Attn! Always use a VPN when RSSing!
Your IP adress is . Country:
Your ISP blocks content and issues fines based on your location. Hide your IP address with a VPN!
Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 652 | 653 | (Page 654) | 655 | 656 | .... | 668 | newer

    0 0

    14. 11. 2018 StřípkyZeSvěta
    Řekne-li se David Graeber, knihomol už ví. Jeden z titulů profesora London School of Economics zdobí i náš knižní trh. Jmenuje se DLUH. PRVNÍCH 5.000 LET. Vydaly ji brněnské BizBooks už v roce 2012. Před pár dny vyšla Graberovi kniha, bořící jiný mýtus. Nazval ji BULLSHIT JOBS. A THEORY. Džob máme i v češtině. „Bull“ je býk a „shit“ zase ho..o. Spojení obou slov sice už změklo i do konotací, které tolik nepáchnou. Včetně slovesa „to bullshit“ – „žvanit nesmysly“ (hlavně ty, co mají „uvádět v omyl nebo tahat za nos“), řečeno se slovníkem velevážené firmy Webster. Na téma, jež nastoluje profesor, však sedí spíš prvotní význam. Tedy řekněme „práce na ho..o“



    Graeber tím míní tu „nesmyslnou“ („pointless“). Masu „bezúčelných džobů“, jimiž se dnešní ekonomiky hemží tím víc, oč výš figurují na světovém žebříčku. Profesor je mapuje ze statistik i vlastního šetření napříč řadou zemí. Věnoval mu řadu let. Nevšedním čtivem jsou už odpovědi, které shromáždil. Například dopis IT experta z přední investiční bankou. Uložila mu vychytat skuliny v IT programech, jimiž by se personál mohl potutelně obohacovat. Expert jich objevil minimum. Většina zaměstnanců – napsal do závěrečné zprávy – totiž nemá ani tušení, proč se po nich jejich práce chce. Expert nabídl šéfům úsporu okamžitou a nepoměrně výživnější. Doložil totiž, že ze 60.000 zaměstnanců je 80 procent naprosto zbytečných. Poněvadž jejich práci lze nahradit tím, co už IT umí sama – a tak spolehlivě vyloučit i každou kleptomanii. Experta pozvali do „grémia 25 pohádkově placených poradců“. Narazil tu na „krajně nepřátelský postoj“. Z návrhů, který předložil, neprošel jediný. IT programy, nahrazující „bezúčelnou práci“, by přitom stály „jen 5 procent sumy, utrácené rok co rok za oněch 25 poradců“. Banka je platí nadále. A s nimi i 80 procent přebytečných úředníků. „Odejít“ musel ten, kdo navrhl gigantickou úsporu. Poradci vycítili správně, co by už brzy mohlo ohrozit i je.

    Vertikála „manažerského feudalismu“


    „Bullshit jobs“ nevznikly včera. Sinekury pro mazánky, kteří se „za vodou“ už narodili, jsou dávného data. Ta výsada si žádá „sociální kapitál“. Konexe vlastních rodičů. A kámoše z drahých privátních univerzit, narozené jiným zazobancům. Tou sortou se mimochodem hemží i filiálky, které si cizí „investiční skupiny“ a „fondy rizikového kapitálu“ vydržují u nás. Od hrstky z chudšího pytle, jimž se mezi ně povedlo vyšvihnout, jsou k rozeznání už napoprvé. Hlavně bohorovností, s níž nakládají s „penězi jiných lidí“ („other people´s money“). A klidem želvy, pokud ty cizí peníze potká kolosální ztráta. Tím víc toho umí na téma „kudy z nudy“. Hlavně v prostředí pro vyvolené „gentrifikace“.

    Graeber však nelíčí jen faraónský luxus. Mapuje hlavně „bullshit jobs“, expandující v podhradí. „Když třída těch nahoře okrádá všechny ostatní, potřebuje i mnohem víc práce jistící, že jí ten lup zůstane v bezpečí.“ Tím víc platí dvojí metr na „modré“ a „bílé límečky“. Prvým naděluje „neúprosné zrychlování práce a snižování stavů“. Zatímco „reprezentační, manažerské i administrativní posty“ se těší „rychlé multiplikaci v téměř všech velkých firmách“. Zahrnují i novodobé repliky „lokajů“, majících náležitě zviditelnit status svého panstva. Aparáty, povolané „předstírat, co vše firma dělá, i když to tak vůbec není“. Či jakési hasiče řešící poruchy a kolapsy, zaviněné diletantismem velkých šéfů a jejich vezírů. A řadu dalších podobných kategorií, jimž Graeber dává i neotřele poetické názvy.

    Ten chumel se rojí kolem velínů „manažerského feudalismu“. Novotvary, do nichž vybujel, Graeber ilustruje i kotrmelcem, jímž prošel Hollywood. Ještě v 60. letech, píše, tam sousedilo několik vcelku průzračných vertikál. Každá s jediným šéfem coby přímým partnerem každého scénáristy a režiséra. Od doby, kdy Columbia Pictures koupila CocaCola (ač jen na krátký čas), ovšem kvete i tu „bullshit systém odshora až dolů“. Tvůrce nových projektů zahání do „hotového pekla“. Musí procházet mnohastupňovým „přípravným a hodnotícím řízením“, nemajícím konce. Umělcům kafrá do práce hlavně „finanční sektor“. Ti nabubřelí kravaťáci rozumí filmu jako koza petrželi. „Jejich profesionalita tkví vesměs jen v sepisování emailů a v honosných obědech s jinými manažery podobného ražení“. To vše je sešikováno do „půl tuctu stupňů řízení“, okupovaných šéfem a početným hejnem „MBA z oboru marketingu a financí“. Každému z nich se předkládá nová „prezentace“, šitá na míru jeho vrtochů. Na těchto direkcích stojí honosné tabulky: „Manažer pro mezinárodní kontext a talenty“, „Výkonný ředitel“, „Viceprezident pro otázky rozvoje“ a „Výkonný ředitel televizní tvorby“ – coby poslední předstupeň „Generálního ředitele“. Minimálně 60 stran mívá už text, předkládaný už prvému stupni celého monstra. Přezdívá se mu „inkubátor“. Na statisíce dolarů tak vyjde i příprava lejster pro projekty, které tím cedníkem neprojdou. „Rozepíší“ se do ceny filmů, které Hollywood natočí. „Kdysi přímočarý byznys se tak propadá do labyrintu sebestředného marketingu, trvající klidně celé roky“ – a bez sebemenší záruky, že neskončí v koši.

    Moloch dusí i univerzity a Holywood


    Týž „manažerský feudalismus“ ovšem dusí i vysokoškolské prostředí. Nutí pedagogy „trávit tisíce hodin kreativního úsilí tomu, co skončí na papíře“. Hlavně přípravou suplik, žadonících o granty. Evropské univerzity za ně utratí 1,4 miliardy EUR ročně. Štěstěna políbí jen každou desátou. Čas, promrhaný na přípravu zbylých devíti desetin, je „jednou z příčin technologického zaostávání v posledních desetiletích“. Dřív byly „univerzity, korporace i filmová studia vcelku jednoduchou strukturou řízení“. Teď je to spletité předivo „bezúčelných manažerských hierarchií, přecpaných muži a ženami s honosnými tituly zběhlými v korporátním žargonu“. V „oboru, jejž mají řídit, se buď nevyznají vůbec, anebo dělají vše, co je v jejich silách, aby to zapomněli“.

    Rájem „bezúčelných zaměstnání“ je sféra „služeb“, inzerovaná jako pionýr pokroku. A to nejen „terciární“, ale i „kvartální“ sektor. Už coby východisko pro milióny těch, koho zbavil obživy vývoz výroby za co nejlacinější prací daleko v zahraničí. Hlavně však jako „lidský zdroj“ novotvaru, jemuž se říká „financializace ekonomiky“. Tedy nadvlády „finanční oligarchie“, řečeno s Louisem Brandeisem, talárem Nejvyššího soudu USA už roku 1913 v knize Peníze jiných lidi a jak s nimi nakládají bankéři (Other People´s Money and How the Bankers Use It), Lenin ten pojem použil až dva roky nato. Protože „dnešní kapitalismus“ – ví i profesor London School of Economics – „je rostoucí měrou systémem dolování renty“. A ten se – na rozdíl od jeho „klasické“ fazóny – řídí „diametrálně odlišnou logiku“. Mnohem víc se tak „podobá středověkému feudalismu“, lemovanému „nekonečnou hierarchií lordů, vazalů a družiníků“.

    V „klasickém kapitalismu musely být osobní náklady nižší než tržby“. Teď ovšem ekonomice vládne FIRE, byznys ve sféře „financí, pojištění a realit“ (finance, insurance and real estate“). A ten prostě „peníze vytváří (tím že produkuje dluhy) a šíbuje jimi extrémně komplikovanými cestami, aby si nahrabal z každé z těch transakcí“. I většina těch, koho zaměstnává, je tak názoru, že „téměř vše, co se zde odehrává, je švindl“. Vládne tu kombinace „podvodu“, „nesmyslných rituálů“ a „vyjukaného mlčení“ („kdo by si dovolil třeba jen pípnout o pofidérních společnostech na Kajmanech“?). „Velké korporace jsou stále méně o produkci a stále víc o politických procesech akvizice, distribuce a alokace peněz a zdrojů“. Billboardy kapitalismu sice hlásají opak i dnes. Ve skutečnosti se však „politika a ekonomika dají rozlišit čím dál hůř“. Zvlášť v případě těch, co „jsou příliš velcí na to, aby směli zkrachovat“ („Too-Big-To-Fail“). Či „příliš macatí na to, aby se na nich dala vykonat soulož“ („To Fat To Fuck“). Co do míry, v níž je ekonomika hříčkou politických habaďůr, tak vlastně „kulhá i analogie se středověkým feudalismem“.

    „Ubrané hodnoty“, faraónské platy


    Z „keynesiánského kompromisu“, dominujícího v letech 1945 – 1975, nezůstal kámen na kameni. Teď se „lví díl růstu produktivity“ stává kořistí „nových a z profesionálního hlediska naprosto zbytečných manažerských pozic, obklopených malými armádami stejně zbytečných administrativních aparátů“. Za klasického feudalismu sice kmán musel panstvo poslouchat, ba odvádět mu dávky. Do toho, jak se živil sám, mu však „modrá krev“ nekafrala. Vyvolení „manažerského feudalismu“ jsou vlezlejší. Svými zásahy s gustem devastují i prokazatelně životaschopné projekty. Graeber to ilustruje i marseillskou firmou Elephant Tea, dovedenou původními majiteli na pokraj bankrotu. Když si ji vzali do správy její vlastní zaměstnanci, vrátili ji do „černých čísel“ a zakrátko zvýšili produktivitu o celou polovinu. S pouhými dvěma manažery v čele. Pak ovšem nastoupili velmistři „fúzí a akvizic“, velké to módy posledních dekád. Podnik se „zaplnil mraky bílých límečků“. A za pár měsíců shledán „neefektivním“ - a přestěhován do Polska.

    „Bullshit jobs“ už nejsou čímsi okrajovým. V zemích typu Británie či USA – dokládá Graeber z řady zdrojů - už zaměstnávají kolem poloviny všech námezdních sil. „Bezúčelná práce“ prorůstá stále víc i pracovišti, jimž smysluplný účel nechybí. Bizarní panorama zjevují studie, kvantifikující „společenské přínosy a náklady“ různých profesí. Například Benjamin B. Lockwood, Charlese G. Nathanson a E. Glena Weyl došli k závěru, že přínos výzkumného pracovníka v medicíně je v průměru 9krát větší než kolik jeho práce stojí, učitele 2krát vyšší, kdežto v celém finančním sektoru 1,5krát menší, u všech právníků 2krát a manažerů 8krát menší. Obdobně to vidí zpráva New Economic Foundationin the U.K., nazvaná Social Return on Investment Analysis. Ta u jednotlivých profesí srovnává cenu jejich práce v poměru ke „společenským hodnotám“, které buď generují, anebo naopak devastují. Průměrné britské zdravotní sestře připisuje 7 liber šterlinku, generovaných na každou 1 libru ceny její práce. Zato v případě bankéře z londýnské City – 7 liber společenské ztráty na každou jím inkasovanou libru, daňového poradce 11,20 libry a reklamního manažera 11,50 libry „devastovaných hodnot“ na každou libru jejich příjmů.

    Ráj parazitní renty a loupeže


    Graeber srdnatě čelí i oběma klišé, jež lidem bulíkuje „mainstream“. To prvé má „nadbytečnou byrokracii“ za vadu, jíž trpí výlučně veřejný sektor. Profesor dokládá, že vedle jmelí, které si pěstují dnešní privátní korporace, je to učiněný břídil. Záda nehrbí ani před demagogií, ofrňující se nad „plnou zaměstnaností“ za socialismu. Že byla leckdy spíš „umělá“, nepopírá. Neváhá ovšem uznat, že jejím motivem byl pravý opak toho, co vede k dnešní expanzi „bullshit jobs“. Ty totiž nejsou jen nouzovou náhražkou obživy pro lidi, na něž nezbyla užitečná práce. Lidé, odkázaní na tu „bezúčelnou“, přitom ani „nejsou s to přesvědčit sebe sama, že jejich snažení má dobrý důvod“. Pro většinu jejich zaměstnání je navíc „příznačné, že je do nich vestavěn podvod“. Ne snad ze strany těch, kdo je vykonávají a koho to naopak masově psychicky traumatizuje. A komu tak napovídá i vlastní zkušenost, že obřadně kanonizovaný „trh rozhodně není neomylným arbitrem hodnot“. Ba že „mezi společenskou hodnotu práce a sumou vydělaných peněz panuje nepřímá úměra“. Pupeční šňůra celé „perverze“ vede k samému jádru dnešních poměrů: „Oč víc se ekonomika stává sférou distribuce nakradeného“, tím víc plodí „nadbytečná řídící přediva“, neb „právě to jsou organizační formy, umožňující loupežit nadoraz“.

