P.C. Roberts, náměstek ministra financí v někdejší Reaganově vládě a uznávaný otec Reaganomics, čili americké hospodářské politiky, jež vedla k setkání Gorbačova s Reaganem a posléze i k ukončení studené války, k tomuto problému píše:

"Ekologičtí ekonomové, jako např. Herman E. Daly, mají za to, že vedlejší náklady zemědělské i průmyslové produkce, jako jsou znečišťování přírodního prostředí a vyčerpávání zdrojů, jež nejsou započítávány do hrubého domácího produktu (HDP), jsou dnes už tak vysoké, že vyvolávají otázku, je-li dnešní růst HDP fakticky stále ještě ziskem, anebo už ztrátou. Do kteréžto debaty zcela logicky vstupuje i současná záplava zpráv o produktu Roundup firmy Monsanto, jehož složka glyfosát je mnoha vědci považována za karcinom.

Enviromentální pracovní skupina Veřejné zdravotnické organizace vydala nedávno zprávu, podle jejíž testů 45 ze 47 dětských snídaní obsahovaly glykofosfát. Tento výzkum se týkal tzv. granoly (lehká snídaně skládající se z ovsa, cukru či medu, sušeného ovoce a ořechů), a dále z tzv. snídaňových tyčinek firem Quaker, Kellog a General Mills.

Glykofosfát byl detekován v mateřském mléce 83% brazilských matek a mnichovský institut pro životní prostředí ohlásil, že glyfosát je obsažen ve 14 % nejprodávanějších piv v NSR. Glyfosát se nalezl i v moči mexických farmářů, stejně jako v podzemní vodě Mexika. A časopis Scientific American zveřejnil zprávu, že dokonce i inertní přísady herbicidu Roundup mohou zabíjet lidské buňky, zvláště ty embryonální (zárodečné), a placentární.

Jeden z německých toxikologů obvinil Německý federální institut z riskantního a nejednoznačného posouzení předmětného problému, a Evropský úřad pro potravinovou bezpečnost dokonce z podvodu za to, že přijal závěr Monsantovy společnosti o tom, že glyfosát není karcinogenní.

Kontroverze ohledně těchto otázek pramení z faktu, že průmyslem placení vědci spojitost glykofosfátu s rakovinou zpochybňují, kdežto vědci nezávislí ji naopak potvrzují. Což samozřejmě nikoho nepřekvapuje. Vědci průmyslem placení za to, že budou tuto spojitost vyvracet, ji nebudou nikdy potvrzovat.

Vede se samozřejmě debata i o tom, jaká úroveň kontaminace potravin se už dá považovat za nebezpečnou. Uvážíme-li však, že tato kontaminace vzrůstá úměrně s časem, pak je jasné, že není-li dramaticky nebezpečná už dnes, dříve nebo později se nebezpečnou musí stát.

K čemuž Herman Daly dodává: Britský lékařský časopis Lancet odhaduje, že jen vedlejší výrobní ztráta, kterou představuje znečištění životního prostředí, činí zhruba šest procent výnosu globálního ekonomiky, zatímco globální růst ekonomiky činí pouhá dvě procenta, což představuje čtyřprocentní roční ztrátu blahobytu a bohatství lidí na této zeměkouli.

Jinými slovy: dostáváme se do situace, kdy ekonomický růst začíná už být neekonomický".

A přesto mnoho politiků dělá pravý opak a s pravdou šetří (možná proto, aby zbyla).

V severní a západní Evropě jde často hlavně o to neinformovat o migrační vlně. Prý aby „nedocházelo k rozdmýchávání nenávisti", se šetří s informacemi o etnickém původu zločinců, což následně vede k tomu, že jakmile si dvě tetky dají na zápraží po papule, protože pes jedné očural při venčení záhon okurek druhé, a lokální noviny napíší o vyraženém zubu, každý hned má „zaručené zprávy" o tom, že to jistě byla roztržka mezi imigranty.

No a ve střední a východní Evropě jde zase často o korupci politiků. Prý aby nedocházelo k ovlivňování vyšetřování, nebude se o nich smět psát. Taky aby se smělo, když se politikům nehodí, aby bylo o jejich kauzách informováno.

Přílepek k návrhu zákona o zpracování osobních údajů totiž obsahuje několik klíčových formulací, díky nimž ztratí veřejnost přístup k informacím o trestních řízeních v ČR. Aneb voliči politiků tak ztratí nad svými politiky kontrolu. Nebudou mít informace o tom, z jakého důvodu soud poslal některého politika do vazby, anebo proč bylo něčí trestní stíhání zastaveno.

Tedy ne že by se nesmělo informovat vůbec – ale lidé nebudou mít žádné informace o průběhu trestního řízení. Bude se čekat na pravomocné verdikty soudu. Teprve až po pravomocném rozhodnutí budou smět novináři o kauzách informovat. Jenomže takové průměrné trestní řízení s politikem se u nás může vléct roky. Nebo desetiletí, jako se vlekla kauza H-systému, která začala v roce 1999. Leckterý obviněný politik tak dřív zaklepe bačkorami, než bude pravomocně odsouzen, čili za jeho života se o obvinění z korupce voliči nedozví vůbec.

To tedy znamená, že bychom například neměli mít vůbec žádné informace o tom, že byl MUDr. Rath ve vazbě. Neměli bychom vědět nic o jeho milionech v krabici od vína. Rath byl sice už odsouzen, ale tento verdikt ještě není pravomocný – proto by o něm dosud nikdo nic netušil, kdyby zákon už platil. Takže by nikdo oficiálně nevěděl, že doktorovi v krabicích zázračně raší miliony. Nikdo by se nežinýroval ho kvůli korupčnímu podezření volit. Tudíž by byl nejspíš zvolen...

Stejně jako v Británii, kde bylo přednedávnem trochu podobné opatření pranýřováno v souvislosti s kauzou Tommyho Robinsona, i u nás ministerstvo vnitra návrh zákona vysvětluje tím, že jde o ochranu spravedlivého procesu, který by mohlo podrobné informování o jeho průběhu narušit. Má to ale háček. Jako ochrana proti nepravdě už existuje Ústavou garantovaný princip presumpce nevinny. Tak trochu to zavání dublováním ochrany. Tak kde je problém?

Problém je, že stín podezření politikům vadí ve volbách. Přece jen ono se politikům o sobě samých moc příjemně v novinách nečte, že jsou trestně stíhaní. Kupříkladu ohledně notoricky známé kauzy Čapího hnízda přijalo státní zastupitelství oznámení na dotační podvod v listopadu 2015. Pokud by byly soudy stejně agilní jako u H-systému, pravomocný rozsudek by mohl být na světě někdy v roce 2034. To bude hlavnímu aktérovi kauzy 80 let a nejspíš už nebude v politice aktivní. Pak už by aktérům nemuselo až tak moc vadit, že se někdo o Čapím hnízdě dočte.

Na mnohé politiky by tak kauzy mohly vyplavat až po jejich smrti podobně jako třeba u Stalina. Mnoho lidí kdysi v Rusku vůbec netušilo, kolik milionů lidí dobrý báťuška Stalin zabil, protože se o tom nesmělo informovat.

Zkrátka zákon je na první pohled racionální, zní to pěkně, že zabrání ovlivňování vyšetřování, jenomže v realitě ohrožuje demokracii. Je náhubkem pro novináře. Můžeme si myslet o novinářích cokoli, můžeme na ně občas nadávat, ale je nezpochybnitelné, že pro fungování demokracie jsou naprosto nezbytní. Potřebujeme je.

