Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 612 | 613 | (Page 614) | 615 | 616 | .... | 668 | newer

    0 0

    Lubomír Man
    10. 87. 2018
    Je známou skutečností, že politici a vůbec všichni ostatní veřejní činitelé si za své zástupce nikdy nevyberou lidi chytřejší, schopnější a informovanější, než jsou oni sami. A to už z prostého pudu sebezáchovy. Ti chytřejší, schopnější a informovanější jejich zástupci by je totiž nejen zastínili, ale přirozeným během jevů a událostí by je po čase z jejich postavení i vystrnadili.
    Docela jako by tohle platilo i u sportovních redaktorů



     – a to když si vybírají ať již své spolupracovníky dlohodobější, jako třeba své spolukomentátory, anebo spolupracovníky krátkodobější, třeba experty, se kterými právě o probíhajících či právě skončenných sportovních událostech vedou ve studiích řeč. Konkrétně mám teď před očima oblíbeného sportovního redaktora Zárubu, který si za „expertky“, s nimiž diskutuje o právě probíhajícím berlínském Mistrovství v lehké atletice, vybral dvě bývalé atletky reprezentantky. Ženy to velmi sympatické, sportovně zasloužilé – ale že by svými odbornými postřehy přibily posluchače k židlím v momentu, kdy otevřou ústa, se bohužel říct nedá. Spíš si v momentech jejich projevů zaběhnete do kuchyně třeba ohřát polévku, a pokud to sportovní redakce či Záruba, mysleli takhle – to znamená: nečumte na obrazovku jako přikovaní a najděte si čas i na své nejběžnější lidské potřeby! – pak tahle moje esej není nic než omyl.

    Ale mám nepříjemný pocit, že takto celá ta věc zamýšlená přece jen nebyla. A že stojí spíš tak, že redaktor Záruba někoho ke svým rozpravám o probíhajících dějích mistrovství potřeboval, ale nepotřeboval k nim nikoho, kdo by o nich věděl o dost víc, než o nich ví on sám.

    A tak se na obrazovky během vzrušujících bojů na MS vplížila trapnost a nejistota dvou žen, na jejichž bedra byl vložen úkol, na který vpravdě nestačí. Ale protože jsou ze sportu zvyklé překonávat i cíle nedosažitelné a jsou též vděčny muži, který si z tisíců dalších možností právě jen je dvě pro tento úkol vybral, rozhodly se s ním poprat na férofku.

    A tak se s ním perou, a není pro nás, bohužel, žádnou výhrou, když cítíme, že je to možná lítější boj, než jsou ty, které před našimi zraky probíhají na dráze olympijského stadionu.

    0 0

    10. 8. 2018     russian - video
    Na stěnách mnohakilometrových podzemních tunelů ve Východní Gutě se objevily basreliéfy se scénami bojů a symbolů vytrvalosti. Jsou zde vyobrazeni vojáci, připravení k boji a ženy, které čekají na jejich návrat. Syrští umělci vysekali basreliéfy na cestě, která spojovala polní nemocnice teroristů s jejich tajnými základnami.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová


    0 0

    Radim Valenčík
    10. 8. 2018       RadimValenčíkPíše
    Dostal jsem další zajímavé ohlasy na svoji snahu dozvědět se odpověď na můj dotaz směřující na lídra pražské kandidátky ČSSD do říjnových voleb Jakuba Landovského. Dostal jsem od něj totiž mailem (1. 8. 2018) dopis, kde mě informoval o svém volebním programu. Optal jsem se ho proto na následující:


    "Mě by zajímalo, Jakube, jak se díváš na situaci uvnitř ČSSD, co považuješ za problém a jak jej navrhuješ řešit. I to spadá do kompetence lídra pražské kandidátky."

    Protože se s ignorováním svého slušného a důležitého dotazu nehodlám smířit, informoval jsem o tom rovněž některé své přátele. Prostřednictvím mailu mi přišly další tři odpovědi:
     

    Jarda
    Přečetl jsem si Tvůj názor na volebního lídra ČSSD v Praze a potom i pozorně jeho dopis, který jsi správně připojil. Nemohl jsem věřit vlastním očím, že takový člověk může být pražským lídrem. Ale neznám ho a třeba umně svoje myšlenky skrývá...? Nicméně, pokud jsou hlavní priority pražské ČSSD doprava a bydlení, pak v této úrovni obecného popisu se chyba neudělá, ale pokud si soudný člověk dočte jeho dopis, pak mně jímá hrůza z toho, co to je za mudrlanta a jak by se asi choval v případě drtivého vítězství na magistrátu. Jeho matematika jednoduchého řešení výpadku jízdného po zavedení jízdného zdarma pro studenty je možná matematicky správným vynásobením pouhých dvou činitelů, nicméně dopad už je nespočitatelný. Kde v tak krátké době se postaví byty pro nových 100 tis pražanů, včetně nutné infrastruktury /to by noví pražané nesměli mít osobní auta, povinně by museli jezdit jen MHD - vždyť pro dnešních více jak 1 mil aut v Praze není doprava vůbec dimenzována - a co děti nových pražanů, kam budou chodit do školek a škol, kde kapacity zdravotní a sociální atd atd/ . Na druhou stranu je námět na řešení v podstatě hyenismem, protože těch 100 tis lidí, kteří vyřeší vcelku marginální problém jízdného zdarma pro omezenou cílovou skupinu, bude muset odejít z jejich dnešních měst a obcí a těm se zkrátí rozpočty atd atd.
    To je tedy mudrlant a už dnes jasně vím, že takového lídra, potažmo stranu volit nebudu.
    Nepředpokládám totiž, že to byl jen jeho výlev zaviněný horkem a přehřátím mozku.
    Zdravím a přeji hezký opravdu letní den.
    Karel M.
    Rád bych touto cestou především poděkoval docentu Valenčíkovi za zajímavý příspěvek. Normálně dění v sociální demokracii nesleduji a o jejich kandidátech do blížících se komunálních voleb nic nevím. Nyní tedy znám alespoň jednoho – a hned kandidáta na primátora. I když volební program pražské sociální demokracie vypadá na prví pohled poněkud jednoduše, až amatérsky, ve skutečnosti je naprosto bezchybný a budoucí primátor velmi dobře předjímá vývoj a potřeby Prahy. Dopravu zdarma je potřeba zajistit zejména pro nově příchozí migranty, kteří neumí ani slovo česky a kupovat si někde jízdenky by jim jistě dělalo velký problém. Exekuční řízení v jejich případě je rovněž naprosto zbytečné, protože kde nic není, ani exekutor nic nezabaví. Stejně prozíravý je pan Landovský i v oblasti sociálního bydlení – někde bude muset magistrát ty nově příchozí ubytovat. Přebytek v rozpočtu ale navrhuji zvýšit ještě o 20 miliard tím, že o tuto částku snížíme výdaje na nemocnice, školy, d omovy důchodců, bezpečnost, odvoz odpadků apod. Tím se vytvoří přebytek na výstavbu sociálních bytů ne 7 miliard, ale 27 miliard a bude možné postavit ne 5.000 bytů, ale rovnou 20.000 bytů. Není totiž vůbec jisté, že těch 5.000 bytů bude stačit, až nám Evropská unie nakáže přijmout migranty, se kterými si neví rady. Pouze si nejsem jistý, zda té pohádce o chudých mladých, kteří by tak rádi měli hromadu dětí, jakmile budou mít kde bydlet, někdo reálně uvažující vůbec uvěří.
    Karel B.
    Říkáš, že ti nikdo neodpověděl na tvou otázku. Ve stručnosti ,"Co se sociální demokracii?". Na to ti odpovídám. Musí se vrátit k sociálnímu a k demokracii. Bez jasné sociálně demokratické vize to však nejde. Neoliberalismem, globalismem a multikulturní společností to daleko nedotáhnou. Každá politická strana existuje, protože je potřebná. Společnost ji potřebuje. Potřebuje ji pro její vizi, která zaujme alespoň dvě generace. Můžeš mi říci, čím chtějí lídři ČSSD zaujmout? Vezmi jednoho po druhém. A sám sobě odpověz. Copak to jsou reprezentanti pracujících lidí? A to ti říkám s plným vědomím, že nerad používám "pracující", protože tím budím dojem, že souhlasím s jednou nejzákladnější tézí K.Marxe, že práce je zboží, tudíž, že každá prospěšná lidská činnost je ve svém základu zbožím, které se dá prodat či koupit.
    V rámci politické filosofie by se dalo psát nekonečně dlouho, ale vrátím se k podstatě problému. V desetimilionovém národě je pět milionů a dvěstě tisíc exekucí. Může to někdo z normálních lidí považovat za dobré nebo prospěšné. Myslíš si, že by takováto situace - vize zaujala dvě generace? Ano, zaujala, ale v opačném gardu. Nastává napětí ve společnosti, které dříve nebo později se projeví. Bez ohledu na to, jestli prodejná media z těchto lidí dělá gaunery nebo nedělá. Prostě jednou lidé řeknou dost. Co v tomto problému dělá sociální demokracie? Nic! Ba naopak. Myslím si, že nejsem populista a z těchto důvodů se nerad vyjadřuji k aktuálním kauzám. Ale vezmi si kauzu "H-systém". Jedná se jasně o systémové selhání společnosti. O zlodějnu za bílého dne. Myslíš si, že některý funkcionář sociální demokracie přizná vinu nebo dokonce odpovědnost? Ani náhodou. Zamete se pod koberec a v tichosti ji zaplatí stát. A někteří budou mít tu drzost říkat, že zachránili ubohé stavebníky. Takhle to chodí v ČSSD třicet let. Co bys chtěl v takovéto partě obrozovat. Hlavně s kým. Jsi chytrý chlap, vysokoškolský profesor, který dokázal ve svém myšlenkovém zrání
    neuvěřitelné. Tak věnuj svůj intelektuální potenciál společnosti. Shromáždi kolem sebe podobné lidi a dejte dohromady smysluplnou vizi. Bez nároku na kariéru, peníze nebo něco podobného. Dojdete svého uznání! O to se nebojím. Uznání v myslích lidí, kteří si budou říkat. Oni to dokázali. Přišel čas!
    K tomu ode mne:
    Ohlasy víc než zajímavé. Pokud jde o smysluplnou vizi, tak právě o to se snažím. Chce to hodně trpělivosti, protože lidí stále hledají jednodušší řešení, než jsou ta, která, jak se říká "zaberou".
    Na závěr:
    Uvítal bych doporučení, jak "vymámit z jalové krávy tele", tj. Z ČSSD, konkrétně pak od Jakuba Landovského odpověď na svoji otázku, kterou považuji za zásadní.
    Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/5999-mlceni-cssd-spatny-zacatek-volebni-kampane.html

    0 0
  • 08/10/18--12:47: Erdogan: "My máme Alláha!"
  • Yekta Uzunoglu
    10. 8. 2018
    "My máme Alláha!", tak zněl včera zoufalý výkřik Erdogana k davu jeho příznivců ve městě Güneysu. Novodobý turecký sultán ještě donedávna, když ho nějaký zahraniční politik naštval, křičel v návalu vzteku k davu: "Hej, ty Putine!","Hej, ty Obamo", "Hej, ty Netanyahu" a vzápětí od Erdogana následovaly nadávky, výhrůžky… ale nyní? 
     
    Erdogan nyní křičí ze zoufalství: "Ať si mají svoje dolary – my máme svého Alláha“!

      Vývoj hodnoty turecké liry k US dolaru 

     

    K zoufalství, k příklonu k Allahovi, vede sultána Erdogana ekonomická situace jeho země, která mu již delší dobu pod jeho nohama klouže a ujíždí a nyní se dostává do bahna, klesá na samé dno.

    Turecká lira vůči dolaru a euru ztratila jen za posledních 24 hodin víc jak 15 % své hodnoty a dluh tureckých společností vůči cizině překračuje 350 miliard USD! Ano dolarů, americká měna je každý den pro Turky dražší a dražší, jako nikdy za posledních 15 let! Z čeho budou moci vůbec dluh v dolarech zaplatit? To ví asi jen Erdoganův Alláh!

    Velkorysé zásobování ISISackých hrdlořezů a krev statisíců nevinných obětí té zrůdnosti financované přímo Erdoganem, to Alláh neslyšel? Erdogan se obrací na svého Alláha, ale co ty výkřiky krve statisíců nevinných obětí jeho zrůdnosti, kteří se též obracejí na Alláha!?

    Jestli statisíce mrtvých a milióny a milióny lidských bytostí, které přímo před očima civilizovaného světa přišly o všechno díky ambicím novodobého sultána mají s Alláhem na mysli stvořitele, tak ten všemohoucí stvořitel, doufám, má pro Erdogana připravené peklo, kde bude hořet s ohni ukradených peněz a uslyší křik statisíců nevinných lidských bytostí.

    0 0
  • 08/11/18--08:56: Ministrovy první kroky
  • Zdeněk Jemelík
    11. 8. 2018      ZdenekJemelik a Chamurappi
    Pro začátky nového ministra spravedlnosti Jana Kněžínka je příznačný překvapivý nezájem skandalistů. Netuším, zda Babišovo bleskové „vytažení z klobouku“ veřejnosti neznámého úředníka překvapilo natolik pochybné snaživce, že ani nerozcupovali jeho diplomovou práci, ani nenašli jinou záminku ke kamenování, či zda se za jeho zjevovou nenápadností skutečně skrývá trapný nedostatek slabin, použitelných k pohanění (tato alternativa by byla skvělá). Nebo má snad malou přitažlivost pro presstituty, nejsa žena ?


    V každém případě Jan Kněžínek se pro veřejnost vynořil z hlubin Neznáma jako muž nepolíbený politikou, s neznámými názory na problémy svěřeného resortu. Ví se o něm hlavně tolik, že je odborně zdatný jako právník. Přirozená je zvědavost, jakým bude správcem resortu, a také zájem o jeho první kroky. Sám o sobě prozradil, že jeho prioritou bude podpora přijetí návrhů zákonů, jež již jsou ve sněmovně, vydání nových procesních kodexů, chce komunikovat se všemi právnickými profesemi, také se chce zasadit o elektronizaci justice a postarat se o zvýšení platů pomocného soudního personálu. Vesměs jde o bohulibé cíle, jde teď jen o to, jak se mu povede při jejich naplňování.

    Zatím využívá vládních prázdnin, aby se obeznámil s novým prostředím, tedy začal se setkávat s významnými činiteli resortu. Prokázal ochotu naslouchat politizujícím špičkám soudcovského stavu uznáním potřeby upravit pravidla výběru soudců zákonem. Není ovšem jisté, zda půjde až tak daleko, že pozastaví platnost Pelikánovy vyhlášky, která byla zamýšlena jako provizorium k překlenutí zdlouhavosti legislativního procesu. Mohlo by se stát, že se legislativní proces zadrhne a nebude ani vyhláška, ani zákon.

    Měl smůlu, že prakticky souběžně s jeho nástupem vypukla „aféra H-systém“, vyvolaná nelidským rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o vystěhování šedesáti rodin členů SBD Svatopluk z obydlí, která získali dobudováním rozestavěných nemovitostí v majetku H-systému. Ministr Kněžínek se zúčastnil jednání jak s ohroženými členy SBD Svatopluk, zčásti po boku předsedy vlády Andreje Babiše, tak s lidmi z SBD Maják. Je důležité, že naslouchal hlasu obětí trestné činnosti, ale stejně významná je i skutečnost, že se nenechal přimět k populistickému přijetí nesplnitelných závazků. V této zkoušce v každém případě obstál.

    Zatím je ale toho málo na to, aby se dalo předjímat, jak si v úřadě povede, když ze zkušenosti víme, že sama právnická zdatnost na úspěšnost ministra nestačí. Bude důležité, jak se pan ministr prosadí proti aparátu ministerstva, který ze setrvačnosti jede po svém a nejméně nějaká jeho část se o názory a přání svého šéfa příliš nestará. Na „vměšování“ ministra do jeho oboru působnosti dokáže reagovat nevlídně, dokonce až trestním oznámením. Je to přirozený důsledek podmínek, v jakých vznikal úřednický kolektiv, a častého střídání ministrů. Ti přicházejí a odcházejí, základní část úředníků zůstává a časem se utvrzuje v domnění, že je důležitější než ministr. Podle toho se pak němu chová.

    Projevuje se to ve zvládání některých agend, které spadají do ministrovy vyhražené pravomoci. Např. k ministrovi se často obracejí o pomoc odsouzení, kteří si myslí (často právem), že jim soudy ukřivdily. Dožadují se podání stížnosti pro porušení zákona. Stížnost pro porušení zákona je skvělý mimořádný opravný prostředek, jímž se dá pomoci i tam, kde jiné nástroje selhávávají. Oprávnění podat stížnost pro porušení zákona je osobní výsadou ministra, jemuž příslušný odbor ministerstva slouží jako servis. Ale díky kazisvětským opatřením bývalého ministra Jiřího Pospíšila, a díky pohodlnosti úředníků, je rozhodování ministra o stížnostech značně ztížené. Aparát jedná zcela samostatně a často nakládá s podněty tak, aby pokud možno k podání stížnosti nemohlo dojít. Osudy nespravedlivě stíhaných úředníky nedojímají.

    Velmi zajímavé bude pozorovat, jak se ministr Jan Kněžínek vypořádá s pravomocí kárného žalobce. Po ministru Pelikánovi mu na stole určitě zůstalo pár nevyřešených podnětů ke kárným žalobám. Je univerzálním kárným žalobcem proti všem soudcům a státním zástupcům na celém území ČR. Mimo něj působí soustava kárných žalobců v justici a státním zastupitelství. Jeho předchůdci se do podávání kárných žalob příliš nehrnuli, protože se celkem právem obávali, že je kolegové žalovaného nařknou ze zasahování do nezávislosti soudců (proč by měl soudce stíhat představitel moci výkonné, když to může udělat kterýkoli příslušný kárný žalobce z řad předsedů soudů?), a také neúspěch kárné žaloby u kárného soudu by vnímali jako újmu na svém prestiži. Kární žalobci z řad předsedů soudů či vedoucích státních zástupců se ale často cítí svázáni stavovskou kolegialitou a kárná provinění svých podřízených promíjejí. Na tento stav pak doplácejí „zákazníci justice“, vystavení beztrestné libovůli otalárovaného panstva. Domnívám se ale, že nový pan ministr by měl spíše přesvědčit podřízené kárné žalobce, že mají své povinnosti brát vážně, než aby v jednotlivých případech nahrazoval jejich nedostatečnost.

