Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 645 | 646 | (Page 647) | 648 | 649 | .... | 668 | newer

    0 0

    Jana Maříková
    29. 10. 2018
    V sobotu 27. října jsem v odkazech na facebooku mnohokrát viděla fotografii, kde se spolu za ruce drží Merkelová, Putin, Macron a Erdogan. Při příležitosti "Summitu o mírovém procesu v Sýrii", který hostil turecký prezident Recep Tayyip Erdogan v Istanbulu. Pokaždé mně při pohledu na ně zamrazilo - jako by s tam zkoncentrovala zlá vůle. A hned druhý den se to potvrdilo. Opět stačilo zapnout počítač, a déja vu z letošního ledna, kdy začala válka v severosyrském Afrínu, se stalo téměř hmotným. 


    Web DW : Turecká armáda bombarduje kurdské milice v Sýrii. 



    Focus online: Turecká armáda zjevně bombarduje Američany podporované kurdské milice v Sýrii

    Frankfurter Allgemeine : Turecká armáda napadla Američany podporované kurdské milice YPG
    Frankfurter Allgemeine pokračuje: "Jeden den po summitu o mírovém procesu v Sýrii Turecko začalo ostřeovat pozice kurdských milic YPG na severu území, kde stále probíhá občanská válka. Státní zpravodajská agentura Anadolu uvedla, že turecké síly střílely na "barikády a pozice vytvořené teroristickou organizací" v regionu Zor Magar. Chtěli "zabránit teroristickým činnostem". Pozice "teroristů" leží na východ od řeky Eufrat. Turecko má zatím okupační zóny západně od Eufratu, ale oznámilo, že plánuje rozšířit svou činnost dále na východ.

    A je to. Po minulém týdnu, kdy německý spolkový ministr hospodářství Peter Altmaier (CDU) uzavřel v Turecku miliardové dohody, triumfoval Erdogan podruhé. Chce jít na východ od Eufratu - a bude mu to umožněno. Čert vzal nějaké Kurdy...

    Německo, o kterém si myslíme, kdovíjak není silné, se stává pomalu ale jistě satelitem Turecka. Má na svém území pátou kolonu, která se na povel svého vůdce může kdykoli zaktivizovat, a je směšně nemohoucí v boji s organizovaným zločinem "Made in Turkey". Osmané Germánie jsou pouhým vrcholkem ledovce, následováni Šedými vlky, kteří demonstrovali svou sílu při návštěvě Erdogana v Německu svými "vlčími pozdravy". Krajně pravicové uskupení, ovšem nikoli rodilých Němců, takže pozor, opatrně, ať není "rasismus". A to mluvím jen o tureckém nacionalismu, nikoli o celkové islamizaci Německa.

    Minulý týden marně protestovali mí kurdští i němečtí známí proti rozsudku, kdy byl v Turecku na šest let odsouzen německý občan Patrick K. z Giessenu. Za členství v teroristické organizaci PKK asi. Německá vláda ani muk. Dnes se, ještě před bombardováním, objevil článek na webu ntv "Altmaier chválí velkolepý úspěch", kdy prohlásil, že Turecko je země, se kterou pojí Německo "dlouholeté přátelství" a je prý velmi žádoucí, aby zůstalo stabilní.

    Na oltář tohoto dlouholetého přátelství padli tedy nejen Kurdové v Dersimu v roce 1938, na kterých byl vyzkoušen Cyklon B koncernu IG Farben. Letos počátkem roku Kurdové z Afrínu, který dobývali Turci v německých tancích Leopard koncernu Rheinmetall. Další obětí má být novinář Adil Ygit, žijící v exilu v Německu, který při tiskové konferenci Merkelové a Erdogana 29. září v Berlíně měl na sobě tričko s nápisem" Gazetecilere Özgürlük - Svobodu novinářům v Turecku" a byl ze sálu vyveden ochrankou. Jak uvedl v neděli 28. října 2018 deník Hannoversche Allgemeine, nebylo mu prodlouženo povolení k pobytu a tak bude muset pravděpodobně do konce ledna opustit Německo. A to už žije 35 let v Hamburku... A najednou, zrovna poté , co upozornil na to, s kým že to Merkelová tak družně beseduje, je v Německu nežádoucí - Turecko si ho jistě rádo převezme. Ve vězení tam je podle posedních údajů kolem 230 novinářů, tak jeden navíc nehraje roli. Turecko je přítel.

    Sdílím zoufalství svých kurdských a německých přátel, kteří vidí, kam směřuje Německo, kam až je ochotné platit krví svých i cizích. Když jsem viděla ty čtyři politiky, jak se drží za ručičky jak děti ve školce, bylo mi jasné, že kdo to odnese, budou Kurdové - jen jsem to nečekala tak rychle. Turecko útočí na vesnice kolem města Kobání, které v roce 2015 znovu dobyly kurdské milice, YPG i Peshmergové, za podpory amerického letectva zpět z rukou Islámského státu. Za cenu obrovských obětí na životech, nemluvě o obětech z řad civilistů. Hřbitovy v Kobání jsou rozsáhlé. Město bylo téměř zničeno a - jak jsem viděla na fotkách svých kurdských přátel - téměř obnoveno. Dnes tedy přispěchal Erdogan, aby dokončil, co IS nezvládl. Za souhlasu Ruska, Německa a Francie. Jinak se tomu rozumět nedá. Neuvěřitelné svinstvo.

    Doplním jen několi statusů mých přátel:

    Jan Jessen, novinář - "Jakmile kancléřka pustila v Istanbulu Erdoganovy ruce, ten pokračuje jako obvykle. Turecká armáda začala ostřelovat vesnice u Kobane v Rojavě/Západním Kurdistánu/ severní Sýrii a cíle v jižním Kurdistánu/severním Iráku. Turecký ministr obrany obnovil hrozby proti Rojavě. Lidé tam berou hrozby tureckého režimu velmi vážně. Existují zprávy, že se k hranicím dopravuje stále větší množství džihádistického ksindlu z Idlibu a z Turky obsazeného Afrínu coby úderné jednotky pro případný útok proti zbývajícím svobodným kantonům Rojavy. Opět náš partner v NATO vyhrožuje, bombarduje a vraždí naše kamarády, z nichž tisíce již položily svůj život v boji proti IS. Lidé, kteří pomohli tomu, aby se zabránilo teroristickým útokům v Německu. Je to zatracená povinnost spolkové vlády, aby jim pomohla proti Erdoganově režimu - místo toho vidíme, jak se s představiteli režimu objímá na fotkách. Hanebné".

    Ali Ertan Toprak, představitel Kurdské německé obce - "To je Erdoganova mírová politika v Sýrii. On bombarduje Kurdy, kteří porazili IS. Západ prodává Kurdy znovu. A Merkelová a spol. si myslí, že mohou s Erdoganem uzavřít mír v Sýrii..."

    Kerem Schamberger - působí na mnichovské univerzitě jako komunikační vědec - "Den po summitu o mírovém procesu v Sýrii Turecko začalo ostřelovat pozice kurdských milic YPG na severu území občanské války. Merkelová a Macron "under Putin" dali zjevně den předtím zelenou.
    Stojí to za hovno."


    Lépe bych to sama neřekla.

    0 0

    Ivan David
    29. 10. 2018
    Po skončení slavnostního udílení státních vyznamenání prezidentem ČR u příležitosti 100. výročí vzniku Československa vysílala ČT předtočený rozhovor s prezidentem a premiérem ČR. Dávno jsem neviděl nic tak trapného. Asi se málo otužuji koupáním v mainstreamu. Pořad moderovala Světlana Vitovská. Otázky, které oběma kladla měly demonstrovat její loajalitu k bojovníkům proti Miloši Zemanovi a Andreji Babišovi. Měly je dostat do defenzivy, aby přiznali, že jsou nedostatečně protirusští a antikomunističtí. O obou je všeobecně známo, že mají k Rusku nikoli nenávistný, ale racionální postoj, oba byli v KSČ, Miloš Zeman byl v roce 1969 vyloučen, protože se neohnul, a Andrej Babiš zahodil po roce 1989 legitimaci, která mu byla přítěží.


    Oba dva se z otázek vykrucovali. Co také mohli činit jiného, Miloš Zeman obratněji, Andrej Babiš chvílemi bezradně. Státník, který není diktátor, si ani zdaleka nemůže dělat co chce, aby ho napříště nezaměstnávalo jen odrážení útoků vyprovokovaných nevhodnou odpovědí nicotnému novináři. Přesto si pan prezident dovolil poznamenat, že nejen komunistický režim byl příšerný, ale dokonce i doba fašistické okupace, ačkoli na tu se ho nikdo neptal, ta antizemanům a antibabišům tak nevadí jako strašná  okupace sovětská. Porovnání počtu obětí obou okupací se právě nenosí.

    Oba si dovolili neříci to, co se od nich žádalo, a sice, že největší hrozbou je Rusko. Miloš Zeman dokonce řekl, že jedinou hrozbou je "tororismus" a Andrej Babiš se k němu připojil. Pan prezident šel ve své troufalosti tak daleko, že podpořil možnost obecného referenda. To si dovolil hodně - zpochybňovat demokracii všelidovým hlasováním. Oba dva bagatelizovali riziko fašistických organizací v ČR, tím se pokoušeli zpochybňovat dlouhodobou snahu mainstreamu používat tuto nálepku na SPD. Oba si pochvalovali skvělé úspěchy ČR na cestě ke světlým zítřkům.

    Nikomu nechci vnucovat svůj názor, ale teroristé se svými bombami jsou úplně neškodní ve srovnání se státy, které připravují poslední světovou válku.

    O světlých zítřcích jsem už kdysi také slýchával, jen se argumentovalo jinými zfalšovanými statistikami. I tehdy jsme se měli skvěle s třetinovými platy oproti Němcům - právě tak jako dnes. Tehdy nebyla svoboda a volný oběh pracovní síly, kapitálu a zboží, takže naši občané nemohli utíkat s bezplatně získanou kvalifikací za vyššími platy, nebylo možné cizím zbožím vytlačovat to domácí ani nebylo možné, aby si cizí korparace v ČR koupily, co se jim líbí. Pokrok, zdá se, nelze zastavit.

    Miloš Zeman si přesto dovolil do značné míry konat podle své hlavy například vyznamenámím Michala Davida, který si dovolil být úspěšný a oblíbený už za minulého režimu, chartistky Lenky Procházkové, která nepřestala být kritická, Jany Lorencové popisující tunelování České republiky, ředitelky zdravotní školy Ivanky Kohoutové oponující ombustmance a její ideologii, Aleny Vitáskové souzené v zinscenovaném procesu, protože stála v cestě "baronům", politologa Zdeňka Zbořila, který si říká, co chce nebo básníka Karla Sýse také odmítajícího klečet. Jejich vyznamenání je také činem a prezident Zeman má pravdu, že slova může říkat každý, na činy se každý nezmůže.

    0 0

    29.10. 2018   rozhovor pro Rukojmí
    Představme si nyní Ing. Vitáskovou, která včera převzala státní vyznamenání - medaili Za zásluhy I. stupně, především za svůj boj proti solárním baronům, o nichž též napsala tři knihy. Vystudovala fakultu pozemních staveb VUT v Brně. Od roku 1974 pracovala na různých pozicích v Severomoravské plynárenské, a.s., Ostrava, naposledy ve funkci generální ředitelky a místopředsedkyně představenstva. V letech 2001–2003 působila ve společnosti Transgas, a.s. a RWE Transgas, a.s., ve funkci předsedkyně představenstva a generální ředitelky.
    V období 2004–2007 byla předsedkyní představenstva Pražské teplárenské. Byla prezidentkou Klubu plynárenských podnikatelů. Obdržela titul Manažerka roku 2002; 20. července 2011 byla jmenována předsedkyní Energetického regulačního úřadu, a to s platností od 1. srpna 2011 na funkční období šesti let. Dnes už proto v čele ERÚ není, má ale svůj Institut Aleny Vitáskové, který rázně brojí proti justiční mafii..

    V mládí by ji brali jako modelku všemi deseti, měla však vyšší ambice, avšak ve snaze vyrovnat se v profesní sféře mužům dopadla v konečné fázi zatím hypoteticky bledě; dostala 8,5 let vězení, byť se ničeho nedopustila, když se odvolala, dostala asi za drzost navýšení trestu o 2,5 mil. Kč peněžité pokuty; tak podala trestní oznámení na svého soudce a napsala o tom knihu: „Solární baroni – Organizovaný zločin“… Také to bylo důvodem pro udělení Ing. Vitáskové medaile Za zásluhy I. stupně...

    Dalšími z 41. vyznamenaných mezi mými přáteli byl též In memoriam Prof. Rajko Doleček i bývalá novinářka Jana Lorencová, moje dávná kolegyně z redakce Moravskoslezského dne. Známá je zejména v souvislosti s kauzou lehkých topných olejů, které se věnovala v 90. letech, kdy získala několik novinářských ocenění. Ve svých vystoupeních mimo jiné kriticky upozorňovala na aktivity Zdeňka Bakaly v souvislosti s kauzou OKD. (Seznam všech vyzamenaných osobností na konci článku...)Slavnosti na Pražském hradě se mimo jiných havloidních zbabělců Feriho či šlofíkového Schwarzenberga nezúčastnil ani Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, kterého právě Ing. Vitásková průběžně a nemálo zkritizovala. Nepřišli ani Kalousek, Gazdík a další odpůrci prezidenta Zemana, jemuž pořád ještě zbývají skoro tři miliony jeho voličů: http://www.rukojmi.cz/clanky/6602-alena-vitaskova-rada-eru-doslo-k-poruseni-zakona-vyzyvame-nsz-pavla-zemana-a-statniho-zastupce-speldu-aby-konali-a-nebyli-necinni

    Nyní rozhovor, který s Ing. Alenou Vitáskovou vedly internetové noviny Rukojmi.cz před tímto slavnostním aktem:

    Jak jste reagovala na fakt, že Vám chce pan prezident Zeman udělit státní vyznamenání?


    Pan prezident se k tomu vyjádřil v rádiu v neděli 15. 4. na Frekvenci 1. V tomto rozhovoru sdělil, že mi chce udělit Státní vyznamenání. Víte co to pro mě znamená? Jsem nesmírně poctěna, že pan prezident ocenil moji práci. Jsem nadšena, mám radost, velmi si jeho slov vážím. Je příjemné, když vás na ulici osloví cizí lidé a sdělí: „Pan prezident řekl, že vám chce dát státní vyznamenání. Ani nevíte, jak vám to přeji. Mám radost, že vaši práci pro nás obyčejné lidi ocenil“.

    Pan prezident Zeman je v jednom ohni, setkáváte se...?


    Pokud se s panem prezidentem setkám, je to pro mě vždy velká pocta, je to vždy velmi příjemné setkání s mnoha novými poznatky. Stále se mám co učit.

    Jak jste se poznali?

    S panem prezidentem Zemanem se osobně znám od doby, kdy jsem nastoupila na Transgas do funkce předsedkyně představenstva a generální ředitelky. Bylo to v roce 2001, před privatizací českého plynárenství. V té době byl pan prezident ve funkci premiéra a pan Miroslav Grégr byl ministrem průmyslu. Ráda na to období vzpomínám. Velmi dobře se v té době pracovalo.

    Vraťme se teď k důvodům vyznamenání; jaký byl Váš spánek po těch uplynulých 1 831 probdělých nocích, když jste čekala na 8,5 roku vězení, byť jste setnula jednu z bezpočtu hlav bestie zvané česká justiční mafie…? Bylo to nějak tak, jak jste psala v prvotině: „Na prahu vězení“…?

    "Stále se mi ve spánku vrací sen, že stojím před vstupem do opavské věznice, stiskla jsem tlačítko zvonku a čekám na vpuštění. Připadám si, že stojím před pekelnou bránou a přemýšlím, co mne za ní potká, jak budu snášet ponižující život vězenkyně. Poblíž postávají bývalí šéfové mého úřadu, kteří vystupovali u soudu jako svědci obžaloby, a nyní vyčkávají, až za mnou zapadne brána věznice. S nimi i další „příznivci“...."

    Ano, je to stále tak, jak jsem psala v brožurce "Na prahu vězení", která vyšla před dvěma léty. Pokud usnu, tak prožívám stále to, co jsem v ní popsala. To peklo se mi vrací, noc co noc, pokud na chvíli usnu. Stále ještě velmi špatně spím, proto mohu psát.

    Můžete dnes zapřemýšlet, co byste řekla soudci, který Vás poslal na 8,5 roku do vězení? Zopakovala byste svá slova z knížky?
    Nemusím moc přemýšlet, co bych panu soudci Novotnému a jeho přísedícím, kteří rozhodovali o vině a trestu, sdělila: „Jste vrazi v taláru, a já vám přeji, abyste se ve zdraví dožili toho, až vás bude jednou někdo soudit. Přeji vám, abyste si prožili alespoň pár let toho pekla, co prožívám já…. Velmi dobře víte, že jsem se ničeho nedopustila, přesto jste mi a mé rodině, mým blízkým zcela zničili život a zdraví.“

    A nyní ta citace z brožurky "Na prahu vězení":

    "Cítím v zádech jejich úsměšky, slyším šeptání. Jsou zde všichni: můj předchůdce Josef Fiřt, jeho náměstek Blahoslav Němeček, můj pozdější náměstek Antonín Panák, také právnička Barbora Ilečková. Nechybí zde ani policejní rada Pavel Pinka, statní zástupce Radek Mezlík a soudce Aleš Novotný se svými přísedícími Eliškou Vránovou a Dobromilou Hronovou i náhradníkem Ivanem Procházkou, dále polovina poslanců, někteří ministři bývalí i současní, prostě všichni účastníci štvanice, která je završena zhanobením demokracie a práva na spravedlnost mým odsouzením. Stejně jako podpora fotovoltaických elektráren pokřivila ceny energií, musela být pokřivena spravedlnost, aby se mě zbavili..."

    Snímek Břetislava Olšera

    Můžete připomenout, co napsal v doslovu ke zmíněné prvotině Váš mluvčí přes soudní pře Zdeněk Jemelík, který se zmiňuje o soudní schizofrenii, jež je součástí justiční mafie…? Souhlasíte s tímto vyjádřením?

    S níže uvedeným vyjádření pana Ing. Zdenka Jemelíka plně souhlasím. Souhlasím rovněž s jeho mnohými články, které k stavu justice uvádí na svém blogu. Je to člověk empatický, velmi vzdělaný, moudrý, znalý věci a jsem ráda, že mezi námi takoví lidé jsou.

