Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 659 | 660 | (Page 661) | 662 | 663 | .... | 668 | newer

    0 0


    Jiří Baťa
    27. 11. 2018
    Již několik let Vodovody a kanalizace a.s. Kroměříž, prostřednictvím místního měsíčního periodika HOLEŠOVSKO informují veřejnost, resp. spotřebitele o hospodaření společnosti za uplynulý rok a jako třešničku na dortu pak přidávají sdělení o „Ceně vody“ na další rok. Na tom není nic špatného a mimořádného kromě toho, že se také každoročně zvyšuje cena vody, alias vodné a stočné, Předseda představenstva VaK Kroměříž ing. Lejsal to zdůvodňuje pozoruhodným konstatováním, cituji: „ Zvýšení cen vody pitné a odpadní je také ovlivněno úspěšným čerpáním dotací z Evropských fondů a Operačního programu životního prostředí v uplynulých letech“.



    Pokud mne někdo přesvědčí o správnosti, či o logičnosti tohoto konstatování pak připustím, že mé IQ je na tom dost špatně. Nicméně obraťme pozornost k jádru pudla, tedy zmíněném problému „(ne)logičnosti“ samotné.
         Pan předseda Ing. Lejsal zdůrazňuje něco, co podle mého názoru nemá logiku. Díky úspěšnému čerpání dotací lze zvyšovat cenu? Pokud firma dostane ke své činnosti mimořádnou a jistě ne nezanedbatelnou  finanční injekci, resp. podporu alias dotaci, může si á konto dovolit zvýšit cenu produktu? Nebo jinak: pekař, který se v rámci konkurence a dalších ekonomických faktorů potýká s řadou problémů a rentabilitou výroby, je na pokraji krachu a pro udržení své existence je nucen zdražovat své výrobky, po obdržení finanční dotace a skutečnosti, že může dál provozovat pekařskou činnost a vyrábět za výrazně lepších ekonomických podmínek by jako projev vděčnosti za finanční dotaci svým zákazníkům ještě zvýšil cenu svých výrobků? Není to jaksi nelogické, nenormální (případně nemorální)? Tedy kromě případu, že by mu šlo jenom o  zisk a už méně či vůbec  o spokojenost zákazníků.
         Pan předseda představenstva  VaK Kroměříž, a.s. rovněž sděluje, že (každoroční)“... přidělování dotací je mj.  podmíněno zajištěním obnovy majetku postupným zvyšováním ceny až k dosažení údajně k tzv. plně nákladové ceny služby“. Pokud se nemýlím, pak stejně formulované podmínky v souvislosti s cenou vody uvádí VaK Kroměříž již několik let. Lze se tedy zcela oprávněně ptát za
    1) je zvyšování ceny vody opodstatněné a logické s konstatováním, že ke zdražování dochází jen díky úspěšnému čerpání dotací? Pro koho má být toto úspěšné zdražování výhodné? Nebo snad mají  spotřebitelé děkovat VaK Kroměříž, a.s., že jim každoročně, kromě zajištění dodávky vody  také díky čerpání dotací zvyšuje cenu vody?
    2) jaká je logika konstatování, že přidělování dotací je podmíněno zajišťováním obnovy majetku postupným zvyšováním ceny  až k dosažení tzv. plně nákladové ceny služby? V jakém stadiu se dnes nákladové ceny služby VaK Kroměříže nachází? Spotřebitel se zase nutně a zcela oprávněně ptá: Kdy nastane doba, kdy VaK Kroměříž, a.s. dosáhne plně nákladové ceny služby?Bude to za rok, dva, pět, deset let, nebo je to jen taktické a nemorální ohlupování spotřebitelů?
         Na závěr ještě slova  předsedy představenstva „Cenová  politika  společnosti VaK Kroměříž, a.s. je i přes soustavný tlak na nárůst cen vody pitné a vody odpadní dlouhodobě utvářena  tak, aby udržovala výši ceny vody pitné a odpadní pod průměrem cen v České republice a zároveň byla schopna zajistit zákazníkům vysokou kvalitu služeb v požadovaném rozsahu“.
          Domnívám se, že poskytovat služby spotřebitelům společností VaK Kroměříž a.s., tj. zajišťovat dodávku pitné vody, stejně jako odvod vody odpadní je primární záležitostí její činnosti, neboť pro tyto účely je společnost vytvořena a rozhodně již není zapotřebí deklarovat zásadní atributy své činnosti, alias povinnosti a snahy o co nejlepší kvalitu služeb, notabene když pro dosažení svých subjektivně definovaných cílů se zaštiťuje potřebou zvyšování ceny vody spotřebitelům. Jinými slovy: bohulibé cíle za cenu licoměrného jednání.

    PS: Pokud je můj názor v článku irelevantní, omlouvám se. Děkuji.

    0 0
  • 11/28/18--04:22: O co nám vlastně jde?
  • Leo K.
    27. 11. 2018 KosaZostračili vlkovobloguje.wordpress.com
    Stále častěji se vracím k textu, který vyvolal v roce 1968 vybuzený stav. Na jedné straně bezvýhradný souhlas, na druhé straně stejně bezvýhradný odpor. 2000 slov. Zaměníme-li totiž dobové reálie (vládu KSČ, komunisty, dělnictvo, národní výbory) za jejich současné ekvivalenty, není co na textu měnit:

    […]Za dnešní stav odpovídáme všichni, více však komunisté mezi námi, ale hlavní odpovědnost mají ti, kdo byli součástí či nástrojem nekontrolované moci. Byla to moc umíněné skupiny rozprostřená pomocí stranického aparátu z Prahy do každého okresu a obce.
    Tento aparát rozhodoval, co kdo smí a nesmí dělat, on řídil družstevníkům družstva, dělníkům závody a občanům národní výbory. Žádná organizace nepatřila ve skutečnosti svým členům, ani komunistická.
    Hlavní vinou a největším klamem těchto vládců je, že svou zvůli vydávali za vůli dělnictva. Kdybychom tomu klamu chtěli věřit, museli bychom dnes dávat za vinu dělníkům úpadek našeho hospodářství, zločiny na nevinných lidech, zavedení cenzury, která zabránila, aby se o tom všem psalo, dělníci by byli vinni chybnými investicemi, ztrátami obchodu, nedostatkem bytů.
    Nikdo rozumný samozřejmě v takovou vinu dělnictva neuvěří. Všichni víme, zejména to ví každý dělník, že dělnictvo prakticky nerozhodovalo v ničem. Dělnické funkcionáře dával odhlasovat někdo jiný. Zatímco se mnozí dělníci domnívali, že vládnou, vládla jejich jménem zvlášť vychovávaná vrstva funkcionářů stranického a státního aparátu. Ti fakticky zaujali místo svržené třídy a sami se stali novou vrchností…

    Vzpomenu-li na slova z Melantrišského balkonu: „…do tvých rukou, lide, se vláda navrátila.“ Opravdu? Ani náhodou! To nejsou pochyby, ale konstatování skutečnosti zvláště, když čtu úvahy na téma, zda nám za převratu v listopadu a prosinci 1989 šlo víc o konzumerismus či o slušnost. Myslím si totiž, že nám šlo o spravedlnost! O slušnosti většina z nás neuvažovala, protože slušnost nelze nařídit, nelze ji uzákonit.

