Attn! Always use a VPN when RSSing!
Your IP adress is . Country:
Your ISP blocks content and issues fines based on your location. Hide your IP address with a VPN!
Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 635 | 636 | (Page 637) | 638 | 639 | .... | 668 | newer

    0 0

    3. 10. 2018 Nová republika a Nezávislá média




    0 0

    3. 10. 2018  Nová republika a Nezávislá média




    0 0

    3. 10. 2018  Nová republika a Nezávislá média
    Na Komořanském semináři vystoupil bývalý policejní ředitel a předseda Asociace nezávislých médií JUDr. Stanislav Novotný s kritikou české mediální scény a pokusů o cenzuru internetu.




    0 0

    Richard Enos
    3. 10. 2018   lewrockwell
    Jestliže stále ještě máte možnost tyhle řádky číst, pak aktivity kritizující Ligu proti hanobení neprošly dosud nadřízeným procesem jejich automatického vymazávání, a zatím tedy ještě žijí.
    Zatím...
    S tušenými znameními, že svobodné vyjadřování na internetu je příliš velkou hrozbou pro mocnou elitu naší společnosti, vede Liga proti hanobení útok, který má její vlastní subjektivní názor na tzv. nenávistné projevy povýšit až do podoby internetového zákona.


    Jak se v těchto dnech oznamuje, připojují se k Lize proti hanobení vedle dalších společností též facebook, twitter, google a microsoft a společně se chystají utvořit tzv Laboratoř, řešící problém kybernetické nenávisti. Tyto společnosti si mezi sebou budou vyměňovat názory a rozvíjet strategie s cílem omezit nenávistné projevy a zneužívání (myslí se zneužívání svobody – pozn. překl.), v celé oblasti internetu.

    „Tyto společnosti mají novou zodpovědnost za to, aby v rámci svých pravomocí zastavily růst nenávisti ve všech oblastech, kde ji zpozorují“, prohlásil za Ligu proti nenávisti Jonathan Greenblatt. „Těšíme se na to, že se s touto naléhavou výzvou společně s úspěchem vypořádáme“.

    Hurá, do toho! Laboratoř řešící problém kybernetické nenávisti. Jací to hrdinové nezištného boje za věc humanity.


    Jako Monika Bickertová, hlava globální politiky facebooku, která prohlásila, že „některé z nejlepších mozků strojírenského průmyslu budou spolupracovat s Ligou proti hanobení, aby nám pomohly znásobit síly ke zvládnutí našeho úkolu“.

    Ke zvládnutí jakého úkolu? Stvoření hrozby mocných, která ukončí možnost dosavadního svobodného vyjadřování lidí, kteří na internetu jako na poslední výspě svobodného vyjadřování stále ještě bojují za pravdu a spravedlnost?

    Znepokojuje mě, že se pohybujeme k času, v němž internet, kdysi svobodný a neutrální, se stále víc dostává do rukou mocných diktátorských sil. Ano, diktátorských. Liga proti hanobení mašíruje totiž do takového kybernetického společenství, které bude diktovat, co by se mělo nebo nemělo nám, žijícím mimo tento elitní klub, říkat.

    Cožpak vám to nepřipomíná režim jistého diktátora z někdejších časů? Zejména tím, že organizace, které už brzy zaujmou svá místa v Laboratoři řešící problém kybernetické nenávisti, se budou málo zaobírat otázkou, jaký vliv má např. kyberšikana na lidské bytosti, ale zaměří svou pozornost na to, jak dál a úspěšně pokračovat ve skrývání a zatemňování zločinů proti lidskosti, kterých se globální elita dopouští už od časů masových podvodů, otroctví, pedofilie, mučení a vražd.

    A proč že by měly být tyto organizace zejména k zakrývání těchto zločinů motivovány?

    Odpověď je jednoduchá: protože jsou řízeny právě tou globální elitou, která je nejpřednostněji páchá.

    Celá idea téhle vyprávěnky o skupině, která sama sebe obdařila oprávněním „omezit a krotit tzv. nenávistné projevy a zneužívání svobody“ na internetu, jde proti zdravému rozumu a je navíc i pokrytecká. Zapojuje-li totiž do svého snažení stejnou taktiku, jakou používá např. probíhající válka proti teroru, pak ony nenávistné projevy a zneužívání svobody nikoli potlačuje, ale rozmnožuje je a rozšiřuje do všech světových stran.

    Vývoj lidské bytosti se totiž neděje tím, že ji dusíme, ničíme nebo z ní tzv. vymycujeme temnotu. Jak jsem vyjádřil ve svém starším článku, zavrhněme naše „právo“ cítit se být uražen svobodným projevem kohosi jiného. Nevyvíjíme se tím, že zakážeme lidem vyjadřovat nenávist či jiné negativní emoce, které jsou uloženy hluboko v jejích nitrech, ale vyvijíme se tím, že těm lidem dovolíme vyjadřovat se svobodně. A vůči jejich „útočným poznámkám“ se staneme imunní tak, že se odnaučíme je brát osobně. Vždyť nenávistný projev by neměl být ziskem pro nenávist a výhru nenávisti další. Je to přece on, a jedině on, který neléčeným emocím dává šanci uniknout z těl a hlav lidí nespokojených. A čím více šancí pro ty úniky lidem poskytneme, tí méně nenávisti na světě zbude.

    Z tohoto pohledu jsou pokusy vykonat cosi pozitivního prostřednictvím cenzury naivní, a nejeví se být ničím jiným, než prostředkem k získání nadvlády hrstky lidí nad všemi lidmi ostatními. K tomu, aby jen tato hrstka měla kontrolu nad informacemi a tím i nad myšlením skupiny, národa atd..

    Liga proti nenávisti a internetové korporace jako facebook, jež se stále hlouběji noří do cenzury, hrají hru, která začíná být i riskantní. Možná mnohé z nich mají za to, že jsou pro životy lidí příliš důležité na to, aby mohly být náhle a masově zavrženy, což je pro současnost úvaha jistě opodstatněná. Ale nejsem si jist tím, měly-li i nadále mást probouzející se komunity, které mohutní každým dnem a každým úderem našich srdcí.

    Z webu Lew Rockwell. com vybral a přeložil Lubomír Man

    0 0
  • 10/03/18--12:35: Položení života za národ
  • Jiří Jírovec
    3. 10. 2018
    Co mi to říkáte? Že šel bych zas? Rád? Odpověď čekáte? Nasrat, jo, nasrat!! Karel Kryl, Píseň neznámého vojína. Představa položení života za vlast či národ je populární v dobách, kdy nehrozí proměňování slov v činy. Doby, kdy se král rubal v čele svých vojsk, byť poloslepý, jsou dávno pryč. Když se ve Vietnamu bojovalo o Ameriku (tuhle pitomost možná nikdo neřekl, ale když se může v Kábulu bojovat o Prahu, tak proč ne...), tak se budoucí president J.W. Bush ukryl do bezpečí domácí letecké základny.


    Boj v americké armádě bývala čest svěřená jen občanům. Jenže těm se do válek nechce a tak bylo toto privilegium rozšířeno na držitele zelené karty. A obecně na chudáky rekrutované na parkoviští obchodních center. Války přece jenom nejsou pro slušné lidi.

    Vůdcové časem zesrabovatěli. Kdepak mávající špalíry a státníci v otevřených limuzínách. Nejmocnější muži světa soupeří, kdo ho má větší a delší - tedy auto, váhu opancéřování, a možná zásobu krve, kdyby došlo na transfuzi v terénu. Paranoja ochranek dosáhla takového stupně, že Trump měl v Helsinkách dvě identická auta, která u hotelu zajela do stanu, aby se nedalo zjistit, jestli jel v prvním a nebo ve druhém.

    Vraťme se ale na domácí půdu. Který politik by posloužil jako příklad a stanul v první řadě lučištníků, kopiníků a jinách rekrutovaných a riskoval svůj život? Možná nějaký pirát, protože ti slibují "Popereme se za vás". Vynechat můžeme zloděje a obchodníky s chudobou a konec konců i generály a jiné šajby zlidšťující válku čistotou uniforem a nablýskaností metálů.

    Pokládání životů maji v pracovní náplni vojáci, tedy profesionálové.

    Co, ale řadový občan? Ten žádnou přísahu nepodepsal a může se ptát: Co z Česka vlastně stojí za obětování života. Hranice, které prakticky neexistují, bohatství, dávno patří někomu jinému, majetek a sídla několika nejbohatších nebo králikárny na sídlištích?

    Možná zbývá mateřský jazyk, pokud za něj budou plédovat poslanci, kteří správně zauvnímali hrozící nebezpečí.

    Máme obětovat život kvůli historii, kterou jsme si částečně vymysleli a tu modernější potlačujeme. Máme bojovat kvůli Řípu, medu a strdí pod ním? Možná ano, vypráskali jsme přece odtamtud předcházející milovníky sladkost. Těžce nabytou zem nenecháme padnout cizákům. Jenže kterým? Germánům nebo Slovanům?

    Patří nám Dukovany, Temelín a Karlštejn. A co dál? Nejspíš dědictví Švejka "Nesřílejte, jsou tady lidi".

    Máme i Cimrmana. Výrok z jeho hry, Dobytí Severního pólu, je pro dobu žádající si oběti velmi případný. Náčelník, Čech Karel Němec rozhodne, že až na pól dopraví, alespoň posmrtně, dvoučlennou americko-českou výpravu profesora McDonalda a jeho poručíka Berana:

    Jsme sami na pokraji sil, ale postupme tu oběť. Svažme je dohromady, ať se Fištenskému lépe nesou.

    0 0

    3. 10. 2018     tv.ru/news
    Bývalý plukovník Hlavní výzvědné správy Ruska Sergej Skripal se nedomnívá, že Rusko je odpovědné za jeho otravu v březnu 2018. Ve své knize to napsal novinář BBC Mark Urban, který hovořil s poškozeným poté, co se probral z kómatu. Fragment práce vydal list The Guardian. V knize "The Skripal Files" (Věc Skripala) Urban popisuje osobní komunikaci se Skripalem. Když se probral z kómatu, odmítl přijmout verzi o účasti Ruska na pokusu o vraždu sebe a své dcery Julie.


    "Skripal se probral po pěti týdnech v kómatu a střetnul se s určitými "obtížnými psychologickými korekcemi". Nikoli poslední roli zde sehrála skutečnost, že nechtěl připustit, že se stal cílem kremelské "fabulace o vraždě", tvrdí Urban.

    Nehledě na spolupráci s britskou zpravodajskou službou, je v knize uvedeno, že bývalý pracovník ruských zvláštních služeb zastával nacionalistické názory a otevřeně o nich mluvil. Jde mimo jiné i o postoj Skripala k návratu Krymu, který podpořil, a nevěřil také, že na východní Ukrajině jsou přítomna ruská vojska.

    Novinář píše, že Sergej Skripal často sledoval vysílání Prvního kanálu v domě, který pro něj získala Mi-6.

    Urban tvrdí, že bývalý důstojník Hlavní výzvědné správy Ruska nechtěl být citován přímo, i když nevěřil, že by mu osobně něco hrozilo.

    V knize, píše list, není odpověď na otázku, proč se zvláštní služby Ruské federace pokoušely Skripala zabít, jak tvrdí Londýn. "Současné místo pobytu Skripala není známo. Julie Skripalová se chtěla vrátit do Ruska, ale zatím se zdá, že to neudělala", uzavírá materiál.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0


    Michal Brand
    3. 10. 2018
    V britské podřadné estrádě „Skripal, morče a nejedovatý jed“ nemine týden, aby nás britští šaškové neoblažili dalším pokračováním. Nejprve jsme byli v prvních dílech této mexické telenovely „informováni“ o tom, že Skripal se otrávil nejjedovatější bojovou otravnou látkou na světě, když ji snědl s pohankou, když se na něj vyvalila z kufru jeho neteře, když sáhl na jedem namazanou kliku u auta, pak jed vdechl z klimatizace auta, pak mu jed někdo stříkl do obličeje v parku a pak ještě se otrávil jedem z kliky u dveří svého bytu. Pak jsem se „dozvěděli“, že poplenice ve Velké Británii se nevyváží častěji než jednou za čtyři měsíce, protože flakon s jedem Novičok ležel na vrchu popelnice více než tři měsíce, než ho našli dva houmlesáci. 