Zákaz informování nejenže v době internetu kauzu úplně neutají, ale ještě víc ji zmanipuluje. O to víc se budou šířit klepy. Někdo ze zasahujících policistů si pustí o zásahu ústa na špacír a začne se šeptat, že v krabici bylo sedm milionů. Někdo další z nich udělá sedmdesát milionů. A ještě další vymění miliony za mrtvolu. Pak někdo Ratha zahlédne ve vyšetřovací vazbě a hned se přidá, že to je kvůli té ženštině, která se vloni ztratila... A protože všichni budou vědět, že se o kauze nesmí oficiálně informovat, budou také vědět, že mají důvod fake news věřit, protože nic lepšího nemají. Nakonec to bude i pro samotné politiky horší než lepší.

Systém postupně utahuje šrouby. Stát o vás už ví vše. Vzal advokátům mlčenlivost. Vzal daňovým poradcům mlčenlivost. Všichni vás musí napráskat. Vznikly nové úřady, které vás sledují a sbírají o vás informace. EET nabízí i účtenkovku a bonzáci jsou v ráji. Systém dobře zacílil na nejpodlejší pudy nejslabších článků společnosti. A úřady si troufají čím dál víc, i když na to nemají právo, protože málokdo se odváží bránit se:

Počátkem srpna probleskla zpráva, že finanční správa vyzvala novomanžele, aby doložili, kolik měli na své svatbě hostů, protože úřad má pochybnosti, zda byla svatební hostina správně zdaněná a zaevidovaná dle EET. Finanční správa přitom k tomu měla nulovou pravomoc a vyložila si zákon dost svérázně po svém, protože to, jestli provozovatel hospody odvedl daň, nemusí manžele zbla zajímat. A už vůbec nemají povinnost hospodu práskat.

Tím vším se vytvořila a stále se prohlubuje ohromná informační asymetrie mezi státem a občanem. Stát ví o občanovi vše. Ví i to, co by díky dobrým mravům nikdy vědět neměl. Protože ne, není v souladu s dobrými mravy, aby advokát bonzoval svého klienta. Zato občan ví o státu a politicích čím dál míň. Teď už nesmí vědět ani o vyšetřování zločinů. To je cesta z normální demokracie k mafiánské a oligarchické společnosti.

- - -

Samozřejmě jsem se s těmi informacemi ve škole netajila… Skončilo to tím, že táta byl vedením gymnázia požádán, aby pro studenty udělal přednášku o politickém vývoji v zemi. To, že výzvu přijal, mě zaskočilo a měla jsem trému, jak obstojí. Po jeho prvních větách jsem se uklidnila. Spolužáci v narvané učebně byli nadšení, pedagogové se pozvolna vytráceli. V dalších dnech mě však někteří profesoři zastavovali na chodbě a ztišeným hlasem mě žádali, abych „otci poděkovala za nevšední zážitek.“ Ruštinářka se dokonce vyjádřila, že táta je rozený táborový řečník. A vyslovila (pro mě nepochopitelné) obavy o jeho osud.

Vím, že on sám takové obavy neměl, stejně jako je neměli jeho kolegové spisovatelé a filmaři. Z debat, které probíhaly v našem dejvickém bytě i z mnoha setkání jinde, na která mě jako nejstarší dceru bral, jsem ale vycítila, že jde o závod s časem. Ten závod však jinak chápali umělci, publicisté a vysokoškoláci, kteří „rozněcovali“ veřejnost ke spěchu a jinak jej nazírali reformní politici v čele s Alexandrem Dubčekem. Tyto rozdíly ve vnímání a hodnocení situace byly osudové, ale teprve zpětně lze z chronologie příběhu pochopit, ke kterým průsečíkům došlo předčasně a ke kterým zpožděně.

Karel Kosík: Pražským jarem vstoupili Češi do mezinárodní debaty o tom, jak zachránit svět.

Pražské jaro působilo jak přelet meteoritu. Síly pro ten úkaz se však sbíraly pozvolna a s přestávkami. Po ponížení Mnichovem a utrpení protektorátu se obětavost osvoboditelů - Rudé armády - prolnula v myslích mnohých Čechů i Slováků s ideou komunismu. Únor 1948 tak někteří vnímali jako skutečnou naději na zbudování spravedlivějšího řádu. U jiných ale zavádění nových pořádků vzbudilo strach o suverenitu státu i o tradiční rozvrstvenost společnosti. Poúnorová emigrace se tak stala dalším početným odlivem, který se v českých dějinách opakuje pokaždé, když vítězná ideologie diktuje svéráz soužití poraženým.

Démon souhlas

Zinscenované politické procesy, ony importované mlýny smrti, se sice po šesti letech pomalu zastavily, ale pach prolité krve nevyvanul. Zatímco pocit křivdy je dědičný, neboť je v rodinách obětí odkazován z generace na generaci, pocit viny je věcí osobního svědomí. Jak je to ale v případě těch, co podlehli propagandě a posedlí démonem souhlasu podepisovali petice žádající tvrdé rozsudky pro „zrádce“? Očistu jejich svědomí měla z logiky věci garantovat stejná moc, která je do spoluviny zatáhla. Jenže i ona byla jen převodovou pákou v mechanismu ještě vyšší moci. A s katastrofami vyvolanými vyšší mocí se musí poškození vyrovnat svépomocí.

Po XX. sjezdu KSSS v roce 1956 se v Polsku a v Maďarsku zvedl odpor k veřejně odhaleným mocenským praktikám. Krvavý průběh maďarského povstání, zásah sovětské armády a taktická nevšímavost západu zdánlivě nezčeřili stojaté vody v Československu. Tisíce politických vězňů dál zůstávaly v kriminálech, započaté rehabilitace se vlekly šnečím tempem, nicméně po popravě Imre Nagye se stalo zjevným, že přes všechna Chruščovova zaklínání hřích stále ve dveřích leží a že zvítězit nad ním se zbraní v ruce nelze.

Stejné sdělovací prostředky, které démonu souhlasu v Československu razily cestu, začaly později pochybovat o tom, že tato cesta vede do ráje. Mezi novináři a spisovateli nebyli pouze slouhové režimu, ale i lidé vybavení svědomím, kteří krok za krokem vedli čtenáře k poznání pravdy a k následné katarzi. Jejich přetahovaná s tiskovým dohledem o každou podezřele rozvinutou větu a slovní spojení nejen uvolňovala mateřštinu z područí otěčestva, ale kultivovala i kritické myšlení čtenářů. Těžce získávaná vítězství nad cenzurou posilovala i autory k většímu rozmachu. Odvážná kritika umění, které oddaně přitakává režimu, zazněla už na II. sjezdu československých spisovatelů ( v dubnu 1956) především z úst Jaroslava Seiferta: „.. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže.“ Po krátké oblevě však znovu přituhlo, což je v české kultuře opakovaným jevem. Nicméně už šedesátá léta zrodila (ale také znovu či prvně zpřístupnila) řadu děl českých a slovenských autorů, z nichž některá se stala světově proslulá. Zrodila také českou novou filmovou vlnu. Literatura a filmy z šedesátých let zůstanou svědectvím toho, že i malá země, osudově umístěná na křižovatce vlivů, může být veliká svým uměním.

Vlaštovky ohlašují změnu počasí

IV. sjezd Svazu československých spisovatelů v červnu 1967 vyzněl jako otevřená revolta proti ustrnulé politice. Projevy, které zazněly, vypovídaly o statečnosti autorů definovat rozsah společenské a mravní krize. Filosof Karel Kosík v příspěvku Rozum a svědomí zdůraznil odpovědnost intelektuála za dobu, v níž žije, když odkazoval na osobnost Jana Husa. Ludvík Vaculík popisoval vztah občana a moci a shrnul jej vyjádřením: „Tato (komunistická) strana nevyřešila za dvacet let ani jednu lidskou otázku v této zemi.“

Milan Kundera mluvil o nesamozřejmosti existence českého národa a ptal se, zda jsme schopni potvrdit, že někdejší snaha národních buditelů měla smysl. Ivan Klíma apeloval proti cenzuře. V podobném duchu promlouvali i další autoři, vědomi si toho, že se stát ocitl na křižovatce, kde je na výběr jen z mála: buď socialismus obrodil po svém, nebo to vzdát a zvyknout si na lživot podřízený „pravdě“ vyšší moci.

