Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 629 | 630 | (Page 631) | 632 | 633 | .... | 668 | newer

    0 0

    Radim Valenčík
    21. 9. 2018 blog autora
    (Uveřejněno dříve, zařazuji do seriálu o vizi, kam tématicky patří:)
    Ve dvou nedávno zveřejněných článcích jsem popsal případ cenzury na Facebooku, se kterým jsem se setkal na vlastní kůži, viz

    http://radimvalencik.pise.cz/6105-sahla-na-me-cenzura-na-fb-poprve-a-bezduvodne.html
    http://radimvalencik.pise.cz/6107-fb-nechce-sdelit-proc-me-bloknul.html

    Nejvíc mě mrzelo ani ne tak to, že tato cenzura byla bezdůvodná, nic, co by bylo porušením "pravidel komunity", jsem nenapsal, nesdílel. Ale to, že Facebook neuvedl, který příspěvek podle něj byl porušením pravidel, ačkoli deklaroval, že uvedl. A na můj pokus komunikovat s ním a dozvědět se to, příslušnou nabízenou komunikaci zablokoval. S něčím podobným jsem se nesetkal ani za totality. Také jsem byl několikrát obviněn, že jsem se dopustil něčeho hrozného, ale vždy jsem dostal příležitost se bránit. Tady mi tato příležitost dána nebyla a mám z toho hodně špatný pocit.

    Nicméně se na danou nepříjemnou záležitost pokusím reagovat pozitivně. Jsem přesvědčen, že to, co rozhoduje o tom, zda a s jak velkým šrámy projdeme současným civilizačním úskalím, bezprostředně závisí na tom, jak rychle a v jaké míře bude lidem docházet, o co v současné době jde:

    - Co je příčinou současných problémů.
    - Jak funguje současná moc.
    - Jak se jí bránit.
    - O jaké změny ve společnosti jde.
    - Jak reformy jsou nutné.
    - Z jaké vize vycházet a v čem vidět perspektivu.

    Rovněž tak jsem přesvědčen o tom, že naprosto zásadní roli v procesu uzrávání a dozrávání veřejného vědomí a sebevědomí má dobrá teorie. Komplexní řešení současné "hádanky dějin". Čím lépe bude teorie popisující podstatu současného dění rozpracována, čím srozumitelněji a v konkrétních kontextech podána, tím intenzivněji bude probíhat proces sjednocování národa proti cizí moci (současné globální moci) a tím rychleji bude probíhat i proces sjednocování národů (zemí), které v tomto procesu pokročí.

    Stručně jsem to, o co jde, popsal zde:

    http://radimvalencik.pise.cz/4432-pred-jihlavou-o-degeneraci-soucasne-moci.html

    Podrobněji s důrazem na projekt komplexních reforem a zdůraznění role teoretického aparátu najde zájemce v několika týmových monografiích zpracovaných na naší univerzitě (VŠFS). Jsou k dispozici online ke stažení zde:

    https://www.vsfs.cz/lidskykapital/?id=2479-monografie

    Jsou tam tři, vydali jsme již čtyři. Odkaz na čtvrtou dáme na tuto adresu v nejbližší době.

    Odsud vyplývá mé rozhodnutí: Počínaje dnešním dnem budu klást zásadní důraz na to, aby vše, čím se budu na Facebooku vyjadřovat k dnešku, bylo důsledně podloženo dobrou teorií. (Předpokládám, že až do středověku, kdy se zakazovalo i to, co bylo vědecky podložené, přece jen neklesneme.)

    Prosím kohokoli, kdo mě přistihne u toho, že bych se tomu závazku zpronevěřil, ať mě upozorní. Uvítám to. Nikdo není dokonalý a pohled zvnějšku je vždy užitečný.

    Moje předsevzetí reaguje ještě na jeden aktuální aspekt současného dění. Na to, proč někdy dochází k určitým problémům v pohledu různých generací na současnou dobu.

    Hodně jsem o tom přemýšlel a myslím, že jsem jeden důležitý aspekt objevil. Mladí nejsou špatní. Naopak. Problém je, že jsou až příliš nezkažení v tom smyslu, že si vůbec nedovedou představit, že by se jim systematicky lhalo z úst nejvýznamnějších představitelů – o napadání osob barevné pleti v Chemnitz, o novičoku, o použití chemických zbraní v Sýrii apod. Mají despekt k propagandě, ale to, že by se mohlo lhát v tak závažných věcech, tak moc a z tak vysokých pozic, přesahuje jejich představivost. A ani si nechtějí připustit, že se ocitli v tak špatném a nebezpečném světě. Proto poměrně naivně přijímají jiná vysvětlení – za všechno může Putin, Rusko, Zeman s Babišem, fašisti a nacionalisti... A se vši zarputilostí kombinovanou se sebevědomím mládí si dlouho nechtějí připustit, že naletěli. Začne fungovat blok, který je nepřipustí ke kritickému zvažování argumentů. Netrvá to věčně, ale dost dlouho. Nemá smysl se pokoušet takové postoje lámat. Ani ne silou argumentů.

    Mnohem důležitější je trpělivě a neustále apelovat na schopnost vlastního úsudku, na možnosti lidského poznání, na význam teorie. Na jedné straně je nutné čelit intelektuální lenosti (kterou jsou ovšem postiženi nejen mladí, ale i ti, kteří hledají jednoduchá řešení), na druhé straně je důležité podporovat důvěru lidí k jejich vlastním intelektuálním schopnostem, k tomu, že kritickým myšlením se lze dobrat pochopení toho, o co jde.

    Leckdo mě nyní obviní z naivity. Tak se dobře dívejte, jak stále častěji ve veřejných diskusích odejdou s ostudou ti, kteří podceňují schopnost lidí přemýšlet. Proces uzrávání a dozrávání veřejného vědomí a sebevědomí probíhá. Doložitelně a poměrně rychle.

    Poznámka – zas tak naivní, abych neměl připraveny záložní varianty, pokud by Facebook něco zkoušel, nejsem.

    (Pokračování)

    Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/6122-vize-306-cenzura-na-internetu-a-jak-na-ni.html

    0 0

    Zbyněk Fiala
    21.9.2018  VašeVěc
    Děláme dobře, když se tak obětavě věnujeme osvětě evropských partnerů a poukazujeme na potřebu pomoci uprchlickým zemím.
    Je lepší, když lidé mají důvod zůstat doma. Ale měli bychom vidět i břevno v oku svém.

    Migrantská krize v Evropě má jasný vzorec. Sedmdesát procent příchozích jsou muži. Třeba ze Sýrie jsou to ti, kdo měli půdu, která se dala prodat, aby měli peníze na cestu. To znamená, že na tom nebyli nejhůř ani oni, ani jejich region. Těžko prodáte půdu, kterou kypří rakety nebo je obsazená nějakou ozbrojenou bandou. Chudáci, kteří byli opravdu vyhnaní válkou, nedošli daleko. Syrští uprchlíci jsou hlavně v Sýrii, většinou v uprchlických táborech, o kterých se nepíše.

    S výjimkou přišli reportéři německého týdeníku Spiegel, když navštívili jeden z nich. Tábor Twahina v severní Sýrii tvoří změť improvizovaných úkrytů z nějakých cárů, starých dek, pytlů, koberečků. Není tam nic, žádné sprchy, žádná elektřina, ošetřovna, škola. Tisíce rodin, které sem utekly z Allepa, Homsu nebo Hamy, vytvořily improvizovaný tábor mimo dosah Úřadu vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky (UNHCR).

    Z louže, ze které berou vodu, kouká cholera, a už se taky začíná šířit mezi dětmi, píše reportáž Spiegelu. Typický osud jim popsal Abdallah Ali z vesnice, kde se opravdu bojuje. Míval 22 ovcí, teď už nemá nic. Domů se vrátit nemůže, ale nemá ani na cestu dál. Otec čtyř synů a pěti dcer, ale s těmi žil před bombardováním, před Islámským státem, před službou v syrské armádě. S těmi, co zbyli, utíkal mnohokrát. Když krátce prožívali vládu „kalifátu“, to ženy raději ani nevycházely z domu. Pak přišli Kurdové, kterým patří i tento tábor. Ali tu žije už rok. Spíš živoří, čtu si v mezinárodním vydání týdeníku, jehož originální reportáž vyšla z 25. srpna.

    Spiegel se právem počítá ke světové novinářské elitě, a tak se pochopitelně nespokojil s pouhým popisem ve věci, která teď Německo výrazně rozděluje. Ve věci migrace se postoj veřejnosti vytrvale přesouvá od tábora „zvládneme to“ k táboru, „vraťte je zpátky“. Nejnebezpečnější konflikt je přímo uvnitř konzervativní části vládní koalice, mezi bavorskou CSU, která získala na svou stranu i šéfa zpravodajské služby, a CSU kancléřky Angely Merkelové. Proud uprchlíků sice ustává, letos se snížil na necelou třetinu, ale v zemi jich je přes milion a v opačném směru narůstá podpora extrémistů z AfD. Mění se i poměry v Evropské unii, kde přebrala protiuprchlickou iniciativu Itálie.

    Co se s tím dá dělat?


    Podle Spiegelu se nabízí desatero úkolů, jak byly posbírány mezi experty na migraci, politickými poradci, námořními záchranáři a pracovníky uprchlických táborů v Sýrii, Nigeru, na Maltě a v Bavorsku.

    • Začíná to potřebou více pomoci v táborech na místě. Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a země sousedící s konflikty potřebují víc peněz, aby mohly lépe pomáhat těm, kdo opravdu potřebují ochranu a pomoc.
    • Tito lidé však nemůžou žít věčně v závislosti. Víc jim pomůže, když se dostanou k nějaké placené práci. Taková místa by měla vznikat co nejblíž u těchto táborů.
    • Pokud jde o Evropu, musí začít kontrolou vnějších hranic, přinejmenším zjištěním a ověřením identity těch, kdo je překročí.
    • Část uprchlíků čelí náboženskému pronásledování, o ty by se měla Evropa za účasti UNHCR postarat – v uprchlických táborech.
    • Je také třeba začít potlačovat příčiny, kvůli kterým prchají ekonomičtí migranti zejména z Afriky. Jednou z nich je predátorská globalizace. Evropským společnostem by se mělo zakázat zaplavovat africké trhy dotovaným laciným zbožím, které likviduje domácí produkci.
    • Ohroženým lidem na moři musí Evropa pomoci, to nelze přenechat soukromým společnostem.
    • Do Evropy ať migranti vstupují tranzitními tábory, kde budou mít úřady několik týdnů na to, aby posoudily žádosti o azyl. Kdo nevyhoví těmto kritériím, nemá právo zůstat.
    • Návrat do vlasti se musí s africkými státy vyjednat, místní vlády potřebují důvod, aby o to stály.
    • Například pro Senegal, Gambii či Nigerii mohou jako lákadlo pro takovou dohodu posloužit kvóty pro poskytování pracovních víz.
    • Imigrační zákony by se měly upravit v tom smyslu, že ti, kdo byli odmítnuti, ale přišli před nějakým stanoveným datem, mohou zůstat a pracovat./////


    Tolik Spiegel. Z českého pohledu to může vypadat trochu jinak.

    Tady však musím začít trochu ze široka. Jedná se o zahraničně-politiku, ale tu my nemáme. V podstatných věcech se nesmíme dotýkat ani na zem spadlé. Proto ani nepotřebujeme zvláštního ministra pro přikyvování.

    Nepřekvapilo, jak k těmto tématům proběhla porada nejvyšších ústavních činitelů v Lánech (chyběl jen dosluhující předseda Senátu Milan Štěch, který se bojí, že by ho prezident Miloš Zeman přetáhl holí). Ve věci afghánské mise nebo oddané příchylnosti k NATO zněla jednohlasně jako gregoriánský chorál. Napadl by mne i posměšnější příměr, když se hlavičky souhlasně kývaly jako u jednodenních kuřátek nad čerstvě objeveným zrním.

    O to hlasitěji však musíme křičet tam, kde nedokážeme nic ovlivnit. Uprchlické téma k tomu patří. Tím se vysvětluje nesoulad mezi mírou ohrožení a hlasitostí křiku. Česko migranty nepřitahuje, pokud sem z neopatrnosti vlezou, mají starost hlavně jak se dostat ven. Zachraňujeme lidstvo ve věci, která nám může být jedno.

    To nevylučuje, že můžeme mít pravdu. Zcela určitě uděláme pro řešení situace nejvíc, když začneme pomáhat v ekonomickém rozvoji zemím, kde televize (i v každém mobilu) od rána do večera ukazuje bohatství jiných, jen za tou louží, na dosah ruky. Jen dvoje podrážky prošlapeme.

    Pokud jde o rozdíly mezi „my“ a „oni“, tady už máme více zkušeností. Naše ekonomika je odírána zhruba stejně, jako ty z rozvojovek. Proto se nikdo nehrne k nám, ale míří k těm, kdo berou i nás na hůl. Ukazuje se, že velkorysá pomoc v podobě přílivu přímých zahraničních investic do země je pouhým poskytnutím práva pracovat za málo a starat se o zisk někoho, kdo o nás až takovou starost nemá. Přesný je postřeh týdeníku Spiegel, že ve zdrojových zemích migrace fungují stejně ničivě jako bída i dumpingové dodávky dotovaného zboží, které položí domácí výrobu.

    Jestli chceme něčemu opravdu pomoci, musí to být podpora rozvoje místní výroby pro domácí potřebu, subsistenci. Ale co si tam pak navaří, ať si i snědí. Jestli otevřeme srdce bezcelnímu africkému exportu a podobným nesmyslům, subsistenci jim sežerou investoři. Skoupí pole, vyženou místní farmáře a začnou vydělávat, aby si mohli koupit dům v Londýně.

    Taky u nás by se mělo víc myslet na místní lidi. Zaujalo mne, jaký ohlas měla krutá ekonomická argumentace ČMKOS, která se vysmívá tomu, že u nás se mají zahraniční akcionáři nejlíp na světě. Tohle považujete za konkurenceschopnost?

    Rád bych si někdy přečet diplomovou nebo aspoň ročníkovou práci z některé ekonomické fakulty, která by pospojovala české extrémy – nejnižší minimální mzda byla jedním z nich – s dominantními vlivy příslušných zájmových skupin. Zatím jsem nikde nic takového nenašel, a přitom jsme extrémisty i v počtech těchto extrémů. Měli jsme nejbenevolentnější herny, nejpozdější zákaz kouření, nejmenší diverzitu zemědělské výroby, nejhojnější a nejnenasytnější exekutory ze všech zemí OECD, a teď třeba kralujeme nejrychlejším růstem cen realit. Výčet by byl bez konce. V tomhle jsme opravdovými premianty.

    Málokterá země světa je v tak pevném stisku zájmových skupin. Mají rozum, nechávají nás dýchat, ale ne o moc víc. Jenže i my tím rozvracíme Evropu. Naše kecy možná nikoho nezajímají, ale naše podbízení, například v mzdách řidičů kamionů, už ano. Brexit je reakcí na příliv migrantů do Spojeného království (kterému teď hrozí rozpojení) nikoliv z Blízkého východu, ale z toho ještě bližšího, z východní Evropy. Oni tomu říkají „polští instalatéři“, protože britský nadhled neumožňuje rozlišovat východní domorodce podle barvy pasu, ale patříme tam taky.

    Dokud si tedy budeme uchovávat svoji lacinou konkurenceschopnost, budeme vnímáni jako ti, kdo Evropě škodí, a my ji zase budeme vnímat jako nepřítele. Jenže s tímhle nepřítelem se musíme poprat sami mezi sebou. A tady už máme kompetence.

    Základem místního štěstí jsou místní banky, pokud možno družstevní, asi i etické, které sbírají místní úspory a pomáhají je nasměrovat do místní zemědělské, potravinářské a jiné výroby, pokud možno taky družstevní nebo vlastněné obcí či zaměstnanci. O tomhle chci mluvit na konferenci Alternativy Zdola a dalších partnerů o lokalizaci a družstevnictví, která proběhne 9. října v Braunově domě v Praze.

    Jakmile se zvýší podíl domácí výroby pro domácí spotřebu, sníží se zranitelnost globalizací. Lidé budou mít větší podíl na výnosu hospodaření a méně důvodů hledat štěstí jinde. To platí u nás, jako někde v Africe. Větší podíl na výnosu zároveň zvedne naše sebevědomí, takže si budeme moci dovolit i nějakou tu zahraniční politiku.

    Ale začíná to u těch místních bank. Proto u nás nejsou – další český extrém – prakticky možné. Tak je dopřejme aspoň té Africe…


    Zbyněk Fiala
    vasevec.cz




    0 0

    - mbi -
    21. 9. 2018 Politikus, překlad Eurasia24
    Spojené státy vytvořily kolem Ruska uzavřený pás laboratoří, jejichž zaměření a činnost pečlivě utajují. Co je náplní jejich činnosti?



    Zhruba před rokem jsme na našich stránkách poukazovali na úpornou snahu USA zmocnit se kontroly, zcela převzít či nově vybudovat ve státech obklopujících Rusko biologické výzkumné laboratoře. Existuje podezření, že jejich činnost se zaměřuje na výzkum a vývoj nových biologických zbraní využitelných jako „levná“ zbraň hromadného ničení v případě vojenského konfliktu – nebo i jako prostředek skrytého napadení obyvatelstva, fauny a flory „nepřátelského“ státu. 

    (viz Pentagon stahuje smrtící biologickou smyčku kolem Ruska)

    To vše je „přikryto“ proklamacemi o nebezpečí spočívajícím ve způsobu a podmínkách skladování patogenních látek v bývalých republikách Sovětského svazu a úvahami o možnosti biologického útoku na USA.

    O tom, jaké jsou skutečné záměry amerických vojenských výzkumníků, a jaké používají při svých aktivitách v „nových koloniích USA“ metody, svědčí nedávné odhalení těchto praktik z Gruzie. Z médií hlavního proudu jsme se toho pochopitelně příliš nedozvěděli. Více proto v následujícím článku.