    A to ještě navíc ve městě vzdáleném od Salisbury více než 10 km, kam ovšem údajní ruští agenti, pachatelé údajného ruského útoku na Skripala podle britského scénáře sitcomu vůbec nikdy nedojeli. Zatím. Možná se to v dalších dílech změní. Třeba geniální britští pozorovatelé desetitisíců hodin záběrů z městských kamer objeví Rusa, který od ruských atentátníků převzal kontaminovaný flakon Nina Ricci, jen tak lážo plážo si ho dal do kapsy a odjel s ním deset kilometrů, kde ho pohodil do popelnice, která se téměř nikdy nevyváží.

    Houmlesáci, kteří našli flakon s Novičokem v nikdy nevyvážené popelnici se otrávili. A to přesto, že se Novičok velice rychle rozpadá, podle britských scénáristů z první série. Hlavně britská mlha prý ohromně urychluje rozpad Novičoku. Podle scénáristů druhé série se pak Novičok vlastně vůbec nerozpadá a proto vydržel v perfektní formě téměř čtyři měsíce v sousedním městě. Britská mlha je zřejmě lokální záležitost – v Salisbury je mlhy tolik, že se tam nejjedovatější bojová látka na světě rozpadne během několika minut, zatímco v sousedním Amsbury se vlivem místního klimatu znovu složí i Novičok již před třemi měsíci rozpadlý v Salisbury. No fakt. Říká to britská vláda, americký establišment, vedení Eurosojuzu i agitátoři z našich „svobodných“ „médií“.

    Mimochodem, Novičok byl vyvinut speciálně tak, aby „rozežral“ gumové a plastové materiály na „plynových maskách“. Dát tedy Novičok do falešného flakonu Nina Ricci se speciálním plastovým nebo gumovým těsněním, no, to chce přímo holyvůdského škrabálka, který nic neví o reálném světě. To je skoro jako McGywer, báječný seriál emerické „kultury“. V jednom jediném díle tohoto seroše, který jsem viděl, hlavní hrdina, emerický super-super-super agent McGywer je poslán do Sověty okupovaného Afghánistánu, aby tam zachránil super-super-super čip z přísně tajné emerické družice, která spadla přesně na Afghánistán a – zázrak – neshořela v atmosféře ani se nerozmlátila na kousíčky. Emerický agent družici hravě najde. Ale objeví ho Sověti a Afghánci (ti špatní Afghánci, tedy nikoli džihádisté a islámští teroristé a jiní bojovníci za svobodu placení a vyzbrojení USA). V následující přestřelce emerický super-agent McGywer postřílí z pistole asi tak 100 Afghánských vojáků a asi tak 30 sovětských vojáků. Bez výměny zásobníku. No borec. A pak – když už je beznadějně obklíčen – uprostřed přestřelky – PŘESTAVÍ VESMÍRNOU ŠPIONÁŽNÍ DRUŽICI NA ROGALO A ULETÍ DO BEZPEČÍ! Scénáristé McGywera a scénáristé Skripala jsou stejně inteligentní – a pohybují se na hranici debility (ve smyslu lékařském), stejně jako fanoušci McGywera a fanoušci britského sitcomu Skripal.

    V dalším pokračování britské frašky jsme byli informováni, že britští geniální hltači serošů zírali na desetitisíce hodin video-záznamů z kamer v celé Británii, až našli dva borce, jejichž obličej byl na první pohled ruský. A tak tedy našli údajné atentátníky. Británie sice neznala jejich pravé jméno, ale naprosto přesně věděla, co dělali jejich prarodiče. No fakt. Poslali na to McGywera a ten to zjistil. Půjčili si ho z jůesej. Předělal Skripalovo morče na mluvícího papouška a ten mu to vykecal.

    Oba ruští agenti prochází úplně stejným místem na úplně stejném letišti v úplně stejném čase. Chybka post-produkce.

    Pak se do věci vložil pověstný Bellingcat. Ten proslul padělanými fotkami s „ruským BUKem jezdícím po Ukrajině“, podvrženými „ruskými tanky na Ukrajině“ z výzbroje výhradně ukrajinské armády a dalšími perličkami. A nyní Bellingcat – mimochodem kdo tuhle partičku platí? – tvrdí, že jeden z údajných atentátníků byl v Čečensku. Některá „ruská“ média, která s nostalgií vzpomínají na zlaté časy Jelcinovy éry destrukce, rozvratu a vykrádání, se do věci taktéž vložila. Například navštívila vesnici, kde se jeden z údajných atentátníků narodil. Možná. Kdo ví. Tam si prý promluvili s několika lidmi, kteří ovšem nemohou být jmenováni, a ti potvrdili, že jde o místního rodáka. Což je důkaz, že Skripala otrávili na Putinův rozkaz.

    Dále jsme se dozvěděli, že Skripal prý i deset let po odhalení pomáhal odhalovat ruské špiony v Evropě. A to by prý mohlo být důvodem, proč prý na něj byl spáchán atentát. Skripal byl odhalen a odsouzen v roce 2004. Do roku 2010 byl v base. V roce 2010 byl vyměněn a usadil se ve Velké Británii. A 14 let poté, co skončil v tajné službě, měl tak perfektní přehled o AKTIVNÍCH A AKTUÁLNÍCH AGENTECH, že je mohl napráskat. 14 let! No fakt. Ještě v roce 2067 bude Skripal odhalovat ruské agenty v Evropě. Dobře si je pamatuje, jen mu trvá, než se rozpomene. Jen Estonsko tuto část britské frašky trochu kazí. Podle agitace britských politruků odhalil Skripal několik ruských agentů mj. i v Estonsku. Ale estonská vláda se nějak prokecla a označila to za nesmysl. Jak je odhalil? 14 let mimo službu. 14 let poté, co každá tajná služba prověřila všechny informace, se kterými mohl přijít Skripal do styku před svým prozrazením, a jistě přijala adekvátní opatření. Jak to, že tak dlouho vzpomínal? 14 let. Jak ty ruské agenty mohl odhalit po takové době mimo „byznys“? Uvařil pohanku a věštil? Nebo se poradil s morčetem?

    To je jako v tom vtipu o Juliu Fučíkovi. Gestapo zatkne Fučíka, vyslýchají ho. „Jak se jmenujete?“ A Fučík stále jen „doktor Horák“. Mučí ho, mlátí ho, a on pořád jen „jsem doktor Horák“. Večer jde bachař okolo jeho cely a zevnitř se ozývají strašné rány. Bachař nakoukne dovnitř, tam stojí Fučík, tluče hlavou do zdi a říká pořád dokola „Ježíšmarjá, jestli já si nevzpomenu, voni mě snad zabijou“.

    Tak tak nějak to mohlo být se vzpomínáním Skripala na ruské agenty v Evropě.

    V dalším díle britské frašky jsme se dozvěděli, že „Skripal předával tajné zprávy neviditelným inkoustem“. No páni!!! Hlavní je udržet dementní publikum této frašky v napětí! To je drasťák! Běžím pro pop-corn!

    0 0

    Jiří Baťa3. 10. 2018
    Kontroverzní 1. místopředseda vlády, ministr vnitra a zahraničních věcí pan Hamáček (ČSSD) naprosto nedemokraticky neuznává názor, hlas a právo většiny. Názory a stanoviska široké veřejnosti v otázce přijetí 50 syrských „sirotků“, jasně deklarují, že jsou proti přijetí. Pan ministr Hamáček však navzdory těmto skutečnostem jejich většinový názor neuznává. Prý proto, že cituji: „Většina přispěvatelů je proti pomoci, ale sociální demokracie je strana, která stojí na nějakých principech solidarity a nemůže ty principy opustit,“ uvedl doslova pan Hamáček. 



    Takže ČSSD, která v posledních volbách totálně propadla, strana, která živoří a doslova bojuje o přežití, která ne zrovna zcela standardními procedurami se dostala do vlády, si prostřednictvím svého předsedy pana Hamáčka činí nárok a právo rozhodovat o uznání či neuznání názoru a postojů „většiny přispěvatelů (občanů ČR)“ o tom, zda má nebo nemá Česká republika přijmout 50 syrských „sirotků“! Verdikt : měla by přijmout!

    Pan Hamáček je, jak výše uvedeno, prvním místopředsedou vlády, ministrem vnitra, ale také sice prozatímním, nicméně přesto ministrem zahraničních věcí. Zdá se, že však jen „jako“, protože jako správný ministr zahraničí (ke kterému má set sakramentsky daleko), ale i jako místopředseda vlády by měl či mohl vědět, resp. znát stanovisko a názor syrské strany na tendence Česka na osvojování si sirotků, občanů Sýrie. A pokud to nevěděl či neví, pak si jej měl ověřit, neboť je veřejně známo, že velvyslanec Syrské republiky v ČR se dostatečně věcně a důrazně vyjádřil k záměrům či snahám Česka ve věci přijetí 50 syrských sirotků. Vyjádření velvyslance Syrské republiky tlumočil i místopředseda Sněmovny, předseda SPD T. Okamura, který jasně definoval a zdůraznil oficiální vyjádření velvyslance Syrské republiky ve kterém mj. uvedl, že v sociálním životě má Sýrie celkem dost dobře fungující mechanismus péče o své sirotky. Syrský velvyslanec rovněž sdělil, že by bylo rozhodně lepší, kdyby naši politici vytvářeli podmínky a prostředí, které by umožnilo sirotkům a uprchlíkům vrátit se zpátky do Sýrie, kde je pro ně daleko lepší životní prostředí a ve svém písemném stanovisku rovněž zdůraznil, že syrský zákon neumožňuje adopci (resp. zavlečení) syrských sirotků do zahraničí a uvádí, že jediná správná cesta a pomoc je přímo na území Sýrie a dodal, že syrští sirotci nejsou na prodej.

    Je proto nepochopitelné, že pan Hamáček, prozatímní ministr zahraničí, navzdory řádným oficiálním diplomatickým vztahům mezi Syrskou republikou a ČR, není schopen akceptovat fakta, skutečnosti a suverénní stanoviska, které prostřednictvím velvyslanectví vyjádřil sám ambasador Syrského velvyslanectví. Pan Hamáček nejen že jde hlavou proti zdi, ale sorry jako, „chčije proti větru“. Jeho možno říct kapriciózní, nezodpovědné jednání, které může snadno vyvolat pejorativní názory a zhoršení diplomatických vztahů mezi našimi zeměmi, je důkaz o jeho neumětelství, naprostém deficitu a nedostatku znalostí diplomatické praxe, ale co víc, svérázné, neomalené opovržení, přezíravý postoj nejen ke stanovisku Syrského velvyslanectví, ale také k názorům a nesouhlasu většiny občanů České republiky.

    Jakkoliv se pan ministr Hamáček odvolává na sociální sítě, které jsou podle něho fenomén poslední doby, je mu tato realita naprosto lhostejná. To dokazuje skutečnost, že na posledním jednání poslaneckého klubu ČSSD měli debatu o tom, že sociální demokracie zastává určité hodnoty, které nehodlá opouštět nebo měnit jen na základě názorů občanů na sociálních sítích. To souvisí i s debatou o sirotcích a o pomoci ČSSD, neboť nálada a názory na sociálních sítích prý není vždy jednoznačná. Přesto pan Hamáček je schopen konstatovat, že jakkoli je prý většina přispěvatelů na sociálních sítích proti pomoci, sociální demokracie je strana, která stojí na nějakých principech solidarity, které prý nemůže opustit. Tomu se říká cesta do pekla.

