Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 658 | 659 | (Page 660) | 661 | 662 | .... | 668 | newer

    0 0


    -vd-
    26. 11. 2018 zdroja zdroja zdroj a zdroj
    Po provokacích v Kerčské úžině mezi Černým a Azovským mořem poblíž nově vybudovaného mostu, spojujícího poloostrov Krym s Ruskem, byly tři válečné lodi ukrajinského loďstva zadrženy plavidly ruské pohraniční stráže. O předchozím incidentu jsme psali zde.

    Předcházela tomu varovná a pak i cílená střelba z kutrů ruské pobřežní ochrany i asistence ruských bitevních letounů ve vzduchu. Nakonec na ukrajinské lodě, které v se ruských teritoriálních vodách nepodřídily předpisům stanoveným v rusko-ukrajinské dohodě o režimu plavby v Azovském moři a v Kerčské úžině udeřila výsadková komanda ruského Specnazu. Při zásahu byli lehce zraněni dva ukrajinští námořníci.

    K zadržení ukrajinských válečných lodí došlo na 44 stupni 51 minutě a 5 vteřině severní šířky a 36 stupni 23 minutě a 6 vteřině východní délky. Lodě byly eskortovány do ruského přístavu Kerč.
    Člun ruské pobřežní ochrany typu Reptor

    Ukrajinský prezident Porošenko svolal válečnou radu republiky a ozbrojené síly Ukrajiny byly uvedeny do stavu bojové pohotovosti.

    Od včerejšího večera ukrajinské dělostřelectvo masivně ostřeluje obytné čtvrti Luhanské a Doněcké lidové republiky.

    Aby předešlo dalším provokacím a pokusům o ozbrojené vniknutí do Kerčské úžiny, zatarasily ruské úřady průplav pod Kerčským mostem velkou nákladní lodí.
    Kerčský průliv blokovaný ruskou nákladní lodí pod mostem

    Celý incident bychom měly dát do souvislosti s oznámením amerického válečného námořnictva, že chystá společné cvičení s ukrajinským válečným loďstvem v Azovském moři, což ruská strana považuje za další vážnou provokaci spojenou s narušením mezinárodních dohod o provozu na Černém a Azovském moři.

    Na Ukrajině mají proběhnout volby a vyhlídky prezidenta Porošenka na znovuzvolení jsou malé. Provokace a vyhrocení rusko-ukrajinské krize mohou dosáhnout bodu, kdy situace Porošenkovi dovolí zrušit termín voleb.

    0 0

    TARAS2
    26. 11. 2018  TarasovaTerasa
    Šedivé, nevlídné listopadové páteční ráno. Z mlhy se prodral alarmující řev, po chvilce identifikovaný jako kejhání. Popadl jsem triedr a vyběhl před dům: husí formace má v sobě něco vznešeného, velkolepě organizovaného, přitom ale ptáci vypadají, jako by se už snad ani nemohli udržet ve vzduchu a každou chvíli spadnou, jak tak usilovně mávají křídly.
    Na obloze v impozantním véčku pátá husa v pravém jeho rameni nedržela formaci a ozývalo se od ní vyděšené hýkání: „Já tady nemůžu bejt, já musím do Prahy, do parlamentu, hlasovat, vyslovit nedůvěru!“
    Naše Mirka.

    Přemýšlím čím to je, že někteří lidé jsou od pohledu nesympatičtí, protivní, mnohdy v dialektické jednotě vzhledu i chování. Drobil s Drábkem, Tluchořem a Vondrou, neblahé paměti. Poche, Chovanec, Farský, Langšádlová a Němcová dnes.

    Je to nevědecké, ale sedí to. Už jsem tady tu fotku nedávno dával, jak se vám líbí?


    Nebo tihle:


    Vlevo bazilišek, vpravo cosi ještě genderově neusazeného. Ani ta stráž se na ně nemohla koukat.

    Starý známý, který se po zhlédnutí reportáže o juniorovi rozzářil jako vánoční stromek, stejně jako Slonková na odchodu od Babišů, protože si mysleli, že to mají vyhrané. Zapomněli, že fotbalový mač má dva poločasy:


    Zanechme dojmologie a věnujme se věcem praktickým. Jednací řád sněmovny vyžaduje po řečníkovi, aby se na své kolegy obracel jedině prostřednictvím předsedajícího, nikoliv přímo. Nikdo neví, proč to ti právníci (čti: poloidioti s rozsezenými zadnicemi a deformovaným myšlením), kteří řád vytvářeli, takto vymysleli. A tak se spousta času promarní tím, že řečník neustále mele „prostřednictvím pana předsedajícího“, kolem dokola, a vzniká obava, aby si poslanci nezvykli a nevyžadovali asistenci pana předsedajícího i na WC. „Tak mě ho vyndej, Radku!“

    Podíváme-li se na příčiny, proč bylo toto jednání svoláno, shledáme, že nic zbytečnějšího si nelze představit, protože neexistuje jeden jediný racionální důvod pro toto konání. Babiš byl zvolen i se zátěží Čapího hnízda a údajného svého agentství. Jeho voličům to nevadí a je jich v národě třetina, dost na to, aby mohl vládnout. Ochotnické představení Sorosova dua ve Švýcarsku nepřineslo nic nového: Babiš junior je nemocný a jeho vyjádření nemají žádnou vypovídací váhu; nemoc je typická právě tím, že pacient volně fabuluje. Tak jaký důvod je pro svolání jednání, když navíc opozice neschrastila sto jedničku a tedy nemá sebemenší šanci uspět? Bezuzdné, hysterické řvaní pražské kavárny v ulicích? Téhle vznešené lůzy?

    Tak se na to podíváme z ekonomického hlediska. Jeden pracovní den poslance stojí poplatníka 7 tisíc Kč. Poslanců jsou dvě stovky, tedy jejich jednodenní pelešení ve Sněmovní ulici přijde stát na 1,4 milionu korun. K tomu připočtěme režii podničku ve výši minimálně 300 procent na kalkulační jednici a dostaneme se k sumě sedmi milionů coby ceně téhle jedné jediné srandy. Což takhle to nechat svolavatelům zaplatit? To by se ošívali, jako kdyby dostali od dua hlídacích psů demokracie blechy!

    Přitom zůstávají otázky, jejichž vyřešením bychom se skutečně dostali dál. Například zjistit, od koho se duo dozvědělo švýcarskou adresu juniora. Oni vypustili mlžnou clonu, prý jakýsi Andrejův kamarád, se kterým si junior mailoval a adresu mu sdělil. Kámoš s tím hned běžel za Slonkovou, ta je známým místem, kde se odevzdávají zbytečné adresy. Ve skutečnosti nejspíš zafungovala její linka do policie, kterou opečovává už drahně let. Jak pravil jeden její kolega, údajně byla v dřívějších dobách, před čtvrt stoletím a čtvrt metrákem, ochotna za informace z policejních zdrojů dát všechno, a když se řekne všechno, tak se myslí všechno. Takže což použít waterboarding, tuto pokrokovou americkou (náš vzor!) metodu, po níž by duo zazpívalo bez ohledu na veřejný zájem a ochranu zdroje?

    Ale ne, nejsme jako oni.

    K vlastní škodě.





    0 0


    - kou -
    26. 11. 2018  deutsche-wirtschaft-nachrichten.de a PrvníZprávy
    Evropská unie obviňuje Rusko z porušování svobody plavby a z „militarizace" Azovského moře a podle Deutsche Wirtschafts Nachrichten přijme opatření.


    Rusko naopak odmítá obvinění s odkazem na rusko-ukrajinskou smlouvu z roku 2003. Podle publikace se Ukrajina pokusí najít způsob, jak se z této dohody vyklouznout, aby poskytla lodím NATO právo volně vstoupit do vod Azovského moře.

    Článek zcela naznačuje, že se jedná o zcela plánovitou provokaci Ruska pod taktovkou Západu a NATO.

    Vysoká představitelka EU pro zahraniční věci Federica Mogheriniová oznámila „sjednocená, řízená opatření" proti Rusku v Azovském moři, napsal Deutsche Wirtschafts Nachrichten. Učinila toto prohlášení 19. listopadu. EU obviňuje Rusko z toho, že brání svobodě plavby. „Situace v Azovském moři poškozuje nejen ukrajinskou ekonomiku, ale i mnoho lodí plujících pod vlajkami členských zemí EU,"řekla Mogheriniová.

    Jak publikace připomněla, Azovské moře je napojeno na Černé moře u Kerčské úžiny. Podle vlády v Kyjevě je cílem Ruska blokovat ukrajinské námořní trasy (přičemž 80% veškerého ukrajinského vývozu je dodáváno po moři). V této souvislosti Spojené království oznámilo, že do Černého moře posílá válečnou loď, aby zajistila svobodnou dopravu.

    Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov již odpověděl na rozhodnutí EU: „Před konzultací bych vám doporučil, abyste si přečetli smlouvu z roku 2003 mezi Ruskem a Ukrajinou. Je z ní zcela jasné, že kroky ke kontrole některých plavidel se dokonale zapadají do dohod mezi Moskvou a Kyjevem, které jednají a určují status Azovského moře jako vnitřní vody obou států," citoval ho Deutsche Wirtschafts Nachrichten s odkazem zpravodajskou agenturu TASS.

    Kyjev slíbil zadržení všech lodí opouštějících Krym!
    Ukrajina si stěžuje na kontrolu lodí v Kerčském průlivu!

    Dříve Mogherini uvedla, že kromě inspekcí lodí v Kerčském průlivu je EU také znepokojena militarizací Azovského moře Moskvou. Poznamenala, že Rusko zvýšilo počet svých válečných lodí v regionu, na které Kyjev reagoval také s nárůstem vojenské přítomnosti. Podle Mogherini to všechno destabilizuje již křehkou situaci v oblasti Černého moře.

    Pokud jde o plány Kyjeva, v publikaci s odkazem na zprávu Jamestown Fundation se uvádí vyhláška Petro Porošenka ze dne 23. září 2018, podle něhož měly být lodě Donbas A500 „Donbas“ a A500 Korets“ poslány do přístavu Berdjansk přes Kerčskou úžinu. Cílem podle Jamestown Fundation bylo jednak zkontrolovat reakci Ruska a jednak pokračovat v realizaci plánu přeměny Berdjanska na mořský opevněný bod na pobřeží Azova. Zpráva dále uvádí, že Kyjev zvažuje možnost odstoupení od smlouvy z roku 2003 s Ruskem, podle níž je Azovské moře rovnoměrně rozděleno mezi obě země a vstup lodí ze třetích zemí vyžaduje souhlas obou stran. V případě stažení Ukrajiny (ze smlouvy) bude Azovské moře rozděleno v souladu s mezinárodním právem - pak bude„vnitrozemské moře" považováno za mezinárodní vody a lodě NATO budou moci do něj legálně vstoupit (až na to, že Kerčský průliv by byl zcela pokryt ruskými teritoriálními vodami - pozn. red.).

    Publikace napsala, odkazujíce se na americkou zpravodajskou agenturu Stratfor, že se nyní ukrajinský konflikt může rozšířit do moře. Jak vyplývá z údajů poskytnutých agenturou, Spojené státy usilují o podporu Ukrajiny při zvyšování její vojenské přítomnosti v Azovském moři. Nicméně, jak noviny poznamenaly, je stále nejasné, co USA mohou skutečně udělat, vzhledem k nesrovnatelnosti sil ukrajinského a ruského námořnictva: Ukrajina má 66 válečných lodí v oblasti Černého moře, zatímco Rusko má 2800 lodí. Kromě toho jsou ukrajinské lodě v průměru mnohem menší a slabší než ruské.

    Deutsche Wirtschafts Nachrichten uvedl, že Washington a Brusel mohou pomoci Ukrajině ne vojensky, ale finančně - včetně posílení ukrajinských přístavů v regionu.

    List ovšem nepřipomněl, že krizi v Azovském moři rozpoutala Ukrajina, když začala zdržovat ruské lodě, které předtím, zakotvily na Krymu. Následně to Rusko označilo za "námořní terorismus" a přikročilo k prohlídkám ukrajinských lodích ve svých pobřežních vodách.


    - - -

    0 0
  • 11/26/18--09:57: Svět ruskýma očima 482
  • Zajoch
    25. 11. 2018 Outsidermadia
    Uniat Parubij upozorňuje Poláky a Litevce na „společného nepřítele“ * * * Dvě současně projednávané rezoluce v RB OSN * * * Pozice vládnoucí koalice v Izraeli zůstává vratká * * * USA prosazují koncepci „Amerika nade vše“ a to občas není po chuti EU.

    Přízrak Rzeczpospolity bloudí Evropou

    Dmitrij Minin
    16. listopadu 2018

    Mnohé zahraničně politické iniciativy Polska k integračním akcím v Evropě – od myšlenky „mezimoří“ do novější koncepce „trojmoří“, mají v pozadí sotva skrývaný stesk po dřívější polské říši.

    Využití minulosti jakožto nástroje politiky a existence „věčné hrozby z východu“ vyvolává pokušení nastolit „historickou spravedlnost“. Lákadlo je o to větší, že za zády stojí NATO a EU. Z toho vycházejí „názory odborníků“ o „nepochybném rozpadu Ruska“. Najednou to všechno nachází odezvu v různých částech Rzeczpospolity, zejména ve Vilniusu a v Kyjevu.

    Existuje například Meziparlamentní shromáždění Litvy, Ukrajiny a Polska, jehož poslední zasedání bylo ve Vilniusu 12. a 13. listopadu. Promluvil na něm předseda litevského parlamentu o svazku tří států po staletém „aktivním partnerství“. Jeden z výborů (pro spolupráci) byl celý věnován podpoře euroatlantické integrace Ukrajiny. Celé zasedání se soustřeďuje na podporu kyjevského režimu a na „machinace Kremlu“. Podle předsedy polského senátu je hlavní překážkou na cestě k integraci Polska Rusko, které zřejmě pomáhá zavádět neobanderovské, rusofobské a polonofobské ideologie na Ukrajině a zřejmě organizuje průvody banderovců v polských městech. Podle něho Rusko také podněcuje vznik problémů s polskou menšinou v Litvě. Litevci mají tomuto nesmyslu věřit, ač je známo, že uvedené problémy zesílily po zavedení polského programu podpory krajanů v zahraničí v letech 2015 až 2020, s důrazem na Litvu.

    Litevský předseda vlády se shoduje s Meziparlamentním shromážděním Litvy, Ukrajiny a Polska a podtrhuje, že Litva při každé příležitosti označuje Rusko za agresora a neuznává „nezákonné volby na okupovaném Donbasu“. Je prý potřeba společně s Polskem iniciovat projekty na pomoc východu Ukrajiny. Shromáždění vyzvalo země EU a země G7 zesílit sankce proti Rusku. Konkrétně žádalo, aby byla zavedena opatření proti ruským námořním přístavům v Azovském moři za jejich vztah s přístavy na Krymu.

    Duch letitého nepřátelství, který se v těchto dnech vznáší nad Vilniusem, přihřál Andrej Parubij. Prohlásil: „Náš nepřítel se nemění, mění se jen jeho název – carské Rusko, Moskevské knížectví, Sovětský svaz, Ruské impérium.“ Podle jeho slov se Rusko stále snažilo úspěšně, či neúspěšně „rozvracet jejich státnost“. Od takových postojů je jen krok k vyhlášení nové křížové výpravy na východ. Oznámil, že na desáté zasedání Meziparlamentního shromáždění Litvy, Ukrajiny a Polska v Kyjevu v červnu 2019 budou pozvány „všechny státy od Baltu po Černé moře, hraničící s Ruskem“. Apetit roste, měřítko se rozšiřuje. Na Ukrajině budou brzy volby a Parubij by se rád předváděl.

    Samozřejmě, že je možno na megalomanskou obnovu Rzeczpospolity hledět jako na frašku přihřátou nacionalismem jejích dědiců. Problém je v tom, že tento geopolitický projekt i všechny jemu podobné nepočítá s realizací vlastními silami. Aktéři spoléhají na podporu zpoza oceánu. Tam vnímají jako prospěšné všechno, co škodí těm, v nichž vidí nepřátele.

    Šéfové parlamentů všech tří zemí na shromáždění oznámili, že plánují v lednu 2019 společnou návštěvu USA a zvou k připojení kolegy z Lotyšska a Estonska. Od Bílého domu podporu nepochybně dostanou.

    Na toto téma má pozoruhodné úvahy prezident soukromé informační a průzkumné společnosti Stratfor George Friedman ve svojí knize Dalších sto let. Tento muž je přijímán jako intelektuální provokatér mezinárodního rozsahu, ale není těžké si uvědomit, že se mnohé z jeho myšlenek následně objevily v dokumentech Národní zpravodajské rady USA a také jsou vypouštěné jako zkušební balonky s dalekosáhlými cíli. V uvedené knize Friedman ujišťuje, že Polsko k sobě časem přisaje všechny bývalé sovětské republiky na západ od RF a stane se velkou mocností. Představuje to milion čtverečních kilometrů a 100 milionů lidí. A vytváří hlavní oporu USA v Evropě.

    Ač se tyto výklady mohou zdát chimérou, popřít jejich vliv na vědomí nacionalistů rozlezlých v různých končinách bývalého Sovětského svazu není možné. Ovlivněni nepřátelstvím k „východnímu sousedovi“, budou se nacionalisté různých odstínů pokoušet tyto projekty, ne ve svých, ale v amerických zájmech, uskutečnit. Splátka za takové pokusy bude ležet na nich samých.

