Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 641 | 642 | (Page 643) | 644 | 645 | .... | 668 | newer

    0 0

    Lubomír Man
    18. 10. 2018
    Čeho je moc, toho je příliš, říká se mezi lidem, a já bych k tomu rád dodal, že momentálně je u nás zvlášť naddimenzovaná svoboda. Ano svoboda ve všem, na co si vzpomenete, od tisku, k televizi, k názorům lidí i k projevům státníků, všude je svobody tolik, že to začíná ohrožovat zdraví jednotlivce i národa jako celku. Každý si prostě píše a plká, co ho zrovna napadne, vznešeně se tomu říká souboj idejí, který je prý nutný proto, aby duševní zdraví jednotlivců i národa nezcepenělo, a jako štítu téhle národní roztříštěnosti se využívá Masarykův výrok, že demokracie je diskuze a že diskutovat je prostě potřeba, jen když se prý diskutuje slušně.


    Jistě, ale pak to vede k tak šíleným excesům, jako byl třeba ten nedávný s předsedou poslanecké sněmovny Vondráčkem, který si zajel do Moskvy a tam, představte si to, před bůhvíkým prohlásil, že česká média nevyjadřují ve vztahu k Rusku hlas většiny české populace. Samozřejmě, že je to pravda, ví o tom každý a ví to u nás i každé malé děcko, ale, proboha, kam bychom přišli, kdybychom každou pravdu, která nás zrovna napadne, vytrubovali do světa? Vždyť prozradit ji by nebylo moc passend ani u nás doma, mezi našinci, a on Vondráček si ji jede oznámit ruským lidem až kamsi do Kremlu, či na Rudé náměstí, nebo kde to dal tuhle informaci k dobru.

    No a pochopitelně to víte, hned za to dostal rejžák od téměř všech našich politiků rozumnějšího konzervativního křídla, kteří dobře vědí, že se svobodou je třeba šetřit jako se šáfránem, a ne ji kolem sebe rozhazovat plnými hrstěmi. Třeba nějaký Lipavský z Pirátů mu správně vzkázal, že to, co Vondráček Rusům tzv. propíchl, považuje za potupu České republiky. A já souhlasím. Jistě, říkat pravdu dnes tupí mnohého a mnohé, takže bychom s ní měli hospodařit opravdu co nejúsporněji.

    Ale nemáte tyhlety excesy svobody jenom v politice, ale setkáte se s ní třeba i v církvi římskokatolické. Zhruba před týdnem, tuším že přímo v katedrále svatého Víta, vystoupil kněz Petr Piťha proti tzv. Istanbulské úmluvě, kterou dala dohromady Rada Evropy, čili ty nejvýtřibenější mozky, jaké v Evropě dokážete sehnat do houfu – a on český kněz Piťha - si dovolil tu úmluvu kritizovat a střečkoval proti ní v tom smyslu, že ohrožuje rodinu a zasahuje do soukromí lidí i do suverenity států. Hned se mu naštěstí dostalo odpovědi religionisty Štambacha, že jeho kázání bylo na hranici trestného činu, ale ono i tak, vidíte, co ta svoboda s námi dělá a stará se nám o reputaci, o jakou nestojíme.

    Takže co?

    Mmě je to jasné. Utáhnout šrouby. Ve všem a všude.

    Jen tak ukováme z tohoto jankovitého národa platného člena západního společenství. Domluvy na ten úkol až dosud nestačily.

    (Pozn. red. I.D. Slyšel jsem pana Vondráčka v ČRo hovořit o tom, jak vyhůstal v těžké době normalizace, kdy se něco jiného říkalo doma a něco jiného na veřejnosti. On jenom nepostřehl, že je to dnes mnohdy ještě horší.)

    0 0

    18. 10. 2018     https://lenta.ru/news/2018/10/18/no_maneuvers/
    Ukrajina nebude moci provést společné cvičení s NATO v Azovském moři, protože to vyžaduje souhlas Ruska. Uvedl to ministr zahraničí RF Sergej Lavrov v rozhovoru s RT France, Paris Match a Figaro. Stenogram rozhovoru je vystaven na internetové stránce Ministerstva zahraničních věcí Ruské federace.


    "Ukrajina chce nyní vyvolat cvičení NATO v Azovském moři, ale tam již nebude možné proplout, protože naše dohoda s Ukrajinou vyžaduje vzájemný souhlas pro průchod válečných lodí do Azovského moře. Ale chtějí to, a jsou v tom horlivě podporováni", řekl.

    Hlava ruské diplomacie poukázala na to, že NATO nadále shromažďuje zbraně na hranicích Ruska. "Evropa utrácí peníze na modernizaci dopravní infrastruktury tak, aby americké těžké zbraně, a zajisté i zbraně jiných zemí NATO, mohly jednodušeji směřovat k našim hranicím a otevřeně realizovat provokativní cvičení, nikoliv jako jsou naše s Čínou uprostřed Sibiře, ale na Ukrajině, v Gruzii a v Černém moři", řekl Lavrov.

    Ukrajina se účastní řady společných vojenských cvičení s USA a zeměmi NATO. V současné době se v zemi konají mezinárodní manévry Clear Sky 2018, spojují devět zemí, z nichž osm je členem NATO.

    Ukrajina soudí, že Rusko porušuje práva Kyjeva v Černém a Azovském moři a v souvislosti s tím se s Moskvou soudí. Po dokončení výstavby Krymského mostu přes Kerčskou úžinu začalo mezi zeměmi v Azovském moři narůstat napětí. Ukrajina se obává, že Rusko jí k němu bude blokovat přístup. Hraniční stráže obou zemí si navzájem několikrát zastavovaly a zadržovaly ve vodách Azovského moře plavidla.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    18. 10. 2018     russian
    Rusko požádalo Spojené státy o objasnění možné přepravy bojovníků teroristické skupiny DAEŠ ze Sýrie do Iráku a Afghánistánu. V rozhovoru s RT France, Le Figaro a Paris Match to řekl ministr zahraničí Ruska Sergej Lavrov.


    "Máme stále více důkazů o tom, že Američané přepravují daešáky ze Sýrie do Iráku a Afghánistánu. Jsou to znepokojující fakta, dotázali jsme se příslušných mezinárodních struktur, dotázali jsme se Američanů. Znepokojuje nás to, zejména proto, že to koresponduje s podezřením mnoha analytiků, že chtějí změnit Afghánistán na nový nástupní prostor DAEŠ", zdůraznil.

    Podle vyjádření ministra se zejména teroristé DAEŠ "usazují na severu Afghánistánu".

    "To znamená že těsně u Střední Asie, našich spojenců a strategických partnerů. Je to velmi vážná otázka a budeme se dožadovat, aby v ní bylo naprosto jasno", dodal.

    Dříve Lavrov uvedl, že USA se pokoušejí využít syrské území na východ od Eufratu k vytvoření nezákonného kvazistátu.

    7. října média napsala, že vrtulníky koalice pod vedením USA přepravily několik teroristů DAEŠ ze syrské provincie Dajr az-Zaur .

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0
  • 10/19/18--11:37: Nepoučitelní neználkové
  • Onlooker
    19. 10. 2018  Outsidermedia
    Už poručík Goodbody věděl, že Afghánci jsou lstiví. Naše armádní špičky a někteří takynovináři to zřejmě netuší.


    Když nám sebevrah zabil tři vojáky, prohlásil náš vojenský náčelník, že to tak nenecháme. Nenechali jsme. A nějaký štábní poskok se chtěl spřátelenému novináři zavděčit a prásknul mu, že se pomsta povedla. To už vrchním vojenským pánům došlo, že velkohubé vychloubání toliko pro hovado jest dobré a tak začalo mlžit, že se „přece o tom veřejně nemluví“. Tak proč před pár měsíci Rambo Opata veřejně ohlásil, že ty vrahy, co nám zabili vojáky, dopadneme?

    A „osud“ obratem zasáhl. Jednotku, kterou vedlo americké vozidlo a ve které bylo asi 5 vozidel s českými vojáky, napadl další tálibánský sebevrah. „Naštěstí“ z pěti našich vojáků to vážně odnesl jen jeden, další „mírně“ a tři vyvázli bez zranění. A hned nás naši vojenští páni začali ujišťovat, že je to jen náhoda a že Tálibán zaútočil bez výběru českého cíle. No pokud naše jednotka nemůže vyjet ani 4 km od svého tábora bez nebezpečí, tak tu něco páchne. Tálibán svou akci evidentně připravil s vědomím, že cílem je průzkumná expedice, která vyjela z tábora. Jak k tomu vědomí přišel? Nemainstreamoví novináři občas naznačí, že Afghánci, navzdory mandátu OSN, evidentně považují spojenecké síly za okupanty. Takže nějaký domorodec (v očích místních obyvatel vlastenec) s přístupem do tábora jim výjezd bodnul.

    A když bodnul výjezd, tak proč by nemohl dodat, že kromě amerického vozidla s protiminovým pluhem je expedice tvořena i těmi mstivými Čechy?

    Tu úvahu náš generální štáb jistě obejde velkým obloukem a žádný mainstreamový novinář takovou otázku nevznese.

    Pokud se na Afghánskou „spojeneckou akci“ podíváme očima Afghánců, můžeme formulovat velmi ošklivé větičky, abych použil možná již pozapomenutý výraz jednoho našeho politika. Akce začala před 17 roky s cílem zlikvidovat Tálibán, který prý chránil bin Ládína. Bin Ládína teď ponecháme stranou (i když je s podivem, že ho prý zlikvidoval až americký výsadek na území se západem spřáteleného Pákistánu). Pro Afghánce jsou spojenci okupanty, kteří dosadili Quislingovskou vládu, jež vládne s bídou v hlavním městě.

    A tálibánští bojovníci jsou pro ně ne teroristé, ale chrabří partyzáni (tak jako jsme hodnotili naše partyzány za 2. světové války). Spojenecké síly přiznávají, že v posledních čtyřech letech Tálibán sílí a my jsme rádi, že alespoň ve svých táborech jsme bezpeční (dokonce čteme, že podobné průzkumné jízdy, jako byla ta postižená, jsou i kvůli ověření, zda Tálibánci nechystají raketový útok na základnu). No snad tam raketoví odborníci z Hizballáhu zatím nenastoupili. Ale jak vidno, 4 km od základny už bezpečno není. Co tam tedy, k čertu, 17 let děláme?

    Odejít jedním vrzem by jednak naši akci zesměšnilo v očích té části světa, která nám tolik nefandí, a jednak by asi v Afghánistánu propukla krvavá pomsta vůči všem, co v těch uplynulých letech naznačili, že si všímají jen svého a do konfliktu Tálibán vs. západní expediční síly se nepletou. Také by to znamenalo veliký exodus a migraci (jako by nám ta dnešní nedělala dost problémů).

    Ovšem to, že se objevily zprávy, že američtí emisaři už s Tálibánem o ukončení zásahu jednají, je náznakem, že si nejen ti střízliví uvědomují, že 17 let neúspěšné akce volá po řešení. Ovšem z historie víme, že pokud jednají obě strany konfliktu, obvykle jde o jednání kapitulační. Takže ty kontakty asi úspěšné nebudou.

    Pokud si připomeneme konflikty mezi Židy a Araby před pár desítkami let, víme, že obvykle ke zklidnění, případně i k ukončení vedlo zprostředkování třetí stranou (jednání v Oslu nebo v Camp David). Najde se dnes třetí strana, která by mohla jednat a byla respektována jak Tálibánem, tak západními spojenci?

    - - -

    0 0


    Roman Šimajev, Polina Poletajevová
    20. 10. 2018     russian
    Prohlášení USA o záměru pracovat na vyřešení konfliktu a obnovení Sýrie "nejsou nic jiného než výmluvy", zdůraznil náměstek ministra zahraničí RF Sergej Rjabkov. Domnívá se, že Washington se zaměřil na odmítání nutnosti pomáhat Damašku. Takto diplomat okomentoval publikace, podle nichž Bílý dům připravuje strategii k uložení finančních omezení vůči ruským a iránským firmám, zapojeným do obnovy SAR. Jak bylo řečeno ve Státní dumě, Amerika má zájem na udržení napětí v regionu. Rada federace je zároveň přesvědčena, že Spojené státy se snaží používat finanční páky k vyvíjení tlaku na další země.


    Washington předvede svou nenormálnost, pokud zahrne do seznamu sankcí představitele zemí, účastnících se rekonstrukce Sýrie. Uvedl to náměstek ministra zahraničních věcí Ruska Sergej Rjabkov.

    "Viděli jsme tyto zprávy. Obecně není obvyklé komentovat anonymní zdroje, avšak v tomto případě lze říci, že to dokazuje, že Washington vzal kurz na odmítání nutnosti účastnit se obnovy normálního života v Sýrii, vytváření podmínek pro návrat uprchlíků, obnovy hospodářství, aspektu infrastruktury těchto otázek a všech dalších aspektů, spojených s normalizací situace", cituje agentura RIA Novosti Rjabkova.

    Podle jeho vyjádření zprávy, které se objevují, odrážejí podstatu americké politiky.

    "Je to ukazatel toho, co jsme vždycky říkali: že veškeré slovní kamufláže ohledně starostí o jasnou budoucnost Sýrie nejsou nic jiného než výmluvy", vysvětlil diplomat.

    Administrativa Bílého domu zpracovává strategii zavedení finančních restrikcí pro ruské a íránské firmy, zapojené do rekonstrukce Sýrie. Oznámil to televizní kanál NBC s odkazem na tři zdroje, které jsou s tímto dokumentem obeznámeny.

    Je třeba poznamenat, že Washington má v úmyslu se soustředit na "politické a diplomatické úsilí", aby vytlačily Ozbrojené síly Íránu ze SAR prostřednictvím finančního tlaku, bez přímých střetů s formacemi, kontrolovanými Teheránem. Kromě toho se počítá s odmítnutím přidělit prostředky do oblastí, v nichž jsou přítomna íránská a ruská vojska.

    Dodejme, že syrský ministr zahraničí Walid Moallem během projevu na 73. Valném shromáždění OSN uvedl, že přednost při obnově země po válce bude dána jejím přátelům, kteří podporovali Damašek v boji proti terorismu. Obvinil také koalici, vedenou Spojenými státy, z podpory teroristických skupin, spáchání válečných zločinů, hromadného zabíjení civilistů a zničení infrastruktury syrských měst.

    "Tyto vlády vytvořily nezákonnou mezinárodní koalici v čele se Spojenými státy pod záminkou boje proti terorismu v Sýrii. Ukázalo se, že cíle koalice se plně shodují s cíli teroristických skupin, které na své cestě šíří chaos, smrt a zkázu", zdůraznil Moallem.

    Odmítnutí USA finanční pomoci SAR

    V srpnu informovala mluvčí ministerstva zahraničí Heather Nauertová o přesměrování asi 230 milionů dolarů, které měly být přiděleny Sýrii, na podporu dalších klíčových priorit zahraniční politiky.

    "Přesně tak, DAEŠ tam už není, nesmiřitelní teroristé odešli, Bílé přilby byly také evakuovány. Kdo ještě může v Sýrii potřebovat peníze? No a ministerstvo zahraničí USA přece nebude sponzorovat mírový život", komentovala situaci mluvčí ministerstva zahraničí Ruska Marie Zacharová.

    Ministr zahraničí Ruska Sergej Lavrov také oznámil, že v OSN existuje tajná směrnice, zakazující pomoc při obnově Sýrie. Jak později oznámily noviny Kommersant, dokument je datován 17. října 2017. Z textu vyplývá, že světová organizace bude připravena přispět k rekonstrukci SAR pouze tehdy, pokud bude Bašár Asad svržen.

    Mezitím oficiální zástupce generálního tajemníka OSN Stéphane Dujarric zdůraznil, že otázka existence tajné směrnice se zkoumá . "Naše pozornost je nyní zaměřena na politické urovnání", dodal.

    Vedoucí diplomacie EU Federica Mogheriniová zase uvedla, že podmínkou účasti Evropské unie na obnově Sýrie je nastavení politického procesu, který musí být také "legitimizován mezinárodním společenstvím".

    "Pokud se tak nestane, nemyslím si, že budeme mít možnost, prostor", uzavřela zástupkyně Evropské unie.


    "Syrský konflikt je už přehřátý"

    Americký vůdce Donald Trump opakovaně hovořil o tom, že bude podporovat pouze ty země, které se drží kurzu zahraniční politiky USA, připomněl člen Rady federace Igor Morozov. Podle něj se za takovými prohlášeními skrývá přímý tlak na státy.

    "Velmi vážnými pákami vlivu, vytvořenými v roce 1944, jsou Mezinárodní měnový fond, v němž mají USA kontrolní podíl, a Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj. Doposud fungují a jsou klíčovými pákami tlaku USA", zdůraznil senátor.

    Poznamenal také, že situace v SAR musí být řešena neprodleně.

    "Konflikt už není jen rozvleklý - je přehřátý. Nové sankce proti Rusku ničeho nedosáhnou", zdůraznil Morozov v rozhovoru s RT.

    A člen výboru Státní dumy pro zahraniční věci Sergej Železňak poznamenal, že když Washington zavede finanční omezení, bude to ukázkou skutečných cílů americké mise.

