Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 647 | 648 | (Page 649) | 650 | 651 | .... | 668 | newer

    0 0

    Andre Vltchek
    Andre Vltchek
    2.11.2018  InternationalClearingHouse,   překlad Zvědavec
    Šílenost a odpornost západní protičínské propagandy přivedly některé mé přátele z Číny až k pláči. Pomatenost toho, co se tvrdí a píše v USA a Evropě o Číně (a samozřejmě i o Rusku), nyní jasně odráží frustraci a hrubost navztekané poražené strany. Člověk by měl dokonce chuť západní impérium politovat, kdyby to však nebylo tak silně vražedné.

    Propagandisté impéria nelitují nikoho - nyní střílejí jako maniaci, ale bez nějakého uceleného plánu.

    Různí západní „odborníci“ a novináři však skutečně nesouhlasí se základními věcmi, kladou si otázku „co je doopravdy špatného na Číně“. Ale jsou placeni zatraceně dobře, aby hledali stále nové a nové kostlivce v obrovských čínských skříních, a tak neustále mezi sebou soupeří, a pídí se po těch nejšťavnatějších a nejskandálnějších příbězích. Často se zdá, že se vyplatí předpokládat, že naprosto všechno, co se týká této nejlidnatější - a navíc komunistické (s „čínskými rysy“, samozřejmě) - země na Zemi, je chybné!

    Čína skoncuje s extrémní chudobou do roku 2020, ale neočekávejte žádné nadšení či potlesk z Berlína, Paříže, Londýna či Washingtonu. Čína má veliký náskok před všemi velkými zeměmi na světě, pokud jde o vytváření tzv. „ekologické civilizace“, ale kdo je ochoten si toho všimnout? Čína staví veřejné parky, promenády a dětská hřiště, která jsou největší na světě, ale koho to zajímá? Čínská vláda zavádí rozsáhlé vzdělávací reformy, a zaplňuje celý národ koncertními sály, muzei a divadly. Ale to ani nestojí za zmínku, samozřejmě!

    Západní propaganda se snaží diskreditovat Čínu doslova „zleva zprava“, někdy ji obviňuje z toho, že je příliš komunistická, ale když se to hodí, tak i z toho, že „není dostatečně komunistická“.

    Deník New York Times publikoval 5. října 2018 na titulní straně článek s názvem „Nepravděpodobný nepřítel vůdců Číny: marxisté“. Kvůli tomuto velmi sarkastickému článku novinář navštívil čínské město Huizhou, odkud psal o skupině nadměrně horlivých mladých marxistů, kteří požadují, aby bylo vše tak, jako v době, kdy vládl Mao:
    „Ale aktivisté z Huizhou představují hrozbu, kterou úřady nečekaly.“

    Vážně? Je to výhružka? Čína se opět přiklání pod současným vedením ke komunismu? Ale vždyť tu mluvíme o demokratickém, sociálně orientovaném komunismu. Nebudeme se však dohadovat s oficiálními americkými novinami. Rozhodně není tento deník nakloněn komunismu, ale musel projevit nějakou sympatii (publikováním článku na hlavní straně!) vůči malé skupince nadměrně horlivých „opozičních“ marxistů, jen aby vyvolal pochybnosti u čtenářů, což naznačuje, že čínská vláda už není tak červená, komunistická.

    Následující den (sobotní a nedělní vydání z 6. - 7. října 2018) publikoval stejný deník New York Times dva hlavní články o Číně. Jeden byl v souladu s obvyklými protičínskými a protiruskými konspiračními teoriemi, nazvaný „Hackne Čína volby v USA?“, zatímco ten druhý byl v podstatě v rozporu s článkem z předchozího dne - tentokrát vinil Peking z toho, že přistřihává křídla soukromým společnostem. Článek byl nazván „Peking vytlačuje byznys“, s podtitulkem: „Vláda si protahuje svaly, zatímco soukromé společnosti, které vytvářejí ekonomiku, ztrácejí půdu pod nohama.“

    „Vše, co může ublížit Číně, napište to,“ tak by mohlo znít krédo tisíců evropských a severoamerických novinářů: „Pokud jsou zprávy o Číně nebo z Číny špatné, opravdu temné a negativní, projde všechno!“

    Příliš hodně komunismu, nebo příliš málo... Pokud jde o Západ - Čína neudělá nikdy nic správně! Protože... prostě proto, že je to Čína, protože je to Asie, a protože mává červenými vlajkami.

    A tak New York Times publikoval dva zcela protichůdné články. Šlo o redakční chybu nebo předem promyšlený pokus, který měl způsobit maximální škodu - kopáním „zleva zprava“?

    * * *

    Ovšem, je zábavné sledovat tento propagandistický trend „z bezpečné vzdálenosti“ (což znamená: „nevěřím tomu ani slovo“). Avšak to, co se odehrává, není vtip; co se děje, může být skutečně smrtící. Může to neočekávaně spustit řetězec událostí, které by skutečně mohly Čínu poškodit.

    „Exploze“ by mohla přijít z Tchaj-wanu, z jihovýchodní Asie, nebo z území samotné Číny.

    Jen se podívejte, co se děje v Brazílii a ve Venezuele! Podívejte se na všechny ty barevné revoluce, „deštníkové revoluce“, „skoky“ z Evropy do arabských zemí. A podívejte se na samotnou Čínu: Kdo sponzoroval události na náměstí Tiananmen? Existuje dostatek důkazů, že nešlo o spontánní studentskou vzpouru.

    Západ přesvědčuje několik zemí, jako např. Filipíny, že by měly čelit Číně prostřednictvím různých nároků na území, jimž však upřímně řečeno žádný seriózní filipínský historik ani politolog nevěří (pokud ovšem nedostává královsky zaplaceno ze zahraničí). Mluvil jsem přímo s několika nejlepšími historiky a politology v Manile, takže jsem získal jasný obrázek o tom, kdo a co stojí za těmito územními nároky. Již jsem o tom psal, a znovu se k tomu chystám.

    Čína je příliš velká na to, aby tolerovala nebezpečnou podvratnou činnost ze zahraničí. Vedení Číny dobře ví, že kdyby v zemi nastal chaos, stovky milionů obyvatel by trpělo. Zachování územní celistvosti národa je nezbytné.

    * * *

    Takže shrňme si to, co je vlastně Čína?

    Je to komunistická země (nebo ji můžete nazývat socialistickou), jejíž úžasná a poměrně rovnostářská historie sahá tisíce let do minulosti. Má různorodou ekonomiku, ale centrální plánování (vláda říká společnostem, co mají dělat, nikoliv naopak). Je zjevně nejúspěšnějším národem na světě, pokud jde o práci ve prospěch občanů země. Je to také nejmírumilovnější velký národ na světě. A zde jsou dva zásadnější body: Čína je v popředí záchrany světa před rostoucí ekologickou katastrofou. A nemá žádné kolonie nebo „neokolonie“, takže je v podstatě „internacionalistický“ stát.

    Politický systém, ekonomika, kultura - to vše se diametrálně liší od Západu.

    Čína nám má mnoho co říci o tom, jak by měla být tato planeta řízena, jak by měla postupovat kupředu, a co je skutečná demokracie (rozhodování lidu).

    A nyní si přiznejme: Umožňují západní mainstreamová média, která vytvářejí „veřejné mínění“ po celém světě, různým čínským patriotům, komunistům či myslitelům, aby se objevovali na televizních obrazovkách nebo psali hlavní komentáře?

    Odpověď známe. Téměř výhradně to jsou obyvatelé Západu, kteří jsou (západními vládci) pověřeni obrovským úkolem „definovat, co Čína je nebo není“. A co celý svět je nebo není.

    Pokud Čína tvrdí, že je „socialistická země s čínskými rysy“, odmítají to s dokonalým oxfordským přízvukem. A jejich arogance - kdy tvrdí jedné z největších civilizací na Zemi, jaká vlastně je nebo není - je akceptována kvůli tomu, že většina z nich jsou běloši, a mluví perfektně anglicky (je paradoxem, že přinejmenším v jistých kruzích je to známka důvěryhodnosti).

    Západ nikdy neslyší nic o tom, co si Číňané nebo Rusové myslí o světě. Zatímco Číňané a Rusové jsou doslova bombardováni tím, co si o nich myslí Západ.

    Dokonce i obyvatelé Číny v minulosti naslouchali takovým „falešným prorokům“ z „civilizovaného Západu“. Nyní již chápou, jak to je. Stejně tak to ví i Rusové. A také mnoho obyvatel Latinské Ameriky to ví.

    Šíření západní propagandy a dogmat se v minulosti jevilo obyvatelům Číny a Ruska (pokud ne jejich srdci, tak jejich myšlení) jako bitva, ideologický boj. Nebo alespoň to tak připadalo mnoha naivním, důvěřivým lidem.

    Nyní je to všechno mnohem jednodušší a „otevřené“ - bitva pokračuje, ale frontové linie a cíle se změnily. Jak?

    To, co se v současnosti odehrává, je obrovský střet západního imperialismu a jeho propagandy s odhodlaností čínského a ruského lidu žít svůj vlastní život tak, jak si přejí. Jednoduše řečeno, je to boj mezi západním imperialismem na jedné straně a demokracií s „čínskými a ruskými rysy“ na straně druhé.

    Západ doslova útočí na Čínu a Rusko „zleva zprava“, ale v žádném případě nevyhrává!


    West is Losing and so It’s Bashing China and Russia ‘Left and Right’ Literallyvyšel 22. října 2018 na ICH. Překlad v ceně 504 Kč Zvědavec.

    0 0

    Jan Campbell
    2.11.2018 VašeVěc
    Zatím co je v české kotlině teplo na ulici a horké mozky ruso- a sinofobů brzdí rozvoj vztahů, nenechá si prezident Putin vzít šanci na setkání s delegací německých průmyslových kapitánů a manažerů. Delegaci vedenou Wolfgang Büchele v rámci již tradičního setkání s vládou RF organizovaného Ostausschuss der deutschen Wirtschaft, přivítal dnes prezident Putin bez zpoždění v naději, že nehledě na těžké mezinárodní podmínky se obchodní vztahy s SRN budou nadále dobře vyvíjet. Wolfgang Büchele podpořil prezidenta Putina vyjádřením, dass Russland und Deutschland wieder auf dem richtigen Weg seien.



    Pro informaci uvádím, že v současné době pracuje v RF více než 5 tisíc firem, a mnohé prověřují možnosti expanze. Nehledě na sankce, politické ohňostroje a pozastavení jednání s RF na vládní úrovni. Odcházení kancléřky, pravděpodobně více vynucené než přirozené, dovoluje předpokládat, že němečtí průmysloví kapitáni vidí dále i bez dalekohledu než politici. Návštěva se uskutečňuje v době, kdy kritika podobná té z roku 2014, je nemožná.

    Připomínám jeden z mnoha příkladů německé vůle neztratit Rusko jako obchodního partnera. Siemens-Chef Joe Kaeser si dovolil cestu do Moskvy, aby gratuloval prezidentu Putinovi k Olympiádě, kterou ohodnotil jako triumf pro Rusko. Joe Kaeser svoji návštěvou otevřel dveře dalším manažerům, obchodníkům a politikům. Včetně odcházející kancléřky Merkel. Ta navštívila prezidenta Putina, aby ho po té mohla přivítat v Berlíně. Před několika týdny potvrdil změnu větru také spolkový ministr hospodářství Peter Altmaier. Ten se nechalv Moskvě slyšet: Wir müssen um die gegenseitigen Beziehungen kämpfen, denn nur wenn man rede, könne man Probleme lösen. Jinými slovy: Když má problém řešení, nemá smysl si dělat starosti. Když problém řešení nemá, dělat si starosti nepomůže. Tím nechci budit dojem, že vše je v pořádku, nebo že se vracejí staré časy. Protože ale sankce urychlily transformaci systému a všech hodnot, proces se stal nezvratným. Proto je nezbytné se přizpůsobit novým podmínkám. To platí nejenom pro SRN, RF a ČLR. Ale i pro ČR. Lze očekávat, že vznikající nové vztahy mezi státy se budou orientovat výlučně na obchodních zájmech, ne na geopolitických pocitech, pseudo-spojenectví, o přátelství nemluvě.

    Uvedené potvrzují fakta: k létu 2016 dosáhl obchod mezi SRN a RF poloviny objemu před sjednocením Krymu s RF. Ke zlomu došlo v létě, 2016. Od té doby obchod roste. V minulém roce o 20,2% na 25,9 miliard Euro. Ruský export se zvýšil o 18,7% na 31,4 miliard Euro. Během osmi měsíců 2018 se růst zpomalil. Podle údajů Spolkového statistického úřadu se zvýšil objem obchodu s RF o 8% a dosáhl úrovně 40 miliard Euro. Ruský export se zvýšil o celých 13%, německý export o 2%. Situaci obchodních vztahů ČR, nebo USA s RF nebudu popisovat. Skutečností ale je, a na delší dobu zůstane, že ztráta trhů a možností pro české podnikatele v RF se bude zvětšovat. To i proto, že v české kotlině málokdo ví i o britsko – ruském investičním fóru RussiaTALK 2018, tradičně organizovaném Vněštorgklubem. Fórum začalo dnes, na dušičky, samozřejmě s účastí JE velvyslance UK v RF Dr. Laurie Bristow, JJPrince Michal Kentského, jmenovce, prezidenta BP Russia David Campbell a podobných osobností. Málokdo si uvědomuje, že válka – i slovy, představuje nejhorší způsob sběru informace, nejenom o cizí kultuře. K ní patří i sovětský krátký loutkový film z roku 1954. Dva lakomí medvídci režiséra Vladimir Děgťjarjova potvrzující přísloví, že když se dva hádají, třetí se směje. 

    Souhlasu netřeba.


    0 0

    Michail Prouza
    2. 11. 2018  NWOO  
    Vše vypadalo tak slibně. Proudy syrských inženýrů a atomových fyziků z celé Afriky se hrnuly přes Středozemní moře, Itálii a Maďarsko za Mutti Merkel a stále více Švédů už dnes čte Korán v originále. Ale od Moskvy zase přišel jenom mráz. Despotický Car Putin se spolčil s diktátorem Bašarem al-Assadem. Poslední bojovníci Islámského státu ISIS se dnes stáhli k Idlibu na sever od Damašku obklíčeného vládními vojsky kde se za ochranným štítem těl místních civilistů hádají s Bílými přilbami, kdo dostane od spojenců spásnou letenku do Izralele první. Mráz z východu zjevně popálil i Maďary a Italy a syrský pramen začíná vysychat. Syrští Syřané začínají váhat nezůstanou-li raději doma u svých velbloudů.

    Ve snaze udržet oheň sváru v Sýrii naživu, koaliční partneři pumpují v jihovýchodní Sýrii v údolí Eufratu adrenalin a zbraně jak do zbytků Syrské demokratické armády SDF na jedné straně pomyslné fronty tak i do ISIS na straně druhé. Stránka ISIS, ISISliveuamap.com, mezitím už 4 týdny volá do boje: “Bitva o al-Susah začala! SDF postoupila do okolí Al-Susah, obsadila pozice a zaútočila na ISIS z jihu”.



    Co na poslední události z válečného pole u al-Susah říká samotná Amnesty International najdeme v americkém magazínu South Front Intelligence Analysis:

    V ÚDOLÍ EUFRATU KOALICE ZABILA V POSLEDNÍCH 24 HODINÁCH VÍCE NEŽ 40 CIVILISTŮ
    ZprávaSouth Front Intelligence Analysis, Sýrie 18. října 2018

    [Počátkem října] místní zdroje sdělily SOHR, pro-opoziční britské organizaci pro ochranu lidských práv v Sýrii, že bombardéry koalice vedené Spojenými státy uskutečnily řadu náletů na město al-Susah v jihovýchodní oblasti Deir Ezzor, které je stále v moci ISIS, a že jen za jediného z těchto náletů tam v místní mešitě zahynulo více než 46 civilistů. Podle této britské monitorovací organizace byli pouze 3 ze zabitých bojovníky militantní ISIS. Velká část zabitých lidí byly ženy a děti, většinou uprchlíci, kteří minulý rok utekli před koaličním bombardováním ze sousedního Iráku.

    Den před uveřejněním této zprávy vydané SOHR informovala o stejném útoku koalice a masakru v al-Susah státní Syrská arabská zpravodajská agentura(SANA). Neposkytla však tehdy žádné podrobnosti.



    Útoky koalice vedené USA jsou evidentně pokusem USA o podporu bojovníků protivládní SDF, kteří čelí odporu zbývajících bojovníků ISIS v údolí Eufratu. Tato strategická operace koalice probíhá již více než měsíc, dosud však bez výrazného pokroku.

    Koalice ani její prostředník v poli, skupina Syrské demokratické armády SDF, se po náletech ve svých posledních zprávách o masakru v al-Susah nezmínily. Koalice se většinou o takových „nehodách“ zmíní až po několika měsících a zpravidla tvrdí, že k žádným civilním ztrátám nedošlo nebo že jejich počet byl velmi nízký.

    HLAVNÍ VELITELSTVÍ USA NEVIDÍ VE VYHLAZOVÁNÍ CIVILISTŮ NA ÚZEMÍ OVLÁDANÉM ISLÁMSKÝM STÁTEM PROBLÉM

    ZprávaSouth Front Intelligence Analysis, Sýrie 22. října 2018

    21. října, týden po náletu na mešitu v al-Susah, ale velitel štábu ministerstva obrany USA CENTCOMu generál Joseph Votel sérii smrtících náletů, které údajně vedly k zabití nejméně 46 civilistů komentoval. Podle agentury AP News [The Associated Press] generál Votel vyjádřil s akcemi koalice velkou spokojenost.

    „Polní velení došlo přesvědčení, že místní mešita neslouží jako mešita,„ řekl Votel novinářům, kteří s ním cestovali do Kataru. „Taková rozhodnutí nejsou přijímána zbrkle a neuváženě.“

    Následně i koalice pod vedením USA rozhodla, že budova, která byla vybrána za cíl útoku nebyla používána jako mešita. Koalice dokonce tvrdila, že „výsledky průzkumu a sledování budovy mešity navíc ukázaly, kdy se v ní zdržují výlučně členové ISIS.“

    Tato verze však nevysvětluje přes 4 desítky civilistů zabitých při náletech na mešitu. Uvedená čísla potvrzují jak provládní, tak i pro-opoziční zdroje: syrská státní zpravodajská agentura SANA i syrská pobočka britské organizace pro ochranu lidských práv SOHR.

    Nepodložená obviňování jiných a popírání nebo přehlížení vlastní viny, tak jak to právě demonstrovali generál Votel a koalice, jsou charakteristickým rysem americké armády. 15. října 2018 vydala Amnesty International zprávu, ve které sjela koalici pro její popírání a přehlížení civilních obětí operací a náletů koalice na město Raqqah prováděných od června do října 2017.

    „Je znepokojivé, že Pentagon zjevně není ochoten ani nabídnout ospravedlnění zabití stovek civilistů, které zmasakrovali za útoků v rámci své „vyhlazovací války“ v Raqqah. O to více potupné a urážející je to pro rodiny, které po přežití násilí a utrpení z rukou brutálního režimu ISIS ztratily své milované a blízké při katastroficky zničující demonstraci palebné síly koalice“ uvedl podle zprávy Kumi Naidoo, nový generální tajemník Amnesty International.

    Generál Joseph Votel 21. října vyhlásil, že je to v naprostém pořádku bombardovat v Sýrii civilisty, kteří jsou zadržováni jako rukojmí na území ovládaném Islamským státem ISIS.

    Z nedávných poznámek představitelů koalice a generála Votela je zřejmé, že Washingtonskému vedení je stále pravda lhostejná a že nelze očekávat, že by ztráty na civilním obyvatelstvu utrpěné v důsledku jejích akcí koalice vůbec připustila.



    MEZINÁRODNÍ KOALICE V ČELE S USA OPĚT PROVEDLA NÁLETY NA VESNICI AS-SUSAH V SYRSKÉ PROVINCII DAJR AZ-ZAUR, uvedla agentura SANA s odkazem na místní zdroje 24. října 2018.

    ”Nálety zničily jeden z domů místních obyvatel. Jsou mrtví a ranění, jejich počet se dále upřesňuje. Během poslední doby se situace v Dajr az-Zauru vyostřila. V oblasti města Hadžin nyní pokračuje neúspěšný útok koalicí podporovaných kurdských jednotek na teroristy.”


    25. října uvedla ruská agentura Sputnik, že "… v Moskvě byl tento útok kritizován jako imitace boje s teroristy ISIS, která je využívána k odůvodnění přítomnosti amerických vojáků v Sýrii. Podle údajů velitele ruského Centra pro usmíření znepřátelených stran v Sýrii, generálporučíka Vladimíra Savčenka se následkem nečinnosti proamerických útvarů teroristům podařilo zajistit úplnou kontrolu nad dvacetikilometrovým úsekem podél východního břehu řeky Eufrat mezi Hadžinem a as-Susah.”

    Bez obtěžující pozornosti zápdních mainstreamových médií a patentovaných ochránců lidských práv, koalice vytrvale opevňuje své pozice v jižní Sýrii podél hranice s Irákem a Jordánskem.



    Southfront https://southfront.org/us-central-command-says-it-has-no-problems-with-killing-civilians-in-syria-if-they-are-in-isis-held-area/

    Stále mimo zorné pole médií, koalice humanitárně bombarduje, fouká do ohně a trpělivě čeká na první zranění prvního syrského civilisty střepinou ruského granátu ve vládními vojsky obleženém Idlibu. Aby poté, co ambasadorka Nikki Haleyová vmete na půdě OSN Putinovi a Assadovi do tváří Bílými přilbami věrohodně podložená obvinění z dalšího porušování mezinárodních dohod, brutálního pošlapávání lidských práv, opovrhování životy žen a dětí a z uprchlické krize sužující dobrosrdečnou Evropu mohla světová média zahájit frontální útok na Assadovy a Putinovy žoldáky a diktátory samotné.

    Můžeme být a mnozí z nás jsme pyšní na to, že Karel Čapek dal světové lingvistice slovo “robot”. Český původ má bohužel i “humanitární bombardování”…


    - - -



    0 0


    Jaroslav Král
    2. 11. 2018
    Příběh o syrských sirotcích v Řecku má další pokračování. Poté, co Michaela Šojdrová nebyla schopna předložit jejich seznam premiéru Babišovi, vydala se je hledat přímo do Řecka, samozřejmě za asistence jedné z politických neziskovek. Včera ji o výsledcích jejího hledání v pořadu ČT Události a komentáře zpovídala moderátorka S. Witovská. A europoslankyně sirotky tentokrát skutečně nalezla, uváděla i jejich počty a dokonce s některými i osobně s pomocí tlumočníků hovořila.