    „Aféra H-systém“ patrně zvýší tlak poškozených na odbor, zabývající se odškodňováním obětí nesprávných úředních postupů. Odbor je poddimenzovaný a již při současném vytížení žádostmi nestíhá jejich vyřizování v zákonné lhůtě. Zvýší – li se výrazně nápad žádostí, dojde k zahlcení. To vše lze pochopit. Ale nepochopitelné je myšlení úředníků, kteří dokáží odepřít odškodnění občanovi, jenž strávil téměř dva roky ve vazbě, a pak byl zproštěn obžaloby (v tomto konkrétním případě ministr Pelikán zjednal nápravu), nebo poslat občana, jenž byl odsouzen za pravého pachatele a na příkaz soudu uhradil škodu, aby náhradu za odškodnění požadoval po pravém pachateli (občanovi vznikla škoda jako důsledek nesprávného rozhodnutí soudu)

    Nevíme dále nic o tom, jak se pan ministr bude stavět k potřebám vězeňství, jehož řízení patří k nejdůležitějším složkám výkonů ministerstva. Jde o odvětví, které je nesmírně důležité pro udržování veřejného pořádku, ale často nadřazenými složkami státu zanedbávané. Pan ministr se chce zasadit o zvýšení platů pomocného personálu soudů, a je to správný záměr. Také platy příslušníků Vězeňské služby jsou podhodnocené, nepřiměřené nepříjemnostem služby a vysoké zátěži, které jsou vystaveni po celou dobu služby. I sem by měl nový ministr napřít úsilí. Ale řešení by zasluhovala i výše odměny, vyplácené vězňům, pracujícím pro stát, která je pod úrovní minimální mzdy. Mělo by se uvažovat i o valorizaci limitů nákladů na stravování vězňů. Naposledy se upravovaly v r. 2014 a od té doby výrazně stouply ceny potravin. Posláním vězeňství není vrácení na svobodu jedinců s podlomeným zdravím, takže není vhodné krmit vězně hlavně moukou. Posléze by si pan ministr měl všimnout, že se neúprosně blíží den, kdy do přeplněných věznic nebude možno přijmout ani jednoho vězně navíc. Nelze se spoléhat, že přeplněným věznicím uleví pan prezident amnestií, takže je nutné pokračovat v přípravách na rozšíření kapacit.

    Zvládne-li Jan Kněžínek roli ministra aspoň průměrně, budeme mu přát, aby vydržel ve funkci po dva mandáty, protože na provedení významných změn v resortu spravedlnosti je délka jednoho mandátu nedostatečná. Mám ale obavy, že jde jen o zbožné přání, které nebude naplněno, protože rozpory mezi šetřílkovským ANO a rozhazovačnou sociální demokracií hned na počátku společného vládnutí vyvolávají obavy o trvanlivost koalice.

    0 0

    Jaroslav Štefec
    11. 8. 2018
    Aniž bych sebeméně zpochybňoval odvahu českých vojáků, kteří zemřeli v Afghánistánu při sebevražedném útoku bojovníka některého z tamních mocenských uskupení, tohle by se stávat nemělo. A čekám ostrou reakci českých politiků, především prezidenta republiky jako nejvyššího velitele ozbrojených sil, premiéra, nebo alespoň ministra obrany.


    O co jde? Nevím, jestli jste to postřehli, ale v médiích zazněla z nejvyšších míst velení AČR slova o „pomstě za padlé české vojáky“. Při vší úctě, tohle je těžce za hranou. Komu, za co a jak se generalita AČR chce mstít? Vojáci byli údajně vlákáni do léčky. Chápu. Jak zákeřné! Ale tohle je válka, páni generálové, a politické kecy o „mírové misi“ si odpusťte. Mírových misí se vojáci nezúčastňují

    Stejně tak si odpusťte plky o nějakém „pohánění před soud“. Koho, jak a proč chcete pohánět před soud? Velitele konkrétní ozbrojené skupiny za dobře zorganizovanou vojenskou léčku? Ti lidé tam sami sebe nevnímají jako teroristy, ale považují se i pod vlivem silné víry za svaté bojovníky za svobodu své vlasti a odchod všech cizích vojáků, kteří ji sužují už několik set let. Za to je, páni generálové, chcete trestat a mstít se jim?

    Zazní-li podobná slova, měly by se okamžitě zuřivě rozblikat červené kontrolky všem lidem, kterým opravdu jde o obranu demokracie. Té skutečné, nikoliv té, o níž tak rádi hovoří naše tak zvané „politické elity“. Jak může vedení české armády vyhlašovat nějaká „pomstychtivá tažení“ a slibovat někomu jakousi pomstu? Na základě jakého mandátu?

    Vojáci jsou pouhými nástroji státu, od nejposlednějšího vojína, po náčelníka generálního štábu, a nepřísluší jim v žádném případě vyslovovat cokoliv, co nemá odborný charakter a přímo souvisí se zahraniční nebo bezpečnostní politikou státu. Zvláště když nikdo z nich nedokáže odhadnout následky, které podobné řeči mohou mít pro naši zem. Ani chybějící ministr zahraničí rozhodně není pro nic podobného omluvou!

    Rád bych věřil, že se páni generálové neinspirovali praktikami svého kolegy, někdejšího šéfa Vojenského zpravodajství a oblíbeného „vojáckého“ velitele z Afghánistánu, které se zřejmě pod vlivem tamějších zkušeností pod jeho vedením „mstilo“ nejen lidem nepohodlným některým strukturám uvnitř resortu obrany nebo velkým obchodním firmám, ale i těm, kteří byli nepohodlní milence premiéra. Vyjádření tohoto typu podobné myšlenky rozhodně vyvolávají. Stejně jako logicky nastolují otázky, zda se nám „civilní řízení armády“ tak trochu nevymyká z rukou. A k čemu by to mohlo vést.

    Slova o „pomstě za mrtvé“ navíc evokují v naší zemi velmi ošklivé vzpomínky na dvě malé obce, jednu nedaleko Kladna a druhou na Chrudimsku. I tam šlo o „pomstu za mrtvého vojáka“. Rád bych věřil, že to byla jen nevhodná formulace myšlenky, nikoliv vojácky otevřené vyjádření typu „nandejte jim to, všechno je povoleno“, adresované klukům, kteří v Afghánistánu zůstávají. Nerad bych se za pár let dožil toho, že má vlast, Česká republika, bude čelit obvinění z válečných zločinů, spáchaných ve jménu „pomsty za mrtvé“.

    0 0

    Břetislav Olšer
    11.8. 2018  Rukojmí
    Dne 8. listopadu 1932 se v USA konaly prezidentské volby, v nichž zvítězil demokratický kandidát Franklin Delano Roosevelt; s Antonínem Čermákem, chicagským starostou českého původu, ho pojilo dlouholeté přátelství, Čermák také Roosevelta podporoval ve volební kampani.


    Inaugurace byla naplánována na 4. března 1933. Čas před ní Roosevelt odjel na dovolenou, jednou ze zastávek bylo i město Miami na Floridě, kam za ním přicestovat i Čermák; chtěl s Rooseveltem projednat půjčku pro Chicago. Dne 15. února 1933 přicestoval Roosevelt se svou jachtou do přístaviště Bay Front Park v Miami. V něm se shromáždilo mnoho lidí, aby pozdravili nově zvoleného prezidenta.
    Když Roosevelt dokončil svůj projev, přistoupil k němu Antonín Čermák. Pak se ozvalo šest výstřelů. Bylo zraněno několik osob a mezi nimi i Antonín Čermák, kterého výstřel zasáhl do pravé strany hrudníku. Na Zangaru se okamžitě sesypal dav okolo stojících lidí a následně byl zadržen. Anonín Čermák nakonec svému zranění podlehl se slovy: „Jsem rád, že jsem to byl já a ne vy, pane prezidente.“
    Dnes podle vládního průzkumu označili Američané jako nejnebezpečnější, resp. nejameričtější město USA právě Chicago, které dostálo své pověsti i v těchto dnech; v sobotu 4. července 2018 v noci stalo „válečnou oblastí“.  
    Od pátečního večera do nedělní půlnoci zasáhly střely v průběhu deseti incidentů mexických gangů v Chicagu zasáhly každou půlhodinu jednoho člověka. Bilance dle deníku Chicago Tribune:74 zraněných a dvanáct mrtvých lidí…
    Šéf policie  v Chicagu  Fred Waller na nedělní tiskové konferenci uvedl, že některé incidenty byly organizovány a mají souvislost s válkou místních gangů. V jednom případě byla střelba zahájena do velkého pouličního shromáždění lidí.  V posledních letech Chicago sužuje vysoké množství přestřelek a vražd, byť oproti loňsku roku však prý počet přestřelek poklesl o třetinu a vražd o čtvrtinu.Vzpomínka na zavražděné policisty v Dallasu
    Druhý dodatek Ústavy Spojených států amerických zaručuje občanům právo vlastnit a nosit zbraň. A když se podíváme na statistiku střelby v Chicagu, seznáme, že lidé toto právo aktivně využívají. Při návštěvě třetího největšího města USA mějte na paměti, že zde hrozí vyšší pravděpodobnost zasažení zbloudilou kulkou, než že vás na přechodu srazí auto. To už je taková malá válka a zdá se, že Chicago se vrací do časů Al Capona.
    Ve druhém dodatku se dostává do sporu právo nosit zbraň s právem na život. Problém je to však složitější, a právo nosit zbraň nelze lidem jen tak upřít. Nejprve je třeba vypořádat se s ozbrojenými gangy, protože vzít lidem prostředek obrany ve chvíli, kdy se lehce mohou stát obětí střelby z ilegálně držené zbraně, to by byla politická sebevražda. To dobře ví i Donald Trump, který se nechal slyšet, že dokud on bude prezident USA, druhý dodatek ohrožen nebude.
    Podle policejních záznamů v roce 2012 připadlo v Chicagu 19 vražd na 100 tisíc obyvatel. V roce 2013 násilnou smrtí zemřelo 288 lidí a letošní rok zřejmě tato čísla překročí. Do začátku září už bylo v Chicagu spácháno 266 vražd, téměř 39 tisíc zločinů včetně krádeží, přestřelek a znásilnění.
    Je to město doslova prošpikovaná gangy a drogovými dealery, žijí zde převážně Afroameričané, přistěhovalci z Mexika nebo z Jižní Ameriky. Do některých městských částí so nedovolí jí dokonce ani policisté. Nepomáhají ani superlevné nabídky bytů a domů. Třípokojové apartmá, jež by stálo na lukrativním pobřeží jezera Michigan dva tisíce dolarů měsíčně (asi 43 tisíc Kč), tam přijde desetkrát levněji.
    To vše přesto, že už koncem roku 1992 a začátkem 1993 začaly vládní razie v Chicagu pod názvem „Clean-Swep“ a v Clevelandu pod názvem „Achiles„,. Tyto razie nebyly vedeny proti kriminálním živlům ani pouličním gangům, ale proti obyčejným občanům, kteří bránili své rodiny, domovy a firmy. V operaci „Clean-Sweep“ ozbrojené složky pročesávaly městské čtvrti, vnikaly do každého domu, a to mnohdy i násilím.Související obrázek
    Tak jako Hitler vyprázdnil německé věznice od hrdlořezů a zformoval z nich zatýkací jednotku – Hnědé košile, tak i nová policejní složka zapojuje do své práce pouliční gangy v Los Angeles, Chicagu a New Yorku, a to jak Crips, tak Bloods. Na náklady federálních fondů byli vycvičeni, vybaveni a obléknuti do uniforem. Ten, kdo včera na ulici okradl nebo podřezal příbuzného, nyní bude bušit s vládním odznakem na dveře pokojných občanů a zatýkat je pro věci, které nikdy neudělali.
    V roce 1990 přijal navíc Nejvyšší soud USA zákon, který dovoluje rozsáhlé a povinné prohlídky automobilů a bytů. Omlouvá se mnohdy dokonce i násilí ze strany policie, vládní orgány se prostě mohou, s požehnáním soudu, chovat k lidem jako k dobytku. Zatýkání bez důvodů a věznění bez soudu, díky zákonům z roku 1994, to jsou další a další hřeby do rakve již tak pochybné demokracie.
    Jde mi z toho všeho mráz po zádech, zvláště když ještě před rokem 1938 emigrovala do USA moje tetička Anna. Usadili se v městě Flint v Michigenu, později v Chicagu. A dobře v tom čase udělali; třicet roků byl v tomto městě zákaz střelných zbraní,dodatek nedodatek. Ovšem ouha, přišlo se na to, že to bylo protiústavní. Jednotlivé americké státy nemohou omezovat právo občanů na držení a nošení zbraní, rozhodl počátkem roku 2010 Nejvyšší soud Spojených států.
    Potvrdil tím svoje rozhodnutí z roku 2008, podle kterého mají všichni Američané ústavou zaručené právo vlastnit zbraně, a to ve všech městech a státech USA. „Druhý dodatek plně platí pro všechny státy,“ shrnul závěr soudu jeden z jeho členů. “Dobře organizovaná milice je nezbytná v zájmu bezpečnosti svobodného státu. Právo lidu držet a nosit zbraně nesmí být proto omezováno…”
    Pří návštěvě Prahy v roce 2010 Barack Hussein Obama v rámci míru a atomového odzbrojení věděl, kde je a také si stačil nastudovat nejdůležitější momenty z dějin českého národa. Proto vzpomenul i přátelství amerického prezidenta Wilsona s T. G. Masarykem, který zase hovořil pro sto tisíc občanů Chicaga, jež je městem Obamova životního působení. TGM požádal občany Chicaga o peníze pro vznikající ČSR. V USA krajané organizovali v Masarykův prospěch dobročinné bazary – bazar v Chicagu vynesl 400 000 USD čistého zisku….
    Pro mnohé Pražany by však přesto bylo ještě milejším překvapením, pokud by Obama připomněl osudový vztah jiného Čecha a jiného prezidenta Spojených států. Konkrétně kladenského rodáka Antonína Čermáka a prezidenta Roosevelta. Rodiče malého Antonína, když mu byl jeden rok, vyslyšeli lákavou nabídku Lincolnovy administrativy získat bezplatmě 160 akrů půdy na americkém středozápadě. Ten program se jmenoval Homestead Act – Zákon o usedlostech a zajišťoval všem občanů bez rozdílu barvy pleti svoji půdu.Anton Joseph Cermak
    Čermak pocházel z rodiny kladenského havíře, se kterou jako ani ne dvouletý odjel do Chicaga. S otcem pracoval v dolech, do velkoměsta se přestěhoval až v roce 1890. Založil si povoznickou živnost a později spekuloval s nemovitostmi. Záhy se stal aktivistou Demokratické strany a v dubnu 1931 byl zvolen starostou Chicaga, které bylo tehdy druhým největším městem USA s více než 100 tisíci Čechy.
    Čermak nezapomněl ani na svou původní vlast, angažoval se při vzniku Československa, které v roce 1932 navštívil. Byl vždy pyšný na svůj původ, mluvil plynně česky, byl aktivním členem Sokola a dalších národních českých organizací. Smrt oblíbeného starosty vyvolala v Chicagu obrovský smutek. V roce 1902 byl za Demokraty zvolen do sněmovny státu, později se stal členem městské rady Chicaga a v roce 1931 se dostal na post jeho starosty. V tehdejším druhém největším městě Spojených států žilo přes sto tisíc Čechů.
    Kdykoli si to rázuju na Radhošť, nemohl jsem neminout sochu Radegasta, což mě vždy přeneslo do Chicaga, kde žil mezi Čechoameričany též tvůrce této plastiky pohanského boha frenštátský rodák – sochař Albín Polášek. Ve Frenštátě p. R. jsem zase uviděl jeho sousoší Cyrila a Metoděje. Prostě plodný tvůrce s neustálou myšlenkou na svůj rodný kraj..Výsledek obrázku pro foto chicago čermák
    Své tragické proslulosti se dožil dnem 15. února 1933, kdy doprovázel Tony Cermak prezidenta USA Franklina Roosevelta po Floridě, na něhož byl při jeho veřejném projevu spáchán atentát. Ani jedna ze šesti střel ze zbraně stavebního dělníka italského původu Giuseppe Zangara však Roosevelta nezasáhla, zato by těžce zraněn průstřelem břicha Anonín Čermák, který svému zranění podlehl se slovy: „Jsem rád, že jsem to byl já a ne vy, pane prezidente.“
    Možná i proto bylo třicet roků v Chicagu zakázáno vlastnit a nosit zbraň. Ovšem druhý dodatek Ústavy Spojených států je zkrátka druhý dodatek a musí být respektován i na úkor denního penza osmdesáti zastřelených obyvatel Chicaga, kdysi i vítěze Stanley Cupu jako Chicago Blackhawks…
    Vzpomínám si na období balíčků, které občas dorazily rovněž k nám domů z USA; byly smotané do ruličky, porazítkované od českých soudruhů celníků, kteří tím dávali na srozuměnou, že vše řádně zkontrolovali. Šlo totiž o krajanský časopis Hospodář, který vydávali čeští emigranti v Texase. Nám ho posílala teta Anna, požehnaná vzpomínka. A čas od času jsme v něm našli umně zastrčenou papírovou dvacetidolarovku či nylonky nebo žvýkačky.Výsledek obrázku pro krajanský časopis hospodář
    Většinou však byly české orgány bystré a tak nám poté přicházelo blahosklonné pozvání na jistý úřad, abychom si vyzvedli československé bonové poukázky za zabavené devízové bohatství. Hlavní bohatství však bylo, že nám nezabavili časopis Hospodář, i když i to se stávalo. Záleželo na tom, o čem krajané psali a jak moc bušili do nás bušili…
    Bylo to v listopadu 1960 a ve zpožděném srpnovém čísle byly na titulní straně Hospodáře dva portréty – J. F. Kennedyho a R. Nixona. Prezidentská kampaň byla v tom období v plném proudu a o post hlavy státu soupeřili demokrat s republikánem. Protože u nás doma se fandilo americkým demokratům, byl pro mě hvězdou John Fitzgerald. Prostě se mi líbil, navíc byl katolík, což bylo zase v naší katolické rodině velké plus. Ke všemu byl 35. prezidentem USA, tedy měl číslo stejné, jako náš dům.
    A objemný krajanský Hospodář měl řadu zajímavých článků. Třeba o Josefu Kovářovi z Ústí nad Orlicí. Místo nástupu do armády dezertoval a odjel do USA, kde pracoval jako krejčí u několika firem v Chicagu a v New Yorku. Byl též aktivním členem různých místních českých spolků. Nakonec se usadil v Chicagu. Zde jej navštěvovala řada Čechů, mezi které patřil mladý Tomáš Baťa nebo pozdější prezident ČSR Tomáš G. Masaryk.Související obrázek
    V americkém sborníku Newsletters and Bulletins in the USA je alfabetický seznam českých novin a časopisů vycházejících v USA, Jde mimo jiné o American Sokol, Americké listy, Catholic Workman Voice, Center News, Československé noviny, Český hlas/The Czech Voice, CSA Journal, Czech Language News, Czechoslovak American Musicians Newsletter, Hlas, Hlasatel a také Hospodář…
    V roce 1998 byla v Hospodáři, v jeho sedmém čísle, otištěna i česká verze části tzv. urbáře, tedy knihy, jež obsahuje soupisy z let kolem roku 1600, hlavně majitelů určitého území, jejich povinnosti na klášterních statcích a na panstvích severních Čech… Další dopisovatelem Hospodáře byl Josef „Jožulka“ Uher – skladatel a vlastivědný pracovník, který se narodil 1. března 1933 v Lanžhotě.
    V Chicagu lze dnes spatřit i kus Prahy v netradiční filmařské show Transformers, kdy se v jeho srpnových ulicích, nad Chicago River, Chicago River a Michigan Avenue či na La Salle, přímo před budovou FED, odehrávají náruživé scény z různých filmů. Třeba z „Kletby bratrří Grimmů“ o slavných německých sběratelích pohádek i seriozních vědcích.Výsledek obrázku pro foto krajanský časopis Hospodář
    Bratři Jake (Jakob) a Will (Wilhelm) Grimmovi se toulají v roce 1811 Německem, okupovaným Napoleonovými vojsky. Živí se jako podvodní vymítači čarodějnic a strašidel. Využívají k tomu služeb dvou komediantů a různých vlastních „přístrojů“. Film produkce Česko-USA se natáčel též v Praze a jednu z hlavních rolí v něm vytvořil famózní Miroslav Táborský…
    Inu, můj hypotetický vztah k Chicagu začal už čtrnáct let před mých narozením v roce 1933, kdy starosta Chicaga Tony Cermak provázel po Floridě prezidenta Franklina Roosevelta, na něhož byl spáchán atentát, ale zasažen byl smrtelně jen Antonín Čermák. Než svému zranění podlehl, řekl: „Jsem rád, že jsem to byl já a ne vy, pane prezidente.“  Dnes už však bude Chicago zase jako za dob prohibice a Al Capona. Ještě, že se toho tetička Anna nedožila...

