Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 614 | 615 | (Page 616) | 617 | 618 | .... | 668 | newer

    0 0

    Václav Umlauf 
    15.8.2018  E-republika
    Primárky v USA jsou důležitým indikátorem pro stav země, protože jednoznačným způsobem ukazují náladu voličů. Výsledky ukazují, že v USA se rozběhlo nové kolo třídního boje.


    V úterý 14. srpna 2018 proběhly ve čtyřech státech USA (Connecticut, Minnesota, Vermont, Wisconsin) velmi důležité volby zvané primaries, kde se rozhoduje obsazení důležitých veřejných úřadů v daných státech. V jiných státech zase běžely volby do Kongresu a Senátu nebo stranické nominace kandidátů do listopadových voleb. Tyto volby jsou důležitým indikátorem pro stav země, protože jednoznačným způsobem ukazují náladu voličů. Jednoduše řečeno platí, že existuje jasný posun k socialismu u voličů Demokratické strany a jasný posun k Trumpově korporativnímu modelu u voličů Republikánské strany. Podívejme se na důležité výsledky.

    Sara Innamorato-vá kandidovala za Democratic Socialists of America (DSA), což jsou američtí socialisté, kteří postupně nahrazují zkorumpované demokraty. U nás by to byla sci-fi toho typu, že nezkorumpovaní komunisté by nahradili současné zkorumpované socialisty. To nejde, protože obě české levicové partaje prodaly své voliče Babišovi. Innamorato vyhrála volby do kongresu v Pennsylvanii, District 21. Nová kongresmanka dostala 64 % hlasů v situaci, kdy to mělo být těsné. Druhý důvod k obavám demokratů se jmenuje Summer Lee-ová. Tato černoška z DSA vyhrála se stejnou drtivou většinou 67 % ve stejném státě kongresové křeslo, state House District 34. S volebními průzkumy manipulovala hlavně dynastie prodejných demokratů v Pittsburgu.

    Alexandria Ocasio-Cortez-ová (28 let, kandidátka DSA), vítězka nad politickým veteránem Demokratů jménem Joe Crowley v New Yorku do Kongresu, 14th District. Tato dáma je naprostá politická bomba, protože se socialistickým programem porazila prodejné socanské bafuňáře v New Yorku. Cortezovou jasně podpořil Noam Chomsky, viz Democracy Now! Tady je recept na volební vítězství i u nás, totiž bojovat za 99 % proti jednomu procentu.

    Bossové z Demokratické strany teď mají “big problem”. Kandidáti podporovaní DSA už celkově vyhráli 21 ze 32 místních primárek v různých státech v roce 2017. Viz naše články o vzestupném trendu socialistických myšlenek v USA a debaklu prodejných socanů, alias Demokratické strany USA. Ta je po republikánech druhým nejsilnějším fanklubem neoliberálního kapitalismu. U nás se k tomu fanklubu ještě přidali i komunisté, aby komedie tzv. “levice” byla kompletní.

    Dan Donovan jako republikán podporovaný Trumpem bez problémů vyhrál ve většinově pravicovém 11. obvodě v New Yorku. Pravicový bafuňář Michael Grimm jako aktivní kongresman byl totiž těsně před volbami obžalován za zlodějny. Trump má další vítězného koně. Jeff Johnson vyhrál primárky na guvernéra státu Minnesota. Korporátní kůň Bob Stefanowski vyhrál guvernéra ve státě Connecticut. Původně byl manažerem General Electric, pak skočil na chvíli k demokratům. Pak je před volbami zradil a utekl k republikánům, kteří mu dali nebývalé peníze na kampaň společně s korporacemi. Prostě, americká a česká demokracie v kostce. Podobnou historii politické zrady má Leah Vukmir, který se stal republikánským senátorem za stát Wisconsin. Meriden Mayor Manny Santos vyhrál za republikány post do Kongresu v pravicovém Connecticutu. Má blízko k Tea party a odmítá zbytečné vládní výdaje. Také to měl lehké, protože bývalá republikánská poslankyně Elizabeth Esty-ová byla obviněna ze sexuálního harašení ve svém kanclu.

    Takže to shrňme. Za pravici vítězí Trumpovi lidé a kandidáti podporovaní hnutím Tea party. Pro republikánské bafuňáře to není dobrá zpráva. Tito politikové odmítají systém dvou stran daný na principu prodejných partajních bossů, kteří za peníze korporátek manipulují stranické nominace. Ale tito kandidáti dělají po svém zvolení pro korporace první a poslední, takže jsou OK.

    Demokraté už mají opravdu starosti. Jejich prodejné křídlo vedené Clintonovou je na taktickém ústupu a veřejně se začalo prodávat v Kongresu republikánům. Viz výdaje na zbrojení na snížení daní korporacím, pro které hlasovali poslanci tohoto křídla společně s republikány. Skupina pod Sandersem nahlodává postavení této prodejné party zevnitř. Ale spousta demokratů už stranu dávno opustila a kandiduje se socialistickým programem. Nic nového pod sluncem pro bdělé čtenáře e-republiky, viz naše starší články.

    Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

    Související články:

    0 0

    Vlastimil Podracký
    15. 8. 2018     vlastimilpodracky
    Od okupace ČSSR vojsky Varšavské smlouvy uplyne letos v srpnu 50 let, což bývalo považováno za dvě generace (dnes při pozdním zakládání rodin to bude asi jinak). Dvě generace už je dost dlouho, aby se ledacos zapomnělo.


    Politické okolnosti doby před 50-ti lety

    Vzhledem k tomu, že většina dnešních občanů tenkrát nebyla dospělá nebo tu vůbec ještě nebyla, domnívám se, že je zapotřebí připomenout tehdejších okolnosti (události byly mnohokrát uvedeny a všichni je znají).

    Tenkrát nás napadlo pět států, z nichž čtyři byly vazalové a jeden dominantní světová velmoc. Samostatnost jsme tenkrát už vůbec neměli, my jsme tedy v srpnu r. 1968 žádnou samostatnost neztratili, pouze bylo potvrzeno, že ji už dávno nemáme a bylo to dáno najevo celému světu, ale především těm ostatním vazalům, co by je čekalo, kdyby se chtěli nějak osamostatnit. To samo o sobě znamenalo potvrzení všem komunistům světa, co je čeká, když nebudou poslouchat. Do nějaké míry to přispělo k dalším událostem i ke konečnému pádu komunistických režimů. Myslím si, že komunisté v Nikaragui, Angole, Mozambiku a jinde, bojující za svoji ideologii si to museli uvědomit. Proto také sověti hned vyrukovali s pohádkou, že tu byla kontrarevoluce a oni vykonali pouze „bratrskou pomoc“ naší vládě, která je o to požádala. Myslím si, že informace byly tak prolhané, že jim jen trochu myslící člověk věřit nemohl.

    Přitom „pražské jaro“ nebylo žádnou revolucí, která by měla přinést změnu statusu našeho státu, ale pouze odlišné vnitřní politické prvky, které vedly k větší demokracii a svobodě. Je samozřejmě otázka, co by se stalo, pokud by tento politický vývoj pokračoval. Byli sovětští komunisté tak předvídaví, že věděli, co tento vývoj znamená? Já se domnívám, že vývoj by asi skončil někde na úrovni tehdejších západních sociálních států. Ale v politické oblasti by jistě zůstal určitý totalitní prvek, asi jako v Jugoslávii. Vzhledem k tomu, co dnes o dalším vývoji víme, bylo by to jistě velice přínosné, dnes bychom byli určitě mnohem dál, alespoň bychom měli zkušenosti se soukromým podnikáním. Proč tedy ti hlupáci přišli, vždyť tentýž vývoj prodělali o dvacet let později? Kdyby nás tenkrát následovali, byli by na tom také lépe. Dá se říci, že na tom prodělali stejně jako my.

    Je dost těžké dnes rozšifrovat, proč to vlastně udělali? Dostali strach z tohoto vývoje? Vpád do Československa opravdu nepřinesl nikomu nic, vyjma vojenských výhod pro SSSR, který zde vytvořil předsunuté základny. Ale o ty potom už nešlo, mohli zde být základny, ale náš vnitřní vývoj mohl být nezávislejší. Proč zastavili i vnitřní vývoj? Nedokážeme se dnes asi dost dobře vžít do fanatických komunistických mozků, kterým se nepodařilo postavit komunistický režim na přirozených společenských mechanismech a museli každou věc řešit ideologicky a neustále zasahovat do každodenního života, což v podstatě znamená totalitu. Režim nefungoval sám, pokud se ideologicky nezasahovalo, rozpadal se. Největší část energie byla spotřebována na udržení režimu, nikoliv na jeho rozvoj. To režim vnitřně velmi vyčerpávalo a s jeho expanzí potom docházelo stále více k vyčerpání a konec se blížil.

    Komunistické myšlenky téměř v každé zemi podporované určitou skupinou obyvatel mohly být využity SSSR k provedením různých revolucí. Sověti vládli pomocí místních komunistů, kterých bylo vždy dostatek. Šlo jim o realizaci eschatologické vize lepšího života, které věřili. Nicméně postupně nastávala doba opadávání této přízně. Vyklouzla jim Jugoslávie, Albánie, později Rumunsko, ale už předtím miliardová Čína. Ve Vietnamu probíhala válka, kterou komunisté nakonec vyhráli. Podpora těchto válek a obsazování území si vyžádala obrovské prostředky. Slábnoucí podpora místních komunistů znamenala stále větší náklady na udržení tohoto stavu pomocí sovětské síly. To se projevilo naplno v Afganistánu, kde nastal ozbrojený odpor. Slábnoucí hospodářství nemohlo trvale udržet takovou zátěž. Z toho se lze poučit, že nelze vnucovat svoji vůli území, na kterém není převažující souhlasící skupina obyvatel. To vidíme na některých příkladech i dnes.

    Po vpádu

    Sovětskou okupaci v r. 1968 nemůžeme srovnávat s nacistickou. Naši občané se k sovětským vojákům chovali jako k lidem, kteří sdílí stejný nedůstojný osud a byli zmanipulováni, mysleli si, že voják se samopalem na tanku pochopí, že byl zneužit. Vyplývá to i z transparentů, které vidíme na snímcích. A nakonec jsme to prožívali. Nepřátelství směřovalo k režimu, nikoliv k lidem, kteří na tom byli ještě hůře než my. Jinak je okupace dostatečně zmapována a události jsou ve sdělovacích prostředcích rozebírány.

    Po návratu Dubčeka a dalších představitelů z Moskvy byla stále naděje, že bude možno v nějaké nepříliš extrémní míře pokračovat v demokratizačním procesu, v domnění, že sovětům šlo o to získat na našem území základny, ale do našich vnitřních poměrů zasahovat nebudou. Jenže nová klika nasazená v komunistické straně plnila jiné příkazy z Moskvy. Pomalu prosazovala svoji vůli omezovat demokratické chování a svobodné vyjadřování. Lidé rezignovali. Stahovali se do soukromí a všechno záleželo na zbytku demokraticky smýšlejících reformních komunistů, kteří byli postupně vytlačováni a získáváni pro novou protidemokratickou a protilidovou politiku. Přesto chování lidí naznačuje, že se stále domnívali, že je možno něco podstatného zachovat. Dokonce i v rozhlase jsem slyšel zoufalé výzvy: „Zůstaňme svobodnými lidmi!!!!“. Palach se upálil, protože se domníval, že lidé se nějak zvednou, že s pomocí Dubčeka a ostatních zbytkových reformních komunistů zvrátí nepříznivý vývoj. To všechno předpokládá přesvědčení, že sověti nám do vnitřních záležitostí nějak podstatně nezasahují, pokud zachováme určité mantinely. Zdálo by se to logické. Ale sověti si museli být jisti bezvýhradnou podporou vlády. Vždyť se chystali k dobývání světa, nikoliv k nějakým reformám.

    Závěr: Při okupaci v r. 1968 převládalo vědomí, že Rus je stejnou obětí režimu jako my. Dnes obvyklá nenávist k Rusům u dnešní mladé generace, tenkrát nebyla. Nebyla ani potom, nebyla dokonce ani v devadesátých letech. Není přímým následkem r. 1968, ale výsledkem usilovné protiruské propagandy, která události r. 1968 používá jako nástroj v politickém boji proti současnému Rusku, které s tím nemá nic společného. Tenkrát šlo o boj proti totalitnímu komunistickému režimu, který sužoval Rusy možná více než nás. Oni to jen méně chápali, ale nakonec pochopili totéž o dvacet let později. Tyto události se s dnešním paradigmatem srovnávat nedají, jsou vlastně z jiného světa.

    Teprve porážka v Afganistánu pohnula pýchou sovětů a donutila je přemýšlet nad příčinami a analyzovat svoji vnitřní situaci. Všechny objektivní analýzy končily v šuplíku, vždyť i Hanzelka a Zikmund předkládali Brežněvovi svoji analýzu, která se ovšem k němu nedostala. To vypovídá především o tom, že světovou velmoc vedla klika zatrpklých paranoidních fanatiků, chtějících zoufale zachovat zdiskreditovanou a nefunkční ideologii tím, že budou dělat expanze a porazí západní kapitalisty. Nakonec režim v Rusku padl v přesvědčení Rusů, že do expanze a vůbec celého komunistického společenství dávají příliš mnoho peněz a ruský člověk z toho nic nemá, akorát zažívá bídu a útlak. Dnes to ovšem kritizují jako nepříliš sofistikované, protože následoval rozpad SSSR a následné oslabení mezinárodního postavení Ruska. Dnes se snaží Rusko svoje mezinárodní postavení obnovit v mnohem horší situaci, když má asi polovinu obyvatel někdejšího SSSR a v podstatě absentuje nějaká ideologická přízeň obyvatel světa.