    Převzato z Fondsk.ru

    * * *


    67 zemí lituje, že na Krymu nejsou fašisti

    Rostislav Iščenko
    18. listopadu 2018


    Organizace spojených národů má uspokojovat potřeby všech zemí a pět stálých členů Rady bezpečnosti může použít právo veta, pokud mezi sebou nedojdou ke shodě. Kromě rezolucí RB ještě existují rezoluce Valného shromáždění, které mají jen morálně politický charakter. Málokdy jsou plněny, avšak bývají využívány v informačních kampaních.

    Obecně platí, že pokud VS přijímá podle vašeho mínění negativní rezoluci, nejde o nic strašného, je to jen nepříjemné (něco špinavého po ní zůstane).

    V OSN pracují tisíce diplomatů, ale v RB jen 15 členů. Plenární zasedání VS s účastí předních osobností států (například ministrů zahraničí) bývají málokdy – jednou nebo dvakrát do roka. Mezitím se musejí diplomaté států mimo RB něčím zabývat, aby měli pocit, že se také podílejí na rozhodnutích globálního významu. K tomu má VS výbory. Dva z nich, Generální výbor a Výbor pro prověřování pravomocí, jsou technické výbory pro přípravu zasedání VS.

    Ostatní výbory v počtu šest slouží k formálně důležitým, ale bezvýznamným diskusím a k přijímání stejně bezvýznamných rezolucí.

    Obvyklé je, že nejen ve státě, ale dokonce ani na ministerstvu zahraničí a mnohdy ani v samotném zastoupení (obzvláště je-li velké, jako třeba u Ruska) nevědí, jakými problémy se zabývají diplomaté v konkrétních výborech.
    V práci analogických výborů, komisí a pracovních skupin Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě jsou pravomoci významnější než pravomoci výborů VS OSN. Tady se připravují a předběžně schvalují rezoluce, které se potom dají na posouzení Stálého výboru s výkonným předsedou, který v době mezi schůzemi vyšší úrovně a setkáními ministrů zahraničí přijímá závazná rozhodnutí podle svých pravomocí.

    Samotné výbory a pracovní skupiny nepřijímají závazná rozhodnutí. Potom je možno se měsíce dohadovat o tom, kde má být v rezoluci čárka a diskusi ignorovat. Potom bude hlavní střet přenesen na Stálý výbor.

    V principu je práce výborů v OBSE i v OSN prospěšná. Mají možnost se předem seznámit s postoji a argumentací oponentů, zpracovat argumenty svoje a zhodnotit úroveň podpory své i oponentů. Rozdíl je jen v tom, že v OBSE vycházejí od pracovních skupin dokumenty k posouzení struktuře, která dává závazná rozhodnutí, kdežto v OSN bude po výboru dána otázka na zhodnocení VS a poté přijatá rezoluce nebude závazná.

    V tomto případě jde o čistou statistiku – kolik zemí podpořilo rezoluci, kolik odmítlo a kolik se zdrželo hlasování.
    Třetí výbor VS OSN (sociální a humanitární otázky a otázky kultury) přijal najednou dvě rezoluce. Rezoluce proti heroizaci nacismu je předkládána od roku 2005 Ruskem a dalšími autory. V tomto roce byl návrh podán jménem 39 zemí. Podpořilo ji 130 zemí, 51 se zdrželo. Proti byly jen USA a Ukrajina. Výsledek jasně ukazuje na izolaci obou zemí. Jejich postoj je v rozporu s postojem světového společenství. USA v takových případech mluví o státech – vyvrhelích a zavádějí sankce. Sankce mohou zavést bez jakéhokoliv důvodu.

    Druhou rezoluci předložila Ukrajina, již třetím rokem za sebou. Odsuzuje údajné porušování lidských práv na Krymu. Zde se většina (87 zemí) zdržela hlasování, 67 delegací Ukrajinu podpořilo a 26 bylo proti. Ve srovnání s loňskem je dynamika pro Ukrajinu zhoršená. V roce 2017 stejnou rezoluci podpořily o tři delegace více. Rusko je každým rokem více podpořeno a USA a Ukrajina méně. V některých otázkách se USA a Ukrajina dají nazvat vyvrhely.

    Střety ve výborech je možno považovat za praktické. Ruští diplomaté nesedí v OSN se založenýma rukama, ale pracují se zahraničními delegacemi a postupně dosahují změny poměru sil v náš prospěch. Důležitější je, že ani sebevíce nadaný diplomat by nedokázal zlomit tendenci ve prospěch Ruska, kdyby nerostla jeho mezinárodní autorita a nesnižovaly se možnosti a vliv USA.

    Situace, kdy se projednávají současně dvě rezoluce nejsou časté. V rezoluci navržené Ukrajinou je jasná demonstrace špatného postoje Ukrajiny a zemí, které ji podporují. Z přijetí rezoluce o porušování lidských práv na Krymu je dobře vidět, že tyto obavy mají země podporující nacismus. USA a země, které rezoluci podpořily, hlasovaly ve skutečnosti za práva nacistů na Krymu.

    Přestože Ukrajina a USA usilovně tvrdí, že je protinacistická rezoluce iniciovaná Ruskem politicky angažovaná, ve skutečnosti nebylo ve formulaci nic, co by bylo mimo odsouzení nacistické ideologie a jejích politických praktik.

    Rezoluci není možno aplikovat na aktuální situaci v konkrétní zemi. Ukrajinu ani USA informačně nebo politicky neohrožuje. Právě naopak – je třeba silně milovat nacisty, aby někdo tak jasně jako Kyjev a Washington hlasoval proti celému světu.
    Otázka je, jaká bude situace za rok. Zda nebudou výsledky pro USA a Ukrajinu ještě horší a jestli vůbec bude rezoluce o Krymu aktuální.


    Převzato z Rusvesna.su

    * * *

    O náhlé uvážlivosti izraelských politiků a ruských zbraních

    Dmitrij Sedov
    20. listopadu 2018

    Minulý týden zuřila v Izraeli politická krize, vláda visela na vlásku. Šlo o neočekávané vzplanutí bojů izraelské armády s palestinskými oddíly z pásma Gazy. Rozsahem se to dalo srovnat se skutečnou válkou.

    Dne 11. listopadu vnikla skupina izraelských speciálních sil v civilním autě do sektoru Gazy u vesnice Chán Junís. Podle Palestinců to byla teroristická skupina. Narazila na palestinskou hlídku a při kontrole dokumentů začala střílet. V boji zabila sedm Palestinců, mezi nimi byl velitel oddílu Hamás a důstojník izraelských speciálních sil. Raněno bylo přes 10 lidí. Diverzanti pronásledovatelům unikli a od hranice je evakuoval vrtulník. Celou tu dobu skupinu krylo izraelské letectvo, které ostřelovalo Palestince raketami.

    Incident znamenal porušení dohody o příměří, na což bouřlivě reagoval Hamás. Palestinci stříleli do izraelských vesnic raketami Kassám. Z celkového počtu 460 vystřelených raket jich 106 zachytil systém PVO, jiné nedosáhly cíl a 70 jich padlo do obytných zón. Několik desítek lidí bylo zraněno, jeden člověk přišel o život a došlo k velkým hospodářským ztrátám.

    Izraelské letectvo bombardovalo sektor Gazy – obytné domy, školku, hotel, budovu speciálních sil Hamásu, televizní společnost a rozhlasové studio Palestinců. Desítky lidí zahynuly. V Izraeli žádali potrestání Palestinců a proběhly i demonstrace žádající demisi Netanjahua, prý je „příliš měkký vůdce“.

    Druhý den bojů vystřelili Palestinci z ruských protitankových raketových komplexů Kornet na autobus Cahalu s padesáti izraelskými vojáky. Pokud by munice autobus zasáhla, byla by to pro izraelskou armádu velká ztráta, následoval by značný skandál a rezignace vlády. Avšak Palestinci počkali, až vojáci odejdou z autobusu, a teprve potom vystřelili. Raněn byl jen jeden voják, který se opozdil. Bojovníci z Gazy dali signál, že mají Kornety a že jsou připraveni je použít. Dokud v Gaze Kornety nebyly, mohli si Izraelci své rejdy na Palestincích beztrestně provádět s použitím obrněné techniky a vrtulníků. Kornet to znemožňuje, je efektivním prostředkem proti tankům, letadlům i proti živé síle. V roce 2006, v době agrese na jihu Libanonu, měl Cahal velké ztráty tanků Merkava, které bojovníci Hisballahu dobývali bez potíží. Za několik dní ztratili Izraelci 50 tanků. Proto byly od přední linie odstraněny a používaly se jen k ostřelování z velkých vzdáleností. Tehdejší válku Izrael prohrál. Izraelská veřejnost žádala od vlády válečné operace beze ztrát.

    Avšak Palestinci předvedli, že v sektortu Gazy válka beze ztrát už dál nebude. Jde o další ránu svévolné politice Izraele na Blízkém východě. Před událostmi v Gaze zrušilo izraelské letectvo nálety na Sýrii, jakmile ta dostala komplexy PVO S-300. Syrské a ruské komplexy nyní „vidí“ celý sever a střed Izraele. S-300 dokáží zaútočit na pozemní cíle.

    Proto když Netanjahu uslyšel varování vůdců sektoru Gazy, že zaútočí na Ben Gurionovo letiště, začal být rozvážný. Ukončil vojenské akce. Ministr obrany Lieberman na protest rezignoval. Podpořil jej vůdce strany Náš domov IzraelNaftali Bennet, který pohrozil, že stáhne z koalice se stranou Netanjahua Likud osm zástupců své strany. To by vedlo k vládní krizi.

    Avšak o víkendu se v Izraeli něco stalo. Možná je příčina v tom, že Izraelci nevědí, kolik Kornetů Palestinci mají. K tomu musí být dobré informace z rozvědky a pokud nejsou, je lepší být rozvážný a zdržet se neuvážených kroků.

    V pondělí 19. listopadu vešlo ve známost, že Náš dům Izrael v koalici zůstává. Možná ve straně pochopili něco, co je vedlo k rozvážnosti. Je pravda, že postavení vládnoucí koalice v Knessetu je vratké: má většinu jen jednoho hlasu (61 ze 120). Podle chuti je možno se dohadovat, jak souvisí rozvážnost s ruskými zbraněmi. Hlavní je, že dohoda o příměří zůstává v platnosti.

    Převzato z Fondsk.ru

    * * *

    „Jednota se rozpadá“: Washington může překazit vytvoření „evropského NATO“

    Naděžda Alexejeva
    23. listopadu 2018


    Washington přijímá plány EU na vytvoření vlastní armády se znepokojením. Poukazuje na značné investice Bílého domu na ochranu Evropanů před Ruskem a dalšími nepřátelskými silami. Podle odborníka je skutečný důvod ve snaze Američanů neztratit vliv v Evropě.

    Stálý představitel USA při EU Sundland uvedl: „Pravidelně ubezpečujeme typického voliče USA o tom, že naše země přes všechny svoje problémy posílá každoročně desítky miliard dolarů k ochraně Evropy před Ruskem a dalšími nepřátelskými silami, ač by tyto peníze mohly jít do ekonomiky USA.“ Podle jeho slov dnes dostává Amerika opačné signály. Někteří zastávají způsob rozhodovat menší konflikty samostatně a jiní připravují plány na vytvoření plnohodnotných ozbrojených sil a celoevropské zpravodajské společnosti.

    Washington je znepokojen tím, jak chtějí Evropané nakládat s prostředky s ohledem na nezbytné financování NATO. Podle diplomata počítá Amerika, že bude EU vlastní obrannou autonomii zajišťovat „v plné shodě s NATO“.

    Neexistuje společné chápání


    Proti celoevropské armádě na NATO nezávislé byl po dlouhá desetiletí Londýn. Britská vláda šla vždy v linii Washingtonu a pokaždé vyhrožovala zablokováním pokusů o vytvoření na NATO nezávislé obranné struktury. Brexit uvolňuje možnost návratu k myšlence vojenské autonomie. Jenomže nyní vzala na sebe úlohu amerického služebníka Varšava. Polský ministr obrany poukazuje na existenci obranné struktury NATO: „NATO je systémem společné obrany, který je nutné upevňovat a rozvíjet. To je náš úkol.“ Avšak odborníci pochybují, že EU bude respektovat názor Polska. Na rozdíl od Británie je Polsko příjemcem finanční pomoci EU, nikoliv donátorem.

    Loni v červnu přijal Brusel rozhodnutí o vytvoření celoevropské obranné fronty. Má se zato, že bude každoročně stát asi 5,5 miliard EUR. Šéfka evropské diplomacie Mogheriniová říká, že fond nebude zdvojovat funkci NATO, bude ji jen doplňovat. Jedná se o společnou obrannou přípravu a nákup vojenské techniky, důraz se klade na rozvoj evropského obranného průmyslu. Krom toho byla spuštěna Stálá strukturovaná spolupráce (PESCO) v obraně. Do projektu vstoupilo 23 členů EU. Letos v listopadu se země dohodly na dalším prohloubení spolupráce a odsouhlasily 17 společných projektů v PESCO. Jedná se o nejnovější zbraně a vzdělávání vojáků.

    Nejiniciativnějším zastáncem evropské armády je francouzský prezident. S jejím prosazováním začal hned po nastoupení do funkce. Začátkem listopadu řekl do rádia Evropa 1: „Musíme být Evropa, která si zajišťuje obranu samostatně, ne aby se zcela spoléhala na USA.“ Macronova slova zazněla v souvislosti s vyhlášením americké vlády o možném odstoupení z Dohody o likvidaci raket středního a krátkého doletu (DRSMD). Podtrhl přitom, že právě tento krok americké vlády udeří na zájmy Evropy. Berlín iniciativu Paříže podpořil a podle Merkelové musejí evropské země pracovat na vybudování „skutečné evropské armády.“

    Dne 20. listopadu schválili ministři obrany zemí EU projekt vytvoření společné zpravodajské školy (Joint EU Intelligence School, JEIS). Ta bude spolupracovat s Centrem excellence NATO a národními zpravodajskými službami zemí EU.

    Přestože před tím Macron oznámil, že je obranná struktura EU nezbytná k obraně před Ruskem, Čínou a USA, dnes je ochotný vést dialog s Moskvou. Řekl to koncem srpna na každoročním setkání s francouzskými velvyslanci.

    Rusko nemá proti novému nasměrování evropské obranné politiky námitky. Při poslední návštěvě Paříže uvedl Vladimir Putin, že „Evropa je silná ekonomická složka, pro kterou je naprosto přirozené snažit se o nezávislost v obraně a bezpečnosti.“ Dodal: „V tomto smyslu se naše postoje kryjí s francouzskými.“

    Podle odborníků čeká EU ještě dlouhá cesta, především než bude mít vlastní obranné struktury. Dosud není mezi účastníky projektu jednotné chápání. V rozhovoru pro RT řekl jeden z expertů Akademie vojenských nauk Vladimir Prochvatilov: „Tento cíl lze dosáhnout až poté, kdy se sjednotí průmyslové obranné síly Itálie, Francie a Německa. Pro vytvoření jednotné armády musí být nejprve reálná materiálně-technická základna.“

    Zlegalizovaná okupace Evropy


    Plány EU Washington nemile překvapily. Trump je označil za „velice urážlivé“ a znova vyzval země EU, aby více přispívali do rozpočtu NATO. Evropskou iniciativu vidí jako důsledek nízkého politického postavení Macrona. Napsal: „Problém je v tom, že má Emanuel ve Francii nízkou popularitu (26 %) a nezaměstnanost je téměř desetiprocentní. Jednoduše se takto snažil změnit téma..“ Je zřejmé, že Washington nechce ztratit svůj vliv v Evropě.

    V rozhovoru pro RT uvedl Prochvatilov: „Všichni výborně chápou, že hlavní cíl NATO je, bez ohledu na řeči amerických politiků, zlegalizovat okupaci Evropy, především Německa. Prohlašování americké strany není ničím jiným, než ukázkou nátlaku na EU. Washington se dost zřetelně snaží zatlačit Brusel na jeho místo.“

    Dlouhé roky bylo postavení EU řízené Washingtonem výhodné. Přehodnocení situace ovlivňuje několik faktorů. Vinou Američanů se začal zvyšovat odstup USA od Evropy. Trump nehodlá partnerům ustupovat a trvá na doktríně „Amerika nade vše“. Ke zhoršení vztahů s Evropou přispěly výhrůžky Washingtonu o přijetí sankcí proti evropským společnostem za spolupráci s Íránem. Dnes je evropský byznys donucen rušit kontrakty s íránskými kontrahenty. Další výhrůžky Bílého domu zemím EU jsou kvůli výstavbě plynovodu Severní proud 2. To všechno vyvolává vážnou nevoli v EU.

    Na zasedání Bundestagu dne 21. listopadu obrátila Merkelová pozornost k „těm, kteří si myslí, že mohou řešit všechny problémy sami a myslet jen na sebe, projevují jen čistý nacionalismus a ne patriotismus“. Bylo to zřejmě adresováno Bílému domu.