    0 0

    10. 8. 2018

    Pozn. red. I.D. Zpracováno na základě odtajněného záznamu jednání sovětských představitelů s Alexandrem Dubčekem. Viděl jsem čtenou zkoušku, je to velmi zajímavé.

    0 0

    Radim Valenčík
    12. 8. 2018     RadimValenčíkPíše
    V návaznosti na diskuse, reakce a fakta související s nedávným úmrtím tří vojáků v Afghánistánu jsem si vzpomněl na událost, o které mně kdysi dávno vyprávě můj otec na základě toho, co osobně prožil. Jak jsem se dozvěděl až po jeho smrti, moc a moc chtěl studovat filozofii přirodních věd. Udělal úspěšně přijímačky na brněnskou filozofickou fakultu. Byl rok 1946. To už byl členem KSČ, kam vstoupil hned po osvobození Brna i s mým dědečkem z přesvědčení. Od KSČ také dostal úkol vstoupit do Československé lidové armády, přestože nikdy vojákem být nechtěl a při první příležitosti (když se rozpadla pětiletka a strana hledala spolehlivé lidí, kteří by obstáli v řízení národního hospodářství, z armády odešel).
     

    Pamatuji si ho ještě v uniformě. Moc mu slušela, vypadal v ní jako Gregory Peck. I dobové fotky dokazují, že nepřeháním. Svůj život si však představoval jinak a to, že nemohl studovat filozofii, bylo jeho životní trauma. Spousta knih na téma filozofických otázek týkajících se přírody, které jsem našel a poměrně záhy přečetl, však přivedla k filozofii mě. Měl z toho radost, ale nikdy mně neuvedl její pravý důvod.

    Ale zpět k tomu, s čím se chci na základě jeho vyprávnění podělit. Dostal krátký výcvik v Komorním Hrádku, pouhé dva měsíce, a byl nasazen přímo do nejnáročnějších střetů s banderovci, konkrétně nejbojovnější skupinou Burlaka, v Maguře. Neměli ani bojové zkušenosti, ani dostatečnou výzbroj. A tak došlo k následující tragické události. Úmyslně uvádím její popisy z různých zdrojů (Panzernet, který mírně, tedy spíše dost, Burlakovi fandí a neutrálnější Wikipedie):
    "Cestou stále bojovala, asi nejznámější je střetnutí v Maguře, kdy banderovci narazili na 18-členný oddíl frekventantů, ozbrojený pouze lehkými zbraněmi a naprosto překvapený. V bitce padlo 6 čs. vojáků, další tři byli zranění zajati. Ke cti Burlaka však můžeme říct, že nechal zajatce ošetřit a zanechal je v nejbližší hájovně. Nakonec byl Burlak zahnán do Nízkých Tater."

    "Sotňa Burlak postupovala k Prešovu a odtud na jih ke Spišské Nové Vsi. Cestou docházelo k četným střetům s československými jednotkami, při kterých zaznamenávaly obě strany ztráty. Koncem července 1947 se sotňa Burlak přesunula k Nízkým Tatrám a odtud do oblasti Magura Lipča. V tomto prostoru napadla československé oddíly, přičemž banderovci zastřelili šest vojenských aspirantů a jednoho zranili. Československá armáda podcenila u Magury Lipče zprávy o nepříteli, do boje proti ostřílené Burlakově sotni vyslala nezkušené vojenské aspiranty s nedostatečnou zásobou munice."
    (Není nezajímavé přečíst si oba dva odkazy celé, ilustrují tehdejší dobu.)

    K popisu události dodám ještě několik podrobností dle toho, jak si pamatuji vyprávnění svého otce:
    - Největší vinu za tragickou událost nese tehdejší velitel armádních jednotek. Obecně to byl zbabělý člověk, který například po celou noc vždy nechal střílet světlice. Sám se žádného boje neúčastnil a tehdy velmi nezodpovědně vpodvečer vyslal 18 vojáků na průzkum kopce, tj. řečeno dnešními slovy – na "misi s nepřijatelným rizikem". 

    - Vojáči se skutečně dostali do oblasti, kde byli Banderovci, Těm nezbylo nic jiného, než průzkumnou skupinu jednorázově zlikvidovat, nemohli si dovolit delší boj a hrozbu obklíčení. Průzkumná skupina se dostala do křížové palby vedené ze tří stran z lesa na paseku, po které naši vojáci šli. Fatální situace.

    - Zraněného vojáka, který byl schopen chůze, zajali (i jako rukojmí) a nechali v nedaleké hájence.

    - Ne všech šest vojáků bylo hned mrtvých asi polovina utrpěla zranění. U všech Banderovci zanechali obvazové balíčky (mj. pro ilustruaci situace velmi důležité). Zranění však nepřežili, protože velitel našich jednotek odložil záchrannou misi až na ráno.

    Případ byl šetřen a řešen jako případ velitelského selhání, velitel byl odvolán a potrestán.
    Samozřejmě, že i mezi našimi vojáky byla silná vůle po odplatě za smrt kamarádů. Mnohem významnější však bylo to, že sami projevili iniciativu pro odvolání a potrestání velitele, který selhal a který měl největší vinu na tom, že k tragédii došlo.

    Důsledné a všestranné prošetření příčin tragické smrti tří našich vojáků (na cizím území) zatím chybí, viz: "Tragická událost se třemi mrtvými českými vojáky, jež se odehrála 5. srpna 2018 v Afghánistánu poblíž základny Bagrám, není žádnou shodou okolností, ale trvale předpokládanou a opakovanou situací. Strážní úkol, který jsou čeští vojáci povinni plnit taktéž neefektivním pěším hlídkováním (či "patrolováním"– cizí a v AČR upřednostňovaný výraz) mimo základnu a ještě k tomu bez dostatečného podpůrného zajištění, neprošel z vojenského hlediska náležitým posouzením a vyhodnocením přijatelného rizika* (acceptable risk). Při schvalování úkolu převážila snaha vyhovět Američanům, kteří jsou hlavními obyvateli a správci základny."Viz: exanpro

    V tomto směru selhává i mediální mainstream. Je potřeba zdůraznit, že generálský alibismus, který vidí vinu jen v "teroristech" (což je v kontextu dané události absurní pojem), ohrožuje životy dalších našich vojáků.
    Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/6016-smrt-nasich-vojaku-vcera-a-dnes.html

    0 0

    Jaroslav Tichý
    12. 8. 2018
    Uznávaný francouzský ekonom Piketty po prostudování podkladů to vyčíslil jasně. Za posledních 7 let (bráno do r. 2016) je ČR v porovnání peněz, které k nám z EU přicházejí a od nás do EU odcházejí, v minusu 1.689 mld. Kč (tedy více než 1,6 bilionu Kč). Ročně to v průměru činí minus 241 mld. Kč. A upozorňuji, že ta minusová částka stále roste, aniž bychom proti tomu něco dělali. Je to průměr za jednotlivé roky, který neustále stoupá, protože roste každoročně částka, která od nás nevratně odchází, čímž se tento průměr zvyšuje. 



    A pokud tato částka činila v r. 2017 8,3 HDP (ofic. údaj), pak to znamená již cca 419 mld. Kč jen za uvedený rok. V průměru se započítáním dřívějších "slabších" roků je to samozřejmě méně než 419 mld. Kč, avšak v průměru již více než oněch 241 mld. Kč.

    Nedivte se pak, že máte nízké mzdy a platy, že není dost na důchody. Za peníze vydělané našimi pracovníky užívají totiž jiní a jinde. Jak chcete při takové praxi dohánět výdělky v západní Evropě, když jim sami přidáváme, a to na náš úkor? Zvětšujeme tak fakticky náš odstup od západní Evropy. A to se najdou u nás ještě lidé, kteří mají starosti, co bychom si bez EU počali.

    Já osobně mám jinou starost a sice jak bychom vystoupením z EU mohli takto "ušetřené" peníze užitečně využít. A co Vy, vážení spoluobčané?.

    Aliance národních sil nepovažuje přitom vystoupení ČR z EU za cíl, nýbrž za nutný prostředek k tomu, abychom se mohli znovu postavit ekonomicky i politicky na nohy. Aby bylo možné vůbec zahájit program obnovy našeho státu a jeho ekonomiky. Abychom mohli začít prosazovat naše národní zájmy. To je naším cílem. Ale při našem setrvání v pozici kolonie to opravdu nepůjde. Do této pozice jsme se dostali (spolu s dalšími tzv. východoevropskými zeměmi) naším vstupem do Evropské unie.

    Naši kolonizátoři mají přitom zájem na zachování tohoto stavu, protože je pro ně obrovsky výhodný. Nemají tedy absolutně zájem na zlepšení situace u nás. Mají totiž své zájmy, které prosazují na úkor těch našich, a to ve spolupráci s jejich pomahači z řad našich občanů. A to je třeba si konečně uvědomit.

    Ing. Jaroslav Tichý je aktivistou ANS

    0 0

    Ivan David
    12. 8. 2018
    Petr Honzejk publikoval v Hospodářských novinách (Bakala) článek "Česko zažívá karikaturu národního obrození", ZDE . Sdělení pana Honzejka by sama o sobě nestála za zmínku. Za zamyšlení stojí kdo (Bakala) a proč právě toto publikuje. Kde kdo nás (NR) nálepkuje jako konspirační a desinformační web. Ohrazujeme se proti tomu, protože toto jejich tvrzení není ničím doloženo, nanejvýš ukazují, že nesdílíme jejich názory a pochybujeme o jejich tvrzeních. To ale nejsou des-infomace, ale názory a do těch v demokratické zemi nikomu nic není. Nuže, protože nás jejich bláboly unavují, ukažme, jak naopak fantazírují a lžou oni. 




    Nejprve k obsahu článku:


    Petr Honzejk vypátral že v České republice dochází k jakémusi novému zájmu o národ. Pro Honzejka téma zbytečné a škodlivé. Vytýká kandidátovi do Senátu Aleši Gerlochovi, že nabízí voličům změnu Ústavy, která by napříště měla obsahovat konstatování, že „Česká republika je vlastí českého národa“ a že „čeština je státní jazyk“. Vytýká mu nejen, že se jedná o okrajový problém. Je pravda, že deklarace v ústavě nic neřeší a těžko může zajímat lidi žijící od výplaty k výplatě. Honzejk ale tvrdí, že Čechy v Evropě nic neohrožuje. Je to prý jako kdyby se někdo v Gabonu začal zabývat otázkou obrany před invazí ledních medvědů. Podle něj patří Gerloch k "jistému typu inteligentních lidí, kteří dokáží nasát ducha doby a neváhají na něm politicky vydělávat". Pan Honzejk si odporuje. Na "ledních medvědech v Gabonu", by nebylo lze možno politicky vydělávat. Problémy tedy existovat musejí. Jen novinář si může myslet, že lidu lze snadno imputovat neexistující hrozby. Vyzařuje z toho sebejistota, že jemu se to daří.



    Národní zájmy

    Honzejkovi vadí i prohlášení vlády, jež za hlavní cíl označuje „boj za zájmy českých občanů v EU“. "Neexistuje žádný věcný problém", tvrdí Honzejk: "Čechům reálně vůbec nic nehrozí, takže se potírají neexistující strašidla." Jako "skutečné problémy" naopak uvádí "konkurenceschopnost, infrastruktura a stárnutí populace".  Ale čí to jsou problémy? Naše? Kdo jsme to tedy my? My se vnímáme jako národní komunita. "Národ" ve smyslu "lid", občané České republiky, tedy "politický národ". Evropská unie přísně střeží, aby stát nepodporoval vlastní firmy, smí však podporovat cizí - daňovými prázdninami, úlevami, nebo neoficielně tím, že přehlíží nepřijatelné chování zahraničních firem. Konkurenceschopnost se smí zajišťovat jen udržováním nízkých cen práce, státy smějí "závodit ke dnu" (race to bottom), země jako ta naše se smějí stávat koloniemi. Lidé správně vnímají, že tento druh "volného trhu" ohrožuje národ.

    Infrastruktura? Pro koho má být budována? Kdo jí bude využívat? Hezký příklad je výzva ke zpevňování mostů aby přes "naší" republiku mohla jezdit těžká vojenská technika - samozřejmě východním směrem. Stárnutí populace? Lidem se prý daří tak dobře, že nechtějí mít děti. To je propaganda. Daleko častěji je nemají, protože se obávají, že si to nemohou dovolit. Tak se prý má  populace omlazovat importem mladých muslimů. Na semeno. Na levnou práci se dovážejí Ukrajinci. Kvalifikovaní mladí občané odcházejí na Západ. Podle Honzejka to s národem nesouvisí a všechno je v pořádku.

    I náprava "mizerného školství",  zmiňovaného Honzejkem, který ho neposílil, je věcí národního zájmu. Naši národní komunitu v konkurenci s pilnými asijskými studenty určitě neposílí "neomarxistická" inkluze těžko vzdělavatelných nadiktovaná Bruselem a prosazená expertkou z neziskovky ve funkci ministryně.

    "Boj za zájmy českých občanů v EU“ se díky EU nedaří ani v zahraničním EU. Což takhle nepřezkoumatelné kradení dětí neziskovýmni organizacemi ve Švédsku? A nebo zavraždění českého občana v Londýně s nepřezkoumatelnou beztrestností vraha? Zase se to netýká národa... Ne, vše je prý v pořádku.

    Čechům pod "moudrým vedením EU" hrozí totéž, co jiným národům. Nic vážného, jen to, že přestanou existovat. S ústavní deklarací nebo bez ní. Neoliberálům je to lhostejné, protože ti nejbohatší k žádnému národu nepatří, a "neomarxisté" to ve své blbosti vítají - jako hlavní spojenci neoliberálů. Někde jsem zaslechl, že je to prý "levice". 

    Významný novinář

    Petr Honzejk jasně lže (desinformuje) když tvrdí, že jsem prohlásil, že "Rusko správně obsadilo Krym", to jenom opsal z komentáře k videu na DVTV, které stejně jako Hospodářské noviny včetně Petra Honzejka vlastní Bakala . Spiknutí slavjanofilů si Honzejk vymyslel, to je jeho konspirační teorie. To jenom přibývá lidí, kteří si uvědomují, co je ohrožuje, a začínají tušit, co by jim prospělo.

    Ano zpochybnil jsem, Rusko nemá zájem vojensky napadnout "Západ". Jaký by mohlo mít motiv? Rusko je bohaté surovinami a má obrovské území. Co by získalo napadením "Západu", který vydává na zbrojení osminásobně víc? Pokud by Honzejk chtěl tvrdit, že Rusko chce vojensky ohrozit západ, pak lže, pokud tomu i věří, je navíc hlupák. 

    Petr Honzejk sám (petr.honzejk@economia.cz) je jen jeden ze zástupu lokajů, jakých se našlo dostatek za Rakousko-Uherska, Protektorátu, v padesátých letech, během normalizace i teď. Je to významný novinář. V roce 2014 získal Novinářskou cenu v kategorii nejlepší komentář za sérii komentářů o prezidentu Miloši Zemanovi. Tu cenu uděluje Open Society Fund "filantropa" George Sorose. To je náhodička! Honzejk vystudoval na pedagogické fakultě tělocvik a zeměpis, ale pak "nasál ducha doby a neváhá na něm vydělávat."

    0 0

    Rostislav Iščenko
    12. 8. 2018 discred
    Ukrajinští zbrojaři vytvořili pro OSU (Ozbrojené síly Ukrajiny) nové samohybné dělo Bogdana o kalibru 155 mm, který se používá v zemích NATO. Uvedl to tajemník Rady pro národní bezpečnost a obranu Alexandr Turčinov. Místní média poznamenávají, že nová houfnice je kopií polské dělostřelecké stanice Krab. Nicméně pro Kyjev nebude snadné spustit její sériovou výrobu.


