazarbajeva může být činnost amerických politiků a různých druhů veřejných organizací, jež aktivně v zemi působí a šíří myšlenky, které potřebují. Je to evidentní příprava "půdy" pro možné nepokoje.

USA dost otevřeně podporují kazašskou opozici, a to jak finančně, tak i politicky, zaměřenou na svržení a uchopení moci.

Ve skutečnosti nyní USA aktivně spolupracují s oběma stranami vnitřního odporu Kazachstánu a vyhrožují legitimní vládě státu změnou postoje k ní, čímž ji ve skutečnosti "vydírají". Astana nemá nyní na výběr, takže pro vládnoucí elitu bude nejpohodlnějším postojem jasná demonstrace jejích záměrů na sblížení se.

Washington má tedy v úmyslu odvést od Ruska jeho dlouholetého obchodního partnera rozšiřováním svého vlivu v zemích bývalého Sovětského svazu. Zatím vedení Kazachstánu působí velmi opatrně a neprovádí kroky, které by vážně podkopávaly vztahy se sousedy ....

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Notování

0
0
Luděk Ševčík
6. 8. 2018
V časech minulých stávali proti sobě tvrdě dva nesmiřitelní sokové. Kapitáni průmyslu a nevládní neziskové organizace (NGO). Tvrdý, nelítostný boj. Snad neupadlo v zapomnění kupříkladu potopení Duhového válečníka (Rainbow Warrior).
Kde že ale tyhle sněhy jsou! Dnes si kapitáni průmyslu a NGO notují vesele na stejnou notu. Migrační. Pro kapitány průmyslu jsou migranti zdrojem růstu zisku. Každý nový žaludek je třeba nasytit, tělo obléci a zajistit mu bydlení, energie, mobilní data atd.


Obyvatel Evropy ubývá, takže jakýkoliv přírůstek je dobrý. Financují to státní kasy, takže žádné investiční riziko. Zatímco při humanitární pomoci kdesi v Africe by se peníze mohly dostat do rukou tamním firmám, v Evropě se přesunou do těch správných kapes. Navíc, z vcelku vysokých sociálních dávek jeden migrant utratí v Evropě mnohem více, než desítky válkou postižených v Africe. Je to prostě obrovský byznys.

A nyní v něm jedou i NGO. Tito často ekologičtí aktivisté, kteří bojují za každý kůrovcem napadený strom na Šumavě, nebo děsí děti ve školách koncem světa při používání plastových brček, kupodivu nepozvednou hlas při současné obrovské vzrůstající ekologické katastrofě, která se na nás valí. Naopak. Populační explozi v Africe nikdo z nich ani náznakem nehodlá korigovat. Přitom tato exploze je pro přírodu světa daleko drtivější, než plasty v oceánech, nebo ozónová díra. Evropa mohla rozhodujícím způsobem tuto katastrofu zastavit. Mohla africké státy – potažmo Afričany motivovat k ekologickému aspektu trvalé udržitelnosti. Odměňovat je za kontrolu porodnosti. Naučit africké ženy pochopit, že při současné úrovní zdravotní péče nemusí donosit 15 dětí, aby jim alespoň 2 přežily. Že by měly mít jen tolik dětí, kolik stačí uživit oni a pak jejich půda. Naučit Afričany žít s tím, že se musí o sebe postarat sami a že k ráji bez práce se nedostanou přeplutím Středozemního moře.

Místo toho evropští kapitáni průmyslu, společně s NGO, vytvářejí v Afričanech pocit, že na svém životě nemusí nic měnit. Stačí zaplatit si cestu do Evropy a tím je vše vyřešeno. U průmyslníků nic překvapivého. Byznys na prvním místě a po nich potopa. Ale NGO? Proč ty se tak nekonečně vzdálily od svého poslání (zmírňování utrpení, podporování zájmu chudých, chránění životní prostředí)? Proč přestaly volit nejefektivnější formu pomoci bližním? Vždyť peníze na jednoho migranta v Evropě by mohly pomoci desítkám skutečně postižených v Africe! NGO by správně směřovanou pomocí mohly pozvednout soběstačnost Afričanů. Zbrzdit populační explozi a tím i vznikající ekologickou katastrofu. Jenže kupodivu ne. Člověka pak napadne, zda za nápěvem stejné noty nestojí stejný zájem. Namazat si kapsu. Sice, jak už dávno pravil Démokritos : Kdo podlehne moci peněz, nemůže být spravedlivý. Ale o spravedlnost kapitánům průmyslu nešlo nikdy a nyní nejde zjevně už ani NGO. A tak si notují společně.

NATO bylo poprvé v historii odmítnuto: Švédsko si zvolilo Rusko

0
0
6. 8. 2018      zen.yandex
Neobvyklé zprávy přicházejí z Evropy. Poprvé v historii bloku země, která prošla celým přípravným cyklem pro přistoupení, ho odmítla. Stav dnešní armády Ruské federace přivedl Švédy k závěru, že výhody NATO jsou zcela vyrovnány hrozbami. Je těžko možné nazvat Švédy loajálními vůči Ruské federaci, probíhá tam stejná protiruská propaganda jako v celé Evropě, nicméně vláda uvážlivě uviděla v bloku ohrožení.


Patnáct let se Švédsko připravovalo na vstup do NATO, ale současná mezinárodní situace provedla úpravy. Je těžko možné nazvat Švédy loajálními vůči Ruské federaci, probíhá tam stejná protiruská propaganda jako v celé Evropě, nicméně vláda uvážlivě uviděla v bloku ohrožení.

Nemusíte být velkým vojenským stratégem, abyste pochopili, že vstup do NATO země, která je tak blízko ruských hranic, ji činí jedním z prvních terčů. Právě ona se střetne s ruskou armádou v případě hypotetického konfliktu.

Stav dnešní armády Ruské federace přivedl Švédy k závěru, že výhody NATO jsou zcela vyrovnány hrozbami. Vláda se rozhodla rozvíjet přátelské vztahy se svým východním sousedem. Toto rozhodnutí samozřejmě způsobilo velký údiv v řadách západní aliance. Možná se tento případ stane příkladem pro další země.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Smrt tří vojáků je nepochybně velká lidská tragedie, ale...

0
0
Jiří Baťa
6. 8. 2018
Trojice vojáků AČR zahynula při běžné hlídce v okolí vojenské základny Bagrám v provincii Parván na východě Afghánistánu. Útok byl nenadálý, byla v podstatě spatřena pouze jedna osoba, která se odpálila v prostoru, který byl bohužel vybrán tak, že následky byly skutečně fatální,” přiblížil Verner situaci. K útoku se přihlásilo radikální islamistické hnutí Tálibán, které podniká podobné atentáty proti členům mise NATO či afghánským bezpečnostním silám.


Jak prohlásil zástupce náčelníka Generálního štábu AČR Jiří Verner k úmrtí tří českých vojáků v Afghánistánu, jsou pro nás tito vojáci hrdinové, protože zahynuli při boji proti terorismu tisíce kilometrů daleko od svých rodin a my považujeme tento boj za velice zásadní a důležitý! Je to pravda?

Nic proti armádě, plní-li úkoly na ochranu státních hranic naší republiky před vnějším nebezpečím. Nic proti příslušníkům AČR, kteří čestně, odpovědně plní úkoly, vyplývající pro zajištění naší vnější i vnitřní bezpečnosti. O to větší památka a čest těm, kteří v boji pro bezpečnost státu a nás občanů položili život. Ptám se však, za co bojovali (obrazně, protože nešlo o skutečný boj, ale rutinní hlídku) příslušníci AČR v Afghánistánu, rotný Martin Marcin a desátníci Patrik Štěpánek a Kamil Beneš? Padli snad proto, že bránili naši republiku před faktickým nepřítelem, před terorismem, protože jím byl ohrožen, nebo snad napaden? Jakkoli podle některých politiků a rusofobů nám prý hrozí reálné nebezpečí od imperiálního Ruska, republika ani její hranice nejsou ohroženy, natož napadeny a přesto umírají vojáci AČR – v cizině.

Na otázku, proč nebo jak je to možné, je odpověď předem známá: přece je to v zájmu naší bezpečnosti, v zájmu společné, evropské bezpečnosti, účastí v zahraničních misích ochraňujeme i naši a evropskou bezpečnost, tečka. Lze ještě pochopit účast našich vojáků na pobaltských hranicích s Ruskem, kde jak již zmíněno, nám Evropanům prý „hrozí vážné, dokonce reálné nebezpečí“ od Ruska, že účastí našich vojáků chráníme i ČR a ostatní evropské státy, členy NATO a EU. V tomo případě je to, obrazně řečeno skoro doma – za humny, ale Afghánistán? Jaké jsou důvody a cíle pro účast našich vojáků v Afghánistánu? Bojuje se tam snad o Česko, o jeho zájmy, o jeho bezpečnost, nebo jsou tam za účelem ochrany cizích, západních, především amerických zájmů? Je to velmi licoměrné tvrzení, že tři čeští vojáci zahynuli při boji proti terorismu, notabene tisíce kilometrů daleko! Boj proti terorismu a dálka je memento jejich účasti v zemi, kde dobře vědí, že nebojují za zájmy své země, zato si jsou (byli) vědomi, že tam mohou najít i smrt! Obětují své životy pro cizí zájmy. V rámci falešné objektivity se pak prezentuje jejich smrt jako hrdinská, rozloučení s „nebožtíky“ za účasti představitelů vlády a politické scény bude pompézní, se všemi poctami.

Nemám nic proti AČR a vojákům, kteří slouží zájmům České republiky, kteří reálně ochraňují naše hranice před nepřítelem a zajišťují bezpečnost občanů. Mám ale vážné výhrady proti vojákům AČR, kteří se za peníze nezdráhají jako žoldáci naverbovat do služeb AČR pod velením NATO, jejichž cíle jsou značně odlišné od cílů a zájmů občanů ČR. Jsou to pro mě žoldáci v pravém slova smyslu i když vím, že politici, včetně przuidenta Zemana s tímto názorem, v rámci korektních vztahů se západem, nesouhlasí. Z těchto důvodů nemohu považovat smrt tří českých vojáků za hrdinskou i když z lidského hlediska je každá ztráta na životě, zvláště mladého člověka, bolestná. Nejsem nelidský a nikomu nepřeji nic zlého a smrt už vůbec. Přesto se ptám, je lítost na místě, když tito mladí lidé šli do mise s vědomím, že riskují, že risk nemusí být vždy jen zisk? Kolik už takových hrdinských smrtí na zahraničních misích bylo?

A ještě jedna otázka: kdo je za jejich smrt odpovědný? Oficiálně nikdo, jak také jinak, vždyť tam šli dobrovolně a věděli, do čeho jdou, nebo ne? Být ovšem politikem, musel bych se nejen stydět, ale cítit vinen, protože účast našich vojáků v zahraničních misích a jejich smrt jsou jejich dílem. Jsou si politici vůbec této odpovědnosti vědomi?

Hrdinská smrt. Kolik je u nás ještě skutečných hrdinů, kteří položili život v opravdovém boji za republiku, za naši svobodu, za naše životy a kteří dodnes nedošli ani uznání, natož ocenění? Je to z tohoto pohledu spravedlivé?

Proč vojensky povyšují Hitlera?

0
0
Lubomír Man
6. 8. 2018
Též jste si toho všimli? No že téměř ve všech západních dokumentárních pořadech, ve kterých je zmíněna Hitlerova vojenská kariéra, je tento uváděn jako desátník? Třebaže desátníkem nikdy nebyl a za čtyři roky své vojenské služby to dotáhl jen na svobodníka. Naposledy ta chyba padla (a to nejen jednou), v prvním díle francouzského cyklu Hitler versus Churchill, uváděném na ČT2 včera, to je v pondělí večer.