    Podle ruského experta Voronova věnovala současná administrativa USA nemálo úsilí rozpadu euroatlantické jednoty. Objektivní rozpory přišly již dříve: Spojené státy začaly přenášet kvůli aktivitě Číny svoji pozornost na Pacifický region a Evropa své zájmy soustředila na své záležitosti. Mnoho sil v Evropě dnes chápe nutnost přechodu od euroatlantického modelu obrany k eurocentristickému, k prioritě evropských cílů a úkolů. Cíle a úkoly EU a USA se rozcházejí. Dnes vidí Evropané v NATO mnoho nedostatků. Vojenský blok se přeměnil v nepohyblivý byrokratický nástroj.

    Voronov shrnul: „NATO není dokonalou vojenskou institucí, má mnoho problémů. Dobře to ukázaly nedávné vojenské manévry v Norsku Jednotný trojzubec. Připravovaly se dva roky a v praxi se ukázalo, že ani uniformy nejsou vhodné, technika není přizpůsobena terénu, ze tří velkých výsadkových lodí mohla jen jedna plnit své úkoly. Není nic divného v tom, že Evropané svoji obrannou politiku přehodnocují.“

    Převzato z RT.com

    0 0

    Christine Assange
    Jan Vítek 
    26. 11. 2018  Literárky
    Julian Assange je novinář a zakladatel Wikileaks, uzavřený v nedobrovolném asylu na ekvádorském velvyslanectví v Londýně. Je odříznut od veškerého styku s vnějším světem. Nemůže přijímat návštěvy, telefonovat, nemá internet.


    Jeho matka, Christine Assange, se na videozáznamu obrací ke světové veřejnosti a prohlašuje:
    „Julián žije jako ve vazbě již bezmála osm let, aniž byl obžalován. Britská vláda opětovně odmítla jeho žádosti a prosby, aby mu umožnila mít základní zdravotní podmínky k životu, čistý vzduch, cvičení, sluneční světlo pro vitamin B, a přístup k řádnému lékařskému a zubnímu ošetření. V důsledku toho se jeho zdravotní stav vážně zhoršil. Lékař, který ho vyšetřoval, varoval, že Julianovo zdraví je kriticky ohroženo. V Londýně se odehrává pomalá a krutá vražda.“
    Bezpráví páchané na Julianu Assangovi odsoudila OSN prostřednictvím svého ženevského úřadu pro lidská práva. V prohlášení z 5. února 2016 požaduje, aby jeho „svévolné zadržování bylo ukončeno a pan Assange obdržel správné odškodnění.“ ( press release by the UN Office of the High Commissioner for Human Rights ) Pod tlakem Washingtonu britská vláda bohorovně přehlíží závěry zevrubného šetření mezinárodních právníků.

    Ústava spojených států v prvním dodatku zaručuje svobodu projevu a implicitně tisku. Americké výzvědné služby ji chtějí obejít tím, „že mého syna obviní ze špionáže,“ vysvětluje jeho matka. „Aby dosáhly tohoto cíle, nezastaví se před ničím. Líčí na mého syna past, aby ho dostali do Spojených států a postavili ho před loutkový soud.“

    Není to nic překvapujícího, když uvážíme, že Wikileaks během deseti let uveřejnil víc utajovaných informací než všechny ostatní media dohromady. Odkryl porušování lidských práv, vládní špionáž, mučení, a válečné zločiny v rozsahu, který nemá obdoby. Vytvořil poklad informací z původních zdrojů, z něhož budou těžit novináři a vědečtí pracovníci po dlouhá léta. Není také překvapením, že Wikileaks je trnem v oku nejen amerických výzvědných služeb, ale také mnoha politiků. Hilarry Clintonová napůl žertem navrhla vyslat na Assange bezpilotní letadlo, které by na něj svrhlo bombu. Jiní měli jiné finální řešení.

    Assaange byl svého času oslavován všemi největšími sdělovacími prostředky světa včetně New York Times nebo The Guardian jako hrdina, který má odvahu uveřejnit na Wikileaks informace a dokumenty o amerických válečných zločinech v Iráku a Afganistanu. Největší pozornost vyvolaly snímky a videozáznamy z věznice v Abu Graib. Myslím, že většině z nás utkvěly v paměti záběry, jak američtí vojenští dozorci krutě a sadisticky zacházejí se spoutanými Iráčany. Objevily se na prvních stranách světového tisku. CNN a BBC je pouštěly po několik dní během prime time, v nejsledovanější dobu.

    Ale jakmile se USA podařilo skandál mučírny v Abu Graib jen trochu podusit, všechny poplatné hlásné trouby otočily jako na obrtlíku. Nejen to. Začaly se podílet na očerňování Juliana v rámci kampaně, kterou CIA proti němu spustila. Obvinily ho, že protizákonně uveřejnil sedmdesát tisíc emailů, které patřily vedoucím pracovníkům Národního demokratického výboru (DNC), řídícímu orgánu presidentské kampaně v roce 2O16, a dokonce samotné Hillary Clintonové. Podle FBI je ukradli ruští „hakeři“, kteří je předali Assangovi. (Mimochodem, v tomto nařčení spočíval zárodek, z něhož pak tehdejší ředitel John Brennan vypěstoval Russiagate.) Skupina bývalých pracovníků CIA a NSA však tvrdí, že kopie emailů musela být pořízena na místě některým členem DNC. Řada počítačových odborníků s tím souhlasí. Podezření padlo na sedmadvacetiletého informatika Setha Riche. Jenže chybí důkazy a Seth už nepromluví. Byl za stále nevysvětlených okolností zavražděn nedlouho po úniku inkriminovaných emailů.

    Ale i kdyby Assange skutečně dostal emaily od Rusů, vzhledem k jejich společenskému významu nemohl je jako poctivý novinář neuveřejnit. Dozvěděli se z nich, že DNC zmanipuloval demokratické primárky ve prospěch Clintonové a odstavil jejího soupeře Berniho Sanderse. Dozvěděli jsme se, že vedoucí členové DNC si přáli, aby republikáni jmenovali presidentským kandidátem Donalda Trumpa a potají je v tom podporovali, neboť byli přesvědčeni, že je politická muší váha. Dozvěděli jsme se, že Clintonova nadace dostala miliony dolarů od Saudské Arábie, hlavního finančníka islámských teroristů. Hillary se Saudské Arábii odvděčila, když jako ministryně zahraničí jí přihrála americké zbraně v ceně osmdesáti miliard dolarů. Ty, co nyní zabíjejí v Jemenu, kde již usmrtily šedesát tisíc civilistů, zejména žen a dětí. Dozvěděli jsme se, že Hillary byla hlavní strůjkyní pádu Muammara Kaddáfiho, a že jednala z chladné politické kalkulace. Počítala, že válku s Libyí použije v prezidentské kampani jako důkaz své schopnosti zvládnout mezinárodní krize a navíc zaboduje u vojensko-bezpečnostního komplexu. Výsledkem je zničená země, zbídačené obyvatelstvo, 40.000 mrtvých a masivní příliv afrických migrantů do Evropy.

    Z téměř devíti tisíc dokumentů o amerických tajných službách, které Assange zveřejnil, jsme se dozvěděli, že CIA ovládá zadní dvířka, backdoors, nebo trojské koně, malwarms, jimiž se může dostat do počítačů, Apple iPhonů a operačních systémů Android a Google. Teoreticky by mohla číst tento článek s vámi, neboť dokáže otevřít backdoor ke každému PC, které používá Microsoft Windows. Vyvinula také program, který každý rozhovor na Skypu a chytrém telefonu umí přepsat a uložit do paměti pro možné budoucí použití. Kancléřce Angele Merkelové spadly růžové brýle, když se dozvěděla, že špiclové z amerického konsulátu ve Frankfurtu poslouchali a zaznamenávali její telefonické rozhovory. Malwarm, nazvaný „Plačící Anděl“ podle jedné epizody britského televizního seriálu Dr. Who, může oživit špičkový model značky Samsung i když jej vypneme, naslouchat všemu, co si povídáme, skrytě nás sledovat kamerou a zaznamenat zvuk i obraz.

    Špiclování lidí je morálně a mravně odpuzující. Ohrožuje naše základní právo na soukromí a urychluje skluz společnosti k totalitě.

    „Během posledních osmi roků Julian neměl žádné legální soudní řízení. Pokaždé to bylo neprávní rozhodnutí a perverze spravedlnosti,“ zdůrazňuje paní Assange. „Není žádný důvod, aby se postup v budoucnosti změnil. Smlouva mezi Anglií a USA o vydání umožňuje Britům ho předat bez řádné skutkové podstaty. Jakmile se octne v USA, americký zákon o národní bezpečnosti dovoluje, aby byl uvězněn libovolnou dobu. Julian by mohl být poslán na Guantanamo, mučen a odsouzen ke čtyřiceti pěti rokům ve vězení pro zvláště nebezpečné zločince, nebo dostat rozsudek smrti. Můj syn se nachází v jasném a bezprostředním nebezpečí následkem brutálního politického pronásledování se strany násilníků, kteří jsou u moci a jejichž zločiny a korupci odvážně odhalil veřejnosti, když byl hlavním redaktorem Wikileaks.“

    V závěru svého projevu Christiane Assange říká:

    „Vyzývám všechny novináře, aby se postavili za Juliana, protože jsou další na řadě.
    Vyzývám všechny politiky, kteří říkají, že vstoupili do politiky, aby sloužili lidu, aby se postavili za Juliana.
    Vyzývám všechny aktivisty, kteří podporují lidská práva, uprchlíky, ochranu ovzduší, kteří jsou proti válce, aby se postavili za Juliana, protože Wikileaks slouží cílům, o něž usilují.
    Vyzývám všechny občany, kteří si cení svobody, demokracie a spravedlivého právního procesu, aby dali stranou své politické neshody, sjednotili se a postavili se za Juliana.“

    Bezprostředně můžeme učinit jednu ze dvou věcí. Buď vyťukat na Googlu FREE ASSANGE a podepsat jednu z petic za jeho osvobození, anebo vytvořit vlastní, adresovat ji americkému presidentovi a požádat přátele a známé, aby se k ní připojili.

    Ano, máte pravdu, mnoho to není a moc to asi neznamená. Ale věřte mi, člověk pak má dobrý pocit, že udělal, co mohl. Ale můžete si také říct, tohle nevnímám, mám svých starostí dost, a jít na pivo.

    Julian Assange, uznávaný a oslavovaný novinář internetové éry, je odkázán sám na sebe. Každý den je pro něj stále obtížnější. Jsme jeho poslední naděje, a obávám se také poslední naděje pro svobodný tisk. Zprávy z Washgingtonu v posledních dnech jsou velice znepokojivé. Podle nich zvláštní vyšetřovatel Russiagate Robert Mueller obvinil Assange ze spiknutí s Ruskem a hodlá vystavit na něho mezinárodní zatykač se žádostí o jeho vydání americkému soudu. Poté se zřejmě začne točit podle předem dohodnutého scénáře. Ekvádor Julianovi zruší asyl, Britové ho odvezou na Heathrow, předají ho agentům CIA, kteří ho odvedou do zvláštního letadla pro deportaci. Tam ho připoutají k sedadlu, jeden z agentů mu přehodí pytel z černé látky přes hlavu a řekne „welcome to the USA". To je, co se obvykle dělá.

    - - -

    0 0

    26. 11. 2018     rusnext
    Rusko je problémem pro bezpečnost jak České republiky, tak i dalších zemí EU, uvádí portál iROZHLAS prohlášení ministra zahraničí ČR Tomáše Petříčka, který byl do funkce jmenován před měsícem. Podle vyjádření ministra Česká republika velmi pozorně sleduje kroky Ruské federace. Je jako dříve agresivní a nebezpečná, například šířením dezinformací a praktickým uplatňováním metod hybridní války. Dnes Rusko skutečně představuje nebezpečí jak pro Českou republiku, tak pro další země EU.


    Neříkáme mezinárodnímu společenství: klidně seďte a čekejte, až všechno skončí. Vyzýváme, abychom kladli hrozbám odpor, řekl Petříček.

    Poznamenal, že pouhé odsouzení Ruska samo o sobě situaci nezmění - je nutné upevňovat strategickou komunikaci a aktivně bojovat proti ruské dezinformaci. Je nutné to provádět jak v samotné České republice, tak i v rámci celé Evropské unie.

    Ministr zahraničí se také odkázal na informace české kontrarozvědky, podle nichž se aktivita ruských zvláštních služeb v republice výrazně zintenzivnila. Šéf kontrarozvědky Michal Koudelka nedávno uvedl, že cílem zvláštních struktur Ruska je zničit Severoatlantickou alianci a EU.

    Vyzval vládu, aby brala vážně informace získané od kontrarozvědky.

    Petříček také uvedl, že je třeba důkladněji ověřovat a vyhodnocovat zahraniční investice v republice. Ministerstvo průmyslu již podle jeho slov v tomto směru pracuje. Metodiky, které předloží odborníci, nejen umožní zajišťovat ekonomický přínos investic, ale také odhalovat skryté hrozby v této oblasti pro národní bezpečnost státu, vysvětlil.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0
  • 11/26/18--12:05: Velká listopadová komedie
  • Martin Koller
    26. 11. 2018

    Než začnu, musím se čtenářům omluvit za nesprávnou informaci o letecké odborné úrovni Babiše mladšího v minulém článku. Můj negativní názor na Babiše miliardářského oligarchu to nijak nemění. Neprověřil jsem si informaci z dosud vždy přesného zdroje. Proto se stala chyba, kterou mi nezbývá, než přiznat. Vzhledem k tomu, že nejsem komediant politický, umělecký, mediální, ani sportovní a netrpím proto přesvědčením o vlastní neomylnosti, stejně jako nepotřebuji honit popularitu, není přiznání chyby velkým problémem.
    Sedmnáctého listopadu jsme zažili velké show, při němž, podle očekávání, zvítězil Andrej Babiš, zcela bezpracně a dokonce s určitou dávkou zbabělého skrývání.


    Z národního hlediska nezvítězil nikdo, protože obě strany konfliktu lze označit za špatné. Z krátkodobého hlediska zvítězilo menší zlo, z dlouhodobého to větší. Obě strany mají za cíl totéž, jen cesty jsou různé. Povykující dav a házení kytek do odpadkových košů partou neziskovkářů aktivisty Gemunda, zcela jistě nezávislého a nezištného, trapas revolucionářů vedených stále trapnějším Drahošem a Hilšerem, jen dovršil. Naštěstí v prezidentských volbách tito nestoudní slouhové cizáků, stejně jako jejich mazanější parťák Fischer neuspěli a bohdá ani neuspějou.

    K tomu jakési řeči o ruském nebezpečí a přátelích Ruska Babišovi a Okamurovi. Na základě jednoho svého rozhovoru s miliardářským oligarchou Babišem, kterého jak známo nepodporuji, a považuji za největší ohrožení naší země od května 1945, mohu konstatovat, že zcela jistě není přítelem Ruska a nemá tam na rozdíl od EU ekonomické zájmy a pravděpodobně ani plány. Z Ruska žádné dotace, hlavní zdroj jeho podnikání zaručeně nekoukají. Všem jeho nemyslícím obdivovatelům bych připomněl, že veřejně vyslovil podporu protiruským sankcím, které už stály EU kolem 58 miliard EUR. Pan Okamura, pokud známo, veřejně uvedl, že naše členství v NATO je nenahraditelné a jinak pouze kritizuje nesmyslnou válečnou psychózu proti Rusku v EU, která může vést k jaderné válce. Tu si pravděpodobně Gemund a jeho parta přejí, asi jsou na rozdíl od ostatních odolní proti jadernému záření a spadu. Pokud jsou tak bojechtiví a naplnění patologickou nenávistí k Rusům, proč nevyrazí na Ukrajinu, neobléknou uniformu tamních fašistických praporů a nejdou vraždit do Doněcka, nebo Luhanska. Jistě, takoví jako Gemund a spol nebývají hrdinové, takže budou v případě války zalezlí hodně vzadu a budou vydávat plamenné výzvy pro jiné, aby se nechali zabít. Poté si půjdou pro metály a budou řečnit nad rakvemi padlých hrdinů. Ubohost jejich kytkové akce, pravděpodobně zaměřené spíš proti prezidentu Zemanovi se rovná podobné ubohosti a sprostotě party Ztohoven, kteří zničili prezidentskou vlajku a nahradili ji trenkami. Každopádně pokus o jakýsi pražský majdan byl ubohý a přesně podle toho dopadl. Spíš ještě zvýšil nezaslouženou popularitu Babiše. Možná záměrně. Celou situaci z hlediska hlasování o důvěře vládě skvěle okomentoval Václav Klaus mladší, evidentní pátá osobnost naší politiky od listopadu 1989.

    Celý letošní sedmnáctý listopad byl jen další komedií pražské havlérky při vyrábění historie podle cizáckých zájmů, především pangermánských. Policejní akce v listopadu 1989, při níž někteří demonstranti organizovaní tehdejším pražským socialistickým svazem mládeže (SSM), nikoli nějakými prakticky neznámými disidenty, dostali nářez obušky příslušníků tehdejší veřejné bezpečnosti (VB), nebyla nic zvláštního. Podobných demonstrací a policejních zásahů byly před tím i potom stovky, možná i tisíce a nikde z toho nedělají historický akt boje za svobodu, ani masakr. Celé to pravděpodobně byla tahanice různých skupin komunistických nomenklaturních kádrů o koryta, přičemž zasáhl ruský posluha cizáckých zájmů Gorbačov. Nikdo mrtvý, nikdo zmrzačený a v podstatě ani vážně raněný. Někteří z protekčních soudruhů mamánků měli možná šok a plné kalhoty.

