Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

Hranice Ukrajiny – poučme se z historie

0
0
21. 11. 2018     pozitivnisvet
Ignorování dějin a neznalost historie nás kvalifikuje na kandidáty nového zotročení. Bible jasně zjevuje, že kde není poznání hyne lid. Ukrajina byla do roku 1654 nepatrný státeček, v rozmezí gubernie. Od roku 1654 do roku 1917 ruští carové darovali Ukrajině rozsáhlé území na severozápadě, včetně Kyjeva. Kyjev byl původně prvním hlavním městem Ruska. To si musíte uvědomit. V roce 1922 daroval Lenin Ukrajině východní území, zvané Novorusko. To je ono území, ve kterém se dnes vede válka. V roce 1939 daroval Ukrajině Stalin západní území a v roce 1945 po válce přidal k území Ukrajiny část naší první republiky, Podkarpatskou Rus. V roce 1954 daroval Chruščov Ukrajině Krym.



Ve světle této historie vzniku tohoto státu je absurdní tvrdit, že Rusko Ukrajinu dobývalo, nebo že ji chce obsadit. Tento historický výčet pohybu hranic Ukrajiny ukazuje, že tento stát vznikl díky Rusku a Sovětskému svazu. Jestliže se Rusové dozvěděli, že Spojené státy plánují v Sevastopolu zřídit svou vojenskou základnu, Krym si prostě vzali zpět, aby tomu zabránili. Nikdo nevytýkal Spojeným státům, že obsadil intervencí svých vojsk například v roce 1983 Grenadu. Grenada nikdy historicky nepatřila Spojeným státům. Nikdo nevyčítal Anglii, že dobyla Falklandské ostrovy. Falklandské ostrovy historicky i geograficky patřily Argentině.

Rusové se poučili v případě Krymu od Izraelců. Ti, zaútočili na Egyptská letiště doslova pět minut před jejich útokem na Izraelský stát v šestidenní válce v roce 1967, kdy se několik arabských států pokusilo zničit stát Izrael. Všimněte si, že od dob Napoleona byly na Rusko iniciovány útoky vždy ze Západu. Obě světové války byly iniciovány západními Evropskými mocnostmi. Při Norimberském procesu se hlavní americký soudce Tauler vyjádřil, že bez finanční podpory německé firmy I. G. Farben by Hitler nemohl začít válku. Tento Američan jistě věděl, že I. G. Farben, která například dodávala Cyklon-B na plynování Židů a národů, a měla smlouvu s americkou firmou „American – Oil“. To ukazuje, že hlavním iniciátorem světových válek nebyly národní vlády, ale nadnárodní monopoly, koncerny a bankovní skupiny, řízené od jednoho stolu. Začátek, a průběh obou válek to potvrzuje na několika záhadných událostech.

Studujte historii a získáte moudrost, identitu a poznání božího plánu s lidstvem. Poznání historie brání novému totalitnímu zotročení. Kdo iniciuje opět další válku v Evropě? Neměli bychom měřit dvojím metrem. Opravdu, neznalost historie je neomluvitelná. Záhadné události obou válek mají společný jmenovatel. Strany konfliktů byly řízeny z jednoho centra.

Erik Best:Česká televize není Televize Seznam

0
0
21.11. 2018   EB
Je nemyslitelné, aby právníci společnosti Seznam.cz nevěděli, že je Švýcarsko svrchovaná země s vlastními zákony. Právní analýza Seznamu, ospravedlňující reportáž o Andreji Babišovi mladším, vůbec nebere v potaz, že se rozhovor s Babišovým synem odehrál v cizí zemi, kde je nahrávání rozhovorů bez svolení všech zúčastněných trestným činem. Seznam je komerční entitou a zjevně se rozhodl vědomě podstoupit určité riziko s přihlédnutím k potenciálnímu užitku. Chování společnosti by mělo být posuzováno pod tímto prizmatem.

Zcela jinou záležitostí je rezignace České televize na vyvážené zpravodajství, které jí nařizuje zákon. ČT systematicky zamlčuje (například tady a tady), že se reportéři Seznamu v honu za sólokaprem pravděpodobně dopustili trestných činů. Zástupce šéfredaktora zpravodajství František Lutonský dokonce prohlásil, že lžeme, když se odvoláváme na konkrétní paragrafy švýcarského trestního zákoníku. Seznam možná porušil švýcarské právo; ČT ve svém jednání podléhá právu českému.

Upozornění: k dnešnímu textu bohužel nelze vkládat komentáře kvůli blíže nespecifikovanému porušování zásad komunity Facebooku.

Duo Slonková Kubík zřejmě porušilo švýcarský trestní zákon podle analytika Erika Besta. Pokud se takto rozhodne soukromý subjekt – televize Seznam – je to podle Besta jeho vlastní rozhodnutí, že ponese riziko trestního stíhání svých redaktorů.

0
0
21. 11. 2018   PL, část článku
Meritem ale podle něj je to, že dvojice českých novinářů porušila švýcarský trestní zákon. „Jak pořízením vstupního kódu, který není přístupný veřejnosti, tak nahráním obrazu a zvuku interview. Zásadně to porušuje švýcarská trestní pravidla,“ zdůrazňuje. Doplnil, že pořízení rozhovoru je trestně stíháno pouze na návrh, který by musel podat Babiš junior, nebo jeho matka. Zcizení přístupového kódu do domu může být za určitých okolností stíháno i bez žádosti, z úřední povinnosti.
Analytik Erik Best se ve svém textu užasle pozastavil nad právní analýzou, kterou si duo Slonková–Kubík nechalo zpracovat. Analýza totiž vycházela výhradně z českého práva, zejména z občanského zákoníku. Podle Besta se dá těžko věřit, že by právníci Seznamu nevěděli, že Švýcarsko je svrchovaná země s vlastními zákony a že skutek spáchaný ve Švýcarsku na švýcarském občanovi se samozřejmě posuzuje podle tamního trestního práva.
Jak Best zveřejnil již dříve, za protizákonné nahrávání soukromé konverzace podle čl. 179 švýcarského trestního zákoníku hrozí až rok vězení nebo pokuta. Neoprávněné vniknutí je řešeno v čl. 186 a lze za něj uložit až tři roky vězení, nebo pokutu. Navíc by u obou redaktorů přicházel v úvahu ještě čl. 322, zveřejnění protizákonně získaných informací. I za ten jsou trestem až tři roky vězení nebo finanční postih.

Pokud se takto rozhodne soukromý subjekt – televize Seznam – je to podle Besta jeho vlastní rozhodnutí, že ponese riziko trestního stíhání svých redaktorů.

Zcela jiný případ je ale Česká televize, která má ze zákona povinnost informovat objektivně a vyváženě. Přesto se veřejnoprávní televize podle Besta staví na stranu Seznamu a nedává prostor druhé straně, a dokonce zamlčuje informace o možném spáchání trestného činu.


Vrcholem je podle Besta vyjadřování zástupce šéfredaktora zpravodajství ČT Františka Lutonského na sociální síti. Tam nejprve suverénně tvrdil, že „ve Švýcarsku není v případě veřejného zájmu porušení soukromí nezákonné, ostatně stejně jako v ČR“. Když se jej Best na sociální síti dotázal, jaký paragraf švýcarského trestního zákoníku to tedy umožňuje, dostalo se mu odpovědi: „Nevím, proto se ptám. Ale nepleťte si novináře s tiskovými odděleními stranických sekretariátů. Z novinářů nemá sálat radost nad politiky. Novináři přinášejí, zjišťují, ověřují a třídí informace. A to přesně děláme. Bez ohledu na to, kdo je u moci.“

OBŽIVLOST: HLÍDACÍ HYENY DEMOKRACIE

0
0
Ivan Hoffman
21. 11. 2018  KulturníNoviny
Novináři mají stále horší pověst. Není to ale pouze jejich vinou. Jméno novinářům nejčastěji kazí lidé, kteří příslušnost k novinařině pouze předstírají, přičemž ve skutečnosti jsou placeni za obalování reklamních spotů. Soukromá média, jak známo, nežijí z toho, že si čtenáři, posluchači a diváci kupují jejich obsah. Naprostou většinu soukromých médií živí inzerenti, kteří si u nich kupují čtenáře, posluchače a diváky. Program se vyrábí s ohledem na to, že zisk médií závisí na výši sledovanosti. Podle toho program vypadá. Obal na reklamní spot musí být atraktivní, zábavný, přitažlivý. Soukromá média jdou vstříc poptávce, vědí, čím se zavděčí své cílové skupině a v tomto smyslu je žoviální vlezlý balast, obalující reklamní spot, tvořen zcela profesionálně.

Soukromá média předstírají, že svým programem slouží veřejnosti. Vedle zábavy nabízejí zpravodajství, reportáže, informují o politice a s oblibou se věnují investigaci s tím, že si pro sebe nárokují status hlídacích psů demokracie. Potíž je v tom, že ve snaze zaujmout, šokovat se občas privátní média místo odhalování pravdy prezentují hyenismem. Nezřídka jde pokleslý bulvár ruku v ruce s politickým aktivismem což je z novinářského hlediska profesní diskvalifikace na druhou. Ale dobře, stále jde o obalování reklamního spotu a pokud hlídací hyeny demokracie shromáždí početné publikum na prodej inzerentům, zaslouží si svou provizi.

Skutečný malér spočívá v tom, že se ta investigativní zvířata pečující o demokracii, respektive parazitující na demokracii, lehce spletou. Ze psa se stane hyena, hyena se polepší na psa, anebo je někdo současně privátní hyenou i veřejnoprávním psem: prase aby se v tom vyznalo. Pendlování investigativců mezi novinařinou a novinářským byznysem vede na jedné straně k legitimizaci bulvárního hyenizmu a na straně druhé k devalvaci slušné novinařiny. Vše pak splyne v amorfním mainstreamu.

Měl bych teď asi obligátně připojit pár osobních vzpomínek na aktéry aktuální kauzy, oscilující mezi hledáním pravdy a hyenismem. Strašně se mi ale do toho nechce. Řeknu jen, že se mi ze všech těch hlídačů demokracie zvedá žaludek.

- - -



Právě se vracím z Hradu

0
0
Jiří Jírovec
21. 11. 2018
"Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak jak byly podány, přijal…". Historie se bude opakovat. Proč ne, když rok končí osmičkou. Změnil se president i premiér, ale zůstali politici, nepoučitelní z chyb svých předchůdců.


Odešel Sobotka, ale zůstali stratégové, kteří vedou jeho pohrobky do pekel. Tito lidé nejsou schopni pochopit ani články 5 a 9 Koaliční smlouvy.

Článek 5

Dojde-li v koalici i po dohadovacím řízení k situaci, že nedojde k dohodě o řešení koaličního sporu a 5 ministrů jmenovaných za ČSSD podá prostřednictvím ministerského předsedy demisi do rukou presidenta, podá do sedmi dnů demisi předseda vlády a s ním, jeho prostřednictvím i všichni ministři navržení na Hnutím ANO 2011.

Článek 9

"Každá ze smluvních stran se zavazuje, že po dobu trvání této koaliční smlouvy nevyvolá na půdě Poslanecké sněmovny hlasování o vyslovení nedůvěry vládě a nebo hlasování o rozpuštění Poslanecké sněmovny a ani se k takovým hlasováním nepřipojí."
Dohadovací řízení se týká případných problémů s plněním programového prohlášení vlády. K takovým problémům zatím nedošlo a žádné dohadovací řízení nebylo zahájeno.

Jestliže ČSSD využívá současnou politickou situaci, která nemá s vládou nic společného hrozí demisí svých ministrů, jde o porušní koaliční smlouvy. Přesněji řečeno jde o vydírání, které má vést k odstoupení mministerského předsedy.

Zase někdo zapomněl, že s demisí misterského předsedy padá automaticky celá vláda. To se velmi rychle dozvěděl Sobotka.

Pokud tedy podají všichni ministři ČSSD demisi, je zřejmé, že není kryta programovými rozpory v koalici a president ji může přijmout. Tím dojde k tomu, co již naznačil Okamura za SPD.

Jeho strana nebude požadovat výměnou za spolupráci s ANO ministerská křesla, ale co největší programovou shodu. To znamená, že Babiš vytvoří jednobarevnou vládu.

Pro ČSSD to znamená, že ztratí Ministerstvo vnitra a nezíská Ministerstvo spravedlnosti. Ano se tedy dostane k informacím o tom, kdo mohl mít prsty v obvinění za Čapí hnízdo.

Z průběhu vyšetřování je zřejmé, že policie ani dozorující státní zástupci nevědí, jak z té šlamastiky vybřednout. Vyšetřování poměrně jednoduchého podnikatelského záměru již trvá tři roky. A to ještě není řeč o správním řízení, které mělo případné nedostatky v žádosti o dotaci odhalit.

V situaci, kdy republika sedí na časovaných bombách zvaných chudoba, exekuce a nedostupnost bydlení se politici předhánějí v prolévání krokodýlích slz. Fiala z ODS nasadil lítostivou tváž, že prý toho je na Andreje moc a měl by si odpočinout a ulevit své rodině.

Ministryně Maláčová papouškuje fráze o tom, že by měl ministerský předseda odejít a kdesi v koutku (možná poházeným hrachem) přečkat a vrátit se, až mu bude odpuštěno.

Šmejdi, kteří rozmázli bezvýznamnou reportáž o Babišovi Jr, vyzývají Babiše, aby se choval mužně a odstoupil. Kde je ale jejich mužnost (a ženskost)?

Jak je to doopravdy s globálním oteplováním

0
0
Pavel Kalenda
21. 11. 2018
Tyto otázky a odpovědi byly přípravou na pořad „Máte slovo“ Michaely Jílkové. Protože celý pořad trvá pouze 60 minut a je vysílán naživo, nebylo možné ani položit a zodpovědět všechny připravené otázky a už vůbec ne vyčerpávajícím způsobem a s citací zdrojů. Proto celý text dávám ke zveřejnění tak, aby si čtenáři mohli porovnat můj náhled na problematiku Globálního oteplování a zejména Antropogenního globálního oteplování s oficiální propagandou, která je všude okolo nás.




Protože za posledních cca 10 let, kdy se zabývám sluneční aktivitou a jejím vlivem na seismicitu na Zemi, jsem se seznámil s řadou vědeckých argumentů (zejména primárních dat) a jsem schopen je sám analyzovat, budou mé odpovědi vycházet pouze z vědeckých informací, zpracovaných vědeckými metodami a postupy. Mým důležitým zjištěním je to, že seismicita, klima na Zemi (i na jiných planetách), sluneční aktivita a planetární interakce jsou navzájem provázány do jednoho nerozborného systému. Velice dobré schéma těchto vazeb je na obrázku od prof. N.-A. Mörnera (2018): 

 

1. Je globální oteplování jen jeden z výkyvů teploty na Zemi a to nijak dramatický?


PK: Za posledních cca 5 mil. let docházelo k velkým výkyvům klimatu na Zemi v rytmu Milankovičových cyklů. V době minulého interglaciálu byly teploty na Zemi přibližně o 3°C vyšší než v současnosti (Pettit et al. 1999).

Obr. 1 – Vývoj teplot a koncentrace 18O za posledních cca 5 mil. let (Lisiecki and Raymo (2005).
Obr. 2 – Teplota a koncentrace CO2 podle výsledků z vrtu Vostok (Petit et al. 1999)


Když bychom vzali jen kratší období pro srovnání, tak v době Mínojského klimatického optima nebo Středověkého klimatického optima byly teploty o cca 2°C vyšší než v roce 1980. Podle Dr. Jiřího Svobody se u Mělníka pěstovaly melouny (v jeho knize Velká kniha o klimatu Zemí koruny české, 2003).

Dokonce ani rychlost nárůstu globální teploty není nijak výjimečná a v době spodního dryasu byla ještě vyšší.

Z pohledu geologické historie je situace ještě zajímavější – nejnižší koncentrace CO2 byla na konci křídy a začátkem permu, kdy klesla na cca 200 ppm. Kysličník uhličitý téměř zmizel z atmosféry a to takovým radikálním způsobem, že se rostliny téměř udusily. To znamená, že v permu bylo na Zemi aridní klima, tzn. suché a chladné s polopouštěmi až pouštěmi, tak jak je dnes třeba na pohoří Atlas, nebo na náhorních plošinách nebo v pouštích Gobi. Rostliny se naštěstí vzpamatovaly z tohoto devastujícího období velkého vymírání a v druhohorách byla opět koncentrace CO2 zhruba na 4-5 násobku dnešní úrovně, což bylo pro život rostlin optimální.

