Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 616 | 617 | (Page 618) | 619 | 620 | .... | 668 | newer

    0 0

    Paul Craig Roberts
    19.8.2018  blog autora
    Americká firma Monsanto vyvinula v r. 1970 herbicid (prostředek ničící polní a zahradní plevel), obsahující glyfosát zvaný Roundup (Zátah). Počáteční úspěch nového herbicidu vystřídala po čase podezření, že glyfosát v Roundupu je karcinogenní a způsobující rakovinu. Tato podezření vyvrcholila v roce 2017 a s nezmenšenou silou pokračují dodneška.


    P.C. Roberts, náměstek ministra financí v někdejší Reaganově vládě a uznávaný otec Reaganomics, čili americké hospodářské politiky, jež vedla k setkání Gorbačova s Reaganem a posléze i k ukončení studené války, k tomuto problému píše:

    "Ekologičtí ekonomové, jako např. Herman E. Daly, mají za to, že vedlejší náklady zemědělské i průmyslové produkce, jako jsou znečišťování přírodního prostředí a vyčerpávání zdrojů, jež nejsou započítávány do hrubého domácího produktu (HDP), jsou dnes už tak vysoké, že vyvolávají otázku, je-li dnešní růst HDP fakticky stále ještě ziskem, anebo už ztrátou. Do kteréžto debaty zcela logicky vstupuje i současná záplava zpráv o produktu Roundup firmy Monsanto, jehož složka glyfosát je mnoha vědci považována za karcinom.

    Enviromentální pracovní skupina Veřejné zdravotnické organizace vydala nedávno zprávu, podle jejíž testů 45 ze 47 dětských snídaní obsahovaly glykofosfát. Tento výzkum se týkal tzv. granoly (lehká snídaně skládající se z ovsa, cukru či medu, sušeného ovoce a ořechů), a dále z tzv. snídaňových tyčinek firem Quaker, Kellog a General Mills.

    Glykofosfát byl detekován v mateřském mléce 83% brazilských matek a mnichovský institut pro životní prostředí ohlásil, že glyfosát je obsažen ve 14 % nejprodávanějších piv v NSR. Glyfosát se nalezl i v moči mexických farmářů, stejně jako v podzemní vodě Mexika. A časopis Scientific American zveřejnil zprávu, že dokonce i inertní přísady herbicidu Roundup mohou zabíjet lidské buňky, zvláště ty embryonální (zárodečné), a placentární.

    Jeden z německých toxikologů obvinil Německý federální institut z riskantního a nejednoznačného posouzení předmětného problému, a Evropský úřad pro potravinovou bezpečnost dokonce z podvodu za to, že přijal závěr Monsantovy společnosti o tom, že glyfosát není karcinogenní.

    Kontroverze ohledně těchto otázek pramení z faktu, že průmyslem placení vědci spojitost glykofosfátu s rakovinou zpochybňují, kdežto vědci nezávislí ji naopak potvrzují. Což samozřejmě nikoho nepřekvapuje. Vědci průmyslem placení za to, že budou tuto spojitost vyvracet, ji nebudou nikdy potvrzovat.

    Vede se samozřejmě debata i o tom, jaká úroveň kontaminace potravin se už dá považovat za nebezpečnou. Uvážíme-li však, že tato kontaminace vzrůstá úměrně s časem, pak je jasné, že není-li dramaticky nebezpečná už dnes, dříve nebo později se nebezpečnou musí stát.

    K čemuž Herman Daly dodává: Britský lékařský časopis Lancet odhaduje, že jen vedlejší výrobní ztráta, kterou představuje znečištění životního prostředí, činí zhruba šest procent výnosu globálního ekonomiky, zatímco globální růst ekonomiky činí pouhá dvě procenta, což představuje čtyřprocentní roční ztrátu blahobytu a bohatství lidí na této zeměkouli.

    Jinými slovy: dostáváme se do situace, kdy ekonomický růst začíná už být neekonomický".


    Vybral a přeložil Lubomír Man



    0 0

    Markéta Šichtařová
    Markéta Šichtařová
    19.8.2018 blog autorky
    V poslední době se často mluví o falešných zprávách neboli fake news. Hodně lidem vadí, bojuje se s nimi na obou stranách Atlantiku. Internet je informační dálnicí a informací máme nadbytek.
    Existuje patrně jediná cesta, jak šíření fám minimalizovat. Zamezit mu nejde, jde ho jen omezit. A to tím, že s informacemi nebudeme šetřit. Protože kde se informace dávkují po kapkách, tam vznikají konspirační teorie. A kde vnikají konspirace, tam vznikají nepravdy a fámy. Anebo fake news, chcete-li.



    A přesto mnoho politiků dělá pravý opak a s pravdou šetří (možná proto, aby zbyla).
    V severní a západní Evropě jde často hlavně o to neinformovat o migrační vlně. Prý aby „nedocházelo k rozdmýchávání nenávisti", se šetří s informacemi o etnickém původu zločinců, což následně vede k tomu, že jakmile si dvě tetky dají na zápraží po papule, protože pes jedné očural při venčení záhon okurek druhé, a lokální noviny napíší o vyraženém zubu, každý hned má „zaručené zprávy" o tom, že to jistě byla roztržka mezi imigranty.
    No a ve střední a východní Evropě jde zase často o korupci politiků. Prý aby nedocházelo k ovlivňování vyšetřování, nebude se o nich smět psát. Taky aby se smělo, když se politikům nehodí, aby bylo o jejich kauzách informováno.

    Přílepek k návrhu zákona o zpracování osobních údajů totiž obsahuje několik klíčových formulací, díky nimž ztratí veřejnost přístup k informacím o trestních řízeních v ČR. Aneb voliči politiků tak ztratí nad svými politiky kontrolu. Nebudou mít informace o tom, z jakého důvodu soud poslal některého politika do vazby, anebo proč bylo něčí trestní stíhání zastaveno.

    Tedy ne že by se nesmělo informovat vůbec – ale lidé nebudou mít žádné informace o průběhu trestního řízení. Bude se čekat na pravomocné verdikty soudu. Teprve až po pravomocném rozhodnutí budou smět novináři o kauzách informovat. Jenomže takové průměrné trestní řízení s politikem se u nás může vléct roky. Nebo desetiletí, jako se vlekla kauza H-systému, která začala v roce 1999. Leckterý obviněný politik tak dřív zaklepe bačkorami, než bude pravomocně odsouzen, čili za jeho života se o obvinění z korupce voliči nedozví vůbec.

    To tedy znamená, že bychom například neměli mít vůbec žádné informace o tom, že byl MUDr. Rath ve vazbě. Neměli bychom vědět nic o jeho milionech v krabici od vína. Rath byl sice už odsouzen, ale tento verdikt ještě není pravomocný – proto by o něm dosud nikdo nic netušil, kdyby zákon už platil. Takže by nikdo oficiálně nevěděl, že doktorovi v krabicích zázračně raší miliony. Nikdo by se nežinýroval ho kvůli korupčnímu podezření volit. Tudíž by byl nejspíš zvolen...

    Stejně jako v Británii, kde bylo přednedávnem trochu podobné opatření pranýřováno v souvislosti s kauzou Tommyho Robinsona, i u nás ministerstvo vnitra návrh zákona vysvětluje tím, že jde o ochranu spravedlivého procesu, který by mohlo podrobné informování o jeho průběhu narušit. Má to ale háček. Jako ochrana proti nepravdě už existuje Ústavou garantovaný princip presumpce nevinny. Tak trochu to zavání dublováním ochrany. Tak kde je problém?

    Problém je, že stín podezření politikům vadí ve volbách. Přece jen ono se politikům o sobě samých moc příjemně v novinách nečte, že jsou trestně stíhaní. Kupříkladu ohledně notoricky známé kauzy Čapího hnízda přijalo státní zastupitelství oznámení na dotační podvod v listopadu 2015. Pokud by byly soudy stejně agilní jako u H-systému, pravomocný rozsudek by mohl být na světě někdy v roce 2034. To bude hlavnímu aktérovi kauzy 80 let a nejspíš už nebude v politice aktivní. Pak už by aktérům nemuselo až tak moc vadit, že se někdo o Čapím hnízdě dočte.

    Na mnohé politiky by tak kauzy mohly vyplavat až po jejich smrti podobně jako třeba u Stalina. Mnoho lidí kdysi v Rusku vůbec netušilo, kolik milionů lidí dobrý báťuška Stalin zabil, protože se o tom nesmělo informovat.

    Zkrátka zákon je na první pohled racionální, zní to pěkně, že zabrání ovlivňování vyšetřování, jenomže v realitě ohrožuje demokracii. Je náhubkem pro novináře. Můžeme si myslet o novinářích cokoli, můžeme na ně občas nadávat, ale je nezpochybnitelné, že pro fungování demokracie jsou naprosto nezbytní. Potřebujeme je.

    Zákaz informování nejenže v době internetu kauzu úplně neutají, ale ještě víc ji zmanipuluje. O to víc se budou šířit klepy. Někdo ze zasahujících policistů si pustí o zásahu ústa na špacír a začne se šeptat, že v krabici bylo sedm milionů. Někdo další z nich udělá sedmdesát milionů. A ještě další vymění miliony za mrtvolu. Pak někdo Ratha zahlédne ve vyšetřovací vazbě a hned se přidá, že to je kvůli té ženštině, která se vloni ztratila... A protože všichni budou vědět, že se o kauze nesmí oficiálně informovat, budou také vědět, že mají důvod fake news věřit, protože nic lepšího nemají. Nakonec to bude i pro samotné politiky horší než lepší.

    Systém postupně utahuje šrouby. Stát o vás už ví vše. Vzal advokátům mlčenlivost. Vzal daňovým poradcům mlčenlivost. Všichni vás musí napráskat. Vznikly nové úřady, které vás sledují a sbírají o vás informace. EET nabízí i účtenkovku a bonzáci jsou v ráji. Systém dobře zacílil na nejpodlejší pudy nejslabších článků společnosti. A úřady si troufají čím dál víc, i když na to nemají právo, protože málokdo se odváží bránit se:

    Počátkem srpna probleskla zpráva, že finanční správa vyzvala novomanžele, aby doložili, kolik měli na své svatbě hostů, protože úřad má pochybnosti, zda byla svatební hostina správně zdaněná a zaevidovaná dle EET. Finanční správa přitom k tomu měla nulovou pravomoc a vyložila si zákon dost svérázně po svém, protože to, jestli provozovatel hospody odvedl daň, nemusí manžele zbla zajímat. A už vůbec nemají povinnost hospodu práskat.

    Tím vším se vytvořila a stále se prohlubuje ohromná informační asymetrie mezi státem a občanem. Stát ví o občanovi vše. Ví i to, co by díky dobrým mravům nikdy vědět neměl. Protože ne, není v souladu s dobrými mravy, aby advokát bonzoval svého klienta. Zato občan ví o státu a politicích čím dál míň. Teď už nesmí vědět ani o vyšetřování zločinů. To je cesta z normální demokracie k mafiánské a oligarchické společnosti.

    - - -



    0 0
  • 08/19/18--12:02: Osmašedesátý a dnešek
  • Martin Koller
    19. 8. 2018
    I po padesáti letech jsou události roku 1968 a především srpnová vojenská okupace, vydávaná tehdy za internacionální pomoc, stále svěžím propagandistickým tématem. Na rozdíl od něj si na zbytečnou smrt tří našich vojáků v Aghánistánu brzy nikdo nevzpomene a tak to zůstane i v budoucnu. Je třeba opakovaně rozeštvávat českou společnost, aby se náhodou občané neprobudili a nespojili k obraně proti současnému ohrožení, kterým určitě není ruská vojenská invaze. 



    To je podstatě hlavní úkol většiny demokratických médií, která mají zaprvé šířit propagandu a zadruhé zastírat objektivní informace a potlačovat pravdu. K tomu patří i zavalení informačního prostoru extrémním množstvím nepodstatných informací, počínaje životy všemožných komediantů a lepších prostitutek, přes divadelní sportovní vystoupení a konče stupidními seriály, které bychom mohli obecně označit slovy každý s každým, nicméně vše se správným ideologickým a rasovým podtextem.

    Kdysi jsme měli reálný socialismus, dnes máme reálný oligarchismus s cílovou metou na úrovni Ukrajiny. Výsledek je přibližně stejný, nivelizovaná chudoba uměle udržovaná těsně pod hranicí vzpoury. K tomu záplava slibů na téma lepší budoucnosti, kterou pamatujeme již dávno před listopadem 1989. Už tehdy nám lhali, že bude líp. Ale neupřesnili komu. Odvádění pozornosti občanů od důležitých problémů je z tohoto hlediska více, než důležité a média v něm mají naprosto zásadní úkol. Proto každoroční propagandistický povyk kolem srpna 1968.

    Postupně se nám z hlediska spojenecké invaze, kterou předčí jen humanitární bombardování, vyprofilovaly dvě skupiny občanských názorů. Jedna internacionální „pomoc“ obhajuje, druhá kritizuje. Vhledem k tomu, že v současnosti má většina médií za úkol vyvolávat válečnou psychózu proti Rusku, ozývá se především kritika a stejně jako v případě mrtvých vojáků v Afghánistánu každý, kdo má mezi půlkami otvor, přidává svoje moudra.

    Především je třeba uvést, že převážná většina obyvatel Československa byla v roce 1968 proti invazi, včetně většiny členů KSČ. To vedlo následně k tvrdým politickým čistkám. Z hlediska jak mezinárodního práva, tak obyčejné spravedlnosti se jednalo o nemorální a nepřátelský válečný akt, který na dlouho poškodil vztahy mezi tehdejším Československem a SSSR, především v občanské rovině. Navíc vedl i k značným hospodářským škodám, a to jak přímým, tak odchodem velkého počtu lidí do emigrace. Zásadní však byl nástup takzvané normalizace pod vedením Husáka a jeho party. Na rozdíl od vlasteneckého komunisty Novotného, který u nás sovětskou armádu nechtěl, oni byli internacionální, dnes bychom mohli říci multikulturní a morálně pružní.

    Husákova normalizace zlikvidovala možnost pružnější a efektivnější ekonomiky a vrátila nás do nivelizované chudoby Rady vzájemné hospodářské pomoci s těžkopádným plánovitým hospodářstvím ničícím životní prostředí. Schopnější země jako ČSSR a NDR měly čekat na méně schopné a zaostalé, zatímco okolní svět pokračoval rychle vpřed. V roce 1968 jsme měli zhruba 75 % hospodářské výkonnosti a životní úrovně Francie, nebo Belgie, v roce 1989 již jen 50 %, díky normalizátorům podlézajícím sovětskému vedení. Je třeba dodat, že na normalizaci doplatily z hlediska ekonomiky a životní úrovně především Čechy, Morava a Slezsko.

    Dnes vidíme podobnou snahu u socialistů, či spíše euromarxistických neoliberálů z EU a Německa, kteří se nás snaží s pomocí současných normalizátorů, jejich prolhané a pokrytecké mediální propagandy a politických neziskovek cestou koloniální ekonomiky, zničeného zemědělství a inkluzivního školství dostat na africkou úroveň. To vše pod prapory multikulturalismu s cílem stejné nivelizace chudoby levných koloniálních pracovních sil na věčné časy pod vládou jednoho oligarchy. Za pár koblih a megatuny zaplacené mediální propagandy. Údajně moudří a rozšafní Čechové si zvolili pokrytecký komplot Babiš-Hamáček-Filip-Zeman, který prosazuje bez ohledu a pokrytecké řeči stejnou politickou linii jako pražská havlérka.

    Invaze v roce 1968 byla především projevem hlouposti, strachu a agresivity socialistických nomenklaturních kádrů, kteří se označovali za komunisty. Pravděpodobnost, že by tehdejší Československo přeběhlo k NATO a EHS byla zanedbatelná. Mohlo dojít k ideologické destabilizaci, ale většina lidí si nepřála přechod do kapitalismu se sociální nestabilitou a nezaměstnaností. Dokonce i výzkumy v roce 1989 uváděly výraznou většinu názorů předpokládajících vývoj v rámci modernizovaného a ekonomicky pružnějšího socialismu. Ten je ostatně chimérou, k níž se snaží směřovat současná EU. Pouze došlo k vylepšení ekonomických iluzí rasistickými pod praporem pravdy a lásky a posílení byrokracie.

    Nicméně politická reprezentace tehdejší ČSSR se skládala z kovaných komunistů, počínaje Dubčekem, který se narodil a vystudoval v SSSR a po podpisu moskevských dohod zahájil normalizaci. Jejich zájmem určitě nebyly volby v pluralitní demokracii, kde by mnozí z nich přišli o koryta. Velení armády a veřejné bezpečnosti (tehdejší policie) bylo rovněž v rukou přesvědčených komunistů. Ostatně i v případě nějakých vážnějších pokusů o přechod ČSSR na druhou stranu takzvané železné opony by nikdo z NATO neriskoval jadernou válku a reprezentanti takzvané západní demokracie ba se na nás vykašlali stejně, jako v roce 1938. Soudruzi z Varšavské smlouvy by nás srovnali jako Maďary.

    Největší problém byl nebezpečný vzor, kdy Československo mohlo zaznamenat vyšší ekonomický růst a s tím růst životní úrovně, což by byl nebezpečný příklad. Nepočetní protekční sovětští turisté, stejně jako důstojnictvo divizí umístěných po srpnu 1968 na základě podpisů „hrdinů“ Dubčeka, Svobody, Smrkovského a Černíka na našem území viděli v naší životní úrovni americký sen. A takový sen a další růst životní úrovně by mohly rozvracet morálku sovětských budovatelů socialismu a začít otřásat s koryty jejich vůdců víc, než nějaká americká invaze do ČSSR. Ta by jim naopak posílila pozice a semkla občany v boji proti imperialistům.

    Propaganda a realita
    V srpnu 1968 nás nepřepadlo Rusko, jak vykřikují propagandističtí nádeníci, dokonce ani Sovětský svaz. Rozhodnutí padlo ze strany sovětského, nikoli ruského, vedení. Přepadly nás státy Varšavské smlouvy a jejich vedení to s výjimkou Rumunska podpořilo jak ideologicky a propagandisticky, tak vojensky. I socialistické státy, které se invaze přímo nezúčastnily, vyhlásily bezpečností opatření a zvýšily bojovou pohotovost armád. A v případě rozkazu z Moskvy by vyrazili taky. Zde si nemusíme dělat žádné iluze. Ona ta bratrská láska a proletářský internacionalismus národů socialistických zemí existovaly pouze na papíře, stejně jako v současné EU.

    Vlast je vlast, národ je národ a krev není voda. V historii je příliš mnoho zla, což nesmaže žádná propaganda. Základem mezinárodní politiky by měla být historická zkušenost, tedy pokus a omyl s následným poučením. Na nich stojí celý úspěch lidské civilizace. Pokud to někdo popírá, jako současní ideologové euromarximu, neoliberalismu a multikulturalismu, budou se omyly opakovat se všemi následky. Stačí se podívat na sudeťáky, hlavní opory multikulturalismu Merkelové a jejich vztah k naší zemi, který se nezměnil stovky let.

    V roce 1968 nás tedy nepřepadlo Rusko, ale Sovětský svaz s podporou zemí Varšavské smlouvy. Sovětský svaz již neexistuje, takže vinu mají všechny následnické státy, tedy Ukrajina, Bělorusko (tyto dva státy měly dokonce vlastní zastoupení v OSN), Litva, Lotyšsko, Estonsko a všechny ostatní tehdejší svazové republiky SSSR. A s nimi rovněž NDR, Polsko a Maďarsko. Pokud v současnosti někdo účelově tvrdí, že nás v srpnu 1968 přepadlo Rusko, můžeme oponovat tím, že nás přepadlo rovněž Německo. Bývalá socialistická NDR je dnes přece součástí Německa.

    Je zvláštní, že německé okupaci a řádění nacistů u nás v období 1939-1945, které stálo Československo podle různých výpočtů kolem 350 000 obětí a nedozírné hospodářské škody, které Německo dodnes nevyrovnalo, se věnuje v našich médiích daleko menší pozornost, než srpnu 1968. Můžeme bez nadsázky konstatovat, že nacismus se v Evropě v posledních dekádách evidentně bagatelizuje, zatímco se vede propagandistický útok vůči Rusku. Zároveň se pod pláštíkem antisionismu oživuje primitivní antisemitismus. To vše za tichého souhlasu, ne-li přímo s podporou vedení EU ovládané Německem. Pokud se podíváme na knižní produkci, nejvíce historických titulů vychází pravděpodobně o Hitlerovi a k tomu vzpomínky kdejakého německého vojáka a důstojníka, včetně příslušníků SS, jak hrdinně bojovali proti Rusku (nikoli SSSR) za Evropu. Výsledky takové propagandy vidíme především na Ukrajině, ale i v Pobaltí.

    Českému národu se od roku 1990 vtlouká do hlavy, že největší katastrofou naší historie byl rok 1968 a přezírá se záměrně fakt, že největší katastrofou bylo období po bitvě na Bílé hoře roku 1620, kdy české země opustilo, nebo bylo zabito 60% obyvatel a následnou brutální germanizací a rekatolizací. Druhou největší katastrofou byla německá, nikoli nacistická okupace v období 1938 a 1939 a vznik protektorátu Čechy a Morava, k čemuž výrazně napomohli především sudeťáci.

    V současnosti je to opět Německo, odkud nám hrozí ničivá invaze, tentokrát afroislámská s více, či méně hlasitou podporou většiny českých politických stran podlézavě podporujících německou EU. Na jedné straně velká mediální komedie premiéra a dalších komplotářů na téma odporu proti ilegální migraci na hranicích EU, zároveň zaryté odmítání ochrany našich hranic, kudy přecházejí migranti z Německa s podporou neziskovek. Komedie o omezení podpory politickým neziskovkám, k níž nedojde. Na druhé straně tichá podpora legalizované ilegální migrace z Německa na základě podpisů mezinárodních dohod typu deklarace v Marákeši ministrem Metnarem, pravou rukou Babiše a člena vedení údajně vlasteneckého spolku BOS. K tomu Kompakt OSN o migraci, předběžné dohody k Dublinu IV, který likviduje předchozí Dublin I až III, vše pod vedením multimiliardářského oligarchy, který si chce privatizovat celou republiku jako svoji firmu, či dojnou krávu pod ochranou EU. Ve srovnání s touto hrozbou je invaze z roku 1968 směšná legrace.

    Pro jednu lumpárnu několika omezenců v roce 1968 bychom neměli tupě přehlížet daleko větší lumpárny v minulosti i v současnosti, natož je hloupě podporovat a nechat ničit vlast, národ a rodinu jako jejich základ.