    Dnes se řeční o masakru, a nadává se komunistickému poslanci Ondráčkovi do mlátiček, přestože nelze prokázat, že by kohokoli uhodil. Jeho tehdejším kolegovi Metnarovi, který reprezentuje ve vládě ANO, tedy oligarchu a cizácké zájmy, nenadává nikdo. Zato kolem sedmnáctého listopadu 1938 a mezinárodního dne studentstva bylo letos téměř ticho. Logicky, musely by se připomínat zločiny nacistů, německých nacistů, německých okupantů a sudeťáků, kterým se mnozí naši údajně demokratičtí politici derou od listopadu 1989 mezi půlky. Zbití a odvlečení podle různých zdrojů kolem 1800 českých studentů do koncentračních táborů v roce 1938, popravení, spíše justičně zavraždění reprezentanti studentstva, to je jiné kafe. To byl masakr a událost světového významu. Jenže z toho nic nemá pražská havlérka, která se ostatně nezúčastnila ani demonstrace v listopadu 1989, pokud se nejednalo o mladší kádrové funkcionáře SSM typu Žáčka, Bartušky, nebo Barocha, z nichž jsou velcí Evropané a bojovníci proti komunismu a Rusku. Vždy beze studu a ohledu na spoluobčany, zato u plného koryta a žádný zadek jim není dost úzký a smradlavý, pokud z něho kouká nějaký zisk.

    K názoru, že obě skupiny předvádějící komedii politického boje jsou pro český národ špatné, mne inspiroval, mimo jiné, jeden článek na seznamu. Autor vykládal o tom, jak mnoho mají Češi a Němci společného. Samozřejmě zapomněl na fakt, že to bylo třeba Rakousko-Uhersko, z nějž roku 1918 prchly všechny slovanské národy, třeba protektorát, tehdejší koncentrační a pracovní tábory, kde Češi a Židé a mnozí další byli uvnitř drátů a Němci jako dozorci, ale jinak byly společné. V současnosti jsou to koloniální montovny, hypermarkety a další podniky, kde Češi a mnozí jiní makají na Germány za zlomek německých platů, přičemž daně se samozřejmě platí v Německu. Z nich nám německé panstvo posílá pro své vyvolené takzvané dotace.

    Nicméně něco společné tady mezi Čechy a Němci je. Až dětinská důvěřivost k propagandě a hledání živého mesiáše. Jednoho takového měli kdysi v Německu a byl rovněž z blízké ciziny, takže neměl ani německé občanství. Proto ho například k obecnému veselí jmenovali obecním policajtem, aby ho mohl získat, což se nakonec nepovedlo. Byl to slouha tamních oligarchů a dokázal oblbnout národ žvásty na sociální témata, nikdy neuskutečněnými sliby, podnikovými jídelnami, vytvářením žebráckých pracovních míst a levnými rekreacemi natolik, že ho nadšeně podpořili i v Drang nach Osten. Tažení na východ si přáli především britští a francouzští imperialisté, naši tehdejší pevní spojenci s cílem kolonizace sovětského svazu. Konec důvěry v mesiáše byl v zničeném Berlíně dobytém rudou armádou, deseti miliony mrtvých Němců, vysídlením německých menšin z Polska, Československa, Jugoslávie a dalších zemí, statisíci Němek obohacených sovětskými, americkými (z 83 % černochy) a dalšími vojáky. Přesto velkého vůdce a spasitele velebí někteří pitomci dodnes. Se schopností nechat se oblbnout se tehdy i nyní pojí neméně výrazná neochota přiznat chybu, což je českým i německým voličům rovněž společné.

    Jeden mesiáš cizích zájmů nám sliboval pravdu a lásku. Za jeho vlády plné keců o morálce se stala naše země rozkradenou kolonií a centrem amorálnosti, úchylnosti a drog. V současnosti v podstatě není rozdíl mezi KDU-ČSL, TOP 09, STAN, Piráty, ANO, vedení a částí ČSSD, vedením a částí OSD a bohužel i vedením a částí KSČM. Boj o koryta, lži podrazy a bezuzdné podlézání cizákům bez ohledu na lid této země. Mimo ně je zde přehled straniček s nabubřenými názvy i vůdci, v nichž působí ve vedení buď ageti BIS, jako v národní domobraně, nebo nějací intelektuální dědci s rozježenými plnovousy z pražské havlérky publikující na internetu, kašpaři s napoleonským kloboukem na hlavě jako u VV, nebo všudypřítomní nezištní neziskovkáři. Starají se o to, aby občanská opozice byla rozdrobená, rozhádaná a pracují na likvidaci všech, kteří by mohli občanskou opozici proti cizáckým zájmům sjednotit a zabránit tak kolonizaci, islamizaci a válce. Pracují podle a v zákeřně, někteří si hrají na vlastence, žvaní líbivě na internetu. Takoví pokrytečtí Halíkové naruby. Bohužel průměrný volič potřebuje mesiáše, kterého vůbec nezná.

    Když podvod s pravdou a láskou vysmrádl, přišli další mesiášové cizích zájmů se sociálními sliby. Je zcela jedno, zda je kdosi miliardářský oligarcha a kamarád Allbrightové, nebo protekční socialistický dredař vystudovaný v USA. Je to jen komedie a všichni se nakonec sejdou v Aspen Institutu i Bakaly a Allbrightové, případně Soroše. Odpor proti migračnímu kompaktu je jen komedie. V Praze už potkáte afrického migranta na každé ulici, spíš několik. Oligarcha přitom ani náhodou nezasáhne proti neziskovkářům, kteří na něj útočí. Vždyť je to jen komedie, která mu pomáhá ve hře na ubohého pronásledovaného mesiáše. Všichni komedianti vycházejí z toho, že lidé přetížení prací a zavelení všemožnými stupidními informacemi z médií nemají čas a náladu přemýšlet a nepamatují si ani co bylo včera. Jinak by nemohli volit stále stejné podvodníky. Rozdíl je pouze v tom, že takzvaná opozice je slouhy především Berlína a sudeťáků, takže tahá za kratší konec provazu. Chce jen větší podíl na kořisti. Figurky, které poskakují po náměstích mnohdy ani nevědí, za co demonstrují a kdo to platí. Jedni se vyjadřují na rovinu a vykřikují o svobodě, druzí jsou pokrytečtější, schovávají se za sociální rétoriku a říkají to, co chtějí voliči slyšet. Pochopili, že ovce musí dostat trochu nažrat, než se ostříhá. Ale je to všechno jedna parta. Babiš s Hamáčkem a Filipem, likvidátory české levice, jen nabízejí cestu do pekla pouze trochu delší a navoněnou reklamním sprejem sociálních žvástů. Je třeba si položit otázku, kdo je nebezpečnější? Ten kdo krade, nebo ten, který si chce přivlastnit zemi jako svůj majetek, nicméně oba slouhové cizáků. Zloděje lze zavřít, ale ten kdo chce zotročit celou zemi, přičemž drží jak ekonomickou, tak politickou moc, a opírá se o podporu ze zahraničí, není o nic lepší, než Hitler, možná horší. Katastrofa jen trvá poněkud déle, nicméně kořist je větší. Pouliční lupič versus mazaný lupič ve fraku, nebo Mercedesu SUV.

    Divadelní představení na téma zlo, nebo zlo bylo hezké a zaměřené na rozněcování emocí. Je zbytečné se rozohňovat a hádat mezi sebou, jen to pomáhá zakrývat pravdu. V klidu zapomeňte, bude hůř, ať zvítězí jedna, nebo druhá strana, jen o něco dříve, nebo později, pokud se národ neprobere a nezačne používat vlastní mozek. Čím víc se budeme prát mezi sebou, tím budou mít naši nepřátelé větší radost a větší zisk.

    0 0

    Jaroslav Šulc
    26. 11. 2018
    Jako bývalý profesionální novinář se musím za své kolegy už nějakou dobu nevýslovně stydět. Právě proto, že jde o kauzu tak spekulativní, chatrně opřenou o jakékoliv silné důkazy, které fakticky chybí, i proto hodně spoléhající na dopady omšelých klišé (Krym) u intelektuálně prostšího poblika, tak mám pro jejich udivující počínání několik variantních hypotéz, které by ho možná aspoň trochu vysvětlovalo:


    * většina z těch novinářů, kteří kauzu pravidelně "živí", nejspíše již trpí syndromem vyhoření. Znám to ze své praxe, kdy po pár letech extrémně vysilující práce bez ohledu na čas už nemáš fyzickou a psychickou kapacitu se věnovat něčemu vážnějšímu, složitějšímu, co by vyžadovalo studium nových faktů atd. Proto vítáš jakékoliv únikové téma, kde k napsání potřebného počtu řádků není třeba žádné složité a namáhavé přípravy. Proto jsou některá témata pro takto vyčerpané kolegy naprosto spásná a vždy vítaná - například katastrofy (požáry v Kalifornii, zemětř esení kdekoliv), teroristická operace (a čím je mrtvých více, tím lépe...), volby a sestavení vlády a koneckonců jakýkoliv malér, ať skutečný, či přifouknutý uměle. A kauza Čapí hnízdo je přece naprosto ideální, syn AB je jen druhé dějství, stejně falešné, jako to první;

    * tlak majitelů médií na prodejnost resp. rychlou návratnost vloženého kapitálu. Rozhodující není kvalita a objektivnost zpráv, ale jejich tržní uplatnitelnost, senzačnost, prodejnost - bulvárnost. Pamatuji se na častý kobereček u šéfredaktora, kdy jsem mu měl vysvětlovat, proč by ty moje plky někdo měl vůbec číst, když v nich není jediná senzace. Mirek K., jinak dodnes můj dobrý kamarád, mi opakovaně vtloukal do hlavy základní novinářský zákon: NOVINY NEPRODÁVAJÍ DOBRÉ, ALE ŠPATNÉ ZPRÁVY. Pokud možno v titulku a na první straně - tak si kup Blesk, abys viděl, jak vypadá moderní novinařina!, říkával;

    * evergreen útoků na Babiše je jen další a další derivací splachování splínu nad opakovanou porážkou knížete Schw. a prof. Dr. od Miloše Zemana, který konečně v AB našel důstojného partnera na české politické šachovnici, takže střílejíc do AB fakticky odstřelují MZ;

    * vztek té části investorů, kteří vsadili na české měšťácké strany (typu TOP 09, STAN, ODS apod.) a o kapitál přišli poté, co jim voliče vyluxoval AB. Když neuspěli v řádných volbách, snaží se debakl zvrátit na ulicích a náměstích. Mimochodem, v TV opakují seriál o vzestupu Adolfka i díky podpoře německé ulice, kterou tehdy jasně ovládly SA a daly znejistěnému měšťákovi naději na "klid na práci ve prospěch ohrožené Říše" (poučné i po letech);

    * finální útok prostřednictvím médií na českou již hodně uvadající levici (používám tradiční označení pro KSČM + ČSSD), kterou obviňují z bezcharakternosti a vypočítavosti, když drží ve Strakovce u moci toho estbáka a defraudanta evropských dotací;

    * nervozita početně silné vrstvy živnostníků a jejich kamarádů podnikatelů a vůbec lidí na pravici, kterým AB pravidelně šahá na peníze, naposledy přes EET či nově přes minimální mzdu či zrušení karenční doby.

    Nemíním pokračovat obligátním důvodem, že - jelikož vláda AB má neskutečně silný tah na bránu - třeba dát průchod zvyklostem, že NOSITELE ÚSPĚCHU MUSÍ NÝMANDI POPRÁVU POTRESTAT. Ale ono to neustávající třeštění bude asi takový český guláš všeho možného výše uvedeného i chybějícího (a to nepočítám akce podvraťáků z řady neziskovek).

    Tož tak, uvidíme, jak dlouho se jim bude dařit takhle nastavovanou kaši ještě dlouho ohřívat. Lidi už toho mají plné zuby a zdá se, že ta trapárna již došla některým gramotnějším politikům - za všechny aspoň Jura Čunek...

    0 0

    Rostislav Iščenko
    26. 11. 2018     ukraina.ru
    Když v létě propluly dvě lodě ukrajinského námořnictva přes Kerčskou úžinu, pokusil se Kyjev přesvědčit všechny, že se konal "hrdinský průnik". Je pravda, že se rychle ukázalo, že "hrdinové" v plném souladu s ruskými požadavky a pravidly předem informovali o průchodu, žádali o povolení a lodivodi se celkově chovali mimořádně opatrně. Tehdy se "vítězství" nekonalo. Ale to neznamená, že se myšlenky zřekli. Nyní, v listopadu, přistoupilo ukrajinské námořnictvo k reálnému průniku.


    V čem spočívá idea ukrajinských provokací?

    Za prvé, Kyjev chce vytvořit precedens volného, bez povolení Ruska, průchodu svých válečných lodí přes Kerčskou úžinu, což by potvrdilo údajně stávající práva Ukrajiny k těmto vodám a současně by to potvrdilo její požadavky na Krym. Vždyť Ukrajina může mít právo na volné plavení v úžině pouze v případě, že Krym patří jí.

    Za druhé, Kyjev vede v patrnosti, že Rusko může klást odpor průchodu jeho lodí. Při této verzi je něj žádoucí ozbrojený konflikt. V takovém případě může Ukrajina apelovat na světové společenství a poukazovat na "agresi Ruska", jejíž "nevinnými oběťmi" se staly její lodě a námořníci.

    K čemu to Kyjev potřebuje?

    Ukrajina potřebuje internacionalizovat konflikt v Azovském moři. Ztrácí náskok, započtý útokem ukrajinských námořních pirátů na rybářskou loď Nord. Současně, navzdory nadějím oficiálního Kyjeva, působí Rusko ryze v souladu s mezinárodním právem. To znamená, že v současné situaci nemají ani USA, ani EU formální důvod do konfliktu zasáhnout. Proto zní všechna jejich tvrzení jako varování před další eskalací? Právě proto Rusko nepotřebuje další eskalaci, potřebuje ji však Ukrajina. Kyjev, který prohrál azovskou krizi, potřebuje mezinárodní intervenci. Střelba, potopené lodě, mrtví námořníci - to je to, co je zapotřebí, aby byl důvod k intervenci. Současné normy mezinárodního práva legalizují zásah libovolné země s cílem zabránit nebo zastavit vojenský konflikt. S trochou krve svých námořníků chce Ukrajina získat výhodnou politickou pozici. Lidi Kyjev už dlouho nelituje.

    Za třetí, vzhledem k tomu, že Rusko jako první nepoužije zbraně proti tomu, co Ukrajina s patosem nazývá svým námořnictvem, se Kyjev pokouší obvinit Moskvu z porušování mezinárodního námořního práva.

    Konvence o mořském právu ve skutečnosti předpokládá právo průchodu vojenských lodí přes teritoriální vody jiného státu. Říká se tomu "právo průchodu" a k jeho realizaci stačí obyčejné upozornění. Zdálo by se, že Ukrajina má pravdu. Ve skutečnosti však stejná úmluva stanoví právo jakéhokoli státu uzavřít své územní vody, jakoukoli jejich část, dočasně nebo trvale k "volnému průchodu" nebo zavést jiná omezení tohoto režimu. A to je přesně to, co učinilo Rusko v Kerčské úžině, přičemž vycházelo z bezpečnostního hlediska jak ohledně loďstva, tak i Kerčského mostu, který právě ukrajinské oficiální i polooficiální osoby nejednou hrozily zničit. Mimochodem, USA se svého času pokoušely vstoupit do teritoriálních vod SSSR v oblasti Sevastopolu a také zdůvodňovaly své konání "právem volného průchodu". Tehdy případ skončil taranem sovětského strážního plavidla na americkou válečnou loď. Takže již existují precedenty.

    V této situaci právě letní průchod ukrajinských lodí přes Kerčskou úžinu v souladu se všemi pravidly oslabuje postavení oficiálního Kyjeva. Ve skutečnosti samotná Ukrajina uznala právo Ruska uvalit omezení na průchod lodí a plavidel přes Kerčskou úžinu, když se v létě podřídila těmto pravidlům. Proto její dnešní hysterie ohledně toho, že od ní bylo znovu požadováno dodržení stejných pravidel, je nepřesvědčivá.

    Ale oficiální Kyjev, a konkrétně Porošenko, bez jehož přímého rozkazu by tato provokace neměla šanci být provedena, nepotřebuje zdůvodňovat svou pozici. Potřebuje, aby Rusko jako první použilo zbraně proti jeho námořnictvu. Pouze to dává možnost obrátit se na mezinárodní společenství s žádostí o ochranu před agresí.

    Mimochodem, prohlášení Mogheriniové, která přímo vyhrožovala Moskvě sankcemi v případě zhoršení situace v oblasti azovských vod, muselo Porošenkovi dodat sebevědomí. Situace bolestně připomíná srpen 2008 v Jižní Osetii. Tehdy Condoleezza Riceová také naznačovala podporu Saakašviliho režimu v případě války s Ruskem. Mimochodem, nemyslím si, že Američané lhali. Jednoduše "skvělý Gruzínec" nebyl s to dokázat útok Ruska, jehož armáda vstoupila na území Jižní Osetie a zahájila "nucení k míru" den poté, co Gruzínci zahájili vojenské operace proti osetské domobraně a ruským mírovým jednotkám. Zpitomělí úplnou svobodou konání horkokrevní kavkazští hoši tolikrát v přímém vysílání přiznali, že z raketových systémů a hlavňového dělostřelectva ostřelovali obytné čtvrti Cchinvalu a také to, že to byli právě oni, kteří iniciovali bojové akce, že při veškeré snaze Západ nemohl předstírat, že na vině je Rusko.

