Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

Prezident Zeman účtoval: Neobjektivnost ČT je smrtící koktejl, který zahrnuje další ingredienci, a to je neznalost. A ti europoslanci, kteří hlasovali proti Maďarsku...

$
0
0
14. 9. 2018   ParlamentníListy
Jako každý čtvrtek i dnes v hlavním vysílacím čase na TV Barrandov debatoval generální ředitel TV Barrandov Jaromír Soukup s prezidentem republiky Milošem Zemanem o ožehavých tématech minulého týdne. A tentokrát došlo i na známkování. Výbornou by prezident udělil vládě za státní rozpočet, kladně ohodnotil i resort dopravy. Pětku by si vysloužilo naopak Ministerstvo průmyslu a obchodu.


...   ...   ... 

Z celé obsáhlejší reference o rozhovoru prezidenta republiky na TV Barrandov uveřejněné vxParlamentních listech jsme vybrali:

Horkým tématem současných dnů jsou komunální a senátní volby. Podle prezidenta na senátní volby bude mít vliv volební účast. Nízká volební účast napomůže tomu, že se do Senátu mohou dostat lidé, kteří by se tam nikdy nedostali. „U senátních voleb hraje o něco větší roli osobnost, o něco menší roli stranická příslušnost,“ pokračoval.

V pořadu došlo i na horké téma týkající se hlasování v Evropském návrhu pro návrh o zahájení řízení proti Maďarsku dle článku 7 Smlouvy o EU, kdy mohou být Maďarsku odebrána hlasovací práva v EU, pro nějž zvedla ruku řada českých europoslanců.

"Toto je nedostatek solidarity, v daném případě solidarity s Maďarskem,"řekl Zeman v televizi Barrandov k hlasování českých europoslanců, kteří byli pro výzvu k zahájení řízení proti Maďarsku. V hlasování šlo podle něj o projevení solidarity v rámci visegrádské čtyřky. Skupinu vedle Česka a Maďarska tvoří Polsko a Slovensko.

Česko má v EP 21 zástupců. Pro usnesení jich hlasovalo devět: Dita Charanzová, Martina Dlabajová (obě ANO), Petr Ježek, Pavel Telička (nestraníci zvoleni za ANO), Stanislav Polčák (STAN), Luděk Niedermayer, Jiří Pospíšil a Jaromír Štětina (všichni TOP 09) a Miroslav Poche (ČSSD), který je nominován na funkci ministra zahraničí. Proti byli všichni tři zástupci KDU-ČSL, všichni tři europoslanci KSČM, dvojice zástupců ODS, Jan Keller (ČSSD) a Jiří Payne (Svobodní). Zdržel se Pavel Poc, hlasování se nezúčastnila Olga Sehnalová (oba ČSSD).

Závěrem pořadu došlo i na téma (ne)objektivity České televize. Významná pozornost byla směřována především na téma pořadu Zprávičky, které odvysílal kanál pro děti. Někteří tento krok nazývají mistrovským dílem propagandy. Podle prezidenta je tento pořad jedním z příkladů zaujatosti České televize. Podle něj Česká televize má stále blízko k TOP 09. Vliv TOP 09 na veřejnoprávní televizi se začal formovat ne v době, kdy strana měla 5 % jako dnes, ale v době, kdy měla 17 %. V tomto kontextu prezident poukázal na existenci jisté setrvačnosti. „Neobjektivnost ČT je smrtící koktejl, který zahrnuje další ingredienci, a to je neznalost,“ zdůraznil prezident na adresu veřejnoprávního média.

- - -

V Německu vstoupila revoluce do fáze výbuchu

$
0
0
Z demonstrace v Chemnitz
- rp -
14. 9. 2018  ObserwatorPoliticzny a PrvníZprávy

Vraždy Němců, které pravděpodobně provedli přistěhovalci, daly do pohybu společnost.

Nevíme jestli je pravda to, co se píše v médiích. Lidé mají dost multikulturalismu, což často znamená namísto úsměvu ránu nožem nebo vloupání. Jen bezpečnostní průmysl je šťastný. Takové tučné roky tady nikdy nebyly. Dříve měli Němci skutečný odpor vůči monitorování, což se dnes dramaticky změnilo. Brány, alarmy, kamery a všudypřítomná ochranka. To je velmi zajímavý jev.

Německý a skutečně evropský problém s důsledky přistěhovalectví spočívá v tom, že anonymní lidé s falešnou identitou si mohou dovolit jakoukoli akci, kterou jim dovoluje jejich jiná kulturní morálka. Je to mnohem víc, než je obecně přijímáno na Západě.

Bariéra smrti nás nutí, abychom se vyhnuli riziku, také nechceme strávit zbytek života ve vězení. Ale pro některé lidi je vězení velkolepá budova, kde bude mít neomezený přístup k tekoucí vodě, a dokonce jídlo zdarma - v pravidelných časech! Místní obyvatelé jako odpůrci často nejsou přistěhovalci považováni za lidi s plnou hodnotou. Ateisté jsou pro ně méně než zvířata. Existují jiné kulturní doktrinální interpretace, podle nichž je zabíjení odpůrců nebo ateistů tou nejlepší věcí, kterou můžete pro sebe udělat na své cestě za Bohem. To je opravdu obtížné pochopit, ale hovoříme o hraničních hodnotách, v nichž lidský život není absolutní hodnotou, absolutně chráněnou. Mluvíme o lidech z oblasti kultury a reality, kde obchodování se smrtí je součástí chování v sociálních vztazích. Můžete o tom mluvit ... Můžete mluvit hodně o lidech, kteří podle jejich názoru nemají co nebo téměř co ztratit ...

Proběhly demonstrace ve dvou městech v Německu. Demonstrovali obyčejní lidé, podporovaní různými typy aktivistů. Navíc se objevili i levicoví aktivisté, kteří způsobili vážné nepokoje. Ze sociálních médií je známo, že byly pokusy hanebně pronásledovat přistěhovalce. Atmosféra strachu, lidé se bojí. Každý se bojí toho, co se stane, a každá další vražda strach zesílí.

Salvini: Merkelová léta podceňovala riziko sociálních konfliktů!

To je výsledek šílené politiky paní Merkelové. Není pochyb o tom, že úmyslně vnášela rakovinu do německé společnosti a že by se probrala z letargie, tak s tím nelze počítat. Ale důsledky národního probuzení lze snadno odhadnout.

V tuto chvíli se blížíme k bodu zlomu. Němci se báli, aby nebyli obviňováni z rasismu. Jejich odpor je výsledkem strachu o bezpečnost. Pokud se objeví rasismus, bude to výsledek, nikoliv příčina. Po zahájení procesu masového odporu už na tom nezáleží.

Libanonci napadli v Essenu policisty, policistka skončila v neschopnosti

Němci mají už dost toho, že jim říkají, že mají povinnost pomáhat lidem, kteří jsou jim nejen vděční, ale stále je zabíjejí. Je to nespravedlivá situace, ale funguje v sociálním smyslu. Doplňme, že VÝSLEDEK je nevyhnutelný. Němci nemilují cizince, zbavují se těch, kteří nechtějí poslouchat. Mluvíme o společenských procesech, chápou to všichni, kteří tam chvíli žili a měli kontakt s německou sociální strukturou.

Německá politická třída se chová tak, jako by najednou zjistila, že voda je mokrá. Podle občanů dosáhla svého zenitu. Lidé vidí, že jejich vlastní stát je nebrání. Slova o paralelní společnosti v Německu jsou tabu. Ačkoli je rozdíl mezi dárci a příjemci viditelný při rozdělování sociální pomoci.

Pro mnoho Němců válka v Sýrii právě skončila. Na výsledku nezáleží, je důležité, aby důvod migrace zmizel. Imigranti se mohou vrátit domů. Mluvíme o logice záležitostí ve vnímání obyčejných Němců. Nezapomeňte, že v této zemi jsou také chudí Němci. Z jejich pohledu přistěhovalci soutěží s nimi o sociální podporu. Živit a ubytovat muže v Německu, tak to je měsíčně okolo 1500 euro. Náklady na léčbu jsou obrovské a tito lidé nemají žádné pojištění a jsou pro systém významnou zátěží. To lze vidět v německých nemocnicích.

Kam to povede, to ještě není jasné. Německá média, která odvážně chrání pořádek a blokují informace, jistě hrají velkou roli. Především "správným" kontextem poskytovaných informací.

Němci čekají na změny, zvyšují podporu pravicovým stranám a mění politiku stran, které řídí Německo, v reakci na získání hlasů prostřednictvím ostré rétoriky nové opozice - to je trend. Bude to chvíli trvat, protože stabilita a porozumění elitě je rysem německé politiky. Dokud trvá, není možné provádět žádné náhlé pohyby. Pokud nedojde k nějaké chybě.


(rp,prvnizpravy.cz,obserwator,foto:arch.)

José Alberto „Pepe“ Mujica: Proč je tolik lidí nemocných na hlavu?

$
0
0
José Alberto „Pepe“Mujica
Gonzalo Arias
13. 9. 2018 PÁGINA 12, překlad Literárky (Tereza Spencerová)
Bývalý uruguayský partyzán, posléze senátor, ministr a prezident José Alberto „Pepe“ Mujica (vlevo na fotografii) o potratech, levici, korupci a lidské přirozenosti.



Argentina v současnosti diskutuje o legalizaci potratů. V Uruguayi se o této otázce jednalo už v roce 2012, kdy jste byl prezidentem.

Potraty jsou tak staré jako svět. Čím méně otevřeně o nich budeme mluvit, tím více uškodí nešťastným ženám. Trestali bychom je ještě víc. Podat ruku ženě, která chce změnit své rozhodnutí, je prvním krokem k legalizaci, která ale nebude možná, pokud potraty v našem chápání zůstanou dál ilegálními. Čili, musíme jí nabídnout sociální a psychologickou podporu. Tvrdím, že už jen přiznáním, že potraty existují, zachráníme víc životů, než kdybychom křičeli, že potrat je nějaké velké zlo. Právě to se ale ve skutečnosti děje, a my jen pokrytecky zavíráme oči nad faktem, že pro někoho jsou potraty skvělý byznys. Ženy, které potrat potřebují a mají dost peněz, podstoupí zákrok v dobrých podmínkách v nemocnici; ty, které takové možnosti nemají, riskují život, ale i tak ten zákrok podstoupí. Volba je v našich rukou. Není to o tom, zda se nám něco líbí, nebo ne. Problém je v tom, že se potraty provádějí a uruguayská společnost je dál konzervativní.


Opravdu?

Nelze zavírat oči nad tím, co se v našem světě odehrává. V roce 1912 vláda uznala prostituci. Proč? Protože by se jim prostituce líbila? Ne, protože je tu od počátků světa. I kdyby vláda stokrát tvrdila, že prostituce neexistuje, bude tu stále. To samé platí pro alkohol. V roce 1915 se vláda nevydala ve stopách americké prohibice, ale produkci alkoholu znárodnila, aby zajistila jeho kvalitu. Získávala tím navíc peníze pro zdravotní systém, a tím i na léčbu alkoholismu. V Uruguayi jsme si tehdy říkali: Nelze odmítat očividné, ale v rámci možností problém ovládnout a minimalizovat škody. Považuji se za skromného následovníka této tradice. Copak je marihuana nějaký zázrak? Ne, je to svinstvo. Pokud ji ale legalizujeme, získáme nad situací alespoň jakousi kontrolu a zasadíme úder obchodníkům s drogami.


Co si myslíte o korupci?

Korupce je velký problém Latinské Ameriky, ale existuje všude. Proč se tomu divíme, když se společnost veze na představě, že úspěch v životě spočívá v tom, že budete mít víc peněz. Děti narozené v chudobě jsou touto chorobou nakaženy stejně jako činitelé v důležitých státních funkcích. Sklízíme vlastně jen to, co zaséváme. Zaséváme přece semena společnosti, která má k něčemu andělskému daleko. Je to problém životní filozofie.


V čem spočívá ten problém?

Kapitalismus potřebuje, abychom toužili po nových věcech a abychom si je kupovali. Kladu si otázku, proč máme dneska tolik psychiatrů. Proč je dnes tolik lidí nemocných na hlavu? Očividně začíná epocha nervových poruch, což současně dokládá, že něco běží jinak, než by mělo. Seneca říkal, že chudý je ten, kdo potřebuje hodně. Aymarové říkali, že chudý je ten, kdo je odsouzen k samotě. Životní filozofie, podle níž je třeba nakupovat víc, než je nezbytné, a podle níž úspěch závisí na bohatství, nemá budoucnost a potlačuje city, protože city potřebují čas.


V poslední době stále častěji mluvíte o času. Proč?

Potřebujete jej na vztahy mezi lidmi. Lidská podstata je silně emocionální, protože nejdřív cítíme a teprve pak myslíme. A čas potřebujete i na city. Pokud ale většinu času ztrácíme v honbě za penězi, abychom mohli zaplatit dluhy, kolik času nám zbývá na skutečné emoce? „Chci, aby moje dítě mělo všechno, co potřebuje!“ To dítě ale ve skutečnosti potřebuje vás, ale vy nemáte čas ani na to, abyste s ním šli na procházku. Chcete city nahradit hračkami? To se vám nepovede, protože neživé věci žádné emoce nevyvolávají. Emoce jsou odpovědí na živé vztahy. Je ale očividné, že nás současný systém vede přesně opačným směrem. Vždyť při nákupu věcí neplatíme penězi, ale naším časem, který jsme na jejich vydělání utratili. Nepropaguji nějaké nicnedělání, protože každá živá bytost má materiální potřeby, které je nutné vyděláváním peněz uspokojovat. A ten, kdo nepracuje, žije na úkor toho, kdo pracuje. Život máme ale nejen k vydělávání peněz. Život je tu od toho, abychom žili, protože je to to jediné, co je nám dáno. Já utrácím čas, abych si vydělal a mohl si něco koupit. Nemůžete ale přijít do obchodu a koupit si čas. K uhájení naší svobody je nezbytná řecká filozofie „žádných přebytků“. Kdy jsme totiž svobodní? Pod tíhou nutností svobodným nebudete. Jsme svobodní tehdy, kdy máme čas, který využíváme na to, co se nám líbí a nás obohacuje.


Chcete říci, že filozofie konzumu pohlcuje vše, víc než například předávání kulturních hodnot?

Jistě! Konzumní kultura na nás útočí každý den, od rána do večera, a už jsme jí takřka plně podlehli. Pro současný systém je to výhodné. Potřebuje, aby nám něco scházelo, abychom měli dluhy, abychom nebyli šťastní, abychom museli nakupovat čím dál víc. Jakmile systém přestává fungovat, ekonomové se chytají za hlavu. Ale kyvadlo se nezadržitelně převáží na druhou stranu. Zkrátka, jednou je tu hromadění, a pak přijde odevzdávání. Problém je v tom, že Latinská Amerika na tu slavnost kapitalismu dorazila strašně pozdě, a tak potřebujeme zahraniční investice, potom musíme splácet dluhy, potom potřebujeme zisky… Sami jen těžko něco ušetříme, protože jsme zajatci té samé kultury, která z nás činí navěky poražené. Aniž bychom si přiznávali pravdu, chceme žít jako ve vyspělých zemích. Ty spoustu svého bohatství nahromadily vydrancováním Afriky a Indie. A ještě před dvěma sty lety jsme k těm drancovaným patřili i my.


Znemožňuje krize, abychom měli silné lídry?

Vlivní lidé jsou důležití, ale z dlouhodobého hlediska nemohou nahradit politické vzdělání. Lidé, kteří mají dost pokory na to, aby si přiznali, že všichni jednou odejdeme, že náš boj je věčný a že jeho podstatou je zlepšení lidstva a ne jen honba za mocí, po sobě zanechají v dějinách stopu. Nejlepší vůdce není ten, kdo pracuje nejvíc nebo kdo má lepší titul, kdo víc křičí a komu víc aplaudují. Nejlepší je ten, který upevňuje větev, na níž sedí, protože život pomine, zatímco cesta, po níž jsme šli, zůstává. Boj není spjat s jakýmikoli okolnostmi, boj je věčná cesta života.


A je jedno, jestli je na jejím konci vítězství nebo porážka?