    0 0
  • 08/15/18--14:35: Srpen v českých dějinách
  • Croix 
    15. 8. 2018
    Jak se ukázalo, srpen byl v české historii opravdu horkým měsícem plným bojů a násilných událostí, které byly naší zemi často k velké újmě.
    864 – Další z řady útoků franského krále Ludvíka Němce na Velkomoravskou říši. Kníže Rostislav byl přinucen podrobit se formálně franskému králi. Přeměnit Velkou Moravu v říšskou marku a připojit ji k franské říši se však Ludvíku Němcovi nepodařilo.


    869 – Další velké tažení franských vojsk Ludvíka Němce proti západním Slovanům. Jeden z proudů útoku směřoval proti Srbům (patrně na území dnešního Nitranska), druhý proti Moravanům. Po smrti Ludvíka Němce franské útoky proti Velké Moravě pokračovaly až do roku 901, kdy pod vlivem počátku nájezdů maďarských nomádů ohrožujících oba státy došlo k uzavření míru.

    1040, 1041 – Vpády německého panovníka Jindřicha III. do Čech s cílem podřídit si české knížectví. V roce 1040 byl německý vojenský vpád odražen, avšak později byl kníže Břetislav postupně přinucen k vyjednávání. Konsolidovaný český stát však nečekal osud polabských slovanských knížectví, která byla postupně vyvrácena a jejich lid vyvražděn či asimilován, neboť německému kolonizačnímu náporu v období raného středověku dokázal odolat.

    1300 – Korunovace Václava II. polským králem v Hnězdně. Poslední období vrcholného rozmachu přemyslovské moci.

    02. 08. 1945 – Konec postupimské konference vedené vedoucími spojeneckými mocnostmi - Sovětským svazem, USA a Velkou Británií – o poválečném uspořádání v Německu. Mimo jiné uznán spravedlivý požadavek přesídlení německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska do Německa.

    03. 08. 1306 – Zavraždění Václava III. uprostřed příprav na vojenské tažení do Polska s cílem udržení polské koruny. Vymření přemyslovské dynastie po meči. Spekulace o tom, kdo byli objednavatelé vraždy, nebyly dodnes spolehlivě objasněny. Mohli to být například stoupenci polského mocenského konkurenta Vladislava Lokietka, nebo Habsburkové.

    04. 08. 1427 – Bitva u Tachova. Husitská vojska vedená Prokopem Holým porazila 4. křížovou výpravu.

    07. 08. 2002 – Počátky neničivějších povodní v novodobé české historii, jimž padlo za oběť 17 lidí.

    14. 08. 1431 – Bitva u Domažlic. Poslední pokus s pomocí 5. křížové výpravy zlomit vojensky kališnickou moc v Čechách. Velké křižácké vojsko bylo tvořeno šlechtou z celé Evropy. Dle dobových kronik propadlo toto vojsko panice už při přiblížení husitských vojsk vedených Prokopem Holým a v nastalém zmatku a snaze usnadnit si útěk za sebou zanechalo obrovskou kořist, podle starých kronikářských záznamů na dva tisíce vozů s nákladem včetně buly papeže Eugenia IV. o vyhlášení křížové výpravy. Mnoho křižáků bylo na útěku pobito.

    15. 08. 1945 – Zvýšená aktivita banderovců na území tehdejšího Československa. Byli likvidováni armádou, Sborem národní bezpečnosti a dosud nerozpuštěnými partyzánskými oddíly. V boji s nimi zahynulo 24 čs. občanů. Části banderovců se podařilo probít na Západ.

    19. 08. 1619 – České stavy sesadily Ferdinanda II. Habsburského z českého trůnu. Možný konec nadvlády dynastie Habsburků zvrátily výsledky bitvy na Bílé hoře v r. 1620, po níž byla v zemi eliminována většina původních českých elit.

    20. 08. 2012 – Absolutní teplotní rekord v dějinách měření v českých zemích – v Dobřichovicích u Prahy naměřeno +40,4 stupňů Celsia.

    21. 08. 1968 – Intervence vojsk Varšavské smlouvy v tehdejším Československu. Operace se zúčastnila vojska Sovětského svazu (převážně z ukrajinských posádek), Maďarska, Polska, Bulharska a Německé demokratické republiky. Účast odmítlo ceausescovské Rumunsko.

    Nejhorší okamžik česko-ruských vztahů v historii, který, zneužíván více než čtvrtstoletí po rozpadu Sovětského svazu naší neoliberální 5. kolonou dominující v médiích, dodnes paralyzuje vztah podstatné části české společnosti k Rusku.

    Ať už šlo skutečně „pouze“ o údajnou snahu o zdokonalení socialismu („s lidskou tváří“) a ne o další pokus Západu o rozvrácení východního bloku, tentokrát v Československu, o čemž svědčí aktivizace mnoha sil odkazujících na orientaci Československa před Mnichovem a podporovaných finančně západními institucemi (později v emigraci různí „obrodní činitelé“ přiznávali, že Československo mělo být finálně demokratizováno podle západních vzorů a získat německé a francouzské úvěry a příslušně posílit odpovídající vazby), způsob (ne)řízení tehdejších procesů ze strany Dubčekova vedení byl naprosto neadekvátní vzhledem k vývoji situace. V lepším případě šlo o neodpovědnost a naivitu.

    Výrok: „Eto vaše dělo“ Ukrajince Brežněva v Čierné nad Tisou si vysvětlili spíš jako „dělejte si co chcete,“ než jako „je to vaše odpovědnost,“ což byla chyba.

    To nic nemění na tom, že sovětské vedení nedokázalo věci přiměřeně vyřešit na politické úrovni a zasáhlo na nejnižší řídící prioritě – použilo silové řešení v podobě otevřené vojenské intervence, což zatěžuje česko-ruské vztahy dodnes.

    Osobně jsem názoru, že události roku 1968 nebyly samostatnou československou záležitostí, ale integrální součástí globální mocenské „hry“ na studenoválečné světové šachovnici.

    Postoj českého národa k Rusku byl od 19. století charakterizován pocitem slovanské vzájemnosti a po 2. světové válce také uznáním rozhodujících zásluh Sovětského svazu na osvobození Československa a porážce fašismu v Evropě. Jedinou stranou v konfliktu, která z událostí roku 1968 v Československu profitovala, tak byly západní elity. Západu se totiž přece jen podařilo přinutit vyhrocením vnitropolitického vývoje v Československu s pomocí domácí 5. kolony brežněvovské sovětské vedení k výše uvedenému zákroku a dosáhnout tak alespoň osudového zlomu, pokud jde vztah většiny české a slovenské společnosti k Sovětskému svazu (potažmo k Rusku).

    Pro úplnost dodávám politováníhodnou statistiku. V souvislosti se srpnovou intervencí a tzv. dočasným pobytem sovětských vojsk za více než 20 let do roku 1991 zemřelo 402 československých občanů, z toho 137 do konce roku 1968. Většina obětí, 248 osob, připadla na dopravní nehody.

    26. 08. 1278 – Bitva na Moravském poli v níž byl poražen a zabit v boji s vojskem Rudolfa Habsburského Přemysl II. Otakar.

    1346 – Jan Lucemburský padl v první velké bitvě tzv. stoleté války mezi Francií a Anglií u Kresčaku (Crécy) ve Francii. Připomínán je jeho výrok, s nímž se prý nechal odvést na bitevní pole, neboť v té době již byl osleplý: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal.“ Tento den je zároveň také dnem nástupu jeho syna Karla IV. na český trůn.

    29. 08. 1526 – Bitva u Moháče (Mohácse) v Uhersku. Vojsko Ludvíka Jagellonského bylo poraženo Turky, následně Turecko zabralo většinu dosavadního uherského území. Český král Ludvík Jagellonský v bitvě padl. Od té doby byly české země dodávkami vojáků, materiálu a odváděnými zvláštními daněmi na staletí zapojeny do boje s islámskou hrozbou ve střední Evropě. Průzkumné osmanské oddíly pronikaly občas až na jižní Moravu. Bezprostřední hrozba pokračování tureckého vpádu dále do střední Evropy byla definitivně odvrácena až koncem 17. století (po bitvách u Vídně v r. 1683 a u Zenty r. 1697).

    31. 08. 1914 – Vznik československé roty Nazdar v rámci francouzské cizinecké legie na západní frontě 1. světové války.

    1940 – Říšský protektor von Neurath a státní tajemník K. H. Frank předložili Hitlerovi program tzv. konečného řešení české otázky – vysídlení českého obyvatelstva z Čech, Moravy a Slezska na Sibiř, osídlení území výhradně německým obyvatelstvem, loajální jedinci českého původu „dobré rasy a dobrého smýšlení“ měli být poněmčeni. Plány vzhledem k vývoji války realizovány nebyly, přesto během pouhých 6 let německé okupace zahynulo přibližně 360.000 československých občanů.

    Pozn. na závěr: Kdo má za hlavní referenční bod českých dějin srpen 1968, tváří tvář všem dalším a nejen srpnovým událostem českých dějin, je bohužel buď naprosto zaslepený, anebo zaplacený.

    0 0


    Michal Brand
    16. 8. 2018     pravyprostor
    Tak věcně:
    ad 1) „Hlavním a jediným důvodem útoku na Afghánistán byla eliminace agresivního režimu Talibanu, který umožnil na afghánském území vznik základen Al-Kaidy, odkud tato osnovala, plánovala a prováděla vojenské útoky proti centrům moci USA (Pentagon, Bílý dům, finanční centra, apod.“
    Talibán nebyl žádný agresívní režim - na rozdíl například od USA. Afghánistán za Talibánu nenapadl žádnou cizí zemi. Na rozdíl od např. USA. nebyl to´sympatický režim, nechtěl bych v té zemi žít. Ale jejich země, jejich vláda, jejich věc.


    Útoky z 11. září nemohly proběhnout bez minimálně těsné spolupráce amerických tajných služeb a nejvyšších míst velení Pentagonu - doporučuji např. velice dobrou knihu New Pearl Harbor, kde je podrobně rozebráno, co vše nemohl Osáma zařídit a co přitom muselo proběhnout zcela v rozporu s logikou i předpisy a nařízeními armády USA atd. Mnohem spíše šlo od začátku do konce o akci naplánovanou a realizovanou americkými tajnými službami, s minimální rolí údajných pachatelů, kteří hráli roli pouhého křoví.

    Pamatujete, jak kerosin z letadel roztavil ocelovou konstrukci projektovanou na odolnost i proti nárazu velkého dopravního letadla, takže po nárazu dvou letadel spadly tři mrakodrapy cestou největšího odporu a to sice přímo do svých základů? Ocelová konstrukce se roztavila a na povrchu trosek zůstal zcela nedotčený pas únosce letadla.  A do svých základů se sesunul rychlostí řízené destrukce i třetí mrakodrap, nezasažený žádným letadlem a jen minimálním požárem – WTC 7. Náhoda. Náhodička.

    Mimochodem z údajných pachatelů útoků 11. září jich minimálně 7 bylo ještě v říjnu prokazatelně naživu a poskytovali interview i západním médiím (USA Today, BBC a další). https://tinyurl.com/ycy3dwb3

    A když USáci vytvářeli „důvody“ k agresívní válce proti Iráku, tak jsme se pro změnu dozvěděli, že vlastně atentátníky z 11. září vycvičil Saddám. A po okupaci Iráku hrdinné usácké jednotky dokonce objevily Boeing, na kterém dle US propagandy dozajista trénovali únosci letadel z 911.

    Ale jako False Flag Attack se 911 režimu USA hodil - a tak USáci napadli Afghánistán.

    A to i přesto, že Talibán byl ochoten Osámu vydat, pokud USA předloží DŮKAZY, že Osáma zorganizoval 911. USA samozřejmě nic nepředložily a napadly bez důvodu Afghánistán.

    Sám Osáma se v prvních videích po 911 pochechtával a říkal, že to amíkům přeje a že je to super AŤ UŽ TO UDĚLAL KDOKOLI.

    Pak USáci obsadili Afghánistán a najednou našli v Kábulu mraky videokazet, kde se Osáma chlubí, že zorganizoval 11. září - jen nám chlapec nějak omládl, zhoustly a ztmavly mu vousy, ztmavly a zhoustly mu vlasy, změnil se mu nos i vzdálenost očí, ale to je jistě jen nepěkná konspirační teorie, kdepak, že by mirko-dušínovský režim USA padělal nějaké důkazy. Vždyť i ta sůl v ampulce, se kterou mával Colin Pówl v OSN, byla pravá.