    "V době, kdy se toto vše odehrávalo, Alena Vitásková ještě ani netušila, že by se mohla stát předsedkyní ERÚ, stejně jako Michaele Schneidrové se o dráze ředitelky licenčního odboru ERÚ nemohlo zdát ani v nejbujnějších snech. Před soud se dostaly proto, že neumožnily nápravu údajného pochybení ERÚ z 31. prosince 2010, jednajíce ve prospěch Zemků, s nimiž se měly znát… Přičlenění jejich věci k stíhání dalších osmi obžalovaných je výrazem zvláštní zlomyslné péče především ze strany žalobce, který se takto přičinil o jejich zatížení desítkami hodin zbytečně promarněného času a zcela neúčelným zvýšením nákladů na obhajobu a ze všeho nejvíc bezohledným dlouhotrvajícím vystavením stresu. Bez viny ovšem není ani soud, který mohl a měl vyčlenit věc obou dam do samostatného řízení..."

    Pořád jste zajedno s jeho slovy, že rozhodnutí bez důkazů je dle jeho laického názoru nezákonné, neboť soud má povinnost rozhodovat pouze na základě spolehlivě prokázané důkazní situace. Důkazy nelze nahradit soudcovskými fantasmagoriemi. Soudce Aleš Novotný se v teoretickém myšlení dostal dále než zlopověstný stalinistický prokurátor Andrej Januarjevič Vyšinski, který do sovětské justiční praxe prosazoval zásadu, že korunní důkaz je samotné přiznání obžalovaného. Aleš Novotný se nemůže odvolat ani na ně. Z jeho úvah drze vyčuhuje účelovost, páchnoucí na sto honů: Alena Vitásková musí být zničena, ať je vinna či nikoli, vždyť pouze kvůli tomu byla přihozena k ostatním obžalovaným...?

    Ano, plně souhlasím s výše uvedeným, jen jsem povinna doplnit. Ani komunistická zlovůle padesátých let si nedovolila odsoudit a přiznání. Přestože předem připravené přiznání z obžalovaných vytloukli. Je pravda, že jsme trochu pokročili, přiznání již z vás nevymáhají fyzickým násilím. Vždyť vás mohou odsoudit bez důkazů a přiznání. Běhá vám také mráz po zádech, když po téměř 70 letech od komunistického lynče slyšíte větu: „Řekl jsem vám výši trestu, to mám vymýšlet i zločin?“ Prokurátor padesátých let Urválek se musí v hrobě smát…

    Snímek Břetislava Olšera

    Měla jste kromě sazby 8,5 roku vězení po svém odvolání proti tomu naopak navýšení tohoto trestu o 2,5 mil. Kč peněžité pokuty. K tomu si též přisadil Týdeník Respekt, když na svých stránkách zveřejnil informaci o tom, že „Alena Vitásková v čele Transgasu je registrována jako agentka“. Nato přichází Vaše žaloba; nechtěla jste po týdeníku omluvu, ale deset milionů korun jako satisfakci za to, že Vás Respekt „vyřadil zveřejněnou nepravdou ze slušné společnosti a diskvalifikoval pro působení ve výsadních manažerských funkcích“; důkazy pro verdikt, že jste nebyla vědomou spolupracovnicí a jste tedy nevinná, potvrdil ostravský soud. Na konci pak stálo konstatování Nejvyššího soudu, že „šlo o citelný zásah do osobnostních práv“ a náhrada za Vaši újmu činila v duchu spravedlnosti po česku - sto tisíc korun... Jaká byla Vaše reakce?

    Opravdu si to již přesně nepamatuji, zda částka nakonec nebyla vyšší. Ta událost se stala asi před patnácti lety. Tenkrát týdeník neuhradil v termínu, tak jsem na ně poslala exekutory. Nyní již nemáme mezi sebou žádné závazky, ani pohledávky.

    Transgas. Tento scénář se pak opakoval i v dalších firmách, nejvíce se ale rozvinul během Vašeho působení v ERÚ. V průběhu roku 2013 Vaše auto chtěl někdo vytlačit z dálnice D1 mezi Prahou a Jihlavou. Poté jste získala jako předsedkyně ERÚ ochranku Policie ČR. Útokem se na utajeném jednání zabývala bezpečnostní rada státu pod vedením tehdejšího premiéra Nečase. Někdo Vás chtěl zabít také tím, že poškodil výtah v domě, kde bydlela...? Kdy se toto všecko štvaní zklidnilo…?

    Transgas, to bylo něco jiného. Připravovala se privatizace plynárenství a pochopitelně s tím byly spojeny různé zájmy. Výsledek celého procesu byl nad očekávání analytiků. Český stát obdržel 134 mld. Kč, místo 60 až 80 mld. Kč, které odhadovali špičkoví ekonomové a analytici. Jednoduše jsem Transgas velmi dobře na prodej připravila s jediným zájmem, aby stát, který se k prodeji rozhodl, dostal za plynárenství co nejvíce peněz do státní pokladny. Dovedete si představit skupiny různých lobbistů, jak přišli zkrátka? Obešlo se to bez nich a peníze přišly do státního rozpočtu, českým občanům. To jsem nikoliv poprvé naštvala darmošlapy a svoloč.

    Útoky na moji osobu v pozici předsedkyně ERÚ pocházely pravděpodobně ze stejné dílny svoloče, která se živí jako pijavice z různých podpor udělovaných státem ze státního rozpočtu, tj. z peněz daňových poplatníků. Měla jsem rok policejní ochranu. Doufám, že se vše uklidňuje po mém ukončení funkčního období na ERÚ, tj. srpen 2017.


    Jako šéfka Energetického regulačního úřadu (ERÚ) jste přišla s nápadem, aby bylo sídlo nového superregulátora v Ostravě, který by dokázaly státní správu Moravskoslezského kraje obohatit svými vědomostmi a letitou praxí v oborech, které by nový úřad zahrnoval. Zvýšení zaměstnanosti a potažmo i životní úrovně by zamezilo většímu odlivu občanů kraje, kteří zde nenachází další uplatnění, a to potažmo znamená rozvoj regionu obecně. Trvá ještě tato Vaše myšlenka…?

    Ano, tento návrh jsem uplatňovala ještě ve funkci předsedkyně ERÚ, kdy vláda Bohuslava Sobotky připravovala superrregulátora. Navrhovala jsem, aby byl v Ostravě. Ale to není podstatné. Superregulátor bude, nebo nebude, to je věc názorů a skutečné náplně tohoto úřadu. Není možné vymýšlet úřad, který bude stát daňové poplatníky další peníze a nebude společnosti nic přinášet, nebo se dokonce stane jen odkladištěm politiků, kteří budou pobírat tučné platy za vymyšlenou práci.

    Považuji za důležitý pro náš region jiný můj návrh, který jsem pracovně nazvala „rázová vlna“. A to je přestěhování částí státních institucí z Prahy do Ostravy. Hrubým propočtem se jedná o cca 3 000 pracovních míst (vysokoškoláků a středoškoláků). Praze by se ulevilo. Lukrativní budovy, dokonce v jejím centru, ve kterých nyní sedí úředníci, kteří nemusí mít sídlo v Praze, by se mohly uvolnit. Ostravsko, které trpí tím, že žádná vláda nepřipravila restrukturalizaci regionu, kdy se muselo počítat s ukončením těžby uhlí, či snížením výroby v těžkém průmyslu, by mohlo dostat šanci na nový život. Katastrofální snížení počtu obyvatel – odliv mladých by se mohl zastavit. Instituce a jejich zaměstnanci by vytvořili základ pro nový region, podpořila by se vnitřní spotřeba, rozvíjely by se služby, soukromé podnikání.

    Region by měl šanci na budoucnost. Tak se potácíme s tím, že se můžeme stát drogovým centrem bez budoucnosti pro mladé lidi. A to je velmi špatná perspektiva pro nás všechny. Pokud se chcete zeptat, proč rázová vlna? Protože se dá do dvou let změnit ráz tohoto regionu. Tak jak jsme při budování průmyslu byli dříve „ocelové srdce republiky“, tak bychom klidně nyní mohli být „Instituční Ostravsko“. Vždyť je tu tak krásně, musíme do regionu vrátit život a zastavit odliv mladých. A to se lukrativní budoucností udělat nedá. Ostravsko – jako centrum státních institucí, to je šance pro život. O svém návrhu jsem informovala před nedávnem i premiéra Andreje Babiše.

    Pro 51 procent Čechů je cena hlavním faktorem při výběru dodavatele plynu a elektřiny. Stále více lidí se ale také zajímá o kvalitu služeb dodavatele. Na co si dát pozor, abychom ušetřili a byli spokojení s dodavatelem? O tom se diskutovalo v pořadu „Máte Slovo Michaely Jílkové“, v němž jste byla jedním z hostů. Vzpomenete si na svá slova, že Energetický zákon je paskvil z dílny Ministerstva průmyslu a obchodu, za který nesl odpovědnost exministr Jan Mládek (ČSSD)…?


    Víte, tvorbu legislativy jsem napadala a vyčítala jsem nedostatečnou srozumitelnost, či nejasnost zákonů. Poslední novela Energetického zákona, za kterou byl zodpovědný tehdejší ministr průmyslu Jan Mládek (ČSSD), tak to byl opravdu paskvil, se kterým se stále potácíme. Bohužel se zákony nedělají pro občany, ale mnohdy pro tuneláře a šmejdy. Náprava je velmi složitá, když vidíte stejné lumeny znovu vyjednávat o vládě…Budete psát pokračování Vašich úžasných knih?

    Velmi jste mě potěšil, že jste nazval mé knihy úžasné. Těším se rovněž odezvě čtenářů a mám obrovskou radost na besedách s nimi. Trilogie Solární baroni je dokončena, poslední díl „Vrazi v taláru“ vyšel v květnu letošního roku, pokřtěn byl v Domě knihy v Ostravě. Jelikož již nyní mě čtenáři na besedách zpovídají, zda budu v psaní pokračovat, tak pochopitelně budu. V plánu a také rozpracované mám náměty na několik knih. Cikánský baron, Ve stínu gilotiny a stále laškuji s dílem pro děti Aiki. Jsem totiž babička dvojčat a klukům to dlužím. Doufám, že i poslední námět knihy Filantrop, čtenáře zaujme. Musím ještě podotknout, že se jedná o pracovní názvy knih, přičemž témata mám rozpracována, všechny náměty pochází z reálu.

    Máte nyní svůj institut Aleny Vitáskové? Můžete představit v hrubých rysech jeho pracovní náplň?

    Institut Aleny Vitáskové z.s. jsem založila po ukončení funkce na ERÚ. Institut se věnuje tomu, co jsem vlastně dělala celý život v různých manažerských funkcích, podnikání, ale i ve státní sféře. Snažila jsem se pracovat tak, aby moje práce byla prospěšná celé společnosti. A chci tak pokračovat i v Institutu. Chránit práva a svobodu občanů, pomáhat jim tak, kde to budu umět. Určitě si říkáte, zapsaný spolek, zase nějaká pijavice na veřejných financích!

    Mohu všechny čtenáře ujistit, že z veřejných financí bych nevzala ani korunu na podporu činnosti Institutu, žádný grand z finančních prostředků EU. Jsem přesvědčena, že různé neziskovky jsou příživníci na systému a jsem zásadně proti tomu, aby dostávaly peníze z veřejných financí! Jestli se nepletu, tak náš stát vydává ročně ze státního rozpočtu na podporu těchto neziskovek 18 mld. korun. Doufám, že se nepletu. V této souvislosti považuji za hanebné starobní důchody, kdy jejich výše mnohým důchodcům neumožnuje důstojný život. Prý nejsou peníze na zvýšení.

    Co říkáte na nespokojenost mladých lidí se situaci v zemi, která má nejnižší nezaměstnanost v Evropě, je na čele zemí s jedinečným ekonomickým růstem, jsem šestá země na světa v otázce bezpečnosti, zatím bez afrických běženců...? Nemáte chuť jim říct, že si neváží dobrého bydla, že před rokem 1989 jsme nežili v zemljankách, jak si myslí učitelka z Brna, co chce přepsat dějepis, že Evropu od Hitlera osvobodily USA...?


    Mladí lidé, to je vždy revolta, nechají se strhnout, jsou radikální. Ani my jsme nebyli jiní. Já osobně jsem s tím měla problémy již v šesté třídě základní školy. A to byl opravdu jiný režim. U dnešních mladých mě více vadí to, že si nechají vymývat mozek nepravdivou propagandou. Nezkreslené dějiny je nutné znát a pak si dělat svůj vlastní názor na věc, vždyť to je ta vzácná a možná jediná výhoda demokracie. Takže mladým bych chtěla jen vzkázat: „Nenechte se ovlivňovat svoločí, která vás chce zneužít pro své majetnické zájmy, nikoliv pro lepší život nás všech.“

    Máte však také svůj soukromý život, lidi a místa, kde s nimi odpočíváte, abyste unikla politické zvůli, která Vás obklopuje...?

    Miluji svůj domov, malou zahrádku. Je to místo, kde se opravdu nabíjím. Teď kvete zlatice, za chvíli to bude zlatý déšť. Jak je u nás doma krásně. Zbývá nám jen zbavit se těch pijavic.

    Na závěr motto z mé knihy "Solární baroni - organizovaný zločin": Přijde fízl k solárníkovi a říká: "Dej mi pět (myšleno 5 milionů korun), nebo tě nechám stíhat." Solárník zakoulí očima, zapotí se a není schopen vydat hlásku. Fízl si to vyloží po svém a říká: "Tak dej deset a budu stíhat Vitáskovou..."

    Srdečně děkuji za milé povídání pro internetové noviny Rukojmi.cz a přeji splnění všech Vaši přání a plánů; hlavně však zdraví - to ostatní pak přijde samo, věřte mi, něco už o tom vím...

    Přehled vyznamenaných osobností k 100. rokům Československa: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/statni-vyznamenani-28-rijen-seznam-prezident-milos-zeman-2018_1810252050_lac

    http://www.rukojmi.cz/clanky/5345-jak-drza-holka-energicka-energeticka-alena-vitaskova-konecne-po-uplynulych-1-831-probdelych-noci-setnula-jednu-z-bezpoctu-hlav-bestie-zvane-ceska-justicni-mafie

    0 0
  • 10/29/18--14:16: Čas váš nový byt prodat?
  • Erik Best
    29. 10. 2018 EB
    Sofistikovaní investoři se už měsíce, ne-li roky, připravují na příští finanční krizi a až přijde, nezaváhají. Podle nedávné zprávy nedělá Petr Kellner z PFF nic jiného, než že se na krizi připravuje. Od poslední krize hodnota jeho majetku vzrostla o 158 % na 15,5 miliardy dolarů, takže by se dalo říct, že už má za sebou v této oblasti prokazatelné úspěchy. 



    Nepochybně se řídí radou guvernéra ČNB Jiřího Rusnoka (o které jsme se zmiňovali v úterý): „Musíme ale vnímat, že žijeme v období plném nejistot. Každý se musí na své úrovni snažit minimalizovat rizika.” Pro Kellnera to může znamenat navyšování dluhů, takže až přijdou problémy, banku bude mít v hrsti on (jak praví staré finanční pořekadlo*). Pro obyčejné smrtelníky je vhodná strategie možná opačná: snížit zadlužení tak, aby banka neměla v hrsti je. Pokud nemáte k dispozici tým, který vám připravuje tabulky, můžete alespoň vytáhnout kalkulačku a udělat si odhad, co by krize znamenala pro vaše hypoteční splátky.

    *dlužíte-li bance málo - má v hrsti ona vás, dlužíte-li bance mnoho - máte v hrsti vy ji.


    0 0


    Lubomír Man
    29. 10. 2018
    Kdo tu scénu viděl, dlouho na ni nezapomene. Matka s pláčem zaplavenou tváří přijímá z rukou hlavy státu státní cenu pro svého syna, který ji obdržel za to, že padl. A to nikoli při obraně své vlasti, což by byl jediný případ, kdy by se ta smrt dala srovnat se svědomím těch, kteří jej do boje vyslali, ale on padl v cizí zemi, od jeho otčiny vzdálené tisíce kilometrů, kdesi v pustých nehostinných horách a ve válce – vedené v zájmu koho?


    Prý v zájmu boje proti terorizmu, řekli jí, když ji zprávu o vyznamenání padlého syna oznamovali, a ona to nechápala a nepochopí to samozřejmě nikdy. Což je stále ještě lepší, než kdyby chápala a pochopila. Kdyby věděla, jaký planetární podvod se za „bojem proti terorizmu“ skrývá. Kdyby tušila, že onen „terorizmus“ přivedli na svět nikoliv ti, proti kterým její syn v Afghánistánu bojoval, ale - jak ve svých knihách svorně dokazují renomovaní američtí autoři P.R. Griffen a E. Woodsworthová, Ron Unz a Ch. Bollyn – stojí za ním vojenskobezpečnostní komplex velkého státu za oceánem, který svůj zločin proti dvěma tisícům svých občanů obrátil ve vinu téměř všech zemí Středního východu, do nichž pak už i s plnou účastí svého státu vysílal trestné výpravy a přeměňoval je z kvetoucích zemí - a to pěkně jednu po druhé - v pustiny a trosky. A teprve tímto mnohaletým válečným tažením přivedl světový terorizmus na svět.

    A smysl toho všeho? Vojenskobezpečnostní komplex mohl ve válečné vřavě daleko od hranic své země rozjet svá výrobní kolečka do plných obrátek, zvýšit zisky i svůj roční rozpočet a získat část tamních ropných zdrojů do svých rukou. A Izraeli, svému spojenci téměř pokrevnímu, odstranil z cesty skoro všechny jeho rivaly – s dosavadními a zřejmě jen dočasnými výjimkami Sýrie a Iránu

    To tažení pokračuje, cizí voska dál šlapou země, ve kterých nemají co pohledávat, občané těch zemí se cizí přítomnosti na své půdě brání, jak mohou, včetně prostředků, které v tomto případě alibisticky nazýváme teroristickými, a řekl bych, že málo slouží naší cti české a řekněme i masarykovské, že jsme v téhle krvavé komedii o hodné Americe a zlých teroristech – a to ať už po domluvě či násílím - přijali roli. A když pak navíc smrt našich vojáků v téhle „protiteroristické válce“ daleko od nás vydáváme za cosi vlasteneckého a dokonce i vznešeného, dumám nad tím, má-li pokrytectví ještě nějaké hranice, či už je všechny dočista ztratilo.