    Pan Hamáček je „mistr slov“. Mnoho toho napovídá, ale jen málo toho fakticky řekne a už vůbec neřekne něco, na čem by se dalo stavět. Tak např. jeho názor, že „většina přispěvatelů na sociálních sítích je proti pomoci“ je demagogický, irelevantní, zkreslený, neodpovídající realitě. V principu přece vůbec nejde přece o to, zda jim pomoci či ne, ale o to, že pokud nějací konkrétní sirotci vůbec jsou, jakým způsobem jim účelně, efektivně a bez (lidské) újmy pomoci. Jinými slovy, pan Hamáček nerespektuje názory občanů na sociálních sítích jen proto, že „odmítají pomoci“ sirotkům, přičemž problematika jejich přijetí do ČR má zcela mnohem závažnější, zásadní aspekty, včetně těch politicko-diplomatických. Vždyť pan Hamáček, jako člen vlády ČR ignoruje či nerespektuje názory představitele Syrské republiky, který se jasně a zřetelně vyjádřil, jaký má názor na přijetí 50 syrských sirotků a naši „soukromou“ aktivitu přijetí cca 50 syrských sirotků nedoporučuje, resp. zásadně odmítá.

    Všichni víme, že volání po solidárním a humánním přijetí 50 sirotků je abstraktní, naivní , hloupý předvolebně populistický úlet „lidumilné“ paní europoslankyně Šojdrové z KDU-ČSL, že ne vždy účel světí prostředky a že ne vždy musí být dobrý úmysl také dobrým skutkem. Navíc pan Hamáček a ČSSD je prý ochoten záležitosti se sirotky pomoci za předpokladu, že se toho někdo ujme tedy, že pokud někdo přijde s reálným projektem, bude prý připravený mu maximálně vyjít vstříc a pomoci ho zrealizovat. Protože lze téměř s naprostou jistotou předpokládat, že s takovým projektem nikdo nepřijde, pan Hamáček zůstane v očích těch, kteří o přijetí sirotků usilovali tím „správným mužem“, který sice chtěl, ale z jen z objektivních důvodů jeho případná „ochota pomoci“ se neuskutečnila. Tak se získávají politické body, takto se dělá politika. Je před volbami a pan Hamáček boduje. Nicméně by si měl uvědomit, že se počítá jen to, co bylo vykonáno, ne co bylo řečeno! A zatím toho pan Hamáček mnoho neudělal, zato však mnoho napovídal!

    0 0
  • 10/03/18--13:54: Černý říjen
  • Ne Jelcinovu fašizmu
    St. Hroch 
    2. října 2018 Outsidermedia
    V těchto dnech před čtvrtstoletím vyvrcholil spor mezi tehdejším ruským prezidentem Jelcinem a parlamentem země doslova krvavou lázní
    .
    Události probíhající v Moskvě od 24. září do 6. října 1993 byly našimi politiky i médii tehdy označovány jako vítězství demokracie nad komunismem…

    Události, které ruský historik Valerij Ševčenko podrobil nejucelenějšímu zkoumání a kterým věnoval dvě knihy, z nichž první nazval „Oběti Černého října“ a byla vydána až 16 let po události a druhou „Utajené oběti Černého října“. Jiní předmětné období nazývají dokonce „krvavým říjnem“.

    Abychom se dobrali příčin této tragédie, kterou si v Rusku stále ještě mnozí neuvědomují (ale o tom později), měli bychom se vrátit k datu rozpadu SSSR – k závěru „sešlosti představitelů některých svazových republik v Bělověžském pralese, tak zvanému srpnovém „puči“, který – jak se ukazuje – pučem nebyl, nebo Gorbyho „perestrojkou“, anebo dokonce do druhé poloviny 70.let, kdy se de facto začal chystal rozpad SSSR. To ale daleko přesahuje formát tohoto článku, a proto zůstaňme v kritickém roce 1993.
    Nejdříve velmi stručná chronologie politické krize v Rusku roce 1993:
    3. 3.
    8. sjezd lidových poslanců (SLP) schválil dodatky k platné sovětské Ústavě, které omezují pravomoci prezidenta a rozšiřují pravomoci parlamentu
    12. 3.
    Tentýž sjezd rozhodl o zbytnosti provedení referenda 11.dubna.
    20. 3. 
    Prezident Jelcin v televizním vystoupení prohlásil, že mocenská krize zašla příliš daleko, že spolupráce s parlamentem není možná a že rozhodl o zavedení vládnutí prostřednictvím prezidentských výnosů a usnesení vlády. Toto jeho prohlášení ještě dále vyhrotilo jeho konflikt s parlamentem. Ten požadoval jeho impeachment a jeho nahrazení viceprezidentem, generálem Ruckým.
    23. 3. 
    Ústavní soud prohlásil jeho rozhodnutí omezující zastupitelskou a soudní moc za neústavní.
    26. – 29. 3.
    9. mimořádný SLP se pokusil o prezidentovo odvolání, nicméně nedal dohromady potřebné dvě třetiny hlasů. Na to reagovala služba ochrany prezidenta a připravila prezidentovi věrné jednotky na rozehnání parlamentu.
    25. 4.
    Koná se referendum, v němž 58,7 % hlasujících dalo důvěru prezidentovi a 53 % jeho sociálně-ekonomické politice. Opozice s odvoláním na neúčast 38 milionů voličů výsledek neuznala.
    1. 5. 
    Fronta národní spásy zorganizovala v Moskvě pod protijelcinovskými hesly mnohatisícové demonstrace. Tvrdým zásahem OMON (speciálních jednotek milice) proti demonstrujícím, při němž byly mrtví a zranění, začal proces násilného řešení politické krize.
    26. 6. 
    Na území Ruské federace (RF) přestaly kolovat bankovky Gosbanka SSSR a Banky Ruska (BR) – vzor 1992. Zákonným platidlem se stal výhradně rubl vzor 1993. To vyvolalo velkou paniku, protože šéf BR stanovil lhůtu výměny 1 měsíc a omezil sumu na 35.000 rbl (tolik tehdy stál pár slušné obuvi). Jelcin sice vyhlásil úpravu lhůty do konce roku a částku zvedl na 100 tisíc, nicméně bylo už pozdě, protože lidé brali banky útokem. Ceny kvůli výměně peněz skokově stouply o 30 %.
    21. 9.
    Boris Jelcin podepsal Výnos č. 1400 „O postupné ústavní reformě“, do té doby přísně tajený. Šéf parlamentu Chasbulatov dal poslancům pokyn, aby prezidentův výnos sabotovali. Večer poté v televizním vystoupení Jelcin oznámil, že potvrdil dodatky ke stávající Ústavě, jimiž se rozpouští SLP a Nejvyšší sovět a nejvyššími orgány se v blízkém budoucnu stane dvoukomorový parlament, který vzejde z voleb 12. prosince t.r. Souběžně bude provedeno referendum o nové Ústavě. V přechodném období se bude RF řídit prezidentskými výnosy a usneseními vlády.
    23. 9.
    Mimořádný SLP rozhodl o zbavení prezidentských pravomocí Borise Jelcina. Vzniklo tím dvojvládí i v regionech, kde šéfové podporovali Jelcina, ale zastupitelé parlament. „Bílý dům“ (BD) – budova parlamentu – byl obklíčen milicí a stahovaly se k němu davy obránců parlamentu, stavěly se barikády.
    30. 9.
    Zástupci prezidenta a SLP sice podepsali protokol o kontrole zbraní v BD výměnou za zrušení obklíčení – toto rada obrany BD odmítla a navrhla návrat k situaci před blokádou BD. Jednání byla bezvýsledná.
    1. 10.
    Přívrženci parlamentu prorazili obklíčení a pokusili se obsadit budovu magistrátu, hotel „Mir“, budovy agentury ITAR-TASS a obvodní správy ministerstva vnitra, sousedící s BD. Přívrženci parlamentu také v nákladních autech odjeli obsadit televizní centrum „Ostankino“ (vyšetřování ukázalo, že šlo o provokaci bezpečnostních služeb. Obsazení se nezdařilo, snajperskou střelbou do davu bylo zabito 46 civilistů, mezi nimi i britský novinář R. Peck. Zabit byl i jeden z osobních strážců gen. Makašova. Podstatná část veřejnosti, na jedné straně zklamaná Jelcinovými reformami, ale neochotná podpořit prokomunistický parlament, stála stranou. Jegor Gajdar, pověřený funkcí ministra hospodářství, vyzval prezidentovy příznivce, aby se shromáždili u budovy Magistrátu a zorganizovali oddíly domobrany.


    3. 10.
    V noci proběhl masový mítink na podporu prezidenta, v televizi je podpořilo několik desítek představitelů kultury.
    4. 10.
    Prezident v 5. ráno podepsal výnos o mimořádném stavu ve městě, do města byly vyslány výsadkové jednotky tulské divize a podle oficiální informace 6 tanků vyslalo směrem k BD 6 varovných výstřelů, a to pouze cvičnými náboji. Po proniknutí příslušníků speciální jednotky „Alfa“ do budovy střelba ustala. O skutečném běhu událostí později.
    5. 10.
    V deníku „Izvěstija“ byl zveřejněn tzv. „Dopis dvaačtyřiceti“, podporující prezidenta a odsuzující obránce parlamentu. Mezi podepsanými umělci byl, bohužel, i můj oblíbený písničkář Bulat Okudžava. Oficiálně, dle ruské Generální prokuratury, v rozmezí 21.září do 4.října v pouličních srážkách, v BD a okolí, u tv-studia Ostankino, zahynulo 269 civilistů a 25 příslušníků armády a bezpečnostních složek.
    Tolik oficiální informace o časovém sledu událostí…
    Nyní se vrátím k výpovědím svědků a shora uvedené knize Valerije Švečenka, která především vyvrací oficiální tvrzení o pouhých šesti „slepých“ výstřelech ze šesti tanků (prohlásil to tehdejší ministr obrany P. Gračov). Podle pozdější oficiálních údajů se do útoku na BD zapojilo 10 tanků, 20 obrněných transportérů a 1.700 vojáků, převážně nižších a vyšších důstojníků. V rozhovoru s šéfredaktorem deníku „Zavtra“ uvedl generálmajor ministerstva obrany, že podle jeho informací tanky vystřelily na BD 64 granátů. Část z nich byla trhavých a kumulativních, což způsobilo mnoho škod a obětí mezi obránci parlamentu. Obránci parlamentu měli k dispozici jen lehké střelné zbraně. Podle několika svědectví najely na bílé stany stanového městečka neozbrojených obránců obrněné transportéry a kulomety rozstřílely lidi tam přebývající. Útočníci zabíjeli dokonce i lékaře a zdravotníky v bílých pláštích, kteří se pokoušeli pomoci raněným. Mezi zabitými neozbrojenými civilisty byly ženy, starci i děti…
    V budově parlamentu bylo mezi stovkami zabitých mnoho postřílených, nebo roztrhaných, či spálených tankovými granáty, ale i udušených dýmem, či utonulých v zatopeném podzemí. Nemálo z mrtvých žen bylo před smrtí brutálně znásilněno.
    Podle dalšího svědka, generálmajora Ovčinského, toho času pomocníka prvního náměstka ministra vnitra, vstoupili jako první po útoku do hořící budovy BD pracovníci milice s kamerou, prošli řadu kanceláří a zdokumentovali situaci. Pětačtyřicetiminutový film je uložen na ministerstvu vnitra. Svědek hovoří o tom, že shlédl celý film a citoval kameramana procházejícího vyhořelými kancelářemi a komentujícího to, co viděl: „Na tomto místě stál sejf a teď je na jeho místě roztavená kovová skvrna. Na tomto místě stál druhý sejf a zůstala po něm roztavená kovová skvrna“.
    Takové komentáře vypovídaly o cca deseti místnostech. Z toho jsem vyvodil, že stříleli i kumulativními granáty, které vypalovaly vše, včetně lidí. Ale těl tam nebylo 150, ale mnohem, mnohem víc. Ležely v řadách, zasypáni suchým ledem, v přízemí pak v černých pytlích. Kromě ostřelování budovy parlamentu z tanků a obrněných transportérů, automatčíky a snajpery, trvajícího celý den, se v BD i okolí konaly popravy – jak bezprostředních obránců parlamentu, tak i civilistů, kteří se v bojové zóně ocitli náhodou. Márnice v Moskvě i okolí byly přeplněny, a tak část obětí vyváželi nákladními automobily do prostoru vojenského cvičiště prostoru u Moskvy, tam je zahrabali a zahrnuli buldozery, případně spálili. Část odváželi po železnici, část dokonce nákladním člunem po řece Moskvě, neznámo kam…
    Skupinu 60-70 civilistů, kteří vyšli z BD po 19.hodině, příslušníci OMON odvedli po nábřeží do dvorů v ulici Nikolajeva, kde je surově zbili a pak postříleli. Zachránili se jen čtyři. Podle svědectví poslance parlamentu Šašviašvilliho, kromě příslušníků OMON, ve dvoře a v průjezdu domu v Hluboké uličce zadržené bili a zabíjeli i lidé ve „zvláštních uniformách“. Prokázána byla i účast soukromých bezpečnostních služeb některých ruských oligarchů.
    Celou noc až do rána 5.října se popravovalo u zdi blízkého stadionu i uvnitř něho, a to nejen z automatů, ale i velkorážními kulomety obrněných transportérů. Pozoruhodný je i výskyt „neznámých střelců“ – snajperů, od počátku zabíjejících lidi na obou stranách, aby vyprovokovali krveprolití. Snajpeři stříleli ze střechy velvyslanectví USA, z budovy magistrátu a z druhého břehu řeky. Z druhého břehu řeky střílely i tanky. Podle informací štábu obrany BD, později potvrzených otevřenými zdroji, bylo už 28. října na přímý rozkaz šéfa prezidentské ochranky Koržakova vydáno z armádních skladů 50 snajperských pušek, které byly 5.října večer vráceny. Celkem bylo od 28. září do 3.října vládním snajperům vydáno 127 snajperských pušek. Mezi zabitými snajpery byli identifikováni důstojníci bezpečnostních služeb.

