Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 644 | 645 | (Page 646) | 647 | 648 | .... | 668 | newer

    0 0

    Vladimír Balhar
    26. 10. 2018
    Proběhly volby, voliči naházeli za okázalého nezájmu voličů do uren jakési papírky, někdo je nějak sečetl, nikomu není divné, že čtyři strany mají stejný počet hlasů, na základě výsledků voleb vznikly koalice, popírající smysl voleb, s jediným účelem, výměna prasátek u korýtek. Nová prasátka hlasitě kvičí a dožadují se korýtek. Některá korýtka jsou lepší než jiná, což ovšem prasátka dopředu vědí, a proto se nejhlasitější kvikot ozývá z tlačenice před korýtky nejvýnosnějšími. Voliči jsou již na toto demokratické počínání zvyklí, takže kvičení je nevyvádí z míry, voliči ví, že prasátka kvičet přestanou, až dostanou nažrat.


    Pak se s tím už nic nedá dělat, až do příštích voleb. Taky voliči už nic neovlivní, nažraná prasátka na voliče kašlou. To je princip demokracie, kterou jsme si nechali zavést zhruba před 30ti lety.

    Ovšem, věc není tak jednoduchá, prasátka, aby dostala do korýtek, musí plnit příkazy shora, od majitele vepřína. Musí chrochtat a rýt rypáčky dle příkazů. Česká prasátka mají problém v tom, že je více majitelů vepřína, a navíc dochází k pomalé výměně majitelů, takže prasátka tonou v nejistotě. O to víc bolně kvičí. Chudátka.

    Hlavně není jisté, kdo velí vepřínu zvanému ČR. Zdá se, že odchodem englické královny z obchodního sdružení zvaného éú není již éú ve vlastnictví anglosaského křídla moci. Anglosasové, zdá se, dokončují svou rituální sebevraždu. Neškoda. Svět bude jednodušší, jsa nezatížen britskou obojakostí a věrolomností. Česi to dobře chápou.

    Nejlépe to chápe pan prezident Zeman, Jednooký mezi naprostými hňupy. Sice se hlásí k sionu, ale Matrix je již natočen a Neo zemřel. Kristus, nebo Neo, je to jedno. Systémové chyby Matrixu rostou nade všechny meze, ale nic se neděje, neb už ani Matrix neexistuje. Existuje Programátor, nečlověk? Ne. Zůstává pouze Haškův Švejk, dnešními mladými tragicky nepochopen. Nicméně, nepochopení není objektivní realita. Haškův Švejk je dokonalé zobrazení dnešní reality, blbost a kretenizmus znovuzrozeného feudálního mocnářství zůstala a opět je důvodem k jeho zániku.

    Ekonomika a logika zanikla za hlasitého komentování ekonomistických pseudovzdělanců. Docenti a profesoři kretenizmu.

    Státy fungují pouze díky půjčkám a dotacím z peněz vzniklých z ničeho. Dluhy všech jsou větší, než veškerý majetek na planetě. Nikomu to nevadí.

    Několik megahňupů uvažuje o atomové válce. Je to jako manželská hádka v kuchyni zakončená házením ručních granátů tamtéž. Lidská blbost zvítězila nad člověkem.

    Tak si říkám, jak dlouho ještě bude dobíhat kolotoč. Nejsem mladý, ale jistě se dožiji toho, až budeme z kolotoče vystupovat. Na párek v rohlíku už mít nebudeme.

    0 0
  • 10/26/18--13:31: Pokrytectví svatoušků
  • Michal Brand
    26. 10. 2018
    Režim Saudské Arábie má za sebou několik opravdu úspěšných let. Roky podporuje islámské teroristy, včetně financování a zřejmě i vyzbrojování Al-Kajdy a Islámského státu. Ale to saúdský režim činí společně s režimy USA, Británie, Francie, Německa a dalších kdysi demokratických a kdysi svobodných zemí, takže to v médiích nikomu nevadí. Natožpak že by to někomu vadilo v žumpě západní politiky. Saúdský režim již 4 roky realizuje genocidu obyvatelstva v Jemenu. Zločin Jemenců je to, že lidové povstání svrhlo a vyhnalo ze země zkorumpovaného a nenáviděného tyrana. Ale byl to tyran stejné víry jako saúdští tyrani. A kamarádil s hlavními tyrany za oceánem. Takže tedy, ergo kladívko, nainstalovat ho zpět je „správné“, „morální“, „demokratické“ a hluboce „lidskoprávní“.


    Americké, francouzské, britské a německé bomby shazované zcela nediskriminačně těmi hodnými saúdskými demokratizátory na hlavy všech Jemenců bez rozdílu (samozřejmě tedy kromě demokratizující Al-Kajdy a dalších vzácných spojenců Saúdské Arábie v Jemenu), tyhle bomby těm Jemencům přinesou tu správnou demokracii, svobodu a štěstí, i kdyby přitom měli všichni Jemenci do jednoho pomřít. A to ať už díky saúdskému demokratizačnímu masakrování obyvatel Jemenu západními zbraněmi v rukou saúdského režimu nebo díky saúdským režimem úmyslně a cíleně vyvolanému hladomoru a díky stejně úmyslně vyvolanými epidemiemi (při blokádě dodávek čehokoli do Jemenu, včetně léků!). Na to vše Saúdská Arábie potřebuje a dostává plnýma rukama zbraně ze „Západu“. Je to tím, že ani tento vzor „úspěšné“ země jisté civilizace, jisté kultury a jistého náboženství (jejichž jméno se nesmí vyslovit, jinak dostane facebook pokutu miliardu korun a vy doživotní ban), tato „úspěšná“ země není schopna vyrábět ani zbraně. Bez pomoci inženýrů a techniků z judeo-křesťanské civilizace by ani tu ropu nedokázali těžit jinak než nabíráním do měchů z velbloudí kůže. A bez zemí judeo-křesťanské civilizace by jediné použití pro ropu měli při mazání reumatických kloubů sedmdesátiletých starců před jejich svatební nocí s osmiletou dívkou. Vyměněnou za velblouda. Nebo za dva. To není urážka. To je konstatování zcela zřejmé skutečnosti o rozdílné vnitřní, fundamentální schopnosti různých kultur a různých civilizací dosahovat – malá chvíle napětí – zcela rozdílných výsledků v rozvoji lidské společnosti.

    A nyní saúdský režim nechal zavraždit nepohodlného novináře. Smůla pro zločinný režim i všechny jeho zločinné kumpány na Západě je, že dotyčného novináře zavraždili v Turecku. A Turecko tak trochu zlobí, protože nevyzpytatelný a jistě ambiciózní Erdogan (to je konstatování, že jde o ambiciózního a nevyzpytatelného politika, hráče, který hraje svoji hru; to není vyjádření žádných mých sympatií vůči Erdoganovi), tedy Erdogan si nemíní nechat si kálet na hlavu ani od USA. A tak i jim okopává kotníky, kde jen může. A když zavražděný novinář na velvyslanectví Saúdské Arábie vešel a již nikdy nevyšel, tak dostal Erdogan dobrou kartu do hry. Saúdská Arábie navíc nepatří mezi jeho kamarády, přinejmenším ji považuje za konkurenci v boji za sjednocení muslimského světa (samozřejmě proti „nevěřícím“, tedy proti všem Evropanům, Židům a dalším „nevěřícím psům“). Zavražděný novinář navíc měl zřejmě jisté obavy o svůj život a tak zapnul „live streaming“ zvuku z celé své návštěvy saúdského konzulátu. Jeho turecká brzy-manželka-brzy-vdova (muslimové asi nemají snoubenky, nebo možná mají, čert to vzal) tak zřejmě měla více než deset minut přímého přenosu mučení jejího brzy-„omylem“-naporcovaného-manžela. Saúdský režim jednu chvíli tvrdil, že dotyčný novinář byl zabit omylem při rvačce, která na velvyslanectví vypukla během jeho návštěvy. A tak byl přímý přenos, jak mu na saudském velvyslanectví omylem „při rvačce“ odřezávají prsty jeden po druhém, což je taková obvyklá forma sebeobrany, když vznikne rvačka – odřezávat protivníkovi prsty jeden po druhém. Muslimská forma Aikido.

    Donaldu Trumpovi, dnes už jen trapné loutce amerického deep state, kašpárkovi, který slíbil a měl naději udělat změnu a smést skrytou tajnou totalitu nomenklaturních struktur, které ovládly americkou a celou západní politiku hůře, totalitněji a totálněji než to dokázali dementní profesionální aparátčíci režimu komunistického neblahé paměti, Donaldu Trumpovi ale vysvětlení saúdského režimu zcela stačilo.

    Když Al-Kajda a/nebo Islámský stát v Sýrii zorganizovaly útok pod falešnou vlajkou chemickými zbraněmi, kačer nezapochyboval ani na sekundu a ihned nechal bombardovat Sýrii, suverénní a na místní poměry neuvěřitelně demokratickou, svobodnou, spravedlivou a na místní poměry neuvěřitelně dobrý život vlastním obyvatelům zajišťující zemi.

    Když Británie přišla s idiotskými báchorkami „Skripal, morče, houmlesáci“, kačer nezapochyboval ani na moment. Celá britská fraška sice nedává vůbec žádný smysl a svými vlastními prohlášeními se britský režim opakovaně sám usvědčil z patologického a průhledného lhaní, ale kačera to přesvědčilo. Dokonce ví, že sám osobně Putin vydává rozkazy k vraždění Skripala, morčat a houmlesáků v Británii.

    Mimochodem, když už mluvíme o této frašce, nejnovější historka idiotské propagandy přišla jen před pár týdny. Podle této „informace“ zmizela babička jednoho z údajných atentátníků na Skripala. Zmizela prý poté, co britské noviny napsaly, že prý se pyšnila fotografií, jak jejího vnuka vyznamenává v roce 2014 Putin osobně. Originál „info“ je zde. Britský Telegraph naneštěstí - nebo spíše naštěstí, zase by se ukázalo, že jde jen o neumělé snahy britského režimu vylhat se ze lži Skripal“ kupením dalších a dalších lží a nesmyslů – britský Telegraph tedy neuvádí, jak na dotyčné zmizení údajné babičky přišel. Jen píše, že zmizela. Prostě to tvrdí, že zmizela. Musíte jim věřit. Nikdy nelhali. Jsou to přeci novináři. Ze západních “svobodných“ médií. I Mirek Dušín je proti nim lhář a podvodník.

    Dále se „dozvídáme“, že celá řada místních obyvatel, konkrétně jeden, je ochotna vyprávět, že ona zmizelá a možná nikdy neexistující babička fotku svého vnuka s Putinem každému ukazovala. Zajímavá a jistě nijak nesnižující význam podobných „svědectví“ je informace britských „novinářů“ zasutá v článku až na jeho konec – podle autora článku se místní občané z dané vesnice snaží za každou cenu vydělat na celé kauze a za dva tisíce rublů ochotně vyprávějí. Samozřejmě cokoli, co chtějí slyšet západní „novináři“ a „investigativci“ z Bellingrat, ehm, pardon, z Bellingcat. Jinak by přeci ruští vesničané žádné dva tisíce rublů nedostali. Za tři tisíce rublů by jim to i zazpívali na jakoukoli vybranou melodii.

    Mno, když „investigativci“ z Bellingcat zajedou třeba do Chánova, tak za dva tisíce korun tam najdou stovky lidí, kteří jim svatosvatě odpřisáhnou, že osobně, na svoje vlastní oči, ať zomre moja stara, jestli zalžem, pánko velkomožný, tedy že osobně a na svoje vlastní oči viděli Putina, jak u nich za barákem vaří Novičok a trénuje sestřelení dopravního letadla BUKem. Za dva tisíce odpřisáhnou i to, že Vladimíru Putinovi u toho pomáhal Miloš Zeman, Tomio Okamura, Martin Konvička, Tommy Robinson, Viktor Orbán, celá polská vláda a hlavní představitelé AfD, kteří u toho navíc hajlovali.

    Ale to je jistě jen trapné škarohlídství jednoho skeptika, co používá mozek a dopouští se tak zločinu proti Big Brother neo-totalitě.

    Mimochodem, nepřipadá Vám mnohem zajímavější, než že údajně zmizela údajná babička, že zcela zmizel Skripal a jeho neteř??? Jako by se po nich slehla zem. Ani promluvit s nikým nesměli. Žádné rozhovory médiím, ani západním. Jen jeden krátký a pečlivě monitorovaný a hlídaný telefonát Skripalovy neteře do Ruska. Jinak nic. Ani slovo. Prozradil by Skripal, jak to bylo ve skutečnosti a že jde jen o vylhanou kauzu britské propagandy? To je jediné logické vysvětlení. Jinak by největším tahákem médií a protiruské propagandy byl celou dobu Skripal popisující dojatě, jak ho otrávili ruští agenti, jistojistě na přímý rozkaz Putina. Čím více „novinek“ kupí oficiální místa britského režimu a propagandy (a jejich skrytí, neoficiální zaměstnanci ala Jasánkové z Bellingcat), tím více jsem přesvědčen, že Skripal se zřejmě chtěl vrátit, protože měl něco, co chtěl prodat pro změnu Rusku, a kvůli tomu ho „sejmuli“ britské tajné služby. Ten den, kdy ruští agenti měli Skripala pomoci dostat do bezpečí a proto jeli do Salisbury. Skripal si vypnul mobil a šel na schůzku s nimi, aby ho dostali do bezpečí z Británie. Na schůzku se ale už nedostavil. Ruští agenti rychle zmizeli, protože když věci nejdou podle plánu, nejlepší je zmizet. A Skripalova absence znamenala, že věci NEJDOU podle plánu. Už ho měli Britové v kleci. Snad ho britský režim neutratí, jako utratili Skripalovo morče a kočku. R.I.P. Skripal.

    To případ zavražděného saúdsko-arabského novináře, to je jiná káva. Donaldu Trumpovi stačilo sdělení saúdského režimu, že dotyčný novinář se na velvyslanectví pustil do rvačky a při té rvačce jen náhodou umřel. Na velvyslanectví se popral s 15 chlapy, kteří jen náhodou přijeli na jednodenní návštěvu velvyslanectví. Ti mu v sebeobraně uřezali prsty jeden po druhém a pak mu uřízli hlavu zaživa. Muslimská sebeobrana. Al-Jiu-Jitsu. Tenhle „vtip“ si neodpustím ani podruhé.

    A jen náhodou byl mezi těmi 15 chlapy, co na zavražděného novináře na velvyslanectví čekali, také saúdský „lékař“ - specialista na zatraceně rychlé pitvy a nazatraceně rychlé porcování mrtvých těl na kousky. A jen náhodou saúdský režim nejprve tvrdil, že zavražděný novinář na velvyslanectví došel, zdržel se jen krátce a zcela fit a ve formě odešel po krátké chvíli.

    Podle neověřené informace, tělo saúdského novináře našli naporcované na zahradě velvyslanectví. Asi sám od sebe upadl dvacetkrát za sebou na cirkulárku při té rvačce, kterou sám vyprovokoval proti 15 chlapům, včetně špiček saúdských tajných služeb a včetně specialisty na rychlé naporcování mrtvoly na kousky. Do Turecka nyní míří šéfka americké CIA– má dohlédnout na zametání stop, protože saudské tajné služby to opravdu zpackaly. Pardon, vlastně má dohlédnout na vyšetřování. No to je vlastně v daném případě totéž. Já myslím, že pod jejím dohledem se brzy jistojistě prokáže, že nebohé saúdského novináře zavraždili dva ruští agenti GRU, Miškin a ten druhý, kteří to ze Salisbury vzali do Moskvy zkratkou přes saúdské velvyslanectví v Turecku, kam se vetřeli ve flakónu Nina Ricci maskovaní za morčata. A to pak bude jiný tanec – okamžitě sankce na Rusko, zabavování majetku Ruska, kde to jen půjde. Zákaz dovážet ruskou ropu a ruský zemní plyn. Možná bude trestné i jen pít ruskou vodku nebo jíst ruský kaviár či ruské vejce.

    Ale co? Žijeme v post-faktické době. V době, kdy se ve vědě namísto faktů diskutují pocity a dojmy. V době, kdy se v politice a občanském životě nediskutuje, protože řvoucí, agresívní menšina nepřipustí jiný názor než svůj vlastní prolhaný svět propagandy. V době, kdy nejvíce o úpadku médií křičí právě ta média, právě ti presstituti, právě ti neo-totalitáři, kteří nejvíce pošlapávají svobodnou a pravdivou diskusi a pravdivé informování nahrazují snahami o vymývání mozků pomocí naprosto pomatených lží. O morálce, čestnosti a spravedlnosti nám káží pornoherci, kteří dříve na internetu ukazovali vlastní chlupatou řiť a svoji „kamarádku Anču Dlaňovou“. Pornoherečky a pornoherci politiky, kteří i dnes za pár korun nastaví svoji chlupatou řiť nebo cokoli jiného komukoli, kdo má peníze a moc.

    Žijeme v době, kdy britské „noviny“ po Vás požadují, abyste uvěřili něčemu, co vám za dva tisíce rublů vesničané v ruské vesnici odvypráví, jak si jen budete přát. Ale abyste se dozvěděli, že titulek i drtivá část článku je manipulativní lhaní, museli byste pečlivě pročítat zdroje, číst mezi řádky, ověřovat, třídit na fakta, na balast a na otevřené lži.

    Žijeme v době, kdy slovenské „noviny“ ve snaze znovu rozdmýchat pokus o barevnou revoluci „Kuciak“ napíší, že prý bývalý šéf slovenské tajně služby vypověděl na policii, že sledoval Kuciaka. A chtějí po Vás, abyste tomu uvěřili, i když sám bývalý šéf tajné služby nic takového nevypověděl. Ale abyste se dozvěděli, že titulek i drtivá část článku je manipulativní lhaní, museli byste pečlivě pročítat zdroje, číst mezi řádky, ověřovat, třídit na fakta, na balast a na otevřené lži.

    Žijeme v době, kdy zločinná tyranie podporuje desítky let islámské teroristy a navíc sama páchá několik let genocidu – a je za to odměněna předsednictvím rady pro lidská práva v OSN. A zbraně? Zbraně za 350 miliard dolarů kačer saúdskému režimu stejně dodá. Jak jinak by mohl tento režim vyzbrojovat islámské teroristy z Islámského státu? Jak jinak by mohl tento režim provádět genocidu jemenských obyvatel, kteří se dopustili zločinu, že nechtěli vládu zkorumpovaného pro-amerického a pro-saúdského kriminálníka a tyrana? Kačer je jen trochu zklamán, že to saúdský režim nedokázal lépe zamaskovat.

    Žijeme v době, kdy opět jako v minulé totalitě, má skrytý a hluboce pravdivý význam i věta, slůvko, narážka zcela „nevinná“ nebo dokonce i větička opravdu zcela nevinná. Jako dnešní titulek idnes.cz - Potkani vládli městům vždy, ti venkovští třeli bídu s nouzí, tvrdí studie.

    Snad nikdy to neplatilo více než dnes. I dnes. CZ

    0 0

    Rostislav Iščenko
    26. 10. 2018     ukraina.ru
    John Bolton, poradce prezidenta USA pro národní bezpečnost, uskutečnil v Moskvě mnohahodinové rozhovory s tajemníkem Rady bezpečnosti Ruska Nikolajem Patruševem, ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem a ministrem obrany Sergejem Šojgu. Ke konci svého pobytu v Moskvě byl přijat ruským prezidentem Vladimírem Putinem. Poslední událost byla spíše gestem zdvořilosti, protože se konala ve formátu audience, nikoli jednání. Podle všeho byla spojena s jediným úspěšným bodem Boltonovy mise v Moskvě - předběžnou dohodou o setkání ruského a amerického prezidenta 11. listopadu v Paříži. 



    Toto setkání je opravdu důležité, protože by se mělo konat po střednědobých volbách v USA, v nichž bude rozhodnuto, zda může Trump udržet kontrolu republikánů nad oběma sněmovnami Kongresu USA nebo jeho pozice budou oslabeny (a pokud ano, tak o kolik).

    V každém případě bude taková "synchronizace času" užitečná, i když v podstatě rusko-amerických rozporů se těžko podaří najít v Paříži nějaké kompromisy. Tyto rozdíly jsou zásadní, strategické povahy a nemohou být překonány bez poškození národních zájmů jedné ze stran. Nicméně dialog s USA pokračuje a bude probíhat na všech úrovních, neboť umožňuje alespoň trochu dokonce nikoli zmenšit rozsah, ale zpomalit tempo narůstání konfrontace mezi těmito dvěma jadernými mocnostmi.

