Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 642 | 643 | (Page 644) | 645 | 646 | .... | 668 | newer

    0 0

    Zrádce Sabina
    napsal Leo K.
    22. 10. 2018 KosaZostračili vlkovobloguje.wordpress.com

    […]Tak to vidíš,Máňo, přece jsme tě lízli,
    tohle jsi nám, holka,dělat neměla!
    Zradila jsi partu,chodila jsi s fízly,
    tak dostaneš ránu do těla.

    Bylo suchý léto, bylo málo cejnů,
    proto jsi se Máňo sčuchla s chlupatým
    a já si tě teď za to vlastnoručně sejmu,
    nechám tě tu s prádlem flekatým[…]

    […]Náhle třeskl výstřel, tichým zapadákem,
    tam kde cajti nikdy nechodí,
    :[nežije už Máňa v koženým kabátě,
    na nikoho nic už nepoví.]:

    Vysvětlivky: Bylo suchý léto – nevedlo se, čórky (krádeže) nevynášely. Bylo málo cejnů – peněz, ale spíše šperků (Současný český kriminální slang a světský argot; Inverze, Praha 1993)

    Jde o druhou, třetí a šestou sloku zlidovělé písně oděské galerky, kterou přivezl ve třicátých letech z Ruska a přetextoval básník, novinář a především tramp Géza Včelička. Také si ji můžete poslechnout v původním (ruském) znění „Můrka“ (asi od času 1:50) V každé paralelní společnosti existuje soubor (kodex) zvyklostí, kterými se společnost od té majoritní odlišuje. Proto je (z hlediska té paralelní společnosti) důležitá důsledná mlčenlivost.

    V době, kdy lidé v chudých oblastech na Sicílii dospěli k názoru, že vláda, úřady a policie jim před útlakem nepomohou, kdežto mafie i u nich opravdu fungovala, začal spolu s fungováním mafie platit i zákon omerty. Zločiny se staly osobní věcí, kterou lidé řešili vždy jen mezi sebou a ne s pomocí policie. Svědkové vraždy i příbuzní oběti pak například před policií tvrdili, že nic neviděli, nic neslyšeli a na nic si nepamatují. Pro usvědčení pachatelů pak v takových případech chyběly policii důkazy.

    Motiv zrady měl v české společnosti vždy mimořádný ohlas. Vzpomeňme Karla Sabinu. Po Rakousko-Uherském vyrovnání 1867, kdy byla obnovena suverenita Uherského království, se o totéž pokoušeli Češi. Byli toho názoru, že jim to Rakousko za příkladnou loajalitu, kterou projevili v bojích v Prusko-Rakouské válce dluží a dožadovali se ocenění. Proto vznikala napůl ilegální sdružení a spolky.

    A pak v úterý 30. července 1872 proběhla v Praze důvěrná schůzka několika politiků a literátů, kromě jiných byl přítomen Jan Neruda, Vítězslav Hálek a Julius Grégr. Měli se sejít s proslulým tvůrcem libret k Smetanovým Braniborům v Čechách a Prodané nevěstě a Blodkově V studni- Karlem Sabinou.

    Známý novinář, spisovatel a politik vstupoval do zjitřené a rozhořčené atmosféry. Přítomní jej usvědčili ze spolupráce s policií, ze skutečnosti, že byl tajným a dobře placeným agentem a označili jej za zrádce národa. Sabina byl zdrcen. O to víc, že dotyční měli pravdu. Jeho selhání v očích veřejnosti bylo tragické a postavilo jej mimo společnost. Jeho přátelé byli ohromeni. Přítomní politikové jej vyzvali k odchodu z Čech a dali mu sto zlatých. Byl to vlastně národní soud. Sabina vycestoval se stem zlatých a 450 zlatými od policie do Saska, ale brzy se bez prostředků vrátil a v listopadu 1877 zapomenut zemřel.

    V Praze v letech 1893–1894 docházelo k nebývalým pouličním nepokojům a násilnostem, které měli na svědomí jak političtí aktivisté, tak obyčejní výtržníci. Podle neověřených zpráv byl tehdy hlavní komisař Olič u soudního rady Krčmáře, kde se mu dostalo pokynu, aby shromáždil všechny mladé spiklence do jedné kupy a udělal z nich tajný velezrádný spolek. Jisté však je, že již 7. srpna vyslýchal Olič pražského zloděje F. Legnera, který prý mu (podle komisaře) vypověděl, že v Čechách existuje tajná organizace zvaná Omladina. Jen v Praze má tento spolek 100 členů, další působí v Liberci, Mostě, Plzni a na Kladně. Celkem prý jde o 720 osob, které nosí hole, v nichž jsou ukryty dýky. Cílem Omladiny je připravit v Praze převrat.

    Legnerova výpověď se stala stěžejním bodem obžaloby proti Omladině. Zůstala jím dokonce i potom, kdy zloděj při procesu přiznal, že vlastně před výslechem u pana policejního komisaře Oliče o žádném takovém tajném spolku neslyšel. Druhým korunním svědkem měl být hrbatý rukavičkář Rudolf Mrva. S tímto romanticky založeným mladíkem měl komisař Olič na počátku roku 1893 rovněž co činit. Mrva totiž založil tajný spolek „Podzemní Praha“, v němž soustředil hrstku malostranských kluků. Sám vystupoval jako jejich vůdce pod krycím jménem Rigoletto z Toskány. Tajný spolek „Podzemní Praha“ však nevyvíjel, jak by se mohl někdo domnívat, protirakouskou činnost. Jeho členové se vyžívali v tom, že vykrádali půdy a sklepy. A proto se také dostal Rudolf Mrva do konfliktu s policií. Vyšel z něho se zdravou kůží, leč s charakterem pokřiveným víc než jeho páteř.

    Stal se konfidentem c.a k. pražské policie. Jeho hlavním úkolem pak bylo sbírat informace o protirakouském smýšlení mladých Čechů. A Mrva se činil, seč mohl. Za mnohé údaje, které komisař Olič poskytl potom soudu, vděčil právě Mrvovi. Jenže Rudolf Mrva byl ještě před započetím procesu zavražděn! Je nutné zdůraznit, že ani tato vražda nebyla dílem nějakého tajného sdružení. Provedli ji F. Dragoun a O. Doležal na vlastní pěst, když se dověděli, že je Mrva konfident a má ve svém zápisníku řadu jmen mladých Čechů. Probodli hrbatého rukavičkáře právě v čase, kdy strojil vánoční stromek a tak se vražda Mrvy stala kapitálním důkazem existence tajné organizace.

    Policie znova zatkla ty, které byla nucena předtím propustit pro nedostatek důkazů. A 15. ledna 1894 pod Novoměstskou věží usedlo na lavici obžalovaných 76 mladých mužů. Všichni do jednoho shodně prohlašovali, že tajný spolek Omladina je výmyslem policie. Prokázaly to i výpovědi svědků, které dodal tribunálu policejní komisař Olič. Nejpřesvědčivěji pak z úst jeho korunního svědka Legnera. Přesto skončil monstrproces tak, jak je u monstrprocesů, organizovaných vládní mocí obvyklé. 66 obžalovaných bylo odsouzeno k celkovému trestu vězení na 96 let, 2 měsíce a 28 dnů. Osm obžalovaných bylo osvobozeno.

    Další dobou, kdy už z definice existovala paralelní společnost byl Protektorát Čechy a Morava. Na počátku protektorátu žilo v Čechách a na Moravě kolem 7,5 milionů Čechů a přes 3 milióny Němců. Z tohoto počtu mělo Gestapo z jejich řad 5861 příslušníků – inspektory, vyšetřovatele, agenty, asistenty, úředníky, překladatele, pomocné síly, techniky a řidiče. K tomuto počtu je nutné přičíst nespočet pomocníků – stabilních informátorů a příležitostných udavačů. Podíl české iniciativy byl tak významný, že překvapil i samotné Němce.

    Například novináři Vladimír Krychtálek, Karel Werner, Václav Crha, Emanuel Vajtauer, Vladimír Ryba a Jaroslav Křemen.

    Co s sebou nesla novinářské kolaborace s nacisty? Jsou to příběhy ctižádostivých jedinců, kteří se nadchli pro fašistickou ideologii. Dokázali se pak snadno přizpůsobit požadavkům nacistů a aktivně pracovat v jejich prospěch. Vysloužili si za to postavení, jaké by jinak nezískali.

    Hlavním zdrojem efektivní činnosti gestapa a z ní vyplývající úspěchy se přičítaly husté síti udavačů a ochotných placených informátorů i z řad českých občanů, kteří si z těchto pravidelných příspěvků dělali výhodnou živnost. Nebylo jich sice tisíce, ovšem řádově se počítali ve stovkách. Nejznámějším zrádcem byl ale zahraniční voják Karel Čurda.

    Co z Karla Čurdy udělalo zrádce? Jaroslav Klemeš z paraskupiny Platinum-Pewter říká, že by nezradil, pokud by po atentátu zůstal s parašutisty a neodjel za rodinou do Nové Hlíny na Třeboňsku. „Choval by se statečně. Stejně jako ostatní parašutisté. O tom jsem skálopevně přesvědčen. Zlomil ho až pobyt doma, velký tlak rodiny, aby se přihlásil na gestapu. Podlehl obavám z vyvraždění příbuzných a vlastně i celé Nové Hlíny,“ říká Klemeš.

    Když pak byla 12. černa 1942 vyhlášena amnestie pro ty, kteří přispějí k dopadení „atentátníků“ včetně jejich rodin, měl Čurda o tom, co udělá, jasno. Už 16. června se Čurda hlásí na pražském gestapu a o dva dny později stovky vojáků náhradního praporu Deutschland a strážního praporu Prag obklíčily kostel Cyrila a Metoděje, v němž byli ukryti parašutisté.

    Dalším příslušníkem paradesantní skupiny, který zradil, byl Viliam Gerik. Gestapu poskytl informace o složení skupiny Zinc i skupiny Out Distance. Prozradil také úkryt vysílacích stanic na Slovensku. Gerik předpokládal, že jako Slovák bude vydán úřadům Slovenského státu, to se ale nestalo a Gerik se stal konfidentem gestapa. Jako spolupracovník gestapa se podílel na identifikaci těla Arnošta Mikše, který se zastřelil po přestřelce s protektorátními četníky. Udal také téměř všechny osoby, které mu poskytly pomoc. Z popudu gestapa prověřoval některé adresy, na kterých se mohli skrývat parašutisté. Účastnil se dobývání kostela sv. Cyrila a Metoděje a následné identifikace těl, za což mu byla vyplacena odměna. Později se snažil vymanit ze spolupráce s gestapem a navázat kontakt s odbojem. Jeho snaha byla odhalena, dne 6. dubna 1943 byl zatčen a odeslán do samovazby na Pankráci, poté do Terezína a odtud do koncentračního tábora Dachau.

    Samostatnou kapitolou byl ovšem bývalý legionář Emanuel Moravec. Jeho příběh je však natolik známý, že nebudu čtenáře „prudit“ jeho opakováním.

    V letech komunistické totality se pokusili soudruzi informátory institucionalizovat. Už nešlo o donášení. Uliční výbory a domovní důvěrníci měli prostě povinnost se vyjadřovat. Tu k výjezdu do kapitalistické ciziny, jindy zase ke studiu na vysoké škole či k zaujetí nějaké významné funkce. Tady se ovšem začíná vynořovat otázka, zda toto vyjadřování přiřadit k pojmům jako: Zrádce, udavač, konfident, práskač, čmuchal, bonzák, donašeč, denunciant, mrva, Pavka Morozov a další. Všimněte si, že žádný z těchto pojmů (dokonce ani pojem informátor) nemá pozitivní a dokonce ani neutrální konotace. Příliš dlouho jsme (myšleno národ) byli v moci Habsburků, německých okupačních vojsk a „diktatury proletariátu.“

    Na západ od nás se vyvinul pojem whistleblower, který tuto pozitivní konotaci má. To je ten, kdo zapíská faul, když k němu dojde v demokratické společnosti. A nemá z toho osobní prospěch. Ve společnosti, ke které není důvod stavět paralelu. A kde ilegální osobní a skupinové zájmy ohrožují zájmy celé společnosti. Osobní a skupinové zájmy nejsou specialitou diktatur, ale naopak především demokratických společností, protože ty jsou založeny především na důvěře (důvěřujeme svým zastupitelům, jinak bychom je přece nevolili). A důvěra se snadno zneužívá.

    Ale odkrýt faul v demokracii nebývá snadné, protože ten faul se děje v nějakém zájmu a pokud ten co má zájem, má také moc, leckdy se oznamovateli vede velmi zle.

    Se zlou se potázal v roce 2004 Dr. David Graham, když se přihlásil k senátnímu slyšení s oznámením, že FDA (vládní agentura USA pro kontrolu potravin a léčiv) neplní své povinnosti a dopustil, že drahý protizánětlivý lék Vioxx firmy Merck se nadále distribuuje i když je podezřelý z 88 000 až 139 000 případů infarktu myokardu za 5 let – z nichž 30-40% bylo fatálních.

    Fatálně dopadl velšský biochemik David Christopher Kelly, který byl jedním z členů zvláštní komise OSN v Iráku, když se přihlásil jako tzv. Gilliganův zdroj. Andrew Gilligan z BBC totiž prohlásil Blairovo tvrzení o zbraních hromadného ničení v Iráku za žvást. Kelly tedy vystoupil 15. července před parlamentním výborem pro zahraniční věci, a za dva dny byl nalezen mrtev. Oficiální zpráva hovoří o sebevraždě.

    Edward Joseph Snowden je bývalý systémový administrátor pracující pro americkou Národní bezpečnostní agenturu (NSA) a zaměstnanec CIA, který do tisku vynesl informace o masivním a do té chvíle před veřejností utajovaném celosvětovém sledování telefonů a elektronické komunikace ze strany bezpečnostních služeb USA. Za tento čin mu v USA hrozí pronásledování a exemplární tresty; v srpnu 2013 obdržel v Rusku status uprchlíka a čerpá dočasný azyl.

    Abychom se vrátili domů. V roce 2002 některé prověrky NBÚ začaly vyvolávat dojem, že probíhají na politickou objednávku a porušují se při tom pravidla hry. Skandál vypukl ve chvíli, kdy pracovnice NBÚ Jitka Šmídová oznámila, že jí ředitel Kadlec přikázal pozitivně prověřit i náměstka ministra vnitra Grosse Václava Jakubíka, který přitom vzhledem ke své minulosti (vedl společnou firmu s bývalým komunistickým špionem) prověrku neměl dostat.

    Šmídová rozkaz odmítla splnit a dostala vyhazov, prověrku pro Jakubíka pak podepsal sám Kadlec. Schválení od NBÚ dostal i šéf BIS Růžek, který měl stejný škraloup jako Jakubík.

    Z interview Jitky Šmídové:

    Proč jste se, Jitko Šmídová, rozhodla porušit vnitřní předpisy NBÚ a možná i zákon o utajovaných skutečnostech a vystoupit se svým svědectvím? Šmídová: „Tak za prvé, já si myslím, že jsem neporušila zákon, porušila jsem pouze interní normativní akt týkající se mlčenlivosti a vzhledem k tomu, že zákon je podle mě vyšší právní norma, než je interní normativní akt, tak mi nečinilo až takové potíže je porušit a bylo to hlavně z toho důvodu, že jsem nesouhlasila s tím, co se na Národním bezpečnostním úřadu děje a brala jsem to spíše jako upozornění ostatních osob na to, jak to tam probíhá, jakým způsobem se dějí prověrky, jakým způsobem se manipulují, to byl asi důvod i ten, že jsem samozřejmě vnitřně nesouhlasila s přepisem mého vyhodnocení a s vydáním osvědčení panu Jakubíkovi a nedokázala jsem se s tím vnitřně smířit.“

    Alena Vitásková – příběh, který trvá. Dvacátého července 2011 byla jmenována předsedkyní Energetického regulačního úřadu, a to s platností od 1. srpna 2011 na funkční období šesti let. A začal její velký problém, protože začala vidět do praktik kolem solární energetiky v ČR a nelíbilo se jí to. Přesto, že ji nežádala, rok měla nařízenou policejní ochranu. Dostala ji nařízenou z ničeho nic a tři měsíce byla zostřená, nonstop za ní jezdili se samopaly, hlídali bydliště. Ztratila soukromí. Něco se asi dělo, že? Určitě ale není jen tak, že spadne výtah s jejím přítelem. Pak ji soudili a dostala 8,5 let vězení, byť se ničeho nedopustila, když se odvolala, dostala asi za drzost navýšení trestu o 2,5 mil. Kč peněžité pokuty; tak podala trestní oznámení na svého soudce. Koncem července 2017 skončilo její šestileté působení v čele Energetického regulačního úřadu. Za ty roky si zažila hodně, možná víc než si kdokoli z nás umí představit.

    Libor Michálek: Dne 14. prosince 2010 ministr životního prostředí Pavel Drobil na zvláštní tiskové konferenci oznámil, že odvolal z funkce ředitele SFŽP Libora Michálka, který předchozího dne podal trestní oznámení kvůli podezření z trestného činu pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži. Michálka jmenoval ministr Pavel Drobil do funkce šefa Státního fondu životního prostředí v srpnu, hned druhý týden údajně začal Knetigův (ministrův poradce) nátlak. Říkal prý, že jeho úkolem je zajistit financování Drobilovy politické kariéry. Pamatujete ještě na Knetigovu památnou větu: „Pro toho Pavla, aby měl někdy šanci být premiérem, tak bez toho, že pro tu stranu mimo jiné i vydělá peníze…“ Michálek odmítl navrhované manipulace s veřejnými zakázkami.

    Šlo totiž o stamilionové částky, které chtěli pro ODS získat lidé ve vedení fondu z údajně nadhodnocené zakázky na modernizaci pražské čistírny odpadních vod. Projekt za několik miliard měl být financován z evropských fondů, dále výběr právní poradenské firmy za 80 miliónů korun. Nechtěl potom přistoupit ani na to, aby fond uložil pět miliard korun u předem určené banky. Drobil si povolal Michálka poté, co šéf SFŽP odmítl spolupracovat s Knetigem i dalším poradcem Fibingrem. „Martinu Knetigovi absolutně věřím, a pokud s ním odmítáte komunikovat, můj důvod držet vás ve funkci se blíží nule,“ řekl Drobil podle nahraného záznamu.

    Jakmile Drobil zjistil, že si Michálek rozhovory nahrával, řekl: „Pokud máte něco, co dokazuje nějakou trestněprávní zodpovědnost, tak buď s tím zajděte na policii, anebo to zničte. V opačném případě to zničí vás. To říkám úplně otevřeně.“

    Pak už jen na Michálka naléhal, aby záznamy zničil. Později mu za zničení nahrávek nabídl místo svého náměstka. „Pro mě dobrá a akceptovatelná varianta je, že mi půjdete dělat náměstka. Moje dobrá rada je: přineste mi to, zničte to a odpřisáhněte, že neexistuje nic jiného.“ Ministr nakonec rezignoval, ale případ se podařilo ODS zamést tak zvaně pod koberec.

    Ještě si vzpomínám jak to komentoval Václav Klaus: „Drobil si nadrobil..“ Jenom hlavní editorka deníku FORUM 24 Johana Hovorková napsala článek „Libor Michálek má pravdu. Udavači nejsou sexy, kde kromě jiného stojí toto:

    Libor Michálek si říká whistleblower. Ve skutečnosti je to eufemistický výraz pro člověka, který udává ostatní – a to mu šlo vždy skvěle. O něco slabší je ovšem ve schopnosti unést porážku a smířit se s tím, že voliči mají jiný názor, než by si sám přál…

    Co je to eufemismus? Zjemnění jazykového výrazu označujícího nepříjemnou nebo drsnou skutečnost. Libor Michálek se dopustil nepředloženosti, to ano. Ale, že by hlavní editorka deníku FORUM 24 Johana Hovorková měla právo ho označit ne-eufemisticky za udavače („šlo mu to přece skvěle“)? No, podle vlastních slov, miluje Facebook, co dodat?

    V Čechách a na Moravě má jakékoliv informování vlivem historie režimů, které obyvatelstvo považovalo za nepřátelské (k udávání a kolaboraci s mocí bylo obyvatelstvo nuceno zejména bachovským policejním absolutismem i nacistickým a komunistickým režimem), negativní až zesměšňující pověst, což je také příčinou, že všechny výrazy, jimiž se tato činnost dá označit, nesou negativní konotace..

    Dodejme, že Johana Hovorková je dle vlastních slov milovnice dobrého pití a jídla, cigaret, kin, divadel, hospod, antikvariátů, Facebooku, Red Bullu a jazzu….

    Edward Joseph Snowden (* 21. června 1983) je bývalý systémový administrátor pracující pro americkou Národní bezpečnostní agenturu (NSA) a zaměstnanec CIA, který do tisku vynesl informace o masivním a do té chvíle před veřejností utajovaném celosvětovém sledování telefonů a elektronické komunikace ze strany bezpečnostních služeb USA. Za tento čin mu v USA hrozí pronásledování a exemplární tresty; v srpnu 2013 obdržel v Rusku status uprchlíka a čerpá dočasný azyl



    Vlkův dodatek:

    Ačkoli další skvělý článek pana Lea nepotřebuje žádný dodatek a svým způsobem mapuje stoletou historii tohoto státu a jde dokonce hluboko před ní, nedá mi to, abych nepřičinil pár drobných poznámek k některým postavám, které v článku pana Lea vystupují.

    - Rada Olič je zajímavou postavou české historie. Na jedné straně jeho neblahá role v procesu s Omladinou, kdy se stal veřejným nepřítelem č.1 každého opravdového českého vlastence, na straně druhé úplně opačná role za I. světové války, kdy výrazně podporoval Hanu Benešovou, která byla nejlepší přítelkyní jeho dcery Ati. Hana Benešová také bydlela v jednom z bytů vlastněných radou Oličem. Ten se, ač už v důchodu zapojil za I.ww do odboje a stal se členem Maffie. Ta se dokonce nějaký čas scházela přímo v jeho bytě, takže on sám byl v roce 2015 zatčen za velezradu…Na málokoho v českých dějinách sedí známá hláška z Limonádového Joea – padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina, dokonaleji než na Oliče.

    -podle některých pramenů ho ke zradě přiměla matka, která dokonce měla napsat dokonce i dopis gestapu, který byl prvním Čurdovým kontaktem s gestapáky

    – Gerikův případ je ještě jednodušší než Čurdův. Byl shozen jinde než měl být. Navíc byl oddělený od skupiny a jako Slovák nemohl spoléhat na žádné zázemí a více méně v zoufalé situaci, kdy se cítil být všemi opuštěný, takže volil mezi úvahou o sebevraždě a možností přihlásit se gestapu. Zvolil to druhé…

    - Tahle novinářská perla té Hovorkové mi unikla. Zejména proto, že na něco takového jako Forum 24, které založil Šafr, takto putovní pohár pražských redakcí a jeden z guruů jediného správného názoru, mi může věru málo co nabídnout. Nicméně až tam zase Šafr, Hovorková, Jandourek, Besser nebo další tamní kázat , nám obyčejným morál, je dobré si na tenhle článek Hovorkové vzpomenout. Protože podle ní krást se může. Když kradou ti naši.Díky pane Leo!