 Obr. 3 – Vývoj koncentrace CO2 na Zemi za posledních 550 mil. let (Berner 1990). V ordoviku a siluru nastal přechod organismů z moře na souš. V permu sahalo zalednění Země až po 30° rovnoběžku. (Šipka označuje příchod života na souš)


2. Může za změnu klimatu člověk nebo je jeho vliv zveličován? 

PK: Podle všech analýz (včetně mé osobní) dat z vrtu Vostok (viz Obr.2), které jsou dostupné na serveru NASA, nárůst koncentrace CO2 následuje za nárůstem teploty. Teoretické zdůvodnění podal prof. M. Selby (2012), který teoreticky odvodil, že díky parciálním tlakům v atmosféře a v oceánu se dá dokázat, že koncentrace CO2 je integrál, neboli postupný součet diferencí teplot od střední teploty. Tzn. zahřejete-li oceán, uvolní se více plynu do atmosféry a naopak. Je to vždy o parciálním tlaku na rozhraní oceán-atmosféra. Takže ta dnešní hypotéza (nebo teorie) o tom, že globální oteplování způsobuje CO2, je jen o zpětné vazbě, ale nikoliv o důvodu oteplování. 
Na konferenci v Porto 2018 bylo konstatováno, že základem změny klimatu je změna sluneční aktivity a samotné atmosféry se to netýká:

 Obrázek o velikosti vlivu člověka je zde (podle M. Selbyho 2013): 
Obr. 4 – Karbonový cyklus - Jak moc ovlivňuje lidstvo klima na Zemi? Na obrázku prof. Selbyho (2013) je roční výměna CO2 mezi oceánem a atmosférou, zhruba 150 gigatun/rok a množství CO2, které vypouštíme my lidé - 5 gigatun/rok. Přesně v tomto poměru je naše „zodpovědnost“ za nárůst teploty - třicetina. Jestliže za posledních 100 let nám teplota na Zemi narostla o 1°C, tak naše zodpovědnost je za tři setiny °C. Výměna CO2 mezi oceánem a atmosférou je navíc dynamická tzn. o co víc my vypustíme CO2 do ovzduší, o to méně se uvolní z oceánu. Výměna je totiž závislá na parciálním tlaku CO2 v atmosféře a oceánech, který je závislý na teplotě.



3. Musíme změnit způsob života, jinak nás čeká klimatická katastrofa? 

 PK: Podle mé vlastní analýzy závislosti klimatu na sluneční aktivitě, nás nečeká nic dramatického: 
Obr. 5 – Vývoj globálních teplot podle scénářů vývoje sluneční aktivity (A – jako před Malou dobou ledovou, B - podle J.R. Salvadora (2013), C - konstantní sluneční aktivita na stávající úrovni). Podle všech tří scénářů se ukazuje, že okolo roku 2000 byl vrchol teplotního vyzařování z hlubin a do roku 2030 by měla nastat stagnace nebo mírný pokles teplot na Zemi, s tím že ty scénáře se podstatně neliší, protože zásoba energie akumulovaná v Zemi je obrovská. Do roku 2060 by se měl (je tam malá diference mezi scénáři sluneční aktivity) vývoj teploty dostávat do dnešních, nebo malinko pod dnešní hodnoty a potom kolem roku 2090 by měla dál klesat teplota na Zemi už pod dnešní stav a dále bude klesat díky tomu, že se bude vyprazdňovat zásoba energie v zemi. Při výbuchu vulkánu s VEI > 5 poklesne pravděpodobně teplota o více než 0,5°C. 

Budeme se muset ale adaptovat na tak „vysoké“ teploty a začít sklízet melouny u Mělníka (do roku 2060). Po roce 2090 se budeme muset adaptovat na další poklesy teplot a nahradit jižní ovoce v naších sadech za původní odolné druhy, které budou schopny přežít tuhé zimy s více kontinentálním klimatem než dosud (obdoba Malé doby ledové).

4. Hrozí častější válečné konflikty a migrace? Jak se nás mohou dotknout? 

PK: Toto je otázka pro klimatické historiky. Podle J. Svobody nebo např. V. Kremlíka, jsou krizovými vždy období poklesu teplot na Zemi a nikoli období vyšších teplot a vyšších koncentrací CO2, kdy je dosahována vyšší úroda. Zeptejte se vyhynulých Vikingů, jak se jim žilo po poklesu teplot v Grónsku o 2°C ve srovnání s dobou středověkého klimatického optima. Podle záznamů z Vatikánu, poslední biskup v Grónsku zemřel v roce 1378: 
„V roce 1345 papež grónským osadám odpustil placení církevních poplatků, protože uznal, že jsou moc chudí. V roce 1350 byla jihozápadní kolonie na pobřeží už opuštěna. Poslední biskup Alfur zemřel 1378 a nový se sem nikdy nedostal. Až v roce 1492 se v Římě rozpomněli, že v Gardaru bývalo biskupství. Papež Alexandr VI. Borgia (1492–1503) napsal dopis (začínající latinskými slovy „Cum Et Accepimus“), kde barvitě popisuje důsledky ochlazení klimatu.“ (Kremlík 2018?).

5. Vyplatí se investovat a podnikat aktivity za změnu klimatu k lepšímu, nebo je to zbytečné či kontraproduktivní? (snižování emisí atd.) 

PK: Snižování emisí například popílku, polétavého prachu, NOX, nebo pesticidů je žádoucí. Například v Ostravě (kde jsem žil cca 30 let) trpí cca 30% populace astmatem nebo bronchitidou a to už i děti v předškolním věku. Byl to také jeden z důvodu mého přestěhování pryč z Ostravy – už jsem to neudýchal. Ale snižování emisí CO2 je zcela mimo vědecké uvažování, protože CO2 je životodárný plyn a jen za posledních 40 let se zvedly výnosy o cca 20% (Informace Zemědělského svazu ČR). Také studie AV ČR na Bílém Kříži v Beskydech toto potvrzují: Závěrečné hodnocení Otmara Urbana a Radka Pokorného (2002) z laboratoře ekologické fyziologie lesních dřevin – „závěrečné hodnocení naznačilo, že smrky v ovzduší s dvojnásobným obsahem oxidu uhličitého rostou rychleji. Lépe se také vyrovnávají se suchem. Snadněji však podlehnou vichřici nebo dřevokaznému hmyzu“. 
Podle geologických a paleoklimatologických dat byla koncentrace CO2 v druhohorách 4 – 5x vyšší než v současnosti, což vedlo k bujnému růstu veškeré vegetace (viz obr. 3).

V teplých (optimálních) klimatických periodách je globálně na Zemi vyšší vlhkost atmosféry, protože se zvyšuje výpar z oceánů. Data z vrtu Vostok ukazují jednoznačně na suchá a chladná období glaciálů a vlhká a teplá období interglaciálů. Rozvoj veškerých kultur koreluje s příchody teplejších klimatických period (Stonegenge, starý Egypt, Mezopotámie, Římské období). Naopak zániky civilizací korelují s chladnými klimatickými periodami (Mayové, Aztékové, Sumerové, Vikingové v Grónsku, stěhování národů, ….).

Obr. 6 – Nárůst produkce při dvojnásobné koncentraci CO2 oproti současnosti.

6. Stačí se jen adaptovat a nesnažit se to vylepšovat, protože i v historii se klima měnilo a nejde o nic mimořádného?

PK: Podle prof. Selbyho je (teoreticky) příspěvek lidstva k oteplování v poměru 5 GT CO2/rok ku 150 GT CO2/rok přírodního cyklu, tedy cca 3% (viz obr. 4). Pokud se tedy oteplilo od roku 1980 o 0,6°C, je příspěvek k lidstva cca 0,02°C, tedy neměřitelný.

7. Kdy začnou sucha u nás ohrožovat dostatek potravin na našich stolech? 


PK: Toto nastane až začátkem příštího glaciálu, který odhadl Dr. Didier Paillard na EGU 2013 ve Vídni, že podle všech parametrů orbity Země by už měl nastat v blízké budoucnosti. Podle Dr. Ganopolskiho (2013) jsme jako lidstvo „odsunuli“ jeho začátek o pár set až první tisíce let. Podle prof. Mörnera (2018) (na základě 85-letých cyklů planetární interakce) se odhaduje počátek příchodu další „Malé doby ledové“ do roku 2090. Takže z geologického (a klimatologického) hlediska to bude co nevidět.

8. Neměli jsme jaro a nemáme zatím ani podzim. Na co se máme připravit do budoucna? 
PK: To je otázka pro meteorology a nikoli pro klimatology. Výkyvy počasí s periodami 22 let (Haleho perioda), 60 let, 85 let (Gleisbergova perioda), 208 let (de Vriesova perioda), 178 let (Joseho perioda) jsou vidět ve všech meteorologických parametrech jako AMO, PDO, výšky hladin oceánů (Jevrejeva 2009), ale také v astronomických ukazatelích (např. polární záře (Křivský a Pejml 1988) nebo geofyzikálních parametrech jako je LOD (viz Obr. 7). Za povšimnutí stojí fakt, že variace LOD (Length Of the Day) předcházejí o 5 – 6 let variace globálních teplot, tedy teploty neřídí LOD, ale mechanismus, který řídí LOD (planetární interakce) řídí také vývoj teplot. LOD je ve svém minimu a bude narůstat a podle toho se zpožděním 5 – 6 let bude klesat teplota. Ke stejnému závěru dospěl i Dr. Nicola Scafetta (astrofyzik), který tento vztah popsal v řadě prací, naposledy 2018:

Obr. 7 – Vývoj LOD a globální teploty na Zemi od roku 1860 do roku 2000. (podle Klyatorishina 2003)


9. Jaké extrémní vlivy, teploty nás v zimě a v létě čekají?


PK: To se musíte zeptat na vyšších místech (u Alláha nebo jiného náčelníka nebo u meteorologů, kteří dovedou věštit z křišťálové koule). Klimatologie je o dlouhodobých změnách teplot na Zemi a o původu těchto změn. Většina účastníků vědecké konference „Basic Science of a Changing Climate: How processes in the Sun, Atmosphere and Ocean affect Weather and Climate“ se shodla na tom, že původcem těchto změn je Slunce a sluneční aktivita a nikoli CO2 a atmosféra:



https://www.youtube.com/watch?v=kewDL4qXoCI

Podle prof. astrofyzika Pierse Corbyna (WeatherAction – (http://bit.ly/2aTfsvR).

London, England, piers@weatheraction.com) jsou v dobách vysoké sluneční aktivity tzv Jet streams ve vysoké atmosféře ustálené a mají V-Z směr. Naopak v dobách nízké sluneční aktivity se začínají vlnit a zasahovat do nízkých zeměpisných šířek, což vede ke zvyšování extrémů počasí (ne klimatu). V minulém roce procházel takový střih mezi proudy středem severní Ameriky, takže na západním pobřeží měli extrémní vysoké teploty a srážky a na východním pobřeží měli extrémní chlady:

https://wattsupwiththat.com/2018/02/12/arctic-chill-at-85f-below-zero-so-cold-eskimos-advised-to-stay-inside/

Totéž platilo pro Euroasii:

https://wattsupwiththat.com/2017/05/16/claim-arctic-warming-to-increase-eurasian-extreme-cold-events/

Obecně ale platilo, že za posledních cca 50 let se počet velkých klimatických extrémů v USA snižoval:

https://wattsupwiththat.com/2017/12/22/global-warming-and-extreme-weather/

10. Která otázka Vám zde chybí a chtěl byste o ní diskutovat?


PK: Myslím, že na to, abychom probrali do hloubky předchozích 9 témat a diváci pochopili vědecké argumenty, není moc času. Na každou z těchto otázek by bylo zapotřebí alespoň 30 minut a toto není možné splnit. Další rozmělňování času na každou z nich není žádoucí. Z hlediska PR je nejdůležitější otázka č.2 a pak je potřeba vysvětlit fyziku, která stojí v pozadí klimatických změn (částečně otázka č.1).

Z dlouhodobého pohledu (geologického) se Země ochlazuje a k tomu přispělo a přispívá odebírání CO2 z atmosféry organismy (především korály a lesy). Dnešní stav (ve čtvrtohorách) se blíží stavu před permem, kdy se Země stala téměř ledovou koulí (a vymřela řada druhů na podchlazení).

Z pohledu miliónu let (čtvrtohor) se střídají doby ledové a meziledové a toto střídání je podmíněno parametry orbity Země okolo Slunce (zejména excentricita – 100 tis. let). Z tohoto pohledu je příchod nového glaciálu nevyhnutelný a velice rychlý (v řádu stovek let (D. Paillard, 2013, A. Galopolski, 2013).

Z hlediska stovky let můžeme očekávat stagnaci nebo dokonce mírný pokles teplot do roku 2030 (viz obr. 5), pak mírný návrat k aktuálním teplotám (do roku 2060) a po roce 2090 je možno očekávat další pokles teplot, protože akumulované teplo ze zemské kůry se už vyčerpá z velké části a je předpoklad také exploze vulkánu s VEI > 5 (Kalenda 2012, Kalenda et al. 2018), který sníží dopadající energii ze Slunce a tím dojde taky k ochlazení povrchu Země.

Obr. 8 – Vývoj akumulovaného tepla v zemské kůře (modře – Kalenda et al. 2018) a rekonstruované teploty na Zemi podle Mann et al. 2008, vyhlazené v 50-letém klouzavém okně (tlustá černá křivka). Červená křivka znázorňuje součet OLR (dlouhovlnného záření z povrchu Země) a změn dopadajícího záření ze Slunce, které má 60-letou základní periodicitu (podle Scafetta 2016).




Literatura

Berner, R.A. (1990): Atmospheric carbon dioxide levels over Phanerozoic time. Science 249 (4975), 1382-1386.

Corbyn, P. (2018): Mechanisms of weather extremes and climate changes Including long range forecasting. Proc. Of. Basic Science of a Changing Climate: How processes in the Sun, Atmosphere and Ocean affect Weather and Climate the Porto Climate Conference 2018, September 7 and 8, at Porto University.

Kalenda, P. and Neumann, L. (2012): The relationship between volcanic and seismic activity. EGU meeting, Vienna 24.-27.4.2012. poster. Solicited.

Kalenda, P., Wandrol, I., Frydrýšek, K., Kremlík, V. (2018): Calculation of solar energy, accumulated in the continental rocks. Proc. Of. Basic Science of a Changing Climate: How processes in the Sun, Atmosphere and Ocean affect Weather and Climate the Porto Climate Conference 2018, September 7 and 8, at Porto University.

Kremlík, V. ( 2018?): Obchodníci se strachem. Dokořán 2018 (v tisku).

Křivský, L., Pejml, K. (1988): Solar activity aurorae and climate in Central Europe in the last 1000 years. Bulletin of the Astronomical Institute of the Czechoslovak Academy of Sciences No 75. http://www.ngdc.noaa.gov/stp/aeronomy/aurorae.html

Lisiecki, L. E., and Raymo, M.E. (2005), A Pliocene-Pleistocene stack of 57 globally distributed benthic δ18O records, Paleoceanography, 20, PA1003, doi:10.1029/2004PA001071; data: doi:10.1594/PANGAEA.704257. — bundled as {{cite DOI|10.1029/2004PA001071}}

Supplement: Lisiecki, L. E.; Raymo, M. E. (2005). "Pliocene-Pleistocene stack of globally distributed benthic stable oxygen isotope records". Pangaea. DOI:10.1594/PANGAEA.704257.

Petit J.R., Jouzel J., Raynaud D., Barkov N.I., Barnola J.M., Basile I., Bender M., Chappellaz J., Davis J., Delaygue G., Delmotte M., Kotlyakov V.M., Legrand M., Lipenkov V., Lorius C., Pépin L., Ritz C., Saltzman E., Stievenard M. (1999) Climate and Atmospheric History of the Past 420,000 years from the Vostok Ice Core, Antarctica, Nature, 399, pp.429-436, doi:10.1038/20859.

Royer, D.L., Berner, R.A., Montañez, I.P., Tabor, N.J., and Beerling, D.J. (2004): CO2 as a primary driver of Phanerozoic climate: GSA Today, v. 14, no. 3, p. 4–10, doi: 10.1130/1052-5173(2004)0142.0.CO;2.

Salby, M. (2012): Physics of the atmosphere and climate. Cambridge Univ. Press. 666 pp.

Salby, M. (2013): CO2 Changes are not Anthropogenic
https://www.youtube.com/watch?v=nFPP3RlycB8 (min. 5:30)

Mörner, N.-A. (2018): Planetary beat and sea level changes. Proc. Of. Basic Science of a Changing Climate: How processes in the Sun, Atmosphere and Ocean affect Weather and Climate the Porto Climate Conference 2018, September 7 and 8, at Porto University.

Paillard, D. (2013): Quaternary glaciations : from observations to theories (Milankovic Medal Lecture). Geophysical Research Abstracts, Vol. 15, EGU2013-14249, 2013. http://meetingorganizer.copernicus.org/EGU2013/EGU2013-14249.pdf

Ganopolski, A. and Calov, R. (2013): Natural and non-natural end of Holocene. Geophysical Research Abstracts, Vol. 15, EGU2013-1666, 2013.
http://meetingorganizer.copernicus.org/EGU2013/EGU2013-1666.pdf

Klyashtorin, L.B. (2001): “Climate Change and Long-Term Fluctuation of Commercial Catches” (FAO, 2001).

Salvador, J.R. (2013): A mathematical model of the sunspot cycle for the past 1000 yr. Pattern Recogn. Phys., 1, 117-122, doi:10.5194/prp-1-117-2013, 2013.