    "Samotné USA sabotují proces obnovy infrastruktury zničené Sýrie a všemožně brání účasti ostatních zemí při poskytnutí pomoci syrskému lidu. To opět dokazuje, že Washington nemá zájem řešit syrskou krizi a chce udržet napětí v zemi co nejdéle", uvedl Železňak ve svém prohlášení.

    Podle jeho vyjádření "je slabá Sýrie lákavé sousto" pro americkou armádu, která sní o převzetí kontroly nad celým Blízkým východem s použitím ozbrojené opozice a zahráváním si se zbytky teroristů. Poslanec také vyzval evropské úředníky, aby se znepokojovali sociálně-ekonomickou situací svého vlastního kontinentu.

    "Evropští partneři USA musí pochopit, že když nechtějí poskytovat pomoc Syřanům při obnově jejich poškozené infrastruktury a nastolení normálního života, vyvolávají rozrůstání konfliktu, nové vlny uprchlíků do Evropy a problémy s migrací", vysvětlil poslanec.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová


    0 0
  • 10/20/18--08:39: Sto let republiky
  •  Břetislav Olšer
    20.10. 2018 v rozhovoru pro PL
     Alena Vitásková by měla dostat vyznamenání rovněž za uplynulých 1 831 probdělých nocích, když setnula jednu z bezpočtu hlav bestie zvané česká justiční mafie… Napsala o tom ve svých třech knihách o solárních baronech. Vyznamenání má dostat i Michal David, který byl hvězdou během bezkonkurenčních československých spartakiád, jejichž cvičební skladby doprovázely jeho písně. S tímto nemám žádný problém.

    Slavíme sto let republiky. Je co slavit? V jakém stavu je naše země dnes?

    Můj táta, venkovský učitel, měl svoji tradici uctívání pohřbu prvního prezidenta samostatného a nezávislého Československa Tomáše Garrigua Masaryka, jenž se narodil se 7. března 1850 v Hodoníně na Moravském Slovácku. Tam o sto let později začínal můj otec učitelskou kariéru v nedalekých Šardicích a Kyjově...

    Pohřeb Tomáše Garrigua Masaryka.

    Vždycky si 21. září, v den výročí Masarykovy smrti v roce 1937, sedl v obýváku, vzal si do rukou svoji nejoblíbenější knihu – Karel Čapek: „Hovory s TGM“, jejíž první vydání si koupil už v roce 1937, a začal ji číst. Rok co rok, a s ještě větším a zarputilejším zaujetím od roku 1956, kdy byl vyhozen ze školství, jelikož odmítl něco podepsat a někam vstoupit.

    Nemohl zradit svoji víru, proto šel raději k lopatě. V ten dvojnásobně smutný výroční den jsme ho jako děti nesměly vyrušovat; později mi knihu Karla Čapka věnoval. Také já dnes mám v ono výročí 21. září stejně nevšední den, kdy si otevřu Hovory s T. G. M. a čtu si v nich, byť ji znám už pozpátku…

    Jsem skromný člověk, jedinou mojí ambicí je psát pravdu. Procestoval jsem desítky zemí - od USA, až po Čínu a Tibet, takže vím, co v těch zemích šustí v trávě... A nemám máslo na hlavě, nikdy jsem nebyl v žádné partaji, držím se desatera; přikázání nezabiješ je dnes jen hrách hozený na zeď lidské lhostejnosti. Pro mě není Bůh v synagogách, bazilikách či mešitách, ale pouze v každém z nás. Uplynulých sto let naší vlasti mám zmapovaných od jejích počátků, byť na jejím úvodu do historie stála na první pohled banální epizodka doktora Isidora Zahradníka.

    Začalo to už koncem října 1918, kdy byla v Praze na nárožích zveřejněna nóta vídeňského ministra zahraničí hraběte Adrássyho prezidentu USA Wilsonovi o ochotě zahájit okamžitá jednání o příměří. Vládl ale poněkud zmatek a rozpaky; všichni chtěli samostatnost Československa, jen nevěděli, co bude chtít Masaryk, který zatím pobýval ve Washingtonu. Republiku nebo snad království či dokonce neutralitu…?
    Jaroslav Rošický, Josef Scheiner, Isidor Zahradník… Zdroj: Fefík

    A mezitím se 28. října 1918 před polednem shromáždil dav u sochy sv. Václava na Václavském náměstí, aby si vyslechl památná slova: „Jsme svobodní. Zde u stupňů pomníku českého knížete přísaháme, že chceme této svobody se státi hodnými, že ji chceme hájiti svými životy.“ Tak zněl kratičký projev z úst překvapeného poslance – doktora Isidora Zahradníka, jehož někdo z nadšených Pražanů náhodně poznal na chodníku, zvedl na ramena manifestantů, kteří se s šokovaným filozofem a teologem vydali na pochod za samostatnost Československa.

    Kněz a od roku 1907 i říšský poslanec se v čele rozjásaného doprovodu dostal až na nádraží císaře Františka Josefa, dnešním Hlavním nádraží Praha, aby tamním zaměstnancům oznámil převzetí vlády Národním výborem. A ještě stačil odeslat telegram: „Československý stát se právě před sochou sv. Václava prohlásil. Já jako zástupce železniční správy nařizuji, aby se znaky bývalého rakouského státu sňaly, úřadovalo se česky, provoz udržoval normálně a zastavil se dovoz vozů do Vídně a do Německa..."

    A tak se stal náhodný a po chodníku v klidu kráčející poslanec historicky prvním československým ministrem železnic. Knihovník řádu premonstrátů na Strahově a inspektor velkostatku v Hradištku u Štěchovic. Napřed byl agrárník, později poslanec za Republikánskou stranu československého venkova. Ministrem železnic ČSR však byl jen asi půl roku.

    A všichni až do prosince čekali na T. G. Masaryka. Ten po válečných létech se 14. října 1918 stal předsedou prozatímní československé vlády, o pár dnů později ve Washingtonské deklaraci vyhlásil samostatnost československého národa a 14. listopadu téhož roku jej v jeho nepřítomnosti zvolilo Revoluční Národní shromáždění prvním prezidentem Československé republiky.

    Až 21. prosince 1918 se Masaryk vrátil triumfálně do Prahy, aby příští den pronesl na Hradě své první poselství k Národnímu shromáždění. Jeho moudrost by měla být pro dnešní politiky velmi poučná; napsal též velmi důležitou větu, která má trvalou platnost: „Ježíš, ne Caesar, toť smysl našich dějin a demokracie…“

    Masaryk 28. května 1918, když byl dotázán na shromáždění Čechů a Slováků v Chicagu na původ financí, jež byly potřebné k vybudování nového státu: „Revoluce, při níž by se předkládaly účty, byla by pro děti a ne pro rozumné lidi.“

    V knize „Hovory s TGM“ je možné se dozvědět, co předcházelo bezprostřednímu vzniku samostatné republiky; napřed přišlo na řadu v roce 1917 Rusko, kde Masaryk zažil v Petrohradu Velkou říjnovou (socialistickou) revoluci. Pro něj a pro svrženého předsedu ruské vlády Kerenského se nepřítel nacházel na pravici a nikoliv na levici, i když verbálně ještě odsuzoval bolševiky jako německé agenty.

    Masaryk měl tehdy zájem na slabém Rusku, tj. na stavu, kdy Rakousko-Uhersko jako nárazníková velmoc mezi Německem a Ruskem by kvůli slabému Rusku pozbylo svého oprávnění existence a mohlo být rozkouskováno, aby mohl vzniknout samostatný čs. stát.

    Jak uvedl Ladislav Josef Beran ve své Strategii našeho „osvobození“, Masaryk, Beneš a Štefánik se snažili zmařit každý pokus o mír do doby, než bylo jasné, že vznikne Československo, tj. bez čtyř měsíců po celou dobu války. Jejich styky s vlivnými osobami států Dohody jim to umožňovaly a měli úspěch. Jsou tedy snad významnými spoluviníky zbytečného dalšího utrpení způsobeného světovou válkou….? Výčitkami svědomí ale nikdy netrpěli. Beneš to později napsal diplomaticky, ale jasně:

    „Věděli jsme, že můžeme dosáhnout našich národních cílů, jen když bude válka trvat tak dlouho, dokud nepřipravíme naše vítězství“. A historik Herbert A. L. Fisher, za první světové války britský ministr, zase popsal ve svých „Dějinách Evropy“ vznik ČSR takto: „Pravděpodobně nejvýraznějším pomníkem úspěchu válečné propagandy je náhlé vynoření se republiky Česko-Slovenské… Většina států byla vytvořena mečem či vyrostla z kolonizace. Česko-Slovensko je dítětem propagandy” ...A propaganda se skládá, jak známo, ze zamlčování důležitých skutečností, pomluv a lží...

    Pak přišla 2. sv. válka, v níž se potvrdila československá, pak jen protektorátní napůl slabá morální vůle, když jsme zvolili menší cestu odporu vůči Hitlerovi a stali se jeho zbrojnicí. Po válce jsme lavírovali od Gottwalda s Janem Masarykem v jeho vládě i s ní na cestě do Moskvy, až sametového vítězství Havlovy pravdy a lásky, co podnes dostává do držky od lži a nenávisti…

    Pokud jde o rozdíl v životní úrovni mezi námi a Západem, brzdí nás stále dědictví komunistického režimu? Nebo je problém v odlivu zisků na Západ? Či se málo snažíme a neinvestujeme do naší budoucnosti, třeba v rámci vědy a výzkumu?

    Řeknu to s klasikem; šla staletí. Zatímco Rakousko-Uhersko, potažmo dnes Rakousko, zplodilo císaře Františka, Hitlera, Mengeleho či Waldheima, Češi se mohli pochlubit Karlem IV., Přemyslovci, Masarykem, Benešem… Faktem je, že Karel IV. třeba neměl zrovna českou krev, ale Mozart je Rakušany také považován za domácího, i když se narodil ve městě, které ve své době patřilo k německému Bavorsku, takže by jim nakonec zbyl pouze zamindrákovaný Saliery…

    Poté nás okupovali nenávidění fašisté, zatímco Rakousko je s otevřenou náručí přijalo a drtivá většina Rakušanů stála svým přesvědčením víc za svým rodákem Hitlerem, než samotní Němci za svým vůdcem. A pak skončila válka a my jsme se znovu rozjeli pod diktátem komunistů. Fungovala však té StB, která byla jen slabým odvárkem proti americké CIA, která byla a je u všech století trvajících masakrů ve světě; od Koreje, Vietnamu, až po Irák, Afghánistán, Libyi či Srbsko a Černou Horu...

    Za totalitních komunistů jsme měli jsme strádali, byť na našem kontě byla vlastní automobily značky Avia, Tatra či Škoda, motocykly Jawa a ČZ, také jsme vyráběli vlastní letadla L- 410, větroň Blaník či traktory Zetor. Měli jsme své světové vynálezce, jako byl Wichterle, nositele Nobelových cen či filmových Oscarů. Světovou špičkou byli a podnes jsou filmoví režiséři Forman, Menzel, Krejčík, hudební skladatelé Dvořák, Smetana nebo Janáček, a když nám v tomto ohledu Rakousko konkurovalo, tak možná jen svým Arnoldem, terminátorem převlečeným za kalifornského guvernéra.

    Také světové výstavy v Bruselu nebo Montrealu Ósace nás pod útiskem a nesvobodou KSČ vynesly na piedestal světovosti, co se týkalo největší návštěvnosti jednotlivých pavilonů, v nichž cizinci v úžasu sledovali unikátní Laternu Magiku či Kinematograf. A to ještě nebyla řeč o sportovcích. Co se týká mistrů světa, byli jsme v přepočtu na počet obyvatel Rakouska jasně nejlepší. Ať šlo o hokej, atletiku, kolovou, volejbal, cyklokros, zápasnické a vzpěračské disciplíny… Jména Zátopek, Plánička, sourozenci Romanovi, Železný, Šeberle, Jágr či Valenta jsou podnes světovými pojmy. Dokonce lyžařka Záhrobská zdolala i rakouské slalomářské legendy…

    Suma sumárum; krutý totalitní střed Evropy svými dovednostmi a intelektem jasně převálcoval své svobodné jižní sousedy, kteří se však zmohli na jediné – protestovat pokrytecky kvůli našim jaderným elektrárnám, i když sami přijímali z okolních zemi většinu elektřiny právě z jádra. Za skoro třicet let od sametu se u nás zvýšily platy třikrát… hurááá. Ještě, že skončila Rakousko-Uherská monarchie, byť ceny elektřiny, plynu, vody a základních potravin zvýšily až čtyřikrát…? fůůůj…

    Po nedávných volbách se ukazuje, že mladá generace se vzdaluje té starší. Mladí volí Piráty či jiné liberální subjekty. Tyto subjekty se esteticky i svou prezentací liší od stran „starých“. Mladí též demonstrují proti Miloši Zemanovi a Babišovi. Častěji se vyslovují pro členství v EU, méně odsuzují migraci. Kazí ti staří, kteří volí Zemana a Babiše, budoucnost mladým, nebo mladí nemají rozum? Či ten rozpor není až tak generační, ale regionální, kdy například Praha volí zcela jinak než Ostrava?

    Tak si naši mladí čeští hrdinové, z nichž polovina užívá drogy a alkohol, troufají, přestože na svoji petici proti Babišovi těžko seženou 1,5 milionu podpisů, tedy tolik, co měl loni premiér v demisi hlasů svých voličů. Nebylo k tomu ještě náhodou přes 50 tisíc těch preferenčních hlasů…? Proto stovky možná i tisíce uřvaných a nesvéprávných troubů před nedávnem téměř ve 20 městech po republice protestovaly proti "trestně stíhaném" premiérovi Andreji Babišovi (ANO) a jeho vládě v tom čase ještě v demisi…

    Andrej Babiš si nedávno užil ve Sněmovně chvíli, kdy se jednalo o jeho Čapím hnízdě ukázal totiž všem poslancům ceduli s fotografiemi opozičních poslanců – Miroslava Kalouska, Heleny Langšádlové (oba TOP 09), Petra Bendla z ODS a Davida Ratha (ex ČSSD), kteří podle něj dotaci na Farmu Čapí hnízdo schválili nebo ji kontrolovali. Farma Čapí hnízdo získala dotaci v roce 2008. Mimochodem v té době byl hejtmanem Středočeského kraje Petr Bendl z ODS… Více zde: Čapí hnízdo…

    Mezi demonstranty se objevily velmi kultivované plakáty s ubohými nápisy „Česko není firma“ nebo obrázek Babiše za mřížemi s textem parodujícím název jeho knihy "O čem sním, když náhodou spím". Objevily se také nápisy „Nechci Bureše ani Prasedenta“ nebo „Kroť se, frafírku“. Lidé skandovali například nápadité heslo; ne však už „Jakeše do koše“ nýbrž: „Babiše do koše!“ nebo „ANO, ne!“.

    A horečně se podepisovala teatrální petice „Za slušného premiéra a slušnou vládu“, v níž vyzývá ministerského předsedu k rezignaci a poslance k vyslovení nedůvěry jím případně předložené vládě. Paradoxně nebyla řeč o zlodějských vládách Toolánka, Nečase či Sobotky, natož o zločincích typu Krejčíře, Koženého, Pitra či Bakala…

    Tak si připomeňme, v jakém stresu a chudobě si naši nebozí a sociálně vyloučení demonstranti v Češku žijí; míra nezaměstnanosti klesla na 3,5 %, byla tedy nejnižší v Evropě, a počet volných pracovních míst překonal hranici 250 tisíc. Na jednoho nezaměstnaného takto připadalo zhruba v průměru jedno volné pracovní místo, produktivita práce se zvýšila o 2,7 procenta. Česko mělo tak nejstabilnější ekonomiku v Evropské unii.

    Vyplývá to z letošního výzkumu, který každoročně hodnotí stabilitu a zdraví ekonomik na základě dvaceti ukazatelů ve čtyřech hlavních oblastech – rozpočtová udržitelnost, konkurenceschopnost, zaměstnanost a produktivita a zahraniční dluh. Podle skupiny expertů z Institute for Economics and Peace je Česká republika rovněž šestou nejbezpečnější zemí na světě. Žebříček zvaný Světový index míru (Global Peace Index) je sestavován už deset let. Každoročně odhaluje ty nejbezpečnější a nejnebezpečnější země světa.

    Letos Česko podle průzkumu předběhlo v bezpečnosti o několik příček skoro všechny své sousedy. V roce 2015 obsadila Česká republika 10. místo. Dva roky před tím to bylo za Kalouska místo 14. Svět může Čechům rovněž rozhodně závidět přístup k lékařské péči – české zdravotnictví se udrželo v čele tabulky – či k základnímu vzdělání. Také co do přístupu k pitné vodě, vlastní střeše nad hlavou, ve výživě, v hygieně či v pocitu osobní bezpečnosti se Česko drží na čelných místech. Základní lidské potřeby mají Češi zajištěny lépe než dvě třetiny zemí světa.