    Řada svědků hovoří o skupině ostřelovačů – příslušníků sionistické polovojenské organizace Beitar, kteří bezprostředně po akci odletěli do Izraele…
    Oběti: Vnitřní statistika ministerstva vnitra uvádí 1.700 mrtvých. Nejmenovaný pracovník ministerstva vnitra uvedl pro deník „Nězavisimaja gazeta“, že: „Celkem bylo v BD objeveno 1.500 těl, mezi nimi ženy i děti“, obdobný údaj pochází z kanceláře tehdejšího premiéra Černomyrdina. Různé zdroje uvádějí celkem až 5.000 obětí (Litěraturnaja gazeta). Zraněných byly tisíce. Přesný počet prvních i druhých nelze stanovit, protože mj. mnoho z obránců BD nebylo z Moskvy, stovky lidí byly nezvěstné.
    Vyznamenaní: Prezident Jelcin udělil 26 titulů Hrdina Ruské federace (více než polovinu posmrtně), 20 řádů „Za osobní statečnost“ (generálům a novinářům – mezi nimi i britskému novináři R. Peckovi, zastřelenému ze zálohy snajperem u TV studia Ostankino).

    Potrestaní:
     151 účastníků obrany parlamentu, včetně vůdců odporu, viceprezidenta gen. Ruckého a předsedy parlamentu Chasbulatova bylo zatčeno a souzeno. Nicméně, všichni, až na gen. Makašova, byli prezidentem Jelcinem amnestováni…
    Jak byli útočníci na parlament placeni: Důstojníkům podílejícím se na útoku na parlament bylo vyplaceno po 5 milionech rublech (cca 4200 USD). Příslušníci speciální policejní jednotky OMON dostali 2x po 200 tisíc rbl. Řadoví příslušníci obdrželi po 100 tisíci rbl. atd.
    Celkem bylo těm, kdo se zvlášť vyznamenali, vyplaceno zřejmě minimálně 11 miliard rbl. (9 milionů usd). Taková suma byla totiž tehdy vyvezena ze státní tiskárny cenin a …zmizela(!). (Kurs dolaru byl tehdy 1.200 rbl.)
    Příčiny konfliktu: Za jednu z příčin konfliktu je označována otázka změny stávající Ústavy. Jelcin trval na změně formy vlády v RF a předání pravomocí SLP prezidentovi. Přívrženci parlamentu trvali na zachování svrchované moci zastupitelských orgánů, a to přestože v srpnu 1993 parlament vypracoval návrh zákona o změnách Ústavy s vyloučením bodů o nedělitelné moci SLP a parlamentu. Další příčinou bylo opakované odmítnutí SLP ratifikovat tzv. Bělověžskou dohodu o zániku SSSR.
    Podle názoru mého moskevského přítele Pavla, přímého svědka krvavých událostí, byl hlavním motivem boj o moc. Navíc mě překvapil sdělením, že nemalá část lidí na venkově dodnes vůbec nechápe, co se v Moskvě stalo, stejně jako nechápe společenské změny, ke kterým v RF došlo…
    Postoj regionů k říjnovým událostem: V průběhu krvavých událostí zaujal a převážná většina regionů neutrální pozici. Poté, co premiér Černomyrdin rozeslal šéfům regionů upozornění na neplatnost jakýchkoli dokumentů podepsaných viceprezidentem Ruckým a současně i varování před podporou parlamentu, podpořily Jelcina cca 2/3 představitelů výkonné moci a 1/3 zastupitelských orgánů v regionech. S odstupem času procento podpory prezidenta Jelcina v regionech stouplo.
    Postoj hlavních opozičních stran: Aktivně na straně obránců parlamentu vystoupili komunisté (KPRF), aby se poté jejich předseda Zjuganov postavil za prezidenta Jelcina. To ostatně zopakoval i později po vyhraných prezidentských volbách, kdy předal vítězství B. Jelcinovi, t.č. ležícímu v nemocnici po 4. infarktu. Problematická byla a jsou i některá hlasování poslanců za KPRF v jedné řadě s poslanci vládními. Jednoznačně se za prezidenta a vládu postavil předseda Liberálně demokratické strany Ruska (LDPR) V. Žirinovskij, který se, spolu se svými souvěrci v parlamentu, chová obdobně. Populární jsou jeho kritická a rázná protivládní vystoupení na veřejnosti, ale při rozhodujících parlamentních hlasováních zpravidla podpoří vládní stranu Jednotné Rusko.
    Politické důsledky konfliktu: Byly zatčeny stovky levicových činitelů, rozpuštěna byla Fronta národní spásy, hnutí Pracující Rusko, Ruská národní jednota, Sjednocená fronta pracujících, atd. Po skončení mimořádného stavu svoji činnost obnovily, kromě Fronty národní spásy. Prosincové volby potvrdily silnou pozici Jelcina a jeho přívrženců, na základě referenda byla přijata nová Ústava RF, na jejíž přípravě se významně podíleli američtí poradci, a která je teď terčem kritiky opozice.
    Na závěr se asi nejlépe hodí vyjádření spisovatele a bouřliváka Eduarda Limonova, který na besedě se čtenáři v Jekatěrinburgu prohlásil na adresu jejich rodáka, na jehož počest tam státní moc vybudovala obrovské „Jelcin centrum“: „Člověk, který kvůli svému kariérnímu růstu, jen proto, aby porazil Gorbačova, kvůli uspokojení svých vlastních ambicí, zničil mocnost, jakou byl Sovětský svaz, takový člověk by namísto poct měl být naražen na osikový kůl…“


    Zdroje:

    0 0

    3. 10. 2018    Parlamentní listy
    „Lidé by měli být vyděšení z toho, co se děje v zemích, kde muslimské komunity nabírají na síle. Lidé, kteří neodmítají informace a nebagatelizují je, také vyděšeni jsou,” říká pro ParlamentníListy.cz exministr a kandidát do Senátu Ivan David. Lidi, které podle něj nepřesvědčí terorismus, sekání hlav, střílení zajatců, kamenování znásilněných žen, dopadnou stejně jako ti, kteří toto za okrajový jev považovali před staletími, tedy s uťatými hlavami.


    Pane doktore, dlouhá léta jste byl členem ČSSD, co vás vedlo k tomu, že jste z této strany odešel? Kandidujete do Senátu za stranu, která je označována jako extremistická a populistická, jak se s tím vyrovnáváte?

    ČSSD mě svým chováním donutila, abych si položil otázku, co v ní vlastně ještě hledám. Tak jsem v lednu 2016 po 23 letech odešel. To už ji řídila tato parta, která ji dovedla ke dnešní politice, k tomu, že už nemají co nabídnout, k astronomickým dluhům, programové vyprázdněnosti a ke dnešním volebním výsledkům. Extremismus je nálepka, která má negativní konotaci, je to vlastně nadávka. Ale proč ne, přijměme to s klidnou tváří. Extremus je latinsky nejvzdálenější. My jsme tedy nejvzdálenější od nich a oni jsou nejvzdálenější od nás.

    Styděl bych se být blízko těch, kteří SPD nazývají extremistickou. Jerzy Lec je autorem aforismu: „Některé chyby jsou už chybami, některé ještě zásluhami.“ Jestli by měly být politické strany, které se zasloužily o dnešní stav, „normou“, pak nezbývá než od nich být co nejdále. Pokud jde o „populismus“, což má být označení pro demagogické nadbíhání lidu (populus), tak toto označení je berlička pro ty, kteří nechtějí nebo nemohou lidu nic nabídnout a jsou nuceni se tvářit, že je to od nich odpovědné. Ve skutečnosti jde o to, že hájí vlastní zájmy proti lidu. Kdo vydělá na tom, když neporostou mzdy. Oni si zvykli rozdělovat peníze, které vůbec nejsou jejich, a ještě si z toho dělají zásluhy. Občas za ně nechají draho postavit něco hezkého a zábavného. A to je právě populismus. Když není dost chleba, tak alespoň hry.

    Jaký vývoj SPD očekáváte? Má šanci patřit mezi hlavní hráče na politické scéně?

    SPD v budoucnu mezi hlavní hráče na politické scéně patřit může, pokud neudělá závažné chyby. To se zdánlivě dá říci o každé straně, ale není to tak. Nemůže to platit pro strany, které zjevně hájí zájmy jen úzké skupiny občanů. Něco takového se dlouhodobě neutají…

    Jak vidíte svoji šanci na zvolení?

    To záleží na voličích a na protikandidátech a jejich sponzorech. Hovořil bych skromněji, a to o možnosti postoupit do druhého kola, protože voliči stran, kteří by mě ve druhém kole nepodpořili, měli v předchozích volbách doposud vždy převahu. Kdybych chtěl charakterizovat, čím se liším od skoro všech ostatních kandidátů, pak je to kritický postoj ke stavu, do kterého se ČR dostala, většina ostatních s tím naopak vyjadřuje spokojenost, ostatně jim nic jiného nezbývá, protože jsou spolutvůrci a obhájci a dojiči systému. Nemohou přiznat, že mnohé jejich zásluhy byly mírně řečeno chybami. Někteří protikandidáti mají výhodnější postavení. Nejenže jsou oni nebo jejich sponzoři schopni dát víc do propagace, ale pan Pavel Fischer se stal známým jako druhý nejúspěšnější Antizeman v prezidentských volbách a podporuje ho strana, jejíž kandidát minule vyhrál.

    On uvádí jako svoji zásluhu, že vyjednával podmínky vstupu ČR do EU. Skutečně jsou ty podmínky tak skvělé, když nám zrušily významnou část průmyslu a zemědělství a přivedly k nám primitivní výroby a zákaz podporovat vlastní průmysl? Tuto zásluhu by měl spíš tajit. Bývalý ministr Ivan Pilný za vítězné ANO zase prohlašoval, že si ČR nemůže dovolit zvednout platy učitelům. Já si naopak myslím, že si nemůže dovolit nezvednout. Profesor Aleš Gerloch chce obohatit naši ústavu deklarací, že „Česká republika je vlastí příslušníků českého národa a národnostních a etnických menšin, které jsou s ní trvale spjaty“. To je hezké, ale když se přivalí statisíce migrantů, co nám bude platné, co je psáno v ústavě?

    O mně v iDNES.cz napsali, že jsem dvakrát za ČSSD neúspěšně kandidoval do Senátu. Ano, ale v roce 1996 jsem postoupil do druhého kola, když v Praze všude vyhrála ODS, a v roce 2004 volby probíhaly těsně po propuknutí skandálu s Grossovým bytem, to se těžko vyhrává.