Scafetta, N. (2018): Toward a better understanding of natural climate variability. Proc. Of. Basic Science of a Changing Climate: How processes in the Sun, Atmosphere and Ocean affect Weather and Climate the Porto Climate Conference 2018, September 7 and 8, at Porto University.
Svoboda, J., Vašků, Z., Cílek,V. (2003): Velká kniha o klimatu Zemí koruny české, 2003). 655 s.0004:caapdo>


Autor RNDr. Pavel Kalenda, CSc. je geofyzik0004:caapdo>

"Všechno není závislé na členství v EU": Iščenko vysvětlil, proč Ukrajinci vykročili na majdan v roce 2013

0
0
22. 11. 2018     nahnews
Ti Ukrajinci, kteří se vydávali na majdan, chtěli pracovat jako v Řecku, ale vydělávat jako v Německu. To znamená doslova nic nedělat, ale přitom aby všechno měli. Hlavní myšlenka této skutečnosti, ale i předchozího majdanu, který byl na konci roku 2004 a přivedl Juščenka k moci, spočívala v tom, že Ukrajina vstoupí do EU a Ukrajinci budou určitě žít jako Němci. Proč jako Němci, a ne jako Rumuni nikdo Ukrajincům neřekl...


Uvedl to prezident Centra pro systémovou analýzu a prognózu Rostislav Iščenko ve vysílání na Ukraina.ru. Připomněl, že tehdy se říkalo, že do země hned půjdou investice, ale odkud a kdo bude investovat do ukrajinské ekonomiky, kolik, do jakých průmyslových odvětví, do kterých společností a tak dále nikdo neřekl, protože nebyli takoví investoři.

"Proč tito potenciální investoři nemohou investovat do Ukrajiny nyní, ale až v nějaké hypotetické budoucnosti?" Až když se Ukrajina například stane členem EU, kam se ji ale nikdo nechystá přijmout. Ale zase, v Německu byl život lepší než na Ukrajině ne proto, že bylo členem EU, ale proto, že v Německu se na tom pracovalo. Od počátku budovali, a pak se spojovali a vstupovali do EU. Pokud by Německo nebylo členem EU, nezměnila by se tam tím životní úroveň. Ne všechny evropské země jsou členy EU. Zářným příkladem toho je Švýcarsko", řekl analytik.

"To znamená, že myšlenka nic nedělat a všechno mít je od počátku chybná a neuskutečnitelná. Je to asi jako novoroční pohádka. Vždyť není náhoda, že se všechny ty majdany konají ke konci roku. Pokud jen trochu postojíte a poskáčete a nic jiného neděláte, ​​pak se nic nezmění. Tak se to nestává, je třeba pracovat, a sice hodně pracovat", shrnul Iščenko.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Děkovat veteránům za jejich „službu“ – ale proč?

0
0
 The Saker
22. 11. 2018
V závislosti na kontextu může být slovo „proč“ buď naprosto neškodné, nebo to může být to nejpodvratnější a dokonce i nejrouhavější slovo, které lze vůbec vyslovit. To je pravděpodobně důvod, proč mám tohle slovo tak rád: je schopno rozpoutat ohromnou sílu proti všemožným nedotknutelným tématům a subjektům, a nikým nezpochybňovaným přesvědčením. Takže dnes se chci každého z vás zeptat, proč tolik lidí cítí potřebu děkovat veteránům za jejich „službu“?

Nejprve odhalme skutečnou podstatu několika mýtů:
Za prvé, začněme tím, že uvedeme na pravou míru mýtus č. 1: představu, že Američané nemají rádi války. To je zcela nepravdivé. Američané nenávidí, když války prohrají, ale pokud vyhrají, absolutně je milují. Jinými slovy, typická reakce USA na válku závisí na tom, jak je vnímán výsledek této války. Pokud je to úspěch, válku milují (i když to jsou krvavá jatka, jako byla Pouštní bouře). Pokud se jedná o popíratelnou porážku (například letecké operace USA/NATO proti srbským silám v Kosovu nebo rozporuplná invaze na Grenadu), prostě na to „zapomenou“. A pokud je to nesporná porážka (například Irák nebo Afghánistán), pak ano, opravdu většina Američanů bude kategoricky proti tomu.
Další je mýtus č. 2: pravda je, že žádný americký voják nebo vojačka nebojovali ve válce na obranu USA od přinejmenším druhé světové války (a dokonce i to je velmi diskutabilní, vzhledem k tomu, že USA přinutily Japonsko k válce, a útok na Pearl Harbor posloužil jako záminka k útoku na Japonsko). Od roku 1945 nedošlo k žádné situaci, kdy by vojáci USA bránili svou zemi, města, rodiny nebo přátele před agresorem. Ani k jedné! Všechny války, ve kterých USA bojovaly od roku 1945, byly válečné agrese, války podle vlastního výběru, a většina z nich byla zcela nezákonná (včetně mnoha rozvratných a tajných operací). V nejlepším případě lze argumentovat tím, že američtí veteráni obhajovali takzvaný „americký způsob života“, ale pouze pokud připustíme, že tento „americký způsob života“ vyžaduje a nařizuje imperialistické válečné agrese a masové porušování klíčových konceptů mezinárodního práva.
[Veteráni z...]
Veteráni zahraničních válek? Počkat, netušil jsem, že také existují nějací jiní veteráni!
A konečně tu máme ošklivé špinavé tajemství, o kterém všichni vědí, ale z nějakého důvodu se o tom jen málokdo odváží zmínit: rozhodnutí vstoupit do (zcela dobrovolné) americké armády je založeno především na finančních faktorech, a absolutně se nejedná o nějakou velkorysou „službu“ vlasti kvůli čistým, vznešeným ideálům. Ano, ano, vím - po 11. září vstoupili do americké armády ti, kteří se domnívali, že Spojené státy byly napadeny, a že musí pomoci bojovat proti těm, kdo zaútočili na USA. Avšak dokonce i s velmi nízkým stupněm inteligence by mělo být zatraceně zřejmé, že ať už je 9/11 opravdu dílem Bin Ládina a al-Kájdy či nikoli (osobně jsem si absolutně jistý, že šlo o řízenou demolici), vláda USA využila tohoto zvěrstva k tomu, aby ospravedlnila dlouhý seznam válek, které nemusely mít vůbec nic společného s 9/11. Hej, USA se koneckonců rozhodly napadnout Irák (což očividně nemělo nic společného s 9/11) a nikoli Saúdskou Arábii (ačkoli většina z předpokládaných únosců byli Saúdové a měli oficiální podporu Saúdské Arábie). Kromě toho, i kdyby někteří nebyli natolik chytří, aby prohlédli tyto lži, a SKUTEČNĚ věřili tomu, že vstoupili do americké armády kvůli obraně USA, proč bychom potom my všichni ostatní - když už dnes všichni víme, že útok na Irák byl proveden čistě a pouze na základě lží - měli „děkovat“ veteránům za válku, která byla hloupě vedena za zájmy, které ani nelze identifikovat? Odkdy děkujeme lidem za to, že činí špatná, a upřímně řečeno, nemorální rozhodnutí?!
Nyní se podívejme na další základní věc: co je vojenská služba? Pohlížím na to tak, že vojenský personál může být rozdělen zhruba do dvou kategorií: ti, kteří skutečně zabíjejí, a ti, kteří pomáhají těm, kdo zabíjejí, aby zabíjeli. Je to tak? Pokud jste kulometčík nebo řidič tanku, pak vy osobně zabíjíte lidi. Jste-li odborník na komunikaci, řidič kamionu nebo elektrikář, vy sami nezabíjíte lidi, ale vaší prací je usnadnit těm, kdo zabíjejí lidi, aby mohli zabíjet. Takže si myslím, že by bylo spravedlivé říkat, že vstup do armády, do jakékoliv armády, znamená připojit se k organizaci, jejímž hlavním účelem je zabíjet lidi. Samozřejmě, že zabíjení může být morálně ospravedlnitelné a například na obranu vaší země a spoluobčanů. Ale to může být jen v případě, pokud se připravujete na obrannou válku, a jak všichni víme, USA již takovou válku nevedly přes 70 let. Což znamená, že s několika málo vzácnými výjimkami (veteráni 2. světové války) VŠICHNI veteráni, kterým děkujeme za jejich službu, udělali co přesně? Nebo jinak - jaké zásadní, klíčové rozhodnutí udělali VŠICHNI tito veteráni?
Jednoduše řečeno, (američtí) veteráni jsou ti, kdo se upsali k tomu, že budou zabíjet lidi za hranicemi USA za peníze.
[Korporátní...]
Korporátní řetězce pizzerií jsou nakloněny válkám…
Omlouvám se, vím, že mnohým to bude znít urážlivě, ale je to fakt. Skutečnost, že toto rozhodnutí (vstoupit do organizace, jejímž hlavním účelem je zabíjet lidi v jejich vlastních zemích, stovky a tisíce kilometrů od USA) lidé TAKÉ mohou učinit na základě „vlasteneckých“ důvodů (ti, kteří věří tomu, co tvrdí pravděpodobně ta nejulhanější propagandistická mašinérie v historii) nebo kvůli tomu, aby „viděli svět“ a „stali se skutečným mužem“, nemění nic na tom, že pokud by americká armáda nenabízela ŽÁDNÉ platy nebo výhody, ŽÁDNÉ stipendium, ŽÁDNOU zdravotní péči, apod., potom by drtivá většina těch, kteří tvrdí, že chtějí „sloužit“, vůbec do armády nevstoupila. Všichni to víme, nepředstírejme opak! Jen se podívejte na argumenty, které jsou používány z důvodu rekrutování do armády: je to vše o penězích a výhodách! Potřebujete další důkazy? Podívejte se na sociální skupiny, které tvoří většinu americké armády: nevzdělaní, chudí, s minimálními kariérními vyhlídkami. Pravda je jednoduše taková, že finančně úspěšní jedinci velice zřídka vstupují do armády, a když tak učiní, obvykle tam udělají kariéru.
Jako někdo, kdo žije v USA celkem 21 let, mohu potvrdit, že lidé vstupují do armády z úplně stejných důvodů, proč nastupují k policii nebo se stávají příslušníky vězeňské služby: protože veškeré tyto snahy jsou spojeny s vyděláváním peněz a požíváním výhod. Dobře, samozřejmě musí existovat 1% či méně těch, kteří se dali na tuto životní (ve všech případech násilnickou) dráhu čistě kvůli vznešeným a ušlechtilým ideálům. Ale to je jen malá, drobná menšina. Převážná většina policistů, příslušníků vězeňské služby a vojáků to činí z hmotných a/nebo finančních důvodů.
Mimochodem, jelikož v tomto případě tomu tak je, není zároveň pravda, že společnost JIŽ projevuje vojákům (stejně jako policistům nebo příslušníkům vězeňské služby) „vděčnost“ za jejich „službu“ ve formě výplat? Proč tedy lidé stále cítí potřebu „děkovat jim za jejich službu“? Přeci neděkujeme letovým dispečerům nebo těžařům dřeva (také velmi obtížná zaměstnání) za jejich službu, že ne? A to i navzdory skutečnosti, že letoví dispečeři nebo těžaři dřeva si nezvolili takovou profesi, jejímž hlavním cílem je zabíjet lidi ve svých vlastních domovech (ať již soukromém nebo státním bydlení), za což jsou placeni vojáci.
Dovolte mi, abych znovu zopakoval tuto otřepanou pravdu, a to přímějším způsobem:veteráni jsou zabijáci, najatí za peníze. Tečka. Zbytek je všechno propaganda.
V běžném normálním světě by si člověk pomyslel, že je to především morální a etická otázka. Dokonce bych řekl, že i duchovní. Zajisté by nám to mohla objasnit větší náboženství, a sdělit nám k tomu něco podstatného. Nuže, v minulosti tomu tak bylo. Ve skutečnosti byly - s několika nepatrnými změnami - principy toho, co se nazývá „spravedlivá válka“, známy na Západě přinejmenším od dob svatého Augustina a Tomáše Akvinského. Podle jednoho zdroje tyto principy jsou:
- Spravedlivá válka může být vedena pouze jako poslední možnost. Všechny nenásilné možnosti musí být vyčerpány, než může být odůvodněno použití síly.
- Válka je spravedlivá pouze tehdy, když je vedena oprávněnou autoritou. Dokonce i spravedlivé příčiny nemohou posloužit akcím, které podniknou jednotlivci nebo skupiny, nepředstavující autoritu, schválenou jakoukoli společností, a cizí lidé, které společnost nepovažuje za legitimní.
- Spravedlivou válku je možné bojovat pouze kvůli tomu, aby se odčinila křivda. Například sebeobrana proti ozbrojenému útoku je vždy považována za spravedlivou příčinu (ačkoli opodstatněnost příčiny není dostačující - viz bod č. 4). Dále lze spravedlivou válku vést pouze se „správnými“ záměry: jediným přípustným cílem spravedlivé války je odčinit újmu.
- Válka může být spravedlivá pouze tehdy, když existuje rozumná šance na úspěch. Úmrtí a zranění, k nimž dojde v beznadějném případě, nejsou morálně ospravedlnitelná.
Konečným cílem spravedlivé války je obnovení míru. Přesněji řečeno, mír nastolený po válce musí být lepší než mír, který by převládal, kdyby k válce nedošlo.
Násilí použité ve válce musí být úměrné újmě. Státy mají zakázáno používat sílu, která není nezbytná k dosažení daného cíle, směřovaného vůči vzniklé újmě.
- Zbraně používané ve válce musí rozlišovat mezi bojovníky a nebojující stranou. Civilisté nejsou nikdy povoleným cílem války, a musí se vynaložit veškeré úsilí, aby se zabránilo zabíjení civilistů. Úmrtí civilistů jsou oprávněná pouze tehdy, jsou-li nevyhnutelnými oběťmi úmyslného útoku na vojenský cíl.
(Podívejte se na tento článek, v němž je důkladně rozpracováno toto fascinující téma.)
Svatý Augustin a Tomáš Akvinský jsou teď stěží moji hrdinové, ale v západním filozofickém myšlení jsou považováni za autority. Když přesto porovnáme všechny války, které USA vedly, s tímto seznamem kritérií, jsou zcela jednoznačně nespravedlivé: všechny z nich neodpovídají hned několika kritériím, a většina z nich (včetně útoku na Irák a Afghánistán) neodpovídá žádnému kritériu!
[Moderní ná...]
Moderní náboženství jsou pro válku
Ale není třeba zacházet tak příliš hluboko do historie, abychom našli autoritativní západní myslitele, kteří jasně odsoudili nespravedlivé války. Věděli jste, že nejhorším zločinem podle mezinárodního práva není genocida nebo zločiny proti lidskosti?
[Robert H J...]
Robert H Jackson
Ne, nejhorší zločin podle mezinárodního práva je zločin agrese. Podle slov hlavního amerického státního žalobce v Norimberku a soudce Nejvyššího soudu Spojených států Roberta H. Jacksona je nejhorším zločinem zločin agrese, protože „obsahuje v sobě nahromaděné zlo“ ​všech ostatních válečných zločinů. Napsal: „Iniciovat válečnou agresi je tudíž nejen mezinárodní zločin; je tonejvětší mezinárodní zločin, lišící se od jiných válečných zločinů pouze v tom, že obsahuje v sobě nahromaděné zlo celku.“
Takže od 4. do 20. století lidé Západu vždy věděli, co je spravedlivá válka, a plně chápali, že začít takovou válku je nejhorší zločin (podle mezinárodního práva). Ale to přesahuje spravedlivé velké války. Podle mezinárodního práva se zločin „agrese“ netýká jen vojenského útoku v plném rozsahu. Agresi lze definovat jako provedení kteréhokoli z následujících činů:
- Vyhlášení války jinému státu.
- Invaze ozbrojených sil, ať už s vyhlášením války nebo bez něj, na území jiného státu.
- Útok provedený pozemními, námořními nebo leteckými silami, ať už s vyhlášením války nebo bez něj, na území, lodě nebo letadla jiného státu.
- Námořní blokáda pobřeží nebo přístavů jiného státu.
- Poskytnutí podpory ozbrojeným skupinám, vytvořeným na svém území, které napadly území jiného státu, nebo odmítnutí, bez ohledu na žádost napadeného státu, přijmout na svém území veškerá opatření, která jsou v jeho pravomoci, která by zbavila tyto skupiny veškeré pomoci nebo ochrany.
Konečně je důležité poznamenat, že na základě těchto autoritativních právních definic je podle mezinárodního práva každý prezident USA válečným zločincem! To zase vyvolává otázku, zda všechny války, v kterých bojovali američtí vojáci od roku 1945, byly skutečně vedeny oprávněnou autoritou (jak je uvedeno výše). Jak je možné, že sám vrchní velitel je válečný zločinec?
Shrňme si to: máme lidi, kteří souhlasí s tím, že se stanou zabijáky (nebo pomocníky zabijáků), kteří to dělají hlavně z finančních důvodů, kteří se poté pouze účastnínelegálních a nemorálních válečných agresí, a jejichž vrchní velitel je válečný zločinec.
A oni si zasluhují naši vděčnost, ale proč přesně?!
Možná proto, že tolik veteránů bylo zraněno, zmrzačeno, traumatizováno? Možná proto, že jakmile ukončí služební poměr, nedostanou sociální a lékařskou podporu, kterou by potřebovali? Možná jen proto, že války jsou strašlivé? Nebo snad proto, že veteránům lhali a oklamali je? Nebo snad proto, že někteří (mnozí?) z nich se skutečně snažili zůstat humánními, čestnými a slušnými lidmi navzdory veškerým hrůzám války? Když pomyslíme na příšernou míru nezaměstnanosti, bezdomovectví a dokonce sebevražd mezi veterány, můžeme z toho mít pocit, že to jsou lidé, jimž lhali a které podvedli, a poté je odhodili jako zbytečný nástroj. Takže je to možná správné, říkat „děkuji za vaši službu“?
Nikoli! Tohle všechno jsou důvody k tomu, abychom měli soucit s veterány, ano. Ale ne vděčnost. V tom je obrovský rozdíl. Všichni, každý člověk, a já pevně věřím, že každé stvoření si zasluhuje soucit. Ale jedna věc je říci „soucítím s tebou“, a druhá věc je říci „děkuji za to, co jsi udělal“, protože to znamená, že tyto skutky jsou morální a dobré, že jde o etické skutky, ale to je zcela nepravdivé.
Generálmajor Smedley Butler to vystihl nejlépe, když napsal:
Válka je raketa. Vždy tomu tak bylo. Je možná nejstarší, snadno nejvýnosnější, a nepochybně nejkrutější. Je to jediná mezinárodní věc co do rozsahu. Je to jediná věc, kdy jsou zisky počítány v dolarech a ztráty v životech. Raketu lze nejlépe popsat, domnívám se, jako něco, co není takové, jaké se to zdá většině lidem. Jen malá „vnitřní“ skupina ví, o čem to je. Provádí se ve prospěch velmi málo lidí, na úkor velmi mnoha lidí. V důsledku války pár lidí velmi zbohatne.
Pokud budeme souhlasit s tím, že válka je skutečně „raketa“, a že je vedena „ve prospěch velmi málo lidí“, potom by dávalo smysl, kdyby těch „velmi málo“ lidí vyjadřovalo svou vděčnost těm, které najali, aby jim dopomohli k bohatství. A oni to ve skutečnosti opravdu dělají. Zde je nejlepší příklad ze všech:
Samozřejmě, že společnost Google není závislá na válečné agresi více, než kterákoli jiná americká společnost. Samotná povaha americké ekonomiky je založena na válce, a vždy byla založena na válce. Takzvaný „americký způsob života“, avšak bez válečné agrese, se nikdy v minulosti neuskutečnil, a nikdy o něj nebude usilováno, dokud USA zůstanou základním kamenem anglosionistické říše a světové hegemonie, kterou se snaží vnucovat zbytku lidstva. Ale dokud ten den nenastane, „americký způsob života“ bude vždy zahrnovat válečnou agresi a masové vraždy nevinných lidí, jejichž jediným „hříchem“ je mít dostatek odvahy a chtít žít svobodně, a nebýt otrokem impéria. Pokud si myslíte, že ti, kdo se odváží žít svobodně ve skutečně svrchované zemi, si zaslouží být zavražděni a zmrzačeni, pak ano, v každém případě poděkujte veteránům z hloubi srdce!
Ale pokud tomu nevěříte, nabídněte jim svůj soucit, ale ne vděčnost za jejich zločiny.
[Korporace ...]
Korporace jsou pro války (nuže, to alespoň dává smysl)
Thanking vets for their “service” – why? vyšel 15. listopadu 2018 na thesaker.is. Překlad v ceně 926 Kč Zvědavec.

