Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 638 | 639 | (Page 640) | 641 | 642 | .... | 668 | newer

    0 0

    10. 10. 2018     zelv.ru
    Polské orgány očekávají, že Amerika rozhodne o otázce dislokace své základny v republice do jara roku 2019. Bylo to řečeno hlavou polského ministerstva zahraničí Jacka Čaputoviče. V rozhovoru s novinami Kommersant ministr poznamenal, že vojáci NATO jsou v Polsku na rotačním základě a že jich "jsou jen asi 3000", zatímco Varšava chce, aby američtí vojáci byli v zemi trvale a aby jich bylo co možná nejvíce.


    Na otázku, jak brzy se v Polsku objeví americká vojenská základna, Čaputovič odpověděl, že "vojáci jsou již tady," ale existují určité problémy, které je ještě třeba vyřešit.

    "Jsou potřebné investice do infrastruktury k rozšíření a přizpůsobení stávající základny. Ještě je nutné analyzovat a prodiskutovat vojensko-politické aspekty a také místo konkrétní dislokace. Hodně záleží na postoji Kongresu USA a závěrech administrativy prezidenta Spojených států a Pentagonu, ale doufáme, že rozhodnutí bude učiněno na jaře příštího roku", prohlásil.

    18. září se prezident USA Donald Trump a hlava Polska Andrzej Duda během setkání v Bílém domě domluvili na upevňování vojenské spolupráce. Trump navíc slíbil, že se bude zabývat otázkou vytvoření trvalé vojenské základny v Polsku, a Duda navrhl, aby se jmenovala Fort Trump.

    Varšava dokonce také prohlásila, že je připravena zasponzorovat veškerou výstavbu (přibližně 1,5-2 miliardy dolarů). Za místa, kde je možné umístění, byla uvedena města Bydhošť a Toruň.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Antisemita Ferdinand Peroutka se svou ženou Slávkou
    ve studiu Svobodné Evropy, kterou řídil
    Oldřich Suchoradský
    11. 10. 2018  DědůvHradeckýPoškolníček
    Tak se dívám, jak si „Pražská kavárna“ zase jednou naběhla ve svém nenávistném tažení proti prezidentovi Zemanovi, kdy soudce výroky Ferdinanda Peroutky označil za antisemitské. Jistě si naši občané pamatují, jak vyváděli představitelé „Pražské kavárny, když prezident Zeman o Ferdinandovi Peroutkovi řekl, že četl jeho článek, v němž údajně napsal, že „Hitler je gentleman“. Toto Peroutkovo údajné prohlášení se sice nikde nepodařilo dohledat, ale zato se dostaly na světlo světa jiné Peroutkovy výroky jako:


    "Každý organismus brání se otravě cizí látkou. Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu.“

    Toto napsal Ferdinand Peroutka v Přítomnosti 22. února 1939, odkaz zde: https://www.pritomnost.cz/ archiv/cz/1939/1939_22_2.pdf

    Další průšvih je v tom, že tato slova Peroutka napsal 22. února 1939, tedy ještě před obsazením naší země německými nacisty, že tedy neměl vůbec žádný důvod něco takového napsat. Tehdy ještě nemohl vědět co nastane a pokud něco takového napsal, tak to musel napsat z vlastního přesvědčení a ne z donucení. Osobně obdivuji odvahu předsedy senátu Tomáše Novosada, že článek nazvaný „Češi, Němci a židé“ označil přímo za antisemitský a podle něj v něm Peroutka použil i vyloženě rasistické obraty jako „cizí látka“ a „otrava z židovského elementu“ nebo stereotypy o tom, že bohatí Židé ničili Německo a Rakousko.

    Umím si představit, jak „Pražská kavárna“, která si bohužel přisvojila naše mainstreamová média začne opět vyvádět a napadat tento rozsudek. A vnučka Ferdinanda Peroutky Terezie Kaslová z tohoto případu odejde s větší ostudou, než kdyby se nenechala přimět Pražskou kavárnou k podání žaloby na prezidenta Zemana. Dokazuje to i její reakce, kdy výroky soudu označila za větší urážku než výroky prezidenta, a zvažuje proto dovolání. Pro Prezidentskou kancelář rozhodně bude menší ostudou omluvit se za výrok, že Ferdinand Peroutka nenapsal „Hitler je gentleman“, než jakou ostudu z rozvíření tohoto případu má vnučka Ferdinanda Peroutky s celou „Pražskou kavárnou“. https://zpravy.aktualne.cz/ domaci/vyhrali-jsme-3-1- raduje-se-mynarpo-rozsudku-o- peroutkovi/r% 7Efa318f9070f111e68afb00259060 4f2e/

    Velice ostudné totiž byly i oslavné výroky Ferdinanda Peroutky na adresu Adolfa Hitlera v Přítomnosti z 26. dubna 1939, kde Peroutka napsal- cituji:

    "Německá říše oslavila padesáté narozeniny svého Vůdce Adolfa Hitlera způsobem, který odpovídá všem oněm pronikavým úspěchům, jež tento muž za pouhých šest let své vlády svému národu přinesl. Jak dnes věci stojí, nemají Němci nikoho, koho by ve své Walhalle, ve své galerii národních hrdinů postavili výše. Odčinil v rekordním čase většinu následků německé porážky před dvaceti lety, ze státu, o jehož mínění se versaillští vítězové po mnoho let jen nedosti upřímně a nedbale zajímali, učinil stát, do jehož hlavního města putují ministerští předsedové všech ostatních evropských států, považujíce jaksi za dosti přirozené, že jim jest jíti za ním, ne jemu za nimi, známé tři spěšné návštěvy britského ministerského předsedy u hlavy německého státu jsou sensací světových dějin„ německý Vůdce stanul na onom významném rozcestí, kdy snad z vůdce národa stává se vůdce národů, zbavil západní mocnosti spojenců a vasalů v této části světa.“https://www.pritomnost.cz/ archiv/cz/1939/1939_26_4.pdf

    26. dubna 1939 již naše země byla obsazena německými nacisty. Zajímavé je, že po jeho redaktorce Mileně Jesenské, která nacistické vězení nepřežila, nyní, jak se říká ani „pes neštěkne“. Ale jako „hrdina“ je „Pražskou kavárnou“ stále líčený pouze Peroutka. K tomu jen dodám: Takové pokrytectví je pro „Pražskou kavárnu“ typické, což již prokázala, když sprostě mluvil Schwarzenberg, tak to označila za projev aristokratické noblesy, kdežto u prezidenta Zemana to samé, za projev buranství.

    A já děkuji předsedovi senátu Tomáši Novosadovi, že si zachoval zdravý rozum a dokázal usadit agresivní představitele „Pražské kavárny“, kteří popírají naprosto srozumitelně napsané Peroutkovy antisemitské výpady proti židům.

    Před časem toho bylo všude plno a novináři i politici se mohli přetrhnout ve zjišťování "pravdy"... opravdu zvláštní, že na to Česká televize a další hlásné kavárenské trouby nereagovaly.

    Dostasl jsem od kolegy - historika a nemohu nevystavit.

    Olda Suchoradský



    0 0
  • 10/10/18--23:52: Kam kráčí levice
  • Zbyněk Fiala
    11.10.2018 VašeVěc 
    Nejsme sami, kdo si klade tuto otázku po volbách, ve kterých tradiční levicové strany prakticky vymizely ze scény. Francouzský levicový digitální týdeník l´Obs (dříve Nouvel Observateur) se pokusil vytáhnou šest hlavních ohnisek současných bojů progresivců. Předkládám to s pár doplňujícími poznámkami.

    https://www.nouvelobs.com/politique/20181003.OBS3337/revenu-de-base-cause-animale-decroissance-les-6-chantiers-de-la-gauche.html


    Základní příjem

    Právo všech členů společnosti dostávat bez dalších podmínek určitou částku. Některé prvky přejímají i liberálové, jako „negativní daň“ Miltona Friedmana, která se nakonec uchytila. Je to státní příplatek pro příjemce mzdy, která je menší než stačí pro slušnou obživu (menší než stanovený limit). Jiné názorové proudy vycházejí z vyhlídky rozpadu industriální společnosti, ve které je práce vytlačována roboty (společnost post-industriální), a umožňuje tak přesměrovat energii lidí na obnovu životního prostředí a zanedbaných vztahů. Část levice to odmítá jako šidítko, které odvádí pozornost od kolektivních bojů a posiluje individualismus. Představitel francouzské levice „nepodřízených“ Jean-Luc Mélenchon varuje před uváznutím v pasti chudoby.

    Obnova občiny

    Výraz občina nebo komunitní vlastnictví (commune) je běžnou součástí různých hesel, ale málokdy je chápán v teoreticky zpracované podobě, za kterou dostala americká profesorka Elinor Ostromová roku 2009 Nobelovu cenu za ekonomii. Vyvrátila představu, že každý zdroj, který nepatří státu nebo nebyl privatizován, skončí bezohledným vydrancováním. Zkušenosti tradičních rybářských nebo pasteveckých společenství ukázaly pravý opak a představují příklady odpovědné participativní správy, která zajišťovala udržitelnost zdroje. Volné užívání společných statků našlo nové příležitosti v podobě wikinomics (postup otevřené spolupráce a volného užívání, který byl poprvé rozvinut nad projektem wikipedie) a dalších internetových platforem, včetně elektronických alternativních měn. Největší optimisté v tom vidí přísliby postkapitalistického světa, umírněnější pohled vítá příležitost pro oživení sociálního a solidárního podnikání, ale pro hrstku skeptiků jsou to jen hračičky na okraji dění.

    Opak růstu

    Sílí hlasy těch, kdo si myslí, že „udržitelný růst“ je protimluv. Hospodářský růst naráží na fakt, že Země je jen jedna a nelze ji přifouknout. Důsledky se vrší. Nejde jen o nějaké „zlomy“, jako měl být ten ropný, který zatím vyznívá spíše jako příval produkce, pro kterou klesá uplatnění. Klimatické změny hlásí, že Země přestane sloužit jako náš domov, pokud přečerpáme kapacity atmosféry a moří pro ukládání našich uhlíkových odpadů. Většinu fosilních paliv proto budeme muset nechat v zemi. Musíme zastavit obrovskou extinkci druhů, pro kterou marně hledáme v minulosti srovnání. Zabili jsme život v půdě a vystavili ji erozi, jejíž příkopy jsou kanály, kterými vypouštíme vodu z krajiny jako když z vany vytáhneme špunt. Je čas přiznat, že život má větší prioritu než zisk. Ekonom Herman Daly doporučuje ekonomii ustálené úrovně (steady-state economy). Z jiného úhlu k tomu přistupují zastánci jednodušších dostupných technologií (low-tech). Ohlas dostávají výzvy k dobrovolné skromnosti. Kritici mluví o planém romantismu, který si neuvědomuje sociální důsledky hospodářského poklesu.

    Práva zvířat

    Téma vstupuje na velkou scénu, dokonce už se objevil návrh funkce „veřejného ochránce práv zvířat“. Víc se toho ví o etologii a také se častěji seznamujeme prostřednictvím dokumentárních filmů s prostředím průmyslového chovu a jatek, takže veřejnost má větší představu, o čem je řeč. Je to konfliktní téma, protože proti posilování práv zvířat vystupují ti, kdo v tom vidí oslabování práv člověka. A proti křídlu „welfaristů“, kteří usilují o zlepšení podmínek hospodářského chovu, stojí „abolicionisté“, kteří jsou zásadně proti „vykořisťování zvířat“.

    Identita

    Další zamotaný problém, ve kterém vstupují do hry rasa, třída a pohlaví. Běžná je situace chlapa, který si doma vynutil dominanci, ale venku je utlačován kvůli barvě kůže, ale jen do doby, než se prodere do vedení banky. Tradiční levice by se soustředila na obranu práv pracující třídy, ale posunutí „identity“ do centra levicové debaty tuto funkci levice oslabilo. Nicméně už boj feministek nás poučil, že republikánský ideál rovnosti naráží i na jiné než třídní překážky. To nasvítilo i jemnůstky jako eko-feminismus, oceňující zvýšenou citlivost žen k problémům životního prostředí.

    Participace

    Nové technologie usnadňují spoluúčast na rozhodování. Kvůli častějšímu hlasování třeba o participativním rozpočtu nebo k otázkám, které by si zasloužily referendum, už netřeba běhat na náměstí nebo do největší haly ve městě. Internet mnohé usnadňuje, i když nenahradí přímé setkávání lidí. Může však sloužit jako nástroj organizace komunity a mobilizace nad nejrůznějšími výzvami. Někde uvažují také o tom, že nahradí volby losováním, aby zabránili reprodukci elit ve volebním systému (ty se opakovaně nominují navzájem). Ale podobné jevy se mohou objevit i v participaci, když podněty dávají stále ti samí, nadsazuje se naivně role konsensu a debata depolitizuje, takže se přeruší zásadní společenské spory, které mohly přinést řešení.


    - - -

    0 0

    Eva Hrindová
    11.10. 2018   Rukojmí
    Podmínky na této sociální síti se dost přitvrzují. Příspěvky a stránky se ruší a lidé se blokují za komentáře, u kterých jen těžko poznáte, v čem porušují pravidla…

    Je naprosto jasné, že tvrdá cenzura už nemá nic společného s vymáháním dodržování pravidel. Jednoznačně tuto sociální síť ovládají snaživí aktivisté s fanatismem v očích, kteří cíleně nahlašují a snaží se zlikvidovat každého, kdo neobdivuje jejich zvrácené postoje.

    Vzhledem k tomu, že tato sociální síť je v České republice naprosto dominantní a stala se důležitým nástrojem pro šíření informací a propagaci výrobků a služeb, je na místě situaci reflektovat a alespoň ji náležitě komentovat. Což nedělají ani politici ani média. Znovu upozorňuji, že si tím podřezávají větev, na které sedí. Je otázkou času, kdy se i oni zběsilým nahlašovatelům znelíbí.

    Moje stránka – Eva Hrindová – Naštvané matky měla přes 6 000 fanoušků a velmi slušné dosahy (100 – 200 000 lidí týdně). Co se týče interakce – byla vyšší – než interakce mnohých známých a aktivních politiků. Nepochybně ale byla trnem v oku nejen mým kritikům z řad fanatických aktivistů, jistě si po jejím zrušení oddechli i mnozí politici, kteří své kritiky také rádi umlčují. Z veřejného prostoru tak zmizela další platforma, která nezávisle a racionálně komentovala dění v České republice z pozice občana. Zrušení této stránky následovalo asi měsíc po zrušení stránky Naštvané matky.

    Naprosto odmítám bagatelizování problému cenzury na sociálních sítí s odkazem na porušování pravidel a na svobodu podnikání. Jde jednoznačně o tvrdou cenzuru s cílem umlčet všechny představitele konzervativního myšlení. Naprosto jednoznačně je hlavním proviněním kritika fungování EU, prosazovaní zdravého rozumu v přístupu k menšinám a zdravý přístup k pohlavím a fungování rodiny včetně důrazu na tradiční role muže a ženy. Pokud toto je někdo schopen vydávat za porušení pravidel sociální sítě, je to pokrytec.

    0 0

    Finian Cunningham
    11.10. 2018   Zvědavec

     Tento týden byl skutečně povedený! Bylo třeba snažit se tolerovat pokrytectví a hysterii Spojených států a jejich partnerů v NATO. Nactiutrhačná obvinění proti Rusku a zejména Číně mohou být sotva absurdnější, nebo nepříčetnější.
    Americký viceprezident Mike Pence, který hovořil v imperialistickém Hudsonově institutu, obvinil Čínu z toho, že „se vměšovala“ do voleb, aby vytlačila Trumpa z Bílého domu. Peking na to okamžitě reagoval, a slovy „směšné“ roznesl toto tvrzení na kopytech.

    Poté došlo k tomu, že nevyzrálý britský ministr obrany Gavin Williamson odsoudil Rusko jako „vyvrhelský“ stát kvůli nařčením, že Kreml provádí „globální počítačově-hackerskou kampaň“.

    Pokrytectví, jako je toto, nelze zcela jistě překonat.

    Ke slovnímu útoku Penceho proti Číně kvůli „vměšování“ došlo po přívalu obrovských obchodních poplatků, které uložila Trumpova administrativa na čínský export, a také po nedávném prodeji zbraní v hodnotě miliardy dolarů Tchaj-wanu, který Čína považuje za odpadlickou provincii.

    Jen pár dní předtím, než Pence vypustil z úst tato úlisná slova, došlo téměř ke kolizi americké válečné lodě a plavidla čínského námořnictva, neboť Američané pronikli do námořního teritoria v Jihočínském moři, které Peking prohlašuje za své. Incident - který mohl vyvolat válku - byl poslední z celé řady provokativních vpádů ze strany amerických sil do námořního prostoru Číny pod záminkou cvičení v rámci „svobodné plavby“.

    Co se týče britského ministra obrany Williamsona, jeho rétorika o tom, že Rusko je „vyvrhelský“ stát, evokuje napomenutí, abychom nebyli pokrytci a neházeli vinu na druhé. Po mnoha zločinných válkách na Blízkém východě, které připravily o život milióny lidí - počítáme-li jen poslední roky - Británie není v žádném případě v takové pozici, aby obviňovala ostatní z vyvrhelského statusu.

    Přesto však prázdné řeči ze strany Británie během tohoto týdne jen vzkvétaly, konkrétně se týkaly nepodložených obvinění proti Rusku kvůli kybernetickým útokům v různých zemích. Tvrzení Británie ještě příhodně zesílili spojenci NATO, včetně USA, Kanady a Nizozemska, a také Austrálie a Nový Zéland.

    Opět se potvrzuje, že pokrytectví a obrovská vyumělkovanost jsou velmi zahanbující. Americká a britská státní zpravodajská služba je známá tím, že řídí největší nelegální nabourávání do telekomunikací po celém světě. Američtí informátoři Edward Snowden, William Binney a další lidé, kteří jsou poctiví a čestní, poskytli nezvratné důkazy o masovém hackování po celém světě, které provádějí CIA, NSA (Národní bezpečnostní agentura USA) a britská vládní zpravodajská agentura GCHQ.

    Připomeňme si jen jeden příklad, kdy Američané špehovali osobní telefonáty německé kancléřky Angely Merkelové.

    Obzvláště odporné je však to, když pachatelé, kteří byli chyceni při četných hrubých porušeních, otočí a obviňují druhé z údajných přečinů. Právě tohle můžeme nazývat „nadmíru vyumělkovaným pokrytectvím“.

    V případě Mikea Penceho - jak se předváděl, když hovořil o údajných pokusech Číny vypudit Trumpa z Bílého domu - jde o to, že poukazoval na odvetné obchodní sankce Pekingu na americký export zemědělských států. „Kukuřičné státy“ Iowa, Idaho a Illinois byly při zvolení Trumpa do prezidentského úřadu v roce 2016 rozhodující.