    O skutečnosti, že se Boltonovi nepodařilo nic dohodnout, svědčí tři jasná fakta. Za prvé, v předvečer setkání s prezidentem Ruska položil věnec na místo smrti Němcova. Samozřejmě že to provedl velmi akurátně, jako by "cestou", aniž by zapojil shromáždění liberální opozice, ale přesto to vypadalo jako určitý druh demonstrace. Pokud by byla mise Boltona úspěšná, sotva by ji zpochybňoval takovou hloupou a zbytečnou akcí v samotném závěru. Ale tak to byl jeden ze způsobů, jak vyjádřit svou nelibost na pozadí všeobecné neurčitosti a jeho zjednodušeného posouzení výsledků jednání.

    Za druhé, během své tiskové konference John Bolton vyjmenoval téměř všechna krizová témata v rusko-amerických vztazích. U každého řekl: "Mluvili jsme" nebo "Diskutovali jsme". Ani jednou nezaznělo: "Domluvili jsme se", "Našli jsme kompromis" nebo "Máme společnou vizi perspektivy". Je možné, že Bolton po příletu do Washingtonu oznámí Trumpovi, že USA nedostanou v Paříži 11. listopadu nic, pokud nepřivezou jasné reálné kompromisní návrhy, to znamená, že jsou nutné ústupky, protože Moskva se ustupovat nechystá.

    Za třetí, velmi důležité jsou Boltonovy komentáře k tématu odstoupení USA od Smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INF) a to, jak to bylo projednáváno v Moskvě.

    Je třeba zdůraznit, že v rozporu s tvrzením Trumpa o tom, že Bolton oznámí v Moskvě odstoupení USA od smlouvy, však Bolton nic konkrétního nesdělil, čímž ponechal Trumpovi otevřená zadní vrátka. Bolton řekl, že se chystal v Moskvě projednat vzájemné připomínky Ruska a USA ke smlouvě INF, po Trumpově rozhodnutí odstoupit od smlouvy však toto téma nebylo diskutováno. Ještě jednou zdůrazním, že Trump řekl, že odstoupení oznámí Bolton a Bolton se odkázal na to, že Trump rozhodl. K uskutečnění takových akcí se však nevyžaduje pouze vzájemné odkazování se, ale konkrétní prohlášení, podložená navíc předáním písemných dokumentů. Zdá se tedy, že Bolton nepopíral skutečnost, že USA odstupují od smlouvy, ale ani to tak nějak zcela nepotvrdil.

    Odkud pramení taková dvojakost, řekl bych dokonce i nejistota slavného amerického "jestřába"?

    Bolton uvedl, že Washington považuje za nezbytné, aby se ke smlouvě INF připojila Čína (nejlépe společně s KLDR). Zní to jako by logicky. Zatím ale byly všechny dohody o kontrole zbraní uzavírány Moskvou a Washingtonem "pro dva". Přičemž zpočátku, ještě v šedesátých letech, to byl principiální postoj USA, které odsouvaly své spojence "do závorek". Američané motivovali svou pozici tím, že jaderný potenciál Velké Británie a Francie je příliš malý (ve Francii za de Gaulla, po odchodu z vojenské organizace NATO, vůbec fungovala doktrína "obrany ve všech azimutech", což umožňovalo neřadit ji k západnímu bloku).

    Tato pozice byla obecně přijatelná, protože dokonce i nyní, po mnohém snižování, v jejichž důsledku se jaderné arzenály Ruska a USA zmenšily ve srovnání se sedmdesátými léty řádově, mají Washington a Moskva více bojových hlavic a nosičů než všechny ostatní jaderné země dohromady. Pro Sovětský svaz však, jehož protivníky byly v 70. a 80. letech 20. století nejen země NATO, ale i Čína, byl tento přístup přece jen méně výhodný než pro USA.

    Nyní jsou Čína a jí kontrolovaná KLDR jednoznačnými nepřáteli USA. Peking je navíc spojencem Moskvy. Ačkoli tato aliance není formálně smluvně upravena, ale není o nic méně účinná. Teoreticky by bylo možné přání USA ji ke smlouvě INF připojit pochopit, pokud by zde nebyly dvě nuance.

    Za prvé, vzhledem k rozšíření jaderného klubu a rostoucímu potenciálu Indie, Pákistánu a Izraele, které disponují právě nosiči raket zejména středního doletu, nikoli mezikontinentálními (to znamená, že jsou schopny ohrožovat Rusko a nejsou schopny učinit totéž vůči USA), když už se má hovořit o revizi smlouvy INF, pak je nutné požadovat, aby se k ní připojily všechny jaderné země.

    Za druhé, pro území USA jsou nebezpečné jenom čínské a korejské mezikontinentální střely. Rakety středního doletu mohou být použity pouze k útokům na americké základny v Japonsku, Korejské republice a západním Pacifiku, stejně jako na seskupení loďstva (Čína je obecně jedinou zemí, která předpokládá použití balistických střel středního doletu jako protilodních pro nejadernou výzbroj). To znamená, že pro Čínu a KLDR jsou střely středního dosahu prostředky k zadržování americké agresivity.

    Stávající vzájemné výhrady Ruska a USA, které jsou vyjádřeny ve vzájemném obviňování se z porušování smlouvy INF, se nacházejí ve zcela odlišné rovině. Jak jsem již psal, Rusko bylo prostě schopno vytvořit nové typy zbraní (včetně raketových) a nosičů, které, bez formálního porušení smlouvy INF, vyrovnaly absenci střel s dosahem 500 až 5 000 km ve výzbroji. Na druhé straně Spojené státy také vyvinuly nové zbraně (a udělaly to dříve než Rusko), které z hlediska Moskvy spadají do omezení, vyplývající ze smlouvy. USA však interpretují smlouvu po svém.

    Tyto problémy by mohly být řešeny v rámci dvoustranných jednání (zejména proto, že mechanismus těchto konzultací je předpokládán samotnou smlouvou). Spojené státy však dlouho odmítaly jakékoli konzultace, doufaly, že získají převahu, a poté budou předkládat své požadavky, ale odmítly diskutovat o ruských požadavcích, načež jednání utichla, sotva započala.

    Trumpovo prohlášení o odstoupení od INF, oznámené v předvečer Boltonovy návštěvy v Moskvě, bylo tedy formou diplomatického vydírání. Je nepravděpodobné, že by USA předpokládaly, že Moskva začne odzbrojovat. Spíše se snažily vyměnit záchranu smlouvy INF za ústupky v jiných důležitých otázkách. Když se tak nestalo, vynesením tématu o připojení Číny ke smlouvě, jakožto možnosti ji zachránit, se snažily přimět Rusko k zahájení diskuse o tomto problému. Potom zrealizoval Washington okamžitě únik, že Rusko za zády Číny vede samostatná jednání s USA o osudu čínských jaderných zbraní. Možná by to Moskvu a Peking nerozhádalo úplně, ale s nějakým ochlazením vztahů a snížením úrovně důvěry by USA počítat mohly.

    Bolton se možná pokusil tuto věc obehrát informačně a okamžitě po vyjednávání oznámil, že USA považují za nezbytné zahrnout Čínu mezi účastníky smlouvy INF. Mohlo to být vnímáno, jako by se téma diskutovalo. I když to Bolton přímo netvrdil, ale s tiskem komunikoval o výsledcích rozhovorů. V důsledku toho byla všechna témata, kterých se dotkl, vnímána, jako by byla diskutovaná.

    Je třeba říci, že tentokrát Rusko zareagovalo momentálně. Okamžitě bylo uvedeno, že Moskva odmítla diskutovat o Číně bez Číny, po čemž Peking dosti hrubě odpověděl na Boltonův návrh a oznámil, že Čína nemá v plánu tuto záležitost projednávat.

    Takže můžeme říci, že mise Boltona ztoskotala ve všech svých hlavních hlediscích, která měla vyvíjet tlak na Rusko. Úspěch provázel pouze návrh Američanů na uspořádání druhého setkání obou prezidentů. Bolton je zkušený diplomat a zdatný vyjednavač. Byl schopen zakrýt neúspěch své mise "čínskou stopou", předstíral, že USA měly a stále mají konstruktivní návrhy na řešení konfliktu kolem INF. Současně odvedl pozornost veřejnosti od absence pokroku ve všech citlivých problémech rusko-amerických vztahů. Pro média byla utvořena konstrukce : Bolton předložil návrh na rozšíření počtu účastníků ve smlouvě INF. Nyní budou Rusové tyto návrhy do pařížského setkání promýšlet.

    Blahostný obrázek samozřejmě zhoršila pohotová upřesnění Ruska a reakce Číny, ale celkově se musí Boltonovi nechat - informačně vymačkal ze situace všechno, co bylo možné, a ponechal svému prezidentovi prostor pro manévrování. A zda to Trump bude schopen využít, to už je jiná otázka.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Jiří Baťa
    27. 10. 2018
    Známý komentátor pan Fendrych (Aktuálně.cz) svým antizemanovsky negativistickým
    přehledem zde: nazory.aktualne.cz, se zaměřil na okomentování oslav 100. výročí vzniku Československa. V této souvislosti znovu neopomněl narážkami se vymezit vůči prezidentu Zemanovi, kterého naprosto neopodstatněně staví do role centra pozornosti těchto oslav. Poněkud mu nedochází, že tu „pozornost“ jak ji zmiňuje a která se upírá k M. Zemanovi, jako např., že jde o "100 let Zemana", všecko, co se tak nějak vztahuje k němu, co tropí, koho pozval a koho nepozval na Hrad, kam se propadl ve vyznamenávání občanů, jakou hrůzu zase vypustil z úst on nebo jeho alter ego Ovčáček, že tuto atmosféru vytváří především ti, kteří pak tyto skutečnosti kritizují a prezidenta ostrakizují. 



    Ostatně to samé se rovněž týká Fendrychových negativních výčtů života společnosti, o kterých říká, že co není hodno slavení, o tom píšeme. Co je na tom zvláštního nebo nelogického? Samozřejmě nebudu oslavenci, např. třeba svému bratrovi, připomínat jeho životní neúspěchy, problémy a nedostatky, ale že budu glosovat jen to pozitivní a dobré a přát mu v dalším životě jen to nejlepší. Panu Fendrychovi to ale přijde jako úmysl záměrně se těmto skutečnostem vyhnout. Tak to však rozhodně není. Je totiž potřeba vidět věci více či méně důležité a podstatné, ty nepodstatné (jako v daném případě) upozadit, jakkoli jsou v našem životě důležité. K jejich projednávání je k dispozici jiná doba, jiné místo a hlavně zodpovědný přístup.

    Jestliže pan Fendrych zmiňuje celou řadu negativních skutečností, kterými je naše společnost, potažmo republika zatěžována, nelze než s ním bohužel, souhlasit. To, že je milion českých občanů včetně 120 tisíc důchodců v exekuci, na 30 tisíc bezdomovců (jak ti "slaví", zajímá je vůbec ještě nějaká česká státnost?), více než 600 ghett, jejichž počty neklesají, spíš naopak, Česko je jako euromontovna, jako země, která chabě reaguje na šířící se sucho, je to země dezinformací a fake news, ideální místo pro ruskou hybridní válku, země podceňující učitelský stav na všech úrovních, země bujícího domácího násilí, stát, kde statisíce žen čelí sexistickým útokům. Rostoucí nacionalismus a neonacismus. Zanedbaná, zčásti se rozpadající města (Praha), raději snad nepokračujme. To vše, až na tu jeho rusofobní poznámku o ideálním místě pro ruskou hybridní válku, je bohužel konstatování sice smutné, leč pravdivé. Přesto pan Fendrych tvrdí, že je co slavit. Mj. zmiňuje, že jsme přežili nacisty i bolševiky, že jsme evropský stát, po čtyřiceti letech pod Rusem si vládneme sami a řešíme podobné problémy jako jiné unijní země, jako třeba rozdělení společnosti. Jsme členy Evropské unie a Severoatlantické aliance, važme si toho. Je tu však otázka, zde tu výzvu, vážit si našeho členství v EU a NATO, přijme většina občanů. Lze se vážně obávat, že ne.

    S mnohým, co pan Fendrych konstatoval, lze souhlasit, ale stejně tak nesouhlasit. Na jedné straně mluví o neblahém stavu společnosti (viz výše), ale už neříká, proč tomu tak je a kdo takový stav způsobil, přesněji zavinil. Jeho konstatování, co jsme přežili, co a kde jsme dnes není poctivé, ale ani pravdivé. Po čtyřiceti letech pod Rusem si, podle pana Fendrycha, dnes vládneme sami. Opravdu tomu máme věřit? A to, že jsme zavázáni svým členstvím v EU, stejně jako v NATO, že sdílíme a poslušně plníme pokyny a příkazy amerického establishmentu, vazalsky se podílíme na uzurpátorské politice USA, prostřednictvím NATO se zúčastňujeme na přípravě války s Ruskem, přes imigrantskou invazi, řízenou NWO, je nám vnucován multikulturní, potažmo islamistický prostor atd., to pana Fendrycha evidentně nechávé chladným, či spíše to „poslušně“ akceptuje.

    Jinými slovy, pan Fendrych přiznává, že naše republika má celou řadu problémů o kterých se v rámci oslav 100. výročí vzniku Československa nemluví. Že ty nedostatky a problémy jsou ale důsledkem polistopadové politiky, se mu přiznat nechce. Proč asi? Že jsme přežli čtyřicet let „pod Rusem“ je mu úlevou, že však skoro třicet let jsme (díky V. Havlovi) pod ideologickým, ekonomickým, vojenským a morálním vlivem Američana, mu přijde normální. Říká se, že „Čí chleba jíš, toho píseň zpívej“. Pan Fendrych si dopřává notný kus chleba „tam těch“, proto se musí snažit s plna hrdla zpívat jejich píseň. Píseň o západní demokracii, svobodě, lidských právech, liberalismu, o ruském nebezpečí, čínské rozpínavosti, multikulturalismu, kterou řada našich nejen novinářů, ale i politiků a intelektuálů má za lepší, než čtyřicet let pod Rusem. Proč zrovna pod Rusem, když jsme měli svoji vládu? Nu což, proti gustu žádný dišputát, pan Fendrych vyměnil morálku, čest a vlastenectví za peníze těch, kteří jej živí. Pak by ale neměl hořekovat nad stavem naší společnosti, potažmo republiky. Vždyť on je jeden z těch, který se na tomto stavu nemalou mírou podílí.

    Aby toho nebylo málo, tak na důkaz, že nejsme jako republika zas až tak nezajímavá, pan Fendrych ve svém konstatování předkládá řadu úspěchů, kterými jsme podle něj jako Česká republika vynikli ve světě. Tak např. že v tabulce "rostoucích hvězd", tj. tzv. padesáti skokanů mezi světovými vědeckými institucemi od roku 2015 do roku 2017, najdeme na 40. místě českou Akademii věd. Nemluví se o tom, ale je to síla. Nelze se však zbavit dojmu, že toto konstatování není samoúčelné, že má svým způsobem nahrávat jeho (dříve neúspěšnému) přesto stále potenciálnímu znovu kandidátu na prezidenta, dnes už senátorovi Drahošovi. Ani závěr hodnocení pana Fendrycha není nezajímavý. Konstatuje v něm, že můžeme objevit víc podobných „zasunutých pozitivních posunů vpřed“, stačí prý jen „odstrčit všude trčícího Zemana“, nahlédnout do "obyčejného", nezemanovského českého světa. Opravdu, od pana Fendrycha mimořádný pohled na Českou republiku. V této souvislosti není bez zajímavosti, jak by se asi pan Fendrych představoval a jak by se asi vyjadřoval v případě, že by na Hradě „trčel kníže s čírem“ a jak by asi vypadal !schwarzenbergský český svět!“ Hrůza pomyslet!

    Závěr páně Fendrychova všeobecného konstatování: Za kulisami, za často odpudivým politickým divadlem není prý zas až tak zle. Máme velké problémy, velká část občanů se sice sociálně propadá kamsi do pekel a dokážeme bezohledně, tupě ničit vlastní zemi, ale zároveň si (paradoxně) nevedeme špatně. Nejsme (prý)ještě všichni zmanipulovaní, lhostejní či krutí a dokážeme být i světově úspěšní. Nejsme jen Zeman. Ale také nejsme jen Fendrych! Co je nám však platné, že si nevedeme špatně, když na druhé straně tu máme milion českých občanů včetně tech 120ti tisíc důchodců v exekuci, tisíce bezdomovců atd., a atd. Není abstraktní, že s velkou slávou slavíme 100 let od vzniku Československé republiky, které už ani jako Československo neexistuje? Otázka: díky komu? Víme, ale nekomentujeme!

    Nevyzní to zrovna nejslušněji, ale pravda se někdy ani jinak (slušně) vyjádřit nedá: „Kde jsou ty časy, kdy to tady stálo za hovno!“ A není tím myšleno jen posledních 7O let!

    0 0

    27. 10. 2018       russian.rt
    Oficiální mluvčí Ministerstva zahraničí Ruska Marie Zacharová během briefingu okomentovala Evropským parlamentem přijaté rezoluce o situaci v Azovském moři. "Téma Azovského moře je další propagandistickou kartou, kterou rozehrávají naši západní kolegové. Pokud se podíváte na prohlášení amerických představitelů, evropských představitelů, nyní došla řada na evropské poslance, všichni jsou identičtí, neopírají se o nějakou faktologickou bázi, jsou příkladem politické propagandy", řekla Zacharová.


    Podle ní zřejmě "kritizovat Rusko ohledně problematiky Minských dohod a jejich údajného neplnění je již prostě nemožné kvůli absurditě tohoto tvrzení".

    "Potřebují nový, čerstvý námět a ten byl vymyšlen. Proto to je jen propagandistický chod, který má posloužit v tomto okamžiku", dodala.

    Evropský parlament přijal 25. října rezoluci, která vyzývá orgány EU, aby počítaly s možným zpřísněním sankcí proti Rusku v případě zhoršení situace v Azovském moři.

    Ukrajinský prezident Petr Porošenko podpořil přijetí této rezoluce.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová 

    0 0
  • 10/27/18--12:40: Zilkova aféra
  • Přemysl Janýr
    27. 10. 2018
    Mezi kandidáty na vyznamenání Řádem Bílého lva k 28. říjnu 1998 byl i Helmut Zilk, penzionovaný starosta města Vídně, bývalý intendant rakouské televize a jeden z nejagilnějších přátel Československa. V pátek 23 října ve 13:30, pět dnů před slavnostním předáním, prezident Václav Havel Zilkovo vyznamenání odvolal. Havlův mluvčí Ladislav Špaček to zdůvodnil vlivem závažných informací. Krátce předtím obdrželi tři adresáti složku dokumentů o tom, že Helmut Zilk od roku 1953 do roku 1969 spolupracoval za peníze s československou rozvědkou.



    Na základě jeho informací došlo k řadě teroristických (později zmírněno na strašných) rozsudků a že vyzradil spojení disidentů s exilem. Adresáty byli německý novinář a odborník na tajné služby Dagobert Lindlau, německý deník Süddeutsche Zeitung (SZ) a česká Televize Nova.

    Lindlau i SZ neprodleně kontaktovali Helmuta Zilka, který spolupráci rozhodně popřel. V pátek v 9 hodin však pražský dopisovatel SZ Petr Brod navštívil Havlova kancléře Ivana Medka a položil mu dvě otázky: je tato informace českým úřadům známa a zakládá se na pravdě? Medek bez váhání obě potvrdil a iniciativně doplnil, že pochází z absolutně spolehlivého zdroje. Nebývá obvyklé, že bychom od nějaké vlády obdrželi v podobné situaci tak jednoznačnou odpověď, komentoval to redaktor SZ Michael Frank, ale když prezident k tomu ještě Zilkovu nominaci vzápětí zrušil, řekli jsme si: aha… V sobotu 24. října vyšel na první straně SZ článek Bývalý starosta Vídně údajně špiónem ČSSR.

    Stejného dne informovali Havel s Medkem v německém Münsteru rakouského prezidenta Klestila. Abych tomu mohl uvěřit, musel bych vidět nějaké důkazy. Můžete mi je ukázat? tázal se Klestil. Ne, odpověděl za Havla Medek, ale materiál byl přezkoumán a shledán pravým.

    V pondělí prezident Havel v rozhlase vysvětlil, proč byl nucen Zilkovo vyznamenání odvolat. SZ dala podle něho prezidentské kanceláři na vybranou: pokud vyznamenání nezruší, otiskne dokumenty potvrzující Zilkovu spolupráci a republika si utrhne ostudu před celým světem, nebo vyznamenání zruší a ostuda dopadne na Havlovu hlavu. Kancléř Medek mu doporučil druhou alternativu. Důležitější je pověst státu než má osobní, prohlásil Havel, a tudíž pan Medek vyhověl tomuto sprostému vydírání organizovanému ostatně z Čech.

