Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

Alena Vitásková na skřipci

0
0
Zdeněk Jemelík
15.11.2018    ZdenekJemelik a www.chamurappi.eu
To, co se v naší milé vlasti v současnosti děje, odpovídá citátu z klasika: „vymknuta z kloubů doba šílí“. Tanec, rozpoutaný kvůli reportáži Sabiny Slomkové a Jiřího Kubíka o setkání s Andrejem Babišem ml., vyvolává pochybnosti o duševním zdraví politiků, kteří v něm tančí.
Podivnosti se ale dějí i mimo svět nadutých pseudoelit.
Odpuzujícím příkladem je soudní řízení trestní proti Aleně Vitáskové kvůli jejímu rozhodnutí jmenovat do postavení místopředsedkyně Energetického regulačního úřadu Renatu Veseckou, bývalou nejvyšší státní zástupkyni. 



To je záležitost, opravňující k označení České Republiky za „Švejkoland“ : nedávno ocenil prezident republiky její práci v Energetickém regulačním úřadě (dále jen ERÚ) udělením státního vyznamenání, současně ji chce kvůli jednání ve prospěch provozuschopnosti úřadu dostat do vězení státní zástupce z nejnižšího stupně soustavy. Panu prezidentovi vyčítám, že v odůvodnění vyznamenání zmínil jen potírání „solárních baronů“, ačkoli zmínku by zasloužily i jiné její významné zásluhy o stát, zejména úspěšná privatizace plynárenského průmyslu, či zastavení zvyšování cen energií v době jejího mandátu.

Orgány činné v trestním řízení mají ovšem na její působení jiný názor a pronásledují ji od r. 2013. Zcela zbytečně ji a její spolupracovnici „přihodili“ k osmi obžalovaným v procesu, vedenému kvůli vystavení licencí dvěma fotovoltaickým elektrárnám o silvestrovské noci v r.2010. Soud prvního stupně jí uložil trest 8,5 roku odnětí svobody bez ohledu na to, že obžaloba i rozsudek stály na lži: elektrárny údajně nebyly dokončeny ani zčásti, když ve skutečnosti na investici za 1,3 miliardy Kč byly nedodělky za cca 60 tis. Kč. Žalobce věděl, že v obžalobě lže a soudce nereagoval na důkazy, vyvracející lež. Posedlí touhou dostat vlivnou dámu „do tepláků“ se ke lži veřejně nepřiznali. Vrchní soud v Olomouci ji napravil opravou výrokové věty rozsudku a Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby.

Dlouhé trestní stíhání zanechalo stopy na jejím zdraví. Má nárok, aby po pěti letech útrap měla konečně klid a mohla se zotavit. Nepřeje jí jej nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který podal v její neprospěch dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, jehož argumentace stojí na nepravdách a zamlčování důkazů v její prospěch. Úspěch jeho dovolání by jí patrně vynesl pouze podmíněný trest, ale sama jeho existence je pokračováním psychického týrání z předchozího řízení.

Kromě toho se konečně rozhoupal Okresní soud v Jihlavě a na základě obžaloby z 22.ledna 2016 ji začal stíhat kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ, odpovědnou za řízení právního úseku úřadu. Hlavní líčení bylo zahájeno až 14. srpna 2018. Psal jsem o tom v článku „Štvanice na Alenu Vitáskovou pokračuje“.

Dne 14. listopadu 2018 hlavní líčení pokračovalo. Soud vyslechl jako svědka bývalého právníka ERÚ, který v úřadě působil v době, kdy policie na základě upozornění bývalého pracovníka ČEZu začala vyšetřovat tuto záležitost. Před nástupem k ERÚ působil u PČR jako civilní zaměstnanec- právník a před tím dlouhá léta jako policista- vyšetřovatel. S přihlédnutím k jeho zkušenostem dostal v ERÚ na starost agendu styků s PČR. Potvrdil, že Renata Vesecká v ERÚ skutečně pracovala. Vídal ji denně, neboť sousedili kancelářemi. Popsal počáteční úkony policie, z nichž nejvíce pobuřující byly „policejní manévry“ třicítky policistů, vyslaných na domovní prohlídku v provozovnách ERÚ. Významné bylo jeho sdělení, že paní obžalované poskytl stanovisko, že jmenováním Renaty Vesecké se nedopustila trestného činu. Později se mu za to odvděčila kárným řízením a vynucením odchodu z ERÚ. Následoval výslech bývalého personalisty ERÚ, který vysvětlil, jakým způsobem se prověřovala způsobilost uchazečů k výkonu práce, jak se postupovalo při stanovení platu a potvrdil i potřebnost obsazení funkce místopředsedy pro řízení právního úseku úřadu.

Soud nechal zprostit Renatu Veseckou mlčenlivosti a na návrh obhajoby ji jako poslední také vyslechl. Paní svědkyně se snažila přesvědčit soud, že její kvalifikace byla pro výkon funkce přiměřená, i když neprošla zaměstnáním v žádné energetické firmě. Pro soud bylo zřejmě zajímavé zjištění, že akt jejího jmenování proběhl na pražském pracovišti úřadu, kde také měla kancelář.

Po jistém zaváhání, projeveném nařízením krátké přestávky na poradu senátu, prohlásil předseda senátu dokazování za ukončené a vyzval žalobce Kamila Špeldu k přednesení závěrečné řeči.

Hned první jeho věta byla předzvěstí setrvání na obžalobě. Podle pana státního zástupce se během dokazování důkazní situace proti jejímu počátečnímu obrazu v obžalobě nijak nezměnila. Svědčí to o tom, že pro něj bylo dokazování před soudem vlastně zbytečné, protože měl o všem již dopředu jasno. Nepřekvapuje, že s jeho názorem se neztotožnil obhájce, který má kladení odporu „v popisu práce“, ale ani způsob, jímž vedl předseda senátu hlavní líčení, jeho názoru nesvědčí (viz dále).

Žalobce věnoval velkou péči prokázání nezákonnosti inkriminovaného rozhodnutí Aleny Vitáskové. Dokazoval, že nebyla oprávněna vynechat při posuzování způsobilosti Renaty Vesecké k výkonu funkce požadavek praxe v energetice, stanovený zákonem. Vyvracel domněnku, že snad tento nedostatek mohl být vyvážen dlouhou právnickou kariérou Renaty Vesecké, i kdyby se skutečně tu a tam zabývala nějakou kauzou, která se odvíjela v prostředí energetiky. Zaperlil výrokem, že ani její působení ve funkci nejvyšší státní zástupkyně na tom nic nemění, protože jde o funkci čistě manažerskou.

Nazíráno očima otroka právního pozitivismu, nevybaveného schopností periferního vidění, snad měl dokonce pravdu. Jinak tomu je, pokud věc posuzujeme pomocí zdravého selského rozumu. Úřad nejvyššího státního zástupce patří k nejvyšším metám právnické profese a jeho výkon klade na jeho nositele mimořádné nároky intelektové a mravní, je také tvrdou zkouškou manažerských schopností, přiměřenou rozlehlosti a početnosti soustavy. Ve srovnání s ním je funkce místopředsedy ERÚ nesrovnatelně méně významná a náročná. Bývalých nejvyšších státních zástupců je pár, takže tvůrce zákona nemohlo ani ve snu napadnout, že by se někdo z nich chtěl ucházet o podstatně méně náročnou a méně prestižní funkci místopředsedy ERÚ, že by se do ní dokonce hrnula finančně dobře zabezpečená advokátka. Žádat po státním zástupci, aby k věcem přistupoval pod zorným úhlem zdravého selského rozumu, je ale zřejmě marné.

Dále obhajoval svou teorii, že mzda, vyplacená Renatě Vesecké za práci v ERÚ, je škodou, způsobenou státu, neboť pracovní úkony úřednice, postrádající zákonem stanovenou kvalifikaci, jsou nicotné. Vyslovil pochybnost, zda její rozhodnutí jsou vlastně platná, když do funkce nebyla jmenována v souladu se zákonem. Poukázal na možnost, že právě z tohoto důvodu by mohlo dojít k vymáhání škody po státu osobami, které by se cítily jejími pa-akty poškozeny. Samozřejmě požadoval, aby soud rozsudkem uložil Aleně Vitáskové takto vzniklou škodu uhradit. Podle mého laického názoru vyhovění jeho požadavku by navodilo kuriózní situaci: stát by se bez právního důvodu obohatil o hodnotu bezplatné práce Renáty Vesecké, popř. by jej paní obžalovaná obdařila velkým darem. Jinak připomínám, že problém platnosti rozhodnutí činitele, který zastával funkci neprávem, ale jednal v dobré víře, že byl jmenován právem, již Nejvyšší soud ČR vyřešil judikaturně.

Je příznačné, že se žalobce nezabýval subjektivní stránkou činu Aleny Vitáskové, ač jistě ví, že skutek se stává trestným činem teprve tehdy, když vedle materiální podstaty a škody je prokázána i zločinná subjektivní stránka: záporný motiv a zločinný úmysl.

Při úvaze o výši trestu žalobce pečlivě vysvětlil, že zločin Aleny Vitáskové je tak hrozný, že nepřichází v úvahu trest při spodní hranici sazby, natož trest podmíněný, čili požádal soud, aby paní obžalovanou poslal za mříže. Protože ženských věznic je jen několik, patrně neúmyslně vytvořil možnost, že by se mohla dostat na společnou celu se svou spolupracovnicí, dle mého názoru laika nespravedlivě odsouzenou.

Obhájce doc. Tomáš Gřivna v závěrečné řeči obratně čelil obviněním žalobce. Dle mého laického názoru jeho tvrzení beze zbytku vyvrátil. Mimo jiné vysvětlil panu žalobci jeho omyl o kvalitě funkce nejvyššího státního zástupce.

Šel ale ještě dál: upozornil, že svědectví, slyšená během hlavního líčení, prokazují, že paní obžalovaná byla uvedena v omyl a neměla stejnou možnost jako soud, aby si ověřila pravdivost tvrzení a úvah, které jí zastřely formálně právní nepřípustnost jmenování Renaty Vesecké. Tím se ovšem obhájce nechtěl dotknout profesní zdatnosti svědkyně. Upozornil, že žalobce neuvedl ani jediný příklad situace, která by ocejchovala její právní úkony jako pa-akty. Zejména se obsáhle zabýval subjektivní stránkou žalovaného činu Aleny Vitáskové: bobtnání právní agendy způsobilo, že bez efektivního odborného řízení právní úsek ERÚ nemohl zvládat své úkoly. Obsazujíc funkci místopředsedy tou jedinou, která byla po ruce, jednala v zájmu zachování provozuschopnosti svěřeného úřadu, a to až po vyčerpání všech jiných možností k obsazení místa. Jednala ve prospěch státu, aniž by sobě nebo Renatě Vesecké obstarala neoprávněný prospěch. Zpochybnil také místní příslušnost zdejšího soudu: ERÚ má sice sídlo v Jihlavě, ale skutek se stal v Praze. Zdůraznil, že trestněprávní řešení je krajním, posledním postupem, který lze použit jen v případě naprosté nezbytnosti. V daném případě by měl mít přednost postih odvoláním prezidentem republiky, jemuž byla paní obviněná po kázeňské stránce podřízena. Pan prezident ji ale neodvolal, nýbrž naopak jí udělil státní vyznamenání.

Po vyslechnutí závěrečných řečí se opět projevily rozpaky předsedy senátu vyhlášením krátké přestávky. Po ní oznámil, že vzhledem k některým novým poznatkům, jež soud vyslechl (dodávám: a státní zástupce neslyšel, nepochopil nebo nedbal), je nutná důkladnější příprava na vyhlášení rozsudku, které se proto odročuje na 15 hod. dne 21.listopadu 2018.

Alena Vitásková se těšila, že snad dne 15.listopadu 2018 konečně skončí její pronásledování. Soud ji ale odročením napnul na skřipec netrpělivosti. Ve skutečnosti ale nemá důvod k rozčilení. Dne 21. listopadu se o jejím osudu beztak nerozhodne. Stanoviska žalobce a obhajoby jsou od sebe natolik vzdálena, že je vyloučeno, aby se obě strany vzdaly odvolání. Obávám se, že se k této trapné kauze budu vracet ještě hodně dlouho, možná i několik let.

Hoprdoks

0
0
Ladislav Žák
16. 11. 2018  VašeVěc
Původně jsem chtěl v titulku položit v titulku otázku, čím se liší Lety u Prahy od Marrákeše, ale pak jsem se rozhodl dát do titulku spíše odpověď na otázku, čím se neliší…




V neděli se nám po mediální smršti, ve které nesčetné hasičské sbory dramaticky zápasily s požárem velkého skladu elektrotechnického odpadu v Letech u Prahy, dostalo zprávy, že zplodiny jsou zcela neškodné, ale že nemáme větrat. Každý, komu někdy doma chytla bužírka, ví, že to není úplně zdraví neškodné a každý, kdo není úplný idiot, ví, že zplodiny z hoření elektrotechnického odpadu jsou vysoce toxické. Většina z nás, když něco venku smrdí, prostě jenom zavře okno a nepotřebuje k tomu panský pokyn. Je urážkou obyčejných lidí dát do mediálního prostoru takovou idiotskou informaci. Je to průzkum bojem, co všechno zkousneme.

Stejně tak dobře víme, že problematika migrace je vysoce toxická a že není dobré píchat do pytle plného sraček byť i malý hřebíkem, jsme-li nebezpečně blízko. Mohlo by nás to poněkud ohodit. Přesto bychom jistě mnozí byli ochotni přijmout argumentaci pro nějakou koncepci o migraci a vést o ní diskusi. Ovšem způsob, kterým je pakt o migraci komunikován, je opět urážkou lidské inteligence, ze které je patrné, že jeho zastánci si myslí, že my obyčejní lidé jsme dobytek, se kterým se nemusí bavit. Nebo, podobně jako při požáru v Letech, že se spokojíme s přitroublými pokyny politiků a celebrit

Říkají totéž, co ta idiotská zpráva o požáru elektrotechnického odpadu… Říkají, že nám, že se vlastně nic nestalo, i když víme, že se právě otevřela Pandořina skříňka… Jejich nevinné licoměrné ksichty se nám vysmívají. Účet za jejich hloupé kutilství budeme platit my, ale nestojíme jim ani za poctivou a otevřenou informaci. Proto souhlasíme s izolacionismem, protože s námi o jeho alternativě nikdo poctivě nehovoří…

Nám musí stačit panskou hoprdoks…

- - -

Treya Spencerová: Svět při páteční ranní kávičce

0
0


Tereza Spencerová
16. 11. 2018  FacebookTerezySpencerové

-- americký Senát jedná o ukončení zbrojních dodávek do Saúdské Arábie… současně zablokoval návrh přestat dodávat zbraně do Bahrajnu, který je ve skutečnosti saúdským zadním dvorkem… aneb jak zklidnit kritiky a „přestat“ Saúdům dodávat zbraně…


-- Saúdové předhodili světu obětní beránky za Chašúgdžího… hlavním padouchem je zástupce náčelníka tajné služby generál Asírí… koneckonců, není ani královské krve… zajímavé je, že americké sankce míří výš, na Saúda Káhtáního, poradce korunního prince MbS… je jasné, že sám MbS už vraždu ustojí… do jeho „vnitřního kruhu“ budou jen dosazeny nové kádry…

-- Turecko při pohledu na takové „řešení“ běsní… a mává dosud nezveřejněnými nahrávkami… někteří tvrdí, že cenou za zklidnění Ankary… a následné zachování americko-saúdských vztahů… bude vydání Gülena z amerického exilu… ale to nevypadá pravděpodobně… se svými sítěmi po celém světě je pro CIA a spol příliš cenný… dalším Erdoganovým požadavkem jsou pak Kurdové na severu Sýrie… koho tedy Trump Turkům předhodí výměnou za přežití svých Saúdů?... Gülena, nebo Kurdy?... realpolitika v přímém přenosu… jde z ní hrůza, ale současně fascinuje… jako dokumenty o žralocích…

-- Evropský soudní dvůr odmítl odvolání a ponechal tureckou Stranu kurdských pracujících (PKK) na unijním seznamu teroristických skupin…

-- Estonsko… jako sedmá unijní země, včetně ČR… odmítlo pakt OSN o migraci…

-- za uplynulé dva dny bylo na hranicích Arizony pochytáno 654 nelegálních migrantů… nejsou to ještě ti z medializovaného migračního pochodu…

-- Saúdové prý pozastavili… dočasně… ofenzívu proti jemenskému přístavu Hodejdá… prý aby podpořili mírové rozhovory… které se nevedou… inša´alla…

-- historicky první finanční audit Pentagonu… do akce vyrazilo 1200 auditorů… skončil krachem… to se prý ostatně čekalo… není ovšem jasné, jak moc celý audit krachl, protože příslušná místa nechtějí ani naznačit, kolik miliard a bilionů se ztratilo…

-- v „úprku před Trumpem“… o azyl v Kanadě loni zažádalo asi 2500 Američanů… což je meziroční nárůst o 500 procent… víc bylo jen Nigerijců a Haiťanů…

-- zatímco skoro celá „libyjská vláda“ z Tripolisu odjela na marnou konferenci do Palerma… islamistické milice zvané Tripoliské revoluční brigády, které ještě v září bojovaly v ulicích hlavního města, přifoukly svou popularitu… nechaly otevřít banky dlouho do noci a povolili lidem vybrat si až desetkrát víc peněz, než jim povoluje „vláda“… „Jsme vaše jediná záchrana!“ … fascinující… jak to v té naší Libyi chodí…

-- se současnou ukrajinskou vládou se jednat nedá… shrnuje maďarský Orbán… s tou novou, která by měla vzniknout někdy v příštím roce, by to prý mohlo být lepší… řeč je pořád o maďarském občanství pro obyvatele Zakarpatí… a o posilování jejich „identity“…

-- rostoucí ekonomika a rostoucí platy mění Poláky… 9 z 10 už nyní neuvažuje o emigraci do ciziny za prací…

-- syrské aerolinky SyrianAir… oblepené západními sankcemi… hodlají koupit dvacet ruských letadel Irkut MC-21s… aktuálně mají šest airbusů A320, z nichž dva jsou totálně rozbité, a jeden A340…

-- jen USA a Ukrajina hlasovaly proti rezoluci na VS OSN… o „boji proti glorifikaci nacismu, neonacismu a dalších praktik, které přispívají k podněcování současných forem rasismu, rasové diskriminace, xenofobie a související netolerance“… mimochodem, celá EU včetně ČR se zdržela… že by jen proto, že rezoluci předložilo Rusko?... jinak, PRO bylo 130 zemí světa…

-- mimochodem, dneska je mezinárodní den tolerance… říkali zrovna v rádiu… prý „připomíná, že respekt si zaslouží všichni ostatní lidé okolo nás“… asi tedy i ti ukrajinští náckové…

Tož tak…



Věčný majdan: tři zdroje, tři součásti

0
0
Rostislav Iščenko
16. 11. 2018      politik
Na Ukrajině se mluví o prvním majdanu, druhém majdanu, budoucím majdanu, neúspěšném majdanu (akce "Ukrajina bez Kučmy"). Politici, politologové, novináři, dokonce i vědci historici (pokud tak můžeme nazvat ty, kteří zastupují ukrajinskou historickou vědu) diskutují o počtu majdanů v dějinách "evropského národa", jejich správné periodizaci a světovém a historickém významu.


Je to dobře a je to správné. Přesné určení počtu a kvality majdanů, realizovaných i nerealizovaných, pokojných i nepokojných pokusů o státní převrat nám opravdu umožňuje vydat se ke globálnímu zobecnění, přesně stanovit rok, kdy USA přešly k režimu konfrontace s Ruskem (ale ještě to neoznámily oficiálně). Kdy jim tudíž přestala vyhovovat "multivektorová politika" (poznamenejme, že naprosto proamerická multivektorová politika), která je charakteristická nejen pro Ukrajinu, ale i pro celý postsovětský prostor.

