Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Showcase


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 618 | 619 | (Page 620) | 621 | 622 | .... | 683 | newer

    0 0

    23. 8. 2018   PL,rozhovor
    „Někdo nás obsadit může, ale souvislost s Babišem nevidím…“ říká padesát let od okupace zástupce ombudsmanky Stanislav Křeček, který tehdy mimochodem kvůli svým článkům přišel o práci v justici. Letošní křiklouni na pietním aktu ke vzpomínce 21. srpna 1968 podle něj vědí o tehdejší době pramálo. A také o respektu: „Na premiéra je možné pískat a pokřikovat pro cokoliv, ale ne proto, že je řádně zvoleným premiérem.“ Diví se, proč se mnohem více pozornosti nevěnuje rokům 1938 nebo 1939, kdy šlo skutečně o existenci českého národa, kvůli nacistům.

    Na facebooku jste vyjádřil jistý „nesouhlas“ s tím, jak hodně se letošnímu výročí 21. srpna 1968 věnuje pozornosti...

    Zdálo se mi, že je událostem 1968 věnována mnohem větší pozornost než rokům 1938 a 1939. Snad to televize v příštích měsících napraví. Neměli bychom totiž zapomínat, že kdyby u nás nacisté vládli tak dlouho jako komunisté, tak bychom dnes mluvili německy, živořili za Uralem nebo byli mrtví. Je správné vzpomínat na rok 1968, ale z hlediska existence národa to s třicátými léty nesnese srovnání…

    Pietní akt k uctění obětí okupace 1968 před budovou Českého rozhlasu provázaly letos opravdu hlasité protesty. Lidé pískali na premiéra Babiše. Není to ale adekvátní protest s ohledem na spornou minulost „agenta Bureše“? Nebo to vnímáte jako nevhodné narušení pietního aktu, pro které nemáte pochopení?


    Myslím, že tyto události zapadají do celkového obrazu naší povolební scény a mají jednu hlavní příčinu: nespokojenost nebo nesouhlas s výsledkem voleb. Nic jiného v tom není. Na premiéra je možné pískat a pokřikovat pro cokoliv, ale ne proto, že je řádně zvoleným premiérem.

    To je nedemokratický nerespekt k volebním výsledku, který se u nás nyní šíří jako mor. Problém takových akcí ovšem je v tom, že jsou slyšet jen ti, kdo pískají. Ti, kteří se chovali, jak důstojná vzpomínka vyžadovala, slyšet nejsou. Ale ti zase, na rozdíl od křiklounů, rozhodují volby…

    Jak se měl premiér Babiš zachovat? Neměl vůbec přijít k lidem promlouvat?


    Nemohu radit, ale odejít a nepromluvit by bylo ústupkem těm, kteří nerespektují demokracii.

    Miroslava Němcová v Událostech, komentářích zmiňovala mimo jiné, že se „jednadvacetiletý Jan Palach upaluje a krátce poté vstupuje mladý Andrej Babiš do komunistické strany a dostává zápis pod krycím názvem Bureš“. Jak to máme vnímat?

    Já se zblázním! Hanebné. Jéžišmarja! Miroslava Němcová se v ČT smála, okřikovala i naříkala. A vyslechla si své

    To, co řekla Miroslava Němcová, je holá a bezemoční pravda. Tak to na světě chodí, bohužel. Příkladů z historie máme bezpočet i u nás: v květnu 1938 jsme nadšeně vítali mobilizaci proti nacistům a už v zimě téhož roku jsme u nás vylučovali naše Židy z profesních komor...

    Zapomíná se ovšem na jednu důležitou věc: V totalitním státě – a takový tu do roku 1989 byl – vstup do vládnoucí strany vůbec nevyjadřuje a neznamená souhlas s politickým názorem. Je to pragmatická ochrana práce, kariéry, rodiny, dětí a podobně. To je zkušenost z 20. století. Nehájím, ale neodsuzuji. Já jsem tam nikdy nevstoupil, ale znám spoustu výborných lidí, kteří to učinili, a spoustu neužitečných hajzlů, kteří členy nebyli. Poučení není žádné….

    Významnou roli měli při vzpomínkových akcích také umělci. Většina si nebere servítky, pokud jde o osobu Andreje Babiše. Mnozí naznačovali, že by se mohly události 21. srpna 1968 vrátit, opakovat. Je to možné?


    Nechci urážet, ale to může říct jen hlupák. Historie se nikdy neopakovala a opakovat nemůže. Podmínky jsou vždy jiné. Léta 1948 až 1989 byla podmíněna jen existencí a silou SSSR. Jakmile ta pominula, vše zmizelo.

    Že nás někdy v budoucím srpnu, nebo kdykoliv jindy, může opět někdo obsadit, jistě možné je. Ale bude to z jiných příčin v jiné době a s jinými důsledky. A že něco z toho již dnes můžeme jakoby v dálce zahlédnout, je bohužel pravda… Žádnou souvislost s Babišem ale nevidím.

    Jak obecně hodnotíte průběh letošních vzpomínkových akcí po České republice?

    Mně, na rozdíl od letošních bojovníků proti StB a komunistům, o roce 1968 nemusí nikdo nic vyprávět. Pro články, které jsem v té době psal do Literárních novin a do časopisu Student, jsem později musel odejít z justice. Já vím své. Ale tyto události přece nepotvrdily nic jiného než jaltské rozdělení Evropy, které Západ důsledně respektoval.

    Slyšel jsem, že tento den byl ruský velvyslanec na golfu s americkým ministrem zahraničí, ale nevím, co je na tom pravdy. Významu věci by to odpovídalo... Beze změn v SSSR se nemohlo nic změnit ani u nás, a to věděl každý, kdo měl v té době trochu rozumu. Nepřeceňujme se tolik…
    Celý článek na PL




    0 0

    Lubomír Man
    24. 8. 2018
    Bleskla vám při četbě titulku v mysli obrýlená tvář poslance Kalouska? Ano? Pak je shoda jména osoby mého námětu a jeho vašeho okamžitého odhalení cosi jako výnos pomyslného retribučního soudu.
    Zaletím teď 79 let zpět do léta roku 1939. Pár měsíců už nemáme Republiku československou, ale Protektorát Čechy a Morava. Koupu se s otcem v rybníku Skalka poblíž obce Budišov u Třebíče a vedle nás se ve vodě máchá menší obrýlený muž, s kterým se dá otec do debaty o tom, jak na tom jako národ momentálně jsme. 



    Debata pokračuje i na hrázi rybníka, když vyjdeme z vody, a je to debata tak živá a náruživá, že si ji právě proto v hlavních rysech dost dobře pamatuji.

    Tak tedy: onen muž tvrdí, že jsme si tenhle protektorát zavinili sami. A to tím, že jsme uvěřili snílkům a šmírákům Masarykovi a Benešovi, kteří de facto neměli či nemají (to v případě Beneše), o evropské poliice ani páru. Paktovali se s Francouzi a Angličany a Beneš nakonec dokonce i s Rusy, zatímco volba pro nás, jako Středoevropany, byla naprosto jasná. Měli jsme jít od samého začátku společně s Hitlerem. S tím bylo nutno se domluvit, ať by to stálo cokoli. A kdyby se tohle dělalo a nikoliv přes rameno stále ohlíželo na Paříž a Londýn a nakonec i na Moskvu, byli bychom dnes jinde, než jsme. Republika by tady byla dál, samozřejmě jiná, fašistická, ale díky Bohu za ní. Lepší, než to, co máme teď.

    Otec samozřejmě jako velký masarykovec, benešovec a Sokol mužovy názory tvrdě odmítá. Argument jeden vyvrací argument opačný – a jen pro tuhle debatu, či spíš zarputilou hádku dvou mužů, si na ono letní koupání roku 1939 dost, dobře vzpomínám. Protože kolik bylo těch jiných, které se mi už z hlavy vykouřily?

    Ale proč o tom vůbec mluvím?

    Vidím ve vzpomínce toho pána od rybníka Skalky. Malá postava, kulatá hlava s málo vlasy a vystupující bříško. A podivná vám to věc - myslím přitom na politika Kalouska. Na to, jak úžasně by se tihle dva asi shodli.

    Před časem v interview pro Právo Kalousek řekl, že výsledek Bitvy na Bílé hoře – čili vítězství Habsburských vojsk nad vojskem Českých stavů - byl spravedlivý, a že kdyby on seděl na jakémsi vršku a průběh bitvy sledoval, mačkal by Habsburkům palec, až by mu zmodral.

    Mám dojem, že onen pán od rybníka Skalky by se vyjádřil stejně. Ale kdo ví, možná mu křivdím. Možná zas až tak zarputilý nepřítel obyčejných českých lidí přece jen nebyl. Možná je Kalousek v tomhle punktu jedinečný. A nedostižný.

    Ale nejenom v tomhle punktu. Před nedávnem prohlásil ještě něco překvapivějšího. Že totiž odsun sudetoněmeckého obyvatelstva z území naší republiky, nařízený vítěznými mocnostmi po 2. světové válce, byl omyl. A to proto, že kdyby oněch dva a půl milionu Němců v republice zůstalo, byli bychom dnes stejně bohatí, jako jsou dnešní Němci.

    Mám před sebou knihu Borise Čelovského So oder so. Je to kniha o osudech českého národa v době německé okupace, z níž vyjímám, že jen v prvním měsíci Heydrichovy vlády bylo v Protektorátě zatčeno 2299 osob, ale sudetským Němcům, jak svědčí dopis gauleitera Henleina Bormannovi, se tenhle počet zdál okatě nedostatečný. A trnem v oku jim byla i přežívající česká menšina v Sudetech, jak zas prozrazují hlášení německé špionážní služby RSHA, z nichž bych panu Kalouskovi aspoň pár rád ocitoval:

    20.ledna 1941: Německé obyvatelstvo žijící v blízkosti protektorátních hranic se domnívá, že všichni Češi by měli být z jejich území odstraněni k nuceným pracím do staré Říše.

    16.května 1941: Nálada Němců v Sudetech je pesimistická a vinu na tom nesou německé úřady, které zacházejí s Čechy příliš mírně.

    1.června 1942: Německé obyvatelstvo Sudet je atentátem na R. Heydricha nanejvýš rozhořčeno a žádá o nejpřísnější represálie, od zabavení rozhlasových přijímačů až po zastřelení tisíců Čechů.

    8. června 1942: V Sudetech je slyšet hlasy, že jakmile se dokončí evakuace Židů, m u s í se začít s vysídlením Čechů.

    11.června 1942: Mezi Němci se dostavily rozhořčení a nenávist vůči Čechům. Jako již dříve požadují likvidaci českého problému co nejradikálnějším způsobem. Což platí v ještě větší míře pro lidi v Sudetech: Zde byla např. v Kopřivnici okna českých obchodů a bytů vybita, Češi zmláceni a v různých místech mosteckého okresu byly česky mluvící osoby vyhozeny z hostinců.

    Takovýto tedy byl během války i po ní vztah sudetských Němců k Čechům a naopak. Češi věděli, že díky vítězství Spojenců právě - a víceméně jen těsně - utekli hrobníkovi z lopaty, kterýžto osud by je z rukou Němců - a zvláště pak těch sudetských - neminul, kdyby válka skončila jinak. To si snad Češi měli říct: OK, tenhle set skončil vítězně pro nás, takže si podejme ruce a budeme dál pokračovat, jako by se nic nestalo?

    Takto si to Kalousek představuje? Anebo jen hledá v Bavorsku či vůbec na Západě kontakt, kdyby ho příště už ani Praha pro českou politiku nezachovala.

    Anebo nás prostě chce jen šokovat?

    Přiznám se, že jsem zvědav, s jakými "trháky" na nás vyrukuje příště. A taky jak ještě dlouho pro ně bude mít prostor i publikum? Myslím jako stále ještě český poslanec.

    Lubomír Man

    0 0

    Ilja Polonský
    24. 8. 2018         topcor
    Mnoho politických událostí současného světa prostě nemůže nevést k myšlence, že za nimi je jakési globální spiknutí sil, které mají zájem na maximálním oslabení naší země. Dokonce i nyní, na počátku 21. století, věří více než 60% ruských občanů v existenci protiruského spiknutí. Obviňovat jen "kremelský" tisk z toho, že údajně kultivuje teorii spiknutí u obyvatelstva své země, by nebylo příliš správným řešením. Vždyť samotná linie západních zemí a ruské liberální opozice, která s nimi spolupracuje, spočívá v usilování ne-li o úplnou likvidaci ruského státu, pak přinejmenším o jeho navrácení na úroveň devadesátých let minulého století. Jak je tedy možné nevěřit v teorii spiknutí?


    Nejčastěji je ze spiknutí proti Rusku obviňována tzv. "tajná vláda", která zahrnuje největší finanční "matadory" současti, vrcholové manažery velkých korporací, finančníky a některé politiky. Rockefellerové, Rothschildové a kdo ještě? Pochopitelně, že George Soros, ale někteří lidé uvádějí i britskou královnu Alžbětu. Živnou půdou pro takové úvahy je skutečnost existence uzavřených super elitních klubů, jejichž zasedání se mohou účastnit pouze nejvlivnější lidé západního světa.

    Například v Kalifornii se schází již od roku 1899 existující Bohémský klub, který je považován za "dítě Rockefellera". Zahrnuje nejbohatší a nejvlivnější osoby USA a také "pozvané" občany jiných států.