    Pan Medek ovšem vzápětí jakékoliv vydírání ze strany SZ rozhodně popřel. O několik dní později prezidentská kancelář připustila, že Havlův výrok byl nepřesný a neadekvátní.

    Jako původní zdroj informace o Zilkovi označil Havel senátora Václava Bendu, do února ředitele Úřadu pro vyšetřování a dokumentaci zločinů komunismu (ÚVD). Benda však rozhodně popřel, že by aféru vyvolal či poskytl informaci komukoliv jinému než prezidentovi a jeho kanceláři. Letos o těchto záležitostech pan prezident věděl s určitostí, protože jsme spolu o tom opakovaně osobně mluvili, uvedl a dodal, že nebyl prvním, kdo prezidentovi o Zilkově minulosti řekl. Havel však prohlásil, že o lustracích kandidátů na státní vyznamenání nevěděl a že pan Benda vědomě lže. Rozhovor popisuje: Já jsem ho potkal na schodech při oslavě narozenin svého bratra a on mi cosi zamručel do ucha, že mám mezi těmi vyznamenanými spoustu agentů. Já jsem řekl „Václave, nezlob se, já vyznamenané nelustruji“ a to byl celý náš rozhovor.

    Spis Zilkovy spolupráce s československou rozvědkou pod krycím jménem Holec není nijak spektakulární. V druhé polovině šedesátých let byl s jejími agenty vědomě ve styku, poskytoval jim informace, několikrát od nich přijal menší obnos a drobné služby, naléhal na pokračování společné česko-rakouské televizní diskuse Telemosty a přimlouval se za povolení účasti československých katolíků na katolických slavnostech v Maďarsku. Poskytované informace neobsahovaly žádné utajované skutečnosti, spíše jen zákulisní drby z vídeňské politické scény, které hovorný Zilk na požádání sděloval bezmála každému, kdo byl ochoten poslouchat. O svých stycích s československou rozvědkou informoval rakouskou státní policii a zjevně nebyly na překážku v další kariéře. Někteří pozorovatelé v tom spatřují indicii, že byl zároveň ve styku také se CIA. V roce 1998 však již byl dávno penzista a intrika zcela jistě nemířila na něho.

    O lustraci kandidátů požádal kancléř Ivan Medek Václava Bendu s předstihem a bez Havlova vědomí. Benda již sice neměl do archivu přístup, nicméně ochotný přítel mu utajované informace vynesl. Podle Bendy byli kandidáti lustrováni i v minulých letech, kdy ještě ředitelem ÚVD byl. Zda o tom Havel věděl? Jsem přesvědčen, že věděl, tvrdí Benda, jestliže některá jména vyškrtl, tak věděl proč. Asi si nehodil kostkou. Podle televize Nova se tak dělo v letech 1995-1997 na základě osobní a nezákonné dohody mezi Medkem a Bendou.

    Benda a Medek se tedy pokoušeli Havla na deset pozitivně lustrovaných kandidátů upozornit, ale Havel na to odmítal brát zřetel a vyznamenání mohlo proběhnout důstojně a bez problémů. V případě Zilka však byl ve hře ještě někdo třetí. Zilkova složka zaslaná médiím nepocházela od Medka ani od Bendy, ba dokonce ani z Holcova spisu v archivu rozvědky. V některých údajích se s ním překrývá, ale jako počátek spolupráce uvádí rok 1953, zmiňuje soudní rozsudky, oběti na lidských životech i vyzrazení spojení disentu s exilem. Holcův spis naproti tomu začíná až rokem 1965 a žádné podobné skutečnosti neobsahuje.

    Jedním možným vysvětlením by bylo, že Zilkova složka vychází z nějakého staršího již skartovaného spisu. Ten by se mohl nalézat buďto u KGB, která dostávala kopie všech relevantních spisů rozvědky, anebo u CIA, která měla po listopadu 1989 do archivů československých tajných služeb neomezený přístup.

    Ještě pravděpodobnější však je, že se jednalo o cílenou desinformaci založenou na Holcově spisu, ale upravenou a doplněnou o senzační mediálně účinné fikce. V roce 1953 byl Zilk nezajímavý mladý učitel. V roce 1956 byl trest smrti razantně omezen a již nebyl vykonán v žádném politicky motivovaném případu. V 60. letech došlo asi ke třem politickým procesům: se spisovatelem Janem Benešem za styky s Pavlem Tigridem, s historikem Ivanem Pfaffem za podvržený Manifest spisovatelů a s publicistou Vladimírem Škutinou, který v hospodě prohlásil, že Novotný je vůl. Rakouskou stopu neobsahuje žádný z nich. A za přepravu materiálů mezi disentem a exilem bylo odsouzeno několik lidí v 80. letech, kdy již byla Zilkova spolupráce dávno ukončena. V říjnu 1998 však ještě nebyl Holcův spis odtajněn, takže přes Bendovo upozorňování na obsahové diskrepance a zahraniční původ Zilkovy složky jí už pouhá existence spisu dodávala věrohodnost. Její obsah byl považován za obsah Holcova spisu.

    Když se tedy Petr Brod Ivana Medka ptal, zda je informace českým úřadům známa a zakládá se na pravdě, hovořili oba o různých věcech – Brod se ptal na obsah Zilkovy složky, Medek odpovídal o existenci Holcova spisu. Nicméně prezidentův kancléř zahraničnímu novináři nejen ochotně vyzradil utajovanou skutečnost, kterou si nezákonným způsobem zjistil, ale z pilnosti ještě potvrdil absolutní spolehlivost Zilkovy složky. Podobně potvrzoval prezidentu Klestilovi, že materiál byl přezkoumán a shledán pravým – z formulace je zřejmé, že pod přezkoumaným materiálem nemohl mít na mysli Holcův spis, na kterém nebylo co přezkoumávat, ale Zilkovu složku, a stejně tomu musel rozumět i Klestil.

    O další gradaci se už postaral Havel sám. Že uvěřil, že by se seriózní německý deník choval podle českých móresů, je samo o sobě na pováženou. Ale že si přitom ani nepoložil otázku, jaký zájem by asi tak mohl na udělení či neudělení ceny penzistovi Zilkovi mít? Že věřil, že by si republika zveřejněním spolupráce jednoho z vyznamenaných s její rozvědkou utrhla ostudu před celým světem? Odepsal svého osobního přítele za činnost ve prospěch státu, jemuž byl prezidentem? Kdykoliv mohl po pravdě odpovědět, že nezná jediný důkaz o Zilkově špionáži, zato ale řadu důkazů o jeho zásluhách o dobré rakousko-české vztahy. Ale ať už sám věřil čemukoliv, dryáčnickým prohlášením o sprostém vydírání nastolil otázku své vlastní důvěryhodnosti proti důvěryhodnosti SZ.

    Kancléř Medek každou pochybnost vzápětí rozptýlil a vydírání ze strany SZ rozhodně vyloučil. Jinými slovy tak potvrdil, že jeho šéf prezident Havel je mluvka, který plácá nesmysly a nelze ho brát vážně. Medek je noblesní muž, s povděkem komentoval vyvrácené nařčení Michael Frank za SZ. Poněkud přitom přehlédl, že jediným možným zdrojem Havlovy informace o sprostém vydírání mohl být pouze Medek sám. Nikdo třetí mu o průběhu rozhovoru s Brodem referovat nemohl. A hrozba údajným zostuzením republiky byla na Medkovo doporučení konečným důvodem ke zrušení vyznamenání.

    Na Medkovu naléhavou výzvu Benda ještě v pondělí prezidentské kanceláři odfaxoval: Konstatuji na základě ověřených informací, že Helmut Zilk byl v druhé polovině šedesátých let nejprve důvěrným spolupracovníkem a pak agentem První zprávy (rozvědka) československé Státní bezpečnosti a že za svou činnost pobíral peněžní prostředky. Medek důvěrnou informaci obratem poskytl médiím a Benda se tak pro veřejnost stal jediným ověřitelným původcem informace o Zilkově spolupráci a potažmo i potvrzením obsahu Zilkovy složky. Pan Benda byl ten původní zdroj, prohlásil Havlův mluvčí Ladislav Špaček s odkazem na Bendův fax.

    Medkova režie je nepřehlédnutelná. Zilkova aféra začíná jeho žádostí Bendy o lustraci kandidátů. To by ještě nebyl důvod vyznamenání zrušit, ale Havel je senzibilizován. Následně Medek potvrdí SZ autenticitu Zilkovy složky, Havlovi rozhovor podá jako vydírání zostuzením republiky a přesvědčí ho, aby vyznamenání odvolal. Z vlastní iniciativy pak okamžitě telefonuje Brodovi, že Havel vyznamenání odvolal a že informace je k volnému použití. To je pro SZ konečným potvrzením a následujícího dne je aféra na světě. Medek pak ještě obstará její zdroj, Václava Bendu, a podrazí Havla jako jejího neseriózního původce. Tím ovšem kariéra prezidentova kancléře s koncem roku končí.

    Chybí dvě okolnosti: motivace a autor Zilkovy složky. Benda jím být nemohl už jen proto, že na její obsahové nesrovnalosti a zahraniční původ výslovně poukazoval. Medek podle všeho o dvou spisech rozdílného obsahu věděl, formulace o přezkoumaném materiálu by jinak nedávala smysl.

    Tady se ovšem dostáváme na půdu spekulací a dohadů. Nicméně dostupnost Holcova spisu spolu s Medkovou ochotnou součinností spektrum možných zdrojů podstatně zužuje. Z domácích by přicházely v úvahu pouze okruhy kolem rozvědky a ÚVD, ten však můžeme rovnou vyloučit, neboť spojujícím článkem k Medkovi by mohl být jedině Benda sám. Uvážíme-li však možné motivace, prezident nerozhoduje o finančních prostředcích jako vláda ani nepřijímá zákony jako parlament. Nemá žádné pravomoci, kterými by mohl komukoliv zajistit hmotný prospěch. Intrika proti němu tedy mohla sledovat pouze politický, především mezinárodně politický záměr. Že by z domácího prostředí pocházely zájmy takového druhu, k tomu schopné zorganizovat sofistikovanou intriku a přimět Medka ke zradě dlouholetého přítele a politické sebevraždě, je dosti nepravděpodobné.

    Z možných zahraničních aktérů můžeme rovnou vyloučit KGB – Medek je Hlas Ameriky, nikoliv Hovoří Moskva. Jako nejpravděpodobnější původce aféry se tedy jeví CIA, pro níž je aktivní zasahování do politiky jiných států standardní pracovní náplní, o Zilkově spolupráci s rozvědkou ví nejpozději od přeběhnutí Ladislava Bittmana v roce 1968, Holcův spis zná nejpozději od roku 1990, Medek byl po léta jejím přinejmenším nepřímým podřízeným a pravděpodobně jí vděčí svou polistopadovou kariéru. Smyslem operace by mohl být například varovný výstřel adresovaný Václavu Havlovi. V jaké záležitosti na něho bylo třeba takto přitlačit, o tom lze rovněž jen spekulovat. Z významnějších mezinárodních událostí následujícího roku stojí za zmínku přistoupení ČR k NATO na washingtonském summitu, na kterém bylo jeho obranné poslání přeformulováno na útočné, a jeho historicky první bojové nasazení při bombardování Jugoslávie, za které se Havel u Madeleine Albright osobně velice zasazoval a které označoval za humanitární.

    Pro penzistu Helmuta Zilka byla aféra dýkou vraženou do zad nejbližšími přáteli. Od 60. let se průběžně snažil o přátelské vztahy obou zemí. Pořad Telemosty / Stadtgespräche, který v letech 1964 a 1965 spolu s ředitelem Československé televize Jiřím Pelikánem zorganizoval, byl ojedinělou kooperací veřejnoprávních televizí dvou zemí s rozdílným zřízením. V Československé televizi to byly vůbec první živé necenzurované diskuse. V průběhu Pražského jara 1968 a zejména po srpnové invazi byl ORF nejdůležitějším světovým zdrojem informací z Československa a měl klíčovou zásluhu na mediálním vítězství československé strany a na trvalé ztrátě prestiže SSSR. Zilk byl předsedou Rakousko-české společnosti a zejména od pravice a sudetských Němců byl jako starosta Vídně opakovaně terčem kritiky coby přítel Čechoslováků. V roce 1993 ho dopisní bomba pravicového extrémisty Franze Fuchse připravila o dva prsty levé ruky.

    V Rakousku vyvolala aféra hluboké znechucení ani ne tak vůči Zilkovi, jako vůči České republice. Že československá rozvědka zneužívala po Bruno Kreiském nejpopulárnějšího rakouského politika a nejprominentnějšího přítele Československa, a zejména pak způsob, jakým ho Česká republika jako svého agenta dehonestovala, vyvolala širokou vlnu rozhořčení. Havlovo charisma bylo v základech otřeseno. Zilk naopak dostává až příliš mnoho souhlasných ohlasů z těch stran a kruhů, od kterých já tuto podporu nechci. Jsou to hlasy typu „Podívej, teď teprve vidíš, jací jsou.“ Četnost takových ohlasů dává tušit, že jde opravdu o jistou změnu nálad, sděluje v prosinci časopisu Týden. Ono je to totiž spojeno i s dalšími problematickými věcmi. Vy jste například dosud nevyřešili problém se sudetskými Němci, dodává.

    Zilkova aféra, cynismus kolem vyhnání sudetských Němců i bezohlednost, s jakou byla dokončena a uvedena do provozu atomová elektrárna Temelín, poskytují rakouské populistické politice účinnou munici. V následujících letech přivedou premiér Miloš Zeman spolu s hejtmanem Jörgem Haiderem česko rakouské vztahy k historicky bezprecedentním projevům otevřeného nepřátelství, když Rakousko hrozí vetem proti přistoupení České republiky k EU a Česká republika se jako jediná kandidátská země připojí k sankcím EU proti Rakousku.

    Autor žije ve Vídni.

    0 0

    Lubomír Man
    27. 10. 2018
    Před pár dny jsem napsal článek o velice zvláštním úkazu. Spousta politiků, kteří zpočátku vypadali jako duševně zdraví lidé, začali jevit znaky choromyslnosti v momentu, kdy vstoupili do vlády. A teprve až je z vlády vyhodili, rozum se k nim zas vrátil. Jako domácí příklad pro tuto tezi jsem uvedl Lubomíra Zaorálka, který byl zdravě uvažujícím mužem před svým vládním angažmá, což dokládal např. svým odporem ke stavbě amerického radaru v Brdech, ale po svém jmenování ministrem zahraničí jako by jej všechen intelekt náhle opustil, začal hulákat, že konečně už dneska někam patříme (čímž myslel EU a NATO). 



    Musíme se prý podle toho chovat, projevoval kladný poměr k Američany spunktovanému fašistickému převratu na Ukrajině, ale – když posléze už zase jako obyčejný poslanec opouštěl Černínský palác, měl to už v hlavě poobracené všechno zase naopak.

    Jenže samozřejmě, hned s tím na veřejnost vyjít nemohl, to by nebylo ehrwürdig, a tak si pár měsíců počkal a v minulých dnech s tím do médií vtrhl: Naše vojenské mise v zahraničí počítaje v to samozřejmě ztráty životů našich lidí, jsou protismyslné a skončí nejspíš nakonec tak bídně, jak skončili Američané ve Vietnamu.

    A bylo to venku. Jak v reálu, tak i v mém pozdějším článku, pod kterým se o těchto obratech Pavla na Šavla a pak zase zpět na Pavla, rozproudila živá diskuze. A podivuhodná věc vám to byla, protože dobrá polovička diskutujících k těm obratům vyjádřila své pochopení. Je to prý prostě už jednou tak, že do vlády nastupuje člověk rozumný, protože ještě svobodný, ale v té vládě rozum ztratí, protože v ní ztrácí i svou svobodu. Náhle jej svazují tisíce závazků, z vládní funkce vyplývajících, musí dělat kompromisy mezi svým svědomím a tím, co se od něj coby ministra žádá, takže postupně přichází o statut člověka slušného a zdravě uvažujícího – až to s ním nakonec dojde tak daleko, že jej lid obdaruje nikoliv jen jedním dalším jeho příjmením, ale hned pěti nebo šesti, čímž jeho politickou kariéru de facto uzavře. Nu a když to pak ministr obdrží i úředně, avšak s tím bonusem, že zase nabývá zpět jak svobodu, tak rozum, ukáže se, že pro jeho další a úspěšný politický život mu už ty dary dorazily pozdě. Tři strategické obraty do protisměrů i ona lidem mu věnovaná příjmení se od jeho pravého jména už odpárat nedají.

    Je to zkrátka tak, že účast ve vládě, člověka pošpiní, aťdělá co dělá. A nedá se s tím absolutně nic dělat.

    V tomto místě mi laskavý čtenář jistě dovolí, abych do probíhající diskuze vstoupil i já – a to následující otázkou.

    Jak to, že se s tím nedá nic dělat? Vždyť co to bylo, co údajně vzalo ministru Zaorálkovi svobodu a tím i rozum a dobrou pověst? Bylo to vládní směřování – zřejmě nedobré, a byla to politika vlády – taktéž nedobrá, kterým se musel přizpůsobovat (pokud je ovšem s ochotou nepřijal za vlastní?), se kterými musel dělat kompromisy – a to tak dlouho, až získal znaky člověka příliš adaptovatelného, zrádného a podle své řeči a chování i zčásti nesvéprávného. Takže tady je, milí zlatí, zakopaný pes. Vždyť kdyby vstoupil do vlády slušné, rozumné a mravné, mohla jej přece práce v takové vládě dokonce i osobně povznést, udělat z něj člověka lepšího a respektovanějšího, než byl předtím, než do vlády vstoupil, není – liž pravda? A jestliže jeden z oněch diskutujících uváděl, že novice ve vládě svazují tisíce závazků z vládní funkce vyplývajících, kterým se musí podrobit, je třeba se zeptat: Jaké závazky to jsou, či jaké závazky to v konkrétním případě Zaorálkově byly? Byly to závazky takové, jejichž plnění by nedělalo problém ani prezidentu Masarykovi, anebo šlo o závazky nemravné a ponižující? Ale pak bylo přece třeba je odmítnout – a ne se jim podrobovat.

    Anebo takovouto možnost náš ministr anebo dokonce ani sama naše republika už neměli? A nemají ji ani dnes? Docela ji už ztratili?

    Nu a je-li odpověď na tuto otázku kladná, pak toho dnes – zdá se mi - na oslavování zas tolik není.

    0 0

    Michal Brand
    28. 10. 2018
    „Mnoho se mluví v poslední době o bratrech Mašínech“, píše paní Lada Dvorská ve svém článku. Samozřejmě, podle autorky článku se o nich mluví zcela mylně a naprosto odporně a zvráceně. Minulý režim prý byl „režim zlodějů, vrahů, spodiny, krvavé lůzy a sadistických prasat“. Všichni slušní lidé prý z tehdejšího Československa buď utekli, nebo byli popraveni komunistickou mocí nebo byli alespoň ve vězení. Všichni ostatní, všichni občané tehdejšího Československa, všichni do jednoho jsou pro autorku jen naprostou lůzou, odpadem.


    „Národ bez morálky, národ uznávající udavače, zbabělce a vrahy a zatracující čest, morálku a hrdinství. Národ, jehož běžní občané zcela nechápou, že se dají dělat věci nejen pro vlastní prospěch, ale že naopak někdo dělá něco z důvodu vlastenectví, morálky a charakteru, že to dělá zadarmo a rád, ve prospěch celého národa a jeho budoucnosti.“

    A tito lidé, ta odporná lůza, která prostě jen žila svůj obyčejný život v tehdejším Československu, ta chátra „uznávající vrahy a zbabělce“, ta si tedy podle autorky nejen nezasloužila od bratrů Mašinů a jejich kriminální pseudo-politické bandy žádné slitování, ale rovnou spravedlivý trest. Například v Chlumci nad Cidlinou kde tato skupina „hrdinů třetího odboje“ nejprve zkusila umlátit železnou tyčí hluboce věřícího policajta, ehm, pardon „příslušníka SNB“. Ale řekněme si to na rovinu - prostě obyčejnýho venkovskýho policajta, úplně stejného jako ten městský policista, co dnes u školy vašich dětí zastavoval auta na přechodu pro chodce. Ale nechme mluvit fakta:

    „Chlumec nad Cidlinou, 13. září 1951. Do města přijíždí vůz taxi obsazený mašínovci. Automobil je odcizený, taxikář skončil přivázaný ke stromu.