    - česká udavačská tradice má pevné kořeny a je v podstatě nevymýtitelná. Jak ukazují různé seznamy iniciativně zveřejněné v českém mediálním prostoru. Tu vytvořené snaživými strážci těch jediných opravdových evropských hodnot, tu zase těmi, co střeží rasovou čistotu před jejím pošpiněním eventuální židovskou krví….

    - - -

    0 0
  • 10/22/18--01:08: Nemocná společnost
  • Petr Sak
    22. 10. 2018
    Sociální anomie a nemocná – zdravá společnost
    Zdraví je obvykle vztahováno k člověku, mluvíme o zdravém a nemocném jedinci, ale není běžné mluvit o zdravé a nemocné společnosti. Při charakteristice společnosti je v sociologii obvyklé mluvit o sociální anomii, což je stav, v němž přestávají platit ve společnosti všeobecně sdílené sociální normy chování a hodnoty. Tento fenomén nemá dichotomický charakter, buď je sociální anomie, nebo není. 



    Společnost se vyvíjí na kontinuu mezi absolutním přijetím sociálních norem chování a hodnot všemi členy společnosti a jejich respektováním ve svém chování až ke stavu, kdy nikdo společenské normy a hodnoty neakceptuje. Oba póly kontinua jsou mezní a zřejmě nikdy nenastávají, společnost se vždy nachází v kontinuu mezi extrémními póly. Lze předpokládat, že míra sociální anomie není ve společnosti homogenně plošně rozložena, ale v různých skupinách a segmentech společnosti je odlišná akceptace jednotlivých sociálních norem a hodnot. Tento statický, i když strukturovaný model je třeba narušit vnesením dynamiky, která je výsledkem několika pohybů:

    1.Osvojování systému norem a hodnot mladou generací v procesu primární socializace

    2.Proměna sociálních norem a hodnot. Např. v minulosti společensky nepřijatelná svobodná matka, zatímco v současnosti realita více než poloviny dětí rodících se nesezdaným ženám je popřením minulé normy.

    3.Dualita deklarovaných sociálních norem a hodnot a reálných norem a hodnot promítajících se do chování subjektů. Např. v deklarovaném systému je odmítána korupce, avšak v reálném systému je ve značném segmentu společnosti korupce běžnou součástí chování. V deklarovaném systému je vysokou hodnotou vzdělání, avšak v reálném systému, zvláště politická elita svým chováním popírá hodnotu vzdělání a preferuje získání vysokoškolského diplomu jakýmkoliv způsobem. Místopředsedou vlády, ministrem zahraničí a ministrem vnitra může být člověk bez vysokoškolského vzdělání, politička bez vysokoškolského vzdělání aspiruje na funkci prezidenta a předsedy vlády. Nejedná se pouze o český fenomén, předsedou Evropského parlamentu byl člověk, který třikrát neudělal maturitu a nedokončil učební obor knihkupec.

    Do proměn společnosti se promítá dvojí pohyb společnosti, pohyb vedoucí k sociální anomii a pohyb proměňující systém sociálních rolí a hodnot. Aktuálně je často obtížné určit, o jaký pohyb jde, zvláště při zásadních změnách společnosti.

    Na pojetí sociální anomie Émile Durkheima navazovala řada sociologů, v situaci transformace české a slovenské společnosti se i empiricky sociální anomií zabývali např. Juraj Schenk a Peter Ondrejkovič.

    Čistě sociologický pohled na společnost v pojetí sociální anomie je možné posunut k multidisciplinaritě pojetím nemocné společnosti. Je možné pojem zdravá-nemocná společnost přenést z charakteristiky jedince? Co znamení zdraví ve vztahu k člověku? Zdraví je Světovou zdravotnickou organizací definováno jako stav plné tělesné, duševní a sociální pohody a nikoli jen jako nepřítomnost nemoci či vady (WHO, 1946).

    Člověka vnímám jako duální bytost, jedná se o individualitu a současně je součást sociálna. Vývoj jedince probíhá jako socializace a individualizace k němu vztaženého sociálna. V procesu socializace a sociálního zrání dochází k transformaci sociálna do módu konkrétní jedinečné bytosti. V opačném procesu je sociálno transformováno, modifikováno do podoby relevantní konkrétnímu jedinci. Protikladné procesy nacházejí průsečík v sociálním poli a sociálním zrání jedince. Stav společnosti se promítá do tohoto průsečíků a vývoje a dosažené úrovně člověka.

    Při provázanosti jedince a společnosti je evidentní, že zdraví či nemoc společnosti se dotýká obou entit, jak společnosti, tak člověka, jejího člena.

    Společnost sama o sobě nemá smysl, protože nedisponuje živým vědomím. Evoluce a v poslední fázi sociální evoluce vrcholí zrodem a rozvojem vědomí. Tento proces probíhá u člověka, ale jeho podmínkou je sociálno a s ním spjatá sociální entita, kterou je v poslední vývojové fázi společnost. Smysl společnosti je tedy odvozen od člověka, kterému vytváří podmínky k rozvoji vědomí, ke kvalitě jeho mysli ve statické i dynamické podobě.

    Stav společnosti a člověka se pohybuje na kontinuu zdraví – nemoc, na základě toho, jaké vytváří podmínky pro rozvoj kvality vědomí a mysli. Vědomí člověka a jeho rozvoj považuji za onu podstatu člověka, o níž mluví duchovní učitelé, filozofové i sociologové (Ježíš, Buddha, Marx, Fromm). Předpokladem zdravé společnosti je bezpečná společnost, společnost, jejíž existence, struktura a funkce nejsou ohroženy. (Sak, 2018). Atributem zdravé společnosti je naplňování jejích sociálních funkcí, jak je popisují autoři funkcionálního strukturalizmu (Parsons, Merton) a před nimi J.L.Fischer.

    Zdravou společnost charakterizuje primárně její stav jako systému a sekundárně její připravenost působit ve vztahu k jedinci a její reálné působení pro naplnění podstaty člověka. Toto působení můžeme sledovat v několikerém významu, naplnění podstaty člověka jako druhu, duchovní elity lidstva a každého jedince lidského společenství. Zařazení společnosti na kontinuu zdravá – nemocná společnost vyplývá z charakteristik společnosti nadindividuálního charakteru (sociálno) a jedinců, tvořících tuto společnost.

    Zdraví společnosti je stav, kdy jsou naplňovány její funkce a vytvářeny podmínky pro stav plné tělesné, duševní a sociální pohody jejích členů a optimalizace evolučního směřování k vyšší kvalitě vědomí a mysli. Čím silněji jsou tyto znaky ve společnosti obsaženy, tím je společnost zdravější, naopak vše, co je v rozporu s naplňováním těchto znaků vtahuje společnost do pásma nemoci. Toto vymezení není v rozporu s pojetím E.Fromma (Fromm, 2009) pouze usiluje o přiblížení k operacionalizaci pojmu nemocná společnost.

    Erich Fromm za nemocnou společnost považuje společnost, která potlačuje podstatu člověka a neumožňuje její rozvoj (Fromm, 2009). Kladl jsem si otázku, jak vnímat tento filozofický postulát v realitě a po delší době jsem prožil Aha - Erlebnis. Teoretické vymezení mi osvětlil reálný fenomén, z něhož mohu zpětně přenášet poznatky do teoretické roviny. V normalizaci žila dívka, jejíž rodiče nebyli nikdy v KSČ a proto nebyli postiženi represí. Maminka lékařka, v okresním městě byla dokonce okresní posudková lékařka. Rodina vlastně patřila v městě k elitě a vše nasvědčovalo tomu, že mimořádně inteligentní dívku čekají úspěšná vysokoškolská studia a skvělá profesionální dráha.

    Vzhledem k tomu, že její chování jako studentky gymnasia bylo projevem její lidské podstaty a ne adaptačních mechanizmů vedoucích ke konformitě s nemocnou společností, nedostala doporučení ke studiu medicíny a později, když se ukázala jako nejlepší uchazeč ke studiu evangelické teologické fakulty, opakovaně ke studiu nedostala státní souhlas a i když napsala osobní dopis Gustavu Husákovi, dveře k vysokoškolskému studiu se jí neotevřely.

    Po listopadovém převratu se před ní otevřela skvělá kariéra. Byla dokonalým kádrem; pronásledovaná disidentka, zavřený manžel za šíření charty, nikdy nebyla nejen v KSČ, ale ani SSM, disponovala významným sociálním kapitálem, znala se s řadou lidí z nové elity. Její manžel vedl rozhlasové Hovory s Václavem Havlem a jezdil s ním na zahraniční cesty, měla právnické vzdělání. Stala se ředitelkou sekretariátu ministerstva pro informace a počítalo se s ní na nejvýznamnější funkce. Ovšem euforie z pádu komunistického režimu a z převratu netrvala dlouho. Začala se vytvářet nová společnost, nové sociální jevy a společenské procesy utvářely nové sociálno. Nová společenská realita však neobsahovala to, co lidé v listopadu požadovali a politici slibovali, naopak se ve společnosti objevovaly jevy, které v listopadu nikdo nechtěl. Do mocenských pozic se prosazovali všehoschopní lidé a masky padaly i dřívějším disidentům a demokratům.

    Perspektivní mladá žena se skvělými kádrovými předpoklady se stále silněji dostávala do rozporů s novou společností, která se dalšími a dalšími sociálními jevy dostávala do konfliktu s lidskou podstatou této mladé ženy, která na rozdíl od mnohých odmítla zářnou kariéru v nemocné společnosti a zůstala věrná tomu nejcennějšímu, podstatě člověka. Nejen obraz normalizační a transformující se společnosti, ale také svůj zápas mezi lidskou podstatou a nemocnou společností geniálně zobrazila v autobiografickém románu Peřiny a chléb (Křenková, 2015).

    Proč právě v tomto případě vidím konfrontaci nemocné společnosti a podstaty člověka, na rozdíl od adorovaných disidentů, označovaných za pozitivní devianty. Velká část disidentů byla chartisty, ale i agenty STB, dříve byli stalinisty, později reformními komunisty a jak se stále prokazatelněji ukazuje, jejich lidská morálka byla značně pokleslá a jejich ikona Václav Havel se pod tlakem publikovaných faktů proměňuje v záporného hrdinu (Žantovský, 2014; Vodňanská, 2018). K disidentství byli dovedeni svou životní dráhou a svým způsobem z něho i profitovali.

    R.K. vstupovala do společnosti, na rozdíl od disidentů, nezatížená problematickou interakcí se společností a s establishmentem. Součástí její individualizace, socializace a sociálního zrání bylo svobodné promítání její lidské podstaty do společenských vztahů, do každodenního chování, exteriorizace vnitřní podstaty do vnějšího sociálna. A tento stav sociální exteriorizace její lidské podstaty vyjevil disharmonii, konfliktnost těchto dvou entit. Tím se objevuje otázka, je chyba v lidské podstatě této osobnosti či ve společnosti? Já na základě analýzy těchto konfliktů a obecně společenských procesů vyvozuji, že chyba je na straně nemocné společnosti.

    Nemocná společnost se promítá do řady oblastí. Vzhledem k limitujícími rozsahu se šířeji věnuji oblasti natalality a demografického vývoje, další oblasti jsou zmíněny jen ve zkratce a další nepochybně chybí zcela. Tímto příspěvkem chci především téma nemocné společnosti otevřít k diskusi.

    Natalita

    Předpokladem existence jakékoliv entity je její reprodukce, která je proto také významným indikátorem jejího zdraví. Index natality české společnosti je 1,41, přičemž k prosté reprodukci je třeba natalita o velikosti indexu 2,1. Kriticky nízká natalita má příčiny medicínské, ekonomické a sociální. Související ekonomické, medicínské a sociální jevy jsou vzájemně propojené, ovlivňují se a vytvářejí multiplikační efekt. Dále můžeme rozlišovat působení neplánované, spontánní jako důsledek jiných společenských procesů a působení záměrné, plánované jako důsledek sociálního inženýrství. Příkladem může být prudký nárůst porodnosti v polovině sedmdesátých let jako plánovaný důsledek státní politiky. Naopak příkladem opačného působení v současnosti je doporučení až tlak OECD ke snížení mateřské dovolené na jeden rok.

    Sociální příčiny natality

    Devalorizace hodnoty rodiny, dítěte a partnera (myšleno opačného pohlaví) a změna životního stylu.

    Od osmdesátých let se proměňuje hodnotový systém společnosti a nositelem této proměny je mladá generace. K největším změnám, především v devadesátých letech, došlo u hodnot rodina, děti a partner (Sak, 2004). Pokles těchto hodnot v devadesátých letech je jednou z příčin poklesu porodnosti a posouvání porodu do vyššího věku žen. Změny natalitního chování žen vedlo ke změně životního stylu a naopak změněný životní styl vedl ke změně natalitního chování. Jako hlavní příčiny změn bývá uváděno cestování a profesní kariéra.

    Společenské oslabování statutu a funkce rodiny, destrukce a eroze rodiny


    Rozdílné společenské systémy a ideologie měly donedávna jedno podstatné společné, shodovaly se v tom, že rodina je základ státu (společnosti). Říkal to Gustav Husák, papež, monarchie i buržoazní ideologie, přičemž rodinou byl muž a žena a jejich pokrevní příbuzní. Tento model se v současnosti rozkládá. Požaduje se, aby manželství mohl založit kdokoliv a cokoliv. Dříve posvátné mateřství symbolizované mateřstvím Panny Marie je vnímáno jako nástroj k zotročení ženy, popření její svobody, překážka profesní kariéry, možnosti vytvářet zisk nadnárodním korporacím a podílet se na tvorbě HDP. Pryč je doba, kdy svobodná matka společensky stigmatizovala nejen sebe, ale i svou původní rodinu, která se jí často zřekla.

    Nízká prestiž a reálná pozice manželství a rodiny souvisí se skutečností, že více než polovina dětí se rodí nesezdaným ženám. Nízkou společenskou pozici manželství a rodiny určuje také skutečnost, že polovina manželství se rozpadá a v troskách manželství zůstávají hypotéky, traumatizované děti a samoživitelky, jejichž socioekonomická situace je horší než důchodců. Není snad již rodina základ společnosti, a pokud ano, jaký je ten základ? Je to základ nemocné společnosti?

    Destrukce genderových rolí

    Od devadesátých let do současnosti se ve společnosti stále agresivněji prosazuje genderová ideologie. Ideálem je genderová neutralita, která popírá dosavadní principy socializace a výchovy. V procesu sociálního zrání, socializace a výchovy si jedinec postupně osvojuje sociální role a zvnitřňuje s nimi spojené hodnoty a sociální normy chování. Tyto procesy navazují na biologickou danost odlišného pohlaví a připravují jedince od dětství na sociální podobu rolí vázaných na pohlaví. Genderová ideologie tyto procesy odmítá jako vytváření nežádoucích sociálních konstruktů. Biologickou danost odmítá a chce svobodu pro volbu jedince, co je, čím chce být. Příkladem může být kauza, v níž režisér a publicista Pavel Klusák útočí na básničku ve školní čítance, v níž se říká, že holčičky budou maminky. To chápe jako nemístný tlak a potlačení svobody volby. Ve Velké Británii na školách zakazují holčičkám nošení sukní, protože takový oděv není genderově neutrální, v Kanadě mají úředně třetí pohlaví.

    Tradiční dělba rolí muže, manžela, otce na jedné straně a ženy, manželky a matky je odmítána a nahrazována zaměnitelností. Otcové zůstávají na mateřské dovolené, zatímco matky dělají kariéru. Z pohledu mladých žen, které neúspěšně hledají partnera pro založení rodiny, jsou mladí muži nezralí, nesamostatní, neodpovědní a jsou to mamánkové. Muži naopak mají strach z dominantních a ambiciózních žen. Destrukce rolí spojených s pohlavím se připojuje k devalorizaci hodnot spojených s rodinou a dítětem a rozkládá tradiční styl chování.

    Tradiční polarita pohlaví muž a žena je zpochybňována a roste počet možných sexuálních identit. Rozšíření o homosexuální orientaci je již nedostatečné a přibývají další možné sexuální identity. Otázka kdo jsem, pochopení vlastní identity patří k základním antropologicky daným otázkám a hledání odpovědi formuje lidství jedince. Hledání odpovědí na tuto otázku je součástí toho nejlepšího umění, především literatury. Vyrovnat se s otázkou co jsem, kdo jsem bylo náročné pro generace, jimž socializace pomáhala ztotožnit se s určitými rolemi a osvojit si odpovídající chování. Následující generace budou muset hledat odpověď na tyto otázky za situace rozostřené normality a široké palety možných sexuálních identit. Psychiatrie by se měla připravovat na důsledky tohoto vývoje. To, co bylo doposud předmětem sociální pedagogiky, se stává předmětem psychiatrie.

    Virtualizace sociálních a erotických vztahů přechodem populace z přirozeného světa do kyberprostoru


    Od dětských let probíhá sociální komunikace ve stále větší míře na sociálních sítích v kyberprostoru. Virtuální komunikace má jiný charakter než komunikace tváří v tvář. Známé jsou úpravy identity či dokonce uměle vytvořená identita. Komunikující jedinci si nemohou být jisti, s kým vlastně jsou v kontaktu. Při oscilaci mezi virtuální a reálnou interakcí vznikají problémy jako důsledek specifičnosti jevů a zákonitostí obou dimenzí. Při vylákání reálných peněz pomocí virtuální reality se v reálném světě peníze obtížně získávají zpátky. Jak uvedla na internetu mladá žena, ve virtuálním světě ponožky partnera nesmrdí. Erotické projevy jsou ve virtuální realitě jednak jiné a současně proměňují erotično v reálném světě. Součástí socializace a sociálního zrání je příprava na erotický a sexuální život a manželské a rodičovské role. Pokud je primární život ve virtuálním světě, potom příprava je poněkud mimo realitu a v reálném světě mladé generaci narůstají problémy.

    Ekonomické a sociálně ekonomické příčiny

    V neoliberální tržní společnosti bez přívlastků ekonomie přestává být jedním ze subsystémů s funkcemi pro celek společnosti, ale vztah je obrácen a společnost slouží ekonomice a HDP se stává posvátnou mantrou. Jak západní, tak ještě více čeští ekonomové jsou více marxističtí než samotný K.Marx svým důrazem na materiální základnu. Jak společnost a státy, tak jedinci jsou redukovaně hodnoceni pouze na základě ekonomických ukazatelů. Již tento přístup ukazuje na posun k nemocné společnosti. Pokud však zůstaneme v ekonomice, najdeme jevy a procesy, které v čistě ekonomické oblasti vypovídají o nemocné společnosti.

    Existují dva vyargumentované celostní ekonomické pohledy, které na základě analýzy hodnotí českou ekonomiku. Americký profesor ekonomie českého původu Milan Zelený dospěl k závěru, že vlastně česká ekonomika neexistuje, protože až na výjimky všechny velké firmy působící na území České republiky mají centrum v zahraničí. Ilona Švihliková ve své publikaci dospívá k závěru, že jsme se vlastně v posledních desetiletích stali kolonií (Švihlíková, 2015). K podobným závěrům dospěly ratingové agentury, které snížily rating ČR na rozvojovou ekonomiku. V listopadu 1989 předkládal Václav Havel ekonomické vize národu, v nichž tvrdil, že do sedmi let ekonomicky a životní úrovní doženeme Rakousko a Německo. Posléze však dělal vše pro to, aby česká ekonomika opustila výrobu finálních výrobků a přešla na výrobu komponent pro západní firmy a stala se montovnou. Zisk z přidané hodnoty finálního výrobku jde západním firmám. Samozřejmě, že výroky o tom, kdy doženeme Německo, jsou pouhou manipulativní propagandou. Ten kdo tlačí auto, nemůže sedět u volantu. Ekonomické vztahy jsou nastavené tak, že „česká ekonomika“ slouží nadnárodním korporacím.

    „Nikdy jsme se neměli tak dobře, jako v současnosti“, zní slogan České televize přebíraný dalšími médii a politiky. Za tímto tvrzením je přes devět set tisíc lidí v exekuci, milion lidí žijících v pásmu chudoby a další milion a půl lidí, kteří žijí na hranici chudoby. Rodiny sto tisíce dětí nemají na teplý oběd pro své děti, které jsou odkázané na charitu, přes dvě stě tisíc lidí žije na ulici a počet nezaměstnaných kolísá mezi dvěma sty tisíci a jedním milionem. Většina populace má hypotéky a další dluhy a celková zadluženost české populace neustále roste, roste však i státní dluh a zadluženost subjektů veřejné správy. Česká společnost žije na dluh i za situace ekonomického růstu. Senior odkázaný na důchod není schopen ze svého důchodu zaplatit v Praze nájem ani toho nejmenšího bytu a většině seniorů důchod neumožňuje důstojný život.

    V české společnosti existuje i ze zahraničí známý jev pracující chudoba, který znamená, že zaměstnaný člověk není schopen ze svého platu pokrýt životní náklady. Situaci těchto lidí ilustrovala na základě svého výzkumu Saša Uhlová.

    Těhotenství a mateřství představuje ekonomickou zátěž a dokonce i pro ženu, která má manžela, je vzhledem k padesáti procentní pravděpodobnosti rozvodu, vysoce rizikové. Většina manželů, ale i nesezdaných párů si pořizuje byt pomocí hypoték, které se po rozvodu stávají stresující až likvidační a matka samoživitelka lehce spadne do chudoby. Vzpomínám výrok jedné studentky: „Jak můžu plánovat dítě, když nevím, jestli uživím sebe“.

    Medicínské (biologické)příčiny:

    Zásadním, ale skrytým jevem, o kterém se ve veřejném prostoru příliš nemluví, který však zásadně proměnil západní společnost, je antikoncepce. Ještě v osmdesátých letech čtyřicet procent nevěst bylo těhotných, dnes je běžné, že mezi svatebčany pobíhají děti nevěsty a ženicha. Nesporným pozitivem antikoncepce je, když ne vytěsnění, tak alespoň výrazné snížení interrupcí. Pozitivně je hodnoceno právo a naplnění práva ženy rozhodovat o svém těle, ovšem to je doprovázeno i rozhodováním o životě druhé bytosti. Antikoncepce vnímaná z hlediska jedince jako pokrok, znamená pro společnost posílení demografického vývoje k postupnému vymírání.

    Proklamace některých politiků o vyřešení demografického problému Evropy masovou imigraci arabských muslimů by svým naplněním znamenala konec kultur, které v Evropě vznikaly a rozvíjely se od počátku našeho letopočtu na bázi křesťanství a biologicky daných národů. Výsledkem by bylo, že prostor Evropy by nebyl vylidněn, ale obsazen zcela jinými kulturami a lidmi, jejichž genofond by obsahoval stopová množství genů původních bílých křesťanských obyvatel. K jevům, které posilují uvedený demografický vývoj, patří narůstající neplodnost žen a mužů. Demografický vývoj a s ním spojené jevy jsou nespornými symptomy nemocné společnosti.

    Národ

    Národ je multidimenzionální entita, která se utváří v sociálním prostoru na biologickém základě. Vzniká jako sociokulturní a duchovní přesah nad souhrnem jedinců, kteří národní identitu tvoří. Součástí národní identity je její historie a výsledek jejího života a života jejích členů. Mladá generace se v socializaci s národní identitou seznamuje a z pozice národní identity se stává součástí lidského společenství. Čím úspěšnější národní socializace jedince, tím je také úspěšnější jeho socializace ve vztahu k evropanství a k planetárnímu lidství (Sak, 2004). Národní identita představuje podobně jako rodina bezpečnostní faktor národa a jeho příslušníků. Proto v hybridní válce dochází ke zpochybňování národní identity a její historie.