    Dnes nefungují mnohá pravidla a předpisy, které utajeně regulovaly vztahy mezi velmocemi v době studené války. Ale přinejmenším jedno funguje i nadále. Pokud byl vaší armádě zasazen úder a utrpěla ztráty, můžete třeba na prach rozdrtit útočníka, nikdo nebude zasahovat. Protože pokud vám dnes zakážou odpovědět a zítra se dostanou pod úder nějakých dalších "partyzánů" vojáci, lodě a letadla USA, Francie a Velké Británie, také nebudou s to cokoli udělat.

    Proto "civilizovaný svět" nezasáhl na straně Gruzie, která zabila ruské mírové síly, do války 8.8.2008. Proto se Turecko, které sestřelilo ruské letadlo, náhle ocitlo hrdě osamoceno. Dokud přes hranice dělostřelectvem ostřelovalo syrská vojska, kolektivní Západ byl připraven podpořit ho proti jakékoli reakci Ruska. Ale vystřelilo na Rusko jako první a Moskva získala právo na jakoukoli odpověď. Další věcí je, že místo toho, aby se Rusko zapojilo do drahé nesmyslné války, bylo s to pomocí ekonomických sankcí a správných diplomatických opatření učinit z Turecka spojence, byť situačního. Západ dal však Ankře jasně najevo, že pokud Rusko bude reagovat vojenskými prostředky, pak NATO na straně Turecka nevystoupí, protože právě ono zaútočilo jako první, takže je nelze považovat za oběť agrese.

    Právě to je ta jemná linie, kterou Ukrajina musí ve svých provokacích dodržovat a nikterak ji nemůže překročit. Ona opravdu chce menší ozbrojený konflikt v Azovském nebo Černém moři a je připravena kvůli tomu obětovat jakékoli množstvím svých plavidel, dokonce i celou flotilu. Ale nesmí střílet jako první. Protože pak má Rusko právo na odpověď. A Západ je již navyklý na to, že odpovědi Ruska jsou tak bleskové a neočekávané (asymetrické), že zatímco se připravuje vysílání a sázejí stránky s obviněním Moskvy o nepřiměřeném použití síly, není už koho zachraňovat a musí se vypořádat s novou realitou.

    Proto Porošenko, samozřejmě, velmi chce vyprovokovat omezený vojenský konflikt s Ruskem. Potřebuje konflikt jak pro získání mezinárodní podpory, tak pro posílení svého postavení v zemi (pokusy o mobilizaci voličů kolem vrchního velitele "čelícího agresi" nebo, pokud jej stejně nepodpoří, získat důvod ke zrušení voleb). Ale Porošenko je omezen podmínkou nemožnosti formálního útoku ukrajinské armády na armádu nebo objekty Ruské federace. Jedna věc je provokace nebo dokonce teroristický útok, odpovědnost za nějž oficiální Kyjev na sebe nevezme, zcela jiná věc je otevřená ozbrojená agrese proti Rusku.

    Nebezpečí těchto her spočívá v tom, že dříve nebo později nervy u některého z ukrajinských vojáků ne pouze mohou povolit, ale určitě povolí a zazní výstřely. Poté Volker, Mogheriniová a ostatní "přátelé Ukrajiny" budou předstírat, že jenom procházeli kolem a Porošenko nestihne ani sníst svou kravatu.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Paul Craig Roberts
    27. 11. 2018     paulcraigroberts
    Ukrajinská válečná plavidla při své akci v Azovském moři porušila články 19 a 21 konvence OSN o mořském právu. Překročila totiž ruskou námořní hranici a vstoupila tak do uzavřené oblasti ruských teritoriálních vod. Za tuto akcí je odpovědný Washington, protože Ukrajina sama by se podniknout takovýto agresivní čin nikdy neodvážila. Zde čtětě přesný popis proběhlé události: ZDE



    Ruské námořnictvo ukrajinské lodě podle práva zadrželo a západní presstitutky, z nichž mnohé figurují na výplatní pásce CIA, spustily plánovaný povyk o ruské agresi. Tak Washington a jeho presstitutky dělají vše možné i nemožné, aby do říše snů poslaly cíl, který pro své prezidentské období vyhlásil prezident Trump: vytvořit normální vztahy s Ruskem. Mluvčí NATO Oana Lungescu prohlásila, že NATO se plně staví za Ukrajinu: „NATO podporuje integritu Ukrajiny, a to včetně všech jejích navigačních práv v jejích teritoriálních vodách“.

    Vojenskobezpečnostní komplex USA tímto dává najevo, že upřednostňuje riziko nukleární války před jakoukoli možností snížit svůj současný bilionový rozpočet. A presstitutky v jedné řadě s ním den po dni zostřují démonizaci Ruska a Putina jako hrozbu.

    Vybral a přeložil Lubomír Man

    0 0

    Jiří Jírovec
    27. 11. 2018  
    K tomuto převratnému závěru dospěl jakýsi Petráček v Lidových novinách.   lidovky  Prý je rozdíl mezi lidmi, kteří vnikají dovnitř a těmi, kteří prchají ven. Vnikajícím připisuje neznámé úmysly a ti si tedy kulku na hranici zaslouží: "Žijeme v části světa, jež má s použitím smrtící síly na hranici zlé zkušenosti z komunismu (stovky zastřelených „narušitelů“). Ale proto bychom měli rozlišovat mezi střílením na ty, kteří se pokoušejí uprchnout ze státu ven, a na ty, kteří se pokoušejí dostat dovnitř, aniž jsou známy jejich úmysly."

    Důvod, proč se chtějí lidé ze střední Ameriky (ponechme stranou Mexičany) dostat přes hranice USA je jasný. Z jejich zemí je vyhání je chudoba. Jdou na sever s nadějí na trochu lepšího života. Chtějí vzdělání pro své děti, práci a zdravotní péči. S těmito odpornými úmysly hodlají překonat zeď a žiletkový plot. Smrtící sílu na ně, na lůzu.

    S trochou ironie lze dodat, že by je mohli střílet již na hranicích států, ze kterých prchají. Bylo by to humánnější, protože by nebyli vystaveni utrpení pochodů.

    Palestinci, formálně vzato, nepřekračují hranici, protože území za dráty, za nimiž čeká smrtící síla, bývalo jejich. Protestují proti tomu, že se část jejich země, dříve označovaná za okupovanou změnila na sporné území, přičemž výklad tohoto pojmu si ponechala izraelská vláda.

    Situace na československé hranici, byla, pokud jde její překračování směrem dovnitř, zcela jasná. V době, kdy se Západ snažil zničit sobě nepřátelský socio-ekonomický systém, se dovnitř snažili dostat lidé jejichž úmysly byly známy: špioni, diverzanti, agenti chodci.

    Už jen kvůli nim byla na hranici pohraniční stráž, ploty a smrtící síla. Ochrana hranice směrem ven byla součástí téhož procesu a téhož politického boje. Stejně jako použití síly.

    0 0

    Jiří Baťa
    27. 11. 2018
    Podle průzkumu agentury Kantar CZ.,premiérovi Andreji Babišovi aktuálně věří jen 37 % lidí, šest z deseti Čechů předsedovi vlády Babišovi nedůvěřuje (jde tedy o 60%). Toto je velmi zajímavé zjištění zvláště, zadala-li si průzkum „objektivní“ a „důvěryhodná“ veřejnoprávní Česká televize, se kterou agentura Kantar CZ v oblasti VVM dlouhodobě spolupracuje. 



    Škoda, že agentura také neuvedla v jaké lokalitě nebo regionu ČR byl průzkum, kterého se údajně účastnilo tisíc respondentů, prováděn, Avšak ani v případě uvedení lokality by se výsledky nezměnily a ani nestoupla jejich validita. Důvěra občanů (nejen v A.Babiše, případně M. Zemana, ale obecně) totiž nestojí jenom na průzkumu na základě příležitostné, navíc opozicí vyprovokované situaci, ale na regulérních demokratických volbách.

    Je tu však ještě jedna pozoruhodnost a sice, že stejnou agenturou Kantar CZ byl ve dnech 4.- 24. listopadu 2018 rovněž pro Českou televizi proveden průzkum, jak by dnes dopadly volby do Sněmovny. Průzkum byl proveden již po zjištění informací týkající se A. Babiše ml., a jsou na svém významu o mnoho důležitější. Podle tohoto průzkumu by totiž hnutí ANO dostalo cca 29,5 % hlasů druhé ODS 14,5 % hlasů, třetí Piráty by volilo 14% občanů, KSČM 10%, ČSSD 9%, SPD 7,5 % atd., s tím, že např. KDU- ČSL by se do Sněmovny dostalo jen tak tak a STAN se 4% a TOP 09 s 3% už vůbec ne.

    Faktem je, že výsledky tohoto průzkumu se do značné míry liší od jiných agentur pro průzkum veřejného mínění, což má však své specifické důvody.

    Průzkum, kolik premiérovi Babišovi věří nebo nevěří Čechů se jeví jako ne zcela relevantní, věrohodný. Jednak proto, že průzkum rozhodně nepředstavuje ideální reprezentační vzorek respondentů z řad občanů ČR a dále, že sama objednávka ze strany ČT již dává tušit, jaký by měl být výsledek průzkumu . Rozložení hlasů pro případné volby do Sněmovny je však také dostatečně výmluvné pro to, aby bylo možno usoudit, že navzdory nedůvěře Andreji Babišovi by pro hnutí ANO hlasovalo 30 % voličů! To svědčí o tom, že proklamovaná nedůvěra v A. Babiše neznamená nedůvěru v ANO.

    Jinými slovy, jakkoli je mnohými politiky A. Babiš prezentován jako člověk, bez kterého se (prý) hnutí ANO neobejde, že je na něm závislé atd., je výsledek průzkumu natolik přesvědčivý, že to vyvrací všechny tyto úvahy a mýty. Ostatně, i kdyby tomu tak bylo, žádná jiná politická strana se nemůže chlubit takovou vůdčí osobností, jakou je Andrej Babiš pro ANO ( dříve snad jen kníže Kchárl s čírem v TOP 09)! Že takového člověka má hnutí ASNO je jim jen ke cti a dokazuje to neschopnost, resp. závist jiných politických subjektů, že takvého čověkla ve svém středu nemají! S malou nadsázkou lze hodnotit postavení hnutí ANO versus Andrej Babiš na bázi známého husitského hesla „Jeden za všechny, všichni za jednoho“! To dává smysl i ze zjištění či průzkumu, provedeného agenturou Kantar CZ. Je zřejmé, že „výsledek“ průzkumu agentury Kantar CZ může být pro některé lidi povzbuzující, v podstatě však jde jen o bouři vody ve sklenici. Ostatně jako celá kauza Čapí hnízdo.

    0 0

    Petr Sak
    27. 11. 2018
    Můj poslední zveřejněný příspěvek byl v jednom komentáři oprávněně kritizován za náročnost textu. Text byl napsán pro odbornou konferenci a domníval jsem se, že vzhledem k vysoké úrovni čtenářů Nové republiky, některé komentáře mají větší hodnotu než vlastní článek, se najdou čtenáři, které text osloví. Také tento text byl napsán pro odbornou konferenci „Bezpečná Evropa“. Proto varuji čtenáře, že se nejedná o běžný novinářský článek.

     
    Konvenční pohled mluví o bezpečnosti v souvislosti s vojenskými hrozbami a státem, který je však doplňován dalšími hrozbami a válkami jako je hybridní válka, psychologická válka apod. Ve svém příspěvku vycházím z obecného teoretického modelu rozpracovaném  v mé nové publikaci „Úvod do teorie bezpečnosti“, který je postaven na kategorii entita a bezpečnost.
    K obecné kategorii entita je zpracována typologie entit a bezpečnost, která je charakterizovaná jako stav entity, v němž není narušena či ohrožena její existence, struktura a funkce. Bezpečnost je analyzována v odlišných dimenzích jako je statická, dynamická, vnitřní a vnější bezpečnost a druzích bezpečnosti jako sociální, spirituální, informační-kyberbezpečnost, systémová, enviromentální, energetická, potravinová, ekonomická, finanční jaderná bezpečnost apod.
    Ve své analýze se omezím na Evropu a pouze na některé dimenze bezpečnosti. K uvedení do problému použiji pohledy autora všeobecně známé publikace „Střet civilizací“ Samuela Huntingtona, který charakterizuje západní civilizaci jako pokryteckou. Zcela falešnou reflexi stavu lidské civilizace intelektuální elitou ilustruje Huntington příhodou, kdy po pádu bipolárního světa „Prezident nejmocnější země světa vyhlásil „nový světový řád“, a „rektor patrně nejvýznamnější světové univerzity odmítl jmenovat profesora studií bezpečnosti, neboť tohoto oboru již není třeba.“ (Huntington, 2001, s .20).
    Každá entita je hrozbou sama sobě, její bezpečnost je ohrožena především jí samou. To se týká i Evropy a hrozeb, jejichž zdrojem je Evropská unie a osobnost modálního Evropana. Tato vnitřní hrozba není pro Evropu něco nového. O vnitřní plíživé hrozbě západní civilizace psal již počátkem 20.století  Oswald Spengler (Spengler, 2010). Kvalita Evropy je dána především kvalitou jejího sociálna, tedy totalitou sociálních jevů, procesů, sociálních vztahů a struktur. Zde hledám úzká místa vývoje, hrozby a rizika. Projevy podstaty hrozeb plynoucích ze sociální skutečnosti se promítají do rozkládající se sociální koheze a v patologicky se rozevírajících nůžkách mezi bohatými a chudými, což následně vede i k rozevírání nůžek politické moci bohatých a nadnárodních korporací na jedné straně  a Evropanů na straně druhé.

    Příčiny či oblasti hrozeb vidím následující.
    1.Prohlubování vzdálenosti mezi těmi, kteří mají moc rozhodovat a těmi, kteří nesou důsledky těchto rozhodnutí. Historickým příkladem může být František Josef I., který rozpoutal 1.světovou válku a zemřel v posteli, zatímco tisíce Čechů, kteří také chtěli zemřít v posteli a ne na jatkách bojišť 1. světové války, nechal popravit.
    Když jsme vstupovali do Evropské unie, domnívali jsme se, že unií zdůrazňovaný princip subsidiarity rozšíří a prohloubí demokracii, jejíž deficit jsme po desetiletí pociťovali. Pravý opak se stal pravdou a malé státy se musí obávat o svou suverenitu. Poslankyně europarlamentu Judith Sargentiniová zpracovala zprávu se závěry, že Maďarsko porušuje evropské hodnoty a je třeba s ním zahájit sankční řízení. Kde vzala nizozemská poslankyně kompetenci hodnotit Maďarsko? Kde je metodologie její analýzy a oponentura? Kde vzala legitimitu k poučování Maďarů oproti legitimitě maďarských politiků, kteří vyhráli drtivě ve volbách? Také pokud bychom se věcně zabývali hodnotami, asi bychom byli překvapeni chováním orgánů Evropské unie. Jak Evropská unie hájí hodnoty 800 zraněných Katalánců, kteří usilovali o demokratické hodnoty? Proč Evropské unii nevadí, že menšina v Lotyšsku jsou občané druhého řadu a nesmějí ani volit? A jaké hodnoty Srbů byly naplňovány bombardováním Jugoslávie některými zeměmi Evropské unie v rozporu s Radou bezpečnosti?
    Dalším projevem extrémizmu Evropské unie jsou útoky vůči suverenitě Polska a jeho demokraticky zvoleným orgánům. V menší míře, avšak také bezpečnostní hrozbou pro existenci a suverenitu státu, jsou útoky Evropské unie vůči Česku a Slovensku.

    2. Za rizikové považuji elity, jejich kvalitu, způsob jejich legitimizace, výběru a reprodukce. 
    -Ve zdravé sociální entitě, resp. společnosti, vrchol společenské pyramidy určitým způsobem definuje tuto sociální entitu a je výpovědí o ní, protože sociální vrchol je natolik důležitý, že sociální entita usiluje maximalizovat svůj sociální vrchol, usiluje o jeho co nejvyšší kvalitu, protože tato kvalita zpětně rekonstruuje sociální entitu. Jaká je tedy elita EU a její vrchol?
    Předseda Evropské komise  Jean-Claude Juncker je notorický alkoholik a ve své dřívější funkci předsedy vlády Velkovévodství lucemburského udělal z Lucemburska daňový ráj, tedy to, co Evropská unie tolik kritizuje.  Jednou z priorit a hodnot Evropské unie je  vzdělanost a přitom si za předsedu svého parlamentu vybrala člověka, který třikrát neudělal maturitu a učební obor knihkupec nedokončil. Po skončení mandátu, navzdory tomu, že řadu let v německé sociální demokracii nepůsobil, byl zvolen téměř 100% hlasy jejím předsedou. Tedy způsobem, o kterém jsme si mysleli, že byl možný pouze v bývalém socialistickém bloku. Svou kvalitu a nepostradatelnost prokázal dovedením sociální demokracie k historicky katastrofálnímu volebnímu výsledku. 