    Dalším pravděpodobným kandidátem na roli světové vlády je Bilderberský klub, který také shromažďuje nejvlivnější osoby planety. Mezi účastníky jsou pro Západ významné postavy - 95 letý patriarcha americké politiky Henry Kissinger, 86 letý exministr obrany USA Donald Rumsfeld, 74 letý Paul Wolfowitz. Stálým členem klubu byl nedávno zesnulý ve věku 101 let multimiliardář David Rockefeller a také další legendární muž - Robert McNamara, který zemřel dříve, v roce 2009. Klub zasedá na různých místech, i když jeho oficiální sídlo je v New Yorku. Někdy jsou na zasedání zváni politici a ekonomové, kteří jsou z nějakého důvodu pro členy klubu zajímaví. V různém období navštívili schůzky klubu Grigorij Javlinský, Anatolij Čubajs, Sergej Gurijev.

    Ve skutečnosti je v úvahách o světové vládě racionální jádro. Světová finanční oligarchie opravdu udržuje mezi sebou úzké vazby a diskutuje o všech hlavních světových událostech a možných perspektivách rozvoje lidské společnosti. Tato diskuse samozřejmě není prováděna za účelem obyčejného láry fáry, ale pro utváření hodnocení, obecného přístupu k událostem a možných způsobů ovlivňování jejich dalšího vývoje. Nemá smysl pochybovat o tom, že zájmy světové finanční oligarchie, které se snaží realizovat různými způsoby, jdou proti zájmům obyčejných lidí. Obohacení a posilování moci, světové nadvlády a neomezené peníze - to je to, co motivuje účastníky setkání Bilderberského a dalších elitních klubů.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Radim Valenčík
    Radim Valenčík
    21. 8. 2018 blog autora
    Výročí okupace si připomínám od 21. srpna 1968 každý rok. Se smutkem. Jako výročí zmařené šance na lepší budoucnost nejen pro naši zemi.
    Půl století po té se "veřejnoprávní" připomínka podpořená tou "neziskovou" - dle mého subjektivního pocitu – jaksi nepovedla.


    Tolik diletantismu, tolik negramostnosti, pokud jde o znalost historie a souvislostí, i pokud jde o základní postupy logického myšlení, jsem neslyšel. Takovou neprofesionalitu, takové pohrdání slušností a fakty, takovou účelovost, takové pokrytectví... Ani za minulého režimu z té druhé strany se nekleslo tak hluboko při účelových interpretacích roku 1968. Včetně neslavně proslulého "Poučení z krizového vývoje". Vím o čem mluvím.

    Podle mě je to projev zoufalství slouhů či spíše poskoků současné globální moci, projev toho, že jádro této globální moci se nachází v posledním tažení a vede něco jako goebbelsovskou totální válku.

    K tomu viz (soudě podle počtu přečtení to už skoro všichni četli, ale přece jen):

    http://radimvalencik.pise.cz/4432-pred-jihlavou-o-degeneraci-soucasne-moci.html

    Proto jsem napsal na svůj FB profil:

    Co je horší než negramostnost? Snaha zůstat negramotem

    Trochu si zjednoduším práci a místo, abych polemizovat s tím, s čím se ani polemizovat nedá (s těmi, kteří neumí ani číst a ani počítat), uvedu odkaz na kvalifikovaný a důstojný komentář, který se mi nejvíce líbí, od Standy Novotného:

    http://literarky.cz/komentare/ostatni/26810-karel-kryl

    Objevilo se jich víc. Hledají se nelehko. Na mediálním mainstreamu je nenajdete.

    Připomenu ještě ten svůj, který je aktuální před vystoupením Kisky na ČT24 za několik málo hodin:

    http://radimvalencik.pise.cz/6032-srpen-68-zeman-a-kiska-pozdni-statecnost.html


    (Text vyšel na blogu autora 21.8.2018)






    0 0

    Radim Valenčík
    Radim Valenčík
    24.8.2018 Literárky
    Zaujal mě článek na Novinkách z 18, srpna "Předseda ČSSD Jan Hamáček velké změny neočekává", viz ZDE
    Už perex článku je příznačný:
    "Velké ambice donedávna nejsilnější politické strany v zemi vzaly za své. Do komunálních voleb jdou sociální demokraté s cílem uhájit alespoň sedmiprocentní zisk a v Senátu jedno až dvě křesla ze 13 obhajovaných. Po minulých volbách měla soc. dem. jako nejsilnější senátní frakce 25 křesel."


    Někdo řekne, je to přiznání debaklu, já to považuji za nerealistické stanovení cílů. ČSSD bude ráda, když překročí 5 %. Zatím to vypadá tak, že se před ČSSD dostane KSČM, ale ani jedna z těchto dvou stran 5 % nepřekročí.

    Za povšimnutí stojí následující: ČSSD bude považovat za úspěch, když obhájí 1 až 2 senátní křesla ze stávajících 13 (!). A prý za to může minulé vedení. Nikoli – neschopnost dát volitelné kandidáty svědčí o tom, kdo stranu ovládá.

    Podívejme se, co dle citovaného článku v Novinkách říká jeden ze sociálně demokratických srdcařů Ondřej Veselý:

    "Tam, kde se bude bojovat podle stranických značek, tak tam podle mého názoru dopadneme špatně. Značka ČSSD netáhne a ani nevím, proč by táhnout měla. Šanci máme tam, kde se bude volit podle osobností a ti lidé budou volit je,"řekl Právu poslanec a písecký exstarosta Ondřej Veselý, který je opět lídrem komunální kandidátky v Písku, kde už dvakrát s ČSSD vyhrál. Odpovědnost za výsledek nese podle jeho mínění vedení strany, přísný by na něj však nebyl. "Ani největší odpůrci vedení nemohou očekávat, že to ze sedmi procent, která jsme dostali ve sněmovních volbách, vytáhneme za půl roku na dvacet procent. Velmi však bude záležet na tom, zda bude pokračovat propad nebo zda se to zastaví či lehce naroste," dodal Veselý. Případný propad by se pak podle jeho mínění projevil na volebním sjezdu na jaře 2019. "Jakmile to bude kolem pěti procent, půjdou straníci za vedením a budou hledat viníky," podotkl."

    V závěru jeho stručného vyjádření zkušený matador a věčný srdcař přiznává to, na co opakovaně upozorňuji: Velké množství lidí nebude volit ČSSD, a to paradoxně z fandovství k ČSSD, aby tuto stranu zachránilo, prostě proto, aby si tímto vynutilo zásadní změny v této straně. Vím, že je to hodně nestandardní postup, ale současná situace je nestandardní. Je zoufalá a tragická.

    Může za to minulé vedení? - Do kolika procent směrem dolů se bude muset každé nové vedení starého typu dopracovat, aby tato demagogie přestala fungovat? Pod desetinou čárku?

    Ondřeje Veselého bych doplnil v jedné věci: Šance každého z kandidátů ČSSD se podstatně zvýší, když zformuluje realistickou, důvěryhodnou a kvalifikovanou představu o tom, jak řešit zásadní problémy uvnitř strany.

    Já, jako člen pražské ČSSD se odpověď na tuto otázku už od prvního srpnového dne, to jsou skoro tři týdny, marně snažím dostat od lídra pražské kandidátky ČSSD Jakuba Landovského. Je to ovšem jako vymánit tele z jalové krávy.

    Možná, že je to dáno i tím, že pražská ČSSD má teď úplně jiné starosti:

    "Server Security Magazín.cz tvrdí, že policie zadržela pana Radima Bureše, bývalého pracovníka Národního bezpečnostního úřadu. Tento krok by prý mohl mít neblahý vliv, konkrétně na prozatím neúspěšného kandidáta na ministra zahraničí a europoslance Miroslava Pocheho. Ale nejen na něj. Radim Bureš, který mimo jiné pracoval i pro Národní bezpečnostní úřad, byl zadržen. Tři na sobě nezávislé zdroje prý serveru potvrdily, že to může být velký problém pro část české politické scény, konkrétně pro ČSSD. - "Bureš je člověk velice úzce napojený na pražskou ČSSD. Policie má zdokumentováno, že jezdí na dovolené s Pochem, jehož je pravou rukou, Dolínkem či Smolou. Současně je spoluautorem zákona o ochraně utajovaných informací a dalších," sdělil policejní zdroj." Viz: ZDE

    - - -

    0 0

    Zdeněk Jemelík
    Zdeněk Jemelík
    23.8.2018 blog autora a ChamurappiCz
    Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa dne 21.srpna 1968 je tak strašná událost, že nestačí pronést pár slavnostních projevů ve výroční den, a pak už ji vytěsnit z myslí. Naopak vědomí o ní by mělo být trvalým mementem, k němuž bychom se měli stále vracet.


    Byla to větší podlost než nacistická okupace, protože přišla ze strany spojenců. Vzpomínajíce na ni mluvíme o popření naší suverenity, národním ponížení, ztrátách na životě, uzavření cesty k reformám. Stranou pozornosti zůstává skutečnost, že výsledkem intervence bylo nastolení vlastizrádné kolaborantské vlády, čistky v KSČ i v různých společenských organizacích, vyhazování lidí z práce, někdy i nucené přestěhování.

    Kdo se chtěl udržet na nomenklaturním místě, musel v sobě potlačit odpor k označení „kolaborant“, uznat opodstatněnost národní potupy vojenským zásahem a prokázat loajalitu ke kolaborantskému režimu, a to bez ohledu na to, co si myslel v hloubi duše. Stejně se museli chovat všichni, kdo se nestyděli tlačit se na čistkami uvolněná místa. Také všichni, kdo dospívali během okupace a vstupovali do škol nebo do svého prvního zaměstnání. Nastoupila obecná devastace mravních hodnot, která dosud trvá.

    Specificky zhoubné byly následky nastolení kolaborantského režimu v soudnictví a na prokuratuře: právnicky vzdělaní lidé, kteří museli vědět, že se režimní orgány dopouštějí nezákonností, se přesto propůjčili k potlačování práv svých spoluobčanů vždy, když „strana a vláda“ zavelela.

    Invazní vojska odjela, ale zůstaly zde okupační posádky, které byly pro běžné občany téměř neviditelné, neboť řadoví vojáci se s občany podmaněné země nesměli stýkat. Když nakonec okupační jednotky odtáhly, neodvezly s sebou pohrobky normalizace, kteří infiltrovali nové mocenské orgány.

    Smírné předání předání vlády z rukou kolaborantské moci novým polistopadový vládcům způsobilo, že nedošlo k odplatě za posrpnové čistky a násilnosti a převážná část soudců a prokurátorů zůstala na svých místech, nebo se jen trochu posunula. Postavení si uhájili i bývalí vojenští soudci a prokurátoři. Pouze bývalí soudci a prokurátoři, kteří si zadali s StB, museli odejít. Našli se slušní lidé, kteří s pokorou vzali na vědomí změnu politických poměrů a s vědomím nepatřičnosti jejich setrvání v mocenských orgánech odešli dobrovolně ze státní služby. Zaslouží si za to úctu.

    Naproti tomu nositelé hroších kůží se bezohledně drali o své místo na slunci. Někteří dodnes zastávají vysoké funkce s obrovskou mocí. Že jejich myšlení může nést stopy předlistopadové indoktrinace a neblaze ovlivňovat jejich činnost, připustil i Ústavní soud v ústavním nálezu z 15.listopadu 2010 č.j. I. ÚS 517/10. Přesto není naděje, že by přišli o moc dříve a jinak než přirozenou biologickou cestou, protože jsou pouze jednou z více ošklivých skvrn resortu spravedlnosti, který politické pseudoelity nijak zvlášť nezajímá a o jeho očistu proto neusilují.

    Cinkání klíči na náměstích v listopadu r. 1989 se z pohledu poměrů v resortu spravedlnosti jeví jako naivní počínání. Tanky odjely, ale pach jejich výfuků zde dosud zcela nevyvanul.

    - - -


    0 0

    Miroslav Polreich
    Miroslav Polreich
    24.8.2018 VašeVěc
    Je tomu právě padesát let, kdy Československá republika svým vlastním vývojem symbolizujícím způsobem zasáhla do mezinárodního dění s důsledky, které teprve v pozdější době se staly podstatnými pro společenské změny s velkým mezinárodním dosahem. Nebuďme skromnými, byl to počátek vývoje, který nakonec vedl k rozpadu bipolárního světa. 

    Pokud dnes hodnotíme tyto historické události, právě tento aspekt by měl být předmětem našeho uvažování. Je proto až překvapující, že současný přístup medií i politiků k občanským aktivitám, které vyvrcholily v šedesátých letech a byly dočasně ukončeny vojenskou okupací, zůstávají účelově v pozadí a je zdůrazňováno jenom násilné ukončení celého společenského procesu. Vysvětlení samozřejmě existuje. Podstata procesů změn měla charakter, který i dnes pro mnoho politiků a mediálních přisluhovačů má stále nejenom univerzální, ale i velmi nebezpečný charakter. Tento stav by nás měl alarmovat a stát se předmětem badatelského výzkumu. Bohužel požadavek v dnešních podmínkách těžko realizovatelný.

    Opět se nyní budeme setkávat ne s podstatou celkového širokého společenského procesu a jeho smyslu, ale spíše s jezdícími tanky kolem Národního muzea 21. srpna.