    Paradoxem však je, jak negativně Češi vnímají imigranty. V tom jsou na 112. místě mezi hodnocenými 128 zeměmi světa. A loni byli úplně na chvostu. Přitom Česko přijalo díky Babišově vládě pouze komickou zhruba dvacítku uprchlíků… A k tomu máme hrdiny i mezi dětmi; dvanáctileté děti nás straší komunismem, vyslovují naučené povrchové soudy a říkají tomu názor?! Přijde Vám to normální? Jediný závěr, který z toho dělám, je tento: Odkaz na video: https://www.youtube.com/watch?v=_NsayV-K7Rc

    Většina poslanců z řad sněmovní svoloče však ani nepípla o tom, že „Babišovy firmy“ průběžně odvádějí do státního rozpočtu kolem 19,6 miliardy korun, přičemž na dotacích dostaly jen 1,9 miliardy, tedy desetinu. Babiš sám jako fyzická osoba odepsal v prospěch státu za posledních pět let 214,7 milionu korun a takto může triumfovat kdykoli.

    Agrofert, třebaže už není jeho majitelem, totiž ovládá více než 230 společností zejména v Česku a na Slovensku, jejich tržby při počtu zaměstnanců přes 28 tisíc dosáhly téměř 132,5 miliard Kč. Všechny jeho firmy platí daně v Česku, ročně 600 milionů Kč do státní kasy. Navíc v zemích daňových rájů nemá žádnou společnost. Agrofert v České republice vlastní nebo má v nájmu 57 tisíc hektarů zemědělské půdy. Kolik firem má Kalousek, kolik odvedl státu na daních…?

    A Ostrava? Ten kraj rázovitý, poznamenaný Bakalovým řáděním....? Zlodějů už tady mají všichni plné kecky, ta jasně zde vítězí hnutí ANO…

    Hovoříme-li o Miloši Zemanovi, skutečně zostuzuje svou existencí a přítomností v úřadě památku sta let republiky? Taková tvrzení se objevují třeba v souvislosti s jeho rozhodnutím udělit státní vyznamenání Michalu Davidovi. Dále je kritizován za proruské a pročínské afiliace či za zdravotní nezpůsobilost k výkonu úřadu. Jak to vidíte vy?

    Slavný Zemanův bonmot o idiotovi jsem poprvé uslyšel z jeho úst při našem rozhovoru, když ještě nebyl hlavou našeho státu. Bylo to hned poté, co jsem se mu přiznal, že jsem před časem o něm napsal nehezký článek. Kritický text o návratu Miloše Zemana do politiky přálo si to 21 % dotázaných, přičemž 70 % z nich tvořili voliči ČSSD a 20 % voliči ODS. Sedmnáct lidí ze sta nemělo na Zemanovu budoucnost jasný názor.

    Přes 62 procenta bylo však zásadně proti návratu Miloše Zemana do politiky… Nejhůře dopadl v otázce volby hlavy státu. Pokud by se ještě jednou ucházel o post prezidenta, (v roce 2003 byl zrazen 27 socialisty, byť ne sjezdu si jeho podporu odhlasovali...) přes 74 procent respondentů by ho nezvolilo. Přeběhlíky a osoby, co dostávají na frak, prostě voliči neměli rádi, o těch vícenásobně zneuctěných narcisech ani nemluvě.

    Nakonec šokoval mne dvakrát, když zvítězil i ve druhé prezidentské přímé volbě, a hlas mu dalo 2 853 390 voličů; jasný a nyní dvojnásobný vítěz prezidentských voleb. Jeho vulgarity jsou asi nemístné od hlavy státu, ale podstatné je, že nelhal, byť za to nespolečenské chování byl popliván zvláště pro pražskou kavárnu slušňáků, jako David Černý, Rejžek či presstituti z Reflexu. Šlo o jeho výroky "kunda sem kunda tam", přitom jen citoval název veřejně souložící členky ruské skupiny Pussi Riot,Když pak mluvil o zlodějích Koženém a Bakalovi, použil slovo zmrd, které je sice na první pohled velmi neslušné, ale co jiného si zaslouží lumpové, kteří okradli stát o stovky miliard, resp. zlikvidovali OKD i sto tisíc nájemníků hornických bytů…? Znám spoustu výstižnějších a sprostějších skupin hlásek, které by jim sedly jako ulité na jejich pomatené hlavy, skrývající choré mozky…

    Co se týká vyznamenávání k 28. říjnu, mezi oceněnými by má být i Alena Vitásková, která mi k tomu řekla: „S panem prezidentem Zemanem se osobně znám od doby, kdy jsem nastoupila na Transgas do funkce předsedkyně představenstva a generální ředitelky. Bylo to v roce 2001, před privatizací českého plynárenství. V té době byl pan prezident ve funkci premiéra a pan Miroslav Grégr byl ministrem průmyslu. Ráda na to období vzpomínám. Velmi dobře se v té době pracovalo..."

     Alena Vitásková by měla dostat vyznamenání rovněž za uplynulých 1 831 probdělých nocích, když setnula jednu z bezpočtu hlav bestie zvané česká justiční mafie… Napsala o tom ve svých třech knihách o solárních baronech. Vyznamenání má dostat i Michal David, který byl hvězdou během bezkonkurenčních československých spartakiád, jejichž cvičební skladby doprovázely jeho písně. S tímto nemám žádný problém, stejně jako se zdravotními potížemi Miloše Zemana. Na svůj věk je dokonalý; je jedinou hlavou státu v naší historii, který své projevy nečte, ale říká z hlavy, třeba ty novoroční nebo i v OSN v angličtině.

    Rusko a Čína v podání Miloše Zemana? Proč tyto cesty nevytýkají čeští degenerovaní pitomci Donaldu Trumpovi, či královně Alžbětě II.? Evidentně zkrotlý 45. prezident USA loni prohlásil po své návštěvě Číny a obědě v Zakázaném městě, že šlo o absolutně jedinečný zážitek. Je ten tam ztřeštěný nadutec, který se v Číně navíc ani slovem nezmínil o evergreenu tzv. lidských práv v Tibetu, ani v myšlenkách nezavadil o Tchaj-wan, natož o Dalajlámu, naopak zahrnul do svého upejpavého projevu i slova absolutní dokonalost a úžasném přivítání, když mluvil o Číně a prezidentu Si Ťin-pchingovi.

    Většina amerických prezidentů včetně Baracka Obamy sice navštívila tento jedinečný architektonický klenot Pekingu, bylo to však poprvé, kdy se hlava Bílého domu přímo zúčastnila slavnostní večeře přímo v prostorách paláce. Tato nebývalá pocta měla být znamením, že za Trumpa a Si Ťin-pchinga by mělo dojít k utužení vztahů mezi oběma státy.
    Že Čína zvládne projekt nové Hedvábné stezky, o tom nikdo nepochybuje. Dokáže ho realizovat stejně jako ve světě zatím nevídanou stavbu nejvýše postavené železnice na světě z Pekingu do Lhasy..?

    A když Si Ťin-pchinga přijala královna Alžběta II. spolu se svým manželem, princem Philipem, nikde jsem nečetl, že „ležela na zádech, vystavila své bříško a třepala svýma nožičkama“, jak to napsal pisálek Kamberský o Zemanovi.. Naopak ta britské média pěla ódy na Si Ťin-pching, jenž ve svém parlamentním projevu citoval Shakespeara a poděkoval Britům za podíl na vítězství nad Japonskem.

    Prezident Miloš Zeman i přes nesmírné fyzické i psychické vyčerpání již absolvoval desítky náročných zahraničních cest, stovky hodin v letadlech, setkání s předními státníky světa a projevy na významných konferencích. Od OSN, Číny až po Vatikán, Kazachstán a Velkou Británii… Od papeže Františka až po čínského prezidenta Si Ťin-pchinga…

    Za 100 let státnosti jsme nejprve spoléhali na Francii a Západ. Poté jsme se ocitli v oblasti vlivu SSSR. Nyní naše spojence označuje většina politické scény za požehnání a garanci budoucnosti. V čem je nastavení našeho vztahu k EU a podoba EU jako taková v pořádku a v čem je nutná změna?

    Je třeba začít tím nejdůležitějším; Sovětský svaz byl v roce 1938 připraven jít Praze vojensky na pomoc, pokud by se Československo postavilo nacistickému Německu. Z nově odtajněných dokumentů sovětské rozvědky SVR ale plyne, že odmítavý postoj Paříže by případnou pomoc zřejmě stejně zablokoval. SSSR podle něj byl připraven poskytnout Československu vojenskou pomoc, ale Praha o ni pod tlakem Londýna a Paříže nepožádala; situaci Moskvě komplikovala formulace smlouvy:

    „Měli jsme s Francií a Československem dohodu o vzájemné pomoci v případě německé agrese, ale SSSR směl pomoc poskytnout jedině až po Francii.“ Když však Paříž spolu s Anglií trvala na předání Sudet Německu, fakticky anulovala systém dohod o vzájemné pomoci, bez účasti SSSR… Výčitky svědomí? Premiér Francie Édouard Daladier řekl: „Myslím, že jsme udělali kus rozumné práce. Bylo třeba dát pobít patnáct milionů Evropanů, abychom donutili tři miliony Sudeťáků, kteří chtějí být Němci, aby zůstali vázáni k Československu?“

    Chamberlain s Hitlerem; po návratu z Mnichova Chamberlain vzhlédl k davům a pronesl ještě větu: „Přátelé, toto je podruhé v naší historii, kdy byl z Německa na Downing Street přivezen čestný mír. Věřím, že to je mír pro naši dobu.“

    A prezident Československa Edvard Beneš, o jehož zemi se jednalo „o nás bez nás“: „Je to pro nás katastrofa, kterou jsme si nezasloužili. Podrobujeme se a budeme se snažit zajistit svému národu klidný život. Nevím, zda budou mít vaše země (Velká Británie a Francie) prospěch z rozhodnutí učiněného v Mnichově. Určitě však nejsme poslední, po nás to postihne i jiné. Kdybychom (dohodu) nepřijali, udělali bychom čestnou válku. Ale ztratili bychom samostatnost a národ by byl vyvražděn. Neporazil nás Hitler, ale naši přátelé….“

    Nyní jen pár faktů, jež se týkají tchána Peroutkovy dcery, která se vdala za Richarda Bienerta. Že vám to nic neříká? Třeba si vzpomenete, kdo vládl Československu ve druhé polovině dvacátých let 20. století; otec manžela Peroutkovy dcery Richard Bienert se totiž stává jedním z nejvýše postavených správních úředníků Československa, když nastupuje v roce 1925 na post viceprezidenta zemského úřadu (zemské politické správy).

    V roce 1939 je pak Bienert jmenován do funkce prezidenta téhož úřadu. Za německé okupace Protektorátu Čechy a Morava Richard Bienert působí od ledna roku 1942 v protektorátní vládě J. Krejčího na postu ministra vnitra, od 12. března roku téhož roku je zároveň náměstkem ministerského předsedy. A jak již bylo výše uvedeno, jeho stejnojmenný syn se oženil s Evou Peroutkovou, dcerou spisovatele a publicisty Ferdinada Peroutky.

    V roce 1945 pak Rudolf Bienert stojí od 19. ledna do 5. května v čele protektorátní vlády sám – zároveň vede i ministerstvo vnitra a je pověřen zastupováním prezidenta E. Háchy. Po vypuknutí pražského povstání 5. května roku 1945 je Bienert v Praze zatčen revolučními jednotkami, po skončení války je pak za svoji činnost v protektorátní vládě souzen a 31. července roku 1946 odsouzen československým Národním soudem ke třem letům vězení.

    A ještě jedna věc k Francii; Bývalý francouzský prezident Valery Giscard d’Estaing poznamenal, že je nemožné popřít, že ukrajinská vláda byla zkorumpovaná a nesnesitelná. “Předání moci na Ukrajině lze ale jen stěží nazvat demokratickým procesem, je to hra oligarchů, ” řekl Giscard d’Estaing.

    “Co se týče Spojených států, je pravděpodobné, že podporovaly a inspirovaly povstání. A pak zamířily politiku sankcí proti Rusku – politiku, která byla porušením mezinárodního práva. Kdo opravdu může osobovat právo na seznam občanů, na které osobně uvalí sankce, a to aniž s nimi mluví, dokonce i bez šance se ospravedlnit? S ohledem na hospodářské sankce nesměřující proti jednotlivcům, ale proti ruskému státu, jak můžeme ignorovat skutečnost, že jsou škodlivé pro obě strany – Rusko i Západ – poškozují jejich vzájemný obchod? ” ptal se francouzský politik.

    Zdá se mu, že rozhodnutí Ukrajiny stát se nadnárodní konfederací podle vzoru švýcarských kantonů a to rusky mluvící části, polské části a střední části by bylo to nejlepší. Systém, je také federální a Konfederace by byla financovaná Evropou a podporovaná OSN. A Krym by měl zůstat ruský…

    Mají Češi za sto let republiky dost svých hrdinů? A bývají tito hrdinové doceňováni? Legionáři? Atentátníci na Heydricha? Letci RAF, kteří skončili v komunistických kriminálech? Abychom byli provokativní, jistá část společnosti ctí bratry Mašíny, jiná část společnosti zase komunistické pohraničníky...

    Být, či nebýt. Toť otázka. . Lump nebo hrdina, všichni jsme jedna rodina…? Odpověď následuje; jsme totiž v situaci, kdy 27. května 1942 v Praze provedli atentát na Heydricha dva parašutisté vyslaní z Velké Británie – Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Spolupracovali však s dalšími výsadkáři i s některými příslušníky domácího odboje.



    Po „důkladné přípravě“ akce Anthropoid, kterou vedlo britské oddělení pro zvláštní a nestandardní operace (SOE), selhal v rozhodující chvíli Gabčíkův samopal, ale Kubiš hodil na vozidlo bombu plněnou plastickou trhavinou a s velmi citlivým nárazovým zapalovačem upraveným z protitankového granátu. Heydrich byl zraněn a svým zraněním v nemocnici podlehl, čímž dle Spojenců, jimž dnes přitakávají i amatérští badatelé, dle nichž nastala „hvězdná hodina našich moderních dějin…“

    Celý svět si povídal, jak jsou ti Češi v Protektorátu stateční… Ten samý svět však mlčel, když u nás začaly popravy, jak na běžícím pásu a zavládl krutý teror. Okamžitě bylo vyhlášeno stanné právo a začalo se s masivním zatýkáním. Jistý si nemohl být nikdo. Hlavně ti, kteří měli shodná jména s atentátníky (Gabčík – Kubiš), byť jinak s nimi neměli (kromě příjmení) nic společného.

    Německá pomsta se nezastavila před ničím. Ani před nízkým věkem. Nejednou se stalo, že byl zastřelen chlapec mladší 17 let. Popravy bez řádného soudu, likvidace celých rodin a každodenní vyhláška se jmény popravených, což mělo fungovat jako psychologický strašák a účinný nástroj ke každodenní depresi. Každý si měl uvědomit, že zítra může být na vyhlášce jeho jméno. A v té době stačilo málo.

    Členové SS si prohlížejí ruiny Lidic… Wikipedie

    Lidičtí muži starší 15 let byli shromažďováni ve sklepě a chlévě Horákova statku. Všechny cennější věci, koně, dobytek, zemědělské stroje apod., byly shromažďovány a odváženy do sousedního Buštěhradu. Ráno 10. června 1942 se na místo osobně dostavil K. H. Frank, aby dohlížel na likvidaci obce. Ženy s dětmi byly nejprve nahnány do místní školy, za úsvitu pak autobusy převezeny do tělocvičny gymnázia.

    Mezitím byly zdi stodoly v sousedství Horákova statku obloženy slamníky a matracemi (proti odraženým střelám) a přichystána popravčí četa. Lidičtí muži byli posléze vyváděni ve skupinách (zprvu po pěti, pak po deseti) na přilehlou zahradu a tam stříleni. Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel (192 mužů, 60 žen a 88 dětí). Nejstaršímu bylo 84, nejmladšímu 14 let. Všechny domy včetně školy, kostela a fary byly polity benzínem a podpáleny…

    Foto: Reuters…

    Winston Churchill tehdy dost naléhavě požadoval, aby jednotky RAF uskutečnily pomstu a vyhladily na oplátku německé vesnice. A to rovnou tři. Po bouřlivé diskusi, kdy si Churchill jako obvykle trval neoblomně na svém, se z jeho návrhu na tlak opozičních členů kabinetu ustoupilo. Podle jejich názoru by britští letci byli vystaveni obrovskému nebezpečí.

    A Mašínové? Jako důkaz o zcela bezcitném jednání partičky kolem bratrů Mašínů jsou následující slova: „Rozhodli jsme se po roce 1949, že něco začneme dělat. Roznášet letáky nemělo význam, protože jen za to byl trest deset let,“ říkal novinářům další z gaunerů a vrahů Milan Paumer. „Tak lepší bylo začít s něčím více výrazným, třeba někoho zastřelit. A když vás chytnou, tak ta druhá strana je o jednoho člověka, o jednoho komunistu slabší,“ sdělil, že na věc nahlíží z ryze teroristického hlediska.