    Až zhruba do 70. let, všímá si Graeber, měli manažeři v „reálné ekonomice“ blíž k vlastním zaměstnancům, než k bankéřům. Pak ovšem „finanční sektor a třída ředitelů fakticky zfúzovaly“. A kromě astronomických gáží se „odměňují i opcemi na akcie firem“, jimiž „to berou jako průchoďákem“ a „balíkují se úměrně počtu zaměstnanců, které z nich vyhodí na dlažbu“. A spolu se „šéfy hedgeových fondů“ a „horními patry korporátních právníků“ tvoří kastu „sobeckých bastardů, kteří to, že jimi jsou, už ani nezastírají“.

    Graeber je, jak o sobě říká sám, „v zásadě anarchista“. K marasmu „bezúčelné práce“ jej přitáhl hlavně jiný motiv. Copyright na něj má už Marxova „říše svobody“ ve volném čase, umožňující „kultivaci bytostně lidských sil“. Graeber však připomíná i Johna Maynarda Keynese a jeho stať z prahu 30. let, která se tržním fanatikům nehodí do krámu. To „poselství našim vnukům“ je o technologickém pokroku, díky němuž bude už koncem XX. století reálné zkrátit pracovní týden na 15 hodin. „Je-li to skutečně tak, že díky markantním důsledkům celkové produktivity lze minimálně polovinu práce eliminovat“ – píše Graeber – „proč potom práci, která zbyde, nepřerozdělit tak, že bude každý pracovat jen čtyři hodiny denně? Anebo čtyři dny v týdnu a se čtyřměsíční dovolenou?“

    Šance pro průlom emancipace


    Povede robotizace, táže se profesor, k „technofeudalismu“? K tomu, že 50–60 procent populace zůstane bez práce? Anebo k racionálnímu uplatnění uvolněných lidských zdrojů v péči o zanedbané lidské potřeby? Proč by „budoucí roboti neměly být společným majetkem všeho lidstva“? Budou-li „plodem kolektivní mechanické inteligence“ – „podobně jako je výtvorem všech bez výjimky národní kultura“? A proč by se masová robotizace nemohla stát rovnou základem „plně automatizovaného komunismu přepychu, jak o něm hovoří mladí radikálové ve Velké Británii“?

    Profesor bere taranem i vše, co proti radikálnímu zkrácení pracovní doby – i garantovanému příjmu po dobu studijního a rekreačního intermezza - namítají jejich odpůrci. Tvrdí, že většina lidí by „přestala pracovat úplně“ – a „ulice by se zaplnily mizernými básníky, nudnými pouličními mimy a hlasateli ztřeštěných teorií“. Není sice pochyb, kontruje Graeber, že „jistá část svobodné společnosti by se své životy strávila nápady, které by ostatní považovali za praštěné“. Jen „těžko si však lze představit, že by šlo o víc než 10 až 20 procent“. Už teď má však „v bohatých zemích za nesmyslné své zaměstnání 37 až 40 procent pracujících“. A „bezúčelná je zhruba celá polovina jejich ekonomiky“ (navíc „nijak atraktivně bezúčelná“). Takže „pokud necháme na každém, aby se rozhodl sám, jak lidstvu prospět co možná nejlépe, aniž ho v tom bude cokoli omezovat, jak by to mohlo vést k ještě méně efektivní distribuci práce, než jakou tu už máme?“

    Tolik svobody pro ty, z nichž dolují miliardy parazitní renty, je však pro „sobecké bastardy“ hotovou svatokrádeží. Práci „od vidím do nevidím“ mají i za optimální prostředek, jak nutit podzámčí „držet ústa a krok“. Důvody k „revoltě tříd“, po nichž se žádá ohnutý hřbet, to násobí. Kdo jiný jim je má vysvětlit, než právě levicové strany? táže se profesor London School of Economics Je to na nich. Zůstanou zajatcem „tradeunionismu“, řečeno už slovníkem vzrušených debat z přelomu 19. a 20. století? Tahanic o trochu větší koláče, parketě odborů se členy všech světových názorů? Nebo se chopí i marasmu „bezúčelné práce“? David Graeber ho zmapoval brilantně.


    - - -

    0 0

    Analytik Jan Schneider
    Jan Schneider
    14. 11. 2018  ParlamentrníListy
    Poté, co reportéři webu SeznamZpravy.cz Sabina Slonková a Jiří Kubík zveřejnili reportáž, ve které s nimi ve dveřích bytu hovořil zjevně vyděšený syn premiéra Andreje Babiše, se mezi některými novináři začala událost srovnávat s únosem syna slovenského prezidenta Michala Kováče v divokých devadesátých letech. Bezpečnostní expert Jan Schneider ale celou kauzu vidí výrazně jinak a svůj text nazval „Spíše Sarajevo, než Kováč, aneb politické ejaculatio praecox“ Sarajevo je kauza z roku 1997, kdy Jan Ruml s Ivanem Pilipem počkali, až premiér Václav Klaus odletí do Bosny, a pak jej vyzvali k odstoupení. Babiš byl ve chvíli zveřejnění článku v letadle z Francie do Itálie.


    Reportérka a reportér z portálu Seznam.cz, jejichž osobnosti a renomé necháme v tuto chvíli stranou a budeme je pokládat za standardní, vyhledali ve Švýcarsku žijícího švýcarského občana Andreje Babiše, syna českého premiéra téhož jména. Bez jeho vědomí si nahráli rozhovor s ním, který se odehrál z domovní chodby do otevřených dveří bytu, z nichž ale Babiš jr. do společných prostor nevyšel. Potom však reportérům odpověděl prostřednictvím e-mailů na některé otázky.

    Zájmem reportérů bylo dozvědět se něco více o e-mailu, který před rokem (!) poslal Babiš jr. na Kriminalistický ústav Praha. Psal v něm, že ho někdo „drží na Ukrajině proti jeho vůli a chce po něm, aby dělal věci, které dělat nechce“. Policie se následně informací o údajném únosu Babiše jr. zabývala a od právníků premiéra (Babiše sen.) dostala foto Babiše jr. z Bratislavy, kde byl vyfocen spolu s jeho matkou (první premiérovou ženou) a s tiskovinou aktuálního data. Babiš jr. byl tedy s matkou v Bratislavě, a nikoliv unesen na Ukrajinu, pročež tedy policie celý případ odložila.

    V tajně zaznamenaném rozhovoru, který byl zveřejněn, Babiš jr. mluvil ale najednou o tom, že ho na Krym dovezl z Moskvy Petr Protopopov, že se pak ocitl v Bratislavě, odkud autobusem odjel do Švýcarska, a že by v kauze Čapí hnízdo nechtěl být vyšetřován, přestože v té věci nějaké dokumenty podepisoval, ale neví jaké.

    Babiš jr. je delší dobu v péči psychiatrů, což by mohlo být překážkou v jeho výslechu trestněprávními orgány, nicméně údajně v nedávné době ještě vlastnil pilotní průkaz. Nyní ve Švýcarsku již nedostává injekce, bere prášky a „je mu fajn“.

    Na základě tohoto videomateriálu, doplněného o obsah e-mailových odpovědí Babiše jr. a okořeněného šťavnatou interpretací autorů reportáže, se strhla vlna politických reakcí. To by se ještě dalo chápat, protože opozice cítí krev. Nicméně rozumu odporující je skutečnost, že Poslanecká sněmovna chce hlasovat o důvěře vládě v okamžiku, kdy není absolutně nic vyšetřeno, pouze na základě mediálního ataku na premiéra, který byl v té době mimo území republiky.

    CELÁ REPORTÁŽ KE ZHLÉDNUTÍ ZDE.

    Celou situaci chce někdo – zřejmě horlivý student dezinformačních technik – opentlit pojmy, které mají negativní konotaci, takže by celé aféře předaly svůj nevábný odér, aniž by věcně jakkoliv souvisely. Proto zcela nesmyslně přirovnává tuto událost nejasných kontur ke skutečné aféře s únosem syna slovenského prezidenta Michala Kováče v roce 1995, který provedla zdivočelá Slovenská informačná služba (SIS). Některými rysy, zejména zbabělým atakem na momentálně nepřítomného premiéra, tato událost však připomíná spíše tzv. Sarajevský atentát z roku 1997.

    Nutně vyvstává otázka – na základě čeho se chtějí zpovykaní poslanci orientovat, má-li tato vláda dostat důvěru, či nikoliv? V ruce nemají vůbec nic než pouze investigativně se tvářící bulvární reportáž, v níž i sami autoři v rámci své interpretace příběhu připouštějí, že o tom všem nemusel premiér vědět! Neměli by poslanci, volající v tomto důkazním vakuu po vyslovení nedůvěry celé vládě, dostat – podobně jako Babiš jr. – lepší lékařskou péči, účinnější prášky, aby se mohli cítit fajn, aniž by dělali vnitrostátní škody a mezinárodní skandál?

    Nevyvstává však pouze jedna otázka, je jich více, a nepochybně budou přibývat další. A to je dobře, protože neklamnou známkou dezinformačních (hybridních) kampaní je právě absence otázek a současný nadbytek „bezpochybných“ tvrzení.

    Například postrádáme časový snímek pohybu Babiše jr. od loňského roku až dodnes. Možná že by se tím leccos vysvětlilo, podobně jako v britské fantasy story o Skripalových a „novičoku“ – když americký analytik dal dohromady časový sled událostí a zjistil, že ty události se prostě nemohly stát tak, jak Britové tvrdili, rozpadla se celá famózní story na prach a od té doby už po ní pes neštěkl.

    Podivné je totiž vzhledem k oficiální neprostupnosti ukrajinsko-ruských hranic, že Babiš jr. píše, že je zadržován na Ukrajině, ale pak říká, že je v Moskvě a na Krymu. Nadto by se jeho průvodci, Rusovi Protopopovovi, pobyt na Ukrajině s uneseným Čecho-Švýcarem asi moc nevydařil (pokud se ovšem nehrála úplně, ale zcela jiná hra).

    Podivné je i časování kauzy – rok po inkriminovaném e-mailu, několik dní před výročím, kdy se někteří aktivisté budou snažit dostat davy do ulic a rozvášnit je protivládně. Modus operandi barevných revolucí.

    Podivné je, že reportéři Babiše jr. označují za „hlavního svědka“ v kauze Čapí hnízdo a umně vyvozují, že jeho „zmizením“ chtěl premiér zablokovat celé vyšetřování. Věc nemá jeden, ale dva háčky. Ve stejném právním postavení k celé kauze, jako je Babiš jr., jsou totiž také premiérova dcera a premiérův švagr (tehdy to byl bratr premiérovy družky). Pointa je v tom, že klíčovým bodem v kauze údajného dotačního podvodu a.s. Čapí hnízdo je spor, zda tato firma byla malá či střední, která by na dotaci měla právo. Určujícím prvkem nejsou podle judikatury Soudního dvora EU jen formální dokumenty, ale i neformální vztahy mezi statutáři firem (v tomto případě Čapího hnízda a Agrofertu). Ty však mohou být doloženy pouze výpověďmi a pak – po individuálním posouzení – mohou být považovány za skrytou formu „ovládání“, což by bylo překážkou pro přiznání dotace.



    V současné době, po mnoha uskutečněných kontrolách Čapího hnízda v minulosti a po Babišově vstupu do politiky, se tento zcela tuctový případ stal pákou, jejíž pomocí chtějí poražení ve volbách Babiše svrhnout. Hájí se přitom krásnými slovy, ale jsou profláknutí tak, že jim nikdo nevěřil už před volbami, proto prohráli a neumějí to unést (a jejich sponzoři jsou s jejich neúspěchem hrubě nespokojeni, ale oni nic jiného než se motat v politice neumějí, proto tolik nervozity). Nicméně důkazní situace v kauze Čapí hnízdo je ... .... ....  (celý text najdete ZDE)

    Na Parlamentních listech psali na související téma:

    0 0

    Docent Radim Valenčík
    Radim Valenčík
    14. 11. 2018 blog autora

    Jak daleko je ze Sarajeva do Palerma? 21 let
    Přesněji 21 let a 15 dní.
    Jako přes kopírák.
    Pro nepamětníky:

    https://ct24.ceskatelevize.cz/archiv/1432352-tzv-sarajevsky-atentat-odstartoval-zatim-nejvetsi-politickou-krizi-v-cr

    Je dobré mít historickou paměť a pamatovat si, jak to tehdy dopadlo.

    Uvidíme, jak to dopadne v ANO, kde se nyní bude rozhodovat.

    Načasováno listopadově a dukovansky.

    Takový malý test odolnosti české kotliny vůči manipulaci.

    A jak tak koukám, v ODS Sarajevo II už prošlo. Tím hůř pro tuto stranu.