    Příslušník SNB Oldřich Kašík v tu chvíli ještě netuší, že prožívá poslední chvíle života. Plán byl jasný. Získat zbraně pro další činnost. Vše se ale zkomplikovalo.

    Událost popsal v komentáři pro Právo dokumentarista Miroslav Kačor. V předsíni služebny SNB, kam se Ctirad dostal pod záminkou nahlášení krádeže, se odehrává drama, na jehož konci je mrtvý člověk. Ctirad rozbíjí nečekaně zezadu Kašíkovi, který byl s největší pravděpodobností neozbrojen, hlavu ocelovou tyčí.

    Příslušník SNB ale stále žije. Ctirad přidává ještě pět nebo šest ran. Smrtící útok dokonává jeho bratr dvěma výstřely z pistole.

    Život je plný paradoxů. Kačor totiž zjistil, že zastřelený Kašík byl v hledáčku StB. Jako bývalý člen lidové strany a poté sociální demokracie. A jako hluboce věřící měl u kolegů přezdívku Kudrnatý Ježíšek.“[ii]


    Topolánek (ODS) a Vondra(ODS, ale zřejmě ve skutečnosti zcela jiná organizace) je za to vyznamenali. A paní Dvořáková píše, že si to ten maloměstský policajt zasloužil. ‚Dobře mu tak! Uznával vrahy a navíc to jistě bylo sadistické prase!‘ Zglajchšaltovaná wikipedie uvádí, že zavražděný policajt Kašík byl členem komunistické strany a „zastával různé funkce“. Jaké funkce wikipedie neuvádí a odvolává se na jednu knihu vydanou v roce 2011, jiný zdroj, ověřitelný on-line nenabízí. Ale jen tak malinko podsouvá, že šlo o komunistického funkcionáře. Wikipedie je dobře zeditovaná, o zavražděném policajtovi nic neříká, ani nezmiňuje, že to byl táta od rodiny, který se podle slov svého vnuka podle vyprávění zajímal o kostel, rodinu a práci. V době, kdy ho zločinná mašínovská banda psychopatů zavraždila bestiálním způsobem, mu bylo 35 let. A měl dvě malé děti.

    Ale to víte, pražsko-kavárenský Der Stürmer[iii] alias Echo24 píše dokonce „Bratři Mašíni dál rozdělují společnost. Poststalinisté opěvují oběti jejich odboje“[iv] Asi jsem poststalinista, když obyčejného venkovského policajta, tátu od rodiny, který se zajímal jen o kostel, rodinu a svoji práci venkovskýho policajta považuji za nevinnou oběť odporné amorální zvrhlé vraždy spáchané několika psychopaty.

    Další „hrdinství“ skupiny bratří Mašínů bylo velice podobné, až na technické detaily zločinu. Při přepadení služebny SNB (prostě tehdejší policie, SNB nebyla žádná zločinecká organizace, i dopravní policajti byli „příslušník SNB“ – jen aby to pochopili i nevzdělaní fanatici a dnešní studenti a absolventi genderových a humanistických studií) v Čelákovicích[v] svoji oběť nejprve omámili chloroformem a potom podřezali. Jako „bojovníci“ Islámského státu. Tady jsou – bratři Mašínové Blízkého Východu a dnešní doby[vi]. Ani v případě psychopatickými zločinci z bandy bratří Mašínů zavražděného strážmistra Honzátka wikipedie cudně nezmiňuje, že šlo o tátu od rodiny. V době, kdy ho zločinná mašínovská banda psychopatů zavraždila bestiálním způsobem, mu bylo 27 let.

    Třetí akcí „hrdinů odboje“ bylo přepadení vozu s výplatami[vii] firmy Kovolis. Při této loupeži byl mašínovskými psychopaty zavražděn mnohaletý pokladník firmy Kovolis, pan Josef Rošický. Pan Rošický byl pokladníkem firmy již v předválečné době, tedy dávno před znárodněním, a byl i za komunistů ponechán ve funkci kvůli své spolehlivosti pokladníka. Zglajchšaltovaná wikipedie a PR agenturami dobře ponaučení vrazi Mašínové naznačuje, že prý si ho Mašíni spletli s komunistickým funkcionářem Rošickým.

    Když už měli hrdinové peníze, koupili si pěkné motorky. Také, podle zlých poststalinistických jazyků, si prý nakoupili pěkné oblečení. A podle zlých poststalinistických jazyků prý také hodně utráceli po kavárnách. Ale to by jistě hrdinové odboje neudělali. Nebo možná ano, ale jistě jen v naději, že v nějaké kavárně nebo na nějakém divokém večírku potkají Gottwalda osobně a spáchají na něj atentát.

    Ponaučení PR poradci dnes Mašínové tvrdí, že vlastně vraždili jen proto, aby získali zbraně na obrovské atentáty. Například prý chtěli zavraždit Gottwalda[viii], jak tvrdí zglajchšaltovaná wikipedie. Uvádí to protokol StB z výslechu Ctirada Nováka, strýce bratrů Mašínů. Člen zločinné mašínovské bandy Paumer sám uvádí, že o tom jen uvažovali.[ix] Prostě o tom jen tak planě žvanili, ‚blá blá blá atentát blá blá blá odboj blá blá a teď pojďme koupit nový hadry na sebe a pak zajdeme do kavárny‘.

    Podle slov Josefa Mašína[x] plánovala jejich zločinecká banda vlastně atentát na Čepičku (ministra národní obrany, zetě Klementa Gottwalda). Tak na koho vlastně? To si ty lži nemůžete alespoň sjednotit? Příště propaganda oznámí, že „hrdinní odbojáři Mašínové nakoupili motocykly, na kterých chtěli dojet do Moskvy, podpálit mausoleum a zabít Stalina i s Berijou“ nebo nějaký podobný nesmysl. A kavárna zahýká blahem a nechá jim postavit pomník. Na Letné by mohla stát socha „Ctirad Mašín podřezává 27-letého venkovského policajta“. Novodobí Jasánci[xi] by tam každého 28. září mohli chodit slavit výročí vraždy, v ruce rudé knížky, ehm, rudé karty a mohli by tak vyjadřovat svůj „sofistikovaný“ životní postoj „vzdělaných neburanských inteligentních“ ....Krůtových z Kunderovy hry Majitelé klíčů[xii].

    Ale na žádný atentát nedošlo. Po zavraždění pokladníka a nákupu motocyklů a oblečení a pár večírcích, ehm, ale to jsou jen pomluvy, pak už jen mašínovská zločinecká banda podpálila několik stohů a zranila venkovského dobrovolného hasiče – jak píše Dvorská, dobře mu tak, dobrovolnému venkovskému hasiči, uznával zbabělce a vrahy, tak se mu dostalo od Mašínů jistě „po zásluze“.

    A pak už bratři Mašínové jen zdrhli na Západ. Ten je demokraticky nevydal, protože kdo vraždí s dobrým politickým heslem, má v některých režimech vždy dveře dokořán otevřené. Jako islámští teroristé v Sýrii nebo v Iráku dnes – se dveřmi a hlavně peněženkami a zbrojními sklady doširoka otevřenými v USA, ve Francii, Německu, Británii.

    „Každý, kdo nechápe Mašíny a další členy třetího odboje, patří do té čeládky vypsané v předchozí kapitole…“, píše Dvorská ve svém článku. Každý, kdo má jiný názor než ona sama, je tedy podle ní automaticky a bez odvolání ‚vyznavač zbabělců a vrahů‘, součást skupiny ‚zlodějů, vrahů, spodiny, krvavé lůzy a sadistických prasat‘.

    No, autorka článku „Kdo nechápe bratry Mašínovy“, Lada Dvorská se zajímavě představuje na svém facebookovém profilu[xiii]:

    About Lada Dvorská

    Education: Psychedelic University, Amsterdam, Netherlands

    Jak by řekl jeden z lékařů při prověrce duševního zdraví Josefa Švejka – po přečtení tohoto profilu, zejména „vzdělání“, jsou jakékoli další otázky směrem k Ladě Dvorské zbytečné, případ je zcela jasný. Jako u většiny příslušníků kavárny.

    Dvorská píše „národ bez morálky, národ uznávající udavače, zbabělce a vrahy“ – jak případná slova na pana Topolánka, pana Vondru i paní Dvorskou... To oni uznávají zbabělce a vrahy, zbabělé vrahy. A klaní se jim. Ale národem tito vyznavači zbabělých vrahů nejsou. Jsou jen odpornou sedlinou, odpadem národa, rádoby lepšolidi, rádoby intelektuálové, ti „progresívní“, ti „kteří pochopili“ a tak teď hlasitě vyřvávají do světa svoji vlastní amorálnost. Za Adolfa by psali oslavné články na hrdinné árijské bojovníky v řadách Einsatzgruppen[xiv] proti židovskému spiknutí. Mirek se Sášou by esesáckým vrahům rozdávali i medaile a řády.

    Jen na toho Vaška Mrázka a Jirku Straku se asi nedostane. I když oba také jako Mašínovi vraždili tu ‚chátru, lůzu uznávající zbabělce a vrahy, spodinu, sadistická prasata‘. Na rozdíl od Mašínů ale nezabalili svoje zločiny do politických žvástů. A nepodařilo se jim utéct na Západ. Jejich chyba. Nejvyšší soud by jim dnes možná přiklepl i nějaké odškodnění[xv]...

    [i]https://pravyprostor.cz/kdo-nechape-bratry-masinovy/

    [ii]https://www.novinky.cz/domaci/242746-bilance-bratri-masinu-zastreleni-podrezany-a-rozdelena-spolecnost.html

    [iii]https://cs.wikipedia.org/wiki/Der_St%C3%BCrmer

    [iv]https://echo24.cz/a/whtZR/bratri-masini-dal-rozdeluji-spolecnost-poststaliniste-opevuji-obeti-jejich-odboje

    [v]https://cs.wikipedia.org/wiki/Skupina_brat%C5%99%C3%AD_Ma%C5%A1%C3%ADn%C5%AF#P%C5%99epaden%C3%AD_slu%C5%BEebny_SNB_v_%C4%8Cel%C3%A1kovic%C3%ADch

    [vi]https://tinyurl.com/ya5hgvhr

    [vii]https://cs.wikipedia.org/wiki/Skupina_brat%C5%99%C3%AD_Ma%C5%A1%C3%ADn%C5%AF#P%C5%99epaden%C3%AD_vozu_s_v%C3%BDplatami

    [viii]https://cs.wikipedia.org/wiki/Skupina_brat%C5%99%C3%AD_Ma%C5%A1%C3%ADn%C5%AF#%C3%9Adajn%C3%A1_p%C5%99%C3%ADprava_atent%C3%A1tu_na_Gottwalda

    [ix]https://cs.wikipedia.org/wiki/Skupina_brat%C5%99%C3%AD_Ma%C5%A1%C3%ADn%C5%AF#%C3%9Adajn%C3%A1_p%C5%99%C3%ADprava_atent%C3%A1tu_na_Gottwalda

    [x]https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/josef-masin-slavi-85-svych-cinu-nikdy-nelitoval_420636.html

    [xi]https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cern%C3%AD_baroni_(film)

    [xii]http://www.ucl.cas.cz/edicee/data/sborniky/kongres/tretiI/48.pdf

    [xiii]https://www.facebook.com/atllanka.net?fref=mentions

    [xiv]https://cs.wikipedia.org/wiki/Einsatzgruppen

    [xv]https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/rodine-masinu-oficialne-vratili-statek-v-losanech_454647.html

    0 0

    28. 10. 2018    lenta
    Zástupce vedoucího oddělení pro nešíření zbraní a jejich kontrolu MZV Ruska Andrej Bělousov uvedl, že Rusko se připravuje na obrannou válku se Spojenými státy. Řekl to na zasedání Valného shromáždění OSN, uvádí agentura TASS.


    "Nedávno zde na zasedání Spojené státy prohlásily, že Rusko se připravuje na válku. Ano, Rusko se připravuje na válku, to potvrzuji", řekl poté, co OSN hlasovalo proti projednání rezoluce Moskvy na podporu Smlouvy o odstranění raket středního a krátkého doletu (INF). Zdůraznil, že Moskva bude bránit územní celistvost, zásady a obyvatelstvo země.

    Bělousov dodal, že mezi Ruskem a USA je obrovský rozdíl. "A z lingvistického hlediska tento rozdíl spočívá jenom v jednom slově, ať v ruštině, či v angličtině: Ruská federace se připravuje na válku, ale Spojené státy válku připravují", řekl. Podle jeho vyjádření mohou být záměry USA posuzovány na základě rozhodnutí o odstoupení od smlouvy, zvyšování jaderného potenciálu a přijetí nové jaderné doktríny.

    Dříve se Bělousov přiznal, že nerozumí postoji členů výboru Valného shromáždění.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0
  • 10/27/18--21:20: Article 1
  • Názor. USA nepřímo vyhlásily válku Rusku a Íránu

    © AP Photo / Hussein Malla
    Zochra Mochammad
    28. 10. 2018  Sputnik
    Ve čtvrtek na Xiangshangském bezpečnostním fóru v Číně náměstek ruského ministra obrany Alexandr Fomin oznámil, že řízení dronů, které zaútočily na Hmímím, se provádělo z leteckých průzkumných letounů Boeing P-8 Poseidon.

    Když se drony narazily na ruské elektronické potlačovací systémy, přepnuly se na ruční ovládání, které bylo prováděno z paluby amerického letadla.

    Hosein Rouivaran, odborník na Blízký východ, politolog, arabista, a Hasan Hanizadeh, analytik, politolog, expert na Blízký východ, bývalý redaktor agentury Mehr News, řekli Sputniku, že Spojené státy se snaží vytlačit Rusko a Írán z území Sýrie a řízení bezpilotních letounů, které zaútočily na ruskou základnu v Hmímímu, lze považovat za provokaci.

    Podle Rouivarana je přítomnost USA na východním břehu Eufratu okupací, protože Spojené státy porušily územní celistvost Sýrie a tím porušily mezinárodní normy: „Jedná se o novou americkou taktiku. Řídí drony, které zaútočí na ruské vojenské základny. V poslední době existuje mnoho takových případů. Toto chování Spojených států je provokací, která bohužel může vést ke zvýšení napětí a skončit válkou. Toto je spíše dobrodružné chování. USA si hrají s ohněm."

    Podle odborníka bude moci Rusko chránit své základny a nedovolí, aby se k nim někdo přiblížil. „Opakování takového scénáře je nepřímým vyhlášením války, které může mít velmi nebezpečné následky," uzavřel Rouivaran.

    Hasan Hanizadeh poznamenal, že Spojené státy založily svou základnu v Sýrii, aby se postavily proti Rusku a Íránu a provokovaly tyto země: „Spojené státy navzdory mezinárodním normám a bez souhlasu syrských orgánů vytvořily svou základnu v Sýrii a Íránu. Jejich pozemní základna na východu Eufratu a v oblasti Abú Kamálu v Dajr az-Zauru je používána ke špionáži a provokativním činnostem proti Rusku a Íránu v Tartúsu a Hmímímu. USA tak vytvářejí podmínky pro vytlačení Ruska a Íránu ze Sýrie. Jednou z posledních takových akcí ze strany Spojených států je útok na ruskou vojenskou základnu v Hmímímu. Nyní se Spojené státy účastní výcviku ozbrojenců IS v oblasti Abú Kamálu."

    - - -

    0 0

    Karel Pacner
    28. října 2018   Technet
    Převrat 28. října 1918 proběhl bleskově a až překvapivě klidně. Klíčovou roli v tom měli jeho pražští vedoucí představitelé, kteří kombinací diplomacie, někdy i lží a rozhodnosti dokázali pro nový stát získat celou řadu klíčových výhod.
    Text vznikl úpravou kapitoly knihy Karla Pacnera Osudové okamžiky Československa (Praha, 2012).



    Dalších 34 fotografií v galerii

    Sejmutí rakouské orlice z jednoho z pražských domů (28. října 1918) | foto: Národní muzeum / Hradní fotoarchiv


    Vznik československé republiky se připravoval dlouho dopředu díky práci domácích politiků, velmi aktivní emigrace v čele s Masarykem a také díky obětem československých legií na západní, italské, a nakonec i protibolševické frontě. Základy tedy byly pokládány dlouho a trpěli, a díky tomu bylo možné využít až nečekaně rychlého rozkladu Rakousko-Uherska na podzim 1918. Samotného 28. října pak události nabraly doslova bleskový spád.



    Zobrazit fotogalerii


    V mlhavém pondělním ránu 28. října zamířil Antonín Švehla, v té chvíli předseda samozvaného, ale obecně uznávaného Národního výboru, se svým kolegou z předsednictva Františkem Soukupem na místo na pohled poněkud překvapivé: do ústředí Obilního ústavu v paláci Lucerna na Václavském náměstí. Převzetí tohoto úřadu bylo ovšem neobyčejně důležité – odtud se řídilo rozdělování obilí i jeho vývoz do jiných zemí mocnářství.

    „Bylo nutno okupovati celý problém žaludku, aby byly možné represálie,“ svěřil se Švehla později. „Abychom se stali partnery s vládou. Dosud jsme byli beze zbraní. Vojsko, dráha, pošty, soudy – vše bylo v jejich rukou. Proto bylo nutno řešit otázku žaludkovou... Chytali jsme telegramy Vídně s Berlínem a cítili jsme, že fronta praská. Minulý týden tady byl Arz vyjednávat...“ Tedy i náčelník rakouského generálního štábu cítí brzký konec.


    Pane okresní hejtmane, dejte svolat všechny úředníky! poroučí Švehla řediteli Schwarzovi. Musíme jim oznámit důležitou zprávu. Pánové, na základě manifestu Jeho Veličenstva se vytváří československý stát a my dnes jeho jménem přebíráme správu Obilního úřadu, prohlašuje Švehla bez uzardění nad drobnou lží skupině vyděšených úředníků. A proto je třeba, abyste nám jako představitelům tohoto státu složili slib věrnosti.

    Nastalo hrobové ticho. Nikdo neví, co má dělat. Nakonec se rozhoupal vysoký hubený Schwarz. Přistupuje k oběma zmocněncům, podává jim ruku a slibuje věrnost novému státu. Po něm následují ostatní.

    Okamžité převzetí Obilního ústavu bylo geniálním činem vedoucí čtyřky. Získali tím nejen klíč k zásobování vyhladovělé české země, ale i k povolnosti vídeňské vlády, která jiné velké zásoby obilí neměla.
    Za zelinářem

    Ve zmatku, který 28. říjen doprovázel, si každá strana při takových setkáních myslela něco jiného. Rakouští úředníci se většinou domnívali, že probíhá akt předávání pravomocí vídeňské vlády do rukou místní vlády ustanovené císařem – tak, jak to předpokládal Karlův manifest o autonomii jednotlivých zemí. Generálové zase znali rozkaz ministerstva války, který dostali časně ráno – podle něho se mají dohodnout s národními radami „za účelem udržení klidu a pořádku i za účelem zásobování oddílů“. Zástupci Národního výboru jednali a úřadovali jménem státu, který sami vyhlásí – a nechávali druhou stranu v mylném domnění, že naplňují císařský dekret a příkaz vídeňského ministerstva.

    Po desáté hodině telefonuje vídeňský dopisovatel Národních listů Josef Penížek do pražské redakce, že vláda přijala Wilsonovy požadavky. Redaktoři si vzpomněli, že mají připravenou velkou ceduli s nápisem PŘĺMĚŘĺ a tu vyvěsili na ulici. Potom tam připsali: „Podrobné zprávy vyvěsíme za chvíli“. A to také splnili. Podobné informace se ocitly na vývěskách Českého slova a Národní politiky na Václavském náměstí. Před redakcemi se shlukují lidé. Ti v prvních řadách hlasitě předčítají ostatním.

    Vzrušení proběhlo davem. Tak jsme samostatní! protrhává šumot hlasů postarší muž, jehož později historici identifikovali jako sedmapadesátiletého staroměstského zelináře Františka Kopeckého.

    Měli bychom ozdobit Slovanskou lípu před Zlatou husou! navrhuje Kopecký. A za několik minut už visí kokardy ve slovanských barvách na tomto nejznámějším hotelu na Václavském náměstí.

    Redakce obou deníků vyvěsily červenobílé prapory. Rašín se prý vyděsil. Z redakce Národních listů volá do Národní politiky: Nedělejte hlouposti! Dejte ten prapor dolů! Vždyť to nic není. To není konec války. To je jenom základ k novému jednání. Nechte si přece říct! Nesmíme se přenáhlit!