    Čínská vláda také minulý měsíc zaplatila za reklamní článek v novinách, které vycházejí ve státě Iowa, v němž je kritizována Trumpova politika, neboť podnítila obchodní válku, na kterou by američtí zemědělci mohli doplatit v důsledku odvetných opatření. V tom, co udělal Peking, nebylo nic podvodného. Šlo o pouhé vysvětlení, aby američtí voliči pochopili negativní dopad obchodní války - vysvětlení, které americký prezident svým venkovským příznivcům nepodal pravdivě, neboť jim to neřekl na rovinu.

    To, že Trumpova administrativa začala ostře obviňovat Čínu z „vměšování“ do americké demokracie, je známkou toho, jak dalece je Washington odtržen od reality.

    Jako příklad můžeme uvést Boxerské povstání na konci 19. století, kdy americké a britské jednotky zmasakrovaly čínské civilisty, aby podpořily zkorumpovaný režim, a mohly prodávat narkotické opium na lukrativním orientálním trhu.

    Během minulého století Američané a Britové rozvrátili více zahraničních vlád a voleb, než kterákoli jiná zahraniční moc. Nabourání se do voleb ze strany USA a Británie je nadmíru velké, zahrnuje stovky příležitostí, které často vedly ke krvavému chaosu, a zničeným státům, které byly uvrženy do chudoby, a zachvátilo je sektářské násilí.

    Pokud můžeme na okamžik ponechat stranou odporné pokrytectví, co potom nejnovější tvrzení ze strany USA, Británie a dalších členů NATO o tom, že Kreml hackuje operace po celém světě?

    Tento týden bylo učiněno prohlášení, že agenti ruské vojenské zpravodajské služby jsou zapojeni do pokusů hacknout mnohé subjekty. Subjekty, na které se zaměřila údajná ruská počítačová špionáž v souvislosti s kauzou Skripal v Anglii; vměšování do amerických voleb; sestřelení malajsijského letadla nad Ukrajinou v roce 2014; zneužití dopingu olympijskými sportovci; a vyšetřování chemických zbraní v Sýrii.

    Západní média přišla s nápaditou teorií, že hackeři ruského státu se snaží „vyčistit“ nezákonné operace z minulosti.

    To, co se nyní ve skutečnosti děje, je společná snaha sil NATO konsolidovat veškerou zoufalou, krachující protiruskou propagandu do úhledně zpevněného balíčku. Říká se tomu „ujasnit si své příběhy“.

    Všechny tyto senzační příběhy, napadající Rusko - od katastrofy malajsijského letadla až po údajnou otravu bývalého ruského agenta Sergeje Skripala - selhaly. Neúspěch spočívá v tom, že nebylo vyburcováno světové veřejné mínění vůči takzvaným „škodlivým aktivitám“ Ruska. Lidé po celém světě prostě nevěří těmto absurdním, nesmyslným obviněním, která předkládá aliance NATO.

    To je důvod, proč síly NATO, zejména největší lháři Amerika a Británie, jsou nuceni konsolidovat své hlasy a bizarní obvinění proti Rusku. Nyní jsou nuceni používat amplióny a sborový chvalozpěv ve snaze vyhrát tuto pro ně neúspěšnou informační válku.

    Avšak vykřikováním lží stále hlasitěji nebudou tyto lži věrohodnější.

    Možná, že se ruští agenti pokoušeli hacknout různé systémy v členských zemích NATO. To nevíme. Ale v temné sféře všech cizích mocností, které se podílejí na shromažďování informací a špionáži, jsou údajná překročení zákona relativně hojná. Opět můžeme zmínit masivní sledování, které provádějí USA a Británie.

    Dalším možným faktorem je toto: Bylo by opodstatněné, kdyby Rusko mělo zájem dozvědět se, co síly NATO se svými partnery vymýšlejí v souvislosti s vykonstruovanými obviněními proti Moskvě. Pokud by tomu tak bylo, stále to však neodůvodňuje hysterická tvrzení ze strany USA, Británie a dalších v tomto týdnu, že Rusko provádí globální kybernetické útoky.

    Opravdu jsme vstoupili do jakési šedé zóny propagandy a pokrytectví.

    Samotná Trumpova administrativa obviňuje politické oponenty z toho, že provádějí hon na čarodějnice, vydávají „falešné zprávy“ a vymýšlejí obvinění.

    Přesto má tato administrativa společně se svými přisluhovači z NATO stejně odsouzeníhodné tendence vůči Rusku a Číně.

    Rusko a Čína jsou oprávněně ostražití vůči šílenství, které se objevilo u západní politické třídy. Toto šílenství je nepochopitelné, a proto velmi nebezpečné. Jak v tomto týdnu varoval ruský zástupce ministra zahraničí Sergej Rjabkov - síly NATO ženou zbytek světa na nebezpečnou cestu, na jejímž konci je propast světové války.

    Veřejnost na západě se musí zbavit své politické třídy, podněcující k válce, dřív, než bude pozdě. Je ironické a zcela absurdní, že takové pozorování, které pochází od redaktora agentury Sputnik, bude nepochybně interpretováno jako „důkaz“, že Rusko podněcuje revoluci v západních státech. Takové je nadměrné pokrytectví NATO v šedé zóně. NATO Hypocrisy's Twilight Zone vyšel na ICH.

    0 0

    - vlk -
    11. 10. 2018    KosaZostračili  vlkovobloguje.wordpress.com
    Je mi jasné, že jestliže ještě dneska jednou zavadím o věci, související nějak s Mnichovem, spousta z návštěvníků, přejede jen tuhle první větu a článek ani neotevře a půjde o dům dál. Viděl jsem to plasticky ve čtvrtek, kdy na Kose článek vyšel článek , dokumentující postoj tehdejší vlády USA, včetně prezidenta Roosevelta v době Mnichova. Věci v tuzemsku nepublikované, zásadní pro pochopení celé mnichovské konstrukce. Očekával jsem daleko větší návštěvnost. Ale projevila se únava materiálem, respektive tématem.


    Beru na vědomí. Nic s tím nenadělám a nikoho nebudu tahat za rukáv. Ale tohle téma nemohu ještě vzdát, ačkoli už dávno nebylo plánováno. Je výsledkem jednak reakcí čtenářů, kteří se ozvali k jednotlivým článkům a poslali věci, jež prostě musím dát na Kosu. Minimálně kvůli sobě, rodině mého syna a jeho dětem – vnukovi Rampepurdovi a vnučce Kuliferdě. Chci aby nemuseli prožívat to, co generace mých rodičů a prarodičů v době Mnichova, což znamená si pamatovat, co bylo, vědět proč to bylo a co z toho platí pro dnešek a zítřek a co už je opravdu jen historie. Ostatně, koneckonců, tohle je můj blog a byl založen proto, že mne dosáhla nutkavá potřeba se z některých věcí vypsat. A to je dnešní případ. Ano, chci se vypsat, bezmoc, vztek a dodávám zoufalství. Nemohu jinak. I když půjde o věci, které spolu zdánlivě nesouvisejí.

    V dodatku k článku ctěného kolegy /žádná ironie pane Leo!/, pana Lea K.
    Nekonečné rozumování

    jsem si dovolil přidat se svým dílem ke kritice pro mne naprosto zhovadilého textu k Mnichovu od Jana Urbana. A mimo jiné tam byly zmíněny některé brutální excesy na českých , respektive československých občanech německým Freikorpsem a Ordnery v září 1938. A také masakr v Liptáni. Kde ozbrojení sudetští hrdlořezové povraždili jak družstvo hraničářské SOS, tak příslušníky tamější úřadovny celnice a finanční stráže. Incident, o kterém se na rozdíl od Habartova, Nového Boru nebo Krajkové, ví minimálně.

    Tohle téma „vzalo“ jiného kosířského kolegu -Last Crusadera, který se optal, zda k tomu nechci autentickou výpověd jednoho ze zavražděných – strážmistra Vítězslava Hofírka, kterou učinil formou posledního dopisu, který stačil odeslat před posledním bojem. Odpověď byla jasná – ano, chci! Chci tohle mít na Kose. Kvůli sobě, a svým nejbližším! A pokud jste dočetli až sem, také přirozeně kvůli vám, jednomu každému z vás a vašim,dětem, vnukům, pravnukům! A konec konců i kvůli těm, co už po první větě číst přestali. I když tam asi marně.




    Takže nyní Last Crusader:


    Dopis Vítězslava Hofírka (* 30.6.1910 Řícmanice – † 22.9.1938 Liptaň), dozorce finanční stráže praporu SOS (Stráž obrany státu), který byl 22.září 1938 zavražděn na četnické stanici v obci Liptaň (okres Bruntál). Tu přepadla velká skupina zfanatizovaného místního německého obyvatelstva z řad Sudetendeutsche Partei (SdP) a s Hofírkem byli toho dne zavražděni vrchní strážmistr Rudolf Mokrý a strážmistr Vilém Leher a další členové družstva SOS Třemešná-Liptáň: vrchní respicient finanční stráže Ludvík Svoboda, dozorci finanční stráže František Čech a Inocenc Dostál.




    „Drahá maminko, táto, Milice!
    Nechtěl jsem Vás strašiti, proto jsem nepsal pravdu. Jest to zde snad ještě horší, než Vám píši. Situace je taková, že není naděje, že by nedošlo k válce. Všichni Němci, kteří měli narukovat v Československu, utekli do Německa den před narukováním. Dnes stojí proti nám ve Fulštejně na 1000 těchto zběhů, kteří čekají na rozkaz, aby nás mohli napadnout. Spíme vstoje, kleče. Hlídkování máme tolik, že na spánek zbývají jen dvě hodiny denně. Poplach střídá poplach, to napětí a nervozita jsou strašné, snad se z toho někteří nezblázníme.
    Nevíme, kdy to začne, snad 27. září, jak jsem se dozvěděl, snad dříve, lepší by to bylo, kdyby to začlo hned, než být stále v nejistotě. Jsme zde samí finančníci a četníci, vojsko žádné, je nás málo a posila nejde. Vím určitě již dnes, že se odtud nedostanu, dojde-li k něčemu. Jsme obětní beránci, vydaní napospas těm, kteří nás chtějí napadnout.
    Těší nás však pomyšlení, že svými životy vykoupíme Vás ve vnitrozemí. Strach nemám ani já, ani moji kamarádi a stane-li se něco, buďte na mne hrdi, že jsem padl pro naši drahou vlast a neplačte pro mne, o to jediné Vás prosím v podvečer mého života. Jsem rád, že jsem Vám tento dopis neposlal hned a nepostrašil Vás. Pomyšlení, že žijete ve strachu o mě, ztěžovalo by mi mou poslední chvíli.
    Padnu-li, pak bude-li to možné, splňte moje poslední přání, které jsem Vám napsal. Tebe, maminko, líbám na čelo a loučím se s Tebou. Měl jsem Tě strašně rád a promiň mi chvilky, kdy jsem Tě zlobil. Milice, buď hodná, ať je z Tebe pořádné děvče, udělej rodičům radost a vynahraď jim mne. Neopusť je ve stáří, jsou oba dobráci. Nebuď trucovitá ani svéhlavá, neměl bych v hrobě pokoj. Vy, taťko, mějte se také dobře, měl jsem Vás rád jako vlastního tátu, snad jsem Vám to nedával najevo, ale v srdci to bylo. Staral jste se o mě, pokud jsem byl mladý, nikdy jsem na to nezapomněl, a proto Vám tisknu ruku po chlapsku.
    Pozdravujte také celou naši přízeň a spolužáky. Najdete-li Grétu a bude-li chtít, vezměte ji k sobě. Ona je dobrá, měla mě ráda a doma nemá med, snad Vám bude jednou dobrá. Líbám Vás ještě jednou a čekám svůj osud z rukou nejvyššího velitele.
    Váš Slávek“
    Dopis Vítězslava Hofírka, adresovaný rodičům a sestře Milici do Řícmanic, je datován dnem 18. září 1938. Mladý finančník byl původně pohřben s ostatními pěti liptaňskými zavražděnými v Leobschütz (Hlubčice) v Pruském Slezku. Protože se v jednom z dopisů rodičům vyjádřil, že by ho „slezská země tížila“, došlo v srpnu 1939 z iniciativy pí. Hofírkové a Slávkovy dívky Gréty (německé národnosti) k převozu Hofírkových ostatků z německého území a k jejich důstojnému pohřbení v rodné obci. 11.listopadu 1946 mu byl in memoriam udělen Československý válečný kříž 1939.

    Tolik Crusader!

    Původně jsem si myslel, že dám dnes jenom tohle. Protože je to natolik úderné, že nic dalšího skutečně není třeba. Mám se třeba ptát, co tomu říkají naprostí zoufalci a řečeno slovy prezidenta Edvarda Beneše – zrádci typu Daniel Herman, Miroslav Kalousek nebo Jan Urban, abych jmenoval alespoň některé, ty nejviditelnější? Proč?

    Přesto nemohu hned nyní skončit. To bych musel minimálně zítra pozítří nebo prostě někdy hodně brzo psát další článek , opět s mnichovským tématem. Takže budu, chtíc nechtíc – pokračovat.

    O dva dny později, v už zminovaném článku

    Historická komparace II.


    který jsem primárně věnoval postoji USA a prezidenta Roosevelta k Mnichovu, jsem si dovolil na závěr otisknout mail jednoho z čtenářů, že v Liberci byl po Mnichovu udělen statut čestného občana Konradu Henleinovi. Dovolil jsem si na závěr konstatovat, že netuším, zdali je Henlein pořád tím čestným občanem Liberce, ale že jestliže ano, pak je to naše neuvěřitelná ostuda a fatální prohra. S důsledky pro budoucnost. Ale že třeba už nejde o aktuální stav a Liberec se svého čestného občana zbavil, že nemám jak to ověřit.

    Následně mi na to přišel mail od jednoho z libereckých čtenářů Kosy s tímto obsahem:
    Dnes ráno jsem se zeptal jedné pracovnice liberecké radnice na toho Henleina. Odpověděla mi obratem, že jeho čestné občanství je stále platné. Zrušit by to muselo zastupitelstvo. Prozatím ale platil názor, že dějiny nelze přepsat.
    Tento názor sdílím. I když bych byl rád, kdyby se to bývalo nestalo.



    Takže máme jasno. Konrád Henlein je i nadále čestným občanem krajského města. A to z důvodu, že dějiny nelze přepsat!!!

    Přiznávám, že to to pro mne bylo jako když mne někdo praští do hlavy…. Dějiny nelze přepsat a zrůda, která rozbíjela a rozbila Republiku československou a měla být, podobně jako další obdobný soukmenovec – K. H. Frank, souzena československým soudem jako válečný zločinec, čemuž unikla jen díky tomu, že si v americkém vězení podřezala žíly, je POŘAD čestným občanem současného krajského města téhle republiky? Ono zbavení ho tohoto titulu by bylo PŘEPISOVANIM historie? Nikoli VYPOŘADANIM se s historií??? Ono by to někomu vadilo ba snad dokonce urazilo?

    Takže jsem trochu projel internet a zjistil, že jinde je ještě hůře. Například vLanškrouně. Tam mají dosud za čestného občana nejen Obergruppenführera SS Henleina / druhá nejvyšší generálská šarže v SS/, nýbrž i samotného Adolfa Hitlera!

    Ano Adolfa Hitlera. A proč? Protože a tady cituji:

    Zastupitelstvo města on-line deníku TÝDEN.CZ sdělilo, že se už dříve od udělení čestného občanství distancovalo, ale nechce měnit historii obce. Město Lanškroun a jeho volení zástupci se necítí být vázáni zmíněnými úkony a ani dědici těchto úkonů tehdejších představitelů Lanškrouna, které jsou odrazem minulé doby.


    Podobně to dopadlo v Králíkách.

    „ Zastupitelstvo města vyjadřuje vůli neprojednávat odnímání čestného občanství města Králíky /Hemnleinovi pozn.vlk/, které bylo uděleno představitelům totalitních a nedemokratických režimů. Udělení čestného občanství považuje zastupitelstvo města za obraz historie.“

    Zvláštní, fatálně hloupé a sebevražedné! Takže kdyby tato tři města / a nepochybně mnohá další, kdyby odejmula čestné občanství válečným zločincům, znamenalo by konflikt s historií a její popírání a popřela by se tehdejší doba? Má ty svatá prostoto!!!

    Nyní jsem chtěl napsat svou soukromou katarzi z těchto nezbavení se těhle čestných občanů. Nicméně nebudu nic vymýšlet a ušetřím si práci. Autor článku o Henleinovi jako čestném občanovi Králík, jakási Petr Litoš, se s tím vypořádal, z mého pohledu excelentně, takže si ušetřím práci a přetisknu jej:
    V citovaném usnesení totiž chybí odraz toho, co by se dalo nazvat „mírou věcí veřejných“. Tedy především míra odpovědnosti těch, kteří řídí a rozhodují, ke společnosti a její historii, podpora jednoznačného postoje naší současné společnosti ke všemu špatnému a zavrženíhodnému, co tento národ v jeho dějinách potkalo, podpora toho, čemu se říká paměť národa. Právě k tomu „obrazu historie“, který zastupitelstvo ve svém usnesení cituje, je třeba zaujímat i na úrovni našich zastupitelů jasné a zřetelné stanovisko. Jsme tím povinováni i ke svým dětem a jejich dětem. Zachování „obrazu historie“ nemůže být přece omluvou pro nezdravou a nezdůvodnitelnou toleranci. Zlo by mělo být definováno jako zlo i za desítky a desítky let. A zlo přece nemůže disponovat čestným občanstvím. A navíc. Obrazem historie je pouze to, že nějaký Konrád Henlein existoval, obrazem historie ale nemůže být, že má tu čest a je občanem českého města.


    Nemám co bych dodal – vlastně mám!

    Už jsem konstatoval, že jde o fatální a nebetyčnou hloupost a obrovskou zátěž do budoucna.

    Všechna tři zmíněná města s tragicky odpudivými čestnými občany -Liberec, Králíky i Lanškroun jsou města sudetská. Pokud nebyla zcela německá, tak skoro celá. S drtivou převahou německého živlu, jenž byl po válce odsunut. Jejich ponechaný majetek, zejména nemovitosti zabrali tehdy dosídlenci z vnitrozemí. Jejichž potomci dnes spravují městské záležitosti. A řada z nich žije v nemovitostech po Němcích. To jsou opravdu tak krátkozrací, ba slaboduší, že na jedné straně je pro ně nepřijatelné se nějak dotknout historie, ale nepochybně zabavený sudetský majetek považují za nezpochybnitelně svůj???? Vážně jim nedochází, že zábor majetku po vysídlencích je neskonale větším přepsáním historie, než odejmutí titulu válečnému zločinci. Navíc přepsáním, které je latentně živé a kdykoli, změní li se poměry, revokovatelné a zvrátitelné? Zatímco ponechání oněch občanství h.c. je zvrácené?

