Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

Britské listy - elfí doupátko pod kritikou bývalých přispěvatelů

0
0
Jakub Laurentius
7. listopad v 0:27  Facebook
Vyjádření vskutku rozhořčeného a zaujatého "blba". Trochu delší text, ale oponuje zkřivenosti, jež se dnes lavinovitě šíří a jež se mne osobně dotýká...


Setkal jsem se dnes večer s mladším kolegou. Je to molekulární biolog, ale - jak je v našich oborech zvykem - má přesah; do geografie, ekologie, sociologie... Zajímá ho, jak lidé žijí, jak myslí...

Zcestoval leccos, s přestávkami byl skoro dva roky v zahraničí. Pobýval v Indonésii, v Malajsii, navštívil Rusko i Mongolsko. Jak říkal, nepotřebuje výkladový slovník, nepotřebuje, aby mu někdo vykládal, co si má myslet, když tam všude byl a svou představu o těchto světech si vytvořil.

V kontrastu s tím se dovídám, že čelný redaktor Britských listů, do nichž jsem kdysi přispíval pod číslem 1867, je mluvčím tzv. elfů, čili protiruských trollů, kteří se pod rouškou anonymity snaží "uvádět na pravou míru"údajné proruské desinformace.

Ten redaktor / mluvčí se jmenuje Bohumil Kartous. Mé jméno je Jakub Rolčík. Pod číslem 1867 jsem publikoval 110 textů, někdy horší, častěji však - troufám si tvrdit - lepší kvality.

Nad některými analýzami týkajícími se Iráqu či vývoje v České republice po r. 1989 jsem strávil až 100 hodin práce. Nelituji toho, i když jsem za jediný ze svých článků nedostal ani korunu odměny. Považoval jsem svou práci za občanskou povinnost.

Ale URÁŽÍ mě, když se prizmatem zkušeností svých i svých kolegů podívám na to, čeho jsou dnes Britské listy schopny. Pokusím se vše ve stručnosti shrnout v následujících dvou bodech:

- Když mne Jan Čulík přesvědčoval, abych se svou erudicí publikoval v Britských listech, trval na tom, abych odhalil své jméno a 'background'. Kvůli věrohodnosti. Anonymita byla vyloučena.

Přistoupil jsem na to. Ale pan Kartous nyní jedná anonymně? Ta squadra trollů, která bojuje proti 'desinformacím', může 'v zájmu bezpečnosti' zůstat v utajení? Kde je ten občanský postoj, jehož se po mně dožadoval Jan Čulík? Kde a kdo jsou ti lidé, kteří se údajně domáhají pravdy, ačkoli se jako krysy schovávají v bludišti internetu?

- Britské listy si kdysi zakládaly na tom, že píší mainstreamu navzdory, padni komu padni. To už neplatí? Bohumil Kartous už ví, kde se nalézá pravda a proti čemu je zapotřebí bojovat? V čem se dnes Britské listy liší od mainstreamu?

Byl bych rád, kdyby Jan Čulík a Bohumil Kartous vylezli ze svých mediálních děr a postavili se oponentům. Obávám se, že už toho nebudou schopni.

Jakub Rolčík
alias
Jakub Laurentius
[latinská přesmyčka mého příjmení]


A ohlasy pod článkem:

Michal Vimmer Mam to stejne. Kdy nastal ten obrat v ČKD (dřive čulík, kotrba, dolejší, dnes č. +karel dugin dolejší) ? Vzpominam na prekvapeni z foto mdm Olbrajt na navsteve u pana Č. v Glasgow. Čkd se pořád potácí na hranici nebyti, aspon se tak stale tvari, ale jakoby se starou damou prisla nabidka, jiz nebylo lze odmitnout. A tak Čkd jede dal, akorat uplne stejne jako česká teleblbize, ktere p.Č nemohl prijit na jmeno. ČT ani my jsme se nezmenili. Čkd ano. Oportunisti a karieristi se ovsem flexibilne meni z podstaty.
Pavel Šefl Jakube, plný souhlas a podpora tomu, co jste napsal. Také jsem se zájmem četl BL. Pak se ale obsah poměrně rychle změnil. Já osobně si to vysvětluji tím, že si někdo BL (respektive Čulíka a spol.) koupil. Základní otázkou je, kdo dnes BL platí. Když se z někoho stane Jidáš, který prodal svoji duši zlu a slouží mu, je typickým rysem jeho chování pokrytectví. Proto ta rouška anonymity.
Hana Pertlová Je možné text pretisknout Jakube?
Jakub LaurentiusHana Pertlová Jistě. Nikdy jsem nestál o publicitu, ale na Čulíkovo naléhání jsem reagoval tím, že jsem se “odkryl“.
Ale Kartousovo práskačské vystoupení mne přimělo k tomu, abych ještě jednou vystoupil. Je to absurdní popření ducha kdysi takměř samizdatových Britských listů. Udavačství, trolling, boj za jakousi imaginární "pravdu". To nejsou Britské listy, do kterých jsem kdysi přispíval. Staly se mainstreamovou žumpou. Navíc přesvědčenou, že je něco víc, než zbytek světa
Nechal jsem tam (zdarma) kus svého života, kus své osobnosti. Nelituji toho. Ale dnes vidím, že Britské listy jsou hájemstvím ideologicky předpojatých politruků a gaunerů.
Kolegovi Jaroslav Polanský vyčítám, že dává slovo kdejakemu blbovi. Včetně toho vypatlance Pavla Novotného. Ale na nic si nehraje. Chceš? Napiš. Ale Britské listy se odchýlily id svého étosu. Dělají že sebe etalon hodnověrnosti, novinářské etiky a nezávislé žurnalistiky. Přitom se neštítí práskačství. Případ Rogozov byl jen úvodním číslem snahy napravovat svět Britskými listy.
Dominik Ticháček Já je poprvé četl v době, kdy už stáli za betla. A pan Čulík se sám odhalil :), když začal ve VB žalovat jako dítě. Z BL se stal takový novodobý Ohníček.
Ladislav Žák Víte, už Zdeněk Jirotka popsal geniálně činnost podobných znalcu pravdy či pravé míry... Saturnin s dědečkem si na to otevřeli kancelář...
Problém je v tom, že my lidé myslime v příbězích...Jsme Pan narrans... A ty lepší a vtipnější vyhrávají... Ostatně i poručík Dub o věcech mluvíval před válkou s okresním hejtmanem. A taky to byl učitel...Jako Čulík s Kartousem😜😃😋
Květa Le BL jsem kdysi četla. Pak šla kvalita dolů, co to tam ovládl exot Dolejší, který vystupuje na internetu pod smyšleným jménem.
Michal Vimmerhttps://legacy.blisty.cz/art/54487.htmlSpravovat
LEGACY.BLISTY.CZ
Bývalá americká ministryně zahraničí dr. Madeleine Albrightová…
Jana Kunšteková Britské listy také bývaly základem mého čtení. Už tři roky nebo déle jsem na ně nesáhla. U Kartouse je jeho "elfování" o to horší, že vystupuje v televizi a na různých internetových stránkách jako "expert na školství" a je to pilíř neziskovky EDUin, která má velké slovo u ministerstva školství, jedno, kdo je zrovna ministr, je velkým zastáncem inkluze počesku a také v jednom kuse poučuje učitele, co všechno dělají špatně. Nikdo z nich není učitel! Co se týče PL - už zdaleka neplatí, že dávají všechno. Novotného dají, ale moje články k Turecku a IS ne.
Marek Řezanka Zase blíže…
Není třeba hledat Delfyčekat na Pýthiik tomu více poznat Elfykteří tady žijí
Elfové nás často šálído záhuby vedouVždycky bacha na maršálys tváří vážně bledou
Šiřitelé „pravdy“ cpou sevšude tam, kam mohouspoléhají na Kartouse(ať si trhne nohou)
Co že je to za filututenhleten Bob z Blistů?Je holt z Aspen institutu(odtud jeho přístup)
A čí prachy že jsou tedyza tou institucí?Bakalovy – konec vědyvíme, čí jsou kluci
Odkud že to vítr vanevíme - také známetyhle elfy samozvanéje to furt to samé
Když je v roli zahradníkakozel jako prasepak zahrádka zanaříkáže ji celou spase
Že nám chybí inkvizice?Máme mít víc vděkuže jsme v naší republicezas blíž středověku…
 Licek Jan Kdysi, když se objevili v počátku, jsem je četl, postupně se ale měnili, tak čtení ubývalo a pak už žádné čtení těch listů nebylo.
Anna Čurdová Také jsem do BL ráda psala a svého času byla pravidelným a hojným přispěvatelem.Inu časy se mění, kdo dříve téměř revolucionářem byl je dnes věrným služebníkem režimu. Koho chleba jíš toho píseň zpívej a u čas na hrdinství asi opravdu není.
Hlatko JistićČulík ještě před pár lety bral, pokud je mi známo, prachy od Albrightové, kdo jej financuje teď mi není známo. Blitky mám pod svou rozlišovací schopností.

Marian Kechlibar Dokonce i já jsem do BL občas přispěl. Kde jsou ty časy. Dneska jsou to Svědci Čulíkovi.
Michal Rusek 120 textů (někdy horších, jistě) zadarmo. Ani poděkování jsem se od Čulíka nedočkal. A co teprve od hulváta Kotrby, kterého levice opěvuje a který stříká pepřový sprej bezdomovci škemrajícím cígo do očí. Neuvěřitelná pýcha, včetně dalších (nebudu ani jmenovat). Ale Brazilce si vážím, TEN má úroveň.
Michal Rusek Když to tady tak čtu, tak Britské listy jsou králem tunelářů: Vytunelovaly étos Velké Británie, jejíž jméno si daly do názvu a které roky působilo, jako lákadlo... A pak se roky snažily tvářit, jako lepší noviny, kterým jde o autentickou pospolitost, ale nakonec všechen um stovek a tisíců přispěvovatelů (vše zadarmo) falešně používá pár lidí ve velení v čele s Čulíkem k podpoře jimi viděného trendu... Je to hlavně smutné. Takto tunelovat důvěru a slušnost.

Hana Zelenková tento vyznavač inkluze a jemu podobní psycho byli v poradním týmu Valachové. Jejich napojení na Aspen a navíc i Peak je víc než zvláštní, že? Serou se do vzdělávání mládeže, nastavují co se bude a nebude učit. Vědí jak na to

Maya Lohniska Ráda sleduji různost názorů, je dobré vědět... sledovat argumentaci, co už ale z principu nikdy neotvírám jsou BL, Forum24 a Jakub Janda. Na tak ubohá propagandistická dílka nechci plýtvat časem.

Retro: Třikrát běda znárodňovatelům

0
0
Chudý        a         Bohatý
Jan Kadubec
9. 11. 2018  Outsidermedia
Třikrát běda pro ty, kteří by zase chtěli znárodňovat:

První běda – znárodňovatel bude hanebným a potupným způsobem odpraven, anebo v tom lepším případě postaven před mezinárodní soudní tribunál v Haagu a odsouzen na doživotí. (Několik náhodně vybraných případů: Mosadek, Aliende, Jásin, Lumumba, Ben Barka, Sukarno, Che, Saddám, Kaddáfí, Usáma…)

Druhé běda – obyvatelstvo bude humanitárně zbombardováno, aby si uvědomilo a nadlouho zapamatovalo, kde je jeho místo, má makat a nekecat.

Třetí běda – země bude rozparcelována mezi jednotlivá podnikatelská (mafiánská) uskupení a stát v té staré formě přestane existovat.


Mnoho moudrých lidí tvrdilo, že příčinou všech běd, svárů a nesnází je soukromé vlastnictví. Jako jeden z prvních to konstatoval sám veliký Platón ve své Ústavě, a to už před dvěma a půl tisíci lety. Měl na to (stručně řečeno) takovýhle názor: Protože příčinou všeho zla je soukromé vlastnictví, je potřeba, ba je přímo nutností, soukromé vlastnictví zrušit. To se ovšem týkalo pouze vládnoucí vrstvy, tedy elity společnosti, která bude žít dle dnešních měřítek vlastně v komunismu. Zašel dokonce tak daleko, že zrušil i manželství – ženy budou společné. Děti budou také společné, nikdo nebude vědět čí které je. Zákonů není třeba, neboť tam, kde jsou moudří (modří?) oni sami znají míru.

A protože věděl, že přepych vede ke změkčilosti, hýření a podobným neřestem, požadoval uměřenost v tom nadbytku. Vyřešil snadno i problém, co tedy s přebytky, jak je spotřebovat, jak je upotřebit, když ne na rozmary a vrtochy, okázalost a luxus? Ty se budou obětovat bohům, tedy postaví se chrámy k jejich poctě, tak se nadbytek jak se sluší a patří zainvestuje a spotřebuje. Vládnoucí vrstva musí dbát také na svou bezpečnost, což zařídí strážci – jejich psi, naverbovaní z obyčejných lidí, ti jsou nejvěrnější a skutečně psovsky oddaní.