    Můj pohled bude mít vždy přístup přímého účastníka událostí a to hlavně na mezinárodním poli, jak analytika, který zkoumal příčiny, které vedly ke změnám a nakonec i k důsledkům, které je nutno odvodit právě od myšlenek, ale i od operativního hnutí „Pražského jara“. Předně, je nutno podotknout, že snaha o změnu měla reálný základ ve stavu naší společnosti., V té době bylo Československo nejvíce ekonomicky, společensky i kulturně historicky přizpůsobeno a zralé ke společenským změnám. Existující jistý totalitární systém nebyl nadále únosný. Jednalo se tudíž o zákonitý proces. Podmínky pro změny se rodily v širokém spektru společenského života již nepoměrně dříve – počátkem šedesátých let. Vzpomeňme na humanitní vědní obory, literaturu, film, ale i postupně otevírající se politické diskuse. Tento proces nebyl jednoduchý a měl mnoho oponentů, ale atmosféra měla jednoznačnou tendenci. Zde není nutno dokladovat a ilustrovat vzpomínkami. Je mnoho dokumentů, které jsou k disposici. To že se s nimi dnes nepracuje, je chybou dnešního stavu společnosti.

    Tento úvod myslím, že byl nutný, neboť naše nynější politické prostředí za vydatné pomoci medií nás přesvědčuje v zájmu snahy po znovurozdělení světa, že vlastně o nic nešlo, neboť se jednalo v podstatě jen o „boj komunistů o koryta“ a pokud je to těžko k uvěření, tak je nám každý rok připomínám jen vojenský zásah v roce 1968. Podstata realizovaných změn, jejich tendence a společenské funkce „obrodného procesu“ se účelově a důsledně opomíjí, přestože to byl největší přínos v novodobé historii našich zemí mezinárodnímu společenství.

    Je nepochybné, že společenský a ideologický vývoj u nás byl nebezpečným odklonem od, v té době převládajícího směru Moskvy, který by mohl ohrozit podstatu a soudržnost celého sovětského „lágru“. Je pravdou, že vývoj v Československu měl univerzální charakter zárodku obecných změn. Ohrožena byla sama stávající mocenská struktura. To vedlo stávající „věrchůšku“ k přesvědčení o nutnosti dokonce vojenského zásahu s důsledky nejenom na naši vlastní společnost, ale i na vážný dopad pro vznik tzv. eurokomunismu a jeho odpoutání se od Sovětského svazu.

    Celkový vývoj měl ale následný dopad již za pouhých 15 let na společenské změny i v samotném Sovětském svazu (1983 Andropov, 1985 Gorbačov). Je nepopiratelný fakt, že celé hnutí v Československu mělo zásadní společenský a ideový vliv na pozdější vývoj i v samotném Rusku. (Nové myšlení, glásnosť, perestrojka) a tím mělo i mezinárodní dosah a hlavně zpětnou vazbu na ostatní, zvláště země východního bloku.

    Současné tendence, které mají upozadit náš význam a jeho impuls i na vývoj v SSSR, popírají v podstatě jeden z hlavních přínosů, která naše vlast poskytla celkovému mezinárodně politickému vývoji v současnosti. Není to ze skromnosti, ale ze servility, která začíná opět převládat v našem politickém prostředí a moderní historiografii.. (Reagan uzbrojil Rusko, jemu buďme vděčni).

    Často bývá účelné , když události historického významu jsou ilustrovány dopadem na jednotlivý průběh událostí.

    Sám jsem v této kritické době v roce 1968 byl v OSN v New Yorku a účastnil se zasedání Rady bezpečnosti, kde v podstatě bylo poslední místo na účinný protest proti invazi. O tom není třebas referovat, podrobně je vše popsáno v Hájkových pamětech (min. zahraničí) a v mých publikacích. Nejde jen o formu protestu, ale zasazení i této události do souvislosti s celkovou politickou atmosférou. V tomto období roku 1968, pro někoho třeba ne moc pochopitelně, byly politické a bezpečnostní vztahy mezi USA a SSSR na velmi dobré úrovni. Předně se právě v roce 1968 uzavřelo dlouhodobé jednání a podepsala se Smlouva o nešíření a likvidaci zbraní hromadného ničení, SALT 1 a probíhala další jednání v zájmu obou stran.

    Podstatným však zůstává myšlenkový náboj a faktický vývoj v před invazním Československu, který nakonec za relativně krátké období měl i vliv na samotné centrum moci, kam byly soustředěny i aktivity našeho disentu (Zdeněk Mlynář, přítel Gorbačova, Jiří hájek, a další). Myslím, že máme povinnost se zmínit a obhájit mezinárodní význam událostí v Československu v přímé souvislosti se změnami v Sovětském svazu a tím si i přiznat podíl na celkových společenských změnách a to i z hlediska bezpečnostního.

    Jen pro ilustraci je třeba uvést, že když prezident Obama přijel do Prahy, tak svůj projev zahájil: „Jsem zde díky Pražskému jaru“ a pokračoval „ díky odvaze těch, kteří zaujali postoj – a přijali riziko…. V našem světě existuje násilí a nespravedlnost, jimž je nutno se postavit ne tím, že se rozdělíme, ale tím, že budeme stát spolu… to je odkaz roku 1968“. Tehdy americký prezident vyhodnotil, ocenil a nastínil vizi společenských změn, které byly násilně přerušeny, aby o patnáct let později, a zcela zákonitě v samotném centru moci, Moskvě, byly dovedeny k realizaci.

    Po rozpadu bipolárního světa, nevznikl svět unipolární, jak mnozí začali tvrdit se snahou hledat nového „velkého bratra“. Pokud však některá mocnost vlastní zbraně hromadného ničení, má pro ně nosiče a možnost je řídit z vesmíru, nemůže svoji mocenskou pozici nikdy ztratit. Máme nyní svět multipolární, kterému je třeba rozumět tak, že existuje vzájemná závislost a tím i globální odpovědnost.

    Tuto skutečnost si právě v devadesátých letech uvědomily i USA a proto došlo prostřednictvím Organizace pro spolupráci a bezpečnost v Evropě k masovému odzbrojování. Bylo to období pro novou šanci vzájemného respektu a spolupráce. To byly i hmatatelné konkrétní výsledky nového společenského vývoje. V té době se přijímaly pod OBSE usnesení či konkrétní doporučení ve formě „Opatření důvěry“ a reálné úvahy o likvidaci vojenských bloků. Uvedené operativní kroky obrážely atmosféru doby po rozpadu bipolárního světa. Uvažování o nových blocích, vzbuzování nedůvěry či jakékoliv fobie se zdálo velice nereálné. Na programu bylo řešení obecných problémů světového společenství z hlediska životního prostředí. Nikdo neuvažoval o navýšení vojenského potencionálu a vojenských rozpočtů.

    Z pohledu dnešní situace se zdá, že to vše není již pravda. Hledáme nového nepřítele, Upevňujeme nová vojenská uskupení v jiné geografii než byla v době studené války a dlouhodobě plánujeme navyšování vojenských rozpočtů, aniž bychom uvažovali, že vojenská připravenost musí odpovídat bezpečnostnímu prostředí. K jeho stabilizaci nás na příklad zavazuje i naše členství v NATO. A to zcela jednoznačně a v rozporu s tímto zadáním naše ministerstvo vnitra (rozvědka) organizuje zcela neodpovědně mezinárodní setkávání s ukrajinskými extremisty k přípravě na atomovou válku s Ruskem. Asi jako pomstu za jeho podíl na politických změnách vedoucích ke spolupráci v linii pokračování předsevzetí Pražského jara. Jak k těmto politickým zvrácenostem mohlo dojít?

    Byla to neodpovědnost řady aktivistů a „převlékačů kabátů“ v postkomunistických zemích spolu s aktivizováním světových neocons projevily však účinnou snahu po obnovení znovu rozděleného světa, ale v jiné geografii. Byl to například i Václav Havel, který vinil USA ze zrádcovství, pokud budou dále proti rozšíření NATO (iniciativa NSR), obviňovali USA z romantizmu v devadesátých letech a bez zkušenosti s Ruskem a zahájili rusofobní kampaně. Byla to snaha po bezdůvodné a tím i uměle vytváření nenávisti.

    Dnešní Ruská federace je označována za agresivní zemi, přestože dekolonizační proces Sovětského svazu proběhl v míru, po dohodě a bez krveprolití. Což se nedá říci o koloniálních državách západních zemí. (Vietnam, Alžír, Indie a další, kde zůstali po jejich vládě při snaze po osvobození statisíce mrtvých.

    Dnes opravdu nežijeme v klidu a bezpečí, ale nejsou mezi námi antagonistické rozpory. Pomocí naši země a hlavně následně Ruské federace došlo ke změnám, které nás zavazují, k aktivitě o udržení a zajištění spolupráce. Jak je zřejmé z uvedeného, tak v tomto ohledu není malých zemí. Jde jenom o jasnou vizi a odhodlání v jejím směru pracovat. Nakonec přiznejme si, že jinou možnost nemáme.

    Globalizovaný svět musí čelit řadě problémům. Všichni a tím více velmoci, nesou svoji odpovědnost. Řešení současných bezpečnostních rizik je společnou prioritou i mocností. Číny, Ruské federace a hlavně USA, které jsou zemí nejohroženější. Ani jedna však osamoceně nemá kapacitu úspěšně těmto hrozbám čelit. Před námi nyní stojí globální odpovědnost za podmínek spolupráce, ke které jsme společně o d s o u z e n i. Není to snadná cesta, ale jiná před námi není.

    Miroslav Polreich
    (psáno pro publica.cz)

    0 0

    - VK -
    24.8.2018  AENews
    Šokující zpráva dnes přišla od ČTK. Nejvyšší správní soud akceptoval návrh Kamila Papežíka, bývalého člena SPD ze zaniklé stranické buňky z Brna, na rozpuštění Hnutí SPD [1]. Kamil Papežík byl v Brně jedním z nejaktivnějších zakládajících členů SPD, ale nakonec byl odstraněn z kandidátky. Nelze se mu divit, že ho to rozčílilo. Ten se s tím odmítl smířit a podal žalobu na SPD. Soud se bude návrhem zabývat v nejbližší době. Původně se očekávalo, že soud návrh zamítne, protože podle pravidel návrh na rozpuštění může podávat jen vláda nebo poslanecká sněmovna, nikoliv jednotlivec.


    Jenže podle posledních informací Nejvyšší správní soud bude návrh hodnotit jako podnět, který následně předá vládě ČR, která potom ex-post může tento návrh oficiálně posvětit. Jedná se tak o přímý útok na SPD na systémové úrovni a hrozí především to, o čem se hovoří již delší dobu a na co já upozorňuji již od minulého roku. Uvnitř místních organizací SPD dole na obcích a městech probíhají velmi podivné procesy, které vyvolávají velké znepokojení již od říjnových voleb.

    Kamil Papežík, který podal žalobu na SPD.

    Politické ukotvení v SPD má jeden silový závěs, a tím je Tomio Okamura. On ztělesňuje program, myšlenky, teze a de facto celé hnutí. Problém je v tom, že to nestačí. Aby strana fungovala, musí být postavena na pevných základech a místní organizace musí šlapat. Ne všude se to však daří a trestuhodně je třeba přiznat, že některé chyby a přešlapy vznikají i ve vedení strany při obsazování kandidátek. Dosazení bývalého velkozednáře Hynka Berana do čela pražské kandidátky vyvolalo šok a úděsnou reakci u mnoha lidí. Jenže to není zdaleka tak hrozné ve srovnání s tím, k čemu došlo v Brně, v druhém největším městě v ČR. Tam se totiž před několika měsíci brněnská buňka SPD rozhádala takovým způsobem, že se rozpadla a zanikla, přesto však skupina členů SPD postavila do voleb kandidátku, ovšem podle tvrzení Kamila Papežíka v rozporu se stanovami hnutí.

    Zamčené dveře, odpojený zvonek, kandidátka s lidmi, které nikdo nezná…

    Mnoho členů buňky nebylo dokonce připuštěno k jednání a hlasování při sestavování kandidátky, zamkli před nimi dveře, zatarasili jim vstup, podle vylíčení svědků to vypadalo jako scéna z italského filmu. Skupina lidí venku, dobývají se dovnitř, skupina lidí uvnitř, která je nechce pustit dovnitř. Řev, křik, výhrůžky žalobami, právníky. Hlavní problém podle informací naší redakce spočíval v tom, že kandidátka do voleb v Brně měla být sestavena v rozporu se stanovami hnutí, protože z vedení hnutí je prý vytvářen tlak na to, aby na čela kandidátek byli uměle ad-hoc dosazováni lidé podle výše sponzorského daru, zatímco lidé, kteří celý rok pracují pro SPD, propagují hnutí a dělají mnoho práce, jsou odsouváni na nevolitelná místa, a to jenom kvůli tomu, že nemají peníze na to, aby mohli přispět hnutí velkou částkou na volby.

    Tomio Okamura po úspěšných volbách na podzim.

    SPD se totiž snaží nezadlužovat a nepůjčovat si u bank, což je správné a sympatické. Jenže to s sebou nese současně i tzv. “syndrom českého mládežnického hokeje”, který nyní vidíme i v případě kandidátek SPD. To přirovnání se týká českého nešvaru, kdy talentovaní mladí hokejisté se nedostanou do sestav a na soupisky, protože jejich rodiče nemají peníze na sponzorské dary pro hokejový klub, bez kterých ale klub nemůže vůbec fungovat, pokud se nechce zadlužovat. Je to začarovaný kruh. Takže talentovaní hráči sedí na lavičce nebo dokonce s hokejem končí, ale děti z bohatých rodin tvoří stabilní kádry hokejového klubu. Bohužel se zdá, že do stejného začarovaného kruhu se dostala i SPD.