    Dokonce férově přiznala, že tyto děti nevědí nic o České republice a nemají žádnou představu o tom, co by je v kulturně zcela odlišném prostředí u nás čekalo.

    M. Šojdrová mě však doslova fascinovala termínem „nedoprovázené děti“. Je notoricky známo, že prakticky všichni migranti se do Řecka dostali na gumových člunech z Turecka. Jak se tedy tyto „nedoprovázené děti“ samy dostaly ze Sýrie na pobřeží Turecka a potom do člunů? Kdo za jejich převoz pašerákům lidí zaplatil? Že by tito sirotci byli sami tak bohatí, nebo že by rozbili prasátko, do něhož si po celou dobu války v Sýrii usilovně šetřili, aby si nakonec místo bonbónů mohli zaplatit cestu do Evropy? Nabízejí se dvě vysvětlení. Buď to těmto sirotkům zaplatili jejich další příbuzní v Sýrii s nadějí, že v rámci pozdějšího požadavku na spojování rodin se do Evropy dostanou také. O to by se politické neziskovky jistě také rády postaraly. Proto mě nesmírně těší včerejší prohlášení premiéra A. Babiše o tom, že po Maďarsku ani on nepodepíše tzv. globální pakt o migraci, a to s odůvodněním, že právě tento pakt stírá rozdíly mezi legální a ilegální migrací. Anebo existuje další vysvětlení, že cestu „nedoprovázených dětí“ ze Sýrie do Řecka prostě přímo zaplatily určité neziskovky, pravděpodobně financované G. Sorosem, opět s nadějí na pozdější spojování širších rodin a s cílem postupně kolonizovat Evropu. Ale fuj, to už se dostáváme na kluzký led spikleneckých teorií, takže pojďme rychle zpátky k M. Šojdrové.

    Co říci závěrem? V květnu 2019 budou volby do Evropského parlamentu a M. Šojdrová chce evidentně znovu kandidovat. Jako dlouholetá a zkušená funkcionářka KDU-ČSL prostě ví, jak na to. Svým dojemným příběhem o „nedoprovázených dětech“ může zaujmout celou řadu neinformovaných voličů. Navíc svou kampaň vede velice efektivně, jelikož ji vede zdarma ve veřejnoprávní televizi. V tomto smyslu považuji výkon M. Šojdrové za téměř neuvěřitelně obdivuhodný. Za půl roku uvidíme, zda voliči tuto protektorku „nedoprovázených dětí“ skutečně do Evropského Parlamentu doprovodí.

    0 0

    2. 11. 2018
    V syrském Damašku se konala „Konference mezinárodní solidarity světa se Sýrií“. Organizátorem byla Světová rada míru. Akce se uskutečnila ve dnech 27. – 28. října 2018. Konferenci navštívil syrský prezident Bašár al - Asad, předseda syrského parlamentu a ministr zahraničních věcí. Zajímavostí je, že prezident Asad každého účastníka konference osobně přivítal a při loučení každému účastníkovi osobně poděkoval. Zde je projev, který zazněl na jednání Výkonného výboru Světové rady míru z úst předsedy Asociace Vojáci proti válce pana Jiřího Bureše, plk.v.v.:


    Vážení přátelé!

    Dnešní schůze VV WPC probíhá na území těžce zkoušeného státu jakým je Sýrie. Je tedy pochopitelné, že tato otázka bude mezi prioritami jednání. Chci se v několika poznámkách věnovat příčinám, které k tomuto stavu vedly a nebezpečí recidivy, pokud neuděláme důrazná opatření k jejímu zabránění

    Současný vývoj světa se vyznačuje rychlostí, mnohotvárností a složitostí, což přináší stále nové jevy ve vztazích mezi hlavními mocenskými státy a tím také do vývoje bezpečností situace. Jsou potvrzovány dřívější a nastolovány nové hrozby a rizika místního, regionálního a globálního charakteru. To vše je důsledkem mocenského boje, ale také sílícího, zatím nekoordinovaného, živelného odporu proti nahromaděným problémům lidstva, včetně problémů sociálně společenského charakteru. Pro budoucí vývoj je třeba brát v úvahu, zda bude pokračovat vývoj celkově rovnoměrný, s pásmy jisté ekonomické prosperity a stability. Nebo naopak bídy, politické a ekonomické nestability s bezpečnostními riziky a ohroženími.

    Tyto změny podstatně ovlivňují současný přístup k otázce použití síly (války) ve vztazích mezi státy. V rozporu s mezinárodním právem se použití ozbrojené síly – i když kryté různými eufemistickými názvy – stává reálným faktorem současných mezinárodních vztahů. Pokračuje úsilí globálních mocností a nadnárodních korporací ve spojení s vojensko-průmyslovými komplexy jednotlivých zemí řešit závažné civilizační problémy militární cestou. Za použití ozbrojeného násilí přímo, nebo hrozbou použití násilí na zemi, ve vzduchu, na moři i v kosmu.

    Bipolární konfrontace zatlačovala do pozadí rozpory mezi vyspělými kapitalistickými státy. Její překonání otevírá prostor pro jejich obnovení a vyostřování. Situaci komplikuje i vznik a posilování nových mocenských center, vyhrocující se geopolitické soupeření a problémy přístupu ke zdrojům strategických surovin včetně vody.

    Stále otevřeněji se prosazuje nový přístup k použití ozbrojené síly v menším rozsahu (místní, regionální konflikty). Jedná se o ozbrojené konflikty (války) bez ohledu na to, zda jsou označovány jako „boj proti terorismu“, „humanitární mise (bombardování)“, „mise na ochranu protestujícího civilního obyvatelstva“, „ochrana či prosazování lidských práv a demokracie“, „zajištění bezletových zón“ apod. Na věcné podstatě všech těchto forem použití síly nic nemění ani tzv. „mandát“ RB, protiprávně prosazený s využitím překroucené interpretace Charty OSN. Přibližná vyváženost síly globálních mocností zatím vylučuje konflikt mezi nimi. Pravidelná modifikace bezpečnostních strategií NATO od roku 1999 do současnosti však umožňuje Alianci svévolně si přivlastňovat právo na zásah mimo euroatlantický prostor, zejména pod falešnou záminkou v boji proti tzv. světovému terorismu.

    Zadlužení a postupná ztráta monopolního postavení zvyšuje tlak této velmoci k řešení vnitřních problémů cestou zahraniční a mezinárodně politické angažovanosti. Vývoj v uplynulém desetiletí ukázal, že ani s využitím všech prostředků politiky, ekonomiky a vojenské kapacity, nemohou USA jednostranně rozhodovat a prosazovat své požadavky (situace v Iráku, Afghánistánu, nejnověji v Sýrii, Ukrajině a zejména situace kolem Iránu, Pákistánu, KLDR a řada dalších nepříliš úspěšných aktivit USA v různých regionech).

    I podle soudu jednoho z největších nepřátel Sovětského, ale i dnešního Ruska – Zbigniewa Brzezinského, bezpečnostního poradce prezidentů USA – Spojené státy přestaly být hegemonem světového vývoje. I Zbigniew Brzezinski před svou smrtí (květen 2017) prohlásil, že Spojené státy po ztrátě své hegemonie by měly zůstat regionální velmocí a na dalším vývoji světa se podílet společně s dalšími regionálními mocnostmi, především s Ruskem a Čínou. Na podporu svých úvah a doporučení Brezinski uvádí:

    „… nejbližších dvacet let může být poslední fází tradičnějších a známých politických seskupení, na která jsme si zvykli, proto je nyní nutno tuto novou situaci reflektovat v naší reakci. Během zbytku tohoto století se lidstvo bude muset více zabývat otázkou přežití jako takového v důsledku souběhu uvedených problémů s problémy životního prostředí. Tyto problémy lze zodpovědně řešit jen v prostředí rostoucího mezinárodního přizpůsobení. A toto přizpůsobení by mělo být založeno na strategické vizi, jež uznává naléhavou podporu nového geopolitického rámce“.

    Současná situace ale nenasvědčuje tomu, že by se Spojené státy chtěly vzdát svého dosavadního postavení. Spíše naopak. Dokladem toho je přijetí dvou podstatných dokumentů. Je zpracována a přijata Strategie národní bezpečnosti USA a z ní vycházející Strategie národní obrany (Strategie MO USA). Oba dokumenty reflektují skutečnost ztráty prvenství Spojených států na světové scéně, ale nehodlají se s tím smířit, chtějí, aby se Spojené státy staly opět hegemonem světového dění a určujícím článkem světového vývoje. Oba dokumenty dávají návod jak tohoto cíle dosáhnout. A právě v tomto boji o prvenství je obrovské nebezpečí, protože bude veden za použití všech prostředků… o čemž výmluvně svědčí i jeden ze čtyř pilířů SNB (NSS): Zachovávat mír prostřednictvím síly (?)

    V případě představitelů USA se převážně jedná o výroky typu: „Jedině Spojené státy mohou a musí být vedoucí silou ve světě“, „Ozbrojené síly USA musí šířit a prosazovat náš způsob života a hodnoty Spojených států“, „Naši spojenci musí trvale hájit a prosazovat zájmy Spojených států“ apod.

    Opatření stanovená v jednotlivých kapitolách obou dokumentů jsou pečlivě rozpracována, přičemž na summitu NATO počátkem června t. r. v Bruselu byla zahájena příprava na VELKOU VÁLKU. Tato má obnovit hegemonii Spojených států. Téměř 2/3 evropských států je již okupováno vojsky USA. Téměř v polovině z nich jsou funkční základny řízení a zabezpečení válečných operací Aliance. Je prováděn systematický výcvik pilotů jednotlivých států Aliance včetně pilotů národní gardy některých států USA. NÁCVIK bombardování je řízen z řídícího centra v ČR. Jsou připraveny k přijetí zákony odstraňující „byrokratické překážky“ pro volný pohyb vojenských konvojů po státech Evropy. Tedy v podstatě možno říci volný pohyb nekontrolovaných skupin ozbrojených turistů, doprovázených těžkou bojovou technikou. Stávající infrastruktura je připravována na válečný stav. I nově vybudované silnice hlavního tahu na východ a Pobaltí jsou zpevňovány, rozšiřovány, mosty bourány a přestavovány k propustnosti těžké bojové techniky armády USA. Takto rekonstruované dálnice jsou připraveny rovněž jako letiště a stanoviště těžkých raketových systémů Pod různými záminkami je postupně plněn úkol rozmístění mnohonárodních sil NATO ve východní Evropě. Je vytvářena válečná psychóza, vytvořen a pěstován obraz jediného a předurčeného nepřítele – Ruské Federace. Obyvatelstvo je přesvědčováno, že se nás Rusko chystá napadnout. Náš osvoboditel od fašismu ve 2. světové válce, země, která ve válce ztratila 23 milionu lidí a měla 80 % zcela zničené infrastruktury, se chystá přepadnout Spojené státy přes Evropu. Chtělo by se říci, jak paranoidní! Jenže ono to je velmi účelové!

    Spojené státy a tudíž i Evropa mají ale ještě problém na jižním křídle NATO. Tam se Čína chystá mít dobré přátelské vztahy s Indií a Iránem. A to ohrožuje zájmy Spojených států. Kromě toho je tam ještě Sýrie. Navíc se má v této oblasti realizovat čínský projekt Nová hedvábná cesta – část pevninské a část vodní trasy. To vše ohrožuje zájmy, které Spojené státy v Indii, Iránu, Sýrii a Indickém oceánu mají. Jsou to zájmy, které má NATO chránit a bránit. Zdá se, že jižní křídlo a Blízký východ dělá USA starosti. Z uvedeného vyplývá že:



    NATO ve 21. století existiuje už jen na ochranu zájmů USA a nemá pro udržování míru žádné opodstatnění.

    Drazí soudruzi, přátelé – členové a hosté schůze VV SRM.

    Silně mě trápí problém, na který nemohu nalézt správnou odpověď. Po tom, co jsme byli (ukončení) ve 2. světové válce v roce 1945 osvobozeni (byl jsem ještě dítě, ale pamatuji si to) naši otcové a dědové po návratu z kriminálů, koncentráků, fronty apod. si vzájemně přísahali:

    „Již nikdy fašismus, již nikdy válku.“ A dávali věci a zemi do pořádku, snažili se úspěšně.

    Snažili se 50 roků. Po 50 letech nám zemi předávali s kratičkou poznámkou: „Je Tvoje, je krásná, pečuj o ni.“ Nyní po 20 letech stojím a přemýšlím. Co předám svým vnukům a pravnukům? Je sice ještě celá, ale chřadne a celá se třese strachem, aby ji nesežehl plamen, jako ty ostatní v okolí. Část světa je v plamenech a další ohniska jsou připravena k zažehnutí – svět hrozí výbuchem. Již tenkrát v roce 1999, tehdy to začalo, když ničili a rozvrátili stejně krásnou zemi, jako je ta moje, jsem měl říci „DOST – NEDOVOLÍM“. Co tedy řeknu svým vnukům a pravnukům až se mě zeptají, proč jsem to připustil, proč jsem tehdy v 99. roce nahlas neřekl DOST ??

    Pro příští rok jsme si jako prioritu stanovili připravit kampaň na zahájení procesu vystoupení ČR ze struktur NATO, po 20letém členství a to na základě příslušného článku „Zakládací smlouvy NATO“

    Děkuji za vaši pozornost

    plukovník v.v. Jiří Bureš
    předseda Asociace VOJÁCI PROTI VÁLCE z.s.

    0 0

    Zdeněk Hrabica
    2. 11. 2018
    Komu čest, tomu čest, komu sláva, tomu sláva! Leštili boty, leštili kliky včera, a dodneška jim to zůstalo. Pamatuji, jak jsem před dávnými lety vstoupil do bytu jednoho novináře, jenž se připravoval na slavnostní okamžik k vyznamnému okamžiku. Byl pozván k dekoraci dekorací. Stál před velkým dámským zrcadlem a komicky vypínal hruď; na níž měla spočinout medaile, řád, pocta.


    Československý velvyslanec ČSFR ve Strassburgu PhDr Čestmír Císař mi v Berouně před vernisáží vyprávěl neuvěřitelné, jak mu často volal ministr zahraničí Jiří Dienstbier, shodou i kdysi náš minulý kolega z redakce Světa v obrazech, aby předložil návrhy v Evropě k udělení vyznámení a řádů a doktorských a jiných titulů Václavu Havlovi. Připadal jsem si přitom vyprávění poněkud jakoby v Jiříkově vidění. Ale neocitnul jsem se v neznámém světě. Herec Miroslav Horníček, který byl přitom, to musel nakonec u baru spláchnout štamprlí vodky s Jiřím Křesťanem, když jsme mu slíbili, že manželce ani muk! Budeme mlčet jako v hrobě.

    Za metály se všude na světě platí. Hrdinstvím, životem, dílem, výkonem, leč někdy i obracenou stranou mince – blahosklonností, penězi nebo patolízalstvím k vůdci, panovníkovi, ala "císař pán je pašák". Nejprve vyznamenává jiný panovníka, panovník se pak odvděčí i nám. Nebo o něm anebo za něho napíšeme knihu. Sláva Bohu na výsostech. Jedinému, kdo takový stav u nás neakceptoval, byl Klement Gottwald. Měl jiné slabosti. Kromě služby obyčejného vojáka císařovy armády a po vzniku ČSR, kdy byl povolán k potlačení nepokojů v souvislosti s Maďarskou a Slovenskou republikou rad, kdy vypjal prsa za službu vlasti, se na něho na rozdíl od všech dalších prezidentů nikdy nedostalo. Také s výjímkou prezidenta Miloše Zemana a myslím, že i prezidenta Václava Klause. Stejně jako se nedostalo na prezidenta Antonína Novotného. Byli na tom s dekoracemi dohromady tito tři stejně.

    Konečně archivy v tomto ohledu nelžou.

    O prezidentovi T.G. Masarykovi platilo jiné. Na bojiště i do světa, pěšky i na koni nebo vlakem nepřijížděl nikdy ani s jednou prázdnou kapsou. Prý je měl plné vyznamenání a řádů; uděloval je spontánně. A rád i s citem i srdcem. Nebyl jediným z vládců tohoto světa, kdo tak jednal. Málo se ví, jak si pozdější diktátor Benito Mussolini vážil Mistra Jana Husa. Jeho knihu „ Giovanni Hus, il veridico“ („Hus je pravdomluvný“) ilustroval český věhlasný malíř Oskar Brázda. Benito vyřkl: „Sláva Brázdova je slávou Itálie“. Bylo to v roce 1924. Tehdy mu patřila i slova: „Ať žije Lenin, ať žije revoluce.“

    Ve dvacátých letech minulého století byl Benito úspěšný politik, Churchill ho označil za „úspěšného chlapíka“ a Tomáš Garigue Masaryk mu udělil nejvyšší československé vyznamenání Řád bílého lva.

    Dějiny pochodovaly. A hudby hrály.





    Teď je to jiné. Hlavy státu jsou obviňovány , že vyznamenání a řády a medaile rozdávají svým kamarádům. Někdy se i já nad nimi pohoršuji, ale hned se v takových chvílích uhodím přes prsty, jako to dělával katecheta Korehňák v hodině náboženství. Když mne třikrát rákouskou práštil přes prsty na obou rukách, že jsem vyrušoval. Měl na to plné právo, doba byla taková. Doma jsem dostal nášup a pokárání, že panáček to přece může.

    Proč by náš pan prezident nemohl i dneska dělat něco, co jiní nedělají.

    V Číně na to šli nedávno jinak. Vyznamenání a řády prý navěky na sjezdu lidových zástupců definitivně zrušili.

    Foto: Gallery 1997

    0 0

    Jana Maříková
    2. 11. 2018
    Německo finančně podporuje "rebely" v Idlíbu. V Der Tagesspiegel vyšel 30. října článek "49 milionů Euro pro Assadovy odpůrce - Spolková vláda pomáhá syrským rebelům z Idlíbu".
    Hannes Haine v něm předznamenává, že by to mohlo podráždit Rusko a Turecko.
    Už během summitu v Istanbulu, kde čtyři státy - Rusko, Německo, Francie a Turecko - vyjednávaly o budoucnosti Sýrie (bez Syřanů), bylo známo, že spolková vláda podporuje Assadovu opozici milióny Eur. 



    Podle informací Tagesspiegelu obdrželi rebelové - džihádisté - v Idlíbu, obklíčené poslední baště Islámského státu (IS), od spolkového ministerstva zahraničních věcí a ministerstva pro hospodářskou spolupráci a rozvoj 37,5 miliónu Eur, k tomu 11,3 milióny Eur od dalších dárců a přes Německo jim navíc teče 17,5 miliónů Euro z peněz Evropské unie. Dohromady je to pěkná sumička. Jen z Německa je to téměř 49 miliónů Eur.

    Tato čísla předložil Tagespiegelu poslanec Bundestagu za Die Linke Evrim Sommer, který se na tuto pomoc dotazoval přímo státního tajemníka ministerstva zahraničí Waltera Lindnera (SPD). Tato finanční podpora je vysoce výbušná už jen proto, že by mohla rozčílit hned dvě další vlády. Za prvé Rusko, podporující Assada, který chce tuto poslední baštu IS dobýt a zatím ho k tomu Rusové nepustí. Za druhé Turecko, které v Idlíbu vyzbrojuje islamistické a turkmenské milice.

    Turecká vláda chce už dlouho Assada svrhnout. Zatím turecká armáda útočí na prozápadní a 'socialistické' Kurdy v Sýrii. Peníze pro rebely by mohly Ankaru rozčílit, protože, jak zdůraznil v odpovědi Lindner, "jsou určeny pro civilní aktéry, kteří vzdorují extrémistickým vlivům". Čímž vypadávají Ankarou podporovaní islamisté. V úterý bylo navíc oznámeno, že Assadova vláda opakovaně vyčítala Turecku, že nepokračuje v odzbrojování islamistů, jak bylo dohodnuto s Moskvou. Ankara prý není ochotna dodržovat dohody, řekl ministr zahraničních věcí Sýrie Walid al Mualem agentuře Sana. Ankara tvrdí, že vše běží podle plánu a v případě, že by extremisté chtěli odsunu bránit, Turecko zakročí. Na summitu v Ankaře se Putin a Erdogan ukázali v nejlepší shodě.

    Této konstelace využívá Recep Tayyip Erdogan pro své expanzivní cíle. Okupuje kurdská a severosyrská území - Afrín a Jarabulus - a buduje tam svou infrastrukuturu. Jeho cílem je, jak oznámil, zabránit vzniku autonomního kurdského státu, jako se to stalo v Iráku. Zjevně chce napadnout kurdské, křesťanské a arabské sekulární vojenské síly, až dosud podporované Američany. Turecko považuje kurdské milice YPG i Sjednocenou demokratickou stranu (PYD) za odnože 'teroristické' Kurdské strany pracujících (PKK). O víkendu oznámila státní turecká agentura Anadolu zahájení bombardování východního břehu Eufratu. Potud článek Hannese Haina v Der Tagesspiegel.

    Neboj se synku, jsem silná, bude dobře!

    Od té doby se událo mnohé. Turecká armáda bombarduje a ostřeluje s rostoucí intenzitou východní břeh Eufratu, okolí města Kobání i město samotné. Jsou hlášeny oběti na životech nejen z řad ozbrojených sil, ale už i civilistů, kteří musí utíkat ze svých domovů. Teroristé v Idlíbu jsou jako polití živou vodou a útočí na Assadova vojska. Kurdové se museli stáhnout z oblasti Déir es Zor, kde bojovali s IS a vrátit se ke Kobání. Islamisté bleskově dobývají území, která díky kurdským jednotkám SDF ztratili. Nicméně, stále čtu velkou chválu na to, jak summit v Istanbulu stabilizoval situaci. Chválou nešetří dokonce ani Tereza Spencerová v komentáři "Německo a Francie přiznávají porážku v Sýrii".

    A co klíčový spojenec Kurdů, USA?