    0 0

    Lubomír Man
    19. 8. 2018
    Řekl kdosi ze spolku, který dnes v republice udává tón, a Seznam.cz vypíchl tuto větu do internetu jako parolu, kterou by měli spatřit všichni naši lidé a která by se měla uhnízdit i v nejhlubších komůrkách jejích srdcí. Protože tahle věta vyjadřuje přesně to, oč tomuto spolku jde. Aby se totiž nenávist národa k vojskům Varšavské smlouvy (složených hlavně z vojska někdejšího SSSR), jež nás v srpnu 1968 okupovala, neporušená a celistvá přenesla na současné demokratické a kapitalistické Rusko.


    Protože tak si to žádají nikoliv naše vlastní české zájmy, ale žádá si to vojenskobezpečnostní komplex USA, který ke své potřebě rok od roku zvyšovat svůj roční rozpočet velkého a mocného nepřítele potřebuje. Bez něj by jeho válečná výroba ztratila motiv, peníze by mohly začít utíkat jinam, třeba do zdravotnictví, což ovšem tak zavedený a utěšeně váhu nabývající bumbrlíček s výjimečným zastáním v Senátě i ve Sněmovně reprezentantů (protože bez jeho podpory se senátorem či reprezentantem nestanete), se letos došplhal až k rozpočtu jednoho bilionu dolarů a rozhodně nezamýšlí se s tímto číslem spokojit i nadále. Ale jak už jsem naznačil: mocný nepřítel USA je pro tuhle hru dospělých lidí podmínkou nezbytnou. Nu a pokud ten není v dohledu a většina států světa zdrogovaná vidinou věčného míru opakuje svou vůli žít se Spojenými státy v míru, musí Spojené státy tyhle dětinské a naivní tužby mrštit světu do tváře a musí si svého velkého nepřítele stůj co stůj pořídit.

    Už se stalo. Poté, co zplundrovaly Střední východ, postoupily k těžší váze - k Rusku. Rusko. Je velké a mocné a je největším nalezištěm nerostného bohatství na světě. Zkrátka soupeř ideál.
    Ale co my máme s touhle světovou hrou na nepřítele společného? ptáme se. My přece žádný vojenskobezpečnostní komplex doma nemáme, takže co nás nutí hrát tuhle šílenou komedii společně s komplexem americkým? Nám by přece vyhovovalo žít se všemi zeměmi světa v míru a přátelství, a ne brojit proti Rusku jen proto, že proti němu z důvodu svých zisků potřebuje brojit jeden americký komplex, který si už kolem prstu omotal i celé USA? Kde je v tomhle nějaký rozum?
    Otázka se to zdá být téměř k nezodpovězení. A přece lze na ni odpovědět jednoduše a za všechny naše milence a milenky současných USA i jejich branného komplexu, za Schwarzenbergy, Kalousky, Hermany, Němcové, Langšádlové, Štětiny, Halíky, Lukeše, Pitharty, Fialy, Gazdíky a další výtečníky to učinil- bohužel - náš sociální demokrat Zaorálek, a to těmito slovy: "Protože dnes už přece někam patříme".

    Ano, patříme do EU a patříme i do organizace NATO. A proto musíme jak berani šlapat za vedoucím beranem před námi. I my musíme spatřovat svého nepřítele v Rusku, třebaže jinak proti němu nic nemáme. I my musíme v tisku, rozhlase a hlavně v televizi pořádat ty nejhalasnější kampaně na jeho zostouzení - a zrovna v těchto dnech činíme zázraky vazalské přičinlivosti při připomínce výročí vstupu vojsk Varšavského paktu na naše území. Penězi se přitom nešetří, do žlabu pro televizní tvůrce se nasypaly miliony a ty už si své výběrčí našly. Takže jeden dokument o 68 roce stíhá druhý, jeden řinčí nenávistí víc než další, ale pozor! Ta nenávist - jak se to od našich tvůrců doma i zpoza zahraničí žádá - není vpravdě ani tak o dějích minulých, ale spíš o jejich přesahu do přítomnosti, čili do "truchlivé" přítomnosti současného Ruska. Takže podle poučky že studium historie má smysl jen tehdy, přináší-li poučení i pro přítomnost, se dá říct, že skrze děje roku osmašedesátého, kdy všechno v Evropě i v Rusku bylo jiné než je dnes, je vpravdě na paletě těchto pořadů a filmů nikoliv bývalý SSSR, ale Rusko současné.

    To je náš nepřítel přeukrutný, toho musíme nenávidět a věřme naší vládě a parlamentu, že i v budoucnu povede naše kroky tak, aby se nám nikdy nepřihodilo to, co se přihodilo našemu nešťastnému sousedovi jižnímu. Že by si totiž i na naší vládní tancovačce někdy zatančil Putin.

    0 0

    19. 8. 2018     zen
    Na samém začátku článku chceme odpovědět na otázku: "Proč?". Proč Rusko potřebuje tuto ledovou poušť a hned několik zemí NATO se mu to snaží překazit? Odpověď je jednoduchá. Podle nejskromnějších odhadů geologů se v nitru Arktidy skrývá pouze ropa a plyn ve výši 10 bilionů dolarů. To je, mimochodem, 200 ročních vojenských rozpočtů Ruské federace.


    Za ty peníze to stojí. Navíc se ukázalo, že Rusko je lídrem v osvojování Arktidy. Nikdo nemá tak rozvinutou síť výzkumných a vojenských základen v regionu. Právě Rusku patří podle mezinárodního práva velká část arktického šelfu, ačkoli USA to popírají.

    Kromě Ruska se do hry zapojilo hned několik zemí NATO: USA, Kanada a Norsko. Ti všichni chtějí urvat svůj kousek. Za účelem udržení a posílení svých pozic Rusko potřebuje zásadně nové letadlo, které bude moci plnit úkoly v drsných podmínkách věčné zimy.

    Podle analytiků musí mít takové letadlo následující vlastnosti:

    · musí mít velký dolet, který se blíží doletu bombardérů. Je poměrně obtížné obsluhovat letadla při -50 stupních. Proto by měla mít možnost opakovaně prolétnout Arktidu křížem krážem bez doplňování paliva,
    · musí mít možnost provozovat rakety s velkým doletem vzduch-země,
    · musí akceptovat nejnovější poznatky v oblasti technologií nízké viditelnosti,
    · je nutná nadzvuková rychlost letu a hypersonická u bezpilotní verze.

    V současné době probíhají debaty o možném vzhledu nového letadla.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Lenka Procházková
    20.8.2018
    Koncem března 1968 jsem oslavila sedmnácté narozeniny. To už byl obrodný proces v rozběhu a já jsem litovala, že nejsem alespoň o dva roky starší a nemohu tu převratnou dobu plnou nadějí prožívat jako vysokoškolačka. Nicméně jsem měla štěstí v tom, že můj táta – spisovatel a filmový scénárista Jan Procházka – patřil k protagonistům pražského jara, a tak jsem měla o průběhu i zádrhelích „obroďáku“ rychlejší zprávy než moji spolužáci na gymnáziu. 


    Samozřejmě jsem se s těmi informacemi ve škole netajila… Skončilo to tím, že táta byl vedením gymnázia požádán, aby pro studenty udělal přednášku o politickém vývoji v zemi. To, že výzvu přijal, mě zaskočilo a měla jsem trému, jak obstojí. Po jeho prvních větách jsem se uklidnila. Spolužáci v narvané učebně byli nadšení, pedagogové se pozvolna vytráceli. V dalších dnech mě však někteří profesoři zastavovali na chodbě a ztišeným hlasem mě žádali, abych „otci poděkovala za nevšední zážitek.“ Ruštinářka se dokonce vyjádřila, že táta je rozený táborový řečník. A vyslovila (pro mě nepochopitelné) obavy o jeho osud.

    Vím, že on sám takové obavy neměl, stejně jako je neměli jeho kolegové spisovatelé a filmaři. Z debat, které probíhaly v našem dejvickém bytě i z mnoha setkání jinde, na která mě jako nejstarší dceru bral, jsem ale vycítila, že jde o závod s časem. Ten závod však jinak chápali umělci, publicisté a vysokoškoláci, kteří „rozněcovali“ veřejnost ke spěchu a jinak jej nazírali reformní politici v čele s Alexandrem Dubčekem. Tyto rozdíly ve vnímání a hodnocení situace byly osudové, ale teprve zpětně lze z chronologie příběhu pochopit, ke kterým průsečíkům došlo předčasně a ke kterým zpožděně.

    Karel Kosík: Pražským jarem vstoupili Češi do mezinárodní debaty o tom, jak zachránit svět.

    Pražské jaro působilo jak přelet meteoritu. Síly pro ten úkaz se však sbíraly pozvolna a s přestávkami. Po ponížení Mnichovem a utrpení protektorátu se obětavost osvoboditelů - Rudé armády - prolnula v myslích mnohých Čechů i Slováků s ideou komunismu. Únor 1948 tak někteří vnímali jako skutečnou naději na zbudování spravedlivějšího řádu. U jiných ale zavádění nových pořádků vzbudilo strach o suverenitu státu i o tradiční rozvrstvenost společnosti. Poúnorová emigrace se tak stala dalším početným odlivem, který se v českých dějinách opakuje pokaždé, když vítězná ideologie diktuje svéráz soužití poraženým.

    Démon souhlas

    Zinscenované politické procesy, ony importované mlýny smrti, se sice po šesti letech pomalu zastavily, ale pach prolité krve nevyvanul. Zatímco pocit křivdy je dědičný, neboť je v rodinách obětí odkazován z generace na generaci, pocit viny je věcí osobního svědomí. Jak je to ale v případě těch, co podlehli propagandě a posedlí démonem souhlasu podepisovali petice žádající tvrdé rozsudky pro „zrádce“? Očistu jejich svědomí měla z logiky věci garantovat stejná moc, která je do spoluviny zatáhla. Jenže i ona byla jen převodovou pákou v mechanismu ještě vyšší moci. A s katastrofami vyvolanými vyšší mocí se musí poškození vyrovnat svépomocí.

    Po XX. sjezdu KSSS v roce 1956 se v Polsku a v Maďarsku zvedl odpor k veřejně odhaleným mocenským praktikám. Krvavý průběh maďarského povstání, zásah sovětské armády a taktická nevšímavost západu zdánlivě nezčeřili stojaté vody v Československu. Tisíce politických vězňů dál zůstávaly v kriminálech, započaté rehabilitace se vlekly šnečím tempem, nicméně po popravě Imre Nagye se stalo zjevným, že přes všechna Chruščovova zaklínání hřích stále ve dveřích leží a že zvítězit nad ním se zbraní v ruce nelze.

    Stejné sdělovací prostředky, které démonu souhlasu v Československu razily cestu, začaly později pochybovat o tom, že tato cesta vede do ráje. Mezi novináři a spisovateli nebyli pouze slouhové režimu, ale i lidé vybavení svědomím, kteří krok za krokem vedli čtenáře k poznání pravdy a k následné katarzi. Jejich přetahovaná s tiskovým dohledem o každou podezřele rozvinutou větu a slovní spojení nejen uvolňovala mateřštinu z područí otěčestva, ale kultivovala i kritické myšlení čtenářů. Těžce získávaná vítězství nad cenzurou posilovala i autory k většímu rozmachu. Odvážná kritika umění, které oddaně přitakává režimu, zazněla už na II. sjezdu československých spisovatelů ( v dubnu 1956) především z úst Jaroslava Seiferta: „.. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže.“ Po krátké oblevě však znovu přituhlo, což je v české kultuře opakovaným jevem. Nicméně už šedesátá léta zrodila (ale také znovu či prvně zpřístupnila) řadu děl českých a slovenských autorů, z nichž některá se stala světově proslulá. Zrodila také českou novou filmovou vlnu. Literatura a filmy z šedesátých let zůstanou svědectvím toho, že i malá země, osudově umístěná na křižovatce vlivů, může být veliká svým uměním.

    Vlaštovky ohlašují změnu počasí

    IV. sjezd Svazu československých spisovatelů v červnu 1967 vyzněl jako otevřená revolta proti ustrnulé politice. Projevy, které zazněly, vypovídaly o statečnosti autorů definovat rozsah společenské a mravní krize. Filosof Karel Kosík v příspěvku Rozum a svědomí zdůraznil odpovědnost intelektuála za dobu, v níž žije, když odkazoval na osobnost Jana Husa. Ludvík Vaculík popisoval vztah občana a moci a shrnul jej vyjádřením: „Tato (komunistická) strana nevyřešila za dvacet let ani jednu lidskou otázku v této zemi.“

    Milan Kundera mluvil o nesamozřejmosti existence českého národa a ptal se, zda jsme schopni potvrdit, že někdejší snaha národních buditelů měla smysl. Ivan Klíma apeloval proti cenzuře. V podobném duchu promlouvali i další autoři, vědomi si toho, že se stát ocitl na křižovatce, kde je na výběr jen z mála: buď socialismus obrodil po svém, nebo to vzdát a zvyknout si na lživot podřízený „pravdě“ vyšší moci.

    Po skončení sjezdu byli někteří z řečníků vyloučeni z KSČ, především ale byla zrušena spisovatelská redakce Literárních novin, které pak vycházely jako periodikum ministerstva kultury. (Na jaře 1968 byly „literárky“ pod názvem Literární listy spisovatelskému svazu vráceny. Po srpnové invazi vycházely do května 1969 jako „Listy“.)

    O průběhu sjezdu spisovatelů se tedy v tisku nic podstatného neobjevilo, ale zásadní projevy kolovaly mezi lidmi ve strojopisných opisech. (Tento způsob šíření „nebezpečného“ čtiva se později, v době normalizace, rozvinul v tzv. samizdatu.)

    Další roznětkou Pražského jara byl zásah policie proti vysokoškolákům. V posledním říjnovém dni roku 1967 vypadl na strahovských kolejích elektrický proud, což nebylo nic mimořádného. Tentokrát však studentům došla trpělivost a ve spontánním průvodu a se svíčkami v ruce scházeli ze Strahova do vnitřní Prahy. V Nerudově ulici byla demonstrace volající „Chceme světlo!“ policií zastavena, několik studentů skončilo v antonech. Přivolané policejní posily surově napadly i ty, kteří se vrátili se na Strahov, a pronikly do budovy kolejí. Tím porušily princip akademické svobody. Událost vyvolala hněv veřejnosti. To, že ÚV KSČ brutalitu policie neodsoudil, vedlo o několik měsíců později k vytváření vysokoškolských organizací mimo rámec ČSM. Jako první vznikla na pražské filozofické fakultě v únoru 1968 Akademická rada studentů, která převzala funkci fakultního výboru. Podobné studentské samosprávy se pak vytvářely i na dalších fakultách.

    Podpora s výhradou

    Oficiálně obrodný proces odstartoval v lednu 1968, po vynucené rezignaci Antonína Novotného, kterého ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ vystřídal Alexandr Dubček. Čeští občané přijali nastolení „neznámého Slováka“ do čela strany bez většího zájmu, zato na Slovensku cítili zadostiučinění, protože Novotný vnímal slovenský národ a jeho specifika poněkud arogantně. Celá společnost však zpozorněla, když se v médiích včetně Rudého práva začaly objevovat první články a rozhovory o chystaných reformách.

    V březnu 1968 se v Praze uskutečnily dva veřejné mítinky pod názvem „Mladí se ptají.“ V přetékajících sálech Slovanského domu a o týden později Sjezdového paláce odpovídali reformní komunisté např. Josef Smrkovský či Gustáv Husák, ekonomové (např. Ota Šik) a spisovatelé (Jan Procházka, Pavel Kohout, Jiří Hanzelka) a další na dotazy publika. Debaty přenášel rozhlas a zveřejnilo Rudé právo. (V průběhu druhého mítinku schválili účastníci dopis A. Novotnému s požadavkem, aby rezignoval i na funkci prezidenta. V dalším dni, možná jen shodou okolností, prezident skutečně abdikoval.) Postoj radikálních vysokoškoláků k nadějím obrodného procesu vyjádřil Luboš Holeček (jeden z perzekvovaných studentských lídrů) na mítinku větou, že studenti obrodný proces podporují podmínečně. (Po srpnu to však byli právě oni, vysokoškoláci, kteří coby poslední bašta odporu bránili polednový vývoj! Jedním z nich byl Jan Palach.)

    Před koncilem v Drážďanech

    O politice se diskutovalo v televizi, ve školách i v továrnách, v okresech začala výměna stranických tajemníků, KSČ připravovala Akční program a vláda demisi. Na 23. března byl Dubček a několik dalších členů předsednictva ÚV pozváno do Drážďan na konferenci RVHP. Jednání bylo označeno jako interní. Ihned po zahájení však českoslovenští hosté pochopili, že místo na pracovním poradě o hospodářství se ocitli před koncilem. Bez přípravy museli čelit obvinění Brežněva, Kosygina, Kádára, Gomulky, Ulbrichta a Todorova, že v Československu probíhá kontrarevoluce.

    Na počátku bylo přijato, že jednání je důvěrné a nebude z něj pořízen steno záznam. V sále však byla nahrávací technika. Odtajněný přepis záznamu má 41 stran. Když si čtenář s mačetou v ruce prorube stezku balastem frází, vstoupí do úvodního dílu strhujícího politického seriálu. V této pilotní epizodě se obžalovaní bránili statečně a s přesvědčením. Na Brežněvův útok, že KSČ přestala držet média, takže spisovatelé, studenti a jiní reakcionáři, mezi které zahrnul i Smrkovského, mají pro své názory zelenou, zakončený výpadem: „My se nemusíme bát ani Procházky ani Šika... Ale vy, soudruzi, musíte mít strach! Protože tito lidé můžou rozbít základy vaší strany… “ reagoval Oldřich Černík ujištěním, že v zemi není žádná atmosféra strachu, ale nezvyklý zájem o politické dění a osud socialismu. „Od února 1948 jsme nezažili takovou aktivitu... Milióny lidí se zúčastňují stranických a jiných schůzí.“ Černík dokonce použil i taktiku „na hrubý pytel hrubá záplata,“ když si během Ulbrichtovy pobouřené citace z Die Welt o pražském jaru odešel zatelefonovat a po návratu oznámil, že se právě dověděl, že západní agentury jednání v Drážďanech odhalily a tudíž ČTK musí veřejnosti poskytnout nějaké informace.

    První verze komuniké, kterou dali „hostitelé“ připravit, byla v kritice obrodného procesu tak tvrdá, že i Drahomír Kolder se vyděsil: „Jako by se konalo Informbyro, které se usneslo, že dostaneme klackem… S takovým komuniké nás odstřelí… Nemůžeme přijet a říct, jak situaci charakterizují bratrské strany. Důsledky si nemohu domyslit...“ János Kádár si je domyslet uměl, už v předchozím vystoupení věštil: „Probíhající události mohou z každého z vás udělat Imre Nagye!“

    Opravená verze komuniké obrodný proces v Československu nekomentovala. Na základě ústních výhrad však zřejmě došlo krom jiných slibů i k závazku reformistů, že prezidentem ČSSR nebude zvolen studenty oblíbený Čestmír Císař, ani Ota Šik, autor Třetí cesty, ale osoba skýtající záruky, že na „věc“ dohlédne. Takovou osobou se stal Ludvík Svoboda. (Jeho cesta, projektovaná myšlením a zkušenostmi vojáka, skončila na letišti Šeremetěvo, kam se 23. srpna snesl jako deus ex machina, aby vyjednal podmínky kapitulace.)


    Akční program KSČ

    Zvolenou obrannou reakcí na jednání v Drážďanech bylo zrychlené přijetí Akčního programu KSČ (5. dubna 1968). Kromě rozšíření občanských svobod (shromažďovací a spolčovací právo, svoboda slova a právo cestovat i do kapitalistických zemí) program zahrnoval především plán hospodářské reformy. Šikova Třetí cesta měla částečně nahradit přísně plánované hospodářství cenovým mechanismem, ve kterém úspěch podniků závisel na poptávce trhu. Současně byly chystány pravomoci pro podnikové rady pracujících. V plánu byla i spolupráce se zahraničními kapitalistickými podniky, možnost úvěrů ze západu pro rekonstrukci československého především lehkého průmyslu a volná směnitelnost koruny v zahraničí. Reforma měla také povolit drobné soukromé podnikání.

    Akční program se týkal i legislativy. Kromě zákona o soudních rehabilitacích a nového volebního zákona byl vypracován i návrh na federativní uspořádání republiky, což mělo posílit autonomii Slovenska. (Tento jediný bod byl po srpnové invazi uskutečněn.)

    Zásadní změna, ve kterou část společnosti doufala, však v programu chyběla. Vedoucí úloha KSČ zůstala zachována, ale předefinovala se na službu společnosti.

    V dubnu došlo i k demisi vlády, nový kabinet sestavil Oldřich Černík. V Drážďanech kritizovaný Josef Smrkovský byl zvolen předsedou Národního shromáždění.

    Průzkumy veřejného mínění z konce dubna 1968 ukázaly, že důvěra „lidu“ v obrodný proces stoupá. Zatímco pro návrat ke kapitalismu, kterým strašil „drážďanský koncil“ se vyslovilo pět procent dotázaných, 90 procent se hlásilo k „socialismu s lidskou tváří“. Podpora občanů se projevila i veřejnou sbírkou peněz a šperků. Na Fondu republiky se tak z drobných příspěvků shromáždilo přes čtvrt miliardy korun a několik desítek kilogramů zlata a drahých kamenů.

    Lidská tvář na tribuně a „výslech“ v Kremlu

    Prvomájový průvod v Praze se roku 1968 protáhl na pět hodin, kdy tři sta tisícový dav defiloval pod tribunou, na níž stáli Dubček, prezident Svoboda a další představitelé. Mezi transparenty s kreativními hesly (např. Jen svobodný člověk je hoden socialismu!) se objevil i portrét T. G. Masaryka. Nesli jej zakládající členové KAN - Klubu angažovaných nestraníků. Průvodu se zúčastnili i bývalí političtí vězni sdružení v nově vzniklém K 231.

    Už 4. května byl ale Dubček povolán do Kremlu. Předvolánka k účasti v druhé epizodě politického seriálu se týkala i premiéra Černíka, předsedy Národního shromáždění Josefa Smrkovského a Vasila Biľaka, který se této fázi ještě řadil k reformistům. Dubček se odpočátku snažil karatelům vysvětlit, že změny, které probíhají, „byly naprosto nevyhnutelné a nic menšího by nestačilo.“ Smrkovský a Černík zdůrazňovali, že KSČ si udrží vedoucí úlohu, neboť s ní národ sympatizuje a proces obrody podporuje. Pod palbou otázek však začali připouštět, že pohyb ve společnosti je překotnější, než čekali a že detaily zatím nemají pod kontrolou. Brežněv, Kosygin a Podgornyj však o „detailech“ věděli své a na každý si řádně posvítili. Znali jména „antisocialistických živlů“, měli zprávy o založení KAN a K 231, o změnách na ministerstvu vnitra, o portrétu TGM v prvomájovém průvodu atd. Nejvíc je pobouřilo, že strana, která se vzdala kontroly nad tiskem se chystá svolat mimořádný sjezd. Zatímco trojice „předvolaných“ přešla do semknuté defenzívy, Biľak přešel na pozici obžaloby: „Sjezd, kde dojde k výměně ÚV, je ve skutečnosti snaha změnit politiku...“ Žaloval, že „nepřátelé se chytají využít minulých chyb při kolektivizaci, kritizují Únor jako nedemokratický jev“ a tvrdil, že pracovníci Státní bezpečnosti a soudů jsou situací zastrašení. Současně však ujišťoval, že reakční pořady pražského rozhlasu a televize jsou na Slovensku vypínány, takže situace je tam mnohem klidnější a pod kontrolou.