    V současnosti můžeme pozorovat procesy spojené s národem v oblasti vědomí a v přirozeném světě. Velká část mladé generace emigruje do zahraničí, přičemž míra emigrace profesních a vzdělanostních skupin souvisí s předpoklady ekonomické úspěšnosti v zahraničí. Dvacet procent absolventů lékařských fakult emigruje hned po promoci a další je následují.

    Národ přestává být pro mladou generaci hodnotou a její znalosti české historie mne vedou k pojmu historické bezvědomí. Zvláště ve vztahu ke 2. světové válce a k Německu se daří metodou Overtonova okna implementovat mladé generaci protičeskou verzi historie. Pozice národa a národní identity v české společnosti, zvláště v mladé a střední generaci je projevem její nemoci.

    Závislosti

    Od devadesátých let klesá u dětí věk konzumace alkoholu, drog a kouření. Ve všech mezinárodních výzkumech je česká populace na předních místech v kouření, v konzumaci, alkoholu a drog. Zatímco kouření a konzumace alkoholu patřily po desetiletí k české populaci, tak drogy česká společnost raketově implementovala během devadesátých let. V první polovině desetiletí šlo o teenagery, v druhé polovině desetiletí drogová mafie již zasáhla i dětskou populací. Tak, jak se demografickým vývojem tato generace devadesátých let a další generace posouvají populací, drogy se stávají normální součástí života pro stále větší část populace (Sak, 2004). Také v další závislosti - gamblerství je česká populace na předním místě ve světě a koncentrace heren je v ČR nejvyšší na světě. Přechod na internet komplikuje kontrolu gamblerství, ne však jeho šíření. Gamblerství tak jako drogy ničí životy nejen postižené osobě, ale celé rodiny a spotřebovává nemalé zdroje společnosti. Dopady uvedených závislostí neničí pouze postižené jedince, ale celou společnost v řadě oblastí. Rozsah a projevy a dopad těchto závislostí na společnost vypovídají o stavu nemoci.

    Duševní zdraví

    Duševní zdraví či duševní nemoc nejsou vysvětlitelné pouze stavem společnosti, nepochybně však zde existuje závislost a stav společnosti patří k významným faktorům ovlivňujícím psychický stav a duševní zdraví jedince. Jevy patřící do oblasti životní úrovně a materiální sféry života souvisejí s krizovými životními situacemi a se stresem, podmiňují psychický stav a mohou vést až k duševnímu onemocnění, ale také absence smyslu života, společnost bez hodnot a idejí, orientovaná konzumně může posilovat tendence k psychickému onemocnění. Mladí lidé, u nichž absentovaly životní cíle s oslabenou hodnotovou orientací, několikanásobně častěji se stávají závislými na drogách (Sak, 2004). Intencionalita a duchovní bohatství člověka je preventivním faktorem pro psychické onemocnění. Mezi intencionalitou a duchovním bohatstvím člověka a stavem společnosti existuje souvislost a tudíž stav a vývoj duševního zdraví populace je výpovědí o stavu společnosti na škále zdravá – nemocná společnost. Vedle genetického a individuálně psychického faktoru se do duševního zdraví člověka promítá stav společnosti. V mezinárodních srovnávacích výzkumech R.Ingleharta bylo hodnocení kvality života přímo úměrné ekonomice země s výjimkou několika zemí, především Japonska a USA (Inglehart, 1971). Dramatický růst počtu psychiatrických diagnóz u české populace je tedy také výpovědí o nemocné společnosti.

    Kulturní, spirituální oblast

    Propojeně s prohlubováním a realizací konceptu konzumní a tržní společnosti dochází k jejímu duchovnímu vyprazdňování. K výročí úmrtí A.Solženicyna francouzský spisovatel a politik Philippe de Villiers v deníku Le Figaro cituje jeho reflexi západní společnosti. „Vy v Evropě máte zakalenou mysl. Budete trpět. Propast je hluboká. Jste nemocní. Jste nemocní prázdnotou. Všechny vaše elity ztratily představu o vyšších hodnotách. Západní systém se přesouvá do konečného stavu duchovní vyprázdněnosti: bezduchého právního formalismu, racionálního humanismu, ke ztrátě vnitřního života". Podle politika A.Solženicyn předpověděl vznik konzumní společnosti, přecházející do nihilismu a absolutního individualismu.( Figaro, 6.8.2018).

    Odklon populace od církví neztotožňuji s despiritualizací společnosti, protože samotná římsko katolická církev je subjektem této despiritualizace, hédonizmu a materializmu. Běžný občan zná církev z jejích snah o získání majetku a z afér zneužívání dětí katolickými kněžími.

    Stejný obsah stavu společnosti je vyjadřován různými pojmy. Mluví se o vyprázdněné či vyhořelé společnosti. V devadesátých letech došlo především prostřednictvím tehdejší mládeže k modifikaci hodnotového systému společnosti valorizací materiálních hodnot a devalorizaci sociálních, spirituálních a reprodukčních hodnot a hodnoty poznání a pravdy.

    Došlo také k poklesu významu všech materiálních i duchovních ideových systémů (marxizmu, liberalizmus, konzervatizmus, katolicizmus,…). Dochází k vyprazdňování hodnotovému, ideovému a ztrátě smyslu nejen společnosti, ale i jedinců. Mládež nejenže nevidí a nehledá v české společnosti nějaký smysl, ale pochybuje, že by společnost nějaký smysl mít měla. Jejich životní scénář a každodenní život je určován pragmatizmem a hédonizmem. |Despiritualizace a dekultivace se promítájí do kultury a umění. Primitivnost a úpadek umění je obhajován požadavky svobody. Příkladem průsečíku pokleslého primitivního umění a hájené svobody umění se stala brněnská inscenace známá scénou vyndavání vlajky z vagíny na jevišti.

    Vyhasínání transcendence západní společností a modálního Čecha a Evropana je provázeno opačným trendem marginálních skupin duchovně hledajících a prožívajících niternou spiritualitu.

    Součástí duchovního vyprázdnění či vyhoření společnosti je odcizení jedince. Vedle odcizení své lidské podstatě ve výrobním procesu se prohlubuje a šíří mezilidské odcizení provázené osamocením uvnitř masové společnosti. Nejedná se pouze o odcizení lidí, kteří žijí sami, ale k sociálnímu odcizení dochází i uprostřed rodin a dalších primárních sociálních skupin. Posunem v charakteru rodiny se zabývá hradecký tým v publikaci Nová generace. (Stašová, Slaninová, Junová). Z odborných pramenů a z vlastních analýz docházejí k pojmům síťová rodina, mediální rodina a již z těchto označení je patrné, že rodina se udržuje elektronickou komunikací, která zatlačuje verbální komunikaci tváří v tvář. Na v minulosti kritizovanou situaci, kdy rodina společně sledovala televizní program, místo toho, aby při „draní peří si povídali“ se již nostalgicky vzpomíná, protože v současnosti každý člen rodiny sedí u své obrazovky či monitoru sám a jejich světy jsou odděleny.

    Prohlubuje se také odcizení přírodě a přirozenému časoprostoru po odchodu člověka z krajiny přirozeného vesnického prostředí do měst a masovou urbanizací a nahrazování reality mediální skutečností tento proces vrcholí přechodem člověka do kyberprostoru a virtuální reality. V kyberprostoru nachází dokonalejší přírodu, dokonalejší ženy, dokonalejší sex a odcizuje se skutečnosti přirozeného časoprostoru.

    Virtuální realita v kybeprostoru je destrukcí času a prostoru. Historie se ztrácí v nedohlednu a tím také mizí příčinné souvislosti mezi minulými jevy a procesy a současností. To si mladá generace přenáší z virtuální reality do reálného světa a také proto její znalosti historie jsou mizivé, stejně jako zájem o historii. Historické vědomí současného člověka se postupně mění v historické bezvědomí, jehož důsledkem jsou názory a postoje, které nejsou výsledkem analýzy a faktografických znalostí, ale lajkovaní a sdílení na sociálních sítích. Odstavením od pramenů se kyberčlověk stává snadnou obětí propagandy a manipulace. Překvapivě na rozdíl od reformní generace šedesátých let je v současné generaci trend prosadit cenzuru a podporovat „orwellovské ministerstvo pravdy“. Reálným projevem tohoto trendu je existence lidí několika sloganů na pouličních demonstracích. Vytrácí se tolerance k názorům druhého, schopnost druhého vyslechnout a diskutovat.

    Literatura

    Fromm, E. Mít nebo být? Praha: Naše vojsko, 1992. 170 s. ISBN 80-206-0181-3.
    Fromm, E. Cesty z nemocné společnosti: sociálně psychologická studie. Praha:
    Earth Save, 2009. ISBN 978-80-86916-10-1.
    Inglehart, R. The Renaissance of Politicla Culture. American Political Science Review 82,4/1988.
    Křenková, R. Peřiny a chléb. Praha: Torst, 2015. ISBN 978-80-7215-497-5.
    Ondrejkovič, P. Modernizácia a anómia. Sociológia. 2000, roč, 32, č. 4.
    Sak, P. Úvod do teorie bezpečnosti. Praha: Petrklíč, 2018. ISBN: 978-80-7229-652-1
    Sak, P. Mládež na křižovatce. Praha: Svoboda Servis, 2004. ISBN: 80-86320-33-2.
    Schenk, J. Anómia na Slovensku: pokus o meranie. Sociológia. 2004, roč. 36, č. 2,
    Schenk,J. Sociálny systém ako nelineárny dynamický systém: koncepcie sociálneho systému. PEDAGOGIKA roč. LVIV, 2009
    Stašová, L.,Slaninová,G, Junová, I. Nová generace. Hradec Krílové: Gaudeamus, 2015. ISBN:978-80-7435-567-7.
    Švihlíková, I. Jak jsme se stali kolonií. Praha: Rybka Publishers, 2015. ISBN: 978–80–87950–17–3
    Vodňanská. J. Voda, která hoří. Praha:Torst. 2018. ISBN: 978-80-7215-564-4;
    Žantovský,M. Havel. Praha:Argo, 2014. ISBN: 9788025712139
    Zdraví a nemoc Definice pojmu zdraví podle Světové zdravotnické ...
    https://is.muni.cz/el/1441/jaro2016/SP4MP.../15._Zdravotni_znevyh_2016_vyuka.pdf?..


    Doc. PhDr. Petr Sak, CSc. je sociolog

    0 0
  • 10/22/18--01:27: O myších a krysách
  • Jiří Jírovec
    22. 10. 2018

    Myš která řvala prostřednictvím komika Sellerse, byla filmová legrácka. Když se sejdou u Moravce čeští politici, aby si zaběsnili kolem Saudské Arábie a rozlévali žluč směrem k Rusku, je to tragédie. Hlupáctví mocných vždy vede k dalším. Mluvilo se o zavražděném novináři, který se znelíbil Saudům, protože proti nim psal. Tak byl, podezřele blbým způsobem, zprovozen ze světa. 

    Zdá se, že tajné služby jsou infikovány virem ruského primitivismu. Zase na skok přijeli jacísi agenti, bez knírů a jiných maskovacích prostředků, aby byli dobře k zachycení v prostoru a čase. 

    Pokud časový údaj zafalíruje, vynoří se jiné osoby, které to či ono mohly spáchat. Další mužické pravidlo je: Čím důležitější cíl, tím služebně vyšší tajný agent vyrazí do akce. Nakonec někoho zavraždí sám Putin.

    Měli bychom odvolat velvyslance ze Saudské Arábie zaznělo u Moravce. To se snadno řekne, jenže… Saudi jsou teď kamarádi s Izraelem proti Iránu a tak potřebné vztahy nelze rozbourávat. 

    A sankce? Dejte pokoj. President Trump dal jasně najevo, že by neprodej amerických zbraní poškodil Washington víc než Rijád. Když něco podobného řekne český president o sankcích proti Rusku, je oheň na střeše.

    Na Rusko se musí tvrdě. To víme již od dob Kocába, který vypoklonkoval jejich armádu z Československa. Na kolena je srazit, aby se po nich připlazili do Prahy a omluvili se za srpen 68. U Moravce to zmínil bývalý ministr zahraničí Zaorálek.

    Byl by to překrásný svět, kdyby v něm platilo známé "padni, komu padni". 

    Pak bychom mohli hrozit sankcemi třeba USA a Británii, jestliže se Bush jr. s Blairem nevydají s omluvou do Iráku, Albrightová na kolenou nepoplazí, aby v Srbsku a Iráku žádala o odpuštění za zvěrstva s nimiž souhlasila a americký zástupce neprojevil lítost v Panamě a Afghanistánu. Atd, atd, atd. 

    To jaksi nejde a tak si české myši vylévají vztek na Vondráčkovi, který se přifařil k jakési parlamentní delegaci, jel s ní do Ruska a tam se sešel se svými ruskými protějšky z Dumy. No hrůza.

    Spíš krysy než myši z pirátské lodi chtějí tento potenciální zločin dostat na jednání Sněmovny. Babiš jim to blahosklonně odkývl, protože ví, že se "kluci" budou několik hodin historicky znemožňovat.

    ANO možná, že na oplátku navrhne, aby se jednalo o (pirátských ?) udáních k EU, podle nichž jsou dotace zneužívány ve prospěch Agrofertu. Předseda Bartoš totiž naznačil, že to to může vést k zastavení dotací z EU. Ale proč ne, když jde o tuhletu morálku.
     
    V neděli večer (21. 10. 2018) byl v ČT rozhovor s novým ministrem zahraničí. Byla to cimrmanovská přehlídka zbytečných otázek (viz Vražda v salónním kupé). Nemohl říct nic jiného než že v Afghanistánu bojujeme za svoji svobodu a že musíme podporovat mise spojenců.

    Moderátor, kdyby byl nezávislý, se mohl zeptat co nám je do neokolonialistických zájmů Francie v Mali, mohl namítnout, že neokolonialistická válka v Afghanistánu trvá již 17 let, že od vojenského zásahu SSSR uplynulo celých 40 let (Brzezinski se chlubil, že se v podařil záměr zorganizovat Rusům jejich vlastní Vietnam) a pokračovat směrem k Trachtově šrapnelu: Ty že máš nějaký vlastní názor? Hovno, Petříčku, hovno máš.

    0 0


    Radim Valenčík
    22.10.2018  ParlamentníListy
    STO LET REPUBLIKY „Nyní jsme svědky toho, že téměř třicet let po změně minulého režimu se nás někteří snaží vrátit zpět do doby mccarthismu, sestavují seznamy „nepohodlných lidí“, tedy těch, kteří upozorňují na úskalí současného vývoje, tito novodobí inkvizitoři a kádrováci se snaží vyvolat atmosféru perzekucí a nevadily by jim ani politické procesy,“ říká v rozhovoru k výročí sta let od vzniku Československa vysokoškolský pedagog, publicista docent Radim Valenčík s tím, že si nemyslí, že by „v naší zemi toto svinstvo, tito slouhové současné zdegenerované globální moci prošli.“ A co nás čeká? Nepochybně výrazné turbulence. Autorita EU bude podle Valenčíka slábnout tak, jako slábne autorita Junckera v důsledku jeho „ischiasu“.


    Uplynulo 100 let od vzniku Československa. Připravena je řada programů, některé probíhají. Jenže kromě oslavných připomínek významu 28. října 1918 a tvrzení, že se máme nejlépe v historii, zaznívají i názory, že vlastně není co slavit, protože Československo už neexistuje a současný stát je stejně rozkradený a rozprodaný. Připomenout lze i apel Karla Schwarzenberga ze Sněmovny, když poslanci zamítli přijetí padesáti sirotků. Hovořil o tom, že jsme tak nehumánní a pokrytečtí, že by měly být oslavy „odřeknuty“. Je co slavit?

    Děkuji za uvedené příklady, které nám mají „znechutit“ oslavy a současně s nimi znechutit i přípomenutí naší historické zkušenosti za posledních 100 let. Všimněte si, že v souvislosti s výročím naší novodobé státnosti nejvíce křičí o tom, že „nemáme co slavit, protože vše je rozkradeno“ právě ti, co si nejvíce nakradli a jimi ovládané hlásné trouby. Chucpe. A Šojdrové siroty? Divím se, že se Schwarzenberg vůbec hlásí k provokaci, která skončila naprostým fiaskem. Vyvolat mainstreamově mediální rozruch, vynutit si přijetí u premiéra a nejenže mu nepředložit seznam, ale nemít konkrétní tip ani na jednu sirotu, to už je hodně pod úroveň.

    A to nemluvím o tom, že v Sýrii se obnovuje normální život, zatímco v Jemenu jsou „našimi spojenci“ skutečné děti skutečně masakrovány, pokud neumírají na vyvolaný hladomor. Naštěstí normálním lidem toto používání dvojího metru a skutečné pokrytectví dochází. O budoucnosti rozhoduje právě to, jak rychle bude uzrávat a dozrávat veřejné vědomí a sebevědomí. Můžeme být hrdí, že – jak ukazují volby za volbami – tento proces probíhá poměrně dynamicky a jsme v tomto směru na eurounijní špici. Podobně jako tomu bylo, když naše země čelila nástupu nacismu. Z určitých důvodů máme spolu s naši sousedy poněkud lepší vyhlídky na úspěch, než tehdy.

    Hospodářské dějiny zdůrazňují vyspělost první republiky a její přední umístění v dobových světových žebříčcích. Na druhou stranu, značnou část její populace sužovala bída, tvrdili komunisté. Za komunistů zase sužovala bída všechny, říká se dnes. Také v současnosti zaznívá, že samoživitelky, důchodci a jiné skupiny žijí v bídě, ale další oponují, že každý si za svůj životní standard může sám. Jak je to tedy s tou bídou za 100 let naší novodobé státnosti?
    Krize, která byla součástí celosvětové krize a kterou prošla na přelomu dvacátých a třicátých let naše země, byla těžkou zkouškou, ale dokázali jsme ji ustát. Dnes je ekonomická situace mnohem lepší. Problém je spíše v tom, že tradiční programové strany, resp. současné vedení KSČM a snad ještě hůř ČSSD, selhávají. Pokud jde o zdravotnictví a sociální politiku, stále si ještě i ve srovnání se zeměmi, které jsou v EU déle než my, uchováváme velmi solidní úroveň.

    Pokud jde o režim z let 1948 až 1989, tak začal svobodnými volbami, ve kterých zvítězila KSČ. Po revoluci si komunisté udrželi pozice v Parlamentu a my jsme nepřistoupili k výrazným čistkám a odplatám. Je to výraz toho, že zejména na posledních 20 let vlády KSČ část národa nevzpomíná ve zlém? Že Češi chtěli po Listopadu ,,tlustou čáru” a klid? A že by dnes sice nechtěli komunisty zpět, ale nijak zásadně jim nevadí? Ostatně, proto jim nevadí ani Andrej Babiš?
    Trochu nerozumím tomu, co myslíte pod slovy „my jsme nepřistoupili k výrazným čistkám a odplatám“. Kdo jsou to ti „my“? Od Listopadu 1989 uplynulo necelých třicet let a už jsme zapomněli, jak to tehdy bylo? Listopad proběhl ve stylu českých osmičkových dat – jako sjednocení národa, a to podstatným způsobem včetně vnitrokomunistického odporu. Byl jsem na Letné a většina lidí, které jsem kolem viděl, byli komunisté. Kdo vypískal Štěpána v ČKD? Kdo řídil televizi, která změny podporovala? Drtivá většina lidí včetně drtivé většiny řadových komunistů, včetně řadových členů Lidových milicí považovala Listopad 1989 za možnost pokusit se znovu o to, co nevyšlo v roce 1968. Zde je namístě připomenout snadno dostupný dokument České televize.

    To, že se vývoj ubíral jinou cestou, nebylo vinou obyčejných lidí, kteří do změn v roce 1989 šli naplno. Když už jsem u toho, tak položím otázku: Co spojuje hlavní, převážně osmičková, data v naší historii, tedy: 1918, 1938, 1945, 1948, 1968, 1989 (ani toto datum není patrně poslední)? Podle mého je to takto: Buď jsme byli pod nadvládou cizí moci, kdy se rozhodovalo o nás bez nás, nebo jsme na základě sjednocení národa získali schopnost alespoň částečně a alespoň po určitou dobu dělat vlastní historii, rozhodovat o svém vlastním osudu, vzdorovat cizí moci, která nás vždy ohrožovala z různých stran po celou dobu naší novodobé historie. Ne všechny země se takto mohou na svou historii dívat, ale některé z těch, které se nacházejí v našem bezprostředním okolí, ty ano. Naše země nikdy nežila například ani myšlenkou expanze, ani myšlenkou vyřizování účtů mezi znepřátelenými skupinami obyvatelstva. Vždy zde byl obrovský potenciál sjednocení jako předpokladu osamostatnění od toho, co se nás snažilo podřídit své moci a vtáhnout do účelových her.

    Svoje místo ve světě jsme vždy hledali nikoli tak, že budeme druhým sloužit či druhé pokořovat, ale že na vlastním příkladu kvalifikované správy země, na příkladu schopnosti dosahovat vynikajících výsledků v kultuře, vědě, vzdělání, sportu, péči o historické dědictví, podporou mírových řešení konfliktů ve světě a navazováním rovnoprávných kontaktů se všemi zeměmi, se kterými se nám to podaří, že budeme hájit své místo ve vývoji naší globální civilizace. Takto proběhl rok 1918 jako sjednocení národa proti dlouholeté nadvládě nám cizí moci, se kterou jsme nikdy, ani po staletích, nesrostli, i když byla období pro nás více i méně příznivá. O schopnost tvořit vlastní dějiny jsme přišli v roce 1938, kdy jsme museli ustoupit nejen tlaku expanzivních sil, ale museli jsme ustoupit i ustupování těmto silám ze strany těch, kteří mohli zlo zastavit už v zárodku. A to přesto, že jsme v dramatickém vývoji, který směřoval k fatálnímu mnichovskému vyústění, prodemonstrovali jednotu národa a odhodlání se bránit. Rovněž rok 1945, kdy nám v rozdělujícím se světě pomohla vnější moc znovu nabýt svobody, proběhl v podmínkách vysoké míry sjednocení našeho národa, což mělo za následek i to, že na našem území nezůstala žádná cizí vojska a byli jsme v tomto směru jednou z mála výjimek v celé Evropě. Dokonce i rok 1948 proběhl jako určité sjednocení národa, kdy ovšem rámec tohoto sjednocení již pootevíral dveře pro cizí vliv a měl dopad na rozdělení národa v blízké budoucnosti.