    USA se nepodařilo utajit účel výzkumných laboratoří kolem hranic Ruské federace

    Přestože se Američané ze všech sil snažili utajit své záměry vyvíjet v zemích sousedících s Ruskou federací biologické zbraně, nakonec vyšly jejich „špinavé“ plány na povrch.

    Už dávno není tajemstvím, že na pokyn Pentagonu bylo na území bývalých republik SSSR vybudováno několik desítek výzkumných a experimentálních biologických laboratoří. Pod pláštíkem jejich využití pro civilní účely začaly USA podle řady informací provádět genetické pokusy v Pobaltí, na Ukrajině a jejich zájem se obrátil i na Gruzii.

    Prvním, kdo se odvážil otevřeně hovořit o „laboratoři Lugary“ v Gruzii, byl americký novinář Jeffrey Silverman, který v Gruzii působil již 25 let. Na negativní následky činnosti laboratoře nebylo nutno čekat dlouho. Již první roky existence laboratoře byly poznamenány epidemiemi nejrůznějších, často zcela neznámých virových a infekčních onemocnění. Je možné, že tyto lokální epidemie, hrozící rozšířením třeba i do celého světa, mohly být součástí uceleného systému USA sledujícího účinky původců onemocnění na člověka a faunu.

    Jednalo se hlavně o konžsko-krymskou hemoragickou (krvácivou) horečku (CCHF), jejíž původce je dosud neznám, a velká podezření vyvolávali i komáři – přenašeči viru Zika.

    Není ale vůbec vyloučeno, že právě američtí biochemici a vojenští specialisté „přiložili ruku k dílu“ a zavinili smrt stovek lidí. Například před třemi lety zemřelo v této oblasti „na žloutenku“ 30 lidí, přičemž většina jich zemřela během jediného dne.

    Na Ukrajině je v současné době rozmístěno kolem 15 amerických biologických laboratoří financovaných Pentagonem. Samozřejmě, že je snaha veškeré informace o jejich existenci důsledně zamlčet – tím spíš pak po událostech v Charkově. Nějakým „nepochopitelným“ způsobem se tam objevil africký mor, na který zemřelo 20 vojáků.

    Zdá se, že Američané budují v bývalých sovětských republikách celou síť laboratoří dvojitého určení, kde kromě výzkumu provádějí i biologické pokusy. Navíc se Washington nikdy nepřipojil k Úmluvě o zákazu biologických a toxických zbraní a prakticky zmařil jednání o její ratifikaci.

    Je faktem, že USA vytvořily kolem Ruska uzavřený pás laboratoří, jejichž zaměření a činnost pečlivě utajují. A nedělají to jen tak „z plezíru“, ale proto, že v těchto „firmách“ s největší pravděpodobností vyvíjejí biologické zbraně, na což Pentagon vynakládá rozhodně ne malé prostředky.

    Jen těžko přitom mají Američané na zřeteli nějaké nebezpečí, které by mohlo hrozit lidstvu. Doslova před pár dny zveřejnila Národní akademie věd USA materiál, který podrobně popisuje následky vojenského použití moderních biotechnologií. Jedná se zejména o vznik umělých virů, které mohou vyvolat pandemii. Zprávu o tom přineslo jedno z posledních vydání vědecko-technického týdeníku Science Alert.

    Je třeba připomenout, že USA až doposud nedaly jasnou odpověď na otázku, co konkrétně v těchto laboratořích provádějí jejich výzkumníci.

    - - -




    0 0
  • 09/21/18--10:42: Dny NATO 2018
  • Martin Koller
    21. 9. 2018
    Dny NATO pořádané společností Jagello v prostorách ostravského letiště Mošnov, přilákaly letos více, než 200 000 diváků a samozřejmě vzbudily zájem zájmových skupin a politiků, kteří se zatoužili prezentovat. Pro diváky zde byla zajímavá militární show všemožných ozbrojených sil, domácích i zahraničních. Počasí se umoudřilo a bylo na co se koukat. Současná AČR, Policie ČR a její vrtulník, celníci, zásahová jednotka z Polska, bojové letouny několika států NATO a v neposlední řadě historický tank z Vojenského technického muzea v Lešanech a druhoválečný polopásový halftracck z klubu 16. tankové divize USA vedeného Pavlem Roglem. 



    Obecně lze konstatovat, že uvedená akce, která se již řadu let koná v září, byla dobrou a úspěšnou prezentací jak NATO, tak našich ozbrojených složek. Nicméně se vyplatí na ni podívat s odstupem a v historickém exkurzu.

    Nepřehlédnutelná byla například expozice holdingu Czechoslovak Group (CSG), Aera Vodochody, Česká zbrojovka Uherský Brod, ale i menších firem, například společnost Agados vystavovala úspěšné polní kuchyně, společnost Dajbych nové verze terénních automobilů pro speciální jednotky, některé prezentační skupiny byly smíšené. Zúčastnili se hlavní rivalové v souboji o akvizici pásových bojových vozidel pěchoty General Dynamics, BAE Systems a Rheinmetall.

    Letošním oficiálním partnerem byly USA. Zde si můžeme připomenout, že tento stát na druhém konci světa byl od 19. století společenstvím svobody a možností sociální mobility, kam odešly statisíce Čechů a Slováků z germánského a uherského žaláře národů zvaného Rakousko-Uhersko za lepším životem, a právě tou svobodou. Spojené státy mají nepřehlédnutelnou zásluhu na vzniku naší samostatné republiky, Československa v roce 1918. O 23 léta později se USA staly jednou z vůdčích zemí protihitlerovské koalice, která napomohla zachránit naše národy před nacistickou genocidou a pozicí podlidí a levných pracovních sil v germánské třetí říši, plánované na tisíc let. Americkou armádu zastupovalo v Mošnově tradičně několik letounů jejich leteckých sil USAF a rovněž pochodová hudba této ozbrojené složky. Mimo to bylo možné vidět bojové vozidlo M2 Bradley v rámci dynamických ukázek. Je zcela evidentní, že USA mohou být do určité míry i silou schopnou chránit menší země střední a východní Evropy před germánskou expanzí, dalším opakováním Drang nach osten. Pochopili to už Poláci i Maďaři. Představa, že nás budou před germánskou EU chránit Rusové je zcela mimo realitu. Proč by to dělali? Co jsme za posledních třicet let udělali my dobrého pro ně. Kromě toho, ruské hranice jsou vzdálené 1000 kilometrů.

    Germánská dominance

    Letos byla v Ostravě-Mošnově nepřehlédnutelná dominance současného Německa, vůdčí síly EU a opory euromarxistů a afroislámských multikulturalistů. Až zarážející byl počet německých důstojníků v maskáčích a rovněž zastoupení jejich firem. Zde bychom si měli připomenout naše historické vztahy k Německu, protože praxe, obzvláště historická je kritériem pravdy a tato realita se stále opakuje. Od dob staroslovanských knížectví se jednalo o vojenské střety. To vše vyvrcholilo po bitvě na Bílé hoře roku 1620 rakouskou okupací, jejímž důsledkem byl brutální germanizační útlak. Ten ještě zesílil po rozdělení Rakouska takzvaným dualismem na Rakousko Uhersko, přesně rakouské Předlitavsko a uherské Zalitavsko v rámci jedné monarchie řízené z Vídně. Už v době před první světovou válkou bylo Rakousko-Uhersko vojensko-politickým přívěskem Německa posedlého pangermánstvím a dlouhodobou nenávistí ke Slovanům. Proto byla ekonomická migrace z našich zemí do průmyslově vyspělého Německa minimální, menší, než do Ruska, o USA ani nemluvě. Po vítězství v první světové válce připravovali pangermáni zúčtování se Slovany, především s Čechy. Nevyšlo jim to díky vítězství zemí dohody a nemalou zásluhu na tom měly USA.

    Nepřátelství vyvrcholilo v době druhé světové války ozbrojeným bojem koncentračními tábory a genocidou s celkem zhruba 350 000 mrtvými, více než 60 000 zemřelými na následky války a astronomickými hospodářskými škodami, které Německo prakticky nezaplatilo ani v rámci mezinárodně uznaných reparací. Naopak dodnes vidíme urážlivé požadavky a překrucování historie, především ze strany takzvaných Sudetských Němců, kteří byli v souladu s mezinárodními dohodami vysídleni po válce domů, pokud již dříve neuprchli v obavě před spravedlivým trestem za svoje zločiny. Nepotrestáno zůstalo 1500 z hlavních nacistických zločinců, které poválečné, údajně demokratické a antifašistické Německo arogantně odmítlo vydat a samo je nepotrestalo.

    V současnosti nás Německo ohrožuje snahou o prosazení transferu ilegálních, případně následně legalizovaných, afroislámských migrantů na naše území. Němci jsou obecně vyspělý a civilizovaný, pracovitý a organizovaný národ, dali lidstvu řady známých vědců, konstruktérů a umělců, některé nepříliš árijského původu, takže museli nakonec z Německa uprchnout. Nicméně jednou za několik desítek let se Němci stanou obětí svých politiků a konají jako bez mozku. Viděli jsme to v době císaře Viléma, Hitlera a v současné době Merkelové a socialistických euromarxistů. Ostatně i císař a fýrer začínali sociální rétorikou a komedií o lásce k prostému pracujícímu lidu a komediemi v médiích a končili koncentráky a válkou. Hitler navíc prohlásil, že pro Němce je islám lepší, než křesťanství. Kupodivu se tak shodl i s Kalergim, jedním z hlavních ideologů afrogermánské EU.

    Německá dominance a panovačnost se projevuje aktuálně především ve formě zneužívání našich občanů jako levných pracovních sil v montovnách, což podporují mnozí domácí politici, kteří zapomněli na vlast, národ a poslanecký slib. Na internetu se na toto téma objevil zajímavý článek s nadpisem „Češi pracují, zisky odcházejí …. (Hitlerovy myšlenky dovedeny do konce).“ Píše se v něm o německé montovně, kde dělník vydělá za rok kolem 300 000 korun, necelých 30 000 měsíčně a vyprodukuje za stejnou dobu germánským zaměstnavatelům v přepočtu 7 125 000 zisku. Daně samozřejmě platí německé panstvo doma s výjimkou odvodů za české zaměstnance. Dále je zde neustálá snaha omlouvat, ne-li přímo podporovat nacistickou ideologii a zároveň ponižovat Čechy a překrucovat a zesměšňovat jejich historii. Vyloženě se v českých médiích zatajují nacistické zločiny a nenávist. K tomu se pojí antisemitismus ukrývaný za jakýsi antisionismus ve spolupráci s islámskou propagandou.

    Stačí se podívat na nabídku knih mnohých nakladatelství, kde nepřehlédnutelně dominuje Hitler a jeho banda a všemožní hrdinové bojující proti podlidem na východě. Mezi těmi podlidmi byli i naši legionáři bojující proti germánské agresi u Zborova a o dvacet let později naši vojáci bojující proti německému nacismu. O pár set kilometrů dál na východ a severovýchod se již dnes nacismus oslavuje otevřeně a demokratické Německo k tomu mlčí a antisemitismus ukrývaný za jakýsi pomyslný antisionismus je zcela běžný. Realita je taková, že propaganda nás již řadu let krmí záplavou nafouknutých nesmyslů o ruském nebezpečí, ale zároveň zamlčuje fakt, že naši zemi si kolonizuje bez odporu Německo, jako po mnichovské zradě a dochází k hrubému zkreslování historie. Konec konců, máme na to speciální pracoviště ministerstva vnitra ovládané cizáky placenou neziskovkou Evropské hodnoty. Důležitým faktorem je z tohoto hlediska propaganda zaměřená na rozeštvávání slovanských národů. U nás napomohla k rozdělení republiky na dva menší, a proto obtížněji se bránící subjekty. Zároveň zesílila drzost a agresivita sudeťáků, kteří si dovolují proti naší zemi proto, že mají podporu části českých politiků. Vůči Polsku, Slovensku a řadě dalších zemí, odkud byli rovněž po zásluze vysídleni, jsou potichu.

    Puma a Lynx v útoku

    Jedním z následných tahů podpory německé dominance v EU a především východní Evropě je převzetí kontroly nad českou armádou. Důležitým krokem se stala dohoda podepsaná ministrem obrany hercem Stropnickým (ANO) s německou ministryní obrany, původně gynekoložkou von Leyen o podřízení poloviny našich pozemních sil německému Bundeswehru. Tento akt, nad nímž se museli prezident Masaryk, legionáři i odbojáři obracet v hrobě, podpořil i premiér Babiš, údajně český vlastenec. K posílení německé dominance má přispět rovněž technologická a finanční závislost naší armády na Německu. Společnosti SPM a Rheinmetall se snaží protlačit do výzbroje naší armády německá bojová vozidla pěchoty, a to buď Puma, nebo Lynx. Obě byla v Ostravě, Lynx dokonce ve dvou verzích.

    K prosazení německé techniky má posloužit společnost Glomex, firma s dvaceti zaměstnanci ve vilce na okraji Prahy. Společnost s dvaceti zaměstnanci nemá žádnou praxi v oboru obchodu s vojenským materiálem a službami, a přesto získala nedávno půlmiliardový kontrakt na servis vládních letounů Airbus, a to pro německou Lufthanzu. Na internetu se toho o Glomexu moc nedozvíme a článek o praktikách této společnosti v Ekonomickém deníku nějak zmizel. Obecně se mluví mezi odborníky o úzkých kontaktech majitele společnosti k některým osobám na ministerstvu obrana a generálním štábu. Nabízí se otázka, zda Glomex není pouze účelově vytvořená firma k prosazování německých zájmů v kooperaci s nezištnými a vlasteneckými českými přáteli německých zájmů, včetně příslušníků resortu obrany?

    Prosazování německých bojových vozidel pěchoty Glomexem pro naši armádu probíhá s podporou lobby vytvořené kolem vojenské akademie ve Vyškově, včetně některých vysokých důstojníků v činné službě a výzkumného ústavu ve Vyškově. Zde bychom mohli připomenout, že Vyškovsko bylo v období mezi světovými válkami oblastí s velkým podílem nepřátelského německého obyvatelstva. Upozorňovala na již informace tehdejších zpravodajců, která kritizovala umístění záložního velitelství československé branné moci v tomto prostoru. V době protektorátu se zde vyskytovalo množství kolaborantů, kteří pomáhali gestapu a SD v boji s československými odbojáři a partyzány. Jejich složky po válce zdědila spolková zpravodajská služba, stejně jako například dokumentaci proticírkevní školy, kde po válce studovaly osvědčené kádry ze všech zemí Varšavské smlouvy proticírkevní boj a chování v souladu s předpisy a stanovami katolické církve. Nelze se zbavit dojmu, že uvedené materiály jsou spolu s hmotnou a jinou stimulací používány dodnes. Aspoň by tomu odpovídalo bezuzdné podlézání části českých politiků a mnohých mediálních pracovníků německým zájmům, včetně různých komediantů a samozvaného katolického kněze.

    Tažení za prosazení německých zájmů v české armádě se děje rovněž s podporou některých vyčpělých politických figurek druhého a třetího řádu, které mají za sebou angažmá na ministerstvu obrany. Vlajkonošem propagandy německých zájmů je však jeden z bývalých českých vojenských přidělenců (přidělenec obrany) v zahraničí plukovník V, který s třesoucíma se rukama omílá do kamer zaplacených mediálních pracovišť reklamní průpovídky k vozidlům Puma a Lynx. Podle dosažitelných informací se zapojily i vyšší šarže z resortu obrany. Je opravdu zarážející, ale zároveň ilustrativní z hlediska třicetiletého vývoje a dosažené úrovně našeho státu, že někteří důstojníci jsou vysláni do zahraničí hájit zájmy našeho státu, a to za královské platy a vracejí se jako reprezentanti cizích zájmů. Další doma rovněž nepokrytě hájí cizí zájmy a platí to také o některých občanských zaměstnancích ministerstva obrany a podivných hodnoceních předběžných testů ve Vyškově.

    Zde by se už měly zajímat i orgány činné v trestním řízení. Za co berou plat příslušníci státní instituce známé jako Národní bezpečnostní úřad? Totéž platí o složce známé jako Vojenské obranné zpravodajství. Měly by hájit český zájem, a to jak bezpečnostní, tak z hlediska případné korupce a zodpovědného nakládání s penězi daňových poplatníků. Stačí vzpomenout na pohonné hmoty státních rezerv, uložené ve spojeneckém Německu, kde se jaksi vypařily. Nebo mají NBÚ a VOZ nařízeno zavírat oči, protože kdosi bude mít z obchodu s předraženou německou technikou profit, případně podporu ekonomické expanze v Německu? Nebo se jedná pouze o německý ekonomický zájem, jakým byla kdysi likvidace ocelárny Poldi na Kladně, která nemístně konkurovala, což to pro některé české politiky platí jako rozkaz?