    Na webu Kurdistan 24 uveřejnil Laurie Mylroie článek "USA varují Turecko, aby neútočilo na SDF", kde shrnul vyjádření několika amerických diplomatických a vojenských činitelů. "USA jsou znepokojeny vojenskými operacemi Turecka proti SDF", řekl mluvčí ministerstva zahraničí Spojených států Robert Palladino. "Jednostranné vojenské údery v severní Sýrii kteroukoli stranou nás znepokokují, zejména proto, že může být přítomen americký personál nebo se nacházet v blízkém okolí,"řekl ve středu plukovník Sean Ryan, mluvčí americké koalice proti IS. Ve svém vyjádření rovněž vyzval "všechny vojenské partnery a členy koalice k synchronizaci jejich úsilí, aby naši členové mohli i nadále fungovat bezpečně". Paul Davis, bývalý analytik z Pentagonu a nyní vědecký pracovník Sorana University, popsal Erdoganovo tvrzení, že USA podporují IS, jako "směšné".

    Jak zdůraznil Davis, Turecko před několika lety podporovalo IS - pravděpodobně dodáváním zbraní teroristické organizaci, ale určitě umožnilo bojovníkům IS přístup přes hranice do Sýrie, stejně jako léčení bojovníků IS v tureckých nemocnicích. Uvedl, že neochota ministerstva zahraničních věcí přímo kritizovat Erdogana je "velmi těžko pochopitelná, nemá smysl" a "nesouhlasí s fakty", protože v mnoha ohledech Turecko pod vedením Erdogana již nepůsobí jako spojenec USA.

    Davis v závěru svého výroku poznamenal, že se uvidí, zda varování ze strany Spojených států - včetně toho, že Turecko nemá ohrožovat americké jednotky - je natolik silné, aby zastavilo útoky.

    "Uvidíme během příštích dnů a týdnů,"řekl.

    Uvidíme.

    0 0

    Aleš Macháček
    2.11.2018 E-republika
    Platnost dohody o biologických zbraních potvrzené naposled v roce 2017 se jednoduše obejde tím, že to nechám dělat soukromé firmy ve spřátelených zemích. A samozřejmě co nejdál od své vlastní země a co nejblíže k potenciálnímu nepříteli.

    Definici biologické války najdeme na Wikipedii a z ní je zajímavá tato část.

    Biologická válka (BW) je použití biologických toxinů nebo infekčních prvků, jako jsou bakterie, viry a houby, s úmyslem zabít nebo zneškodnit lidi, zvířata nebo rostliny jako způsob vedení války. V průběhu minulého století bylo vyvinuto několik prostředků, které zničí plodiny. Patří mezi ně rzi stvolu pšenice a žita, houba Magnaporthe grisea a jiné.
    Vlastně nejde o nic převratně nového, protože biologické války tu byly už od doby bronzové a pak od středověku. Jen neměly tak zásadní globální dopad na všechny lidi, ale pouze na dobývaný hrad.


    Vylejte kádě lejn a moči na hlavy nepřátel!


    Když obhájci hradů lili moč a lejna z hradeb na hlavy dobyvatelů, byl to pro lidstvo začátek biologických zbraní. Obléhaní předpokládali rozšíření střevních onemocnění a tím oslabení vojsk nepřítele. Otrava studní nepřítele je starší Mojžíše a jeho zpráva o božím trestu skrze nemoci a mor je něco jak způsob dnešních fake news. S objevem mikroskopu se rozšířilo pole experimentů s houbami, bakteriemi a viry a nyní s možností genetických úprav je pole neomezené. Ostatně mnoho knih, seriálů a filmů napovídá, kam utíká obrovský tok peněz - k výzkumu a vojenskému využití původně přirozených přírodních aktérů.

    Během studené války britská vláda používala širokou veřejnost jako nevědomého pokusného králíka v dříve nepředpokládaném měřítku. Ve více než 750 tajných operacích stovky tisíc obyčejných Britů podstoupili “falešné” útoky biologické a chemické války, které byly prováděny z letadel, lodí a silničních vozidel. Z dnešního pohledu je pikantní zpráva Ulfa Schmidta, profesora moderních dějin na univerzitě v Kentu, který doložil, že britská vojenská letadla shodila tisíce kilogramů chemické látky “velmi neznámého toxického potenciálu” na britské civilní obyvatelstvo v okolí Salisbury ve Wiltshire. Nic nového pod sluncem. Jen to, co spojenci z USA dělali dávno před tím, viz citovaný odkaz.


    Offshore hromadného ničení


    Biologické zbraně jsou zakázány podle Úmluvy o biologických zbraních Ženevského protokolu z roku 1972. Mnoho národů zničilo své zásoby biologických zbraní a zastavilo jejich výzkum a způsob šíření, přesto hrozba zůstává. Mnozí odborníci se domnívají, že podstatným zjednodušením genetické modifikace jsou tyto smlouvy ohroženy. S koncem studené války přestalo být v módě zkoušet vše na vlastním obyvatelstvu nebo vlastní armádě. Taky přibylo mnoho stran a vlád ochotných zavděčit se osvoboditelům a převzít za ně právní a morální odpovědnost. Když nechám své odpůrce mučit někým jiným za natištěný dolar, tak jsem z obliga. Toto dělání špinavostí za mocného chlebodárce se ve zpravodajském a vazalském slovníku jmenuje rendition. Podívejte se na heslo “rendition flights”, kdy Západ nelegálně věznil a mučil unesené osoby pod odborným vedením USA ještě před pár lety.

    Platnost dohody o biologických zbraních potvrzené naposled v roce 2017 se jednoduše obejde tím, že to nechám dělat soukromé firmy ve spřátelených zemích. A samozřejmě co nejdál od své vlastní země a co nejblíže k potenciálnímu nepříteli. A tímto nepřítelem v novém kole studené války je Rusko. A jsme biologicky doma. Rusko podalo USA oficiální žádost o informace s cílem vysvětlit experimenty s biologickými a chemickými zbraněmi v Gruzii, přičemž ruští úředníci dávají Washingtonu ultimátum, že Moskva nebude tolerovat experimentování s takovými zbraněmi v blízkosti svých hranic. (ZDE).



    Toto vojenské zařízení je jen jednou z mnoha biologických laboratoří Pentagonu v 25 zemích po celém světě. Jsou financovány Agenturou pro snižování hrozeb v obraně (DTRA) v rámci vojenského Programu spojené biologické angažovanosti (CBEP) s rozpočtem ve výši 2,1 miliardy USD. Laboratoře jsou umístěny v zemích bývalého Sovětského svazu, jako jsou Gruzie a Ukrajina, na Blízkém východě, v jihovýchodní Asii a Africe. Na patentovém úřadu USA se hromadí nápady jak rozšířit chemické a biologické prostředky s minimální pořizovací cenou.

    Obavy z bezprostředního ohrožení mají opodstatnění. Podívejme se na nedávný patent USA na systém vypouštění infikovaných komárů z dronů pod názvem Toxic Mosquito Aerial Release System. A když v těchto laboratořích něco potřebují, nebo najdou něco zajímavého, tak se to veze diplomatickou poštou, aby se náhodou něco neprozradilo (Instructions from The Pentagon’s Defense Threat Reduction Agency - DTRA). Tuto zajímavou historii pašování biologického materiálu diplomatickou poštou USA zveřejnila známá investigativní novinářka Bilyana Gaytandzhieva, která předtím vyšetřovala dovoz západních zbraní teroristům Islámského státu přes nastrčené aerolinky. Viz náš článek Český a bulharský boj s terorismem v Aleppu. A nyní zveřejnila seznam letů s diplomatickými zavazadly, které pak šly přímo do gruzínské biologické laboratoře vedené USA. Tady máte její Twitter, kde jsou jsou důležité odkazy na publikované články. Její TV reportáž o “diplomatických virech” najdete zde.



    To už není domácké vypouštění svinstva, kdy sousedi musí čichat podivné smrady, vypouštěné nenápadně přes noc nebo brzy ráno. Teď máme studenou válku s Ruskem a horkou hybridní válku s Ruskem, která běží v Sýrii. Tak se nedivme předběžné opatrnosti Rusů a jejich oficiálním dotazům. Když by u státních hranic Ruska létal US-dron a cosi trousil, tak Rusové budou zcela jistě neklidní. A nejspíš tomu budou hledět zabránit, protože biologická válka se nepovede jen drony.


    Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou:450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

    Související články:

    0 0

    Ruská rybářská loď "Nord"
    - kou -
    3. 11. 2018 Hromadske.Uk a  PrvníZprávy
    Pokud Ukrajina poruší bilaterální dohodu s Ruskem o Azovském moři, Kerčská úžiny se ve skutečnosti stane ruskou, uvedl ukrajinský náměstek ministra dočasně okupovaných území Georgij Tuka.





    Reagoval tak na požadavky ukrajinských radikálů zrušit právě dohodu s Ruskem o Azovském moři. Podle „Gromadska TV“, Tuka uvedl, že v tomto případě budou vztahy mezi zeměmi upraveny mezinárodním námořním právem a Moskva vyhlásí námořní zónu kolem pobřeží Krymu svým územím.

    „Můžete si nafukovat tváře dokud neprasknete, ale Rusko, po připojení, oficiálně deklarovalo Krym za své území. Pokud tedy porušíme dohodu, která je v současné době v platnosti, a přesuneme se na mezinárodní úroveň, Ruská federace prohlásí, a z jejího pohledu to bude absolutně logická věc, za svoji oblast 12 mil a 24 mil podél krymského pobřeží. Takže Kerčský průliv na obou stranách bude vlastně zablokován těmito ruskými zónami,"řekl Tuka.

    Nyní je podle bilaterální dohody mezi Ruskem a Ukrajinou jsou Azovské moře a Kerčský průliv rozděleny na polovinu. Tuka dodal, že ukončení této dohody by znamenalo úplnou kontrolu nad úžinou Ruskem.

    Kyjev slíbil zadržení všech lodí opouštějících Krym!

    „Je zřejmé, že neuznáváme připojení Krymu. Ale jak můžeme pokračovat v zabezpečení přepravy? Použití vojenského námořnictva? Které, omlouvám se, nemáme. Proto absolutně podporuji postoj ministerstva zahraničních věcí a považuji za nevhodné okamžitě ukončit tuto dohodu," dodal politik.

    Jak připomněl portál, Evropský parlament schválil dne 25. října návrh usnesení, kterým se stanoví zvýšené sankce proti Rusku v případě zhoršení situace v Azovském moři. Navíc projekt navrhuje jmenovat zvláštního zástupce pro Krym, který se bude zabývat situací v regionu.

    Situace v Azovském moři se prudce zhoršila poté, co Ukrajina zabavila (a nyní nabízí v aukčním prodeji) ruskou rybářskou loď „Nord“ a její posádku zatkla, protože prý porušila ukrajinský zákon a přistála na Krymu. Následně to ruská strana označila za „pirátství“ a v reakci začala kontrolovat všechna ukrajinská plavidla ve svých vodách. Na tomto příkladu je očividné pokrytectví Západu, který na "teroristické" krok Ukrajiny nereagoval, ale okamžitě začal kritizovat Rusko za jeho odpověď.

    - - -

    0 0

    Alexandr Zapolskis
    3. 11. 2018 Cargrad, překlad ProtiProud
    ALEXANDR ZAPOLSKIS vidí za Brexitem řadu dlouhodobě skrývaných problémů a konstatuje, že po odchodu Británie z EU její dosud oddaní sponzoři z Bruselu a Berlína už nebudou ochotni hrát její falešné hry - ani tu proti Rusku


    V Lucembursku se konalo významné zasedání ministrů zahraničních věcí EU. Klíčovou otázkou bylo schválení dvou protiruských sankčních programů. Ve skutečnosti to však byl poslední pokus Velké Británie dosáhnout dohody s kontinentální Evropou.

    První z programů se týká zemí, které se dopustily počítačových útoků. Po slavné story odehrávající se v USA kolem údajného zásahu ruských hackerů do prezidentských voleb, a tím spíše po nedávných analogických obviněních čínských počítačových specialistů ve službách státu, se na Západě z toho stal evergreen vhodný jako nástroj geopolitického tlaku na jakoukoli neposlušnou zemi.

    Druhý program ukládá tresty za použití chemických zbraní a je ještě výrazněji protiruský.

    Je zcela zřejmé, že iniciátorem a hlavním tahounem obou iniciativ byla Velká Británie. Přitom nevýhodnost jejich právního zakotvení je pro Evropskou unii naprosto zjevná, což dává celé události pikantní rozměr. Umožňuje to totiž posoudit stupeň způsobilosti Bruselu a zejména vedoucích států EU získat zpět geopolitickou moc. Nejde o nic jiného, než o schopnost artikulovat své vlastní zájmy, formulovat vlastní cíle - a především těchto cílů dosáhnout.

    Proto by jistě bylo by dobré vědět, komu a k čemu byla celá tato show zapotřebí, a kdo a co v ní má vyhrát, nebo prohrát.

    Pyrrhovo vítězství


    V bitvě u Auscula (v roce 279 před Kristem), po přetěžké dvoudenní řeži porazil épeirský král Pyrrhus armádu Římanů. Nicméně po započítání vlastních ztrát vyřkl slova, která vešla do dějin: „Ještě jedno takové vítězství a bude po nás veta.“

    Přibližně ve stejné situaci byla Velká Británie po druhé světové válce. Formálně se jí podařilo odrazit Hitlera, dokonce byla přijata do klubu vítězů téměř naroveň s jeho hlavními členy, ale toto vítězství bylo velmi draze vykoupené. Britské impérium fakticky ztratilo své kolonie, které byly základem jeho světové moci.

    Tenkrát udělal Londýn chybu, jejíž důsledky ho přivedly až k současné katastrofě. Diplomaté Jejího Veličenstva a finančníci z City nemohli pokračovat v samostatné politice a od USA získali pouze právo „dohlížet nad Evropou“ v rámci programu americké ekonomické pomoci. Studená válka zahájená Churchillovou řečí ve Fultonu vyžadovala, aby Washington co nejdříve obnovil vojenskou sílu evropských zemí, což mu také přihrálo skvělou příležitost dobře vydělat na půjčkách. Dohlížet na dodržování kvality úvěrových programů a rozhodovat o konečném vyčlenění konkrétních peněz připadlo Britům. Proto se jim také zdálo, že si tím britský lev zachová dominantní postavení v Evropě a přijde si i na slušný zisk.

    Zpočátku vše vypadalo dobře. Již koncem osmdesátých let bankovní a finanční sektor významně převýšil v ziskovosti ostatní rezorty národního hospodářství a do konce prvního desetiletí nového milénia tvořil více než 60% britského HDP. Jeho růst dostatečně pokrýval postupnou stagnaci zemědělství a průmyslu. Předpokládalo se, že jednou lví podíl společných evropských peněz půjde přes britské banky a že londýnská City ovládne Evropskou unii jako celek.

    V Londýně tak vzniklo přesvědčení o naprosto jedinečné geopolitické pozici země. Británie byla dirigentem amerického vlivu na kontinent a současně aspirovala na výsostné postavení. To všechno nakonec zradilo britskou vládnoucí elitu.

    Vydírání, které nefungovalo


    Ačkoli papírové ukazatele ekonomiky krásně rostly, ve skutečnosti se úroveň její ziskovosti postupně začala snižovat, což vedlo vládnoucí kruhy k tomu, aby začaly hledat způsoby, jak se vyhnout různým „evropským povinnostem“ – například naplňování vyrovnávacích fondů EU, z nichž Londýn dostával o třetinu méně, než do nich vkládal. Hlavními čistými příjemci tohoto fondu byly naopak zpočátku země střední a východní Evropy.

    Určitá výhoda, která spočívala v politické blízkosti s USA, umožnila britskému establishmentu, aby včas vycítil globální změnu v americké zahraniční strategii. Okolo let 2009 - 2011 začali v zámoří nahlížet na Evropu jako na objekt budoucí politické a hospodářské kolonizace.

    Britský establishment se rozhodl využít nových podmínek pro další přemet za ještě větší absolutizací výsostného politického a ekonomického postavení. Londýn se pokusil donutit Brusel k přehodnocení podmínek členství Velké Británie v EU. Všechny preference měly zůstat nezměněny, avšak co se týká závazků, chtěl britský lev získat právo nezávisle určovat obsah, podmínky a limity jejich plnění. Až do úplného odmítnutí.

    Nástrojem pro „přemluvení družné rodiny evropských národů“ mělo být triviální vydírání: hrozba úplného vystoupení z EU. Británie přitom sázela na precedens evropských zákonů, který by mohl vyvolat pro Brusel nežádoucí řetězovou reakci. V různé fázi periodicky hrozili opustit společný koráb EU Španělé, Řekové a Italové, cosi podobného mumlali i Portugalci, a to vše se stalo jistým příslibem pro státy jihovýchodní Evropy, které Brusel příliš otevřeně tlačil do role bezmocných vykonavatelů rozhodnutí Evropského parlamentu a Evropské komise.

    Ale sázka nevyšla, Brusel a Berlín uvítaly britskou iniciativu s radostí. Londýn se náhle ocitl v situaci, kdy musel hrozbu realizovat, což mu nakonec způsobilo obrovské problémy.

    Do oficiálního data Brexitu – 29. března 2019 – zbývá méně než šest měsíců a dosud neexistuje žádná dohoda s EU o jeho podmínkách. Navíc se Britům ztrácí před očima základ jejich ekonomiky – bankovní sektor, který doposud generoval 64% HDP. Brusel zatím kategoricky trvá na tom, že pobočky britských bank v Evropě budou přeregistrovány jako zahraniční, což má své dodatečné zápory pro evropské klienty. Ti uvážili již beztak obtížné ekonomické časy a dospěli k závěru, že je zbytečné, aby vynakládali dodatečné výdaje za bankovní služby, a začali aktivně převádět své účty do německých a rakouských bank, které to velmi potěšilo, protože dříve beznadějně prohrávaly v konkurenci s těmi britskými.


    Anglie není Velká Británie


    V britské vládnoucí vrstvě existuje několik výrazně odlišných názorů na otázku vystoupení z EU. V podstatě se vše točí kolem tří cílových pozic.

    Například ve Skotsku už před pěti lety zjistili, že oddělení od Velké Británie automaticky povede k přerozdělení peněžních toků a k rozdělení „společného majetku“, zejména ropných a plynových polí v Severním moři. Ty jsou nyní již značně vyčerpány a příjmy zdaleka neodpovídají minulosti, ale pokud by připadly pouze jedené straně, peníze by to byly stále ještě docela slušné. Až do roku 2025 až 2027, kdy odborníci předpokládají vyčerpání ložisek pro efektivní těžbu, by skotská pokladna získala příjmy podstatně větší, než tomu je dnes.

    Finančníci z londýnské City, jejichž zájmy nyní zastupuje bývalý ministr zahraničních věcí Boris Johnson aspirující na premiéra, považují za vhodné, ba dokonce za optimální, odstranit z bilance „všechny příživníky“, a to i za cenu, že to zeštíhlí Velkou Británii do hranic Anglie. Vedle toho sledují plán hluboké finanční integrace s Čínou přes Singapur, pokud neztratí aktuálnost. A jelikož Peking touží získat (a vstřebat) evropský trh, proč se nyní nesituovat do průvodce jeho zájmů v Evropě?

    Pouze Theresa Mayová se snaží nějak zachránit Británii vcelku, ale zjevně se to ukazuje jako velká potíž. Přesněji, vůbec jí to nevychází. V každém případě již začala zpravovat národ o pravděpodobném odchodu z EU bez jakékoliv dohody. Pro britskou ekonomiku je to stejné, jako skákání z lodi za bouře přes palubu bez záchranného kruhu.

    A opět je tu narůstající problém Ulsteru (Severního Irska), totiž separatismus, který se dařilo zmírnit nikoliv vojenskými bajonety, ale vlivem vnitroevropské otevřenosti hranic a volného pohybu osob, pracovní síly, zboží a kapitálu. Právní příslušnost území tak ztratila svůj hmatatelný význam. Kdo chtěl, mohl situaci vnímat i tak, že se Irsko a Severní Irsko spojily v jeden celek. Po Brexitu bude mezi oběma kraji nutně obnovena hranice, což nepochybně oživí separatismus. Navíc ve zbytku Irska zůstávajícím v EU bude životní úroveň brzy vyšší než v britském Ulsteru. Schopnost královských vojsk znovu potlačit separatismus bajonety je dnes sporná. Stejně jako ochota národa nést břímě války a znovu očekávat teroristické bombové útoky.

    Existuje jistá pravděpodobnost, že Britové prostě v referendu Iry „nechají v míru odejít“, aby měli klid. V takovém případě to však Skotsko téměř jistě použije jako precedens. Koneckonců, opakovaně protestovalo proti rozhodnutí vystoupit z EU.


    Malá vítězná válka


    Vzhledem k současným okolnostem potřebuje tým Mayové nejprve nějakým způsobem dosáhnout alespoň dílčí soudržnosti národa a následně obrátit jeho pozornost na něco jiného. To by mělo poskytnout určitou časovou a finanční rezervu, aby se pokusil nějak přesvědčit Brusel k více či méně přijatelným podmínkám, přinejmenším v otázce hranice mezi severem a jihem Irska. Se zbytkem se může vypořádat za běhu.

    V takové situaci byla vždy a všude nejlepším řešením „malá vítězná válka“. Pokud někdo zapomněl, bitva o Falklandy (Malvínské ostrovy) v jižním Atlantiku značně pomohla Margaret Thatcherové upevnit moc a úspěšně realizovat svůj program transformace britské ekonomiky.

    Současná britská armáda se ovšem už hodí pouze na přehlídky. Na ohlášeném „velkém cvičení Saif Sareea III“ na odražení ruské agrese v Ománu mohla nasadit pouze 5,5 tisíc lidí, 18 tanků, 8 bojových letounů a jen 6 válečných lodí. Takže reálně není schopna s nikým válčit. To je důvod oné divoké lásky Britů k válkám ve sdělovacích prostředcích, ke všem těm směšným tanečkům okolo případu Skripalových a nekončící démonizace Ruska ohledně chemických zbraní, a stejně neuměřené touhy po přijetí mezinárodních odsudků na celoevropských konferencích. Připomíná to zvyk úředníků vyplácet si obrovské prémie před odchodem do důchodu.


    Slepá ulička


    Britům se podařilo 15. října 2018 shromáždit ministry zahraničních věcí EU v Lucemburku, ale tam se podle všeho něco „pokazilo“. Ze dvou klíčových otázek se podařilo protlačit pouze jedinou týkající se chemických zbraní, a to spíše připomíná vidinu obrazu bouře.

    Zorganizovat v Evropě novou protiruskou frontu se nepovedlo. Namísto nových sankcí účastníci summitu pouze souhlasili s přistoupením k rozpracování doplňujících mechanismů, které umožní se ubezpečit v tom, že v incidentech s chemickými zbraněmi měly prsty konkrétní osoby, včetně oficiálních představitelů cizích zemí, a že se skutečně podílely na jejich přípravě a realizaci. V takovém případě by se měly uplatnit nějaké individuální personální sankce. Bez zveřejnění jejich mechanismu i obsahu.