Je to zatrachtilá věc. Na pořad se těšíte, ale když takovýto chybný údaj slyšíte hned na počátku pořadu, pomyslíte si: Jsou-li tvůrci takto nedovzdělaní v jedné věci - a to dost základní - pak od nich asi mnoho nepochytíte ani ve věcech jiných. A od pořadu vstanete.

Samozřejmě, ti tvůrci v tom mohou být též nevinně - a to v tom případě, že se chyby dopustili překladatelé na Kavčích horách, kteří francouzského, anglického či německého svobodníka přeložili do češtiny jako desátníka.

Pokud platí tohle, je nutné překladatele vyměnit, ale platí-li to první, pak pořady s takto zkomolenou pravdou nekupovat.. Ale hlavně, prosím vás co nejsnažněji, už nikdy v televizi neuvádějte pořady, které lidem sdělují, že Hitler byl desátníkem. Říkali jste to na ČT2 už tak často, že se to stalo téměř pravdou, ale mám za to, že je čas s touto už téměř institucionalizovanou lží skoncovat. Zvlášť když pravda má po ruce tak spolehlivý zdroj, jakým jsou záznamy Norimberského soudního dvora pro potrestání válečných zločinců ze 7. září 1948. Vyslýchán byl Hitlerův vojenský nadřízený a poté v letech 1935-39 též jeho osobní pobočník Fritz Wiedemann.

Výslech s ním vedl žalobce USA Kempner:
Kempner: Znal jste Hitlera už z První světové války, kdy sloužil jako posel u vašeho regimentu. Je to pravda?
Wiedemann: Ano, poznal jsem ho v roce 1916. Byl jsem jeho představený jako pobočník velitele 16. bavorského pěšího pluku.
Kempner: Co bylo náplní jeho práce?
Wiedemann: Doručoval depeše z velitelství regimentu nebo batalionu.
Kempner: Hitler měl hodnost svobodníka. Proč jste ho nepovažovali za vhodného pro povýšení?
Wiedemann: Byl to výborný voják. Ale chyběly mu vlastnosti požadované pro vyšší hodnost.
Kempner: Chcete tím říct, že Hitler nebyl osobností, která by se někdy mohla stát vůdcem?
Wiedemann: Přesně tak.
Smích v soudní síni.

Tedy smích. Který ovšem našinci dnešních dnů, který vidí a slyší, jak se překrucují staré události, fakta, motivy, a dokonce i vojenské hodnosti lidí nejvyšších, tuhne na rtech.

MMF navrhl Rusku kapitulaci

0
0
7.8.2018  RIA KaťušaOutsidermedia
Experti Mezinárodního měnového fondu neskrývají, že cílem jejich „doporučení“ je geopolitická kapitulace Ruska výměnou za sliby sladkého života.


Mise pracovníků MMF roku 2018 vyložila nová doporučení Ruské federaci (RF), jak „obnovit“ svoje hospodářství. Bereme-li v úvahu, že minulá doporučení, včetně tzv. rozpočtového pravidla*), a penzijní reformy, vláda splnila a plní ze zápalem cvičeného psa, bez ohledu na masové protesty, má význam zaposlouchat se do toho, co nám „doporučuje“ MMF, a zároveň pochopit, co nás v tomto a příštím roce čeká, pokud, samozřejmě prezidenta nenapadne vyměnit tuto vládu nebo její klíčové figury.
„V závěrečném prohlášení jsou vyloženy předběžné závěry personálu MMF z oficiální návštěvy pracovníků MMF (nebo „mise“) do členské země MMF. Mise se konají v rámci pravidelných (obvykle každoročních) konzultací podle Článku IV dohody MMF v souvislosti se žádostí o použití zdrojů MMF (jejich vypůjčení od MMF), v rámci projednání programů, realizovaných personálem MMF při monitoringu ekonomické situace. Oficiální orgány souhlasily s publikací tohoto prohlášení“.
Ne, vše je oficiální a s povolením státní moci – bohužel, nejsou uvedena jména těch, kdo povolují. Pro historii, země přece musí znát svoje hrdiny. Mimochodem, uhodnout je není těžké. V prvním svém doporučení nám MMF navrhuje, abychom se vzdali, nebo přestali žít, jako v Rumunsku.
„Při prognózovaných tempech růstu bude země zaostávat za srovnatelnými ekonomikami ve Východní Evropě, a nedojde ke sblížení s úrovní příjmů, viděnou v zemích s vyspělým hospodářstvím. To je dáno souhrou mnoha faktorů, včetně nedostatečně vyspělé infrastruktury, stárnutí obyvatelstva a velké státní účasti v ekonomice, ale také nedostatků, které vedly ke zvýšení ekonomické koncentrace a zpomalené dynamiky. Kromě toho, proces integrace Ruska do světové ekonomiky probíhá pomalu, což snižuje stimuly k růstu efektivity činnosti a snižuje kladné vedlejší efekty technologických změn, probíhajících v zahraničí. Nejistota, podmíněná geopolitickým napětím, se negativně projevuje na soukromých investicích.“
Přeloženo do lidské řeči: MMF oznamuje, že náš život bude těžký a nebohatý, protože obyvatelstvo je staré, privatizace probíhá pomalu a se Západem špatně kamarádíme. Pokud jde o stárnoucí obyvatelstvo, pak dávat Rusku za příklad západní země, je poněkud divné – mírně řečeno. Právě tam problém stárnutí obyvatelstva vedl k pokusu o jejich náhradu migranty a pohřbil celou řadu vlád. Mimochodem, ze shora napsaného to je jediný bod, o kterém je možné diskutovat. Dále se Rusku navrhuje definitivně rozprodat svoje podniky,- protože je v nich mnoho státu a málo oligarchů…
Na téma, na kolik jsou oligarchové vlastenci, nakolik jsou sociálně orientovaní a jak rádi drží peníze doma, už dávno kolují vtipy. Reálně tedy MMF navrhuje rozprodat do ofšórů zbylý státní sektor a přenést rozhovor o sankcích z úrovně prezidentů na úroveň příkazů koloniální administrativy nějakému Abramovičovi. Tedy, realizovat plánek ministerstva financí USA s Kremelskými seznamy – provést změnu státní moci v zemi. MMF ani neskrývá, že cílem jeho „doporučení“ je naše geopolitická kapitulace výměnou za sliby sladkého života „jako v Rumunsku“.
Jestliže tvrdí, že proces integrace RF do světové ekonomiky probíhá pomalu, pak naprosto ignorují fakt, že proces integrace v podstatě zastavili na Západě uvalením hromady sankcí a přechodem od Krymu ke Skripalům. Takže jedinou variantou, kdy naše integrace bude označena za úspěšnou, je naše úplná kapitulace, s navrácením Krymu, vzdáním Donbasu, uznání sňatků úchylů, atd. podle dlouhého seznamu.
Taková kapitulace, pravda, povede znovu k efektu roku 1991 s rozpadem země, nebo i roku 1918 s občanskou válkou, ale zato, podle mínění MMF, právě do takového Ruska potečou investice. Příkladem nám je Ukrajina, která dávno nejenže se Západem kamarádí, ale leží pod ním. Je také pravda, že dodržováním litery MMF došli k občanské válce, naprostému rozvalu hospodářství a absenci investic, protože investovat jaksi není do čeho. Za to si berou od MMF úvěry za nemalá procenta a zahání se do mnohaletého otroctví. A to byl, mimochodem, jen první bod.
Dál to bude neméně zajímavé: „Pro růst tempa potenciálního rozvoje je nutné přenést hlavní pozornost na strukturální reformy, zaměřené na zvýšení produktivity práce a zvýšení nabídky pracovních sil a kapitálu. Vítáme plány oficiálních orgánů na zvýšení výdajů na zdravotnictví, vzdělání a rozvoj infrastruktury. Nicméně by se to nemělo dělat tak, aby se podlomila důvěra k novému rozpočtovému pravidlu. V působení proti negativním demografickým tendencím by mohla pomoci (přinejmenším dočasně) dávno odkládaná penzijní reforma. Kromě toho, pečlivě promyšlený přechod od příspěvků na sociální pojištění ke zdanění spotřeby (bez vlivu na velikost deficitu), by mohl stimulovat nabídku pracovních sil, snížit rozsah neformálních pracovních vztahů a podporovat přilákání nových investic. V cílech urychlení růstu produktivity, musí oficiální orgány důsledně pokračovat v práci na zvýšení konkurenceschopnosti, napomáhání obchodní integraci a diverzifikaci exportu.“
A oni se tím řídí. Penzijní reformu prosazují, jak mohou, přechod od plateb na sociální pojištění ke zdanění spotřeby, což je DPH, také probíhá – zrušení plateb na sociálku, a s nimi i s přežitky minulosti, jakými jsou všeobecné zdravotní pojištění, bezplatné vzdělání a dalších „nepotřebných“ vymožeností, se kterými mají vážení zámořští páni jen výdaje, se prosazují rovněž. A vůbec je dobré, že se u nás medicína, vzdělání a infrastruktura rozvíjejí, ale lépe je všecko to přeložit do peněz – podle rozpočtového pravidla – jinak investice nepřijdou. Je pravda, že ti, kteří do nás investují, Čína například, se na MMF příliš neohlížejí a sami vědí, kam investovat, ale investice ze Západu nepřijdou z výše uvedeného důvodu. To ale „experty z MMF nezajímá“.
Dál následuje MMF oblíbený bod o nezbytnosti privatizace, bankách a rozpočtovém pravidle: „Stimulace růstu vyžaduje konkurenci na vnitřním trhu, snížení podílu státu v ekonomice, ale také větší dynamiku soukromého sektoru. Podíl státu, který zahrnuje přibližně třetinu ekonomiky, je nezbytné snižovat, zvláště pak v bankovním sektoru a dalších sektorech s omezením argumentace ve prospěch státní formy vlastnictví… Rozpočtové pravidlo chrání ekonomiku před výkyvy cen ropy a musí přispívat k diverzifikaci exportu. Krom toho je rozpočtové pravidlo jakousi kotvou rozpočtové politiky a určuje její spolehlivý kurs. Tak by se státní orgány měly zdržet nutkání k přehodnocení tohoto pravidla, protože to může negativně ovlivnit spolehlivost makroekonomického základu. Tempa korekce, plánovaná na léta 2018-2020 jsou opodstatněná, nicméně její kvalitu by bylo možno zvýšit, protože se příliš soustředí na totální zmrazení výdajů, což není optimální a stabilní přístup.“
Jinými slovy: Pojďme dát bankéřům ještě více moci, protože zrazují stát tak efektivně, jak by chtěl MMF. Za druhé: Nemá smysl, abyste živili svoje obyvatelstvo, které teď kvůli našim radám v 90. letech navíc i zestárlo. Držte rozpočtové pravidlo v témže rámci – a ani kopějku na rozvoj.
Občany navrhují převést na adresnou pomoc, podle ukrajinského scénáře. „Nehledě na to, že výdaje na poskytování sociální pomoci jsou vysoké, a jejich záběr je příliš široký, jsou prostředky na adresáta nevýznamné. Parametrická penzijní reforma může rovněž vytvořit některé další možnosti pro rozpočet.“
O tom, jak „efektivně“ fungují příkazy MMF na Ukrajině, byly sepsány tisíce materiálů. Proč bychom měli šlapat na ukrajinské hrábě? Protože pro MMF je výhodné zahánět země do dluhů, a potom je vysávat a dojit až do bankrotu. Díky takovým scénářům mají oni i jejich bossové nejvyšší zisky. Příklad Řecka, kde MMF dával úvěry, za které se proplácely dluhy vykoupené americkými hedge-fondy, ale sami Řekové stále více propadali do dluhového otroctví, je výmluvný. A takových příkladů se pár desítek najde – od Jugoslávie po Argentinu.
Pracovníci mise MMF zakončili slovy díků za vřelé přijetí u ruských úředníků: „Mise MMF děkuje oficiálním orgánům a dalším účastníků jednání ve státním i soukromém sektoru za spolupráci, otevřené a konstruktivní jednání, jakož i za vřelé přijetí“.
Zbývá jen zjistit, zde je také vítali ve stoje s potleskem**), nebo se omezili na chléb a sůl?