    Lidé upevňují českou vlajku na kopí sochy sv. Václava na Václavském náměstí. (28. října 1918)


    Poslanec si zřejmě vzpomněl na 14. říjen a bál se, aby se to pondělí neopakovalo. Nejlepší by bylo, kdyby dnešek proběhl v klidu a hlavně jim úřady předaly moc.

    Avšak nadšení davů se už nedá zastavit. Mladý český důstojník si strhl ze své čepice „jablíčko“ s iniciálami Karla Habsburského a místo toho si tam připíná červenobílou kokardu. Totéž dělají další vojáci a strážníci. Když je někdo neochotný anebo pomalý, změní mu označení na čepici beztrestně civilisté. Ze zdí úřadů padají rakouské orlice.

    Někdo zanotoval Kde domov můj a všichni se přidávají. Vojáci a policisté salutují. Kopecký, jehož najednou začal mnohatisícový dav poslouchat, vede lidi přes Příkopy a Celetnou ulicí k soše Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí, odtud ke Staroměstské radnici a potom nazpátek na Václavské náměstí. Cestou lidé potkávají agrárního poslance a volnomyšlenkářského kněze Isidora Zahradníka – povedete náš průvod!

    U sochy svatého Václava se zastavují. Musí promluvit poslanec! Katolický kněz Zahradník proklamuje nezávislý československý stát. Po něm další řečníci, někteří mluví také o socialismu, o kterém slyšeli z Ruska.

    Nakonec dav míří k blízkému nádraží Františka Josefa I. (dnes Wilsonovo nádraží). Mluvčí žádají železničáře, aby rozeslali po celé zemi telegram: „Československý stát proklamován dnes dopoledne o 11. hod. u sochy sv. Václava na Václavském náměstí v Praze. Odstraňte ihned všechny znaky a značky bývalého státu rakousko-uherského. Do Vídně a do Německa všechno zboží zadržte...“ A tak se venkov dovídá, že v Praze začal převrat – převrat, o němž Národní výbor, který se na něj tak dlouho připravoval, zatím neví.
    Převrat pod kontrolou

    Předsednictvo Národního výboru si uvědomuje, že musí okamžitě převzít moc jménem československého státu. Jinak by mohl nastat rozvrat. Je rozhodnuto, že vydá zákon o vzniku československého státu. Převezmeme úřední agendu zemských úřadů v Praze. Musíme vyrozumět venkov. Doktor Scheiner začne organizovat vojsko. Dělnictvo by mělo zůstat v továrnách, slavit může zítra.

    Žádný plán neexistuje. Improvizují a zkoušejí, co se podaří. „Nikdo nic nevěděl napřed,“ přiznal později Švehla. „Na to není matematika – na to je nos.“

    Nejdřív na místodržitelství, doporučuje Rašín. Čtyři pánové ve slavnostních tmavých oblecích vycházejí ven. Do ulic se už opírá podzimní slunce. Před Obecním domem stojí Bienertovo policejní auto. Čtveřice nasedá a vyráží směr Malá Strana.

    Na místodržitelství se nechají ohlásit u viceprezidenta Jana Kosiny. Je krátce po dvanácté hodině. Druhý nejvyšší rakouský úředník v Čechách je přivítal slovy, ze kterých začalo být brzy jasné, že úřadující hlava c. k. rakouské vlády v Čechách netuší, že císař se rozhodl ke kapitulaci a že v ulicích jsou davy lidí, které odstraňují všechny známky mocnářství a provolávají slávu novému státu. Národní výbor si tedy snadno udržel iniciativu a získal od úředníků slib věrnosti novému státu.

    Členové předsednictva NV odcházejí do nedaleké Sněmovní ulice, kde sídlí zemská správní komise. Přijímá je předseda komise, nejvyšší zemský maršálek hrabě Vojtěch Schönborn, známý svou oddaností Habsburkům. Situace se opakuje. Zpráva, že Národní výbor převzal moc a že si přišel vymoci slib věrnosti novému státu od zaměstnanců nejvyššího samosprávného úřadu, Schönborna ohromuje. Nakonec třaslavým hlasem sděluje, že se dává plně do služeb nového státu.


    Zahalená socha maršála Radeckého na Malostranském náměstí v Praze (28. října 1918)

    Armáda s plným břichem je klidná armáda

    Již předtím dopoledne vyrazil český poslanec Lev Winter, který dostal na starost vyjednávání s armádou, za velitelem pražské posádky generálem Zanantonim. Už od něj měl příslib neutrality, nyní s ním chtěl dojednat podrobnosti o zásobování vojska. Národní výbor měl nyní k dispozic potraviny, které posádce začínaly docházet. Důstojníci se bojí, že zastavení zásobování by vedlo ke vzpouře.

    Jednání sice trvá poměrně dlouho, ale je na dobré cestě, dokud do pracovny generála nevpadne jeho pobočník: V ulicích se srocují davy! Napadají důstojníky a strhávají jim z čepic císařské odznaky! Zanantoni vyskakuje a jako pravý voják nařizuje: „Ozbrojená hotovost do ulic!“

    Winter musí vynaložit všechen svůj diplomatický um, aby generál svůj rozkaz odvolal. „To je pravda, střelba do lidí by nepomohla,“ připouští nakonec velitel. „A jestli Národní výbor zajistí klid a pořádek, jak tvrdí pan poslanec, tak je vojsko zbytečné.“ Všichni mají zájem na tom, aby ten dnešní den nepřerostl v bolševickou rebelii. A o to se čeští pánové postarají sami.

    Ti proto dělají, co mohou. Když se vedení Národního výboru vrací do Obecního domu, Stříbrný přichází s dobrým nápadem, jak neškodně usměrnit energii davu v ulicích: „Ať hrajou a hrajou, ať lidé zpívají vlastenecké písně! Jenom tak předejdeme drancování obchodů a vyřizování osobních účtů.“ Ostatní jeho nápad podpoří a okolo jedné hodiny už začíná první kutálka, kterou odvolali z jedné svatby, vyhrávat v ulicích.


    Shromáždění obyvatel kolem pomníku sv. Václava na Václavském náměstí v Praze (28. října 1918)


    Objevuje se ovšem nová komplikace. Mezi zasvěcené i na veřejnost pronikají informace o tzv. Andrássyho nótě, tedy odpovědi rakouského ministra zahraničí Andrássyho na požadavky prezidenta Wilsona o právu národu rakousko-uherské monarchie na sebeurčení. A v podstatě je uznává, byť zároveň vyjadřuje již nerealistickou naději, že by monarchie by mohla v nějaké podobě existovat dále.

    Její zveřejnění mělo elektrizující účinek na českou veřejnost, ale samozřejmě nejen a ni. „Pánové, do ulic se chystají němečtí vojáci!“ přerušuje debatu politiků několik důstojníků ozdobených stužkami. „V Josefovských kasárnách...“

    To by byla tragédie! Poslanci Winter a Jan Šrámek rychle přebíhají náměstí. Na nádvoří vidí útvar německých vojáků, kteří se chystají do ulic. Je to prapor pěšího pluku číslo 27 z Vršovic. „Ti muži nesmějí opustit kasárna!“ obrací se Winter s velkou rozhodností k veliteli, ale tentokrát rozhodnost k ničemu není.

    Vyjednavačům se alespoň podařilo důstojníka přesvědčit, aby zavolali generálu Zanantonimu. „Jsme v kasárnách a vy prý jste vydal rozkaz obsadit město,“ začíná poslanec s potlačovaným chvěním v hlase. „To je přece v rozporu s naším dopoledním ujednáním.“

    Vy jste mě oklamali!, zuří generál. „Jménem Národního výboru jste mi slíbili, že mě budete o všem důležitém, co budete chtít podniknout, informovat. A já se dovídám z ulice, že jste vyhlásili republiku.“

    „To je omyl, pane generále!,“ snaží se posádkového velitele ukonejšit poslanec. „Plenární schůzi Národního výboru svoláváme na večer. Ale po tom, co byla zveřejněna Andrássyho nóta Wilsonovi, přece nemůže být v ulicích klid...“

    To rozhodně nebylo upřímné a pravdivé, protože Národní výbor se zcela jasně snažil o vytvoření nového státu, ale svedení viny na Vídeň pomohlo. „Ten blbec!“ ulevil si na adresu ministra války generál, když mu došlo, že začíná konec monarchie. Nařizuje pak veliteli praporu, že vojáci nesmějí do ulic. Ti, kteří už jsou na ulicích, pak budou jen pomáhat udržovat pořádek.
    Strach na náměstí

    V ulicích byly i dva prapory 68. uherského pěšího pluku z kasáren v Brusce. Uzavřeli Karlův most, a málem tu pak došlo ke konfrontaci se zástupem jdoucím od Národního divadla. Dav ovšem ustoupil.

    Nebezpečná se zdá v jednu chvíli i situace na Staroměstském náměstí, kde se shromáždily davy lidí. Všichni čekají, že někdo z Národního výboru promluví. Místo toho připochodovaly od kostela svatého Mikuláše šiky vojáků s nasazenými bajonety. Dva prapory Maďarů.


    Ověnčená deska se jmény českých pánů na Staroměstské radnici (28. října 1918)


    Utečte! Lidé ustupují, začíná panika. Klid! Klid! volají čeští důstojníci. Národní výbor vyjednává, aby odešli. Mezitím se vojsko dostalo až k Mariánskému sloupu uprostřed náměstí. Lidé stojí v okolních ulicích. Budou do nás střílet? Budou do nás dnes střílet?

    Soukup zavolal z radnice telefonem Zanantoniho: Pane generále! Jménem Národního výboru žádám, abyste okamžitě odvolal maďarské oddíly ze Staroměstského náměstí! Hrozí tady krveprolití. Ponesete za to plnou odpovědnost!

    Víte, pane poslanče, je tady ještě velitel sboru, vysvětluje Zanantoni. Vojáky tam vyslal pan polní podmaršálek, já ne… Po kratší výměně názorů generál souhlasí: Tak mi zavolejte k telefonu velícího důstojníka!

    Když dojde služba k majorovi, ten nemůže pochopit, proč má jít s nějakým civilem k telefonu. Přece má jasné rozkazy! Po chvilce váhání nakonec jde. Co když mi chce pan generál opravdu něco důležitého sdělit.

    A ano, generál mu vydává příkaz k návratu do kasáren. Se Soukupem se pak dohaduje na stažení i všech ostatních vojáků z ulic, včetně oddílu na horním okraji Václavského náměstí.

    Za dané situace nebylo možné čelit tomuto vývoji věcí násilím, hlásí k večeru posádkové velitelství do Vídně. Vzhledem k tomu, že někteří němečtí a uherští důstojníci a vojáci se necítí ve městě zcela bezpečni, navrhuje také velení, aby byli okamžitě i s rodinami přemístěni domů.

    Do Vídně přicházejí zprávy o převratu v Praze okolo druhé hodiny odpoledne, ale vláda není v situaci, aby na ně mohla jakkoliv reagovat. Nakonec přijímá usnesení: „V zásadě se nebude stavět proti převzetí vlády Národním výborem... vyjadřuje však pochybnosti o oprávněnosti osobností, protože vlastní vůdcové jsou ve Švýcarsku a také otázka německých Čech je stále otevřená.“

    V Praze zatím nová moc postupuje mnohem razantněji. V šest hodin večer začíná v Grégrově sále Obecního domu plenární schůze Národního výboru.

    Slavnostně přijímá zákon číslo jedna o převzetí moci a o platnosti všech dosavadních právních aktů – ten, který v noci narychlo sepsal Rašín. Začíná slovy: „Samostatný stát československý vstoupil v život...“ A potom provolání NV k národu. Spolu se čtyřmi českými politiky podepisuje všechny tyto dokumenty i slovenský politik Vavro Šrobár, který je náhodou v Praze – a to i přesto, že neví, co se na Slovensku děje. Po třech staletích je český národ opět samostatný.
    Dvě armády

    Česi také ještě v ten den získají armádu. Rakouské ministerstvo vojenství rozeslalo všem velitelstvím rozkazy, aby se domluvily s novými orgány a Zanantoni je volá k dalším rozhovorům.


    Velitel pražské posádky má obavy z bolševických nepokojů a navrhuje společné hlídky svých vojáků a sil nové vlády (o kterých ovšem nic konkrétního neví a Češi mu o nich nechtějí raději mnoho říkat, protože sami nemají příliš přesnou představu). Čeští ovšem odmítají, aby vojákům československé národnosti veleli rakouští velitelé, a Zanantoni souhlasí s dělením vojska napůl podle národnosti.

    Zatímco se důstojníci a politici dohadují ve velitelově pracovně, čeští vojáci a sokolové postupně obsazují velitelství. Někteří mají pušky, jiní si je berou od maďarských vojáků. Žádná stráž se jim nestaví na odpor, všichni jsou otupělí a unavení.

    Na základě jednání pak vznikl text rozkazu, který druhý den ráno rozesílá Zanantoni do všech pražských kasáren: „Aby byl zachován pokoj a pořádek, budou od zítřka sokolskému sdružení Národního výboru přiděleny vojenské osoby (důstojníci, praporčíci a mužstvo), které budou označeny kokardami národních barev nebo páskami v těchto barvách. Právo disponovat těmito vojenskými osobami budou míti zástupci sokolského sdružení. Vojenské osoby takto označené buďtež respektovány tak jako každý orgán bezpečnostního úřadu. Všechny ostatní vojenské osoby a vojsko jsou odkázány jen na rozkazy vojenského staničního velitelství, které bude postupovati, pokud jde o použití vojska, v souhlasu s Národním výborem. Vytrhne-li vojsko, aby zachovalo klid, budou mu přiděleny na místě politických úředníků orgány Národního výboru.“

    Je to vlastně posvěcení již probíhajícího procesu. Čeští vojáci odcházejí i z kasáren v Praze, Berouně, Benešově, Českých Budějovicích, Plzni, aby vstoupili do nově se tvořícího vojska československého.


    Shromáždění obyvatel v dolní části Václavského náměstí v Praze (28. října 1918)


    Mocnářství se tak „rozvalilo“ v Čechách prakticky bez odporu. Ráno jsem vstával jako poddaný Rakouska, podivoval se večer novinář a spisovatel Jan Hajšman, a nyní jsem občanem svobodného československého státu.

    Zbytek země získává stejný pocit o den později. Zprávy o dění v pražských ulicích a z jednání Národního výboru, zákon číslo jedna i všechna další usnesení NV a rozkaz generála Zanantoniho o spolupráci se sokoly otiskují nazítří všechny české noviny. Tak se i venkov podrobně dovídá, co se v Praze stalo.

    Na západní frontě však válka pokračuje. U města Terron v severní Francii padli 28. října čtyři českoslovenští legionáři. O tom, že vlast, za kterou prolévají krev, je svobodná, se Češi a Slováci v italských a francouzských uniformách dověděli, až když je po několika dnech stáhli z fronty. Na Sibiř došla tahle zvěst až po týdnech.

    Rovněž politik, který přes čtyři roky neúnavně pracoval na vytvoření a osvobození Československa, Masaryk, nemá o pondělních událostech v Praze ani tušení.

    Konec III. části. První díl vyšel 26. října 2018, druhý následoval 27. října.

    0 0

    28. 10. 2018  Vgljad  a  Interfax
    Rusko pokrylo oblast Kaliningradu nejnovějšími komplexy elektronického boje "Samarkand". Elektronické bojové komplexy Samarkand byly také rozmístěny v Bělorusku, Primorsku a Krasnodarském kraji.

    Jak vyplývá z portálu pro zadávání veřejných zakázek rozmístilo Ministerstvo obrany Ruské federace nejnovější systémy elektronického boje "Samarkand" ve strategických oblastech, včetně oblasti Kaliningradu, ležící jako ruský ostrov uprostřed mezi Polskem a Litvou.

    Podle zadávací dokumentace je v Rusku rozmístěno nejméně 13 komplexů Samarkand-U, Samarkand SU-PRD-K2, Samarkand PU-PRD-D. Jsou rozmístěny v regionech Archangelska, Kaliningradu, Moskvy, Murmanska, Nižného Novgorodu, Krasnodaru, v Primorském kraji, v Židovská autonomní oblasti a v Bělorusku.

    Z materiálů uveřejněných na výše zmíněném portálu vyplývá, že komplexy jsou nasazeny v zařízeních válečného námořnictva Ruské federace.

    Ve zprávě zveřejněné na internetových stránkách ministerstva obrany je uvedeno, že "v roce 2017 získala nejmodernější elektronická vojenská služba severní flotily nejnovější komplexy "Svět" a "Samarkand".

    Ruská armáda nikdy oficiálně nezveřejnila účel tohoto komplexu a jeho charakteristiky.

    Americká televizní stanice CCN dříve oznámila, že podle satelitních snímků byla modernizována odpalovací zařízení nosičů jaderných střel v Kaliningradské oblasti a některá byla nově vybudována.

    Americký portál National Interes napsal, že "po zuby ozbrojená Kaliningradská oblast" je noční můrou stratégů NATO.

    - - -



    0 0

    Jaroslav Čejka
    28. 10. 2018  NovéSlovoSk
    A ani některé senátory. To si na Hradě dovolili fakt moc! Já se tak těšil, že praví demokraté z řad poslanců, senátorů, rektorů a různých protektorů opustí na protest proti prezidentově projevu zase Vladislavský sál – a ono asi nic.


    Takže budu muset opět poslouchat, jak pan prezident rozděluje národ na opovrhované primitivy a uctívanou elitu, a nebudu mít možnost něco proti tomu udělat. Vždyť i paní poslankyně Miroslava Němcová, která se roku 1972 hned po maturitě stala odbornou referentkou Českého statistického úřadu a udržela se tam až do roku 1992, pozvání odmítla, takže nebude moci slavnostní akt okázale opustit!

    A přitom se s panem Kalouskem v lecčems shoduji. Například v tom, jak prohlašuje, že patří raději mezi ty nejneoblíbenější politiky, než aby byl mezi těmi, kteří vycházejí z průzkumu popularity vítězně. Já taky patřím mnohem radši mezi chudé důchodce, než abych byl v jednom šiku s těmi, co rozkradli republiku. Tedy s těmi zm.dy, kteří vyklidili Šumavu i Brdy a včas zmizeli na Bahamách, Seychelách či někde ve Švýcarsku.

    Na druhou stranu však cítím, že stoupají mé šance být pozván na nějakou akci pravých demokratů, kteří jsou politicky natolik korektní, že by snad strávili i mou přítomnost na své žranici, kdybych ovšem odpřisáhl, že nevolím levici.

    Není nad to žít ve svobodném státu, který nemá hlavu, ale ani patu! Tedy aspoň trochu slušnou.

    Poslední dobou mám vůbec hodně důvodů k radosti. Dožil jsem se pětasedmdesáti let, i když mi lékaři poté, co jsem ve 14 letech utekl hrobníkovi z lopaty, nepředpovídali dlouhý věk (což stará cikánka v pestrobarevných sukních a se zlatými kruhy v uších, která mi v Tatrách četla z ruky, upřesnila tak, že se nedožiju třicítky), a navíc mi vyšla nová knížka mírně satirických sci-fi příběhů Magická setkání, jejíž vydání podpořilo téměř třicet sponzorů z řad mých dětí, přátel a bývalých kolegů.

    No řekněte sami – není to důvod k radosti? Dokud žijí dobří lidé, dá se žít i v nepříliš dobrém světě!



    0 0

    Pavel Kalenda
    28. 10. 2018
    Moje žena dostala darem roční předplatné časopisu Týden a já, když jsem po práci, tak do něj občas nakouknu, abych se dočetl, jaké jsou jiné než levicové názory. Řada článků spadá do kategorie objektivní pravicové žurnalistiky, ale v posledním čísle 43/2018 jsem se opět setkal se zcela zavádějící propagandou. Bylo to v článku od Romana Casada „Zabij si svého novináře“.


    Článek navazuje na vraždu Jána Kuciaka na Slovensku a porovnává nebezpečnost práce žurnalistů v různých zemích. Hned v perexu se píše: „Vedle nebezpečné válečné oblasti v Afghánistánu a Sýrii je novinářská profese nejrizikovější v Rusku a Mexiku“. Tak jsem byl zvědav, jaké argumenty použil autor pro srovnání nebezpečnosti práce novináře v Rusku s ostatním světem, a pomyslel jsem si, že mohl třebas sáhnout do „nedávné“ minulosti a ukázat na popravu Zinověva a Kameněva nebo na vraždu Anny Politkovské, za kterými jistojistě stojí vládnoucí nedemokratický režim v Rusku. Nemýlil jsem se, autor ukázal na 58 novinářů, zabitých mezi lety 1992 a 2017 (průměrně 2,3 ročně) a do tohoto počtu zahrnul i Pavla Šeremeta, jehož auto vybuchlo v Kyjevě v roce 2016 a dodnes se nevyšetřilo, kdo za jeho smrt může, protože kritizoval jak Putina tak Porošenka (Wikipedie).

