Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 633 | 634 | (Page 635) | 636 | 637 | .... | 668 | newer

    0 0

    30. 9. 2018

    https://www.youtube.com/watch?v=10Rlr6LYwOM


    0 0

    Ivan David
    30. 9. 2018
    Po skončení akce se na místě konání objevili policisté, kteří tvrdili, že přicházejí v souvislosti s nahlášeným trestným činem podle § 403 Založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověkaZDE. Zajímali se o všeobecně rozšířený obrázek Che Guevary ZDE, který přinesl jeden z účastníků akce. Jeden z kýmsi přivolaných policistů pravil, že se jedná o jednoho z nejvěších světových vrahů. Domnívám se, že celá věc nevyžaduje další komentář...., snad jen to, že toto už je přece jen moc. Kam tento režim směřuje? Domnívám se, že právě akce policie byla namířena k potlačení práv a svobod člověka.

    0 0

    Martin Koller
    30. 9. 2018
    Mnichov, mnichovská dohoda, mnichovská zrada. Krok k zahájení okupace ČSR, německého protektorátu Čechy a Morava a zahájení druhé světové války. Výročí evropské demokratické ostudy, která byla ukončena rozbitím Československa za nadšeného jásotu okolních států, především nacistických pangermánů a poté druhou světovou válkou, desítkami milionů mrtvých holocaustem, nezměrným ničením hodnot a jako po každé velké válce zásadními politickými změnami globálního rozsahu. Kdo není slepý, či ohlušený propagandou nemůže přehlédnout opakování historie a historické souvislosti. 



    Aktuální pangermánskou snahou o stále plnější ovládnutí naší země jako centra levných pracovních sil, tahem na získání technologické kontroly nad českou armádou dodávkami bojových vozidel pěchoty Puma, nebo Lynx, službami navázanými na německé korporace, to vše cestou společnosti Glomex a zájmových skupin v resortu obrany jsem se zabýval v minulém článku o dnech NATO v Ostravě.

    Z hlediska dohody v Mnichově existují notoricky omletá témata, především, především opakované germánské snahy o tažení na východ, zotročování a kolonizaci slovanských zemí pod heslem „Drang nach Osten“ a Raumplanung (prostorové plánování), německý nacismus, zrada demokratických spojenců, kvalita naší armády, zda jsme se měli bránit, kdo byl a nebyl spojenec, případně i jiná. Jedná se o vděčná propagandistická témata, přičemž většina současných politických stran, neziskovek a médií se stává poskoky germánských zájmů, zkreslování historie a protičeské propagandy, zajisté zcela nezištně. Obecně lze konstatovat, že válka s Německem, které mělo 70 milionů obyvatel, a odpovídající ekonomický potenciál by neměla smysl, protože do dvou týdnů bychom byli poraženi. Důvodem byla nespolehlivost zhruba třetiny armády (při mobilizaci v roce 1938 nenastoupilo kolem 50 % Němců, ale problémy byly i s Maďary a menším počtem Poláků a Slováků), zastaralá výzbroj (především z hlediska letectva a protiletecké obrany), obklíčení nepřátelskými zeměmi (bezpečná byla pouze krátká hranice s Rumunskem na východě), chybějící spojenci (což ukázal Mnichov a poslední sovětské vyjádření už nebylo moc vstřícné a odvolávalo se na smlouvu s Francií) a snaha především Británie otevřít Německu cestu na východ k útoku na Sovětský svaz, kde překážely Československo a Polsko (po napadení Polska sice vyhlásily Francie a Británie Německu válku, ale francouzská armáda seděla v pevnostech a Britové bombardovali Berlín letáky).

    Navíc se nelze vyhnout dojmu, že reprezentace především evropských velmocí viděly ve válce řešení stále obtížnějších ekonomických problémů a drtivějších cyklických krizí, které vedly k levicové radikalizaci stále většího počtu obyvatel. Rozsáhlé zbrojení se stalo pro většinu evropských zemí záchranou ekonomiky a zbytků fungujícího sociálního systému. V období 1934-1938 vzrostly náklady na zbrojení v Německu o 470 %, v Jugoslávii o 455 %, v Británii o 250 %, v Rakousku o 112 %, v ČSR o 130 % a ve Francii o 42 %. Přitom zbrojení obvykle vede k válce, protože zbraně se musí využít a nahrazovat novými. Zhruba ve stejném období narostl zpracovatelský průmysl v Německu o 472 %, v Británii o 121 %, zatímco v ČVSR poklesl na 84 %. Poněkud stranou zůstává obecně ekonomický rozměr problému, protože cestu k Mnichovu bychom mohli nazvat rovněž „národy a peníze.“

    Pro zajímavost, útok proti ČSR začal již v době mírových jednání v Locarnu roku 1925, kde se Británie, Francie, Německo a Itálie jako čtyři evropské velmoci dohodly o rozdělení vlivu, a to bez ohledu na menší země jako Československo, Polsko a Jugoslávii. Německo tam smluvně garantovalo hranici Francie, ale odmítlo garantovat nedotknutelnost hranic Polska a Československa. Británie a Francie oproti tomu nevystoupily. Ministři zahraničí Polska a Československa k hlavnímu jednání nebyli vůbec připuštěni. Takový Mnichov na zkoušku. V Locarnu začala likvidace bezpečnostního systému navazujícího na spojenecké vítězství v roce 1918 a dohody ve Versailles z roku 1919. V zásadě se jednalo především o spolupráci Británie a Německa zaměřenou na oslabení Francie, čímž bylo oslabeno i Československo, jako hlavní francouzský spojenec. Následovalo ztroskotání londýnské odzbrojovací konference a beztrestné zabrání demilitarizovaného Porýní německou armádou roku 1936. Francie odmítla pomoc Československa, Polska, Jugoslávie a Rumunska, které byly ochotny jít do války, a s evropskou bezpečností byl konec. A tomuto vývoji vydatně napomohla ekonomika, včetně československé.

    Historie meziválečného Československa obsahuje řadu legend. Mnohé jsou pozitivní, v posledních třiceti letech se vyrábějí jak na běžícím páse negativní, které zesměšňují a urážejí vše, co se nehodí pangermánské propagandě a snaze kolonizovat země na východ od německých hranic. Pravda je jako obvykle někde uprostřed a není černobílá. Československo sice nepatřilo k hospodářsky nejvyspělejším zemím v Evropě, nicméně patřilo k nejdemokratičtějším. Před říjnem 1918 tvořily české země průmyslově nejvyspělejší část zaostalého Rakouska-Uherska. Jednou z nemnoha vysoce nadprůměrných výjimek byly speciální oceli z Poldi Kladno (po roce 1990 byla zlikvidována jako nepříjemný konkurent německého ocelářství). České země a později i Československo mělo minimální zásoby železné rudy, navíc nekvalitní, takže pro svůj exportně orientovaný hutní a strojírenský průmysl muselo dovážet každoročně statisíce tun drahé železné rudy ze Švédska, přes německé přístavy. Ve strojírenství dosahovaly evropské úrovně a systémové sériovosti výroby Českomoravská strojírna, automobilky Praga, Laurin a Klement (později ASAP/Škoda MB), NW (později Tatra) a výroba bot u firmy Baťa. Uvedený stav se měnil jen pomalu.

    Po celou dobu své existence se meziválečná republika řadila mezi středně vyspělé evropské země jako Rakousko, Dánsko, Norsko, Finsko a zaostávala za velmocemi jako Británie, Německo a Francie v řadě parametrů. Nicméně nelze přehlédnout, že velmoci disponovaly velkosériovější výrobou, rozsáhlejším trhem, koloniemi, odkud získávaly výhodně suroviny a levné pracovní síly. Německo o ně po porážce ve válce přišlo a snažilo se je získat na východ od svých hranic. V některých oborech, například výrobě zbraní se ČSR dostávala až na světovou špičku. Dvakrát za sebou obsadila první místo ve zbrojním exportu.

    Osamostatněním republiky se výrazně změnily dlouhodobě jisté tržní vazby v Rakousku a na ně navazující doprava. Přesto hlavními hospodářskými partnery byly Německo a Rakousko. Československo zůstávalo dlouhodobě opožděné z hlediska elektrifikace jak sídel, tak průmyslu a dopravy. Dlouho trval přechod od stejnosměrného proudu prosazovaného Františkem Křižíkem k praktičtějšímu střídavému prosazovanému Emilem Kolbenem. V Čechách byla výroba elektřiny roztříštěna mezi 15 společností, na Moravě působily pouze dvě. Doprava měla nižší výkonnost ve srovnání s velmocemi, finanční soustava byla příliš rozdrobená, takže snižovala možnost rozsáhlejších investic. Navíc mnoho podniků, především strategických ovládal zahraniční kapitál, který měl mnohdy akciové podíly vyšší, než 50 %. Z tohoto hlediska dominoval především britský a francouzský, zatímco německý se pohyboval v rámci zahraničního kolem 7 %. Škodovka se zavedenou výrobou děl byla v pacifistickém, možná i korupčním poblouznění prodána francouzskému koncernu Schneider. Problémem byla roztříštěnost průmyslové výroby na většinou malé a střední podniky, kterých chyběly prostředky na průběžné modernizace. Většina z nich měla malý stupeň mechanizace a elektrizace práce. Automobily vyrábělo, v řadě případů dočasně, 39 firem, motocykly 31 firem. Nejvíce se roztříštěnost projevila v oboru letectví, kde české podniky slavily mnoho úspěchů s jednoduššími konstrukcemi ve dvacátých letech, ale přechod na složitější v polovině třicátých let již nezvládly. Naše vojenské letectvo bylo v roce 1938 o generaci zastaralé za německým a československé stíhačky byly pomalejší, než německé bombardéry. Obecně byl výsledkem export zemědělských produktů as technický export, jehož většinu tvořily polotovary, suroviny a zboží s malým podílem vložené lidské práce a znalostí, v nejlepším případě investiční celky. Značná část exportu však směřovala do zaostalejších zemí mimo Evropu. Cena československých průmyslových výrobků byla až o 20 % vyšší ve srovnání s německými. Naopak ve velkém bylo dováženo spotřební zboží, především elektrotechnika a vybavení domácností. Československý průmysl nezvládl za dvacet let výrobu kvalitních kuličkových ložisek (která tvořila základ většiny tehdejších strojů a vozidel), karburátorů, nebo hliníkových slitin, takže je nakupoval v zahraničí, z Německa a Francie. Elektrické baterie a akumulátory vyráběly ze 100 % firmy vlastněné Němci, nebo se dovážely ze zahraničí.

    Technologická zaostalost byla viditelná i nedlouho před okupací. Když se rozhodovalo, zda bude armáda vybavena velkým množstvím tanků a povede moderní manévrový boj, nebo se budou stavět betonové pevnosti, vyhrál beton. Republika neměla kapacity k výrobě většího množství tanků nejen průmyslové, ale především z hlediska nedostatku kvalitních dělníků, které bylo třeba odpovídajícím způsobem zaplatit. Beton dokázal míchat i pologramotný zemědělský dělník. Navíc na pevnůstkách se dalo zaměstnat více lidí za minimální platy, takže se řešil sociální problém nezaměstnanosti. Místo hladové zdi betonové nesmysly s minimální bojovou hodnotou. Navíc v poměrně slabě motorizovaném státě chyběli řidiči, zatímco kočích ke koním bylo dost. Převážnou většinu dělostřelectva tahali lichokopytníci, každá divize měla zhruba 2700 koní.

    Nedobrou situaci popisuje v roce 1927 prezident Masarykovy akademie práce, inženýr Emil Zimmler. Akademie byla vědecký ústav zaměřený na organizaci technické práce v hospodářství, především s pomocí informací. Něco podobného jako po válce prognostický ústav, některé výzkumné ústavy a armádní Ústřední vědecko-informační středisko. V současnosti nic takového u nás neexistuje. Zimmler především kritizuje neochotu firem k modernizacím, lenost, neúspornost, nesoustavnost, formalismus, nedůslednost, byrokracii a tendenci mnohých podniků spoléhat se na stát (státní zakázky a dotace). Doporučoval amerického ducha odvahy a technické práce. Zdůrazňuje, že ve vedení státu potřebujeme pracovníky, nikoli reprezentanty. Poukazoval rovněž na vyšší úroveň zahraničního zemědělství. Tato tajná informace pro prezidentskou kancelář vedla prtezidenta republiky vedla k jeho kritickému projevu o stavu hospodářství. Bohužel situace se do roku 1938 příliš nezlepšila.

    Do vývoje navíc drtivě zasáhla velká hospodářská krize v období 1929-1936 a na ni navázala již roku 1937 další, která pokračovala, až do vypuknutí války. Československo patřilo k zemím, které krize postihla nejvíce a některé obory nedosáhly úrovně roku 1929 až do okupace. Došlo k propadu životní úrovně značné části obyvatel, policie zastřelila 29 pokojně demonstrujících (nikoli rabujících) a přes 100 jich střelbou zranila, většinou na Slovensku. Prezident Masaryk poté odvolal ministra vnitra Juraje Slávika. Krize dost narušila nadšení mnohých postižených pro republiku a to vzkřísila až sudeťácká nacistická agresivita. Nějaký česko-sudeťácký proletářský internacionalismus se nekonal, jednoznačně zvítězil národ. Zde je třeba připomenout, že právě pohraniční oblasti obydlené velkým počtem Němců byly postiženy víc, než ostatek republiky. Důvodem bylo zastaralé průmyslové vybavení a zároveň z hlediska exportu v době krize nevhodný sortiment výrobků. O věci zbytné, jako sklo a hračky a upomínkové předměty klesal v době krize zájem. Toho využila sudeťácká propaganda řízená z Německa a svalovala vinu za propad životní úrovně na český šovinismus. V období 1931-1935 bylo soudem vyhlášeno 7,2 milionu exekucí na majetek, především zadlužená zemědělská hospodářství. Výsledkem toho všeho byla destabilizace bezpečnostní situace v prostorech, především tam, kde se nacházela, nebo byla budována pevnostní pásma. Pevnosti se mnohdy stavěly doslova na nepřátelské území pod dohledem německé špionáže, přičemž docházelo k sabotážím a ničení telefonních linek. Sudeťáci ignorovali mobilizaci a přistavovali na výzvu nepojízdná auta a nepoužitelné koně. V Praze v té době žilo pouze kolem 30 000 osob hlásících se k německé národnosti, ale dokázali vyvolávat mezinárodně viditelné problémy.

    Krizový vývoj vedl především ke kartelizaci (spojování podniků do zájmových skupin s rozdělenými trhy a likvidace menší konkurence), která vedla ke zvyšování cen, včetně dodávek výzbroje pro armádu. Díky tomu dosahovala skupina hlavních zbrojovek Škoda, ČKD a Zbrojovka Brno místy zisků až 180 % ze státních zakázek. Firmy navíc uzavíraly kartelové dohody, které posilovaly jejich pozici vůči státu a všemi prostředky bránily výstavbě státních zbrojovek, které by dodávaly výzbroj za režijní ceny. Předražování samozřejmě snižovalo rychlost vyzbrojování a přezbrojování armády. Firmy si vypůjčovaly výzbroj na export u armády, ale s navracením otálely. Penězům před obranou republiky dávaly rovněž přednost některé strany, konkrétně agrárníci a lidovci. Díky nim se extrémně opožďovala motorizace armády. Prosazovaly totiž nákupy koní pro armádu a především tisíce tun krmiva pro ně, což představovalo ročně 120 milionů korun ze státní pokladny. Přitom výkonnost hipotrakce je ve srovnání s automobilním transportem osmnáctkrát nižší. Peníze vítězily nad vlastenectvím, což vidíme mnohde i dnes.

    Neutěšená byla rovněž situace v důstojnickém sboru. Ten byl tvořen z poloviny důstojníky převzatými z bývalé rakouské armády a z poloviny legionáři. Mezi nimi existovalo trvalé napětí a někteří bývalí rakouští důstojníci se nakonec projevili jako zrádci. Z civilu bylo náborováno minimální množství specialistů typu lékařů a některých technických profesí. V době, kdy se válka stávala technickou záležitostí, neexistovalo vojenské technické školství (dočasná Vojenská inženýrská kolej při ČVUT byla zrušena z úsporných důvodů) a armáda byla celkově technicky nevzdělaná, což se odráželo v myšlení a schopnostech modernizace. V roce 1933 bylo z důstojníků pouze 4,5 % inženýrů a u Hlavního štábu dokonce jen 0,4 %. Důvodem byly i nevalné platy, především ve dvacátých letech, kdy levicově pobláznění politici dlouhodobě laborovali s myšlenkou zrušení armády a jejího nahrazení milicí. Ve třicátých letech se situace poněkud zlepšila, ale z hlediska životní úrovně nepatřili důstojníci k elitě a takzvaní gážisté, rotmistři a poddůstojníci mnohdy jen přežívali. Díky tomu se také stále řešily různé problémy s obohacováním a rozkrádáním státního majetku. Pro ilustraci v roce 1929 byly srovnány průměrné platy v Praze se zahraničím. Všude v zahraničí byly vyšší, konkrétně v Madridu o 8 %, v Paříži o 14 %, v Berlíně o 46 %, v Londýně o 100 % a v New Yorku o 300 %. Meziválečné Československo bylo zemí levných pracovních sil a výrobních prostředků vlastněných ve velké míře cizinci. Historie se opakuje, opět díky politické reprezentaci českého národa.