    Smrkovský se stále vracel k rehabilitacím, neboť sám prošel komunistickým vězením a Černík dokonce odvážně poznamenal: „KSČ se musí oddělit od lidí, kteří nesou odpovědnost za chyby 50. let. Je to smutné, ale bude třeba objasnit i úlohu Gottwalda, Zápotockého a jiných“. To Kosygin odmítl: „Očernit Gottwalda – to by znamenalo očernit vše!...“

    Jednání chvílemi připomínalo křížový výslech. Kremelští kritici prorokovali mezinárodně politické dopady vývoje a výstražně vzpomenuli na maďarské rozuzlení. Brežněv doznal, že by mu bylo na duši lehčeji, „kdyby předsednictvo ÚV KSČ přijalo rozhodná opatření, kdyby nějaké ty reakcionáře vyhnalo a nějaké třeba i zavřelo. Ano, ano, leckoho je možné i nutné zavřít.“ Kosygin mínil -„strana vás podpoří. Řekněte, že začíná opravdový útok na nepřátele…“ V závěrečném shrnutí Brežněv prohlásil: „Nelze provádět ústupky, nelze být reformisty… Připravovat sjezd v atmosféře hysterie a mítinkové horečky je nemožné. Požadavek mimořádného sjezdu – to je udička, na níž vás chtějí chytit. Proč by nějací Procházkové a Černí měli straně diktovat své podmínky? … Vy máte sílu, máte armádu, máte svou milici – to je vaše opora.“

    Po návratu Dubček chlácholil veřejnost tvrzením, že vedení Sovětského svazu proces změn v Československu se zájmem sleduje. Ani na jednání předsednictva ÚV KSČ neodtajnil „detaily“ moskevského jednání. Návrhy, které předkládal, například oddálit svolání sjezdu, vytvořit legislativní rámec pro Lidové milice, jako ozbrojeného orgánu KSČ (což Zdeněk Mlynář zamítl s tím, že takto jednají fašistické strany), však vzbudily nervozitu. Změněné postoje Smrkovského a Černíka vůči svobodnému tisku, zakládání klubů (KAN, K 231) nebo snah sociálních demokratů o obnovu strany vyvolaly překvapený dotaz: „ Co se od dubna změnilo, že se nastolují tyto otázky?“ Dubček mluvil o nebezpečí anarchie a Smrkovský varoval před možnými tragickými konci...

    Občané sice neměli dost informací o politických jednáních, ale měli oči a vnímali vojenská cvičení na území republiky jako zastrašování.


    Pravda prostě zbývá, když se všechno ostatní prošustruje

    27. června otiskl týdeník Literární listy a současně i tři celostátní deníky text Ludvíka Vaculíka, v němž autor vyslovoval obavy ze zpomalení polednového vývoje. Výzva s názvem „Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem“ byla sepsána na podnět několika akademiků (mezi nimiž byl i Otto Vichtrle).

    V úvodu textu Vaculík navazoval na svůj projev ze sjezdu spisovatelů, pokračoval však už konkrétním návodem k aktivitě občanů při obraně obrodného procesu. „K otázkám, které nechce nikdo znát, ustavujme vlastní občanské výbory a komise. Je to prosté: sejde se několik lidí, zvolí předsedu, vedou řádně zápis, publikují svůj nález, žádají řešení, nedají se zakřiknout... Ustavujme výbory na obranu svobody slova. Organizujme při svých shromážděních vlastní pořádkovou službu...Prozrazujme fízly... Máme znovu možnost vzít do rukou naši společnou věc, která má pracovní název socialismus, a dát jí tvar, který by lépe odpovídal naší kdysi dobré pověsti...“

    Zveřejnění výzvy vyvolalo obrovskou vlnu souhlasu s jejím obsahem, na ulicích spontánně vznikly petiční stánky a občané připojovali pod manifest své podpisy. Petiční archy pak byly zasílány redakcím, které jména signatářů zveřejňovaly.

    Ve vzpomínkovém fejetonu z roku 1986 Vaculík prozradil, že při psaní Dva tisíce slov myslel na princip Gándhího „nenásilné neposlušnosti,“ která by mohla i v našem obrodném procesu vést k samosprávě. Československo však bylo v jiném postavení, než někdejší britská kolonie a naši „Britové“ nemohli připustit, aby se ve vojensky nekontrolovaném satelitu impéria „lid“ inspiroval tak exotickým příkladem. Ze záznamu debaty narychlo svolaného předsednictva ÚV KSČ je zřejmé, že Vaculíkovu výzvu vnímali jako dýku do zad i reformisté. Smrkovský dokonce varoval: „Jestli my teď s tím neskončíme, budou to řešit tanky.“ Navrhl obnovit cenzuru. To neprošlo. Nakonec bylo zpracováno poměrně realistické stanovisko. Politici v něm národu vysvětlovali, že obrodný proces nestagnuje, že KSČ urychleně připravuje mimořádný sjezd, který reformní linii přijme a nevratně zakotví. Apelovali na občany, aby vývoj neztěžovali dobře míněnou ale riskantní aktivitou. V průběhu jednání předsednictva telefonoval pobouřený Brežněv. Dubček mu slíbil, že situaci vyřeší. Když však druhého dne vystoupil v televizi, nenašel sílu zchladit nadšení občanů, takže mluvil jen v náznacích. A lidé v podepisování archů pokračovali. Svým způsobem to byl plebiscit, v němž na otázku, zda humanistický socialismus má budoucnost, Češi a Slováci odpověděli ANO.


    Varovný výstřel z Varšavy

    Na 14. července bylo do Varšavy svoláno jednání představitelů Bulharska, Československa, Maďarska, NDR, Polska a SSSR. Československá delegace však účast v této epizodě seriálu odmítla. Nechtěla čelit dalším kolektivním vyhrůžkám. Ty tedy přišly do Prahy písemně.

    „Nikdy nebudeme souhlasit s tím, aby imperialismus pokojnou nebo násilnou cestou, zevnitř nebo zvenčí, prolomil socialistickou soustavu a změnil poměr sil v Evropě ve svůj prospěch… reakce získala možnost vystupovat veřejně před celou zemí, uveřejnit svou politickou platformu pod názvem Dva tisíce slov, která obsahuje otevřenou výzvu k boji proti komunistické straně a proti ústavní moci, výzvu ke stávkám a nepořádkům... Toto prohlášení je v podstatě organizačně politickou platformou kontrarevoluce...“

    Nesmiřitelný a výhružný tón dopisu „Varšavské pětky“ však měl opačný účinek než jeho odesilatelé předpokládali. Dubčekovo reformní křídlo pochopilo, že je nejvyšší čas odkrýt před občany karty a přizvat je k obraně „společné věci.“ A tak byl dopis zveřejněn v několika denících současně.

    Výhružná dikce publikovaného dopisu vyvolala u československé veřejnosti uražený nesouhlas a rozhořčila i komunisty na západě, kteří český experiment vnímali se zatajeným dechem. Předsednictvo ÚV KSČ šlo ve své nové strategii ještě dál, když reagovalo na výtky „Varšavské pětky“ také písemně a překvapivě ofenzívně. Ve zveřejněné odpovědi se ohradilo proti termínu kontrarevoluce, ujistilo, že výzva Dva tisíce slov neohrozila socialismus ani stranu. Ta se naopak sjednotila, chystá na září sjezd a pak přijetí zákonů o občanských svobodách. Navrhovaný návrat k cenzuře a direktivním metodám „by vyvolal odpor drtivé většiny členů strany, odpor pracujících, dělníků, družstevních rolníků a inteligence. Strana by právě takovým krokem ohrozila svou politicky vedoucí úlohu a vyvolala situaci, v níž by opravdu došlo k mocenskému konfliktu.“

    V závěru inteligentního a hrdého dopisu, jehož autorem byl zřejmě Zdeněk Mlynář, předsednictvo připomnělo platný text Deklarace vlády SSSR z roku 1956, v němž stojí, že země socialistického společenství „mohou vytvářet své vztahy jedině na základě plné rovnoprávnosti, respektování územní celistvosti, státní nezávislosti a svrchovanosti a vzájemného nevměšování do vnitřních záležitostí.“


    Myslíme na vás, myslete na nás!

    Ve dnech 29.7. až 1.8. 1968 se uskutečnilo poslední rokování československé a sovětské delegace. Do historie vešlo pod názvem „vagónové jednání,“ neboť se odehrálo na překladovém nádraží v Čierné nad Tisou u hranic s Ukrajinou. Členové obou delegací dorazili vlaky. Společná jednání probíhala v klubu železničářů a existují z nich stenografické záznamy. Pouze ze dne 31. července, kdy se v salónním kupé sovětského vlaku sešel Alexander Dubček s Leonidem Brežněvem k rozhovoru mezi čtyřma očima, žádný zápis není. Pokládám ale za pravděpodobné, že i tuto „soukromou“ schůzku monitorovalo UCHO a že nahrávka stále existuje...

    Československá veřejnost vnímala osudovost rokování a před odjezdem do Čierné obdržel Alexandr Dubček (v přímém televizním přenosu) Poselství občanů, jímž byli členové delegace žádáni, aby nepřistoupili na žádné kompromisy: „...Jednejte, vysvětlujte, ale jednotně a bez ústupků obhajte cestu, na kterou jsme vyšli a ze které živi nesejdeme… Myslíme na vás. Myslete na nás! Píšete za nás osudovou stránku dějin Československa. Napište ji s rozvahou, ale především s odvahou. Ztratit tuto jedinečnou šanci by bylo naše neštěstí a vaše hanba. Věříme vám!"

    Tímto Poselstvím, které celkem podepsalo milión občanů, postavila veřejnost svým politikům opěrnou zeď. Čtyřdenní snaha představitelů Sovětského svazu přinutit zástupce Čechů a Slováků, aby odvolali nebezpečné reformní kacířství a vrátili se k jediné správné „širokorozchodné“ koleji, tak byla marná. Na ústní sliby představitelé Kremlu nevěřili. Po společném jednání s představiteli dalších „bratrských“ stran v Bratislavě (3. srpna), kde byl tajně předán jeden ze zvacích dopisů už trpělivost došla. A následovala měsíce připravovaná vojenská operace Dunaj.

    Při jejím užití za pomoci páté kolony a kolon tanků se naplno projevila celonárodní jednota nenásilného občanského odporu v ulicích okupovaných měst. Jednání statečného Vysočanského sjezdu v hale ČKD, na které se v průběhu noci sjeli z celé republiky nedávno zvolení delegáti, zřejmě Dubčekovi a dalším uneseným a internovaným politikům zachránilo život. O čest se, podpisem Moskevského protokolu, s výjimkou Františka Kriegela. už připravili sami.

    Dodnes nebylo uspokojivě vysvětleno, proč se prezident Ludvík Svoboda navzdory prosbám vysočanských delegátů a dalších politiků rozhodl odletět do Moskvy. Z nadšené reakce Brežněva a jeho lidí je však zřejmé, že pro ně byl prezidentův přílet skutečným zvratem a darem, neboť politicky invaze selhala. Když 23. srpna prezident okupovaného státu přistál na letišti Šeremeťěvo, aby vyjednal podmínky kapitulace, byl uvítán se všemi poctami. Jednání v Kremlu plné dramatických zvratů skončilo 26. srpna.

    Manévrovací prostor vytvořený Vysočanským sjezdem a spontánním odporem československých občanů za pomoci svobodných médií tak zůstal zcela nevyužit a cesta k následné normalizaci, v níž špinavou práci za okupanty už dělali naši lidé, se otevřela.

    Když jsem před několika dny poskytla rozhovor na téma pražské jaro štábu ruské televize, ptal se redaktor krom jiného i na to, zda bylo možné invazi zabránit. Řekla jsem, že teoreticky ano, pokud by naši vrcholní reformní politici tzv. překročili vlastní stín a porušili vžité zvyklosti. Zmínila jsem fenomén času odtikávajícího k mimořádnému sjezdu, který jako nejvyšší orgán měl cestu k reformám zastřešit a vysvětlila jsem, že Dubčekovo křídlo při svém závodu s časem ustavičně kličkovalo: klacky pod nohy mu házely nejen „znepokojené bratrské strany“ ale i pátá kolona ve straně vlastní. Národ (dnes se používá korektní výraz veřejnost) však neměl dostatek informací, měl ale instinkt, a proto se hnal k cílové rovince zkratkou. Novináři, spisovatelé a další respektované osobnosti včetně vysokoškolských lídrů mu k tomu bubnovali do rytmu. I po padesáti letech jsou to vzrušující vzpomínky! Étos a kvalitu tehdejšího tisku už nikdy potom nic nepředčilo. Národ, který se takto hlasitě přihlásil o slovo, mohl být zbrzděn jen dvěma metodami. Buď po dobrém, čili promyšlenou taktikou svých politiků, nebo po zlém zvenčí – což se stalo. Ta první možnost vyzkoušena nebyla, a tak se můžeme jen zpětně dohadovat, jak by to dopadlo, kdyby hned po březnovém koncilu v Drážďanech odložil Dubček roli maskota a dorostl ve skutečného politického lídra, který chce prosadit reformy. Ve své fantazii si ráda představuji, jaký účinek by například mohl vyvolat jeho projev ve státní televizi. Pokud by mu text zpracoval kolektiv autorů z literárek, byl by to pro národ, který zná Švejka nazpaměť, srozumitelný návod k mírnému pokroku v mezích zákona až do doby, než by mimořádný sjezd KSČ odstranil pátou kolonu a svými závěry vystavěl závoru, kterou by ani „bratrské“ tanky neprorazily. Potud má fantazie o té možnosti, na kterou však politici typu Dubčeka, Smrkovského nebo Černíka asi ani nemohli přijít. Nechtěli „svůj lid“ zklamat, ale protože v něm objevili občany až příliš pozdě, nedokázali tento státotvorný fenomén v čase, kdy to bylo ještě možné, přizvat ke společnému promyšlenému postupu.

    Odkaz a ideály pražského jara nedokázali z myslí pamětníků odstranit ani normalizační vymítači ďábla. Znovu se o to pokoušejí dnešní „svobodná“ média, když prezentují znevažující výklad, že šlo jen o „hádku mezi komunisty o funkce“. Tato nemravná lež zastírá skutečnost, že proces obrody se vyvíjel celonárodní diskuzí, které se účastnili straníci i bezpartijní a to napříč generacemi. Je mi hluboce líto dnešních mladých, že neprožili ten zázrak sounáležitosti a pocit naděje, že můžeme popostrčit svět k rozumu a k odvaze zkombinovat jej se svědomím. Možná, že jednou se ta kacířská myšlenka znovu vynoří. Pro případné budoucí kacíře mám ale radu. Vymyslete pro socialismus nové jméno, protože s tímto starým, uvláčeným stokami propagandy „už nemůže mezi slušné lidi,“ jak napsal Ludvík Vaculík ve fejetonu z roku 1986.


    Lenka Procházková



    0 0
  • 08/20/18--10:21: Svět ruskýma očima 467
  • Zajoch
    20.8.2018   Outsidermedia
    Prezidenti pěti přikaspických zemí podepsali pro tento region historický dokument, jemuž předcházelo 22 let projednávání * * * Salvini přislíbil, že využije všechny své pravomoci, aby ochránil „skutečnou rodinu, založenou na svazku muže a ženy“ * * * Podepsání Konvence o právním statusu Kaspiku je událost bez přehánění grandiózní

    V Aktau byla podepsána Konvence o právním statusu Kaspiku

    12. srpna 2018

    Prezidenti pěti přikaspických zemí podepsali pro tento region historický dokument, jemuž předcházelo 22 let projednávání. Na dokumentu jsou podpisy ruského prezidenta Vladimira Putina, ázerbájdžánského prezidenta Ilchama Alijeva, kazašského prezidenta Nursultana Nazarbajeva, turkmenského prezidenta Gurbanguliho Berdymuhamedova a íránského prezidenta Hasana Rúháního.

    Podle konvence zůstane hlavní část vodní plochy ve společném užívání a dno a hlubinné podloží bude přiděleno státům podle dohody mezi nimi, na podkladě mezinárodního práva. Lodní doprava, rybolov, vědecké výzkumy a pokládka dálkového potrubí se bude řídit odsouhlasenými pravidly. U velkých námořních projektů budou povinnosti zohledněny ekologickými faktory.

    Dokument obsahuje zásadu nepřípustnosti zde ozbrojených sil států nacházejících se mimo region. Je určeno 5 konkrétních kaspických států, které odpovídají za udržení bezpečnosti na moři a za spravování jeho zdrojů. Otázka určení právního statusu Kaspiku se aktualizovala po rozpadu Sovětského svazu. Potíže se stanovením statusu byly spojeny s určením, zda jde o jezero nebo moře, pro rozhraničení v případě jezera nebo moře platí jiné mezinárodní právo. Neurčitost statusu Kaspiku byla jednou z překážek pro stavbu Transkaspického plynovodu, přivádějícího plyn po mořském dnu z Turkmenistánu přes Ázerbájdžán.

    Vedoucí odborník Politologického centra Sever-jih Alexandr Karavajev podtrhl, že na summitu v Aktau bude uzavřena epocha právního sporu kolem hospodářské působnosti v celém kaspickém regionu. Řekl: „Byly již podepsány různé dílčí dokumenty v různých etapách práce na Konvenci, například trojdohoda o rozdělení sektorů Ázerbájdžán – Kazachstán – Rusko. Byly vyřešeny otázky plavby, určeny zásady regulace ekologických otázek. Jsou v mnohostranných dohodách a memorandech, vypracovaných za téměř čtvrt stoletá jednání. Podepsání všestranné Konvence se stalo možným až nyní, v nové epoše, kdy byly nalezeny praktické možnosti spolupráce kaspické pětky s mimoregionálními hráči i mezi sebou k hospodárnému ovládnutí mořských zdrojů odděleně od sporů a právních mezer.“

    Konvence definitivně umožní přejít od řešení nesouladů k produktivní spolupráci. Karavajev vypočetl: „Je to jeden z posledních dokumentů, který převede region z postsovětské kvality do nové reality. Vždyť spor sám byl vyvolán rozpadem Sovětského svazu. Spory začaly se vznikem nových nezávislých států a vymezováním jejich hospodářské a politicko-právní působnosti. Podpis Konvence symbolizuje, že tato průběžná postsovětská etapa je ukončena a nastává něco nového. Vpředu je ohromné množství praktických otázek ohledně společného národohospodářského vývoje, včetně kritérií organizace Kaspické ekonomické spolupráce. V ní musí být takové ekonomické nástroje jako investiční banka pro financování mezinárodních projektů. Dále výstavba obchvatu, rozvoj přístavu, obnova biologických zdrojů, integrovaná řešení energetiky (například ukládání kabelů po dnu) a spolupráce v průmyslových a inovativních oblastech.“

    Převzato z Vestikavkaza.ru

    * * *


    Salvini šlápl homosexuálům na kuří oko

    Vasilij Amirdžanov
    13. srpna 2018


    Před dvaceti léty by měli co dělat psychiatři, kdyby se v Itálii výnosem vicepremiéra vrátily do dotazníků kolonky otec a matka. Asi něco jako kdyby někdo tvrdil, že fotografoval telefonem.

    Přitom to ministr skutečně udělal. Odvážný i zoufalý člověk. Šlápl na kuří oko homosexuálům, přesněji těm, kteří na tomto tématu vydělávají politické body. Hodil výzvu ideologickému systému, který je nazýván evropské hodnoty.

    Až dosud uchazeči o získání úřednického místa museli vyplňovat kolonky v dotaznících „Rodič číslo 1“ a „Rodič číslo 2“. Žádní otcové a matky, protože nyní mohou být rodiči dva strýčkové nebo dvě tety. O dědečcích a babičkách není nic slyšet, ale asi by to byli rodiči rodičů číslo 1 a číslo 2.

    Takto sebrat a překroutit práci celé armády politických technologů, kteří přesvědčili osvícený Západ, že zejména tolerance (trpělivost) je základem mírového soužití všech lidí na planetě! Není důležité, že pojmy úcta, delikátnost a zdvořilost plnily po věky svou brzdící úlohu, aby lidská společnost neztratila lidskost.

    Salvini přislíbil, že využije všechny své pravomoci, aby ochránil „skutečnou rodinu založenou na svazku muže a ženy“. V dnešní době je takový postup něco jako pevné stanovisko Giordana Bruna.

    Nyní je pojem genderové identity považován za synonymum sexuální příslušnosti. Málokdo registruje tuto hloupou záměnu pojmů. Přitom je v tom odlišnost. Genderovou příslušnost si člověk sám volí, (to je to, za co se považuje) pohlaví je medicínský pojem. Ale pro výchovu poslušných není potřeba rozlišovat takové jemnosti. Je to určeno lidem, kteří podchytili nový směr k získání úspěchu a svoji homosexualitu třímají jako korouhev a často je předstíraná. Je to živá představa, HYIP (vysoce výnosná investice), styl.

    Je možné být tupý, hrubý, úplný lump, ale dotknout se takového člověka je považováno za netolerantnost a rozpor s vnucenou ideologickou chimérou. Postupně se zavřela ústa odborníkům, kteří určili rasy. Potom přišla na řadu sexualita. Ideologii nacpali do škol. Dokonce i neorientované děti začaly udávat kantory, kteří se odvážili nazvat je chlapcem nebo děvčátkem. Vzpírají se prakticky všichni, pokud zpozorují netolerantní a politicky nekorektní jednání svých spoluobčanů. Tímto způsobem je jednoduché odstranit svého politického protivníka nebo konkurenta, zničit jeho reputaci. Jasným příkladem jsou případy nátlaku v USA.

    Dá se předpokládat, že i když se učitel bude snažit odhadnout genderovou identitu žáka i pro případ nedávno přijatého třetího pohlaví a osob samotných sebe považujících za bezpohlavní, stejně riskuje, že se při současné tvořivosti, lépe řečeno kreativitě, zmýlí. Možná by lidé, kteří přemohli anatomii, mohli používat univerzální slovo „soudruh“.