    Slušnost je nepsaná, mravní stránka spravedlnosti.

    Popírat, že nám šlo o konzumerismus by bylo pokrytectvím, samozřejmě, že nám šlo i o tu bohatou nabídku, ale prioritu měla spravedlnost. Dráždilo nás, že nejen mzdové ohodnocení naší práce nebylo úměrné našim schopnostem, ale že ani ty schopnosti jsme nemohli řádně rozvíjet. Různé režimní akce, jakým bylo například zlepšovatelské hnutí se utápěly ve formalitách a byrokracii, mnohdy ještě i stranické.

    Oprávněně jsme říkali, že jsme všichni jako uříznuté boty a společností vytvořené bohatství se rozděluje někde na ÚV a znělo to, jako na jiné planetě. Převažující dojem byl, že vlastně jde o jakýsi státní kapitalismus, pouze s prvky socialismu.

    I proto jsme vytvářeli paralelní svět, kde jsme ty individuální schopnosti mohli rozvíjet. Ve všech vrstvách tehdejší společnosti; někdo balil „usárnu“ a odjížděl ve skupině příznivců do trampských osad a někdo zase do venkovské chalupy, aby ji zachránil před rozpadem, jak nám s nenapodobitelným způsobem popsal třeba František Nepil.

    Protože sociální nerovnost v tehdejší společnosti byla mizivá, vyvíjela se v tomto paralelním světě občanská společnost. Lidi nedělili peníze, spíše ohledy. Nikdo nebyl za „socku“ i když dojížděl na chalupu vlakem či autobusem. Proto se dokázali domluvit ať v Teplicích nebo v Bratislavě a demonstrovat v době, kdy to bylo nebezpečné.

    To byl stav, který se dnes popisuje slovy: „Lidé k sobě měli blíž.“

    Po „sametu“ pak vyšlo ve známost, že jsme v Evropě naprosto jedineční svým počtem druhých domácností.

    V dubnu 2014 vyšla v Britských listech recenze knihy Revoluce s lidskou tváří. Autorem je americký historik James Krapfl, jenž v současnosti působí na montrealské McGillově univerzitě, kde přednáší evropské dějiny se zaměřením na kulturní historii evropských revolucí a současné dějiny střední Evropy, vystudoval historii na Kalifornské univerzitě v Berkeley. V rámci výzkumu, jehož výsledkem je tato kniha, byl hostem Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR v Praze, Historického ústavu SAV v Bratislavě a Univerzity Palackého v Olomouci. Jeho pohled reflektuje velmi dobře mojí zkušenost a tak kousek té recenze přepisuji:

    Z podrobného studia revoluční dokumentace, tisíců prohlášení, letáků a plakátů z prvních týdnů revoluce, vydávaných mimo hlavní republiková centra, zjistil James Krafl, co vlastně lidé tehdy chtěli. Nepřekvapivě nechtěli návrat ke kapitalismu a ani na prvním místě jejich požadavků nebyly požadavky hospodářské. Jejich prvotním požadavkem bylo, aby se Československo navrátilo k slušným mezilidským vztahům. Občané požadovali, aby je politikové u moci skutečně zastupovali. Politikové měli být pravidelně a často kontrolováni referendy. Pokud politik zradil či zklamal své voliče, měl být odvolatelný.
    Hlavní hodnotou revoluce byla lidskost. Revoluce se pyšnila tím, že je nenásilná, že je založena na pluralismu, na dialogu a na přímé demokracii. Moc institucí měla být pravidelně kontrolována lidovým hlasováním. Na všech úrovních se měly konat volby, a to nejen v politice, ale i ve školství (v univerzitním školství se to do značné míry v ČR uskutečnilo) a v podnikatelské sféře. I ředitelé podniků měli být voleni jejich zaměstnanci.
    Zásadami revoluce byly férovost, socialismus (socialismus měl být zachován a oživen, nikoliv odstraněn; 45 procent občanů v průzkumu veřejného mínění požadovala socialismus, 47 procent občanů chtělo něco mezi socialismem a kapitalismem a jen 3 procenta občanů chtěla kapitalismus) a revoluční idealismus.
    James Krapfl ostře kritizuje Jürgena Habermase and Françoise Fureta, že napsali, aniž by se obtěžovali jakýmkoliv studiem podkladů, že „středoevropské revoluce r.1989 nepřinesly nic nového.“ Krafl přesvědčivě argumentuje, že to, co československá demokratická revoluce přinesla v prvních týdnech své existence, bylo ve skutečnosti pozoruhodně originální a nové.
    Jenže morální, romantický patos obyčejných aktivistů revoluce nevyhovoval elitám, které se vyskytly u moci.

    Není to ojedinělý postřeh i když se diametrálně liší od představ a analýz Václava Klause:

    …nebezpečí, před nímž varuji, je „nepolitická politika“, která se dnes oblékla do zdánlivě nevinné teze o postideologické éře. Stejně jako v šedesátých letech (tedy v éře zdánlivého úspěchu komunismu), kdy se začaly objevovat velmi zavádějící teorie konvergence ekonomických a politických systémů, i na konci osmdesátých a na počátku devadesátých let vznikly teorie o „konci ideologie“. Sem patří i zdánlivě „neideologické“ doktríny jako jsou ekologismus či komunitarismus, známý u nás spíše pod hlavičkou tzv. občanské společnosti.

    Skládám-li článek z výroků jiných, tak přestává být můj, ale nemohu jinak, protože ani proces, ani dobu nelze představit jinak než svár názorů. Úlohu občanské společnosti úplně jinak chápe historik Jan Tesař. Disident, který využil výzvu tehdejších mocenských struktur k vystěhování do Německa a disident i dnes, kdy z protestu přijal slovenské občanství a odstěhoval se do Brezové pod Bradlom.