    Ekonomika se promítla rovněž do nadnárodních zájmů ve vztahu k Německu, které mělo platit v poválečném období obrovské reparace za ztráty, které způsobilo okolním zemím. Tím měla být zároveň omezena jeho možnost zbrojení. Nicméně již Dawesův plán zajistil roku1924 rozložení a snížení splátek. V roce 1931 americký prezident Hoover uložil roční moratorium na německé splátky. Youngův plán z roku 1929 umožnil snížení splátek na desetinu a zároveň zajistil investice do německého průmyslu. Americké a britské banky zároveň chránily svoje investice a majetky v Německu, takže se snažily minimalizovat vznik války svých zemí s nacisty a naopak podporovaly zbrojení zaměřené směrem na východ. V roce 1932 byl v Lausanne evidován i Youngův plán a Německo nakonec mělo doplatit pouze 3 miliardy zlatých marek. Celkově bylo zaplaceno 22 miliard z původních 132 a v roce 1936 Hitler další splátky odmítl. Německo se poté navrátilo ke kolonizační ideologii Mitteleuropy ovládané Pangermány a posílilo svoje ekonomické zájmy krádeží 70 000 podniků německých Židů. Ze strany demokratických zemí se žádný vážnější odpor nekonal, kromě řečí.

    Posílené německé hospodářství začalo likvidovat českou konkurenci na Balkáně, což vedlo k rozpadu takzvané Malé dohody (ČSR, Rumunsko, Jugoslávie) podporované Francií. Německo totiž začalo do průmyslově zaostalé Jugoslávie a Rumunska vyvážet svoje levnější zboží a v rámci clearingového zúčtování za něj přebíralo potraviny, kterých nedokázalo vypěstovat dostatek. Zároveň přesouvalo svoji inflaci do těchto zení záměrně opožděnými vyrovnáními. Československo potraviny nepotřebovalo, protože si je dokázalo vypěstovat a chtělo platby penězi. Díky tomu brzy dominoval na Balkáně německý export. Československo tak ztratilo spojence, které vyzbrojovalo částečně na dluh. Jugoslávie nezaplatila část československých zbraní dodnes.

    Z hlediska vztahu ekonomiky a obranyschopnosti bylo Československo poraženo již před konferencí v Mnichově kombinací vlastních hospodářských problémů, cizích zájmů a spoluprací svých spojenců s Německem, protože peníze byly jako vždy až na prvním místě. Především však bylo poraženo hrabivostí, neschopností, zbabělostí a zkorumpovaností vlastních takzvaných elit. V současnosti vidíme stejné jednání, které přivodilo mnichovskou zradu u některých politických stran, aktivistů, historiků a samozřejmě politických neziskovkářů. Snahu udržet naši zemi v koloniálním poddanství v německé EU, protože jim to přináší všemožné dotace a koryta. Kolonizace převzetím průmyslu a zemědělství, likvidace obranného průmyslu, likvidace schopnosti zajišťovat nezávisle potraviny, energie a zbraně, rozbití rodiny, destrukce školství, změna historie, vytvoření nové rasy a v neposlední řadě vytvořením německé kontroly nad armádou a její výzbrojí. Mnichov se opakuje.

    0 0
  • 09/30/18--13:01: Kapitulace nebo odpor?
  • Lenka Procházková
    30. 9. 2018    (Projev na demonstraci na Václavském náměstí k výročí Mnichova)
    Založení první republiky bylo těžce získanou trofejí ve štafetovém běhu, který trval po mnoho generací. Naši předkové, kteří před sto lety vběhli do cílové rovinky, však dobře věděli, že nesmějí usnout na vavřínech, neboť i vítězný věnec lze rozdrobit k ochucení cizí polévky. Jako bobkové listy. Proti hltavosti souseda se však spojenecké smlouvy s přespolními ukázaly jako bezzubá pojistka. Odvolaná mobilizace více než milionu odhodlaných a dobře vyzbrojených mužů a následná kapitulace vytvořily trauma podobně hluboké jako kdysi Bílá hora ale v trpkosti odlišné. Zrada má jinou příchuť než porážka v bitvě.


    Přijetí rozsudku bez boje přesto mnozí dodnes vnímají jako nečestnou kapitulaci. Ve skutečnosti za „nás“ tu kapitulaci podepsali jiní, když porušili mezinárodní právo i smlouvy a pod záminkou, že zachraňují mír v Evropě si prodloužili čas na vyzbrojení pro válku. Lež o porušování lidských práv českých Němců o jejichž „útlaku“ věděli posuzovatelé jen to, co Henlein na pokyn Hitlera vykřikoval, nás připravila o třetinu území včetně opevnění. Československo přestalo být obrany schopné a o půl roku poději se torzo někdejšího demokratického státu v srdci Evropy rozlomilo na dva ostatky podřízené říšské moci. To jsou známá historická fakta, která ani rozmlžováním nezmizí.

    Kromě vnějších hranic státu však existují i vnitřní hranice, které si každý národ vytváří a jimiž udržuje svou identitu a existenci.

    K obraně této vnitřní, nebo chcete-li duchovní tvrze, se v českých dějinách vždycky našlo dost lidí, mužů i žen na slovo vzatých, kteří odmítli kapitulovat před cizími převýchovnými vlivy a drželi obleženou baštu

    pro své následníky. Vždy se ale našlo i dost défétistů či přímo kolaborantů. Tento vnitřní boj o charakter národa probíhá napříč časem až do současnosti.

    V období druhé republiky uvolnil kolaborantům cestu právě ten čtyřstránkový rozsudek z Mnichova. I když věděli, že porušuje mezinárodní právo a naši ústavu, přijali jej a podřídili mu své činy i zločiny.

    Dnes to má opačnou chronologii. Naši současní zpochybňovači práva českého státu na suverenitu zrazují národní zájmy už v předstihu a tím sami umetávají cestu k říšskému diktátu. Netýká se to jen politiků, kteří nás zastupují, ale i těch, které nikdo nevolil, a přesto zastupují něčí zájmy. Devótní tón mainstreamových médií působí, jakoby v zemi byla okupační vojska. Ze škol mizí portréty demokraticky zvoleného prezidenta. Umělci dobrovolně vyhlašují své závazky k říši a místo lvíčka se prezentují červenou kartou nebo trenýrkami na klopě, aby zviditelnili, že patří k páté koloně a neuznávají demokratické principy. Takto označkovaných je zatím menšina. Ovšem rybí oko „veřejnoprávní“ televize slzí dojetím. Kdo přejímá obraz světa a domova podle předvýběru ČT a ČRo, musí mít pocit, že trenýrkáři a vítači cosi podstatného statečně zachraňují. Podobný způsob lidové osvěty zvolil i pan Moravec, čímž myslím Emanuela, toho protektorátního ministra. Ten taky burcoval mládež ke startu za Novou Evropu, pod skvělým vedením Říše. Kontroloval protektorátní tisk, naháněl umělce do jednoho šiku a spolu s nimi se pokoušel převychovat národ. A jaký to býval předtím vlastenec! Vždyť právě on chtěl držet hranice do posledního muže a poslední kulky. A když nám po mnichovském rozsudku zbyly jen ty vnitřní hranice, udržení té duchovní tvrze, pan Moravec držel s Němci. Když prohráli, tu poslední kulku si vpálil do hlavy, po vzoru svého Vůdce.

    Současný „zápas o duše“ mladých, ale nejenom mladých lidí je veden důmyslněji. Pravda, na přípravy byl delší čas. A tak si obránci vnitřních hranic ani nevšimli, že zdi naší pevnosti se vlivem propagandy poznenáhlu drolí. Až teď, když se nám ta bašta rozpadá před očima, se začínáme svolávat a domlouvat, co s tím. A začínáme počítat, s kým můžeme počítat. Mladí, až na výjimky, naše obavy nechápou. Jsou pro Evropu bez hranic, bez národů a bez tradic.

    Až vymřeme, budou ji mít. Jenomže my jsme pořád ještě tady. Možná stihneme vychovat vnuky. V muže a ženy na slovo vzaté, kteří nebudou stiženi křivicí ani ztrátou paměti.

    Mnichovské trauma nepřebolí tím, že budeme potomky odsunutých Henleinovců objímat jako „drahé krajany“ a znovu věřit v dobré úmysly krajty. Dnešní diktát sice zní z Bruselu, ale to je jen převodovka. Malý národ žijící na křižovatce vlivů musí mít širší rozhled, než ten, který je mu vnucován. K rozhledu patří i poučení z minulých omylů. Když nás zklamali někdejší spojenci a předhodili Československou republiku jako kostičku vyhrožujícímu hltavci, není moudré opakovat tu chybu a spoléhat se dnes na spojence z NATO.

    Masarykova republika rozšiřovala vzdělanost svých občanů, podporovala průmysl a budovala silnou armádu. Jak tyto tři oblasti vypadají nyní, sto let od vzniku suverénního státu? Na to si každý může neradostně odpovědět sám.

    Achillovou patou první republiky byly národnostní menšiny, což byla záminka k mnichovskému rozsudku. Ve jménu lidských práv.

    Letos v prosinci proběhne v marockém Marrákeši konference o přijetí globálního paktu OSN, který legalizuje ilegální migraci. Ve jménu lidských práv se tak i právo šaría může stát v Evropě zákonem, o jehož lidskosti se přesvědčíme sami. Konference v Marrákeši tedy nezachraňuje mír ani právo národů na sebeurčení, stejně jako je před osmdesáti lety nezachránila zrada v Mnichově. Tentokrát však naši političtí reprezentanti nebudou na rozsudek potupně čekat za dveřmi. Jsou přizvaní, aby zradu národa osobně signovali. A my máme už jen několik týdnů na to, abychom se zmobilizovali a přiměli je sudbu odmítnout. Povyk páté kolony přestane být slyšet, když se o slovo přihlásí občané – jinak řečeno národ. Nadcházející volby je proto nutné vnímat jako referendum o suverenitě našeho státu. Možná je to poslední příležitost, kdy můžeme demokratickým hlasováním vyjádřit svůj odpor ke kapitulaci.

    0 0
  • 09/30/18--13:14: Odkaz "Mnichova"
  • Ivan David
    30. 9. 2018   (vystoupení na demonstraciu příležitosti 80. výročí "Mnichova")
    Mnichov pro nás zůstává symbolem zrady spojenců. Čím jejich zrada rozšiřuje naši zkušenost? Mělo by pro nás být trvalým poučením, že spojenecká smlouva se snadno stane cárem papíru. Státy kladou svoje zájmy, tedy zájmy korporací, které je ovládají, nad zájmy kohokoli jiného, tedy samozřejmě i nás. Žijeme ve strategicky významném srdci Evropy a ti kteří se tváří jako spojenci od nás budou vždy chtít, abychom jim nepřekáželi, byli pevnou hrází proti těm druhým a vždycky nás ochotně nechají za svoje zájmy padnout.

    Další poučení, které bychom si také připomínat je pátá kolona a kolaboranti, všechny ty prodejné duše, které chtějí vždycky být na straně vítězů i proti vlastnímu národu. I dnes tu máme víc než dost těch, kteří nás po kouskách prodávají. V politických stranách, v zastupitelských orgánech. Jsou všude tam, kde se rozhoduje o našem osudu. Mluví o našich závazcích, ale plnění těch jejich od nich neočekávejme.

    Proti velké cizí síle nemáme sami šanci, ale vlastních parazitů a zrádců se zbavovat můžeme a musíme, abychom nebyli příliš snadným soustem.

    Národ přežil válku, protože si uchoval vědomí vlastní pospolitosti. Musíme se starat sami o sebe jako politický národ a nesmíme si nechat vnutit tvrzení, že neexistujeme.

    Je rozumné prospívat jiným, pokud to prospívá i nám. Proto máme migrantům pomáhat, aby nemigrovali. Vyloučeným, aby se dovedli postarat o sebe a byli pro společnost uplatnitelní. Teroristům, aby nebyli teroristy, a pokud by nesouhlasili, aby nebyli vůbec.

    Měli bychom dodržovat a prohlašovat zásadu, že cizí nechceme a svoje si vzít nedáme.

    Pokud nebudeme takto uvažovat stane se nám znovu, že budeme zrazeni, protože jsme zradili i sami sebe.

    Starejme se o sebe, o svoje zájmy, o vlastní zdatnost, protože osudová jednání o nás bez nás stále probíhají a háchové a moravcové jsou stále připraveni nás zachraňovat.

    - - -






    0 0

    Shahram Abdullah Zadeh před soudem
    Zdeněk Jemelík
    30. 9. 2018 blog autora nebo Chamuprappi
    V pondělí dne 24.září 2018 došlo při hlavním líčení řízení, vedeného u Městského soudu v Brně senátem předsedy Michala Kabelíka proti údajnému organizovanému zločineckému uskupení v čele se Shahramem Abdullahem Zadehem (dále jen SAZ), k neobvyklé události. Do soudní síně vstoupil v náručí své matky bezmála roční Zadeh junior. Ustrojen byl v modrém obleku stejně jako jeho otec, jehož jako obvykle přivedla eskorta těžkooděnců. 

    Syn svým zjevem otce skutečně nezapře. Byl příležitostným účastníkem předstoupení před soud své matky, manželky SAZ. O její osobnost projevil zájem předseda senátu, neboť se opět nabízí jako ručitelka v manželově vazebním řízení. Soudce s ní nenakládal jako se svědkyní, prostě ji nechal mluvit. SAZ a obhájci ji pak otázkami přivedli k doplnění obrazu. Slušný člověk v soudcovském taláru by pod vlivem pohledu na důstojně vystupující půvabnou ženu a krásného chlapce mohl pochopil, že prodlužování nesmyslné vazby je skutečně krutým týráním celé rodiny

    Po ukončení výpovědi paní Jany se soud vrátil výpovědí pana obžalovaného k objasňování jeho skutečné úlohy při obstarávání svědeckých prohlášení, jejichž dodavateli byli dílem ziskuchtivci, dílem spolupracovníci policie. SAZ zde poprvé uvedl skutečnosti a předložil listinné důkazy, soudu dosud neznámé. Zmínil se o následcích televizního vystoupení hlavního partnera advokátní kanceláře, jež ho zastupovala: přitáhlo pozornost a ukázalo podsvětí cestu k navázání spojení se SAZ. Do advokátní kanceláře začaly chodit nabídky pomoci a služeb. Mezi nabízejícími byli i lidé, kteří tvrdili, že pracují pro CIA. O jejich působení se zmiňoval i svědek Jan Doležal a při výslechu u Krajského soudu v Brně také spolupracující svědek Petr Pfeifer.

    Dále SAZ upřesnil chronologii předkládání písemných svědectví spoluobžalovaným Martinem Veselým a popsal i jednání svědka Jana Doležala. Zajímavé byly údaje o cestách, jimiž se prohlášení spoluobžalovaného Martina Veselého dostala k obhájcům a následně k SAZ. Pozoruhodné je i přesvědčení svědků Jana Doležala a Petra Pfeifera, že skutečně s nimi jednali agenti CIA, která se prý zajímá o SAZ.

    Výklad zůstal z časových důvodů neukončený. Jeho obsah ve mně jako v laikovi vyvolává dojem, že celý „obchod“ se svědeckými výpověďmi vznikl jako projev různých zájmů poskytovatelů, kteří byli mimo dosah případného organizátorského snažení pana obžalovaného. Motivem jednání některých z nich byla jistě snaha dostat od něj peníze, ale jiní jednali zdánlivě nezištně s úmyslem pomoci účelovému policejně-státnězástupcovsko-soudcovskému uskupení k získání záminky k uvalení vazby. Všechny je spojuje minulost účastníků podvodného obchodování s pohonnými hmotami. Bude jistě zajímavé sledovat, jak se s tímto obrazem skutkového děje vypořádá soud.

    Předpokládá se, že pan obžalovaný bude ve výkladu pokračovat během hlavního líčení ve dnech 9. a 10. října 2018.



    0 0

    Lebka sv.Václava
    Václav Umlauf
    30.9.2018  E-republika
    Trh s otroky hezky vzkvétal, Čechy byly tehdy jako dnes krmelec Evropy, tehdejší náboženští šamani tomu žehnali stejně jako dnes, až přišel ten nešťastný Václav. Na rozdíl od tehdejších pohanských neoliberálních farářů a biskupů a dnešních pomatených levičáků měl tento kníže křesťanské smýšlení.


    Dnes mám svátek a lidi přitom nedělají, protože zavraždili mého předchůdce. Já mám také bráchu, ale ten se k bratrovraždě nechystá, protože musí ráno vstávat a jít do montovny. On má štěstí, protože jeho montovna je bývalá socialistická přidružená výroba. Takže dřou jako neoliberální otroci, ale chovají se k sobě jako v socialistickém podniku. A to se dnes považuje za velké plus.

    Ale pojďme k tomu svátku. Milí, žáci, proč byl Václav zavražděn? Chybných či nejistých odpovědí jsou stovky, ale dejme tu správnou pro dnešek. Tento panovník byl zavražděn proto, že nechtěl, aby jeho země byla krmelec Evropy. Čechy v 10. století fungovaly úplně neoliberálně. Každý kmenový warlord si vytuneloval, co potřeboval a zisk vyvezl přes pražské otrokářské kmotry na Západ. Dnes to dělá přes pražské bankovní pobočky do daňových rájů. Ty banky, které jsme prodali za facku a teď nás okrádají ve stejném fackovacím stylu.