Je to velmi důležitý okamžik strategického geopolitického obratu. Právě rozhodnutí USA neprotahovat jednání, a čekat na to, až se Rusko udusí v jejich "přátelském" objetí, ale dobít je v rámci přímé a otevřené konfrontace vytvořením podél hranic pásu nenávisti z bývalých sovětských republik, dalo Moskvě šanci na obrat ve ztracené geopolitické partii ve svůj prospěch, kterou Rusko bylo s to využít, nehledě na veškerou mizivost této šance.

Vytvoření pásma nenávisti vyžadovalo sesazení kompromisních (z pohledu domácí politiky příslušných států) "multivektorových" režimů a jejich nahrazení radikálně-nacionalistickými, "euroatlantickými" silami, jejichž zástupci se ve svých zemích netěšili zvláštní popularitě. Nešlo o to, že elity postsovětských států byly proti integraci do NATO a EU, ale o zásadní rozpory mezi polomarginálními skupinami "ideologů", kteří byli živeni americkými granty a v principu neměli zájem o ekonomiku, a vznikající národní oligarchií, která byla živena národním hospodářstvím, která chtěla ovládat domácí trh a která měla jisté zájmy a ambice na zahraničních trzích, zejména na ruském.

Plíživé "udušení v objetí" předpokládalo zohlednění zájmů národní oligarchie. Přechod k rychlému útoku proti Rusku toto zohlednění vylučoval. Národní ekonomiky měly být obětovány nacionalistické ideologické mobilizaci národů proti Rusku.

Dosažení úspěchu v takové situaci bylo možné pouze cestou převratu. Ale otevřený puč marginálů by byl potlačen orgány a nebyl by podpořen světovou komunitou. Proto bylo nutné jej maskovat barevnými "lidovými revolucemi". Nicméně příchod k moci radikálních nacionalistů rusofobů byl natolik destruktivní pro zájmy místních elit, že ve většině případů se převraty nekonaly a žalostné pokusy byly orgány lehce potlačeny, nehledě na chabé protesty "civilizovaného světa".

V některých případech se převraty podařily, ale i tady byly ve většině případů staré elity schopny udržet kontrolu nad situací a také "multivektorovou" strategii. Pouze v Gruzii a na Ukrajině se nadlouho upevnily rusofobní režimy (Saakašviliho a Juščenka). Ale i v Gruzii nakonec Saakašviliho režim padl a jeho následovníci jsou poměrně "multivektorovými" rusofoby. Pouze na Ukrajině se v roce 2014 obnovil Juščenkův režim, který degradoval až k naprosté marginalitě a ztrácel moc pět let, a to v podobě přímé radikální nacionalistické diktatury, nedbale kryté pseudodemokratickým režimem Porošenka.

Nyní se nová "opozice" pokouší spojit se proti Petru Alexejeviči na základě stále téže "multivektorové" strategie. Zdá se, že se dokonce i cosi daří. Ale mluví se o změně osoby prezidenta, o odstranění několika desítek (a možná jen několika) osob jeho nejbližších spolupracovníků, kteří se příliš zkompromitovali svým souhlasem se zločinným režimem, ale ne o změně principů vlády. Mluví se o nutnosti smíření s Ruskem, ale ne o uznání ruského statusu Krymu, o ukončení války, ale ne o uznání lidových republik na Donbasu za rovnocenné partnery při jednáních o řešení krize. Dokonce ani odsouzení státního převratu a stíhání osob odpovědných za porušení ústavy a zákonů země, masakry, nezákonná zatýkání, šikanování lidí, používání armády proti vlastnímu národu, bombardování a dělostřelecké ostřelování vlastních měst nejsou předmětem diskuse. Nevystupuje se ani proti plánům na vytvoření "místní církve". "Opozice" mluví proti Porošenkovi, proti korupci pouze v případě, že je spojena s Porošenkem, a pro to, aby všechno bylo jako před převratem, ale bez přehodnocení politických výsledků převratu.

Můžeme konstatovat, že bez ohledu na to, zda "opozice" inklinuje na Východ (Bojko-Rabinovič) nebo na Západ (Tymošenková), zda má reputaci proamerické (Jaceňuk), proevropské (Kličko) nebo proruské Medvedčuk), máme co do činění s opozicí majdanu, ale ne s opozicí proti majdanu. Nebojují proti výsledkům převratu, ale o moc v zemi, vytvořené převratem. Jsou v centru událostí a na rozdíl od mnoha ruských expertů, kteří se domnívají, že Ukrajina se upevňuje, přímo říkají, že stát se rozpadá a nejsou dokonce ani příliš optimističtí ohledně doby konečného rozpadu. Chápou, že zdroj pro stabilizaci situace a zachování státnosti je v Rusku a chtějí získat tento zdroj, ale současně se nechtějí zříci žádných "výdobytků" majdanu.

Jsou připraveni Porošenka obětovat. Ale ne proto, že Porošenko nevládl zemi tím správným způsobem. Ve výsledku disponovali dnešní opozičníci "korupčního režimu" solidním zastoupením v parlamentu. Již více než dva roky Porošenko nemůže uskutečnit své iniciativy prostřednictvím Nejvyšší rady bez podpory opozice, to znamená, že opozice má formální parlamentní většinu, i když není sjednocená a ani strukturovaná. Předseda vlády také provádí zcela samostatnou politiku a rozhodnutí kabinetu ministrů jsou ovlivněna více postojem Avakova než Porošenka. Zdrojem vlivu prezidenta jsou Ministerstvo obrany Ukrajiny, Bezpečnostní služba Ukrajiny, ministerstvo zahraničí a úřad generálního prokurátora. To stačí, aby se udržel, ale je to málo na to, aby prováděl vlastní politiku.

Jsou připraveni darovat Porošenkovu hlavu Moskvě jednoduše proto, že oni samotní potřebují Porošenka sesadit, a jeho hlava je lepší. To znamená, že chtějí zaplatit za podporu tím, co stejně udělají, neboť když ne oni jeho, tak on je. Přičemž nemluvíme o podpoře během voleb. Jsou si dobře vědomi toho, že pokud nebudou schopni vyřešit problém moci na Ukrajině vlastními silami, nikdo jim nepomůže, ani Rusko, ani USA, ani EU. Mluvíme o masivní finanční a hospodářské podpoře (poskytováním půjček, financováním společných výrobních projektů a otevřením ruských trhů pro ukrajinské výrobky) nové vlády.

Ve skutečnosti ukrajinská "opozice" doufá, že Rusko materiálně podpoří neomajdanovou vládu výměnou za hlavního aktéra. Přičemž, protože otázka moci po převratu se rozhoduje nikoli hlasováním, ale ozbrojenou podporou, "opozice" potřebuje dosáhnout podpory nebo alespoň neutrality nacionalistických (legálních i nelegálních) ozbrojených formací. V první řadě jde o Bileckého, který již řekl, že když se Ťagnybok odmítl postavit do čela sjednocených pravicových radikálů, učiní to on (Bilecký).

Bilecký ovládá nejpočetnější a nejrozvětvenější strukturu, zahrnující kromě pluku Azov až deset tisíc záložníků s bojovými zkušenostmi, kteří mohou být v důsledku nahromaděných zásob nelegálních zbraní rozvinuty do dvou-tří brigád, přičemž v každé obci jsou přítomny vlastní kvazipolicejní jednotky od okresního centra a výše, rozsáhlé stranické struktury, opírající se o veřejné a mládežnické organizace. S Ťagnybokem se podle všeho snaží zatím vstoupit do spojenectví kvůli vlivu Svobody ve třech haličských oblastech, ale zbytku pravicových radikálů, včetně kdysi legendárního Jaroše, nezůstává než se připojit k Bileckému v podobě podřízených partnerů. Navíc má podporu Avakova, což znamená ministerstva vnitra. Přičemž právě Avakov má větší zájem na udržení spolupráce s Bileckým, takže ten má ve svém politickém počínání dost volnosti.

Již předložil svůj první požadavek. Chce, aby politický systém legalizoval nošení nelegálních vojenských zbraní, které nahromadili jeho aktivisté. Možná to není jediná cena za neutralitu krajní pravice, kterou bude požadovat. Samozřejmě, může být odmítnut a v některých bodech bude odmítnut, ale některé jeho podmínky budou muset být přijaty. Takže z ukrajinské prezidentské kampaně vyjde krajní pravice silnější a centralizovanější. Jakákoli moc, i stará, i nová, s tím bude muset počítat.

Tudíž majdan, pokud za něj nemáme považovat periodické festivaly marginálů na ústředním náměstí v Kyjevě, přikrývající banální převraty, ale stabilní pohyb Ukrajiny na cestě ke vzniku ještě rusofobnějších a ještě terorističtějších režimů, bude pokračovat i po těchto volbách bez ohledu na jejich výsledky. Majdan je na Ukrajině ve skutečnosti nehynoucí. Začal předtím, než byla vyhlášena nezávislost ... a bude existovat nějakou dobu po zániku ukrajinského státu, bez ohledu na to, zda bude rozdělen, pohlcen nebo se prostě rozpadne do mnoha malých "guljaj polej" a "malinovok".

Tři zdroje, tři součásti dobíjejí "věčný ukrajinský majdan", který je předpokladem, symbolem a smyslem existence nezávislé Ukrajiny:

1. Neprofesionalismus provinční byrokracie, která nebyla schopna řídit nezávislý stát, která se smrtelně bojí svého vlastního národa a která proto pociťuje nutnost předat svou svrchovanost vnějšímu správci a stát se jeho vazalem. Tato pozice od počátku vylučovala spojenectví s Ruskem. Moskva příliš dobře znala situaci na Ukrajině a Kyjev se obával, že bude vyžadovat za "střechu" příliš velký podíl.

2. Neschopnost oligarchů přejít od zlodějské ekonomiky na produktivní. Práce podle schématu ukradl - prodal - ukradl odsuzovala nejen zemi, ale i oligarchy k rychlému vyčerpání disponibilních zdrojů, k boji za přerozdělování zbývajících, což znamená rozštěpení elit a jejich neschopnost účinně hájit zájmy státu. Nakonec to vedlo k čistě ukrajinské teorii, že státní zájmy jako takové jsou mýtus.

3. Národ se soustředil na spotřebitelských očekáváních. I nezávislost Ukrajiny, i plány "evropské integrace", i všechny majdany, i konfrontace s Ruskem byly lidmi považovány za jakousi mystickou činnost, po níž okamžitě přijde kapitalistický komunismus, kdy nikdo nepracuje, ale všechni dostávají podle potřeb.

Na Ukrajině, nesporně, existovali i rozumní řídící pracovníci, i nadaní politici, i talentovaní podnikatelé, i prostě spousta adekvátních lidí. Ale idea nezávislosti je ideou majdanu a idea majdanu spočívá v tom, aby se nic nedělalo a všechno bylo. Nezávislost odsuzuje Ukrajinu k "věčnému majdanu". Jakákoli opozice v Kyjevě, která vystupuje s jakýmikoli, byť s těmi nejkrásnějšími slogany, ale pro zachování nezávislosti, vystupuje i pro zachování "věčného majdanu".

V Kyjevě neexistuje žádná opozice, která by nevystupovala pro nezávislost. Za 27 let byla taková opozice zcela vyčištěna z politiky a nyní je vyčišťována i ze života. Dokonce i federalismu se Kyjev bojí jako ohně, protože je zárukou rychlého konce nezávislosti. Regiony si rychle uvědomí, že v blízkosti jsou federální centra, která jsou mnohem kvalitnější a levněji slouží zájmům své provincie.

Proto v nadcházejících volbách nepůjde o boj majdanu s antimajdanem (tento boj se definitivně prohrál antimajdanem už na jaře 2014), ale pouze o formu majdanu. Protože ani vektor, ani principy rozvoje Ukrajiny se nemění, můžeme konstatovat, že absolvováním v rámci "věčného majdanu" cesty od měkké nacionalistické demokracie, přes oligarchickou republiku, k oligarchické diktatuře, založené na krajní pravici, Ukrajina směřuje k otevřené diktatuře krajní pravice. Jediná otázka je, zda stát dožije do diktatury extrémní pravice, nebo se zhroutí dřív, než ho tato diktatura, která se dere k moci, zničí, aby ho upevnila.

Jediné, co mohou ovlivnit ukrajinští politici, je urychlení nebo zpomalení procesů, které vedou k nevyhnutelnému konci, který oni sami již vidí. Snaží se je zpomalit, myslím si, že pro Ukrajinu by bylo lepší je urychlit, protože právě toto je ten případ, kdy je hrozný konec lepší než hrůza bez konce.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Major Sjursen: Saúdská Arábie financovala lidi zabíjející vojáky, kterým jsem velel

0
0
mjr. Danny Sjursen 
Danny Sjursen 
16. 11. 2018  Truthdig  a  E-republika
V letech 2006 až 2007 jsem hlídkoval v ulicích a předměstích Bagdádu. Sunnitští islámští povstalci, kteří byli financováni Saúdy, zastřelili několik mých vojáků a jednomu způsobili doživotní paralýzu. Pravidelně jsme nacházeli saúdskou wahábistickou literaturu v domech a skrýších našich povstaleckých nepřátel.

Je na čase si položit jednu nepohodlnou otázku: Co přesně USA získávají z partnerství se Saúdskou Arábií? Odpověď zní, že nic než bolesti hlavy, porušování lidských práv a státní ostudu. V cynické minulosti by Spojené státy mohly přinejmenším namítnou, že potřebují saúdskou ropu, ale teď už tomu tak není kvůli břidličnému boomu (ačkoli to nutně nemusí být dobré pro naši stále více se oteplující planetu).

Nedávno se saúdské vládě podařilo vraždou disidentského novináře Džamála Chašúkdžího nabourat mediálně zábavní komplex spočívající v kritice Trumpa a sem tam Kanye Westa. To, že se vztah mezi Spojenými státy a Saúdy dostává pod mikroskop, je dobrá věc. Překvapuje však, že nakonec získal pozornost tento incident, na rozdíl od desítek dalších zločinů. Přesto prezident Trump zůstává neoblomný, co se týče vyjednané rekordní smlouvy se Saúdy na dodávku zbraní ve výši 110 miliard dolarů.
Mjr. Danny Sjursen při akci v Iráku

Pro mě jde o osobní věc. Jak vládní, tak soukromý saúdský rukopis byl hojně čitelný na různých nepřátelích Ameriky v posledních 17 letech války. V letech 2006 až 2007 jsem hlídkoval v ulicích a předměstích Bagdádu. Sunnitští islámští povstalci, kteří byli financováni Saúdy, zastřelili několik mých vojáků a jednoho natrvalo posadili na invalidní vozík. Pravidelně jsme nacházeli saúdskou wahábistickou literaturu v domech a skrýších našich povstaleckých nepřátel.

O něco později, v letech 2011 až 2012, jsem vedl průzkumnou jednotku v afghánském Kandaháru. Vyháněli jsme Tálibán - opravdu jen sbírku nespokojených rolnických synků - z polí a údolí okresu Zárí. Hádejte, kam tihle bojovníci Tálibánu, kteří zabili tři mé muže a zranili 30 dalších, chodili do školy? Do Saúdy financovaných madrásy v pákistánském pohraničí.

Krátce řečeno: Já, jako stovky dalších obětovaných mladých amerických vojáků, jsem bojoval proti “nepříteli”, který byl až příliš často vyzbrojován a financován saúdským královstvím. Moje četa v Iráku ztratila tři muže, několik nohou a k tomu utrpěla nějaká ta střelná zranění. V Afghánistánu mí vojáci ztratili 10 končetin, přišli jsme o tři životy a schytali více než tucet střelných ran. To, že Saúdi, údajní “partneři” Ameriky na Středním východě, mají část této krve na svých rukou, by mělo být považováno za národní tragédii. To, že to tak není, se negativně projevuje na zdraví a budoucnosti této republiky.

Saúdská Arábie je fundamentalistická teokracie a jedna z posledních absolutistických monarchií na světě. Království (a jeho občané - soukromí sponzoři) pravidelně podporují islamistické džihádisty po celém Středním Východě. Kruci, vždyť 15 z 19 atentátníků z 11. září byli Saúdové! Mnohé z těchto skupin později zaútočily v USA, či na americké jednotky v zahraničí. Rijád nejčastěji podporoval frontu an-Nusrá, pobočku al-Kájdy, která se zformovala v probíhající syrské občanské válce.


Americký prezident D. Trump v srdečném rozhovoru se saúdským korunním princem Salmánem.
Doník nabízí americké zbraně - bude kšeft!
Saúdská Arábie až příliš často podporuje protiamerické skupiny. A politika Rijádu v oblasti je celkově naprosto odporující zájmům Spojených států. Saúdská iracionální nenávist k Íránu navíc vyvrcholila ve skutečnou studenou válku a závody ve zbrojení v Perském zálivu. A právě tam budou vyvezeny zbraně za 110 mld. USD. Poslední věc, kterou již teď přepínaná americká armáda potřebuje, je, aby ji naši saúdští “partneři” vtáhli do nové války v této oblasti, tentokrát v Íránu.

Pak je tu ještě otázka lidských práv a amerických “hodnot”. V tomto směru je saúdská vizitka prostě otřesná. Království stíná hlavy odpůrcům a kamenuje ženy za cizoložství, čarodějnictví a kouzelnictví. Pouze na Arabském poloostrově může být považováno za úspěch, že ženám bylo povoleno řídit auta ...v roce 2017. A konečně, což je nejvíce šokující, když si uvědomíme, že Spojené státy jsou spolupachatelem, Rijád od roku 2015 rozpoutal teroristické bombardování a vyhlazovací blokádu Jemenu, nejchudší země v arabském světě. Desítky tisíc civilistů zemřely, desítky milionů jsou ohroženy hladomorem a objevila se nejhorší epidemie cholery v dějinách.

Co tedy drží Washington v tak blízkých a těsně provázaných vztazích s Rijádem? Je stále více jasné, že nejlepším vysvětlením jsou zisky vojensko-průmyslového komplexu. Spojené státy už neprodukují žádné jiné hodnoty. Deindustrializace zmrzačila náš “Rezavý pás”, přeorientovala Ameriku na ekonomiku služeb a zvýšila rostoucí propast mezi bohatými a chudými. Spojené státy jsou dnes zdaleka největším mezinárodním obchodníkem se zbraněmi. Zbraně a bomby jsou jediná věc, kterou Strýček Sam dosud produkuje.

Když se na to podívám z této stránky, musíme přehodnotit obchod za 110 miliard USD, který vyjednal Trump se Saúdskou Arábií. Jsou to zřejmě Lockheed Martin, Boeing, Honeywell a další podobné korporace, které neustále drží Washington v jedné posteli se saúdským králem a saúdskými princi. A co víc, hádejte, kdo sedí ve správních radách mnoha z těchto společností, v kontroverzním systému otáčivých dveří? Penzionovaní generálové a admirálové. Vypadá to, že trapný a kontraproduktivní vztah mezi USA a Saúdskou Arábií odráží strukturální vadu zakotvenou v ekonomice Spojených států, totiž její ovládnutí stále silnějším vojensko-průmyslovým komplexem.

Snad nedávný rozruch nad údajnou vraždou Chašúkdžího dosáhne toho, čeho desetitisíce mrtvých Jemenců a ztráta dalších tisíců amerických vojáků dosáhnout nemohla - restart americké politiky vůči saúdskému království.