    Totalitarismus znamená mnoho státu, etatismus, říká Jan Tesař. Na začátku jsem se zamýšlel, jaká nová forma totalitarismu případně hrozí při odstraňování toho tehdejšího. A přišlo, co nečekal asi nikdo, určitě ne já: nová, opravdu totální a globální moc finančního kapitálu, jejíž metodou je zatlačování až naprosté znehodnocení státu.[…] Co bude dál? Rozhodně není možné si myslet, že to, co je teď, je konečné slovo dějin.
    Dnes jsou zprivatizovány nejen průmyslové giganty, banky a pojišťovny, ale i infrastruktury, doprava, voda, lázně, nemocnice, školy, ba dokonce privatizovány budou i věznice, fakticky dávno jsou zprivatizovány tajné služby a čeká to armádu. Vrací se temný středověk, ale s tím, že všechno je podrobeno zákonu hmotného zisku. To je ten nejdokonalejší totalitarismus budoucnosti.
    Nicméně je na mně, abych opakoval: cestu k tomu usnadňuje nedostatek občanských aktivit, a naopak jejich rozvoj je možná cesta ven. Rozvoj občanských aktivit, po kterém jsem tak toužil a považoval jej za jedinou cestu z totalitarismu, nenastal. Totalitní systém byl odstraněn jinak – ve skutečnosti cizí mocí, na níž byl závislý disent.
    A politolog, který si svou akademickou hodnost přivezl z Kanady – Zdeněk Vopat:

    Polistopadový vývoj s sebou přinesl i beztrestné rozkrádání veřejného vlastnictví, nebývalou korupci, osekání výdobytků sociálního státu, které přinesl socialistický režim, nezaměstnanost, bezdomovectví a zvětšování rozdílů mezi chudými a bohatými. A co je nejsmutnější, vláda věcích tvých se k lidu po 17. listopadu nenavrátila. […] Pluralita a soutěž politických názorů a koncepcí prakticky nevznikla.
    Namísto toho došlo k vytvoření určitého paradigmatu založeného na konceptu tržní ekonomiky s minimálními odchylkami různých politických stran. Navíc vyšlo najevo, že dochází k nadvládě ekonomických lobby nad politickou reprezentací státu. Jednoduše řečeno, stát a jeho politiku je možné si koupit.
    Z tohoto hlediska je 17. listopad naprostou porážkou svých revolučních ideálů. Ovšem nejtragičtější na tomto stavu je skutečnost, že mainstreamovým médiím a politickým stranám, ale i společnosti tento vývoj vůbec nevadí. V celé skutečnosti se tak ukazuje, že 17. listopadu nešlo o svobodu politickou, ale ekonomickou. Jinými slovy, nebyly a nejsou to ideje a ideály, co je důležité, ale bohatství, peníze a majetek.

    Už v roce 1991 přestala existovat společenská objednávka po toleranci a rozličnosti názorů. Lidé nechtěli už příliš diskutovat, chtěli změnu. V Čechách chtěli reformy, na Slovensku chtěli minimálně slovenský zájem, chtěli svou autonomii, svou republiku. Tam se kromě krachujících podniků o ekonomice nemluvilo. Svobodná debata, která byla jakoby hlavní, původní ideou, přestala být v té době ve společnosti zajímavá.

    Hospodářská a politická moc se staly siamskými dvojčaty československé cesty, během níž se nezadržitelně rozpadl veškerý étos listopadu 1989 a pro obyvatelstvo se stal dominantním úkolem existenční boj v nejistém prostředí vedený především s těmi lidmi, kteří využili „svobody“ k tomu, aby se co nejrychleji a všemi cestami zmocnili majetku, a to velice často na úkor svých spoluobčanů; podnikáním bez etických pravidel a na hraně či za hranou nápadně tolerantních zákonů. Tento dodatek legendy se stal pro ni samotnou nežádoucím. A proto není nikdy oficiálně připomínán.

    Ratio uvažování stojí na předpokladu, že o tom, co je pravda, nerozhoduje moc, ale rozum. Každý může mít ve sporu s mocí pravdu a měl by mít reálnou možnost tuto pravdu obhájit.

    Pokud je však pravda definována nikoliv jako shoda s realitou, ale jako shoda s politickým cílem, pak má jedinec smůlu a tak zvaná politická korektnost je de facto stejnou praktikou, jakou byly způsoby totalitních režimů.

    Narážím na různá prohlášení o potřebě zahraničních vojenských misí nebo boj s tak zvanou proruskou propagandou. Nic na tom nemění to, že v tom nejsme sami jak nás ubezpečuje švýcarský tisk: Die französische Nationalversammlung beschliesst zwei Gesetze gegen die Verbreitung von Fake News. Sie stimmte am Dienstagabend in letzter Lesung mit klarer Mehrheit für die Pläne von Präsident Emmanuel Macron. Kritiker befürchten eine Einschränkung der Meinungsfreiheit. (Ve francouzském národním shromáždění prošly posledním čtením dva zákony proti šíření „fake news.“) Deficit myšlení není specifikou jenom našich poslanců.

    Největším „fake news“ v naší zemi se stalo ideologické rozhodnutí uzákonit 17. listopad jako Den boje za svobodu a demokracii. Rozhodnutí, kterým chtějí navodit dojem, že to byli oni, ti bojovníci na Národní třídě a že ten proslulý „masakr“ je víc hoden vzpomínce než zastřelení Václava Sedláčka a Jana Opletala. Ve své nekonečné pýše se snaží překrýt zběsilý Hitlerův počinek „Sonderaktion Prag vom 17. November 1939:“
    „15. březen byl můj velký omyl. Lituji, že jsme s Čechy nenaložili jako s Poláky. Události 28. října a 15. listopadu ukazují, že Češi nezasluhují jiný osud… Z toho důvodu nařizuji: Zastavení českých vysokých škol na tři roky. Jakékoliv demonstrace dát ihned potlačit… Nebudu se ostýchat do ulic postavit třeba i děla. Do každého hloučku se bude střílet kulomety. Bude-li ještě nějaká demonstrace, srovnám Prahu se zemí…“.

    Následná poprava vedoucích představitelů studentských organizací – jmenovitě:

    JUDr. Jaroslav Klíma – předseda Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě
    JUC. Josef Adamec – jednatel Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě
    JUDr. František Skorkovský – předseda zahraničního odboru Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě
    PhDr. Jan Weinert – předseda Svazu českého studentstva v Čechách
    JUC. Bedřich Koula – jednatel Svazu českého studentstva v Čechách
    Václav Šaffránek – zapisovatel Svazu českého studentstva v Čechách
    MUC. Jan Černý – studentský aktivista
    Ing. Marek Frauwirth – studentský aktivista
    Doc. PhDr. Josef Matoušek – předseda studentského odboru výboru Národního souručenství.

    Uzavření všech českých vysokých škol a internace 1200 náhodně vybraných studentů v koncentračním táboře.