    Poměrně přesně tento výsledek charakterizovala oficiální mluvčí ruského Ministerstva zahraničních věcí Marija Zacharovová. Podle ní vše, co rozhodli, v praxi nefunguje. Navíc to nemá žádnou vazbu na mezinárodní právo. Jde o další příklad praktického uplatnění koncepce „rule of order“ (zákon vytvořený na zakázku) jako způsobu nahrazení mezinárodních norem jednostrannými tendenčními předpisy.

    Britové ale chtěli víc. Mnohem víc. Ale protlačit to nedokázali. Což vyvolává naději na připravenost evropského establishmentu obnovit svou vlastní geopolitickou subjektivitu pro vypracování a implementaci své vlastní nezávislé geopolitiky. Ovšem velmi opatrnou vzhledem k tomu, že oficiálně sice přijali jakési formální mechanismy a předpisy, ale chromou britskou kachnu z lucemburského okna nevyhodili.

    Nevyhrál nikdo, a to znamená velké omezení pole působnosti pro Londýn. Pokud se nestane skutečný zázrak, po 29. březnu 2019 začne faktická demontáž Velké Británie a její pravděpodobné stažení do subtilních hranic „staré dobré Anglie“ s postupným vysycháním jejích ekonomických možností a geopolitického vlivu ve světě.

    K pláči to však nebude. Spíš k poučení: Kdo chce příliš mnoho, nakonec nemusí mít nic.

    Zdroj.

    0 0

    Lucie Groene v rozhovoru
    3.11. 2018   Rukojmí
    Útoky na prezidenta, hnutí ANO i třeba na SPD přicházejí stále ze stejné oblasti – z politického a mediálního spektra, které je tak malé, že se musí shlukovat do bloků, aby vlastně bylo vidět a slyšet. Paní poslankyně Němcová bude asi hodně smutná z toho, že nebude příští prezidentkou. A proč vlastně tito lidé stavějí stále jen na plačkách a figurkách bez vlastního názoru a nepostaví pořádného oponenta?
    Jména Zemanem vyznamenaných osobností opět sklidila kritiku. Miroslav Kalousek říká, že jména „soukromého mejdanu Miloše Zemana“, na Miroslavu Němcovou z některých jmen padl smutek. Spisovatel Jiří Padevět upozorňuje, že mezi oceněnými jsou příslušníci StB, jiní komentátoři upozorňují, že vedle nezpochybnitelných hrdinů jsou tam i zábavní umělci, vyznamenání dostali například Jiří Krampol, Ivan Vyskočil nebo Michal David. Které z těch výtek lze přijmout a degraduje Miloš Zeman státní vyznamenání?

    Nevíte, proč někdo považuje za důležité zveřejnit zprávu, že na paní Němcovou padl smutek? Pan Kalousek asi jinak reagovat nemůže. Při těch volebních výsledcích jeho strany na sebe čas od času upozornit musí. Pokud už nerozezná soukromý mejdan od slavnostního večera ke 100. výročí vzniku Československa, je to jeho věc. Miloš Zeman je prezidentem České republiky a o tom, koho vyznamená a koho kam pozve, rozhoduje on. Pokud se to někomu nelíbí a má pocit, že je potřeba celý ceremoniál shazovat veřejně, uráží tím všechny ostatní, kteří si vyznamenání určitě zasloužili. A těch byla naprostá většina. Také by mi bylo milejší, kdyby si pan prezident některá prohlášení v minulosti odpustil, ale je to jeho právo.

    Bylo by asi dobré se zamyslet nad tím, proč k těm opravdu únavným štvavým kampaním proti prezidentovi, hnutí ANO a SPD dochází. Lidé si všímají terčů těchto útoků, ale ne toho, odkud ty útoky přicházejí. Tedy od stále stejné skupiny lidí z politického a mediálního spektra. Určitě není náhoda, že to jsou lidé spojení se stranami, které už mají tak málo voličů, že se musejí shlukovat do bloků, aby je vůbec někdo zaregistroval. Mně osobně spíš chybí kritika na adresu slovenského prezidenta a jeho účasti. Ta kauza s pozemkem na Slovensku nikomu nevadí? Podle mě je tohle mnohem větší ostuda. Zrovna Masaryk by něco takového sotva přehlédl.

    Pozornost vzbudila také přítomnost předsedy Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslava Vodičky, který je kritizován za to, že dal medaili například komunistickému poslanci Zdeňku Ondráčkovi. Komentátorům vadí například i to, že Václav Klaus v projevu na Vítkově kritizoval Evropskou unii. Jsou tyto výtky oprávněné?

    Je to pořád dokola. Stále stejné minoritní skupině něco vadí a my to musíme donekonečna poslouchat ze všech jejich spřátelených médií. Ta atmosféra nenávisti, urážek a neustálých útoků na prezidenta, premiéra a názorových oponentů jde na vrub právě těch, co mluví o rozdělené společnosti. Sami ji rozdělují a pravděpodobně k tomu mají nějaký důvod. Václav Klaus měl výborný projev. Má odvahu říkat věci tak, jak je vidí nejen on. Pokud se rozhodne kandidovat na prezidenta, bude paní Němcová hodně smutná a s ní všichni ti, co doufají, že se stane první českou prezidentkou.

    Miloš Zeman nebyl znovu zvolen prezidentem proto, že by byl nejlepší kandidát, ale proto, že proti němu jeho opozice nenašla někoho lepšího. Pokud to chtějí změnit, měli by přestat vybírat plačky a figurky bez vlastního názoru, ale odvážit se a najít opravdovou osobnost. Václav Klaus má k myšlenkám Masaryka blízko. Už před 13 lety mě zaujalo, když se pokusil navázat na Masarykovu přednášku „Problém malých národů v evropské krizi“ projevem „Malé národy a Evropa devadesát let po Masarykovi“.

    V rozhovoru pro ČT řekl premiér Andrej Babiš, že Rusko nevnímá jako hrozbu. Je to výrazný signál, nebo diplomatický tah vůči Kremlu?

    Je to signál, že se premiér České republiky nenechá vmanipulovat do nenávistné kampaně proti Rusku. Politik je tady od toho, aby jednal i s těmi, se kterými by jeho voliči jednat nechtěli. Je to jeho práce. Pokud vím, do Ruska za Putinem jezdí politici z celého světa. Viděl jste ty záběry z jednání o Sýrii? Merkelová a Putin se tam drží za ruku. Dokážu si představit, co by se dělo, kdyby tohle udělal náš premiér.

    Co se vám na líbilo na oslavách vzniku republiky a co ne? Zdá se, že vojenské přehlídky jsou „in“, ostatně ve Francii u příležitosti státního svátku, pádu Bastily, jsou se železnou pravidelností každý rok...

    Líbil se mi nápad spojit slavnostní otevření Národního muzea s pohledem zpět do naší historie pomocí videomappingu. Co bylo pro naši zemi v minulosti nejzásadnější a kam by měla směřovat, to je asi otázka subjektivního názoru. Ohledně vojenské přehlídky asi narážíte na to, že vlastně nechtěně ukázala, jak na tom s velikostí armády jsme. Za to ale ti, kteří přehlídku připravili, a ti, kteří se jí zúčastnili, nemůžou. Držela jsem jim palce. Můj dědeček byl předválečným důstojníkem, v roce 1956 byl z politických důvodů degradován z hodnosti podplukovníka. A druhý byl policista, vyrůstala jsem v tomhle prostředí. Vojáci, hasiči a policisté mají můj respekt.

    Psali jsme:
    Proti zrušení karence se důrazně stavějí zaměstnavatelé, stěžují si na náklady
    Mediální žumpa! Pouta a páska na pusu... Takhle řádil ve Sněmovně Ondráček těsně před hlasováním
    Michal Horáček má velmi špatný den. Sněmovna nevydala komunistu Ondráčka ke stíhání
    Kůrovec žere celé Česko. Šumava je jeho chovná stanice, volá o pomoc zkušený lesák

    Zatímco Zemanovi příznivci se sešli na Hradě, na Václavském náměstí řečnili liberální představitelé na akci skupiny Milion chvilek proti demokracii. Zaznívalo tam, že máme být hrdi na minulost národa a že i celkově je náš národ i občanská společnost v mnohem lepším stavu navzdory tomu, kdo je tu prezidentem a premiérem. Ukázala se tak síla protizemanovské a protibabišovské opozice, která míní hrát na notu „jsme úžasná země, jen nám to kazí ti dva“, čili určitou specifickou formu vlastenectví. Je toto něco, čím mohou navázat na úspěch v senátních volbách a moc Zemana a Babiše zlikvidovat?

    Demokratická společnost by především měla být schopna respektovat výsledky svobodných voleb, i když se jí nelíbí. Každý má právo vyjadřovat svůj názor a doufat, že v těch dalších vyhraje jeho kandidát. V poslední době se nejen u nás vytvořila určitá nátlaková skupina osob a hnutí, která společnost rozděluje. Snaží se určovat, kdo je správný, tedy na jejich straně, a špatný, tedy ten, kdo s nimi nesouhlasí. Spíš než naši vlajku u nich vídám vlajku Evropské unie. Předpokládám tedy, že k ní mají blíž. Vnímám tyto aktivity jako součást permanentní předvolební kampaně těch, co se snaží vyvolat předčasné volby a doufají, že v nich vyhrají jejich kandidáti.

    K příležitosti stého výročí republiky někteří občané na své domy vyvěsili vlajky, nicméně oproti například Spojeným státům jich bylo poskrovnu. Jejich nedostatek byl zřejmý zejména ve velkých městech, například v Praze. Nicméně existovala dokonce výzva k vyvěšování vlajek s možným zápisem do knihy rekordů. Vrací se trošku hrdost na státní symboly a lidé se přestávají stydět vyvěšovat opět vlajky? Jak silná je dnes sounáležitost Čechů s vlastním státem?

    Ve Spojených státech je to samozřejmost. Vlajky visí celý rok všude, kde je to možné. Ve většině škol děti každé ráno zpívají hymnu. K tomu máme ještě daleko. Ale pokud bude ten ideologický boj proti evropským národům pokračovat, uvidíme mezi lidmi národní symboly čím dál častěji.

    I během slavnostního otevření národního muzea, a oslavy republiky na Hradě nevyjímaje, se protestovalo, pískalo. Je to u této příležitosti vhodné, nebo se máme učit být tolerantní a prostě to patří ke koloritu demokracie?

    Vnímám to jako jednu z aktivit té jedné názorové opoziční skupiny, o které jsem se už zmiňovala. Pokud někde někdo píská a vykřikuje na prezidenta nebo premiéra, pobíhá polonahý v kostele při mši a verbálně útočí na ostatní, protože nesouhlasí s jejich politickými názory, tak to skoro vždy je někdo z těch, co takzvaně bojují za slušnost a proti rozdělování společnosti. Všiml jste si, že se vrátila doba, kdy se lidé bojí mluvit o svých politických názorech? Bojí se říct nahlas, koho volili? Těmto agresivním skupinám se daří společnost rozdělovat, vnášet do ní konflikty, poštvávat lidi proti sobě. Pokud je tohle jejich cíl, tak se jim to zatím daří.

    Psali jsme:
    Ovčáček se smál Miroslavě Němcové. A veřejně vytáhl toto nahé FOTO
    Zeman to má spočítáno, Babiš má ještě před sebou kariéru. Vina Havla a jeho melodyboys. Obyvatelé Prahy a velkých měst jsou zmanipulováni. Konzervativní spisovatel hovoří
    „To bych musel bejt blázen!“ Jiří Krampol vystoupil v ČT k medaili od Zemana
    Nechceme muslimy, opravdu ne! Řekli Češi. A tím to teprve začalo...

    https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Behaji-polonazi-po-kostele-a-pokrikuji-na-prezidenta-Kvuli-nim-se-normalni-lide-boji-rici-koho-volili-Spis-nez-nase-vlajky-nosi-ty-evropske-povsimla-si-novinarka-557677?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=denni-tisk

    0 0

    3.11. 2018   TV Barrandov(zde video záznam)
    Dobrý večer, vážení diváci televize Barrandov, vítám vás u pravidelného čtvrtečního Týdne s prezidentem, který tentokrát natáčíme v Lánech. Pane prezidente i Vám dobrý den.
    Dobrý den.

    Pane prezidente, pojďme začít jako obvykle aktualitami, které přinesly uplynulé dny. Jedna z věcí, které veřejnost opravdu řeší, jsou platy politiků. Já to jenom zrekapituluji, podle přijatých předpisů platy měly skokově vzrůst od 1. ledna zhruba o dvacet procent a Piráti a SPD tedy teď horují proto, aby se ten růst zpomalil. Já řeknu, u zákonodárců, u jaksi poslanců by základní plat měl činit devadesát tisíc korun, což tedy pro běžného občana je poměrně dost. Na které straně sporu jste? Zvýšit nebo nezvýšit?

    Nezvýšit. Podívejte se, já jsem viděl tu strukturu hlasování o zkrácení termínu projednávání mezi druhým a třetím čtením. Samozřejmě, že ti kteří byli pro toto zkrácení, byli de facto pro zvýšení platů o dvacet procent. Vážím si Pirátů, vážím si SPD. Všiml jsem si, že z ostatních poslaneckých klubů takové ty výrazné osobnosti, ať je to Faltýnek, Kováčik, Chvojka, tak byli pro zkrácení. Takové, jemně řečeno, méně výrazné osobnosti, někdy se jim říká no names, tak ty, slovy jednoho poslance STANu, si samozřejmě přály, aby se mu přidalo a to co nejvíc.

    To byl dokonce poslanec Pávek, takový velmi sebevědomý, možná tedy až arogantní poslanec STANu, který řekl doslova toto, no co je na tom divného, důchodci chtějí zvýšit penze, mimina chtějí více mléka, no tak já chci taky přidat. Takové symptomatické.

    Mimochodem znáte nějaké dílo poslanec Pávka, třeba pozměňovací návrhy nebo dokonce návrh zákona?

    Ne, ne, to neznám.

    Ne, není za ním prostě žádná práce.

    Ale proslavil se, pane prezidente.

    Ale proslavil se.

    Proslavil se tím, že kdysi, když byl starostou Jindřichovic pod Smrkem, zakázal přístup státním úředníkům, a podle mého názoru tím si odstartoval politickou kariéru. No, pane prezidente, já zastávám ve svých firmách názor, že přidat peníze, platy samozřejmě ano, ale pokud je to doprovozeno lepší prací. Máte pocit, že Sněmovna teď prostě lépe pracuje, pokud ji srovnáte s tou předchozí?

    V předchozí Sněmovně jsem každý týden dostával na stůl k podpisu nové a nové zákony. To tempo práce této Sněmovny je výrazně pomalejší.

    Což je tedy další argument proto, aby se nepřidávalo. Pane prezidente, další téma, o kterém se hovoří, a většinou tedy mezi politiky, ale možná by se mělo hovořit i mezi veřejností, je jaderná energetika. Její směr, její vize a samozřejmě otázka dostavby dvou bloků Jaderné elektrárny Temelín a případně renovace nebo jaksi rekonstrukce Jaderné elektrárny Dukovany a mě na tom zajímá otázka, jak to financovat, jestli ano, tak jak to financovat, protože to by občany zajímat mělo.

    Já jsem si všiml zejména u dvou ne příliš kvalitních redaktorů deníku Právo, že spekulují o tom, že v otázce jaderné energetiky dojde ke konfliktu mezi premiérem Babišem a mnou. Musím je zklamat, protože prezident by se neměl plést do rozhodnutí vlády, a rozhodnutí o jaderné energetice je výsostná kompetence vlády, nikoli prezidenta. Já samozřejmě můžu říkat svůj názor a ten také říkám. Ten retrofit Dukovan, o tom se uvažovalo, tedy o prodloužení životnosti, už od počátku, takže to není nic nového. Otázka pouze zní, zda to bude stačit. A protože jaderný blok se staví zhruba patnáct let, tak se musíme ptát, ne jaká je teď spotřeba elektrické energie, ale jaká bude za těch patnáct let. Zdá se, že ta spotřeba výrazně poroste, mimochodem poroste i cena. Jistě jste si všiml, že na Pražské energetické burze za poslední rok cena elektřiny vzrostla o sto procent, a já nevěřím, že třeba taková elektromobilita bude hlavním faktorem růstu spotřeby, to spíš klimatizace a další spotřebiče, ale ať to bude jakkoli, nejsem si prostě jist, zda retrofit Dukovan je dostatečné rozšíření kapacity, a mohlo by se stát, že pak budeme elektřinu dovážet, zatímco dnes ji vyvážíme.

    Takže tím říkáte argumenty pro dostavbu nových bloků v Temelínu?

    Já bych skoro řekl, že ano, ale je to můj názor, který nikomu nevnucuji, a už vůbec ne vládě. I ve vládě jsou ostatně zastánci různých koncepcí a já to chápu. Pokud jde o ten Váš dotaz, jak se to bude financovat, tak až dosud se spíše uvažovalo o tom, že to bude financovat ČEZ ze svých vlastních zdrojů, aniž by tam proběhla reorganizace. A zase, protože každá mince má dvě strany, tak tam je otázka vzpoury minoritních akcionářů…

    No ano.

    …a jejich případný výkup, který by ovšem byl poměrně drahý.

    Že samotná jaksi dostavba podle odhadů by měla stát dvě stě až tři sta miliard korun, což tedy převyšuje možnosti ČEZu z vlastních zdrojů, z vlastních rezerv a navíc samozřejmě, pokud by ČEZ byl takto zatížen takovýmto výdajem, no tak ti minoritní akcionáři, kteří tím pádem nebudou moci dostat dividendu, protože ta hotovost tam nebude, se mohou cítit poškozeni a tak dále. To znamená, že variantou bylo vyčlenit tu divizi Jaderné energetiky do dceřiné společnosti a uvažovat o zapojení státu do financování, ať už formou záruk nebo přímých půjček. To je varianta, která by měla být favoritem?

    Já si myslím, že žádný favorit neexistuje, nechme soutěžit v průhledném tendru všechny uchazeče, mimochodem říkal jsem kdysi, že kdyby dotace na obnovitelné zdroje se zrušily, tak za pět let máme peníze na celý jeden jaderný blok. Bakalův Respekt občas tvrdí, že preferuji Rosatom, že dokonce chci mezivládní dohodu. Vůbec ne, já preferuji normální tendr, čím více uchazečů, tím lépe, protože tím klesá ta nabízená cena. Jde mně jenom o to, abychom za těch řekněme deset let najednou nezjistili, že energie je málo a že ji musíme dovážet.

    No, ale na druhou stranu je tady spousta názorů, že jaksi investice do jaderné energetiky jsou jaksi zastaralé, protože nikdy nebudou, jsou tak vysoké, ten náklad na výrobu elektřiny je tak vysoký, že vzhledem k cenám prostě nikdy vráceny nebudou.

    Nevím, jestli jste si všiml, pane Soukupe, že se ne jenom začaly opět stavět jaderné reaktory ve vyšším počtu než v minulosti, ale mě třeba zaujalo, že když kancléřka Merkelová oznámila, že za tři roky končí, tak jeden z uchazečů na post německého kancléře je politik, který je znám podporou jaderné energie, takže uvidíme, jak to dopadne.

    V Německu je ten útlum dán, zákon to nařizuje uzavřít v určité době jaderné elektrárny, no tak uvidíme, jestli politické změny v Německu povedou i ke změně tohoto názoru.

    Pane prezidente, další téma, které tedy lidé hodně řeší, a já ho tady znova už podruhé vytahuji, jsou tady nápady ministra zemědělství Tomana výrazně omezit slevy v obchodních řetězcích s tím, že většina potravin je právě prodávána, přes padesát procent, v rámci těchto akcí, to znamená ve slevách. No, my jsme se tady minule dohodli, že se pana ministra zeptám. Problém je, že do debaty o zemědělství a potravinách přišel předseda Zemědělského výboru, místopředsedové Zemědělského výboru, člen Zemědělského výboru, bývalý ministr zemědělství Jurečka, ale pan Toman nám vzkázal, že o to zájem nemá a že k nám chodit nebude, takže jsem se ho zeptat nemohl. Víte, mně to přijde trochu podezřelé totiž. Na jedné straně všichni říkají, že řetězce mají příliš velké zisky. Pan Faltýnek mi tam ukazoval dokonce tabulku, že snad z másla například mají řetězce až padesát procent z konečné ceny. A na druhé straně chceme řetězcům omezovat slevové akce, tím teda de facto potraviny zdražit a ty zisky jim udržovat, protože upřímně pokud tedy z těch příliš vysokých zisků by ten řetězec dal část peněz do slev, tak mi to přijde pro občany dobré, a na to jsem se tedy ministra chtěl zeptat až na to, že jsem tu příležitost neměl.

    Tak je jistě chyba, že k Vám nepřišel, možná že má nějaké soukromé důvody, to nevím, ale já zastávám názor, že chodit do televize Barrandov je potěšení a zajímavá práce, takže až budu s panem ministrem mluvit, tak se samozřejmě ho na to zeptám.

    No, ono to spíše vypadá, že je to takový syndrom sociálních demokratů, kteří tak nějak po volbách s voliči příliš komunikovat nechtějí a tak nějak si vystačí sami. Jsme u dalšího tématu, sociální demokrati.

    Já nevím, jestli ať už ve Vašich pořadech nebo v jiných televizích sociální demokraté vystupují nebo nevystupují. Myslím si, že vystupuje předseda Hamáček.

    Ano, předseda Hamáček je aktivní, ti ostatní tedy tolik ne. Já jsem tím chtěl uvést téma sociálních demokratů a to jejich témat, to znamená programových bodů, které dokáží komunikovat vůči veřejnosti, a dokáží veřejnost přesvědčit o tom, že je to jejich zásluha. Jedním z těch témat je tedy karenční doba. To znamená jaksi navrácení toho, že první tři dny nemocenské budou placené, což je tedy terminus technicus ta karenční doba, kterou naučil veřejnost používat šéf odborů Středula, a to se jim povedlo. Ministryně Maláčová říká, že tedy to je důkaz toho, že angažmá sociální demokracie ve vládě je správné. Víte ještě o nějakých dalších tématech podobně silných, které sociální demokracie ve vládě má, anebo už tím tak nějak skončila?

