21. 8. 2018
![https://gloria.tv/video/oxNZQcPuAJ2447cv3p4TvFTXW]()
Vojna proti Európe
↧
↧
Úder do amerického podbřišku: Rusko vybuduje konkurenta Panamského průplavu
21. 8. 2018 politikus
Zatímco se USA zmítaly v hysterii a oznamovaly další sankce, Rusko systematicky rozvíjelo vztahy s mnoha zeměmi po celém světě, včetně Latinské Ameriky. A tak je nyní naše země připravena realizovat "na zadním dvorku" USA projekt, který velmi bolestivě zasahuje americké ekonomické zájmy.
Jedná se o budování Nikaragujského kanálu - hlavního konkurenta Panamského průplavu, kontrolovaného USA. Projekt slibuje přínos pro Rusko, Venezuelu, Čínu a samozřejmě Nikaraguu.
Naše země získá výhodný dopravní koridor, Čína si sníží clo a mírně si zkrátí cestu k venezuelské ropě a Nikaragua získá mohutný příliv investic do země.
V cestě jsou jen Američané, ale ty nikdo neposlouchá. Zahájení práce na stavbě kanálu je plánováno na rok 2019, konec - na rok 2029.
Přičemž má nikaragujská vláda zájem nejen o hospodářskou spolupráci s Ruskem, ale také o vojenskou. V současnosti tato latinskoamerická země nakupuje od nás tanky T-72, cvičný bojový letoun Jak-130, vrtulníky Mi-17, obrněné vozy Tigr.
V Nikaragui bylo zřízeno vojenské výcvikové středisko, kde místní vojáky připravuje 400 ruských specialistů. Potenciálně budou novou dopravní magistrálu hlídat ruští vojáci, kteří se budou opírat o základnu v regionu vytvořenou.
Celkově je výstavba Nikaragujského kanálu pro Rusko přínosem jak z ekonomického, tak i geostrategického hlediska. Aby členové NATO zchladili své nadšení v Černém a Baltském moři, musí Rusko vybudovat základnu v Karibském moři. Jak se říká, pak budou Yankeeové vědět, kde je jejich místo na mapě. A když už tak moc chtějí ukazovat svaly, ať to dělají u svých břehů.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
↧
21. srpen – zničené naděje
21. 8. 2018
Vojáci, tanky, letadla. Velký stadion v centru města byl proměněn v koncentrační tábor, kterým prošlo 100 tisíc vězňů. V malé zemi s 10 miliony obyvatel tajná policie zatýkala bez zatykače, mučila a vraždila. Bylo zavražděno 15 000 lidí, další tisíce jsou nezvěstné, emigrovalo 200 000 lidí. To nebylo v Československu 1968, ale v Chile 1973. V té době už bylo v Československu „znormalizováno“.
R. 1968 jsme si při „obrodném procesu“ čichli k iluzi svobody i blahobytu současně, ale kromě zrušení cenzury a velmi mírného pokroku ve věcích rehabilitace politických vězňů se nic neobrodilo a nezměnilo; stali jsme se národem, kterému lze zamávat před nosem iluzemi jako saňovým psům vonícím soustem na konci prutu. Dubčekovi se jen vymklo řízení z rukou, pokud vůbec něco r.1968 řídil. Jeho dobře slyšitelné vzlykání do mikrofonu po návratu z Moskvy řeklo víc než učené analýzy spáchané tenkrát i dnes.
Ovšem – vzdávám čest skutečným hrdinům – Janu Palachovi, Janu Zajíci, Evženu Plockovi, Josefu Hlavatému, ale i Miroslavu Malinkovi a Janu Berešovi, Poláku Ryszardu Siwiecovi, Ukrajinci Vasylu Makuchovi a Maďarovi Sandoru Bauerovi, kteří se rozhodli, po vpádu vojsk Varšavské Smlouvy, protestovat sebeupálením.
↧
Ať dře Rusko samo: OSN tajně zakázalo obnovu Sýrie
Ministr zahraničí Ruska Sergej Lavrov uvedl, že politické oddělení OSN nařídilo členským zemím organizace, aby se nepodílely na obnově Sýrie, informuje Interfax. "Politické oddělení sekretariátu OSN vydalo a rozšířilo již v říjnu loňského roku v celém systému OSN tajnou směrnici, která zakazuje organizacím, jež patří do tohoto systému, aby se účastnily jakýchkoli projektů na obnovu syrské ekonomiky. Pouze humanitární pomoc, nic víc", oznámil diplomat.
Politik dodal, že se zajímal u generálního tajemníka OSN António Guterrese, "proč jsou takové otázky předmětem jakýchsi tajných sekretariátních vnitřních směrnic". Guterres přislíbil, že situaci prošetří.
"Jsem přesvědčen, že všichni budou souhlasit s nepřípustností pokusů jedné skupiny zemí o manipulaci v kořistnických geopolitických zájmech sekretariáty mezinárodních organizací, jejichž pracovníci jsou povinni být nestranní a nezávislí", vysvětlil Lavrov.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
↧
Čím větší humbuk, tím větší prachy, aneb „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej!“
21. 8. 2018
Konečně, to zas bude mazec. Je tu 21. srpen a s ním 50. významné výročí okupace - vstupu spojeneckých (a sovětských) vojsk Varšavské smlouvy do Československa! Prezentuje se množství ideologických, protiruských tanečků a také provokací, nicméně vzpomínkové akce budou zřejmě ve všech větších městech ČR. Nic proti tomu, je tu však přece jen jedna taková velká „maličkost“.
Jak sdělují média, hlavní vzpomínkové akce k tomuto výročí budou, jak to ostatně bývá tradičním zvykem, probíhat v Praze na Václavském náměstí. Vzpomínkové akce údajně vyvrcholí „mega“ koncertem právě na Václavském náměstí, kde zazní největší hity 60. let v podání současných zpěváků. Zde se dostáváme k oné „maličkosti“ v podobě vystoupení současných zpěváků. Ono totiž není vystoupení jako vystoupení, stejně jako není výročí jako výročí. Řada našich současných zpěváků není ani zdaleka loajální současné politice, natož Rusku v souvislosti s výročím „okupace“. Připočteme-li k tomu propagandistickou masáž o militantní politice Ruska a nebezpečí, které nám a celé Evropě od něj hrozí, stejně jako řada dalších protiruských provokací není pochyb o tom, jaký postoj a názor má většina našich současných zpěváků k Rusku. Upřímně řečeno, až na vzácné výjimky je jejich vztah k Rusku ani ne tak chladný, jako vyloženě záporný až odtaživý a s názory, které je lepší nepublikovat.
Nicméně, je zde výročí a s ním nemalá příležitost si v rámci „vzpomínkových akcí“ pěkně namazat kapsu! Lze totiž dost vážně pochybovat, že by vystoupení současných zpěváků mělo charitativní charakter, nebo že by se snad zřekli honoráře! To už sám význam této významné akce vylučuje, protože 50. výročí je mimořádně důležité. Tomu také musí odpovídat rozsah, rozměr a vyznění, což samo o sobě předpokládá, že na nějakou tu korunu by se nemuselo hledět. Jinými slovy, když vzpomínková akce, tak ať to stojí za to, takové výročí není každý den zvláště, jedná-li se pro národ tak tragickou událost, jakou byla okupace Československa.
A tak naši slavní zpěváci a zpěvačky, využívajíc této mimořádné příležitosti, při vědomí výnosného kšeftu budou nadšeně, na oko i (nevěrohodně) vlastenecky dout své plíce při prezentaci těch největších hitů 60. let, aby projevili odpor a nesouhlas nejen s dávnou okupací, ale i skrytě proti současné politice Ruska a tendenci našich některých politiků v jejich kontaktech s RF. Zkrátka, tato akce, jakkoli je svým obsahem pro účinkující ideologicky a nacionálně negativní a nesourodá, přesto ve smyslu „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“ si naši umělci a zpěváci nejen „zadují“, ale především, pěkně napakují. Komu či při jaké příležitosti vystupují není zřejmě zas až tak důležité.
Apropó, ještě jedna poznámka. Nevím, zda je to typicky jen naše polistopadová zvyklost, nebo se to praktikuje i v jiných státech, ale kdykoliv se jedná-li se významnou událost státního či jinak vrcholného významu, na jejich realizaci se mj. vždy nemalou měrou podílí i muzika, tedy vystoupení populárních hudebních skupin a zpěváků, často s repertoárem, který má jen malý, nebo také žádná vztah k dané události. Nabízí se otázka, zde to není záměrné, aby si jistí vlivní lidé, resp. politická scéna udržela vliv na jedné straně a loajalitu „umělců“ na straně druhé. Vystoupení jiných kulturních těles a subjektů, např. folklorní, komorní, dětské apod. jsou málo časté, až ojedinělé. Je to snad proto, že návštěvnost na těchto vystoupeních, alias „koncertech“ jde z velké části na vrub mladých (samozřejmě platících) lidí? Že tyto akce, kromě „kulturního(!)“ zážitku současně mají i ne nezajímavé vedlejší efekty, jako je byznys, drogy apod.?
Lze také seriozně pochybovat o tom, zda kulturní a obsahová úroveň (repertoár) těchto vystoupení zcela odpovídá charakteru a významu dané akce. Zdá se, že se úroveň oslav nebo významných událostí dostala jen do roviny komerčního významu vystupováním či účinkováním hudebních skupin a zpěváků tzv. populární hudby, bez širšího kulturního, uměleckého nebo esteticko - výchovného vlivu či efektu. Ale to už je zase problém z jiného soudku.
↧
↧
Pozor! I o Íránu vám lžou
21. 8. 2018
Uvažovali jste někdy o možnosti, že téměř všechno, co vám o světě říkají západní média, je lež a výmysl? Jsem si jist, že ano - a zvláště v poslední době - kdy se pomatenost západní propagandy stává stále očividnější. Jestliže žijete v Evropě či Severní Americe, jste otravováni lžemi o Kubě, Venezuele, Rusku, Číně, Severní Koreji - a ano, také o Iránu. Právě jsem se vrátil z Teheránu, města se slavnou historií i kulturou. Města, přeplněného muzei, divadly, neuvěřitelně skvěle udržovanými parky, které jsou vyzdobeny moderními sochařskými díly. Je to město s moderní a státem financovanou veřejnou dopravou, kombinující high tech metro, ekologickou dopravu autobusovou a předměstské vlaky. I město vysokých stromů a tichých náměstí, elegantních kaváren a nesmírně vzdělaných a laskavých lidí.
Město, které by mohlo být zcela právem zařazeno do seznamu 10 nejpozoruhodnějích měst světa, kdyby ovšem nebylo hlavním městem země, kterou se Západ snaží zruinovat. Nejdříve nespravedlivými i nezdůvodněnými sankcemi - a pak, kdo ví - možná i vojenskou invazí.
Co většina západních lidí o Iránu ví? Co se o něm ze svých médií dověděli?
Mám za to, že ten obraz je takovýto: Jde o radikální muslimskou zemi, něco jako je radikální šiitská Saudská Arábie. JEMOMŽE HORŠÍ. Dokonce mnohem horší, protože Saudská Arábie je nejbližším arabským spojencem Londýna i Washingtonu a proto na ní nesmí být snítko. A to bez ohledu na to, jaké barbarství se z této země do světa šíří.