Úplná vítězství nenastávají, stejně jako nedochází k úplným porážkám. Jsme stádní zvířata. Jako jedinci nejsme důležití. Tím nejdůležitějším, co při narození získáváme, je řád naší kultury utvářený po bezpočet pokolení – od vynálezu ohně a kola až po molekulární biologii. Odporuje to naší individuálnosti? Ne, naši individuálnost to podmiňuje. Díky kolektivnosti člověk není sám a čelí životu s nesčetnými možnostmi. Podle dávných zákonů bylo vyhnání ze společenství strašnějším trestem než smrt. Dnes civilizace zkouší společnost rozdrobit. Žijeme v megapolích, v domech o mnoha patrech, se sousedy se nezdravíme. Je to samota uprostřed tlupy. A čím osamocenějšími jsme, tím snáze nás ovládají. Někteří lidé si myslí, že jsou sami sebou z vlastního rozhodnutí. Jistě, osobnost je důležitá, ale především tehdy, když jsou kolem nás ostatní. Mám mnoho přátel, ale když dostanu infarkt, budu potřebovat kardiologa, a toho mi dodá společnost. Když se mi rozbije auto, bez ohledu na množství přátel budu potřebovat automechanika. Tak funguje společnost. Jinak bychom nepřežili. Bohužel na to ale zapomínáme. Měnit chod světa není žádná legrace a občas nás to přijde draho. Je to jako silnice, po níž se sunou auta. Nemůžeme zastavit provoz, ale můžeme se naučit, jak mezi nimi projít na druhou stranu. Ta cesta je náš život. A jak ji vykonáme, ukáže, nakolik jsme svobodní. Pro myslící lidi takový boj spočívá v tom, aby je autoritářská společnost nevodila za nos. A problém, jímž se musí levice zabývat, spočívá v tom, že uvědomění si reality nelze dosáhnout ekonomickým rozvojem. Je třeba se postarat o lidské štěstí, protože život uteče…


V roce 2016 jste konstatoval, že pokud už levice ztratí svůj vliv, tak ať, ale ať z toho vyvodí závěry.

Ve věčném střetu mezi pravicí a levicí se tvořily dějiny lidstva. Dnes má sice ten střet moderní podobu, ale ve skutečnosti je věčný. Vítězství v životě nespočívá v dosažení cíle. Vítězství v životě spočívá v tom, že po každém znovu vstanete. A pokud je to boj věčný, musí být kolektivní, protože v dějinách zůstane jen takový. Máme mezi sebou ale mnoho pýchy, každý se namyšleně tváří, že jen on je nositelem té jediné pravdy. Ztrácíme možnost komunikace a rozpadáme se. Levice se rozchází ve svých zájmech, pravice je v nich jednotná. Levice je příliš poetická, pravice příliš realistická. A abychom si to mohli přiznat, musíme se dát dohromady, a k tomu je třeba trpělivosti vůči nesouhlasnému názoru, je třeba ochoty ke kompromisům. Až příliš často se ale považujeme za nejvyšší formu vývoje a cizím názorem opovrhujeme. Chceme, aby vše odpovídalo schématu, které jsme si sami načrtli. V životě ale všechno chodí jinak, a tak ztrácíme energii nutnou k boji proti pravici, která se taky topí v protimluvech. A tak tomu bylo vždy.


Často opakujete, že jsme „vymysleli republiku a mysleli si, že jsme si všichni rovni, přinejmenším před zákonem“.

Všichni chápeme, že někteří jsou před zákonem rovnější než jiní. Bohatí mají lepší právníky. To ale neznamená, že bychom se měli vracet k absolutismu. Lidé, kteří na současné cestě narážejí na nejvíc překážek, by měli dál žít jako většina v zemi a ne jako privilegovaná menšina.


Jak by to vypadalo v praxi?

Levicově orientovaní lidé by měli vypracovat pravidla chování. Pokud nás pozvou k bohatému stolu, sedneme si, ale je nutné mít na paměti, že to není stůl náš. Náš stůl je stolem prostého lidu. Je třeba žít, jak myslíte, protože jinak myslíte, jak žít. Nemohu změnit to, že mnohým se žije špatně, a pokud to nemohu změnit, budu žít tak, jako většina. To je republika. Lidi, kteří milují peníze, je třeba z politiky hnát. Do politiky lze pouštět jen lidi, kteří žijí prostě a uměřeně. Když se z vás stane příklad, který někdo může následovat, nesmíte se dopouštět chyb, protože obyčejný člověk z ulice si toho všimne. A pokud ztratíme důvěru těch, které zastupujeme, stanou se z nás pokrytci. Nemyslím si, že je třeba proměnit se v poustevníka, ale je třeba žít životem většiny společnosti. Odpovídat požadavkům, které jsou obsaženy ve všech proklamacích o rovnosti, přerozdělování a spravedlnosti. Mám dojem, že levice v Latinské Americe ztrácí cestu. Pokládají červené koberce, nabízejí lidu hry a vytvářejí různé úřady, ale všechno je to klam. Ještě v chruščovských dobách jsem přijel do SSSR a odvezli mě do hotelu. Měli tam tak přepychové koberce, až mi po zádech přeběhl mráz. Podivil jsem se, proč kvůli proletářské revoluci vybudovali tak luxusní hotel. Od první chvíle se mi to nelíbilo. Začal jsem se rozhlížet a pochopil, že se tam rodí privilegovaná třída. Vždyť to, jak žiješ, je výsledkem toho, jak myslíš. Pokud procházíš životem nalehko, nebudeš se muset pod materiálnem nijak ohýbat. Prostý život je ve skutečnosti velmi pohodlný.


José Alberto „Pepe“ Mujica Cordano (*1935) V polovině 60. let se přidal k partyzánskému hnutí MLN-Tupamaros a následně 14 let strávil ve věznicích vojenské junty. Po pádu diktatury zastával v levicové koaliční vládě funkci ministra zemědělství (2005–2008) a v roce 2010 byl zvolen 40. prezidentem Uruguaye. Tehdy získal přezdívku „nejskromnější hlava státu na světě“, protože během mandátu žil na okraji Montevidea v malém domku se zahrádkou, na níž si pěstoval zeleninu, a 90 procent své prezidentské mzdy, která činila 12 tisíc dolarů měsíčně, rozdával nadacím na pomoc chudým a drobným podnikatelům.


Přeložila Tereza Spencerová

Čtyři vraždy stačí, drahoušku

$
0
0
Sandra Wain
14. 9. 2018   Outsidermedia
Je s podivením, že ještě dnes, po téměř třicetiletých tvrdých zkušenostech naší občanské společnosti s drogami, dokáže někdo v médiích nebo na ulici vypustit z úst takový upocený ubohý blábol, že za narkomanii dětí a mládeže prý mohou zejména rodiče, neboť své děti špatně vychovali. Divím se, že takovému idiotovi nešťastní rodiče fetujících potomků neutrhnou nohu a že jej s ní neumlátí.

Podle zprávy ČTK u nás denně dochází ke čtyřem sebevraždám. Někteří to přičítají potěšujícímu růstu úrovně blahobytu, ekonomiky, svobody a demokracie, jiní zase rostoucímu mravnímu úpadku společnosti. Možná je to to svým způsobem jedno a totéž. Vybrat si může každý sám, obvykle podle úrovně svého ekonomického zajištění a finanční nezávislosti. Zpráva ČTK neuvádí, kolik z těch čtyř mrtvých denně je mladých lidí a kolik z nich bylo pod vlivem drog.

Jsme unaveni z blahobytu. Někdy z toho těch druhých, někdy i z našeho. Blahobyt unavuje, vyčerpává, vysává, vykořisťuje. Vytváří bídu, nedostatek, sociální marasmus a samé jiné pro parazitní ekonomiku potěšující věci. Jsme unaveni z marného vytváření blahobytu. Existenční problémy neřeší.

Sebevražda není nijak izolovaným aktem od světa jevů. Podílí se na ní spojené nádoby osudu, povahy a prostředí. Sebevražda jednotlivce se velmi podstatně týká nejen rodiny, ale i celé společnosti. Je s podivením, že ještě dnes, po téměř třicetiletých tvrdých zkušenostech naší občanské společnosti s drogami, dokáže někdo v médiích nebo na ulici vypustit z úst takový upocený ubohý blábol, že za narkomanii dětí a mládeže prý mohou zejména rodiče, neboť své děti špatně vychovali. Divím se, že takovému idiotovi nešťastní rodiče fetujících potomků neutrhnou nohu a že jej s ní neumlátí.

Každý rodič nemá zavčasu tolik štěstí, aby se dostal do správné sociálně psychologické poradny, kde by mu vysvětlili, jak se věci s narkomanií ve skutečnosti mají. Kdyby spadla opona a seznali by pravdu, možná by se definitivně nervově zhroutili. Všechno je jinak. Rodiče jsou odkázáni na naivní a drzé klamání médií, sprosté provokování trhu, stereotypní omílání protidrogových odborníků a na lhaní svých vlastních dětí. Když svého potomka pohřbí, je již pozdě.

Za reálného socializmu poskytovala rodina větší míru svobody a bezpečí nežli státní zřízení. Dnes je tomu naopak. Rodina děti omezuje, zatímco kanály veřejných stok jim nabízejí úžasnou svobodu. Ovšem za peníze, bez kterých se ani školní mládež nijak neobejde. Místo aby děti tíhly k rodině, prchají za dobrodružstvím, štěstím, svobodou a změněnými stavy vědomí na ulici. Ta je jejich přítelem, nikoliv upracovaná máma a sedřený táta, kteří jim sobecky nechtějí dávat neomezenou apanáž. Čím více budete střežit a poučovat své potomky, tím to může být horší, a tím více vás mohou při dospívání podvádět. Pokud ovšem nebudete mít doma mentálně zaostalé děti, které věří princeznám a fotbalistům.

Nepomůže vám nikdo. Ani škola, ani psychologové a psychiatři a ani policie, která z principu pomáhá a chrání především stát, jeho vlastníky a jejich legální i nelegální ekonomiku. Zůstanete se svými problémy zcela sami a bezradní. Vaši známí, přátelé, příbuzní i spolupracovníci, kteří podobné případy doma nemají, vám nebudou rozumět ani věřit. Budou vaše problémy bagatelizovat potměšilými žvásty, které pochytili z médií. Záhy takové pokusy vzdáte, neboť abyste přežili a živili státně požehnaný veřejnoprávní organizovaný zločin, budete muset poctivě chodit do zaměstnání, nejlépe do dvou.

Nesmíte marodit. Na vašem pracovním výkonu nesmí být vaše údajně pouze osobní problémy znát. Budete muset splácet hypotéky, všemožné dluhy, zástavy, penále, exekuce a jiné výpalné. Všichni se budou na vás chtít přiživit. Všichni upíři, mrchožrouti, šmejdi, hyeny a svině vás budou chtít odrat, roztrhat a sežrat. Všechny ty honosné zdravotní pojišťovny, banky, půjčovny peněz, pečliví exekutoři, dopravní podniky, vykonavatelé, vymahači, vyděrači, vetešníci, pouliční prodavači drog, soudy, soudní úředníci, ministerstvo spravedlnosti a všemožní jiní další budou proti vám nanejvýše spravedlivě a legálně zastávat spravedlnost. Žijeme přece v právním státě, a právo platí pro všechny bez rozdílu, podle peněz a moci.

Žijeme ve zlomyslném, prohnaném a drsném konkurenčním prostředí, které se snaží nalákat, oklamat, ulovit, vysílit, využít, zneužít a pozřít slabší kořist. Slabší kořist se systematicky průmyslovým způsobem vytváří z občanské veřejnosti. Tou jsou především obyčejní většinoví lidé, hostitelé. Prostřednictvím jejich exploatace se pak exploatují zvířata, rostliny a vůbec celá příroda.

Člověk je vzdor jakkoliv dnes tolik eskalující vulgární individuálnosti, bulvárnímu egoizmu a nespolečenskosti tvorem nanejvýše společenským. Sebevraždu nelze posuzovat jenom výlučně jako sebevraždu, ale i jako vraždu, a dokonce i jako vraždu společenským systémem plánovitě a zločinně organizovanou. Je to také naše chyba, zločin nás všech, když nenecháme z hlouposti, lhostejnosti nebo výhod dopustit na konkurenční prostředí. Podobně jako vražda, také sebevražda postihne více lidí a dříve nebo později vlastně i celou společnost.

Možná vás také zasáhla ona nepříjemná denní statistika. Možná i někdo z vašich blízkých dobrovolně povinně odešel z tohoto slzavého údolí, z tohoto parazitního ráje ekonomiky. Ztrátu pocítíme obvykle až po ztrátě. Výši škody před škodou neznáme. Možná ji předtím ani znát nechceme, a teprve později si uvědomíme nepříjemné následky.

Takový je osud, zejména pokud žijeme v společnosti, kde se uctívá a vzkvétá svoboda, demokracie, ekonomika a blahobyt. Ovšem jen pro někoho. Takový je úděl tam, kde se z parazitních ekonomických důvodů zdůrazňují jenom libá pozitiva a zastírají se nelibá negativa. Nebo kde se na strašení náramně rozpouštějí a vydělávají nehorázné peníze. Takové je určení lidí, kteří žijí v duševních odrazech umělé reality, kterou jim servírují vlci v kůži beránčí, farizejové, zákoníci, a jiné plémě ještěrčí, na které nadával před 2018 lety již Ježíš. Toto je nový řád světa, nový neřád, který směřuje vždy jenom k horšímu, od zlých příčin ke zlým následkům.

Nemusíte se ničeho děsit, čtyři vraždy denně, drahoušku, to je naprosto legální postup, který neustále svým myšlením i skutky schvalujeme, abychom přežili s hrůzou z onoho v tomto zoufalém entropickém světě, nad kterým bdí naše nezávislé soudy, včetně toho soudu posledního.

- - -



CPAP bylo řečeno, že v Idlibu byly natočeny záběry inscenovaného "chemického útoku"

$
0
0
14. 9. 2018      russian
Centrum pro usmíření znesvářených stran (CPAP) v Sýrii informovalo o inscenovaných záběrech údajného používání chemických zbraní proti civilnímu obyvatelstvu syrskými vojáky, které připravily skupiny filmařů. Podle údajů CPAP bylo natočeno za účelem provokace devět scén, z nichž dvě byly schváleny pro předání OSN a OPCW. "V obci Džisr aš-Šugúr v provincii Idlib bylo skupinami filmařů řady blízkovýchodních kanálů a regionální pobočkou amerického zpravodajského televizního kanálu natočeno devět zinscenovaných scén o údajném použití "chemických zbraní" syrskými vojáky proti civilistům", je uvedeno ve zprávě CPAP, kterou disponuje RT.


Je třeba poznamenat, že u všech videozáznamů poskytují pomoc údajně zraněným aktivisté Bílých přileb.

Na schůzce představitelů Bílých přileb a teroristů Džabhat an-Nuṣry k výsledkům natáčení byly z devíti námětů schváleny pouze dva k předání OSN a OPCW "po zadání povelu". Bylo navrženo, aby zbytek videí byl kvůli špatné kvalitě nabízen k distribuci v sociálních sítích.

Jak bylo v centru poznamenáno, aktivisté Bílých přileb provádějí zkoušky zinscenovaných "chemických útoků" s účastí až 30 občanů, včetně asi deseti dětí ve věku od 8 do 12 let.

"Zároveň se"nositelé bílých přileb" připravují společně s teroristy na skutečné použití látek na bázi chlóru proti účastníkům natáčení z místních obyvatel, aby následně obvinili syrskou armádu z "chemického útoku", konstatuje tisková zpráva CPAP.

Podle informací, které přicházejících do centra, jsou v Kafer-Zaitu pozorovány známky aktivizace přípravy inscenovaných chemických útoků také.

"K účasti na inscenování "chemických útoků" bylo teroristy vybráno 22 dětí se svými rodiči ... Další skupina osiřelých dětí, která byla unesena z uprchlických táborů, je určena k natáčení smrtících scén a je nyní držena v jedné z prostor vězení Iqab, které kontroluje teroristická skupina Džabhat an-Nusra", konstatovalo Centrum pro usmíření.

Dříve Ministerstvo obrany Ruska uvedlo, že teroristé společně se členy organizace Bílé přilby uspořádali "setkání" , během něhož schválili scénář provokace s chemickými zbraněmi v syrské provincii Idlib.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
Kromě toho oznámil ministr zahraničí Sýrie Walid Muallem, že členové Bílých přileb v Sýrii unesli 44 dětí, pro použití při zinscenovaném chemickém útoku v Idlibu.

Šídlo nešije. Boudník pomáhal a teď fabuluje. Návod jak vyvrátit konspirační teorie o 11. září.

$
0
0
Leoš Převrátil
14. 9. 2018 911zaoknem
K letošnímu výročí 11. září si Jindřich Šídlo na Zprávách seznamu přizval Jiřího Boudníka, naši hlavní celebritu ohledně vyprávění o 11. září. Videozáznam zde. (Vysvětlení pádu WTC 7 je až cca od 15. minuty) Pořad je nazván VÝZVA: : „Konspirační teorie jsou nesmysl, dám ruku do ohně,” říká český architekt. Sám pomáhal v New Yorku po 11. září.