    V krátkosti lze uvést, že bojové vozidlo Puma je z různých hledisek, především taktického nejhorší z nabízených typů. Je nejtěžší, výrazně nejdražší a uveze pouze šest vojáků pěšího družstva. Výzbroj v bezosádkové věži se musí nabíjet zvenku. V Německu s ním mají dlouhodobé problémy a nedaří se jej plně zavést do výzbroje. Má pouze jednu základní verzi. Vozidlo Lynx KF41 má sice hezký design, ale je to nevyzkoušený prototyp, což je v rozporu se zadáním výběrového řízení. To lze samozřejmě účelově změnit, aby se napomohlo německým zájmům. Dosud nikdy a nikde se bojová technika nenakupovala podle vzhledu, ale v naší zemi bylo a je mnoho novátorů. V Ostravě verze Lynxe KF41 schopná přepravit družstvo s osmi vojáky nejezdila, což je samo o sobě podezřelé. Předváděl se pouze starý, takticky nevhodný a podmotorovaný prototyp KF31, schopný přepravit pouze šest vojáků, jako Puma. Nový prototyp KF41 má pouze dvě verze na rozdíl od konkurenčních typů ASCOD a CV90, které jsou navíc zavedeny v několika armádách a jsou schopny přepravovat osm vojáků pěšího družstva. V Ostravě jak ASCOD, tak CV90 předváděly BVP ve verzi lehkého tanku, či podpůrného vozidla s tankovým kanonem. Německo se snaží Lynx prosadit do Austrálie, nicméně my potřebujeme vozidlo pro evropské podmínky, nikoli hony na klokany ve stepích. Aktuálně je z bojové praxe neznámý Lynx KF41 vynášen v médiích do nebe, nicméně německý Bundeswehr o něj nemá zájem. Jak je to možné, jestliže by se touto cestou mohl zbavit problematické Pumy? Možná proto, že praxi je Lynx slepenec spodku starého bojového vozidla Marder, které již dlouho přesluhuje, opatřený motorem z důlního náklaďáku a s prodlouženou pancéřovou korbou snižující stabilitu za jízdy. Možná i proto, že je rozměrný a těžký jako Puma, z níž převzal i výzbroj nabíjenou zvenku. Aktuálně se má Lynx podrobit testům ve výzkumném pracovišti ve Vyškově, takže jsou pro něj vytvořeny speciální zvýhodňující podmínky, stejně jako tomu bylo v případě Pumy.

    Nelze přehlédnout dlouhodobou snahu o likvidaci zbytků našeho druhdy slavného obranného průmyslu. V posledním období se objevují koordinované mediální útoky proti reprezentantům tohoto průmyslového odvětví. Podle dosud nepotvrzených informací pocházejí právě z dílny Glomexu a jeho českých státních zaměstnanců. Nicméně nelze přehlédnout nepříliš známý tah bývalé ministryně Šlechtové, která zrušila na ministerstvu obrany Sekci průmyslové spolupráce vedenou náměstkem Kuchtou, zaměřenou na kooperaci s českým, případně československým obranným průmyslem. Předání poloviny naší armády Německu, likvidace domácího obranného průmyslu, německá výzbroj a samozřejmě zavedení německé měny Euro, na niž doplácí řada zemí. Postupná salámová metoda kolonizace naší republiky s podporou politiků ANO. Ač jsem kritikem ministra Metnara z důvodu jeho podpisu v Marákeši, nemohu mu upřít aspoň to, že přijal rozumné rozhodnutí z hlediska akvizice radarů středního dosahu MADR, kde jeho předchůdkyně nadělala podezřelé zmatky. Proto jsem zvědav, jak zvládne mnohamiliardovou akvizici bojových vozidel pěchoty.

    Nelze si dělat žádné iluze o tom, kdo bude rozhodovat o obří zakázce na přezbrojení naší armády novými pásovými bojovými vozidly pěchoty. Bude to premiér Babiš, jehož rozlišovací schopnost začíná u kontraktů za deset miliard, což je v tomto případě několikanásobně překročená realita. Ministr obrany Metnar je natolik jeho věrným pravým údem, že za něj podepsal deklaraci v Marákeši a v případě vypuštění větrů premiérem ve „Strakovce,“ otevírá na ministerstvu na Valech okno. V případě akvizice bojových vozidel pěchoty bude moci pan premiér prokázat, zde je českým vlastencem a zodpovědným politikem z hlediska jak bezpečnosti a nezávislosti naší země, tak hospodaření se svěřenými penězi daňových poplatníků. Jsem na něj opravdu, ale opravdu zvědav.

    0 0

    Paul Craig Roberts
    21. 9. 2018       paulcraigroberts
    Provokace, které Putin přehlíží, v těchto dnech eskalují. Peter Ford, někdejší britský velvyslanec v Sýrii napsal, že Washington využil okamžik Putinova váhání jak dál v Sýrii k tomu, aby vyeskaloval svou záminku k útoku na syrskou armádu. Původní záminkou měl být totiž „chemický útok“, který samozřejmě provedou washingtonští teroristé, ale bude z něj obviněna Sýrie, ale tenhle vousatý úskok byl zatím odložen k ledu a nahrazen čímsi modernějším. 



    Teď Washington vyhlašuje, že jakýkoli pokus osvobodit syrskou provincii Idlib z rukou teroristických spojenců bude mít za následek americký vojenský útok na Sýrii, a za záminku tohoto postoje vyhlašuje jak obvykle „humanitární problém“. Konkrétně proud uprchlíků, kteří Idlib opouštějí. Že by ovšem žádní uprchlíci ze syrského Idlibu nebyli, kdyby si si z něj washingtonští žoldáci neudělali svoje rejdiště, se už Washington nezmiňuje. Nejnověji americkou výhrůžku na adresu Sýrie a Ruska vyslovil zvláštní Trumpův vyslanec pro Sýrii James Jeffrey slovy, že Spojené státy útok na Idlib nestrpí: https://www.strategic-culture.org/news/2018/09/19/idlib-lull-before-hurricane.html

    Takže: Syrsko-ruské osvobození Idlibu z rukou washingtonských teroristů se nebude konat, pokud Putin nevysloví svůj souhlas s vytvořením takové ruské letecké převahy nad územím Sýrie, která by Američanům jejich plánovaný útok na Sýrii znemožnila. V tomto případě by Putin musel přijat riziko zničení amerických útočných sil (které ovšem svým postojem Putina do takovéhoto rizika doslova tlačí), a tím i riziko války Rusko-USA.

    Další hádankou pro svět je Putinovo rozhodnutí cílené k uspokojení tureckého prezidenta Erdogana, aby se namísto jejího osvobození zřídila v Idlibu pouze demilitarizovaná zóna. Jak ovšem mohli tito dva politici dospět k fantastickému názoru, že USA a jejich terorističtí spojenci v Idlibu budou nějaké demilitarizované pásmo respektovat, je záhadou. To už ruská zahraniční politika zahrnula do svých prostředků i iluze?

    Co může Putin nyní učinit? Jestliže znovu ustoupí, může čekat jen provokace další a nebezpečnější . Až mu nakonec nezbude jiná volba než jen buď zvednout ruce nad hlavu nebo nukleární válka.

    Washingtonské provokace by se nevyšphaly do dnešních výšek, kdyby Putin zaujal méně smiřlivý postoj k USA už v minulosti. A kdyby též nebylo tolik opakovaných ruských váhání i předčasného stažení ruských sil ze Sýrie.

    Cožpak ruská vláda nechápe, že Washington vede válku proti Rusku – a ne proti teroristům?

    Překlad: Lubomír Man

    0 0

    Aleš Macháček
    22. 9. 2018  E-republika
    Na rozdíl od socialistického pracovního tábora jsou americké gulagy v soukromém vlastnictví. A ekonomika je ta věc, o níž hlavně běží. V lágru hezky šlape a dělá peníze pro bohaté.
    Když mi po roce skončila vyšetřovací vazba v Litoměřické věznici, zjistil jsem, že jsem měl štěstí. Těsně po mém zatčení 25. 7. 1977 se milá strana a lidumilná vláda usnesla, že vězeň bude platit vyšetřovací vazbu pouze první tři měsíce. A to prý byla dost dlouhá doba pro policii a prokurátora, aby dali dohromady obžalobu a postavili obžalovaného před soud. Oproti těm prvním zatčeným v době normalizace to byla velká výhoda. Byla šance vyjít ven z kriminálu s relativně malým dluhem, nebo skoro i bez dluhu.

    Nevím přesně, kolik nám účtovali denně. Podle bachařů to prý byla směšná suma za to, že jsme mohli spát klidně a v bezpečí. Mně se ty čtyři stovky denně zdály dost, i když jsem oceňoval pravidelnou stravu. Ale k popisu podmínek vazby a výkonu trestu za socialismu je lépe číst dokument Charty 77 nazvaný “O vězeňství“. Dal bych sem link, ale nějak se to ze seznamu dokumentů Charty 77 online vytratilo. Co se mne týče, pokoušel jsem se do tohoto dokumentu přispět nejen motáky z vězení, ale i pozdějším popisem pobytu na 3. úseku v Plzni na Borech. (Viz kniha: Aleš Macháček. Druhý exil, Novela Bohemica.)

    Jak je na tom české vězeňství teď, to opravdu nemám ponětí. Ale protože nyní budujeme světlé zítřky podle vzoru amerického, není od věci se podívat, jak se věci mají v současnosti za Velkou louží. Ale nikoliv někdy v temných 70. letech minulého století jako za socialismu. Muklové v USA právě stávkovali. Protestovali proti otrocké práci zadarmo nebo za peníz tak malý, že spíše uráží než pomáhá. Například v Kalifornii je poslali pod puškami hasit požáry za 1 dolar na hodinu a zhruba za stejnou sazbu dělají v US-gulagu. Je trochu ironické, že hlavní stávka vězňů začala 21. 8. 2018. Jako kdyby navazovala na naše dlouhé vězeňské rozhovory o tom, kdo je politický a kdo ne, jak se od sebe obě sorty liší a v čem. Teď víme, že před očima ekonomiky jsme si rovni: MUKL = MUKL, zisk je větší z mladého Muže Určeného KLikvidaci. Ale v gulagu je vítán každý a v soukromém zvláště. Náklady hradí daňový poplatník a zisk bere příslušný soukromý provozovatel. Kolega nedávno psal článek o tom, jak jedno procento socialisticky podniká pod názvem Parazitický socialismus provozovaný jedním promile korporátních špiček. US-gulag je přímo ukázkový případ amerického socialismu pro jedno procento.

    Na rozdíl od socialistického pracovního tábora jsou americké gulagy v soukromém vlastnictví. A ekonomika je ta věc, o níž hlavně běží. V lágru hezky šlape a dělá peníze pro bohaté. Proč ne, když muklů za louží je 2,3 milionů, což dělá skoro jednu čtvrtinu všech vězňů na světě, tedy přesně řečeno 22 % světové vězeňské populace. Porovnejte si procentový růst obyvatel USA a růst uvězněných v letech 1970-2005.

    Incarceration

    Jak se zdá, čím vyspělejší tam mají neoliberální demokracii, tím více lidí je kriminále. A to není žádný fejk, podívejte se na statistiku vězněných v USA z Wikipedie.

    693px US Incarceration Timeline Clean

    A tomuto trendu odpovídá statistika počtu vězňů na obyvatele. První jsou Spojené státy, což je jasné (605/100 tis.), čtrnácté s velkým odstupem Rusko (411/100 tis.), a pro srovnání si uveďme ještě Česko (66., 209/100 tis.) a ostře kritizovanou Čínu (134., 118/100 tis.). Schválně se podívejte na trendy panující u krvežíznivého Putina.

    Russia Prison


    Ale vraťme se k našemu vzoru USA. Tam už stojí zato, trochu změnit legislativu. Takže kokain pro bílé je OK, zatímco crack pro černé je to nejzločinnější ze zločinného. To už stojí za to, zrušit vzdělávací kurzy a nepřipustit propouštění na podmínku, hlavně když oběť zločinu nosí černou kůži. Tady se podívejte, jakým závratným tempem rostly privátní věznice, což je hlavní centrum US-gulagu.
    Private Prison

    Kde jste? Kde jste, političtí vězni, moji spolumuklové, kde jste? Nechali jsme zdivočit demokratický soudní systém, nechali jsme zavládnout ekonomice na úkor normálního myšlení, necháváme naše spolubližní ve spárech zpolitizovaného právního výkladu, který řídí obyčejná chamtivost a zločinné zájmy. Kde jste vy všichni, sluníčkáři a pravdoláskaři? Jakou máte výmluvu? Tenkrát, za dob “totality” v minulém století, mohl politický vězeň Aleš Březina vznést námitky na pracovní zatížení, protože i ve vězení se na nás vztahoval zákoník práce. Jakou máme výmluvu? Žádnou, protože platí jednoduché a jasné prohlášení Yannise Varoufakise: “Peníze a jejich rozdělení jsou vždy politická záležitost.”
    Zdroje: 


    Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou:450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

    Související články:

    0 0
  • 09/21/18--20:50: Model záchrany
  • Michail Chazin 
    22. 9. 2018 ChazinRu a Outsidermedia
    Docela dost jsem psal o tom, že Trump má jiný model rozvoje americké ekonomiky, odlišný od modelu „Brettonwoodského“. V čem ten jeho model spočívá a jakou má šanci na úspěch, jsem neřešil. Je na čase tuto mezeru zaplnit.



    Takže, pro začátek připomeňme Brettonwoodský model a jeho realizaci po roce 1981.

    Jeho podstata je jednoduchá: vzhledem k tomu, že od 70. let byl vyčerpán efekt rozšiřování trhů, falšovali ho prostřednictvím růstu osobní poptávky na konto růstu zadlužení. V důsledku toho se do prosince 2008 snížila sazba FED z 19 % na 0 %, zatímco průměrný dluh americké domácnosti ve vztahu k ročnímu reálnému jejímu disponibilnímu příjmu stoupl ze 60 na 130 %.

    Růst dolarového systému konce 80. a počátkem 90.let nepřinesl očekávaný efekt, protože místo aby uzavřel dluhy nabrané v 80. letech aktivy získanými ze světové socialistické soustavy (jak to navrhoval tým Bushe staršího), byl zvolen model, ke kterému prezidentem zvolili Billa Clintona.

    Jeho podstata spočívala ve vytváření nových aktiv pomocí zvyšování zadluženosti (v souladu s emisí dolaru legalizovanou přes nadnárodní banky). Výsledkem toho jen v USA bylo, že podíl na zisku, který si přivlastňoval finanční systém, stoupl z 25 % v 70. letech na 70 % k začátku krize roku 2008.

    V roce 2008 byl úplně vyčerpán i systém stimulace ekonomiky prostřednictvím růstu zadlužení domácností, což zapřičinilo propad zisku finančního sektoru na 40 %. Pak ale byly spuštěny paliativní metody (např. stimulace odlivu kapitálu z rozvojových zemí) a podíl na zisku znovu začal stoupat. Neštěstí bylo v tom, že dluhy domácností tím neklesly, a paliativní metody mají velmi omezený časový efekt. Fakticky bylo období posledních 10 let roztaženým analogem roku 1930, kdy začínající deflační šok (prudký pád koupěschopnosti domácností) nebyl kompenzován emisí.

    Protože se dluhy nikam neztratily, byl deflační šok jen odložen. A, stejně jako počátkem 30.let, to nevyhnutelně vede k bankrotu finančního systému. Finančníci se, v souladu se svým silně zvýšeným společensko-politickým postavením rozhodli zachovat ho za každou cenu, tedy zajistit, aby byl za každou cenu zachráněn finanční systém. K tomu potřebovali kontrolu nad emisí dolaru. Komplikací bylo, že Brettonwoodská reforma roku 1944 nebyla završena – FED jako emisní centrum světové měny zůstal pod kontrolou národní elity USA, pod jejich jurisdikcí. V roce 2011 byl učiněn pokus o vytvoření nadnárodního emisního centra (tzv. „centrální banka centrálních bank“), které mělo stanovovat limity emise pro všechny národní banky, mj. i FED. Tento pokus odrazila administrativa USA – známý případ „Strauss-Kahn“ *) – bylo nicméně zřejmé, že šlo jen o první kolo zápasu.

    Druhý pokus připadl na rok 2016, kdy se finančníci pokusili prosadit svého člověka do čela USA (H. Clintonovou).

    Dnes, na prahu deflačního stádia krize, jsme svědky třetího kola – a konkrétně – pokusy o odstranění představitele alternativní elitní skupiny, současného amerického prezidenta Trumpa.


    Ale na co sází Trump?

    Pokouší se odstranit emisní mechanizmus ze stimulace americké ekonomiky. Protože další emise už nevede k růstu světové ekonomiky (který se teď projevuje jen ve statistických číslech), USA už neinkasují další zvýšené zisky dokonce ani z vývozu kapitálu, ale chronický deficit zahraničně-obchodní bilance působí velké problémy na vnitřním trhu. Trumpova idea spočívá ve snížení tohoto deficitu na nulu a vrácení výrob a tím i pracovních míst (vyvezených ze země v předchozím období) do USA.


    V čem je problém této myšlenky?

    Ona vypadá docela normálně, navíc umožňuje prudce snížit roli finančního systému jak ve světové, tak i americké ekonomice.

    Neštěstí je ale v tom, že přes finanční systém dnes probíhá stimulace vnitřní poptávky (ta strukturální krize, o které jsme psali od počátku dvoutisících let, nesoulad mezi reálnými příjmy a výdaji domácností) a provedení takové reformy automaticky povede ke všeobecném poklesu životní úrovně (která se už neurčuje příjmy domácností, ale především jejich výdaji).

    Obecně řečeno, dnes americké domácnosti utrácejí o 15 % víc, než mohou reálně vydělat, a jejich stimulace probíhá prostřednictvím finančního systému. Pokud se odepíší jejich dluhy (nebo pokud budou donuceni je uhradit), pak reálné příjmy poklesnou dokonce i z nynější úrovně, která i bez toho koupěschopností odpovídá úrovni konce 50. let.

    No, a to je vlastně i hlavní chyba amerických ekonomů, kteří Trumpovi vypracovávají ekonomické plány. Oni totiž nevidí strukturální krizi a mají za to, že pokud odepíší dluhy domácností (zhroucením finančního sektoru, pochopitelně) a zajistí růst pomocí růstu vnitřní výroby a vytvořením odpovídajících pracovních míst, tak se obecně zhorší situace v životní úrovni v USA, zato ale ztratí svůj vliv finanční sektor. Přitom se, mimochodem, zhorší situace hlavních exportérů do USA (Západní Evropa a Čína), ale Trumpa a jeho spolupracovníky to zvlášť nevzrušuje. Zhroutí se Brettonwoodské instituce, jako WTO – a už to je dobré!