Podřadným lidem, tedy ne-elitám, je dovoleno mít soukromé vlastnictví a zákony, ať si navzájem závidí, ať se mezi sebou žerou a nenávidí pro kousek čehosi, ať se neustále soudí a dohadují o to či ono, dají aspoň pokoj nám vládnoucím. A většina obyvatel, otroci, vlastně ani nejsou lidé, to je pouhé mluvící nářadí, ti nebudou do ničeho kecat a budou makat. Stejný názor zastává ministr Chalupa (psáno v roce 2011), asi pečlivý čtenář Platóna, alespoň to lze vydedukovat z jeho proslaveného projevu na kongresu ODS. To akorát Sókratés, učitel Platóna, považoval i otroky za lidi, Platón by tak nízko nikdy, ani ve snu, neklesl. (V pozdějších dobách někteří myslitelé dokonce přišli k názoru, že každý větší majetek je krádež a že za každým větším majetkem se skrývá zločin, ale to k dnešnímu článku nepatří.)

Platón se pokusil uvést do praxe svou myšlenku dokonalého státu, zajel proto na Sicílii za tyranem Syrakús Dionýsiem II., aby ho přesvědčil o ideálnosti svého řešení. Nepřesvědčil. Copak takový cvok mně, králi (tyranovi, což tehdy nebylo pejorativní), bude radit, že se mám vzdát svého bohatství? A moje ženy že mám dát k dispozici i jiným? Zavřít a prodat filosofa do otroctví! (Přátelé ho samozřejmě urychleně vykoupili.)

To dnešní elita (začala to Thatcherová a Reagan) poslechla zmodernizovaného Platóna v radách lorda Augusta von Hayeka a Miltona Friedmana, a jejich projekty uskutečnila v praxi – není potřeba zákonů, vždyť volná ruka trhu vše vyřeší, nač jakési zákony a regulace. Místo aby to udělali podobně jako tyran Dionýsius a poslali je do cvokhausu, tak s nadšením jejich návrhy přijali – a výsledky vidíme na vlastní oči, a to ještě uvidíme, až nám oči polezou z důlků.

A ony ty tři stovky nejbohatších rodin, ty skutečně žijí v komunismu, vždyť ani neví, ba ani nedovedou spočítat své bohatství, a své přebytky obětují nikoliv mnoha bohům, jak to navrhoval Filosof, nýbrž pouze jednomu – bohu války Arésovi. Pouze k tomu se obrací, modlí a klaní. Ke vzývání je jim vhodný výhradně Arés, žádný jiný bůh nepřichází v úvahu. Jak nesmírnou mají radost a potěšení z pohledu na to, jak se ti podlidé navzájem vraždí a mučí a ničí vše, co jim přijde pod ruky. Sadistická podívaná je to a způsobuje jim silný orgasmus. Jaký jiný smysl by to pro ně mohlo mít? Tyto tři stovky nejbohatších rodin mají k dispozici samozřejmě servisní třídu (to jest vlády jednotlivých států a státečků), která prosazuje všude vládu volné ruky trhu, tedy ne vládu zákonů a regulací, nýbrž vládu VRTu.

To by tak hrálo, aby obyčejní obyvatelé nějakého státu, třeba bohatého na nerostné suroviny, měli z toho nějaký prospěch. Akorát by to prožrali (Kalousek), prochlastali (taky Kalousek) a promarnili a utratili za blbosti. Proto je nutno lautr vše zprivatizovat. Proto zhasli a privatizovali, tedy v podstatě odevzdali do rukou nadnárodních monopolů a korporací (či jak se jim ještě říká) všechno to, co bylo ve společném státním vlastnictví. Všechny postkomunistické země byly velice rozumné, nijak se nevzpouzely, dobrovolně, rády a ochotně jim odevzdaly veškeré bohatství, až na tu bývalou Jugoslávii. Kdyby i tam zhasli a privatizovali, tak by se přece nemuselo humanitární bombardování vůbec konat. Ano , VRTu to dali do péče všechny postkomunistické státy, i ten bývalý Sovětský svaz, čímž vlastně zachránili mír a udrželi mírové spolunažívání. Kdybychom neměli Klause a jeho dobrovolného odevzdání státního majetku, tož by se také nerozpakovali nás zbombardýrovat jako tu Jugošku, buďme mu vděčni, že nás od toho ochránil, stejně bychom jim to potom tak jako tak dali, či spíše, vzali by si to tak jak tak. Havel, Klaus a spol. byli velice prozíraví, moudří a předvídaví státníci převelikánského formátu.

Kdyby totéž udělal Kaddáfí, mohl v poklidu a blahobytu dožít ve Francii, nadále kamarádit se Sarkofarkou, popíjet s ním vínko a tloustnout, no co by mu scházelo? Případně mohl vegetovat v nějakém hraběcím sídle ve Spojeném království Velké Británie, kde by obdržel určitě titul lorda. Mohl si také třeba nechat postavit zámeček v Portugalsku hned v sousedství Havla, ba dokonce i v SSA (Spojených státech amerických) si mohl zařídit bydlení, ale on ne a ne. (Vidíte, jak je důležitá role jedince v historii?)

Úplně poslední stát v blízkém okolí Evropy, který ještě neprivatizoval, je Írán, jehož průmysl (z 80 %), banky, nerostné bohatství je ještě pořád ve vlastnictví státu, což jak víme nelze dlouho trpět a tolerovat, je tedy naprosto logické, co bude následovat. Tedy v současnosti zbývá vyřídit už jenom toho šíleného Ahmadínežáda, který ještě vzdoruje, ale čeká ho nevyhnutelně stejný osud jako všech těch neposlušných.

A to, že by se Merkelová pokusila o nějaké znárodnění či regulaci? Zlaté oči! Kdepak, to by měla autohavárii, spadlo by s ní letadlo, anebo by vážně onemocněla apod. Ani náhodou nic nebude regulovat (vsadím se o dvě piva!), to si prostě ani Merkelová nedovolí.

Takže protesty neprotesty, pojede se pořád dál stejným směrem.

Slušní, zodpovědní, inteligentní, vzdělaní, pilní, pracovití a úspěšní lidé přece nepotřebují jakési regulace, omezování, jakési zákony, vždyť oni znají míru (a Platóna).

To pouze neschopní, nevzdělaní a líní nefachčenkové jim závidí úspěchy a žádají dodržování jakýchsi zákonů, jakési omezující regulace a dohledy, a dokonce mají jakési protestkecy o nepřijatelnosti kalousškrtů.

Škrty jsou přece nutností. Je nutné vysvětlovat nutnost škrtů i z morálního hlediska. Přece Ježíš Kristus nás upozorňoval na hříchy obžerství a opilství a hlásal, že se máme vyhýbat těmto smrtelným hříchům, doporučoval skromnost a chudobu (jako např. svatý František), takže dnešní škrty sociálního státu jsou plně v souladu s křesťanskou morálkou a s učením církve. Hluboce věřící křesťan Kalousek chce své obyvatelstvo, chce nás všechny, ochránit před hříchem, je to pro naše dobro. Takové argumenty mají neustále zaznívat v televizi a tisku. Při té příležitosti by se zároveň obyvatelstvu mělo řádně vysvětlit také ono darování financí a majetku církvi katolické, neboť Ona to potřebuje, nutně to potřebuje, k umravňování lidí a k řádnému vedení jich k pokoře, neodporování, skromnosti, chudobě, pracovitosti a bezúhonnosti.

Moudří (modří) se podivují, co se tomu mluvícímu nářadí pořád cosi nelíbí? Vždyť mají tři jídla denně, co by chtěli více? Tři jídla denně – a teroristi jedni odborářští, nátlakovými akcemi to chtějí uzákonit. Tedy první fáze boje proti terorismu mluvícího nářadí bude – ano, tři pokrmy denně jim milostivě dovolíme, ale pouze jedno s masem. Bude nutné do televize angažovat lékaře dietology a také ochránce zvířat, zaangažovat vegetariány a i Kubišovou, záběry z jatek, pořady o škodlivosti masa a provádět neustále podobně perfektní propagandu a výsledky se dostaví rychle – během půl roku se obyvatelstvo dobrovolně a s přesvědčením vzdá požívání masa.

V druhé fázi boje budou dovolena pouze dvě jídla a obě už bez masa. No a v třetí fázi bude již jídlo pouze jednou denně a to jenom pro ty, kteří si svou prací na ten pokrm vydělají u zaměstnavatele, ostatní nárok mít nebudou, a to bude konec teroristického nátlaku, teroristi budou poraženi. Proti odborářským teroristickým vyděračům se musí postupovat tvrdě, tedy nechat je humanitárně vyhladovět. (Toto si musím nechat patentovat stejně jako Havel to humanitární bombardování, já budu mít humanitární hladomor).

Historie nám dá za pravdu, neboť přece i dříve ušlechtilá šlechta své protestující narážela na kůl, dnes nám stačí vyhodit je do bezdomoví, což je vlastně stejné, ale trvá to o něco déle. Pokračujeme ve slavných tradicích, jsme přece konzervativci.

Myšlení obyvatelstva je už dnes připraveno naprosto odsoudit onu šílenou myšlenku – znárodňovat ve prospěch všech obyvatel. To se nám beze zbytku podařilo vtlouct do těch tupých hlav.


Napsáno a otištěno 29. 10. 2011

Komparativní analýza buřtů komoušských a kapoušských

0
0
Taras2
9. 11. 2018 TrasovaTerasa
Je to známý úkaz: debata pod článkem o směřování lidstva a posledních vědeckých poznatcích v mikrosvětě chcípá na úbytě. Pokud se ale otevře palčivé téma, zda cibulku osmažit dorůžova nebo jenom lesklou, podlévat vínem či pivem, smetanu kysanou nebo sladkou, rozvine se diskuze do obřích rozměrů. Pokud budete řešit, zda s šípkovou nebo se zelím, vznikne dokonce konflikt. Tedy dnešní problém zní: Jak se žralo za komoušů a jak se papinká za kapoušů?

Ke srovnávání jsem povolán, mám jemně vyvinuté chuťové pohárky, protože babička z matčiny strany učila na k. u. k. ústavu, který vychovával dívky z lepších rodin ku manželství, domácí práce a vaření. A maminka to od ní samozřejmě pochytila. Její jinak celkem běžná jídla, žádné extra speciality, to byly básnivé symfonie, aristokratické žaludeční svátky, spíše extatické modloslužby než obědy a večeře, bakchanálie s lžící, vidličkou a nožem. Ještě dnes se mi sbíhají sliny v hubě, když tohle píšu. Bože, kam se tenhle svět polévek s játrovými knedlíčky, svíčkových, zlatavých řízků a senzačních moučníků nenávratně ztratil?

Jdeme na věc. Co musíme kapitalistům hned na začátku přiznat je to, že oproti bolševikovi nabízí úžasně rozmanitý sortiment potravin, někdy až zbytečně široký, jenž znesnadňuje spotřebiteli orientaci. A to za relativně příznivé ceny. Jestliže komunistická šunka stála desetikorunu za deset deka a kapitalistická dvacku, je to pro konzumenta jistě výhodné (jiná věc je kvalita, tu ale teď neřešíme). Další plus je snadnost nákupu ve chrámech konzumu, s tím se před listopadem teprve začínalo, viz Priory. S korekcí na logický rozvoj služeb s běžícím časem to je 2 : 0 pro kapouše.

A teď to hlavní, kvalita potravin. Začnu jako Smetana, vzpomínkou na Plzeň. Chodil jsem do školy na Chodském náměstí a pod ní a pod kostelem na Májce (dnes Klatovská) bylo několik obchodů vedle sebe, mezi nimi bufáč. A v něm jsme si o volné hodině dávali svačinky, v tomto sledovaném případě vuřt, buřt alias špekáček, dva kusy, podezděné třemi rohlíky. Vedle mě stál u stolku Franta Frühauf, byl z vesnice, buran, a navíc dost žravý a do buřtu se zakousl s urputností vyhladovělého čokla. Buřtík doslova explodoval a potřísnil tukem můj tříčtvrteční baloňáček. (Všimli jste si, že klasické kabáty z šatníků úplně zmizely a zůstaly pouze jako stavovský znak politikům, snobským podnikatelům a celebritám? Tenhle fejeton bych dnes už nenapsal ZDE.)