    Casadovu větu z úvodu o tom, že druhá nejrizikovější země pro novináře je Rusko, pak na konci jeho článku zcela popírá tabulka Počet novinářů zavražděných ve světě v roce 2018, která ukazuje následující:

    1) Afghanistán – 13,
    2) USA – 6,
    3) Mexiko – 6,
    4) Jemen – 5,
    5) Indie – 4,
    6) Brazílie – 3,
    …..
    17) Slovensko - 1.
    Tedy mezi 17 nejrizikovějšími zeměmi v roce 2018 pro novináře se Rusko vůbec nenachází, ale zato tam figuruje na prvních dvou místech USA, kdy američtí novináři působí jak v Afghánistánu tak doma v USA a dokonce „pomáhají“ i v sousedním Mexiku v boji s drogovými kartely.

    Podle žebříčku nejnebezpečnějších zemí pro novináře zveřejňovaného americkou neziskovou organizací Committee to Protect Journalists, která se již od roku 1992 zabývá sběrem dat ohledně ohrožení svobody a života novinářů po celém světě, je Ruská federace s 58 zavražděnými novináři sedmou nejnebezpečnější zemí světa pro mediální profesionály. Je pouze možno říci, že v rámci Evropy je na tom Rusko nejhůř, nikoli však světově. (Zdroj: Demagog.cz, ČT)

    Když by věta z perexu zněla „Vedle nebezpečné válečné oblasti v Afghánistánu a Sýrii je novinářská profese nejrizikovější v USA a Mexiku“, byla by zcela objektivní a vyvážená i při průměrném počtu dvou zabitých novinářů v Rusku za posledních 25 let, protože Rusko by se v tabulce dostalo až na 7. pozici, tedy pár míst před Slovensko, o kterém si nikdo nemyslí, že se tam novináři zabíjejí jak na běžícím pásu jako v USA nebo Afghánistánu.

    Nejobjektivnější by však bylo srovnání počtu zabitých novinářů přepočítané buď na počet obyvatel, nebo na počet novinářů v dané zemi. Myslím si, že pak by se dostala do popředí i Česká republika s jednou dokonanou vraždou novináře (Václav Dvořák) a jednou doloženou objednávkou vraždy (Sabina Slonková), za kterou šel do vězení Karel Srba. Pak by se asi Rusko posunulo z prvního místa v Evropě za Bulharsko nebo Kosovo a možná i za Dánsko (Peter Madsen).

    Upadající bruselská říše potřebuje ke svému přežití budovat „obraz nepřítele“ a servilní novináři se snaží, co jim síly stačí, aby do této role vecpali Rusko. Každá (i podprahová) manipulace je k tomu dobrá.

    P.S. Dovětek.

    Nejen podprahová manipulace dnes evidentně funguje. Mail zaslaný s tímto článkem v příloze byl smazán někde cestou mezi serverem volny.cz a mailboxem adresáta na centrum.cz, kam nikdy nedoputoval. Nebyl ani mezi spamy a zpět odesílateli nebyla doručena ani zpráva o jeho nedoručení (z jakýchkoli důvodů). Jak je vidět, některé adresy jsou pro režim, který se připravuje na útočnou válku s Ruskem, velice nebezpečné.

    0 0

    Aleš Macháček 
    28. 10. 2018 E-republika
    Jsem přesvědčen, že vzduch a voda by měly mít nejvyšší možnou ochranu, rozhodně vyšší, než je řada jiných věcí, specifikovaných ministerstvem kultury.

    Pražským údolím Vltavy kdysi proudil čistý vzduch od jihu na sever, větral Prahu. Nevětrá a nebude. Výšková zástavba mění směr větru. Vltava je čistší než v padesátých letech, když ještě zamrzala, ale kolikrát upravenou vodu vlastně pijeme? Odhad mezi 4x až 7x, se všemi neodstranitelnými složkami civilizace, od léků po mikroplasty a nanočástice z kosmetiky.

    Vzduch a voda není v definici ochrany kulturního dědictví. “Předmětem ochrany v památkových zónách jsou: a) historický půdorys a jemu odpovídající prostorová a hmotná skladba b) urbanistická struktura, uliční interiéry spolu s povrchy komunikací (zejména mozaiková dlažba chodníků, historická komunikační dlažba), charakter objektů a pozemků, architektura objektů a jejich exteriéry, veřejné interiéry včetně řemeslných a uměleckořemeslných prvků, c) historické podzemní prostory (zejména historické sklepy s klenbami, štoly apod.), d) panorama památkových zón s hlavními dominantami v blízkých a dálkových pohledech, e) historické zahrady a parky, doplňkové parkové-zahradní plochy a prvky, tvořící nedílnou součást krajinného celku, nebo historického prostředí.„

    Jsem přesvědčen, že vzduch a voda by měly mít nejvyšší možnou ochranu, rozhodně vyšší, než je řada jiných věcí, specifikovaných ministerstvem kultury. Jsem rád, že stát, přes ministerstvo kultury, dbá o kulturní dědictví. Nevím kolik naše památková péče dostává peněz od UNESCO, jestli to vůbec není všechno z našich daní, ale poté, co USA přestala platit svých 22 procent jeho výdajů, dá se předpokládat všeobecné utažení opasku. To, že USA přestaly platit, je odplata za přijmutí Palestiny do UNESCO v roce 2011, „malý pokrok v mírovém procesu a velká ztráta pro UNESCO,“ řekl Klaus Hufner. Protože na palestinských hranicích střílí IDF ženy a děti jako králíky, tak nevidím pokrok, ba naopak přitvrzení za panování Trumpa. Když tedy bude důvod vyškrtnout Prahu, při utahování opasku k tomu určitě dojde.

    Proč chránit vzduch a vodu? Smrt nastane po 4 dnech bez vody nebo po 2 minutách bez vzduchu. Žít ve smogu a pít závadnou vodu znamená pozvolna umírat. 

    Příklad toho, co v současnosti chráníme: „Rekapitulace posledního desetiletí domovních dveří v ulici Ostrovského, na hranici památkové zóny / PZ/“…. tedy v té vnitřní /památkové/ straně.



    Mosazné madlo zmizelo první.

    Hned za domovními dveřmi v přízemí bylo snadnou kořistí pro ty, co potřebovali peníze na další dávku nebo třeba jen pivo. Dvoukřídlé vstupní dveře s vyviklaným zámkem nebyly žádnou překážkou a sběrna surovin přes ulici otevřená 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Poté zmizel měděný parapet okna ze schodiště a několik dnů později vyrvané měděné rohy zdí u dveří na balkonky. To už začínalo být vážné, protože s tím šly i kusy omítky a zdi. Když byly vykradeny sklepy, začali jsme hledat způsob, jak zajistit bezpečnost domu. Tehdy jsme se dozvěděli, že ty naše dvoukřídlé dveře nejdou moc vylepšit. Tedy nejen co do bezpečnosti a třeba takové maličkosti 21 století, jako otvírat dveře z bytů pomocí zvonků. I rozhodovali jsme se, rozhodovali. Nechali jsme dveře repasovat a dát bezpečnostní zámek, což se ve skutečnosti ukázalo jako nesmírně drahé přemalování.

    Pak byl vypáčenými dveřmi vykraden byt č.1.

    Tedy dveřmi domovními a bytovými, čímž se mimo jiné jednoduchost vstupu do domu vrátila do původního stavu. Abychom přerušili tok krádeží, rozhodli jsme se pořídit si skutečně bezpečnostní dveře. Než firma Next realizovala naši zakázku, v podkroví se usídil bezdomovec narkoman a ve sklepě zřízena přechodná obydlí. Z nějakého důvodu si psi odlehčovali venku, zatímco leckteří lidé chodili dovnitř. Ale přišla polovina roku 2014 a firma Next, která poté, co si vyžádala zaplatit celou částku cenového odhadu před zahájením prací, se skutečně objevila a dveře nainstalovala.

    Hned po několika dnech byly vidět vrypy po páčidle, evidentně neúspěšný pokus dostat se do známých útulků. Pocit zadostiučinění však vystřídal brzy pocit bezmocnosti. Po dobu dalších dvou let totiž nastal kolotoč upomínek a odstraňování základních nedostatků dodávky. Nebylo dobré, že dveře nezamykaly, ale občas se nedaly ani otevřít. Tyto dva roky zakončím jedinou zprávou, že jsme v květnu 2016 ukončili kupní smlouvu z důvodů neustále stejné poruchy a vyzvali jsme firmu Next, aby si dveře odvezla a peníze vrátila. Ze zaplacené ceny dveří jsme jim nabídli odečíst si peníze za poslední tři faktury, které stanovily nesmyslné ceny za zbytečné a nic neřešící promazávání zámku. Nic se však nestalo, pouze dlouhodobá korespondence s právním zástupcem firmy. V roce 2017 nám firma Sezam vyměnila „Brano - zavírá samo“, zvětšila průniky do oceli, protože panty dveří byly vyvěšené a tím nám oddálila problém domovních dveří o rok.



    Když zavítáte do Ostrovského, přestanete se divit, proč se 4 roky nikdo z památkové péče neozval. Každý, kdo jde po chodníku musí dát neobyčejný pozor kam šlape, původní dlažba je fuč a vedle domu č. 6, kde býval dům č. 8, je neustále se měnící tržiště s novými či starými přístřešky. Proti tomuto tržišti je design dveří zdařilým projektem. Když se podíváte na novou fasádu domu č. 6 blíže, uvidíte reliéfy na konci balkonu, které jsme za nemalý peníz pod kontrolou pracovnice památkové péče zrestaurovali a vrátili na původní místo. Když vznesete pohled ještě výše, uvidíte slušně udržovaná okna a ještě výše novou střechu. Přesto jsme před několika týdny dostali dopis od Památkové péče, ve kterém nás žádali, pod hrozbou pokuty do výše 2 milionů Kč, o informace, kdo a kdy vyměnil špaletová okna v jednom bytě. Udělal CO? Staral se o dům po dědovi? Dům, ze kterého byl gestapem odvlečen náš strýc Aleš, dům, který OPBH nechalo chátrat a vyhnalo dědu do panelákového domu někde v Zahradním městě, protože měl nadměrné metry? Dům, kde naproti Sekera group bude realizovat moderní vizi moderního města s moderními lidmi. Dům, před nímž třídílná dopravní tepna nedovolí usnout pro dopravní hluk a jenž se chvěje víc a víc s narůstající tonáží vagonů metra.



    Budou mít vstupní dveře v Ostrovského vliv na rozhodnutí UNESCO?

    Budeme prosazovat vznik skanzenů jako Český Krumlov a zaměstnávat lidi v maškarádě rolnických profesí, nebo se pokusíme zastavit výstavbu center, na jejichž udržení nebudeme mít v blízké budoucnosti energii a nebudeme mít ani na jejich zbourání?

    Musíme přehodnotit naše priority. Jde o nové myšlení, odpovídající 21. století a nastávající ekologické katastrofě. Zastavme dotaci uhelných dolů, sdružme se pod hnutím Evropského jara DiEM 25.

    Carpe Diem.



    Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

    0 0


    28.10 2018   PL,část článku
    Přeju vám všem krásné a slavnostní nedělní ráno. Ano, jste tady správně, tohle je moje týdenní hlášení, ale nepíšu vám „Čau lidi“. Dnes ne. Dnes to necítím. Dnes je velmi významný den pro nás všechny.

    Je 28. října roku 2018.
    Sto let naší země.

    Za chvíli jedu na Vítkov a pak mě čeká vojenská přehlídka a řada dalších akcí. Přemýšlím o tom týdnu, který dnes vrcholí a vyšlo to naprosto neuvěřitelně. Během jednoho týdne se mi povedlo jednat s britskou premiérkou Theresou Mayovou, francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem a německou kancléřkou Angelou Merkelovou. Musím vám říct, že jsem měl chvílemi pocit, že se mi to zdá. Tohle se snad nepovedlo žádnému českému premiérovi.

    Taky jsem dal rozhovory pro britský The Guardian, vyšly rozhovory z minulého týdne pro francouzský Le Monde a polský Dziennik Gazeta Prawna, Deník l'Opinion zase zveřejnil můj článek k příležitosti návštěvy Emmanuela Macrona u nás. Zahraniční novináři si už všimli, že my, naše malá Česká republika, se angažuje v Evropě, promlouváme k evropskému rozpočtu, migraci, dokonce jsme právě teď celoevropským lídrem v boji proti daňovým únikům. A že tvrdě trváme na tom, aby nás větší státy respektovaly. Za tohle všechno bojuji od chvíle, co jsem byl ministr financí.

    Když měl náš stát první kulaté výročí, tedy desetileté, řekl Tomáš Garrigue Masaryk ve svém projevu zhruba tohle: Vznikli jsme bojem a udržíme se prací. A taky řekl, že stát musíme nejen udržet, ale dokonale vybudovat. Masaryk dokonce už tehdy, v roce 1928, varoval poslance, že náš obchod, průmysl a vůbec to, jak se nám bude dařit, je závislé na zahraniční politice. Co byla pravda před sto lety, platí dnes dvojnásob. A podle toho jednám.

    S britským Guardianem jsem mluvil hlavně o migraci, evropském rozpočtu, brexitu a řekl jsem, že si chceme udržet naši kulturu a hodnoty. To samé jsem zopakoval francouzskému Le Monde, který se mě ptal i na můj vztah s panem prezidentem Emmanuelem Macronem. Oba pocházíme z byznysu, já mluvím francouzsky a mám ve Francii spoustu přátel, což dost ulehčuje komunikaci mezi námi.

    V článku pro deník l'Opinion jsem napsal, že Evropa začne skutečně fungovat, až větší státy začnou brát vážně ty menší. A taky, že pokud má Unie znovu získat důvěru evropských občanů, musí zásadně zjednodušit fungování svých institucí a odstranit nepotřebné regulace.

    Pro polský deník Dziennik Gazeta Prawna jsem zase otevřel téma Schengenu. Potřebujeme do něj dostat Bulharsko, Chorvatsko a Rumunsko. Vždyť logicky patří do naší „Asterixovy vesnice”, kterou musíme chránit a rozvíjet.

    Ještě než k nám do Prahy přiletěla Angela Merkelová a Emmanuel Macron, letěl jsem já do Londýna za premiérkou Theresou Mayovou. Program to byl hrozně náročný, 23 hodin na nohách. Ještě v půl jedné v noci jsem dával rozhovor v letadle.

    Je těžké nemít smíšené pocity, když člověk myslí na Británii. V Evropské unii to pro nás byli dobří spojenci. A dlouhodobě jsou náš 4. největší obchodní partner. Teď z unie odchází a taky spousta našich krajanů, kteří v Británii žili a pracovali, se kvůli brexitu vrací domů. Já jsem se ale v byznysu naučil, že každá změna je zároveň příležitost. Takže jsme to zorganizovali tak, abychom se nebavili jen o brexitu, ale taky se potkali s londýnskými bankéři, našimi podnikateli a občany, kteří ve Velké Británii žijí a mají obavy, jak s brexitem.

    Samozřejmě, pokud by k tomu došlo, tak máme scénář, jak ochránit zájmy našich občanů a firem v Británii, aby se pro ně nic nezměnilo.

    Dosedli jsme na letiště Luton, které určitě spousta z vás zná. Odtud jsme jeli rovnou do Guildhall, 800 let staré gotické radnice City of London, kde má sídlo pan starosta Charles Bowman. Na pracovním obědě jsme se potkali se zástupci zvučných značek z centra Londýna. Třeba EP UK Investments Ltd, 36 South Capital Advisors LLP, Bowring Marsh Limited, ClearBank nebo Allen & Overy.

    Taky jsme jsme s Theresou Mayovou a probrali možnosti nových investic, vědu a výzkum, obrannou spolupráci a spoustu dalších témat.

    Potom jsem jel vzdát hold hrdinům letecké Bitvy o Británii k jejich pomníku na pobřeží Temže. Spolu s Gerry Mayhewem, Air vice-marshalem RAF, jsme položili věnce a trubač královského letectva zahrál Večerku. Na naše piloty bude Británie navždy vzpomínat. Na pamatníku je zapsáno jejich 88 jmen. Patřili k „Nemnohým“, jak je tehdy nazval Winston Churchill, kteří odrazili nebezpečí nacistické invaze přes La Manche.

    Doufám, že i budoucí generace Čechů si je bude pamatovat. Vždyť třeba náš pilot Josef František byl největší stíhací eso ze všech spojeneckých pilotů v Bitvě o Británii. Později jsem Therese Mayové povídal o našem posledním žijícím veteránovi Emilovi Bočkovi. To je ten pán, jak jsem vám psal, že v 95 letech sám řídí auto a dělá vtipy o své mladší přítelkyni.

    V Kensingtonu jsem se potkal s českými rodáky. Třeba s Lady Milenou Grenfell-Bainesovou. Do Londýna přijela jako jedno z dětí, které zachránil Sir Nicolas Winton. Byly tam dvě děti Sira Wintona a jeho vnuk. Od dcery Sira Wintona, paní Barbary, jsem dostal i knížku s věnováním. Asi nemusím říkat, jak moc to pro mě znamená.

    Paní Barbara Wintonová se celý život věnuje propojování obou zemí. Je předsedkyně největšího krajanského sdružení British Czech and Slovak Association. Organizuje výměnné pobyty studentů. A představte si, že to byla její zásluha, že Angličané objevili kouzlo české remosky. Ta je teď samozřejmou výbavou každé britské kuchyně. S Lady Milenou jsme šli i na koncert České filharmonie, ale o tom až později.

    10 Downing Street. Tuhle adresu všichni známe ze zpráv i filmů. Sídlo britské premiérky. S paní Theresou Mayovou jsme mluvili anglicky o tom, že určitě chceme pokračovat v našich nadstandartních vztazích i po brexitu. Nechceme, aby byla ohrožená pozice českých pracovníků v Británii. Taky máme na našem území spoustu britských firem, které zaměstnávají naše lidi. Bavili jsme se i o obchodních a investičních příležitostech a obranné spolupráci. Samozřejmě došlo i na rozpočet, Sýrii, Saúdskou Arábii, Evropskou komisi, migraci. Paní premiérku jsem informoval o mé návštěvě Frontexu. Byl jsem moc rád, že hned na úvod vyjádřila paní premiérka lítost nad smrtí našeho vojáka v Afghánistánu.

    Bude to ještě intenzivní vyjednávání, než dojde EU a Velká Británie k dohodě. Ale já věřím, že se to podaří. Hlavně vyřešit ten problém celního pásma mezi Británií a Severním Irskem.

    A večer přišla krásná chvíle. Vystoupení České filharmonie v Royal Academy of Music. Přivítal nás tam pan ředitel Jonathan Freeman-Antwood. On, já a další hosté jsme měli krátký projev a pak začal koncert ke 100. výročí založení Československa. Bylo to úžasné, nejdřív hymny České a Slovenské republiky, pak Bedřich Smetana a Antonín Dvořák. Náš šéfdirigent Semjon Byčkov i všichni muzikanti podali neskutečný výkon. Zážitek pro všechny v sále i pro posluchače rádia BBC, které to celé přenášelo. Naši filharmonii čeká turné po Spojených státech. A jsem moc rád, že jsem mohl poznat pana Byčkova i jako člověka. Nejen po koncertu. Už před časem jsme si dali společnou večeři v Palomě a já mu dal mou knížku. Prý se mu moc líbila.

    Než jsme se potkali na koncertu, měla moje paní vlastní program. Zaměřila se hlavně na vzdělávání a zdravotnictví. Na českém velvyslanectví se potkala se zástupci českých škol. V Británii žije asi 100 tisíc Čechů a jejich děti často navštěvují víkendové školy češtiny. Učitelé jsou opravdoví vlastenci, protože tyhle školy pořádají ve svém volném čase. Přijeli z Londýna, Bristolu, Birminghamu i Manchesteru.

    Když jsem se s Monikou večer potkal, říkala mi, že její největší zážitek toho dne bylo setkání s panem profesorem Janem Markem v dětské nemocnici Great Ormond Street. Je vedoucí prenatální kardiologie a neinvazivní diagnostiky srdečních onemocnění u dětí. Dokonce si Monika popovídala s jedenáctiletým chlapečkem, kterému pan Marek transplantoval srdce. Monika mu darovala knížku a chlapeček a jeho rodiče se usmívali. Pan Marek je prostě Pan Doktor.

    Společně s Monikou jsme odjížděli na letiště, když už byla hluboká noc. Do Prahy jsme dosedli ve dvě ráno.