Zdroj: RIA Kaťuša
*) Rozpočtové pravidlo – finanční pravidlo, dlouhodobě omezující rozpočtovou politiku státu prostřednictvím kvantitativních omezení rozpočtových ukazatelů. Jeho cílem je snížit závislost federálního rozpočtu a vnitřních ekonomických podmínek na cenách energonosičů surovinových zemí cestou sterilizace příjmů rozpočtu z ropy a plynu a naplnění suverénních fondů (Fond národního blahobytu).
**) Narážka na docela ostudně submisivní (poslancem KPRF řízené) přerušení jednání Dumy s vítáním delegace amerického kongresu
Překlad: st.hroch 180805

K prehistorii peněžní reformy v Československu 1953 - II

0
0
Jiří Řezník
7.8.2018  VašeVěc
Nutnost klást důraz na orientaci ekonomiky na těžký průmysl a s tím souvisejícím přechodem z pseudotržní ekonomiky na ekonomiku administrativně direktivně řízenou vyplynula jednotlivcům [plánovatelům] z dat, které tehdy měli k dispozici.
(Předchozí díly ZDE a ZDE)
Nemůžete nic naplánovat, pokud existují v daném systému volné peníze, které mohou být kdykoliv vrženy kamkoliv na cokoliv na kterémkoliv místě. Prudký střednědobý vzestup cenové hladiny v žádném případě nenasvědčuje, že by státní ani stranické orgány nevnímaly inflační tendence jako reálné nebezpečí. Stát totiž reguloval ceny i mzdy a platy. Mezi obyvatelstvem pochopitelně obavy byly [1] Autor této téze, Dalibor Jančík ale by měl vědět, že právě stát neumí a nemůže regulovat ceny, mzdy a platy, protože ekonomika je založena na miliónech spontánních rozhodnutí jednotlivců a jejich stejně tak spontánních dobrovolných interakcích. Výše uvedená téze pak svádí k tomu domnívat, že tomu tak není a nemusí být. Ostatně měnová či peněžní reforma je formou regulace (prudkým dupnutím na brzdu růstu) cen, mezd, platů a úspor, kdy se tyto čtyři složky uvádějí do rovnováhy. A kontrolní otázka: Měl stát pod kontrolou úspory? Každý pokus o jejich sešněrování pak vede k tomu, že ekonomika funguje jako Papinův hrnec, který musí vždy někde někdy pustit páru. To, co nechávají historikové i komunistobijci stranou, je otázka, zda peněžní reforma zvýšila, nebo snížila svobodu volby spotřebitelů. To, že jsou oslavováni jako hrdinové protestující proti zrušení lístkového systému je úplně absurdní. Zvláště ve srovnání s hlubokým mlčením o existenci demonstrací v Olomouci i jinde v r. 1947, kde zaznělo volání proti pokračování tzv. řízeného hospodářství.
Věcná i systémová restrukturalizace ekonomiky sama o sobě ale v žádném případě nemohla být příčinou peněžní reformy, protože nutnost jejího provedení avizoval novopečený ministerský předseda Zápotocký už v červnu 1948 v československém parlamentu. Své znárodněné hospodářství chceme postavit na zdravou finanční základnu. Proto musíme dokončit reorganisaci našeho peněžnictví, a to podle potřeb celkového plánu. Naše měna je pevná a rozvinutím naší výroby a zvyšováním její produktivity budeme ji dále upevňovat. Proto i nadále se musíme snažit svoji kupní sílu udržet v rovnováze s výrobou nových hodnot. [2] Přitom zavedení volného trhu bylo doprovázeno neustávající šeptandou o měnové reformě [3]Dostupná data ukazují, že bez peněžní reformy tento záměr nebylo možné splnit.
Měnová reforma nikoho nepostihla, neboť 
a) podle názoru tehdejšího guvernéra Národní banky Nebesáře, vysloveného v r. 1946, význam peněz spočívá jedině v jejich kupní síle, a proto přebytečnou kupní silu, tento pseudokapitál, je nutné odstranit škrtnutím této falešné položky z celkové veřejnohopodářské bilance; 
b) jak konstatoval ve svých pamětech Václav Černý, tak ty, které postihnout měla, nezasáhla, protože ti už neměli žádné peníze, protože v souladu s předpokladem Miltona Friedmana nestrkali všechny své kukačcí vejce do jednoho košíku, snažili se své bohatství rozložit do jednotlivých složek. Ty buržoazní živly už zkrátka žádné peníze mít už nemohly, 
c) jak pravil astronom Jiří Grygar, tak na rozdíl o inflace vesmíru 100% inflace v národním hospodářství je katastrofa, Byl to zkrátka šok. Když vás v horečce zabalí do studeného prostěradla, tak jste zapamatuje onen nepříjemný zážitek, nikoliv to, že horečka klesla. A o významu šoků jako jediného účinného nástroje zásahu centrální banky do ekonomiky řekla už své škola racionálních očekávání.
Fungování ekonomiky poznamenávaly spekulační nákupy. Váha těchto spekulačních nákupů byla posilována vyloučením některých vrstev obyvatelstva z lístkového systému, které byly nuceny volné peněžní prostředky vrhnout na černý trh. [4] Aby bylo možné obnovit rovnováhu na trhu a zrušit lístkový systém a vypořádat se s problémem vázaných vkladů [5] , bylo možné jenom použít dvě metody: a) zvýšení cen, b) stažení peněz z oběhu. Na co vám jsou peníze, když si za ně stejně nic nemůžete koupit. A zkušenosti ukazovaly, že zvyšování cen pouze vytváří tlak na zvyšování mezd, ocitáme se v nepřetržité spirále. Současníci si uvědomovali, jaké důsledky by přineslo uvolnění vázaných vkladů. V memorandu o milionářské dávce, zpracované Oddělením pro vědeckou politiku Československé strany národně socialistické, zpracované 6. září 1947 se psalo, žekomunistický návrh předpokládá, že majetková dávka bude z poloviny uhrazena ve vázaných vkladech, kterých by pak bylo použito k podpoře zemědělců. Tímto záměrem je porušován účel naší měnové reformy a dán podklad k nepodloženému rozmnožování oběživa, rovnocenného s inflací. [6]
Historikům zcela unikl problém elasticity poptávky v měření dopadu peněžní reformy na spotřebitele i výrobce. Z hlediska chování jednotlivce je nutné uvažovat jejich adaptační strategie. Ve svém přehledu cen drobného spotřebního zboží platných k 30.6. 1949 paní ředitelka opomenula odlišit od sebe ceny komodit dostupných na lístky a pouze a toliko na volném trhu (rum, čaj a káva). Paní ředitelka jednotřídky v Cidlině musela vynaložit poněkud větší peněžní částku na nákup té či oné komodity než úředník ze statistického či cenového úřadu. V roce 1952 byl tento rozdíl ještě výraznější. V roce 1949 i v roce 1952 kilogram másla bylo možné nakoupit na lístky za 80 omašličkovaných korun, ale pokud by se s tímto přídělem tehdejší spotřebitel nespokojil, tak další kilogram másla mohl si dokoupit na volném trhu v roce 1952 za 450 korun, po peněžní reformě v r. 1953 bylo možné dva kilogramy másla nakoupit dohromady 88 korun, tedy 44 korun za kilogram. Budeme-li pro zjednodušení předpokládat dělnickou mzdu 6000,- Kčs před reformou a 1200,- Kčs po reformě, tak si daný jedinec mohl namazat tlustší vrstvou másla s tenčím plátkem eidamu na svůj tenčí krajíc chleba K tomu jedno vejce. A popíjet k tomu s požitkem černou kávu s rumem. Místo popíjení nepatrně prodraženého piva. A své manželce rozmluvit koupi jednoho páru bot. Místo toho mohl vytáhnout svého staršího tudora a pozvat jí delší výlet. A odložit o čtvrt roku koupi chladničky. Obvykle se v literatuře porovnání ceny na vázaném trhu a ceny po reformě. Pokud lze uvažovat poměr cen na volném trhu před reformou (i čtyřnásobně vyšší) a ceny po reformě, tak lze dospět ke zcela jiným závěrům. Viz třeba ceny rýže i másla. Před reformou by jeho výdaje za máslo činily více než jednu desetinu jeho legálního výdělku, po reformě pak méně než jednu desetinu jeho legálního výdělku.Z hlediska vázaného trhu na lístky si mohl dělník koupit za měsíční mzdu 75 kilogramů másla, po reformě toliko 27 kilogramů. Avšak vzhledem k tomu, že na volném trhu bylo máslo pět krát dražší, tak si za svou předreformní měsíční mzdu dělník mohl koupit toliko 15 kilogramů másla.
zboží
Měr
jedn
1937
1949
1952 (vázaný trh
1952
(volný trh)
6/1953
nové/staré
1954
1955
chléb
kg
2,25
5
8
16
2,80/140
2,60
2,60
rohlíky
kg
5,90
0,60 (kus)
37,70
56,60
8,30/700
6,60
6,60
hovězí zadní
kg
17,-
48
48
200
25/1000
25
25
máslo
kg
16,50
80
80
450
44/220
42
42
rýže
kg
3,05
10
40
300
28
19
16
cukr
kg
6,35
15,70
15,70
140
14/700
11
11
káva
kg
36
1500
--
1500
300
240
240
rum
l
19
 