    Předpokládejme, že ta karenční doba bude zrušena oprávněně, protože platíme si zdravotní pojištění, a to se týká všech dní nemoci a nikoli jenom těch čtvrtého a dalších. Chápu samozřejmě podnikatele, že se jim to příliš nelíbí a že mají námitku, že ta kompenzace, kterou jim paní ministryně Maláčová nabízí, je příliš nízká. Chápu dokonce i ten argument, který vyjádřil vrchní lékař Bautze ve Švejkovi a sice, das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande, takže ano i ten argument o těch simulacích je sice validní, ale to by se mělo řešit odpovědnějším přístupem lékařů, když vystavují neschopenky, a mimo jiné i elektronickými neschopenkami.

    Ten Váš názor na karenční dobu, v tom se asi shodujeme, s tím se konfrontovat nechci. Ale je to tedy úspěch ČSSD? A pokud je, má ČSSD našlápnuto k prosazením dalších priorit, které mohou být považovány za úspěch? A pokud ano, tak kterých?

    Když si přečtete programové prohlášení vlády, tak tam se samozřejmě prolínají preference hnutí ANO a sociální demokracie, to není nic nového. Vyšla už řada analýz dokazujících, že hnutí ANO některé programové body sociální demokracie prostě převzalo. Mám tím na mysli samozřejmě zlepšení situace důchodců a podobně. Já sám jsem myslím na sjezdu sociální demokracie jednou říkal, že bych viděl nový bod, který ještě není v programovém prohlášení vlády, a to je spoluúčast zaměstnanců na řízení svých podniků. Zní to divoce, téměř bolševicky, ale připomenul jsem, že v Německu je takzvaný Mitbestimmungsgesetz, tedy právě zákon o spolurozhodování a v Německu to docela dobře funguje.

    Pane prezidente, další téma možná trochu sociální, omlouvám se, těch témat máme hodně, tak se snažím naši debatu posouvat poměrně rychle dopředu, je jaksi prodej hutí ArcelorMittal v Ostravě, což je tedy zkoušený region, mnohokrát jsme hovořili o Zdeňkovi Bakalovi a tak dále. No, ono to vypadá, že tedy kupující by měla být firma Liberty House, což je tedy britská firma. Problém je, že ona de facto jaksi není britská, ona je vlastněná rodinou Senjeeva Gupty, což je tedy jiný indický podnikatel, protože zatím to vlastní indický podnikatel Lakšmí Mittal. Já jsem k těmto transakcím trošku podezřívavý, přiznávám. Hutě zaměstnávají přímo šest a půl tisíce lidí a na ně je navázaných další desetitisíce řemesel, dodavatelů a tak dále a já mám prostě obavu, jestli ten nový kupující je dostatečnou zárukou proto, že se ty hutě budou rozvíjet, a bude je dál provozovat. Co myslíte?

    Musíme počkat, protože nemůžeme hned od počátku tvrdit, že to určitě dopadne špatně, ale musíme mít také připraveno nějaké rezervní řešení. A já sám si vzpomínám, že svého času Třinecké železárny uvažovaly u koupi ArcelorMittal.

    No, nakonec ten Lakšmí Mittal se rozhodl prodat je tomu panu Guptovi.

    Dobře, ale může se klidně stát, že pokud ta nová společnost to neudrží, neustojí, takže přijde na řadu i tato varianta.

    To si dovedu představit, Třinecké železárny jsou významným zaměstnavatelem v regionu a úspěšným.

    Tak právě.

    Každý rok vykazují vysoké zisky a je to český podnik a žádné problémy nemá. No, uvidíme. Myslíte si, že ten Gupta family group, tedy to je ta společnost, která vlastní tu firmu Liberty House, dostala od české vlády a od českých představitelů dostatečně silný signál, že úpadek hutí, omezování výroby a tak dále je pro český stát naprosto nepřijatelný?

    Všechno toto včetně počtu pracovních míst by mělo být samozřejmě v příslušné smlouvě, to se tam vždycky dává, to není nic nového. Porušení smlouvy by samozřejmě mohlo mít za následek určité sankce.

    Pane prezidente, víte, já jsem k těmhle transakcím trošku podezřívavý. My jsme se mimo jiné jednou bavili o likvidaci českého námořnictva.

    Ano, Viktor Kožený.

    Viktorem Koženým, České námořní plavby. Já jsem i na základě této naší debaty o tom natočil pořad Kauzy Jaromíra Soukupa, který se setkal s mimořádným ohlasem a mimořádně vysokou sledovaností, kdy tam byly případy, že Česká námořní plavba měla úplně novou obchodní loď pouze sedm měsíců, aby ji Viktor Kožený okamžitě prodal zahraničním rejdařům a tak dále. Tak doufám, že nic podobného se prostě nestane v hutích ArcelorMittal.

    Pane prezidente, my jsme tady hovořili o smrti českého vojáka Tomáše Procházky a já jsem řekl takovou možná zase další podezřívavou tezi, že bych byl rád, aby smrt Tomáše Procházky nesouvisela s únikem informací do Lidových novin, které uveřejnily, že česká speciální jednotka zabila jednoho vojáka nebo jaksi teroristu a jednoho zajala, a ta naše debata zůstala tak na půli cesty, protože jsme o tom více informací neměli. No, mně na tom zaujala v minulém týdnu ta informace, že Vojenská policie začala přesně tento únik vyšetřovat, takže tím možná trochu potvrzuje to, že ten únik informací do Lidových novin problém byl. Já jsem v naší debatě říkal, pokud bych já ho měl jako vydavatel, tak do svých médií bych ho nepustil, protože bych tím prostě mohl ohrozit život českého vojáka, což se pravděpodobně i stalo.

    Znáte můj názor na Lidové noviny, několikrát jsem ho i ve Vašem pořadu vyjádřil a obávám se, že i tato kauza, kterou teď vyšetřuje Vojenská policie, o tom kritickém názoru svědčí jako o názoru správném.

    Tak uvidíme, jak to vyšetřování dopadne a odkud tu informaci měli a proč ji zveřejnili. No, pane prezidente, včera se Ministerstvo financí, a už budeme končit s těmi aktualitami, pochlubilo, že jaksi v žebříčku Světové banky nebo ve výzkumu Světové banky, které oni nazývají Doing Business, tedy ‚jak se dělá byznys‘, jsme se umístili na pěkném čtyřicátém pátém místě v přívětivosti daňového systému. A jaksi Ministerstvo financí se hned pochlubilo, že tedy jsme jedna z nejvýznamnějších zemí na světě, protože být čtyřicátí pátí v přívětivosti daňového systému je prostě skvělé. Problém je akorát v tom, že já jsem se do té zprávy podíval, a třeba v jednoduchosti založení nové firmy jsme na krásném sto patnáctém místě, to už tedy není tak optimistické, v rychlosti získání stavebního povolení jsme sto padesátí šestí.

    Sto padesátí, sto padesátí a to je šílená hodnota.

    Ano. V ochraně minoritních vlastníků na překrásném sedmdesátém druhém. A všechny tyhle ty žebříčky tedy nevypadají, když to vezmu ve svém souhrnu, že jsme zrovna podnikatelským rájem, jak nám možná vláda chce vysvětlovat.

    Víte, mě vždycky v těchto souvislostech zajímá, jestli v tom žebříčku jsme se někam posunuli, a pokud ano, jestli nahoru nebo dolů. Všechno je relativní a já si budu vážit každé příčky, po které postoupíme výš, ale na druhé straně budu lamentovat, když budeme klesat. A právě to stavební řízení, a na to mě upozorňuje množství domácích i zahraničních podnikatelů, je takový průšvih, s tím by bylo zapotřebí změnou stavebního zákona něco dělat a bohužel tady tak trochu stojíme na místě. Tohle už je věc, ke které, na rozdíl od Temelína nebo Dukovan, se budu vyjadřovat, protože pomalost stavebního řízení je zásadní vada.

    No ano, ale ona je tam taková bezradnost. Tenhle problém už se jaksi říká ústy politiků, novinářů, podnikatelů, developerů a tak dále už mnoho let. Já neznám jediného ministra, který by řekl, ne to není pravda, stavební řízení u nás je rychlé, všichni postupně říkají, ministr místního rozvoje, který to má v gesci, všichni postupně říkají, ano je to problém, budeme to řešit. Akorát jako obvykle prostě nevyřešili nic.

    Tak já si myslím, že i tady existují odborníci, to nemusí být nutně politici. A já jsem slyšel sám několik návrhů na zjednodušení stavebního řízení, které mně připadaly jako rozumné a možná, že by narazily na zájmy nějakých lobbistických skupin, kterým vyhovuje, že to probíhá pomalu.

    Je to možné, protože když se dá vždycky něco urychlit, nějak netransparentně, tak se taky dá možná říct o nějaké úplatky a tak, ale to bychom zacházeli příliš daleko.

    Mám tady jednu pozitivní zprávu, Český statistický úřad minulý týden vydal informaci, že dobrovolníci v roce 2017 odpracovali takřka padesát milionů hodin zdarma v neziskových organizacích a v obecně prospěšných věcech a ta práce měla hodnotu až sedm miliard. Každý rok to velmi výrazně stoupne, což je dobrá zpráva. A na druhou stranu jaksi neziskové organizace dostávají osmnáct miliard korun ročně ze státního rozpočtu a já bych tyhle dvě informace chtěl nějakým způsobem porovnat. Na jednu stranu to vypadá, že lidé jsou ochotni pracovat zdarma, a na druhou stranu neziskové organizace čerpají čím dál tím větší množství peněz ze státního rozpočtu. Mně ty dvě zprávy prostě nejdou dohromady.

    Já jsem s paní Maláčovou mluvil o zákonu o dobrovolnících a oba dva jsme se shodli, že takový zákon je potřeba právě proto, abychom podpořili lidi, kteří pomáhají druhým.

    Zdarma.

    A zdarma. Nicméně souhlasím s tím, že jsou také neziskové organizace, někdy se jim říká politické neziskovky, které nepomáhají druhým, ať jsou to Evropské hodnoty vedené pornohercem, ať jsou to, jak se to sakra jmenuje, Děti Země, už jsem si vzpomněl, Patrik, které naopak brzdí výstavbu dopravních staveb, a mohl bych mluvit ještě o mnoho a mnoho dalších takových politických neziskovkách. Možná, že by tam patřila Rekonstrukce státu.

    To asi ano.

    A tady máme celkem jednoduché kritérium. Zeptejte se, co ty neziskovky udělaly pro ty druhé, čím pomohly.

    Zlepšují demokracii.

    Ne, ne, ne, to je fráze.

    To je jejich argument.

    Když vyčistíte potok, tak jste pomohl.

    Tak je to konkrétní práce.

    Když zabrzdíte opravu D1, tak jste uškodil.

    No, vidíte, ale ten kdo vyčistí potok, premiérem přijat není, Děti Země, viděl jsem na Facebooku, byly přijaty premiérem a ten říká, že s nimi jedná a že už nebudou tak oškliví a nebudou tedy brzdit stavby a tak. No tak uvidíme, jestli zrovna…

    Jsou tři, pokud vím, to je opravdu masová organice. No a já bych byl trošku skeptičtější.

    No, v tom názoru na neziskové organizace, na ty politické neziskové organizace máme asi stejný názor. Já proti nim nic nemám, ale moc se mi nelíbí, když jsou masivně financovány ze státního rozpočtu, toť vše.

    Pane prezidente, máte za sebou takříkajíc státnický víkend. Absolvovali jsme oslavy 100 let výročí Československa. Když dám takovou tu nejjednodušší a možná nejhloupější otázku, jak průběh těch oslav hodnotíte, byl důstojný?

    Velmi důstojný a Vy to musíte vědět taky, pokud jste je sledoval. Jsem rád, že jsem to v celku v pohodě zvládnul, i když někteří škodolibí novináři se těšili, že to nevydržím. Naopak ještě jsem si pak zajel na Slovensko na oslavu Martinské deklarace a to také dopadlo velmi dobře. Co říci, Vladislavský sál byl přeplněný, museli jsme tam přistavovat židle. Ta recepce ve Španělském sálu, tam bylo lidí, že by jablko nepropadlo. Takže pokud někdo nepřišel, ať už proto, že nebyl pozván, nebo protože pozvání odmítl, tak si toho skoro nikdo nevšiml, upřímně řečeno. Paní Miroslava Němcová mně poslala otevřený dopis, že byla pozvána a že nepřijde, tak příští rok pozvána nebude, protože už minule jsme si říkali, že když někoho pozvete a on to odmítne, proč byste ho proboha zval znovu?

    No, to je logické, ale spousta politiků nebo Vašich odpůrců chce být pozvána, aby potom spektakulárně to odmítli. No, a když nejsou pozváni, tak prostě nemohou to spektakulárně odmítnout, což je mrzí, protože mohli být aspoň chvilku vidět. Já jsem na Pražském hradě byl a máte pravdu, že lidí tam bylo dostatek. Ten Váš projev pokud ho srovnám s loňským projevem, tak byl velmi státnický, racionální, ale všiml jsem si, že jste se ani v průběhu projevu nenapil vody, což jste loni udělal několikrát.

    Proboha, Vy máte ale postřeh a víte, že já sám to nevím?

    Což tedy svědčilo o tom, že voda Vám nechyběla a že jste se při projevu cítil v pohodě. Jak říkáte, zvládl jste to dobře, čímž jste asi spoustu novinářů nepotěšil, a mě jste potěšil.

    Já jsem si samozřejmě potom všiml následných reakcí k některým vyznamenaným, ať už to bylo v těch námi citovaných Lidových novinách nebo kdekoli jinde, tak jsem si někdy říkal, vy ubožáci, sami jste v životě nic nedokázali a kritizujete ty, kdo něco dokázali. Přitom, abychom si rozuměli, pane Soukupe, když někdo okope zahrádku nebo zasadí tam strom, tak je to stejná hodnota, jako když někdo jiný napíše knihu. Tady vůbec nejde o to, aby byly velké a malé věci, jak říká Čapek v závěru Krakatitu, ale aby byly nějaké věci, ale tito lidé jenom žvaní a žvaní, a když se jich zeptáte, co oni sami dokázali kromě závisti a kromě nenávisti, tak odpovědí je vám hluboké mlčení.

    Kritizovat ostatní je jednoduché, dělat cokoliv a přispívat tím tedy k lepšímu stavu společnosti je prostě práce. Tak asi pracovat nechtějí.

    Pane prezidente, Vy jste ve svém projevu v Národním muzeu řekl větu, že my všichni něco dlužíme právě těm našim předkům, a do pléna jste položil jaksi otázku, do jaké míry jsme navázali na jejich práci. A pokud bych tuhle otázku teď položil já Vám, kterou Vy jste položil v Národním muzeu plénu?

    Co máme dělat, abychom navázali, jinými slovy. Já jsem to řekl formou výzvy novému pražskému magistrátu, aby neopakoval chybu, kdy se kvůli politickým hrátkám nepodařilo uskutečnit Kaplického knihovnu, což by bezesporu byla krásná moderní stavba. Jinými slovy to je otázka rozpočtu, to je otázka politické podpory těmto stavbám. Ano, připouštím, jsou dražší než prefabrikované škatule, které pak zaplní úředníci, a oko se nepokochá. Já jsem už projel celou řadu zemí, kde je moderní architektura, říkali mi tam, my jsme si najali Francouze, Italy, Němce, Američany jako architekty, tady jsme měli vlastního architekta Jana Kaplického a takhle s tím zacházíme.

    O průběhu oslav na Pražském hradě už se napsalo všechno, že Dáša Havlová si četla esemesky, Livii Klausovou bolela ruka, ministr Vojtěch, ministr zdravotnictví Adam Vojtěch musel volat sanitku pro dámu, která tam zkolabovala, že Michal David si skoro rozbil to vyznamenání a tak dále a tak dále. No, já bych se chtěl zeptat, já se nechci vracet k tomu seznamu vyznamenaných, ale Václav Klaus, prezident Václav Klaus řekl, že možná jaksi výběr těch vyznamenaných je proto, že významné osobnosti ať už z kultury, politiky, vědy a tak dále jaksi už trochu docházejí, protože byly vyznamenány už dříve, a že Vám nezbývá v podstatě nic jiného, než vyznamenávat i méně významné osobnosti. Jak byste na to reagoval?

    Já bych řekl, že to je trochu nezdvořilé vůči těm, kdo byli vyznamenáni, ať už jsou to významní vědci, umělci nebo sportovci. Řekněte takové Ester Ledecké, Petře Kvitové nebo i Radku Štěpánkovi, že nejsou významní tenisté, samozřejmě, že jsou. Takže s tímhle hodnocením bych nesouhlasil. A ano, je pravda, že osobnosti na jedné straně docházejí, ale druhá strana mince, nové osobnosti se rodí, třeba vyznamenání dostal mladý nadějný historik, který zpracoval skvělou knihu o Gustávu Husákovi, to je jenom jeden příklad za mnohé.

    No, já jaksi s výběrem vyznamenaných nechci vůbec nijak polemizovat, je to Vaše právo a upřímně řečeno všechny ty diskuze jsou tak trochu nadbytečné, protože prezident republiky prostě rozhodl.

    Jednou z dalších věcí, která se stala, byla vojenská přehlídka na Evropské třídě a média zase rozebíraly, že jste tam nepodal ruku předsedovi Senátu Štěchovi a tak dále. A Marian Jurečka se na Twitteru vyjadřoval, že to tedy byl výraz absence velkorysosti a dobrosrdečnosti a tak dále a tak dále, no každopádně…

    Milan Štěch byl se mnou na Slovensku, a tak říkal, že tohle dementoval. Podívejte se, pane Soukupe, na tu tribunu vedly poměrně příkré schody a já měl dost co dělat sám se sebou, abych ty schody vylezl, a tak jsem si samozřejmě nevšímal, komu podávám a komu nepodávám ruku, ale Milan Štěch sám se tomu smál a říkal, že toho kdo tohle šířil, setřel. Jinak pokud jde o pana Jurečku, možná že jste si všiml v mém projevu, když jsem vyznamenával člověka, který rozšířil plochu vinice, založil Vinařský fond, že jsem prohodil i tři slova o zapomenutelných ministrech zemědělství, ať si každý domyslí, koho jsem tím mínil.

    To jsem si samozřejmě velmi bedlivě všiml už na tom projevu, protože jsem byl v sále přítomen. Vyznamenal jste bývalého ministra zemědělství Fencla a hned mně hlavou problesklo, koho jste tak myslel, když jste řekl o těch zapomenutých ministrech. No já jsem ale chtěl uvést tímto možná vtipem nebo spekulací novinářů o nesmyslech vážnější téma, kdo je Vaším favoritem ve volbě nového předsedy Senátu?

    Já už jsem to řekl, kvůli tomu, že má největší zkušenosti a největší schopnosti, tak je to Jaroslav Kubera, ale zdůrazňuji, že se lišíme téměř ve všem, v názorech. Jediné co nás spojuje je, že jsme oba dva kuřáci, ale přesto si ho vážím, ale samozřejmě není vyloučeno, protože u nás ta závist je všeobsáhlá, takže právě proto, že je schopný, předsedou Senátu možná nebude.

    No, já vím, že jste to řekl, řekl jste to v tomto pořadu.

    Ano.

    Ale vedou se tam debaty, ta pozice není tedy příliš jasná, jestli Jaroslav Kubera je jednoznačným favoritem. Hovoří se o jménech Zbyněk Linhart, Jiří Růžička nebo Václav Hampl, no tak uvidíme, jak to dopadne. Prezident republiky ani já na to žádný zásadní vliv nemáme .

    Jistě. Já, když jsem slyšel tato tři jména, tak já o nikom nemohu říci nic dobrého ani špatného, z čehož vyplývá, že když o nich nemůžete říci nic, tak to není vhodný kandidát na předsedu Senátu.

    Mimo jiné jen taková poznámka, podle mého názoru takovým důkazem, že lidé se o veřejné věci zajímají a že mají rádi naše ozbrojené složky a ozbrojené sbory bylo i to, jak prudká diskuze se rozpoutala o vojenské přehlídce. Mně přišlo, že lidé jsou rozdělení jak fanoušci Sparty a Slavie, jedni říkali ano, Evropská třída ano. Druzí říkala Evropská třída je nedůstojná, je tam tramvajový pás a je příliš úzká a tak. A ta diskuze byla poměrně velká, mě to docela potěšilo, protože bylo vidět, že lidé to sledovali. I čísla sledovanosti všech oslav.

    Přehlídka byla skvěle zorganizována, blahopřeji naší armádě.

    I čísla sledovanosti celých oslav, jak toho galavečeru na Pražském hradě, tedy předávání vyznamenání, Vaší debaty s premiérem Babišem i vojenské přehlídky byla vynikající.

    Byla tam, protože jsme demokratická společnost, i masová demonstrace před Pražským hradem v průběhu slavnostního večera. Někteří říkají, že jich tam bylo pětadvacet, jiní dokonce třicet demonstrantů, i to je demokracie.

    No, já jsem měl jednu nevýhodu, protože jsem šel na Pražský hrad v tom dešti pěšky, takže oni mě tam viděli a také jsem si ledasco vyslechl, ještě jsem dal radši deštník na stranu, kdyby přiletělo nějaké vajíčko nebo pomeranč, ale nakonec jsem tam prošel. Ta demonstrace moc masová teda nebyla.

    Pane prezidente, součástí oslav stého výročí vzniku České republiky byla celá řada zahraničních návštěv a těmi nejvýznamnějšími byli Angela Merkelová a Emmanuel Macron. S oběma jste se setkal.

    S Angelou Merkelovou jsem se setkal nedávno v Berlíně, tentokrát ne, ona totiž původně přijela na oslavu devadesátých narozenin profesora Zahradníka. S prezidentem Macronem, ano, jsem se setkal a bylo to velmi zajímavé setkání.

    O čem jste mluvili?

    Mluvili jsme o celé řadě věcí, protože já vždy za něco lobbuji při těchto setkáních, tak jsem požádal pana prezidenta Macrona, neboť se teď dokončuje vodní kanál Seina-sever, aby když toto má na území Francie, tak aby podpořil spojení Dunaje a Odry, protože bychom byli velmi rádi, aby to bylo zařazeno do evropského projektu, odkud to bylo mimochodem za jedné minulé české vlády nesmyslně vyřazeno.

    Jinak jsme samozřejmě mluvili o boji proti mezinárodnímu terorismu. Vy víte, že Francie je rozhodující silou v boji s islámskými teroristy v Mali, a my máme v Mali asi padesátičlennou jednotku, takže to bylo také společné téma, a samozřejmě další a další věci. Pan prezident se zajímal o situaci v Sýrii, protože tam máme skvělou velvyslankyni Evu Filipi, tak jsem mu říkal, že podle mého názoru prezident Asad si upevnil svoji pozici a pokusy ho svrhnout, by byly stejně kontraproduktivní, jako bylo svržení některých jiných vedoucích představitelů.