Proč Západ nerozumí Číně

0
0
Prof. Oskar Krejčí
Oskar Krejčí
22. 11. 2018   NovéSlovoSk
Podstatná část vystoupení politologa Oskara Krejčího, které přednesl na mezinárodní konferenci věnované 40. výročí čínských reforem a otevírání se světu, konané před několika dny v pražském Evropském domě pod záštitou europoslance Jiřího Maštálky.


Za čtyřicet let reforem a otevírání se světu se čínský hrubý domácí produkt Číny, aspoň podle údajů Mezinárodního měnového fondu, zvětšil 33x. Ze země, kde největší podíl v sociální struktuře tvořili zemědělci, se Čína změnila na zemi, která je v řadě sektorů nositelem nejprogresivnějších inovací. A je předpoklad, že se při současném kompetentním vedení strany a státu Číně podaří vymýtit chudobu, ekologizovat výrobu, odstranit „vodní stres“, úspěšně bojovat s korupcí, dále upevnit obranyschopnost – prostě čelit všem negativním výzvám, které rozvoj doprovází.

Každá změna, a to i změna k lepšímu, přináší problémy. Takovou změnou jsou i úspěchy Číny v sociálním a ekonomickém rozvoji. Její nová moc přináší nové úkoly a odpovědnost. Lze uvézt snadno srozumitelný příklad z období reforem a otevírání se světu: bouřlivý hospodářský rozvoj vedl k tomu, že se Čína v roce 1993, alespoň podle analýz BP, změnila z čistého vývozce ropy na čistého dovozce. Dnes je dokonce největším dovozcem ropy na světě. Udržení sociální a ekonomické úrovně, nemluvě o dalším rozvoji, se stalo závislé na úspěšné kooperaci s producenty ropy. Tato závislost a kooperace znamenala radikální proměnu zahraniční a bezpečnostní politiky. Vyžaduje například aktivnější vztah k problémům Blízkého východu, ale i přehled o situaci na dopravních trasách z Perského zálivu. Ostrovy Jihočínského moře, o kterých se často hovoří jako o jablku sváru, leží u nejcitlivějšího bodu této trasy, u Malackého průlivu. I proto staví Čína terminály v hlubokovodním přístavu Gwádr u Arabského moře, který se stává vstupní bránou pakistánsko-čínského koridoru.

Aktivnější zahraniční politika v tom nejširším slova smyslu, od diplomacie přes obchodní vazby po rozvoj kulturních vztahů, je patrná na pásu a stezce mezi Čínou a Evropou. Eurasijský kontinent se stává mnohem více propojený komunikačními trasami, než tomu bylo ještě před deseti lety. Ke dvěma tradičním liniím hedvábné stezky pravděpodobně během dvou tří desetiletí přibude třetí – severní, a to jak přes Kanadské arktické souostroví, tak hlavně Severní mořskou cestou: klimatické změny a rozvoj čínského obchodního loďstva povedou k využití této kratší námořní trasy mezi Evropou a Čínou.

Past geopolitiky


Základním problémem této změny je její politická interpretace. Prezident Si Ťin-pching mnohokrát zapakoval, že tato přeměna má win-win charakter, že není založena na vykořisťování, ale na vzájemně výhodné spolupráci. Že cílem Pekingu je globalizace, kde vládne sdílená prosperita. Klasická geopolitika, anglosaská i německá, ovšem interpretuje mezinárodní politiku přes prizma věčného konfliktu.

Jak již uvedly servery !Argument a Slovo.sk, typickým příkladem tohoto přístupu je dnes rostoucí zájem oborné i laické veřejnosti o takzvanou „Thukydidovu past“. To je představa, kterou původně proslavili zakladatelé a přívrženci školy politického realismu: na základě Thukydidovy knihy Peloponéská válka odvodili, že konflikty mezi státy nejsou dány ideologickými rozdíly vladařů, ale soutěží o hegemonii v regionu či ve světě. Sparta nezaútočila na Athény proto, že tam vládla demokracie, ale proto, že růst moci Athén ohrožoval nadvládu Sparty na Peloponéském poloostrově. Profesor Graham Allison v nedávno i česky vydané knize Osudová past uvádí, že výzkum prováděný na Harvard University odhalil, že za posledních pět století bylo 16 případů, kdy vzestup jednoho státu ohrožoval postavení jiného státu – a ve 12 případech tato situace vyústila do války. Z těchto příkladů pak dnes někteří analytici dovozují nevyhnutelnost vojenské konfrontace mezi Čínou a Spojenými státy.

O Thukydidově pasti spolu hovořili americký a čínský prezident v roce 2015 během návštěvy Si Ťin-pchinga v USA. Během této návštěvy prezident Si prohlásil, že bychom měli svůj úsudek striktně opírat o fakta, jinak se staneme obětí šeptandy, paranoie a narcisismu. „Nic takového jako takzvaná Thukydidova past ve světě neexistuje. Pokud by se ale významné země opakovaně dopouštěly chybných strategických výpočtů, mohly by na sebe takovou past nastražit.“ To je nesporně pravda. Problém ale je v tom, že chybné strategické výpočty jsou samozřejmostí, když je východiskem sobecký zájem. Všemi sdílená prosperita může být viděna jako ztráta privilegií Západu obecně a USA zvláště. Kooperace při win-win strategii se v optice geopolitiky mění na hru s nulovým součtem, kdy růst vlivu Číny znamená ztrátu vlivu Západu. Příběh o Thukydidově pasti může egoistické motivy zakrýt odkazem na takzvaně nevyhnutelné zákonitosti. Takto se snadno stane Thukydidova past sebesplnitelným proroctvím. V řadě kroků Západu je cítit, že se svět může do této pasti dostat.

Křivé zrcadlo


Obecnějším problémem při chybném zázemí strategických úvah je to, čemu se říká „zrcadlový efekt“: stát A očekává od státu B nepřátelské chování, protože sám se tak v minulosti vůči státu B, C, D… choval a jiné chování si nedokáže představit. K tomu je nutné připojit fakt, že každá rozumná mezinárodněpolitická kalkulace musí pracovat i s vojensko-bezpečnostní analýzou – a vojáci mají v popisu práce propočítat tu nejhorší, tedy válečnou variantu. Řečeno jednoduše a srozumitelně: bude se Čína, až bude nejmocnějším státem, chovat vůči ostatním stejně agresivně a sobecky, jako se choval a někdy stále ještě chová Západ?

Toto je asi nejdůležitější otázka 21. století a odpovědět na ni bez emocí a nejrůznějších analogií rozhodně není snadné. Především je třeba zbavit se zjednodušujících zrcadlových obrazů a pokusit se porozumět čínské politické kultuře. Pro zjednodušení se lze soustředit na jednu její část, na historii. Dějiny se v každé politické kultuře projevují ve třech rovinách: v podobě tradice, znalostí a zkušeností. V čínském případě pronikají do nevědomí i podoby institucí nejen geografie, ale i tři tisíce let dějin chánského národa. V případě znalostí se především jedná o tu část dějin, která zdůvodňuje aktuální státní ideu – tedy mandát nebes. Na odůvodnění stání ideje se soustřeďuje vzdělávání i propaganda. Třetí vrstva, to jsou prožitky posledních dvou až tří generací. Zdá se, že základní problém vyvolávající nedorozumění představuje prostřední vrstva – znalosti.

Neznalost neomlouvá


V případě Číny je vrstva znalostí kořenů současné státní ideje zvláštní i tím, že je v řadě ohledů v přímém kontrastu s tradicí. Je spojena s potřebou rychlé modernizace při zapojování Číny do globálních procesů, jejichž podoba byla dána kapitalistickým uspořádáním. To se událo během století ponížení v období od opiových válek až po vítězství komunistů v občanské válce, které rozhodlo o povaze modernizace. Toto století ponížení a zápasů o modernizaci si vyžádalo život přibližně 50 milionů lidí.

Pro představu o současném stavu historického vědomí lze uvést dva příklady.

  • Snad každý člověk na Západě, tedy i ve střední Evropě, slyšel o občanské válce v USA. Kolik lidí na Západě ví něco o povstání tchaj-pchingů? Oba tyto konflikty probíhaly přibližně ve stejné době. V případě války v USA historici napočítali přibližně 600 tisíc mrtvých, v případě té čínské 20 milionů zabitých.
  • Snad každý člověk na Západě, tedy i ve střední Evropě, slyšel o Schindlerově seznamu. Je to příběh, který vypráví o tom, jak jeden německý nacista zachrání pro výrobu ve své továrně přibližně 1200 Židů. Kolik lidí na Západě ví něco o Johnu Rabem? Tento šéf organizace NSDAP v Nankingu stál v čele maličké skupinky cizinců, která v tomto městě vytvořila bezpečnostní zónu a během krvavého běsnění japonské soldatesky vzala pod ochranu přibližně 200 tisíc Číňanů. Ne proto, aby z nich udělali užitečné pracovní síly. Učinili tak z čisté lidskosti.


Sebestředná zaslepenost


Horor, kterému se říká Nankingský masakr, je jeden z mnoha možných příkladů. Je ale velmi názorný. Během tohoto holokaustu, trvajícího sedm týdnů, a přesto zapomenutého, japonští vojáci zavraždili 300 tisíc lidí, převážně civilistů. To je více mrtvých než při jaderném bombardování Hirošimy a Nagasaki dohromady. Na dvacet tisíc žen bylo znásilněno. Vyrabováno bylo vše, co vyrabovat bylo možné. V Česku najdete o tomto těžko pochopitelném šílenství informace, dokonce vyšel předklad knihy americké autorky Ingrid Chanové, která podrobně tyto hrůzy rozebírá. Kdo kdy o ní ale slyšel? A takových knih, jako je práce Ingrid Chanové, je v českých a slovenských knihovnách velmi mnoho: zevrubné dějiny Číny, bohaté chronologie dějin, překlady Mistra Suna i Mao Ce-tunga, dějiny čínské filosofie, historie čínských zbraní, zajímavě jsou zpracovány některé etapy čínských dějin, zevrubný přehled čínské geografie a podobně. Znalosti tohoto druhu ale na Západě z odborné literatury neprosákly ani do učebnic dějepisu na základních či středních školách, ani do médií. Nestaly se součástí vzdělání, nestaly se složkou politické kultury. Sinologie stále žije odděleně od těch společenských věd, které se podílejí na formování západní politické kultury. I politologie zůstává uvězněna v naivních liberálních schématech a teorie mezinárodní politiky v sociálně darwinistických předsudcích geopolitiky.

Obecně řečeno, dnešní západní povědomí o minulosti se tváří jako globální, je však navýsost eurocentrické. I když přizná, že vyrůstá z osvícenské vzpoury proti středověkému tmářství v 17. století, které dokázalo postavit do centra pozornosti člověka schopného vzdělávat se, nevidí, že toto pojetí člověka tvoří dva a půl tisíce let jádro konfucianismu. Čínské dějiny mají jiné fázování než historie Evropy. To čínské je ovšem stejně svébytné jako to západní. Je čas přestat nahlížet na asijský výrobní způsob jako na anomálii, odbočení od normálního vývoje. Je to prostě jiná cesta k dnešku než ta evropská.

Kdo lépe chápe


Od konce 19. století, tedy ještě za časů císařství, čínský stát podporuje studium mladých lidí v zahraniční. Dnes je možné mluvit o milionech čínských absolventů západních vysokých škol. Nadprůměrně pracovitých a možná i nadprůměrně talentovaných absolventů. Lze říci, že Čína rozumí Západu víc než Západ Číně. Jenže Čína se vrátila do centra světového dění, je třeba ji pochopit. Porozumět Číně totiž znamená pochopit i západní budoucnost. Či lépe řečeno, společnou globální budoucnost.

Dějiny Číny naznačují, že by její růst moci neměl být spojen s mocenskou expanzí západního typu. Čína nevykazovala v minulosti a nevykazuje ani dnes mesianistické sklony jako západní křesťanství či liberalismus. Samozřejmě lze namítnout, že systémové zákonitosti ji donutí převzít větší odpovědnost za globální vývoj a Peking pak propadne velmocenské aroganci. Aby se tak nestalo, musí Západ změnit svůj pohled na svět. Na faktu, že Čína nemůže být bezvýznamná, že bude spoluurčovat globální vývoj, nelze nic změnit. V této situaci by se měla Evropa zapojit do zápasu o multilaterální uspořádání světa bez hegemonismu.

Americký politolog Zbigniew Brzezinski v knize Velká šachovnice napsal, že základem strategie Washingtonu by měla být péče o to, aby se eurasijský kontinent nesjednotil. Pro Evropskou unii by ale aktivní přístup k budoucnosti měl znamenat pravý opak: upravit celé paradigma vnímání světa a s tím i směřování Evropy. Už ne pouze euroatlantická, ale také eurasijská orientace by se měly stát samozřejmostí uvažování Evropy. Cílem není zpřetrhat svazky s USA, ale využít situaci a postavit se na obě nohy. Jestliže někdo má strach z budoucnosti se silnou Čínou, nechť se zapojí do utváření budoucnosti. Sdílená budoucnost by měla být – mimo jiné – postavena na koncepční eurasijské orientaci Evropské unie, která jde naproti iniciativě pásu a stezky.