--
430
68
57,60
57,60
vepřové maso
kg
 
52
50
 
30/1500
  
mléko
l
1,60
4,60
4,45
 
2/100
  
vejce
kus
0,70
3,75
  
1,50/75
  
pánský oblek
kus
    
500/25000
  
pánská košile
kus
   
220
64
  
zimník
kus
    
630/31500
  
dámský plášť
kus
    
620/31000
  
brambory
kg
  
1,9
 
0,8
  
eidam (30%)
kg
   
100
30
  
pivo lahev 10
0,5 l
  
9
 
2
  
dámská obuv
pár
   
580
168
  
chladnička
kus
   
23 415
3 700
  
Škoda 1 200
kus
   
50 000
   
benzín normál
litr
   
40
6
  
          
Je vůbec otázkou, k jakému datu poměr cen a mezd v souvislosti s peněžní reformou uvažovat. Z kroniky obce Sedlec se lze dozvědět, že Ministr vnitřního obchodu F. Krajčír oznámil ve svém projevu značné snížení cen masa a uzenin na volném trhu. Také ceny masitých jídel byly sníženy. Ceny volného masa: hovězí maso (1 kg 140,- Kčs); vepřové maso (1 kg) 200,- Kčs; brněnský salám (1 kg) 210,- Kčs, moravské uzené (1 kg) 350,- Kčs; přeškvařené sádlo (1 kg) 350,- Kčs; pánský oblek 4.930,- Kčs, pánské polobotky 450,- Kč; benzín 1 l 22,- Kčs.
Podle Zprávy C Československé strany práce, domácí skupiny o československé vnitřní politice v únoru 1949 [7]mzdová politika komunistů byla nutně provázena stoupající cenovou hladinou, stlačovanou uměle u potravin na stále argumentovaný předválečný trojnásobek. U četných statků na normálním trhu nedosažitelných, se vytvořily ceny tak enormní, že bylo nutné zavést pronikavou změnu, aby nedošlo ke katastrofálním hospodářským poruchám. Na vázaném trhu jedno vejce stálo 3,30 Kčs, na volném pak 10,-Kčs oproti 0,60 Kčs v r. 1937.Ministerský předseda Zápotocký oznámil, že s platností od 1. října 1949 se ruší potravinové lístky na chleb, pečivo a mouku, Zatím co cena chleba zůstane nezměněná, bude cena mouky zdvojnásobená, ceny pečiva budou vyhlášeny dodatečně. Důvodem byla nepřiměřeně nízká relace cen mouky, neboť zatím co ceny ostatních statků zaznamenaly průměrné zvýšení šestinásobné, stoupla cena mouky dvakrát (z 2,90-3,- Kč na 7,30 Kčs). Zvýšení ceny mouky po uvolnění na 13,50 znamená čtyřnásobek oproti ceně předválečné, zatím co oficiální statistika operuje stále s trojnásobek cenové hladiny. [8]
Odsunutí provedení peněžní reformy z vnitropolitických (projevy nesouhlasu na sokolském sletu a pohřbu prezidenta Beneše, boj s církví, tři vojenské puče) a zahraničně politických příčin [9] (např. účast na akci Důvěrně Izrael [10] ) vedlo k tomu, že nebyli postiženi spekulanti, ale ti, kteří pro ně na černo dělali různé práce a služby. K žádné krádeži nedošlo.


[2] Zápotocký tehdy ještě uvedl, že finanční politika zabezpečí splnění pětiletého plánu po finanční stránce. Jestliže si opatříme dost surovin, pracovních sil a výrobních zařízení pro investice, pak jejich provádění nesmí býti brzděno nedostatkem finančních prostředků. Předpokladem pro jejich mobilisaci je vhodná organisace jejich soustřeďování a jejich vhodná ústřední distribuce. Investiční úvěr oddělíme od úvěru provozního. vytvoříme správný vztah mezi peněžnictvím a ostatními odvětvími našeho hospodářství. Tím zajistíme stabilitu naší měny, upevníme korunu, vyhneme se znehodnocování a inflaci. Vhodnou kombinací politiky finanční, cenové, daňové i mzdové a zvláště pak zavedením generální daně na statky a služby budeme vytvářet rovnováhu mezi poptávkou a nabídkou. Rozpočtová politika bude směřovat k dalšímu snižování schodků ve veřejné správě a k rozpočtové rovnováze. To předpokládá, že veřejná správa bude pracovat hospodárně. Svůj národní důchod budeme soustavné zvyšovat. Plánované hospodářství nám tuto snahu umožní. Jeho vývoj v lidové demokracii a socialismu může a musí být po odstranění vnitřních rozporů kapitalistického systému rychlejší, než byl rozmach kapitalistického hospodářství v době jeho největšího rozkvětu. Podle plánovaného vzestupu výroby a podle ostatních čísel našeho pětiletého plánu můžeme předpokládat, že v roce 1953 bude náš národní důchod vyšší o 50-60 % ve srovnání s rokem 1937 . Nominálně tento cíl bylo možné snadno dosáhnout, protože v r. 1937 výše národního důchodu činila 90 miliard.
[3] Prameny k dějinám III. odboje. Přehledy a dokumenty k československé politice v letech 1948- 1949. Olomouc: Univerzita Palackého 1995, s. 304. Přesvědčení o úplné totožnosti komunistického a nacistického režimu dochází výrazu především v nedůvěře je všemu, co má punc oficiality, naopak vyjádří-li se oficiální místa v určitém smyslu, převládá tendence věřit pravý opak. S touto mentalitou úzce souvisí nedůvěra v trvání komunistického režimu a stálé očekávání brzkého převratu. Zpráva I Československé strany práce. Domácí skupina pak uvedla, že zprávu ministra Kabeše na zasedání vlády o situaci vzniklé devalvaci západních měn nutno považovat za projev politický, nikoli odborný. Tvrzení, že „zpevnění koruny na vnitřním trhu odpovídá její posici mezinárodní, tj., že její kupní síla na domácím trhu stoupá a že i v mezinárodních relacích zůstává dnešními událostmi v kapitalistických státech co do pevností nedotčená“ neodpovídá potížím, které vzniknou pro odbyt československých výrobků v oblasti tvrdých měn. Tím, že se libra podhodnotila o 30%, zhodnotila se naše koruna o 42% Prameny k dějinám III. odboje. Přehledy a dokumenty k československé politice v letech 1948-1949. Olomouc: Univerzita Palackého 1995, s. 708, 719).
[4] Soukromé podnikaní není do komunistické teorie pojato, a proto je třeba je zlikvidovat. Soukromí podnikatelé jsou obviněni z nedostatků zásobování pracujících, z obohacování na úkor pracujících, ze sabotování dvouletky atd. Jednotlivé skutečné případy se generalizují a propagačně plně využijí. Proto nedostane tato třída šatenky, jsou nuceni si koupit zboží za přemrštěné ceny na státním trhu, obchody a podniky jsou jim pod různými záminkami zabavovány, zboží je prodáváno pouze v družstevních a státních obchodech, které jsou zásobovány přednostně, takže nakonec je podnikatel nebo obchodník sám nucen podnik zavřít. Prameny k dějinám III. odboje. Přehledy a dokumenty k československé politice v letech 1948- 1949. Olomouc: Univerzita Palackého 1995, s. 187)
[5] Pojem, „sociálního rozvrstvení“ vlastníků vázaných hodnot – vklady, životní pojistky – ať tyto vznikly před 1.lednem 1939 nebo po něm, podle kterého nově ustanovený Likvidační měnový fond podle mluvčího ministerstva financí má zaříditi uvolňování těchto hodnot podle pravidel a směrnic vládních částečně v hotovosti, částečně vydáváním dlouhodobých státních dluhopisů, jest naprosto mlhavý a neurčitý a vyložitelný podle zásad volné úvahy, ve které při našich veřejných poměrech však není zákonné záruky, že bude, jak se to často dělo dosud při uvolňování těchto hodnot , oproštěn stranicko-politické legitimace žadatele, případně jeho titulu. Bylo by krajně objektivně, sociálně a lidově vůbec nespravedlivé, kdyby hořejší názor ministerstva financí byl uveden do praxe ohledně zvláště vázaných pojistných hodnot u osob, které nepodléhaly až dosud veřejnopravnímu pojištění pensijnímu a nemocenskému, uzavřely proto již dávno před r. 1939 životní pojistky a platily na tyto povinné roční prémie, poněvadž tento názor spočívá na mlhavých zásadách a volném uvážení, podmíněném, jak jsme toho často jinde stranicko-politickým zásahům zvenčí, těžko kontrolovatelným a nenaříkatelným. (Justus: Spravedlnost při uvolňování vázaných vkladů. Osvobozený našinec 19. 6. 1947, č.141, čtvrtek, s. 4)
[6] Tři roky. Díl III. Přehledy a dokumenty k československé politice v letech 1945-1948. Brno: Melantrich pro Mezinárodní politologický ústav právnické fakulty MU 1995, s. 217-218. Protinávrh ČSNS mimojiné též sledoval cíl postihnout neúměrné důchody nových zbohatlíků (Tamtéž, s. 218).
[7] Prameny k dějinám III. odboje. Přehledy a dokumenty k československé politice v letech 1948- 1949. Olomouc: Univerzita Palackého 1995, s. 257nn.
[8] Prameny k dějinám III. odboje. Přehledy a dokumenty k československé politice v letech 1948- 1949. Olomouc: Univerzita Palackého 1995, s. 717. Širší komentář, viz s. 754.
[9] Jsou dvě velmi zřetelné kategorie přání, na něž Čechoslováci nejen myslí, ale o nichž přímo sní. Za prvé krátkodobé problémy. To je pomoc našim dětem, které jsou bledé a do velmi nebezpečné míry tuberkulosní. Potom náš průmysl. S výjimku továren zbrojního průmyslu, jsou naše továrny vypleněny a potřebují nové stroje a suroviny. Za druhé dlouhodobé čili světové problémy. Československo je integrální části Evropy – ať už vyjde z porad mezi velmocemi Evropa jakákoliv. Má země nemůže normálně existovat a nemůže se znovu ujmout čestné a nesnadné povinnosti být strážkyní samého srdce Evropy, jestliže otázka matky Evropy nebude zodpověděna alespoň s částečnou konstruktivní trvalostí. Zdůrazniv vřelý a vděčný zájem Československa na všem, co velmoci dělají pro světový mír, Masaryk pravil: Za poslední války – a říkejme jí poslední – jsem byl často na samém prahu smrti za svou milovanou a krásnou vlast. Vždycky, když takový případ nastal, jsem se velice bál. Ale – jako všichni, kdo se zúčastní těchto diskusí – přežil jsem válku. Jaké požehnání, ale jaká odpovědnost! A jaká odpovědnost pro oprávněné mluvčí velikých Spojených států. Mluvím dnes k občanům velkého, vítězného a mocného národa – a často uvažuji, zda si uvědomujete, jak mocného. Má v rukou jeden z hlavních klíčů k otázkám, na které my, malí lidé, nemámě ještě odpověď. O své vlasti Masaryk řekl: Jsme slovanská země – vděčný a věrný spojenec Sovětského svazu. Náš klíčový průmysl je znárodněn a socializace postupuje. Avšak věrni svým tradicím jsme – nikoli mostem, neboť po mostě jezdí denně oběma směry příliš mnoho vozidel – ale snad spojkou (junction) odlišných politických koncepcí. Někteří z vás snad nevědí, že máme normální přátelské styky s Vatikánem, a že naše volby byly jednomyslně uznány všemi velmocemi, které je sledovaly velmi pozorně, za svobodné a demokratické. Jsme naprosto věrni svým spojencům a chceme být přáteli se všemi, kdož se chtějí být přáteli s námi. Nás pocit hlubokého přátelství ke Spojeným státům je nezničitelný. (Jsme připraveni sloužit Evropě. Ministr Jan Masaryk v Clevelandě. Osvobozený našinec 14.1. 1947, s.1 (č,11) [Projev na schůzi clevelandské Rady pro světové záležitosti]
Spojené státy se musí vzdát iluse, že je možno podporovat politiku směřující k maximálnímu rozšíření mezinárodního obchodu a současně odpírat půjčku státům jako je Sovětský svaz, Polsko, Československo a Jugoslávie, prohlásil zástupce odborové organisace pracujících v oboru elektřiny, Nixon ve vládním výboru pro mezinárodní hospodářskou politiku, který nyní studuje stanovy příští mezinárodní obchodní organisace. Taková politika, pokračoval Nixon, je nespravedlivá vůči státům, které v této válce nesly nejtěžší břímě a byly nejvíce zpustošeny. Prohlásil, že průtah v poskytnutí půjčky antifašistických států z politických důvodů může být příčinou nezaměstnanosti. Takové půjčky by se projevily různými objednávkami na zboží, které vyrábějí američtí dělníci. (Washingston. TASS. Nespravedlivé odmítání americké půjčky ČSR. Americký odborář odsuzuje úvěrovou politiku USA. Osvobozený našinec 4.3.1947, s.2)
K souhlasu se znárodněním klíčového těžkého průmyslu nás vedli ideje křesťanského solidarismu, aby byly odstraněny spravedlivě třídní a sociální rozdíly. Jak se nám zatím naše znárodnění jeví, nemůžeme mluvit o tom, že bychom odstranili kapitalismus jako jakožto nesmlouvavé zlo, odstranili jsme pouze soukromý kapitalismus, ale kapitalismus trvá dále, je-li to kapitalismus státní nebo socialistický nebo komunistický, o tom nechci pronášet úsudky. (Václav Černý. Z obecního krev neteče 24.1. (č.20), s. 1, úvodník)
Jen málo čtenářů je si vědomo, že pojišťovací myšlenka byla uvedena v celé střední Evropě po prvé v život právě v našich zemích. Před 130 lety byly v Čechách a na Moravě založeny české pojišťovny, aby ukazovaly ostatním cestu vzájemnosti a pomoci bližnímu. A tak jako tehdy, i dnes jsme to zase my, kteří znárodněním pojišťoven ukazujeme cestu celé Evropě – novou cestu – na níž nastupuje myšlenka pojišťovací. Znárodněním pojišťoven nastává totiž přerod v našem pojišťovnictví, které se tak stává důležitým nástrojem hospodářské a sociální politiky státu a znamená také zásadní odklon od soukromo-kapitalistického systému pojišťoven, neboť byť bylo vedeno i nadále zásadami obchodními, nesleduje cíle výdělečné, nýbrž spatřuje naplnění svého poslání v pravé službě našemu lidu a jeho hospodářství. Znárodněné pojišťovnictví vytklo si za úkol, aby ve dvouletém plánu provedlo sloučení mnoha dosavadních pojišťoven v několik celků, a tak na tradici našich velkých ústavů: Moravskoslezské, zal. 1826, Hasičské, První české, zal. V r. 1827, Zemské, Národní, Prahy, zal. r. 1868, a jiných, celkem 526 pojišťoven vyrůstá dnes nový národní podnik, První československá pojišťovna, se sídlem v Brně. Tato pojišťovna navazuje na více než stoletou tradici našich nejstarších pojišťoven, jakož i na spolupráci hasičských složek našeho družstevnictví a na úzké vztahy k církevnictví a všechny v ní sloučené ústavy soustředily tak své síly k společné práci, aby co nejlépe mohly sloužit zájmům národa na pojišťovacím poli. Je si dobře vědom svého poslání, které tkví především v dobré a spolehlivé službě všem příslušníkům a vrstvám našeho národa: zemědělcům, živnostníkům, zaměstnancům, obchodníkům, podnikatelům, korporacím, soukromníkům, průmyslu znárodněnému i soukromému, které svým pojištěním chrání před následky škod, jimž nelze jinak zabrániti. První československá pojišťovna, národní podnik v Brně, může poskytnouti dobrou pojistnou ochranu nejen ve všech normálních odvětvích, ale i v odvětvích speciálních, např. při pojištění zavazadel, prům. cukrovarnickém, živočišném pojištění, poněvadž ve svém bloku soustřeďuje ústavy, které se specielně těmito odvětvími zabývaly (Evropská pojišťovna pro pojištění nákladů a zavazadel, Pojišťovna průmyslu kvasného a cukrovarnického, Zemská dobytčí pojišťovna). Náš zahraniční obchod vyžaduje rychlou a pružnou službu v oboru pojištění dopravního. Jeho rozvoji je v První československé pojišťovně věnována mimořádná péče. První československá pojišťovna, národní podnik v Brně, chce svojí poctivou službou zajistit každému jednotlivci i celkům a přispěti tak k blahobytu celého národa a státu. (Pojišťovny ve znárodnění. Osvobozený našinec 18.6.1947, č.140, s. 4) V roce 1953 podle historika Tomka (ČT24 13.července 2018 před 16 hodinu) výdaje na obranu měly dosáhnout 90 miliard, vyjádřeno ve starých korunách.
[10] Prameny k dějinám III. odboje. Přehledy a dokumenty k československé politice v letech 1948- 1949. Olomouc: Univerzita Palackého 1995, s. 223-224, 228-229, 263, 306, 364, 381, 761. Je k diskuzi, do jaké míry s tím souvisel odpor proti režimu, nastolenému v ČSR. Podle zprávy bojové skupiny „Věrní“ se zástupce leteckých závodů NP pro Peru zavázal, že prodá 500 leteckých motorů a složil kauci; pak musel oznámit, že nemůže uzavřít žádnou zakázku, protože noviny píší proti uzavírání obchodů s ČSR a nikdo od komunistických států nechce nakupovat. (Tamtéž, s.303)