    0 0

    Jiří Baťa
    30. 10. 2018
    Není zřejmě nijak statisticky podchyceno, kolik občanů se osobně zúčastnilo oslav 100. výročí vzniku Československa, ale nebudu daleko pravdy, že to byla sotva čtvrtina všech občanů a to si myslím, že jsem hodně nadsadil (domácí dýchánky na téma výročí se nepočítají). Myslím, že oslav a účasti občanů na nich se zhostila především „Matička“ Praha, v ostatních městech šlo víceméně jen o symbolické oslavy. 



    Není divu, ty oslavy mají značně nahořklou příchuť a také poněkud abstraktní a falešný obsah.Oslavovat totiž něco, co už není, je opravdu nepatřičné. Nic méně, proti gustu žádný dišputát, kdo chtěl a měl důvod slavit, slavil, kdo uznal, že není co slavit, neslavil. Osobně patřím k těm druhým, což ovšem nic nemění na věci, že oslavy na celorepublikové úrovni proběhly.

    Občany, účastnících se oslav, lze rozdělit na několik skupin. První skupina bude ta část občanů, kteří se prezentují jako veřejní a političtí představitelé státu, bez jejichž účasti by oslavy vlastně ani být nemohly. Tyto občany považujme za naprosto samozřejmé účastníky. Následuje druhá skupina z řad tzv. občanských aktivistů, kteří se zúčastňují ani ne tak z podstaty oslav, jako z potřeby se ukázat, dát o sobě vědět. To jsou lidé, kteří nechybějí na žádné větší veřejné akci, manifestaci, demonstraci apod. Nelze vyloučit, že jsou „dobrovolně“ organizováni, často i za úplatu (viz červené karty apod.). Tito lidé často strhnou i své přátele, kamarády, známé, neboť takové akce se pro ně stávají příležitostí se (jednak) někomu zavděčit, dát najevo ničím argumentačně nebo věcně podložené projevy nesouhlasu, odporu nebo se prostě jen tak příležitostně vyžít („pozitivně“ vykřičet) a anonymně (převážně nevhodně) či jinak vyřádit. Tito lidé svou účastí nesledují, tím méně podporují nějaký významový smysl nebo (ideový) význam oslav (či jiných akcí), je to prostě tu menší, tu větší „grupa“ lidí, kteří se jdou příležitostně soukromě „pobavit“.

    Další skupina „oslavujících“ jsou či mohopu být občané, kteří svou účast na akcích v rámci oslav berou jako příležitost k rodinné procházce, výletu, aktivity, zábavy apod., aniž by tom u dávali nějaký smysl, vlasteneckou hrdost, myšlenku, uvědomění. Prostě zúčastňují se podobně, jakoby šli na Matějskou pouť. K nim se také řadí občané, kteří se náhodou, v jistou dobu nachází na jistém místě.

    Početně nejmenší je skupina občanů, zúčastňujících se oslav vzniku Československa, které lze považovat za občany se vztahem k vlasti, s vlasteneckým cítěním, s národní hrdostí, s upřímným vztahem a zájmem o existenci státu a republiku, tedy o vlastence. Mnohem větší část takto smýšlejících občanů se však osobně či bezprostředně oslav nezúčastnila, vědoma si absurdnosti, nabubřelosti, falešnosti a nesmyslnosti jinak (pro někoho) velkolepých oslav.

    Není proto od věci se zamyslet nad tím, nakolik jsou, resp. byly oslavy 100. výročí vzniku Československa smysluplné, opodstatněné a významné, resp. zda občany oslavy vůbec nějak pozitivně oslovily či ovlivnily. Nepochybně svůj význam oslavy jistě měly, ale je to stejně neupřímné, jako by se rozvedení manželé podesítkách let s velkou slávou oslavovali rozvod. Jsou občané, kteří ať už se oslav účastnili nebo ne, mají nějaký osobní vztah k těmto oslavám, stejně jako jiní občané, co oslavy zpochybňují jako nepatřičné a k události či oslavám mají negativní vztah. Nabízí se legitimní otázka, kolik takto osobně zúčastněných občanů na oslavách lze považovat za skutečně přesvědčené, upřímné a čestné vlastence-čechoslováky? Tedy lidí, kteří se opravdu hrdě hlásí k vlasti v duchu Masarykova a Štefánikova odkaz, myšlenek a ideí a jaký vůbec mají názor na rozdělení republiky, tedy ke skutečnosti, že pod falešnými, dehonestovanými idejemi oslavujeme něco, co již 26 let neexistuje?

    Na druhé straně nelze nevidět neskrývanou radost či uspokojení těch, kteří z velkorysých oslav, resp. současného stavu republiky, která svým způsobem a z velké části už ani není naše, mají osobní prospěch. Z republiky, která se stala vazalem EU, NATO, západní zahraniční politiky, republiky, která je ovládána profláknutými politiky, kteří se hrdě a otevřeně hlásí k militantní, dobyvačné, po válce toužící politice USA, politiky, kteří se nás snaží zatáhnout do pochybného multikulturního světa, imigrantského, pohříchu islamistického naturelu atd., atd. Z oslav 100. výročí vzniku Československé republiky se můžeme i nemusíme radovat, každý podle svého gusta, či lépe podle svého vědomí a svědomí.

    Osobně se domnívám, že tyto oslavy nemají či neměly, kromě politických a osobních efektů exponovaných politiků a VIP osob jiné politické, ideologické, geopolitické důvody a opodstatnění, než falešné, pokrytecké a prospěchářské cíle. Československá republika, skládající se z národních územních celků Česka a Slovenska neexistuje, vize o svébytnosti jednotné a samostatné republiky (viz vazby na EU a NATO) podle T.G. Masaryka byly pošlapány a zadupány, jeho myšlenky a ideje jsou bezostyšně zneužívány, účelově a prospěchářsky proklamovány. „Tatíček“ Masaryk se stal účelovým idolem a ikonou pro bezcharakterní politiku současných rádoby demokratů a liberálů, kteří se o Masaryka jen opírají (či otírají), avšak podle něj nekonají. Jinak by totiž k rozdělení Československa nemohlo dojít. Tak o co (a hlavně komu) na oslavách 100. výročí vzniku Československa vlastně šlo? Odpověď: mnohým o mnoho, ale to je už jiná historická kapitola.

    Závěrem jen zmíním, že se již v Česku zvedá vlastenecká názorová vlna, požadující opětné spojení obou republik v jeden celostátní útvar, Československou republiku. Jeho naplnění či realizace je, vzhledem k mezinárodní situaci, ale také naší členské závislosti (připosranosti) vůči EU a NATO (s americkým establishmentem v zádech), víceméně nepravděpodobná, ne-li takřka vyloučená. Což ale bude nejméně vadit politikům a těm, kteří jsou již dostatečně do stávajících geopolitických struktur zafixováni. A požadavek občanů? Nic, jako vždy!

    0 0

    Muammar Kaddáfí
    30. 10. 2018  LentaRu a PrvníZprávy
    Část finančních prostředků zabitého libyjského vůdce Muammara Kaddáfího zmizela z belgických bank. S odkazem na televizi RTBF to uvedla agentura Lenta.

    Přístup k financím Kaddáfího byl v roce 2011 zmrazen rozhodnutím Rady bezpečnosti OSN. V té době měly BNP Paribas, Fortis, ING, KBC, Euroclear Bank v držení více než 14 miliard eur.

    Vzhledem k tomu, že se rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN nevztahuje na vzniklé úroky, během osmi let se tato částka zvýšila o 3-5 miliard eur a tyto příjmy někdo neznámý vybral. Pravděpodobně šly peníze frakcím v Libyi a belgická strana začala vyšetřování.

    Rusko podrážděně: To Britové uvrhli Libyi do současného chaosu!

    8. března byla oznámena ztráta 10 miliard eur ze zmrazených libyjských aktiv. K 29. listopadu 2013 činily tyto aktiva více než 16 miliard, ale na podzim roku 2017, kdy se královské úřady po vyšetřování případu praní špinavých peněz chystaly zabavit majetek, se ukázalo, že na účtech zůstalo pouze pět miliard.

    Muammar Kaddáfí byl 20. října 2011 zabit povstalci povzbuzenými NATO. Po jeho smrti se rozpoutala občanská válka, část území byla obsazena radikálními islamisty. Výsledkem je, že v současné době existují dvě vlády v zemi: na východě, ve městě Tobruk sídlí zvolený parlament a na západě v Tripolisu existuje vláda národní dohody vytvořená s podporou OSN a západních zemí.



    0 0

    Pavel Letko
    30.10.2018 E-republika
    Bojujeme za svoje zájmy, respektive zájmy těch, co nám vládnou, s dobrem, spravedlností, demokracií, natož láskou to nemá naprosto co dělat.



    Z jednoho rozhovoru

    “Tak nám zabili Procházku.“
    „Kterýho Procházku?“
    „Tomáše, toho kynologa z Hrádku nad Nisou.“
    „Tak to je dobrý. A kde se to panu Procházkovi, stalo?”
    „Práskli ho z 80 metrů na základně Šindánd z automatický pušky M14, jel tam s tím svým čoklem v automobilu Toyota.“
    „Tak to se podívejme, v Toyotě. Jó takovej pán si to může dovolit, a ani si nepomyslí, jak taková jízda automobilem může nešťastně skončit. A v Šindándu v provincii Herát k tomu, to je v Afghánistánu. To udělali asi ti ztracení kluci židovští, afghánští Paštuni. My holt jsme se jim do toho Herátu neměli cpát.“
    „Tak pan Procházka už je na pravdě boží. Dlouho se netrápil. Byl hned hotovej, to vědí, s americkou puškou nejsou žádný hračky. Před radnicí v Hrádku prý vlaje černý prapor, máme pěkný podzim, lidé tam budou moci zapalovat svíčky.“
    „Ztráta to je, to se nedá upřít. Hrozná ztráta. Von se Procházka nedá nahradit nějakým pitomou. A je to ostuda, jsou toho plný noviny. U nás před léty v Budějovicích probodli na trhu v nějaké takové malé hádce jednoho obchodníka s dobytkem, nějakého Břetislava Ludvíka. Ten měl syna Bohuslava, a kam přišel prodávat prasata, nikdo od něho nic nekoupil a každý říkal: ‘To je syn toho probodnutýho, to bude asi taky pěknej lump.’ Musel skočit v Krumlově z toho mostu do Vltavy a museli ho vytáhnout, museli ho křísit, museli z něho pumpovat vodu a von jim musel skonat v náručí lékaře, když mu dal nějakou injekci.“

    Tolik parafráze Haškova Švejka na aktuální dění.

    A teď vážně

    Pan Procházka zemřel z příčiny mnoha faktorů, z nichž můžeme některé vyjmenovat:
    • za imperiální a koloniální zájmy;
    • v důsledku zločinného spiknutí;
    • za zájmy ropných, zbrojních a dalších korporací;
    • v důsledku vlastního rozhodnutí nasadit život za úplatu pro výše uvedené.

    Naproti tomu mohu říci, že rozhodně nezemřel pro demokracii, svobodu nebo tak něco. Jistě nezemřel pro lepší vládu lidu ani v ČR, ani v USA, natož v Hérátu. Stejně tak jeho smrt nikoho svobodě nepřiblížila, vyjma těch, kterým otevřela oči a nasměrovala jejich životy mírumilovnějším směrem. Procházet se ozbrojen po cizí zemi prostě není a asi nikdy nebude bez rizika. Nikdo nemá rád, když se mu v pokoji producíruje cizí ozbrojenec. Ne každý na této zemi je pacifista, i když bych si to přál, ale naopak spousta lidí vyznává „zub za zub“ a „oko za oko“. Přinejlepším. Naše kultura bývá krutější. Oběti našich střelců, oběti způsobené našimi vojáky tak citlivě nepočítáme, svíčky nezapalujeme a černé prapory nevyvěšujeme. Smrt člověka pro nás nemá stejnou hodnotu, vyznáváme zákon džungle. Bojujeme za svoje zájmy, respektive zájmy těch, co nám vládnou, s dobrem, spravedlností, demokracií, natož láskou to nemá naprosto co dělat. Přiznejme si to, a hned bude líp. Ocitneme se na začátku probuzení. Taková pravda nás v konečném důsledku osvobodí. Takovou osvobozovací moc nemá Procházka ani jiný příslušník armády, ale jen pravda, která nás osvobodí ze zajetí lži, v níž žijeme, pohybujeme se, jsme.

    P.S.: Omlouvám se pozůstalým, ale takovou dávku patosu, falše a pokrytectví, které se vyvalilo z politického a mediálního prostoru v České republice, si nezaslouží žádný člověk, ať živý nebo mrtvý. Tedy už vůbec ne ten, který Vám byl skutečně drahý a jehož máte ve svém srdci.


    Související články:

    0 0

    Jaroslav Bašta
    - rp -
    30. 10. 2018  PrvníZrpávy
    Minulý týden jsem byl v Moskvě na konferenci, která se věnovala vzniku Československé republiky z pohledu českých, slovenských a ruských historiků a diplomatů, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta.


    Každá ze zúčastněných stran referovala o sto let starých událostech ze svého vlastního úhlu pohledu, ale k žádné kontroverzi nedošlo, naopak zazněly velmi zajímavé příspěvky k málo známým událostem. Inu, vědci a diplomaté mají v popisu své práce povinnost vyslechnout druhou stranu a debatovat o případných rozporech. Tím se velmi pozitivně odlišují od politiků, zejména pak některých.

    Shodou okolností ve stejné době probíhala v Poslanecké sněmovně debata o návštěvě jejího předsedy Radka Vondráčka v Ruské federaci. Jak už je v Čechách (a zvláště v Praze) zvykem, předcházela jí emotivní (a dezinformační) mediální kampaň ze strany opozice. Se zájmem jsem si proto přečetl stenografický záznam z jednání parlamentu. Nad tím, co v něm zaznělo, kroutím hlavou ještě dnes.

    Naše oficiální vztahy s Ruskou federací (když odečtu návštěvy prezidenta Miloše Zemana) jsou poněkud chladné, jak ukazuje frekvence návštěv na nejvyšší úrovni. Český ministr zahraničí byl naposled v Moskvě před třinácti lety, předseda Senátu před jedenácti, předseda Poslanecké sněmovny před deseti. Pravda, premiér Petr Nečas navštívil Ruskou federaci před pěti lety, ale krátce po jeho návratu vtrhlo na Úřad vlády policejní komando, a jeho vláda padla.

    To byl možná jeden z důvodů, proč Vondráčkova návštěva vyvolala takové emoce mezi opozičními politiky a s nimi sympatizujícími médii. Základní námitka zněla jasně – S Rusy se nemluví! Předseda Státní Dumy Vjačeslav Volodin i Valentina Matvijenko, předsedkyně Rady Federace, se navíc nacházejí na sankčních seznamech kvůli anexi Krymu. Toto bylo základní téma všech námitek, které pan předseda Sněmovny velice trpělivě a kvalifikovaně vyvracel. Mimo jiné poukazem na opakované návštěvy svých protějšků z Německa, Francie a Nizozemí.

    Jiří Paroubek: Rusožrouti ve sněmovně ostrouhali

    Argumentace jeho kritiků v zásadě zněla tak, že tam neměl jezdit, a když už tam byl, měl požadovat omluvu za novičok, Krym, válku na Ukrajině, sestřelené letadlo a hlavně za rok 1968, protože jak uvedl pan poslanec Lipavský (Piráti) „my jsme byli Ruskem nebo Sovětským svazem, pardon, Sovětským svazem okupováni, byla nám sem dovezena nesvoboda...“ Když tyto požadavky z úst pana předsedy Sněmovny v Moskvě nezazněly, tak ta návštěva měla přihrbený, lokajský charakter (pochopil-li jsem výroky pirátského poslance správně). V podobném duchu se nesly také projevy poslankyně Langšádlové (TOP 09).

    Přiznám se, že po přečtení celého stenozáznamu jsem měl neodbytný pocit, že něco takového jsem už zažil, slyšel, případně četl. Před lety v Kyjevě, na jednáních Nejvyšší Rady, ještě předtím než proběhla „Revoluce důstojnosti“ a občanská válka. Projevy poslanců marginálních extremistických stran se tehdy vyznačovaly podobnou neznalostí historie, neskrývanou rusofobií a nesly v sobě spoustu emocí, z nichž nejsilnější byly pýcha a nenávist. Jak to dopadá, když podobná politika uspěje, ilustruje dnešní Ukrajina velmi názorně.

    Proto si myslím, že u nás opravdu existují politici, kteří nás nenápadně táhnou na východ. Není to ani do Ruska, ani do Číny, ale do země, kde vládnou oligarchové, a kde se lidé mají každý rok hůř a hůř. Politika zastánců války ani jinak končit nemůže. Zatím jsou u nás v opozici...


    - - -


    0 0

    30. 10. 2018  RamsteinAirBase a PrvníZprávy
    V říjnu dodal Pentagon asi sto kontejnerů s různými zbraněmi a vybavením do letecké základny Ramstein v Německu, informují stránky základny.

    Je to největší dodávka střeliva do Evropy od roku 1999, kdy americké letectvo uskutečnilo více než 900 náletů na Jugoslávii.

    Podle informace je obsah kontejnerů určen tak, aby poskytoval „rychlou reakci na hrozby agresivních hráčů".

    Americký generál vyzval k přípravě na válku s Ruskem!

    Podle stránek základny je tedy účelem nutné dopravit munici co nejrychleji na místo určení.

    Letecká základna Ramstein je největší zámořskou pevností amerického letectva. Dále se zde nachází ústředí amerického letectva v Evropě a pravděpodobně i středisko pro řízení vojenských bezpilotních letounů.






    0 0
  • 10/30/18--10:22: Slavíte si? Tak si slavte!
  • Vyšlo na blogu Tribun 28. 10.2018
    30. 10. 2018
    Dnes slavíme 100. výročí vzniku Československa. Kdo to neví, ten je nejspíš mrtvý, protože těm oslavám se nedá uniknout. Jsou všude, v celém veřejném prostoru. Jsou všude a jsou až vlezlé a mně nejenom proto připadají poněkud nemístné. Už jenom to, že Česká republika slaví 100. výročí vzniku Československa – státu, který už dvacet pět let neexistuje a který jsme sami aktivně demontovali. A teď děláme, jako kdyby se nic nestalo a pořád jsme byli ten stát, který před 100 lety povstal na troskách Rakousko-Uherska. Proč jsme se tedy v roce 1992 víc nesnažili Československo zachovat, když nám na něm dnes tak záleží?