Jako historik bych na to však nesázel.
Danny Sjursen je důstojník americké armády a pravidelný dopisovatel Truthdig. Sloužil v bojových misích s rekonstrukčními jednotkami v Iráku a Afghánistánu a později učil dějiny na West Pointu. Je autorem memoárů a kritické analýzy války v Iráku pod názvem Ghostriders of Baghdad: Soldiers, Civilians, and the Myth of the Surge. Na twitteru ho můžete sledovat pod @SkepticalVet.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou pouze autorovy a neodrážejí oficiální doktrínu či pozici amerických ministerstev armády a obrany, ani americké vlády.
Zdroj: Truthdig

Překlad: Aleš Macháček

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

FAZ: Nejdražší stíhačka v historii Německa je bezmocná proti S-400!

0
0
Stíhačka Eurofighter
Marco Seliger a  - kou -
16. 11. 2018  FrankfurterAlgemeineZeitung a PrvníZprávy
Nejnovější bitevniky Eurofighter ve službách Bundeswehru jsou bezmocní proti ruské vzdušné obraně, uvedl německý deník Frankfurter Allgemeine. 
Autor článku Marco Seliger napsal, že německé letectvo nemá dostatečně pokročilé typy raket pro boj s komplexy S-400 a také konstatuje, že je v zásadě velmi obtížné vyřadit S-400 bez ztráty.


Na nedávno ukončených manévrech „Trident Juncture" cvičily síly NATO obranu proti útoku neurčeného nepřítele, uvedl Frankfurter Allgemeine. Oficiálně tyto manévry nebyly namířeny proti konkrétní zemi, ale v zákulisí existovaly zřejmé náznaky, že „nepřítelem" bylo pravděpodobně Rusko. Členové NATO, Polsko a pobaltské země se většinou bojí potenciální agrese Moskvy.

Jak Seliger nappsal, pokud se odrazí skutečná invaze do pobaltských států, NATO bude muset nejprve potlačit ruské systémy vzdušné obrany, aby zajistilo rychlý přesun svých vojsk do bojové oblasti. Současně bude muset aliance zapomenout na pomoc německé armády: Bundeswehr nyní není schopen účinně vypořádat se s nejnovějšími ruskými systémy protivzdušné obrany.

Podle autora to spočívá v nedávné modernizaci ruské armády, která byla mimo jiné přijala systém protivzdušné obrany S-400 „Triumf“, který je jedním z nejmodernějších systémů na světě. 
Takové komplexy nacházející se v Kaliningradu pokrývají většinu vzdušného prostoru nad Baltským mořem a Polskem. Přičemž nejnovější stíhačky Eurofighter ve službách německého letectva nejsou schopny se postavit takovým pozemním cílům.

Nejméně 13 zemí navzdory sankcím chce koupit ruský systém S-400

Faktem je, že Eurofighter, který je nejdražším letadlem v historii německých vojenských letadel, byl původně vyvinut výhradně pro lov jiných letadel. Poté se ukázalo, že potřebuje další zbraně na ochranu před pozemními cíli, a to nejen bomby, ale i rakety. Systémy Eurofighteru však nebyly přizpůsobeny instalaci raket vzduch-země.Proto, aby se bránily proti systémům protivzdušné obrany, jako je S-400, musí Eurofightery létat doprovázeni víceúčelovými bitevníky Tornado. Zde je však problém, protože Tornada v Bundeswehru jsou vybavena raketami o poloměru 150 kilometrů, což jim nedává žádnou šanci proti S-400, jehož poloměr je o 100 kilometrů delší.

Zároveň Seliger poznamenal, že i když pomocí průzkumných letounů, dronů a satelitů je možné stanovit přesné souřadnice ruského komplexu, bude velmi obtížné jej úplně zablokovat, protože S-400 jsou vybaveny několika radary a odpalovacími rampami, které jsou od sebe vzdáleny a je nemožné je zasáhnout jediným úderem. „Takový komplexní a moderní systém, jako je S-400, nemůže být bez vysokých nákladů a bez vlastních ztrát zničen," citoval autor německý leteckého důstojníka.

Ruská vzdušná obrana je problém nejen pro Bundeswehr, poukázal Frankfurter Allgemeine. Ne tak dávno Rusko dokončilo dodávky komplexů S-300 do Sýrie, které jsou především zaměřeny na ochranu syrské oblohy před izraelskými bojovými letadly. Hlavním důvodem dodávky byl incident ze 17. září, kdy byla syrská vzdušná obrana chybně sestřelila ruský průzkumný letoun Il-20. Ruská vláda obvinila z incidentu Izrael, jehož stíhačky byly skutečným cílem Syřanů pomocí zastaralého komplexu S-200 (jeho radar nedokázal rozlišit Il-20 od izraelských letadel). Nicméně s příchodem modelu S-300 se to znovu nestane, neboť jsou vybaveny moderním, výkonným radarem s vysokým rozlišením, který umožňuje odlišit ruský IL od stíhacího letounu F-16 izraelského letectva. Tato skutečnost by měla vážně komplikovat izraelské letecké operace v regionu. Tel Aviv již reagoval na dodávku S-300 a oznámil svůj záměr použít pokročilejší stíhací letouny F-35 se stealth technologií.

Co se týče Bundeswehru, německá ministryně obrany Ursula von der Leyenová uvedla, že Německo nebude od USA kupovat F-35, ale bude vyvíjet vylepšenou verzi Eurofighteru. Kromě toho, jak publikace informovala, německá armáda se zaměří na bojové použití dronů.


- - -

Pokus o slovenský majdan, ale Zeman není Kiska

0
0
Jiří Jírovec
16. 11. 2018
"likvidovat Babiše to není jako když hajný střílí pytláka. (Parafráze Švejkova výroku o sarajevském atentátu.) Kdo je Andrej Babiš? Podnikatel s citem pro nabídku a poptávku, tedy pro trh, bohatý a ještě ke všemu Slovák. To je samo sobě na pováženou. Na politické scéně se objevil jako zakladatel hnutí Akce Nespokojených Občanů (ANO 2011). Ve volbách 2013 skončilo jeho těsně druhé za ČSSD a vstoupilo do vlády. Pak se stala ta nepříjemná věc: Preference ANO začaly stoupat a ČSSD znervózněla.


Politik Babiš není jako oni. Je to pragmatik, který je schopen smést vše nepodstatné se stolu. Nepotřebuje koryto, aby si přivydělal. Nežije z poslaneckých náhrad.

Babiš byl tedy (před)určen k likvidaci. Zatím jen k politické.

Na podzim 2015 přišlo udání. Od jakéhosi Tomáše Kaplera, který prý trestní oznámení podal na základě článků o této kauze v médiích Svobodné fórum a Euro.

Ptát se musíme, proč se media vrátila k Čapímu hnízdu (ČH) osm let po vzniku podnikatelského záměru a dotace z byla EU přiznána, objekt s injekcí dalších několika set miliónů korun uveden do provozu a v roce 2015 splnil podmínku pětiletého provozu.

Policie vyšetřovala další dva roky. Sobotka na jaře 2017 vytěsnil Babiše z vlády, ale moc si tím nepomohl, protože preference ČSSD dále klesaly. Hrozivých 30% ale zůstalo.

Přišla akce Šuman, která načasovaně vypustila do éteru nahrávky rozhovoru novináře Přibila s tehdy ještě vicepremiérem Babišem. Taky se to moc nepovedlo.

A pak pokus o konečné řešení. Těsně před volbami přišla do Sněmovny žádost policie o zbavení Babiše a Faltýnka poslanecké imunity a jejich vydání světské moci. Pro jistotu byla obviněna celá Babišova rodina.

Ale neuvěřitelné se stalo skutkem: Voliči nepochopili, že nemají hlasovat pro sprostého podezřelého. ANO vyhrálo. A zase tam byla ta prokletá třicítka z roku 2015. ČSSD zůstala kdesi vzadu.

Výsledek byl pro ČSSD tristní. Sobotka odešel z politiky a Chovanec zůstal jen jako hráč v plzeňském pozadí. Přišel Hamáček, který pochopil, že když jeho strana nepůjde s ANO do vlády, bude na řadu let odmazána. Smečka, která se označila za demokratickou ji, pokud vyhraje volby, mezi sebe nepustí. Stejné pochopil i Filip zastupující KSČM.

Babiš i Faltýnek byli opětovně zvoleni a tak je bylo nutné znovu vydat do rukou policie.

Odstranění Babiše se ale ukázalo těžší než zastřelit pytláka.

Přišla zpráva z OLAFu, která byla iniciována anonymním udáním.

Kdysi se u táboráku zpívala píseň, která začínala Byl tu jeden Brandeburák, co měl velký ... následoval popis, že starostova dcera hrdá s Brandeburákem v lese … atd. doplnění rýmů nevyžaduje přílišnou fantazii. Na té písni bylo zajímavé sdělení, že "člověku se to až hnusí, když to vyprávěti musí".

Jenže, co "musíme" vyprávět směrem dovnitř - o udání do Bruselu ani nemluvě.

Opravdu může zostudit republiku každý anonym? Stojí těch ušmudlaných 50 miliónů pro ČH za to, aby se o Česku mluvilo jako o podvodné zemi? To je pouhá čtvrtina ceny, kterou dal majitel TV Barrandov za patro ve Véčku na Pankráci. Je to méně než desetina částky, která se týkala kauzy PROMOPRO. A co to všechno je proti OKD?

Čert vem peníze. V sázce je mravní úpadek, do kterého ženou společnost mocichtiví politici.

Smečka kolem seskupená kolem Fialy (ODS) se třese na mikrofon, aby mohla dštít oheň a síru na Babiše. Jde jim o těch třicet procent.

Neuvědomují si, že "křišťálovou čistotu", kterou předstírají bude veřejnost vnímat stejně jako desátník Střevlíček výlevy politruka po školení: "Kamaráde, ten si tak nasral do krku, až mu hovna tečou z huby".

U Škvoreckého to je sranda, ale ne v českém reálu, kde vidíte, že smečka ucítila krev a nedočkavě se trhá ze řetězu a nepočká na vyjádření policie a státních zástupců k informacím, které duo Slonková - Kubík zveřejnilo na seznamu.cz. Je třeba využít příležitost.

Senát ČR se dal slyšet, že by Babiš měl odstoupit do doby, než se ČH vyřeší. To je absolutní pokrytectví, protože takový postup nezná Ústava ČR a navíc pravomocné rozhodnutí může trvat tak dlouho, že se ho Babiš ani nemusí dožít. David Rath ještě nebyl pravomocně odsouzen a to od jeho zadržení s krabicí od vína uplynulo pět let. Vlasta Parkanová byla vydána Sněmovnou v červnu 2012. To je šest let a výsledek nula.

Profesorka Válková (ANO) se 31.10. 2018 vyjadřovala ve Sněmovně k otázce, zda je v ČR možné objednat trestní a soudní stíhání. Napsal jsem jí, že sloveso objednat je citlivé, protože je spojováno se službou. Nabídl jsem jí sloveso iniciovat. Cožpak nebylo na počátku ČH jistě kříšťálově čistě myšlené udání?

V souvislostí s ČH je třeba zmínit, že Babiš je obviňován z možné snahy ovlivňovat výsledky svého stíhání. V podstatě to znamená kydnutí špíny na policii a soudní moc.

Když tam máte vhodné lidi, můžete je ovlivňovat. Takové A má ovšem i svoje B. Stačí iniciovat a pak nechat celou akci probíhat. Kdo byl premiérem a kdo ministrem vnitra v roce 2015?
Zdá se, že myšlenka velké očisty přináší problémy, které ji převyšují.

Chlapci to přepískli. Možná seženou hlasy na odhlasování nedůvěry vládě a Babiš půjde od válu. Jenže zapoměli na Okamuru. Může se s Babišem dohodnout, když ANO bude podporovat programy SPD.

To ale ještě není to nejhorší. Okamura dal najevo, že SPD netouží po ministerských křeslech. To totiž znamená, že může vzniknout jednobarevná vláda a ministr vnitra se může dostat k informacím, které má zatím pod palcem Hamáček.

Zeman se již dal slyšet, že bude-li znovu jmenovat premiéra, bude to opět Babiš. Takže zbývá nějaký majdan podle slovenského vzoru, ale Zeman není Kiska.

Vy, co o výročích plníte prostranství a řvete. Dožadujete se demokracie, ale vůbec jste nepochopili její princip, vzkazuje profesor Keller

0
0
Prof. Jan Keller
ROZHOVOR s Janem Kellerem
16.11.2018  ParlamentníListy
Europoslanec a profesor sociologie Jan Keller připomíná, že hlavním požadavkem všech, kdo demonstrovali proti režimu v listopadu 1989, byly svobodné volby. Brzy se ale zjistilo, že část lidí nemá v úmyslu jejich výsledek respektovat. „Plní každým rokem při nejrůznějších výročích veřejná prostranství, nadávají těm, kdo volby vyhráli, a dožadují se demokracie, jejíž princip nepochopili.“ Záležitost ohledně premiérova syna Andreje Babiše podle Kellera nelze objektivně hodnotit, pokud se nevyjádří příslušné orgány: „Politici, kteří si ji troufají hodnotit již nyní, na sebe jen prozrazují, že jim o objektivitu v žádném případě nejde. Jelikož v řádných volbách neuspěli, snaží se kauzy využít k mocenskému zvratu.“

Když jste před rokem psal o 17. listopadu, zmiňoval jste v komentáři pro Právo, že napětí ve společnosti nepolevuje a oslavy se stávají tryznou za nesplněné ideály. I letos se připravuje řada oslav, ale více se hovoří o demonstracích zvlášť ve světle posledních událostí. Čím se podle vás stanou letošní oslavy, půjde opět o „tryznu“? A pokud, tak tryznu za co nebo za koho?

V listopadu roku 1989 bylo hlavním požadavkem všech, kdo demonstrovali proti režimu, aby byly v naší zemi umožněny svobodné volby. Tento požadavek byl naprosto oprávněný, a pokud by zůstalo jen u něho, bylo by vše v pořádku. Brzy se však zjistilo, že část těch, kdo svobodné volby požadovali, nemá v úmyslu respektovat jejich výsledek, pokud volby dopadnou jinak, než si přejí oni. Tito lidé, kteří se svobodnými volbami souhlasí jen v případě, že v nich sami vítězí, plní každým rokem při nejrůznějších výročích veřejná prostranství, nadávají těm, kdo volby vyhráli, a dožadují se demokracie, jejíž princip nepochopili. O tom, čeho jsou tito lidé schopni, jsem se přesvědčil letos 28. října, když jsem šel na Hrad u příležitosti oslavy 100 let od založení Československa. Hlouček jich stál před hradní bránou a pokřikoval na ty, kdo vcházeli, včetně manželek vojáků padlých v Afghánistánu, že by se měli stydět. Bylo to velice nechutné.

K aktuální kauze… Syn Andreje Babiše na videozáznamu, který zveřejnil server Seznam Zprávy, tvrdí, že ho kvůli Čapímu hnízdu drželi na Krymu a podepisoval i nějaké dokumenty. Zatímco premiér hovoří o hyenismu a honu na jeho rodinu, šest opozičních stran podalo návrh na vyslovení nedůvěry vládě. Skandál hýbe celou republikou. Už se o tom hovoří i ve Štrasburku nebo v Bruselu? Jak celou záležitost hodnotit?

Tento týden zasedá EP ve Štrasburku. Vývoj v České republice není na pořadu jednání. Práce parlamentu se nezúčastnil pouze Jiří Pospíšil, který dal přednost tiskové konferenci v Praze. Nikdo ve Štrasburku jeho nepřítomnost v práci nezaregistroval a nikomu nevadila. Záležitost ohledně premiérova syna nelze objektivně hodnotit, pokud se nevyjádří příslušné orgány. Politici, kteří si ji troufají hodnotit již nyní, na sebe jen prozrazují, že jim o objektivitu v žádném případě nejde. Jelikož v řádných volbách neuspěli, snaží se kauzy využít k mocenskému zvratu. Odpovídá jejich pojetí demokracie, jak jsem o tom už mluvil.

Když sledujeme dění, můžeme se ptát různě na to, co se vlastně děje. Například: Jak je možné, že dva novináři najdou člověka, po kterém policie pátrala bezvýsledně? Jak to, že je Andrej Babiš stále na pozici premiéra, když používá tak „mafiánské praktiky“? Je správné odepsat premiéra kvůli videu, které je natočené tajně s psychicky nemocným člověkem? Skutečně jsou to zásadní informace, nebo dobře načasovaná manipulace? Atd… Z vašeho pohledu sociologa, co vůbec celá záležitost může vyvolat ve společnosti? Bude rozdělena ještě ostřeji?

Načasování celé akce je velice nápadné. Premiér v zahraničí, blížící se výročí listopadu, vláda odmítající podepsat Globální kompakt o migraci, který hrozí naši zemi zbavit zbytků suverenity ve věci přijímání migrantů. Tyto věci bijí do očí, o jiných lze jen ... (celý text zde)

Velmocenská ignorace malých zemí. Aktualizace: Statistika účasti USA ve válečných konfliktech

0
0
GUSTAV MURÍN, MIRKO RADUŠEVIĆ
16. 11. 2018 Liteárky
V rámci velmocenské ignorace dobře víme, jak jsou na tom malé národy… I u nás bohužel chápeme bohorovnost velmocí vůči menším národům. Projevuje se průběžně a nejhorší je, když se to projeví v situaci, jako byl Mnichov 1938. (na snímku francouzský prezident s manželko
u před Elysejským palácem vítají světové státníky v rámci oslav konce první světové války)


Francouzská ignorace

Naposledy k určité přezíravosti došlo během oslav 100 let od konce první světové války v Paříži. Francouzští organizátoři se dopustili velkého faux pas vůči Srbsku. Srbský národ sehrál v první světové válce důležitou roli jako francouzský spojenec. Podle odhadů padlo ve válce až 1,3 milionu obyvatel tehdejšího balkánského království a země přišla o 62 procent své mužské populace. Stalo se však, žeběhem vzpomínaných oslav posadili srbského prezidenta Vučiće (vpravo na fotografii s Macronem) kamsi do kouta v druhé řadě a zato kosovského prezidenta Taciho hned za Putina a Merkelovou. Na katedrále Notre-Dame vlála kosovská vlajka. Neúcty si všiml francouzský pravicový deník Le Figaro, který píše o tom, že zatímco mimo představitelů Ruska, USA, Itálie, Rumunska byl hostitel Emmanuel Macron obklopen navíc německou kancléřkou, tureckým a bulharskými prezidentem, tedy nepřáteli v této válce, seděl srbský prezident na opačné straně mezi nižšími politickými představiteli, jako jsou ministři a různí lidé. Le Figaro píše dále o tom, že Srbsko připomíná na různých místech společný boj s Francií, ať je to v řecké Soluni, makedonské Skopji nebo přímo ve svém hlavním městě Bělehradě. Zde na podstavci sochy (žena držící v rukou meč) vztyčené na památku Francouzů, kteří v Srbsku padli během první světové války při boji proti Habsburkům, je vytesán nápis: Milujeme Francii tak, jako nás ona milovala. Finance na pomník, který vytvořil světově proslulý chorvatský sochař Ivan Meštrović sesbírali srbští přátelé Francie a žáci francouzských škol v Srbsku. Když došlo k bombardování Srbska letadly NATO, Srbové pomník pokryli černým suknem a napsali na podstavec sochy nápis:„Věčná sláva Francii, která již neexistuje“. Nyní po pařížské oslavě konce první světové války opět Srbové tento pomník poznamenali tentokrát černým sprejem, když přeškrtali slovo Francie.