    Milan Paumer byl jedním ze skupiny bratrů Josefa a Ctirada Mašínových, kteří se na počátku 50. let prostříleli z Československa do NDR, poté do SRN a dál do USA. Zabili při tomto útěku sedm nevinných lidí. Proč tedy, pokud jim šlo pouze o zabití co nejvíce komunistů, nespáchali sebevražedný útok na mnohočlenné plénum ÚV KSČ…? Ta druhá strana by tak byla o desítky komunistů slabší a nešlo by o obyčejné roznášení letáků… V tom však bránila jen zbabělost Mašínovských tzv. hrdinů…

    Máme stále „nevyřízené účty“ s Němci? Po vzniku republiky jsme s nimi museli bojovat o naše pohraniční území, ze kterých nás později vyhnali, a my jsme nakonec o pár let později vyhnali je. Nyní žijeme v mírové koexistenci, německé podniky zainvestovaly naši porevoluční obnovu. My máme dvojaký vztah k Angele Merkelové vzhledem k migraci. Co z minulosti vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát?

    Za vším hledej Marshallův plán; podmínky této americké lichvy byly jasné; každý stát v programu tohoto plánu byl nucen odsuzovat komunismus a socialismus – což byl důvod, proč Československo tento plán odmítlo. Jan Masaryk ještě doufal, že plán přijmeme, avšak nejistý řekl:

    „Pokud Evropu rozdělí na ovce a kozly a budou mi říkat, že jsem kozel, tak já se přirozeně za kozla zatím nepovažuji, takže pokud nebude nějaká jednotnost mezi státy, pak tedy to naše postavení bude velmi obtížné. Ale pokud jsem zahraničním ministrem, nemůže být nikdy diskuse o tom, že bychom se nějakým způsobem exponovali proti Sovětskému svazu…“

    Čas oponou trhnul a už se ví dozajista, že za smrtí Jana Masaryka byla britská tajná služba SIS – Secret Intelligence Service. A hned se našly hlasy análních novinářských Petráčků a spol., že Jan Masaryk přece zradil ideály Západu, když se dal ke Gottwaldovi, a dostal tak zaslouženě, co proto; z okna Černínského paláce ho totiž patrně shodil úředník ministerstva zahraničních věcí Jan Bydžovský na příkaz britské tajné služby SIS. Bydžovský se k podílu na vraždě Jana Masaryka doznal v lednu 1950 poté, co byl pět měsíců vězněn.

    Napřed však v nastalé poválečné studené válce Spojenci dodržovali naoko tzv. Morgentauův plán na totální likvidaci Německa, aby už nebylo schopné vést třetí světovou válku. Cíl? Zničení německého zbrojního průmyslu, poté odstranění a zničení dalších klíčových odvětví, která jsou základem pro vojenskou sílu; bylo demontováno 1500 nejlepších továren a odvezeno ze země.

    Až si USA uvědomily sílu komunistických zemí a obavy ze SSSR, přestože byl vykrvácen ve 2. sv. válce nejen ekonomicky, ale i psychicky; jak jsem již zmínil, resumé znělo: 27 milionů zabitých ruských občanů, proti cca 420 tisícům zahynulých Američanů…

    Tak se Morgentauův plán změnil na ten Marshallův, oficiálně Plán evropské obnovy (European Recovery Program), přijatý Kongresem USA v dubnu 1948 s ohledem na sílu komunistických zemí a obavy ze SSSR. Cíl byl pokrytecký a jasný; pomoci poválečné Evropě.

    Na post šéfa americké diplomacie dosadil v lednu 1947 generála George Marshalla, který nebyl pro Evropany nikým neznámým. V době druhé světové války působil jako šéf štábu americké armády. Dokonce měl původně namísto Eisenhowera velet invazi do západní Evropy. Měl tedy tolik potřebnou autoritu. Primární úkol mu byl jasný. Marshall upíral pozornost k hospodářské situaci válkou zničené Evropy. Do Evropy, kde byli desítky milionů lidí bez práce a nálety zničená města. Uvědomoval si, že politická stabilita jde ruku v ruce s prosperujícím hospodářstvím. Nebylo možné do nekonečna posílat do Evropy nazdařbůh peníze, aniž by existovala nějaká širší koncepce

    Jak se dnes projevuje výše popsaná vypočítavá politika USA vůči Německu? Spojené státy měly své americké zájmy; vybudovat z Německa silnou mocnost, aby měly v Evropě na své straně silného partnera. Napřed dělaly, že zničí německý zbrojní průmysl, pak ale z obav přes SSSR vycouvaly a investovali do Německa miliardy za mimořádně vysoký úrok, hlavně ten lokajský, proto byly vázány na výhradní obchod s USA, aby se dostaly z nacistické ruiny budoucího militantního obra na Starém kontinentu.

    Dnes patří armáda Německa mezi nejlépe vyzbrojené na světě; známka typicky amerického pokrytectví. Pokrytecký humbuk zvaný Morgentauův plán skončil dřív, než začal a brzy se německá armáda, která vlastně neměla existovat, poprvé od druhé světové války zapojila v Afghánistánu do přímých bojových akci. Německé mělo v Afghánistánu po Spojených státech a Velké Británii třetí největší kontingent. V roce 2010 sloužilo v Afghánistánu 5350 německých vojáků.

    Prezident Zeman se právem s vervou sobě vlastní distancoval od principu kolektivní viny, i když každý třetí muž Rakouska ve věku od 17 do 45 let šel s nadšením bojovat za Rakušana Hitlera z Braunau am Inn a jeho Třetí říši. Konstatoval, že “člověk by neměl zapomínat, že devadesát procent sudetských Němců hlasovalo pro pomahače Hitlera”.

    Ocenil, že zbývajících deset procent – socialisté, komunisté a další – bylo proti Hitlerovi. Benešovy dekrety neobsahují princip kolektivní viny, protože odhadovaných deset procent bylo vyjmuto z odsunu. ”Když občan nějaké země kolaboruje se zemí, jež jeho stát okupuje, tak je vyhánění mírnější trest než například trest smrti.”
    Německo, vlajka, Afghánistán… foto: Reuters…

    Se silnou žaludeční nevolností jsem ne tak dávno, když jsem sledoval ministra kultury české vlády Daniela Hermana, když jako vůbec první oficiální člen české vlády se patolízalsky lísal šéfovi Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL) Berndu Posseltovi. Následně vystoupil na 67. sudetoněmeckém sjezdu, kde v projevu předneseném v němčině připomněl okrajově nacistické zločiny, hlavně však násilnosti Čechů při poválečném odsunu německy mluvícího obyvatelstva. Oslovil v Norimberku sudetské Němce „milí krajané“ a vysloužil si aplaus…

    Připomeňme si nyní, jak v 50. let dvacátého století došlo v SRN k hospodářskému rozmachu projevujícímu se mj. nedostatkem pracovních sil. Šlo hlavně o zemědělství, hornictví a stavebnictví, kde se Západem zhýčkaní Němci nechtěli špinit manuální prací… Proto započal nábor pracovních sil ze zahraničí především z jižní Evropy. Roku 1955 uzavřelo Německo smlouvu o náboru (Anwerbevertrag) s Itálií, o pět let později se Španělskem a Řeckem.

    V Německu byli pracovníci ze zahraničí přijímáni s otevřenou náručí. Byl vytvořen nový termín pro „hostující pracovníky” Gastarbeiter (gastarbeitři)1. Turci, většinou muslimové, přicházeli do Německa od roku 1961. Rychle rostoucí německé hospodářství jim nabízelo lepší budoucnost, jelikož většina tureckých pracovníků pocházela z chudých oblastí Malé Asie. Mezi dělníky byli také vysoce zastoupeni Kurdové. Dělníci zpočátku své vydělané peníze posílali svým rodinám do Turecka.

    Předpokládalo se, že se po uplynutí pracovního poměru vrátí domů. Rozhodli se však usadit a podnikat. Ovšem, zapomněli, že je malér, když zlo se tváří jako andělé. Roku 1962 bylo v Německu zaměstnáno 13 000 Turků, roku 1974 již 800 000 tureckých pracovníků, což negativně ovlivnilo Turecko, jež ztratilo nemalý počet výkonných pracovních sil…

    Turci zkrátka jako užiteční idioti splnili svůj úděl otroků, resp. levné pracovní síly v Němci neoblíbených profesích nádeníků např. jako popeláři, pomocní dělníci při kopání kanálů a sklizních úrody na polích. Konec hospodářského rozmachu roku 1973 zapříčinil zastavení přílivu cizinců do Německa, přesto 2. Imigrace Turků pokračovala z důvodu přijetí zákona o sjednocení rodin.

    V roce 1983 byl přijat zákon o pomoci navrátilcům do rodné země. Většina Turků však zůstala a nadále pracovala v Německu. Dnes zde žije již druhá a třetí generace Turků. Druhá generace se do Německa dostala v důsledku slučování rodin buď přistěhováním, nebo již narozením v Německu. Společně začali podnikat (např. zakládání menších živností). Třetí generací jsou dnešní děti, které za přistěhovalce pokládat nemůžeme.

    Tito turečtí Němci, nebo snad němečtí Turci, nyní zásluhou Angely Merkelové, alias Mutter povýšili; jsou využíváni např. v pásové výrobě. Zakládají také malé obchody se zeleninou či rychlým občerstvením (döner kebab, currywurst aj.). Kromě toho se v Německu nachází 70 000 podnikatelů, kteří zaměstnávají přes 300 000 osob. Ovšem, není vše tak růžové; téměř pětina Turků žije ze sociálních dávek. Zrob susedovi dobře, osere ti plot…

    A co Rusové? Diskutuje se o tom, zda nás v roce 1945 osvobodili od nacistů, nebo zda nás připojili ke svému impériu. Je zde rok 1968. Nyní proti nám prý vedou „hybridní válku“, v Británii přizabili Skripala a u nás chtějí zase zakotvit skrze Dukovany. Čili jako s Němci: Co z minulosti vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát?

    Samozřejmě, že se havloidi bude zuby nehty cachtat, po vzoru brněnské učitelky Štěpánové, že od Hitlera osvobodily Evropu USA, přestože otevřely 2. frontu až v polovině roku 1944 . A ještě dodají, že SSSR mohl vyhrát jen díky penězům Spojenců. Ano, faktem je, že z celkového objemu britsko-amerických dodávek do Sovětského svazu bylo 22,6 procenta (asi čtyři miliony tun) odesláno severní cestou, 23,8 procenta (4,2 milionu tun) jižní a nejvíce – 47,1 procenta (osm milionů tun) – východní cestou.

    Zpěvem hymny, naštěstí pořád ještě té pravé Škroupovy, v podání německo-české pěvkyně Dagmar Peckové skončila nedávná hodinová demonstrace na pražském Václavském náměstí. Připomnělo mi to vše učitelku Štěpánovou z Brna, co tvrdí, že nás od Hitlera osvobodily USA..

    Na závěr avšak nebytně konstatovat, že spojenecké dodávky sehrály velkou, v některých oblastech dokonce rozhodující úlohu, uvážíme-li, že SSSR následkem počátečních katastrofálních porážek přišel o rozsáhlá území, a tudíž i zdroje průmyslové a zemědělské výroby. Licitování o výhodnosti však není etické. Rudá armáda obětovala životy 27 milionů vlastních lidí, a tím zachránila životy milionů vojáků západních demokracií, (US Army přišla jen o necelých 400 tisíc vojáků…), což se v dolarech ani v librách vyčíslit nedá. Kdyby postrádala odhodlání bojovat a zvítězit, žádné, ba ani sebevětší dodávky by ji nespasily.

    Projel jsem celou tu děsivou cestu v míru, ne v krutých zákopech plných bláta, zimy a sněhu i stovek mrtvol spolubojovníků – od Leningradu, přes Moskvu, Stalingrad, Kursk, Sokolovo, Duklu a Bánskou Bystrici; cestou jsem se klaněl stovkám pomníků padlým 13 milionům Rudoarmějců. Byl jsem i v Normandii, kde padlo cca tři tisíce Američanů… Když jsem nedávno psal o americko-sovětské, resp. ruské spolupráci v kosmu, bylo mi jasné to nejzásadnější. Rád to nyní zopakuji...

    Měli bychom být všichni soudní a uvědomit si bezkonkurenční jedinečnost dobývání kosmu. Jde totiž o místo, v němž se odehrává jediná mírová spolupráce USA a Ruska. Buďme za to vděčni, pokloňme se obětem na poli tohoto nejnáročnějšího neválečného působení lidstva a modleme se, aby tento mír vydržel a přenesl se z vesmírných dálav i na naši mikroskopickou Zeměkouli, na níž si pořád my, zbraněmi harašící mravenečci, směšně myslíme, že jsme pupkem všehomíru…

    Inspirujme se verši Alighierio v překladu Vrchlického o stupních blaženosti osob a zjevů v Dantově Ráji z Božské komedie: Ó zněte, hymny, všehomírem, zněte! Kde kvílí sosna, tymián kde květe, kde skála v šeré patří kraje… A hledat, kde se rozevírá to zřídlo světů nepojaté, snad najít srdce všehomíra - kdož by to nechtěl, hvězdy zlaté…

    0 0

    20.10. 2018   první zprávy
    Evropa je ohrožena nejen brexitem, ale i velkým množstvím dalších nakupených problémů, napsal Die Welt.Hospodářská krize v Itálii, migrace, nárůst populismu - to všechno vede k finančním ztrátám a podkopává důvěru občanů Unie svým vládám, uvedl autor článku Christoph Schiltz.
    Brexit není jediný a navíc není největším problémem EU, napsal německý deník Die Welt. Problémů je mnohem víc a společně mohou způsobit „rozdělení" unije, upozornil Christoph Schiltz. V tomto ohledu se stále více Evropanů zajímá: „Je EU stále společnstvím? Má smysl v něm zůstat? Představuje unie mé zájmy?""

    Londýn a Brusel se zatím nedokázaly dohodnout na formátu vystoupení Británie z Evropské unie, pokračuje publikace. Pokud dohoda selže, bude to nejhorší možný scénář. Rozpad jednání bude „pro hospodářský prostor Evropy šokem", a mimo EU to bude vnímáno jako další „známka neschopnosti Evropy". I když jse podaří dosáhnout kompromisu, mnohé problémy ve vztazích mezi Bruselem a Londýnem nezmizí. Z tohoto důvodu existuje „atmosféra nejistoty a nedůvěry", konstatoval Schiltz.

    Další důležitou otázkou je ekonomická krize v Itálii. Zemi hrozí defolt, zatímco nová „nepředvídatelná" moc v Římě tuto situaci neodstraňuje. Zjevně jsou přesvědčeni, že Evropa v každém případě provede „záchrannou operaci". Současné okolnosti mohou v Evropské unii vyvolat oportunistické, bankovní a finanční krize, které opět podkopávají důvěru občanů EU vůči svým vládám a povedou ke značné ztrátě příjmů, varoval autor.

    Bild: Jednání o brexitu v Bruselu se změnilo na „summit bezmocnosti"! 

    Třetím problémem EU je migrace. Ve stávajícím stavu není Evropa připravena na další příliv uprchlíků. Hranice jsou špatně chráněny. Nápady na vytvoření uprchlických táborů v severní Africe se ukázaly být nerealistické. Otázka distribuce migrantů, která se pro EU stala „jablkem sváru", však ještě nebyla vyřešena.

    Další hrozbou pro unii zůstává růst populismu, míní publikace. Po vítězství ve volbách ve Francii, Emmanuela Macrona, mnozí lidé očekávali, že populistická vlna v Evropě vyšumí, ale došlo k něčemu jinému. V téměř všech zemích EU se vzkřísily autoritářsko-nacionalistické strany, které mají silný vliv na moc. V některých zemích, například v Itálii, Maďarsku a Polsku dokonce jmenovali ministry z jejich řad. Nejde jim o zájmy Evropy, ale pouze o „vlastní sobecké zájmy", tvrdí autor. Italský ministr vnitra Matteo Salvini dokonce vytvoří v Evropském parlamentu „Ligu lig", tedy jakousi jednotu pravicových populistů. A šance na úspěch tohoto podniku jsou velmi vysoké, poznamenal Schiltz.

    0 0

    Jiří Baťa
    21. 10. 2018
    V poslední době se veřejnosti dostali poněkud irelevantní informace, nebo spíše konspirace, týkající se tzv. Istanbulské úmluvy. Prohlášení kněze, prof. Piťhy, který tento dokument odsoudil ve svém svatováclavském kázání ve svatovítské katedrále na Pražském hradě, kde mj. mluvil i o nebezpečí Istanbulské úmluvy, jejíž ratifikaci by měl český parlament projednávat. Podle profesora Piťhy jde o nebezpečný dokument, a ve svém kázání načtrtl děsivou vizi, jak bude za čas naše společnost a civilizace fungovat.


    Zde je vyjádření pana prof. Piťhy, ve kterém mj. říká: “Vaše rodiny budou roztrženy a rozehnány. Bude k tomu stačit, že dětem řeknete, že muž a žena nejsou totéž. Vezmou vám děti a zatají vám, kam je zašantročili, kam je prodali, kde je vězní. Postačí k tomu křivé obvinění. Určení pohlaví vašich novorozenců podle pohledu do jejich klína bude zrušeno. O svém pohlaví rozhodne dítě samo, a proto budete povinni je vychovávat bezpohlavně. Za každý nesouhlas budete deportováni do nápravně-výchovných pracovních táborů vyhlazovacího charakteru,” varoval prozřetelně kněz ve svém kázání. (ZDE)

    K tomuto tématu si dovolím připojit pozoruhodné vyjádření pana Libora Čermáka, ve kterém stručně (p)opisuje, či podtrhuje slova, pronesené prof. Piťhou (viz výše):

    1. Odebírání dětí ze svých rodin, ke kterému bude stačit i křivé obvinění.

    2. Příkaz rodinám vychovávat své děti bezpohlavně. 3. Za pouhý nesouhlas deportování do výchovně-pracovních táborů 4. Nadvláda homosexualistů nad ostatními 5. Indoktrinace touto politickou ideologií dětí ve školách 6. Stavění mužů a žen proti sobě. 7. Když k tomu dodám ještě ten jejich tolik proklamovaný multikulturalismus, vše připomíná tu nejhorší noční můru, jaká se může člověku zdát! Více na czechfreepress .