    Jak už jsem psal, sešlo se to skoro osudově. Jeden den Theresa Mayová a další kancléřka Angela Merkelová. Hrozně si vážím toho, že přijela do Prahy, když slavíme 100 let naší republiky a našla si čas strávit se mnou dvě hodiny.

    Už v Bruselu jsem se jí ptal, čím jí můžu u nás pohostit. Přála si zelňačku, vepřový řízek a rulandské bílé. A myslím, že se tohle menu docela podařilo. Zavzpomínala si u něj na staré časy, kdy tu byla na stáži v naší Akademii věd.

    Jednání jsme uspořádali symbolicky ve vile prvního předsedy vlády samostatného Československa Karla Kramáře. Probrali jsme třeba to, jak pod mým vedením funguje Rada pro vědu a výzkum, a proto jsem na jednání přizval i Karla Havlíčka, který je moje pravá ruka v této radě. Mluví perfektně německy a rozumí tomu lépe než já. Taky jsem mu dal slovo, aby kancléřce představil naše akvitity.

    Taky jsme probrali téma průmyslu 4.0. Sám se chystám do německého Ambergu, kde má Siemens první továrnu toho druhu na světě. Kancléřka mě informovala, že tam taky byla.

    Dál jsme mluvili o společných dálničních a železničních stavbách, třeba o plánu postavit železniční tunel na trase mezi Ústím a Drážďany. A samozřejmě témata, která teď hýbou světem. Hlavně skandál Saúdské Arábie v Turecku. Sýrie. Nebezpečí obchodní války s USA.

    Večer, noc a dopoledne se u nás zdržel i Emmanuel Macron. Mimochodem Francie byla první země na světě, která uznala Československou národní radu. V říjnu 1918 to byla první československá vláda se sídlem v Paříži. My ale s Emmanuelem mluvili hlavně o současnosti a budoucnosti. Není žádné tajemství, že v některých zásadních věcech se neshodneme. Ale o to důležitější je spolu mluvit. A taky prohlubovat naše vztahy. V červnu jsme podepsali akční plán strategického partnerství na další čtyři roky. Společně bojujeme proti terorismu v Sahelu a spolupracujeme i v obranném průmyslu.

    Určitě vás neminuly fotky, jak se procházíme po Karlově mostě. Byli jsme se podívat ve Veletržním paláci Národní galerie a dali si skvělou večeři v restauraci Kuchyň. Konečně jsme si mohli u toho popovídat jen my dva nerušeně dvě a půl hodiny.

    Probrali jsme všechno, Emmanuel si dával naše české jídlo a chutnalo mu! Tvarohový dezert se švestkami byl nejlepší. Společně jsme ho zblajzli a ještě jeden doobjednali. Na rozdíl ode mě je hubenej, ptal jsem se, jak to dělá a byl jsem překvapenej, když mi řekl, že pravidelně boxuje. Na francouzském velvyslanectví byli taky překvapeni, když jsem jim o tom řekl, nevěděli to. Vyprávěl jsem mu taky o naší Národní galerii, která chce získat licenci Centre Pompidou.

    U našeho stoletého výročí nebudou chybět ani Američané. Přiletí jejich ministr obrany James Mattis. Francie a Spojené státy byly pro zakladatele naší mladé republiky největší demokratické vzory. Čeští a slovenští emigranti v USA se taky obrovsky zasloužili o náš stát. S Jamesem Mattisem budu dnes mluvit hlavně o obraně a NATO. Náš závazek dávat dvě procenta HDP na obranu hodláme splnit do roku 2024. Taky probereme hospodářskou spolupráci. USA jsou pro nás nejdůležitější trh mimo Evropskou unii. Takže mu zdůrazním, že je v zájmu obou zemí, aby neeskalovala obchodní válka.

    Zpátky ale k včerejšku. Otevřeli jsme Národní muzeum. Kdo se rozmýšlíte, jestli se do téhle naší národní chlouby v krásném novém kabátě podívat, tak určitě projeďte fotky. Dal jsem je včera na Facebook a nebylo jich málo. Snad vás nalákají. Taky budu rád, když si přečtete můj projev, který jsem během slavnostního otevření měl. Dávám ho do komentáře.

    Spontánně jsem při projevu vyzval pana prezidenta, že by měl řediteli Národního muzea panu Lukešovi dát státní vyznamenání. Sklidil jsem potlesk a když pan prezident odcházel, tak to ve výtahu paní Lukešové potvrdil!

    Při videomappingu mi tekly slzy. Dojalo mě to. Národní muzeum je ztělesněním historie našeho národa. Má teď nové ošacení a jsem přesvědčen, že dalších sto let bude skvělá úspěšná doba pro naši zemi.

    Protože je dnes ten nejslavnější den z celých oslav, nebudu už tohle hlášení natahovat a pojedu ve zkratce. Státní rozpočet na příští rok prošel prvním čtením a schválili jsme konečně zákon o státní službě, takže doufám, že naši ministři teď mají prostor efektivně řídit svá ministerstva. Prošel i zákon o oddlužení, který pomůže 800 000 lidem, kteří mají 4,5 milionu exekucí. Snad postupně těch podle médií 250 000 lidí, kteří dělají načerno, dostaneme do práce, aby po oddlužení brali oficiální peníze.

    Státní rozpočet přišel podpořit do Sněmovny i pan prezident. Potkal jsem se s novou předsedkyní parlamentní skupiny česko-německého přátelství paní Renatou Alt a s předsedou Shromáždění Makedonské republiky panem Talatem Xhaferim.

    Vyjádřil jsem upřímnou soustrast za našeho padlého vojáka štábního praporčíka in memoriam Tomáše Procházku. Jeho tělo přivezl vojenský speciál. Přiletěli i jeho dva zranění kolegové, kteří se díkybohu uzdravují. Ano, ztráta lidského života je hrozná, ale naprosto jasně jsem do médií řekl, že se nevzdáme. Dokud bude civilizovaný svět ohrožovat terorismus, budeme proti němu bojovat po boku spojenců kdekoli to bude nutné.

    Teď dál. Z aktuálního žebříčku ratingového hodnocení vyšla Česká republika jako nejlepší ze všech postkomunistických zemí. Jsme na úrovni zemí jako Belgie nebo Velká Británie. Hodnotí to respektované agentury Moody's, Standard & Poor's a Fitch Ratings. Už jen 10 zemí EU má lepší průměrné hodnocení než my.

    Pomalu končím.

    Na začátku jsem použil pár slov z Masarykova projevu. Teď mi dovolte ještě pár na závěr. Tentokrát od předsedy Národního Shromáždění československého Františka Tomáška. Takhle uzavíral prezidentův projev k 10. výročí našeho státu:

    „Dnes se oddáváme slavnosti, ale již zítra zase s celou chutí pustíme se do práce ve vědomí, že jenom činorodá láska, ne láska slovem a ústy, národu a vlasti pomůže.“

    Užijte si dnešní oslavy. Dnešní den. Vyjděte do ulic. Třeba se potkáme na největší vojenské přehlídce naší Armády České republiky na Evropské třídě v Praze. Třeba jinde. Ale pojďte ven a pojďte oslavovat.

    Dnes je ten den.

    Zítra totiž začíná další století naší republiky.

    0 0

    Přemysl Votava
    28.10.2018      VašeVěc

    Slavíme 100. výročí republiky. Bilancujeme… V roce 2004 jsme do EU vstoupili s velkými nadějemi. Hudba hrála, politici se předháněli ve slibech, z Bruselu nám klepali na ramena a říkali nám, jací jsme pašáci, zněly chvalozpěvy o naší šťastné budoucnosti, padaly sliby o naditých peněženkách, o rychlém srovnání výdělků… Nečekali jsme sice zázrak, přesto jsme dnes zklamáni.


    Stojíme opět v pozoru před vrchností, zase žmouláme čepici, abychom si něco vyprosili. Čekáme na ten drobeček, který spadne z jejich stolu. Před staletími to byla Vídeň, dnes je to EU, které nám diktuje. Tak, jako kdysi Vídeň, tak i dnes EU uplatňuje vůči nám tzv. drobečkovou politiku. Ale i tu si musíme zasloužit!

    Jak se ukazuje, jsme spíše těmi naivními prosťáčky, protože i po letech členství v EU naše výdělky jsou stále směšné v porovnání s těmi „západními“. Nedokážeme pochopit, že v miliardách zadlužené Řecko, je v příjmech občanů daleko před námi, obdobně jako Portugalsko, Španělsko, … Klademe si otázku, kde se stala chyba? Přitom slyšíme, že české ekonomice se dlouhodobě daří, že majitelé zahraničních firem jsou spokojeni se svými zisky. Také naše zahraniční obchodní bilance je vysoce aktivní. Na západní trhy směřuje téměř 80% našeho exportu, z toho do Německa přes 30%. Máme nejnižší nezaměstnanost v EU. „Makáme“ ve dne i v noci, děláme v sobotu, neděli, i ve svátky. Děláme na tři směny. A to vše za žebrácké mzdy.

    Výsledkem je vysoká zadluženost domácností, počítáme ji již v bilionech. Půjčujeme si na vše i na vánoční dárky. Na byt se zadlužujeme hypotékou na 30let. Mladá generace hledá svou budoucnost v zahraničí, pociťujeme odchody řady vysoce vzdělaných odborníků. Z českých nemocnic prchají nejen lékaři, ale i střední odborný personál. Naše země s tradičním strojírenským průmyslem, se stává spíše velkou montovnou, či velkoskladem Evropy. Proto desetitisíce kamionů brázdí a tedy i ničí naše dálnice. Do zahraničí odchází u nás vytvořený kapitál, nejspíše i z té laciné pracovní síly.

    Pýcha české (československé) ekonomiky, tradiční průmyslové obory, jako je strojírenství, investiční celky, sklářství,… ztratily po roce 1989 své zahraniční trhy. Politika sankcí vůči RF dopadá na naši ekonomiku. Ztrácíme po staletí budované východní trhy, naše místo zaujali jiní. Zahraniční obchod ČR s Ruskou federací dnes činí jen několik procent, navíc je pro nás vysoce pasivní.

    V důsledku této politiky jen 30% občanů hodnotí pozitivně EU. V řadě dalších zemí EU je to obdobné. EU musí proto projít zásadní reformou, demokratizací, nemůže jít cestou diktátu a výhrůžek. Příkladem nefunkčnosti unie je i současná migrační krize, která dopadá na nerozhodnou EU.

    V těchto dnech si připomínáme 100. výročí vzniku Československa. Opět hraje hudba, opět slavíme… Našim předkům diktovali před staletími panovníci ve Vídni. Před 80lety v Mnichově jsme se podřizovali zájmům i vyhrůžkám Anglie, Francie, Německa, v poválečně rozdělené Evropě zase zájmům SSSR. Dnes opět čelíme snahám o naše odnárodnění, opět stojíme s čepicí v ruce před bruselskou vrchností. Je co slavit?

    Autor je místopředseda strany Národní socialisté

    0 0


    Michail Děmurin
    28. 10. 2018       regnum
    V článku v The New York Times bývalý prezident SSSR Michail Gorbačov podrobil kritice současné přístupy administrativy USA k otázkám kontroly jaderných zbraní, plnění mezinárodních smluv, úlohy vojenské síly při řešení světových problémů. Bylo by divné, kdyby za vzniklých okolností nepromluvil. A říká jakoby správné věci ... Ale doplňuje jeho postoj něco k politickému rozložení ohledně těchto problémů, kterým dnes disponují Evropa a USA? Nedoplňuje vlastně nic.


    Natož v Rusku. V Rusku je Gorbačov pro velmi mnohé prostě zrádce. V tomto případě, protože soud s ním zatím nebyl (doufám, že bude, stejně jako s ostatními činiteli, kteří porušovali v letech 1990-1991 přísahu, zákony SSSR a úřední povinnosti), používám toto slovo v morálním a etickém smyslu. Existuje však i politický důvod, abychom se k jeho názoru vyslovili s opovržením. Vzpomínáte si, že v roce 1996 se Michail Gorbačov snažil účastnit prezidentských voleb Ruské federace? Kolik hlasů dostal? 0,51 %. Hle kolik občanů naší země jej pozitivně hodnotí jako státníka. Na úrovni odchylky.

    Samotný Michail Gorbačov v historii pozdního Sovětského svazu však vůbec není odchylkou. Takových, kteří chtěli splynout se Západem (a skrze koho je nejlepší splynout, když ne skrze USA?), "přetéci" do kapitalismu, nebo minimálně se alespoň stát vhodným partnerem pro Západ, bylo tehdy hodně. Byl také takový "fajnový" druh "elitářů" SSSR: mysleli si, že odmítnutí socialismu by umožnilo aktivizovat vztahy se západní Evropou, vstoupit do aliance s ní a v této alianci porazit USA. Snílci ... A kolik důležitých pozic v mezinárodní činnosti naší země bylo "zatraceno" pro tyto sny! Nemluvím nyní o vnitřním kolapsu: toto téma samozřejmě souvisí s mezinárodním, ale zaslouží si samostatné podrobné povídání.

    Dědici těchto vražedných géniů Ruska jsou však dnes stále velmi aktivní, ačkoli by se zdálo, že u odpovědného občana, u patriota své země a u člověka, obdařeného správným národním uvědoměním, by to mělo předpokládat distancování se od nich.

    Michail Gorbačov působením v tomto duchu zcela podkopal postavení naší země ve střední a východní Evropě a do značné míry na Balkáně. Válka v bývalé Jugoslávii je také spojena s rozpadem SSSR, což znamená, že by také měla být řazena k jeho "zásluhám".

    NATO v pobaltských státech a brzy v Gruzii a na Ukrajině, to je výsledek jeho činů. Bude říkat, že Bush starší a ještě někdo jiný mu slíbili, že se NATO nebude šířit na východ ... Ale není to přece malý chlapec, aby v politice věřil pouze vyřčenému slovu!

    Postoje vůči Rusům a Rusku v Lotyšsku, Litvě a Estonsku patří také k jeho tragickému "dědictví". A za nimi, občany Pobaltí, Gorbačovovými preferenčními partnery při zkládání SSSR, následovali další. Rozdělený a ponížený ruský národ ani v bývalých republikách, ani v samotném Rusku mu to neodpustí.

    A jaké ztráty přinesl rozpad SSSR a rusofobní politika místních úřadů, zdaleka nejen v Pobaltí, základnímu etniku v bývalých sovětských republikách, jak zasáhly jejich mentalitu, kulturu, demografii! Teprve teď začínají někteří střízlivět a vyhrabávat se z toho.

    Nejzávažnější škody v důsledku zničení SSSR byly způsobeny pozicím naší země v Asii, Africe a Latinské Americe. A nejen pozicím naší země. Byly způsobeny každému, kdo se dívá na svět tvořivě - nikoliv z pohledu své spotřeby, jak je tomu dnes na Západě, a to nejen globalisté, ale z hlediska jejího zachování.

    Za Gorbačova naše země zradila mnoho svých konkrétních, skutečných přátel a soudruhů v NDR, v dalších zemích Varšavské smlouvy, na Západě, po celém světě. Byla to jeho politika, která vedla po rozpadu SSSR ke zradě příznivců zachování Svazu v jeho bývalých republikách.

    Všechno výše uvedené předurčilo rozložení sil v současné světové politice, významně omezilo možnosti těch, kteří jsou připraveni k tomu, aby bojovali proti ničivým tendencím v ní, vyvolávané podle Alexandra Zinovjeva amerikanizací, globalizací a "pozápadňováním" naší planety.

    Čína cestu Gorbačovova nenásledovala. Vidíme, kde je nyní Čína a kde jsou Rusko a další bývalé sovětské republiky. Na Kubě to bylo mnohokrát složitější, ale odolala.

    Je tomu již několik let, co se naše země začala dostávat z důsledků toho, co se s ní udělalo, samozřejmě nejen Gorbačovem, ale s jeho nejaktivnější a nejzainteresovanější účastí. Mimochodem, tato postava by si zasluhovala, aby se jí adresovala dobře známá otázka Vladimíra Putina, který se z nějakého důvodu obrátil jen na Západ: "Chápete alespoň, co jste napáchali?".

    Jak je třeba rozdělit antizásluhy Michaila Gorbačovova a antizásluhy Borise Jelcina? Podle mého názoru v poměru 2/3 k 1/3. Jelcin, myslím, na rozdíl od Gorbačovova, v mnoha případech opravdu neřídil, co dělal. I když základ destruktivní politiky prvního prezidenta Ruské federace byl v podstatě stejný jako prvního a posledního prezidenta SSSR.

    Velmi silně v důsledku proamerické a prozápadní politiky Gorbačova utrpěly obranné možnosti a zejména jaderný potenciál naší země. V důsledku toho byla škoda způsobena i politickým možnostem pro zachování světové bezpečnosti a stability na úkor příslušných mezinárodních právních dohod. To je hlavní důvod současné politiky USA. Aby nezačínaly "nové závody ve zbrojení", oč se Gorbačov dnes stará, "ty minulé" by musely skončit jinak.

    Obnovení toho, co bylo za Gorbačova a Jelcina předáno-prodáno Američanům, bude těžké. Ale neexistuje jiný způsob, než to obnovit. Naštěstí, soudě podle nejnovějších obranných inovací, pracovali sovětští zbrojaři s rezervou pro budoucnost. Obnovení však nestačí: v reakci na to, co Američané dělají, bude nutno to i navýšit.

    Když se vrátím k tomu, čím jsem začal - k článku Michaila Gorbačova v The New York Times, řeknu to tak. Možná se to sejde oponentům Donalda Trumpa ve Spojených státech (ne nadarmo byl opublikován právě v těchto novinách). Ačkoli - sotva. Ti, kteří jsou poraženi, kteří zničili svou zemi, nejsou nikde v úctě - dokonce ani mezi odpůrci té země.

    Ve "starých" evropských zemích budou Gorbačovovo varování tak či onak slyšet. Ale v nových podle mého pozorování se k němu chovají s o nic menším opovržením než my, jen trochu jinak: jako k něčemu, co bylo použito a odhozeno.

    A ještě něco - ať si výbor pro udělování Nobelových cen míru přečte jeho úvahy. Ale my v Rusku, znovu opakuji, dobře víme, jaký "mír" přinesl i naší zemi, i planetě celkově.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0
  • 10/28/18--15:11: My kacíři
  • Lenka Procházková
    28. 10. 2018 
    (příspěvek na České Konferenci pronesený v Kutné Hoře 20. 10. 2018)
    Minulou sobotu jsem se účastnila setkání redaktorů internetového Svobodného rádia s posluchači, kteří přijeli z celé republiky a někteří dokonce z ciziny. Říkáme si rodina, neboť jsme spřízněni pohledem na svět a obavou o život budoucích lidí. Tentokrát jsme krom jiného debatovali o úpadku českého školství a devastujícím vlivu mainsteamových médií na smýšlení především mladých lidí. Nebyla to potěšující diskuze. 



    Zazněl v ní ale i názor, že nedostatek vlastenectví u mladé generace je jenom dočasným jevem a že pokud by šlo opravdu „do tuhého“, geny děděné po předcích už od husitů se v našich dětech probudí. Rodina Svobodného rádia tuto ojedinělou povzbuzující glosu sice ocenila vděčným potleskem, ale když jsme se večer rozloučili a rozjeli se do svých blízkých i vzdálených domovů, k vychladlým televizorům a počítačům, křivka naděje temperovaná společným zážitkem znovu klesla. Ne až pod nulu, protože pak by z ní byla beznaděj, ale vrátila se k běžnému udržovacímu režimu, kdy alarm ještě nepípá, ale už se k tomu nadechuje. Jak to říkala ta vlastenka? Spoléhat se na geny a jejich náhlé hromadné probuzení? Ale vždyť to je téměř stejné jako spoléhat se na Blanické rytíře! Moje osamělé myšlenky dotíraly dál, a tak jsem si je v té probdělé noci aspoň zapsala pro širší použití.

    Když tu krásnou legendu o spících záchranářích našeho národa, předávanou z pokolení na pokolení, přestaneme vnímat jako chlácholivé proroctví a zamyslíme se nad jejím skrytým významem, pochopíme, že budíček, potřebný k probuzení těch v Blaníku, držíme v rukou my sami. Umělý spánek, ve kterém pochrupují naše děti i mnozí zdětinštělí dospělí, jim sice umožňuje biologicky přežívat, ale jejich reagování na vnější podněty připomíná spíš Pavlovovy psy než odhodlané rytíře. Lidé přikurtovaní po dobrém či po zlém k jediné povolené pravdě a řádu nepatří k těm, co něco z vlastního popudu, rozmyslu a vůle zachraňují. Naopak! Fungují jako brzda v diskuzi, kterou klopotně udržujeme navzdory cenzuře. Přitom tvrdí, že jsou demokraté. Schovávají se za tu nálepku jako za štít. Ten však ochraňuje jen jejich lenost přemýšlet ve prospěch celku.