    Prezident Centra pro systémovou analýzu a prognózu Rostislav Iščenko v rozhovoru s RT zejména konstatoval, že hlavní problém ukrajinského obranného průmyslu nespočívá v kopírování zahraničních modelů, ale v tom, že průmysl země je nemůže vyrábět sériově.

    "V samotném kopírování není nic neobvyklého. Připomenu, že Čína okopírovala hodně vzorů sovětské techniky a zbraní, a pak na jejich základě začala vytvářet vlastní projekty. Ukrajina navíc nikdy nevyráběla dělostřelecké systémy, jejichž kalibr by přesahoval 37 mm", řekl expert.

    Podle něj spočívá problém ukrajinských zbrojařů v tom, že mají nedostatek kádrů a vybavení, aby mohli spustit sériovou výrobu nových výrobků.

    "Všechno, co si Ukrajina teď může dovolit, je vytváření jednotlivých vzorů, jejich předvádění na přehlídkách nebo výstavách, ale pak na ně může zapomenout. Příkladem je smlouva s Thajskem na dodávku tanků Oplot. Smlouva předpokládala dodávku 49 jednotek. Kyjev porušil termín realizace smlouvy dvakrát a dodal stroje k roku 2017, a nikoli k roku 2015, jak bylo původně plánováno. A tento úkol si vyžádal obrovské vypětí ukrajinských zbrojařů", připomněl expert.

    Podle vyjádření Iščenka je hlavním problémem obranného průmyslu Ukrajiny nedostatek kádrů.

    "Podle vyhodnocení úřadů odjelo ze země v posledních letech 10 milionů lidí za prací. Jako první odešli vysoce kvalifikovaní pracovníci, kterých bylo v obranném průmyslu mnoho. Ukrajinští inženýři a dělníci byli ochotně přijímáni do ruských podniků. Pak obdrželi ruské občanství a Ukrajina ztratila tyto kádry navždy. A teď, i kdyby úředníci chtěli zahájit sériovou výrobu oněch Bogdanů, nemá se tím kdo zabývat. Hodně času zabere zaškolení nových lidí, aby se ze včerejších absolventů průmyslovek a vysokých škol stali odborníci. A pak také odjedou do zahraničí. Takže silně pochybuji o tom, že ve věci vytvoření nového samohybného děla Ukrajina postoupí dál, než k předsériovým exemplářům", zdůraznil Iščenko.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Břetislav Olšer
    13.8. 2018   Rukojmí
    Je to prostě svoloč, co se vydává za údajné osobnosti české literatury a pro své zviditelnění se hnusně pouští do dehonestace Karla Gotta za jeho pozvání do Lipska, které však nepřijal, byť je už přes půl století nejpopulárnějším českým zpěvákem v Německu…
    Část Asociace spisovatelů zaslala dopis pořadatelům s tím, že nesouzní se zpěvákovými hodnotovými postoji. Vadí jim Gottův podpis anticharty a jeho "normalizační působení". Zvláštní však je, že žádný koncert Mistra, za jehož zrušení literáti bojují, nebude. Směšná bublina splaskla...
    „O vystoupení Karla Gotta projevil zájem management Plesu v Opeře Lipsko spolu s radnicí města Lipska. Mělo jít o půlhodinové vystoupení v rámci zahájení Českého roku kultury v Lipsku. Jednání o možné spolupráci trvala několik měsíců, ale nakonec jsme se na ní nedohodli,“ uvedl k tomu programový koordinátor Martin Krafl.
    Podpis proti Gottovi na dopis dala například spisovatelka Petra Hůlová, David Zábranský, Petr Hruška či předseda spolku Litera Pavel Mandys a prof. Putna. (Kdypak nám předloží k průzkumu svoji neplagiátorskou diplomovou práci…?) Někteří signatáři, jako například Petr Borkovec a Jan Burian svůj podpis nakonec stáhli.Související obrázek
    Asociace spisovatelů má téměř šedesát členů, pod dopisem jich zanechalo podpis patnáct. Hůlová pak například ke svému podpisu uvedla, že problémem není Gottovo vystoupení, ale dramaturgie celé akce Rok české kultury. Do ní prý by rádi chtěli být, ovšem jako zcela imriční spisovatelé více zapojeni.
    Takže už je jasné, kde je zakopaný pes „českých spisovatelských osobností“ – neštěkne po nich zkrátka ani onen inkriminovaný pes a tak se snaží zviditelnit samisvými lživými štvanicemi. Mají příležitost, když plivají po Gottovi, co nikdy nebyl v KSČ, na rozdíl od spisovatelských géniů - dvojnásobného komunisty Kundery, chameleona Pelikána či stalinisty Kohouta…
    Něco podobného lze zaregistroval i v kauze, kterou na svém webu popsaly Literární noviny. „Jde o to, že Asociace spisovatelů, což je jedna ze sedmi českých spisovatelských organizací, se začala velmi angažovat v české účasti na mezinárodním knižním veletrhu v Lipsku. Asociace spisovatelů, pokud si na to někdo vzpomene, vznikla jako takový trucpodnik.
    Když se šéfem Obce spisovatelů stal Tomáš Magnusek, tak několik spisovatelů vedených Petrou Hůlovou odešlo a vytvořilo tuto asociaci. Od té doby jsme o nich neslyšeli nic jiného než to, že chtějí vyšší honoráře a že uspořádali první kongres, na který pozvali Milana Uhdeho, díky němuž se jako by přihlásili k tradicím šedesátých let. Nic jiného jsme o nich nikdy neslyšeli,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.Výsledek obrázku pro magnusek
    Šéfem Obce spisovatelů se stal bodrý strejda Tomáš Magnusek
    Proto Žantovského tak udivilo aktuální prohlášení Asociace spisovatelů, které radikálně vystupuje proti tomu, jakým způsobem se organizuje česká kulturní účast na knižním veletrhu v Lipsku. Jen pro představu, je asi šestkrát větší než Svět knihy v Praze, co se týče návštěvnosti i významu. Takže to je zajímavá akce a je důležité, jaké kulturní zastoupení tam budeme mít, o tom není sporu. Ale proč se do toho plete Asociace spisovatelů?
    Když mně křtil knihu Izraelské osudy prof. Bělohradský: http://www.postreh.com/phprs/view.php?cisloclanku=2009120601Výsledek obrázku pro olser gott
    Vystupuje za všechny spisovatele a vůbec si nepřipustí, že tu je ještě Obec spisovatelů, České centrum PEN klubu, Unie českých spisovatelů, ale i Klub českých a slovenských spisovatelů a dokonce i Klub amatérských spisovatelů.
    "Je tu spousta podobných organizací, které by také mohly mít právo – a většina z nich má mnohem delší tradici než tato účelově vzniklá truc asociace paní Hůlové – být tím připomínkovým místem k tomu, jaké to kulturní zastoupení bude,“ rovněž poukazuje mediální analytik Žantovský... https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Zacala-predvolebni-kampan-takze-vypuklo-zcela-mimoradne-silenstvi-Klus-ve-stopach-Siklove-a-Sveraka-trucspolek-plivajici-na-Gotta-Petr-Zantovsky-vysvetluje-co-tyto-lidi-spojuje-547264Výsledek obrázku pro havel vodňanská
    A což tak porovnat Karla Gotta jako antichartistu a normalizačního elementa s doc. PhDr. Milanem UhdeM (dramatikem), který nedávno napsal odivmý elaborát k devadesátinám Pavla Kohouta. Je to ten samý Uhde, co se proslavil svojí básní oslavující Klementa Gottwalda: „Do bitev půjde před řadami“. Rok 1953; kdoví jestli též nepodepsal petici, kterou tisíce občanů Československa požadovali smrt M. Horákové a H. Píky. To už byl členem ČSM a vnitřně souhlasil s komunistickým režimem. Pracoval v těch 50. letech jako redaktor významného brněnského měsíčníku pro literaturu, umění a kritiku Host do domu.
    Podívejme se tedy zhruba šest desítek roků zpět, abychom si připomněli to, co o Kohoutovi ve výše zmíněnému Uhdeho čtení není ani zmínka. Třeba o tom, jak na konci 40. let založil a do roku 1952 vedl Soubor Julia Fučíka. Jako jedenadvacetiletý nastoupil v roce 1949–50 na místo kulturního atašé v Moskvě, poté byl redaktorem a komentátorem v Československé televize… Holt, nekousej ruku tomu, kdo tě krmí...
    V červnu 1967 pak ale Kohout najednou zapomněl na svoji nenávist vůči zradě západních spojenců, jak v 50. letech urputně prohlašoval, chameleonsky převlékl bryskně kabát a na IV. Sjezdu SČSS demonstrativně přečetl Solženicynův   protestní dopis sjezdu Svazu sovětských spisovatelů, čímž dovršil svůj obrat z milovníka v kritika režimu. Byl proto spolu s dalšími (Ivan Klíma, Ludvík Vaculík a další) podroben stranickému disciplinárnímu řízení.
    A opět srovnání normalizačního gaunera Karla Gotta s dalším komunistický výkvětem Jiřím Pelikánem, někdejším generálním tajemníkem Mezinárodního svazu studentstva a generálním ředitel Československé televize. Po válce se stal aktivním mládežnickým a funkcionářem Národní fronty a ÚV KSČ. Byl spoluzodpovědný za vyhazování studentů z vysokých škol po únoru 1948, kdy stál v čele speciální k tomu určené komise…Výsledek obrázku pro kundera
    A co na to, že také Česká televize kdysi uvedla, že další studentský aktivista Milan Kundera, žijící nyní ve Francii, měl udat za minulého totalitního režimu kamaráda své kolegyně z vysokoškolské koleje v Praze, letce Miroslava Dvořáčka. Ten skončil v uranových dolech, kde strávil 14 let věznění. Dva týdny po sovětské invazi v srpnu 1968 Dvořáček i s rodinou emigroval do Švédska. Nedovedu si představit, že by Kundera byl práskač. Absurdní. V Paříži se mi vysmáli…
    I když tento bývalý aktivní svazák a člen KSČ je dnes nejslavnějším žijícím spisovatelem Francie českého původu. Podle Wikipedie patřil k prominentním protagonistům stalinské oficiální literatury a je příslušníkem generace, která vstoupila do literárního života brzy po komunistickém puči. Tato generace se bystře chopila příležitosti udělat bleskovou kariéru, neboť nastoupila na místa uprázdněná vyhnáním nekomunistů z kultury.
    Do KSČ vstoupil hned dvakrát – v roce 1948 a po svém vyloučení znovu v roce 1956. Z jeho skvělých prací v češtině vyniká “Život je jinde” či “Nesnesitelná lehkost bytí“.Výsledek obrázku pro spisovatel hruška
    Když tedy Hruška a spol. mluví o Gottově antichartě, je nutné zde připomenout osobní charakteristiky vůdců Charty 77 (vč. VONS a ostatních tzv. nezávislých iniciativ) jsou vesměs nepříznivé. Psychiatrické analytiky konstatují v mnoha případech osobní rozvrácenost, v některých případech drogy (Brabenec, Jirous apod.). Existuje velmi mnoho dalších důkazů o expozituře Charty a jejím spojení s konspirativní komunistickou mocí. Většina z nich však není vhodná k zveřejnění pro rizika s tím spojená. Rozsah ostatních by zdaleka překročil únosný rámec této zprávy.
    Byl Gott jediným kumštýřem, který podepsal antichartu? https://www.youtube.com/watch?v=5CBDmwnN5BU
    Skutečným disidentem však byl Miroslav Dolejší, politický vězeň a publicista, známý svou prací „Analýza událostí 17. listopadu 1989“. V komunistické vězení tak strávil celkem 19 let; kolikpak že Havel...? Úryvek z textu Dolejšího: Chartu 77 řídilo asi osm desítek osob, jejichž jádrem bylo 42 mluvčích, kteří se za dobu její existence v tomto úřadu vystřídali. Tato skupina osob byla vytvořena několika rodinami, navzájem spoutanými rodinnými, příbuzenskými, finančními a podobnými zájmovými svazky.
    Byly to především rodiny: Havlových, Dienstbierových, Pithartových, Šabatových – Uhlových –   Müllerových – Tesařových, Paloušových, Rumlových, Pelikánových, Šternových - Kantůrkových, Kocábových… atd. Všechny tyto rodiny jsou exkomunisté nebo jejich potomci či svobodní zednáři a jejich potomci. Dnes je na 180 členů těchto rodin, jejich příbuzných a přátel v nejvyšších státních, diplomatických a hospodářských funkcích státu…“
    Když se ministr vnitra Dr. Richard Sacher, zastupující v Čalfově vládě lidovou stranu, dostal v únoru a březnu 1990 do styku s některými materiály, týkající se činnosti Charty 77 a osobních charakteristik některých jejích vůdců… Proto vzniklo akutní nebezpeční odhalení spojení mezi Chartou 77 a vedením komunistického státu. Prezident Havel nechal jmenovat vládou disidenta Jana Rumla náměstkem Federálního ministerstva vnitra, který nechal zmizet přes 15 tisíc osobních svazků, tj. osobních materiálů občanů, kteří byli z jakýchkoliv důvodů předmětem zájmu StB.
    Prezident si současně vynutil předání některých osobních materiálů, které byly z FMV předány zasvěcencům v Chartě (Uhl, Urban). Rovněž byly odstraněny osobní materiály vůdců Charty 77: mj. V. Havla, P. Uhla, V. Bendy, Vl. Chramostové, M. Kubišové, P. Pitharta, P. Šustrové, J. Rumla a dalších. Dále mj. zmizely objektové svazky zpravodajských agentur v zahraničí o objektech politické opozice v zahraničí – Pelikánovy “Listy”, Tigridovo nakladatelství “Svědectví”, objektové svazky “Rada svobodného Československa”, nakladatelství A. J. Leihma, atd. Rovněž byly odstraněny objektové svazky schwarzenberského paláce ve Vídni... http://ac24.cz/zpravy-z-domova/67-miroslav-dolejsi-analyza-udalosti-17-listopadu-1989Výsledek obrázku pro olser charta 77
    A co Gott a zápletka tzv. chartistických antikomunistů; bývalí reformní komunisté totiž tvořili významnou základnu Charty 77 – z původního počtu 241 podpisů bylo exkomunistů asi 150. Tedy těch, kdož z prospěchářství nastoupili do vlaku, o němž netušili, že skončí na slepé koleji. Přestože už se mnozí necítili být „reformními komunisty“, část z nich, například Jiří Hájek či Jaroslav Šabata, viděla v Chartě platformu, která měla chuť dál oživovat úsilí o "dovršení cílů socialismu".
    (Zmíněný Šabata, otec ombudsmanky Šabatové, (viz na snímku s Havlem...) byl po komunistickém převratu v únoru 1948 na Filozofické fakultě brněnské Masarykovy univerzity členem tzv. trojek, jež rozhodovaly o vyloučení studentů, kteří po komunistickém převratu už neměli na studiích co dělat. Stal se aktivním stoupencem stalinistického křídla KSČ, v 60. letech minulého století  byl jako funkcionář KSČ stoupencem jejího reformního křídla.
    V letech 1968-1969 zastával post tajemníka jihomoravského Krajského výboru KSČ. Na post vedoucího krajského tajemníka KV KSČ ho zvolila konference v červenci 1968. V Jihomoravském kraji tehdy výrazně zesílila podpora pro projekt československého spolkového státu, složeného ze tří zemí/republik (Čechy, Morava + Slezsko a Slovensko). V srpnu 1968 ho Vysočanský sjezd KSČ bezprostředně po okupaci zvolil i za člena ÚV KSČ…)
    Home coming party po návratu Václava Havla z vězení v dubnu 1983. Zleva Josef Danisz, Ivan M. Havel, Václav Havel, Jitka Vodňanská, Anna Šabatová
    Home coming party po návratu Václava Havla z vězení v dubnu 1983. Zleva Josef Danisz, Ivan M. Havel, Václav Havel, Jitka Vodňanská, Anna Šabatová...
    „Největší část Charty projevuje zdravou tendenci po jednotě. A nejedná se při tom o nějaké pragmatické a taktické úsilí konkrétní spolupráce, ale o skutečné hnutí za novou politickou formaci. Měla by to být nová demokratická levice s jasnou socialistickou alternativou,“ prohlásil Jaroslav Šabata v roce 1978 v rozhovoru pro rakouský časopis Extrablatt.Související obrázek
    Celá ta slavná Charta se zkrátka ocitla v zajetí schizofrenie: Stáli proti komunismu, ale i v Chartě 77 byla přesto levice… V původním seznamu členů Charty 77 tak nalezneme i vyloučené komunisty, kteří reformnímu komunismu stále dávali naději – byl to především Zdeněk Mlynář, který hledal inspiraci pro skomírající československý reformní komunismus v západoevropském eurokomunistickém hnutí.
    Mlynář se snažil nabídnout novou vizi pro fungování eurokomunistických stran obohacením o zkušenosti pražského jara a „vést programovou diskusi o koncepcích demokratického socialismu“. České námluvy s eurokomunismem ovšem zůstaly na okraji chartistických debat a mezi ostatními chartisty vyvolávaly spíše nedůvěru. Je to snadné vysvětlení; výše jmenovaní soudruzi jen ve svém prahnutí jako nenažrané svině, co se za nic na světě nechtějí dostat od plného politického koryta…Výsledek obrázku pro olser gott
    Snímek Břetislav Olšer
    Inu, zkrátka v tomto hnutí jejich naduté a chabé mysli sedli výše jmenovaní chartisté do špatného vlaku, co skončil na slepé koleji. Proto bylo třeba přesednout a co nejrychleji; plná koryta byla pro ně alfou a omegou politické nenažranosti... Dnes se jejich následníci snaží zviditelnit třeba zmíněným ponižováním bezkonkurenčního zpěváka Karla Gotta. Setkali jsme se v Ostravě během světové premiéry jedinečného muzikálu na ledě „Mrazík“, kde zpíval nejznámější hity spolu s dnes již nežijící Ivetou Bartošovou…
    Když chtěl Havel žit v komuně s Vodňanskou a Olgou:Je to prostě svoloč, co se vydává za údajné osobnosti české literatury a pro své zviditelnění se hnusně pouští do dehonestace Karla Gotta za jeho pozvání do Lipska, které však nepřijal, byť je už přes půl století nejpopulárnějším českým zpěvákem v Německu…
    Část Asociace spisovatelů zaslala dopis pořadatelům s tím, že nesouzní se zpěvákovými hodnotovými postoji. Vadí jim Gottův podpis anticharty a jeho "normalizační působení". Zvláštní však je, že žádný koncert Mistra, za jehož zrušení literáti bojují, nebude. Směšná bublina splaskla...
    „O vystoupení Karla Gotta projevil zájem management Plesu v Opeře Lipsko spolu s radnicí města Lipska. Mělo jít o půlhodinové vystoupení v rámci zahájení Českého roku kultury v Lipsku. Jednání o možné spolupráci trvala několik měsíců, ale nakonec jsme se na ní nedohodli,“ uvedl k tomu programový koordinátor Martin Krafl.
    Podpis proti Gottovi na dopis dala například spisovatelka Petra Hůlová, David Zábranský, Petr Hruška či předseda spolku Litera Pavel Mandys a prof. Putna. (Kdypak nám předloží k průzkumu svoji neplagiátorskou diplomovou práci…?) Někteří signatáři, jako například Petr Borkovec a Jan Burian svůj podpis nakonec stáhli.Související obrázek
    Asociace spisovatelů má téměř šedesát členů, pod dopisem jich zanechalo podpis patnáct. Hůlová pak například ke svému podpisu uvedla, že problémem není Gottovo vystoupení, ale dramaturgie celé akce Rok české kultury. Do ní prý by rádi chtěli být, ovšem jako zcela imriční spisovatelé více zapojeni.
    Takže už je jasné, kde je zakopaný pes „českých spisovatelských osobností“ – neštěkne po nich zkrátka ani onen inkriminovaný pes a tak se snaží zviditelnit samisvými lživými štvanicemi. Mají příležitost, když plivají po Gottovi, co nikdy nebyl v KSČ, na rozdíl od spisovatelských géniů - dvojnásobného komunisty Kundery, chameleona Pelikána či stalinisty Kohouta…
    Něco podobného lze zaregistroval i v kauze, kterou na svém webu popsaly Literární noviny. „Jde o to, že Asociace spisovatelů, což je jedna ze sedmi českých spisovatelských organizací, se začala velmi angažovat v české účasti na mezinárodním knižním veletrhu v Lipsku. Asociace spisovatelů, pokud si na to někdo vzpomene, vznikla jako takový trucpodnik.
    Když se šéfem Obce spisovatelů stal Tomáš Magnusek, tak několik spisovatelů vedených Petrou Hůlovou odešlo a vytvořilo tuto asociaci. Od té doby jsme o nich neslyšeli nic jiného než to, že chtějí vyšší honoráře a že uspořádali první kongres, na který pozvali Milana Uhdeho, díky němuž se jako by přihlásili k tradicím šedesátých let. Nic jiného jsme o nich nikdy neslyšeli,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.Výsledek obrázku pro magnusek
    Šéfem Obce spisovatelů se stal bodrý strejda Tomáš Magnusek
    Proto Žantovského tak udivilo aktuální prohlášení Asociace spisovatelů, které radikálně vystupuje proti tomu, jakým způsobem se organizuje česká kulturní účast na knižním veletrhu v Lipsku. Jen pro představu, je asi šestkrát větší než Svět knihy v Praze, co se týče návštěvnosti i významu. Takže to je zajímavá akce a je důležité, jaké kulturní zastoupení tam budeme mít, o tom není sporu. Ale proč se do toho plete Asociace spisovatelů?
    Když mně křtil knihu Izraelské osudy prof. Bělohradský: http://www.postreh.com/phprs/view.php?cisloclanku=2009120601Výsledek obrázku pro olser gott
    Vystupuje za všechny spisovatele a vůbec si nepřipustí, že tu je ještě Obec spisovatelů, České centrum PEN klubu, Unie českých spisovatelů, ale i Klub českých a slovenských spisovatelů a dokonce i Klub amatérských spisovatelů.
    "Je tu spousta podobných organizací, které by také mohly mít právo – a většina z nich má mnohem delší tradici než tato účelově vzniklá truc asociace paní Hůlové – být tím připomínkovým místem k tomu, jaké to kulturní zastoupení bude,“ rovněž poukazuje mediální analytik Žantovský... https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Zacala-predvolebni-kampan-takze-vypuklo-zcela-mimoradne-silenstvi-Klus-ve-stopach-Siklove-a-Sveraka-trucspolek-plivajici-na-Gotta-Petr-Zantovsky-vysvetluje-co-tyto-lidi-spojuje-547264Výsledek obrázku pro havel vodňanská
    A což tak porovnat Karla Gotta jako antichartistu a normalizačního elementa s doc. PhDr. Milanem UhdeM (dramatikem), který nedávno napsal odivmý elaborát k devadesátinám Pavla Kohouta. Je to ten samý Uhde, co se proslavil svojí básní oslavující Klementa Gottwalda: „Do bitev půjde před řadami“. Rok 1953; kdoví jestli též nepodepsal petici, kterou tisíce občanů Československa požadovali smrt M. Horákové a H. Píky. To už byl členem ČSM a vnitřně souhlasil s komunistickým režimem. Pracoval v těch 50. letech jako redaktor významného brněnského měsíčníku pro literaturu, umění a kritiku Host do domu.
    Podívejme se tedy zhruba šest desítek roků zpět, abychom si připomněli to, co o Kohoutovi ve výše zmíněnému Uhdeho čtení není ani zmínka. Třeba o tom, jak na konci 40. let založil a do roku 1952 vedl Soubor Julia Fučíka. Jako jedenadvacetiletý nastoupil v roce 1949–50 na místo kulturního atašé v Moskvě, poté byl redaktorem a komentátorem v Československé televize… Holt, nekousej ruku tomu, kdo tě krmí...
    V červnu 1967 pak ale Kohout najednou zapomněl na svoji nenávist vůči zradě západních spojenců, jak v 50. letech urputně prohlašoval, chameleonsky převlékl bryskně kabát a na IV. Sjezdu SČSS demonstrativně přečetl Solženicynův   protestní dopis sjezdu Svazu sovětských spisovatelů, čímž dovršil svůj obrat z milovníka v kritika režimu. Byl proto spolu s dalšími (Ivan Klíma, Ludvík Vaculík a další) podroben stranickému disciplinárnímu řízení.
    A opět srovnání normalizačního gaunera Karla Gotta s dalším komunistický výkvětem Jiřím Pelikánem, někdejším generálním tajemníkem Mezinárodního svazu studentstva a generálním ředitel Československé televize. Po válce se stal aktivním mládežnickým a funkcionářem Národní fronty a ÚV KSČ. Byl spoluzodpovědný za vyhazování studentů z vysokých škol po únoru 1948, kdy stál v čele speciální k tomu určené komise…Výsledek obrázku pro kundera
    A co na to, že také Česká televize kdysi uvedla, že další studentský aktivista Milan Kundera, žijící nyní ve Francii, měl udat za minulého totalitního režimu kamaráda své kolegyně z vysokoškolské koleje v Praze, letce Miroslava Dvořáčka. Ten skončil v uranových dolech, kde strávil 14 let věznění. Dva týdny po sovětské invazi v srpnu 1968 Dvořáček i s rodinou emigroval do Švédska. Nedovedu si představit, že by Kundera byl práskač. Absurdní. V Paříži se mi vysmáli…
    I když tento bývalý aktivní svazák a člen KSČ je dnes nejslavnějším žijícím spisovatelem Francie českého původu. Podle Wikipedie patřil k prominentním protagonistům stalinské oficiální literatury a je příslušníkem generace, která vstoupila do literárního života brzy po komunistickém puči. Tato generace se bystře chopila příležitosti udělat bleskovou kariéru, neboť nastoupila na místa uprázdněná vyhnáním nekomunistů z kultury.
    Do KSČ vstoupil hned dvakrát – v roce 1948 a po svém vyloučení znovu v roce 1956. Z jeho skvělých prací v češtině vyniká “Život je jinde” či “Nesnesitelná lehkost bytí“.Výsledek obrázku pro spisovatel hruška
    Když tedy Hruška a spol. mluví o Gottově antichartě, je nutné zde připomenout osobní charakteristiky vůdců Charty 77 (vč. VONS a ostatních tzv. nezávislých iniciativ) jsou vesměs nepříznivé. Psychiatrické analytiky konstatují v mnoha případech osobní rozvrácenost, v některých případech drogy (Brabenec, Jirous apod.). Existuje velmi mnoho dalších důkazů o expozituře Charty a jejím spojení s konspirativní komunistickou mocí. Většina z nich však není vhodná k zveřejnění pro rizika s tím spojená. Rozsah ostatních by zdaleka překročil únosný rámec této zprávy.
    Byl Gott jediným kumštýřem, který podepsal antichartu? https://www.youtube.com/watch?v=5CBDmwnN5BU
    Skutečným disidentem však byl Miroslav Dolejší, politický vězeň a publicista, známý svou prací „Analýza událostí 17. listopadu 1989“. V komunistické vězení tak strávil celkem 19 let; kolikpak že Havel...? Úryvek z textu Dolejšího: Chartu 77 řídilo asi osm desítek osob, jejichž jádrem bylo 42 mluvčích, kteří se za dobu její existence v tomto úřadu vystřídali. Tato skupina osob byla vytvořena několika rodinami, navzájem spoutanými rodinnými, příbuzenskými, finančními a podobnými zájmovými svazky.
    Byly to především rodiny: Havlových, Dienstbierových, Pithartových, Šabatových – Uhlových –   Müllerových – Tesařových, Paloušových, Rumlových, Pelikánových, Šternových - Kantůrkových, Kocábových… atd. Všechny tyto rodiny jsou exkomunisté nebo jejich potomci či svobodní zednáři a jejich potomci. Dnes je na 180 členů těchto rodin, jejich příbuzných a přátel v nejvyšších státních, diplomatických a hospodářských funkcích státu…“
    Když se ministr vnitra Dr. Richard Sacher, zastupující v Čalfově vládě lidovou stranu, dostal v únoru a březnu 1990 do styku s některými materiály, týkající se činnosti Charty 77 a osobních charakteristik některých jejích vůdců… Proto vzniklo akutní nebezpeční odhalení spojení mezi Chartou 77 a vedením komunistického státu. Prezident Havel nechal jmenovat vládou disidenta Jana Rumla náměstkem Federálního ministerstva vnitra, který nechal zmizet přes 15 tisíc osobních svazků, tj. osobních materiálů občanů, kteří byli z jakýchkoliv důvodů předmětem zájmu StB.
    Prezident si současně vynutil předání některých osobních materiálů, které byly z FMV předány zasvěcencům v Chartě (Uhl, Urban). Rovněž byly odstraněny osobní materiály vůdců Charty 77: mj. V. Havla, P. Uhla, V. Bendy, Vl. Chramostové, M. Kubišové, P. Pitharta, P. Šustrové, J. Rumla a dalších. Dále mj. zmizely objektové svazky zpravodajských agentur v zahraničí o objektech politické opozice v zahraničí – Pelikánovy “Listy”, Tigridovo nakladatelství “Svědectví”, objektové svazky “Rada svobodného Československa”, nakladatelství A. J. Leihma, atd. Rovněž byly odstraněny objektové svazky schwarzenberského paláce ve Vídni... http://ac24.cz/zpravy-z-domova/67-miroslav-dolejsi-analyza-udalosti-17-listopadu-1989Výsledek obrázku pro olser charta 77
    A co Gott a zápletka tzv. chartistických antikomunistů; bývalí reformní komunisté totiž tvořili významnou základnu Charty 77 – z původního počtu 241 podpisů bylo exkomunistů asi 150. Tedy těch, kdož z prospěchářství nastoupili do vlaku, o němž netušili, že skončí na slepé koleji. Přestože už se mnozí necítili být „reformními komunisty“, část z nich, například Jiří Hájek či Jaroslav Šabata, viděla v Chartě platformu, která měla chuť dál oživovat úsilí o "dovršení cílů socialismu".
    (Zmíněný Šabata, otec ombudsmanky Šabatové, (viz na snímku s Havlem...) byl po komunistickém převratu v únoru 1948 na Filozofické fakultě brněnské Masarykovy univerzity členem tzv. trojek, jež rozhodovaly o vyloučení studentů, kteří po komunistickém převratu už neměli na studiích co dělat. Stal se aktivním stoupencem stalinistického křídla KSČ, v 60. letech minulého století  byl jako funkcionář KSČ stoupencem jejího reformního křídla.
    V letech 1968-1969 zastával post tajemníka jihomoravského Krajského výboru KSČ. Na post vedoucího krajského tajemníka KV KSČ ho zvolila konference v červenci 1968. V Jihomoravském kraji tehdy výrazně zesílila podpora pro projekt československého spolkového státu, složeného ze tří zemí/republik (Čechy, Morava + Slezsko a Slovensko). V srpnu 1968 ho Vysočanský sjezd KSČ bezprostředně po okupaci zvolil i za člena ÚV KSČ…)
    Home coming party po návratu Václava Havla z vězení v dubnu 1983. Zleva Josef Danisz, Ivan M. Havel, Václav Havel, Jitka Vodňanská, Anna Šabatová
    Home coming party po návratu Václava Havla z vězení v dubnu 1983. Zleva Josef Danisz, Ivan M. Havel, Václav Havel, Jitka Vodňanská, Anna Šabatová...
    „Největší část Charty projevuje zdravou tendenci po jednotě. A nejedná se při tom o nějaké pragmatické a taktické úsilí konkrétní spolupráce, ale o skutečné hnutí za novou politickou formaci. Měla by to být nová demokratická levice s jasnou socialistickou alternativou,“ prohlásil Jaroslav Šabata v roce 1978 v rozhovoru pro rakouský časopis Extrablatt.Související obrázek
    Celá ta slavná Charta se zkrátka ocitla v zajetí schizofrenie: Stáli proti komunismu, ale i v Chartě 77 byla přesto levice… V původním seznamu členů Charty 77 tak nalezneme i vyloučené komunisty, kteří reformnímu komunismu stále dávali naději – byl to především Zdeněk Mlynář, který hledal inspiraci pro skomírající československý reformní komunismus v západoevropském eurokomunistickém hnutí.
    Mlynář se snažil nabídnout novou vizi pro fungování eurokomunistických stran obohacením o zkušenosti pražského jara a „vést programovou diskusi o koncepcích demokratického socialismu“. České námluvy s eurokomunismem ovšem zůstaly na okraji chartistických debat a mezi ostatními chartisty vyvolávaly spíše nedůvěru. Je to snadné vysvětlení; výše jmenovaní soudruzi jen ve svém prahnutí jako nenažrané svině, co se za nic na světě nechtějí dostat od plného politického koryta…Výsledek obrázku pro olser gott
    Snímek Břetislav Olšer
    Inu, zkrátka v tomto hnutí jejich naduté a chabé mysli sedli výše jmenovaní chartisté do špatného vlaku, co skončil na slepé koleji. Proto bylo třeba přesednout a co nejrychleji; plná koryta byla pro ně alfou a omegou politické nenažranosti... Dnes se jejich následníci snaží zviditelnit třeba zmíněným ponižováním bezkonkurenčního zpěváka Karla Gotta. Setkali jsme se v Ostravě během světové premiéry jedinečného muzikálu na ledě „Mrazík“, kde zpíval nejznámější hity spolu s dnes již nežijící Ivetou Bartošovou…
    Když chtěl Havel žit v komuně s Vodňanskou a Olgou:

    0 0

    13.8.2018 Agentura EXANPRO
    Souhrnné hodnocení (11079)
    Tragická událost se třemi mrtvými českými vojáky, jež se odehrála 5. srpna 2018 v Afghánistánu poblíž základny Bagrám, není žádnou shodou okolností, ale trvale předpokládanou a opakovanou situací. Strážní úkol, který jsou čeští vojáci povinni plnit taktéž neefektivním pěším hlídkováním (či „patrolováním“ – cizí a v AČR upřednostňovaný výraz) mimo základnu a ještě k tomu bez dostatečného podpůrného zajištění, neprošel z vojenského hlediska náležitým posouzením a vyhodnocením přijatelného rizika* (acceptable risk). Při schvalování úkolu převážila snaha vyhovět Američanům, kteří jsou hlavními obyvateli a správci základny.

    Poznámka: V samostatném dokumentu rozebereme úkol české strážní jednotky plněný mimo základnu a jeho slabé stránky, jež silně převažují nad bezpečností jednotky při jeho provádění (připravujeme).

    Čeští generálové a vrcholní politici nevykonali ohledně schválení strážní mise správný rozhodovací proces. Z několika stran se ozývala námitka o zbytečně velkém riziku ve formě nebezpečného vystavování se útočníkům s poukázáním na to, že čeští vojáci budou umírat, a to dokonce bez nějakého přínosu. Avšak to pro vojenské a politické funkcionáře nebylo zřejmě to rozhodující.

    Po první tragické události, kdy ve stejné misi zahynulo v červenci 2014 pět českých vojáků, měli čeští činitelé možnost plněný úkol revidovat. To se ale nestalo a mise pokračovala ve stejném stylu dál. Doplňme, že část mise strážní jednotky, která je nevhodným způsobem (bez zapojení všech zajišťovacích prvků) plněna mimo základnu, není pro osazenstvo základny takovým přínosem, aby stála tolik lidských životů. Kromě toho nebylo nikdy upřímně řečeno, co a v čí prospěch čeští vojáci v Afghánistánu vlastně hájí. Tímto se dostáváme k chybným tvrzením politiků a nekompetentním vyjádřením generálů.

    Častým a nesprávným tvrzením politiků včetně prezidenta Miloše Zemana a jeho mluvčího je to, že čeští vojáci v Afghánistánu bojují proti mezinárodnímu terorismu*, čímž podle nich brání teroristům* v jejich pohybu do Evropy a následnému vykonávání teroristických útoků*právě v Evropě. To je však hrubý laický omyl! Zaprvé mezinárodní terorismus nezná hranice, a to za jakékoli situace. A zadruhé vojenské uskupení jako konvenční síla nemůže zastavit protivníka, jenž je „neoznačený“, pohybuje se rozptýleně a používá asymetrické způsoby vedení boje* (nebojuje konvenčním „frontovým“ způsobem).

    V Afghánistánu můžeme v případě Tálibánu hovořit o místním terorismu (viz domácí terorismus*), ale rozhodně ne o terorismu mezinárodním. Tálibán neměl nikdy v úmyslu páchat útoky v Evropě. Jeho cílem bylo a stále je ovládat a spravovat Afghánistán (i když byl a je pod vlivem a „sponzoringem“ Pákistánu – vysvětlení viz produkt 11014 „Příčiny neúspěchu vojenské mise v Afghánistánu“). Sebevražední útočníci jsou připravováni proti západním „okupantům“, kteří se usadili v jejich islámské zemi, a dále proti státním prvkům, jež jsou pod vlivem Západu. Naopak tím, že do Afghánistánu přišli zahraniční vojáci, by mohl zesílit důvod k zacílení na domoviny těchto vojáků jako odplaty za „okupaci“. Jenže Tálibán k tomu za těch celých 17 let dosud nepřistoupil. Pokud se ale k tomu rozhodne, tak mu v tom nezabrání ani milion zahraničních vojáků poslaných do Afghánistánu.