Trump uvalil na Turecko sankce za zatčení a věznění tří amerických diplomatů a amerického pastora. Německo ani ČR se nezmohli ani na vyhoštění tureckého velvyslance, přestože Turci z politických důvodů vězní české i německé občany.

0
0

Jana Maříková
7. 8. 2013
Americký prezident Donald Trump opět předvedl v praxi plnění svého předvolebního hesla America first. Na uvěznění tří amerických diplomatů a jednoho amerického pastora z politických důvodů promptně zareagoval vyhlášením sancí proti Turecku. Obchodních i politických. Na dovozy tureckého zboží má být uvaleno clo. Dva ministři turecké vlády mají zakázán vstup do USA a jejich majetek byl zmražen. A to ještě Erdogan může být rád, že Donald Trump je na americké poměry v podstatě umírněným politikem. V roce 1979 po obsazení US ambasády i Iránu "chuligány" prezident Jimmy Carter nařídil vojenskou invazi do Iránu. Neúspěšnou. Vláda Německa a ČR se i po zatýkání svých občanů v Turecku chová jakoby obě země byly tureckou kolonií.


V poslední době se děje řada věcí ohledně Turecka. Nasávám zprávy z německého, britského a amerického tisku i od mých přátel z místa.

Co se Německa a jeho vztahu k Turecku týče, je na pořadu dne podzimní návštěva Erdogana v Berlíně, k níž se většina tamního obyvatelstva staví odmítavě. Podle serveru WELT , Digital Zeitung, je to 69%.

Není to jen "díky" tomu, že se ve Stuttgartu vede proces proti šéfům "Osmanů Germánie" - viz můj starší článek na NR, ani díky tomu, jaký randál dělali někteří němečtí Turci po zvolení "svého" prezidenta, jímž rozhodně není ten německý, ani díky aktivitám Šedých vlků. Ani jen díky snímkům německých tanků v okupovaném Afrínu. Je to všechno dohromady plus neuvěřitelně servilní politika německé kancléřky Angely Merkelové a celé spolkové vlády vůči Erdolfovi či Erdowahnovi, jak ho mnozí už zcela nepokrytě nazývají. Tam musí být ve hře obrovské peníze - nebo vydírání. Nebo obojí.

Dnes se mi do ruky dostal článek nebo spíš reportáž TV stanice SAT1, nazvaná "Počet zatčených se snižuje, 54 NĚMCŮ VYKÁZÁNO OD HRANIC TURECKA." Myslí se většinou Němci s dvojím občanstvím, tureckého původu, Kurdové, ale i Turci a další. Lidé, kteří se Erdoganovu režimu nehodí, už nejsou tak často zatýkáni. Článek uvádí, že v tureckých vězeních sedí "jen" sedm Němců, zato se zvyšuje počet těch, kterým je odepřen vstup do země, kde mají své rodiny. Zákazy vstupu a zatýkání zatěžují německo-turecké vztahy už od pokusu o puč v roce 2016. K částečnému uvolnění došlo po propuštění německo-tureckého prominentního novináře Denize Yücela letos v únoru, ale poslední dobou zase přituhuje. Samo spolkové ministerstvo zahraničí varuje před možností zatčení nebo odmítnutí vstupu do země. Přesto po odvolání výjimečného vztahu v zemi situaci trochu odlehčilo. Turecko je jednou z nejoblíbenějších turistických destinací pro Němce - stačilo by vydat ostré nedoporučení dovolené v Turecku a tamní ekonomika by to zle pocítila. Proč chce mít německá vláda za každou cenu dobré vztahy s Tureckem a nechá se svými občany zacházet jako s hadry? To by asi chtělo hlubší ponor - anebo je to velmi jednoduché a obsluhující personál německého průmyslu - tedy spolková vláda - jen plní zadání. Protože Turecko je významný obchodní partner...

A proč Němci, odmítající návštěvu Erdogana, klidně jedou do jeho země na dovolenou, to asi bude také otázka peněz.

Předseda Kurdské německé obce, Mehmet Tanriverdi, říká, že ne všechny případy jsou ministerstvem zahraničí zachyceny. Hovoří dokonce o značném nárůstu počtů lidí, kteří jsou zadrženi při příletu, několik hodin nebo dní drženi ve vazbě, jsou jim prohledány věci a odebrány mobilní telefony, a pak jsou vykázáni ze země. Nazývá to jasnou šikanou. Vyjádřil se v tom smyslu, že očekává jasnou reakci spolkové vlády a odsouzení těchto praktik. Asi marně.

Poslanec strany Die Linke Alexander Neu to vyjádřil ještě ostřeji a vyčetl německé vládě, že "s Tureckem, nepostradatelným geopolitickým partnerem, jedná v sametových rukavičkách." Naproti tomu Erdogan si bere německé občany jako rukojmí, a "tato spolková vláda dokončuje svou nečinností popravu evropských hodnot", jak řekl Neu agentuře dpa.

To Trump na to šel od lesa. Carlotta Gall se v New York Times ze 4. srpna v článku "Turecký Erdogan vyhlásil odvetné sankce proti americkým představitelům" vrací k faktu, že Trumpova administrativa uvalila minulou středu sankce na majetek dvou ministrů Erdoganovy vlády - Abdulhamita Gula, ministra spravedlnosti, a Suleymana Soylu, ministra vnitra. Všichni asi už víme - ostatně na Nové Republice o tom psal v článku "Hra je dohrána" na NR Yekta Uzunoglu, který vše prodrobně rozebral - čeho se americké sankce ještě týkají či budou týkat (uvalení cla na dovoz oceli, pravděpodobné zdanění veškerého zboží dováženého z Turecka, k tomu zákaz prodeje stíhaček F 35). Oficiální důvod sankcí je pak uvěznění amerického pastora Andrewa Brunsona, působícího ve městě Izmir a obžalovaného, jak jinak, z podpory teorrismu. Ale těch důvodů je tam samozřejmě víc. Prostě přetekl pohár - vždyť pastor je ve vazbě už 21 měsíců... Paní Bell píše: "Tento případ už je jen závěrečná litanie nedorozumění mezi Tureckem a Spojenými státy, počítaje v to podporu kurdských bojovníků v Sýrii, odmítavý postoj USA k vypovězení duchovního Fethullaha Gülena, obviněného Erdoganem z pokusu o puč proti tureckému prezidentovi. Washington je rozčilený zadržením 20 amerických občanů, včetně pana Brunsona, a tří zaměstanaců amerických konzulátů v Turecku a nazývá to diplomacií rukojemstvím. Dalším důvodem ke třenicím je nákup ruských protivzdušných systémů S 400 Tureckem. Což je vnímáno jako políček do tváře NATO."