Po skončení sjezdu byli někteří z řečníků vyloučeni z KSČ, především ale byla zrušena spisovatelská redakce Literárních novin, které pak vycházely jako periodikum ministerstva kultury. (Na jaře 1968 byly „literárky“ pod názvem Literární listy spisovatelskému svazu vráceny. Po srpnové invazi vycházely do května 1969 jako „Listy“.)

O průběhu sjezdu spisovatelů se tedy v tisku nic podstatného neobjevilo, ale zásadní projevy kolovaly mezi lidmi ve strojopisných opisech. (Tento způsob šíření „nebezpečného“ čtiva se později, v době normalizace, rozvinul v tzv. samizdatu.)

Další roznětkou Pražského jara byl zásah policie proti vysokoškolákům. V posledním říjnovém dni roku 1967 vypadl na strahovských kolejích elektrický proud, což nebylo nic mimořádného. Tentokrát však studentům došla trpělivost a ve spontánním průvodu a se svíčkami v ruce scházeli ze Strahova do vnitřní Prahy. V Nerudově ulici byla demonstrace volající „Chceme světlo!“ policií zastavena, několik studentů skončilo v antonech. Přivolané policejní posily surově napadly i ty, kteří se vrátili se na Strahov, a pronikly do budovy kolejí. Tím porušily princip akademické svobody. Událost vyvolala hněv veřejnosti. To, že ÚV KSČ brutalitu policie neodsoudil, vedlo o několik měsíců později k vytváření vysokoškolských organizací mimo rámec ČSM. Jako první vznikla na pražské filozofické fakultě v únoru 1968 Akademická rada studentů, která převzala funkci fakultního výboru. Podobné studentské samosprávy se pak vytvářely i na dalších fakultách.

Podpora s výhradou

Oficiálně obrodný proces odstartoval v lednu 1968, po vynucené rezignaci Antonína Novotného, kterého ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ vystřídal Alexandr Dubček. Čeští občané přijali nastolení „neznámého Slováka“ do čela strany bez většího zájmu, zato na Slovensku cítili zadostiučinění, protože Novotný vnímal slovenský národ a jeho specifika poněkud arogantně. Celá společnost však zpozorněla, když se v médiích včetně Rudého práva začaly objevovat první články a rozhovory o chystaných reformách.

V březnu 1968 se v Praze uskutečnily dva veřejné mítinky pod názvem „Mladí se ptají.“ V přetékajících sálech Slovanského domu a o týden později Sjezdového paláce odpovídali reformní komunisté např. Josef Smrkovský či Gustáv Husák, ekonomové (např. Ota Šik) a spisovatelé (Jan Procházka, Pavel Kohout, Jiří Hanzelka) a další na dotazy publika. Debaty přenášel rozhlas a zveřejnilo Rudé právo. (V průběhu druhého mítinku schválili účastníci dopis A. Novotnému s požadavkem, aby rezignoval i na funkci prezidenta. V dalším dni, možná jen shodou okolností, prezident skutečně abdikoval.) Postoj radikálních vysokoškoláků k nadějím obrodného procesu vyjádřil Luboš Holeček (jeden z perzekvovaných studentských lídrů) na mítinku větou, že studenti obrodný proces podporují podmínečně. (Po srpnu to však byli právě oni, vysokoškoláci, kteří coby poslední bašta odporu bránili polednový vývoj! Jedním z nich byl Jan Palach.)

Před koncilem v Drážďanech

O politice se diskutovalo v televizi, ve školách i v továrnách, v okresech začala výměna stranických tajemníků, KSČ připravovala Akční program a vláda demisi. Na 23. března byl Dubček a několik dalších členů předsednictva ÚV pozváno do Drážďan na konferenci RVHP. Jednání bylo označeno jako interní. Ihned po zahájení však českoslovenští hosté pochopili, že místo na pracovním poradě o hospodářství se ocitli před koncilem. Bez přípravy museli čelit obvinění Brežněva, Kosygina, Kádára, Gomulky, Ulbrichta a Todorova, že v Československu probíhá kontrarevoluce.

Na počátku bylo přijato, že jednání je důvěrné a nebude z něj pořízen steno záznam. V sále však byla nahrávací technika. Odtajněný přepis záznamu má 41 stran. Když si čtenář s mačetou v ruce prorube stezku balastem frází, vstoupí do úvodního dílu strhujícího politického seriálu. V této pilotní epizodě se obžalovaní bránili statečně a s přesvědčením. Na Brežněvův útok, že KSČ přestala držet média, takže spisovatelé, studenti a jiní reakcionáři, mezi které zahrnul i Smrkovského, mají pro své názory zelenou, zakončený výpadem: „My se nemusíme bát ani Procházky ani Šika... Ale vy, soudruzi, musíte mít strach! Protože tito lidé můžou rozbít základy vaší strany… “ reagoval Oldřich Černík ujištěním, že v zemi není žádná atmosféra strachu, ale nezvyklý zájem o politické dění a osud socialismu. „Od února 1948 jsme nezažili takovou aktivitu... Milióny lidí se zúčastňují stranických a jiných schůzí.“ Černík dokonce použil i taktiku „na hrubý pytel hrubá záplata,“ když si během Ulbrichtovy pobouřené citace z Die Welt o pražském jaru odešel zatelefonovat a po návratu oznámil, že se právě dověděl, že západní agentury jednání v Drážďanech odhalily a tudíž ČTK musí veřejnosti poskytnout nějaké informace.

První verze komuniké, kterou dali „hostitelé“ připravit, byla v kritice obrodného procesu tak tvrdá, že i Drahomír Kolder se vyděsil: „Jako by se konalo Informbyro, které se usneslo, že dostaneme klackem… S takovým komuniké nás odstřelí… Nemůžeme přijet a říct, jak situaci charakterizují bratrské strany. Důsledky si nemohu domyslit...“ János Kádár si je domyslet uměl, už v předchozím vystoupení věštil: „Probíhající události mohou z každého z vás udělat Imre Nagye!“

Opravená verze komuniké obrodný proces v Československu nekomentovala. Na základě ústních výhrad však zřejmě došlo krom jiných slibů i k závazku reformistů, že prezidentem ČSSR nebude zvolen studenty oblíbený Čestmír Císař, ani Ota Šik, autor Třetí cesty, ale osoba skýtající záruky, že na „věc“ dohlédne. Takovou osobou se stal Ludvík Svoboda. (Jeho cesta, projektovaná myšlením a zkušenostmi vojáka, skončila na letišti Šeremetěvo, kam se 23. srpna snesl jako deus ex machina, aby vyjednal podmínky kapitulace.)


Akční program KSČ

Zvolenou obrannou reakcí na jednání v Drážďanech bylo zrychlené přijetí Akčního programu KSČ (5. dubna 1968). Kromě rozšíření občanských svobod (shromažďovací a spolčovací právo, svoboda slova a právo cestovat i do kapitalistických zemí) program zahrnoval především plán hospodářské reformy. Šikova Třetí cesta měla částečně nahradit přísně plánované hospodářství cenovým mechanismem, ve kterém úspěch podniků závisel na poptávce trhu. Současně byly chystány pravomoci pro podnikové rady pracujících. V plánu byla i spolupráce se zahraničními kapitalistickými podniky, možnost úvěrů ze západu pro rekonstrukci československého především lehkého průmyslu a volná směnitelnost koruny v zahraničí. Reforma měla také povolit drobné soukromé podnikání.

Akční program se týkal i legislativy. Kromě zákona o soudních rehabilitacích a nového volebního zákona byl vypracován i návrh na federativní uspořádání republiky, což mělo posílit autonomii Slovenska. (Tento jediný bod byl po srpnové invazi uskutečněn.)