    Pro mě je důležité toto:

    Policie České republiky – KŘP hlavního města Prahy

    Tiskové prohlášení
    Stanovisko pražské policie k aktuálním informacím v médiích

    V tuto chvíli můžeme potvrdit, že vyšetřovatel v rámci probíhajících úkonů trestního řízení v kauze Čapí hnízdo přibral již před několika měsíci soudního znalce, který by měl zhodnotit psychický stav jednoho z obviněných. Tento úkon je s ohledem na aktuální místo pobytu obviněného komplikovaný. Policie ČR nemůže provádět úkony trestního řízení na území cizího státu a v dané věci se švýcarskými kolegy prostřednictvím Interpolu intenzivně komunikovala a komunikuje. Policie ČR ve shora uvedené kauze v současné době po nikom z obviněných nepátrá. Dosud zjištěné informace, nejen k pobytu jednoho z obviněných, jsou pro Policii ČR dostatečné k dalším úkonům cestou mezinárodní právní pomoci.
    Informacemi uvedenými ve včerejším dílu pořadu Zvláštní vyšetřování v TV Seznam se pražská policie důkladně zabývá a vyhodnocuje jejich relevantnost. Kontaktovat v této souvislosti proto bude samozřejmě i autory reportáže.
    K celé záležitosti údajného únosu Andreje Babiše ml. je na místě uvést, že policie přijatý podnět tehdy prověřovala, kdy dospěla k závěru, že se v dané věci o podezření z trestného činu nejedná.
    Žádné další informace k jednotlivým úkonům trestního řízení nelze v tuto chvíli poskytnout, jelikož právo na poskytování informací v dané kauze má od počátku vyhrazeno Městské státní zastupitelství v Praze.
     mjr. Mgr. Andrea Zoulová
    Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy13. listopadu 2018

    https://www.policie.cz/clanek/tiskove-prohlaseni-578213.aspx?fbclid=IwAR0IiqzNQcoqTFGfug_UmLPrE23ASwXSNKQqcRNy1Kv3LAtTV2Q0Ku_MQVg

    0 0

    Zdeněk Jemelík
    Zdeněk Jemelík
    14. 11. 2018  (Napsáno pro Security Magazin, zaparkováno 13.11.2018 na mém bloggu a na www.chamurappi.eu)
    V posledních týdnech Andrej Babiš vychutnával plnými doušky svůj politický úspěch. Přecházel z jedné diplomatické akce na druhou, a když už byl ve vlasti, bylo jej vidět na nejrůznějších veřejných shromážděních. Ustalo otravné připomínání jeho postavení obviněného. Působilo to dojmem, že se na jeho stíhání snad zapomnělo.
    Ale ukázalo se, že jeho protivníci neusnuli a nehodlají se vzdát naděje, že jej dostanou aspoň před soud, ne-li přímo „do tepláků“, a v každém případě z politiky. Pokud mu nedokáží konkurovat v politickém boji, musí to jít jinak. Vůle voličů je nezajímá: výsledky voleb chtějí zvrátit. Útočí ze zálohy prostřednictvím nastrčených figur: jen policisty a státní zástupce pro tuto chvíli nahradili novináři.

    Svědčí o tom sled mediálních událostí z posledních dnů. Ticho kolem kauzy Čapí hnízdo nejdříve přerušil článek Ondřeje Goliše na serveru iRozhlas.cz, který jsem komentoval článkem „Konečně jsme se dočkali“, a v poněkud jiném duchu prakticky současně Marek Přibil na Ppmagazinu. Pro obě vystoupení je příznačné, že pracují s informacemi, ke kterým by autoři neměli mít přístup: Ondřej Goliš s neveřejnými poznatky z trestního spisu, Marek Přibil s výroky neanonymních policejních důstojníků, usvědčujících z účelového vyvolání trestního řízení proti Andreji Babišovi bývalého ministra vnitra Milana Chovance. Vsadil bych se, že Ondřeje Goliše se nebude nikdo ptát, kdo mu otevřel přístup k trestnímu spisu a ani policisté nebudou mít potíže, protože vše, co škodí Andreji Babišovi, příslušní odpovědní činitelé považují ne-li za neškodné žertování, tak jistě za záslužnou činnost.

    Skutečným úderem na plexus solaris ale byla až reportáž Sabiny Slonkové a Jiřího Kubíka, odvysílaná 12. listopadu 2018 na TV Seznam Zprávy. Investigativci se v ní pochlubili neobvyklým „úlovkem“ : podařilo se jim vypátrat místo pobytu Andreje Babiše ml., kterého za účelem výslechu ke kauze Čapí hnízdo prý již dva roky hledá policie. A nejen to: díky jeho překvapivé vstřícnosti se jim podařilo natočit s ním rozhovor a následně navázat i e-mailovou komunikaci. Jako příspěvek k vylepšení důkazní situace v kauze Čapí hnízdo jejich akce mnoho nepřinesla, ale jistě je pro Andreje Babiše velmi nepříjemná, neboť nešetrně zasáhla do citlivé oblasti jeho soukromí: jako otec nesl nelibě zveřejnění informace o synových zdravotních potížích.

    Jako odezva reportáže zaznívají nejrůznější názory včetně hrozeb vyvoláním pádu vlády. Nevšiml jsem si ale, že by se někdo pídil po zdroji financování putování novinářů po stopách Andreje Babiše juniora. Jistě to byla velmi nákladná akce. Přirozeně nepadla ani otázka přiměřenosti vynaložených nákladů dosaženým výsledkům.

    Ve vztahu ke kauze Čapí hnízdo jsou výsledky skutečně hubené a je na místě otázka, zda vůbec ospravedlňují neomalený průnik do soukromí rodiny Babišových. Andrej Babiš ml. nebyl na setkání s novináři připraven, proto jeho výstup byl spontánní a lze mu důvěřovat. Je zřejmé, že jde o narušenou osobnost, jejíž svědectví by nebylo oporou dokazování ať již ve prospěch nebo v neprospěch obviněných. Vyšetřovatel jej může s klidem jako možného svědka odepsat. Ke všemu je švýcarský občan, takže nepřijede-li dobrovolně do ČR, naše orgány mohou pouze žádat o jeho výslech švýcarskou policií. Je ale málo pravděpodobné, že jeho zdravotní stav výslech umožní. Obviňovat kohokoli z maření vyšetřování je přehnané, pokud uvážíme, že hlavní překážkou je zdravotní stav svědka. Nabízí se pouze otázka, jakou váhu mají právní úkony, které případně činil jako spolumajitel společnosti Čapí hnízdo.

    Významná je jeho výpověď o způsobu, jakým se dostal na Krym a pak dále. Popis jednání psychiatričky Dity Protopopové s ním nebezpečně připomíná vydírání: dostal na vybranou, zda chce být zavřen v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech, nebo raději odjet „na prázdniny“ s jejím manželem Petrem Protopopovem. Jeho péče o svěřence při putování po světě pak nebezpečně připomíná omezování osobní svobody. V neprospěch pečovatele hovoří skutečnost, že Andrej Babiš ml. se jej bojí a nakonec mu utekl do Švýcarska. Také jeho pokus o navázání spojení s PČR svědčí o tom, že se „na prázdninách“ necítil svobodně. Z mediálních zpráv, které odezněly během 13. listopadu vyplývá, že policie tuto část osudu Andreje Babiše ml. prověřovala a nedospěla k názoru, že by došlo k trestnému činu. Bude zajímavé sledovat, jak se nyní vypořádá s informacemi z reportáže.

    Bude jistě na místě, aby policie prověřila, zda Protopopovi jednali z vlastní vůle nebo na pokyn Andreje Babiše. Jeho syn se v reportáži vyjádřil, že si myslí, že jeho převoz na Krym nebyl výsledkem otcova rozhodnutí.

    Ať vyšetřování domnělého nebo skutečného únosu Andreje Babiše ml. dopadne jakkoli, je to samostatný bulvární příběh s nádechem laciné senzace, který zřejmě výsledek trestního stíhání kvůli dotačnímu podvodu a poškozování finančních zájmů Evropské unie nijak neovlivní.

    Jako celek všechny zmíněné mediální události plní pouze úlohu nástroje, který má zvrátit výsledek voleb, aniž by při tom došlo k posunu ve vývoji trestního stíhání Andreje Babiše a jeho spoluobviněných. Přesto způsobily přímo pozdvižení mezi politickými pidižvíky, kteří se už už vidí v křesle předsedy vlády, uvolněném případným pádem Andreje Babiše, po němž by se mezi sebou poprali jako trhovci. Protože žijeme v roce 100. výročí vzniku republiky, měli by se rozpomenout na Masarykovu zásadu „rozčilení není program“. Když je omrzelo předhazovat Andreji Babišovi jeho trestní stíhání, pojali jako nový popud k hysterickému rozčilování skutečnost, že předseda vlády má nemocného syna, který si ve Švýcarsku užívá klidný život pod ochranou matky. To ale není důvod k resignaci. Protibabišovská fronta by za těchto okolností ráda dosáhla vyslovení nedůvěry vládě. To se jí ale může podařit pouze v případě, že se k opozici přidá vnitřně rozháraná sociální demokracie. Nebýt nebezpečí pádu vlády, mohli bychom celé toto mediální skotačení odbýt slovy „mnoho povyku pro nic“.


    Převzato ze Security Magazinu se souhlasem autora i vydavatele.






    0 0

    Eric Best
    Eric Best
    14. 11. 2018  EB
    Podle švýcarského práva je protizákonné nahrát soukromou konverzaci, pokud s tím všichni účastníci nesouhlasí. Na základě článku 179 švýcarského trestního zákoníku (k dispozici je neoficiální verze v angličtině nebo oficiální verze v němčiněfrancouzštině a italštině) pachateli hrozí až jeden rok odnětí svobody nebo pokuta. 

    Trestem za neoprávněné vniknutí jsou podle článku 186 až tři roky ve vězení nebo pokuta. Jestli se za neoprávněné vniknutí dá označit vstup pod falešnou záminkou s úmyslem dopustit se protiprávního jednání (nahrávání soukromé konverzace bez souhlasu všech zúčastněných) je věcí státních zástupců a soudů. Zveřejnění protizákonně získaných informací je trestným činem podle článku 322 s až tříletým trestem odnětí svobody nebo pokutou. Je otázkou pro veřejnou debatu a rozhodnutí v rámci vládní koalice, je-li takové potenciálně protizákonné jednání novinářů „odporné a hnusné“, nebo zda může veřejný zájem novinářů a společnosti v jedné zemi vyvážit porušení zákona v jiné zemi.

    - - -

    0 0
  • 11/14/18--09:47: Mlýnek na koření
  • ThDr. Václav Umlauf
    Václav Umlauf
    14. 11. 2018   E-republika
    Čas v pseudo-megakvelbu řízeném logikou jednoho procenta není vhodným místem k nákupu spotřebního zboží. Jedno procento pro nás stvořilo svět, ve kterém produkujeme šmejdy, nakupujeme šmejdy, jsme považováni za šmejdy a také se máme chovat jako šmejdi.


    Ve světě se dějí velké věci a události, jako neexistující únos jednoho bláznivého kluka na Krym a jeho návrat zpět, jako v Pánu prstenu. A v tomto mediálně ejakulujícím světě plném placených korporátních Onanů se dějí malé události, které mají kosmicky významný charakter. Tedy alespoň pro mne. Včera jsem se snažil koupit mlýnek na koření, který by fungoval. Chodím stejně jako všechny světa znalé cizinky v Liberci do obchodu pro chudé, kde se s železnou ekonomickou pravidelností objevuje prošlé zboží z Německa a jistě i z celého světa. Tím pádem tam najdu koření, bez kterého má existence nemá šmrnc. Toto koření je třeba pomlít do jídla, které osobně považuji za poživatelné, protože jsem jeho producentem a mám na konzumaci svého produktu příslušná autorská práva. Minulý mlýnek mlel z prvního a bohužel i z posledního asi jeden měsíc. Při mé frekvenci používání tohoto jsoucna to znamená, že fungoval jen několik pracovních minut. Užitná hodnota toho produktu odpovídala míře mé neoliberální chamtivosti. Nechal jsem se zlákat stokorunovou cenou šmejdu, který měl drtící válce z umělé hmoty. Občas propadnu iluzi zvané “výhodná koupě”. Pak se dostanu pod vliv nikoliv kapitalistického trhu, ale neoliberálních trháků. Tyto ekonomické chiméry nekupujete v obchodě, ale v globálně řízeném supermarketu.

    Přesmyčka obchodu a supermarketu skrývá a odhaluje zajímavý problém. Ochotná prodavačka v tomto globálním anti-kvelbu mi pohotově ukázala asi deset dalších šmejdů zvaných „mlýnek na koření“. Jejich cena se pohybovala od stovky po čtyřnásobek. Vysvětlil jsem jí, že všechny mají stejné vnitřnosti dělané z identického plastu. To uznala, protože od pohledu bylo jasné, že to tak jest. Pak se pokusila o odborný odhad, že ta bílá hmota je ve skutečnosti něco jiného. Z hlediska optické iluze měla jistě pravdu. Ale já jsem potřeboval funkční mlýnek na tvrdé asijské a perské koření, a nikoliv postmoderní způsob, jak se rychle zbavit vlastnoručně vydělané mzdy.

    Po dalším zkoumání viditelných vnitřností všech vystavených mlýnků vyslovila prodavačka odbornou hypotézu, že ten bílý bazmek uvnitř mlýnku může být keramika. To nebylo od věci, ale v normálním kapitalistickém obchodě platí fakta a nikoliv postmoderní a neoliberální iluze, které jsou v supermarketu kolportované dokonce globálně. Načež jsem jí řekl, ať mi to dokáže, protože mé empirické zkušenosti s tímto šmejdem ukazují něco jiného. To dokázat nešlo. Ani po čtení všech nabízených indikátorů na obalu nemohla tato schopná a přátelská prodavačka nic rozumného vyčíst. To ji také dožralo, jako mne, protože byla ze starší generace a měla stavovskou čest slušné socialistické prodavačky. Dnes slovo „socialistická prodavačka“ zní jako nadávka. Ale filosoficky to znamená, že tato paní byla hodná, přátelská a hned pochopila, proč sociálně založená komunita mého typu potřebuje normální, a nikoliv post-kapitalistický mlýnek na koření. Tato sociálně založená paní zcela evidentně patřila k normálním 99 % lidstva, které sdílí společné potřeby, žije ve stejném světě a má stejné hodnoty fedrované stejným minimálním příjmem. A tato nikoliv malá skupina tvoří základní lidské, alias socialistické společenství. Ale bohužel nám nepatří svět, ve kterém žijeme a nakupujeme, protože ten patří zbylému jednomu procentu.