V sobotu tedy Erdogan recipročně vyhlásil sankce proti dvěma americkým oficiálním představitelům, protějškům tureckých ministrů. Podle Carlotty Gall není jasné,, jestli to vůbec bude efektivní a jestli vůbec mají tito pánové nějaká aktiva v Turecku. " Ostatně i turečtí mnistři prohlašují, že v USA žádný majetek nemají.

Podle Spiegel online, také ze 4. července, hovoří Erdogan o nerespektování Turecka z americké strany a o tom, že sahat k takovým opatřením mezi strategickými partnery je "nepřiměřené". Následky mohou ale být dalekosáhlé, hrozí i zostření hospodářské krize v Turecku, jehož lira už dlouhou dobu padá a padá... Kerem Schamberger, politický komentátor a komunikační vědec z mnichovské univerzity - můj oblíbený zdroj - napsal dnes na svém FB : "l dolar - 5,24 lir. Bez komentáře. "Asi bych to patřičně ocenila, kdybych věděla, kolik to dělalo před vyhlášením sankcí, ale že lira klesá, o tom se už dlouho ví, i kvůli neshodám mezi "strategickými partnery".

V článku, který se odkazuje i na zdroje z Reuters a dpa, se říká: " Sankce postihnou tureckou ekonomiku tvrdě už nyní, protože země je odkázána na zahraniční kapitál více než jiné státy. Pokud investoři ztratí důvěru v návratnost svých investic, hrozí zemi nejen měnová, ale i hospodářská krize."

Trump jeden den říká to a druhý ono, ale tady se zdá, že uhodila kosa na kámen a že Erdogan se trochu přecenil. Jistě, může přejít k BRICS, jak "nevylučuje". Tímto členům BRICS(T) přeji upřímnou soustrast. Bezbolestné to ale tedy nebude. Možná mají v Americe v plánu další změnu režimu...

Nejsem tak optimistická jako pan doktor Uzunoglu, abych řekla, že hra je dohrána, ale pokud by svět byl ochuzen o diktátora typu Erdogana, přijal by to jistě s ulehčením. Ale abych parafrázovala výrok pana Wericha - bude to dobré pro nás Kurdy nebo to nebude dobré pro nás Kurdy a další perzekvované menšiny a nepohodlné osoby? To by se teprve vidělo.

Na závěr bych si dovolila vrátit se k nám. I vůči naší zemi oplatňuje Turecko politiku rukojemnictví. V tureckém vězení sedí čeští občané Markéta Všelichová a Miroslav Farkas. Za - jak jistě všichni už víte - podporu terorismu. To je v Turecku takový univerzální flastr na bolesti režimu. Šestiletý trest jim nedávno potvrdil turecký Nejvyšší soud. Další odvolací možnosti už nemají. Jen Evropský soud pro lidská práva. Nevím, jestli se naše diplomacie vůbec o něco pokusila, dost bych se tomu u Zaorálka, Stropnického i Hamáčka podivila. Přitom i vlivný washingtonský institut Nadace pro obranu demokratických zemí (FDD) zmínil český případ Markéty a Mirka, zavřených v tureckém vězení. Uvádí i důvod - údajnou spolupráci s kurdskými milicemi YPG a YPJ.

Náš stát nejenže neučinil nic moc, pokud vůbec něco, aby se pokusil je osvobodit, ale dokonce jsme byli vůči Turecku tak úslužní, že jsme začátkem března v Praze zatkli kurdského politika Sáliha Muslima, přestože je chráněn diplomatickou imunitou a azylem uděleným ve Švédsku - tedy zemi EU. Pravděpodobně s cílem předat jej Ankaře na základě zatykače turecké policie - nikoli Interpolu! Občana Sýrie, tedy jiné země než je Turecko! Naštěstí tomu soud zabránil a zachránil tak reputaci země. Ukazuje se ale zoufalost naší a nejen naší, ale i německé politiky vůči Turecku - můžou si zatýkat naše (evropské) občany na základě zákonů, které by všude jinde byly prohlášeny za protiústavní a my nejenže neděláme nic, ale ještě se snažíme zavděčit! Místo abychom vzali do vazby pár agentů turecké tajné služby M.I.T., kterých nám tu jistě běhá dost podle toho, jak tu mají profízlováno, a pokusit se je vyměnit. Ne, my je ještě necháme spolupracovat s naší policií... Slabost je tváří v tvář člověku bez skrupulí - Recepu Tayyipu Erdoganovi, slavně znovuzvolenému prezidentovi Turecka za pomoci masivního porušování práva - cesta do pekel. A na sílu se nezmůžeme. Kéž by to alespoň Trump dotáhl do konce a neskončilo to slavným propuštěním pastora Brunsona, slavným nákupem stíhaček F 35 Tureckem a objímáním se před kamerami.

Je hrdinou každý, kdo zemře při výkonu svého povolání?

0
0
Jaromír Petřík
7. 8. 2018 jaromirpetrik
V dnešním tisku nás na titulních stranách burcují slova: „Hrdinům se dostane nejvyšší pocty.“ Ano, jedná se o tři vojáky, které v Afghánistánu zabil sebevražedný útočník.
Hluboce bych před těmito vojáky jako hrdiny smeknul, kdybych věděl, že ztráta jejich životů měla nějaký smysl, že svojí činností skutečně chrání nejen naše životy, ale i životy někoho jiného.
Ale, jak je to v jejich případě?

Mainstream nás neustále ohlupuje, že v Afghánistánu naši vojáci bojují proti islámskému terorismu, že jinak by se terorismus rozšřířil i k nám. Jenže ten samý mainstream už se jaksi nezmíní, že muslimský svět hlavní měrou rozvrátily státy NATO a viníci těchto vojenských agresí místo, aby byli voláni k zodpovědnosti, tak naopak soudí svoje oběti.Proč USA v roce 2001 vojensky napadly Afghánistán a ne Saúdskou Arábii, odkud pocházelo nejvíce teroristů, kteří napadli USA a měli tam i finanční zázemí?

V té době totiž většinu afghánského území ovládalo radikální islámské hnutí Taliban, které vzniklo v důsledku dlouholeté občanské války v Afghánistánu a bylo složené z etnických většinových Paštúnů. A kdyby si pánové ve Washingtonu dali práci a zjistili si něco o afghánských zákonech a historii Afghánistánu, tak by nemohli udělat hloupost jako je jeho vojenské napadení, když se nepoučili z porážek britských a sovětských vojsk.

Mulla Umar, tehdejší představitel Talibánu NIKDY nemohl vydat Bin Ládina, protože jeden ze tří základních afghánských zákonů je právo azylu, které bývá uděleno každému, kdo o něj požádá, i kdyby to byl největší zločinec na světě.

Jenže Taliban se USA nehodil do karet, protože potřebovali území Afghánistánu dostat pod svoji kontrolu a tak, aniž by se podívali do historie, bezhlavě jej napadli. Samozřejmě, se svojí technikou rychle ovládli hlavní město Kábul, okolí a několik vojenských základen, ale to bylo tak asi všechno.

Kdyby se vojenští plánovači USA vrátili do první britsko-afghánské války 1839 – 1842, narazili by na pozoruhodné shody. Britové tehdy obsadili Kábul, nechali tam posádku 600 britských vojáků, 4.000 indických vojáků včetně jejich rodinných příslušníků, tedy žen, dětí a služebnictva. Celkem asi 16.500 lidí.

Co se však nestalo?

I když tehdejšího vládce Dóst Muhammada (z rodu Barakzajů) Britové svrhli a zajali, tak první chybu udělali, že za vládce dosadili nenáviděného Šudžáulmulka (z rodu Sadozajů) a druhou chybu (tu hlavní), že podcenili touhu Afghánců po svobodě s nenávistí k jakýmkoliv okupantům.

Mezitím začala pomalá partyzánská válka, kdy Akbar chán, syn zajatého Dóst Muhammada začal postupně shromažďovat vojska, až byli Britové, kteří měli tábor mimo Kábul téměř obklíčeni. Vyjednali sice s Akbarem chánem ústupovou cestu do Jalalabadu, ale během šestidenního pochodu ve sněhu v lednu 1842 bylo všech 16.500 lidí pobito a do Jalalabádu se dostal pouze jediný přeživší Dr. Brydon, aby tehdejšímu veliteli generálu Salemu přinesl zprávu o tomto strašném masakru. Zde si jen dovolím poznámku, které běžně prameny neuvádějí, že přežilo ještě několik rukojmích (mezi nimi i žena generála Saleho), které potom Akbar chán vyměnil za zajatého otce.

A výsledek?

Britům i po některých vítězných bojích nezbylo nic jiného, než Dósta Muhammada znovu uznat a potvrdit ve funkci Kábulského vládce (pozn. Afghánistán tehdy ještě pod tímto názvem neexistoval) a odtáhnout. Akbar chán (v době, kdy stál v čele povstání mu bylo pouhých 20 let!!!) se stal afghánským národním hrdinou,

 Jeho portréty zdobí afghánské poštovní známky (i když se jeho skutečná podoba nezachovala), na rozdíl od fotografií Dóst Muhammada. https://cs.wikipedia.org/wiki/Prvn%C3%AD_anglo-afgh%C3%A1n  sk%C3%A1_v%C3%A1lka

Nyní se ptám? 

Byli hrdinové všichni, kteří byli zabiti vojáky Akbara chána, (tedy kromě britských a indických vojáků) i ženy, děti a sluhové?

A kdo byl vlastně Akbar chán? 

Byl hrdina, nebo vrah, když ze svojí země vyhnal britské okupanty?

Tohle je ovšem jen jedna stránka mince dokládající, že Afghánistán (o rozloze větší než Francie) se nikomu nepodařilo trvale podrobit. Proto se již nebudu podrobněji zmiňovat o druhé Britsko-Afghánské válce 1878 - 81, která měla podobný výsledek s ještě horšími důsledky, kdy za vlády Abdurrahmána (1880 – 1901) do Afghánistánu nesměl bez povolení vládce žádný cizinec a britského velvyslance v Kábulu směl dělat pouze indický muslim!

A ta druhá strana mince dokládající hloupost současných západních politiků?

Kdyby se Američané vrátili do 20. let dvacátého století, zjistili by, že v roce 1929 tehdejšího pokrokového panovníka Amanulláha svrhlo fanatické islámské hnutí pod vedením Baccha Saqqao (syn nosiče vody) a nastolilo tuhý náboženský režim podobný Talibanu. Ostatně, posuďte sami: zrušil všechny světské školy, povolil pouze náboženské školy, zrušil ministerstvo spravedlnosti, v zemi směly působit pouze náboženské instituce, ženy zbavil všech práv, které získaly za pokrokového krále Amanulláha.. A důsledky?

Afghánci se proti tomuto „králi“ vzbouřili a ještě v roce 1929 byl svržený a popravený.

Vládcové, kteří přišli po něm, přinesli dlouhodobou prosperitu Afghánistánu až do roku 1973, kdy byl svržený tehdejší král Záhir šáh a v zemi začala doutnat občanská válka. Proběhlo několik převratů, až se do této situace hloupě vložili Sověti (1979 – 1989) a od roku 2001 ještě hloupěji Američané. 

Zde se znovu zeptám. 

Byli tehdejší padlí sovětští vojáci hrdinové nebo okupanti, když bojovali proti téměř stejným protivníkům, se kterými bojují současné síly NATO?