    Ještě větší problém mám ale s tím, že se pokrytecky slaví vznik republiky ve státě, který již dávno rozhodně není „věcí veřejnou“. Česká republika je republikou jen podle jména, není to „věc veřejná“ všech svých občanů, ale soukromá věc jen některých z nich, jako jsou Babiš, Bakala, Kelner, Koláček, Valenta, etc. etc., kteří navíc namnoze mají i občanství jiných států, aby se jim odtud lépe utíkalo. 

    A také soukromá věc zahraničních investorů a nadnárodního kapitálu. 

    Pro naprostou většinu českých občanů je stát více drábem, než matkou. Okázalé vlastenčení to možná na chvíli přehluší, přes záplavu vlajek to mnozí ani nepostřehnou, ale je to tak. Jako kdyby pro republiku stačilo jméno, vlajka a trochu toho území. 

    Ale kde jsou lidi? Kde je lidská vzájemnost? Kde je něco společného, sdíleného, něco, za co bychom bojovali a o co bychom se dělili, něco, co by bylo víc, než jen povrchní klubistické fanouškovství? 

    Bohužel, stádnost není státnost. Vždyť i ten jazyk sdílíme už spíše z lenosti naučit se jiný, než z lásky k němu samému a k lidem, kteří jím shodou okolností také hovoří. Celé dny, týdny a roky se patláme jen v minulosti. I v tento sváteční den, kdy by bylo tak příhodné mluvit o tom, zda chceme dalších 100 let a jaké by ty další roky měly být, se pořád dokola řeší jen minulost. 

    To není oslava, to je funus nadějí, že vůbec nějak budoucnost máme.

    Upřímně řečeno, jsem z toho docela skleslý. Uvědomuji si zcela jasně, že ještě před pár lety bych to vnímal docela jinak a oslavy 100 let Československa bych vítal s hrdostí. Ale to bylo vy dobách, kdy Československo ještě existovalo a kdy pořád žila naděje, že republika v jeho oficiálním názvu bude něco víc, než označení formy ve stylu „akciová společnost“. V dobách, kdy jsem mohl stát, jehož jsem dnes občanem (sice dobrovolně, ale víceméně z lenosti), považovat za svůj. Ale proč oslavovat stát, který mi byl zkonfiskován a následně i se mnou zprivatizován, takže už ho za svůj mohu považovat jen stěží? 

    Žádný stát přece nemá hodnotu sám o sobě, ale jen jako institucionalizované lidské společenství. A to české se rozpadá a nemalý díl viny na tom má právě i pojetí současného českého státu. A my oslavujeme stát, jako kdyby na lidech nezáleželo. Takže jestli chcete slavit, slavte, ale beze mě. Já mám na stát větší nároky, než aby měl vlajku, hymnu, území a represivní aparát, který bude bránit zisky těch, kteří na něm a lidech, kteří v něm žijí, vydělávají.


    - - -

    0 0



    Finian Cunnigham
    30.10.2018   Zvědavec
    Ekonomika Spojených států je vojensko-průmyslový komplex. Proto jakákoliv mnohostranná smlouva o kontrole zbraní, která omezuje zbraně a vojenské napětí, je a priori neslučitelná s fungováním kapitalismu v americkém stylu.


    Záměr, který oznámil prezident Donald Trump ohledně odstoupení USA od Smlouvy o likvidaci raket kratšího a středního doletu (INF) z roku 1987, je nejnovější krok Washingtonu v rušení dohod o kontrole zbraní, jichž bylo těžce dosaženo.

    Spojené státy jednostranně vypověděly smlouvu o omezení systémů antibalistických raket (ABM) již v roce 2002 během vlády tehdejšího prezidenta G.W. Bushe. Toto porušení desítky let staré smlouvy vedlo k zavedení amerických raketových systémů v Evropě, a to blíže k ruskému území, protože Američany vedená vojenská aliance NATO neúnavně expandovala směrem na východ.

    Odstoupením USA od smlouvy INF bude svět nebezpečnější, Rusko bude přinuceno „obnovit rovnováhu“ - Kreml

    Pokud Trump skutečně vypoví smlouvu INF, zůstane ve struktuře kontroly zbraní pouze jediný zbývající pilíř - smlouva START, omezující rozmístění všech druhů jaderných zbraní. START má vypršet v roce 2021, a několik radikálních amerických politiků se již nechalo slyšet, že je třeba prosadit, aby smlouva nebyla prodloužena.

    Není proto divu, že rozpad režimu nešíření jaderných zbraní v USA znepokojuje mnoho lidí, včetně spojenců NATO v Evropě. Francouzský prezident Emmanuel Macron údajně telefonoval Trumpovi, a úpěnlivě ho v této záležitosti žádal, neboť INF je životně důležitá pro evropskou bezpečnost. Názory Macrona mu znovu zopakoval německý ministr zahraničí Heiko Maas.

    Moskva a Peking uvedly, že očekávaný krok USA podkope strategickou rovnováhu a vyvolá nové závody ve zbrojení, evokující studenou válku.

    „Lidstvo čelí naprostému chaosu ve sféře jaderných zbraní,“ řekl ruský senátor Konstantin Kosačov.

    Další vysoce postavený ruský zákonodárce Alexej Puškov setřel Trumpovu vládu, že „tlačí svět do další kubánské raketové krize“.

    Při této patové situaci v říjnu 1962 se USA a Sovětský svaz ocitly na pokraji jaderné války. Katastrofu odvrátili prezident John F. Kennedy a sovětský vůdce Nikita Chruščov, kteří vydláždili cestu k zahájení kontroly zbraní.

    Odstoupením od INF, ABM a případně START vrací Spojené státy svět do „bodu nula“, řekl Puškov.

    Tato deregulovaná globální situace nevyhnutelně značně zvýší riziko jaderné války.
    Proč taková bezohlednost Washingtonu?

    Za prvé, zdá se, že jedním faktorem jsou zde vnitřní rozbroje na domácí politické scéně USA. Trump oznámil zprávu o odmítnutí dohody INF o víkendu na předvolebním mítinku v Nevadě. Zbývají pouze tři týdny před americkými volbami do Kongresu, ve kterých se budou demokraté snažit převzít kontrolu nad Senátem. Tím, že Trump hovoří ostře o INF, a tvrdí, že Moskva porušuje smlouvu a Spojené státy to „nebudou tolerovat“, se Trump snaží neutralizovat dlouhodobé obviňování ze strany demokratů, že je „měkký vůči Rusku“.

    Jak žalostné, že mezinárodní bezpečnost je obětována z důvodu vnitřní politiky USA.

    Dalším faktorem je, že Spojeným státům se hodí odstoupit od INF, pokud chtějí usilovat o své ambice dosáhnout unipolární vojenské nadvlády, a zejména podmanit si Rusko a Čínu. Několik dokumentů o strategickém plánování Washingtonu, které vznikly v posledních dvou letech, se otevřeně zaměřilo na Rusko a Čínu jako na „velké mocné soupeře“.

    Tím, že USA odstoupí od INF, budou mít povolení rozšířit rakety proti ruskému a čínskému území. Takovýto agresivní krok by nemohl být proveden otevřeně z politických důvodů. Washington proto hledá záminku k tomu, aby mohl smlouvu porušit, a z toho důvodu obvinil Moskvu z porušování INF. Rusko opakovaně odmítlo tvrzení USA, že smlouvu porušilo, a poukázalo na to, že americká strana nikdy nepředložila důkazy, které by podpořily jejich tvrzení.

    Třetím faktorem je širší obrázek ekonomiky USA jako systému, poháněného válkou. S ročními výdaji, přesahujícími 700 miliard dolarů na armádu - tj. asi polovina celkového diskrečního rozpočtu Spojených států, a několikanásobek rozpočtu jakékoliv jiné cizí země - je americká ekonomika závislá na vojensko-průmyslovém komplexu. Tato monstrózní deformace amerického kapitalismu, před kterou poprvé varoval prezident Eisenhower v roce 1961, může existovat pouze v oblasti neochabující výroby zbraní. Ta naopak spoléhá na to, že USA budou neustále vytvářet globální napětí a nejistotu, dokonce až do bodu, kdy vyvolají válku.

    Závody ve zbrojení nejsou jen lukrativním přínosem pro Pentagon a americké výrobce zbraní, kteří tvoří největší lobbistickou skupinu ve Washingtonu, ale existuje další strategický cíl. Tím, že budou Rusko a Čína vtaženy do závodů ve zbrojení, poslouží to americkým imperiálním plánovačům jako prostředek k oslabení těchto soupeřů.

    Z nutnosti čelit vojenské agresi USA budou Moskva a Peking nuceny věnovat stále více ekonomických zdrojů na získávání zbraní. Je vypočítáno, že taková honba za militarismem povede k narušení hospodářství Ruska a Číny.

    Zhroucení Sovětského svazu na konci 80. let bylo pravděpodobně do značné míry způsobeno tím, že se po desetiletí nadměrně utrácelo za armádu, místo toho, aby finanční zdroje posilovaly civilní ekonomiku a společnost. Zdá se, že Trump chce znovu zopakovat studenou válku právě za tímto účelem - ochromit Rusko a Čínu.

    Takové omezení se nevztahuje na americký kapitalismus, který má tu výsadu, že může dosahovat nekonečného dluhu. Tato výsada je částečně způsobena jedinečnou pozicí amerického dolaru jako hlavní globální rezervní měny. Avšak taková rozhazovačnost je samozřejmě neudržitelná, takže když dojde ke kolapsu USA, nastane hodně problémů. Nicméně v nejbližší době mohou být tyto excesy v závodech ve zbrojení skryty za zdánlivě nekonečným americkým dluhem.

    Různé dohody o kontrole zbrojení, které, jak se zdá, chtějí Spojené státy vypovědět, do této doby poskytovaly určitou bezpečnost a ochranu před jadernou válkou. Tyto smlouvy fungovaly, protože mezi Washingtonem a Moskvou existovala jistá úroveň mnohostranné vzájemnosti.

    Vypadá to, že tomu už tak není. Washington, obzvláště během prezidentování Trumpa, omezil umění diplomacie na tirády na Twitteru a bezhlavé výhrůžky, například když americká stálá zástupkyně v NATO Kay Bailey Hutchisonová na začátku tohoto měsíce varovala, že americká armáda „zlikviduje“ ruské rakety, které jsou prý v rozporu s INF. Později ustoupila od tohoto štvavého názoru, ale prvotní dojem z tohoto smýšlení, plného nadšení, nelze snadno napravit.

    Jakýkoli pokus o diplomacii ze strany Trumpa vypadá jako pomatené vyjádření s žalostným nedostatkem logiky nebo inteligence. Poté, co se pustil do INF, vypadalo to, že prezident nechal otevřené dveře, aby uzavřel smlouvu s Ruskem a Čínou.

    „Budeme muset vyvíjet tyto zbraně [kratšího a středního doletu], dokud za námi nepřijde Rusko, a dokud za námi nepřijde Čína, a dokud všichni nepřijdou, a neřeknou, buďme chytří a nedovolme, aby kdokoliv z nás vyvíjel tyto zbraně,“ řekl.

    To je právě to, co Trump a zbytek Washingtonu nechápe. Smlouva INF byla neustále narušována, protože americké vojenské síly trvají na tom, aby jejich rakety byly rozmístěny tisíce kilometrů od amerického území - na prahu Ruska i Číny.

    Pokud by Trump opravdu chtěl dosáhnout souladu s kontrolou zbrojení, stáhl by tzv. „protiraketové systémy“ z Polska, Rumunska a Černého moře, a také z Jižní Koreje a z území poblíž námořního území Číny.

    V konečném důsledku nejlepší mechanismus kontroly zbraní pro Američany spočívá v přehodnocení jejich ekonomiky, avšak zcela mimo systém válečných štváčů.


    US Ready To Blow Another Arms Control Treaty To Feed Its War Economy vyšel 22. října 2018 na ICH. Překlad v ceně 482 Kč Zvědavec.

    0 0
  • 10/30/18--11:10: Svět ruskýma očima 478
  • Zajoch
    30. 10.2018 Outsidermedia
    USA obnovují svůj status „země benzinek“ * * * Odstoupení od DRMSD je další krok politického, vojenského a psychologického nátlaku na Čínu a Rusko  * * *  Pokud Američané odejdou z DRMSD, je možno předpokládat, že rozmístí v Evropě rakety s bojovými jadernými hlavicemi


    V „novém světě“ Elona Muska se bez ropy a plynu nelze obejít

    Anton Kaněvskij
    20. října 2018


    Snahou géniů typu Elona Muska je dosáhnout zvláštního světa, kde budou namísto benzinových aut jezdit elektromobily a dýmající elektrárny na mazut, uhlí a plyn budou nahrazeny obnovitelnými zdroji energie. Shrnuto: Svět, ve kterém nebudou benzinové čerpací stanice, bude bez práce.

    Nedávno byla víra v Muskovy teorie trochu nahlodána kvůli finančním problémům jeho Tesly: Společnost od jejího začátku nic nevynášela, což kompenzovala hlasitou vlastní reklamou a spekulacemi s vlastními financemi. Jakákoliv burzovní bublina se časem nafoukne a poté splaskne.

    Přívrženci „rozvoje“ v tom vidí jen dočasné těžkosti, ale podle názoru nezávislých expertů neznamenají automobily, které v malých množstvích produkuje Tesla, žádný technologický průlom (podobné vyrábějí i jiné závody). Navíc jsou drahé jak samy o sobě, tak i jejich provoz. Mají oproti spalovacím motorům nižší výkon. Rozsáhlá reklama z nich dělá hračky pro úzkou kategorii spotřebitelů.

    V úplné elektrifikaci dopravy podle průkopníka Muska jsou dva problémy. Není jasné, kde vzít akumulátory s dobrými provozními charakteristikami. U lithia je potíž, jeho zdroje zatím lidstvu na současnou techniku stačí. Ceny se při zvyšující potřebě vysokokapacitních akumulátorů budou zvyšovat a při několikanásobné spotřebě nastane jeho nedostatek.

    Na spalovacích motorech bude lidstvo jezdit ještě desítky let. Potřeba bude i ropa, která je se svými produkty prakticky motorovým palivem. Částečně je možné řadit do této skupiny i přírodní plyn, ač je především palivem pro topení (jako uhlí, dřevo, jaderné palivo), který také slouží k získání elektrické energie. Úplný přechod dopravy na elektrický pohon vyžaduje zvýšení výroby o 30 až 40 %. Na vytvoření infrastruktury budou potřeba desetiletí.

    Jsou připomínány alternativní zdroje energie, které by měly převálcovat ropu i plyn a také provoz jaderných elektráren, především při získávání elektřiny. Rozvojem alternativní energetiky se zabývají výlučně bohaté země, především EU, a ne země relativně chudé, pro které je problémem růst cen a nedostatek energetických surovin. Vlády stimulují výrobce alternativní energie daňovými výhodami, dotacemi a nákupem takto vyrobené energie podle výhodného „zeleného“ tarifu.

    Alternativní elektřina (vítr, slunce) je ve své kvalitě velmi nevýhodná. Elektrická energie se nedá v rámci systému energetiky celého státu skladovat, musí být spotřebována hned po výrobě. Pro energetiky to znamená velké komplikace, spotřeba například kolísá podle denní doby, dnu v týdnu atd. Stávající elektrárny jsou především inerciální.

    Výrobu elektrické energie větrnými turbinami nelze plánovat, závisí na větru a jeho síle. Proto musejí být u zařízení na tuto výrobu přítomny i klasické možnosti výroby s malou setrvačností (s rychlým spouštěním a zastavováním), aby je bylo možno operativně zapojovat do sítě, jestliže nemá vítr potřebnou sílu. Hodí se plynové turbíny, ale mají nižší účinnost než tradiční kotelny a jsou drahé.

    Stejně tak nepracují v optimálním režimu sluneční baterie. Namísto ráno a večer jsou špičkové dodávky do sítě uprostřed dne, kdy nemají energetici potřebu mimořádných příkonů. Přitom je i v obvyklém čase jejich výkon závislý na počasí. Hlavním nedostatkem je jejich velká cena. Koeficient využitelnosti kapacity alternativních zdrojů (větrné elektrárny a sluneční baterie) je 10 až 20 %.

    Zastánci alternativní energetiky mluví o energetické bezpečnosti pro lidstvo, o ochraně obnovitelných zdrojů, o ochraně životního prostředí a alternativní energetika se apriori považuje za ekologicky čistou. Jenže zastánci takového pohledu zapomínají, že cena jakékoliv produkce zahrnuje vyčíslené reálné materiální výdaje na ni a přirozeně i spotřebu energie.

    Autor pracoval 10 let ve výrobě polovodičových přístrojů (mezi které patří i solární elektrické součástky) a může dosvědčit, že jejich výroba je mimořádně ztrátová ve všech etapách. Ujišťuje, že množství energie potřebné na výrobu součástek slunečních baterií je úměrné tomu, co budou po celou dobu provozu vyrábět (pokud to nebude více). Je třeba připomenout, že zcela pochybná ekonomická rentabilita stávajících alternativních elektráren je zajištěna s pomocí „zeleného“ tarifu na jejich produkci.

    Ekologicky čistá výroba polovodičových zařízení se nedá obhájit. Množství chemických látek potřebných pro technologii (kyseliny, silná organická ředidla, jedovaté plyny a další) mnohého zastánce ekologie udiví.

    To, co je zde psáno, se povětšinou týká získávání energie z větru, kde je nízká ekonomická efektivita, vyžadující státní dotace. Větrné elektrárny jsou drahé, nejdražší jsou hliníkové lopatky. Cena hliníku představuje asi 50 % ceny energie, a proto bývají závody na jeho zpracování v blízkosti zdrojů levné energie, přičemž v tom nehrají roli ani náklady na přepravu.

    Jednoduše možno říci, že zatím nemá tradiční výroba elektrické energie (ropa, plyn) alternativu. Současná světová energetika nestačí, a to se projevuje i v tom, že se stále využívá ve srovnání s plynem ekologicky škodlivý zdroj, jakým je uhlí.

    Není důvod „usnout na vavřínech“, ale také není důvod stydět se za „ropnou kletbu“, o které všichni vykládají. Jakékoliv bohatství je konkurenční výhodou, je vždycky k užitku, pokud se využívá s rozumem. Kéž by bylo rozumu dost! Američané nyní agresivně navracejí Spojené státy do postavení země „benzinových stanic“.

