Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 619 | 620 | (Page 621) | 622 | 623 | .... | 668 | newer

    0 0

    Ladislav Kašuka

    26.8. 2018   posláno redakci NR
    Na rozdíl od tolik propagovaných muslimských uprchlíků z Afriky, kteří vyznávají náboženství nepřátelské ke všem, kteří neuctívají jejich proroka a boha, jsou lidé z Venezuely křesťané a z 67% potomci jihoamerických indiánů a Evropanů, tedy mesticové. Jejich gramotnost dosahuje 93% a jejich životní styl je podobný tomu našemu evropskému. Nehrozí tedy to, že budou ve jménu Alláha zabíjet nevinné lidi a organizovat v evropských městech bombové atentáty.

    Je až s podivem, že ačkoli na světě je spousta chudoby a bídy, tak nám „sluníčkáři“ podporovaní bruselskou legislativou, tahají do naší staré dobré Evropy samé potencionální problémisty z řad islamistů a spoustu dalších bídou postižených lidí s problémy, které nesouvisí s tím, že si sami řežou hlavy jen kvůli sporu, jakého potomka Mohammeda vyznávat, záměrně ignorují a nechávají trpět. 

    Skoro se zdá, že je v tom nějaký obludný záměr, nemyslíte?

    Proč někdo záměrně vojensky, nebo ekonomicky napadá islámské země, ve kterých vládl „diktátor“, který však vždy dokázal v těchto zemích udržet pořádek a islámské extremisty zvládat tak, že se většinou jen třásli zimou schovaní v nějaké díře ve skalách, připokadění strachy z toho, aby je neobjevila a bez dlouhých cavyků nezlikvidovala vládní garda???!!! Proč někdo (všichni víme kdo) financoval a vyzbrojoval právě tyto extremisty a drogové mafie a nabádal je k povstání a svržení vlády (dokonce jim kromě zbraní posílal i poradce a instruktory).

    Kdo a co je obětí a cílem této obrovské politické a vojenské kampaně, která dostala typicky sluníčkářský název arabské jaro???!!! Co můžeme udělat, abychom tuto kampaň ve zdraví přežili, pokud naši politici nemají odvahu přímo se postavit USA a Bruselu a vystoupit jak z EU, tak z NATO???!!! Jak zavřít Bruselu i Američanům pusu a vyvrátit tím jejich argumenty o rasistickém podtextu našeho oprávněného strachu z islamistů???!!!

    Naše země již v minulosti přijala spousty normálních utečenců z Řecka, nebo bývalé Jugoslávie a Ukrajiny a přežila to ve zdraví a bez ztráty našich hodnot, proto bychom mohli v současnosti klidně přijmout i pár tisíc uprchlíků z Venezuely, kteří sdílí stejné, nebo hodně podobné hodnoty a životní styl a zavřít tak pusu těm, kteří k nám plánují napakovat hromadu problémových muslimů, kteří se nechtějí adaptovat v našem světě …



    Ladislav Kašuka.

    0 0
  • 08/26/18--14:41: Zbožňovaný John McCain...
  • Jaroslav Štefec
    26. 8. 2018      (převzato z diskuse na internetu)
    Zemřel senátor John McCain. Celkem očekávatelně, jeho nemoc byla skutečně smrtelná a nic s ní už neudělala ani pokročilá americká medicína, která dokáže vybraným jedincům za příslušný obolus prodlužovat životy například díky opakovaným transplantacím srdce významně nad jim biologicky vymezenou dobu pobytu na tomto světě. Komedie, kterou kolem toho rozpoutal český mainstream a členové Velkého všelidového churalu, v našich končinách zvaného politická scéna, Sněmovna a podobně, svolávajícího se radostně při každé soukromé návštěvě jakéhokoliv nevýznamného politika USA, je ovšem pod jakoukoliv úroveň.


    Svět se podle našich médií údajně předhání ve vyjadřování soustrasti s jeho smrtí. Proč, proboha? A komu tu soustrast vyjadřují? Klice lidí, kteří už téměř půlstoletí připravují další válku v Evropě? Prezidentu Trumpovi, jemuž byl jedním z nejtvrdších odpůrců a podněcovatelů akcí proti němu? Jeho rodině? Kdo ji zná? Který že to svět vlastně mají naši pisálkové na mysli?

    McCain je českým mainstreamem s oblibou označován za válečného hrdinu, který prošel peklem vietnamského zajetí. Z jakého titulu? Jako válečný pilot, účastnící se nezákonné a z vylhaného incidentu v Tonkinském zálivu rozpoutané agrese USA ve Vietnamu na rozkaz bombardoval civilní cíle a zabíjel obyčejné Vietnamce – muže, ženy, děti. Byl zajat, a jeho věznitelé se k němu chovali přesně tak, jak si zasloužil – jako k příslušníkovi okupační armády, terorizující jejich vlast a zabíjející bezdůvodně jejich spoluobčany. Propagandistické využití jeho osudu americkými médii v 70. a 80. letech ho nakonec vyneslo až na senátorský post, takže byl víc než jen odškodněn.

    Jeden z nejpitomějších příspěvků na téma úmrtí McCaina jako už tradičně při podobných příležitostech "vypotil" předseda ODS Petr Fiala. Nedovedu si ani v nejmenším představit, z čeho odvodil své tvrzení, že „John McCain byl neobyčejně statečný člověk, bojovník za svobodu, muž pevných zásad, hluboké lidskosti a stoupenec demokracie“. Znali se osobně? Stýkali se a spolupracovali? Nikoliv. Jen pan Fiala, velký přítel Spojených států, předvedl jeden ze svých standardních prostocviků rektálního alpinismu. Nejspíš se ani nenamáhal prostudovat si životopis pana senátora na Wikipedii a neví tudíž, že tento „muž pevných zásad“ byl mj. zapleten do hodně ošklivé korupční aféry, která ho taktak nestála senátorskou pozici.

    Zajímalo by mě také, z čeho si pan Fiala odvodil, že zesnulý senátor byl "přítelem České republiky". Jsem si prakticky jist, že vůbec netušil, kde z jeho pohledu jen další mrňavá „banánová kolonie“ vlastně leží. K čemu by mu to také bylo? Od toho, aby znali aspoň přibližně polohu hranic ČR jsou tu přece seržanti a nižší důstojníci, velitelé kolon vojenské techniky US Army, táhnoucích v poslední době stále častěji přes území české kotlinky. Musí přece správně vyvěsit vlaječku České republiky před pravidelným povinným klaněním českého premiéra a ministra obrany. Jinak by to byl přece trapas.

    V osobě McCaina odešel jeden ze zarytých jestřábů staré školy. Apologet války s RF na území Evropy, podporovatel invazí USA do Afghánistánu a Iráku, podporovatel invaze USA do Sýrie, velký přítel Saúdské Arábie, vzoru to demokracie a ochrany lidských práv a podporovatel její invaze do Jemenu, neúnavný propagátor "Pax Americana" a Wolfowitzovy doktríny.

    Welcome to Hell, John.

    0 0

    Srebrenica
    27.8.2018 Messin
    Vláda Republiky Srbské (státní útvar v rámci Federace Bosny a Hercegoviny - pozn. red. NR) se rozhodla vytvořit nezávislou mezinárodní komisi pro události ve Srebrenici a okolí, ke kterým došlo mezi roky 1992-1995
    Vláda oznámila, že komise bude vytvořena za 60 dní.
    Komisi budou svěřeny úkoly, které požaduje Národní shromáždění Republiky srbské (NSRS).


    Zpráva na webových stránkách vlády RS uvádí, že komise bude vytvořena za účelem posílení důvěry a tolerance mezi národy Bosny a Hercegoviny a konečného usmíření a koexistence současných a budoucích generací.

    Na zvláštním zasedání NSRS dne 14. srpna 2018, vláda RS, podpořena hlasy všech současných členů zrušila Zprávu komise z roku 2004, vytvořenou tehdejší vládou a podle pokynů bývalého Vysokého představitele pro Bosnu a Hercegovinu Paddyho Ashdowna. (tehdejší komise byla v roce 2003 vytvořena na nátlak pro-muslimsky zaujatého a dosazeného bosenského „protektora“ Ashdowna a její zpráva měla vytvořit veřejný dojem srbského „přiznání“ masakru, tak byla ostatně i prezentována v hlavních médiích, více o tom zde, pozn. Mess)

    Vláda připomněla, že pro zrušení Zprávy komise z roku 2004 hlasovaly obě srbské vládnoucí strany, včetně opozice. NSRS vyzvalo k vytvoření nezávislé mezinárodní komise, která by objektivně a nestranným způsobem zjistila/stanovila utrpení všech etnik na území srebrenického regionu v letech 1992-1995.

    Zpráva zdůrazňuje, že zrušení Zprávy komise z roku 2004 nijak nepopírá zločiny spáchané proti bosenským Muslimům v oblasti Srebrenice v roce 1995.

    Překlad Messin, 21. 8. 2018

    Zdroj: https://www.b92.net/eng/news/region.php?yyyy=2018&mm=08&dd=20&nav_id=104898

    0 0

    Václav Umlauf 
    27.08.2018 E-republika
    Bezos a spol jsou socani naruby. Proto zásadně potřebují socialismus založený Novým údělem v USA. Když platíte dělníky v Amazonu tak, že neuživí své rodiny, pak musí brát ke svému platu federální žebračenky na jídlo.



    Korporace Amazon pod vedením Jeffa Bezose mne osobně fascinuje tím, že představuje přímo kosmickou míru neoliberální korporátní chamtivosti. Jak jste si jistě všimli, kromě e-republiky žádný český levicový web nekomentoval vítěství socialistů (alias evropských komunistů) v US-primárkách, které běžela minulý týden (Výsledky primárek v USA ukazují novou epochu třídního boje). Česká tunelářská pravice a socani svou porážku v této baště neoliberalismu komentovat nebudou. Od české pseudo-levice nelze myšlenkové výkony tohoto typu očekávat, protože mají v hlavě placený projekt ideologie pravicového fan-klubu. Fascinuje mne, jak bojují za práva mentálně postižených veverek a 99% procent živé lidské populace je nechává chladnými. Marx se z nich musí otáčet v hrobě. Zato v USA je veselo, viz toto zajímavé video, které vytvořili socialisté. Google vyhledávač mi je nenabídl, ale od toho je ruský Yandex, aby prohledával odvrácenou stranu USA. Pochopitelně, že když v době studené války potřebuji negativní zprávy o Rusku, tak si zapnu Google.


    Zajímavý je poslední bod, který ukazuje, proč Bezos a další neoliberálové jednoho promile jsou ve skutečnosti socialisté. Pochopitelně, že Bezos a spol jsou socani naruby. Proto zásadně potřebují socialismus založený Novým údělem v USA. Když platíte dělníky v Amazonu tak, že neuživí své rodiny, pak musí brát ke svému platu federální žebračenky na jídlo. Tyto food stamps zavedl socialista Roosewelt společně s federálními programy nemocenského a důchodového pojištění. Podívejte se pro srovnání na ideologicky neoliberálně napsané heslo Nový úděl na české wikipedii a porovnejte ho s americkou verzí. Jak sami vidíte, klíčové vymoženosti jako systém celostátního pojištění a sociálních podmínek jsou v české verzi zmíněny jen v jedné delší větě. Navíc je české heslo v rámci neoliberální indoktrinace napsáno věcně špatně, protože nerozlišuje mezi dvěma fázemi New Deal. A právě v té druhé fázi (1935–1936) vznikaly klíčové sociální zákony, které změnily osud pracující třídy v USA. A dnes jsou tyto zákony na ochranu pracujících tiše odstraňovány a tunelovány, a to nejen v USA.


    Parazitický socialismus a neoliberální otroctví


    Další způsob vykořisťování není hned vidět, ale je logický. Když lidi v práci zedřete, tak jsou více nemocní a někdo to musí zaplatit ze společného zdravotnictví. V USA nikoliv, pokud pracující nemají speciální soukromé pojištění. A to u Bezose nemají, protože berou ony zmíněné žebračenky, kterými si tento vzorový kapitalista buduje svůj soukromý neoliberální ráj na státní - čili socialistické - útraty daňových poplatníků. Ale například u nás nebo ve Velké Británii je systém všeobecného zdravotního pojištění. Takže celkem 27 tis. zaměstnanců Amazonu v Británií zatěžuje zdravotní systém mnohem více než jiné fabriky. Podívejme se na záznamy záchranářských sanitek West Midlands Ambulance Trust, která obsluhuje velkou provozovnu Amazonu v Rugely, Staffordshire. Ze 600 případů se celých 115 uskutečnilo v provozovně Amazonu: 14 případů problémů s dýcháním; 24 případů bolesti na hrudi; dalších 18 srdeční slabosti; pět případů motorického postižení a křeče; 13 případů zranění, včetně tří závažných. Osm pacientů bylo odvezeno v bezvědomí. Náklady na korporátní otroctví platí všichni Britové tím, že zdravotní systém je v případě West Midlands Ambulance Trust zatížený o 200 % více než by odpovídalo zdejším zvyklostem. Takže korporátní otrokáře jako Bezos platím ze svých daní, a ani o tom nevím. A všichni mi pak vykládají, že ve zdravotnictví a školství nejsou peníze. Bodejť. Tak se buduje kapitalismus na neoliberální způsob, tedy socialisticky.

    A jsme u Bezose a u toho, proč jedno procento potřebuje ke svému podnikání stát, stejně jako Babiš svou politickou divizi zvanou ANO. Když jednoprocentní třída vyvolených vykřikuje, že stát je pro ně nepřítel a čím méně státu, tím lépe - to je propaganda modrých strak pro českou veřejno-právní telku, která jim slouží. Začněme s otroctvím v Amazonu, protože o tom se v posledním roce už začalo mluvit i v korporátním tisku. My jsme se ozvali o trochu dříve, viz článek Investigativní novinářka o novodobém otroctví v Amazon.com. Protože Amazon nemůže své US-otroctví vyvést v kompletní podobě do západní Evropy, pak má zásadní problém ve státech jako Německo. Tam odbory existují a zaměstnanci pravidelně stávkují za zvýšení svých žebráckých mezd, které jsou pro nás nedosažitelným rájem na zemi. Jako globální stávkokaz pak pro Amazon funguje český kapitalismus, který je prakticky bez zábran. Takže než aby Amazon zvýšil platy německých zaměstnanců o pár euro, tak bude raději vozit balíky na dálnicích postavených za mé daně (a navíc vytunelované) z Prahy až do Německa. K tomu viz článek Amazon do Česka? Jasný ekonomicko-sociální dumping!. A ejhle, ze svých daní platím socialistovi jménem Bezos i provoz jeho kamionů-stávkokazů na dálnici do Německa. Z toho jsem opravdu nadšením bez sebe.


    Třídní boj v Seattlu


    Američtí socialisté se poprvé dostali do aktivní regionální politiky v Seattlu v roce 2013. Viz náš článek První volební úspěch hnutí Occupy Wall Street. A tak není divu, v Seattlu začal první velký konflikt s touto otrokářskou firmou. Jestliže CNN jako zcela korporátně vlastněný zpravodajský kanál popisuje, jak Bezos v Seattlu vydrbal i s bezdomovci, tak na tom asi něco bude (Seattle, Amazon screw the homeless). Bezos vydělává každý den asi 270 miliónů dolarů, ale z principu nezaplatí dělníkům ani základní minimální mzdu, kterou odsouhlasilo z iniciativy socialistů město Seattle. Takže zvýšení daní pro moderního neoliberálního otrokáře se nekonalo a 15 tis. bezdomovců si musí utáhnout opasky, protože na sociální programy je méně peněz. Amazon odmítl zaplatit s ostatními společnostmi relativně malé navýšení korporátních daní pro firmy sídlící ve městě. Z těchto daní se měla zaplatit výstavba sociálních bytů. Ale nežijeme v době New Deal a Bezos začal vydírat město tím, že zruší plánovanou stavbu korporátní centrály, kde mělo pracovat 7 tis. lidí. Přehled sporu najdete zde. Bezos s majetkem 130 miliard dolarů nechá z principu lidi ve svých fabrikách živořit pod hranicí minimální mzdy, i když by ho to v mnoha případech osobně nestálo víc, než jeden denní zisk. A tomu starý dobrý Marx říkal “třídní boj”. Ale dnes se zblblá pseudo-levice stará o záchody pro třetí pohlaví. Není divu, že Sanders na svém tweetu přidal fotku Bezose do hlavního alba chamtivců (Faces of Greed), viz obrázek v anotaci. A za co miliardáři utrácejí peníze? Podívejte se na trailer sci-fi filmu z Hollywoodu, který se jmenuje Elysium.



    Nehleďte na konec, jak Američan zachraňuje svět, ale podívejte se začátek, kdy ještě dělá v montovně. To je samozřejmě montovna tak na úrovni Bangladéše nebo Indie, kde už neplatí žádná pravidla a odboráři připravující stávku se střílejí. Viz náš článek Další tragédie v bangladéšské textilce. A je jasné, že k zavedení této plné formy korporátního otroctví už potřebujete autoritativní režim, který musí zakrýt vraždy opozice. To pro korporátky není problém, viz náš článek Google a Amazon pomáhají autoritativním režimům blokovat zašifrované zprávy Teď už se otevřeně bouří zaměstnanci Google, protože tato korporátka připravuje svůj čínský server ve spolupráci s vládou a bude se přímo podílet na zdejší cenzuře. Peníze z komunistické Činy západním korporacím nesmrdí, to je neoliberalismus. Stačí se podívat, za jakých okolností vyrábí Foxcom pro Apple jejich mobily v Číně. Zdejší úřady měly problém, jak vysvětlit fakt, že zaměstnanci skákali v pracovní době z oken a tak páchali sebevraždu při výrobě mobilů i-Phone. Takže na těchto čínských mrtvolách někdo neoliberálně vydělal. Článek Apple platil ze zisku 36,8 miliard dolarů daň 1,9 % ukazuje, kdo vydělává na čínských sebevrazích z Foxcomu. Zkuste zaplatit z vašeho zisku pouhé 2 % na daních. Protože nejste tento typ kosmicky nenažrané korporátky, tak asi dopadnete na berňáku jinak.