    Poslanci svým rozhodnutím dali před rozumem přednost zběsilé ideologii a pokáleli (to nelze nazvat jinak) schůzi představitelů studentů 26 národů v Caxton Hall v Londýně. Ta přijala „Prohlášení spojeneckých studentů k 17. listopadu,“ které je považováno za faktické vyhlášení 17. listopadu Mezinárodním dnem studentstva a ve kterém se mimo jiné praví:

    „…My, studenti Velké Británie, všech jejích dominií a Indie, Severní a Jižní Ameriky, Sovětského svazu, Belgie, Československa, Francie, Řecka, Číny, Holandska, Norska, Polska, Jugoslávie a všech svobodných zemí, abychom uctili památku popravených a umučených studentů, kteří jako první zvedli svůj hlas na znamení odporu proti nacistickým utlačovatelům roku 1939, prohlašujeme 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva…“
    „…Prohlašujeme, že 17. listopad není pro nás pouze dnem, kdy studenti celého svobodného světa vzdávají poctu svým mrtvým československým kolegům a všem těm, kteří trpí stále ve vězeních a koncentračních táborech, avšak též dnem, kdy si připomínáme a budeme stále připomínat ideály, pro něž tito studenti trpěli a stále trpí…“
    „…My, kteří dnes s ostatní mládeží tvoříme jednotu, ucelenou frontu proti všem druhům fašismu a nesvobody, bez rozdílů politických, národnostních a náboženských, kteří se zbraní v ruce bojujeme na všech bojištích za svobodu svého lidu, skláníme se před oběťmi barbarského násilí, posíleni jejich příkladem vybojovat budoucím generacím lepší a spravedlnější budoucnost. 17. listopad bude pro nás navždy dnem, kdy studentstvo celého světa uctí na svých školách nejen památku popravených československých kolegů, ale i dnem, kdy si znovu a znovu připomeneme ideály, za které tito hrdinové padli…“

    Napsal jsem že už v roce 1991 přestala existovat společenská objednávka po toleranci a rozličnosti názorů. Tedy vlastně po demokracii, přesto, že neustále tou demokracií všichni zaštiťují. Je to svrchovaně pokrytecké,vždyť i nacistický Wehrmacht měl na opascích Gott mit uns!

    Velice si vážím Stanislava Augustýna Hoška, který v roce 1970 z pozice náměstka ředitele na hlubinném dole dal výpověď s odůvodněním: „Nesouhlasím s ohrožováním zdraví, ba i životů horníků.“ Od té doby pracoval jako dělník, dva roky jako železničář, protože ho nesměla jako havíře zaměstnat žádná šachta. V 1972 se mu povedlo nastoupit jako havíř na nově zakládaný důl, protože tam hledali každou ruku. V jeho podzemí, pod pečlivým dozorem StB, rubal až do převratu. Ten k současné situaci napsal:

    Od posledních voleb do poslanecké sněmovny se politické klímá v naší zemi zásadně změnilo. Poražení prakticky neuznali výsledek voleb. Tím u nás skončila demokratická politika. Jak se ale stále více ukazuje, skončila politika vůbec, nejen ta demokratická.

    Skončila politika jako soutěž o správu státu.

    Skončila politika jako debatování a hledání kompromisů mezi vládnoucími a opozicí. Skončila politika snahy zlepšování životních podmínek všech obyvatel, těch nejbědnějších především.

    Skončila politika jako snaha všech ústavních činitelů o ochranu, podporu a naplňování zájmů většiny občanů.

    Opoziční politici přešli do etapy neustálé rvačky o moc, ne nepodobné protivládnímu puči. Já navíc tento stav hodnotím i jako protistátní puč. Mám pro to nejeden argument. Vydatně ji v protivládních aktivitách podporují profesionální manipulátoři veřejným míněním, čili pracovníci sdělovacích prostředků „hlavního proudu“. Folklorním doplňkem této rozvratné aktivity jsou pak tak zvaní pouliční řvouni. Aby to bylo srozumitelné pro jejich iniciátory a plátce, tak se uchyluji k jejich mateřštině a nazývám je jasně, leč mírně „Street shouts“.

    Všem jmenovaným skupinám, tedy ve volbách poraženým politikům chovajícím se jako pučisté, jejich slouhům v médiích a v neposlední řadě dobře placeným řvounům, dávám velice cennou radu. Vraťte se k demokratickým formám politiky!

    Kdo totiž seje vítr, může sklidit bouři. Vaše rezignace na demokratickou formu politiky může totiž vyprovokovat dosud mlčící většinu, která podle mé zlověstné předtuchy čeká jenom na svého vůdce.
    Skončila politika jako soutěž o správu státu.
    Skončila politika jako debatování a hledání kompromisů mezi vládnoucími a opozicí.
    Skončila politika snahy zlepšování životních podmínek všech obyvatel, těch nejbědnějších především.
    Skončila politika jako snaha všech ústavních činitelů o ochranu, podporu a naplňování zájmů většiny občanů.
    Opoziční politici přešli do etapy neustálé rvačky o moc, ne nepodobné protivládnímu puči. Já navíc tento stav hodnotím i jako protistátní puč. Mám pro to nejeden argument. Vydatně ji v protivládních aktivitách podporují profesionální manipulátoři veřejným míněním, čili pracovníci sdělovacích prostředků „hlavního proudu“. Folklorním doplňkem této rozvratné aktivity jsou pak tak zvaní pouliční řvouni. Aby to bylo srozumitelné pro jejich iniciátory a plátce, tak se uchyluji k jejich mateřštině a nazývám je jasně, leč mírně „Street shouts“.
    Všem jmenovaným skupinám, tedy ve volbách poraženým politikům chovajícím se jako pučisté, jejich slouhům v médiích a v neposlední řadě dobře placeným řvounům, dávám velice cennou radu. Vraťte se k demokratickým formám politiky!
    Kdo totiž seje vítr, může sklidit bouři. Vaše rezignace na demokratickou formu politiky může totiž vyprovokovat dosud mlčící většinu, která podle mé zlověstné předtuchy čeká jenom na svého vůdce.

    Dodávám: V parlamentních volbách 2017 zvítězilo hnutí ANO Andreje Babiše necelými 30 %, při volební účasti necelých 61 %. Tudíž ohlásilo, že má mandát sestavit vládu. A skutečně si nelze představit, žádnou rozumnou koalici, která by se vyhnula hnutí ANO. Když jsem napsal hnutí ANO Andreje Babiše, tak jsem jenom reflektoval obecně známou skutečnost, že jde vlastně o privatizovanou politickou stranu multimiliardáře Babiše.

    Před volbami byla dostatečně dlouho známa kauza Čapího hnízda (i před volbami byl Andrej Babiš vydán předcházející sněmovnou ke stíhání), bylo sáhodlouze propíráno jeho jméno ve svazcích StB, jeho účast na „optimalizaci“ pomocí korunových dluhopisů…a přesto ho lidé volili. Není to možné odmítnout poukazem, že vzhledem k volební účasti má mandát odvozený od pouhých zhruba 18 % voličů – naráží to skutečnost, že více než 39 % voličům byl výsledek voleb úplně fuk a lze je tedy klidně k těm 18 % přičíst. Jestliže dnes odpůrci Babiše, samozřejmě ve jménu pravdy a lásky a tolerance, řvou v ulicích, ptám se:

    „Proč jste ho tedy volili?“

    A jestliže ho nevolili:

    „Neumíte unést prohru podle pravidel?“

    Nemám rád Babiše, nemyslím si, že stát lze řídit jako firmu, protože ve státě jde o víc než o efektivitu a zisk. Celou dobu, co píšu na Kosu zdůrazňuji mravní rozměr politiky. Když mě však o něm poučuje Kalousek a epigoni v čele manipulovaných davů, je mi – mírně řečeno – mdlo.