    Tehdy to fungovalo tak, že válečník dobyl kmen, zavraždil odbojné povstalce a zbytek kmene prodal do korporátního otroctví. V té době se obnovovala říšská města na římském limes. To byla převážně dnešní německá města na Dunaji a na Rýně, kde byly předtím římské posádky (Řezno, Vídeň, Pasov atd.). Výstavba těchto napůl zpustlých měst a jejich hradeb běžela od 9. století a k tomu bylo třeba tisíce otroků. Proto je každý “Slovan” typický “Sklave” nebo “slave”, nebo “esclave”, čili korporátní otrok. Dnes jsme na to hrdí a naši biskupové s neoliberálním kardinálem Dukou tomu žehnají. Ale dříve to tak nebylo. Václav neměl otročinu rád, protože byl křesťan, a nikoliv otrokář. To byl jeho brácha, rádci a celý mafiánský spolek tehdejších vlastenců kolem jeho matky Drahomíry. Jeho babička Ludmila v tom nejela, tak ji tuneláři zavraždili ve vlastním domě, pardon na vlastním hradě. Nic nového pod sluncem, všechno jako dnes. V Praze bylo několik mezinárodně uznávaných bank, tedy tržišť s otroky, které ovládali především cizinci, stejně jako dnes. Otrokář Sámo, alias “kupec” poprvé sjednotil Slovany (okolo 630-650) skrze svých 12 manželek. Pak už s mezinárodní jednotou otrokářů nebyl problém, protože Čechy byly krmelec západní Evropy a dodávaly otroky tam, kam bylo třeba. Jen v Praze byly prý v 10. století přinejmenším tři velká tržiště s otroky. Ovládali je Židé a Byzantinci, tedy Arabové. Taky nic nového pod sluncem.

    Takže trh s otroky hezky vzkvétal, tehdejší Čechy byly tehdy jako dnes krmelec Evropy. A tehdejší náboženští šamani tomu žehnali stejně jako dnes. Až přišel ten nešťastný Václav. Na rozdíl od tehdejších pohanských neoliberálních farářů a biskupů a dnešních pomatených levičáků měl tento kníže křesťanské smýšlení. A to mu vydrželo tak dlouho, dokud ho brácha nezavraždil.

    Nechme legendy stranou a podívejme se na jeho boj s tehdejšími montovnami a otroctvím. Za prvé tento panovník byl vzdělaný, což se při pohledu na dnešní volební plakáty s přestárlými partajními mafiány může zdát těžko uvěřitelné sci-fi. A protože byl chytrý, tak nás tlačil do chytré části Evropy. Dnes se za nového otroctví vzdálil Západ platově a skrze životní úroveň tak, jako to nebylo ani v 60. letech za komunistů. Tehdy jsme měli životní úroveň Rakouska. A protože byl Václav křesťan, tak nechal své poddané pokřtít, aby si z nich jeho warlordi nemohli udělat otroky. Václav jel podle tehdy jako dnes málo připomínaného antiotrokářského hesla: “Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.” (Gal 3:28) V křesťanství platilo, že otrok měl jiný status než nepokřtěný. Václav navíc otroky i vykupoval, což lze z církevních restitucí dělat také. Ale košile je bližší než kabát a v montovnách je přece všem dobře. Navíc do nich jdou ty restituční peníze.

    Shrňme smysl včerejšího svátku. Kdo mění status quo, ten dostane na zadek, nebo bude zavražděn. Záleží na době a na míře provinění. A pak platí to, co řekl Ježíš farizejům a saducejům, než se jim ho podařilo ukřižovat: “Běda vám! Stavíte pomníky prorokům, které zabili vaši otcové. Tak dosvědčujete a potvrzujete činy svých otců: oni proroky zabíjeli, vy jim budujete pomníky. Proto také Moudrost Boží promluvila: Pošlu k nim proroky a apoštoly a oni je budou zabíjet a pronásledovat, aby tomuto pokolení byla připočtena vina za krev všech proroků prolitou od založení světa, od krve Ábelovy až po krev Zachariáše, který zahynul mezi oltářem a svatyní. Ano, pravím vám, tomuto pokolení bude přičtena vina.” (Lk 11:47-51) Takže příští generace ponesu vinu za ty neoliberální pohanské orgie provozované mimo jiné mafiánské činy také skrze církevní modloslužbu ke svatém Václavovi.


    Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

    0 0
  • 09/30/18--14:40: Svět ruskýma očima 473
  • Zajoch
    30. 9. 2018 Outsidermedia
    Posun ve věci sestřelení malajsijského Boeingu v červenci 2014 * * * Heslo „boj s korupcí“ je jedním z hlavních motivů současných barevných revolucí * * *  Putinův přístup k situaci na Blízkém východě hodnotí turecký novinář Sami Kohen * * *  Od pana Macrona nepotřebujeme lekci o právu a lidskosti



    Zkoumání tragédie letu MH17 – Rusko přechází do útoku


    Dmitrij Sedov
    20. září 2018


    Ministerstvo obrany Ruské federace předložilo na tiskové konferenci dne 17. září nové dokumenty, dokazující účast ukrajinského letectva na sestřelení malajsijského Boeingu 777 v červenci 2014 nad Donbasem.
    Ruská vojenská správa určila čísla trysky a motoru rakety, která letadlo sestřelila. Ukázalo se, že munice byla vyrobena v závodu v Dolgoprudném a v roce 1986 odvezena do vojenské části 20152 Ukrajinské SSR (223. raketová brigáda) pod Tarnopolem. Rusko také zveřejnilo nahrávku z roku 2016 s rozhovorem ukrajinských vojáků, plukovníka ukrajinské armády Grinčaka, který od roku 2014 vedl 146. radiotechnickou brigádu a kontroloval vzdušný prostor nad Donbasem. V nahrávce je slyšet Grinčakova věta: „Sestřelit zase jeden malajský Boeing“.
    Takové materiály mohou způsobit zvrat ve vyšetřování. Mezinárodní komise pro vyšetřování JIT dosud odmítala jakoukoliv spolupráci s Ruskem. V roce 2015 provedl koncern Almaz-Antej experiment kvůli vyšetřování tak, že reprodukoval situaci při incidentu. Na speciální ploše byla vyhozena do povětří bojová hlavice Buku před kabinou odepsaného Il-86, byla přesně opakována jejich poloha v prostoru, čímž bylo možno vymodelovat trajektorii Buku. Z výsledku bylo zřejmé, že raketa mohla být na Boeing vystřelena jen z okrsku vesnice Zareščenskoje kontrolovanho ukrajinskými vojsky. Navíc experiment ukázal na možnost náletu na Boeing před vystřelením Buku.

    Tiskovka Armády RF k sestřelení MK17 ukrajinskou raketou

    JIT nebrala tyto materiály v úvahu. Byla řízena britskými tajnými službami a nesměla se odchýlit od  určené protiruské linie vyšetřování. Dokonce ani nahrávky z černých skříněk nebyly dosud zveřejněny. Až po několika letech „dešifrování“ britskými experty na základně Farnborough komise vše odbyla krátkými zprávami o tom, že v kabině Boeingu „nebyla standardní situace“.Přitom mohou být v těchto nahrávkách materiály osvětlující okolnosti katastrofy.
    Verze koncernu Almaz-Antej uvádí možnost dvou akcí teroristického aktu, aby byl zajištěn stoprocentní úspěch a aby byla pojistka. Tuto věc by mohly objasnit černé skříňky. Kdyby šlo o dvojí útok, první z nich ostřelování ukrajinským bitevníkem Su-25 s pilotem kapitánem Vološinem. Potvrzovalo by to vyznamenání Řádem za statečnost, udělené Vološinovi hned na druhý den a jeho další osud. Upadl do depresí a v březnu 2018 spáchal sebevraždu. Mohlo se stát, že byla v Boeingu nestandardní situace a hlavně proto se nahrávky černých skříněk nezveřejnily?
    JIT se poslušně řídila nařízením Angličanů dotud, dokud nepřišla 22. ledna 2016 informace o vystoupení přednosty CTIVD (nizozemská komise pro dozor nad zpravodajskými službami a obranou) Herma Brauera v nizozemském parlamentu. Brauer předložil svědectví, že v den katastrofy letu MH17 v oblasti, v níž k ní došlo, nebyly žádné jiné raketové systémy než ukrajinské Buky.
    Nizozemská média zpočátku toto senzační sdělení „nezaznamenala“ a bylo by navždy ztraceno, kdyby poslanec Peter Omtzicht nedal příspěvek na Twitter. Jako důkaz přiložil fotografii stránky ze zprávy Herma Brauera. Po tomto oznámila řada  nizozemských medií úmysl soudit se s vládou ve věci úplných materiálů o vyšetřování. JIT měla volbu: Buď respektovat nařízení britských tajných služeb a dostat se do opravdu ošklivého postavení, nebo jednat jinak. Hlavní poškozená byla Malajsie. Malajský ministr dopravy  letos nazval obvinění Ruska ze zničení Boeingu letu MH17 nedokázaným.
    Nyní se stalo to, co se nečekalo: JIT je ochotna vzít v úvahu ruské materiály, ovšem s výmluvou, že to bude vyžadovat čas.
    Zločin nemohl být proveden bez souhlasu Porošenka a právě za dva dny po brífinku v ruském ministerstvu obrany začal platit jeho výnos o zrušení dohody o přátelství, spolupráci a partnerství s RF. Najednou se objevil agent CIA a bývalý náčelník SBU (bezpečnostní služba Ukrajiny) Nalivajčenko s oznámením, že je navržen na funkci prezidenta Ukrajiny. Všechny tři události najednou. Ve Washingtonu evidentně připravují Nalivajčenka na místo Porošenka.
    Moskva hodlá dále publikovat dříve neznámé materiály o zničení Boeingu. Konkrétně má jít o satelitní snímky dříve tajné, jež dokládají zločin. Nikdo nechť nepochybuje o rozhodnutí Moskvy  napříště zabraňovat terorismu ve vzduchu. Po sestřelení ruského Il-20 nad Sýrií 17. září bylo oznámeno, že několik oblastí v mezinárodních vodách Východního Středomoří poblíž Sýrie, Libanonu a Kypru je uzavřeno ve spojitosti s cvičeními lodí vojenského námořnictva RF a zkušebních odpálení raket. Vyplývá to z mezinárodního ohlašování pro letecký personál (NOTAM) a navigačního varování pro námořníky. Jsou uvedeny souřadnice uzavřených oblastí s tím, že uzávěra pro civilní lety a plavby lodí trvá do 26. září.
    Převzato z Fondsk.ru
     * * *

    Jak Spojené státy zničily Brazílii


    Ljubov Stěpušova
    13. září 2018

    Začátkem září byl napaden nožem a těžce zraněn kandidát na funkci prezidenta v BrazíliiCo se v Brazílii děje? Je poučné, jak je možné zničit zemi, když se plní pokyny USA k boji s korupcí za jejich peníze.

    Dva hlavní kandidáti na prezidenta


    Heslo „boj s korupcí“ je jeden z hlavních motivů současných barevných revolucí. Obzvláště dobře funguje tam, kde je zapojen do zločinných plánů stát. Poslední případy jsou Ukrajina a Arménie. Výjimkou nebyl ani měkký převrat prostřednictvím impeachmentu Dilmy Rousseffové v roce 2014 v Brazílii. V této zemi se Sorosovy fondy dobře uplatňují a soudní i fiskální systémy jsou vyškoleny a koupeny Američany.
    V říjnu bude po liberálním Temerovi volen nový prezident. Ve volebním boji vedli ještě před nedávnou dobou dva kandidáti. První z nich je bývalý prezident ze Strany pracujících Lula da Silva, který ve své funkci dokázal kolem sebe vytvořit tým, zajišťující ekonomický skok. Byl vybudován systém sociální podpory obyvatel. To se nezapomíná.
    Druhým kandidátem je Jair Bolsonaru. V místním tisku jej označují za rasistu, fašistu a nepřítele žen. Kandiduje za Liberální sociální stranu. Je to bývalý výsadkář, podporuje přísnou disciplínu a je stoupencem vojenské diktatury, antiglobalista a nacionalista. Většina jeho podporovatelů je z řad mládeže.

    Proč globalisté nemají rádi Lulu a Stranu pracujících.

    Brazílie měla po zvolení Dilmy v roce 2014 prezidentkou křehkou liberální ekonomiku. Tehdy se stalo, že vláda nepřipustila k otevřeným gigantickým nalezištím ropy na šelfu americké nadnárodní společnosti a monopol na využívání dostala státní ropná společnost Petrobras. Navíc předchůdce Dilmy v prezidentském úřadě prováděl nezávislou zahraniční politiku, konkrétně vůči Íránu. V regionu budoval protiamerický blok CELAC (velká Amerika bez USA a Kanady), další – sdružení Mercosur, ve světě měl vliv – BRICS.
    Na Dilmu padla celá mocná propagandistická mašinerie, tvořená mediálními giganty Globo, Record a Folha. Hned po volbách začala celá série ohromných korupčních skandálů, pro které nebyly důkazy. Podařilo se obhájit jen obvinění, že Dilma stáhla nezákonně soukromé peníze na placení sociálních programů a takto prý zvýšila svoji popularitu a vyhrála volby. Impeachment byl podnícen kvůli porušení rozpočtové finanční disciplíny. V tu dobu brazilští senátoři neustále jezdili konzultovat do USA.
    Zároveň se rozjelo vyšetřování Luly ve věci Lavajato (mytí aut). Lula byl obviněn, že poskytoval zakázky stavebním společnostem pro velké projekty Petrobrasu za úplatky a převádění do stranické pokladny. Důkazy samozřejmě nebyly. Jemu zůstal jen třípatrový byt v Guaruji, který ani neměl ve svém vlastnictví. V podstatě za něj byl odsouzen na devět a půl roku. Ještě v době odvolání proti rozhodnutí soudu se dostal do popředí v kandidatuře na prezidenta a v minulých týdnech po rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti účasti ve volbách pro trestnou činnost odstoupil.

    Takové náhody nebývají



    Ve věci „mytí aut“ byl zasažen veškerý establishment Brazílie. Podle různých článků bylo za korupci odsouzeno šest ministrů Temerova kabinetu, mnozí senátoři a mluvčí Horní komory, včetně těch, kteří iniciovali impeachment Dilmy. Sám Temer byl varován ohledně „pasivní korupce“.
    Obyvatelé byly zpočátku nadšeni, spílali své vládě, hovořili o prodejnosti všech a všeho a potom přišla kocovina. Ukázalo se, že důvěra k politikům a úředníkům, to znamená ke státu, padla. Ekonomika dále stagnovala, sociální programy se krátily a blížily se nové prezidentské volby.
    Americké tajné služby se ocitly v nečekané situaci. Lula není neoliberál, ale voják ve výslužbě. Na své místo staví osoby zabývající se genderovou a rasovou nerovností, slibuje udělat pořádek ve státních strukturách a omezit pouliční zločinnost metodami filipínského Duterteho. Nefiguruje v korupčních skandálech. Je ho možno považovat za nezávislého kandidáta. Výsledek průzkumu veřejného mínění 2 měsíce před volbami ukázal, že Lula je před ostatními se ziskem 37 %, za ním Jair Bolsonaru dostal 18 %. Další tři kandidáti byli pod 10 %. Přesto všechno nepustil Vrchní soud Lulu do volebního klání.
    Dne 7. září byl na Bolsonara spáchán atentát. Místní tisk píše, že jej vykonal příznivec Luly a ukazuje na Stranu pracujících. Dva zajíce zabít najednou? Takové náhody nebývají.

    Ale Bolsonaru přežil


    Nyní má šestadvacetiprocentní podporu. První kolo vyhraje určitě, otázkou je ještě druhé kolo. Samozřejmě, že tvrdá propaganda globalistů pojede naplno. Je připravena asi půlmilionová skupina žen v sociálních sítích, která Bolsonara obviňuje ze sexu, xenofobie a rasismu.
    Závěr? Každá země musí bojovat s korupcí, každá jí trpí. Ale nemůže se to dělat podle pokynů USA a ne za jejich peníze. Nesmí se přitom ničit vlastní státnost. Poradci v kterékoliv zemi pracují v plné míře ve vlastním zájmu. Nové vedení Brazílie po odchodu Dilmy spustilo program privatizace čtyř letišť, dvou přístavních terminálů, otevřelo přístup soukromým společnostem k řadě dřívějších státních projektů, od stavebních po těžební, včetně Petrobrasu. Z toho vyplývá, že chudí budou chudnout a bohatí bohatnout. Brazílie to dříve opustila a nyní se k tomu vrátila. Třeba Bolsonaru něco vymyslí.
    Převzato z Pravda.ru
    * * *

    V Turecku nechápou, jak se Putinovi daří všechny řídit



    Sami Kohen
    26. září 2018


    V tom, že Rusko a Turecko uzavřely dohodu o Idlíbu sehrálo velkou roli mistrovství Putina. Hlavní úspěch je v tom, že se ani Damašek ani Teherán nevzbouřily proti změně postoje ruského prezidenta. Sami Kohen píše v tureckých Milliyet, že Putin dokáže ve své syrské politice řídit všechny strany, dokonce i ty s různými postoji.
    Jeden z největších úspěchů Ruska v rámci jeho strategie v Sýrii je dohoda ze Soči. V tomto kroku, který odvrátil humanitární tragédii v Idlíbu, patří velký podíl Turecku.
    Avšak pružnost, kterou předvedl ruský prezident, ukázala v této události příklad diplomatického mistrovství, a to v syrské otázce neustále prokazuje.
    Až do setkání v Soči se zdálo, že je Rusko pevně rozhodnuto řešit krizi v Idlíbu vojensky s podporou  Sýrie (a Íránu). Putin své stanovisko po setkání s Erdoganem změnil a spolu s Tureckem se rozhodl pro mírovou cestu. Putinovi i Erdoganovi tento krok zajistil mezinárodní podporu. Možná je pro Rusko tím nejdůležitějším souhlas syrského a íránského vedení s novým ruským postojem.
    Některé další podobné příklady ukazují, že Putin v syrské politice může řídit strany s různými a dokonce protichůdnými záměry.