    Nicméně, a to je z hlediska základního konceptu, kterým posuzujeme naše novodobé dějiny mimořádně významné, jednota národa na širokém základu spojená s touhou dělat vlastní dějiny se začíná prosazovat už od druhé poloviny 50. let (zde stojí za to připomenout zapomenutou osmičku roku 1958, tj. československý triumf na světové výstavě EXPO v Bruselu), v 60. létech dosahuje sjednocení národa ještě většího stupně než v období po vzniku republiky a kulminuje v roce 1968. Postupné rozleptání této jednoty umožňilo otevřít cestu k vyvolání jedné z největších, nejsystematičtějších a bohužel i z hlediska lidského potenciálu nejnákladnějších vnitřních konfrontací (byla vnitřní, přesto, že probíhala pod tlakem okupačních sil), tj. normalizaci formálně začínající dubnovým plénem ÚV KSČ, plně rozjetou v létech 1970-1971. Již koncem 70. let se však začínají objevovat náznaky nového sjednocování národa, přitom sjednocování, které v sobě obsahovalo již i překonávání rozdělení zakódovaného do normalizační interpretace „vedoucí úlohy KSČ“. Současně se projevovalo i oslabování cizího vlivu ze strany Sovětského svazu, který si zatloukl hřebíček do rakve pokusem o expanzi v Afghánistánu koncem roku 1979. Veřejně je nová vlna sjednocení vůči slouhům cizí moci deklarována v projevu Miloše Kopeckého na IV. sjezdu Svazu dramatických umělců až v roce 1987 a od té doby vývoj již nezadržitelně směřoval k Listopadu 1989. Ať se to komu líbí, či nikoli, byl Listopad 1989 založen na sjednocení národa. Proto proběhnul tak, jak proběhnul, proto se nezbytné ekonomické reformy, resp. složitý proces transformace, podařilo zvládnout poměrně úspěšně (alespoň v porovnání s okolními zeměmi). Proto jsme jednou ze zemí, které se i dnes v podmínkách obnovujícího se vnějšího diktátu chovají, alespoň částečně, svéprávně.

    Po nedávných volbách se ukazuje, že mladá generace se vzdaluje té starší. Mladí volí Piráty či jiné liberální subjekty. Tyto subjekty se svou prezentací liší od stran ,,starých”. Mladí též demonstrují proti Miloši Zemanovi a Andreji Babišovi. Častěji se vyslovují pro členství v EU, méně odsuzují migraci. Kazí ti staří, kteří volí Zemana a Babiše, budoucnost mladým, nebo mladí nemají rozum?
    Hra na generační konflikt je jen jedním z dalších pokusů jak oslabit naši zemi vnášením konfliktů. Musíme rozlišovat mainstreamově mediální obraz údajného konfliktu a realitu. Myslím, že v drtivé většině rodin jsou normální vztahy, mládež si uchovává étos nezkaženosti. A to, že jí chybí dostatek zkušeností? Tak tomu bylo v historii vždy. Zrovna tak starším někdy chybí nedostatek citlivosti v přístupu k mladým, porozumění jejich problémům. Potíž je jen v tom, že naši mladí jsou až příliš nezkažení a nedokážou si ani představit, jak prohnilá je současná globální moc, jaké zlo vládne světu, jak se je toto zlo snaží vtáhnout do svých her.

    Je na těch mladých, aby si uvědomili, že v USA probíhá hybridní občanská válka mezi legitimní, řádně zvolenou administrativou, a strukturami, které ovládly klíčové složky institucionálního systému, a aby si uvědomili, že se tento střet promítá i do vládnoucích struktur EU či do pokusu vyvolat nejrůznější konflikty ve světěm i uvnitř jednotlivých zemí, včetně naší. Pokud bych mohl něco vzkázat mladší generaci, tak bych apeloval na to, aby těžila z vlastních zkušeností, aby byla obezřetná – a hlavně, aby se mladí lidé učili, učili, učili. Nebudou to mít jednoduché.

    Do jaké míry odpadli Slováci z našich životů? Jak s odstupem reflektovat roky 1991-1992, kdy jsme se rozešli? Byl to nedostatek trpělivosti a vzájemné empatie, nebo nutnost, která předešla ,,jugoslávskému” způsobu dělení státu? Platí teze, že dnes se Slováky máme historicky nejlepší vztah?

    Česko-Slovensko se rozdělilo pod tlakem zvenku. Byl to projev snahy oslabit a případně i znepřátelit oba následnické státy. Mj. i proto, aby byl ze hry vyřazen český a slovenský zbrojní průmysl. Zejména Slovensko na to těžce doplatilo. Velmi neblahou úlohu v tom sehrál Havel. Posloužil, jako i v jiných případech, těm, kteří přivedli současný svět tam, kam ho přivedli. Naštěstí se vztahy jak mezi občany zdola, tak i mezi politickými reprezentacemi obou zemí uchovaly v míře, která nemá ve světě obdoby. K dalšímu sbližování napomáhá nejen to, že jsme společně vstoupili do EU, ale také to, že aktivně spolupracujeme v rámci V4, která se postupně rozšiřuje na spojenectví všech zemí středounijního prostoru.

    První republika skončila po 20 letech, 20 let po Vítězném únoru přišel rok 68, 20 let poté Listopad. Od něj už brzy uplyne 30 let a náš systém zatím ,,drží”. Je to tím, že je tak dobrý a spravedlivý, nebo mezinárodními okolnostmi? Co náš ústavní a politický režim ohrožuje? Válka? Ekonomické zhroucení? Vystoupení z EU?

    Pokud provádíme určitou historickou retrospekci, tak je potřeba upozornit na jeden zásadní rozdíl vývoje po roce 1948 a po roce 1989. Již od roku 1954, necelých šest let od tragických politických procesů, začíná doba postupného obnovování demokracie, dochází k prvním rehabilitacím, které pak následují v dalších vlnách. Po Stalinově smrti proces obrození naší země pokračuje a za Novotného éry dospěl až k obrodnému procesu, do jehož čela se se vší odvahou a osobním nasazením postavili představitelé tehdejšího režimu. Nyní jsme svědky toho, že téměř třicet let po změně minulého režimu se nás někteří snaží vrátit zpět do doby mccarthismu, sestavují seznamy „nepohodlných lidí“, tedy těch, kteří upozorňují na úskalí současného vývoje, tito novodobí inkvizitoři a kádrováci se snaží vyvolat atmosféru perzekucí a nevadily by jim ani politické procesy. Jsou to lidé stejného ražení, jací měli na svědomí politické procesy v padesátých létech. Nemyslím si, že by však v naší zemi toto svinstvo, tito slouhové současné zdegenerované globální moci prošli.

    A co nás čeká? Nepochybně výrazné turbulence. Doufám, že k velké . . .



     

    0 0

    Jaroslav Bašta
    Jaroslav Bašta, jb, jk
    22. 10. 2018 PrvníZprávy
    Slavný americký dramatik Arthur Miller kdysi napsal, že:„Epocha končí, když vyčerpá své základní iluze“. Když sleduji historii světa za posledních sto let, obávám se, že jeho postřeh dostává podobu proroctví, které se pomalu naplňuje, napsal v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta.



    Brzy si budeme připomínat jedno století, které uplyne od konce Velké války, jež ukončila dominanci Evropy v dějinách světa. Zmizely tři monarchie – německá, rakouská a ruská, začal soumrak kolonialismu, protože zvítězila idea práva národů na sebeurčení, která se v celoplanetárním měřítku prosadila v průběhu dalších padesáti let.

    Na mapě Evropy se tehdy objevily nezávislé státy, mezi nimi i Československo. Po strašlivé válečné zkušenosti tehdy všichni viděli jako ideální uspořádání demokratické zřízení. Tato iluze Evropanům dlouho nevydržela. Možná proto, že vítězové si před těmi sto lety neopakovali slova Svatého Augustina a Gustava von Moltkeho, kteří shodně tvrdili, že cílem války není vítězství, ale mír. Spravedlivý mír. Nejprve se objevily tři diktatury – první v Rusku, druhá v Itálii a ta poslední v Německu. Mír domluvený před sto lety se ukázal jen jako křehké příměří, přišla nová, delší a zhoubnější válka. Konečná bilance byla pro Evropu strašná, protože za pouhých 31 let (mezi roky 1914 – 1945) zahynulo sto milionů jejích obyvatel.

    Po válce se svět rozdělil na Západ a Východ a začala Studená válka, která skončila rozpadem Sovětského svazu před bezmála třiceti lety. Začátek devadesátých let trochu připomínal rok 1918, mimo jiné i počtem nově vzniklých nezávislých států a upřímnou snahou o jejich demokratické uspořádání. Jenže nenastal konec dějin, jak se někteří optimisticky domnívali. Naopak, nejistota, chaos a války o sobě dávají stále více vědět. Základní iluze se vyčerpaly.

    Základy poválečného uspořádání a demokracie jako systému se otřásají pod tvrdými údery. Tentokrát vedenými zevnitř, nikoliv zvenčí. Začalo to tím, že poražení odmítají respektovat výsledky voleb, zejména jde-li o hlavy států. Předvolební kampaň tak pokračuje i po volbách a leckde nabývá podoby studené občanské války. Národní státy v rámci Evropské unie jsou považovány za něco zastaralého a překonaného, proto přicházejí o nejdůležitější pravomoce v otázkách státní suverenity, obrany a bezpečnosti. Tyto jejich funkce však EU nedokáže nahradit, jak názorně ukázala migrační krize.

    Zbořil: Možná, že ještě zažiju nějakou fundamentální změnu v současnosti

    Dalším nebezpečným jevem je vnitřní rozpad společnosti podle mnoha linií. Obyvatelé velkoměst se neshodnou se zbytkem populace v žádných volbách, generační propast narůstá, stejně jako sociální rozdíly, které jsou momentálně tlumené nebývalou konjunkturou. Rozpadá se i politický systém, přestalo fungovat dělení na pravici a levici, politické strany ztrácejí svůj smysl a význam. Nahrazují je politicky těžko definovatelná hnutí. Myšlenky a ideály nahradila vzájemně zaměnitelná několikaslovná hesla a obličeje na bilbordech. Je tedy hodně toho, co občany rozděluje a málo toho, co by je spojovalo. Tak nějak to vypadalo vždy, když jedna epocha končila.

    Zakladatelé našeho samostatného státu si tím prošli také. Tenkrát se tomu říkalo Konec století (myšleno devatenácté), který se protáhl až do roku 1914. Pak našli svůj cíl a léta bojovali, krváceli a umírali za stát, který existoval jen v jejich hlavách a srdcích. Tento jejich příklad představuje přijatelnou možnost, jak se důstojně vypořádat s beznadějí konce jedné epochy. Tyto schopnosti máme ve svých genech, uzavřel Jaroslav Bašta.


    0 0

    Gen. Atif Dudaković
    MESSIN
    22.10.2018
    Atif Dudakovič, bývalý velitel pátého sboru bosenské armády (tedy strana tehdejších bosenských Muslimů) byl společně s šestnácti podřízenými obviněn ze zločinů více než 300 vražd a zničení množství srbských pravoslavných kostelů.


    Státní zastupitelství Bosny obvinilo ve čtvrtek Atifa Dudakoviče a šestnáct jeho podřízených z pátého sboru bosenské armády z vražd více než 300 lidí, pronásledování a týrání civilistů a válečných zajatců a zničení 38 srbských pravoslavných kostelů a církevních objektů.

    Jsou obviněni ze zločinů proti lidskosti v obcích Bosanski Petrovac, Kljuc, Bosanska Krupa a Sanski Most a válečných zločinů proti civilnímu obyvatelstvu v obcích Bihac a Cazin.

    „Obžalovaní byli obviněni ze spáchání vražd více než 300 Srbů, z nichž většina byla civilistů hlavně starších lidí, stejně jako vojáků, kteří se buď vzdali, nebo byli zajati, což znamená, že byli zbaveni schopnosti bojovat,“ uvedl prokurátor ve svém prohlášení.

    Podle obžaloby byla těla některých obětí po válce nalezena a exhumována z několika individuálních a masových hrobů, zatímco hledání některých zavražděných stále pokračuje.

    Část obžaloby také Dudakoviče viní z válečných zločinů i proti vlastním bosenským Muslimům (dnes Bosňákům) kteří byli obyvateli odštěpené oblasti Autonomní provincie Západní Bosna pod vedením Fikreta Abdiče, který se byl schopen domluvit se všemi stranami a odmítal válku. Tím nevyhovoval válkychtivému velení bosenských Muslimů v Sarajevu pod vedením Aliji Izetbegoviče, který byl hlavním koněm Američanů v Bosně.

    Srbové, zabývající se pátráním po nezvěstných lidech, připisují akcím pátého sboru bosenské armády během posledního roku občanské války v Bosně 870 vražd srbských civilistů a přibližně 400 vojáků. Muslimové z pátého sboru bosenské armády rovněž vypálili několik desítek vesnic a na západě země bylo objeveno 21 masových hrobů, kde skončily oběti, zavražděné mimo jiné při operaci Maestral.

    Samotná válka proběhla už v letech 1992-1995, ale Dudakovič byl zatčen až v dubnu tohoto roku, což ukazuje, jak protisrbské poměry byly dlouhodobě nastaveny v Bosně a Hercegovině. Černobílý obraz občanské války v Bosně byl převážně prezentován jako srbská agrese, takže se podobná zatčení nehodila do pečlivě vybudovaného obrazu konfliktu, ve kterém měli být oběťmi tehdejší bosenští Muslimové, kteří měli účelovou podporu Západu.

    Málo se zmiňuje závažná skutečnost, že Bosna a Hercegovina je dodnes protektorátem, kde je nejvyšší autoritou Úřad vysokého představitele pro Bosnu a Hercegovinu (OHR). Vysoký představitel oplývá tzv. bonnskými pravomocemi, jež mu umožňují rozsáhle zasahovat do dění v zemi, což zahrnuje i případné rušení zákonů, či odvolání lidmi zvolených ústavních činitelů.

    Messin

    Zdroj k aktualitě o Dudakovičovi: http://www.balkaninsight.com/en/article/bosniak-ex-general-dudakovic-charged-with-war-crimes-10-11-2018

    0 0

    Oskar Krejčí
    22. 10. 2018  NovéSlovoSk
    Politolog Oskar Krejčí ukazuje, jak se před sto lety tvarovala idea československé republiky, ale též jaké byly mezinárodní podmínky vzniku i zániku Česko-Slovenského státu. Naznačuje zároveň, jaká jsou rizika současné české i slovenské státnosti. 

    V tyto dny, kdy Česko a Slovensko vzdávají hold otcům-zakladatelům československé státnosti, je vhodné připomenout, že jejich velikost nebyla dána jen osobní odvahou a politickou představivostí. Byla také – a stále zůstává – nepřekonanou ukázkou mimořádných schopností zužitkovat možnosti, které v daný okamžik dějiny nabízely. Využili toho, jak se v našem prostoru načas překřížily geopolitické silokřivky. O významu tohoto okamžiku pochybují jen ti, kdo nevidí další změny. Vždyť ve 20. století zažili Češi a Slováci sedm či osm odlišných státních a režimních uspořádání. Ta sice čerpala své státníky z domácích zdrojů, jejich výběr byl však ohlasem měnící se mocenské rovnováhy v Evropě.


    Předehra

    Každý stát je spojen s třemi neoddělitelnými znaky: obyvatelstvem, suverenitou a územím. Za etnický základ českého i slovenského státu jsou pokládáni Slované, kteří přišli do prostoru střední Evropy přibližně v 5. století, aby se pak rozštěpili na národy. Svoji suverenitu může český stát odvozovat od chvíle, kdy Přemyslovci získali dědičný, zvnějšku neovlivnitelný královský titul – tedy od Zlaté buly sicilské císaře Fridricha II. z roku 1212. Teritoriální jádro českého státu vymezil císař Karel IV. v roce 1348 svojí Zlatou bulou jako země Koruny české.

    Počátky jsou tedy zřetelné, potom ale u všech atributů české státnosti nastala relativizace – etnické složení doznalo zpestření, území ubylo a v habsburské říši se rozpustila suverenita. Slováci hledají počátky své státnosti, jak praví preambule Ústavy SR, „v zmysle cyrilo-metodského duchovného dedičstva a historického odkazu Veľkej Moravy“. Ovšem Velká Morava nebyla stát etnických Slováků, ale krátkodobý, byť největší státnický úspěch Slovanů ve střední Evropě obecně.


    Obrozenské hledání

    Když v Evropě v 19. století nastalo jaro národů, čeští i slovenští obrozenci navázali na představy osvícenského filosofa Johanna Herdera, který zvěstoval budoucí slávu Slovanů a prohlásil, že národ je přirozená jednotka, zatímco stát je jednotka umělá. V návaznosti na oživení českého a slovenského jazyka pak začal bouřlivý rozvoj národní kultury. Zároveň se zrodila vize nové státní suverenity: koncepce práva národů na sebeurčení. Řečeno jinak, každý národ má mít svobodné právo vybrat si podobu vlastní státnosti, konkrétně zda zůstat v Rakousku či Uhrách, nebo se osamostatnit. Až do rakousko-uherského vyrovnání, které zapomnělo na pokornou službu císařskému dvoru při potlačování revoluce 1848, jednoznačně převládala představa o vyjádření svébytnosti v rámci Rakouska; tu ztvárnila především originální idea austroslavismu Františka Palackého.

    Potom byla v českém národním hnutí koncepce práva národů na sebeurčení zastíněna jinou vizí: představou státního práva. To byl obraz suverenity zemských sněmů jako nositele zděděného práva svébytného českého království – byť v rámci habsburské říše. Protože Slováci nemohli hájit své zájmy historickým státním právem, začaly se obrozenci částečně rozcházet. Zvláštní svorník přestavovalo panslovanství, vize možnosti nalezení ochrany malých slovanských národů v rámci jedné velké rusko-slovanské říše, což s nadstandardní koncepčností zvěstoval Ľudovít Štúr. Palacký a Štúr se zpočátku nejen míjeli, ale stáli přímo proti sobě. Palackého poznání nemožnost nalézt kulturně-politickou svébytnost slovanských národů v rámci Rakouska tyto otce národů sblížilo.


    Malé národy, velká doba

    Ještě na konci 19. století téměř všichni národovci cítili, že slovanské národy uzavřené v Rakousku (-Uhersku) jsou v divoké době vytváření velkých státních celků bezbranné vůči násilí: malý národní stát je odsouzen k zániku. Tehdejší náladu mohou charakterizovat Masarykova slova obsažená ve dvou knihách z roku 1895 – v České otázce a v Naší nynější krizi. „Život státní a politický nemá pro národ té důležitosti, která se mu u nás tak často přisuzuje. Politická samostatnost nás nespasí a nezachrání; byli jsme samostatní a svou samostatnost jsme ztratili, a jsou národové samostatní a přece nesvoji… Naše politika nemůže být úspěšná, nebude-li nesena opravdovým a silným zájmem o osud Rakouska,“ psal Masaryk v České otázce. Obhájit zájmy národa viděl jako úkol „pracovat ku povznesení celého Rakouska a jeho politické správy“. V Naší nynější krizi pak dodal varování, že „kdyby Rakousko v evropské konflagraci podlehlo a se rozbilo, tedy bychom se dostali k Německu, s nímž už tisíce let jsme ve styku. Co by to znamenalo, ať si každý domyslí.“ Podstatný byl závěr jeho úvah: „Nečekám žádné ohromné světové katastrofy a velmi reálně počítám s existencí Rakouska.“[1] Jenže katastrofa přišla, dnes se jí říká 1. světová válka – a s ní se nově otevřela otázka státnosti Čechů a Slováků. Nejlépe ze všech říšských poslanců se v nové situaci zorientoval právě Tomáš G. Masaryk.

    Atmosféra na konci 1. světové války byla nakloněna právu národů na sebeurčení. Bolševická revoluce přinesla v listopadu roku 1917 Dekret o míru, který mluvil o právu na sebeurčení včetně oddělení se národa z většího státního celu. S tímto právem je spojován i čtrnáctibodový mírový program amerického prezidenta Woodrowa Wilsona z ledna 1918, ovšem text X. bodu zní dvojsmyslně: „Národům Rakousko-Uherska, jehož místo mezi národy přejeme si míti zachováno a zajištěno, budiž dána co nejvolnější možnost autonomního rozvoje.“[2] Kulturně-politická autonomie uvnitř habsburské monarchie, nebo státní samotnost?


    Povaha vítězství

    Po celou válku Masaryk a jeho spolupracovníci přesvědčovali politiky Dohody o nutnosti dát českému státu samostatnost. Ve zcela konkrétní podobě jim kreslili jak jeho politicko-vojenský význam v zápase s Německem a pangermánstvím obecně, tak i jeho obyvatelstvo a území. I proto je podpis představitelů Československa na všech pařížských dohodách, které vymezily hranice tohoto státu: Versailleské, Saintgermainské a Trianonské smlouvě. V anglickém i francouzském originálu těchto úmluv se ovšem mluví o „Česko-Slovenském státě“, je použita pomlčka a velké „S“, oficiální překlad hovoří o „státu československém“. Podstatné ale je, že suverénní československý stát vznikl – jeho tvar i etnické složení ale neodpovídaly ani právu národů na sebeurčení, ani historickému státnímu právu.

    Podle preambule Ústavy z roku 1920Československo utvořil „národ Československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa, zavésti spravedlivé řády v republice, zajistit pokojný rozvoj domoviny československé“. Jenže tento „československý národ“ byly dva národy – přibližně šestimilionový český a dvoumilionový slovenský. Pak tu ještě žily více než tři miliony Němců, téměř 800 tisíc Maďarů, skoro 500 tisíc Rusínů a další etnika. Mnozí z příslušníků těchto skupin nevnímali nový stát jako výraz práva národů na sebeurčení. A nejen to. Jestliže většinu hranic Čech a Moravy bylo možné pokládat za výraz historického státního práva (samozřejmě bez utrženého Horního Slezska a Lužice), jižní a východní hranice Slovenska měla jinou charakteristiku. V Uhersku záměrně nebyly rýsovány administrativní hranice, které by ukazovaly etnické rozhraní – jižní hranici Slovenska bylo nutné nějak zkonstruovat. V okamžiku, kdy v Paříži převládl strach z Maďarské republiky rad, rozhodly vítězné mocnosti o podobě Maďarské republiky a za jejími hranicemi nechaly téměř třetinu etnických Maďarů. Jižní hranice Slovenska není ani etnická, ani historická – je strategická. O Podkarpatské Rusi nemluvě.