 

Byl u toho

Pan Boudník vystudoval průmyslovku u nás a po emigraci architekturu v USA. V době útoků byl asi 1,5 km od WTC. Pracoval tehdy jako projektant na stavbě Federálního soudu u Brooklynského mostu. Podílel se na záchranných pracích na Ground Zero a sestavil pro záchranáře model tohoto místa významný pro jejich práci. Půl roku tu dobrovolně pracoval. Poté byl najat Larry Silversteinem do týmu, který měl popsat důvody pádu a pomoci prokázat, že budovy WTC zkolabovaly v důsledku dvou separátních útoků, aby Silversteinovi z pojistky (3,5 miliard USD) mohla být vyplacena dvojnásobná suma. Mimosoudní vyrovnání bylo nakonec ve výši 5 miliard. Následně trpěl silnými depresemi. To a mnoho detailů z jeho osobního i intimního života, je podrobně popsáno v knize Věže, kterou u nás vydal k desátému výročí tragedie (2011).
sidlo_s_boudnikem
Pan Boudník je u nás hlavním mediálně viditelným obhájcem oficiální konspirační teorie. Přijal ji zcela za svou. Odkazuje se přitom na svou bezprostřední zkušenost z místa zřícení i později nabyté znalosti ohledně konstrukce budov.

WTC7

Ohledně pádu budovy 7 je panu Boudníkovi, jak opakovaně v rozhovorech vypráví (i u Šídla), všechno jasné: spekuluje zde o zásadním vlivu elektrických generátorů, které byly umístěny ve spodních nadzemních podlažích. Jejich výbuchy prý podstatně přispěly k jejímu zřícení.
Tato hypotéza vyslovovaná na samém začátku pátrání (spolu s řadou dalších, např. o údajném slabém statickém založení při výstavbě nad elektrickou rozvodnou) byla ovšem již dávno podrobnějším zkoumáním vyvrácena.
Jeho teze je také v přímém rozporu se závěry oficiální technické Zprávy NIST, která na s. 49 doslova uvádí: „Oheň z dieselových generátorů nehrál při kolapsu WTC 7 žádnou roli.“ A na jiném místě: „Kolaps WTC7 nebyl způsoben ohněm z dieselových generátorů ani požárně indukovaným selháním přemosťujícíh nosníků (transfer trusses)…“ Podrobnosti k tomuto závěru lze v názorné podobě najít m.j. v prezentaci NIST ze srpna 2008.
Byla to právě nemožnost zahrnout do příčin zřícení takovéto potenciálně „příjemné“ (oficiálně přijatelné) faktory, která NIST vedla nakonec k jejímu zoufalému poslednímu útočišti v podobě fatálně zákeřné tepelné roztažnosti, která prý shodila jediný nosník na 13. patře a následně učinila z budovy rychlostí volného pádu hromádku suti.
I hlavní stan technických obhájců oficiální verze událostí (debunkerů), časopis Popular Mechanics, dávno tuto svou počáteční spekulaci opustil, vědom si toho, že je neudržitelná a vysvětlení pádu neposkytuje.
Pan Boudník si ji ovšem oblíbil. Zní dobře, odborně a reportéři snažící se „zatnout tipec konspiračním teoretikům“ při jejím pronášení uznale přikyvují.
A co volný pád? A co ohlášení pádu předem? A co výbuchy v sedmičce ještě před zřícením věží? A co brzy ráno vypnutý požární alarm? Kdepak. Šídlo nešije. Slyší, co mu lahodí, a je zela okouzleno šarmem pana architekta.

Dvojčata

O nich se sice v Šídlově pořadu mnoho nedovíme, i zde je však – jak jinak – panu Boudníkovi vše zcela jasné. Z útržků je zřejmé, že se drží teze už dříve vyslovované, např. v tomto svém rozhovoru:
Svědek 11. září: Vím přesně, proč newyorská "Dvojčata" spadla (čas. Týden, 11.9.2011)
No skvělé (tak přece někdo)! Jak?
„Problém byl v palivu, které měla letadla v křídlech. Vysoká teplota narušila molekulární strukturu oceli a ocel je v podstatě k ničemu. Vnitřní sloupy v jádru začaly sedat pod tíhou té "čepice" nepoškozených pater nad nimi. A natahovaly příhradové nosníky nesoucí jednotlivá patra. Když takový nosník ztratí spoje na koncích, nemá co držet podlaží. To spadlo na podlaží pod ním, což zapříčinilo postupný dominový efekt kolapsu. Vnitřní jádro a zejména vnější plášť neměly jak držet pospolu a postupně se rozvinuly jako květy.“ (Boudník v čas. Týden)
Zní to dobře. Vezměme to popořádku:
1) Palivo v křídlech letadla.
Celkem asi 30 m3 kerosinu. Odhaduje se, že podstatná část vyhořela v mohutné ohnivé kouli při nárazu. Řekněme, že ale třetina zbyla. 10 m3. To je 3 mm vysoká kaluž roztažená po jednom patře, a nula celá nic kaluž pokud se to rozteklo po patrech vícero. Nicméně to prý „molekulárně rozložilo“ tisíce tun oceli. … No, asi ne.
(Další lze případně přeskočit až k podstatnému bodu č.6)
2) Ocel je při požáru k ničemu.
To, že se budovy s ocelovou kostrou stále staví je zřejmě čirá nezodpovědnost, Opravdu? Nic takového, o čem pan Boudník vypráví, nezjistili ani při následném testování modelových WTC struktur v laboratořích Underwriter Labs, ani při celé sérii slavných Cardingtonských požárních experimentů. Všude ocelové konstrukce ustály bez potíží mnohem větší zátěž než WTC (navíc pod místem nárazu konstrukčně prakticky úplně zdravé). Věže na rozdíl od těchto pokusů přitom měly ještě tu výhodu, že ocel byla potažena vrstvou protipožární izolace. (O jejím setřesení nárazem letadla se sice rádo spekuluje, odporuje to však účinku popisovanému např. obyvateli podlaží těsně pod místem nárazu: káva v hrnečku se otřásla, ale nevylila. Spadlo jen pár panelů stropního podhledu.)
3) Vnitřní sloupy začaly pod tíhou těch nepoškozených nad nimi sedat.
Vnitřní jádro bylo tvořené 47 masivními ocelovými sloupy, výrazně staticky naddimenzovanými. I oficiální zprávy připouštějí, že poškození jádra letadlem nebo ohněm bylo marginální. Skořápku letadla rozložil už průnik vnější (nosnou) ocelovou mříží, jádru moc neublížila. Sedání sloupů je zde čirá fantazie.
4) Natahování příhradových nosníků.
Vychází z pozorovaného průhybu fasády. Ano něco takového tu zřejmě probíhalo, ovšem v rámci jiného řetězce příčin.
5) Dominové padání podlaží.
To je stará palačinková teorie, dávno zavržená. Proč si ten, kdo „tvořil model trosek“, nevšiml, že palačinky pater dole neleží? Je to zřetelné z fotek i videí.
6) (Nejlepší na konec:) Vnitřní jádro a zejména vnější plášť neměly jak držet pospolu a postupně se rozvinuly jako květy.
Esteticky zajímavý příměr! Ovšem věcně nesedí.
a) Plášť tvořily nosné ocelové stěny, dohromady to byla krabice. Proč se krabice nerozevře jako květ? Zeptejte se třeba nějakého děcka: Stěny se o sebe opírají rohovými spoji! Kde jste viděl „rozevřený květ“ pláště? Kdo ho kdy pozoroval? Nemůžete snad myselt těch pár nakloněných pahýlků u paty věží, když mluvíte o celém kolapsu.
b) Jádro: 47 sloupů z konstrukční oceli, vzájemně spřažených. Supersilný mrakodrap sám o sobě, který navíc zbaven váhy utržením palačinek podlaží je teď efektivně ještě silnější. Kde je aspoň fantazie, která tuto ocelovou 3D-mříž rozdrtí?
Pár obrázků (kliknutím zvětšit). Více v příslušných kapitolách WTC7 a Dvojčata.
bez_kvetubez_kvetu2wtc-erup-16wtc-konst1wtc-konst3

WTC resumé

Obě Boudníkova vysvětlení jsou tedy neudržitelná. Nepochodil by s nimi ani mezi trochu více znalými souvěrci. Je to v podstatě prázdná rétorika. Technickou neproveditelnost oficiální konspirační teorie je však třeba zakrýt nějakým fíkovým listem. A jelikož se této role v případě Dvojčat zřekl sám pověřený NIST – ve své zprávě se klíčovou otázkou mechanismu kolapsu výslovně odmítl zabývat – je tu pole pro další pomocníky, kteří rádi poskytnou nějakou tu hypotetickou story, tím líp, jestli navíc byli u toho. Když to spadlo, tak to asi holt spadnout muselo. Čtenáři nad tím přece stejně nebádají. (A pan Silverstein pro pojišťovnu nějaké vysvětlení potřeboval a zaplatil.)
Nevím, kdo se kdy pokusil svěřit panu Boudníkovi nějakou reálnou konstrukci. S ohledem na výše řečené a bezpečnost staveb, je asi dobře, že se spíše věnuje spisovatelství a „umění“. Právem ceněný je za svou nápomocnost po tragedii. Ohledně vysvětlení kolapsu WTC ať si ho však i nadále zvou nanejvýš Ti, kdo o tomto předmětu nic nevědí a mohou se tak nerušeně kochat „molekulární vědeckostí“ poskytnutých fantazijních úvah.
To podle všeho odpovídalo i Šídlovu záměru.
A jak tedy zaštítit oficiální konspirační verzi, když reálné argumenty chybí? Pak už máte k dispozici jen své silné přesvědčení, pokud možno sebejistě a odhodlaně vyjadřované (s tím, že jakákoli pochybnost je vlastně neslušná). Dojem se tu dá samozřejmě ještě zvýšit. Někdo by třeba přísahal při obrázku svých rodičů, pan architekt dává v šanc svou končetinu: „Konspirační teorie jsou nesmysl, dám ruku do ohně!“ Má ovšem na mysli jen konspirační teorie konkurenční, ta jeho prý platí, a samozřejmě jen rétoricky. Neboť ten prubířský oheň by byl zatraceně pálivý.
A Šídlo? Šídlo úplně zapomnělo čím je. Pouze nahrává a přitakává ctěnému hostu. Celou tu selanku pak ale nadepíše o to razantněji: VÝZVA: „Konspirační teorie jsou nesmysl, dám ruku do ohně,” říká český architekt. Sám pomáhal v New Yorku po 11. září.
Když nejsou argumenty, tedy je třeba o to silnější morální apel. Apel evidentně manipulativní, neboť oba pánové jsou proponenty konspirační teorie. Sami se ovšem zdráhají svého miláčka, s nímž za ta léta srostli, takto označit.

Závěr: Jak vyvrátit nesprávnou (konspirační) teorii

Pane Šídlo, vysvětlím Vám to – jakkoli se sám považujete za šampiona kritické žurnalistiky, když jezdíte o informacích a dezinformacích přednášet po školách:
K vyvrácení teorie, jakékoli (tedy i té o spiknutí) jsou potřeba, chvíle napětí… věcné argumenty!
Pokud možno platné, nikoli dávno prošlé a vyvrácené.
Musel byste vysvětlit jak ocelovou „klecovou konstrukci“ (jak ji správně označuje pan Boudník), přivést k naprostému rozdrcení. Musel byste věrohodně znevěrohodnit stovky svědectví o explozích v budovách. Musel byste odvysvětlit i záludnou „chybu v matrixu“, když BBC nepochopitelné a nevídané zřícení WTC7 anoncovala s předstihem ve zprávách. Atd. Atd.
To by ovšem znamenalo, pochopte, že se musíte tou věcí zabývat! Ale, kde na to máte brát čas, při Vašem zápřahu a produktivitě!? A ještě by Vám ta zjištěná skutečnost mohla být hodně nepříjemná. Tedy vaříte šlichtu z vody. Té tisíckrát vyvařené. Opravdu nestačí přizvat pábitelského souvěrce s někdejšími zásluhami (reálnými, nepopírám je!), nechat si vyprávět staré příběhy, chytře se tvářit, jako ten kdo ví a nepotřebuje zdůvodňovat, a na obalu tenhle potlach vyšponovat razantním titulkem. A to vše abyste domněle zasadil ránu konspiračním teoriím, které si dovolí konkurovat Vaši spiklenecké teorii vlastní, zamilované, tak jak jste ji spolkl.
Tak příště třeba zase někdy žurnalistiku, místo infotainmentu s dezinformačními prvky.

Vedle kauzy 11. září se pan Šídlo profesionálně věnuje i řadě dalších společensky významných otázek. (zde jeho reklama na pořad z přechozího dne, tak jak byla umístěna pod vlastním článkem).
sidlo_2018_cr

Dozvuky (korespondence s JŠ)

email LP 12. 9. 2018 v 20:39:
Dobrý den, pane Šídlo,
dneska jsem dal na svůj blog reflexi k Vašemu včerejšímu pořadu:
http://911.zaoknem.cz/index.php?cl=blog-02

Třeba to už někdo avizoval přes fb (jste tam prý celebrita).
Snad Vám to pomůže (k troše sebereflexe).
Mějte se pěkně!
Leoš Převrátil

email JŠ 12. 9. 2018 v 20:45
Ano, díky, vím, že existují lidé, kteří věří, že WTC sestřelil Bush,
že Elvis žije a letadla rozprašují chemtrails.
Překvapuje mě je, že jste při své fascinující znalosti nebyl přizván před Kongres.
Mimochodem, vy jste tehdy v NYC byl, prošel jste Ground Zero,
nebo jste jen viděl Loose Change na YouTube?
Pěkný večer přeji


email LP 12. 9. 2018 v 21:01
Skvělé, díky za průhled v jakém to podivném kaleidoskopickém světě žijete.
A zase bez jediného argumentu, se suverénním přehlížením všech těch,
co jsou na dlani - třeba právě na odkazovaném webu.
Ale vy jste zkušený fejetonový plavec, takže vám ta infotainmentová kocábka
jen tak o nějaké to skalisko faktu nekřísne, spolehlivě se jim vyhýbá.
Dobrou noc!
LP
Malý komentář: Pan Šídlo je držitel Peroutkovy ceny a dalších novinářských ocenění. Člověka skoro napadá... Že by nějaká konspirace? :o) Ale ne, taková už je zkrátka česká mediální krajina.

Výzva Národních socialistů v Praze k volbám senátorů

$
0
0
14. 9. 2018
Krajská rada strany Národní socialisté se seznámila se všemi kandidáty, kteří se v Praze dne 5. – 6. října 2018 zúčastní voleb do Senátu Parlamentu České republiky a vyzývá členy strany a voliče v Praze, aby těchto volbách hlasovali pro tyto kandidáty:


volební obvod č. 7 – Praha 12: Ivan David (SPD)

volební obvod č. 20 – Praha 4: Benjamin Miroslav Kuras (REAL)

volební obvod č. 23 – Praha 8: Petr Hannig (Rozumní)

volební obvod č. 26 – Praha 2: Ladislav Jakl (SPD)

I když u těchto kandidátů nejde vždy o totožnost nebo blízkost s našimi programovými zásadami, jde ve všech případech o osobnosti, kterých si vážíme, neboť vyznávají hodnoty, jako jsou láska k vlasti a starost o její bezpečnost, svoboda a demokracie pro všechny.

V Praze 10. září 2018


 Jiří P o n d ě l í č e k , v. r.
předseda KR Praha

Pomocná stráž ideologické policie, aktivisté ministerstva pravdy a lásky, free hate a co na to psychiatr

$
0
0
Ivan David
15. 9. 2018
Co si tak člověk může pomyslet při pohledu na tváře amatérských cenzorů a udavačů? Obrázky mi poslal přítel. Dříve se této poruše osobnosti říkalo "bažící po sebeuplatnění"
Současně je jejich osobnostním rysem konformismus. Udavači všech dob a fanatici všech vyznání si jsou podobní. Tito udavači nemusejí myslet, přijímají normy diktované médii a šířené ideologickými fanatiky. Jak se vyhnout nenávisti?


Lidsky chápu každého, kdo projeví zájem o moji peněženku, rozumím jeho situaci, chápu,  jak a proč byl ke své žádosti o moji pěněženku dohnán, necítím k němu nenávist, ale budu-li moci, tak ho přiměřeně sejmu, neboť občan má povinnost sám k sobě i ke společnosti bránit své zájmy a zájmy společnosti.