    Po neúspěšném pokusu zjistit složení vnitřností u vystavených mlýnků bylo mně a prodavačce jasné, že situace nazrála k rozhodnému řešení. Čas v pseudo-megakvelbu řízeném logikou jednoho procenta není vhodným místem k nákupu spotřebního zboží. Jedno procento pro nás stvořilo svět, ve kterém produkujeme šmejdy, nakupujeme šmejdy, jsme považováni za šmejdy a také se máme chovat jako šmejdi. Jsme spotřební zboží jednoho procenta vyvolených spotřebitelů a podle toho se máme také chovat. Prodavačka evidentně musela jít zpět k pultu. Ze svého času vykořisťované pracovní jednotky mi dala ekonomicky možné maximum. To jsem ocenil a zatvářil jsem se smutně a povzbudivě. Smutný pesimista jsem pořád a povzbudivý být neumím, protože případný úspěch považuji za výjimku z železného pravidla. Ale zkusil jsem to, protože sociální výkon socialistické prodavačky jsem chtěl ocenit alespoň v oboru transakční psychologie, kterou Eric Berne charakterizuje termínem „pohlazení“. ("pohlazení míchy" - pozn.red.NR - vd)

    Socialistická prodavačka na tuto snahu pozitivně reagovala, protože byla normální člověk z 99 procent zbylého lidstva. V reciprocitě ekonomiky daru jako sociálního závazku (Marcel Mauss) dala do placu svou protihodnotu transakčního pohlazení. Vezmeme-li k úvahu pracovní hypotézu, že všechny nabízené mlýnky na koření jsou ve skutečnosti stejné šmejdy, tak si prý mám na tvrdé koření pořídit normální hmoždíř. Jenže ten ona nemá, protože nevede luxusní a exotické zboží pro jedno procento, jen normální šmejdy pro 99 procent lidstva. To jsem uznal a potvrdil. A k tomuto smutnému závěru jsem sdělil, že mi bohužel chybí dovednosti normálního homo sapiens z doby kamenné, který si podobný artefakt bez problémů vyrobil sám. Načež nebylo o čem mluvit a s pozdravem „čest práci“ jsem opustil obchod.

    Žijeme ve světě simuláker, které se tváří jako užitečné věci, ale ve skutečnosti jsou anti-věci. Pravěký člověk by svůj kamenný buližníkový hmoždíř předal další generaci a tak pět set let by se tato věc používala, v klidu a míru, kmenově, tudíž socialisticky, a dokonce pravěce-komunisticky. Starodávný buližníkový hmoždíř by opěvovaly mýty a báje. Děti by si na něj mohly sáhnout, když byly extrémně hodné a když uplácaly alespoň jednu Věstonickou venuši za týden. I normální kapitalistický mlýnek na koření z epochy 19. století by vydržel jednu generaci. Mezitím bych nemusel psát tento zbytečný fejeton, nemusel bych chodit do debilního pseudo-kvelbu a nemusel bych mít půl dne blbou náladu. Dostal bych slušný mlýnek na koření, to bych namlel a pozval známé na slušné jídlo. Místo toho sedím jako izolované postmoderní individuum za počítačem a vykecávám se ze svého idiotského bolu a žalu reálně neexistující komunitě čtenářů.

    Slovo „ídion“ znamená v řečtině privátní zájem, na rozdíl od slova „koinón“ či dokonce „politikón“. Jedno procento idiotů organizuje planetární prodej šmejdů a zachází s námi jako se šmejdy, které mají určitou dobu životnosti postavenou mimo důchod a mimo další socialistické výdobytky z minulého a již zcela zapomenutého století. Židé říkají, že i prodělek je kšeft, což v tomto případě platí pro obě strany. Prodělal jsem na mlýnku a můj prodělek zaplacený narcistní antisociální přítomností v megakvelbu vydělal jednomu procentu nemalý peníz. Snažil jsem se být sociální a mou snahu opětovala socialistická prodavačka. Ale v anti-tržním prostředí, kde vládne železný zákon znehodnocování čehokoliv a kohokoliv, představovalo naše úsilí být lidmi jen efemérní událost. A přesně v tomto dehumanizovaném stavu máme zůstat. V neoliberálním anti-kapitalismu máme být efemérními šmejdy, které řídí infantilní hnutí, narcistní sklony a davová agresivita. A tomuto stavu ducha se dnes říká „demokracie“.

    Autor pan Václav Umlauf (* 21. února1960, Luhačovice) je český filosof, teolog a publicista, katolickýkněz, člen jezuitského řádu a vysokoškolský pedagog.
    Po studiu na gymnáziu (maturita 1979) pracoval jako horník. Byl aktivním stoupencem hnutí za lidská práva; v březnu 1980 byl zatčen, obviněn z trestných činů pobuřování a poškozování zájmů republiky v cizině a odsouzen na dvacet měsíců, které si odpykal ve věznici na Borech. Po návratu z vězení pracoval v Brně v různých dělnických profesích a byl činný při samizdatové publikaci křesťanských a jiných tiskovin. Za protikomunistickou činnost mu Ministerstvo obrany České republiky udělilo osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunistickému režimu.[1]

    Po listopadu 1989 se zapojil do činnosti Občanského fóra v Brně. V roce 1990 odešel do kněžského semináře v Olomouci, v roce 1991 vstoupil do jezuitského řádu. Studoval teologii a filosofii v Paříži, Londýně a Mnichově, v roce 2000 byl vysvěcen na kněze. Přednášel na Hochschule für Philosophie v Mnichově a na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Od roku 2008 vyučuje jako externista na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 2009 působí na katedře filozofie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogickéTechnické univerzity v Liberci.

    0 0

    Jiří Baťa
    14. 11. 2018
    Protestní akce především proti vysokým cenám pohonných hmot, ale i kvůli dalším kupícím se potížím ochromily více než tři desítky měst po celém Bulharsku, včetně metropole Sofie. Tolik úvodní zpráva z denního tisku (Haló noviny, pondělí 12.11.2018). Není tom jediný případ, kdy se občané některého evropského státu postaví proti nepříznivému stavu a situaci, které významně ovlivňují jejich životní existenci, jako např. ve Španělsku, Itálii, Portugalsku a dalších. Nemyslím, že by důvody byly o mnoho jiné, než které máme i my, občané ČR, přesto u nás podobné aktivity občanů neuvidíme. 



    Pravda, na Václaváku se pod koněm občas sejde pár křiklounů, ale to není vyjádření spontánní nevole občanů se stavem a situací v naší společnosti, ale jen výkřiky několika exhibujících lidí, zpravidla za nějakou bezvýznamnou pitomost.

    Nicméně není pochyb o tom, že bychom neměli důvody vyjít také do ulic nebo na náměstí podobně, jako to dělají v Bulharsku. Rozhodně jako občané nejsme a ani bychom neměli být spokojeni např. s cenou PHM, tedy benzinu , nafty, zdražováním energií, bydlením resp. s cenami bytů, mzdovou politikou, personální politikou na úseku policie, hasičů a bezpečnostních sborů, s vysíláním, či spíše (tragickými) následky vojenských misí cestou NATO v zahraničí, konkrétně v Afghánistánu, s některými vlastnickými vztahy s přírodními zdroji, stavem vody, vodních zdrojů a celou řadu dalších důvodů.

    Je také evidentní, že občané jsou s mnohým tu méně, tu více, ale často i s některými zásadními problémy a nedostatky do značné míry nespokojeni, přesto se nenajde síla, která by vyvolala potřebu sjednotit občany a projevit veřejný nesouhlas a nespokojenost se stavem některých věcí. Zde se nabízí primární či zásadní otázka, proč napříč občanskou společností nejsme schopni se sjednotit, vyvolat aktivitu mezi občany do té míry, že budou ochotni, či ještě lépe odhodlání svou nespokojenost veřejně projevit na demonstracích, manifestacích, případně, budou-li k tomu důvody i stávkách. Nelze říct, že by nebyli mezi námi aktivní lidé, kteří v souladu z Listinou lidských práv iniciují různé veřejné aktivity, bohužel vždy se žalostným výsledkem. Občané nejsou ochotni práva, za které jiní položili své životy, oprávněně a legálně využít. Zda je to pohodlnost, nezájem nebo pocit beznaděje a marnosti, je otázka. Myslím, že od každého něco. Lze to sice, při dobré vůli, do jisté míry chápat, ale pak je pokrytecké naříkat „nad rozlitým mlékem“ alias problémy a nedostatky, když bylo známo, že se ucho může utrhnout, aby se také utrhlo.

    Na otázku v nadpisu článku, zda chceme či nechceme svou osobní aktivitou vyjádřit jistou společenskou nespokojenost nebo nějaký nesouhlas podobně jako lidé v Bulharsku si můžeme odpovědět: chceme, ale kdyby to tak někdo udělal za nás! Možná se v tomto názoru mýlím, ale všechno nasvědčuje tomu, že zatím není nic, co by nás občany „vytočilo“ a přimělo k jednání natolik, že se vzepřeme všem neochotám a do ulic přece jen jako uvědomělí občané vyjdeme. Bulhaři vyjít do ulic mohou, protože chtějí, my chceme, ale na rozdíl od nich pro svou neomluvitelnou, nebetyčnou pochybovačnost a pohodlnost nemůžeme! Nebo snad nechceme? Konstatuji to dost nerad, ale jsme prostě národ srabů.

    0 0

    Vladimíra Vítová 
    14. 11. 2018
    Proč jde našim tzv. demokratickým stranám o to svrhnout vládu A. Babiše pomocí pouličních demonstrací, které jsou profesionálně organizovány a řízeny? Proč probíhá pokus o destabilizaci naší země?
    1. Andrej Babiš veřejně sdělil, že vláda nepodepíše Globální pakt o migraci. V této souvislosti připomínám, že podle studie, kterou si EU nechala vypracovat již v roce 2009, prý ČR může pojmout až 58 milionů migrantů.


    2. V PS PČR proběhlo minulý týden veřejné slyšení petičního výboru za přítomnosti stovek lidí z celé ČR a byly předány dvě petice proti přijetí Istanbulské úmluvy s celkovým počtem přes 27 000 podpisů. Amnesty International, Ženská lobby a jejich představitelky, které naopak přijetí Istanbulské úmluvy prosazují, byly argumentačně v těžké defenzivně a zároveň byly mnohými přítomnými právníky a odborníky usvědčeny ze lží. Bylo zřejmé, že lidu se podaří ovlivnit pravdivými argumenty rozhodnutí sněmovny v tom smyslu, aby Istanbulskou úmluvu neratifikovala. Co se ale stane, když náhle padne vláda?

    3. Cílem protivlasteneckých politiků tzv. demobloku je vynucená změna vlády a následný souhlas s instalací U.S. jaderných raket středního doletu na území ČR.

    4. Dalším důvodem pro zničení A. Babiše je výstavba nového energobloku jaderné elektrárny Dukovany. A. Babiš totiž odmítl nabídku firmy Westinghaus na výstavbu, protože preferuje prodloužení životnosti elektrárny. Je také známo, že pokud by pro nás stavěla jadernou elektrárnu Američané, pak by její obsluha byla ve skutečnosti pouze v amerických rukou, nikoliv v našich – proto ten obrovský zájem.

    5. Snahu o státní převrat podporují síly propojené mocensky a finančně s EU a sudetoněmeckým landsmanschaftem. V čele snahy o pád vlády stojí Petr Fiala, který patřil v 90. letech k ostře konzervativním katolickým kruhům, které jsou skeptické k naší státnosti a podporují ideu "Panevropy", která vychází z Richarda Coudenhove-Kalergiho. Tyto kruhy zvaly do naší republiky Bernda Posselta, Otto Habsburka a jiné osoby. Naposledy letos ke 100. výročí naší republiky, kdy měl přednášku na Masarykově univerzitě (kde byl P. Fiala rektorem) Karel Habsbursko-Lotrinský. Přednášel na zajímavé téma „The Final of the Centennial: 1918-2018, From the multinational Habsburg Monarchy to modern Central Europe as a region with common cultural identity and economic collaboration in the European“ (Závěr stého výročí: 1918-2018, od nadnárodní habsburské monarchie po moderní střední Evropu, jako regionu se společnou kulturní identitou a hospodářsky spolupracující v Evropské unii). Kdyby dnes existovala rakouská monarchie, byl by českým panovníkem. A připomeňme, že Karel Habsburský je zakladatelem a předsedou „Panevropského spolku Alpen-Adria“. Pozadí podpory těchto kruhů a jejich českých lokajů zemím střední Evropy – a tedy i ČR - je více než zřejmé.

    Vladimíra Vítová je předsedkyně ANS

    0 0


    14. 11. 2018      russian
    Poradce francouzského prezidenta Emmanuela Macrona řekl, že Elysejský palác je připraven akreditovat RT France a Sputnik. Informuje o tom Le Figaro. Poznamenal, že RT France a Sputnik již byly akreditovány Nejvyšší radou pro audiovizuální média Francie (CSA) a byla jim přidělena vlna vysílání. "Mám na mysli následující skutečnost: jakmile jsou akreditováni CSA, jakmile jim byla přiřazena vlna vysílání, jaký je v tom rozdíl, zda jim udělíme akreditaci nebo ne?", uvedl.


    V souvislosti s tímto se vyjádřil pro zrušení stávajícího zákazu, který byl namířen proti práci novinářů obou médií.

    "Takže se přikláním k tomu, aby byl tento zákaz zrušen. V podstatě obě média prvně obdržela akreditaci 11. listopadu", konstatoval úředník a dodal, že francouzská strana bude sledovat RT France a Sputnik.

    Předtím ministr zahraničí Ruska Sergej Lavrov poukázal na "obvinění" vůči RT ve Francii.

    30. května nebyl novinář RT France puštěn do Elysejského paláce na příkaz prezidentské administrativ.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Lubomír Man
    14. 11. 2018
    Když na obrazovce ČT vidím, jak se na ní, jak na pražském orloji, střídají skupiny nejvyšších pravicových politických špiček s obličeji co nejzachmuřenějšími, které mají národu vsugerovat, že se děje cosi strašného, čemu se ovšem oni rozhodli co nejrozhodněji postavit, a nikoli pro sebe, ale pro ubohý lid jim svěřený zachránit to, co se v tomto nejkritičtějším momentu ohrožení samé podstaty republiky pro tento lid ještě zachránit dá, ptám se sám sebe, co je tohle zase za lotrovinu? 



    Protože šmíráctví kouká ze všech těch vystoupení jak sláma z bot sedláka, je to vše tak uboze hrané, násilné a neupřímné, až vám to téměř žene horkost do tváří. Jsou to špatní politici a ještě horší herci, hrající (jak oni to asi vidí), svůj historický part tak mizerně, že by je Hamlet hnal z Elsinoru tak, jak je ještě nikdo ještě nikdy nehnal. A když navíc v těch trapně účinkujících rozpoznáváte tváře Kalouska, Fialy, Farného, Bartoška, Bartoše, Bělobrádka a vůbec celé té naší politické spodiny, která se u nás po sametu prodrala k moci a teď se neštítí hrát roli jakéhosi svědomí národa, napadne vás, že tady se zřejmě hraje o hodně. A nejspíš o to zbavit tuhle republiku i posledního zdání svobody a demokracie, vyčistit jednotnou politiků pražské kavárny od všech nepříjemných kritiků, zbavit prezidenta moci a udělat v zemi konečně ideologický pořádek. Zkrátka spáchat majdan v českém vydání.