Zásadní změna, ve kterou část společnosti doufala, však v programu chyběla. Vedoucí úloha KSČ zůstala zachována, ale předefinovala se na službu společnosti.

V dubnu došlo i k demisi vlády, nový kabinet sestavil Oldřich Černík. V Drážďanech kritizovaný Josef Smrkovský byl zvolen předsedou Národního shromáždění.

Průzkumy veřejného mínění z konce dubna 1968 ukázaly, že důvěra „lidu“ v obrodný proces stoupá. Zatímco pro návrat ke kapitalismu, kterým strašil „drážďanský koncil“ se vyslovilo pět procent dotázaných, 90 procent se hlásilo k „socialismu s lidskou tváří“. Podpora občanů se projevila i veřejnou sbírkou peněz a šperků. Na Fondu republiky se tak z drobných příspěvků shromáždilo přes čtvrt miliardy korun a několik desítek kilogramů zlata a drahých kamenů.

Lidská tvář na tribuně a „výslech“ v Kremlu

Prvomájový průvod v Praze se roku 1968 protáhl na pět hodin, kdy tři sta tisícový dav defiloval pod tribunou, na níž stáli Dubček, prezident Svoboda a další představitelé. Mezi transparenty s kreativními hesly (např. Jen svobodný člověk je hoden socialismu!) se objevil i portrét T. G. Masaryka. Nesli jej zakládající členové KAN - Klubu angažovaných nestraníků. Průvodu se zúčastnili i bývalí političtí vězni sdružení v nově vzniklém K 231.

Už 4. května byl ale Dubček povolán do Kremlu. Předvolánka k účasti v druhé epizodě politického seriálu se týkala i premiéra Černíka, předsedy Národního shromáždění Josefa Smrkovského a Vasila Biľaka, který se této fázi ještě řadil k reformistům. Dubček se odpočátku snažil karatelům vysvětlit, že změny, které probíhají, „byly naprosto nevyhnutelné a nic menšího by nestačilo.“ Smrkovský a Černík zdůrazňovali, že KSČ si udrží vedoucí úlohu, neboť s ní národ sympatizuje a proces obrody podporuje. Pod palbou otázek však začali připouštět, že pohyb ve společnosti je překotnější, než čekali a že detaily zatím nemají pod kontrolou. Brežněv, Kosygin a Podgornyj však o „detailech“ věděli své a na každý si řádně posvítili. Znali jména „antisocialistických živlů“, měli zprávy o založení KAN a K 231, o změnách na ministerstvu vnitra, o portrétu TGM v prvomájovém průvodu atd. Nejvíc je pobouřilo, že strana, která se vzdala kontroly nad tiskem se chystá svolat mimořádný sjezd. Zatímco trojice „předvolaných“ přešla do semknuté defenzívy, Biľak přešel na pozici obžaloby: „Sjezd, kde dojde k výměně ÚV, je ve skutečnosti snaha změnit politiku...“ Žaloval, že „nepřátelé se chytají využít minulých chyb při kolektivizaci, kritizují Únor jako nedemokratický jev“ a tvrdil, že pracovníci Státní bezpečnosti a soudů jsou situací zastrašení. Současně však ujišťoval, že reakční pořady pražského rozhlasu a televize jsou na Slovensku vypínány, takže situace je tam mnohem klidnější a pod kontrolou.

Smrkovský se stále vracel k rehabilitacím, neboť sám prošel komunistickým vězením a Černík dokonce odvážně poznamenal: „KSČ se musí oddělit od lidí, kteří nesou odpovědnost za chyby 50. let. Je to smutné, ale bude třeba objasnit i úlohu Gottwalda, Zápotockého a jiných“. To Kosygin odmítl: „Očernit Gottwalda – to by znamenalo očernit vše!...“

Jednání chvílemi připomínalo křížový výslech. Kremelští kritici prorokovali mezinárodně politické dopady vývoje a výstražně vzpomenuli na maďarské rozuzlení. Brežněv doznal, že by mu bylo na duši lehčeji, „kdyby předsednictvo ÚV KSČ přijalo rozhodná opatření, kdyby nějaké ty reakcionáře vyhnalo a nějaké třeba i zavřelo. Ano, ano, leckoho je možné i nutné zavřít.“ Kosygin mínil -„strana vás podpoří. Řekněte, že začíná opravdový útok na nepřátele…“ V závěrečném shrnutí Brežněv prohlásil: „Nelze provádět ústupky, nelze být reformisty… Připravovat sjezd v atmosféře hysterie a mítinkové horečky je nemožné. Požadavek mimořádného sjezdu – to je udička, na níž vás chtějí chytit. Proč by nějací Procházkové a Černí měli straně diktovat své podmínky? … Vy máte sílu, máte armádu, máte svou milici – to je vaše opora.“

Po návratu Dubček chlácholil veřejnost tvrzením, že vedení Sovětského svazu proces změn v Československu se zájmem sleduje. Ani na jednání předsednictva ÚV KSČ neodtajnil „detaily“ moskevského jednání. Návrhy, které předkládal, například oddálit svolání sjezdu, vytvořit legislativní rámec pro Lidové milice, jako ozbrojeného orgánu KSČ (což Zdeněk Mlynář zamítl s tím, že takto jednají fašistické strany), však vzbudily nervozitu. Změněné postoje Smrkovského a Černíka vůči svobodnému tisku, zakládání klubů (KAN, K 231) nebo snah sociálních demokratů o obnovu strany vyvolaly překvapený dotaz: „ Co se od dubna změnilo, že se nastolují tyto otázky?“ Dubček mluvil o nebezpečí anarchie a Smrkovský varoval před možnými tragickými konci...

Občané sice neměli dost informací o politických jednáních, ale měli oči a vnímali vojenská cvičení na území republiky jako zastrašování.


Pravda prostě zbývá, když se všechno ostatní prošustruje

27. června otiskl týdeník Literární listy a současně i tři celostátní deníky text Ludvíka Vaculíka, v němž autor vyslovoval obavy ze zpomalení polednového vývoje. Výzva s názvem „Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem“ byla sepsána na podnět několika akademiků (mezi nimiž byl i Otto Vichtrle).

V úvodu textu Vaculík navazoval na svůj projev ze sjezdu spisovatelů, pokračoval však už konkrétním návodem k aktivitě občanů při obraně obrodného procesu. „K otázkám, které nechce nikdo znát, ustavujme vlastní občanské výbory a komise. Je to prosté: sejde se několik lidí, zvolí předsedu, vedou řádně zápis, publikují svůj nález, žádají řešení, nedají se zakřiknout... Ustavujme výbory na obranu svobody slova. Organizujme při svých shromážděních vlastní pořádkovou službu...Prozrazujme fízly... Máme znovu možnost vzít do rukou naši společnou věc, která má pracovní název socialismus, a dát jí tvar, který by lépe odpovídal naší kdysi dobré pověsti...“

Zveřejnění výzvy vyvolalo obrovskou vlnu souhlasu s jejím obsahem, na ulicích spontánně vznikly petiční stánky a občané připojovali pod manifest své podpisy. Petiční archy pak byly zasílány redakcím, které jména signatářů zveřejňovaly.