Tak tohle dnes špekáček neudělá, nemůže, protože tuku v něm mnoho není. Nedávno jsem si – po letech – pokusně koupil asi deset buřtů ve vaničce. Slibovaly přes 90 procent masa a cena byla vysoká. Ohřál jsem si dva, jíst se to nedalo a chuťově to bylo něco mezi nakyslým suchým nicem, smíchaným s velmi jemným pískem. Udělal jsem buřtguláš v domnění, že paprika, cibulka koření nechutnost základního prvku přetlučou, nepřetloukly. Přiřadil jsem tedy vuřty znovu k uzeninám a masným výrobkům, které nekoupím ani za nic (párky, paštiky, sekaná). Přičemž nemohu nevzpomenout na vynikající spišské párky z lahůdkářství na Belkrédce (Horákové), ze sedmdesátých let, které kupoval tchán, vyrovnávaje tak kuchařské neumětelství mé tchyně. 

Jakmile dáte kapitalistovi šanci, aby si produkt před expedováním semlel najemno, můžete být jisti, že využije příležitosti a rozemele do něj kůže, slepičí zobáky a pařáty, prasečí paznehty a doplní to sójou a éčky. Základní rozdíl mezi Frantovým stříkacím buřtem a tím dnes zakoupeným byl samozřejmě v tom, že ten komunistický voněl po mase, až se sbíhaly sliny, ten dnes zakoupený postrádá jakoukoliv vůni. Stejně dobře by do střívka mohly být natlačeny na jemno semleté použité ponožky. Co s takovými korporátními „řeznickými“ hajzly, koupat je v koši ve Vltavě? Nebo zavést právo šaríja a sekat jim pazoury?

Na šunce si můžeme demonstrovat úpadek řemesel, který pozoroval už Jirotka v Saturninovi. Když v padesátých létech přijel rodič z okresního města a přivezl šunku, byla to voňavá, velmi tence nakrájená balada s tučným okolo. Chuť nepopsatelná. Nebyla to ale zásluha bolševika, na jatkách a v řeznictví pořád ještě fungovali machři, které vycvičila kapitalistická první republika. A ti byli na své řemeslo hrdí a drželi laťku. Ta se potom postupně snižovala, tak jak se s iniciativou pracujících zvyšovala i produktivita práce. Ke konci totality už šunka nebyla tou prvotní baladou, spíše mokré cosi, v salámech se pak vyskytovaly nejasné plivací kousky všeho možného, ale pořád bylo jasné, že jde o výrobek z masa. Kapitalista pak připomenul národu, že v jeho lisované šunce ani maso není úplně nezbytné, stejně jako se pařížský salát nevozí z Francie.


Maso: hovězí nekupuji, protože ty vystavené kousky jsou olezlé, slizké, jako kdyby je oblézal starosta Novotný. Při té ceně jim to samozřejmě leží na pultech. Kupuji tedy – s ohledem na svůj pobyt v divočině – zamrazená kuřecí prsa a vepřovou kýtu na řízky. Prsa v poslední době zmizela z nabídky řetězců, asi se tím vyrovnává jejich nadprodukce v Blesku a podobných koninách, kýta je (jak vcelku tak i naporcovaná na řízky ve vaničkách) sázkou do loterie. To maso nesmrdí, ale také nevoní po masu! Na pánvičce či v kastrolu se smrskne o třetinu, podstatné však je, že chutná asi tak, jako kdybyste do trojobalu omylem zabalili vložku do bot. Naprosto bez jakékoliv chuti, resp. mají chuť, jako kdybyste kousali mrtvýho do nosu. A tenhle popsaný stav se vyskytuje přibližně u tří ze čtyř nákupů. Co s tím ti hajzlové dělají, v čem to máčí a louhujou, to vědí jenom oni.

Když ještě byl naživu můj poslední kocour, samozřejmě jsem se ním o potravu i lože dělil. Bylo to úžasně hodné a chytré zvířátko a měl i své mimořádně nápadité komunikační prostředky. Pro měšťáky v řadách čtenářů připomenu, že kočky vykonávají toaletu následujícím způsobem: prackou vyhrabou jamku, jako kdyby chtěly hrát kuličky. Do té pak uvelebí pozadí, chvilka soustředění. pak se otočí a nosem zkontrolují, zda jim někdo něco zezadu nepodstrčil, a dílo pak packou ze všech stran nesmírně pečlivě zahrabou.

Když jsem vepřové kousky předložil kocourovi do jeho talíře, čuchl k tomu, ucukl, a pak začal celou misku ze všech stran zahrabávat – a nevadilo mu, že podlaha je z keramických dlaždic. A šel si lehnout. Když pak šel ven, na chvíli se u misky s „vepřovým“ zastavil a několika tahy práci dokončil.
Zdálo se mi, jako kdyby si při hrabání něco mumlal. Sklonil jsem se a přiblížil hlavu k té jeho. Brblal si toto: „Kurvy zasraný kapitalistický…!“

Byl to dost velký sprosťák, jako jeho pán.

Ovšem – politicky mu to myslelo!

P.S.
Výsledek utkání kapouši vs. komouši v disciplíně maso a uzeniny odhaduji na 4 : 2 pro komunisty.
(pokračování)

Večeře ve velké večerní toaletě a smokingu

0
0
Taras2
9. 11. 2018 TarasovaTerasa
Dnes ukončíme (jistěže přízemní) srovnávací žranice v obou našich oblíbených režimech. Pokud vám to připadá nadměrně nízké a nehodné mého pera, zkuste si tři dny nejíst. Nepochybně pak změníte názor.


V osmdesátých letech jsem měl jednu stavbu v masokombinátu. Jako pozornost ke kontrolnímu dni připravil investor vždy pohoštění. Na talíři se rozprostírala většinou játrová paštika a šunkový salám, žádný uherák. Rohlík nebo chleba však byl v tomhle podniku úzký profil. Nevěřili byste, jak úžasně lahodné byly obě uzeniny. Ptali jsme se provozního, jestli je to nějaká extra speciál výroba pro prominenty. Nebyla. Byly to běžné uzeniny, jenomčerstvé, které se v běžně známou nicmoc potravinu proměnily poté, co s nimi řezníci v obchodě (základ to naší dnešní podnikatelské třídy) zacházeli jako s uhlím. Tedy to sulcovali tak dlouho, dokud to neprodali. Současní řezníci si z nich vzali příklad a tak se dnešní nižší kvalita snoubí navíc se zamřelým charakterem uzeniny.

Čerstvost platí i pro zeleninu. Vracel jsem se odpoledne z práce a ve státním obchodu s ovocem a zeleninou bylo už vybrakováno. Osamělého vedoucího prodejny (dalšího budoucího podnikatele) jsem se zeptal, jestli zbylý salát je jakžtakž poživatelný. Ten dobrý muž měl zřejmě záchvat pravdomluvnosti a pravil, jistě, daly by se s ním dobře čistit okna.

Nutno uznat, že v tomhle zeleném oboru co do sortimentu i kvality vítězí kapík zcela přesvědčivě. Dovozům za devizy se socík vyhýbal jak čert kříži. Takže sice byla k dostání jablka za čtyři káčé kilo, výborné bulharské hroznové víno také za čtyři, kořenová za pakatel, ale jenom sezónně, nikoliv celoročně jako dnes. Ovšem i současnost má svá špecifiká: banány za devatenáct a jablka za čtyřicet, lískové oříšky ve skořápce za 350 kilo, to jsou divné věci. Ale vítěz je jasný.

Hotová jídla: teď zrovna jsem si koupil moravského vrabce a svíčkovou ve vaničce k ohřátí v mikrovlnce, po osmdesáti káčé za kus. Neuvěřitelná drzost. Výrobce JOSPO z Holešova patrně při výrobě zaměstnává ukrajinské zedníky, kteří se nechytili na stavbách. Kuchaři tohle určitě nevařili. Maso nemělo s vrabcem nic společného a bylo ho pět deka. Zelí nechutné, bramborové knedlíky bez chuti a tuhé, vejce nezahlédly ani letmo. Svíčková připomínala UHU, univerzální hnědou omáčku, a ta zase neviděla smetanu. Vrcholem bylo maso, tvrdé, nerozkousatelné, prorostlé šlachami. Mělo tvar trojbokého jehlanu, takže kdyby byl po ruce jednatel společnosti, nacpal bych mu masíčko tam, základnou napřed, aby si užil jako já. Ze stejného oboru hotových jídel bolševické mražené plněné papriky s rajčatovou omáčkou, táta se po nich mohl utlouct.

Konzervy: totální výhra totality. Pamětníci možná vzpomínají na čínské vepřové ve vlastní šťávě v červenobílé konzervě. Maso růžovočervené, vlákna, okolo sádlo. Výborné. Ta dnešní konzerva fintí, sází na vnější podobu, ale uvnitř je smrdutý lisovaný hnus, z něhož se ještě větší smrady vyvalí při ohřívání na pánvičce. Skutečně životu nebezpečná prasečina. Se slzou v oku vzpomínám na komunistické hovězí na divoko, husí prsíčka ve vlastní šťávě nebo na lečo s klobásou a vejci. To poslední bylo výborné i studené, s jistými exhalačními následky. Dnešní stejně pojmenované paskvily nemají s jídlem nic společného. Jediný možný závěr: kapitalistické konzervy s hotovými jídly nekupovat!

Obvyklá dětská věta: „Mamí, já mám hlad!“ Maminka mě odrážela s genocidním „Tak ho hlaď a říkej mu můj malej!“ Pak se ale slitovala a namazala mi krajíc chleba s máslem a medem. Normální dort, díky kvalitě a chuti všech tří složek. Dnešní děti se například už vůbec nedozvědí, jak vlastně chutná mléko nebo jogurt. Ty dnešní umělohmotné náhražky jim to neřeknou. Nebo obyčejná voda ze studny.

A pak byly speciality, které se dnes už vůbec nezažijí. Stejně jako dnes na Putina jsem měl přes jednoho příbuzného spojení s KGB. No, s KGB to zrovna nebylo, ale s Velkou zemí ano. A díky téhle družbě jsem dostával červený a černý kaviár, pravidelně. Mazal jsem to na veku nebo dokonce na chleba, já primitiv, bez většího respektu. Dnes pět deka patnáct stovek.

Spojení s KGB nebylo nutné pro další kulinářské orgie. Se ženou jsme dvakrát do měsíce kupovali krabí konzervu, Chatku. Stála deset korun, brali jsme dvě nebo tři, k tomu třicet deka výborné tatarské omáčky z domu potravin, dvě veky, ty konzervy se vyklopily, nálev vylil, papírový obal zahodil, a pak jsme to bílé krabí masíčko cupovali nadrobno do velké misky, mělo v sobě takové jakoby umělohmotné proužky. Na to tatarka, zamíchat a na chlebíčky. Náramná žranice, jak to píšu, mám sliny v hubě.

Dnes by tahle večeře přišla na tři tisíce. Kdybychom to tušili, tak si na tenhle svátek oblékla žena velkou večerní a já smoking. Tedy – kdybychom je měli.

A je to zase debakl, utkání komouši vs. kapouši skončilo 6 : 1.

Ještě si někdo zkusí zacinkat klíči, a má pazouru pryč!


- - -

100 let od založení JZD Staré Hamry

0
0

Administrator
9. 11. 2018 AlternativaZdola
V rámci oslav, kdy si připomínáme sto let od založení Československa, přispělo svou troškou i Muzeum družstevnictví. Konference Družstva za první republiky a dnes nabídla nejen reflexi minulosti, ale především ukázala na současná, úspěšná družstva.

Opakovaně zaznělo, že „zlatá éra“ československého družstevnictví spadá do 20. a 30. let minulého století. O prvním družstvu v českých zemích ale můžeme hovořit už v roce 1847. Družstevní forma je flexibilní a pestrá, takže se s ní pojí minulost Národního divadla, Petřínské rozhledny či Pražské ZOO. Rozkvět družstev za první republiky se týkal jak družstev úvěrových (František Cyril Kampelík by měl radost), ale družstva zásadním způsobem přispěla například také k elektrifikací obcí.

To, že jsou navzdory dlouhé a úspěšné tradici u nás družstva stále vnímána neatraktivně, jako nějaký relikt minulého režimu, zaznívalo de facto ode všech účastníků. Družstevní hnutí dostalo v 90. letech, kdy se jeho ideje solidarity a vzájemné pomoci neslučovaly s agresivní individualistickým kapitalismem, řadu ran. Od transformačního zákona, který si kladl za cíl družstva zcela vymýtit, po destrukci bytových družstev, spektakulární zničení Agrokombinátu Slušovice, které bylo rovněž politicky motivováno, až po krachy tzv. kampeliček, které kvůli nedostatečné právní úpravě začaly na konci 90. let kolabovat.