Ti kteří znají např. saudskoarabskou Džiddu i Teherán, by se srovnání těchto dvou měst s chutí zasmáli. Saudská Arábie je i se svou polokolonií Bahrainem bez ohledu na své bohatství z ropy nejméně soucítícím společenstvím na planetě, v němž na odiv vystavovanému bohatství šlape vždy na paty nejhlubší bída.
Zatímco Irán je ve své podstatě zemí socialistickou. Je internacionalistický a plně solidární s mnoha utlačovanými zeměmi planety. A to nejen se Sýrií, Jemenem a Palestínou, ale též s Kubou, Venezuelou a dalšími.
Že jste o tom nevěděli? Žádný div. Nebyla nikdy snaha vám to sdělit. Což platí i o iránském společenském systému, který je zcela jasně socialistický. Je zde bezplatné školství a zdravotní péče, státem financovaná veřejná doprava a kultura, do značné míry silná vláda a přinejmenším aspoň částečně - centrální plánování.
Bez ohledu na nespravedlivé západní sankce, uvalované na Irán jen s několika málo přerušeními, činí iránská vláda vše možné i nemožné, aby se o své občany postarala. A bez ohledu na utrpení, které jsou Iránci v důsledku sankcí snášet, nepodvádí a nekradou.
Většina návštěvníků Iránu nerozumí složité místní měně - a já nejsem výjimkou. Jednoduše dám taxikáři či vrchnímu svoji peněženku - a oni si z ní prostě vezmou, kolik jim za jejich službu patří. A jak jsem se se svými iránskými kolegy shodl, je ona vybraná částka vždy férová.
Jistě. Řekli vám "jak náboženský Irán je". Ale pozor! Na rozdíl od Saudské Arábie nebo Indonézie, nemává se zde vírou jako praporem a také se vám ta víra nestrká před obličej. V Iránu je víra cosi vnitřního, co se vyjadřuje pokorně a bez hluku. A většina žen si přikrývá své vlasy jen ze třetiny či čtvrtiny, takže většina vlasů zůstává odkrytá.
Zvláštní to věc. Kdykoli přijedu do Iránu, zmocní se mě podivné puzení. Vykřiknout do celého světa. Přijeďte do této země a poznáte něco extra. Irán není div světa, ale je reálný. Reálný je zde život i lidé. Díky své kultuře a historii ti lidé jaksi vědí, jak oddělit drahé kameny od šuntu, čisté myšlení od propagandy, laciný kapitalizmus od velké snahy zlepšit svět. A jestliže mi nevěříte, běžte se podíávat na jejich filmy Jsou to klenoty jeden vedle druhého.
Což je zřejmě právě ten důvod, pro který chce Západ Irán nejdříve zruinovat - a pak totálně zničit. Irán je totiž pro Západ "nebezpečný". A je smrtelně nebezpečný pro imperialistické uspořádání světa. Stejně jako Čína, Rusko, Kuba, Venezuela a Bolivie.
Zruinovat Irán však nebude snadné, ba dá se říct, že až skoro nemožné. Iránci jsou hrdí, rozhodní a silní. A Irán též není všemi opuštěn. A dokonce i sousedé Iránu - Turecko a Pakistán - otáčejí v poslední době kormidlo své politiky dál a dál od Západu.
Ale nevěřte všemu, co píši. Prostě sem přijeďte a uvidíte. Anebo se zeptejte lidí, co v Iránu byli, a poslouchejte je. Je to země, která má za sebou 7 000 let skvělé historie. A namísto, abyste ji bombardovali, čtěte její básníky, sledujte její filmy a učte se z jejího internacionalistického postoje. A teprve pak rozhodněte, zda je Irán skutečně váš nepřítel, anebo váš vzácný druh.
(Andre Vltchek je americký filozof, romanopisec, filmař a investigativní žurnalista. Psal o válkách a konfliktech v řadě zemí a je autorem řady knih různých žánrů).
Vybral a přeložil Lubomír Man
↧
Retro: Tak se na obra musí
 |
| Poslední News of the World |
22.8.2018
V jinak zmatené stati Rupert Murdoch a Anders Breivik: Co mají společného?píše K. Hvížďala:
„Mediální baron Rupert Murdoch nemusel ve Velké Británii zastavit nejprodávanější nedělní bulvár News of the World kvůli tomu, že měl velkou moc a manipuloval s politiky, ale jak ukázaly poslední analýzy: Krach jeho bulváru zavinili obyčejní lidé.
Během několika dní statisíce lidí poslalo e-mailové zprávy firmám, které u Murdocha inzerovaly, s požadavkem, aby odřekly inzerci. S tím Rupert Murdoch vůbec nepočítal.“
Takhle se na obra musí. Chcete-li se s někým domluvit, musíte hovořit jeho řečí. Žádné petice, žádné pokusy někoho dojmout odvoláváním se na spravedlnost, žádné apely na mravnost, ale pěkně natvrdo peníze. Proč to nezkusit i u nás a nenapsat firmám, které sponzorují zdiskreditované politiky, že jestli ony nepřestanou platit politikům, my přestaneme platit jim?
Volby jsou jednou za čtyři roky, ale na nákup chodí člověk každý den.
Převzato z blogu Tribun (uveřejněno 4. 8. 2011)
Takhle se na obra musí. Chcete-li se s někým domluvit, musíte hovořit jeho řečí. Žádné petice, žádné pokusy někoho dojmout odvoláváním se na spravedlnost, žádné apely na mravnost, ale pěkně natvrdo peníze. Proč to nezkusit i u nás a nenapsat firmám, které sponzorují zdiskreditované politiky, že jestli ony nepřestanou platit politikům, my přestaneme platit jim?
Volby jsou jednou za čtyři roky, ale na nákup chodí člověk každý den.
Převzato z blogu Tribun (uveřejněno 4. 8. 2011)
Poznámka redakce Nové republiky: Tak koho navrhujete jako prvního?
↧
Socialismus s lidskou tváří okupace jen pozastavila, definitivně ji zadusil listopad
Jiří Vyvadil
22.8.2018 VašeVěc
Žádná okupace není dobrá. Jen některá může být horší a jiná mírnější. Proti okupaci ze strany vojsk Varšavské smlouvy ze srpna 1968 byl vášnivě snad každý Čechoslovák. Kromě ojedinělých vlastizrádců. Ovšem v každém případě byla tato okupace tisíckrát méně agresivní a měla tisíckrát méně negativních důsledků než předchozí německá okupace v letech 1938 – 1939.Protektorát Böhmen und Mährend byl organizovaným násilím proti českému národu, spojeným s každodenními tresty smrti a odvlékáním do koncentračních táborů a detailním řízením okupační mocí. Zatímco sovětská vojska v Milovicích normální civilista ani nezaznamenal, přítomnost německého wehrmachtu a gestapa v letech 1939-1945 byla všude a na očích a v pravidelných intervalech se brutálně připomínala: pohřeb Jana Opletala, heydrichiáda apod. Zatímco okupace vojsk Varšavské smlouvy přinesla tuším 250 mrtvých, německá okupace 360 000.
Jasné?
Ale to nejdůležitější: Sověti, ale možná ještě více komunistické vedení NDR a PLR, chtěli udržet svůj model ekonomicko-politického života bez svobody projevu prostřednictvím invaze, ale přáli si existenci Československa, ba co víc, po svém způsobu si přáli, aby reálný socialismus a s ním spojený určitý životní standard byl co nejlepší (že to plánovité hospodářství umožňovalo jen zčásti, je věc jiná).
Ovšem němečtí nacisté nás chtěl zlikvidovat jako národní entitu. Tři měsíce před vyhlášením konečného řešení židovské otázky ve Wannsee si Heydrich udělal jakousi generální zkoušku a 2. října 1941 v Černínském paláci vyhlásil generální plán na likvidaci českého národa. Nastínil, jak je nutné Čechy rozdělit. Jednu skupinu prý tvoří lidé, kteří mají „správnou rasu a správné názory“, ty je možné velmi lehce poněmčit. Pak tu jsou lidé se „špatnou rasou a špatnými názory“ – tyto obyvatele je zapotřebí odsunout někam na východ. Jádro „rasového národnostního stavu“ tvoří podle Heydricha střední vrstva. Ta se podle něho skládá z „rasově špatných jedinců se správnými názory“ a „rasově dobrých jedinců se špatnými názory“. Tu první skupinu je, jak Heydrich zdůraznil, možné usadit v Říši, ale je třeba dbát přísně na to, aby tito lidé neměli nikdy žádné děti. Druhá skupina je podle Heydricha „nejnebezpečnější, protože tvoří vůdcovskou vrstvu s dobrou rasou“. Je tedy nutné tuto skupinu ještě rozdělit – část usadit, pokusně, v čistě německém prostředí, poněmčit ji a vychovat ji ke správnému myšlení. Pokud by to ale nebylo možné, tedy bez milosti tyto lidi „postavit ke zdi“.
Reinhard Heydrich hovořil také o nutnosti propagandistického využití svatého Václava. Jak Heydrich řekl, „uctíváním Václava Češi vlastně potvrzují, že Václav měl pravdu, když se opíral o Němce. Toho je třeba historicky využít.“ A kromě toho také řekne: „… tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat.“
Kontrolní otázka: Havlisté a sluníčkáři, přišel s takovým zvěrstvem Brežněv, či nějaký jeho poskok? No, nepřišel. Nepřišel. Chtěl, pravda, umlčení kritiky, ale jinak pohodu.
Takže tím jsme se snad vypořádali s oběma okupacemi. Ta sovětská nás měla usměrnit ve smyslu zastavení kritiky sovětského modelu života, ta německá nás měla zlikvidovat.
Jasné?
Ale nechme už okupace okupacemi.
Den co den jsou média, deníky, televize rozhlas bombardovány historkami, ale i dokumenty z období Pražského jara a zejména 1968.
Zdánlivě se hovoří o všem, ale to nejpodstatnější, nejdůležitější zcela uniká. To každý zatlouká.
Kdykoliv se nějaký národ postaví za nosnou myšlenku, která posunuje vývoj dál k něčemu novému pokrokovému a zpravidla proti všem, zaslouží si hluboký respekt.
Ve 14. století se Češi postavili proti diktátu jednoho monopolu pravdy, šířeného katolickou církví, a přišli s konceptem na svou dobu zcela revolučním, že nejenom kněží a preláti, ale všichni jsou oprávněni vykládat slovo Boží a že každý má právo přijímat podobojí. Šlo o neskutečný příliv svobody, který narazil na zoufalý odpor katolické církve a zčásti i světských panovníků. Reformace představuje nejradikálnější posun ve společenském vědomí doby a Češi byli v Evropě první. A na počátku tohoto díla byl český Mistr Jan Hus. Byli jsme evropští, a kdybych teď použil slova dnešního amerického prezidenta Trumpa: Byli jsme nejlepší. A byli jsme nejlepší nejen co to pokrokovosti ideologie, ale i nejlepší díky dokonalému vojenskému mistrovství Jana Žižky z Trocnova, který následně drtil křižácké výpravy. Někdy stačilo zapět chorál a bylo po bitvě. Armády křižáků se před námi třásly a my zčásti ovládali střední Evropu.
Byli jsme v Evropě první a jedineční. Prostě nejlepší.