    Koneckonců, historie USA je přímo vydlážděna útoky pod falešnou jako podvodnými záminkami k válce. Od potopení lodi USS Maine jako zámince k americko-španělské válce a okupaci Kuby a Filipín, přes podvod s útokem v Tonkinském zálivu jako záminkou k válce ve Vietnamu, přes „kuvajtské děti vyhazované iráckými vojáky z inkubátorů“ jako zámince k útoku na Irák poté, co Saddámovi Bush sr. jako prezident USA vzkázal Saddámovi, ať si to jde klidně s Kuvajtem vyříkat a klidně si obsadí tuto bývalou provincii Iráku (viz. např. ultra-neocon Richard Perle ve své knize How to win a war on terror, nebo např. Ron Paul v několika projevech dostupných v Ron Paul Institute a další a další potvrzení této verze událostí), přes Powellovy kresby pastelkou jako „důkaz iráckých zbraní hromadného ničení“ až po „útoky syrské armády chemickými zbraněmi“ nebo „Irán bude mít do roka atomovku“. Hitler s vysílačem v Gliwicích byl ubohý amatér a malovýrobce, USA na to mají velkokapacitní výrobní linku.

    ad 2) „Spojenci Spojeným státům podle Smlouvy vyhověli a protože talibanský režim nebyl ochoten rozumě spolupracovat proti hrozbě Al-Kaidy, po varování a marném diplomatickém úsilí začala vojenská intervence.“

    Taliban byl připraven Osamu vydat, pokud nejprve USA vůbec předloží nějaké důkazy.
    Ale USA nechtěly Osámu,natožpak skutečné pachatele False Flag Attack 911, a napadly Afghánistán.

    ad 3) „Proč jsou zbytky spojeneckých vojsk v Afghanistánu dosud i po 16 letech má jediný důvod – slabost afghánské vlády se udržet u moci přes neustálé ofenzivy talibanských partyzánů.“
    Vojáci USA a jejich vazalů jsou v Afghánistánu i po 16 letech proto, že je to prostě okupační moc, kterou obyvatelstvo Afghánistánu nikdy nepřijme. A vždy proti ní bude bojovat. A místní obyvatelé na to mají nekonečně mnoho času a nekonečně mnoho lidí.

    Jediná šance, jak "vyhrát""válku" v Afghánistánu je proměnit ho na jednu velkou skleněnou a v noci světélkující tabuli. Ale i to by bylo vítězství Pyrrhovo.

    Vláda v Kábulu je slabá. A dokud v zemi budou okupační vojska, nikdy nebude jiná než slabá. Nikdy nebude mít podporu lidu vlastní země. Vždy se bude muset spoléhat na cizí armádu. A jednou skončí celá tato vláda jako Nadžíbulláh. A ten skončil fakt ošklivě.

    ad 4) „Češi se mise účastní díky článku 5 Smlouvy o NATO.“
    Češi se této mise účastní jako vazalský stát USA. Protektorát Czechia und Moravia. Dodáváme zdání legitimity a legality zločinné agresívní války zahájené a pokračující na základě vylhaných záminek.

    Dodatek – bod 5. Nedovážejme muslimskou kulturu a sociálně-ekonomický model do Evropy – dováželi bychom zaostalost, nehumánnost a neefektivnost do té nejefektivnější, nejvýkonnější a nejhumánnější civilizace, jakou tato planeta doposud poznala. Jako bychom lili krabicový rybízák do láhve s Dom Perignon a čekali ve výsledku skvělé šampaňské, ještě lepší než původní Dom Perignon.
    Ale nevyvážejme vojenskou silou ani náš model – k tomu, jak chtějí žít, si musí cizí národy a země dojít samy. Na svoji zodpovědnost a za svoje „peníze“. A pokud jejich model například znamená vysokou úmrtnost a bídu, musí buď oni sami, ze své vůle, svým rozumem a svým poznáním svůj model změnit, nebo s ním mohou být spokojeni – a musí nést ONI jeho důsledky. Ale my nebudeme řešit jejich problémy – na rozpálená kamna si všechny národy, i národy muslimského světa, musí sáhnout vlastní rukou a ne naší. A pokud je ani sáhnutí na rozpálená kamna nepoučí, nemůžeme je přemlouvat. Mohou si na rozpálená kamna sahat jak dlouho a kolikrát budou chtít.

    Takže proč USA jejich vazalové zaútočili na Afghánistán? Protože se tak USA snaží realizovat svoji strategii celosvětové dominance a nadvlády nad světem– jak přesně vysvětlil například již Brzezinski ve svém americkém Mein Kampfu nazvaném „Velká šachovnice“. Případně jak vysvětlili neocons z American Enterprise Institute ve svém dílku New American Century– kde téměř na den přesně rok před 11. zářím volají po nutnosti zbrojit a ovládnout vojenskou mocí celý svět k zajištění „zájmů“ USA; jenom si tak trochu s politováním konstatují, že bez nějakého pořádného katalyzátoru, bez nějaké pořádné události, která by zmanipulovala mínění americké veřejnosti, to nepůjde prodat voličům v USA. Ale už o rok později to šlo. Náhoda. Náhodička. No vážně. Prostě měli jenom kliku, že jim to tak přišlo jako na zavolanou.

    PS: A kdo věří tomu, že USA a jejich mocenská a finanční elita chce ovládnout celý svět pro dobro všech ostatních lidí na celé planetě, včetně nás Čechů, tak to je fakt magor. :-)




    0 0

    David Rath
    15.8.2018 VašeVěc
    Klišé zastánců privatizace říká, že je přeci jedno komu nemocnice patří, důležité je, aby poskytovala kvalitní péči. Připomíná to tvrzení, že je jedno když je žena prostitutka, důležité je, aby sexovala jen s jedním mužem.



    Podnikání je o zisku


    Soukromý majitel nebo provozovatel nemocnice chce na své firmě vydělávat. Je to logické a správné. Konečně účelem podnikání je dosahování zisku. To je v našem zdravotnictví velice obtížné, navíc není ani správné, aby někdo z povinné daně vytvářel větší zisk a převáděl si ho tam, kam ho napadne.

    Zdravotní pojišťovny nezaplatí ani náklady

    Zdravotní pojišťovny platí většině zařízení méně, než kolik tvoří jejich provozní náklady. Nemocnice se potýkají s čím dál tím větším nedostatkem personálu. Aby si udržely alespoň nějaké zkušené lékaře, musí jim dávat takový plat, který není vůbec zohledněn v platbách od pojišťoven. Toto se netýká jen mzdových nákladů, ale i nákladů na přístroje, léky a opravy. Prostě menší a střední nemocnice takřka nemají šanci si vydělat na svůj provoz. Existují výjimky, které lepší platby od pojišťoven získaly za nejasných okolností někdy v minulosti.

    Bez dotací to nejde

    Drtivá většina nemocnic je více či méně dotována majiteli - městy, kraji, i státem. Někdo dotace férově přiznává, jiný je různě kamufluje a říká jim třeba - příspěvek na objednanou ( mimořádnou) péči. To proto, aby se vyhnul případnému postihu z důvodu nedovolené veřejné podpory.

    I soukromí majitelé dostávají dotace

    Žádný soukromý majitel nebude svoji firmu dlouhodobě dotovat. Proto buď bez větší publicity vždy podojí veřejný sektor - město či kraj, který pod výhrůžkou, že nemocnice bude uzavřena, vždy nějaké dotace vyhrabe a pošle. Nebo dokáže ,,zkorumpovat" pojišťovny a přesune se do malého elitního klubu těch, kteří dostávají zaplacené své náklady a i nějaký ten zisk.

    Šetří na platech

    V každém případě soukromý majitel nemocnice musí snižovat své provozní náklady, což zní dobře, ale ve skutečnosti je to přímé ohrožení životů pacientů. U menších nemocnic největší část nákladů tvoří mzdy. Jak chcete snižovat mzdové náklady, když je všude málo personálu a má mzdy nižší než si představuje, ba co hůř než mu nabízí konkurence?

    Tady jde už o život

    Snaha o snižování mzdových nákladů je u soukromých nemocnic patrná, ale to už jde o život. Tak se stává, že v některých soukromých nemocnicích prostě není na oddělení žádný lékař. Ano, jsou tam dny, kdy mají nemocní smůlu. Ví to krajské úřady, ví to ministerstvo zdravotnictví a mlčí, aby se to nedozvědělo moc lidí mimo okruh zasvěcených.

    Hurá do fakultky

    V takovém marasmu uvažovat či dokonce připravovat privatizaci dalších nemocnic, je přímým hazardem se spoluobčany. Je zvláštní, že se politici nebojí, že to mohou zaplatit i oni a jejich blízcí svým životem. Nebo se utěšují, že do ,,fakultky" stačí včas dojet?


    - - -

    0 0

    Most v Kosovské Mitrovici
    - rp -
    15.8.2018 LeMonde a PrvníZprávy
    Mezi Bělehradem a Prištinou probíhají jednání o změně hranic, o výměně území, což může ale také spustit velké problémy na Balkáně.



    Mohly by se na Balkáně opět změnit hranice? Dlouhodobě nepředstavitelné kvůli stabilitě v regionu rozervaném několika válkami v roce 1990, tato eventualita děsí mnoho evropských vlád.

    Nečekaný návrat možného konfliktu způsobila dlouhá a choulostivá jednání mezi Srbskem a Kosovem. Hashim Thaçi, prezident této bývalé srbské oblasti, která získala nezávislost v roce 2008, veřejně prohlásil na začátku srpna, že „úpravy hranic“ by mohly být považovány za součást „mírového řešení se Srbskem.“

    Tato výbušná myšlenka byla doposud vždy odmítána orgány Kosova, většinově albánsky mluvící země, ale kde žije i velká srbská menšina. Srbové jsou soustředěni na severu země, kolem rozděleného města Mitrovica, jsou stále chráněny orgány Bělehradu, který nikdy neuznal nezávislost Kosova. Tato nestabilní právní situace je hlavní překážkou jednání mezi oběma zeměmi. Severní Kosovo se stalo oblastí bezpráví, která se potýká s mafií a politickými vraždami: například v lednu byl na ulici zabit srbský opoziční politik.

    Thaçi nabídl uspořádat referendum „s jediným řešením legitimovat přání Albánců, kteří tam žijí.“

    Na překvapivé oznámení odpověděl srbský prezident Aleksandar Vučić , že „ území, kde nikdo neví, komu patří, je vždy zdrojem potenciálního konfliktu“.

    Vučić a Thaçi se sejdou na začátku září v Bruselu k novému kolu jednání pod záštitou EU.

    „Změny hranic, to je velké nebezpečí pro celý region,“ je znepokojený Pierre Mirel, bývalý komisař Evropské komise pro Balkán. Vyjádřil znepokojení nad potenciální „změnou hranic podle etnických principů“, ta je schopna infikovat sousední země, jako je Makedonie, Černá Hora a Bosna, kde nyní špatně koexistujíe mnoho etnických menšin.

    Spory a ostré výroky mezi Bělehradem a Prištinou nedávno proběhly kvůli prostoji při jednáních v Bruselu za zprostředkování EU, kde se stranám nedaří dosáhnout nové dohody.

    V roce 1999 ozbrojená konfrontace albánských separatistů z Kosovské osvobozenecké armády se srbskou armádou a policií vedla k bombardování Jugoslávie (tehdy tvořené Srbskem a Černou Horou) silami NATO. V březnu 2004 vyvolali kosovští Albánci pogromy, které vedly k masovému přesídlení Srbů z provincie a k ničení historických a kulturních památek. Kosovsko-albánské struktury v Prištině 17. února 2008 jednostranně vyhlásily nezávislost na Srbsku. Samozvanou republiku podpořily země EU, USA, a naopak nezískala uznání Srbska, Ruska, Číny, Izrael, Íránu, Španělska a řady dalších států. Odborníci tehdy varovali, že tento krok Západu povede k neblahým separatistickým snahám jako precedent.


    Související:

    0 0

    - red ac24 -
    16.8.2018  SpyCulture a AC24
    Podle nově odtajněných dokumentů pracoval Pentagon v utajení za scénou na stovkách hollywoodských filmů.

    Zatímco se americká veřejnost dme pýchou, jak žije ve společnosti svobody slova a nepřípustnosti cenzury, pravdou je, že média, která konzumuje, jsou předmětem daleko nebezpečnější domácí státem řízené propagandy, než mají ponětí.

    Zerohedge.com hlásí:

    Před rokem jsme vás seznámili s podrobnou zprávou autorů Toma Seckera a Matthhewa Alforda odhalující, jak opravdu rozsáhlé jsou programy partnerství Pentagonu a CIA s Hollywoodem, založenou na asi 4 000 stranách nově získaných dokumentů, které byly dříve tajně archivované a teď získané podle Zákona o svobodném přístupu k informacím.

    Zpráva v té době uváděla, že „Tyto dokumenty poprvé předvedly, že americká vláda pracovala za scénou na více než 800 významných filmech a více než 1 000 televizních inscenacích.“

    Průměrný divák kina může být po pročtení tohoto neustále se rozšiřujícího seznamu šokován, jaké filmy do toho ve skutečnosti patřily – kdy jsou mezi nimi takové ty dost předpověditelné jako Černý jestřáb sestřelen, 30 minut po půlnoci a Na život a na smrt; ale také takové zcela neočekávané, že ty by zjevně potřebovaly pošťouchnutí propagandou vojensko-průmyslového komplexu jako Earnest Saves Christmas, Karate Kid 2, Mlčení jehňátek, Twister, Iron Man a z novějších třeba Ladíme 3.

    Když hollywoodský scénárista nebo producent osloví Pentagon a požádá o přístup k vojenským prostředkům, aby mu pomohli udělat film, tak musí předložit svůj scénář styčným důstojníkům pro komunikaci se zábavou ke schválení. Nakonec je člověkem, který má poslední slovo Phil Strub z ministerstva obrany, náčelník styčných důstojníků s Hollywoodem, který vede toto polo-tajné oddělení už od roku 1989.