/Na vysvětlenou dodejme, že v politice a v mezinárodních vztazích mají protokolární záležitosti velký význam a nejsou brány na lehkou váhu. Mnohdy se určité záležitosti stávají důležitým politickým vzkazem. Příkladem může být opožděný příchod Vladimira Putina na slavnost v Paříži, jeho podávání ruky určitým státníkům a zdvižený palec k prezidentu USA Trumpovi (fotografie vlevo). Připomeňme, že se plánovala vrcholná schůzka v Paříži mezi oběma státníky a Macron podnikl velké úsilí, aby k ní nedošlo/.


Americká ignorace
Obdobně jako Francie se na oslavách 100 let od konce první světové války v Paříži zachoval americký prezident Donald Trump, když se zde neúčastnil Mírového fóra, kde byli přítomní další světoví státníci počínaje Macronem, přes Angelu Merkelovou, Recepa Erdogana a konče Vladimirem Putinem. Místo toho odjel uctít památku padlých amerických vojáků. Francouzský prezident Macron pojal Mírové fórum jako výroční shromáždění politických lídrů a občanské společnosti věnované diskusi o demokracii. Fórum mělo ukázat, že ve světě existuje řada vlivných sil v nevládních organizacích, společnostech, nadacích a mezi intelektuály, - kteří věří, že by svět měl být multilaterální, otevřený a s určitými pravidly.

Trump se navíc pro špatné počasí nejel podívat ani na bitevní pole Belleau Wood z první světové války a poslal tam své nižší úředníky.

Trumpovo chování v Paříži komentuje náš slovenský spolupracovník Gustáv Murín: „pán Trump ukázal jasne. Mierom sa nemieni zaoberať ani teoreticky. Francúzsky prezident Macron na Trumpovu ignoráciu mierovej konferencie v Paríži reagoval nevídane otvorene. Jasne povedal, že Trumpove volanie po zvyšovaní výdavkov NATO na obranu (proti komu, keď nás nikto neohrozuje?) je len účelová propaganda, aby mali americkí vojnoví štváči väčšie zisky z predaja ich zbraní“.


Různé chápání míru a války

Na základě toho si Gustav Murín povšiml určitého rozdílu v chápání války a míru. Posloužilo mu k tomu jako příklad srovnání ruské alias sovětské filmové tvorby s americkou vztahující se k válečnému tématu: „Pozrel som si sovietsky film „Žeriavy tiahnu“ z II. svetovej vojny (pozn. red. jedná se o slavný ruský film – česky Jeřábi táhnou - který vyhrál Zlatou palmu na festivalu v Cannes v roce 1958). Bol to veľmi poučný zážitok. Film nie je ani akčný, ani propagačný (viď Spielberg a „Zachráňte vojaka Ryana“ a iné výplody americkej vojnovej propagandy) a nemá ani happy-end. Ale je o nesmiernej túžbe po mieri. O tom Rusi a vtedajšie národy ZSSR vedia naozaj dosť. Veď mali v tej vojne najväčšie obete.“

Zato k americkému chápání války ve filmu Murín uvádí: „Všimnite si to. V amerických vojnových filmoch (na rozdiel od ruských) sa bolesť a nezmyselnosť masového zabíjania neukazuje. Len chlapáctvo „večných víťazov“. A to je nebezpečné masírovanie tých, čo ako „žoldnieri demokracie“ budú potom zabíjať kdekoľvek po svete s úsmevom na perách, lebo kšeft si to vyžaduje.“
Od filmu přechází Gustav Murín k obecnému konstatování o americké propagandě a americkému uvažování vůbec: „Celá americká propagandistická mašinéria predstavuje vojnu ako video-hru a pre prípad, že by aj americkí vojaci raz nedajbože prejavili svedomie, preferuje sa jej robotizácia. Spojené štáty od II. svetovej vojny fungujú na tzv. vojnovej ekonomike. Ich najväčším vývozom je smrť, ako hlavný produkt ich zbrojárskeho priemyslu. Ak by nevyrábali a nepredávali zbrane, ocitli by sa v ešte väčšom mínuse, než sú, veď ten obrovský dlh, čo pred sebou tlačia, je výsledkom ich vojnových dobrodružstiev. Na jeho zakrytie treba ďalšie vojničky takže vzniká „perpetuum mobile“ násilia a zabíjania, ktoré vynieslo už za tie roky niekoľko miliónov obetí (len vo Vietname takmer milión zväčša civilistov). Každému vojnovému štváčovi raz dôjdu peniaze, ale USA nie, lebo si ich pohotovo dotlačia.“

Závěrem Gustav Murín dochází k úvaze, proč se USA snaží, aby svět akceptoval obchod v dolarech. To je také důvod, proč USA nenávidí Írán, který odmítá prodávat svoji naftu za americké dolary. Co, když se přidá k tomu i společenství BRICS – Čína, Rusko, Brazílie a Indie, je to konec světovlády „deep state“. K tomu navíc Murín dodává: „Nemám teda dôvod mať Rusov radšej ako Američanov. Ale mám dôvod sa báť za nás za všetkým, kam Ameriku vlečie globalizačná klika.“- Podle Murína je to také důvod, proč je permanentně na Blízkém východě vyvoláváno napětí.

Když se vrátíme od chápání míru a války zpět k původnímu tématu ignorace malých zemí ze strany velmocí, uvádí Gustav Murín svoji osobní zkušenost: „Ako novinár som svojho času bol hosťom medzinárodnej konferencie organizovanej v Garmisch – Parterkirchene na tému „Integrácia do NATO“. Mala zhodnotiť desaťročie od nášho vstupu do NATO spolu s ostatnými krajinami strednej a východnej Európy. A ako to už pri takýchto konferenciách býva, najväčšieho poučenia sa mi dostalo mimo oficiálneho programu. Pri typickej bavorskej večeri s bravčovým kolenom a pivom som sedel náhodou vedľa amerického generála letectva. Tak som sa osmelil a oslovil ho s otázkou. Veď ako aktívny letec iste chápe, aké je nutné pre pilotov nadzvukových vojenských strojov mať dostatok praxe. Máme dobrých pilotov, ale ich možnosti udržiavať sa v kondícii sú úbohé. Otázka znela – veď vy máte lietadiel a leteckého paliva dosť, nemohli by ste tých našich pilotov v rámci NATO viac využiť na nácviky bojovej činnosti? Pozrel na mňa s údivom, odpil si z piva, a s bodrým úsmevom mi odpovedal: „Mladý priateľ, my nepotrebujeme vašich pilotov. My sme potrebovali vaše lietadlové základne. A tie už máme…“
AKTUÁLNĚ:

Statistika účasti USA v konfliktech v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu

Od roku 2001 do současnosti zahynulo v důsledku účasti USA ve válečných konfliktech v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu přibližně mezi 480,000 a 507,000 lidí (viz níže tabulka). Neta Crawfordová, z americké Brown Univerzity, která se dlouhodobě zabývá finanční a humanitární problematikou účasti USA ve válkách upozorňuje, že ve své studii neuvádí zahynulé v konfliktech v Sýrii, kde odhaduje počet zahynulých kolem půl milionu lidí.

V další studii uvádí, že USA utratily od roku 2001 do konce roku 2018 na účely 5,6 bilionů dolarů, což jak uvádí války dosud stály průměrně amerického daňového poplatníka 23 386 dolarů ( viz )














































Dnes se dá očekávat další pokus červenokaretníků o barevnou revoluci

0
0

Ivan David17. 11. 2018

Uvidíme co provedou blbci pod vedením gaunerů.

Proč je se 17.listopadem spojeno zklamání?

0
0
František Roček
17. 11. 2018 PrvníZprávy
Bude to již bezmála 30. let a já stále nesnáším žvásty o 17. listopadu jako o líhni demokratické přítomnosti. Přitom na ty dny roku 1989 vzpomínám rád.
Nesnáším oficiální žvásty, protože demokratická současnost připomíná praktiky z doby tzv. reálného socialismu.


Zažil jsem pohnutý rok 1968 jako školák, prožil si i čas dvouleté vojenské služby, a po listopadu 1989 jsem čekal, co bude dál. Konec roku 1989 byl plný očekávání: Zvedala se opona dosud nepoznaného. Za ní měla být rajská zahrada demokracie a obchody přeplněné zbožím. Pro lidi kolem Charty 77 to byl okamžik ne nepodobný Kristovu zmrtvýchvstání. U řady partajních činitelů, ředitelů fabrik, úředníků, a také u veksláků a kriminálníků, to bylo čekání na nové možnosti.

Osobně si vzpomínám na příchod nové doby (převrat) rád, protože jsem poprvé v životě začátkem roku 1990 začal psát do novin, zakrátko se z toho stala má nová profese. Pro mne byl převrat v listopadu 1989 požehnáním. Nikdo nemůže říci, že můj kritický pohled na EU a NATO je pohledem staré zapšklé struktury…

Čas vystřízlivění
Dnes, zhruba 30 let od převratu, optimismus 1. poloviny 90. let vyvanul. V referendu jsem hlasoval proti vstupu České republiky do EU, protože jsem netušil, že politická banda, která nás vede, nebude schopna se ubránit machinacím, které z nás udělají v rámci EU jenom naivní vazaly. Dnes se to, (nejenom) v souvislosti s dlouhodobou migrační krizí, potvrzuje.

Nebyl jsem ale proti vstupu ČR do NATO. Považoval jsem alianci za bezpečnostní prevenci: Ne přímo vůči Rusku, ale celkově proti nejasným vlivům, které začaly ze všech stran na Evropu doléhat.

V roce 1998 jsem v armádním odborném časopisu Vojenské rozhledy varoval, že nějaké mírové operace jsou jenom politickým nesmyslem. Je potřeba opět intenzivně zbrojit, protože oblast Evropy kolem roku 2015 zasáhne bezpečnostní krize.

Stalo se: Nejpozději v roce 2003 se začal stupňovat politický chaos (USA v tom hrály prim) a v roce 2015 naplno propukla migrační invaze a vzestup islamistické politické agrese směřující na Balkán a celkově na jih a západ Evropy.

Pocit sílící beznaděje

Zhruba od roku 1997 jsem měl pocit, že EU je pro budoucnost ztracena, protože ji řídí idioti, podobně jako za dob hlubokého socialismu. Nejedná se o jejich ideologii, ale jenom o to, že tehdy i dnes jde o idioty – mentální nuly.

Je rok 2018, a co jsem v roce 1997 tušil, před čím jsem v roce 1998 varoval, to v roce 2018 představuje naprostou jistotu.

Proto mnoha lidem, kterým bylo v roce 1990 třicet let a více, a nastoupili do tramvaje jedoucí do ráje západní demokracie, přítomnost v čase kolem 60. let věku poněkud zhořkla.

Já jsem se s tím snažil vyrovnat popisem dnešních zdrojů a způsobů násilného a podvodného chování na severu Čech ve dvou knihách „Severozápadní jatka“ č.1 a č.2, a z mezinárodního hlediska analýzou současné mocenské situace v knize „Bombardovat nemocnice je normální“, kterou jsem péčí ústeckého nakladatelství AOS Publishing poslal do knihkupectví v roce 2017.

Vzpomínka na generály


Zažil jsem socialistickou armádu, socialistické důstojníky a generály a hejno socialistických politiků. Byl jsem překvapen, když koncem 90. let začala mluva politiků, důstojníků a generálů demokratické Armády České republiky nebezpečně připomínat politickou hantýrku doby socialismu. Kdysi za socialismu byl nepřítelem Západ, dnes je to Rusko.

Vrátil jsme se s nechtěně do mladých let. Opět politici a vojáci žvaní podobné nesmysly jako kdysi. Jejich žargon je velmi podobný, mluví univerzální politickou techničtinou.

Proti období socialismu jsou dnešní důstojníci o jednu až dvě generace mladší, ale chovají se obdobně jako v době reálného socialismu… Poslušně naslouchají momentálním politickým trendům padajícím shora. Proto politici a vojáci kdykoliv vysloví kdejakou nesmyslnou ptákovinu, a tváří se vážně, protože, to odpovídá trendu okamžiku.

Za socialismu jsem zažil, že důstojníci a generálové něco říkali oficiálně, ale něco jiného si mysleli. Vzpomínám si na okamžiky, když se politruk zašíval při velkém nástupu příslušníků pluku v jaroměřických kasárnách – zmizel za dveřmi ošetřovny. Když čekal na ukončení nástupu pluku ve stínu ošetřovny, v té chvíli se mnou nehovořil mezi čtyřma očima politruk, ale normální člověk se svými vlastními názory. Shodli jsme se i na tom, že v Chartě 77, která byla právě na přetřesu, není napsáno nic nerozumného.

Co by dělali, kdyby došlo k propuknutí války? Zeptal jsem se na to řady důstojníků jen tak mezi řečí (v sedmdesátých letech). Shodně si povzdechli, že by se asi zastřelili. Tlak politického vedení v čase míru na armádu byl tak nesnesitelný, že by nechtěli zažít, co by se dělo při přechodu na válečný stav uprostřed vůně jaderného ohrožení.

Proto, ať říkají dnešní oficiální politici, politologové, důstojníci a generálové do médií cokoliv při obhajobě znovu rozpoutané studené války, již jsem to zažil v předchozím politickém režimu, říkají žvásty.

Ze zkušenosti vím, že co si lidé v uniformách skutečně myslí, nemusí být tím, co oficiálně říkají.

Proto se jim nepošklebuji za jejich studenoválečnické kecy. Kdo ví jak hluboké je jejich skutečné utajované pohrdání politiky a vojenskými koncepcemi NATO, kvůli oživování válečnické hysterie. Podobně jako v socialistické armádě, i dnes v rámci NATO, je vnímána studená válka především jako kšeft, skluzavka směřující k politickým a ekonomickým korytům.


- - -


Svět při sobotní ranní kávičce 17.11.2018:

0
0
Tereza Spencerova
17. 11. 2018  Facebook autorky

-- Julian Assange… toho času pořád ještě v azylu na ekvádorském velvyslanectví v Londýně… byl v USA už obžalován… jak se provalilo, nejspíš administrativní chybou… obžaloba je tajná… popraven zatím dopředu ještě nebyl…

-- Chašúgdžího nařídil zabít přímo korunní princ MbS, soudí prý CIA… což my, u kávičky, víme už dávno...

-- USA vůbec poprvé… nepodpoří rezoluci VS OSN, která vyzývá Izrael k ukončení okupace syrských Golanských výšin… prý je to už zbytečné… v zásadě mají pravdu...

-- bojující strany v Jemenu se dohodly na příměří a na mírových jednáních… ve Švédsku… tvrdí OSN… jupí… pokud je to pravda...

-- USA hodlají obvinit Írán, že má „kapacitu k porušení“ mezinárodních dohod zakazujících chemické zbraně… takovou kapacitu má ovšem skoro celý svět… tím spíš, že USA stále nenaplnily své závazky a své chemické arzenály nezlikvidovaly… fascinující…

-- kvůli hrozbám z Ruska a Číny (nebo Číny a Ruska, podle toho, zda hovoří republikán nebo demokrat)… USA přesouvají do nových lokalit… 10 procent svých vojáků z Afriky… konkrétně 720 maníků… fascinující…

-- „Nemůžeme akceptovat, že se k nám chovají jako k okupované zemi. Když se podívám, jak se chová americký velvyslanec v Německu, mám pocit, že se považuje spíš za okupačního důstojníka než za velvyslance ve svrchovaném státě.“… bývalý německý kancléř (a šéf Nord Streamu II) Gerhard Schröder… Overtonovo okno?...

-- pro Nizozemsko je nápad s evropskou armádou „až moc“… tvrdí premiér Rutte… s tím, že si vystačí s NATO… před pěti lety Holanďané přiznali, že si USA u nich skladují 22 jaderných bomb…

-- italský rozpočet na příští rok se „otevřeně staví“ proti unijním pravidlům, stěžuje si místopředseda Komise Dombrovskis… celých 60 procent Italů má mezitím za to, že jim EU ubližuje… a není pro ně vůbec... ale vůbec... dobrá…

-- Německo prý zvažuje, že by zrušilo zákaz deportací… alespoň některých … syrských žadatelů o azyl… politika vůči migraci se mění… pomalu, ale…

-- USA žádají Rusko o pomoc s osvobozením jednoho svého občana… „zmizelého“ v Sýrii před šesti lety…

-- 64 procent Izraelců je nespokojeno s tím, jak premiér Netanjahu nechává bombardovat obklíčenou Gazu… požadují mnohem víc agresivnosti a mnohem víc bomb…

-- zatímco Turecko pořád „řeší“ situaci v syrském Idlíbu, tamní frančíza Al Kajdy dokázala prý pod své velení sjednotit všechny přítomné džihádisty… a sebrala tak západnímu mainstreamu všechny ty řeči o „umírněných rebelech“…

-- situací v Idlíbu se bude… v „dohledné době“… zabývat další „Astana“ mezi Ruskem, Tureckem a Íránem… a případně dalšími, kdo přijedou…

-- šiřitelé „fám“, které ho viní, že zakrývá sexuální skandály, jsou „jako teroristi“… míní papež…

-- zatímco „kyještí/kyjivští“ bojují proti korupci, co to dá… Ukrajinci v průzkumu tvrdí, že narážejí na korupci mnohem častěji než třeba ještě v roce 2015…

-- při protestech v Ingušsku… kvůli určování oficiální hranice s Čečnou… prý ruské úřady… v první polovině října… vůbec poprvé nechaly vypínat mobilní sítě a omezovaly přístup na sociální sítě…

-- kanadská sjednocená církev (United Church of Canada)… povolila dál kázat své pastorce… i když nevěří v boha… svět se fakt už zbláznil…

Tož tak…


Kdo dnes nejvíc ohrožuje svobodu a demokracii v ČR?

0
0
Libor Čermák
17.11. 2018  Rukojmí
17. listopad je dnes vnímán jako "den boje za svobodu a demokracii". A bohužel i dnes je svoboda a demokracie docela dost ohrožená. A ze strany koho? Ne, ze strany současného prezidenta republiky to rozhodně není.
Svoboda a demokracie je v současné době nejvíc ohrožena od takových lidí, kteří ohrožují její celkovou podstatu. Tedy ohrožují právo na vlastní názor a právo na vyjadřování svého názoru. A navíc by chtěli společnosti diktovat, jaký názor má být správný a jaký ten špatný. Namátkou:

1) Jestli je někdo pro to, aby byly sociálními sítěmi cenzurovány názory jiných.

2) O to víc ohrožují svobodu a demokracii ti, kteří se navíc aktivisticky snaží tyto příspěvky někam nahlašovat, aby je zcenzurovali nebo dokonce zablokovali jejich autora. A přitom si navíc pokrytecky a jako pěst na oko říkají podle postav z děl J.R.R Tolkiena.

3) Svobodu a demokracii ohrožují také ti, kdo se snaží zavádět do dětem škol takové programy, které propagují přímo nějaký konkrétní politický názor (například multikulturalismus nebo genderismus, apod.)

4) Svobodu a demokracii též ohrožují všichni, kteří se u nás snaží prosadit pro nás nepotřebnou tzv. Istanbulskou úmluvu. Protože nejspíš chtějí, aby se u nás časem děly takové věci, na jaké ve svém svatováclavském kázání upozornil kněz a profesor Petr Piťha.

5) Svobodu a demokracii samozřejmě ohrožují i ti, kteří chtějí, abychom měli respekt či dokonce úctu nad vyznavači nadřazeneckých nábožensko-politických ideologií, jejichž kultura je s tou naší neslučitelná.

Určitě se najdou i další podobné věci, proti kterým chci bojovat jako s ohrožením svobody a demokracie. Ale, vážení čtenáři, nejste náhodou ti, o nichž se zmiňuje některý z výše uvedených bodů? Jestli ano, tak byste se podle mého názoru nad sebou zamyslet, zda je vaše počínání košer z hlediska svobody a demokracie.