    Jedno procento v tomto filmu už žije na oběžné dráze v satelitu na ostrově Blažených (Elysium). Na zemi znečištěné na ultimum už žijí jen polomrtvé socky ve fabrikách a napůl živá střední třída kolem fabrik. A nyní je jasné, kam dává Bezos a jemu podobní své nepoctivě vydělané peníze. K tomu viz článek Vybuchlé hračky jednoho procenta. Sanders ve svých posledních projevech už otevřeně kritizuje tento paranoický stav. Miliardáři jednoho promile dělají zisk socialistickým způsobem. Přitom financují vlastní kosmické taxíky, které je budou dopravovatplně do chystaných hotelů na oběžné dráze. Takže děsivé sci-fi typu budoucí dystopie se pomalu naplňuje, a to v Americe. Je to zkrátka náš neoliberální vzor.

    Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

    Související články:

    0 0

    27.8.2018 Messin
    Kosovský premiér Ramush Haradinaj řekl na tiskovce, že požádal Komisi pro monitorování hranic, aby začala vyznačovat hranici se Srbskem. Prohlásil to bezprostředně poté, co došlo k ratifikaci hranic mezi Kosovem a Černou Horou.

    „Na hranici mezi Srbskem a Kosovem není žádná kontroverse, protože hranice existuje“, nechal se slyšet Haradinaj.

    Srbský ministr zahraničí Ivica Dačič v reakci na televizní stanici Prva TV uvedl, že mezi Kosovem a středním Srbskem neexistuje žádná hranice, nýbrž jen administrativní linie, takže vymezení nelze udělat.

    „Je to nesmysl, jsou odtrženi od dění. Nechci je urazit, ale nedrží krok s tím, co se odehrává ve světě. Oslavují Clintonovy narozeniny, ale v mezinárodní politice se udály velké změny. Kosovo je fiktivní příběh, který v realitě mezinárodní politiky neexistuje,“ řekl Dačič.

    Srbský ministr také hovořil o setkání s ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem, kdy zmínil, že se věnovali otázce Kosova.

    „Rusko je naším strategickým partnerem, vždycky jsme měli a budeme mít jejich podporu. Nemůžeme se bránit bez Ruska a nepovedeme žádný dialog bez podpory Ruska.“


    Zdroje:

    0 0



    Tomáš Koloc


    27.8.2018  KulturníNoviny
    Pane doktore, už nějakých dvacet let mám pocit, že se naše média snaží příběhem srpnové okupace přehlušit příběh celého roku 1968, tedy období, kdy u nás sice zůstala plná zaměstnanost a štědrá státní podpora kultury a sportu – ale zároveň byla zrušena cenzura, probíhaly rehabilitace, byly znovupovoleny živnosti i všechny dříve zakázané společenské organizace a církve, a na naší politické scéně se objevily první zárodky svobodné soutěže. Shrnul jsem to před časem v textu Omluva.

    Vidím to taky tak. Zase jsou všude vidět jen tanky před muzeem a v televizích a rádiích celé dny mluví lidé, co je viděli na vlastní oči. Jediné, co jsem v souvislosti s jeho padesátým výročím zaregistroval o Pražském jaru jako takovém, byl malý článeček v Lidových novinách o tom, že lidé za Pražského jara darovali klenoty na zlatý poklad republiky. Tohle všechno má svůj cíl, jímž snad není ani tak všudypřítomná rusofobie jako zakrytí jádra, smyslu toho, proč bychom měli vzpomínat na to, co se u nás dělo před padesáti lety. My jako národ jsme v té době realizovali věc, o kterou šlo jak Masarykovi, tak Benešovi a nikdy se jim ji nepodařilo úplně zrealizovat: spojili jsme socialismus a demokracii. Jako politologovi mi přijde absurdní, když se někdo snaží Pražské jaro srovnávat s polským, neřku-li maďarským povstáním v roce 1956. Rozdíl byl v kvalitě společnosti a způsobu politiky. V Polsku a Maďarsku šlo o násilné lomcování řetězy s věšením na lucerny a se snahou vrátit se před druhou světovou válku, u nás doslova o pokojné celonárodní referendum o demokratizaci socialismu. A opakuju, nebylo to nic nového, vycházelo to ze sociálně demokratických myšlenek, které u nás byly doma už v 70. letech 19. století. Jistě se to dá popisovat jako boj dvou komunistických frakcí a vypouštět novinářské kachny, že k nám po 50 letech zase „přijdou Rusové“. Faktem ale je, že Pražské jaro nebylo věc komunistického hnutí, ale plod země, která už v letech 1918–1938 byla jedinou demokratickou a zároveň socializující zemí v celé střední Evropě. Když v roce 2009 přijel do Prahy prezident Obama, začal svůj projev slovy: "Jsme zde díky Pražskému jaru..."

    Musím vám složit kompliment za tu otázku. Jste první z dnešních novinářů, kdo tohle ve svém základě pochopil….

    Kdy začalo Pražské jaro pro vás osobně?

    Prvopočátek byl už, když jsem přišel na Vysokou školu politických a hospodářských věd, kterou vedl profesor Jiří Hájek, což byl do roku 1948 předseda Mladých sociálních demokratů, který se pak nechal sloučit KSČ, což mu socdemáci, co se nedali sloučit, nemohli zapomenout. Stejně jako to, že coby historik dělnického hnutí napsal v 50. letech nějaký spisek proti Masarykovi. Ale v jádru zůstal sociálním demokratem a já postupně vysvětlím proč. Zpátky k VŠPHV. Po dvou letech tu školu rozpustili, budova a většina studentů zůstala nově založené Vysoké škole ekonomické, část spolužáků přešla na filosofickou fakultu a my s Hájkem v čele jsme šli na nově vytvořený obor Fakulta mezinárodních vztahů pod Karlovou univerzitou, kde jsem dostudoval, načež po nás přišli ještě jedni absolventi a tu fakultu taky zrušili. Hájek potom šel do zahraniční služby a mnozí z jeho absolventů taky. Já jsem se stal třetím tajemníkem našeho velvyslanectví ve Washingtonu, s čímž se vázala také role zpravodajce. Hájek byl mezitím velvyslancem v Londýně. V Americe byl tehdy mccarthismus, Voskovec byl rok zavřený na Ellis Islandu pro podezření z „předčasného antifašismu“ (tak se v té době přezdívalo podezřelým z komunistických myšlenek), u nás zuřil stalinismus. V roce 1955 rozmetali Vysokou školu politickou neboli Sorbonnu ve Vokovicích, odkud zase pro podezření z „titoismu“ letěli Hájkovi přátelé jako Josef Buk, nebo Milan Hübl (Pozn. aut. Pozdější zakladatel Charty 77.). Lepší poměry začaly až tak okolo roku 1961, když jsem se z Washingtonu vracel.

    Jak se to projevovalo?

    Míla Čech, šéf amerického odboru, kterého jsem osobně neznal, ale on si mě vytipoval díky tomu, co jsme si psali, mi řekl: Jmenuju tě svým zástupcem. Naše hlavní úkoly jsou: odtrhnout se od vnitra a zbavit se všech estébáků. Ekvivalent tohoto rozdílu je rozdíl mezi rozvědčíky, což jsou lidé operující v cizích zemích a hledají nové cesty, a kontrarozvědčíky, kteří doma sledují činnost nepřátelských služeb na vlastním území. To byla odkladovna dobrých soudruhů za odměnu. Jednou nám chtěli vnutit takového člověka do služby a vytasili se s tím, co dělal. Já takový svazek viděl prvně v životě: Drby: ten spal s tou, ten s tou. Tak jsem jim odpověděl, že ho nepotřebujeme. My jsme na tyhle lidi mohli i proto, že v rozvědce, kde hodnosti normálně nebyly, nám všem absolventům VŠ dali nadporučíky a oni, nevysokoškoláci, byli staršinové, ti nejlepší to dotáhli na podporučíka. Estébáků jsme se tedy zbavili elegantně: nařízením, že každý z nás musí mít vysokou školu a umět dva cizí jazyky. Mělo to tu výhodu, že zatímco do té doby byla práce rozvědky soustředěna na krajany, kteří byli spíš chudáci, co to v Americe měli velmi těžké, odteď jsme se mohli začít věnovat mezinárodním věcem. Za Mílou Čechem a Jiřím Hájkem k nám tehdy chodili lidi jako Jiří Pelikán, pozdější ústřední ředitel televize a tahoun Pražského jara. V roce 1968 se pak Míla Čech stal šéfem celé rozvědky.

    Vy jste potom v roce 1964 odešel jako první tajemník naší mise do OSN. Projevovaly se i tam zmíněné změny a typologie konzervativců a počínajících reformátorů?

    Rozhodně. Já jsem si ještě k tomu vymyslel, že předtím půjdu na tři neděle do Vietnamu. Tehdy v Americe kvůli Vietnamu stávkovaly univerzity, každý chtěl, abych mu o tom něco řekl, a tak jsem se dostal mezi lidi. Washingtonská ambasáda sloužila ke konzulární práci, většina času se věnovala dvěma pytlům s žádostmi, které denně přišly (ačkoli i tam jsem měl štěstí, že jsem jako zpravodajec alespoň mohl cestovat po Státech a poznávat lidi). V New Yorku jsem vstal, podíval jsem se, na co jsem potřeboval, šel do OSN, absolvoval jsem jedno jednání za druhým, večer jsem šel na tři recepce a pořád jsem s někým mluvil. A taky jsem chodil na filmy, které u nás doma nebyly k vidění. Samozřejmě i v New Yorku byly ty typy lidí, co si jen podřímli v OSN, jednou za měsíc napsali domů zprávu a šli k mamině, navařili si bramboračku nebo guláš na týden, aby ušetřili, jedli a dívali se na televizi. Já ne. Využíval jsem i kontakty své ženy, která jako odbornice na afroamerickou literaturu učila na Columbii a pak jeden čas i na Harvardu, kam ji pozval slavný profesor Oscar Handlin. Dvakrát týdně jsme byli někým pozvání na večeři. Ashton Jones, který spoluzakládal Amnesty International, nás zval každý měsíc, našli jsme se se Zbigniewem Brzezińským… Moje postoje byly známé, a všichni si nás předcházeli i proto, že byla doba otevírání. Všichni chtěli vědět, co se na východě děje (mé dceři tehdy dokonce nabídli místo v drahé soukromé školce zadarmo, protože tam chtěli nějaké dítě z východu). V téhle atmosféře si mě vyhlédl a kontaktoval James Ward, vedoucí operací CIA ve Vietnamu, který dřív pracoval na velvyslanectví v Praze, a tak jsem se v napjatých dobách studené války a horké vietnamské a šestidenní války v Izraeli stal zprostředkovatelem první mírové dohody mezi USA a SSSR v roce 1967 v Glassboro mezi sovětským premiérem Kosyginem a americkým prezidentem Johnsonem. Byl to přelom ve vzájemných vztazích SSSR - USA, o němž se mluví jako o duchu Glassboro. Při komentování schůzky Trump - Kim byly na ČT vzpomínány všechny vrcholné schůzky, ale Glassboro bylo vypuštěno. Možná proto, že tuto schůzku zprostředkovávali českoslovenští "komunističtí" diplomaté...

    Byla za tím, že si Ward vybral vás, a ne nějakého diplomata z Polska nebo Maďarska, jen vaše aktivita a Wardova předchozí mise v Praze, anebo také to, že liberalizace učinila Československo v Americe známým?

    Rozhodně za tím bylo americké vědomí, co se u nás děje, my jsme měli vývoj, něco se u nás dělo, a to nejen v politice, ale mimo jiné i v kultuře: což už bylo viditelné i v New Yorku. V Maďarsku se nedělo nic. Tenhle československý fenomén někdy dokonce využívali i Sověti. Velvyslanec Dobronin, který byl ve Washingtonu asi 17 let, věděl, že můj kolega Mirek Přibil (který byl jinak řadový diplomat, kterých bylo v USA tolik, že by se jimi daly dláždit silnice...), se přátelí s Henrym Kissingerem. Dobronin chtěl Kissingerovi něco vzkázat, ale požádal o to Přibila, neboť, jak se vyjádřil, bude lepší, když ta řeč bude vedena „češskimi gubami“. Jednání v Glassboro jsem ale musel dělat do jisté míry na vlastní pěst, protože situace eskalovala, a než bych dostal bumážku z Prahy skrze šifru, která v Praze musela projít rukama sovětského poradce, mohlo být vše ztraceno. Ostatně nebylo ani vyloučeno, že bych to svolení vůbec nedostal.

    Jak se jevil vývoj roku 1968 na československé misi při OSN v New Yorku?

    To bylo totéž. Po zvolení prezidenta Svobody nás opustil velvyslanec Milan Klusák, který byl Svobodův zeť, a pantáta ho chtěl mít doma jako posilu (jíž nevím, jestli tak úplně byl, protože to byl spíš domácký člověk toho typu, který jsem nastínil výše). Zastupoval ho ekonom Mužík, který o diplomacii neměl moc ponětí. Co se týká našich kruhů, byl jsem ve styku se svým sovětským protějškem Dmitrijem Jakuškinem a Američanem Jamesem Vreelandem. Je zajímavé, že s Pražským jarem víc sympatizoval Jakuškin, který říkal vždy, že je to dobré, ale na moji tezi, že by to chtělo podobnou změnu i v SSSR, vždy říkal, že já Rusko neznám, tam na tohle ještě není čas. Jakuškin mě záhy přesvědčil, že se vyplatí mluvit s ním, protože byl na rozdíl od jiných velmi inteligentní, pátá generace intelektuálů v rodině. Později jsem zjistil, že byl prapravnukem Ivana Jakuškina, člena děkabristů, šlechtického hnutí, které v roce 1825 chtělo odstranit carské samoděržaví a nastolit konstituci nebo republiku (Pozn. aut. Syn Dmitrije Jakuškina pak byl mluvčím prezidenta Jelcina.) Kvůli Jakuškinovi jsem jel během Pražského jara dvakrát do Československa, abych pro něj mohl zformulovat podrobné zprávy, co se u nás děje, kterými by uklidnil jeho centrálu v Moskvě, aby nedělali žádné hlouposti. Oni je pak od něj ale už nechtěli – s tím, že mají lepší informace přímo z Prahy. Později jsem se dozvěděl, že jim je poskytoval člověk, který vyrostl o čtyři domy dál od místa, kde jsem v dětství bydlel. Jmenoval se Král, byl šéfem StB v Ostravě a v době liberalizace ho jako konzervu vyhodili z místa. Shromáždil kolem sebe tedy další vyhozené estébáky, kteří na území celé republiky sbírali kompromitující zprávy, a on je potom nosil na sovětské velvyslanectví. Tak se v Moskvě vlastně střetávaly protichůdné zprávy od dvou sousedů z Havlíčkova Brodu. K tomu ještě přidám perličku, že pražské letiště v srpnu otevřel sovětským letadlům plukovník Stachovský, někdejší podnájemník mého táty z jeho domu v Brodě. Svět je malý...

    Boje mezi liberály sociálně demokratického ražení a stalinisty tehdy ale, pokud vím, probíhaly i na daleko vyšší úrovni…


    To ano. V březnu 1968 jsem dostal šifru, že z Prahy přijede někdo, kdo by se mnou chtěl něco konzultovat. Byl to pracovník tehdejšího mezinárodního oddělení ÚV KSČ, Ladislav Žižka. Dostal seznam těch „nejspolehlivějších“, což byli rezidenti. Zavřel se se mnou v tajné místnosti, a říká: Situace je vážná, my připravujeme změnu, Dubček bude svržen. Až dojde doma k převratu, měl bys tu udržet klid. Tehdy do USA emigroval „semínkový generál“ Jan Šejna, který si přivydělával tím, že na armádních pozemcích pěstoval drahá travní semena, prodával je na západ a než ho zatkli, uprchl a stal se cenným zdrojem americké rozvědky o koncepci východoevropských armád. Jeho kolega, generál Janko, měl vést puč, během nějž měl být svržen Dubček a pravděpodobně nastolena stalinistická vláda, kterou nám pak Sověti chtěli vnutit v srpnu. To mi Žižka řekl, a odletěl dál, zvěstovat to na velvyslanectví do Mexika.

    Říkal jsem si: Do pr..., co teď? Cestu do Prahy jsem plánovanou neměl a šifra se použít nedala, protože ta šla přes Sověty, Naštěstí pak přišla z Prahy jen tak na okraj zpráva, že generál Janko se zastřelil. Z toho jsem pochopil, že puč byl zažehnán.

    Jak jste zažívali okupaci a jednání v Radě bezpečnosti OSN?