    O mocenské rovnováze


    Mezinárodní právo je tvořeno mezistátními politickými dohodami. Ty se zakládají především na nalezení společného jmenovatele zájmů velmocí. Po 1. světové válce se při sepisování mírových smluv představa udržení dosažených výhod vítězných velmocí opírala o zájem Francie mít v týlu Německa silné spojence; zájem Velké Británie oddělit pásmem malých států Německo a Rusko, protože, jak napsal Halford Mackinder, jeden ze zakladatelů anglosaské geopolitiky a poradce britské delegace v Paříži: „Kdo vládne východní Evropě, ovládá Heartland; kdo vládne Heartlandu, ovládá Světový ostrov; kdo vládne Světovému ostrovu, ovládá svět“.[3]

    Prvorepublikové Československo nevzniklo pouze jako ztělesnění vlastenecké ideje, ale též jako specifický výraz průsečíku zájmů mocností. Když Francie a Velká Británie v následujících dvou dekádách zeslábly a nebyly schopny hájit své zájmy, československá státní idea se začala bortit. Byla podepsána mnichovská dohoda, která sebrala českým zemím pohraničí, a vídeňská arbitráž, která ukrojila jih Slovenska. Česká i slovenská státnost umíraly. Tehdejší idea Slovenského štátu, která se někomu zdála náhradou, byla falešná od samotného počátku: jestliže vítězství spojenců znamenalo zánik klerofašistického státu, pak vítězství rasismem ovládaného nastického Německa by jistě vedlo k zániku malého slovanského státu ve střední Evropě


    Zánik 1. republiky

    Zakladatelé 1. republiky dobře věděli, že přežití malého národního státu ve střední Evropě je velmi problematické. Někteří vlivní sociální demokraté, například Bohumil Šmeral, si nepřáli rozbití Rakousko-Uherska, protože budoucnost viděli v jednotné socialistické Evropě a Rakousko-Uhersko vnímali jako organizační předstupeň. Jiní, především první československý premiér Karel Kramář, zformovali projekt slovanské říše v čele s Ruskem. Pro ni dokonce Kramář vypracoval návrh ústavy.[4] Tomáš G. Masaryk, Edvard Beneš a jejich druzi hledali řešení v pevných spojeneckých svazcích, a to na všech azimutech. Jak psal Masaryk v knize Nová Evropa (původně vydané v Londýně roku 1918), Polsko, Československo a Jugoslávie měly být v „nastávající nové demokratické době přirozenou hrází proti německému náporu na východ“.[5] Poté, kdy se sovětské Rusko ideově i prostorově vzdálilo, zbyla proti německému revizionismu Francie a Velká Británie a vůči maďarskému revizionismu státy Malé dohody. Jak se ale měnil poměr sil mezi západními spojenci a ekonomicky dynamičtějším Německem, zájmy Paříže a Londýna se měnily také. Rovnováha v Evropě se vychýlila a pohřbila ideu samostatného a jednotného Československa.

    Masaryk představil světu českou otázku jako základ řešení problémů Evropy. Ve skutečnosti však bylo a je hledání odpovědi na českou i slovenskou otázku jen vedlejším produktem utváření rovnováhy mezi velmocemi. To ale František Palacký, Ľudovít Štúr, ale i Tomáš G. Masaryk, Edvard Beneš či Milan Hodža chápali: byli to lidé s mimořádným, dnes v Česku a na Slovenku vzácným, porozuměním pro význam a aktuální podobu mocenské rovnováhy. Sám Masaryk v březnu 1933, tedy těsně po příchodu Hitlera k moci, tvrdil, že kdyby byl mladý, udělal by vše, co je v jeho silách, aby „pomohl k proniknutí myšlence utvoření spojených států evropských“.[6] V rovině ideálu ovšem dával na začátku 20. století přednost světovému státu jako „mezinárodní nenucené organizaci svéprávných kulturních národů“.[7]


    Budoucnost naší státnosti

    Žádná státní idea nepřežije, když není schopna opřít se o výhodnou mocenskou rovnováhu. Protože malé státy mají velmi omezené možnosti regionální i globální rozložení sil ovlivnit, musejí spoléhat na náhodu či se schovat pod nějakou širší střechu. Stalo se tak ve chvíli, kdy se Osmané blížili do střední Evropy a vznikla habsburská říše. První republika chtěla mít rovnoprávné spojence, ti se však časem ukázali jako nespolehliví. Po 2. světové válce se zajištění suverenity vyhledávalo v rámci sovětského bloku, dnes pomocí dvojího propojení s bruselskými nadnárodními institucemi. Každé takovéto propojení – ať již v podobě austroslavismu, socialistického společenství či v rámci EU/NATO – představuje ovšem omezení ideální podoby suverenity.

    Počátek novodobé české i slovenské státnosti je nutné hledat na bojištích a v diplomatických salonech 1. a 2. světové války. Obdobně zásadní vliv jako válečná vítězství měl ale na českou i slovenskou státnost i vývoj válečným vítězstvím zformované mocenské rovnováhy. Její proměny ukázaly meze suverenity malého národního státu jak v době mnichovské zrady, tak i v srpnu 1968, ale i v listopadu 1989. Zánik SSSR nepohřbil jen Sovětský svaz samotný, ale i další dva státy se slovanským etnickým jádrem – Jugoslávii a Československo. I když rozdělení Česko-Slovenska bylo více přáním části politických elit než národů samotných, je třeba architektům tohoto dělení vzdát hold: nenásilný způsob štěpení jedné vlasti na dvě proběhl ve světě nebývalým kulturním způsobem. Jenže vznikly dvě malé země, které lze charakterizovat jako „geopolitické minimum státnosti“. Jakákoliv dramatičtější změna mocenské rovnováhy v Evropě jim opět ukáže proměnlivost prioritních zájmů spojeneckých mocností. A myslet si, že dějiny už skončily, protože nám daný stav vyhovuje, znamená nepochopit geopolitický odkaz 28. října 1918.


    Poznámky:

    [1] Masaryk, Tomáš G.: Česká otázka. Praha: Svoboda 1990, s. 104, 136 a 233.
    [2] VESELÝ, Zdeněk: Dějiny mezinárodních vztahů. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, s. 211.
    [3] MACKINDER, Halford J.: Democratic Ideals and Reality. New York: W. W. Norton and Co., 1962, s. 150.
    [4] Viz GALANDAUER, Jan: Vznik Československé republiky 1918. Programy, projekty, perspektivy. Praha: Svoboda, 1988, s. 247-250 (příloha).
    [5] Masaryk, Tomáš G.: Nová Evropa. Stanovisko Slovanské. Praha: Nakl. G. Dubského, 1920, s. 184.
    [6] Citováno podle OPAT, Jaroslav: T. G. Masaryk. Evropan. Světoobčan. Praha: Ústav T. G. Masaryka,
    1999, s. 37 a 38.
    [7] Masaryk, Tomáš G.: Ideály humanitní. Praha: 1990, s. 12.



    0 0

    Vít Hassan, Ivan David
    22. 10. 2018   (další fotografie ZDE video ZDE a ZDE)
    V ukrajinském Kyjevě se 14.10. 2018 u příležitosti výročí smrti Stepana Bandery konal pochod ukrajinských nacionalistů. Byl organizovaný stranou Svoboda, Pravým sektorem, Nacionálním Korpusem a Nacionálními družinami.Reportér Vít Hassan akci zdokumentoval a z obrázků je jasně patrno, že připomínka banderovských komand, které po válce vraždily i v Československu má nezpochybnitelé rysy oslavy ukrajinského fašismu. Parlamentním stranám kromě SPD a KSČM a mainstreamu to 

    nevadí, hlavně že jsou fašisti protiruští.











    0 0
  • 10/22/18--13:02: Svět ruskýma očima 476
  • Zajoch
    22. 10. 2018 Outsidermedia
    Americký obranný průmyslový komplex je v hluboké krizi, vinu na tom má „agresívní průmyslová politika“ Ruska a Číny  * * *  Bezpečnostním orgánům Běloruska dělá nemalé starosti Kyjevem nekontrolovatelná radikální chátra  * * *   V devadesátých letech začali v Rusku podle doporučení rádců od Sorose překopávat systém vzdělávání hlavně podle amerického mustru


    Náš trumf: rezavé bomby a odstavení zaměstnanci

    Konstantin Dušenov
    15. října 2018


    Pentagon zuří. Zákeřní ruští diverzanti a všudypřítomní čínští špioni nakonec zničí vojenskou sílu Washingtonu. To není žert. Nedávno zveřejnil Bílý dům dokument s podrobnou analýzou situace ve svém obranném průmyslu.

    Dokument je šokující. Například od roku 2000 ztratila základna obranného průmyslu přes 20 500 výrobních firem a závodů.

    Po uzavření těchto továren byla jejich práce postoupena smluvním zařízením v zahraničí a došlo ke kritické závislosti na konkurenčních zemích.

    Podle autorů dokumentu je americký obranný průmyslový komplex v hluboké krizi. Vojenští analytici Trumpovy administrativy napočítali přes 300 kritických problémů, mezi nimi především všeobecné oslabení průmyslového potenciálu státu. Podstata je v tom, že se nepřetržitě snižuje množství vysoce kvalifikovaných pracovníků uvedeného průmyslu. Podle Agentury práce a statistiky bylo k 1. lednu 1980 v USA přibližně 19,3 milionů pracujících ve zpracovatelském průmyslu a k 1. lednu 2018 to bylo o 35 % méně, to je 12,6 milionů lidí.

    Za hlavního činitele, který způsobil pokles počtu obrannýchpodniků USA, považují američtí experti „agresívní průmyslovou politiku“ Ruska a Číny.

    Autoři se v dokumentu snaží dát na srozuměnou, jak to v Americe chodí v operativním doplňování zastaralých letadel, lodí, různé obrněné techniky, náhradních součástek a dalších materiálních prostředků nezbytných pro válku proti Moskvě a Pekingu. Z analýzy vyplynulo, že je obranný průmysl USA kriticky závislý na jiných zemích. Uvádí se, že mnohé materiály potřebné pro vojenské radary se dovážejí z Číny. Záležitost radarů není výjimkou.

    Pro některé články vojenské výroby nemají Američané vlastní alternativu a jedná se o důležité složky – zbraně do tanků, lodní vrtule, palivo pro střely, nebo infračervené detektory pro kosmickou protiraketovou obranu.


    Armádní generálové přiznávají problém s bezalternativností výroby základních komponent počínaje jedinou továrnou v USA na výrobu kuličkových ložisek a konče opět jedinou továrnou na lodní vrtule pro námořnictvo. Nyní žádají prezidenta o peníze na podporu a rozšíření těchto závodů.

    S ohledem na situaci podepsal hned druhý den Trump dva výnosy k podpoře podniků na výrobu klíčových komponent zbraní.
    Jenže tady peníze nepomohou. Podstata je v tom, že americké závody jsou povětšinou dodavateli určitých náhradních dílů až na druhém místě, na prvním místě je Čína, která může výrobu ukončit a celému vojenskému komplexu USA situaci zkomplikovat. Stalo se tak ještě za Obamy: Myslel si, že vojenské dominování zůstane Washingtonu navěky a není potřeba zbytečně utrácet peníze na tanky a děla. Nakonec nejméně 17 tisíc továren, které dodávaly ministerstvu obrany USA, se dostalo až na druhé místo a nebyly hlavními dodavateli.

    Tisíce profesionálů přišlo o místo. Tisíce kvalifikovaných pracujících odešlo kvůli ekonomickým opatřením v takových velkých továrnách jako je Boeing nebo Northrop Grumman. Na obnovu takového potenciálu jsou potřeba dlouhé roky.

    V této věci nemá Rusko potíže. V roce 2015 viděl celý svět naši obrněnou techniku na platformě Armata, která nemá ve světě obdobu. V březnu 2018 představil Putin osobně nejnovější ruské zbraně, které celý svět ohromily. Druhý den oznámil zahájení sériové výroby unikátní stíhačky Su-57 a protiletadlového raketového superkomplexu S-500 Prometheus.

    Sdělil, že to ještě není všechno, že se v Rusku připravuje výroba nových perspektivních zbraní. Hlavním trumfem Kremlu v současném závodě se zbraněmi jsou americké bomby degradované po ztrátě kvalifikovaných kádrů!

    Američtí experti doposud naříkají nad svými hroutícími se F-35. U nich napočítala komise Pentagonu 969 nedostatků, z nichž 111 je kriticky závažných. Bohužel se bortí i super torpédoborce Zamvolt. Ze 32 kusů zůstaly 3, ty stojí beze zbraní a jakmile vyplují na moře, mají defekty. Oproti tomu má Rusko moderní zbraně, o kterých může strýček Sam jen snít.

    Převzato z Rusvesna.su



    * * *

    Ukrajinským provokatérům ukazují v Bělorusku dveře

    Vladimir Sergějev
    17. října 2018


    Oficiální Minsk se brání extrémistické ideologii, která se šíří s aktivní účastí ukrajinských sousedů po Bělorusku. Jedním z posledních rozhodnutí běloruského vedení bylo, že heslo z majdanu „Kdo neskáče, je moskal!“ je extrémistické. Heslo skandovalo několik fanoušků po fotbalovém zápasu Běloruska se San Marinem 8. září. Někteří běloruští internetoví účastníci dosvědčili, že mezi křiklouny mohli být ukrajinští občané.

    Je známo, že se po začátku občanské války na Donbasu „reklama“ extrémistické ideologie v Bělorusku posílila. Jasným příkladem je popularizace dobrovolnického oddílu Pogoňja (stíhání) – dceřiné organizace teroristické skupiny Pravý sektor. Západem dozírané prostředky masových informací potvrzují, že se oddíl účastnil kárné výpravy v zóně ATO až do září 2016 a nabral výlučně občany Běloruska. Rodák z Brestu Ivan Stasjuk bojující s batalionem Azov před časem řekl, že početní stav militantního oddílu Pogoňja nikdy nepřevyšoval tři (!) lidi a samotný oddíl je zkrachovaným propagandistickým projektem.

    Ukrajinští radikálové usilují o zatažení Bělorusů do trestních výprav a krom toho se míchají i do vnitropolitické situace v samotném Bělorusku. Zástupci majdanu jsou stálými účastníky každoročního pochodu běloruských nacionalistů k výročí vzniku Běloruské národní republiky (25. března 1918) a dalších protestních akcí.

    Bezpečnostním orgánům Běloruska dělá nemalé starosti Kyjevem nekontrolovatelná radikální chátra. Koncem září oznámil prezident Lukašenko, že na hranici s Ukrajinou bude posílena bezpečnostní ostraha pohraničními vojsky. Vzhledem k tomu, že ukrajinské vedení má v oblibě organizace, které představují hrozbu veškerému ruskému obyvatelstvu žijícímu v Rusku, Bělorusku i na Ukrajině se dá předpokládat, že opatření běloruského vedení a jeho silového rezortu bude v boji proti banditům ze sousední země i s jejich příznivci uvnitř republiky nadále posilovat.

    Převzato z Politikus.ru


    * * *

    Tragédie v Kerči: tkví to v globalizaci?

    Ljubov Stěpušova
    18. října 2018


    Na zasedání Valdajského klubu uvedl Vladimir Putin, že tragédie v Kerči je výsledkem globalizace. Avšak nedodal, kdo nás do globalizace zatáhl.

    Prezident na zasedání řekl: „V sociálních sítích na internetu vidíme, že jsou vytvořena celá společenství, že všechno začalo ve známých tragických událostech ve školách USA.“ Je lehké svalovat vinu na abstraktní „globalizaci“. Ve skutečnosti se nabízí úplně jiný závěr a hledat se musí v politice elity, k níž Vladimir Putin také patří.

    Po hanebném případu násilí v Kerči se ukazuje, že v zemi chybí organizace podobné Komsomolu. V Sovětském svazu k takovým událostem nedocházelo, přestože nebyli strážní a detektory v učebnách. Bylo to tak proto, že mládež kontrolovali a vychovávali učitelé a vedoucí v dětských organizacích.

    O tom proč byl tento systém likvidován, promluvil profesor Sergej Komkov, doktor pedagogických věd. Uvedl, že „jsme to takto dopracovali s naší reformou vzdělávání, kterou vytváříme podle doporučení amerických poradců“. Již před patnácti až dvaceti léty jsme předpokládali, že taková tragédie, jaká se stala v Kerči, bude i u nás možná podobně jako v Americe.

    Sergej Komkov v rozhovoru pro pravdu připomenul knihu Bely Kaufmanové Nahoru po schodišti dolů, která pojednává o morálce v amerických školách ještě v šedesátých a sedmdesátých letech. Říká: „V devadesátých letech jsem letěl do USA a pozoroval, co se tam děje. Vyslali mě tam ještě v roce 1997 poté, co jsem předpověděl, jak to všechno skončí.“

    A právě v devadesátých letech začali v Rusku podle doporučení rádců od Sorose překopávat systém vzdělávání hlavně podle amerického mustru. „Ze školní výchovy sebrali úplně všechno ideologické a začali vyučovat jen vědomosti, dovednosti a obratnost.“ Organizace Okťabrskaja, Pionýr a Komsomol byly ze škol vyňaty. Podle rady zápaďáků se veškeré dodatečné vzdělání stalo placeným. Ostře to rozdělilo mladé podle příjmu jejich rodičů. Už koncem devadesátých let se objevila „armáda bezprizorných dětí“.

    Sergěj Komkov tvrdí, že do školy je třeba vrátit výchovu. „První, co se musí udělat, je vypoklonkovat všechny západní rádce, uzavřít Vysokou školu ekonomickou, protože tam je hlavní hnízdo všech amerických a britských rádců“ … „Zejména ti vnutili jednotnou státní zkoušku, systém testů a sexuální výchovu snažíce se dokázat, že není hlavní vzděláni, ale ochrana.“

    Profesor upřesnil: „Žádná ochrana děti neochrání. Je zachrání jen tvůrčí práce, turistika (i na místa bojové slávy), sborový zpěv, tanec, kreslení, historie, zkoumání. Potom nepůjdou se zbraní zabíjet své kamarády.“

    A uzavřel: „K tomu je potřeba podněcovat všechny politické a sociální instituce. Církev i představitele vlasteneckých hnutí. Není jiná varianta. Jinak zahyneme. Musíme mít vlastní mozky a přestat se opičit po Americe.“

    V roce 2015 byla v Rusku snaha obnovit Pionýra, diskutovalo se, ale zatím z toho nic není.

    Převzato z Pravda.ru



    - - -

    0 0

    Judith Bergman
    Judith Bergman
    22. 10. 2018 GateStone, překlad ProtiProud
    JUDITH BERGMAN sleduje aktivity Evropské komise při dalším skvělém omezování svobody projevu na internetu a utužování totality.

    V březnu Evropská komise - nevolený výkonný orgán Evropské unie - informovala společnosti vlastnící sociální média o nutnosti odstranění nezákonného online teroristického obsahu během jedné hodiny - nebo budou čelit riziku, že tuto oblast vyřeší legislativně sama EU. Toto ultimátum bylo součástí nové sady doporučení, která se vztahují na všechny formy údajně "nezákonného obsahu"- online. Tímto obsahem se rozumí obsah týkající se "terorismu, podněcování nenávisti a násilí, sexuálního zneužívání dětí, padělků a porušování autorských práv".
    Zatímco jednohodinové ultimátum bylo údajně jen o teroristickém obsahu, následující úryvek ukazuje to, jak Evropská komise v té době předložila nové doporučení:

    "... Komise podnikla řadu opatření na ochranu Evropanů online - ať už se jedná o teroristický obsah, nezákonné projevy nenávisti nebo falešné zprávy (fake news)... neustále hledáme způsoby, jak zlepšit boj proti nezákonnému obsahu online. Pod tím se rozumí jakákoli informace, která není v souladu s právem Unie nebo právními předpisy členského státu, jako je obsah, který podněcuje lidi k terorismu, rasistické nebo xenofobní nezákonné projevy nenávisti, sexuální zneužívání dětí... Co je nezákonné off-line, je nezákonné také on-line."

    "Nezákonný projev nenávisti", je pak obecně definován Evropskou komisí jako "podněcování k násilí nebo nenávisti namířené proti skupině osob nebo proti příslušníkovi této skupiny vymezené podle rasy, barvy pleti, náboženského vyznání, původu nebo národnostního či etnického původu".

    Nové předpisy


    EU se nyní rozhodla, že tyto "dobrovolné snahy" o odstranění teroristického obsahu do jedné hodiny ze strany největších sociálních médií nestačí: Nová legislativa musí být zavedena. Nedávná tisková zpráva Evropské komise uvádí:

    "Komise již spolupracuje na základě dobrovolnosti s řadou klíčových zainteresovaných stran - včetně on-line platforem, členských států EU a Europolu v rámci Internetového fóra EU. Cílem této spolupráce je omezit přítomnost teroristického obsahu online V březnu Komise doporučila řadu opatření, která mají podniknout společnosti a členské státy k dalšímu posílení jejich úsilí. Ačkoliv toto úsilí přineslo pozitivní výsledky, celkový pokrok nebyl dostačující."

    Podle tiskové zprávy budou nová pravidla zahrnovat drakonické pokuty udělené internetovým společnostem, které nedokáží splnit nové právní předpisy:
    "Členské státy EU budou muset přijmout účinné, přiměřené a odrazující sankce za nedodržování příkazů k odstranění online obsahu podporujícího terorismus. V případě systematické neochoty odstranit takový obsah bude poskytovatel služeb čelit finančním postihům vy výši až 4 % svého celosvětového obratu za poslední fiskální rok".
    Takové astronomické pokuty pravděpodobně zajistí, že žádná internetová společnost nepodstoupí takové riziko, a bude sama cenzurovat materiál "jen tak pro jistotu".

    Efektivní mechanismy?


    Podle tiskové zprávy Evropské komise budou pravidla vyžadovat, aby poskytovatelé služeb "přijali proaktivní opatření - například používání nových nástrojů - k lepší ochraně svých platforem a jejich uživatelů před zneužíváním teroristy". Pravidla budou také vyžadovat větší spolupráci mezi poskytovateli hostingu a Europolem a členskými státy EU s tím, že členské státy "určí kontaktní místa přístupná 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, aby usnadnila sledování příkazů k vymazání obsahu", jakož i vytvoření:
    "... efektivních mechanismů podávání stížností, které budou muset všichni poskytovatelé služeb zavést. Tam, kde byl obsah odstraněn neodůvodněně, bude poskytovatel služeb povinen jej co nejdříve obnovit. Platformy a poskytovatelé obsahu budou mít právo napadnout příkaz k odebrání. Pro platformy, které používají automatizované detekční nástroje, by měl být zaveden lidský dohled a ověřování, aby se zabránilo chybným odstraněním".
    Je těžké pochopit, jak si někdo může namlouvat, že budou fungovat účinné soudní opravné prostředky a že neoprávněně odstraněný obsah bude obnoven. Dokonce i předtím, než tyto právní předpisy začaly platit v celé EU, se podobná "protiteroristická legislativa" používala například ve Francii jako politický nástroj proti politickým oponentům a k omezení nežádoucích svobodných projevů. Marine Le Pen, hlavní představitelka francouzského Národního sdružení, byla počátkem tohoto roku obviněna za to, že v roce 2015 na Twitteru zveřejnila fotografie, které zobrazovaly zločiny ISIS, včetně popravy amerického novináře Jamese Foleyho a fotografii člověka, kterého upálil ISIS v kleci (na PP téma též zde).

    Čelí obvinění ze šíření "násilných poselství, které podněcují k terorismu a vážně poškozují lidskou důstojnost", a to může být považováno za trestné. Údajný trestný čin může být potrestán až třemi roky ve vězení a pokutou 75.000 eur. Le Pen zveřejnila snímky pár týdnů po pařížských teroristických útocích v listopadu 2015, kdy bylo zabito 130 lidí a také napsala ke snímkům tento text: "Takto vypadá Islámský stát!" Ve Francii je prostě šíření informací o zvěrstvech ISIS považováno za "podněcování k terorismu". Zdá se, že právě takovou legislativu chce Evropská komise nyní uvalit na celou Evropskou unii.


    Kodex totalitní etiky


    Rozhodnutí přijmout právní předpisy v této oblasti bylo přijato na zasedání Evropské rady v červnu roku 2018 - shromáždění všech představitelů států EU -, v němž Rada uvítala "záměr Komise předložit legislativní návrh na zlepšení odhalování a odstraňování obsahu, který podněcuje k nenávisti a páchání teroristických činů". Zdá se však, že EU neplánuje legislativu jenom proti "terorismu".