    Pokud ale vezmeme v úvahu strukturální problémy ekonomiky USA, je zřejmé, že propad bude podstatně hlubší. Asi tak jedenapůlkrát než počátkem 30. let (kdy strukturální disproporce představovaly kolem 15 %, a teď řádově 25 %). A to, samozřejmě, rozbije celý světový ekonomický systém. Ovšem, v rámci Trumpova plánu se hroutí i tak, ale zatím víceméně řízeně. To je ale zatím.. Jsem si jist, že ve skutečnosti se budou události vyvíjet mnohem neřízeněji.

    V rámci mezielitních sporů v USA se však tato okolnost nijak neprojeví – finančníci nemohou Trumpa nařknout, že nevidí strukturální krizi – protože by to znamenalo přiznat: za prvé – samu její existenci; a za druhé, a hlavně – svoji vinu na její existenci. Rozsah krize bude tuto bezmoc jen zvyšovat, a je nutné vzít v úvahu a chápat, že ani pokud Trump na světovou finanční elitou vyhraje (v čemž ho upřímně podporujeme), problémy USA to nevyřeší…


    *) Aféra roku 2011 s údajným sexuálním obtěžováním pokojské tehdejším prezidentem WMF Strauss-Kahnem (mimochodem, docela vážným kandidátem na prezidenta Francie) a jeho zatčením a uvězněním – které se následně (ovšem se značným zpožděním) ukázalo jako neopodstatněné…


    Zdroj: Chazin.ru
    Překlad: st.hroch 180920

    0 0


    22. 9. 2018 HlavnéSprávy
    Rozhodnutie Talibanu zúčastniť sa moskovskej schôdzky o afganskom vnútornom urovnaní malo za následok posilnenie vojenských aktivít USA proti nemu na severe Afganistanu, čo umožnilo bojovníkom IS zaktivizovať útok, povedal v interview pre Sputnik člen komisie pre vnútornú bezpečnosť Národného zhromaždenia Afganistanu Baglán Delavar Aymak


    „IS prejavuje v poslednej dobe väčšiu aktivitu na severe Afganistanu než Taliban, pretože USA bombardujú tých druhých a neútočia proti prvým. Príslušníkom Talibanu často navrhujú, aby sa vzdali afganskej vládnej armáde, alebo ich presviedčajú, aby sa pripojili k ISIS a poskytovali im podporu,” povedal Aymak.

    „Sami ste boli svedkami toho, že termíny tejto schôdzky boli odložené. Nezáviselo to na Afganistane, jednoducho vyslovili niektoré strany nesúhlas. Kvôli tomu, že sa Taliban rozhodol zúčastniť sa tejto schôdzky, konajú sa proti nemu v Afganistane veľké operácie na severe krajiny,” dodal poslanec.

    Schôdzka o vnútornom afganskom urovnaní v „moskovskom formáte” sa mala pôvodne konať 4. septembra, ale na žiadosť Kábulu bola odložená.



    0 0
  • 09/21/18--21:12: Obživlosti: Autocenzura
  • Ivan Hoffman za mlada
    Ivan Hoffman
    22. 9. 2018 KulturníNoviny
    Nerad říkám lidem to, co nechtějí slyšet, ale říkám si, že říkat jim to, co slyšet chtějí, by bylo ještě horší. Podle mé zkušenosti je málo lidí, kterým se chce přemýšlet anebo dokonce přehodnocovat názory, které už mají. Naprostá většina chce být utvrzována v tom, co si myslí. Proto zvou mezi sebe toho, o kom si myslí, že má s nimi stejnou krevní skupinu a v tom, co si myslí, že je utvrdí.


    Měl jsem několik přednášek pro Českou křesťanskou akademii, které dopadly stejně nešťastně jako besedy o politice. Mí křesťané byli rozmrzelí, že jim doporučuji držet se evangelia – například všechno rozdat a následovat Krista, místo snahy polepšit si církevními restitucemi. Na besedách o politice jsem zas několikrát otrávil publikum konstatováním, že mezi politiky, ze kterých vybírají, není podle mé osobní zkušenosti žádný rozdíl. Ti, které obdivují, jsou stejní jako ti, které nesnášejí, že je to zkrátka jedna banda, od které nemají nic dobrého očekávat.

    Naučil jsem se, že mám mluvit jen, jsem-li tázán, (tyto obživlosti jsou troufalou výjimkou z pravidla!) a že nejméně škody nadělám, když se z besedy, na kterou jsem srdečně zván, srdečně omluvím.

    Jak člověk stárne, dostává šanci korigovat některé priority. Nemá zapotřebí se tolik prosazovat. Nemusí se vyjadřovat ke všemu a reagovat jako lítací dveře. Stárnutí člověka činí legitimně nevrlým a současně vědoucně shovívavým k nositelům silných názorů a jediných pravd. V počátcích kariéry pak záleží na senzitivitě, se kterou člověk odhadne, co se bude líbit, aby svou práci prodal. Když má autor větší kus cesty za sebou, neřeší už, jak nejlépe prodat svou práci, nýbrž jak si práci udržet a současně se za ni nestydět. Pro moralisty, ke kterým se počítám, je stárnutí požehnáním: Představuje šanci, že se jednou odváží podívat na sebe do zrcadla.

    Důležité je mít se před sebou na pozoru. Udržet si od sebe odstup a současně se brát vážně. Znát svou cenu a neošidit zaměstnavatele tím, že mu budu odezírat ze rtů, co chce slyšet, čili povrchní prorežimní banality, které by rád prodával publiku, které má za povrchně banální. Myslím, že poctivé a současně korektní je pokusit se to, co lidé nechtějí slyšet, napsat tak, aby si to přečetli. Nepodařilo by se mi to bez autocenzury. Většinu mého psaní tvoří počítání do deseti. Stále se musím ptát, kdo jsem já, abych někoho soudil. A co chvíli si připomínám, jak mí oblíbení Beatles zpívají „I don´t want to spoil the party…“

    PS.: Když jsem v práci, držím se zpátky, protože to, co píšu, není o mně. To až teď na stáří jsem si řekl, že nemusím věčně pracovat a dopouštím se těchto obživlostí. Před časem mne Tomáš Koloc potěšil informací, že některé Obživlosti přebírá z Kulturních novin na Slovensku Nové slovo. Svět je jak známo malý. Šéfredaktorem Nového slova byl před pětačtyřiceti lety tatínek mého kamaráda ze střední školy Ivana Podstupky, se kterým jsme o přestávkách vášnivě diskutovali o politice. Musím někdy do Nového slova napsat, jestli nemají na Ivana kontakt.




    0 0

    - vlkp -
    22. 9. 2018 KosaZostračili vlkovobloguje.wordpress.com
    Lidovecká europoslankyně Šojdrová hodila do malého českého politického rybníčku pořádný balvan. Co balvan - nejméně ruční granát. To když navrhla, aby Česká republika přijala 50 sirotků, mladších osmnácti let, kteří přišli o rodiče, jde hlavně o chlapce ve věku od dvanácti do sedmnácti let. Ze Sýrie. A dodala:

    „Skupiny nezaopatřených sirotků se může bát jen hlupák nebo sobec. Vždyť je to naopak prevence jejich budoucí radikalizace. Jediné, co je zapotřebí, je politická odvaha,“


    Okamžitě se kolem toho strhla pořádá mela. Jako kdyby tahle země neměla žádné opravdové problémy! Vyslovuje se k tomu kde kdo Je to jednak klasické, parkisonovské diskusní téma, kterému každý rozumí a každý se tudíž cítí kvalifikován uplatnit nějaký ten názor, aby si připadal důležitý. Vzpomínáte na tu kapitolku ze Zákonů profesora Parkinsona, kdy popisuje zájem diskutujících, respektive zájem davu věc řešit, když jde o přejmenování nějakého náměstí, ve srovnání s tím, když je diskutována zásadní změna daňového systému?

    To první je jako u těch sirotků Šojdrové. To druhé je většinově naprosto bez odezvy veřejnosti. Je to ponecháno příslovečnému koňovi, co má přeci tu větší hlavu. Tak ať se s tím trápí. My řešíme přece to náměstí, pardon - sirotky!

    Proč by nás měl zajímat například Globální pakt o migraci nebo Globální pakt o uprchlících? Ačkoli by zatraceně měl? To přenecháváme Babišovi. Nikoli proto, že by měl větší hlavu, ale prostě proto, že se nám o tomhle tématu nechce nic dohledávat, číst, přemýšlet…Stojí to čas a bolí to a také podvědomě tušíme, že ty naše politické ikony, kterým tak věříme, by jaksi v tom testu, kdybychom ho podnikli, třeba neobstály. Takže bychom pak museli přiznat, že jsme se hluboce zmýlili, když jsme jim dali ve volbách hlas, že jsme prostě hejlové, co zase a opět nalítli.. Takže vlastně řešíme ty sirotky ze Sýrie…. Místo těch dvou globálních paktů. Jenže vy máte smůlu, chodíte na Kosu. Ze svého vlastního rozhodnutí. A ta pojedná jak tu podivuhodnou šojdrovinu, tak ty globální pakty.

    Dnes to bude hlavně o těch takzvaných sirotcích. Přesněji syrských. Protože ti, z nějakého mně neznámého důvodu, jsou hodni naprosto zvláštního, unikátního, zřetele.

    Zkoušel jsem vygůglit, kolik je na světě dětí bez rodičů. K nějakému celkovému číslu jsem se nedostal. Asi tím, že prostě neumím dostatečně hledat. Nijak zvláště mi to nevadí. K kdybych byl nějaký údaj získal, jeho faktická hodnota by stejně byla na výsost sporná. Ale ta čísla budou ohromující. Tipnul bych si, že půjdou nejméně do stamiliónů v horních ciferných jednotkách. K tomuto zdrcujícímu odhadu mne vede údaj ze studie Mendelovy university, který popisuje současnou Zambii. Jež má, podle ní, 12,5 milionu obyvatel celkem a z toho má býti 1,1 milionu sirotků…. Děsivé číslo svědčící o pekle na zemi.

    V ČR prý, podle jiného zdroje, je řádově 10 000 sirotků / jednostranných či oboustranných/ plus dětí o které se rodiče nechtějí nebo nemohou starat v dětských ústavech.

    Pokládám za nutné alespoň tato dvě čísla uvést, než se začnu věnovat těm 50-ti kouskům, které chce do země dovézt zatím ještě europoslankyně Šojdrová, celá jedna třetina členů českého senátu a řada českých politiků a neziskovkářů, kteří z toho dělají naprosto světoborné téma, které zřejmě otáčí celou zeměkoulí.

    Z mého pohledu jde o klasickou politickou manipulaci. Parkinsonovský spor o pojmenování náměstí. Nebo chcete-li v dnešní obvyklé písmácké hantýrce – vrtění psem.

    Paní Šojdrové, Miroslavě Němcové, Miroslavu Kalouskovi, jedné třetině senátorů a všem ostatním, kteří tak militantně vyrukovali před kamery, mikrofony, na internet a snad i na náměstí a do ulic, za jejich přijetí do země, stejně tak jako Andreji Babišovi, Jiřímu Ovčáčkovi, Heleně Válkové, Tomio Okamurovi a všem dalším, kteří dávají tvrdé kontra v této banální věci musí být dokonalé jasné dvě věci:

    1- 50 sirotků ze Sýrie přemístěných do České republiky vůbec nic neřeší. Ani v rámci syrského konfliktu, natož z hlediska tragického osudu dětí bez rodičů, co jich jen na zeměkouli je. I kdyby skutečně o sirotky vůbec šlo.
    2 - celá kauza je totálně vylhaná. Od samého začátku. A slouží jen politické manipulaci s voličem před volbami a k odvádění pozornosti od daleko podstatnějších a důležitějších témat! Hrají s námi betla, který jim ovšem obdivuhodně vychází!

    O to je celá záležitost smutnější a trapnější. Protože o sirotky skutečně jde až na posledním místě. Jestli vůbec.

    Než budu pokračovat, dám svůj osobní postoj, ačkoli normálně bych si ho nechal na úplný závěr – jsem proti přijetí tzv. syrských sirot. Ne proto, že bych bych nelida s nulovou sociální empatií nebo že bych se bál, že 50 dětí z islámského prostředí by rozvrátilo náš český civilizační systém. Ani náhodou! A to i kdyby šlo o prcky dávno a dávno infikované tím nejhorším virem islamsitického terorismu a nesnášenlivosti. Mladé stromky se dají ohýbat a zformovat. A pět desítek je opravdu nezajímavý, marginální počet. Jenže…

    Ano je tu jako vždycky jako vždy obrovské jenže! A to hned několik. Zkusím jich pár, jen těch hlavních, vyjmenovat:

    1- už pojem syrský dětský sirotek je v podstatě jedna velká lež, což se pokusím dokázat
    2- téma sirotků je tématem zástupným a jde o něco úplně jiného

    Pojem syrský sirotek je, v podání paní Šojdrové a spol. jedna velká lež.

    Jak se dozvíte v televizní, neváhám říci, plnohodnotně pavlačové přestřelce mezi europoslankyní Šojdrovou a poslankyní PČR za ANOšéfe! Válkovou, kterou odvysílala ČT 24 (17.9.) v Událostech, komentářích zde, říká lidovecká dámička, že bychom měli převzít těch pět desítek syrských dětí z řeckých uprchlických táborů. Přirozeně sirotků.

    Proč se mnou paní europoslankyně zachází jako s nesvéprávným individuem? Ono už neplatí, že z Turecka do Řecka po moři / po souši to nejde/ se migrant dostal jen tehdy, když měl dostatek financí na to, aby si u pašeráků lidí zaplatil místo na člunu, které ti vydřiduši prodávají? Nepochybně by se možná, opakuji možná, našla statisticky naprosto nevýznamně nějaká výjimka, kdy se i otrlý obchodník s lidským neštěstím /či přesněji – otrokář/ ustrnul a dítko bezbranné na člun bez placení kdo ví proč pustil, ale že by hned půl stovky? Či spíše ještě daleko více, aby bylo z čeho vybírat? A neříkala takhle náhodou stejná paní Šojdrová ještě nedávno, že by to viděla především na chlapce ve věku 12-17 let? I když nyní přehodila výhybku a mluví o malých dětech a také dívkách? Ale původně to byli ti mládenci 12-17 let.

    Dovolím si tvrdit, že to je jako v jiných případech tak, že prostě o žádné sirotky na útěku v podstatě nejde. Že museli mít peníze, jimiž zaplatili svou plovací vestu a místo na člunu. Což se při jejich věku mohlo udít jen tak, že se na ně RODINA /paní Šojdrová- RODINA!!!/ složila. S jednoduchým kalkulem – až údajný sirotek dostane v cílové zemi status uprchlíka a azyl nebo alespoň povolení k pobytu, pak ho náhle se objevivší rodinní příslušníci, včetně původně mrtvých rodičů, budou následovat do zaslíbené země s využitím práva na slučování rodin! Takhle je to provozováno dnes a denně v Německu, Rakousku, Švédsku, atd.atd.

    Čacká a lidsky citlivá lidovecká europoslankyně stihla konstatovat, že onen sirotčí původ a další zásadní skutečnosti o původu a statusu eventuálně přebíraných dětí by nám garantovalo Řecko, které už všechny potřebné a nutné údaje má k zjištěné a prověřené…. Nemusím prohledávat internet, abych si snadno vzpomněl, jen namátkou, na vraždy ve Freiburgu nebo v Kandelu, kterých se dopustili údajně vždy sedmnáctiletí vrazi. Nikoli ze Sýrie , ale z Afghanistanu. Kteří do Německa přišli z Řecka, přirozeně prověření řeckými úřady, jako dětští uprchlíci. A tipnu si, že také velmi pravděpodobně jako sirotci. Aby se následně, po dokonaných vraždách, ukázalo, že dávno mezi mladistvé nejspíše nepatří. V případě toho, co vraždil ve Freiburgu to bylo ještě navíc tak, že měl mít už trestní záznam pro násilí z Řecka, jen Řekové o tom Němce pozapomněli informovat… Takhle ověřují a prověřují řecké úřady!

    Ale podstatné pro mne je, že paní Šojdrová, v okamžiku, kdy vysloví slovní spojení syrský sirotek v řeckém uprchlickém táboře v lepším případě pouští do éteru kolosální pitominu, v tom horším – vědomě lže.

    A není to jen v tomto případě. Paní Šojdrová prapůvodně hovořila o tom, že by u nás ty syrské děti zůstaly a dostaly azyl. Nyní už to přehodila jen na právo pobytu do doby, než v jejich zemi skončí válka. A také prohlásila, na přímou otázku, co jako by s nimi udělala, kdyby se někdo z nich dopustil nějakého kriminálního činu, odvětila, že by byl následně odsunut!!!!

    Nevěřím vlastním uším! Opravdu si europoslankyně myslí, že Události komentáře poslouchají úplní bezmozci? Jí a hlavně jí, se zkušenostmi z Evropského parlamentu přece musí být jasné, jak by to asi tak ne/fungovalo! Že Sýrie, zejména kdyby Asad opravdu vyhladil islamistické teroristy, ještě hodně dlouho a dlouho nebude Západem uznána za tzv. bezpečnou zemi! Možná nikdy. Takže do Sýrie nikoho, ani masového vraha, vrátit nebude možné! Dle našich vlastních zákonů. Protože by mu tam hrozilo nehumánní zacházení, paní Šojdrová!

    A i kdyby už to nakrásně možné bylo, ani pak to nepůjde. Protože v okamžiku, kdy něco takového bude chtít nějaký, k tomu příslušný státní ouřad uskutečnit, objeví se všelijací Rozounkové, Člověkové v tísni a podobní profesionální dobrodějové, kteří využijí skulin / a že jich je! / v českém právním systému a budou zuby nehty odsunům bránit. A rozsudek, který jsem na Kose nedávno komentoval, ukazuje, že velmi úspěšně. Jde o přelomovou věc čerstvého data z 18.1.2018, kdy Krajský soud v Praze pravomocně nařídil propustit syrského uprchlíka z detenčního tábora v Česku a zrušil tak i snahu policie o jeho vydání zpět do Řecka. Důvodem jsou špatné podmínky v táborech pro běžence a zahlcený azylový systém v balkánských státech.