    Velmistr z Ordo Pragensis na kandidátce v Praze a syndrom “české hokejové mládeže”


    V Praze byl totiž do čela kandidátky zvolen jeden z nejbohatších lidí uvnitř SPD, bývalý velmistr zednářské lóže Ordo Pragensis [2], na kandidátkách SPD vidíme exekutora, dále provozovatele ubytoven pro sociálně vyloučené, majitele realitních kanceláří. Všichni tito lidé mají hafo peněz a rádi přispějí SPD na provoz, aby strana byla nezávislá a nemusela se zadlužovat u bank. Jenže tento systém samofinancování SPD dříve či později tvrdě narazí na odpor těch lidí, kteří ve straně pracují od nevidím do nevidím, ale potom přijde bohatý člověk a je dosazen na první místo kandidátky, protože je to on, kdo zaplatí místní organizaci kampaň a volby. A lidé, kteří nemají tolik peněz v SPD, tak prostě ostrouhají. A právě v Brně přetekl pohár trpělivosti lidem z SPD, kteří nesouhlasili s tímto způsobem sestavování kandidátek.
    Místní organizace SPD v Brně v době, kdy ještě fungovala.

    Jejich odpor byl potlačen vskutku svérázně, bylo jim zakázáno zúčastnit se hlasování a projednávání kandidátek. Stalo se to prý několikrát, jednou to byly zamčené dveře, odpojený zvonek, jindy byla v pozvánce uvedena jiná adresa zasedání, to jsou prostě vážná obvinění, která opravdu mohou SPD poškodit, protože to nemá s demokracií nic společného, pokud je to tedy pravda a jedna strana nechce poškodit druhou úmyslně v tom smyslu, že by jejich tvrzení nebyla pravda. O tom musí rozhodnout už zřejmě jenom Nejvyšší správní soud.

    Pokud si vzpomínáte, několikrát jsem o tom hovořil na rádiu, že samofinancování SPD je dvousečná zbraň, protože se může obrátit proti SPD. Je to proto stejná situace jako s českým mládežnickým hokejem, nechcete se zadlužovat, ale ti, kteří by měli být na soupisce, protože jsou nejlepší a nejpracovitější, nemají prostě peníze na to, aby udrželi klub/stranu finančně nad vodou. Je to tudíž začarovaný kruh, buď se zadlužovat u bank, stávat se vazaly lobbistů a cizích fondů ze zahraničí a mít tak vyřešené financování, anebo financovat projekt z peněz vlastních členů a kandidátky sestavovat podle tržního principu kapitalismu, tzn. na čele kandidátky bude ten, kdo zaplatí největší sponzorský dar straně, nikoliv ten, kdo je nejlepší kandidát.


    Mocenský tenzor financování politických stran je začarovaný kruh


    A které z těchto řešení je lepší nebo morálnější? Vidíte, už jsme opět a znovu u mocenského tenzoru. Neexistuje bílé nebo černé řešení, jsou to pouze odstíny šedi. Jenže i v těch odstínech šedi je potřeba, aby převažovala bílá nad černou, a pokud z tolika místních organizací SPD přichází takové podivné zprávy a informace o rozvratech a hádkách mezi členy, které vedou k rozvratu buněk a dokonce k žalobám k Nejvyššímu správnímu soudu, potom opravdu vidíme nebezpečný politický proces, který brutálně připomíná počátek zániku a rozpadu Hnutí Úsvit, předchozího politického projektu Tomia Okamury. Politika je totiž nakonec vždy o tom, jaká je vůle většiny a pokud je systém samofinancování nastavený tak, že ti, kdož platí, dostávají přednost na kandidátkách, aby se strana nemusela zadlužovat, potom reálně hrozí, že soud shledá takové jednání za nezákonné.

    Brněnská organizace SPD, projev Kamila Papežíka.


    Je nepochybné, že jde o účelový útok na SPD, který byl načasován tak, aby SPD poškodil co nejvíce. Jenže všichni si pamatujete, jak dlouho jsem upozorňoval na to, že nelze akceptovat kroky, které probíhají způsobem, který bude spatřován jako nedemokratický. Vyhazování lidí z SPD těsně před volbami, sestavování kandidátek za zavřenými dveřmi před částí členů místní organizace, dosazování movitých osob do čelních míst kandidátek, to všechno se postupně nasčítá a v konečném důsledku může fatálně poškodit SPD. Zde alespoň vidíme, že dělat politiku stojí a padá na penězích. A právě o této kauze budeme hovořit dnes od 19:00 hodin na Svobodném vysílači CS. Dojde i na další témata a události. Všichni jste srdečně zváni k poslechu.


    Vážení čtenáři, pokud se vám líbí naše nepohodlné, necenzurované a faktograficky nekompromisní články, které označují a popisují fakta bez ideologického nátěru, přispějte prosím, podle svých aktuálních možností, do konce tohoto měsíce jakoukoliv finanční částkou na zachování provozu našeho serveru, a to na naší obvyklé darovací stránce zde. Přispět můžete bankovním převodem, PayPalem, BitCoinem anebo poštovní poukázkou na účet. Nezávislé a svobodné články nemohou vycházet bez Vaší podpory, protože nás sponzorují a financují pouze čtenáři jako jste Vy. Nemáme za sebou fondy, neziskovky, státní ani evropské dotace. Nemáme granty od zahraničních nadací, bez Vaší pomoci tento projekt nepřežije. Děkujeme všem, kteří již tento měsíc přispěli, moc si vážíme vaší podpory!

    -VK-
    Šéfredaktor AE News

    0 0

    mbi
    24.8.2018 Eurasia24
    V době, kdy se stupňuje napětí mezi USA a Čínou, Ukrajina všemožně podporovaná Spojenými státy dodá Číně motory pro bojové letouny. Američané to označují za zradu.

    Ze zrady americké armády obvinil Ukrajinu s odkazem na vojenského analytika Pentagonu Williama Tripletta deník The Washington Times: zatímco ukrajinský stát prostřednictvím státních půjček bohatě využívá peníze amerických daňových poplatníků, ukrajinští podnikatelé v leteckém průmyslu prodávají Číně motory pro její bojové letouny.


    Tentokrát ovšem americký tisk nepřehání a neobviňuje ukrajinský letecký průmysl bez příčiny. Ukrajinská společnost Motor-Sič skutečně uzavřela s Pekingem smlouvu o dodávce 250 leteckých motorů za cenu po cca 400 tisících dolarů. Dvacet prvních motorů již Ukrajinci dodali čínskému vojenskému průmyslu (jedná se o motory AI-222-25 určené pro čínské cvičné a lehké bojové letouny JL-10/L-15 – pozn. edit.).

    Po rozbití obchodních vztahů s Ruskem nemá ukrajinský letecký průmysl svoji produkci kam prodávat a čínský trh se tak pro něj stal jedinou záchranou před bankrotem a masovým propouštěním leteckých odborníků – kteří by v takovém případě bezpochyby odešli za prací do ruských leteckých společností.

    Jinak to však vidí představitelé managementu společnosti Motor-Sič, podle kterých tato ukrajinsko-čínská spolupráce není žádnou „zradou“ Američanů, ba dokonce že za celým tímto rozruchem v amerických médiích stojí ruští letečtí průmyslníci, kteří se tímto způsobem snaží prosazovat své zájmy na světovém trhu s leteckou technikou.

    Je přinejmenším zvláštní slyšet tato obvinění ruského leteckého průmyslu od Ukrajinců, a nikoli přímo od USA, které se v poslední době snaží „házet po Rusku bahno“ za každou cenu a z jakéhokoli důvodu – ať již se jedná o případ Skripalových nebo o údajné vměšování do amerických voleb.

    Taková obvinění ze strany Kyjeva jsou nicméně naprosto směšná. Moskva přece nijak nepotřebuje lobbovat za svoje zájmy v Americe: firma Roskosmos tam dodává kosmické raketové motory RD-180, takže lze říci, že ruský letecký a kosmický průmysl si na americkém trhu vede úspěšně.

    Zato Ukrajinci by se měli zamyslet nad tím, co je pro ně výhodnější – zda půjčky americké státní pokladny poskytované celému ukrajinskému státu, nebo smlouva jedné soukromé společnosti s Čínou. Co vybrat, je zcela zřejmé, ale kdo nad tím bude přemýšlet na Ukrajině…

    Zdroj: Politikus.ru



    0 0

    - kou -
    24.8.2018 tass.ru a PrvníZprávy
    Ukrajinská armáda utrpěla těžké ztráty při neúspěšném pokusu prolomit pozice Luhanské lidové republiky (LLR) v obci Želobok v Slavjanoserbské oblasti.


    Agenturu Luganskinformcentr o tom informoval ve čtvrtek zástupce luhanských milicí Andrej Maročko, uvedla agentura TASS.

    „V současné době se nepřítel pokoušel získat nové pozice v části obce Želobok. V 07:50 vojáci sil mechanizovaného útvaru 53. brigády se pohnuly směrem k nám,“ řekl. „Byli jsme nuceni zahájit v reakci palbu, která zničila palebné body ukrajinské armády. Ukrajinská jednotka ztratila nejméně čtyři lidi zraněné a tři mrtvé a byla vypuzena na předchozí pozici."

    Maročko dodal, že situace v oblasti zůstává napjatá v poslední den ukrajinská armáda dvakrát porušila příměří.

    Předtím ve čtvrtek během projevu v Kyjevě na zahájení výstavy moderních zbraní a vybavení prezident Ukrajiny Petro Porošenko uvedl, že v oblasti Želoboku zahynuli čtyři ukrajinští vojáci a sedm bylo zraněno.

    Od roku 2014 členové kontaktních skupin oznámili více než 20krát, že se dohodli na dodržování režimu příměří v regionu. Ukrajinské bezpečnostní síly opakovaně porušily podmínky příměří, včetně zahájení palby z velkých ráží, minomety a tanky, které měly být z těchto míst odvezeny v souladu s dohodou v Minsku. K 29. srpnu v očekávání zahájení školního roku v Donbasu má přijít další příměří, kterou strany dohodly 22. srpna v Minsku na zasedání podskupiny pro bezpečnost kontaktní skupiny.

    Související:
    Ukrajinské zvěrstvo: Vojáci rozstříleli sanitku DLR - všichni zemřeli!


    0 0

    Jaroslav Tichý
    24. 8. 2018
    Ve třetí a poslední části tohoto 3-článkového souboru na téma snahy amerických neoconů (deep state) o zachování dosavadní statusu quo ve světové politice založeného na světovém dolarovém systému chci upozornit ještě na další pokus amerických neoconů, jak svoji dosavadní světovou hegemonii udržet či alespoň prodloužit.


    Na téma migrace bylo již řečeno a napsáno mnoho. Od popisu té skutečně vyvolané válkami a cíleným chaosem v zemích severní Afriky a na Blízkém východě na základě aktivit USA (a donedávna i jejich spojenců), přes údajnou klimatickou migraci, k migraci ekonomické, která je evidentně největší. Bohužel méně bylo napsáno o řízené migraci používané jako zbraň vůči Evropě a prakticky ještě vůbec nic o migraci jako metody na (alespoň dočasné) zastavení či zabrzdění nástupu průmyslové revoluce 4.0 a s tím i politických a společenských změn, které tato průmyslové revoluce si vynutí. A právě touto problematikou se chci alespoň ve stručnosti zabývat. Takže po pořádku:

    Migrace je, když…

    · "Humanitární" organizace inkasují peníze od vlád členských států EU (vybrané od nás, daňových poplatníků),

    · tyto peníze pak velkoryse rozdělují "potřebným" v Africe i Na Blízkém a Středním východě (a všemi možnými i nemožnými způsoby je získávají k cestě do Evropy);

    · tito „potřební“ lidé si pak za tyto peníze koupí cestu do Evropy, za kterou zaplatí zpět "humanitárním" převaděčům lidí;

    · tito ilegální převaděči lidí naloží ony „potřebné lidi“ na gumové čluny s motorem, na nichž není ani dostatek PHM ani vody či jídla pro pasažéry na cestu do Evropy a odrazí od afrických břehů. Do Evropy ale sami nemíří. (Ani by tam bez základní výbavy nedojeli). Jsou totiž už domluveni s loděmi provozovanými neziskovkami či dalšími převaděči lidí, které přijedou až téměř k africkým břehům ony „potřebné lidi“ zachránit s poukazem na příslušná ustanovení námořního zákona;

    · po příjezdu do Evropy se vlády členských zemí EU (příp. pak vedení EU) o migranty dále postarají. Jak jinak než opět z našich daní. Potraviny, kapesné, lékařská péče, ubytování, vč. výuky jazyka. Mnoho dalších je umístěno v uprchlických táborech v Německu a v Rakousku, které provozuje švýcarská soukromá společnost OPS, jejímž většinovým vlastníkem je Barclay´s Bank (hlavní banka Rotschildů). A je to právě p. Soros jako blízký spolupracovník Rotschildů, který lobuje a jinak prosazuje u politiků v Bruselu (ale i v členských zemích EU) přijímání dalších milionů migrantů ze zemí 3. světa do Evropy ročně;

    · celý projekt kromě plnění vojensko-politických a strategických cílů přináší jeho aktérům navíc ještě nemalý zisk. Ať již jeho autorům, tak i jeho faktickým realizátorům. V daném případě jsou cíle amerických neoconů i světových globalistů stejné, byť pohnutky k nim jsou u nich rozdílné. Zatímco my, obyvatelé EU si tak přispíváme na vlastní zkázu.