Rozhovor prezidenta republiky pro pořad TV Barrandov „Týden s prezidentem“ (přepis rozhovoru 15.11.)

0
0
17.11. 2018   Hrad
Dobrý večer, vážení diváci televize Barrandov, vítejte u pravidelného čtvrtečního Týdne s prezidentem. Tentokrát natáčíme na Pražském hradě. Dobrý den i Vám, pane prezidente.
Dobrý den.  video zde
Pane prezidente, všichni tuší, že hlavním tématem dnešního rozhovoru bude situace okolo vlády, Andreje Babiše a reportáže té provinční televize, ale já bych začal něčím podle mého názoru trošku důležitějším pro lidi. Včera se vláda usnesla na zvýšení minimální mzdy, oni tam byly velké tahanice, ministryně Maláčová chtěla přidat myslím dva tisíce korun, Andrej Babiš tisíc korun a tak dále a nakonec se shodli na přidání o zhruba 1 300 korun, nebo 1 100 korun, a minimální mzda bude činit 13 350 korun. Jak ten krok hodnotíte? A zkuste mně vysvětlit Váš názor na minimální mzdu, na ten institut, jestli je pro ekonomiku důležitý nebo ne?

My už jsme o tom mluvili několikrát, pane Soukupe, ale já to rád zopakuji. Ten institut je důležitý a je v mnoha zemích, dokonce třeba ve Spojených státech na úrovni jednotlivých členských států americké unie. Proč je důležitý, protože je to nástroj, který tlačí celkovou mzdovou úroveň poněkud nahoru, protože z něho se pak odvíjejí přes tarifní mzdy i mzdy, které nejsou minimální. Já tedy podporuji růst minimální mzdy už z toho důvodu, že jak dobře víte, při naší průměrné mzdě, která je těch třicet jedna tisíc, dvě třetiny zaměstnanců na ni nedosáhne. Tak ať alespoň ty nejhorší, tedy nejhůře placené profese berou o něco víc, ať už je to tisíc nebo tisíc pět set korun.

Ale řeknu Vám něco, co svým způsobem možná nebude ladit s politikou paní ministryně Maláčové, i když ji mám docela rád, a to jsou požadavky na zvýšení životního minima. Víte, já souhlasím s růstem minimální mzdy, takže mě někteří neoliberální ekonomové za to kritizují, a naopak jsem pro zmrazení životního minima, za což mě zase kritizuje druhá strana. Proč jsem pro zmrazení životního minima? Prostě proto, že z této částky prostřednictvím nejrůznějších koeficientů se odvíjejí prakticky všechny sociální dávky.

Sociální dávky, ano.

Takže zvýšíte-li životní minimum, zvýšíte sociální dávky docela automaticky. Máme tady pořád dvě stě tisíc lidí, kteří nechtějí pracovat, i když práce je, a kdyby dostali vyšší sociální dávky, tak jejich nechuť k práci by se ještě zvýšila.

To je pravda, to je docela logické. Nicméně za minimální mzdu pracují, vypadá to, zhruba pouze tři procenta.

Tak asi.

Tři procenta zaměstnanců, což opticky nemusí vypadat jako příliš mnoho, nicméně je důležité říci, že i to zvýšení na 13 350 z 12 200 korun, které bylo teď, je hrubá částka, to znamená, ta čistá částka nedosahuje ani deseti tisíc korun, což tedy znamená, že to nedosahuje ani hranice příjmové chudoby, protože ta příjmová chudoba pro samotného dospělého prostě je vyšší, zhruba o 1 500 korun. No a logicky, když už někdo pracuje při dnešních cenách, a to je ta známá věc, jestli můžeme očekávat snížení cen anebo máme prostě příliš nízké platy, protože dvě třetiny lidí se domnívají, že ceny jsou příliš vysoké. Já říkám, no…

A platy příliš nízké.

Ono to spíš je tak, že platy jsou příliš nízké. Z mého pohledu je to velmi pozitivní zpráva a je potřeba objektivně říci, že Bohuslav Sobotka nebo vláda Bohuslava Sobotky dosáhla to zvyšování minimální mzdy z 8 500 korun hrubého na 12 200 korun, což…

Tak tím začal už Jiří Rusnok, protože ta minimální mzda byla několik let prakticky zmražena.

Ano.

A až Jiří Rusnok ji odblokoval.

Když jsme u toho Jiřího Rusnoka, který je teď guvernérem České národní banky. Pane prezidente, já mám dotaz na jaksi situaci s českou korunou. Česká koruna oslabuje, už se blíží hranice, atakuje hranici 26 korun za euro a 23 korun za americký dolar. Víte, mně to moc jaksi neladí s těmi utvrzováními České národní banky, která do intervencí proti sílící koruně investovala dva biliony korun a říkala, že po ukončení těch intervencí se dá očekávat výrazné posilování koruny. No, stal se přesný opak.

Víte, já jsem byl vždy odpůrce intervencí, takže teď bych se mohl radovat a říkat, na moje slova došlo, ale to by bylo trošku krátkozraké. Podívejte se, kurz koruny je cena jako každá jiná, cena měny. To znamená cena, která je určována poměrem poptávky a nabídky. A jestliže necháte takzvaný plovoucí kurz, který je tržní a neintervenujete do něho z jedné nebo z druhé strany, já si vzpomínám jak Alois Rašín, náš první ministr financí dělal všechno možné, aby koruna byla co nejsilnější, zatímco jeho nástupce Karel Engliš měl přesně opačnou strategii. Já bych tu korunu prostě nechal volně plavat a nechť si trh sám rozhodne, jaký bude kurz.

To jo, ale já mám trošku, já se přiznám, že mám s Českou národní bankou trochu problém, protože investovat dva tisíce miliard korun na udržování kurzu koruny s tím, že pokud bychom ten kurz nechali volně, to znamená tu cenu si tvořit volně na trhu, razantně by posílila a to by jaksi znamenalo problém pro naše exportéry, no stalo se něco jiného.

Ale ona by neposílila, ona by byla zhruba na stejných hodnotách, jako je. Pokud jde o ty miliardy, tak oni jsou tezaurovány, oni nezmizely, nevypařily se. Tady je spíš jiný problém, pane Soukupe, že pokud se jich Česká národní banka bude chtít zbavit, takže je možná prodá za méně výhodnou cenu, než je nakoupila.

No samozřejmě, no samozřejmě.

A to je ta čistá ztráta a zbytečná ztráta. Já budu příští týden jmenovat dva nové členy Bankovní rady, tak si s nimi o tom také promluvím, ale především jsem rád, že konečně Česká národní banka ustoupila od nesmyslných intervencí. Zadruhé, že zvyšuje úrokové sazby, to já vřele podporuji, když budete chtít, vysvětlím proč. A zatřetí, aby předešla takzvané hypoteční krizi, takže zavedla omezení na hypoteční úvěry, také dobrý krok.

No, mě by zajímal tedy ten Váš názor na zvyšování úrokových sazeb, to ano. A musím říci, že s tím zpřísňováním podmínek pro poskytování hypoték, no samozřejmě z makroekonomického pohledu je to pochopitelný krok, brání tím případné hypoteční krizi a ohrožení hypotečních bank, tomu samozřejmě rozumím. Problém je, že ten dopad na obyvatelstvo je trochu nepříjemný, protože zhruba třetina lidí, kteří ještě měli šanci si na tu hypotéku sáhnout, to teď nedokážou .

A pak se nedostanou do dluhové pasti a banky se nedostanou do pasti spočívající v tom, že se sníží hodnota nemovitosti, která byla dána do zástavy, takže na tom prodělají i ty banky. To je podstata hypoteční krize.

Já vím, ale já se spíše koukám na ten dopad na lidi, kteří teď nemají kde bydlet vzhledem k cenám, které se zatím nehýbají, a hypotéky jsou méně dostupné a trh s nájemním bydlením prostě neexistuje nebo je velmi nerozvinutý. No, to jsou objektivní fakta, která teď při tom rozhovoru nevyřešíme.

Při našem rozhovoru jsme už několikrát naráželi na exekuce, na dlužníky. Já jsem Vám vždycky říkal, že poctivý člověk své dluhy splácí, a Vy jste se strašně rozčiloval.

Ano.

Ale pokud jde o ty hypoteční úvěry, co pomůže těm lidem, kteří si vezmou pohodlnou hypotéku a najednou zjistí, že ji nemohou zaplatit, tak se taky stanou dlužníky. Přijde exekutor a v podstatě ztratí i ty prostředky, které do toho vložili.

Jaksi nerozvinutý nebo špatně dostupný trh s bydlením je trošku vzdálen od našeho známého rozporu na exekuce, ale budiž. A to zvyšování úrokových sazeb, pane prezidente?

Vy samozřejmě víte, co je to protestanská etika Maxe Webera, a dá se shrnout do jednoduchého hesla, šetři a investuj. A u nás ještě třeba v 19. století to byly ty raiffeisenky a potom byl trošku nepovedený pokus s kampeličkami, ale v zásadě byla tradice, že já si uložím své peníze do banky nebo do spořitelny nebo do záložny, to už bylo jedno a něco mně to vynese, ten úrok. A ten úrok byl symbolem ocenění mé tendence ke spořivosti, která kdysi byla českému národu docela vlastní. Teď se stalo, že banky mají přebytek peněz a už se jim nechce platit úrok. A jediný, co může tuto situaci změnit, je krok České národní banky ve zvýšení úrokových sazeb, aby střadatelé dostali alespoň nějakou částku ze svých vkladů.

Která je alespoň trošku zajímavá. No, to máte pravdu, samozřejmě to narazilo na tu českou realitu, kdy dobře míněné kroky lidí spořit si, nacházet si finanční instituce, které je ocení za tu spořivost vyšším úrokem, narazili na to, že jaksi spousta těch kampeliček neměla zájem na tom, aby vyplácela úrok, ale chtěly ty peníze pro sebe, ti majitelé nebo ti kteří to ovládali.

Ano, ano.

A teď je prostě zpronevěřili, něco si za ně kupovali a skončilo to velkým průšvihem. Celý ten sektor kampeliček, obávám se, že i bankovní sektor skončil průšvihem, ale po zásahu Vaší vlády se to jakžtakž dalo dohromady a bankovní sektor je v pořádku. No tak doufám, že tu spořivost lidí teď už neohrozí tyhle ty hrůzy.

V každém případě já mám účet u České obchodní banky a víte, jaký je úrok? Nulový.

Z běžného účtu je nulový.

To znamená, já naopak platím nějaký poplatek za udržování běžného účtu. Doufám, že to nepovede k takovému zvěrstvu, jako je záporný úrok, kdyby k tomu došlo, tak si ty peníze vyberu, dám si je pod polštář a budu vědět, že nebudu muset platit bance záporný úrok.

Tím se také jaksi strašilo, že dojdeme třeba do situace švýcarského franku, které v jedné chvíli na běžném účtu byl úrok nulový. Pokud jste chtěl udělat depozitní vklad, tak byl úrok záporný, protože prostě ty banky o to zájem neměly, aby tam byly peníze deponované ve švýcarském franku. Českou korunu to evidentně nepotkalo, tyhle ty katastrofické scénáře se nevyplnily, ale zase máme teď problémy jiné. To je tedy to oslabování koruny.

Ale pane prezidente, pojďme od ekonomických otázek k té hlavní kauze. A ta hlavní kauze je tedy kauza Babiš, opět jednou. Opět se nepřímo týká Čapího hnízda a tu diskuzi médií, veřejnosti, politiků odstartovala reportáž jaksi serveru nebo televize nebo jak to tam mají zorganizované, Seznam paní Slonkové, kteří prostě natočili nemocného syna Andreje Babiše v reportáži, a ten řekl, že jaksi byl odvezen z České republiky proti jeho vůli, aby nějakým způsobem byl oddálen od kauzy Čapí hnízdo, a že se mu tam nechtělo a že podepisoval nějaké dokumenty, o kterých nevěděl, co znamenají. Tohle nám naservírovali. Pane prezidente, obecná otázka, jak tu kauzu hodnotíte?

Před dvěma dny se mě na totéž ptala televize Nova a té jsem řekl, nemám dost informací, budu si je nejdříve muset zjistit. Za ty dva dny jsem si alespoň nějaké informace zjistil, tak Vám už odpovím konkrétněji.

Víte, v mém vidění světa, které nikomu nevnucuju, se stalo stručně řečeno to, že pár revolverových novinářů přepadl v jeho švýcarském bytě duševně nemocného muže a zveřejnil záznam tohoto rozhovoru. V podstatě by se nestalo nic, protože ten záznam není příliš zajímavý, kdyby ten muž nebyl synem ministerského předsedy. Teď se musíte ptát, jestli ten člověk je opravdu duševně nemocný nebo není. Podle mého názoru i ten záznam toho rozhovoru nasvědčuje o duševní nemoci, konkrétně, jak říkají lékaři, o schizofrenii. Já nejsem psychiatr, takže do detailů se pouštět nebudu, ale v každém případě, když v tom rozhovoru vám někdo řekne, podepsal jsem něco, ale vlastně jsem nevěděl, co podepisuji, tak duševně normální člověk samozřejmě ví, co podepisuje, jinak by nebyl normální. Já také musím podepsat denně stovku materiálů a každý si pečlivě přečtu, to zaprvé.

Zadruhé ten údajný únos na Krym, tak jsem dneska viděl fotografii, jak tomu mladému Babišovi sedí na rameni činčila, to je taková, ani nevím větší myš nebo něco takového, ale dělají se z ní kožichy, to není podstatné, a že si tam narazil nějakou dívku a tam se s ní objímá a tak dále. Takže to byl skutečně únos jako vyšitý. Ten jeho chovatel, dá-li se to tak nazvat, nebo pěstoun, který má docela zajímavý rozhovor dneska v deníku Právo, tak ten dokonce říká, že ty záchvaty té schizofrenie byly občasné, že někdy vyhrožoval zabitím sebe i druhých, někdy že byl docela pohodový, jako třeba s tou slečnou.

Dobře, víte, pane Soukupe, je to hyenismus, když to řeknu jednou shrnující závěrečnou větou, je to docela obyčejný hyenismus odpovídající úrovni české žurnalistik. A to, že někteří čeští politici teď byli politi živou vodou a ožili a začali běhat jako vyplašené slepice a přemýšlet o tom, co jim to přinese, když vyvolají nějakou vládní krizi, to je jedna věc. Pražský dav dnes si jako obvykle zahuláká a vůbec mu nedojde, že vlastně protestuje proti výsledku svobodných voleb, a moje prognóza, že to skončí, že se to rozplyne, že část slušnějších lidí si uvědomí, že se dostala tou psychickou nemocí toho mladého Babiše na příliš tenký led a v zájmu zachování vlastní pověsti z toho vycouvá.

Ono to vypadá, protože rozumnému člověku jaksi dochází, že to není zcela v pořádku, takže vypadá, že to pomalu vyprchává. Nicméně to neznamená, že bychom o tom neměli hovořit, protože…

Samozřejmě.

Já tu mám několik poznámek. Účelem té reportáže a dlouhodobě negativního vztahu těch novinářů Slonková, Kubík bylo jaksi ukázat Andreje Babiše v tom nejčernějším světle. Proti tomu asi žádné protesty, pokud jsou o tom přesvědčeni, ano, ale má se používat pravda a metody, které jsou přijatelné. Oni chtěli tedy Andreje Babiše jaksi vykreslit ve světle, že je to v podstatě lidská zrůda, která neváhá pro svoji vlastní politickou kariéru zabránit svědectví svého syna tím, že ho unese na Krym, což samo o sobě je tedy z mého pohledu fantasmagorie, ale budiž. Ale co je možná závažnější, on je nemocný. Já nemám rád rozdělování psychicky nemocný, fyzický nemocný, on je prostě nemocný a každý normální člověk přeci ví, že pokud někdo je nemocný v tomto směru, má třeba schizofrenii, nelze očekávat, že jeho reakce v případě, že má úzkosti třeba, těžké úzkosti, což schizofrenici mívají, které se zase střídají s jinými druhy nálad, se nezačne bát a nezačne se třeba z té situace nějakým způsobem vyklouznout. Nereaguje prostě racionálně. To jsou duševní nemoci. A přesto přese všechno, že to věděli, mimo jiné všichni novináři věděli, že syn Andreje Babiše tyto problémy má, i dcera. Všichni to věděli, všichni jsme věděli, že žijí ve Švýcarsku, a všichni jsme to nějakým způsobem respektovali. Tihle ti dva lidé ne. A přesto udělají reportáž, která má jeho otce takovýmto způsobem očernit a ukázat v tom nejhorším lidském světle, pro mě to bylo prostě za čárou, pro mě to bylo za čárou čistě mediální základní etiky, ač se tedy s některými médii nemusím mít rád, ale přesto respektuji jejich práci, ale tohle teda nerespektuju.

Za čárou to samozřejmě je, ale Vy musíte vědět proč. Podívejte se, já znám Sabinu Slonkovou a Jiřího Kubíka z jejich produkce, dá-li se to vůbec nazvat produkcí, více než dvacet let. Já jsem tady použil termín revolverová žurnalistika, to je terminus technicus, ale můžeme klidně říci, taky byl terminus technicus šestáková žurnalistika jako synonymum bulvární žurnalistiky, ale já bych také řekl třeba špinavá žurnalistika nebo kanálová žurnalistika. Tihle ti dva lidé jsou tím proslulí celou dobu, to není jejich první počin v tomto směru.

Já vím, ale tentokrát natáčeli nemocného člověka nějakou kamerou v brýlích a skrytým mikrofonem, což mimo jiné Vámi vyznamenaný Erik Best jaksi dopátral, že se to příčí švýcarským zákonům. Alespoň to tvrdí Erik Best, protože tam nelze nahrávat komunikaci člověka bez jeho souhlasu podle švýcarského práva. Nevím, aspoň to hovoří Erik Best. To co dělali předtím třeba s Vítem Bártou a Stanislavem Grossem a tak dále, to mělo nějaké ratio a byl jsem jaksi přesvědčen i tehdy o tom, že ano, jsou vedeni veřejným zájmem, tady...

Dobře, nebudeme sahat hluboko do minulosti, některé kauzy se mě dotkly osobně v době, kdy jsem třeba byl premiérem, ale to nechme být, to už je za námi, čo bolo, to bolo, a terazky som prezidentom. Nicméně podívejte se…

Útok na Vaši rodinu jsem před lety zaregistroval také.

Tak vidíte. V každém případě, ale to byl mimochodem Dalibor Balšínek, to byl někdo jiný. V každém případě pojďme se spolu dohodnout na jednoduchém principu. V této zemi novináři nejsou vyšetřovatelé, nejsou prokurátoři a tím méně soudci. Pokud jim svěříme tuto roli, stávají se z nás otroci médií a je teď jedno, jestli je tam Slonková, Kubík anebo několik dalších zjevů, které pokládám za stejně odporné.

Máte pravdu a já prostě říkám teď trochu vzrušeným hlasem. Ano, ti vyšetřovatelé mají svůj trestní řád a tam se píše o tom, za jakých okolností a s jakými dokumenty lze vyslýchat nemocného člověka. Novináři žádný takový řád nemají, a pokud chci ovlivňovat veřejné mínění, anebo dokonce chci shodit vládu, aniž bych respektoval nemocného člověka, tak mi to prostě vadí a já se stavím proti tomu. To je vše, pane prezidente.

Víte, já jsem životní optimista, pane Soukupe, a přeskočím teď na okamžik na téma, ke kterému se stejně dostaneme. Říkal jsem si, Jaroslav Kubera nemusí být předsedou Senátu, protože je to příliš výrazná osobnost a mnoho senátorů mu bude závidět a bude se ho snažit sestřelit. Nestalo se tak a já se skláním s úctou před senátory jako celkem. Stejně tak si myslím, že velká většina veřejnosti, v tomto případě opravdu velká většina, kromě několika internetových blbečků, kteří jsou všude, tak se přikloní na stranu těch, kdo říkají totéž co Vy. Prostě je hyenismus zneužít duševně nemocného člověka k politickým útokům.