To vše se podepsala na atraktivitě družstva jako formy (nejen) hospodářské aktivity, ale i na tom, že se politici tomuto tématu vyhýbají, nebo prostě družstevní problematiku ignorují. Za politickou sféru byl opět přítomen jediný poslanec, Pirát Tomáš Martínek.

Těžko shrnout vše, co zaznělo od předsedů družstev i zástupců jednotlivých svazů. Každá prezentace jednotlivé družstva ukazovala, jak inovativně dokáží družstva postupovat, aby obstála v náročném prostředí. Moravská ústředna Brno patří k výrobním družstvům, které různé měnily svůj program. Dnes si tuto družstvo spojujeme například s figurkou legendárního Krtečka. Předsedkyně družstva Jana Malá ukázala, jak družstvo muselo hledat nové segmenty trhu a jak dobře je schopné obstát v těžké konkurenci (zejména z Asie) a přitom neustupuje z kvality a ještě pomáhá slávě českých večerníčkových postaviček.

Spotřební družstva samozřejmě zahrnovala COOP – nemohlo chybět Ústí nad Orlicí, které je „vzorovou vlajkovou lodí“ COOPů, ale i znalé účastníky překvapilo, kolik „vedlejších“ aktivit jsou i malé prodejny schopny zvládat (o poštovních službách nemluvě).

Předseda představenstva Templářských sklepů Čejkovice představil novou sérii vín ke stému výročí republiky – jak se ukázalo na závěr konference – vynikající a pozval přítomné na prohlídku sklepů. Kromě modernizace, kterou si Templářské sklepy prošly ovšem také zdůraznil, že cílem družstev musí být finální produkt. Právě jako u družstevního vína. Nedodáváme někam do cisterny, kde si to pak někdo načepuje, řekl Pavel Pastorek. Krásný design lahve a dobře zvládnuté odbytové sítě patří ke strategii toho, kdo chce „čapnout“ finální cenu.

Nejvíce zřejmě publikum uchvátil předseda JZD Staré Hamry. Pan Šimeček hned zařadil Staré Hamry poukázáním na Maryčku Magdonovu a jal se ukazovat a vysvětlovat, co vše museli družstevníci v tomto zapomenutém kraji (do Prahy daleko) zvládnout. Od ovcí k hovězímu dobytku, moderním zemědělským strojům, péči o místní kulturu a lokalitu – těžko najít výstižnější příklad „co jednomu nemožno, všem dohromady snadno“ v nesmírně náročném prostředí Beskyd. JZD Staré Hamry si pečlivě vybírá, kdo může být družstevníkem – jen ti nejlepší, říká předseda Šimeček (a jen ti s maturitou, dodal posléze). Jeho závěrečný slide z prezentace o tom, že družstva přežijí vše, nemůže u tohoto článku chybět.


Vítězství občanské společnosti v USA: Americký soud pozastavil výstavbu sporného ropovodu Keystone XL

0
0
9.11. 2018 Zdroj
Great Falls (USA) - Soud v americkém státě Montana pozastavil výstavbu sporného ropovodu Keystone XL. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že vláda Spojených států ještě neprovedla úplnou analýzu dopadů projektu na životní prostředí. Informovaly o tom dnes agentury AP a Reuters.
Ropovod za osm miliard dolarů (183 miliard Kč) má být dlouhý 1900 kilometrů a přepravovat ropu z kanadské provincie Alberta do amerického státu Nebraska. Podle listu Great Falls Tribune přichází rozhodnutí soudu v době, kdy se kanadská společnost TransCanada připravuje k výstavbě prvních částí ropovodu v severní Montaně.

Soudní rozhodnutí je příznivou zprávou pro ochránce životního prostředí, indiány i farmáře, kteří proti výstavbě ropovodu bojují už více než deset let. Soudce Brian Morris ve svém verdiktu uvedl, že vláda musí před pokračováním projektu vydat důkladnější analýzu jeho dopadů na životní prostředí.

Verdikt souvisí s žalobou, kterou loni podalo na americkou vládu několik ekologických sdružení. Americký prezident Donald Trump začátkem loňského roku rozhodl exekutivním příkazem o pokračování výstavby ropovodu. Projekt v roce 2015 kvůli ekologickým obavám zrušil jeho předchůdce Barack Obama.

Jeden z protestů proti ropovodu před Bílým domem ve Washingtonu ještě za prezidentování B. Obamy

Podle Trumpa by měl projekt vést ke snížení cen pohonných hmot, tvorbě nových pracovních míst a snížení závislosti USA na zahraniční ropě. "Trumpova administrativa se tento špinavý projekt pokusila vnutit americkému lidu. Nemohou však ignorovat hrozby, které by představoval pro čistotu našich vod a naše ovzduší," uvedla organizace Sierra Club, která se na žalobě podílela.

Kemp Oceti Sakowin, kde se shromažďují indiáni, ekologové a další lidé protestující proti záměru vést trasu nového ropovodu přes sporný úsek u rezervace indiánského kmene Siouxů v Severní Dakotě.

Seminář „Energetická budoucnost ČR- perspektivy energetické politiky“

0
0
9. 11. 2018
POZVÁNKA NA SEMINÁŘ
konaný pod záštitou poslance Mgr. Jiřího Kobzy
„Energetická budoucnost ČR- perspektivy energetické politiky“
 

Poslanecká sněmovna, sál J 205, budova Sněmovní 1, Praha 1 
úterý 27. listopadu od 10 do 14 hodin

registrace účastníků: 9:30 - 10:00

S diskusními příspěvky vystoupí:

Ing. Alena Vitásková - manažerka, bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu

Ing. Michal Šnobr - energetický analytik, investor

Ing. Vladimír Štěpán - ekonom, energetický manažer, analytik

RNDr. Jiří Slovák - ředitel Správy úložišť jaderných odpadů

Ing. et. Ing. Jan Skopeček - ekonom, člen Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR

Prof. Ing. Peter Staněk, CSc. - ekonom, prognostik, člen Slovenské akademie věd



Svou účast, prosím, potvrďte na e-mail dolezalt@psp.cz
Při vstupu do sněmovny budete požádáni o předložení občanského průkazu.

Na setkání s Vámi se těší

Mgr. Jiří Kobza,  místopředseda Zahraničního výboru PS PČR,  kobzaj@psp.cz

Globální pakt o migraci má globální dopad na západní civilizaci

0
0
https://www.megaknihy.cz/islam/23035-koran.html?utm_si=RFlidjRTZUc2TWpNd016VXlNekF6TlE9PQ==&utm_pab=0&matchtype=&network=g&device=c&creative=63152076610&keyword=&placement=&param1=&param2=&adposition=1o1&campaignid=193922770&adgroupid=19959225370&feeditemid=&targetid=pla-436851164394&loc_physical_ms=1029184&loc_interest_ms=&searchtype=search&gclid=EAIaIQobChMI2YHtgpHI3gIVk4bVCh2XUgcgEAQYASABEgKsGfD_BwE9. 11. 2018 CSPI, z.s. Centrum pro studium politického islámu
Globální pakt o migraci vytváří příznivé podmínky pro islámskou migraci. Z tohoto důvodu je nezbytná znalostpolitického principu hidžry, tj. islámské migrace. Hidžra následuje příklad nastolený Mohamedem, na nějž seodkazuje i korán. Hidžra je pro islám sociálně i ekonomicky velmi výhodná. Pokud jí není právní cestou zabráněno,postupně vyhlazuje neislámskou hostitelskou kulturu a nahrazuje ji islámskou civilizací.
Korán 2:218: Avšak ti, kdož uvěřili, vystěhovali se a na cestě Alláhově bojují, ti mohou doufat v jeho milost –a Alláh věru je odpouštějící, slitovný. (Dále např. verše 8:72 a 9:20.)



Hidžra legální cestou V roce 1973 Evropské hospodářské společenství a Liga arabských států společně založili Euro - Arabský dialog (EAD).

Pod tímto jménem vytvořili mocnou politickou a právní strukturu, která pokrývá veškeré vztahy mezi Evropou a arabským světem. Mezi dalšími ujednáními byla určena jako důležitá součást vzájemných vztahů otázka migrace, která je Arabskou asociací formulována takto:

„Asociace požaduje, aby vlády evropských států sjednaly právní opatření týkající se volného pohybu... společně s ohledem na základní práva imigrantů pracujících v Evropě: tato práva musí být rovnocenná s právy občanů evropských států.“

Akční plán Globálního paktu a jeho budoucí dopady na západní civilizaci Konečným cílem paktu je ustanovit regulovanou migraci. Pojem regulovaná migrace je v paktu zmíněn celkem pětadvacetkrát. Souhrn cílů a opatření identifikuje migranta jako subjekt, který nepodléhá evropskému právu. Evropské právo má být změněno tak, aby se usnadnil proces příchodu a usídlení migrantů v souladu s jejich kulturou.

Seznam cílů zájmu s rozšiřujícími komentáři:

• Cíl 4, opatření f – absence národnosti migranta nebude vnímána jako omezení, přestože vytváří překážky při identifikaci oprávněné migrace.
• Cíl 5 – „zvýšení dostupnosti a pružnosti možných cest pro regulovanou migraci“.
• Cíl 7, opatření a – existující právní rámec se musí změnit na základě požadavků migrantů vycházejících z práva šaría.
• Cíl 7, opatření b – islám je uznáván jako náboženství, a proto bude ochrana lidských práv migrantů prováděna v souladu s islámskými hodnotami.
• Cíl 11, opatření f – v případě příslušných zákonů a nařízení má dojít k jejich adekvátní úpravě. To ukládá za povinnost přijmout nelegální migraci, přičemž diskriminace se zde stává nástrojem k obhajování ve prospěch migranta.
• Cíl 15, opatření e – usnadňuje zdravotní péči podle práva šaría.
• Cíl 16, opatření c – zajišťuje opětovné sloučení rodiny, což časem povede ke zvýšení migrace.
• Cíl 17/33 – není povoleno kritické myšlení ve vztahu k chování migrantů, kritika je silně odmítána.
• Cíl 17, opatření a – odsuzování svobody slova, migranti jsou automaticky nevinnými oběťmi.
• Cíl 17, opatření c – kontrola hromadných sdělovacích prostředků, cenzura zpravodajství. V médiích nejsou sdělována fakta, ale migrace je vykreslována výhradně v pozitivním světle. Ostatní média jsou ponechána bez jakékoliv podpory a finančních prostředků.
• Cíl 17, opatření g – migrace musí být podporována ve volební ch kampaních.
• Cíl 20, opatření i – vytváří základy pro bankovnictví v souladu s právem šaría.

Globální pakt vytváří základy pro plynulý proces islamizace členských států OSN a zároveň podkopává existující právní systém a suverenitu členských států. Pakt používá právní kroky založené na nediskriminačním přístupu, aby byla zajištěna převaha islámské migrace, hidžry, s časovým harmonogramem navrženým Arabskou asociací. To postupem času způsobí demografickou dominanci islámu nad hostitelskou zemí.

Vyznamenání Pussy Riott schvalujeme, Jarka Nohavicu zatracujeme...

0
0
Jaromír Petřík
9. 11. 2018     https://jaromirpetrik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=686279
Je zajímavé, jaké hysterické emoce budí vyznamenání Jarka Nohavici z rukou ruského prezidenta Vladimíra Putina. Rusofobové, jako by se ze svojí nenávisti doslova pominuli...
V diskusi jsem se mimo jiné o Nohavicovi dočetl, že je papalášským poskokem. Když jsem na to reagoval slovy - cituji: „A kdyby Nohavica přijal vyznamení od nějakého západního politika (např. Mayové, Merkelové, Macrona), tak by nebyl papalášským poskokem?“



Dostal jsem následující odpověď – cituji: „Ne nebyl pane Petřiku, Vámi výše jmenovaní politici jsou z funkčních demokratických států ale Putin není prezident demokratického státu, Putin je agresor a okupant tudíš lump stejně jako Vy komunisté.“ZDE

Zajímavé...

Když Putin vystoupí na obranu ruských menšin ve státech bývalého SSSR, kde jsou občané ruského původu diskriminovaní a vraždění (Čečensko, Horní Osetie či Ukrajina), tak je agresor, okupant, tudíž lump a každý, kdo s ním sympatizuje je též lump a komunista.

Když státy NATO vojensky napadly cizí státy, které nikoho ze zemí NATO nenapadly ani neohrožovaly, tak je to v pořádku. Stejně tak je podle rusofobů v pořádku, když je ve Velké Británii otrávený bývalý ruský agent Skripal, že ještě týž den mají státy NATO jasno, že viníkem je Putin a ještě ten den vyhlásí sankce.