    Čemu byste se chtěl v případě zvolení v Senátu věnovat?

    Chtěl bych se věnovat sociální patologii v nejširším smyslu. Ti, kteří nesou odpovědnost za stav společnosti, se pochopitelně tváří, že je všechno v pořádku. Není. Naopak vzrůstají demoralizace a bída. V ulicích měst se pohybují desítky tisíc bezdomovců a jen blbec může tvrdit, že se dobrovolně rozhodli pro tento „životní styl“. Třetina z nich trpí psychózou, většina zneužívá drogy nebo alkohol, pokud na ně seženou peníze, statisíce lidí není schopných „platit složenky“. Každý rok se nenarodí desetitisíce dětí, protože by je rodiče neuživili, a mnohé z těch, které se přesto narodí, nejsou rodiče schopni dostatečně zaopatřit, tisíce dětí nemají na školní obědy atd. Statisíce lidí je v exekuci.

    A propaganda stále opakuje, jak jsme úžasně prosperující zemí, a proto bychom se měli starat o migranty plodící děti, které sami neuživí. Já jsem přesvědčen, že z toho pro nás žádná povinnost nevyplývá. Pomáhat i ve svém zájmu můžeme, ale tam, kde žijí.

    SPD je známá hlavně zaměřením na migranty. Není to málo? Je to aktuálně hlavní problém ČR? Někteří politici tvrdí, že se snažíte lidi vyděsit, abyste z toho vytloukli politický kapitál… Hlavně se v té souvislosti mluví o islámu.

    Je chyba možná i samotné SPD, že není dostatečně známo, že má komplexní program. Masy migrantů, kteří v Německu nebo Švédsku dokazují, že se nehodlají přizpůsobit, u nás zatím nejsou, ale EU pracuje na tom, abychom byli povinní je přijímat. Podpis pod příslušnou deklarací zřejmě připojí naši představitelé v prosinci. A to už velký problém je. S některými body programu SPD bych polemizoval, ale je jasné, že program je kompromisem a nepsali ho proto, aby se zrovna mně bezvýhradně líbil. V SPD jsou lidé, kteří přešli od jiných stran zprava i zleva, protože nebyli spokojeni se směřováním politiky původních stran. Dnes má ČR postavení nerovnoprávné kolonie. Ti, kteří jsou s tím spokojeni, do SPD samozřejmě nešli, zůstali v těch stranách, které zemi do tohoto stavu dovedly.

    Lidé by měli být vyděšení z toho, co se děje v zemích, kde muslimské komunity nabírají na síle. Lidé, kteří neodmítají informace a nebagatelizují je, také vyděšeni jsou. Optimismus je příjemný. Definuji ho jako neodůvodněné přesvědčení, že se věci budou vyvíjet příznivě. Optimismus vždycky tak trochu páchne blbostí. Ta je v té neodůvodněnosti, v přesvědčení bez dostatku informací. Pesimismus je pravý opak, a ze stejného důvodu také páchne blbostí. Je pravda, že o budoucnosti nemůžeme mít žádné ověřitelné informace, ale můžeme čerpat ze současnosti a zkušenosti těch, kteří už naši hrozící budoucnost prožívají. A pak se lze poučit z minulosti. Žádná země, kam domigroval islám, se z toho už nevzpamatovala a dnes už lidé ani nevědí, že nebyla odnepaměti islámská. Výjimek je málo – Španělsko a částečně Balkán. Dnes jsou muslimů skoro dvě miliardy a kdysi ovládali jen nepatrné území na Arabském poloostrově.

    Pokud někoho nepřesvědčí teroristické útoky, sekání hlav, masové střílení zajatců, ukamenování znásilněných žen a tvrdí, že je to okrajový jev, který se nás nebude týkat, tak uvažuje jako ti, jimž byly hlavy uťaty již před staletími. A měl by si všimnout čumilů u veřejných poprav a sympatie k tomuto šíření islámu mezi prý neradikálními muslimy. Blbci se také kdysi smáli čalouníkovi s knírkem a Židé nakládaní do dobytčáků věřili, že přežijí, protože není důvod je trestat. Málokdo četl Mein Kampf a lidé nevěřili, že tento „blábol šílence“ je programem k realizaci. Přečetl jsem si Korán. Je v něm mnoho příkladů kmenů, které odmítly uvěřit v Alláha a „druhý den byli všichni mrtví“. Prostě optimismus páchne blbostí a zlehčování nezodpovědností.

    V Poslanecké sněmovně proběhl z iniciativy poslance Jiřího Kobzy seminář o svobodě slova, kde jste také vystoupil. Nakolik je podle vás u nás svoboda slova ohrožena?

    Pachatelé českého „hospodářského zázraku“ a dalších výdobytků se samozřejmě snaží a budou snažit potlačit kritiku. Zatím si nemohou dovolit zavést předběžnou cenzuru, ale pokoušejí se o agresivní kampaň proti nositelům méně příznivých zpráv, nepříznivých informací ze zahraničí a kritických úvah. Přece víte, že zpočátku byly na seznamu i ParlamentníListy.cz. Pokud vím, pak ze seznamu zmizely, protože jsou příliš čtené, a tím vlivné. Jednoznačně svoboda slova v ČR a nejen zde ohrožena je, pokud ji jako jednu z hlavních občanských svobod neuhájíme.

    Když se podívám na váš životopis, nelze přehlédnout, že z funkce ministra zdravotnictví jste odstoupil po půldruhém roce a z funkce ředitele psychiatrické léčebny jste byl odvolán po třech letech. Jak to vysvětlíte?


    Je to dáno mými povahovými rysy. Nazvěme to třeba „nestlačitelnost“, to by nemělo žádnou konotaci. Kdybychom řekli „pevnost“, tak by to mělo konotaci kladnou, kdybychom řekli „nepružnost“, tak zápornou. Možná že hyperbankéři v New Yorku si mohou opravdu dělat, co chtějí, ale všichni ostatní se buď přizpůsobují tlaku, který je větší než jejich síla, nebo jsou odstraněni. Ani americký prezident na tom není lépe. Prostě nebudu hlasovat tak, jak mi někdo nadiktuje. Na kandidátce do Sněmovny jsem byl vždy rozhodnutím krajských orgánů odsunut na spolehlivě nevolitelné místo. Až v roce 1998 volební konference překvapivě neschválila návrh krajského výkonného výboru a řadoví delegáti mě posunuli na volitelné místo. V době, kdy se stal Miloš Zeman premiérem, neměl už za sebou většinu v politickém grémiu a předsednictvu. To už tehdy ovládali lidé, kteří je ovládají i dnes a přivedli ČSSD tam, kde dnes je.

    Ctižádostiví trpajzlíci nesnesou někoho, kdo je převyšuje. Potřebovali se Zemana zbavit, potřebovali Zemanem navržené ministry odstranit. To se nejvíce daří v resortech, kde jsou silné zájmové skupiny, jako je zdravotnictví. Pamatuji se, jak Buzková obcházela poslance ČSSD, aby hlasovali proti zákonu, který jsem předložil. Nedávno zesnulý Miroslav Šlouf mi později řekl, kdo financoval mediální kampaň proti mně, a smál se, že to pro tu nadnárodní společnost ani nebylo drahé. Varoval jsem Miloše Zemana před Špidlou. Nebylo to nic platné. Později jsem napsal článek „Mýlil se Zeman…“ a Miloš Zeman podle toho nazval svoji knihu.

    A Bohnice?

    Milada Emmerová a David Rath mi nezávisle na sobě vzkázali, abych se přihlásil do konkurzu. Udělal jsem to na poslední chvíli. Konkurz byl monumentální, jako by šlo o ředitele České televize. Do komise se nechala nominovat například Miroslava Němcová, aby zabránila mému návratu kamkoli. Konkurz jsem těsně vyhrál. Protikandidát byl připuštěn, ačkoli nesplňoval podmínky. Později byl v televizi skrytou kamerou usvědčen, že jeho partnerka okrádá pacienty. Protestoval proti skryté kameře, byl do toho zapleten. Jako ředitel jsem měl asi o 10 000 menší plat než předtím, ale pocit větší užitečnosti. Buzková jako ministryně školství pak na mne přes usnesení vlády tlačila, abych nebránil postavení velmi nákladného pavilónu pro „mladistvé vrahy“. Zakázky byly jistě již dohodnuty.

    Podařilo se mi v tom zabránit a s následnou vládou ODS se podařilo vyjednat, že peníze byly převedeny na rekonstrukci dětského pavilónu v Bohnicích. Nemocnici jsem dostal z červených čísel a ministr za ODS mi za to přiznal velmi vysokou odměnu. Náměstek mi pak řekl: „Pořád nám sem volá ten vzteklej trpaslík, abychom vás vyhodili.“ Měl na mysli Pavla Béma. Jenže ten byl prvním místopředsedou ODS, stranicky nadřízený ministrovi. Tak byl na moje místo jmenován Bémův nominant bez výběrového řízení. Náměstek ministra mi tehdy řekl: „Náměstka můžete dělat kdekoli, kde se domluvíte, ředitele nikde.“ Bylo to asi měsíc po oné odměně.

    0 0


    4. 10. 2018  lenta(+ minutové video) a russian
    Ministerstvo obrany
    Ruska zveřejnilo záběry o vykládce protiletadlových raketových systémů S-300 v Sýrii. Video opublikoval televizní kanál "Zvezda". Na záběrech, pořízených v nočních hodinách, jsou vidět odpalovací rampy, které vyjíždějí z plošiny nákladního letadla An-124-100 Ruslan.

    2. října ministr obrany Sergej Šojgu oznámil prezidentovi Vladimíru Putinovi, že Rusko dokončilo předání protiletadlových systémů Syrské arabské republice. Podle jeho vyjádření bylo do Sýrie dopraveno 49 jednotek zařízení: detektory osvětlení, základní detekční systémy, řídicí prostředky a čtyři odpalovací rampy.

    Šojgu: práce na instalaci jednotného systému řízení PVO v Sýrii budou dokončeny do 20. října

    Během operativní porady ruského prezidenta Vladimíra Putina se členy Rady bezpečnosti sdělil ministr obrany Ruské federace termíny instalace jednotného systému řízení PVO v Sýrii.

    "Co se týká jednotného systému řízení celé sítě protivzdušné obrany, zahájili jsme dodávky zařízení a dokončíme veškerou práci s přípravou a výcvikem mužstva a propojením do jednotné sítě do 20. října", cituje jej agentura RIA Novosti.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    4. 10. 2018

     Ivan David  VIDEO 
    Jaroslav Bašta VIDEO
    Václav Dvořák VIDEO 
    Stanislav Novotný VIDEO 
    Petr Hampl VIDEO
    Jana Maříková VIDEO 
    Lenka Procházková VIDEO
    Martin Kunštek VIDEO