Zde je tedy ta kontrarozvědka svobody slova:









Změna je život aneb Ten den co pršelo

$
0
0
Aleš Macháček
15. 9. 2018    E-republika
Zastavit vodu, která zbůhdarma odtéká z krajiny není vůbec jednoduché. Ale je to naprostá nutnost. Můj odhad proudu kolem mého zápraží byl 200 l za minutu a za 30 minut deště je to 6 kubíků vody, které utekly do Slabeckého potoka a posléze do Berounky, na níž není přehrada.





Když letos zapršelo, byl jsem připravený. Ze střech jsem měl svody do nádrží o objemu kolem sedmi kubíků. Dlouho před tím nade mnou ostatní kroutili hlavou a významně si ťukali na čelo. Ale předpověď z www.yr.no byla děsivá, tak jsem ještě naplnil pár pytlů s pískem, dal je na zápraží a připravil si plavky. Nakonec to nebylo tak zlé, sudy byly plné. A ta voda, co utekla, tak utekla.



Před lety jsem vodu nechytal, neměl jsem ani okapy, protože jsem chtěl, aby voda zasakovala, hlavně u vysokých klenů. Předloni jsem změnil názor, když jsem chtěl na zahradě zachránit pár keříků před uschnutím a musel jsem použít vodu z kohoutku. Samozřejmě že to není řešení, brát vodu z podzemí, čistit ji a v našem případě odradonizovat a pak s ní zavlažovat, nehledě na to, že borůvky to nemají rády. Já vím, nemám mít borůvky, které potřebují kyselou půdu a hodně vody. Ale když vnučka je má tak ráda!

Když jsem se do toho pustil a zjistil, že nádrž na zachycení vody přijde bratru na 3 Kč na litr, byl jsem v rozpacích. Jako investiční záměr to byl a pořád je projekt naprosto šílený. Jako ostatně každý pokus vypěstovat si něco pro sebe, Tím se dostanete do soukolí trhu fungujícího pro podobné šílence, který vás přijde dost draho. Jeden příklad pro všechny. Balíček starých brambor s klíčky je desetkrát dražší než nové brambory. Jak jednodušší je tržní mechanismus! Pak je nejdůležitější mít peníze, a pak si ty borůvky koupit. Ale když jednou začnu, nějak mi cvakne v hlavě a jedu. A až vychytám nějaké drobnosti, podám vám, milí čtenáři, o svém systému podrobnou zprávu.



Teď chci jen říct, že to není jednoduché. Tedy zastavit tu vodu, co utekla. Můj odhad proudu kolem mého zápraží byl 200 l za minutu a za 30 minut deště je to 6 kubíků vody, které utekly do Slabeckého potoka a posléze do Berounky, na níž není přehrada.



Ten kousek staré úvozové cesty u mého obydlí je jako hrdlo povodí, odhadem méně než dva hektary. Kdyby obyvatelé 4 domů v tomto malém povodí utratili každý 20 000 Kč na sudy či jiné nádrže, měli starý ořech a pár vysokokmenů ovocných stromů, aby kryly půdu před sluncem a kořeny zaváděli vodu do potřebné hloubky! Pak by se úvozová cesta neprohlubovala a bývalé roje světlušek by pár dní v červnu prováděly pořád svoje reje. Ale takové peníze jen tak někdo nevyhodí.

Při letmém pohledu do volebních programů si kromě velmi povrchních frází většiny partají pamatuji program SPD, který byl podivuhodně konkrétní v oblasti zemědělství. SPD, pakliže se nepletu, nemá ráda suché poldry. Já, pod vlivem Ivana Dejmala z doby před a během jeho ministrování (od slova ministr, ne ministrant) vznik suchých poldrů vítám. Ivan strávil léta v Husákově kriminálu hledáním odpovědi na otázky z profese a naše republika měla štěstí, že mu umožnila převést jeho cit pro přírodu do zákonů. Musíme vytvořit nové formulace zákonů a přinutit politiky je realizovat. Finanční podporou pro zachycování deště při nové bytové výstavbě, vynucením zachycování deště na parkovištích nákupních center, průmyslových plochách a dopravních tepnách, přípravou na rozvod užitkové vody. A také těmi suchými poldry. Ještě jednou bychom se měli postavit za politickou partaj, která má podobné požadavky v programu a zkusit je prosadit do zákonů. Takové zákony nám současná EU jen tak jednoduše nepřikáže.



Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

Nabídněme návrat do vlasti Čechům z Ukrajiny

$
0
0
Jan Urbach
15. 9. 2018  VašeVěc
Česko se po státním převratu na Ukrajině v roce 2014 velmi nehezky zachovalo k etnickým Čechům, kteří projevovali vůli vrátit se do své domoviny. Návrhy na širší repatriaci byly fakticky odmítnuty. Zřejmě někdo nechtěl takovým krokem přiznat, že situace na Ukrajině děsivá.


To by vrhalo špatné světlo na převratovou moc. Tehdejší český ministr zahraničních věcí Zaorálek, řečený oranžový Schwarzenberg, však raději táhl basu s těmi, kteří do převratu v Kyjevě příliš investovali. Co mu bylo do Čechů, kteří se na Ukrajině báli o život.

Jedním z mála, kteří si dovolili hovořit o Ukrajině pravdu, byl bývalý eurokomisař, německý sociální demokrat Günter Verheugen. Poukázal tehdy na fakt, že „poprvé v tomto století skuteční fašisté z masa a kostí sedí ve vládě“. Bruselské pseudoelity však ke všem varováním byly slepé a hluché. K neonacistům ze strany Svoboda, rozpínajícímu se adorování příslušníků ukrajinské dobrovolnické divize SS Halič nebo tzv. Ukrajinské povstalecké armády. Hrdiny „proevropské“ Ukrajiny jsou dnes Stepan Bandera nebo Roman Šuchevyč.

A nejsou to vůbec nějaké excesy ojedinělých extrémistů. Vždyť předseda ukrajinského parlamentu Andrej Parubij má Adolfa Hitlera za „největšího“ demokrata. Poslanec apeloval na všechna velvyslanectví evropských zemí, aby ocenily ukrajinskou vládu a Parubije a přerušili s nimi veškeré styky. Neznám reakci, ale iluze si vzhledem k dosavadní politice Bruselu nedělám. Kam může směrovat země, kde parlamentní lídr se chce učit u Hitlera? „Sláva Ukrajině, hrdinům sláva!“ se nyní stalo oficiálním pozdravem v ukrajinské armádě. Jde o pozdrav, který dokonale zprofanovali s nacisty kolaborující příslušníci banderovců.

Mezi oběťmi ukrajinských nacionalistů a přímých kolaborantů s dnes opět v Kyjevě opěvovaným Hitlerem byli také Češi. Měli bychom se vrátit o několik let nazpátek a nabídnout etnickým Čechům na Ukrajině a jejich potomkům návrat do České republiky, země jejich předků.



Ilustrační foto: Oslava Stephana Bandery

Sýrie - USA oznámily absurdní plán na neomezenou okupaci

$
0
0
15. 9. 2018    Moon Of Alabama, překlad Zvědavec
Fáze 1: hromadit pánské spodky; Fáze 2: ?; Fáze 3: zisk
Nový americký plán je tento: 1. okupovat severovýchodní Sýrii po neomezenou dobu, 2. ???, 3. Írán odejde ze Sýrie a „režim“ v Damašku padne: Prezident Trump, který před pouhými pěti měsíci řekl, že chce „odejít“ ze Sýrie a brzy přivést americké jednotky domů, souhlasil s novou strategií, která na neurčitou dobu podpoří vojenské úsilí a zahájí větší diplomatický tlak, který má vést k dosažení cílů USA, jak uvedli vysocí představitelé Ministerstva zahraničí.
Ačkoli byly vojenské akce proti Islámskému státu téměř ukončeny, administrativa nově definovala své cíle, zahrnující odchod íránské armády a zprostředkujících složek ze Sýrie, a ustavení stabilní vlády, která nebude hrozbou, a bude přijatelná pro všechny Syřany a mezinárodní společenství.

Prvním důležitým krokem „diplomatického tlaku“ je zabránit bezprostředně hrozící operaci syrské armády proti skupinám, které se připojili k al-Kájdě, v provincii Idlib:

Přestože Spojené státy souhlasí s tím, že tyto síly musí být zničeny, odmítají „představu, že tam musíme jít... vyčistit od teroristů, většina lidí bude bojovat... nejsou to teroristé, ale lidé, bojující v občanské válce proti brutálnímu diktátorovi,“ stejně tak miliony civilistů, řekl [zvláštní americký zástupce pro Sýrii, James] Jeffrey. Místo toho Spojené státy vyzvaly ke spolupráci s ostatními externími aktéry.
„Začali jsme používat nový jazyk,“ řekl Jeffrey, když se zmínil o předchozím varování před použitím chemických zbraní. Nyní, jak oznámil, Spojené státy nebudou tolerovat „útok. Tečka“.
 Jeffrey právě navštívil Turecko. Záměrem bylo upevnit nesouhlas Turecka s nadcházejícím útokem v Idlibu. Výsledkem byl plán, který turecký prezident Erdogan dnes prezentoval na summitu s ruským prezidentem Putinem a íránským prezidentem Rúháním v Teheránu. Plán zahrnoval:
Prodloužení klidu zbraní v deeskalační zóně
12 ozbrojených skupin, včetně Hayat Tahrir al-Sham, má být rozpuštěno
Turecko vycvičí novou povstaleckou skupinu, která bude pod tureckým velením ovládat Idlib
Skupiny, které odmítají, budou cílem protiteroristických operací
...
Tento plán je nesmysl (http://www.moonofalabama.org/2018/09/syria-un-us-want-to-delay-idlibs-liberation.html). Jedná se o kopii seznamu úkolů, který byl předán Erdoganovi, když byla zřízena deeskalační zóna v Idlibu na začátku léta, v astanském formátu. Erdoganovi se nepodařilo plán provést. Teroristická organizace Hayat Tahrir al-Sham (HTS) stále ovládá provincii Idlib. HTS stále odmítá zrušit svou organizaci. Pozorovatelské pozice, které Turecko zřídilo kolem Idlibu, jsou stále závislé na dobré vůli teroristů HTS a ochrany z jejich strany.
Erdogan nemá žádný způsob, jak tento plán realizovat. Proto dnešní summit v Teheránu skončil pokryteckým prohlášením (http://www.president.ir/en/105972). Nepodařilo se pro Idlib vymyslet žádný společný progresivní postup.

Klikněte pro zvětšení

Sýrie a její spojenci Rusko a Írán by měli pokračovat se svým plánem a vyčistit Idlib od teroristů. USA jen blafují, nemají žádné reálné prostředky, aby jim v operaci zabránily. Pokud by to zahrnovalo jakýkoli útok USA na syrské a ruské jednotky, pravděpodobně by došlo k eskalaci konfliktu mezi jadernými mocnostmi. To je riziko, které americká armáda nebude ochotná podstoupit. Dobře ví, že americké jednotky, které jsou nasazené v Sýrii, jsou vůči útokům zranitelné.

USA nyní vykřikují (https://medium.com/@caityjohnstone/psychic-nikki-haley-if-there-is-a-future-chemical-weapons-attack-assad-did-it-909394df2bc0), že bezprostředně hrozí chemické útoky ze strany syrské armády proti „civilistům“ v Idlibu:
Pokud chtějí pokračovat v cestě převzetí moci v Sýrii, mohou to udělat,“ řekla Nikki Haleyová na dnešní tiskové konferenci OSN, aniž by vysvětlila, jak může jediná uznávaná vláda země „převzít moc“ v zemi, kterou sama řídí. „Avšak nemohou to udělat chemickými zbraněmi. Nemohou to udělat a zaútočit přitom na svůj lid. My jim na to neskočíme. Pokud budou použity chemické zbraně, přesně víme, kdo je použije.

Pokud dojde k chemickému útoku, USA budou vědět, kdo to udělal, protože samy dodaly chemické látky teroristům. Syrská armáda samozřejmě nepoužije žádné takové zbraně. Sun Zi nikdy takovou radu neposkytl:


Když je tvůj nepřítel téměř poražen, a konečné vítězství je na obzoru, otrav plynem svůj/ vlastní lid, aby národy větší, než je ten tvůj, zasáhly a zničily tě.“ Sun Zi, Umění války

Chemická válka je neúčinná. To je důvod, proč všichni souhlasili s jejím zákazem. Stejně jako ve východní Ghútě, USA zjevně opět plánují zfalšování „chemického útoku na civilisty“, aby měly propagandistickou záminku k útoku na syrské jednotky.
Zítra ruská flotila dokončí svůj manévr ve východním Středomoří. Všechny jednotky syrské armády zaujaly své pozice pro zahájení operace v Idlibu a jsou připraveny. Dělostřelecké a letecké síly jsou zformovány a nějakou dobu již provádějí operace. Jakýkoli odklad by nyní pouze zhoršil připravenost vojsk a poskytl Spojeným státům více času na zavedení protiopatření.

Zdá se, že to ruský prezident Putin pochopil. Na tiskové konferenci na summitu v Teheránu řekl: 
Pokud jde o příměří, považujeme to za nepřijatelné, když pod záminkou ochrany civilního obyvatelstva chtějí stáhnout teroristy, aby nebyli vystaveni útoku, a zasadit ránu syrským vládním jednotkám.
Rusko nemá náladu na kompromisy. Varovalo americkou armádu, že brzy zahájí operaci proti teroristům ISIS, které jsou pod ochranou malé americké posádky v Al Tanf. Tito ozbrojenci nedávno zahájili další pokus o opětovné získání Palmýry, ale byli chyceni a poraženi dříve, než mohli dosáhnout svého cíle:
Stížnosti Ruska na přítomnost potenciálních teroristů z al-Kájdy nebo ISIS v deeskalační zóně nejsou nové, zdůrazňují představitelé USA. Avšak s tím, jak hrozí bezprostřední útok ze strany jednotek syrského režimu za podpory Ruska na severu provincie Idlib, mají obavu, že by to Moskva mohla považovat za optimální čas na to, aby vedla více útočných operací.

A to je právě problém nové strategie USA v Sýrii. Pozice v Al Tanf je neudržitelná. USA by tam mohly poslat celou brigádu, včetně protileteckých systémů, ale stále by byla příliš zranitelná. To je důvod, proč dnes USA zahájily cvičení, zaměřené na záchranné akce a exfiltraci (tj. evakuace tajných agentů a informátorů z nebezpečného území, pozn. překl.) v Al Tanf. Toto místo je příliš daleko od jiných amerických obranných systémů, aby odolalo útoku.
Na severovýchodě Sýrie jsou pozice USA podobně ohroženy. Od začátku srpna byly přivezeny zbraně a vybavení v 1 900 nákladních vozech pro jejich kurdské zástupce - Syrské demokratické síly. Saúdové se zavázali, že zaplatí nějakou částku za rekonstrukci, a USA jistě doufají, že tam budou využívat ropná pole, aby mohly financovat budoucí okupaci. Brzy jistě vyhlásí „nezávislou“ regionální vládu, která však bude plně pod jejich kontrolou.

Ale Turecko je proti takovému zplnomocnění Kurdů. Zásobovací trasy přes Irák jsou zranitelné. Populace je rozmanitá, a mnoho syrských Arabů nechce být podmaněno Kurdy/USA. Budou odolávat sektářské a etnickéčistce, kterou mají Kurdové v plánu. To snadno umožní vyprovokovat guerillovou války proti americkým okupantům a jejich zástupným silám. Co se stane, až americké síly utrpí vážné ztráty na životech?

Přítomnost Spojených států v Sýrii je nákladná hromada pánských spodků bez šance, že by ji někdy přeměnily na zisk. Byla to Trumpova chyba, že se nechal nalákat na líbivé řeči neokonzervativců a sionistů, kteří ho k tomuto plánu dotlačili. Trump je ten, kdo bude muset zaplatit politickou cenu.


Syria - U.S. Reveals Underpants Plan For Indefinite Occupation vyšel 9. zaří 2018 na ICH. Překlad v ceně 445 Kč Zvědavec.

K bouřlivé diskusi nad 21.srpnem aneb Trapně nemoderní, na faktech založený příspěvek do post-faktické debaty

$
0
0

Michal Brand
15. 9. 2018
Multikulturalismus a neomarxismus ve všech svých projevech přinesly do jakýchkoli debat nový fenomén – namísto vědecké, věcné, racionální, argumenty a fakty podložené debaty přináší multikulturalismus/neomarxismus „vědecké“ „diskuse“ na základě pocitů, dojmů, wishfull thinking (neznám český ekvivalent, snad lze použít neobratné přání otcem myšlenky). 