Když je naopak zavražděný Saúdský novinář na Saúdském velvyslanectví v Turecku a samotná Saúdská Arábie tuto vraždu přizná, tak místo sankcí Západ uzavře se Saúdskou Arábií smlouvy za 56 miliard USD: https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/saudove-podepsali-na-investicni-konferenci-smlouvy-za-56-mil/r~ea977f70d87511e89f96ac1f6b220ee8/

A k tomuto Rusofobové mlčí stejně jako rusofobní mainstreamová média...

Když byly Pussy Riott „proslavené“ výtržnostmi v ruském muzeu, kostele a cpaní si mražených kuřat do vagíny vyznamenané cenou Václava Havla, naše mainstreamová média tomuto vyznamenání tleskala: https://www.novinky.cz/kultura/351476-havlovu-cenu-dostali-pussy-riot-i-tibetsky-filmar.html

http://www.imagebam.com/gallery/j2uu100acnkwnpr4g3xlsx4blbm3ot18/2

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pussy_Riot

Tehdy jsem nezaznamenal žádné protesty ani našeho, ani západního mainstreamu, naopak se ještě Karel Schwarzenberg obul do tehdejšího premiéra Petra Nečase za kritiku udělení vyznamenání Pussy Riott slovy – cituji: „Předsednictvo TOP 09 je toho názoru, že projevit slabost vůči autoritativním režimům je vždy chybným krokem.“

Nezdá se Vám, vážení čtenáři, že rusofobové ze svojí nenávisti k Putinovi již přišli zcela o rozum?

Hlava delegace Tálibánu uvedla, že s Kábulem není přímý kontakt

0
0
9. 11. 2018    russian
Tálibán nevedl přímá jednání s afghánskou vládou, řekl vedoucí politického úřadu hnutí Sher Mohammad Abbás Stanikzai. "Žádné přímé kontakty nebyly", řekl novinářům k výsledkům setkání moskevského konzultačního formátu o Afghánistánu. Podle něj "tato vláda nepředstavuje národ Afghánistánu", proto Tálibán odmítá s nimi přímá jednání do té doby, dokud nebude vyřešen problém s Američany. Dříve zástupce afghánské vládní mírové rady Eskhan Taheri uvedl, že Kábul je připraven jednat s Tálibánem bez předběžných podmínek.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Evropa je šokována tím, co se děje na Ukrajině!

0
0
Po Majdanu se svoboda slova prudce zhoršila
- kou -
10. 11. 2018 NewsOnePrvníZprávy
Evropští senátoři jsou šokováni tím, co se děje na Ukrajině, řekl poslanec Nejvyšší rady Vadim Rabinovič po rozhovorech ve francouzském senátu televizi NewsOne.
Podle něj nechápou situaci se svobodou projevu na Ukrajině, zejména senátoři byli pobouření bitím novinářů.

„Říkají, že my (francouzští senátoři) budeme informovat francouzskou vládu, budeme informovat evropské struktury a, co je nejdůležitější, budeme sledovat situaci - pokud to bude pokračovat, pak nastane velmi vážná řeč o sankcích, osobních sankcí proti těm, kteří potlačují svobodu projevu. Oni (ukrajinští politici) mají strach z čeho? Mají strach z toho, že nebudou moci vstoupit do země a nikdo jim nepodá ruku, ale my to právě takto uděláme. Protože utlačovat svobodu projevu a říkat Evropě, že jsme demokraté, my nebudeme," zdůraznil poslanec na televizním kanálu NewsOne.

Telepolis: Kyjev zavírá nepohodlné novináře, ale Západ mlčí!

Počet případů nátlaků a obtěžování novinářů na Ukrajině jde do desítek. Mezi ně patří především pronásledování Igora Gužvy, redaktora internetového portálu „Strana.ua“, který byl zadržen v Kyjevě dne 22. června 2017 za podezření z vydírání, zatčení žitomyrského novináře Vasilije Muravického, obviněného ze zrady za publikování v médiích a také zatčení šéfa portálu RIA Novosti Ukrajiny Cyrila Vyšinského a prohlídky v kancelářích redakcí.

V neposlední řadě pak na Ukrajině došlo k několika vraždám nepohodlných novinářů, které se nikdy nevyřešily.

ČSSD – co teď? Má ještě smysl psát o ČSSD?

0
0
Radim Valenčík
10. 11. 2018    RadimValenčíkPíše
Budoucnost ČSSD? Někteří se domnívají, že hlavní otázkou nyní je: Jak zachránit tuto ČSSD? Ne. Na to už je pozdě. Otázka, která je na pořadu dne, totiž zní: Co z této strany lze ještě zachránit?"Konkurzní podstata" této strany je totiž záporná. Nejen, pokud jde o majetek, ale i o politickou pozici. Tu lze ještě dále tunelovat, ale tím hůř. Supové se od této mršiny nedají odehnat, jak konečně pochopil i J. Zimola, a budou ve svém poslání důslední. Po nich možná přijdou ještě nějaké larvy...
Problém je totiž v tom, že se ČSSD zmocnili ti, kteří nemají naprosto žádné zábrany a žádný vztah k hodnotám této strany. Opozice vůči nim, která si uchovala uvnitř personální genocidou likvidovaného politického subjektu určité postavení, bohužel nepochopila, o co jde.
 

Nepochopila veškerou hloubku propadu. Neidentifikovala původ zla. A také tak trochu kalkulovala s tím, že když trochu vycení zuby, tak dostane aspoň trochu nažrat. Neměla šanci. Už před rokem a půl, v dubnu 2017, jsem napsal na svém blogu článek "Zimola? Oběť nepochopení toho, o co jde", viz:
Nepomohlo to. Ti, kterým to bylo určeno, byli hluší.
A pak před měsícem jsem se pokusil ještě jednou zastavit ten nejhorší propad, kdy jsem k osmi bodům, které J. Zimola a spol. zformulovali, udělal pár poznámek, viz:
Nebudu je připomínat všechny, pro to, aby si čtenář celé rozkliknul, stačí i ta první poznámka (červeně) k prvnímu Zimolovu kroku (modře):
"1. zastavme "válku růží", přestaňme s on-line vyřizováním účtů a neztěžujme těm našim zvoleným reprezentantům povolební vyjednávání vzájemným okopáváním kotníků a snižováním koaličního potenciálu ČSSD pro městské a obecní koalice,
K tomu: Dost planá výzva. Momentálně mají ve stávající ČSSD převahu vyžírkové (původně jsem chtěl napsat "mafiáni", ale to by bylo příliš lichotivé), kteří tunelují, co se ještě dotunelovat dá. Včetně pozice, kterou ČSSD má ve vládě. Současné vedení chtě nechtě reprezentuje zájmy těch, kteří si zprivatizovali ČSSD a poslali ji ke dnu. To není "válka růží", ale je to boj o osvobození se z tenat zla. Zlu nelze sloužit."
Co se tedy dá ještě z ČSSD zachránit? Historická zkušenost – ta stoletá i krátkodobá. A tu lze zachránit jen a jen tehdy, když pochopíme, jak je možné, že právě v dnešní době se stranu, která přežila více než 140 let (!!!), mnohdy v hrozných podmínkách, podařilo zničit. To není náhoda, to je o době a o těch, kteří podlehli jejím svodům, kteří nepochopili, o co v ní jde, kteří se nechají vtáhnout do současných her.
Každý člen a příznivec ČSSD, který má odvahu a schopnost podívat se na to, co se stalo, má nyní mimořádnou hodnotu. Úkolem je co nejvíce uchránit a převzít odkaz hořké zkušenosti, následně ho pak vhodnou formou přenést do budoucnosti. Jak to udělat? Prvním krokem je najít vhodnou stálou platformu mimo ČSSD. Na nezávislé půdě nás pak čeká velká práce či spíše dřina. Bude to o to těžší, že v mnohém si zpočátku nebudeme rozumět, na mnohé věci budeme mít velmi odlišné názory. Do toho se budou promítat recidivy ambic i vzájemné averze. Ale začít je nutné co nejdříve. Bez jakýchkoli přehnaných očekávání, že se nám něco v dohledné době podaří. Přitom vůbec není důležité, kdo v ČSSD zůstane, kdo z ní odejde, nebo kdo již je dnes mimo ni.
Tak co, kdo do toho jde?
Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/6328-cssd-co-ted.html

Nejde o boj proti terorismu: Česká účast v afgánské válce – pokus o dílčí shrnutí a pár závěrů

0
0
Petr Kužvart
10. 11. 2018
Tak nám podle všeho skončila prvá veřejná debata nad problémem. Za její momentální konec považuji text Ladislava Jakla („Je směšné tvrdit, že supermoderní robocopové kráčející pasteveckými vesnicemi chrání na konci světa bezpečnost České republiky"– z facebookového profilu autora převzala Nová republika 8.11. 2018). Tento text mě velmi příjemně překvapil – není k němu prakticky co dodat a považuji jej za vhodnou tečku za výměnou názorů posledních dvou týdnů. Za zahájení veřejné debaty lze považovat kritické vyjádření náhle prozřevšího poslance Lubomíra Zaorálka (ČSSD). Je na čase jisté shrnutí ověřených faktů a formulace otázek, jež z výměny názorů vyplynuly.


Nuže: projevy oficiálních postav jsou příkladem rozhořčení nad Zaorálkovou troufalostí, se kterou vybočil ze sféry běžné politické korektnosti stávajícího oficiálního establishmentu. Následovala porůznu řada „nekorektních“, nehysterických, ale o to věcnějších příspěvků. Politický establishment začal a skončil na ryze ideologickém, nesprávném a neudržitelném stanovisku, že účast českého vojska v konfliktu je odůvodněna tím, že se bojuje proti terorismu, který by se jinak rozšířil do Evropy, tedy potenciálně i k nám. Není to pravda, jak bude rozebráno dále.

Afghánskou válku začaly svou vojenskou intervencí na podzim 2001 Spojené státy, prý jako odplatu za zářijové útoky (11.9. 2001), a to navzdory tomu, že přímou souvislost zničení newyorských dvojčat se silami operujícími v tehdejším Afghánistánu nebylo a není možno dohledat. Když už tehdy začít nějaký útok, tak daleko spíš se mělo útočit na Saudskoarabské království, odkud byla naprostá většina newyorských útočníků a jejich pomocníků (režim je sice krutou středověkou despocií, ale také spojencem USA, tedy žádný útok, jsou to sice darebáci, ale „naši“ darebáci, obchody včetně těch českých se Saudy jedou nerušeně dál – do dneška!). Šlo o neudržitelnou, povrchní a zkratkovitou fabulaci, nicméně invaze byla provedena a země byla okupována, režim Talibanu byl svržen a započala klasická partyzánská válka proti interventům, která trvá dodnes. Má zhruba dvě etapy. Prvá etapa má těžiště v minulém desetiletí, kdy se stotisícová okupační vojska snažila potlačit a odstranit Taliban a nastolit stabilní sekulární, podle možností demokratický režim vstřícný k Západu. Tato fáze skončila neúspěchem a následovala další fáze, kterou je podle vietnamizace vietnamské války počátkem 70. let možno nazvat „afghánizací“ konfliktu, jež se vyznačuje stažením stěžejní části okupačních sil a přechodem na budování a výcvik afghánských vládních vojenských a policejních sil, které mají perspektivně zcela převzít tíhu války proti Talibanu. Na rozdíl od Vietnamu došlo k internacionalizaci redukované okupační armády a do výcviku a střežení objektů vstoupila řada různě početných expedičních oddílů států světového Západu. Nyní již provládní síly nesou prakticky celou tíhu konfliktu, který se nevyvíjí nijak dobře. Taliban již kontroluje nejméně polovinu území Afghánistánu a útočí velmi přesvědčivě po celé zemi. Od jisté doby se ztráty vládních sil nezveřejňují, jsou totiž opravdu velké. Ve značném počtu útočí dokonce tzv. „insideři“, tedy příslušníci provládních sil, které pro to Taliban získal, případně kteří už vstoupili do vládního vojska nebo policie již s podvratným záměrem. Cílem insiderů jsou policejní a vojenští velitelé, vládní politické špičky a také západní okupační síly. Po úplném odchodu západních jednotek je pravděpodobné rychlé zhroucení stávající kábulské vlády. Ve Vietnamu trvalo několik let období mezi stažení Američanů a obsazením Saigonu severovietnamskými vojsky, v Afghánistánu by to mohlo být i v řádu několika málo měsíců.