To určitě ano, to máte naprostou pravdu, ale já bych chtěl říci, že ne se všemi, a to je vidět i z našich debat, se všemi kroky Andreje Babiše souhlasím. Mnohdy ho kritizuji, kritizujeme ho společně. Současně říkám Čapí hnízdo musí být vyšetřeno policií, musí být vyšetřeno tak, aby buď byla ta kauza odložena, nebo byla soudu předána obžaloba, padni komu padni včetně Andreje Babiše. Mně vadí to, co se stalo u těch novinářů.

Ale samozřejmě, že ano, já jsem si přečetl, nevím, jestli je to pravda, že obvinění v kauze Čapí hnízdo má údajně asi deset bodů, že vyšetřovatel, který se tuším jmenuje Šaroch

To je státní zástupce, vyšetřovatel se jmenuje Nevtípil, dozoruje to …

Nevtípil, ano máte pravdu. Takže to předloží do konce roku. Já vždycky připomínám, že v případě obdobných obvinění komunálních politiků osmdesát pět procent těchto žalob soudy zamítly a ty lidi osvobodily, takže platí presumpce neviny. Počkejme si, jak ten soud, pokud k němu dojde, dopadne. A zejména, ať se do toho nepletou novináři, a pokud se pletou, ať mají o dvě třídy vyšší kvalitu než je Kubík se Slonkovou.

Mimo jiné je to zajímavé, protože ta reportáž slavná na té televizi provinční, kterou oni si zřídili, to sledovalo tedy třináct tisíc lidí, což je tedy zajímavé mimo jiné z toho důvodu, že jaksi příjmy z reklamy jsou v takovém případě zcela nulové. To je zcela nevýznamné. Naše pořady mají statisícovou sledovanost, tohle to je zcela nevýznamné. Mě by zajímalo, kdo jim to platí, tuhle tu činnost a také proč, protože byznys model čistě mediální tam není, ale to je věc vlastníka toho serveru Seznam.

Pane prezidente, jaký to bude mít dopad na psychiku Andreje Babiše? A teď jste znalec lidských duší a hlavně politických duší, protože třeba u Václava Klause ten sarajevský atentát podle mého názoru on se s ním nikdy nevyrovnal.

Ne naopak Václava Klause sarajevský atentát nakopl k aktivitě, ne jenom jeho ale i jeho paní.

Ale stále to v něm je. Stále se k tomu vrací, stále to v něm je.

To jo.

To ponížení a zrada.

Stejně tak já se občas vracím k neúspěšné, no neúspěšné, prezidentské volbě v roce 2003, ale to neznamená, že mě to mrzí. Pouze se snažím analyzovat, proč k tomu došlo, a stejně tak, když Václav Klaus vytáhl nahoru takové ty Rumly, Pilipy a další, tak mu nebylo zcela pochopitelné, proč ho zradili. Chápu, že se k tomu vrací, ale nemyslím si, že s nějakou hořkostí. Koneckonců byl deset let prezidentem.

Pane prezidente, mě teď zajímá reakce ČSSD na tu kauzu. Víte, co Vám řeknu, že ČSSD mě tak nějak nezklamalo, protože tradičně řekli, že je to vážné a že budou uvažovat o výměně prezidenta, že si s tím Andrejem Babišem chtějí promluvit. Tedy Jan Hamáček to říkal. A přišlo mně to takové docela vtipné, protože to evidentně chtěli nějak zobchodovat, a uvidíme, uvidíme.

Víte, kdo mě šokoval? Lubomír Zaorálek, a Vy, jak říkáte, jen idiot nemění své názory, tak já jsem na něj změnil názor. Já jsem si myslel, že je to mírně zideologizovaný subalterní úředník, který nesrozumitelně hodiny mluví, a on proti proudu řekl, že ti novináři jsou hyeny a v tomto směru stojí za Andrejem Babišem, pokud to parafrázuji, i když kauza Čapí hnízdo jde paralelně, a mě hrozně překvapil a já jsem na něj změnil názor.

Já si vzpomínám, jak mně říkal Petr Nečas ještě v době, kdy byl premiérem, a my jsme se také bavili o mém názoru na novináře, částečně hyeny, částečně idioti a tak dál. Tak říkal, až odejdu z politiky, řeknu, Zeman měl s novináři pravdu. Mám dojem, že to veřejně neřekl, ale mně to tehdy tvrdil.

Takže v každém případě ano, Luboš Zaorálek nepatří mezi hloupé politiky. Já bych ho třeba kritizoval za to, že změnil názor na naši účast v Afghánistánu, ale uváděl bych klidně věcné argumenty proto, abychom v Afghánistánu zůstali. Ale na druhé straně, pokud toto říká, já jsem to nevěděl, tak to, že novináři jsou hyeny, dovoluji si připojit ještě žumpa a podobně, tak to je moje terminologie a já nevidím důvod, proč bych nesouhlasil s někým, kdo používá moji terminologii.

Každopádně sociální demokracie si neodpustila takové to rychlé kopnutí do kotníku, no oni se nějak sejdou, předpokládám, že to nějak jaksi urovnají, protože evidentně, no víte, pan Hamáček mohl být trochu vděčný za to, že ho Andrej Babiš vzal do vlády, protože na jeho místě už čekal Tomio Okamura, který mimo jiné to znova opakoval, že je tedy připraven sociální demokracii nahradit ve vládě. Myslíte si, že se to stane?

A nakonec, pozor, pozor, buďme přesní, Tomio Okamura nakonec ani nechtěl být ve vládě, chtěl jenom hlasovat pro vládu, což je dobře, ale už nechtěl ministerská křesla, což by zase bylo dobře pro Andreje Babiše.

Víte, to mě překvapilo, Tomio Okamura stál na té tiskové konferenci s těmi ostatními. Podle mého názoru to přesně nevyhodnotil. Jak to hodnotíte tu jeho účast tam s tím Kalouskem a podobně?

Já jsem slyšel, že mu vynadali všichni jeho stoupenci, kterých má stále ještě dost. A já si upřímně řečeno myslím, že slušná dívka by se neměla spojovat s prostitutkou, a to ani při demonstraci za lidská práva prostitutek.

Ale zase, jsme lidé, tak někdy se dělají chyby.

Samozřejmě.

Myslíte si, že nakonec bude hlasování o nedůvěře vládě?

Ne. Jsem přesvědčen, že ne. Takhle, ta otázka by měla být položena přesněji, jestli se domnívám, že bude vyslovena nedůvěra vládě. Protože, když někdo sežene čtyřicet poslanců, tak vždycky může vyvolat hlasování o nedůvěře, ale to může být plácnutí do vod. A já se domnívám, že pokud poslanci jsou stejně tak rozumní, jako teď byli senátoři při volbě svého předsedy, tak v takovém případě, že to bude plácnutí do vody a že návrh na vyslovení nedůvěry získá jenom malou podporu. Podívejte se, vždyť člověk vždycky, když si něco plánuje, tak si neplánuje jenom krok A, plánuje si taky krok B. A co by v tomto případě byl krok B?

No stal byste se vládcem situace pravděpodobně Vy, protože, kdyby nedůvěra byla vyslovena, k čemuž by bylo tedy potřeba sto jedna poslanců, no tak je na Vás, jak vládu sestavíte, protože v takovém případě by premiér byl povinen podat demisi, a je na Vás, jestli ji přijmete a jestli pověříte vedením vlády někoho jiného. To znamená, to byste tedy, pane prezidente, výrazně posílil.

Já jsem úplně spokojený se svojí pozicí, ale aby televize Barrandov měla nějakou exkluzivitu, odpovím Vám naprosto upřímně, protože nemám co tajit. Kdyby vzdor mému očekávání byla vládě vyslovena nedůvěra, tak pověřím po jeho demisi Andreje Babiše sestavením vlády. Mám dva pokusy před sebou a kromě toho ústava mně umožňuje, aby vláda v demisi vládla neomezeně dlouhou dobu, ale řekněme několik měsíců, a to už se situace opravdu uklidní a horké hlavy ochladnou.

No, odpověď jsem neočekával. Já jsem s ní naprosto spokojen, protože dlouhodobě Váš názor na výsledek parlamentních voleb a vládní uspořádání znám. To znamená, jsem předpokládal, že řeknete přesně to, co jste řekl, pane prezidente.

Já nemám rád koalice poražených a zejména nemám rád, když poražení neunesou svoji porážku. Dost jsem nepochopil proč ať ODS anebo třeba Piráti nespolupracovali s vládou. Samozřejmě u takových trpaslíků jako je STAN nebo TOP 09 to neočekávám a dokonce by to ani nebylo žádoucí, ale například tyto dvě parlamentní strany by mohly něco zajímavého přinést, například Piráti informační technologie a podobně. Nestalo se tak, ale ať se teď neurážejí, když nabídku dostali, odmítli ji, a teď by chtěli vytvářet takzvaný demokratický blok, tedy koalici poražených.

No, já bych ještě, než úplně opustíme toto téma, jsem chtěl se znova vrátit k těm médiím a k nějakým jejich morálním hranicím, které udělaly. Jedna věc je zneužití tedy dětí pro politické cíle a napadení jejich otce. Ano, oni to nejsou děti.

Počkejte, buďme objektivní, jemu je třicet let, jedna třicet let, to už není dítě.

Pane prezidente, nechte mě domluvit, já říkám, ano, je dospělý, ale ten vztah otce a syna je samozřejmě silný. To chápu, ale je dospělý, je odpovědný za své činy, pokud by byl zdráv, ale on zdráv není. Ano, nebyl zbaven jaksi soudem způsobilosti k právním úkonům, ale je nemocný. A tohle mně prostě přijde za čarou. My jsme o tom hovořili, mně to prostě přijde nepřijatelné. Přijde mi to jaksi to, co by média neměla teď odpustit, aby se tohle nestalo normou. Mimo jiné mně, jsem si vzpomněl na Egona Erwina Kische, který říkal, novináře můžeme rozdělit na dva druhy, jedni píší víc, než vědí, druzí zase víc vědí, než píší. Nemáte pocit, že ta mediální doba je přeplněna těmi prvními?

Mediální doba je přeplněna amatéry, kteří se pokládají za profesionály. Každý z nás jsme amatér v nějaké oblasti, ale to zrůdné sebevědomí novinářů, českých novinářů, kteří píší každý den o jiném tématu, to téma vyžaduje samozřejmě hlubší znalost, ale oni na to nemají čas a patrně ani schopnosti. Když už jste sám zdvihl tohle téma, já Vám dám jeden jediný příklad. Deník Právo má skvělého komentátora, který ovšem není novinář. Jmenuje se Jan Keller, je to profesor sociologie, přednáší na Ostravské univerzitě, napsal několik knih, z nichž dvě jsem si se zájmem přečetl, a kromě toho je to europoslanec. Na druhé straně je tam několik Pehů a Koukalů a dalších, kteří podle mého názoru jsou ne druhá, ne třetí, ale dejme tomu čtvrtá liga české žurnalistiky. Jaké je z toho řešení? Pane bože, snažme se, aby o každém tématu psal odborník a samozřejmě, aby ten odborník podle možnosti měl i dobrou vyjadřovací schopnost, což na příkladu toho Jana Kellera je vidět jako možné. Bohužel Kellerů je málo, Pehů je hodně a teď je otázka, čemu dáte přednost.

No jo, ale oni jsou to, tohle to jsou jenom komentátoři, ale noviny vychází každý den, televize vysílá každý den. Ono je potřeba ji plnit, ten tlak na rychlost informací a tak dále je tak veliký, že bohužel, aby byla média plněna texty nebo reportážemi jenom skutečných osobností, prostě to není možné. Tolik osobností nemáme.

Ale je, samozřejmě. Teď chápu, že z Vás promluvila profesní problematika, protože jako majitel televize Barrandov taky musíte občas zaplnit své programy nejrůznějšími seriály a podobně, a já se Vám ani nedivím, ale alespoň pro tu publicistiku je vždycky dobré, aby tam bylo raději méně lidí, kteří věci rozumí, než více žvanilů, kteří vám ten prostor sice spolehlivě tím žvaněním zaplní, ale to je tak asi všechno.

Ale víte, tahle naše debata o médiích také nebyla o tom, že bych jaksi nesouhlasil s tím, že mají existovat investigativní novináři. Naopak mají, jenom tu jsou nějaké hranice a teď jsem se naštval na tu hranici, která podle mého byla překročená, ale už to nechme.

Proboha, oni nejsou, to hluboké nedorozumění, jak říkával Václav Klaus starší. Oni vůbec nejsou investigativní. Investigativní byli například američtí novináři v té kauze, jak se to jmenovalo, water?

Watergate.

Watergate, vidíte. Takže ano, to byla investigativní novinařina. Tohle to je pavlačová kanální žurnalistika, která se skutečnou investigativní novinařinou nemá absolutně nic společného. Neurážejte investigativní novináře.

Dobře, já bych to uzavřel tím, já si vždycky čtu docela rád, když vyjde nějaká knížka o médiích, a teď jsem tam četl takovou větu v jedné z těch knih, média nemají paměť. A tím bych tuhle pasáž uzavřel, protože podle mého názoru to tak je.

Já bych na Vás jenom navázal jednou větou, není nic staršího než včerejší noviny.

Pane prezidente, pojďme od tohoto tématu přejít k něčemu, co už jsme tady nakousli a to je zvolení Jaroslava Kubery šéfem Senátu. Upřímně řečeno já osobně z toho mám radost, protože je to odvážný člověk, nebojí se postavit za své názory, byl třeba proti Vám, proti mně, proti komukoliv. Dokáže je zargumentovat, nebojí se a lidsky je to člověk velmi příjemný, komunikativní a morálně pevný. To je můj názor na Jaroslava Kuberu. A on dokonce byl velmi skeptický a říkal doslova toto, za třicet let v politice jsem se naučil, že vůči každé osobnosti je tolik závistivých trpaslíků, že se nakonec neprosadí. Jaroslav Kubera se prosadil.

Vida a já jsem v projevu k 28. říjnu, aniž bych znal tento jeho výrok, on asi ještě nebyl v té době, tak mluvil o závistivých trpaslících. Podívejte se, já Jaroslava Kuberu znám, řekněme těch dvacet let možná víc. Vážím si ho jako výrazné osobnosti. S řadou jeho názorů nesouhlasím, ale to je přece proboha v demokracii normální. Víte, jaká by byla nuda, kdybychom měli uniformní názory, takže o to tady vůbec nejde. A jsem rád, že tady bude výrazná osobnost a nikoli závistiví trpaslíci.

No, ono vypadalo v průběhu jaksi senátních voleb, ta atmosféra byla jaksi vyvolávána tak, že je potřeba míti Senát jako výraznou hráz a silnou instituci stojící v opozici proti Hradu a vládě. No, tak to vypadá, že teď s tím výsledkem to úplně neklapne.

Ale tak opozice má mít nějaké zdůvodnění. Nesouhlasím třeba se zvýšením životního minima, jak jsem Vám před chvílí říkal, tak jsem v opozici proti vládě? Nikoli. Budu se snažit jako prezident vládu přesvědčit a ústava mně dává možnost konzultací, nic víc, že životní minimum je zapotřebí i nadále zmrazit. Budu v opozici proti vládě? V deseti dalších bodech s ní budu souhlasit, budu tedy loajální vůči vládě? Ne. Myslím si, že ten, kdo chce být za každou cenu v opozici, nakonec nic neprosadí.

No, Jaroslav Kubera po svém zvolení senátorům řekl, že Senát nemusí být za každou cenu opozicí vůči vládě a Hradu, což tedy vypadá, že vztah mezi Vámi a Senátem se zlepší, protože, když byl šéfem Senátu Milan Štěch, to jiskření mezi vámi bylo zřetelné. Takže můžu očekávat jaksi výrazné oteplení vztahů?

Já mám vždy úctu k výrazným osobnostem, což Jaroslav Kubera bezesporu je, a to bez ohledu na to, zda s jejich konkrétními názory souhlasím nebo nesouhlasím. Vzpomeňte si, že jsme se výrazně názorově lišili s Václavem Klausem, ale brali jsme sami sebe jako oponenty s různými názory a nikoli jako nepřátele. Jenom ten, kdo vidí v každém oponentovi své nepřátelé, dokazuje svoji ubohost. Takže ano, odpovídám na Vaši otázku, věřím, že se ten vztah zlepší, a já se těším na to, že se s Jaroslavem Kuberou budu setkávat minimálně čtyřikrát do roka na poradě nejvyšších ústavních činitelů k zahraniční politice.

Každopádně Milan Štěch se posunul jenom o příčku níže. Stal se místopředsedou Senátu, takže svůj jaksi vliv určitý si udržel.

Nechci býti cynikem, ale samozřejmě, že každou instituci, ať je to politická strana nebo cokoli jiného, vnímáte především prizmatem jejího předsedy nebo předsedkyně.

Já jsem si říkal jenom, jestli nebude takovým knížetem Metternichem v pozadí Jaroslava Kubery, ale to už jsou takové spekulace.

To je spekulace. Upřímně řečeno těch pět místopředsedů, no budiž, Sněmovna má také pět místopředsedů na dvě stě poslanců, tady je pět místopředsedů na osmdesát jedna senátorů, ale jak se říká, je málo kapustičky a hodně slimáčků, tak potřebujeme tu produkci kapustičky trošku zvýšit.

Pro doplnění je potřeba říci, že Vaši protikandidáti v prezidentské volbě Pavel Fischer a Jiří Drahoš se dostali do vedení Senátu, tedy do vedení výborů Senátu. Jiří Drahoš povede školský výbor a Pavel Fischer zahraniční, takže také docela uspěli. A já na závěr toho bloku o Senátu bych chtěl citovat znova Jaroslava Kuberu, který říkal, pokusím se Vás přesvědčit, že se z politika přerodím ve státníka. Očekáváte, že Jaroslav Kubera se tedy přerodí ve státníka a není to jeho poslední ambice v politice?

Vzhledem k tomu, že mu je tuším sedmdesát jedna let, tak nevylučuji, aniž bych mu přál cokoli zlého, že už to musí být poslední ambice, ale kdysi se uvažovalo…

Ale on je velmi vitální a velmi energický.

Kdysi se uvažovalo, že bude kandidovat na prezidenta a prý mu to zakázala manželka, uvidíme. Nicméně v každém případě pojďme si definovat, ať to není epiteton ornans, ať to není ozdobné označení, co to je státník. Já Vám nabídnu svoji definici. Státník je ten druh politika, který je schopen uvažovat v delším časovém horizontu, než je horizont voleb, protože horizont voleb je zpravidla čtyři roky, tak to znamená, že u politika narazí všechny projekty, jejichž realizace bude trvat déle než čtyři roky, zatímco státník bude tyto projekty podporovat.

Nebo také je schopen uvažovat trochu nadstranicky. Politik samozřejmě logicky prosazuje zájem své politické strany, možná to chtěl Jaroslav Kubera říci?

A tak samozřejmě i to je možné, ale definice, kterou jsem podal já, se snaží reagovat především na investice, protože vždy říkám, investice nemají volební právo a právě proto jsou pro politiky méně zajímavé. Pro státníky, vědí, že investice je budoucnost jejich země, ne jejich strany, jejich země, a tak podporují investice. Podle ovoce, podle ovoce poznáte.

To máte pravdu, investice, příprava a realizace investic většinou daleko přesahuje jedno volební období, ale ti šťastní politici, kteří jsou u jejího dokončení, to vždycky prodají jako svůj velký úspěch.