    Předně musím říct, že skutečně nikdo z nás nevěřil, že to opravdu udělají. Jakuškin mi tři dny před tím ohledně naší liberalizace řekl s omluvným tónem: „Budeš velice překvapen…“ ale já mu nevěřil a jel jsem s rodinou a s ještě jednou rodinou amerických kamarádů na dovolenou k moři do New Jersey. Postavili jsme stany a jen jsme to dodělali, zapnul jsem tranzistorák a na Rádiu North Carolina hlásili, že je u nás invaze. Tak jsme to zase hned sbalili a mazali domů, jenže v těch zácpách nám to trvalo skoro den. Zástupce velvyslance Mužík na mě už čekal. Někteří zaměstnanci mise zůstali na dovolené, protože nevěděli, jak se to vyvine, a chtěli zůstat za větrem. Mužík se šel poradit za tehdejším generálním tajemníkem OSN, Barmáncem U Thantem, který mu ale diplomaticky poradil jen to, abychom byli opatrní. Nicméně byla svolána Rada bezpečnosti OSN, což bylo pět stálých členů USA, SSSR, Francie, Británie a Čína, tehdy ještě zastoupená Tchaj-wanem – plus dalších deset nestálých členů, mezi nimiž tehdy právě byli Maďaři. Zasedání předsedal nějaký Brazilec. Sověti byli kromě ostatních okupačních států posíleni i tím, že na konci druhé světové války prosadil ještě Stalin, že „s ohledem na válečné útrapy“ budou mít sovětská Ukrajina a Bělorusko v OSN své vlastní mise. Praha byla tehdy vylidněná, asi pět ministrů bylo na dovolené v Jugoslávii (včetně našeho šéfa, ministra zahraničí Hájka), pět v Rumunsku a stejný počet v USA, z nichž někteří (pamatuji si ministra stavebnictví Trokana, Slováka) nám přijeli do New Yorku fandit. Jako země, jíž se jednání týkalo, jsme měli právo se zasedání zúčastnit, ale z Prahy přišel befél od ministerského tajemníka Loskota, že nesmíme. Nikdo vyšší se o nás nestaral, ústřední výbor tou dobou unesli do Svazu. Udělali jsme to jako chytrá Horákyně, dali jsme zatím na stůl cedulku "Czechoslovakia", ale nikdo z nás nevystoupil. Tři dny rokovali bez nás. Okupanti nejdřív trvali na tom, že invaze byla uskutečněna na pozvání politických představitelů, které osvobozený národ hladce zvolí za dělnicko-rolnickou vládu. S tím vydrželi dva dny. Když se ukázalo, že tohle je nesmysl, přešli na argument, že u nás byla občanská válka jako v Maďarsku v roce 1956. Ministr Hájek ale okamžitě odletěl do New Yorku a než vystoupil, dohodli jsme se, že vystoupí Mužík. Text jsem narychlo nadiktoval do ruky tajemníkovi Luďkovi Handlovi, který měl pěkný rukopis. Mužík jako ekonom by sám žádnou politickou tezi nedal dohromady. Mužík si tam sedl a k mému textu dodal na adresu okupantů sám za sebe: „Předhazujete nám maďarské události v roce 1956, a že pokračujeme s kontrarevolucí, kdy se věšelo na lucerny. Já sám jsem byl v té době na fotbalovém zápase na stadionu Sparty, což je pražský dělnický klub. Když během zápasu zahlásili do tlampačů, že v Maďarsku zasáhla vojska SSSR, stadion se spontánně roztleskal. U nás o žádnou násilnou kontrarevoluci nešlo, šlo o celonárodní vůli k demokracii, která ale zůstane socialistická.“ To naštvalo zejména Maďary.

    Když přijel Hájek, snažili se spojit s ministry, kteří se soustředili na našich velvyslanectvích v Bělehradu a Bukurešti a poradit se s nimi, co má říkat. Je zajímavé, že zatímco v Bělehradě se soustředili zásadoví odpůrci okupace pod vedením místopředsedy vlády Šika, v Bukurešti, kde se proti okupaci postavil Ceaușescu, převažoval spíš rezervovaný postoj. Hájek si pak přes noc napsal projev ve smyslu tezí, co jsme napsali Mužíkovi. Chtěl ale mít schválení buď od Svobody, který tehdy byl ještě v Praze, nebo od někoho z těch, kdo byli v SSSR. Volal jsem pořád do Moskvy, ale šlo to přes spojovatelky doma. Dokud jsem mluvil anglicky, spojovali mě, ale jak jsem přešel na ruštinu, spojení se přerušilo. Hájek si sednul na svoje místo a zástupci okupantů to zdržovali, protože protest ministra zahraničí okupované země, i když malé, to je mezinárodně těžký kalibr. V tu ránu přišel někdo z mise, že dostali blesk-šifru o třech řádcích: Ať Hájek nevystoupí, poškodilo by to zájmy našeho jednání v Moskvě. Ať se okamžitě vrátí do Prahy. Podpis Pick - což byl velvyslanecký rada, se kterým jsem kdysi sloužil ve Washingtonu. Strčil jsem to do kapsy a neřekl jsem nikomu nic. Bylo to moje riziko. Hájka jsem znal a věděl jsem, že jako disciplinovaný diplomat by příkaz od Ústředního výboru strany respektoval. K Hájkovu projevu nebylo co dodat: Jsme socialistická země, v socialismus věříme, chceme zůstat přáteli se všemi socialistickými zeměmi, ale demokratický vývoj v naší zemi je naše vlastní záležitost. Po jeho vystoupení jsme oznámili, že se dál jednání nebudeme účastnit. Teprve pak jsem Hájkovi řekl: „Jirko, přišla tahle zpráva, ale není to autorizovaný“. A on na to: „Už se stalo“. Když pak v 70. letech napsal paměti, chytře „mě zatloukl“ obratem, že se o depeši dozvěděl až po vystoupení – ale nenapsal od koho.

    Co je pravdy na tom, že Brežněv den před invazí volal prezidentu Johnsonovi, aby se ho dovolil?

    O tom nic nevím. Mezi zpravodajci se jen proslýchalo, že sovětský velvyslanec Dobronin volal den před invazí Američanům a slíbil jim, že okupační vojska se zastaví 50 kilometrů od západní hranice.

    Jaké byly během jednání vlastně postoje Američanů?

    V Radě bezpečnosti vystupovali zásadově proti vpádu, dokonce i křičeli, taková je ale politika. Naše hnutí se jim líbilo jako oslabení sovětského tábora, ale na svoji stranu nás přetahovat nechtěli, protože ve stávajícím uspořádání by to byl nesmysl. Jádro amerického postoje zformuloval můj americký kolega Vreeland: „Miroslave, o co jde? Ty jsi dojednával Glassboro a teď bys chtěl sypat písek do soukolí?“ Rok 1968 mezinárodně paradoxně znamenal největší přelom v urovnání americko-sovětských vztahů. Léta se dohadovali o nešíření zbraní. Pak přišel rok 1968 a najednou tu byla dohoda SALT 1, dohoda o konferenci v Helsinkách, která stanovila standardy práv a hlavně v roce 1968 byla podepsáno Dohoda o nešíření zbraní hromadného ničení. Nakonec byla v tomto roce byla na jednání v Paříži připravena i dohoda o ukončení Vietnamské války pomocí Čechoslováky zprostředkovaného kontaktu mezi Američanem Wardem a Sovětem Jakuškinem.

    Tehdy jsem byl na Vreelanda a jeho globální pohled trochu naštvaný, ale později jsem mu musel dát za pravdu.

    Jak se dál odvíjely životy vás a profesora Hájka bezprostředně po jednání?

    Na podzim 1968 jsem ještě stačil zprostředkovat hospitalizaci Jana Wericha, který se jako čerstvý emigrant octnul v New Yorku a zkolabovaly mu horní cesty dýchací. Byl jsem se na něj i podívat. Na začátku roku 1969 jsem pro nesouhlas s politickými změnami doma rezignoval a vrátil se s rodinou domů. Tam mě čekala plenární schůze, při níž bylo předneseno všechno, co proti mně shromáždili (tak z 95 procent to byly naprosté lži), byl jsem označen za pravicového zrádce, přičemž hanopisy přednášeli i ti, kdo se mnou v životě neměli nic společného. Pěti lidem, kteří byli proti mému vyhazovu, sdělili, že druhý den už nemusejí chodit do práce. Okamžitě na mě byla uvalena sledovačka a odposlech a dva roky jsem nesehnal ani dělnickou práci. Práci podnikového právníka v Řemeslnických potřebách jsem sehnal až díky tomu, že můj otec, předválečný komunista, si došel za bývalým známým, šéfredaktorem Rudého práva Oldřichem Švestkou, a vynadal mu, že se chovají jako fašisti.

    Dopadl jsem líp než moji kolegové, co zůstali doma. Ty už 20. srpna v noci vyhození konzervativci, o nichž jsem mluvil, ve jménu Sovětů pozatýkali, a zavřeli je v modlitebně v 1. patře u Křižovníků. Zatčených bylo 36, včetně žen. Sověti tam pak přijeli s tankem a důstojník řekl zpravodajcům: Za kontrarevoluci jste odpovědni, a tak jste tu jako rukojmí. Pokud proti okupaci vypukne nějaké povstání, budete na tomto místě zastřeleni. Když to v devadesátém roce chtěl historik Václav Kural publikovat, tehdejší ministr vnitra Jan Ruml mu řekl, že by to nebylo politicky dobře. Co by nebylo politicky dobře? Aby se už v 90. letech národ dozvěděl, kdo byl podle Sovětů pravým strůjcem Pražského jara a kdo za to měl zaplatit smrtí: 36 „komunistických“ rozvědčíků. Tato pravda vyšla až nyní v knize, kterou vydal ÚSTR. Těch 36 rozvědčíků dal současný režim dala pod lustrační zákon jako estébáky, a nejsou tudíž ani dnes plnoprávnými občany...

    Hájek jel po vystoupení domů přes Švýcarsko, kde už v očekávání věcí dalších načal nějaká jednání se svými tamními sociálně-demokratickými známými politiky. Stejně jako já odstoupil sám, už v roce 1968. Chtěli mu jako bývalému koncentráčníkovi dát předčasný důchod, ale on řekl, že neseděl v lágru kvůli důchodu. Tak ho dali do Akademie věd, aby si tam bádal a do důchodu šel dle regulí - až roku 1973. Místo bádání ale psal knihu, kterou mi dal ke konzultaci. Pamatuju si z nich větu ve smysl „nejsvobodnější jsem teď, když na mně už nic nechtějí a mohu psát paměti“. Vyšly pak v exilovém nakladatelství profesora Janoucha ve Švédsku. Nebyly to jediné paměti, v nichž jsem se octnul. Po letech jsem zjistil, že jsem v Mitrochinově archívu. Mitrochin byl sovětský rozvědčík, který pracoval v moskevské centrále, upadl v nemilost a začal z archivu vytahovat materiály, které zakopal na zahradě a až v roce 1992 se spojil s nějakým americkým rusistou a vydali to jako bestseller v mnoha jazycích. V téhle knize o mně píšou, že i já, který jsem dělal jednání v Glassboro, jsem se postavil proti okupaci a řekl jsem Sovětům, že moje děti je do smrti budou nenávidět. Ta formulace ale není pravdivá, takhle jsem se nikdy nevyjadřoval.

    Vraťme se k profesoru Hájkovi a jeho švýcarským kontaktům. Profesor Hájek se pak stal zakladatelem a prvním mluvčím Charty 77 a využil své kontakty v západním světě pro její rozšíření…


    Ano. Postupoval stejně jako já; hned na začátku si zmapoval své bývalé kontakty a ty pak i v omezených podmínkách, kdy před jeho domem stála permanentně dvě policejní sledovací auta, využíval. My dva jsme měli poněkud jinou představu o tom, co je disent, než většina Charty. Disent je předně to, že se jedná jen ve dvou, což má tu výhodu, že když z jednání něco unikne, je jasné, že to musel pustit ten druhý. Já jsem si předně udělal seznam, kde jsou mí spolužáci. Jeden z nich měl v 60. letech otevřenou tuberkulózu, za Pražského jara byl mimo, pak byl v ČTK, a nakonec se dostal na ÚV KSČ a dal mi dokumenty od ideologického tajemníka ÚV KSČ Fojtíka. Z nich jsem zjistil, jak je Charta profízlovaná a informoval jsem o tom i Hájka. Ti, co Hájka hlídali, o mně rozhodně věděli všechno, ale mysleli si, že se bavíme jen o zdraví. S Hájkem jsme se shodli na tom, že ze západu nám vysvobození nepřijde, a musíme se zaměřit na východ. Když v SSSR přišel k moci Gorbačov (spolužák spolutvůrce Pražského jara 1968 Zdeňka Mlynáře ze studijního kruhu), který se později k československému roku 1968 několikrát přihlásil jako ke své inspiraci, získal jsem důvěru režimu aspoň potud, že jsem směl cestovat alespoň na východ. Na přání profesora Hájka jsem jel dvakrát do Moskvy s krytím tlumočníka zájezdu zemědělců (to mi zase zařídil bývalý spolužák na ministerstvu zemědělství) a navštívil jsem redakce časopisů Novoje Vremja a Izvěstijí, kde jsem sondoval možnosti, aby Hájkovi spolupracovníci mohli v těchto perestrojkových periodicích publikovat. A skutečně v létě 1988, rok a půl před sametovou revolucí, vyšly v Izvěstijích dvě zprávy o situaci v ČSSR: od dvou někdejších reformních komunistů a nynějších chartistů Jiřího Hájka a Jiřího Hanzelky. O tom se v ČR dodnes nedočtete.

    Osobnost profesora Hájka byla styčnou pro dvě hnutí, Chartu a Obrodu. Obroda byla organizace bývalých reformních komunistů z Pražského jara, která se částečně kryla s Chartou (u níž též dvě třetiny zakládajících signatářů byli bývalí reformní komunisté). Spolupracoval jste s Obrodou?


    Zprvu ne, ale pak jsem zahrál v jejím osudu klíčovou roli, o níž dnes už vím, že to byla role smutná. Za revoluce v roce 1989 mě kontaktoval můj kamarád Láďa Kolmistr, příslušník Obrody, zda bych nemohl poskytnout prostory Řemeslnických potřeb pro Obrodu. Udělal jsem to. Byl to prostor právního oddělení, paradoxně hned vedle policejní centrály Bartolomějské. Tam se v listopadových dnech začala scházet Obroda včetně svého vedoucího Miloše Hájka (taky člena Charty), Jiřího Hájka. Zdeňka Jičínského, jednou tam přišel i Dubček. Tihle vesměs chytří chlapi si zase jednou povídali, jací byli gerojové, a přišla tam nějaká holka, a divila se: Co vy tady děláte, vy máte být ve Špalíčku, tam se teď rozdělují funkce a dělá politika. Tak jsem si zpětně uvědomil, že tím, že jsem jim poskytl ten prostor, jsem vlastně zabránil tomu, aby byli ve Špalíčku, kde se v té době dostávali k moci lidé z Prognostického ústavu. Tak jsem se nepřímo podepsal na podobě dnešní české politiky.

    To jste ale snad odčinil svým pozdějším diplomatickým angažmá...

    Snažil jsem se. Původní dohoda byla taková, že prvním porevolučním ministrem zahraničí bude na rok profesor Hájek, který za tu dobu objede své přátele na západě, aby pro nás dohodl, co se dá, a pak se stane ministrem Jiří Dienstbier. Spadlo to ale pod stůl, a tak Hájkovo ministerství dopadlo stejně jako Dubčekovo prezidentství. Nicméně mě Hájek prosadil k Dienstbierovi, který mě původně chtěl poslat na vnitro, ale pak mě udělal šéfem bezpečnostního odboru, opět se stejným úkolem jako před třiceti lety: vyčistit diplomacii od estébáků. Pak jsem se stal velvyslancem u Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě se sídlem ve Vídni, právě v době našeho půlročního předsednictví této organizace. Pokračoval jsem ve své mírové činnosti jako člen mise, která měla zajistit mír v Kosovu. Tehdejší kosovský vůdce Rugova mi potvrdil, že jeho lidé úplnou samostatnost rozhodně nechtějí, to že je objednávka odjinud. Potvrdilo se mi, že tou stranou, která iniciovala dnešní rozdělení Jugoslávie na prvočinitele, kupodivu nebyli američtí demokraté pod vedením tehdejšího prezidenta Billa Clintona, ale němečtí sociální demokraté pod vedením Gerharda Schrödera. S jejich plánem jsem zásadně nesouhlasil a v rámci možností diplomata jsem dělal, co jsem mohl, aby se nepodařil. Tak jsem se už podruhé upadl do nemilosti, v níž jsem dodnes. Zakončil bych tím, že pod sociálně demokratickými idejemi (k jejichž plodům řadím i Pražské jaro) si představuji něco zcela jiného, než co pan Schröder a mnozí z jeho dnešních evropských "sociálně demokratických" kolegů. Sociálně demokratická myšlenka pro mě znamená spolupráci a pomáhání slabším, co si to zaslouží. To máte jako s tou Slávií, která dneska zase prohrává. Té jsem já, kluk ze sparťanské dělnické rodiny, začal fandit přesně tou dobou, kdy se Sparta stala vládním klubem, zatímco Slavii přejmenovali na Dynamo, a spadla do druhé ligy. Ale já jí pořad věřím. Stejně jako mnohým, co jsou tu a tam z vyšší moci zahnáni do druhé ligy…



    JUDr. Miroslav Polreich (narozen 1931 v Německém, dnes Havlíčkově Brodě), bývalý tajemník našich velvyslanectví v USA a OSN a náš velvyslanec při Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.



    0 0

    28. 9. 2018       ukraina.ru
    Prezident Centra pro systémovou analýzu a prognózu Rostislav Iščenko o tom, v jakém stavu přišla Ukrajina k 27. výročí nezávislosti. Politolog je přesvědčen, že dnešní Ukrajina se nemá čím chlubit: průmysl je téměř úplně zničen, armáda prakticky chybí, vnitřní ekonomika je zcela závislá na Spojených státech a v zemi je občanská válka.


    "Ukrajina je nezávislá na zdravém rozumu. Konkrétně je nezávislá na ložiscích plynu na Sibiři, která byla svého času osvojována společně. Ukrajina je nyní také nezávislá na integračních procesech v postsovětském prostoru. Možná, že někdo na Ukrajině soudí, že je to tak dobře, ale vedlo to k tomu, že ukrajinský průmysl je zničen", řekl prezident Centra pro systémovou analýzu a prognózu Rostislav Iščenko.

    Podle něj brání Ukrajině, aby se stala suverénním státem, její neadekvátní vláda. Kromě toho obyvatelé země nechápou smysl nezávislosti, protože lidé věří, že je to tak dobře.

    "Pokud se provádí průzkum mezi ukrajinským obyvatelstvem, 60-70% vám řekne, že nezávislost je nutno zachovat za každou cenu, ale pokud je požádáte, aby posoudili situaci v zemi před nezávislostí a poté, ukáže se, že vše, co bylo před nezávislostí, bylo lepší. Lidé nechápou, proč potřebují nezávislost. Výsledkem je, že k moci přichází politická elita, která tuto nezávislost využívá k rozkrádání země", řekl Iščenko.