Totéž platí o myšlence socialismu s lidskou tváří, která v tehdejší Evropě i světě získala neskutečnou podporu, jako něco lidského, protikladného sobeckému kapitalismu a proti starým strukturám, které se chopily na Západě moci po roce 1945 a nechtěly odejít. Socialismus s lidskou tváří byla naše nejnosnější myšlenka pro 20. století a nikdo nic zajímavějšího nevymyslel.
A potom přišel onen děsivý náraz invaze vojsk Varšavské smlouvy a návrat ke strnulému, dogmatickému, zčásti represivnímu a ekonomicky neefektivnímu modelu uspořádání země. Budiž, bylo to zlé, většina národa Brežněva a jeho pohůnky nenáviděla… Pražské jaro jako celek bylo odmítnuto jako kontrarevoluce.
Když přišel Gorbačov s politikou glasností, mimochodem spolužák některých činitelů z roku 1968, nastala nejen na Západě, ale i v „socialistických zemích“ náhlá naděje, že nastane změna. A ona v oblasti uvolnění svobody a zčásti ideologie skutečně nastávala. Gorbymánie zasáhla nejen západní svět, ale i svět satelitů. Kdo si vzpomene na návštěvu Gorbačova v Praze, ví, že to byl triumf. V Beríně v podstatě odstartoval povstání proti Honeckerovu vedení. Až tam také skončila u mnohých nenávist k Sovětskému svazu, a dokonce Gorbačovo vedení rozhodně bylo chápáno oproti stávajícímu, zejména Jakešovskému vedení, za cosi skvělého.
Ovšem čas se nazastavoval. Když Gorbačov někdy na konci listopadu 1989 se sympatií hovořil o Praze, konstatoval, že cílem glasnosti vlastně byl socialismus s lidskou tváří, bylo už pozdě. Kdyby tato slova pronesl o rok dříve, mohlo být leccos jinak.
Ať tak či onak, 17. listopad a to, co následovalo, vzbuzovalo u části společnosti naději, že násilně přerušené Pražské jaro bude pokračovat, že filozofie socialismu s lidskou tváří, na kterou se dvacet let čekalo, se prosadí.
Ale nestalo se to. Přišli jiní frajeři: Havel, Pithart a následně i Klaus. Jen žádná třetí cesta, jen žádný návrat k socialismu s lidskou tváří. Chce co nejdříve egoistický západní kapitalismus, a hlavně nemyslet. Tehdy myšlenka svébytného svobodného rozvoje Československa byla opuštěna. Mimochodem, to, že se nestal Dubček prezidentem, jak se zdálo mnohým naprosto logické, ale na Slovensku dosti nenáviděný Václav Havel, logicky vedlo i k rozdělení Československa.
A tak Pražské jaro, socialismus s lidskou tváří, jako nejvýznamnější svébytné vzepětí českého a slovenského národa ve 20. století, nezadusila okupace z 21. srpna 1968, ale „sametová revoluce“ a to, co po ní následovalo ze dne 17. listopadu 1989.
Promarnili jsme příležitost býti světovými. Alespoň na čas. Po roce 1989 jsme se stali poslušnými přitakávači vývoje a jsme tam, kde jsme. Neumíráme, přežíváme v relativním konzumu a je to pomyslně jaksi doba zaživa pohřbených… Ale to už tady bylo.
- - -
↧
Klimatologové zjistili, proč se deště a vedra staly „nekonečnými"
- kou -
22.8.2018 nature.com a PrvníZprávyDeště a vedra mají v posledních letech neobvykle dlouhé epizody v důsledku drastických změn v pohybu větrů celé Ameriky, Evropy a Asie, spojených s oteplováním Arktidy.
Klimatologové to uvedli v časopise Nature Communications.
„Celá planeta pokryta obřími vzdušnými proudy, které nazýváme „planetární vlny“. „Naše pozorování ukazují, že emise skleníkových plynů začaly mít vliv na jejich činnost, omezení jejich šíření a pohybu. Pokud tyto vlny zpomalí, ve skutečnosti „zmrazí“ počasí, a v důsledku mění deště na povodně, dobré počasí na vlny veder a sucha, a silné požáry,“ sdělil Hans Schnellnhuber z Ústavu klimatického výzkumu v Postupimi (Německo).
Za jeden z důsledků globálního oteplování se považují takzvané „extrémní jevy počasí“ - periody nadměrného tepla v zimě a chladu v létě, vlny veder, týdenní těžké deště, sucha a další jevy spojené se „špatným“ počasím. Například povodeň v roce 2012 v okolí Krymu a letní vedra v Rusku v roce 2010, jsou dnes považován za jeden z nejvýraznějších příkladů takových jevů.
Četnost takových událostí se v budoucnu jen zvýší při dalším vývoji globálního oteplování, a budou pokrývat všechna velká teritoria. To povede, jak ukazují výpočty západních klimatických vědců k dramatickému nárůstu úmrtnosti - každý „extra“ extra stupeň vedra v létě zvýší počet mrtvých o 5%.
Jak Shnellnguber poznamenal, mnozí lidé si začali v posledních několika letech všímat, že se počasí v letních měsících nemění tak rychle, jak tomu bylo v minulosti - horké dny se mění na týdny veder a deště někdy trvají i několik dní. To způsobuje požáry, záplavy a jiné katastrofy, což má za následek obrovské hospodářské škody a životy stovek lidí.
Němečtí klimatologové se zabývali toto problematikou a snažili se přijít na kořeny takových anomálií na základě studia dat shromážděných pozemními meteorologickými stanicemi a satelity. Po analýze dat je výzkumníci porovnali je s počítačovými předpověďmi klimatických modelů v naději, že naleznou podstatu těchto podivných „zamrznutí“ počasí.
Jak se ukázalo, téměř všechny tyto události byly vytvořeny tím, že v posledních letech se arktické teploty zvýšily výrazně více, než v jiných oblastech Země. V důsledku tohoto rozdíly v teplotě mezi polární oblast, mírnými zeměpisnými šířkami a tropy výrazně snížily, a dramaticky změnily povahu pohybu větru v horních vrstvách atmosféry.
V minulosti, jak vědci vysvětlují, takzvané „planetární vlny“, nebo „jet-streamy“ nerušeně cestovaly v zemské atmosféře, pohybující se od západu k východu a rovnoměrné distribuovaly teplo v těchto zeměpisných šířkách.
Globální oteplování je oslabilo a učinilo je méně stabilní. To nejen změnilo to, kde protékají „vzdušné řeky“, a jak rychle se pohybují, ale také vytvořilo speciální „stojaté vlny“ uvnitř, kde po dlouhou dobu nemění podmínky.
Při výskytu takových oblastí, podle výpočtů klimatologů, se „zmrazí“ počasí v jejich blízkosti, a nemění, dokud tento jev stojatých vln nezmizí. Takové jevy, podle klimatologů, přinesly nedávné požáry ve Spojených státech a v Kanadě, záplavy ve Velké Británii a v dalších evropských zemích, stejně jako řadu dalších povětrnostních anomálie.
Související:
Klimatologové to uvedli v časopise Nature Communications.
„Celá planeta pokryta obřími vzdušnými proudy, které nazýváme „planetární vlny“. „Naše pozorování ukazují, že emise skleníkových plynů začaly mít vliv na jejich činnost, omezení jejich šíření a pohybu. Pokud tyto vlny zpomalí, ve skutečnosti „zmrazí“ počasí, a v důsledku mění deště na povodně, dobré počasí na vlny veder a sucha, a silné požáry,“ sdělil Hans Schnellnhuber z Ústavu klimatického výzkumu v Postupimi (Německo).
Za jeden z důsledků globálního oteplování se považují takzvané „extrémní jevy počasí“ - periody nadměrného tepla v zimě a chladu v létě, vlny veder, týdenní těžké deště, sucha a další jevy spojené se „špatným“ počasím. Například povodeň v roce 2012 v okolí Krymu a letní vedra v Rusku v roce 2010, jsou dnes považován za jeden z nejvýraznějších příkladů takových jevů.
Četnost takových událostí se v budoucnu jen zvýší při dalším vývoji globálního oteplování, a budou pokrývat všechna velká teritoria. To povede, jak ukazují výpočty západních klimatických vědců k dramatickému nárůstu úmrtnosti - každý „extra“ extra stupeň vedra v létě zvýší počet mrtvých o 5%.
Jak Shnellnguber poznamenal, mnozí lidé si začali v posledních několika letech všímat, že se počasí v letních měsících nemění tak rychle, jak tomu bylo v minulosti - horké dny se mění na týdny veder a deště někdy trvají i několik dní. To způsobuje požáry, záplavy a jiné katastrofy, což má za následek obrovské hospodářské škody a životy stovek lidí.
Němečtí klimatologové se zabývali toto problematikou a snažili se přijít na kořeny takových anomálií na základě studia dat shromážděných pozemními meteorologickými stanicemi a satelity. Po analýze dat je výzkumníci porovnali je s počítačovými předpověďmi klimatických modelů v naději, že naleznou podstatu těchto podivných „zamrznutí“ počasí.
Jak se ukázalo, téměř všechny tyto události byly vytvořeny tím, že v posledních letech se arktické teploty zvýšily výrazně více, než v jiných oblastech Země. V důsledku tohoto rozdíly v teplotě mezi polární oblast, mírnými zeměpisnými šířkami a tropy výrazně snížily, a dramaticky změnily povahu pohybu větru v horních vrstvách atmosféry.
V minulosti, jak vědci vysvětlují, takzvané „planetární vlny“, nebo „jet-streamy“ nerušeně cestovaly v zemské atmosféře, pohybující se od západu k východu a rovnoměrné distribuovaly teplo v těchto zeměpisných šířkách.
Globální oteplování je oslabilo a učinilo je méně stabilní. To nejen změnilo to, kde protékají „vzdušné řeky“, a jak rychle se pohybují, ale také vytvořilo speciální „stojaté vlny“ uvnitř, kde po dlouhou dobu nemění podmínky.
Při výskytu takových oblastí, podle výpočtů klimatologů, se „zmrazí“ počasí v jejich blízkosti, a nemění, dokud tento jev stojatých vln nezmizí. Takové jevy, podle klimatologů, přinesly nedávné požáry ve Spojených státech a v Kanadě, záplavy ve Velké Británii a v dalších evropských zemích, stejně jako řadu dalších povětrnostních anomálie.
Související:
↧
↧
Kusturica dnes koncertuje na Krymu, ten je podle něho ruský
Jan Urbach
22.8.2018 VašeVěc
Nebojím se jezdit na Krym kvůli sankcím, protože jsem zvyklý jednat tak, jak to považuji za vhodné, řekl srbský režisér a hudebník světového jména Emir Kusturica. Se svou skupinou The No Smoking Orchestra uspořádá dnes 22. srpna v Jaltě koncert.
„Nejsem zdaleka jediný umělec, který přijíždí na Krym s koncertem, protože není čeho se obávat. A vůbec, život má smysl, když je svobodný — člověk může postupovat tak, jak chce, a nemusí se ničeho bát. Vždy se chovám tak, jak je třeba,"řekl. Kusturica koncertoval na Krymu i v loňském roce, kdy také poradil obyvatelům Krymu, aby si nevšímali názorů západních zemí, které neuznávají poloostrov jako součást Ruska. Připomeňme, že Emir Kosturica je absolventem pražské FAMU, kde byl žákem Otakara Vávry. Mezi jeho nejznámější filmy patří Černá kočka, bílý kocour. Film Underground z roku 1995 byl kritizován za prosrbský pohled na dějiny Balkánu po druhé světové válce a především rozpad Jugoslávie. V roce 2005 Emir Kusturica, původně sekulární muslim ze Sarajeva, konvertoval na pravoslaví a přijal druhé jméno Nemanja.