    Byly doby, kdy ještě neexistovala tolerantnost v dnešní podobě, a přece se k sobě lidé chovali slušně. Například filmy, jejichž hlavními hrdiny byly homosexuálové, přijímali většinou s dobromyslným humorem. Ani dnes takové jiné lidi většina společnosti neodsuzuje, pokud se nenadřazují nad obyčejné členy společnosti, kteří ještě nezapomněli, kde se berou děti. Dnes se spíše lidé, kteří dávají přednost tradičním sexuálním svazkům, za tuto přirozenost omlouvají.

    Málokdo si dříve dokázal představit, že se v tak veskrze katolické zemi bude rozhodnutí vicepremiéra k ochraně tradiční rodiny jevit jako hrdinský občanský čin, výzva, prakticky drzost vůči novým pořádkům. Sám se divím, že dosud nepřejmenovali papeže (pozn.: Rusky Па́па Ри́мский ) na Rodiče číslo 1.

    Pokud si pamatuji, mají muži v Evropské unii právo rodit. Je s podivem, že se zatím nikdo podle této vynikající vymoženosti globální tolerance nezařídil. O Mattea Salviniho je skutečně třeba se bát. V době, kdy je možno užívat Highly Likely (vysoce pravděpodobné, ale bez důkazu) jej nemusejí ani pohnat k soudu, ale přímo na plac do rukou genderové inkvizice.

    Převzato z Pravda.ru


    * * *

    Mohou být ostré úhly u Kaspického moře?

    Andrej Uvarov
    14. srpna 2018


    Je důležité upevnit jednotu států okolo Kaspiku a zachovat důvěru.

    Podepsání Konvence o právním statusu Kaspiku je událost bez přehánění grandiózní. Představuje přes 20 let práce, diskusí a konfliktů – od roku 1996. Z iniciativy Turkmenistánu byla svolána první kaspická schůzka na nejvyšší úrovni, po níž pokračovala jednání na schůzkách v Teheránu, Baku a Astrachani. Až nyní se pod konečný dokument podepsali prezidenti všech pěti přikaspických států. Konvenci překřtili na Ústavu Kaspiku a ohodnotili ji jako „pečlivě prověřený text, odrážející rovnováhu zájmů všech účastníků“. Putin dokument charakterizoval slovy: „Moderní a vyvážená mezinárodní dohoda.“

    Důležitá není jen základní Konvence, velice aktuální je také balík smluv o předcházení incidentů, o obchodně-ekonomické spolupráci v oblasti boje s terorismem, o spolupráci v boji s organizovaným zločinem, o vzájemném vztahu pohraničních úřadů a ohlášení prvního Kaspického ekonomického fóra. Byl také vytvořen mechanismus stálých pětistranných konzultací ministerstev zahraničí zemí prostřednictvím stálých zplnomocněných představitelů.

    Podle odborníků jsou hlavními přednostmi podepsaných dokumentů:
    • Kaspické moře je určeno jako vnitrozemská vodní plocha „obklopená suchozemským okolím“, nemá přístup ke světovému oceánu, což vylučuje aplikovat na ni mezinárodní námořní konvence;
    • je určeno společné využíván hlavní plochy vodního povrchu a jsou určeny zóny teritoriálních vod, nepřekračující šířku 15 námořních mil;
    • Kaspik je prohlášen „zónou míru“, kde je vyloučena přítomnost ozbrojených sil států mimo region.

    V souvislisti s posledním bodem se bouřlivě posuzovalo oznámení Kazachstánu učiněné ještě před summitem, že poskytnutí kazašských přístavů Aktau a Kuryk k přepravě neletálních nákladů USA do Afghánistánu neznamená „vytvoření vojenských základen“.

    Pasáž o nepřípustnosti vojenských základen mimoregionálních států je tím, co nejvíc pobuřuje Washington i Brusel. Berou v úvahu spolupráci vojenských námořních sil Ruska a Íránu a úspěšné útoky kaspického loďstva na pozice IS v Sýrii. Je možno očekávat následný silný nátlak Washingtonu na signatáře Konvence, především Astanu, Baku a Ašchabád, které se staly účastníky přeskupení sil v důležité geopolitickém oblasti. Nepochybně i v Číně promýšlejí svůj vztah ke kaspické pětce s ohledem na projekt „Jeden pás – jedna cesta“, a také v Indii, která má zájem na výstavbě plynovodu TAPI. I v EU nejednou hovořili o možnosti získat plyn z Turkmenistánu v náhradu za ruský.

    K nátlaku budou využívány nejen skupiny odpůrců EAES v Kazachstánu, ale i dosud neodsouhlasené body, ač z Kazachstánu přichází optimistické stanovisko, že se jedná jen o technické otázky.

    O co se jedná. V Konvenci není jasně určené „spravedlivé rozdělení“ práva na zdroje a není určen mechanismus rozdělení mořského dna. Dosavadní řešení této citlivé otázky (se zahrnutím ložisek plynu a ropy a rybolovných areálů) se realizuje dohodou sousedních i protilehlých států podle obecně přijatých principů a právních norem. K tomu se dosud vyjadřuje Írán tísněný novými sankcemi USA a možným nátlakem Washingtonu na Baku a Ašchabád. Prezident Rúhání naléhá, aby jednání pokračovala až do konečného rozhraničení kaspického dna.

    Rybolovné zóny jsou vyřešeny, zóna pro lov je stanovena na 10 námořních mil přilehlých k teritoriálním vodám. Spory mimo tuto zónu vyřešeny nejsou.

    Sporný je také transportně – logistický systém, jehož rozvoj všichni vítají. Prezident Putin říká, že Rusko podporuje „Projekt mezinárodního koridoru Sever – jih“, který umožňuje oproti dnešku dva a půl krát rychleji dodávat náklady; každoročně až 25 milionů tun z evropských zemí na Blízký a Střední východ přes Írán a do Jižní Asie. Moskva bude kvůli tomu budovat hluboký přístav Kaspijsk a modernizovat kaspické komunikace a infrastrukturu. Avšak Kazachstán, Ázerbájdžán a Turkmenistán více zajímají projekty Východ – Západ. Alijev a Berdymuhamedov upozornili na zvláštní roli přístavů Baku a Turkmenbaši a Nazarbajev ohlásil spuštění multimodálního rozbočovače přístavu Kuryk: „Postavili jsme železnici kolem celého hstánu a šest automobilových přechodů, z nichž dva jsou na hranici s Čínou. Vybudovali jsme logistický terminál v přístavu Lien-Jün-kang v Pacifiku a protáhli dálnici celým územím naší země.“ Takže existuje alternativa tranzitní trasy přes území RF.

    Dalším problémem je pokládka kabelů a vybudování potrubí. Alespoň dva sousední státy, Ázerbájdžán a Turkmenistán, mohou schválit rozdělení nebo vzájemné projekty ohledně projektu Transkaspického plynovodu. Nyní je potřeba ještě pětistranné ekologické hodnocení a schválení (případně zákaz) budování. Schválen musí být také kazašsko-ruský projekt plavebního kanálu Eurasia od Kaspiku do Černého moře.

    USA pravděpodobně brzy zahájí přepravu nákladů přes Kaspik do Afghánistánu. Hodnota amerických „záruk bezpečnosti“ je známá. Při takových akcích jsou možné provokace a špionáž. Kontrola Američanů bude ležet na bedrech Íránu a Ruska.

    Základem normální existence systému kaspické pětky je podle Putina to, že „dohoda bude významně upevňovat systém míry důvěry v regionu“. Zde skutečně platí úsloví „Důvěřuj, ale prověřuj!“
    K uchování důvěry se země dohodly na dokončení a podepsání šesti nových smluv: o spolupráci v námořní dopravě; o boji s nezákonným lovem ryb a pytláctvím; o dohodnutých opatřeních k důvěře v oblasti vojenské činnosti na moři a tří protokolů o spolupráci v bezpečnosti. Je přislíbeno podepsat je již na příštím summitu. Tam se také vyjasní jak pevná je jednota a jak trvalá důvěra.

    Převzato z Fondsk.ru




    0 0
  • 08/20/18--11:50: Černý sametový triko
  • napsal Jeff
    20.8.2018  KosaZostračili vlkovobloguje.wordpress.com
    Vlkův úvod:
    Tenhle týden bude dost zvláštní. Je výročí srpna 1968 a nelze jinak, než toto datum reflektovat. Vím, že toho bude všude plno a že to mnoha kosířům poleze krkem, leč nemohu jinak. Tohle bylo doslova osudové datum pro nejméně dvě generace toho to národa. A jak se pokusím v samém závěru dovodit v samostatném článku, nejen pro ně. Nýbrž si troufnu říci, že pro celý svět. Není divu, že se k tomuto tématu vyjádřilo i dost kosířských autorů. Takže začínáme tím, co mi poslal Jeff.


    Za vrchy bez moří, leží ta zem
    svět o ní hovoří, v dobrém i zlém.
    Tam zvony vyzvání a v očích plane zář,
    když loď se naklání, tak lidé, lidé
    najdou lidskou tvář.

    K výročí 21. srpna se vyrojí komentářů a názorů moc. Zcela jistě převažovat budou hlasy, jež odpovídají téměř dokonalému ovládnutí sdělovacích prostředků jistou skupinou lidí. Není pochyb, že vzplane nová krásná revolution proti Rusku, jež jest pasováno jako čert N°1, alespoň na ČT 24 a u pana uhlobarona to tak bude. Ale i mnohá alternativa si přisadí. Děsí mě vytrvalé bušení té opravdové slušnosti, mixované nenávistí, kde pravda a láska je jen jedna.

    Mám vzpomínky, bylo mi tehdy celých sedm. Po ranním probuzení dne 21. 8. 1968 mi babička, která mě o prázdninách neúnavně hlídala, nervózně sdělila: „Hochu, dneska nikam nechoď, napadli nás západní Němci..“. Později mi vysvětlila, že ne Němci, nýbrž Rusáci, ale i tak, že. Nebylo jasné která ze stran se podělí o bohatou nevěstu zn. CS, pamatujete. Nějak jsem to tehdy vstřebal, co s tím v tak raném věku. Televize přestala makat, jen diskuse na černým pozadí, pak Husák a táta přikyvoval, chápaje nutnost doby. Taky na to řádně doplatil. Co mi zůstalo v paměti, bylo však to neuvěřitelné vzedmutí lidí okolo mě, i v okresním městě samá lidská tvář. Hrála se Kubišová, Gott, Neckář, Vondráčková a Matuška, pamatuju na Lilku Ročákovou i Hanu Pazeltovou, Grossmana i Suchého, podle táty byl on, Gott a Kodeš trojice nejbohatších Čechů. Měli jsme za hrdiny hokejisty za jejich vítězství 5 : 4 nad Rusáky v Grenoblu, milovali jsme Holíky, Golonku a Nedomanského, Rašku, Hanku Maškovou s Jirkou Štaidlem, sexy Iwonku Přenosilovou, Věru Čáslavskou i Darka Vostřela. A Dubček a Svoboda nade všecko. To fluidum ve společnosti vnímal každý. Byla tam hrdost k vlasti, národu, pýcha češství v dobrém slova smyslu. Závan skutečné svobody, možnost dýchat volně, svobodně. A najednou šmytec. Konec, finito. Pomalu jsme se sunuli k normalitě, která je tu i dnes. Tehdy to nazvali normalizací, ale dnes .. co to tady máme vlastně dnes?

    Viděno malinko z výšky – ten vpád vojsk Varšavského paktu se dal čekat, CCCP jen hájil svý jistý. My jsme hráli roli pokusné myši, která chtěla z bludiště ven a dostala umravňující lekci. Být tam šikovnější první tajemník čili vůdce (šílený slovo, ale dnes moderní), mohli jsme mít možná dalších dvacet let finsko-jugoslávkou glasnosť, ta na sebe dala ale jaksepatří čekat. Dvacet let jsme potichu a hezky pietně nosili v den Výročí černý trika a koledovali si takříkajíc o průser. Pak jsme to sametově vyhráli a byla sláva. A co dnes, máme být na co hrdi? Natáhnout si zase černý trika a pokálet Koněvův pomník? Je parodií dnešní doby, že národ, který si vytrpěl své během 40 let socialismu bez lidské tváře, dnes zakazuje svobodu projevu, rukama svých volených maže fejsbuk, cenzuruje televizi a lže. To černý sametový triko si prostě nevezmu.

    Slova z úvodu tohoto článku v originále zní opravdu majestátně a jsou vzpomínkou na dobu, která nám stále není jedno a na zpěváka, jenž tehdy na slavné Bratislavské lýře uchvátil porotu. Jmenuje se Píseň o mé zemi, zpívá Karel Černoch. Člověče zpívej! https://www.youtube.com/watch?v=VHNjiDLym20&feature=youtu.be




    0 0

    Dennis J. Bernstein, Randy Credico
    20.8.2018 překlad Zvědavec
    Tvůrce dokumentárních filmů a investigativní novinář John Pilger, který získal cenu Emmy, si v následujícím rozhovoru s Dennisem Bernsteinem a Randy Credicem nebere servítky a otevřeně hovoří o pokračujících snahách radikálně skoncovat s WikiLeaks a zatknout jeho zakládajícího vydavatele Juliana Assangeho.

    Pilger mluví o zhoršujícím se zdravotním stavu Assangeho a fyzickém nebezpečí, jemuž čelí během tohoto období virtuální izolace. Pilger také ostře kritizuje západní média za jejich mlčenlivost a provládní postoj ohledně přehlížení celé věci a potenciálního trestního stíhání Assangeho, a to dokonce i přesto, že média spolupracovala s WikiLeaks, a získávala tak mimořádné hlavní zprávy, přitahující publicitu. Rozhovor je součástí rozhlasové série na pokračování, nazvané „Assange: Odpočítávání do osvobození“. Rozhovor s Pilgerem se konal 3. srpna 2018.

    D.B.: Johne, jaké jsou nejnovější zprávy o tom, jak je s Julianem Assangem zacházeno, a jeho současném stavu?

    John Pilger: Pokud vím, jeho zdravotní stav je pořád zhruba stejný. Potřebuje lékařskou péči, takový druh léčby, kterého se vám dostane pouze v nemocnici. Ale byl vyrozuměn s tím, že jestli se pokusí jít do nemocnice, nebude mít volný průchod a bude zatčen. Od doby jeho zatčení v roce 2010 nebyl Assange obviněn z jediného trestného činu. Jeho léčba se v podstatě rovná tomu nejbezprecedentnějšímu pronásledování. Julian by mohl opustit velvyslanectví, kdyby vláda jeho vlastní země, vláda jeho domoviny, Austrálie, uplatnila legitimní diplomatický tlak jménem svého občana. Musíme se ptát, proč se tak dosud nestalo.

    Mám z toho takový pocit, že existuje nějaká tajná domluva mezi australskou, britskou a americkou vládou - která znamená úplné zavření WikiLeaks a/nebo předání Juliana Assangeho Američanům. Nedávno australská ministryně zahraničí Julie Bishopová přicestovala s vysokými představiteli do Londýna a do Washingtonu, a nadnesla celou záležitost ohledně Juliana. Ale nadnesli to způsobem, který nepodporuje myšlenku, že by vláda měla zastupovat své občany. Tito lidé poslouchají mocnější vlády. Ve Washingtonu se setkali s panem Pompeem, který naprosto odmítl diskutovat o Assangeovi. Myslím si, že existuje tajná dohoda, která v podstatě znamená pokus o domluvu s Assangem, kdy by mu mohl být umožněn volný návrat do Austrálie, pokud zavře WikiLeaks. Myslím si, že to je velmi, velmi pravděpodobné.

    Tak jak znám Juliana, myslím si, že to je něco, o čem vůbec nebude uvažovat. Ale mohla by to být jedna z takzvaných „mizerných dohod“, které Assangeovi nabídnou Nejvyšší představitelé těchto dvou vlád říkají velmi divné věci. Nový britský ministr zahraničí Jeremy Hunt sarkasticky řekl, že britská policie „vřele uvítá“ Juliana, až vyjde ven, až bude čelit závažným obviněním. Ale neexistují žádná závažná obvinění. Nebyl z ničeho obviněn.

    Odvolával se tím Hunt na dohodu, která již byla uzavřena se Spojenými státy ohledně jeho vydání? Nevím. Ale tohle je prostředí machinace kolem někoho, kdo má právo na normální spravedlnost, týkající se jeho svobody. Když ponecháme stranou svobodu projevu, je pronásledování tohoto muže něco, co by mělo šokovat všechny svobodně myslící lidi. Jestliže to s námi nepohne, pak se vzdáme něčeho velmi cenného.

    D.B.: Mezi těmi, kteří by měli být obzvlášť otřeseni, jsou lidé z novinářské komunity. Johne, byl bych rád, abys nám ještě jednou vysvětlil, proč je Julian Assange tak významný novinář, proč s ním spolupracovalo tolik novinářských institucí na základě informací, které poskytoval. Mluvíme o vydavateli a novináři, který změnil historii.

    John Pilger: Za dobu, kdy dělám novinařinu, se nic nevyrovná vzestupu WikiLeaks a jeho mimořádnému dopadu na žurnalistiku. Je to pravděpodobně jediná novinářská organizace, která má 100% přesné a autentické záznamy! Všechna odhalení WikiLeaks jsou autentická. Všechno se dělá „bez strachu nebo nějaké náklonnosti“. I když se zaměřili například na zveřejnění e-mailů Hillary Clintonové/Podesty nebo záznamů o válce v Iráku a Afghánistánu, WikiLeaks zveřejňuje informace, které mají lidé právo vědět, a to napříč celým spektrem. Zveřejnili zhruba 800 000 dokumentů z Ruska, a přesto je nyní WikiLeaks obviňován z toho, že je agentem Ruska!

    Žurnalistika WikiLeaks podává zprávy v celosvětovém prostoru, což je poprvé, kdy se tohle děje. Zveřejnění dokumentů na WikiLeaks předpovědělo Arabské jaro v Tunisku. Lidé, kteří stáli v čele povstání v Tunisku, vděčí WikiLeaks za to, že je informoval o tom, co jejich represivní vláda dělala za jejich zády. Ve Venezuele zveřejnil WikiLeaks kabelogramy, které podrobně popisovaly, jakým způsobem Spojené státy zamýšlejí rozvrátit vládu Huga Cháveze. Něco z toho publikovala i mainstreamová média, když ještě spolupracovala s WikiLeaks.

    E-maily Clintonové/Podesty, které zřejmě naštvaly hodně lidí, vyšly v New York Times. Tyto e-maily ukázaly, jak těsnou roli sehrály Hillary Clintonová a Clintonova nadace v rámci podpory extrémního džihádu na Blízkém východě. To byla velmi důležitá informace pro lidi, aby tohle věděli. Tímto způsobem WikiLeaks vykonával mimořádnou veřejnou službu, přičemž si zároveň vytvořil řadu velmi vážných nepřátel.

    R.C.: Lidé někdy zapomínají, že kromě toho, že je Julian Assange novinář, je také lidská bytost. Znáš ho hodně dlouho. Mohl bys nám sdělit svůj názor, abychom si udělali obrázek, jaký typ člověka Julian Assange je?

    John Pilger: Julian je velmi zásadový člověk. Vůči morálnímu základu WikiLeaks cítí velmi silnou odpovědnost. Když poprvé spustil WikiLeaks, napsal, že hlavním cílem webových stránek je myšlenka naprosté transparentnosti, která ctí právo lidí na to, aby věděli. Cítí to velmi silně. Jakýkoli pokus dohodnout se s Julianem na zavření WikiLeaks bude bezpochyby odmítnut. Jako člověk je Julian nesmírně zajímavý. Dá se velmi dobře přečíst. Studoval fyziku. Má velmi dobrý smysl pro humor, často jsme se spolu smáli situacím, které by ostatní mohli považovat za příliš bezútěšné, aby o nich vůbec diskutovali. Jeho černý humor je součástí jeho výbavy pro přežití. Očividně je neuvěřitelně odolný. Osobně bych nevydržel to, čím si prošel, zvláště v posledních letech. Ale to je cena, kterou za to musí zaplatit, a jeho zdraví se neustále zhoršuje. Lidé, kteří mu jsou nablízku, mají velké obavy.

    V dopise australskému premiérovi Malcolmu Turnbullovi napsal John Shipton, Julianův otec: „Žádám předsedu vlády, aby udělal vše, co je v jeho moci, aby zajistil návrat Juliana domů dřív, než dojde k nezvratné tragédii.“ To je důvod, proč je to takový naléhavý případ, který se týká spravedlnosti vůči jedinému člověku, a také práva novinářské organizace na fungování, a našeho práva na informace, které tato organizace poskytuje. Není to ani sedm let, kdy současný premiér řekl, že pokud bude australský občan takovýmto způsobem ohrožen, předseda vlády by na to měl reagovat. Ale to řekl Turnbull ještě předtím, než se stal premiérem. Vláda nyní hraje svou obvyklou roli jednapadesátého státu Spojených států. Je to opravdu hanba.

    R.C.: A co Theresa Mayová a britská vláda? Jsou pod tlakem Spojených států nebo existují vnitřní důvody, proč chtějí umlčet Juliana Assangeho?

    John Pilger:
    Všechno spočívá ve vztazích se Spojenými státy. Austrálie má téměř naprosto podlézavý vztah s Amerikou, kdy struktura národní bezpečnosti, velká část akademického života a rozhodně většina médií jsou začleněny do amerického systému. To není úplně případ Británie. Po ztrátě impéria po 2. světové válce Británie dychtila po tom, aby hrála vedlejší roli po boku nové imperiální moci. V mnoha částech světa je Británie stále největším korporátním investorem. Ale v zahraniční politice většinou strnule následuje USA. Je zajímavé sledovat, jakou tento druh vztahu vytváří korupci. Objevily se informace, že se britská královská prokuratura snažila zabránit Švédům v uzavření případu proti Julianovi ve věci falešného obvinění za sexuální napadení. Londýn vyvíjel tlak, aby případ neuzavřeli.

    Na Juliana je také pohlíženo tak, že vzdoruje systému, a to prostě není přijatelné. Je v tom skutečný prvek pomstychtivosti. Královská prokuratura tento případ neuzavřela, i když evropský zatýkací rozkaz, vydaný Švédy, byl v roce 2013 zrušen. Když se v minulém roce Julian dostavil na slyšení ohledně kauce, byl to absolutní výsměch. Soudkyně popsala Julianovu situaci tak, jako by byl na nějaké prodloužené dovolené. Vůbec nevyšlo najevo, že v tomto slyšení je velký střet zájmů. Manžel soudkyně je figurkou hluboko v nitru britské národní bezpečnosti, a byl uveden v dokumentech WikiLeaks. Protože se žádná média nezabývají vážně případem WikiLeaks, tímto honem na čarodějnice, prakticky nic z toho nevychází na povrch.