    0 0

    4.10.2018 Nová republika a Nezávislá média




    0 0

    Paul Craig Roberts
    4. 10. 2018  blog autora
    Podporoval jsem zvolení Trumpa presidentem ze tří důvodů.
    1. Byl jediným kandidátem, který uznával potřebu normalizovat vztahy s Ruskem a skoncovat s rozdmycháváním konfliktu s ním.
    2. Byl jediným kandidátem, který uznával potřebu obnovit vysokou produktivitu americké výroby a návrat pracovních příležitostí ze zámoří zpět do USA.
    3. Byl jediným kandidátem, který mluvil přímo k americkým lidem, a ne k zájmovým skupinám vládnoucí elity.
    Bál jsem se však toho, že Trump, s poměry ve Washingtonu neobeznámený, nebude dost dobře vědět, koho má jmenovat do vlády tak, aby svých cílů dosáhl.
    Trump si nebyl ani dost dobře vědom velikosti hrozby, kterou jeho agenda představovala pro vojensko-bezpečnostní komplex, americké globální korporace a vládnoucí oligarchii. Normalizováním vztahů s Ruskem by totiž zproblematizoval nejen bilionový roční rozpočet vojensko-bezpečnostního komplexu, ale i jeho politickou moc. A přivedení pracovních příležitostí ze zámoří zpět do USA by zvýšilo hodnotu americké pracovní síly a tím i výrobní náklady amerických globálních korporací.
    Trumpovy projevy přímo k americkým lidem navíc v příslušnících vládnoucí oligarchie vyvolaly přízrak lidové revoluce, která by se mohla obrátit přímo proti nim.
    Takže příliš mnoho nepřátel pro presidenta, který ani dost dobře nevěděl, jak má vládu řídit. A za to všechno platil. Byl to – a je dosud – především z prstu vycucaný útok na prezidenta v podobě aféry Russiagate, zorganizovaný někdejším ředitelem CIA Brennanem a podpořený vysokými činovníky Demokratické strany v FBI, téměř všemi americkými presstitutkami a dokonce i Trumpovým náměstkem generálního prokurátora Rosensteinem.
    To vše v úhrnu tedy Trumpovi zabránilo znormalizovat vztahy s Ruskem. A jeho neschopní ekonomičtí rádci, a to ať už úmyslně či neúmyslně, odvedli jeho pozornost od návratu pracovních příležitostí zpět do USA k problému cel. A to s tím výsledkem, že Spojené státy dnes mají na krku obchodní válku a američtí občané zvyšující se ceny zboží.
    Vládnoucí oligarchie se zkrátka a dobře rozhodla, že z Trumpa udělá varovný příklad. Takový, který všem budoucím kandidátům amerického presidenství napoví, že mluvit přímo k lidem je jejich nejbezpečnější zhouba.
    Trump byl naší poslední nadějí, která se, jak se zdá, noří v těchto dnech pod hladinu. Trumpova politika na Středním východě se toho času nachází v rukou jeho sionistického zetě a izraelského premiéra Netanjahua, a to s tím výsledkem, že mezinárodní napětí se zde zvyšuje. Trumpův režim pohrozil syrským a ruským vojenským silám, že jestliže zaútočí na poslední syrskou provincii, která je ještě obsazena washingtonskými teroristy, bude to mít za následek masivní americký útok na Sýrii. Nu, a aby toho nebylo málo, prosazuje Trump přestěhování amerického velvyslanectví do Jeruzaléma a jednostranně vypověděl USA z dosavadní platné nukleární dohody s Íránem, a těmito činy v podstatě rezignoval na svůj původní a vyhlašovaný úmysl se ze Středního východu stáhnout.
    Mohl bych pokračovat, ale myslím, že to k vykreslení obrazu stačí.
    A teď si na chvíli a na krátký špacír pustím fantazii.
    Trumpův režim se buď pomátl, anebo je natolik srozuměn s možností budoucí války, že není s to pochopit, že Rusko prostě nemůže připustit americko-izraelskou destabilizaci Íránu, stejně jako nemůže připustit americko-izraelskou destabilizaci Sýrie. Čímž se ovšem hrozby šíleného Trumpova poradce Boltona na adresu Íránu mění i v přímé hrozby národním zájmům Ruska.
    A tak prezident, který se chystal zlepšit vztahy s Ruskem, je zhoršil víc, než to dokázali Obama, Hillary Clintonová a Victoria Nulandová dohromady.
    Je to k nevíře – a od ní už je jen krátká cesta k té fantazii.
    Anebo to fantazie není?
    Když Trump viděl, jak má obě ruce i nohy svázané materiálními zájmy vládnoucí oligarchie, rozhodl se ztenčující se vliv Washingtonu na vývoj věcí ve světě už prostě jen DORAZIT. Jen a jen proto jmenoval americkou velvyslankyní v OSN Nikki Haleyovou, která zde okamžitě předvedla nejoslnivější výkon, když už jen několika svými projevy proměnila téměř všechny členské země OSN v nepřátele USA. Trump sám přiložil k dílu své polínko, když svými cly a sankcemi rozzuřil Evropu až doběla, a Německo ještě víc, když mu rozkázal zastavit práci na rusko-německém mořském plynovodu. A pokračoval ve svém tažení i 26. září, kdy jednal s RB OSN jako se svým pacholkem. A jako by mu i tohle bylo málo, nejsoučasnějšími hrozbami a sankcemi žene Turecko, Írán, Indii a Severní Koreu přímo do náruče Ruska. A Evropu do nezávislosti.
    A tak s jiskrou génia a vzdor celému svému neokonzervativnímu režimu likviduje Trump washingtonskou vedoucí roli ve světě.
    Je to všechno jen důsledek arogance, anebo jde o šlápoty velkolepé strategie? Jestliže to však neodvratně skončí tam, kam to dnes směřuje, vejde Trump do historie jako Trump Veliký, který zachránil svět tím, že rozbil americkou hegemonii na kusy.

    Překlad: Lubomír Man


    0 0

    4. 10. 2018
    Vážení přítomní, jsem kandidát do Senátu ve volebním obvodu 17 od Petrovic přes Lhotku a Modřany až po Zbraslav. Začnu aforismem polského spisovatele Stanislava Jerzy Lece: „Některé chyby jsou už chybami, některé ještě zásluhami.“ 

    Žijeme v době, kdy ti bystřejší vidí, jakými cestami nás chtějí vést a k jakým koncům s nimi směřujeme. Většina mých protikandidátů jsou vášniví obhájci současného směřování. Nedivíme se, nesou za něj spoluodpovědnost.

    ODS, TOP 09, ANO, STAN jsou hluboce zahleděni do přítomnosti a chtějí ji udržet do nekonečna, Piráti uvažují o budoucnosti, ale takové, která povede jen k prohloubení současných problémů, ne-li k rozvratu.

    Stále se nás snaží přesvědčit, že díky jejich schopnostem žijeme ve skvělé době, kdy se všechno daří a všichni jsou úžasně spokojeni. A co ty proti Německu stále třetinové mzdy, které se líbí jen zaměstnavatelům? Co ty statisíce exekucí, co ty desetitisíce bezdomovců?

    To, že je u nás nízká porodnost se nám Miroslava Němcová snažila vysvětlovat tak, že se lidé mají tak skvěle, že ani nestačí využívat všech úžasných příležitostí a proto tak nějak zapomínají plodit děti.

    Jenže to je z 90% lež. Lidé žijí v nejistotě, a příliš mnoho lidí žije od složenky ke složence a děsí se růstu cen a zvyšování nákladů na bydlení. Co důchodci, kteří mohou buď trochu jíst, nebo si zaplatit léky? Co samoživitelky, nezaměstnaní a mladé rodiny. V Praze to je daleko méně vidět, protože kdo na to nemá, ten už tu většinou nežije. Příliš mnoho lidí nemá dostatečný legální příjem a proto žijí v ilegalitě. Příliš mnoho lidí žije sice skromně, ale paraziticky a společnosti přinášejí hlavně náklady a další problémy.

    Společnost je hluboce rozdělena. Nedělí jí prezident Zeman tím, že si dovolí nesdílet názory mainstreamových novinářů, ale dělí ji propast v možnostech uplatnění.

    Chybějící populaci nechtějí doplnit podporou mladých lidí, kteří by se o své děti dobře starali, kdyby si je mohli dovolit. Chtějí ji doplnit statisíci kulturně vzdálených imigrantů. Oni nemohou za to, že nesdílejí naši kulturu, protože nebyli vychováni a vzděláni, aby měli šanci na uplatnění v Evropě. Ale my za to také nejsme odpovědni. Imigranti jsou převážně muslimové a jejich víra obsahuje přesvědčení, že my jsme tady od toho, abychom jim sloužili a oni jsou předurčeni k vládnutí. A pokud nepřijmeme jejich víru máme být mrtví, jak to jasně stojí v Koránu. Ať mi nikdo neříká, že jsem četl špatný překlad. Nepřipomíná vám to nacistické učení o nadřazenosti germánské rasy? Ale samozřejmě. I tato ideologie měla vládnout světu. Neuspěla, zato Islám je velmi úspěšný a ovládá dvě miliardy lidí. Oni vědí jak na to a po staletí se v tom zdokonalují. Ano, jasně říkám, že světovládná ideologie islámu je podobná světovládné ideologii nacismu. Jen světu nemají vládnout Germáni, ale muslimové.

    Že naši představitelé náhle obrátili? Nenechme se mýlit. Praxe je kritérium pravdy, oni to v prosinci podepíší a zavážou nás k přijímání imigrantů.

    Já mám jinou představu. Národy Evropy včetně našeho pořád ještě existují, i když se o něm tak nějak nemluví. Politický národ, který zahrnuje každého, kdo chápe smysl pospolitosti a povinnost pomáhat ve společném díle pokládá za samozřejmost. Nepatří do něj ti, kteří na něm parazitují, okrádají spoluobčany jako piráti, nebo hájí své údajné právo prohulit se do demence a pak natáhnout ruku.

    Každý musí dostat příležitost k uplatnění, která odpovídá jeho schopnostem. Černé pasažery je nutno vysadit na nejbližší zastávce. Prý je to ošklivé. Někomu se to tak může jevit, ale já jsem přesvědčen, že je to spravedlivé a rozumné. Děkuji za pozornost!

    0 0

    4. 10. 2018 Nová republika a Nezávislá média




    0 0

    Martin Koller
    5. 10. 2018
    Tři spasitelé v cizím zájmu
    Historicky se v české, historii objevili tři spasitelé. První byl Ježíš, kterého využívala křesťanská církev k ovládnutí věřících i států. U nás nakonec sloužil především ke germanizaci a podpoře vlády cizácké šlechty po bitvě na Bílé hoře. Druhý byl Václav Havel, kterého vytvořily nadnárodní zájmové skupiny s cílem kolonizovat naši zemi, především v zájmu pangermánských sudeťáků a podpoře katolické církve s nimi spjaté. Úspěšně to spojili s komedií o pravdě a lásce.  



    Ta se změnila na realitu korupce, zlodějiny, lži, politické korektnosti, narkomafie, sprostoty, multikulturalismu, ničení rodiny a školy, inkluze, podpory sexuálních úchylek, zlodějského ekologismu, rozprodeje našeho průmyslu, otrokářství cestou levných pracovních sil, ničení našeho zemědělství, protinárodní propagandy v médiích, četně nově vytvářené historie účelově zakrývající zločiny pangermánství a německého nacismu, většinou ve prospěch pangermánských zájmů, reprezentovaných vládou v Berlíně a jejich slouhy v Bruselu pod vlajkou EU. Hra na elity, které jsou nejodpornější prodejnou, amorální lůzou.

    Poté, co havlovská hvězda značně vyčpěla v páchnoucí realitě, objevil se nový spasitel Andrej Babiš s úzkými kontakty na zájmové skupiny kolem Allbrightové (a tudíž i Söröse) a s rozsáhlými investicemi o oblasti ekologismu a potravinářství u nás i v Německu. Zasmrádlou lež o pravdě a lásce nahradil neméně prolhaný slib, který nikoho nezarmoutí o tom, že bude líp. Nějak se to nedaří, stále zůstáváme chudou kolonií ponižované žebroty podléhající germánským zájmům.

     Zde bychom si mohli položit zásadní otázku ve vztahu k naší historii. Ve dvacátých letech byl uveden do života, jako jeden z aktů demokracie zákon o pozemkové reformě. Agrárníkům a lidovcům se ho dařilo dlouhodobě sabotovat. Pokračoval od roku 1946 po druhé světové válce. Nakonec bylo možné vlastnit legálně pouze 50 hektarů pozemků zemědělské půdy. Jak se tento zákon prezidenta Masaryka a první republiky údajně obdivované multimilionářským oligarchou Babišem slučuje s církevními takzvanými restitucemi a s rozsahem majetku společnosti Agrofert, kterou vlastní oligarcha a největší latifundista Babiš?

    Svět trvalého zmatku, nestability a nejistoty

    Kdybychom, přitvrdili, mohli bychom, mluvit o soustavné přehlídce protichůdných lží. Typickým příkladem je opět multimiliardářský oligarcha a latifundista, který na všemožných plakátech poskakuje a šklebí se jako profesionální herec. Sám se předvádí jako bojovník proti migraci, ale na druhé straně všichni jeho politici v Bruselu i v Praze ji nadšeně podporují. Stačí se podívat, jak hlasují. Předvádí se jako sedřený profesionální chudák pronásledovaný zloději. Přitom jeho majetek za dobu výkonu funkce ministra financí a premiéra významně vzrostl.