↧
Britové ukončí podporu teroristů v Sýrii
 |
| Americký troll na výrobu propagandy v Sýrii v Bílé přilbě |
22. 8. 2018 VlasteneckéNoviny
LONDÝN | Britská vláda považuje pokračování podpory syrské opozice (teroristické organizace IS, Front an-Nusrá, Bílé přilby a další teroristické organizace, pozn. ed.) za příliš riskantní a má v plánu zachovat pouze humanitární pomoc. Informoval o tom list The Guardian.
Britská vláda hodlá v září ukončit financování Svobodné syrské policie, která je jednou z teroristických organizací, které jsou důvodem občanské války v Sýrii. Jak píšou britská média, toto rozhodnutí může znamenat, že se v Londýně smířili s tím, že syrští teroristé, které nazývají „opozicí“ bude zlikvidována.
V období 2017 až 2018 Británie vynaložila 152 milionů liber (přes čtyři miliardy korun) na financování syrských teroristů. Z toho třetina směřovala do Idlíbu. Minulý týden tajemník britského ministra zahraničí pro Blízký východ a severní Afriku Alistair Burt oznámil, že vláda hodlá vynaložit dalších 10 milionů liber (287 milionů korun) na humanitární pomoc,“ informuje světová zpravodajská agentura a rozhlasová stanice Sputnik, která je součástí mediální skupiny Rusko dnes.
Deník The Guardian uvádí, že toto rozhodnutí může být spojeno s vyšetřováním televize BBC, která v pořadu „Džihádisté, které jste si zaplatili“ tvrdí, že policejní sbor v Idlíbu podléhá velení teroristické organizace Fronta an-Nusrá a policisté musí platit dalším extremistickým skupinám. „Stejně tak i další policisté v provinciích Aleppo a Dar’á, které financovala britská strana, byli pod vlivem extrémistických skupin,“ cituje dále Sputnik britská média.
↧
Kiskův príhovor
22. 8. 2018
Práve som si vypočul v telke príhovor prezidenta Kisku k udalosti spred 50 rokov. Keďže v ňom poprosil pamätníkov tých dní, aby sa podelili o svoje poznatky a skúsenosti, činím tak. Ja som bol totiž v tom čase dospelý 25-ročný občan so záujmom o politiku, ktorá sa vtedy po rokoch javila zaujímavá a mám preto osobné zážitky na rozdiel od pána prezidenta, ktorý bol v tom čase ešte malé decko, a nemohol nič chápať. Mám taký pocit, že mnohé nechápe ani dnes, keď nás presviedča, že potrebujeme spojencov a partnerov, akých máme v súčasnosti.
Celé tie mohutné „oslavy“, programy, prejavy a výzvy nemajú, zdá sa, iný účel než spojiť dnešné mrchavé putinovské Rusko s tým bývalým Sovsojuzom. Dneska je to taký trend určitých médií a politikov. Nebudem tie fámy tu vyvracať, však to už mnohí diskutujúci vyvrátili. To by som musel spojiť aj dnešné Nemecko s fašistickým Nemeckom, keď rozbili Československo s cieľom zlikvidovať jej obyvateľov a v zapätí rozpútalo svetovú vojnu, ale i Taliansko, Francúzsko a Anglicko, keď nás predali Hitlerovi v Mníchove. Ale i Ameriku, keď jej letectvo bombardovalo naše fabriky tesne pred ukončením vojny, len, aby sa zbavili konkurencie. To sú tí naši spomínaní dnešní dobrí spojenci.
Ozbrojený vpád na cudzie územie je vždy svinstvo, nevynímajúc ani ten spred 50 rokov s desiatkami obeťami, zväčša dopravnými, i keď boli aj zastrelení. Boli tam totiž vojaci, ktorí ani nevedeli, kde sú, ale mali nabité zbrane. Tak to v ozbrojených konfliktoch chodí. Samozrejme, že je nám ľúto nevinných obetí a treba si na ne s pietou spomenúť, zvlášť, keď sú nám tak dôverne blízko. Už tak blízko nie sú obete, a sú ich milióny, ktoré prišli o život v konfliktoch, ktoré rozpútali naši dobrí spojenci po celom svete. Pre sčítaného čitateľa ich nemusím vymenovávať: Vždy išlo o nejakú nádhernú myšlienku, najčastejšie, aby boli ľudia demokratickí, a to i za cenu, keby sa im muselo vykrútiť krkom.
Aj v tom našom prípade išlo o nádhernú myšlienku, aby sme vybudovali krajšiu komunistickú budúcnosť pre naše detí. My sme mali podľa súdruhov z Moskvy, Berlína, Varšavy, ale i z Budapešti a z ďalekej Sofie skreslenú predstavu, tak nám ju prišli napraviť aj s polmiliónovou armádou v železných maringotkách. A nemožno nespomenúť našich súdruhov, z našich miest a obcí, ktorým hrozilo, že prídu o dobré platené fleky a funkcie. Najprv sa mnohí nechali pomýliť, ale potom rýchlo prišli na to, že je lepšie byť konzervatívec než nejaký nezamestnaný reformátor, a tak nám tu zaviedli normalizáciu, že aj Sovieti zírali, jak nám to tu dobre ide plných dvadsať rokov. O tom by niečo mohol povyprávať pánu prezidentovi aj jeho apuš, keby chcel byť viac zdieľny.
V tej dobe išlo o oficiálny dôvod, aby sme neoslabili náš mierumilovný tábor, ktorý nám bol pridelený v Jalte a Postupime, oproti tým vojnovým štváčom odnaproti za ostnatým plotom. Veru, ten svet bol fest rozdelený a my sme v tej rozjasanej dobe a v eufórii zdanlivej slobody, bez cenzúry a s prísľubom trhového hospodárstva jaksi nebrali zreteľ. Mali nám to naši súdruhovia podrobnejšie vysvetliť, ale tí vtedy mysleli viac na korytá v zákulisnom boji. Aj súdruh Dubček mal byť v tej dobe zdieľnejší a miesto sladkého úsmevu, čo rozdával na všetky strany, nám mal dať viac informácií, čo s nami jeho dovtedajší kámoši zamýšľajú, ale s tým jeho koktavým rečovým prejavom a s patričnou dávkou naivity, by nám asi nič nevysvetlil. Možno mal len predstavu, že stačí nahodiť na ksichty škrábošky a komunisti budú ľudskejší. Svatá prostota!
Dubček bol vraj podľa zaužívaného názoru dobrý politik a navyše ľudský. Dobrý nebol zo zásady. Možno bol ľudskejší než tí jeho partajní súkmeňovci, ale potom neviem, čo medzi nimi hľadal? Však oni ho potom sami vykopli, keď im podpísal zákon, podľa ktorého mohli dokopať kdekoho. Však to aj potom v plnej miere využili. Jediné poučenie, ktoré od tej nemilej udalosti spred 50 rokov som získal, že na politikov si treba dať pozor a neveriť im, a to i tým dnešným. Natárajú nám všeličo, ale pravdu nám nepovedia. Dajte si na nich bácha.
↧
Žalují nás (zase)
22. 8. 2018 EB
Deník Referendum v červenci roku 2016 prezentoval jako fakt tvrzení, že podklady pro Evropskou komisi připravovala v případu OKD advokátní kancelář Pokorný Wagner, která pracovala pro ministerstvo financí řízené Bohuslavem Sobotkou a zároveň pro Zdeňka Bakalu, tedy pro kupujícího. Podle Deníku Referendum to ale není neobvyklá praxe. To je dost laskavé tvrzení.
Pokud to tak opravdu bylo, šlo by o jeden z největších hříchů, jakých se advokát může dopustit, a za který může být vyloučen z Komory. MF Dnes minulý týden napsala to samé, navíc však přidala konkrétní informaci, že oběma stranám současně radil advokát Radek Pokorný. Pokorný ale nikdy veřejně neprohlásil, že zažaluje Deník Referendum nebo MF Dnes za pomluvu. Nás ale žaluje (už podruhé). První slyšení se bude konat zítra v 10 hodin u Obvodního soudu pro Prahu 7. Veřejnost je zvána, aby přišla a na vlastní oči se přesvědčila, kam až je schopen na politiky napojený advokát zajít, aby bránil své dobré jméno v případu, který není, na rozdíl od práce pro obě strany v kauze OKD, promlčený.
↧
↧
Genocida řeckého národa
22. 8. 2014 PaulCraigRoberts
Politické a mediální dovršení genocidy řeckého národa začalo včera (20. srpna), kdy Evropská unie oznámila, že řecká krize skončila. To znamená, že skončilo Řecko, je mrtvé. Bylo zcela vyrabováno a mršina předhozena psům. 350 000 Řeků, v převážné většině mladí odborníci Řecko opustili. Index porodnosti je zde dnes mnohem nižší, než je potřebné k tomu, aby obyvatelstvo v delším časovém horizontu přežilo. Tvrdá omezující opatření, jež byla na Řeky uvalena, způsobila pokles řecké ekonomily o 25 %.
Což je ekvivalent poklesu ekonomiky USA v důsledku Velké hospodářské krize ve 30. letech minulého století. S tím rozdílem ovšem, že prezident Roosevelt zmírnil dopad masivní nezaměstnanosti zákonem o sociálním zabezpečení a programem veřejných prací, zatímco řecká vláda, poslušna diktátu Mezinárodního měnového fondu a EU, zhoršila dopad řecké masívní nezaměstnanosti tím, že zrušila celou svoji sociální zachraňující síť.
Tradiční až dosud bylo, že když se suverénní země ocitne v situaci, kdy není schopna splácet dluhy, veřitelé sníží její dluhy na úroveň, která ji umožní se s dluhy vyrovnat.
S Řeckem se však sehrála jiná hra. Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond nařídily, že Řecko musí zaplatit nejen všechny dluhy, ale i úroky z dluhů, nalézající se na vládních obligacích, držených bankami německými, holandskými, francouzskými a italskými.
Kdo přijde po Řecku na řadu jako další, zůstává otázkou. Bude to Itálie, Španělsko, Portugalsko, Francie, Belgie, Kanada, Austrálie - řada tak dlouhá, že nakonec už žádná země mimo tento seznam nezbude?
Vybral a přeložil Lubomír Man
↧
80 let od liptaňské tragédie. Připomínka zločinů páchaných Němci v českém pohraničí před zradou Československa spojenci v Mnichově 29. září 1938
22. 8. 2018
Vzhledem k tomu, jak dlouho se česká veřejnoprávní televize spolu s českým veřejnoprávním rozhlasem věnovala 50. výročí událostí z 21. srpna 1968 a jakým způsobem byla s tímto výročím související historie interpretována, lze očekávat něco obdobného u blížícího se 80. výročí Mnichovské dohody. Jak čas běží, fakta se sice nemění, avšak jejich interpretace někdy ano. Při 75. výročí Mnichova Česká televize připustila zradu velmocí, ale jejich jednání v Mnichově prý mělo smysl.