    Jak tohle jde dohromady? To si neuvědomují ani tak triviální skutečnost, že odsunutí Němci, respektive jejich potomci se nikdy doopravdy nevzdají nároků nikoli na starou vlast, nýbrž právě na majetek? A nechápou, že když oni dnes uznávají kontinuitu historických, píši s odporem -veličin a čestných občanství, tím spíše by měli uznat kontinuitu práva na držbu a vlastnictví a nejlépe své nemovitosti předat původním vlastníkům? Podle stejného principu, jakým s e řídí ohledně Henleina a Hitlera!

    To je jedna poznámka. Mám ještě dvě.

    Zvláštní je , že stejný pohled na historii a čestné občanství nevykazujeme u jiných jmen. Například Gottwald nebo Stalin.

    Namátkou Gottwaldovi a Stalinovi odebraly tento statut v Českých Budějovicích, Domažlicích a sovětskému generalisimovi také v Trenčíně. V Brně, jak známo, odpárali z pomníku padlých sovětských vojáků hvězdy, v Praze cítili potřebu přidělat k soše maršála Koněva jakési „dovysvětlující “ tabule. Hlavně že Hitler a Henlein jsou v klidu!!!

    A přidám ještě třetí. Pro mne nejděsivější. ČT si nechala udělat průzkum. K Mnichovu. S centrální otázkou, zda jsme se měli či neměli bránit. Tu dnes nehodlám řešit. Jednak není pro tento článek důležitá a pak především, náš dnešní názor není vůbec důležitý. Historii nezměníme. Stalo se. Daleko interesantnější a pro dnešek podstatné jsou následující dvě otázky, resp. výsledné grafy.


    Pokud si myslíte, že znalost Mnichovské dohody je v podstatě ok, jste na omylu. Z doprovodného komentáře se od Michala Kubala dozvíte, že všechny 4 signatáře dokázala vyjmenovat jen 1/4 dotázaných… Což prakticky znamená, že ti, co ohledně znalostí o Mnichovu odpověděli NE, neví totál nic! A ti co tvrdí, že disponují celkovou znalostí v převážném počtu nevědí skoro nic! To je realita. Dál Kubal ještě doplnil, že znalost Mnichova stoupá s věkem…. Pamatujme si to. Budeme to potřebovat hned u následujícího grafu!
    To je tedy nadělení!

    Takže o procento více lidí si myslí, že větší tragedií byl Srpen 68 než září 38… A zbytek, že to vyjde na stejně. Už jsem to tu psal – srpnová okupace byla traumatem mé generace a poznamenala nevratně naše životy. Ale představuje pro mne něco jako zlomení ruky. Zatímco Mnichov byl zlomením páteře. Rusáci nezničili náš stát, Nevyvolali 300 000 vlnu uprchlíků, neukradli nám 1/3 území, neochromili ekonomiku a nakonec nás ani nezkoušeli připojit ke své mu Svazu. Dokonce ani nezmenšili naši nesuverenitu, protože nás vrátili do režimu, v kterém jsme byli před lednem 68. A tato nesuverenita nebyla, pokud s e člověk podívá střízlivě na politiku předválečného Českolovenska o mnoho menší, než to, co ČSR provozovala mezi roky 1918-1938.Míněno především zahraničněpoliticky. Míra vnitřní demokracie byla přirozeně neporovnatelná. Ale Rusáci nikdy nevyhlásili, že že Češi a Slováci jsou rasově méněcenní a že jejich problém musí být vypořádán jednou pro vždy. „Jen“ obnovili svou dominanci a naši poslušnost.

    A přesto je to pro současné české voliče stejné jako zrada spojenců, konec samostatnosti, konec demokracie a nejdříve státní, následně národní suverenity, totální kolaps ekonomiky a vyhnání spoluobčanů.

    A aby toho nebylo málo, pak i zde Kubal dodává, jak to která věková nebo vzdělanostní skupina voličstva vidí. Mnichov jako větší tragedie je tenorem starších občanů. Aby kontroval, že mladší a VZDĚLANĚJŠI část elektorátu vidí jako horší Srpen 68….

    Pamatujete si ještě, že Mnichovskou dohodu znaly lépe starší ročníky? Což znamená že ty mladší bud nevěděly vo co go, nebo nebyly schopny vyjmenovat její signatáře..Vidím, že jsem právě napsal .. mladší.. Hm , zapomněl jsem dodat i to Kubalovo – vzdělanější… Tak takhle vypadají mladší čeští vzdělanci….

    Pak se rozhodně nelze divit, že se radnice starají o zbavení čestného občanství Stalina, Gottwalda a tak podobně a že u Hitlera a Henleina by to byl útok na historii…

    Napadá mne jediný závěrečný koment – vymývání mozků! Non plus ultra. Takže jsme odsouzeni si to v nějaké formě všechno zopakovat. Fatálním problémem české historie a existence nikdy nebyla nebude vztah k Rusku, nýbrž k Německu. A že se kolo dějin otočí i tam, o tom nelze pochybovat. Migrační krize k tomu zásadním způsobem napomohla. Tohle s enepochybně v Německu v delším horizontu musí přetavit do klasického německého nacionalismu! Proto mi vadí Wir Schaffen das! Protože časem bude v jeho důsledku přijde určitě někdy heslo další – Recht auf Heimat!

    Už tu bylo. A víme jak na něj reagovaly tehdejší velmoci. Nemám iluze, že až se znovu a oficiálně objeví, budou jednat jinak. Tím spíše, že jsme za skoro 80 let nedokázali zbavit čestných občanství ani Adolfa Hitlera a Konráda Henleina!

    No a přišel mi ještě jeden mail. Od kolegy Germanica. Přetiskuji ho, jak se objevil.

    Znáš pivovar a pivo Konrad?
    Já když jsem ho pil poprvé asi před 5 lety (mimochodem není rozhodně špatné) na Vrbatově boudě v Krkonoších, tak jsem zpozorněl. Při vyslovení jména Konrad se mně jaksi automaticky vybaví asi nejznámější nositel tohoto jména – Konrad Henlein. A teď dávej pozor. Kde se nachází pivovar Konrad? Vratislavice nad Nisou. Kdo je patrně nejznámější rodák v Vratislavic nad Nisou? Je to, aspoň podle mého názoru, Konrad Henlein!!!
    Pivo se ve Vratislavicích vaří od 70. let 19. století. Pivovar prošel různými peripetiemi, byl i párkrát krátce zavřený. Mimochodem, před rokem 1989 byla vratislavická desítka velice dobře pitelným pivem. Název Konrad nese od roku 2000, údajně na počest nějakého dřívějšího sládka. No, já se na to dívám trochu jinak…







    0 0

    Radek Novotný
    11. 10. 2018   Outsidermedia
    Chcete vědět, jak je to s pesticidy ve vodě? Co se měří? Jak se „řeší limity“? Zda je prioritou správy vody zdraví lidí nebo zisky soukromých firem?
    Zde je VIDEO a odpověď na vaše otázky:





    Obecně platí toto: Pesticidy jsou více než v polovině vod v ČR – problém neřešíme. Zákonné limity pesticidů pro pitnou vodu jsou:
    * 0,5 µg/l celkové pesticidy (suma všech)
    * 0,1 µg/l pro jednotlivé pesticidy (tj. 0,0001 mg/l)

    Zákonné limity ovšem o ničem nevypovídají. Vliv koktejlu pesticidů a léčiv v pitné vodě na lidské zdraví není prozkoumán a navíc je lze zvýšit na základě žádosti provozovatele a hygienické stanice vydají výjimku.

    Konkrétní příklad? Téměř 50.000 občanů Zlína a obcí na Zlínsku LÉTA pilo vodu, ve které byly vyšší hodnoty pesticidních látek!

    Rozhodnutí hyg. stanice č.j. KHSZL 01887/2016

    Prý to není zdraví škodlivé!
    Proč tedy máme nějaké limit?

    Občan reagoval takto:
    Volně se to dá přeložit tak, že koncern do nás se souhlasem Krajské hygienické stanice valí trojnásobné množství pesticidů než je stanoveno Vyhl. MZ ČR č. 252/2004 Sb. a ještě za to inkasuje miliony vyváděné mimo republiku namísto toho, aby peníze investovala do technologií na zlepšení parametrů vody.

    A primátor Zlína tomu sekunduje. Proč Vak neinvestoval do Úpravny vod? Protože neměl peníze, neboť politici odsouhlasovali koncernu nehorázné zisky z vodného a stočného a na investice nezbylo. Důvod je v tom, že místo svých investic, preferoval vysoké zisky koncernu.

    Kolik takových příkladů v ČR existuje, to nikdo neví!

    - - -




    0 0

    Steven Segal, americký herec
    - kou -
    11. 10. 2018 PrvníZprávy
    Proti Rusku se vede proud propagandy, ve kterém je většina z výpovědí vymyšlená, a situace sama o sobě je důsledkem nesoudného a nemorálního politického boje ve Spojených státech.

    Uvedl to herec a zvláštní zástupce ruského ministerstva zahraničí pro rusko-americké humanitární vztahy Steven Seagal.

    „Věřím, že v celé této situaci existuje neuvěřitelné množství propagandy proti Rusku a podle mého názoru většina znějících věcí je vyfabrikována a neodpovídá realitě. A myslím si, že celý tento příběh se spiknutím Ruska a prezidenta Spojených států a že americký prezident je v tom zamíchán, je naprostá fantazie,"řekl na televizním kanálu Fox News.

    Podle něj se děje kvůli vnitřnímu politickému boji ve Spojených státech.

    „Myslím, že je to spíše spojeno s velkým rozkolem republikánů a demokratů, konzervativců a liberálů a tím, že některé skupiny jsou nyní připraveny dělat, co se jim zlíbí. Je jim jedno, zda je to legální nebo nelegální, je to nemorální - což je bitva, kde jejich agenda má přednost," zdůraznil Seagal.

    Seagal se stal zvláštním vyslancem Ruska pro Spojené státy!

    Dodal, že Amerika přichází k zlomovému bodu, kdy si republikáni a demokraté musí uvědomit, že potřebují spolupracovat a mnohem civilizovaněji.

    Steven Seagal byl jmenován zvláštním zástupcem ruského ministerstva zahraničních věcí pro rusko-americké humanitární vztahy na počátku srpna. Jeho úkolem je podporovat další rozvoj rusko-amerických vztahů v humanitární sféře, včetně interakce v oblasti kultury, umění, výměny veřejnosti a mládeže a tak dále. Mluvíme o společensko-politické pozici, která nezahrnuje peněžní odměnu. V mezinárodní praxi to lze přirovnat k funkcí velvyslanců dobré vůle OSN.



    0 0

    Slovenský prezident Kiska v podání slovenského karikaturisty
    Jiří Paroubek
    11. 10. 2018   VašeVěc
    Není to tak dlouho, co slovenský prezident Kiska, zřejmě za pomoci některých zahraničních zpravodajských služeb, provedl na Slovensku málem státní převrat. Po vraždě novináře Kuciaka a jeho snoubenky se podařilo zmanipulovat slovenské střední vrstvy, které dlouhá léta od roku 2006 musely strpět politickou dominanci strany Smer Roberta Fica na Slovensku, k pouličním kraválům.


    V důsledku těchto kraválů padla na jaře Ficova koaliční vláda, neboť se naznačovalo, že vražda novináře může mít souvislosti s politiky Smeru a jejich údajným propojením na italskou mafii. Toto spojení bylo prokazováno pouze a vlastně jedině na velmi viditelné a krásné poradkyni (a zřejmě přítelkyni) premiéra Fica, která kdysi cosi pracovně dělala pro jakéhosi Itala. A že prý tento Ital má spojení, coby podnikatel, s jednou s odnoží italské mafie.

    No, chladně vzato, kdo z významnějších italských podnikatelů pocházejících zejména z jižní Itálie nepotkal při své činnosti nějakého italského mafiána?… Byly to zkrátka chatrné důkazy, ale k pádu vlády to tehdy stačilo. A do té doby zcela pasivní slovenský prezident Kiska najednou vystoupil před slovenský národ jako jeho živé svědomí. Tepal skutečné i údajné zlořády a stal se dominantní (a jak se ukazuje i lživou) figurou těch dní.

    Pokud se podíváme dnes na celou tuto záležitost, zdá se, že je všechno jinak. Žádné propojení s mafií není, vraždu novináře objednali lumpové, kteří se živí podivným podnikáním. A novinářova snoubenka byla zastřelena při této nájemné vraždě jako její v podstatě nechtěný svědek. Odpornost činu je nebetyčná, ale s vládní stranou Smer to nemá nic společného. Složité konstrukce o tom, že vláda strany Smer vytvořila podmínky pro to, aby se vražda stala, neobstojí. Na Slovensku se přeci vraždí, alespoň statisticky vzato, podstatně méně nežli v USA. A nikdo vládu USA nepovažuje za morálně prohnilou natolik, že by nemohla vládnout ve své zemi.

    Prostě, Ficova vláda je nepohodlná, a to jak politicky jinak zcela neschopné slovenské opozici, tak odcházejícímu prezidentu Kiskovi i některým zahraničním zpravodajským službám. Zdá se, že objasnění celé věci může Ficovi pomoci v příštích parlamentních volbách.

    - - -

    0 0
  • 10/11/18--13:27: EU – TO PRÝ JSME MY
  • Jiří Payne
    11. 10. 2018   PravýProstor
    Od milovníků EU slýcháme, že Evropská unie, to prý jsme my. Je to dost hloupý argument. Asi jako kdyby někdo tvrdil, že severokorejský režim není totalitní, protože přece president Kim Čong-un je Korejec. O charakteru jakékoli politické instituce nerozhoduje, odkud pochází lidé, kteří v ni působí, ale rovnováha a kontrola moci.

    Autoritativní a diktátorské instituce se poznají podle toho, že neexistuje reálná síla, která by omezovala jejich moc. Lidé nemají efektivní nástroj, jak politické představitele odvolat, nahradit, jak otevřít diskusi o alternativním uspořádání.
    Jednou z autoritativních institucí je stávající Evropská unie. Pod záminkou, že to vyžaduje jednotný trh, se každý den přesouvají kompetence členských států do Bruselu. Každou novou regulací se Brusel zmocňuje dalších působností v oblastech, které doposud patřily státům.
    Podobné riziko existuje v každé federaci, a proto fungující federace mají ústavně zakotvené, co smí a nesmí federace vykonávat. Ochranu proti překročení čáry zajištuje ústavní soud. Členové každé federace jsou vždy navýsost žárliví, aby jim nikdo kompetence nebral.
    V rukou komise je již nyní soustředěna moc, jakou neměl nikdy žádný diktátor v dějinách lidstva.Rozhoduje o nejmenších detailech každodenního života jednotlivých lidí. Dokonce si může přivlastňovat kompetence, které doposud patřily státům, aniž by se o tom hlasovalo v členských státech. EU vydala přes sto tisíc právních a politických dokumentů, kterými by se měl každý řídit. Nikdo není schopen regulace ani znát a to má za následek devastaci právního vědomí. Devastuje to podmínky pro existenci právního státu. Proto je absurdní, kdyže EU kritizuje členské státy.
    Milovníci EU také obvykle tvrdí, že přeci existuje Evropský parlament a Rada, takže je všechno v pořádku.Jenže jedinou instituci, která může navrhovat změny, je komise. A členové komise nesmí vnímat potřeby obyvatel ani států. Dalo by se říci, že komise je neomezeným kolektivním diktátorem. Navíc víme, že v komisi se nikdy nehlasuje, že se rozhoduje tichou aklamací.
    Omezení moci nespočívá v samotné existenci parlamentu, ten jsme měli za komunismu také. Omezení moci spočívá v reálné a efektivní možnosti okamžitě odvolat toho, kdo moc špatně vykonává. A tuto moc Evropský parlament nemá. Komise získává důvěru nadpoloviční většinou v EP, ale pro vyjádření nedůvěry jsou potřeba dvě třetiny. Takové bezpráví si neprosadil žádný diktátor na světě. Proto se může komise chovat arogantně, a proto neexistuje žádná faktická odpovědnost. Samotná koncentrace nekontrolované moci vede k politice tak dobře známé ze všech totalitních systémů, které vycházejí z přesvědčení: Víme, co je pro vás dobré a my vám to přikážeme!
    Možná stojí také za připomínku, ze čl. 17 Lisabonské smlouvy obsahuje stejné ustanovení, jaké měly všechny komunistické ústavy o vedoucí úloze komunistů. Jakákoli opozice by byla protiústavní. Už jenom diskutovat o tom, že by byla myslitelná nějaká alternativa by bylo protiústavní. Čl. 17 Lisabonské smlouvy přikazuje, že členové komise musí být vybíráni na základě požadavku evropanství. To znamená, že nikdy nemůže existovat skutečná opozice v Evropské unii, že nikdy nemůže existovat férová soutěž politických stran. Smyslem existence opozice je to, že se jednoho dne dostane k moci.
    Samotná Lisabonská smlouva je výsměchem principu rovnosti a férové politické soutěže. Je vulgárním porušením zásad lidských práv. Explicitně diskriminuje všechny, kdo mají alternativní představu o evropské spolupráci, kdo mají jiný názor. Explicitně říká, že nikdy nesmí přijít reforma, úchylka či revize, že monopol na pravdu mají eurofilové. A není divu, že se tak chovají.
    Lord Acton kdysi napsal: moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Evropská unie je důkazem toho, že měl absolutní pravdu.
    Nedivím se, že Britové z Unie odcházejí. Nehodlají asistovat u další evropské tragédie. Nedokážeme-li odstranit tento systém a nahradit jej zcela jiným, či jinak řečeno neodstraníme-li okamžitě demokraticky deficit, přivede nás Lisabonská smlouva do další krize, která nakonec postihne celý svět.
    - - -

    0 0


    Arťom Košelenko
    12. 10. 2018 mk.ru/politics
    Americké úřady se chystají vyčlenit 1 miliardu dolarů na financování evropských energetických projektů. Senátor za Republikánskou stranu Spojených států Ron Johnson a demokrat Chris Murphy vypracovali návrh zákona, který Washingtonu pomůže "zmařit kontrolu" Ruské federace nad Evropou. Podle dokumentu by americká vláda měla vyčlenit 1 miliardu dolarů na financování energetických projektů v Evropě.


    "Vynaložili jsme miliardy na upevnění vojenské obrany ve východní Evropě, ale nezapomínejme na nebezpečné důsledky energetického zadušení Ruskem", uvádí Murphyho Sputnik International.

    Senátoři se domnívají, že jejich iniciativa nejen pomůže zbavit Evropu ruského vlivu, ale také vytvoří nová pracovní místa ve Spojených státech.