    Jak ukázal průzkum sociologické skupiny Rating, 74% Ukrajinců se domnívá, že stát se pohybuje nesprávným směrem.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0


    Jiří Oberreiter
    28. 8. 2018
    Věřím, že premiér Andrej Babiš šel do politiky s úmyslem narovnat zřícený stav naší země. Věřím, že Andrej Babiš je skvělý podnikatel. Věřím, že je nejlepším naším ministrem financí po roce 1989. Věřím, že má obrovské zahraniční vyjednávací zkušenosti. Věřím, že má pevnou vůli a silné nervy. Věřím, že je pod všemožnými silnými tlaky doma i v zahraničí. Věřím, že většina obvinění proti němu je vykonstruovaných, nepravdivých a účelových.


    Nevěřím, že premiér Andrej Babiš je dostatečně důrazný a odvážný. Nevěřím, že si Andrej Babiš neuvědomuje migrační nebezpečí, které nám hrozí. Nevěřím, že má kolem sebe rozhodné, schopné, kvalifikované, tvrdé a nekompromisní politiky. Nevěřím, že má prioritně na mysli zájmy České republiky. Nevěřím, že si neuvědomuje krach projektu EU a že je třeba hledat nová spojenectví. Nevěřím, že si neuvědomuje koloniální postavení země, které vládne.

    Naše země s otevřenými hranicemi, bez odpovídající armády a jiných bezpečnostních sborů, bez potravinové soběstačnosti, bez kvalitního školství, infrastruktury, vlastního investičního i komerčního bankovnictví nezbytně nutně vyžaduje politiky typu maďarského premiéra V. Orbána, srbského prezidenta A. Vučiče, filipínského prezidenta R. Duterta, polského expremiéra J. Kaczynského atd. To jsou lidé, kterým na srdci leží osud svého národa, umí se veřejně postavit na jeho stranu a umí neohroženě sdělit své priority. Nikoho nenechávají na pochybách, že jim jde především o národ a jeho budoucnost. To vše a jasnou vizi budoucnosti postrádám u všech našich politických představitelů.

    Ing. J. Oberreiter jen členem Aliance národních sil

    0 0
  • 08/28/18--05:35: Tři týdny v Rusku
  • Pavel Letko
    28.8.2018 E-republika
    Rusko udělalo obrovský kus cesty vpřed, buduje svůj stát jako pospolitost národní, občanskou i státní. Řečeno s klasikem “můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat”.



    Letošní dovolenou jsem strávil v Rusku. Z mnoha důvodů. Jedním z nich byla skutečnost, že šlo o jedinou evropskou zemi, v které jsem nebyl ani na skok. Tak toto léto jsem si to vynahradil. Letadlem do Moskvy a pak tři týdny na sever, až k Bílému moři, na jedno z někdejších „souostroví Gulag,“ Solovecké ostrovy, potom zpět na jih do Petrohradu a s Aeroflotem do Prahy. K takovému výletu se sluší napsat pár slov i když se nedá říci, že bych byl něčím vysloveně překvapen, přeci jen šlo o velkou zkušenost. Nechci však psát nějaký cestopis, a tak jen telegraficky o nesdělitelném:

    1. Rusko je veliké a je to vidět na každém kroku. Široké silnice, obrovské domy, velká náměstí, rozlehlé parky, hluboké lesy, široký prostor je cítit všude.
    2. Silnice snesou srovnání s těmi našimi, spíše jsou na tom lépe. Výstavba nových je zde zřejmá na první pohled. Stejně jako nové značení, nové semafory s vteřinovým ukazatelem či autobusovými zastávkami. Zřetelně jsou vidět státní investice do infrastruktury, a to až po odlehlé kouty Ruska. Abychom však vychutnali silnice někdejší, socialistické, svezli jsme se asi 200 km po silnici, která vypadala jako někdejší dálnice na Berlín, tedy betonová, do kdysi významného města Kargopole. Místním to možná tolik nevadí, většinu roku je stejně pokrytá ledem a sněhem. Rodáci jsou vybaveni terénními automobily a severskou zkušeností. Zimu mají na rozdíl ode mne rádi.
    3. Ve všech městech jsou obchody naplněné zbožím srovnatelně s naší zkušeností z Čech. Jen je to v Rusku větší. Tak obchodní dům GUM v Moskvě, kdysi zdroj posměchu pro primitivní nedostatkové zboží je dnes sídlem nejluxusnějších světových značek v oblasti módy. Taková naše pražská Pařížská ulice s tím rozdílem, že zde je zastřešená a násobně větší. Sortiment v obchodech na dalekém severu je srovnatelný třeba s našimi městečky na Šumavě.
    4. V Rusku mohutně investují do památek všeobecně, a do památek spjatých s pravoslavnou církví zvlášť. Ta prožívá svůj nový rozmach.
    5. Ve městech je pořádek, časté jsou parky, dětská hřiště a nějaké to muzeum. Platí to od Moskvy přes Jaroslavl, Pudož, Kargopol, Petrozavodsk, Rostov až po Petrohrad. Obzvláště pro Petrohrad, podle mého názoru nejhezčí evropské velkoměsto.
    6. Šváby ani jinou havěť jsme neviděli, přestože jsme spali v těch nejlevnějších ubytovnách.
    7. Čechy tu mají z nepochopitelných důvodů rádi, přestože vědí, že my je moc rádi nemáme.
    8. Uvaděčky v muzeích jsou vzdělané, sečtělé, často mluví plynně anglicky a rozumí oboru, který je předmětem výstavy.
    9. Nekonečné lesy vypadají zdravě a nedají se srovnávat s neduživým stavem Šumavy či Krkonoš, o Krušných horách nemluvě.
    10. Často jsou vidět pozůstatky doby minulé, od vybydlených oprýskaných paneláků po zkrachovalé velkopodniky typu Poldi Kladno, jenom zde zase o dost větší. Na druhou stranu je rovněž vidět nová výstavba.
    11. V Rusku se potýkají s mizením vesnic, často je třetina domů ve vesnici opuštěných. Kdo by měl zájem o “daču” u jezera v krásné nedotčené přírodě nějakých 3000 km od Prahy, pořídí zde levně, možná zcela zdarma.
    12. V každém městě i městečku je alespoň jedna socha V.I. Lenina a jeden pečlivě udržovaný a zdobený památník padlým ve 2. světové válce. Osoba V. I. Lenina je prostě součástí ruské historie. Podobně zde často vidíme „Sovětské“ či „Komsomolské“ ulice. Éra budování socialismu patří k historii podobně jako samoděržaví cara Petra Velikého. Symptomatická je historka o Leninově pomníku v Sergijev Posadu, kde jej někdo polil barvou. Druh vandalství, který bychom mohli vyvážet. Druhý den vyhořel jeden přilehlý klášterní objekt. Od té doby stojí socha Lenina nerušeně vedle sochy pravoslavného světce. Ať už je ta historka pravdivá nebo ne, ukazuje, že cesta smíření a respektu je cestou správnou, opačná cesta vede ke sváru, nenávisti, rozbrojům, bídě a nakonec možná k válce. Podobně působí pomník padlým v jiném městě. Přestože svým stylem nezapře éru budování socialismu, je zhotoven tak, aby dal vyniknout nedalekém pravoslavnému chrámu. V Petrohradě zase můžeme vidět obrovské nápisy „Leningrad - město hrdina“. Neodhazují svůj někdejší název na „smetiště dějin“, ale naopak, Petrohrad leží v „Leningradské oblasti“.
    13. Sochy Lenina nijak nebrání výzkumu období “budování komunismu” a jeho obětí. Například rozsáhlý areál sedmi tisíc obětí budovatelů Bělomořsko-baltského kanálu na místě hromadného hrobu je zdoben květy a ústředním mottem “lidé, nezabíjejte se navzájem”. Muzeum historie ukazuje pracovnu Lenina i Stalina stejně jako působení Čeky a dalších nástrojů rudého teroru.
    14. Ve městech nejsou prakticky vidět bezdomovci. Jen v Moskvě jsem viděl dva a v Petrohradě 3. Přišli k naší polní kuchyni pro jídlo. Spletli si nás s Armádou spásy. To samozřejmě neznamená, že jich není více, Petrohrad má kolem 6 milionů obyvatel a Moskva 12. Nicméně trend je patrný. Doba žebráků z doby Jelcina, miláčka Západu, je pryč.
    15. Venkovská romantika bříz a domečků z pohádek vychází ze skutečnosti. Domy jsou tu neokázalé, maximálně dvoupodlažní, ale vždy originálně zdobené. Zvěrstvo výstavby sídel zbohatlíků patrné u nás od Šumavy k Tatrám jsme neviděli. I domy bohatých drží linii svébytné ruské architektury.
    16. Lidé jsou v Rusku stejní jako my. Někteří protivní, jiní srdeční. Ženy častěji nosí šátky a dlouhé sukně, rády mají typickou modrou a k líčení ruskou červenou. Jsou více živočišné, sebevědomé, řídí rychlá i terénní auta, na Solovkách se prohánějí ve čtyřkolkách. Po prašných cestách tamtéž si vykračují jak na setkání „manažerek roku“.


    Závěr


    Ne náhodou tuto zemi několikrát navštívil Masaryk a ne náhodou sem vedly cesty mnohých českých intelektuálů, a to i v době, kdy šlo opravdu o zbídačenou zemi. Vždyť před pouhými sto lety to byla země většinového analfabetismu, zaostalosti a bídy včetně po staletí opakovaných hladomorů. Někde jsem četl, že Rusko můžete buď nenávidět nebo milovat. Vybral jsem si to druhé. Možná i proto, že jsem pochopil, že jim opravdu nemůžeme mnoho poradit, natož je soudit. Bylo by to stejné, jako když mravenec chce radit slonovi, jak se žít. Napadlo mě, že kdyby našim demokraticky zvoleným politikům půjčili Rusko, pravděpodobně by do půl roku bylo po Rusku a do roka by tam vypukl hladomor. Jsme neuvěřitelně směšní ve své zálibě někoho pořád kritizovat a nenávidět. Myš radí kočce, mravenec medvědovi, brouk pytlík každému. I malá země může být krásná, když bude tím, čím je, a nebude si hrát na to, co není. Podobně Praha působí jako krásná miniatura ve srovnání s Moskvou či Petrohradem.

    Ať je to jak chce, Rusko udělalo obrovský kus cesty k všeobecné prosperitě, buduje svůj stát jako pospolitost národní, občanskou i státní. Řečeno s klasikem, “můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat”.


    Související články:


    0 0

    28. 8. 2018


    0 0

    Tereza Spencerová
    28. 8.2018  Literárky
    Irák stojí před volbou, v níž se politicky motivované nepokoje a případná občanská válka vyrovnávají vyhlídkou na ekonomicky motivované nepokoje, případnou sociální vzpouru a rozpad státu.

    Irácký nejvyšší soud před pár dny potvrdil, že výsledky ručního přepočítávání květnových parlamentních voleb nepřinesly žádné zásadní změny -- zvítězil protiamerický šíitský duchovní Muktada Sadr v koalici s komunisty. Nyní, po svátcích konečně zasedne parlament, aby zvolil, kdo povede zemi. Nicméně, ať bude do čela vlády zvolen někdo proíránský, proamerický nebo dokonce snad i neutrální, žádná dobrá volba pro Irák to nebude – protože důsledky tohoto rozhodnutí se potáhnou nejspíš celé roky.

    Pokud by nová vláda akceptovala poslední „záchvěvy“ Američany dosazeného premiéra Hajdara Abádího, který nejprve akceptoval americké sankce proti Íránu a po hněvivé reakci Teheránu dokonce zrušil i svou cestu do Íránu, ale vzápětí couvl s tím, že prý Bagdád nebude s Íránem obchodovat v dolarech, nelze vyloučit seriózní nepokoje a destabilizaci celé země. Mnozí Iráčané – včetně bezpočtu ozbrojených milicí, které se už stávají součástí státu – by takový postoj odmítly jako „podřízenost Americe“ a terčem by se nemusela stát jen vláda, ale i americké jednotky v Iráku. Pokud ovšem „nový Bagdád“ sankce odmítne jako celek, stane se sám terčem amerických sankcí, což vyžene ze země většinu západních firem, ekonomické dopady povedou k dalšímu sociálnímu napětí a výsledná nespokojenost může vyvolat mocenské vakuum, které oživuje myšlenky na rozpad země a otevře znovu prostor pro Daeš a další teroristy. A neutrální vláda může „znechutit“ všechny…

    Irácká vláda se obvykle formuje po dohodě mezi stranami a skupinami s největším počtem poslaneckých křesel, k nimž se – zase obvykle – přidávají menší strany, ať už šíitské, sunnitské, kurdské nebo jiné. Nejpočetnější koalice pak vybírá svého premiéra a všechny ostatní posty. Nicméně, to vše je zatím podle všeho ještě hodně vzdálená záležitost. Protiamerický Muktada Sadr sice už uzavřel koalici s proamerickým Abádím i s proíránskými milicemi a přidávají se i malé kurdské a sunnitské strany, ale na většinu v parlamentu tato „všeirácká“ formace stále nedosahuje. A co víc, kurdské sny o tom, že vstupem do bagdádské vlády budou moci znovu ovládnout Kirkúk a další „své“ oblasti, o něž přišli při pokusech o nezávislost, naráží u ostatních na „nepochopení“, což značí, že ani stávající členové většinové aliance nejsou žádnou jistotou. Jinými slovy, Irák podle všeho čekají měsíce bez vlády.

    A nad tím vším je tu fenomén Íránu. Obě země pojí skoro 1500 kilometrů dlouhá vzájemná hranice, vzájemný obchod dosahující až 12 miliard dolarů ročně, náboženské poutě z jedné země do druhé, neboť jsou obě většinově šíitské, i když z toho současně nevyplývá, že by iráčtí šíité museli být nutně v područí svých početnějších íránských souvěrců. V první řadě nejsou Peršané, ale Arabové, a ve druhé řadě u nich často převládá různě intenzivní nacionalismus – ostatně, proměna samotného Muktady Sadra z někdejšího plamenného bojovníka za šíitské zájmy v umírněného „racionálního sjednotitele Iráku“ je toho nejlepším příkladem. Výsledkem je, že je občas z Teheránu dokonce „výchovně trestají“, například odpojováním dodávek elektřiny, které jen posilují protivládní tendence prostých Iráčanů vinicích Bagdád z neschopnosti.



    0 0

    mbi
    28.8.2018 Mixednews a Eurasia24
    Velmi zajímavý rozhovor poskytl na nedávné čtvrté konferenci Rusko-čínského ekonomického dialogu v Pekingu čínskému deníku Global Times poradce ruského prezidenta Sergej Glazjev. Hovořil mimo jiné o prohlubující se spolupráci dvou eurasijských obrů – Ruska a Číny – a jejich reakci na zvyšující se americkou agresivitu nejen v ekonomické oblasti.


    USA nedávno zavedly celní tarify na dovoz zboží z Číny, Ruska a dalších zemí. Jaké budou podle vás důsledky tohoto kroku v mezinárodním obchodu? Může tento krok vyvolat globální ekonomickou recesi nebo přispět ke vzniku systémových rizik pro globální svobodu obchodu?

    Obchodní válka je zčásti způsobena stagnací ekonomických systémů západních zemí, které jsou nyní ve velmi špatné formě. Obrovské peněžní toky jsou využívány ke spekulativním operacím, což podkopává stabilitu finančního sektoru národních ekonomik.

    Spojené státy se snaží udržet si své vedoucí ekonomické postavení prostřednictvím a s využitím protekcionistických opatření. Jediným výsledkem však bude nárůst obchodu mezi Ruskem, Čínou, Indií a dalšími zeměmi. Pokud se nám podaří posílit spolupráci v rámci ŠOS (Šanghajské organizace pro spolupráci) nebo BRICS, stejně jako zbavit se závislosti na americkém dolaru jako světové rezervní měně, tlak Spojených států výrazně zeslábne.

    Lze očekávat, že v letošním roce dosáhne objem obchodu mezi Čínou a Ruskem výše až 100 miliard dolarů, což bude mezníkem hospodářské spolupráce mezi oběma zeměmi. Jaký bude pro vzájemný dvoustranný obchod těchto zemí další postupný cíl?

    Je možné, že další hranicí bude 200 miliard dolarů. Tím nejdůležitějším ovšem je prohloubení a rozšíření objemu spolupráce mezi našimi státy, neboť obchod – to je jen první krok na cestě k plnohodnotnému mezinárodnímu partnerství.

    Musíme co nejrychleji přejít na jeho vyšší stupeň. To předpokládá rozšiřovat spolupráci mezi našimi výrobními a obchodními společnostmi, vytvářet velká konsorcia a společné vědeckovýzkumné organizace – zejména v leteckém průmyslu. Obchod je totiž pouze to, co je vidět „na povrchu“. Pokud se nepodaří nastolit mezi našimi organizacemi a společnostmi těsnější spolupráci a prohloubit jejich vzájemné vztahy a styky, zůstane vzájemný obchod oblastí křehkou a zranitelnou.

    Pokud zde jednáme mimo jiné i o hospodářském rozvoji ruského Dálného východu, která odvětví mohou být v této oblasti pro rusko-čínskou spolupráci nejperspektivnější?

    V oblastech, které jsou pro vzájemný obchod nejvýhodnější, již těsná spolupráce existuje. Jde z naší strany o vývoz dřeva, surovin, zlata, ropy a plynu. Co nám zatím chybí a co potřebujeme, je vysoká míra zpracování. Obchodovat musíme se zbožím s vysokou přidanou hodnotou. I proto se trvale snažíme přilákat čínské investory, abychom společně s nimi takové zboží vyráběli. Rusko jako stát pak může pro takové společné podniky zajišťovat elektrickou energii, poskytovat jim pozemky a suroviny.