    Nemám dost fantazie nejen k tomu, abych ten soudní verdikt pochopil, ale především na to, abych uvěřil, že po takovém rozhodnutí jakýkoli český soud dovolí deportovat ze země kdykoli dětské migranty, které jsme přece převzali už jako děti, které se naučily řeč, mají zde kamarády, osobní vazby a jsou vůbec naši, když dnes Řecko není dostatečně komfortní země na to, aby se tam, podle Dublinských pravidel, vraceli ilegálové, které sem nikdo nezval a jež překročením hranic porušili platné zákony!!! Jestliže sem nějaký ten „syrský sirotek“ dorazí, bude v podstatě nepostižitelný. O to se Člověkové v tísni a Organizace pro pomoc uprchlíkům a mnoho dalších podobných páchačů dobra postará!

    Ještě k té už zmíněné klasické pavlačové přestřelce mezi Šojdrovou a Válkovou. Pokud jste někdy četli soudničky českého klasika této novinářské discipliny – Františka Němce, takto předválečného, důvěrného znalce života a dění na žižkovských pavlačích, pak máte jasno, jak onen tv „dialog“ mezi oběma politickými hokyněmi probíhal. Pro mne jeden z nejpokleslejších televizních duelů a v ženském provedení něco zatím nevídaného! Máte-li na něco takového chuť a žaludek, neváhejte a otevřete výše uvedený odkaz…

    Ale tohle, jak říkám, jen pěna dní. Bez většího významu. Protože o uprchlíky a děti sirotky vůbec nejde. Je to vylhaný a zástupný problém.

    Už jsme si řekli dvě věci. Že dětských sirotků jsou ve světě minimálně stovky milionů. A u nás je velkou bouří v malé sklenici vody 5 desítek dětí ze Sýrie. Čím jsou ty údajné syrské siroty oproti jiným, co jich po zeměkouli bědně běhá, tak zvláštní a jedineční, že najednou a náhle, po osmi letech občanské a nejen občanské války v jejich nešťastné domovině, cítíme potřebu v konci konfliktu zachraňovat?

    Proč ne v roce 2011, 2012,2013, 2014? Tedy v letech, kdy tohle téma nebylo u nás tak vyhrocené? A kdy by byl podobný nápad získal nejspíš širokou podporu? Měla tehdy paní Šojdrová kamenné srdce? Nebo snad jí nedošlo, jak ta válka je hnusná a příšerná a že plodí děti bez rodičů?

    Jsou snad jejich osudy strašnější než stejných sirotků na Donbasu, v Mali, v Nigerii, Somálsku, Venezuele, Barmě, Filipínách a v mnoha dalších zemích, kde probíhají dlouholeté a brutální vojenské konflikty?

    Snadná odpověď – nejsou! Ba dokonce si dovolím tvrdit, že těm, kteří už jsou v řeckých záchytných táborech mohou ti z Donbasu, Nigerie nebo Barmy či Mali jen závidět. Protože jsou v bezpečné zemi, kde se nestřílí, kde dostanou denně najíst a chodí do školy, mají nějakou základní zdravotní péči. A nepochybně dostatek pitné vody. Prostě uprchlický a běženecký luxus, pokud si dovolím mírnou nadsázku. Jo a málem jsem zapomněl – stará se o ně paní Šojdrová a podobní.

    Věc je jednoduchá. Zkrátka Sýrie je, zejména od vstupu Ruska do války, naší oblíbenou politickou hračkou. Vše co má nálepku syrské, je zároveň u nás chápáno i jako protiruské. To je jeden důvod. Tím druhým je, že Západ jako takový spolufinancoval a podporoval občanskou válku a kdyby toho nebylo, nejspíš by už dávno skončila.

    Dalším velkýma možná největším důvodem je ona už tolikrát obehraná a stejně tak prolhaná solidarita. Migrační tsunami do Evropy byla odůvodněna právě a jedině osudem syrských běženců! Těm přece Merkelová a ostatní otevřeli svoji náruč, ačkoli skutečných Syřanů v té vlně byla asi tak 1/3. A Česká republika není DOSTATEČNĚ SOLIDÁRNÍ! Ještě pořád není … A to je třeba za každou cenu změnit! Zkrátka strčit po jezinkovsku tomu českému Pacholkovi, prstíček do dveří. Chápu, že Šojdrová se Svobodou jsou pod tvrdým tlakem ve frakci Evropské lidové strany a že se snaží se nějak zapsat. A oni by rádi další štrasburskou periodu ve vatě. Klidně i na úkor soudnosti a zdravého rozumu. Protože kalkulují s tím, že je tvrdé jádro lidoveckých voličů znovu do Štrasburku dostane. Doufám osobně že nikoli. Škody už nadělali dost.

    Ale tohohle nápadu se rádi a vděčně chytli další. Jednak ti, co by tady rádi viděli stejnou migrační přílivovou vlnu jako je tomu na západ a sever od našich hranic. Aby si mohli připadat dostatečně in, dostatečně užiteční a dostatečně filantropičtí a dostatečně elitářští a povznesení nad to hnusné bahno běžného, maloměšťáckého čecháčka. Není jich moc, ale existují. A oč je jich méně, o to jsou agresivnější a nebezpečnější.

    Další skupinou jsou pak političtí eskamotéři před politickou smrtí, kteří nutně potřebují nějaké nové chytlavé téma, jež zarezonuje u dostatečného vzorku voličů, aby přežili. Klasicky Kalousek a TOP 09.

    Pak jsou tady ti, kteří vezmou za vděk každým trochu příhodným politickým klackem na Babiše. Můžete namítnout – mluvíš o sobě vlku? Nemluvím. Babiše považuji za absolutní zlo v české politice, netajím se tím. Což ovšem neznamená, že budu ochoten uplést z kobylince bič a Babiše jím mlátit po hřbetě! Babišovi nakládám za doložitelné prohřešky a poklesky a podobné praktiky nemám zapotřebí. Totéž Zeman. Ale je dost těch, co klidně zapřou i nos mezi očima, aby tím bičem z kobylince mohli zapráskat.

    Poslední a bohužel početnou skupinou jsou tzv. čisté duše. Což nemyslím vůbec pejorativně. To jsou ti, co chtějí pomáhat. Opravdově lidsky. Jenže bohužel patří k těm, kteří klasicky pro strom nevidí les. Unikají jim souvislosti. A oni je nepotřebují. Stačí jim vědomí „dobrého skutku“. Vzpomeňte si na Válku s mloky a máte jasno.

    Když tohle všechno sečtete dohromady máte nejméně 30% národa. A nejméně tisíc důvodů, proč kolem toho nesmyslného nápadu paní europoslankyně dělat takový randál.

    Jsem bohužel už nyní příliš dlouhý a musím to nějak utnout, ačkoli jsem se chtěl vypořádat s protistranou. Například s Babišem. Který tuhle kauzu zneužívá jednak směrem k nadcházejícím volbám a především proto, aby odvedl pozornost od Globálního paktu o migraci a migrantech, které hodlá, aby šel s hlavním proudem evropských politikářů, nechat v klidu projít českou politickou scénou, ačkoli jde o dokonalý a skoro dokonaný /zatím ještě ne/ atentát na českou samostatnost a civilizační zvyklosti. Ale to pojednám samostatným článkem co nevidět. Dnes by to nebylo to prvé ořechové.

    Nicméně ještě pár nikoli podružností musím zmínit. Na internetu je velmi frekventováno, že nejméně 50 českých rodin požádalo o přidělení „syrského sirotka“. A řeší se, proč by jim to nemělo být umožněno, když jsou ochotni tak učinit na své vlastní náklady. Nehodlám tyhle lidi skandalizovat a pochybovat o čistotě jejich úmyslů. Ani velmi snadno dokazovat, že i tak vzniknou nemalé náklady pro stát. Země, která mohla financovat Babišovi Čapí hnízdo, by finance na zdravotní péči, vzdělání a případně nějaké pěstounské příspěvky snadno unesla. O to skutečně nejde. Nicméně uniká mi, proč tihle ochotní lidé svůj soucit s bližními dosud neuměli v České republice naplnit. Jednak, jak už uvedeno, je dětských domovech řádově 10 000 dětí, které by šlo převzít z valné většiny do péče. Zejména romských. Proč se ti dobrovolníci dosud nerealizovali takto, jestliže chtějí pomáhat dětem v neštěstí? Nebo cosi co chápu čím dál více a čím dál bolestněji s postupujícím věkem. Ne že by mi to hrozilo /alespoň doufám/. A sice osamělost ve stáří. Hrozná, ba šílená věc. Nemám sebemenší zdání, kolik je u nás osamělých seniorů, co dožívají svůj život bez sebemenšího zájmu okolí. jsou jako stromy v kůrovcové oblasti – umírají ve stoje. Pomalu, ale o to důkladněji. Jak to, že je ti, co mají přebytek lásky k bližnímu a jsou ochotni si dát na záda kříž cizího osudu, nenaplní svou potřebu altruismu tímto způsobem????? Neumím odpovědět…

    Chtěl jsem tady skončit. Nemohu. Narazil jsem totiž ještě na článek s nadpisem

    Hlad v Jemenu pozabíjí jednu generaci dětí, varují humanitární organizace


    Naprosto hororové čtení. Bohužel žádná Hitchcockova fikce, která vám polechtá nervíky, aby jste se o to více cítili prima doma v obýváku. Ale hrůzná, neskutečná realita. Barbarství pur. V 21. století.Dovolím si citovat:

    „Kde seženou nějaké jídlo, netuší 8,4 miliónu Jemenců. Většina z nich má možnost něco sníst jednou za dva dny,“ uvádí koordinátorka humanitární pomoci OSN Lise Grandeová. Hladem podle ní trpí 5,2 miliónu jemenských dětí. Obyvatele ničí nejen zoufalý nedostatek potravin, ale také nálety, nedostatek vody a nemoci.

    A přidám i obrázek:


    Jak to, že EU, Europarlament a paní Šojdrová osobně netlačí na ty, co mají na svědomí tu špinavou válku v Jemenu, aby skončila. Hned! Jak to, že proti účastníkům, zejména tzv. Koalici nevyhlašují sankce, nežalují je u tribunálu v Haagu, nenavrhují sankce? A jak to, že není sebemenší řeč o jemenských uprchlících? A jak to, že paní Šojdrová nepřijde s návrhem na převzetí 50 sirotků, v podobném stavu jako je ta kostřička s očima na fotografii do České republiky???? Neumím si představit, že by někdo protestoval!

    Jenže Jemen holt není Sýrie, že Evropská unie, Evropský parlamente a altruistko Šojdrová a vy ostatní, co nyní na téhle vlně jedete!


    Dodatek pár minut před zveřejněním.

    K novinkám z české a světové politiky jsem se včera dostal až těsně před půlnocí – respektive až ve Zprávách ve 23 hod na ČT 24 a nestačil valit bulvy Babiš a Hamáček přijali Šojdrovou a její jakýsi doprovod, který tvořil senátor Hampl, pochopitelně že můj oblíbenec Rozoumek a nějaká prý členka syrské komunity. Je z toho pořízeno video. Které se povedlo dokonale.

    Šojdrová v podstatě oznamuje, že Babiš vyměkl a že sirotci ano a stát poskytne součinnost. Hampl se tou vítěznou pozicí ani netají a Rozoumek doslova teče a konstatuje, že se zřejmě ty sirotky konečně povede dovézt do země. Ovšem vrcholem je pro mne vystoupení té údajné Syřanky. Světlých blondýn na Blízkém východě evidentně musí běhat více než ve Skandinávii… Ale to je blbinka. Doslova mne položilo když jsem slyšel od téhle členky té tuzemské syrské komunity že - ta bude spolupracovat, poskytne dovezeným sirotkům tlumočníky a také se postará o kroužky, a že to tady těm dovezencům ulehčí… No není to fajn?

    ale především

    - že syrská entita v ČR je docela početná a že posílila zejména v posledních letech, kdy do Česka přišel značný počet vzdálených příbuzných zde dlouhodobě usedlých Syřanů. Samozřejmě s rodinami! A nikdo si prý ani ničeho nevšiml, protože se všichni dokázali integrovat… Nic se u nás nestalo a všechno funguje jak má….A oni nebudou myslet na nic jiného, než jak se odvděčit České republice!

    - a že ti sirotci k nám musí, protože přece 80% všech Syřanů utíká před krvavým diktátorem Asadem.

    Nemám slov. Tak syrská komunita je početná? A vstřícná a neumí mezi sebe rozdělit pět desítek údajně opuštěných dětí? Co s tím má co dělat tedy stát? Zejména, když se u nás oni masivně rozrůstají? Jak jsem odhadoval – na základě využívání zákona o slučování rodin. Přesně jak jsem předpokládal!

    Nejsem Okamura ani Konvička nebo jiný podobný exot. Nicméně tohle zjištění mne doslova šokovalo. Ptám se – jak je něco takového možné???? Kdo uděluje dlouhodobá/přistěhovalecká nebo nějaká podobná víza. Navíc v hojné míře a proč? Jak se sem ti lidé dostávají? Oficiální cestou ze Sýrie, tedy s řádným pasem a letenkou? Jestli ano, jak to, že je krvavý diktátor Asad, když před ním prchají, vybaví oficiálními dokumenty a nechá volně odletět ze země? Na základě jakých postupů a především důvodů je jim umožněn pobyt v České republice?

    Ale může být, že ten Asad jim pasy nedal. Je přece posedlý jednak osobní mocí a má sklon a zálibu vraždit. Jak víme podle jeho barbarských chemických útoků na civilisty! Díky našemu mediálnímu prostředí.

    Takže v takovém případě by se jednalo o migranty. Speciální zřejmě. Protože, jak už uvedeno, v nemalých počtech přesidlují za vzdálenými příbuznými usedlými v tuzemsku…

    Nechápu a nechápu.

    Ale konečným duševním k.o. pro mne bylo její prohlášení, že 80% Syřanů utíkajících ze své vlasti, tak činí kvůli syrskému prezidentovi. Na improvizované tiskovce k údajným dětským sirotám mezi migranty to zní obzvlášť pikantně. Zejména s uvážením, že Šojdrová už ani náhodou nemluví o chlapcích ve věku 12-17 let, nýbrž o nejmenších dětech…. Mám devítiletého vnuka a ještě ne tříletou vnučku. Představuji si jak prchají před Zemanem, pokud by získal stejné moresy, které západní a náš tisk přisuzují Bašaaru Asadovi, kdyby ztratili všechny příbuzné… A nikdo, po všech těch neuvěřitelnostech na té improvizované tiskovce ani nehlesnul….

    No a aby bylo kino úplně, následně vystoupí Babiš a řekne, že sirotkům se bude pomáhat mimo Českou republiku, tím že se někde pro ně postaví nějaká škola nebo tak něco….

    Nechápu. Nerozumím. Proč si Šojdrová a celá její svita a také Babiš myslí, že si ze mne musí dělat tahle dementním způsobem srandu? A přirozeně - z vás také. Aby bylo jasno.

    Kdybyste o tom, že jsme všichni za totální truhlíky svědčí pasáž, jak Šojdrová vysvětluje, že Českou republiku případný pobyt „sirotků“ nebude stát ani vorla, protože EU to kryje penězi. Asi ve výši 6 000 euro!! Představte si to! Na jejich výlohy přijde nějakých 160 000 kaček. Jednorázově a jednou pro vždy….. To už mám rohy, kopyta, bučím a baštím seno?

    Aby bylo jasno, mně nijak nevadí, když by republika převzala z Jemenu 50 a klidně třeba 100 nebo dvě stě těch neuvěřitelných zoufalých kostřiček. Na své náklady. Od Bruselu či kohokoliv jiného bych nepožadoval ani zlámanou grešli. Jsme dost bohatí, abychom to unesli a zachránit prcky, co za nic nemohou, od smrti hladem, mi přijde akurátní. Zejména když nemohou utíkat. Ani před Asadem ani před humanitárními bombardéry ze Saúdské Arábie. Ale traumatizuje mne otevřená a nestydatá lež v přímém přenosu. S jasné politickým podtextem. Nás nedojímá válečná hrůza a megatragedie. Ani u dětí. U žádných. Ani u syrských. My se dojímáme politickou konotací a kalkulem! Asad je ten label, na který reagujeme! Jen on. To můžeme politicky a propagandisticky využít! Zrůdná tragedie Jemenu nás nijak netankuje!

    A Šojdrová, jestliže se neblahým řízením osudu znovu procpe do Štrasburku bude mít konečně od svých kolegů z Evropské lidové strany pokoj. Dokázala, že je opravdová jezinka, co konečně do českých vrat strčila ten důležitý první prstíček. Teď už je přibouchnout nepůjde. Takže už není třeba ani dramaticky hrát na city! Šojdrová už také oficiálně opustila termín sirotek. Viz ono video po jednání s Babišem. Nyní mluví o DĚTECH BEZ DOPROVODU!!!

    Tedy o těch, co jim rodina poskytne peníze pro pašeráky, aby je dostali do Evropy a rodina následně mohla přijít za nimi… Nic více, nic méně.

    Tohle je ryze česká realita a bouda. S kterou Brusel nemá co společného. Vymyšleno Šojdrovou a spol. My opravdu žádný Brusel k tomu, abychom se znemožnili, nepotřebujeme!