    Důvody migrace tvrzené a důvody skutečné

    K důvodům tvrzeným patří zejména:

    a/ ohrožení uprchlíků v zemi jejich původu válkou.

    Jaká je ale skutečná situace: Válečnými uprchlíky mohou dle platných zákonů být jen do nejbližší sousední země, kde se neválčí. Tedy nikoliv v Evropě;

    b/ tzv. klimatičtí uprchlíci – tento nesmysl, kdy nezákonně překračují hranice jiných zemí údajně proto, že doma je jim teplo či že je tam málo vody, již vyčpěl.

    Jaká je ale skutečná situace: je třeba ji řešit v místě jejich původu (artézské studny, závlahové systémy, pomoc při budování zemědělství atd.). Navíc se ukazuje, že vody nazbyt nemá již ani Evropa, o jejím oteplování ani nemluvě;

    c/ lidská práva – nově za (pro) nás vymysleli zdůvodnění, že stěhovat se kamkoliv na doživotní byt, stravu, ošacení, lékařskou péči, kapesné atd. zdarma, je lidským právem migrantů, zatímco povinností původních obyvatel Evropy je jim na to vydělávat a ještě se nechat od migrantů terorizovat.

    Jaká je ale skutečná situace: obyvatelé evropských zemí takovou zátěž neutáhnou, krom toho se budou bránit vzrůstající terorizaci ze strany migrantů. Vše spěje k občanským válkám a k chaosu v Evropě. Původní cíl skutečného záměru autorů projektu na islamizaci Evropy podle Coudenhove-Kalergiho pláuu je tedy postupně plněn. Je jen otázkou, zda bude naplněn či nikoliv, což bude záviset na míře odporu původních obyvatel Evropy. Zatímco:

    - světoví globalisté chtějí z obyvatel Evropy vytvořit světle hnědou rasu s průměrným IQ 90, snížit spotřebu a tedy i životní úroveň obyvatel Evropy a Evropu či min. EU změnit v islámský chálifát a zavádět zde Nový světový řád (NWO),

    - snahou amerických neoconů je udržet Evropu oddělenou od Ruska a od jeho surovinových zdrojů tak, aby jim v případě užší obchodní spolupráce Evropy s Ruskem nevznikla nežádoucí a pro USA těžko řešitelná konkurence. Tedy nadále udržet Evropu v roli svého vazala. Zachovat tudíž i dosavadní status quo a svoji hegemonii ve světě.

    d/ záchrana Evropy ze strany migrantů - nejdéle ze všeho se ale udržel další nesmyslný argument šířený vedením EU o tom, jak budou migranti Evropu zachraňovat:

    - svojí pracovní silou (vesměs zcela nekvalifikovanou, ačkoliv byly ty houfy negramotným migrantů vydávány za bůhví jakou intelektuální posilu pro Evropu (prostě z pasáků koz či kriminálníků byli náhle vyrobeni samí syrští lékaři, inženýři a vědečtí pracovníci) a

    - oplodňováním evropských žen a tím udržování počtu obyvatel v Evropě na potřebné úrovni.

    Jaká je ale skutečná situace:

    · jak se dodatečně ukazuje, tak jim neziskovky při náboru „zájezdu do Evropy“ říkali jen o tom oplodňování a o životě v Evropě na náklady tamních obyvatel. O práci ani slovo. Dnes je to ze strany migrantů již předmětem jejich oprávněné kritiky. Kvůli práci přece do Evropy nejeli.

    · O to komičtější jsou představy západních ale i našich podnikatelů, jak nekvalifikovaní migranti, kteří vesměs nezažili ještě ani 1. průmyslovou revoluci a nemají tudíž základní pracovní návyky, budou v Evropě (ale i u nás) zachraňovat přechodný nedostatek pracovních sil (podobně jako zachraňoval „náš Otík“ dodavatelsko-odběratelské vztahy v Praze ve filmu Vesničko má středisková).

    · Pokud jde o ČR, tak těch pracovních sil, které se na naše náklady většinou flákají a pomáhají rozvracet náš stát z našich daní v rámci různých neziskovek, je celkem 300 tis. osob, zatímco pro náš průmysl je zapotřebí 200 tis. osob. Ten zbytek by se mohl věnovat skutečně veřejné prospěšné činnosti, pro kterou byly neziskovky původně zřizovány. Těm, kteří tak již nyní činí, se současně omlouvám. Stačilo by jen snížit podporu neziskovek, zredukovat zásadním způsobem jejich počet a přesunout:

    - ušetřené finanční prostředky na zvýšení důchodů našim seniorům a současně i

    - takto získaných 200 tis. pracovních sil do průmyslové výroby;

    · důsledně jsou přitom bagatelizovány informace o postupném propašování džihádistů ze Sýrie a dalších zemí do Evropy. Jde přitom již o tisíce bojovníků, kteří čekají jen na signál k zahájení hromadného boje v Evropě. Veškerá varování odborníků před tímto vzrůstajícím nebezpečím jsou ze strany vlád členských zemí EU záměrně přehlížena.

    Quo vadis ČR?

    Dosud byly výrazně nižší mzdy a platy našich pracovníků v ČR v porovnání se mzdami a platy srovnatelných pracovníků v zahraničí zdůvodňovány nižší produktivitou práce u nás.

    Je třeba ale rozlišit intenzitu a produktivitu práce, neboť:

    · Intenzita práce = množství práce vynaložené za určitou časovou jednotku. S jejím růstem se zvyšuje pracovní výkon a tím i vyrobená produkce.

    · Produktivita práce – ta zase vyjadřuje účinnost vynaložené práce. Produktivita roste, jestliže stejným množstvím práce je výrobce schopen vyprodukovat větší výsledky práce (více výrobků, větší dílo apod.). Opírá se především o zdokonalování strojů, výrobních zařízení a technologií.

    Názorný příklad: zatímco v ČR kopalo příkop 5 snaživých kopáčů s krumpáči a lopatami, tak v zahraničí tuto práci zvládl 1 pracovník s bagrem, a to rychleji. Větší námahu tedy vynaložili kopáči v ČR, avšak větší (lepší) výsledek dosáhl bagrista v zahraničí. Za stejnou dobu vykonal bagrista totiž více práce (větší výkopové práce). Proto se omlouvaly nízké mzdy v ČR vysokou náročností na lidskou práci.

    Nyní, kdy ve světě nastupuje průmyslová revoluce 4.0:

    - v zahraničí bude nově vykonávat tuto práci robot (a lidská práce tak často zcela odpadne),

    - v ČR si ale namísto modernizace strojů a technologií dovezeme dalších 5 kopáčů. Jdeme tak zcela opačným směrem, než bychom měli jít, výsledky takového postupu nás neminou.

    Produktivita práce takto rozhodně neporoste, cena výkopových prací zůstane stejná. Znamená to poloviční mzdy pro jednotlivé kopáče, neboť jich nyní na tu práci za stejnou cenu bude dvojnásobek, tedy 10. S nějakou modernizace výroby a služeb se tedy nepočítá.

    (Abstrahuji přitom od faktu, že těch 5 nově dovezených kopáčů nebude chtít vůbec kopat, neboť kvůli práci je máma Angela do Evropy přece nezvala. Peníze za práci ale dostanou, vykope to za ně těch 5 původních, kteří za stejnou práci dostanou již jen poloviční mzdu).

    Quo vadis EU?

    Nutno přiznat, že tento trend se rozmáhá i v celé EU vinou jejího vedení, které místo akcentu na modernizaci výroby prosazuje jako údajnou spásu dovoz nekvalifikovaných migrantů co by pracovních sil do Evropy.

    Tím vychází vstříc jak záměrům světových globalistů na islamizaci EU a na snížení životní úrovně obyvatel v Evropě, tak i záměrům amerických neoconů na oddělení Evropy od spolupráce s Ruskem a na vyvolání chaosu a válek v Evropě (těch 5 tuzemských kopáčů nebude chtít pracovat trvale na těch 5 dovezených, jejichž počet se bude přitom stále více rozmnožovat).

    Důvod k podpoře migrace ze strany amerických neoconů a jejich přisluhovačů

    Ten lze popsat ve stručnosti takto:

    1) technologie 5. Kondratěvovy vlny (příchod průmyslové revoluce 4.0 spojený s robotizací) nemohou být plně využity ve stávajícím systému. Mnoho pracovních míst vykonávaných člověkem by se stalo přebytečných. Otázkou ale je, co by to udělalo s ekonomikou a zvláště se společenským systémem. Ten stávající, kapitalistický, to již nezvládne;

    2) příchod průmyslové revoluce 4.0 si tedy nutně vyžádá zásadní systémové změny v chování jednotlivých subjektů, jakož i v oblasti společenských a politických vztahů. Nabourá tak nejen dosavadní status quo a americkou hegemonii ve světě, nýbrž i kapitalistický systém jako takový;

    3) A neví se, jak dále. Ani na Západě jako převážném nositeli nových technologií a především ani v Japonsku, které takto přešlapuje na místě již více než 20 let. Doba tohoto tápání je tak vyplňována krizemi a válkami;

    4) po již tak dlouhém zpoždění v náběhu 5. Kondratěvovy vlny způsobené potlačováním aplikace výsledků vědecko-výzkumné činnosti do praxe z výše uvedených důvodů projekt migrace tak představuje další pokus představitelů kapitálu o zabrzdění či odklad náběhu nových podmínek pro fungování průmyslové revoluce 4.0 masově do praxe, které je připraví o jejich dosavadní pozice.

    Ačkoliv další pohnutky k podpoře migrace mají američtí neoconi a světoví globalisté rozdílné, v jednom je jejich zájem společný. Tedy v obavě ze ztráty jejich pozic. V případě neoconů a jejich přisluhovačů v jednotlivých zemích to platí absolutně, v případě světových globalistů jde spíše o obavu, aby se jednotlivé části jejich projektu nepředcházely a aby tak nedošlo k jeho celkové havárii, což by globalisty ohrozilo spíše z hlediska narušení jejich dlouhodobých plánů.

    Dlužno říci, že v tomto případě mají a budou mít podporu i velkých firem a podnikatelů na Západě vč. těch našich. Jednak s cílem udržet stávající systém, jednak s cílem dále bohatnout (alespoň) na snižování ceny pracovní síly.

    Ti naši větší podnikatelé mají k tomu ještě o 2 důvody více. Na modernizaci strojů a technologií směrem k přechodu na automatizaci, resp. robotizaci výroby:

    - nemají naši podnikatelé často potřebné finanční prostředky. Ty si dlouhodobě uplatňovaným cenovým dumpingem při exportu svých výrobků nevytvořili a vytvořit ani nemohli;

    - nejsou u nás obecně vytvořeny ani potřebné podmínky (viz podtržený kurs koruny, který dovozy nových technologií silně prodraží).

    (Skutečnost, že budou z většího počtu pracovníků platit větší zdravotní a sociální příspěvky, jakož i zanedlouho okolnostmi vynucené zvýšené daně, zatím naši podnikatelé neberou příliš v potaz).

    Samostatnou otázkou pak je, co nového do této situace přinesou země rozvíjejícího se euro-asijského prostoru.

    Nikoliv náhodou proto jako ANS opakovaně říkáme, že „systémová změna je nutná“, když upozorňujeme na nutnost připravit se včas na příchod průmyslové revoluce 4.0 a když vidíme, jak se těmito zcela zásadními problémy v ČR nikdo nezabývá, ač by již dávno měl.

    K tomu ale měla naše vláda již dávno:

    · udělat si kalkulaci, kolik migrantů si může dovolit vzít do ČR na naše společné náklady, pokud nechce (či není schopná) zastavit migraci vůbec, jak to činí např. v Maďarsku;

    · ujasnit si též otázku, jakou výrobu u nás chceme dále mít a jakých výrob se budeme postupně zbavovat (např. montoven) a nahrazovat je výrobami pro nás přínosnějšími;

    · do jaké míry snížíme každoroční odliv zisku z ČR do zahraničí jeho řádným zdaněním v ČR, zavedením sektorových daní a strukturované daně z příjmu, nostrifikačním zákonem atd.

    · udělat si jasno v tom, zda tyto kroky můžeme vůbec realizovat v rámci EU či zda k tomu budeme potřebovat získat nejprve nezávislost.

    Zabývat se předtím propočty důchodů našim seniorům za 50 let je stejně zbytečné jako opravovat auto doktorovi v již zmíněném filmu Vesničko má středisková.

    Ing. Jaroslav Tichý je členem ANS

    0 0

    24. 8. 2018     yandex
    Zatímco na Západě bylo Rusko obviňováno ze všech možných hříchů, zatímco NATO systematicky stahovalo vojáky k jeho hranicím, vystoupily nepozorovaně pro všechny analytiky a experty siluety nové vojenské mezinárodní formy. Ne, není to obdoba NATO, a dokonce to není ani jeho analogie. Je to cosi většího, to, ​​co možná bude v nepříliš vzdálené budoucnosti reagovat na mezinárodní hrozby na úrovni vojenské síly.


    Mimochodem, skupina BRICS vznikala podle podobného scénáře.