V Afghánistánu vývojem po roce 1973 byla občanská válka prostě nevyhnutelná. Kdyby si tehdy jak Sověti, tak Američané uvědomili, že Afghánci jsou svobodomyslní lidé, tak by jim muselo dojít, že tuhý náboženský režim, jako je Taliban, nemá šanci v zemi trvale vládnout. Obyčejný afghánský mladík si rád zahraje fotbal, poslouchá západní hudbu, sleduje televizi. A ženám určitě nevyhovuje být někde uklizené v uzavřených místnostech s nemožností vyjít na ulici bez doprovodu manžela. Ostatně psychologii uvažování Afghánců snad nejlépe vystihl Kurt Ziemke (Hitlerův diplomat v Kábulu ve třicátých letech), který citoval slova jednoho z kmenových náčelníků: „Všechno sneseme, nesvornost, válku mezi bratry i prolévání krve, nesneseme však dosazeného pána.“

Určitě by občanská válka byla dlouhá a krvavá (viz roky 1991 – 1993, kdy byl Kábul zničený nejhůře ve svojí historii), ale bez zásahu vojsk NATO, mohl být už v Afghánistánu klid. 

To je právě ta afghánská mentalita, kdy se v okamžiku vpádu jakýkoliv cizích vojsk většina Afghánců semkne kolem kohokoliv, kdo proti cizím vojskům bojuje jakýmkoliv způsobem.

A nebezpečí „vývozu terorismu,“ kterým se neustále zaklínáme?

Talibán je ryze paštúnské hnutí, které zajímá oblast Afghánistánu (a části Pákistánu), ale nevyváží svoji ideologii ven jako Islámský stát, Al Kajda a další známé teroristické islámské organizace. 

A vůbec! 

Na jedné straně se bojíme vývozu terorismu z Afghánistánu, ale na druhé straně jsme otevřeli cestu do Evropy statisícům muslimských radikálů...

Jenže nadpis mého článku je úvahou o tom, kdo je vlastně hrdinou, kdy všechna média pějí na stejnou notu, jací hrdinové byli naši vojáci padlí v Afghánistánu. 

Jak jsem již naznačil v článku, otázkou, kdo je hrdinou a kdo ne, je značně diskutabilní.

Pro západní svět jsou hrdinové jejich padlí vojáci, pro Afghánce zase jejich sebevražední atentátníci (mučedníci). 

V době sovětsko- afghánské války v letech 1979 – 1989 tedy nutně museli být hrdinové i padlí sovětští vojáci. 

Vždyť přece bojovali proti tehdejším mudžáhedinům, což byla obdoba Talibanu, kdy později jejich hlavní vůdce Gulbuddín Hekmatjár rozstřílel polovinu Kábulu v roce 1992.

Přitom západní propagandou jsme po celou dobu byli krmení, že Rusové byli okupanti, i když ve svojí podstatě v Afghánistánu bojovali proti stejnému nepříteli.

Dalo by se toho ještě napsat mnoho, proč považuji válku v Afghánistánu ze strany Západu za naprosto nesmyslnou - jak mám ve svém profilu uvedeno – Afghánistán je země, kterou se zabývám z hlediska studia poštovních známek, které dokládají historii každého státu.

Ale ještě k hrdinství: 

Není náhodou hrdinou každý, kdo přijde o život při výkonu svého povolání? 

Není větším hrdinou řidič, který přijde o život při rozvážení chleba, protože bez chleba bychom nepřežili, na rozdíl od nesmyslné války v Afghánistánu?

Není větším hrdinou člověk, který zemře následkem úrazu elektrickým proudem, protože bez elektrické energie není možný náš současný život?

A je naproti tomu hrdinou člověk, který si svobodně zvolí rizikové povolání a zemře v nesmyslné válce?

Je škoda mladých životů našich vojáků v Afghánistánu, ale jde skutečně o hrdiny?

Opravdový hrdina je snad ten, kdo s nasazením vlastního života zachrání život někomu jinému. 

Argument, že naši vojáci v Afghánistánu zachraňují naše životy před islámskými teroristy, když jsou otevřeny brány muslimských radikálům do Evropy, opravdu neobstojí a stává se nesmyslným.

Rusko-gruzínská válka po deseti letech

0
0
Cchinvali - gruzínský tank
Oskar Krejčí
7.8.2018  NovéSlovo
Ve středu 8. srpna uplyne deset let od začátku rusko-gruzínské války. Protože každé téma spojené s Ruskem se v mnoha západních mediích mění na součást propagandistické kampaně, lze to očekávat i v této souvislosti. Ve snaze udržet tuto otázku v mezích věcné diskuse přináší časopis !Argument pasáž z knihy politologa Oskara Krejčího Geopolitika Ruska věnovanou této válce.



Pětidenní ozbrojený rusko-gruzínský konflikt v Jižní Osetii a Gruzii proběhl v srpnu 2008. Předcházela mu hluboká politická krize ve vztazích mezi Moskvou a Tbilisi, která začala „revolucí růží“. Ta propukla po volbách na konci roku 2003, během níž z funkce prezidenta rezignoval dlouholetý gruzínský funkcionář a bývalý sovětský ministr zahraničí Eduard Ševardnadze. Situaci se podařilo uklidnit i díky zprostředkování tehdejšího ruského ministra zahraničí Igora Ivanova, který sám má gruzínské předky. V lednu 2004 prezidentské volby vyhrál vůdce opozice Michail Saakašvili. Zdědil mimo jiné problémy spojené s faktickým odtržením tří oblastí bývalé Gruzínské sovětské socialistické republiky – Abcházie, Jižní Osetie a Adžárie –, kde většinu tvořilo od Gruzínců etnicky i nábožensky odlišné obyvatelstvo. Adžárie, která nehraničí s Ruskou federací, ale byla zde ruská vojenská základna, se ukázala jako výhodná pro radikální řešení: Saakašvili situaci vyhrotil na okraj války. Igor Ivanov, tehdy už ve funkci tajemníka Bezpečnostní rady Ruské federace, opět pomohl zprostředkovat uklidnění – Aslan Abašidze, do té doby nejvyšší představitel Adžárie a nejdůležitější reprezentant politiky odtržení od Gruzie, odešel do Ruska a nad autonomní oblastí získala kontrolu ústřední vláda v Tbilisi (2004).

Pak ale Gruzie začala lámat světové rekordy v dynamice růstu vojenských výdajů: podle propočtů SIPRI činily v roce 2003 vojenské výdaje Tbilisi 75,6 milionu dolarů, avšak do roku 2007 vyrostly na 942,6 milionu dolarů (konstantní dolar rok 2015) – zvýšily se tedy přibližně 12,5krát. Za stejné období vyrostl podíl vojenských výdajů z 1,1 % na 9,2 % gruzínského HDP.[1] Na vyzbrojování Gruzie se podílely státy NATO, především USA, ale také Česko, Srbsko a Izrael. Ukázkou nadstandardních vztahů Gruzie a USA byly nejen požadavky Tbilisi na přijetí do NATO, ale také účast dvou tisíc gruzínských vojáků na americké okupaci Iráku. Vojenská pomoc USA Gruzii dosáhla za 15 let, předcházejících válečnému debaklu v roce 2008, přibližně dvě miliardy dolarů.[2]


Vojna a mír

Spolu se zvyšováním vojenských výdajů a navazováním zvláštních vztahů Tbilisi se Západem zesílil tlak Saakašviliho vlády na zrušení ruských vojenských základen na území Gruzie; součástí tohoto tlaku bylo i zatýkání ruských důstojníků. V březnu 2006 byla v Soči podepsána dohoda o stažení ruských vojáků do konce roku 2008, ovšem Saakašvili vzápětí požadoval odchod v roce 2007; Moskva vyhověla, poslední ruští vojáci byli z Gruzie staženi v listopadu 2007. Napětí ale rostlo dál, Saakašvili směřoval k silovému řešení problému Abcházie a Jižní Osetie. V té době už ale měla většina obyvatel Abcházie a Jižní Osetie občanství Ruské federace.

Boje začaly v noci na 8. srpna 2008 gruzínským dělostřeleckým útokem na oblast hlavního města Jižní Osetie Cchinvali (operace Tygří skok). Tam byly na základě Dohody o principech mírového urovnání gruzínsko-osetinského konfliktu, kterou v červnu 1992 v Soči podepsali prezidenti Jelcin a Ševardnadze, umístěny Smíšené síly na podporu míru, složené z vojáků Ruska, Gruzie i Jižní Osetie (v Abcházii byly v mírových jednotkách jen ruské ozbrojené síly). Jádro Smíšených sil v Jižní Osetii tvořili ruští vojáci, z nichž 10 bylo během gruzínského útoku zabito.

Rusko zahájilo odvetné akce oficiálně nazvané Operace přinucení k míru. Pět hodin po začátku bojů se přes Rokský tunel, který spojuje Severní a Jižní Osetii a jenž je součástí Transkavkazské magistrály, přesunuly do Jižní Osetie ruské posily a zároveň začalo bombardování vojenských cílů v Gruzii. Ruská vojska začala nejen pozemní operace, ale také námořní operace u černomořského pobřeží Abcházie a Gruzie. Během prvních dnů bojů bylo zcela zničeno gruzínské vojenské letectvo, tankové síly a gruzínské vojenské lodě v přístavu Poti. Gruzínská armáda vyklízela pozice, základny i vojenské sklady převážně bez boje, ale ruské síly nevstoupily do Tbilisi. Ozbrojené střety skončily i díky zprostředkování ze strany Francie, která tehdy předsedala Evropské unii. Koncem srpna 2008 Moskva uznala nezávislost Abcházie a Jižní Osetie.

Ariel Cohen a Robert Hamilton ze Strategic Studies Institute, tedy pracoviště Armády USA, odhadují, že celkově se vojenských akcí v Jižní Osetii a Gruzii na straně Ruska, tedy i bojovníků z Jižní Osetie a Abcházie, účastnilo 35 až 40 tisíc vojáků; z gruzínské strany se bojových akcí účastnilo 12 až 15 tisíc vojáků.[3] Válečné ztráty během tohoto konfliktu jsou uváděny různě. Podle Anatolije Cyganoka, ruského historika a vojenského analytika, na ruské straně, kde působili jak vojáci z Ruska, tak z Jižní Osetie a Abcházie, činily ztráty u 58. armády 74 lidí zabitých, 323 mírotvorců bylo raněno, sedm je nezvěstných. Celkově bylo raněno 1,5 tisíce lidí, z nich 1199 vojáků, 19 je nezvěstných. Ruská armáda podle některých údajů ztratila šest letadel, deset tanků a 30 obrněných vozů. Podle zdrojů NATO na gruzínské straně bylo zabito 198 a raněno 1700 vojáků.[4]

Otázka viny

Vojenská porážka Gruzie byla téměř totální, a tak se vyskytly otázky, s čím vlastně Saakašvili počítal, když útok zahájil. V západním informačním prostoru se téměř okamžitě po přechodu ruských vojsk do protiútoku objevilo tvrzení, že boje zahájila Moskva. Tento pohled na události v řadě případů přetrvává, přestože například podle šetření nezávislé komise Evropské unie válku zahájila Gruzie.[5] Ariel Cohen a Robert Hamilton sice také podporují tezi o ruské agresi, ale uvádějí, že útok začal v době, kdy byl Vladimír Putin na zahájení olympijských her v Pekingu, kdy byl čerstvě vyměněn náčelník ruského generálního štábu, náčelník Hlavního operačního odboru byl odvolán a nový ještě nebyl jmenován a generální štáb se stěhoval do nových prostor – „ruské vedení bylo zprvu vyvedeno z rovnováhy, když válka začala“.[6] Asi bylo obtížné nalézt vhodnější okamžik pro zahájení bojů než ten, který Saakašvili zvolil. Jenže po politických čistkách v gruzínské armádě byla většina velitelského sboru mladší 40 let a bez dostatečných zkušeností. Gruzínští vojáci zřejmě neměli chuť válčit – ať již z pocitu beznaděje, nebo proto, že nechtěli bojovat proti Rusku. Jestli Saakašvili spoléhal na pomoc Západu, přepočítal se. Pouze prezidenti Polska a tří pobaltských států během konfliktu odletěli do Tbilisi vyjádřit podporu, ovšem nikdo vojensky nepomohl.