    Den před volbami se objevila na Seznamu pohádka, že zchudl o 13 miliard, chudák asi prací pro národ. Spíš se jedná o komedii, v níž si nezapočítává do majetku Agrofert, který jako nevlastní po dobu výkonu své neziskové funkce. Hraje si na bojovníka proti migraci a jeho pravá ruka, ministr vnitra, aktuálně obrany Metnar podepsal za něj deklaraci v Marákeši. V současné době bez připomínek přijal socialistického ministra zahraničí Petříčka, asistenta neakceptovatelného slouhy cizích zájmů Pocheho, který se předvedl nadšením pro silnou EU, tedy kolonialismus, útlak, inkluzi, multikulturalismus, cenzuru a možná i válku a především podporou afroislámské migrace. Blíží se slavnostní podpis kompaktu OSN o migraci v Marákeši, který má vytvořit povinnost přijímat v Evropě afroislámské migranty a starat se o jejich blaho (!) jako vymahatelnou povinnost a lidské právo. Hádejte, kdo to pojede podepsat za našeho spasitele. Ten přece nemůže vypadat, že podporuje migraci a tak vypadnout ze svojí komedie pro nemyslící obdivovatele.

    Multimiliardář má z voličů evidentně legraci v rámci svého arogantního smyslu pro humor. Ze Stropnického, který věnoval polovinu naší armády germánskému Bundeswhru udělal ministra obrany a zahraničí, z Metnara, který podepsal Marákeš ministra vnitra a obrany. Z obdivovatele známého vlastence Dienstbiera, prosazovatele cizáckých zájmů a afroislámské migrace Petříčka udělal ministra zahraničí. Arogantní dědek Pilný, který posílal důchodce sbírat psí lejna, byl oligarchovým ministrem financí a aktuálně je třetím na kandidátce ANO v Praze. A nemyslící důchodci budou volit oligarchu jako šílení. Těch pár stovek, které jim slibuje, do roka zmizí v rostoucích cenách potravin a poté, co s Hamáčkem a Petříčkem prosadí Euro místo koruny, budou z důchodců žebráci. Přibližně 2500 korun každý měsíc, které chybí v průměru každému důchodci díky reformám Kalouska a Drábka se nesnaží vyrovnat nikdo. Jen se přihodí dobytku trochu sena, aby moc nebučel.

    Oligarcha se rád ohání první republikou. Tehdy se člověk půjčující na vysoký úrok označoval jako lichvář a lichva byla trestný čin. Jedničkou na kandidátce v Praze je spasitelův kůň Stuchlík, který se živil právě půjčováním na vysoký úrok. Aspoň podle médií. Možná se vědecky založený oligarcha dopracoval ke zjištění, že jeho kůň nejlépe nakopne Prahu a udělá ji bohatší. Nicméně za první republiky nebyl zaznamenán případ, že by lichvář obohatil někoho jiného, než sebe. Na závěr bych připomenul, že oligarcha si pokecal proti politickým protinárodním neziskovkám, ale po celou dobu výkonu svých politických funkcí neudělal nic pro to, aby omezil miliardové toky peněz z české státní pokladny ve prospěch jejich parazitování a protinárodních aktivit typu podpory multikulturalismu, afroislámské invaze, inkluze a jiných špinavostí, na něž se nabaluje organizovaný zločin, především stále rostoucí obchod s drogami a šedá ekonomika. Ta mu na rozdíl od údajně kradnoucích českých podnikatelů nevadí, takže od roku 2016, tedy v době jeho vlády se výsledky šedé ekonomiky, tedy prostituce, obchodu s drogami a lidmi, ilegální práce a zatajování daní (místo trestního stíhání) započítávají do výsledků kvetoucí babišovské ekonomiky.

    Díky prostitutkám a narkomafiánům a stejně si musí geniální ekonom a národohospodář budující oligarchické impérium a podnikající v řepkové ekozlodějině pomocí dotací z EU i domácího rozpočtu. stále půjčovat. Jinak by se naše ekonomika, která údajně úžasně šlape, zhroutila jako v Řecku. Zajímavě o tom vyprávěl na litoměřickém semináři profesor Stanek. Oligarcha již několik let tvrdě řeční o boji proti zlodějům, i když žádného nechytil a EET vlastně nic pozitivního nepřineslo, kromě růstu počtu zbytečných úředníků a zastrašovacího teroru na malopodnikatele a živnostníky. Kdo daně neplatil, neplatí je dál. Nemyslící obdivovatelé jsou samozřejmě z boje proti zlodějům nadšení, ale jaksi přehlížejí, že žádný zloděj není tak nebezpečný jako člověk, který kombinací finanční a politické moci a podpory ze zahraničí privatizuje stát jako svůj majetek a získá absolutní moc v zemi. V tom mu z historického hlediska mohl konkurovat pouze Hitler. Příklad takového vývoje a jeho důsledků vidíme na Ukrajině. Obecně lze konstatovat, že Česko je pro oligarchu a latifundistu hrajícího komedii spasitele dojnou krávou, voliči tažnými vo.. a jeho obdivovatelé kašpary, z nichž si dělá legraci v rámci svojí životní role.

    Velká komedie

    Nelze přehlédnout, že v současné politice a médiích dochází téměř k absolutnímu nepřehlednému informačnímu zmatku, který prakticky znemožňuje voličům správně se rozhodnout ve vlastní prospěch. Je to novinka a zcela jistě evidentní záměr. Příkladem jsou nejen výše uvedené komedie oligarchy a jeho party složené z přeběhlíků různých stran a všemožných protinárodních existencí. Do zmatku je vhozeno a patřičně médii a dalšími formami propagandy tlačeno pár jednoduchých hesel ve formě slibů typu „ANO Bude líp.“ Je třeba konstatovat, že oligarchu z hlediska komedie přetrumfl klon TOP 09-Piráti, partaj spadající do nadnárodní euromarxistické koalice trockistů, vedená muslimem v Bruselu.

    Již řadu týdnů vidíme náhončí Pirátů otravovat po celé republice i důchodce. Žádné dredy, žádné drogy, likvidace rodiny, zmatek, permanentní revoluce, homosexuální inkluze. Vycvičení propagandisté vypadající jako civilizovaní běloši slibují ráj na zemi, noviny plné nesplnitelných, chimér, slibů a lží, stejně jako ČSSD. Agitace jako za Gottwalda, nebo spíše za Trockého kdysi v Rusku. Piráti mají stejně jako TOP 09, jejich otcovská strana, Lidovci, ČSSD a Zelení úzký vztah k Německu a tamní euromarxistické levici. Prosazují hlavní směry zaměřené na vytváření chaosu (Bartrošova patnerka se přímo označuje za kněžku chaosu), multikulturalismus, inkluzi, podporu šíření drog, likvidaci heterosexuální rodiny a afroislámský multikulturalismus v Evropě.

    Typickým příkladem takové spolupráce je nedávná komedie lidovecké poslankyně Šojdrové s pokusem o únos syrských sirotků. Vydatné podporu se jí dostalo ze senátu. A kdo za celou akcí stál? Multikulturalista Rozumek, poskok cizích zájmů a reprezentant trockistických protinárodních neziskovek s blízkým vztahem k vedení ČSSD. A najednou vidíme, jak všechny ty partaje, které hrají komedii o soupeření, spolu pěkně potichu spolupracují na prosazování zájmů euromarxistů z Bruselu a pangermánských trockistů z Berlína na kolonizaci naší země. Samozřejmě nikoli zadarmo. Nelze se divit, že byla předána polovina naší armády Bundeswehru Stropnickým, jehož syn je známý jako agresivní zelený euromarxista a cestou firmy Glomex podprované partou třetiřadých politiků a nezodpovědnými, možná zkorumpovanými (?) zaměstnanci ministerstva obrany z Vyškovska, se prosazuje závislost naší armády na Německu cestou napojení armádního dopravního letectva na Lufthansu a protlačuje nákup předražených a takticky nevhodných bojových vozidel pěchoty Puma.

    V rámci volebního chaosu zároveň znovu vidíme komedii s množstvím nových stran, které se ohánějí líbivými hesly, jako kdysi Zelení v Praze, nebo Žít Brno v Brně, samozřejmě s podporou teroristů z Antify. Když se podíváme blíže, vidíme, že v těchto partajích se to jenom hemží nevolitelnými lidovci, zelenými a dalšími bojovníky za cizí zájmy s požehnáním Hermanna, či samozvaného kněze Halíka, který nikdy nevystudoval seminář a nebyl vysvěcen.

    Takzvaná opozice, neboli strany pražské havlérky, které hrají, že jsou opozicí proti oligarchovi se samozřejmě neangažují pravdivě na straně vlastenectví, národních zájmů, ochrany vůči rasistickým programům OSN, či privatizaci státu do rukou jednoho latifundisty. Jako bez mozku povykují o komunistickém nebezpečí. Potom si musíme myslet, že oligarcha s majetkem víc, než sto miliard, podporovaný Allbrightovou a Sörösem je komunista. Top je matení mozků na druhou.

    Takový komunista bych chtěl být taky a dřít patnáct hodin denně při přepočítávání svého majetku. Lze konstatovat, že celé současné volby jsou jeden obrovský klam a podvod euromarxistů, germánských kolonialistů a jejich politických, mediálních a neziskovkářských sluhů na českém národě. Dokladem úspěšné realizace operace „zmatek“ jsou vysoké preference ANO a Pirátů, kterým jde o vše jiné, než budoucnost českého národa. Mnichov se vrací, ale tentokrát mnozí Češi nestojí ve zbrani, ale s potroublými úsměvy vítají ty, kteří je vedou do věčné chudoby a ponížení.

    0 0

    Ogňan Tuleškov
    5. 10. 2018
    Před nedávnou dobou jsme mohli číst názor jednoho „našeho odborníka“ na reparace. V podstatě prohlásil, že od našich reparačních nároků musíme odečíst hodnotu majetku, který jsme konfiskovali německému obyvatelstvu. Ovšem toto tvrzení je v rozporu s textem Pařížské reparační úmluvy. Jeden z jeho paragrafů nás zbavuje povinnosti hodnotu konfiskovaného majetku odečíst z našeho reparačního účtu. Cesta, kterou by rádoby odborník na reparace nám vytýčil, by vedla zřejmě k nulovému řešení. Prostě na reparacích bychom nic nebo téměř nic nedostali.

     
    Na reparace máme právní nárok, stejně tak jako další spojenecké státy, které byly signatáři Pařížské reparační úmluvy. O tom jsme přesvědčeni. Reparace se nepromlčují. Naše reparační požadavky, jak prohlásil pan profesor V. Pavlíček, CSc., můžeme kdykoliv položit na jednací stůl.
     
    A právě v tom je problém. Za jakýmkoliv právním nárokem musí stát příslušný subjekt, který  jeho plnění bude požadovat. Kdy naposled příslušní ústavní činitelé, či naši diplomaté, vznesli vůči Německu požadavek na zaplacení reparací?  Bylo to brzy po listopadu 1989. Tehdy se H.-D. Genscher, tehdejší německý ministr zahraničních věcí, ozval, že Německo má plné ruce práce se sjednocením. Abychom posečkali nějakou dobu a pak se rychle dohodneme. Na další náš málo průrazný pokus ministr Genscher argumentoval opět nedostatkem času. Německo připravuje celoněmecké volby, a ty vyžadují spoustu času. A když bylo po volbách, zmohli jsme se ještě jednou a nastolili jsme požadavek zahájení jednání o reparacích. K našemu překvapení Němci však na naše návrhy neodpovídali. A tak to zůstalo.
     