Je nutno dodat, že Taliban chce vládnout v zemi, nemá však mezinárodní ambice, jež jsou specialitou Al-kaidy nebo Islámského státu (IS). Taliban vstoupil do boje proti posledně jmenovanému, jakmile se IS pokusil expandovat do země, považoval jej za vetřelce. Taliban nikdy nestál za projevy mezinárodního terorismu. Proto je zcela nesmyslné doufat, že potlačování Talibanu bude mít dopad ve snížení četnosti nebo v ukončení teroristických útoků po světě, včetně Evropy. U Kábulu se tedy v žádném případě nebojuje za Prahu. Takové průpovídky jsou čistou falešnou ideologií. Nicméně v devadesátých letech už Taliban v Afghánistánu vládl, byť nikoli vždy na celém území, takže je zřejmé, jak asi může vypadat jeho vláda po porážce vládních sil. Bude to islamistická diktatura, na sekularizaci země a její demokratizaci zapomeňme.

Taliban má zjevně trvalou podporu značné části obyvatelstva a již i velící generál okupačních vojsk veřejně přiznal, že se nad ním vyhrát nedá a že je tedy zapotřebí hledat politické řešení již sedmnáctiletého krvavého konfliktu. Bude to ale nesnadné. Soužití islamismu s prozápadními sekulárními silami v jedné vládě je obtížně myslitelné a asi by bylo jen velmi přechodné. Taliban odmítá jednat s kábulskou vládou, je to pro něj loutkový režim ustanovený Američany. Chce jednat přímo s okupanty o jejich celkovém stažení, což bylo právě potvrzeno rozhovory zástupců zainteresovaných států s reprezentanty Talibanu, konanými v Moskvě 9. listopadu 2018. Hledání jakéhokoli trvalejšího politického řešení bude zjevně velmi obtížné. Bezvýchodná válka bude proto asi ještě pokračovat. Bohužel.

Naše armáda se účastní někdy od roku 2012 a v zemi se vystřídalo na základě rotace postupně už asi osm nebo devět tisíc českých vojáků. Padlých západních vojáků jsou od roku 2001 tisíce, naši utrpěli ztrátu 14-ti mrtvých. Oproti počtu zúčastněných je to velmi nízký počet, z hlediska vojenského jde určitě o přijatelné ztráty, pokud by bylo dosaženo vítězství nebo jiného žádoucího cíle. Teď nebo v přijatelně blízké době. Jde ale o naprosto nepřijatelné ztráty, pokud je perspektiva boje takto beznadějná a není šance na vojenskou změnu reálné situace k lepšímu. Ztráty budou nevyhnutelně narůstat a situace se nebude zlepšovat, ba pravděpodobně právě naopak. A tak je zde jediná smysluplná otázka: jak odtamtud co možná brzy odejít. Za nynější situace bych od české diplomacie očekával tlak na americkou politickou sféru ve smyslu naléhavé nutnosti rychlého politického řešení věci. Čekal bych, že se bude jednat s ostatními zúčastněnými státy v zájmu koordinovaného, společného postupu. Nyní je totiž každá smrt mladého muže v české uniformě zbytečná a proto velmi nešťastná.

Je nutno položit otázku, co tedy dělají čeští státní představitelé. Nevím o tom, že by vedle výše zmíněného nepravdivého a klamného „ u Kábulu se bojuje za Prahu“ byla projevena snaha o politické řešení. O účast na vyjednávání o takovém řešení. Snaha o koordinaci s ostatními zúčastněnými státy – členy okupačních sil. Nestačí ujišťovat, že jako člen NATO svou úlohu hrajeme a budeme hrát i nadále. Další nepřijatelná formulace našich stablišmenťáků. NATO je obraným paktem, účast jeho členů v nevyprovokované útočné válce, navíc mimo mandát OSN, by měla být správně nemyslitelná. Ostatně není to zase tak dávno, kdy se na Norimberském procesu za prokazatelné vyvolání útočné války odsuzovalo k nejvyšším trestům. Na to nejen naši představitelé jaksi zapomněli.

Američané nyní poznávají pravdivost pravidla, že kdo se není schopen poučit ze svých (ale i z cizích) minulých chyb, musí je bohužel opakovat. Nestačila porážka Angličanů v Afghánistánu v 19. století a sovětský neúspěch tamtéž ve století dvacátém. Američané se nepoučili ani z vlastních trpké zkušeností z vietnamské války. A tak se dostali do slepé uličky. V takové situaci by ČR, když už do války vstoupila, měla naléhat na její politické ukončení. Samozřejmě je myslitelné i naše jednostranné ukončení členství v okupační koalici bez ohledu na ostatní zúčastněné. Toho se ale dnešní vedení ČR stěží odváží. Nicméně po zevrubné a věcné veřejné debatě je rozhodně třeba co nejdříve jednat. Na mezinárodní politické úrovni.

Prozatím nebyla u nás žádná veřejná debata o naší účasti na okupaci země, která nikoho z okupační koalice neohrožovala. To, co proběhlo v uplynulých týdnech, bylo vyvoláno další ztrátou života našeho vojáka v této válce. Příležitost docela nevhodná, nicméně díky alespoň za ni. V naší demokratické otevřené společnosti by taková veřejná rozprava měla probíhat automaticky před zahájením a při každém prodloužení vojenské mise v zahraničí. To se zatím nedělo a je to velká chyba.

Autor je právník

Jak se nám vyvíjí Čulík...

0
0
Eva Novotná 
10. 11. 2018
Na svém fb jsem našla příspěvěk, který bych nerada nechala bez odezvy.
Pod článkem "GENERÁL PAVEL VZPOMÍNAL....
Jan Čulík Jen blbec sdílí kriminální server Parlamentní listy. Vy chcete skutečně skončit v koncentráku, paní Eva Novotná?
E. N. čí koncentrák to bude?

 
pod sdíleným příspěvkem " 10 000 DĚTÍ NEMÁ VE ŠKOLE NA OBĚDY, POSLANCI SI ZVEDNOU PLATY O 20 % A TOMIA OKAMURU (SPD), KTERÝ NAVRHL ZMRAZENÍ PLATŮ POSLANCŮ NA 3 ROKY OZNAČUJÍ ZA POPULISTU. JE TO NORMÁLNÍ?"
Jan Čulík Vy chcete podporou fašismu skutečně skončit v koncentráku, paní Eva Novotná
E.N když mi vyhrožujete koncentrákem vy, ( za to, že bych chtěla aby všechny děti měly na obědy) budu zřejmě v dobré společnosti. Vrchol demokratického smýšlení: za podporu oprávněného požadavku představitele strany která byla v demokratických volbách zvolena do parlamentu, vyhrožovat koncentrákem. Gratuluji

Někteří "novináři" už smějí všechno.

Naše odpověď na Tomahawky: čeho je schopna ruská křídlatá raketa X-101/X-102 dlouhého dosahu. Ruské řízené střely jsou vybaveny komplexy radioelektronického boje

0
0

Alexej Zakvasin
11. 11. 2018    russian    lenta
V Rusku odstartovala sériová výroba prostředků radioelektronického boje (REB) pro rakety vzduch-země dlouhého dosahu X-101/X-102. Uvedl to poradce prvního náměstka generálního ředitele koncernu "Radioelektronické technologie" Vladimír Michejev. Podle jeho vyjádření musí komplexy spolehlivě ochránit munici před prostředky protivzdušné obrany potenciálního nepřítele. V současné době provádí obranný průmysl Ruské federace modernizaci dálkového letectva pro použití X-101/X-102. Tu-95MS je schopen nést až osm řízených střel ... a Tu-160 až 12. ... X-101/X-102 významně zvyšují bojové možnosti vzdušného prvku jaderné triády RF.


Jak vysvětlil vojenský expert Jurij Knutov v rozhovoru s RT, vybavení REB je na střelách nutné pro vytvoření poruch na nepřátelských radarových stanicích. Podle něj v předchozích letech ruští vědci výrazně pokročili v ochraně letecké techniky a munice před radary západních zemí.

"Komplex REB na raketách se spouští automaticky poté, co je ozářen nepřátelskou radarovou stanicí. Ve skutečnosti oslepí nepřátelské prostředky protivzdušné obrany, což znemožňuje sledování a zničení. Jednoduše řečeno, cílový obraz zmizí z obrazovky operátora radaru. Proto je jeho zachycení nemožné", řekl Knutov.

Podle jeho názoru ruský průmysl i nadále zdokonaluje palubní systémy REB. V budoucnu dostanou tuzemské křídlaté rakety bojové prvky, které při přiblížení se k cíli vytvoří silný elektromagnetický impuls. Takže budou schopny v určitém rádiusu vyřadit z provozu veškerou elektroniku nepřítele.

Dosah a přesnost

Zvláštností rakety je její špatná viditelnost, které je dosaženo díky speciální aerodynamické konstrukci a použití radioabsorpčních materiálů. Efektivní plocha rozptylu X-101/X-102 se odhaduje na 0,01 metru čtverečního (podobně jako u letounů stealth). Podle Knutova se v kombinaci s moderním komplexem REB, prostředky optické a tepelné ochrany stává ruská raketa téměř nezranitelnou.

"Radarové zařízení bude velmi obtížně zjišťovat takový cíl. Nejrealističtějším způsobem, jak zachytit raketu, je vizuální detekce speciálně pro tento účel upravenými stíhačkami. Teoreticky je to samozřejmě možné, ale v praxi je to velmi pracný úkol", řekl Knutov.

Hlavní přednosti modelu X-101/X-102 spočívají v neobyčejném dosahu. V říjnu roku 2016 ministr obrany Sergej Šojgu prohlásil, že raketa by mohla zaručeně zasahovat cíle na vzdálenost až 4,5 tisíce km. V řadě domácích a západních médií se tvrdí, že maximální dosah ruské řízené střely je 5 až 10 tisíc km.

"Skutečné taktické a technické vlastnosti modelu X-101/X-102 nejsou uvedeny. Jsou to tajné informace. Nicméně je zřejmé, že naše střely jsou strategickou zbraní, která umožní letadlu provést vypuštění mimo zónu působnosti protivzdušné obrany nepřítele", řekl Knutov.

Další předností rakety je její vysoká přesnost. Podle informací zdrojů novin Izvestija se X-101 s konvenční hlavicí může odchýlit od cíle o méně než 10 metrů při doletu až 10 000 km. V souladu s údaji britské analytické agentury Jane's Information Group nepřesahuje odchylka X-101 20 m a X-102 100 m.

Ruská raketa je vybavena inerciálním naváděcím systémem. Během letu využívá palubní digitální počítač s korekcí podle digitální mapy a optického a elektronického výškoměru (přenáší obraz terénu). Kromě toho se model X-101/X-102 "orientuje" podle souřadnic ruského navigačního systému GLONASS. V závěrečné fázi je raketa vedena optickou nebo radarovou korelační samonaváděcí hlavicí.

Se svými úkoly se vypořádala

Bojový křest X-101 se konal 17. listopadu 2015 v Sýrii. Údery na pozice teroristů zasadily strategické bombardéry Tu-95MS (právě na těchto strojích byly rakety testovány v 90. letech a počátkem dvacátého prvního století). Starty byly provedeny z vod Středozemního moře. X-101 byla v SAR použita v roce 2016 a 2017 několikrát a hlavně zasahovala opevněná velitelská stanoviště teroristů.

"Samozřejmě že neexistovala žádná akutní vojenská potřeba k použití X-101, protože je to poměrně drahá zbraň. Pro Ministerstvo obrany Ruska však bylo důležité, abychom vyzkoušeli naše dálkové letectvo a novou raketu v reálných bojových podmínkách. Se svými úkoly se X-101 skvěle vypořádala a potvrdila charakteristiky deklarované projektanty", vysvětlil Knutov.

V listopadu 2017 náčelník Generálního štábu Ozbrojených sil Ruské federace Valerij Gerasimov uvedl, že modernizace letadel dálkového letectva VKS Ruska probíhá "pro použití nové okřídlené rakety X-101". Nosiči této střely jsou strategické nosiče raket Tu-95MS a Tu-160. Někteří experti se domnívají, že v budoucnu bude Tu-22M3 vyzbrojen X-101.

Tu-95MS je schopen nést až osm řízených střel ... a Tu-160 až 12. Podle Knutova X-101/X-102 významně zvyšují bojové možnosti vzdušného prvku jaderné triády RF.

"Podle mého názoru X-101 podstatně předčila všechny zahraniční analogy. Její výroba je naší odpovědí na vytvoření poslední modifikace Tomahawku Block IV. A vzhledem k možnosti modernizace této vysoce přesné zbraně můžeme s jistotou říci, že X-101 bude sloužit našemu letectvu několik desetiletí", uzavřel Knutov.

I nevinní se doznávají

0
0
Zdeněk Jemelík
11. 11. 2018     securitymagazin    jemelikzdenekchamurappi
Laskavý čtenář se nemusí obávat, že budu psát o vynucování doznání při výslechu brutálním násilím. Předmětem mého zájmu je lámání lidských duší v řízení o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, které sice nepůsobí fyzickou bolest, ale je svým způsobem rovněž kruté. K tomuto námětu mě přivedl překvapivý čtenářský zájem o zprávu spolku Chamurappi z.s. ze 4.listopadu 2018 o podmíněném propuštění odsouzeného. O překvapivosti se zmiňuji proto, poněvadž dvě předchozí zprávy téhož druhu prošly bez povšimnutí.