Ve vzpomínkovém fejetonu z roku 1986 Vaculík prozradil, že při psaní Dva tisíce slov myslel na princip Gándhího „nenásilné neposlušnosti,“ která by mohla i v našem obrodném procesu vést k samosprávě. Československo však bylo v jiném postavení, než někdejší britská kolonie a naši „Britové“ nemohli připustit, aby se ve vojensky nekontrolovaném satelitu impéria „lid“ inspiroval tak exotickým příkladem. Ze záznamu debaty narychlo svolaného předsednictva ÚV KSČ je zřejmé, že Vaculíkovu výzvu vnímali jako dýku do zad i reformisté. Smrkovský dokonce varoval: „Jestli my teď s tím neskončíme, budou to řešit tanky.“ Navrhl obnovit cenzuru. To neprošlo. Nakonec bylo zpracováno poměrně realistické stanovisko. Politici v něm národu vysvětlovali, že obrodný proces nestagnuje, že KSČ urychleně připravuje mimořádný sjezd, který reformní linii přijme a nevratně zakotví. Apelovali na občany, aby vývoj neztěžovali dobře míněnou ale riskantní aktivitou. V průběhu jednání předsednictva telefonoval pobouřený Brežněv. Dubček mu slíbil, že situaci vyřeší. Když však druhého dne vystoupil v televizi, nenašel sílu zchladit nadšení občanů, takže mluvil jen v náznacích. A lidé v podepisování archů pokračovali. Svým způsobem to byl plebiscit, v němž na otázku, zda humanistický socialismus má budoucnost, Češi a Slováci odpověděli ANO.


Varovný výstřel z Varšavy

Na 14. července bylo do Varšavy svoláno jednání představitelů Bulharska, Československa, Maďarska, NDR, Polska a SSSR. Československá delegace však účast v této epizodě seriálu odmítla. Nechtěla čelit dalším kolektivním vyhrůžkám. Ty tedy přišly do Prahy písemně.

„Nikdy nebudeme souhlasit s tím, aby imperialismus pokojnou nebo násilnou cestou, zevnitř nebo zvenčí, prolomil socialistickou soustavu a změnil poměr sil v Evropě ve svůj prospěch… reakce získala možnost vystupovat veřejně před celou zemí, uveřejnit svou politickou platformu pod názvem Dva tisíce slov, která obsahuje otevřenou výzvu k boji proti komunistické straně a proti ústavní moci, výzvu ke stávkám a nepořádkům... Toto prohlášení je v podstatě organizačně politickou platformou kontrarevoluce...“

Nesmiřitelný a výhružný tón dopisu „Varšavské pětky“ však měl opačný účinek než jeho odesilatelé předpokládali. Dubčekovo reformní křídlo pochopilo, že je nejvyšší čas odkrýt před občany karty a přizvat je k obraně „společné věci.“ A tak byl dopis zveřejněn v několika denících současně.

Výhružná dikce publikovaného dopisu vyvolala u československé veřejnosti uražený nesouhlas a rozhořčila i komunisty na západě, kteří český experiment vnímali se zatajeným dechem. Předsednictvo ÚV KSČ šlo ve své nové strategii ještě dál, když reagovalo na výtky „Varšavské pětky“ také písemně a překvapivě ofenzívně. Ve zveřejněné odpovědi se ohradilo proti termínu kontrarevoluce, ujistilo, že výzva Dva tisíce slov neohrozila socialismus ani stranu. Ta se naopak sjednotila, chystá na září sjezd a pak přijetí zákonů o občanských svobodách. Navrhovaný návrat k cenzuře a direktivním metodám „by vyvolal odpor drtivé většiny členů strany, odpor pracujících, dělníků, družstevních rolníků a inteligence. Strana by právě takovým krokem ohrozila svou politicky vedoucí úlohu a vyvolala situaci, v níž by opravdu došlo k mocenskému konfliktu.“

V závěru inteligentního a hrdého dopisu, jehož autorem byl zřejmě Zdeněk Mlynář, předsednictvo připomnělo platný text Deklarace vlády SSSR z roku 1956, v němž stojí, že země socialistického společenství „mohou vytvářet své vztahy jedině na základě plné rovnoprávnosti, respektování územní celistvosti, státní nezávislosti a svrchovanosti a vzájemného nevměšování do vnitřních záležitostí.“


Myslíme na vás, myslete na nás!

Ve dnech 29.7. až 1.8. 1968 se uskutečnilo poslední rokování československé a sovětské delegace. Do historie vešlo pod názvem „vagónové jednání,“ neboť se odehrálo na překladovém nádraží v Čierné nad Tisou u hranic s Ukrajinou. Členové obou delegací dorazili vlaky. Společná jednání probíhala v klubu železničářů a existují z nich stenografické záznamy. Pouze ze dne 31. července, kdy se v salónním kupé sovětského vlaku sešel Alexander Dubček s Leonidem Brežněvem k rozhovoru mezi čtyřma očima, žádný zápis není. Pokládám ale za pravděpodobné, že i tuto „soukromou“ schůzku monitorovalo UCHO a že nahrávka stále existuje...

Československá veřejnost vnímala osudovost rokování a před odjezdem do Čierné obdržel Alexandr Dubček (v přímém televizním přenosu) Poselství občanů, jímž byli členové delegace žádáni, aby nepřistoupili na žádné kompromisy: „...Jednejte, vysvětlujte, ale jednotně a bez ústupků obhajte cestu, na kterou jsme vyšli a ze které živi nesejdeme… Myslíme na vás. Myslete na nás! Píšete za nás osudovou stránku dějin Československa. Napište ji s rozvahou, ale především s odvahou. Ztratit tuto jedinečnou šanci by bylo naše neštěstí a vaše hanba. Věříme vám!"

Tímto Poselstvím, které celkem podepsalo milión občanů, postavila veřejnost svým politikům opěrnou zeď. Čtyřdenní snaha představitelů Sovětského svazu přinutit zástupce Čechů a Slováků, aby odvolali nebezpečné reformní kacířství a vrátili se k jediné správné „širokorozchodné“ koleji, tak byla marná. Na ústní sliby představitelé Kremlu nevěřili. Po společném jednání s představiteli dalších „bratrských“ stran v Bratislavě (3. srpna), kde byl tajně předán jeden ze zvacích dopisů už trpělivost došla. A následovala měsíce připravovaná vojenská operace Dunaj.

Při jejím užití za pomoci páté kolony a kolon tanků se naplno projevila celonárodní jednota nenásilného občanského odporu v ulicích okupovaných měst. Jednání statečného Vysočanského sjezdu v hale ČKD, na které se v průběhu noci sjeli z celé republiky nedávno zvolení delegáti, zřejmě Dubčekovi a dalším uneseným a internovaným politikům zachránilo život. O čest se, podpisem Moskevského protokolu, s výjimkou Františka Kriegela. už připravili sami.

Dodnes nebylo uspokojivě vysvětleno, proč se prezident Ludvík Svoboda navzdory prosbám vysočanských delegátů a dalších politiků rozhodl odletět do Moskvy. Z nadšené reakce Brežněva a jeho lidí je však zřejmé, že pro ně byl prezidentův přílet skutečným zvratem a darem, neboť politicky invaze selhala. Když 23. srpna prezident okupovaného státu přistál na letišti Šeremeťěvo, aby vyjednal podmínky kapitulace, byl uvítán se všemi poctami. Jednání v Kremlu plné dramatických zvratů skončilo 26. srpna.

Manévrovací prostor vytvořený Vysočanským sjezdem a spontánním odporem československých občanů za pomoci svobodných médií tak zůstal zcela nevyužit a cesta k následné normalizaci, v níž špinavou práci za okupanty už dělali naši lidé, se otevřela.