* * *

P. S.
V knihovnách a někdy i na knižních pultech je možné nalézt celou řadu knih, které pomáhají skutečnému porozumění Číny. Pro zájemce uvádíme jazykově snadno dostupný výběr některý z nich:

K porozumění současné politice Číny:

XI Jinping: O správě státu. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci a Peking: Foreign Languages Press, 2017. (přeloženo z čínštiny; druhý díl v angličtině)

K základní orientaci:

LIŠČÁK, Vladimír: Čína. Praha: Libri, 2002.

LIŠČÁK, Vladimír: Dějiny Číny, Taiwanu a Tibetu v datech. Praha: Libri, 2008.

Geografie Číny:

HORÁLEK, Adam: Geografie Číny. Učební materiál pro studenty sinologie. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013.*

Obecné dějiny Číny:

FAIRBANK, John F.: Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. (přeloženo z angličtiny)*

KAMENAROVIČ, Ivan: Klasická Čína. Praha: NLN – Nakladatelství Lidové noviny, 2016. (přeloženo z francouzštiny)

WILHELM, Hellmut: Společnost a stát v Číně. Praha, Svoboda, 1969. (přeloženo z němčiny)

Základní informace o čínské kultuře. Peking: Sinolingua, 2014. (přeloženo z čínštiny + čínský text)

Dílčí historické etapy či události a životopisy:

MAO Ce-Tung: Citáty z díla předsedy Mao Ce-tunga. Peking: Nakladatelství cizojazyčné literatury, 1968. (přeloženo z čínštiny)

LIŠČÁK, Vladimír: Čína: Dobrodružství hedvábné cesty. Po stopách styků Východ–Západ. Praha: Set out, 2000.

SKŘIVAN, Aleš: Japonská válka 1931–1945. Praha: Libri, 1997.

CHANGOVÁ, Iris: Nankingský masakr. Nejkrvavější prolog druhé světové války. Praha: Naše vojsko, 2010. (přeloženo z angličtiny)

GLANTZ, David M.: Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945. Praha: Naše vojsko, 2006. (přeloženo z angličtiny)

SKŘIVAN, Aleš st.; SKŘIVAN, Aleš ml.; NOVOTNÝ, Lukáš; KOČVAR, Jan; KODET, Roman: Hra o říši středu. Politické a hospodářské zájmy Velké Británie a Německa v Číně, 1894–1914. Praha: Agentura Pankrác, 2017.

FASS, Josef: Sunjatsen. Praha: Svoboda, 1966.

KUBEŠOVÁ, Marcela: Čankajšek. Praha: Svoboda, 1970.

SKŘIVAN, Aleš ml.: Teng Siao-pching. První muž Říše středu. Praha: Epocha, 1996.

Čínská filosofie:

CHENG, Anne: Dějiny čínského myšlení. Praha: DharmaGaia, 2006. (přeloženo z francouzštiny)

LAO-c‘: Tao te ťing. O Tao a ctnosti. Překlad Berta Krebsová. Praha: Odeon, 1971. (přeloženo z čínštiny; dostupné jsou i jiné překlady)*

KONFUCIUS: Rozpravy. Hovory a komentáře. Praha: Mladá fronta, 1995. (přeloženo z čínštiny)

KONFUCIUS; MENCIUS; SÜN-c‘: A riekol majster… Z klasických kníh konfuciánstva. Bratislava: Tatran, 1977. (přeloženo z čínštiny)

LIŠČÁK, Vladimír: Konfuciánství od počátků do současnosti. Praha: Academia, 2013.

Čínské vojenství:

SUN-c’: Umění války. The art of war. Brno: B4U, 2008. (přeloženo z angličtiny; dostupná i jiná vydání)

MAO Ce-Tung: Vybraná díla o vojenských otázkách. Praha: Naše vojsko, 1966. (přeloženo z ruštiny)

KLUČINA, Petr: Zbroj a zbraně. Čína 16. stol. př. n. l. – 19. stol. Praha: Nakladatelství Paseka, 2009.

Poznámka: * je možné nalézt na internetu


Kde jsou oběti „chemického útoku“ v syrské Dúmě?

0
0
Dúma dnes - oběti chem. útoku nikde.
-kou -
22. 11. 2018  PrvníZprávy
Oběti údajného incidentu s chemickými zbraněmi v syrské Dúmě nebyly dosud nebyly ukázány, uvedl Igor Kirillov, šéf chemických a biologických obranných sil ozbrojených sil Ruska.


Po provokaci s použitím chemických zbraní v syrském městě Dúma 4. dubna, zahájily Spojené státy, Velké Británie a Francie raketový útok na zařízení v Sýrii, aniž by čekaly na vyšetřování odborníků OPCW.

Washington, Londýn a Paříž označili Damašek za viníka, ačkoliv žádný důkaz o tom nepřinesly. Všechny závěry vycházely z videí publikovaných loajálními ozbrojenými opozičními zdroji.

„Podle informací organizace „Bílých přileb" bylo publikováno, že bylo zabito mezi 300 a 1 700 lidmi. Ale dosud nebyli představeni ani zranění, kterých by měl být alespoň třikrát více, ani těla lidí, kteří byli postiženi tímto incidentem," citovala Kirilova RIA Novosti.


Američtí novináři nenašli v Dúmě důkazy o chemickém útoku!
ZDF označila chemický útok v Dúmě za falešný!

Putin: Útok Západu na Sýrii je agresí proti suverénnímu státu!


Je téměř neuvěřitelné, že se tehdejší útok Západu na Sýrii, který mohl přerůst do konfliktu s Ruskem, opíral o krajně nedůvěryhodné zdroje, a to bez jakýchkoliv hmatatelných důkazů.

Demonstraci pokrytectví západních zemí a Spojených států zvláště, pak prokazuje sice mediální hřmot okolo prokázané sadistické vraždy novináře Jamala Chášukdžího saúdskými tajnými službami v čele s korunním princem, ale k citelným sankcím ani po více než měsíci globální „morální karatelé“ nepřistoupili.



Porošenko mal klamať o prítomnosti ruských snajperov na Majdane

0
0
Vyšetřovatel Sergej Gorbaťuk
Eugen Rusnák
22. 11. 2018  HlavnéSprávy
Generálna prokuratúra Ukrajiny odhalila, že prezident Petro Porošenko zavádzal domácu aj svetovú verejnosť, keď tvrdil, že do vrážd civilistov na Majdane boli zapletení ruskí snajperi. Vyšetrovanie nepreukázalo žiadne stopy po ruských snajperoch Sergej Gorbaťuk.



Pre médiá tak uviedol riaditeľ Departmentu špeciálneho vyšetrovania Generálnej prokuratúry Ukrajiny Sergej Gorbaťuk. Konštatoval, že neexistujú žiadne údaje o tom, že na Majdane mohli pôsobiť ruskí snajperi a strieľať na ľudí.

Ukrajinské médiá v tejto súvislosti pripomenuli, že politici často obviňovali ruské tajné služby a tvrdili, že práve ruskí snajperi strieľali na Majdane. V roku 2015 s tými tvrdeniami začal vystupovať aj prezident Petro Porošenko. Žiadne dôkazy však nepredložil a iba opakoval ničím nepodložené obvinenia.

Ukrajinskí novinári zároveň pripomenuli, že v súvislosti s vraždami na Majdane už zatkli skupinu Gruzíncov a hľadajú aj ďalších, ktorých odôvodnene podozrievajú z toho, že strieľali na ľudí na Majdane v roku 2014.

Sporný pud sebezáchovy Miroslavy Němcové

0
0
Lubomír Man
22. 11. 2018
Proč sporný? Protože kdyby sporný nebyl, resp. kdyby ve výbavě paní poslankyně M. Němcové z ODS vůbec nechyběl, nemohla by tato žena nikdy vyslovit větu, kterou vyslovila v interview se Seznamem.cz 18. listopadu. Ta věta zněla: „Jsem občas zoufalá z toho, co přichází z Hradu“. Cožpak si v momentu, kdy tohle přednášela, nedokázala uvědomit, že každému čtenáři po přečtení této věty automaticky zabouří hlavou myšlenka: „No a my jsme zase ne občas, ale vždy, zoufalí z toho, co přichází z úst Miroslavy Němcové“. 



Že znovu každému, který na tuhle dámu v zájmu svého zdraví rád zapomíná a je vděčný za to, že mu ji momentálně nikdo nepřipomíná, naskočí při vyslovení jejího jména či při shlédnutí obrazu její tváře žilka nevole na čele? Že mu znovu hlavou projede, jak skvostnou garnituru politiků po sametu očekával – a dočkal se - Miroslavy Němcové. Ženy, která kromě balení knížek, mytí schodů před knihkupeckým krámem a kradení rohlíků v samoobsluze, nic neumí a není v žádném oboru skutečným odborníkem, ale vzdor tomu všemu našla v sobě dost drzosti na to, aby se svého času pokoušela stát se dokonce i předsedkyní české vlády. Čili nejvyšší výkonnou osobností v tomto státě a tím pádem též víceméně vládkyní všech nás, kterým ona, poměřovana běžnými lidskými kvalitami, jakými jsou slušnost, skromnost, obětavost, přívětivost a dobrota srdce, stěží sahá po kotníky?

Ale veřte tomu, že té dámě znějí v hlavě stále a možná i stále naléhavěji hlasy pár výrostků z Malostranského náměstí, kteří ji za její opuštění Španělského sálu při předloňském projevu prezidenta republiky k 28. říjnu zdravili pokřikem „Němcová na Hrad!“

A proč taky ne? Když se takových hlupáků, jako na tom Malostraňáků sejde víc, dalo by se i tohle sfouknout, když už ta česká premérka tak nešťastně nevyšla. Řekl bych dokonce, že jestli nevyjde ani to prezidenství, bude Miroslava Němcová, absolventka Střední zemědělské a technické školy v Havlíčkově Brodě a už od roku 1998 stínová ministryně kultury za ODS (prodávala přece knížky, ne?), považovat svůj život za jedno velké a nespravedlivé zmarnění.

Vždycky přece chtěla víc.

Trump v tichosti nařídil odstranění Assangeho

0
0
Assange hovoří ke svým příznivcům z balkonu
ekvádorské ambasády v Londýně
Eric Zuesse
22. 11. 2018 ICH, překlad Zvědavec
Deník Washington Examiner publikoval 28. června článek, nazvaný „Pence naléhal na ekvádorského prezidenta kvůli ochraně Juliana Assangeho“, v němž se uvádí, že „viceprezident Mike Pence projednal azylový status Juliana Assangeho během setkání s ekvádorským lídrem ve čtvrtek, a to následně po tlaku ze strany senátních demokratů, kteří vyjádřili znepokojení nad tím, že zakladatel WikiLeaks je chráněn Ekvádorem“. 

Penceho pověřil tímto úkolem americký prezident Donald Trump. Následujícího dne Examiner upozornil na článek „Mike Pence projednával případ Juliana Assangeho s ekvádorským prezidentem, Bílý dům to potvrdil“, a oznámil, že Bílý dům sdělil novinám: „Souhlasili s tím, že zůstanou v těsné součinnosti ohledně dalších potenciálních kroků.“

V soudním spisežalobkyně Kellen S. Dwyerové pro Alexandrijskou divizi ve východní části Virginie z 28. srpna se uvádí: „Vzhledem k sofistikovanosti obviněného a publicitě, která je kolem případu, žádný jiný postup [než skrýt případ, skrýt jej před veřejností] pravděpodobně neutají fakt, že Assange byl obviněn… Tento návrh a předložený příkaz by musel zůstat utajen, dokud nebude Assange zatčen v souvislosti s obviněním ve věci obžaloby, a proto se už v této záležitosti nebude moci vyhnout zatčení a extradici.“

Tento text objevil Seamus Hughes, odborník na terorismus, který pracuje na Univerzitě George Washingtona v rámci programu o extremismu. 15. listopadu zveřejnil na Twitteru výňatek tohoto textu, jen několik hodin poté, co Wall Street Journal oznámil ve stejný den, že se ministerstvo spravedlnosti chystá soudně stíhat Assangeho. Nicméně nyní, když známe „fakt, že Assange byl obviněn,“ a že americká vláda prostě čeká, „dokud nebude Assange zatčen v souvislosti s obviněním ve věci obžaloby, a proto se už v této záležitosti nebude moci vyhnout zatčení a extradici,“ je jasné a veřejně známé, že na základě úmluv, které tajně uzavřel Trumpův zástupce Pence a současný prezident Ekvádoru, má být na Assangeho uvalena vazba v USA kvůli trestnímu stíhání, pokud dříve Assange nezemře na velvyslanectví Ekvádoru.

3. listopadu (což samozřejmě předcházelo tomuto vyzrazení ze dne 15. listopadu) Christine Ann Hawkinsová, matka Juliana Assangeho, podrobně popsala, co se stalo s jejím synem od doby, kdy se Pence setkal s ekvádorským prezidentem.

Řekla: „Právě teď je sám, nemocný, má bolesti, je umlčen na samotce, odříznut od všech kontaktů, a mučen v srdci Londýna… Je takto zadržen téměř osm let, bez soudu, bez obvinění. Za posledních šest let vláda Spojeného království odmítla jeho žádosti ohledně opuštění budovy kvůli poskytnutí základní zdravotní péče… [dokonce kvůli] vitamínu D… V důsledku toho se jeho zdraví velmi zhoršilo… Před našima očima se odehrává pomalá a krutá vražda… Oni se v ničem nezastaví… Když americký viceprezident Mike Pence nedávno navštívil Ekvádor, uzavřeli dohodu, že Julian bude předán do USA. Řekl, že vzhledem k tomu, že politická cena za vykázání Juliana z velvyslanectví je příliš vysoká, plán je, nechat ho, aby se psychicky složil… do takové míry, že se zhroutí, a bude nucen odejít… Soudní příkaz k vydání je držen v tajnosti, čtyři žalobci, ale žádná obhajoba, ani žádný soudce... bez evidentního důkazu prima facie. [Podle amerického systému může být nicméně výsledkem] neurčité zadržení bez soudu. Julian by mohl být držen v zálivu Guantánamo, mučen, odsouzen na 45 let v nejpřísnějším vězení, nebo čelit trestu smrti,“ za „špionáž“, v nějakém tajném řízení.

Její fráze, že „politická cena za vykázání Juliana z velvyslanectví je příliš vysoká“, se týká obav, že nový prezident Ekvádoru spolupracuje s režimem USA a plní jeho požadavky, a tudíž v podstatě přenechá suverenitu těmto cizincům (vládcům USA), pokud jde o ekvádorského občana Assangeho.

Tento nový konzervativní prezident Ekvádoru, který nahradil progresivního prezidenta, jenž Assangemu poskytl ochranu, samozřejmě dělá vše, co je v jeho silách, a snaží se vyhovět americkému prezidentu Trumpovi a požadavkům amerického Kongresu, aby Assange buď brzy zemřel na půdě velvyslanectví, nebo byl převezen do USA, kde by v podstatě prostě zmizel na Guantánamu nebo někde jinde. Ekvádorský prezident to chce udělat tím způsobem, aby mu to voliči v Ekvádoru nedávali za vinu, a mohl tak být zvolen znovu. To je ta dohoda, které zřejmě dosáhl s Trumpovým zástupcem Pencem. Je to všechno tajné, ale důkazy o tom, co bylo tajně z velké části odsouhlaseno, se zdá být jasné. Pravděpodobně existují ještě další podrobnosti ohledně této dohody, které však zatím nelze přesvědčivě vyvozovat z následných událostí.

Trump v podstatě zajistil, aby byl Assange odstraněn buď na základě nemoci, což podstrkuje jeho ekvádorský agent, nebo sebevraždy Assangeho, což by vyplynulo z tohoto „trápení“, nebo na základě amerického trestně-právního systému. Pokud by k jeho odstranění došlo uvnitř ekvádorského velvyslanectví v Londýně, bylo by to optimální pro amerického prezidenta a Kongres; ale pokud by se to stalo na americké půdě, potom by to bylo optimální pro prezidenta Ekvádoru. Americký prezident se patrně domnívá, že jeho „poddaní“, americký lid, bude dostatečně nepřátelský vůči Assangemu, takže i kdyby Assange zmizel nebo byl ve Spojených státech popraven, bude prezident schopen udržet si své příznivce. Trump samozřejmě potřebuje své příznivce, ale tohle je hazard, ke kterému se uvolil. To vše je jasné, i když zbytek tajné dohody mezi Pencem a ekvádorským prezidentem znám není.

Scooter Libby, který zařídil očernění Valerie Plameové, jež se snažila zabránit nezákonné invazi do Iráku v roce 2003, byl odsouzen na 30 měsíců, ale nikdy nestrávil ani den ve vězení, a americký prezident Trump zašel tak daleko, že mu 13. dubna 2018 udělil milost. (Autobiografické drama „Fair Game“, zpracované na základě pečlivého zkoumání, dobře popisuje celý případ Plameové.) Libby řídil zničení kariéry odvážné agentky CIA Plameové, která se zachovala správně, a byla za to vyhozena; a Trump udělil milost Libbymu, čímž retroaktivně podpořil invazi do Iráku v roce 2003, k níž došlo na základě lží.