O těchto řízeních se obvykle ve sdělovacích prostředcích nepíše, takže veřejnost nemá tušení o jejich významu a související problematice. Při tom institut podmíněného propuštění je jedním z činitelů, který naši vlast řadí k civilizovaným státům, řídícím se křesťanskou zásadou odpouštění a uznávajících možnost nápravy odsouzených.

Každý odsouzený k výkonu trestu odnětí svobody má právo pracovat na sobě a chováním ve věznici dokazovat, že pochopil neúnosnost svého protiprávního jednání. Spolu s tím nabývá právo, aby po odpykání části trestu předstoupil před soud a přesvědčil jej, že jeho další pobyt za mřížemi by již byl neúčelný a naopak jeho návrat na svobodu před vypršením trestu je prospěšný nejen pro něj, ale i pro společnost.

O žádostech o podmíněné propuštění rozhodují senáty okresních soudů, v jejichž obvodu se nachází příslušná věznice, stížnosti proti jejich rozhodnutí vyřizují místně příslušné krajské soudy. Projednávání je náročné. K žádosti odsouzeného se vyjadřuje vedení věznice, státní zastupitelství, často Probační a mediační služba, někdy nabídkou záruky za dovršení převýchovy odsouzeného zájmová sdružení občanů či rodinní příslušníci.

Soud přihlíží k povaze provinění odsouzeného, ale hlavně hodnotí jeho trestní minulost, chování v průběhu výkonu trestu a vytvořené podmínky pro jeho život na svobodě. Pro většinu soudů je důležitý vztah žadatele k jeho trestné činnosti: pochopení nepřípustnosti nezákonného jednání a lítost. Je pochopitelné, že recidivisté narážejí na nedůvěru a naděje na úspěch žádosti je malá. Rovněž nelze očekávat, že by soud propustil odsouzeného, který by byl na svobodě odsouzen k bezdomovectví a žebrání. Je přirozené, že soudy ukládají propouštěnému „na cestu“ různé omezující povinnosti, jejichž plnění má zabránit jeho případnému návratu do vězení. Nově se zavádí vybavování propouštěných elektronickými náramky.

Choulostivým bodem řízení o podmíněné propuštění je výše zmíněný vztah žadatele k trestné činnosti, za kterou byl odsouzen. Soudy často požadují, aby se odsouzený doznal ke spáchání činu a projevil nad svým jednáním lítost. Připouštím, že vypořádání s minulostí odsouzeného je důležité pro jeho začlenění do společnosti po návratu na svobodu a snižuje nebezpečí, že by v trestném jednání pokračoval. Požadavek soudů má tak svou logiku.

Kamenem úrazu je ale skutečnost, že v našich věznicích maří život nezjistitelný počet odsouzených, kteří se odsouzeného skutku nedopustili. Jistě jich není mnoho, ale jejich výskyt je „experimentálně“ prokázán. Soudím, že propuštění jedinci jsou jen pověstnou „špičkou ledovce“, neboť řetěz vad trestního řízení se v některých případech nepodaří nikdy protrhnout, zvlášť když orgány, které by mohly zjednat nápravu, obvykle kladou tuhý odpor. Skutečnost, že máme ve věznicích několik desítek nebo možná set nevinně odsouzených, je hrůzná a snižuje hodnotu naší vlasti jako právního státu a místa pro lidský život. Nicméně nedá se s tím mnoho dělat, protože politické pseudoelity tento problém nevzrušuje a vrcholoví představitelé státního zastupitelství a justice problém řeší tím, že se tváří, jako by neexistoval a odkrytí pravdy se tvrdošíjně brání.

Uvnitř vězeňských komunit probíhá přenos informací, takže každý žadatel o podmíněné propuštění, který se neztotožnil se svým odsouzením, ví, co ho čeká. Stojí před dilematem: buď si posype hlavu popelem, bude litovat nespáchaného zločinu a dostane se hladce na svobodu, nebo odmítne doznání a projev lítosti a zůstane za mřížemi. Nejhůř dopadají ti, kteří odmítají doznání a lítost, ale obrátí o 180°, když zjistí, že narazili : ohnutím hřbetu přišli o čest, ale stejně zůstanou za mřížemi. Doznáním si uchazeč ztíží případné budoucí jednání o obnovu procesu, o nápravu křivdy. Justice se tedy v takovém případě dopustila bezpráví na nevinném a ještě navíc požaduje, aby se pokořil a doznal vinu za něco, co nespáchal. Tvrzení, že dochází k lámání lidských duší, považuji za přiměřené ocenění tohoto jednání.

V řízení o podmíněné propuštění má klíčový význam stanovisko státního zástupce a nejdůležitější je ovšem rozhodování soudního senátu. Jsem přesvědčen, že by jim všem slušela pokora, s kterou by připustili reálnost možnosti, že před nimi stojí žadatel, který se domáhá propuštění z nespravedlivě uloženého trestu. Neměli by se tedy po postoji žadatele k uloženému trestu pídit. Není to ostatně nezbytné, protože kritéria pro posuzování žádostí jsou natolik přísná a složitá, že by se na svobodu neměl dostat nikdo, jenž by svou přítomností narušoval klid ve společnosti. Ostatně nebezpečnost propouštěného, který svůj pocit křivdy před senátem skryl, se doznáním a projevem lítosti nezmenší. Názor, že odsouzený, který nedozrál k uznání viny a k lítosti, není dosud dostatečně napravený, je v případě nespravedlivě odsouzených scestný: nespravedlivost jejich rozsudku se vynucením doznání nezmírní, jen je justice tímto jednáním dále ponižuje.

Bohužel po Listopadu 1989 se vychýlilo kyvadlo vztahu justice k politické moci či moci výkonné z polohy podřízenosti orgánům KSČ a ministerstvu spravedlnosti do polohy nezávislosti na dobrých mravech a v krajních případech i na zákonu. Neexistuje síla, která by sjednotila soudní praxi a zlozvyk lámání lidských duší zastavila.

Převzato ze Security Magazinu se souhlasem autora i vydavatele

Trump zlikviduje celý dluh USA. Už existují varianty, na čí úkor.

0
0
Ivan Danilov
11. 11. 2018  
sputniknews
Americký prezident Donald Trump učinil šokující prohlášení. Hodlá zaplatit obrovský státní dluh Spojených států. Jde o 21,7 trilionu dolarů, hlavní finanční záhada současnosti spočívá v tom, jakým způsobem hodlá rozhodný americký předák najít a zaplatit tak úctyhodnou částku.

„Trump přísahá, že zaplatí dluh, který roste rychlostí výbuchu," oznamuje specializovaný politický časopis The Hill a připomíná, že podobný slib dával Trump, když ještě byl kandidátem na prezidenta. V daném okamžiku vypadají výsledky „snižování státního dluhu" dost divně — nynějšímu prezidentovi se ho podařilo nikoli snížit, ale zvýšit na rekordní částku. A také zvýšit rychlost jeho růstu na rekordní. Agentura pro obchodní informace Bloomberg oznamuje, že podle odhadů amerického ministerstva financí si bude muset vláda USA v roce 2018 půjčit 1,34 trilionu dolarů, tedy dvakrát více než v roce 2017, protože Trumpova opatření způsobují prudké zvýšení rozpočtového schodku.

V rámci diskuse vytyčil Trump několik tezí, které mají vyvolat vážné znepokojení jiných států. Prezident USA prohlásil, že cizí velmoci Ameriku fakticky oloupily. „Došlo u nás k jednomu z největších přesunu bohatství, k němuž kdy ve světových dějinách došlo… Bohatství bylo vzato z naší země a přeneseno do jiných. A došlo k tomu jen proto, že u nás byli lidé, kteří na to nedávali pozor, nebo o tom nevěděli, nebo jim to bylo jedno… A to je neuvěřitelné."

Další události se mohou vyvíjet podle třech scénářů, i když za určitých okolností a jisté šikovnosti dokáže Trump tyto scénáře smíchat.

První můžeme označit takto: „Odpouštím všem, komu jsem dlužen."

Pod záminkou toho, že Ameriku údajně oloupili pomocí nespravedlivých obchodních dohod, dumpingu a záporné obchodní bilance, může prezident prohlásit, že USA nebudou platit podle obligací představitelům států, s nimiž mají USA zápornou obchodní bilanci. Takové gesto bude vypadat sice divoce, poruší to všechny myslitelné i nemyslitelné závazky a pravidla slušnosti, Trumpovi je ale po vystoupení z íránské dohody (která byla potvrzena na úrovni OSN!) všechno fuk, o tom, že sám nynější prezident je vícenásobným bankrotářem, už ani nemluvě.

Bere-li totiž Ameriku jako jednu velkou korporaci, pak se mu ohlášení bankrotu může zdát docela dobrým nápadem. Tím spíše, že v tomto případě se podaří větší část dluhů odepsat, a zároveň se i vyhlásit za národního hrdinu a všechny nespokojené — za nepřátele USA a zrádce.

Pro americké hospodářství bude mít toto schéma mimořádně negativní následky kvůli tomu, že zahraniční investoři už mu nebudou důvěřovat, nelze ale vyloučit, že z hlediska Bílého domu bude zbavení všech dluhů jednou ranou dostatečnou motivací.

Druhý scénář můžeme označit jako „Sbohem, dolare!"

Spočívá v hyperinflačním řešení problému státního dluhu. V amerických médiích už byla (zatím nepotvrzená) informace o tom, že Donald Trump navrhoval Garymu Cohnovi, vedoucímu hospodářské rady při prezidentovi, originální řešení — „prostě natisknout více peněz", aby bylo možno zaplatit všem věřitelům. Takový přístup má důležitou přednost — z hlediska formálního to nebude default ani bankrot USA, ale v případě, když se ve světovém finančním systému objeví „zbytečných" 22 trilionů, se cena dolaru (a tedy i jeho kurz vůči zlatu, ropě a jiným měnám) prudce sníží.

Dolar v pravém slova smyslu ztratí cenu a současně i status hlavní měny světového obchodu. Dolarové rezervy centrálních bank se stanou prakticky „nastříhaným papírem".

Americkému hospodářství byl zasazen hyperinflační úder, ale v tomto scénáři je možné při velkém přání najít něco pozitivního, což naláká Trumpa a jeho tým. Hyperinflace dolaru způsobí, že dovoz do USA bude velmi drahý a doslova donutí americké hospodářství začít znovu vyrábět to, co si během posledních desetiletí zvyklo nakupovat na dluh. Voliče to samozřejmě nepotěší, neboť jejich životní úroveň značně klesne následkem cválající inflace a likvidace úspor.

Existuje i třetí scénář, můžeme ho nazvat „Zapomenout a nevzpomínat". 

 Trump může prostě zapomenout na svůj slib, že sníží dluh. Může se zdát, že je to nejrozumnější řešení, ale bude to klamný pocit.

Prezident USA začal hovořit o řešení problému státního dluhu ne proto, že by se tak dobře žilo. Americká finanční média a odborníci si všímají, že cizinci nakupují stále méně amerických státních obligací, ale je třeba jich vydávat stále více a více kvůli rostoucímu rozpočtovému deficitu. To znamená, že americké ministerstvo financí bude muset souhlasit se stále vyšším výnosem z nových obligací, aby přilákalo kupující.

Na finančních trzích vládne bizarní směs smutku a naděje na to, že z nedávných poklesů nevznikne dokonalá cívka finanční krize podle vzoru roku 2008 nebo ještě něco horšího. Trump má ještě zatím možnost zvolit ukončení této hry, ale pokud promešká vhodnou chvíli, může se dočkat začátku absolutní nekontrolovatelné finanční katastrofy. Trump, který si ještě v době své kandidatury stěžoval na to, že v USA je „falešná ekonomika", to skvěle chápe.

Otázkou je pouze to, jestli se rozhodne spustit hyperinflaci nebo default přímo teď v naději na rychlé obnovení americké ekonomiky nebo se pokusí získat čas, aby „podpálil celý svět" dříve, než finanční krize postihne Ameriku.

Petránek: „Svoboda nesmí mít umazaný zadek“

0
0
Radim Valenčík
11. 11. 2018      RadimValenčíkPíše
Dnes brzo ráno na cestě z Prahy do Brna na setkání, jehož smyslem bylo mimo jiné odvrátit hrozbu blížící se smrti, jsem v Českém rozhlasu zaslechl smutnou zprávu a tom, že zemřel Jan Petránek. Měl jsem to štěstí pobývat s ním několikrát ještě donedávna na několika skvělých diskusních večerech, kde i přes svůj věk a velké zdravotní potíže exceloval. Plný humoru: "Už ze mě skoro nic nezbývá, snad jen schopnost komentovat to, co se odehrává, prizmatem prožitých zkušeností."