Všimněte si, jak po vzoru svých staro-bolševiků z let 30. (SSSR) nebo 50. (u nás) i dnešní neo-bolševici (multikulturalisté, neomarxisté) jakákoli jim „nepohodlná“ fakta nebo logické argumenty odmítají s hysterickým řevem „to je rasismus“, „to je xenofóbie“, „to je sexismus“, „populismus“, „neonacismus“, „ruský trol“, „Putinův agent“. Vyvrátit protiargumenty neumí neo-bolševická kavárna, stejně jako to neuměla staro-bolševická „elita“. Tak prostě sprostě nálepkují a řvou, že co se dotýká jejich citů, je nepřijatelné, nekorektní, zakázané.

Tato linie prochází všemi směru multikulturalismu/neomarxismu – ve všech jeho projevech, ve všech jeho úderných oddílech (Sturmabteilung). Ať již jde o
- eko-fašismus (destrukticní, protispolečenské a často jasně kriminální jednání pod záminkou ochrany přírody),
- genderismus (duševní porucha, jejíž nositelé se domnívají, že přírodní zákony jsou jen výmysl a zatímco komunisté poroučeli jen větru a dešti, genderisté poručí i pohlavím a genetické výbavě vepsané do DNA a RNA),
- islamizační směry (vyzdvihující přínos a úžasnost ideologie, která všude, kde aplikována, vede jen k zaostávání, bídě, násilí, likvidaci lidských práv atd atd atd.),
- krimigrantismus (podporu nelegální migrace nepřizpůspobivých osob, které nemohou být ničím jiným než zátěží pro ekonomiku, společnosti i sociální systém hostitelské země – v pravém smyslu jako parazit, který navíc je z historii znám tím, že svého hostitele rychle vysaje a zahubí; a pak, přesně dle své 1400 let staré ideologie se přesune na dalšího hostitele v rámci „džihádu“ za rozšíření té jedné víry lásky, míru a tolerance, ideologie, která ovšem nesmí být jmenována, protože nikdy s ničím nesouvisí),
- feminismus (ideologický směr založený na představě, že ženám musí být dovoleno úplně jakékoli jednání a chování a pokud se kdokoli vůči čemukoli z jejich jednání ohradí, pak je sexista, macho a vůbec odporná existence; nejčerstvější příklad je vulgární a primitivní chování Sereny Williamsové, která ovšem získala – jako samozvaná bojovnice „za ženská práva“ – širokou podporu a muži-karikaturstovi, který si dovolil ji nakreslit, nyní zfanatizpovaní multikulturalisté vyhrožují smrtí a „celebrity“ neo-bolševismu požadují, aby dotyčný karikaturista byl vyhoze nz práce an ikdo ho nezaměstnal; ani v kotelně; horší než za Husáka)
- metoo-ismus (nátlakové, protiprávně jednající hnutí, kdy si dobrovolná účastnice sexuálního aktu, většinou zlatokopka, po dvaceti letech „vzpomene“, že sice šla s někým dobrovolně do jeho bytu, často několikrát za sebou, tam se zcela dobrovolně zúčastnila sexuálních aktivit, často několikrát za sebou, ale po dvaceti letech jí to přijde, jako že byla vlastně znásilněna, prtože muž k tomu všemu neměl její písemný souhlas s notářsky ověřeným podpisem a dvěma důvěryhodnými svědky navíc) ,
- ideologický směr nenávisti vůči bílé rase,„white guilty“ ideologie,
- ideologický směr nenávisti vůči judeo-křesťanské civilizaci,
- neo-elitářství (primitivní, naprosto pomatení „intelektuálové“,

kteří ztratili zdravý rozum a zblbli jak poručík Dub a sami sebe považují za výhradní majitele Pravdy s velkým P; „vzdělaní, inteligentní“ tupci požadující například, aby byli zbaveni volebního práva všichni lidé, kteří mají jiný názor než oni sami, protože jejich „intelektuálský“ dubovský názor je ten jediný správný; pražská i jiná kavárna tak nápadně připomíná ty nejzfanatizovanější a nejkovanější bolševiky let padesátých, kteří se také cítili „předvojem dělnické třídy“ a také měli dojem, že „stojí na straně historické pravdy“, i když v rozporu se zdravým rozumem; Jak napsal Joseph Heller v Hlavě XXII – volná citace „Nadporučík byl inteligent, ale neměl filipa. Byl to zkrátka pitomec.“ To sedí na pražskou i jinou kavárnu naprosto dokonale.)
- feudalizace/byrokaratizace (směr založený na byrokratizaci života společnosti, od zákazů některých názorů, cenzury na facebooku i jinde na internetu, přes „dotace“ a jiné podvodné zvýhodňování jedněch proti druhým, přes kupení předpisů, zákazů, nařízení, tisíců zcela nesrozumitelných a navzájem se popírajících paragrafů tisíců zcela nesrozumitelných a navzájem se popírajících zákonů, kontrolní hlášení, výkazy, nesplnitelné normy – jako například na emise motorů atd.; to vše s cílem omezit konkurenci a podnikavost a natrvalo zabrat a zakolíkovat pro kamarádíčky z mega-korporací všechno podnikatelské území)
- atd.

Nad výročím 21. srpna se rozpoutala poměrně bouřlivá diskuse. Toto výročí bylo nejdůležítější událostí od narození Mohameda pro celou hystericky protiruskou kavárnu, která má opět jako v letech padesátých svého třídního nepřítele, svého „imperialistu“, svoje „západní (vlastně nyní východní) ideodiverzní centrum“ a „jeho agenty v žoldu ruského (dříve amerického) imperialismu“. Jiná výročí takovou pozornost kavárny nepoutala – taky by se nedalo plivat na Rusko a vytvářet obraz nepřítele. V případě srpna 68 to lze - sice zcela zmateně a zblble, ale bojovníkům proti Sovětskému Svazu, kteří za minulého režimu drželi hubu a krok víc než kdo jiný, to nyní dává šanci cítit se jako „bojovníci odboje“. Jako když po válce největší zbabělci a kolaboranti navlékli na ruku pásky „Revolučních gard“ a začali svoji vinu „smazávat“ svojí hysterickou, fanatickou „revolučností“ a mnohdy i násilím, které mělo jediný důvod – dokázat „revolučnost“ a „proti-nacismus“ všech těchto zbabělců a kolaborantů. A možná někdy umlčet německé svědky kolaboranství a donášení „revolucionáře“. Dnešní bojovníci proti „ruskému imperialismu“ se ničím neliší. Štětina prostě musí být hystericky protiruský, aby překřičel svoje zcela zřejmé kolaborování s komunistickým režimem a svoje postavení prominenta v bolševickém režimu i v Sovětském Svazu. Dnešní hysteričtí bojovníci proti Rusku mají podobné motivy – v lepším případě. V horším případě jsou to prostě jen hlupáci, kteří bojují proti nepřátelům z „minulé války“ a ignorují skutečné nepřátele a skutečná nebezpečí z té „dnešní války“. Třicet let po tom, co Evropané porazí islámskou invazi, budou tito tupci, dnes kolaborující s multikulturalismem a s touto islámskou invazí a okupací maskovanou jako „pomoc uprchlíkům“, tedy třicet let po tom budou tito tupci agresivně, hystericky vykřikovat o „islámském nebezpečí“. Z Dienstbiera se stane naprosto zfanatizovaný bojovník proti muslimům a bude požadovat vyhlazení všech muslimů – aby překřičel svoji dnešní kolaboraci. Dnešní Štětina je jeho předobraz.

Co je pro mne smutné na celé diskusi k 21. srpnu je debata o tom, zda politbyro KSSS, které rozhodlo o invazi do Československa, bylo ukrajinské, ruské, tatarské nebo jaké.

Nikde jsem nezachytil – ani na nezávislých webech – jakékoli hledání a dokládání fakt.

Tak pojďme na to – a závěry si každý čtenář může udělat sám, jaké bylo nebo nebylo politbyro.

Členové politbyra
Rank
Name
Took office
Left office
Duration
(birth–death)
1
08-Apr-66
09-Apr-71
5 years, 1 day
(1906–1982)
5
08-Apr-66
09-Apr-71
5 years, 1 day
(1910–1994)
6
08-Apr-66
09-Apr-71
5 years, 1 day
(1906–1990)
2
08-Apr-66
09-Apr-71
5 years, 1 day
(1904–1980)
8
08-Apr-66
09-Apr-71
5 years, 1 day
(1914–1989)
11
08-Apr-66
09-Apr-71
5 years, 1 day
(1899–1983)
3
08-Apr-66
09-Apr-71
5 years, 1 day
(1903–1983)
9
08-Apr-66
09-Apr-71
5 years, 1 day
(1917–2001)
4
08-Apr-66
09-Apr-71
5 years, 1 day
(1902–1982)
10
08-Apr-66
09-Apr-71
5 years, 1 day
(1908–1996)
7
08-Apr-66
09-Apr-71
5 years, 1 day
(1918–1994)

Kandidáti politbyra
Name
Took office
Left office
Duration
(birth–death)
08-Apr-66
09-Apr-71
5 years, 1 day
(1917–2000)
08-Apr-66
09-Apr-71
5 years, 1 day
(1914–1992)
08-Apr-66
09-Apr-71
5 years, 1 day
(1912–1993)
08-Apr-66
09-Apr-71
5 years, 1 day
(1918–1980)
08-Apr-66
09-Apr-71
5 years, 1 day
(1902–1988)
08-Apr-66
09-Apr-71
5 years, 1 day
(1917–1983)
08-Apr-66
09-Apr-71
5 years, 1 day
(1908–1984)
08-Apr-66
09-Apr-71
5 years, 1 day
(1918–1990)
21-Jun-67
09-Apr-71
3 years, 292 days
(1914–1984)

Členové politbyra, původ, místo narození, místo života před „kariérou“ v Moskvě
Rank
Name
Místo narození
Původ rodičů
Místo života před kariérou v Moskvě

Pozn
(birth–death)
Zdroj

1
Ukrajina
Rusko
Ukrajina
 1
V dokumentech je uváděna jeho etnicita jako Ukrajinec, někde také jako Rus
(1906–1982)




5
Rusko
Rusko
Rusko
 1
Bezvýznamný, málo údajů, ale zcela zřejmě Rus
(1910–1994)




6
Rusko
Ukrajina

 1
Ukrajinec, bez debat
(1906–1990)




2
St. Petersburg, Rusko
Rusko
Rusko
 1
Rus, bez debat
(1904–1980)




8
Bělorusko
Bělorusko
Bělorusko
 1
Bělorus, bez debat
(1914–1989)




11
Lotyšsko
Lotyšsko
Lotyšsko, později Petrohrad atd
 1
Lotyš, bez debat
(1899–1983)




3
Ukrajina
Ukrajina
Ukrajina
 1
Ukrajinec, bez debat
(1903–1983)




9
Ukrajina
Nejsou dostupné údaje, patrně Ukrajina
Ukrajina
 1
Ukrajinec, s velkou pravděpodobností
(1917–2001)



4
Rusko
Nejsou dostupné údaje, ale zřejmě Rusko
Rusko
 1
Rus, bez debat
(1902–1982)



10
Ukrajina
Ukrajina
Ukrajina

Ukrajinec, bez debat
(1908–1996)


 1

7
Rusko
zřejmě Rusko
Rusko
 1
Rus, bez debat
(1918–1994)





Kandidáti politbyra, pro zajímavost (jejich hlas neměl valnou hodnotu, pokud vůbec k tomuto byli dotázáni):
Name
Místo narození
Původ rodičů
Místo života před kariérou v Moskvě
Zdroje
Pozn
(birth–death)

Rusko
zřejmě Rusko
Rusko
1   a  2
Rus, bez debat
(1917–2000)



Rusko
Rusko
Rusko
 1 a 2
Rus, bez debat
(1914–1992)



Kazachstán
Kazachstán
Kazachstán
 1
Kazach, bez debat
(1912–1993)



Bělorusko
Bělorusko
Bělorusko
 1 
Bělorus, bez debat
(1918–1980)



Gruzie
Gruzie
Gruzie
 1
Gruzínec, bez debat
(1902–1988)



Uzbekistán
Uzbekistán
Uzbekistán
 1
Uzbek, bez debat
(1917–1983)



Rusko
Rusko
Rusko
 1
Rus, bez debat
(1908–1984)



Ukrajina
Ukrajina
Ukrajina
 1
Ukrajinec, bez debat
(1918–1990)


Rusko
otec původem kozák, zřejmě z Ukrajiny
Rusko
 1
Rus
(1914–1984)


 
Výsledek:
Politbyro
11 členů, z toho:
4 Rusové
4 Ukrajinci
1 Bělorus
1 Lotyš
a 1 Brežněv, 
 u kterého o anglická verze wikipedie uvádí, že jeho „etnicita“ je v dokumentech uváděna „Ukrajinec“, i když jindy dle wiki zase jako Rus. Vzhledem ke snahám svalit vše špatné na Rusko, jak to jen jde, na wikipedii pak stejně jako kdekoli jinde. se osobně kloním k tomu, že Brežněv byl spíše Ukrajinec. Kdyby ne, wikipedie by uváděla, že jde o Rusa, jen aby mohla pomluvit Rusko a ochránit před negativním PR milovanou pomajdanovskou Ukrajinu.

Skóre:
Rusové 4 hlasy z 11, 36%; minorita proti ostatním národnostem, dokonce i minorita proti samotným Ukrajincům
Ukrajinci 5 hlasů z 11, včetně hlasu nejvyššího šéfa (Brežněv), 45% hlasů, téměř majorita, vzhledem k váze hlasu a moci předsedy politbyra zcela jasná majorita
Bělorusové 1 hlas z 11, 9%
Lotyšové 1 hlas z 11, 9%

Kandidáti politbyra
9 kandidátů politbyra
z toho
4 Rusové
1 Ukrajinec
1 Bělorus
1 Gruzínec
1 Uzbek
1 Kazach

Celkově to na mne působí dojmem, že Ukrajinec Brežněv si vytvořil politbyro ze svých věrných Ukrajinců a aby malé a naprosto disproporční zastoupení Rusů nebylo tolik do očí bijící, dosadil jich více jako kandidáty politbyra, kteří ovšem měli bezpochyby velice omezenou moc oproti řádným členům politbyra. Ze stejného důvodu kamufláže ukrajinského ovládnutí moci v SSSR za Brežněva byli jako kandidáti politbyra příslušníci různých dalších národů (Uzbek, Gruzínec. Kazach...)
Celkové skóre včetně kandidátů je i tak v neprospěch Rusů – 8 z 20, tedy 40%.

A mimochodem, Stalin fakt nebyl Rus ale Gruzínec. Takže, milá kavárno a jiní bojovníci proti Sovětskému Svazu dvacet let s křížkem po funuse, vyčítat stalinský teror Rusům je jako vyčítat holokaust Islanďanům.

Už zase kdo z koho?

$
0
0
Patrick Ungermann
15. 9. 2018
Začetl jsem se ve vlaku do časopisu. Jistě se jmenoval Ona… dál to nevím, vytěsnil jsem to. Jedna paní (nechci se obouvat do jejího jména) vystřihla na dvojstránce fejeton o ženách, dýchajících mužským borcům na záda. Trochu jsem se s tím článkem pohádal. Začal tvrzením, že ženy už nejsou křehké pohlaví. Kmitlo mi hlavou, jestli je to vůbec ke chlubení. Představte si, že bych měl obdivovat větu: My už jsme taky křupani.


Paní přidala poznatek, že ženy nás dostihují do té míry, že mužským borcům dýchají na záda. Tedy závodnice. Ten typ dívky, se kterou jsem nikdy nechodil, poněvadž jsem nikdy necítil potřebu štvát se a dýchat někomu na záda.

Autorka složila poklonu ženám předešlých generací, díky kterým mají ty dnešní kartu do bankomatu. O dva řádky jinde burcovala, že se ženská otázka pohne z místa, až budou mít ženy široké možnosti pracovat na zkrácený úvazek. Jako absolvent předmětu logika jsem si obě informace spojil do úsudku: Jaké asi peníze si vyzvedne z bankomatu paní, co pracuje na krátký úvazek? Samozřejmě v případě běžné hodinové mzdy. Zkrácený úvazek by vůbec nepomohl stěžovatelkám, co tvrdí, že z nějakého důvodu si ženy přijdou na nižší výplatu než my. Nevím, osobně pobírám tabulkový plat a je mi jasné, že mzda ze zákona nesmí být rozdělena na tabulkovou mužskou a tabulkovou ženskou. Dodám, že snahu, aby se žena zaměstnala po boku mužů, posilují stanoviska blízká feminismu (Tomáš Garrigue Masaryk hovoří o tom, že v ženě se skrývá obrovský potenciál) i stanoviska čistě levicová (Vladimír Iljič Lenin tvrdí: „Je třeba nahnat ženu do výroby.“).