    Různí partneři

    Známý francouzský expert na Blízký východ profesor Kepel uvedl na konferenci v Istanbulu, že Rusko hraje „dominantní“ roli v Sýrii a úspěšně vedle sebe drží jako „partnery“ čtyři země s naprosto rozdínými politickými strategiemi – Turecko, Írán, Saúdskou Arábii a Izrael. Írán a Izrael jsou navzájem nepřáteli, Írán má také nepřátelský poměr k Saúdské Arábii a Turecko, na rozdíl od Ruska, vystupuje proti režimu Bašara Asada. Ale Putin je výborně slaďuje a buduje spolupráci se všemi těmito zeměmi. Jako významný příklad uvedl profesor Kepel, že k nedávnému zničení ruského vojenského letadla u Latákíje projevil Putin obezřetnost k Izraeli.
    Na Blízkém východě se Putinovi daří i přes všechny anomálie, které v regionu vznikají. Příkladem je spolupráce v politické a dokonce i ve vojenské sféře s režimem Sísího v Egyptě, s Katarem i Sjednocenými arabskými emiráty.

    Tajemství úspěchu

    Putin je vůdce, který je v přístupu k zahraničí klidný, racionální a pragmatický. Vždycky je vyrovnaný a zdrženlivý.
    Dobře zná charakter Blízkého východu a při hodnocení režimů nestaví na první místo demokracii a lidská práva, ale jejich národní zájmy.
    Vojenskou sílu, ekonomiku a technologii Ruska užívá Putin k rozvíjení zahraničních vazeb, pomáhá zemím, se kterými chce vybudovat dobré vztahy, a dělá to tak, že oni ruskou podporu potřebují. Rusko se také poučuje z chyb Západu a zaplňuje vzniklé mezery. Jedním slovem – Putin zná akrobatické triky diplomacie.
    Převzato z Rusvesna.su

    * * *

    Konfrontace Itálie a Francie dostoupila biblických rozměrů

    28. září 2018
    Francouzská ministryně pro evropské záležitosti Loiseauová přirovnala italského ministra vnitra Salviniho k Pilátu Pontskému, když jej obvinila, že poslal africké migranty ve Středozemním moři na smrt. Řekla: „Mohou utonout, ale pan Salvini raději hledí na druhou stranu.“
    Jedná se o záležitost se záchrannou lodí Aqarius 2, která vezla 58 nelegálních migrantů zachráněných ve Středozemním moři. Itálie odmítla loď vpustit do přístavu a mezi evropskými zeměmi to zajiskřilo. Nyní oznámila Paříž, že bude 58 migrantů rozděleno mezi Francii, Německo, Portugalsko a Španělsko poté, co jim bude umožněno nasednout na maltskou loď.
    Nová vláda Itálie, v níž je za Ligu severu Salvini, uzavřela v červnu přístavy pro záchranné emigrantské lodě. Podle mezinárodního práva musejí být lidé zachránění na moři dopraveni do nejbližšího bezpečného přístavu. Libye za bezpečnou považována není, takže nejbližší přístavy jsou v Itálii a na Maltě. Jenže obě vlády nepovolily lodím vstup.
    Salvini odmítl záchranné lodě s poukazem na to, že fungují jako taxi pro nezákonné přepravce lidí, kteří dopravují africké migranty z Libye do Itálie. Uzavření přístavů se již projevilo ve snížení počtu migrantů do Itálie. Letos jich připlulo přibližně 20 tisíc, zatímco v roce 2016 to bylo 181 tisíc a v roce 2017 šlo o 119 tisíc. Na cestě do Itálie letos zahynulo přibližně 1260 osob.
    Aquarius 2 je jediné soukromé plavidlo, které zůstalo a které hlídkuje na trase mezi Libyí a Itálií. Rýsuje se mu nejasná budoucnost. Pod tlakem Itálie jej prý Panama odebrala ze seznamu. Itálie však nátlak popírá.
    Neurčitost ohledně migrantů vyvolala napětí mezi evropskými vládami a francouzský prezident promluvil o „politické krizi“ kvůli migraci ve vztazích mezi Itálií a ostatní částí EU. Salvini odpověděl: „Od pana Macrona nepotřebujeme lekci o právu a lidskosti. Před několika měsíci uzavřel hranici s Itálií a vrátil do zemí původu přes 50 tisíc migrantů, převážně žen a dětí.“
    Loiseauová se svého prezidenta zastala a uvedla, že Macron na sebe nejednou vzal odpovědnost při hledání, jak řešit konfrontace vyprovokované postojem Itálie.
    Převzato z Vestikavkaza.ru





    0 0


    Jaroslav Bašta
    1.10.2018 PrvníZprávy
    To je název pozoruhodného sborníku 150 esejů předních světových vědců, který uspořádal John Brockman, zakladatel nadace Edge, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta.



    Odborníci se v nich vyjadřují k otázkám budoucnosti naší civilizace, které je znepokojují. Škála jejich obav je skutečně široká a pojednává o problémech, na které občas s hrůzou pomýšlíme – třeba o riziku zničující jaderné války až po hrozby, na něž jsme až doposud nepomysleli, protože je neznáme.

    Protože v tomto podzimním čase všude v naší republice zuří volební kampaň, zaměřil jsem se na několik příspěvků, které pojednávají o politice, volbách a moderních technologiích. Vyplývá z nich jistá útěcha, že nejen my žijeme v totálním blázinci.

    Haim Harari si všímá nezamýšlených a náhodných důsledků používání moderních technologií na politiku. Ačkoliv se náš svět stal komplikovanějším a řešení problémů časově náročnější, často přesahující dlouhá desetiletí, časový horizont politiků na Západě málokdy přesahuje horizont příštích voleb, tedy čtyři roky. Zároveň rozsah jejich poselství veřejnosti se z původních 140 stránek v 19. století a 140 řádek ve století dvacátém zkrátil na Trumpových 140 znaků. Obsahová stránka sdělení ustupuje vizuálnímu dojmu, totéž platí o znalostech a schopnostech politiků. Když to doplní médii obsedantně prosazovaná transparentnost, která mimo jiné znamená téměř povinné zveřejňování utajených a důvěrných informací. H. Harari se dokonce obává, že v budoucnu budou politici nuceni ve jménu transparentnosti zveřejňovat výsledky a fotografie své poslední kolonoskopie. Když sleduji zájem novinářů o zdraví našeho pana prezidenta, začínám obavy pana Harariho plně sdílet. Důsledkem toho pak je, že schopní a úspěšní lidé se vstupu do politiky vyhýbají.

    Bruce Parker (jinak specialista na tsunami) si všímá, jak veřejný prostor ovládla povrchnost, která prosazuje emoce místo logiky, sebestřednost místo tolerance a schopnosti vydělat peníze místo pravdy a porozumění. Přestože oficiálně chceme, aby zvolení úředníci byli inteligentní lidé, kteří se starají o to, co je nejlepší pro národ (nebo celý svět), volené administrativní pozice (a to na všech politických úrovních) jsou jediné, které na kandidátech nevyžadují splnění jiných kritérií, než je minimální věk. Nepotřebuje mít vysokoškolský titul ani předchozí úspěšnou kariéru. Jen musí přesvědčit lidi, aby je volili. Nejsnáze pak uspějí neinformovaní či přímo hloupí kandidáti, budou-li mít dostatek peněz na velkoplošné plakáty a krátké klipy, v nichž se stylizují na filmové hrdiny.

    Andrew Lih si všímá fenoménu, kolem kterého se u nás již také rozvířila velmi vášnivá debata, tedy sociálních médií. Výmluvný je titulek jeho příspěvku: „Je nová veřejná sféra... Veřejná?“ Píše mimo jiné o Facebooku a Twitteru. Na rozdíl od našich zkušeností jej neznepokojuje cenzura, ale nemožnost něco na něm zpětně nalézt. Konstatuje, že Facebook je ze své podstaty soukromý, takže něco na něm hledat a zkoumat téměř nelze, a to ani pro autory svých vlastních příspěvků. To, že ve své české verzi se stal eldorádem udavačů a samozvaných cenzorů, už je jen ta pověstná třešnička na dortu.

    Svůj výběr z četby esejí bych zakončil varováním Franka Wilczeka, nositele Nobelovy ceny za fyziku, který se obává, že promarníme skvělé příležitosti, jež nám nabízí současný rozvoj vědy. Analogie nachází v pádu říše Západořímské, protože tehdy také došlo k odklonu duševního úsilí od vynalézání k vykořisťování, oslabení nepřetržitým válčením a zvyšující se (importovaný) náboženský fundamentalismus. Tehdy zavinily dlouhou dobu temna, a totéž nám hrozí dnes.


    (rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)

    0 0

    - kou -
    1. 10. 2018 PrvníZprávy
    Prezident Ukrajiny Petro Porošenko je přesvědčen, že Ukrajina nevrátí Rusku dluh ve výši tří miliard dolarů. Řekl to při při projevu při zahájení fóra "Inovace, investice, Charkovské iniciativy".



    Podle Porošenka se Kyjev po určitou dobu bránil před požadavkem vrátit dluh Moskvě.„Bránili jsme se ruským požadavkům na vrácení prostředků, které byly v prosinci 2013 hozeny Janukovyčovi, který pod kamerou tyto peníze v hotovosti naložil na své kamiony a vyvezl z Ukrajiny. Dokázali jsme, že je nespravedlivé požadovat, aby Ukrajina vrátila tyto platby," citovala Porošenka RIA Novosti.

    V roce 2013 koupila Moskva ukrajinské eurobondy v hodnotě tří miliard dolarů za netržních podmínek (s kuponovou sazbou pět procent ročně). Až do konce roku 2015 Kyjev pravidelně spravoval dluh, ale poté tyto dluhopisy přestal platit.

    Ruské ministerstvo financí podalo žalobu k Nejvyššímu soudu v Londýně a v březnu roku 2017 ho vyhrálo: soud nařídil Ukrajině zaplatit Rusku nominální hodnotu dluhopisů - tři miliardy dolarů a část nesplněných kupónových plateb - 75 milionů dolarů, stejně jako sankční úroky. Každý den po splatnosti stojí Kyjev 673 tisíc dolarů.

    Ukrajina musí do čtyř let zaplatit obrovský dluh!

    Ukrajina později podala proti tomuto rozhodnutí podání k odvolacímu soudu. který částečně vyhověl stížnosti, i když nepodpořil tři ze čtyř argumentů Kyjeva. U čtvrtého, že půjčka byla přijata Ukrajinou údajně pod vlivem Ruska, soud rozhodl provést podrobnější studium problému.

    Ruské ministerstvo financí naopak uvedlo, že podá stížnost proti tomuto rozhodnutí. Jak bylo vysvětleno, podle výsledků tohoto posouzení u britského Nejvyššího soudu bude buď zorganizován nový soudní proces, nebo bude nakonec Ukrajina povinna zaplatit dluh.


    - - -



    0 0
  • 10/01/18--07:02: Article 5
  • 1. 10. 2018  Nová republika a Nezávislá média
    Na komořanském semináři vystoupil historik Jaroslav Bašta a u příležitosti 100. výročí založení Československa připomněl genezi českého národního obrození a s paralelou k dnešku, kdy se nám obrozenecké problémy a starosti vrátily, vyzval k novému národnímu obrození a to i prostřednictvím nadcházejících voleb.



    0 0

    1. 10. 2018, Ďouba

    "Dobré ráno - dopravní policie. Pane řidiči, vystupte si a pojďte si dát kousek dortu!"



    Místo kontrol či pokut dnes dávala dopravní policie řidičům náklaďáků u Krymského mostu dort!

    Dnes byl Krymský most (19 km přes moře) otevřen i pro nákladní auta nad 3,5 tuny. Za prvních 8 hodin, od půlnoci do rána, jich přejelo po mostu více jak 700.

    Od otevření 15. 5. 2018 přes most přejely více jak 2 miliony osobních aut. Jedno jsem řídil i já, přejel jsem most tam a zpět 19. července. Zážitek to byl veliký, snad časem napíši o dobrodružstvích na Krymu více.

    Železnice s ročním předstihem?

    Šušká se, že železniční most se rozjede už v konci tohoto roku, to by bylo urychlení o celý rok. Tempo stavby by tomu odpovídalo. Podobně tak roste nová rychlostní silnice od mostu (Kerč) přes Simferopol do Sevastopolu (přes 250 km). Když jsem po ní v červenci jel, bylo uděláno 35%, teď prý už přes 70%. Hmmm, a u nás za Hradcem teď opravovali asi 100 metrů silnice R35 - přes tři měsíce...


    Cesta z poloostrova na pevninu (foto Ďouba)

    Cesta z pevniny na Krym, železniční mostní oblouk ("arka") je vlevo (foto Ďouba)

    Při průjezdu pod arkami zažívá člověk slavnostní pocit...

    Pohled k mostu z výšky 91 m.n.m. z hory Mitridat v Kerči (foto Ďouba)

    video o otevření mostu pro nákladní vozidla:



    pěkné noční záběry, první náklaďáky jedou přes moře:


    informace TV Hvězda, první náklaďák...:


    PS: Dnes také v Krymu spustili první bloky dvou nových elektráren (Tavričeská a Balaklavská).



    0 0

    Vladimíra Vítová (ANS)
    Vladimíra Vítová, předsedkyně Aliance národních sil, kandidátka do Senátu PČR, Praha 8
    1. 10. 2018
    (Projev přednesený na shromáždění k výročí mnichovské zrady, Praha 30. 9. 2018)
    Úkolem každého skutečného politika, hodného toho jména, je, aby v dané chvíli přežil národ – lidské bytosti – ne stát. Stát totiž mohou posléze právě přeživší lidské bytosti opět obnovit, což se i stalo. Češi opět získali svůj stát za minimální ztráty, to znamená, že strategie Edvarda Beneše tehdy byla brilantní. V dané situaci byla skutečnost, že prezident Edvard Beneš přijal mnichovskou kapitulaci, optimálním řešením pro lid Československa.

    Vážení přátelé,
    dovolte, abych Vás pozdravila jménem Českého mírového fóra a politického hnutí Aliance národních sil.

    Takzvaná Mnichovská dohoda (30. září 1938) tvoří část historie, která podléhá nejrůznějším politickým interpretacím.

    Podívejme se ale, jak skutečně vypadala tehdejší Evropa

    Fungující demokracie byla de facto pouze ve Velké Británii, ve Francie a pak už jenom v Československu.

    Polský režim byl polofašistický a projevil se hned po Mnichovu záborem Těšínska.

    Maďarsko úzce spolupracovalo s Hitlerem.

    Španělsko bylo frankistické.

    Bulharsko kooperovalo s Hitlerem.

    Jugoslávie odmítla Benešovu nabídku na spolupráci zemí Malé dohody a začala spolupracovat s Německem.

    Rumunsko již v roce 1936 odmítlo Benešovu nabídku na spolupráci Malé dohody proti německé hrozbě.

    Československo tedy mohlo požádat o pomoc v podstatě jen Sovětský svaz.

    Zahraničně politická strategie československé vlády se v prvé řadě opírala o spojenectví s Francií a až následně o spojenectví Francie s Velkou Británií – co se týče vojenské pomoci v případě ohrožení státu.
    (Projev přednesený na shromáždění k výročí mnichovské zrady, Praha 30. 9. 2018)
    Ale Prahu zajímaly také postoje Spojených států. Ty v té době oficiálně známy nebyly.

    Opřít se jednoznačně o pomoc Ruska tehdy nahrávalo všem, kteří systematicky a dlouhodobě vytvářeli obraz tehdejšího Československa, jako „bolševické bašty uprostřed Evropy“. Takovýto obraz byl prací především německé propagandy.

    Je dobré vědět, že Československo tehdy bylo daleko lépe připraveno vojensky na případný konflikt než samotná Velká Británie a Francie.

    Edvard Beneš věděl, že je Německem plánována – jako náhrada za Mnichov (v případě, že by nevyšel) - operace Grün. Šlo o německý plán vojenského úderu proti Československu, který nacisté chystali od roku 1937. Operace měla být alternativou, pokud by selhal diplomatický nátlak na Prahu. Berlín byl připraven roztrhat Československo na kusy v každém případě.

    Úkolem každého skutečného politika, hodného toho jména, je, aby v dané chvíli přežil národ – lidské bytosti – ne stát. Stát totiž mohou posléze právě přeživší lidské bytosti opět obnovit, což se i stalo. Češi opět získali svůj stát za minimální ztráty, to znamená, že strategie Edvarda Beneše tehdy byla brilantní. V dané situaci byla skutečnost, že prezident Edvard Beneš přijal mnichovskou kapitulaci, optimálním řešením pro lid Československa.


    Co se týče stanoviska USA k Mnichovské zradě, pak oficiální dokumenty hovoří pouze až o letech 1942–1943, kdy vstupuje USA do 2. světové války. Dne 12. 5. 1943 americký prezident Roosevelt prohlásil, že po válce musí být počet Němců v Československu co nejvíce snížen.