    25. září americký prezident Donald Trump podrobil kritice projekt výstavby plynovodu Severní proud 2 a prohlásil, že Německo by se mohlo dostat do absolutní energetické závislosti na Rusku.

    Ministr zahraničí Německa Heiko Maas odpověděl na obvinění amerického vůdce. Podle ministra je výstavba plynovodu ekonomickým projektem, nikoliv politickým.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Miroslav Polreich
    12. 10. 2018
    Je po volbách a nejenom v Čechách má výsledek dosti jednoznačnou tendenci. Tradiční levicové strany se propadají až do nenávratna. Tendenční politologové mají jednoznačný pohled. Svět a tím i elektorát se změnil. Přesto si myslím, že věc a svět není tak jednoduchý, pokud zvážíme příčiny hlubším pohledem.


    Politické, tím myslím objektivní podmínky světa, ale ani v jednotlivých zemích, nemají možnost se měnit tak snadno. Přiznejme za této situace jen jednu skutečnost. Volby prohrály jen současné „levicové“ strany. Ztratily hlavní nosné myšlenky, když ne ideové, tak odpovědnostní k předním problémům dnešního světa. Prostě „téma“ které před nimi stojí. Strany byly zbyrokratizovány svoji strukturou, ale i vnitřním životem, kde se vytratil prostor pro kritické myšlení jako podmínky pro hledání cest k řešení současných problémů. Tím přišly i o perspektivu a objektivní reakce na tento stav se zcela zákonitě odvrací a hledá se samovolná cesta formováním nových uskupení. Prozatím bez jednoznačného ukotvení. Jsme ale jen v přechodném období.

    Již jsem se zmínil o složitém postavení tradičních ideologií a předsevzetí. Podívejme se proto na to, kde jsou nyní stálé objektivní hodnoty, jaké máme nyní nosné téma, na které společnost musí reagovat a jak je politologicky zařaditelné.

    Předně je třeba si uvědomit, že žijeme v globalizovaném světě, není třeba ho věcně charakterizovat, ale pochopit konečně bychom ho již měli. Je to o „globální odpovědnosti“ a ta nemá alternativu. Dnes je to dokonce v existenčním zájmu lidské společnosti. Čí je to téma, individualistické pravice jednotlivců či specifických mocenských uskupení a firem? Není třeba pochybovat, ta odpověď je jednoznačná. Je to téma objektivních potřeb, ne hledání cest, ty jsou známé, ale její organizační zajištění. Nejedná se o malé zadání, ale podmínky jsou dávno stanoveny, i když naráží na společensky neodpovědný individualismus.

    Předně tento nejistý globalizovaný svět musí mít a žít v podmínkách míru a to není snadné zadání. Je to ale hlavní a podstatné téma levicových sil. Jaká je cesta? Není nová, již dobře jsme měli nakročeno. Naposledy v devadesátých letech, a uvědomujeme si tu, ne zcela marnou snahu, tento objektivní vývoj zastavit. Jak v transformaci postbipolárního světa, pochopitelně „východních“ zemí, tak i chápající reakci ostatních teritorií, zvláště USA a jejich odpovídající tendenci po celosvětovém řešení. Pro nechápavé je nutno připomenout zájem i této mocnosti o demilitarizaci a vytvoření pevných vazeb s Ruskou federalizací a bezprecedentnim odzbrojováním. V dnešním, zmanipulovatelném světě, úkol až neskutečný. Nebylo tomu, jak uvádím, však vždy tak. Jsme vedeni k zapomínání. Zvažte nedávnou minulost a vzpomeňme na „řádění“ i naší „malé“ pravice, třeba kolem Hradu s útoky proti tak nebezpečnému vývoji v USA (jsou to zrádci – hoši ústy Havla) s docela úspěšnou snahou po koordinaci svých teorií s ostatními post komunistickými státy.

    Přirozená levicová tendence hledala cestu propracováním v tehdejší době nosných „Opatření důvěry“ (dnes u nás sprostá slova), jejíž zásady byly již kodifikovány, stejně tak důraz na zásady Charty OSN, ale i na jediný závazek smlouvy NATO i zásad OBSE jako možné alternativy. Současné bezpečnostní otázky nás opět přinutí k oživení, či politickém auditu plnění těchto závazků. Organizační prostor zde máme i my a ostatní „malé“ země, které by právě zde měly mít svoji prioritu. To je objektivní stav věci a není vyhnutí mimo katastrofický scénář, ke kterému směřují jiné, než levicové myšlenkové proudy.

    Toto téma má svoji nevyhnutelnou sílu vzhledem ke své společenské odpovědnosti za samu existenci země. Jak jinak, je to jednoznačně trvalé levicové téma.

    Zahraničně politické zasazení a pochopení stavu světa je podmínkou i dalších otázek, které mají v sobě levicový náboj. Nemám zde dostatek prostoru pro jejich rozbor, který by vedl k uvědomění si podstaty věci, ale myslím, že to není ani mnoho potřeba, protože jsou to otázky, které neladí jen s rozumovým přístupem, ale dají se vysledovat i citem.

    Jedná se předně o udržení a ovlivňování životního prostředí, ve kterém musíme žít a nebo také z existenčního pochybení žít nemusíme vůbec. Může někdo se přiklánět k názoru, že to není přední téma levice, nebo jsme všichni podnikatelé, kteří nemusí koukat napravo ani nalevo? Ale nebuďme tak úzkoprsí. Vždyť i nosné humanitní filozofické teorie světových myslitelů nevznikaly jen z nuzných poměrů. Ba často naopak.

    Problematika sociální odpovědnosti je samozřejmě levicové nosné téma, ale nemá již dávno jen třídní přístup má i humanitární náboj. Nepodceňujme sebe jako člověka. Toto vědomí nás však nemůže demobilizovat.

    Závěr je snadný a může si ho udělat každý sám. Naivní, dosti negramotné jásání, že levice a její tradiční zadání není téma a ona odchází do nenávratna je velmi daleko od reality a objektivních potřeb naší současné společnosti. Nelze však popírat složitost našeho vývoje. Zde se věcně odvolám na problém v pozadí, na který mne upozornil jednoznačně Zbigniew Brzezinski „ je však společnost natolik inteligentní aby si to uvědomila?“

    Nabádá k zamyšlení, ale i k práci, a to zrovna ON.

    0 0

    Německo III - Kverulanté
    - OP -
    12. 10. 2018
    Nemohu si pomoci, ale jako pracovní název by se pro tuto část spíše hodilo…“Jak nám skopčáci v roce 2014 zachránili mír v Evropě“ (pozn. doufám, že mi to pan editor nesmaže). Mnozí u nás jim nemohou přijít na jméno, je to dáno historicky. Jak se věci mají, jsem Vám trochu přiblížila v minulé části prostřednictvím slov profesora Mausfelda. Samozřejmě, že to není zdaleka vše, co by bylo nutné popsat. V této části se vracím trochu do minulosti, protože to považuji za významný kámen v mozaice pochopení vývoje po puči na Ukrajině. 

    Byla to především tato skupina lidí, která neúnavně burcovala za zachování míru, proti válce a proti politice NATO. U nás se v té době veřejná média pouze jen sem tam zmínila o „nějakých“ demonstracích. Jejich síla byla především v tom, že se opakovaly každé pondělí v různých městech Německa. Objevila se tam celá řada lidí, kteří se i v současnosti snaží o šíření uvědomění lidí. Pořádají různé debaty, působí prostřednictvím svých webových portálů nebo blogů. Vysvětlují situaci a doslova se tak vytvořil paralelní svět alternativy odehrávající se rovněž i na YouTube, ale o tom až v poslední části VI. Především z tohoto mají německé elity strach.

    Mahnwachen für den Frieden/Montagsdemo/Friedensbewegung 2.0 - Strážci výzvy za mír/Pondělní demonstrace/Mírové hnutí 2.0 a kdo stojí za frontou německých politických kverulantů.



    Zdroj: https://newstopaktuell.wordpress.com/2014/05/02/montagsdemomahnwache-wie-sich-medien-und-ditfurth-demontieren/
    Koláž výše: v pořadí z leva Rico Albrecht, Ken Jebsen, Lars Mährholz, Jürgen Elsässer, Andreas Popp.
    Demonstrace nazývané jako Strážci výzvy za mír(Mahnwachen für den Frieden) nebo také nazývané Pondělní demonstrace(Montagsdemo) nebo Hnutí za mír 2.0(Friedensbewegung 2.0) se začaly pořádat vždy v pondělí od března 2014 v Německu, Rakousku a Basileji. Navázaly na pondělní demonstrace v letech 1989/1990 v bývalém NDR. Neměly být orientované ani pravicově ani levicově. Spouštěčem akcí byla krize na Ukrajině v roce 2014. Hlavním řečníkem a organizátorem byl Lars Mährholz, který z krize obviňoval zejména USA a Federální rezervní banku (Federal Reserve Bank – FED), coby systém finančního kapitalismu, ovládaný malou skupinou individuí. V prosinci 2014 účastníci připravili další společnou akci tzv. Mírovou zimu (Friedenswinter), která se prostřednictvím svých akcí soustředila na politiku německé vlády vůči Ukrajině a Rusku. Následně se v květnu 2015 Zimní mírové hnutí oddělilo od Strážců výzvy za mír.

    Některé další iniciativy, které následně vznikly, jsou Pegada (Patriotische Europäer gegen die Amerikanisierung des Abendlandes – Patriotičtí Evropané proti amerikanizaci západních zemí). Pegada vznikla 23. 12. 2014, a jak říkají její představitelé, díky myšlence a iniciativě jednotlivých normálních občanů, kteří si uvědomili, že nikoliv islamizace, ale všeobecná amerikanizace je problémem současné doby v Německu. Druhou iniciativou je EnDgAmE (Engagierte Demokraten gegen die Amerikanisierung Europas - Angažovaní demokraté proti amerikanizaci Evropy). Hnutí vystupovala zejména proti amerikanizaci Evropy, proti mučení, totálnímu sledování, vedoucí úloze USA a jejich propagandě, proti transatlantickým válečným štváčům, proti okupaci Německa a proti jejich nadřazenosti v politické, hospodářské, vojenské a společenské oblasti, proti podkopávání, odstraňování a zaměňování západních tradic za americké zvyky, slavnosti a svátky. V té souvislosti je nutné zmínit i Pegidu, o ní však dále v textu.

    Tyto všechny skupiny se také někdy nazývají fronta kverulantů/opozičníků za mír (Querfront). Údajně v té době měla hnutí na Facebooku přes 670.000 příznivců. Někteří pozorovatelé a politici hnutím vyčítají, že jsou antiamerická, antisemitská, pravicově extremistická a konspirační.

    Lars Mährholz na první berlínská setkání Mahnwache zval různé řečníky, sám se prezentoval jako podnikatel a bývalý člen CDU a FDP, avšak bez politických aktivit. Na setkání 17. 3. 2014 bylo již 100 účastníků s vlajkami před Brandenburskou bránou. Heslem akce bylo“ „Za mír v Evropě, ve světě, za pravdomluvná média a proti vražedné politice Federální reservní banky” (coby privátní banky). Do června se konalo celkem 88 takových setkání po celém Německu. Informace o jejich organizaci byly dostupné především přes sociální sítě jako Facebook. Hlavní a nejvýraznější řečníci na těchto akcích, kromě Mährholze, byli nezávislý novinář Ken Jebsen, spíše levicově orientovaný, pravicově orientovaný publicista a autor Jürgen Elsässer a kritik úroků a současné finanční situace Andreas Popp (pozn. bylo jich samozřejmě mnohem více).

    Jürgen Elsässer - někteří Elsässera odmítali, kvůli jeho silně pravicovému zaměření, někteří, jako například v Erfurtu ho zvali. Média ho nazývají pravicovým populistou a extrémním pravičákem. Tam, kde vystupoval Elsässer, byli často k vidění také tzv. občané říše a neonacisté (Reichsbürger a NPD/Nationaldemokratische Partei Deutschlands - Národnědemokratická strana Německa (o nich více ještě ke konci článku), což je německá krajně pravicová politická strana, jejíž ideová orientace má blízko k pangermánskému nacionalismu a k bílému nacionalismu, neuznávají legitimitu Spolkové republiky Německo a nazývají se občany Německé říše v hranicích roku 1937, mají cca 10 000 příznivců). Sám Elsässer na jedné z demonstrací v Lipsku nařkl zakladatele Pegidy, že je vlastně řízená USA, její zakladatel Lutz Bachmann vlastní americký pas, na nějakém podiu údajně ani nebyl připuštěn antiamerický plakát, navíc uskutečnil rozhovor s CCN. Elsässer podpořil svými vystoupeními později i mnohé veřejné akce AfD. Známá je také jeho kniha vydaná v roce 2005 „Jak se dostal džihád do Evropy. Boží bojovníci a tajné služby na Balkáně“ (Wie der Dschihad nach Europa kam. Gotteskrieger und Geheimdienste auf dem Balkan, bohužel není přeložená do češtiny), ve které velmi fundovaně a zcela otevřeně poukázal na vliv některých západních států, zejména NATO, islámského džihádu a jeho bojovníků, včetně jejich zvěrstev v Evropě dosud nebývalých v této válce.



    Jürgen Elsässer„Kdo stále ještě nemá protiamerický reflex, je bez mozku!“

    Poté, co v prosinci 2014 celá řada prominentních německých politiků (nikoliv politických elit) aj. činitelů apelovala proti nové válce v Evropě, vyzvali Ken Jebsen a Lars Mährholz k další řadě demonstrací pod heslem „Mírová zima 2014/15“, při které došlo ke spolupráci s IALANA (Die International Association of Lawyers against Nuclear Arms – Asociace právníků proti nukleárním zbraním, založená právníky v roce 1988 za účelem plného odstranění nukleárních zbraní, posílení mezinárodního práva a mírového ukončování mezinárodních konfliktů, organizace má pobočky v celé řadě států).

    Na demonstrace byl také zván Pedram Shayar v Iránu narozený, levicově orientovaný kritik globalizace a bývalý aktivista a mluvčí Attac (pozn. někteří ho také nazývají jako “vlk v rouše beránčím” z důvodu, že je jedním z těch, kdo mnohdy různá společenská hnutí manipuluje k prosazování svých cílů, a to z nějakých politicko-náboženských přesvědčení. Mj. se také účastnil protestů v souvislosti se summitem zástupců nejprůmyslovějších států G8 v Heiligendammu v Německu v roce 2007); Attac je mezinárodní antiglobalizační nevládní organizace, která požaduje, aby na spekulace se zahraničními měnami byla uvalena tzv. Tobinova daň(pozn. daň z finančních transakcí, kdy měla odrazovat od krátkodobých a mnohdy škodlivých spekulací). Sám James Tobin se však od tohoto hnutí distancoval. Attac také odmítá existenci daňových rájů a vyzývá vlády, aby přijaly opatření proti daňovým únikům, která by umožnila financování řady sociálních programů. Attac má regionální pobočky ve 38 zemích světa. V jeho logu je symbol procenta, odkazující na snahu zavést Tobinovu daň ve výši alespoň jednoho procenta. Vystupuje proti politice Světové obchodní organizace a požaduje oddlužení rozvojových zemí, kritizuje postup Evropské centrální banky při sanaci bank během světové finanční krize 2008. V dubnu 2015 hnutí svolalo rozsáhlé mezinárodní demonstrace proti přijetí smlouvy TTIP. Asi nejvíce medializovaná byla demonstrace v Berlíně, řekla bych, že stěžejní, kdy elity pochopily, že lidé nejsou zase až takové „mlčící ovce“. Cituji ze stránek Attac: 
    „... všichni byli beze slov. S takovým množstvím protestujících nikdo nepočítal. 250 000 lidí se jedné slunečné soboty 10. října dalo na cestu do Berlína, aby protestovali proti TTIP, CETA, TiSA atd. a zasadili se za spravedlivý obchod ve světě. Fantastická různorodá barevná demonstrace, která se nemůže ignorovat! Jedna z největších demonstrací za posledních mnoho a mnoho let!“.
    Dále se pondělních mírových demonstrací účastnili některé odbory a poslanci za levici, tito posledně jmenovaní však záhy ustoupili. Na pondělních setkáních vystupovali také mnozí z řad umělců jako např. hudebníci Reinhard Mey a Konstantin Wecker, kabaretiér Reiner Kröhnert, ale také kritik církví Eugen Drewermann a mnozí další. V lednu 2015 zároveň demonstrovali přívrženci Pegady proti USA jako teroristické síle, proti rozbití vztahů s Ruskem a proti nebezpečí rozpoutání 3. světové války. V dubnu se pak sblížili Pegada s Pegidou a s hnutím EnDgAmE. 

    Pegida je německá občanská iniciativa narozená v Drážďanech, která již od roku 2014 organizuje demonstrace proti islamizaci Německa. Tuto iniciativu založil politický aktivista Lutz Bachmann. Ten je osobou velmi kontroverzní, zejména z důvodu několika jeho trestných činů, jako vloupání, krádež a obchod s drogami. Za tzv. štvaní lidu bylo proti němu vedeno několik procesů (pozn. Pegida mnohdy spolupracovala s AfD, zejména v Sasku, v posledních týdnech se AfD od Bachmanna odvrátilo a ukončilo spolupráci).

    V červnu 2015 zveřejnili dřívější přívrženci Strážců výzvy za mír svůj program zaměřený na požadavky - vystoupení z NATO a ukončení jakýchkoliv válečných aktivit realizovaných z území Německa. V roce 2016 pak v červnu celá řada zástupců a přívrženců výše zmíněných skupin včetně ze strany AfD a sympatizantů národních bolševistů (pozn. toto politické hnutí doby Výmarské republiky požadovalo přiblížení se Sovětskému svazu a za národní revoluci, nikoliv však celosvětovou komunistickou revoluci) demonstrovala proti konferenci Bilderbergu konající se v Drážďanech. Postupně se aktivity mírového hnutí, v mezidobí nově nazývané jako „Mírové hnutí celoněmecká koordinace“ (FbK), začaly zabývat také problémem masové imigrace, odcizování se vlastenectví a jeho poslední konsekvencí vnímanou jako etnocidu proti německému kulturnímu prostředí (pozn. podle Wikipedie je etnocida definovaná jako souhrn činů spáchaných s úmyslem zničit nějakou kulturu, jedná se o zničení kultury bez zabíjení jejích nositelů, nejblíže má tedy ke genocidě kulturní). V prosinci 2016 pak přívrženci FbK demonstrovali s ruskými vlajkami a obrázky Assada proti účasti Saudské Arábie v Sýrii, účastnili se také protestů proti Mnichovské bezpečnostní konferenci. Claus Schreer, který pravidelně demonstruje proti Mnichovské bezpečnostní konferenci, označil FbK za pravicový spolek tvořený Pegidou, AfD a NPD zástupců. Podle sociologa Petera Ullricha bylo v rámci pondělních setkání zprostředkováváno neuvěřitelné množství mnohdy nesouvisejících a protichůdných názorů.