Nejsem zastánce teze, že žena musí chodit do práce, a to hned na osm a více hodin. Pokud bych místo částečného platu pobíral skutečný mužský plat, nemusela by má žena chodit do zaměstnání tak často a tak dlouho. To bychom ovšem měli platovou nerovnost danou pohlavím. Jestliže takovou nerovnost mít nechceme, musí on i ona pobírat částečný plat a až součet těchhle platů dobře uživí rodinu. Z toho ale vyplývá, že žena chodí do zaměstnání stejně často a stejně dlouho jako muž. Ve hmotném světě (a tím spíš ve světě peněz) je zkrátka vždycky něco za něco. Je to proto, že peníze nešíří skutečné blaho, ale jenom se přičítají nebo odečítají. Jediné, co s nimi naděláš, jsou kupecké počty.

Pisatelka fejetonu neprozradila, jestli má děti a co s nimi podniká, nebo s manželem. Vtipně se zmínila, že láska k Savu (úklidový prostředek) není ženám vrozená, a že ženy často myjí okna proto, aby za nimi uviděly slibované fáro nebo, ještě lépe, pláž u moře. Fejeton je žánr s nadsázkou. Slovo se v něm nedá tak úplně vzít za slovo. Jen mi, jako středně uhoněnému člověku – chcete-li muži – zvědavost nedá: Co by v tom vyšetřeném čase autorka podnikala? Přirozeně mi do toho nic není. Říkám mladším lidem: Poznat své místo v řádu světa je vzácný dar. Čili nežijme nad poměry.

Nikdy jsem ženě nesliboval fáro. Ani na MDŽ, ani na první opojné schůzce. Prostě netoužím, aby mi připomenula španělské přísloví: Sliby se slibují, blázni se radují. I má žena miluje pláž, tak jako mnoho paní a slečen. Koupat se ve slunci. Koupat se ve své kráse a ve slunci. Koupat se ve své kráse a ve slunci a prožívat i jiná dobrodružství…

Mám rád moře. Plavu na dosah dítěte, potápíme se. Učíme se ponory. Učíme se znát jaderskou zvířenu. Mám rád děti. Jednou se mi poštěstilo něco většího než zkrácený úvazek. Čtrnáct měsíců jsem nemohl sehnat v oboru v dojezdu dvou okresů práci. A doma žena, tři – šest mateřské a novorozeně. Po čtyřech měsících mi přestal úřad práce vyplácet podporu. Jiný úřad nevyhověl mé žádosti o sociální příspěvek, protože jsem rok předtím pobíral mzdu. Úřad nepochopil, že loňská mzda je dílem projedená, dílem odešla s loňskými platbami. Další úřad mi připomněl, že zdravotní pojištění si i tak budu hradit sám. Úřady nezabraly. Klekl jsem si k modlení a něco se začalo rýsovat. Překládal jsem anglickou beletrii. Jistě, osm hodin denně u počítače a číst to po sobě do otupení. Ale na dosah bylo dítě. Procitlo? Už se na něj usmívám. Potřebovalo převinout? Krásně mi to šlo. Jezdil jsem s kočárkem podél řeky a topolů. Těch písniček, říkadel, pohádek! Však jsem si je i psal. A když jsme povyrostli, znal jsem na pískovišti v parku celou osádku maminek s ratolestmi. A, abych nezapomněl, honem k tomu počítači dohnat hodiny práce. Řadoví překladatelé si nežijí pohodlně. Mzdu nemají hodinovou, a když se jejich překlad dočká přijetí, zkusí to vydavatel s tím, že výplata přijde do tři čtvrtě roku, až jak se kniha bude prodávat… A přece mi těch čtrnáct měsíců práce z domu prospělo po zbytek života. Tedy, manželství mi to spíš rozhasilo. Ale s dítětem jsme se poznali a přilnuli k sobě. Je už dost velké, s vlastními rozumy, ale uspává se a hraje si s tatínkem.

Ani já, paní autorko, netrpím vrozenou láskou k Savu. Jenže mám na chalupě nemocné rodiče a je na mě, abych tam provozoval hygienu. A co čtvrt roku vyhlásím generální úklid jednomu panelovému bytu. Ve všední dny kutím často večeře, žena chodí ze zaměstnání déle. O sobotách, o nedělích vařím rodičům. Jsem muž, který je hrdý na dva tituly: Na to, že je syn a na to, že je otec.

A ještě k té úvodní tezi o křehkém pohlaví: Že bývají mužská těla robustnější, to nelze popřít.

V rozumných časech tento stav kopíruje dělba práce mezi muži a ženami. Jenom si myslím, že pohlaví není samo o sobě křehké nebo hrubé. Je prostě takové, jací jsou jeho nositelé. Jemní, něžní, nebo hrubí a neotesaní. Pohlaví, při všech hrátkách s ním, má jednoznačný účel: Vede k pohlavnímu životu. A pohlavní život má další předem daný účel: Vede k početí a k rodinnému životu, abychom nevymřeli a aby se nerodily samé děti ulice. Ačkoli je největším pohlavním orgánem u nás i u žen mozek, nejsme jenom to pohlaví. A proto nezáleží na tom, kolik máme ve vládě pimpulů a kačenek, ale na tom, kolik je tam myslících hlav a statečných srdcí.

Štětina začíná panikařit. Ani není divu!

$
0
0
Jiří Baťa
16. 9. 2018
Je paradoxní, že k celkem opodstatněně adorativnímu jednání, přesněji k hlasování europoslance J. Štětiny (TOP 09) pro možnost, aby Evropská komise zahájila řízení pro podezření z jednání maďarské vlády proti duchu evropských hodnot se zvedá vlna nesouhlasu a odporu a celkem logicky se k tomu také emotivně silnými slovy vyjadřují někteří politici (hlas lidu je v tomto případě pořád ještě to poslední, na co vůbec může někdo z poslanců, tím méně z europoslanců, reagovat), europoslanec J. Štětina se cítí být ohrožen z verbálního vyhrožování, zatímco pejorativní útoky, včetně výhrůžek na osobu prezidenta republiky by měly být velkoryse přehlíženy, ne-li také dokonce chápány či považovány za nedělitelnou součást demokracie v Česku.


Jak říká pan Štětina, může za to prý komentář poslance za ODS Václava Klause ml., v němž jej a další europoslance za toto jednání odsoudil a označil za „kolaboranty“. Chápu, že se panu Štětinovi toto pejorativní označení nelíbí zvláště, je-li doprovázeno, jak říká, slovy „kandelábr!“ Pan Štětina se cítí být dotčen, ohrožen, ale nedochází mu, kolik jedovatých, pomlouvačných nebo verbálních útoků sám vypustil z prominutím „nevymáchaných“ úst k hlavě státu, případně jiných osob a společnosti. Činil tak proto, že se cítil tzv. „pevný v kramflecích“, dnes, kdy s jeho jednáním (hlasováním) projevují nesouhlas lidé, dokonce z řad ODS, je zděšen, frustrován a zjišťuje, že ztrácí suverenitu a půdu pod nohama. Že jej včetně dalších europoslanců, hlasujících stejně jako Štětina, podpořila TOP 09, jmenovitě M. Kalousek nepřekvapuje, ale naopak co překvapuje, že se proti Štětinovi a spol. staví významný člen ODS, což je již na pováženou! Notabne, mlčí-li k jednání V. Klause ml. sám předseda ODS Fiala.

Paradoxní rovněž je, že ze strany obhájců pana Štětiny se dokonce ozývají hlasy na „podání trestního oznámení“, které však postrádá to hlavní: podstatu trestného činu. Je to emociální vyjadřování podpory a souhlasu některých lidí s počinem pana Štětiny, ale také nedomyšlené, ničím relevantním podložené výkřiky o trestním oznámení. Pan Štětina svými aktivitami se zřejmě domýšlivě domnívá, že on může všechno, zatímco ostatní nemohou, či nesmějí nic. On může vykřikovat takové nehoráznosti, jako že jsme ve válce s Ruskem, že posilování přítomnosti vojsk NATO vč. vojsk USA je zcela opodstatněné, neboť jsme v Evropě pernamentně ohrožováni imperiálním Ruskem, když v europarlamentu veřejně řekl, že se omlouvá Ukrajině a krymským Tatarům za „hloupá“ slova, která řekl náš prezident Zeman, že otevřeně podporuje neofašistickou diktaturu na Ukrajině atd., ale když někdo z politiků nahlas projeví nesouhlas s jeho chorobnou, řiťolezeckou aktivitou nejen s EU, ale i politikou USA a NATO, je jak se říká „oheň na střeše“! Jistý Petronius kdysi řekl: „Pohleďte, kolik nespravedlnosti a násilí se stává zvyklostmi!“ Jeho slova v mírně upravené verzi lze explicitně použít i dnes: „Pohleďte, kolik nečestnosti, neserióznosti, drzosti, arogance a nespravedlnosti se dnes mezi některými politiky stává zvyklostmi, ne-li pravidlem či zákonem!“ Tož asi tolik.


- - -


Na cvičení Východ-2018 byla vyzkoušena unikátní "neviditelná raketa"

$
0
0
17. 9. 2018      military.pravda
Během cvičení Východ 2018 otestovala armáda Ruské federace unikátní "neviditelné rakety". Veřejnosti to oznámil velitel 76. divize Protivzdušné obrany RF Sergej Tichonov. ... Spojené státy americké spatřují ve společném cvičení Ruska a Číny ohrožení jejich národní bezpečnosti. USA soudí, že v Moskvě a Pekingu bylo rozhodnuto, že budou konsolidovat svá úsilí při čelení Washingtonu.


Podle sdělení Sergeje Tichonova si vojáci znesnadnili tento úkol a neomezili se obyčejnými cvičnými raketami. Velení se rozhodlo v průběhu obvyklého masivního úderu zničit výcvikové analogy nejrůznějších skutečných okřídlených raket.

Sergej Tichonov poznamenal, že otázka, zda se rakety vypořádají s vytčeným úkolem, byla velmi naléhavá. Aby se zvýšila složitost prováděné operace, byly za cíl vybrány takové střely, které v současném světě nemají obdoby. Přesto, poznamenal Tichonov, se podařilo všechny údery úspěšně odrazit.

Připomeňme si, že vojenské manévry Východ-2018 Rusko provádí společně s armádami Číny a Mongolska. Rozsáhlému cvičení velí osobně hlava Ministerstva obrany Ruské federace Sergej Šojgu.

Dříve Pravda.Ru psala, že Spojené státy americké spatřují ve společném cvičení Ruska a Číny ohrožení jejich národní bezpečnosti. USA soudí, že v Moskvě a Pekingu bylo rozhodnuto, že budou konsolidovat svá úsilí při čelení Washingtonu.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová


Tuto značku budeme přidávat k článkům, jejichž zaslání do redakce Nové republiky bylo zablokováno a bylo nutné najít jiný způsob přenosu dat.  Podle našeho výkladu jde o protizákonné jednání - porušení listovního tajemství a současně porušení svobody slova garantované občanům ČR Ústavou ČR.

Cenzurováno

$
0
0
17. 9. 2018
Tuto značku budeme přidávat k článkům, jejichž zaslání do redakce Nové republiky bylo zablokováno a bylo nutné najít jiný způsob přenosu dat.  Podle našeho výkladu jde o protizákonné jednání - porušení listovního tajemství a současně porušení svobody slova garantované občanům ČR Ústavou ČR.

Obnova ztraceného státu

$
0
0

Vlastimil Podracký
17. 9. 2018
28. říjen 1918 je příkladem obnovení státu (v trochu jiné podobě), který tu existoval už dříve a byl kdysi ztracen. Měli bychom se spíše ptát, proč musel být stát obnoven? Proč byl ztracen? To je pro dnešní dobu poučnější.


Nejlepší je osvobození, které se konat nemusí
Příklady z historie nejsou jen podpůrné argumenty politických tezí, jsou mnohé použitelné jako vzory opakujících se situací. Stále se opakující situací je nehájení svojí svébytnosti. Nejprve je zapotřebí si uvědomit svoji někdejší svébytnost, kterou mnozí neuznávají tvrdíce, že jsme předtím stejně svébytní nebyli.

Je nutno stále dokazovat, že svébytnost se neztrácí tím, že jsme členy nějakého nadnárodního sdružení, jako byla Římská říše později s dovětkem – národa německého. Tato říše zasahovala vlastně jen na začátku českých dějin, když ona, stejně jako my zápasila s pohanstvím. Jinak vnitřní poměry neřešila. Křesťanství bylo do Čech přineseno z Moravy a na Moravu se šířilo jak ze západu, tak z východu. Úspěch byzantské mise spočíval především prosazením slovanského spisovného jazyka a prvních knih v tomto jazyce psaných, které bylo snadné především pro jeho podobnost s jazykem lidu. Svébytnost českých knížat i po pádu Velké Moravy dokazuje třeba to, že do r. 1096 byl slovanský spisovný jazyk používán a slovansky pronášená liturgie existovala i po rozkolu západní a východní církve v r. 1054. Styky s Byzancí, Bulharskem a Kyjevskou Rusí byly časté, jak dokazuje skutečnost, že čeští svatí – sv. Václav a Ludmila - se dostali do souboru svatých těchto východních zemí a dodnes jsou tam uctíváni a děti po nich dostávají jména. Navíc zde pobývali mniši z východu – sv. Ivan český a sv. Prokop. Teprve vyvrácením Sázavského kláštera r. 1096 mizí používání slovanštiny pro liturgické účely. Tento vývoj dosvědčuje toleranci ze strany Říše k vnitřním záležitostem. Vyvrácení Sázavského kláštera nebyl požadavek Říše, ale výsledek rozkolu v církvi a postupným prosazováním latinské liturgie.

Jistě nemusím připomínat Zlatou bulu Sicilskou a Karla IV. s jeho rozšířením Českého království o tzv. vedlejší země. Husitství byl autonomní projev v českém státě, cizina začala zasahovat až ve chvíli, kdy šlo o královský trůn, na který měl dosednout panovník, který měl na něj dědické právo. Česká šlechta převzala z původního státního uspořádání Českého knížectví institut voleného krále, který později už byl stavovským sněmem jen schvalován ze členů knížecího, později královského rodu. Čeští stavové rozhodli o přijetí krále zcela nezávisle v případě Jana Lucemburského, Jiřího z Poděbrad, Jagelonců a Habsburků, tedy vždy, když vymřel předchozí královský rod a bylo potřeba zodpovědně se rozhodnout pro novou dynastii. Zároveň je zapotřebí připomenout, že počínaje Karlem IV. vlastně už německé císařství ztratilo jakoukoliv moc nad Českým královstvím, Karel ji nepřipustil a po husitských válkách s námi nechtěl nikdo mít nic společného. Jagelonci vytvořili jakýsi Vyšegrád, kromě Českého království vládli Polsku a Uhersku. O nějaké moci císaře nebylo řeči, ani Jagelonský král neměl velkou moc a v zemi vládl stavovský sněm. Zvolením Habsburků už bylo německé císařství opravdu jen formální až do jejich konce.

Po husitských válkách byl český stát ovládán stavovským sněmem, na který si stěžovali všichni králové, jak Jagelonci, tak třeba i císař Rudolf, který sídlil v Praze. Tento stav mohl přetrvat až do devatenáctého století a plynule přejít v nějakou parlamentní monarchii a nikdy bychom si nestěžovali, že nejsme samostatní. Nebýt Bílé Hory.

Zvolení Habsburků na český trůn nic podstatného neznamenalo, česká šlechta si představovala lepší zařazení do západního světa a lepší pohled na náš stát v cizině. Bylo to cca 100 let po husitských válkách, Habsburkové potom dalších cca 100 let téměř bezproblémově formálně vládli českému státu řízenému stavovským sněmem, státu, který měl snad největší náboženskou svobodu tehdejší Evropy.

Příběh Bílé Hory potvrzuje rčení, že vítěz bere vše, prostě vzbouření stavové prohráli a Ferdinand II. zvítězil. Stavy potrestal, z poloviny vyměnil a vyhnal, ale hlavně vydal nařízení, kterým se vlastně likvidoval stavovský stát, zavedl zemské zřízení – zemské sněmy s nízkými pravomocemi podřízené přímo Vídni, tzv. absolutismus. To se mohlo stát už v některých případech dříve, ale nestalo se. Husité se ubránili čtyřem křížovým výpravám, Braniboři z Čech kdysi odtáhli, když je zachvátil mor, a jiné konflikty tak vážného charakteru snad ani nebyly. Taktéž na začátku středověku, když šlo o sv. Václava a Boleslava byl konflikt vždy zažehnán. To by se nestalo, kdyby Češi nebyli silní a jednotní, morálně odhodlaní a připravení. Bílá Hora je tedy mementem. Tento příklad je zapotřebí pochopit. Základem prohry je úpadek morálky, hlavně úpadek vlastenectví a obětavosti pro stát. To se samozřejmě může opakovat a zřejmě stojíme opět před podobnou situací v případě EU.