    Upřímně, jsem dokonce překvapen, že média věnují tak málo pozornosti mezinárodním armádním. Ne, samozřejmě, mluví o tom, co se tam děje. Ale nevšímají si toho hlavního - pod nosem NATO se formuje velmi silná vojenská pěst. Jinak to prostě interpretovat nemohu. Pokud se v loňském roce zúčastnilo mezinárodních armádních her 11 zemí, pak letos, představte si, 33. Přičemž některé přijely a vykašlaly se na negativní postoj USA a EU. Prověřit se přijely Řecko (člen NATO) a Izrael.

    Samozřejmě, někdo se může zasmát, prý co znamená jakési Srbsko, Egypt, Uganda. Přijely, zkusili to a odjely... Ale přece spolu s nimi se zúčastnily i Čína, Indie a Rusko. Zdaleka ne poslední země z hlediska vojenské síly. A hry neprobíhaly na území jedné země. V Íránu se například uskutečnily soutěže bojových plavců. Jemná narážka pro Američany, že kdyby něco bude mít kdo provést diverze proti americkým letadlovým lodím, jestliže si usmyslí jít na Írán válečným šikem.

    Soutěže odstřelovačů se konaly v Bělorusku. Výsadek na moři probíhal v Číně. Geografie armádních her je bohatá, nemyslíte? Samozřejmě, většina soutěží se konala v Rusku. Ale jako zakladateli a pořadateli her mu to může být odpuštěno.

    To nejdůležitější spočívá ve slovech Šojgu, která sdělila to, co u mnohých prošlo jedním uchem tam, druhým ven. A ministr obrany řekl, pokud přeložíme jeho projev do zobecňujících závěrů, následující:

    1. Během armádních her probíhá bojová koordinace mezi zúčastněnými zeměmi. Včetně na úrovni štábů. V podstatě jde o velitelská a štábní cvičení (i když bez oficiální formy) politického bloku.

    2. Po soutěži se pokaždé všichni shromáždí za jednacím stolem, diskutují o problémech, vyvozují závěry a analyzují chyby. Řekněte mi, na jakých soutěžích jste něco takového viděli?

    3. Ve skutečnosti mohou být armádní hry považovány za rozsáhlé mezinárodní cvičení, během něhož zúčastněné země získávají neocenitelné zkušenosti, učí se součinnosti v mnoha aspektech vojenství.

    4. Probíhá navazování kontaktů mezi různými armádami. Současně jsou na všech úrovních vyvozovány analytické závěry - kdo, co a jak může. Jaké úkoly jsou schopni plnit, jaké ne.

    Ve skutečnosti bylo za dva roky na mezinárodních armádních hrách vykonáno obrovské množství práce, které si všimlo jen málo vojenských analytiků. Přilákáním Řecka na svou stranu navíc vneslo Rusko destabilizující moment do struktury NATO. A nepřekvapí mě, když se v blízké budoucnosti objeví u západního bloku důstojný rival, který se zformuje z mezinárodních armádních her v sílu, se kterou budou muset Američané a Evropa počítat.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Jiří Baťa
    25. 8. 2018
    Zástupce ombudsmanky Stanislav Křeček se kromě událostí kolem výročí 21. srpna 1968 zmiňuje o bědování nějaké paní učitelky, že TV seriál Chalupáři „kazí“ její výuku a prý vznesla požadavek, aby z tohoto seriálu byly odstraněny některé scény, neboť ona ve škole učí, jak se za normalizace na venkově špatně žilo, ale děti v televizi vidí, že se jim žilo kupodivu celkem dobře, že měli také svá auta, jezdili do divadel atd., což by si, mimochodem, dnes již (prý) dovolit nemohli.


    Upřímně řečeno, nic nového pod sluncem, protože to není pouze problém školních osnov z předmětů, které mají vztah k naší historii, dějinám, režimu(-ům) a života společnosti od r. 1945. S podobnými zásahy v překrucování faktů a skutečností se (především díky ÚSTR) setkáváme všude tam, kde je potřeba ospravedlňovat současný politický trend a současně popisně dehonestovat vše, co bylo za totality, alias socialismu nebo vlády komunistů pro občany dobré, prospěšné nebo pozitivní a co dnes zásadně neodpovídá potřebám politické linie pro ovlivňování našeho vědomí o naší „nezpochybnitelné “ sounáležitosti k západnímu bloku, v čele s USA, NATO, jejich vlivu, jejich vojenským strukturám, protivýchodní (protiruské, protičínské) politice a je nám našimi prozápadními politiky vnucováno k slepému,nekritickému následování.

    Lze jen litovat paní učitelku, která se dostala do nezávidění hodné situace. Je od ní sympatické, že se s tímto problémem obrátila ne veřejnost (prostřednictvím pana Křečka), protože stejný problém zcela jistě zažívají i jiní učitelé, kteří snad z nedostatku odvahy, možná bezradnosti či nezájmu se této vážné problematice prostě vyhýbají. Bylo by skutečně zajímavé znát, jak se s tím mnozí naši učitelé vyrovnávají, protože ne všichni se tímto problémem zabývají, což ve svém důsledku znamená, že jejich přednášky na toto téma jsou nebo mohou být vedeny buďto zcela v novodobém duchu osnov, tedy v naprosté demagogické rovině, což znamená uvádět školáky v úmyslná omyl, v lepším případě říkat nepravdu nebo polopravdu. Vzhledem k tomu, že školáci o těchto věcech moc příliš (jestli vůbec) nepřemýšlí a informace zcela bezděky a bez zájmu je jen přijímají a málokdy o nich přemýšlí a jejich rodiče se této problematice také většinou nezabývají, negativní vědomostní výsledek je nasnadě.

    Rozhodně však sdílím zoufalost paní učitelky, protože při představě, kam takový „novodobý“ výklad historie naší společnosti vede a jak se také následně, resp. příležitostně tato mládež „demokraticky“ veřejně angažovat svědčí případ žáků jedné školy, pokud se nemýlím v Českých Budějovicích v jejich útocích, resp. šikaně vůči jedné učitelce. Nicméně je štěstí, že tyto politické aktivity „svobodomyslných, demokratických názorů a postojů“ mládeže (vesměs školou povinné či neplnoleté) je zatím poměrně málo což ale neznamená, že jejich mysl z takto pojatého učiva a přednášek o historii země není zasažena, potažmo ovlivněna. Problém je také v tom, že novodobé osnovy i v rámci tzv. inkluze, rodiče dětí, pokud tyto skutečnosti nějak sledují, svým dětem nedementují nepravdy, polopravdy a lži argumentací faktických a věcných připomínek, čímž jim k poznání pravdy jen sotva přispějí. Jejich věk už totiž neodpovídá možnostem osobních, reálných zkušeností nebo poznatků té doby. Nemluvě o tom, že i oni již mohou být touto tendenční propagandou zasaženi a že ani oni často nevědí, jak se říká „která bije!“

    V této souvislosti není od věci se také zmínit o 50. výročí 21. srpna 1968, když i v tomto případě nelze nevidět, v jakém duchu se nese toto významné výročí. Je totiž rozdíl připomínat si nějaké výročí události, která se udála před půl stoletím a kdy hlavním protagonistou byl subjekt, který již neexistuje, aby se ale přesto veškerá „vina“ a důsledky přenášely na dnešního nástupce SSSR, suverénního státu Rusko, alias Ruskou federaci. Stejně tak bychom totiž mohli netaktně, nekorektně připomínat daleko větší vinu za lidské tragédie z období fašistického Německa, veškerou lidskou, nacionální a politickou nenávist a vinu předhazovat současnému Německu za důsledky II. SV, která byla nesrovnatelná s následky tzv. „okupace“ z 21. srpna 1968. Jenže, zatímco současný politický trend v rámci členství v EU nás nutí se SRN udržovat korektní vztahy (navzdory všem vážným problémům s imigrací), je nám reprezentanty našich pravicových politiků 21. srpen 68 podsouván a vydáván jako něco nesrovnatelně horšího, než byla II. světová válka a její důsledky. Ostatně i ve faktografii II. SV je patrná tendence a snaha o přepisování výsledku II. SV, zpochybňováním jak celkového vítězství, dosaženého vojsky RA, tak dílčích dílčích vítězství, např. osvobození Prahy atd.

    Obecně řečeno, pokud naši učitelé mají charakter, svědomí, vlastenecké cítění, jsou schopni racionálně uvažovat a vyhodnocovat realitu a podstatu nedávné doby, pokud nepodlehnou tendenční a prospěchářské prozápadní rétorice našich politiků, ale také snahám novodobých dějepisců a demokratických křiklounů, je naděje, že realitu a pravdu o minulosti, ať už byla pozitivní nebo negativní, před svými dětmi, školáky a mládeží obhájí. Jr na nich, zda budou mít snahu říkaz pravdu, polopravdu nebo vyložené lži. Pokud ne, budoucnost a formální demokracie našeho státu, včetně jeho občanů může být také vážně ohrožena.

    0 0

    Mariana Čursinová
    25. 8. 2018      russian
    Prezident Centra pro systémovou analýzu a prognózu Rostislav Iščenko komentoval RT rozhodnutí ukrajinského prezidenta Petra Porošenka o zahájení vojenské přehlídky v Kyjevě na počest Dne nezávislosti slovy z "Pochodu ukrajinských nacionalistů". "Porošenko se v posledních měsících zcela zjevně polohuje jako zastánce radikálních nacionalistů. Ve snaze zůstat u moci sází na pravicové síly na Ukrajině. 



    Oznámil svůj záměr zavést banderovský pozdrav "Sláva Ukrajině!" v Ozbrojených silách Ukrajiny a hodlal jej použít na této přehlídce. To znamená, že to jsou všechno články jednoho řetězce", řekl.

    Současně Iščenko zapochyboval o schopnosti Porošenka soustředit kolem sebe pravicové síly a získat jejich podporu.

    "Zdá se mi nepravděpodobné, že se mu to podaří. Protože zahrávat si zahrává, ale nacionalisté ho nemají rádi stejně jako všichni ostatní", zdůraznil expert.

    Porošenko zahájil vojenskou přehlídku v Kyjevě na počest Dne nezávislosti slovy z "Pochodu ukrajinských nacionalistů" a udělal chyby ve čtvrtém řádku.

    "Pochod ukrajinských nacionalistů" byl schválen za hymnu Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) v roce 1932.

    V roce 2015 Nejvyšší rada Ukrajiny uznala členy OUN a vojáky UPA za bojovníky za nezávislost Ukrajiny.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    25. 8. 2018     lenta
    Američtí informátoři v Kremlu přestali posílat speciálním službám tajné informace o plánech ruské vlády. Informoval o tom list The New York Times s odkazem na zdroje blízké rozvědce USA. Podle sdělení listu je možné, že informátoři jsou ohroženi, zdroje si ale nemyslí, že informátoři byli zabiti nebo kompromitováni. 



    Jako důvod jejich mlčení je uváděna agresivní kontrarozvědka Moskvy a případ otravy bývalého plukovníka Hlavní výzvědné správy Sergeje Skripala.

    Konstatuje se, že situaci mohlo ovlivnit i vyhoštění amerických diplomatů. Podle vyjádření bývalého důstojníka CIA Johna Siphera Rusko vyhostilo mnoho zástupců americké rozvědky. Jak list píše, USA dostávají informace různými kanály, ale nevědí o plánech Moskvy na mezivolby do Kongresu.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    25.8. 2018    Rukojmí
    Další stovky agresivních nezákonných migrantů z islámských zemí včera násilně proniklo přímo na území EU do španělské enklávy Ceuta na severu Afriky.
    Opět zranili španělské policisty, na které útočili kyselinou a nehašeným vápnem, které způsobují popáleniny, a házeli exkrementy. K překonání plotu použili migranti nůžky na plech, kterými rozstříhali plot. Znovu se tak opakuje dokola stále stejný scénář, kdy například minulý měsíc na stejném místě proniklo přímo na území EU více než 700 osob a tito agresivní migranti opět zranili desítky zasahujících policistů, na které také házeli fekálie, nehašené vápno, které dráždí a leptá kůži, útočili zápalnými lahvemi či sprejovými lahvemi s hořlavými látkami, které sloužily jako podomácku zhotovené plamenomety. To jsou zase další doktoři a inženýři? Ne. Je to invaze.

    Další migrační vlna je bezesporu také odpovědí na nejnovější návrh Evropské komise (EK), která chce platit z našich daní na každého migranta 6 tisíc EUR (155 tis. Kč) té zemi EU, která si ho převezme. Zatím „dobrovolně“. Navíc chce EK přispívat 500 EUR na přesun takového migranta z pobřeží do příslušné země EU. O tomto návrhu EK rozhodl 29. června Summit EU, o kterém premiér Andrej Babiš lživě informoval českou veřejnost, že prý zabránil migraci. Stejně tak obelhává naše občany ministr vnitra a zahraničí Jan Hamáček (ČSSD). Přesný opak je pravdou, tak jak ihned informovalo naše hnutí SPD. A premiér Babiš nedomluvil vůbec nic. Naopak je situace ještě horší a EU tlačí na přijímání migrantů za každou cenu. Migrace je plánem EU – to je potřeba jasně zdůraznit.

    Hnutí SPD s těmito postupy zásadně nesouhlasí a jako jediná strana v Parlamentu prosazujeme nulovou toleranci této migrace a odmítáme diktáty Bruselu. Klíčové budou volby do Evropského parlamentu příští rok v květnu, kde je nutné, aby vlastenecké strany celé Evropy včetně SPD získaly co nejvíce mandátů, abychom mohli změnit politiku EU zevnitř směrem k Unii evropských národů (UEN), tedy k co nejužší spolupráci suverénních evropských zemí bez diktátu Bruselu. Při zachování volného pohybu občanů EU, kapitálu, zboží a služeb.