    V současné době jsme svědky snah o zásadní přepsání historie. A proto právě ČMF i ANS mají ve svých základních programových požadavcích – nepřipustit zrušení poválečných dekretů prezidenta ČSR Edvarda Beneše.

    Prezident vydal ústavní dekrety s právní silou ústavních zákonů. Ve Sbírce zákonů bylo publikováno 98 dekretů prezidenta a 7 dekretů bylo dodatečně republikováno. Všechny ústavní dekrety a dekrety prezidenta republiky byly po válce, 5. března1946, dodatečně schváleny Prozatímním Národním shromážděnímústavním zákonem č. 57/1946 Sb.

    Málo se ví o tom, že vedle dekretů, které jsou spojené především s konfiskací majetku etnických Němců a Maďarů, zrádců a kolaborantů, se ztrátou československého státního občanstvíNěmců a Maďarů, zrušením německé university a německých vysokých škol technických, sem patří i dekrety o znárodnění většiny průmyslových podniků, pojišťoven, bank, zavedení centrálního plánování a všeobecné pracovní povinnosti.

    Je nutné si naši historii neustále připomínat, protože, když nás připraví o historickou paměť, pak nás připraví i o naši národní identitu a o Českou republiku jako takovou.


    Vladimíra Vítová, předsedkyně Aliance národních sil, kandidátka do Senátu PČR, Praha 8

    0 0

    Demonstrace hnutí Pegida v Drážďanech
    -OP-
    1. 10. 2018
    Je již dávno známo, že nejlépe a nejjednodušeji lze nad nepřítelem zvítězit tak, že se rozdělí na jednotlivé skupiny a ty se vyhecují proti sobě. Ne všichni mají dostatek vědomí k tomu rozpoznat, jak jsou přitom manipulováni.



    Jaké je v současnosti větší nebezpečí? Hrozba islámu, možná hrozba ze strany Ruska nebo Spojené státy Evropské a vše co s tím souvisí?

    Začátkem března jsem na internetu objevila velmi zajímavý článek, který považuji za výbornou analýzu „ducha“ současné situace a jejího pozadí viz ZDE
    https://fassadenkratzer.wordpress.com/2018/03/08/spaltung-der-bevoelkerung-in-sich-bekaempfende-gruppen-die-strategie-der-multipolaren-konfrontation/

    S laskavým svolením se zveřejněním na stránkách Nové republiky autorem článku panem Herbertem Ludwigem v následujícím textu podávám jeho volný překlad. Autor působil 27 let jako pedagog na tzv. waldorfské škole „Goetheschule – Freie Waldorfschule – Pforzheim“ ve městě Pforzheim, nyní je v penzi. Studoval pedagogiku na vysoké škole v Reutlingenu se zaměřením na vzdělávání, filosofii, dějiny, němčinu a waldorfskou pedagogiku ve Waldorfském učitelském semináři ve Stuttgartu.

    Autor je přesvědčen, že zdánlivý nebo reálný chaos je realizací určité strategie v pozadí, která může mít za cíl znemožnit jednotu občanů proti importovanému nebezpečí islámu tím, že národ bude úmyslně rozdělován na různé skupiny, které stojí proti sobě.

    Rozštěpení obyvatelstva na proti sobě bojující skupiny je strategie multipolární konfrontace. Dnes je velmi těžké, avšak o to důležitější, hledat souvislosti a získávat přehled nad dennodenně probíhajícím děním a navíc přitom nepodléhat různým emocím. Jedině pak lze totiž z nějakého celku identifikovat, že je mnohé součástí politických metod a strategií, které plánovitě směřují k určitým cílům. Obyvatelstvo je pak pouze manévrovanou masou, která je rozdělená na různé části, a tyto jsou natolik vzájemně nabuzené, že jim to ani neumožňuje procitnout a zabránit této manipulaci.

    Ne vše se však vždy podaří. Tak například nehorázně vybudovaná lež v souvislosti s krizí na Ukrajině v roce 2014 a vylíčením Ruska jako viníka, s cílem vyhecování evropského obyvatelstva proti Rusku a v té souvislosti také vyvoláním evropsko-ruského nepřátelství, zcela ztroskotává (pozn. o tom více také v textu části II.). Zejména v Německu mnoho lidí díky nepravdivému informování o Ukrajině procitlo a získalo kritický postoj vůči prolhaným médiím poplatných vládě. Lži o Ukrajině jsou sice neustále udržovány, avšak již ustoupily do pozadí. USA obvykle než přikročí k vojenským akcím, tak aktivně působí na své obyvatelstvo a i na ostatní vazaly proklamováním obrazu o udržování demokracie. Mnohdy ale získávají podporu a souhlas obyvatelstva až na základě nějaké zásadní příčiny, jako byl například vstup USA 2. světové války po útoku na Pearl Harbour. Stejně jako se nenápadně realizuje vojenská přítomnost států NATO v Pobaltí a v Polsku s cílem „ochrany“ východních států. Možná se jen čeká na nějakou příležitost, na nějakou zinscenovanou událost, která lidi silně emočně zasáhne a získá je pro naplánovanou akci.

    Nebezpečí islámu narůstá se stále více se navracejícími počty bojovníků IS do Evropy, jde o cca 5.000 z celkového počtu 40.000 bojovníků. Zvyšuje to hrozbu radikalizace již tak fundamentalisticky zradikalizovaného islámu prostřednictvím mas islámských uprchlíků a migrantů, kterým elity otevřely dveře Evropy dokořán. Je logické, že se tak šíří strach obyvatel z plíživě postupující islamizace země, resp. zasahuje to tak do celé civilizace. V Německu to vede k šíření nespokojenosti prostřednictvím demonstrací, a také k různým eskalacím jako například chuligánské scény (Hooligans) a salafistů nebo k založení hnutí Pegida.

    Jak se dá zabránit tomu, aby se to rozšířilo mezi celé obyvatelstvo? Lars Grünewald píše, že jde o cílené metody vedoucí ke štěpení celku na skupiny. Znamená to, že v médiích jsou nejdříve zmíněna proti sobě stojící hnutí jako např. „chuligáni“ proti „salafistům“ a současně jsou jejich aktivity negativně vyobrazovány. Normální německý občan je tak postaven před otázku, která skupina mu je bližší, resp. se kterou by se mohl identifikovat. Výsledek je předvídatelný, a to, že obě skupiny se jeví jako antipatické. Hnutí Pegida je od počátku prezentováno v duchu "islamizace Evropy a západní civilizace není v žádném případě žádoucí". Na druhé straně jsou používány výrazy jako „patriotičtí Evropané“ a „západní země“, které jsou poté médii a politiky komentovány tak, jako že se jedná o beznadějně reakční hnutí, které dává ožívat myšlenkám nacionalismu, fašismu a nacionálně-socialistickým idejím, což má následně vyvolávat všeobecné odmítnutí.

    Po eskalaci demonstrací v říjnu roku 2014 (pozn. jde o demonstrace Pagidy, EnDgAmE, Pegidy a Mahnwachen für den Frieden tzv. pondělní demonstrace s cílem zachování míru v Evropě a v souvislosti s eskalací situace na Ukrajině, podrobněji o nich dále v textu II.) následovalo bezodkladné opovrhování a kriminalizace všech těchto hnutí ze strany německých hlavních médií (dále MSM). Mnohdy to bylo spojeno dokonce i s označováním jako „Nazi“ a vedlo k výzvě ke konání celé řady protidemonstrací. Tyto se také uskutečňovaly a sloužily, jak bylo jejich účelem, k dalšímu rozdmýchávání klima ve společnosti. Zprávy se mezitím na jedné straně začaly plnit informacemi o hrozbách mezinárodního terorismu, na druhé straně informacemi o boji některých skupin proti islamizaci západních zemí a z toho plynoucí snahy o „nacionalizaci“. V důsledku to ovlivňuje politické klima v Německu a posiluje to tak další rozeštvávání.

    Další eskalaci také přiživil islamistický atentát na francouzský satirický časopis Charlie Hebdo v lednu 2015, kde zemřelo 12 osob. Ze strany médií byla propagována nálada mající za následek vznik obrazu obecné neslučitelnosti západních hodnot s islámskou hrozbou. Obyvatelstvo bylo vyzváno k celé řadě solidarizujících aktivit s redakcí Charlie Hebdo. Zároveň k tomu byly hned nabídnuty adekvátní formy a motivy, jako například „Jsem Charlie Hebdo“. To celé s cílem obhajoby svobody slova a názorů.

    Chybělo tomu ale rozlišení oné skutečnosti, že se lidé na jedné straně zasazují za plnou svobodu tisku a názorů, což ale na druhé straně neznamená, že s nimi člověk plně solidarizuje a souhlasí s nimi ve všem.

    Právě tisk k té eskalaci přispěl.

    Totiž bezvýhradná identifikace velké části evropského obyvatelstva v rámci akce „Jsem Charlie Hebdo“ také znamená identifikaci s obsahem článku, totiž karikaturami Mohameda. Toto je však ze strany islámského obyvatelstva považováno za urážku. Když pak následně velké části evropské civilizace solidarizovali s něčím, co je považováno za urážející, tak to následně může být vnímáno jako kolektivní urážka. Toto pak má za následek další atentáty a oběti na životech a vede to k dalšímu vyostření politické situace.

    Následkem je politické klima, jaké je. Takže solidarizace s karikaturami Mohameda doslova vyprovokovala protireakci.

    Co z toho v určitém smyslu nakonec plyne je zmiňovaný boj kultur „clash of civilisations“, který je stěžejní myšlenkou Huntingtonova konceptu. Je očividné, jak jsou médii cíleně využívány nenápadné metody k řízení obyvatelstva tak, že nakonec opravdu přivodí „střet civilizací“. Samo o sobě nebo na základě agresivních ambicí islámu se takový konflikt nezažehne. K tomu potřebuje odpovídající cílenou politickou a mediální podporu.

    Aby bylo možné to vše pochopit, je nezbytné si uvědomit, že za událostmi se nachází strategie multipolární konfrontace. Milióny lidí z islámských zemí se již několik let cpou do zemí se západní kulturou. Radikální příslušníci islámu cíleně provádějí teroristické útoky. To vyvolává různorodé reakce. Jedna skupina vidí v islámském teroru protivníka, ale na islám pohlíží jako na náboženství jako na každé jiné. Jiná skupina vidí nebezpečí nejen v terorismu, ale také obecně i v islámu, ve kterém vidí ohrožení a snahu o islámskou expanzi. Obě skupiny jsou proti teroru, ale rozděluje je různý postoj vůči islámu. Ti, kteří jsou proti teroru, nemají problém s islámem. Své postoje vůči skupině, která je proti teroru i proti islámu, mnohdy vyjadřují hesly „boj proti pravici“, „boj proti nacionalismu“, „boj proti intoleranci“ apod. Multipolární konfrontace se zakládá na rozštěpení nejprve společně smýšlejících skupin na další podskupiny, které jsou již rozdělené a které na sebe útočí. Ty už nemají společného nepřítele, ale vytvářejí mezi sebou vlastní nepřátelství. Ti se totiž již solidarizovali proti druhému nepříteli. Když tento koncept důsledně pokračuje, tak se i tyto další podskupiny rozdělují na mnohé další. Pak i Pegida se rozpadá na další směry, AfD se dělí na různé interní frakce a vznikají další a další štěpení. Je viditelné a zřejmé, jak média tato rozdělování obyvatel provokují. Na Silvestra 2016 došlo k sexuálnímu obtěžování žen ze strany uprchlíků v Kolíně nad Rýnem. Pro mnohé zastánce, kteří jsou liberální a tolerantní vůči islámu a zároveň pociťují potřebu ochrany žen, to najednou představovalo dilema. Následkem je pak vznik tendence, že se ta skupina rozdělí. Na jednu podskupinu, která řekne, že pokud cizinci napadají ženy je tím již mez překročena, protože ženy musí být chráněny před násilím Němců i cizinců. Cizinci podle nich musí být potrestáni a musí být vyhoštěni. Druhá podskupina v tom již vidí rasismus a nacionalismus a nesouhlasí s tím, že mají být cizinci potrestáni, když sexuálně obtěžují ženy. Dochází tak ke štěpení původně hodnotově stejné skupiny na jednotlivé podskupiny.

    Jiné rozdělení v názorech vyvolalo také to, že Spolkový kriminální úřad (BKA - Bundeskriminalamt) a jiní varovali před tím, že s uprchlíky se do Německa přesunulo nebezpečí potenciálního teroru. Na což přijde každý soudný člověk, když pomyslí na to, že se na hranicích neprováděly žádné důkladné kontroly. Přirozeně i ti, kteří podporují příjem uprchlíků, jsou proti příchodu teroristů do Německa. Jedna skupina pak je pro přísnější politiku přijímání, druhá v tom zase vidí ponižování jedněch před druhými, což je tak jako tak podezřelé. Tak zase proti sobě stojí nějaké „malé“ opozice, které jsou rozdělené. Pro obyčejného člověka to pak při jeho rozhodování „pro a proti“ není vůbec jednoduché, oproti tomu, jak to bylo jednoduché třeba v době studené války.

    Díky tomu štěpení tak nakonec vzniká celá řada velmi individuálních názorů a „individuálních profilů“ vyznačující se řadou sympatií a antipatií proti celé té řadě politických skupin. Jak pak mají takoví lidé táhnout za jeden provaz? Pak je totiž velice těžké najít společně smýšlející při oněch mnoha rozdílnostech.

    Výsledek toho všeho je paralyzování společnosti. Obecně pak totiž lidé nejsou schopni spolupracovat.

    Jen díky vzájemné spolupráci jsou občané schopni dosáhnout společenských změn a reforem. V situaci rozdělené společnosti se tento cíl jenom vzdaluje. Tímto způsobem je umenšován potenciál opozice, což není nic jiného než úplný rozpad občanské společnosti, který se dnes v Němcku (ale i u nás - pozn. red. NR) odehrává. Lidé jsou natolik zahledění do svých sympatií a antipatií, že nejsou schopni se spojit ke spolupráci a v dostatečné míře dosáhnout společenských změn.

    Společnost je doslova zamotaná do vnitřního boje. Je to jev naší doby, který je velmi úspěšně realizován. Zatímco je občanská společnost systematicky řízena médii, která pracují na jejím zničení, elitám politiky a hospodářství tak zůstává prostor pro jejich rozhodovací procesy a vytváření společnosti k jejich obrazu.

    A když náhodou hrozí, že antipatie občanů se obrátí proti stratégům elit, kteří to vše řídí, tak se honem vymyslí další nepřítel, nebo se oživí nějaký starý. Tím směrem je pak směřován potenciál agresivity a antipatií.


    - - -


    0 0

    1. 10. 2018

    1. Z diskuse pod článkem ZDE
      Jestli mas na mysli dejiny Che Guevary tak ten policajt mel pravdu .On byl vrah propadl vrazdeni a museli ho zabit (udajne na popud Castra)Ma na svedomi asi stovky mozna tisice zastrelenych na Cube v dobe nasilneho prevzeti moci Castrem.Pokracoval v Africe spolu s Mandelou dalsim vrahem Slovem atd ....
    2. 3:02
      Pokud to máte nastavené takto a nejste pokrytec, pak by muselo být zločinem třeba oslavování těch třech vojáků, nedávno padlých v Afghánistánu, stejně tak jako všech těch, kteří tam(a kamkoli jinam) přišli "šířit svobodu a demokracii" ohněm a mečem.
      Muselo by být trestné oslavování VŠECH vrcholných představitelů USA a značné části EU. Musely by být strženy sochy Winstona Churchilla, Alexandra Makedonského a mnoha dalších osobností a jejich propagace tvrdě postihována. Proč se tomu tak neděje?



    0 0

    Břetislav Olšer
    1.10.2018  Rukojmí
    Turecko-islámská unie pro náboženské záležitosti (The Turkish-Islamic Union for Religious Affairs – DITIB) tedy v sobotu 29. září 2018 otevřela mega-mešitu v německém Kolíně nad Rýnem
    Podle Deutsche Welle, "se křesťanští představitelé naježili při představě, že známá katedrála Dom v Kolíně nad Rýnem bude sdílet panorama s minarety". Když byla v roce 2007 mešita plánována, byla spuštěna občanská iniciativa s heslem "chceme katedrálu, ne minarety". Muslimské autority poté ohlásily plán „zdvojnásobit“ počet mešit.


    Angela Merkelová s Erdoganem v Berlíně. V Kolíně nad Rýnem pak turecký prezident otevřel obří mešitu… Profimedia

    A Recep Tayyip Erdogan se poté v Berlíně arogantně naparoval před Angelou Merkelovou, kterou má dlouhodobě v hrsti; ne nadarmo má pro svůj vřelý vztah k islámu přezdívku „Mutter Merkel – Dar od Alláha: „Dnes jsme svědky dějinné události. Ditib dnes oficiálně otvírá tuto mešitu a já chci na tomto místě vyslovit svůj nejhlubší dík těm, kteří se o to zasloužili,” prohlásil Erdogan.

    Merkeolová skřípe zuby, ale to je asi tak jediné, co s Erdoganem může udělat: http://www.rukojmi.cz/clanky/1504-svoboda-projevu-satira-na-pranyri-rushdie-s-fatvou-a-hrozbou-smrti-charlie-hebdo-s-tuctem-popravenych-a-basnik-bohmermann-se-tremi-roky-vezeni


    K tomu dodal ke všemu lež jako věž, když opomněl tisíce zavražděných civilistů při sebevražedných atentátech islamistů nejen v Evropě, přitom se on sám po puči před dvěma roky zbavil stovek mu nevyhovujících tureckých generálů, právníků, lékařů a vládních činitelů, když je sesadil z jejich postů nebo přímo uvěznil...