    Převzato z Fondsk.ru


    * * *


    Obešel všechny: Bolton při hledání rozdílů mezi ruskou elitou

    23. října 2018

    Co pohledával Trumpův poradce John Bolton v Rusku, kde se setkal se všemi hlavními představiteli země, včetně prezidenta Putina? Rozdílnosti? Porozumění? Byl to projev obav? Nebo uzavření „velké transakce“?

    Bolton se setkal s ministrem obrany Sergějem Šojgu, tajemníkem Rady bezpečnosti Nikolajem Patruševem, ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem a nakonec byl přijat prezidentem Vladimírem Putinem.

    Program se nijak nelišil, posuzovaly se stejné otázky, byly to rakety malého a středního doletu (smlouva INF), kde Trump pohrozil vypovězením této dohody. Projednávala se dohoda o strategických útočných zbraních, situace v Sýrii, na Ukrajině a v Afghánistánu, íránský jaderný program a jaderný program KLDR. Jestlipak měl Bolton za úkol hodiny přesvědčovat ruské vysoké úředníky o stále jednom a témže a s používáním stále stejných argumentů? Jde o přílišnou nedůvěru k nim, anebo o nedůvěru ve vlastní síly? Nebo o něco jiného? Výsledky návštěvy komentuje vědecký pracovník úseku euroatlantických a obranných studií Institutu strategických výzkumů Sergěj Michajlov.

    Prozkoumal Bolton možnost neshod mezi našimi politiky v různých otázkách?


    U Američanů je to tradiční, vždy pracovat s maximálním počtem lidí politického procesu. Nevylučuji, že má snahu vyhmátnout v zahraniční politice u našich vedoucích pracovníků rozdíly v přístupech a ty potom hodlá využít pro své cíle. Posuzoval také možnost dalšího setkání prezidentů. K němu by mohlo dojít po amerických volbách. Ale hlavní na pořadu dne je dohoda INF.

    Skutečně ztratila svoji aktuálnost s příchodem Číny a Íránu na tuto úroveň, jak říká prezident USA?

    Současná americká administrativa odchází z maximálního možného počtu mezinárodních dohod. Chce si co nejvíce rozvázat ruce a celému světu předvést, že není na nikom závislá. Nedávno Washington ohlásil odchod z dohody o mezinárodním soudu OSN, když ten došel k závěru, že USA porušují svoji vlastní dohodu s Íránem z roku 1955. Dohoda o transatlantickém partnerství nebyla podepsána.

    A Čína? Odborníci tvrdí, že není problém začlenit ji do INF, v principu sem může vstoupit kterákoliv země.

    Teoreticky je samozřejmě dohoda otevřená. Kdyby Čína, Rusko a USA měly zájem uzavřít třístrannou dohodu, nic by jim nepřekáželo. Ale prakticky by to znamenalo, že by si Čína podepsala zničení celé třídy svých zbraní.

    USA se na věc dívá tak, že Čína v poslední době velmi rozvíjí tuto třídu raket, které prý ohrožují USA. Ale jak? Jsou to rakety s dostřelem 5500 km, ty s obtížemi doletí na Havajské ostrovy. Pokud USA ohrožují čínské zbraně, potom to jsou mezikontinentální balistické rakety. Jde o něco jiného. Odstoupení od INF je další krok politického, vojenského a psychologického nátlaku na Čínu a Rusko. V poslední strategii národní bezpečnosti, přijaté v prosinci 2017, byly obě země přímo označeny za hlavní strategické soupeře USA. Krom toho v USA nyní vrcholí předvolební kampaň. Obě vedoucí strany soutěží v dokazování, že každá zuřivě brání americké zájmy.

    V atmosféře lehké hysterie, stále více přítomné na politické scéně USA, je taková akce logická. Ale osobně v tom z vojenského hlediska nevidím logiku. USA má všem známé Tomahawky, námořní střely středního doletu s plochou dráhou letu. Jde o desítky až stovky těchto střel, které nahrazují segment nepřítomný na souši.

    To bude poslední etapa závodů ve zbrojení, prudké oslabení strategické stability ve světě. Jak se mohou události vyvíjet dále. Možná umístí USA novou vojenskou základnu v Polsku. Jedna věc je základna pozemních vojsk, ale i to vyvolává v Rusku, v Bělorusku, atd. nelibost. Druhá věc je rozmístit tam rakety středního doletu, nemířené na Rusko s doletem na Moskvu kratším než 10 minut. Samozřejmě může Rusko v odpovědi vyrobit odpovídající druhy zbraní a patřičně je zamířit, ale je potřeba takové prudké zhoršení politické stability? V zájmu Moskvy to v žádném případě není.

    Mnozí analytici dnes hovoří o „velké dohodě“ Ruska a USA. Možná i tím jsou vyvolány mnohostranné kontakty Boltona. Hlavní vědecký pracovník Institutu USA a Kanady Vladimir Vasiljev řekl, že do americké politiky přišli poprvé za posledních sto let miliardáři a velké peníze z Wall Streetu, Trump je první vlaštovka. „Přicházejí lidé, kteří mohou mnoho věcí zlomit. Začali již lámat hradby ekonomických vztahů, systém bezpečnosti, různé dohody. Je to princip tvoření nové vládnoucí politické třídy, proto se tak rozhoupává politická loďka. S ohledem na to musíme mít takové politické vztahy, které budou dlouho skryté ve stínu.“

    Převzato z Pravda.ru
    * * *

    O konsensu se mluvit nedá: proč země EU nemohou dospět k souhlasu ohledně rozmístění raket USA

    Roman Šimajev, Anastasia Rumjanceva, Polina Poletajeva
    25. října 2018


    Mezi politickou elitou Evropské unie došlo k „vážnému kvasu“ ohledně možnosti odstoupení USA z Dohody o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INF). Promluvil o tom zástupce Ruska při EU Vladimir Čižov. Oznámil, že Brusel dosud nehodlá zaručit nerozmisťování amerických raket na území svých členských zemí, bez ohledu na iniciativy řady německých poslanců. V Radě federace počítají s tím, že Bílý dům zahájí otevřený politický odpor a podkopávání regionální stability na kontinentě. Podle Čižova němečtí poslanci uvažují, že by se EU měla rozhodnout zakázat rozmisťování amerických raket. Brusel zatím nemá takové závazky na programu.

    V EU se dosud nachází Británie, která stojí vždy stoprocentně za USA, ať jde o cokoliv. Další je Polsko a Pobaltí. Je jasné, že v EU není v této věci žádná shoda. V danou chvíli politici tvrdí, že se to EU netýká, jelikož není vojenským blokem. Ovšem jak dále říká Čižov, je samozřejmě mezi politickou elitou EU zřetelný kvas.

    Podle Trumpa, který oznámil 20. října záměr odejít z dohody INF, prý neplní RF její podmínky. Podle dohody se strany vzdávají vývoje a používání balistických a křídlatých pozemních raket s doletem od 500 do 5000 km.

    Prezident USA navíc uvažoval o začlenění Číny do nové dohody. Bolton uvedl, že zejména Rusko v posledních pěti letech porušovalo závazky a tak došlo k dnešní situaci. Moskva považuje úmysly Američanů roztočit nové závody ve zbrojení za mimořádně nebezpečné. Prezident RF upozornil, že Rusko bude muset odpovědět zrcadlově.

    V novém válečném rozpočtu USA je zakotveno provádění vědeckovýzkumných a konstrukčních prací na raketách středního a krátkého doletu. Podle ruského prezidenta tento fakt dokazuje, že je rozhodnutí o odchodu přijato. Řekl: „Celkově nechápu, zda je nezbytné vést Evropu do tak vysokého nebezpečí. Nevidím pro to žádné důvody , ale opakuji, není to naše volba, nesměřujeme k tomu. Můžeme odpovědět? Jsme toho schopni a bude to rychlé a efektivní.“

    Náměstek ministra zahraničí Sergěj Rjabkov předpokládá, že INF bude jedním z hlavních témat dne 11. listopadu v Paříži. Rusko navrhne RB OSN k posouzení projekt rezoluce na podporu zachování Dohody o likvidaci raket středního a krátkého doletu.


    Evropské neshody

    V Evropě vyzvali Bílý dům, aby upustil od ukvapeného rozhodnutí, které může vést ke zvýšení napětí mezi světovými mocnostmi. Rakousko nazvalo dohodu Moskvy a Washingtonu „základním kamenem“ evropské bezpečnostní architektury. Rakouská ministryně zahraničí vyslovila nad úmyslem USA opustit dohodu krajní znepokojení. Řekla: „Od samého začátku lituji, že se tato smlouva Spojenými státy zpochybňuje.“

    Nejostřejší komentáře dala vláda Německa. Ministr zahraničí Maas zdůraznil, že „Berlín nehodlá startovat nové závody ve zbrojení“. Německá vláda vyjádřila lítost nad odchodem USA a Bundestag vyslovil úmysl stát se prostředníkem mezi zeměmi. Člen obranného výboru Bundestagu Noah řekl: „Budou-li tyto rakety znova nasazeny do Evropy a do Německa, bude to katastrofa, ohromení pro všechny.“ Ve stejnou dobu ministři zahraničí Polska a Ukrajiny podpořili Washington v jeho úmyslu, prý kvůli pravidelnému porušování mezinárodních závazků Ruskem. Ministr obrany Británie ujistil, že jeho zemně bude „absolutně neochvějná“ ve své podpoře americké strany v této otázce.


    Evropské země mohou nastavit nohu samy sobě

    Velká většina zemí EU je ve své politice orientovaná na rozhodnutí USA. Promluvil o tom člen výboru Rady federace pro zahraničí Sergej Cekov: -----„EU nedává záruku, je to prakticky vazal USA. Občas se snaží něco předvést, Američanům odporovat, ale ve vojenských otázkách USA respektuje tím více, že jsou vedoucí zemí NATO. Myslím, že pokud by EU dávala záruky na nerozmisťování raket, stejně by to vyvolalo velké pochybnosti.“----- Cekov je přesvědčen, že v případě odchodu z dohody s Moskvou Washington do Evropy vlastní střely dodá a nebudou chybět ani jaderné hlavice. Řekl: -----„Krom všeho dalšího jsou v EU různé země. Například Poláci chtějí po celé svém území rozmístit divizi USA. Stejně tak Litva a Rumunsko. Pokud tedy Američané odejdou z INF, je možno předpokládat, že rozmístí v Evropě rakety s bojovými jadernými hlavicemi. Pro země EU je to ohrožení. Samy sobě nastavují nohu a musejí jasně chápat, k čemu to může vést.“----

    Členka obranného a bezpečnostního výboru Rady federace Olga Kovitidi řekla, že je nepochybné, že rozmístění amerických raket v zemích EU není nic jiného než rozbíjení základních pilířů této organizace. Je to provokace směrovaná na zničení regionální stability kontinentu. Nová rétorika, která zaznívá z Evropského parlamentu znamená rozrušení budoucnosti Evropy. USA se otevřeně snaží „zatlačit“ EU přeměnou na válečnou střelnici pro realizaci svých militaristických cílů. Poznamenala: „Naši sousedé musejí pochopit, že další kroky EU, neprozřetelně dovolující USA využívat území členů EU jako válečné předpolí proti Rusku se setkají s aktivním ruským odporem a mohou jim přinést vážné následky.“
    Převzato z RT.com

    0 0

    Martinská deklarace
    Eduard Chmelár
    30. 10. 2018  blog autora
    Dnes sa všade skloňovala hrdosť na vlastné dejiny a vlastný štát. Skutočne, Deklarácia slovenského národa z 30. októbra 1918 má rovnocenný štátoprávny význam ako Vyhlásenie Národného výboru československého z 28. októbra 1918 v Prahe a ja som veľmi rád, že sa naplnil môj návrh spred ôsmich rokov, aby bol tento deň korunovaný na štátny sviatok: http://denikreferendum.cz/clanek/6958-ako-sa-zmierit-s-vlastnymi-dejinami Ale na to, aby nám boli dejiny užitočné, musíme pochopiť nielen fakty, ale aj ich kontext pre súčasnosť a význam pre budúcnosť. Pokúsil som sa ich zhrnúť do piatich bodov:



    1/  Deklarácia slovenského národa podpísaná 30. októbra 1918 v Martine bola prvým a zatiaľ posledným politickým aktom, na ktorom sa zhodli všetky zložky slovenskej spoločnosti naprieč celým politickým spektrom: konzervatívci, liberáli i socialisti. Potrebujeme viac činov, ktoré si vyžadujú jednotu, odvahu a vlasteneckého ducha.

    2/  Slovenská otázka bola vždy otázkou európskou a takou by mala aj ostať. Riešila sa na pozadí celoeurópskych revolučných pohybov roku 1848, geopolitického usporiadania po prvej svetovej vojne, protifašistických bojov, demokratizačnej vlny roku 1968 či rozpadu sovietskeho impéria po roku 1989. Štúr nebol úzkoprsý separatista, pri koncipovaní moderného slovenského národa zachytil prebiehajúce európske trendy, osvojil si Kollárovu myšlienku o univerzálnej ľudskosti ako základného poslania Slovanov a vždy myslel na to, čím môžeme prispieť k pokroku ľudstva. Toto mali na mysli aj signatári Martinskej deklarácie v jej poslednej vete. Štúr by sa nikdy nestotožnil s myšlienkou úzkoprsých nacionalistov, že národ je najvyššia hodnota. „Nad každý národ je povýšené ľudstvo, nad každú národnosť duch ľudský. Chrám tohto ducha stojí na najvyššom kopci, nad chrámami všetkých jednotlivých národov povýšený,“ napísal v roku 1847 v článku Naše nádeje a žiadosti k nadchádzajúcemu snemu. Nemôžeme uspieť so svojimi požiadavkami, ak ich budeme riešiť na princípe národného sebectva, ako vzburu proti všetkým.

    3/  Budúcnosť majú len stabilné štáty, ktoré dokážu sformovať politický národ. Masarykova republika zahynula na extrémny nacionalizmus a etnickú neznášanlivosť. Česi vytvárali pre seba v novom štáte dominantnú pozíciu, realitu videli príliš pragocentristicky a menšinám nič neponúkali. Pritom Nemcov bolo v republike viac ako Slovákov, no v ústavnej listine z 29. februára 1920 sa hovorilo len o „národe československom“. S výnimkou úzkej politickej elity sa Slováci necítili byť súčasťou štátotvorného národa. Bolo to tým, že kým Česi považovali vznik republiky za dovŕšenie vlastnej štátnosti a identity, od nás sa opäť len požadovalo, aby sme sa časti identity vzdali. Napríklad na vysvedčeniach mali deti v Čechách a na Morave napísané „jazyk český“, kým na Slovensku „jazyk československý“. Študenti sa neučili ani tak slovenské dejiny ako české a niektoré ich kapitoly boli skôr výsledkom čechoslovakistickej ideológie a propagandy, napríklad prezentácia Veľkej Moravy ako prvého spoločného štátu Čechov a Slovákov. Iným príkladom sú Pravidlá slovenského pravopisu z roku 1931 od profesora Václava Vážného, ktoré tak radikálne počešťovali slovenčinu, že ich slovenská inteligencia spontánne odmietla používať. Vo všeobecnosti treba povedať, že pri vzniku republiky sa použil habsburský, multietnický spôsob konštrukcie česko-slovenského štátu a tento pokus nebol úspešný. Nemcom, Maďarom, ale aj Poliakom sa nemožno čudovať, že nechceli žiť v nových hraniciach, ktoré od nich vyžadovali len lojalitu, ale neponúkali nijakú príťažlivú víziu ďalšieho rozvoja. Toto je výzva, ktorú musí zvládnuť každý štát: po francúzskom alebo americkom vzore vytvoriť politický národ, ktorý vybuduje štát pre všetkých jeho občanov.

    4/  Lojalitu voči republike možno očakávať až vtedy, keď štát pre svojich občanov bude niečím užitočný, keď bude zdrojom ich všestranného rozvoja, pokroku a spokojnosti. Predmníchovská republika patrila svojimi sociálnymi reformami k najprogresívnejším štátom na svete, uľahčila ľuďom život a zvýšila jeho kvalitu. Vznik Slovenskej republiky sa však spája s masovou privatizáciou, rozkrádaním, uťahovaním si opaskov a prepadom životnej úrovne. Nečudo, že ľudia najviac a s láskou spomínajú na štát, v ktorom sa mali dobre. S takým štátom sú odhodlaní sa stotožniť, postaviť sa zaň a v prípade potreby ho aj brániť. Štát je tu pre občanov, nie naopak.

    5/  Štáty sa rodia a padajú na myšlienkach, ktoré ich stvorili. Táto masarykovská idea nám pripomína, že súčasná Slovenská republika žiadne takéto zakladateľské myšlienky nemá a veľmi jej to ubližuje. Nič na tom nemení ani fakt, že aj masarykovská idea bola čiastočne vymyslená a bola skôr mýtom ako skutočnosťou. Česi majú podobné historické mýty ako Slováci – kým my hovoríme o „tisícročnom útlaku“, oni o „tristoročnej porobe a náprave krívd po bitke na Bielej hore“. Minimálne v českých krajinách platilo od roku 1907 všeobecné volebné právo, formálne tam neexistovala ani cenzúra, takže keď Masaryk označil svoj zápas za boj dobra proti zlu, slobody proti útlaku, táto lož nemohla zapôsobiť na vzdelaného britského premiéra Lloyda Georga, ale bola presne tým morálnym gýčom, ktorý fungoval na amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. To on sformuloval právo národov na sebaurčenie, aj keď Masaryk vedel, že vytvoriť homogénny národný štát po stáročiach multietnických ríš ako bola Habsburská alebo Osmanská je prakticky nemožné. A tak Masaryk vytvoril fiktívny československý národ a na základe tejto samoúčelnej lži skonštruoval štát v historických hraniciach (o etnických Beneš vo Versailles odmietol diskutovať), v ktorom sa polovica obyvateľov cítila podvedená a všetci jeho okolití susedia mali pocit, že im ukradli kus územia. Republika na takýchto krehkých základoch nemohla dlho existovať.

    0 0

    Radim Valenčík
    30. 10. 2018 blog autora
    Tak nám odchází Merkel. Pomalu, ale jistě. Vlastně již dlouho, připomenu jak to probíhalo:
    Vloni:
    Nejčastější reakce, jakou jsem zaznamenal, je: Netěšte se, přijde někdo horší.