    0 0

    Břetislav Olšer
    25.8. 2018   Rukojmí
    A máme tady oficiální zvěst; po patnácti letech od zahájení vylhané války USA v Iráku v roce 2003 se americká armáda v roce 2018 rozhodla, že i nadále zůstane v Iráku tak dlouho, jak bude potřeba, aby stabilizovala situaci v regionu. Podle agentury Reuters to uvedl mluvčí koaličních vojsk plukovník Sean Ryan. Spojené státy mají v současnosti v Iráku zhruba 5200 vojáků.

    Tak si nyní připomeňme, jak to s tragickým válečným dobrodružstvím USA, jedním ze stovek jiných po celém světě, bylo tentokrát v Iráku. To bylo řečí Bushe mladšího, když v roce 2003 pateticky lhal, že “v Iráku nyní zabíjíme teroristy, kteří by mohli jinak přijít do Ameriky a zabíjet nás…” Vše zakončil pokryteckou frází: “Přinesli jsme iráckému lidu svobodu a demokracii…” Bla, bla, bla…


    Se Spojenými státy bylo v té době v Iráku asi 300 900 mužů, přičemž Američané a Britové tvořili 98 procent těchto vojsk. Měsíční příspěvek jedné americké domácnosti na vedení této války proti Hasajnovu virtuálnímu “arzenálu zbraní hromadného ničení” činil cca 138 dolarů. Přesto na tom byly proti iráckým domácnostem úžasně a přepychově.

    Skoro polovina z 27 milionů Iráčanů totiž žila v absolutní bídě. Dvě třetiny z nich dodnes nemají přístup ke zdravotně nezávadné vodě a nezaměstnanost dosahuje skoro 50 procent. Více než dvě třetiny iráckých dětí nechodily do školy. Více než 50 tisíc iráckých žen se kvůli smrti manžela a bezbřehé hmotné nouzi živilo prostitucí…

    Zaslouží si výše jmenovaní političtí jestřábi trest z Haagu? Zpravodaj BBC John Simpson řekl, že v Iráku je možné denně potkat dvě až tři postižené dětí. Může jít až o tisíc případů, především o vrozené vady srdce. Výjimkou nejsou ani děti s vážnými postiženími paralýzou a poškození mozku, či jejich vrstevníci, jež měli po šesti prstech na rukou i na nohou.

    “Zaregistrovali jsme na 200 případů postižení u dětí. Většina z nich se s deformací narodila po bombardování Fallúdže. Narodily se rovněž s nádory či dívka se dvěma hlavami, jež se nedožila čtyř let,” sdělila Organizace na ochranu lidských práv Alachjár. “Mnoho plodů bylo tak zdeformovaných, že se ani nemohly narodit…”

    O něco šťastnější osud má Tiba Aftanová, která měla nádor na levé straně čela, jenž jí zakrýval levé oko. Nyní již vidí, ale levou horní polovinu obličeje má zdeformovanou, což bude ve vyšším věku ještě patrnější než nyní.

    Co se dnes dozvídáme o americkém postchemickém dovádění v Iráku? Rodí se v něm stále více dětí s vrozenými vadami. Zejména v iráckém městě Fallúdža. Podle BBC a místních pediatrů jde o stovky případů. Proč? Na vině jsou zbraně vojáků US Army, kteří před lety vzbouřené město obtížně dobývali a mimo jiné použili bílý fosfor. Přesto ministři zemí NATO se dohodli, že naopak posílí svoji misi na výcvik irácké armády. Rozhodnutí padlo poté, co USA vyzvaly spojence k větší pomoci na stabilizaci země po letech válčení s Islámským státem, dnes prý poraženým.

    Už aby se stalo podle spravedlnosti a před mezinárodním soudem pro lidská práva a válečné zločiny v Haagu konečně stanuli také neřádi J. W. Bush, Dick Cheney, Tony Blair, Colin Powell, John Howard a další jestřábi, kteří způsobili vznik a současné vraždění teroristů Islámského státu… (Česká armáda má v Iráku 65 vojáků a chce jejich počet zvýšit na 110, jen aby nedopadli jako jejich druhové v boji v Afghánistánu...)

    Zvláště, když jsou tady další lži z úst předních politiků světa, jak praví nedávný zvláštní průzkum; americký prezident George Bush ml. a sedm dalších vysokých činitelů jeho administrativy učinili v prvních dvou letech po útocích z 11. září 2001 celkem 935 lživých prohlášení o Iráku. Vyplývá to z prvního průzkumu na toto téma, který provedlo Středisko pro veřejnou integritu (CPI).


    Prezident Bush vede, podle výzkumu lhal 260krát, těsně za ním je Colin Powell s 254 zápornými body. Následují Rumsfeld a Fleischer (oba 109), Wolfowitz (85), Riceová (56), Cheney (48) a McClellan (14). Tato prohlášení byla činěna při 532 různých příležitostech. Nejslavnější byla lež Colina Powella, kterou pronesl o iráckém jaderném arzenálu před Radou bezpečnosti OSN.

    Ovšem, co je to proti bezostyšnému lhaní přímo na půdě OSN; to když ministr zahraničí USA Colin Powell vystoupil na začátku roku 2003 v RB OSN, aby s ukazovátkem konstatoval, že Iráčané skrývají zakázaný materiál ve svých domovech a automobilech, aby je zbrojní inspektoři neobjevili. Zdůraznil, že Spojené státy mají fotografie, které dokazují, že je zbrojní materiál přesunován jinam. Ukazoval, že aktivní chemické bunkry ve zbrojním skladišti v Tadži byly vyprázdněny, než tam dorazili inspektoři.

    Powell předvedl Radě bezpečnosti satelitní fotografii jedné základny pro balistické zbraně, z níž nákladní automobily údajně odvážely materiál několik dní před příchodem inspektorů OSN. Konstatoval, že totéž se stalo před příjezdem inspektorů na 30 základnách... Jak dlouho asi tuto fantazii vymýšlel...?
    Upozornil rovněž na existenci mobilních továren na výrobu biologických zbraní, jejichž existenci prozradil Spojeným státům jeden emigrant z Iráku. Ty prý fungují od čtvrtka do pátku večer, protože iráčtí vládní činitelé vědí, že zbrojní inspektoři neprovádějí inspekce v posvátný muslimský den. Takových laboratoří měl prý Irák 18. Powell ukázal, jak Irák odváží chemické zbraně z jedné továrny na chemické zbraně a jak buldozery odstraňují kontaminovanou půdu z okolí továrny.

    Irák měl podle něho rovněž 100 – 150 tun chemických zbraní a chystal se jich použít. Colin Powell citoval zdroj, podle něhož byly tyto chemické zbraně vyzkoušeny na 1600 vězních, odsouzených k smrti. Není prý možné dovolit Saddámu Husajnovi, aby dál vyvíjel své zbraně hromadného ničení po několik dalších měsíců, konstatoval. Konečné resumé; Husajn neměl žádnou zbraň hromadného ničení a nevyvinul by jadernou zbraň ani za několik let, konstatovala vyšetřovací komise vedená Chilcotem...

    A to ještě v roce 1988, kdy Husajn zlikvidoval smrtícím plynem obyvatelstvo města Halabža, spolu s desetitisíci Kurdy, prezident Bush senior mu klidně poskytl vládní dotace 500 milionů USD na koupi amerických "zemědělských výrobků", tedy i chemických látek pro jejich "ošetřování". Jak je to o tom zloději, co křičí; chyťte zloděje...?


    A Donald Rumsfeld, bývalý zvláštní vyslanec pro Blízký východ, se v Bagdádu dvakrát osobně setkal s iráckým prezidentem Husajnem. V roce 1984 Bílý dům zorganizoval prodej 45 vrtulníků Bell 214ST Iráku, údajně pro civilní použití. Saddámova armáda jich však použila k útokům na kurdské civilisty v roce 1988, při nichž bylo použito jedovatého plynu. O pár let později, když pokrytecké USA pro vylhané zbraně hromadného ničení Irák napadly, nechaly Husajna popravit právě za tento čin; my nic, my jen muzikanti…

    Na podzim roku 2004 byly ke vší té hrůze Spojenci použity i zbraně na protipancéřovou munici s uranovým jádrem. Ve městě Fallúdža byla objevena i tajná chemická laboratoř, ovšem paradoxně založená ne Husajnem, ale Američany, kteří napadli Irák v březnu 2003, čímž začala zatím nejdražší invaze spojeneckých vojsk do Iráku.

    Přitom ještě nyní umírají v Iráku stovky nevinných obětí po atentátech. Navíc mezi americké metody v iráckém vězení Abu Ghraib nedaleko Bagdádu patřilo lámání kostí, pálení vězňů, bití, kopání, tedy způsoby velice vzdálené od povolených Pentagonem.

    Mučení bylo v Iráku za armád 49 spojeneckých zemí rozšířenou metodou výslechu a sloužilo především k získání doznání. Mezi používané metody patřily hlavně bití kabely či hadicemi, věšení za končetiny a jejich lámání, elektrické šoky či trhání nehtů.

    Výjimkou nebyl ani psychologický nátlak v podobě hrozby znásilnění. V mnoha případech se jednalo o dopředu nachystanou akci, kdy byly vězni zavázány oči a byl donucen k podpisu dokumentu, který ani nečetl. Stovky takto usvědčených lidí bylo bez soudu odsouzeno k trestům smrti a některé popravy byly vykonány.

    Agenti CIA používali čtyři způsoby vyšetřovacích technik, které jsou považovány za mučení. Jde o “waterboarding,” vyvolávající ve vyslýchaném vězni pocit, že se topí, následuje dlouhodobé odepírání spánku, které někdy činilo až brutálních 180 hodin, nucení zaujímat bolestivé postoje a násilné svlékání do naha.

    Vězeň může být mimo jiné přivázán k desce s nohama nahoře a se zavázanou hlavou. Vyšetřovatelé mu mohou na hlavu lít vodu, s cílem vytvořit v něm pocit šíleného strachu, že se utopí. Je též dovoleno, aby vyslýchaný vězeň stál nahý ve vodě, v chladné, nikoliv však mrazivé cele. Může tak stát 40 hodin i déle, než zkrátka kápne božskou. Pohyb v cele mu omezují řetězy u jeho nohou, připevněné k podlaze…

    Příslušníci americké Ústřední zpravodajské služby (CIA) jednali zkrátka nad rámec vyšetřovacích pravidel, což je politováníhodné; brutální výslechové metody tajná služba používala vůči lidem podezřelým z terorismu.

    Ale vytknout jim nelze, že nedodržují lidská práva u sebe doma, když zde nikoho nemučí, jelikož od toho mají své věznice Abú Ghraib v Iráku, na kubánském Guantanámu či v Polsku, kde se věznice CIA nacházela na vojenské základně Stare Kiejkuty na severozápadě země. A ještě též v Jordánsku a na Ukrajině...

    „Vůdci našeho národa chlapce posílají na misi, kterou vytyčil Bůh,” prohlásila tehdy guvernérka Aljašky a potenciální viceprezidentka USA za republikány Sarah Palinová. Možná se Bůh podívá též na plnění svého plánu, v rámci něhož jsou již statisíce mrtvých Iráčanů a na pět tisíc zabitých amerických vojáků. Stejná slova už ale dnes američtí voliči slyšet nechtějí. Republikánka Palinová totiž neměla, koho poslat do Iráku, ani bývalý šéf Bílého domu Obama by své dcery rozhodně nevyslal. O nynější urvaném vlečňáku zvaném Donald Trump ani nemluvě...

    Přitom je jasné, že ke vzniku IS-DAEŠ i takzvaného arabského jara, tedy série lidových revolucí, které se v roce 2011 prohnaly arabským světem a způsobily pád autoritativních režimů například v Tunisku, Egyptě, Sýrii či Libyi. Tyto události prý vytvořily nestabilní prostředí v arabském světě a umožnily vzestup islamismu, byť jestřábi Pentagonu připisují tuto vinu na vzestupu IS „sektářské“ politice předchozích iráckých vlád.

    A nic o tom, že to byl on a Bush mladší, kteří ještě před arabskými revolucemi zažehli oheň nenávisti právě svým vojenským barbarství v Iráku. Výmluvy na tzv. autoritativní režimy v Tunisku, Egyptě či Libyi jsou jen bezostyšným alibismem. A nic na tom nezmění, ani okázalé sypání popela na svoji hlavu, že zpravodajské informace, které Bílý dům obdržel, byly chybné, stejně jako některé chyby v plánování, především za omyl v porozumění tomu, co se stane, když svrhneme (v Iráku) režim... Že by reálné obavy a strach z vojenského tribunálu v Haagu...?

    Sňatek Posla Alláha (nmAž) s 'Áišou navrhla Chawla bint Hakim. Chtěla, aby se tak posílily svazky mezi Prorokem a jeho nejlepším přítelem Abú Bakrem. 'Áiša byla tedy již v šesti letech z hlediska ženskosti dospělá a připravená...