    Domnívám se, že ostentativní, iracionální a silná slova kněze, profesora Piťhy jsou do značné míry velmi radikální, vyjadřující nejen „domnělé“ obavy, ale také vykazující charakter trestného činu šíření poplašné zprávy. Nakolik je jeho veřejně predikované vyjádření (varování) opodstatněné a oprávněné, je však otázka. Abych se přesvědčil, že jsem četl správný text tzv. Istanbulské úmluvy, několikrát jsem si to ověřil a vždy jsem našel tento dokument: Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, (ZDE). Několikrát jsem si text dokumentu přečetl, ale takové či podobné texty jsem v „ujednání“ nenašel. Možná neumím číst mezi řádky, možná špatně vidím nebo špatně čtu a dost možná také dostatečně nechápu, co je v textu psané. Tím však nechci tvrdit, že v Úmluvě nejsou pasáže, které mají svoje reálné opodstatnění, stejně jako jiné zasluhují kritiku, v lepším případě diskuzi či účelnou polemiku.

    Co je však naprosto z textu dokumentu Istanbulské úmluvy zřejmé je, že se jedná o Úmluvu Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí (Istanbulská úmluva) Jde tedy o mezinárodní smlouvu Rady Evropy, posuzující především všechny druhy násilí vůči ženám jako formu historicky a kulturně podmíněné diskriminace. Úmluva se zaměřuje na prevenci, ochranu obětí a stíhání pachatelů genderově podmíněného násilí. Úmluva také nově definuje některé trestné činy (např. mrzačení ženského genitálu, vynucený sňatek, nebezpečné pronásledování (stalking), vynucený potrat a vynucenou sterilizaci). Úmluva tedy především chrání ženy např. před ženskou (dívčí) obřízkou (provádí se především v afrických zemích) nebo před sterilizací žen a pod.. Aspekty úmluvy, jak o nich hovoří kněz Piťha, resp. píše pan Čermák, se nezakládají se na pravdě, nemají reálný ani relevantní podklad a svým obsahem de facto zbytečně jitří emoce a vyvolávají pochybnosti občanů. Nabízí se proto otázka, zda emotivní kázání pana Piťhy s poukazem na „nebezpečný“ obsah textu Istanbulské úmluvy je myšleno vážně se všemi vyřčenými důsledky, nebo jde o úlet či jakési „hnutí mysli“ jako reakce pana Piťhy na (pro něj) nepřijatelný text tohoto dokumentu. Pokud ovšem oba pánové (případně další) budou schopni své názory a vyjádření prokazatelně doložit, jsem také ochoten se jim s pokorou omluvit.

    Jiří  B a ť a , 17. října 2018

    0 0

    21. 10. 2018      ukraina
    V novém vydání programu "Iščenko o nejdůležitějším" politolog Rostislav Iščenko okomentoval zprávy o tom, že na Ukrajině během cvičení Čisté nebe havaroval letoun Su-27 s ukrajinskými a americkými piloty. Upřesnil, že stroj byl vyroben ještě v dobách SSSR a je zastaralým modelem současného Su-35, který je ve výzbroji ruské armády.


    "Na jedné straně nejsou tyto dva modely vzájemně srovnatelné. Zároveň se navzájem podobají jako dvojčata, jsou vyrobeny pomocí stejných technologií a používají stejnou taktiku. Je docela možné, že američtí piloti chtěli prozkoumat zvláštnosti vedení boje ruských strojů. Kromě toho testovali ukrajinský systém protivzdušné obrany, který se rovněž podobá systému, jenž Rusko vytváří v Sýrii. Snaží se pochopit, jak jej lze obejít", vysvětlil expert.

    Večer 16. října během mezinárodního cvičení "Čisté nebe-2018" havarovala ve Vinické oblasti stíhačka Su-27UB, která patřila do 831. brigády taktického letectva v Mirgorodu (Poltavská oblast). Bylo oznámeno, že byli zabiti dva piloti: náčelník letectva vzdušného velení "Vostok" Vzdušných sil Ozbrojených sil Ukrajiny plukovník Ivan Petrenko a voják Vzdušných sil Národní gardy USA.

    Vojenský expert Alexandr Žilin také v komentáři listu Ukrajina.ru poznamenal, že tyto manévry mají výrazné protiruské zaměření.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0
  • 10/21/18--00:30: Volný pád
  •  

    David Rath
    21.10.2018  VašeVěc
    Asi už nikdo nepochybuje, že ČSSD směřuje k politické nule, tedy volebním výsledkům pod 5%. Volný pád vede logicky k panice v prostoru pro pasažéry. Ministři uzamčení v kokpitu jsou klidní. Spoléhají na své zlaté padáky. Počítají s tím, že se stroj zřítí, ale oni se budou pohodlně vznášet dál v oblacích osobního blahobytu.

    Ministerstva a s tím spojená obživa zajistí, že současné vedení strany vydrží až do hořkého konce. Je to z čistě sobeckého pohledu jednotlivců naprosto pochopitelné. Zkuste se vžít do jejich situace. Nikdo z nich nemá vzdělání, zkušenosti a většinou ani schopnosti na to, aby zastával špičkové pozice kdekoli, stát nevyjímaje. Více či méně to všichni z nich tuší a ví, že se to už nikdy opakovat nebude.

    Všichni se celý svůj život za někým vezli. Už v útlém mládí vlezli do strany a šikovně se přilepili k někomu schopnějšímu a ten je po celou dobu táhl. Takřka je to nestálo žádnou práci a přemýšlení. Mlčky a bez zájmu odseděli tisíce hodin na schůzích, které využívali jen k budování osobních kontaktů a příležitostným intrikám dostat se na dobré místo kandidátky. To jediné se za ta desetiletí naučili výborně. Jsou mistři v obchodování s funkcemi.

    Naučili se i mydlit schody těm schopnějším a každou konkurenci okolo sebe hned v zárodku zahubili. Snášeli a nechávali žít jen ještě neschopnější a línější. Do čelního střetu nikdy nešli. Neměli na to rétorické schopnosti, znalosti, vtip ani odvahu. Stačilo jen v pohodlí kanceláří čekat, až schopnější budou postupně zlikvidováni nebo se zaříznou sami, třeba i proto, že byli aktivní a nebáli se riskovat.

    Tak jsme došli až k dnešku. Ke konci ČSSD. Zachránil by ji už jen asi zázrak. Musel by se zjevit neuvěřitelně schopný, charizmatický lídr, který by dostal od spolustraníků takřka diktátorské pravomoci partaj totálně změnit. Moderním jazykem - krizový manažer. Ti dobří jsou vzácní i ve firmách a jsou placeni zlatem. Nikdo takový v řadách sociální demokracie vidět není a z venku si ho najmout nemohou.

    ČSSD v tom není sama. Podobný proces ničí i KSČM. Není to problém levice, ale je to důsledek zkostnatění a ohromné pohodlnosti, která zachvátila všechny klíčové funkcionáře obou stran. Umí jen omílat prázdné fráze a obchodovat svůj upadající vliv. Nepochopitelně se podivují , že jim voliči utekli k dynamickému obchodníku s iluzemi A. Babišovi.

    Přesto, především na nižších pozicích, v ČSSD zůstává pár schopných a nadějných lidí. Jsou to ti, kteří i přes úpadek strany vybojovali volební vítězství nebo dokázali získat mnoho osobních preferenčních hlasů. Zoufalá situace nabádá k zoufalému řešení. Všichni, kteří nyní uspěli jako třeba Birke, Vícha, Semerád, Dolejš... by měli vytvořit nové vedení. To staré ať si třeba dožije ve vládních funkcích.

    Pokud nenajdou krizového manažera nebo neobmění celé vedení za úspěšné, pak mají ti schopní ještě jednu šanci. Přesednout na ,,novou sociální demokracii" , nezničenou pohodlností , zbabělostí a bezzásadovostí. Mohla by třeba nést jméno Česká suverenita.

    0 0

    Ladislav Žák
    21.10.2018 VašeVěc
    V poslední době se nám v Evropě a blízkém okolí rozmohl takový nešvar… zabíjejí se tu novináři. Tu na Maltě, tu na Slovensku, tu v Dánsku, tu v Bulharsku, tu v Turecku na saudském konzulátu a také na Ukrajině a v Rusku. Připomenu pro pořádek Francii a Charlie Hebdo a možná jsem na někoho nebo něco v té houšti zapomněl.

    To, co je na tom všem zvláštní, je okolnost, jak proměnlivé jsou reakce našich politiků na události, které mají často společnou příčinu, tedy, že novináři byli zabiti kvůli výkonu své profese. Zatím se zdá, že jenom bulharská kauza má spíše sexuální kontext, ale i to může být pouhý zastírací manévr. Zatímco v případě Charlie Hebdo se předháněli v tom, kdo je více „je suis“ a natírali kde co do francouzské trikolóry, tak v případě saudského novináře, brutálně ubitého na vlastním konzulátu se na české politické scéně nepohnula ani myš a vše je růžové.

    V případě ruských kauz vyhlašují okamžitě o překot sankce a pomstu, používají slovenskou kauzu více nebo méně skrytě ke kritice poměrů v sousední zemi. K ostatním kauzám tak nějak skromně mlčí. Tedy pokud není podezření, že za smrtí novináře stojí nějakým způsobem Rusko… Hezky je to vidět na Ukrajině, kde jsou kauzy mrtvých novinářů tříděny podle toho, zda je za nimi možné uvidět nebo alespoň prefabrikovat ruský vliv. Domácí, ukrajinské zabijačky se tak nějak nepočítají. Neslyšel jsem nic o tom, že by někdo zpochybňoval poměry na Maltě nebo v Dánsku. Ozvat se proti Saudúm by asi znamenalo nějakou národní pohromu.

    Novináři umírají po celém světě, ale naši politici jsou, jak se zdá, specialisté jenom na některé případy. Měli bychom dbát na to, aby naši politici zaujímali jasná stanoviska všude tam, kde jsou hrubě porušovány principy svobody a demokracie. Svoboda slova a s ní spojená svoboda médií v tomto je alfou a omegou. Především je naší povinnosti činit tak tam, kde nás naše vůle nebo okolnosti činí spoluzodpovědnými… Nejde o to bránit novináře, jde o svobodu nás všech, kterým pořád někdo říká, co máme a nemáme říkat. Bohužel, včetně některých novinářů…

    Především bychom se tedy měli zaměřit na události kolem sebe, v České republice, Evropské unii a NATO… Přesně v tomto pořadí si zamést před vlastním prahem a až potom strkat koště a nos jinam.


    - - -

    0 0

    Ladislav Větvička
    21. 10. 2018 blog autora
    To je fajna praktyka. Už to vidim, jak by za mnu na naš konzulat ve Lvově přijeli synci z BISky a ufikli mi prst. „To maš za to, žes nehezky psal o tetce z Kroměřiža“, nechali by vzkaz v datove schrance a odjeli zpatky do Praglu.



    A sranda by byla na vyročnim srazu blogařu. Taka Šichtařka by byla uplně bez prstu. Je třeba si přiznat, že je to efektyvni opatřeni, bo bez prstu se na klavesnici blbě piše.

    V Saudske Arabii to tak maju. Cosik blbě napišete o hlavě statu, přijede za vama komando, uřizne prsty a pokud neslibite, že se budete chovat hezky, tak vas rozpusti a vypusti. Tam je svět ještě v pořadku. Ale podivejme se, jak zle na to zareagoval Zapad:

    „Rada bezpečnosti OSN se shodla vyhlásit okamžitě embargo na dodávky zbraní Saúdské Arábii.
    Návrh sankcí počítá se zákazem prodeje Saúdské ropy na světových trzích.
    Došlo ke zmrazení fondů Saúdské královské rodiny ve světových bankách.
    Saúdský Korunní princ a několik desítek dalších osob se octly na sankčním seznamu, mají zapovězený vstup do západních zemí.
    Saudští velvyslanci byli předvoláni na ministerstva zahraničí v mnoha zemích Západu.
    Saúdské Arábii bylo odňato pořádání řady mezinárodních akcí. Liberální média a novináři celého světa se předhánějí v líčení porušování lidských práv, mučení, zneužívání moci a korupce v zemi.
    Podél hranic Saúdské Arábie začaly růst vojenské základny NATO a probíhá spojenecké cvičení, zjevně reagující na rostoucí saudskou agresi v Jemenu, potlačování vnitřní opozice a deficit demokracie.
    Saúdská Arábie byla obviněna z účasti na teroristickém útoku na dvojčata 11. září 2001 a z podpory a financování Al Kajdy a jejich odnoží během posledních třiceti let. Začíná se hovořit o omezené humanitární vojenské kampani na podporu demokracie.
    Formuje se mezinárodní koalice, jejíž cílem je nastolit v Saúdské Arábii demokracii a západní hodnoty pomocí humanitárního bombardování a následné pozemní ofenzivy. Saúdský Král byl označen za tyrana a zločince, svět volá po jeho předvedení před tribunál pro válečné zločiny.“
    No a fčil už se zase probuďte. Saudi maju ropu, kupuju amerycke (a naše) zbraně, podporuju stejne teroristycke skupiny jako zapadni koalice a tym padem jim nehrozi nic. Saudsko neni Srbsko nebo Rusko, mile děti.

    - - -



    0 0

    Václav Umlauf
    21.10.2018  E-republika
    Důvod k očekávanému příchodu socialistů a komunistů je naprosto věcný a pragmatický. Vůbec nejde o politiku a o demokracii. Obojí je vytunelováno v systému korporátního fašismu potvrzeného výsledky komunálních voleb. Zavedení levice je dáno prostým pudem sebezáchovy.


    Ke komunálním volbám jsem psal komentář hned druhý den, viz článek Volby 2018: Miliardář Babiš nahradil levici a upevnil korporátní fašismus. Myslel jsem, že se zde (viz E-republika - pozn.red.NR) objeví nějaká další analýza, ale k tomu bohužel nedošlo. Ve svém rozboru jsem nezmínil komunisty, pouze jsem komentoval smutný osud sociální demokracie. Ta je nepoučitelná a vesele kráčí směrem k pětiprocentnímu politickému propadlišti. A komunisté je poslušně následují. Je to další levicová strana s chmurnou minulostí, která se nic nenaučila a nic nezapomněla. Nic se nenaučila z volebních porážek, které jdou v řadě za sebou. V komunálních volbách se komunisté ve většině měst v ČR propadli téměř nejníže ze všech velkých stran v ČR. V Praze komunisté odešli s 3,26% hlasů, v Brně získali v komunálních volbách 4,13% hlasů a umístili se na 9. místě, až hluboko pod vítězným ANO. A to je prosím strana, která má voličské jádro ve městech. Socani propadli ve třetích volbách po sobě a to se teď stalo i komoušům, protože po 22 letech nebudou mít v senátu jediného senátora. A komouši stejně jako socani nic nezapomněli ze svých špinavých politických triků posledních dvaceti let.

    Proč říkám komunistům “komouši” a socialistům “socani”? Protože jsem “vulgární” jménem obelhaného obecného lidu (lat. vulgus). Obě strany nejprve prodaly svůj program tím, že vytunelovali stát společnou rukou s pseudo-komouši z pravice. Pak vykastrovali svůj program, pak prodali voliče, pak socani vytunelovali svou stranu a Lidový dům. Ten historicky patřil slušným pracujícím už od první republiky. Tiskové a stavební družstvo dělnické odkoupilo Palác Losyů z Losinthalu roku 1907 a tento dům má skvělou historii světové levice. Komouši si po sametu také málem vytunelovali vlastní sídlo, ale tam je větší stranická disciplína. Hoši, co spolu komunisticky mluví, to nedotáhli do konce a nezvládli vytunelovat celou partajní kasu. No a pak obě levicové partaje prodali samy sebe za dobré politické bydlo pro stranické jedno procento. Socani k tomu začali tunelovat stát přes ministerstva. Opoziční komouši toto dělat nemohli, tak si zařídili dobré bydlo z poslaneckých a senátorských platů pro své rodinné příslušníky a pro milenky jednoho partajního procenta. Zkrátka, česká pravicová politika jako vyšitá, jen pod jinou vlajkou.

    A o tu vlajku jde. Seznam toho, oč začínáme, my občané, přicházet vzhledem k nefunkčnímu státu, začíná být stejně dlouhý, jako minulé výhody sociálního státu. Klikněte si třeba zde. Za sebe jsem chtěl demokracii a sociální stát. Na konci aktivního života jsem dostal korporátní fašismus jako zázračný všelék na neoliberálně vykradený stát. A tento děsivý stav mi prolhaná korporátní média prodávají jako dějinný pokrok. OK, vyrostl jsem za komoušů, tak vím, o co ve vládních a korporátních médiích jde.