    To je velmi pravděpodobné. Kdysi jsem četl knížku o dvou černoškých kmenech, jeden moderní, druhý zaostalý: Když se bílí ptali příslušníků zaostalého kmene, jak hodnotí svého náčelníka, vyjádřili se velmi negativně. A to nemáte proceduru, jak ho nahradit? – ptali se bílí. Máme – odpovídali příslušníci kmene –, když na to přijde, můžeme ho i sníst. Tak proč to neuděláte? – vyzvídali bílí dál. Protože se u nás traduje, že když je náčelník špatný, tak ten, co po něm přijde je ještě horší.

    Problém Německa není v tom, že mu bude chybět Merkel. Problém Německa je, že mu chybí vize. Bez té nemůže být lídrem EU. Bez ní může napáchat hodně škod, ještě větších, než napáchala a možná ještě napáchá během svého politického umírání Merkel.

    Teď se budou zájemci o nástupnictví mezi sebou předhánět v servilitě vůči globální moci, kterou v EU Merkel zastupuje. V logice věci budou svoji ideovou prázdnotu a z ní vyplývající slabost demonstrovat silnými slovy "ty-ty-ty", nebo dokonce "bu-bu-bu" na neposlušné členy EU. Budou rychle pohasínat jako nedávno ambiciozní Martin Schulz z SPD.

    V této situaci se nabízí velký prostor pro postupnou emancipaci zemí středounijního prostoru. Historicky opodstatněná politika obrany, resp. emancipace může částečně vizi nahradit. Ale jen částečně a z hlediska historického vývoje krátkodobě.

    Skutečná emancipace musí být založena na důsledném chápání její všetrannosti, na jejím spojení se sounáležitostí (aby zemi neohrožovalo rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými, ale naopak, aby čerpala z možnosti vnitřní vertikální mobility) a na jejím spojení s ekonomickou efektivností (aby se rozvoj schopností lidí stával zdrojem zvyšování inovačního potenciálu společnosti, dynamizoval ekonomický růst a směřoval jej ve prospěch člověka). Mimo jiné v tomto směru je velmi aktuální odkaz velkého Němce, o kterém jsem nedávno psal, viz:

    http://radimvalencik.pise.cz/6223-jak-porozumime-marxovi-kdyz-chceme-porozumet-1.html
    http://radimvalencik.pise.cz/6227-jak-porozumime-marxovi-kdyz-chceme-porozumet-2.html
    http://radimvalencik.pise.cz/6229-jak-porozumime-marxovi-kdyz-chceme-porozumet-3.html
    http://radimvalencik.pise.cz/6230-jak-porozumime-marxovi-kdyz-chceme-porozumet-4.html

    Pokud jde o vizi, je aktuální zejména 2. část, pokud jde o to, že musíme pochopit nejen to, co Marx přinesl, ale také to, v čem se mýlil (což je dnes zvlášť důležité), je aktuální 4. část.

    Na závěr můj názor: Změna, kterou prožíváme, je velmi hluboká. Srovnatelná s průmyslovou revolucí, která dala vzniknout novému ekonomickému sektoru – průmyslu. Ten zásadně změnil člověka i svět kolem nás. Změna, o kterou jde nyní, je ještě výraznější a komplexnější. Týká se života člověka. Ekonomika, která se rodí, nezmenší roli člověka, ale naopak, zásadním způsobem zvýší poptávku po jeho schopnostech, po rozvoji jeho schopností, po jejich uchování. Dominantní roli bude hrát nově vznikající odvětví, které bude sloužit plnému rozvoji a uchování schopností člověka, odvětví rodící se ze stávajících zárodků, které se vyvinuly v předcházející společnosti, jejíž ekonomika byla založena na průmyslu a jeho přímých efektech v oblasti spotřeby, která však neumožňovala plnou přeměnu spotřeby ve svobodný rozvoj schopností. Místo toho postupně začala v důsledku svého setrvačného vývoje degenerovat, vytvářet různá omezení pro rozvoj schopností člověka, omezovat vertikální dynamiku a dokonce dala vzniknout různým formám ekonomické a následně i sociální segregace.



    Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/6292-nemecku-nebude-nechybet-merkel-chybi-mu-vize.html

    0 0
  • 10/30/18--12:46: Article 2
  • Tereza Spencerová
    30. 10. 2018 FB autorky
    Svět při úterní ranní kávičce 30. řijna:

    -- Angela prý odchází... za pár měsíců už nebude kandidovat na šéfku CDU... a v čele vlády chce být až do konce, ještě tři roky... takže sice odchází, ale hodně pomaloučku... skoro jako by tu zůstávala... kurz eura padá... protože "končí"? ...nebo proto, že "nekončí"?


    -- vzájemný obchod mezi Německem a Ruskem letos až dosud poskočil o 25 procent... a dosáhl objemu 39 miliard dolarů... sankce nesankce...

    -- současně německý bundeswehr vyslal nejpočetnější kontingent na aktuální alianční manévry v Norsku... kde... válku s Ruskem v Arktidě?... nacvičuje na 50 tisíc vojáků z 29 zemí...

    -- američtí mariňáci cestou na manévry do Norska... během zastávky v Reykjavíku... vypili všechny bary v centru města... SOS... na Islandu dochází pivo a kořalka!!!... dvě americká výsadková plavidla poškodila bouře u Islandu, a tak zamířila domů do doků... na manévry ve finále zamířilo jen to třetí... obě zprávy spolu vůbec nemusejí souviset...

    -- dalších více než pět tisíc US vojáků s vrtulníky a bezpilotníky se chystá u jižních hranic na migrační pochod... že by první Trumpova válka, když všechny ostatní zdědil po svých předchůdcích?... mexická policie proti asi tisícovce pochodujících použila slzný plyn a gumové projektily... jednoho z nich zabila... pochodují dál...

    -- při opravách jediné ruské letadlové lodě, Admirála Kuzněcova, se v Murmansku potopil... plovoucí dok... přesněji, "plovoucí" dok...

    -- Izrael útočil v Sýrii i po nedávném sestřelení ruského letounu... tvrdí nejmenovaný izraelský vysoký důstojník, aniž by uváděl jakékoli detaily... a aniž by o útocích mluvil i někdo jiný... třeba Syřané...

    -- vražda je sice vražda, ale odpoutat se od Saúdů je moc těžké, shrnují evropští bankéři a naftaři... a tak bude největší evropská banka HSBC se Saúdy "pracovat" dál a největší suverénní fond, tedy ten norský, své investice u Saúdů rovnou zdvojnásobí...

    -- v Rusku se dál množí skandály kolem vojenské tajné služby GRU... poté, co kdosi... snad od policie... na černém trhu a rovnou do rukou Michaila Chodorkovského... prodal seznamy jejích agentů...

    -- po Polsku chce válečné reparace i Řecko... Německo mu prý za nacistickou okupaci dluží 328 miliard dolarů...

    -- "Pokud nám Řecko vyhlásí válku, zničíme je během tří až čtyř hodin," varuje Erdoganův poradce...

    -- Turecko v severosyrském Azázu vydává své "syrské" občanky...

    -- Putin chce s Trumpem v Paříži jednat o jaderné dohodě, kterou USA vypovídají...

    -- Rusko aktuálně prožívá nejnižší míru antisemitismu v dějinách... tvrdí šéf ruského Židovského kongresu...

    -- ilegální americká (a britská a obecně západní) invaze do Iráku zahájila decimaci tamních křesťanů... z půldruhého milionu v roce 2003 jich dnes v Iráku žije necelých 250 tisíc...

    -- Švédsko čekají opakované volby... poté, co sociální demokraté nedokázali sestavit vládu a všechny žolíky v ruce drží antiimigrační Švédští demokraté

    -- faktický vládce Libye... a především tamní ropy... generál Haftár... zajel do Říma osobně probrat detaily "libyjské" konference... naplánované na 11. a 12. listopadu na Sicílii... kromě italského premiéra mluvil i s šéfem "vlády" z Tripolisu...

    -- západní demokratizační sankce zmrazily v belgických bankách asi 14 miliard "Kaddáfího" eur... a ty miliardy mezitím na úrocích vygenerovaly prý až pět miliard eur... a tyhle miliardy "najednou zmizely"... fascinující...

    -- bulharská vláda hodlá do budoucna finančně přispívat jen na pozitivní filmy a seriály, protože některé v minulosti poškodily image státu...

    -- už přes osm desítek mrtvých a tisíc zraněných (včetně oslepnutí či odstavení jater) si v Íránu vyžádal jakýsi podomácku vařený alkohol... v Íránu je alkohol obecně zakázaný... vyrábět, prodávat a pít ho smějí jen příslušníci státem uznaných minorit... především křesťani... s chlastem proto obchodují především tamní Arméni... muslima za to ale podle islámského práva čeká 80 ran bičem... i když Teherán podepsal konvenci OSN proti mučení... takže nevím...

    -- britský pivovar BrewDog chystá na příští rok první "pivní leteckou linku"... Boeing 767 poletí z Londýna do Ohia, kde má pivovar svou pobočku i hotel, a chlastat... tedy "degustovat"... se bude už na palubě...

    -- v Istanbulu otevřeli nové letiště, které má být největším na světě a do deseti let "zpracovat" až 200 milionů cestujících ročně... nesnáším davy... a tak doufám, že ještě aspoň chvíli přežije moje tamní oblíbené příruční letišťátko Sabiha Gokcen...

    -- Apu v Simpsonových zůstává... a kdo tvrdí opak, prý lže...

    -- japonské válečné námořnictvo má nového maskota... roztomiloučkou růžovou mořskou okurku v mundůrku...

    -- policie chytla v lesích Jakutska chlapíka, který měl v batohu 13 kilo zlata... a neuměl vysvětlit, jak k tomu přišel...

    -- v rámci experimentů před dlouhými lety všude možně po Sluneční soustavě vědci hledají dobrovolnice... ochotné porodit ve vesmíru... čili stvořit první nezemšťany... plánováno někdy na rok 2024...

    Tož tak...

    Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/6291-ranni-kavicka-terezy-spencerove-30-10.html

    0 0

    Martin Koller
    30. 10. 2018
    K stému výročí republiky vůbec není špatné podívat se do historie. Zesiluje propaganda zaměřená na kritiku jak vzniku, tak existence našeho státu, kupodivu především z domácích řad. Její základ je evidentně v Německu, které se s podporou většiny českých médií snaží posilovat nejen ekonomickou kontrolu nad naší republikou jako koloniálním zdrojem levných pracovních sil a odbytištěm nekvalitní produkce, ale převzít kontrolu i nad naší armádou zapojením našich útvarů do Bundeswehru a dodávkami německé výzbroje. Při pohledu na tribuny prohýbajícími se pod vahou všemožných VIP si musíme položit otázku, čí armáda vlastně pochoduje při oslavách stého výročí vzniku Československé republiky.


    Proto bych chtěl připomenout našeho dlouhodobě nejvíce kritizovaného prezidenta a zároveň vlasteneckého hrdinu a bojovníka za Československo. Někoho by mohl z aktuálního, mírně zkresleného pohledu napadnout Miloš Zeman, který je pod stálou palbou nenávistné propagand, přičemž místy si kritiku zaslouží pro svoji nemístnou lásku k ČSSD a především k německé EU. Nicméně nejedná se o současného prezidenta, ale o prezidenta Edvarda Beneše. Proti našemu historicky druhému prezidentovi (1935-1948) se valí nepřátelská propaganda prakticky bez přestání od roku 1938 a z Německa ještě déle. Miloš Zeman tedy má co dohánět, ale vzhledem k svému přátelskému vztahu s ubohou a ostudnou německou kancléřkou, budovatelkou afroislámské multikulturní invaze do Evropy a hospodářské, aktuálně i vojenské kolonizace naší republiky se o nějaké dohánění nezpochybnitelně vlasteneckého Beneše ani moc nesnaží. Zde bych si dovolil jízlivě připomenout, že Německo vlastně nikdy zcela neotevřelo Čechům svůj pracovní trh, zatímco černochům dává vše a bez práce. Jaký je tedy reálný vztah Němců k Čechům. Evidentně horší, než k nějakému přivandrovalci z Afriky toužícímu po bezpracné celoživotní dovolené. A to prý máme s Němci mnoho společného. Pravda, třeba koncentráky, kde Češi byli uvnitř jako vězni a Němci dozorci. Nebo současné montovny, které patří Němcům, platícím daně v Německu a uvnitř dřou Češi jako otroci za pár šupů. Nebo německé hypermarkety, kde se Čechům prodává odpad z Německa, který by Němci nekoupili. A taky EU, kterou ovládají Němci a Češi na ni doplácejí. Na závěr úvodu bych připomněl, že Karel Čapek, přítel prezidenta Masaryka, dnes rovněž opomíjený vlastenec označil Beneše jako politika, který by si nejvíce ze všech československých politiků mohl právem stěžovat na nevděk veřejného mínění.

    Prezident Edvard Beneš, původně Eduard se narodil roku 1884, v době stále sílícího odporu českých vlasteneckých politiků proti rakouskému útlaku a germanizaci. Koncem devatenáctého století začala stále větší část české reprezentace chápat, že Rakousko se dostává do područí pangermánského Německa, které bylo ochotno uznat Čechy pouze jako etnickou a jazykovou skupinu, nikoli jako národ. V tom se s germánskými nacionalisty shodovali i němečtí velkosoudruzi Marx a Engels. Rostoucí české, částečně i slovanské vlastenectví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku bylo výsledkem práce mnohých českých buditelů, české sportovně-branné organizace Sokol, české školy, českého tisku a rovněž českých vědců a podnikatelů. Přidala se i řada českých poslanců sněmů Českého království a Moravského markrabství.

    Přitom bez ohledu na všemožné německé obstrukce byli Češi nejvíce gramotným národem v Rakousku-Uhersku. Projevilo se to poprvé při zjišťování úrovně gramotnosti rakouské armády, kdy nejvyšší množství vojáků schopných číst a psát, případně aspoň číst bylo v českých plucích číslo 18. (Hradec králové) a 21. (Čáslav). Důvodem bylo především čtení v rodinách a v rodném jazyce a písničky zpívané matkami, dědictví protestantství, husitství a Jednoty bratrské. Tím se Češi nejvíce přiblížili k Židům, kteří byli z náboženských důvodů (čtení tóry), nejvíce vzdělanou skupinou, ale nebyli oficiálně uznáváni jako národ.

    Při průzkumu v rámci monarchie roku 1900 bylo zjištěno, že z 1000 obyvatel starších šesti let umí číst a psát 937,7 Čechů a 918,4 Němců, pouze číst 19,7 Čechů a 13,3 Němců a negramotných je 42,6 Čechů a 68,3 Němců. V roce 1910 se průzkum opakoval a byl ještě výraznější v český prospěch. Uspěli i nejstarší obyvatelé. České hlavní a reálné školy, gymnázia a dívčí gymnázia byly budovány až po roce 1848 a to na spolkovém, nebo městském základě a bez podpory rakouského státu. V roce 1868 prosadila německá většina v českém zemském sněmu (díky čtyřem takzvaným kuriím zvýhodňujícím při volbách Němce v Čechách) rozdělení pražského vysokého učení technického na českou a německou část s předpokladem, že česká technika bude zaostalá. Opak se stal pravdou, byla vysoce hodnocena dokonce i v Německu a podobný vývoj nastal po rozdělení pražské univerzity roku 1882. Oblíbené propagandistické teorie o znalostní a kulturní převaze Němců, od nichž se zaostalí Češi musí učit, jsou tedy pouze dlouhodobě budovaným prolhaným protičeským mýtem pangermánské propagandy. Ta ostatně označovala český národ jako výmysl ruské propagandy. Nepřipomíná vám to něco?

    Na tom nic nemění ani fakt, že především někteří vyšší důstojníci a zbohatlíci si podlézavě měnili česká jména na německá, vesměs výměnou za nejnižší šlechtické tituly. Například z Františka Uchatého se stal Franz von Uchatius, z Radeckého se stal Radetzky a ze zakladatele slavné firmy Škoda se stal baron Emil Skoda žijící s rodinou ve Vídni, kde jeho potomci zůstali i po říjnu 1918. Proč asi? Z pouhé a nezištné lásky k německému jazyku by si sotva prznili česká rodná jména, jména svých předků. Oportunismus, bezcharakternost, nebo přímo zrada? V době politických krizí byli z národnostních důvodů propouštění čeští zaměstnanci německých podnikatelů a německými majiteli domů vypovídání z bytů čeští nájemníci. Mnohde museli čeští zaměstnanci v německých podnicích přihlašovat děti do německých škol. Ve škodovce bylo používání češtiny pokutováno. Menší města jako Liberec, Teplice, nebo Cheb, ovládaná německými radnicemi dokonce bránila možnosti přestěhovávání Čechů. Nařízení Badeniho vlády o používání obou zemských jazyků, němčiny a češtiny při úředním jednání od roku 1897 v Čechách a na Moravě vedlo téměř k ozbrojenému povstání Němců a bylo v roce 1899 odvoláno. To vše je dokladem odnárodňovací politiky rakouské pangermánské vlády nepřátelské k Čechům a Slovanům obecně a germanizačního útlaku, který je podle některých současných českých historiků údajně mýtem.

    Uvedená realita konfliktu národů, kterou viděl v mládí, udělala z rolnického synka Eduarda Beneše přesvědčeného vlastence. Po studiích v Praze, Paříži, Berlíně a Dijonu a ročním pobytu v Londýně získal velmi dobré jazykové znalosti a rozhled o politickém dění v Evropě. Na studia si vydělával sám. Již na počátku války se stal členem českého spolku Maffie, který dodával Tomáši Masarykovi do Švýcarska a Londýna zpravodajské informace pro spojence. Tato práce, kterou pomáhal koordinovat rovněž Čechoameričan Emanuel Voska, měla nemalý vliv na pozici československého odboje v zahraničí. Roku 1915 uprchl pomocí půjčeného pasu do Švýcarska. V roce 1916 byla ustanovena Česká národní rada a Beneš se stal jejím tajemníkem. Hlavními osobami se stali Tomáš Garrique Masaryk a Milán Rastislav Štefánik.