    Když je tam nějaká postava, scéna nebo dialog, kterou ministerstvo neschválí, musí filmař udělat změny, aby uspokojil požadavky vojáků. Když odmítnou, sbalí si Pentagon své hračky a jde domů. Aby získali plnou spolupráci, tak musí producenti podepsat smlouvu zvanou Dohoda o podpoře produkce, která je váže, že musí použít jen vojáky schválenou verzi scénáře.

    Strub byl před pár měsíci opět profilován ve zprávě zvané Narukovat k diváctvu: Jak Hollywood protlačuje propagandu, která jej citovala, jak se pokouší ohrazovat proti rostoucímu odhalování médii během uplynulého roku: „My se nepokoušíme lidem vymývat mozky! Jsme tu, abychom prezentovali co nejjasnější a nejpravdivější pohled,“ řekl Strub The Outline.

    Tato zpráva správně uvedla, že ač se Američané obecně dmou pýchou nad tím, jak žijí ve společnosti svobody slova a nepřípustnosti cenzury, kdy souběžně s tím předhazující jako místa plná propagandy Rusko nebo Čínu, tak je americká veřejnost podrobena daleko rozsáhlejší domácí, státem vedené propagandě, než má ponětí:

    Vojenské přehlídky v Rusku, ohromná shromáždění v Severní Koreji, otevřeně propagandistická poselství z Číny. Pošklebujeme se tomu jako nestoudně pompéznímu nafukování vlastní sebestřednosti, když to vidíme v zámoří. Nedá ale zase tolik práce spatřit, že americká propaganda je také všude.

    Není jen dělaná vládou a není až tak bezostyšná, jako u našich protějšků v zahraničí. Ale je tu a ignorovat takový obsah jako čirou propagandu zvláště v těchto dnech, když Trump otevřeně volá po velkých armádních přehlídkách, by bylo chybou. „Jsou v tom všechny druhy dosahování ideologických cílů,“ dodal Harris. „Občas si myslím, že nejsme dostatečně naladěni, abychom to vnímali. Nepátráme po propagandě dost usilovně.“

    A navíc na rozdíl od autoritativních systémů jsou na Západě spotřebitelé ve skutečnosti ochotni, i když asi z nejapnosti, tu státní propagandu baštit. Zpráva Outline pokračuje:

    Takový obsah má určitě také poctivou alternativu, ale je tu obrovský amorfní trh spotřebitelů, kteří po tom volají. To je rozdíl mezi naší propagandou a tou všude jinde. V autokratických režimech to vládou podporované subjekty vnucují lhostejným nebo neochotným spotřebitelům. V Americe to my spotřebitelé radostně žádáme.

    Chcete vidět ty hollywoodské filmy – některé nedávné a některé desítky let staré – které jste viděli, ale neměli jste ponětí, že na nich má americké ministerstvo obrany oficiální značku?


    * * *

    Níže je jen částečný seznam filmů v abecedním pořádku, do kterých se zapojil Pentagon buď u scénáře, nebo do produkční fáze, jak je uvádí odtajněné americké vládní dokumenty. Je úžasné, že tento seznam 410 filmů je pouhou polovinou celkového počtu (např. 30 minut po půlnoci a některé další prominentní v něm nejsou), kdy ten byl sestaven investigativní webovou stránkou FOIA Spy Culture.

    0 0
  • 08/15/18--21:06: Obavy z osmašedesátého
  • Lukáš Rychetský 
    16. 8. 2018 A2larm
    Motorem pražského jara, stejně jako souběžného obrodného procesu na Západě, bylo přesvědčení, že změna je možná. Stojí za to si je připomínat.Kdo je „osmašedesátník“? Slovo, které ještě na počátku devadesátých let v české společnosti často rezonovalo a budilo mnohé vášně, dnes už není na pořadu dne. Když jsem se na „osmašedesátnictví“ kdysi ptal doyena české publicistiky a literární i filmové kritiky A. J. Liehma, bylo vidět, jak je mu ten termín protivný. Vysvětlil mi tehdy, že v roce 1968 už bylo „všechno zadarmo“, že skutečné boje se odehrávaly dříve a zúžení na jediný rok je nemístné zobecnění. Když už, tak by bylo namístě „mluvit spíše o šedesátnících“.


    Otázka po identitě osmašedesátníka tím ale zodpovězena není. Je to ten, kdo zažil Mnichov a hrůzy německé okupace, po druhé světové válce celkem pochopitelně vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ), kde se s uhlířskou vírou v srdci (ne)přímo podílel na chodu represivní mašinérie, v šedesátých letech zahodil růžové brýle, dal se plně do služeb obrodného hnutí, po okupaci byl ze strany vyloučen (nebo sám odešel) a nakonec své skutečné i domnělé viny odčiňoval v disentu? Nebo ten, kdo byl v padesátých letech ještě příliš mlád, takže do KSČ vstoupil až v uvolněných šedesátých letech? Obě generační skupiny spojuje společné úsilí o demokratický socialismus, často i pozdější odvážný odpor vůči normalizačnímu režimu, ale v některých případech i tvrdošíjné lpění na levicovém smýšlení, které je neopustilo ani po roce 1989.

    Vyloučeni z diskuse

    Karel Kosík si v jednom svém zásadním eseji (Pražské jaro, „konec dějin“ a šaušpíler, 1993) všímá, že pražské jaro bylo „odsouzeno a pohřbeno dvakrát, vítězi včerejšími i dnešními“. Krom normalizátorů s jejich represivním aparátem má na mysli i hrobaře, kteří v éře Václava Havla přijetím takzvaného antikomunistického zákona označili období 1948–1989 za nepřetržitý a jednolitý čas totalitního znásilňování celé společnosti ze strany KSČ. Myšlenková shoda někdejších normalizátorů s polistopadovými antikomunisty sice může vypadat paradoxně, ale přitom není náhodná. Doba mého dospívání se překrývá s prvními popřevratovými roky, kdy bylo politiky všude plno a zprvu se zdálo (zvláště když vám bylo patnáct), že dělicí linie mezi dobrem a zlem jsou pro jednou docela zřetelné. K mému údivu to ale brzy alespoň v médiích vypadalo, že snad ještě větším nebezpečím než bývalí nomenklaturní kádři jsou jacísi „osmašedesátníci“, kteří opět vystrkují růžky a zřejmě by se rádi (jaká to drzost!) po nuceném dvacetiletém odmlčení dokonce podíleli na správě věcí veřejných. Tehdejší kampaň (jinak to nelze nazvat) proti osmašedesátníkům v sobě měla leccos z nenávistné dikce, kterou bývalý režim používal vůči chartistům. Nic na tom nemůže změnit fakt, že už nikdo nikoho nezavíral, jen pomyslně vylučoval z diskuse, ani že se pranýřovalo zprava, přičemž se k honbě často přidávali i ti chartisté, kteří by kontinuitu mezi obrodným hnutím a Chartou 77 nejraději zcela popřeli, což lze ovšem jen velmi těžko (zejména když vezmeme v úvahu, že mezi 242 prvosignatáři jasně převažují takzvaní reformní komunisté nad ostatními opozičními skupinami).

    Obava z osmašedesátníků, kteří by se zase chtěli chopit moci, není přitom vysloveně polistopadová záležitost a lze ji vysledovat i u některých lidí uvnitř disentu v sedmdesátých a osmdesátých letech. Nebyla navíc vždycky zcela neoprávněná a většinou se týkala jakési neschopnosti sebereflexe vlastních chyb u řady osobností pražského jara. Historik Karel Bartošek si k tomu ve svých deníkových zápiscích z roku 1973 poznamenal: „Intelektuálská samolibost a ješitnost se brání bližšímu rozboru, je háklivá na každý ostřejší odsudek.“ Nejpozději v osmdesátých letech už muselo být nicméně zřejmé, že vstup do opozice byl v případě většiny reformních komunistů nejen autentický, ale také že byl nezřídka vykoupen osobním strádáním, které toto gesto přinášelo. O tom, že k žádnému tání ani rehabilitacím bývalých komunistů nedochází, a pokud se nezmění režim, ani nikdy nedojde, už nešlo pochybovat.

    Zahořklost a ambice

    Změna režimu sice přišla, ale osmašedesátníci – přinejmenším valná většina těch, kteří se nehodlali vzdát svých levicových postojů – byli z velké části po roce 1989 odsunuti na vedlejší kolej. Hořkost a zatrpklost, která v řadě z nich zůstala, protože si polistopadový vývoj představovali jinak, jako by trochu dosvědčovala, že jejich ambice nikdy nezůstaly zcela pohřbeny pod pásy tanků spřátelených zemí. Proč by ale měly?

    Nemůžeme ovšem zapomínat ani na sebemrskačské osmašedesátníky, kteří své vykoupení nalezli v tom, že se sami s největší rozhodností postavili proti vlastním ideálům a stali se sveřepými antikomunisty. Nikdo už totiž nesmí opakovat jejich chyby. Ačkoli je dnes módní zdůrazňovat, že charakter československého jara byl zcela odlišný od toho, co se v šedesátém osmém dělo na Západě, je zajímavé, že podobné kajícníky a konvertity ke kapitalismu nacházíme na obou stranách bývalé železné opony. Byli jsme svědky toho, že éru svazáctví si tito lidé někdy museli prožít dokonce dvakrát, nejprve nalevo a pak napravo, ovšem s tím rozdílem, že v druhém případě už to nešlo svádět na mladickou nerozvážnost. „Zrazené iluze a zmařené naděje vedly k zahořklému pohledu na minulost, který však zároveň podporoval osobní ambice,“ píše v této souvislosti v knize Piráti z Karibiku (2006, česky 2010) Tariq Ali.

    Ustálilo se přesvědčení, že touha po změně v době po konci dějin je spíš slepým pohledem do minulosti nežli otevřeným výhledem do budoucnosti. Jakkoli byla zhola nesmyslná představa, že v roce 1989 šlo kontinuálně navázat na obrodný proces šedesátých let, bylo stejně nesmyslné dovozovat, že otázky, které otevřel rok 1968, se dají vytěsnit tak dokonale, aby se už nikdy nevrátily zpět. Oba procesy, na Západě i v Československu, měly společné to hlavní: šlo v nich o hledání alternativy k oběma převažujícím systémům tehdejšího světa. Žijeme v době, kdy má cenu to připomínat.



    Autor je redaktor čtrnáctideníku A2.

    (Foto The Central Intelligence Agency, Wikimedia Commons)

    0 0

    Timothy Bancroft-Hinchey
    16.8.2018  PravdaRu, překlad  Zvědavec
    Jak školní prázdniny končí v latinské Americe a začínají v Evropě, jak se rodiče zběsile snaží dostat své děti do nejlepších škol, jak svět zešílel a je plný sankcí a nenávisti a harašení zbraněmi, připomeňme si opět, že naší kolektivní budoucností je příští generace. To, spolu s destrukcí naší planety a jejích obyvatel, jsou palčivé otázky dneška, a na toto se musíme soustředit při hledání řešení. A je to důvod, proč píšu tento článek, ve snaze přimět lidi zamyslet se nad řešeními pro nás všechny.


    Je to doba, kdy je v důsledku automatizace, robotizace a digitalizace rušeno tisíce pracovních míst denně, kdy se umělá inteligence stává čím dál více komplexnější a schopnou nahrazovat lidi.

    Jde o apokalypsu práce, ničení pracovních míst, rušení pracovních pozic a o revoluci, kterou již v důsledku tohoto trh práce zažívá. Pro začátek je tím nejmenším, co můžeme očekávat od našich vlád v této éře tržně orientované ekonomiky (zdaleka ne dokonalého modelu, avšak modelu, který máme), regulace společnosti takovým způsobem, aby všichni měli střechu nad hlavou, vzdělání, minimální péči a integraci v nějaké formě zaměstnání, a mohli přispívat ke společnému blahu prostřednictvím práce, placení daní, spotřeby, a tím si mohli ospravedlnit svoji pozici ve společnosti.

    Odeberte z rovnice jeden z těchto vektorů a dostanete sociální nerovnováhu. Odejměte člověku vektor práce a dostanete rodinné drama; odeberte vektor práce milionům lidí a dostanete sociální terorismus. Ti, kteří nemohou sehnat práci, se cítí přebyteční, marginalizovaní a demoralizovaní, kdy musí žít se svými rodiči, dokud nejsou dostatečně staří, aby se sami stali rodiči, bez vlastního prostoru. Ti, kteří měli práci a ztratili ji, zjistí, že vzdělávací systém se stal byznysem, takže majetní mají a nemajetní nemají nic. Ti, kteří v současné době práci mají, zažijí podivné překroucení zaměstnatelnosti, kdy zaměstnavatel naznačí, že mít práci je poskytnutá laskavost, takže pryč s časovými rozvrhy, pryč s přestávkami a padla v šest; kam si k čertu myslíte, že jdete, je třeba poslat klientskou zprávu!

    Říká se tomu apokalypsa práce a je nyní pěkně pronikavá. Zadruhé si připomeňme, že pracovní cyklus přichází po vzdělávacím cyklu, a vraťme se k tomu. Dnes se náš vzdělávací systém zaměřuje na „čtení, psaní a aritmetiku“, což v podstatě cvičí přicházející generaci na reprodukování znalostí, sedě v řadě anebo po skupinách kolem čtyř stolů. Tento přístup selhává od prvního dne, neboť pokud mají děti přístup k mobilním telefonům a tabletům, trvá okénko pozornosti tři minuty, a pak začínají posílat zprávy nebo hrát video hry. Učitelé mohou sice mobilní telefony v učebnách zakázat, ale na úkor nutnost navržení mnoha aktivit, aby zabránili studentům hlučet, pokřikovat po sobě či, v extrémních případech, vyhrožovat učiteli násilím.