    Druhým vážným úkolem je rozvoj odvětví využívajících špičkové technologie, zejména v oblasti loďařského průmyslu. Ovšem i modernizace tohoto odvětví vyžaduje více investorů. Existuje totiž zřetelná poptávka – například v souvislosti s plány „Námořní hedvábné stezky“ – na výstavbu nových námořních přístavů a příslušných logistických center.

    Víme, že v Rusku existuje i určitá skepse týkající se vlivu Číny na oblasti Dálného východu. Je pravdou, že Rusko je znepokojeno přítomností čínského vlivu na Dálném východě?

    Ano, došlo i k některým nedorozuměním, zejména v předcházejících obdobích. Abychom se podobným situacím vyhnuli, potřebujeme více vzájemné důvěry a více kontaktů mezi našimi národy. To předpokládá rozvoj dopravní infrastruktury, společných vzdělávacích projektů a také práce a úsilí sdělovacích prostředků, které musí naše národy informovat o pozitivních příkladech vzájemné spolupráce. Myslím si však, že podobné problémy jsou jen dočasného charakteru.

    Rusko dnes zažívá ohromný příliv zahraničních podnikatelů a turistů. Zároveň však během posledních dvou dekád opustilo Dálný východ něco kolem 2 milionů tamních obyvatel. Pokud by miliony čínských občanů přijely například na Bajkal, byla by tam naše turistická infrastruktura naprosto nepostačující – a to by vedlo ke vzniku značných sociálních tlaků. Pokud tam však postavíme více hotelů, zajistíme modernější, soudobé turistické služby, kvalitní stravování a dopravu, bude to prospěšné pro oba naše státy. Dnes vidíme, jak to chodí například na ostrově Chaj-nan (tropický ostrov v Jihočínském moři s prudce se rozvíjejícím turistickým ruchem). Bojí se někdo ruských turistů na Chaj-nanu? Nikoli, jsou tam naopak očekáváni s otevřenou náručí jako klienti.

    Existují ze strany Ruska pro čínské firmy připravené působit na Dálném východu nějaká „tabu“?

    Rusko má legislativu platnou (na jeho území) stejně pro všechny země. Neexistují žádné hranice a zákazy platné speciálně pro Čínu. Máme u nás například některá administrativní omezení týkající se rybolovu – nejsou však namířena proti Číně. Musíme přece zajistit zachování určité hladiny stavu ryb z hlediska reprodukce tak, jak to dělají všechny ostatní země. Námi stanovená pravidla lovu jsou v tomto směru veřejná a jasná.

    Jako další příklad lze uvést důlní průmysl. Firmy zabývající se těžbou nerostných surovin musí mít příslušnou licenci. K jejímu získání pak musí mít partnera – rezidenta v RF (míněno daňového rezidenta, tj. subjekt sídlící v Rusku a odvádějící v něm daně z příjmů; pozn. překl.), a to zejména v případech, kdy jde o těžbu strategických surovin. Také toto pravidlo však u nás platí pro firmy ze všech států světa.

    Spojené státy a Evropská unie stále prodlužují a rozšiřují sankce zaměřené proti Rusku. Co hodlá za dané situace ruská vláda dělat pro podporu domácí ekonomiky?

    Stále se snažíme našim americkým kolegům vysvětlit, že hovořit s námi prostřednictvím sankcí není zrovna dobrá volba. Můžeme si sednout za společný stůl a diskutovat o všech problémech a opatřeních přijatých ruskou vládou – ta jsou vždy pečlivě zvážena a zdaleka nejsou agresívní. Snažíme se našim západním partnerům ukázat, že pokud mají zájem řešit nějaké problémy týkající se mezinárodních vztahů, je třeba používat diplomatické postupy, a nikoli taková opatření, jakými jsou sankce.

    Pokud však bude americká agrese vůči Rusku pokračovat, jsme současně připraveni opustit dolar jako hlavní rezervní měnu, neboť sankce pro nás dělají z dolaru mimořádně toxickou valutu. Hrozbám ze strany americké administrativy čelí dokonce i zahraniční společnosti.

    Z těchto důvodů tedy – pokud USA budou i nadále porušovat normy mezinárodního práva a pravidla Světové obchodní organizace – bude prvním opatřením, které přijmeme společně s Čínou a dalšími státy ohrožovanými americkou ekonomickou agresí, odmítnutí a odchod od dolaru jako klíčové měny pro mezinárodní platby.

    Domníváte se, že sankce by mohly být zmírněny v krátkodobém či střednědobém horizontu?

    To si nemyslím. Všichni totiž vidíme, jak ve vztahu k Rusku agresívní nálady v USA spíše narůstají. To lze vysvětlit skutečností, že někteří Američané odmítají přiznat si existující realitu a snaží se za každou cenu zachránit hegemonní postavení USA ve světě. Chtěli by, aby USA zůstaly jedinou supervelmocí, která všem ostatním diktuje svou vlastní vůli. Nejsou prostě s to pochopit, že svět se mění a Amerika v něm svou vedoucí roli ztrácí. Ztratila již své dominantní postavení v obchodu s ropou, surovinami a dokonce i v oblasti hi-tech produkce.

    Jaký je váš názor na úsilí Jižní Koreje podporovat ekonomickou integraci v severovýchodní Asii, a to včetně výstavby systému železnic a potrubních systémů na Korejském poloostrově, které tento poloostrov přímo propojí s Ruskem?

    Uskutečnitelnost takových plánů přímo závisí na politické situaci v regionu. Nikdo totiž podle mého názoru nebude vkládat obrovské prostředky do stavby železnic a potrubí, dokud existuje hrozba války.

    Zatím nám však Spojené státy brání sednout si za jeden stůl a předkládat návrhy. Hrají si svou vlastní hru, protože války se v tomto regionu neobávají. Navíc by ji možná i uvítaly. USA si zde (zatím) zachovávají svůj vliv na postoje Japonska a Jižní Koreje.

    Pokud se ovšem podaří vyřešit politickou krizi, nevidím žádný důvod, který by realizaci uvedených plánů bránil. Jedinou otázku je, kdo se odhodlá vzít na sebe ekonomická rizika. Předpokládám, že by to měla být v první řadě Jižní Korea, protože uvedené komunikace potřebuje víc než kdokoli jiný. Navíc by to byl dobrý krok i pro Severní Koreu, protože aktivnější ekonomická spolupráce s okolím by do této země přinesla mír a hospodářský rozvoj.

    Zdroj: mixednews.ru



    0 0

    - ZP -
    28.8.2018 podle Le Figaro VašeVěc
    Před dvěma týdny byla podepsána historická dohoda mezi pěti přímořskými zeměmi týkající se největšího uzavřeného moře bohatého na ropu, zemní plyn a kaviár. Bylo zapotřebí dvaceti let vyjednávání, aby země okolo Kaspického moře došly k historické shodě o statutu tohoto uzavřeného moře, vlastně největšího jezera na světě, vyhledávaného pro své bohatství.


    Předminulý víkend se sešli zástupci Ruska, Íránu, Kazachstánu, Ázerbajdžánu a Turkmenistánu v přístavu Kazakh Aktau a vytvořili dohodu dovolující stavbu podmořského ropovodu a současně určili kvóty pro rybolov a zakázali jakoukoli vojenskou přítomnost. Rezervy ropy jsou v oblasti odhadem 50 mld. barelů a dalších cca 300 mld. m3 je přírodního zemního plynu. Pro Vladimira Putina ujednání podepsané předminulou neděli šéfy diplomacie pěti států a současně žádost o větší spolupráci mezi pobřežními státy, aby se zachoval klid v oblasti, mnoho znamená.

    Íránský prezident Hassan Rúhaní rovněž přivítal dohodu, která trvá na tom, aby Kaspické moře patřilo pouze zemím okolo tohoto moře. Írán má 724 km pobřeží, Rusko má 695 km a Kazachstán má 2320 km pobřeží. Kaspické moře znamená důležitou mořskou dopravní a ekonomickou tepnu a strategický vojenský prostor. S kolapsem Ruska se Kaspické moře svého času ocitlo v právní prázdnotě.

    Najednou čtyři pobřežní země, nástupnické státy někdejšího Sovětského svazu měly žít společně s pátým, a to Íránem. Dávné ujednání s Teheránem se ukázalo zastaralé. Tato země má rozlohu moře 371 000 km2. Jestliže Rusko se přiklání k možnosti, kdy by mělo více svobody k manévrování, Írán nezaujímá stanovisko, podtrhujíc jedinečnou specifiku Kaspického moře a společnou zodpovědnost mocností. Naproti tomu Kazachstán, Ázerbájdžán a Turkmenistán trvají na právu na moře, dohoda je kodifikována a převládají zájmy všech zemí.

    Ve stejné době se Kaspické moře stalo územím z velkým vybavením zbraněmi. Rusko a Írán zvyšovaly námořní kapacity, zatímco USA dávaly dohromady ázerbájdžánské válečné loďstvo. Turkmenistán se zdá jako stát, který z dané dohody vytěžil nejvíce: bude moci instalovat podmořský ropovod a vyvážet naftu na evropské trhy přes Ázerbajdžán. Rusko muselo udělat ústupky, ale její diplomacie měla úspěch. Její převaha bude potvrzena zejména zákazem přítomnosti jakýchkoli vojenských zařízení na třetině Kaspického moře.


    0 0

    Petr Žantovský
    28.8.2018  Literárky
    Psal jsem již o knize slovenského publicisty a mediálního kritika Ĺubomíra Huďa Držte hubu a krok. Tento autor u slovenského mediálního mainstreamu rozhodně nemá na růžích ustláno, a dokonce i čeští třídní bojovníci za jedinou správnou pravdu už v něm odhalili nepřátelského exponenta, jehož nebezpečnost tkví v tom, že si dovoluje mít vlastní názor a někdy i pěkně peprně a nahlas jej vyslovovat.

    Ĺubomíra Huďa - autor u slovenského mediálního mainstreamu rozhodně nemá na růžích ustláno, a dokonce i čeští třídní bojovníci za jedinou správnou pravdu už v něm odhalili nepřátelského exponenta, jehož nebezpečnost tkví v tom, že si dovoluje mít vlastní názor a někdy i pěkně peprně a nahlas jej vyslovovat. Jistěže s ním nemusíte vždy a do detailu souhlasit, některé jeho výrazové prostředky vám mohou přijít možná až příliš explicitní, ale k důkladnému zamyšlení vás přivede vždy. Tedy za jediného, zato však nezbytného předpokladu: musíte mít otevřené oči a uši a jevit ochotu bez předsudků naslouchat tomu, co je vám sdělováno. Ten, kdo to sděluje, už je jakoby méně důležitý. Nicméně v Huďově případě je zde garancí jeho rozsáhlá novinářská zkušenost a odvaha. Obojího je v našich mediálních polnostech jako šafránu. Název knihy Ĺubomíra Huďa z roku 2014, vás nenechá na pochybách, do čeho jdete - Presstituti versus konspirátoři. A aby bylo jasno hned dvakrát, je uvozena věru příhodným citátem amerického ekonoma a politologa Paula Craiga Robertse: „Účelem médií už není najít pravdu, ale chránit oficiální lži.“

    Úvodem Huďo vytyčuje topografii území, na které spolu s ním vstupujeme. Mimochodem, stejně jako u předchozí knihy, i zde ponecháváme citace ve slovenském originále v důvěře v to, že kdo bude chtít, porozumí…

    Dôvera k médiám hlavného prúdu – mainstreamu, napriek ich snahe udržať si informačný monopol a rozhodujúci vplyv na myslenie, politické názory a spoločenské postoje divákov, poslucháčov a čitateľov, čoraz viac ochabuje a nahrádza ju vzrastajúca skepsa. Ešte stále sú uvažujúci a pochybujúci ľudia, ktorým nestačí zjednodušený a smerodajný výklad, ako „správne“ chápať udalosti doma i v zahraničí, v menšine a čelia tlaku väčšinového prostredia. Nepríjemná menšina, ktorej rady sa však postupne rozrastajú, čoraz väčšmi znepokojuje politické a ekonomické elity (v zmysle mocenskom a finančnom, nie duchovnom) s ich mediálnymi lokajmi. Už neplatí, že keď to bolo uverejnené v Pravde, v sovietskej či slovenskej (za komunistického režimu denník s rovnakým názvom v ZSSR i na Slovensku, a aj s najvyšším nákladom), tak je to pravda, alebo keď to odvysielala televízia, tak je to neodškriepiteľný fakt.

    Metódy mediálnej manipulácie z predchádzajúceho režimu sú v novom systéme trhovej partokracie a finančno-straníckej oligarchie ešte prepracovanejšie, aby poslušná masa neohrozovala existujúci status quo takzvaných štandardných strán, ktoré sa striedajú pri moci. Ak takzvané mienkotvorné denníky a rôzne televízne a rozhlasové stanice, či už verejnoprávne, alebo súkromné, ponúkajú ľuďom na rozdiel od predchádzajúceho systému iný typ informácií a komentárov, to ešte neznamená, že nejde o rovnakú demagógiu a propagandu ako v predchádzajúcom totalitnom režime, no tentoraz v mene novodobých nositeľov moci. Čitatelia, poslucháči a diváci nie sú dôstojní zákazníci, klienti a partneri v snahe poznávať podstatu udalostí a ich pozadie i súvislosti. Predstavujú iba cieľovú skupinu určenú na spracovanie a podmanenie ich mysle a navnadenie na predurčené reakcie. Buď sa len zabávaj, konzumuj a nepremýšľaj, a keď už nebodaj premýšľaš, tak v stanovených mantineloch, aby si neohrozil hru a pozíciu tých, ktorí majú moc a priamo i sprostredkovane vlastnia či ovládajú médiá…

    Informácie a poznanie predstavujú moc, a o tú sa tí, ktorí ju už majú, nechcú s nikým deliť, nanajvýš ju odovzdávať svojim potomkom a verným služobníkom. Karty sú už raz a navždy rozdané a pre tých, ktorým tá hra vyhovuje a umožňuje im tróniť na vrchole mocenskej pyramídy, predstavujú hrôzu práve slobodné médiá schopné burcovať ľudí k statočnosti, odvahe a vzdoru proti otupovaniu a manipulácii.

    Kdo jsou ti „presstituti“, jejichž povědomé označení vetkl autor do samého názvu knihy? A jaká je jejich role na mediálním poli, o němž novináři sami stále až do omrzení opakují, že je prostorem svobodného šíření informací určených ke svobodnému rozhodování občanů? Není vlastně sousloví „svobodná média“ už dnes poněkud protimluvem?

    Slobodné médiá? Do akej miery môžu byť médiá skutočne nezávislé, objektívne, nadstranícke a poskytovať vyvážené informácie? Ak už žiadne iné, tak verejnoprávne médiá by mali spĺňať tieto predpoklady a poskytovať platcom koncesionárskych poplatkov to, čo si zaslúžia – informácie nepoplatné nikomu a ničomu, namiesto servilnosti a oddanosti akýmsi vyšším záujmom. Okrem mechanizmu vlastníckych vzťahov a politických vplyvov rozhodujúcu úlohu zohráva ľudský faktor priamo na pracovných pozíciách v mediálnej mašinérii.

    Odvážny a neovplyvniteľný novinár alebo pracovník v riadiacej funkcii v danom médiu so zmyslom pre výpovednú hodnotu faktov, a nie ich prispôsobovanie, upravovanie a selekciu podľa pokynov či na základe vlastnej autocenzúry a subjektivizmu, je chrbtovou kosťou a nosným pilierom uznávanej inštitúcie. Česť výnimkám, ale tento druh mediálnych osobností nielen v našich zemepisných šírkach vymiera a je ho ako šafranu. Vytlačil ho a nahrádza vo veľkom rozsahu staronový typ žurnalistu, ktorý má blízko k najstaršiemu remeslu na svete, preto si vyslúžil pomenovanie presstitút/presstitútka. Možno to preložiť ako tlačový/á prostitút/ka, hoci jeho vplyv a pôsobenia sa vôbec neobmedzuje len na printové médiá, ale rovnako dominantne pôsobí i v elektronických médiách a sú ho plné redakcie drvivej väčšiny televíznych a rozhlasových staníc, ako aj internetových spravodajských portálov. Nemožno mu uprieť mimoriadnu vynachádzavosť a iniciatívu pri zdanlivo nenásilnom vnucovaní a podsúvaní stanovísk a názorov v súčasnosti privilegovaných a určujúcich modiel, ako sú Biely dom, State Department (americké ministerstvo zahraničných vecí), izraelská vláda, Európska komisia, Európsky parlament, Medzinárodný menový fond, transatlantické štruktúry, mimovládne organizácie s agendou ľudských práv, demokratických princípov a otvorenej spoločnosti s bezhraničným tolerovaním a presadzovaním nadpráv určitých sexuálnych, náboženských a etnických skupín obyvateľstva. Ich profesionálna zručnosť spočíva v tom, ako vyberať a prispôsobovať určité informácie, fakty a odhalené skutočnosti vopred stanoveným schémam propagandy v mene záujmov veľkej trojky USA – NATO – EÚ, v ekonomickej sfére v záujme neoliberálneho systému a mocných finančných skupín, v politologickej oblasti v mene akože demokracie na princípe 1 % najbohatších a 99 % využívanej masy. Pod tlakom odlišných informačných zdrojov, ktoré spochybňujú vytváraný obraz v duchu predchádzajúcej schémy, musia reagovať aj na nepríjemné skutočnosti, ale snažia sa ich spochybniť veľkých množstvom protireakcií s cieľom opätovného návratu manipulovanej verejnosti do košiara názorovej poslušnosti.