    - - -

    0 0

    28. 11. 2018 Vzgljad, překlad a ilustrace ProtiProud
    REDAKCE PROTIPROUD přináší první rychlou analýzu pozadí právě rozdmýchaného konfliktu v Kerčském průlivu, který je ve skutečnosti jen Porošenkovou riskantní hrou o udržení moci.


    Rusko si zpátky připojilo svůj historický Krym na základě jednoznačného referenda tamních obyvatel a opravdu velmi těžko si lze představit, že ho nebude hájit tak, jako všechna ostatní ruská území. Z takové představy ovšem vycházejí všechna vyjádření politiků na západ od ruských hranic o údajné ruské agresi proti Ukrajině v Kerčském průlivu. Přitom fakta svědčí o pravém opaku: riskantní provokaci proti Rusku zcela plánovitě zosnovala Porošenkova Ukrajina.

    Veškeré tanečky okolo „ruské agrese“ mají jediný cíl, živit a udržovat napětí, aby Západ mohl brzdit Rusko v jeho na jeho cestě k jednomu z mocenských pólů v rámci multipolárního světa. Neuznání Krymu za součást Ruska je nástrojem uměle vyvolávaného chaosu, za nímž stojí naopak mocenské ambice protivníků. Jako by se dalo pochybovat o tom, že dokud Rusko bude existovat, dotud Krym už zůstane jeho územím a strategickým předpolím v Černém moři. Provokace, jako je ta v Kerčském průlivu, mají ovšem ještě další smysl a účel.

    Ukrajinský prezident Petro Porošenko totiž přišel na obvyklý způsob, jak prodloužit dobu svého působení ve funkci. Provokace v Kerčském průlivu za účasti vojenských lodí, která by dovolila ukrajinskému vůdci vyřešit své extrémně nízké volební preference tím, že zavede stanné právo, a zmaří tak termín voleb hlavy státu na jaře roku 2019.

    Reakce ruského ale i ukrajinského tisku nakonec Porošenka donutila zkrátit dobu stanného práva z původně navrhovaných 60 na 30 dnů a doplnit vše prohlášením, že prezidentské volby tím nebudou dotčeny. V této formě nakonec ukrajinský parlament návrh prezidenta schválil. Dokáže však dnes někdo s jistotou říci, co bude na Ukrajině za 30 dnů válečného stavu? A podpoří Porošenka koaliční partneři a západní země, pokud se krize bude dále prohlubovat?

    O co ve skutečnosti šlo?


    Připomeňme, že 25. listopadu tři lodě ukrajinských námořních sil překročily ruskou státní hranici porušením současných pravidel plavby z Černého do Azovského moře. Přitom ignorovaly výzvu ederální služby bezpečnosti (FSB) a Černomořské flotily Ruska, aby zastavily. To způsobilo vyostření situace a přivolání dalších ozbrojených sil na obou stranách.

    V důsledku toho byla FSB nucena s použitím zbraní lodě zadržet. Mezi zadrženými byly dva novější obrněné čluny „Gjurza-M“ (Ukrajina jich má šest), které podle záměru ukrajinských ozbrojených sil měly tvořit základ jejich „komáří flotily“. V současné době se lodě spolu s raněnými námořníky, jejichž životy jsou mimo ohrožení, nacházejí v Kerči a jsou v rukách vyšetřovatelů.

    Člen výboru Rady federace pro obranu a bezpečnost Franc Klincevič vysvětlil pozadí konfliktu, které spočívá v tom, že Kyjev považuje dané teritoriální vody za své, kdežto Moskva na základě statutu Krymu a ruských zákonů je vede jako vody výsostně ruské. „A Porošenko přesně toho využil pro svoji provokaci a bude pokračovat v další eskalaci situace v každém směru,“ je přesvědčen senátor.

    „Klidně odevzdali jako rukojmí ukrajinské vojáky, kteří se na této operaci podíleli. Pokud se máme řídit ruskými zákony, tato plavidla vstoupila do našich teritoriálních vod, dostala rozkaz k zastavení a neuposlechla, měla být tudíž rozstřílena. Ti, kdo to naplánovali, s tím počítali, přitom se neohlíželi na těch 20 vojáků, kteří plnili rozkaz plout stále dál jako o život. To oni zosnovali celou provokaci,“ řekl Klincevič.

    Spása pro Ukrajinu: Armáda prostitutek bude užitečnější než banderovci. Jak vylepšit HDP? Inspirace v zemích Evropské unie. Jediný kvetoucí resort v zemi. Cesta do Evropy bude konečně otevřená

    Záminka je na světě


    Po zadržení lodí spěchal Kyjev ohlásit světu ruskou agresi a uchvácení ukrajinských lodí. Ještě v noci téhož dne se Petro Porošenko rozhodl, že předloží společně s Radou bezpečnosti návrh o nutnosti zavedení stanného práva ke schválení ukrajinskému parlamentu.

    Noviny mezitím již podrobně rozebraly, co čeká ukrajinské občany v případě zavedení stanného práva. Klíčovým momentem je v takovém případě možné zrušení nadcházejících demokratických voleb. Podle řady expertů ve skutečnosti právě kyjevské vládní orgány zorganizovaly celou „hrdinnou námořní plavbu“ za účelem zrušení nebo odložení hlasování v prezidentských volbách.

    Vtip je v tom, že ukrajinský parlament měl oficiálně schválit datum prezidentských voleb již v druhé dekádě prosince, přičemž termín voleb byl určen na 31. března 2019. V případě zavedení stanného práva jsou podle ukrajinské ústavy po dobu jeho platnosti zakázány volby jakékoli úrovně.

    „K totální mobilizaci a uzavření hranic nedojde. Bude to „stanné právo light“, ale na požadavek zrušení nebo odložení voleb to může při dobré vůli stačit,“ sdělil ruskému tisku Michail Pogrebinskij, ředitel Kyjevského centra politických studií. 

    Jak oslabit opozici


    Ruslan Bortnik, šéf kyjevského Institutu pro analýzu a politické řízení, má stejný názor na důvody zavedení stanného práva. „Porošenko a Národní fronta prostě mění volební strategii a přecházejí k plánu B, aby si udrželi moc. Vydírání a nátlak – to je boj nikoliv za získání hlasů, ale proti politickým oponentům.“ 

    Podle jeho názoru představuje současná situace „šach proti (Julii) Tymošenkové a dalším oponentům vlády: nepodpoříš stanné právo – jsi agent Kremlu, podpoříš – daruješ Porošenkovi moc“. Poznamenal také, že hlasování v parlamentu nebude snadné, ale „sami jsou na vině: nyní drak militarismu, kterého dosud pomáhali krmit, již žije podle vlastních pravidel“. 
    Rovněž Pogrebinskij věří, že Porošenko si dopředu spočítal své možnosti, než se rozhodl pro takovéto dobrodružství, a usoudil, že v parlamentu pro svůj návrh dostane potřebný počet hlasů (226 ze 450). Současně však Pogrebinskij dodal: „Tak jednoduché to ale pro Petra Porošenka nebude. Pokus upevnit se v křesle bez voleb na smysluplně dlouhé období nebude, myslím, úspěšný,“ poznamenal expert a dodal, že mnoho lidí není spokojeno s Porošenkovými postoji, a to nejen mezi obyvatelstvem, ale také mezi podnikateli a aktivní veřejností.