    A jaká je kvalita českých elit?
    Situaci ilustruji příklady z výsostně bezpečnostní oblasti.
    Na věcnou analýzu situace v Afganistánu bývalého ministra zahraničí a současného předsedy zahraničního výboru reagoval generál, ne senilní generál ve výslužbě, ale velící generál hystericky. Způsobem, který nepovažuji slučitelným s pozicí generála, jehož kvalifikačním předpokladem je racionalita a sebeovládání. „Stydím se, stydím se, stydím se. Je mi smutno, chce se mi brečet, je mi zle, chce se mi zvracet a mám vztek. Taková nuznost, ubohost, nízkost…To se nedá rozdýchat. Uráží mě to jako vojáka a uráží mě to jako občana České republiky.“ (Řehka). Kromě nabízející se psychiatrické diagnózy není normální, aby generálové, pokud neprovádějí vojenský převrat, zaujímali politická stanoviska.
    - Krátce po tomto psychiatrickém extempore jsem slyšel v ČT dalšího generála, bývalého náčelníka generálního štábu tvrdit, že při útoku na Irák v roce 2003 nebylo nejmenších pochybností o tom, že Irák disponuje zbraněmi hromadného ničení. Colin Powell sice vystoupil v únoru v Radě  bezpečnosti  s  tvrzením o zbraních hromadného ničení v Iráku, dodatečně se však za toto tvrzení omlouval. Zbrojní inspektoři OSN existenci zbraní hromadného ničení popřeli. Britský expert dokonce za své hodnocení situace se zbraněmi v Iráku zaplatil životem (sebevražda). To také byla příčina, proč Rada bezpečnosti útok na Irák neschválila. Později se ukázalo, že tvrzení o existenci zbraní hromadného ničení měla CIA podloženo iráckým informátorem západních rozvědek, iráckým vědcem Rafídem Džanábím který ani nežil v Iráku. Později Rafíd Džanábí řekl, že si vše vymyslel ve snaze zbavit Irák Husajna. Zvykl jsem si na takovou neznalost a neinformovanost u studentů, avšak je šokující u generála, bývalého náčelníka generálního štábu.
    - Poněkud staršího data je vystoupení v ČT dalšího generála tehdejšího náčelníka Generálního štábu, který s šarmantním úsměvem ležérně mluvil o útoku na Rusko jadernými zbraněmi. Při hledání poválečného uspořádání světa mezinárodní společenství dospělo v mezinárodním právu k zločinům proti míru. Zpětným pohledem pozorujeme, že skutečným válečným událostem, skutečným válkám předchází období, v němž probíhají procesy přibližující válku nikoli v časoprostoru přirozeného světa, ale ve světě druhé signální soustavy, ve světě tvořeném slovy, komunikací a médii.  Normální lidé si v této fázi říkají: „ Přeci nemůže být válka, to je nesmysl“ a najednou neobyčejní lidé - psychopati s mocí, dají věci do pohybu a ty jakýmsi samopohybem dojdou až k válce. Dávno před tím než začne skutečná válka, probíhá již v myslích lidí. Proto bylo tak moudré kodifikovat zločiny proti míru, a proto jsou tak nebezpeční jedinci, kteří svými komunikačními „aktivitami“ dělají válku myslitelnou. To jsou první váleční zločinci, to je vnitřní hrozba Evropy. Teprve po nich přicházejí váleční zločinci osvětimských pecí a čističi vesnic napalmem. Konec konců Washingtonská smlouva NATO s ještě poválečným mírovým étosem v článku 1 říká: „Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN“. Zbývá pouze donutit generály, aby si Washingtonskou smlouvu přečetli.
    Příjmy unijních politiků i bruselských úředníků jsou spíše korupcí než přiměřenou odměnou za práci. Tato korupce je přetváří v bruselskou třídu s reflektovanými společnými zájmy, které nejsou zájmy národních států ani Evropské unie a vede je k loajalitě k systému, který je zdrojem jejich sociálního statusu a  vede je k postupnému narůstání pocitu   nadřazenosti. Zde jsou příčiny prosazování politik, které vedou do záhuby Evropu a národní státy, které se utvářely po staletí. Eroze tradiční rodiny a demografické reprodukce, eroze přirozených rolí muže a ženy, narušení tradiční kulturní, společenské a demografické reprodukce masovou imigrací atd.
    Evropská unie se hlásí k demokracii a považuje ji za hodnotu. Demokracie je jednoduše definována jako vláda lidu, pro lid, prostřednictvím lidu. Přidejme k tomu dříve Evropskou unií prosazovanou subsidiaritu a dospějeme k pojetí, že v demokracii rozhodování probíhá co nejblíže probíhajícím procesům a událostem. Tedy lidé mají co nejvíce rozhodovat o sobě a pouze ve zcela nezbytných případech mají rozhodovat instituce z vyšší úrovně. Pokud se Evropa zmocňuje rozhodování i o tom, jaký tvar mají mít okurky, tak jsme na cestě k obskurní totalitě.
    Součástí našeho jazyka se staly takové floskule jako: O tom rozhodl Brusel. Dělá nám ostudu v Evropské unii. Nařídili mu to v Bruselu. Děláme si v Bruselu-Evropské unii pověst potížisty. Když uděláme to a to, tak s námi Brusel bude spokojený. Takové a podobné floskule vypovídají o patologii svých autorů a o makrospolečenské patologii.
    Dospělý, zralý, mravně integrovaný člověk ve svém jednání vychází z toho, co se v různých systémech nazývá odlišně, ale vyjadřuje stejný obsah. Sokrates mluví o daimonion, Kant o kategorickém imperativu, Riesman o vnitřně řízeném člověku. Pokud člověk ustrne ve svém vývoji v dětské fázi, není schopen se rozhodovat na základě svého hodnotového systému a nést za své rozhodnutí odpovědnost. V pojetí Freuda neustále potřebuje namísto autority otce zástupnou autoritu, která ho pohladí po hlavičce a pochválí ho a naopak se bojí, že bude odmítnut, pokárán. Dospělý, integrovaný člověk prožívá uspokojení, které je výsledkem jeho vnitřních duchovních procesů, v nichž hodnotí své chování a výsledek jednání v porovnání s jeho vnitřním světem, především s hodnotami. Věkově dospělý, ale psychicky infantilní jedinec žije ve stálé úzkosti, zda nebude zástupným otcem - autoritou, Evropskou unií odmítnut, zavržen.
    Makrospolečenská patologie oněch výroků je dána politickým odcizením. My jsme přece Evropská unie a Evropská unie bez nás není úplná.  Jaký je obsah slangového výrazu Brusel? V tomto výroku je dokonale obsažena politická idolatrie, kdy jsme do Bruselu, který bez Evropanů a národních států je pouhé město, přenesli vlastní kompetence, možnosti, vize a nyní očekáváme zpětný odraz toho, co jsme do Bruselu předali. Obáváme se, máme naději,  ale především prožíváme politické odcizení. Schopnosti, dovednosti, kompetence, které jsme jako národ v sobě po staletí rozvíjeli, jsme předali do Bruselu, aby nám blahosklonně nějaké nepodstatné kompetence povolil. Spontánní vyjadřování Brusel rozhodl o ….. ,  vyjadřuje další rovinu politického odcizení a to je anonymita rozhodování. Každá schválená norma, jakýkoliv dokument by měl obsahovat rodný list vznikání. Kdo konkrétně se podílel v jaké fázi na jeho tvorbě, a tudíž má určitou odpovědnost. Evropská integrace je zákonitý přírodně historický proces, ne však v této podobě odcizení politické moci Evropanům.
    Součástí politického odcizení Evropanů je způsob instalace evropských politických elit. Souběžně probíhají dva procesy. Jeden je součástí tradice pokrytectví západní civilizace, výrazem postdemokracie či hry na demokracii a druhý proces ovládaný nadnárodními korporacemi a bankami skutečně ovládá moc a propůjčuje jí svým vybraným aktérům. Zájmem elit je jejich skrytý proces instalace moci vnořit do deklarovaného procesu, Tento fenomén připomíná z přírody známý jev, kdy kukačka vloží do hnízd cizích ptáků svá vejce. Ptáci cizí vejce vysedí a kukaččí mládě z hnízda vystrnadí pravá mláďata. Podobně elitou vnoření kandidáti,  adoptováni občany, vystrnadí autentické kandidáty a mocenský proces  je uzavřen. Při hlubším pohledumůžeme v reálných událostech rozpoznat oba tyto procesy. Výchozí pozice Emmanuela Macrona  byla v bance Rothschilda, následovala pozice poradce prezidenta a ministra. Tedy dokonalý reprezentant establishmentu. Pro potřeby voleb a jeho prezidentské kandidatury mu byla vyrobena image proti establishmentového politika a vytvořeno politické hnutí, šité na míru aktuálním politickým náladám ve společnosti. Pro dosažení politických cílů mají nadnárodní korporace média, která vlastní a ovládají a podle nepřímých indicií ovládají také zpravodajské služby a další instituce státu. Tato struktura se obnažila v důsledku ostrého politického boje v USA jako tzv. deep state (vnořený – stínový stát).
    Dalším tématem souvisejícím s Huntingtonovou charakteristikou pokrytecké Evropy je reflexe skutečnosti a to nejen člověkem, ale také člověkem vytvořenými entitami až po Evropskou unii. V evoluci a sociální evoluci se člověk postupně vyčleňuje a vymaňuje z přírody, a jak postupuje tento proces, tak se také mění způsob reflexe reality a jejího poznávání. Zatímco na počátku evoluce člověka reflexe a poznání bylo postaveno na smyslech a počitcích, v dalším vývoji postupně toto spojení neustále oslabuje ve prospěch reflexe a poznání postaveného na znacích a druhé signální soustavě. V další fázi klesá podíl přímé komunikace a narůstá význam masové komunikace a masových médií. Pro tento stav je charakteristické, že jediný člověk může ovlivňovat, manipulovat i miliony lidí současně. Jedinec nevnímá realitu autenticky, ale jako zprostředkovanou mediální realitu. Fenomén internetových sociálních sítích tuto situaci ještě zdramatizoval.
    Jedním z cílů naplňujících smysl člověka a lidské civilizace je poznání. Na úrovni lidstva tomuto cíli slouží věda, která je však limitována kvalitou člověka, takže v konečném důsledku o dosahování tohoto cíle rozhoduje člověk jako poznávající subjekt a sociální kontexty jeho poznávacích aktivit. Čím přesněji člověk a lidstvo poznávají skutečnost, tím relevantnější jsou aktivity jedince a lidstva. S klesající přesností reflexe skutečnosti klesá relevance aktivit  jedince i lidstva a také bezpečnost. Lidstvo se ve své historii potýkalo s řadou fenoménů, které stály v cestě poznávání reality a získávání relevantních informací. Při zdůrazňování evropských hodnot bychom neměli zapomenout na axiom Decartesa „Myslím proto jsem“ či „Pochybování matka moudrosti“ a z toho vyplývající pluralitu názorů, přístupů a závěrů. V minulosti prosazovaný monopol na pravdu a kanály sdělování této pravdy, ať se jednalo o katolickou církev či komunistickou totalitu, dostatečně prokázaly nebezpečnost takové cesty. Zpochybňování práva pochybovat, práva na výběr informací a práva na vlastní hledání pravdy je z hlediska sociální evoluce a bezpečnosti hrozbou. Stát či nadnárodní útvar jako je Evropská unie nemůže jedinci určovat co je pravda a co je lež. Tam kde začínají takovéto aktivity, začíná cesta k policejnímu státu a k totalitě. Bohužel, jak v Česku, tak v Evropské unii se objevily síly, které opět chtějí cenzurovat a za člověka rozhodovat co smí a nesmí číst, jaké má mít názory a co si má myslet. Monopol na pravdu a monopol na sdělování patřilo vždy k lákadlům mocenských elit a jen výjimečné elity těmto svodům nepodlehly. Evropské elity jsou právě ve stavu kdy ztrácejí nevinnost. Existuje riziko, že i ti, kteří prostřednictvím manipulace, propagandy, dezinformace, a nahrazování skutečnosti mediální realitou chtějí ovládat lidi sami podlehnout vlastní propagandě. Existuje trvalá hrozba, že v různém rozsahu  lidstvo a tedy také Evropané, evropské státy a Evropská unie nebudou reagovat ve svých aktivitách na realitu, ale na uměle vytvořenou fikci skutečnosti.
    Vedle odcizování přirozenému světu dochází také k odcizování duchovní podstatě světa, to je však ale již jiný problém.  

    Závěrem
    Jako malý úsek hrozeb a rizik pocházejících zevnitř Evropské unie považuji kvalitu evropských elit a způsob jejich výběru, politické odcizení, rozkládání sociální koheze a dále tendence k přivlastnění si monopolu na pravdu a sdělování informací.

    0 0
  • 11/27/18--09:01: Zemanova afghánská válka
  • Martin Koller
    26. 11. 2018
    Když jsem viděl na internetu poslední výroky prezidenta Zemana k bezpečnosti našeho státu, nestačil jsem se divit. Nezrazovat spojence, v Afghánistánu a bojovat tam na věčné časy proti terorismu. Nemohu se zároveň zbavit dojmu, že i tam se v podtextu objevila menší nadsázka. Ze strany premiéra mne takové řeči neudivily, protože on kromě svého konta plní především zájmy cizáků. Proto se neliší od takzvané demokratické opozice, jen to díky pitomosti její a úspěšnosti vlastní propagandy a samozřejmě důvěřivých hlupáků úspěšně skrývá. Jinak jsou jedni za osmnáct a druzí za dvacet bez dvou.


    Ale panu prezidentovi jsem měl chuť vzkázat, ať si táhne bojovat do zasmraděného konce světa a mimo civilizaci za zájmy narkomafiánů. Každopádně se projevil pomalu jako válečný štváč Pavel. Vůbec v poslední době moc podléhá vlivu oligarchy Babiše a cizáků. Já jsem na to upozorňoval s tím, že po druhých vítězných volbách se ukáže, jaký doopravdy je. Jeho nadšení pro EU a ČSSD je ilustrativní a varující. Nicméně, když si představím na jeho místě Drahoše, Hilšera, nebo Fischera, volil bych ho znovu i když opět s výhradami.

    Závěrem bych připomněl páně prezidentův výrok z doby, kdy byl pouhým premiérem. Tehdy prohlásil, že NATO je pro nás nutné, aby k nám nejezdili turisté na tancích. No, v posledních letech k nám a přes nás jezdí turisté na tancích jako domů na cestě k destabilizaci bezpečnostní situace na východě. Zaděláváme si na jadernou válku v Evropě a pan prezident mlčí. A to je ještě dobrý, protože jiní takovou turistiku podporují s nadšením primitivních černochů v dávných koloniích, klanějících se poníženě projíždějícím bílým pánům, i když někteří z turistů jsou černí.

    K tomu jsme se dozvěděli, že prezidentova expertní rada doporučila zvýšit náklady na zbrojení našeho státu na 2 % HDP, která mají být dosažena roku 2024. Pan prezident nebyl nikdy vojenský odborník, takže bych mu z hlediska vojenství odpustil i průměrně hloupé řeči, ale tu expertní radu si raději ani nepředstavuji. Ostatně nikde se neobjevila jména těchto expertů. Snad tam nebyl nikdo z bezpečnostních expertů, které zve ČT. Přehlídka namyšlených placených propagandistů cizích zájmů, nedouků bez základních znalostí a internetových opisovačů bez vlastní myšlenkové přidané hodnoty. Obraz značné části našich médií. Pokud byli u prezidenta experti, jako jeho poradce, ženatý specialista na plné využití vdané tiskové mluvčí, nebo kapitánky od letušek, generál Picek, který byl horší ministr obrany než zpívající právnička z JZD, nelze se divit ničemu. Vojenského experta Stropnického, stejně jako Šlechtovou, coby odbornici na věnce veteránů podělané od čoklice Rambohafíky a jim podobné stratégy doufám nepozval. A to byli ministři obrany, tedy osoby, které by měly být vrchně kompetentní. Podle nich armáda vypadá. Náčelník Generálního štábu má každopádně pravdu s neradostným hodnocením. K tomuto tématu bude vhodný samostatný článek.

    Drahá a nebezpečná ostuda

    Především je třeba realisticky vyhodnotit válku v Afghánistánu. Po sedmnácti letech bojů, přičemž naši vojáci tam působí patnáct let, je výsledek v nejlepším případě nulový. Podle oficiálních informací ovládá nepřítel, který je podstatně méně početný, než afghánská armáda, policie, zahraniční žoldáci a vojáci z různých zemí, především NATO a EU, zhruba polovinu území. Ovšem podle neoficiálních informací od vojáků a odborníků je to až 85 % území. Kromě toho Pákistán už má právě dost amerického válčení a zahájil výrazné sbližování s Čínou. Přitom většina bojovníků proti cizákům vedeným Američany jsou Paštúni, kteří tvoří velkou část obyvatel jak Afghánistánu, tak Pákistánu. Rusové zároveň úspěšně jednají s Talibánem a pokud zavřou Američanům možnost přepravovat materiál do Afghánistánu přes ruské území, bude demokratickým boys neveselo, protože Afghánistán nemá mořské pobřeží, takže doprava vojáků a materiálu se tam prodraží. Vojáci jsou na základnách v podstatě uzavření a obléhaní a každý výjezd představuje riziko. Při stahování některých amerických útvarů ze základen platily hrdé USA potupně úplatky islámským teroristům, aby jejich vojáci mohli v klidu odtáhnout. Vojáci ovládají terén kolem základen zhruba do vzdálenosti čtyř kilometrů, tedy na dostřel podpůrných zbraní, především minometů, některých granátometů a integrální výzbroje různých vozidel. To vše v situaci, kdy mají nejen početní, ale rovněž nesrovnatelnou technologickou převahu a leteckou podporu. Boj s různými nástražnými výbušnými systémy je v podstatě prohraný a z každé cesty ze základny se stává ruleta, zda pod vozidlem něco vybuchne, nebo nevybuchne a kdo to odnese.