    Podívejte se na jídelní stůl, u kterého osm lidí čeká na své jídlo, pět dospělých a tři mladí, a zaručuji vám, že těch pět si bude povídat a ti tři mladí budou psát textovky, někdy dokonce sami mezi sebou. Jde tedy o přípravu lidí na pracovní trh, na interakci v globalizovaném světě?


    Od tří faktorů ke čtyřem


    Nebo bychom měli zapomenout na tři faktory (čtení, psaní, aritmetika) a zavést čtyři (komunikace, kreativita, kritické myšlení a spolupráce)? Učit děti reprodukovat dané, když za pár let to již nebude pravda, se zdá být nesmyslné, protože mnoho pracovních míst, na která pomýšlejí nebo se již na ně školí, za deset let existovat nebude. Bylo odhadnuto, že až polovina velkých firem zmizí do roku 2030, spolu s až 40% pracovních míst, která existují dnes.

    Proto šití vzdělávání programu na míru tak, aby odpovídal potřebám převoditelných dovedností ve světě, ve kterém budou pružné pracovní podmínky a práce na volné noze normou, dává smysl. A dává smysl, abychom s tím začali již včera. Jako s prvním krokem. A jako s klíčovým, protože pokud se těmito potřebami nebudeme zabývat, teď, pak ztratíme příští generaci, která propadne nezaměstnanosti, bezdomovectví, demoralizaci, marginalizaci, a v některých případech zločinnosti a terorismu. V globalizovaném světě se vzdělání počítá nejen doma, ale i ve vzdálených koutech světa.

    Jak za to platíme? Sociální model prosazuje, že když zdroje patří státu, jsou náklady minimální. Tržně orientovaný model tvrdí, že zprivatizované či do zahraničí převedené služby vždy mají tržní náklady, což jako model přechází v korporatismus (fašismus – p.p.), který máme dnes, což znamená, že náklady jsou řízeny stále omezenější klikou poskytovatelů, kteří omezují trh prostřednictvím stlačených nabídek. Ať je systém jakýkoliv, musí být vytvořen sociální deštník, který neponechá žádnou část planety vystavenou hrůzám apokalypsy práce.

    Kam jdeme po ukončení vzdělání je další otázkou. Ale nekomplikujme vážné záležitosti.


    Jobocalypse now: The impending social catastrophe vyšel 8. srpna 2018 na Pravdareport.com. Překlad v ceně 320 Kč Zvědavec.

    0 0
  • 08/16/18--00:24: Rodina
  • Leo K.

    O rodině se mluví, píše, rozumuje, pro rodinu se demonstruje, protestuje, ale hlavně řeční. Ale ze všeho nejvíc se řeší, jestli svazek dvou jedinců komunity LGBT je rodinou, jestli je tento svazek také základem státu. Věčný poslanec Marek Benda například říká: „Rodina je tradičně součástí společnosti,“ proti mínění, že rodina je primární: „Nejstarší přirozenou společností je rodina.“ Velký sociologický slovník vymezuje rodinu jako „původní a nejdůležitější společenskou skupinu a instituci“ s hlavními funkcemi reprodukce, výchovy, socializace a přenosu kulturních vzorů.
    à propos, proč se vůbec o rodině tvrdí, že je základem státu?
    Za to může náš kulturní vzorec vyrostlý z antických a křesťanských kořenů. Konkrétně z římského práva. Obraťme se k Wikipedii, která praví:
    Rodina byla základním článkem římské společnosti. Hlavou rodiny byl otec (pater familias). To odpovídalo i jeho postavení ve společnosti. Nejužšími členy byli manželka (mater familias), děti a vnuci. Úkolem manželky bylo starat se o domácnost a vychovávat dcery a nezletilé syny. Rozlišovaly se dvě skupiny příbuzenstva. Osoby spojené s otcem pokrevním příbuzenstvím (cognati) a osoby pod jeho mocí (agnati). Do první skupiny patřila například dcera, do druhé kromě manželky náležela třeba i snacha. Úkolem správného otce bylo mít rodinu velkou a dobře fungující.
    Měl zajistit dostatečný počet potomků, kteří by zabezpečili věčné trvání rodu. V žádném případě nesměl dopustit vymření rodiny. Na toto poslání pamatuje i římský právní řád, jenž zmiňuje postupy, prostřednictvím kterých bylo možné riziko zániku rodiny kvůli nedostatku potomků rychle eliminovat.
    Otec měl, jako hlava rodiny a její nejdůležitější člen, celou řadu práv a povinností. Měl za úkol provádět náboženské oběti, mohl rozhodovat o trestech pro jednotlivé členy, měl rozhodující vliv na výchovu a vzdělání dětí. Disponoval  posledním slovem ohledně sňatků, adopcí, nakládání s otroky a správy veškerého majetku. Vše, co rodina vyprodukovala, náleželo otci. Bez jeho svolení nemohl nikdo nic vlastnit. Úkolem otce bylo také zastupovat rodinu na veřejnosti a před úředníky.
    Z tohoto výčtu se na první pohled může zdát, že otcova moc byla naprosto absolutní a byl prakticky nedotknutelný. To je však pravda jen do určité míry. Pokud své povinnosti zanedbával, nestaral se o rodinu a špatně ji reprezentoval, dostal censorské napomenutí (notu). Při vážnějších či dlouhodobých nedbalostech mohl dokonce o svá práva zcela přijít.
    Tenhle starořímský model přetrvával až do začátku XX. století (vzpomeňme filmů Poslední muž s Hugo Haasem nebo ještě pozdější Poslední mohykán s Jaroslavem Marvanem) a byl vlastně vážně narušen 1. světovou válkou. Období poetismu, kdy se k nám legálně a ve velkém nákladu dostala francouzská (kde slovo francouzská mělo sexuální podtext) literatura, kdy například v osobě Marie Čermínové (Toyen) a jejího života s Jindřichem Štýrským se staly veřejnými i tuzemské příběhy, které patriarchální společnost byla buď zvyklá slýchávat odkudsi z daleké ciziny nebo jimi teatrálně pohrdala (Tonka šibenice).
    Rodinná politika reaguje na živou situaci a přestává udržovat modely, které jsou označovány za funkční a tradiční. Pokud by byla tradiční rodina tak skvělý model, za jaký ji považují například lidovci, nebylo by ji potřeba bránit. Zvítězila by nad „single“sama.
    Ostatně, co je to vůbec ta tradiční rodina? Představuje jí domácnost, kde spolu pod jednou střechou žijí tři generace? Případně ještě strýc s tetou z otcovy a ujec s ujčinou z matčiny strany? Takovou je totiž rodina ve státech, kde buď státní moc funguje velmi omezeně anebo má minimální sociální složku, kde například povinná školní docházka je z větší části pouhou deklarací.
    Tam rodina zajišťuje funkce, které v Evropě zajišťuje stát. Tam, (typicky všechny arabské státy ale z části i dnešní, Erdoganovo Turecko) je velká, případně rozšířená rodina zárukou výchovy a také edukace (o vzdělávání nelze hovořit) dětí až do dospělosti. Změna postavení rodiny, změna složení rodiny, kterou nyní tvoří otec, matka a děti (když je rodina úplná), kde nejsou k denní dispozici tetičky, babičky, dědové a strýčci vytvářejí situaci, že jedinou správnou reakcí rodiny je, hned ve třech letech – šup do školky.

    Do socializačního zařízení, kde dochází k uvědomění dítěte, že není samo. To samozřejmě předpokládá existenci školek. A to nemluvím vůbec, že nejprve musí dojít k prosté existenci rodiny. Jak říká Olga Richterová: „Dnes se lidé bydlící v podnájmech dělí na ty, kteří mají to štěstí, že majitelé jejich bytů si ještě nestihli všimnout, že by nájemné mohli zvýšit, a na ty, kterým ho pořád zvyšují.“ Domníváte se, že to do otázky existence rodiny nepatří?
    Stát, jehož jedinou oporou jsou totiž právě rodiny, musí ve svém vlastním zájmu tyto rodiny podporovat. Ani ne tak penězi jako spíše možností sociálního bydlení a širokou sítí veřejných všeobecně dostupných služeb včetně předškolních a školních zařízení. Spoléháním na komerční služby se vysmívá sám sobě.
    Ze současných názorů na rodinu, které míří sice na lišku, ale nakonec střelí Maryšku, bych uvedl jako první stanovisko křesťanů, které je asi nejblíže pravdě:
    Dnešní rodina žije v jiných životních podmínkách, než tomu bylo před sto a více lety. Model rodiny, kdy se muž staral o obživu a žena o děti a jejich výchovu, většina manželských párů v naší kultuře realizovat nemůže a ani nechce.  Z toho mnozí chybně vyvozují, že se manželství a rodina jako stabilní jednotka přežily. Ukazuje se ale, že chyba není v základním konceptu rodiny, ale v určité neschopnosti adaptovat se na současné podmínky tak, aby rodina mohl žít jako stabilní a láskyplné společenství i v poněkud pozměněných rolích muže a ženy.
    Odborníci se shodují, že ve výchově dětí rodinu nic nemůže nahradit a pro staré lidi je rodinná péče k nezaplacení.  Víc než 80% našich spoluobčanů si přeje zemřít doma, a přece nás právě 80% umírá v nemocnicích a v ústavech. Monogamní rodina – a tím spíš taková, kterou drží pohromadě láska – je tak nesmírně cenný vklad, nejen do vlastních a dětských životů, ale i do celé společnosti. Zatímco tradiční společnosti dělaly všechno pro to, aby se manželství rozpadnout nemohlo, moderní společnost se toho vzdala. Dala tak každému podstatně větší svobodu rozhodování a s ní přirozeně i odpovědnost.
    Manželství přestalo být sociální normou a stalo se dobrodružstvím.
    V politickém spektru České republiky si téma rodiny usurpovalo takřka monopolně KDU-ČSL. Co k tomu píše ve svém programu?
    Naši zemi vidíme jako dům pro tři generace. Jeho základy tvoří naše hodnoty, tradice a kultura a střechu demokratické instituce, které nám zajišťují bezpečí, chrání naši svobodu a umožňují nám usilovat o štěstí a prosperitu. Politika KDU-ČSL začíná u člověka. Náš program myslí stejně na děti, na produktivní generaci i na seniory. Lidská důstojnost musí být zachována v každém věku a každý život musí být chráněn, nikdo nesmí být ponechán sám. • Budeme podporovat pracující rodiče daňovým zvýhodněním: zvýšení roční slevy na poplatníka a navýšení slevy na děti v rámci daní.• Uvolníme daňový strop 60 300 Kč při vrácení daně.• Zajistíme vhodné socioekonomické podmínky pro dobré fungování rodin. Cílem je finanční zajištění rodiny, slučitelnost práce a rodiny a služby péče o děti a seniory, které rodinám umožní získat dostatek volného času pro osobní růst a zkvalitnění rodinných vztahů.• Spravedlivé důchody pro rodiny s  dětmi: Zásluhy rodin v  důchodovém systému spravedlivě oceníme nižšími odvody a vyššími důchody pro pracující rodiče. Prodloužíme náhradní dobu pro rodiče pečující o děti. Při péči o jedno dítě do 7 let věku dítěte nebo při péči o dvě děti do 15 let stejně jako u zdravotního pojištění. Zavedeme společné důchodové pojištění manželů. Podpoříme motivaci ke spoření ve III. pilíři.• Podpoříme obce a města v budování finančně dostupného bydlení pro mladé rodiny a seniory s regulovaným nájmem.
    Bod o rodině má také TOP09 s podstatně modernizovaným obsahem:
    Soudržné rodiny, v nichž dochází k výchově budoucích generací, jsou základem fungující společnosti. Prioritou je proto pro nás prosperující a ve svém konání co nejsvobodnější rodina. Uvolníme rodičům co nejvíce ruce a podpoříme je v jejich společensky zásadní roli. V České republice je zcela nedostačující podpora služeb pro rodiny. Odstraníme tento nedostatek a umožníme snazší skloubení péče o děti s pracovním uplatněním. Přirozené je chtít jak rodinu, tak práci – zejména ženy se nesmí dostávat do situace náročné volby, zda mít děti, nebo budovat kariéru. Prosadíme proto, aby výhody rodičovského příspěvku mohli čerpat i prarodiče. Zařadíme prokazatelné náklady na služby spojené s hlídáním dětí a domácími pracemi mezi odečitatelné položky ze základu daně (do 12 let věku dítěte). Snížením odvodů pak podpoříme flexibilní a částečné úvazky.
    Dokonce Institut Václava Klause vydal stanovisko ke krizi rodiny: Rodina jako optimální a přirozené prostředí pro výchovu potomků? Prostředí, kde si mají synové osvojit od svých otců vzorce přiměřeně mužného chování, aby z nich pod dominantním vlivem svobodných matek (a babiček) nevyrostli – k radosti feministek – zženštilí a rozmazlení jedinci?
    Rozklad rodiny má dva základní důvody:
    1-„uvolněný“ životní styl, čemuž rodina jakožto právní svazek muže a ženy, jehož smyslem je zplodit a vychovat potomstvo, samozřejmě překáží.
    2- feminismus, označující standardní rodinu za symbol nepřijatelné mužské dominance a ženské poroby. Že se tři čtvrtiny žen v ČR s vysokoškolským vzděláním, které nejčastěji podléhají feministickým svodům, dříve či později vdají, je jistý paradox, z nějž ale nic pozitivního neplyne – právě ony mají kvůli kariéře dětí nejméně.
    Sociální a daňová politika vládnoucích elit je další příčinou rozpadu rodinných struktur, takže pro mladé páry je i finančně výhodnější žít „na hromádce“. Zničená rodina je významným prvkem „tekutosti“ dnešní doby, jež se tolik zamlouvá postmoderním filosofům typu Václava Bělohradského. Žádné jejich teorie však nemohou popřít prostou skutečnost, že tristní stav rodiny a porodnosti je dokladem hluboké krize západní společnosti.
    Ani Realisté Petra Robejška se nedokázali odtrhnout od představy tradiční (rozvětvené) rodiny:
    V současném moderním světě se charakter rodiny a její postavení mění. Znatelně se vzdaluje svému tradičnímu modelu, mění se role muže a ženy, mění se i ekonomická funkce rodiny. Rodina jako by ztrácela na významu. A s tím nenápadně ustupuje do pozadí také její nejpodstatnější úloha – péče o děti. 
    V realistickém pojetí získává rodina opět své ztracené postavení. Naše země neoplývá přírodními zdroji, naším skutečným národním pokladem jsou lidé. A Realisté vědí, že jedině fungující rodina vychová kvalitní budoucí generaci. Naše rodinná politika proto představuje soubor různorodých opatření, jejichž ústředním motivem je podpora rodiny a současně respekt k její autonomii.
    Rodina má zajistit šťastné dětství, plodný život a důstojné stáří. Rodina nesoucí odpovědnost za své členy je ztělesněním lásky a solidarity. Úcta ke stáří je projevem vyspělosti naší společnosti. Je přitom odpovědností každého jedince, jak se na stáří připraví. Nejlepším projevem takové odpovědnosti je založení rozvětvené rodiny. Ta představuje přirozenou sociální síť, přičemž v této roli by ji měl stát nahrazovat jedině tehdy, když v ní ona sama selže nebo na ni nestačí.
    Realisté považují rodinu za nejvyšší hodnotu, její podporu a ochranu za jedinou spolehlivou cestu k zajištění budoucnosti našeho národa. Rodina je jeho tmelem. Země bez dětí je země bez budoucnosti. To není fráze, ale fakt.
    Každé z těch vyjádření se snaží revitalizovat tradiční rodinu. Když jsem chodil někdy v šedesátých letech do kurzu pro budoucí instruktory společenského tance a chování, který v Hornickém domě v Sokolově pořádal Josef Kábrt, měli jsme na výuku standardních tanců exmistra Evropy z třicátých let, pana Josefa Trubače.
    Vždy s nenapodobitelnou nostalgií vzpomínal ta třicátá léta, promenádu párů o přestávce mezi hudebními čísly a vyjadřoval přesvědčení, že ta etiketa (těsné držení, které z páru dělá jeden celek, promenáda, rukavice, společenská konverzace atd.) se musí vrátit, aby drahokam kultury nebyl poškozen. Byli jsme z té představy rozpačití i když jsme jeho vizi chápali. To byl velký rozdíl proti Janu Pavlíkovi, který vyučoval latinsko-americké tance a který razil heslo: Tanec je vyjádření hudby pohybem – tečka! Všechno ostatní je zbytné. Prostě konzervatismus, jakkoliv je úctyhodnou vlastností, musí se ale hodnotit z hlediska schopnosti obstát v kontextu doby. A rodina prošla ve 20. století opravdu mimořádnou změnou.
    Sociologové hovoří o jejím rozvolnění, individualizaci jejích členů, oslabení tradičních funkcí, které přebírá stát.
    Domnívám se, že v tomto sociologickém tvrzení je kardinální chyba. Vývoj lidstva, ani vývoj ekonomiky (globalizace) nelze vracet proti proudu času, jakkoliv se o to Trump snaží, ale jestliže je rodina páteří a zároveň největším spotřebitelem funkcí státu, pak je podpora existence rodiny (bytová otázka) a funkcí rodiny
    skutečně jediným důvodem existence státu.