    Jednoznačně je však zřetelné, že Strážcům hnutí za mír šlo především o zachování míru v Evropě, kritiku médií a spravedlnost, v mnohém také o antikapitalismus. Někteří představitelé se z počátku v mnohém shodovali, v průběhu se však jejich náhledy zcela rozcházely. Příkladem byl vztah mezi Kenem Jebsenem a Jürgenem Elsässerem. Panovala mezi nimi jednota, co se týká cílů za udržení míru a udržení vztahů s Ruskem, avšak později, když přicházela uprchlická vlna, tak se v otázkách s tím spojených zcela rozešli (pozn. Jebsen spíše levicově orientovaný a částečně iránského původu nesouhlasil s negativním postojem k přijímání uprchlíků z válečné zóny, kteří potřebují pomoc). Celé hnutí bylo mnohými, zejména alternativou vnímáno jako „opozice proti politickému establishmentu“. Nezávisle se na demonstracích se v alternativních médiích v široké míře začala také objevovat vyjádření o tom, že Německo není od ukončení války vůbec suverénní zemí, nemá do dnes uzavřené mírové smlouvy, USA díky své politice nejsou žádným vzorem, média jsou lživá a manipulují, Němci nesmí vůbec kritizovat Izrael, byrokracie EU je nedemokratická, euro je zcestný výmysl a vše ovládají finanční trhy.

    Účastníci pondělních setkání a zejména jejich hlavní protagonisté byli z většiny muži, spíše mladší nebo středního věku a vzdělanější s dobrou znalostí fungování sociálních sítí. Cca 39 % z nich odmítalo schéma dělení na levici a pravici, 38 % se deklarovalo spíše za levicové, ve volbách v roce 2013 cca 42,6 % volilo Die Linken (levici), 15,4 % volilo Piráty a 12,8 % volilo AfD. Obecně se vyjadřovali skepticky proti demokratickým institucím a společenské organizaci. Jsou označováni spíše jako hnutí kverulantů/opozičníků (Querfrontbewegung), které integruje pravicové i levicové postoje. Obecně lze říci, že co se týká zastánců hnutí za mír je to obdobné i u Pegidy, kde také dominují muži středního věku, samostatně výdělečně činní a spíše s nadprůměrným vzděláním.

    Obě hnutí byla podpořena prostřednictvím měsíčně vycházejícího magazínu Compact (pozn. nazývaného též Querfront Magazin – Magazín fronty kverulantů/opozičníků viz ZDE jeho on-line forma). Vydavatelství společně založili Jürgen Elsässer, který je šéfredaktorem, Kai Homilius a Andreas Abu Bakr Rieger (pozn. obsah je zaměřen na pravicově orientované vlastenecké, médii nazývané jako populistické pozice). Dále byla hnutí podpořena vydavatelstvím Kopp (rovněž pravicově orientovaný, mj. také na pseudovědecká témata, esoterická a konspirační teorie) a ruským vysíláním RT Deutsch.

    Publicistka, socioložka, politička a feministická aktivistka Jutta Ditfurth v roce 2014 na Facebooku varovala před antisemitskými prvky souvisejícími s hnutím. Řekla, že pod kritikou FEDu se skrývá známý kód o údajném celosvětovém židovském spiknutí. Hlavní řečníky nazvala novopravicovými propagandisty, kteří rekrutují také příslušníky levice. Také je obvinila, že mají na svých webových stránkách antisemitské karikatury a odkazy na působení Rothschildů. Navíc má podle jejího názoru Mährholz vazby na pravicové esoteriky a blízko ke hnutím Zeitgeist a Říšských občanům, zároveň také stojí blízko hnutí za pravdu o 9/11 a AfD (pozn. Zeitgeist je apolitické hnutí, které založil režisér Peter Joseph začátkem roku 2009 krátce po zveřejnění dokumentárního filmu Zeitgeist: Addendum. Současným posláním hnutí je především šířit osvětu o problémech a nedostatcích současného společenského zřízení a zároveň představit jako jednu z možných alternativ systém zdrojové ekonomiky, více informací je dostupných i na YouTube v češtině, mnohé je zajímavé, i když člověk nemusí se vším souhlasit).

    Mnozí jiní kritici pondělních demonstrací řadili jejich představitele k nové opoziční frontě a jako novou pravici, mnohdy až jako extremistickou pravici v souvislosti s antisemitskými výroky. Jako antisemitské bylo například označeno vyjádření Jürgena Elsässera na jedné z demonstrací, kde řekl, proč by mělo být označené za antisemitské to, když se řekne, že malá skupina finanční aristokracie využívá FED k tomu, aby celý svět uvrhla do chaosu? Také známý žurnalista, vydavatel a spoluvlastník vydavatelství Spiegel Jakob Augstein(dnes typický představitel MSM) se vyjádřil, že demonstrace hnutí Mahnwachen, na kterých je zmiňována nenávist vůči židům (pozn. jde o vyjádření související s finanční oligarchií), jsou válečné demonstrace. Zároveň v jednom ze svých vyjádření nesouhlasil s tím, že jde pouze o kritiku militaristické politiky Izraele. Jiní kritici označovali tyto demonstrace za „trhy bizarnosti“ nebo také na místo Mahnwachen jako Wahnmachen, tedy něco ve smyslu působení šílenců (pozn. Wahn = šílenství), kteří také mj. podporují konspirační teorie, chemtrails a spiknutí ze strany NATO. Podle Leny Gorelikové (v Leningradu narozená německá žurnalistka a spisovatelka rusko-židovského původu) k publiku a účastníkům Mahnwache patřili jak zástupci levice, tak i pravice, kteří byli tak trochu proti vlivu kapitálu, tak trochu proti USA, tak trochu proti židovskému spiknutí, tak trochu proti CIA, prostě tak trochu proti všemu. Nespojila je žádná společná politická myšlenka, nýbrž strach, všeobecná nespokojenost, mnohdy nedostatečné porozumění s geopolitickou situací.

    Mnozí se však vyjadřovali s tím, že jde pouze o zbytečné démonizování celého hnutí Mahnwachen.

    Sociolog Peter Ullrich se dále také vyjádřil, že podle jeho analýzy je hnutí Mahnwachen nová forma protestního hnutí, coby postdemokratické hnutí rozhořčených, vyznačující se radikálním odmítáním politického systému, účastníci chovají silnou nedůvěru k politickým a společenským institucím, mají malé zkušenosti s politikou a s organizací, odmítají zaběhlé dělení na levici a pravici, jde jen o spontánní mobilizaci.

    Co bylo na demonstracích především prezentováno?

    Jako příklad uvádím hlavní body a myšlenky, které 21. 4. 2014 prezentoval Andreas Popp (viz video ZDE, i když neporozumíte, na chvíli se zaposlouchejte do toho nadšení doby):


    Jedna z úvodních vět byla, že už to takto jako doposud dál nejde, a že se média zcela rozkládají a ztrácejí jakoukoliv věrohodnost. Stávají se z nich presstituti. Řekl, že je proti EU sedící v Bruselu, říká, že on sám se cítí jako Evropan a unijní systém dostává strach z občanů Evropy, stejně to tak cítí občané v USA, ve Velké Británii a jinde. Všichni lidé chtějí především žít v klidu. Z toho důvodu je důležité nazývat věci pravými jmény. Je naprostou lží, co například rozšiřuje Jutta Ditfurth, zejména o antisemitismu, které údajně hnutí šíří. Jde nám o hodnoty, já osobně jsem zcela apolitický a to, proč jsem neustále napadán ze strany médií je, protože jsem finančně zcela nezávislý. Jsem ohrožován ze strany levice i pravice, dnes tu ani nemám žádnou ochranku. Je velmi zajímavé, když čtete komentáře pod články médií. Tam se totiž dozvíte, co si skutečně lidé myslí. Toto však není nějaký boj proti žurnalistům, mnozí z nich toho mají už také plné zuby a chtěli by z tohoto molochu vystoupit. Co my teď děláme je, že zdviháme vlajky za mír. Krize na Ukrajině a na Krymu je jen zástupný problém, přitom běží o mnohem důležitější otázky jako Smlouva o volném obchodu TTIP (Transatlantické obchodní a investiční partnerství mezi USA a EU). Je to obyčejný fašizmus, zvůle ze strany financí, kapitálu, velkých koncernů, médií a státních představitelů, chtějí nás dostat na kolena za našimi zády. Je proto v tuto chvíli úplně jedno, zda se jedná o levici nebo pravici a jakýkoliv antisemitismus tu nemá co dělat.
    Popp ve svém projevu dále vyzýval: „Lidi, přeložte videozáznam z tohoto vystoupení do co nejvíce jazyků a rozšiřujte ho!“. Řekové i Italové jsou proti nám Němcům hecováni, to nesmíme dopustit. Vím také, že naši mnozí poslanci by chtěli mnohé změnit, ale nemohou. Musíme celý systém zpochybňovat. Židé v současnosti také trpí pod vládou izraelských politiků, vím to, slyším to od svých přátel v Izraeli. K čemu vás vyzývám zejména, je bojkot MSM (Mainstream Media – Hlavní média), vypněte televize, zkuste to alespoň na jeden měsíc, dobře se na to ale mentálně připravte, pak se ale z tohoto matrixu dostanete ven. Vše je to jen o oblbování, konstruktivní kritika v jakékoliv diskuzi stejně není dovolena. Dále bojkotujte volby. Dělají z nás jen blbce se stranami jako žlutí, modří, červení, zelení atd. Ti, kteří jako já v dnešní době vysvětlují situaci, tak jsou nazýváni konspirativními teoretiky. Mě nazývají levicovým socialistou, já zde ale říkám, nejsem ani nalevo, ani napravo, žádný extremista a nejsem ani ve středu. Ukončeme tyto blbosti. Finanční a bankovní systém vůbec neslouží obecnému blahu ve společnosti, neslouží lidem, my potřebujeme nové přerozdělení a neutrální peněžní systém. Bohužel k tomu ale chybí dostatek informací. Ani všichni bankéři nejsou naši nepřátelé, jsou také lapeni celým tím systémem. Banky mají velkou moc. Média stojí hned pod nimi.

    Dnes, když jsou nějaké volby v zahraničí, tak média hned křičí, že byly zmanipulovány, ale současný nový systém ve skutečnosti manipuluje s lidmi, ne s volbami. Potřebujeme také spravedlivou politiku pro lidi. Nakonec my lidé nepotřebujeme ani národy, ale regiony. Také slovo islám nemá být zneužíváno. Pro nás náboženství nehraje žádnou roli. Všichni by se měli především spojit a hledět, kde je vlastně nebezpečí. Řekové a Italové k nám patří, poslouchejte dobře, co říká Beppe Grillo, má často pravdu, i když ne úplně vždy s ním souhlasím. Pryč s médii, potřebujeme zcela nový systém poplatný nové době a také tu jsou již alternativní média. Nechte noviny zítra ležet na pultech stánků!

    Nechci, aby mí vnuci anebo pravnuci někdy za 100 let řekli, což pak jste v té době vůbec nevěděli co se děje? My jsme generace, která si to vše již uvědomuje. Musíme být jako Gándhí, to je náš cíl. Máme dnes obdobnou situaci jako v letech 1900 a 1914. Založili jsme institut Wissensmanufaktur (pozn. nezávislý institut v oblasti hospodářských a společenských věd), pracujeme na plánu B pro další vývoj a nezapomeňte, že jsou i jiné alternativy jako rakouská národní ekonomie a další.

    Nesmíme se nechat rozdělovat! Nesmí mezi námi na alternativě být konkurenční boj. Vytvářejte okruhy přátel, na vesnicích, v okresech, buďte aktivní, seznamujte se navzájem. Od teď musí přestat dělení na pravici a levici, jsme všichni stejní lidé.
     Chci vidět, že i Turci, Iránci a Rusové jsou naši přátelé.

    Musíme chtít mír. Začněte! Mějte odvahu! Vy jste středobodem.

    Pracujme na plánu B, protože musíme mít připravenou alternativu, když se to bude blížit ke konci. A hlavně žádnou agresi! Jsme bezpartajní.

    To bylo stručně z jeho projevu.

    Ken Jebsen 13.12.2014 v Berlíně během Akce Friedenswinter: "Společně za mír - mírová logika namísto válečné rétoriky " 
    (Foto: arbeiterfotografie.com), převzato z: http://www.nrhz.de/flyer/beitrag.php?id=22522



    Ken Jebsen byl některými nazýván až „polobohem“ pondělních demonstrací (pozn. přičítám to jeho nadprůměrným řečnickým schopnostem). Ze strany MSM mu jsou dávány za vinu některé jeho údajné antisemitské postoje. V jeho případě se podle dostupných materiálů nařčení vztahuje k velmi dávnému výroku, kdy ještě působil v rádiovém vysílání RBB a jednou prohlásil „vím, kdo stojí za holokaustem“ (pozn. za což byl poté vyhozen) nebo také výroky týkající se finanční oligarchie. Ken Jebsen za posledních několik let vybudoval velmi úspěšný nezávislý webový portál, poskytující velmi vyvážené informace ze strany alternativy, mohou na něm své příspěvky zveřejňovat politologové aj. odborníci, dalo by se říci současní disidenti, kteří dnes nemohou publikovat na MSM. Dále také na svém portálu pravidelně zveřejňuje natočené diskuze KenFM viz ZDE dostupné i na YouTube. Dává tak prostor celé řadě významných osobností, které za nové situace de facto nemají jinou možnost jak oslovit veřejnost (viz např. na Nové republice zveřejněný přepis rozhovoru týkající se eura a jeho budoucnosti s Dirkem Ehntsem viz ZDE).

    Jeden z jeho velmi úspěšných rozhovorů související s vývojem situace v roce 2014 a pondělními demonstracemi byl rozhovor s Willi Wimmerem (zajímavá zmínka v češtině je také např. ZDE) a překlad celého rozhovoru ZDE nebo jeden z posledních rozhovorů na nově založeném TREE.TV 1 ZDE(pouze v němčině), kde se Wimmer mj. vrací k významným úspěchům dosaženým v Německu a to, nenechat se zatáhnout do války s Ruskem v důsledku událostí na Ukrajině. V tomto rozhovoru také zdůraznil významnou úlohu sociálních sítí, tak jak ji plnily v posledních několika letech.





    Willi WimmerZdroj: https://wonderfulevents.org/speakers/willywimmer/

    Willi Wimmer, ten se sice přímo neúčastnil pondělních demonstrací, je ale nezbytné ho zde zmínit v souvislosti s mírovou politikou, kterou prosazovali Strážci míru. Německý politik, který byl 33 let členem CDU, pracoval v několika významných politických funkcích, mj. byl víceprezidentem parlamentního shromáždění Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Již po ukončení studené války zdůrazňoval odpovědnost Německa v mezinárodních otázkách a otázkách týkajících se bezpečnosti. Již tenkrát se obával toho, že na místo atomových zbraní Sovětského svazu se statisíce, dokonce milióny hladovějících z Asie a Afriky vydají do bohaté Evropy. Někteří z armády se mu tenkrát ještě vysmívali, že snad nebude jejich prací odvracet černé hordy na Brenneru (Brennerský průsmyk) a už vůbec si nemohli představit, že by je vedoucí činitelé nechali působit po celé zeměkouli. Stavěl se proti vojenské účasti Německa ve válce v Kosovu, nazýval to nechutnou útočnou válkou a zejména vinil ministra zahraničních věcí Joschku Fischera a ministra obrany Rudolfa Scharpinga ze závažných manipulací. Později také řekl, že z důvodu dodržení povinností, ke kterým se zavázaly dřívější vlády, byla Schröderova vláda akceneschopná jakkoliv ustoupit tlaku USA. Podle něj, kdyby byl kancléřem Helmut Kohl, nikdy by k takové akci NATO nedošlo. Masakr v Račaku podle Wimmera byl pouze záminkou k válce a následnému bombardování Bělehradu. V roce 2003 společně s Peterem Gauweilerem (pozn. bývalý dlouholetý politik CSU) vyhotovili a zaslali veřejný dopis parlamentním frakcím CDU/CSU s tím, že jsou v případě Jugoslávie paralely k válce v Iráku, ani u jedné nemělo NATO mandát ze strany OSN. Během aféry s odposloucháváním kancléřky Merkelové došlo na jeho slova týkající se zahraniční politiky a sledování ze strany USA. Již dříve upozorňoval na to, že na důvěrných rozhovorech „poslouchá i CIA“ a říkal, že mobily jsou „nejjistější pouze v lednici“.

    Willi Wimmer je autorem mnoha článků vycházejících v magazínu Compact a je také členem redakce online platformy Cashkurs burzovního makléře Dirka Müllera (pozn. tato nezávislá platforma poskytuje informace zejména týkající se témat burzy, hospodářství, finančních trhů, obrovského zadlužení států viz ZDE). Dirk Müller je také znám pod přezdívkou Mr. DAX z důvodu, že se dříve v médiích často vyjadřoval k tématům týkajícím se burzy, při záběrech vždy stál přímo pod obrazovkou znázorňující aktuální pohyb kurzů DAX (pozn. DAX je německý burzovní index Frankfurtské burzy). Dirka Müllera lze také zařadit k dnešním politickým kverulantům Německa, a to v oblasti financí a eura. Wimmer se již mnohokrát zúčastnil rozhovorů vedených Kenem Jebsenem na KenFM, v redakci Sputnik, RT (pozn. dříve známá jako Russia Today, je to vícejazyčná ruská zpravodajská televizní síť se sídlem v Moskvě), dále se účastnil rozhovorů iránského vysílání IRIB, objevil se v pořadech News-Talk und der Talkshow Pro&Contra rakouského soukromého vysílače Rlus 4 nebo pořadů dalších internetových médií nebo blogů jako Telepolis, Nachdenkseiten, ExtremNew a pak v nezávislých regionálních redakcích jako Donaukurier, Allgemeine Zeitung,Schwäbische Zeitung, Taunus-Zeitung,Neue Westfälischen a Rheinische Post atd.