Oproti tomu je Trump odhodlán k tomu, aby byl Julian Assange zabit nebo jinak odstraněn, a dokonce i demokraté v Kongresu na něj v této věci naléhají. Nový prezident Ekvádoru koná na jejich příkaz. Bez tlaku vlády USA by byl Assange svobodný člověk. Takže buď Assange brzy zemře (bude zavražděn) na velvyslanectví, nebo jinak zmizí a bude očerněn v tisku v rámci nařízení USA. Samozřejmě to bude uděláno tak, aby nikdo nebyl stíhán za vraždu nebo chybné uvěznění. Trump slíbil, že „vyčistí močály“, ale jakmile byl zvolen, odvrátil se od tohoto předstírání; a jako prezident byl v této věci bipartijní, aby zakryl bipartijní americký systém, takže se v politice až pozoruhodně podobá svým předchůdcům, které ostře kritizoval, když se ucházel o prezidentství.

V každém případě k rozhodnutí o zničení Assangeho zcela jasně došlo na nejvyšší vládní úrovni USA, stejně jako zavraždění Džamála Chášakdžího zařídila vláda Saúdské Arábie; a stejně jako v případu Chášakdžího, vůdce národa má pod kontrolou prokurátory, takže si může dělat, cokoliv se mu zamane, co zbytek aristokracie národa považuje za přijatelné.

Útok proti pravdě není namířen jen proti Assangeovi, ale také vede k uzavření těch nejlepších, nejodvážnějších, nejvíce nezávislých zpravodajských webů, jako je washingtonsblog. V případě Assangeho je však trest za jeho neústupnou oddanost pravdě obzvláště krutý, a téměř jistě skončí jeho předčasnou smrtí. To je prostě realita. V rámci systému, v němž žijeme, je 100% oddanost pravdě jasnou cestou k zapomnění. Assange prožívá tuto realitu naplno. Děje se to teď.



Trump Quietly Orders Elimination of Assange vyšel 16. listopadu 2018 na ICH. Překlad v ceně 510 Kč Zvědavec.

Štvanice na Alenu Vitáskovou nekončí

0
0
Zdeněk Jemelík
22. 11. 2018      ZdenekJemelik
Okresní soud v Jihlavě senátem Zdeňka Chalupy uzavřel dne 21.listopadu 2018 nepravomocným rozsudkem jednu etapu trestního stíhání bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní úřadu. Uložil jí trest odnětí svobody v trvání 22 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 30 měsíců. Vyhrotil tak do krajnosti rozpor mezi oceněním její práce v úřadě udělením státního vyznamenání a hodnocením jejího jednání ve prospěch svěřeného úřadu žalobcem.


Jednání se konalo v nepřítomnosti paní obžalované, která požádala soud předem, aby jednání proběhlo v její nepřítomnosti. Obhájce a žalobce za sebe poslali substituty. Všichni tři tím nic nepokazili, pouze novináře nepotěšili.

Senátu Zdeňka Chalupy nelze upřít řemeslnou poctivost. V odůvodnění rozsudku, jehož vyhlášení trvalo zhruba hodinu, se pečlivě vypořádal se všemi argumenty žalobce i obhajoby. Žalobci vyhověl jen částečně, ale s obhajobou naložil stejně. Nikdo tedy není úplně spokojen, což bude mít své následky: zástupce obhájce se odvolal na místě s tím, že odvolání doplní písemně až po obdržení písemného vyhotovení rozsudku, zástupce žalobce si vzal lhůtu na rozmyšlenou. Budu překvapen, pokud se Kamil Špelda neodvolá, i když si jako laik myslím, že by se měl smířit s částečnou porážkou a odvolání se vzdát.

Soud svým rozhodováním především nepřekročil hranici mezi právním pozitivismem (tedy formální stránkou věci) a zdravým selským rozumem, když trval na tom, že Alena Vitásková neměla nadřadit potřebnost obsazení funkce místopředsedkyně ERÚ nad uposlechnutí příkazu zákona o kvalifikačních podmínkách pro přijetí dané funkce a navíc si měla údaje uchazečky o praxi pečlivě prověřit. Renata Vesecká formálně neměla podle žalobce a soudu dostatečnou kvalifikaci pro výkon funkce místopředsedkyně ERÚ. Soud ale připustil, že ji paní obžalovaná mohla jmenovat ředitelkou sekce. V tom případě by dělala stejnou práci za nepatrně nižší plat. Rozdíly v kvalifikační náročnosti obou funkcí jsou sice nesmírné, ale pouze formální: pro výkon funkce místopředsedkyně měla mít nejméně sedmiletou praxi v energetice, jako ředitelka sekce praxi nepotřebovala. Představa, že právnička, která vyhověla kvalifikačním nárokům výjimečné funkce nejvyššího státního zástupce, není způsobilá k výkonu funkce nesrovnatelně méně významné a náročné, mi jako laikovi připadá až směšná, byť má oporu v zákoně. Z praktického hlediska, vzhledem k projeveným myšlenkovým postupům žalobce Kamila Špeldy ale lpění soudu na formální stránce věci není tak škodlivé, jak by se mohlo zdát: kdyby soud paní obžalovanou zprostil viny, žalobce by se jistě odvolal a nežádoucí účinek vyvolání pokračování řízení by se stejně dostavil.

V každém případě si soud vedl rozumněji než žalobce. Jednání paní obžalované nevyhodnotil jako zločin, ale pouze jako přečin, spáchaný v nepřímém úmyslu, připustil potřebnost obsazení funkce místopředsedy ERÚ a nepřistoupil na kuriózní názor žalobce, že vyplacením mzdy Renatě Vesecké vznikla státu škoda, protože její pracovní úkony byly vzhledem k její nedostatečné kvalifikaci nicotné. Aspoň ve věci náhrady škody se přidržel zdravého selského rozumu: domyšleno do důsledků uhrazení domnělé škody Alenou Vitáskovou by znamenalo, že by poskytla státu skvostný dar v podobě pro něj bezplatné hodnotné práce Renaty Vesecké.

Spor mezi žalobcem a obhajobou se tak přenesl do vyššího patra, tedy do odvolacího řízení. Bude jistě zajímavé sledovat, jakou váhu bude odvolací soud přikládat subjektivní stránce domnělého přečinu paní obžalované a jak ocení snahu soudu prvního stupně opírat se o důvodovou zprávu k novému energetickému zákonu, v době „páchání“ dosud neplatného. V té souvislosti by stálo za zamyšlení, zda tvůrce starého i nového energetického zákona mohl a měl ve svých úvahách přihlížet k možnosti, že se objeví právnička, jež během své kariéry dosáhla na jednu z nejvyšších met, kterou může právník ve svém životě dosáhnout, a ve snaze pomoci přijme nabídku funkce, která je ve srovnání s jejím bývalým postavením podřadná. Podnětem k zamyšlení je i soudem odmítnutá námitka obhajoby nedbání subsidiarity trestního práva, jehož použití má být posledním řešením: přednostní právo na projev nespokojenosti s jednáním Aleny Vitáskové měl prezident republiky, který zcela jistě její činnost ve funkci předsedkyně ERÚ sledoval a měl právo ji potrestat odvoláním z funkce. Neodvolal ji, stavěl se za ni a udělil jí státní vyznamenání.

Alena Vitásková se tedy nedočkala vytouženého klidu a nám divákům nezbývá než ji podporovat v další cestě kalvárií trestního procesu.

Zbyněk Fiala: Kdo to schytá 4:0?

0
0
Zbyněk Fiala
Zbyněk Fiala
22. 11. 2018   VašeVěc
Společnost 4.0, o které se občas v Česku sní, se může snadno změnit ve skóre zápasu, ve kterém kdosi dostal pořádnou nakládačku. Koho to čeká, to mne napadlo nad komentáři znalých profesorů, že naše školství zatím nadále vzdělává jen pro potřeby Společnosti 1.0 nebo 2.0. Nahoře se šermuje úvahami o čtvrté průmyslové revoluci, a dole se učí podle osvědčených metod ze století páry.

Možná je to jen špatný název, ale vyznívá to jako špatné pojetí. Když konečně dorazila i do Česka představa o potřebě digitalizace kde čeho, nejen Průmyslu 4.0, začalo se mluvit o Společnosti 4.0. Vypadlo však z to hlavní, občan. Zkuste ho najít v oficiálním vysvětlovacím textu:

„Společnost 4.0 přetváří celé hodnotové řetězce a propojení zákazník-výrobce-dodavatel, proto musíme již v této rané fázi začít širokou debatu na národní úrovni, a to se všemi zainteresovanými stranami – soukromými společnostmi, odbory a svazy zaměstnavatelů, akademickou sférou a státem. Pouze tak můžeme Českou republiku připravit na společenské změny, které budou souviset s aktivitami 4.0.“

https://digiczech.eu/pilire-spolecnosti-4-0/spolecnost-4-0/

Máme právo spoluúčasti jako zákazníci, samozřejmě, podle stavu peněženky. Můžeme odborově remcat, ale to se nějak se zaměstnavateli vyřídí. Lze o tom akademicky bádat, pokud to někdo zaplatí. A jsme-li podnikatelé, můžeme se utkat se státem v souboji na razítka. Ale jako občané o tom můžeme leda číst v novinách. Šťastná budoucnost 4.0 se vyvíjí jinde, a až přijde, bude vyhlášena.

Komu je určena? Zaměstnavatelům naroste hřebínek, až nastoupí roboti a zmírní nedostatek pracovních sil. Stát setřepe otravné ochránce rozpočtu, protože bude vyplácet méně úředníků u šaltru. Odbory posílí nad velkým tématem obnovené nezaměstnanosti. Akademici budou blouznit o počítačích, které už nepotřebují lidi. A občan zamáčkne slzu, protože čekal, že umělá inteligence se postaví na jeho stranu, na stranu svobody.

Jako občan bych přece čekal, že takto posíleni rozerveme okovy, kterými jsme přivázáni ke globalizačním závodům ke dnu. Že se pokusíme o lokální nezávislost na vyděračských vzdálených korporacích. Že se zpřístupní přímá demokracie, když jí digitalizace nabízí křídla. A že tak dostaneme prostor k prosazování vlastních místních pravidel, ve kterých jsou hrabivost a soupeření vytlačovány sdílením a reciprocitou.

Místo toho mám být jen pod důkladnějším dohledem? Tak to je opravdu nakládačka 4:0. Uklidnit mne může jen to, že co je naplánováno, to se neuskuteční. Co je naprogramováno, nefunguje. A kdybych se nakonec přecejen pokusil zařadit, šlápnu vedle, protože to nikdo nechtěl nacvičovat.

Dofňukat. Jde o úzký pohled ministerstva průmyslu, opomíjený občan se do hry vrátí. S tím nácvikem je to však vážné. K čemu by to bylo, i kdyby to fungovalo, když se toho nikdo nebude umět uchopit?

Ale ani s tím chybějícím nácvikem to není úplně beznadějné. Kde na to nestačí školy, ujímají se toho žáci. Profesor Michael Šebek, který vede Katedru řídící techniky na Fakultě Elektrotechnické ČVUT, mi před časem v rozhovoru pro Literární noviny popisoval studentskou soutěž robotiky. Původně ji vymyslel pro doktorandy ČVUT, ale pak se do toho začali hlásit i běžní studenti inženýrských oborů, po nich středoškoláci, a nakonec záklaďáci. Stačí na to lego a pár levných součástek.

Letos už byla tato soutěž mezinárodní se stovkami účastníků, roboti nastupovali například do zápasů sumo. V příštím 16. ročníku budou mladší roboti vracet domů ztraceného medvídka, zatímco vyšší ligu čeká soutěž Free Style nebo souboj robotů ve skladu o plechovky s kečupem.

http://robotickyden.cz/2019/souteze/

Je tu i světová studentská soutěž umělé inteligence, odehrává se v Americe a pořádá ji Amazon. Tam jede za Česko elitní tým CIIRC ČVUT se svým žvanivým chatbotem Alquist. Soutěží se v umělé konverzaci. Kdo to zvládne bezchybně aspoň 20 minut, může vyhrát milion dolarů. CIIRC, to je ta budova v pytlíku na dolním okraji dejvického Kulaťáku. Sídlí v něm fungl nové integrované centrum robotiky a umělé inteligence, vytvořené českým průkopníkem, profesorem Vladimírem Maříkem.

Kluci kolem Alquistu nejsou žádná béčka. Americké soutěže se zúčastnili už loni a porazili týmy z Princetonu, MIT a Berkeley. Zato profesor Mařík měl horší rok. Nový rektor ČVUT jej nejprve vypudil z vedení CIIRC, než se na začátku listopadu našlo kompromisní řešení a zřídila se pro něj funkce vědeckého ředitele. Hodně se v tom angažoval premiér Andrej Babiš. Teď o tom Babiš s ulehčením referoval na návštěvě u německé kancléřky Angely Merkelové, neboť ta předtím s prof. Maříkem probírala možnosti česko-německé spolupráce.

https://www.ciirc.cvut.cz/cs/ciirc-leadership-rearranged-director-ondrej-velek-scientific-director-vladimir-marik/

Profesoři Šebek a Mařík patřili k tahákům podzimní Pražské bezpečnostní konference Střediska bezpečnostní politiky na FSV UK, jejíž část jsem popsal v předchozím příspěvku.http://vasevec.parlamentnilisty.cz/komentare/zbynek-fiala-cesko-evropa-sto-plus

Oba zástupce vzdělávací sféry doplnil Ivan Pilný, nový „internetový“náměstek ministryně průmyslu. V minulé vládě byl ministrem financí, ale začínal v Microsoftu a zůstal oboru blízko.

V panelu, který probíral připravenost Česka na Společnost 4.0 bylo víc osobností, ale omezím se na tyto tři a proberu to nejzajímavější.

Profesor Michael Šebek se nejprve pozastavil nad tím, že v předchozím panelu (k ekonomické bezpečnosti) některé názory byly spíše ze Společnosti 1.0 nebo 2.0 (když se volalo po obnově učňovských zařízení a přizpůsobování škol okamžité potřebě podniků). „Ještě nikdy v dějinách lidstvo nevědělo o budoucnosti tak málo, jako dneska,“ varoval. Všechno se čím dál rychleji mění, a v budoucnu se to bude měnit ještě rychleji.

Jak se tedy připravit na budoucnost, která je nejistá, neznámá a bude se rychle měnit?

Zkusil tedy otázku – co proti tomu můžeme dělat? Odpověď je stručná: Vůbec nic. Odpor je marný. Na jedné straně mohou být nějaké zákony, ale na druhé straně budou počítačoví hackeři někde v garáži, kterým zákony nic neříkají. A to už prý existují i biologičtí hackeři, kteří v garážích vyrábějí biologické viry. Stačí na to dost jednoduché vybavení.

„Nemůžeme proti tomu udělat vůbec nic, musíme se s tím smířit a musíme se na to připravit,“ je přesvědčen Šebek.

Je skoro jisté, že roboti nás nahradí ve spoustě profesí. Spousta profesí zmizí, pokračoval. Téměř jistě vzniknou zase profese nové, takže se zdá, že to bude v pořádku. To však zdaleka není pravda. Poučme se z historie.

Třeba v Americe před sto lety pracovalo v zemědělství padesát procent obyvatelstva, ale dnes na to stačí jen pár lidí. Už první stroje, které se objevily na farmách, učinily spoustu zemědělských dělníků nezaměstnanými. Vedle toho, a právě v té chvíli, však začaly vznikat nové továrny, které spoustu dělníků potřebovaly. Myslíte, že se to takhle samo vyřešilo? Vůbec ne. Propuštění farmářští dělníci nebyli schopni v těch továrnách pracovat.

Americká vláda však udělala geniální věc, když totálně změnila systém vzdělávání. Právě tehdy zavedla high-schools, které má dnes 70 procent Američanů, takže vlastně o tři roky prodloužila povinné vzdělání. Ty tři roky stačily těm propuštěným dělníkům z farem na to, aby se vzdělali a mohli do továren nastoupit.

Profesor Šebek tedy shrnuje: Nevíme, co se stane. Stane-li se něco velkého, musíme úplně změnit vzdělání.

A jak jsou na tom naše školy? Podle Šebka jsou dobře připraveny na 19. století, kdy veškerá informatika byla psát a počítat.

Nemá smysl vzdělávat pro minulost, konstatuje profesor. A má smysl vzdělávat pro současnost? V minulém panelu mnohokrát zaznělo, že když firma potřebuje tu a tu profesi, tak jim ty lidi vzdělejme. Ale to je s odpuštěním naprostá hloupost, děsí se profesor. Vzdělání trvá dlouhou dobu, mezi deseti a dvaceti lety, a ty děti nebudou žít v současnosti. Proč by naše školy mělo zajímat, co ty firmy potřebujou dneska?