    Soumrak "výmarské" Ukrajiny: Povstal místní Führer? Režim je v pasti - rýsuje se vyústění. Bankéři financují, nacisté vítězí. Národní korpus jako NSDAP? Kdy dojde na pluk Azov? Až se začne střílet...

    Komu prospěje stanné právo?


    „Ne ze všeho budou v Evropě nadšeni, určitě se budou bát eskalace vojenského konfliktu a budou vyžadovat jeho zmírnění. Nikoliv náhodou Porošenko říká: Nechceme válku, chceme jen zůstat u moci, nechceme opustit tato teplá křesla, protože jinak můžeme skončit v base,“ uvedl Pogrebinskij. Podle jeho odborného názoru Západ nyní musí Ukrajinu podpořit, ale „pro Evropany bude těžké ignorovat fakta,“ dodal.

    I přes současný závazek parlamentu o dodržení původního termínu mohou být nakonec prezidentské volby odloženy na jaro, ale také až na podzim 2019, kdy se mají konat parlamentní volby. Podle Bortnikova názoru už „odložení voleb na jaro dává nejen určitý náskok (během něhož se může leccos změnit), ale přesouvá hlasování na dobu po topné sezóně,“ což podle jeho slov pomůže zmírnit tlak klíčového diskreditačního faktoru.

    Na druhou stranu, i když stanné právo bylo schváleno na kratší dobu oproti dříve zamýšlené, Porošenkovi se podařilo přesunout pozornost z problematiky tarifů, rozpočtů, korupce a sociálního zbídačování na válku, soudí Bortnik.

    Je tu ale ještě jedna věc. Jak uvedl stálý zástupce prezidenta Ukrajiny v autonomní republice Krym Boris Babin, v oblastech blízkých Krymu se vyskytují známky úpadku státní správy a zavedení stanného práva pomůže vojenským orgánům obnovit tam pořádek.

    Zadržování Ruska především


    Prezident Institutu národní strategie Michail Remizov se domnívá, že vedle volební kampaně nelze Porošenka vyřadit z propočtů a úvah spojených se strategickou hrou USA. Pro Porošenka jsou volby hluboce nepodstatný faktor. „Nemyslím si, že Západ potřebuje Porošenka jako karikaturu diktátora s nahlodanou legitimitou, který je pod neustálým tlakem zevnitř země. To vyvolá jen vnitřní napětí. Na Západě se soustředí na reprodukci více či méně stabilního politického modelu, zda pod vedením Porošenka či nikoliv není absolutně důležité, každý z realistických kandidátů je pro USA naprosto přijatelný a zvládnutelný.“ 

    Podle Remizova jde „minimálně“ také o tlak na Rusko z hlediska právního režimu v Azovském a Černém moři, stejně jako o využití tohoto tématu pro torpédování projektu druhé ropné větve „Tureckého proudu“ a zkomplikování atmosféry okolo druhé tratě „Severního proudu“. V „maximálním“ scénáři si lze ovšem podle odborníka představit schéma, při němž se tento incident stane základem pro uvedení ozbrojených sil do plné pohotovosti, což bude vnímáno jako Porošenkova politická hra, ale ve skutečnosti může jít o přípravu útoku na Donbas.

    „Američané samozřejmě nemohou nechápat rizika takového útoku ukrajinských ozbrojených sil, ale mohou počítat s tím, že pokud Rusko patřičně odpoví, budou ukrajinští vládci moci uskutečnit odvetná opatření protiúderem na dřívějších hranicích. V nejhorším případě neztratí nic, kromě pro ně bezvýznamných životů ukrajinských vojáků a ostatních stran konfliktu,“ řekl Remizov. „USA tak získávají plnohodnotnou mezinárodní krizi ve vztazích mezi Ruskem a Západem, která určitě změní podmínky při projednávání obchodních projektů týkajících se plynovodů,“ dodal.

    Franz Klincevič k tomu naopak poznamenal, že existují omezení pro jakákoliv „donucování“. „Je načase, abychom řekli, že rukojmí amerických ambicí se brzy stane nejen Ukrajina, ale také celá Evropa,“ uzavřel senátor. 


    - - -

    0 0

    Tomáš Koloc
    28.11.2018 VašeVěc
    Ve zprávách čteme, že za několik minulých ledových dní v České republice umrzlo zatím sedm lidí. Ti, kteří se nad tím ještě pozastaví, se asi zeptají, jak je to možné. Nemáme snad v naší zemi místa, kde by mohl mrazivé zimní dny přežít i ten, co jinak nemá střechu nad hlavou? Moje odpověď sociálního pracovníka, který se o lidi na ulici několik let staral, zní: Nemáme.

    Jistěže u nás existují zařízení s poněkud protimluvným názvem „domov pro lidi bez domova“, jejichž součástí jsou i azylové domy a noclehárny, jenže přijetí do pokoje v azylovém domě je dlouhodobější řízení a noclehárny mají jen určitý počet lůžek, o které se běžně losuje – a ten, kdo si „nevylosuje“, se musí odebrat na nocleh venku (více v mé podrobnější reportáži z domova pro lidi bez domova). Ve dnech s teplotou nad patnáct stupňů to není pro otužilé bezdomovce žádný problém, horší je, když teplota klesne pod bod mrazu.

    Velká města vyspělých západních sociálních států, jako je například Francie, to většinou řeší obrovitou vyhřívanou nafukovací ubytovnou, která se s prvními mrazivými dny postaví na některém stadionu nebo na prostranství, kde normálně ložírují cirkusy – a tam může přenocovat každý. Úplně každý.

    České „domovy“


    České domovy to řeší tak, že pro ty, kdo si nevylosovali pravidelné lůžko, mají v nějaké volné místnosti domova (většinou je to tělocvična) připraveny matrace, na kterých může spát… jen ten, kdo odpovídá zákonným standardům sociální práce. A tak pokud na zastávkách českých vlaků, autobusů a hromadné dopravy vidíte v těchto dnech už od setmění ležet podivné lidi, vězte, že je sem dohnal bludný kruh zimy, který si můžeme projít v těchto jednoduchých otázkách a odpovědích:

    - Proč v těchto zimních dobách na každé zastávce leží bezdomovec?

    Protože na zemi v té zimě může člověk snáze umrznout.

    - Proč nejsou všichni bezdomovci na noc v zimní noclehárně?

    Protože do té se pouští jen pod určitý limit promile alkoholu v krvi.

    - Proč nejsou bezdomovci střízliví?

    Protože v takovém mrazu celý den na ulici střízlivý nevydržíte.

    - A to neexistuje nějaká organizace, kde by mohli v mrazivých dnech trávit celý den?