    No, tak francouzský tisk se pustil do spekulací, že Emmanuel Macron přijel především proto, aby jaksi vrazil klín do rodící se homogenní V4, která by tak nebyla součástí toho tvrdého jádra Evropské unie a tak dále, ale to tedy svými slovy vylučujete.

    Tak pokud jde o mě, víte, že jsem zastánce velmi silné integrace V4 ve všech oblastech, kde má společné zájmy a to je mimo jiné i migrace.

    Když jsme u toho islámského terorismu, mezinárodního terorismu, Vy jste používal důsledně slova mezinárodní terorismus. Já jsem zachytil, že údajně Václav Klaus, prezident Klaus Vás trošku pokáral, že místo slova mezinárodní terorismus jste měl používat slova islámský terorismus, že mezinárodní je zbytečné alibi. Pokáral Vás?

    Ne, nepokáral, řekl tento názor, což ještě není pokárání, a já jsem se rozesmál a říkal jsem mu, Václave, já velmi často používám výraz islámský terorismus a to i na mezinárodních fórech, teď jsem chtěl být politicky korektní, tak jsem použil tedy ten výraz mezinárodní terorismus. Kdybych měl spekulovat, tak bych řekl, že se to překrývá z devadesáti devíti procent, a to jedno procento, to jsou lidé jako Breivik, jestli si na to vzpomenete, na ten masakr, tak to evidentně nebyl islámský terorista, ale opakuji, to je to jedno procento.

    Ale Václav Klaus a jeho jaksi sklony k pedantismu a pečlivosti a hodnocení psaného i mluveného slova, je tím známý, to znamená, hned vycítil určité alibi a hned jaksi Vám řekl, že…

    Já si myslím, že na tomto fóru to bylo adekvátní.

    Samozřejmě.

    Ale mohu mu slíbit, že až teď pojedu do Izraele, zcela určitě s radostí budu používat výraz islámský terorismus.

    Když jsme u islámského terorismu a důsledků, které s sebou nesl, mimo jiné uprchlickou vlnu a tak dále, ona se nám zase vrátila europoslankyně Michaela Šojdrová, která se svého plánu přivést do Česka sirotky nevzdala a tentokrát vyrazila do Řecka do uprchlických táborů, hledat tedy jaksi sirotky, asi syrské sirotky v těch řeckých uprchlických táborech. Mě na tom zaujalo to, že tam odjela v doprovodu zástupců Ministerstva vnitra, což tedy úplně nevypadá, že by vláda dodržovala to razantní slovo Andreje Babiše ani jeden uprchlík. Všiml jste si toho?

    Ne. Všiml jsem si aktivit paní poslankyně Šojdrové, a v dobrém slova smyslu ji mohu nazvat pachatelkou dobra. To znamená, trochu mně to připomíná jinou příhodu, kdy stojí slepec na chodníku a přijde k němu mladý muž a převádí ho přes ulici a ten slepec se brání, ale mladý muž je pachatel dobra, tak ho vleče za sebou, a umístí ho na druhou stranu ulice, kam ten člověk vůbec nechtěl. Obávám se, že ani ti sirotci by nechtěli být vytrženi ze svého kulturního prostředí. Syřané mají poměrně rozsáhlé rodiny, takže to že je někdo sirotek, ještě neznamená, že nemá žádné příbuzné. Vstoupil do mě ďábel, bože, už jsem myslel, že mě to přejde, ale dobře, citovali jsme pana senátora Kuberu a ten místo termínu pachatel dobra, používá termín dobroser. Já si myslím, že zase nějaká Eulálie Čubíková teď bude pohoršena tímto výrazem, ale uvedl jsem jeho autora.

    No, to zase bude veselo, časopis Respekt a pořad České televize Newsroom se zase budou vztekat, že ve veřejném prostoru televize Barrandov se objevují slova jako dobroser, no co se dá dělat.

    Pane prezidente, odlétáte na, pokud jsem dobře počítal, čtvrtou návštěvu Číny. S jakou vizí, s jakým plánem tam jedete?

    Ale tak vize je příliš vznešený pojem. Doprovází mě sedmdesát špičkových českých podnikatelů, a protože, jak víte, v Číně, když tyto podnikatele naopak doprovází politik, tak Číňané na to reagují pozitivně a vytvářejí pro tu podnikatelskou delegaci lepší prostor a podmínky. Takže jedu tam se stejnou vizí, jako jsem měl, když tady nedávno proběhlo česko-čínské investiční fórum. To znamená pokračovat v tom, aby rostl objem našeho exportu do Číny, mimochodem ten za poslední rok vzrostl o dvacet procent. Nu, a když budu mluvit s čínským prezidentem, tak vyjádřím přání, aby ta Hedvábná stezka alespoň jedním svým ramenem procházela přes Českou republiku do západní Evropy, protože by to rovněž oživilo naši ekonomiku.

    Ten čínský plán, tedy Pás a stezka tomu říkají, je v podstatě mohutná investiční akce do infrastrukturních projektů spojující jaksi obchodní infrastrukturu Číny a Evropy a ostatních částí světa. Těch větví je několik, pokud vím, ta severní má končit v Polsku. Jde tedy o to, aby jaksi šla přes Českou republiku nebo byla tam nějaká větev z Polska.

    Tak uvidíme, já si myslím, že ta finální verze ještě neexistuje, ale rozhodně se za to budu přimlouvat.

    No tak Vy jste v roce 2016 říkal, že očekáváte čínské investice ve výši devadesát pět miliard. Podle údajů České národní banky zatím tady Číňané tedy od té doby investovali dvacet pět miliard, což je zhruba čtvrtina. To není zrovna skvělé číslo.

    Ale ježišmarja, kdybyste měl Vy dvacet pět miliard, tak byste byl nejúspěšnější český podnikatel.

    No, ale bohužel je nemám.

    Ale máte pravdu v tom, že to trochu zbrzdily problémy, které měla v Číně společnost CEFC. Jsem rád, že se podařilo, že daleko silnější společnost, která se jmenuje CITIC, se zavázala pokračovat v této expanzi. Vykoupila pohledávky, které tady ta předchozí společnost měla. Takže já věřím, že teď se to zrychlí.

    Tak uvidíme, jestli budou pokračovat v investicích, nebo jenom spravovat ten majetek, který tady to CEFC zanechalo. Nicméně, když jsem se díval na vyjádření agentury Bloomberg, tak ty tam hodnotily v komentáři, že východní Evropa prostě má příliš vysoká očekávání, která podle zkušeností s čínskými investory prostě splněna být nemohla. A východní Evropa prostě s nimi nemá zkušenost a teď ji tedy získává a tam hovořili o Polsku, České republice, Maďarsku a tak dále. A psalo se v tom komentáři také to, že jaksi ta rozdílnost čínské kultury, podnikatelského chování, mnohdy neznalost jazyka a tak dále jsou brzdy, které jaksi ty investice zpomalují a Evropané, Východoevropané jsou příliš optimističtí. Když jsem to takhle shrnul ten komentář Bloombergu, myslíte si, že na něm něco je? Já si myslím, že jo.

    Jo, je to naprosto oprávněný komentář, ale na druhé straně, a to ostatně není čínská specifika, mnohdy rozhodují osobní vztahy. Já si velice vážím přátelských vztahů s čínským prezidentem. Ty osobní vztahy pokud jsou pozitivní, tak umožňují tyto překážky překonávat.

    Jednou z viditelných čínských investic v Česku je investice firmy Alibaba, což je jeden z největších světových internetových obchodníků. No ale oni investovali více méně do těch skladů, když sem přicházeli, tak říkali, že tady budou stavět i datové centrum, což tedy je už technologická investice s vyšší přidanou hodnotou, ale nakonec se rozhodli ho tady neudělat a postaví ho v Německu. A já jsem se koukal, že Angela Merkelová byla v Číně na návštěvě jedenáctkrát.

    Ano, přesně tak.

    Vy teprve počtvrté a přesto jste tady obviňován, že jste tedy velký přítel Číny, příliš velký přítel Číny a že jsme vůči Číně servilní. Vy tam jedete počtvrté a Angela Merkelová po jedenácté.

    Pojedu tam popáté v dubnu příštího roku právě na konferenci Pás a stezka. Ano, paní kancléřce jsem říkal, tak mě označují za čínského agenta, Vy jste tam byla jedenáctkrát, tak Vy musíte být dvojnásobný čínský agent, ale v Německu jsou rozumnější lidé než někteří lidé u nás.

    Tak doufejme, že ta cesta bude mít i jaksi ten výsledek, že českým firmám se bude dařit i v Číně, ne jen opačně čínským firmám u nás.

    Tak ono už se jim daří, Home Credit ovládá úvěrový systém, Škoda Auto má největší trh právě v Číně, takže to není nic nového.

    Ano, PPF, česká finanční skupina je silným hráčem na finančním trhu a kdo byl v Číně, ví, že Škodovky jsou na ulicích měst velmi časté, až překvapivě.

    Pane prezidente, dnes Vám děkuji za rozhovor, už více času nemáme. Děkuji.

    Bylo mi potěšením a jsem zvědav, který cenzor dojde k názoru, že slovo dobroser je sprostý vulgarismus. Nicméně uvedl jsem jeho autora, kterému ale přeji úspěch v boji o předsedu Senátu.

    A já očekávám, pane prezidente, že toto slovo možná trochu zlidoví.

    Doufejme.

    Děkuji samozřejmě za pozornost i vám, vážení diváci televize Barrandov a těším se zase příští čtvrtek u Týdne s prezidentem.

    Miloš Zeman, prezident republiky, TV Barrandov, 1. listopadu 2018

    0 0

    Jiří Jírovec
    3. 11. 2018
    Profesorka Válková, bývalá ministryně spravedlnosti, se ve Sněmovně pokusila o negativní odpověď na otázku: "Je v Česku možné objednat trestní stíhání za účelem diskreditace/zničení (politického) protivníka?Sloveso "objednat" ovšem implikuje existenci příjemce zakázky a v širším slova smyslu kšeft. Proto raději věříme, že náš systém je z principu nezávislý.Patřičnější se zdá použití slovesa "iniciovat", které může vést ke stejnému výsledku, tedy diskreditaci a zničení. 



    Iniciátor navodí situaci tak, aby udání padlo na úrodnou půdu. Přichází s polotovarem: Zde je informace o tom, že ten či onen člověk je grázl, zloděj a podvodník. Ochraňte proboha naši společnost a konejte, jak vám zákon káže. 

    Iniciovat trestní stíhání lze doručením udání, třeba anonymního. To je přece případ Babiše a Čapího hnízda. Anonym přišel v Česku a stejně tak dorazil i na EU. Kvůli ušmudlaným padesáti miliónům, které stejně skončily u malých firem, které farmu budovaly.

    Akce proti Davidu Rathovi byla iniciována neanonymně. Byla přijata nepříslušným Státním zastupitelstvím v Brně a pokračovala povolením odposlechů soudem v Ústí nad Labem.

    V obou případech museli udavatelé předložit alespoň nějaké důkazy, aby se vyšetřovatelé měli o co opřít. 

    Rath byl zadržen v roce 2012 a do dneška musí být považován za nevinného, protože:
    Článek 40 Listiny lidských práv, která je součástí Ústavy ČR v bodě (2) říká:

    "Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena."

    Anonymní udání na Babiše a Faltýnka přišlo v roce 2015, tedy v době, kdy bylo Čapí hnízdo nejen dokončeno, ale byl splněn i požadavek pěti let jeho provozu v rozsahu odpovídajícím žádosti o dotaci.

    Je jistě pouhou shodou okolností, že udání přišlo v době, kdy, farma sem farma tam, ANO mělo preference 30% a ministerský předseda a jeho ministr vnitra začali panikařit.

    V září 2018, tedy tři roky po iniciaci, řekl v ČT Nejvyšší státní zástupce, Pavel Zeman, že neshledává nic neobvyklého, na tom, že se případ tak dlouho táhne. Rok sem, rok tam, žádný problém. 

    Do hry s Čapím hnízdem vstoupily volby, které Babišovo ANO vyhrálo. A najednou přišlo obviňování, že obsazuje "svými lidmi" různé pozice, aby mohl ovlivnit výsledek trestního stíhání.

    To je daleko závažnější obvinění systému než to, týkající se objednávky. V podstatě to znamená, že může-li nový premiér cosi vlivňovat ve svém zájmu, mohl to dělat i ten předcházející s jinými lidmi v jiném zájmu.

    0 0
  • 11/03/18--22:06: Svět ruskýma očima 479
  • Zajoch
    4. 11. 2018  Outsidermedia
    Klimkin tvrdí: Více Ukrajiny v Zakarpatí, přitom tam přítomnost Maďarska stále sílí * * * Většina zemí EU Merkelovou stále oceňuje * * * Oznámení Merkelové o odchodu ponechává evropské vůdce v osiření. V Bruselu se všichni spoléhali na pevnou ruku matičky kancléřky


    V Zakarpatí stojí Maďarsko pevnou nohou


    Sergej Pavlenko
    30. října 2018

    Ve Varšavě proběhlo jednání mezi ukrajinským ministrem zahraničí Klimkinem a jeho maďarským kolegou Szijjártém. Byla to neobvyklá událost, protože mezi Kyjevem a Budapeští jsou dlouhodobě napjaté vztahy.
    V září došlo ke skandálu kvůli vydávání maďarských pasů obyvatelům Berehova. Kyjev pohrozil vyhoštěním maďarského konzula, ale Budapešť pro tento případ ohlásila zrcadlovou odpověď. Za několik dní byl do seznamu nepřátel Ukrajiny zahrnut Peter Szijjartó.
    Začátkem října požadovala Ukrajina odvolat jednoho z konzulů z Berehova, Maďarsko odpovědělo stejně. Szijjartó označil snahu o posílení vojenského kontingentu Ukrajiny v Zakarpatí za provokaci a obvinil Porošenka z podněcování  nenávisti k Maďarům. V tu chvíli Klimkin vyrukoval s heslem „Více Ukrajiny v Zakarpatí!“ V polovině října přijel do Užhorodu a účastnil se schůze Strany Maďarů na Ukrajině. Akce byla uzavřená, ale je známo, že přesvědčoval posluchače, že je veškerá vina na Rusku, neboť destabilizuje situaci a organizuje provokace proti zakarpatským Maďarům.
    Dále se sešli Klimkin a Szijjartó v Lucembursku a posuzovali plánované rozmístění útočného horského praporu ukrajinské armády. Avšak s přesvědčováním, že se nejedná o výhrůžky sousedům, ale právě naopak o dárek místním Maďarům, Klimkin neuspěl. Podle něho prý nová vojenská složka přinese nová pracovní místa. Po několika dnech se do Berehova dostavila skupina důstojníků Národní gardy s generálem Alerovem. Jednali se starostou města Babjakem o možnosti rozmístění jednotky Národní gardy. V tutéž dobu se na zakarpatských silnicích objevily billboardy s výzvou Zastavíme separatisty!
    Nad heslem byly umístěny fotografie šéfa Strany Maďarů na Ukrajině Lászlo Brenzovicse, zástupce šéfa Zakarpatského oblastního sovětu Josifa Borto a rektorky Zakarpatské maďarské univerzity v Berehovu Ildikó Orosz. Billboardy byly urychleně sňaty a označeny za provokaci FSB. Ildikó Orosz uvedla, že Maďaři jsou dnes na Ukrajině pronásledováni stejně jako dříve Židé.
    Opět příští den, již po třetí v jednom měsíci, jednali Klimkin a Szijjartó. Přicházely odtud lži: Ukrajinská media v textech užívala obraty „domluvili se“, „příměří“. Maďarská media schůzku, až na malé výjimky, ignorovala. Ve skutečnosti o žádné příměří nešlo. Ani není možné. Budapešť opět přislíbila změnit název funkce „zplnomocněnce pro Zakarpatí“ a souhlasit s návrhem Kyjeva na zřízení funkce zástupce Ukrajiny pro přeshraniční spolupráci. Ve věci vydávání pasů se má pokračovat v konzultacích. Naproti tomu Maďarsko protlačilo kandidaturu svého nového velvyslance v Kyjevě Istvana Idareho, který dobře mluví rusky a byl v letech 2010 až 2014 velvyslancem v Rusku, a navrhlo Ukrajině uzavřít dohodu o ochraně národnostních menšin. Takovou dohodou by nakonec přimělo uznat práva zakarpatských Maďarů. Po závěrečném setkání obou ministrů zahraničí řekl Szijjartó, že dokud nebude změněn ukrajinský zákon o vzdělávání a zakarpatským Maďarům nebude vrácena možnost učit se v rodném jazyce, bude Budapešť blokovat práci komise Ukrajina – NATO.
    K budapešťským nátlakům se připojily i maďarské politické strany v Rumunsku. Ve zprávě OSN, kterou podepsaly, se Ukrajina viní z pronásledování zakarpatských Maďarů a ukrajinské vládě se připomíná odpovědnost za porušení druhého článku Všeobecné deklarace lidských práv.
    Maďarsko nehodlá v nátlaku na Ukrajinu povolovat. Ukázalo se to 25. října, kdy se maďarský ministr zahraničí setkal v Bruselu se Stoltenbergem a zdůraznil, že se vztahy Budapešti s Kyjevem neustále zhoršují. Připomenul rovněž, že má Maďarsko právo vydávat své pasy občanům Ukrajiny a ničí zákony při tom neporušuje. Tak takové je „příměří“.
    Spolu s politickým nátlakem rozšiřuje Budapešť svoji hospodářskou přítomnost v Zakarpatí. V Berehovu podepsalo kolem osmi set místních podnikatelů dohody s charitativním fondem „Zakarpatí“ centra ekonomického rozvoje „Egana Ede“. Podle těchto dohod budou zástupci malého byznysu financováni maďarskou stranou. Program je kontrolován ministerstvem zahraničí Maďarska. Jeho vláda oznámila zvýšení pomoci učitelům, zdravotníkům a sociálním a kulturním pracovníkům žijícím v Zakarpatí. Zprvu se plánovalo poskytnout v roce 2019 na tyto účely půldruhé miliardy forintů, ale nyní se částka zdvojnásobila. Peníze přijdou dvaceti čtyřem tisícům obyvatel Zakarpatí, a to nejen Maďarům, ale i těm, kteří jim pomáhají. Vláda Viktora Orbána poskytne výhodný úvěr na obnovu zakarpatských silnic. K tomu bude vyčleněno 50 milionů USD.
    Maďarsko stojí v Zakarpatí pevnou nohou a odejít se nechystá.
    Převzato z Fondsk.ru

    * * *

    Jaká bude Evropa bez Merkelové?


    Jurij Podoljaka – Yurasumi
    1. října 2018
    Angela Merkelová byla pevným článkem současné Evropy. Po jejím odchodu bude Evropa méně monolitní. Nynější ztráta hlasů nynějších centristů činí Západní Evropu levicovou a Východní pravicovou. Německá jednota je tak ohrožena.
    Pro mnohé pozorovatele v Bruselu není zánik politické kariéry Merkelové, která se nechce dále ucházet o funkci předsedkyně CDU  a v roce 2021 o post kancléřky, žádným překvapením. Její schopnost dosáhnout svého je silně oslabena domácími spory o migrační politiku a informační portál politické elity Bruselu ji odepsal. Důvodem byly vnitřní spory mezi koaličními stranami CDU, CSU a SPD. V tu chvíli se nedalo předvídat, jak horké budou pro velkou koalici výsledky voleb v Hessensku  a Bavorsku. Je jasné, že migrační postoje Merkelové v roce 2015 vedly v mnoha evropských zemích k růstu populismu. Kancléřka nedokázala získat solidaritu států EU v migrační politice a jejich záruky pro přijetí běženců. Navíc se musela smířit s uzavřením vnějších hranic EU a s vytvořením tranzitních center pro migranty v Severní Africe.

    Budou i tací, kteří odchod Merkelové z politické arény uvítají


    Nebudou litovat v Polsku, Maďarsku a Itálii. Někteří politici v zemích EU, které prošly krizi, jsou přesvědčeni, že Merkelová nejednala správně (příliš tvrdě!) při urovnávání politické krize v Řecku, Portugalsku, Španělsku, Irsku, na Kypru a nyní i v Itálii. Byla až příliš orientovaná na kurs tvrdé rozpočtové ekonomiky, aniž by projevila pružnost. Samozřejmě, že je možná Evropa bez Merkelové. Jestliže někdo, jako nyní Německo s Merkelovou hraje vedoucí roli, nejsou s tím všechny země spokojeny. Radikální pohled má ministr vnitra Itálie Matheo Salvini, který v zářijovém rozhovoru pro Deutsche Welle prohlásil, že Merkelová nedocenila problém běženců. Po volbách v Hessensku řekl, že jejich výsledky fakticky Merkelové způsobily knock out.

    Merkelová jako garant stability


    Většina zemí EU Merkelovou stále oceňuje, jak tvrdí šéf bruselského analytického centra European Policy Centre  Janis Emmanuilidis. Podle něho byla nejdéle ze všech hlavou vlády a má nejlepší zkušenosti ve srovnání s ostatními současnými evropskými politiky. Je potřeba ocenit určitou stabilitu v Berlíně, která je důležitá z pohledu evropské perspektivy i perspektivy většiny zemí EU. V nestabilní době je to velká hodnota, jak tvrdí Emmanuilidis. Doba „po Merkelové“ nevyhnutelně přijde.

    Nepřijme EU bez Merkelové rozpočet?


    V posledních měsících se stále odkládalo přijetí rozhodnutí Evropy o migrační politice, Brexitu, nebo reformování eurozóny. Kancléřka byla nucena řešit problémy uvnitř vládnoucí německé koalice, namísto krizí v EU. Když prohlásila, že hodlá odejít z politiky, sama si omezila své možnosti. Přes to všechno zůstává Německo nejsilnější finanční mocností v EU, v mnohém určující její směřování. Ovšem po oznámení o odchodu se evropští diplomaté domnívají, že nebude možno dojednat rozpočet EU před volbami do Evropského parlamentu v roce 2019. Za ten odpovídá německý eurokomisař Oettinger, jehož Merkelová do Bruselu poslala.
    Rovněž není známo, jak odchod současné kancléřky ovlivní rozdělení postů v evropských strukturách. Příští týden má být oficiálně určena kandidatura německého konzervativce z CSU Webera  na funkci předsedy Evropské komise za Evropskou lidovou stranu, přičemž rozhodující v tomto případě měla být kancléřka.