A víte, jaká rozkoš je stříhání pásek? To je přímo orgiastický prožitek, pane Soukupe.

Pane prezidente, mám úplně poslední otázku a ta se týká energetiky. Andrej Babiš přijal v České republice amerického ministra energetiky Rickyho Perryho a evidentně hovořili o jaderné energetice v Česku. To znamená buď o dostavbě jaderné elektrárny Temelín, anebo o rekonstrukci, dostavbě Dukovan. Vypadá to možná, že vláda by trochu preferovala Američany na tyhle investice?

Nemyslím si. Já jsem pana ministra Perryho přijal ještě před Andrejem Babišem a docela dobře jsme si rozuměli, víte proč? Já jsem totiž kromě jiného čestný občan Texasu a nejsem si jist, zda mně tuto cenu nepředával právě v době, kdy byl guvernérem Texasu, velmi pravděpodobně ano, takže tím jsme se svým způsobem sblížili. A to jednání směřovalo ke dvěma věcem. Zaprvé, podpora jaderné energetiky, v tom jsme se naprosto shodli. Zadruhé, je to Američan, je bizarní, že Westinghouse není formálně vzato americká firma a nikdy nebyla, předtím byla japonská, teď je kanadská, ale zaměstnává tisíce a tisíce Američanů. Tak lobují a lobují naprosto otevřeně za Westinghouse. My jsme diskutovali o tom, jestli je dobrá mezivládní dohoda, nebo jestli je dobrá otevřená soutěž. Já vždy pléduji pro otevřenou soutěž. Naše revolverová žurnalistika o mně říká, že jsem agent Rosatomu, ale ve skutečnosti, ať se Westinghouse, Rosatom, francouzská Areva, Čína, Korea a možná ještě někdo přihlásí do otevřeného tenderu. Na závěr, když jsme se loučili, tak jsem říkal panu Perrymu, a víte, jaký je rozdíl mezi olympijskými hrami a tendrem? V tendru máte jenom zlatou medaili.

To je pravda, jestli je v tendru někdo druhý, třetí nebo čtvrtý už je celkem jedno, v olympijských hrách můžou být šťastní aspoň tři, tady je šťastný vždycky jenom jeden, no tak uvidíme. Každopádně popřel jste, že by tedy byli Američané favority, i když tedy já si vzpomínám, Česká televize slovy redaktora Takáče velmi vehementně vysvětlovala, že v demokracii žádná ekonomická diplomacie nemá platit, protože v demokracii se rozhoduje o ekonomických otázkách zcela nezávislé bez ohledu na zájmy kohokoliv. To znamená, tlak politiků je zcela nepřípustný. A bylo to dáváno při Vaší ekonomické diplomacii v Číně, tak teď tady vidíme tedy ekonomickou diplomacii z Ameriky, která lobuje přímo u českých politiků. To jsem tedy zvědavý, jak se s tím Česká televize vypořádá.


Myslím si, že tato citovaná věta, pokud jste ji, jak věřím, citoval přesně…

Ano.

…je naprosto negramotná a jak říkal Pavel Dostál, s domovnicí se nediskutuje, ale protože vidím, že už chcete skončit, povolte mi ještě dvě minuty, které nepřímo…

Máte pravdu, to byla moje poslední otázka.

…nepřímo naváží na tu debatu o novinářích. Chtěl bych s úctou vzpomenout památku Jana Petránka, kterému jsem asi v roce 2015 udělil státní vyznamenání. Není pravda, že nenávidím novináře, většinou z nich pohrdám, to je pravda, ale nenávist je příliš silný cit, než aby se dal zaměňovat s pohrdáním, a občas mám k několika málo skutečným novinářům, ať už tady nebo ve světě, úctu. Takže Jan Petránek byl člověk, který měl vždy vlastní názor. Podepsal Chartu, i když ho to samozřejmě přivedlo do role topiče nebo něčeho podobného, a po Sametové revoluci se rovněž nebál jít proti mainstreamu, proti těm negramotným, jak se jmenoval ten, co jste ho teď citoval?

Takáč.

Takáč, a dalším lidem, kteří vůbec nevědí, co je to ekonomická diplomacie, ale za to o ní široce hovoří. Dobře, takže v každém případě, myslím si, že nejkrásnějším optimistickým zakončením, vědět, že občas v té novinařině existují jakési majáky, které jsou nad smradlavou bažinou české žurnalistiky, je radostné optimistické poznání. Takže Honzo Petránku, i když nevěřím, že je svět nad námi, čest tvé památce.

Pane prezidente, děkuji, k tomu se připojuji. Jan Petránek byl legendární novinář, rozhlasový reportér, vysílal v roce 68, signatář Charty 77, vynikající komentátor Lidových novin, nebojácný člověk, který si za svým názorem stál, ať se to mocným nebo mainstreamu, kteří se tak různě přelévali, líbilo nebo nelíbilo. Byl to pevný člověk a bude tady chybět.

Pane prezidente, děkuji Vám za rozhovor.

Děkuji a za týden snad na shledanou.

Děkuji za pozornost i vám vážení diváci televize Barrandov a za týden určitě na shledanou.

Miloš Zeman, prezident republiky, TV Barrandov, 15. listopadu 2018

Není šibenice jako šibenice

0
0
TARAS2
17. 11. 2018 TarasovaTerasaTyto dvě se ocitly v roce 2015 na demonstraci proti islámu a vyvolaly táhlé blití mainstreamových médií, toto pochází z ČT.


Této naší šibenice, demokratické, havlistické, kavárenské, Kalouskovy a husy Mirky, se z mainstreamu nikdo „nevšiml“ a upozornit na ni musel až Ovčáček:Drží ji kuní ksicht, celkem typický pro dnešní mládež.

Jiné zobáky řečnily, a to až takto:

Na závěr pronesla projev poslankyně Miroslava Němcová (ODS), která vzkázala těm, kteří v minulosti podpořili vládu Andreje Babiše: „Už jsme jim jednou odpustili, že mu ten hlas dali. Ale podruhé jim už neodpustíme.“

Co je čeká, naznačil kuní ksicht.

Demostrace byla kvůli „enormnímu zájmu“ přeložena ze Staroměstského na Václavské náměstí. Mohla by se nazývat demonsrací (tohle mě nenapadlo, v prvním slově této věty jsem udělal velevýznamný překlep), protože něco tak trapného se skutečně málokdy vidí. Je zajímavé, že se generace, která se snaží být za každé okolnosti cool a in, trendy a přehleďácká, nestydí vystupovat a zúčastnit se akce, která je směšná jak formou, tak i obsahem. A tím pádem jsou směšní i její účastníci, včetně těch profláklých politiků, kteří nezadržitelně – díky své zločinné, protilidové a zrádcovské politice – kráčejí na smetiště dějin.

Neboť jaké argumenty zazněly v podzimním chladu pod koněm? Žádné. Babiš ven! Proč? Proto, že se mu zbláznil syn?

Nebo má podat demisi proto, že byl agentem StB? To přece všichni věděli, když ho volili, a patrně jim to nevadilo. Patrně už to není pro občana důležité, důležitější pro něj je, že už se nekonají ony drastické a zničující útoky na jeho existenci, zdraví a peněženku, kterými prosluly pravicové vlády s Němcovou, Kalouskem a Pospíšilem na čelných místech. A tihle syčáci a packalové, kteří neumí nic jiného, než okrádat lid ve prospěch nejbohatších dobytků, tihle se staví na tribuny a řeční proti jakžtakž stabilizovaným a jakžtakž ve prospěch státu pracujících vlád posledních let! Cožpak už jste na tu klausovskou, topolánkovskou a nečasovskou hrůzovládu zapomněli?

Vy ne, ale ti, kteří dnes rajtují po náměstích, ti ji nevnímali jako příšernou, naopak, jim voněla libě, jako nejvybranější a nejpropečenější lahůdka. Neboť přinášela do jejich peněženek blahodárnou vláhu a to, že většina lidí úpí, to jim nikdy nevadilo. A nebylo tomu v dějinách lidstva jinak.

Bakalovská média vyhrožovala tisíci ba desetitisíci demonstrantů. Skutečnost byla takováto:



a z druhé kamery



Osvětlené pódium s vlajkami je vpravo, zbytek obrázku tvoří ty „tisíce“ demonstrantů, kteří hulákáním demisi, demisi, rušili spánek batolat v bytech okolo Václaváku. Na okresní přebor v gorodkách skutečně pěkná návštěva.

Ale možná už to byl jenom závěr demonstrace, sbíral jsem to po osmé, jiný pohled nabízí umělec s Photoshopem



i když i na jeho výtvoru je náměstí dost plešaté, asi jako tahle slovenská modelková podnikatelka, co objednala vraždu Kuciaka:



Trakční alopecie se to prý jmenuje, zdá se, že tím trpí i pravicové demonstrace.

Dvě úvahy nakonec: jak je možné, že skupina uřvanců a nenávistníků na sebe poutá pozornost médií, když jsou jich stovky a znevažují hlasování milionů? Proč nevyleští své pravicové mantry do oslnivého lesku a nestrhnou na svou stranu v příštích volbách většinu voličů? Asi ty mantry nebudou tak blýskavé a většině voličů se z nich a jejich nositelů chce zvracet.

A za druhé, dost pravděpodobný náčrt Babišova trápení podala Klára Samková ZDE. Pokud je pravdivý, potřebovali by Slonková s Kubíkem a jejich zaměstnavatelé nakopat prdel.


Související

Antimon | 16.11.2018 (21:58)
Mně přijde, že je to jako přes kopírák kolem vraždy novináře na Slovensku. Tragédie dobrá k tomu, aby se sestřelila demokraticky volená vláda. Na Slovensku vražda, u nás na to stačí nemocný člověk. Navíc švýcarský občan. To jsou mi věci po 29 letech ….
Odpovědět

taras2 | 16.11.2018 (23:07)
Na Slovensku se to, zdá se, rozpletlo v neprospěch jakéhokoliv spojení vlády se zločinem, chtělo by to jmenovitou registraci tehdejších demonstrantů a donutit je k veřejné omluvě. Vkleče. Čili se demonstrovalo proti chiméře. Kvůli čemu demonstrovali ti uřvaní pitomci včera? Babiš agent – známé, voliči ignorované. Babiš Čapí hnízdo? Premiér trestně stíhaný? Základ „causy“ tvoří vyfabrikovaná aféra, která měla poškodit ANO před volbami, dílo, které ČSSD stejně nezachránilo, ale politické ovzduší rozesralo na léta. Samozřejmě machinace s velikostí firmy je neetická, ale stejně neetický je celý kapitalismus, tak na co si tady někdo hraje?

čtenář | 17.11.2018 (08:08)
BOHUŽEL, ale už i šibenice jsou „legální“.
Muž, který loni v červenci přinesl na demonstraci proti migraci v Praze makety šibenic, nespáchal ani přestupek. Podle deníku Právo o tom už loni na podzim rozhodl úřad městské části Praha 1. Jeho zaměstnanci dospěli k závěru, že to nebylo úmyslné narušení občanského soužití, ale jen nedbalostní jednání.

Zdroj: https://zpravy.idnes.cz/sibenice-na-demonstraci-nebyla-prestupkem-fjg-/domaci.aspx?c=A160304_085543_domaci_jj
Odpovědět

taras2 | 17.11.2018 (09:17)
Úředníci by také potřebovali nedbalostně nakopat zadek. Mně šlo o to srovnat tehdejší pobouřený ryk médií a dnešní hrobové mlčení nad stejnou událostí.


taras2 | 17.11.2018 (09:14)
Při snídani koukám na přímý přenos z Národní třídy. Před chvilkou tam málem uhořel trochu retardovaný skaut, který u pamětní desky na hrdinský čin agenta Zifčáka z neznámých důvodů stojí čestnou stráž, vzplála mu u nohou neodborně instalovaná svíce. No a aktivisté v počtu třiceti ze dvou organizací tam rozhodují, kdo smí položit kytice a kdo ne. Takže vyhodili do koše kytky od premiéra a prezidenta. Policie je na místě a demonstruje význam zkratky PČR: Přihlížet, Čumět, Rekreovat.
Bývalý komunista Štěch sklidil potlesk. Není komunista jako komunista.


taras2 | 17.11.2018 (10:24)
Chybička se vloudila, namísto správného „Mohla by se nazývat demonsrací“ jsem v originále automaticky napsal „demonstrací“, čímž pointa dalšího textu zmizela. A nikdo nic neřekne, opraveno.



Nejsme jako ONI!

0
0

Zdeněk Hrabica
17. 11. 2018
Nejsme jako ONI, jsme ještě mnohem HORŠÍ!
„Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí!“ (Mahatmá Gándhí)
¨Kvalitní časopis musí být: - čtivý. - poutavý,- zajímavý,  -angažovaný!“ (Rudolf Pařenica, novinář deníku Mladé fronty, nikoliv /MF DNES)
Také musí být vždy slušný...Platí i pro každé noviny, rozhlas a televizi, stejně jako pro elektronická média.
Foto autor

Poznámka redakce (ID): Forum24 vlastní Pavel Šafr (např. ZDE), bývalý šéfredaktor MFDnes a Blesku, odsouzený za řízení pod vlivem alkoholu 

Ukradené výročí. Lidi, nebuďte užitečnými idioty. Expert na geopolitiku ukazuje, co stojí za dnešními protesty proti vládě

0
0
Marek Kyncl
17. 11. 2018 ParlamentníListy
„Lidé, nebuďte užitečnými idioty, jako v roce 1989. Za současnými protivládními demonstracemi může být neochota podepsat Globální pakt o migraci, tendr na jadernou elektrárnu nebo válka gangů usilujících o politickou moc, uvádí pro ParlamentníListy.cz geopolitický analytik a právník Marek Kyncl, který dlouhodobě žije v Rusku, ve své zdrcující analýze polistopadového vývoje a současných událostí, ze které tuhne krev v žilách.
Scénáře oslav 17. listopadu v mnohém připomínají dnes již částečně zapomenuté oslavy „Vítězného února“. Komunisté rádi připomínali nezaměstnanost, bídu a další hrůzy první republiky, které stavěli do kontrastu s vymoženostmi jimi řízené socialistické společnosti. Úspěchy socialismu byly v dobovém kontextu přičítány revolučnímu odkazu Ĺenina, Marxe a Engelse, pokrokové roli proletariátu, pevnému ukotvení naší socialistické vlasti v RVHP a nerozbornému přátelství se Sovětským svazem. 

Co se stalo 17. listopadu 1989?

Koncem 80. let došlo ke změně světového geopolitického uspořádání. Sovětský svaz vzdal bez boje veškeré pozice, které si vydobyl vítězstvím v druhé světové válce. Po nástupu Michaila Gorbačova došlo k dohodě mezi sovětskou a americkou oligarchií. Za faktickou demontáž ideologicky odlišného Sovětského svazu byl sovětským nomenklaturním špičkám a představitelům stínové ekonomiky slíben podíl na nevyčíslitelném přírodním bohatství Ruska a Ukrajiny. Beneficiáři této transformace, se později objevili v seznamu nových miliardářů v časopise Forbes a většina z nich je tam publikována dodnes.

Pobočným efektem této gigantické machinace byla unikátní dějinná šance, která se naskytla naší zemi. Československo vyšlo ze zóny Sovětského svazu, aniž by se na našem území nacházely vojenské kontingenty západních zemí. KSČ zůstala bez podpory jak Sovětského svazu, tak i místních elit, které se povětšinou nacházely buď v oblasti stínové ekonomiky a ekonomické kriminality nebo v řadách samotné KSČ. Převrat a nastavení takových podmínek, které by těmto elitám umožnily využít nastalé situace, byl jen otázkou času. Udál se na konci roku 1989 pod názvem „sametová revoluce“. Průběh „sametové revoluce“ byl proveden podle metodiky amerického politologa profesora Massachusettské university Gina Sharpa a Institutu Alberta Einsteina. Finanční a politická podpora byly poskytnuty západními zeměmi – USA, Francií a SRN, které si tím zároveň začaly zajišťovat, aby se Česká republika dostala do jejich sféry vlivu.

Nabytá a ztracená svoboda

„Sbírka osobností, které se dostaly k moci v důsledku zmiňovaných událostí, byla tvořena prominentními členy protikomunistického disentu, tedy úzkou skupinou vesměs dekadentních intelektuálů, napojenou na zahraniční finanční toky, sdruženou okolo Václava Havla, a liberálními ekonomy, spojenými s Prognostickým ústavem a Státní bankou československou. Z této skupiny jmenujme Václava Klause, Josefa Tošovského a Miloše Zemana. Neviditelnou část tvořili představitelé stínové ekonomiky a organizovaného zločinu. Vzhledem k pochybné morální kvalitě těchto lidí se nelze divit, že postupovali povětšinou v rozporu se zájmy Československé republiky. Československá republika se po třech letech rozpadla. Zároveň začal postupný proces kolonizace naší země, za použití tří hlavních prostředků: nevýhodného kursu koruny, zadlužení a likvidace obranyschopnosti,“ popisuje Kyncl.

Nevýhodný kurs koruny

Nevýhodný kurs koruny byl osvědčeným prostředkem k ekonomickému vysátí. Naše země se s tímto mechanismem setkala poprvé za protektorátu, kdy byl kurs naší měny uměle snížen vůči říšské marce na 1:10, ačkoliv reálný kurs odpovídal paritě 1:6. V protektorátu vedl tento manévr k vydrancování majetku německými okupanty. Kurs porevoluční koruny byl vůči německé marce ustanoven na 1:18 oproti reálnému kursu 1:10 a ekonomický efekt byl analogický jako za druhé světové války. Pouze nástroje byly méně viditelné a sofistikovanější.

Pro ilustraci vyjmenujme dva: nevýhodný kurs byl doprovázen nevídaně vysokými úrokovými sazbami, jež dosahovaly až 24 procent v situaci, kdy se česká ekonomika otevírala zahraničnímu kapitálu. V podstatě to při stabilním kursu znamenalo, že finanční spekulativní investoři získávali od českých pracujících obrovskou rentu. Druhým nástrojem byla faktická možnost výhodné koupě investičního a nemovitého majetku včetně infrastrukturních objektů.

Autorem měnové politiky byla dvojice Klaus a Tošovský. Josef Tošovský se coby guvernér ČNB zasloužil ještě o jeden symbolický, ale o to tragičtější akt – prodej českého zlatého pokladu, který ve ztenčeném měřítku přežil nacistickou okupaci a druhou světovou válku. Ztenčen byl o poplatky, které naše země musela zaplatit Velké Británii za podíl na osvobození. „Josef Tošovský zlato prodal v době, kdy bylo na historicky nejnižší ceně a v portfoliu aktiv jej vyměnil za pochybné portfolio dluhopisů. Za věrné služby na rozkradení Československa byl později odměněn pozicí ředitele v Bance pro mezinárodní vypořádání,“ připomíná Marek Kyncl.

Zadlužení
Zadlužení je důsledkem struktury příjmů státního rozpočtu, jež byla ustanovena počátkem 90. let Václavem Klausem, zprvu ve funkci ministra financí a později ve funkci předsedy vlády. Tato struktura byla vytvořena v souladu s doporučeními MMF, podle tzv. Washingtonského konsensu. Její podstatou bylo přenesení větší části daňového břemene na pracující, snižování daní z příjmu právnických osob a osvobození příjmů z renty od daňového zatížení. Ve výsledku je práce zdaněna podobnou sazbou jako cigarety či alkohol. Naopak např. příjmy z prodeje akcií byly ještě donedávna (za určitých předpokladů) od daně zcela osvobozeny. Tímto způsobem byla vytvořena politická podpora pro hesla o nutnosti snižování daňové zátěže, jež nakonec vedla k trvale deficitnímu státnímu rozpočtu. Důsledkem je veřejný dluh ve výši neuvěřitelných 1,7 bilionu korun. Dokonce i při nynějších rekordně nízkých úrokových sazbách, činí jenom náklady na jeho úroky okolo 40 miliard ročně.