    Presstitúti na rozdiel od prostitútok nepredávajú svoje telo, ale oveľa viac – charakter, svedomie, česť, hrdosť, vlastnú identitu, jednoducho všetko, čo sa dá, a vo svojom zvrátenom úsilí nepoznajú hranice. Tak ako dýchajú, tak úplne prirodzene klamú, zavádzajú a opakovane šíria lži, polopravdy, domnienky a hypotézy, pričom by zrejme prešli aj na detektore lži bez zvýšeného tepu, potivosti alebo tlaku. Rokmi praxe dokážu dospieť až do štádia vnútorného stotožnenia sa s propagandou do takej miery, že sami seba považujú za mediálnu elitu, nositeľov informačného svetla, poznania a zlepšovania sveta. Ich úslužnosť kráča ruka v ruke s nadutosťou, prehnaným sebavedomím a pocitom vlastnej žurnalistickej výnimočnosti. Systém v nich pestuje tieto nálady a sklony, dáva im výrazný mediálny priestor, vyrába z nich odborníkov a, pochopiteľne, podľa toho ich kŕmi – vysokými platmi, odmenami, zahraničnými cestami, kariérnym postupom a prípadne pozíciou v štátnom aparáte, straníckych štruktúrach alebo na dobrej pozícii v súkromnej sfére.

    Presstitúti v záujme vlastných pôžitkov, výhod a životnej úrovne dodržiavajú dve osvedčené pravidlá – Koho chlieb ješ, toho pieseň spievaj a Nehryz ruku, ktorá ťa kŕmi. Aj keby všetci ostatní mali ten chlieb hnusný a plesnivý, pričom by tá spomínaná kŕmiaca ruka všetkých ostatných týrala, ponižovala a ubližovala im rôznymi vynachádzavými spôsobmi, presstitút nepodlieha výčitkám svedomia a presvedčivým protiargumentom, ale usilovne vykonáva stanovenú úlohu. Niekedy možno aj zaváha, no len hlboko vo svojom vnútri a nikým nepozorovaný, aby znovu pokračoval v zavádzaní a šírení dezinformácií a vymazávaní slobodného myslenia u divákov, poslucháčov a čitateľov.

    Obec presstitútov nemá vekové obmedzenie – od čerstvých absolventov škôl po dôchodcovský vek. Niekto je presstitútom od školských lavíc bez ohľadu na vplyv prostredia a iný zasa, prevalcovaný prostredím bezvýhradnej poslušnosti, úspechu, kariéry a nadštandardných výhod, nájde v pozícii mediálnej prostitútky zmysel svojej existencie.

    Medzi presstitútmi sú rôzne kategórie. Patria tam notorickí karieristi, hyeny v ľudskej koži, slabé charaktery schopné prispôsobiť sa čomukoľvek a komukoľvek v mene materiálneho prežitia, pokrytci ochotní v úzkom kruhu spoľahlivých ľudí kritizovať ostatných presstitútov, ale vzápätí na druhý deň vyť s nimi v jednej svorke. A potom je tu ešte jedna kategória, ktorá vyvoláva otázku – sú takí oddaní systému, pretože majú výhody, alebo tomu skutočne aj veria?

    Nekonečnú zásobáreň presstitútov tvoria hypotekárni a lízingoví žurnalisti, schopní pre splátky za byt, dom, auto či dovolenku vykonať službu na požiadanie, a to bez akýchkoľvek vnútorných hraníc. Argumentujú nutnosťou zabezpečiť svoju rodinu alebo iba svoj životný štandard. Premyslený systém bezohľadného egoizmu, pretože - ako som to často počul od kolegov a kolegýň - ak to neurobím ja, urobí to niekto iný. Nie, nehrozí im ani väzenie, ani trest smrti, ani pobyt v gulagu alebo v inom prevýchovnom či likvidačnom tábore, iba menšia plazmová obrazovka, menší byt či dom, strata dovolenky pri mori, možno menej pohodlný či výkonný automobil alebo skromnejší nákup v supermarkete. Áno, na rozdiel od najstaršieho remesla nepredávajú telo, ale vo svojom remesle predávajú všetko ostatné. Presstitút/ka znie možno honosnejšie ako prostitút/ka, len podstata zostáva stále tá istá.

    Presstitúti bývajú na svojich postoch veční, pretože každé nové vedenie má rado poslušných, úslužných a bezzásadových, veď sú použiteľní na všetko. Problém nastáva, ak novodobí cenzori a mediálne politbyro potrebujú na dané miesta vlastných overených presstitútov zo svojho predchádzajúceho prostredia alebo vyvolené osoby na základe kamarátskych vzťahov a pod tlakom svojich nadriadených. Doterajších poslušných presstitútov buď presunú na iné miesto, alebo sa ich v horšom prípade aj zbavia, ale s tým, že na nich už čakajú inde.

    Ďalší z nich chcú len prežiť v relatívnom dostatku alebo exhibovať za každú cenu na televíznej obrazovke. Redaktori napíšu, čo sa im povie a nariadi, moderátori by prečítali aj vlastný trest smrti, a nechýbajú ani iniciatívni hlupáci s nosom na témy, ktoré potvrdia ich lojálnosť a spoľahlivosť.

    Ptejme se nyní, kdo je ten druhý z názvu knihy – přinejmenším pohledem jejího autora. Tedy „konspirátor“.

    Keďže v takzvanom slobodnom svete nemožno už ľudí nasilu umiestniť do psychiatrických liečební alebo do gulagov, máme predsa ilúziu demokracie, treba oponentov znevážiť, zosmiešniť, ekonomicky ruinovať, vylúčiť zo „slušnej spoločnosti“ s vraj serióznymi a spoľahlivými informačnými zdrojmi, aby nepraskla falošná bublina zinscenovanej objektívnosti a monopolu na pravdu. Preto sú teraz v móde termíny konšpirácia a konšpirátor.

    Počuť o ňom doslova na každom kroku a presstitúti spoľahlivo vytyčujú priestor – všetko okrem informácií z oficiálnych, mienkotvorných, štandardných, tzv. serióznych médií je nezmysel, slaboduché vytváranie pochybných hypotéz, zavádzanie, neznalosť, emocionálna nevyrovnanosť, snaha zaujať, amatérske a neodborné spájanie navzájom si odporujúcich faktov a vyťahovanie pochybných vyhlásení ešte pochybnejších odborníkov. Všetko sú to konšpirátori nehodní záujmu a pozornosti, preto preč od nich a zostaňte verní len nám – presstitútom. Na nás sa môžete spoľahnúť – napríklad desať rokov sme vám tvrdili, čo hrozí z Iraku celému svetu, a nebola to pravda. No my sme si to konečne priznali a tí, čo o dôvodoch okupácie pochybovali už pred desaťročím, vlastne ani nevedeli, prečo to tvrdia, len boli automaticky proti, lebo sú protiamerickí. Tárali sme aj o bývalej Juhoslávii, Srboch, NATO, Albáncoch, Kosove, Al-Káide, Afganistane, Libanone, Gruzínsku, Iráne, Líbyi, Sýrii, genocíde v Rwande a v Demokratickej republike Kongo, o arabskej jari, hypotekárnej bubline, dlhovej kríze, Grécku, prisťahovaleckej politike v Európe a udalostiach na Ukrajine. Sme síce presstitúti, ale všetci ľudia sú omylní, takže nám prepáčte a dôverujte bezvýhradne aj naďalej, veď nikto nie je dokonalý. No oveľa horší ako my sú oni – konšpirátori! Ohrozujú demokraciu a s ich nezmyselnými úvahami sú nebezpeční, tam zamerajte svoje pochybnosti. Lži a klamstvá vlád, medzinárodných inštitúcií, nadnárodných korporácií a okázalých humanistov a filantropov od Václava Havla cez Billa Gatesa až po Georgea/Györgya Sorosa nepredstavujú až také nebezpečenstvo. Navyše ich zahmlievaním a zakrývaním vás vlastne chránime pred nepokojom a predchádzame tak vašej vnútornej rozorvanosti, preto sme vlastne prínosom.

    Pre oficiálnu moc a ich služobníctvo – presstitútov je konšpirátorom nielen ten, kto si vytvára vlastný svet fantázií a nepodložených domnienok, ale každý odporca či už vládnej alebo ekonomicko-finančnými skupinami dotovanej demagógie a propagandy, každý, kto si kladie ešte nezodpovedané otázky, každý, kto pochybuje o vnucovaných neomylných pravdách panujúceho systému.

    Presstitúti a tí, ktorí im pískajú, aké mediálne tance majú predvádzať, čo hlásať, koho vyzdvihovať a koho topiť, pred čím zatvárať oči a čo aktívne, hoci bezdôvodne spochybňovať, nechcú pustiť zo svojho pevného zovretia informačný monopol na pravdu a neomylnosť, na ovplyvňovanie vedomia, postojov a následne aj konania pracovnej, konzumnej a voličskej masy. Spracovaný ľudský materiál (o aktívneho, vzdelaného a hrdého človeka nemajú záujem - ten im skôr prekáža) potrebujú na vytváranie okázalých kulís najlepšieho spoločenského systému, v akom kedy ľudstvo žilo. Revolta a nespokojnosť im vyhovuje, len keď ju majú pod kontrolou a prostredníctvom nej dostanú do rozhodujúcich štátnych a spoločenských pozícií svojich ľudí, ktorí im v ďalšej časti sveta pomôžu šíriť panstvo, vplyv a ekonomicko-veľmocenské záujmy. Vtedy je to revolučné a demokratické hnutie, ale ak má vlastné ciele, je naozaj nezávislé a má iné predstavy o ekonomickom systéme a spoločenskom modeli, potom je to extrémizmus, hrozba svetového mieru a demokracie. Na to, aby tomu verili deti v školách, analytici v bankách, zamestnanci v automobilkách, zásahové policajné jednotky i čerství absolventi univerzít, presne na to im slúžia médiá a v nich presstitúti. Všetci ostatní spadajú do kategórie konšpirátorov, a preto je na nich zorganizovaná poľovačka v duchovnom zmysle – mediálne kampane, diskreditujúce prednášky, burcujúce vyhlásenia a plamenné výzvy na zachovanie zdravého rozumu a vernosti hlavnému mediálnemu prúdu, prípadne tolerovaným a pestovaným alternatívam, viac-menej neškodným pre existujúci systém. Stupídnu predstavu o rovnosti šancí, americkom sne, spravodlivosti, rovnakých právach pre všetkých a nekonečného rastu životnej úrovne treba živiť a podporovať výmenou za kreditnú kartu, hradený exkluzívny výlet alebo za účasť na recepciách v lepšej spoločnosti úspešných a zatiaľ nepotrestaných šikovných zlodejov, tunelárov verejných zdrojov, parazitov z daní celej Európy v rámci európskych štruktúr alebo aktivistov pravidelne a výdatne kŕmených z amerického štátneho rozpočtu cez sieť rôznych nadácií a fondov.

    Umiernení a fanatickí presstitúti sa predsa len v niečom odlišujú. Miernejší dokážu vytvoriť prostredie, v ktorom síce panujú prísne pravidlá, čo zaznie a čo nedostane priestor, ale ako-tak tolerujú aj existenciu odlišného názoru. Nechajú ho zaznieť po určitú hranicu a v bezpečnom rozsahu, pretože aj sami pri posledných záchvevoch profesionality cítia, že presadzovanie jediného stanoviska predsa len nezodpovedá tvrdeniam o pluralite názorov. No fanatickí presstitúti nemajú zmysel pre nijakú mieru. V prvom rade sú „čističmi“ – zbavia sa každého inak uvažujúceho člena spravodajského kolektívu. Vytvoria tím oddaných vykonávateľov príkazov a hustia do verejnosti svoj uhol pohľadu, aby obrátili všetkých na pravú vieru v hlavný mediálny prúd a ním hlásaný výklad udalostí, o vyváženej informovanosti v záujme vysokého stupňa poznania nemožno ani hovoriť.

    Podle Huďovy definice je tedy současný presstitut více či méně dobrovolným tlampačem vyšších (geo)politických zájmů, za kteréžto je nějak odměňován. Ne každý takový „novinář“ je ale přece zcela bez relevantních informací nebo schopnosti je získat, vyhodnotit a případě dál šířit.

    Na uvažovaní presstitútov je zarážajúci fenomén, že napriek dostupnosti a zverejneniu odlišných informácií, akým veria alebo chcú aby všetci ostatní verili, pokračujú zanovito v novej a novej podobe zatajovania a umlčiavania z ich pohľadu nevhodných správ.

    George Friedman, zakladateľ a riaditeľ americkej súkromnej spravodajskej agentúry STRATFOR, označovanej aj za analytickú spoločnosť, no považovanej za tieňovú CIA prepojenú s vládnymi štruktúrami, napísal knihu Nasledujúcich 100 rokov. Otvorene píše o čo ide Bielemu domu na Blízkom východe a v strednej Ázii: „Pravdepodobným výsledkom vojen v Iraku a v Afganistane bude porážka Spojených štátov alebo patová situácia, čo vyzerá ako veľmi zlý koniec, ale zo širšieho hľadiska na tom vôbec nezáleží. Pokiaľ budú moslimovia bojovať medzi sebou, Spojené štáty svoju vojnu vyhrávajú.“

    Možno si položiť viacero otázok. Presstitúti o tom nevedia? Majú tak obmedzený vedomostný obzor a to je ich tragédia a dôvod cenzorského správania, alebo prisluhovania oficiálnej propagande? Keby vedeli o širokom spektre informácií, zmenili by svoje správanie a spoluúčasť na klamstvách? Ako je to s ich profesionalitou, keď im stačia tri agentúry, zopár denníkov a televíznych staníc, označovaných za seriózne, napriek mnohým zlyhaniam? Alebo im je úplne jedno aká je skutočnosť, fakty a odhalenia, lebo ich vlastný subjektívny názor pripúšťa len to, čo zodpovedá ich politickej a ideovej orientácii? A možno stačí úplne prozaický dôvod – výhody a prosperita. Odlišný postoj totiž nesie so sebou problémy, ekonomické i spoločenské, zasahuje do životnej úrovne jednotlivca i jeho rodiny, vyžaduje si principiálnosť a za tú sa platí niekedy až privysoká cena. Najľahšia cesta je vyhovieť požiadavkám mocných, nadriadených a zaslúžiť si odmenu. Po čase sa dokonca presstitút aj vnútorne stotožní so stanovenou líniou a je oddaným služobníkom, ktorý vykonáva požiadavky dobrovoľne a sám od seba. Dospeje do štádia, že je ochotný obhajovať svoju pozíciu s tým, že mu vlastne nikto príkazy nedáva ani naňho nevyvíja nátlak. To je už ideálna podoba presstitúta, ktorý autocenzúru povýšil na svoju prednosť, automaticky prijíma stanovený trend a je neoceniteľným materiálom pre riadiacich pracovníkov, geostratégov a sociálnych inžinierov.

    Zvláštní pozornost věnuje Huďo „presstituci“ provozované ve veřejnoprávní televizi, kde mimochodem také řadu let působil, než odtud roku 2013 právě díky popsanému stavu odešel. A ačkoli mnohé procedury (třeba volba generálního ředitele) se na Slovensku a u nás dějí jinak, Huďův popis toho, co nazývá veřejnoprávní „cenzorskou úderkou“ sedí velmi dobře na praxi, kterou můžeme dnes a denně sledovat i na našich obrazovkách.

    Vrátim sa k štruktúre verejnoprávneho vymývania mozgov diváckej verejnosti. Šéfredaktor v tieni riaditeľovej priazne po svojom nástupe chvíľu pozoruje ľudí, potom nastáva práca čističa – samostatne uvažujúci, vzdorovití a neprispôsobiví každej novej politickej situácii sú prví na personálny odstrel. Začne sa to postupným znechutením človeka, znepríjemňovaním života, neopodstatnenými výhradami, a keď to zákonník práce, kolektívna zmluva alebo organizačné zmeny umožnia, tak nastúpi pracovné zlikvidovanie. V zálohe je už pripravený mediálny vojačik, nahraditeľný, poslušný a oddaný. No šéf musí mať v prvom rade krytý chrbát a po ruke svojich ľudí. Čiže nastupujú jeho zástupcovia a po nich hlavná opora - cenzorský akčný výbor. Ide o štyroch vedúcich vydaní. Dvaja pre popoludňajšie správy a dvaja pre večerné. Hlavné, večerné správy majú prioritu, takže dvojica pre ne je na vyššom stupienku pyramídy. Na poste vedúceho vydania rozhoduje daný človek o tom, čo uvidí divák na obrazovke – zostavuje scenár vysielania a rozhoduje, aké témy v ňom dostanú priestor, aké informácie zaznejú, ako budú na seba nadväzovať podľa dôležitosti a ktorý redaktor čo pripraví. Príspevky, ich obsah a obrazovú zložku, skontroluje a redaktora usmerní, čo v jeho príspevku chce mať a ako by mal vyzerať. Tvorivejší vedúci vydania dávajú redaktorom voľnejšiu ruku, no v stanovených mantineloch. Otrockí cenzori presne určia, čo v televíznom šote bude, kto sa bude vyjadrovať k problematike a kto sa nebude, nemôže, či dokonca je nežiaduci.

    Potom je kategória respondentov, ktorí sú na obrazovke pečení-varení a divák ich vníma ako rodinného poradcu na oblasť názorovej orientácie. Šéfredaktor po porade s vedúcimi vydania presne určí podobu odvysielaného spravodajstva. Vedúcim vydania musí dôverovať natoľko, že aj počas jeho neprítomnosti zachovajú predpísanú líniu. Prípadne ich ešte ustrážia zástupcovia šéfredaktora. Vedúci vydania sú väčšinou kombináciou lojálneho šéfovho spriaznenca s potrebnou dávkou autocenzúry, dozorcu nad myslením radových redaktorov a výstupného kontrolóra kvality, aby niektoré veci zasa priveľmi nebili do očí vnímavého diváka so snahou samostatne uvažovať. Šéfredaktor so svojimi zástupcami si do mimoriadne dôležitej funkcie vedúcich vydaní vyberajú buď kamarátov rovnakého názorového a politického razenia, prípadne praxou preverených a na najvyššiu mieru oddaných podriadených, alebo odporúčaných ľudí, ktorí spĺňajú spomínané kritériá. Akčný cenzorský výbor od šéfredaktora cez jeho zástupcov až po vedúcich vydaní zabezpečuje, aby diváci vedeli, že veci sa majú tak a tak, nijako inak, a aby verili, že nič objektívnejšie, kvalitnejšie a spoľahlivejšie nikde inde neuvidia a nepočujú. A takto to funguje od riaditeľa k riaditeľovi, od šéfredaktora k šéfredaktorovi, pričom punc verejnoprávnosti má chrániť ich dobrú povesť podkutých profesionálov a najvhodnejších odborníkov.