    Důvodem ostudných výsledků je fakt, že válka je vedena nesystémově. Dokladem je neuvěřitelně dlouhé trvání bez pozitivního výsledku. Cílem jakékoli války je vítězství, dosažené samozřejmě co nejrychleji. To je v Afghánistánu v nedohlednu, takže vyvstává otázka, zda USA, protože se jedná o jejich válku, vůbec chtějí zvítězit. Zde bych připomněl posměšky americké propagandy, jak to ti demokratičtí hrdinové islámu placení z USA Rusům natřeli. Teď mají Američané problém, jak odejít s nepříliš velkou ostudou a to se ještě musí potupně dožadovat pomoci Ruska při jednání s Talibanem. Neustálé protahování konfliktu a vedení bojů naprosto nedostatečnými silami vytváří představu, že se jedná o válku vedenou s cílem generovat jednak odbyt pro zbrojní průmysl, jednak podporu afghánské narkomafie napojené na zahraniční zájmové skupiny a tajné služby, přičemž export drog a zisky z něj vzrostly za 17 let několikanásobně a rostou především v posledních letech. Jedná se o miliardy dolarů, které mhou napomoci americké ekonomice, nebo i zvýšit zisky jejím majitelům. Zároveň roste zdrogovanost evropské společnosti, především její mladší části. To se podepisuje na možnosti jejich jak pracovního, tak vojenského využití. Evropští vojáci vlastně nemají v Afghánistánu žádnou jinou motivaci, než peníze a tomu odpovídá jejich bojová morálka. Peníze si samozřejmě chtějí užít nikoli jako mrtvoly, nebo mrzáci. I v Afghánistánu se najde dost min a různých výbušných systémů, které fungují jako odkulkovač, což bylo americké slangové označení německých miniaturních papírových protipěchotních min používaných koncem druhé světové války.

    Pro informaci, jedna sekunda dlouhodobě prohrávané války v Afghánistánu stojí 3973 dolarů a na této částce se podílí i naše republika. V USA přispívá v rozpočtené podobě každá rodina na tuto nesmyslnou válku měsíčně 138 dolarů. Náklady na výcvik amerického nižšího důstojníka jsou 340 000 dolarů, na výcvik pěšáka, základního specialisty 44 887 dolarů. Nicméně stále větší počet amerických vojáků v Afghánistánu má základní dvouletý úvazek, protože se jedná o lehké zločince, kteří dostali na vybranou buď kriminál, nebo službu v armádě. Když se nevrátí, tak v USA nikomu chybět nebudou. Takoví samozřejmě nemají žádný zájem položit život za šíření demokracie v islámském světě, což je samo o sobě pitomost. Když jsem byl na misi v Iráku, řekl mi jeden černý americký voják, že nasazuje život za zisky pana Cheynyho. Evidentně nebyl úplně blbý, ani motivovaný k boji a nevyzařovalo z něj žádné nadšení. Mnozí se touží vrátit k drobné kriminalitě, kšeftům s drogami a povalování za sociální dávky, čemuž odpovídá i jejich morálka. Proto je musí doplňovat levní vojáci z Evropy. Kolik stojí nás sekunda afghánské války a kolik na ni doplácí každý měsíc každá česká rodina v době, kdy mladé rodiny nejsou schopny dosáhnout na vlastní bydlení a ceny rostou raketovým tempem?

    Obecně lze hodnotit údajnou potřebu a přínosy války v Afghánistánu na věčné časy následovně. Z hlediska boje proti mezinárodnímu islámskému terorismu se jedná o neúspěch a porážku. Teroristů přibývá, někteří se jako uprchlíci valí do Evropy. S nimi přichází další klany narkomafie. V naprosté většině zaostalí Afghánci jsou přitom spolu s kosovskými Albánci nejhorší skupinou z hlediska organizované trestné činnosti, přičemž připomínám útok na sestru v pražské nemocnici. Rostou jejich zisky z obchodu s drogami, což jim umožňuje korumpovat politiky a policie evropských zemí. Neuvěřitelná tolerance k drogám v Evropě, stejně jako u nás je nepřehlédnutelná, a končí to podivnou sebevraždou blondýny nožem v pražském bytě libanonského narkomafiána. Obecně lze hodnotit vojenskou misi v Afghánistánu jako podporu jedné ze soupeřících skupin domácích narkomafiánů. Sami vojáci potvrzují nespolehlivost afghánských bezpečnostních složek, jejichž příslušníci ve velkém počtu dezertují i se zbraněmi k protivníkovi. Bez ohledu na propagandistické kecy nejsou Evropané a Američané v Afghánistánu vítáni převážnou většinou obyvatel. Ostatně ozbrojené misionáře nemá rád nikdo a nikde, s výjimkou těch, kteří se od nich nechají koupit - a hlupáků.

    Z hlediska Evropy a naší země tedy mise v Afghánistánu nepřináší nic pozitivního, spíše růst rizik a problémů. Není prokázáno, že by zastavila byť jediného teroristu a narkomafiána cestujícího do Evropy, spíš naopak. Místo abychom je nechali rvát se doma a dodávali jim k tomu munici, taháme je do Evropy. Z hlediska politiků se jedná o deklarativní akt, kdy potvrzují podlézavou podřízenost americkým zájmům, bez ohledu na nesmyslnost mise, finanční výdaje a ztráty na mrtvých vojácích na nákladech na zmrzačené a afghánskou část afroislámské invaze. Z hlediska vojáků se jedná o poměrně riskantní formu výcviku a především kalkulované riziko zaměřené na výdělek, který je srovnatelný s výdělkem na úrovni lepšího dělníka, nebo začínajícího vysokoškolského specialisty v Německu. Většina to přežije bez následků. Nicméně ztráty rostou. Typičtí vojáci z chudé kolonie a oběti nesvědomitých politiků.

    Musíme si položit zásadní otázku, kdo je ten spojenec, kterého nemáme zrazovat? Vládnoucí parta afghánských narkomafiánů? Americká armáda, která není schopna zvítězit a jejíž vojáci se koukají vyhnout v boji a strkat před sebe spojence? Pro naprostou většinu obyvatel našeho státu nepřináší mise v Afghánistánu, ale rovněž v Iráku, nebo v Mali nic pozitivního. Irák pod vládou Saddáma Husseina stačilo zbavit zbraní hromadného ničení a byl zaručenou hrází proti Íránu, žádná válka na věčné časy, žádné islámské čistky a genocida tamních křesťanů, žádní migranti, žádné vyházené peníze, mrtví a invalidé. Dokonce ani žádný islámský stát. Bez ohledu na propagandu byl Saddámovský Irák demokratičtější země, než Saúdská Arábie, mohli bychom ho přirovnat k současnému Turecku, státu NATO a kandidátovi EU. Dokonce i narkomafiáni v Afghánistánu jsou demokratičtější, než takzvaná umírněná opozice v Sýrii, včetně části Kurdů, kterou nadšeně podporují státy NATO. V Mali se nejedná o nic jiného, než o zdroj uranu pro francouzské jaderné elektrárny, jež dodávají elektřinu do Německa, které se její produkce z jádra ekologicky zřeklo. Do Mali by tedy měli vyrazit především Němci. Afrika se tak či onak propadá do chaosu, posiluje se vliv islámu a pozice Číny, která kupodivu nemá na černém kontinentu žádné vojenské problémy. Asi proto, že Číňané nikomu nic nevnucují a netahají nikoho do válek, nabízejí práci a peníze, případně zboží. Zahraniční mise naší armády jsou vyházené peníze, které by se mohly použít efektivněji, třeba na ochranu hranic před afroislámskou invazí, nebo na boj s drogami. Německý vtip, kde němečtí vojáci jdou obtíženi výstrojí po ulici a z kavárny na ně volají povalující se migranti, aby pozdravovali u nich doma je víc, než realistický.

    Všechny, kteří se mne snaží kontaktovat pomocí sociálních sítí upozorňuji, že je nepoužívám. Staré telefony, s výjimkou služebního z MO a mailové adresy jsou funkční.

    0 0

    Jaroslav Loudil
    27. 11. 2018
    Když se zjistilo, že syn pana Babiše pobýval na Krymu ,tak se okamžitě spustil povyk : "Jak to, že se mohl ocitnout na tak - "divném místě" , které okupuje ruská armáda , na místě, které patří Ukrajině a jehož okupace není mezinárodně uznána,...atd. atd. Pan Babiš mladší prý vlastně porušil svou cestou řadu zákonů.


    Tento povyk našich médií i politiků mi připadá velmi zvláštní !! Chci tady totiž připomenout , že roku 1974 po puči kyperských Řeků obsadila sever Kypru turecká armáda a roku 1983 tam byla vyhlášena mezinárodně nikým neuznaná Severokyperská turecká republika. Tento separatistický stát neuznává žádná ze 193 zemí OSN, pouze samo Turecko, které sever Kypru od roku 1974 okupuje. Nikomu u nás ale zřejmě tento stav vůbec nevadí, protože do této mezinárodně neuznané separatistické republiky organizují české cestovní kanceláře každoročně stovky turistických zájezdů a tisíce Čechů se tam projíždějí a koupou na okupovaném území a přinášejí tak do "kasičky separatistů" kýženou finanční injekci, aby mohla okupace i nadále pokračovat.

    P.S. Fuj tomuto typickému : "Dvojímu metru", který uplatňují státy NATO a EU !! Turecká vojenská okupace nevadí, ruská ano ??? Doporučuji tedy, aby česká cestovní kancelář ČEDOK začala nabízet letní pobytové zájezdy na ruský Krym od sezony 2019 !! Bylo by to prosím jenom : "Fifty, fifty !!"

    https://www.zajezdy.cz/dovolena-famagusta/
    https://cs.wikipedia.org/wiki/Severn%C3%AD_Kypr

    0 0

    Lubomír Man
    27. 11. 2018
    Jeden by myslel, že po Vondrovi, Schwarzenbergovi a Zaorálkovi už nikdo zlověstnější do brány Černínského paláce jako ministr vstoupit nemůže. Ale chyba lávky. ČSSD, strana to kdysi nízkého lidu, chudiny a dělnického stavu, má dnes ve své intelektuálské sekci takový přetlak tzv. lepších lidí s omračujícím intelektem a nejvyšším západním vyškolením, že pro ni nebylo žádným problémem, sáhnout do klobouku a pro uvolněné místo ministra zahraničí z něj vytáhnout – Tomáše Petříčka. 



     Absolventa to nejen KU, ale i Warwické univerzity v Britanii a Svobodné univerzity v Bruselu, a tedy člověka čistě západního střihu, který si bude navždy a vděčně pamatovat, kdo mu dal jeho rozumy i postavení, a bude proto vždy připraven bít se za Západ a Severní Atlantik do roztrhání těla - a to ať bude pravda jakákoli. Jak to tento muž činí i v těchto dnech, kdy vykřikuje, že ruská anexe vod Azovského moře je pro Česko stejně nepřijatelná, jako byla anexe poloostrova Krym, a v souvislosti s incidentem v Azovském moři volá dokonce po nových sankcích proti Rusku – a to snad ještě dřív, než je začali požadovat ti nejzuřivější západní rusofobové. Toto si samozřejmě dovoluje činit za nás všechny Čechy, kteří dobře víme, jak to s ruskou anexí vod Azovského moře ve skutečnosti je, i jak to s onou anexí poloostrova Krymu ve skutečnosti bylo, a samovolně se nám zatínají pěsti při pomyšlení, že za nás znovu před světem mluví bezcharakterní panák, bezduše opakující argumenty, už dopředu vymyšlené vojenskobezpečnostním komplexem USA. S jediným jeho cílem: nejen zachovat si svůj současný bilionový rozpočet, ale dalším démonizováním Ruska jej pro příští rok ještě zvýšit.

    Hledím na tvář nového ministra zahraničí, dalšího cizího poddaného tohoto komplexu, pozoruji jeho nejistý a neurčitý úsměv i pohled, a fabuluji si z nich zhruba toto: Tenhle člověk nemá svoji vlastní vizi světa, není jí schopen. Jde vždy s proudem - s většinou - protože jedině to se mu jeví jako výhodné, a proto pro sebe jedině využitelné. Smysl pro spravedlnost je u něj marné hledat – prostě jej nemá. Postavit se za někoho nespravedlivě odsuzovaného a tím tuto nespravedlivost strhnout i na sebe, je představou z říše snů. Jako kluk se vždy přidal ke klackům, otloukajících svého otloukánka, a pro jistotu, aby nevypadl z řady, mu svůj šťouchanec též s radostí přidal.

    Jak ho dnes přidává Rusku, otloukané z vůle vojenskobezpečnostního komplexu téměř celým světem, takže proč by si nový ministr, jménem nás všech Čechů, nemohl též jednu ránu na jeho záda přisadit, že ano?

    Protože jít s proudem, a neohlížet se na to, kde je pravda či právo, jen hlídat směr toho proudu, to je to, co se dnes počítá, že ano, pane ministře?

    0 0

    27. 11. 2018    russian
    Federální bezpečnostní služba Ruska (FSB) zveřejnila dva trofejní dokumenty, zabavené zadrženým ukrajinským námořníkům. Prvním z nich je "Kontrolní listina připravenosti člunu Nikopol k vyplutí na moře v době od 9:00 23. listopadu 2018 do 18:00 25. listopadu 2018". Veliteli skupiny lodí je na ní udělen přímý úkol provést přechod z Oděsy do Berďanska "utajeným způsobem""a soustředit hlavní pozornost na zajištění utajení příjezdu ke Kerčsko-Jenikalskému kanálu a průchodu přes něj". ZDE


    Kromě toho byl na téže lodi nalezen ručně psaný konspekt Ruskem zavedených pravidel pro plavení po Kerčsko-Jenikalském kanálu. Jak bylo v FSB zdůrazněno, z toho vyplývá, že ukrajinští námořníci byli dobře informováni o podmínkách jeho průchodu.

    Média: zraněný ukrajinský námořník mluvil o rozkazu střílet na ruské lodě 360tv

    Zraněný ukrajinský námořník Andrej Artěmenko, který byl na lodi Berďansk, sdělil svým příbuzným podrobnosti svého úkolu před vyplutím na moře, včetně nařízení ukrajinského námořnictva střílet na ruské lodě. Sdělil to Informátor s odvoláním na příbuzné námořníka.

    Artěmenkovi příbuzní se dozvěděli, že jejich syn byl na lodi Berďansk až ze zpráv. Řekli, že námořníci ukrajinského námořnictva byli posláni na moře v pátek 23. listopadu. Podle jejich sdělení před nástupem ke splnění úkolu ukrajinští námořníci odevzdali na vyžádání mobilní telefony, které byly ukryty do trezorů. Bylo jim také zakázáno sdělit svým příbuzným jakékoli podrobnosti o plavbě.

    Podle jeho přítelkyně Mariny dostali námořníci před vyplutím na moře od ukrajinského námořnictva rozkaz střílet na ruské lodě.

    Ze 24 zadržených vojáků byli dva důstojníci Bezpečnostních sil Ukrajiny (SBU).

    Rusko zahájilo trestní řízení o nezákonném překročení hranice Ruské federace.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Zdeněk Jemelík
    27. 11. 2018   securitymagazin   (pozn. red. I.D. článek přinášíme s několikadenním zpožděním, neboť byl nalezen ve spamové schránce)
    Když se Alena Vitásková v r.2016 jako nepravomocně odsouzená ucházela o přízeň voličů ve volbách do Senátu, představovala se jako „dáma, která se nikdy nevzdá“. Zřejmě to nebyla jen laciná póza. Ještě se jí zcela nezhojily rány po (zatím úspěšné) šarvátce s justicí a již vystrkuje růžky k odvetě za pětileté týrání, která má směřovat k nápravě poměrů ve státě, v odvětví spravedlnosti zvlášť.


    Dne 20. listopadu 2018, v předvečer vyhlášení nepravomocného rozsudku Okresního soudu v Jihlavě nad ní v procesu, vedenému kvůli dosazení bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké do funkce místopředsedy ERÚ, uspořádala Alena Vitásková v Praze seminář svého spolku Institut Aleny Vitáskové, jímž vyhlásila válku nešvarům justice i jiných státních orgánů a podporu obětem jejich nepřístojností.

    Zúčastnilo se ho 48 účastníků, mezi nimi několik veřejnosti známých osobností, jako bývalá poslankyně Olga Havlová, bývalá šéfka Ústavu experimentální medicíny prof. Ema Syková či bezpečnostní expert Jan Schneider. Vedle Aleny Vitáskové se usmívala Nela Lisková, známá jako honorární quasikonzulka vzbouřeneckých republik na hranici Ukrajiny s Ruskem, v Institutu působící jako ředitelka jedné jeho sekce. Nechybělo několik obětí justičního bezpráví.

    psali jsme: Alena Vitásková na skřipci

    Úvod semináře patřil Aleně Vitáskové. Vymezila poslání institutu jako ochránce lidských práv doma v zahraničí. K jeho založení ji vedla vlastní zkušenost s jejich porušováním. Značnou pozornost věnovala selhávání státního zastupitelství a justice, které se dopouštějí bezpráví na občanech. V této souvislosti se vyslovila kriticky k úrovni práce nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který je dle jejího názoru zralý na odvolání. Současně také odsoudila kampaň, vedenou proti Andreji Babišovi.