    Tím celkem míním český národ. Politický národ, který existoval i v časech, kdy státní suverenita byla pouhým snem. Naši předkové ten sen změnili v realitu. Protože snili v bdělém stavu vědomí, rozpoznali tu chvíli vhodnou pro obnovení státnosti. Jejich suverénní kuráž a obětavost dnes ale zpochybňují i učebnice dějepisu. S jakými probuzenými geny tedy můžeme u našich dětí počítat? Vždyť rytířství ve vlasteneckém pojetí se pěstuje a udržuje promyšlenou výchovou. Z generace na generaci. Proč byla v době Protektorátu ve školách zrušena výuka dějepisu a české literatury? Podle hesla: Chceš-li pokořit nepřítele, vychovej jeho děti!

    Tehdejší snaha okupanta o výmaz naší národní paměti sice byla jen krátkodobá, nicméně i tehdy, jak vím z vyprávění mé maminky, vznikaly ve městech a obcích tajné nedělní školy, v nichž dobrovolníci, především penzionovaní učitelé, předávali žákům zakazované vědomosti. Právě v této drobné, nepřetržité a riskantní činnosti je skrytý velkolepý smysl legendy o Blanických rytířích.

    V době pozdější normalizace, kdy snaha o převýchovu byla měkčí ovšem zase delší, existoval samizdat, bytové přednášky, výstavy a bytová divadla. Naše dnešní Česká Konference a obdobná shromáždění dokladují, že tato tradice nebyla zapomenuta. Jenomže my, co jsme se sešli v tomto sále, nejsme školáčci ale spíš školitelé. Mám-li použít starodávný výraz – pak jsme věrozvěstové. Jeden z našich Mistrů, milovaný a statečný Zdeněk Mahler, už nás opustil. Úkol však zůstává a jeho rozsah je obtížné dohlédnout, protože si jen stěží dokážeme definovat, kdo je ten, nebo kdo jsou ti, kteří dnes vnímají náš národ jako nepřítele určeného k porážce, a proto usilují o převýchovu našich dětí. Fakt, že nejsme jediným záměrně ohlupovaným národem a že hlupství je šířeno globálně, nám leccos napovídá. Je to krutá nápověda, která v nás probouzí úzkost. Naše děti se sluchátky na uších tu úzkost nechápou, protože už jsou připojeni k jiným programům a školitelům. A tak jim připadáme jako stará garda, která je dávno mimo obraz i mimo hřiště. Dobromyslně nám od svých počítačových stříleček radí, už to vzdejte, vy věční kvarulanti a uznejte, že žijeme v nejlepším možném světě.

    Na to je jediná stručně výchovná odpověď: Merde!

    Francouzský filozof Voltaire, proslulý svými antiklerikálními výpady, ke stáru „zmoudřel“ a vysvětlil budoucím kacířům, že: „Pravda je ovoce, které se musí trhat, až když docela uzraje.“ V Čechách jsme na uzrávání „kacířských“ myšlenek nikdy neměli dost času, dnes už jej nemá ani Voltairova Francie. Na rozdíl od ní jsme my ale nikdy neměli ani dost času usnout na vavřínech, protože každý delší spánek se mohl změnit ve spánek věčný. Pud sebezáchovy nás probouzel i z hluboké narkózy, raději jsme se nechali řezat zaživa. Milovaný a ctěný vlastenec Zdeněk Mahler se ve svých veřejných proslovech často skláněl před touto tradicí plebejského národa. Nepohrdal slovem lid, protože znal jeho dějinotvorný význam. Pojem lid zůstal v ústavě České republiky i dnes. Mnozí naši politici v tom spatřují pozůstatek starých špatných časů. Slovo národ se ale v těchto „nových dobrých časech“ už do ústavy neprocpal. Působí to jako formalita, ale je to záměr. Vynecháváním slov a jejich nahrazováním jinými to v Čechách vždycky začínalo, cenzurou a ničením státních symbolů pokračovalo a povalením hraničních kamenů vrcholilo. Ta třetí fáze nám teprve hrozí, ale naše děti, až na výjimky, se bezstarostně poflakují v Blaníku, vzájemně si pochvalují trendové oblečení a ani jejich chytré mobily jim nenapoví, že se blíží chvíle, kdy přijdou na řadu. Na řadu? K čemu? A proč? Žasnou a připojují k otázce udiveného smajlíka. Stihneme jim, v tom čase, který ještě zbývá, ozřejmit, že smyslem života není užívání? A že k projevení občanství nestačí třídit odpad? Recyklace našich biorobotů na přemýšlivé lidi nebude snadná. A žádné dotace od EU na tento projekt nečekejme.

    Musíme je přesměrovat sami a dokonce navzdory směrnicím a smlouvám, které naši politici lehkomyslně podepisují. Nemysleme proto na odpočinek. My si odpočineme až v hrobě. Předtím nás ale čeká ještě hodně práce. Pro začátek navrhuji, abychom se přestali ostýchat pojmenovávat věci pravým jménem. Neříkejme veřejnost, když máme na mysli národ. Neříkejme tato země, když je to vlast. Neříkejme, že někdo nenaplnil očekávání, když prostě zradil. Nepravdivost nazývejme lží, slabošství zbabělostí a zohledňování cizích zájmů – kolaborací. Ti odvážnější mohou jít ještě dál a najít pravdivější název třeba pro ministerstvo obrany, pro veřejnoprávní média, pro neziskové organizace, pro humanitární bombardování a tak dále a podobně. Připadá vám to nicotné? Mně ne. Žijeme v informační válce a jenom užívání správných slov může vést ke správnému, tedy kritickému myšlení, které chceme u našich biorobotů probudit.

    „V časech celosvětového podvodu se stává vyřčení pravdy revolučním činem.“ Pravil v polovině minulého století George Orvell.

    V Čechách se tohle ale vědělo už od dob Husa a husitské revoluce. Zřejmě proto jsme se stali národem „kacířů“, neboť na počátku každé velké pravdy je rouhačství, které okolní svět vnímá jako nebezpečí a ohrožení. Zřejmě odtud pramení ta stálá snaha převychovat nás v tvárný dav, který už to dědictví, jež tvoří smysl českých dějin, nedokáže pochopit, natož závazně uchopit. Trendový dav, v němž každý jedinec volí okamžitou osobní výhodu a bez odporu konzumuje lež nadívanou sliby, které se nikdy nesplní. Dav, který se v další fázi pod praporem lidských práv a svobod změní v poslušné otroky.

    Čas potřebný na to, abychom ten plán na kolonizaci lidstva i národů vlastním příkladem odporu dokázali zvrátit, ovšem pracuje proti nám. A žádný Hospodin nezastaví slunce na obloze, aby nám prodloužil šanci, jako tehdy Jozuovi. Ale i tak to musíme zkusit. Nic jiného než odvaha už nám nezbývá.

    0 0


    Alexandr Žirnov, Arťom Fjodorov
    29. 10. 2018 360tv
    Čtyřstranný summit vůdců Turecka, Ruska, Německa a Francie o řešení syrského urovnání se konal 27. října v Istanbulu... Vladimír Putin, Angela Merkelová, Tayyip Erdogan a Emmanuel Macron znovu potvrdili, že jsou rozhodně nakloněni svrchovanosti, nezávislosti a územní celistvosti Sýrie, jak je uvedeno v závěrečném komuniké. "Jednání v multilaterálním formátu probíhala ve věcné atmosféře. Rád bych podpořil názor našich kolegů a poděkoval vedení Turecka za organizaci této společné práce", ocenil práci summitu ruský prezident Vladimír Putin.


    V textu závěrečného dokumentu zdůraznili vedoucí představitelé čtyř států potřebu "zajistit rychlý, bezpečný a neomezený přístup humanitárních organizací na celé území Sýrie a okamžitou humanitární pomoc všem, kteří ji potřebují s tím, aby bylo zmírněno utrpení syrského lidu". V této souvislosti vyzvali "mezinárodní společenství, zejména OSN a jeho humanitární instituce, aby zvýšily pomoc Sýrii".

    Hlavy zúčastněných států zdůraznily své pevné přesvědčení, že vojenské řešení pokračujícího konfliktu v Sýrii neexistuje. Lze jej vyřešit pouze prostřednictvím jednání v rámci politického procesu.

    "Všichni účastníci setkání se dohodli na hlavních bodech: dlouhodobé stability v Sýrii lze dosáhnout pouze politickými a diplomatickými prostředky v plném souladu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN 2254 a s přísným dodržováním zásad jednoty, svrchovanosti a územní celistvosti arabské republiky", cituje agentura RIA Novosti slova Vladimíra Putina.

    Budoucnost Sýrie určí Syřané
    Ruský prezident dodal, že samotní Syřané musí určit budoucnost své země. V tom spočívá zásadní ruská pozice. Právě v této souvislosti se na summitu posuzovalo sjednocení úsilí v rámci formátu Astany a tzv. "malé skupiny". To by pomohlo zahájení reálného politického procesu v Sýrii, přitáhlo by k němu větší počet zájemců a konstruktivních představitelů syrské společnosti.

    K tomu, zdůraznil ruský prezident, musí být vytvořeny určité podmínky. Jednou z nich je spuštění politického procesu pro vytvoření ústavního výboru a zahájení jeho práce. Vytvoření takového výboru musí probíhat korektně ve vztahu k legitimní vládě Sýrie. Dvě části orgánu - opozice a Damašku - jsou již zformovány. Je nezbytné koordinovat zastoupení společenských organizací. Putin vyjádřil naději, že ústavní výbor začne pracovat do konce roku 2018.

    Francouzský prezident Emmanuel Macron prohlásil, že to, jaký bude v Sýrii politický systém, je záležitostí syrského lidu, ale je třeba mu pomoci zajištěním podmínek pro hlasování...

    Německá vůdkyně se připojila k názoru svých kolegů, že konečného řešení syrské krize lze dosáhnout pouze politickými prostředky pod záštitou OSN.

    "Skutečnost, že se podařilo dohodnout se na společném komuniké o důležitých otázkách, ukazuje, že existuje společná vůle problémy řešit", uvedla Merkelová.

    Otázka Idlibu

    Putin poznamenal, že míra násilí v Sýrii výrazně klesla, ale odstranění radikálních prvků v provincii Idlib zůstává důležitým úkolem. Rusko doufá, že turecká strana zajistí co nejdříve stažení opozice z demilitarizované zóny.

    "V případě, že by radikální prvky bránily řešení tohoto úkolu a budou provádět ozbrojené provokace z idlibské zóny, Rusko si vyhrazuje právo poskytnout účinnou podporu rozhodným činům syrské vlády k odstranění tohoto ohniska teroristického ohrožení", uvedl Putin a poznamenal, že Turecko dělá všechno, co je možné, aby stáhlo opoziční síly ze zóny deeskalace.

    Slova ruského vůdce byla potvrzena tureckým prezidentem Tayyipem Erdoganem.

    "Nadále spolupracujeme s Ruskem ohledně Idlibu, máme zde 12 pozorovacích stanovišť. Turecko převezme radikální skupiny pod kontrolu a Rusko převezme odpovědnost, že režim nebude útočit na území dohodnuté v sočinském ujednání. Těžká technika se stahuje. Naše oddělení, zpravodajské služby pracují společně. Návrat 60 tisíc uprchlíků do Idlibu je velkým úspěchem, blahopřeji panu Putinovi a chci mu za to poděkovat", řekl prezident Turecka.

    Francouzský prezident konstatoval nepřípustnost vojenské operace v Idlibu, protože její uskutečnění by mohlo vyvolat novou vlnu uprchlíků. Zároveň řekl, že hlavní prioritou v Sýrii je boj proti teroristům.

    "Naše vůle spočívá v tom, aby se pokračovalo v boji proti terorismu, a víme, že všechny prováděné operace jsou plně v souladu s humanitárním právem", řekl Macron.

    Kancléřka Angela Merkelová uvedla, že vedoucí představitelé Německa, Francie, Ruska a Turecka se zavázali, že v Idlibu budou dlouhodobě zachovávat příměří.

    "Máme povinnost udělat všechno, aby nedošlo k dalším humanitárním katastrofám. Dobrou zprávou bylo, že Turecko a Rusko dokázaly 17. září koordinovat práci na příměří v Idlibu. Dnes jsme se zavázali, že uděláme všechno, aby přerostlo v pevné a trvalé příměří", uvedla Merkelová.

    Budoucnost nového formátu jednání

    Podle Erdogana může formát čtyřstranného summitu o syrském urovnání za účasti Ruska, Turecka, Německa a Francie pokračovat.

    "Budeme sledovat okolnosti, pokud se ukáže, že je užitečný, pokračování je zcela možné. Nejedná se o zamrzlý projekt a stejně jako Astana může být stejného druhu, který bude vyžadovat pokračování", řekl.

    Vladimír Putin poznamenal, že ačkoli nemluvili o nové schůzce představitelů Ruska, Francie, Německa a Turecka, rozšíření účastníků urovnání by bylo pro Sýrii užitečné.

    "Pokud jde o schůzku, zatím jsme se o tom v tomto formátu nedomlouvali, ale všechno je možné. Domnívám se, že rozšiřování možností, počtu účastníků, kteří se zúčastní procesu urovnání, je prospěšný", řekl Putin.

    Humanitární pomoc

    Ruský prezident také navrhl, aby byla podpořena ruská iniciativa ohledně uspořádání mezinárodní konference o problémech syrských uprchlíků. Na summitu strany dospěly k potřebě rozšířit samotný pojem "humanitární pomoc", čímž měly na mysli dodávky zdravotnického zařízení, léčiv, obnovu infrastruktury a zásobování vodou.

    Tayyip Erdogan uvedl, že i Evropská unie musí splnit své finanční závazky na pomoc syrským uprchlíkům.

    "Suma 33 miliard dolarů, vynaložených na syrské uprchlíky, svědčí o našem odhodlání jim pomáhat, u nás jsou tři miliony uprchlíků", připomněl turecký vůdce.

    Naděje na ukončení konfliktu

    Podle novináře, specializujícího se na mezinárodní události, Abbáse Jumy, první, co bije do očí ve zprávách o summitu, je složení jeho účastníků.

    "Sestava, kterou vidíme, je nejjasnějším důkazem, že astaninský formát zůstává nejúspěšnějším. V jeho rámci se řeší syrský problém", řekl.

    Juma připomněl, že všechno začalo tím, že se Rusko, Turecko a Írán sešly a "rozhodly se jednat, nikoli přešlapovat na místě". Jedná se o tři země, které opravdu ovlivňují události, probíhající v Sýrii. Dlouho však byla snaha tento formát ignorovat a jeho rozhodnutí na Západě nenacházela odezvu.

    "Dnes ale vidíme, že Merkelová a Macron seděli u jednoho stolu s Putinem a Erdoganem a že ve čtyřech diskutovali otázky, které jsou dnes pro Sýrii nejdůležitější", řekl novinář.

    Co se týče otázky Idlibu, je zde podle jeho názoru situace stále složitá a nepřehledná.

    "Vidíme nárazníkovou demilitarizovanou zónu, ultimátum Turecka, které Putin opakoval dvakrát, což znamená, že je to opravdové", řekl Juma.

    Pokud Turecko nedokáže upokojit militanty v Idlibu, soudí expert, budou se tím zabývat ruské VKS. Nakolik se turecké straně podaří něco podniknout, ukáže čas, ale zatím jsou jejich úspěchy nevelké. Nárazníková zóna je důležitá pro bezpečnost okolního uzemí, ale neodstraňuje hrozbu teroristů, kteří zůstávají v Idlibu, nechystají se složit své zbraně, bojují spolu navzájem a provádějí teroristické činy. Erdogan dosud nedokázal světu předvést významný pokrok v této záležitosti. Juma se domnívá, že v rámci tohoto summitu byly nejspíše diskutovány cesty, jak se vypořádat se vzniklou situací.

    "Je zřejmé, že všechny strany mají svůj vlastní zájem. Pro Turecko je velmi nevýhodné komplexní řešení situace vojenskou cestou. Erdogan výslovně uvedl, že je nutné diplomatické úsilí. Turci velmi potřebují, aby zůstali jen jejich bojovníci. Macron mluvil obvyklým způsobem o tom, že Asad musí odejít. Nicméně skutečnost setkání čtyř vůdců vyvolává naději na ukončení konfliktu v dohledné budoucnosti", uzavřel expert.

    "Vyčistit" Idlib

    Politolog, prezident vědeckého centra Institut pro Blízký východ, Jevgenij Satanovský, je přesvědčen, že pouze vyčištění Idlibu od teroristů strategicky ovlivní syrskou otázku.

    "Idlib je skládka odpadu všesyrského rozsahu, kde je koncentrována drtivá většina teroristů. Jedná se o poslední rezervu, poslední naději některých západních zemí a Saúdské Arábie, nemocných myšlenkou na svržení Asada", řekl.

    Otázka Idlibu, zdůraznil expert, je důležitá jak pro Turecko, tak pro rusko-turecké vztahy. Jedná se o součást komplikované, dlouhé hry o více chodech, v níž se smísila diplomacie, vojenské a protiteroristické úsilí.

    "V tomto ohledu je samozřejmě summit důležitý", uzavřel expert.


    Zdá se, že hra skončila

    Politolog a specialista na Blízký východ Mais Kurbanov připomněl, že setkání vůdců čtyř států probíhá v Turecku poprvé od začátku války v Sýrii. Je to Istanbul, který vážně ovlivňuje situaci v Idlibu, kde hlavním problémem pro civilisty zůstává koncentrace teroristů, kteří brání jejich návratu do vlasti. Je to nebezpečí nejen pro Turecko, ale také pro Evropu.

    "Evropané už pochopili, že nemá smysl se orientovat při řešení syrské otázky na USA. Spojené státy jsou příliš daleko a cítí se bezpečně. Proto dříve nebo později musí být dosaženo dohody o mírovém urovnání v Sýrii. Je pravda, že Západ trval na nepřítomnosti představitelů Íránu na summitu, i když astaninský formát jednání o Sýrii byl vždy úspěšný. Díky těmto jednáním bylo v Sýrii dosaženo velkých úspěchů", uvedl expert.

    Vladimír Putin, zdůraznil politolog, znovu akcentoval otázku toho, co od začátku navrhoval celému světu - podpory legálně zvoleného prezidenta země.

    "Ale oponenti i nadále vyjadřují nesouhlas a přání konat, jak chtějí. Stejně, jako když rozvraceli Irák a Libyi. Stejný scénář byl připraven i pro Sýrii, ale všechny dlouhodobé snahy o odstranění Asada byly neúspěšné. Zdá se, že hra končí", řekl Kurbanov.

    Politolog poznamenal, že Západ mluvil hodně o míru i dřív, ale i nadále podporoval teroristy, pomáhal jim zabíjet syrské občany a nedělal nic pro obnovení mírového života. Chce se doufat, že tentokrát sliby nebudou plané, do Sýrie přijde mír a uprchlíci se budou moci vrátit domů.

    Překvapení pro oponenty Ruska

    Grigorij Trofimčuk, předseda Expertní rady Nadace pro podporu vědeckého výzkumu "Studio euroasijských ideí", poznamenal, že čtyřstranný summit v Turecku o syrském urovnání byl v mnoha ohledech neočekávaný.

    "Především pro oponenty Ruska. Některým z nich, pokud budeme mluvit obrazně, vypadla zbraň z rukou", řekl.

    Nicméně expert zdůraznil, že je třeba pokusit se použít všechny formáty, které mohou pomoci v otázce přechodu od války k míru v Sýrii. Německo a Francie jsou kolegy Ruska ještě v dalším komplikovaném procesu, ukrajinském. Hostitel summitu, Turecko, je přímo zapojen do politických a diplomatických procesů, týkajících se syrského urovnání, a je členem všech bloků s ruskou účastí.

    "Proto je možno složení účastníků nazvat optimálním. Je vhodné nejen pro diskusi o aktuálních problémech, ale také pro jejich vyřešení", říká Trofimčuk.

    Poznamenal, že během jednání bylo dosaženo dohody i o ekonomickém urovnání v Sýrii. Přechod od války k míru bude vyžadovat poměrně značné výdaje.

    "Rusko nepřetržitě připomíná, že je připraveno vyjednávat na toto téma se všemi stranami, které také usilují o proces politického urovnání v Sýrii", uzavřel expert.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová


older | 1 | .... | 644 | 645 | (Page 646) | 647 | 648 | .... | 668 | newer