    V květnu 2016 se Evropská komise, Facebook, Twitter, YouTube a Microsoft dohodly na "Kodexu chování v boji proti nezákonnému nenávistnému on-line obsahu" (Google+ a Instagram se k tomuto etickému kodexu připojily v lednu 2018). Kodex chování vede společnosti vlastnící sociální média k tomu, aby do 24 hodin přezkoumaly a odstranily obsah, který je považován za "nezákonný projev nenávisti". Podle tohoto etického kodexu musí společnosti obdrženou žádost o odstranění obsahu "posoudit v souladu s pravidly a obecnými zásadami a případně s vnitrostátními právními předpisy o boji proti rasismu a xenofobii..." Jinými slovy, obří sociální média slouží Evropské unii jako dobrovolní cenzoři.

    Evropská rada vítá legislativní návrh Evropské komise na téma "Zlepšování odhalování a odstraňování obsahu, který podněcuje nenávist". To zjevně zní, jako by EU chtěla vytvořit také kodex chování.

    Na neformálním summitu EU v Salcburku v září 2018 se členské státy EU dohodly na "zintenzivnění boje proti všem formám počítačové kriminality, manipulacím a dezinformacím". Vedoucí představitelé členských států byli dále vyzváni, aby "diskutovali o tom, co očekávají od Unie, pokud jde o... zabránění šíření teroristického obsahu online" a "nalezení správné rovnováhy mezi účinným bojem proti dezinformacím a nezákonným kybernetickým aktivitám a ochranou základních práv jako je svoboda projevu".
    Zároveň však Evropská komise v rámci svého Výzkumného a inovačního programu vyzývá k předložení výzkumných návrhů o tom, jak "sledovat, předcházet a potlačovat projevy nenávisti on-line" s termínem podání návrhů v říjnu.


    Těšme se na projekty


    Ve výzvě k předkládání návrhů Komise uvádí, že je "odhodlána omezit trend on-line projevů nenávisti v Evropě" a zdůrazňuje, že má zvláštní zájem o "návrhy založené na aktivitách týkajících se uplatňování kodexu chování v boji proti on-line projevům nenávisti".

    Komise uvádí, že má zvláštní zájem na financování...
    projektů, které se zaměřují na "vývoj technologií a inovativních webových nástrojů, které zabraňují nezákonným projevům nenávisti, bojují proti nim a podporují shromažďování údajů";
    studií analyzujících "šíření rasistických a xenofobních projevů nenávisti v různých členských státech, včetně zdrojů a struktur skupin vytvářejících a šířících takový obsah...";
    projektů, které vyvíjejí a šíří "on-line informace propagující hodnoty EU, toleranci a respektování základních práv EU a ověřování faktů podporující kritické myšlení a povědomí o přesnosti informací", jakož i aktivity "zaměřené na školení zúčastněných o právním rámci EU a členských států, který kriminalizuje projevy nenávisti".

    Evropská komise ve své výzvě píše, že si přeje, aby financované projekty vedly k:
    Potlačení rostoucích trendů nezákonných projevů nenávisti na internetu přispívá k lepšímu porozumění toho, jak jsou sociální média využívána k sdružování stoupenců nenávistných narativů a myšlenek;
    Zlepšení zaznamenávání údajů a vytváření trendů, včetně negativních účinků nezákonných projevů nenávisti on-line, včetně případů, kdy jsou projevy nenávisti adresovány klíčovým hráčům demokracie, jako jsou novináři;
    Posílení spolupráce mezi vnitrostátními orgány, organizacemi občanské společnosti a internetovými společnostmi v oblasti prevence a potírání on-line projevů nenávisti;
    Posílení místních organizací občanské společnosti v jejich boji proti on-line projevům nenávisti a při vytváření účinných proti-narativů;
    Zvyšování povědomí a mediální gramotnosti široké veřejnosti o rasistických a xenofobních on-line projevech nenávisti a zvýšení povědomí veřejnosti o této problematice.

    Člověk se jen ptá, které členské státy a jaká "nenávistná řeč" bude postihována a která ne.

    Zdá se, že se EU rozhodla - přinejmenším co se týče internetu - zlikvidovat svobodu projevu.


    Zdroj.

    0 0

    Rostislav Iščenko
    22. 10. 2018 news-front.info 

    Ukrajinští piloti si jsou dobře vědomi skutečnosti, že současné letectvo země není schopno chránit oblohu a provádět vážné vojenské operace, a to ani s rovnocenným nepřítelem. Právě proto podle Iščenka piloti bez mimořádného nadšení poslouchali projev Petra Porošenka během cvičení Čisté nebe: "Ukrajinské letectvo se bezpochyby nevyznačuje zvláštním elánem... 


    ...Pamatujete si přece, že přestalo létat na obloze Donbasu, když letouny a vrtulníky začaly padat jeden po druhém, přičemž nebyly sestřelovýny nějakými ultramoderními prostředky protivzdušné obrany, ale vlastně přenosnými komplexy. Znamená to, že ukrajinské letectvo nemohlo bojovat ani s polopartyzánskými formacemi.

    Není možné hovořit ani o tom, že je schopno chránit oblohu nebo provádět nějaké vážné vojenské operace alespoň s rovnocenným protivníkem, řekněme s Rumunskem, Maďarskem nebo Polskem. Protože tento druh vojsk, stejně jako celá ukrajinská armáda, je v nejhlubší krizi a tato krize nezačala ani dnes, ani včera a ani předevčírem. A samozřejmě že piloti si to dobře uvědomují: každý z nich ví, kolik má hodin nalétáno, kdy naposledy vzlétal do vzduchu, jakou má techniku, jak je udržována a tak dále. Nedělají si iluze, chápou, že toto Porošenkovo vystoupení je představení pro televizní kameru ... "

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Jaromír Petřík
    Jaromír Petřík
    22. 10. 2018 blog autora
    Komunistický politik Zdeněk Ondráček obdržel od Českého svazu bojovníků za svobodu pamětní medaili s nápisem Za vlast a za svobodu. Obratem se strhl ve všech mainstreamových médiích hrozný povyk.


    https://www.novinky.cz/domaci/486749-komunisticky-poslanec-ondracek-dostal-medaili-od-svazu-bojovniku-za-svobodu.html?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=z-boxiku

    Což o to, vyznamenání Zdeňka Ondráčka, který v roli policisty zasahoval v listopadu 1989 na Národní třídě působí kontroverzně, proč ale ta stejná manistreamová média neburcovala naše občany, když Mirek Topolánek vyznamenal bratry Mašíny?

    Fotografie brutálně podřezaného policisty, jedné z řady jejich obětí je zde: https://www.novinky.cz/domaci/135438-syn-zastreleneho-ucetniho-promluvil-masinove-jsou-loupezni-vrazi.html
    Po roce 1989 se bratři Mašínové odmítli vrátit domů. Báli se situace, že by na ně lidé plivali. Historik a editor serveru Romea.cz Michal Komárek píše – cituji: „Ctirad Mašín reagoval na situaci po návratu do Čech Milana Paumera, kdy na něho zaútočil nějaký stařík holí, takto: "Abych toho hajzla zabil a rozšlapal na krvavou kaši, to mi za to nestojí, to nemám na stará kolena zapotřebí, abych se dostal do problémů." 
    Tato slova snad nejlépe vystihují skutečný „charakter“ těchto „hrdinů...“ Bratry Mašíny ostatně odmítal vyznamenat i prezident Václav Havel, o kterém Ctirad Mašín prohlásil, že to byl „kretén pěstovanej estébákama“: 
    https://www.youtube.com/watch?v=5z6PKiAHuF8

    Nyní dostal vyznamenání komunista Zdeněk Ondráček a ti, kteří loupežné vraždy pokládají za hrdinství se mohou zbláznit, že vyznamenání dostal někdo, kdo zasahoval proti studentům na Národní třídě. Co si naši občané myslí, vyjádřil čtenář Alan Šoch, Letovice, který získal v diskusi nejvíce souhlasných hlasů: So, 20. října 2018/ Souhlasím / Nesouhlasím : +194 / -34
    Cituji: 
    „Řezal, neřezal - proti tomu co se děje dnes - se vlastně nic nestalo. Někdo rozdává metály vrahům a letí speciálem až do USA. Nikdo doposud nenašel tolik slušnosti, aby odškodnil pozůstalé po řádění Mašínů... 
    https://zpravy.idnes.cz/je-smutne-ze-se-bratri-masinove-v-cesku-nedockali-uznani-reaguji-politici-1lu-/domaci.aspx?c=A110813_140909_domaci_brm

    A co na to Vy, vážení čtenáři?

    Proč uvádím tyto údaje? Je totiž velice zajímavé, že se nenašel NIKDO, kdo by svolával demonstrace proti vyznamenání pachatelů loupežných vražd a naopak politikové jako Mirek Topolánek, Karel Schwarzenberg, Miroslav Kalousek, Alexandr Vondra, Věra Jourová a další prohlašují tyto pachatele za hrdiny...

    A v jakém světě to vůbec žijeme, kde se právo a zákony uplatňují podle potřeby současných mocných? V normálním právním státě by výše jmenovaní politikové byli odsouzeni za schvalování a propagaci terorismu a západní politikové, kteří ve světě rozpoutali války by dle vlastních zákonů dostali doživotní tresty či dokonce trest smrti, který platí v USA. Proč na straně jedné západní demokracie bez následků vojensky napadne a rozvrátí stát pod vylhanou záminkou (Irák), přičemž pachatelé zůstanou bez trestu a na straně druhé podporuje režim (Saúdská Arábie), který nechává na vlastní ambasádě zavraždit novináře a vojensky napadl cizí stát? (Jemen) Ale to je již jiné téma, které jsem zmínil jen proto, že komunisty odsuzujeme, ale sami nemáme zameteno před vlastním prahem a neřídíme se ani svými vlastními zákony...

    A co se týká Zdeňka Ondráčka?

    Není přece jen trochu rozdíl, být členem zásahové jednotky, která zbila pendreky studenty na Národní třídě (aniž se našel svědek, že Zdeněk Ondráček skutečně někoho mlátil) a bratry Mašíny, kteří spáchali několik brutálních vražd a pokusů o vraždu?



    Autor: Jaromír Petřík
    Zdroj: https://jaromirpetrik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=684218

    0 0

    Jaromír Pelc
    23. 10. 2018  VašeVěc
    Když se řekne „nic zvláštního se nestalo“ pak to znamená, že se stalo jen to, co se předpokládalo. Tedy nic neočekávaného, nic převratného.


    Tupouni v Řeporyjích

    Voliči v této pražské městské části si zvolili do svého zastupitelstva bulvárního pisálka, který na sociálních sítích zvládl pouze nadávání a urážení kohokoli – Pavla Novotného (syn herce Petra Novotného), člena Občanské demokratické strany (ODS); bude tam i starostovat. Svůj politický program celý vložil do svého polonahého tance ( zde); více nezvládl. Řeporyje patrně změní svou dosavadní vlajku ( viz) za nahý zadek pana starosty. Nechci uvažovat, proč řeporyjští voliči zvolili takto. Spíš mě zajímá, proč vždy tak hyperkritičtí čelní politici ODS, hyperkritičtí zejména vůči prezidentu Miloši Zemanovi, když ten z pusy vypustí tvrdé slovo, které nepatří do akademického slovníku, proč tito superkritici v případě nahého zadku Pavla Novotného drží zobáky.

    Nic zvláštního se nestalo – předmětem kritiky přece musí být jen protivník. Naši primitivové jsou naši.


    ČSSD

    Česká strana sociálně demokratická je stále sobotkovská; tomu odpovídají její volební výsledky při nedávných volbách do Senátu. Je pro ni štěstí, že se vždy po dvou letech obměňuje jen z jedné třetiny, jinak by volby pro ni byly totální katastrofou. Podstatné proti ni jsou koryta a korýtka, hrátky pochesem pochetam – voliči je zřejmé, že o něj v politice soc. dem. už dávno nejde.

    Nic zvláštního se nestalo – sobotkovská soc. dem. tak, jako už několik let, pluje do politického zapomnění. Vedení se udrží až do konce. Hořkého. Zuby nehty. Žádná platforma pro restart soc. dem. nebude. Nejspíš bude ze strany odejíta.


    KSČM

    Komunistická strana Čech a Moravy dělá vše proto, aby z politické mapy státu v podstatě zmizela. Poslední volby (do Senátu) to ukázaly jednoznačně. Byly pro ni debaklem, v Senátu zastoupení už nemá. Strana nemá dostatek voličů, protože nemá dostatek vlastních politických témat. A dostatečné vedení. To se jakýmkoli snahám o politickou resuscitaci brání a ubránilo se. Bude tedy u kormidla do příštích sněmovních voleb – do té doby budou ještě nějaké příjmy − a poté na centrální úrovni z politiky vymizí. Zůstane v obcích. Spíše menších. Protože tam voliči vidí, kdo co konkrétně pro ně dělá. Politickými tématy je konkrétní práce v konkrétních místních podmínkách. A tak do zastupitelstva zvolí třeba Františka toho a toho, protože o něm vědí, že a co pro ně dělá. A jeho členství v komunistické straně mu sousedsky připomenou jen tehdy, kdy proti nim uhraje večer v hospodě v mariáši dvakrát flekovanou sto sedmu červenou.

    Nic zvláštního se nestalo – KSČM je na politickém sestupu několik let, vedení chce nějaký čas u prebend vydržet, a kritiky své chatrné práce přejede parním válcem.


    - - -



    0 0

    Ľuboš Blaha
    Ľuboš Blaha
    23.10.2018
    Ten pocit, keď celé mesiace viníš vládu z vraždy Kuciaka a nakoniec sa hlavným podozrivým stane mafoš, s ktorým Sulík chodil na raňajky a Matovič na šesťhodinový pokec. To je úplná pecka.


    Dnes sú z toho obaja chlapci takí vytelení, že Sulík už len v diskusiách nepríčetne ziape, že politickí oponenti patria do basy a Matovič zasa o každom vyvreskuje, že je mafián. Ono, takto to končí, keď sa niekomu zrúti svet a nevie zniesť politickú prehru. Dostanete otázku, "za čo mám ísť do basy?" a náš drahý Riško je tíško ako Ďurko Truľko pred tabuľou na hodine matematiky.

    Ja teda ani Riškovi ani Igorkovi nechcem boriť sebavedomie (najmä nie Riškovi, ktorý potrebuje pokoj na lôžku, keď je tou Kočnerovou obeťou, chúďa), ale povedzme si na rovinu, že ak niekto patrí do basy, tak asi skôr ten, kto s mafiánmi riešil voľbu generálneho prokurátora napriek tomu, že vedel, že ide o "závadovú osobu". Či nie?

    Nech sa na to pozerám akokoľvek, ak je ohrozením národnej bezpečnosti to, že niekto býva v tej istej bytovke, ako Kočner, tak potom ako klasifikovať to, že mafiáni počas Radičovej vlády spolurozhodovali o tých, kto ich má naháňať? Ako klasifikovať Sulíkove donášanie Kočnerovi? Ako vlastizradu? Ale nie, nie, čo ste, to je zjavne podľa Sulíka v úplnom porádečku - veď on je obeť.

    Čo sa týka Matoviča, nech sa hlási u súdruha Žinčicu každý, koho ešte tento tragéd neoznačil za mafiána. Ja len, že tento trnavský podvodníček zneužil na daňové podvody vlastnú matku (myslím, že toto by nemal srdce urobiť ani Al pani mamičke Caponovej).

    A bol to náš drahý hebučký Igorko, ktorý na oblafnutie daňového úradu použil bieleho koňa Vandáka. Ale jasné, tak to nerobia mafiáni, tak to robia slušní ľudia. Igorko je čisťunký ako z reklamy na Weisser Riese. A svoju haciendu v Trnave si stavia z dukátikov, ktoré si zarobil fáraním v bani, náš proletár.

    - - -

    Priatelia, ja rozumiem tomu, že opozícia je čoraz nervóznejšia. Mysleli si, že Smer zničia tým, že zneužijú vraždu Kuciaka a dostanú sa k moci. Najmä Kiska je z toho zjavne na prášky, už sa videl ako líder úradníckej vlády a nič z toho - a tak sa hrá s tankmi ako malý chlapec a lieta si do Ameriky po nové inštrukcie.

    Vláda s Kuciakovou vraždou nič nemala, to už je jasné každému. Namiesto toho sa zisťuje, že hlavný podozrivý mal blízko k Sulíkovi, Matovičovi aj Kollárovi, a teda lídrom opozície. A otázniky v prípade Kuciak visia nad Kiskom, Nicholsonom a Nicholsonovou, nie nad Ficom. Aký dokonalý obrat!

    Kým sa opozícia topí v kríze, jediný problém Smeru je v tom, ktorý z jeho lídrov je populárnejší. Jeden je populárnejší pre ľavičiarov, druhého zasa viacej berú mimo domovskej strany.

    A obaja dokopy kraľujú slovenskej politike, pretože opozícia je na úrovni opilcov z dedinského šenku, ktorí v alkoholickom ošiali po všetkých naokolo vyvreskujú, že sú zlodeji a patria do basy. Nuž - na zdravie, Riško a Igorko, len tak ďalej. Robíte to úplne skvele.


    0 0

    Zdeněk Jemelik
    23. 10. 2018
    Počínání „soudkyně OLO“, tedy Ivety Šperlichové ze zlínské pobočky Krajského soudu v Brně, jsem věnoval jižtřičlánky. Můj zájem původně vzbudila přehnanou reakcí na odchod matky odsouzeného ze soudní síně, a později svérázným monologem ze zasedání senátu, v němž „perlila“ vulgárními výrazy, urážkami na adresu obhájců a výše zmíněné matky odsouzeného (dle ní „mladé krávy“), označováním obžalovaných obecně za lidský hnůj a chválou předlistopadových poměrů v justici. 



    Zvukový záznam se dostal do rukou novináře Luboše Xavera Veselého, který jej zveřejnil na svých internetových stránkách. Příznačná pro stav české justice je skutečnost, že odpudivé výroky ji nedostaly před kárný senát: kární žalobci jako obvykle zaujali postavení kruhové obrany hradu.

    Podstatná část monologu měla souviset s příběhem trestního stíhání kvůli pokusu o zprovoznění linky na balení cigaret za účelem jejího prodeje, dle jiné verze za účelem nezákonné výroby a prodeje cigaret. Hlavními účastníky skutkového děje jsou dvě sourozenecké dvojice, které jsem z počátku označoval krycími jmény: „Rošťáci“ – Roman a Jan Šulyokovi – a „Slušňáci“ – Ladislav a Jan Lebánkovi. Zatímco „Slušňáci“ jsou dosud netrestaní zlínští podnikatelé s dlouholetou tradicí, oba „Rošťáci“ mají trestní rejstřík ušpiněný a způsobem obživy se chlubit nemohou. Platí to zvláště o Romanovi, který si již stačil „nastřádat“ tresty v úhrnné výši 22 let. Mimo jiné právě vykonává trest odnětí svobody za vydírání „Slušňáků“ s použitím hrubého násilí.

    V trestním řízení jsou obě dvojice v postavení střetu zájmů. Podle „Slušňáků“ si Roman Šulyok u nich uskladnil linku na výrobu cigaret, kterou chtěl zprovoznit a prodat se ziskem na Ukrajinu. Podle Romana Šulyoka „Slušňáci“ od něj linku koupili a pokoušeli se ji uvést do provozu za účelem výroby cigaret. Kupní smlouvu ovšem podepsali pod nátlakem a civilní soud ji již dávno zneplatnil, což paní soudkyně nevzala do úvahy. Zprovoznění linky se nezdařilo.

    „Slušňáci“ a pomocníci při zprovozňování linky si již vyslechli nepravomocný rozsudek. Žijí v nejistotě věcí příštích, protože Ústavní soud ČR uznal nálezem z 31.7.2018 oprávněnost námitky podjatosti proti soudkyni OLO, kterou vznesli prostřednictvím své (rovněž obžalované) společnosti Vltava Holding a.s. již 24.července 2017. Paní soudkyně se tehdy prohlásila za nepodjatou a stížnostní (odvolací) Vrchní soud v Olomouci její stanovisko schválil. Ústavní soud jim zamíchal kartami: paní soudkyně byla podjatá a obecné soudy musí z nálezu vyvodit důsledky.

    V zacházení s „Rošťáky“ ze strany paní předsedkyně došlo k zvláštním událostem. Hned na začátku hlavního líčení znemožnila Romanu Šulyokovi účast na jednání a z důvodu nedostavení vyloučila jeho věc do samostatného řízení. V něm pak jeho trestní stíhání pro neúčelnost zastavila. Později vyloučila také věc Jana Šulyoka. Odměnila jej tím za nedostavení k hlavnímu líčení. Na vyřízení jeho záležitosti jí pak stačila dvě stání. Dne 22.října 2018 vyhlásila příjemným hlasem rozsudek, jímž jej odsoudila k podmíněnému trestu.

    „Rošťáci“ jsou v každém případě „za vodou“. Roman Šulyok byl ušetřen sebemenšího navýšení trestu a není pravděpodobné, že by v dalším vývoji došlo k přísnějšímu odsouzení Jana Šulyoka. Postavení „Slušňáků“ je podstatně horší, což mě jako laika pobuřuje, protože rozsudek nad nimi v podstatě stojí a padá s nenávistnou svědeckou výpovědí Romana Šulyoka, která na mne působila dojmem nevěrohodnosti. Je nesporné, že soudkyně OLO vyloučením obou „Rošťáků“ vytvořila nepříznivé podmínky pro „Slušňáky“. Nevíme ovšem, zda jednala cíleně, či zda jde o souhru náhod.

    Přiznám se, že jako laik jsem uvažoval i nad možností, že se závěrečné hlavní líčení dne 22.října 2018 neuskuteční: k vyloučení Jana Šulyoka došlo až po podání námitky podjatosti ze dne 24.července 2017, tedy v období, v kterém se v chování paní soudkyně prokazatelně projevily příznaky podjatosti. Za rozhodnutí o jeho vyloučení tedy odpovídala podjatá soudkyně: byla-li podjatá v neprospěch „Slušňáků“, logicky byla podjatá ve prospěch „Rošťáků“. Ale mé laické uvažování je ovšem profesionálce notně vzdálené a navíc mnozí soudci považují „podjatost“ za sprosté slovo.

    0 0

    Logo ICC
    Alexandr Mezjajev
    23. 10. 2018     ProtiProud
    ALEXANDR MEZJAJEV přináší svůj pohled na smysl a podstatu Mezinárodního trestního soudu (angl. ICC), jimiž má být pronásledování a likvidace odpůrců Nového světového řádu


    Mezinárodní trestní soud (MTS), který byl založen v roce 1998 a činnost zahájil v roce 2002, se dlouho zabýval pouze Afrikou. To však nemohlo trvat příliš dlouho: MTS byl vytvořen jako orgán globálního řízení a jeho oblast působení se musela rozšířit na celý svět. Afrika byla pouze cvičným polygonem pro vyzkoušení prostředků a metod, jehož MTS využíval k vypracování nového souboru kvaziprávních norem. Vypracování trvalo dvacet let a určilo čtyři hlavní úkoly MTS:
    • rozrušení stávajícího mezinárodního práva a vytvoření nového (globálního) práva;
    • odstranění nevhodných státníků ze hry;
    • potlačení nežádoucích politických režimů;
    • podpora nestability v některých státech a oblastech světa.