    0 0
  • 08/16/18--00:38: Article 7



  • 0 0
  • 08/16/18--00:50: Neúroda
  • Tribun a Stan
    16.8.2018 Tribun a Outsidermedia
    V novinách článek o tom, že úroda obilí je letos celosvětově o 10-15 % nižší, v některých oblastech ještě víc, a že proto obilí a produkty z něj (včetně masa, protože obilí se používá do krmných směsí, kterými bude zřejmě nutno kompenzovat rovněž nižší výnosy píce – v případě sena se dá v našich podmínkách hovořit až o 50% propadu) budou dražší. A to je vše, celý článek je jen o ceně, jako kdyby zemědělská produkce a na ní navázaná potravinářská výroba nebyly zcela zásadním faktorem pro přežití lidí.


    Ani slovo o tom, jestli kvůli tomu tomu hrozí hlad nebo dokonce hladomor, ani slovo o tom, jaké jsou zásoby z minula, ani slovo o tom, jestli je produkce obilovin tak na hraně spotřeby, že nás propad o 10-15 % ohrožuje, ani slovo o tom, jestli jsou pro případ nutnosti připravena opatření na ochranu před vývozem obilí do bohatších zemí. Přitom tady jde možná o život. Nebo také ne, ale to se ze standardního novinového článku člověk nedozví. Podstatná totiž není cena, protože peněz se nikdo nenají, podstatná je reálná materiální situace.

    Cena se dá řešit přídělovým systémem, ale musí být co přidělovat. Ekonomismus je luxus do dobrých časů, pokud hrozí krize, musí jít cena stranou. Tak snad reálná krize ještě nehrozí, když hlavním tématem článku o neúrodě je cena.

    Stanův komentář:Při zvýšení ceny potravinářské pšenice o 20 % se výrobní náklady 600gramového bochníku chleba zvýší o 50-60 haléřů. Ze sucha navíc obvykle bývá potravinářské obilí vyšší kvality. Budeme moci v přímém přenosu sledovat, o kolik se zvýší cena mouky a chleba v obchodech, a odvodit si, kdo se jak na nižší produkci obilovin obohatil. K výrobě potravin se globálně používá jen cca 40 % vypěstovaného obilí (v ČR ještě podstatně méně), zbytek se zkrmí, používá na průmyslové účely či spaluje v bioplynových stanicích. Nedostatek krmiv (krmného obilí a objemových krmiv) může vést až k poklesu stavů zvířat a fyzickému nedostatku masa a mléka, což opravdu může vyvolat prudký růst cen. Produkce potravin obecně není zatím velký problém, v případě opakované nižší úrody se zemědělci přeorientují z „energetických“ plodin na potravinářské a spotřebitelé pod tržním tlakem sníží beztak zbytečně vysokou spotřebu masa a mléka. Daleko horší je situace s pitnou vodou, tam už je nejvyšší čas vzít věci do vlastních rukou, vykopat odsud zahraniční koncerny a přijmout celou řadu opatření na udržení vody v krajině – od ochrany půdního fondu přes změnu hospodaření na půdě až po lesní hospodářství, jak už je tu v diskusích dlouhodobě probíráno. Bohužel se obávám, že hlavním výsledkem „boje proti klimatickým změnám“ budou další kubické kilometry betonu v krajině (přehrady, protipovodňové hráze, vybetonovaná koryta řek, suché poldery apod.)




    0 0

    Ruská vojenská policie v Sýrii
    - rp -
    16. 8. 2018 PrvníZprávy
    Ruská vojenská policie začala hlídat demilitarizovanou zónu mezi Izraelem a Sýrií na Golanských výšinách a podtrhuje tak rostoucí vliv Moskvy jako nejdůležitějšího hráče na Středním východu.


    "Ruská vojenská policie je průkopníkem při obnově hlídek OSN na Golanských výšinách,"řekl generálporučík Sergej Kuralenko novinářům na poškozeném pozorovacím místě OSN.

    "Kromě min zde není téměř žádné nebezpečí. Celá demilitarizovaná zóna je nyní pod naší kontrolou,“ zdůraznil generál.

    Po začátku syrského konfliktu vyhnali militanti ISIL mírové jednotky OSN, kteří v této oblasti působili od roku 1974.

    Militanti přeměnili mnoho míst OSN na sebevražedné atentátní školy, řekl Kuralenko .

    „Posláním ruských sil je pomáhat OSN, aby mírové síly mohly opět kontrolovat demilitarizovanou zónu,“ pokračoval Kuralenko.

    Syrský ministr obrany se setkal s vedoucím pozorovatelské mise OSN, aby projednal koordinaci rozmístění mírových sil a otevření oblasti Kunejtra pro Syřany, aby se mohli vrátit z izraelské oblasti do Sýrie.

    Benjamin Netanjahu při návštěvě Moskvy, diskutoval s Vladimirem Putinem l o izraelských obavách nad dalším působením Íránu v Sýrii.

    Moskva uvedla, že v tomto měsíci uzavřela dohodu o umístění iránských sil nejméně 50 mil od izraelské hranice se Sýrií na Golanských výšinách s tím, že Írán nemůže být zcela vyloučen ze Sýrie.

    Generálporučík Kuralenko informoval, že Rusko vedlo jednání s Izraelem o přítomnosti ruské policie na Golanech. Obě strany spolu pravidelně komunikují.

    "Ruské vojenské aktivity podporují bezpečnost Izraele a oni to vědí," upozornil Kuralenko.

    Muhamed Ahmad, brigádní generál syrské vojenské policie, uvedl, že Rusko hrálo vedoucí roli při vyhnání bojovníků, kteří tvrdili, že byli podporováni západními vládami.

    Izrael obsadil většinu Golanských výšin během šestidenní války v roce 1967, po níž byla na nejvyšších místech vytvořena demilitarizovaná zóna spravovaná OSN.

    "Hlavním současným problémem je, že existuje spousta výbušnin, zejména v jižní části, kde byli bojovníci ISIL," zdůraznil Kuralenko.

    "Někteří militanti se infiltrovali mezi obyčejné obyvatelstvo, najít je, to je práce našich tajných služeb," připomněl generál.

    Guvernér okolní oblasti Kunejtra, uvedl, že ruští vyjednavači hráli klíčovou roli při přesvědčování mírnějších povstaleckých frakcí v této oblasti, aby se vzdali svých zbraní.

    „70 000 obyvatel se vrátilo do regionu díky ruským bezpečnostním zárukám,“ uvedl guvernér.


    0 0


    Aleš Merta
    16.8. 2018   Rukojmí
    Alespoň tak se vyjádřil v pondělí v pořadu Dvacet minut Radiožurnálu a dodal, že podporu, Člověka v tísni, opozici v některých zemích, je potřeba brát jen jako příspěvek k rozvoji tamní občanské společnosti.

      vysvětlení je zde
    Politika by to samozřejmě nebyla, kdyby ČvT podporovala např. kubánské zahrádkáře, ale pokud ovšem podporuje tamější disidenty, tak už to politikou poněkud zavání. Snaha omezit státní výdaje na činnost některých neziskovek tyto zajisté znervózňuje, protože tyto „firmy“, které se často rozrostly do obrovských molochů, po státních dotacích samozřejmě touží. Šimon Pánek se pokoušel možný výpadek příjmů od našeho státu bagatelizovat a tvrdil, že svou činnost může ČvT v pohodě dál financovat prostřednictvím soukromých dárců od nás i ze zahraničí, či prostředky dodanými EU a některými státy, kterou naši NGO štědře podporují. Náš stát jen už prý nemůže očekávat, že při akcích této organizace bude vlát naše vlajka, když k ní bude naše vláda tak macešská. Znělo to trochu jako vydírání, ale pán ředitel to tak jistě nemyslel.

    Celkem by mě ovšem zajímalo, zda tato organizace také ukončí své kurzy „kritického myšlení“ na našich školách, kde spolu s dalším podobným subjektem – Evropskými hodnotami vysvětlují naši mládeži jak nepodlehnout všudypřítomné propagandě Kremlu a která pravda je ta opravdu pravdivá, což samozřejmě také nemá s politikou nic společného. Sice nechápu, proč se o podobných věcech s žáky nemluví jejich učitelé občanské výchovy, ale holt asi ty naše pedagogické fakulty stojí za starou belu a je nutno si najímat „experty“. Člověk v tísni samozřejmě koná i spoustu prospěšných aktivit, ale právě propojení charity s politikou vytváří dojem, že ta charita není až tak nezištná, ale že má také své politické pozadí.

    Není to samozřejmě nic nového, vždyť i misijní činnost katolické církve přispívala, kromě např. šíření vzdělanosti, i k růstu její moci a získávání dalších dušiček planoucí pro její věc. Říká se tomu použití soft power, tedy použití měkké síly k prosazování politických cílů, k čemuž ČvT zřejmě nevyužívala a nevyužívá jen naše vláda, ale i politické skupiny ze zahraničí, což je vidět např. i z toho, že ČvT se často zapojuje do procesu konsolidace v zemích, které naši „spojenci“, stačili nedlouho před tím poněkud „rozflákat“, či že propaguje v našich školách liberalismus jako jedinou správnou ideologii. V některých zemích jsou takové neziskovky označovány za rezidenty a platí pro ně jiná pravidla než pro domácí NGOs (např. v USA, či v Rusku), ale u nás si takové neziskovky mohou užívat svobodu opravdu naplno. Pokud někdo dělá charitu, ať dělá charitu, pokud chce dělat politiku, ať dělá politiku, ale propojování těchto dvou věcí dělá dojem, že se zde nehraje čistá hra a ani pěkná slova Šimona Pánka o svobodě, solidaritě a pomoci potřebným na tom nic nezmění.