    Andreas Popp(výše jsem zmínila jeho projev) je zakladatelem Wissensmanufaktur (továrna na vědění, jde o projekt sdružující intelektuály a odborníky z různých odvětví s cílem seznamovat veřejnost s podstatou současných problémů. Popp přesídlil do Kanady, odkud také pravidelně zveřejňuje diskuze na různá témata. Stěžejním tématem jsou finanční otázky, ale i mnohá další témata viz ZDE. Jeho plán B, jak Popp říká je alternativou k současné bezalternativní politice, která namísto současného finančního systému založeného na růstu a zadlužování, nabízí radikální návrhy řešení, více viz ZDE v několika jazycích. Plán B představuje doslova revoluci systému a nový pořádek, podle některých kritiků se však vrací k ekonomii, kterou prosazoval nacistický ekonom Gottfried Feder, podle některých dalších kritiků plán fungovat nemůže. Popp často spolupracuje a své pořady uvádí společně s Rico Albrechtem, který je jedním z členů Wissensmanufaktur, věnuje se zejména tématům peněžního systému, státu a daním, je spoluautorem Plánu B, byl také mj. např. hlavním mluvčím na demonstraci proti Bilderbergu, která se konala 11. června 2016 v Drážďanech. Dále Popp také spolupracuje s bývalou v Německu velmi známou a populární televizní hlasatelkou Evou Hermanovou (pozn. o ní vyšel velmi pěkný článek v únorovém čísle časopisu Šifra pod názvem Média a lži), která také publikuje články a úvahy na svých webových stránkách ZDE.

    Eva Hermanová
    Zdroj: Das Maß war wohl voll. Der NDR und Eva Herman gehen fortan getrennte Wege. -Foto: dpa, https://www.tagesspiegel.de/medien/rauswurf-eva-herman-die-unverbesserliche/1037330.html.


    Politické garnituře a MSM se znelíbila zejména v důsledku publikování knížek o upadající úloze rodiny, o nedostatečném docenění úlohy matek při vývoji dětí, o nesmyslné honbě za kariérou a odkládání mateřství. Navíc poté, co se před 10 lety v jednom televizním pořadu vyslovila ve smyslu, který se mj. soustředil na jí vydanou knihu Evin princip, že i v době národního socializmu byla úloha matek více ceněna, byla z pořadu v živém vysílání vyhozena. Následně byla médii mnohdy označována až jako nová „Eva Braun“. Z hlavních televizních zpráv byla téměř ze dne na den vyhozena. V jednom z následujících pořadů, kde dostala příležitost „vyřčené věci náležitě uvést na pravou míru“, po provokacích ostatních účastníků (účelově zvolených ze strany liberální levice) řekla, že za takové situace nelze veřejně vyslovovat ani slovo „dálnice“, protože je začal stavět Hitler (pozn. myslím, že i tenkrát byla okamžitě znova z televizního pořadu vyhozena). Dnes provozuje vlastní webovou stránku. Zabývá se především tématy o rodině a vlivu a stavu médií. Je nutno dodat, že se stala prvním výrazným „odstrašujícím“ příkladem toho, jaké důsledky má nedodržování tzv. německé politické korektnosti.

    Mezi další významné osoby, které nějakým způsobem přispěly k cílům hnutí za mír, byla také německá historička, novinářka a publicistka Gabriele Krone-Schmalzová. Působila dříve jako zahraniční korespondentka a moderátorka stanice ARD v Moskvě, neúnavně vysvětlovala postoje Ruska. Peter Haisenko, který zveřejnil několik komentářů a rozborů o sestřelení MH17, byl 30 let profesionálním pilotem a nyní působí jako autor a novinář, již zemřelý Udo Ulfkotte, jeden z prvních novinářů, který zcela otevřeně popsal praktiky ovlivňování a uplácení v redakcích MSM a neúnavně přednášející a vysvětlující politiku NATO. Švýcar historik a vědec v otázkách míru Daniele Ganser. Ten veřejně informuje o nezákonných válkách vedených ze strany USA a NATO, nedávno také u nás vyšla jeho kniha Nezákonné války: Jak země NATO sabotují OSN. Kronika doby od Kuby po Sýrii a mnoho dalších – pozn. doporučuji k přečtení).


    Závěr:


    Pokusila jsem se to zmapovat, co nejstručněji a i zcela úvodní úvahu pana Ludwiga v části I. považuji za velmi důležitou k porozumění této části III. Zdůraznila bych zde vazbu týkající se štěpení skupiny na podskupiny. V případě Strážců za mír, ve všech jeho podobách lze nahlížet jako na proces ve zcela opačném sledu. Došlo k tomu, že celá řada podskupin s velmi různorodými názory, představami a náhledem na historii se sešla k tomu, aby demonstrovala za mír v době, kdy byl výrazně ohrožen. V době, která se jevila jako velmi nebezpečná s ohledem na politiku USA, EU a NATO vůči Rusku. I když člověk nemusí se vším souhlasit, a ani není možné to vše důkladně zmapovat, svůj úkol Strážci míru svým neúnavným udržováním nepřehlédnutelných pondělních demonstrací splnili. Vyburcovali celou řadu lidí k tomu, aby si více uvědomovali souvislosti a hájili své zájmy a především, aby Německo nebylo zataženo do nějaké nové války. Prostřednictvím jejich úsilí a také mnohých dalších, které jsem zde nezmínila lze konstatovat, že v Německu je velmi aktivní alternativa v podobě celé řady webových portálů nebo blogů, které jsou také významnou podporou AfD, jako jediné významné opoziční parlamentní strany (pozn. o tom více v chystané části VI.). A i když vzájemně mnohdy nejsou zcela ve shodě, dokáží se soustředit na podstatné záležitosti této doby.

    Podle mně dostupných informací se v současné době bývalí hlavní protagonisté – mnou výše zmínění političtí kverulanti - soustředí na otázky související s uprchlickou vlnou, hospodářskými a finančními otázkami, vlivem a manipulací médií a funkčností EU jako celku a vším, co s tím souvisí. Využívají k tomu své webové portály, dávají příležitost různým odborníkům, aby se vyjádřili ke stávajícím problémům, případně hledají nějaká řešení. I nadále v rámci různých forem mezi sebou více či méně spolupracují.


    Jejich množství stoupá, protistrana, která chaos způsobila, začíná mít strach.


    Obecně lze říci, že se zatím v Německu nepodařilo vyvolat negativní postoje vůči Rusku a už vůbec ne nějakými hláškami o návratu ke komunismu, jak se o to u nás někteří, zejména u mladé generace, pokoušejí. Rozhodně bývalí východní Němci se s takovou hrozbou vůbec neztotožňují a ani není nijak zneužívána „socialistická historie“, mnozí z bývalé západní části, kteří situaci chápou, naopak s respektem říkají, že o něčem takovém je již dostatečně poučila historie, proti Rusku se prostě nejde. 


    P.S.: k některým Vašim komentářům k minulému článku - netrapte se a neztrácejte čas přemítáním nad tím, jak dopadly komunální volby. Pro tuto chvíli je to podle mého názoru jedno. Zvolení si sami „snědí, co si nadrobili“. Alespoň víme, co jsou zač. Svým zástupcům, ať jsou kdokoliv, tzv. šlapte na paty a sledujte, nakolik zadlužují obce a zda dělají, co mají. Přemýšlejte a hovořte s přáteli o tom, co říká pan Ludwig, pan Mausfeld a Andreas Popp, je to stále platné a také o tom, co píší ostatní autoři na Nové republice. Skládejte si z toho všeho mozaiku vědění. Nikoho nenabádám k odporu! Pan profesor si opravdu již neškrtne, nežli na alternativním médiu a není sám. Může si to však dovolit, protože je již v penzi, tak daleko to zašlo. Například Ken Jebsen musel značně „přibrzdit“, protože začali ohrožovat svou rodinu.


    (pokračování)





    0 0

    Jan Korál a A. Gegalczij
    12. 10. 2018
    Česká republika se připravuje na oslavy 100. výročí založení Československa. Jak známo, při založení byla součástí ČSR také Podkarpatská Rus. České státní orgány se však chovají, jako by to tak nebylo a na výroční akce nezvou nikoho, kdo by Rusíny – potomky našich bývalých spoluobčanů, oficiálně reprezentoval. Položili jsme několik otázek našim Rusínům a zeptali se jich, co si o tom myslí?



    Téměř nikdo z Rusínů, kteří žijí v Zakarpatí, v bývalé československé Podkarpatské Rusi, není pozván do Prahy k oslavě 100. výročí ČSR. Proč si myslíte, že tomu tak je?
    Jaké jsou důvody pro takový postoj k Rusínům ze strany oficiálních českých představitelů?
    Kdy, kde a jak se oslavuje 100. výročí založení Československé republiky v Zakarpatské oblasti Ukrajiny?

    Michail Tyasko, Rusín, podnikatel, Mistopředseda Světové Rady Podkarpatskych Rusínů, Pardubice
    Domníváme se, že české úřady by neměly zapomenout na historii a měly by podporovat rusínský národ, který dnes žije pod protektorátem ukrajinské moci. Ale odpovídat za činy orgánů České republiky samozřejmě nemůžeme! Vedoucí představitelé České republiky a Slovenska se obávají kritiky ze strany EU a konfliktů s NATO! A zavírají oči nad situací jejich rusínských bratrů! Jsme stále bez možností hájit naše práva v právním poli dnešní Ukrajiny, abychom neohrozili svobodu a život našich rusínských spoluobčanů.


    Vasyl B., Rusín, reportér vládních medií, Užhorod.
    Myslím, že byly vzaty v úvahu okolnosti rozchodu s Podkarpatskou Rusí - Zakarpatskou republikou. Koneckonců vstup tohoto regionu do Československé republiky byl spojován s mnoha nesplněnými sliby. Zejména nedošlo k rovnocennému postavení Podkarpatí a ostatních správních území (Čechy a Slovensko). Dokonce i Podkarpatské Rusi byla autonomie udělena teprve koncem 30. let.

    Ale hlavní věc je, že čeští politici se pravděpodobně obávají obvinění z podpory separatistických názorů od Ukrajiny. Ale bojí se zbytečně, protože nebezpečí odpojení od Ukrajiny neexistuje: v této věci obyvatelé Zakarpatí velmi respektují stávající pořádek a nikdy takové úmysly neprojevili. Všechno, z čeho jsou obviňováni obyvatelé provincie v médiích, je pouze nálepkování.
    Pozvánka na oslavy by nebyla zbytečná nejen ve světle našich společných dějin, ale také v souvislosti s blízkými kontakty na Zakarpatí, které jsou nyní založeny v oblasti cestovního ruchu (každoročně přijíždí až deset tisíc turistů z ČR a stovky tisíc Zakarpatců jezdí za prací a na zájezdy do ČR), stejně jako na meziregionální úrovni (v praxi se velmi aktivně realizují dohody o spolupráci s Vysočinou, Pardubickým, Moravskoslezským a Ústeckým krajem).

    O plánech jak oslavit sté výročí zapojení Podkarpatské Rusi - Zakarpatí do Československa nevím. Avšak o této skutečnosti bylo slyšet na tzv. Českých dnech, které se konaly v Užhorodě letos od 28. do 30. září. Čestnými hosty byli čeští poslanci a diplomaté, představitelé státních orgánů a místní samosprávy Ústeckého a Plzeňského kraje a Vysočiny. České dny se slaví již několik let v řadě. Kromě oficiálních akcí se tam čepuje pravé české pivo a připomínáme historické události, ke kterým došlo v naší zemi během naší společné historie s ČSR.


    Mykola T., Rusín, český podnikatel s 15-letou praxí, Praha.
    Odpovědi na všechny otázky? Narovinu, nemám ponětí!


    Vladimir Mercin, žurnalista, bývalý poslanec, expert Institute of Nanoglobal Strategy, vedoucí projektu „Zakarpatí. Who is who“, Mukačevo.
    Domnívám se, že na státní úrovni se rozhodli nezhoršovat vztahy s Ukrajinou, protože situace není jednoduchá. Pro takové slavnosti je nutné pozvat oficiální delegaci. Podkarpatská Rus (Zakarpatí), jako součást území Československa, se dobrovolně a po dohodě s vládou Československé republiky stala součástí SSSR a musí být zastoupena oficiální autoritou. V zásadě, když vycházíme z platných právních norem a se souhlasem obou států s procesem postoupení Podkarpatí Sovětskému Svazu, samozřejmě při zohlednění událostí roku 1945, jsem si jistý, že neexistuje nic protiprávního na účasti takové delegace na slavnostech. Ale v současné době v případě samostatného rozhodnutí správních orgánů by jejich funkcionáři byli okamžitě na Ukrajině prohlášeni za separatisty a nepřátele lidu. Účast na oslavách na státní úrovni je také nepravděpodobná, protože existuje touha zapomenout, kdy a jak se západní regiony staly součástí našeho současného státu. Ve skutečnosti to jsou problémy jak pro Čechy, tak pro nás, ale to je realita moderní Ukrajiny. Bylo by ještě více problémů s Rusíny. Řešily by se otázky, jaké organizace pozvat, koho budou reprezentovat na oficiálních akcích? Dokonce ani rusínské organizace kontrolované speciálními službami tam nebudou posílány, protože by z toho vznikla diskuze ve společnosti. Přítomnost nekontrolovaných rusínských organizací ze Zakarpatí, ale i ze zahraničí by byla oznámena u nás na Ukrajině jako nepřátelský krok Čechů a Slováků. Možnosti by se samozřejmě daly nalézt, ale Češi a Slováci se rozhodli, že to za ty komplikace nestojí.


    Ivan Č, Rusin, poslanec, Mukačevo.
    Nejsem obeznámen s tímto tématem a s otázkami, na které se mě ptáte.

    Ivan Danacko, rusínský aktivista, ”lidový gubernátor Podkarpatské Rusi”, Užhorod.
    Pokud vím, tak v České republice podnikají podkarpatští Rusíni Vasily Džugan a Michail Tyasko. Ve svých publikacích psali, že byli přítomni na nějaké oslavě, avšak jestli se jednalo o 100. výročí vzniku Československa nebo o něco jiného, to nevím. Ale zastoupení Rusínů ze Zakarpatí v Česku dnes dle současné interpretace ukrajinských úřadů v sobě nese velké nebezpečí. Je možné automaticky obdržet obvinění ze separatismu, které i já často slyším na svou adresu. Jak vím, tak naše vláda již pronásledovala Džugana a Tyaska, takže pro ně bylo snadnější přijít na tuto událost, protože už netrpěli z nového dodatečného pronásledování. Jedná se o naše rusínské aktivisty, kteří vědí, co se děje na Ukrajině a zejména na Zakarpatí. A některé rusínské skupiny věří, že tito pánové zastupují jejich zájmy.


    Ivan Bínjačovskýj (Buzaš) - rusínský básník, spisovatel, veřejný činitel, iniciátor obnovy pamětního kamene na počest T. G. Masaryka v Buštíně, Buština.
    Koho Češi pozvali? Z našich rusínských kruhů absolutně nikoho! Já bych to určítě věděl. Domnívám se, že právě vedení naší oblasti "se o to postaralo". Oni jsou takoví, že když přijdou cizinci, například z OBSE, tak jim představí nějakou důvěryhodnou osobu, která bude tvrdit, že Rusíni na Ukrajině jsou v pořádku, že neexistuje žádná etnocida! Ale upřímně, skutečnost je taková, že mě například důrazně doporučili, abych se neúčastnil takových událostí. Ukrajinská SBU si ode mě vyžádala podepsané prohlášení (!), že se nebudu zabývat neschválenou politickou činností.

    Důvod jednání českych představitelů vůči podkarpatským Rusínům je pro mě neznámý a nepochopitelný.

    Vložili jsme hodně úsilí například do obnovení památného kamene a desky T. G. Masaryka v Buštíně. Mimochodem, velmi jsme chtěli pozvat zástupce českých a slovenských konzulátů. Pro Rusíny to byl svátek - vzpomínka na Československo. Ale naši úředníci z administrativy neorganizovali oficiální pozvání, prostě to neudělali. Čekali jsme hosty do poslední chvíle.

    Alexandr Gegalčij, Rus z Podkarpatí, podnikatel, Předseda MF “Ruska cena“ pro Podkarpatskou Rus, Praha.
    Jako český občan narozený na Podkarpatské Rusi se stydím za takovouto situaci. To, že na některých slavnostech se objevuje pár Rusínů trvale žijících v České republice, je politické koketování. Fotí se s nimi i premiér A. Babiš a vzpomíná s nostalgií na své rusínské kořeny. Fotí se s nimi i jiní politici, je to ceremoniál o splnění závazků vůči Rusínům. Na tom spolupráce končí. Ministerstvo zahraničí nám sdělilo, že „na oficiálních oslavách ... Vaše účast není z protokolárních důvodů možná“. Je to tak z pověření „komsomolce“ J. Hamáčka. Nikdo z bruselsko-amerických soudruhů nemůže vybočit z mainstreamu a tím je plná podpora nacistického režimu v Kyjevě.

    Žádný český úředník nemůže pozvat Rusíny na výroční slavnosti, protože by byl prohlášen za podporovatele separatismu. Ale před 100 lety 23. května Centrální Ruská Národní Rada vyslala do Prahy 112 delegátů jednat o připojení k separatistickému Československu. Delegaci přijali ministr vnitra A. Švehla a prezident T. G. Masaryk. Prezident diplomaticky zdůraznil, že se setkal s delegací nikoliv oficiálně, ale jenom jako se svými hosty. Ve stejný den v Paříži rada ministrů zahraničí schválila návrh E. Beneše ve věci autonomie Podkarpatí. Před tím se zástupce amerických Rusínů Grigorij Žatkovič spolu s T. G. Masarykem účastnil jednání s prezidentem W. Wilsonem a tím přispěl i k řešení československé otázky. Ale už v březnu r. 1921 G. Žatkovič jako guvernér Podkarpatské Rusi podal demisi, kvůli nesplnění závazků v otázce autonomie ze strany pražské vlády. Podkarpatská Rus tak říkajíc spadla Čechoslovákům do klína. Nevybojovali ji jako klíčovou pevnost, neosvobodili jako vězněného sourozence, na hřbitově v Užhorodě nejsou spolu se sovětskými vojíny hroby českých legionářů. Proto nikdo ten náhodný dáreček neocenil.

    Někdy se představitelé z Vysočiny nebo Ústecka přijedou do Užhorodu podívat, jak tam tančí spokojení Rusíni - zakarpatští Ukrajinci. Je to podobné, jako by do protektorátu Čechy a Morava přijela mezinárodní delegace a poslouchala zástupce pražského magistrátu, jak dobře se žije za vůdce Hitlera. Nicméně rusínské organizace podstoupily riziko a uspořádaly vědeckou konferenci “Století vzniku Československa a jeho součásti - Podkarpatské Rusi". Jedná se o skutečné riziko – ještě to může být ukrajinskými orgány uzavřeno a účastníci mohou být označeni za nepřátele lidu. 29. září se slavily České dny v Užhorodě. Mělo to tajuplný titul: 100 let. Bylo by možné si pomyslet, že šlo o 100 let České státnosti. Ale na propagačních letáčcích nebyla žádná připomínka o Podkarpatské Rusi. Zmizela ve víru dějin.