    Při tomto zmanipulovaném puči zahynulo 246 lidí, z toho 100 samotných pučistů. Více než 1 400 lidí bylo zraněno a přes deset tisíc lidí skončilo ve vazbě. Den puče byl vyhlášen Dnem mučedníků.

    Peklo a ráj, napadne každého při srovnání Erdogana a Atatürka; Mustafa Kemal tvrdil, že: „islám je dobrý nanejvýš pro změkčilé Araby, nikoli však pro Turky, kteří jsou dobyvatelé a muži“ nebo také: „Islám, tato absurdní teologie nemorálního beduína, je mršinou, která otravuje naše životy.“

    Brzy poté uspořádal mimořádné volby, které mu zajistily doživotní funkci prezidenta; může tak pouze on sám jmenovat premiér, ministry a vojenské činitele. Splnil si svůj zrůdný sen, jak snadno stvořit fašismus a totálně odrovnat hypotetickou demokracii Mustafy Kemala Atatürka – Otce Turka a jeho liberální svobodu projevu. A navíc se nestyděl v Kolíně na Rýnem tvrdit, že nová mešita „znamená budovu, v níž není rozdílů mezi lidmi. Jako muslimové musíme společně pracovat pro mír“.

    Prý „skuteční muslimové nemají nic společného s terorismem“. Jak by také ne, když se análně vyjádřil muž, který byl iniciátorem celé akce: Rozhodnutí podpořili němečtí sociální demokraté, zelení, liberálové a levice. Kolínský starosta Fritz Schramm projekt obhajoval tvrzením, že velkoměsto jako Kolín potřebuje centrální mešitu: “Nehodí se, aby se muslimové modlili v halách starých fabrik a na zadních dvorech“.

    Projekt stál kolem 20 miliónů eur (497 mil. Kč) a zaplatí ho příspěvky 800 sdružení patřících k Ditib. Erdogan načež při slavnostní příležitosti otevření této mešity rovněž zhodnotil svůj třídenní pobyt v Německu. „Přes všechnu kritiku jsme tu měli velmi dobrou a úspěšnou návštěvu,” poznamenal Erdogan a vyjádřil přesvědčení, že začíná nová etapa turecko-německých vztahů a spolupráce, která bude „na všech rovinách” prohloubena.

    V Evropě však začínají být stále větší potíže s islámem. Největší problémy s ním má hlavně Německo, v období ramadánu obzvláště; V roce 2018 začal měsíc ramadán ve středu 16. května také v Německu. Muslimové si během svého významného svátku připomínali zjevení Koránu Proroku Mohamedovi. Proto se od nich vyžaduje, aby se v tento měsíc po celý den od východu až do západu slunce postili (tedy nejedli, nepili, nekouřili a zdrželi se i tělesných radostí). Také by se měli vyvarovat neslušných řečí, hádek a konat jen dobré skutky. Když začíná ramadán, tak se otvírají brány nebes a brány pekel se zavírají. Démoni jsou v tomto měsíci spoutáni.

    Ovšem, více než milionová islámská komunita v Německu má své nároky. „Odložte kvůli ramadánu zkoušky, výlety, exkurze a maturity,“ žádají rodiče islámských dětí. Islám prostě začíná značně ovlivňovat tradiční evropské zvyklosti. Jen Turecko zde ovládá 900 mešit a Erdoganovo heslo zní: "Minarety jsou naše bajonety, kopule jsou naše helmy a mešity jsou naše kasárna". Islámské režimy za to nabízí muslimskou infiltraci, resp. vyplnění prázdných míst na německé náboženské mapě. Saudská Arábie proto navrhla, že v Německu postaví 200 nových mešit, "jednu za každých 100 uprchlíků".

    Kdo může za běženecký exodus: http://www.rukojmi.cz/clanky/432-byla-to-eu-nebo-kanclerka-merkelova-kdo-pozval-pristehovalce-a-zadatele-o-azyl-do-nemecka


    Tihle turečtí kluci v Istanbulu ještě ani netuší, že je někde nějaký amatérský fotbalista gruzínského původu Erdogan, za to se ukláněli pokaždé, když s úctou vyslovovali jméno Mustafy Kemala Atatürka a hladili bankovku s jeho portrétem... Snímek Břetislav Olšer

    Giulio Meotti, kulturní redaktor Il Foglio, italský novinář a spisovatel, se proto ptá: „Dokážete si představit, jak Německo nabízí Iráku, Sýrii nebo Egyptu, že postaví "200 nových kostelů", aby tam obnovilo vyhnané a zdevastované křesťanské komunity? Ne, protože na Středním východě křesťané již vymizeli díky násilné konverzi.“ A dodává, že v Evropě křesťané procesem "sebe-sekularizace" také brzy vyhynou. Riskujeme nejen ztrátu kostelů, ale co je důležitější, také ztrátu síly naší kultury a dokonce ztrátu důvěry v hodnoty naší vlastní civilizace.

    Podle deníku Die Welt, se během 20 let křesťané stanou v Německu minoritou. „Mezi 1,5 milionem muslimů v Severním Porýní-Vestfálsku je zastoupeno přes dvacet tisíc podnikatelů tureckého původu, kteří zaměstnávají 130 tisíc lidí. Vidíme tady velký potenciál,“ řekl agentuře DPA ředitel kolínské pobočky KT Bank Ayhan Cenziger, přímo u nové centrální mešity; kupole moderní stavby má 35 metrů a po stranách vyrostly dva 55 metrů vysoké minarety.

    Hrátky na státní převrat: http://www.rukojmi.cz/clanky/2146-fantaziruje-turecky-demokrat-erdogan-nenecham-si-sekularistickou-svoloci-vyrabovat-svuj-palac-za-ctyri-miliardy

    Italský spisovatel Meotti rovněž zmiňuje knihu historika Waltera Laqueura, který „přepočítal“ počet mešit v Německu od roku 1980 do současnosti. „Ve své knize Poslední dny Evropy uvádí, že zatímco v roce 1980 mělo Německo asi 700 malých mešit, dnes je to více než 2500 a některé z nich jsou navíc značně rozlehlé a pojmou stovky věřících. Horečnatá výstavba mešit po celém Německu je nejpádnějším důkazem o rozšiřování islámu na úkor křesťanství.“

    Co s tím vším má v současnosti dělat Evropa, resp. EU či NATO? Vše řeší se stoickým klidem de facto za hubičku; Evropská unie se totiž už v roce 2016 s Tureckem dohodla, že Ankara bude svou hranici "bedlivě střežit" výměnou za tři miliardy eur (77 miliard Kč), které obdržela na podporu uprchlíků zdržujících se na tureckém území… Ovšem ouha, politické vydírání...

    Sliby se prostě slibují, blázni se radují; z Turecka přitom letos přichází do EU výrazně více migrantů než loni. Informoval o tom německý nedělník Welt am Sonntag s odvoláním na zprávu Evropské komise (EK). Od letošního ledna do poloviny září jich bylo 38 687, meziročně o 43 procent více. A co na to NATO? Co asi může, když má Turecko v Alianci jeho druhou největší armádu po USA.

    Turecké ozbrojené síly totiž mají podle zprávy londýnského Mezinárodního ústavu pro strategická studia (IISS) 402 tisíc mužů v pozemních silách (77 tisíc profesionálních vojáků a 325 tisíc odvedenců), zhruba 48 600 příslušníků vojenského námořnictva (14 100 a 34 500) a 60 100 ve vzdušných silách (28 600 a 31 500).

    K této kapacitě je možné dodat přes 102 200 příslušníků polovojenských sil Národní gardy (údaj z roku 2015). Navíc má Turecko v uvedených třech armádních složkách k dispozici 378 700 záložníků. Po nástupu k moci tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana byly ve vojenské hierarchii několikrát provedeny čistky. Ke všemu armáda Turecka, tohoto klíčového člena "skvělého" NATO, přičemž země obráceného půlměsíce má 80 milionů obyvatel, už přitom "demokraticky" provedla čtyřikrát státní převrat (v letech 1960, 1971, 1980 a 2016...).

    Erdogan zkrátka připomíná nejen despotického sultána, ale hlavně bezcitné císaře starého Římu, když seděli v hledišti gladiátorských her, kde jen palcem rozhodovali o znamení milosti či smrti poražených. Sám proti Evropě jako za dob Osmanské říše, kdy si země nebyly jisté svými osudy. Mezi Tureckem a západoevropskými zeměmi to přesto víc a víc než vře...

    Poté, co turecký prezident Erdogan prohlásil: „Moji milí bratři, začala bitva mezi křížem a půlměsícem. Nemůže to mít jiné vysvětlení,“ hřímal a hovořil o křižácích. Turecký provládní deník Güneş navíc zveřejnil na titulní straně fotomontáž zpodobňující německou kancléřku Angelu Merkelovou jako nacistického vůdce Adolfa Hitlera.

    Merkeolová skřípe zuby, ale to je asi tak jediné, co s Erdoganem může udělat: http://www.rukojmi.cz/clanky/1504-svoboda-projevu-satira-na-pranyri-rushdie-s-fatvou-a-hrozbou-smrti-charlie-hebdo-s-tuctem-popravenych-a-basnik-bohmermann-se-tremi-roky-vezeni

    Erdogan znovu lhal, až se opět sultánsky prášilo, když tvrdil, že jeho prezidentský palác je vystavěn výhradně z tureckých přírodních materiálů, jenže má střechu z Německa a mramorové obložení z Indie. Další prvky byly zakoupeny ve Velké Británii, Francii či Itálii. Dokonce i stromy, které na rozsáhlých pozemcích zasadili, jsou z Itálie a Nizozemska... Podle Magazínu Forbes se odhaduje pouze tento majetek někdejšího poloprofesionálního fotbalisty a istanbulského starosty Erdogana v přepočtu na více než 4,5 miliardy dolarů...

    Inu, signifikantní pro Erdoganovu německou filozofii jsou slova muslimského kazatele Abu Waleeda: „S Alláhovou pomocí dobudeme též Bílý dům. Zažijeme den, kdy budou vykopnuty dveře do Bílého domu a vejde kalif (následník Mohameda): „Přijde den, kdy skončí americký prezident na kolenou, aby nám muslimům platili daň za ochranu nemuslimů,“ prohrábl si Abu svůj mohutný plnovous. „Prapor islámu zavlaje nad Bílým domem i nad sídlem britské vlády na Downing Street.“ A stará dobrá Anglie, co se jednou změní v další zemi proroka Mohamada, kde už dnes máme v Lodnýně a dalších městech muslimské starosty, a uslyšíte proroctví: „Věřte mi, že přijde den, kdy bude i královna Alžběta II. nosit burku…“

    0 0

    Jaroslav Bašta
    1. 10. 2018
    V letošním roce, v němž oslavíme zanedlouho sté výročí vzniku nezávislého Československa, dnes vzpomínáme na jednu z nejtragičtějších kapitol moderní české historie, osmdesáté výročí mnichovské schůzky čtyř představitelů tehdejších evropských velmocí – Francie, Velké Británie, Itálie a Německa. Jak oni sami tehdy deklarovali, sešli se proto, aby jednali o míru pro celou příští generaci. A libovali si, jak nízkou cenu za tak bohulibý skutek musí zaplatit – Československo odstoupí svá pohraniční území Německu.


    Oficiálně se ten dokument nazýval Mnichovská dohoda, u nás v Čechách ho známe spíše jako Mnichovský diktát či Mnichovskou zradu. Prezident Beneš a československá vláda společnému nátlaku nepřátel a svých spojenců podlehli, takže více než milion československých vojáků připravených zemřít v boji za svou republiku nakonec nebojoval, odevzdal pohraniční opevnění a stáhl se do vnitrozemí.

    Druhá světová válka tak vypukla o necelý rok později a trvala šest let. Na jejím konci jsme se sice ocitli v táboře vítězů společně s Francií a Velkou Británií, Mnichovská dohoda byla označena za neplatnou od samého počátku, ale pachuť zrady zůstala. Také kvůli našim zavražděným spoluobčanům. Málo se ví o tom, že procento padlých důstojníků československé armády, která v roce 1938 nebojovala, bylo vyšší než třeba u Poláků, kteří měli největší ztráty. Ti naši zahynuli na popravištích či koncentračních táborech za účast v odboji. Také proto Mnichov znamenal takové národní trauma.

    Po roce 1945 jsme z toho v rámci možností vyvodili několik závěrů. Odsunem českých Němců, kteří si říkali sudetští, jsme odstranili hlavní příčinu krize roku 1938. Také jsme si našli nové spojence, což se v roce 1968 ukázalo jako velmi nešťastný počin. Nejhorší však bylo, že jsme zcela nezměnili svou politickou reprezentaci, která nás k tomu Mnichovu dovedla. Týká se to především prezidenta Edvarda Beneše, který své spoluobčany téměř dvacet let ubezpečoval, jak je bezpečnost Československa zajištěna spojeneckými závazky. Mnichov ukázal jejich skutečnou hodnotu, protože naše odhodlání bránit svou vlast bylo nejen Adolfem Hitlerem, ale také našimi spojenci chápáno jako drzý akt agrese a ohrožení míru v Evropě.

    Vidím až nápadné analogie s naší dnešní situací, kdy jsme stále ubezpečováni, že naši bezpečnost garantuje článek 5 Severoatlantické smlouvy, který v podstatě nikoho k ničemu příliš nezavazuje. Před více než osmdesáti lety jsme měli mohutnou moderní armádu odhodlanou bránit svou vlast. Dnes máme expediční sbor, který oficiálně bojuje za zájmy našich spojenců z NATO, ale občas v rámci aliančních operací chrání uranové doly v Mali, či měděné v Afganistánu, které patří Číně. Kdyby nám hrozilo něco doma, dopadlo by to stejně jako v roce 1938, jen by se ta armáda nemusela odnikud stahovat, protože obrana České republiky mezi její úkoly nepatří.

    To je nejspíš ten hlavní důvod, proč se oficiálně osmdesáté výročí Mnichovské zrady příliš nepřipomíná. Stejně jako se ještě hlubším mlčením přejde 80. výročí německé okupace 15. března příštího roku. Tradice kapitulantství a kolaborace s nepřítelem se naše politická reprezentace a média nezbavila ani po osmi desetiletích.

    0 0

    1.10. 2018   část článku z PL
    Dnes měl být na Českém rozhlasu Plus uveřejněn můj komentář z minulého týdne. Leč odvysílán nebyl. A nebude. Oficiálně s odůvodněním, že je prý "slabý".
    Jen tak mezi námi - já ani jiné než slabé příspěvky psát neumím - o čemž svědčí i to, že ten minulý se několik dní držel na pozici nejčtenějšího komentáře...
    Každopádně vám tu slabotu slabou dávám níže k dispozici k přečtení. Picture si udělejte sami..

    Tolik Karolina Stonjaková na facebooku
    Text komentáře Karoliny Stonjekové:

    Po událostech minulého týdne máme jasno! Zloduchem roku se stává maďarský premiér Viktor Orbán.

    Je totiž autoritář a navíc hrozba takzvané liberální demokracie, který odmítá přijímat imigranty a neváhá se postavit proti špičkám Evropské unie. Fakt, že nebýt posledně zmiňovaných dvou bodů, nebyl by Orbán nikdy obviňován z těch prvních dvou, ponechme nyní stranou, protože o maďarském premiérovi a jeho politice jsme už v posledních dnech slyšeli mnohé.

    Co ale zůstalo našim očím a uším poněkud skryté, je hlavní postava antiorbánovského tažení v Evropském parlamentu, čtyřiačtyřicetiletá poslankyně Judith Sargentiniová. Nepodívat se na tuto dámu i její politickou stranu blíže, by byla věčná škoda, protože tyto informace poskytují o současném stavu Evropské unie několik velmi zajímavých informací a přinášejí několik ještě zajímavějších paradoxů.

    Domovská strana Sargentiniové, zvaná Groen Links, vznikla v roce 1989 sloučením 4 stran: Pacifistické socialistické strany, Politické strany radikálů, Evangelické lidové strany a tu největší perličku si nechme na konec – Komunistické strany Nizozemska.

    Sama Sargentiniová se pak politicky profilovala na příklad na tématech: boj proti klimatické změně, podpora migrace či ženská emancipace. A jak sama přiznává, již jako dítě se s rodiči účastnila demonstrací proti umisťování jaderných zbraní.

    Stojí za to zdůraznit, že strana Groen Links nikdy od svého založení nebyla ve vládě a bez ohledu na aktuální preference, zatím nikdy v celostátních volbách nezískala přes 10 % hlasů. V posledních volbách do Evropského parlamentu pak domovská partaj europoslankyně Sargentiniové získala pouze 6,9 % hlasů a o dvě procenta a jednoho europoslance si tak pohoršila oproti volbám v roce 2009.

    Sečteno, podtrženo: Opakovaně demokraticky zvolený premiér Orbán byl na koberečku před dámou, která s jakýmikoli exekutivními funkcemi nemá žádné zkušenosti. Žena, jejíž strana nikdy nepřekročila 10 % je hlavním kritikem politika, jehož uskupení naopak nikdy za posledních 16 let nekleslo pod 40 % hlasů.