    Keďže nádej zomiera posledná, vždy som si spolu s niekoľkými vzácnymi kolegami myslel, že už nemôže nastúpiť stupídnejší cenzor a presstitút. Nemám rád pesimistické reči, že môže byť ešte horšie, no v prípade spravodajstva Slovenskej televízie sa to pravidelne potvrdzovalo. Len čo sa dalo na chvíľu slobodne nadýchnuť a naivne dúfať, že to tak aj vydrží, už došlo k personálnym zmenám a nastúpil ešte väčší výkvet presstitútov. A ďalší kolotoč existenčného vydierania, znevažovania práce, spochybňovania profesionálnych kvalít a vnucovania tendenčných, ideologických a vyhranených názorových nezmyslov. Subjektívny pohľad na svet, politické presvedčenie a názorový okruh vedúceho vydania sa stal v tom čase, keď sedel na dôležitej stoličke, kompasom na určovanie a smerovanie spravodajstva.

    Presstitúti sa prispôsobia a veslujú ďalej pod ekonomickým korbáčom cenzorských akčných výborov s maskou profesionálov, a nespokojní rebeli odchádzajú, aby skúsili inú sféru, alebo keď vnímajú svoje povolanie zároveň ako poslanie, zmysluplnú činnosť a celoživotného koníčka, ocitnú sa v tábore, ktorému presstitúti nadávajú do konšpirátorov.

    Obeťou obdobných vedúcich vydaní – cenzorov - nie je len mobbingom a bossingom dusený redaktor, spravodajca či komentátor, ale v prvom rade divák, ktorý dostane takú informáciu, akú uzná za vhodnú vedúci vydania, často na nižšej vedomostnej, etickej a ľudskej úrovni než je vnímavý divák. Cenzori vo svojej nadutosti podceňujú diváka, jeho inteligenciu, znalosti, pamäť a životné skúsenosti, a hodia mu pred oči a do uší niečo, čo možno uvažujúcou hlavou hravo prekuknúť, nieto ešte tomu uveriť. Vlastne majú ten pocit, ktorý opísal Ignacio Ramonet, keďže všetci od CNN cez slovenské televízne stoky až po verejnoprávnu televíziu omieľajú to isté, že je to spoľahlivá a dôležitá informácia. Samostatné uvažovanie nie je na mieste, skôr predstavuje hrozbu.

    Vyznění Huďovy „paličské“ knihy o současných mediálních poměrech je, jak už to u něj je zvykem, nepříliš optimistické. Jenomže v tomto oboru platí, že pravda, i ta sebebolavější, má mnohem vyšší cenu než ta nejlíbivější lež.

    Médiá nekontrolujú politikov, vlády a medzinárodné inštitúcie, ale občanov, verejnosť a uvažovanie jednotlivca. Slúžia mocným, vplyvným, ich nedotknuteľnosti, obhajobe ich rozhodnutí. Predviedli to od vojen na Balkáne cez 11. september 2001 až po najnovší masaker v Odese na súčasnej Ukrajine. Akúkoľvek opozíciu proti svojmu konaniu označujú za konšpirátorov v snahe zdiskreditovať odlišné informácie, názory, analýzy a stanoviská.


    Ĺubomír Huďo: Presstitúti verzus konšpirátori
    Bratislava: EZEN 2014
    ISBN: 978-80-971492-2-2

    0 0

    28.8.2018 ParlementníListy
    Konzervativní spisovatel Benjamin Kuras, který kandiduje do Senátu Parlamentu ČR v obvodu Praha 4 jako nezávislý kandidát s podporou Realistů, se pro server Neviditelný pes.cz rozepsal o pomalé sebevraždě západní civilizace. Spisovatel připomněl slova ruského spisovatele Solženicyna: „Chcete-li národ zničit, odeberte mu historickou paměť.“ A takovou ztrátu historické paměti podle Kurase můžeme dnes sledovat na každém kroku v každé západní zemi. „Válka iluzí proti realitě by se dala nazvat tato současná západní psychická porucha,“ říká Kuras.

    Tato historická paměť není podle Kurase ztrátou pasivní a náhodnou, z pouhé neznalosti a lenosti, nýbrž ztráta záměrná, řízená, pilná, pracovitá a agresivní. Připomněl slova Emanuela Macrona, který vyhrál volby mimo jiné předvolebním oznámením, že neexistuje žádná francouzská kultura, nýbrž jen různé kultury ve Francii.

    „Tato slova vzal z nejnovějších masivních francouzských dějin ‚Histoire mondiale de la France‘. Tedy francouzské dějiny jaksi ‚světové‘. Sepsané několika tucty univerzitních profesorů. Ta jejich ‚světovost‘ spočívá v tom, co si od světa vzala. V nepřetržitém mísení kultur a migrací,“ dodal Kuras.

    V tomto vydání dějin, zdá se prý, například bitva u Tours v roce 732 byla jen jakási bezvýznamná skrumáž, ne zásadní událost zachraňující Evropu před islámskou okupací, jak dosud dějiny Francie tvrdívaly. „Kulturu nastartoval latinský překlad Koránu z roku 1143. Vše, co je na Francii dobré, přišlo s imigrací,“ dodal Kuras s tím, že jejím vlastním příspěvkem světu je jen dobyvatelství, křižáctví, imperialismus. „A proč vlastně toto dílo vychází? Podle autorů jako vzpoura proti ideologické ofenzivě reakčního oslavování národní identity,“ dodal Kuras.

    Kuras upozornil, že podobně se začínají napadat národní svátky Den díkůvzdání a 4. červenec jako nemravné oslavy kolonialismu a genocidy. „Jsme svědky všestranného útoku na naši kulturu ze strany našich vlastních elit,“ komentoval to list New Jersey News.

    „Němečtí historici jako Ernst Nolte se snaží léčit trauma národní ostudy druhé světové války odhalováním historických důkazů, že nacismus byl jen obranou Evropy před bolševismem a Hitler měl skutečné důvody věřit, že Židé vyhlásili Německu válku, aby bojovali po boku osamělé Británie,“ sdělil Kuras a dodal, že polovina Němců věří, že mezi německým nacismem a izraelským sionismem není žádný rozdíl, a že si tedy nemají jeden druhému co vyčítat. Druhá polovina je pod vedením své kancléřky odhodlaná studem za svou historii rozpustit svou národní existenci v nekonečném moři migračních toků.

    Tím prý činí s neoblomnou vírou, že miliony negramotných a neintegrovatelných přistěhovalců ....
    ... .... ... .... ... .... celý text najdete zde

    Původní text ZDE.

    0 0

    Břetislav Olšer
    28.8. 2018   Rukojmí
    Hermani Žídkové a Hanákové zapomněli, že Evropa byla rozdělena již v rámci Mnichovské dohody z 29. září 1938. Nebýt však dávno předtím podbízivé iniciativy ze strany Polska k nacistickému Německu, nebyl by ani pakt Ribbentrop – Molotov. Ten byl podepsán 23. srpna 1939, co však měl Stalin dělat, když viděl, jak se proti němu celý svět spikl, především bezprostřední soused Polsko.
    Už mi lezou na nervy lži Hermanů, Zídků a Hanáků, když píší o nejzrádnější a kolaborantské smlouvě Ribbentrop-Molotov. Pravda je však jiná; jen nenávist Západu vůči SSSR ho přiměla podepsat zmíněný pakt. Proč? Napřed Západ v čele s USA napadl v roce 1918 Rusko, prohrál, tak se soustředil na 2. sv. válku, aby Rusko definitivně dorazilo…

    O tom čase srpnovém čase si neodpustím připomenout šlágr mezi veřejně prezentovanými zhovadilostmi; o jednu z nich se přičinil nehoráznou lží Daniel Herman, když na svém twitteru napsal: „Komunisté a nacisté si rozdělili Evropu 23. srpna 1939 pakterm Ribbentrop-Molotov. Hitler a Stalin pak napadli Polsko a začala 2. světová válka.“

    (Nemýlíte se, je to ten samý Herman, co říkal německy „milí krajané“ vrahům Čechů na sjezdu jejich Landsmanšaftu…)

    Asi s ostatními výše jmenovanými análními žvanily zapomněl, že Evropa byla rozdělena již v rámci Mnichovské dohody z 29. září 1938. Nebýt však dávno předtím podbízivé iniciativy ze strany Polska k nacistickému Německu, nebyl by ani pakt Ribbentrop – Molotov. Ten byl podepsán 23. srpna 1939, co však měl Stalin dělat, když viděl, jak se proti němu celý svět spikl, především bezprostřední soused Polsko.

    Jeho ministr zahraničí Józef Beck totiž podepsal už počátkem roku 1934 smlouvu o přátelství s Hitlerem. Prospělo to nacistickému Německu dostat se z mezinárodní izolace, do níž upadlo po nacistickém uchvácení moci a požáru Říšského sněmu. A na podzim 1938 se navíc Beck rozhodl nezávisle a bez konzultace s jinými státy do konce října zbavit Židy polského občanství a tím znemožnit možnost návratu do země 70 tisícům občanům židovského původu žijících mimo Polsko, většinou v Německu a Rakousku.

    „Dne 16. dubna Sověti 1939 předložili oficiální návrh na vytvoření jednotné fronty pro společnou pomoc mezi Velkou Británií, Francií a SSSR… Nemůže být žádných pochyb, že Británie a Francie měly přijmout ruskou nabídku.“ řekl Winston Churchill. Všechny protihitlerovské snahy SSSR se tak minuly účinkem, proto jako zoufalá a předem odsouzená k nezdaru následovala ruská sebeobrana, ovšem až v srpnu 1939; byla jí smlouva Ribbentrop-Molotov, jen týden před zahájením války v Polsku…

    Molotov podepisuje v Moskvě 23. srpna 1939 německo-sovětskou smlouvu o neútočení. Za ním je vidět Ribbentrop (v černém) a Stalin (ve světlém, druhý zprava)... National Archives & Records Administration, nara.gov

    Ovšem, když někdo řekne „B“., měl by se vrátit také k vyslovení „A“, že naši čeští presstituté? Vezměte už konečně na vědomí, že bezprecedentním faktem byl přece 24. říjen 1938, kdy měl ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop skutečně schůzku, ne však s Molotovem, nýbrž napřed s polským velvyslancem v Německu Józefem Lipskim, aby mu navrhoval úplné vyřešení všech sporných otázek mezi oběma zeměmi...

    Jednalo se o obnovení vzájemné smlouvy výměnou za připojení svobodného města Svobodného města Gdaňsk k Německu a za povolení výstavby exteritoriální dálnice a železnice mezi Východním Pruskem a Německem přes polský koridor… To jsou mi novinky, že jo…? Navíc byl polský velvyslanec v Německu Józef Lipski 20. září 1938, ještě před podepsáním Mnichovské zrady, pozván Hitlerem do jeho sídla v Berchtesgadenu.

    Na konci svého análního rozhovoru s Hitlerem Lipski napsal: “Důrazně jsem zdůraznil, že Polsko je hlavním faktorem při ochraně Evropy před SSSR, a že zamýšlí provést emigraci do kolonií, po dohodě s Polskem, Maďarskem a možná Rumunskem, jako řešení židovské otázky”. Dále Lipski pronesl: ”V té chvíli jsem mu řekl, že pokud najde návod, postavíme mu pomník ve Varšavě…”

    Jen zopakuji inkriminovanou a tu pravou kolaborantskou větu: Polsko je hlavním faktorem při ochraně Evropy před SSSR… Ne před nacistickým Německem a Hitlerem, ale před Sovětským svazem…

    Kdo osvobodil Československo – USA, nebo SSSR? http://www.rukojmi.cz/clanky/6090-plzen-od-hitlerovcu-osvobodili-plzenane-lez-po-bombardovani-plzne-letouny-usa-vjeli-do-mesta-jako-vitezove-jejich-vojaci-prahu-osvobodila-ruda-armada-lez-byli-to-nacisticti-vlasovci-predtim-hitlerovci

    A jak se zrodil historický odpor Ruska vůči Západu? Kdo to konkrétně začal...? Když totiž 15. srpna 1918 USA napadly Vlasteneckou válkou vyčerpané Rusko, v ten den Spojené státy prohlásily, že Rusko již neexistuje a vylodily své vojáky ve Vladivostoku. Je to jediný případ ve vzájemné historii USA a Ruska, kdy došlo k vylodění Američanů na ruském území.

    Myšlenka vojenské intervence v Rusku vznikla v amerických vládních kruzích ještě před vítězstvím Velké říjnové revoluce, která smetla zbytky carského Ruska. Doslova v předvečer říjnového ozbrojeného povstání poslal americký velvyslanec v Rusku David Rowland Francis telegram do Washingtonu, aby USA vyslaly do Ruska přes Vladivostok nebo Švédsko několik divizí americké armády, aby zbytečné Rusko dorazily.

    Dne 15. srpna 1918 napadly USA Rusko: https://www.securitymagazin.cz/historie/15-srpna-1918-napadly-spojene-staty-americke-rusko-1404061041.html

    Už běžte k čertu s tou nejzrádnější smlouvou Ribbetrop - Molotov. Jen neustále lžete, Hanáci, Zídkové či Hermanové a další svoloči. Na vědomost těmto nýmandům proto dávám nad slunce jasnější fakta; jen odvěká nenávist Západu vůči SSSR přiměla podepsat pakt Ribbentrop-Molotov. Proč?

    Inu, napřed totiž USA napadly v roce 1918 Rusko, prohrály, tak se Západ soustředil na 2. sv. válku, kde poplatní politici zradili Evropu podpisem Mnichovské dohody – ta je tou nejzrádnější a nejhanebnější, byť se za ni s křížkem po funuse Francie s Británií omluvily… Proč o tom čeští presstituti ani muk…?

    Kam se hrabe ruská srpnová okupace z osmašedesátého na fakt, jak nás bombardovaly USA v roce 1945: http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/pravda-o-bombardovani-160429.htm

    PS: Faktem je, že západní spojenci účelově podporovali finančně SSSR. Měli z čeho čerpat, vyrabovali mj. Afriky, kde brali zadarmo zlato, ropu, platinu a další její bohatství. Věnovali díl toho Sovětskému svazu pro Rudoarmějce, aby sami se do 2. sv. války zapojili otevřením druhé fronty až v polovině roku 1944, kdy byla Evropa takřka osvobozená od nacismu… Ta „enormní pomoc“ Západu však znamenala "děsivých" půl milionu zabitých amerických vojáků, když SSSR přišlo "pouze" o 27 milionů obětí, z toho kolem 13 milionů svých vojáků…

    Spojené království mu mezi 1. říjnem 1941 a 31. březnem 1946 dodalo 5218 tanků, 2550 menších pásových obrněných vozů, 4343 motorových vozidel, 7411 letounů, 1803 radary, 293 sonary (ASDIC), 4932 protitankových kanonů, 4338 rádiových stanic, 2000 polních telefonních souprav, 48 635 km telefonních kabelů, zapůjčilo mu bitevní loď Royal Sovereign (v SSSR přejmenovanou na Archangelsk;sloužila v Severním loďstvu a 4. února 1949 ji Sověti vrátili Britům).

    Následovalo devět torpédoborců, čtyři ponorky, 14 minolovek, 473 milionů nábojů, 32 000 tun hliníku, 40 000 tun mědi, 14 146 tun ropných produktů, 100 435 tun juty, 114 539 tun kaučuku, 3300 tun grafitu, 28 050 tun cínu, 29 610 tun vlny, potraviny v hodnotě 8,2 milionu liber, strojní zařízení za 45 616 000 liber a zdravotnický materiál za 7 760 000 liber. Souhrnná cena britských dodávek činila 428 milionů liber.

    Spojené státy dodaly v rámci lend-leasu mezi 11. březnem 1941 a 1. říjnem 1945 14 795 letounů, 7537 tanků, 375 883 nákladních automobilů, 51 503 džípy, 35 170 motocyklů, 8701 traktor, 8218 protiletadlových kanonů, 131 633 samopalů, 345 735 tun výbušnin, 1981 lokomotiv, 11 155 železničních vagonů a plošin, 540 000 tun kolejnic, 1 690 000 km polních telefonních kabelů, křižník Milwaukee (v SSSR sloužil v Severním loďstvu pod jménem Murmansk; 16. března 1949 ho Sověti vrátili Američanům).

    Poté přišly na řadu potraviny za 1,312 miliardy dolarů, 2 670 000 tun pohonných hmot, 842 000 tun průmyslových chemikálií, 3 786 000 pneumatik, 49 000 tun kůže a patnáct milionů párů obuvi v souhrnné ceně 11 260 343 603 dolarů. Náčelník americké vojenské mise v Moskvě generál John R. Deane napsal v knize Podivné spojenectví, vydané roku 1947, že „naše dodávky a služby (…) možná nevyhrály válku, ale Rusům určitě pomohly“. O tom není sporu.

    Na závěr je možno konstatovat, že spojenecké dodávky sehrály velkou úlohu, uvážíme-li, že SSSR následkem počátečních katastrofálních porážek přišel o rozsáhlá území, a tudíž i zdroje průmyslové a zemědělské výroby. Licitování o výhodnosti však není etické. Rudá armáda obětovala životy desítek milionů vlastních lidí, a tím zachránila životy milionů vojáků západních demokracií, což se v dolarech ani v librách vyčíslit nedá. Kdyby postrádala odhodlání bojovat a zvítězit, žádné, ba ani sebevětší dodávky by ji nespasily.