    - - -



    0 0
  • 09/22/18--10:59: Mnichovská zrada
  • Přemysl Janýr
    22. 9. 2018   
    janyr(zasláno autorem)
    Myslím, že se to mohlo již tenkrát tušit. Neboť před tímto pátkem (30. 9. 1938 – přijetí Mnichovské dohody) bylo ono drsné pondělí v polovině září (19. 9.), kdy z čista jasna náš národ i naše vláda, zcela nepřipraveny, dověděly se z francouzské tiskové kanceláře, že Anglie a Francie se rozhodly podporovat německý požadavek odloučení německých území. Bylo by to zajisté možno učinit jinak, ohleduplněji; že se tak nestalo, mělo svůj smysl… smysl neodvolatelnosti.

     
    Bylo by bývalo možno, aby obě velmoci v společném provolání k českému národu vyložily nutnost svého počínání, jak ji viděly; byly by mohly českým vůdcům ulehčit odpovědnost před českým národem. Neučinily nic takového... Zvolily způsob co nejnesrdečnější, skoro by se mohlo říct brutální... Chtěly však pravděpodobně, aby bylo slyšet bouchnutí dveří mezi námi a jimi; chtěly zamezit další diskuse a dát najevo, že pro ně je věc vyřízena... Ty dveře však nepřirazil vítr, ale lidská ruka. Ve skutečnosti již nebylo návratu k dřívějším stadiím československo-francouzského spojenectví.
    Opakovaně mi někteří čtenáři vyčítají averzi k Edvardu Benešovi. Jenomže já jsem se s žádnou takovou nenarodil ani k ní nebyl vychováván. Naopak, otec se rozčílil nad mou drzostí, když jsem se ve čtrnácti ptal, jak to že byl Beneš prezidentem, když předtím abdikoval. Až mnohem později a postupně se mi začínaly rýsovat důsledky jeho působení pro zemi i Evropu až po současnost. Jestli Beneše mám, nebo nemám rád já, je nepodstatné. Že se mu dodnes věnují zákony, staví sochy, pojmenovávají po něm ulice, náměstí a školy, nepodstatné není.

    Ferdinand Peroutka v úvodníku Kdyby byla vypukla válka... v Přítomnosti ze 4. ledna 1939 popisuje šok a paralyzaci české společnosti, ochromené čtvrt roku starými událostmi – ochromení ovládá Přítomnost i celou českou společnost až do dalšího šoku 15. března. Klíčovým momentem ještě není Mnichovská zrada, ale zrada 19. září, kdy se od nás Francie a Anglie neočekávaně odvrátily a ČSR ultimativně vyzvaly k odstoupení německých území. Mobilizační epizoda, ukončená mnichovským pokusem zabránit na poslední chvíli válce, je již jen hořkým důsledkem.

    Ferdinand Peroutka ovšem v lednu 1939 nemohl vědět, že předtím, v sobotu 16. září, vyslal prezident Edvard Beneš do Francie ministra Jaromíra Nečase se svým vlastním návrhem na odstoupení Němci obývaných území. Nikdy nepřipustit, aby se mohlo říci, že plán pochází od Čechoslováků, zněly instrukce, musí býti krajně tajně držen, nesmí býti nic publikováno. Neříci, že to pochází ode mne, tyto papíry zničit. Nestalo se. Když později tvrdil, že Nečas jednal bez jeho vědomí, vlastnoručně psané instrukce ho usvědčily ze lži.

    Podle francouzského vyslance v Praze Victora de Lacroix (předseda vlády) Daladier prohlásil, že to byla (tato) zpráva, která ho přesvědčila, že má anglické návrhy (na odstoupení území) přijmout. Rovněž francouzské vládě k jednomyslnému souhlasu pomohly především poukazy, že Beneš sám navrhoval vzdát se části pohraničí. Bylo by asi lepší, kdybych návrh Prahy v předvečer svého odjezdu do Londýna neobdržel, vzpomínal po válce znechuceně Édouard Daladier.

    Že ono bouchnutí dveří, o kterém z čista jasna náš národ i naše vláda, zcela nepřipraveny, dověděly se z francouzské tiskové kanceláře bylo ve skutečnosti objednané ultimátum, které si vyžádali Beneš a Hodža, aby měli omluvu před pobouřeným národem, opakovaně dosvědčuje francouzský ministr zahraničních věcí Georges Bonnet, francouzský vyslanec v Praze de Lacroix a nepřímo i československý vyslanec v Paříži Štefan Osuský, sdělující do Prahy, že podle francouzského přesvědčení když Daladier a Bonnet jeli 17. září do Londýna, měli v kapse souhlas naší vlády k odstoupení sudetského území a že Dr. Beneš žádal Daladiera a Bonneta, aby na něho udělali nátlak, kterého by mohl použít pro získání veřejného mínění.

    Intrikovat za zády vlastní vlády a parlamentu s cizími mocnostmi proti územní celistvosti vlastního státu je ovšem flagrantní vlastizrada. Edvard Beneš se jí ostatně dopustil znovu o pět let později, když Stalinovi za podporu své vlády a svého prezidentství nabízel Podkarpatskou Rus. Pozoruhodná je však její motivace. Nečiní tak ani z přesvědčení, ani pod nátlakem, ani vydírán. Jediným plausibilním motivem je ten, který mu připisuje Wenzel Jaksch: alibi, snaha uchovat si vlastní tvář a postavení, svést katastrofu na diktát velmocí a prezentovat sám sebe jako oběť. To je co po velmocích žádá – za cenu vlastizrady, ztráty kontroly nad dalším vývojem a přenechání režie velmocím, za cenu o nás bez nás.

    Z perspektivy národa ovšem velmoci z nepochopitelného důvodu zvolily způsob co nejnesrdečnější, skoro by se mohlo říct brutální. Národ se nevyjadřuje peroutkovsky konciliantně, nesrdečnost označuje za hanebnou zradu a prezident jej v tom utvrzuje. Velmoci nemohou dementovat, nemohou Beneše shodit a vysvětlit, že pouze vyhověly jeho vlastní žádosti a že bez ohledu na všechny další okolnosti by se stěží mohly stavět za celistvost země, kterou její prezident sám již odepsal. Musí českým vůdcům ulehčit odpovědnost před českým národem, neboť z jejich perspektivy se jim právě podařilo zachránit Evropu před novým válečným konfliktem.

    Peroutka rozvažuje i možnost pomoci ze strany SSSR. Neví, že Bonnet již informoval také Maxima Litvinova o tom, že Československo souhlasí se všemi Hitlerovými požadavky, ale kvůli veřejnému mínění lidu to nemůže spolknout, že musí být znásilněno a že SSSR by stál před stejnou nemožností jako Francie. Peroutka ze zrady velmocí vyvozuje závěry: již nebylo návratu k dřívějším stadiím československo-francouzského spojenectví. Hledáme-li dějinnou výhybku rozchodu ČSR se Západem a příklonu k Stalinovi, máme ji zde jako na dlani – jediná mocnost, která Mnichovskou dohodu neuznala je Sovětský svaz.

    Pro Beneše je to tím odbyto. Ne vlastní tajné návrhy, objednané ultimátum ani souhlas vlády s odstoupením území, teprve mnichovská dohoda o modalitách jeho předání poskytuje vhodnou zkratku: o nás bez nás. Na výzvy k abdikaci dává vágní přísliby a naznačuje tajemné plány pro všechny případy. Beneš má plán, komentuje to hlas lidu, aeroplán. Když 5. října ráno na zasedání vlády opět zdlouhavě rozebírá situaci, jako by se nechumelilo, Antonín Hampl to už nevydrží a s pláčem ho prosí, aby konečně přestal chodit okolo horké kaše a abdikoval. Beneš se vymluví na důležité zprávy, které ještě očekává, a abdikaci přislíbí pokud zprávy nedojdou. Nedošly, abdikuje ještě odpoledne, 22. října tajně odletí s 10 000 dolary od sovětské NKVD (předchůdkyně KGB) aeroplánem Škodových závodů do Londýna a na čas se z aktivní politiky.

    Novou příležitost mu poskytne Hitler porušením mnichovské dohody a obsazením zbytku Čech a Moravy 15. března 1939. Beneš se bez prodlení dere na nejvyšší místo vedení zahraničního odboje s programem odčinění Mnichova, rozuměj zneplatnění, odestátí všeho, co se od poloviny září stalo, počínaje odstoupením německých území a dohodami mocností přes samovolný rozpad republiky až po zřízení Protektorátu, v první řadě ovšem své vlastní abdikace.

    12. července se z Chicaga vrací do Londýna, kde se v okruhu kolem Winstona Churchilla formuje razantnější postoj proti Hitlerovým přípravám napadení Polska. U britské vlády i ve Francii, kde se československý zahraniční odboj mezitím soustřeďuje, je vzpomínka na Benešovy intriky stále živá a spojenectví s ním nemyslitelné. Následujícího roku však nastupuje vláda Churchillova, 14. června 1940 dobudou Němci Paříž a těžiště odporu se přesouvá do Británie. Tím se Benešova pozice výrazně zlepší, ale jeho aktivity se nadále soustřeďují na propagaci vlastních vývodů o kontinuitě ČSR a neplatnosti mnichovské dohody a především ovšem neplatnosti jeho abdikace. Nicméně 21. července Britové, nemajíce na vybranou, jeho vládu s mnoha výhradami jako prozatímní uznají.
    Vedle ostatních exilových odbojů je ovšem v situaci outsidera. Nedokáže vyhovět britským požadavkům ani na zastupování sudetských Němců a Slováků v exilu ani na organizování zpravodajské sítě a účinného odboje doma. Beneš má jiné priority a je ve dvojích kleštích, domácí odboj proti účasti Němců naopak protestuje a hrozí neuznáním jeho vlády. To Beneš řeší orientací na SSSR, jeho napadení Německem 22. června 1941 mu poskytne novou příležitost. Stalin si s nějakou legitimitou, logikou či právními ohledy hlavu lámat nemusel, zejména když se mu jako na dlani nabízela možnost pevně zakotvit přímo v srdci poválečné Evropy. Vyhovuje všem Benešovým požadavkům a 18. července s ním uzavírá dohodu o plném uznání jeho vlády. Britské vládě nezbývá než sovětského spojence následovat.

    Nyní je Benešovou hlavní starostí prezidentství doma po válce. Předlohou je mu program, kterým se tak osvědčil Hitlerovi: nacionální socialismus. Národní očistu od Židů nahrazuje očistou od Němců a Maďarů, sociální projekt Kraft durch Freude projektem státního socialismu sovětského střihu. Proti nesouhlasu Britů a dalších spojenců uzavírá se Stalinem 12. prosince 1943 smlouvu, podle které mu za podporu své vlády a svého programu na dvacet let přislibuje všestranné podřízení Československa sovětským potřebám.

    Pod Stalinovou patronací sestavují Benešovi vyvolenci společně s moskevskou KSČ v březnu 1945 v Moskvě poválečnou vládu. Nemá nic společného s demokracií, kontinuitou ani legitimitou, není v ní místo pro domácí politiky ani pro domácí odboj. Až do konce bojů si ji Stalin drží v košické izolaci a do Prahy si ji přiveze, až když je po všem. Jejími prvními kroky jsou odstavení domácího odboje, vyvolávání bezbřehé nenávistné hysterie proti Němcům a jiným zrádcům, vyhánění a vraždění Němců, konfiskace jejich majetku a jeho přidělování českým zájemcům, znárodňování. Národ jásá, žádný legitimní vůdce by podobné posvícení nabídnout nemohl. Tím je vyřešen problém legitimity a přehozena dějinná výhybka k únoru 1948 a následujícím desetiletím totality.

    To všechno jsou ovšem známá a v dostupné české historiografii opakovaně zpracovaná fakta. Podstatnější než samotný historický exkurs je jejich dlouhodobá percepce a zpracování do národního narativu, neboť ten je pro současný i budoucí vývoj důležitější než fakta samotná. Kdo kontroluje minulost, kontroluje budoucnost.

    Bezprostředně po válce je ovšem narativ mnichovské zrady západními mocnostmi esenciální, tvoří nosnou kostru uchopení moci. Poskytuje zdání legitimity Benešovu prezidentství i vládě Národní fronty a zároveň zdůvodňuje zahraničněpolitický obrat k jejich protektorovi, SSSR. Vlastizrádná mise byla Nečasovou bezvýznamnou soukromou iniciativou, o které Beneš nic nevěděl, Nečasův spis obsahující podrobnosti včas zmizí, žádosti o ultimátum a svědectví Georgese Bonneta, Victora de Lacroix a dalších dosud nejsou veřejně známé.

    Více věděli pouze komunisté, u kterých Nečasův spis pravděpodobně skončil, a ovšem Stalin. Dohady o důvodech Benešovy slepoty vůči stalinské realitě v londýnském exilu i po válce či o důvodech jeho zrady nekomunistických stran v únoru 1948, když jim předtím výslovně přisliboval podporu, jsou myslím nadbytečné. Vedle informací o Nečasově misi měl Stalin také Benešovu stvrzenku na 10 000 USD, převzatých v říjnu 1938 od NKVD, a i když nevíme, čím si je vysloužil, měl Beneše pevně v hrsti. Ani odstup následné komunistické vlády k Benešovi nezměnil nic na tom, že i její vlastní legitimita stála a padala s jeho teorií kontinuity. Jakékoli zpochybnění zrady západních mocností by bylo nejen ideologicky nepřípustné, ale ve svých důsledcích by mohlo zpochybnit základy celého poválečného řádu. Dehonestace Beneše se tak musela spokojit obecnými třídními výpady proti buržoazii, zatímco okolnosti Nečasovy mise i nadále podléhaly Benešovým instrukcím.

    Dalo by se očekávat, že s koncem komunistického režimu končí i důvody pro údržbu mytologie mnichovské zrady a teorie kontinuity a že se nový režim bude naopak navracet ke své evropské kontinuitě a se svými historickými zátěžemi se bude postupně vyrovnávat.

    Krokem tímto směrem byl v roce 1993 návrh Rudolfa Dreithalera na zrušení Benešova dekretu č. 108/1945 z důvodu, že dr. Edvard Beneš nemohl ani jako soukromá osoba, ani jako prezident republiky Československé být nadán zákonodárnou pravomocí. Důvody pro které plénum Ústavního soudu jeho návrh v roce 1995 zamítlo nemají s právem nic společného. Neodvolává se na Georga Jellinka a právní pojem normativní síly faktického, kterým by snad mohlo dilema vyřešit. Ve své argumentaci odvozuje legitimitu londýnské vlády a Benešova prezidentství nikoliv z Ústavy a právního řádu, jak mu přikazuje jeho zadání, ale z jejich uznání zahraničními mocnostmi. Opakuje celou Benešovu teorii kontinuity a povyšuje ji tím na dále již nenapadnutelnou právní normu nové České republiky.

    Očekávat že by se společnost mohla s mýty minulosti vyrovnat verdiktem Ústavního soudu by ovšem bylo pošetilé. Pro tři generace byla Mnichovská zrada základním prvkem národní identity a prezident Beneš přes všechny komunistické invektivy pro většinu národa posledním demokratickým prezidentem. A pokud nezbylo než se na nátlak sudetských Němců jeho působením přesto kriticky zabývat, byl rozsah možné kritiky vymezen požadavky materiálního odškodnění.

    Zejména však vyhovovala Benešova teorie kontinuity nové politické garnituře, kterou zajímalo pouze co si lze z komunistické pozůstalosti přivlastnit. Mýtus mnichovské zrady naopak rozšířila o navazující mýtus Února 1948, podle kterého demokracii odstranili a zločinný totalitní systém zavedli teprve komunisté. Beneš sám se naopak dočká zákona o svých zásluhách a parlamentního konsenzu o neprolomitelnosti svých dekretů. Pod heslem nápravy některých křivd pak nová garnitura uvolňuje vše, co spolu s komunisty znárodnil k volnému rozkradení a národ zase jásá nad tímto posvícením.
    Až bude čtenář opět lamentovat nad všeobecným rozkladem morálky a solidarity, doporučuji mu začít sám u sebe, u svého vlastního vztahu k mýtům a realitě. Předpokladem k tomu, aby se tu jednou dalo žít nejsou sladkobolné ublíženecké nářky, ale velmi sebekritické vypořádání s vlastní minulostí a nalezení přiměřeného místa ve světě kolem nás. Skončila dvacetiletka kleptokracie a začíná nová. Jestli bude jen dalším pokračováním benešovské kontinuity, anebo konečně přehodí dějinnou výhybku směrem k novému důstojnému realistickému projektu rozhodujeme dnes my všichni.

    Dodatek:
    Existují pouze jediné souvislé české dějiny, Velké dějiny zemí Koruny české vydavatelství Paseka, a většina zde použitých dat a citátů je převzata z dílu XVa. Benešovy instrukce k Nečasově misi nalezne čtenář hojně na internetu a další podrobnosti například u Jana Cholínského. Průběh Benešovy abdikace podrobně popisuje Zbyněk Zeman, Edvard Beneš, politický životopis, Mladá fronta, Praha 2000. Finanční podporu NKVD a kontakty ní popisuje generál NKVD Pavel Sudoplatov, Special Tasks, Little, Brown and Co., New York 1995 – jediný nečeský zdroj v celém textu. Historii Londýnské a Košické vlády podrobně popisují Velké dějiny v dílu XVb (kterým české psané dějiny v květnu 1945 končí). Tento text však není o faktech, ta jsou (měla/mohla by být) obecně známá, ale o jejich zařazení do souvislého kontextu a o jejich percepci dodnes.

    0 0

    Jiří Jírovec
    22. 9. 2018
    Svět je v rukou šílenců. Tedy vůdců, kteří mají na dosah ruky kufřík s červeným či jakým knoflíkem. Míra jejich šílenství se mění s úhlem pohledu. Ten určuje kdo je náš a kdo jejich zkurvysyn. Může se tak jevit Trump, Putin, Kim i těch několik dalších vládců v zemích, které mají zbraně hromadného ničení. Atomovou bombu vymysleli vědci. Záhy po Hirošimě a Nagasaki začali varovat před svým vynálezem, protože se obávali, čemu může jejich "dítě" sloužit.