    Neexistuje. České domovy (jak se můžete dočíst ve zmíněné reportáži) jsou totiž organizovány tak, že většinou sdružují několik různých sociálních služeb. První z nich je azylový dům (většinou je v patře) a tam bydlí lidé s obecním doporučením, kteří splnili řadu podmínek, počínaje už tím, že předložili doklady. (Osobní doklady jsou to první, co vám na ulici ukradnou už pár hodin poté, co se na ni dostanete. Kromě hotových peněz není pro zloděje cennějšího lupu, než jsou doklady, které se dají okamžitě prodat, protože je po nich stálá poptávka.). Klientů azylu jsou v jednom domově řádově desítky. Druhá je noclehárna, místo, které je pro zbytek klientů (řádově stovky) otevřené přes noc, většinou od osmi večer do osmi ráno. Třetí je denní centrum, které je otevřené odpoledne, většinou od dvanácti hodin do tří.

    Pro zaměstnance českých domovů to znamená, že musí z domova, který má být záchytný, většinu klientů druhé kategorie dvakrát denně vyhnat a „předat“ je tak největšímu obchodnímu domu v našem městě, kolem nějž se přes den snaží něco vyžebrat a někteří vevnitř i tu a tam něco ukrást (více o daném mechanismu v tomto textu ). V našem městě je to i díky faktu, že někdejší odborná ředitelka domova sedává i na radnici, období mrazu vyřešeno tak, že se v něm alespoň na noc otevírá dokořán jeden vybydlený holodům, který dřív patříval armádě a jehož servis obstarávají zaměstnanci domova pro lidi bez domova. Tam se díky tiché dohodě šéfů a jejich zaměstnanců, že zapomenou na standardy, může vyspat každý (ať má kolik chce promile…). Takhle to ale nechodí zdaleka ve všech našich městech – a nikde v České republice nemají všichni bezdomovci šanci být v teple i přes den. Možná si vzpomínáte na onoho bezdomovce, co mu letos v únoru během celostátního sjezdu ČSSD delegát Štěpán Kotrba nastříkal do obličeje pepřový sprej poté, co se onen člověk snažil požádat o pár korun výpomoci. Příhoda mi byla hned jasná, dokonce jsem předem věděl, jak se onen zčistajasna slavný muž jmenuje. Onen sjezd se totiž odehrával v našem městě. Bylo ráno, a onen člověk se krátce po vyhození z noclehárny posílil ranním douškem a vydal se na svůj obvyklý „stanicový štafl“, kde se toho dne dokonce vyskytovali lidé, jimž koukalo ze sak, že v nich mají naditou prkenici. Měl tak trochu smůlu: narazil na ostrého sociálního demokrata…

    Mohli si za to sami?


    Ptáte-li se, zda i ve Francii, kde má každé větší město svou nízkoprahovou nafukovací zimní ubytovnu, může někdo umrznout, odpověď zní ano. Ale jsou to lidé, kteří si smrt umrznutím „vybrali“. Z francouzského zimního stanu vás sice nevyhodí, ale i tam musíte udržovat jistou disciplínu – a jsou lidé, kteří si raději zvolí svobodu. Takový byl můj klient pan F. Patřil do skupiny, kterou jsem za léta práce s lidmi bez domova nazval „šedesátníci, které opustilo štěstí“. Byl to normální běžný český muž, stavbyvedoucí. Jeho firma okolo roku 2000 přestala existovat, našel si ještě jednu práci, ale z té ho po deseti letech při „optimalizaci“ propustili a přibližně v té době mu taky umřela žena a on kvůli několika zanedbaným nájmům („víte, o tyhle věci se starala manželka“) přišel v českém exekučním systému o střechu nad hlavou.

    Byl to ale silný chlap a dokázal ještě nabrat druhý dech. Ještě než se podařilo dát dohromady jeho doklady, aby se dostal na azylový dům, našel si práci: dělal strážného v supermarketu. Našel si i družku (také klientku noclehárny našeho domova), které sehnal místo tamtéž. Každé ráno za tmy vyráželi z noclehárny do supermarketu, posílení společnou nocí, kterou jsme jim my, asistenti, ilegálně umožnili v místnosti pro skladování čisticích prostředků. Když si ale jeho družka našla při službě v supermarketu jiného vrstevníka, ke kterému byl osud milostivější (měl stále práci ve svém oboru, byt a starou škodovku), pan F. to vzdal a zařadil se do dalšího pomyslného druhu, který jsem během své dlouhodobé praxe vypozoroval a nazval jej „bezdomovec-furiant“. Pan F. se vykašlal se na noční buzeraci v domově (kterou popisuji ve výše označeném odkazu). Chodil se na denní centrum jen umýt a občas si uvařit. Jinak pobýval venku. Když jsem ho jednou ptal, jak to přežije, říkal, že se dá spát na zemi – dokonce je to pěkné: ve svitu pouličních lamp se v mrazu všechno tak krásně leskne. Jen je třeba se každých dvacet minut vzbudit a procvičit. Jednou se mu to ale nepovedlo

    Ti nejotrlejší z nás mohou říct, že pan F. si za svou smrt mohl sám, a budou mít do jisté míry pravdu. V našem městě přece zimní noclehárna, kam můžou všichni, otevřena je. Kdo ale mohl za smrt toho muže s litevským pasem, na nějž jsem upozorňoval pražskou městskou policii, a její strážníci mi odvětili, že ho nemají kam odvézt, protože záchytka je plná (celý případ je popsán zde )?

    A tak se pan F. a bezejmenný Litevec, o němž jsem se druhý den dočetl v bulvárním deníku, dostali do statistik. Mrazivé dny a noci (kterých bude v budoucích dnech stále víc) u nás z různých důvodů , včetně nelidských předpisů, prožívají dny i noci pod širým nebem tisíce lidí.

    - - -

    0 0


    28. 11. 2018  Agentura EXANPRO

    Souhrnné hodnocení (13052)
    Námořní incident, který se odehrál 25. listopadu 2018 mezi plavidly ruské Pobřežní stráže* Pohraniční služby* FSB* a třemi ukrajinskými plavidly v Kerčském průlivu u Krymského poloostrova vyvolal jako vždy plno reakcí (ukrajinská plavidla byla při incidentu zajištěna a ukrajinští vojáci zadrženi). V plném proudu se hovoří o porušení mezinárodního práva Ruskou federací a o ruské agresivitě. Avšak jedná se jen o účelovou a jednostrannou rétoriku, protože porovnáme-li porušování mezinárodního práva za posledních 25 let na straně Západu v čele s USA a na straně Ruské federace, tak dostaneme poměr 9 : 1 neboli výsledek, že Západ porušil právo v 90 %, kdežto Rusko jen v 10 %.