    Cíle justiční zvůle


    Po dokončení práce na africkém „polygonu“ přistoupil Mezinárodní trestní soud k útoku na hlavní cíle. Prvním takovým cílem bylo Rusko; situace na Ukrajině a v Gruzii byla žalobcem MTS uměle svedena z hlavních pachatelů na Ruskou federaci. Dalším cílem je Čína. V posledních měsících byla přijata hned dvě rozhodnutí o zahájení šetření proti zemím, které jsou geograficky blízké Číně. Je to Afghánistán a Myanmar (Barma).

    V Afghánistánu je prvním a hlavním cílem zachování stavu permanentního chaosu (chaos je ochrana před Tálibánem, který by mohl uzavřít světovou výrobnu narkotik). Druhým cílem je vyvíjet tlak na Čínu.

    Co se týče Myanmaru, situace tam v médiích vybuchla koncem roku 2016, když na televizních obrazovkách defilovaly „miliony“ Rohingů (tato muslimská menšina přitom čítá okolo 800 tisíc lidí), kteří prchali od pogromů v Myanmaru do Bangladéše. Média předváděla tak vzrušenou reakci mezinárodního společenství, jako už dlouho ne. Situace byla interpretována jako „genocida muslimské populace Myanmaru“, přestože vztah mezi islámem a ostatními náboženstvími v jižní Asii je velmi komplikovaný.

    Neposlušným přišijeme genocidu


    Světové džihádistické hnutí se prvně ukázalo v 19. století ve východním Bengálsku zahrnujícím území současného Myanmaru a Bangladéše. V roce 2014 hlava „al-Kaidy“ Ajmán Zavahrí vyzval muslimy v Myanmaru, aby se vzbouřili proti vládě. Představitelé radikálních proudů v islámu často prchali z téhož Bangladéše, kde byli pronásledováni, právě do Myanmaru a do míst osídlených Rohingy.

    Nové vypuknutí krize bylo důsledkem vzniku tzv. Armády spásy Rohingů. Ta vnikla v Myanmaru v roce 2016, přičemž napadala civilní obyvatelstvo (Bengálce) a policejní stanice. Jak ukázaly reakce západních médií, útoky „Armády spásy“ byly vedeny tak, aby vyvolaly násilné reakce vlády Myanmaru. Rohingové v tom sehráli roli rukojmí.

    Aby bylo možné situaci s Rohingy kvalifikovat jako genocidu, byla potřeba zvláštní horlivost. Kvalifikace určité události jako genocidy (a ne jako „pouhé“ masové porušování lidských práv či dokonce přestupek) umožňuje obejít omezení daná suverenitou toho kterého státu. Odtud ona podivná vytrvalost při snahách přidělit status „genocidy“ událostem v Myanmaru. Zejména vyšetřovací komise OSN se v tomto ohledu velice činila.


    Následuje otevřená agrese


    Na současném zasedání Valného shromáždění OSN byla projednávána otázka práva „mezinárodního společenství“ zasahovat do vnitřních záležitostí státu, pokud se v něm odehrává genocida (nebo existuje hrozba genocidy). V září s podobnou iniciativou vystoupil šéf Výboru pro mezinárodní záležitosti Sněmovny reprezentantů USA Ed Royce: Pro Spojené státy se ukazuje jako nezbytné dát situaci s Rohingy nálepku genocidy, aby bylo možné předat věc v Myanmaru Mezinárodnímu trestnímu soudu, zajistit odpovídající stimulaci veřejného mínění a dát celé věci právní základ pro vojenskou intervenci.

    Nelze si nevšimnout ani skutečnosti, že úmyslně vytvořená situace v Myanmaru není jen destabilizujícím faktorem pro země jižní a jihovýchodní Asie, ale jde o způsob agrese po vzoru Tibetu či Ujgurské autonomní oblasti proti Čínské lidové republice.

    Nová fáze činnosti Mezinárodního trestního soudu zahrnuje geografické rozmístění „odrazových bodů“ této organizace po celém světě: z Evropy na Rusko, z Asie na Čínu, z Ameriky na Venezuelu.

    Precedens Venezuely


    Zahrnutí Venezuely do jurisdikce Mezinárodního trestního soudu proběhlo zcela neobvykle, jako naprosté novum. Koncem září poslaly hlavy šesti států Organizace amerických států (OAS) – Argentiny, Kanady, Kolumbie, Chile, Paraguaje a Peru – dopis hlavní prokurátorce Mezinárodního trestního soudu (tou je černoška Fatou Bensouda z Gambie), v němž jí „vylíčili“ situaci ve Venezuele. Podle tohoto dopisu zločiny proti lidskosti ve Venezuele spadají pod jurisdikci Mezinárodního trestního soudu. Venezuela svého času udělala chybu, když podepsala a ratifikovala statut MTS. Nyní může tato struktura bez problémů vstoupit do země. Je třeba pouze důvod. A dopis šéfů šesti států je právě oním důvodem, novou formou intervence do vnitřních záležitostí Venezuely prostřednictvím Mezinárodního trestního soudu.

    Až dosud buď samotné státy předávaly své případy Mezinárodnímu trestnímu soudu, nebo tak činila Bezpečnostní rada OSN, nebo soudní řízení inicioval prokurátor z MTS. Dopis představitelů šesti států měl za následek vytvoření několika „vyšetřovacích komisí“ a „expertních skupin“ v oblasti lidských práv v rámci OAS. Ti všichni, aniž by se obtěžovali vyjet na místo (dnes je to povoleno), vypracovali zprávy na základě informací z médií a od „věrohodných“ svědků. Poté Meziamerická komise pro lidská práva předložila svoji zprávu, v níž obvinila venezuelskou vládu z „progresivního zhoršování lidských práv“ v zemi. V dubnu roku 2017 venezuelská vláda oznámila, že země vystupuje z OAS, avšak proces to není vůbec rychlý a trvá už skoro dva roky.

    Nástroj světové vlády?


    Prokurátorka Mezinárodního trestního soudu již reagovala zvláštním prohlášením o přijetí dopisu šesti hlav států a zdůraznila, že soud již předběžně zkoumá otázku, zda v dubnu roku 2017 během protivládních demonstrací ve Venezuele nebyly spáchány zločiny proti lidskosti.

    Nuže, Mezinárodní trestní soud dokončil testování svých metod na africkém polygonu a nyní začal nekompromisně rozšiřovat svoji jurisdikci po celém světě.

    A zopakujme si, že hlavními cíli MTS jsou: v Evropě – Rusko, v Asii – Čína, v Americe – Venezuela. Skrze toto prisma je třeba v blízké budoucnosti sledovat a hodnotit kroky Mezinárodního trestního soudu coby instituce globálního řízení.

    Zdroj.

    0 0

    Petr Hampl
    24. 10 2018  blog autora
    Mnoho lidí v České republice bylo výsledkem voleb v Praze šokováno. Něco takového bychom čekali spíš od Los Angeles, radikálních čtvrtí Berlína nebo jiných míst plných feťáků, transvestitů a všelijakých podivínů – kam byste možná s chutí jeli na divoký večerek, ale kde by jen málokdo chtěl bydlet.
    Ale Praha?

    Rýsují se před námi tři otázky.

    PROČ PRAHA VOLÍ PRÁVĚ TAKHLE?
    HROZÍ, ŽE SE NÁKAZA ROZŠÍŘÍ DO ZBYTKU REPUBLIKY?
    DÁ SE TO LÉČIT?


    Odpověď je naznačena v knize Prolomení hradeb a ti, kdo tu knihu mají přečtenou, ti budou následujícímu výkladu lépe rozumět. Nicméně zvu k poslechu všechny. Snad to bude užitečné a zábavné.

    Na sklonku komunistické vlády v roce 1989 předstoupil před dělníky ČKD Miroslav Štěpán, tehdy mediální hvězda představovaný Československou televizí a tehdejším mainstreamovým tiskem jako reformátor a velmi nadějný politik. Jenže dělníci v ČKD měli vlastní rozum, kašlali na to, co říkají média, a docela obyčejně ho vypískali. Stejně jako horníci v Ostravě nedávno vypískali Jiřího Drahoše.

    Jenže Praha je o 29 let později někde úplně jinde. A tak popletený profesor Drahoš, kterému se směje celá republika, vyhrál v prvním kole. Aby nedošlo k nedorozumění – Jiří Drahoš nekandidoval na klauna, nýbrž na senátora. Přesto vyhrál. Stačilo, aby Česká televize a pár dalších médií několik měsíců vysílaly propagandu o tom, že Jiří Drahoš je naděje národa. Kdyby dnes kandidoval do senátu Miroslav Štěpán a měl stejnou mediální podporu, vyhrál by stejně jasně.

    Co se tedy v Praze změnilo?

    Jací lidé žili v Praze v roce 1989, to se nejlépe projevilo v následujících letech. Snad nikdy a nikde jste neviděli tolik činorodosti a aktivity. Během pár let byly opraveny rozpadlé domy a v Praze se objevily tisíce restaurací, soukromých hotelů, nejrůznějších provozoven, divadel, klubů, ale také výrobních firem.

    Pražáci byli doslova posedlí podnikáním. Mluvilo se o tom v kancelářích, restauracích, redakcích, na založení vlastní firmy se připravovali i studenti ve školách. Dokonce i politologové, tehdy vzácní, spíš zakládali cestovní kanceláře, než by ztráceli čas žádostmi o granty.

    Jenže hodně z nich jsou staří lidé nebo už dnes v Praze ani nežijí. Výrobní podniky a provozovny se přestěhovaly na venkov. Místo nich do Prahy přišly korporátní centrály, neziskovky, úřady a nadnárodní právní kanceláře, byly založeny nové humanitní fakulty, nastěhovaly se sem tisíce nových lidí, autentická místní občerstvení byla nahrazena řetězci a charakter města se úplně změnil. Ostatně, osobnost primátorky Krnáčové, které strávila celý život v neziskovkách, do Prahy přišla jen proto, že se tu snadněji sháněly velké peníze, a nepije jiné kafe než ze Starbucksu, ta perfektně symbolizuje novou Prahu. A s takovými lidmi přišli nebo vyrostly tisíce jiných, kteří těm prvním poskytují služby a kteří spolu s nimi vytvářejí městskou hipsterskou kulturu.

    To samozřejmě neznamená, že se vyměnilo celé město. Ale změnila se atmosféra, někteří odešli a mnozí jiní si přizpůsobili, včetně toho, že začali přejímat myšlenky a politické názory těch nových.

    Čím se ti noví lidé liší? Třeba tím, že pro hodně z nich je Praha jen přestupní stanice. Plánují se přestěhovat do ciziny. Jenže tím nemyslí, že by se chtěli stát dobrými americkými nebo francouzskými vlastenci. Chtějí žít všude a nikdy, každou zemi vysát, pro žádnou nic neudělat.

    Ještě důležitější je ale změna rozvažovacích schopností. Před 30 lety, když lidé chtěli podnikat v normální výrobě a službách, bylo podstatné, aby si udrželi zdravý rozum. Aby si spočítali, co budou dělat, kolik to bude stát, jestli to někdo může za tu cenu koupit… prostě normální selský rozum.

    Kdyby takový člověk slyšel Jiřího Drahoše, že není žádný vítač, k tomu by si pustil starší video, kde hájí kvóty na migranty, to by si doplnil o jeho kontakty s Organizací islámské spolupráce, po pár minutách by měl jasno. To není otázka politických názorů, to je otázka používání rozumu. Totéž platí o Pirátech, hnutí Za Prahu a dalších uskupeních, která můžete volit jenom s úplně vypnutým rozumem.

    Jenže, jak už jsme řekli, lidé se selským rozumem z Prahy spíš odcházejí. Dnes tu hrají klíčovou roli lidé, kteří pracují v korporacích, velkých úřadech nebo třeba mezinárodních právních kancelářích. Nebo dokonce v České televizi nebo na humanitních fakultách. K čemu by vám bylo v takovém prostředí logické uvažování? Vždyť by se vám mohlo – nedej Bože – stát, že byste si všimli, že korporátní hesla napsaná na agitační nástěnce jsou pěkná pitomost nebo že politicky korektní názory si navzájem odporují. No, s tím by to nikdo daleko nedotáhl. Takže lidé se raději učí odkládat jakékoliv nezávislé myšlení, papouškovat poučky, věřit ji, a navzájem se hlídat.

    Potom vám v televizi řeknou, že Miroslav Štěpán – pardon, Jiří Drahoš – je naděje národa a vy to přece nemůžete zpochybňovat. Jdete a zvolíte Jiřího Drahoše. Pokud se setkáte s někým, kdo se Jiřímu Drahošovi směje, tak s ním vyvoláte konflikt. Ale hodně okázale, aby všichni viděli, že vy jste vzorný a vy děláte všechno správně. Když to budete dost trénovat, třeba vás v korporaci povýší z produktového manažer na seniorního produktového manažera. Nebo se dokonce stanete vedoucím redakce. To už za to stojí. Nebo ne?

    A pokud si o tom chcete přečíst víc, doporučuji desátou a jedenáctou kapitolu Prolomení hradeb.
    HROZÍ, ŽE SE TA NÁKAZA ROZŠÍŘÍ PO CELÉ REPUBLICE?

    Ona už se rozšiřuje. Po celé zemi se objevují skupiny, které kopírují pražský životní styl a pražské myšlení, v naději, že se ti lidé stanou vznešenějšími nebo že získají přístup ke grantům, podporám a dalším penězům přidělovaným z Prahy. To není úplně špatná kalkulace, občas něco takového opravdu kápne.

    V zemi, kde je všechno zoufale centralizováno a kde umět vyžebrat peníze na ministerstvu je důležitější než jakékoliv řemeslo, v takové zemi to je nebezpečný jev a není divu, že se nákaza říší. Kolem různých místních úřadů, kulturních center, spolků dotovaných z Prahy, lokálních univerzit a podobně. Někteří naivkové z pražské kavárny čekají, že nakonec bude úplně vymýcena normální práce, vše se bude vyrábět v počítačové řízených 3D tiskárnách a všichni budou jen opakovat eurooptimisické fráze v hipsterských centrech. A samozřejmě se navzájem hlídat. To zabere hodně času. Navíc ti lidé jsou opravdu upřímně přesvědčeni, že powerpointovými prezentacemi vznikají skutečné hodnoty a že pracující lidé žijí na jejich úkor.

    Jenže tak daleko do nedojde z jednoduchého důvodu. Kdyby české podniky přestaly vyrábět, tak se okamžitě zastaví německá ekonomika, která je závislá na našich komponentách a neumí si je sehnat jinde, ať se snaží, jak se snaží. A lidé ve výrobě nikdy nepřevezmou mentalitu manažerů.


    DÁ SE TO LÉČIT?

    Jenom velmi obtížně. Hodiny a hodiny diskuzí nepomohou vůbec, nebo jen velmi málo.

    Problém je totiž v tom, že pokud člověku začne fungovat mozek a začne normálně zpracovávat a srovnávat fakta, tak takový člověk je v hipstersko – korporátně – korektním světě úplně ztracený. Ti lidé to někde uvnitř vědí, ale dávají si dobrý pozor.

    V době, kdy dělníci pískali na soudruha Miroslava Štěpána, jsme měli úsloví: Dokud jsou koryta, budou i prasata. Dokud tu budou přítomny nadnárodní instituce, budou tu zaměstnávat tisíce lidí a budou schopny jim platit nebo aspoň slibovat mnohem víc než normální české firmy, tak se zdravý rozum nevrátí.

    V předposlední kapitole Prolomení hradeb ukazuji, že ta změna je na cestě. Ale ještě to bude trvat. Do té doby se musíme smířit s tím, že volby v Praze budou vypadat, jako by hlasovali zfetovaní komedianti.



    0 0

    Lubomír Man
    24. 10. 2018
    Je to v tomhle našem kapitalizmu nadmíru zajímavý jev. Politik, který se ve vládní funkci chová jako ten nejpolitováníhodnější pomatenec, dostane rozum ve chvíli, kdy mu vládní funkci vezmou. Viděli jsme to už tolikrát, že nás to ani nepřekvapuje, a spíš dumáme nad tím, proč se tak děje. To se člověk ve vládě dostává pod takový tlak nejrůznějších vlivů, že ho to nutí blekotat nesmysly, jeden větší než druhý? A teprve až se téhle tíhy zbaví, hlava se mu náhle projasní, takže k údivu všech začne uvažovat i mluvit jako normální člověk?


    Vzpomínáte si např. na Lubomíra Zaorálka, jak se z něj, coby nejvášnivějšího odpůrce amerického radaru v Brdech, stal v momentu jmenování ministrem zahraničí nejoddanější přítel Západu, EU i NATO? Jak vykřikoval, že teď už přece někam patříme a musíme se podle toho chovat? Jak na první výročí fašistického převratu na Ukrajině vyjel za nás za všechny do Kyjeva, aby zde demonstroval, že pěti miliardami amerických dolarů zafinancovaný Majdan není jen svátkem ukrajinských fašistů z masa a kostí - jak se o novém režimu vyjádřil Němec Verheugen - ale též svátkem naším?

    To byl první přemet politika, kterýžto vrcholný kousek, podle mého mínění, přispěl ke znevážení Sobotkovy vlády i sociálně demokratické strany, a tím též k neúspěchu socialistů ve volbách a k odchodu Zaorálka z funkce zahraničního ministra.

    Pak byl pár měsíců klid a málokdo čekal, že po Zaorálkově přemetu prvním se dočkáme i přemetu druhého, kterým se tento vskutku vytvalý muž pokusí vskočit zhruba tam, kde byl, když kdysi řečnil proti americkému radaru.

    Neuvěřitelné se však právě v těchto dnech děje. Zaorálkova tvář se znovu objevuje v novinách i na internetu v souvislosti s jeho výroky, že smrt našich vojáků v Afghánistánu by nás měla vést k úvahám o našem postupném stažení z této mise, že boj Západu v Afghánistánu, kterého jsme účastni, mu připomíná neslavný konec americké mise ve Vietnamu atd atd.

    Což je samozřejmě v pořádku a my všichni víme, že tentokrát má jeho hlas znovu hlavu i patu, jak ji měl, když brojil proti bílé kouli v Brdech, ale jaksi nás ruší to mezidobí, kdy byl ve vládě a horoval za naši nezpochybnitelnou příslušnost k euroatlantickému společenství. Či za naše nejpoctivější plnění úkolů, kterém v tomto společenství máme.

    Takže tohle už teď, pane Zaorálku, zase neplatí? Ale kdybyste do vlády vrátil, zase by to platilo? A kdy asi jste ten Zaorálek pravý a autentický? Nebo jako takový vůbec neexistujete?

    (Pozn red. I,D.: Vysvětlení je jednoduché, není-li politik ve funkci, není vázán závazky vyplývajícími z funkce, ale zato z předchozího výkonu funkce velmi dobře ví, o co jde. Politika je umění možného a ve funkci je ono možné mnohem užší, protože politik nejedná jen za sebe. Proto Klaus podepsal Lisabonskou smlouvu, která se mu z duše protivila, proto Zeman občas říká věci s nimiž, a tím jsem si jist, ve skutečnosti nesouhlasí. Záleží také na tom, jestli někdo skutečně rozhoduje, nebo se k něčemu jen připodepisuje. Je-li hlas jazýčkem na vahách, pak ve skutečnosti rozhoduje. Tlak vyplývající z funkce každý cítí jinak silně, proto se mi zdála podpora bombardování Srbska daleko za hranou a jiným ne. Myslím, že teď je Zaorálek, tak jak ho osobně znám, opravdu mnohem autentičtější...)

    0 0

    Rostislav Iščenko
    24. 10. 2018       ukraina.ru/opinion
    Myslím, že to nebyla náhoda, že Vladimír Putin začal na Valdaji mluvit o rostoucím nebezpečí jaderné války, zopakoval axiom o připravenosti Ruska vzít celý svět s sebou a mluvil o právu na preventivní úder.
    K poslední otázce experti okamžitě zahájili diskusi o tom, zda měl ruský prezident na mysli preventivní jaderný úder, a pokud ano, jak se to pojí s jeho prohlášením, že nezasadí jaderný úder jako první.


    Odpovím krátce.

    Za prvé, pojí se to, protože preventivní úder je podle mezinárodního práva považován za reakci na agresi, která se již stala nevyhnutelnou. Je pravda, že musíte dokázat, že agrese byla nevyhnutelná. Jen těžko se však někdo po jaderné válce bude zajímat o důkazy. Ten, kdo přežije, zvítězí, a přežije jen několik jedinců (pokud přežijí). A budou to jednotlivci a/nebo komunity, nikoliv státy nebo mezinárodní organizace. Takže pokud ruské vedení dostane informace o nevyhnutelnosti masivního jaderného útoku na Rusko v nadcházejících hodinách, má právo (a dokonce i povinnost) zasadit preventivní jaderný úder a nebude to kvalifikováno, že jako první použilo jaderné zbraně.

    Za druhé, celkově to není důležité, protože i když bude preventivní úder zasazen běžnými vysoce přesnými zbraněmi, bude směrován do pozičních oblastí, v nichž jsou rozmístěny nosiče jaderných zbraní a systémy protiraketové obrany, ohrožující Rusko. Z pohledu vojenských doktrín jak SSSR, tak i Ruska by se masivní útok na strategické jaderné objekty nejadernými silami rovnal počátku jaderné války a poskytoval by právo na odpověď jadernými zbraněmi. Američané přistupují k této otázce stejným způsobem.

    Takže v zásadě nemá smysl diskutovat o tom, zda měl Vladimír Putin na mysli preventivní nebo výhradně odvetný jaderný nebo nejaderný úder ze strany Ruska. Naprosto jasně zdůraznil pronikavě zvýšené nebezpečí jaderné konfrontace. A to je hlavní. Protože "kdo první začal" nebude důležité, a nikdo se to ani nedozví.

    Takže otázka, která nás zajímá, by měla znít následovně: "Proč ruský prezident začal mluvit o hrozbě jaderné katastrofy právě teď, když nezažíváme zrovna nejhlubší zhoršení syrské a ukrajinské krize, a na korejském poloostrově Soul a Pchjongjang demonstrují nebývalou úroveň přátelství a vážně diskutují o denuklearizaci poloostrova v rámci rozvoje mezikorejského dialogu a hospodářské spolupráce mezi severem a jihem?"

    Jsem přesvědčen, že to byla preventivní reakce na o den později oznámené rozhodnutí USA o odstoupení od Smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INF).

    Proč toto rozhodnutí vyvolalo tak ostré reakce? Vždyť smlouva INF, podepsaná ve Washingtonu Gorbačovem a Reaganem 8. prosince 1987, vstoupila v platnost v červnu 1988 a do června 1991 byla splněna. Znamená to, že všechny komplexy, které spadaly pod zákaz, byly zničeny jak Ruskem, tak Spojenými státy. Navíc vývoj vojenského vybavení za posledních 30 let umožňuje, aby úkoly, které byly řešeny komplexy zničenými smlouvou, byly svěřeny jiným systémům, které smlouvu formálně neporušují a jsou dokonce ještě efektivnější.