    D.B.: Korporátní tisk má velkou odpovědnost, pokud Julian Assange padne, nemyslíš?

    John Pilger: Jak víš, Dennisi, vlády skutečně reagují na tlak silných mediálních zájmů. Děje se to sice zřídka, ale když k tomu dojde, vlády skutečně mění svůj názor. Neexistuje žádný tlak ze strany médií ve Spojených státech, Británii, Austrálii nebo prakticky kdekoli jinde, kromě programů v rádiu, jako je to vaše, mimo mainstream. Máš naprostou pravdu v tom, že novináři mají nespornou odpovědnost za to, co se děje s Julianem Assangem, a co by se mohlo stát s WikiLeaks.

    Dnes ráno jsem se díval na zprávu v Media Lens v Británii, která popisuje, jak britský tisk informuje o Julianu Assangeovi. Popisuje tsunami pomstychtivých osobních urážek, kterými Juliana častují známí novináři, přičemž mnoho z nich o sobě tvrdí, že mají reputaci coby liberálové. Britský deník Guardian, který byl dříve považován za nejosvícenější noviny v zemi, je pravděpodobně nejhorší. Čelní útoky nepřicházejí od vlád, ale od novinářů. Popsal jsem to nedávno jako „vichistickou žurnalistiku“, což je termín, který nyní nejlépe odpovídá většině mainstreamových médií. Kolaborují stejně, jako vláda ve Vichy ve Francii kolaborovala s nacisty.

    V rámci tzv. mainstreamu dříve existoval prostor pro nezaujaté diskuse, vysílaly se pořady o skutečných křivdách a nespravedlnostech. Tento prostor dnes zcela vymizel. Útoky na Juliana Assangeho ukazují, co se stalo s takzvanými svobodnými médii na Západě. Jsem novinářem už velmi dlouho, a vždy jsem pracoval v rámci hlavního proudu, ale žurnalistika, kterou vidím teď, je součástí nenasytného establishmentu, a jedním z hlavních cílů je Julian Assange a WikiLeaks. Právě proto, že WikiLeaks vytváří takový druh žurnalistiky, kterou by měli dělat. WikiLeaks ve skutečnosti zahanbuje novináře, což by mohlo pomoci vysvětlit hluboké osobní urážky, kterými ho častují. WikiLeaks odhalil to, co měli novináři odhalit už dávno.

    D.B.: Dokonce i právník pro New York Times se zmínil o tom, že pokud bude Julian Assange stíhán, Times by mohl být stíhán podle stejných zákonů.

    John Pilger: Mohl, ale nevěřím, že by byl, protože síla respektuje sílu. New York Times je součástí establishmentu. Rozdíl oproti WikiLeaks spočívá v tom, že WikiLeaks je mimo dosah establishmentu a je skutečně nezávislý.

    D.B.: Jaká je tvoje nejúpěnlivější prosba, pokud jde o Juliana Assangeho?

    John Pilger: To je velmi jednoduché. Jde o spravedlnost. Ve slavném projevu, který pronesl Parson Martin Niemoller ve 30. letech, řekl, že nacisté si nejprve přišli pro socialisty, ale on o tom veřejně nemluvil, protože se ho to netýkalo. Potom si přišli pro odboráře, ale on o tom nahlas nemluvil, protože se ho to netýkalo. Nemluvil veřejně ani o tom, když si přišli pro Židy, protože nebyl Žid. Až nakonec si samozřejmě přišli pro něj. To sice není úplně přesná paralela, ale pokud umožníme, aby Julian Assange doslova šel ke dnu, bude to znamenat porážku nás všech. Bude to znamenat, že jsme byli umlčeni. Mlčenlivost umožnila, že v dějinách došlo k velkým zvěrstvům. Pokud umožníme, aby Julian skončil v nějaké obří špinavé díře, bude to neskutečné zvěrstvo.

    D.B.: V knihovně je ticho zlaté. Ve světě lidských práv se ticho rovná masové vraždě. Říká se, že bychom neměli křičet „hoří“ v přeplněném divadle jen proto, abychom viděli, jak budou lidé reagovat. Ale když víte, že divadlo skutečně hoří, a vy nezakřičíte, tak to, co se stane potom, je vaše odpovědnost.


    John Pilger Excoriates Media on Assange Silence vyšel 8. srpna 2018 na ICH. Překlad v ceně 775 Kč Zvědavec.

    0 0

    Radim Valenčík
    20.8.2018¨ blog autora
    Zeman se dopustil strašného hříchu – odmítá se vyjádřit ke smutnému výročí 21. srpna 1968. Měl by být ztrestán červenými trenýrkami, které vyvěsí všichni uvědomělí a stateční v tento den, v České televizi by jej měl nahradit Kiska.


    Každého, kdo chce vyvěsit trenýrky, se ptám: Pamatujete si ještě na Zemanův článek v Technickém magazínu ze srpna 1989, tj. z doby "předrevoluční"? - Že jste jej ani nečetli, nebo dokonce nevíte, že takový článek existuje?! No to snad ne! Tak si ho rychle přečtěte. Plné znění najdete třeba zde. Doporučuji si vyhledat i dobové reakce na něj:

    http://milos.chytrak.cz/1989/zeman-tm.php

    Kdo si ten článek přečte, pochopí, že jen blbec (opravdu jen blbec, ignorant, zapouzdřenec či jak to nazvat) se může pohoršovat nad tím, že Zeman k 50. výročí tragického 21. srpna 1968 nevystoupí.

    Před listopadem se ve zméněném článku k tomuto výročí vyjádřil jasně: V důsledku sovětské okupace a následného normalizačního režimu došlo ke všetrannému úpadku společnosti a byl nejvyšší čas zahájit nápravu stavu. K pokusu o nápravu a částečné nápravě pak krátce na to i za jeho účasti došlo.

    K čemu by se měl vyjádřit nyní? Měl by vyjádřit spokojenost nad současným stavem?

    A kdyžuž jsme u té historie. Poprvé se Zeman k okupaci vyjádřil tím, že na Dubčekovu vývzu vstoupil do KSČ. To tehdy bylo velmi statečné, což ovšem ignorant nedokáže pochopit. Po druhé se k okupaci vyjádřil, když Dubček zradil očekávání (což je ovšem jen část jeho mnohem komplikovanějšího politického odkazu, který nyní nehodnotím). Zeman tehdy demonstrativně z KSČ vystoupil. To bylo ještě statečnější a Zeman za to zaplatil tím, že intelektuálně přežíval ve Sportpropagu, zatímco jiní "snaživci"řádové nižších intelektuáních rozměrů byli na výsluní.

    Tak vyvěste červené trenýrky. Pro mě to může udělat jen ten, kdo je omezený svou intelektuální pohodlnosti a manifestuje tím to, jak snadno se nechá manipulovat. A ti, co ho k tomu vyzývají? Tvrdím, že u 99 % z nich je to projev buď kariérismu, nebo projevem toho, co nazývám "pozdní statečností" (snahou dohonit to, na co kdysi neměli dost odvahy). Vlastně u velké většiny z těch 99 % to bude kombinace obojího – kariérismu (podlézání současné globální moci) a mindráku projevujícího se v "pozdní statečnosti".

    A Kiskův projev? Pokud v České televizi bude, moc se na něj těším. Doufám, že se od Kisky dozvím, jak byl statečný on, jak se prezentoval za minulého režimu při výročích 21. srpna 1968. Myslím, že to zajímá všechny. Nerad bych i jeho podezíral z "pozdní statečnosti".

    - - -



    0 0

    Vladislav Černík
    20. 8. 2018
    Operace v Afganistanu se vymyká všemu, co dosud bylo o válkách napsáno a začíná se ujímat názor, že afgánské dobrodružství nemá řešení. V Afganistanu dosud nikdo neuspěl, počínaje svého času největší koloniální armádou v 19st.,tedy britskou přes „internacionální“ pomoc Sovětského svazu až po současnou anabázi americké armády s účastí dalších států NATO, včetně kontingentu Armády České republiky.
    Nešťastná smrt tří českých vojáků 5. 8. 2018 mohla a hlavně MĚLA být silným signálem pro důkladné zamyšlení nad touto afgánskou anabází. Nestalo se tak! Místo toho zazněly utilitaristicky přitroublé řeči o našich, málem svatých, spojeneckých závazcích.



                Mezitím se objevily 2 další události:
    jedna tragická – zřícení mostu v Milánu, také s obětmi na životech a

    druhá žurnalisticky trapná - mé rodné Berounsko (prý ?!) souhlasí s mísí českých vojáků v Afganistanu. Pojďme si to dát do souvislostí.
     
                Konflikt v Afganistanu lze alespoň délkou trvání porovnat s vietnamskou válkou, ale tím analogie bohužel končí. Když ve Vietnamské  válce začalo zpět do USA chodit více vojáků v rakvích, začali to pozorovat američtí občané se vzrůstající nevolí. A tak americká administrativa sáhla k tzv. vietnamizaci, tj. US-army se začala stahovat a hlavní odpovědnost za (jižní)Vietnam přebírala jihovietnamská armáda. Dopadlo to nakonec tak, že severovietnamská armáda zvítězila a sjednotila celý Vietnam v socialistickou zemi. V celém Vietnamu se dnes buduje rozvinutější kapitalistická ekonomika pod vedením tamní komunistické strany. Dále vietnamská armáda pomohla sousední Kambodži zlikvidovat zrůdný polpotovký režim, k čemuž se západní státy stavěly zády.
    V zemích bývalého RVHP žije řada Vietnamců, kteří se vesměs snaží o integraci do našeho životního stylu, na rozdíl od občanů islámského vyznání. Problémy s vietnamskou komunitou, při bližším náhledu existují, např. od obtíží s reklamací zboží ve vietnamských prodejnách až po zapojení některých Vietnamců do ilegálních pěstíren marihuany. Avšak tato komunita negeneruje pumové atentáty, ani pověstné NO GO zóny.  A také v samotném Vietnamu nejsou výcvikové tábory pro výcvik diverzních komand k nasazení třeba v západní a střední Evropě. Ba ani Vietnamci domestikovaní ve střední Evropě se nezapojují do diverzních aktivit skupin afro-asijské provenience, povětšinou islámského založení.
    Lze takový, vietnamizační vývoj, očekávat u Afganistanu po event. odchodu americké armády?
    Silně se obávám, že nikoliv!
    Vyplývá tedy z toho, že tam za každou cenu musíme být?
    Podle mne nevyplývá! Což se pokusím v dalším nějak dovysvětlit.


                Výše citovaný novinářský počin, Berounského deníku považuji za … novinářsky podprůměrný. Novinář, pokud nechce místo novinařiny jen shánět legitimizační podpisy pro oficiální linii establishmentu, čemuž se říká výroba souhlasu (např. (http://www.nwoo.org/2015/04/04/noam-chomsky-a-media-vyroba-souhlasu/) by měl produkovat svá dílka seriózněji a kvalifikovaněji. Tedy chce-li přispívat k rozvoji svobody názorů a zlepšení úrovně demokracie.
     Konkrétně: ptá-li se novinář někoho, kdo je tak nějak partajně vázán názorem svých stranických špiček (potřebuje od nich podporu a oporu jako komunální politik v nacházejících komunálních volbách), pak by měl se snažit další otázkou vyloučit  tzv. lžiscore (někdy i nepravé), v tomtokonkrétním případě to, že respondent neříká svůj názor, ale v podstatě papouškuje názor establishmentu a v problematice samé nemá vlastní hlubší znalosti.
    Dále v Ber. deníku konkrétně citovaný J.Peřina je hořovickým starostou za ČSSD, O. Šimon je berounským lídrem za ČSSD pro komunální volby. Nechci naskakovat na t.č. modní vlnu prověřování jejich diplomek, ale jedním ze základů vysokoškolského studia je naučit se kvalifikovaně pochybovat o závěrech autorit (tedy pokud se nejedná o církevní studium, což oba mí známí, pokud vím, nestudovali) s cílem věci dělat lépěji, popř. i jinak. V duchu onoho
    noli nocere si iuvare non potes
    Některý z jejich ošetřujících lékařů jim to jistě rád přeloží.
                Zadnotřebáňský principál Miloslav Frýdlšel ještě dál:
    „Určitě ano. Jsme součástí nějakého kulturního a zároveň obranného prostoru a vyznáváme nějaké hodnoty, které je potřeba bránit, a to nejen před teroristy. V zahraničních misích nebráníme jen ten konkrétní stát, ale potažmo i ten náš,“
    Společný kulturní a obranný prostor od Aše až někam po Kábul, to je určitě ono!
    Náš reformátor Jan Hus by si jistě rád popovídal s islámskými duchovními, kteří při slově reforma
    (islámské církve jsou jediné, které se za staletí nějak nereformovaly) hned dávají příslušné instrukce (někdy i tzv. umírněným) uřezávačům hlav.
    Existovali i afgánští politici, kteří se tam snažili o nastolení neislámské republiky, byli pověšeni, za varlata, ale co, vždyť to byli jenom marxisté, že?
    Naši respondenti z Berounska, včetně jedné starostky z Hýskova, také doplňují své promluvy o to, že je lépe když bojují naši vojáci v Afganistanu, aby tam zabránili tomu, aby se ony boje přenesly i sem. Doporučuji jim oprášit si základy francouzštiny trochu si o tom poklábosit se zbytky redakce francouzského týdeníku Charlie Hebdo. Hýskovské starostce navíc, jako pověstnou třešničku doporučuji si vzpomenout na chemii, i na základce, co způsobí kapka kyseliny na pokožce. A v chudém Afganistanu se na tom nešetří, tam se dáma počastuje třeba půllitrem kyseliny, pokud se při brachiálním násilí netváří dostatečně rozradostněně.
    Holt to jsou ty nuance společného kulturního a obranného prostoru od Aše až někam po Kábul, že?
    Ale pokud by přece jen chtěli nějakou turistickou informaci, než si zajdou k Hudymu pro pohorky na cestu do této poněkud dost jiné končiny, ale z toho  našeho společného kulturního a obranného prostoru od Aše až někam po Kábul, stálo by zato, aby si poslechli jednoho zajímavého pána, jménem Obrtel, ve zkratce: Všechno je jinak, jinaknež líčí náš establishment s naším mainstreamem.


                Zřícení milánského mostu s obětmi na životech ihned vyvolalo širší diskuzi, řekl bych i evropského rozměru, jaké jsou příčiny, co je třeba dělat jinak, dá se stanovit, zda a kdo udělal chybu? Opakované atentáty na vojáky armád NATO v Afganistanu s jejich obětmi na životech dosud takovou diskuzi nevyvolaly a establishment reagoval dutoprázdně: máme tam spojenecké závazky.
    Účast v takových bojových operacích, nebo přesněji vojensko terminologicky operacích jiných než vedení války typu Mission: imposible má vojenský význam a je odůvodnitelná tehdy a jen tehdy:
    1)pokud touto akcí má být zabráněno nemalé škodě na vysílacím státu
    2)pokud touto akci  má být dosaženo výrazného průlomu na konkrétním bojišti
    3) a to za předpokladu, že není žádná jiná možnost těchto cílů dosáhnout a současně hrozí nebezpečí z prodlení.
    To se a navíc opakovaně nepodařilo, ba dokonce protivník (Taliban) z našich obětí profitoval, jeho sebevědomí stouplo, morálně bojový duch jednotek NATO byl (byť třeba krátkodobě, ale již opakovaně) ochromen, morálka afgánských vládních vojenských a policejních sil dostala další výraznou ránu (viz opakovaná jejich přeběhlictví k Talibánu)
     Talibán se tak doslova vysmívá armádám NATO, neboť současně jsou vedeny rozhovory USA – Taliban. Vedou-li se takové rozhovory, pak se současně přerušuje takováto diverzní činnost. Jinak Talibán de facto tím dává najevo, že žádá jen a pouze bezpodmínečnou kapitulaci vojsk NATO v Afganistanu.


    Operace Rozhodná podpora, v rámci které tam čeští vojáci působí, má (podle mne) nejasné odsouhlasení Radou bezpečnosti OSN, což je podmínka legitimity vojenské akce NATO podle čl. 1 Washingtonské smlouvy. US-army má sice jakousi smlouvu s afgánskou vládou, ale odvozený statut pro další státy je zase nejasný (ani strýček Google) nic bližšího neříká, to může vést k problémům u jiných vojáků než amerických při padnutí do zajetí (viz https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%Bdenevsk%C3%A9_%C3%Bamluvy).  O těchto slabinách našich vojenských misí se dost na Internetu diskutuje, ovšem česká oficiální místa k tomu mlčí. Je zajímavé rovněž připomenout, že i tak velké státy jako Kanada a Francie mají v této misi 0 vojáků! (viz: https://www.nato.int/nato_static_fl2014/assets/pdf/pdf_2018_07/20180706_2018-07-RSM-Placemat.pdf). Ovšem porovnání lidských ztrát jsem nenašel, tvrdí se, že ty české jsou nad průměrem, vztaženo k počtu našich vojáků v misi, tedy nepočítaje USA.
    V tomto kontextu je Rozkaz náčelníka gen. štábu AČR je tragicko-diletansko směsicí  odborného selhání. Jak se může v misi, která má podporovat a cvičit afgánské ozbrojené síly vydávat rozkaz k vypátrání a zajištění spolupracovníků atentátníka?  Čili k zásahu i na civilní občany Afganistanu, coby suverénního státu! Je však nutno sdělit, že nějaká akce aliančních sil patrně bude připravena, ale český Generální štáb k iniciaci nemá legalitu. Další otázkou je její úspěšnost. Rozvědná a průzkumná činnost pro přípravu takové akce v afgánských podmínkách je něco něco nesrovnatelného s obdobnou akcí v evropských podmínkách. Ani s potřebným stupněm součinnosti s afgánskými ozbrojenými silami nelze počítat, viz jejich časté dezerce k Talibánu.

                Zbývá ona kruciální otázka Co dál? Jak již jsem dříve uvedl, pravicová administrativa Kanady na účast na afgánských misích  rezignovala. ČR má na misi 281 osob, poloviční Slovensko
    36 osob. Čili prostor pro snižování tady je a je zřejmý. Jistě určitou kapacitu si vyžádá ochrana českého zastupitelského úřadu, což mohlo i pokrýt nepsaný kádrový předpoklad účasti na vojenských misích pro budoucí vyšší funkce v armádě. Doplnění chybějících míst lze očekávat z řad skupiny ochotnýchpostsocialistických států jako Albánie, Bulharsko, Rumunsko.
                Otázka odchodu z Afganistanu byla nastolena u nás, ale i jinde ve světě několikrát. Aktuálně se touto otázkou zabýval gen. Šandor, bývalý náčelník vojenské zpravodajské služby ( https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Z-Afghanistanu-musime-odejit-Ale-Andor-Sandor-soudcuje-Klause-ml-i-jeho-oponenty-a-ma-silne-informace-547666). Co však v rozhovoru bylo jen načrtnuto, je jak po odchodu z Afganistanu zabezpečit, aby jeho hranice nebyly autostrádou pro přesuny opia (jehož produkci již zřejmě Taliban nebrání) a přesuny jednotek jako byla Al Kajda Usamy bin Ládina. Je dost pravděpodobné, že velitelé Talibanu nemají teoretické znalosti ani studenta našeho vojenského gymnasia. Mají však nevídanou zarputilost a také výrazně přičichli k moderním technologiím jako mobily, rakety typu Stinger. Afgánští talibanisté podle všeho na území Afganistanu ZHN nepoužili, ale vytrvale z toho obviňují americkou armádu. Z druhé strany Talibánci byli nějak přítomni na bývalém území Islámského státu(IS), kde se velmi silně uvažovalo o tom, že se IS zmocnil části chemických zbraní Asadovy Sýrie.
                Afganistan sám sousedí s třemi státy bývalého SSSR, tj. s Turkmenistánem, Tadžikistánem a Uzbekistanem. Krátkou hranici má s Čínou. Dále pak má dlouhou hranici s Pakistanem a Iránem.
    Čili sousední státy jsou vesměs z evropského hlediska problematické, diktátorské a ortodoxně islámské, avšak ne příliš, mimo Pakistan, Talibanu nakloněné. Ovšem narko-dolary leckdy leccos dovedou překonat.
                Existují signály, že USA sondují možnost odchodu, ovšem bohužel současná česká administrativa patrně chce vojensky vydržet do konce americké účasti. Některé státy, členové NATO, jak např. Kanada či Francie na svou vojneskouúčast v Afganistanu již rezignovaly.
    V Evropě díky uprchlickým vlnám je nemalé množství Afgánců, mnohdy s nejasným životopisem. Porážky Islámského státu, hlavně v Sýrii díky spolupráci Asada s Ruskem, nastolili riskantní otázku, kam se uchýlí bojovníci IS? Pokud by se jich ujal nějaký další nový Usama bin Ládin dobře vybavený (petro)dolary, pak by pravděpodobně mohl začít budovat své základny v Afganistanu.
                V Afganistanu bylo sice zjištěno nemalé nerostné bohatství, ale země má velmi špatnou silniční sít, velmi složitý terén a vysoké množství min. Centrální vláda prý má (víceméně) pod kontrolou hlavní město Kábul a Taliban zřejmě se nechce vydat podobnou cestou  jako ortodoxní autokracie na Arabském poloostrově, kde hlavně Saudská Arábie udržuje zvláštní vztahy s USA, což jí umožnilo slušně exploatovat její ropné bohatství.
                Vím také o tom, že několik Čechů, ba i Češek v Afganistanu působilo v rámci humanitárních organizací. Neslyšel jsem o tom, že by to afgánská administrativa nějak oceňovala, ona prostě ani na to nemá prostor a čas, je-li vyčerpána způsobem vládnutí, kdy její úředníci nevědí zda živí přečkají nějaký jejich přesun po hlavním městě.
                V kontextu uvedeného působí to, že kariérní postup do vyšších funkcí v české armádě je podmíněn účastí na takovýchto afgánských misích, perverzně a bizarně.
                Mechanické odkejvávání afgánských misí českými spoluobčany bez zřejmé byť jen minimální znalosti afgánských reálií, snadno dostupných např. z české Wikipedie lze tedy brát jako hazard, který by ve školních lavicích si zasloužil výrazně zhoršenou známku z mravů.
    V případě mechanického informování o takovém odkejvávání mediálním mainstreamem (byť okresního formátu) se tak naplňuje skutková podstata sociálně-patologického jevu, zvaného prestituce.
    Q. E. D.