    Nikolaj Burak, Rusín, Předseda Zakarpatského Lidového Spolku SUBKARPATIJA.
    Ze strany českých orgánů to není první nepříliš přátelský krok vůči Rusínům. To se projevilo už v září 1919, kdy Podkarpatí ještě nebylo součástí ČSR. V té době se v Praze konala schůze slovensko-rusínské komise ohledně hranice Podkarpatské Rusi a Slovenska. Dlouhé debaty skončily bezvýsledně. Prezident T. G. Masaryk v zákulisí radil Slovákům, aby Rusínům neudělali písemné záruky stanovení těchto hranic. V telegramu E. Benešovi v předvečer pařížské mírové konference, kde by měl být rozhodnut osud rusínských zemí, T. G. Masaryk připomněl rusínský region pouze z geopolitického hlediska, říkal, že ČSR bude mít hranice s rumunským přátelským státem. Jak se bude zacházet s Rusíny – o tom se nemluvilo.

    Na druhého prezidenta ČSR E. Beneše, který zachránil svou prezidentskou židli předáním části území (pravé Podkarpatské Rusi) Sovětskému svazu, Rusíni vzpomínají jen negativně.

    Generál Ludvík Svoboda také zapomínal na Rusíny. Nedokázal přesvědčit sovětské vojenské velitele, aby jeho sbor, kde bylo spousta Rusínů, osvobodil rusínské území. Místo toho jej obešli a obětovali je s tisíci československých a sovětských vojáků pod Duklou. Současný prezident České republiky M. Zeman v předvečer svého prvního vítězství ve volbách na setkání s rusínskými představiteli uvedl, že pokud by byl zvolen presidentem, jeho první zahraniční cesta bude do Kyjeva, kde on bude hájit zájmy potomků občanů Československé republiky - Rusínů. To se nestalo.

    Zcela neslušně se orgány ČR chovaly vzhledem k Rusínům i v poslední době. Před několika lety se poradce konzula ČR na Ukrajině Peter Wagner v Užhorodě účastnil setkání rusínských aktivistů. Předpokládal žádost Rusínů o poskytnutí pomoci potomkům občanů ČSR v rozhodnutí o uznání rusínské národnosti Kyjevem a řekl k tomu přímo: "Nežádejte nic od Prahy. Ani prezident, ani česká vláda vám nepomůžou. Vaše žádost může spatně ovlivnit vztahy Prahy a Kyjeva ".

    Právě toto vše výše uvedené ukazuje, proč nebyli Rusíni pozváni k oslavám 100. výročí založení ČSR. Úřady České republiky zapomněly na to, že ČSR byla nazývána stavem tří národů - českého, slovenského a rusínského. Tohle vše je minulostí.

    Důvod tohoto postoje českých a slovenských úřadů k Rusínům leží i v psychologické rovině – majorita se obává, že minorita začne požadovat větší respekt ke svým právům.
    Pokud to bude možné, zúčastníme se akce Užhorodského českého klubu T. G. Masaryka. Dne 13.10.2018 plánujeme vědeckou konferenci věnovanou 100. výročí založení ČSR. Dá se říci, že pro propagaci české kultury a společných dějin děláme mnohem více, než oficiální orgány států.


    - - -

    Poznámka redakce Nové republiky (vd):
    Ve všech okolních státech (Maďarsku, Polsku, Slovensku, Rumunsku i Česku) jsou Rusíni uznáni jako svébytná národnost. Na Ukrajině, kde jich žije většina, uznáni nejsou. Naopak již třetí desetiletí jsou vystaveni primitivní násilné ukrajinizaci.


    0 0

    - rp -
    12. 10. 2018  PrvníZprávy
    Vybrat si pro dnešní komentář téma spojené s názvem v titulu, to chce trochu odvahy. Zvlášť kdy nejste filmový fanda, který často chodí do kin, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.


    Události z minulosti jsou nicméně pro mnohé filmaře tak přitažlivé, že pro našince zajímající se seriózně o minulost, kteří tu a tam zabloudí do kina či aspoň si pustí nějaký film v televizi, je nesnadné se vyhnout střetu s odlišným pohledem mnoha filmařů na to, co se stalo v českých dějinách. Samozřejmě tento problém konfrontace s výklady ze strany českých filmařů trochu souvisí - při značném rozsahu této problematiky – i s jinými faktory.

    Silným motivem pro sepsání takového komentáře může být ovšem i vývoj situace v Polsku, kde to údajně vře kolem uvedení filmu Klérus do zdejších kin. Tedy filmu, který se netýká jen pedofilních aktivit mnohých polských (ale i jiných) kněží na příběhu čtyř polských duchovních z nedávné minulosti, ale obecně i hrabivosti a zkaženosti katolické církve, která zločiny svých farářů, kaplanů i mnohých prelátů vždy kryla. Tedy tématu, na něž jsou Češi, kteří se v minulých staletích získali s touto církví i trochu jinak, velmi citliví. Snad právě proto se však - na rozdíl od mnoha dnešních Poláků - v Čechách nevěnuje tématu mravní i jiné zkaženosti katolické církve ani v literatuře, ani ve filmech či na divadlech žádná významnější pozornost. Proč je tomu tak? Snad - myslím si - proto, že těch aktivních, tedy praktikujících věřících je v Čechách už jen zanedbatelný počet lidí, ačkoliv farářů importovaných do Čech a hlavně na Moravu z Polska zde působí čím dál více. Možná je tomu tak proto, že církevní problematika naštěstí už patří v Čechách k silně vyčpělým, nezajímavým tématům. Pokud by se měl zde točit nějaký film o katolické církvi, bylo by zde mnoho jiných, daleko horších námětů než jen pedofilní sklony českých flanďáků.

    Obecně lze konstatovat, že domácí filmaři natočili v poválečné době množství filmů s historickou či dokonce i prehistorickou tématikou (ala Sokolí oko), což je trochu v rozporu s celkově nízkou úrovní rozpracování této problematiky v domácí historiografii. I proto se může stát, že skuteční zájemci o českou minulost, se často nevydrží na většinu z takto zaměřených filmů dívat až do konce. Někdy stačí i ukázky, které se promítají v televizi jako promo nadcházejících premiér či jako retro těch, které spatřily světlo světa už dříve, aby se naštvali či dokonce aby se jim zvedl žaludek. Prostě je nemusí, protože většinou jde jen o nějaké ideologicky motivované mýty, skazky a bludy Důvod bývá často jediný: jsou od začátku do konce lživé a pokřivené. Bez ohledu na to, zda pojednávají o době husitské nebo o holokaustu či o něčem jiném z české minulosti. Podílejí se na tom jak režiséři, tak dramaturgové či scénáristé, ale samozřejmě i ti, kteří rozhodují o udělení příslušných grantů na natáčení. Tedy ideoví potomci dřívějších cenzorů. Trochu snad i herci, kteří z nedostatku jiných příležitostí v zájmu zajištění své obživy berou s tím spojené štěky nijak nekorespondující s tím, co se kdy v minulosti v daném příběhu (POKUD SE VŮBEC STALO) dělo.

    Mohl bych zde uvést tituly těchto výtvorů v obsáhlém přehledu. Těch starších i těch nejnovějších. Horší je to ale s opačnými případy filmů, které lze považovat za výjimky z tohoto pravidla. Třeba Hřebejkovy Pelíšky, kde je jen pár maličkostí v rozporu s tím, co si o této minulosti starší lidé pamatují. Hřebejk by ovšem nesměl později natočit řadu paskvilů na toto téma, které nemusím. V žádném případě by se proto nedal zde prezentovat jako čestná výjimka. Daleko zajímavější při tomto „kádrování“ české filmové produkce (týká se to ovšem i té zahraniční) je zamyslet se nad tím, čemu se zdejší filmaři vyhýbají jako čert kříži, aby se nedostali do merku těm, kteří o tom co se tehdy stalo, něco vědí. Viz třeba období temna a tedy i církve, která ej s ním úzce spojena. Kladivo na čarodějnice zůstává jednou z mála výjimek, byť je jinak dílem jednoho z největších filmařských falsifikátorů českých dějin.

    Osudová témata typu „bitva na Bílé hoře“ (či ještě předtím „bitva u Lipan“) zůstávají – snad i proto - jejich aktivitami prakticky nedotčena. Možná i ti, kteří jsou solidním studiem české minulosti prakticky ještě nepoznamenaní, tuší na jak tenký led by svými scénáři vstoupili. Musí je asi trochu mrzet, že téma pobitého moravského pluku u bělohorské obory, který tam údajně padl za vlast, nemohou zatím natočit. Samozřejmě nejen proto, že mýtus bitvy na Bílé hoře už zjevně dlouho nevydrží, ale také proto, že v údajném moravském pluku prakticky nebyli přítomni žádní Moravané. Nejen proto, že šlo přece o žoldnéře najaté za peníze moravských protestantských stavů hlavně v Sasku a v jiných německých a rakouských zemích.

    Také postavy Jindřicha Schlicka - tohoto vzdáleného příbuzného jednoho z krajně problematických vůdců českých stavů popraveného 21. 6. 1621 na Staroměstském náměstí hraběte Jáchyma Ondřeje Schlicka (někdy též Šlika) - který poté co byl v šarvátce u obory zraněn, odtáhl se zbytky svého pluku na Moravu, aby se domohl dlužného žoldu, aby změnila o rok později nejen konfesi, ale i panstvo, kterému sloužila. O pár let později se stal maršálem císařských vojsk a dokonce prezidentem dvorské válečné rady (tedy i nadřízeným generallisima Albrechta z Valdštejna) a držitelem Zlatého rouna ve službách Ferdinanda II., tohoto jezuitského odchovance a zločince, odpovědného za to, co v podobě Temna málem zničilo českou společnost.

    Čermák: Co se skutečně stalo před padesáti lety?

    V českém filmu dodnes chybí byť jen zmínka o celé řadě zajímavých událostí z českých dějin od středověku až donedávna. Chybí také filmy zachycující skutečné role některých zamlčených „velikánů“, bez jejichž činnosti si nelze vůbec představit, co se tehdy stalo. Jejich spektrum je skutečně široké. K těm nanejvýše sporným postavám patří – ale jen zcela výběrově - třeba:

    Zdenko Vojtěch Popel z Lobkovic– šedá eminence Habsburků v období před a po propuknutí třicetileté války. Muž, kterému se říkalo „dlouhý Hišpán“, klíčová postava skupiny, která se po Bílé hoře nesmírně obohatila na tehdejších rozsáhlých konfiskacích a hospodářských i jiných zločinech, jenž zde založil dynastii s velmi problematickým vlivem na další vývoj české společnosti.

    Edvard Beneš - nanejvýše sporná figura v českých dějinách z posledního století, kolem které se nahromadilo tolik dohadů a falešných úsudků, jako snad kolem žádného jiného českého politika.

    Rudolf Slánský– prototyp sériového zločince, který ve funkci ústředního tajemníka KSČ řídil to, čemu se někdy říká Únorové vítězství pracujícího lidu. Hlavní představitel stalinského sionismu, který dříve, než jej semlel vražedný mlýn, který pomáhal sám roztočit, podepsal nepočítaně rozsudků smrti nad politickými odpůrci režimu, který zde pod kuratelou Beriji a jiných stalinců vytvářel.

    Zdeněk Mlynář - podivná, pečlivě zašifrovaná postava ze zákulisí Srpna 1968 či Listopadu 1989 představující jeden z hlavních klíčů k porozumění nejnovějším českým dějinám.

    Je jich samozřejmě mnohem více, ale ve srovnání s nimi byli lidé jako Jan Masaryk či Zdeněk Toman, kteří dostali od českých filmařů přes svoji zjevnou marginalitu přednost, jen čičmundové české historie. Nedostali ji ovšem ani lidé, kteří v našich dějinách sehráli skutečně positivní roli, včetně Husova stoupence a někdejšího pražského arcibiskupa (později exkomunikovaného papežem) Konráda z Wechty, či Václava Kleycha, litomyšlského rodáka a osobnost z řad českých nekatolíků z první poloviny 18.století nebo Františka Palackého a mnoha jiných, dnes už téměř neznámých osob, kterým vděčíme za to, že česká společnost ještě existuje. Zdá se, že není ani naděje na to, že by se nějaký z domácích film ařů by byl schopen - vzhledem k jejich odborné nekompetenci - podílet se na důvěryhodné, kritické a přitom objektivně rozpracované reflexi role takových extrémně negativních fenoménů jako byla a je česká katolická církev, bez níž je Temno v našich dějinách zcela nesrozumitelným jevem, nebo jako je zrod a vývoj českého bolševismu spojený s četnými problematickými jevy a taky postavami z dějin české společnosti. Tedy to, čemu se obecně říká “český totalismus“.

    Za této situace by bylo nejlepší asi doporučit, aby český film se zatím problematice naší minulosti co nejvíce vyhýbal. Asi by se měl soustředit jen na pohádky a komedie toho typu, jaké se točily v době protektorátu.


    0 0

    Krym, pláž Sudak

    12. 10. 2018 HlavnéSprávy
    Veľký počet ukrajinských turistov na Kryme je svedectvom krachu koncepcie Kyjeva o „okupačnom režime“ na polostrove, vyhlásil vicepremiér vlády a stály predstaviteľ Republiky Krym pri prezidentovi Ruska Georgij Muradov


    Minister kúpeľov a turistiky Krymu Vadim Volčenko oznámil, že Krym toho roku navštívilo 6 miliónov 164 tisíc turistov, čo je o 29 % viac oproti minulému roku. Je to aj rekord za celé postsovietske obdobie. Z tohto počtu milión (16 %) tvorili turisti z Ukrajiny, čo je o 17 % viac ako v minulom roku.

    „V susednej Ukrajine to vyvolalo hystériu, pretože tým krachla koncepcia „okupačného režimu“ na Kryme,“ povedal Muradov počas rokovania vlády Krymu.

    0 0

    Karel Šplíchal
    Karel Šplíchal, uvedl Radim Valenčík
    12. 10. 2018 blog autora
    Názor Karla Šplíchala, jedné z nejvýznamnějších osobností ČSSD, která zůstala věrná tradici této strany, viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_%C5%A0pl%C3%ADchal

    Z Vyšehradu Vás vyzývám: Odejděte!
    (Slova sociálního demokrata od roku 1989)


    Kolik ještě bude muset Česká strana sociálně demokratická dostat výprasků, aby se vzpamatovala? Je tomu již skoro deset let, co tzv. Vyšehradská výzva upozornila na vyhrocující se problémy ČSSD uvnitř i navenek a predikovala narůstající volební propad, pokud se situace nezmění. Dnes, jako tehdy, byly hlavní výtky stejné: klientelismus, absence autentických, zkušených a charizmatických osobností, stranický marketing místo stranické práce, opuštění klasického volebního elektorátu strany – pracujícího člověka a postupné ideové směřování ČSSD k "mainstreamovým" ideovým nesmyslům a k nešťastným metodám práce uvnitř strany. Chmurné předpovědi autorů Vyšehradské výzvy se, bohužel, do puntíku naplnily. U voličů ČSSD klesla za pár let z průměrných 30 % preferencí téměř na nulu!

    Učebnicovým příkladem byla a je situace v Praze. Ale s různými odchylkami platí i v celostátní politice a jinde. Příčiny jsou stále stejné tři hlavní: ideová a programová vyčpělost, vnitrostranický organizační chaos a absence zkušených, vzdělaných a charizmatických osobností v čele.

    V Praze (ale i jinde) začaly strmě klesat volební preference a důvěra v ČSSD, když se v metropoli etablovala "neprůstřelná" skupina. Klientelismus a vyčpělost kolem této skupiny byl tak okatý, že volebním preferencím nepomohly ani barnumské tahy najatých reklamních marketérů. Strana se začala postupně lidsky ochuzovat, programově upadat a organizačně rozkládat.

    Názornou ukázkou může sloužit zmatená přeregistrace členů strany v Praze 10. V Praze 11 přestal obvodní výbor strany dokonce vůbec existovat. Pražský předseda ČSSD Petr Pavlík se otevřeně staví proti prezidentovi Zemanovi, protěžuje na ministerský post europoslance Pocheho, odstraňuje dlouholeté a zkušené osobnosti... místo toho, aby se staral o problémy Prahy.

    V Praze spíše jako vtipná ilustrace ideové a programové devastace reprezentuje na plakátech "důstojné stáří" evidentně dobře živený mladý člověk jménem Petr Dolínek. Není to však náhoda. Tento muž je ze stejné líhně jako většina těch, kteří nyní de facto ovládají Prahu, z Mladých sociálních demokratů. Málokdo se orientuje, ke komu "mladí sociální demokraté" patří, organizačně i ideově. Postupně si rozporcovali Prahu a přesunuli ambice i na celostátní úroveň a krok za krokem narůstajícím vlivem ničili Prahu. Z "mladých sociálních demokratů" se stal systém, kdy tito "mladí" (většinou už věkem nejsou vůbec mladí) se doslova přisáli na nejrůznější funkce na ministerstvech zahraničí, práce a sociálních věcí, školství, obrany a dalších. Snad si mysleli, že tvoří dějiny. Ale jsou to jen poskoci svých "kmotrů". Pokud chtějí tito mladíci dělat vlastní politiku, tak ať odejdou ze strany. Nemají v ní co dělat.

    Na celostátní úrovni ovládla ideově a programově stranu skupina kolem Vladimíra Špidly, Lukáše Jelínka či Oty Novotného a jejich stranického think tanku Masarykovy demokratické akademie. Jejich úporná snaha "modernizovat" stranu nesrozumitelnými tezemi, povýšeneckým sociálním experimentováním a mudrováním, jež zajímají leda pár "mainstreamových novinářů", kteří se opájejí tématy nejrůznějších "menšin". Strana se tak definitivně vzdálila "většině", která vždy tvořila podstatu práce ČSSD.

    Celý soubor těchto příčin vyvolal nedůvěru lidí v Českou stranu sociálně demokratickou. Mnozí ze strany odešli. Jiní založili jiné strany či hnutí a vstoupili do nich. Příkladem jsou např. Zemanovci, ale i hnutí ANO 2011 a další. Ale hlavně odešli voliči.

    Před dvěma lety jsem varoval Bohuslava Sobotku, že s lidmi ve vedení pražské sociální demokracie vše skončí katastrofou. Psal se červen 2016. Nebyl a není to žádný můj pesimismus staršího muže, jež mnohé zažil. Stačí, když se kdokoliv podívá např. do výpisů z obchodního rejstříku významných pražských firem. Jistě si toho všimla i veřejnost. A u volebních uren si to připomněla. Připomněla to i celé ČSSD. Kdo nevěří, stačí si jen "kliknout".

    A tak letošní výsledek ČSSD ve volbách svědčí o mnohém a zaslouží si četné analýzy. Avšak jedno vítězství tyto výsledky dokladují. Dokumentují, že ve straně zvítězila lidská malost nad charakterem. "Vyhráli" sobci, kariéristé, egoisté a mnozí i doslova "vyžírkové". Budoucnost ČSSD je třeba hledat jinde, u těch, kteří své posty obhájili nebo přesvědčili voliče, aby jim dali hlas a důvěru.