    Mylná vyjadřování generálů Balouna a Vernera dokládají jejich nekompetentnost rozhodovat o osudech českých vojáků. Velmi tristní je tvrzení, že vojáci ČR plní v Afghánistánu nebojovou operaci. To je zvláštní, že na nebojové operaci používají vojáci zbraně nabité ostrým střelivem, bojovou techniku a určité taktické zásady své činnosti, přičemž jsou připraveni vést možný boj. Vztah mezi bojovými a nebojovými operacemi je jiný, než si čeští generálové myslí. Jenže oni si nemají nic myslet, ale musí tuto problematiku velmi dobře znát a umět ji také správně pojmenovat.

    Než si stručně objasníme rozdíl mezi tzv. bojovými a nebojovými operacemi*, podívejme se nejprve na vyjádření našich vedoucích generálů. První zástupce náčelníka Generálního štábu generálporučík Jiří Baloun řekl dne 5. srpna v pořadu ČT „Události“ k rozebíranému tragickému incidentu toto:

    „Já chci jenom připomenout znovu, že mise je nebojová, čili je spíš výcviková, školící, je poradenská.“

    Ještě více se do toho zamotal zástupce náčelníka Generálního štábu generálmajor Jiří Verner v pořadu ČT „Události, komentáře“ (6. srpna), kde nejprve uvedl, že naše mise jsou nebojové. Záhy nato ale vznesl moderátor Jakub Železný tuto logickou a správnou námitku:

    „Sám jste řekl, že mandát naší mise v Afghánistánu je nadepsán slovem nebojová. Na druhou stranu není to ale ani klasická mírová mise, tak si člověk říká – já to teď řeknu úplně na plná ústa – co tam ti naši vojáci vlastně dělají?“

    Generálmajor Verner odpověděl takto:

    „Samozřejmě je to zavádějící. Mnohdy se spleteme i my, že řekneme místo nebojová mírová. To je obrovský rozdíl. Naši vojáci jsou vyzbrojeni jednak pasivními prostředky vlastní ochrany, tak jsou vyzbrojeni i dostatečně jak dlouhými, tak krátkými zbraněmi. Mají vesty, přilby. To znamená, to není úplně mírová mise, že by se někde pohybovali, tak jako třeba modré přilby nebo jiné mírové mise.“
    Pokud generál řekne, že pojmenování vojenské mise je zavádějící a že se mnohdy pletou i oni sami, tak potom dotyčný generál není profesionál, jenž danou problematiku musí dobře ovládat. Pokud se generál pokouší činit rozdíl mezi slovy nebojový a mírový, přičemž tvrdí, že se jedná o nebojovou misi s doplněním, že to ale na druhou stranu zase není úplně mírová mise, tak je něco špatně hned u samotného generála, natož pak u vojáků v terénu.

    Správné pojmenování situace je takové, že vojáci nevedou v Afghánistánu válečné operace*, nýbrž operace jiné než válka* (MOOTW – Military Operations Other than War), do čehož spadá například prostředí konfliktu nízké intenzity*. A v operacích jiných než válka jsou podle situace a uloženého úkolu plněny úkoly jak bojové, tak nebojové. Nebojové operace jsou dokonce prováděny i ve válečném prostředí (např. pomoc uprchlíkům). Je ale přirozené, že ve válečném prostředí bude zpravidla vždy více operací bojových. Kromě bojových a nebojových operací existují tzv. překrývající se operace* (overlapping operations). Tato problematika je včetně ilustrace a tabulky podrobně vysvětlena v produktu 42005 „Bojové operace versus nebojové operace“.

    V zásadě by si všichni vojáci včetně generálů měli zapamatovat toto:

    • Vojenská operace nemůže být nikdy pojmenována zavádějícím způsobem.
    • Pokud je při operaci předpokládána možnost střetnutí se s protivníkem, jedná se vždy o operaci bojovou, a to i kdyby k boji nakonec nedošlo (to je podobné s termínem „bojová jednotka“, která je bojovou i tehdy, když nebojuje).
    • Nelze srovnávat druh operace a prostředí operace (např. nebojové operace a mírové prostředí). Jedná se o dvě odlišné kategorie, přičemž jak bojové, tak nebojové operace existují ve všech prostředích. I v mírovém prostředí se plní bojové úkoly. Jedním z nich je strážní služba, v níž jsou vojáci vyzbrojeni tak, aby mohli bránit objekt svěřený ke střežení.
    • Z výše uvedeného lze jednoduše vyvodit, že pokud je strážní služba vykonávaná v míru bojovým úkolem, tak přece musí být nutně bojovým úkolem či bojovou operací také v jiných prostředích (v prostředí jiném než válka čili v prostředí např. krize nebo konfliktu, a pak také ve válečném prostředí). Jak by tedy česká strážní jednotka v Afghánistánu mohla vykonávat střežení základny nebojovým způsobem? 
    • Není profesionální ani jazykově vhodné hovořit o mírových operacích, ale o operacích na podporu míru, které patří do překrývajících se operací (blíže o překrývajících se operacích a rozdílu mezi „peace“ a „peaceful“viz dokument 42005 a 42012).

    Podobných chyb se dopouštěla také bývalá ministryně obrany Karla Šlechtová – zřejmě proto, že jí to neuměl nikdo z generálů objasnit (viz produkt 42012 „Ministryně obrany ČR hovoří nekompetentně o zahraničních misích, čímž vyvozuje i špatné závěry“).

    V neposlední řadě, ale jako poslední položku v tomto produktu zmiňujeme diletantskou poznámku generálmajora Balouna o tom, že existují indicie*, že útočník mohl mít komplice a že se prošetřuje, zda mohl být tento útok připraven. Zde bez nějakého prošetřování můžeme s jistotou a ze zkušeností sdělit, že sebevražedný útočník v Afghánistánu, zvláště jedná-li se o mladíka jako v tomto případě, má vždycky komplice, a ne jednoho. Někdo ho musel vybavit výbušninou (IED*), někdo ho musel instruovat, jak jednat, někdo musel jeho a výbušninu dopravit do prostoru útoku, někdo musel pozorovat pohyb jednotky a navést ho na cíl atd. Stejné je to i s přípravou útoku. Útok je vždy do určité míry připraven s tím, že se vyčkává na vhodnou příležitost, kterou zahraniční vojáci svou nepřehlédnutelnou a opakující se činností vždy dopředu povstalcům signalizují.

    Je trvale známou a smutnou věcí, že pokaždé až tragický incident odhalí celou řadu nedostatků. Závažnější však je, že odpovědní funkcionáři nechtějí tyto nedostatky přiznat a tváří se, že se nic nedalo udělat lépe a bezpečněji. Jenže pokud mají generálové základní mezery ve znalostech a zamotávají se do bojových a nebojových operací, tak by z logického důvodu neměli zastávat tak vysoké a odpovědné funkce, protože potom nemohou svým podřízeným ani dost dobře velet a řídit je.

    Pokud politici a vojenští velitelé tvrdí, že čeští vojáci vedou v Afghánistánu boj proti terorismu, ale zároveň v rozporu s tím prohlašují, že vykonávají nebojovou operaci (viz např. genmjr. Verner v pořadu „Události, komentáře“), tak tím odhalují, že vlastně ani neví, jaké operace plánují, připravují, schvalují a řídí.

    Česká vláda a generalita by měly přehodnotit celkovou odbornou způsobilost a připravenost vojáků i vedoucích funkcionářů plnit správně definované úkoly. Vypadá totiž podivně, když nyní všichni politici a generálové a po nich i novináři v souvislosti s tragickým incidentem používají frázi, že naši vojáci padli, případně sousloví „padlí vojáci“, a přitom na druhou stranu tvrdí, že ti padlí vojáci byli na nebojové operaci. Když hovoříme o padlém vojákovi, tak to přirozeně znamená, že padl v boji. Ale jak mohli čeští vojáci padnout v boji, když vykonávali nebojovou operaci, tedy činnost, kde se neočekávala možnost střetu s protivníkem a z toho plynoucí bojová aktivita? Tak jako tak se nabízí i jiná otázka, a to bez jakéhokoli přetvařování: Je vůbec možné tento incident nazývat bojem?

    Afghánistán, to není pouze Tálibán, zahraniční vojáci a místní vláda. To je soupeření i jiných aktérů, a to nejenom těch z jihoasijského regionu. Je to soupeření pro jiné než oficiálně prezentované cíle. Také tyto faktory musí být zahrnuty do politického rozhodovaní o každé zahraniční misi (více viz produkty 11014 „Příčiny neúspěchu vojenské mise v Afghánistánu“ a 11003 „Konflikty ve světě jako boj mezi USA a Ruskou federací“).

    * Definice termínů jsou objasněny v produktu „ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK – sjednocená verze“.

    Zpravodajský produkt 11079
    Souhrnné hodnocení
    © 2018 Agentura EXANPRO

    0 0

    Jiří Baťa
    13. 8. 2018
    Paní Věra Jourová, eurokomisařka pro „spravedlnost“, už nejednou projevila svou náklonnost pro evropské právo a spravedlnost, tentokrát, po delší pauze však projevila velkou nespokojenost (ne-li přímo obavy) s počínáním některých členských zemí EU. Vytýká jim totiž, že prý výměnou za investice ve své zemi udělují občanství bohatým lidem z neunijních států. Taková nehoráznost! Tato vyslovená výtka však následně mění svůj charakter.


     
         Paní Jourová se totiž domnívá, že udělování občanství zahraničním investorům může představovat vážnou bezpečnostní hrozbu. K tomu dodává,, že by některé země měly udělat víc pro zajištění  toho, že občanství nebude udělováno zločincům, kteří chtějí ohrožovat evropskou bezpečnost, nebo se účastnit na praní špinavých peněz. Pozoruhodné na tom je, že paní Jourová bez okolků považuje investory v těchto zemích za zločince, kteří chtějí ohrožovat evropskou bezpečnost! Ajde tak daleko, že dokonce jmenuje země, které podle ní představují toto riziko, nebo jsou potenciálním nebezpečím pro evropskou bezpečnost: Kypr, Malta, Řecko, Bulharsko, Portugalsko, Lotyšsko, Litva a Maďarsko. Podle paní Jourové tyto státy natolik nezodpovědné , že bohatým Rusům, Číňanům, Afričanům a Turkům udělily občanství proto, že v těchtozemích významně investovali. A to se podle moudré paní Jourové přece nesmí, že?
        Z pohledu ekonomické vyspělosti jmenovaných zemí, snad až na výjimku Maďarska, Lotyšska a Litvy, jsou tyto země průměrné v evropské ekonomické vyspělosti. Není divu, že přijímají cizí investic do svých ekonomik, což je ostatně typický trend a praxe kapitalistického systému, zvláště západních investorů. Otázka je, jestli paní Jourové hlavně nevadí to, že do těchto zemí investují právě  Rusové a Číňané a ne státy EU, resp. západní státy a USA. Co je ale pozoruhodné, jak se paní Jourová příkladně „demokraticky“ snaží počínání těchto zemí EU nejen kritizovat, ale také jim diktovat, co mohou a nesmějí dělat pro růst a větší efekt svých národních ekonomik. A pro případ, že by snad nebyla tato doporučení „respektována“, paní Jourová to jistí upozorněním (spíše varováním), že EK by na podzim měla zveřejnit nové, přísnější předpisy, lépe řečeno přísnější sankce a postihy.
         Nelze upřít „snahu a až dojemnou péči“ paní Jourové o jmenované země které, podle jejich slov, svým „neodpovědným“ jednáním, tj. přijímáním cizích investic, vážně ohrožují evropskou (a možná i americkou, když jsou všude nalezlí) bezpečnost.Rusové a Číňané kam přijdou, tam jako investoři okamžitě chtějí vyvolávat nebezpečí, perou špinavé peníze a vlády těchto států jim za to ještě velkoryse dávají občanství. Taková nezodpovědnost, tomu by se měla udělat přítrž jednou provždy, myslí si snaživá pečovatelka Jourová! Správně Jourová, přece se nenecháme ohrožovat nějakými „prefíkanými“ oligarchy  a barbary v Řecku, na Kypru, na Maltě a možná i na Betonu.

    0 0

    Paul Craig Roberts
    13. 8. 2018      PaulCraigRoberts
    Politika ruské i čínské vlády je pro mě záhadou. V sankční válce, kterou proti nim Západ rozpoutal, drží v ruce všechny trumfy, ale nevypadají na to, že by věděly, jak s nimi hrát.
    Už po dlouhá léta je americká NASA závislá na dovozu ruských raketových motorů, ale bez ohledu na americké sankce, urážky a vojenské provokace, Rusko dál své motory NASA posílá.
    A proč? Protože ruští ekonomové tvrdí své vládě, že bez cizí měny se hospodářský rozvoj Ruska neobejde.


    Evropa je závislá na ruské energii. Čili na tom, aby její továrny nestály a její obyvatelé v zimě nezmrzli. Ale Rusové své energetické kohoutky směrem na Evropu v odpověď na evropskou účast na washingtonských sankcích neuzavírají, protože ruští ekonomové tvrdí své vládě, že bez cizí měny se hospodářský rozvoj Ruska neobejde.

    Jak Michal Hudson i já jsme už nesčetněkrát vysvětlili, je tenhle argument nesmyslný. Ruský rozvoj není totiž na ziskání cizích peněz jakýmkoli způsobem závislý.

    Což ovšem není jediný blud, kroužící v hlavách vůdců ruské ekonomiky. Druhým je ten, že Rusko potřebuje cizí investice. Na což odpovídáme: Ty jsou dobré jen k tomu, aby se část zisku ruské ekonomiky odváděla do zahraničí. K ničemu jinému.

    Rusové jsou též přesvědčeni, že by měli volně obchodovat s rublem. A na to odpovídáme: Tím z něj učiníte předmět spekulace na cizích měnových trzích. A jestliže se Washingtonu zachce přivést Rusko do měnové krize, jediné, co Federálnímu rezervnímu fondu a jeho vazalským japonským evropským c
    entrálním bankám a cenrální bance britské bude stačit udělat, bude, že sníží hodnotu rublu. A západní spekulanti budou už jen sčítat zisky.

    Neoliberální ekonomika je zkrátka podfuk a Rusko do něj spadlo. A totéž se přihodilo i Číňanům.

    Představme, že když všechna obviňování Ruska začala – dejme tomu případem Skripal – Putin by na mezinárodní scéně vystoupil a řekl: „Britská vláda lže až se jí z huby práší, a stejně lžou všechny ostatní západní vlády, včetně Washingtonu, které nehoráznou britskou lež opakují. Rusko považuje tyto lži za vysoce provokativní a za součást kampaně, jejímž cílem je připravit lid Západu na vojenský útok proti Rusku. Tento stále sílící proud svévolných lží a západní vojenská cvičení na našich hranicích přesvědčily ruskou vládu, že se Západ chystá na Rusko zaútočit. Důsledkem takového kroku bude totální zničení Spojených států i jeho loutek“.

    Takovéto prohlášení by učinilo konec svévolných provokací, vojenských cvičení i sankcí.

    Namísto něj ale slyšíme z Ruska slova o „nedorozumění“ mezi námi a našimi americkými partnery, což samozřejmě jen povzbuzuje Západ k dalším lžím a dalším provokacím.

    Anebo – jako reakci mírnější – by Putin mohl vyhlásit toto: „ Jelikož Washington a jeho servilní evropské loutky na nás uvalují další a další sankce, končíme s vývozem raketových motorů americkým leteckým společnostem a zastavujeme i vývoz naší energie do Evropy. Zakazujeme též přelety amerických dopravních letadel přes území Ruska a zavádíme represivní opatření proti všem americkým firmám, působícím v Rusku“.

    Jedním z důvodů – kromě onoho omylného, že Rusko potřebuje západní peníze – pro který nic z mnou naznačeného Rusko nečiní, je chybně vykalkulovaná obava z toho, že Washington by po energetickém stažení Ruska z Evropy mohl nastoupit v Evropě na jeho místo a začal Evropu zásobovat svým plynem vlastním.

    Je to ovšem obava lichá. Žádná infastruktura není pro takovýto krok připravena a trvalo by léta, než by připravena byla. A než by k tomu došlo, postihla by Evropu masová nezaměstnanost a spousta lidí by v zimních měsících zmrzla.

    A proč tedy Rusové svou vítěznou hru nezahajují?

    Vláda nemá k dispozici poradce, kteří by neměli hlavy vymyté neoliberální ekonomikou. Vymývání mozků, které Američané poskytli Rusku během Jelcinový éry, zde bylo dodneška zinstitucionováno. A zakleto v této pasti, není Rusko pro Washington ekonomickým soupeřem.

    Skvělý příklad země, kterou by Rusko i Čínu mohly vytáhnout z NATO, představuje dnes Turecko. Rusko i Čína by mohly Turecku nabídnout výhodné obchodní dohody, smlouvu bezpečnostní i členství v BRICS, a Čína by navíc mohla vykoupit tureckou měnu ze zahraničních měnových trhů. Což by ostatně mohla učinit i pro Irán.

    Avšak ani Rusko a ani Čína neprojevují pro takové akce dost rozhodnosti.. A obě tyto země, nalézající se pod stejným washingtonským tlakem jako Turecko, jen nečinně sedí a cucají si palce.

    Vybral a přeložil Lubomír Man

    0 0

    13. 8. 2018       yandex a vesti
    Členka městské rady Haagu, členka strany Svoboda, která vystupuje proti migrantům, 53letá Willie Dilleová spáchala ve středu sebevraždu, dva dny poté, co vystavila v sociálních sítích video, v němž tvrdila, že byla unesena a znásilněna muslimským gangem. Na předsmrtném videu působí Dilleová zmateně, neustále se nervózně rozhlíží.


    Jak vyplývá z jejích posledních slov, gang migrantů pod vedením člena městské rady Haagu ze strany Jednota, salafisty Arnouda van Doorna, žádal od ní mlčení při debatě o migrantech v městské radě v Haagu. Jak řekla Willie, členové gangu migrantů, kteří ji znásilnili, požadovali respekt vůči Alláhovi a Arnoudu van Doornovi.