    A naší pozornosti by neměl uniknout ani fakt, že muž, který byl na konci 80. let jednou z předních postav studentského antikomunistického hnutí, nyní stojí proti europoslankyni, jejíž strana z podstatné části vznikala právě na idejích komunismu.A to je ten největší paradox vůbec! Že onen pověstný evropský mainstream dnes nereprezentuje antikomunistický ochránce konzervativních hodnot, ale naopak dáma z extrémně levicové strany s komunistickými kořeny. Jestli je zrovna toto pro Evropskou unii dobrá zpráva, na to nechť už si odpoví každý sám.

    0 0

    Patrick Ungermann
    1. 10. 2018
    Hodně jsem přemýšlel o všem, co bych zahrnul mezi projevy ušlechtilého světoobčanství: To, že žiji s představou světa jako jediného místa svého pobytu a jako pozemšťan, bratr všech lidí, zvířat, hub, rostlin a nerostů, mohu, ba musím co nejpozorněji vnímat sebevzácnější a sebenepatrnější vzájemné vazby všeho vezdejšího. Světoobčan ví, že je jeho životní radost se ve svých vazbách k pozemšťanům pohybovat s citem a pokorně, s rozmyslem a odhodlaně, s vědomím toho, co smím, mohu a musím očekávat, a právě proto důvěřivě. Zároveň je nutné si uvědomovat, na jaký způsob jsem na světě doma. 



    Umím být doma v říši lidí, a proto jsou mé potřeby a rozumy lidské. Umím být doma v okruhu svých lidí v krajině domova, a proto jsou mé touhy a rozumy české. A pak jsou ještě ryze mé, dotýkané a tepané vším a všemi, které znám. Každý se na svět dívá ze svého životně důležitého stanoviště: ryba z vody, letící pták z oblohy. Nikdo zde nemá všechno nebo nic. Každému náleží něco, něco ryze jeho, jeho neodmyslitelné prostředí, jeho neodmyslitelný způsob života, jeho pravda o něm samém ve smyslu „jsem, který jsem“. Umět se chápavě střetat s různými způsoby života a nemuset jim obětovat svou vlastní, v mnohém odlišnou cestu, neboli umět se sžívat se světem a nenechat se ve světě zotročit, tomu říkám prožívat pravdu světoobčana. Nemusíte ji jezdit zažívat bůhví jak daleko do ciziny. Stačí se projít a pár chvil si všímat všech, kdo žijí, a snažit se přijít na kloub tomu, čím vším žijí a co pro ně mohu znamenat já. Pokud jste k životu všímavější za domem na zahrádce než v africké džungli, jste více světoobčanem za domem na zahrádce. Ušlechtilé světoobčanství je tento velkoryse všímavý způsob života.

    Hodně jsem přemýšlel o všem, co bych nazval upadlým světoobčanstvím, nepatřičnou škraboškou, kterou na tvář světoobčanství navlékli vypočítaví lidé, skupiny zlodějíčků mnoha lidských osudů. Sjednocování, kterého je programově plno, by jistě mělo být dobrovolným statečným rozhodnutím stát si po boku v dobrém i zlém a vzájemnou podporou zmnožovat dobro, přičemž zmenšovat zlo. Tak by mělo vypadat každé manželství. Z pohledu leckterého sjenotitele se ovšem manželství omezuje na sňatek z rozumu, ospravedlněný očekáváním hospodářského růstu teď, když se výdaje na domácnost mohou hradit z dvojích prostředků. Uspořené peníze pak podnikatelskou činností vyrábějí další peníze, které se neprodleně pouští do výroby ještě ohromnějších peněz. A tak se koupí větší dům, jehož údržba spolyká velké peníze, a proto se musí levněji a více podnikat a dráže a za každou cenu víc prodávat, i kdybychom se měli nových trhů domoci se zbraní v ruce. Tam, kde by moloch s válkou váhal, vypadají sjednocovací činy i tak, že je nutné, aby deset států, které nedávno přistoupily ke členství v Evropské unii, bezpodmínečně pouze přijalo stávající unijní zákony, aniž by se tvář unie pozměnila ve prospěch vzorců jednání sedmdesáti pěti milionů nových obyvatel soustátí. Uvědomme si, že vedoucí podnikatelská místa, posty globalizátorů, jsou v Evropské unii dávno rozebrané. Při výrocích diplomatů, že jsou to Francouzi a Němci, kdo x let tesají unijní tvář, si lze domyslet, odkud že budou ti hlavní hybatelé. Vždy důležitá Británie za tohoto stavu věcí neponechává nic náhodě. Do evropských záležitostí může mluvit tak na půl pusy. Pak ale bude na půl pusy smluvená s Američany. Ono je nakonec jedno, kdo se s kým smluví, praktickým globalistům jde všude na světě o jednotná pravidla pro co největší okruh lidí, tedy o naprosto přehlednou a sledovatelnou životní situaci miliard pozemšťanů, výrobních sil. S tím souvisí snaha přesvědčit lidi, že svážení a zapracování takového počtu a druhu světoobčanů, kteří budou za daných okolností na daném místě ekonomicky výhodní, staví pokročilý vývojový stupeň novodobého bratrství. Revoluční myšlenka rovnosti, volnosti a bratrství se přitom omezila na rovnostářství, na snahu ohlídat si, aby nikdo z lidí všední práce moc nežárlil, a proto ani moc nevyčníval. Jak vidno, skutečným odpůrcem světoobčanství je a zůstává jeho vlastní upadlá podoba.

    V lidském měřítku je planeta Země jediné mnohokulturní místo široko daleko. Jistě i proto, že pro kultury se na Zemi místem nešetřilo. A teď si představte takový pokus: Vezmeme hroudu o velikosti Německa, vymrštíme ji do vesmíru kamsi na oběžnou dráhu a necháme ji kolovat. Po čase se pokusíme na tu planetku umístit Indický oceán, Himálaj, Saharu a středoafrický prales. Dále něco z Mississipské nížiny a trochu toho Grónska. A, abych nezapomněl, dvě, tři slovanské země. Co se zřejmě bude dít? Planetka se přetíží, podlehne a zhroutí se do sebe. Potom, po vzoru velkého třesku, nasype prach do očí celému vesmíru. Předpokládaná reakce, viďte.

    Tímhle nebezpečím dnes hrozí myšlenka globálního multikulturalismu. Nebudeme si plést ušlechtilé světoobčanství s upadlým. Nespleteme si mnohokulturní planetu s multikulturalismem. Multikulturalismus není obrazem společnosti. Je to myšlenkový směr s dotvořenou ideologií. Stačí najít jeho definici na Wikipedii: „Multikulturalismus je myšlenkový a politický směr (kulturní ideologie), který zastává stanovisko, že v jednom demokratickém státě mohou společně žít nejen jednotlivci, ale i skupiny s různou kulturou a zdůrazňuje prospěšnost kulturní rozmanitosti pro společnost a stát. Je živý v zemích, jejichž obyvatelé pocházejí z rozdílného kulturního prostředí a v některých z nich se uplatňuje i jako konkrétní politika státu. Cílem je politicky sjednotit všechny občany bez ohledu na jejich původ, etnicitu či přesvědčení…“ Jelikož multikulturalismus sjednocuje bez některých ohledů, nalezl jak svého nepřítele, tak svou nesmiřitelnost. Takhle sebevědomý se ve výsledku nechce s ostatními idejemi jenom na něčem dohodnout, touží se prosadit.

    Silným pojmem ve slovníku multikulturalismu je soužití. Chybí teorie etap, jak takového soužití postupně dosahovat. Jak zavést poklidné soužití muslima s křesťanem, Židem, hinduistou a buddhistou… Soužití muslima s homosexuálem, lesbou a feministkou… Soužití komunisty s kapitalistou… Soužití těch, jejichž dějiny kráčely nebo kráčí cestou střetu, zlého střetu… Jsou dvě možné cesty. Jedna dává, druhá bere. První nese název Budiž světlo! Staňme se osvícenými. Hledejme bratra a sestru všude a mezi všemi. Jenže osvícení nepřichází z politiky, ale z ducha. Nepadá na davy, nýbrž pracuje s duší každého člověka osobitě. A je otázka, jestli na tohle chce mít multikulturalismus čas. Druhá cesta je ta, co bere: Všichni musí všechno v sobě nějak omezit. Musí se uskromnit na své podstatě. Musí prodělat odoperování, jinak se ocitnou mezi druhořadými a časem pronásledovanými. Obávám se, že multikulturalismus vykročil tou druhou cestou, cestou represí. Rád bych to doložil některými příklady:

    Úplně chatrný problémek bez hlubší ceny zaplnil angloamerický svět před polovinou září: Australský karikaturista zhotovil obrázek americké tenistky Wiliamsové. Silná svalnatá postava se vší svou emotivností dupe po tenisové raketě – nedaří se jí utkání. V pozadí výjevu domlouvá rozhodčí protihráčce, aby zklamanou Wiliamsovou nechala vyhrát. Kámen úrazu pro karikaturistu spočíval v tom, že Wiliamsová je černoška. Sama nejdřív nijak zvlášť neprotestovala. V první fázi za ni soptila internetová média a sociální sítě. Karikaturista prý zbytečně zvýraznil její černošské a ženské rysy. Odpověděl smysluplně: Je to černoška a žena. V protikladu k této události oceníme, jakou míru snášenlivosti osvědčila protihráčka. Autor kresby ji ovšem zpodobnil jako vyžle. Nicméně, ta dáma nic nenamítala proti tomu, že vypadá bělošsky a žensky. Nebývalá tolerance, že? S čím tady pracuje multikulturalismus? S vytvářením iluze (klamu), že jsme všichni totožní. Nejsme už jenom rovnoprávní, máme být rovno-stejní. A právě tuhle tezi karikatura obou tenistek boří.

    Jelikož je multikulturalismus předmětem agitace, jsou lidé vůči jeho projevům dost všímavý. Nedávno u nás proběhla jedna bouře ve sklenici vody: V reklamě na boty vystupoval urostlý černoch sportovního vzhledu (šlo o sportovní obuv). Někteří kolemjdoucí projevili nesouhlas s tím, že je ve slovanské zemi nositelem reklamy černoch. To zas zúročil řetězec s obuví, jehož mluvčí hrdě prohlásil, že přece ve dvacátém prvním století nebudeme rasisté. Položím jinou otázku: Může být v jednadvacátém století spotřební reklama politická? Věřím, že může. Lidi jsou šikulky a dovedou to zařídit.

    Co se týče multikulturalismu, bývá výsledkem jeho politiky v reklamě, jak já říkám, hra na černou a bílou. Odpozoroval jsem, že přítomnost exotických modelek v západních módních časopisech je nepsaný zákon. Většinou bývají na předních stránkách. Novodobý americký film pracuje s nezřídka složitou kombinatorikou ohledně toho, kdo je tam běloch a kdo černoch, kdo je muž a kdo je žena. Ti, kteří studují ze zahraničních učebnic angličtiny, přesně vědí, o čem mluvím. Když producent oblíbeného detektivního seriálu Vraždy v Midsomeru odmítl obsadit do rolí exotické cizince s odůvodněním, že se na anglickém venkově nevyskytují, byl vystaven tlaku médií a propuštěný z práce. Další řada Vražd v Midsomeru už byla ukázkově multikulturní a já ji přestal sledovat. Proč? Poněvadž budila nepravděpodobný a ještě k tomu naporoučený dojem.

    Právě jsme si popsali, že multikulturní agitace přešla do stádia cenzury. Už ale přešla i do stádia terorismu. Teror, to je strach, nějak vyvolávaný a řízený. Za vše hovoří případ švédského zubního lékaře: Všimnul si, že migrantům, kteří o sobě uvádějí, že jsou děti, musí být daleko víc let, než kolik nalhávají. Poznal to na základě opotřebení jejich zubů. Dobromyslná koordinátorka přistěhovalců doktorovi navrhla, aby svůj poznatek sdělil úřadům prostě proto, že nepodvádět se nemá. Hodně se bál. Proti nesouhlasu s multikulturní politikou mají na západě a severu Evropy mocné zaklínadlo, slovo rasismus. Nakonec na příslušný úřad s tím, co objevil, došel. Zubaře proprali v médiích a propustili ze zaměstnání. Vyhodit někoho z politických důvodů z práce, pokutovat ho, posadit ho do vězení – to je terorismus. Ten se projevuje v čase, kdy se multikulturalismus usadil v některých institucích tak pevně, že zařídil, aby ho instituce dál poptávaly. Jiné úřady si přímo vytváří a sune je do roviny institucí klíčových.

    Nejhorší, co může tělesný člověk prožít, je mučení a vražda jeho blízkých i jeho samého. Je to strašlivé i pro duchovního člověka, poněvadž duše, která musela předčasně a násilně opustit tělo, si nese silná traumata. Tajení a tutlání počtu případů hromadného znásilňování Evropanek, tajení a tutlání skutečného počtu a skutečných následků teroristických útoků při multikulturním kvasu, to je spoluvina. Krytí viny je spoluvina. Zvlášť tísnivé je, když stav společnosti dovede k sebevraždám politiky, lidi činné ve veřejném životě, lidi v mezilidských vztazích velmi exponované. Stalo se to letos v létě v Nizozemí. Politička, která nesouhlasila s islámskou orientací radniční politiky, byla nucena čelit výhružkám, únosu a znásilnění. I když jí opakovaně někteří migranti vyhrožovali smrtí její i její rodiny, bála se požádat o pomoc, aby neupadla ve veřejném životě do nějakého podezření a aby na ni nespadlo zaklínadlo – rasismus. Míru tísně neunesla a sprovodila se z nedokonalého světa. Vinu za takovou smrt plně nese terorismus v prostředí ideového multikulturalismu, které umožňuje tvrdé znevýhodnění nemultikulturních stanovisek.

    Tady jsme s multikulturalismem dospěli do bodu, kdy se mu musíme postavit, je-li nám život milý. Vtíravé aktivní síle je třeba odpovědět stejně mocnou silou reaktivní. U nás se ještě nemusíme prát v ulicích. Můžeme tvořit myšlenkovou soustavu, která pomůže nám i jiným skutečným Evropanům stanovit si program a etapy pro sebezáchovu v neklidných časech. V prvé řadě běží o to, aby se u nás nestal multikulturalismus vládní ideologií, nebo ideologií široce vyžadovanou prostřednictvím zahraničních subjektů a nevládních organizací. Je třeba vyhodnotit bezpečnostní rizika a další rizika v mezilidských vztazích (především míru a škodlivost útlaku), která nastanou právě v prostředí multikulturalismu. Je nezbytné zaujmout konkrétní vztah ke konkrétním cizincům. Nemůžeme zakazovat, aby úřady dokladovaly pozorování a vedly statistiky, jak si u nás počínají konkrétní etnické, náboženské a názorové skupiny. V rovině vztahu k cizincům navrhuji nechat se inspirovat dvěma našimi mysliteli, Karlem IV. a Bohuslavem Balbínem. Otec vlasti nám klade na srdce, abychom se cizinců všelijak ujímali a pomáhali jim. Karel IV. jistě hovoří o cizincích, kteří nehledají spor a nadvládu, ale čistou pomoc a ochotu domácích. Ušlechtilý jesuita Bohuslav Balbín nás ale varuje, abychom cizince, jejich obyčeje a jazyk nezvýhodňovali, jinak nás budou chtít ovládat a budou nás vidět skrz prsty. Myslím, že bychom z obojího mohli vyvodit dva závěry: Dobrý cizinec je vítaný host a užitečný člověk. A co se nás týče, je každý pták neřád, kdo do svého hnízda kálí. Postavme tedy xenománii do cesty xenorealismus a vtělme jej do zákonů své země. Jinými slovy: Buďme připraveni odlišovat dobré od zlého. Odlišujme to v lidech. Rozlišujme duchy a ideje. Pomáhejme dobrým a odporujme zlým.

    0 0

    - OP -
    1. 10. 2018
    Co mě nejvíce zaujalo na semináři v Litoměřicích? Bylo to téma očekávané ekonomické a finanční krize a již dávno připravené plány na celosvětovou migraci, která významně zasáhne Evropu. Jak na tato témata nahlíží v Německu?


    Mělo by se pro nás stát heslem „Ten, kdo přijme Kalkatu, nepomůže Kalkatě, nýbrž se sám stane Kalkatou!“, jak kdysi pronesl známý německý autor Peter Scholl-Latour?

    Nebo musíme konstatovat, že dnešní politika zcela zparchantěla? A co když je to jinak?
    Na tom koho si zvolíme na komunální úrovni, přeci záleží!

    Témata zvolená k připomínce 100 let od založení republiky byla beze sporu všechna velmi zajímavá a přínosná a došlo i na velmi inteligentní humor v případě přednášky Dr. Davida. Co mě však oslovilo nejvíce a chtěla bych se k těmto tématům vrátit, byla zmínka o nadcházející resp. očekávané ekonomické a finanční krizi, o které ve své přednášce mj. hovořil slovenský ekonom Peter Staněk a pak zejména velmi aktuální dosud ne zcela známá informace o původu myšlenky na globální migraci a její možné důsledky z úst vojenského analytika Martina Kollera.