„Školy musí vzdělávat pro budoucnost. Tady cítíme spor: školy musí vzdělávat pro budoucnost, ale budoucnost je nejistá a rychle se měnící. Jak z toho?“

Ale ono to není tak, že o budoucnosti nic nevíme, vysvětluje profesor. My o ní víme poměrně dost, a sice právě to, že o ní nic nevíme. My o ní víme právě to, že se bude rychle měnit. Musíme tedy děti vzdělávat v tom, co se bude hodit v nejisté budoucnosti. Co se bude hodit v každé budoucnosti.

Rozhodně se v každé situaci hodí dobře myslet. Když budeme rozvíjet kreativní kritické myšlení, je to dobrý vklad do budoucna. Školy se musí stát brain fitness centry. „Uvedu příklad: Ztloustnul jsem, měl bych zajít do fitka. Zblbnul jsem, měl bych zajít do školy. Ve středu vzdělání už není matematika, čeština nebo něco takového, ale trénink myšlení,“ trpělivě vysvětluje Šebek.

Další takovou důležitou věcí je tvořivost. Rozvineme-li tvořivost jakéhokoliv druhu – řemeslnou, uměleckou, technickou – tak to prostě umožní tu budoucnost tvořit. Nemusíme se pak učit budoucnost, kterou vytvořil někdo jiný.

Flexibilita je další zásadní věcí. Kolem je spousta změn, lidé si na ně stěžují a nejsou ochotni se jim přizpůsobit. Celý život dělali jedno povolání. Byl jsem celý život horník, a když teď důl zavřou, mohu jít akorát do důchodu. Proto bychom měli hned na začátku vzdělávání lidi připravit na to, že povolání změní několikrát za život. Normální je změna. Nezměna není normální.

Důležitá je spolupráce, spolupráce mezi lidmi, s roboty, počítači. Pro nějakého řemeslníka to bude podstatné. Tašku mu ponese ten robot, sám bude všeobecně šikovný řemeslník, a robot, který bude napojený na cloud , mu řekne všechno o pračkách a jejich spínačích. Proto není potřeba učit řemeslníky, jak vypadá pračka a spínač, je potřeba ho učit šikovnosti.

Našlo by se ještě pár dalších takových vlastností. Rozhodně mezi ně patří schopnost se po celý život učit. A co je lepší - být specialista, nebo generalista? Co se víc hodí v budoucnosti, o které nic nevíte?

Ve speciálnosti nás stroje předhánějí už dneska. Takže končí éra specialistů a začíná éra generalistů, prohlašuje profesor. Potřebujeme se vzdělávat v obecném porozumění základním principům, s tím, že další podrobné znalosti člověk během života několikrát získá, a zase zapomene.

„Takové školy jsou pro nás důležité k tomu, abychom byli future proof, odolní k budoucnosti. Ať už je jakákoliv,“ shrnul profesor Michael Šebek.

Profesor Vladimír Mařík vysvětlil, proč se nejprve uchytil pojem Průmysl 4.0. Průmysl byl totiž nejlépe připraven na totální prosíťování společnosti. Dnes může každý komunikovat s každým, člověk může komunikovat se stroji, stroje mezi sebou, a dokonce mohou komunikovat i výrobky, máme přece internet věcí. Ale je nezbytné uvažovat šířeji v rámci Společnosti 4.0, kde jsou také problémy bezpečnosti a etiky.

Technologicky jdeme dopředu, ale na etiku a bezpečnost zapomínáme. Všechno vidíme moc technicky – jestli to spojení funguje, jestli se dostaneme k datům, jestli z těch dat dokážeme něco vytěžit. Ale ani v průmyslu, kde se automatizace nejvíc prosadila, se s bezpečností nepokročilo. I tam je ten výzkum v plenkách, a odtud se bude odvíjet také další výzkum, který je potřebný pro systémovou bezpečnost celé společnosti.

Technika však neřeší etiku. A tak budeme potřebovat spolupráci se společenskými vědami, psychology, týmy, které etiku profesionálně umí. My to neumíme, konstatoval profesor Mařík.

„Je to silně interdisciplinární obor. Je nezbytné, aby všichni spolupracovali – společenské vědy, matematici, odboráři, všichni z nějakého pohledu. Aby spolupracovali na hledání pravidel pro chod zasíťovaných systémů, které jsou částečně technické a částečně s lidmi. Zatím se toho udělalo hrozně málo. Pořád se ženeme za lepšími technologiemi, za rychlejším, přenosem, za jemnějším obrazem, ale nemáme pořádný vědecký přístup, jak do toho vnést etiku a bezpečnost, to, co lidé možná budou potřebovat nejvíc,“ uzavřel český průkopník umělé inteligence.

Žijeme v době, kdy výkon technologie exponenciálně vzrůstá a její cena exponenciálně klesá. To má obrovské důsledky, na které nejsme připraveni, upozornil náměstek ministryně průmyslu Ivan Pilný. Neumíme s tím zacházet, a nejsou to jen problémy etické, pokračoval a vymezil se proti tvrzení z předchozího panelu, že potřebujeme umělou inteligencí, aby se do koridorů vešlo víc aut a vlaků. „Ne, my bychom měli tyto prostředky užívat jenom tak, jak je potřebujeme. Auta v soukromém vlastnictví jsou využívána na tři procenta, v korporátním vlastnictví na deset až dvacet procent. Nemá smysl budovat koridory, abychom tyto prostředky takto neefektivně využívali. Je to úplná změna myšlení. To není o tom, co je víc, ale o tom, co je správně.“

Musíme se zabývat i tím, kam až ty technologie pustíme. „Dospělo to už tak daleko, že kdybyste si chtěl někdo vyrobit holčičku se zrzavými vlásky a modrýma očima, tak ji můžete mít. Je otázka, jestli to chceme.“ Je to etický problém, na který nejsme připraveni.

Nemáme na to legislativu. Jak si poradit s autem bez řidiče, které mělo nehodu, ale mohlo si vybrat, koho ohrozí. Je to věc pojištění? Kdo odpovídá za to, že se něco stane? Je to výrobce auta? Je to výrobce jeho softwaru? Je to ten řidič, který tam možná byl? Kdo to je? Na to nejsme připraveni.

A nyní ke vzdělávání:

„Náš vzdělávací systém stále připravuje studenty na profese, které už nebudou existovat nebo se výrazně změní. Nejsme schopni nějakým způsobem reagovat. Dosud jsem zastával, a vlastně ještě zastávám funkci zmocněnce pro digitální vzdělávání – to není o tom, jak zacházet s počítačem, ale jak nastolit úplně nový způsob výuky založený na tomto nástroji. Výuky, kterou je možné personalizovat, protože ji můžeme využít kdykoliv a kdekoliv. Výuky, která je škálovatelná, protože když učitel něco umí, a třeba líp než jiní, tak stále stojí jen před padesáti studenty, zatímco na internetu je zásah daleko větší. Je to taky technologie, která umožní efektivní reakci na to, jak se svět kolem nás mění.

Co by měla udělat státní správa? Především si to uvědomit, a do této oblasti masivně investovat. Týká se to jak vzdělávání, tak umělé inteligence a robotiky. Je třeba vybudovat digitální infrastrukturu. V minulém panelu tady byla zmiňována jakákoliv infrastruktura, dopravní, vodní, energetická. Žádná z těchto infrastruktur nemůže existovat bez té digitální, a my jsme v tom opravdu velmi pozadu.“

Vstřícně se staví ke co-workingu, když se lidé na internetu sdružují a prodávají svoji práci. Pokud jde o zdanění, zanechávají po sobě stopu, takže je to jen otázka přizpůsobení daňového systému. Ale je to velmi efektivní způsob, jak dosáhnout nějaké spolupráce, sdružení k řešení nějaké problému. Je to podle něj daleko efektivnější, než aby lidé chodili 8 hodin do práce a snažili se zoufalým způsobem kooperovat. To jsou nové způsoby, na které nejsme připraveni.

Není to jen v oblasti práce nebo vzdělávání. Je to třeba v medicíně. Ta je zatížena obrovskými náklady částečně proto, že nevyužívá anonymizovaná data. Když vytvoříte nový lék, je to jako když střílíte brokovnicí na vrabce, některý brok trefí, jiný míří vedle. Anonymizovaná data by umožnila ten proces zefektivnit a zpřesnit.

„Znovu opakuji, nejsme připraveni. Nejen mnozí politici, ale i podnikatelé nevnímají, že ta doba nepřijde – ta doba je už tady,“ upozornil Ivan Pilný.


- - -



Kadibudkou proti šestému vymírání druhů včetně nás, homo sapiens

0
0
Aleš Macháček
23.11.2018   E-republika
Kanalizaci s čističkami jsem dosud vždy doporučoval. Malý zádrhel je v tom, že peníze za stočné přes VODAKVU Karlovy Vary platím SUEZu, další francouzské korporátní firmě a pitnou vodu platím Veolii přes firmu Ravos.



Není pochyb o tom, že „ tvorba a ochrana krajiny“ se v našem pojetí liberálního kapitalismu dostala na smetiště dějin, jako feudalismus s výstavbou romantických zámků a rozlehlých parků, malebných vinic a dominant, které jezdíme dodnes obdivovat. Na smetiště dějin patří zotavovny ROH občas naplněné dětmi z městských škol. Místo toho nám všemocná ruka trhu pohodí pár stříbrňáků za to, že nás pomalu zabíjí.

V minulém článku volám po pomoci těm, kteří by se snažili použít dešťovou vodu na něco jiného, než odvést ji do strouhy, a proto oceňuji snahu podělit se o nějaký peníz ze společné pokladny na dobrou věc. Je to věc záslužná a dobře myšlená:

Program Dešťovka byl vyhlášen poprvé loni v dubnu. V prvním kole rozdělovalo ministerstvo 110 milionů korun. Částka se vyčerpala za 28 hodin od spuštění výzvy. Nejvíce lidí mělo zájem o systém na použití dešťové vody jak pro splachování, tak pro zálivku.
(Zdroj: Ekolist.cz)

Vypadá to skvěle. Zhruba tedy nejméně 2000 lidí o budoucí akci vědělo, měli projekt připravený a hlavně, korporace zase o nic nepřišly. A za letošní rok: Více a lépe...

Odpadní vody z nově vybudované čističky ve Slabcích proudí Berounkou do moře a jsem tomu rád. Kanalizaci s čističkami jsem dosud vždy doporučoval. Malý zádrhel je v tom, že peníze za stočné přes VODAKVU Karlovy Vary platím SUEZu, další francouzské korporátní firmě a pitnou vodu platím Veolii přes firmu Ravos. (Více Pravda o vodě Radka Novotného).

Suez to bere hákem. Fakturuje mi paušálem 35 kubíků ročně za bratru 40 Kč za m3. Je to prý nejlevnější, co je na trhu, říká naše obec. Nevím, když je můj odběr vody pod 30m3, platím víc za stočné než za pitnou vodu. Kdybych měl náhodou dešťovou vodu na splachování, což by bylo mnohem lepší než splachovat pitnou vodou, peníze neušetřím, ani kdybych měl celý systém zachytávání a redistribuce dešťovky zcela zadarmo. Ale aspoň bych měl pocit, že dělám něco pro udržení života, když už jsem přestal věřit na recyklaci. Ale ouha...

Vloni deště spadlo řádově v dlouhodobém průměru 104 %, tedy když v dubnu napršelo 167 %, vydrželo to skoro přes květen (51 %) do června (111 %). S mými sedmi kubíky zásob jsem projel jen tak tak, aby nic neuschlo. Že bych mohl splachovat, ani nápad. To, co jsem měl v čističce (ČOV je napojena jen v části pro hosty a je používána od června do září), jsem použil v srpnu a září na rododendrony, co už smutně věšely své listy a květy místo opadání uschly. (Zdroj)

Letošních 70 % srážek oproti dlouhodobému průměru nevěští nic dobrého a nevypadá, že se to do konce roku zlepší. Buď budeme jako ostatní státy cpát peníze do výzkumu uměle vyvolaného deště a z Krušných hor a Šumavy střílet rakety se stříbrem, tedy platit zase nějaké další korporátní firmě, nebo si pořídíme kadibudky.

Jak říká odborník Bruintjes, výsledky naočkování dešťů jsou nejisté, je však dokazatelné, že smog a částice zamořující vzduch ve městech jsou významně důležitějším prostředkem k tvorbě deště než současná krajina bez lesů. Takže pršet bude ve městech, kde je praxe společné dešťové a splaškové kanalizace normou a nikoliv v naší bezlesé, holé, nepřipravené krajině.

Ještě je tu varianta, že bychom místo čarodějnic mohli pálit loňské listí a vyvolávat déšť bubnováním. Jistější by však bylo konečně začít znovu a s lepší politickou stranou.

Carpe diem.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!




Související články:

Merkelová hluboce otřásla Německem, rozmanitost hluboce otřásla západní civilizací

0
0
Paul Craig Roberts
Paul Craig Roberts
23.11.2018  blog autora, překlad Zvědavec
Tato zajímavá koláž ukazuje, že ne všichni lidé evropského původu se nechají zastrašit snahou elity zabránit lidem, aby vyjadřovali nesouhlas s nepřizpůsobivými přistěhovalci, kteří obsazují jejich země - ať už z důvodu ekonomických výhod, nebo proto, že prchají před válkami Washingtonu a před vměšováním Washingtonu do vnitřních záležitostí jiných zemí.


Slavný francouzský autor Jean Raspail poznamenal, že román Tábor svatých, který napsal na začátku 70. let, by dnes nemohl být ve Francii vydán. Bylo by to v rozporu s přijatými zákony, zabraňujícími francouzským občanům protestovat proti obsazování jejich země africkými a islámskými národy, které nemají historicky nic společného s francouzským lidem. Každý, kdo se postaví proti destrukci francouzské rasy, kterou předpověděl Raspail ve svém románu, napsaném téměř před pěti desetiletími, je dnes podle zákona považován za „bílého nadřazence“ a „nacionalistu“, který se provinil porušením zákonů, neboť protestuje proti rozmanitosti.

Vyšinutí francouzští „zákonodárci, prosazující rozmanitost“, jsou dokonce odhodlaní stíhat Marine Le Penovou, vůdkyni opoziční strany, za to, že se staví proti masivnímu přistěhovalectví nepřizpůsobivých lidí do Francie. Byla obviněna z uveřejnění fotografií, na nichž je brutální vraždění teroristů, podporovaných USA. Zpravodajství ve formě fotografií, zobrazujících násilí, se považuje za „podněcování k násilí“ ze strany „krajní pravice“.

V celé Evropě slovo „vlastenec“ nyní označuje osobu, která podporuje destrukci etnické příslušnosti své země imigranty, kteří nejsou bílí. Význam slova vlastenec v původním slova smyslu nyní znamená „nacionalismus“, „krajní pravice“ a „nadřazenost bílých“.

To stejné je v USA. Pokud Trump prohraje, hranice budou otevřeny, stejně jako v Raspailově románu Tábor svatých.

V současnosti panuje názor, že lidé evropského původu jsou tak zlí, že je třeba je nahradit barevnými lidmi. Zrádcovští lídři západních zemí na tom pracují. Je to hlavní cíl EU a Demokratické strany USA, která je nyní politickou stranou s politikou identity, doktríny nenávisti, která hlásá, že vinu nesou pouze lidé evropského původu. Ti, co nenávidí bílé lidi, jsou úspěšní v celém západním světě, kromě Maďarska. Britská premiérka Mayová zaprodala britský lid - předstírá vystoupení z EU, zatímco ve skutečnosti se britský lid podrobuje dominantnímu postavení EU.

Německo už není více Německem. Je to tábor svatých.

Angloameričtí sionisté se téměř zbavili Němců. Němci sotva existují. Zánik německé rasy začal masovým znásilňováním německých žen ruskými a americkými vojáky, když se v roce 1945 vojenský odpor Němců zhroutil. Rozřeďování DNA je jedním ze způsobů, jak vymírají etnické skupiny.

Zbytky německé DNA budou nyní zředěny masovou invazí do Německa, kterou podnikají islámské národy ze Středního východu a severní Afriky, a to s podporou německé vlády. Tito „uprchlíci“ jsou výsledkem válek Washingtonu, které podporuje Merkelová, jež zjevně nenávidí Německo.

Merkelová také ničí Evropu. Podporuje vymazání evropské civilizace, a přesto stále zůstává u moci za plné podpory Washingtonu a washingtonské loutky v podobě EU. Zbývajícím Němcům je vymýván mozek s falešným pocitem viny.

Ať už je to konspirační teorie nebo ne, vypadá to, že se nyní uskutečňuje vymazání evropských národů. Také zde.

Očividně zde panuje nedůvěra vůči vládnoucí elitě. Co se stane zemi, když lidé přestanou věřit lídrům?

Mnozí vyjádřili své obavy z kulturní a rasové genocidy západní civilizace. Wilmot Robertson to vyjádřil v roce 1972 v knize Oloupená většina (The Dispossessed Majority).