    Abychom v plné krátkosti doložili náš nárok na reparace, vraťme se krátce do 70. let minulého století. V Praze na oficiální návštěvě tehdy dlel W. Brandt, tehdejší kancléř Německa. Když naši zástupci začali mluvit o reparacích, odpověděl Brandt, že dost dobře Československo nemůže na západním Německu požadovat reparace. Ty zatěžují i východní Německo, NDR. Jakmile však dojde ke sjednocení, sjednocené Německo nám reparace zaplatí. A nebyl to sám W. Brandt, který nám dal tento slib. Byli to postupně i někteří další němečtí ústavní činitelé.  Posledním z nich byl právě H.-D. Genscher. Od té doby se již naši ústavní činitelé nevzmužili a na Německu, podle dostupných informací, již zaplacení reparací nepožadovali.
     
    Žijeme v období volební kampaně. Budeme volit nejen komunální činitelé, ale také senátory. A to je již těžká váha. Kromě obvyklých „kandidátských řečí“, bychom od nich docela dobře mohli požadovat, aby se vyjádřili k našim reparačním nárokům. Asi takových odvážných, kteří by vznesli nárok na reparace, by moc nebylo, pokud vůbec někdo z nich by tak učinil. Lze předpokládat, že ti, kteří by prohlásili, že naše reparační nároky jsou promlčené nebo že jsme se jich vzdali, a tak podobně, by bylo více. Právě jich bychom se například mohli dále ptát, kdo, jaký ústavní orgán, se našich reparačních nároků vzdal, kdy tak učinil a jakou právní formou. A jejich odpovědi by mohli být podkladem k další diskusi, která by mohla vyústit do našeho požadavku, lépe pak požadavku někoho z kandidátů na funkci senátora, aby se Ministerstvo zahraničních věcí ČR oficiálně vyjádřilo k našim reparačním nárokům vůči Německu. A jeho odpověď by mohla podnítit širší věcnou diskusi.
     
    Co na našem MZV můžeme v poslední době pozorovat? Utápí se v nejrůznějších záležitostech, dokonce i jepičího významu, osobní polívčička a všemožné handrkování jsou tam na pořadu dne. Ale aby se vyjádřilo k našim reparačním nárokům vůči Německu nemá jaksi čas, a pravděpodobně ani odvahu. Ale kdo by měl vydat právě toto prohlášení, když ne ministerstvo zahraničí?

    Jde zhruba o 3,5 bilionu současných korun. Tak konečně nastolme „otázku reparací“ jako diskusní téma a pak vznesme diplomatickou cestou oficiální požadavek na zahájení jednání se SRN o zaplacení reparací.

    Do politiky by neměli chodit jen lidé pro „lepší zaopatření“, ale také ti, kteří se dovedou doslova rvát o naše státní a národní zájmy. A právě zaplacení reparací k našim současným základním interesům patří.
     
    Již dříve se vzmužili Řekové a požadují na Německu reparace, o reparacích nahlas uvažují i Poláci. Jen my mlčíme. Proč? Domníváme se, že nám chybí potřebná odvaha. Přesvědčí nás někdo ze současných kandidátů na senátora, nebo pozdější senátor, že se mýlíme? Čas ukáže!
     
    Když se poradíme s mezinárodním právem, objevíme zásadu, která říká, že agresor je povinen oběti agrese nahradit všechny škody, které jí agresí vznikly. Že Německo bylo agresorem a my jeho obětí, snad nikdo soudný nepochybuje. Tato zásada je obecně platná. Všechny civilizované státy ji uznávají a měly by v souladu s ní i jednat. Pokud odmítne nějaký stát naplnit v praxi tento princip, staví se hrubě proti mezinárodnímu právu.
     
    Okřídlená věta, že to, co bylo ukradeno, musí být vráceno, platí nejen ve vnitřním, ale i v mezinárodním právu.  Tam však s dodatkem, že musí být uhrazeno i to, co bylo zničeno. Kdo má alespoň trochu právního cítění, vnitřně chápe správnost uvedených vět a v souladu s nimi by také měl jednat.

     Dr. O. Tuleškov

    0 0

    Americká "stealth" stíhačka F-35
    - kou -
    5. 10. 2018  ContraMagazin a  PrvníZrpávy
    Ruské raketové systémy S-300 v Sýrii přiměly Izrael ke zúžení vzdušného prostoru, napsal Contra Magazin. Ale Tel Aviv může udělat zoufalý krok a za pomoci amerických F-35 zaútočit na ruský systém. Bitevníci budou sestřeleni a způsobí to nenapravitelné škody na americkém vojensko-průmyslovému komplexu, je přesvědčen autor článku.


    Dodání ruských protiletadlových raketových systémů S-300 do Sýrie by mělo být méně důležité pro Tel Aviv a ve větší míře pro Washington, uvedl Contra Magazin. Faktem je, že Izrael má v provozu několik stíhaček F-35 a podle dostupných informací jsou používány v Sýrii k napadání iránských konvojů se zásobami pro Hizballáh.

    S příchodem S-300, které jsou integrované do ruského velitelského, řídicího a komunikačního systému (C3) do regionu, existuje vážné riziko, že Izrael, který nebude schopen ovlivnit situaci v Sýrii, provede zoufalý manévr a zaútočí pomocí těchto letadel na ruské systémy raketové obrany. V důsledku toho může být F-35 sestřelen, což způsobí nenapravitelné škody na americkém vojensko-průmyslovému komplexu. Podle autora to bude skutečná „PR katastrofa".

    To vysvětluje, proč Izrael, stejně jako možná i Spojené státy, již více než pět let vyvíjely na Moskvu obrovský tlak, aby zabránily dodávce S-300 do Íránu a Sýrie. Situace tohoto druhu nám umožňují srovnávat zbraně přímo a to nevyhnutelně povede k identifikaci slabých stránek a špatné kvality amerických výrobků.


    Tel Aviv má tendenci dávat své zájmy nad ostatní, takže by nebylo překvapující, kdyby S-300 napadl, a tak zátáhl Washington hlouběji do konfliktu. V budoucnu existují pouze dva scénáře. Spojené státy mohou přímo zasahnout do vojenského konfliktu v Sýrii, což je v současné situaci velmi obtížné si představit, nebo to dovolit situaci, kdy budou bojové schopnosti F-35 ohroženy. Stíhačka nemůže zvládnout protiletadlový raketový systém, který se změnil téměř o půl století. Zkušenosti s S-300, které Řecko koupilo před léty a byly zkoumány jak Izraelci, tak Američany, jsou už nepoužitelné, protože došlo v Rusku k masivní modernizaci systému.

    Program na vytvoření F-35 stojí Spojené státy miliardy dolarů a brzy bude jeho hodnota přesahovat jeden bilion. Washington prodal bitevniky desítkám různých zemí, s nimiž byly uzavřeny desetileté smlouvy. F-35 byl navržen jako víceúčelový stíhač a v budoucnu se měl stát základem ozbrojených sil NATO a jeho spojenců.

    Ale nyní může Izrael pokračovat ve svém vlastním sobectví a zmařit plány Washingtonu a poškodit další prodeje Washingtonu. Tel Aviv nemůže ovlivnit události v Sýrii a navíc ztratil schopnost volně létat po celém Středním východě - tyto faktory mohou tlačit Izraelce do zoufalé akce.

    Washington se ocitl v nezáviděníhodné situaci a zřejmě už nemůže ovlivnit Izrael, protože ztratí kontrolu nad událostmi v Sýrii, tvrdí autor. Rusko tím, že zřídílo kontrolu nad nebem nad Sýrií, posílí svou vojenskou prestiž a zvýší objem vývozu zbraní. Tato možnost vyvolává u pracovníků Pentagonu a Lockheed Martin bezesné noci.


    (kou, prvnizpravy.cz, contra-magazin.com, foto: arch.)

    0 0

    Vladimír Pelc
    Vladimír Pelc
    5. 10. 2018 VašeVěc
    Prý je před volbami nejvhodnější osobní kontakt s potencionálními voliči. Osobní propagace. Nejlépe na ulici. Zkusil jsem to. A tak mi dovolte pár řádek o dílčích zkušenostech z takového osobního setkávání.

    Jednak mě překvapilo, že většina kolemjdoucích spoluobčanů, a během celého odpoledne u frekventované křižovatky metra, tramvají a autobusů městské hromadné dopravy jich, myslím, prošly za jeden jediný den tisíce, tedy většina kolemjdoucích dávala zřetelně najevo, že je ani usilovná kontaktní „chodníková“ propagace politických stran nezajímá. A to na uvedeném placu mělo stánky osm politických stran kandidujících do místních zastupitelstev i do pražského magistrátu. Stran, z hlediska voličských preferencí, většinou zvolitelných. Některých nezájemců jsem se ptal vy už určitě víte, koho volit ale odpověď byla častěji záporná.

    Některá setkání byla s lidmi, kteří si chtěli o politice trochu popovídat; časté byly reakce politicky rozpačité – -asi volit nepůjdu, ono je jedno, kdo tam bude, když budu volit jedny, tak se stejně dohodnou na koalici s těmi druhými, které bych nikdy nevolil, takže výsledek je k ničemu. Časté byly odkazy politických zájemců na prezidentské volby, vlastně na atmosféru s nimi spojenou – (dva středoškoláci) my moc ve škole neříkáme, že jsme volili Zemana, ostatní by nám nadávali, ale řekli jsme jim, ať neprudí, nebo jim dáme do nosu… nebo víte, já jsem volila toho Drahoše, ale sousedka mi nadávala, tak teď nevím koho nyní…

    Pochopitelně, že jsem vyslechl i mnohé osobní příběhy, příjemnější i naopak. U většiny starších lidí jsem měl dojem, že jim chybí normální denní sociální kontakt s ostatními, potřebovali si zkrátka popovídat. I o politice.

    Výjimečné byly reakce blbů – vaše strana je fašistická – to je dost rozšířená politická nadávka, zpravidla bez obsahu. A pochopitelně jsem se setkal i s obecním, mírně zapáchajícím bláznem nevalného zevnějšku – víte, já mám rozsáhlé příbuzenstvo, první žena prezidenta Trumpa je moje sestřenice, sestra Albrightové k nám jezdila na dovolenou…

    A nakonec musím uvézt setkání zásadní, pro současnou politickou situaci, domnívám se, přímo signifikantní: Solidně ustrojený, seriózně vyhlížející pán, ve věku na konci mládí, tedy věku mého, se zastavil rád bych si s vámi podiskutoval o historii, jsem vystudovaný historik, doktor, nyní učím na katedře historie Filozofické fakulty v Praze, víte o tom, že demokracie je diskuze?... no dobře, ale ona se ta historie dnes přespříliš překrucuje, povídám … historie je o pocitech, to vykládám svým posluchačům … tak pozor, to snad ne, historie je přece o faktech, o jejich interpretaci… a pán mi začal vykládat hejno souvětí o tom, jak je historie záležitostí jenom pocitů, ale já ho musel zarazit, protože povídal o tom, že se historici aktuální záležitosti vykládat bojí, a tak říkám co takhle sdělujete posluchačům o odsunu sudetských Němců od nás po roce 1945, je to téma politicky žhavé, a on … to bylo vyhnání na základě kolektivní viny, byl to zločin… to ale opakujete jednu ze sudetských lží, šlo o odsun osob, které se provinily proti československým zákonům, které volily nacisty, žádná kolektivní vina… ovšem to jsem nedopověděl, protože pán v rámci demokratické diskuze hlasitě prohlásil vy jste strana blbečků a lumpů! a s mávnutím ruky chvatně odešel. A bylo po diskuzi.

    Takže podle toho pána je diskuze demokracií jen tehdy, pokud spoludiskutující souhlasí s diskutujícím; pokud nesouhlasí, je to blbec, darebák…

    A já se hrozím: Pokud toto individuum nelhalo, a skutečně vyučuje na katedře historie mé alma mater, pak chudáci posluchači − pokud nejsou dostatečně přemýšliví a sdělení toho pedagoga nepromýšlejí; on totiž do jejich myslí zasévá totalitní způsob myšlení. Nikoliv přemýšlení v diskuzi. Proto doufám, že šlo jen o kultivovanějšího obecního blázna.

    Já vím, že v předchozích řádcích šlo jen o velmi mělkou sondu do hlubin voličovy duše – ale snad byla zajímavá. Pro mě určitě. A nakonec měla i významuplnou tečku.




older | 1 | .... | 635 | 636 | (Page 637) | 638 | 639 | .... | 668 | newer