    Je pozoruhodné, jak taková strana, s takovou historií i se silným postavením v mezinárodním kontextu dokázala posloužit k sobeckým kariérám i obohacování jednotlivců a ztratila především punc autentičnosti a původního ideového zakotvení. Právě to voliči cítí velmi přesně. Vzkázali jim to samé, co já v nadpisu tohoto textu.

    Se smutkem v duši KAREL ŠPLÍCHAL VYŠEHRAD

    Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/6211-srdcar-a-obnovitel-cssd-karel-splichal-odejdete.html

    0 0


    Vlk
    13. 10. 2018   vlkovobloguje

    Přišel mi  mail od jednoho z libereckých čtenářů Kosy s tímto obsahem: Dnes ráno jsem se zeptal jedné pracovnice liberecké radnice na toho Henleina. Odpověděla mi obratem, že jeho čestné občanství je stále platné. Zrušit by to muselo zastupitelstvo. Prozatím ale platil názor, že dějiny nelze přepsat. Tento názor sdílím. I když bych byl rád, kdyby se to bývalo nestalo.
    Takže máme jasno. Konrád Henlein je i nadále čestným občanem krajského města. A to z důvodu, že dějiny nelze přepsat!!!  



    Je mi jasné, že jestliže ještě dneska jednou zavadím o věci, související nějak s Mnichovem, spousta z návštěvníků, přejede jen tuhle první větu a článek ani neotevře a půjde o dům dál. Viděl jsem to plasticky ve čtvrtek, kdy na Kose článek vyšel článek , dokumentující postoj tehdejší vlády USA, včetně prezidenta Roosevelta v době Mnichova. Věci v tuzemsku nepublikované, zásadní pro pochopení celé mnichovské konstrukce. Očekával jsem daleko větší návštěvnost. Ale projevila se únava materiálem, respektive tématem.

    Beru na vědomí. Nic s tím nenadělám a nikoho nebudu tahat za rukáv. Ale tohle téma nemohu ještě vzdát, ačkoli už dávno nebylo plánováno. Je výsledkem jednak reakcí čtenářů, kteří se ozvali k jednotlivým článkům a poslali věci, jež prostě musím dát na Kosu. Minimálně kvůli sobě, rodině mého syna a jeho dětem – vnukovi Rampepurdovi a vnučce Kuliferdě. Chci aby nemuseli prožívat to, co generace mých rodičů a prarodičů v době Mnichova, což znamená si pamatovat, co bylo, vědět proč to bylo a co z toho platí pro dnešek a zítřek a co už je opravdu jen historie. Ostatně, koneckonců, tohle je můj blog a byl založen proto, že mne dosáhla nutkavá potřeba se z některých věcí vypsat. A to je dnešní případ. Ano, chci se vypsat, bezmoc, vztek a dodávám zoufalství. Nemohu jinak. I když půjde o věci, které spolu zdánlivě nesouvisejí.

    V dodatku k článku ctěného kolegy /žádná ironie pane Leo!/ , pana Lea K.

    Nekonečné rozumování

    jsem si dovolil přidat se svým dílem ke kritice pro mne naprosto zhovadilého textu k Mnichovu od Jana Urbana. A mimo jiné tam byly zmíněny některé brutální excesy na českých , respektive československých občanech německým Freikorpsem a Ordnery v září 1938. A také masakr v Liptáni. Kde ozbrojení sudetští hrdlořezové povraždili jak družstvo hraničářské SOS, tak příslušníky tamější úřadovny celnice a finanční stráže. Incident, o kterém se na rozdíl od Habartova, Nového Boru nebo Krajkové, ví minimálně.

    Tohle téma „vzalo“ jiného kosířského kolegu -Last Crusadera, který se optal, zda k tomu nechci autentickou výpověd jednoho ze zavražděných – strážmistra Vítězslava Hofírka, kterou učinil formou posledního dopisu, který stačil odeslat před posledním bojem. Odpověď byla jasná – ano, chci! Chci tohle mít na Kose. Kvůli sobě, a svým nejbližším! A pokud jste dočetli až sem, také přirozeně kvůli vám, jednomu každému z vás a vašim,dětem, vnukům, pravnukům! A konec konců i kvůli těm, co už po první větě číst přestali. I když tam asi marně.

    Takže nyní Last Crusader:

    Dopis Vítězslava Hofírka (* 30.6.1910 Řícmanice – † 22.9.1938 Liptaň), dozorce finanční stráže praporu SOS (Stráž obrany státu), který byl 22.září 1938 zavražděn na četnické stanici v obci Liptaň (okres Bruntál). Tu přepadla velká skupina zfanatizovaného místního německého obyvatelstva z řad Sudetendeutsche Partei (SdP) a s Hofírkem byli toho dne zavražděni vrchní strážmistr Rudolf Mokrý a strážmistr Vilém Leher a další členové družstva SOS Třemešná-Liptáň: vrchní respicient finanční stráže Ludvík Svoboda, dozorci finanční stráže František Čech a Inocenc Dostál.

    „Drahá maminko, táto, Milice!
    Nechtěl jsem Vás strašiti, proto jsem nepsal pravdu. Jest to zde snad ještě horší, než Vám píši. Situace je taková, že není naděje, že by nedošlo k válce. Všichni Němci, kteří měli narukovat v Československu, utekli do Německa den před narukováním. Dnes stojí proti nám ve Fulštejně na 1000 těchto zběhů, kteří čekají na rozkaz, aby nás mohli napadnout. Spíme vstoje, kleče. Hlídkování máme tolik, že na spánek zbývají jen dvě hodiny denně. Poplach střídá poplach, to napětí a nervozita jsou strašné, snad se z toho někteří nezblázníme.
    Nevíme, kdy to začne, snad 27. září, jak jsem se dozvěděl, snad dříve, lepší by to bylo, kdyby to začlo hned, než být stále v nejistotě. Jsme zde samí finančníci a četníci, vojsko žádné, je nás málo a posila nejde. Vím určitě již dnes, že se odtud nedostanu, dojde-li k něčemu. Jsme obětní beránci, vydaní napospas těm, kteří nás chtějí napadnout.

    Těší nás však pomyšlení, že svými životy vykoupíme Vás ve vnitrozemí. Strach nemám ani já, ani moji kamarádi a stane-li se něco, buďte na mne hrdi, že jsem padl pro naši drahou vlast a neplačte pro mne, o to jediné Vás prosím v podvečer mého života. Jsem rád, že jsem Vám tento dopis neposlal hned a nepostrašil Vás. Pomyšlení, že žijete ve strachu o mě, ztěžovalo by mi mou poslední chvíli.
    Padnu-li, pak bude-li to možné, splňte moje poslední přání, které jsem Vám napsal. Tebe, maminko, líbám na čelo a loučím se s Tebou. Měl jsem Tě strašně rád a promiň mi chvilky, kdy jsem Tě zlobil. Milice, buď hodná, ať je z Tebe pořádné děvče, udělej rodičům radost a vynahraď jim mne. Neopusť je ve stáří, jsou oba dobráci. Nebuď trucovitá ani svéhlavá, neměl bych v hrobě pokoj. Vy, taťko, mějte se také dobře, měl jsem Vás rád jako vlastního tátu, snad jsem Vám to nedával najevo, ale v srdci to bylo. Staral jste se o mě, pokud jsem byl mladý, nikdy jsem na to nezapomněl, a proto Vám tisknu ruku po chlapsku.
    Pozdravujte také celou naši přízeň a spolužáky. Najdete-li Grétu a bude-li chtít, vezměte ji k sobě. Ona je dobrá, měla mě ráda a doma nemá med, snad Vám bude jednou dobrá. Líbám Vás ještě jednou a čekám svůj osud z rukou nejvyššího velitele.

    Váš Slávek“

    Dopis Vítězslava Hofírka, adresovaný rodičům a sestře Milici do Řícmanic, je datován dnem 18. září 1938. Mladý finančník byl původně pohřben s ostatními pěti liptaňskými zavražděnými v Leobschütz (Hlubčice) v Pruském Slezku. Protože se v jednom z dopisů rodičům vyjádřil, že by ho „slezská země tížila“, došlo v srpnu 1939 z iniciativy pí. Hofírkové a Slávkovy dívky Gréty (německé národnosti) k převozu Hofírkových ostatků z německého území a k jejich důstojnému pohřbení v rodné obci. 11.listopadu 1946 mu byl in memoriam udělen Československý válečný kříž 1939.

    Tolik Crusader!

    Původně jsem si myslel, že dám dnes jenom tohle. Protože je to natolik úderné, že nic dalšího skutečně není třeba. Mám se třeba ptát, co tomu říkají naprostí zoufalci a řečeno slovy prezidenta Edvarda Beneše – zrádci typu Daniel Herman, Miroslav Kalousek nebo Jan Urban, abych jmenoval alespoň některé, ty nejviditelnější? Proč?

    Přesto nemohu hned nyní skončit. To bych musel minimálně zítra pozítří nebo prostě někdy hodně brzo psát další článek , opět s mnichovským tématem. Takže budu, chtíc nechtíc – pokračovat.

    O dva dny později, v už zminovaném článku

    Historická komparace II.

    který jsem primárně věnoval postoji USA a prezidenta Roosevelta k Mnichovu, jsem si dovolil na závěr otisknout mail jednoho z čtenářů, že v Liberci byl po Mnichovu udělen statut čestného občana Konradu Henleinovi. Dovolil jsem si na závěr konstatovat, že netuším, zdali je Henlein pořád tím čestným občanem Liberce, ale že jestliže ano, pak je to naše neuvěřitelná ostuda a fatální prohra. S důsledky pro budoucnost. Ale že třeba už nejde o aktuální stav a Liberec se svého čestného občana zbavil, že nemám jak to ověřit.

    Následně mi na to přišel mail od jednoho z libereckých čtenářů Kosy s tímto obsahem:

    Dnes ráno jsem se zeptal jedné pracovnice liberecké radnice na toho Henleina. Odpověděla mi obratem, že jeho čestné občanství je stále platné. Zrušit by to muselo zastupitelstvo. Prozatím ale platil názor, že dějiny nelze přepsat.
    Tento názor sdílím. I když bych byl rád, kdyby se to bývalo nestalo.

    Takže máme jasno. Konrád Henlein je i nadále čestným občanem krajského města. A to z důvodu, že dějiny nelze přepsat!!!

    Přiznávám, že to to pro mne bylo jako když mne někdo praští do hlavy…. Dějiny nelze přepsat a zrůda, která rozbíjela a rozbila Republiku československou a měla být, podobně jako další obdobný soukmenovec – K. H. Frank, souzena československým soudem jako válečný zločinec, čemuž unikla jen díky tomu, že si v americkém vězení podřezala žíly, je POŘAD čestným občanem současného krajského města téhle republiky? Ono zbavení ho tohoto titulu by bylo PŘEPISOVANIM historie? Nikoli VYPOŘADANIM se s historií??? Ono by to někomu vadilo ba snad dokonce urazilo?

    Takže jsem trochu projel internet a zjistil, že jinde je ještě hůře. Například v Lanškrouně. Tam mají dosud za čestného občana nejen Obergruppenführera SS Henleina / druhá nejvyšší generálská šarže v SS/, nýbrž i samotného Adolfa Hitlera!

    Ano Adolfa Hitlera. A proč? Protože a tady cituji:

    Zastupitelstvo města on-line deníku TÝDEN.CZ sdělilo, že se už dříve od udělení čestného občanství distancovalo, ale nechce měnit historii obce. Město Lanškroun a jeho volení zástupci se necítí být vázáni zmíněnými úkony a ani dědici těchto úkonů tehdejších představitelů Lanškrouna, které jsou odrazem minulé doby.

    Podobně to dopadlo v Králíkách.

    „ Zastupitelstvo města vyjadřuje vůli neprojednávat odnímání čestného občanství města Králíky /Henleinovi pozn.vlk/, které bylo uděleno představitelům totalitních a nedemokratických režimů. Udělení čestného občanství považuje zastupitelstvo města za obraz historie.“

    Zvláštní, fatálně hloupé a sebevražedné! Ttakže kdyby tato tři města / a nepochybně mnohá další, kdyby odejmula čestné občanství válečným zločincům, znamenalo by konflikt s historií a její popírání a popřela by se tehdejší doba? Má ty svatá prostoto!!!

    Nyní jsem chtěl napsat svou soukromou katarzi z těchto nezbavení se těhle čestných občanů. Nicméně nebudu nic vymýšlet a ušetřím si práci. Autor článku o Henleinovi jako čestném občanovi Králík, jakási Petr Litoš, se s tím vypořádal , z mého pohledu excelentně, takže si ušetřím práci a přetisknu jej:

    V citovaném usnesení totiž chybí odraz toho, co by se dalo nazvat „mírou věcí veřejných“. Tedy především míra odpovědnosti těch, kteří řídí a rozhodují, ke společnosti a její historii, podpora jednoznačného postoje naší současné společnosti ke všemu špatnému a zavrženíhodnému, co tento národ v jeho dějinách potkalo, podpora toho, čemu se říká paměť národa. Právě k tomu „obrazu historie“, který zastupitelstvo ve svém usnesení cituje, je třeba zaujímat i na úrovni našich zastupitelů jasné a zřetelné stanovisko. Jsme tím povinováni i ke svým dětem a jejich dětem. Zachování „obrazu historie“ nemůže být přece omluvou pro nezdravou a nezdůvodnitelnou toleranci. Zlo by mělo být definováno jako zlo i za desítky a desítky let. A zlo přece nemůže disponovat čestným občanstvím. A navíc. Obrazem historie je pouze to, že nějaký Konrád Henlein existoval, obrazem historie ale nemůže být, že má tu čest a je občanem českého města.

    Nemám co bych dodal – vlastně mám!

    Už jsem konstatoval, že jde o fatální a nebetyčnou hloupost a obrovskou zátěž do budoucna.

    Všechna tři zmíněná města s tragicky odpudivými čestnými občany -Liberec, Králíky i Lanškroun jsou města sudetská. Pokud nebyla zcela německá, tak skoro celá. S drtivou převahou německého živlu, jenž byl po válce odsunut. Jejich ponechaný majetek, zejména nemovitosti zabrali tehdy dosídlenci z vnitrozemí. Jejichž potomci dnes spravují městské záležitosti. A řada z nich žije v nemovitostech po Němcích. To jsou opravdu tak krátkozrací, ba slaboduší, že na jedné straně je pro ně nepřijatelné se nějak dotknout historie, ale nepochybně zabavený sudetský majetek považují za nezpochybnitelně svůj???? Vážně jim nedochází, že zábor majetku po vysídlencích je neskonale větším přepsáním historie, než odejmutí titulu válečnému zločinci. Navíc přepsáním , které je latentně živé a kdykoli, změní li se poměry, revokovatelné a zvrátitelné? Zatímco ponechání oněch občanství h.c. je zvrácené?

    Jak tohle jde dohromady? To si neuvědomují ani tak triviální skutečnost, že odsunutí Němci, respektive jejich potomci se nikdy doopravdy nevzdají nároků nikoli na starou vlast, nýbrž právě na majetek? A nechápou, že když oni dnes uznávají kontinuitu historických, píši s odporem -veličin a čestných občanství, tím spíše by měli uznat kontinuitu práva na držbu a vlastnictví a nejlépe své nemovitosti předat původním vlastníkům? Podle stejného principu, jakým s e řídí ohledně Henleina a Hitlera!

    To je jedna poznámka. Mám ještě dvě.

    Zvláštní je , že stejný pohled na historii a čestné občanství nevykazujeme u jiných jmen. Například Gottwald nebo Stalin.

    Namátkou Gottwaldovi a Stalinovi odebraly tento statut v Českých Budějovicích, Domažlicích a sovětskému generalisimovi také v Trenčíně. V Brně, jak známo, odpárali z pomníku padlých sovětských vojáků hvězdy, v Praze cítili potřebu přidělat k soše maršála Koněva jakési „dovysvětlující “ tabule. Hlavně že Hitler a Henlein jsou v klidu!!!

    A přidám ještě třetí. Pro mne nejděsivější. ČT si nechala udělat průzkum. K Mnichovu. S centrální otázkou, zda jsme se měli či neměli bránit. Tu dnes nehodlám řešit. Jednak není pro tento článek důležitá a pak především, náš dnešní názor není vůbec důležitý. Historii nezměníme. Stalo se. Daleko interesantnější a pro dnešek podstatné jsou následující dvě otázky, resp. výsledné grafy:


    0 0


    Světlana Stěpanová
    13. 10. 2018     360tv
    Alexandr Lukaševič, stálý zástupce Ruska v OBSE, uvedl, že na Ukrajině v Konstantinovce bylo zaregistrováno 12 protiletadlových raketových systémů Buk. Sčítání provedli pozorovatelé Speciální monitorovací mise OBSE (SMM). Oznámila to agentura RIA Novosti.


    Podle vyjádření stálého zástupce Ruské federace v OBSE se Kyjev stále chystá řešit konflikt na Donbasu silovými metodami, a proto sází na agresivní nacionalismus a propagandu. Lukaševič je přesvědčen, že ukrajinské ozbrojené síly "zvyšují svůj vojenský potenciál na linii dotyku".

    "SMM opět zaznamenala protiletadlové raketové systémy Buk - nyní 12 jednotek na železniční stanici v Konstantinovce (4. října) a také železniční přepravu deseti raketových systémů Uragan o kalibru 220 mm (8. října) přes zastávku v obci Rubežnoje", řekl Alexandr Lukaševič během zasedání stálé rady Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.

    Stálý zástupce Ruska při OBSE také poznamenal, že Ozbrojené síly Ukrajiny využívají civilní a demilitarizované objekty pro vojenské účely.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    13. 10. 2018       lenta
    Podle údajů Mezinárodního měnového fondu (MMF) se Ukrajina stala nejchudší zemí Evropy. Na své stránce na Facebooku to uvedl správce soukromého investičního fondu na americkém akciovém trhu Vladimír Kompanijec, který zveřejnil příslušnou infografiku. "V nové zprávě MMF o HDP na obyvatele nás obešlo Moldavsko a my jsme předstihli Papua-Novou Guineu", napsal.


    Podle údajů v roce 2017 byl Kišiněv schopný výrazně zlepšit ukazatele země. Ukrajina se umístila na 134. místě na světě (2656 dolarů HDP na obyvatele) a Moldavsko se umístilo na 133. místě (2694,5 dolaru).

    Jak poznamenal Kompanijec, z hlediska průměrného platu je Ukrajina také na posledním místě v Evropě. Jeho výše činila ve druhém čtvrtletí roku 2018 325,53 dolaru a v Moldavsku 375,82.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová



older | 1 | .... | 638 | 639 | (Page 640) | 641 | 642 | .... | 668 | newer