    Že se k dosažení tohoto cíle využilo poruchy osobnosti syna předsedy vlády (jde o poruchou zvanou ZPO ze skupiny duševních poruch F.60.7, charakterizovanou tím, že nemocný bezmyšlenkovitě opakuje to, co se mu povídá), dokresluje morální úroveň všech, kteří se právě probíhajícího pokusu o změnu politických poměrů v naší zemi účastní. Včetně tzv. investigativní novinářky Slonkové, která povídala, a nemocný syn předsedy vlády její slova bezmocně opakoval.

    0 0

    Zdeněk Hrabica
    14. 11. 2018
    „Nechcete přispět na nemocné děti?“ – s takovou otázkou se na kupující obracejí pokladní superprodejen Lidl, denně mám plnou poštovní schránku složenek k odeslání finančního obnosu na – v dannou chvíli 22 charitativním organizacím, existujícím v České republice. „Nechcete přispět na nemocné děti – já sám rozšiřuji - i na nemocné poslance a senátory?“ Z rozhlasu i televize mi vypadávají jako kostlivci ze skříně podobná doporučení.


    Jako kluci školou povinní jsme se v naši třídě Komenského školy dělili o svačinu, bohatší s chudšími, štědří s lakotnými. Kluk řezníka Jarda Mašek z ulice U slunce, který to měl do školy coby dup s klukem ze samoty Honzou Popelkou, který chodil do školy dvanáct kilometrů denně.

    Prý jsou dneska u nás miliardáři, kteří si nevědí rady, co udělat s pytlem peněz a se svým bohatstvím. Máme dneska méně mecenášů - než bývalo včera.

    Což takhle všechny, co na to mají, obléct do bílých trikotů, jaké mají na sobě všechny pokladní před Vánoci v Lidlu a namalovat také jim na záda Havlovo srdce a nápis:

    „Chceme a přispíváme na nemocné děti!“

    „Jsme připraveni přispět na nemocné poslance a senátory!“

    Jimž na život nestačí jejich dosavadní gáže!

    A nejde ani zdaleka jenom o ně!

    0 0


    14. 11. 2018     www.mk.ru/politics/2018 a interfax
    Toto prohlášení učinil šéf Pentagonu James Mattis během setkání s polským ministrem obrany Mariuszem Blaszczakem. Podle jeho vyjádření bude Washington pokračovat v úzké spolupráci s Varšavou a bude podporovat její úsilí při kladení odporu Moskvě.


    Ministr obrany USA James Mattis se setkal se svým polským protějškem Mariuszem Blaszczakem v Pentagonu a potvrdil zachování těsných bilaterálních vztahů ve vojenské oblasti, uvedla tisková služba Ministerstva obrany USA.

    Šéf Pentagonu "potvrdil závazky v oblasti společných aktivit v rámci Severoatlantické aliance v boji proti Rusku". Mattis vyjádřil polským úřadům vděčnost za to, že Varšava hraje roli důležitého centra úsilí, které Washington vynakládá při zadržování ve střední Evropě, a za rozmístění amerických vojsk o počtu až 4500 osob na rotačním základě".

    Připomeňme, že před týdnem šéf jednotného výboru náčelníků štábů Ozbrojených sil USA generál Dunford prohlásil, že Rusko nebude v letech 2025-2035 představovat stejnou hrozbu jako Čína, neboť nebude schopno udržovat svůj potenciál na současné úrovni.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Pavel Letko 
    15.11.2018 E-republika
    Babiš možná skončí ve vězení za porušení zákona. Novinářská banda počínajíc Slonkovou však přestala být lidmi a klesla na animální úroveň. Vysmívat se postiženým, jako to udělala Slonková s Kubíkem, to je normální svinstvo.


    Těžko říci, zda Babiš využil porevoluční situace, či ji zneužil. Těžko říci, zda se pohyboval na hraně zákonů či za ní. Lehko však říci, že novináři Slonková s Kubíkem se zachovali jako mediální hyeny. Lhostejno, že je v tom podporuje 92 či kolik poslanců slavného českého parlamentu a mediální fronta Bakalova impéria. Bělobrádek, Bartoš, Fiala a Okamura se nestydí, ale naopak, ještě se u té své prasárny fotí! Budou totiž svolávat mimořádné zasedání našeho spolku čuníků rochnících se v cizím neštěstí, pasoucích se na nemocných a těch psychicky zvlášť.

    Nikoliv, Babiš mladší není první, to víme. Naši čuníci, naše prasata se válejí ve stoce bulváru od veřejnoprávní televize po Aha, Blesky a další stoku nelidskosti. Hlavně, že mají v korytech dostatek pomejí, to se hned radostně, nadšeně a s vervou válejí v bahně všelikého svinstva. Krmiči těchto prasat zůstávají ovšem mimo prasečák, schovávají se za různá vyfabulovaná povolání, mylně se totiž domnívají, že mohou nechutný odér, který je všude doprovází, nějak zamaskovat. Jenže to nejde, ať už si navléknou zbrusu nový oblek, vymění milenku, koupí fáro, zajdou na ples v opeře či navléknou červené ponožky, jejich neoliberální život je na ně přilepen jak hovno na košili.

    Babiš možná skončí ve vězení za porušení zákona. Novinářská banda počínajíc Slonkovou však přestala být lidmi a klesla na animální úroveň. Vysmívat se postiženým, jako to udělala Slonková s Kubíkem, to je normální svinstvo. Člověk by na slušné jednání matky Babiše mladšího, a koneckonců i jeho samého, jednal slušně, a ne jako to hovado. Že s mediálními a politickými hyenami souzní velká část společnosti, to na věci nic nemění. Revoluce nám nepomůže, prase zůstane prasetem, ať kolem zuří kapitalismus, socialismus či jiný takový vypečený -ismus. Snad každodenní práce jednou nějak způsobí, že se z lidí stanou opět lidé. Snad.

    Článek komentuje toto video z “rozhovoru” s panem Babišem ml.



    Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 300 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

    Související články:

    0 0
  • 11/15/18--00:08: Article 0
  • Zajoch
    15. 11. 2018 Outsidermedia
    Proč celá vrstva mediální třídy považuje za nutné pravidelně kritizovat ruské občany za odvahu  * * *  Jaký je důvod shovívavosti západních pánů k Porošenkovi





    Rusko se již nestydí: lepší lidi postihla tragédie

    Viktor Marachovskij
    3. listopadu 2018

    Nejprve citát: „U nás existuje taková skupina lidí, kteří i ve spaní vidí válku. … Odkazujíce se na minulou válku, jako kdyby hrozili protivníkovi. ‘Můžeme zopakovat!’ znamená, že jsou ochotni znovu ztratit přibližně 30 milionů lidí, kteří jsou ochotni zopakovat´ – tupí lumpové, hodní pohrdání. … Hanba.“

    Autor citátu je intelektuální televizní moderátor V. Pozner. Na čímsi autu v Moskvě uviděl zmíněnou žertovnou varovnou nálepku a na svém instagramu o tom emotivně napsal (je tam ještě hodně všelijakých dehonestací občanů, kteří věří, že Rusko může opět zvítězit ve válce). Poznera operativně citovala media milující svobodu. Lidé stejného smýšlení z celé planety mu dali 20 tisíc lajků.

    Vysvětlovat Poznerovi, že nemá pravdu, je zbytečné. Sám intelektuální moderátor těžko nechápe co ve skutečnosti heslo znamená. Zajímavé je něco jiného. Přesně to proč celá vrstva mediální třídy považuje za nutné pravidelně kritizovat ruské občany za odvahu.

    Všechno je v tom, že „můžeme opakovat“, není to o roce 1945, ale o nás dnes.

    Před dvaceti lety, v devadesátých, by takové heslo u předních mediálních osobností způsobilo podiv a úsměvy. V tu dobu prosíme ve Spojených státech o jídlo, podepisujeme mír s válečníky a hrozíme se, že bychom zopakovali své Vítězství. Tak tedy dobře. Není náhodou, že v devadesátých takové heslo neexistovalo. V roce 2018 už tu je, ale předním intelektuálům není do legrace, naopak je jim trapně a hořko. Prý je jim hořko hlavně proto, že není čemu se smát.

    Rusko roku 2018 u nikoho nežádá potraviny, samo je vyváží. Kolaps státu nepřišel, i když přední intelektuálové předpovídali jeho nevyhnutelnost. Rusko se nezhroutilo do emirátů a oligarchátů vyzbrojených pravými sovětskými tanky bývalé sovětské armády.

    Tam, kde podle výkvětu národa mělo zůstat jen divoké pole, je pro ně pobuřující životaschopný stát. Přitom je podle nich natolik zbědovaný, že ani nedokáže zničit své spojence ve vyspělém světě. A když přední země ohleduplně Rusku vyhrožují jadernou válkou, to jen krčí rameny a upozorňuje na vlastní možnosti v této sféře.

    Otázka zní: Proč se takové Rusko nelíbí předním intelektuálům, kteří sami sebe považují za nejlepší občany země? Proč místo radosti ze síly země ztrácejí klid a začínají při mnoha příležitostech silně vybuchovat (například po úspěších ve fotbalu)?

    Podle mne to vězí v tom, že přední intelektuály nevedla životem žádná politická ideologie, tu oni podle okolností lehce mění. Mají utkvělou myšlenku, že stát a společnost jsou povinni se bát a uctivě poslouchat. K tomu, aby se veřejnost a stát bály a poslouchaly, je nezbytné, aby ve svých vlastních očích byly slabí, hloupí, poražení, zpozdilí (nejlépe beznadějně a navždy), zbloudilí a v životě ponížení, stále chybující. Přední intelektuálové jsou přesvědčeni, že je lidem potřeba odejmout komfort, zbavit je sebevědomí, a aby se báli a poslouchali, tak je topit v hanbě a depresích.

    V podstatě jde o psychologickou záležitost a Pozner o tom píše pochvalně a otevřeně.

    „Jsem přesvědčen, že činnost novináře k obracení zájmu veřejnosti a moci na problémy, znamená plnit úlohu hlídacího psa, tedy silně štěkat o tom, co je špatné.“

    Jinými slovy veřejnost i moc musí stále cítit, že jsou v pozornosti mediální elity. A při jejich štěkotu se vyděšeně krčit.

    Z pohledu elitních kritiků vlasti je jakákoliv nálepka na autu, jíž občan Ruska dává najevo moc Ruska, hanebná drzost. Jakákoliv připomínka toho, že Rusko není možno napadnout a přitom zůstat živ, je nechutný hnus. Rusko, které si samo sebe váží, je špatný objekt pro poučování elitními kritiky. Z jejich pohledu je jakákoliv nálepka na autu, kterou občan Ruska dává najevo ruskou moc, hanebná drzost. Jakákoliv připomínka toho, že Rusko není možno beztrestně napadnout, je nechutná. Pokud je Rusko na něco hrdé, musí se mu uměle „navodit pocit studu“. Proto „hlasitý štěkot o tom, co je v Rusku špatné“ slyšíme rok od roku stále častěji.

    Je na místě předpokládat, že elitní intelektuální kritici se nějak v chápání povahy země zmýlili. Že Rusko není v etapě eskortování, ale například je karavanou. A jak známo ze rčení, karavana reaguje na štěkot docela jinak.

    Převzato z Rusvesna.su


    * * *


    Porošenko a Západ, aneb Jak ocas vrtí psem

    Anton Kaněvskij
    6. listopadu 2018

    Přízeň Západu a především USA ke každému ukrajinskému politikovi, který se uchází o moc, je značná. Nejtypičtější je historie zahájení a držení u moci Porošenka. Na podzim roku 2013 se jeho obliba pohybovala kolem 1 – 2 procent. Neprojevil se ani nijak zvlášť v průběhu majdanu. Od začátku roku 2014 začaly sociologické služby Ukrajiny zvyšovat jeho hodnocení. Nato následovala senzační aliance s Vitalijem Kličkem, přední osobou všech tehdejších průzkumů, který se vzdal své vlastní prezidentské ambice ve prospěch Porošenka a spokojil se s funkcí starosty Kyjeva. Nyní byl Porošenko v ratingu na prvním místě. Záležitost završila Ústřední volební komise Ukrajiny, která upustila od lustrací staré gardy. Zahraniční pozorovatelé rozlezlí po Ukrajině viděli vše jako čestné a transparentní. Porošenko se stal jediným, ač kompromisním kandidátem Západu. USA by raději viděly Jaceňuka a Německo zase Klička. Brzy bylo vidět rozčarování západních šéfů z nového prezidenta.

    Prezidenti USA nijak nestáli o setkávání s ukrajinským prezidentem. Jeho poslední plnohodnotné setkání bylo v září 2014 s Obamou. Dále šlo už jen o „přepadání“ při příležitostech protokolárního fotografování. Ovšem jeho tisková služba to vydávala za skutečná setkání. S Ukrajinou jednal za Obamu viceprezident Biden, a ani on neprojevoval Porošenkovi žádnou úctu. Příkladem je, že „neviděl“ jeho ruku nataženou k potřesení.

    Tři audience u Trumpa byly pro ukrajinského prezidenta vyloženě ponižující. Při zasedání RB OSN se nedokázal setkat ani s viceprezidentem Pencem, ministrem zahraničí Pompeem a asistentem prezidenta pro národní bezpečnost Boltonem. Americký ministr obrany ignoroval slavnostní předání dvou hlídkových člunů Ukrajině, na kterém byl Porošenko přítomen. Důvod takového jednání se dá přirovnat k jednání pána se zlodějským a nevýkonným prikazčikem. Takovou taktiku prikazčika, darebáka a šibala, horlivého, ale prospěchářského, si zavedl sám Porošenko.