    Shrňme debakl sociálního státu, který měla levice hájit de iure i de facto. Pravice nemusela z těchto věcí hájit nic. Všichni voliči by měli vědět, že pravicové partaje de iure a de facto slouží jednomu procentu, což dělají výtečně a zcela koherentně. Sociální stát zmizel vinou klausovského vytunelování, pak oposmluvního rozkradení a nyní korporátního, mafiánského a v nejlepším případě zájmového spolčení po komunálních volbách. V politice se po zmizení levice mezi sebou už baví jen ti hoši, kteří se mezi sebou baví už dvacet let. Jak po těchto debatách dopadne můj důchod, sociální a nemocenské zabezpečení, to je celkem jasné. USA je náš vzor a jejich 40 miliónů lidí na žebračenkách také.

    Takže se vraťme k nulovému rozdílu mezi komouši a socany, a proberme očekávaný příchod komunistů a socialistů. Náprava zkorumpovaných partají není možná, protože členská základna levice (na rozdíl od Demokratické strany USA) je naprosto pasivní a politicky bezzubá. Čekal jsem poslední změnu u komoušů, ale bohužel marně. Komoušský ÚV se sešel k hodnocení voleb 20. října 2018. Komouši a jejich pravicoví převlékači kabátů dobře vědí, o čem je partaj. Ale komunisté to vědí také. I čekal jsem, že komunisté na ÚV prorazí. Jenže komouši na ÚV pod vedením Vojtěcha Filipa vyšachovali komunistickou platformu Restart, jejíž vznik inicioval Josef Skála. Takže pravicoví komouši vyhráli a jedou v tunelování partaje dál. Oficiálním dřevním jazykem to znamená, že budou aktualizovat program strany a pak jej v klidu připraví levicovým stávkokazům ke schválení na řádném sjezdu strany na jaře 2020.

    Za starých komoušů se vykládal vtip tom, že v autobuse jede Stalin, Mao a náš Husák. Autobus klekne a Stalin navrhne zastřelit řidiče, Mao ho chce poslat do koncentráku. Husák moudře řekne: “Hoši neblbněte a předstírejte, že to jede.” Pravice zná Husáka skvěle, protože za něj začínali kariéru ve stranické, podnikové a bankovní nomenklatuře. Jedno procento dělá pro národ divadlo s tím, že přece máme zbytek sociálního státu, který nám milostivě nechali hoši, co spolu mluví. A za to jim máme být vděční a lízat jim paty, protože to zatím jede. To patolízalství máme dělat všichni. Kromě placených presstitutů, kteří se v této činnosti musí posunout do vyšších pater. Komouši a socani tuto Husákovskou komedii hrají také a umí to ze stejných historických důvodů jako pravice.

    Jenže levici zvoní umíráček jménem Babiš a korporátní fašismus, viz původní titul analýzy voleb. Socany a koumouše volila starší generace, která jde pomalu do hrobu a s nimi i tyto proradné partaje. Odchodu prvních je mi líto, ale to se nedá nic dělat, za nimi půjdeme i my. Takový je běh přírody, že i ti, co nakradli, nejsou a nebudou nesmrtelní. Český pán a kmán se mají údajně sejít v jedné hospodě. Ale doufám, že když půjdu kolem, tak už tam bude narváno. Pak tam nutně začnou létat první židle a budou se lámat první nohy od stolu. Druhý odchod levice nutný není a hlavně k němu není důvod. V rozdělení zisku ze společného jsme skončili na úrovni 19. století. Hypotéční krizi už máme také za sebou a další přijdou. Střední třída chudne nebývalým tempem. A celkem 47 % vojáků Pentagonu je podle posledního veřejného průzkumu přesvědčeno, že do roka a do dne vypukne velký válečný konflikt, nejlépe s Ruskem a Čínou dohromady. A podle Putina půjdou po prvním úderu Rusové do nebe, protože budou oběti. Ale prý spolehlivě zařídí válečné elitě Západu, že ve druhém odvetném úderu půjde do pekla. Po další velké válce už po levici ani pes neštěkne, protože lidstvo začne po nukleární zimě zase od začátku.

    Takže důvod k očekávanému příchodu socialistů a komunistů je naprosto věcný a pragmatický. Vůbec nejde o politiku a o demokracii, protože ta je vytunelována v systému korporátního fašismu potvrzeného výsledky komunálních voleb. Zavedení levice je dáno prostým pudem sebezáchovy. Pravicové jedno procento má naprosto vynikající pud sebezáchovy, rozšířený na všechny hochy, kteří se globálně spojili, jak bývalí Marxovi proletáři. A pro zbytnění svého již bytelného pudu sebezáchovy je jedno procento schopno udělat mnohé, což vidíme v Sýrii, Afghánistánu, Jemenu i jinde. Makáči v montovnách a střední třída si nechali vyměnit vlastní třídní zájem a s ním spojený pud sebezáchovy za jednoprocentní globální náhražku.

    Komouši a socani provozují simulákrum korporátně vlastněného pudu sebezáchovy na plný úvazek, jako dvorní šašci. Zaplaceno mají slušně, na královském dvoře se vždycky najdou nějaké odpadky z planetární hostiny. A vymiškované levici, zvlášť té intelektuální, už to šaškování ani nevadí. Politické a ideologické šaškování za projektový peníz pravice dávaný po nezbytné srážce 99 % z našich daní - to je přece úctyhodné řemeslo. A pestrobarevný oděv, dnes daný postmoderní sofistikou, ten se k tomu hodí jako vyšitý. Paradoxně mi tato prostituce levice vadí mnohem víc, než fakt, že pornoherečka kandidující za Piráty dostala místo na pražské radnici v letošních komunálních volbách (ZDE). Politické pravicové porno v Praze dostalo po Jakubu Jandovi další spřízněnou kapitolu a nyní je genderově vyvážené. Tak to má být. Praha je trendy a trenky potřebuje jen na Hradě místo prezidentské standarty. Ale současné levicové politické porno, to je fakt mazec.


    Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou:450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!



    0 0


    Finian Cunningham
    21. 10. 2018    russia-insider
    Dvojí zmizení člověka a dvojí odlišná reakce západních vlád na ně, ilustruje jejich až nebetyčnou licoměrnost. Když se začátkem tohoto roku ztratil z očí světové veřejnosti Sergej Skripal, okamžitě následovala trestná akce britské vlády a jejích spojenců z NATO proti Moskvě. Ale když došlo k šokujícímu a prokázanému zavraždění saudskoarabského opozičního novináře Džamala Chášakžida, projevily a doneška projevují západní vlády vůči tomuto zločinu zdrženlivost až nadlidskou.


    Reakce západních vlád a médií na „kauzu Skripal“ byla ovšem ohlušující a následovala vypovězení celých zástupů ruských diplomatů z Britanie, USA a 28 dalších západních zemí – a to jen a jen na bázi neopodstatněných domněnek, že za pokusem otrávit Skripala stojí Rusko. Důkazy pro tyto domněnky nebyly a nejsou dodneška pochopitelně žádné.

    Jisté se tak stalo jen jedno. A totiž to, že britské úřady se postaraly, aby Skripalovi, to je otec Sergej Skripal a jeho dcera Livia, zmizeli 4. března 2018 z očí veškeré veřejnosti. A to dokonale a navzdory nespočetným prosbám ruských úřadů a Skripalových příbuzných, aby se se Skripalovými měli možnost setkat. Což Londýn vytrvale odmítá, třebaže Livia je občankou Ruské federace se všemi konzulárními právy.

    Nyní porovnejme tento případ s reakcí Britanie, USA a dalších západních vlád na nezpochybnitelnou vraždu Chášakžida.

    Poté, co před dvěma týdny vešel do budovy saudskoarabského konzulátu v tureckém Istanbulu, nebylo po něm dál už ani stopy – zmizel - a až v průběhu minulého týdne oznámil saudský režim, že Chášakžid byl v budově konzulátu zavražděn – a to prý v průběhu „zpackaného výslechu“. Avšak už nějaký čas předtím oznamovaly turecké a americké zpravodajské služby, že Chášakžid byl na saudské diplomatické půdě zavražděn – a to patnáctičlenným saudským trestním komandem, které do Istanbulu vyslal Riád.

    Nejen že se proslýchá, ale jeví se dnes už jako jisté, že tělo Chášakžida bylo po jeho zavraždění rozřezáno chirurgickou pilou na kusy, které byly uloženy do krabic a pak dvěma letadly převezeny do Riádu až k očím saudské královské rodiny. K čemuž jak Turcí, tak Američané sděluji, je barbarské spiknutí, cílené k Chášakžidově zavraždění, dílem nejvyšších saudských vládců, jmenovitě pak korunního prince Muhamada Salmana.

    To, že se o Chášakžidovi vůbec hovoří, lze připsat jedinému faktu: byl americckým občanem a sloupkařem listu Washington Post. O tisících dalších obětí saudské pomsty se v západním světě zásadně nemluví.

    Nicméně bez ohledu na to, jak strašný a odsouzeníhodný zločin saudská monarchie spáchala, je reakce na něj ze strany Trumpovy administrativy, Britanie a dalších západních zemí téměř až patlízalská. Trump např. reagoval prohlášením, že prodeje amerických zbraní Saudské Arabii se kauza nedotkne. A Britanie, Francie a Německo vydaly sice minulý týden společné prohlášení, vyzývající k „věrohodnému vyšetření případu“, avšak ani jeden z evropských států nenaznačil vůči Saudům možnost nějakých sankcí, jako např. omezení dodávek zbraní či diplomatických vyhoštění. A saudští vládci dokonce pohrozili svými odvetnými opatřeními, kdyby se na ně západní vlády odvážily jakékoli sankce uvalit.

    Ale žádný strach, Saudská Arabie je západní spojenec, takže mu žádný trest ze strany západních zemí nehrozí. Zatímco když jde o Rusy platí, že rozum a dekorum jde v jejich případě stranou a každá hůl na ně je dobrá a prospěšná.

    Čímž čirá licoměrnost poráží nikoli jen mravnost, ale dokonce už i jen pouhou západem předstíranou hru na ni.

    Výbral a přeložil Lubomír Man

    0 0

    Finian Cunnigham19.10.2018 ICH, překlad Zvědavec
    Hrůzný případ zmizelého novináře Džamála Chášakdžího vyvolává otázku: Obávali se saúdskoarabští vládci, že odhalí velmi negativní informace o jejich tajném jednání? Konkrétně třeba o možném zapojení do teroristických útoků, k nimž došlo 11. září 2001 v New Yorku?


    Ještě zajímavější jsou zprávy z amerických médií, které se nyní objevují, že americká zpravodajská služba vyčmuchala, a byla si vědoma toho, že saúdskoarabští představitelé mají v plánu zadržet Džamála Chášakdžího. Věděli to ještě předtím, než novinář zmizel v budově saúdskoarabského konzulátu v Istanbulu minulý týden. Pokud Američané věděli, že jeho život je v nebezpečí, proč ho nevarovali, aby mohl uniknout smrti?

    Džamál Chášakdží (59) se stal škodnou - z pohledu saúdskoarabské elity. Bývalý šéfredaktor v saúdskoarabských státních sdělovacích prostředcích a poradce královského dvora byl bezprostředně spojený a informovaný o záležitostech saúdskoarabské královské rodiny. Jak záhadně uvedl jeden novinář: „Věděl, kde jsou pohřbena všechna těla.“

    Minulý rok Chášakdží dobrovolně přijal své vlastní vyhnanství, usídlil se v USA, kde začal psát sloupky pro deník Washington Post.

    Články od Chášakdžího začaly být stále kritičtější vůči dědici saúdského trůnu, korunnímu princi Mohammedu bin Salmánovi. Třiatřicetiletý korunní princ, známý jako MbS, je de facto vládce na ropu bohatého království - namísto jeho stárnoucího otce, krále Salmána.

    Zatímco západní média a několik lídrů, jako jsou prezidenti Trump a Macron, uznávali Mohammeda bin Salmána (MbS) jako „reformátora“, Chášakdží překazil snahy, které vyvíjely styky s veřejností v Saúdské Arábii, neboť kritizoval válku v Jemenu, blokádu proti Kataru a tvrdé zákroky proti saúdskoarabským kritikům doma v Arábii.

    Důvod, proč se členové saúdskoarabské královské rodiny cítili více znepokojení, spočíval v tom, co Džamál Chášakdží věděl o jejich temných a špinavých záležitostech. A nejen Saúdové, ale také aktéři amerického „deep state“.

    Chášakdží předtím působil jako mediální poradce prince Turki al Faisala, který je velmi význačnou osobou v saúdskoarabských zpravodajských službách, a má systematické vztahy s americkými a britskými protějšky. Faisal, otec prince Turkiho, byl králem Saúdské Arábie, dokud na něj v roce 1975 nespáchal atentát jeho rodinný rival. Faisal byl nevlastní bratr současného krále Salmána, takže princ Turki je bratrancem korunního prince - ačkoli ve svých 73 letech je dvakrát tak starší, než je princ.

    Po téměř 23 let, v letech 1977 - 2001, byl princ Turki ředitelem Mukhabarátu, saúdského státního zpravodajského aparátu. Napomáhal saúdské, americké a britské organizaci bojovníků - mudžahedínů v Afghánistánu, bojujících proti sovětským silám. Tito bojovníci v Afghánistánu se později seskupili do teroristické sítě al-Kájda, která dělala za USA špinavou práci v různých proxy válkách - na celém Středním východě, v severní Africe a ve Střední Asii, včetně Kavkazu, který se nachází podél ruských hranic. (a v Bosně!!! - pozn.red.NR)

    Deset dní před teroristickými útoky 9/11 v New Yorku, při nichž zemřelo asi 3 000 Američanů, princ Turki odstoupil z funkce šéfa saúdskoarabské zpravodajské služby. Byl to nečekaný odchod, ještě hezkou řádku let před ukončením jeho funkčního období.

    V amerických sdělovacích prostředcích se předtím objevily spekulace, že tento saúdskoarabský představitel již v předstihu věděl, že se něco velkého chystá 11. září. Přinejmenším 15 z 19 Arabů, kteří údajně v ten den unesli tři letadla, byli občany Saúdské Arábie.

    Princ Turki byl následně uváděn v rámci soudního řízení v roce 2002 ze strany rodin obětí 9/11. Existuje jistý náznak, že byl vědomě zapojen do organizování teroristického spiknutí. Pozdější veřejné komentáře naznačovaly, že se princ Turki zděsil tohoto zvěrstva. Ale vyvstává otázka: Věděl o blížícím se incidentu a skutečně varoval americké zpravodajské služby, které však tehdy nepodnikly patřičná opatření, aby útoku zabránily?

    Džamál Chášakdží dlouho pracoval jako důvěryhodný mediální poradce prince Turkiho, než princ rezignoval z veřejné funkce v roce 2007. Po 11. září byl Turki saúdskoarabským velvyslancem v USA i Británii.

    Nabízí se úvaha, že Džamál Chášakdží, který během řady let úzce spolupracoval s princem Turkim, pravděpodobně nashromáždil velmi citlivé informace o tom, co se skutečně stalo 11. září. Byli arabští únosci pouhé figurky, které použila americká CIA, aby napomohli této události - kterou od té doby američtí vojenští plánovači využívají k vedení globálních „válek proti terorismu“, jako krytí pro ilegální války v zámoří? Existuje obrovské množství důkazů, že útoky z 11. září byly skutečně akcí, spáchanou pod „falešnou vlajkou“, kterou zorganizoval americký deep state jako záminku pro své imperialistické běsnění.

    Zřejmý únos a vražda Džamála Chášakdžího, ke které došlo minulý týden, vypadá jako neuvěřitelně zoufalý krok, který saúdskoarabští vládci učinili. Na základě tureckých zdrojů se vynořuje více důkazů o tom, že novinář byl skutečně vlákán na konzulát v Istanbulu, kde ho zabilo 15členné komando. Ze zpráv vyplývá, že údajná vražda byla nařízena na nejvyšší úrovni saúdskoarabského královského dvora, což naznačuje korunního prince MbS.

    Proč by saúdskoarabští vládci nařídili tak ohavný čin, který by nevyhnutelně vedl k okamžitým politickým problémům, jakých jsme právě svědky (důsledky ze strany vlád a celosvětový zájem médií o tento případ)?

    Během loňského roku žádala saúdskoarabská královská rodina Chášakdžího, aby se vrátil do Rijádu a obnovil své služby jako mediální poradce královského dvora. Odmítl, protože se obával, že je v tom něco zlověstnějšího. Když se Chášakdží objevil v Istanbulu, kde na saúdskoarabském konzulátu žádal 28. září o dokumenty o svém rozvodu, královská rodina se zřejmě rozhodla, že ho polapí. Řekli mu, aby se vrátil na konzulát 2. října. V tentýž den přiletěla do Rijádu 15členná skupina ve dvou soukromých tryskáčích Gulfstream s posláním ho zabít.