Obyvatelé Československa údajně neprožili během první světové války válečné utrpení jako obyvatelé Francie a Velké Británie, jejichž představitelé se dalším válečným hrůzám chtěli vyhnout. Škoda jen, že tato chybná úvaha (Češi a Slováci jako příslušníci Rakousko-Uherska na frontách nebojovali?) nešla ve stejném duchu dál, že nepočítá s neméně velkým válečným utrpením obyvatel Německa. Lze věřit, že si v Mnichově s Hitlerem jednající zástupci Francie a Velké Británie nechtěli hrůzy Velké války zopakovat. Věřit nelze jen tomu, že tito spojenci zradili Československo v zájmu zachování světového míru. Vše v Německu směřovalo k válce. Motivem bylo vyklidit Hitlerovi střední Evropu i za cenu zrady spojence a nechat Německo vyřádit se na východě.
Ve Švýcarsku žijící německý spisovatel, esejista a dramatik Rolf Hochhuth (nar. 1931) v jednom ze svých románů zmiňuje pohádku O rybáři a rybce. Ta patří pod názvem O rybáři a jeho ženě do souboru pohádek sebraných bratry Grimmy. Staré lidové vyprávění ukazuje, jak spolu s rostoucí mocí a bohatstvím se lidé mění, jsou stále nenasytnější, nespokojeni s tím, co získali a chtějí toho mít pořád víc a víc. Nakonec přichází trest – ztráta všeho, co bylo získáno a uvržení zpět do nicoty. Také v událostech politické scény se najde něco, co se na tuto pohádku hodí. Přitom ti, kteří si v dané současnosti na rybáře a jeho ženu hrají, jsou naprosto neschopni rozpoznat důsledky svého počínaní a to, co je jednou za jejich nenasytnost, ustavičnou nespokojenost a neukojitelnou touhou po stále větší moci postihne.
Podle Hochhutha si ve 20. století na rybáře a jeho ženu dvakrát zahráli Němci. Svou roli umocnili tím, že – jak tvrdí Hochhuth – Němci „…žijí ješitným přesvědčením, že jsou důkladnější než ostatní. Ale úplně by stačilo, kdyby si říkali, že se dají jenom nesnadněji poučit“. Němci se nepoučili ze zkušeností obou Napoleonů a dokonce ani ne z vlastní zkušenosti v první světové válce. Paličatý císař Vilém nedal ani na rady Bismarcka, který jej vždy varoval před územní expanzí na úkor sousedů. Vilém ničeho nedbal a po zániku své říše žil v holandském exilu, kde si sám štípal dříví v Doornu, který se mu stal na 22 let onou nuznou chýší z pohádky o rybáři a jeho ženě.
Z textu Rolfa Hochhutha: „Cit Němcům – všem Němcům, mám za to – nedovolil, aby sobě a těm, kteří nad nimi zvítězili, přiznali, že po těch čtyřech hrdinských letech světové války, ve kterých, někdy i skoro jako v pohádce, odolávali úplně všem, že na bojišti prohráli. A protože jejich cit na tuhle porážku říkal ne, vybavil rozum cit tak, aby si mohli namlouvat, že vlastně nebyli poraženi, rozhodně ne na bitevním poli, ale třeba – vždy totiž našli dost takzvaných důvodů – díky vnitřnímu nepříteli, který ovšem vůbec neexistoval…Nebo kvůli Židům, i když za císařské Německo v letech 1914 – 1918 padlo dvanáct tisíc Židů. A už za deset let si sami věřili docela všechno a vůbec nepovažovali za možné, že snad byli v roce 1918 poraženi! A dvacet let po roce 1918 …že se na to v roce 1918 šlo zkrátka špatně …a že se zas vydají na pochod.“
Iracionalita, neschopnost vidět fakta taková, jaká ve skutečnosti jsou a ne taková, jako bychom si je přáli vidět, vedla k porážce i ve druhé válce. Rybář a jeho žena přišli o pracně Bismarckem vystavěný dům a draze zaplatili za své velikášství. Už nestačilo sebrat se a jít na odpočinek štípat dříví do Holandska. Válka vyvolaná Německem nebyla kláním, po jehož ukončení by se dalo říct „sláva vítězům, čest poraženým“. Zločinů navršených Němci v průběhu války bylo tolik, že někteří představitelé vítězných mocností požadovali po válce střílet příslušníky určitých německých vojsk a organizací bez soudu. Sled příčin a následků nikdo nepopíral.
Po 80 letech od zrady Československa spojenci v Mnichově, která vedla k dosud nepředstavitelným válečným hrůzám, se mnohdy účelově historie interpretuje tak, že se nepřihlíží k tomu, co bylo příčinou a co následkem. Vznikají u nás různé domy česko-německého porozumění, kde se překrucují dějiny. Nevidí se německá zvěrstva páchaná před válkou a během války, zato se vymýšlejí oběti, kterým jsme po válce ublížili. Vždy se najdou jedinci ochotni k takovému patolízalství. Trnem v oku jsou dekrety presidenta republiky, prý se do dnešní Evropy nehodí. Jeden z presidentských kandidátů dokonce nazval presidenta Beneše válečným zločincem. Předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení Berndt Posselt vykazuje všechny Benešovy dekrety na "smetiště dějin". Tedy i dekret presidenta republiky z 19. 6. 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných soudech.
Jde o dekret presidenta republiky, podle kterého byli za retribuční trestné činy §§ 1, 2, 3, 5 r. d. odsouzeni k trestu smrti a dne 31. 10. 1946 ve věznici v Opavě popraveni němečtí obyvatelé obce Liptaň Bruno Peschke, Josef Schluschke a Alois Stefan. Liptaň se nachází v okrese Bruntál. Při vstupu do Liptaně vítá obec návštěvníky „do vstupní brány Osoblažska“. Z historických událostí je bez bližších podrobností zmíněna tragédie, která se v Liptani stala v září 1938 (na informační tabuli je chybně uvedeno datum srpen 1938). Událost je známa pod názvem liptaňská tragédie a v tomto roce od ní uplyne 80 let.
Před druhou světovou válkou bylo v československém pohraničí silné nacistické hnutí. Liptaň nebyla výjimkou. Místní členové Sudetoněmeckého Freikorpsu, v jehož čele stáli bratři Alfred a Franz Seligové, byli napojeni na Německo. Z Říše přicházely instrukce a také zbraně. Liptaňskou tragédii po válce vyšetřovala pobočka SNB Krnov a sled událostí včetně účasti konkrétních osob se podařilo objasnit. Zpráva z 26. 11. 1945 k tomu uvádí:
Dne 22. září 1938, asi v 18 hodin, když se již stmívalo, dali Alfred a František Seligovi, Karel Reichel a František Görlich povel k odzbrojení četnické stanice v Liptani. Zjistili, že na četnické stanici v Liptani je důležitá telefonní ústředna pro sběr zpráv pro velitelství praporu SOS, který měl svoje sídlo v Bruntále. Hlavní původcové bratři Seligové, Reichel a Görlich se sešli již před 18 hodinou na nádraží v Liptani, jsouce ozbrojeni automaty. Odtud pochodovali přes obec k četnické stanici, která byla umístěna v domě č.p. 261 v horní polovině obce Liptaně, poněkud stranou od hlavní silnice.
K tomuto demonstrativnímu ozbrojenému hloučku, za různých výkřiků, přidružovali se ostatní mladí z Liptaně, vesměs nacisté, kteří byli pravděpodobně předem informováni nebo vyzváni, aby se zúčastnili slavnostního odzbrojení četnické stanice. Než tento zfanatizovaný zástup nacistů došel k četnické stanici, čítal asi 150 – 180 mužů. Ozbrojený zástup došel až k budově četnické stanice a hlavní původci vstoupili do úředních místností. Ostatní ozbrojenci zůstali zatím stát venku u vchodu do budovy a střežili kasárna zvenčí. Velitel stanice vrchní strážmistr Rudolf Mokrý při vstupu hlavních původců do kasáren byl ve své kanceláři a podle neprokázaných výpovědí prý pronesl tato slova: „Jsem na smrt připraven.“ Nato si ozbrojenci kategoricky žádali vydání zbraní a pohrozili posádce, že v případě odporu a nevydání zbraní budou na místě postříleni.
Celá situace byla pro posádku četnické stanice natolik hrozivá, že velitel Mokrý se rozhodl dát se odzbrojit. V té době přijížděla na motorce ke stanici dvoučlenná hlídka dozorčích finanční stráže praporu SOS Inocenc Dostál a Vítězslav Hofírek. Ozbrojená skupina nacistů, která střežila příjezd k četnické stanici, chtěla tuto hlídku zastavit. Hlídka však nezastavila a teprve, když byla bezprostředně ohrožována nacisty zbraněmi, oba její členové seskočili z motocyklu a doběhli k četnické stanici, kde se chtěli ukrýt (Netušili však, že stanice je již obsazena nacisty a byli stejně jako ostatní příslušníci SOS odzbrojeni).
Při útěku hlídky směrem ke stanici padl první výstřel. Poté došlo ze strany vzbouřenců k prudké palbě. V nastalém zmatku dav střílející před stanicí zastřelil tři německé občany. Zabiti byli: Karel Metzke, Jan Křístek a Alois Müller. Rozlícený dav počal křičet, že za jejich mrtvé musí být všichni čeští četníci na stanici zastřeleni. Na toto zavolání davu se Alfred Selig, který byl ozbrojen automatem, vrátil s několika ozbrojenci znovu do místnosti četnické stanice, kde chladnokrevně postřílel odzbrojené a tedy zcela bezbranné příslušníky SOS. O život tak přišli vrchní strážmistr četnictva Mokrý, četnický strážmistr Leher, vrchní respicient finanční stráže Svoboda a dozorci finanční stráže Dostál, Čech a Hofírek.
Tolik vyšetřovací spis. Vyšetřovatelé si byli vědomi, že vše se zcela objasnit nepodaří. Celá posádka četnické stanice byla zavražděna a výpovědi účastníků se rozcházely. Podařilo se však zjistit, jak bylo s těly zavražděných naloženo. Všichni zavraždění byli následujícího dne 23. září 1938 nákladním vozem odvezeni za československou hranici do Německa a zahrabání u hřbitova města Leobschütz (dnes Glubczyce v Polsku). Pachatelé tím sledovali zahlazení stop zločinu. Události v pohraničí pak nabraly rychlý spád a po Mnichovské dohodě vraždy v Liptani nikdo nevyšetřoval.
Vyšetřování zločinu začalo ihned po skončení války. Výslechy se konaly v Liptani. V červenci 1945 bylo 8 podezřelých dáno do vazby ve věznici u Okresního soudu v Krnově. Odsun německého obyvatelstva skončil v říjnu 1946. Z Liptaně odešlo přes 800 obyvatel. Lidový soud v Opavě rozsudkem z 29. října 1946 odsoudil tři účastníky vraždy k trestu smrti, ostatní k trestům dlouholetého vězení a doživotí. Bratři Seligové, kteří byli hlavními viníky, však dopadeni nebyli a spravedlnosti tak unikli.