Když jsem před několika dny poskytla rozhovor na téma pražské jaro štábu ruské televize, ptal se redaktor krom jiného i na to, zda bylo možné invazi zabránit. Řekla jsem, že teoreticky ano, pokud by naši vrcholní reformní politici tzv. překročili vlastní stín a porušili vžité zvyklosti. Zmínila jsem fenomén času odtikávajícího k mimořádnému sjezdu, který jako nejvyšší orgán měl cestu k reformám zastřešit a vysvětlila jsem, že Dubčekovo křídlo při svém závodu s časem ustavičně kličkovalo: klacky pod nohy mu házely nejen „znepokojené bratrské strany“ ale i pátá kolona ve straně vlastní. Národ (dnes se používá korektní výraz veřejnost) však neměl dostatek informací, měl ale instinkt, a proto se hnal k cílové rovince zkratkou. Novináři, spisovatelé a další respektované osobnosti včetně vysokoškolských lídrů mu k tomu bubnovali do rytmu. I po padesáti letech jsou to vzrušující vzpomínky! Étos a kvalitu tehdejšího tisku už nikdy potom nic nepředčilo. Národ, který se takto hlasitě přihlásil o slovo, mohl být zbrzděn jen dvěma metodami. Buď po dobrém, čili promyšlenou taktikou svých politiků, nebo po zlém zvenčí – což se stalo. Ta první možnost vyzkoušena nebyla, a tak se můžeme jen zpětně dohadovat, jak by to dopadlo, kdyby hned po březnovém koncilu v Drážďanech odložil Dubček roli maskota a dorostl ve skutečného politického lídra, který chce prosadit reformy. Ve své fantazii si ráda představuji, jaký účinek by například mohl vyvolat jeho projev ve státní televizi. Pokud by mu text zpracoval kolektiv autorů z literárek, byl by to pro národ, který zná Švejka nazpaměť, srozumitelný návod k mírnému pokroku v mezích zákona až do doby, než by mimořádný sjezd KSČ odstranil pátou kolonu a svými závěry vystavěl závoru, kterou by ani „bratrské“ tanky neprorazily. Potud má fantazie o té možnosti, na kterou však politici typu Dubčeka, Smrkovského nebo Černíka asi ani nemohli přijít. Nechtěli „svůj lid“ zklamat, ale protože v něm objevili občany až příliš pozdě, nedokázali tento státotvorný fenomén v čase, kdy to bylo ještě možné, přizvat ke společnému promyšlenému postupu.

Odkaz a ideály pražského jara nedokázali z myslí pamětníků odstranit ani normalizační vymítači ďábla. Znovu se o to pokoušejí dnešní „svobodná“ média, když prezentují znevažující výklad, že šlo jen o „hádku mezi komunisty o funkce“. Tato nemravná lež zastírá skutečnost, že proces obrody se vyvíjel celonárodní diskuzí, které se účastnili straníci i bezpartijní a to napříč generacemi. Je mi hluboce líto dnešních mladých, že neprožili ten zázrak sounáležitosti a pocit naděje, že můžeme popostrčit svět k rozumu a k odvaze zkombinovat jej se svědomím. Možná, že jednou se ta kacířská myšlenka znovu vynoří. Pro případné budoucí kacíře mám ale radu. Vymyslete pro socialismus nové jméno, protože s tímto starým, uvláčeným stokami propagandy „už nemůže mezi slušné lidi,“ jak napsal Ludvík Vaculík ve fejetonu z roku 1986.


Lenka Procházková

* * *

* * *

Za vrchy bez moří, leží ta zem

svět o ní hovoří, v dobrém i zlém.

Tam zvony vyzvání a v očích plane zář,

když loď se naklání, tak lidé, lidé

najdou lidskou tvář.

Pilger mluví o zhoršujícím se zdravotním stavu Assangeho a fyzickém nebezpečí, jemuž čelí během tohoto období virtuální izolace. Pilger také ostře kritizuje západní média za jejich mlčenlivost a provládní postoj ohledně přehlížení celé věci a potenciálního trestního stíhání Assangeho, a to dokonce i přesto, že média spolupracovala s WikiLeaks, a získávala tak mimořádné hlavní zprávy, přitahující publicitu. Rozhovor je součástí rozhlasové série na pokračování, nazvané „Assange: Odpočítávání do osvobození“. Rozhovor s Pilgerem se konal 3. srpna 2018.

D.B.: Johne, jaké jsou nejnovější zprávy o tom, jak je s Julianem Assangem zacházeno, a jeho současném stavu?

John Pilger: Pokud vím, jeho zdravotní stav je pořád zhruba stejný. Potřebuje lékařskou péči, takový druh léčby, kterého se vám dostane pouze v nemocnici. Ale byl vyrozuměn s tím, že jestli se pokusí jít do nemocnice, nebude mít volný průchod a bude zatčen. Od doby jeho zatčení v roce 2010 nebyl Assange obviněn z jediného trestného činu. Jeho léčba se v podstatě rovná tomu nejbezprecedentnějšímu pronásledování. Julian by mohl opustit velvyslanectví, kdyby vláda jeho vlastní země, vláda jeho domoviny, Austrálie, uplatnila legitimní diplomatický tlak jménem svého občana. Musíme se ptát, proč se tak dosud nestalo.

Mám z toho takový pocit, že existuje nějaká tajná domluva mezi australskou, britskou a americkou vládou - která znamená úplné zavření WikiLeaks a/nebo předání Juliana Assangeho Američanům. Nedávno australská ministryně zahraničí Julie Bishopová přicestovala s vysokými představiteli do Londýna a do Washingtonu, a nadnesla celou záležitost ohledně Juliana. Ale nadnesli to způsobem, který nepodporuje myšlenku, že by vláda měla zastupovat své občany. Tito lidé poslouchají mocnější vlády. Ve Washingtonu se setkali s panem Pompeem, který naprosto odmítl diskutovat o Assangeovi. Myslím si, že existuje tajná dohoda, která v podstatě znamená pokus o domluvu s Assangem, kdy by mu mohl být umožněn volný návrat do Austrálie, pokud zavře WikiLeaks. Myslím si, že to je velmi, velmi pravděpodobné.

Tak jak znám Juliana, myslím si, že to je něco, o čem vůbec nebude uvažovat. Ale mohla by to být jedna z takzvaných „mizerných dohod“, které Assangeovi nabídnou Nejvyšší představitelé těchto dvou vlád říkají velmi divné věci. Nový britský ministr zahraničí Jeremy Hunt sarkasticky řekl, že britská policie „vřele uvítá“ Juliana, až vyjde ven, až bude čelit závažným obviněním. Ale neexistují žádná závažná obvinění. Nebyl z ničeho obviněn.

Odvolával se tím Hunt na dohodu, která již byla uzavřena se Spojenými státy ohledně jeho vydání? Nevím. Ale tohle je prostředí machinace kolem někoho, kdo má právo na normální spravedlnost, týkající se jeho svobody. Když ponecháme stranou svobodu projevu, je pronásledování tohoto muže něco, co by mělo šokovat všechny svobodně myslící lidi. Jestliže to s námi nepohne, pak se vzdáme něčeho velmi cenného.

D.B.: Mezi těmi, kteří by měli být obzvlášť otřeseni, jsou lidé z novinářské komunity. Johne, byl bych rád, abys nám ještě jednou vysvětlil, proč je Julian Assange tak významný novinář, proč s ním spolupracovalo tolik novinářských institucí na základě informací, které poskytoval. Mluvíme o vydavateli a novináři, který změnil historii.

John Pilger: Za dobu, kdy dělám novinařinu, se nic nevyrovná vzestupu WikiLeaks a jeho mimořádnému dopadu na žurnalistiku. Je to pravděpodobně jediná novinářská organizace, která má 100% přesné a autentické záznamy! Všechna odhalení WikiLeaks jsou autentická. Všechno se dělá „bez strachu nebo nějaké náklonnosti“. I když se zaměřili například na zveřejnění e-mailů Hillary Clintonové/Podesty nebo záznamů o válce v Iráku a Afghánistánu, WikiLeaks zveřejňuje informace, které mají lidé právo vědět, a to napříč celým spektrem. Zveřejnili zhruba 800 000 dokumentů z Ruska, a přesto je nyní WikiLeaks obviňován z toho, že je agentem Ruska!

Žurnalistika WikiLeaks podává zprávy v celosvětovém prostoru, což je poprvé, kdy se tohle děje. Zveřejnění dokumentů na WikiLeaks předpovědělo Arabské jaro v Tunisku. Lidé, kteří stáli v čele povstání v Tunisku, vděčí WikiLeaks za to, že je informoval o tom, co jejich represivní vláda dělala za jejich zády. Ve Venezuele zveřejnil WikiLeaks kabelogramy, které podrobně popisovaly, jakým způsobem Spojené státy zamýšlejí rozvrátit vládu Huga Cháveze. Něco z toho publikovala i mainstreamová média, když ještě spolupracovala s WikiLeaks.