Zadlužení představuje především politické riziko. Státní dluh je, v podstatě, nesplatitelný a ekonomický život státu závisí na ochotě, především zahraničních institucí, refinancovat deficit a splátky předchozích dluhů. Česká republika je vystavena stále rostoucímu nebezpečí vydíratelnosti v případě, pokud bychom chtěli učinit nepohodlné politické rozhodnutí – například nadále odmítali přijmout migranty z Afriky, rozhodli se pro vystoupení z NATO, EU či některé mezinárodní smlouvy.

Likvidace obranyschopnosti
Likvidace schopnosti obrany naší země je nepřímým důsledkem vstupu České republiky do NATO v r. 1999. Připomeňme si, že NATO bylo založeno v roce 1949 jako vojenská aliance proti SSSR a spřáteleným zemím. Po rozpadu SSSR se proměnilo v organizaci, podporující politické a vojenské zájmy USA a zajišťující odbyt vojenskému průmyslu. Česká armáda byla po roce 1989 v podstatě rozpuštěna, a to málo, co z ní zbylo, bylo proměněno v expediční sbory, logisticky podporující vojenské operace USA, na kterých nemá Česká republika žádný vlastní politický zájem.

„Tyto operace mají, bohužel, útočnou povahu a naši vojáci se tak podílejí na přepadávání cizích států. Vojenskou operaci obranného charakteru nevedlo NATO ani jedinkrát za celou dobu své existence. Za připomenutí stojí Irák, kde si útočná válka USA, na které se naše armáda, bohužel, podílela, vyžádala okolo 1,2 mil. mrtvých, statisíce raněných a hospodářskou destrukci země. Stejně tak není pro naše vojáky čestnou služba v Afghánistánu, který nás ani USA a jejich spojence nenapadl. Boj proti terorismu v Afghánistánu je směšným odůvodněním, jednak proto, že terorismus v Afghánistánu USA samy organizovaly a podporují, a jednak proto, že proti terorismu by bylo zapotřebí bojovat především se Saúdskou Arábií a Pakistánem. Obě tyto země jsou však našimi spojenci.

Mnohem horší, než poskvrněné ruce našich vojáků, je skutečnost, že .....  (celý text najdete ZDE)

Co se stalo a nestalo 17. listopadu 1989 a jak Francie zničila Libyi. Vyšlo nové číslo časopisu Šifra

0
0

17. 11. 2018
Časopis Šifra je projekt novináře Milana Vidláka, který píše i o věcech, o nichž mainstreamová média neinformují. Měsíčník, který vychází v tištěné i digitální formě, se věnuje ožehavým kauzám současnosti i tématům, jež odkrývají, jak funguje systém. 


 
Vyber si život. Tak zní název reportáže ze setkání se skotským spisovatelem Irvinem Welshem, autorem kultovního Trainspottingu, příběhu vykořeněných feťáků z předměstí Edinburghu, jenž ovlivnil mladé i staré po celém světě především originálním a přesným popisem postindustriálního konzumního života. „Spousta lidí, co jela na drogách, si už tehdy kladlo otázky, kterým dnes čelí establishment. Lidé nebrali heroin proto, že jim bylo smutno. Dávali se na heroin proto, že nevěděli, co s nimi bude, co na světě zmůžou, jestli budou mít zítra práci nebo kdo si s nimi zase vytře zadek,“ říká Irvine Welsh, který se zúčastnil spolu s držitelem Pulitzerovy ceny Colsonem Whiteheadem a Markem Sloukou v rámci Pražského festivalu spisovatelů i podnětné diskuse v Senátu na téma Živé zlo. „Já na zlo nevěřím,“ svěřil se Irvine Welsh. „Myslím, že je to jen strach ze změn, nic jiného. A my se teď systematicky přemisťujeme z jednoho typu světa do druhého, do světa plného robotů a virtuálního zboží a bez fyzické práce a nemáme ani tušení, co děláme. Všichni zkrátka trpíme jakousi existenciální panikou.“

Hypotékový boom v Česku pomalu, ale jistě končí. Najít ale pronájem je stále složitější. Ceny rostou, bytů je málo a zájem obrovský. Chystá se prasknutí realitní bubliny? A co by to znamenalo? Kdyby ty internety nebyly, nemusely by vlády a tajné služby vymýšlet, jak vytvořit důmyslný systém cenzury. Informační revoluce 2.0 je v plném proudu, ale temné síly se ji snaží ze všech sil zastavit. Podaří se jim to?

Budete-li chtít vědět, proč je ještě poměrně nedávno nejbohatší africký stát v totálním rozvratu, zeptejte se v Paříži. Muammar Kaddáfí dal miliardu na kampaň francouzskému prezidentovi Nicolasi Sarkozymu, který se mu „odvděčil“ bombardováním a sprostou vraždou. Důsledky jsou kolosální…

Časopis objednávejte na eshop.casopis-sifra.cz. Nemusíte nikam chodit, číslo vám přijde pohodlně až do schránky, poštovné a balné u předplatného i jednotlivých čísel je zdarma. K dispozici je také elektronická verze.
S pozdravem
Milan Vidlák

Proč národní obrození?

0
0
Ivan David
17. 11. 2018   (neprosloveno 17. 11. 2018)
Asi před dvěma lety jsem se v jedné diskusi v nadsázce zmínil, že potřebujeme národní obrození. Byl u toho Jaroslav Bašta, který řekl, že národní obrození potřebujeme nutně. Brzy a zcela bez nadsázky. Zkusme si položit otázku, jaký smysl má národ. Jakýkoliv národ, je lhostejné, co ho spojuje, důležité je, jak silně. Člověk je tvor společenský. Podobně jako u společenského hmyzu, mravenců nebo včel, nemá jednotlivec bez ostatních členů kolonie smysl. Pokud někdo něco dokázal, pak jen ve vztahu k ostatním, z pohledu ostatních a někdy i proti ostatním.


Pokud někdo zbohatne svým talentem, tak jen proto, že mu ostatní platí. Pokud někdo zbohatne z vlastní obratnosti ve využívání cizí práce, pak zbohatne díky jiným a ve srovnání s nimi. Proto jednotlivec neznamená sám o sobě nic.

Více lidí dokáže víc. Ano, ale jen tehdy, když spolupracují. Ke společnému dílu je potřeba motiv. Vlastní prospěch jako podíl ze společného úsilí? Proč ne. Hrdost na společné dílo. Pocit, že úspěch ostatních patří trochu i mně. Příležitost vyniknout a být chválen, být respektován, uplatnit se.

Z hledisek, které jsem uvedl je úplně jedno, co dělá národ národem. Může to být rodová blízkost, může to být kultura, sdílené území a jazyk, může to být nějaká ideologie, společné náboženství. Stačí jen něco z jmenovaného. Nebo něco jiného.

Z experimentální sociální psychologie je známo, že ve skupině náhodně vybraných lidí, dokonce i těch, kteří si podle testů nejsou vzájemně sympatičtí, vzniká koheze. Vzpomeňme na naše školní třídy, na sportovní oddíly. Ve skupině se vždy najde vůdce. Dokonce i ve skupině vybrané podle toho, že nikdo nechce být vůdce. Někteří jedinci uplatní kooperativní strategii jednání.

Může se vám zdát, že národem nazývám jakoukoli velkou soudržnou společnost sdílející území, třeba i bez stanovaných hranic a budete mít pravdu.

Rusové říkají „idti v narod“ a míní tím „jít mezi lidi“, Třeba ve vesnické komunitě.

Lze se uplatnit mimo národ? Ano. V jiném národu, v jiné společnosti.

Není pravda, že národ nepotřebujeme. Potřebujeme. Nějaký potřebujeme. Nejlépe ten svůj. Protože je náš. Byli jsme připravováni na život v něm.

Příslušník jiného národa může náš národ obohatit o svoji kulturu. Pokud ovšem nějakou má a pokud je slučitelná s tou naší. Neobohatí nás svojí izolovanou enklávou na našem území, zejména je-li ostře konkurenční, nepřátelská. „Vyloučené lokality“ a „no go“ zóny nikoho neobohacují, zaměstnávají společnost konfliktem, ubírají bohatství a energii.

Imigrant, který respektuje hostitelský národ je přínosem, imigrant, který je hostilní, nerespektuje hostitelský národ a prosazuje jen respekt k sobě, je škůdce. Škůdci jsou všichni, kteří mu v tom pomáhají.

Před sto lety vznikl československý národ. Byl to pokus, který by byl všem velmi prospěšný, kdyby se zdařil. Nestalo se. Nestalo se kvůli nacionalismu. Kvůli pocitu nadřazenosti a nedůvěře, resentimentu z nedávných a nových křivd a z toho pramenící xenofobie. K vzájemné náklonnosti musejí být aspoň dva. K nenávisti stačí jeden.

Jestliže mluvím o národu, mám na mysli „politický národ“, tedy společnost lidí respektující stejnou kulturu a respektující státní autoritu země v níž žijí, společnost lidí, kteří cítí povinnost spolupráce a cítící sounáležitost. Tak jako pražský filosof a matematik Bernard Bolzano, po otci Ital, po matce Němec, sám se pokládal za Čecha, jako poddaného českého království, byť bez korunované hlavy v čele.

Hledat ve Střední Evropě rodovou geneticky příbuznou společnost je nesmysl.

Poslanec Robert Kopecký jednou přivedl za předsedou poslanecké sněmovny Milošem Zemanem delegaci Lužických Srbů. V delegaci byl také dvoumetrový černoch, který se k Lužickým Srbům přiženil. Miloš Zeman se ho zeptal: „Vy jste také Lužický Srb.“ „Ano“, odpověděl ten dobrý muž: „Já jsem ten největší.“

Dva Vietnamci na pražské krajské konferenci SPD, jeden narozený ve Vietnamu, jeden zde, veřejně vystoupili s tím, že se cítí být Čechy - vietnamského původu. Deklarovali tak loajalitu k hostitelskému státu a respekt ke kultuře hostitelského národa a současně si ponechali národní identitu.

Žijí zde s námi dva novináři - Američan Erik Best a Rus Alexandr Mitrofanov. Oba se vyjadřují kriticky, oba se naučili bezvadně česky. První do naší národní komunity patří, druhý ne. Nepatří ani zpět do Rostova na Donu, patří těm, kteří ho mají na výplatní pásce.

Respekt k národům, které respektují náš národ, je a musí zůstat samozřejmostí.

Řekli jsme si, jaké výhody přináší společnost pro jednotlivce a uvažujme, čím může být společnosti užitečný jednotlivec.

Společnost dává jednotlivci uplatnění, a on jí více nebo méně prospívá.

Za minulého režimu existoval paragraf na příživnictví. Slýcháme, jak to bylo strašné, že existovala pracovní povinnost. Je to lež. Existovala povinnost prokázat legální příjem. Dnes se diskutuje o možném prokázání původu majetku nad 10 miliónů. Podporuje se legalizace výnosu z šedé nebo černé ekonomiky, tedy zvýhodnění černých pasažérů. Z toho vidíme, kdo tu vládne.

Klasická psychiatrická otázka směřující k zjištění pochopení fungování společnosti zněla: „Proč se musejí platit daně?“ Dnes je pro mnohé lidi nesrozumitelná. Jeden pacient mi dokonce odpověděl, že daně se platit nemusejí. Byl to absolvent Vysoké školy ekonomické v Praze. Mladý, pravda, po úrazu trochu dementní. Ale spíš bych tu blbost přičítal jeho vzdělání.

Rozhodně nám neprospívá to, o čem s nadšením mluví Andrej Babiš, aniž bych se chtěl připojit k jeho pronásledovatelům. Tedy volný pohyb osob, zboží a kapitálu. Osoby se pohybují tak, že odcházejí nejkvalifikovanější a přicházejí nekvalifikovaní na primitivní práci s nízkou přidanou hodnotou. Cizí zboží vytlačuje domácí a tím likviduje domácí výrobu a kapitál odtéká západním směrem a do daňových rájů. Není třeba vysvětlovat, že nic z toho nám neprospívá. Řešením není úplné zavření hranic, ale udržení kvalifikovaných nabídkou lepších podmínek pro setrvání nebo návrat, podpora vlastní výroby, zrušení nerovné obchodní soutěže a vhodná forma zdanění zisků cizích firem.

Máme prý nízkou nezaměstnanost. Statisticky jistě. Když víme, jak je pro statistické účely definován nezaměstnaný, musíme dospět k názoru, že statistická nezaměstnanost je pochybný ukazatel stejně jako „počet volných míst“ nebo průměrný plat, či počet osob pod hranicí chudoby.

Je příliš mnoho statistice unikajících osob, které vypadly z evidence, neboť se příliš dlouho o práci ucházeli marně, nebo možná laxně, mnoho osob, které se pracovat nikdy nepokoušely nebo pracují na černo bez důchodového pojištění, nebo je živí kriminální činnost a žijí ve vyloučených lokalitách nebo jako vyloučení jednotlivci, bezdomovci.

Nemusíme mluvit o parazitech ani černých pasažérech, ale jsou to osoby neuplatněné nebo i relativně neuplatnitelné. Ku prospěchu společnosti či národa nepřispívají, právě naopak. Ne všichni se k tomu svobodně rozhodli a někdy je těžké přesně určit, co je postavilo na vedlejší kolej.

Nebylo by třeba uvažovat o muslimských imigrantech jako o vážné hrozbě, pokud by byl náš politický národ schopen vypořádat se s touto hrozbou a škůdci ve svých řadách.

Čeho je tedy třeba, má-li se národ obrodit?

Je třeba systematicky pěstovat vědomí smyslu existence národa, jeho historie a kontinuity, jeho úspěchů a nezdarů, smysl a užitečnost národní komunity pro jednotlivce a užitečnost „práce s chutí usilovnou na národa roli dědičné“, cituji Kollára.

Národní komunita musí zajistit možnost uplatnění každého svého člena, který je nějakého uplatnění schopen. Jakákoli forma „nepodmíněného příjmu“ je cesta do pekel. Je přijatelná a nutné jen u těch, kteří se pro svůj zdravotní stav uplatnit nemohou nebo mají „odpracováno“

Je nutné obnovit organizační a iniciativní úlohu státu a současně jeho jasnou a vymahatelnou odpovědnost. To neznamená, že stát má řídit všechno, ale má provádět supervizi a zasahovat všude, kde společnost selhává. K tomu potřebuje účinné nástroje. To se neděje.

Národ – společnost selhává i ve své vlastní reprodukci. Není nutné, aby počet členů společnosti rostl, ale pro národ je riziko, když početně rychle klesá.

Větším rizikem, když klesá kvalita národní populace. Nemám ani tak na mysli genetiku (hardwarw), jako šířící se úpadek kultury, vzdělanosti a pocitu sounáležitosti (software).

Na vině je jednak perverzní ideologie nesmyslně nazývaná neomarxismem, jednak společenskými podmínkami podmíněný životní styl.

Má-li být národ úspěšný a mají-li z něj mít členové národa prospěch, pak musí být národ zdatný. K tomu je nutné, aby byli co nejzdatnější všichni jeho členové.

Jde také o zdatnost, odolnost a houževnatost fyzickou. Sokolské hnutí nebylo náhodným jevem. Je nutné, aby stát podporoval sport, nejenom vrcholový a komerčně úspěšný, ale pobyt v přírodě a výchovu kladoucí důraz na posilování vůle a vytrvalosti.

Je nutné podporovat vzdělanost v technických, přírodovědných i společenských oblastech. Je nutné zvýšit náročnost a přísnost, aby každý dosáhl, čeho je schopen, protože pak bude společensky nejužitečnější. Je nutné odmítnout hloupé úvahy o zbytečných znalostech. Stížnosti na „biflování“ z německého büffeln — doslova „dřít se jako buvol“ jsou nesmyslné, nemá jít o tupé memorování, ale o získávání znalostí v souvislostech. Bez báze aktivních znalostí není co rozvíjet. Hrozí, že brzo dojdeme tak daleko, jak to popisuje britský psychiatr Theodor Dalrymple ze současné Anglie, kde obrovské obliby mezi mládeží dosáhla píseň se slovy: „Nechceme žádný zasraný vzdělání.“, podle Dalrympla stále více absolventů střední školy neumí číst a psát a zkoušku složí každý, kdo se k ní dostaví.

V důsledku působení technologií, je nutné podporovat také přímou sociální zkušenost mladé generace, jinak zde bude místo fungující společnosti jen hejno autistů hledících na monitory.

Pokud se nevrátíme na trajektorii zvyšování kvalitativní úrovně vlastního národa, pak neobstojíme v soutěži pilných národů východní Asie a prudce se množících a agresivních národů Afriky a Blízkého východu. Západní Evropu a USA můžeme pomalu odepsat. Možná, že my máme ještě šanci.

Za vývoj nese odpovědnost skutečná elita národa, protože nikdo jiný nemůže dosáhnout pozitivního obratu.

Tak nějak v největší stručnosti si představuji Nové národní obrození.

Čtvrcení novináře

0
0
Loudil
17. 11. 2018 

Zpravodajská služba CIA zjistila, že vraždu saudského disidenta a svobodně píšícího novináře Chašukdžího nařídil osobně saudský korunní princ Salmán. Novinář byl na saudském konzulátu v Istanbulu 2.října přepaden vyslaným 15 členným komandem, byl mučen, zardoušen, rozčtvrcen patologem a nakonec bylo jeho tělo rozpuštěno v kyselině a "vylito" do studně. Je děsivé, že tuto věc nařídil - "druhý muž" - Saudské Arábie, příslušník vládnoucí rodiny, korunní princ Saudské Arábie je hlavním spojencem USA, hlavní země NATO, na Blízkém Východě po Izraeli. Pan Trump si proto zvolil Saudskou Arábii za cíl své úplně první zahraniční cesty ve funkci prezidenta. S vraždícím monstrem, princem Salmánem, se členové jeho US delegace -"skoro líbali !!".

P.S. Když si srovnáme, jaké divadlo Západ předvedl při pokusu o vraždu dvojitého agenta Skripala v Británii , tak musí občané ČR přímo zvracet hnusem nad tím, jak daleko děsivější vražda svobodně píšícího žurnalisty našim "kvalitním spojencem" Saudskou Arábií bez potíží prochází !! Naši novináři a žurnalisté z Českého Rozhlasu a České Televize už náhle - "neburácejí hněvem" a nerudnou vzteky a nevyzývají k sankcím a hromadnému odvolávání diplomatů jako v případě Ruska. Dnes jen ustrašeně - "povinně čekají na notičky" - z Washingtonu, co k vraždě napsat a zda - "smí povinně burácet a ronit své krokodýlí slzy", či naopak musí rychle strčit hlavu do písku a nic nevidět ani neslyšet.

Máme výroční 17.listopad. Pan Havel nám kdysi říkal, že : "Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí". Dnes žijeme v režimu servilním a poslušném k USA a každý občan ČR vidí, že v takovém režimu opravdu žádná pravda nezvítězila a ani nikdy zvítězit nemůže !! Novinář píšící PRAVDU byl rozpuštěn v kyselině. Ovšem rozpustil ho v ní režim přátelící se s USA. Takže vážení: "Moc o tom nemluvte a snažte se to nějak rychle ututlat !!"

https://zpravy.idnes.cz/dzamal-chasukdzi-smrt-saudska-arabie-korunni-princ-muhammad-bi-salman-1k4-/zahranicni.aspx?c=A181117_012545_zahranicni_hm1
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live