    USA a Evropa po něm rok požadovali, aby poslal do penze generálního prokurátora Šochina. Nakonec jeho místo dostal jeden z jemu nejbližších – Jurij Lucenko. Svoje sliby nebral vážně. Natalija Jaresko, americká občanka, se měla stát podle slibu předsedkyní vlády. Místo dostal Volodymyr Hrojsman, politický „synek“ Porošenka, vytažený z tržiště ve Vinnici.

    Jedinou výjimkou je Uljana Suprun, nazývaná Doktor Smrt. Ta již při porušení mnoha ukrajinských zákonů zastává třetím rokem s podporou prezidenta a předsedy vlády úřad ministra zdravotnictví. Porošenkovi nevadí zničení ukrajinského zdravotnictví, plní se vší horlivostí požadavky svých pánů.

    Když byl před třemi léty žádán, aby dal dohromady řetězec paralelních protikorupčních struktur přímo řízených USA, aby byl udržen na krátkém řetězu nejen on, ale celé ukrajinské politikum, zdržel jej a klíčový prvek řetězce, Protikorupční soud, dosud není.

    I přes veřejnou kritiku přišly se skřípotem zubů tranše. Později to vypadalo, že se nad ukrajinským prezidentem stáhly mraky. To když se přes hranice prodral Saakašvili a přišel se svým mišomajdanem. Po svých obvyklých slibech, které stejně nesplnil, dostal od Západu souhlas s deportací Mišky a rozprášení mišomajdanu. To provedl rychle. Kurt Volker jej dlouho žádal o řešení problémů s „respektováním práva na mírový protest“, jako to před tím žádal Biden od Janukoviče.

    Důvodem k toleranci Západu k Porošenkovi je, že každá zvenčí plánovaná změna v Kyjevu hrozí chaosem a krachem současného pomajdanovského režimu. Porošenko to chápe a využívá. Západ zase může využít jarní volby v roce 2019 a zbavit se jej a tím se zbavit i nutnosti počítat s ním po dalších pět let.

    Dosud se Petru Alexejeviči daří „držet situaci pod kontrolou“. Důkazem je nedávné rozhodnutí MMF poskytnout Ukrajině poslední úvěr při symbolickém (o 23,5 %) zvýšení ceny za plyn pro obyvatelstvo. Rostou všechny ceny a na zvýšení ceny za plyn o 23,5 % do 31.3. si lidé zvyknou a potom těžko ovlivní průběh hlasování. Pro vládu bude další vývoj výhodný: 1. května skončí topná sezóna, nebudou výdaje na topení plynem a nakonec 1. ledna 2020, po všech volbách i parlamentních, bude lepší doba pro realizaci nepopulárních opatření.

    Hlavní politický důsledek „plynové“ historie: V MMF vyhověli Kyjevu a souhlasili se zvýšením ceny plynu v maximálně „úsporném“ režimu (pro ukrajinskou vládu) se zohledněním jejího voličského problému. Nyní bude tranše MMF pracovat pro vítězství Porošenka.

    Zůstává otázka, jak daleko může jít taková „ohleduplnost“ Západu. V zájmu zachování moci je Porošenko ochoten učinit cokoliv přímo v průběhu voleb: Právní represe proti oponentům, ještě rozsáhlejší beztrestné výstřelky ze řetězu puštěných nacionalistických radikálů, zastrašování příznivců jiných kandidátů, falšování při sčítání hlasů – to vše se může stát při volbách v roce 2019. Bude zajímavé vidět, jak na to budou reagovat západní pozorovatelé. Zda kvůli pokračování současného protiruského režimu opět zavřou oči a zacpou si nosy.

    Převzato z Fondsk.ru

    0 0

    15. 11. 2018    lenta  (video) ČT24 - totéž video s českými titulky
    Novináři informační agentury Associated Press zveřejnili reportáž o dětském táboře, který založila ukrajinská nacionalistická skupina. Reportéři uvedli, že ideologové organizace vychovávají z dětí profesionální zabijáky. Vedle fyzické přípravy navštěvují nezletilci podle údajů Associated Press "ideologické" lekce, kde se dozví o škodlivé propagandě "evropských bolševiků".

    Podle klipu je v táboře najednou asi 15-20 osob. Na videu se objevují jakási noční "cvičení" a cvičení na střelnici. Přestože novináři tvrdí, že děti umí střílet a zabíjet "nepřátele", v záběru jejich schopnosti nejsou předvedeny.

    Hlavním trenérem oddílu je Jurij Čerkašin, voják, který se zúčastnil ozbrojeného konfliktu na Donbasu."Na živé lidi nemíříme. Nikdy", říká. Jeho žáci na tomto videu nejsou zachyceni. Mezi budoucími protivníky oddílu instruktor nazývá "separatisty", "okupanty" a "zelené mužíčky", které nepovažuje za "živé lidi".

    "Stovky ukrajinských teenagerů prošly v posledních letech nacionalistickými výcvikovými tábory", říkají novináři. Toto prohlášení je doprovázeno záznamem, kdy chlapec přechází po břichách svých kamarádů, ležících na zádech.

    Ruská média nejednou informovala o "patriotických" táborech, kde se děti naučí přežívat v polních podmínkách a zacházet se střelnými zbraněmi. Konkrétně se tomuto tématu věnovala Komsomolskaja pravda (materiál byl vydán s titulkem "Sadisté ​​a zabijáci jsou na Ukrajině vychováváni od čtyř let") a První kanál (námět s názvem "V ukrajinském dětském táboře se výrostci učí nenávidět a zabíjet").

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová


    0 0

    Jiří Paroubek
    15.11.2018 VašeVěc
    Dnes vydala česká policie vyjádření, které právě běží (od cca 11 h) na liště ČT 24, že prověřila moje příjmy a neshledala nic závadného (zpráva na teletextu: „Policie ukončila šetření příjmů Jiřího Paroubka, nic podezřelého nezjistila“). Připomenu, že TV Seznam s velkou pompou šest týdnů před volbami do Senátu, v nichž jsem kandidoval, v několik desítek minut trvajícím rozhovoru redaktora Kubíka s mojí budoucí bývalou manželkou Petrou, se zabývala mými údajnými nelegálními příjmy, deníky, ve kterých jsem si údajně vedl stínové účetnictví a vůbec mými údajnými lumpárnami.


    Podle spekulací, které se zřejmě dosti blíží realitě, se při přípravě této mediální operace, která byla údajně placena z Bakalových peněz, účastnili Soukupova marketingová firma Médea a také zakladatel firmy Bison & Rose Růžička. Tam, kam jde dosah těchto dvou marketingových společností, probíhala antikampaň vůči mé osobě velmi intenzivně. Jednalo se o Seznam, Novinky.cz, ale také PRÁVO, které dokázalo v té době otisknout všechna možná vyjádření, jež se mě týkala, ale výlučně a jen negativního charakteru. To, že využila celou kampaň také bulvární média, vyplývá z jejich přirozenosti, to se snad ani nemohu zlobit. V babišovských médiích se ovšem snažili přistupovat k věci relativně objektivně, to nešlo přehlédnout. A Deníky celou antikampaň prakticky ignorovaly. Za to jim musím ještě dodatečně poděkovat.

    Nicméně celá akce byla účelově pojata tak, aby mě co nejvíce poškodila ve volbách do Senátu. Očekávám, že se mně redaktoři Kubík a Slonková omluví. A vlastně by se mělo omluvit za tuto antikampaň celé vydavatelství včetně šéfredaktorů, kteří tuto prasečinu připustili a dále rozvíjeli. V každém případě mojí právníci již pracují na žalobě proti TV Seznam.

    Před dvěma dny jsem napsal předvídavý článek o kauze Andreje Babiše ml. Prakticky všechny teze z tohoto článku se již naplnily. A. Babiš ml. je prostě, slušně řečeno, duševně indisponován. A jak se ukazuje, psychiatrička, která prošetřovala jeho duševní stav, nepochybila. Na Krymu, nebo kde to všude byl s manželem psychiatričky, pobýval dobrovolně a ne jak to bezostyšně charakterizovala TV Seznam po únosu. Jak se ukazuje, lidé z TV Seznam vnikli Babišovi ml. do bytu a nahrávali jej skrytě bez jeho souhlasu. To je ve Švýcarsku závažný trestný čin. Pokud se včera objevila informace, že „Seznam považuje jednání svých redaktorů v kauze Babiše ml. za etické“ považuji to za krutý, ba brutální pokus o žert. Prostě redaktoři TV Seznam zneužili zcela nepochybně důvěřivosti duševně nemocného člověka, aby z něj vymámili pravděpodobně návodnými otázkami (jak to činili i v rozhovoru s Petrou Paroubkovou) odpovědi, které pak mohli snadno desinterpretovat. Co je ještě více zarážející než tyto nechutné manipulace, je to, že „rozhovor“ ve Švýcarsku proběhl již 14. 10. 2018 a byl zveřejněn až po měsíci. Proč? Je to jednoduché. Blíží se výročí 17. listopadu a na shromážděních, které po celé zemi nyní proběhnou, je možné zaútočit na premiéra Babiše, coby, de facto, „exponenta bývalého režimu“, jinak řečeno estébáka, bolševika, který vládne s podporou komunistů a polokomunistů a ještě brání výkonu spravedlnosti. Obávám se, že příští dny přinesou přesně takovýto vývoj.

    Myslím, že nastává čas, kdy je potřeba mluvit otevřeně o organizátorech těchto manipulací, kterými chtějí destabilizovat fungující vládu. A o těch, kdo za nimi stojí.



    0 0


    Patrick Ungermann
    15. 11. 2018
    Litovelské gymnázium nese jméno Jana Opletala. Tady nadějný student složil zkoušku dospělosti a dva roky nato se zapsal v Praze na Lékařskou fakultu Karlovy univerzity. Vysokoškolsky studoval šest semestrů, než se rozhodl spolu s mnoha jinými studenty oslavit výročí vzniku Československa na protinacistickém shromáždění. V Praze se srotily desetitisíce lidí a z plna hrdla provolaly slávu T. G. Masarykovi a Edvardu Benešovi. Čeští policisté projevili demonstrantům podporu. Naproti tomu řidič K. H. Franka dostal do zubů a přišel o peněženku. Prostě jsme věřili, že válka zatočí s Hitlerismem do dvou měsíců. 


    Německé jednotky SS zakročily, jak se od nich čekalo, ostrou střelbou do protestujících. Kulka Jana Opletala trefila do břicha. Mladík podlehl po čtrnáctidenním zápase o život. Na 15. listopadu 1939 byl nahlášen jeho v podstatě veřejný pohřeb. Tisíce studentů zvolily pohřeb za místo druhého odvážného protestu. Říšský protektor Konstantin von Neurath odpověděl plošným uzavřením našich vysokých škol. Přes tisíc studentů bylo nahnáno do likvidačního tábora Sachsenhausen a devět vysokoškoláků si 17. listopadu došlo výstražně pro smrt na popraviště. Proto je 17. listopad Mezinárodním dnem studentů.

    Nakonec se zásluhou protektorátního prezidenta Emila Háchy mnoho z odvlečených mladíků smělo v dobrém stavu vrátit domů a studovat se dalo na několika teologických fakultách a v Brně na Vysoké škole zemědělské. Vysoké školy se měly uzavřít na tři léta. Nový říšský protektor ale oznámil, že jde o neodvolatelné uzavření. Tím Reinhard Heydrich sledoval cestu k devastaci českého živlu směrem od inteligence k masám. Devastaci, která měla část národa odsunout kamsi na východ a část našeho lidu poněmčit.

    V tyranských časech se ještě jednou projevila statečnost Emila Háchy, když začal dávat dohromady přípravný výbor Národního souručenství, jediného politického a z příkazu čistě mužského hnutí, kterému německé úřady povolily činnost, a které při nutnosti spolupracovat s okupační správou bránilo zbytky naší autonomie, a někteří jeho členové vysloveně spolupracovali s odbojovou skupinou Obrana národa.

    Překulilo se třicet let. Jana Palacha přijali na Filosofickou fakultu až napodruhé, v roce 1968. To už měl za sebou mělnické gymnázium a dvouleté univerzitní studium ekonomie. Po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se zúčastnil studentské stávky i podzimních protestů. Mnozí z politiků, co vedli předsrpnové Československo cestou Pražského jara, zůstali ve veřejném životě, aby po srpnu 68 směrovali tok událostí v zemi k normalizaci sedmdesátých let. Student, jehož opouštěly naděje, že se dožije nezávislého Československa, toužil po radikálním činu, který by byl vidět široko daleko tak, jako hořící keř. Proto se 16. ledna 1969 polil hořlavinou a své tělo podpálil. Běžel shora Václavského náměstí k Washingtonově ulici. První pomoc mu poskytl výhybkář Dopravního podniku. Strhl si kabát a začal mladíka hasit. Na klinice popálenin v Praze zemřel Jan Palach 19 ledna. Stihl ještě na magnetofonový pásek namluvit rozhovor o příčině svého umírání. Vybízel k lidské činorodosti, vystoupil proti deníku Zprávy, který rozšiřovali sovětští okupanti. Chtěl, aby studenti obsadili budovu Českého rozhlasu a nabádal ke generální stávce za osvobození vlasti od invaze. Také pohřeb Jana Palacha s desítkami tisíc truchlících se stal protestem proti dalšímu obsazení země. 25. ledna 1969 spočinulo tělo studenta na Olšanských hřbitovech. V sedmdesátém třetím roce byly ostatky vyzvednuty, zpopelněny a uloženy v jeho rodných Všetatech. Na Olšanské hřbitovy se Palach vrátil až v roce 1990.

    V listopadových dnech roku 1989 jsem se účastnil zápasu studentů za svobodu a demokracii. Tomu, co přišlo, říkají jedni Sametová revoluce, jiní převrat a ještě jiní cesta dohody s bývalými kádry. Ať je to, jak chce, studenti zas jednou měli holé ruce a přišli si pro výprask. Několik let jsem na den narozenin slavil Den boje studentů za svobodu a demokracii. Pak ale z červeného popisu výročí vypadlo slovo „studentů“. V kalendáři, kterým listuji, se nepíše ani to, že 17. listopad je Mezinárodním dnem studentů. Proč? Že by se před dvaceti devíti lety sešel večer sedmnáctého na Národní třídě na téže straně všechen lid? To jistě ne. Nebo se trošku strachujeme příslovečného studentského neklidu? A co když jsme to tenkrát na podzim my a naši starší kamarádi z vysokých škol tak úplně nevyhráli?