    Především díky Benešovi, který se ukázal jako schopný diplomat, byla rada uznána jako představitel ještě neexistujícího československého státu Francií, Británií a Itálií. Beneš měl rovněž nezanedbatelný podíl na právním uznání československých legií. Byl vytrvalým pracovníkem a zároveň mistrem diplomacie a kompromisů, navíc se schopností obrovského sebezapření. O diplomatických kvalitách Beneše svědčí slova britského ministra zahraničí lorda Curzona, který jej roku 1923 označil slovy: „ malý muž pro kterého posíláme, když jsme v nesnázích. A on nám vždycky poradí.“

    Po válce se stal prvním československým, ministrem zahraničí a po tragické a podivné smrti Štefánika, s nímž neměl dobré vztahy, druhou osobou odboje. Na mírové konferenci v Paříži zajistil hranice republiky s Německem, Polskem a Maďarskem. Patřil k zakládajícím politikům Společnosti národů a roku 1935 vykonával funkci jejího předsedy. V roce 1924 vytvořil obranný pakt smlouvami s Rumunskem a Jugoslávií proti Rakousku a Maďarsku. V roce 1935 se stal druhým prezidentem a následně uzavřel spojenecké obranné smlouvy s Francií a Sovětským svazem, především proti Německu.

    Boje prezidenta Beneše

    Kniha Eduarda Táborského, který byl Benešovým tajemníkem v době druhé světové války a emigroval do USA „Prezident Beneš mezi západem a východem“ uvádí na pravou míru všemožná tvrzení protibenešovské a protičeské propagandy. Současná česká média vesměs vytvářejí obraz Beneše jako politického trosečníka, kapitulanta, politika a státníka, který v čele státu dvakrát zklamal a kapituloval, poprvé v roce 1938, podruhé 1948. Dále se mu vytýká, že zavedl Československo do sovětského područí. Mnohdy se používají argumenty předválečné německé, sudeťácké a luďácké propagandy a místy rovněž komunistické z období po únoru 1948.

    Boj domácího a zahraničního odboje proti Rakousku-Uhersku byl ve své době jednoznačně správný. Masaryk, Štefánik, Beneš, Kramář, Klofáč, legionáři v Rusku, Francii a Itálii a další nebyli žádní blázniví pomatenci, kteří se snažili pro jakési osobní ego vyvést národy budoucího Československa z agresivní pangermánské a uherské monarchie a zbavit je radostí rozsáhlého bezcelního trhu, ale rovněž cenzury a fízlování. Ze zaostalého žaláře národů odešly všechny neněmecké národy od Poláků, až po Chorvaty, včetně privilegovaných Maďarů. Z hlediska současné germánské propagandy EU byli pravděpodobně všichni naprostí idioti, když nechtěli zůstat v germánském žaláři národů. Ukázalo se, že Rakousko-Uhersko držela dohromady pouze císařská rodina, německá a zněmčelá šlechta, němečtí velkostatkáři, sbor především vyšších armádních důstojníků, rozbujelý byrokratický aparát zahrnující policii a katolická církev. Nikdo ostatní se necítil Rakušanem, což prokázal právě jeho bleskový rozpad monarchie v roce 1918. I Palacký, který zprvu doufal v ochranu Slovanů Rakouskem před pangermány a podporoval Rakousko, jako budoucí mnohonárodní federaci nakonec zklamaně konstatoval: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“

    Především je třeba uvést, že Beneš jako ministr zahraničí a jedna z předních osobností Společnosti národů, kterou pomáhal zakládat, měl do roku 1935 malý vliv na československou domácí politiku. Dlouhodobě vycházel z realistického předpokladu, že malé Československo je ohrožováno dvěma velmocemi s nesrovnatelně vyšším vojenským potenciálem, a to Německem a Sovětským Ruskem. Přitom stejně jako Masaryk jednoznačně odmítal bolševismus i německý nacismus a italský fašismus, případně i jiné agresivní nacionalismy, především polský po nástupu plukovníka Becka a samozřejmě maďarský zaměřený proti Slovensku. Stejně jako Masaryk sledoval dva základní mezinárodně-politické cíle. Především přivedení Německa a Sovětského Ruska do Společnosti národů, zrušení různých embarg a rozšíření obchodní spolupráce s těmito politicky izolovanými zeměmi a cílem oslabit ekonomickou a politickou cestou agresivitu vůči okolním zemím a podporu jejich režimů občany.

    Neméně důležitá byla Benešova snaha o vytvoření mírové Evropy na základě mezinárodních smluv, což bylo z hlediska malého státu obklopeného podstatně většími jen logické. Proto se snažil posilovat úlohu Společnost národů a spolupráci především s Francií, jako spojeneckou kontinentální velmocí. Nedlouho po válce se mu podařilo normalizovat vztahy s Rakouskem, kterému byla roku 1920 dokonce poskytnuta hospodářská pomoc. Vztahy s Polskem narušoval jednak spor o Těšínsko, jednak působení Hillersonovy sovětské mise Červeného kříže v Praze. Ta budovala špionážní rezidenturu a především úspěšně realizovala sabotáže na železnici z hlediska dopravy materiálu pro polskou armádu bojující proti bolševické invazi. Poláci navíc nepřátelsky vnímali jakákoli jednání mezi Československem a Sovětským Ruskem. Vrcholem byl stupidní spor o zanedbatelné území Javorina. Poláci odmítali jakékoli spojenecké smlouvy s Československem a nakonec podepsali nelogicky smlouvu s Německem. Vztahy s Polskem byly v podstatě neřešitelné a Poláci nakonec aktivně podpořili Německo i v době mnichovské krize. Nicméně druhá světová válka a brutální německá okupace pro ně byla velmi poučná, takže v Londýně se vedla mezi polskou a československou reprezentací jednání o možnosti poválečné federace Polska a Československa. Následným předpokladem bylo vytvoření středoevropské federace, kterou by tvořily dále Rakousko, Maďarsko a Jugoslávie. Tím měl být opět vytvořen obranný blok proti útoku ze západu i z východu a zároveň odděleno Rakousko od Německa. Nicméně už proti polsko-československé federaci se rázně postavil Stalin.

    Poměrně dobré vztahy s Německem se začaly horšit především činností sudeťáckých nacionalistů. Nelze popřít, že bez ohledu na menší ústrky iniciované hlavně vedením protirakouského domácího odboje, měli Němci v Československu výrazně lepší podmínky, než Češi dříve v Rakousku-Uhersku. Měli dokonce i dva ministry ve vládách. Němci měli v Československu jako dědictví po svém dřívějším privilegovaném postavení výrazně vyšší podíl finančních aktiv a rovněž plochu držené zemědělské a lesní půdy (40%), než odpovídalo jejich počtu v republice, který dosahoval necelých 30%. Nicméně značná část z nich nemohla strávit fakt, že již nevládnou ostatním národům, což nahrávalo pangermánským zájmům za hranicí. Hitler správně kalkuloval, že vyřazením Československa oslabí Francii a v tom mu šli na ruku britští politici. Ti měli zájem především na německém tažení na východ proti SSSR, nový Drang nach Osten a zároveň na oslabení pozice Francie v Evropě. Československo a Polsko stály v cestě německých armád na východ. V poválečném období byly nalezeny dokumenty, které potvrzovaly, že Británie a Francie nehodlaly podpořit ve válce s Německem ani Polsko.

    Postoj Beneše k Německu ve druhé polovině třicátých let lze sotva označit jako kapitulantský. Jeho slabinou bylo spoléhání na mezinárodní smlouvy a Společnost národů. Problém je v tom, že spojenecké smlouvy s Francií a Sovětským svazem neměly realizační vojenskou část. Společnost národů zklamala v případě italské agrese v Etiopii a Italsko-Německé ve Španělsku. S Velkou Británií nemělo Československo žádnou smlouvu. Přitom Británie byla nejaktivnější z hlediska obětování Československa Hitlerovi a Francie byla na ni vázána smlouvou. Malá dohoda zaměřená proti Maďarsku a Rakousku válku s Německem neřešila a koncem třicátých let se v podstatě rozpadla. Smlouva se Sovětským svazem byla vázána na Francii. Jednání a možnosti společného boje proti Německu britská a francouzská delegace při návštěvě a jednáních v SSSR v podstatě sabotovala. Německá propaganda zároveň tvrdila, že Československo bude bránou k bolševizaci Evropy, pokud na jeho území vstoupí rudá armáda. Beneš za války správně uvedl, že Britové a Francouzi měli takový strach z bolševiků, že hledali záchranu u nacistů.

    Zrada Francie v Mnichově je historickým faktem. Mýtem je rovněž sovětská pomoc. Zásadním problémem byla přeprava rudé armády na československé území, protože neexistovala společná hranice. Jak spojenecké Rumunsko, tak Polsko otevření koridoru jednoznačně odmítly. Přes Zakarpatskou Ukrajinu vedla pouze jedna jednokolejná trať. Bez ohledu na nevalnou úroveň jak polské, tak rumunské armády by bylo proražení na Slovensko složité. Sovětskému letectvu, které mohlo přiletět na pomoc, chyběla na československém území logistika a velení československé armády tvrdilo, že pro ně nemá ani bomby. Po kapitulaci jich desetitisíce převzali Němci. Zásadním faktem je, že SSSR nikdy jednoznačně neslíbil vojenskou pomoc v krizové době. Sovětské vedení reprezentované ministrem Litvinovem odkázalo Beneše na rozhodnutí Společnosti národů. Kladná odpověď na jeho dotaz, zda může počítat s vojenskou pomocí, zdržovalo tak dlouho, že přišla 61 hodin po mnichovské kapitulaci. Politické strany, včetně sociálních demokratů nechaly Beneše řešit problém, zda bojovat, či nikoli samotného a komunisté mu vyprávěli pohádky. Hitler zároveň podmiňoval pokračování jednání abdikací Beneše. Z vojenského hlediska byla republika nebránitelná a spojenci zradili. Benešova kapitulace a odchod do zahraničí byly z hlediska záchrany národa rozumným řešení a umožnili rozvoj zahraničního odboje.

    Rovněž Benešův příklon k poválečnému uspořádání ve spolupráci s SSSR byl z hlediska tehdejšího vývoje logický. Zatímco Británie přežila jen díky tomu, že je ostrovem a několik britských divizí se potýkalo s Afrikakorpsem v severní Africe, později na vedlejších frontách, dokázal SSSR zastavit útok Německa a jeho spojenců a nakonec měl hlavní podíl na vítězství v Evropě. Navíc jednání francouzské, britské a americké vlády s Benešem jako reprezentantem odboje byl až do roku 1940 doslova ostudný. Francouzi se k němu nehlásili, Britové mu zakazovali veřejně vystupovat a prezident Roosevelt ho vyzval k jednání s Hitlerem. Sovětský svaz měl velkou a logickou popularitu mezi lidmi. Podle dosažitelných dokumentů Beneš dobře chápal riziko jednání se Stalinem. Nicméně předpokládal, že spolupráce mezi USA, Británií, SSSR a Francií bude pokračovat i po válce a hospodářská spolupráce otupí bolševický režim. Spojenecká smlouva se SSSR z roku 1943 je rovněž používána ke kritice Benešovy takzvané kapitulace před Stalinem. Kdo má možnost si ji přečíst zjistí, že je zaměřena na ekonomickou a vojenskou spolupráci, především z hlediska remilitarizace Německa. Z tohoto hlediska byl Beneš doslova vizionář.

    Díky této smlouvě dostalo Československo po válce zdarma z SSSR výzbroj pro deset divizí, zatímco od západních spojenců platilo každý šroubek a od roku 1946 se stalo objektem sílících hospodářských sankcí. V roce 1944bylo navíc jasné, že Československo osvobodí Rudá armáda. Proto byl Beneš s cílem udržení co nejlepších vztahů ochoten předat SSSR celou Zakarpatskou Ukrajinu, která s ČSR stejně neměla z hlediska území a obyvatelstva mnoho společného. Problém vytvořili rovněž slovenští komunisté, kteří v čele s Husákem žádali o připojení Slovenska k SSSR. Docela by mne zajímalo, jak vysoko by si vyskakoval pan Kotleba, kdyby se Slovensko stalo roku 1945 součástí Ukrajinské SSR. Rudá armáda mohla bez problémů a odporu celou ČSR dlouhodobě okupovat. Benešova vstřícnost tomu pravděpodobně zabránila, takže cizí vojáci odešli už po několika měsících. Podařilo se rovněž minimalizovat snahu sovětského velení rabovat a odvážet československé továrny jako válečnou kořist. Pomoc od západních spojenců se očekávat nedala, zastavili svoje armády v jihozápadních Čechách. Mnohokrát omílané dekrety z let 1945 a 1946 podepisoval s Benešem předseda vlády a v mnoha případech i ministři, přičemž je podporovala převážná většina národa. Odsun sudetských Němců, kteří přijali dobrovolně německé občanství a podíleli se na teroru proti občanům ČSR a boji proti vojenským armádám, schválený mezinárodními dohodami a přímo i mnohými západními politiky se ukázal jako záruka stability a bezpečnosti na mnoho desetiletí. Prokazatelní antifašisté a někteří odborníci odsunuti nebyli. Byl zájmem nikoli Beneše, ale celého národa naší republiky, Čechů, Slováků, Moravanů a Slezanů. Němci byli jako destabilizující a fašizují národnostní prvek odsunuti i z dalších evropských zemí, z Polska a Jugoslávie podstatně brutálněji.

    V rámci politické krize období 1947-1948 zůstal těžce nemocný prezident opět sám. Nekomunistické strany buď kolaborovaly s komunisty, jako sociální demokracie, nebo nebyly schopny přesvědčit voliče a shodnout se na akci. Navíc se za jejich reprezentací táhla řada korupčních a politických skandálů, které komunistická propaganda úspěšně využila. Potlačovat zlovůli a zneužívání moci se snažil pouze Benešův spolupracovník Prokop Drtina jako ministr spravedlnosti. Nepromyšlený odchod nedostatečného počtu ministrů z vlády a její následné doplnění podle představ komunistů bylo ukázkou doslova hlouposti a neznalosti zákonů vedením protikomunistických stran. Přesto Beneš tři dny vzdoroval a k podpisu a jmenování Gottwaldovy vlády byl údajně donucen násilím. Nedlouho poté abdikoval a zemřel. Následně se stal cílem nenávistné a nepravdivé komunistické propagandy, která se kupodivu v mnohém shoduje s polistopadovou pomlouvačnou kampaní.

    Beneš byl nezpochybnitelným vlastencem a reprezentantem klasické diplomacie. Koncem své politické kariéry a života se opět projevil jako vizionář. V květnu 1947 napsal následující slova:

    „Vážení spoluobčané,

    V nedávné době jsem podepsal historicky významné dokumenty pro naši Československou republiku, tj. dekrety prezidenta Československé republiky. Tyto dokumenty nám dávají nadějí, že se již nikdy nebudou opakovat tragické události z let 1938 a 1939.

    Vědom si neblahých zkušeností našeho národa, zejména z druhé světové války, zanechávám vám odkaz, ve kterém vás varuji i před možnými pozdějšími požadavky na znovuosídlení našeho pohraničí sudetskými Němci, kteří byli po právu a na základě mých dekretů z republiky odsunuti.

    Může se stát, že mé dekrety vydané z rozhodnutí vítězných mocností druhé světové války, budou odstupem času revanšisty prohlašovány za neplatné.

    Může se stát, tak jako v minulosti, že se najdou čeští vlastenci, kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun omlouvat a že budou nakloněni otázce jejich návratu. Nenechte se oklamat a jejich návratu nedopusťte. Hitlerové odchází, avšak snaha o ovládnutí Evropy Německem zůstává.

    Mohou se najít vlastizrádci, kteří budou opět usilovat o odtržení Slovenska od České republiky. Bylo by to pošlapání odkazu našeho prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka. Vedlo by to k zániku obou našich národů. Nezapomeňte, že mé dekrety se týkaly i potrestání vlastizrádců, že mají trvalou platnost a potrestejte všechny případné vlastizrádce, ať to je kdokoli a v kterékoli době.
    Váš. dr. Edvard Beneš“


    Bronzová deska s Benešovým varováním visela dlouhá léta v Českém Krumlově. Zhruba před čtyřmi lety zmizela. Komu asi vadila?

    Prezident Edvard Beneš, jeden ze zakladatelů naší republiky v roce 1918 se ukázal jako opravdový vizionář a vlastenec a jeho zásluhy o vlast mají formu zákona. Čest jeho památce.

    0 0


    Marie Borisova
    30. 10. 2018    360tv
    Rusko nedovolí Ukrajině a NATO, aby prováděly cvičení v Azovském moři. Prohlásila to hlava Republiky Krym Sergej Aksjonov, uvádí list Izvestija. "V Azovském moři žádné lodě NATO nebudou. Naše země bude tvrdě a důsledně hájit své národní zájmy, o tom nemusí nikdo pochybovat", řekl Aksjonov. Poznamenal, že Rusko vystupuje proti eskalaci konfliktu na této vodní ploše, a právě proto nestrpí, aby tam vstoupila Severoatlantická aliance.


    Aksjonov se také domnívá, že Kyjev svým jednáním usiluje o nové sankce proti Rusku. Podle něj mohou nová omezení jenom Ukrajině uškodit.

    "Na jedné straně si Kyjev stěžuje, že ztrácí miliardy, ale na druhé straně má radost ze sankcí a požaduje nové. Je to politická schizofrenie, která je pro současnou ukrajinskou moc charakteristická", řekl Aksjonov.

    Připomeňme, že cvičení ukrajinských lodí se konalo v Azovském moři od 9. do 12. října. Po cvičení prezident Petr Porošenko prohlásil, že Ukrajina je odhodlána provést společná cvičení s NATO. Moskva oznámila, že to nedovolí.

    Evropský parlament přijal 25. října rezoluci, která odsoudila údajně nadměrnou aktivitu Ruska ve vodách Azovského moře.

    Ukrajina také hodlá zavést protiruské sankce proti lodím v Černém moři. Tato opatření mají být reakcí na zadržení ze strany Ruska lodí, které směřovaly do přístavů Mariupol a Berďansk.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Jana Maříková
    31. 10. 2018
    Před dvěma dny jsem zveřejnila článek o ostřelování města Kobání v oblasti, které se říká Rojava - západní Kurdistán, na severu Sýrie. Útočila turecká armáda, jak je v této oblasti minimálně od zimy zvykem. Erdogan se někam podívá, uvidí teroristy a nařídí útok. Kupodivu se to nikdy netýká teroristů z tzv. Islámského státu - to jsou kámoši, kteří léta dodávali ropu. Není to ani An-Nusra - tzv. umírnění džihádisté - ti už jsou dávmo tureckými spojenci. Erdogan je v tomto velmi politicky nekorektní a pod pojmem "teroristé" vidí pouze Kurdy, repektive jejich Lidové obranné jednotky (YPG), zahrnuté do širšího svazku Syrských obranných sil (SDF). Tedy jednotky, které proti teororistům v našem pojetí - militantům IS - bojovali a bojují. S velkými ztrátami na životech. Ono se to tady moc neví, mluví se o nich jako o separatistech, ale oni brání svou zem - Kurdistán - Rojavu. Tam žili po staletí, dříve než přišli Arabové a Turci.