    0 0

    Ján Čarnogurský
    20. 8. 2018  HlavnéSprávy
    V auguste 1968 som mal 24 rokov a vstupoval som do záverečného ročníka štúdia práva na Karlovej univerzite v Prahe. Boli sme práve na vojenskom sústredení pri Mariánskych Lázňach (v bývalom kláštore).Na snímke Ján Čarnogurský


    Ráno 21. začal lietať nad našim vojenským táborom sovietsky vrtuľník. Okolo desiatej nás obkolesili sovietske tanky a obrnené transportéry, ale nevošli do tábora. Okolo dvanástej sa naši dôstojníci dohodli so sovietskymi, že tábor sa rozpúšťa a my ideme domov. Bolo to momentálne rozumné riešenie. Zbrane sme v tábore takmer nemali, boli sme len študenti. Boli sme však zronení z okupácie republiky. Keby bol vtedy prezident Ludvík Svoboda dal pokyn na ozbrojený zápas, boli by sme sa snažili dostať sa k zbraniam a začali by sme strieľať na vojská Varšavskej zmluvy. Bol by to však bezvýchodiskový zápas.

    Koncom júla prebiehalo rokovanie československého a sovietskeho straníckeho vedenia v Čiernej nad Tisou. Dubček dal podmienku, že rokovanie musí prebiehať na území Československa a Brežnev podmienku prijal. Celá republika bola hrdá, ako sme pritlačili Sovietov a oni sa museli podvoliť. Delegácie sa akože dohodli a nasledoval podpis spoločného („bratislavského“) vyhlásenia v Bratislave aj s účasťou ostatných šéfov strán socialistických krajín. Celé Československo bolo spokojné, že sme už politicky za vodou. „Pražská jar“ veselo bežala ďalej.

    Tým väčším šokom bolo obsadenie republiky 21. augusta. Ešte predtým novinári dali otázku Pavlovi Kohoutovi, najhlasnejšiemu spomedzi spisovateľov, čo by sme mali robiť, keby nás Sovieti začali obsadzovať. Kohout odpovedal, že by sme sa mali tváriť, že sme si toho nevšimli. Koncom 70.-tych rokov Kohout emigroval do Rakúska.

    Z geopolitického hľadiska bolo predvídateľné, že Sovieti nemôžu nechať vypadnúť Československo z Východného bloku. Československé vedenie malo niečo robiť, ale nerobilo. Obsadenie republiky v auguste 1968 bolo známkou medzinárodnopolitickej obmedzenosti vtedajšieho československého vedenia osobne na čele s Alexandrom Dubčekom. Za jeho intelektuálnu kostru sa samokorunovali Zdeněk Mlynář, Čestmír Císař, Josef Smrkovský, redakcia pražských Lidových novín a niekoľko ďalších.

    Vlaky premávali veľmi nepravidelne, ale akosi sme sa dostali z Mariánskych Lázní do Prahy. Pražské ulice boli plné vzrušených ľudí. Na uliciach v centre boli vyznačené miesta, kde vojaci zastrelili protestujúcich.

    Popoludní 22. augusta som sa ocitol na Václavskom námestí. Bolo tam niekoľko tankov a obrnených transportérov. Ľudia proti nim skandovali a vzrušenie sa zvyšovalo. V jednej chvíli na vežiach tankov sa vojaci postavili za guľomety a namierili ich na ľudí, ale nestrieľali.

    Vzrušenie postupne upadalo. V celej republike sa ozvala sieť podzemných rozhlasových staníc. Podávali autentické správy zo svojho regiónu a všetci sme mali pocit, že vieme o sebe. Rozhlasové stanice sa budovali dlho pred rokom 1968 pre prípad obsadenia republiky zo Západu. Stanice vyzývali na strhávanie názvov ulíc, miest a obcí, inštitúcií pod heslom: My sa vo svojej krajine vyznáme a okupanti nech blúdia.

    Vinohradská trieda v Prahe, kde sídlia redakcie rozhlasu, bola načas uzavretá. Ľudia bránili rozhlas, zapálili tam jeden tank, vojaci zabili ľudí. Pre tie dni sa ukázala prednosť plánovaného hospodárstva. Nedochádzalo k žiadnemu zvyšovaniu cien, ukrývaniu tovaru, zatváraniu prevádzok. Všetko bolo plánované a súkromníci nemohli využívať mimoriadnu situáciu.

    V noci vypravili vlak do Bratislavy, podarilo sa mi do neho dostať. Bratislava bola o niečo pokojnejšia než Praha, ale inak rovnaká. Na námestí SNP bolo vyznačené miesto zabitia Petra Legnera, pri Univerzite miesto zabitia Danky Košanovej, Jána Holíka a Stanislava Siváka. Výklady a steny domov boli oblepené heslami proti okupantom. Na dôležitých miestach mesta stáli tanky, ale ich posádkam bolo teplo tak vyliezli z tanku a postávali. Hneď sa okolo nich zhromaždili ľudia a diskutovali s nimi, že u nás nie je kontrarevolúcia. Každý vedel po rusky.

    Naša armáda bola uzavretá v kasárňach, ale sem-tam sa objavil na ulici gazík československej armády. V takých prípadoch ľudia na chodníkoch spontánne začali tlieskať. Vtedy sa ukázalo, aká je armáda potrebná a ako môžu nadísť situácie, keď je vlastná armáda pre ľudí jedinou ochranou a ako sa ľudia upínajú k vlastnej armáde.

    Sieť rozhlasových staníc priniesla správu, že do Moskvy odletela delegácia na čele s prezidentom Ludvíkom Svobodom. Všetci sme čakali výsledok rokovaní. Po pár dňoch sa delegácia vrátila, už opäť na čele s Alexandrom Dubčekom aj s moskovskými protokolmi o rokovaní. Alexander Dubček pri oznamovaní výsledku rokovaní v Moskve do rozhlasu plakal. Dubčekov plač by mohol byť firemnou značkou o československej politike v roku 1968.

    Naproti tomu po návrate z Moskvy začal strmhlavý let do výšky Gustáva Husáka. Rovno z letiska išiel na zjazd Komunistickej strany Slovenska v Bratislave a vyhlásil práve skončený zjazd Komunistickej strany Československa za neplatný. Bola to požiadavka rokovaní v Moskve. Ako argument použil, že na ňom bolo málo Slovákov. Onedlho povedal, že Josef Smrkovský nemôže zostať predsedom Národného zhromaždenia, pretože funkcia patrí Slovákom. Husákova argumentácia bola demagogická aká len mohla byť, ale Husák jediný pochopil novú geopolitickú realitu republiky, prispôsobil sa jej a hľadal východisko.

    Rok 1968, čo bolo pred ním a po ňom sa stalo životnou politickou školou pre našu generáciu.

    Ján Čarnogurský

    0 0

    Ivan David
    21. 8. 2018
    Rád bych čtenářům zpřístupnil některé myšlenky z pořadu ČRo Plus, který se v přehledu médií firmy Newton media objevil pod titulkem: "Roste podpora naší účasti v bojových misích NATO". ČRo Plus do pořadu "Názory a argumenty" pozvala nikoli snad k diskusi, ale k vyjadřování správných názorů Václava Žáka, šéfredaktora Listů (který redakci zklamal), Ondřeje Neumanna šéfredaktora "Hlídací pes" (který nezklamal), publicistu Karla Hvížďalu a Jana Grubera z Deníku referendum. Moderoval Jan Vávra. V pořadu přítomní opakovaně komentovali, co si myslí a o co usilují "komunisté, SPD a Václav Klaus mladší". Pravidelně byly jmenovány tyto tři subjekty současně. Jistě není náhodou, že Klaus, Okamura ani žádný komunista nebyli do pořadu přizváni. Co kdyby v přímém přenosu nesouhlasili se svými názory, které nejlépe znají pozvaní hosté?


    Redakce ČRo Plus spoléhá, že už její pořady sledují jen takoví posluchači, které podobná úvaha vůbec nenapadne.

    Václav Žák v pořadu pravil, že strategie NATO v Afganistánu je "naprosto chybná", což ilustroval konstatováním, že Afgánec, který sebevražedným útokem zabil české vojáky by na Staroměstském náměsti v Praze neútočil. "To vám prostě můžu garantovat", pravil.

    Zasáhl hlídací pes Ondřej Neumann a bez moderátora vymezil smysl pořadu: "Já jenom znova připomenu, bavíme se o postoji komunistů, Okamury a Václava Klause. A k tomu, bavíme se o tom, co oni říkali. Nebavíme se o tom, jak vyřešit problém v Afghánistánu, jo." Pořad má přece být propagandou vedenou proti nepřítomným, nikoli o věcných návrzích řešení problému. To dá rozum. Tedy rozum pana Neumanna. Ten přerušil moderátora a vysvětlil: "Oni říkají, že se máme starat sami vo sebe, že to bude to nejlepší. Ale nejlepší je v konečným důsledku, a možná se k tomu dostaneme v té závěrečné části, vyklidit celou planetu pro Vladimira Putina a jeho spojence." 

    Zajímalo by mne, kdy by chtěl tento bojovník proti "fake news" najít důkaz, že komunisté, Okamura a Václav Klaus chtějí vyklidit planetu pro Vladimíra Putina a jeho spojence. Jde o výrok tak sofistikovaný, že mě napadlo, jestli pan šéfredaktor Hlídacího psa nemá vzdělání podobné jako pachatelka trestného činu, kterou jsem před nedávnem vyšetřoval a která se mi pochlubila, že má "tu pomalejší školu".

    Jan Gruber z Deníku referendum za Neumannem nezůstaval pozadu, když velmi kultivovaně prohlásil: "Prostě ten jako izolacionismus, prostě, nebo co jako hlásají tady ty národně socialistické jako proudy české politiky. No, rozhodně žádné jako řešení přinést nemůže, jo. To, když se vlastně stáhnou, nebo kdyby se stáhli čeští vojáci z misí a my jsme se tady jako oplotili uprostřed Evropy, tak to evidentně prostě jako České republice žádný klid nepřinese. Změna klimatu bude asi dál pokračovat, teroristické útoky prostě budou asi dál pokračovat, válka bude dál pokračovat, váleční uprchlíci budou dál proudit. A pokud vlastně jako si to Václav Klaus mladší a komunisté a Okamurovci jako neuvědomují, opravdu si myslí, že to je nějaký skvělý nebo skvostný politický recept prostě na to, jak uchovat prostě jako Českou republiku jako blahobytnou, no, tak jednoduše lžou, no."

    Posluchač se tedy "dozvěděl", že komunisté, Okamura a Klaus jsou národní socialisté. Ti by se od Grubera ke svému překvapení dozvěděli také to, že hlásají izolacionismus a dále že "mise" v Afganistánu musejí pokračovat, neboť bez nich by stejně změna klimatu a teroristické útoky pokračovaly a uprchlíci proudili. Podle Grubera tedy bude lépe, když se budeme marného snažení také účastnit. A byla by zřejmě chyba snažit se uchovat Českou republiku jako "blahobytnou". K tomu dodávám, že Deník referendum je ze zahraničí sponzorovaný a jde prý, jak jsem se nedávno dozvěděl, o "novou levici" na rozdíl od komunistů a sociálních demokratů.

    Václav Žák sdělil, že názor Václava Klause je mu sice lhostejný, ale: "Otevřel téma k diskusi já si myslím, že to je dobře. Protože prostě, a nemůžeme se v tý diskusi nechat omezovat." Výrok vyděsil moderátora Jana Vávru: "My máme diskutovat i o našem členství v NATO, chcete říct?"

    Ondřej Neumann pak odhalil svoji konspirační teorii a svůj plán: "Já si myslím, že jak komunisti, tak Tomio Okamura, nevidím do hlavy Václavu Klausovi mladšímu, prostě útočej na naše ukotvení v mezinárodních strukturách v Evropě, vůbec v západní, v západní části společnosti světové. A o to jim jde. A tohle jesou část nějakého asi širšího plánu, to není jenom jejich přesvědčení. A ty vazby, je to koneckonců i práce pro nás, pro novináře, abysme byli schopní popisovat. My se teď na Tomia Okamuru chceme zaměřit, na jeho vazby. Na to, kde bere peníze, jak s nima hospodaří a podobný věci. A, ale já bych v tom viděl jednoznačný plán. To není o tom, že oni by chtěli diskutovat, nebo nějak přemýšlet nad geopolitickejma souvislostma a podobně. Oni prostě v zájmu někoho, kdo není rozhodně přívržencem české svobodné společnosti, podrývají tuto republiku." 

    Také pravil: "Já taky nemám, pardon, já taky nemám žádná čísla. Ale minimálně z toho, co jsme byli i, nebo měli možnost sledovat, se ukazuje, že roste mediální podpora účasti, což je za mě dobře. Máme svoji odpovědnost nejen k naší republice, ale i k NATO, ke spojencům, závazkům. A takže já myslím, že pro každýho slušnýho člověka je tohle mimo jakoukoli debatu."


    0 0
  • 08/20/18--16:15: 21. srpen 68 jinak

  • Vladimír Balhar
    21. 8. 2018
    Dovoluji si váženým čtenářům NR předložit svůj pohled na srpen 68 jako pohled pamětníka, a proto jiný, než má dnešní ideologické a informační soustrojí. Buchary propagandy vykovaly naše povědomí do nesmyslna.Vše je jinak, jak kdysi řekl moudrý rabín na smrtelné posteli. K roku 68 patří hlavně rok 67, a to nejen číselně. Začněme proto rokem 67. Marta Kubišová pěla své songy, a krásně, a Alexandr Dubček skákal střemhlav z vysokého skokanského můstku. Jan Werich vyprávěl své židovské anekdoty a se Škutinou řešil otázku, kam s tím vápnem. Knihy dříve nevydatelné množily se o překot, a zlí komunisté byli s lidem, a slibovali, že konečně vytvoříme ten správný socializmus. A rozvinutý československý průmysl začal pokukovat směrem na západ, na obrovské odbytiště.


    Kapitalizmus skoro nikdo nechtěl, ani prostý lid. Lid chtěl Dubčeka a socializmus s lidskou tváří. V roce 1967 bylo krásně a v roce 1968 do srpna ještě krásněji. Všichni jsme četli Literární noviny, které psaly tak, že byla odvaha to číst. A co teprve časopis Reportér…..

    Leč, určeno bylo jinak.

    Jako mladý student jsem byl náhodným řízením osudu přítomen v oné krásné době na strojírenském veletrhu v Brně, na stánku velké československé strojírenské firmy. Tam jsem poznal obchodního zástupce z tehdejšího západního Německa, byl to československý emigrant z roku 48, strojař, zaměstnanec velké strojírenské firmy, ale zahraniční. No a ten nám vyprávěl o obrovském zděšení průmyslníků v Německu a ve Francii z toho, že by československé firmy mohly volně pronikat na západní trhy.

    Dnes jsem skálopevně přesvědčen, že okupace Československa byla dohodnuta mezi tehdejším Sovětským svaze a tehdejším západem, velmi pečlivě a kvalitně byly ochráněny zájmy tehdejších vlastníků výrobních a obchodních kapacit. Lze to prokázat množstvím detailů, které unikly do veřejnosti. Samotná vojenská operace nepředstavovala problém, protože vojska varšavské smlouvy měla vysokou bojovou připravenost. Obdobná vojenská operace by dnes byla nemožná, neb armády států Evropy v podstatě neexistují.

    Sovětští představitelé zcela jistě vyjednávali nejen s vojenskými představiteli západu. Sověti museli mít v ruce naprostou jistotu, že se pohyby milionu vojáků v Evropě nezvrhnou v jadernou válku. A tu jistotu získali a měli. Proto v pohodě přepadli Československo. Západ, mimo propagandistického vřeštění ani nepípl. Proč? Protože za to „někdo“ „něco“ získal. Můžeme si myslet cokoliv, mimo jiné to byla ochrana tehdejšího trhu, který byl plně v rukách několika lidí. Co bylo to jiné?

    Uvědomme si, že v r. 1967 okupoval Izrael Golany. Dodnes. Já myslím, že jedna z dohod zněla, vy nebudete vrtat do našich Golan, a v Československu si dělejte suché vrby. Kdo má o věc zájem, doporučuji k přečtení knihu od Vladimíra Čermáka.

    Platí takové neveřejné pravidlo, že politika je jenom prodloužená ruka kšeftu. Základem je obchodování, kdy jedna strana vytváří zisk, a druhá strana vytváří ztrátu. Obchody, vzájemně výhodné jsou zakázány. To je princip celého tzv. „západu“. Tím trpíme dodnes, a žel, bude to příčinou krachu Evropské Unie. Co ještě zažijeme?

    Literatura: Vladimír Čermák, Operace srpen 1968.

    0 0

    Petr Hájek
    Petr Hájek
    21.8.2018   ProtiProusd
    PETR HÁJEK soudí, že „brutální oslavy“ srpna 1968 nejsou jen tupohlavým pokusem o další protiruskou mystifikaci, ale nechtěně i „vzpomínkou na budoucnost“

    Máme na krku orwellovský Týden zostřené nenávisti. Je to napohled nemožné, neboť jsme součástí té nejvyspělejší, nejdemokratičtější a nejsvobodnější části světa, v níž je nenávist (liberálně) zakázána. Vtip je v tom, že jako v každé totalitě jen některá. Ta špatná. Ta dobrá je naopak ceněna a oslavována. Co je správná a špatná nenávist, přesně řečeno, co vůbec nenávist je, co se bude cenzurovat, mazat, nebo naopak propagovat, určují aktuální mocní. Tragikomicky si říkají liberálové, jako si ti před nimi stejně tragikomicky říkali komunisté.

    V některých vůbec nejliberálnějších zemích, třeba v Británii nebo v Německu, je ta špatná nenávist již kriminální čin, a cení se vězněním. Třeba za veřejně přiznané odmítavé postoje k dobrodiní migrantské invaze, zvláště té muslimské. V těch méně liberálních státech Západu provinilec pouze ztratí práci, stane se předmětem mediálních lynčů, onálepkování jako nositel zločinu neliberálního myšlení a jeho nenávistné projevy jsou mazány a cenzurovány. V „autoritativních“ režimech (typicky Rusko) si můžete myslet, říkat či psát v podstatě co chcete. I o invazi.

    Sedm a dost!


    Nadcházející Týden zostřené nenávisti se ostatně týká právě Ruska. Orwellovské jméno mu dali lidovci, kteří nadcházející karneval tragikomického blbna kolem 50. výročí srpnové invaze vyhlásili za Týden svobody. „Mělo by se ukázat, že svoboda slova a svobodná média jsou základem. Nestačí mít parlament - ten měly i režimy, které byly nesvobodné, jak komunisté, tak nacisté. Vidíme i dnes režimy, které mají parlamenty, ale bez svobody slova nedávají smysl,"řekl jejich předseda, jenž si sebekriticky říká Bělobrádek.

    Takové „slovo do vlastních řad“ by od vzorného „Bruselana“ jeden nečekal. Nebo že by to nemyslel na obranu cenzurovaných, mazaných, vypínaných, vězněných, skandalizovaných a vůbec pronásledovaných za „nesprávné“ myšlenky a slova? Že by tím nekritizoval vytváření seznamů „nepřátelských“ webů a tiskovin? Že by se tím nechtěl zastat třeba Adama Bartoše, jemuž hrozí vězení za to, co psal ve svých knihách a co říkal na veřejných shromážděních? Nebo že by snad dokonce zaútočil na modlu, zlaté tele, „veřejnoprávní“ televizi a rozhlas, kam mají nositelé „špatných nenávistí“ vstup zakázán?

    Co jiného by tím mohl myslet? Upírá snad někdo právo všem Fištejnům, Votápkům, Gabalům, Bartoškům atd. atd. svobodně šířit nenávist proti Putinovu Rusku, Trumpově Americe, Okamurovi či Václavu Klausovi mladšímu (i staršímu)? Divný je na tom jen ten omezený čas. To jako týden tady bude svoboda a osmého dne zase utrum? Zase zbydou jen pravidelné (čtyřiadvacetkrát za den) Dvouminutovky nenávisti? Nepřečetli si toho Orwella soudruzi špatně? Aby se Leonid Iljič Juncker nerozzlobil...

    Ať tak či tak, teď to vypukne naplno. Srpnová nenávist k Rusku poteče všemi tělními otvory a póry. Užijeme si. Je to dobrý a správný trest. Bez ohledu na to, že většina z těch troubů, kteří povedou toto další gigantické politické školení mužstva před kýženou válkou s Rusem, jsou profi politruky už ve druhé generaci.

    Prostě to nezažili. Ale jsou správně vychováni (a poté angažováni a skvěle placeni) těmi, kteří si po roce 1989 udělali ze srpnové invaze volnou živnost. Na rozdíl od nás, kteří jsme tomu dělali jako obvykle lidové křoví, jsou to totiž z valné většiny bývalí komunisté. Tihle hrdinové měli na nezvládnutí „obroďáku“ a následné invazi vojsk Varšavského paktu pod vedením Sovětského svazu, z definice osobní podíl.

    Pak je jejich soudruzi ze státostrany vyhodili – a tím i od mocenských a mediálních pák. Šli dělat normální práci, jako ti, kterým předtím vládli. Toto nedobrovolné hrdinství je ovšem po dalším převratu legitimizovalo – opět jako hrdiny. Tak se zase vrátili do politiky a médií (zvláště, ale ne jen těch placených z daní nás všech, takzvaně veřejnoprávních), aby vychovali druhou generaci politruků. Těch, kteří nás právě tak úspěšně vychovávají. I když třeba o soudruha Zdeňka Velíška a jeho patafyzické výklady „evrosojuzu“ bych také nerad přišel. Vždyť důvodů k uvolněnému smíchu je v poslední době tak málo.

    Ani lednici či žehličku


    Protože však přísloví o tom, „co se v mládí naučíš“, je lidové – a tedy platí stále, neumějí to jinak, než za svých hvězdných bolševických let. A jejich dědicové (stejně intelektuálně i mravně insolventní) to po nich opakují. Takže jedou kampaně – stejné jako kdysi: Místo nesnesitelných oslav Vítězných únorů jsou nesnesitelné oslavy Vítězných listopadů. Místo tupohlavých díků za „bratrskou pomoc“, tupohlavé lži o „ruské“ okupaci. Místo soudružky Fučíkové, soudružka Šiklová. Místo Gottwaldova kultu, kult Havlův. Místo Lidové demokracie, demokracie Liberální.

    Tehdy „za totáče“ se pro takové propagandistické průjmy angažoval lidový humor. Jeden z vtipů líčil, jak si člověk koupí noviny, pustí rádio či televizi a tam – doplňte si podle libosti z výše řečeného. Jeden aby se už bál pustit žehličku (otevřít volejovky, ledničku atd.) pravila pointa.

    Tento týden doporučuji, navzdory vedrům, nepouštět ani klimatizaci. Povalí se to ze všeho. Bolševičtí dědicové-politruci jsou však ještě mnohem komičtější. Hrozilo mi tuhle, že se potrhám smíchy, když jeden z nich (dnes šéf Kalouskova topáckého webu Forum 24) líčil své zážitky „ze srpna“. Byl prý v kočárku, ale věděl přesně, co se kolem dělo. A proto vyučuje. Je přece pamětník.