Novinář jednoho metru, neúprosně odměřující stejnou dávku brilantní kritiky každé ze zúčastněných stran současných lítých bojů, v nichž pravda přestává hrát roli.

Několik málo let po Listopadu se mně jedno či dvě jeho vystoupení v ČT (kde se později dostal na "černou listinu") nelíbila. V okruhu zkušenějších novinářů mně tehdy řekli jeho přátelé: "Klid. Dej mu trochu času. Petránek má dost rozumu a jeho poctivost ho dovede k pochopení toho, jak to je."– Měli pravdu.


Český rozhlas jej vzpomenul na současnou dobu poměrně korektně. Bylo zajímavé díky rouzhlasu sledovat i to, jak po desetiletích vyzrával jeho hlas, porovnáním nahrávek, které rozhlasáci připomněli. Citaci v názvu jsem si také vypůjčil z rozhlasového nekrologu. Škoda jen, že kromě Petránkovy kritiky mediálního bulváru nepřipomněli také kritiku mediálního mainstreamu za to, že se nechává zneužít k nedůstojnému používání dvojího metru, zvláště pokud jde o Rusko. Rusku, které znal Petránek velmi dobře až důvěrně, ke kterému byl Petránek po celý svůj život velmi kritický, ale ne nespravedlivý.

Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/6334-petranek-svoboda-nesmi-mit-umazany-zadek.html

Co týden dal a Hampl napsal: Chudák Hamáček

0
0
Petr Hampl
Petr Hampl
12.11.2018  PravýProstor
Představujeme pravidelné okénka sociologa a vysokoškolského pedagoga Patra Hampla, vycházející na webu Pravý prostor. Jeho krátké a trefné postřehy dotvářejí širší kritický pohled na dnešní dobu.

PONDĚLÍ 5. LISTOPADU

Istanbulská úmluva chce odstranit násilí na ženách tím, že všem zemím vnutí ta opatření, která ve Skandinávii a jinde na západě vedla ke strmému růstu počtu znásilnění.
Historická zkušenost je ostatně jednoznačná. Když muži ztratí příliš mnoho ze své agresivity, stanou se jejich ženy obětí násilí. Ze strany jiných mužů, kteří svou agresivitu neztratili.


ÚTERÝ 6. LISTOPADU

Podle redaktorů Respektu planetu nejvíc ohrožuje rodina s hodně dětmi, co často létá do New Yorku. Vychází mi to na manželství biomatky a vysokého korporátního manažera.
Souhlasím, že takoví lidé představují hrozbu. Ale ne svou spotřebou, nýbrž svým naučeným imbecilismem a neutuchající potřebou neustále něco vnucovat normálním lidem. Konec konců, právě v téhle skupině je víc čtenářů Respektu než kdekoliv jinde.

STŘEDA 7. LISTOPADU

Po tom, co Babiš veřejně řekl o migračním paktu, je naprosto jasné, že Hamáček je vlastizrádce. Chudák Hamáček. Do tolika zadnic se hrnul a nakonec ho nepodržel ani jeho šéf. Není vám ho až líto?
Je-li Hamáček esencí zbabělosti, křiváctví a ubohosti, co to vypovídá o těch, kdo si ho zvolili předsedou?

ČTVRTEK 8. LISTOPADU

Kdybych zničil občanský průkaz, můžu se na základě čestného prohlášení zaregistrovat jako důchodce a přestat už konečně chodit do práce? Když může být 30letému Afghánci 15, proč by mi nemohlo být 75?


PÁTEK 9. LISTOPADU

Takže je to potvrzené definitivně. Vláda odmítla migrační pakt! Získali jsme čas. Bude pokračovat “jenom” postupná výměna obyvatel provázená islamizací a máme ještě několik let na změnu trendu. V případě přistoupení k paktu bychom tu do roka mohli mít milionovou islámskou komunitu a nebyla by žádná šance zvrátit vývoj, jaký probíhá na západ od nás. Tedy vyhlazení celých národů během jedné až dvou generací.

Je to mnohem důležitější, než třeba skvělý výsledek v senátních volbách. Proč jsme uspěli? Protože zafungovalo několik věcí naráz. Navzdory blokacím a masivní propagandě se podařilo šířit informace, co ty dokumenty ve skutečnosti obsahují. Lži o tom, že strašíme, že jsou hoaxy, že jsme všichni Putinovi agenti atd., ty vůbec nezabraly. Za druhé. Informace se šířila přesně mezi těmi skupinami voličů, na kterých je Babiš závislý. Za třetí. Nedávné volební nevítězství ANO mu ukázalo, jak je jeho pozice křehká. Za čtvrté. Odmítly i další státy. Za páté. Merkelová končí a ještě za ní není silný nástupce.

SOBOTA 10. LISTOPADU

Žilo se lidem před 30 lety lépe než dnes? U nás je ta otázka spojena se sporem o pozdní husákovský socialismus. Jenže i většina těch Italů, Francouzů a západních Němců, která má srovnání, se shodne na tom, že v 80. letech se lidem žilo lépe. Alespoň podle posledního výzkumu financovaného Bertelsmannovou nadací.

Podle všeho nejde ani tak o socialismus nebo kapitalismus, ale o to, že Západ vstoupil do destruktivní fáze vývoje. Ze světa národů se stává svět globální elity a bezmocných zotročených mas. A to, co zažíváme, je podle všeho jen začátek. To není konec dějin, to jenom znamená, že potřebujeme další restart systému (někdo tomu říká “revoluce”).

Když procházíte článkem na Novinkách, který o tom referuje, všimnete se typické elitářské poznámky redaktorky. Ta (nejspíš nějaká velmi mladá a velmi ambiciózní slečna) vůbec neuvažuje o možnosti, že by ti zkušenější mohli mít pravdu! Nepřipustí to ani jako teoretickou možnost. To, že všichni se mýlí, je pro ni fakt, který už nemusí být dále zdůvodňován.

Takže já jako starší pán vzpomínám třeba na dobu, kdy novináři museli osvědčovat určité analytické schopnosti a kdy byl žánr “zpravodajství” oddělen od žánru “názorový komentář.” Tehdy jsme totiž všichni věděli, že právě v tom spočívá rozdíl mezi poctivou novinařinou a propagandou. Jó, to vám byly časy.


NEDĚLE 11. LISTOPADU

Asi jste si všimli posunu, kterým prošla popkultura – od doby, kdy hvězdy také dělaly občas nějaký skandál, do doby hvězdiček, které dělají jenom skandály, aniž by k tomu uměly zpívat, hrát, tančit nebo cokoliv jiného.

Rád bych se mýlil, ale jako by tím samým procházelo české školství. VK mladší se stal celebritou, protože skvěle učil matematiku a jeho gymnázium dosáhlo nejlepší úrovně výuky v zemi. Srovnejte s novou hvězdou české pedagogiky ředitelem teplického gymnázia Zdeňkem Bergmanem. Jeho škola dosahuje průměrných výsledků, většina lidí ani neví, co on sám učí, ale nechává zakopávat obraz prezidenta, je zapojený do všech možných i nemožných grantových projektů a školu přeměnil v centrum politické agitace. To stačí, aby se stal celebritou a zejména, aby vydělával podstatně víc než oni naivní ředitelé, co ztrácí čas kvalitou výuky.

To není jenom o jednom vychytrálkovi z Teplic. To je o celkovém nastavení systému.


- - - 

Jestřáb kontra Hrdlička?

0
0
Spisovatel Milan Kundera
Jaroslav Čejka
12. 11. 2018  Slovo
V Paříži se setkal český premiér slovenského původu Andrej Babiš s francouzským spisovatelem českého původu Milanem Kunderou. Jejich tříhodinové setkání rozpoutalo jak v médiích, tak na sociálních sítích nemalé vášně. Proč asi?


Inu proto, že české protofašity – tedy začínající fašisty, které vždy charakterizoval nejen extrémní nacionalismus, ale také nenávist ke všemu levicovému – naštval Kundera tím, že se s Babišem vůbec setkal, české stalinisty – tedy ortodoxní komunisty, kteří už pochopili, že Babiš není jejich člověk – rozčílilo, že požádal o setkání s člověkem, který podle nich zradil svou levicovou minulost, a mnohých obyčejných a politicky nevyhraněných občanů se dotklo, že se český premiér vtírá člověku, který podle nich opustil svůj národ a emigroval.

Pěkný názorový a emoční galimatyáš! Narazil jsem v něm i na otázku, proč české občanství, jehož navrácení Kunderovi Babiš nabídl, nevrátil slavnému autorovi už Václav Havel. Ale na to je velice jednoduchá odpověď: Havel Kunderu nesnášel za jeho dávný výrok, že on (tedy Václav Havel) je zpovykaný panský synek, a navíc Kunderovi záviděl jeho literární úspěchy, se kterými se ty jeho nedaly srovnat.

Václav Havel byl ovšem natolik soudný, že věděl, že na Nobelovu cenu za literaturu, na kterou byl Kundera opakovaně navrhovaný, prostě nemá. Ale při své nominaci na Nobelovu cenu míru byly jeho šance na její získání poměrně značné. Bylo mu však jasné, že Kundera má téhož roku na získání Nobelovy ceny za literaturu šance větší – a také, že v jednom roce dva Češi „nobelovku“ nezískají ani náhodou.

A tak se někomu (nevím komu), vylíhl v hlavě ďábelský plán. V týdeníku Respekt, respektovaném především většinou českých pravicových intelektuálů, byla rozpoutaná kampaň proti Milanu Kunderovi za jeho údajné udání „agenta chodce“ ve studentských letech.

To by mohla být samozřejmě práce redakce, ale to, že dotyčné číslo Respektu vyšlo v několikanásobně vyšším nákladu než obvykle a rozdávalo se zdarma lidem na pražském Hlavním nádraží (ale jistě nejen tam), muselo být rozhodnutí někoho jiného. Nejspíš majitele časopisu, kterým byl pan Bakala, přítel a příznivec Václava Havla.

To jsou věci, že? Ale aby bylo jasno, za koho kopu. Za nikoho!

Václava Havla jsem si vážil nejvíc v dobách, kdy jsem jako student chodil na jeho – v té době pro nás mladé úžasné – hry do Divadla na Zábradlí. Každou z nich jsem tenkrát viděl nejméně třikrát. Vážil jsem si ho i v normalizačních dobách jako disidenta. Málo platné, být v té době v disentu chtělo kus odvahy. Ale jako prezident mě hrubě zklamal popřením většiny svých předchozích slibů. Takže jsem sice přispěl na vytvoření a umístění jeho pamětní desky na Divadlo na Zábradlí, ale nepodpořil jsem přejmenování ruzyňského letiště na Letiště Václava Havla ani jiné snahy o vytváření jeho kultu.

Andreje Babiše jsem bral, dokud se do politiky jen dral a sliboval, že vymete Augiášův chlív české politiky a přeruší penězovody k těm největším kmotrům české ekonomicko-politické mafie. A chápal jsem, že vrátil kus ztracené hrdosti uraženým a poníženým. Ale že bych byl nějaký jeho bezvýhradní fanda, to také nejsem. Čapích hnízd jsou u nás desítky a možná stovky, ale to neznamená, že mohu přehlédnout to jeho. Ale jeho setkání s Kunderou je mi zase sympatické, to nemůžu popřít.

No a Milana Kunderu jsem miloval za jeho Směšné lásky a Žert, ale jeho první romány napsané v emigraci mě zklamaly. Dokonce jsem ho za jeden z nich kritizoval. Možná že jsem ho špatně chápal. Naopak jeho emigraci jsem chápal dokonale. A našel jsem si cestu i k jeho novějším knihám a mrzelo mě, že tak dlouho nechtěl souhlasit s jejich překladem do češtiny. Ale že do České republiky jezdil jen inkognito a za svými přáteli, z nichž někteří leželi a leží v žaludku polistopadovému establishmentu? Tomu jsem rozuměl až moc dobře.

Z Kunderových esejů jsem přijal za svou větu: „Nic není hloupějšího než obětovat přátelství politice.“ Ale vykládejte to lidem, kteří jsou plní křivdy, závisti a personifikované nenávisti vůči těm či oněm! Známé rčení říká, že přesvědčovat přesvědčené znamená nasírat nasrané. A to bych dělal opravdu nerad.

Takže už raději skončím. A přeji všem klidnou listopadovou neděli a následující dny.

- - -
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live