    Smlouva zakazuje výrobu a rozmísťování pozemních raket s doletem od 500 do 5000 kilometrů. Dnes jsou však ve výzbroji Ruska komplexy Iskaner (do 500 km), rozmístěny vzdušné a námořní řízené střely Kalibr (které nepodléhají omezením smlouvy, na čemž svého času trvali samotní Američané). Deklarovaný dolet těchto raket na pozemní cíle může dosáhnout 1500 km. Přičemž některé zdroje hovoří i o 2000-2500 kilometrech. Dolet komplexu Kinžal (včetně doletu nosiče) umístěného na Tu-22M3 dosahuje 3000 kilometrů. Ale zde, jestliže budeme mít na paměti bojový rádius letadla při nadzvukovém provozu, se však ve smíšené podobě bojový rádius letounu zvětší z 1500 na 2500 kilometrů, tedy dosah komplexu spolu s raketou může dosáhnout 4000 tisíc kilometrů.

    To znamená, že bez formálního porušení smlouvy je Rusko s pomocí nejnovějších projektů schopno řešit úkoly, které byly v minulém století dosažitelné pouze střelami středního doletu. Navíc nejnovější projekty, které by měly být v armádě v příštích 10-12 letech, dokonce disponují neomezeným dosahem, což znamená, že v zásadě neexistují na planetě Zemi žádné nepřístupné cíle.

    Připomenu také, že Rusko svého času oznámilo možnost odstoupení od smlouvy INF v reakci na odstoupení Američanů od Smouvy o protiraketové obraně. Myslím si, že odstoupení nebylo uskutečněno proto, že se ukázalo, že je efektivnější rozvíjet a uvádět do provozu nové vysoce přesné zbraně, které umožňují neporušovat smlouvu, ale současně nebýt jí ze strategického hlediska mimořádně omezen.

    Za třicet let Rusko prostě situaci obrátilo. Při uzavírání smlouvy INF měly Spojené státy drtivou převahu v nejaderných vysoce přesných zbraních, schopných zasáhnout tehdy ještě sovětské (a později ruské) strategické nosiče v rámci prvního odzbrojovacího masivního nejaderného útoku. SSSR stavěl proti těmto třídám amerických raket (včetně leteckých a námořních Tomahawků) své střely středního dosahu, v jejichž výrobě měl technologickou převahu. Spojené státy stáhly námořní a letecké křídlaté rakety z působnosti smlouvy (a přislíbily, že ​​budou ve výzbroji výlučně v nejaderné podobě), ale zároveň zcela zbavily SSSR/Rusko celé třídy strategických zbraní výměnou za likvidaci svých analogických INF, které pro ně nebyly zásadní.

    To znamená, že v tom okamžiku mohly USA řešit strategické záležitosti bez raket středního dosahu, ale Rusko nemohlo, a proto bylo pro Washington výhodné tyto rakety zničit. Nyní, k velkému zklamání Američanů, se ukázalo, že pokud jde o vysoce přesné zbraně (včetně okřídlených a balistických raket), Rusko je významně předčilo a v blízké budoucnosti se tato převaha bude zvyšovat. Moskva to navíc může učinit, aniž by formálně porušila smlouvu INF.

    Obnovení ve výzbroji třídy raket středního doletu tedy Washington potřebuje výlučně proto, aby se jeho technologické zaostávání za Moskvou nezměnilo na faktor jeho strategické bezmocnosti. Vy i já víme, že tank T-90 může zničit tank T-34, aniž by se přiblížil na vzdálenost zaměřovací střelby jeho děla ... S raketami je to také tak. Důležitá není jen raketa, ale její taktické a technické údaje.

    Ale stejně jako zastaralý tank může zničit svého ultramoderního kolegu, pokud je dostatečně blízko, aby ho účinně zasáhl, mohou být nedostatky raketových zbraní kompenzovány blízkostí jejich rozmístění.

    A právě v tomto tkví nebezpečí. Pokud Spojené státy dosud neztratily technologii pro výrobu těch raket středního doletu, které měly ve výzbroji v 80. letech minulého století, mohou poměrně rychle vylisovat stovky oněch Peršingů 2. Další otázka: kde budou rozmístěny? Z území Spojených států do Ruska nedorazí. Existují tři možnosti: Evropa, Japonsko a Jižní Korea. Není možné počítat s tím, že Soul bude souhlasit s účastí v nové kole závodů ve zbrojení, když vezmeme v úvahu jeho líbánky s Pchjongjangem a zjevnou obavu, že USA jej nastrčí pod odvetný úder ze strany severokorejských či čínských střel. Ale střílet z Korejského poloostrova a Japonských ostrovů je přece možné pouze na Dálný východ, kde je cílů pro tyto rakety, upřímně řečeno, jen málo a jsou dobře přikryté.

    Minule byly hlavní poziční oblasti raket středního doletu v západní Evropě (v Německu, Velké Británii, Itálii, Dánsku). Tehdy činila doba příletu Peršingu do Smolenska 6 minut, do Moskvy asi 10 minut. To dramaticky zkrátilo čas na rozhodování v krizové situaci a zvýšilo pravděpodobnost náhodného vzniku konfliktu. To je důvod, proč tehdy sovětské vedení, stejně jako nyní ruské, varovalo, že Spojené státy začaly nebezpečnou hru, hrozící sklouznutím do neovladatelného konfliktu, který by mohl okamžitě eskalovat do jaderné války v plném rozsahu.

    Nyní není zdaleka jisté, že se Američanům podaří rozmístit rakety ve stejných zemích, jako tomu bylo v minulém století. Zatím pouze Velká Británie jednoznačně USA podpořila a uvedla, že se již necítí být svázanou smlouvou INF. Německo a Itálie zjevně nebudou nadšeny, pokud obdrží návrh tohoto druhu. Trump navíc zahájil proti EU hospodářskou válku, která je svým ostřím namířena právě proti staré Evropě.

    Ale máme novou Evropu. Kdo se může zaručit, že Polsko, pobaltské státy a k nim přimknutá Ukrajina budou vůbec přemýšlet, když dostanou od USA návrh na rozmístění Peršingů (nebo něčeho podobného) na svém území? Ale pak doletová doba raket do Moskvy nebude delší než 3-4 minuty a do Petrohradu vůbec minutu-minutu a půl.

    A to je právě situace, kdy může každá náhoda vyprovokovat preventivní úder. Navíc v situaci, kdy bude zasazován na startovací pozice amerických jaderných střel, je možné bez mudrování záludně okamžitě vypustit mezikontinentální střely i na Washington. Stejně bude sklouznutí konfliktu na jaderný v plném rozsahu záležitostí několika minut, v lepším případě několika hodin.

    Právě o tom mluvil Putin na Valdaji, když slíbil agresorům, že půjdeme do nebe a oni prostě zdechnou.

    Systém mezinárodních smluv, určených k zajištění jaderné stability, byl založen na smlouvách MTCR (nešíření raketových technologií), NPT (nešíření jaderných zbraní), PRO (protiraketové obraně), SALT-1 a SALT-2 (o omezení strategických útočných zbraních), START 1, START 2, SORT (tzv. Moskevská smlouva), START 3 a INF.

    Smlouva MTCR a Smlouva o nešíření jaderných zbraní se prakticky změnily na cáry papíru, které nic neznamenají. Indie a Pákistán se na ně vykašlaly a pořídily si jaderné zbraně. Neformálně je Izrael také jaderná mocnost, jejíž kapacita se odhaduje na 100-200 taktických jaderných hlavic, ale "civilizovaný svět" předstírá, že si není vědom porušení smlouvy ze strany neustále bojující země. No a poté, co KLDR dokázala nejen realizovat svůj jaderný program, ale pomocí technologií, získaných od Ukrajiny, také vytvořit všechny třídy raket, včetně mezikontinentálních, není možné hovořit o účinnosti smluv MTCR a Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. To, co dokázal Kim Čong-un, budou moci udělat všichni, jejichž mezinárodní váha je alespoň o něco větší než u Svazijska nebo Lesotha.
    Jak je známo, Spojené státy odstoupily od smlouvy o PRO.

    Smlouva SALT-1 omezila strategické arzenály na úrovních, dosažených do konce roku 1972 (a jsou to desítky tisíc nosičů). Smlouva SALT-2 nevstoupila v platnost, protože americký senát zablokoval ratifikaci kvůli vstupu sovětských vojsk do Afghánistánu. Smlouvy START-1 a SORT nejsou relevantní, protože byly nahrazeny smlouvou START-3, která mírně snížila celkový počet rozmístěných nosičů oproti SORT. Smlouva START-2 (zakazující rakety osazené mnohonásobnými nezávisle naváděnými hlavicemi) byla podepsána v roce 1993, ratifikována Státní dumou v roce 2000, ale již v roce 2002 od ní Rusko odstoupilo v souvislosti s odstoupením USA od smlouvy o PRO.

    Takže dnes, po oznámení USA o vystoupení z INF, z celého systému mezinárodních smluv, upravujících systém strategických potenciálů, reálně funguje pouze Smlouva START-3, ale ta moc neznamená na pozadí rozvíjejícího se závodu ve zbrojení.

    Je možné, že USA chtějí opakovat úspěšný pokus vydírání z 80-tých let dvacátého století, který přinutil SSSR k ústupkům a nakonec přispěl k jeho konečnému krachu. Ale situace je od základu odlišná. Za prvé, Rusko má náležitou zkušenost a ví, že není možné věřit "džentlmenům" na slovo a smlouvám, které podepisují, také. Za druhé, pokud se Rusko zatím pohybuje po vzestupné linii jak v politice, tak v ekonomice, pak v souvislosti s USA je v lepším případě možno hovořit o stagnaci. Trump ostatně preferuje mluvit o krizi, kterou chce překonat a "zase udělat Ameriku velkou". Za třetí, pokud jde o vojenské technologie, v minulém století to byl SSSR, který doháněl, ale nyní dohánějí USA. Za čtvrté, historky stíhacích letounů 5. generace, nejnovějších torpédoborců a lodí pro litorální zóny ukazují zřejmou neefektivitu amerického vojensko-průmyslového komplexu, kdy jsou spotřebovávány obrovské prostředky, ale výsledek chybí. Za páté, v minulém století byla všechna světová střediska moci (USA, EU, Čína, Japonsko) proti SSSR, který byl nucen rozložit své skromné ​​vojenské, politické, finanční, ekonomické a diplomatické zdroje na konfrontaci se všemi. Nyní dokonce ani Japonsko nepodporuje USA bez výhrad. V Evropě jim zůstala Velká Británie, drásaná vnitřními rozpory. S Čínou jsou v tvrdší konfrontaci než s námi, a nyní se hovoří také o uložení sankcí vůči Indii.

    Obecně, pokud vycházíme z akcí USA jako z pokusu o vydírání, pak je odsouzen k fiasku. To však neruší vojenské nebezpečí takovýchto hrátek. Pokud smažíte šašlyk na sudu střelného prachu, dříve či později vybuchne. Takže bude třeba vyvinout nový systém mezinárodních smluv, zaměřených na omezení, snížení a v ideálním případě na likvidaci jaderných arzenálů. Ale pro začátek je nutné, aby si USA uvědomily své místo v novém světě a smířily se s ním.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Milorad Dodik
    Peter Zvolenský
    24.10.2018 VašeVěc
    Po fiasku zářijového referenda v Makedonii (viz vasevec.cz ze dne 4. října 2018) se EU dočkala ve stejném regionu dalšího propadu. Koncem prvního týdne v říjnu t.r. se konaly řádné volby v Bosně a Hercegovině (dále BaH nebo Bosna). „Zakopnutí“ v makedonském referendu nicméně Západ hbitě napravil už 19. října t.r. Opoziční poslanci v parlamentu Makedonie, kteří zásadně dohodu s Řeckem o jménu odmítali, si to „najednou rozmysleli“ a problém se tak „vyřešil“. Způsob jakým Západ (hlavně USA) zrežíroval parlamentní hlasování s cílem obejít výsledek referenda ovšem není tématem této statě.


    K volbám v Bosně je úvodem nutno zdůraznit, že BaH není svrchovaný ani nezávislý stát, nýbrž mezinárodní protektorát. Modifikovaná analogie někdejších britských, francouzských či holandských kolonií v černé Africe z 19. a 20. století.

    Poslední bosenskou válku ukončila Mírová rámcová smlouva z amerického Daytonu (listopad 1995). Ta mj. zvedla instituci mezinárodního protektora pod názvem Vysoký představitel (High Representative /HR/ - přímé použití pojmu Protektor bylo přece jen z historických důvodů příliš žinantní.) Tento HR má např. pravomoc odvolávat demokraticky zvolené činitele v BaH na všech úrovních, anulovat zákony a další právní předpisy přijímané v BaH i v entitách, vyhlašovat a vnucovat celé zemi nebo jejím částem své vlastní zákony, zavírat sdělovací prostředky apod. A Protektoři těchto svých pravomocí po více než 10 let často a razantně využívali. Coby soudci Ústavního soudu BaH působí též několik cizinců, na jejichž jmenování nikdo z BaH nemá vliv.

    Výsledky nedávných voleb v BaH jsou především neúspěchem EU i NATO. Bosna má sice zájem o vstup do EU, ale nikoli do NATO (podobně jako Srbsko). Srbové v BaH nehodlají umožnit členství země ve vojenské organizaci, která je v průběhu války (1992 – 1995) 2x bombardovala. Byli prvním evropským národem, na který NATO od svého vzniku zaútočilo. Že to bylo v rozporu se zakládajícím aktem NATO (Washingtonskou smlouvou z dubna 1949) na věci nic nemění.

    Naopak Aliance má o začlenění Bosny nemalý zájem-s cílem vojensky obklíčit vojensky neutrální Srbsko a co nejvíce oslabit Srbsko – srbské vazby na linii Bělehrad – Banja Luka (hlavní město Republiky srbské).

    Nelze zapomínat, že pod silným americkým tlakem to byla Aliance, jež po skončení války na podzim 1995 rozmístila po celém území BaH na 60 000 vojáků – měli dohlížet na provádění vojenských prvků dohody z Daytonu (jednotky zemí NATO působily pod názvem IFOR). Američané chtěli mít totální monopol na vojenský průběh post-daytonského procesu . Proto ani neuvažovali o tom, aby v BaH pokračovaly mírové síly OSN rozmístěné v zemi od jara 1992.

    Alianční vojska působila po dobu více než 10 let v BaH společně s dalšími třemi, lokálními, ozbrojenými složkami : armádami Srbů, Muslimů a Chorvatů. Na území 50 000 km2 tak spolu a vedle sebe působily hned 4 armády o celkovém počtu asi 300 000 mužů ve zbrani (pro srovnání – komunistické Československo s cca 128 000 km2 území mělo jako frontová země na západní linii dotyku Varšavské smlouvy s NATO armádu o počtu 200 000 mužů).

    Operace IFOR zůstává až dodnes největší operací NATO v historii. Aliance opustila Bosnu v r.2004, místo ní nastoupila EU : síly EUFOR – Althea.

    Volby v Republice srbské (RS)


    Konečně tedy k volbám - EU a NATO jsou zděšeni především jejich výsledky v RS. RS je jedna ze dvou entit Bosny - společně s Federací BaH. Tyto dvě entity jsou podle Daytonu základním kamenem ústavního zřízení BaH, při původně jen značně omezené působnosti centrálních úřadů BaH.

    V RS vyhrála ve volbách doslova všechno co se vyhrát dalo Strana nezávislých sociálních demokratů (SNSD). Tu kdysi založil a stále vede někdejší premiér, pak prezident RS a dnes nový člen Předsednictva BaH Milorad Dodik. Novou prezidentkou RS je jeho úzká spolupracovnice, dosud premiérka RS Željka Cvijanovič. SNSD bude nadále nejsilnější stranou též v parlamentu RS, nejspíše povede stejnou vládní koalici. A konečně tatáž SNSD získala nejvíce hlasů ve volbách dolní komory parlamentu BaH (kde mají Srbové jako národ podle Ústavy BaH celkem 14 mandátů ze 42).

    Republika srbská je noční můrou skupiny členských zemí EU a NATO pro další vývoj BaH už od skončení bosenské války.

    Jedná se o méně než 10 států (USA, Německo, Francie, Velké Británie, Turecko, částečně Nizozemí, Itálie, dříve také Japonsko). Přesto tato skupina sama sebe ráda a běžně označuje za „ mezinárodní společenství „. Trvalá je na Balkáně přirozeně i úloha Ruska, které ale názorově stojí někde úplně jinde.

    Dodik a jeho SNSD jsou podle převládajícího názoru Bruselu“ proti EU, proti NATO a pro Rusko „. Horší souhrn „hříchů“ si dnes těžko představit. Dodik je v Bruselu považován za chronického likvidátora BaH, který jen čeká na příhodný okamžik k vyhlášení referenda o nezávislosti RS, její odtržení od Bosny. Jeho nejmírnější kvalifikace v západních médiích je „ nacionalista“.

    Dodik se dlouhodobě netají tím, že západní podpora vytvoření BaH jako nezávislého státu na jaře 1992 vytvořila umělý, neživotaschopný stát. Stát, který drtivá většina Srbů v Bosně nepovažuje za svůj a považovat za svůj nebude. Stát, který se mezinárodní protektor a západní země snaží udržet při životě trvalou snahou jej centralizovat a unifikovat.

    Dodik a SNSD jsou v RS u vesla od r.2006 a Západ doufal, že opotřebování mocí se letos při volbách,po 12 letech, už konečně projeví. Stal se ale úplný opak. Dodik opět výrazně zabodoval a to díky tomu kvůli čemu vítězil i v minulých 12 letech – důrazné obhajobě práv Republiky srbské.

    Západní a muslimská snaha o demontáž RS revizí Daytonu


    EU i NATO už přes 20 let usilují o centralizaci BaH. O unitarizaci země s takřka úplným vyprázdněním pravomocí entit, tzn. především RS. Prakticky téměř trvale „přepisují“ Dayton. Tím sledují základní politický cíl bosenských Muslimů (ti si říkají Bošňáci) – ovládnout celou BaH na základě principu „ jeden člověk – jeden hlas“. Muslimové tvrdí, že jsou nejpočetnější národ v zemi, že BaH je prvním evropským státem s převládající muslimskou populací(sčítání obyvatelstva z r.2013 dospělo k závěru, že Muslimů je v BaH 50,1%. Tato čísla nicméně Srbové neuznávají s odvoláním na triky úřadů BaH při sčítání). Entitní uspořádání BaH podle Daytonu přes veškerém jeho oklešťování nicméně stále znemožňuje, aby Bošňáci celou zemi ovládli.

    Snahu mít BaH jako „ svůj stát“ neskrývali Muslimové už při referendu o nezávislosti Bosny na počátku r.1992. Proto také Srbové referendum bojkotovali – což ale EU (tehdy ES) nikterak nebránilo velmi rychle uznat nezávislost BaH. Totální ignorování zájmů Srbů v BaH se v souhrnu stalo spouštěčem nejkrvavější války provázející zánik SFRJ. Muslimové naopak tvrdí, že válku zavinil S. Miloševič „ agresí Srbska proti BaH“. Tenhle muslimský pohled Západ sice výslovně nepodpořil, ale v praxi postupuje skoro výlučně podle něj.

    Vztahy RS s Ruskem


    Dalším faktorem, který Dodikovi a RS v Bruselu značně „ přitěžuje“ jsou jeho velmi dobré vztahy s Ruskem. Dodik se už jako premiér a pak prezident RS stal přímým partnerem V.Putina, zatímco na Západě se s ním nikdo pořádně nebaví. Pak se není co divit, že Dodika to na Západ moc netáhne.

    Při současném převažujícím pohledu EU / NATO na Balkán (a nejen na Balkán) „buď s námi nebo s Moskvou“ je zřejmé, že vazba Dodika /RS na Rusko je pro Západ vážný problém. Jeho meritorní podstata tkví v tom, že Moskva jako ko-autor Daytonu trvá na jeho liteře (tzn. na určujícím postavení entit v BaH), zatímco Západ preferuje „duch Daytonu“ tj. jeho pokračující revizi, tedy oslabování entit. Tedy posilování vlivu a postavení Muslimů.

    Už nějaký rok tak EU činí pod záminkou „evropské cesty BaH“. Bosna už požádala o členství v EU, EU se k její žádosti zatím nevyjádřila. Dodik sám není proti vstupu RS/BaH do EU, ovšem pod podmínkou, že přístupový proces bude plně respektovat ústavní uspořádání Bosny podle litery Daytonu.

    Chorvatský problém v BaH


    Konečně novou kvalitu do už staršího problému vnesou volby do Federace BaH (muslimsko-chorvatská entita). A to proto, že zástupce Chorvatů v Předsednictvu BaH, tedy Željko Komšič, byl zvolen většinou muslimských hlasů.

    To samo o sobě není nikterak v rozporu se žádným zákonem. Není ale také tajemstvím, že Komšič nebyl zvolen nějakým živelným poryvem muslimských voličů. Prostě ve volebních obvodech Federace se silnou muslimskou populací daly bošňácké strany pokyn svým voličům nevolit muslima, nýbrž Komšiče.

    Chorvatské centrum v západní Hercegovině- město Mostar - po vyhlášení voleb vyhlásilo kampaň „ Komšič – not my President“ . Chorvatská média v Bosně i Chorvatsku obratem dala Komšičovi přezdívku – Komšoglu. To je Komšičovo příjmení převedené do turecké podoby. Všeobecně se totiž ví, že důležitým zahraničním partnerem a mentorem Bosňáků je Turecko – s tradicí 450-ti leté přítomnosti v Bosně jako někdejším vilájetu Osmanské říše. Nová osmanizace Balkánu je však separátní téma přesahující rámec této stati.

    Znovu ke Komšičovi – zatím přes 20 okresů Federace s chorvatskou většinou jej po volbě prohlásilo na svém území za „personu non grata“ . Chorvatské politické strany nicméně úspěšně prosadily své kandidáty při volbách do dvoukomorového parlamentu Federace. Mluví se o tom, že budou bojkotovat vytváření ústřední vlády BaH, parlamentu BaH i ustavení parlamentu Federace. Je tak docela možné, že kritickým bodem z problému do problému přecházející BaH se ted´ na nějakou dobu stane Federace. A že Chorvati vystupňují své snahy o rozdělení Federace a vytvoření samostatné, chorvatské entity v BaH. Třetí entity BaH. To ale vyžaduje revizi Daytonu – a to se bez podpory Srbů nedá. Milorad Dodik má tak v rukou staronovou, ovšem citelně posílenou kartu. Proto Republika srbská i on nadále zůstávají na mušce Západu.

    Závěrem jednu dílčí poznámku:

    ve světle pokračující hysterie v USA a na Západě obecně o ruském zasahování do voleb resp. vnitřních věcí západních zemí stojí za pozornost aktivita Maureen Cormack/ové, americké velvyslankyně v Bosně. Právě ona před časem iniciovala zařazení M. Dodika a některých jeho spolupracovníků na americkou „ černou vízovou listinu“ . Ona se osobně zúčastnila protivládní demonstrace v Banja Luce dva dny před volbami s cílem podpořit anti-dodikovské síly. Jak vidět, paní Cormacková splakala nad výdělkem.


older | 1 | .... | 642 | 643 | (Page 644) | 645 | 646 | .... | 668 | newer