    0 0

    Erik Best16. 8. 2018 EB
    New York Times měly tento týden na titulní straně článek o rizicích otevírání dveří Číně a zvládly v něm nepřijít vůbec s ničím novým o česko-čínských vztazích. Autoři měli šanci dát příběhu nové vyznění, tu ale nevyužili. Požádali Citic Group, kterou pevnou rukou ovládá Peking, o vyjádření k memorandu o nákupu téměř poloviny CEFC Europe, Citic ale nereagovala. 



    Autoři článku si mohli položit otázku, zda to není zvláštní. Proč by velká mezinárodní společnost nadšeně nevyužila šanci pochlubit se velkou evropskou investicí? Obzvláště poté, co odcházející čínská velvyslankyně v ČR Ma Keqing v rozhovoru pro MF Dnes 1. srpna prohlásila, že společnost Citic už převzala aktiva CEFC. NYT se také mohly ptát, proč Citic využívá nedohledatelnou společnost na Britských Panenských ostrovech, aby získala „výlučnou kontrolu“ nad CEFC Group (Europe) Company a.s., když má Čína svůj vlastní offshorový ráj jménem Hongkong. A pokud už obchod proběhl, jak prohlásila bývalá velvyslankyně, proč to není vidět v obchodním rejstříku? Velká česko-čínská záhada, kterou NYT přehlédly, je identita vlastníků CEFC Europe.

    0 0

    Ako sa správať v multikultúrnom Švédsku

    16. 8. 2018    Slobodný Výber a Katerina Magasin
    Známa, švédsky publikujúca spisovateľka a žurnalistka Katerina Janouch (Kateřina Janouchová), dcéra českého disidenta, jadrového fyzika a neskoršieho zakladateľa Nadácie Charty 77 Františka Janoucha, žije od svojich desiatich rokov v Štokholme, kde sa jej otec usadil po vypovedaní z Československa v roku 1974.
    Na svojom blogu zverejnila rozhovor s policajným dôstojníkom v rámci prípravy svojej cesty a dáva čitateľom otázku: „Hádajte, kam idem – do brazílskeho Rio de Janeira, venezuelského Caracasu, sýrskej Rakka a alebo niekam inam?„

    Moja otázka:Články v novinách ma trochu vystrašili. Musím počas svojej cesty dávať na niečo pozor?
    Policajt:Osobná bezpečnosť je samozrejme extrémne dôležitá. Predtým sme ženám výslovne radili, aby niekedy nenavštevovali niektoré oblasti mesta. Teraz platí táto rada už 24 hodín denne.
    Moja otázka: To ako aj za bieleho dňa?
    Policajt:Áno aj za bieleho dňa. Inak vašu bezpečnosť nemôžeme garantovať. Odporúčame vám, brať si taxík od dverí k dverám a iba od autorizovaných taxi firiem. Vyskytuje sa totiž mnoho kriminálnikov, ktorí jazdia ako taxikári na pohľad normálnych taxíkov.
    Moja otázka:OK. Musím zohľadniť ešte niečo?
    Policajt: Neopíjajte sa a neberte drogy. V reštaurácii nenechávajte svoj pohárik nikdy bez dozoru. Neberte si nikdy nápoje od cudzích. Kriminálnici zneužívajú totiž pri svojej práci drogy.
    Moja otázka:Mám sa vyhýbať niektorým oblastiam?
    Policajt:Mal by som vám povedať, vôbec tam nejazdite. Ale človek by nemal zbytočne strašiť. Mali by ste ale vedieť o no-go-oblastiach (oblasti kam sa nesmie chodiť). Tie sa rozširujú už aj do centra mesta, ktoré bolo predtým bezpečné. Vyhýbajte sa parkom. Tiež nechoďte do nákupných centier. Práve tak sa vyhýbajte verejným toaletám a parkovacím domom.“
    Moja otázka:Ešte niečo?
    Policajt: Ženy sú v nebezpečenstve nezávisle na svojom veku. A predovšetkým ženy so svetlými vlasmi a modrými očami. Je naozaj jedno, ako ste stará. Odporúčam neukazovať vôbec kožu a zahaliť si vlasy. Zakryte si hlavu a noste dlhé zapnuté oblečenie. Nepozerajte sa nikomu do očí. Dobré je nosiť slnečné okuliare. Jeden jediný pohľad stačí, napríklad vo verejnom dopravnom prostriedku, k naštartovaniu násiliu. A niekto môže byť pri tom zranený. Samozrejme tiež skryte všetky náboženské symboly.
    Moja otázka:Dobre. Je ale leto a teplo. To nosím normálne šortky a tričko.
    Policajt: Potom nosíte toto oblečenie na vlastné riziko. Nemôžeme vám to samozrejme zakázať, ale je to na vás – je dôležitejšie sa nepotiť alebo nebyť zbitá alebo znásilnená? Vyhýbajte sa tiež topánkam s vysokými podpätkami. Noste tenisky, v ktorých môžete utekať. Výhoda je, mať dobrú kondíciu a najlepšie vedieť sebaobranu. To môže znamenať rozdiel medzi životom a smrťou.
    Moja otázka:Samozrejme nechcem, aby ma niekto znásilnil.
    Policajt: To je dobre. Tiež odporúčame, nenosiť viditeľne šperky. Tieto Náhrdelníkové zločiny, ako tomu hovoríme, sa nám silne rozmnožili. Ostatne – nenoste so sebou drahé veci. Vezmite si len trochu peňazí, ktoré môžete pri lúpežnom prepadnutí postrádať.
    Moja otázka: To je všetko?
    Policajt: Nie. Chcem ešte dodať, že počas jazdy musíte mať auto neustále zamknuté. Keď stojíte na červenej a dvere vášho auta nie sú zamknuté, hrozí nebezpečenstvo únosu. A to aj v minulosti“ lepších ‚štvrtiach‘.
    Moja otázka:To znie naozaj strašidelne. Ja tam ale idem len na krátky čas.
    Policajt:Dobre. My sa len snažíme, ochrániť civilné obyvateľstvo. A tieto odporúčania sme spísali po konzultácii s našimi nadriadenými.
    Moja otázka: Ako sa môžem brániť, keď ma niekto napadne?
    Policajt:Sme najradšej, keď civilisti nepoužívajú žiadne zbrane.
    Moja otázka: Keď sa mi ale niečo prihodí – príde potom polícia a pomôže mi?“ (Ticho.) „Odpovedzte, prosím, na moju otázku!
    Policajt:Momentálne sa to neodvažujem sľúbiť. Ale malo by to tak zafungovať. Je ale veľké nebezpečenstvo, že budete trestne stíhaná a odsúdená, keď budete mať pri sebe nelegálny paprikový sprej alebo použijete pri svojej obrane nejakú inú zbraň.
    Moja otázka:Ja?
    Policajt: Áno vy.
    To bola naozaj katastrofálna diskusia.
    A ja sa pýtam, milí čitatelia, či ste uhádli, kam mám ísť? Nie, nie som na ceste do Ria, ani do Caracasu alebo Rakka.
    Ja musím do … Göteborgu! Máme rok 2018 a tá krajina sa volá Švédsko.
    Myslite na to – ešte nikdy sme nežili bezpečnejšie.

    0 0
  • 08/16/18--06:06: Hrůzy okupací
  • Jaroslav Loudil
    16. 8. 2018
    Poslední dny a týdny je doslova celý český národ usilovně - "masírován" - veřejnoprávními sdělovacími prostředky při příležitosti výročí 21.srpna 1968. Není dne ani minuty abychom neslyšeli: "Ta hrůza už se nesmí opakovat !! Bylo to znásilnění národa. Poctiví utrpěli ztrátu. Zaknihujte výpovědi pamětníků. Rychle plivejte na viníky - "Směrem do Moskvy !!" Natočte o tom rozhlasové a televizní seriály ! O okupaci vydejte co nejvíce knih , brožur, časopisů i rodokapsů!"



    Televizní i rozhlasoví moderátoři, stále rázněji kopejte do už dávno vyčpělých mrtvol okupantů. Kdo z televizních moderátorů prokáže co největší nenávist k SSSR a dnešnímu Rusku, ten také dostane největší prémie a možná i zasloužený ? pobyt v lázních ! Atd, atd. Prostě s blížícím se 21.srpnem nás zachvátilo doslova mediální šílenství ! Každý si dnes chce co nejrázněji znovu kopnout do SSSR či do Ruska .

    P.S. Mám jen několik připomínek. Ta první nám říká, že stejně jako už dávno neexistuje nacistické Německo, tak podobně už neexistuje ani SSSR. Tedy ten, kdo provedl okupaci už neexistuje. A nadávat za tuto okupaci jen dnešnímu Rusku je směšné. SSSR měl totiž do roku 1991 celkem 15 svazových republik a bylo by tedy nutné za okupaci stejně nadávat i třeba Ukrajině či třem pobaltským či středoasijským republikám. I ony totiž měly své významné politiky v nejvyšším vedení, i ony měly rozhodovací pravomoci, i ony poslaly na tancích do ČSSR své vojáky.

    Za druhé. Za 20 let 1968-1989 bylo v důsledku okupace vojsky SSSR v ČSSR celkem 402 mrtvých českých civilistů, z toho celých 248 neúmyslně zabitých při dopravních nehodách nezkušených sovětských řidičů náklaďáků. Úmyslně tedy bylo zabito 154 Čechů za 20 let . Nejvíce ve zmatcích prvních hodin a dnů okupace.

    Za třetí. Smysl okupace 1968 byl jediný : Udržet v ČSSR socialismus v sovětském střihu.

    A na závěr jedna otázka : Německo nás 15.března 1939 okupovalo s jediným cílem -"Vyvraždit a poněmčit český národ". Díky SSSR se Němcům podařilo zavraždit - "jen" - na 360 000 obyvatel ČSR za 6 let, většinou židovských spoluobčanů.

    Tedy Němci nám zabili - 360 000 lidí za 6 let, SSSR - 154 lidí za 20 let. Němci nám pobili asi tak 2000 krát !!! více občanů jak SSSR. Už se tedy přímo těším, jak česká média budou v březnu 2019 - 2000 krát !!! více nadávat na Německo jak dnes na Rusko a SSSR !! Poměr zabitých tomu totiž přímo odpovídá !! Myslíte si, že to naše uslintaná veřejnoprávní média dokážou zvládnout, když má den zatím jen 24 hodin ?? Doufám ,že budou roku 2019 stejně - "objektivní v nadávání" - na Německo stejně jako dnes na Rusko. Musí ovšem hulákat 2000 krát !! více , takový totiž zůstává poměr českých mrtvých.

    https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/1570525-sovetsti-vojaci-za-sebou-v-ceskoslovensku-nechali-402-mrtvych

    0 0

    Yekta Uzunoglu
    16. 8. 2018
    Již dva roky píšu, že USA je na rozcestí s NATO, partnerem Turecka.
    Erdogan předvedl za posledních šest let čeho je schopna turko-islamistická mentalita, od sestřelení ruského letadla až po vydírání Evropy uprchlíky, jejichž příčinou je on sám díky jeho úmyslnému rozbíjení Sýrie. Dál i od osočování z nacismu kancléřky Merkelové, až po veřejný útok na Simona Perese ve švýcarském Davosu.


    Dosud mu vše vycházelo… Když měl pocit, že si evropští politikové moc vyskakují, buď nechal uvěznit nějakého evropského novináře, nebo zmobilizoval svojí pátou kolonu v Evropě jako je třeba organizace "Osmanové v Německu", "Osmanové ve Francii" atd.

    Vždy mu téměř všechno vycházelo a dostal se do psychického rozpoložení, že si může na Evropu, ale i na Ameriku, vše dovolit, za což může dosavadní postoj Evropy.

    Evropským politickým činitelům je jedno, že v Turecku byli a stále jsou uvězněni jako rukojmí evropští novináři, duchovní, zaměstnanci amerického velvyslanectví, evropským činitelům je jedno, že Erdogan vydíral a vydírá celý kontinent a kdyby mohl, tak ho destabilizuje. O to se ostatně už pokoušel! Evropským politikům je jedno, že jsou v Turecku uvězněni nejvýznamnější novináři nejen z Turecka, evropským zvoleným představitelům je jedno, že Erdogan negoval veškeré demokratické zákony a že soudy pracují na jeho pokyn, je jim jedno, že statisíce úředníků bylo přes noc propuštěno z práce a že vězení jsou přeplněna nevinnými občany země ... Evropy jde jen a jen o jejich ekonomické zájmy a v tomto rozpoložení stojí dnes po boku Turecka proti USA, které konečně začaly účinně postupovat. Donald Trump uvalil sankci na dva Erdoganovy ministry, zakázal vývoz zbraní pro tureckou policii, odložil vývoz bojových letounů F 35, přestože je Turecko v konsorciu vyrábějící tyto letouny, zvýšil o 100 % dovozní daně na tureckou ocel a hliník a další sankce jsou na cestě!