K 8. výročí liptaňské tragédie byl dne 22. září 1946 v Liptani odhalen pomník s nápisem:
„PŘÍSAHÁME, ŽE BUDEME DRUH DRUHA MILOVATI, K SOBĚ VĚRNĚ STÁTI, V NEBEZPEČÍ SE NEOPOUŠTĚTI, ALE DO KONCE SE BRÁNITI, JAK NÁM KÁŽE MUŽNÁ ČEST A VĚDOMÍ POVINNOSTÍ OBČANSKÝCH“. TAK PŘÍSAHÁME!
22. září 1938
V NEROVNÉM BOJI S NACISTICKÝMI ORDNERY HRDINNOU SMRTÍ PADLI:
VRCH. STRÁŽM. RUDOLF MOKRÝ
VRCH. RESPICIENT LUDVÍK SVOBODA
STRÁŽM. VILÉM LEHER
DOZORCE FIN. STRÁŽE VÍTĚZSLAV HOFÍREK
DOZORCE FIN. STRÁŽE FRANTIŠEK ČECH
DOZORCE FIN. STRÁŽE INOCENC DOSTÁL
Na pomníku byla pod textem přísahy příslušníků Stráže obrany státu jména zavražděných. Pietního aktu odhalení pomníku se zúčastnili příbuzní obětí, kteří převzali všem šesti obětem posmrtně udělený Československý válečný kříž 1939.
Jelikož mnoho členů Sudetoněmeckého Freikorpsku, organizace prohlášené tribunálem v Norimberku za teroristickou, uniklo potrestání a bylo po válce činných v Sudetoněmeckém Landsmannschaftu, snažila se tato organizace dlouhá léta zločiny Freikorpsu zakrývat nebo bagatelizovat. Události jako ta, která se stala v Liptani, se už u nás přestaly připomínat. A dokonce se najdou i čeští hlupáci, kteří si sypou popel na hlavu a omlouvají se. Proto by události jako je liptaňská tragédie z 22. září 1938, ke kterým v předvečer Mnichovské dohody a rok před vypuknutím druhé světové války v československém pohraničí docházelo, neměly být nikdy zapomenuty.
Pozn.: citace z knihy R. Hochhutha Láska v Německu, v překladu Hanuše Karlacha vydalo Nakladatelství Svoboda, Praha 1984
↧
1968: iluze o reformním komunismu
22. 8. 2018
Přiznám se, že mi vadí některé současné pořady ČT o tzv. Pražském jaru, protože jako tehdejší student gymnázia si je prostě pamatuji trochu jinak. Pokus o „socialismus s lidskou tváří“ byl v roce 1968 podle mého názoru od počátku spjat s mnoha iluzemi a nadějemi, které KSČ nechtěla ani nemohla splnit.
Ani tzv. reformní komunisté nechtěli stejně jako ti tzv. konzervativní připustit větší změny. Nešlo jim rozhodně o demokracii, ale pouze o „demokratizaci“. Jak v té době ironicky napsal spisovatel Jan Procházka, „mezi demokracií a demokratizací je podobně malý rozdíl jako mezi vodou a vodkou.“ I reformní komunisté byli prostě komunisté a žádní demokraté.
Příkladem může být také František Kriegel, který jako jediný z představitelů KSČ nepodepsal po okupaci Československa v srpnu 1968 tzv. Moskevský protokol a získal tak aureolu statečného politika a člověka. Podle svědectví Václava Kůrky, tehdejšího člena předsednictva Čs. strany socialistické, který se v té době zúčastnil jednání o reformě NF, to však byl právě F. Kriegel, který nejvíce z představitelů KSČ bránil představám o zvýšení úlohy nekomunistických stran a skutečné reformě NF směrem alespoň k částečnému pluralismu a demokratizaci. Jak uvádí Wikipedie, v únoru 1948 se F. Kriegel jako zástupce velitele Lidových milicí aktivně podílel na komunistickém převratu, za což byl v roce 1957 dekorován Řádem 25. února a následně i Řádem rudé hvězdy a Řádem práce. Je nepodepsání tzv. Moskevského protokolu pro F. Kreiegla dostatečnou omluvou za únorové a poúnorové represe proti jinak smýšlejícím občanům?
Pokud by to reformní komunisté mysleli vážně alespoň s onou demokratizací, museli by také umožnit obnovení sociální demokracie jako strany tehdejší NF, která byla nelegálně zlikvidována v roce 1948 formou tzv. sloučení s KSČ. To bylo ale v rozporu s tehdejšími stanovami soc. dem., podle nichž mohl o sloučení s jinou stranou rozhodnout pouze sjezd a nikoli v té době již „zkomunizovaný“ ÚVV, jak se nakonec stalo.
Dovolím si čistě hypoteticky uvažovat o tom, co by se stalo, kdyby v Moskvě ještě nějakou dobu s vojenským zásahem váhali. Myslím, že narůstající požadavky obyvatelstva na skutečnou demokracii by nešlo „uřídit“ a zabrzdit. I reformní komunisté by nakonec začali mluvit o antisocialistických a reakčních silách. Možná bychom se místo zvacího dopisu 99 Pragováků dočkali zvacího dopisu 99 členů ÚV KSČ. Možná by mezi podpisy chyběl podpis F. Kriegla, ale určitě by mezi nimi nechyběly podpisy mnoha dalších prominentních reformních komunistů.
JUDr. Jaroslav Král, CSc. je předseda strany Národní socialisté
↧
Jsou myšlenky, které vadily, vadí a budou vadit.
23.8.2018 KosaZostračili vlkovobloguje.wordpress.com
Jsme zajatci stereotypů. Je tady 50. výročí významné události, Když se zeptáte jaké, drtivá většina vám odpoví, „že nás obsadili hnusní Rusáci…“ Závěr padesátých a většina šedesátých let se proměnila na stereotypní konstatování okupace vojsky armád Varšavské smlouvy. Málokdo už dnes ví, že Rumunsko se proti zásahu postavilo a akce se nezúčastnilo. Byl vytvořen stereotyp o Rusku. Slyšíme a čteme: „Co může člověk od Ruska čekat? Okupovali nás, začali válku v Gruzii, anektovali Krym.“ Co na tom, že válku v Gruzii nezačali Rusové, ale Gruzínci. Stereotyp se vyfabrikoval na obecný souhlas, přesně tak jak to předpokládal už klasik Pepíček Goebbels.
Co na tom, že to vyvrátila nezávislá komise EU? Říká to přece Drtinová a ČT, píšou to noviny. Co na tom, že Krym usiloval o nezávislost referendy v roce 1991 a po rozpadu Sovětského Svazu v 1994 tak usilovně…ostatně nechme hovořit Wikipedii: 5. května 1992 parlament Autonomní Republiky Krym vyhlásil nezávislost Krymu přijetím deklarace s názvem „Akt o vyhlášení vládní nezávislosti Republiky Krym.“ To mělo být ještě schváleno referendem v srpnu téhož roku.
Podle pamětí tehdejšího prezidenta Ukrajiny Leonida Kravčuka v jednom interview, uvažoval Kyjev tehdy dokonce o možnosti války s Republikou Krym. Ukrajinský parlament požadoval zrušení vyhlášení nezávislosti Krymu a dal Krymskému parlamentu ultimativně jeden týden na zrušení referenda. Hned 6. května 1992 byla přijata nová Ústava Autonomní Republiky Krym, přičemž krymský parlament přidal k ústavě doložku, že Krym „je součástí Ukrajiny“. Byl také zaveden úřad prezidenta Autonomní Republiky Krym. V červnu 1992 však obě strany, tedy Krym a ukrajinská vláda, dosáhly dohody.
Krátce předtím přijatá krymská ústava byla zrušena a Krymu byl potvrzen status autonomní republiky, přičemž Autonomní republika Krym obdržela výsostná práva v oblastech financí, správy a právních záležitostí. V květnu 1994 se stala situace opět napjatou, když parlament Krymu odhlasoval znovuzavedení ústavy z roku 1992, čímž by získal pro Krym více nezávislosti na Ukrajině. V červnu 1994 podepsal prezident Ukrajiny Leonid Kravčuk řadu výnosů, které ohraničovaly pravomoci vládních orgánů Krymu.
4. února 1994 byl prvním prezidentem Republiky Krym zvolen Jurij Meškov. V březnu 1995 byla rozhodnutím Vrchní Rady Ukrajiny a prezidenta Ukrajiny opět zrušena ústava republiky Krym z roku 1992 a také zrušena funkce prezidenta Krymu. 21. října 1998 byla na druhém zasedání Vrchní Rady Krymu přijata nová ústava Krymu. Když 23. prosince 1998 prezident Ukrajiny Leonid Kučma podepsal zákon, v jehož prvním bodě bylo obsaženo usnesení Vrchní Rady Ukrajiny „Schválit ústavu Autonomní Republiky Krym,“ posílily se na Krymu proruské nálady…
Tak tohle už vypadá jinak než prosté tvrzení, že Rusko anektovalo Krym.
Když tak člověk o tom přemýšlí, tak naší společností vládne strach z pravdy a to přesto, že se pyšníme Janem Husem jenž stavěl pravdu výš než svůj život. A to mě přivádí k tomu, že vládne strach nejen z pravdy, ale také z myšlenek. Šedesátá léta nebyla jenom relativní svoboda (ve skutečnosti mnohem hlubší než dnes), ale také trysk myšlenek.
Vybral jsem jako ukázku úvodník Ivana Klímy v Literárních listech č.9 z 25. dubna 1968, kdy o okupaci tehdejšího Československa nebylo ani tušení. To proto, že lidé umírají a ti mladí mají o uvažování lidí před padesáti lety antikomunistickou propagandou zkreslený názor. Jsou prostě myšlenky, které vadily komunistům právě tak jako Václavu Klausovi and his boys a které vadí přebujelé byrokracii i dnes.
Nyní už Ivan Klíma:
Až mě zaráží, jak se každý zaklíná tím slovem: socialismus. Jsou-li všichni pro jisté uspořádáni společnosti, je to poněkud podezřelé. Buď se nevyslovují svobodně, anebo představa toho, pro co se vyslovují, je tak vágní, že skutečně každý může být „pro.“ Každý totiž může být bez rizika pro dobro a spravedlnost, pro blahobyt nebo mír, stejně jako každý může být proti podvodům, korupci, násilí či bezpráví.To, co se až dosud v naši zemi dálo, bylo blíže tomu, „proti“ čemu jsme. Ostatně, kdo by dnes nepřipustil, že to mělo jen málo společného se socialismem? Zato se před námi rozvírá prostor toho, pro co jsme všichni: skutečně lidský socialismus. Dávná meta, vědecký, skutečně rozumný projekt společenského uspořádáni.
Ale pro co to vlastně jsme? Pro jaké uspořádáni společnosti? K čemu se to denně přihlašujeme?