    0 0

    Laďa Větvička
    15. 11. 2018 VĚTVOVINY
    Konečně! Buch je mi svědkem, že sem teho chlopa nikdy neměl rad a nikdy sem o něm nic pozityvniho nenapsal. Co sem tež měl o něm napsat pozityvniho?


    Že v době největši prosperity tohoto statu nas zadlužil o dalši stovky miliard? Že se podilel na devastaci českeho živnostenskeho prostředi? Že zadupava do země posledni vyhonky maleho podnikani a bere duchodcum aji tu posledni radost z male zahulene knajpy nebo maleho ubytovani? Že jeho poskoci na finančakach kriminalizovali a likvidovali česke firmy?

    Mnozi si řikaju – tak, a fčil konečně končiš, Andy. Nic ale není černobile, jak na první pohled vypada. Poďme si zrekapitulovat vyvoj:

    – v roce 2007, kdy je malemu Andymu nějakych 24 let, předava mu (a jeho společnikum) tata rekreačni firmu Čapi hnizdo, aby se naučil obchodovat. Bo je to firma mala, enem take hnizdečko, žadaju v bruseli o dotaci pro malu firmu
    – v roce 2008 opravdu ziskavaju z brusele 50 milionu Korun
    – v te době pry měla tatova firma Agrofert zisk před zdaněnim okolo 10 miliard. Kdyby tata nebyl lakomy a synkovi tych 50 milionu věnoval ze svojeho a ne z bruseliho, mohl si ušetřit dnešni problemy. Pro vašu představu – 10 miliard oproti 50 milionum je v poměru tolik, jak byste v hospodě za oběd ve vyši 100Kč dali dyško 50 haliřu.

    – v listopadu 2011 zaklada Andy starši politycky spolek Akce nespokojenych občanu – ANO. V roce 2013 ziskava překvapivě ve volbach do sněmovny druhe misto za ČSSD.
    – 2013: mlademu Andymu, pilotovi Bojinga se moc nedaři, z pozice komerčniho pilota se mu nepovedlo pravděpodobně kvuli psychologickym testum dokončit testy nutne pro pozicu druheho pilota a kapitana letadla. Jeho kolegove tvrdi, že „přestože vypada zcela zdravě, evidentně ma jakysik problem„. Podle bulvarnich deniku ma problem přizpusobit se dominantnim osobam, respektyve příliš se přizpusobuje, což je na pozici druheho pilota letadla docela pruser, že…
    – 2014: mlademu Andymu se nedaři ani jako podnikateli, jeho firma Čapi hnizdo je v minusu cca 30 milionu. Podnik tedy přebira zpět skupina Agrofert

    – 2017: Policajti tvrdi, že ta mala firma až tak mala nebyla a rozdavaju obviněni v kauze Čapi hnizdo (včteně Andyho staršiho i mladšiho)
    – jaro 2018: Agrofert, aniž by se to po něm chtělo, vraci dotaci 50 milionu korun (tak mě napada, že je něco zvrhleho na teto multykulturně socialistycke přitomnosti. Najdou vam 7 milionu v krabici od vina, a ty nikomu nechybi, nikdo je nechce vratit. Vratite 50 milionu a nikdo se neraduje, nikde neni poznat, že by za to kdosik cosik postavil a vylepšil tym život nam všem. Na druhe straně když rozbijete male podnikani, znechutite lidem život, slibujete za to 18 miliard, školky pro děcka, kere se nerodi, nove kryky pro duchodce, keři je nechtěju a po par letech je jasne, že kapřici nepřipluli, školky nejsou, duchodce dostal stokorunu navic, přitom nam všecko zdrahlo, tež to nikomu nevadi. Divna doba)
    – jaro 2018: Pojďme fčil do oblasti velkych peněz, tedy peněz pro opravdu velke kluky. Andy starši tvrdi, že je pro dostavbu Dukovan a Temelina, že je to dobrá investice do budoucna Česke republiky. Investyce bude asi za 500 miliard korun. Mala varianta, tedy dostavba Dukovan by přišla na 200 miliard. To je furt docela dost peněz. Do tendru se přihlasilo 6 firem
    – podzim 2018: přichazi šok – dva dny po navštěvě minystra obrany USA v ČR Andy všecky šokuje, když přichazi s tvrzenim, že by investycu raději o 10 roku odložil a enem trochu (desetinu ceny – blbych 20 mld) by nasypal do modernyzace.
    – co se stalo? Slovensky synek v čele česke vlady se dostal do neřešitelne situace. Ve zpravě o tendru na dostavbu elektrarni se pry piše, že rusky zajemce Rosatom je jedinym vhodnym kandidatem, kery može dostavět Dukovany a to z duvodu jaderne bezpečnosti. Westinghouse stavět nemože kvůli nekompatybilitě se starou dukovanskou elektrárnou, Rosatom ale tež stavět nemože, z politických duvodu, bo to by narušilo česko – amerycke vztahy a to by Andy tež neustal.

    – Andymu došlo, že nejlepší bude nestavět nic, enem trochu zmodernizovat to stare. Tym ovšem proti sobě poštval amerycke synky. Westinghouse je totiž dlouhodobě ve važnych problemach, od roku 2017 byl v ochrannem režimu – praktycky ve fazi bankrotu. Na jaře tohoto roku byl očištěn od dluhu a potřebuje dostavět Dukovany ať se robi co se robi.
    – Když 30. října Andrej Babiš cuknul a rozhodl se nedostavět Dukovany, aby si nemusel zavdat s Američany (Westinghouse) nebo s Rusy (Rosatom), došlo k rozhodnuti sestřelit vládu Andyho stejně, jako byla kvůli dostavbě Temelína sestřelena v roce 2013 vlada Nečasa, který se prořekl, že ruský Rosatom má největší šance na to, aby vyhrál tendr o Temelin. To synci z Ameryky nemohli dopustit. a na dostavbě Temelína Westinghousem trvaju. A neuhnu. Andy samozřejmě vi, že jediny, kdo može Temelín dostavět (což životně nutně potřebujeme) v patřične urovni bezpečnosti, kvalitě a v neposledni řadě s jistou finančni unosnosti, je rusko-česke konsorcium. Pokud by se měl konat regulerni tendr, nemože ho vyhrat nikdo jiný. Polozkrachovalý Westinghouse je pouze vytunelovaná katastrofa.
    – mezitym někdy na přelomu zaři/řijna Slonkova s Kubikem (přes svuj server neovlivni.czfinancovany i ze Sorošovych peněz) dostavaju tip na misto pobytu Andy junyjora. Navštěvuju ho a toči svuj rozhovor s nim na kameru ukrytu v gugl brylach. Přestože oba poznavaju, že Andy junyjor je psychicky v hajzlu (anebo pod lekama, což je to same), rozhoduju se jako hyjeny tento rozhovor zveřejnit, aniž by mlady Andy tušil, že byl nahravany.
    – Oslovuju režisery Klusaka s Remundu (znate určitě filmy Česky sen nebo Svět podle Daliborka), a vytvařaju pseudodokument , jehož jadrem je nechutny rozhovor s nemocnym člověkem, točeny bez jeho vědomi tajnou kamerou. A fčil se čeka na vhodne datum.

    – to přichaza odpoledne 12.11. A tak dva tydny po vyroku, že se jaderne bloky stavět nebudou, přichaza pokus o statni převrat v době, kdy je Andy v cizině. Šest demagogickych stran v utery rano 13.11. na zakladě teho, co jejich šefove viděli večer před tym na fejsbučku, žada pad vlády.
    – den pote přijižďa 14.11. za Andym amerycky minyster energetiky. Asi se ho chce zeptat, jestli nezměnil názor na Westinghouse dřiv, než bude rozjeto další kolo barevneho převratu…
    A tak moji mili vesničani! Vzhuru k televizam! Byl rozehrany pokus o barevny převrat v přimem přenosu, nadherně načasovany na okamžik, kdy slovensky předseda česke vlady tu nebyl; a naopak par dnu před vyročim, kdy obvykle hlupe a nevzdělane děcka ze škol vylizaju na ulicu a mavaju červenyma kartama a jinyma fanglama. A to se može hodit.

    Aurora je nabita a mafiani se možu radovat

    PS: Zté „reportáže“ je jasné, co je jejím účelem: má padnout vláda Andreje Babiše, protože přece takové hovado, které nechá unášet vlastní děti nemůžeme nechat vládnout. Reportáž je spuštěna měsíc po volbách, ze kterých sice plyne, že ANO neposílilo, ale o ztrátě politického vlivu není možno ani náhodou se bavit. Objevuje se také v momentě, kdy se Andrej začíná „stavět na zadní“ ohledně celounijní politiky vůči migrantům a dalším eurounijním výmyslům. Odmítl pakt OSN o migrantech a jestli je něco jisté, pak to, že kdyby jeho vláda podepsala Istanbulskou smlouvu, bude to mít ANO v nadcházejících eurovolbách opravdu hodně, ale hodně těžké… Za této situace, kdy je „eurounijní orientace“ vlády ČR ohrožena, je nutno přijít s diskreditací nejvyššího kalibru. A tou také uvedená reportáž je…

    Tuž tak. A pokud si date jedna a jedna dokupy a chcete vědět, co robil mlady Andy na Krymu, pak tady mate odpověď. A po přečteni pochopite, jake je svinstvo točit na tajnu kameru rozhovor s nemocnym člověkem…



    Dalši dřisty:

    Burgrfestyval – amerycka kultůra v ČeskuZa mojich mladych roku bylo uměnim všech hospodyň zrobit fajne maso. Odřezky z telete, bravka, psa nebo kruty se pak mlely dokupy, přidalo se vajco a upeklo se to jako sekana. Sekanu uměl zrobit kdejaky hňup. Do pomlete faširky se totiž dalo narvat cokoliv a pokud to člověk nepřehaňal, nikdo to n...

    Prezidentské volby 2018Vyhraje prezidentské volby znovu Miloš Zeman, jak se často ozývá z různých stran? Nebo jeho vítězství není tak jisté? Mohou nás prezidentské volby překvapit, nebo je vítěz jasný? Je mezi kandidáty někdo, kdo má šanci uspět právě v boji proti Zemanovi? Nemáme moc na výběr. Mnozí kandidáti jso...

    To zme to dopracovali, musime čist maďarsky tisk&#...To by mě fakt nenapadlo po plyšaku, že zas přijde doba, kdy budu muset vyhledavat svobodne zpravodajstvi za hranicama moji země... to zme to dopracovali. Original zde: Francouzská ukázka úspěšné integrace - v Nantes včera bylo přistěhovalci zapáleno už jen 18 automobilů. V předchozíc...

    Ti dole byli a budou vždy jen otroky…Někdy se vracam ke knižkam, kere sem si z nějakeho duvodu nechal ve svoji knihovně, bo mi připadalo, že to može byt dobry napad. Odevřu je, zalistuju, a narazim na věc, kere sem si při prvnim čteni nevšimnul, nebo mi tenkrat nepřipadala duležita (a to poznam, bo si v mojich knižkach hned robim po...

    Jan PetránekJeden z opravdových novinářů, které měl tento národ, včera opustil tento svět. Chlop, kery vysilal 21.8.1968 z budovy okupovaneho Českeho rozhlasu, chlop, kery zažil dvě normalizace - nepustili ho k mikrofonu ani v letech 1969-89, a ani v době jeho druhe normalizace po roce 2014, kdy zakazali, a...

    - - -

    0 0

    Mluvčí ruského zamini Mária Zacharovová
    16. 11. 2018 HlavnéSprávy
    Správy, že syna českého premiéra proti jeho vôli schovávali na Kryme pred výsluchmi v záležitosti jeho otca, pripomínajú informačný podvrh a provokáciu, skomentovala oficiálna hovorkyňa ruského ministerstva zahraničných vecí Maria Zacharovová


    Predtým médiá uviedli, že syna českého premiéra Andreja Babiša údajne schovávali na Kryme pred výsluchmi v záležitosti jeho otca. Sám premiér vyhlásil v interview pre Českú televíziu, že jeho syn nie je psychicky zdravý, ale nikto ho neuniesol, opustil Českú republiku dobrovoľne a opozícia je pripravená využiť tento scenár k jeho politickej likvidácii.

    “Videli sme správy na túto tému. Na základe počiatočnej analýzy, ktorú sme urobili, to vyzerá na nejaký informačný podvrh, provokáciu, ktorá bola vytvorená s nejakým cieľom ovplyvniť domácu politiku. Videli sme tiež komentáre poskytnuté samotným českým premiérom, ktorý to všetko popieral. Žiadne ďalšie informácie nemám,” povedala Zacharovová na brífingu.



    0 0


    16. 11. 2018       Parlamentní listy (rozhovor)
    K řečem opozice o pádu politické kultury na mafiánskou úroveň v souvislosti s aktuálním děním kolem Andreje Babiše bývalý ministr zdravotnictví, profesí psychiatr a v posledních letech i komentátor politického dění Ivan David poznamenává, že mafiáni jsou ve vládě i v opozici. Ptá se, co je blbých padesát milionů v kauze Čapího hnízda ve srovnání s kauzou lehkých topných olejů, fotovoltaickou velekrádeží nebo navrácením majetku církvím, který nikdy nevlastnily. Novináři Slonková a Kubík, kteří celou kauzu rozpoutali, nebyli vedeni touhou odhalit veřejnosti pravdu padni, komu padni, ale od začátku vědí, komu má padnout a kdo má padnout. Přitom jsou spíše pachatelé trestné činnosti.


    Andrej Babiš se už poněkolikáté ve své ne příliš dlouhé politické kariéře ocitl pod velkým tlakem. Bude aktuální problém znamenat jeho konec v čele vlády? A je namístě, aby skončil?