    Wikipedie praví, že "většina dnešních Kurdů se považuje za potomky Médů. Staromédské slovo „kur/kurd“ je výrazem pro slovo „silný“. I v dnešní době se dá toto slovo i s jeho původním významem nalézt v jednom z kurdských dialektů. Kurdský archeolog prof. Syies tvrdí, že Médové jsou kurdskými kmeny, které sousedily s asyrskou říší. Na své dnešní území dorazili zhruba v druhém tisíciletí před naším letopočtem." To kdyby se někdo divil, proč tak urputně tvrdí, že země je jejich, a že za ni budou bojovat a umírat.

    Tenhle odskok do historie jsem neudělala jen tak pro nic za nic. Spousta lidí mi neustále píše, že Kurdové jsou zlovolní sepratisté, ničící jednotu Sýrie. Není jejich vinou, ale vinou vítězných velmocí 1. světové války, že Kurdistán neexistuje a oni už sto let bojují za přežití.

    Další častá námitka je, že se "spřáhli" s Američany, když měli jakousi blíže nespecifikovanou nabídku autonomie od Asada. Jednak Asad nemůže sám o sobě nic nabízet - vždyť ho nepozvou ani na jednání o jeho vlastní zemi. A druhak jsem žádné podrobnosti této nabídky nikdy nezjistila a moji kurdští přátelé mě ujišťují, že nikdy neexistovala. Dobrá, nejsou nezaujatí, ale doufám, že někdo z kritiků si dá tu práci a text dohody o autonomii mi obstará. Spojili se s Američany, protože jinou nabídku neměli a už sto let jim jde o krk. Tak to vidím já. Že jimi Američané manipulují podle svých zájmů, už je věc jiná. Brzy se ostatně ukáže, zač americké přátelství stojí. Nikdo jiný totiž už Kurdům nezbyl.

    Druhý den po slavném summitu o sjednání míru v Sýrii na půdorysu Rusko-Německo-Francie-Tuecko začal Erdogan ostřelovat pozice YPG v syrské Rojavě. Dnes, na pravidlené "masírce" vrchoných členů své Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) vyslovil hrozbu přímého útoku na území pod správou kurdských sil podporovaných Američany. Zaznamenala jsem to opět na Facebooku u svých přátel v Německu.

    Předseda kurdské obce v Německu Ali Ertan Toprak k nejnovějšímu vývoji napsal: "Evropané vsadili při údajném mírovém procesu v Sýrii na Erdogana.
    Erdogan nyní útočí na sílu Syrských obranných sborů - SDF /YPG/YPJ, které bojovaly proti IS na straně Západu nejúčinněji.
    To by mohlo znamenat, že Kurdové přivedou válku do Turecka. Mír a stabilitu nelze dosáhnout tím, že se spoléháme na nespravedlivé režimy, jako je například v Turecku. Mír a stabilita mohou existovat pouze tehdy, pokud bude kurdská otázka řešena mírumilovně a demokraticky.
    Erdogan chce válku, protože viděl, že Západ mlčí a nechá ho vést jeho nezákonné války proti Kurdům jejich technologiemi - technologiemi NATO."



    Jeho informace potvrzuje i Robert Dupuis. „Turecký prezident Tayyip Erdogan oznámil bezprostředně hrozící útoky své armády na kurdské pozice v severní Sýrii. Ten bude veden i na východ od řeky Eufrat, řekl Erdogan v úterý. Tam jsou kurdské obranné jednotky jednotky (YPG) a američtí vojáci aliance v boji proti teroristické organizaci "islámský stát" (IS)", uvedl Dupuis.

    Tato konstelace, aliance YPG s USA, zatím bránila turecké vládě v útoku na kurdské síly východně od Eufratu, neboť takový krok by přivedl Turecko do otevřeného konflitu se Spojenými státy. Ve svém každotýdenním projevu k vládnoucí AKP v Ankaře ale Erdogan nyní oznámil: „Zničíme teroristické struktury východně od Eufratu. Dokončili jsme naše přípravy, plány a programy. "Již o víkendu Turecko ostřelovalo kurdské pozice v Sýrii. "Brzy začneme větší a efektivnější operaci,"řekl Erdogan o nadcházejících útocích.

    Turecko klasifikuje YPG jako odnož 'teroristické' organizace PKK, která je aktivní především v jihovýchodní Anatolii. Ve Washingtonu jsou YPG na druhou stranu ceněny jako místní účinná pomocná síla proti IS a na rozdíl od PKK nejsou na seznamu teroristických organizací. Od roku 2016 Turecko zahájilo útoky proti YPG ve dvou kampaních a vyhnalo je z oblastí pod kurdskou kontrolou v důsledku kolapsu syrského státu. Erdogan si opakovaně si stěžoval, že Washington YPG dodává zbraně, a vyzval Američany, aby se s Tureckem spojili proti Kurdům."

    Faruk Firat upozornil na to, že Erdogan vyhlásil válku SDF ( Syrským obranným silám) apřinesl další hrozový citát tureckého prezidenta: " : "Naše přípravy jsou dokonány! Jednoho večera udeříme!"

    Pro vyznavače oficiálních státních tiskových zdrojů přikládám citát tErdogana od turecké tiskové agentury Anadolu: "Nedovolíme, aby nejprve potopili Idlib a pak celou Sýrii v ohni a krvi, nesmíme dovolit provokace syrského režimu a vzkříšení ISIS! Nezastavíme se a také nedovolíme teroristickým skupinám (SDF) aby ničili východní břehEufratu! "

    Erdogana cituje i agantura Al-Masdar: "Jsme připraveni rozdrtit teroristickou strukturu na východ od Eufratu! Dokončili jsme přípravu tohoto problému a v blízké budoucnosti zaženeme teroristické organizace (SDF) velkým a efektivním útokem do kouta. "

    Strašlivě to připomíná jednoho šílence s knírkem pod nosem. Jako říšský kancléř na stadionu v Norimberku vyřvával ke svým příznivcům a do rozhlasu : "Es kommt der Tag...." A pak šel podespat zákony, podle nichž šly miliony lidí do plynových komor.

    Erdogan je obdivovatelem tohoto diktátora a nijak se tím netají. Jeho rodina celou dobu s IS obchodovala. A najednou útočí na ty, kteří proti IS skutečně bojovali, a háže je do jednoho pytle s celým světem uznanými teroristy. Džihádisty v Idlíbu si ale pečlivě hlídá, aby jim nebylo ublíženo.

    A Evropa mlčí a mlčí i její hodnoty. A co Američané?

    Washington vyjadřuje znepokojení nad tureckými útoky na Kobání.

    Americký zvláštní zmocněnec pro řešení války v Sýrii James Jeffrey v rozhovoru pro Sky News řekl, že "USA jsou znepokojeny tureckými útoky na lidové obranné jednitky YPG/YPJ v Kobání a vyzývají k spolupráci mezi Washingtonem a Ankarou, aby se vyhnuli podobným útokům v budoucnu".

    Když poslouchám Erdogana, nezní jako někdo, kdo chce spolupracovat. Výsledek se dozvíme, obávám se, až příliš brzy. Erdogan má v rukávu několik trumfů. Od čerstvě podepsaných miliardových kontraktů s německými firmami po nově až půl miliónu Afghánců, které může kdykoli vypustit do Evropy. Jak můžete vybudovat mír s někým, kdo chce válku, to tedy nevím. A čím víc se blíží ohlašovaný útok, tím víc vidím istanbulský summit jako špatnou kartu pro Evropu - ale i pro Rusko. Nestabilní Evropa nebude dobrý soused a na jihu Ruska žije mnoho turkotatarských národů a kmenů, které bude Erdogan chtít získat pro svou novoosmanskou říši.

    0 0

    Edao Chmelár
    Eduard Chmelár
    30. 10. 2018  blog autora
    Z výroku Richarda Sulíka – čo je zadarmo, to treba zrušiť – ma doslova mrazí. Nie preto, že by ma prekvapovalo toto dlhodobé presvedčenie predsedu SaS. Ale preto, že ma znepokojuje, koľko ľudí považuje túto životnú filozofiu za prirodzenú a nedokáže si uvedomiť jej dôsledky v živote.


    Jonathan Swift (ktorého väčšina z vás pozná ako autora slávnych Gulliverových ciest, no vo svojej dobe bol nemenej slávnym publicistom) napísal v roku 1729 esej Skromný návrh, v ktorej s kamennou tvárou cynika a hlupáka navrhol riešenie, ako odbremeniť spoločnosť od dotieravých chudobných ľudí. Vypočítal, že keby sa deti žobrákov používali ako výdatná strava pre nízkopríjmové rodiny, štát by ušetril tri štvrtiny sociálnych výdavkov. Keby sa navyše nakladali do soli a dlhšie by vydržali, krajinu by to mohlo priviesť k väčšej prosperite. Autor v závere článku ubezpečuje verejnosť, že mu nejde o nič iné ako o ekonomický rast, pomoc chudobným a blahobyt celého štátu. Swiftov sarkazmus vyvolal všeobecné pobúrenie malomeštiackych kruhov, ale aj vlnu sympatií voči spisovateľovi, ktorý tak názorne obnažil celý problém. Je šokujúce, že za tie tri storočia sa toho v tomto smere veľa nezmenilo. Máme finančných analytikov, ktorí celkom vážne vypočítavajú, ako negatívne by ovplyvnilo ekonomický rast, keby ľudia o hodinu dlhšie oddychovali. Táto mentalita otrokára sa odzrkadľuje v myslení ľudí, ktorých poburujú obedy zdarma pre všetky deti rovnako, ale nepoburovala ich rovná daň (ktorá bola v skutočnosti nerovná) pre robotníka i pre miliardára. Sú to tí istí ľudia, ktorí sa v čase krízy odmietali „uskromniť“ so svojimi lukratívnymi platmi a chceli si ich navýšiť takmer o tisícku, ale dnes ich trápia necelé dve eurá na dieťa. Sú to tí istí ľudia, ktorí nikdy neprotestovali, že dostávajú notebooky zadarmo, štát im platí kancelárie a nevedia, čo je to cestovať v zime nevykúrenými vlakmi o pol štvrtej do práce, lebo im zabezpečujú ešte aj ubytovanie a dopravu. Áno, čuduj sa svete – tí istí poslanci, ktorí majú dopravu vlakom zadarmo, ju závidia školákom a dôchodcom! Výhody europoslanca Sulíka, ktorý má popri svojom astronomickom plate v Bruseli zadarmo takmer úplne všetko (a neviem o tom, že by sa toho vzdal) – od dopravy, stravy, tučných diét, ktoré môže minúť na čokoľvek až po (dobre počúvajte) nákup kníh – radšej nerozvádzajme.

    Bertold Brecht v roku 1934 napísal, že obdobie najväčšieho útlaku prichádza spravidla vtedy, keď sa hovorí o veľkých a vznešených veciach, no na to, aby ste upozornili na také „nízke“ témy ako je jedlo a bývanie pre pracujúcich, potrebujete odvahu. Táto spoločnosť totiž pestuje kult odriekania – odriekania pre slabých a chudobných. A tak nás premiér po boku oligarchu presviedča, že máme byť hrdí Slováci, keď nám stavajú najmodernejší a najdrahší futbalový štadión namiesto toho, aby sme tie milióny investovali do telocviční, plavární alebo hoci aj na podporu športových talentov – aby sme sa nemuseli zbierať na tenisky a tréningy pre talentované rómske dievčatko, ktoré žije s mamou a šiestimi súrodencami z podpory 250 eur v chudobnej špinavej osade. O tom sú priority. Treba si to len vedieť predstaviť. Lebo ako nás musela upozorniť česká novinárka Saša Uhlová, gýčový obrázok spoločnosti dojatej príbehom rómskeho dievčatka, ktoré poctil pán prezident Kiska svojou návštevou, je v protiklade k potrebným systémovým zmenám. Funguje len ako ópium pre naše svedomie, lebo hoci vieme, že topánky pre jednu dievčinu nevyriešia vôbec nič a situácia detí v rómskych osadách je neúnosná, nepohneme pre nich prstom.

    Najsilnejšiu vládnu stranu treba kritizovať za strašne veľa vecí. Napríklad za to, ako spolu s kmotríkovcami, poórovcami a ďalšími zbohatlíkmi parazitujú na slovenskom športe, za nehorázne plytvanie, rozkrádanie a korupciu, ktorá z nás urobila banánovú republiku, ale najmä za nedostatok vízie, vďaka ktorej Slovensko stagnuje. Ale keď Smer-SD konečne zavedie opatrenia, ktoré reálne pomôžu nízkopríjmovým rodinám, chudobným, chorým a slabým ľuďom – a vlaky či obedy zadarmo medzi také opatrenia patria – kritizovať takúto pomoc považujem za prejav politického hulvátstva a svetonázorového primitivizmu. Veď oni ani nevedia, kam táto oblasť patrí: keď tímlíder SaS pre školstvo Branislav Gröhling vo vopred pripravenom stanovisku vyhlasuje, že tento „populistický krok“ nie je pre školstvo prioritou a prekvapene habká, prečo ho navrhuje vedenie Smeru a nie ministerka školstva, evidentne netuší, že dotácie pre školské obedy spadajú pod ministerstvo práce, sociálnych vecí a rodiny, nie školstva. A keď SaS mudruje, že „dobre fungujúca vláda má vytvoriť taký systém, aby ľudia neboli odkázaní na rôzne nekoncepčné almužny od štátu“, nie je vôbec prekvapujúce, že takýto systém nenavrhuje. Lebo ona ho v skutočnosti nemá, jej filozofiou je „rozbi štát, a potom ho kritizuj, že nefunguje“. Neoliberáli totiž nemajú nijaký záujem na tom, aby verejné služby fungovali v dobrom stave – najprv znížia ich dotáciu, čím zhoršia ich kvalitu, potom sa sťažujú, že nefungujú a napokon žiadajú ich privatizáciu. A tento zákerný trik je zdrojom všetkých našich problémov od roku 1989. Extrémny neoliberalizmus v podaní Richarda Sulíka alebo Jany Kiššovej v konečnom dôsledku zabraňuje časti obyvateľstva pochopiť, že táto vláda nás okráda. Pretože kým Smer hádže chudobným ľuďom aspoň tie almužny, SaS im chce zobrať úplne všetko.

    Práve tým, že najsilnejšia vládna strana navrhuje obedy zdarma pre všetkých, robí toto opatrenie systémovým. Volanie po väčšej adresnosti je falošné. To sme tu už predsa mali: najchudobnejšie deti síce dostávali obedy zdarma, v skutočnosti to bola len suchá strava, ktorí im podávali v oddelených priestoroch, čím prehlbovali ešte viac pocit vylúčenia. Údaje z výskumu Sociologického ústavu SAV hovoria jasnou rečou:
    • príjmovou chudobou je u nás ohrozená takmer pätina detí
    • pretrvávajúca chudoba u detí do 18 rokov je dvakrát vyššia ako v celej populácii
    • riziko chudoby domácností s tromi a viac deťmi je na Slovensku vyššie ako európsky priemer a už niekoľko rokov stúpa
    • polovica domácností s deťmi nedokáže čeliť neočakávaným výdavkom

    A politici, ktorí vidia svet z okien svojich limuzín, úplne vážne tvrdia, že v spoločnosti, kde každé piate dieťa chodí do školy hladné a školský obed je pre neho luxusom, máme šetriť na jednom teplom jedle denne? Mám veľmi rád bývalého uruguajského prezidenta Josého Mujicu. Tento štátnik, ktorý znížil chudobu vo svojej krajine z 25 na 9 percent, získal prívlastok najchudobnejšieho prezidenta na svete. Odmietol totiž bývať v prezidentskom paláci, väčšinu svojho príjmu rozdal chudobe (rozdával z podstaty, nevlastnil žiadne firmy, z ktorých by mu plynul zisk) a ponechal si len priemerný plat v krajine: aby nikdy nezabudol, ako sa žije bežným ľuďom. Tak by mala vyzerať skutočná služba vlasti.

    Spoločnosť je vyspelá natoľko, nakoľko sa vie postarať o svojich najslabších. Preto sa s veľkým znepokojením pozerám na to, ako na Slovensku, ktorého žičlivú tvár si ešte pamätám, rastie počet ľudí, ktorí sa nechcú deliť s núdznymi. Opäť mi to pripomenulo, kam smerujeme, že posledným štádiom globálneho kapitalizmu je fašizmus. Ja však verím, že napokon, nech bude táto skúsenosť akokoľvek krutá, väčšina z nás pochopí, že zdravú demokratickú spoločnosť má poháňať verejný záujem, nie súkromný zisk. A že šetriť sa nemá na tých najzraniteľnejších. Lebo nie je pravda, že oni tie sociálne služby dostávajú zadarmo. Všetok ten luxus a extrémny prepych najbohatších sa nezrodil z poctivej práce usilovných manažérov, ale z rozkrádania štátnych zdrojov, vykorisťovania pracujúcich, zneužívania detskej práce, korupcie, podvodov a šetrení na základných potrebách ľudí. Oni týmito almužnami nedostanú späť ani zlomok z toho, o čo ich zbohatlíci pripravili. Majú na to nárok presne tak ako majú nárok na dôstojný život. Vyhadzovať im na oči, že to majú zadarmo, je vlastne nemiestne drzé ponižovanie. Ak opozícia bojuje proti oligarchii a zároveň upiera chudobným deťom, študentom a dôchodcom štandardné potreby, stráca sa zmysel takéhoto boja. Presne tak ako keď kresťanské skupiny nepomáhajú slabším a chudobným, ale fanaticky menia charakter štátu zo sekulárneho na náboženský, stráca sa zmysel kresťanstva. Najlepšie veci v živote boli vždy zadarmo: láska, priateľstvo, objatia, smiech, obloha plná hviezd, zakvitnutá lúka a čistá voda z horskej bystriny. Nedajte sa zmiasť tými, ktorí by nás chceli pripraviť o túto skutočnú slobodu, ktorí by toto všetko najradšej ohradili vysokým múrom a privlastnili si to. Už Jean-Jacques Rousseau o nich hovoril, že sú to najväčší zločinci.



older | 1 | .... | 645 | 646 | (Page 647) | 648 | 649 | .... | 668 | newer