Víme, že socialismus zespolečenšťuje výrobní prostředky, že je to systém vědecky řízené společnosti, slibuje odstranit odcizeni člověka – sobě i práci. Vrátí práci její tvořivost a člověku, který ji vykonává uvědoměle a dobrovolně, jeho důstojnost. Má dopřát každému odměny podle jeho zásluh. A potom ještě těch několik vágních představ. Skutečně humanistická společnost, svoboda, kultura pro všechny. Rovnost. A proti tomu naše dvacetiletá praxe: je-li projekt socialismu tím nejlepším, co kdy vytvořilo lidstvo, jak vysvětlíme stále se opakující „deformace“ při jeho uskutečňováni? Tento projekt, jehož konstantním přívlastkem bývá slovo vědecký, nese totiž všechny stopy doby, kdy vznikal, doby, která se nenávratně vzdaluje i se svými projekty; se svými ideály a sny se propadá do hlubin minulosti. Doby klanící se rozumu. Doby víry ve spásonosnou racionalitu vědy. Doby, která svrhávala Boha a eschatologický mýtus a toužila jej nahradit. (Čím? Ovšemže rozumem; vědou.) Doby, která věřila, že člověka a jeho potřeby lze beze zbytku vysvětlit a manipulovat ho tak k jeho vlastnímu štěstí. Doby, která jen málo tušila o psychologii. A věřila proto naivně a upřímně, že lze nalézt ideál pro všechny stejně přitažlivý a univerzální, jako dávalo náboženství.
Zajisté je možno pokusit se vytvářet beztřídní spravedlivější společnost v niž by se člověk realizoval dokonaleji než v dosavadních typech společnosti, ale proč už jednou nepoložit otázku, zda je to možno učinit podle projektu více než sto let starého, zda je možno budovat fungující a šťastnou společnost na principech, které se tak často a tak úplně rozcházejí s tím, co víme, že potřebuje ke svému fungováni moderní společnost a ke štěstí člověk druhé poloviny dvacátého věku?
Ve chvíli, kdy se moc pokouší realizovat nerealizovatelné, musí narazit na odpor většiny lidi. Může ustoupit anebo použit násilí. Co zůstane potom z odvěkého snu?
Nakonec na trůně tkví už jenom to násilí.
Opakujme otázku: je možné a účelné budovat racionálně řízenou organizaci společnosti? Je možné to učinit už dnes? Lze předpokládat, že člověk, jehož psychika se vytvářela po tisíce let, dokáže během jedné či dvou generaci proměnit své základní postoje? Zatím nás všechny zkušenosti vedou spíše k opačným závěrům. Dokonale racionální organizace umrtvuje jakýkoliv myšlenkový a společenský pohyb a je tedy počátkem konce stejně jako dokonalý chaos. Zatím nás všechny zkušenosti přesvědčily, že v okamžiku, kdy milióny lidských jedinců jsou organizovaně vlečeny k jedinému obrazu dokonalosti, k jedinému cíli, k jedinému štěstí, kdy se nad nimi počíná klenout jediný Bůh, jediný Rozum, Jediný Plán nebo jediná Ideologie, blíži se katastrofa.
Racionální řízeni společnosti může dnes směřovat pouze opačným směrem k zcela opačnému cíli, než jak jej chápali ti, kteří až dosud společnost řídili. Problémem bude nikoliv, jak lidi podřídit jedinému modelu a jedinému názoru, ale jak vedle sebe zařadit a jak spojit ve fungující celek i nejprotichůdnější modely, zájmy a cíle ve všech oblastech lidské činnosti. Jak co nejvíce rozšířit prostor pro mnohost projektů, aniž by se tyto projekty navzájem počaly křížit, naopak zajistit, aby vytvářely fungující celek.(Hovoří se o tom, že by pro další rozvoj společnosti, především iniciativy lidi při výrobě, bylo třeba obnovit v řadě odvětvi aspoň v omezené míře soukromé podnikáni. Ale proč uvažovat jen o jednom způsobu vybočeni z jednotného modelu? Nenašly by se na druhé straně skupiny lidi, jejichž přesvědčeni, jejichž ideálům by odpovídal právě opačný postup? Založeni komun vybudovaných samozřejmě na základě naprosté dobrovolnosti, schopných odstranit uvnitř svého organismu peněžní vztahy i se všemi jejich důsledky, zavést přímou demokracii, založit vztah k práci výhradně na morálních podnětech a nabídnout tak lidem, toužícím po takovém způsobu života a seberealizace jinou stupnici hodnot, jinou kvalitu mezilidských vztahů než okolní společnost?)
Každý člověk potřebuje chléb a svobodu. Ale každý člověk potřebuje ještě něco víc: a to něco víc, ať tím rozumíme Boha či kulturu, upření se k sobě anebo k druhým, potřebu obětovat anebo obětovat se, jej vyděluje z lidského houfu, činí jej neopakovatelným; to něco víc jej činí člověkem.Společnost, která se rozhodne usměrnit tuto nejvyšší lidskou potřebu, znásilnit jí jediným směrem, nemá budoucnost a nemůže skončit jinak než katastrofou.
S představou společnosti řízené racionálně k jedinému vypočitatelnému cíli se pojila představa jedné přísně racionálně řízené strany. Organizátorky postupu vpřed. Díky trvale prováděné vědecké analýze věčné společenské avantgardy. Tato idea, odhlédneme-li od historických a geografických podmínek, které ještě urychlily odhaleni její zrůdnosti, vycházela ze stejně mylné představy: lidé a tedy jejich politická organizace jsou bezpečně a neodchylně manipulovatelní k předem vypočitatelným optimálním cílům.Ale lidé zůstávají lidmi a ve chvíli, kdy jejich jednání, jejich přístup k moci, jejich způsob vlády se vymknou kontrole, počínají nabývat vrchu iracionální síly: vášně, nenávisti, touhy (obohatit se, vládnout, vlastnit), vzniká téměř stínový obraz všech podobných útvarů z dob, kdy ještě nebylo vědeckých projektů společnosti, objevuji se nemoci provázející každý oligarchický systém. Společenství, strana. která vznikla, aby vytvářela nejpřísnější racionálně řízenou společnost, plodí iracionalitu a chaos.
Hlásá vědecké řízeni a podvazuje vědu. Hlásá nejspravedlivější pořádek a odsuzuje tisíce a desetitisíce (v některých zemích milióny) těch, kteří mají pochybnosti o spravedlnosti tohoto pořádku, hlásá rovnost lidi, a vytváří mýtus vyvolené třídy, hlásá vyšší formu demokracie a likviduje i nedokonalé demokratické záruky a instituce předešlého systému, hlásá největší svobodu a omezuje nejzákladnější svobody (a aby dovršila zhanobeni svobody, pořádá volby, které svým průběhem a výsledky máji jen jednu dějinnou obdobu), vyhlašuje za hlavní podnět práce uvědomění a zároveň buduje masové tábory donucovací práce, prohlašuje samu sebe za ztělesněni pokroku a přitom se rychle mění v podivné souručenství, kde vedle sebe stoji zbytky duševní elity země, kariéristé i sprostí násilnici. Prohlašuje se za ztělesnění dělnické třídy a zbavuje dělníky práv, za která úporně bojovali po sta let.
Jakkoliv posledních deset let v naši zemi poněkud obrousilo tyto absurdní protiklady, rozpor narůstal, blížil se hranici, hranici smrti. Tehdy pro tuto stranu mohou existovat jen dvě volby: stanout pravdě tváří v tvář, jakkoliv je trpká a otřesná, anebo pokračovat v cestě, která nemůže končit jinak než národní katastrofou.
Pravdu ovšem nestačí jenom poznat nebo dokonce prohlásit, je třeba z ní vyvodit důsledky. Unese jediná a tedy zatím i nekontrolovatelná strana tyto důsledky?
(Potud Ivan Klíma v dubnu 1968)
↧
↧
Fašistický pozdrav se stává oficiálním pozdravem v ukrajinské armádě
 |
| Stepan Bandera a Petro Porošenko |
23.8.2018 Heute a PrvníZprávy
„Sláva Ukrajině - sláva hrdinům“, pozdrav ukrajinské fašistické Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) z roku 1930 a 1940 se stal oficiálním vojenským pozdravem na Ukrajině.
Při oficiální slavnosti na Den nezávislosti 24. srpna, ukrajinská armáda poprvé představí nový vojenský pozdrav „Sláva Ukrajině - sláva hrdinům“. Nový pozdrav byl zaveden prezidentským dekretem Petra Porošenka.
"Sláva Ukrajině" je pozdrav používaný v meziválečném období, který byl poznamenán hnutím za nezávislost. Nicméně, forma se slovy "Sláva hrdinům" se vrací k ukrajinským fašistům.
Pozdrav byl v této podobě poprvé použit v roce 1930 ze strany příznivců fašistické Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a její ozbrojené složky Ukrajinské povstalecké armády (UPA). V roce 1941 předseda OUN Stepan Bandera poprvé pozdravil oficiálním pozdravem tohoto hnutí. V té době se OUN snažila o spolupráci s nacisty, kteří právě zahájili svou agresivní válku proti Sovětskému svazu.
Během války příznivci OUN provedli několik pogromů proti ukrajinským Židům, kteří byli prohlášeni za nepřátele lidu spolu s Poláky a Rusy. Nacisté však odmítli ustavit nezávislý ukrajinský stát a Banderu internovali.
UPA následně vedla partyzánskou válku jak proti nacistům, tak proti Sovětskému svazu. V té době prováděla UPA bezpočet masakrů, zejména na polských obyvatelích v regionech, které považovala za srdce Ukrajiny. V té době bylo zavražděno více než 100 000 lidí.
Fašistický pozdrav byl od roku 2013 používán mnoha národnostními a pravicovými extremistickými skupinami. Mnohé z těchto skupin se od té doby formovaly do nacionalistických stran a ozbrojených milicí a jsou také zastoupeny v ukrajinském parlamentu.
Stepan Andrijovič Bandera byl ukrajinský politik, jeden z vůdců ukrajinského národního hnutí na západní Ukrajině v letech 1941-1959 a předseda Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a později i Ukrajinské povstalecké armády, která po skončení II. světové války bojovala za vytvoření Ukrajinského státu. Bandera je stále považován za kontroverzní osobnost, některými považovaná za národního hrdinu a jinými za zločince.
Polští historici odhadují, že na ukrajinské Volyňi a Haliči bylo povražděno (1943-1945), jednotkami UPA až 100.000 polských civilistů, dalších půl milionu Poláků z oblasti uprchlo. Některé variace mučení a úmrtí byly velmi sadistické, podobné těm německého gestapa. Polští historici napočítali 135 různých sadistických metod zabíjení. Většina z obětí byly ženy a děti. UPA brutálně vyháněla Poláky, Rusy, Čechy a Židy z Ukrajiny, přičemž údajně zahynulo až sto padesát tisíc lidí. Její partyzánský boj trval v některých oblastech až do počátku 50. let.
Související:
↧
Dubček – persona non grata!
22.8.2018 NovéSlovoSk
„Dubček byl kovaný komunista. Nejvíce směšný byl v okamžiku, kdy si myslel, že se stane po revoluci československým prezidentem, a ve své prostoduchosti nemohl stále pochopit, že doba už si nežádá dalšího komunistu na Hradě.“
Martin Lukeš, Magazín DNES, 16. 8. 2018
Není mi známo, kdo byl hlavním kormidelníkem nedávné silné a hlučné propagandistické kampaně kolem smutného 50. výročí 21. srpna 1968. Bůh suď, není to už jistě příliš důležité. Z trubadůrů, vzpomínajících na smutné dny, mne potěšila jenom ekonomka docentka Ylona Švihlíková. Připomněla, že namísto hluboké analýzy, co se u nás dělo v šedesátých letech, se vše soustředilo na vojenský zásah Brežněvova Sovětského svazu a výstřely šly nyní plnou palbou na současné Rusko.