    Jenže kam s rozumem na zelené a jiné duté mozky. Ty si nenechají vzít nádhernou hračku, která slibuje ovládnutí světa.

    Pro generály není větší potěšení než pozorovat masu ke všemu odhodlaných a použitelných vojáků, která jako jeden muž drží kvér při těle a předkopává špičky bot do předpisové vzdálenosti a výšky. Taková jim jednou vyhraje jejich slavnou válku.

    Večer 21.9. 2018 byla v Praze bouřka. Druhý den zaplnily hromy a blesky první stránky medií, přestože šlo jen o několik domů a zaplavených sklepů. V této malé české hrůze takměř zapadla zpráva že američtí generálové mají inovovanou zbraň, pumu B61-12.

    Ta údajně umí víc než její starší sourozenci, takže se podstatně rozšiřuje možnosti jaderného útoku:

    "Zvládne všechny typy útoků, nabízí možnost ještě mnohem menší síly exploze, a také menší množství jaderného spadu po explozi […] velmi přesně zasáhne cíl a prorazí zemi (a může zaútočit) na vysoce cenný cíl, který je ukrytý hluboko v zemi, aniž by přitom došlo k větší devastaci či zamoření na povrchu. Jaderná exploze v zemi má rovněž vyšší účinnost, s níž přenáší energii exploze do ničivé síly. Cíle, které byly doposud prakticky nenapadnutelné, se tak rázem ocitly v ohrožení".

    No řekněte sami, není to skvělé? Shodíme jich pár na Moskvu, možná na Petrohrad a na zákeřně skryté podzemní bunkry. Dalších na Kima v rámci denuklearizaze jeho země a ještě jich spousta zbyde na další darebácké státy. Americké letectvo by jich mělo mít v dohledné době 400 až 500.

    Tvrdí to původní zpráva:
    (https://vtm.zive.cz/clanky/nova-americka-jaderna-puma-zmeni-strategii-boje/sc-870-a-195093/default.aspx?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu)

    Je napsána bez emocí, jako by šlo o to, že někde vaří nové pivo.

    Můžeme se utěšovat, že to všechno uvidíme jen v televizi, že k nám nepřijdou uprchlíci pro sociální dávky a že se to nestane ještě za Babiše.

    0 0

    22. 9. 2018   Parlamentní Listy

    Prof. Peter Stanek, CSc., ekonom, člen SAV 3:05:50
    Lenka Procházková, spisovatelka, pedagožka a signatářka Charty 77 1:02:00
    Ing. Kateřina Konečná, europoslankyně  0:27:00
    MUDr. Ivan David, CSc., psychiatr, kandidát do Senátu  1:17:30
    PhDr. Ĺuboš Blaha, PhD., politolog, člen Parlamentu SR 0:37:10
    Prof. Oskar Krejčí, CSc., politolog a historik 2:46:00
    Ing. Martin Koller, vojenský analytik 1:55:00
    PhDr. Josef Skála, CSc., politolog a historik 1:35:20
    Ing. Ivan Kratochvíl, Vojáci za mír z.s., předseda,   2:32:30
    Doc. Mgr. Petr Žantovský, PhD. (ze záznamu: 4:02:00)
    Diskuse 4:57:30

    https://www.youtube.com/watch?time_continue=4653&v=5Xoiw3xno9E


    0 0


    22. 9. 2018      zen.yandex.ru
    Rusko se rozhodlo učinit velice důvtipný tah, aby Izrael neměl v budoucnu žádnou možnost útočit na Sýrii. Ruští vojenští činitelé informovali všechny strany konfliktu, že do 26. září bude uzavřen vzdušný prostor nad Sýrií a Středozemním mořem kolem Izraele. Lety jsou zakázány v nadmořských výškách od 0 do 5,7 kilometru. Rusko vysvětluje tato opatření prováděním námořního cvičení, protože v tomto okamžiku mohou být letadla "náhodně" sestřelena raketami z lodí. Ve skutečnosti však není všechno tak jednoduché.


    I když izraelská letadla mohou létat ve výšce více než 5,7 kilometru, právě z této výšky je však komplex S-200 schopen je snadno sestřelovat. Proto se do 26. září Izrael určitě zřekne provádění letů, ale co bude dál?

    Ukázalo se, že zatímco je "vzduch" uzavřen, Írán provádí operaci k přemístění komplexů S-300 do Sýrie a provádí vybavování pozic. Po montáži tyto komplexy zablokují nejen území Sýrie a Libanonu, ale budou moci dosáhnout do Izraele. To povede k tomu, že pokud Izraelci budou zasazovat údery, nebudou moci na svém území před střelami uniknout. Komplexy jsou Íránem postoupeny Sýrii na potřebnou dobu bezplatně, a skutečnost, že komplexy patří Íránu, nikoli Rusku, činí Rusko nevinným v případě zničení izraelských letadel, přičemž Írán se neobává konfliktu s Izraelem, protože již tak jsou mezi nimi nepřátelské vztahy.

    Takové rozhodnutí umožní zabezpečit naše a syrské vojáky před útoky Izraele a nepovede ke konfliktu mezi Izraelem a Ruskem.

     Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Paul Craig Roberts
    22. 9. 2018      paulcraigroberts
    Tolik o západní "demokracii". A nic není na Západě drahocennějšího než demokracie. V Evropě se už dlouho ví, že vzkříšení de Gaullova francouzského národovectví Marinou Le Penovou je pro Washington nepřijatelné. De Gaulle nebyl poddajným Washingtonu a o žádného dalšího nepoddajného z Francie není ve Washingtonu zájem. Marine Le Penovou, francouzskou patriotku, zdá se, čeká osud Johanky z Arku. Francouzský establishment po ní jde už dlouho. 



    Za jeden její tweet ji zbavili parlamentní imunity a hrozí jí tříleté vězení, jestliže ji její nepřátelé za její prohlášení na obranu francouzské nezávislosti odsoudí. A nejnověji má problém s tím, že na twitter umístla snímky, na kterých příslušníci Daesh (Islamského státu), popravují lidi.

    Nadcházejícími volbami ohrožený francouzský establishment může nyní od nařízeného psychiatrického vyšetření Le Penové získat jakýkoli výsledek, který si jen přeje. A na základě jeho libovolného "vyhodnocení" se jí může zbavit uvězněním v psychiatrickém ústavu.

    Obnovení evropské suverenity je tím, nač Putin spoléhá ve snaze zbavit Evropu washingtonské kurately. Je ovšem naivní doufat, že Rusko může získat přízeň Evropy svou politikou nekonfrontace a nereagováním na urážky a provokace, kterými je zahrnováno. Vždyť samo EU činí vše proto, aby vzniku evropské suverenity zabránilo. Washington evropskou suverenitu potlačil a evropské země ponořil pod hladinu EU, ve které je už idea suverenních zemí mrtva. A víra Le Penové, že si Francouzi zaslouží mít svoji vlastní zemi pro sebe, je považována za příznak choromyslnosti.

    Nejen Francouzům, ale i dalším Evropanům byly už totiž mozky vymyty až tak, že si svobodný projev vykládají jako rasismus, nenávist k ženám, k lidem, či jako nenávist vůči imigrantům.

    Washington už nikdy nedovolí Evropě a Velké Britanii, aby se ze svého vazalství vysvobodily. A stejně tak se už nikdy nesmíří s nezávislým ruským státem. Jedině s vazalem, jakým Rusko bylo za vlády Jelcina. A nelze k tomu už říct nic víc, než že Amerika je výjimečnou a nepostradatelnou zemí - a na žádné jiné zemi už nezáleží. A nejméně pak na Rusku.

    V celé Evropě jsou dnes patrioti odmítáni jako rasisté. Jako lidé, kteří si zasluhují opovržení za to, že se staví do cesty evropským otevřeným hranicím, které otevřely brány pro příliv imigrantů, ničících etnické národnosti - francouzskou, německou, italskou či britskou.

    A tak se Evropa rozpouští v "multikulturalizmu", což je rozmanitost, postrádající jakýkoli společný základ. Jean Raspail popsal tento proces v "Oboře světců".

    Překlad: Lubomír Man

    0 0

    The Saker
    22. 9. 2018   blog autora
    Za posledních 24 hodin zaplavily internet - včetně tohoto blogu - všemožné názory na to, co by ten či onen dělal, kdyby byl na Putinově místě. Ty návrhy se pohybují od vyhlášení bezletové zóny nad Sýrií po, a to si nedělám legraci, vyslání několika ruských SSBN (ponorek s interkontinentálními balistickými raketami) k izraelským břehům. A protože Putin přinejmenším prozatím nesáhl k žádným odvetným opatřením, moří mé moderátory obvyklý chór prozpěvující cosi o zrádci Putinovi, a to svými klasickými projevy upřímného znechucení nad Putinem, Ruskem a mou maličkostí:-)


    Já si uvědomuji, že nic, co řeknu, nezmění názory posledně jmenované skupiny, ale co se týče zbytku nás, kdo žijeme v reálném světě, mohla by pomoci krátká rekapitulace skutečných možností. Tady je – ve stručném, neprůstřelném provedení.

    1. Putin má naprostou pravdu v tom, že na nic nespěchá a neohlašuje žádná bezprostřední opatření. Nejen že je tato oblast naší planety nesmírně nebezpečná, ale Putin rovněž potřebuje vyjádření všech expertů. V ruštině říkáme, že „spěch je dobrý leda na chytání blech“.
    2. Krom toho tu *jsou* věci, které je potřeba prošetřit. Například Rusové prohlásili, že jejich a syrská vzdušná obrana jsou teď spojené. Většina lidí si neuvědomuje, že baterie S-200 nevystřelí jen tak sama od sebe nebo na základě rozhodnutí obsluhy. Takové rozhodnutí se přijímá přinejmenším na úrovni velitelství vzdušné obrany, které hodnotí hrozby a vymezuje cíle. Je velká pravděpodobnost, že v řetězci událostí, které vedly k sestřelení toho Il-20, byli zapojeni i Rusové.
    3. Vyhlásit nad celou Sýrií bezletovou zónu není v současnosti v ruských možnostech. Ať se vám to líbí, nebo ne, je to fakt. Nicméně vyhlásit zakázanou zónu nad oblastmi Hmímím a Tartús, to by Rusové dokázat mohli, zejména za pomoci lodí ruského námořnictva u syrského pobřeží a systému včasného varování AWACS ve vzduchu (další možnost by byla vyslat nad severní Sýrii pár stíhaček MiG-31BM na pravidelné letecké hlídky). Velikost takové zakázané zóny nad ruskými jednotkami by se musela velmi pečlivě dohodnout se všemi příslušnými experty a právníky (ano, Rusku na mezinárodním právu záleží).
    Takže nespekulujme a počkejme si, až Kreml přijme nějaké rozhodnutí. Pak můžeme hodnotit. Právě teď jsou všechny spekulace plýtvání časem.

    A když už mluvíme o Sýrii: zaznamenal někdo, že dohoda Turecka a Ruska teď vylučuje veškerá odůvodnění jakéhokoli útoku USA na Sýrii a že Izraelci zorganizovali svůj poslední krvavý akrobatický kousek hned poté, co byla tato dohoda oznámena?

    Nakonec v trochu lehčím tónu – věděli jste, že Rusům patrně došel novičok a teď tráví dcery generálů, co hráli ve vojenské kapele, jedem na krysy? Ne?

    Podívejte se sami :-)

    0 0

    William Engdahl
    22. 9. 2018   překlad Zvědavec
    Možná, že měli šanci v době prezidentování Obamy, když ministryně zahraničí Hillary Clintonová navrhla v březnu 2009 zábavný „restart“ ve vztazích USA s Ruskem, kdy byl prezidentem Medveděv, a předsedou vlády Putin. Kdyby byl Washington trochu prozíravější a nabídl seriózní možnosti, je možné, že by byl v současnosti geopoliticky izolován druhý největší soupeř Washingtonu na eurasijském kontinentě - konkrétně jde o Čínskou lidovou republiku.
     

    Náměstek amerického ministerstva pro Evropu a Eurasii Wess Mitchell nedávno vypovídal před Senátem, a upřímně sdělil, jaké jsou skutečné důvody současného tažení Washingtonu a Londýna a uvalení sankcí proti Rusku. Nemá to nic společného s falešnými obviněními z vměšování do voleb v USA, ani to nemá nic společného se špatně zinscenovaným pokusem o otravu ruského agenta Skripala. Jde o něco mnohem podstatnějšího, a vrací nás to nejméně o století zpět, do doby před 1. světovou válkou.

    Ve výpovědi před americkým senátním výborem pro zahraniční vztahy, která proběhla 21. srpna, poskytl Wess Mitchell, nástupce Victorie Nulandové, nezvykle upřímné prohlášení o skutečné geopolitické strategii USA vůči Rusku. Zjevně tak vyšlo najevo víc, než Ministerstvo zahraničí USA chtělo, protože rychle upravili publikovanou verzi na webových stránkách Ministerstva.

    Cenzurováno! ...

    Hned v úvodní poznámce Mitchell uvedl:

    „Výchozím bodem Strategie národní bezpečnosti je pochopení, že Amerika vstoupila do éry soupeření velkých mocností, a že dřívější americká politika dostatečně neuchopila rozsah tohoto vznikajícího trendu, ani adekvátně nevybavila náš národ, aby v tom uspěl."

    Potom pokračoval tímto nezvyklým přiznáním:

    „V rozporu se slibnými domněnkami předchozích vlád jsou Rusko a Čína vážnými konkurenty, kteří vytvářejí materiální a ideologické prostředky, aby se mohli postavit americkému prvenství a vedení v 21. století. Zabránit dominantnímu postavení nepřátelských mocností na euroasijské půdě je stále jedním z nejdůležitějších národních bezpečnostních zájmů Spojených států. Hlavním cílem zahraniční politiky vlády je připravit náš národ, aby dokázal čelit této výzvě, systematickým upevňováním vojenských, ekonomických a politických základů americké moci.“

    V pozdějším upraveném znění Ministerstva zahraničí byl tento původní text „Zabránit dominantnímu postavení nepřátelských mocností na euroasijské půdě je stále jedním z nejdůležitějších národních bezpečnostních zájmů Spojených států. Hlavním cílem zahraniční politiky vlády je připravit náš národ, aby dokázal čelit této výzvě, systematickým upevňováním vojenských, ekonomických a politických základů americké moci“ záhadně odstraněn. Vzhledem k tomu, že to byla formální výpověď před Senátem, senátní verze zůstala nezměněná, přinejmenším tomu tak bylo ještě 7. září 2018. Ministerstvo zahraničí tak udělalo obrovskou chybu.

    Pokud se na chvíli zamyslíme nad významem Mitchellových slov a pokusíme se číst mezi řádky, zjistíme, že je to poměrně drsné a zcela nelegální z hlediska Charty OSN, i když se zdá, že Washington již na tento formální dokument zřejmě zapomněl. Mitchell tvrdí, že prioritou národní bezpečnosti USA je: „zabránit dominantnímu postavení nepřátelských mocností na euroasijské půdě“. Jednoznačně tím míní síly, nepřátelské vůči snahám Washingtonu a NATO ovládat Eurasii, a to již od rozpadu Sovětského svazu před více než čtvrt stoletím.

    Avšak... počkejte! Mitchell se také odvolává na dvě dominantní mocnosti, které jsou společně - jak říká - nynějším hlavním nepřítelem pro globální nadvládu USA. Mitchell otevřeně uvedl, že „Rusko a Čína [jsou] vážnými konkurenty, kteří vytvářejí materiální a ideologické prostředky, aby se mohli postavit americkému prvenství a vedení“. Potom ale ovládání Eurasie Spojenými státy znamená nadvládu nad Ruskem, Čínou a okolím. Eurasie je jejich prostor. Mitchellovo prohlášení Senátu je jakousi obscénní globální rozšířenou verzí americké Monroeovy doktríny z 19. století: Eurasie je naše a „nepřátelské mocnosti“, jako jsou Čína nebo Rusko, které se snaží narušovat jejich vlastní suverénní prostor, se de facto staly „nepřítelem“. A potom je zde formulace „vytvářejí materiální a ideologické prostředky...“ Co to má znamenat v souvislosti s ospravedlněním politiky Washingtonu v rámci příprav na vojenskou akci? Oba národy se aktivně podílejí, nehledě na časté ekonomické konflikty Západu, na vybudování ekonomické infrastruktury, nezávislé na NATO. To je pochopitelné. Avšak Mitchell připouští, že pro Washington je to Casus Belli (tj. důvod k vyhlášení války, pozn. překl.).

    Abychom si uvědomili, jakou strategickou chybu náměstek ministra zahraničí pro evropské a euroasijské záležitosti udělal touto neuváženou větou, a proč ji Ministerstvo zahraničí tak rychle odstranilo, bude užitečné udělat si krátký exkurz do základů angloamerické geopolitické doktríny. Zcela podstatná je zde diskuse o světonázoru zakladatele geopolitiky, britského geografa Sira Halforda Mackindera. V roce 1904 na přednášce v Královské geografické společnosti v Londýně představil Mackinder, tvrdý obhájce impéria, pravděpodobně jeden z nejvlivnějších dokumentů ve světové zahraniční politice za posledních dvě stě let od bitvy u Waterloo. Jeho krátká řeč byla nazvána „Geografická osa dějin“.