    "Jen chci, aby svět znal pravdu. Byla jsem unesena, znásilněna, brutálně znásilněna skupinou muslimů, protože chtěli, abych mlčela v městské radě Haagu. Když skončili, řekli: "Respektujete Mohameda, respektujete Alláha, respektujete Arnuda"? A tehdy jsem věděla, kdo za tím je. Arnoud van Doorn, který je také v městské radě ..., který mě nenávidí, strašně zlý člověk. Po té, co se to stalo, jsem to nikomu neřekla, jen jsem následujícího dne uskutečnila svou debatu", uvedla na videu (15. březen minulého roku byl dnem parlamentních voleb) a dodala, že opouští politiku, protože se bojí, že někdo může ublížit jejím dětem. "Nemůžu s tím žít. Ženy vůbec nemají rádi. Já se jim vůbec nelíbím. Proto jsem se rozhodla skončit".

    Policie potvrdila, že Dilleová, která zveřejnila své video v sociálních sítích 6.srpna, 8. srpna spáchala sebevraždu . Bylo také uvedeno, že orgány ji opakovaně kontaktovaly.

    "Během uplynulého období v souvislosti s incidenty, ke kterým, jak tvrdí, s ní došlo. Můžeme potvrdit, že paní Dilleová nikdy nepodala oficiální stížnost", vysvětlila policie. "Z neznámých důvodů to neudělala. Také nám neposkytla podrobnosti o incidentu, abychom mohli zahájit vyšetřování".

    Holandský premiér Mark Rutte vyjádřil soustrast a dodal, že je v úzkém kontaktu se starostkou Haagu Polinou Krikkeovou a ministrem spravedlnosti a bezpečnosti Nizozemska Ferdinandem Grapperhausem.

    Třiapadesátiletá Willie Dilleová byla vdaná a měla čtyři děti.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Jiří Kobza
    13. 8. 2018
    Z médií neslyšíme nic jiného, než o nutnosti dalších a dalších sankcích proti Iránu, o tom jak je nebezpečný, jak hrozí jaderným programem a další propagandu. Nicméně EU se překvapivě k sankcím staví zdrženlivě. Proč asi? No, při obratu 15 mld eur ve vzájemném obchodu EU-Irán za rok 2017, a ve značné závislosti na íránské ropě a plynu, se trocha zdrženlivosti vždycky vyplatí! Nezapomínejme také na celkovou finanční situaci EU, která má opravdu daleko k jakémukoliv optimismu.


    Pro pobavení jen uvádím, že díky všem možným omezením obchodní obrat ČR s Íránem, který do roku 1989 přesahoval 500 mil.USD, v posledních 20 letech zřídka přesáhl 100 mil. USD. Naše zákazníky postupně přebírají konkurenti z ostatních zemí EU, zatímco nás plácají po ramenou, jací jsme správní bojovníci za lidská práva v Íránu s tím, že by rádi věděli, komu jsme dodávali ty obráběčky (textilní stroje, kompresory, generátory, traktory, lovecké zbraně, sklo, porcelán, atd atd……) s tím, že by to rádi vzali za nás.

    Takže vztah k Iránu určuje mj. i obchodní obrat, 15 mld. Eur obratu EU vs. 97 mil.USD obratu s ČR za rok 2017.

    Základem českých úvah o Iránu musí být primárně rozumové hledisko, jaký Írán vlastně chceme a proč?

    O co jde?

    Jde o to, že vláda umírněného klerika Rouháního, hledala cestu k dialogu se Západem, při zachování íránské bezpečnosti a otevření obchodních vztahů. Uzavření jaderné dohody bylo přijato v Iránu s úlevou, že snad konečně nastanou standardní vztahy, obnoví se obchodní spojení s Evropou a život se zlepší i pro obyčejné Íránce. V Íránu to bylo chápáno jako potvrzení správnosti politiky Rouháního o vedení dialogu se Západem.

    Ale ouvej, nechval dne před večerem!.

    Překvapivé jednostranné vypovězení smlouvy Američany, Rouhánímu i jeho spolupracovníkům podtrhlo židli a nesmírně posílilo radikální křídlo kléru stejně jako vedení islámských gard. Je prezentováno i chápáno jako důkaz, že Západu nelze věřit, že smlouvy nedodrží, a že Írán bude mít pouze to, o co se sám postará. Včetně vlastní bezpečnosti.

    Je tedy jasné, že nejde o jadernou smlouvu jako takovou, ale o to, kdo bude nejenom v USA ale i v Íránu vládnout po dalších volbách a jaký bude mít Írán postoj k dialogu se Západem.

    Koho na Západě tedy vypovězení smlouvy s Iránem posílilo a koho oslabilo? Komu na Západě tento vývoj vyhovuje? Kdo na tom vydělává? Chytrému napověz…..

    Lapidárně můžeme říci, že nyní můžeme volit mezi tím, zda chceme s Íránem diskutovat přes stůl anebo přes mířidla! Co si vybereme?

    Proč o tom vlastně píšu? Jde o to, jakou roli v této globální hře hraje ČR. Překvapivě velice důležitou, roli jazýčku na vahách. O co že jde? O dávno nefunkční, naprosto zbytečný a politicky velice špatný Lex Bushehr, kterým na nátlak americké ministryně Albrightové byly zakázány dodávky pro jadernou elektrárnu v íránském Bushehru (jednalo se o zakázku ZVVZ Milevsko v objemu 4,5 mld.kč). Nyní ve sněmovně i v zahraničním výboru probíhají bouřlivé diskuze o tom, zda tento vyhořelý a zbytečný zákon zrušit či nikoliv. V obou případech jde totiž o důležité politické gesto. Zrušení zákona posílí umírněné („… no tak vidíte, že s nimi dá mluvit…..“). Trvání na něm ale naopak posílí ostré hochy („….vidíte, jak jsou proti nám, že ani tohle jim nestojí za zrušení….“) a může „dorazit“ umírněné kruhy v současném přerozdělování moci. Důležitou otázkou je, zda a jak (pokud vůbec) toho česká diplomacie vedená J.Hamáčkem, dokáže využít. Pokud vůbec! Pravdou je, že pokud této pozice české vláda dokáže rozumně využít, odraz nejenom na mezinárodní scéně, ale i na vnitřní íránské politice bude velice markantní a bude mít dalekosáhlý efekt v budoucnosti.

    Iránci totiž navíc dobře vidí osudy zemí, které uvěřily ve „vývoz demokracie“ a protože za sebou mají 8000 let civilizace, musíme počítat i s tím, že za sebou mají i 8000 let moudrosti a politických zkušeností. Takže se i ze zkušeností Afghanistánu, Iráku, Libye, Syrie a dalších poučili a jsou velice opatrní na to, někomu uvěřit. Bohužel, na rozdíl od Íránu, se ani EU ani USA z této historické zkušenosti nejsou ochotny se poučit, aby pochopily, s kým vlastně jednají a o jak dalekosáhlé vztahy jde.

    Pro ČR je Írán daleko důležitější, než si řada politiků a novinářů, kteří společně na Írán dští oheň a síru, vůbec dovede přestavit. Pár nejdůležitějších hledisek: při závratně rostoucí produkci narkotik v Afghanistánu je iránsko - afghánská hrance první hranicí, kterou tato narkotika na cestě k našim dětem musí překročit. Je tedy naším nesplaceným dluhem vůči našim dětem a vnukům, že je před drogami nechráníme všemi prostředky. Tato zahraniční mise by totiž na rozdíl od těch ostatních, měla smysl a přímý dopad na situaci v ČR. Proč tedy Íráncům v tomto boji nepomáháme? Navíc Írán, jako šiítský stát, je našim přirozeným spojencem v boji proti sunitskému terorismu. Kolik je pro ČR takto důležitých zemí na světě? Není jich mnoho. Škoda, že to naše vláda netuší.

    Je tedy jasné, že budoucnost Íránu a budoucnost ČR mají několik společných faktorů, které je dobré mít na zřeteli při vytváření české politiky vůči Íránu a při snaze o pochopení íránské pozice a zájmů.

    Írán není náš přítel, ale ani nepřítel. Má co nabídnout ze svých zdrojů i obchodní příležitosti, mohl by být pro ČR stejně důležitým obchodním partnerem, jako je pro ostatní státy záp.Evropy. Mohl by živit mnoho podniků u nás. Jako přirozený spojenec v boji proti sunnitskému terorismu má důležitý vliv i na bezpečnost v Evropě.

    Další otázkou zůstává, jaký Írán vlastně chceme? Tím my, myslím Česká republika. Další otázkou je, jak se česká vláda zachová k Íránu? Bude dodržovat uzavřené smlouvy? Schová se ve svém rozhodování za EU? Nebo se schová za USA? Dokáže přesvědčit Íránce, že dodržíme smlouvy, že se nebudeme držet vzoru Mohameda a jeho porušení smlouvy z Al Hudayabíye? Chceme předvídatelný stát s centrální vládou anebo stát rozvrácený občanskou válkou mezi kmenovými náčelníky jako v Libyi? Osobně jsem pro stát, který má silnou centrální vládu, o které každý ví, kam směřuje a se kterou lze dojednat platné dohody.

    Jenže je zde další mezinárodně politický faktor: nutnost vnějšího nepřítele (fiktivního, hypotetického nebo skutečného) jako záminka utažení vnitřní bezpečnosti, jako základ totalitních vlád. Proto je Írán široce mediálně prezentován jako úhlavní nepřítel všech a zdroj rizika v regionu. Tato image slouží totiž nejenom jako strašák, ale i jako záminka všem vládcům v okolí k akcím proti vlastním nespokojeným obyvatelům. Dokonce to funguje i v Evropě (4000 km daleko), jak jsme zažili u nás v aféře kolem amerického plánu instalovat vysoce výkonný radar v Brdech na „ochranu před íránskými raketami. Musím přiznat, že propagační argumentace, jak íránští záložáci se chystají raketami ostřelovat Brno, byla obzvláště povedená. K mému zděšení se celá řada vlivných lidí přinejmenším tvářila, že tomu věří.

    Je zde tedy několik paralel s vývojem v celé oblasti: touha některých velmocí po trvalém konfliktu mimo své území, po možnosti propagandistického využití vytvořeného íránského nebezpečí, zkrátka po zachování otevřených fondů na zbrojení a tajných fondů na kryté akce (IranGate) – kam že to asi jdou ty afghánské drogy, kterých neustále raketově přibývá?

    Ví tady někdo vůbec, jaký Írán vlastně chceme? Jaký Írán nám povolí? Bezpochyby to nebude ten, který by byl výhodný pro ČR. Na zájmy ČR totiž dohlíží (někdy) pouze naše vláda, která patrně rozhoduje jako v tom vtipu, kdy se manžel ptá manželky: Myslíš že mám ještě žízenˇ, abych si mohl dát pivo?

    Autor je poslancem Parlamentu ČR za SPD

    0 0


    Břetislav Olšer
    14.8. 2018   Rukojmí
    Že by se nám v Česku začaly opět hýbat i v těchto tropech ledy v již patnáctileté lapálii v kauze Bakala? Hypoteticky snad i ano, zvláště, že se souběžně sešly hned dvě vyšetřovací akce; Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) totiž podal 7. srpna 2018 další trestní oznámení v kauze OKD.

    Je to už nekonečný děsivý a těžký sen o naději v největším miliardovém privatizačním tunelu na cca sto tisíc ostravsko-karvinských horníků a jejich příbuzných z více než 43 tisíce Bakalovou jim ukradených bytů...

    Trestní oznámení sice neobsahuje jméno žádného konkrétního pachatele, z textu však vyplývá, že míří na bývalé ministry financí a průmyslu a obchodu z ČSSD Bohuslava Sobotku a Milana Urbana…

    Trestní oznámení je podle generální ředitelky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) Kateřiny Arajmu reakcí na „nová zásadní skutková zjištění,“ která vyšla najevo během hlavního líčení kauzy OKD u Obvodního soudu pro Prahu 2.

    ÚZSVM během trestního líčení v této věci vystupuje jako poškozený. Požaduje náhradu škody ve výši 5,7 miliardy korun. což je reakce na soud v květnu letošního roku, který zprostil obžaloby znalce Rudolfa Douchu a dva bývalé manažery Fondu národního majetku Pavla Kutu a Jana Škurka. Byli obžalováni z toho, že způsobili škodu při prodeji menšinového státního podílu v OKD, který koupila společnost Karbon Invest v roce 2004. Havířska naděje umírá předposlední, poslední umírá člověk......

    Kromě zmíněného soudu je zde ještě jedna pozitivní šance; Miliardář Zdeněk Bakala v srpnu 2018 sice dle čekávání odmítl předvolání sněmovní vyšetřovací komise ke kauze OKD. Učinil tak přesto, že si před několika dny vyzvedl ze své datové schránky předvolání. Finančník své důvody vysvětlil v dopise adresovaném předsedovi komise Lukáši Černohorskému tím, že je případ značně zpolitizovaný a Bakala chce, aby jej posoudil nezávislý soud. Sdělily jeho noviny z jeho molochu Ekonomia – Hospodářské noviny.

    Sněmovní vyšetřovací komise ke kauze privatizace OKD. Na snímku zleva předseda komise Lukáš Černohorský, Leo Luzar, Lubomír Zaorálek a Václav Klaus ml. foto: Jan Handrejch, Právo

    Podle svých slov má dojem, že někteří politici o jeho vině už rozhodli. „Už řadu let mne populističtí politici označují za „tuneláře“ a sám prezident republiky dokonce řekl, že je mne třeba zavřít. Možná to lze tolerovat v drsném světě politiky, ale určitě to nesplňuje test spravedlivého procesu, na jaký mají všichni občané právo spoléhat,“ míní Bakala.

    „Podle odborných odhadů z OKD bylo dohromady vytunelováno 100 miliard korun. Zdeněk Bakala inkasoval posledních 16 miliard korun na dividendách a přitom jen tak mimochodem stačil okrást i nájemníky OKD o jejich byty. Dokud tento problém nebude vyřešen, pak nemůžeme tvrdit, že je velká ekonomická kriminalita v České republice minulostí,“ řekl při své druhé inauguraci prezident Miloš Zeman.

    Bakala jednal s majiteli Karbon Invest, Viktorem Koláčkem a Petrem Otavou, o nákupu jejich firmy už na jaře roku 2004. Dělo se tak tedy v době, kdy tato společnost ještě neměla podepsanou smlouvu na odkup 46procentního státního podílu v OKD, vlastnila však majoritní podíl v důlním gigantu.

    Miliardář prý s nimi podepsal předběžnou smlouvu datovanou již 31. květnem 2004. V této souvislosti upřesnil, že přes svou firmu Charles Capital chtěl získat celkem 76 procent akcií Karbon Invest. „Nakonec jsme se sešli na ceně 250 miliónů dolarů (v roce 2004 cca 6,425 miliardy korun, pozn. autora.),“ upřesnil Bakala vůbec poprvé, kolik hodlal za tříčtvrtinový podíl v Karbon Invest zaplatit. http://iuhli.cz/komise-k-okd-se-meni-v-blamaz/

    Za vším je proto nutné hledat Antonína Koláčka, šéfa Mostecké uhelné společnosti (MUS), proto se vydejme po stopách tohoto miliardáře - filutu, co se stal buddhistou, na rozdíl od Bakaly, který se z dámského krejčího stal stejně tak gaunersky uhlobaronem. Když jsem fáral na Dole ČSM, byl tehdy Koláček poskokem komunistického ředitele Mrázka, pak se stal komplicem Bakaly, aby během soudu ve Švýcarsku pro jistotu konvertoval k buddhismu založil duchovní společnost Maitrea a dal jí do vínku 1,6 miliardy kdoví jakých korun...

    V OKD jsem pracoval deset let; tři roky jsem fáral, osm let byl redaktorem OKR Horníku a několik let jsem byl ve Vědecko-výzkumném uhelném ústavu v Radvanicích, osobně jsem poznal Viktora Koláčka, když pracoval na Dole ČSM jako vedoucí úseku pod vedením již zmíněného ředitele podniku Miroslava Mrázka. Ten se v roce 1981 stal čtvrtým ředitelem dolu.

    Snímek Břetislav Olšer

    Když však v roce1989 vzniklo Hornické fórum, byl Mrázek odvolán a řízením Dolu ČSM byl pověřen Miroslav Salava. O rok později v referendu na pátého ředitele vyhrál ing. Viktor Koláček, který změnil organizační struktury; Důl ČSM se odloučil od OKD a osamostatnil. Jako novodobou vlaštovku svazáckou šachtu v roce 1991 navštívil sám prezident Václav Havel, aby popřál následné privatizaci.

    Koláček vystudoval VŠCHT v Praze a poté nastoupil do Čokoládoven Praha. V roce 1994 stál spolu s dalším obžalovaným Petrem Krausem u vzniku finanční společnosti Newton Financial Management Group. Právě Newton sehrál podle tisku důležitou roli při ovládnutí MUS. V červnu 1995 usedl Koláček do představenstva MUS, do něhož se dostal coby vrchní personalista Komerční banky.

    Postupně se stal nejvlivnějším manažerem MUS a byl rovněž generálním ředitelem Appian Group. V roce 2005 spolu s nedávno zesnulým manažerem Lubošem Měkotou získali každý čtyřicetiprocentní podíl v dolech, který posléze prodali Pavlu Tykačovi. Koláček se poté z byznysu stáhl a nyní se věnuje buddhismu a cestování.

    Nikdy by mě tenkrát nenapadlo, že tento nenápadný chlapík někdy koupí svoji šachtu Čs. svazu mládeže, k ní ještě Tuchlovice, poté i další české doly a nakonec OKD. Za vším byl blahé paměti rovněž právní koncipient a politicko-železničářský všeuměl a současný floridský milionář Stanislav Gross, co si koupil po několika letech běžně spekulativního podnikání luxusní letní sídlo na Floridě.



    Jak Standa ke štěstí přišel, když za byt na pobřeží Atlantiku v rezidenčním komplexu zvaném Hidden Bay dal v přepočtu necelých třináct milionů korun? Letní byt zřejmě zaplatil expremiér Gross z osmdesáti milionů korun, jež pocházely z prodeje akcií firmy Moravia Energo. Dnes už tento bývalý strojvůdce nežije, ať je mu země lehká; odnesl si na onen svět i tajemství svého strýce Vika a jeho křišťálově čisté miliony....