    Pupek světa se nekonal


    My, ještě zbývající, kteří jsme to skutečně prožili, víme: nebyla to žádná psina – ale v úplně jiném
    smyslu, než dnes líčí „běliči mladých mozků“. Běhali jsme po ulicích (v tomto případě pražských, kde byl asi největší „záhul“), rozdávali letáky a noviny, snažili se diskutovat s vojáky (převážně ukrajinskými). A připadali jsme si současně jako pupek světa.

    Toho mediálního a propagandistického (tehdy jsme si mysleli, že svobodného) určitě. Mocné to však vůbec nezajímalo. Buď měli svoje domácí potíže s bouřící se „maoistickou“ mládeží (Paříž a spol.), nebo byli dávno se sovětskými elitami dohodnuti.

    Právě vyšla další kniha, která to z uvolněných zdrojů tajných služeb Spojených států líčí: sovětský velvyslanec ve Washingtonu při družném obědě přichází oficiálně informovat prezidenta L. B. Johnsona o Brežněvově zdůvodnění invaze. Žvaní spolu o kdejaké pitomosti, invazi zmíní jen okrajově. O nic nešlo. Sovětský svaz se jim také nemíchal do Chile a spol. – pouze propagandisticky. Tohle bylo obdobné. My v ulicích jsme byli křoví. Jako o dvacet let později.

    Již tehdy se začínalo rýsovat nové uspořádání světa, které pak ruku v ruce provedly tajné služby USA a SSSR pod vedením Gorbačova a Reagana (respektive Bushe staršího). Jeho součástí byla „mírová“ demontáž jaderné velmoci Sovětského svazu a celého socialistického bloku, včetně Československa. Téhož bloku, jenž povinně shromážděn ve Varšavském paktu (dnes zase v paktu severoatlantickém, v NATO) provedl pod vedením Sovětského svazu invazi z 20. na 21. srpna (ale třeba do Afghánistánu si naše vojáky Brežněv poslat neodvážil). 

    Spravedlivý trest


    Sovětského svazu, nikoli Ruska. V tom spočívá hlavní pointa „osvětimské lži“ dnešních politruků. Proto tak hystericky útočí na předsedu KSČM Vojtěch Filipa, který to připomenul. Tím spíše, když „pro osvěžení“ (paměti) dodal, že Brežněv nebyl Rus, ale Ukrajinec, stejně jako většina sovětských „okupantů“ i politbyra, jež o invazi rozhodlo. Je to prostě historický fakt – o to zločinnější je, že jej vytáhl. To přece míří ke špatné nenávisti, a ohýbá kulisy té správné.

    Je spravedlivým trestem, že nyní dostaneme zvlášť vysokou dávku Týdne svobody – týdne nenávisti k Rusku. Nijak jsme se totiž o tento typ „svobody“, jež se v posledních třech desetiletích (v poslední dekádě zvláště) u nás praktikuje, nezasloužili. Dostali jsme ji, aniž se nás jako obvykle kdo ptal, od „vítězného Západu“ jako kukaččí vejce další totality, jež se z ní vylíhla.


    Repríza se blíží

    „Brutální oslavy“ 21. srpna 1968 jsou tedy správnou připomínkou toho, kde se nacházíme. Ale spíše jako krása nechtěného: vzpomínka na budoucnost, nebudeme-li bratrsky poslouchat Brusel (Moskvu), neprojevovat solidaritu s bývalými koloniálními mocnostmi zaplavenými nyní potomky jejich otroků, či kontrarevolučně ohrožovat unijní socialismus s lidskou tváří. A nezapomeňme na pravé Poučení z krizového vývoje: nikoho z velmocí nezajímáme. Co si sami opravdu nevybojujeme, to nebudeme mít. Státní suverenitu a svobodu na místě prvním.

    Všechno je téměř stejné, jen posunuto v kulisách: Bilakové, Kolderové, Indrové či Kapkové se teď zase jmenují Kalouskové, Bělobrádkové, Fialové, Farští, Bartošové či Hamáčkové, kolaborantům se neříká „tvrdé jádro dogmatiků“, ale Kavárna, zatímco Babišové opatrně stínují „obrodný proces“. Vedle nich máme disidenty, politické vězně, samizdat, cenzuru i „rušičky“. Najděte deset rozdílů.

    Jediný je v tom, že pokročilé fízlovací technologie umožní Bruselu a jeho místním „zastupujícím říšským protektorům“, že pro případ invaze již nebudou nutné spektakulární tanky v ulicích. Bude to tiché a rychlé. Tedy – ONI jsou o tom přesvědčeni. Ale jako vždycky se mýlí. JEJICH čas se opět krátí.

    Týden zostřené nenávisti pod orwellovským názvem Týden svobody je toho skvělým příkladem.


    - - -

    0 0
  • 08/20/18--23:10: Padesát let
  • Vladimír Stwora
    Vladimír Stwora
    21.8.2018   Zvědavec
    Od 21. srpna 1968 uplynulo 50 let. Strašně se za tu dobu změnil svět, vyrostly dvě nové generace, kterým srpen už nic neříká. Byly popsány stohy papírů o tom, co se vlastně tehdy stalo, vše podstatné už bylo řečeno a zdá se, že nic nového už k tomu dodat nelze. Sám jsem původně o tom tématu psát nechtěl, ale nakonec proč ne? Další kulaté výročí bude až za dalších 50 let a to už asi nic nenapíši.


    Dnes se hledají na Pražském jaru chyby, zpochybňují se cíle a činy jednotlivců, bagatelizuje se celý program tehdejšího vedení. Ale tak to nebylo. Pamatuji si na tu dobu velmi dobře. Celá sedmdesátá léta (autor se jistojistě přeťuk a myslí léta šedesátá - pozn.red.NR) byla ve znamení uvolňování, jasnění, byla to doba vzniku nejlepších filmů, doba skvělých herců, komiků, bavičů, doba výborných písniček. Ani ten prezident Novotný asi nebyl úplně špatný. Byl to zřejmě poctivý chlap. Patrně se nikdy nedovíme, nakolik došlo k uvolnění a odklonění od pevné linie strany z jeho slabosti nebo proto, že postupně ztrácel podporu sovětských soudruhů. Chruščevovo odhalení stalinských zločinů a památný 20. sjezd KSSS v roce 1956 značně oslabily pozice stalinských kovaných soudruhů ve vedení států všech zemí Varšavské smlouvy, ale byla to naše země, která v uvolňování došla nejdál. Samozřejmě předtím to bylo Maďarsko v roce 1957 (snad 1956? - pozn.red. NR), ale Maďaři chtěli svrhnout socialistický řád a nastolit kapitalismus. Tito v Jugoslávii byl také pro určitou liberální formu social-kapitalismu, ale Tito byl příliš zaměstnán udržením jednoty ve státě složeném z mnoha etnických menšin. My jsme se pokusili o nemožné. Pokusili jsme se dotknout se hvězd, jak by řekl básník. Pokusili jsme se vybudovat řád, který by přebral to nejlepší ze socialismu s tím nejlepším z kapitalismu. Říkali jsme tomu socialismus s lidskou tváří. Předběhli jsme čas o nějakých 100-200 let. Protože pevně věřím, že k tomu, co jsme tehdy chtěli v Československu vybudovat, jednou společnosti dospějí také. Nemohli jsme s tím uspět jen proto, že jsme byli příliš vpředu, příliš advanced, jak by řekl Angličan. Ale můžeme být hrdi na to, o co jsme se jako první pokusili. I když to nevyšlo. Tak, jako Jan Hus a později celé husitské hnutí předběhlo dění v Evropě o nějakých 200-300 let (dnes se přijímá pod obojí běžně, tehdy to byl progresivní krok), tak i Pražské jaro bylo příliš vpředu a svět na takovou společnost nebyl připraven.

    Sověti vnímali správně nebezpečí nákazy z Pražského jara. A četl jsem nedávno i vojenskou analýzu, která vysvětlovala, proč Brežněv jednal tak, jak jednal. Naše země je svou polohou můstkem mezi Západem a Východem a tvořila důležitý obranný val v případě válečného konfliktu. Brežněv se obával, že kdyby Československo vystoupilo z Varšavské smlouvy (hovořilo se o neutralitě Československa, měli jsme být druhým Švýcarskem), silně by to oslabilo obranyschopnost Východu. Studená válka tehdy zuřila se stejnou silou jako dnes a kremelští soudruzi dobře znali licoměrnost Západu (jen si přečtěte dětskou knížku Neználek na Měsíci, kterou napsal Nikolaj Nosov v roce 1956 – tam jsou popsány všechny společenské jevy západní společnosti s obdivuhodnou jasnozřivostí.)

    A Západ? Ti se Pražského jara báli také, ale z jiného důvodu. Od druhé světové války se Západ zoufale snaží diskreditovat levici a socialismus a používá k tomu ty nejbezohlednější, nejpodlejší a nejodpornější prostředky včetně převratů, vražd, lží, podvodů a pomluv. (Malé odbočení. Dnes například špiní marxismus tím, že ho spojují s buznami, feministkami a všemi těmi dnešními úchylkami. Nazývají tyto excesy (neo)marxismem. Dobře vědí, že většinová společnost je proti těmto úchylkám. A tady se jim otevírá možnost zabít dvě mouchy jednou ranou. Vnucují nám to a současně z toho viní marxisty. Ale zkuste si přečíst aspoň Komunistický manifest, když už ne Kapitál, a zkuste tam najít sebemenší zmínku o jevech, které jsou dnes prosazovány. Nic takového tam není ani náznakem. Ano, je tam třídní boj, ale třídy Marx jasně definoval. A třídou určitě není LGBO. Nedělejme ze sebe užitečné idioty tím, že to budeme opakovat.)

    Západní oligarchové, bankovní domy, deep state a celá ta kabala rozhodující o směrování společnosti dobře ví, že experiment socialismu, který rozjeli v roce 1917 v Rusku, se nepodařil. Ale z jiného důvodu, než si možná myslíte. Socialismus se postupně dokázal zbavit dětských nemocí a po mnoha omylech, bezprávích, po milionech lidí nevinně odvlečených do gulagů, po smrti nejhorších komunistických zločinců se ukázal být životaschopný. A možná až příliš. Sověti měli hospodářské výsledky navzdory všem klackům pod nohama. Někde jsem četl, že socialismus před svým koncem byl těsně před spektakulárním vítězstvím. Centrální plánování mohlo fungovat, kdyby tehdy měli soudruzi technologie, jaké máme dnes. Počítače, sítě, komunikace, to je to, co chybělo.

    Malé odbočení. Často čteme, že Západ a hlavně Amerika Sovětský Svaz uzbrojila. Že se sovětský systém zhroutil ekonomicky, protože nestačil financovat obranný systém Reaganových hvězdných válek. Nemyslím si to. Sovětský systém se zhroutil, protože tak bylo rozhodnuto finančníky, oligarchy, deep state, prostě těmi, kteří tahají za šňůrky. To oni ten projekt běžící od VŘSR prostě stopli. Sami se totiž začali bát toho, že by eventuálně socialismus nejen prokázal svou životaschopnost, ale byl by nakonec také inspirací pro lidi na Západě. A to by byl konec jejich moci.

    Okupace byla zlom, byl to hrozný šok, zklamání, ovlivnila miliony životů, ztrátu iluzí a dlouhodobou nenávist vůči všemu ruskému. Nikdy předtím ani po tom už nemělo žádné vedení žádného státu světa tak obrovskou podporu obyčejných lidí jako tenkrát. Všichni včetně médií táhli za jeden provaz. Svoboda, Dubček, Smrkovský, Černík, to byla čtveřice politiků, kterým jsme věřili a které jsme měli rádi. Jsme s vámi, buďte s námi, bylo heslo doby.

    Jestli jsme měli tehdy bojovat se zbraní v ruce? Těžko říct. Na jedné straně by to znamenalo mnoho mrtvých našich lidí. Na druhé straně svoboda se vždycky platí krví, jinak to nejde. Myslím, že jsme měli bojovat tak, jako dnes bojují proti okupantům stateční Afghánci, Palestinci, Syřané… Mnohé národy už desítky let. A stále žijí. Mohli jsme případný otevřený boj vyhrát? Myslím, že ne. Západ by nám nepomohl z důvodů, které jsem uvedl výše. Zůstali bychom sami. Otevřený odpor je ale úžasným stimulem pro příští generace, lidi mají být na co hrdí, mají si o čem povídat. O hrdinech Trojské války se hovoří dodnes. My jsme zvolili jinou cestu. Takovou typicky českou, typicky pro nás. Přikrčili jsme se. Tím pádem nebyli mrtví, ale nebyli ani hrdinové. Až na výjimky.

    Kromě ochoty umřít za dobrou věc nám chyběly osobnosti. Někdo, kdo by lidi elektrizoval, stimuloval, kdo by měl moudrost, odvahu a schopnosti bojovníka a stratéga a kdo by byl vlastenec. Nějaký český Putin. Ani Svoboda, ani Dubček, ani Černík, ani Smrkovský nebyli muži na svých místech. Byli to straničtí aparátčíci zaskočeni popularitou, které se jim dostalo, ale jinak v podstatě neschopní a málo stateční.

    Brzy po okupaci se začala ukazovat malost, přizdisráčství, kariérní zaměření mnoha lidí, zkrátka takové ty ubohé malosti, které jsou bohužel našim lidem vlastní. Ještě par měsíců jsme to jakž takž táhli v nastoupeném duchu Pražského jara, ale postupně začalo přituhovat. Začalo dusné období politického šera, normalizace, které vydrželo 21 let. Pamatuji si na tu dobu. Nedalo se dýchat, zdálo se, že není žádná naděje na změnu. Tehdy jsem se také rozhodl pro emigraci. Srpen 68 navždy změnil můj život, tak, jako ho změnil milionům dalších.

    Přesto všechno není bez zajímavosti, že navzdory politické cenzuře a tvrdé normalizaci vznikaly v té době dobré filmy, dobré písničky, výborné vtipy, existovali skvělí baviči, herci, malíři, sochaři, zpěváci i jiní umělci. Proti nim existovali umělci, kteří upadli v nemilost, nesměli psát a publikovat. Brali to hodně ukřivděně a po svržení socialistického režimu v roce 89 začali překotně dohánět a publikovat a tvořit. A ukázala se zajímavá věc. Ti zakázaní umělci většinou neměli co říct. Vynikali pouze obrovskou nenávistí vůči komunistům, ale po umělecké stránce to bylo spíše o ničem.

    Mimochodem, všimli jste si, že dnes skoro nejsou nové (politické) vtipy? Nějak nám dochází humor. A to je moc špatné, ukazuje to na rezignaci, kterou jsme neměli ani v dobách tuhé normalizace.

    Strašně jsme tenkrát po okupaci Rusy nenáviděli. A vydrželo nám to desítky roků. Dnes se už možná ti rozumnější dívají na věci jinak. Dnešní Rusové nejsou tehdejší Sověti. A dnešní Rusko se nedá srovnat s Brežněvovským Sovětským Svazem. Ti omezenější a slepější, kteří mentálně zamrzli před padesáti lety, stále opakují mantru o „ruském nebezpečí“, ukazují tím jen svou neschopnost sundat klapky z očí a poopravit zastaralý názor.

    V každém případě to, co se stalo, ta obrovská křivda, kterou se Sovětský Svaz dopustil na našem národě, se nemůže odestát. Zůstane navždy, půjde jen o to, jak se bude historie vykládat. Historii píší vítězové a také si ji upravují podle svého. Bohužel. Snažme se aspoň předat naším potomkům tu historii co nejméně zkreslenou.


    - - -

    0 0

    Branislav Fábry
    Branislav Fábry
    21.8.2018  NovéSlovo
    Uváděný článek doktora Fábryho se sice zabývá slovenskou politikou, ale naši milí čtenáři rychle pochopí, že nejde jen o Slovensko. 

    Dňa 21. augusta si pripomíname smutné 50-te výročie okupácie Československa vojskami Varšavskej zmluvy. Pri tejto príležitosti sa v médiách objavuje veľké množstvo článkov a programov, ktoré sa tejto téme venujú a priamo 21. augusta vystúpi v RTVS s prejavom aj prezident A. Kiska. Lenže hoci je kritika okupácie z roku 1968 oprávnená, veľká časť kritiky sa účelovo zneužíva na podporu zbrojenia a na šírenie nenávisti proti súčasnému Rusku.


    Rok 1968 a jeho odsúdenie Rusmi


    Pri hodnotení udalostí roka 1968 treba jasne povedať, že išlo o veľkú krivdu a nespravodlivosť zo strany okupantov a najmä zo strany ZSSR. Na tomto fakte existuje široká zhoda a napriek klamstvám mainstreamových médií okupáciu jednoznačne odsudzuje aj Ruská federácia. Oficiálny postoj vyjadrila Moskva v Zmluve o priateľských vzťahoch a spolupráci medzi Slovenskou republikou a Ruskou Federáciou z roku 1993 (č. 9/1995 Z. z.): V Preambule sa uvádza: „… odsudzujúc antihumánnu podstatu totality, želajúc si definitívne skoncovať s totalitnou minulosťou, ktorá sa prejavila aj v pošliapaní zásad medzinárodného práva v roku 1968 a ďalšom neospravedlniteľnom zotrvaní sovietskych vojsk na československom území,…“. Tento postoj k udalostiam roku 1968 potvrdil aj prezident V. Putin pri svojej návšteve Prahy v roku 2006.

    Je paradoxné, že takéto zásadné oficiálne vyjadrenia Ruska mainstreamové médiá dlhodobo ignorujú. Dňa 26. augusta uplynie štvrť storočia od podpísania základnej zmluvy medzi Slovenskom a Ruskom a je na čase, aby si slovenské médiá na čele s RTVS začali všímať oficiálny postoj Ruska k jeho minulosti. Je pravda, že v Rusku sa objavujú aj manipulatívne názory o udalostiach roku 1968, ktoré vinu Moskvy popierajú, ale oficiálny postoj k roku 1968 je stále jednoznačne odsudzujúci. V Rusku sa vedie otvorená diskusia o dejinách, v ktorej dostávajú priestor rôzne pohľady. Podobne sa však aj v západných médiách objavujú manipulatívne informácie o zločinoch Západu, napr. o vojne v Iraku 2003. Nie je bez zaujímavosti, že sa mnohí Rusi pokúsili vysporiadať so svojimi zločinmi voči iným aj v čase veľkých napätí medzi Západom a Ruskom. V roku 2010 ruský parlament odsúdil sovietske zločiny v Katyni a dokonca aj slovenskými médiami nenávidení motorkári z klubu Noční vlci navštevujú pietne akcie pre poľské obete v Katyni – i po roku 2014…
    Uvedené postoje Ruska k hriechom vlastnej minulosti treba oceniť aj preto, lebo len máloktoré veľmoci dokážu odsúdiť vlastné zločiny. Stačí si porovnať postoj USA k vlastným vojenským intervenciám po druhej svetovej vojne. USA sa dodnes nedokázali prepracovať k odsúdeniu tých najbarbarskejších intervencií, najmä vo Vietname, kde zanechali asi 3,6 milióna mŕtvych a škody neopísateľného rozsahu. Na rozdiel od zmluvy medzi Slovenskom a Ruskom v základnej zmluve medzi USA a Vietnamom sa nenachádza žiadne odsúdenie zločinov USA (hoci boli neporovnateľne strašnejšie). Podobne to platí aj pre nedávne vojenské intervencie USA: napr. po roku 2003 USA a ich spojenci úplne rozvrátili Irak kvôli klamstvám o chemických zbraniach, ale tento svoj zločin agresie nedokázali dodnes oficiálne odsúdiť.


    Slovensko ako agresor


    Žiaľ, na publicistike o udalostiach z roku 1968 je najsmutnejšie to, že udalosti sa stále zneužívajú aj na podporu slovenskej účasti pri vojenských operáciách v zahraničí. Mainstreamové médiá a politici varujú pred Ruskom a presviedčajú obyvateľov, že si musíme plniť „spojenecké záväzky“. 

    Najjasnejšie sa to prejavilo pri vojne v Iraku. Je neskutočne hanebné, k čomu dokázali klesnúť jednotliví politici pri diskusii o vyslaní slovenských jednotiek do „koalície dobrovoľníkov“ v roku 2003. D. Lipšic sa snažil presviedčať, že ide o legálnu a spravodlivú vojnu, B. Bugár zasa apeloval na našu morálku a tvrdil, že vytvárame lepší a bezpečnejší svet. Nuž a M. Dzurinda sa hrdo hlásil k zločinu agresie dokonca ešte v roku 2017, keď podporil otvorený list D. Trumpovi, v ktorom stálo: „Keď nás Amerika v minulosti volala, prišli sme. Boli sme s vami v Iraku…“ 

    Žiaľ, slovenskí vojaci sa na základe rozhodnutia parlamentu vo februári 2003 naozaj zapojili do agresie proti Iraku a hoci najprv iba zabezpečovali nástupisko amerických síl v Kuvajte, po dobytí krajiny Američanmi tam vstúpili aj ako okupačná sila. Keď v roku 2007 R. Fico stiahol slovenských vojakov z Iraku, išlo o správny krok, je však škoda, že na konci roku 2017 tam Slovensko vojakov vyslalo znovu, údajne len v rámci vojensko-poradenskej aktivity. Faktom však je, že americká koalícia na boj proti ISIL je dnes skôr prekážkou než riešením problémov v Iraku a Sýrii. Navyše, netreba si robiť ilúzie, domáce obyvateľstvo západných vojakov nenávidí ešte omnoho viac než občania ČSSR v roku 1968 nenávideli vojakov Varšavskej zmluvy.

    Čosi podobné platí aj o účasti slovenských vojakov na operáciách v Afganistane. Napriek masívnej propagande je zrejmé, že naši vojaci tam svojou prítomnosťou neposilňujú bezpečnosť Európy a USA, ani NATO, nemajú perspektívnu stratégiu pre Afganistan. Dôvody pre ďalšiu vojenskú prítomnosť sú pochybné a v podstate ide o snahu USA udržať si základne v strategickom regióne, kde sa stretávajú záujmy Ruska, Číny, Indie, Pakistanu a Iránu. Kvôli tomu už USA niekoľkokrát navrhli Talibanu dohodu o rozdelení moci. V Afganistane tak pôsobia slovenskí vojaci už 17 rokov a môže sa stať, že tam budeme ešte dlhšie. než boli sovietski okupanti na našom území.