    Prostě v duchu hesla: Vy za nás budete bojovat a umírat na bojištích za naše peníze, abych my mohli na sobě mít jen parádní uniformy a dost zásob UNRA - hlavně masových konzerv, čokolád a nylonek na rozdávání...
    Hoj, slavní Germáni, jde to s vámi z kopce: https://www.youtube.com/watch?v=CMyttTqdwBA

    Takto neřádili v srpnu 1968 ruští vojáci v Československu, ale před čtyřmi roky ukrajinští fašisté v Oděse: http://www.zvedavec.org/komentare/2014/05/5964-obrazek-lepsi-nez-tisic-slov.htm

    Kdo chtěl zlikvikovat SSSR? http://www.rukojmi.cz/clanky/6581-v-obskurnim-platku-napsal-jiri-hanak-donekonecna-opakovanou-lez-ze-smlouva-ribbentrop-molotov-rozpoutala-2-sv-valku-mel-by-se-dovzdelat-jeste-predtim-to-totiz-byla-mirova-dohoda-hitlera-s-polskym-ministrem-zahranici-beckem

    0 0

    Zdeněk Jemelík 

    28. 8. 2018 jemelikzdenekchamurappi
    Ve večerním zpravodajství České televize dne 8. ledna 2018, tedy v době, kdy u Vrchního soudu v Olomouci probíhalo odvolací řízení ve věci devíti obžalovaných, mezi nimiž byla bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) Alena Vitásková, Jakub Železný sdělil urbi et orbi, že paní obžalovaná „měla připustit přidělení licencí elektrárnám, které ale neměly nárok na vyšší výkupní ceny elektřiny“. Byla to lež, protože v době vydání licencí Alena Vitásková ještě nevěděla, že bude v ERÚ působit.

    Výrok ji znevažoval a mohl proti ní popudit veřejnost právě v citlivém období čekání na rozhodnutí odvolacího soudu. Alena Vitásková se jim cítila dotčena a podala na Českou televizi trestní oznámení podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob.

    Zřejmě si dovolila víc než dle České televize směla a pomsta na sebe nedala dlouho čekat. Reportéři ČT vyjeli k hlavnímu líčení v jejím dalším trestním řízení u Okresního soudu v Jihlavě, kde v předsálí soudní síně na ni bezohledně dotírali nepřátelskými otázkami. Nedbali, že mají před sebou dámu, vystresovanou pětiletým trestním stíháním, připravující se na vstup do soudní síně k dalšímu nepříjemnému jednání, která má samozřejmý nárok na klid. Chovali se k ní drze. Alena Vitásková jim nakonec přestala odpovídat.

    Získané záběry z této demonstrace bezohlednosti zužitkovala redakce pořadu Reportéři ČT ze dne 27.srpna 2018 v reportáži, pojednávající nejen o jihlavském procesu, ale hlavně nabízející veřejnosti nelichotivý obraz osobnosti Aleny Vitáskové. Štvaví Reportéři ČT se tak snažili ukázat veřejnosti a pokud možno i soudcům, jak mají vnímat obžalobu, které paní obžalovaná čelí.

    Věcný obsah reportáže se neobešel bez lží, polopravd a potlačení informací. Skutečnost, že Vrchní soud v Olomouci zprostil Alenu Vitáskovou obžaloby, zůstala zatlačena do pozadí: zmínka sice padla, ale s náznakem, že dovoláním nejvyššího státního zástupce snad bude zproštění viny napraveno. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ale platí a osud dovolání nejvyššího státního zástupce je zatím ve hvězdách. To měli štvaví Reportéři ČT respektovat. Ve skutečnosti to ignorovali a nařkli ji, že chtěla pomoci miliardáři Zdeňkovi Zemkovi (skutek se nestal). Utajili ale před veřejností, že v době jejího působení v čele ERÚ její úřad odebral licence několika jiným elektrárnám téhož vlastníka a kvůli udělení licence chomutovské střešní elektrárně podal trestní oznámení. Tato věc právě spěje před soud. Štvaví Reportéři se nezamysleli nad tím, proč by se jejich oběť měla chovat jinak k dvěma chomutovským elektrárnám téhož vlastníka než k těm ostatním. Zcela přehlédli obrovské finanční úspory pro obyvatelstvo z jejích cenových opatření.

    Kromě toho všeho štvaví Reportéři ČT uveřejnili bez jejího vědomí a souhlasu tajnou nahrávku z jejího autorského čtení z knihy Solární baroni. Je možné, že tím porušili její autorská práva.

    Do říše polopravd patří celé vyprávění o bývalé nejvyšší státní zástupkyni Renatě Vesecké, kvůli jejímuž jmenování do funkce místopředsedkyně ERÚ se Alena Vitásková dostala před soud. Reportéři ČT tvrdili, že Renata Vesecká odebrala věc trestního stíhání Jiřího Čunka přerovskému státnímu zástupci a předala ji jeho jihlavskému kolegovi: ve skutečnosti šlo o rozhodnutí ředitele trestního odboru NSZ Stanislava Potoczka, o němž se Renata Vesecká dověděla, až kvůli němu vypukl poprask. Správnost postupu NSZ ale dodatečně potvrdil rozsudkem Nejvyšší soud ČR, což by štvaví Reportéři měli respektovat. Dodávám, že sám jsem v té době Potoczkovo rozhodnutí a na ně navazující zastavení trestního stíhání Jiřího Čunka exprokurátorem Arifem Salichovem kritizoval (netvrdil jsem ale, že by Jiří Čunek byl vinen). Soukromý názor jsem nezměnil, ale na rozdíl ode mne veřejnoprávní televize by si neměla dovolit veřejně nerespektovat právní názor Nejvyššího soudu ČR.

    Celá tato část zlolajnosti Reportérů ČT nevypovídá nic o úrovni práce, kterou Renata Vesecká odvedla během svého působení v ERÚ. Jde tedy pouze o její samoúčelné znevažování.

    Polopravdou je i tvrzení, že Alena Vitásková dosadila Renatu Veseckou do nově vytvořené funkce. Ve skutečnosti tato funkce v ERÚ existovala i dříve. Alena Vitásková ji na přechodnou dobu zrušila, když ji po odchodu jejího bývalého držitele nemohla obsadit. Již při jejím zrušení věděla, že ji bude muset obnovit, protože právní úsek ERÚ, čítající několik desítek právníků, nemohl trvale zůstat bez odborného řízení. Jakmile našla náhradu, funkci obnovila.

    Štvaví Reportéři ČT se samozřejmě nezajímali o úsilí, které Alena Vitásková vyvinula, aby našla odpovídající náhradu za dřívějšího držitele funkce. Zájemci se nehrnuli a na její žádost o pomoc k různým institucím nikdo nereagoval.

    Ve svém celku zmíněná reportáž cílí k rozeštvání veřejnosti a pokud možno i soudců proti Aleně Vitáskové. Vzhledem k tomu, že se právě rozbíhá jihlavské soudní řízení proti ní, je načasování reportáže obzvlášť zákeřné. V podání štvavých Reportérů ČT je Alena Vitásková zemský škůdce a je předem odsouzena k vysokému trestu. Zvláštností jejího postavení je veřejně vyhlášený záměr pana prezidenta udělit jí 28. října státní vyznamenání.

    Hluk, který se štvaví Reportéři ČT pokoušejí vyvolat kolem nového soudu Aleny Vitáskové, je předčasný. Teprve soud po provedeném dokazování rozhodne, zda obžaloba byla důvodná. Štvaví Reportéři ČT ale touží po jejím odsouzení, předjímají, že jim soud vyhoví a chovají se k ní, jako by se to již stalo.

    Reportáž štvavých Reportérů ČT z 27.srpna patří k projevům, jež dodávají České televizi ráz aktivistického média či svébytné opoziční síly, nerespektující výsledky voleb a vyžívající se v znevažování kdekoho, včetně prezidenta, předsedy vlády či nového ministra spravedlnosti. Drzost některých jejích pracovníků při jednání s oslovenými veřejnými činiteli působí dojmem, že se cítí povzneseni nad ně, ač je k tomu nic neopravňuje.

    0 0

    28. 8. 2018      lenta
    Prezident Ukrajiny Petr Porošenko vyzval zahraniční státy, aby si vzaly patronát nad obcemi Donbasu. O této iniciativě, jak uvedla agentura RIA Novosti, hovořila hlava státu v Avdějevce (Doněcká oblast) při rozhovoru s vojáky a diplomaty.


    Podle svého vyjádření Porošenko několikrát diskutoval s evropskými vůdci o programu patronátu nad městy a vesnicemi Donbasu. "Ať si Německo převezme odpovědnost za Kramatorsk, Řecko za Mariupol, Velká Británie za Volnovachu, ostatní země ať si vezmou Severodoněck, Lisičansk, Avdějevku", řekl prezident.

    Jak informovala agentura UNIAN, do Avdějevky přijeli na zvláštní setkání diplomatičtí zástupci Ukrajiny z celého světa. Porošenko jim řekl, že se mají "zabývat mobilizací "prostředků míru" pro obnovu infrastruktury Donbasu".

    V dubnu poradce Petra Porošenka Alexandr Paschaver prohlásil,že na tyto účely bude třeba mnohem více než 50 miliard dolarů, o nichž hovořil v roce 2017 první náměstek ministra obrany Ukrajiny Ivan Rusnak.

    V prosinci loňského roku Evropská unie vyčlenila 50 milionů eur na potřeby regionů Donbasu pod kontrolou Kyjeva. Úředníci v Bruselu předpokládají, že do roku 2020 se bude ročně vyčleňovat 200 milionů eur na obnovu regionu, dodává agentura TASS.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Jan Schneider







    Jan Schneider 29. 8. 2018 PrvníZprávy
    Vysloužilý čtyřhvězdičkový generál Petr Pavel, který byl donedávna v čele Vojenského výboru NATO, odchází do důchodu. Při této příležitosti dal rozhovor, který zavdal příčinu k dohadům, zda je negramotný, anebo dokonale prolhaný.



    Kvůli jedné z této eventualit radši začneme polopaticky. Vojenský výbor NATO je jeho vrcholnou řídící součástí, takže by soulad jeho činnosti se základním dokumentem NATO měl být vzorový, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jan Schneider.




    Tím základním dokumentem, jehož podpisem se státy stávají členy této organizace, je Severoatlantická dohoda (North Atlantic Treaty), někdy podle místa podpisu nazývaná Washingtonská smlouva (Washington Treaty).

    Text této smlouvy není utajovaný a jeho části jsou často zmiňovány. Jak generál Pavel, tak i mnozí další považují za nejdůležitější článek této smlouvy až ten pátý, shodou okolností ten jediný, který je na ukázku publikován v české verzi wikipedie. To je komické – jako by byla pro generála Pavla směrodatná wikipedie!

    Normální lidé, nota bene vzdělanci, o vrcholných funkcionářích ani nemluvě, čtou a citují texty od počátku, protože řazení textu má pro jeho celkové pochopení velký význam. Vytrhování částí textu a jejich zveřejňování bez kontextu je totiž jednou z typických desinformačních technik!

    Šéf NATO trousí fake new. Je blbý nebo dobře zaplacený? Zaprvé je správně

    Takže co nám to čtyřhvězdičkový generál zamlčuje? Nu, je to především hned ten počátek, který předznamenává vyznění celé té smlouvy, jak roky se snaží do mnohých hlav, od těch otevřených až po ty téměř hermeticky uzavřené, nějakým způsobem vpravit doyen české zpravodajsko-diplomatické komunity Miroslav Polreich.

    Na počátku oné základní smlouvy NATO tedy je slovo, znící takto:

    „Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN. Smluvní strany budou přispívat k dalšímu rozvoji mírových a přátelských mezinárodních vztahů posilováním svých svobodných institucí, usilováním o lepší porozumění zásadám, na nichž jsou tyto instituce založeny, a vytvářením podmínek pro stabilitu a blahobyt. Budou usilovat o vyloučení konfliktu ze své mezinárodní hospodářské politiky a budou podporovat hospodářskou spolupráci mezi všemi smluvními stranami jednotlivě nebo společně.“

    To jsou první dva články, z nichž pouze ten první, jak s nekonečnou trpělivostí zdůrazňuje mezinárodní právní terminologie znalý Miroslav Polreich, obsahuje skutečný závazek. Nikoliv ten pátý! Ten pouze obsahuje dohodu o tom, že v případě napadení členské země NATO ostatní neprodleně podniknou
    takovou akci, jakou budou považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly (such action as it deems necessary, including the use of armed force). 
    Z toho vyplývá, že tvrdit v návaznosti na pátý článek Washingtonské smlouvy cosi o povinnosti zasáhnout vojenskou silou (ta je výslovně uvedena až jako eventualita) je závažná desinformace, a jako takovou by ji měl veřejně pranýřoval příslušný odbor ministerstva vnitra. Hamáčku!! Skutečný a jediný závazek každého členského státu NATO je urovnávat veškeré spory mírovou cestou a zdržet se hrozby silou! Metnare!

    K tomu ještě signifikantní poznámka, svědčící o obecně velmi nedbalém čtení Washingtonské smlouvy. Na stránkách <natoaktual.cz> (!) je ostudně přehlédnuta závažná chyba v překladu druhého článku. Je zde uvedeno, že

    „Budou usilovat o vyloučení z konfliktu ze své mezinárodní hospodářské politiky“,
     což nedává smysl. Správně má být samozřejmě

    „Budou usilovat o vyloučení konfliktu ze své mezinárodní hospodářské politiky“),
     neboť anglický text jasně uvádí

    „They will seek to eliminate conflict in their international economic policies...“.

    Ale proč by to někomu vadilo, když text základního dokumentu stejně nikdo nečte, a když čte, tak ho nebere vážně. Anebo ho přímo desinterpretuje, jak dokazuje ve zmíněném rozhovoru čtyřhvězdičkový (nebo už viděl v tom okamžiku hvězdiček pět?) generál Petr nebo Pavel. Zdůrazil, že úkolem NATO není „dovést situaci k ozbrojenému konfliktu s Ruskem, ale naopak se mu snažit předejít. Jedním z hlavních prostředků je právě odstrašení,” řekl s odkazem na zvýšenou přítomnost vojáků NATO na východní hranici Aliance.

    Ten důchod přišel v nejvyšší čas.


    0 0

    Ilustrační foto

    - rp -
    29. 8. 2018 PrvníZprávy
    Požadavek ujistit Spojené státy, aby Rusko nepoužívalo chemické zbraně je neseriózní - Moskva, na rozdíl od Washingtonu, odstranila svůj chemické arzenál, řekl ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov.



    Ministr připomněl, že Spojené státy již dříve ohlásily nové protiruské akce pod záminkou údajného zapojení Ruské federace do „případu Skripal“. Podle něj bylo Moskvě okamžitě vyhrožováno další eskalací tlaku, pokud Rusko nepřesvědčí Spojené státy, že již nepoužívá chemické a biologické zbraně.

    „Tyto požadavky je obtížné brát vážně. Vypadají zvláště podivně, když si uvědomíte, že my, na rozdíl od Spojených států, jsme svůj chemický arzenál zlikvidovali je to potvrzeno OPCW,“ řekl Lavrov v rozhovoru pro slovenské noviny„Pravda“.

    Poslední kilogram chemických bojových agentů ze stávajících zásob v zemi byl zničen 27. září 2017. Takto byl realizovan od roku 1996, federální cílový program před plánovaným termínem, a Rusko na 100% splnilo své povinnosti vyplývající z Úmluvy o zákazu chemických zbraní, když zničilo asi 40 tisíc tun toxických látek.

    Úmluva o chemických zbraních (CWC 1993, v platnosti od roku 1997) zahrnuje odstranění stávajících chemických zbraní (největší zásoby byly v Rusku), a zakazuje jejich výrobu v budoucnosti. Úmluva sjednocuje všechny země světa, s výjimkou šesti afrických a asijských států (z blízkých k Evropě je to Egypt a Izrael). Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) sleduje provádění smlouvy.


    Kongresman vyzval k zastavení hysterie ohledně Ruska!



    Další americké sankce proti Rusku vstoupily v platnost 27. srpna ve Washingtonu. Základem pro jejich zavedení se stalo obvinění proti Rusku z použití chemických zbraní v britském Salisbury, kde byli otráveni bývalý dvojitý agent Sergej Skripal a jeho dcera Julia. Rusko popírá tato obvinění a navrhuje společné vyšetřování incidentu, což Londýn odmítl.

    Otrava Skripalů vyvolala velký mezinárodní skandál. Londýn tvrdí, že se ruský stát podílel na otrávení Skripalů látkou A234, což Moskva kategoricky popírá.

    Mluvčí ruského ministerstva zahraničních věcí Maria Zacharová řekla, že v případě Skripal bylo britskému ministerstvu zahraničí posláno asi 60 diplomatických nót s požadavkem umožnit Rusku přístup k vyšetřování a k postiženým občanům Ruské federace, jakož i žádosti o právní pomoc a spolupráci, včetně o společného vyšetřování, ale britské orgány na ně nereagovaly.

    Bývalý šéf britského ministerstva zahraničních věcí Boris Johnson v březnu obvinil Rusko z otravy Skripalů, a tvrdil, že důkazy o vině Moskvy jsou „ohromující“. Šéf tajné laboratoře Ministerstva obrany ve Velké Británii později uvedl, že odborníci nebyli schopni určit původ látky, kterou, jak tvrdí britská strana, byl otráven Skripal a jeho dcera. Britské ministerstvo zahraničí ve stejný den připustilo, že obvinění ohledně ruského podílu na otravě Skripalů bylo provedena mimo jiné na základě svých vlastních hodnocení a přesvědčení. To ovšem není žádný důkaz, a už vůbec ne „ohromující“.  
     
    Laboratoře dodnes nebyly schopny určit, kdo nervově-paralytickou látku v Salisbury vyrobil a použil. Nicméně řada západních států na základě těchto domněnek vyhostila desítky ruských diplomatů, na což Rusko zrcadlově odpovědělo. Novým kolem jsou nyní americké sankce.
     
     
    - - -
     
     


older | 1 | .... | 619 | 620 | (Page 621) | 622 | 623 | .... | 668 | newer