    Macron potřebuje v EU nové partnery


    Odchod kancléřky nehraje do ruky Macronovi, který měl v úmyslu provést „se svojí dobrou přítelkyní Merkelovou“ reformu měnové unie. Emmanuilidis k tomu říká: „Znamená to, že zřejmě nastoupí určitá fáze nestability. To není perspektiva, s níž Macron počítal.“ Dále říká: „Na druhou stranu od samého počátku ‘velké koalice’ v Německu jsme viděli, že kancléřka a vláda ne vždy podporovaly návrhy Paříže. Je otázka jak se všechno obrátí po jejím odchodu.“ Nakonec může její odchod být příležitostí pro Macrona.
    Svým oznámením Angela Merkelová otevřela to, co dávno Bruselem koluje. Nereflektuje na žádné vysoké funkce v evropských strukturách. Panovaly domněnky, že může převzít funkci šéfky Evropské komise, nebo prezidentky Rady EU. Obě místa se uvolní v příštím roce.
    Převzato z Naspravdi.info

    * * *

    Smyčka na šíji EU a Merkelová v roli taburetu


    Vladimir Dobrynin – Madrid
    31. října 2018
    Merkelová má na vedení země ještě 3 roky. Šéfové EU vědí, že politický život může být celkem krátký. Přestože na všech úrovních vykládají, že EU je svazkem 27 rovnoprávných států nikoho nenapadne, aby za rovnocenný uznal vklad, váhu, zásluhy a vliv třeba Francie a Malty, Slovenska a Itálie, Španělska a Slovinska, nebo Rakouska a Litvy. Když EU opouští Británie, přesune se řízení do Berlína. EU fakticky neřídí nějaký Jean-Claud Juncker, ani Donald Tusk, ač oba stojí na vysokých postech Unie.
    Merkelová je politická síla vynásobená zkušenostmi z vedení, z nátlaku, z lavírování. Vnucování. Evropské standardy, jednání, protiruské sankce. Je to postava, na které v EU stojí všechno nebo skoro všechno. A je pod ní stejný taburet, který má být podtržen zpod nohou odsouzence se smyčkou na krku.
    Oznámení Merkelové o odchodu ponechává evropské vůdce v osiření. V Bruselu se všichni spoléhali na pevnou ruku matičky kancléřky, která mohla opravit chybující, vypleskat za zakopnutí a popostrčit nerozhodnuté k přijetí strategicky správného rozhodnutí. Takto její éru charakterizoval bruselský korespondent španělského ABC.
    Problém s odchodem kancléřky je hlavně v tom, že ani v Evropském parlamentu, ani v Evropské komisi není nikdo, kdo by mohl s jistotou říci, jak to potom s vládnutím v Německu bude. V choulostivé chvíli si EU není jista ani s Brexitem, ani s italským rozpočtem, ani se Stephenem Bannonem, který se svým „Hnutím“ sjednocuje všechny euroskeptiky Unie, aby ji rozleptal zevnitř.
    Mezi vším ostatním zejména politika Merkelové umožnila nahromadění kritiků. Kdo jiný než ona začala problémy s otevřením dveří Evropské unie blízkovýchodním a africkým přesídlencům? Její migrační politice mohou děkovat nacionalistická hnutí a strany v EU za růst svojí popularity.
    Od roku 2013 do podzimu 2015 byla Alternativa pro Německo málo známá. Nyní je na druhém až třetím místě popularity v některých regionech země, přitom dříve byla považována za „ohromně vzdálenou lidu“. Odchod vůdkyně státu bude doma přijat jako útěk od problémů. El Mundo vzletně poznamenaly: „Byla na cestě populistů poslední bariérou.“ Vhodné jako epitaf.
    Merkelová je katalyzátorem populismu nejen u sebe doma, ale ve většině velkých evropských mocností. V určité době se předpokládalo, že se sama rozhodla odejít, aby předala kontrolu evropského neklidného hospodářství  do ruky jiného vhodného člověka. Ovšem za podmínek, kdy významní politici, jakými jsou Viktor Orban, Mattheo Salvini, Marine Le Penová, Gert Wilders, Jimmie Âkesson a Alexandr Gauland, se k sobě navzájem hlásí, je nebezpečí, že se před volbami do Europarlamentu vytvoří pořádná jednotná pěst, namísto dříve nesamostatného útvaru, který se nijak neprojevoval.
    Již za několik dní po demarši kancléřky stačili evropští politologové ohledně osudu EU s úlevou vydechnout. Odborníci došli k závěru, že pro euroskeptiky, kteří zjistili svoji sílu a kteří počítají s většinou v Evropském parlamentu, nebude výhodné splnit slib daný svým voličům ohledně vyvedení z Unie jimi zastupovaných států. Přímo to bylo řečeno Švédskými demokraty (předseda Jimmie Âkesson), ostatní to více zastírali, nebo jen naznačovali. Podle El Mundo si to euroskeptici rozmysleli a nyní nejsou připraveni rozbíjet EU, ale budou se v ní snažit něco měnit zevnitř.
    Ovšem kdyby měl Brusel volit z uvedených dvou variant, asi by pro něj byly obě špatné a navrhl by třetí, ponechat většinu staré gardy v parlamentu. Nejlépe dvě třetiny. Se zárukou, že projdou potřebné projekty. To je však neuskutečnitelný sen.
    Samozřejmě, že Německo nedrželo EU na uzdě samo. Ukazuje se, že stabilní partner Německa ve vládnutí, kterým je Paříž, je přesvědčivá, jen když se Macron opírá o křehké ženské rameno německé kancléřky. Nynější francouzský vůdce nenáleží k žádnému z tradičních evropských politických klanů, které se ve skrytu považují za mocenskou aristokracii a drží si ty „neurozené“ na distanc. Má dost vůle a osobní odvahy jen na hlasité projevy a za nimi je jen mlha a zmatek. Měl by se rozhodnout, jak se se svojí zemí zapojit do kontinentálního vedení.
    Situace vrchnosti EU po oznámení Merkelové o odchodu se podobá pocitům člověka, který slyší přibližující se lavinu a ví, že neuteče. Otočí se zády, nahrbí se a čeká s nadějí, že to dobře dopadne.
    Převzato z Eadaily.com



    0 0

    Danny Sjursen
    4. 11. 2018  překlad Zvědavec
    Neděláme zázraky. Jsme konec konců jen vojáci - nejvíce se na bojích podílejí mladí, kteří sotva překročili hranici puberty, a důstojníci, kterým je okolo 25 let. Přesto se zdá, že tvůrci politiky ve Washingtonu a občané, korzující po hlavních třídách, jsou přesvědčeni, že pouhá přítomnost několika stovek nebo tisíců amerických vojáků může změnit společnost, porazit špatné lidi a přetvořit svět.


    Můj kolega to nazývá mýtem magického vojáka: Rozmístěte americké jednotky v nějaké zemi, kde je strašlivý chaos, a voilà - problém vyřešen!

    Zní to skvěle, ale tento druh klamného myšlení vede Spojené státy z jedné šlamastyky do druhé, přičemž bylo zabito zhruba 7 000 amerických vojáků a téměř milion místních obyvatel. Po 17 letech zbytečné a nerozhodné války je naprosto neuvěřitelné, že koalice republikánů (většinou neokonzervativců) a demokratů (neoliberální přežitky) se stále drží myšlenky, že američtí vojáci disponují magickou mocí. Je na čase přehodnotit záznamy o našich mladistvých vojácích a překoncipovat skutečné - omezené - možnosti vojenských sil.

    Standardní washingtonská verze o armádě, určená pro média, zní zhruba takto: Vezměte jakoukoli nestabilní muslimskou zemi, v níž jsou nějací islamisté; pusťte tam pár tisíc amerických vojenských poradců, školitelů nebo bojových jednotek; nechte je tam na dobu neurčitou - a hlasitě prohlašujte, že pokud by tito vojáci měli někdy odejít z muslimské země, tak ta země se bezpochyby zhroutí a USA budou přímo ohroženy.

    Obdobná verze přesně této formulace již byla vyzkoušena - v tomto pořadí: Afghánistán (2001- do současnosti), Irák (2003 - do současnosti), Sýrie (2011 - do současnosti), souběžně s celou řadou menších regionálních míst: Libye, Niger, Somálsko, atd. Někdy se počet vojáků navýšil až na téměř 150 000 (Irák), jindy jsou pozemní jednotky a týmy speciálních jednotek menší (Jemen, Somálsko), ale základní plán je vždy stejný - americké vzdušné síly, plus přepadová komanda, plus školitelé a poradci mohou nějakým způsobem stabilizovat to, co je nestabilní, zabezpečit to, co je nezajištěné, a - nakonec - doufáme, že vytvoříme „malou Ameriku“ v muslimském světě. Existuje jen pár problémů s tímto učiněným náboženstvím amerického militarismu: 
    1) zřídkakdy to nejprve konzultujeme s místními obyvateli, než zahájíme „křížovou výpravu“ a
    2) Musí. To. Ještě. Začít. Fungovat.

    Nahlédněme tedy do světa absurdních intervencí USA od 11. září. V Afghánistánu nám ultra jestřábi opakovaně tvrdili (a stále tvrdí), že na podporu vlády v Kábulu je třeba více vojáků. Upozorňují na to, že bez těchto magických vojsk se vrátí Al-Kájda a americká domovina bude ve vážném nebezpečí. Samozřejmě je fakt, že v Afghánistánu je relativně pár takových bojovníků, a Talibán - náš prvořadý soupeř - nemá ani kapacitu či záměr ohrozit USA. Tihle lidé chtějí dobýt Kandahár, nikoli Kalamazoo...

    Poté přišla invaze do Iráku, eufemisticky nazvaná Operace Irácká svoboda, která začala jako fantastický pokus o vytvoření liberální demokracie mezi řekami Tigris a Eufrat - vše na zteč. Před rokem 2006 se toto dobrodružství téměř rozpadlo, protože zemi zachvátila otevřená občanská válka. Teprve poté - podle populárního, rozšířeného vojenského a politického mýtu- nový generál David Petraeus a asi 30 000 „magických“ amerických vojáků zkrotilo situaci. Když se na to podíváme zpětně, nebylo to tak. Americká armáda si koupila bývalé nepřátele, kteří měli na rukou krev Američanů, a kteří dočasně snížili úroveň násilí. Washington nikdy nedosáhl nějakého životně důležitějšího politického urovnání v Bagdádu, a poté, co Američané odešli, Irák upadl během tří let opět do chaosu. A naši zázrační vojáci letěli zpět do Mezopotámie.

    Právě v té době se zrodil druhý mainstreamový - a naprosto hovadský - mýtus: Že kdyby Obama zanechal 10 000 „magických“ vojáků v zemi, v Iráku by bylo vše v pořádku a ISIS by nikdy nevznikl. Takové tvrzení popírá působení Iráčanů (kteří nakonec rozhodnou o svém vlastním osudu), nadhodnocuje schopnosti amerických vojáků a ignoruje skutečnost, že to byla právě irácká vláda, kdo odmítl podepsat smlouvu o zachování přítomnosti americké armády v zemi. Samozřejmě, že ve verzi o zázračných vojácích je to vynecháno nebo ignorováno.

    Totéž platí o přítomnosti menších jednotek USA v Sýrii, Africe, Libyi, Jemenu, Somálsku, a tak dále, a tak dále. Jsme si jisti, že jen o trochu větší vzdušné síly, o drobet více přepadových komand, a několik dalších vojenských poradců zkrotí nebezpečí, stabilizují to, co je nestabilní, a zajistí americkou bezpečnost. Problém spočívá v tom, že v žádném případě se nezdá, že by byl někdo schopen formulovat strategii odchodu. Je to z toho důvodu, že žádná neexistuje! A v tom je právě háček - dokud budou Američané přesvědčeni o zcela mimořádných schopnostech amerických vojsk, Washington bude nucen nechat jednotky stále nasazené. Pokud by totiž měly odejít (z kterékoliv z těchto různých lokalit), budou nám tvrdit, že v tom regionu a v amerických městech vznikne chaos, a že se rozšíří mezinárodní teror. Pokud tohle není vzorec pro věčnou válku, pak nevím, co jiného by to bylo!

    Různé intervence „války proti teroru“ mají v nejlepším případě pestré záznamy. Většinu z nich tvoří naprostá strategická selhání. Názorně předvádějí vlastní limity amerických vojenských sil a potřebu pro přísné analýzy nákladů a přínosů, které by měly být vypracovány ještě předtím, než se přistoupí k osudnému kroku, kdy budou američtí vojáci - muži i ženy - nasazeni a vystaveni nebezpečí.

    Přesto pokud jde o války, jejich konec je v nedohlednu. A proč ne? Prezidenti (obou stran) využívají moc téměř jednostranně; Kongres zanedbává své povinnosti dohlížet na války; zpolitizovaný Nejvyšší soud neprojevuje žádný záměr rozhodovat o ústavnosti válečných pravomocí prezidenta; a občané, no, ti by se mohli starat méně. Bez branné povinnosti, s rozptýlením, které nabízí různé technologie, a s pravidelným přísunem informací z médií, zaměřených spíše na drobnosti než na podstatu, jak bychom mohli očekávat, že by o to měl americký lid velký zájem?

    Pravdou je, že válka o velký Blízký východ skončila. Amerika prohrála - jen to není schopná přijmout. Tragédie - a fraška - toho všeho je, že určitý počet amerických vojáků a bezpočet místních civilistů zemře, než Washington přestane tento fakt popírat a přijme strategickou porážku.

    Nemohu říci, kdy to bude; ale je jisté, že moje vlastní děti budou do té doby ve vojenském věku... a stejně tak i vaše.


    The Insidious Myth of the Magical American Soldier vyšel 30. října 2018 na ICH. Překlad v ceně 392 Kč Zvědavec.

    0 0

    Petr Hájek
    4. 11. 2018  ProtiProud
    PETR HÁJEK oceňuje, jak už ne jen ČT a pražská kavárna, ale také bratři Poláci z Newsweeku pomáhají odhalovat ruské agenty a špióny v naší zemi – a zve všechny na jednu dobře utajenou „akci“

    Tenhleten Vladimír Putin je fakt neskutečný superman. Jeho země je prý slabá, zaostalá, napůl zkrachovalá – a přitom ovládá svět, jak se mu zlíbí: Prosadil svého agenta Trumpa do Bílého domu. Zařídil Brexit, kterým začal rozpad eurosojuzu. Posadil na Pražský hrad svého agenta Zemana, který tak pouze vystřídal agenta Klause. Způsobil pád skvělé vlády v Itálii (o Rakousku či Maďarsku nemluvě) a dosadil na její místo xenofoby, co ničí humanistický Kalergiho plán na nahrazení vyčpělých národů historických států svěží muslimskou euro-negroidní rasou. Jak on to stihne?

    Vede kyberválky s desateronásobně silnějším paktem NATO. Popravuje své zrádce v Británii (Skripal). Zamete s Islámským státem hrdlořezů, který Západ s takovou péčí a náklady po léta budoval. Ubrání v Sýrii prezidenta Asada, posledního nemuslimského vůdce, jenž nepodlehl „Arabskému jaru“. A už vůbec nemluvě o tom, že si dovolil „anektovat“ Krym, své vlastní historické území, kde Rusům po pokrokovém fašistickém puči v Kyjevě hrozila zkáza, takže se v referendu téměř jednomyslně přihlásili ke své původní vlasti. Jenže nedosti na tom.

    Zrádná Putinova píseň


    On se nám ještě posmívá. Třeba uděluje metály – skoro stejně skandálně jako jeho agent na Pražském hradě. Medaile, o kterou jde, se jmenuje Puškinova (také jeden starý známý agent Kremlu) a uděluje ji „za zásluhy o upevnění přátelství a spolupráce mezi národy a sbližování a vzájemné obohacování národních kultur“. No fuj! To by nám tak ještě scházelo! Jaképak národní kultury, když tady budujeme kulturu nadnárodní, jednotnou, evropskou!

    Že ji také dostal před lety agent Klaus, žádný div. Toho ptáčka, co nechtěl jako prezident podepsat ani báječnou bruselskou protektorátní (tzv. Lisabonskou) smlouvu, dobře známe. Ale že ji dostane teď i Jaromír Nohavica – no to už je moc! Jako by nestačilo, že tenhle zmanipulovaným českým lidem milovaný ostravský písničkář dostal vloni státní vyznamenání od agenta Zemana.

    Podstatu zločinného spolčení však skvěle odhalil časopis našich severních sousedů s moc pěkným polským názvem Newsweek Polska. V článku s titulkem „Nohavica: Proč Český bard zbožňovaný´ v Polsku zpívá Putinovu píseň?" i nám konečně objasnil, že Puškinova medaile „není jen vyjádřením uznání za jeho umělecké výkony a činnost zaměřenou na mírovou koexistenci slovanských národů Čechů a Rusů, ale především důkazem síly ruské lobby v Česku“.

    Špión kam se podíváš


    Takhle on to tedy ten kremelský arciďábel dělá: Ruská lobby v Česku manipulacemi, trolly a dezinformacemi způsobí, že omámení občané zpitoměle naslouchají Nohavicovým bezduchým písním s takovou náruživostí, že mu umožní ocenit jej medailí. Ještěže máme ty (v tomto jediném směru našimi válečníky milované) bystré Poláky. Místní kavárenské politiky maskované za mainstreamové novináře, kteří léta tvrdí totéž, kvůli Putinovi a jeho zdejším kremelským webům už totiž většina normálních lidí nebere vážně. Je to přece jasné, jak jsme to mohli nevidět:

    „Nohavicův příklad dosvědčuje,“ píše polský Newsweek, že ruští špióni jsou schopni „získat pro své cíle nejen čelní politiky, ale i mimořádně populárního umělce. Pokud Nohavica opravdu pojede pro medaili do Moskvy, pak ruští lobbisté v České republice dosáhnou dalšího významného úspěchu a Kreml získá nového užitečného idiota.“ Nohavica se tak prý ocitl ve spolku osvědčených přátel Moskvy, kteří jsou oporou Putinovy politiky, jímž je (většinou národa v přímé volbě nepochopitelně legitimovaný) prezident Zeman na čelném místě.

    A co na to Jarek Nohavica? „Vážím si toho. Cenu převezmu.“ V podstatě obdobné plivnutí do tváře statečným novinářům, jako kdysi učinil podobný výtečník ze stejného regionu, jistý Karel Kryl, když v Písni neznámého vojína pravil k režimním koryfejům slova, která jinak než jako citaci v Protiproudu nenajdete (Kdo již zapomněl: „A co na to neznámý vojín? .... Nasrat, jó nasrat.“). Kremelský špión, kam oko pohlédne.


    A co na to soudružka Witowská?


    To je podstatná otázka. Světlana s příznačně polským příjmením Witowská je totiž nejen významným politrukem České televize, ale také, jako Nohavica, nositelkou vyznamenání. Ovšem toho správného. Vloni jí je udělila porota, v níž zasedají velcí duchové naší doby, například Lukáš Jelínek, Miroslav Konvalina, Jiří Pehe či Jaroslav Spurný. Trochu stínu na toto vyznamenání padá tím, že je dostala poté, co ji pochválil agent Zeman za vedení předvolebního rozhovoru s Kontejnerem Drahošem. Ale zase padesát tisíc, které je s cenou spojeno, to kompenzuje, takže ji přijala (za "Puškina" není nic).

    Od té chvíle vyznamenaná soudružka neslezla z obrazovky ČT 24. Roztomile arogantním stylem pavlačové domovnice z pražské Kliniky ničí ruské špióny (obvykle Okamurovce, jako včera večer), ani nepředstírajíc, že je neutrální moderátorkou. Tak se to má dělat, soudruzi! Nic nepředstírat. Být hrdý, že jsem Agent bolševické Internacionály, jíž se po Moskvě stal Brusel. Od toho přece revolucionáři z TOP 09, od Pirátů a spol. mají na Kavčích horách svou pražskou pobočku, která vysílá, jako když Bakalovo mediální impérium tiskne. Jsou to velké duchovní zážitky. Ovšem je pro silné nervy. Proto asi diváků tolik ubývá.

    Je nespravedlivé, že třeba takový skvělý pořad jako Události a komentáře má už nižší sledovanost než publicistika Kavárnou vysmívaného kremelského agenta Jaromíra Soukupa z nedávno ještě okrajové TV Barrandov. O zpravodajství na mainstreamu stále nezávislejší (tedy určitě také putinovské) TV Prima ani nemluvě. S tím se už musí něco dělat. Navrhuji pro začátek alespoň přejmenovat. ČT jde ostatně jako vždy příkladem. Má vynikající pořad s pěkným českým názvem Newsroom. Měla by zavést také český Newsweek (neplést s orwellovským newspeakem) – a opřít se do Nohavici tak jako Poláci. 


    Sejdeme se ve středu na Žofíně?


    Jsou mezi námi však bohužel i tací, kteří ještě nepochopili rozsah a dosah Putinova vlivu. Výsledkem je, že Jarek Nohavica pořád ještě smí psát své „zhudebněné básně“ – a dokonce je veřejně zpívat. A co je zvláště skandální: nejen ve své Ostravě či blízkém Polsku, ale i v Praze, která podle volebních výsledků přece většinově patří agentům bruselské sovětské centrály. V tom aby se už vyznal snad jen – no ano, čert, Putin! A tak mám jednu kontrarevoluční zprávu:

    S Jarkem Nohavicou je možné potkat se už ve středu (je to 7. listopad, ten Putin je fakt ďábel!) v Paláci Žofín při zcela výjimečném koncertu, jenž završuje oslavy výročí stoleté republiky. Moderuje jej Martin Dejdar a procházku písněmi, které rámovaly československou historii budou interpretovat největší hvězdy minulosti i současnosti. Tahle „naživo“ se už asi hned tak (možná nikdy) na jednom pódiu nesejdou. Mimochodem, Jarek tam (kromě svých a Hašlerových písní) zazpívá také jednu velmi výstižnou Krylovu.

    A že jde zjevně o koncert „podzemní“ dokládá i fakt, že předprodej vstupenek probíhá pouze v pokladně Paláce Žofín (rezervace lze provést na: email pokladna@zofin.cz, nebo na tel. čísle +420 222 924 112). Zatím se podařilo tuto naprosto ojedinělou akci utajit natolik, že jsou prý ještě nějaké vstupenky k dispozici. Tak tam co nejdříve zavolejte či napište, nebo se podívejte na stránky Paláce Žofín.

    Bude to stát za to. Ostatně, přijdete-li, potkáme se tam. Tohle si prostě nemohu nechat ujít. Ne jen proto, že mediálním partnerem koncertu Má vlast 2018 je také měsíčník MY, který mám tu čest řídit.