E-maily Clintonové/Podesty, které zřejmě naštvaly hodně lidí, vyšly v New York Times. Tyto e-maily ukázaly, jak těsnou roli sehrály Hillary Clintonová a Clintonova nadace v rámci podpory extrémního džihádu na Blízkém východě. To byla velmi důležitá informace pro lidi, aby tohle věděli. Tímto způsobem WikiLeaks vykonával mimořádnou veřejnou službu, přičemž si zároveň vytvořil řadu velmi vážných nepřátel.

R.C.: Lidé někdy zapomínají, že kromě toho, že je Julian Assange novinář, je také lidská bytost. Znáš ho hodně dlouho. Mohl bys nám sdělit svůj názor, abychom si udělali obrázek, jaký typ člověka Julian Assange je?

John Pilger: Julian je velmi zásadový člověk. Vůči morálnímu základu WikiLeaks cítí velmi silnou odpovědnost. Když poprvé spustil WikiLeaks, napsal, že hlavním cílem webových stránek je myšlenka naprosté transparentnosti, která ctí právo lidí na to, aby věděli. Cítí to velmi silně. Jakýkoli pokus dohodnout se s Julianem na zavření WikiLeaks bude bezpochyby odmítnut. Jako člověk je Julian nesmírně zajímavý. Dá se velmi dobře přečíst. Studoval fyziku. Má velmi dobrý smysl pro humor, často jsme se spolu smáli situacím, které by ostatní mohli považovat za příliš bezútěšné, aby o nich vůbec diskutovali. Jeho černý humor je součástí jeho výbavy pro přežití. Očividně je neuvěřitelně odolný. Osobně bych nevydržel to, čím si prošel, zvláště v posledních letech. Ale to je cena, kterou za to musí zaplatit, a jeho zdraví se neustále zhoršuje. Lidé, kteří mu jsou nablízku, mají velké obavy.

V dopise australskému premiérovi Malcolmu Turnbullovi napsal John Shipton, Julianův otec: „Žádám předsedu vlády, aby udělal vše, co je v jeho moci, aby zajistil návrat Juliana domů dřív, než dojde k nezvratné tragédii.“ To je důvod, proč je to takový naléhavý případ, který se týká spravedlnosti vůči jedinému člověku, a také práva novinářské organizace na fungování, a našeho práva na informace, které tato organizace poskytuje. Není to ani sedm let, kdy současný premiér řekl, že pokud bude australský občan takovýmto způsobem ohrožen, předseda vlády by na to měl reagovat. Ale to řekl Turnbull ještě předtím, než se stal premiérem. Vláda nyní hraje svou obvyklou roli jednapadesátého státu Spojených států. Je to opravdu hanba.

R.C.: A co Theresa Mayová a britská vláda? Jsou pod tlakem Spojených států nebo existují vnitřní důvody, proč chtějí umlčet Juliana Assangeho?

John Pilger: Všechno spočívá ve vztazích se Spojenými státy. Austrálie má téměř naprosto podlézavý vztah s Amerikou, kdy struktura národní bezpečnosti, velká část akademického života a rozhodně většina médií jsou začleněny do amerického systému. To není úplně případ Británie. Po ztrátě impéria po 2. světové válce Británie dychtila po tom, aby hrála vedlejší roli po boku nové imperiální moci. V mnoha částech světa je Británie stále největším korporátním investorem. Ale v zahraniční politice většinou strnule následuje USA. Je zajímavé sledovat, jakou tento druh vztahu vytváří korupci. Objevily se informace, že se britská královská prokuratura snažila zabránit Švédům v uzavření případu proti Julianovi ve věci falešného obvinění za sexuální napadení. Londýn vyvíjel tlak, aby případ neuzavřeli.

Na Juliana je také pohlíženo tak, že vzdoruje systému, a to prostě není přijatelné. Je v tom skutečný prvek pomstychtivosti. Královská prokuratura tento případ neuzavřela, i když evropský zatýkací rozkaz, vydaný Švédy, byl v roce 2013 zrušen. Když se v minulém roce Julian dostavil na slyšení ohledně kauce, byl to absolutní výsměch. Soudkyně popsala Julianovu situaci tak, jako by byl na nějaké prodloužené dovolené. Vůbec nevyšlo najevo, že v tomto slyšení je velký střet zájmů. Manžel soudkyně je figurkou hluboko v nitru britské národní bezpečnosti, a byl uveden v dokumentech WikiLeaks. Protože se žádná média nezabývají vážně případem WikiLeaks, tímto honem na čarodějnice, prakticky nic z toho nevychází na povrch.

D.B.: Korporátní tisk má velkou odpovědnost, pokud Julian Assange padne, nemyslíš?

John Pilger: Jak víš, Dennisi, vlády skutečně reagují na tlak silných mediálních zájmů. Děje se to sice zřídka, ale když k tomu dojde, vlády skutečně mění svůj názor. Neexistuje žádný tlak ze strany médií ve Spojených státech, Británii, Austrálii nebo prakticky kdekoli jinde, kromě programů v rádiu, jako je to vaše, mimo mainstream. Máš naprostou pravdu v tom, že novináři mají nespornou odpovědnost za to, co se děje s Julianem Assangem, a co by se mohlo stát s WikiLeaks.

Dnes ráno jsem se díval na zprávu v Media Lens v Británii, která popisuje, jak britský tisk informuje o Julianu Assangeovi. Popisuje tsunami pomstychtivých osobních urážek, kterými Juliana častují známí novináři, přičemž mnoho z nich o sobě tvrdí, že mají reputaci coby liberálové. Britský deník Guardian, který byl dříve považován za nejosvícenější noviny v zemi, je pravděpodobně nejhorší. Čelní útoky nepřicházejí od vlád, ale od novinářů. Popsal jsem to nedávno jako „vichistickou žurnalistiku“, což je termín, který nyní nejlépe odpovídá většině mainstreamových médií. Kolaborují stejně, jako vláda ve Vichy ve Francii kolaborovala s nacisty.

V rámci tzv. mainstreamu dříve existoval prostor pro nezaujaté diskuse, vysílaly se pořady o skutečných křivdách a nespravedlnostech. Tento prostor dnes zcela vymizel. Útoky na Juliana Assangeho ukazují, co se stalo s takzvanými svobodnými médii na Západě. Jsem novinářem už velmi dlouho, a vždy jsem pracoval v rámci hlavního proudu, ale žurnalistika, kterou vidím teď, je součástí nenasytného establishmentu, a jedním z hlavních cílů je Julian Assange a WikiLeaks. Právě proto, že WikiLeaks vytváří takový druh žurnalistiky, kterou by měli dělat. WikiLeaks ve skutečnosti zahanbuje novináře, což by mohlo pomoci vysvětlit hluboké osobní urážky, kterými ho častují. WikiLeaks odhalil to, co měli novináři odhalit už dávno.

D.B.: Dokonce i právník pro New York Times se zmínil o tom, že pokud bude Julian Assange stíhán, Times by mohl být stíhán podle stejných zákonů.

John Pilger: Mohl, ale nevěřím, že by byl, protože síla respektuje sílu. New York Times je součástí establishmentu. Rozdíl oproti WikiLeaks spočívá v tom, že WikiLeaks je mimo dosah establishmentu a je skutečně nezávislý.

D.B.: Jaká je tvoje nejúpěnlivější prosba, pokud jde o Juliana Assangeho?