    Rusko a euroasijská osa


    Mackinder rozdělil svět na dvě primární geografické síly: mořskou moc versus pozemní moc. Na dominantní straně bylo to, co označuje jako „kruh základen“, spojující mořskou moc Británie, USA, Kanady, Jižní Afriky, Austrálie a Japonska, v rámci ovládnutí světových moří a obchodní moci. Tento kruh dominantní mořské moci byl nepostihnutelný jakýmkoliv ohrožením pozemní moci Eurasie nebo Euro-asie, jak nazval tento obrovský kontinent. Mackinder dále poznamenal, že pokud by byla ruská říše schopná rozšířit své území za hranice Euro-Asie a získat přístup k rozsáhlým zdrojům, aby si vybudovala námořní flotilu, „mohlo by se potom začít rýsovat světové impérium“. Mackinder ještě dodal: „Mohlo by se to stát, pokud by se Německo spojilo s Ruskem.“

    Po této prorocké řeči Mackindera z roku 1904, která byla pronesena v Londýně, svět zažil dvě světové války, zaměřené především na rozdělení německého národa a geopolitickou hrozbu, kterou představoval pro angloamerickou globální nadvládu, a na zničení šance na vznik německo-ruské Eurasie, z které, jak to chápali Mackinder a britští geopolitičtí stratégové, by se začalo rýsovat „světové impérium“.

    Tyto dvě světové války ve skutečnosti sabotovaly „pokrytí celé Eurasie železnicí“. Až do roku 2013, kdy Čína poprvé navrhla pokrýt celou Eurasii sítí vysokorychlostních železnic a infrastrukturou, včetně plynovodních potrubí a nových přístavů, a Rusko souhlasilo, že se k tomuto úsilí připojí.

    Washingtonem zorganizovaný státní převrat na Ukrajině, který proběhl v únoru 2014, byl výslovně zaměřen na to, aby byl mezi Rusko a Německo vsazen zatraceně dlouhý klín. V té době byla Ukrajina hlavním tranzitním uzlem plynovodního potrubí, zásobujícím německý průmysl ruským plynem. Německý vývoz všeho - od obráběcích strojů po automobily, až po vysokorychlostní lokomotivy, za účelem rychlé obnovy ruské ekonomiky - přeměňoval geopolitickou rovnováhu moci ve prospěch vznikající Eurasie s centrem v Německu a Rusku na úkor Washingtonu.

    George Friedman, Mackinderův student a zakladatel zpravodajské agentury Stratfor, poskytl rozhovor v lednu 2015 - poté, co byl Spojenými státy zorganizován převrat na Ukrajině, který Friedman nazval „nejnestoudnějším převratem v historii“. Uvedl: „...nejnebezpečnější potenciální aliancí z pohledu Spojených států bylo považováno spojenectví mezi Ruskem a Německem. Bylo by to spojenectví německé technologie a kapitálu a ruských přírodních a lidských zdrojů.“


    Zoufalá opatření


    V tomto okamžiku je Washington více než zoufalý, a snaží se dostat zpět do lahve džina, kterého jejich nešikovný převrat na Ukrajině v roce 2014 vypustil ven. Tento převrat přinutil Rusko, aby začalo brát vážněji své potenciální strategické spojenectví v Eurasii a současnou spolupráci mezi Ruskem a Čínou, a také ruskou angažovanost s klíčovými euroasijskými sousedními státy v Šanghajské organizaci pro spolupráci.

    Victoria Nulandová, předchůdkyně Wesse Mitchella, která předvedla svou domýšlivou aroganci na Ukrajině tím, že velvyslanci v Kyjevu řekla „Do pr**** s EU“, se „proslavila“ po celé Eurasii. Vyzradila totiž hru Washingtonu. Nejde o zásadové diplomatické partnerství, ale o moc a impérium.

    Přiznání Wesse Mitchella, že americká strategická politika má za cíl „zabránit dominantnímu postavení nepřátelských mocností na euroasijské půdě“, prozrazuje Rusku i Číně, pokud měly do této doby nějaké pochybnosti, že válka je o zásadním geopolitickém boji až do úplného konce ohledně toho, kdo ovládne Eurasii - zda její legitimní obyvatelé, soustředění kolem Číny a Ruska, nebo imperiální angloamerická osa, která stála za dvěma světovými válkami v minulém století. Jelikož Washington nezvládl ruský „restart“, jehož cílem bylo vtáhnout Rusko do sítě NATO, je dnes Washington nucen vést válku na dvou frontách - proti Číně a Rusku - válku, kterou není připraven vyhrát.


    Behind the Anglo American War on Russia vyšel 11. září 2018 na katehon.com. Překlad v ceně 559 Kč Zvědavec.

    0 0

    Jiří Baťa
    23. 9. 2018
    Pane Halíku, pane Kocábe, pane Michale Žantovský, paní Wagnerová a další, pane Jane Hrušínský, 
    Davide Matásku, Dane Pribáni, Ludku Niedermayere, Jane Farský, Fedore Gále, Jaroslave Hutko, Kateřino Bursíková Jacques, Jaromíre Štětino...., 
    nepochybuji, že každý z vás má nějaký důvod se veřejně prezentovat, resp. angažovat. Otázkou však je, zda v období krátce před volbami není vaše gesto, podpořit petici za přijetí 50ti syrských sirotků až příliš populistické a pokud ne populistické, tak bezprecedentně účelové ZDE. Vždyť těmi hlavními, kteří s přijetím „sirotků“ nesouhlasí, jsou zároveň vašimi nejen úhlavními politickými nepřáteli : Miloš Zeman a Andrej Babiš. Oni sami však nedomyšlenou, populistickou aktivitu paní Šojdrové nemohou zastavit a je zcela logické, že proti myšlence, resp. návrhu paní europoslankyně Šojdrové, se podobně jako ve vašem případě, staví mnoho dalších politiků, významných osobností, ale také občanů.

     
     Nemyslím, že by vám v případě vaší „sirotčí“ petice někdo vytýkal právo se k přijetí sirotků vyjádřit. Stejné právo je však i na straně druhé, tedy těch, kteří svým názorem naopak vyjadřují nesouhlas s přijetím syrských „sirotků“. Dovolte, abych Vám ke zveřejněné části obsahu petice (viz odkaz níže) připomněl několik faktických důvodů, proč odpůrci nesouhlasí s přijetím oněch 50 dětí, alias syrských „sirotků“ do Česka.

    - Jak připustila sama paní Šojdrová, ne v každém případě se může jednat o sirotka „in natura“ což znamená, že není vyloučena možnost přijetí dětí, často dokonce mládeže, kteří mají v Sýrii příbuzné. Ostatně o tom, zda skutečně mají či nemají žádné příbuzné je naprosto nemožné se věrohodně přesvědčit.

    - Tito „sirotci“ nemají k dispozici žádné osobní dokumenty, které by umožnily zjistit jejich totožnost či identitu. Paní Šojdrová mj. také zmínila, že se má jednat o „sirotky“ chlapce ve věku od 12 do 17 let. Naskýtá se otázka, zda 17ti letí „sirotci“ jsou ještě „děti“, nebo dospívající mladí lidé, tedy „mládež“.

    - Protože „sirotci“ (údajně) nemají rodiče a příbuzné a nemohou prokázat svou identitu, není či nebude ani znám jejich zdravotní stav a protože je také všeobecně známo, že jejich hygienické a zdravotní návyky jsou minimální (pokud vůbec nějaké návyky jsou), není vyloučeno zavlečení nějakých závažných chorob mezi českou, hlavně dětskou populaci. V případě potřeby postupu vyšetření jejich zdravotního stavu nebude, vzhledem k jejich muslimskému původu, snadné je vyšetřit v intencích našich zvyklostí v rámci platných předpisů a zákonů!

    - Jakkoli se někteří z vás zmiňují, že mezi námi jsou lidé, resp. rodiny, kteří (které) by „sirotky“ vzali do rodiny, pak je toto sdělení buďto účelově irelevantní, nebo lidé (resp. rodiny), odhodláni vzít „sirotky“ mezi sebe do rodiny, neví k čemu se hodlají zavázat. Především „sirotci“  budou muset, jak výše zmíněno, respektovat náš civilizovaný styl a způsob života což znamená podstoupit resocializaci a výchovu, dodržovat pro nás běžnou denní zdravotní hygienu, čistotu, kulturní návyky apod.

    - Kromě toho tito „sirotci“ budou muset v rodinách (možná dokonce rodiny s vlastními dětmi) absolvovat nejen mravní výchovu, ale nepochybně budou muset navštěvovat školu, učit se gramotnosti, českému jazyku a všemu ostatnímu, co v tomto věku podstupují české děti. Jen s tou výjimkou, že se „sirotky“ se budou jejich vychovatelé (v rodinách) sami nejen velmi obtížně domlouvat a „oni“ své vychovatele chápali a respektovali. Jde totiž o děti či mládež z naprosto odlišného prostředí, o děti, které jsou sotva zvyklé na povinnosti a respekt, děti, které budou nebo už dospívají, děti, resp. mládež, která bude mít nejen svou hlavu, ale také své předsudky, zvyklosti, touhy, potřeby, svůj intimní život atd.

    - Jak už výše zmíněno, není resp. nebude v silách příslušných orgánů zjistit, zda tito „sirotci“ jsou skutečně sirotci, zda skutečně nemají rodiče, nebo své blízké příbuzné. Proto se může také stát, že „sirotci“  časem zjistí, že nějaké své příbuzné přece jen mají (je otázka, zda to budou skutečně příbuzní, což se také nedá stoprocentně zjistit ani prověřit, zda-li vůbec) a protože se mají nadmíru dobře (na úkor našich dětí a sirotků, tom nelze pochybovat), pozvou své „příbuzné“ do ČR, kde se jim dostane mimořádné, nadstandardní zákonné péče, neboť podle zákonů EU mají právo na slučování rodin.

    - Není pochyb o tom, že by tito „sirotci“ byli s postupem času osobně kontaktováni představiteli muslimských organizací, kteří jim budou vštěpovat zásady, zákony islámu, protože tito „sirotci“ budou mít sotva nějaké povědomí o jiném náboženství, než islámském. To nevylučuje jejich postupné provozování muslimských, resp. islámských náboženských obřadů a zvyklostí a nelze vyloučit ani jejich postupnou radikalizaci. Nakolik o ně projeví zájem a praktickou pomoc jejich, tedy syrský zastupitelský úřad v ČR je otázka, nicméně pokud by měli být „siirotci“ v péči českých rodin, sotva by mohli jejich „péči“ regulérně ovlivnit!

    - Nerad bych se mýlil, někoho podezíral z nekalých či neseriózních úmyslů, ale najdou se i takoví „dobráci“, kteří se dnes bijí v prsa, zaštiťují sociálním, humánním, lidským případně jiným cítěním k „sirotkům“ a se zištnými  úmysly se jich ujmout, ale zcela nepochybně jim už nyní imponuje vidina nemalých státních finančních podpor a příspěvků (cca 22.000 Kč na jednoho „sirotka“ a možná i více), čímž by celý humanitární a solidární záměr v pomoci „sirotkům“ ztratil na tolik  proklamovaném sociálním a lidském cítění.

    - Je skutečností, že jakkoli se v jisté části Sýrie ještě bojuje, na velké části území existuje plnohodnotný, mírový život. To znamená, že tam lze žít, pracovat, učit se atd. Je proto nasnadě se vás otevřeně ptát, proč se raději nezasazujete o to, aby  místo do Česka byli tito „sirotci“ ze stejných, tzn. vašich humánních a sociálních důvodů  deportováni do již mírové části Sýrie, aby se jich tam ujali lidé, kteří ač ne jejich příbuzní jsou jejich tzv. pokrevní soukmenovci, lidé jedné  krve a téže národní komunity. K tomu si dovolím vám ocitovat vyjádření Syrské ambasády v ČR v plném znění, vydané šéfem ambasády panem Basharem Akbikem:
    Rozhodnutí o přijetí nebo nepřijetí je věc českých úřadů, a tato iniciativa vysílá v podstatě symbolické gesto na nesprávném místě. Syrský zákon neumožňuje adopci sirotků do zahraničí. Řada českých aktivit k pomoci sirotkům, nebo uprchlíkům, se uskutečnilo ve formě podpory na území Sýrie, kde se nachází stovky sirotčinců a miliony vnitřních uprchlíků. Proto, pokud někdo má upřímně zájem o pomoc, tak správná cesta je pomoc na území Sýrie, protože syrští sirotci nejsou na prodej. Chtěli bychom také poukázat, že v sociálním životě v Sýrii a syrských tradicích, díky rodinným vazbám, je celkem dost dobře fungující mechanismus v péči o sirotky. Kromě organizací podporovaných státem, ministerstvem sociálních věcí, jsou další dobročinné organizace řízené náboženskými centry, křesťanské a muslimské, které pečují o sirotky v Sýrii“.
     
    Ale pojďme dále:
    - V neposlední řadě je také otázka, zda či jak by se případně přijatí „sirotci“ po čase svým milosrdným vychovatelům odvděčili, zda po několika letech ( nejpozději po dosažení tzv. plnoletosti) neprásknou nevděčně dveřmi a popojedou dál do světa protože zjistí, že u sousedů se můžou mít ještě mnohem lépe.Česká republika jim to totiž už dnes díky vám a vaším jménem spolu s populistickými politiky měla velkoryse umožnit!

       Pánové a paní, zdaleka jsem nepopsal všechny zápory, problémy, resp. nebezpečí, která souvisí s otázkou přijetí 50 „sirotků“. Existuje ještě celá řada nuancí, drobností či maličkostí, které však při realizaci záměru mohou mít nemalý význam v procesu jejich pobytu a života  v ČR. Sami se honosíte jistým stupněm inteligence, vzdělaností, morální, mravní vyspělostí i když vaše názory a jednání mnohdy vzbuzují nemalé rozpaky, nesouhlas a nepochopení. Ostatně to je i případ této vaší petice, která nemá jiný význam a  smysl, než se licoměrně a pejorativně stavět proti rozumu, logice, když tak falešně a urputně hájíte sociální, humánní, solidární a citové emoce, ze kterých nepochybně očekáváte osobní efekt. To ukazuje skutečnost, že z vaší snahy vyplývá více negativních, složitých a problematických důvodů pro přijetí „sirotků“ než těch pozitivních od vašich politických  oponentů. Nemluvě o tom, že existují možnosti a řešení, jak „sirotkům“ ve vlastní zemi a ve vlastním prostředí více prospět, než jim podle vašich bohorovných úmyslů ublížit! Pokud opravdu chcete pomoci syrským „sirotkům“, zkuste prosím, uplatnit své IQ a posuďte výše zmíněné skutečnosti a zrevidujte své počínání s vaší nešťastnou peticí. 

       Speciálně k panu J. Hrušínskému. Vaše jízlivost, animozita a povýšená drzost, stručně chucpe ke všemu, co není v souladu s Vaším názorem, je opravdu zarážející. Nevím, co Vás opravňuje k tomu, že občany, kteří nesouhlasí s přijetím 50 syrských „sirotků“ veřejně prohlašujete za pitomce. Nebo si myslíte, že Vy jste moudrost sama, že není nad Vaše světoborné myšlenky a názory? Apropó, Vy jste snad byl v Sýrii, že zpochybňujete a veřejně se vysmíváte naprosto logické, racionální a nejoptimálnější myšlence na řešení pana Babiše? Pokud byste nebyl ovlivněn tak silnou averzí vůči „vrahu, despotovi a diktátoru“ Assadovi, nedával jen na zprávy „Rádia Zablito“ a informace demagoga, radiátora Jandy z Evropských hodnot, podle kterých jak říkáte, ruská a syrská armáda (samozřejmě bez účasti USA army!!!) rozbombardovala domy a celá syrská města tak zjistíte, že nemalá část území Sýrie je dávno osvobozená, bez bojů a kde je již veden normální plnohodnotný společenský život. A právě tam by bylo třeba napřít pozornost, protože tam je pro „sirotky“ nejideálnější prostředí pro jejich další život, tam  jsou jejich nepřímí příbuzní. Jsou to totiž Syřané, se vším všudy, jako oni!Mimochodem, kolik Vy sám, resp. Vaše rodina je ochotna a připravena přijmout syrských „sirotků“? Můžete se nejen Vy, ale také výše jmenovaní, prosím, pochlubit?

        Snad Vám uvedené skutečnosti pomohou celou tuto nešťastnou záležitost lépe pochopit, uplatnit rozum a logiku, protože jak z výše uvedeného vyplývá, vše je naprosto jinak, než jak aktivitu paní Šojdrové chápete a  proklamujete na veřejnosti. Třeba pochopíte, že vaše humánní výkřiky o potřebě solidarity s chudáky syrskými „sirotky“ a vaše morální odsudky „sirotkům“ nepřejících Čechů jsou naprosto neopodstatněné a falešné, za které byste se občanům měli omluvit!  Děkuji za případné pochopení i když nebudu daleko pravdy, že k něčemu takovému z vaší strany nikdy nedojde.    
     
    S pozdravem
    občan Jiří  B a ť a , 22. září 2018

    0 0

    23. 9. 2018



    0 0

    23. 9. 2018
    Magistrát italské Verony zbavil prezidenta Ukrajiny Petra Porošenka titulu čestného občana. Člen městské rady Vito Comencini to oznámil 20. září, uvádí Sputnik Italia. "Rozhodnutí o zrušení nabývá účinnosti s okamžitou platností", upřesnil. Agentura RIA Novosti zase vysvětluje, že o toto rozhodnutí "vytrvale usilovalo mnoho občanů a veřejných organizací", včetně Asociace přátelství Ruska a Benátek.


    V květnu 2016 schválila regionální rada oblasti Benátek většinou hlasů dokument, vyzývající italskou vládu, aby uznala současný status Krymu a aby dosáhla zrušení protiruských sankcí. Podobné návrhy následovaly z provincií Lombardie a Ligurie.

    Titul čestného občana Verony byl Porošenkovi udělen koncem května 2016 na důkaz vděčnosti za návrat 17 mistrovských uměleckých děl, která byla nalezena na Ukrajině a která byla odcizena z veronského muzea Castelvecchio. Rozhodnutí starosty města Verony Flavio Tosi vyvolalo údiv mnoha občanů, kteří vytýkali městským orgánům unáhlenost v této otázce.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

older | 1 | .... | 629 | 630 | (Page 631) | 632 | 633 | .... | 668 | newer