    Turecko odpovědělo tak, jak je už známé - masovou tiskovou kampaní, kde Erdoganovi nejbližší novináři vyzývají nejen turecký národ, ale celý islámský svět, ale i Čínu, Rusko atd. k boji proti USA!

    Turecko nezapomnělo ihned zakázat dovoz iPhonů, tady se jedná o společnost Apple, jejíž rozpočet je vetší než státní rozpočet celého Turecka! Turecký soud chce podat, či už podal, žalobu na Google, zvýšil dovozní daně o 100% zatím na 22 komodit z USA a to u rýže začínaje, u automobilů konče...

    Erdoganovi věrný tisk mluví o válce!

    Turecká lira rapidně klesá a klesá, když se strmý pád zastaví, tak pro změnu ztrácí turecká burza tak jako nikdy předtím a tím klesají zisky evropských bank, které mají v Turecku cca. 160 miliard USD! Jde především o Španělsko, které má z toho půlku, to jest 80 miliard USD a Evropa se bojí, aby ekonomická krize Turecka neskočila na některé evropské země, třeba právě na Španělsko, nebo na Italii a nezpůsobila dominový efekt...

    Proto se Evropa tak všemožně snaží pomoci Turecku a to i na úkor těch nezákladnějších lidských hodnot, které dělají z člověka člověkem.

    Přestože viceprezident USA pan Pence dnes dost srozumitelně sdělil, aby Turecko netestovalo rozhodnost prezidenta Donalda Trumpa v této věci.

    Je tristní být svědkem události, kde kontinent kolébky demokracie se chová jako sup.

    0 0

    Martin Koller
    13. 8. 2018
    Válka v Afghánistánu má řadu přídomků. Té bývalé, kde bojoval SSSR s teroristy, se říká ruský Vietnam. Jenže to je prolhaná propaganda. Pokud obě války srovnáme, tak Rusové bojovali podstatně lépe a efektivněji. Američané bojovali na zemi na zhruba polovině Vietnamu, což je cca 160 000 km², zatímco Afghánistán má rozlohu 647 500 km². V době největšího nasazení bojovalo v Afghánistánu 115 000 sovětských vojáků (na čtyřikrát větší ploše, než Vietnam), zatímco Američanů ve Vietnamu 500 000. Prakticky na celém území Vietnamu se dá v přírodě přežít několik dnů po celý rok. V Afghánistánu jsou mnohá území zcela bez vody a v horách takové horko, jinde mrazy, že se nedá přežít ani den. Rusové tedy navíc bojovali v podstatně horších podmínkách. Přesto, podle některých západních vojenských specialistů byli blízko k vítězství, kdyby nasadili víc vojáků a Gorbačov nezačal likvidaci státu.


    Za války s Ruskem bylo v Afghánistánu pobito daleko víc obyvatel, než možná v současné americké válce. Ve válkách od sedmdesátých let zahynuly zhruba tři miliony a víc Afghánců. Přestože v roce 1950 tam žilo 8 milionů obyvatel, roku 2000 to bylo již 21 milionů a v roce 2015 počet bez ohledu na války vzrostl na 35 milionů. V roce 2020 to bude kolem 40 milionů lidí, pro něž není práce. Podobně se množí i v jiných islámských zemích. Evropa je v souladu s deklarací z Marákeše, Kompaktem OSN a Dublinem IV, které podepsali za svého šéfa Babišovi lokajové, radostně zve k bezplatné celoživotní dovolené a páchání beztrestných zločinů. Podle uvedených dokumentů je totiž právo na migraci lidským právem. Každý má právo se stěhovat jinam, když se mu někde nelíbí. Takže pokud bychom Afghánskému narkomafiánovi bránili se přistěhovat do naší republiky, dopouštíme se porušování lidských práv a hrozbě sankcí OSN a EU! V Afghánistánu umí číst a psát 28 % obyvatel, takže migranti budou přímo pilířem naší ekonomiky čtvrté průmyslové revoluce. Zato podle policie patří Afghánci a Kosovští Albánci k nejhorším a nejnebezpečnějším islámským mafiím u nás a nejen u nás. Kdo podporuje komplot Babiš-Hamáček-Filip–Zeman, podporuje toto svinstvo zaměřené k likvidaci Evropanů. Řeči o boji proti ilegální migraci a zároveň tichá příprava její legalizace. Problém je v tom, že každý není multimiliardář, aby mohl se ziskem zmizet z rozkradené, zadlužené a islamizované Evropy jako jeho idol. A za to naši vojáci položili život.

    Výsledkem války Afghánistánu a Iráku je zaměření evropských armád na koloniální mise, což se projevilo především v oblasti nákupů výzbroje a zaměření výcviku. Proto jsou evropské armády nedostatečně připravené z hlediska války v Evropě, ať již klasické, nebo občanské, či teroristické. Do značné míry se rezignovalo na ochranu občanů a státu proti teroristickým útokům.

    Především je třeba zdůraznit, že válku v Afhánistánu nelze vojensky vyhrát, pokud se bude bojovat tak, jako doposud. Bojový povyk o navyšování vojáků NATO o 3000 je k smíchu. Už několik let je situace taková, že vojáci NATO ovládají prostor do čtyř kilometrů kolem základen, tedy na dostřel zbraní z vozidel a minometů. Dál je území nikoho, které v případě potřeby ovládají teroristé. Těm pomáhá, většinou dobrovolně místní obyvatelstvo, které v tom utvrzuje mešita. Bojují přece proti intervenci cizáckých neznabohů. V zemi, kde je 70 % negramotů má taková argumentace vekou váhu. Většina obyvatel je navíc poslušná kmenových náčelníků. Ti většinou obchodují s drogami, takže spolupracují s teroristy, kteří mají celostátní síť transportu drog, potravin a dalšího materiálu. Teroristi ani náčelníci nemají zájem na zavedení pořádku, protože by přišli o peníze a imámové je samozřejmě podporují. Od nevěřících hlupáků si klidně vezmou potraviny a léky, ale stejně proti nim budou bojovat.

    Teroristů je díky spolupráci s obyvatelstvem poměrně málo, tvoří jen organizační jádro a skupiny specialistů na různé druhy boje. Jedná se o motivované bojovníky, kteří neváhají zemřít pro víru a takto je indoktrinováno i obyvatelstvo. Islám, kmenoví náčelníci a peníze z drog dokážou přesvědčit i mnohé afghánské vládní vojáky a policisty. Tím pádem je realitou velký počet dezercí se zbraněmi a vysoká nespolehlivost. K tomu je třeba připočíst historickou nenávist mezi různými kmeny a sektami. Díky narkomafiánům klesla autorita kmenových starších. Jejich svolávání na velkou radu, loju džirgu prováděli už sovětští velitelé a stejně to nepomohlo. O více, než třicet let později se o totéž pokoušejí Američani. Stejné je to z hlediska mírových jednání s Talibanem. Kolik jich už bylo a jaký byl výsledek.

    Důležitým faktorem je využití momentu překvapení ze strany teroristů. Jen výjimečně bojují přímo. Většina útoků se děje různými výbušnými nástražnými, nebo dálkově odpalovanými systémy. Ty byly dovedeny k takové dokonalosti, že britský kontingent odešel z Afghánistánu proto, že jeho pyrotechnici, mimochodem pravděpodobně nejlepší na světě, společně s ruskými a izraelskými, prohlásili, že nedokážou zvládnout situaci.

    K tomu můžeme přidat sebevražedné útočníky, proti nimž v terénu a městě v podstatě neexistuje včasná a účinná obrana. Představa, že může být zabit negramotným nafetovaným blbečkem vyškoleným v mešitě, musí být pro vojáka NATO opravdu motivující. Z taktického hlediska motivovaný sebevrah, stejně jako použití nových technologií v přípravě výbušných nástrah vytvářejí jednoznačnou výhodu na straně teroristů. Oni brání svoji vlast a svoji víru, i když vlast chudou a víru primitivní a středověkou. Proti nim nemá takzvaný západ co postavit. Vojáci NATO a EU pomalu nebudou mít vlast, identitu ani pohlaví.

    Navíc zůstává zásadní otázka. Proč naši vojáci bojují v Afghánistánu? I kdyby pobili všech 36 milionů Afghánců, tvrdé jádro teroristů se přesune jinam. Viděli jsme to v Iráku i v Sýrii. Islámský stát je po smrti, islámský terorismus žije dál.

    V Afghánistánu jsou cenná ložiska vzácných surovin. Proto nechtějí USA odejít. Jenže místní náčelníky nic nemotivuje k zavedení pořádku, jestliže bohatnou na obchodu s drogami a tomu se daří v nepřehledném válečném nepořádku. Kdo a s kým tam vlastně obchoduje, je nejasné. Stačí vzpomenout na společnost CIA Air America, která obchodovala s drogami ve Vietnamu a Laosu. Ne nepochybné, že některé tajné služby se obohacují na obchodu s drogami a neváhají spolupracovat i s nepřítelem. Konec konců, zdrogované, případně opilé národy se nejlépe ovládají. Zakáže se kouření a zlevní drogy a Evropa bude poslušnější.

    Existuje jediná reálná cesta k vyřešení problémů Afghánistánu. Odejít a nechat Afghánce, ať si svoje problémy vyřeší sami. Zároveň zastavit veškerý přísun potravin a humanitární pomoci a uzavřít neprodyšně hranice. Potom se dohodnout s vítězem a bezohledně minimalizovat transfer drog ze země. Afghánistán se sám nedokáže uživit a hospodářství tam prakticky neexistuje. Všechno nakupují za peníze z drog a slavný západ jim to toleruje, protože ty peníze získává on. Náčelníci si budou muset najít jiný zdroj financí, aby uživili obyvatelstvo, jinak je jejich bandy ozbrojenců, kteří nikdy nepracovali, pobijí i s rodinami a narazí jejich hlavy na kůly. Budou se muset dohodnout například na otevření dolů. Ale kdo má zájem na mírovém Afghánistánu? Dokladem je fakt, že politici EU se bránili americkému plánu na chemickou likvidaci makových polí. Proto je třeba nepolevovat ve výnosné komedii zvané válka proti terorismu a posílat naše vojáky na smrt. Na tom se kupodivu naši politici shodují. Za vším hledej peníze.

    Pro všechny, kteří obtížně hledají moje články, upozorňuji, že stačí do vyhledavače na googlu nadatlovat: martin koller-právě dnes a objeví se vše, co vyšlo tak za poslední dva měsíce a kde.

    0 0


    16 8. 2018    Taz.de
    Nevinna, ale schizofrenní...
    EU nenese vinu na zřícení mostu v Janově. Schizofrenní politiku Bruselu je však třeba podrobit kritice. Po zřícení mostu v Janově vyjádřil předseda EK Jean - Claude Juncker svou soustrast obětem. Jinak však v Bruselu panuje ticho. Kritiku, že svou politikou škrtů nese EU na katastrofě spoluvinu, nechávají dojít doztracena. Z dobrého důvodu: EU konečně vůbec není zodpovědná za údržbu silnic a mostů, to je úkol místních úřadů v Itálii. Brusel má však dlouhé prsty. Ale k mostu Morandiho v Janově nesahají.


    I co se týče investic, odmítá EK jakoukoliv zodpovědnost. Neboť ty prý nebyly kráceny, ale dokonce záměrně podporovány. Plný hrdosti oznámil Juncker v polovině července, že jeho investiční program z roku 2015 naplánované úkoly překonal. Místo očekávaných 315 miliard EUR prý Junckerův plán podnítil investice ve výši 335 miliard EUR. Z toho těží i Itálie: Se soukromými investicemi ve výši 46 miliard EUR je země v žebříčku EK na desátém místě.

    Řecko / první místo/ nebo Španělsko však profitovaly zřetelně víc. Nabízí se otázka, zda miliardy, ohlášené Bruselem, opravdu do Říma dorazily. Již u podpor, které plynou z regulérního rozpočtu EK do Itálie, se opakovaně vyskytují problémy.

    Utáhnout si více opasek

    V Bruselu vidí vinu „ ve špatném vedení vlády.“ Jinými slovy: Italští politikové nesou vinu, když nečerpají peníze, nebo je neinvestují tam, kam byly původně určeny. Přisoudit Černého Petra Bruselu by prý bylo příliš laciné.

    A co kurz škrtů, který EU nařídila Itálii ? Jsou to stabilizační a dluhová opatření, podporovaná Německem, která „nám brání, aby se na bezpečnost našich autostrád vydaly potřebné peníze?“, stěžuje si ministr vnitra Matteo Salvini.

    Dosud je to tvrzení bez důkazů. Teprve po ukončení vyšetřování se dá říci, zda neštěstí v Janově souvisí s tvrdým kurzem škrtů. Je však nesporné, že Brusel nutí vládu v Římě, aby si těsněji utahovala opasek.

    Italský rozpočtový deficit sice leží pod prahem EU 3%. Ovšem EK pravidelně požaduje snižování „ strukturálního, od konjunktury očištěného deficitu“ a žádá stále nová opatření za účelem škrtů.

    Zároveň Brusel i doporučuje více investic do infrastruktury – schizofrenní politika, která po Janovu musí být podrobena kritice.

    Pozn. Autor je bruselský korespondent.
    Pro Novou republiku vybrala a přeložila Mgr. Zdeňka Holešová

older | 1 | .... | 614 | 615 | (Page 616) | 617 | 618 | .... | 668 | newer