    Ani jedno téma pro mě není nové a na německé alternativě jsou všemožně probírána již delší dobu. Diskuzi u nás o nich však zcela postrádám. Sám Staněk o sobě řekl, že je „katastrofista“, krizi očekává, stejně jako např. jím zmíněný šéf analytického útvaru velké rockefellerovy banky. Jen nikdo neví, kdy přijde. Na německé alternativě se dočítám, že to může být již v první polovině roku 2019 nebo až v roce 2021. Média hodně zmiňují desetileté výročí finanční krize v roce 2008, zadlužení se od té doby ztrojnásobilo, řešeny však byly pouze symptomy, nikoliv příčiny krize. Také další recese je brána za realitu.

    Co profesor Staněk zdůraznil, bylo to, že lze očekávat selhání politických elit, u lidí mohou zcela převládnout životní principy: uteč nebo přežij a budou zcela chybět logické návrhy řešení. Ty návrhy by měly přijít již nyní, než krize propukne a budou jí zmítáni milióny lidí. Nelze se spoléhat na povinné pojištění vkladů u bank do výše 100 000 Eur, realita je taková, že bude vyplaceno v sedmiletých splátkách jen okolo 6 % vkladu, v Německu 4,5 %. Také stát může kdykoliv zkonfiskovat úspory a nikdo ho nemůže zažalovat (pozn. v Německu se na alternativě také zmiňuje hrozba případných nucených hypoték na již vlastněné nemovitosti více v textu dále). Staněk rovněž zmínil podle mne velmi důležitou skutečnost a to, že dnešní architektura společnosti je neudržitelná a není ani možný bezmezný konzum. Podle něj, když krize přijde, nikdo z ní nevyjde bez šrámu. Je pak již nyní otázkou pro všechny „co jsme udělali každý z nás pro ochranu před takovou situací?“. Otázkou pak nebude stránka politická a ekonomická, ale zcela obecná, co je vůbec smyslem života a co po nás zůstane, až tu nebudeme. Může to vést až k reminiscenci socialismu v dnešním světě totální neodhadnutelnosti a nevypočitatelnosti. Cílem tak bude přežití lidské společnosti v rámci možností přírodního prostředí. Příštích 10 let bude klíčových.

    Také BIZ - Banka pro mezinárodní vypořádání nazývaná též centrální banka všech bank investorům a podnikatelům doporučuje, aby brali vážně její varování, jak ostatně varovala dopředu již před finanční krizí v roce 2008.

    Na německé alternativě je otázka příští krize diskutována již dlouhou dobu, např. Dr. Marcus Krall expert v oblasti bankovnictví a pojišťovnictví v diskusním pořadu Mission Money začátkem tohoto roku uvedl, že se v evropských orgánech se tvrdí, že finanční systém byl uzdraven, banky úspěšně prošly tzv. Bank stress testy (pozn. jedná se o mikrozátěžové testy, které hodnotí odolnosti jednotlivých bank a pojišťoven). Krall však tvrdí, že je to pouhá iluze, naopak se nakumulovaly problémy a škodí také tzv. politika nulových úroků, kterou podle něj vymyslel někdo, kdo bankám vůbec nerozumí. Celé to má pouze politické pozadí a nepříjemné pravdy byly pouze odsunuty. Je za tím politika EU pomoci zadluženým jižním státům Evropy, aby získaly čas na jejich ekonomickou a finanční sanaci, to by však musely realizovat reformy, což se nedělá. Vidí to spíše jako „proces kreativního zničení“, jak říkával J. A. Schumpeter (pozn. v Třešti narozený akademický ekonom a politolog, pozdější ministr financí Rakouska).

    Dr. Krall říká, že nulové úroky umožňují podporu podniků, které by jinak zkrachovaly, také počet zkrachovalých firem je v poslední době menší než v minulosti. Špatné úvěry se tak hromadí v bankách, tyto neperspektivní firmy tak stojí mnohdy na dalších a dalších půjčkách, ačkoliv by z celého procesu dávno vypadly. Půjčky pak chybí jinde, špatné úvěry měly být dávno z bilancí bank odepsány. Vznikají tak akorát tzv. zombie firmy. Když se pak úroky zvýší, nastane zejména pro ně velký problém, stačí zvýšení jen o 1 %. Současně nashromážděné takové špatné úvěry přesahují výši z roku 2008. Na stabilizaci bankovního systému při velké krizi peníze státu a daňových poplatníků tentokráte stačit nebudou. S kolabováním bankovního systému totiž zkolabuje také poskytování půjček a množství peněz. Jen 10 % v bankách tvoří peníze, zbylých 90 % to jsou tzv. žirální peníze (bezhotovostní peníze resp. zápisy na účtech plnící funkce peněz). Podle Kralla by mělo dojít ještě před krizí k nějaké formě stabilizace, aby byla mj. také posílena důvěra vůči bankám a aby se tak zmírnil šok spojený s krizí. Takové kroky by musela provést buď Evropská centrální banka, znamenalo by to zřejmě natištění dalšího obrovského množství peněz, nebo centrální banky jednotlivých států, to by však znamenalo konec Eura. Pro Německo by to mohlo představovat obrovské ztráty v důsledku fungování systému Target2, v rámci kterého si evropské centrální banky poskytují neohraničené půjčky, k vyrovnání dochází právě prostřednictvím tohoto systému.

    Realita je ale taková, že půjčky poskytuje zejména Německá centrální banka a jižní státy Evropy jsou značně zadluženy, dnes jde o cca 1 000 miliard Eur. Pokud by došlo k rozpadu eurozóny, tyto půjčky by také vůbec nikdy nemusely být Německu splaceny. A nejde jen o půjčky, jde také o 1 800 miliard Eur ve formě dluhopisů vydaných jihoevropskými státy a které vlastní německé důchodové spořitelny. Co z toho asi splatí Německu v případě krize? Již tak probíhá útěk kapitálu z těchto jihoevropských zemí. Nemluvě o tom, že nulová politika úvěrů je také sama o sobě krádeží, protože ti, co by jinak získávali úroky z úvěrů, tyto nedostávají, jsou tak okrádáni. Nulové úroky také vedou k růstu hodnoty akcií na burzách, tyto jsou mnohdy nakupovány na dluh a rostou opět také ceny nemovitostí, jako relativně bezpečné investice i v době krize. Celá situace je zhoršena tím, že v současné době sice existuje hospodářský růst, tento však není podpořen adekvátním růstem produktivity, resp. růstem technického pokroku a inovací. Uměle při životě udržované zombi firmy váží zbytečně velké množství peněz, dlouhodobě tak nelze docílit růstu hospodářství. Navíc v době digitalizace a vývoje v příštích 10 letech bude přibývat obrovské množství nezaměstnaných lidí. Podle názoru Dr. Kralla by mělo již nyní dojít k posílení ozdravování bank vlastním kapitálem. Management bank však dnes nefunguje a úvěr dostane kdejaký blbec. Také by mělo dojít k výraznému snížení nákladů na bankovní systém, to se však bez nějaké mimořádné situace nejeví reálné. Alternativa je nechat banky zkolabovat, zaplatí to však daňový poplatník a stejně jako profesor Staněk říká, že budeme moci zapomenout na povinné pojištění vkladů u bank.

    S krizí může být zničeno obrovské bohatství a také z toho důvodu můžou být uvaleny nucené hypotéky, jak již byly praktikovány v minulosti v roce 1952 v důsledku poválečné měnové reformy v roce 1948. Všechny nemovitosti mimo nemovitosti vlastněné státem byly dodatečně zatíženy hypotékou splatnou v následujících 30 letech, v reálu jde o dodatečnou daň vůči vlastníkům nemovitostí. Cílem bylo jakési narovnání situace, kdy celá řada Němců ztratila v důsledku války majetek, naopak ti, kterým majetek zůstal, se měli podílet na jakémsi vyrovnání.

    Vůbec tak pro mne není překvapující, že se Německo tolik zasazuje o přijímání uprchlíků, za situace, kdy celý systém z velké části funguje na základě existence žirálních peněz, tedy peněz ve formě půjček. Imigranti jsou potenciálními příjemci půjček na bydlení, na automobily aj. spotřebu. Existenci systému tak lze trochu prodloužit.

    Profesor Staněk také uvedl velmi zajímavou informaci a to, že na nějaké zásadní změny ve společnosti stačí podpora 25 % populace, současně přesahujeme něco přes 20 %.

    Dále doporučil, že by bylo dobré se připravit na půl roku resp. mít hotovost na běžné výdaje. Osobně bych to doplnila snahou se zbytečně nezadlužovat, obstarávat si co nejširší znalosti o vývoji situace, spoléhat na vlastní pracovní znalosti, na praktické dovednosti, mít práci v oblastech, které budou krizí co nejméně zasaženy a významná bude i spolupráce v rámci rodiny, komunity a obce.

    Proto je také velmi důležité koho si zvolíme ve volbách za své představitele na komunální úrovni. Také na těchto lidech bude záležet, jak si v krizovém období povedou a zda již dnes např. nezadlužují neúměrně obecní rozpočty a zda investice přináší odpovídající efekty v reálném čase.

    Mnoho současných politiků, představitelů bank, investičních makléřů atd. zcela zapomnělo na etickou odpovědnost vůči lidu a národu. Ani naši „smetánkoví“ vládnoucí politici nás rozhodně na krizi nepřipraví a ani nás neochrání.

    A jak se v Německu říká „Reden ist Silber – Handeln ist Gold“ tedy česky něco ve smyslu „kecati stříbro – jednati zlato“.
    A živě si dovedu představit situaci, kdy banky, když už bude zcela pozdě, začnou křičet ve smyslu známého rčení "Houston, we have a problem"– „Houstone, máme problém“.


    A proč mě zaujalo i téma migrace?

    Dle mého názoru to vypadá, že vše do sebe zapadá jako puzzle, nejdříve se uvolní stavidla migrace, pak se spustí krize (více méně očekávaná), poté vznikne chaos, který bude nutné řešit po dobrém nebo po zlém. Lidé budou natolik zaneprázdněni každodenními potížemi, že si ani nevšimnou, že jsou právě realizovány globalistické cíle a možná jakási globální světovláda a případně zaváděna světová měna, zřejmě pod taktovkou OSN (to jsou však již jen nějaké konspirace). Pro velké korporace a firmy to představuje výhled na nové pracovní síly, což přiostří konkurenci a povede to k tlaku a případně snižování mezd a ve finále k růstu zisků. Chudnout tak ve výsledku budou všichni obyčejní občané.

    Co se týká tzv. globální dohody o migraci (Global Compact for Migration), která představuje mezivládní dohodu zabývající se všemi aspekty migrace, zejména zajištěním podmínek jednotlivými státy pro bezpečnou, řádnou a pravidelnou migraci, byl pro mne příspěvek vojenského analytika Martina Kollera překvapující zejména zjištěním, že tato politika je ze strany OSN připravována již velice dlouho. Pokud si to spojíme s plány na čtvrtou průmyslovou revoluci 4.0 zmíněnou profesorem Staňkem, bude se v příštích 10 letech odehrávat dost neuvěřitelná situace, migranti, kteří zřejmě z většiny nenabídnou žádnou kvalifikaci, rostoucí nezaměstnanost domácího obyvatelstva, k tomu výše zmíněná ekonomická a finanční krize. V souhrnu to skutečně nevěstí nic dobrého.

    Dočetla jsem se také, že na tuto světovou migraci má být nahlíženo jako na hospodářské a kulturní obohacení a pakt má být triumfem multilaterární diplomacie. Dnes tvoří zhruba 3,4 % obyvatelstva planety migranti tj. cca 300 miliónů, kteří produkují 9 % světového blahobytu.

    Německá alternativa se z většiny paktu o migraci vehementně brání, stejně jako opoziční strana v Bundestagu AfD. Ta však neodmítá zcela právo na přistěhovalectví, považuje za nezbytné, aby si Německo samo určovalo pravidla a podmínky pro toto přistěhovalectví.

    V této souvislosti jsem narazila na vyjádření mluvčího strany AfD Dr. Nicolause Festa, který pronesl následující (ve volném překladu):

    v prosinci má být podepsána dohoda OSN k budoucí migraci ve světě. Smlouva je podle něj doslova sociálně politickou atomovkou. Každý se tak bude moci přesunout tam, kam chce, bude jedno, zda je uprchlík nebo migrant. Znamená to, že již nebude existovat žádná státní suverenita a žádné hranice. Budou tak existovat již jen otevřená místa osídlení. Informační leták k této dohodě obsahuje stanovené cíle zcela jasně – migrace bude lidským právem a toto právo bude stát před právem domácího obyvatelstva. Státy mají migraci aktivně podpořit a mají zajistit bezpečné koridory pro tuto migraci. Migranti mají plný nárok na sociální zabezpečení, svoji kulturu mohou plně udržovat i v nové zemi (Dr. Fest se dodatečně ptá, zda tak bude podle šaríje možné někoho ukamenovat uprostřed Mecklenburska, nebo upalovat vdovy podle hinduistických tradic). Samozřejmě, že mají děti narozené v přijímacích zemích právo na občanství, mohou tak mít v důsledku dokonce tři, i po každém rodiči. Každé dítě může přivést celou rodinu. Kritika je nepřípustná nebo má finanční konsekvence. Orgány tvrdí, že migrace je přínosná a nevyhnutelná. Podle něj pokud to německá kancléřka podepíše, tak bude dokument politicky a později lidsko-právně závazný. Suverenita Německa pak bude definitivně fuč. Brány budou pro všechny otevřeny, zavřít již nepůjdou. Dr. Fest na to celé nahlíží jako na dílo radikálních levicových nepřátel západu, kteří požadují výměnu obyvatelstva a zničení evropských národů a států.
    Co podle něj můžeme udělat, je oslovit nebo napsat každému zástupci za volební okres s požadavkem, aby se snažil tomu zabránit. Do Berlína se má vyslat jasný signál.
    Jednoznačné je také vyjádření Jörga Meuthena na půdě německého Bundestagu viz ZDE (v němčině) a vyjádření poslance Martina Hebnera v Bundestagu (oba z AfD) viz ZDE (v němčině), podle kterého jde o pakt vedoucí ke zrušení hranic a jde zejména o hospodářské zájmy globalizovaného trhu neohraničeného národními předpisy. Ptá se také doslova, zda se máme spokojit s konstatováním kancléřky Merkelové „no, prostě jsou tady“ (pozn. myšleno migranti).

    Dodávám také, že na německé alternativě koluje výzva, kterou lze zaslat přímo světovým byrokratům OSN nebo poslancům:

    Stálému zástupci při Spojených národech Jméno
    Na setkání OSN v New Yorku jste ve jménu mé země souhlasil s Globálním migračním paktem. Tento pakt je nebezpečný pro naši zemi a pro budoucnost našich dětí. Bere v úvahu pouze zájmy migrantů a ignoruje zájmy původního obyvatelstva, národní suverenitu a kulturní identitu. Pod pláštíkem objektivity nepředstavuje nic jiného než propagandu pro otevřené hranice a více přistěhovalectví. V konečném důsledku představuje migrace odstranění národní suverenity a výměnu obyvatel řízenou shora. USA, Maďarsko a Austrálie tento pakt odmítly. Vy ho však naším jménem chcete podepsat, aniž byste se nás zeptali. Zde je naše odpověď: „Důrazně tento pakt odmítáme!“

    Vyzýváme Vás, tento dokument v Maroku dne 11. 12. 2018, nepodepsat. Žádáme Vás, jako zástupce našeho státu posečkat, dokud neproběhne veřejná debata a jeho odsouhlasení na demokratickém základě.
    S úctou a důvěrou ve Vaší soudnost a Váš respekt k demokratickým hodnotám-----
    Podpis
    (Pozn. kdo se s tímto textem ztotožňuje, stačí opsat, kopírovat, zaslat)
    Když jsem k tomuto tématu pátrala na internetu, udivil mě také někde citovaný již starý odkaz na vyjádření bývalého mimořádného vyslance Spojených národů Sergia Vieira de Mella v Kosovu, který v roce 1999 prohlásil – překlad citace:

    „opakuji, nesmíšené národy jsou vlastně konceptem nacistů. Právě proti tomu bojovali spojenci ve 2. světové válce. Spojené národy byly založeny, aby bojovali proti takové koncepci, což se také celé dekády již děje. Přesně to byl důvod, proč bojovalo NATO v Kosovu. A to je důvod, proč Rada bezpečnosti Spojených národů požadovala vojenskou přítomnost v Kosovu, totiž zabránit existenci systému etnické čistoty“.
    (Poznámka redakce Nové republiky k tomuto citátu: Propagandisté NATO záměrně  převracejí skutečnost v opak. Jugoslávie byla ze své podstaty multikulturní, multietnická a multireligiózní. Ale kosovští Albánci od konce 60. let minulého století prosazovali koncept etnicky čistého Kosova, zbavené všech ostatních národů. S podporou letectva (bombardovací kampaně) NATO se jim v roce 1999 nakonec podařila etnická čistka na Kosovu a NATO dirigované USA dovršilo tento zločin uznáním takto genocidně vyčištěné "Republiky ë Kosova". Mnohé výroky německých politiků pak musíme brát jako projev špatné informovanosti či podřízení velmoci, která dosud Německo okupuje) 
    A tak se ptám, jsou všichni ti, kteří se neztotožňují s obsahem globálního migračního paktu novodobí nacisté?

    Na internetu jsem také někde zahlédla, že se v případě Globálního migračního paktu možná jedná o „poslední akt globalistů“.

    A na závěr tak mám proto všechno jediné vysvětlení – politika zcela zparchantěla! A to zejména z důvodu, že se zase jednou jedná o nás, bez nás.

    - - -

older | 1 | .... | 633 | 634 | (Page 635) | 636 | 637 | .... | 668 | newer