John Pilger: To je velmi jednoduché. Jde o spravedlnost. Ve slavném projevu, který pronesl Parson Martin Niemoller ve 30. letech, řekl, že nacisté si nejprve přišli pro socialisty, ale on o tom veřejně nemluvil, protože se ho to netýkalo. Potom si přišli pro odboráře, ale on o tom nahlas nemluvil, protože se ho to netýkalo. Nemluvil veřejně ani o tom, když si přišli pro Židy, protože nebyl Žid. Až nakonec si samozřejmě přišli pro něj. To sice není úplně přesná paralela, ale pokud umožníme, aby Julian Assange doslova šel ke dnu, bude to znamenat porážku nás všech. Bude to znamenat, že jsme byli umlčeni. Mlčenlivost umožnila, že v dějinách došlo k velkým zvěrstvům. Pokud umožníme, aby Julian skončil v nějaké obří špinavé díře, bude to neskutečné zvěrstvo.

D.B.: V knihovně je ticho zlaté. Ve světě lidských práv se ticho rovná masové vraždě. Říká se, že bychom neměli křičet „hoří“ v přeplněném divadle jen proto, abychom viděli, jak budou lidé reagovat. Ale když víte, že divadlo skutečně hoří, a vy nezakřičíte, tak to, co se stane potom, je vaše odpovědnost.


John Pilger Excoriates Media on Assange Silence vyšel 8. srpna 2018 na ICH. Překlad v ceně 775 Kč Zvědavec.

Zeman se dopustil strašného hříchu – odmítá se vyjádřit ke smutnému výročí 21. srpna 1968. Měl by být ztrestán červenými trenýrkami, které vyvěsí všichni uvědomělí a stateční v tento den, v České televizi by jej měl nahradit Kiska.


Každého, kdo chce vyvěsit trenýrky, se ptám: Pamatujete si ještě na Zemanův článek v Technickém magazínu ze srpna 1989, tj. z doby "předrevoluční"? - Že jste jej ani nečetli, nebo dokonce nevíte, že takový článek existuje?! No to snad ne! Tak si ho rychle přečtěte. Plné znění najdete třeba zde. Doporučuji si vyhledat i dobové reakce na něj:

http://milos.chytrak.cz/1989/zeman-tm.php

Kdo si ten článek přečte, pochopí, že jen blbec (opravdu jen blbec, ignorant, zapouzdřenec či jak to nazvat) se může pohoršovat nad tím, že Zeman k 50. výročí tragického 21. srpna 1968 nevystoupí.

Před listopadem se ve zméněném článku k tomuto výročí vyjádřil jasně: V důsledku sovětské okupace a následného normalizačního režimu došlo ke všetrannému úpadku společnosti a byl nejvyšší čas zahájit nápravu stavu. K pokusu o nápravu a částečné nápravě pak krátce na to i za jeho účasti došlo.

K čemu by se měl vyjádřit nyní? Měl by vyjádřit spokojenost nad současným stavem?

A kdyžuž jsme u té historie. Poprvé se Zeman k okupaci vyjádřil tím, že na Dubčekovu vývzu vstoupil do KSČ. To tehdy bylo velmi statečné, což ovšem ignorant nedokáže pochopit. Po druhé se k okupaci vyjádřil, když Dubček zradil očekávání (což je ovšem jen část jeho mnohem komplikovanějšího politického odkazu, který nyní nehodnotím). Zeman tehdy demonstrativně z KSČ vystoupil. To bylo ještě statečnější a Zeman za to zaplatil tím, že intelektuálně přežíval ve Sportpropagu, zatímco jiní "snaživci"řádové nižších intelektuáních rozměrů byli na výsluní.

Tak vyvěste červené trenýrky. Pro mě to může udělat jen ten, kdo je omezený svou intelektuální pohodlnosti a manifestuje tím to, jak snadno se nechá manipulovat. A ti, co ho k tomu vyzývají? Tvrdím, že u 99 % z nich je to projev buď kariérismu, nebo projevem toho, co nazývám "pozdní statečností" (snahou dohonit to, na co kdysi neměli dost odvahy). Vlastně u velké většiny z těch 99 % to bude kombinace obojího – kariérismu (podlézání současné globální moci) a mindráku projevujícího se v "pozdní statečnosti".

A Kiskův projev? Pokud v České televizi bude, moc se na něj těším. Doufám, že se od Kisky dozvím, jak byl statečný on, jak se prezentoval za minulého režimu při výročích 21. srpna 1968. Myslím, že to zajímá všechny. Nerad bych i jeho podezíral z "pozdní statečnosti".

- - -

Sedm a dost!

Nadcházející Týden zostřené nenávisti se ostatně týká právě Ruska. Orwellovské jméno mu dali lidovci, kteří nadcházející karneval tragikomického blbna kolem 50. výročí srpnové invaze vyhlásili za Týden svobody. „Mělo by se ukázat, že svoboda slova a svobodná média jsou základem. Nestačí mít parlament - ten měly i režimy, které byly nesvobodné, jak komunisté, tak nacisté. Vidíme i dnes režimy, které mají parlamenty, ale bez svobody slova nedávají smysl,"řekl jejich předseda, jenž si sebekriticky říká Bělobrádek.

Takové „slovo do vlastních řad“ by od vzorného „Bruselana“ jeden nečekal. Nebo že by to nemyslel na obranu cenzurovaných, mazaných, vypínaných, vězněných, skandalizovaných a vůbec pronásledovaných za „nesprávné“ myšlenky a slova? Že by tím nekritizoval vytváření seznamů „nepřátelských“ webů a tiskovin? Že by se tím nechtěl zastat třeba Adama Bartoše, jemuž hrozí vězení za to, co psal ve svých knihách a co říkal na veřejných shromážděních? Nebo že by snad dokonce zaútočil na modlu, zlaté tele, „veřejnoprávní“ televizi a rozhlas, kam mají nositelé „špatných nenávistí“ vstup zakázán?

Co jiného by tím mohl myslet? Upírá snad někdo právo všem Fištejnům, Votápkům, Gabalům, Bartoškům atd. atd. svobodně šířit nenávist proti Putinovu Rusku, Trumpově Americe, Okamurovi či Václavu Klausovi mladšímu (i staršímu)? Divný je na tom jen ten omezený čas. To jako týden tady bude svoboda a osmého dne zase utrum? Zase zbydou jen pravidelné (čtyřiadvacetkrát za den) Dvouminutovky nenávisti? Nepřečetli si toho Orwella soudruzi špatně? Aby se Leonid Iljič Juncker nerozzlobil...

Ať tak či tak, teď to vypukne naplno. Srpnová nenávist k Rusku poteče všemi tělními otvory a póry. Užijeme si. Je to dobrý a správný trest. Bez ohledu na to, že většina z těch troubů, kteří povedou toto další gigantické politické školení mužstva před kýženou válkou s Rusem, jsou profi politruky už ve druhé generaci.

Prostě to nezažili. Ale jsou správně vychováni (a poté angažováni a skvěle placeni) těmi, kteří si po roce 1989 udělali ze srpnové invaze volnou živnost. Na rozdíl od nás, kteří jsme tomu dělali jako obvykle lidové křoví, jsou to totiž z valné většiny bývalí komunisté. Tihle hrdinové měli na nezvládnutí „obroďáku“ a následné invazi vojsk Varšavského paktu pod vedením Sovětského svazu, z definice osobní podíl.

Pak je jejich soudruzi ze státostrany vyhodili – a tím i od mocenských a mediálních pák. Šli dělat normální práci, jako ti, kterým předtím vládli. Toto nedobrovolné hrdinství je ovšem po dalším převratu legitimizovalo – opět jako hrdiny. Tak se zase vrátili do politiky a médií (zvláště, ale ne jen těch placených z daní nás všech, takzvaně veřejnoprávních), aby vychovali druhou generaci politruků. Těch, kteří nás právě tak úspěšně vychovávají. I když třeba o soudruha Zdeňka Velíška a jeho patafyzické výklady „evrosojuzu“ bych také nerad přišel. Vždyť důvodů k uvolněnému smíchu je v poslední době tak málo.

- - -

- - -