    A aby toho nebylo málo, válkou a terorem týraný Irák se vrací i s pokračující US Army rovněž do zaostalého feudalismu a připravuje změnu zákona o civilním právu, jejíž návrh už podepsalo 40 poslanců z 328. Islámský stát zanechal Iráku bludařské dědictví islámu; opět působení náboženských soudů, které by mimo jiné umožnily mužům brát si za manželky devítileté dívky…

    Islámské kočky jsou vrženy: http://www.rukojmi.cz/clanky/4903-irak-chce-oddavat-i-9lete-nevesty-dle-prorokovy-aisi-vzal-si-ji-kdyz-mela-6-roku-v-9-spolu-meli-sex-a-co-papezova-dcera-lucrecia-borgiova-travicka-spasujici-s-vlastnim-otcem

    Jak je to možné, když zde od roku 2003 vštěpovaly Spojené státy Iráčanům demokracii a svobodu v rámci americké civilizace...? Dodatek by měl změnit některé pokrokové části zákona z roku 1959, které po islámské době temna konečně zakazují sňatky dětí, vynucená manželství a garantují práva žen a dětí po rozvodu. Momentálně je manželství povolené v zemi osobám starším osmnácti let a občanský soud může povolit sňatek od patnácti.

    Náboženské soudy, řídící se svým výkladem práva šaría, by ale mohly povolit sňatky dívek už od devíti let. „Hranice devíti let vychází z některých interpretací, že žena proroka Muhammada se vdala v devíti letech. Proto se tím řídí některé náboženské sekty v Iráku,“ upozornila Iráčanka Suád abú Dajjíhová z organizace Equality Now.

    Právě škola Džaafarí umožňuje sňatky devítiletých dívek. Asistenční mise OSN pro Irák 9. listopadu 2017 naléhala na rozsáhlejší jednání o návrhu zákona, aby „byla zajištěna ochrana práv žen“... https://www.novinky.cz/zahranicni/blizky-a-stredni-vychod/454766-irak-chce-uzakonit-navrat-nabozenskych-soudu-oddavaly-by-i-devitilete-nevesty.html

    Inu, dost bylo řečí Bushe mladšího, když v roce 2003 pateticky lhal, že “v Iráku nyní zabíjíme teroristy, kteří by mohli jinak přijít do Ameriky a zabíjet nás…” Vše zakončil pokryteckou frází: “Přinesli jsme iráckému lidu svobodu a demokracii…” Aniž by připomněl, že šlo o vylhanou válku kvůli neexistujícím chemickým zbraním… Přesto USA dnes, v srpnu 2018 chtěji svoji armádu ještě posilnit a finanční podporu svého zbrojení chtějí podpořit o bratru sto miliard dolarů na více než 710 miliard USD...Američtí vojáci si zkouší v Estonsku hru na Stalingrad…

    PS: Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov uvedl, že ukončení diplomatických styků dosud pokaždé v historii znamenalo předehru k válce. Američané jsou podle Peskova nečitelní partneři, protože přátelské schůzky Trumpa s Putinem v Helsinkách nyní střídají ostré americké sankce proti Putinovi a Rusku [2]. “Lezete nám (vojska NATO) k hranicím a ztrácíte rakety…”, zaznělo na tiskové konferenci v Kremlu.

    Americký kongres pod kontrolou vojnských jetřábů jedná tak, aby bylo možné s Ruskem vyprovokovat vojenskou konfrontaci. A že taková varianta není nereálná, o tom přinesla média informaci, že během vojenského cvičení NATO v Estonsku došlo na španělské stíhačce Eurofighter k poruše anebo k chybě pilota, která vedla k odpálení rakety vzduch-vzduch [3] ve směru “NNE”, to znamená severo-severo-východ.

    0 0

    25. 8. 2018

    Podrobnosti o akci a přihláška k účasti- viz dále:

     
    POZVÁNKA NA SEMINÁŘ
    konaný pod záštitou poslance Mgr. Jiřího Kobzy

    „Svoboda projevu a právo občana na pravdu“


    Vážení kolegové a přátelé,
    dovolte mi, abych Vás co nejsrdečněji pozval na seminář, který se bude zabývat otázkou reflexe vývoje a proměn podoby segmentu masových informačních médií od 90. let 20. století
    do současnosti – včetně tematiky práva na informace, vztahu tradičních a moderních (alternativních) médií, problematiky dezinformací a dalších příbuzných okruhů.

    Kdy: pondělí 10. září od 9 do 13 hodin

    Kde: Poslanecká sněmovna, sál A 108, budova Sněmovní 4, Praha 1

    Registrace účastníků: 8:30 - 9:00

    S diskusními příspěvky vystoupí:

    Mgr. Jiří Kobza - poslanec Parlamentu ČR za hnutí SPD


    Prof. PhDr. Jan Jirák, Ph.D. - vedoucí katedry mediálních studií, Metropolitní univerzita Praha
    Vývoj české mediální scény po roce 1989

    Mgr. Václav Klaus - předseda Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu PS

    Svoboda slova versus koncepty  hate free/hate speach, cenzura a boj s tzv. fake news


    PhDr. Mgr. Štefan Medzihorský -  rektor Vysoké školy aplikované psychologie
    Psychologické aspekty a faktory působení masových médií

    Ladislav Jakl  - publicista, Institut Václava Klause
    Svoboda slova: jak kdy a jak pro koho

    Doc. Mgr. Petr Žantovský, Ph.D. - vysokoškolský pedagog, člen Rady ČTK
    Média a moc v digitální perspektivě

    PhDr. Pavel Hynčica, Ph.D. – politolog,  katedra politické filosofie, UJEP Ústí nad Labem
    Politologický kontext role masových médií v moderní společnosti

    MUDr. Ivan David, CSc. - psychiatr, vydavatel
    Svoboda slova není pro každého?

    Mgr. Stanislav Novotný – právník, publicista, předseda Asociace nezávislých médií
    Média veřejné služby v ČR

    Svou účast, prosím, potvrďte na e-maildolezalt@psp.cz
    Při vstupu do sněmovny budete požádáni o předložení občanského průkazu.

    Na setkání s Vámi se těší

    Mgr. Jiří Kobza

    poslanec, místopředseda Zahraničního výboru PS PČR

    tel.: +420 603 823 057

    0 0

    Ivan David
    26. 8. 2018
    Po skončení druhé světové války bylo Německo rozděleno na okupační zóny, britskou na severu, francouzskou na jihozápadě, americkou na jihu a sovětskou na severovýchodě. Sovětská skončila v devadesátých letech, ale americké, britské a francouzské vojenské základny jsou v Německu stále. O "okupačních zónách" se už nemluví, ale fakticky je Německo stále okupováno. Tímto konstatováním nechci bagatelizovat sovětskou okupaci, jen poukazuji na prapagandou všeobecně oblíbený dvojí metr. 



    Někdo jistě namítne, že všechny okupující země jsou členy NATO, ta jakápak okupace. Dobrá, i Československo v roce 1968 bylo členem Varšavské smlouvy. Mnozí namítnou, že vojenské základny těchto zemí jsou v Německu proto, aby Německou chránily. To je jistě pravda. I okupační sovětská armáda byla v Československu, aby ho chránila. Ochránci chrání svoje zájmy proti zájmům jiných a chránění do toho nemají co mluvit, jsou kořistí. Je-li chráněný slabý, nemůže se ochraně vzepřít tak jako Vasilij II. (*1415), který, když zjistil, že Zlatá horda slábne, přestal projevovat loajalitu.

    A ještě jiní namítnou, že Němci jsou rádi chráněni a neprotestují. Samozřejmě, po osmašedesátem se tomu říkalo "chápání reality". A rádi jsou ti, kteří vládnou podrobeni cizí moci, která chrání také jejich zájmy, zájmy loutkových představitelů. Vzepřít se, znamená skončit ve funkci - to přinejmenším.

    Takže loutky a část zmanipulované veřejnosti protestují proti Ruské federaci, která neokupovala Československou a neokupuje Českou republiku. Ale nejak jim nezbývá čas na protesty proti Američanům, Britům a Francouzům, kteří okupovali a okupují 73 let Německo. No a samozřejmě jsem zvědav na protesty proti Německu v den výročí německé okupace Československa či Protektorátu (takže jaká okupace, že?). Ano, není to totéž Německo, tak jako Ruská federace není Sovětský svaz. Samozřejmě jde o "pochopení reality" stále znovu se opakujícího "Drang nach osten", které oni potřebují propagandisticky připravit.

    Má být Rusko obchodní příležitostí nebo zónou volné loupeže jako v devadesátých letech? Naši představitelé jistě "chápou realitu". Chceme být součástí "vedlejších ztrát" nebo chceme vyvážet a dovážet?

    0 0

    Jaroslav Bašta
    Jaroslav Bašta a - rp -
    26. 8. 2018  PrvníZprávy
    Přiznám se, že studium vzniku lokálních konfliktů a občanských válek po rozpadu bipolárního světa mě nikdy příliš nelákalo, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta.

    Vždy jsem se zajímal spíše o události starší minimálně o několik století, či raději tisíciletí. Moje různá zaměstnání mě v průběhu dvaceti let donutila zabývat se a studovat právě tyto tragické události nejnovější historie – na Balkáně, na Kavkaze a nakonec na Ukrajině.

    Snažil jsem se hlavně o to, abych našel společné rysy konfliktů, které vypukly v tak rozdílných regionech, politickém prostředí a v různých časových obdobích v rámci posledních téměř třiceti let. Překvapující pro mne bylo, že všechny tři oblasti spojovala tragická a nevyřešená historie z let Druhé světové války a těsně po jejím konci. Ve všech třech regionech za II. světové války existovaly jednotky SS složené z příslušníků národů tam žijících. Na Kavkaze se to týkalo hlavně Čečenců a Ingušů, na Balkáně divize SS Handžár naverbované z bosenských muslimů, stejné to bylo i na Ukrajině, kde vznikla v Haličí divize SS Galizien.

    Po porážce nacismu v bývalém Sovětském svazu a také v Jugoslávii represe nepostihly jen ty, kdož se provinili, ale měly plošný charakter, takže výsledkem byly pocity křivdy jak u poražených, tak u vítězů. Když stát, který tyto další možné mezietnické či náboženské války hrozbou represí dlouhá desetiletí potlačoval, zeslábl, válečná lítice se probudila na Kavkaze a pak i na Balkáně. Na Ukrajině k jejímu probuzení bylo zapotřebí ještě více než dvacet let.

    Jak na Balkáně, tak na Ukrajině lze velmi dobře sledovat mechanismus postupného narůstání antagonismu uvnitř společnosti, který nakonec končí výbuchem násilí. Politici a média se dlouho snažili přesvědčit veřejnost, že křivdy, ke kterým došlo v minulosti, jsou nesnesitelné a musejí se odčinit. Nakonec se jim podařilo přesvědčit své spoluobčany, že pomsta za minulá (skutečná i domnělá) příkoří je důležitější než třeba budoucnost jejich dětí.

    Za takové situace pak k rozpoutání občanské války postačí několik málo procent kriminogenních jedinců mužské populace a média, která je podpoří. V bývalé Jugoslávii to šlo snáze a rychleji než na Ukrajině. Na Balkáně mají k násilí trochu jiný vztah. Proto by nás období mezi „Oranžovou revolucí“ v roce 2004 a „Revolucí důstojnosti“ 2014 mělo enormně zajímat. První Majdan se mírumilovností velmi podobal naší Sametové revoluci. Vláda i protivládní demonstranti se zřekli použití násilí. Zfalšované prezidentské volby se anulovaly a ty další vyhrál kandidát protestujících – Viktor Juščenko.

    Poměry se nezlepšily, spíše naopak. Protesty na náměstích proto dále pokračovaly, jen se trochu zkomercionalizovaly. Vzniklo nové zaměstnání – nájemný demonstrant. Někoho pak napadlo, že se tomu dá nejlépe bránit nájemnými stávkokazy, což byly mladíci trénující bojové sporty. A Ukrajinci si začali zvykat na násilí v politice. Další Majdan už jím překypoval. Ukazuje se, že i v politice platí postřeh Agathy Christie: „Vražda je zvyk“, protože představuje nejjednoduší možné řešení. Cesta zpět k normálním poměrům nejspíš bude trvat hodně dlouho.

    Na tohle vše jsem si vzpomněl, když jsem sledoval režii „vzpomínání“ na 21. srpen roku 1968. Média a část politiků nás konfrontovala s tím, co před lety na Kavkaze, na Balkáně a na Ukrajině vedlo k nabroušení nožů na podřezávání bližních – s nezhojenou, nenapravenou a neodpustitelnou křivdou. U toho se kádrovalo, pískalo, mávalo červenými trenclemi, nejspíš demonstrovalo za úplatu.

    Přiznám se, že cíl těchto aktivit jsem nepochopil. Vnitřní konflikt u nás zatím vyvolat nejde. Problémy, které vedly k II. světové válce, vyřešil odsun německého obyvatelstva, což z ČR udělalo národnostně nejhomogennější stát Evropy. Za zmínku také stojí, že ze všech okupovaných zemí pouze Češi a Dánové neměli své jednotky SS, což pozitivně vypovídá o naší národní povaze. Česká společnost je po volbách sice rozdělena, ale házení vajec představovalo zatím vrchol politicky motivovaného násilí.

    Zbývá jediné další vysvětlení, a tím je psychologická a propagandistická příprava na naší válku s Ruskou federací, tedy s druhou nejsilnější jadernou mocností světa. Jako námět na absurdní komedii to není špatné, ale stálo to zbytečně moc peněz a vysílacího času, končí komentář Jaroslav Bašta.


older | 1 | .... | 618 | 619 | (Page 620) | 621 | 622 | .... | 683 | newer