Ruské vedení se rychle vzpamatovalo. Vladimir Putin okamžitě přiletěl z Pekingu do severoosetinského Vladikavkazu, kde bylo velitelství 58. armády, a koordinoval přechod do úspěšné protiofenzívy. Jenže následné analýzy bojů v Gruzii ukázaly, že ruská armáda nebyla na válku připravena. Podle Cyganoka byly ruské ztráty ve srovnání s americkou intervencí v Iráku (tři týdny bojů, zabito 137 vojáků USA) „mimořádně vysoké“.[7] Také americké rozbory mluví o tom, že se u ruské armády projevila špatná koordinace mezi jednotlivými druhy vojsk, chyběly drony, spojovací kosmický systém GLONASS ještě nefungoval (americký GPS byl během války pro ruské vojáky vypnut), mnohá vojenská technika sovětské výroby byla zastaralá, a to i ve srovnání s některými částmi gruzínské výzbroje, chyběly přesně naváděné bomby, moderní munice a podobně.[8]

Radikální reforma

Vyhodnocení bojů v Jižní Osetii a Gruzii působilo v Moskvě jako katalyzátor – dvouleté ostré spory kolem nutnosti změn ozbrojených sil byly zastaveny a ještě v roce 2008 byly schváleny zásady radikální reformy, největší od sovětských dob. Reforma (nazývaná někdy Serďjukovova reforma podle tehdejšího ministra obrany, jindy zase Serďjukovova– Makarovova reforma podle jmen ministra a náčelníka generálního štábu) zahrnovala celou řadu cílů, jejichž naplnění bylo naplánováno do roku 2020. Za hlavní lze pokládat tyto úkoly:


  • Do roku 2012 snížit počet příslušníků ozbrojených sil z 1,2 milionu vojáků na jeden milion, tedy o 16,6 %. Podle dekretu prezidenta Vladimíra Putina byl počet lidí v Ozbrojených silách Ruské federace v polovině roku 2017 stanoven na 1,9 milionu, z toho vojáků na 1 013 628.[9]
  • Snížení počtu útvarů, faktický odchod od masové mobilizované armády ve prospěch profesionálnější a k boji připravenější armády.
  • Snížení počtu důstojníků a generálů z 335 tisíc na 150 tisíc (později byl práh navýšen na 220 tisíc).
  • Vytvoření pěti vojenských okruhů místo výchozích šesti…
  • Přechod pozemních sil na brigádní struktury, vytvoření třístupňového vedení (brigáda – operační velení – Generální štáb). Redukce počtu útvarů o 75 %.
  • Vytvoření vojsk vzdušně-kosmické obrany z vzdušných sil a sil protivzdušné obrany, přechod na strukturu kolem základen a brigád.
  • Centralizace přípravy kádrů, reorganizace vojenských vysokých škol a snížení jejich počtu z 65 na 10 vysokých škol (tři vzdělávací a vědecká centra, šest vojenských akademií a jedna vojenská univerzita).
  • Zásadní zmenšení ústředního aparátu a orgánů Ministerstva obrany z 51,3 tisíce na 13,4 tisíce lidí.
  • Intenzifikace bojové přípravy, výrazné zvýšení cvičení všech úrovní.
  • Přijetí nového Státního programu zbrojení na období 2011–2020, přičemž podíl moderních zbraní a vojenské techniky měl v roce 2015 dosáhnout nejméně 30 % a roku 2020 nejméně 72 %.
  • Výrazné zvýšení platů vojáků a řešení jejich bytové otázky s cílem zvětšit přitažlivost vojenské služby.[10]


Výchozí reakce západních odborníků byly skeptické, a to zvláště pokud se týká modernizace výzbroje. Ovšem například německá analytička Margarete Kleinová, působící nyní na Transatlantic Academy, už v roce 2009 sice zpochybňovala vizi hrozeb zdůvodňujících reformu a kapacity vojensko-průmyslového komplexu Ruska, zároveň ale psala, že uskutečnění reformy by mohlo přivést ruské ozbrojené síly k podobě, „kterou západní armády získaly po skončení studené války“.[11] Pět let po zahájení reformy už Keir Giles a Andrew Monaghan ze Strategic Studies Institute patřícího Armádě USA psali, že „hloubku a rozsah změn, kterými prošly ruské ozbrojené síly… nelze přecenit“ a že v roce 2011 reforma vstoupila do „kvalitativně nové a stabilní fáze“.[12]


Postskriptum

S reformou spojený Státní program zbrojení na období 2011–2020 předpokládá, že za dané období Rusko vynaloží na výrobu nových zbraní 19,4 bilionu rublů (necelých 700 miliard dolarů). Úsilí o technologickou nezávislost, které získalo na významu zvláště po převratu v Kyjevě (2014), bylo zároveň spojeno s plány na nákup nových zbraní v zahraničí, například dronů z Izraele či výsadkových lodí z Francie (dodávka zrušena ze strany Paříže v důsledku sankcí). Podle dostupných údajů v současnosti vojensko-průmyslový komplex Ruska zaměstnává přibližně čtyři procenta všech pracovních sil, a to v 1,5 tisíci podnicích. Vzrostl vývoz zbraní a vojenského materiálu: podle SIPRI Rusko zaujímá druhé místo mezi exportéry tohoto zboží, přičemž v letech 2013 až 2017 činil podíl Ruska na světovém exportu 22 % (první Spojené státy 34 %, třetí Francie 6,7 %).[13]

Datum zlomu v podobě přechodu na vyšší kvalitu ruských ozbrojených sil lze samozřejmě hledat podle různých kritérií, nejčastěji se hovoří o roce 2011 jako o datu, kdy bylo jádro ozbrojených sil Ruské federace modernizováno.[14] Například v roce 2010 navigační systém GLONASS pokryl celé území Ruské federace a v říjnu 2011 s počtem 24 družic celou planetu (v srpnu 2017 bylo na oběžné dráze 27 družic). Na všech úrovních bylo integrováno velení. Začal výzkum, vývoj, zkoušky a výroba nových zbraní, výzbroje a výstroje, a to na celé škále od strategických zbraní po osobní ochranu vojáka. Byly obnoveny dálkové lety strategických bombardérů.



Testem úspěšnosti reformy se stala operace v Sýrii, započatá v září 2015. Ta je první akcí od 2. světové války, kdy do bojů koordinovaně zasáhly všechny druhy ruských vojsk – pozemní, námořní i letecké síly, ale i nové útvary kosmických vojsk a vojska kybernetické obrany. Klíčovou roli hrají vzdušně-kosmické síly, a to jak ze základny v Sýrii, tak i dálkové bombardéry létající přes Írán a Irák, ale i kolem kontinentální Evropy. Střely s plochou dráhou letu jak z hladinových lodí v Kaspickém moři, tak i z ponorek a fregaty ve Středozemním moři zasáhly stanovené cíle. Testovány jsou nejnovější systémy protivzdušné obrany, včetně S-400. Systém kosmické navigace GLONASS se představil jako spolehlivý. V bojích jsou využívány jak přesně naváděné střely a nálože, tak i drony. Bojovou prověrku podstoupil letadlový křižník Admirál Kuzněcov (byl poté předán loděnicím na modernizaci), včetně doprovodu. Speciální jednotky plní zadané úkoly, prověrkou ale prošly i vybrané ženijní jednotky a vojenská policie. Podle oficiálních údajů koncem května 2018 činily nevratné bojové ztráty Ozbrojených sil Ruské federace 43 vojáků, nebojové nevratné ztráty byly 50 vojáků.[15]

Lze říci, že hlavních cílů reformy ozbrojených sil stanovených po rusko-gruzínské válce bylo dosaženo. Nastoupená modernizace konvenčních ozbrojených sil výrazně zvýšila jejich efektivitu, nové zbraně se povětšině osvědčily, vojáci získali zkušenosti a vrátilo se jim sebevědomí.

Připraveno podle KREJČÍ, Oskar: Geopolitika Ruska. Praha: Professional Publishing s.r.o., 2017, s. 387-392, 384 a 393-395 (aktualizováno).

Poznámky 
[1] SIPRI: Military Expenditure Database – https://www.sipri.org/databases/milex
[2] Viz COHEN, Ariel; HAMILTON, Robert E.: The Russian Military and the Georgia War: Lessons and Implications. Strategie Studies Institute, June 2011, s. 72 – http://www.strategicstudiesinstitute.army.mil/pdffi- les/pub1069.pdf
[3] Tamtéž, s. 11.
[4] CYGANOK, Anatolij D.: Gruzino-osetinskaja vojna 8-13 avgusta 2008 goda. Moskva: AIRO-XXI, 2011, s. 247-248.
[5] Viz Independent International Fact-Finding Mission on the Conflict in Georgia. September 2009. Vol. I. – http://www.unpo.org/images/Press_Releases/fact_funding_georgia_conflict_5oct09.pdf
[6] COHEN, Ariel; HAMILTON, Robert E.: The Russian Military and the Georgia War. Citované vydání, s. 22-23.
[7] CYGANOK, Anatolij D.: Gruzino-osetinskaja vojna 8-13 avgusta 2008 goda. Citované vydání, s. 246-247.
[8] Viz COHEN, Ariel; HAMILTON, Robert E.: The Russian Military and the Georgia War. Citované vydání, s. 30-35.
[9] Oficialnyj internet-portal pravovoj informacii: Ukaz Prezidenta Rossijskoj Federacii ot 28. 3. 2017 № 127 – http://publication.pravo.gov.ru/Document/View/0001201703290001
[10] Viz například Vojennaja reforma: na puti k novomu obliku rossijskoj armii. Analitičeskij doklad Mežduna- rodnogo diskussionogo kluba „Valdaj“. Moskva, Ijul 2012, s. 16-17 a Novaja armija Rossiji. Moskva: Centr analyza strategij i technologij, 2010.
[11] KLEIN, Margarete: Russia’s Military Capabilities. Great Power“Ambitions and Reality. Berlin: October 2009, s. 32 – https://www.scribd.com/document/252894016/Margarete-Klein-Russia-s-Military-Capabilities
[12] GILES, Keir; MONAGHAN, Andrew: Russian Military Transformation – Goal In Sight? Carlisle: Strategic Studies Institute and U.S. Army War College Press, 2014, s. IX a – http://www.strategicstudiesinstitute. army.mil/pdffiles/PUB1196.pdf
[14] Viz například HAAS, Marcel de: Russia’s Military Reforms. Victory after Twenty Years of Failure? Hague: Institute of International Relations ‚Clingendael‘, November 2011 –  https://www.clingendael.org/sites/default/files/pdfs/20111129_clingendaelpaper_mdehaas.pdf a Russian Military Politics and Russia/s 2010 Defense Doctrine. Editor Stephen J. Blank. Carlisle: Strategic Studies Institute, 2011.
[15] TASS: Geroji vojny: poteri Vooruženych sil RF v chodě sirijskoj operacii – http://tass.ru/armiya-i-opk/3445013
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live