    Ale také pro to, že v době naší dokonalé svobody a demokracie člověk nikdy neví, jestli NĚCO není naposled.


    - - -



    0 0
  • 11/03/18--23:09: Jak budou v USA volit
  • Oskar Krejčí
    4. 11. 2018  NovéSlovoSk
    Politolog Oskar Krejčí ve svém komentáři ukazuje aktuální nálady americké veřejnosti před hlasováním o novém složení Sněmovny reprezentantů a třetiny Senátu Kongresu USA. Z amerických analýz přibližuje pravděpodobný výsledek těchto voleb a jejich dopad.


    V úterý 6. listopadu se ve Spojených státech bude volit. Nebudou to prezidentské volby, ale přesto budou významné, a to i na federální úrovni. Každé dva roky se totiž volí všichni poslanci, tedy členové Sněmovny reprezentantů – a těch je 435. Každé dva roky se volí též třetina ze stovky senátorů, jejichž mandát je šestiletý – letos to bude 33 senátorů v normálním termínu, ale navíc ještě dva senátoři na předčasně uvolněná křesla (jeden senátor odstoupil ze zdravotních důvodů, druhý na základě skandálů). Dále se bude volit 39 guvernérů a proběhne i celá řada dalších voleb na státní a místní úrovni.

    Obecná nálada


    Američané milují průzkumy veřejného mínění; ostatně Spojené státy jsou zemí, kde se sociologické výzkumy politické orientace veřejnosti zrodily. Ty, které se týkají blížících se voleb, lze shrnout do dvou zásadních sdělení:
    ////V celostátních průzkumech deseti agentur se v průměru ukazuje, že počet přívrženců demokratické strany je větší než počet přívrženců strany republikánské – ovšem tento rozdíl se v posledních dvou týdnech zmenšil z přibližně 12 procentních bodů na devět.
    Republikáni by si měli i po úterních volbách udržet většinu v Senátu, ale ztratí většinu ve Sněmovně reprezentantů. Byla by to menší změna, než se zdála před měsícem či dvěma, kdy výzkumy naznačovaly, že republikáni ztratí i Senát. Ovšem prostor pro legislativní aktivity prezidenta Donalda Trumpa se každopádně po nástupu nových poslanců a senátorů do funkcí počátkem ledna příštího roku ještě více zúží.////

    Spor o Trumpa


    I když se z „našich“ veřejnoprávních sdělovacích prostředků zdá, že Spojené státy nemyslí na nic jiného než na zápas se zlým Ruskem, reprezentativní výzkum americké agentury Rasmussen Reports ukazuje, že priority amerických voličů vypadají poněkud jinak. Na prvním místě mezi motivy volebního rozhodnutí se umístil vztah k prezidentovi Donaldu Trumpovi, k jeho politice i stylu práce – 22 % dotázaných bude hlasovat podle názoru na prezidenta. Stav ekonomiky bude určovat volební jednání 15 % voličů, o jedno procento méně voličů bude při výběru kandidáta motivovat především otázka ilegální imigrace a stejné množství problematika Obamacare, tedy zdravotního pojištění.

    Problém zvaný „Trump“ je jednoznačný jen na první pohled. Podle výzkumu agentury Gallup z tohoto týdne Trumpův pracovní výkon kriticky hodnotilo 54 % dotázaných, zatímco 40 % jej hodnotilo kladně. To je nejnižší souhlas s výkonem funkce v listopadu druhého roku vlády u devíti volených poválečných prezidentů. Tento výsledek není pro Trumpovy republikány v předvečer voleb lichotivý, ovšem radikální gesta prezidenta těsně před hlasováním mohou s mnohými voliči v USA zahýbat. Třeba v souvislosti se zásahem proti proudu migrantů na hranici s Mexikem či s Trumpovým zpochybněním ústavního principu, podle kterého děti imigrantů dostávají automaticky občanství USA. Do kategorie předvolebně načasovaných tahů spadá i oznámení o možném vypovězení Smlouvy o zákazu raket kratšího a středního doletu.

    Stav ekonomiky


    K hodnocení prezidenta ale patří i hospodářská situace. Ministerstva hlásí z Washingtonu, že meziroční růst americké ekonomiky činí přibližně 2,9 % hrubého domácího produktu. To rozhodně není špatné. Propaganda k tomu dodává, že se tak děje díky omezení daní a podněcování domácího podnikání. Nedávno The Wall Street Journal zveřejnil rozbor tohoto růstu, který uvedená hodnocení korigují. Podle této analýzy základem růstu ekonomiky ve Spojených státech jsou investice státu, a to především vojenské výdaje. V právě skončeném fiskálním roce vzrostly vojenské výdaje USA o šest procent ve srovnání s rokem předcházejícím. „Rychlejší vládní výdaje, zejména vojenské, představovaly téměř polovinu zrychlení hospodářského růstu od poloviny roku 2017,“ hlásá perex citovaného článku z WSJ. Stať mimo jiné uvádí, že firma Lockheed Martin Corp., největší příjemce státních zbrojních zakázek na světě, hlásí, že zvýší výrobu bitevníků F-35 a raket o 6 % – a že mu v třetím čtvrtletí stoupl zisk na 1,47 miliardy dolarů ve srovnání se 963 miliony roku předcházejícího. Nemůže být horší zpráva než to, že sociální stabilita a ekonomický růst jsou v nejmocnější kapitalistické zemi závislé na bobtnání vojensko-průmyslového komplexu.

    Pro volební analýzy není příliš důležité, jak ekonomika vypadá. Skutečný význam má, jak ji lidé vnímají. A tady, alespoň podle dostupných výzkumů, Trump výrazně boduje. Zářijový výzkum agentury Gallupříká, že 51 % dotázaných vnímala stav ekonomiky USA jako „výborný“ nebo „dobrý“. Pro srovnání tento výzkum uvádí, že v říjnu 2010, krátce předtím, než demokraté prezidenta Baracka Obamy ztratili ve Sněmovně reprezentantů 63 míst, pouze 12 % respondentů vnímala ekonomiku pozitivně.

    Očekávané výsledky


    Ať již ve střední Evropě, nebo za oceánem, práce volených reprezentantů, onoho symbolu demokracie, je hodnocena zpravidla negativně. V USA podle agentury Gallup v říjnu práci Kongresu schvalovalo 21 % dotázaných, 73 % respondentů bylo s jeho prací nespokojeno. Všechna dosud v tomto článku uvedená čísla však mají jen orientační hodnotu: jsou z výzkumů, které pokrývají celé Spojené státy. Jenže v USA se poslanci a senátoři volí v jednomandátových obvodech relativním většinovým systémem: mandát získá ten, kdo obdržel nejvíce hlasů z kandidátů – byť by to byl jediný odevzdaný hlas. A v tak velké zemi, jakými jsou Spojené státy, se liší celé oblasti svými politickými preferencemi – podle regionální podoby republikánské či demokratické strany a obliby konkrétního kandidáta.

    Existují výzkumy, které se snaží zachytit tyto regionální nálady. Například velmi zajímavý server 270towin.com uvádí, že ve Sněmovně reprezentantů, kde je většina tvořena 218 mandáty, by demokraté měli získat 209 mandátů, zatímco republikáni 197. Ve stohlavém Senátu by podle analytiků tohoto zdroje mělo příští rok zasednout 44 demokratů a 50 republikánů. Ostatní mandáty poslanců a senátorů jsou zatím nejasné. Podle analýz výzkumů veřejného mínění pro ABC News je šance demokratů, že získají kontrolu nad Senátem, 14 %, šance republikánů, že si kontrolu udrží, 85,6 %. Tentýž zdroj uvádí, že naděje demokratů získat kontrolu nad Sněmovnou reprezentantů je 85,2 %, u republikánů činí 14,8 %.

    Pravděpodobnost, že se postavení republikánů v Kongresu po úterních volbách oslabí, je vysoká. Zahraniční politika této země se však po této změně výrazně nezmění. Donald Trump si příliš nerozumí ani s mnoha republikány. Zůstane milovníkem dramatických zlomů a gest, upřednostňování USA často i za cenu ztráty jejich prestiže. Tendence rozhodovat o zahraniční politice podle představ o tom, co pomůže upevnit domácí pozici pána Bílého domu, zůstane. Obdobný přístup budou praktikovat i noví poslanci a senátoři. Volby jsou bouřlivé drama, které zásadní změnu nepřinese.

    (Komentár vyšiel v českom webovom časopise !Argument 2. 11. 2018)

    0 0

    Americký protivzdušný systém Aegis
    - kou -
    4. 11. 2018 UNSINewsPrvníZprávy
    Systémy protiraketové obrany nasazené v Rumunsku a Polsku umožňují snadnou konverzi na útočné systémy, píše americký výzkumný institut amerického námořnictva.


    Organizace hovořila s Abrahamem Denmarkem, který je v současné době ředitelem asijských záležitostí ve Woodrow Wilsonově vědeckém středisku a předtím pracoval v Pentagonu. Podle odborníka je přeměna zařízení Aegis Ashore v Rumunsku a Polsku z obranné pozice proti iránským balistickým střelám na útočné proti Rusku „velmi snadná", která vzhledem k dispozici námořních a leteckých raket NATO může zkomplikovat ruské obranné plány proti útoku z evropského směru.

    Denmark přiznává, že taková konverze porušuje Smlouvu o odstranění střel středního a malého doletu (INF).

    Je to jedno z prvních odborných přiznání z americké strany. Rusko už delší dobu na tuto skutečnost a tedy „hrozbu národní bezpečnosti“ upozorňuje již delší dobu.

    Rusko: Úmysl USA odstoupit od INF je pokusem o vojenskou nadvládu!

    V říjnu americký prezident Donald Trump s odvoláním na porušení dohody ze strany Ruska a zbraně Číny oznámil svůj záměr vystoupit z INF. Poradce hlavy amerického státu pro národní bezpečnost John Bolton, který navštívil Moskvu po setkání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, potvrdil Trumpovy plány. V reakci na prohlášení USA o případném zrušení dvoustranné dohody Ruská federace upozornila na hrozbu nových závodů ve zbrojení a rovněž připustila přijetí odvetných opatření, jejichž konkrétní obsah nebyl zveřejněn. Ministr zahraničí Sergej Lavrov uvedl, že Moskva, aniž by opakovala zkušenosti SSSR, nebude reagovat tak drahými metodami.

    Rusko považuje za hrubé porušení Smlouvy INF umístěná odpalovací zařízení Mark 41 v Rumunsku a Polsku, která jsou schopná vypálit nejen protiraketové střely RIM-161 Standard Missile 3, ale i křídlaté rakety Tomahawk (s dosahem do 2500 km), které mohou zasáhnout prakticky jakéhokoli cíle v evropské části Ruska.

    Spojené státy obviňují Rusko z utajení skutečných schopností rakety 9M729 komplexu Iskander-M, což je pozemní verze námořní rakety Kalibr-NK (s dosahem až 1400 kilometrů). Pentagon se domnívá, že pozemní raketa má dosah až 5500 kilometrů a ne 500 kilometrů, jak tvrdí ruské ministerstvo obrany.


    0 0

    Jiří Jírovec
    3. 11. 2018
    Olga Richterová je místopředsedkyní Pirátu, která má v referátu sociální záležitosti.
    Zdá se, že má o tuto problematiku skutečný zájem a tak jsem ji upozornil, že sociální bydlení a důchody jsou jen podskupinami širších, vzájemně se prolínajících problémů, tedy (ne)dostupnosti bydlení a (ne)zabezpečení občanů ve stáří. Tyto problémy nelze systémově řešit, pokud si politici neuvědomí, že je třeba začít u nejslabší vrstvy společnosti. Není možné vybrat určitý segment populace, ten záplatovat, a jiný zcela vyloučit.


    Bydlení se stane dostupným bude-li cena bytů a nájmů úměrná příjmům těch nejslabších a bude předvídatelná do budoucna. Jinak řečeno, musí existovat možnost získat byt, i nájemní, na dobu neurčitou a musí existovat i regulace nájmů.

    V Brně je jakási skupina, která pomáhá matkám samoživitelkám s dětmi (to jsou ty, k nimž se nedostala cenná rada jistého Bělobrádka, že si měly najít pořádného chlapa).

    Vybrané matky se dostávají z ubytoven do bytů. To by bylo skvělé, kdyby to nebyla jen taková hra s deseti byty. Přijede televize, natočí děti, které si šťastně hrají ve svém pokoji a maminku, která cosi kutí u sporáku. No nádhera … jenže kdesi hlubolo se choulí informace, že byt je pouze na jeden rok. Nikdo se pro jistotu neptá, kam se poděje žena a její děti, když nenajde trvalé bydlení (nebomovitého chlapa).

    Potřeba zajistit občany ve stáří vychází ze zjištění, že v každé společnosti je určité procento lidí, kteří z různých důvodů nikdy nepracovali a pracovat nebudou, nebo nesplnili příjmové a jiné podmínky pro přiznání důchodu.

    To znamená, že existují starší lidé, kteří nemají dostatečný příjem, aby mohli přežít v současných poměrech.

    Upozornil jsem paní poslankyni na ontarijský, ryze kapitalistický a komunismem nepoznamenaný systém. Tam na to přišli, neboli nouze je naučila housti.

    Jejich systém zabezpečení ve stáří je založen (ó hrůza hrůz!) na dvou nezásluhových a dvou zásluhových pilířů.

    Když ještě pracovala Potůčkova komise, poslal jsem jejímu předsedovi zdarma (!) dosti podrobný rozbor toho systému. Asi skončil v koši. Jejich zpráva se na 12 stránkách zabývala důchody v Chile.

    České poměry jsou specifické v tom, že cena bydlení rostla po roce 1989 daleko rychleji než příjmy obyvatel a důchody.

    Mám ve svém okolí dvě ženy, vysokoškolačky (74 a 76 let). Obě pracovaly celý život a vychovaly po dvou dětech. Důchod jim, ale nestačí na nájem.

    Čtyřikrát ročně procházejí ponižujícím procesem podávání žádosti o příspěvek na bydlení.
    Zmíněná frekvence nedává smysl, protože ÚP nestíhá vyřizovat žádosti a odvolání. Kdyby se žádost podávala jednou za rok mohlo by tu a tam dojít k přeplatku, ale ten by se dal odečíst z první čtvrtletní platby následujícího roku.

    Nikoho nezajímá, že by se významně snížily náklady na udržování této agendy. Jediným důvodem se zdá být ideologická zaťatost politiků, kteří, s napěchovanou peněženkou v kapse, hlásají heslo "na chudý lid musí být přísnost".

    Zkuste si občas poslechnout žvanění poslanců o pracovních návycích. O tom, jak by se zneužívalo zrušení karenční doby.

    Poslanci se mohou omluvit ze zdravotních, osobních i rodinných důvodů. Nebo neudat z lenosti žádný. Oblíbená je omluva z pracovních důvodů. Zejména v pátek odpoledne. Stejně to nikdo nekontroluje a penízky plynou.

    Myslím, že to je Parkinsonův zákon, podle kterého je každá instituce, která dosáhne určitou velkost, plně vytížena vlastními problémy a nemůže vykonávat nic užitečného.

    Paní Richterovou jsem upozornil na skandální zákon 98/2017 Sb. Piráti za něj nemohou, ale neměl by uniknout jejich pozornosti, stejně tak jako snaha zavádět omezení pro skupiny lidí, které nemáme tak rádi, jako třeba kdysi Židy.

    My slušní nemůžeme trpět vzhled, zápach, mluvení, vysedávání na veřejných místech, nepatřičný vstup do dopravních prostředků a vyhřívání se v nákupních centrech a nádražích.

    Upozornil jsem ji na tento odkaz: protizidovske-zakony-a-narizeni.

    Židé postupně nesměli třeba v Praze na náplavku, do parků, lesů, divadel, knihoven, kaváren.

    Ferdinand Peroutka chápal význam úsloví "Když je něčeho moc, tak je to příliš". Třeba problém s roztokem židovského elelmentu v Němekcu. Proto napsal:

    "Abych předem řekl, co si myslím: rozdílnost v tónu mezi Čechem a Němcem, hovořícími o židovské otázce, nepochybně spočívá na rozdílné zkušenosti, kterou ti i oni s židovským elementem udělali. Každý organismus brání se otravě cizí látkou. Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu. Proč tomu tak bylo, proč židovský podíl na bývalém německém životě byl tak velký, proč židovstvo v určité době spělo za německou kulturou a civilisací jako mouchy za světlem, to je snad jedna ze záhad historie."

    Když bylo Židů příliš, chránil se německý organizmus před nákazou. Německá důkladnost vedla ke konečnému řešení. Žádné troškaření.
    Co se stane, až roztok chudého elementu v naší zemi zesílí tak, že nebude dostatek prostoru, kam lze čichu a oku nežádoucí lidi odsunout? Budou nové Lety, Bubny a skutečné koncentrační tábory v zemích, které jsou ke všemu ochotné. Zatím se vtipkuje o deratizaci a vesničkách pro lůzu. Jenom vtipkuje?

    0 0

    4. 11. 2018    pravda
    Protisankce proti 322 ukrajinským občanům a 68 společnostem je vážná rána pro ekonomiku Ukrajiny, Porošenka a je to signál do Washingtonu. Sankce předpokládají zablokování (zmrazování) nepeněžních prostředků, elektronických cenných papírů a majetku na území Ruské federace, jakož i zákaz převodu prostředků (odvádění kapitálu), uvádí se ve vládním nařízení, zveřejněném 1. listopadu. Po shlédnutí seznamu vznikají otázky: Jakých cílů je sankcemi dosaženo? Proč nejsou sankce vůči oligarchům, kteří sponzorují válku na Donbasu, a rusofobům Petru Porošenkovi, Igoru Kolomojskému, Rinatu Achmetovi? Jak těžký úder byl zasazen ukrajinským podnikům?


    Pravda.Ru prezentuje názory expertů.

    Podle názoru politologa a publicisty Leonida Krutakova je "Porošenko první osoba státu, uznali jsme jeho legitimitu a je pod diplomatickou ochranou". Podle experta obecně platí, že sankce vůči podnikům nejsou "systémové úkony". Vláda "se snažila minimalizovat škody Ukrajiny". "Není to výstřel, ale varování: " Hoši, už jste překročili určitou hranici, takže sankce budou v případě vašich dalších kroků tvrdší a vážnější", řekl Leonid Krutakov Pravdě.Ru.

    Ukrajinský ekonom a politolog Oleg Soskin zastává jiný názor. "Tyto sankce zasadily vážné škody našim podnikům, spojeným s ruským trhem", řekl expert Pravdě.Ru. Například všechny podniky chemického cyklu pro výrobu hnojiv jsou spojeny s ruskými surovinami, plynem a ruskými technologiemi. Nyní budou muset být zavřeny, nebo dány do šrotu, nebo hledat další trhy, partnery a zdroje surovin, uvedl Oleg Soskin.

    "Porošenko je ponechán jako dezert. Kolomojský nežije na Ukrajině, jeho podnikání mu bylo odebráno, nebo ho dal do správy, nebo ho prodal. Navíc se začal opatrně vyjadřovat o Rusku, distancoval se od moci. Achmetov je velmi vážně spojen s Donbasem řadou podniků a obchodních řetězců, zajišťuje živobytí v regionu a také nevystupuje proti Rusku veřejně", vysvětluje Oleg Soskin.

    "Existuje takový pojem jako sankční řetězec. Pokud začnou pracovat se sankcemi na jednotlivcích, ztrácejí spojení na uzemí Ruska, nastává naprosté přerušení styků s ruským prostorem ve všech rovinách. Nenávist k Porošenkovi se u těchto lidí bude jen zvyšovat, protože soudí, že je vinen za všechny jejich bědy a vydělává na válce, ale sám v seznamu nefiguruje", uzavřel Oleg Soskin.

    Podle vyjádření Vladimíra Rožankovského, experta Mezinárodního finančního centra, to je (sankce) odpověď na americká opatření proti našim podnikatelům, Borisu Rotenbergovi, Olegu Děripaskovi, kterým byly zablokovány účty a aktiva. Přímo nemůžeme udělat totéž s americkými podnikateli, protože mají zákon FATCA, zakazující Američanům otevírat účty v zahraničí, vysvětlil expert. Ale Kreml je již silně popuzený.

    "Prostřednictvím takovýchto sankcí chceme Američanům sdělit, že to bolí, že jde o zakázaný postup, proto se pojďme domlouvat". Působíme Trumpovými metodami, to znamená, že jsme do seznamu přidali Julii Tymošenkovou, protože víme, že bude dalším prezidentem, a činíme jí bolest, abychom pak řekli: "No, kam se bez nás podějete, tak pojďte znovu uzavřít všechno podle našich podmínek, a čím rychleji, tím lépe pro vás", vysvětlil Vladimír Rožankovský.

    Podle vyjádření experta "je nutné, aby Tymošenková k okamžiku voleb procítila tento bolestivý chvat a aby se již konal telefonický rozhovor na úrovni kandidáta číslo jedna a našeho prezidenta".

    Vladimír Rožankovský předpokládá, že nejprve bude ukrajinským podnikům omezen přesun finančních prostředků v dolarech, ale nebude blokována činnosti těchto společností s Ruskem. "Musíme rozšířit prostředí působení rublu, rozšiřovat expanzi kapitálu v rublech, udělat to tak, aby se rubl usadil se na účtech co nejvíce zemí, které nás obklopují, aby je pro nás utráceli. Rubl, který je v Turecku nebo na Ukrajině nebo v Moldávii, který od nich odešel konverzí na dolary nebo neznámým směrem, to je pro nás rubl ztracený. Ale pokud se tyto rubly vynakládají na smlouvy s námi, znamená to, že budeme mít nižší inflaci".

    Připomeňme si, že v usnesení vlády je uvedeno, že zavedení ruských protiopatření "je zaměřeno na potírání nepřátelských akcí proti ruským občanům a právnickým osobám ze strany Ukrajiny, na zrušení dřívějších omezení ukrajinské strany vůči těmto osobám a normalizaci bilaterálních vztahů".

    "Ruská vláda si vyhrazuje právo zrušit zaváděná zvláštní ekonomická opatření v případě, že Ukrajina zruší omezující opatření, uložená ruským občanům a právnickým osobám", uvádí vláda ve svém prohlášení.

    Dále je uvedeno, že některé operace společností podléhajících omezením mohou být povoleny na základě dočasných povolení ruské vlády.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

older | 1 | .... | 647 | 648 | (Page 649) | 650 | 651 | .... | 668 | newer