Myslím, že všechno bylo v mediální sféře – , ale i v politické (včetně projevu Milana Štěcha u budovy Českého rozhlasu) pojato slovem a hudbou jako happenink.
Shlédl jsem v ČT1 slovenské životopisné drama „Dubček“ (2018). V mnoha ohledech film výrazně ukázal a oživil pravdivé skutečnosti doby. Jenom pět minut před jeho demonstrací na ČT 24 promluvil i k českému národu slovenský prezident se zhola nic neříkajícím přehledem, dávno po celý týden připomínajících a probíhajících událostí před padesáti lety. Smysl mi unikl. Pak debata v televizních Událostech na téma „Happy end ala zvítězili jsme! Toho bohdá nebude, aby Haha Bimbi z boje utekla“.
Nemohu mlčet, musím učinit alespoň několik poznámek. Byly již mnohem dříve obsahem i mé knihy „Tváře bez retuše“ (Dialog 2014). Odmítl jsem se připojit svými návraty ke sběru vzpomínek Paměti národa – kvůli ideologické podjatosti této instituce.
1/ Dubček přišel na svět s lednem 1968. Pokus o změnu celospolečenských poměrů se rozjížděl plným proudem. S Dubčekem se na scéně objevila nová tvář zcela rozdílného projevu, než byla v přístupu tvář jeho předchůdce: „Soužky a souzi, maso bude!“ Dubček začal mluvit zcela odlišnými slovy a jiným tónem hlasu. Osud mne zavedl v sobotu 23. února 1968 do salonku, sousedícího se Španělským sálem. Bylo to krátkou chvíli předtím, než začalo slavnostní zasedání k 20.výročí února 1948. Byl jsem vášnivý kuřák a také jsem si chtěl pořídit krátké osobní poznámky. Do salonku vstoupili dva muži. Nijak jsem jim nepřekážel. Leonid Iljič Brežněv a Alexandr Dubček. V místnosti jsme byli najednou tři. Dnes mohu říci, že jsem byl chtě nechtě přítomen významnému rozhovoru budoucího maršála SSSR a rovněž tak i budoucího válečného zajatce. Diskuse byla o nadcházejícím slavnostním Dubčekově projevu. Ze strany maršála zazněl tón nejhrubšího zrna v libozvučné ruštině. Později, po vydání memoárů Vasila Biľaka a Vlastního životopisu Alexandra Dubčeka „Naděje umírá poslední“ z pera Jiřího Hochmana, nebyl tento moment setkání jakkoliv zmíněn.
2/ Na 1. máje 1968 jsem stál v blízkosti Alexandra Dubčeka na slavnostní tribuně, postavené u tehdejšího pražského kina Sevastopol. Vedle nás stáli politici František Kriegel a Drahomír Kolder. Debaty byly pro mne hodně zajímavé. Stejně jako to byly i debaty nezapomenutelné. V okamžiku, kdy se u tribuny zastavila početná delegace KAN (Klubu angažovaných nestraníků), jedna z vévodících pohledných žen vhodila do rukou Alexandra Dubčeka grilované kuře. Ten se do něj teatrálně zakousl. Kriegel, povoláním lékař, Dubčeka laskavě upozornil, že kuře může být kdoví čím infikované a chuť k jídlu Dubčekovi překazil. Kolder byl jiného ražení a Dubčekovi bez obalu řekl: „Sašo, jsi kokot! To se nehodí.“
3/ V červnu 1968 jsem se zúčastnil Festivalu československé a sovětské mládeže v Nitře. Doprovázel jsem sovětského generála D. D. Leljušenka, jednoho z velitelů tankových vojsk, které osvobozovaly v roce 1945 Československo. Oběd pro něho uspořádal Vasil Biľak. Generál při obědě, který všem kvůli jeho dlouhé řeči vychladl, vyslovil genezi o připravované budoucí vojenské pomoci, v případě dalšího zesílení útoků nepřátel socialismu. Biľak pomoc kategoricky odmítl, sdělil, že si pořádek dokážeme „urobiť“ sami.
4/ S Alexandrem Dubčekem jsem měl možnost ještě hovořit a fotografovat ho při setkání mládeže a studentů v zahradách Pražského hradu v květnu 1968. V jistých okamžicích jsem si z toho odnášel subjektivní dojem, že je na pokraji svých sil.
5/ V červenci 1968 jsem byl v Sofii na Světovém festivalu mládeže a studentstva. Provokace proti československé účasti z bulharské strany střídala provokaci. Policejní fízlové podstrkovali českým a slovenským delegátům letáky, vměšovali se do festivalového průvodu a vykřikovali v češtině hesla: „Ať žije Dubček!“ Dokonce i v auditoriu sofijského divadla. Zabránili skupině Čechoslováků překročit skupině mladých pěších festivalových turistů vstupu na bulharské území. Tlumočil jsem protest Petru Mladenovovi, ministru zahraničních věcí, který později nahradil hlavu státu a Bulharské komunistické strany – Todora Živkova. Bylo mi ostře vytknuto, že československá delegace nesla v průvodu Sofií velké fotografie prezidenta Ludvíka Svobody a prvního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka. Tedy osob pro poměry v Bulharsku nežádoucích.
6/ Po 17. listopadu 1989 jsem byl Alexandru Dubčekovi nablízku častěji. Byl jsem s ním v Moskvě při jeho první návštěvě Sovětského svazu v Kremlu po roce 1968, při setkání s Michailem Sergejevičem Gorbačovem. Tam jsem měl několik příležitostí blíže poznat jeho charakter a duši člověka. Když jsem mu v jeho přechodné rezidenci pomáhal podle telefonního seznámku v kontaktech s bývalými kamarády a stále častěji slyšel odpověď: „ К сожалению, его уже нет!», přijímal ode mně zprávy o jejich úmrtí se slzami v očích.
7/ Absolvoval jsem s Alexandrem Dubčekem, předsedou Federálního shromáždění oficiální cestu do JZD Červenka na severní Moravě, kde se setkal se svým kamarádem, bylo to úžasně hřejivé setkání. Poprvé jsem se dozvěděl, že v polistopadových dnech roku 1989 mu znemožnil vstup na balkón na Václavském náměstí Pavel Tigrid! Kategoricky a odhodlaně. Dal mu najevo, že do jejich party nepatří a nikdy patřit nebude.
Heslo „Jsme s vámi, jste s námi!“ zmizelo jako pára nad hrncem.
K věci kolem 21. srpna 1968 nyní v roce 2018 promluvil i básník a dramatik Milan Uhde, sdělil nám, že jedinými prezidenty, na něž kdy bylo spolehnutí a kteří nikdy nezklamali, byli Masaryk a Havel. O tom prvním ani já nepochybuji, i když by se mnou můj tatínek Jakub nesouhlasil.
↧
Uvedomili si Česi po prejave, že je lepší mlčiaci Zeman ako hovoriaci Kiska?
 |
| Prezident ČR Miloš Zeman a prezident SR Andrej Kiska |
V Českej republike sa začala pomerne široká diskusia o tom, či nebol silnejším gestom postoj prezidenta Miloša Zemana, že k 50. výročiu Augusta 1968 žiadny zásadný prejav neprednesie, pretože svoj postoj k okupácii už vyjadril práve po invázii a počas začiatku normalizácie, za čo bol v tom čase potrestaný. Na rozdiel od neho prezident Andrej Kiska sa na prejav pripravoval dlho, prednahral si ho, aby sa neskôr tváril, že je vysielaný naživo. Navyše, české médiá po prejave slovenského prezidenta začali rozoberať aj jeho minulosť, ktorá mnohých prekvapila.Na snímke český prezident Miloš Zeman (vľavo) a prezident SR Andrej Kiska
Miloš Zeman už viac ako týždeň pred 50. výročím 21. augusta 1968 skôr prostredníctvom svojho hovorcu oznámil, že žiadne vyjadrenie nechystá, za čo ho kritizovali niektorí politici. “Svoj odvážny prejav už pán prezident predniesol. Keď za začínajúcej normalizácie vyhlásil, že nesúhlasí s okupáciou. Za tento postoj bol vyhodený z práce, z Vysokej školy ekonomickej,” uviedol na Twitteri hovorca Jiří Ovčáček (viac v článku).
Médiá a česká opozícia tento rozvážny postoj Zemana zrejme nepochopili. Asi najďalej zašiel predseda TOP 09 Jiří Pospíšil, ktorý prezidentovi zaslal otvorený list a v ňom výzvu, aby “nezanedbal svoje ústavné povinnosti a dôstojne pripomenul udalosti” z roku 1968. Nie je však jasné, akú ústavnú povinnosť mal právnik Pospíšil na mysli.
Ďalším výrazným počinom boli slová Pospíšilovej podpredsedníčky Markéty Adamovej. Tá Andreja Kisku nazvala “tieňovým prezidentom pre tých z nás, kto sme znechutení politikou nášho prezidenta”. “Naznačuje sa nám, že Miloš Zeman si päťdesiate výročie nepripomína preto, že je Putinov agent. Asi mu to v Kremli zakázali.” Uviedol k slovám Adamovej portál Echo24, ktorý ďalej pokračoval: “Takéto obvinenia sú neuveriteľné hneď dvakrát. Len tak bez dôkazov obviniť hlavu štátu z vlastizrady je výrazom elementárnej neúcty k inštitúciám tohto štátu, bez ohľadu na to, ako sympatický nám práve slúžiaci prezident je.”
“Po druhé tieňoví občania slovenského prezidenta predvádzajú, ako ľahko možno záujem o históriu predstierať a pritom len vyhľadávať okamžité politické uspokojenie. Myšlienka zahanbiť práve v týchto dňoch Zemana Kiskom by nikdy nemohla napadnúť niekoho, koho aspoň trochu zaujímajú fakty.”
História je taká, že Miloš Zeman nebol za normalizácie žiadny disident, ale za svoje správanie sa určite nemusí hanbiť. Po dvoch rokoch strávených v KSČ ho z nej roku 1970 pre nesúhlas s okupáciou vylúčili, mal problémy zohnať prácu. Nasledujúcich dvadsať rokov sa správal slobodnejšie než odhadom 90 percent jeho spoluobčanov.
Na rozdiel od Zemana, Andrej Kiska sa vo svojich dvadsiatich rokoch uchádzal o členstvo v KSČ. To bolo v roku 1983, nevzali ho. “Ešte nebol koniec 80. rokov, kedy už na tom komunistická strana bola často tak zle, že – slovami jedného pamätníka – “sme brali aj ženy”,” dodal portál Echo24. Kiska však využil dobu inak, v práci sa stal šéfom podnikovej organizácie SZM. Podľa vlastnej spomienky z niekoľko rokov starého chatu na stránkach denníka Pravda mala organizácia SZM, ktorú vtedy viedol, zhruba 50 členov.
Pre tých Slovákov, ktorí dnes Kisku podporujú, pochopiteľne nehrá rolu, ako sa ich prezident správal zamlada, význam pre nich malo, keď sa im v roku 2014 ponúkol ako silný vyzývateľ Roberta Fica. “Ale ak my v Českej republike chceme 50. výročie využiť k úvahám o správaní jednotlivca v ťažkých časoch, je aj mlčiaci Zeman lepší model ako hovoriaci Kiska.”
(Foto:TASR-Milan Kapusta)
↧
More Pages to Explore .....