    Zastávám názor, že lidé, jejichž vliv plynoucí z osobního bohatství je velmi značný, nemají zasahovat do politiky. Jsou hrozbou pro demokracii. Někdo může namítnout, že přece mají stejná občanská práva jako kdokoli jiný. To ano, mají ve volbách jeden hlas a mají na něj právo. Jakmile si ale mohou koupit voliče, volitele a ovlivňovat korupcí orgány státní moci, mají pozbýt pasivního volebního práva, tedy práva být voleni. Není to porušení presumpce neviny. Důležité je, že to dělat mohou. To neznamená, že by nemohli být dobrými politiky a působit ve prospěch občanů. Mohli by. Ale riziko, že budou kupovat vše, co může být na prodej, je příliš velké. Ve starém Řecku mohli být takoví občané nebezpeční pro demokracii ostrakizováni. To se netýká Andreje Babiše víc než kohokoli jiného, kdo má řádově podobně velký majetek. Andrej Babiš svůj projekt zrealizoval. Není namístě, aby skončil, bývalo by bylo namístě, aby nezačal.

    Nevěřím, že je to konec Andreje Babiše v politice. Ještě ne. Sociální demokracie a KSČM se potřebují vyhnout předčasným volbám. Sice nevěřím, že času do řádných voleb jsou schopni využít ke zlepšení vyhlídek na volební úspěch, ale nepochybuji, že dobře vědí, jak se vyvíjejí jejich volební preference. Hnutí ANO je Babišova firma. Úspěšná firma v jeho politickém podnikání. Opozice proto nedá dohromady 101 hlasů. V současné době nevidím v politickém spektru reálnou alternativu k Andreji Babišovi. Neumím si představit fungující koalici bez Andreje Babiše, tedy bez ANO. Pro nejbližší léta nevidím žádné dobré vyhlídky pro Českou republiku.

    Prozatím je v plánu hlasování o nedůvěře vládě. Měla by vláda pokračovat s jiným premiérem, nebo jsou lepší nové volby? Změnily by něco?

    To hlasování bude prohrou těch, kteří je vyvolali. Může nastat situace, že místo Babiše bude premiérem nějaká jeho pravá ruka tak jako v jiných funkcích, které Andrej Babiš přímo zastávat nemůže.

    Nové volby by nic podstatného nezměnily. Ostatně voliči si aspoň trochu pamatují, co dokázali ti, kteří šli do voleb z heslem „Dokázali jsme, že to dokážeme!“, nebo jak upřímně to mysleli ti s heslem „Myslím to upřímně!“, a tak by se dalo pokračovat.

    Když dovolíte, určitou výjimkou jsou Piráti, ale domnívám se, že brzy dokáží, že to nedokáží. Další výjimkou je SPD, ale přes velké úsilí nemá vydiskutováno a odpracováno, pokud jde o vlastní směřování, pokud jde o možnou podporu, jsou zatím hluboko pod svým potenciálem. Obě strany ukázaly před volbami schopnost mobilizovat dostatek voličů. Piráti, podle toho, jaký mají program, jak vystupují a hlasují, jsou jen určitý remake pravicových liberálů.

    Jedná se v této kauze – řečeno slovníkem opozice – o pád politické kultury na mafiánskou úroveň?

    Souhlasím s Vlastimilem Tlustým, který se vyjádřil pro Parlamentní listy, že se znovu a znovu zdá, že už není kam klesat, a ukáže se, že je to stále ještě možné. Mafiáni jsou ve vládě i v opozici. Tato kauza není nijak výjimečná. Když dovolíte, jde o „blbých padesát miliónů“, vzpomeňme namátkou na lehké topné oleje nebo fotovoltaickou velekrádež, nebo na „navrácení“ majetku církvím, který nikdy nevlastnily. Nic z toho by nebylo možné bez politické vůle či nevůle. Co je proti tomu „Čapí hnízdo“? Tak jaképak klesání v této kauze. Za skutečné klesání pokládám skutečnost, že už to stále více vnímáme jako „normální“, protože je to běžné a bez sankcí. V orgánech státní moci se vyšší posty udělují za zásluhy, jako je mlčení, nekonání, nepamatování si nebo dokonce překážení či nadržování.

    Na novináře Slonkovou s Kubíkem se snáší chvála za kvalitní a dlouhodobou investigativní práci. Ale analytik Václav Štětka mluví o tom, že tajně nahrávat duševně nemocného člověka je eticky diskutabilní, a vicepremiér Brabec uvedl, že tohle někdo udělat jeho dítěti, vyřídil by si to s takovým člověkem „chlapsky“. Určitě jste tu reportáž viděl, jak to na vás působilo? S vaší odborností, vnímal jste to jako zneužití duševně nemocného člověka?

    Nevěřím, že ti dva jsou vedeni touhou odhalit veřejnosti pravdu padni, komu padni. Oni od začátku vědí, komu má padnout a kdo má padnout. Že by se pan ministr Brabec popral? Na férovku? Neznám ho, ale jsem si jist, že by neriskoval kariéru. Pokud jde o Andreje Babiše juniora, netuším, jakou trpí chorobou, z jeho vystoupení to nebylo dost jasné. Samozřejmě bych o tom nemohl hovořit, ani kdyby to jasné bylo. Nehledě na etiku, neubránil bych se tvrzením, že jsem se to nedozvěděl při výkonu povolání. Kladli mu otázky návodné, nikoli psychiatrické. Něco se dá připsat i nežádoucím účinkům psychofarmak. Kubík a Slonková nejsou orgány činné v trestním řízení, ale spíše pachatelé trestné činnosti, státní zástupce nahrávání na skrytou kameru jistě neschválil. Je-li navíc Andrej Babiš junior nemocný, tím hůř.

    Deník Právo uveřejnil obsáhlý rozhovor s Petrem Protopopovem, kterého Andrej Babiš mladší nařkl ve zmíněné tajné nahrávce, že ho unesl na Krym a držel ho tam proti jeho vůli. Protopopov líčí situace, jak Babiš mladší odstavil auto na dálnici, protože myslel, že má v autě bombu, na přivolané policisty byl agresívní, nebo že na něj musel dohlížet, aby v mínus deseti nevylezl ven v tričku, že ho do všeho musel nutit a že spoustě lidí říká, že mu nic není, že je všechno v pořádku a že za všechno můžou policajti. Odpovídají podle vás popisované příznaky u Babiše mladšího tomu, jak se chová a působí člověk trpící schizofrenií?

    To první, co jste řekl, určitě není v rozporu s diagnózou schizofrenie. Já ji těžko mohu potvrzovat, to ani nesmím. Sice bych mohl argumentovat, že jsem se o skutečnostech nedozvěděl v souvislosti s výkonem svého povolání, ale při určité interpretaci soudu to povolání vykonávám, pokud se vyjadřuji. Proto se vyjadřuji napůl vyhýbavě, že to není v rozporu. To druhé pro diagnózu typické není, ale bylo by to nutné posuzovat v kontextu bludů, jimiž daná osoba trpí. Ale jsou to příznaky, které se mohou objevit i u jiné choroby než schizofrenie. Člověk trpící schizofrenií mívá častěji sklon k hypobulii, že neprojevuje žádnou vůli něco dělat. Ale stejně tak může být hyperaktivní. A to jak obecně, že pořád něco dělá, někam telefonuje, někam chodí, někoho oslovuje, anebo v důsledku té choroby, že se zabezpečuje proti vniknutí mimozemšťanů. A to o těch policistech může tvrdit i člověk, který je zcela zdráv, bistro, které je v pankrácké věznici, se jmenuje „U nevinných“.

    Objevily se spekulace a teorie, že jde o spiknutí „novinářské žumpy“ a „kavárny“ s cílem zneužít oslavy 17. listopadu k převzetí moci. Nakolik je taková teorie divoká?

    O teorii bych nemluvil, spíše o hypotéze, zda se potvrdí, to brzo uvidíme. Žumpa i kavárna dlouhodobě přeceňují své síly. Někdo zvenčí by jim mohl pomoci. Uvidíme.

    Babišovi příznivci šíří i divokou teorii, že premiéra chtějí zničit mezinárodní kruhy, protože nechtějí, aby česká vláda odmítla globální pakt o migraci. Jenže vláda už ho odmítla. Do jaké míry je tento argument uvěřitelný?

    Andrej Babiš dlouhodobě dělá téměř cokoli, aby se udržel. Ono tam nahoře strašně fouká. Důvodů, proč by se někomu na tom místě více hodil někdo jiný, může být mnoho. Spíš bych si vsadil na prachy. Což takhle dostavba Temelína? Někdo jiný než Babiš by také mohl být mnohem vstřícnější pokud jde o základny NATO v ČR a přípravu války proti Rusku. Nějaký s prominutím „blbý pakt o migraci“? Nevsadil bych na něj ani pětník.

    Objevují se hlasy odpůrců Babiše, že by Miloš Zeman mohl sestavit svou vládu a následně dát Rusům jadernou zakázku, jak si údajně přeje. Politický lobbista z Evropských hodnot Jakub Janda tvrdí, že Babiš na rozdíl od Zemana Rusku nepodléhá a je namístě opatrnost. Co si o tom myslíte?
    Prezident těžko pověří sestavením vlády jen tak někoho. Na to je situace příliš vyostřená. Jsem přesvědčen, že si nepřeje, aby vláda padla, protože velmi dobře ví, co by nastalo. Zdá se mi směšné, že se někdo úvahami figurky jako je Jakub Janda vůbec zabývá. Kdybychom pominuli ostatní skutečnosti, tak Jakub Janda žije v zajetí svých utkvělých představ o světě. Miloš Zeman Rusku nepodléhá, mají s ním problém, že nepodléhá ani tomu, čemu potřebují, aby podléhal. Miloši Zemanovi vždy šlo o investice a obchodní příležitosti, a ty v Rusku jsou. Nepodléhá tlaku, aby se podílel na přípravě války proti Rusku. To je odpovědné, inteligentní a také statečné.

    ČSSD se dle zákulisních informací obává, že kdyby došlo na předčasné volby, smete ji to. Okamura zase čelí kritice svých voličů, že se přidal k tažení opozice proti Babišovi. TOP 09 a STAN jsou na hranici volitelnosti. Jak tato kauza může zamíchat se všemi stranami? Kdo na ní může vydělat a kdo za ni může zaplatit?
    Na to není potřeba zákulisních informací. ČSSD si předčasné volby nemůže dovolit, ale odklad do těch řádných jí moc nepomůže, pokud budou v čele stále podobní panáci. SPD funguje na protestu. A ono opravdu je proti čemu protestovat. SPD má členy i voliče orientované jak pravicově, tak i levicově. Že je kdeco špatně, na tom se shodnou. Pokud jde o řešení, je obtížné všem vyhovět. Obecně vzato, každý ví, co nedělat. Jenže Tomio Okamura něco dělat musí, protože nedělat nic je také špatně. Lze s postupem Andreje Babiše souhlasit? Nelze. Lze souhlasit s metodami „žumpy“? Nelze. Lze stát v jedné řadě s „demokratickým blokem“? Nelze. Ale pokud by to neudělal? V televizi jsem ho viděl stát a mlčet. Pak mluvil Radim Fiala a řekl jen to, co říci musel. Je to těžké. Hodně voličů se rozhodovalo mezi Andrejem Babišem a mezi Okamurou. V Babišovi vidí alternativu k minulému establishmentu, ačkoli je ve skutečnosti typickým produktem poměrů, které uměl využít ke svému prospěchu. Nikoli tato kauzička, ale to, co z ní bylo a bude vyrobeno zamíchá stranami podle míry jejich možností a obratnosti jejich vedení.

    Aktuálně se zdá, že Tomio Okamura hodlá využít situace a ovlivnit složení vlády. Po jednání šéfa SPD s premiérem Babišem ČT uvedla, že Okamura je ochoten tolerovat vládu odborníků. Na TV Barrandov Okamura už v úterý večer řekl, že chce vystřídat ve vládě ČSSD a prosazovat program. Může se to povést, i když sociální demokraté v obavě z toho dávají zpátečku a o odchodu z vlády přestávají uvažovat?

    Hra na vládu odborníků je to, co by mohlo vyjít. Tomio Okamura by udělal chybu, kdyby se podílel na odpovědnosti, aniž by měl dost reálného vlivu. A to on nepochybně ví. Tomio Okamura ví, že program SPD z opozice neprosadí. Andrej Babiš si nemůže vybírat. Tomio Okamura by získal větší prostor na prezentaci, ale současně by se stal ještě větším terčem žumpy. Je to proto riskantní. ČSSD, jak znám její funkcionáře, by se okamžitě přidala k „demokratickému bloku“. První krok by se mohl povést. Pak by šlo opravdu do tuhého – vezmeme-li v úvahu také mezinárodní situaci. Očekával bych pokus o barevnou revoluci proti Zemanovi, Babišovi a Okamurovi pod praporem pravdy a lásky nebo podobných pokryteckých hesel, ale ve skutečnosti podle stále stejného Drang nach Osten.

    Chystají se oslavy výročí listopadu 1989. Jaký průběh lze v nastalé atmosféře očekávat? Půjde jen o připomínku tehdejších událostí, nebo je namístě to spojit s protestem vůči Babišovi, jak plánují aktivisté?

    Aktivisté se zaktivizují. „Pravda a láska“ a „demokratický blok“ s podporou žumpy se budou starat, aby byl 17. listopad bouřlivý. Myslím, že mlčící většinu nestrhnou. Je na ně naštvaná. Mohli by zkusit nějakou provokaci, třeba variantu „studenta Růžičky“. Nějaký „uhl“, který to rozhlásí, se zase najde. Takový vývoj by mě nepřekvapil, ale mohl by i u nás skončit jako na Majdanu. Nesázel bych na to, že jsme příliš kultivovaná země, zatímco každý metr na východ je znát. Není to pravda. Sledujme pečlivě události roku 2018, události roku 1989 ustoupí do pozadí a události roku 1939 už v pozadí jsou.

older | 1 | .... | 652 | 653 | (Page 654) | 655 | 656 | .... | 668 | newer