    Celkovo možno konštatovať, že Slovensko nikdy v minulosti nenapomáhalo agresiám v toľkých krajinách ako v 21. storočí. Zdá sa však, že NATO vyhľadáva nové možnosti vojenskej angažovanosti v regiónoch, kde doteraz vôbec nepôsobilo, napr. v Južnej Amerike. V tomto roku si NATO ako svojho „globálneho partnera“ zvolilo Kolumbiu a to môže byť predzvesťou nových vojenských záväzkov, veď medzi deviatimi „globálnymi partnermi“ NATO sú aj štáty ako Afganistan a Irak. Kolumbia je nestabilný štát s najvyšším počtom vnútorne vysídlených osôb na svete a nedávno v tomto počte predbehla i Sýriu. Prudko narastajú aj spory Kolumbie a Venezuely: Venezuela obviňuje svojho suseda zo zasahovania do vnútorných vecí, najmä vysielaním polovojenských jednotiek a tvrdí, že Kolumbia stojí i za nedávnym atentátom na prezidenta N. Madura. Vojna medzi oboma štátmi nie je vôbec vylúčená a aj preto by nebolo dobré, aby sme sa ako člen NATO viazali v Južnej Amerike.


    Slovenskí politici a slovenské zločiny


    V týchto dňoch sa o udalostiach 21. augusta 1968 vyjadrujú mnohí politici. Hoci väčšina z nich v roku 1968 nebola na svete alebo si rok 1968 nepamätá, je správne, aby krivdu z roku 1968 odsúdili. Problémom však je to, že túto príležitosť využívajú na kritiku Ruska tí politici, ktorí sú zároveň najväčšími podporovateľmi našich zločinov v zahraničí. Lenže my sa dnes musíme vysporiadavať nie s ruskými, ale s našimi zločinmi. Tie si však dodnes netrúfli odsúdiť ani oportunistickí politici zo slovenskej vlády, pretože by tým zrejme podráždili niektoré vplyvné ambasády. Napriek tomu však treba pozorne počúvať, čo budú hovoriť počas pripomienkových akcií k 21. augustu.
    Zvlášť pozorne však treba počúvať, ako sa budú vyjadrovať jednotliví kandidáti na prezidenta SR. Mnohí z nich nepochybne využijú príležitosť na masívnu kritiku súčasného Ruska, no verejnosť by im mala klásť aj otázku, ako hodnotia naše vlastné zločiny a účasť na okupácii cudzích krajín. Treba sa ich pýtať, či odsúdia našu účasť na agresii v Iraku v roku 2003 a či budú podporovať ďalšie vysielanie slovenských vojakov do zahraničných intervencií. Postoje niektorých prezidentských kandidátov na tieto otázky sú veľmi dobre známe (napr. E. Chmelár), avšak niektorí kandidáti svoje názory príliš neprezentujú. Zaujímavé by bolo počuť najmä názory R. Mistríka, ktorý chce podľa vlastných vyjadrení pokračovať v politike A. Kisku.


    Vyhlásenie proti agresii


    Naši politici by sa pri 50-tom výročí okupácie mohli vyjadriť aj principiálnejšie a prijať vyhlásenie, v ktorom odsúdime vlastné zločiny, najmä podiel na agresii v Iraku. Už minulý rok som navrhol znenie takéhoto vyhlásenia a na tomto mieste návrh zopakujem:

    Slovenská republika uznáva princípy medzinárodného práva, najmä zákaz hrozby silou, zákaz použitia sily v medzinárodných vzťahoch, zvrchovanú rovnosť štátov a ďalšie princípy, ktoré sú zakotvené v Charte Organizácie Spojených národov, Deklarácii Valného zhromaždenia OSN o práve národov na mier, ako aj v ďalších dokumentoch.
    Slovenská republika odmieta zločiny kolonializmu a neokolonializmu ako jednu z najhorších neprávostí ľudskej histórie a uvedomuje si, že agresie svetových mocností v štátoch Blízkeho východu priniesli nesmierne množstvo utrpenia a sú jedným z hlavných dôvodov nestability a migrácie v 21. storočí.

    Slovenská republika preto
    1. odsudzuje ničím neospravedlniteľné porušenie medzinárodného práva v roku 2003 a následnú okupáciu Iraku tzv. koalíciou dobrovoľníkov,
    2. prijíma svoju spoluzodpovednosť za účasť na protiprávnej agresii v Iraku v roku 2003, o ktorej štátne orgány rozhodli v rozpore so želaním občanov,
    3. vyzýva na potrestanie páchateľov vojnových zločinov v Iraku, ako aj na potrestanie tých osôb, ktoré nesú zodpovednosť za rozpútanie vojny v Iraku v roku 2003,
    4. vyzýva na skončenie prebiehajúcich vojenských agresií svetových veľmocí, ako aj o ukončenie zasahovania do vnútorných záležitostí štátov Blízkeho východu, najmä vo forme organizácie a podpory ozbrojených revolúcií,
    5. vyzýva na ukončenie nového kola zbrojenia vo svete, ktoré vyvoláva obavy z vojnových konfliktov v ďalších štátoch sveta.


    0 0


    Jiří Paroubek
    21.8.2018  VašeVěc
    Výročí 21. srpna 1968 samozřejmě umožňuje velmi rozdílné interpretace. A to i když jsou historické reálie více nebo méně jasné. Kromě hrstky starokomunistů není nikoho, kdo by se dnes v české společnosti odvážil vystupovat ve prospěch tzv. internacionální pomoci spřátelených komunistických stran a zemí v srpnu 1968.


    V tom je česká veřejnost více nebo méně jednotná. Určitá společenská skupina, ne právě vlivná v reálném politickém životě země (její kandidáti ve volbách vesměs propadají), nazývaná obecně "pražskou kavárnou", však využívá každé možnosti k tomu, aby hledala neexistující paralely ve vývoji v srpnu 1968 s dneškem. Při troše špatné vůle lze ovšem vždy takové paralely najít.

    Útoky "pražské kavárny" v počtu několika desítek jejích příslušníků, směřovaly již včera vůči ruské ambasádě, neboť Rusko je jimi považováno za jakéhosi správce konkurzní podstaty zkrachovalého Sovětského svazu. A tak se putinožrouti a rusožrouti, obecně tedy rusofobové, sešli včera v podvečer před ruskou ambasádou, aby hledali nebezpečí, které naší zemi nehrozí. Dnes zase několik desítek řvounů, pokřikovalo před budovou Českého rozhlasu při veřejných vystoupeních premiéra a předsedy poslanecké sněmovny.

    Ani já nejsem šťastný, že se premiérem stal člověk, který je trestně stíhaný, ale vláda jím vedená funguje a česká země zažívá slušný ekonomický i společenský rozvoj. "Pražská kavárna" něčeho podobného, jako nést odpovědnost za zemi a lidi, nebyla v zásadě nikdy schopná. Nevím, komu pomůže, když při více méně pietních shromážděních, jakým bylo shromáždění před budovou Českého rozhlasu k uctění šestnácti obětí, tedy lidí, kteří padli při obraně Českého rozhlasu 21. srpna 1968 před okupační mocí, bude docházet ke kraválům.

    Jak to správně dnes řekl premiér, každý si může v dnešní společnosti vytvořit svou stranu a já bych dovodil, že může podpořit ty strany, které budou schopny sestavit po volbách jinou vládu, než tu v čele s představitelem hnutí ANO. Zatím to tak ovšem nevypadá. Česká pravice je akčně i ideově vyčpělá a bezzubá. Zmůže se jen na urážky a řvaní.


    - - -



    0 0

    Jaroslav Loudil
    21. 8. 2018

    Dnes a zítra nebudu vůbec zapínat veřejnoprávní sdělovací prostředky České republiky ,tedy ČT a ČRo. Komentátoři těchto lživých stanic budou totiž masírovat celých 48 hodin občany ČR událostmi starými 50 let a to takovým způsobem, že bývalé komunistické Rudé Právo by muselo doslova puknout vzteky. Komentáře, filmy, šoty, obrazy, vzpomínky pamětníků, seriály, rozhlasové pořady ,knihy,...atd. atd., bude to doslova - "jarmark žvanilů" - v přímém přenosu.

    I po půlce století, kdy už mnozí pamětníci nežijí, případně mají na kahánku , se bude znovu a znovu celé hodiny a desítky hodin probírat - "děsivá zlotřilost SSSR a Ruska" , když k nám na žádost části našeho českého politického vedení vyslalo svá vojska.

    Češi , kteří během této sovětské kampaně zemřeli, nebyli zabiti úmyslně, náš stát ani národ neměl být zničen , šlo o politické směřování ,které se vychylovalo k Západu. Ano, tato událost se neměla stát a je třeba si ji připomínat. Ovšem nikoli takovým zůsobem, jako se to dnes děje.

    P.S. Už se hodně těším na další kulaté výročí, které tu máme už za 6 týdnů ! Tedy 80 výročí Mnichova 1938. Tady jsme nebyli zrazeni SSSR, ale naopak Západem /Francie, Anglie/. 30.září budu ladit stanice ČT a ČRo velmi pozorně !!! ,abych si poslechl, jak budou celé desítky hodin až do samého ochraptění komentátorů brutálně napadat Francii ,Anglii a Německo, za to co nám tehdá udělali !! Tedy v to silně doufám !! neboť 30.září 1938 bylo pro náš národ 1000 krát tragičtější, jak srpen 1968 !! Šlo o začátek fyzické likvidace našeho národa ! Nejprve zábor Sudet a poté i celé ČSR. Plán : Nepohodlné Čechy povraždit, jiné vystěhovat za polární kruh a další poněmčit. Výsledek = likvidace ČSR jako státu a zároveň fyzická likvidace českého národa. 21.srpen 1968 byl proti Mnichovu naprostá - "selanka". Tam nešlo o naši likvidaci , lividaci našeho národa. Naopak, v časech 1973-75 byl přírůstek nových občánků ČSSR zcela nebývalý o jakém se nám dnes může jen zdát.

    Takže vašnostové z ČT a ČRo , už se těším na vaše emocionální protizápadní výlevy dne 30.září !!, těch protiruských už mám dnes opravdu plné zuby !!

    Dnes raději sleduji Youtube, kde pan Putin tančí v Rakousku na svatbě ministryně zahraničí Kneisslové a pěkně si notuje s premiérem Kurzem. Uvolněná, příjemná rakousko - ruská nálada , trochu se uvolnit s Putinem na svatbě, než se pořád donekonečna jenom - "hrabat v naší minulosti".

    https://www.youtube.com/watch?v=rJ8Wbmiwrwo

    0 0

    Břetislav Olšer
    21.8. 2018 Rukojmí
    Úmysly států Varšavské smlouvy nebyly při obsazení Československa jednotné; zúčastnila se ho vojska SSSR, Polska, NDR, Maďarska a Bulharska, invazi odsoudila Albánie a Rumunsko, ze zemí východního bloku ji nepodpořila Jugoslávie, byť nebyla členem RVHP ani Varšavské smlouvy.
    A jaké morální odměny se tyto výše zmíněné státy za své zásadní rozhodnutí dočkaly? Albánskou socialistickou lidovou republiku zlikvidoval americký „podnikatel“, když její ekonomiku zhroutil podvodnými fondy Bernard L. Madoff, jenž patřil k nejbohatším a nejobdivovanějším mužům na newyorském Wall Street; miliony obyčejných Albánců připravil o zhruba miliardu dolarů.

    Mohla za to jeho společnosti Bernard L. Madoff Investment Securities LLC… Pyramidová hra šmejdu Madoffovi z newyorského Wall Street vycházela od 60. let, díky své reputaci dokázal získávat další a další klienty. Když po něm však investoři koncem jednoho roku chtěli vyplatit miliardy, které neměl, rozhodl se Madoff zbývajících 300 milionů dolarů ze svých fondů rychle vyplatit na prémiích svým nejbližším.

    Italská loď Vlora, která byla 7. srpna 1991 v albánském přístavu Drač napadena davem přibližně dvaceti tisíc utečenců a kapitán byl donucen odvézt tyto lidi do Itálie. Většina uprchlíků byla vrácena zpět do Albánie, kde její ekonomiku zhroutil podvodnými fondy Bernard L. Madoff, jenž patřil k nejbohatším a nejobdivovanějším mužům na newyorském Wall Street; miliony obyčejných Albánců připravil o zhruba miliardu dolarů.

    Významného amerického podnikatele Bernarda Madoffa (73) zatkli v roce 2008 agenti FBI v souvislosti s podvodnými fondy na princi Jehpu tzv. letadla, kdy se výnosy vyplácejí z vkladů nových členů. Při svých aktivitách Madoff zpronevěřil několik desítek miliard dolarů, které mu poskytli investoři. Soud ho poslal za zpronevěru na 150 let do vězení. Jeho nejstarší syn Marek pod tíhou rodinného skandálu spáchal v New Yorku sebevraždu.


    V roce 1996 se zhroutila Albánie, padla vláda a zemi ovládl chaos. Na počátku byl krach fondů, do kterých vložily peníze miliony obyčejných lidí. Systému takových fondů se říká pyramida nebo letadlo a spočívá v tom, že zisky prvních investorů se vyplácejí z peněz těch, kdo se přidají později. Albánci v polovině devadesátých let ztratili přibližně miliardu dolarů. V pyramidě Bernarda Madoffa zmizelo 50 miliard dolarů, tedy zhruba roční rozpočet České republiky.

    A Rumunská socialistická republika se zase s podporou Sorosových peněz vypořádala brzy po srpnu 1968 tím, že na Nicolaease Ceauşesca, přestože prohlásil, že „členové Varšavské smlouvy nemohou intervenovat proti jiné socialistické zemi, která je členem Varšavské smlouvy". poslali popravčí četu a ta ho prostě postavila ke zdi a zastřelila i bez soudu.

    Přitom Rumunsko, kde sovětská armáda setrvala po 2. sv. válce až do roku 1958, uskutečňovalo od začátku 60. let vlastní vnitřní politiku, pokud možno nezávislou na SSSR... První země východního bloku, která výrazně inklinovala na Západ; ovšem, kdo s čím zachází, tím také schází...

    https://youtu.be/FThvJ81NWtI

    (Jsou to Havlovy paradoxy; USA otevřela boje v Evropě svými vojáky až v polovině roku 1944 tzv. druhou frontou, zatímco Rudá armáda se už blížila k Berlínu a ke konečně porážce Německa, když prošla krvavé boje s miliony zabitých od Leningradu, Moskvy, Stalingradu, Kurska, Sokolova a Dukly. Přesto naše havloidy neudivuje, že US Army na rozdíl od Rumunska má v Německu od konce. 2. sv. války až podnes desítky vojenských základen a tisíce vojáků…)

    Napřed byl tzv. Morgentauův plán, což byl plán na totální likvidaci Německa, poté plán Marshallův; ten však podpořil jen země, které musely odsuzovat komunismus a socialismus: ;http://www.rukojmi.cz/clanky/939-jak-si-usa-vytvorily-k-obrazu-svemu-z-nemeckych-nacistu-a-japonskych-fasistu-sve-spojence-nemecko-a-japonsko

    "Ve jménu lidstva nenapadněte Rumunsko,"řekl prezident USA Richard Nixon (vlevo) a připili si na to s Nicolaem Ceauceskem při návštěvě Rumunska v srpnu 1969. Foto: Profimedia

    Když se v noci z 20. na 21. srpna 1968 dala vojska na pochod, v Rumunsku si mysleli, že je čeká stejný osud jako Československo. V okolí rumunských hranic – v Bulharsku, Maďarsku a v sovětské Moldávii – mělo být shromážděno asi 20 divizí. Potvrzovaly to i zprávy francouzských a amerických úřadů, ale třeba rovněž informace československých turistů. Mezi 21. a 31. srpnem se tak odehrávalo poněkud skryté drama, kdy Rumuni nevěděli, zda nebudou další obětí „internacionální pomoci“.

    Rumunsko stálo v opozici vůči Sovětskému svazu především v otázce koncepce Rady vzájemné hospodářské pomoci a Varšavské smlouvy po celou dobu existence těchto mocenských uskupení. Ze všech satelitních zemí se Rumunsko jednoznačně nejvýrazněji vyslovovalo pro posílení významu jednotlivých národních států při rozhodování o důležitých otázkách a pro delegování většího množství pravomocí v rámci obou organizací na národní úroveň, aby byly co nejvíce omezeny sovětské zásahy do vnitřních záležitostí země.



    Dlouholetý rumunský vůdce Nicolae Ceaușescu s někdejším československým prezidentem Ludvíkem Svobodou, 15. srpna 1968

    „Rumunská cesta k socialismu“ byla oficiálně definována v dubnu 1964 v dokumentu nazvaném Prohlášení Rumunské dělnické strany k otázkám mezinárodního komunistického a dělnického hnutí. V tomto ohledu Retegan správně podotýká, že „to bylo poprvé, kdy se ,malá‘ komunistická strana vyslovila k velkým otázkám komunismu, kdy se odvážila diskutovat na stejné úrovni s velmocemi a zejména přiznat neshody v komunistickém světě“

    Ceauşescu považoval vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa za flagrantní porušení principů mezinárodního práva a taky jej 21. srpna 1968 z balkonu sídla RKS v Bukurešti před náměstím plným lidí ostře odsoudil. Motivem jeho vyhraněného postoje byla bezpochyby i obava, že Rumunsku hrozí obdobný scénář vzhledem k jeho vzdorné politice vůči Sovětskému svazu.

    Není to okupace ČSSR, ale boj proti rusky mluvícím obyvatelům Kyjeva na Majdanu pod taktovkou USA: https://www.youtube.com/watch?v=ZM2snw4E4w8

    (Vsuvka: V Bukurešti jsem dlouho nepobyl, ale stačilo mi to k tomu, abych si učinil představu o jeho komunitách; Romové totiž tvoří v Rumunsku druhou nejpočetnější menšinu. Oficiálně jich zde žije 535 250, tedy prý pouze 2,5 procenta celkové populace. K romštině jako mateřskému jazyku se však přihlásilo 241 617 občanů Rumunska. Neoficiální odhady počtu Romů se ovšem pohybují mezi jedním a půl až dvěma miliony…

    Ale protože jsem z Valašska kolem řeky Bečvy, zajímalo mě též Valašské knížectví, též jen Valašsko, bylo v jižním Rumunsku založené počátkem 14. století, takže mám s cikány asi společné geny, byť jsem niky nebral sociální dávky, pracuji odjakživa a děti posílám do školy, rovněž odjakživa… Tolik malá odbočka od Rumunska, které se snažilo být svobodomyslné… jako já, ale ty konce...

    Sri Kumar Vishwanathan, indický romský aktivista - snímek Břetislav Olšer

    Wikipedie: Byzantští spisovatelé se zmiňují o „Cumani a Wallachi", jako „divokých bojovnících ze severu.” Píší o Patriarchátu jménem Valašsko - Hungaro - Vlachia a Moldavsko Ruso - Vlachia. Také je jmenovali: „Ongari Infideli”, tj. uherští nevěřící podle kroniky Štefana Magna, který sestavil úderné přepadové oddíly byzantské armády, když opakovaně dobyli Konstantinopol v průběhu noci z 24. na 25. Července 1261, kde se nepíše o Kumárech, (Nemají nic společného s indickým romským aktivistou v Ostravě Kumarem - pozn. autora), ale o “Dunajských Valaších.”)

    To nebylo 21. srpna 1968 v Praze, ale proti Janukovčovým Rusům na Majdanu v Kyjevě: http://www.youtube.com/watch?v=DlQDczz80XE


    Poslední prezident Jugoslávie Stipe Mesič v Umagu… Snímek Břetislav Olšer

    A Jugoslávie? Když jsem v chorvatském Umagu mluvil s posledním prezidentem Titova hrdého státu Jugoslávské socialistické federativní republiky (RSFJ) Stipe Mesičem, tak mi odpověděl na otázku, kdy skončí válka v rozpadající se zemi, odpověděl, „až to nařídí USA a rozdělí peníze mezi nově vzniklé státy krachující Jugoslávie…“


    Zopakujme si nyní klasicky "mírové" resumé – Za předchůdce NATO je považován Bruselský pakt z března 1948, poté byla podepsána Severoatlantická smlouva 4. dubna 1949 ve Washingtonu D.C., teprve 14. května 1955 však vznikla Smlouva o přátelství ve spolupráci a vzájemné pomoci – Varšavská smlouva… Která byla asi obranná a která útočná? Hádejte... Chytrému napověz, hloupého trkni… A co bomby Aliance v roce 1999 na Srbsko a Černou Horu...?
    Jugoslávie? „Svět ví, co se tu dělo. Spravedlnost? Nejsem si jistý.“ Nálety NATO mu zabily sestru, teď Srb vzpomíná
    Protest proti devatenáctém výročí bombardování Srbska a Černé Hory aliancí NATO - Foto: Vít Hassan
    Lhal snad Václav Havel? Napřed byl jako “profesionální humanista” pro zrušení Varšavské smlouvy a zároveň i NATO, aby vzápětí změnil dramatickou pózu a stal se z něho schizofrenik. Jeho projev jako prezidenta ČSFR o NATO v Parlamentním shromáždění Rady Evropy, Štrasburk, 10. května 1990, to dokazuje:
    …“Současný název je do té míry spjat s érou studené války, že by bylo výrazem nepochopení současného vývoje, kdyby se měla Evropa spojovat pod praporem NATO. Mohou-li být dnešní struktury západoevropské bezpečnostní aliance předobrazem či zárodkem budoucí aliance celoevropské, pak tomu tak rozhodně není proto, že Západ vyhrál třetí světovou válku, ale proto, že zvítězila dějinná spravedlnost. Druhým důvodem nevyhnutelné změny názvu je jeho zjevná geografická nevýstižnost: s Atlantickým oceánem by totiž v budoucím bezpečnostním systému sousedila jen menšina jeho účastníků….“ Václav Havel – humanitární bombardování…
    A jak se zrodil odpor Ruska vůči Západu? Kdo to začal...? Když totiž 15. srpna 1918 napadly USA Rusko; v ten den Spojené státy prohlásily, že Rusko již neexistuje a vylodily své vojáky ve Vladivostoku. Je to jediný případ ve vzájemné historii USA a Ruska, kdy došlo k vylodění Američanů na ruském území.
    Myšlenka vojenské intervence v Rusku vznikla v amerických vládních kruzích ještě před vítězstvím Velké říjnové revoluce, která smetla zbytky carského Ruska.  Doslova v předvečer říjnového ozbrojeného povstání poslal americký velvyslanec v Rusku David Rowland Francis telegram do Washingtonu, aby USA vyslaly do Ruska přes Vladivostok nebo Švédsko několik divizí americké armády.
    Takto neřádili v srpnu 1968 ruští vojáci v Československu, ale před čtyřmi roky ukrajinští fašisté v Oděse: http://www.zvedavec.org/komentare/2014/05/5964-obrazek-lepsi-nez-tisic-slov.htm

older | 1 | .... | 616 | 617 | (Page 618) | 619 | 620 | .... | 668 | newer