    Oficiální prohlášení Saúdské Arábie zní důvěryhodně. Uvádí se v něm, že Džamál Chášakdží opustil budovu konzulátu zadní dveřmi, a to bez újmy na zdraví. Přesto však nechtějí poskytnout záběry z kamerového systému jako důkaz. Turci tvrdí, že jejich vlastní kamerový systém, který monitoruje čelní i zadní část budovy konzulátu, ukazuje, že Chášakdží neopustil tyto prostory. Turci s jistotou tvrdí, že novinář byl zavražděn uvnitř budovy, jeho ostatky byly rozsekány a odstraněny v diplomatických vozech. Dva soukromé tryskáče, které odletěly v tentýž den z Istanbulu s 15 Saúdy na palubě, se vrátily do Rijádu přes Káhiru a Dubaj.

    Saúdové museli být silně znepokojeni kritickými komentáři Chášakdžího, které publikoval deník Washington Post, že vykonali tak bezohledný čin. Zdá se, že sloupky přinášely stále více kritičtějších náhledů na režim korunního prince MbS.

    Washington Post tento týden oznámil, že zdroje amerických zpravodajských služeb zachytily z telekomunikací, že Saúdové plánují unést Džamála Chášakdžího. To nepřímo znamená, že saúdskoarabská královská rodina je v podezření z úmyslné vraždy.

    Toto odhalení by také mohlo mimoděk poukazovat i na účast amerických zpravodajských služeb. Pokud zpravodajské služby věděly o podlém záměru vůči osobě Džamála Chášakdžího, proč ho agenti USA nevarovali před cestou na saúdskoarabský konzulát v Istanbulu? Určitě by mohl získat tytéž osobní dokumenty na saúdskoarabském velvyslanectví ve Washingtonu D.C., v zemi, kde žil, a kde byl více v bezpečí.

    Džamál Chášakdží zřejmě znal příliš mnoho temných tajemství o tajných dohodách mezi zpravodajskými službami USA a Saúdské Arábie, která se v prvé řadě týkala teroristických útoků z 11. září. A kvůli jeho větší výřečnosti coby kritického novináře v prominentním americkém sdělovacím prostředku zřejmě nastal čas ho umlčet. Saúdové jako zabijáci, americká CIA jako ti, kteří tomu napomohli.


    Did Saudis, CIA Fear Khashoggi 9/11 Bombshell? vyšel 14. října 2018 na ICH. Překlad v ceně 458 Kč Zvědavec.



    Poznámka editora


    Postupně vyplývají drastičtější a drastičtější popisy toho, co Saúdové s chudákem Chášakdžím prováděli. Uřezali mu prý prsty, tělo rozřezali motorovou pilou a rozpustili v kyselině. Překvapuje mě, že se tyto informace tak rychle dostaly ven, Turecko dokonce uveřejnilo sedmiminutovou nahrávku z mučení Chášakdžího. Jak se k tomu dostali?

    Také začínají mizet samotní vrazi. Z SA prý přijel původně patnáctičlenný tým mučitelů. Jeden z nich, Albostani, měl prý podivnou dopravní nehodu, při které zemřel.

    A teď hádejte, co na to Západ. A Amerika, která vždy první mektá o lidských právech. Inu, v podstatě moc nemektá. Nemektá už tři roky, co SA bombarduje chudičký Jemen. Sice se Trump jako zlobí a vraští obočí, ale jinak je poměrně ticho. Žádné sankce, žádné rušení obchodů, nic. Přesně podle známého "je to zkurvysyn, ale náš." Pochopitelně. Saúdové svými prodeji nafty za dolar udržují při životě status dolaru jako rezervní měny a umožňují tak USA parazitovat na zbytku světa. Navíc nakupují hojně zbraně v USA, což udržuje americkou ekonomiku před krachem. Jinak se tam totiž už nic nevyrábí.

    Z toho dvojího metru Západu je jednomu na blití.


    - - -

    0 0


    Eugen Rusnák
    21. 10. 2018  HlavnéSprávy
    „Kráľovstvo Lesotho je ďalšou krajinou, ktoré zmenilo svoj postoj voči súčasnému štatútu Kosova a odvoláva všetky svoje vyhlásenia, ktoré môžu byť interpretované, ako uznanie nezávislosti tejto krajiny. Lesotho neuznáva nezávislosť Kosova,“ vyhlásil srbský minister zahraničia Ivica Daćić po stretnutí s premiérom Lesothá Pakalithom Bethuelom Mosisilim a ministrom zahraničných vecí a medzinárodných vzťahov tohto afrického kráľovstva Lesegom Makgotim.

    Kráľovstvo Lesotho v tejto súvislosti urobilo vyhlásenie. Ministerstvo zahraničia tejto krajiny uviedlo, že „Vláda Kráľovstva Lesotha je presvedčené, že jediným možným riešením otázky o budúcom štatúte Kosova je podpora dialógu medzi Belehradom a Prištinou. Dovtedy, kým sa rokovania neskončia, nedá sa určiť štatút Kosova. Preto otázka o uznaní Kosova ako štátu je predčasná,“ uvádza sa vo vyhlásení ministerstva zahraničia Lesotha.

    Taktiež sa uvádza, že jednostranná deklarácia o nezávislosti Kosova protirieči Helsinským dohodám a Rezolúcii Rady bezpečnosti OSN č. 1244.

    Lesotho, dlhý tvar Lesothské kráľovstvo, je malý vnútrozemský štát v Afrike. Lesotho spoločne so Svazijskom tvoria dve enklávy v území Juhoafrickej republiky. Lesothské kráľovstvo je jedinou krajinou, ktorej celé územie leží vyššie ako 1 000 metrov nad morom. Najnižší bod má výšku 1 400 metrov. Vďaka hornatému povrchu krajiny sa niekedy Lesothu hovorí africké Švajčiarsko. Lesotho má vyše 2 miliónov obyvateľov.

    Pripomenieme, že v priebehu ostatného roka celý rad krajín odvolal svoje predošlé rozhodnutia o uznaní Kosova. Napríklad, podobné rozhodnutia prijali: Republika Surinam, Republika Burundi, Libéria a iné štáty.

    0 0

    Rostislav Iščenko
    21. 10. 2018     russnov
    Rozhodnutí Svatého synodu Ruské pravoslavné církve, který se konal v Minsku, o přerušení eucharistické komunikace s Konstantinopolským patriarchátem nepřekvapilo nikoho. Bylo očekáváno. Ale někteří obzvláště horliví bojovníci za víru byli zklamáni umírněností tohoto rozhodnutí.


    Doufali, že RPC prohlásí, že Konstantinopolská církev pozbyla svou kanoniku, vyhlásí anafému Bartolomějovi a biskupům Konstantinopolského patriarchátu, kteří ho podporovali, a bude žádat od každého rozkolníka osobní pokání. Formální právo na taková jednání RPC měla. Pokud si přečteme seznam toho, čím je Konstantinopol podle rozhodnutí synodu vinný, zjistíme, že je mnohem působivější, než byly rozpory mezi Římem a Konstantinopolem v roce 1054, od nichž se obvykle počítá velké schizma. A tehdy papežové a patriarchové neskrblili vzájemnými anafémami a kletbami.

    Pokud máme hypoteticky přeložit rozhodnutí synodu do jazyka sekulární diplomacie, pak RPC zrušila diplomatické vztahy s Konstantinopolem, ale nevyhlásila válku. Zrušení diplomatických vztahů je zpravidla posledním krokem před válkou a ta následuje brzy po takové roztržce. Ale existují případy, kdy jsou přerušeny diplomatické vztahy, státy jsou v těžké konfrontaci, někdy hrozí zbraněmi, nastávají dokonce i neformální střety vojáků, ale k válce přece jen nedojde.

    Nejznámějším příkladem jsou vztahy SSSR a Izraele. Moskva přerušila diplomatické vztahy dvakrát: od února do června 1953 a od roku 1967 do roku 1991. V roce 1956, během anglo-francouzsko-izraelské agrese proti Egyptu, SSSR hrozil, že použije vojenskou sílu k potlačení agresora. Sovětští vojenští poradci pracovali v několika arabských zemích, přičemž se stávalo, že se účastnili vojenských akcí (i umírali, i zabíjeli). V kritických okamžicích byly například do Egypta poslány celé brigády PVO s veškerým personálem. Ale k přímému vojenskému střetu mezi SSSR a Izraelem přece jen nedošlo. Navíc obě země dělaly všechno pro to, aby nedošlo k překročení poslední čáry.

    Důvody pro umírněnost SSSR jsou pochopitelné. Přímá ozbrojená konfrontace s Izraelem v těch podmínkách mohla rychle přerůst ve světovou válku a na jaderném popelu by bylo jedno, kdo uhořel první a kdo byl poslední.

    A jaké jsou důvody k umírněnosti RPC? Církve přece nedisponují armádami a boj proti sobě provádějí ve sféře morálky a ducha, ale v materiálním světě nikoli.

    To je ten důvod. Bartoloměj nebyl jediný odpadlík, podpořil ho synod Konstantinopolské církve. Možná všichni duchovní, mniši a farníci Konstantinopolského patriarchátu nesouhlasí s tímto rozhodnutím. Měli by mít možnost formulovat svou pozici a ovlivnit hierarchii, která se odklonila od kánonů. Pokud se však okamžitě odmítne kanonika celé Konstantinopolské církvi, může to přimět k podpoře Bartoloměje dokonce i ty, kteří by byli ochotni se proti němu postavit. Vždyť pod úderem se ocitne celá Konstantinopolská církev. Odsuzovat pouze Bartoloměje za toto rozhodnutí bylo nesprávné a také nemožné, protože bylo přijato celým synodem Konstantinopolského patriarchátu, v souladu s procedurou.

    Nesrozumitelná je zatím také situace ve světovém pravoslaví. Všechny církve se nevyjádřily ke konfliktu mezi Moskvou a Konstantinopolem. Dokonce i ty, které formálně podpořily RPC, to učinily akurátně, když vyzvaly k obnovení jednoty a překonání rozporů.

    Světové pravoslaví se obává dalšího velkého schizmatu. Obává se proto, že linie rozdělení projde nejen mezi různými církvemi, ale také uvnitř jednotlivých církví. Žádná z nich není pojištěna proti tomu, že pokud se otázka dostane na hranu, že část jejích duchovních, mnichů a farníků podpoří RPC a část Konstantinopolský patriarchát.

    Světové pravoslaví se z posledních sil snaží zabránit tragédii druhého velkého schizmatu. Za těchto podmínek by příliš tvrdá reakce, která oponentovi neumožňuje vrátit se zpět, dovolila soupeřům obviňovat RPC za to, že právě ona iniciovala rozkol. Dokonce i v mezinárodních (sekulárních) vztazích, dokonce i státy, které jsou prakticky otevřeně zapojeny do mezinárodního banditismu (které bombardovaly Jugoslávii, Libyi, Irák a organizovaly převraty po celém světě, navzdory mezinárodnímu právu), se snaží zdůvodnit svůj postoj a prezentovat jej jako morálně bezúhonný, dohnaný k reakci na "agresi" jeho oběti. Nejen obyčejní lidé, ale také politici se často nesnaží hledat pravdu a přijímají připravené pravděpodobné vysvětlení. Zvláště pokud je to pro ně výhodné.

    Hned několik uznávaných církví v osobě svých biskupů a/nebo primátů volalo po svolání všepravoslavného koncilu, který by vyřešil konflikt mezi RPC a Konstantinopolským patriarchátem. Ve skutečnosti tento koncil, dokonce i když bude svolán, nevyřeší rozpory. Moskva tam bude mít svou vlastní skupinu příznivců, Konstantinopol svou, a možné kompromisy nebudou nikomu vyhovovat. Takže i když koncil zahájí svou práci, fakticky prostě zafixuje rozkol.

    Pro Konstantinopol je koncil méně výhodný, než pro Moskvu. V jedné otázce budou téměř všechny církve určitě proti Bartolomějovi - ve věci jeho nároku na papežskou moc v pravoslaví. A právě tato otázka (na rozdíl od ukrajinské autokefalie) je pro Bartoloměje zásadní. Celá hra jím nebyla rozpoutána proto, aby uspokojila Porošenka nebo skupinu "jestřábů" v USA, ale aby využila jednání těchto lidí a skupin pro zvýšení jeho vlastní prestiže, pro uchopení výhradní moci, ne-li nad celým světovým pravoslavím, pak nad jeho podstatnou částí.

    Takže Konstantinopol bude muset buď zmařit organizaci koncilu a převzít tak odpovědnost za ztroskotání mírového úsilí nejuznávanějších pravoslavných církví tím, že je postaví proti sobě, nebo na koncilu vystoupit proti drtivé většině pravoslavných církví v otázce pro Bartoloměje zásadní - o nadřazenosti jeho moci nad všemi ostatními církvemi a jejich primáty. Třetí možnost - kát se a smířit se s potrestáním - je nepřijatelná, protože Bartoloměj a Konstantinopolský synod vědomě šly vyprovokovat konflikt, chápaly, jaká bude reakce a nemají v úmyslu ustupovat.

    Když vystoupí proti koncilu, proti celému světovému pravoslaví, a nejen proti RPC, Konstantinopol vezme na sebe morální odpovědnost za schizma, nejdůležitější ale bude, že vstoupí do formálního konfliktu s několika nejuznávanějšími pravoslavnými církvemi (a dokonce s jejich většinou).

    Úkolem RPC je sjednocení kolem sebe veškerého (nebo většiny) světového pravoslaví. Úkolem Konstantinopolu je ponechat RPC osamocenou. Bartoloměj nepotřebuje podporu ostatních církví. Potřebuje, aby nikdo formálně nevystoupil proti němu. Soukromé názory, dokonce i primátů, bez formálních sankcí, definovaných synody, přežije. Pro něj by bylo hrozné formální odsouzení jeho pozice všepravoslavným koncilem nebo synody všech, nebo většinou, nebo dokonce jednoduše stařešiny a nejvlivnějšími pravoslavnými církvemi. Pokud se to stane, Konstantinopolský patriarchát bude pro světové pravoslaví jednou z mnoha rozkolnických sekt, mezi nimiž bude mít i kyjevský Filaret (Denisenko) větší vliv než Bartoloměj.

    Proto má rozhodnutí RPC dvě stránky. Na jedné straně přerušením eucharistické komunikace RPC ukazuje, že nebude mlčky tolerovat agresi Konstantinopolského patriarchátu a může v budoucnu přijmout tvrdší opatření. Druhá strana mince je určena pro světové pravoslaví, kterému RPC ukazuje, že souhlasí s tím, aby byl problém předložen soudu všepravoslavného koncilu (její představitelé tuto myšlenku nikdy neodmítali a vždy ji komentovali jako užitečnou iniciativu).

    Nyní jděte a přesvědčte Bartoloměje. RPC, která přerušila eucharistickou komunikaci s Konstantinopolským patriarchátem (přerušila s ním diplomatické vztahy), vyčerpala arzenál prostředků jí dostupných k přesvědčování, ale je připravena se s ním setkat u jednacího stolu, pokud Bartoloměj přijme myšlenku všepravoslavného koncilu.

    Svým rozhodnutím posouvá RPC ostří konfrontace z linie RPC - Konstantinopol na linii Konstantinopol - světové pravoslaví. Samozřejmě že Bartoloměj a jeho hodnostáři také nejsou děti a vědí, jak se mají provádět složité diplomatické manévry (abychom si to dokázali, stačí si všimnout, jak si omotali kolem prstu v souvislosti s autokefalií ukrajinských rozkolníků Porošenka a USA). Budou hledat odvetný tah a něco vymyslí. Ale jejich postavení je zranitelné z objektivních důvodů. Pro věřící pravoslavné křesťany je důležitá jejich zřejmá nekanoničnost. Bartolomějova ctižádost je pro politické pravoslavné křesťany nepřijatelná (oni samotní jsou ctižádostiví). Proto závěr Konstantinopole o přímé diskuzi s pravoslavným světem o otázce, která se přímo dotýká všech pravoslavných (o výhradní moci Bartoloměje), objektivně vede ke zvýšení rozporů mezi Konstantinopolem a světovým pravoslavím, čímž se zvyšuje počet zainteresovaných spojenců RPC.

    Jak je známo, v každém konfliktu je důležité minimalizovat počet nepřátel a maximalizovat počet spojenců. Právě tomuto cíli slouží nynější rozhodnutí Svatého synodu RPC. Proklít Bartoloměje je možné vždycky. Bude lepší, když jej zavrhne samotný Konstantinopolský patriarchát. A světové pravoslaví jej ze sebe vyvrhne.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    -kou-
    22. října 2018 PrvníZprávy
    Rusko odsuzuje nové akce v USA, které se snaží vydírat Rusko, aby udělalo ústupky v oblasti strategické stability, řekl ruský náměstek ministra zahraničí Sergej Rjabkov.

    Vrátí se do Evropy nové "Pershingy"?





    Komentoval tak plány USA k odstoupení od Smlouvy na likvidaci raket středního a krátkého doletu (INF). Předtím americký prezident Donald Trump oznámil, že ukončí smlouvu INF s Ruskem a obvinil Moskvu, že porušuje smlouvu.

    „S hlubokým znepokojením a odsouzením přijímáme nové americké pokusy o vydírání Ruska dělat ústupky v oblasti mezinárodní bezpečnosti a strategické stability. Z ruské strany se opakovaně říkalo, že Američané nemají důvod obviňovat Rusko z porušování této smlouvy,“ citovala Rjabkovova RIA Novosti.