Co skončilo 28. říjnem 1918?
Ve feudálních dobách pro skutečnou nezávislost nebyl důležitý nějaký formální status nebo vztah, ale kdo skutečně vládne a jak. Tvrdit, že jsme vlastně stát po Bílé Hoře neztratili, že České království existovalo dále a našimi králi byli Habsburkové, je jen ta slabší a jen formální polovina pravdy. Ano, Habsburkové měli určitě rádi českou korunu, protože legitimizovala jejich vládu v českých zemích, ale protože si mohli s poraženým národem dělat, co chtějí, také, co chtěli, dělali, vždyť nebyl nikdo, kdo by jim v tom zabránil. Nebyl nikdo, kdo by jim vyčítal, že neobnovili českou státnost a nepustili k vládě stavy nebo jinou strukturu z vnitra země. Navíc neexistovala centrální vláda království, země byly podřízeny přímo Vídni, stejně jako jiné země Rakouska. Vlastně se jednalo o docela moderní centralizovaný stát. Vždyť poslední Habsburkové se už ani formálně korunovat českými králi v Praze nenechali. Je snad králem někdo, kdo se korunovat nenechá? Určitě ne, vždyť to je výsměch takovému království. Považoval bych se za směšného, kdybych uznával za krále někoho, kdo odmítá veškeré výzvy ke korunovaci, a přesto vládne. To je uzurpátor, ne legální vládce.

Obecně bych ovšem nebyl k Habsburkům tak přísný. Jejich vláda zase nebyla tak zlá, korunovat se nenechali proto, že už nastoupil velkoněmecký nacionalismus a nepřáli si to nejen sudetští Němci, ale i Němci v Rakousku a podporu získali v silném Německu. Byl to první projev německého nacionalismu, první protičeské tažení. A poprvé, kdy císař ustoupil nacionalismu, což nevěštilo nic dobrého do budoucnosti.

Korunovací, ale hlavně uznáním státoprávních požadavků, se ovšem Habsburkové mohli udržet v Českém království, možná vše mohlo skončit jinak. František Josef se snažil o vyrovnání s Čechy jako s Maďary, chtěl upravit nějaký vztah konfederace. To všechno se neuskutečnilo díky Velkoněmcům, kteří se vzrůstem moci sjednoceného německého státu byli stále mocnější až natolik, že udělali Rakousko v první světové válce svým spojencem, spíše vazalem. Německo v Rakousku vládlo pomocí svých vnitřních spojenců. Válka byla nevyhnutelná pro Německo, chtělo-li pokračovat ve své mocenské expanzi, která samozřejmě by znamenala ovládnutí Čechů, kteří by skončili nejspíše jako Lužičtí Srbové, tedy zánikem. Přesto bylo ještě Rakousko nějakou nadějí pro Čechy v německém moři, ještě bylo možno něco vyjednat, nějak se zachránit pod křídly vadnoucí monarchie. To se domníval i Masaryk, spoléhaje na pokračování rakouské politiky liberalizace, demokratizace a nestranného úřadování, měření stejným metrem všem, kterým bylo Rakousko proslulé. Válka na straně Německa byla pro Masaryka signálem, že s Rakouskem už počítat nemůže a pomoci českému národu může jen někdo jiný.

Proč se Rakousko nezachovalo?
O zachování Rakouska rozhodovaly vítězné mocnosti. Když se britský ministr zahraničí ptal Masaryka, proč má tedy podporovat vznik Československa, co to přinese Británii, odpověděl Masaryk lakonicky: „Dostanete spojence v příští válce....“. Ano, to bylo ono, všichni věděli, že Německo na kolena poraženo nebylo a že se opět vzmůže, Rakousko by v příští válce šlo zase po boku Německa proti Anglii. Tím, že Uhersko bylo odloučeno a zbytek měl německou volební většinu vlivem nerovného zastoupení struktur obyvatelstva (tzv. kurii) a tito Němci pošilhávali po Německu, bylo možno vlastně ovládat celý stát a jeho politiku, touto ve skutečnosti menšinou, ve prospěch Německa. Tento stát tedy musel být zrušen a z neněmeckých národů udělat spojence. To věděli především Francouzi.

Padesát let obcházelo rakouské a sudetské Němce strašidlo vlády slovanské většiny. Češi ve své zemi se domáhali stále větších práv, císař chtěl dokonce i menšinové české školy v německých obcích, byla ustavena česká univerzita a jiné české vysoké školy, ve městech se vedly války o školy, zřízení českého gymnázia v Olomouci znamenalo německé povstání a stížnost německému císaři Vilémovi. Přitom v Olomouci byla Čechů většina, jak se vyjevilo při prvních svobodných volbách po válce. V rakouském parlamentu by dosáhli Češi, Poláci, Ukrajinci, Chorvati a Slovinci pohodlné většiny. První světová válka měla tento trend rozhodnout ve prospěch Němců. Kdo z Čechů bojoval „pro císaře pána“ vlastně, možná nevědomky, podporoval likvidaci svého národa. To samozřejmě mnozí věděli, proto vznikly legie. Proto se Masaryk tak snažil. O císaře pána už vůbec nešlo, když ve Vídni viděli, že Rakousko prohrálo, že by mohlo vzniknout demokratické Rakousko, udělali revoluci a císaře vyhnali. Císař se chtěl ještě stát českým králem v poslední chvíli, ale prostě přišel pozdě.

Císař Karel se od r. 1916 snažil Rakousko zachránit separátním mírem. Ale jeho aktivita byla prozrazena a jeho vazalský, téměř otrocký vztah k německému císaři Vilémovi musel dokázat tím, že se mu jel omluvit do belgických lázní Spaa, kde ho Vilém prý přijal ve vaně (není to ověřené). Ale Karel se nevzdal a chtěl si naklonit Wilsona. Prezident USA ovšem chtěl, aby císař svoji zemi demokratizoval a federalizoval. Teprve potom se mohlo uvažovat o separátním míru. To ovšem vzhledem ke svému vazalskému vztahu k Německu a páté koloně Velkoněmců v Rakousku udělat nemohl. Už nevládl ve své zemi.

Vývoj, který vznikl, nebyl náhodný, vznik Československé republiky byl výsledkem vývoje a důvodem nebyla nějaká nenávist k císaři, nějaký odpor k rakouskému státu, ale nedovolit cíle velkoněmeckého nacionalismu, se kterým se svět v ještě horší podobě setkal za dvacet let poté.

Dnes vidím určité snahy podstatné věci zamlčovat, německý integrální a expanzivní nacionalismus nedělat viníkem války a celého neštěstí, svádět to na Čechy, kteří císaře „zradili“, protože byli prý nacionalističtí a chtěli svůj stát. Češi v principu ani nechtěli stát, stačilo by jim uznání státoprávních požadavků ztracených Bílou Horou pod habsburským císařem. Československo vzniklo z vůle velmocí, ze situace vzniklé německou expanzí a jako pokus vytvořit hráz německému nacionalismu na východě, což se nezdařilo. Velmoci vytvořily na východě spojenecké útvary, ale ty nebyli schopni udržet a v podstatě (vyjma Polska) je koncem třicátých let, když šlo do tuhého, zradily.

Ruský řád proti západnímu chaosu

$
0
0
Rostislav Iščenko
18. 9. 2018     gepolitika
Odvolací soud Anglie a Walesu 14. září vyhověl žádosti Ukrajiny a poslal případ tří miliard dolarů, které stihl odčerpat z 15-ti miliardové půjčky, poskytnuté Ruskem v roce 2013, Janukovyč, k novému projednání. ... Stockholmská arbitráž, která posoudila vzájemné nároky stran, je "vyřídila" tak, že Ukrajina ocitla ve výhodě 2,5 miliardy dolarů. Rozhodci zdůvodnili své rozhodnutí nikoli obsahem smluv, ale špatným ekonomickým stavem Ukrajiny. ... Ani Stockholmská arbitráž není oprávněna řešit ekonomické problémy Ukrajiny (natož na úkor Gazpromu), ani britské soudy nemohou řešit vzájemné politické nároky států. 



Jejich kompetence spočívá výlučně v posouzení splnění/nesplnění částí smlouvy smluvními stranami a v případě jejich nesplnění v uplatnění sankce stanovené touto smlouvou. ... Od nepaměti stát, který rozpoutává válku, chce uvalit vinu na oběť agrese. A vůbec se to neděje s cílem uklidnit choré svědomí. Reputace agresora ještě nikomu nepřinesla dividendy. Obvykle se ostatní sjednocují proti tomu, kdo zaútočí...

Ukrajina uznává dluh, ale chce, aby bylo definitivně rozhodnuto podle modelu rozhodnutí Stockholmské arbitráže o dluhu společnosti Naftogaz společnosti Gazprom. Kyjev se domnívá, že pokud se odečtete jeho dluh od účtů, které vystavuje za "odcizení Krymu" a pomoc Ruska Donbasu, pak bude ještě Moskva dlužit, přičemž velkou částku.

Chci připomenout, že Stockholmská arbitráž, která posoudila vzájemné nároky stran, je "vyřídila" tak, že Ukrajina se ocitla ve výhodě 2,5 miliardy dolarů. Rozhodci zdůvodnili své rozhodnutí nikoli obsahem smluv, ale špatným ekonomickým stavem Ukrajiny. Rusko nyní usiluje o přezkum tohoto rozhodnutí v odvolacím řízení a těsně před rozhodnutím britského soudu odvolací soud ve Stockholmu zrušil pozastavení rozhodnutí Stockholmské arbitráže do definitivního rozhodnutí odvolací instance.

Dosud obě řešení nic nemění.Oba spory zůstávají v podstatě neuzavřené. Ale právě jejich principiální nedokončení, při perfektní zjevné dokonalosti ruské pozice spolu s již přijatým nespravedlivým rozhodnutím Stockholmské arbitráže, vytváří situaci, kdy tradiční mezinárodní struktury pro řešení ekonomických sporů jsou zbytečné kvůli zřejmé politizaci přijímaných rozhodnutí.
Ani Stockholmská arbitráž není oprávněna řešit ekonomické problémy Ukrajiny (natož na úkor Gazpromu), ani britské soudy nemohou řešit vzájemné politické nároky států. Jejich kompetence spočívá výlučně v posouzení splnění/nesplnění částí smlouvy smluvními stranami a v případě jejich nesplnění v uplatnění sankce stanovené touto smlouvou.

V posledních dnech však utrpěl nejen Gazprom, nejen Rusko a nejen mezinárodní soudnictví. Patriarcha Bartoloměj z Konstantinopole, navzdory protestům hlavy Ukrajinské pravoslavné církve metropolity Onufry, poslal dva exarchy na Ukrajinu, aby připravili autokefalii, o kterou ho nežádali ukrajinští pravoslavní, ale politické autority a schismatické sekty. V EU zase vyvstává skandál kolem pokusu Evropského parlamentu a Rady EU snížit význam Maďarska jako člena EU za politiku proti přistěhovalcům.

Navenek se může zdát, že tyto události nemají mezi sebou nic společného. Ve skutečnosti to jsou články jednoho řetězu. Každý z nich je pokusem o zničení stávajícího světového řádu. Některé v oblasti mezinárodního soudnictví, některé v církevních vztazích v pravoslavném světě, některé v oblasti vztahů mezi národními státy a byrokratickými strukturami EU. Přičemž nejde o přeformátování některých struktur, nejde o získání výhod nějakým státem, ale právě o zničení celého globálního právního systému, který upravuje politické, ekonomické, finanční, sportovní, kulturní a jiné vztahy. Například "olympijský dopingový skandál" kolem ruských sportovců nebyl ani tak pokusem ukrást vítězství ruského týmu, zostudit ruský sport a ponížit Rusko (měl se spíše jevit, aby přiměl Moskvu k neadekvátnímu odvetným opatřením), jako spíše pokusem o zničení světového olympijského hnutí, ale tak, že Rusko by bylo na vině.

Jak vidíme, Moskva je neustále tlačena k podnikání razantních kroků v různých směrech. Proti mezinárodním hospodářským soudům, proti olympijskému hnutí, k zasahování do otázek církve. A v politicko-diplomatické sféře "záležitost kocoura Skripalových", ve které královská britská vláda nelitostně pronásleduje nejen naše přeběhlíky, ale i své vlastní občany, a která, dovedená ve výsledku k absurditě, má nakonec pohnout Rusko k ostré diplomatické demarši proti Británii, což umožní obvinit Moskvu z prudkého zhoršení mezinárodního klimatu.

Ale není to jen na Moskvě. Stejným způsobem Spojené státy postrkují Čínu a EU, aby hrály na oslabení dolaru, což Trumpův tým potřebuje mnohem víc než Peking nebo Brusel (Evropě a Číně to přinese spíše ztráty než zisky). Již jsme zmínili maďarský precedens. Zde jde vlastně o to , že globalistická evropská byrokracie tlačí národní státy Evropy k demontáži Evropské unie, což je nepřátelská struktura vůči jejich svrchovanosti.

Od nepaměti stát, který rozpoutává válku, chce uvalit vinu na oběť agrese. A vůbec se to neděje s cílem uklidnit choré svědomí. Reputace agresora ještě nikomu nepřinesla dividendy. Obvykle se ostatní sjednocují proti tomu, kdo zaútočí. Například důvodem vstupu Velké Británie a poté i Spojených států do první světové války bylo porušení neutrality Belgie Německem. Stejně tak porušení neutrality Belgie, Dánska a Norska ve druhé světové válce posloužilo Rooseveltově administrativě jako dobrá propagandistická služba, která umožnila přesvědčit zpočátku více než neutrálně naladěné Američany, že Spojené státy jsou povinny poskytnout Velké Británii vojenskou a ekonomickou podporu, a to i v podobách, které jsou nepřípustné pro neutrální stát (vlastně vyprovokovat zapojení USA do války). A to navzdory skutečnosti, že během druhé světové války spojenci neskrývali svůj záměr porušovat neutralitu sami, přinejmenším Belgie a Norska, a v předvečer první světové války Británie horlivě naznačovala Němcům, že nebude bojovat bez ohledu na to, co se stane na kontinentu. A pak řekla, že prostě nemůže přežít opovážlivé pošlapání belgické neutrality.

V obou případech přispěl status agresora, zakotvený za Německem, k vytvoření prakticky globální koalice proti němu. A pokud ve druhé světové válce tento status odpovídal realitě, pak v první světové nebyl Berlín větším agresorem než Londýn, který nejvíce usiloval o vyprovokování a zažehnutí této války.

Takto viník světových nesvárů ztrácí spojence, nese odpovědnost za vznik konfliktní situace v očích světového společenství, ztrácí podporu, noří se do izolace a to všechno nepřispívá k jeho vítězství při konfrontaci.

Dnes, když Spojené státy nedokáží udržet svou hegemonii v současné globální konfiguraci, vynakládají veškeré úsilí na její zničení. Ničí se všechno, na co jen může Washington dosáhnout: země, mezinárodní organizace, normy mezinárodního práva. Ale pověst ničitele vede k vážným politickým ztrátám. Dokonce i myšlenkově blízké elity nejbližších spojenců se začínají obávat nepředvídatelnosti svého partnera, nebo spíše jeho předvídatelné ničivosti. A USA by se o tuto odpovědnost rády podělily s ostatními (Ruskem, EU, Čínou). Je to přibližně tak, jak se chovají ukrajinští "experti" v ruských talk show, kteří začínají křičet u otázky o jakémkoli porušování pravidel práva, cti, spravedlnosti a zdravého rozumu na Ukrajině : "U vás je to také tak!"nebo "Jste ještě horší!" V situaci, kdy neexistuje žádné ospravedlnění a zločin je zjevný, nesnaží se ospravedlňovat, ale snaží se rozdělit odpovědnost.

A tak přesně stejným způsobem USA, chaotizací planety a ničením struktur, které regulují mezinárodní vztahy v různých oblastech, vytvářením na místě civilizace barbarské periferie (jako v Libyi, na Ukrajině, v Iráku, v Afghánistánu, v Jemenu, jak se pokoušely a pokoušejí v Sýrii, Íránu, Turecku, Venezuele, Nikaragui, Arménii, Střední Asii, Pákistánu, Číně a dokonce i v samotném Rusku) by si přály uvalit odpovědnost za zničení civilizace, smrt milionů a vysídlení desítek, ne-li stovek milionů lidí, kteří ztratili prostředky k existenci ve své vlasti, na ostatní světové hráče.