    Zdůraznila, že institut nežije z finanční podpory státu nebo Evropské unie a jeho členové pracují bezplatně.

    Její výklad doplnila Nela Lisková, která se zabývala poškozováním lidských práv u nás i v zahraničí. Následovalo osm řečníků, kteří se ve vymezeném čase pěti minut zabývali různými tématy od právnické úvahy o podstatě spravedlnosti přes seznámení s problematikou „šmejdů“ dále k příběhům některých obětí selhání justice a posléze k poškozování životního prostředí neekologickými zásahy.

    psali jsme: Víme první: Bývalá předsedkyně ERÚ Alena Vitásková byla zproštěna viny

    Další účastníci, kteří zakusili na vlastní kůži poškozování lidských práv státními orgány, popsali své trampoty ve volné diskusi.

    Na závěr Alena Vitásková přečetla prohlášení, nazvané „Hlas volající po spravedlnosti a právu“. Jeho text uvádím níže.

    Semináře budou pravidelně pokračovat od ledna r. 2019 a budou spíše monotematické. Je možné, že se 20. listopadu 2018 zrodila platforma, sjednocující odpůrce svévole státních orgánů, zejména orgánů činných v trestním řízení, umožňující průchod hněvu obětí selhání státu v ochraně lidských práv.

    Přinášíme text výzvy Institutu Aleny Vitáskové v nezkráceném znění:

    HLAS VOLAJÍCÍCH PO SPRAVEDLNOSTI A PRÁVU

    Naše společnost je těžce nemocná. Formalizace práva, odmravnění jeho výkladu a právní nihilismus jsou základní příčinou její krize. Jedinou jistotou v tomto státě se tak stala právní nejistota, která prosákla celou společností. Nikdo si nemůže být jist, že si na něho policisté něco nevymyslí, státní zástupci to nekriticky převezmou a odžalují a soudci jej za to odsoudí. Podobná situace je i v občanskoprávním řízení, které má na svědomí nejen celé řady nešťastných rodičů i dětí, ale i fiktivních dlužníků, zlikvidovaných firem a nemravných exekucí.

    Každoročně jsou trestně stíhány desítky tisíc osob a každý rok jsou zhruba 4 % pravomocných zprošťujících rozsudků. Za tímto údajně „vynikajícím výsledkem práce státních zástupců“ se ve skutečnosti skrývají tisíce nevinných osob, kterým byl zničen život, rodina, dobrá pověst, podnikání i přátelské vztahy. Tento zničený život se pochopitelně netýká jen jednotlivých stíhaných osob, ale jejich rodin a celého blízkého okolí, které prožívá dehonestaci společně se stíhanou osobou, což mnohdy končí těžkou nemocí, sebevraždou i smrtí. Kromě toho jsou však nezřídka pravomocně odsouzeni i nevinní lidé, zatímco o dopadení a prokázání viny skutečným viníkům nemají policisté ani státní zástupci náležitý zájem, pokud z toho neplyne uspokojení, prospěch anebo mediální zviditelnění.

    S tímto stavem se nelze smířit, protože „nakonec obec pyká za viny soudců, co v neblahé slepotě srdce právo převracejí svým křivým rozhodováním“ (Hésiodos z Askry – 8.stol.př.n.l.). Občané naléhavě potřebují pocit spravedlivého společenského prostředí, neboť „spravedlnost je základem států“ (iustitia regnorum fundamentum). Spravedlnost a dobro je zákon nad zákony (aequum et bonum lex legum est). Je však smutnou skutečností, že mnozí státní zástupci i soudci se nejen chovají nespravedlivě, ale ani nevědí, co to spravedlnost je. Spravedlnost je totiž základní stabilizační společenskou hodnotou, která vytváří pocit společenské jistoty a harmonie.

    „Spravedlnost je velkolepá, a její znamenitost trvalá, nemění se od nepaměti.“ (Ptahhotep – asi 2400 let př.n.l.)

    „Potlačí-li se spravedlnost, co jiného jsou královské říše, než velké lupičské bandy?“

    (Aurelius Augustinus – 354-430 n.l.)

    Státní zástupci i soudci obvykle označují kritiku své práce za útok na jejich nezávislost. Pod touto proklamovanou nezávislostí se však až příliš často skrývají nedbalost, lehkovážnost, nezodpovědnost, lhostejnost, bezcitnost, nelidskost, arogance, zpupnost a krutost. Občané nepotřebují takové státní zástupce a soudce, kteří v trestání lidí nalézají potěšení a sebeuspokojení – takoví lidé nepatří do soudních síní, ale do ordinací psychiatrů.

    Naléhavě proto voláme a požadujeme zřídit speciální Soud Spravedlnosti – instituci, která bude projednávat (nebo též prošetřovat) a rozhodovat etická provinění soudců a státních zástupců. Nechceme zlehčovat nezávislost státních zástupců a soudců, ani vytvářet další odvolací instancí. Jde nám pouze o to, aby evidentní poklesky proti profesionální etice státních zástupců a soudců byly náležitě odhalovány, pojmenovány, publikovány a potrestány. Nepotřebujeme takové státní zástupce a soudce, pro které jsou pravda a spravedlnost prázdné pojmy. Jde nám o nápravu systému, změnu příslušných zákonů a řešení stávajících problémů.

    - Nikdo nemá právo zneužívat svoji moc ke svému sebeuspokojení!

    - Státní zástupci ani soudci nesmějí lhát ani nahrazovat důkazy domněnkami!

    - Právo na omyl neexistuje!

    - Mimoprávní a odmravněná tvorba soudcovského práva je nepřípustná!

    - Výklad práva je umění nalézat spravedlnost a dobro!

    „Dobrý soudce soudí podle zásad spravedlnosti a dobroty, a spravedlnosti dává přednost před přísným právem.“

    (Bonus iudex secundum aequum et bonum iudicat et aequitatem stricto iuri praefert)

    Občané žádají nejen o rozumné a mravné právo, ale i jeho rozumný a mravný výklad, vymahatelnost práva a spravedlnosti. Vyzýváme vládu České republiky o nápravu systému a změnu příslušných zákonů a řešení minimálně následující problematiky:

    - Zřízení Soudu Spravedlnosti - instituce, která bude projednávat (nebo též prošetřovat) a rozhodovat provinění soudců a státních zástupců

    - Povinnost státu dostatečně odškodnit občany a jejich rodiny poškozené justicí

    - Osobní zodpovědnost státních zástupců a soudců

    - Omezený mandát státních zástupců a soudců

    - Zkvalitnění výchovného systému soudců

    Žádáme, aby ministr spravedlnosti, vláda, poslanci a senátoři začali tuto situaci okamžitě řešit, protože ve společnosti narůstá nespokojenost i hněv. Zneužíváním moci státních zástupců i soudců jsme totiž ohroženi všichni.

    Praha, dne 20. listopadu 2018

    0 0

    Bohumil Svoboda
    27. 11. 2018    (pozn. red. I.D. nalezeno ve spamové schránce)
    Každá lidská činnost má svůj účel a cíle. Patří k nim i významná výročí a s nimi v naší krizí zmítané společnosti také demonstrace a protesty. Podívejme se tedy z tohoto hlediska také na letošní výročí nedávných historických událostí 17. Listopadu. Den 17. listopadu vstoupil do našich dějin jako Mezinárodní den studentstva, někdy též Světový den studentstva, aby připomínal tragické událostí, k nimž došlo v období od 28. října do 17. listopadu 1939 v tehdejším Protektorátě Čechy a Morava. Byl vyhlášen v roce 1941 v Londýně při příležitosti druhého výročí těchto událostí. (Není tedy účelovým výmyslem tehdejších ani dnešních komunistů.)


    Při příležitosti tohoto svátku se v roce 1989 spustila lavina událostí, které vyústily v přerod celého našeho státu. 17. listopad poté vstoupil do našich kalendářů jako Den boje studentů za svobodu a demokracii, aby po deseti letech z názvu svátku zmizeli studenti, kteří stáli u zrodu tohoto boje.

    Proč byl název svátku „Mezinárodní den studentstva“ z našich kalendářů vymazán?

    Dne 17. Listopadu 1989 převzaly reakční politické síly moc, a mimo jiné prosadily aby z názvu byl vymazán pojem „studentstva“.Proto znovu vznikly petice požadující návrat Mezinárodního dne studentstvado našich kalendářů v původním znění.

    Dne 2. března 2016 schválila Poslanecká sněmovnapřejmenování státního svátku. Pokud by tento návrh úspěšně prošel legislativním procesem, nesl by svátek nově název „Mezinárodní den studentstva a den boje za svobodu a demokracii”, který má výrazněji odkazovat na události 17. listopadu 1939. Tento krok byl kritizován některými pravicovými opozičními poslanci a historiky. Poslanecký návrh zákona byl zamítnut Senátema poslanci nedokázali jeho veto přehlasovat. Od té doby tohoto svátku pravidelně využívají k demonstracím a sebepropagaci příslušníci krajní pravice, přičemž dochází i ke střetům, např. s anarchisty.          

    Účel, cíle letošního svátku a prostředky jeho dosažení.

    Obecně je možno definovat Cíl prvního řádu(hlavní)a Cíle druhého řádu(vedlejší, kterých bývá zpravidla několik a mění se nebo upřesňují podle vývoje konkrétní situace.)
    Podle mého názoru je v tomto případě hlavním cílem destrukce našeho hospodářství a ekonomiky. Za prosazením tohoto cíle stojí průmyslový komplex USA a to dlouhodobě. Intenzita úsilí pravicových vykonavatelů amerických zájmů vyvrcholila nedávno a graduje po odsunutí výstavby a generálních oprav našich jaderných elektráren, které byly dříve slíbeny největším průmyslovým podnikům Spojených států. Když výstavbu a generální opravy jaderných elektráren premiér Babiš rozhodl odsunout nejméně o deset let, přiletěl z USA jeden z nejvyšších pohlavárů, aby jej „přesvědčil“ o nepřijatelnosti tohoto kroku. Protože se mu nepodařilo Babiše otočit „správným směrem“ vydal příslušné pokyny našim pravicovým bossům a ti zahájili Hon na Babiše. Samozřejmě se pravým důvodem nechlubí.

    Prostředkem dosažení cíle se stala řadu měsíců připravovaná a samozřejmě cílevědomě zneužitelná oslava 17. Listopadu.

    Nástrojem dlouho a pečlivě připravovaných akcí se staly demonstrace tzv. revoluční studentské mládeže, která byla vypuštěna ze dveří středních a vysokých škol do ulic a náměstí Prahy a účelově se rozpustila mezi občany, z nichž mnozí přijeli navštívit Prahu a shlédnout její památky. Tak se pravici podařilo zabezpečit v ulicích a na náměstích řvoucí dav požadující demisi premiéra Babiše.

    Hon na Babiše.

    To co organizátoři pozadí oslav 17. listopadu rozpoutali, nemá v žádné slušné společnosti obdoby a zaslouží si hlubokého odsouzení a zavržení. Já snad nepamatuji příklad z naší novodobé historie, že by na jednoho člověka, v tomto případě demokraticky zvoleného předsedu vlády Babiše, bylo nakydáno tolik špíny a hnoje jako v tomto případě.Tím se naše galérka nepochybně zapsala negativně do dějin naší politické kultury. Neštítí se ničeho, včetně zneužití nemoci jeho syna bývalého pilota velkého dopravního letadla. Mnozí jeho zákeřnou nemoc zpochybňují a staví jeho vyjádření proti otci. Nestačí jim pocit utrpení otce nad nemocí dítěte. Nevědí a ani nechtějí vědět, že být pilotem, je jedno nejnáročnějších povolání nejen na výkon funkce pilota ale především na jeho zdraví. Pokud pilot ztratí funkčnost některého tělesného nebo duševního orgánu, je okamžitě zlétání vyřazen a to má pro něj velmi často sekundární duševní následky, protože ztrácí milované povolání. Mohl bych o tom uvést řadu příkladů, protože jsem v leteckém prostředí prožil celý svůj více než čtyřicetiletý aktivní život. Když o strůjcích této bezprecedentní štvanice přemýšlím, tak jsem z organizátorů tohoto hnusu naprosto znechucen.

    Nejsem nekritickým zastáncem kohokoliv, ale nemohu pochopit, že nikdo na Babišovi nenalezl žádné pozitivum. Žádný soudný člověk nemůže popřít, že po jeho vstupu do politiky ČR došlo v řízení naší ekonomiky a hospodářství k nezanedbatelným pozitivním změnám. Několikrát byly zvýšeny minimální platy, došlo ke zvýšení důchodů, zkvalitnění zdravotnictví a podobných pozitiv je možno uvést více. Mimo jiné schodek státního rozpočtu se několik let snižoval a pohybuje se ve výši 40-50 miliard Kč, (zatímco asociální zločinec Kalousek několik let zadlužoval náš stát schodkem kolem 200 miliard a zejména na ve funkci ekonomického náměstka MO ČR v podstatě asistoval u rozsáhlých zlodějen.)

    Do tohoto nechutného honu na Andreje Babiše nasadili pravicoví „lovci“ také svého člověka velmi populárního redaktora televizního zpravodajství Rey Korangtenga, do rozhovoru před televizní kamerou v nejlepším sledovaném čase. Pravděpodobně se domnívali, že z něho vymámí nějaké nové překvapující informace. Nepodařilo se. Pan redaktor Korangteng propadl na celé čáře až pod úroveň neschopného policejního vyšetřovatele a navíc v několika případech prokázal, že o kladených otázkách buď sám nemá žádné informace, nebo je k daným otázkám nepřipraven. Mimo jiné zpochybňoval skutečnost, že celé divadlo bylo předem velmi dobře připraveno. Pravděpodobně nemá ani základní znalosti o matematické statistice a její funkci ve společenských vědách ani znalosti o podobnosti společenských jevů.

    Pokud má alespoň základní paměť, potom by si jistě vzpomenul na akci proti panu prezidentovi před několika léty, kdy podobný desetitisícový dav na Václavském náměstí byl důkladně vybaven červenými kartami formátu A4, které byly distribuovány velvyslanectvím USA v Praze. Nu a na letošní oslavy byl opět takový dav vybaven kartami téhož formátu, ale bílými, s výrazným nápisem „DEMISI.“ Nedá se statisticky prokázat, že jde o podobnost náhodnou, ale dá se prokázat, že jde o jev podobný tomu s červenými kartami – tedy o akci předem velmi dobře připravenou. Můžeme si jenom položit otázku, kdo tentokrát tuto akci připravil a kdo ji financoval. Protože to nevím určitě a nemám to ověřeno, nebudu prezentovat to, co každý mimo pana redaktora televizního zpravodajství dávno ví. Nikdo totiž lidem nenamluví, že si to každý doma pro sebe i pro své malé děti připravil sám. Tak naivní snad není ani pan Korangteng.

    Panu Babišovi lze snad vytknout jeho naivitu ve výběru svých spojenců. Několikrát jsem ve svých článcích uváděl, že sociální demokraté mají ve svém programu geneticky zakódovanou zradu na svých voličích a svých politických „spojencích“. Prokázalo se to i tentokrát. Zítra - v pátek budou poslanci hlasovat o nedůvěře vládě. Sociální demokraté opustí hlasovací místnost a tím si opět ponechají pootevřená vrátka, aby se zavděčila pravici a vytěžila maximum v případě vítězství krajní pravice a vládě byla nedůvěra vyslovena. Já osobně jsem přesvědčen, že se poslancům nepodaří nedůvěru vládě odhlasovat.  

    Prof. Ing. B. Svoboda Dr.Sc. pracoval jako pedagog Vojenské akademie v Brně

    0 0
  • 11/27/18--20:30: Pátek nešťastný je den
  • Básník Karel Sýs
    Karel Sýs
    28. 11. 2018
    České manipulační prostředky se předhánějí v akci Black Friday. Kromě odkazu na černou magii, kterou využívají i prodejci mobilů, jedná se o zneužití památky černého pátku 25. října 1929. Pád akcií na newyorské burze odstartoval velkou hospodářskou krizi, jež připravila o majetek i o práci miliony lidí po celém světě.


    Kolik cynismu je třeba, aby se tato celoplanetární tragédie stala záminkou pro vyvolání předvánoční nákupní horečky? A navíc v angličtině, aby pokynu porozuměla i mládež, která už pomalu češtinu přestává ovládat?

    Ale co jiného je možné čekat ve státě, v němž zelený skřet Alzy příšerným hlasem nestoudně huláká na zdebilnělý národ, který je odsouzen k utrácení. Utrácet, utrácet, utrácet…

    Co čekat, když z první stánky Metra vykřikuje titulek: „Větší prsa a kulatý zadek. Vánoce jsou tu!“

    To asi letos genderově zmatenému Ježíškovi vyrostou kozy a pro potěchu homosexuálů se mu zakulatí prdel!

    - - -



older | 1 | .... | 658 | 659 | (Page 660) | 661 | 662 | .... | 668 | newer