    Guardian: Bolton poradil Trumpovi, aby se stáhl ze smlouvy o raketách!

    „Po celá léta nebyli schopni podpořit svá obviněné důkazy s jasným vysvětlením, proč to dělají," dodal náměstek ministra zahraničí.

    Náměstek ministra zdůraznil, že pokud Washington bude i nadále jednat „neohrabaně a hrubě" a bude pokračovat v jednostranném odstoupení od dohod, vyvolá odpověď Moskvy.

    „Pak už nám nezbude, než přijmout odvetná opatření, včetně vojensko-technického charakteru. Ale já bych to do toho nechtěl dovést,"řekl Rjabkov.

    Smlouva o likvidaci raket středního a krátkého doletu byla podepsána 8. prosince 1987 během návštěvy sovětského vůdce Michaila Gorbačovova do Washingtonu. Poprvé se likvidovala celá třída raketových zbraní s doletem od 500 do 1000 a od 1000 do 5500 kilometrů, včetně raket R-12 a R-14, které SSSR umístil na Kubu v roce 1962, a které vyvolaly karibskou krizi. V květnu 1991 byla smlouva plně realizována, když SSSR zničil 1752 balistických a křídlatých pozemních raket a USA – 859 (například rakety „Pershing"). Dokument není časově limitován. Současně má každá strana právo ukončit smlouvu předložením přesvědčivých důkazů o tom, že je třeba ji ukončit.

    Evropanům by měl kvůli těmto zprávám běhat mráz po zádech. Jaderné rakety středního a malého jsou totiž určeny především pro evropské bojiště. Jejich likvidace byla podpořena právě poznáním, že proti nim prakticky neexistuje obrana.

    - - -

    0 0

    PPK
    22. 10. 2018 Outsidermedia
    Ano, politika nám často připadá neprůhledná a nelogická. Občas si dokonce i myslíme, že mnohá rozhodnutí a opatření politiků jsou vedena jen emocemi, někdy snad i jen těmi soukromě milostně zhrzenými. Jenže přitom zapomínáme na fakt, že jen málokterý významný čin nějakého „státního vůdce“ v této branži je pouze dílem jedince. Proč? Inu proto, že v pozadí událostí je téměř vždy přítomen a silně angažován kolektiv zcela chladných mocenských a ekonomických pragmatiků, kteří ty politiky ze zákulisí ke svému prospěchu a zisku jednoznačně řídí.


    Kapitalismus sice logicky prochází občasnými krizemi, ale v dlouhodobém horizontu přesto celkem dosud jakž takž kvete díky svému staronovému politickému vynálezu, zvanému kolonialismus, ba dokonce nyní již i s matrixovou předponou neo-. Důvody jsou prosté: Zdrojem luxusu elit z největších zisků v tomto Systému je průmyslová výroba. Ta pochopitelně potřebuje přírodní zdroje. Nejprve to bylo dřevo, pak nastoupila doba uhlí, nyní je to ropa a zemní plyn. Systém rovněž potřebuje vzácné nerosty typu stříbra, mědi, zlata, diamantů, uranu a vzácných kovů pro nové počítačové, kosmické a tedy především zbrojní digitální technologie.

    Takže zatímco v Evropě a USA nebyl problém vypěstovat ekonomické zdroje zemědělsky rostlinné, těch nerostných už začalo valem ubývat. Přitom kapitál též zjistil, že nejefektivnější zdroj zisků, čili pracovní síla vlastních lidí, je už rovněž značně ekonomicky vyčerpána a marxismem zároveň natolik sociálně poučena, že bude mnohem výhodnější si námezdní dělníky opatřovat v koloniích. A tak rozhodnuto, uděláno: Evropské velmoci a USA si zbudovaly a vyzbrojily loďstvo a bombardéry a začaly dobývat, surovinově plundrovat a pracovně vykořisťovat třetí svět.

    V koloniích kvůli tomu sice bývaly občas vzpoury a války, ale dá se říct, že téměř sto roků to kapitalismu celkem fungovalo jako na drátkách. Jenže, jak se říká, příklady táhnou a revoluce 1917 v Rusku časem o sobě dala vědět i ve třetím světě. V koloniích začal národně osvobozenecký boj sociálně utlačovaných domorodců a některé národy a jejich státy na jihu Afriky dokonce už i kolonizátory nelítostně vyhnaly. Leč Evropa a USA nadále potřebují v globálním kořistění pokračovat a tak byla vymyšlena metoda, jak tomuto vývoji zabránit.

    Nu a protože – jak se říká – v kapitalismu vládne trh, začali se politici Evropy a Nového světa chovat tržně a časem celkem úspěšně zkorumpovali mnoho domorodých královských a náčelnických rodin afrických kolonií nabídkou, která se neodmítá: Separátního luxusu jen pro ně za podmínky, že korporacím Evropanů a Američanů umožní ty kolonie dále v klidu plundrovat. Na oplátku za svůj souhlas pak ekonomická a náboženská elita kolonií začala požadovat na vládcích USA a Evropy peníze a zbraně, aby měla čím případné vzpoury vykořisťovaných domorodců potlačovat. Starý svět třetímu světu rád vyhověl a na rotačce vytiskl pro africkou elitu další dolary. A tak se stalo, že např. v Saúdské Arábii vyrostla skvělá města mrakodrapů, přičemž se zdálo, že vše se bude takhle dobře dařit dál.

    Jenže tehdy přišla ke slovu logika politických důsledků. Protože neokolonizátoři potřebovali ve třetím světě čilé a výkonné dělníky, zlepšili tam zdravotní politiku a důsledkem toho bylo, že tamní pracující domorodci se přes veškerou bídu početně značně rozmnožili a vlivem technologií typu internet začali být i mnohem více informováni o svém sociálním údělu. A co s nimi teď, když jejich množství vzrostlo natolik, že začalo hrozit svržení domácích elit v koloniích a tím i konec jejich korupčního svazku s ekonomickými, finančními a zbrojařskými korporacemi ve Starém světě?

    A tak byla vymyšlena politická záminka typu arabských a dalších politických jar, majdanů a občanských i dobyvačných válek na Blízkém východě a na severu Afriky a následně pak rozjeta jedna z největších ekonomických investic bank a korporací Západu – Akce Uprchlík. Davy mužských domorodců třetího světa pak začaly proudit do západní Evropy, čímž se počet vykořisťovaných nespokojenců v koloniích nejen snížil, ale zejména odtamtud zmizeli muži vojenského věku. Jinak řečeno, zmizeli právě ti budoucí potenciálně nebezpeční národně osvobozenečtí bojovníci proti vlastním elitám v koloniích. A výsledek? Zůstala tam jen masa opuštěných, krotkých a pracovitých naivních žen, jejich dětiček a pak už jen domorodá elita ve svých palácích.

    Západní Evropa má sice nyní doma z vlastního obyvatelstva náboženský a sociální vroucí kotel, ale mocenští šíbři evropských a amerických bank a korporací jsou zatím plně spokojeni, protože se kolébají myšlenkou, že když se vládám Západu zadaří už konečně vyvolat tu vytouženou novou a opravdovou válku proti Rusku, tak tu v Evropě bude k dispozici dostatek odhodlaných neevropských vojáků, kteří v té mele budou ochotni nadšeně, krutě a za Alláha proti Rusům válčit na rozdíl od rodilých Evropanů, kterým stále ještě poučení z 2. světové pořád až až do sytosti postačí.

    Jak je vidět, logika politických mechanismů v hlavách elit imperialistických západních kolonizátorů byla celkem jednoduchá. Zaplatili sice hodně peněz za transfer imigrantů z Afriky a za vstřícnost podplacených politiků v koloniích i v Evropě. Moře peněz stál také nábor a aktivity propagandistů a politických kolaborantů ve vládách EU a vítačských neziskovkách, ale stále ještě se prý zdá, že se jim to vyplatilo. Jenže má to malý háček, který má jméno Čína, čínská Komunistická strana a tamní chytrá a důsledná vláda. Číňané totiž mezitím začali do třetího světa masivně investovat. Investovat nejen ekonomicky, ale i politicky, protože skutečně sociálně. Investovat jak infrastrukturně do obživy domorodců afrických kolonií a do jejich surovinových zdrojů, tak i tím zároveň tamním lidem zlepšovat kvalitu jejich životů. Zato evropský Západ, ten má teď ve svých zemích jen plno nevzdělaných muslimských uprchlíků, které musí živit. Inu jak se zdá, něco tam ti soudruzi korporátní elitáři v Berlíně, Bruselu a Washingtonu tak trochu nedomysleli.

    A tak, jak se zdá, bude to v té globalistické politice světa kapitalismu ještě zajímavé. Příliš nepoctivá, sociálně nedomyšlená a bezohledně prostoduchá logika některých zdánlivě složitých „investičních“ mechanismů se v politice zkrátka občas nevyplácí. I když jinak … chápu smysl a cíl toho na pohled tak složitého děje. Pro světový kapitalismus byl přece důvod toho všeho vskutku jednoduchý a velmi prostý – udržet si dál na pár let tu svou existenci. Takže, kolik roků ještě, milý čtenáři, dáváš kapitalistickému korporátnímu fašismu a jeho šéfům – bankéřům a zbrojařským oligarchům?

    - - -



    0 0
  • 10/21/18--22:08: Zlo plodí zlo
  • Vladimír Stwora
    22.10.2018  Zvědavec
    Když svého času herec Stropnický, omylem tehdejší ministr obrany, hájil vyslání českých žoldnéřů do Afghánistánu, bylo mi z jeho krátkozrakosti, hlouposti a nedostatečného rozhledu trapně. Nebyl totiž vůbec žádný důvod, proč by se měli naši vojáci placeni z peněz českých daňových poplatníků zúčastňovat agrese vůči suverénnímu státu, který nás nijak neohrožoval.  (Naše účast na misi ISAF v Afghánistánu je dobrovolná, jsou státy NATO, která tam nejsou. Například Dánsko, Černá Hora, Island, Litva a další.)

    Herec nějak nepochopil, že ministerstvo má přívlastek „obrany“, nikoliv „agrese“ nebo „války“. Herec samozřejmě zdaleka nebyl jediný, který se o vyslání českých žoldnéřů do Afghánistánu zasloužil. Udělali to politici v čele státu, celá vládnoucí garnitura, příkladně hloupá, příkladně v předklonu, příkladně kolaborantská. Už tím, že havloidé tuto zemi dotlačili do NATO, do nejagresivnějšího a nejnebezpečnějšího vojenského spolku, ji vystavili krajnímu nebezpečí. A následky na sebe nenechaly dlouho čekat.

    V srpnu tohoto roku zahynuli v Afghánistánu tři čeští vojáci. Zabil je sebevražedný útočník. Celý ten incident byl od počátku divný. Cituji z článku Martina Kollera na PLC:

    Akce, při níž došlo k usmrcení tří českých vojáků, byla popsána v médiích, a pokud je popis pravdivý, zůstává rozum stát. Jedno obrněné vozidlo vjelo do aglomerace obydlené nepřátelským obyvatelstvem a vojáci z něj vystoupili. Proti nim šla pravděpodobně podezřelá osoba. Jeden z mezinárodní vojenské skupiny (Afghánistán, ČR, USA) zaklekl a zamířil na podezřelou osobu. Tři Češi se jí vydali naproti. Když se přiblížili, odpálil sebevražedný útočník nálož, která je usmrtila.

    ...jedno z pravidel bylo, že nikdy nejezdilo samotné vozidlo. Vždy minimálně dvě, aby si zajistila vzájemnou podporu, palebnou silou počínaje a evakuací z boje konče. Z vozidla, které zůstane stát, ať již z jakéhokoli důvodu v nepřátelské aglomeraci se stává potenciální rakev své osádky. V takovém případě má druhé vozidlo cenu života. Tentokrát jelo do akce pouze jedno vozidlo. Ne že by druhé vozidlo naše vojáky zachránilo před sebevražedným atentátníkem v situaci, která nastala, ale je to udivující, ne-li podezřelé. První otázkou je, kdo poslal osamělé vozidlo mezi nepřátele.

    … Vozidla kategorie MRAP poskytují dobrou úroveň ochrany a nějaký sebevražedný útočník by jim maximálně opálil lak a znečistil povrch zbytky svého těla a jeho obsahu poletujícími vzduchem na cestě k Alláhovi. Nicméně vojáci z vozidla vystoupili, čímž se vystavili přímému útoku. Není jasné ani logické, proč to udělali. Na běžnou akci zabývající se pátráním po teroristech, nebo přímo čištění prostoru od nich, zvláště v domech, by nikdo neposlal jedno vozidlo s několika vojáky. To by byla jízdenka na hřbitov. Přesto ji někdo vystavil.

    Atd. Přečtěte si celou analýzu Martina Kollera.

    Doma následovalo nechutné divadlo, krokodýlí slzy a věnce a proslovy mnohdy pronášené těmi řiťolezci, kteří vojáky do Afghánistánu poslali. Už celé to truchlící divadlo bylo dostatečně trapné – přesně ve stylu Krylova Neznámého vojína. Ale za scénou se dělo něco víc. Kdosi rozhodl, že Češi odpoví adekvátně ve stylu oko za oko, zub za zub. Speciální české komando zabijáků vypátralo údajné komplice sebevraha, který se v srpnu odpálil. Jednoho zabili, druhého zatkli. Moc pěkné, jsme to ale kabrňáci, co?

    A aby té hrůze nebylo konec, kdosi to za tepla vyslepičil médiím. A tak jsme si dnes přečetli, jak naši čačtí vojáci zatočili v okupované zemi s nepřítelem. Tedy s těmi, co se jen brání okupaci NATO. To bylo ráno. Odpoledne jsme si v těch stejných novinách přečetli, že byl podniknut pumový útok na české vojáky v Afghánistánu. Pět zraněných, z toho jeden vážně.

    Půjde za to někdo z věrolomných českých politiků sedět? A co ten chytrolín, který odvetnou akci nařídil? Proč to vůbec udělal? Nemělo se spíše vyšetřit, jak je možné, že někdo poslal české vojáky na smrt tak hloupým způsobem (mluvím o srpnovém incidentu, viz výše)? A co ten další hlupák, který to vzápětí prozradil tisku? Dozvíme se aspoň jeho jméno?

    Takže to shrneme. Afghánistán nás nikdy neohrožoval. Nikdy. Afghánistán byl před 17 lety věrolomně napaden Spojenými státy a NATO pod nesmyslnou záminkou odvety za 9/11. Co na tom, že z 19 údajných teroristů bylo 15 z Saúdské Arábie, 2 z Spojených arabských emirátů, jeden z Egypta a jeden z Libanonu. Ani jeden z Afghánistánu. A samotný údajný strůjce útoku z 9/11, arci-terorista bin Laden popřel, že by 9/11 organizoval a dokonce ani na stránkách nejhledanějších zločinců FBI, kde měl také svůj medailonek, ho nevinili z 9/11, ale ze zabití Američanů mimo území USA. Co na tom, že Afghánci byli ochotni bin Ladena vydat, aby se vyhnuli invazi. Afghánistán měl tu smůlu, že je jednak bohatý na nerostné zdroje a jednak se tam pěstuje opium – a hodně. A jednak tam měl vést ropovod z Turkmenistánu do Pákistánu a plynovod z Kyrgyzstánu do Indie. Příliš strategicky i finančně zajímavá krajina, než aby to američtí supové nechali být. A pak - máme tady tu slavnou válku proti terorismu, že? A tak byl Afghánistán vojensky napaden. To bylo před 17 lety. Od té doby tam bojují a bojují a bojují. Pastevci koz se ukázali být skvělými bojovníky. Produkce opia vzrostla proti roku 2002 mnohonásobně. Aby odlehčili pokladně (i když díky statusu rezervní měny jsou všechny vojenské akce Ameriky dotovány celým světem) a hlavně aby dodali legitimity své agresi, povolali američtí mafiáni do akce armády zemí NATO.

    Češi, historicky vždy skvělí řitní alpinisté, se ochotně spolupodíleli. A tak čeští vojáci bojují v cizí zemi za zájmy amerického deep state, umírají za nenažranost amerických korporací, aniž by z toho měli jakoukoliv výhodu. Umírají zbytečně. Až dosud jsme byli Afghánci vnímáni tak nějak celkem neutrálně. Do jisté míry zřejmě i ti pastevci koz chápali naši podřízenost a nedostatek odvahy našich politiků říci dost. Ale to se teď změnilo. Po zbytečné smrti našich třech vojáků v srpnu a po nezdůvodnitelné pomstě naší armády, je téměř jisté, že se ČR dostane nebo už dostala do hledáčku islamistů. Možná ten útok z dneška byla jen náhoda, ale něco mně říká, že to náhoda nebyla. A že můžeme čekat další kolo odvety. Tentokrát už s plnou parádou, jak to islamisté umějí. Dosud byla naše republika oázou míru a klidu. Po této poslední hloupé akci to může být všechno jinak. Zlo plodí zlo. Vážně nám to stojí za to?

    - - -



older | 1 | .... | 641 | 642 | (Page 643) | 644 | 645 | .... | 668 | newer