Za tímto účelem podporují stávající rozpory a vytvářejí nové linie zlomu, tam, kde doposud nebyly, využívají svého vlivu v mezinárodních strukturách, aby donutili některé z nich přijímat nepřiměřená rozhodnutí, která jsou jednoznačně nepřátelská vůči jednotlivým zemím (včetně Ruska), v očekávání tvrdé reakce od těch, kterým ublížila a na něž by pak mohla být uvalena vina za demontáž globálního systému mezinárodního práva a zhroucení příslušných institucí.

To vše by mělo zvýšit důvěru v USA a snížit podporu jejich protivníků, což Washingtonu zase poskytne příležitost, aby, když prohrál uspořádaný svět, vyhrál svět chaotizovaný.

Jedná se o dlouhou a komplikovanou vzájemnou hru na nervy, v níž se Rusko, Čína, Irán, částečně Turecko a nyní již i významná část Evropské unie snaží získat čas na přestavbu globálního systému, vytvoření nového, uzavřeného před invazí amerického arsenálu mezinárodního práva. Na druhou stranu Washington a jeho spojenci v nejrůznějších zemích spěchají, aby chaotizovali co nejvíce zemí a struktur, aby vyvolali střety s účastí svých protivníků s tím, že je ve hře bez pravidel zbaví převahy, kterou získali ve hře podle pravidel.

Musíme pochopit, že zničení mezinárodního právního systému není vedlejším efektem působení USA, ale jejich strategickým cílem, jejich poslední šancí vyskočit z zugzwangu a získat svobodu politického manévru. A Washington bude nadále důsledně směřovat k tomuto cíli.

Když vás chtějí vyprovokovat ke konfliktu, dříve nebo později vytvoří situaci, v níž stejně budete muset buď bojovat, nebo kapitulovat. K tomu je vždy nutné být připraven. Přeměna "z Leopolda na leoparda" musí však být vždy náhlá, neočekávaná pro nepřátele a stejně (nebo dokonce i efektivnější) efektivní, jako byla gruzínská operace roku 2008 a krymská v roce 2014.

Řád má vždy více šancí, že vyhraje, než chaos. Ale k tomu je třeba řád zachovat, alespoň pro sebe a své spojence.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Rusko navrhlo vytvoření vakcíny proti fejkům

$
0
0
Vasilij Amirdžanov
18. 9. 2018    pravda
Termín "fejk" je již pevně zapsán nejen v lexikonu uživatelů sociálních sítí, ale častěji než jinde se používá na nejvyšší politické úrovni v některých zemích ve světě. Pro USA a Velkou Británii se fejkové zprávy, zrozené v sociálních sítích nebo v myslích geopolitických fantastů, staly podnětem pro ozbrojenou agresi. ... Koloběh fejků je svou povahou nebezpečná a dvojsečná zbraň. V určitém okamžiku se zapomíná kdo, kdy a komu zalhal. 



Mediální pole, na které, to chci připomenout, se dnes spoléhají při rozhodování některé státy, je hrozivě odtrženo od reality. Reálné zůstávají pouze rakety a oběti továrny na výrobu fejků. Vytvoření vakcíny proti fejkům je naléhavější než kdy jindy.

Na Facebooku nebo Twitteru se vytvoří účet, který je podporován několika lidmi, kteří vystupují jménem dříve neznámé politické skupiny nebo dokonce celého národa. Pro angažovaná média jsou tito samozvanci spolehlivým zdrojem informací. Největší zpravodajské agentury bezostyšně předávají fejkové zprávy a vytvářejí v hrubých rysech informační obraz světa.

Dálo se to již nejednou. Vezměme si třeba válku v Jižní Osetii, rozpoutanou Gruzií, události v Libyi, Egypte nebo nyní v Sýrii.Tragédie spočívá v tom, že jakékoli informační vhozy jsou interpretovány konečná pravda a že se stávají základem pro rozhodování hlav zemí kolektivního Západu.

Příběh s "novičkem" je ideálním příkladem. Fejk na fejk je poháněn fejkem. Synchronizace vzniku fejků a jednání anglosaských států již málokoho překvapí. Ještě před patnácti lety se přece jen kladl důraz na konkrétní fakta a důkazy z různých zdrojů při hodnocení událostí. Nyní ale bez vyšetřování a přesvědčivých důkazů západní demokracie okamžitě vynášejí rozsudky a samy se stávají katy.

Presumce neviny jako princip, neustále vyhlášovaná zeměmi, které údajně vyznávají demokratické hodnoty, je vlastně vyhozena na smetiště dějin. Funguje pouze tehdy, když je výhodné si na ni vzpomenout. Kdo si jako první oblekl bílý plášť na psychiatrické klinice, je také lékařem. A to je současná úroveň mezistátních vztahů.

Ministerstvo zahraničí upozornilo na jeden z technických zdrojů vzniku fejků - jsou to účty v sociálních sítích. Vytvoří se za pár minut. Menší náklady na jeho prosazení a "spolehlivý" zdroj informací je připraven.

Umístěte na fejkovou stránku zprávu o připravovaném jaderném útoku toho či onoho státu a v dnešních reáliích to může být podnětem pro preventivní útok.

Říkat, že mezinárodní právo se postupně změnilo na plastelínu, z níž jsou modelovány jakékoliv postavy, je již zbytečné. Stejně jako že se zavedená pravidla slušného chování na světové scéně úsilím USA a některých jejich spojenců postupně nahrazují právem silnějšího. Jakýsi návrat do středověku.

Na pozadí historie obviňování Ruska z vměšování se do málem všech událostí ve světě, včetně voleb v USA a procesu fotosyntézy v rostlinách, se jeví být myšlenka ministerstva zahraničí Ruska pozvat zástupce světových sociálních sítí do Moskvy docela logická. Téma je určeno - zpracování obecných kritérií pro identifikaci fejků a fejkových účtů.

Jak říkají právníci, když není nějaké téma legislativně regulováno, vytváří to velké problémy. Jakékoli interpretace, až po ty nejpodivnější, pouze ztěžují problém, který vyžaduje okamžité řešení.

"Stále jasněji vidíme potřebu vypracování transparentnějšího, nezávislého univerzálního systému pro rozpoznání fejkových účtů s přihlédnutím k mezinárodně uznávaným etickým, kulturním normám a zásadám svobody projevu", řekla mluvčí ministerstva zahraničí Ruska Marie Zacharová.

Jediná věc, která může zabránit předmětnému rozhovoru na téma fejkových stránek, je absence přání anglosaských států, které si činí nárok na světovou výlučnost. K jakýmkoli pravidlům nechovají dnes nějaký zvláštní respekt.

Stejná nechuť je vidět i u tématu konkrétní a mezinárodně uznané definice terorismu. Nyní existují "dobří" a "špatní" teroristé, i když se navzájem liší pouze existencí sympatií těch či oněch států. Zapadají do geopolitického plavebního koridoru - "dobří", ne - "špatní". Stejný postoj je i k fejkům.

Že je v zásadě možné se dohodnout, je fakt. Koneckonců, v šedesátých letech minulého století přece dokázali vytvořit mezinárodní systém jednotek fyzických veličin - účinnou variantu metrického systému. Podařilo se skamarádit stopu s metrem a Fahrenheita s Celsiem.

Problém fejkových účtů v sociálních sítích škodí všem, včetně samotných iniciátorů vytváření platforem pro přenášení lží. Jakákoliv akce vždy vyvolá protiakci. Jako odpověď jsou vytvářeny stránky, které zase působí jako mediální protiváha původního fejku. A tak do nekonečna.

Koloběh fejků je svou povahou nebezpečná a dvojsečná zbraň. V určitém okamžiku se zapomíná kdo, kdy a komu zalhal. Mediální pole, na které, chci připomenout, se dnes spoléhají při rozhodování některé státy, je hrozivě odtrženo od reality.

Reálné zůstávají pouze rakety a oběti továrny na výrobu fejků. Vytvoření vakcíny proti fejkům je naléhavější než kdy jindy.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová


Sirotci, teroristé a EU-koncentrák

$
0
0
Václav Umlauf 
18. 9. 2018 E-republika
V EU začne tichá válka nikoliv “s teroristy”, jak o tom pořád píšeme v souvislosti se Sýrii, ale “proti teroristům”. Až tito bojovníci za demokracii opustí Idlíb a vrátí se domů do zemí EU, pak mají zdejší zpravodajské služby EU na vybranou z těchto možností.


Od roku 2013 píšeme na e-republice seriál Fakta o Sýrii. A od této osudové doby notoricky opakujeme, že kdo v Sýrii s teroristy zachází, ten s nimi také schází. Nyní nastala situace, kdy se plní druhá část tohoto tragického moudra. Presstituti v Česku a Čulík na BL pláčou jako krokodýli nad osudem sirotků a uprchlíků v Asadem obleženém Idlíbu. Jistěže, těch uprchlíků z poloviny Sýrie je tam asi milion a slouží jako kanónenfutr pro západní fejkaře a pro zdejší islamisty. Ti dávají ženy a děti do klecí, pak je šoupnou na náklaďáky a postaví před své vojenské stanoviště. Kdo to chce vidět v reálu, ať si klikne na náš starší článek Bitva o Aleppo aneb stalingradský kotel prozápadních teroristů. Adresu tohoto videa jsem už předělával dvakrát. Když má video s lidmi v klecích tisíce kliků, tak je Google smaže a někdo jej tam musí dát znovu. Nebo si teroristé dají ženy a děti jako kolonu pod kulomety zprava i zleva, když na autech utíkají z prohraných území. Předtím už bylo osvobozeno Aleppo, pak Džóbar, nyní Dárája a uprchlíci se pomalu vracejí domů. To pochopitelně Západ nechce, tak o masovém návratu uprchlíků do Sýrie osvobozené od teroristů ani nemluví. Takže velké téma je těch 50 sirotků, které Babiš nechce vzít a všichni čeští humanisté kvůli tomu pláčou jako na mediální povel. Já ne, protože my jsme plakali nad osudem těchto sirotků před 5 lety, kdy je Západ pilně vyráběl skrze aktivní dovoz teroristů, peněz a zbraní do Sýrie. A tehdy s nimi Bílé přilby vytvořily první zpravodajský fejk při reálném plynovém útoku ve východní Ghútě (Syrská řeholní sestra ukazuje manipulace videí útoku sarinem). Jak sami vidíte, její analýzy islamistických fejků už Velký trouba smazal a dokonce kompletně i s celým kanálem. Ale její dokumentace už leží u mezinárodního tribunálu dokumentujícího zločiny v Sýrii. Pokud se vůbec tento tribunál k Sýrii někdy sejde.

Jenže nyní se karta obrátila a v kotli jménem Idlíb zůstalo posledních 20-30 tis. teroristů Islámského státu. Minulý týden oslavili ohňostrojem útoky z 11. září. Ten ohňostroj byl i za moje daně, protože Západ je nepřímo podporuje masivním dovozem zbraní na jejich poslední velkou válečnou show. Stejně tak Bílé přílby se opravdu snaží, protože točí v Idlíbu poslední díl oscarového seriálu zvaného “fingovaný plynový útok”. A současný francouzský ministr zahraničí konečně odhodil masku a řekl doopravdy, proč zdejší teroristé musí bojovat do posledního muže placeného Západem, Saúdy a Turky. Tato zvířata v lidské podobě placená z našich daní se nesmí dostat zpět domů do EU. Tady to máte černé na bílém z britských klasických korporátek. A nikoliv z ruského Sputniku, který to jen přebral pro naše čtenáře. K tomuto debaklu francouzské zahraniční politiky je ovšem dobré začít článkem Jak Západ bojoval v Sýrii s Al-Núsrou a s Islámským státem. Tam najdete komentář k francouzské podpoře teroristů, která běží nepřerušeně od roku 2011.

A tito islámští borci se už po prohrané válce asi rok vracejí do západní Evropy. A s nimi exponenciálně roste počet útoků na civilisty v zemích EU. K tomu viz starší článek Neúplný seznam belgických teroristů bojujících v Sýrii. Tento článek je z roku 2016. Pak se přestaly objevovat jakékoliv oficiální údaje o EU-teroristech působících s islamisty v Sýrii. Boj proti Asadovi pod mantrou “Assad must go” se stal vládním úkolem “boje s terorismem”. Jeho výsledkem je první prohrané kolo přímého vojenského útoku NATO na Sýrii, což je jednak mezinárodní zločin a jednak to byla mezinárodní ostuda. Viz článek Poražený Západ v Sýrii předvedl závěrečné dětinské divadlo s Tomahavky. Takže bychom mohli jen citovat odkazy na starší články našeho webu a nemuseli nic nového dodávat. Jenže tak to nejde, protože naše vlády lžou, jak když tiskne, a naši presstituti pak makají jako diví. Není divu. Přišel hospodský s ušankou a chce účet za mejdan a za rozbitou hospodu.

A teď k tomu dalšímu kolu boje s terorismem, což je EU-koncentrák pro teroristy. O tom už se pochopitelně začalo potichu mluvit, viz tento článek na německém webu. EU podporovala teroristy v Sýrii (a předtím v Libyi) stejně aktivně, jako to dělali Američané všude ve světě, a v Iráku a v Afghánistánu zvláště. Spojené státy si pro ně na jimi koloniálně drženém kubánském území zřídily koncentrák zvaný Guantanámo. Ironie tomu chtěla, že to muselo být na posledním přímo okupovaném koloniálním území USA, protože americká ústava nedovoluje nikomu držet bez soudu občany v této zemi. Nyní se do EU vracejí teroristé placení západními vládami skrze zpravodajské služby a přes prostředníky, jako jsou “darebácké státy” (roque state) typu Libye, Afghánistánu a současné Ukrajiny.

Tito vrazi utečou z Idlíbu po vyhrané ofenzívě Asada a jeho spojenců, což bude nejpozději do půl roku. Pak v EU začne tichá válka nikoliv “s teroristy”, jak o tom pořád píšeme v souvislosti se Sýrii, ale “proti teroristům”. Až tito “bojovníci za demokracii” alias “povstalci” opustí Idlíb a vrátí se domů do zemí EU, pak mají zdejší zpravodajské služby EU na vybranou z těchto čtyř možností.

  • Dělat, že tu tito lidé nejsou a nechat je dělat to, za co byli v Sýrii placeni, to znamená i zabíjet civilisty. K tomu viz článek Zpověď dětského ostřelovače ze Sýrie (2013). To je současná pštrosí taktika, ale přestává být udržitelná. Viz situace v Německu a atentáty ve Francii.
  • Nechat teroristy přijít do EU a zde je potichu zabít. To je v logice tajných služeb, které je nechaly zabíjet civilisty v Sýrii, Afghánistánu, Jemenu a Libyi. Problém ale je v tom, že v EU existuje pořád ještě nezávislý tisk. A některým tajňákům se už z toho zvedá žaludek, protože přísahali na obranu demokratických hodnot. Tak to asi prásknou a bude mediální tartas, který se těžko bude dát zahrát do autu skrze ruskou kartu.
  • Udělat to, co USA, a evakuovat teroristy včas z obsazených oblastí vojenskými vrtulníky NATO. Pak lze nasadit tyto zkušené bojovníky za svobodu v dalších, např. afrických zemích, které je třeba rozvrátit, nebo v zemích, kde západní boj za svobodu a demokracii už má přímo starobylou tradici (Afghánistán, Libye, Jemen).
  • Existuje také možnost zřídit pro teroristy oficiální koncentrák v nějaké EU kolonii. Zatím mne napadá jedině Ukrajina, kde má fašismus zelenou a kde pučistická vláda udělá za eura a dolary první i poslední. Pak je možné tyto teroristy nechat propasírovat koncentrákem a udělat z nich zase bojovníky za svobodu s razítkem EU. A tyto podruhé napravené a podruhé placené demokraty pak lze napojit na fašisty bojující na Donbasu a pak je potichu posílat do Ruska.

Tomuto vývoji západoevropské demokracie se odborně říká “válka v zastoupení” (proxy war). Tento druh válčení má dlouhou historii a dá se provozovat až do rozpadu daného impéria. Takže vyhlídky západní demokracie jsou přesně v duchu logiky, kterou provozují: “Kdo s terorem zachází, ten s ním také schází”. A můžete si lehce spočítat, jak dopadnou nezávislí novináři, kteří začnou o těchto možnostech otevřeně psát.

Viewing all 19126 articles
Browse latest View live