    Mám bujnou fantazii; co kdyby v roce 2004 vládl ministerstvu financí Andrej Babiš a podíl ve státním podniku OKD by firmě Karbon Invest pod cenu prodal za pouhých 4,1 miliardy korun? Byl by oheň na střeše a Bohuslav Sobotka by vyskakoval, jak čertík z krabičky, jaká je to hrubá neodbornost.

    Ovšem, ona fantazie má však kořeny v hořké realitě; tím ministrem financí byl právě Sobotka a jeho, resp. Grossova vláda prodala v roce 2004 menšinový podíl v OKD společnosti Karbon Invest za 4,1 miliardy korun. Proto se nyní protikorupční policie v kauze privatizace obřích černouhelných dolů OKD ze září 2004 zaměřila kromě ministerských úředníků, vlády a znalce, který pro stát stanovil cenu OKD, také na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.

    Zodpovědným za prodej 45,88 procenta akcií byl již zmiňovaný Sobotka. Protikorupční policie je přesvědčena, že stát se zbavil akcií příliš levně. Spočítala, že přišel o 3,4 miliardy. Šéfem rozpočtového výboru byl v té době za koaliční KDU-ČSL chameleon Miroslav Kalousek, nyní předseda TOP 09. Policie už v roce 2012 obvinila Rudolfa Douchu z křivého svědectví a nepravdivého znaleckého posudku znalce, kterého si Fond národního majetku najal.

    Připomeňme si sled událostí z této doby, kdy se tunelovalo ve velkém; zpět ke kostlivci, který právě vypadl Sobotkovi ze skříně. Jak se tam dostal? Napřed Ostravsko-karvinské doly patřily Stanislavu Prosovi, který prodal 48,5 procenta akcií společnost skupině manažerů Českomoravských dolů Kladno - Viktoru Koláčkovi, Petru Otavovi a Janu Przybylovi.

    Byli to právě tito podnikatelé, kteří pocházeli z ostravsko-karvinského regionu. Vzápětí poté, co Koláček s Otavou, jehož otec byl kdysi generálním ředitelem OKD, získali nad ním absolutní vládu a zavedli v černouhelné společnosti nové praktiky řízení. Byly to praktiky, které ho dovedy až do Švýcarska…. https://olser.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=393793

    Osmapadesátiletý Koláček byl po letech totiž obžalován spolu s pěti společníky z podvodů, praní špinavých peněz a korupce. Na rozdíl od ostatních českých obžalovaných se soudci mluvil, i když odmítl odpovídat na otázky týkající se vlastní obžaloby. Zeširoka se ale věnoval své osobní situaci.

    Nejdříve v obecném prohlášení řekl, že neporušil zákony, i když je mu zpětně líto, že akcie MUS ve druhé polovině 90. let nakupoval se společníky potají. Uvedl ale také, že "každý člověk má svůj osud a své poslání". "Soud vnímám jako cestu, aby člověk mohl naplnit poslání svého srdce," dodal. A pak byl v roce 2013 odsouzený, když soud řešil údajné praní špinavých peněz vyvedených z MUS.

    Nepravomocně dostal 4,5 roku. Ať si tedy uhlobaron Koláček mlčí, buddhista Koláček by však mluvit měl. Vysvětloval mimo jiné i to, proč se rozhodl opustit byznys a začít se věnovat duchovnímu rozvoji a buddhismu; pořídil si v Říčanech u Prahy velké sídlo, na zahradu umístil řadu orientálních prvků a ke švýcarskému soudu přinesl soudkyni svíčku.

    Soudce tato změna v životní orientaci zaujala a zeptali se ho na důvody. Rozhodl jsem se, když jsem zjistil, kam jsem se ve svém životě dostal, řekl: „Zjistil jsem, že svět byznysu je plný válečných taktik, přetahování a přetlačování a mým bytostným naladěním je spolupráce s lidmi,“ tvrdil u švýcarského soudu muž, kterému prý změnily život návštěvy Indie, Nepálu a Číny. Ve svém archivu přitom má i řadu fotek s politiky. Vyfotil se kdysi i s Milošem Zemanem, Václavem Klausem či Václavem Havlem.

    Tyto důvody ho prý vedly i k cestě v roce 2000, kdy odjel do Indie k pramenům Gangy do Gangotrí a strávil nějakou dobu v Nepálu. Začal také studovat šamanismus, tantrismus a absolvoval několik pobytů ve tmě. "Skrze své nitro a své srdce poznávám existenci. To poznání mi umožňuje s láskou přijímat všechny situace, do kterých se dostanu,"řekl. http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-chat/360531/xaver-vesely-vyzpovidal-uhlobarona-a-nastval-zemana-miliardy-pro-cssd.html

    Uhlobaron Koláček mezi politiky: S Václavem Klausem a Václavem Havlem| Reprofoto Luboš Xaver Veselý: Jak se těží miliardy

    Výčitky vůči nikomu, kdo ho do nynější situace dostal, podle svých slov nemá. "Byť jedna situace mě zaskočila, ještě to nemám zpracované," připustil bez dalšího vysvětlení. "I když je v tom zmatek, učím svoji mysl, že nemusí vědět a pochopit všechno," dodal.

    "Spoustu věcí jsem přestal svým způsobem řešit. Zkoncentroval jsem svou energii a život na věci, které mi dělají radost a prýští z mého srdce. Mým základním krédem je být lidský ... Vytvářet situace, kdy mohu s lidmi komunikovat otevřeně od srdce k srdci ... I když vím, že to někdy nejde. Některá srdce zůstávají zavřená,"řekl.

    A tak Antonín Koláček po ochodu ze světa uhelného byznysu založil akciovou společnost Maitrea, které v průběhu let dal do vínku základní jmění ve výši 1,6 miliardy korun. Mají-li tyto peníze skutečně pomáhat obnovovat „ducha, duši i tělo“, je to částka opravdu úctyhodná a dá se s ní dokázat mnoho. Postava „světce“ zvaná Maitrea (Maitreya), se totiž objevuje pod různými jmény prakticky ve všech dnes existujících formách buddhismu.Uhlobaron Koláček mezi politiky: S Dagmar a Václavem Havlovými | Reprofoto Luboš Xaver Veselý: Jak se těží miliardy

    Jedná se o „bódhisttavu“, tedy bytost, která dosáhla osvícení a má možnost zcela se vyvázat z útrpného koloběhu zrození, stárnutí a umírání, ale ze soucitu s ostatními bytostmi se stále na tento svět vrací, aby šířením Buddhova učení přivedla k osvícení i nás všechny bytosti ostatní. Konkrétně Maitrea by se dle proroctví měl na zemi objevit a šířit nauku jako pokračovatel Buddhy Šákjamuniho, až na Zemi nastane doba velkého temna, kdy bude původní Buddhovo učení již zcela zapomenuto a lidstvo bude v totálním úpadku.

    Setkal se Koláček s Dalajlámou a s vrahy s Japonska: http://www.rukojmi.cz/clanky/6477-ctrnacty-dalajlama-a-jeho-pratele-herman-kalousek-halik-ci-havel-ale-i-vrah-soko-asahara-co-byl-prave-popraven-za-to-ze-v-tokijskem-metru-v-roce-1995-nechal-sarinem-zabit-13-lidi-a-na-5-5-tisic-dalsich-priotravit

    Pokud náhodou tato fotografie záhadně zmizí, je to jen proto, že na ní je ing. Koláček s Dalajlámou, který, jak je vidno výše zříti, se přátelí nejen s vrahy, ale též s tunaláři OKD...

    Koláčkův de facto „kolega“ mezi šiřiteli buddhismu na Západě, japonský zenový učitel Šunrjú Suzuki, mimo jiné ke svým americkým studentům pronesl: „Následuj svými činy Buddhu a ocitneš se ve světě buddhů. Napodobuj svým chováním Goemona Išikawu a vstoupíš do světa zlodějů.“ Obrovitý lupič Išikawa Goemon však není v Japonsku archetypem záporného hrdiny, jak by se z citátu mohlo zdát. Překvapivě, jeho legendární obraz by se dal spíše připodobnit k jakémusi japonskému Jánošíkovi. Bohatým bral a chudým dával.

    Typický Koláček a Bakala, co bohatému státu vzal a sta tisícům horníků v OKD a majitelům 44 tisíc bytů a sobě „dal“ stovky miliard. Psychicky, a chcete-li i karmicky, přitom vzniká silný vztah mezi dárcem a obdarovaným. Prostě se Koláček řídil filozofií zenového buddhisty jménem Suzuki: „Pokud tě obelže někdo druhý, otřepeš se rychle a ani škody nebudou nijak strašlivé. Jakmile ale začneš obelhávat sám sebe, je to konec. Na to už není žádná medicína.“

    Snímek Břetislav Olšer

    Resumé: Výstavba Dolu ČSM byla zahájena 1. září 1958. Nad stavbou dolu tehdy převzal patronát někdejší krajský výbor Československého svazu mládeže. Celou historii dolu mapuje publikace, kterou s kolektivem autorů a za pomocí archivních materiálů zpracoval Jan Kurial.

    Právě 29. srpna 2008 byla v havířovském KD Radost publikace slavnostně pokřtěna za účasti kmotra knihy, zástupce generálního ředitele OKD Jána Fabiána a bývalého ředitele Dolu ČSM a pozdějšího generálního ředitele OKD Viktora Koláčka.

    Jak se z dámského krejčího stal uhlobaron: http://www.rukojmi.cz/clanky/4934-byl-rok-2004-a-opet-se-zhaslo-pokolikate-uz-aby-se-jeste-lip-kradlo-nejlip-z-toho-vysel-zlodej-bakala-aby-se-jako-prvni-damsky-krejci-na-svete-dostal-mezi-miliardare-forbesu

    Prokuratura ve Švýcarsku Koláčka přesto v této kauze obžalovala spolu s pěti dalšími osobami a v říjnu 2013 jej prvoinstanční soud ve švýcarské Bellinzoně uznal vinným z podvodu, praní špinavých peněz a porušování povinnosti při správě cizího majetku. Za to byl nepravomocně odsouzen k trestu 52 měsíců odnětí svobody. V prosinci 2017 švýcarská nejvyšší soudní instance odmítla jeho odvolání…

    Inu, podivnou privatizací OKD se nyní také zabývá poslanecká vyšetřovací komise. Špidla i Urban u komise již vypovídali, Sobotka se omluvil a Bakala před týdnem odmítl přijít jako svědek před poslaneckou komisi ke zlodějně v OKD… Podle něj komise není nestranná… Někdo se ve Švajcu u dámského krejčovského vehiklu z plna hrdla směje…

    PS: Manažer a podnikatel pravomocně odsouzený švýcarským soudem za podvod, praní špinavých peněz a porušování povinnosti při správě cizího majetku v souvislosti s privatizací Mostecké uhelné společnosti Antonín Koláček se údajně chystá nastoupit k výkonu trestu. Proti rozsudku se však chce bránit u Evropského soudu pro lidská práva. (únor 2018) http://www.ceska-justice.cz/2018/02/antonin-kolacek-vezeni-nastoupim-podam-stiznost-strasburku/

    0 0
  • 08/14/18--06:56: Article 9
  • Václav Umlauf 
    14.8.2018 E-republika
    Smrt českých vojáků a smrt afghánských policistů spolu těsně souvisí, protože jsou důsledkem přímého působení NATO. To nelze říci o teroristickém útoku na mešitu. Ale export teroristů ISIL ze Sýrie do Afghánistánu je prováděný jako další tajná operace Západu a má jako jeden z důsledků zvýšení teroru v zemi.


    Afghánistán zůstal celkem dlouho mimo naši pozornost. Důležitý článek o této zemi jsme publikovali loni pod názvem Prohraná válka v Afghánistánu a její důsledky pro USA. Ale USA a NATO klidně prohrají válku a přitom dál okupují danou zemi jako je nyní Sýrie, protože na to mají a protože to vyžaduje tzv. “boj za demokracii”. Výsledkem je věčný konflikt, na který Rusové v Afghánistánu neměli ani nervy, ani peníze, a proto se z této země po své porážce disciplinované stáhli. To není případ dnešní demokratické a zcela mírové okupace, která ale není o nic méně krvavá než ta ruská či jakákoliv jiná.

    Země jako Afghánistán či Jemen nelze vojensky porazit. Zdejší lidé mají dávají přednost vlastnoručně vedenému svobodnému životu před jakýmkoliv importem. A protože kmenová ekonomika funguje za jejich práci a na jejich území, která jim patří tisíce let, tak jim nelze vnutit kalašnikov nebo coca-colu jako formu nezadržitelného pokroku. My však tento pokrok rádi importujeme do zemí ležících v tzv. “strategickém podbřišku Ruska” a také zde udržujeme okupační vojenské kontingenty, což pak zákonitě vede k tomu, že zvoníme zvonci a houkáme sirénami při smrti českých vojáků. Nejsou ani první ani poslední, kteří padli a padnou za hranicemi země při plnění tzv. “obranných úkolů”. Osobně považuji lidský život za jeden a nedělitelný. Ale při čtení českých oficiálních zpráv ohledně smrti tří českých vojáků v Afghánistánu jsem dostal jistě neoprávněný pocit, že tato země byla poctěna smrtí pouze Čechů a pouze těchto tří vojáků NATO. Takže uveďme tyto falešné zprávy na pravou míru.

    Je zásadní politický rozdíl, zda v Afghánistánu zemře profesionální voják NATO v situaci, kdy poražení Američané vyjednávají s Talibanem o míru, nebo civilista, kterého zde někdo bezdůvodně zavraždí. Takže ve stejné době, kdy zde padli čeští vojáci, NATO vyšetřuje incident “přátelského zabíjení” (friendly fire), v němž zahynulo omylem nejméně devět afghánských policistů během amerického leteckého útoku.

    Americké jednotky provedly letecký úder tzv. “na obranu afghánských sil” v okrese Azra v provincii Lógár. Během hodinové bitvy s povstalci policie volala pro leteckou podporu. USA, ale bohužel bombardovaly pozice afghánských policistů, což také oznámil jejich velitel. Vládní úředníci v Kábulu celý incident potvrdili. Mluvčí ministerstva vnitra Nasrat Rahímí řekl, že v leteckém bombardování bylo zabito 9 policistů a na místě bombardování zůstalo 14 zraněných. Prý přitom ale Taliban utrpěl ztráty, což je jistě dobrá zpráva. Šéf provinčního soudu Hamidulláh Hamíd řekl AFP, že tzv. “zahraniční síly” omylem bombardovaly dvě policejní kontrolní stanoviště a zabily “asi 15 policistů”. Takže mluvčí NATO pro vojenské operace podplukovník Martin O’Donnell musel prohlásit, že se celá věc nějak vyšetří. Asi jako humanitární bombardování města Rakky v Sýrii. Letecké operace v Afghánistánu provádí jen místní letectvo a za NATO pouze letecké síly USA. Zatím je v Afghánistánu přibližně 14 000 příslušníků pozemních vojsk a tvoří většinu mise NATO v zemi.

    A teď rekapitulujme zisky a ztráty, protože války jsou ekonomický a strategický podnik. Smrti tří zemřelých českých vojáků je mi líto, mimo jiné i proto, že mám známé vojáky, kteří zde na misich působili. Abych se vyhnul emocím, tak nechci v tomto článku řešit politickou otázku, nakolik jejich smrt sloužila míru a demokracii. Na to myslím jasně odpověděly předešlé články rekapitulující tuto prohranou válku. Ale pro vyrovnání českých propagandistických fejků bych si přál, aby také zněly zvony za těch 15 policistů, které zabil útok NATO ve stejné době, kdy zde při sebevražedném útoku teroristů zahynuli čeští vojáci. Ti sem šli sice z rozkazu, ale věděli, do čeho jdou. Policisté v Azře telefonovali pro pomoc, která je hromadně zabila. To v žádném případě není stejná situace, dokonce z mnoha důvodů. Jestli má někomu v Česku zvonit hrana, tak určitě v první řadě těm afghánským policistům. A to nejsou ani první, ani poslední nevinné oběti Západu. První opravdu hnusný útok se stal už dávno předtím americkými drony na svatebčany v Damarole, viz toto klíčové slovo.

    Další Afghánec, komu by měla zvonit v Česku hrana, se jmenuje Sajíd Muhammad Ališah Musáví Gardezí. Narodil se v roce 1959 v Gardezu, po ukončení základních a středních škol, v roce 1978 vstoupil na fakultu medicíny na Kábulské univerzitě. V roce 1980 komunistická vláda převzala moc v Afghánistánu. Musáví opustil školu a připojil se k mudžahedínům svého rodného města. Proti Rudé armádě a stejně tak dnes proti NATO bojují šíité, sunnité a Paštůni. Doktor Mousavi během bojových operací velel frontové linii Gardezu. Byl dvakrát zasažen a kulky měl v těle celý život. V roce 1990 přešel do Íránu a vstoupil na Teheránskou lékařskou univerzitu se stipendiem a v roce 1998 absolvoval medicínu. V roce 2002 se vrátil do Afghánistánu a stal se členem parlamentu Afghánistánu z jeho rodného města. Dne 13. července 2003 byl zatčen o půlnoci a tajně převezen na základnu Bagram řízenou USA a pak byl převezen do koncentráku v Guantánamu. Viz heslo “rendition flights” o nezákonném mučení a únosech za prezidenta Bushe a Obamy. Poté, co byl odtamtud propuštěn z koncentráku, vydal v Kábulu svůj deník na 386 stranách v knize “Untold Truth of Guantanamo Prison” (Skrytá pravda o věznici Guantánamo). Dr. Sajíd zahynul jako jedna obětí při sebevražedném útoku během páteční modlitby v mešitě Imam Zaman v provincii Gardez. Útok na mešitu, k němuž se nikdo nepřihlásil, si vyžádal 40 obětí a 50 zraněných. Stal se zhruba ve stejnou dobu, kdy zde zahynuli naši vojáci.

    Smrt českých vojáků a smrt afghánských policistů spolu těsně souvisí, protože jsou důsledkem přímého působení NATO v Afghánistánu. To nelze říci o teroristickém útoku na mešitu. Ale export teroristů ISIL ze Sýrie do Afghánistánu je prováděný jako další tajná operace Západu. Jeho přímým důsledkem je zvýšení teroru v zemi. Takže opět platí, že kdo s terorem zachází, ten s ním také schází. Ale vždy přitom zahyne spousta nevinných obětí.



    Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!



older | 1 | .... | 612 | 613 | (Page 614) | 615 | 616 | .... | 668 | newer