Důkazem, že tyto obavy jsou skutečné, je vehementnost, s níž jsou tyto obavy umlčovány a lidé obviňováni z „rasismu“ a „nadřazenosti bílých“. Zpráva, kterou mají bílí lidé akceptovat, zní: „Zmlkni, bílý muži, máme právo sebrat ti tvou zemi.“

Jak dlouho bude trvat, než politicky nepřijatelní bílí Američané – „Trumpovi ubožáci“ – zatouží po tom, aby je osvobodila ruská nebo čínská invaze? Dosáhli jsme bodu, kdy žádní bílí lidé v USA, Evropě, Velké Británii nebo Kanadě nemohou důvěřovat své vládě v tom, že je nezaprodá v zájmu „rozmanitosti“.


Merkel Deep-sixed Germany, Diversity Deep-sixed Western Civilization vyšel 19. listopadu 2018 na paulcraigroberts.org. Překlad v ceně 328 Kč Zvědavec.

Proč Spojené státy spěchají uzavřít mír s Talibanem?

0
0
Tereza Spencerová
23. 11. 2018  facebook autorky a FTV Prima
„Odstartovaly závody o to, zda se s Talibanem jako první domluví Washington, Moskva nebo Peking," píše ve svém dnešním komentáři Tereza Spencerová.

Škatulata se rozhýbala. První listopadový den vrchní velitel amerických jednotek v Afghánistánu, generál Austin Miller, prohlásil, že „tohle se vojensky vyhrát prostě nedá“. O týden později se v Moskvě konala mezinárodní konference o Afghánistánu, které se zúčastnil i Taliban. Je sice dál na ruském seznamu teroristických organizací, ale vrcholní ruští politici se na společných fotkách s jeho zástupci nadšeně usmívají.

A o pár dní později zvláštní čínský vyslanec Jao Ťing na dalším z řady trilaterálních jednání s Pákistánem a Afghánistánem konstatoval, že se právě Kábul může „stát mostem, který umožní lepší propojení východní, jižní a střední Asie“.

Když k tomu nyní Trumpův zvláštní vyslanec pro vyjednávání s Talibanem jakožto dlouholetý kariérní diplomat afghánského původu Zalmay Khalilzad vyjadřuje „opatrný optimismus“, že by mírová dohoda mohla být uzavřena ještě „před 20. dubnem příštího roku“, je jasné, že se opravdu „něco děje“. A proč zrovna ono konkrétní dubnové datum?
Zkorumpované hlasování bez reálného smyslu

To by se totiž v Afghánistánu teoreticky měly konat prezidentské volby, ale i ve Washingtonu, přinejmenším podle Wall Street Journal, dobře vědí, že je to hlasování vždy zcela zkorumpované, bez reálného smyslu a dokonce už není s to ani markýrovat nějakou funkční demokracii, o jejíž budování se Západ posledních více než 17 let v Afghánistánu snaží.

Pokud by se tedy USA mezitím stihly dohodnout s Talibanem, celý ten cirkus by si mohly rovnou odpustit…


KOMENTÁŘ: Co znamenají volby v USA pro svět a Evropu? Přinesou změny k lepšímu?


Vše nyní záleží na Donaldu Trumpovi a jeho nejbližším okolí. Ještě než se stal prezidentem, halasně válku v Afghánistánu kritizoval a dušoval se, že ji ukončí coby naprostý nesmysl. Nicméně souboj s Demokratickou stranou, mainstreamovými médii i vojenskoprůmyslovým komplexem ho vcelku rychle donutil přenechat rozhodování o „pokračujícím Afghánistánu“ na vůli Pentagonu.

Ten je ovšem očividně bezradný: na jedné straně letos shodil na Afghánistán nejvíc bomb za všechny ty roky okupace, ale současně mluví o tom, že tuto válku vojensky vyhrát nelze. Taliban totiž mezitím postupuje na všech frontách.

Jinými slovy, Pentagon zcela reálně připouští legitimitu otázky pádu „svého“ Kábulu. Ne jestli, ale kdy. A z této otázky vyplývá i fakt, že to nejsou USA, kdo si bude moci při „mírových jednáních“ s Talibanem klást podmínky. To už by byla jen cesta do ještě větších pekel.
Malé intermezzo

Faktem je, že o Trumpově pozici po nedávných kongresových volbách se stále hodně diskutuje. Ačkoli jeho republikáni prohráli Sněmovnu reprezentantů, polepšili si v Senátu, a to tak, že si Trump v těchto volbách uprostřed prezidentského mandátu vedl lépe než jeho předchůdci Barack Obama nebo Bill Clinton. Možnost, že by Trump vyhrál i druhý prezidentský mandát, se tím zhmotnila zase o něco víc.

Dosavadní vyšetřování „ruského vměšování“ do amerických voleb zatím – kromě tun palcových titulků a „zaručených“ zpráv – nepřineslo vůbec žádný důkaz. A co víc, nebylo už ani tématem kongresových voleb. Může to být sice zklamání pro české „bojovníky proti Rusku“, ale s tím se už nic nenadělá.

Kongresové volby nicméně znovu ukázaly, že jsou rozhodující domácí témata, což značí, že právě na tomto poli se Trump bude utkávat o svůj další mandát. Pokud tedy bude chtít „vstoupit do dějin“ – a to chce každý americký prezident – bude jistě oslavován, když „vrátí americké hochy z Afghánistánu domů“.


V Afghánistánu již zemřelo přes tři a půl tisíce spojeneckých vojáků


Mnozí demokratičtí politici s tím budou souhlasit, v osmnáctém roce marné války už by opačný názor zněl přece jen až příliš fanaticky.

Příkladem mohou být třeba „naši“ Petr Fiala z ODS nebo nově i prezident Miloš Zeman (a spousta dalších zdejších gaučových válečníků „napříč politickým spektrem“), kteří dál a bez ohledu na realitu zatvrzele opakují, že se „z boje neutíká“. Evropa přitom podle všeho ale může mít jiný názor.

Nerozborné transatlantické vztahy z obamovských časů berou za své a například idea „skutečné evropské armády“, jak ji razí Emmanuel Macron s Angelou Merkelovou, už přestala být tabu. Spolu s ní vyvstávají i další klíčové zájmy Evropy, k nimž pokračující okupace Afghánistánu patřit sice teoreticky může, ale rozhodně nemusí – koneckonců, je to akce USA a jejich NATO, nikoli Evropské unie jako takové.
Závody začaly letmým startem

Zkrátka, podmínky pro ukončení války se zdají být příhodné. Nejspíš i proto má Khalilzad na prosinec naplánovanou cestu do Moskvy, aby domluvil případný společný postup. A k tomu se navíc ještě Donald Trump podle všeho poslední listopadový den na summitu G20 v Buenos Aires setká s Vladimirem Putinem.

Komunikace mezi politiky zodpovědnými za národní bezpečnost obou zemí také funguje, a co víc, neustále sílí…

Afghánistán je přitom – spolu například se Sýrií či Ukrajinou – jednou z oblastí, v níž se geopolitické zájmy obou velmocí střetávají, nicméně právě v Afghánistánu jsou tyto rozpory asi nejmenší a proto i nejsnáze překonatelné. Putin několikrát poukázal na to, že z hlediska Ruska je americká vojenská přítomnost v Afghánistánu pozitivní, neboť do značné míry váže síly, které by jinak mohly destabilizovat střední Asii.


KOMENTÁŘ: A Spojené státy jednají s Tálibánem o odchodu…


I proto Rusko přes své území dlouho umožňovalo transport zbraní a munice pro vojáky NATO v Afghánistánu. Lze předpokládat, že pro stabilizaci Centrální Asie Rusko – se svými regionálními spojenci typu Pákistánu či Íránu - Americe v Afghánistánu pomůže i nyní.

Stačí, když to povede k ukončení konfliktu. A když to bude Washington opravdu chtít. Koneckonců, příkladem mohou posloužit ženevské dohody z roku 1988, které otevřely cestu k sovětskému odchodu z Afghánistánu.

Pokud ale chtějí Spojené státy uzavřít mír s Talibanem do příštího dubna, může být za tímto spěchem i jiný motiv. Pro Čínu je Afghánistán obří zásobárnou takřka nedotčeného surovinového bohatství a jako takový je i pevnou součástí Čínsko-pákistánského ekonomického koridoru (CPEC). Peking se ho snaží prosazovat už roky a čínští činitelé vyjednávají s Talibanem při každé možné příležitosti. Mají totiž v kapse jasný trumf:

Čína je v zásadě jediným hráčem, který se může domluvit se všemi ostatními hlavními silami -s Talibanem i Kábulem, rebely ze Severní aliance, s Íránem, Ruskem, Pákistánem, Saúdy, Tureckem i Střední Asií…

Závody o to, kdo se domluví s Talibanem jako první, už započaly. Letmým startem.

Article 2

0
0
Jakub Laurentius
23.11.2018 facebook autora·
Chodit na tzv. veřejné debaty má smysl jen z těchto důvodů:
- Zazní nesouhlasný názor.
- Člověk se pocvičí ve stručné a úderné argumentaci.
Typická veřejná debata probíhá tak, že dva, tři nebo čtyři propagandisté sedí vpředu za stolem a cca hodinu prezentují své názory, např. o prospěšnosti EU a NATO, o neškodnosti amerického radaru v Brdech nebo o nebezpečnosti Ruska.


Po hodině dostane slovo veřejnost.
- Zajímají nás vaše názory, dotazy, komentáře. Jen vás poprosím, abyste se vešli do dvou minut, ať se dostane i na ostatní.

Pokud je zajímají komentáře, je to ještě dobře. Často vám ale po minutě skočí do řeči:

- Směřujte, prosím, k otázce.

Mnohý člen veřejnosti má o tématu fundované znalosti a ví, že ti vpředu desinformují, manipulují, někdy dokonce vysloveně lžou. Ale... má dvě minuty.

Ti vpředu jsou zkušení. Pohotově reagují a často, teď již bez ostychu, skutečně lžou. Předávají si slovo, uběhne deset, patnáct minut. Ten, kdo položil nepohodlný dotaz, už povětšinou nedostane slovo, aby kvalifikovaně oponoval.

Pak padnou ještě dva, tři neškodné dotazy typu: S jakými pocity jste přijížděli do Olomouce? nebo Jak myslíte, že je třeba přesvědčit pochybovače o tom, že Rusko skutečně představuje hrozbu?

No a sláva, hodina a půl, možná hodiny dvě uplynuly, veřejná diskuse proběhla, máme svobodu slova a demokracii. Takže příště Na shledanou!


Globální pakt o migraci: ďábel tkví v detailu a v interpretaci

0
0
Michael Kroh 
23.11.2018  Argument
Ekonom Michael Kroh se ve svém komentáři zabývá hodnocením smyslu a dopadů diskutovaného Globálního paktu o migraci.

V polovině prosince by měl být v marockém Marrákeši podepsán tzv. Globální pakt o bezpečné, řízené a pravidelné migraci, který sami tvůrci označují jako přelomový dokument. Přiznám se, že jsem měl problém s překladem anglického originálního názvu, protože slova „orderly“ a „regular“ jsou v anglických slovnících považována za synonyma. Přidržel jsem se proto překladu z jednoho z komentářů k této otázce, i když mi není jasné, co znamená „pravidelná migrace“. Spíše asi jde o migraci podle pravidel či regulovanou pravidly.


Jak nejasný je název, tak nejasný a nekonzistentní je celý text deklarace, kterou jsem přečetl pouze v anglickém originále. I zde vzniká jazykový problém, protože anglické slovo „compact“ znamená smlouvu, a nikoli jen nezávazný politický dokument. Na něm je zcela zřetelné, že vznikal při složitých diskusích, hledáním kompromisních formulací, a některé věty byly do něj přidány až dodatečně – patrně ve snaze uchlácholit představitele a občany zemí, které jsou nejčastějšími potenciálními cíli migrantů. Takovým může být i článek 7 Preambule, který deklaruje Globální pakt jako právně nezávazný kooperativní rámec řešení migračního problému. Mají pravdu tedy ti umírnění stoupenci přijetí dokumentu, kteří jím sice nejsou nadšeni, ale utěšují se nezávazností z hlediska mezinárodního práva. Dokument proto doporučují schválit i přes určité výhrady, abychom „nevystupovali z řady“, protože jej doporučuje Evropská unie či z jiných podobných důvodů. Zapomínají ovšem na jednu klíčovou skutečnost: migrace je individuálním řešením problémů obyvatel některých zemí, není to mezistátní vztah, a případné individuální spory se neřeší podle mezinárodního, ale vnitrostátního práva (k mezinárodnímu právu se může přihlédnout). V případě, že by Česká republika nebo kterýkoli jiný stát dokument podepsaly (k ratifikaci dojít nemusí, formálně nejde o smlouvu), byla by jeho ustanovení sice nezávazná, ale stala by se významným argumentem při sporech migrantů se státem, do kterého v rozporu s pravidly mezinárodního soužití a práva vnikli. Spolu s precedenčními rozsudky zahraničních soudů, které často jdou migrantům na ruku, to může přinést vleklé a nákladné spory a celkové ztížení procesu readmise. Navíc, když v mnoha článcích paktu se státy zavazují upravit na jeho základě vnitrostátní legislativu.

Je tedy pravdou, že i kdyby vláda pakt podepsala, nemusela by pro jeho naplnění dělat vůbec nic. Žádné sankce nehrozí. Nehrozí ale ani pro ty, kteří tam mají spoustu „domácích úkolů“, například v podobě vybudování systému identifikace občanů, aby i bez dokumentů bylo možné identifikovat jednotlivé migranty. Jak to ovšem OSN chce dokázat v zemích, kde vláda neovládá všechny regiony, těch je celá řada, a právě z nich se rekrutuje velká část migrantů, je nejasné.

Jedno nebezpečí zde ale akutně hrozí. Předseda Evropské komise J. C. Juncker nazval představitele vlád členských zemí EU, kteří podpis paktu odmítli, hloupými populisty. Určitě bude snaha stávajícího Evropského parlamentu i kreativních eurokomisařů vsunout závěry paktu do unijního práva, a tak donutit „neposlušné“ státy přijmout politiku „sdílené odpovědnosti a solidarity“, jinými slovy přerozdělování migrantů. To se však může podařit pouze za předpokladu, že pakt podepíše drtivá většina členských zemí. Za současné situace budou díky odporu řady států EU ale ve výhodě „hloupí populisté“, kteří budou moci promigrační politice pod taktovkou Německa a Francie účinně čelit.


Kdo je migrant a kdo je uprchlík?


Není pravdou, že Globální pakt nerozlišuje uprchlíky od ekonomických migrantů. V článku 4 v Preambuli se praví, že pouze uprchlíci (v originále refugees) mají nárok na speciální ochranu. Tím je ovšem problém uprchlíků z hlediska dokumentu vyřešen a dále se již mluví jen obecně o migrantech. Vypadá to, jako by některé články Preambule byly do dokumentu vloženy skutečně až na základě požadavků potenciálních hostitelských zemí, nicméně zbytek dokumentu s nimi není v souladu. Ekonomičtí migranti mají podle něj stejná práva jako uprchlíci s jediným rozdílem, že mohou být „důstojně“ vykázáni (čl. 37), přičemž státy, které je deportují, by se měly ve spolupráci s domovskými státy postarat o jejich opětovné začlenění do tamní společnosti.

Navíc z textu nevyplývá dostatečně zřetelně, zda uvedené příčiny migrace (kromě války a utrpení i klimatické změny, chudoba atd.) zakládají status uprchlíka s nárokem na „speciální ochranu“, či zda jde pouze o vyjmenování objektivních příčin migrace (čl. 18 a 19). V každém případě jsou ustanovení zmíněných článků kanónenfutrem pro neziskové promigrační organizace a vychytralé advokáty migrantů.

Stírání rozdílů mezi uprchlíky a migranty (i přes poukaz na suverenitu vnitřní legislativy v čl. 15) odráží základní filozofii celého dokumentu. Podle ní je migrace přínosem pro domovské, tranzitní i přijímající země. Úplně se pomíjejí negativní dopady velkých migračních vln, z nichž ta současná se dá srovnávat pouze se stěhováním národů v období konce Římské říše a raného středověku. Jsem si vědom a vždy zdůrazňuji, že tato vlna migrace není jen výsledkem subjektivního selhání státníků, ale má celou řadu objektivních příčin a v současných podmínkách k ní nevyhnutelně muselo dříve či později dojít. Jejich detailní rozbor přesahuje rozměr a zaměření této stati, a proto jen stručně uvedu ty nejzákladnější: obrovský a stále narůstající rozdíl v životních podmínkách ve vyspělých a chudých zemích (takže se v očích migrantů vyplatí riziko strastiplné cesty na sever a nelegálního přechodu hranic), ozbrojené konflikty a jiné projevy násilí, a v neposlední řadě i rozvoj a masové rozšíření informačních technologií, které umožňují potenciálním migrantům se seznámit se životem v bohatých zemích, najít vhodné trasy i převaděče a organizovat se do velkých skupin.

Současná migrační vlna má ovšem i své početné oběti, a proto rozumím, že s tím autoři dokumentu chtějí něco udělat. Způsob, jakým se to snaží učinit, však považuji za ... ...

(celý text najdete ZDE)
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live