    Z hlediska mezinárodního práva nikdo neřeší, kde se vzalo přibližně 5 000 amerických vojáků a kontraktorů západních soukromých bezpečnostních agentur* na území Sýrie, kterou je nutné považovat stále za svrchovaný stát. Nikdo neřešil nelegitimní bombardování Srbska a podivné odtržení Kosova po předběžné dohodě USA s kosovskou vládou. Všichni vědí, že invaze do Iráku a jeho následná okupace byla jasným porušením mezinárodního práva, ale vůbec nic to nevyvolalo, ba naopak provinilé státy dostaly zelenou k dalším nezákonným dobrodružstvím například v Libyi, v Sýrii apod. Během výše uvedených případů byly spáchány zločiny proti lidskosti, avšak všichni se chovají, jako by to byla běžná věc ve vývoji lidstva.

    Po výčtu výše zmíněných prohřešků Západu působí velmi komicky, když po „drobném“ incidentu v Kerčském průlivu vystoupí generální tajemník NATO Jens Stoltenberg a stěžuje si, že Rusko otevřeně použilo vojenskou sílu. Co na to říct? A co na to říká česká vláda a čeští poslanci a senátoři? Vláda a většina ostatních českých politiků se jen podřízeně připojují k vyjádření západních mocností (stav české vlády a celkově české politické scény viz produkt 11089 „Žalostná a podřízená česká politická scéna aneb Všichni politici na národní úrovni jsou Babišové“).

    Ohledně incidentu v Kerčském průlivu se úmyslně upozaďují širší souvislosti, které spočívají v několikaletých akcích Západu proti ruskému režimu a následných reakcích Ruské federace. Do této množiny západních akcí patří také podpora politického převratu na Ukrajině, kdy zabrání Krymu a podpora odporu na východní Ukrajině byly nevyhnutelnými reakcemi Ruska. Je to stále jedno a to samé: každá akce Západu vyvolává reakci protistrany, ať už se jedná o Rusko, nebo jinou zemi.

    Podrobně o změně režimu na Ukrajině viz následující zpravodajské produkty:



    Incident v Kerčském průlivu povšechně souvisí s konfliktem na východní Ukrajině, pod což spadá snaha vybudovat ukrajinskou vojenskou námořní základnu za Kerčským průlivem na pobřeží Azovského moře – v úvahu připadají lokality u ukrajinských přístavních měst Berďansk nebo Mariupol. A právě předměstí Mariupolu leží pouhých zhruba 15 km od předního okraje jednotek separatistů Doněcké lidové republiky.

    Dalšími souvislostmi jsou prezidentské volby na Ukrajině plánované na březen 2019 a záměr Američanů udržet současného ukrajinského prezidenta Petra Porošenka u moci, aby mohla pokračovat nastavená ukrajinská politika, kterou ovládají Spojené státy. K tomu však politicky oslabený Porošenko potřebuje politické body a vyvolaný incident u Krymu je může přinést, anebo naopak ještě více ubrat. Avšak Porošenko nemá co ztratit, a tak musí za podpory USA aktivně konat. Ostatně z výpovědí zadržených ukrajinských námořníků vyplývá, že se jednalo o připravenou provokaci Ukrajiny. Jenže Ukrajině někdo ze zahraničí radí, jak proti Rusům postupovat. (Poznámka: Videozáznam výpovědí ukrajinských vojáků z téhož dne, kdy byli zadrženi, nevypovídá o žádném donucení – vypovídat na kameru nemuseli. Rozbor výpovědí je součástí samostatného analytického dokumentu.)

    Současní ukrajinští představitelé se upnuli na Američany, kterým v případě Ukrajiny sekunduje Evropská unie a Severoatlantická aliance, což je téměř jedno a to samé, jelikož 21 zemí jsou členy jak EU, tak zároveň NATO. Na postoji západních zemí nic nemění ani to, že se Ukrajina stává stále větším bezpečnostním a ekonomickým břemenem pro Západ a především pro bezpečnostní situaci v Evropě. Tento stav je podrobně vysvětlen v produktu 11054 „Evropa může rozhodnout o směru vývoje bezpečnostní situace ve světě, namísto toho se sama připravuje na ‚válku‘ ve prospěch USA“.

    Spojené státy jsou sponzorem Ukrajiny. Američtí politici, kteří patří mezi takzvané „jestřáby“ [1], to otevřeně tvrdí. Avšak být sponzorem v americkém smyslu neznamená na prvním místě finanční a materiální podporu, ale hlavně vést a dohlížet na toho, kdo je sponzorován. A směrem k Ukrajině se v tomto pojetí jedná o politické vedení a dohlížení na to, aby ukrajinská vláda konala v souladu s americkou zahraniční politikou. Vážným problémem pro USA a tím také pro Ukrajinu je, že se konfrontace s Rusy s cílem změnit politický režim v Rusku nevyvíjí ve prospěch Američanů a ani podle časového plánu, a to jak skrze Ukrajinu, tak Blízký východ, a také prostřednictvím Pobaltí a Gruzie.

    Ukrajinský parlament schválil 26. listopadu 2018 výnos prezidenta Petra Porošenka o vyhlášení výjimečného stavu, který má trvat 30 dnů. Opatření vstoupí v platnost dnem 28. listopadu a bude platné do 27. prosince 2018. Bude se týkat pohraničních a pobřežních oblastí na východě a jihu Ukrajiny. Opatření je možné prodloužit, čímž by zasáhlo do volební kampaně na prezidentské volby, jež by se měly konat 31. března 2019 (volby by tak mohly být i odloženy). I tohle může být spojeno se záměrem Západu politicky podpořit stávajícího ukrajinského prezidenta.

    Vyhlášení výjimečného stavu je zoufalým a zbytečným aktem. Sám Porošenko se vyjádřil, že to neznamená vyhlášení války a že Ukrajina nechce s nikým válčit. Zdůraznil, že se tento stav vyhlašuje kvůli obraně. Ale kdo hodlá Ukrajinu napadnout, to již neuvedl. Vyhlášení výjimečného stavu je jen politickým gestem, které ve vztahu k Rusku nic nevyřeší, ale které může vyzdvihnout Porošenka do politického popředí, a to i díky okamžité angažovanosti západních zemí, jejichž zástupci promptně organizují pracovní cesty na Ukrajinu a politická jednání.

    Západ volá po deeskalaci napětí. Pokud to však myslí vážně, mohou samy západní země přispět k deeskalaci napětí ve vztahu s Ruskem. Stačí, aby stáhly alianční vojáky z pobaltských zemí, kde tito příslušníci ozbrojených sil několika zemí NATO plní jen provokativní úkoly a mrhají penězi daňových poplatníků. Navíc by tím naplnily článek 1 Severoatlantické smlouvy o udržování mezinárodního míru a vyvarování se hrozby silou.

    Údajná snaha Západu po deeskalaci napětí rovněž nesedí s faktem, kdy spojenec Západu Porošenko vyhlašuje výjimečný stav.

    Nikdo zatím nezkoumal a neobjasnil, co se přesně v Kerčském průlivu stalo, ale všichni už mají jasné závěry o tom, kdo je viníkem. Svou roli zde sehrál i nově postavený Krymský most (též Kerčský most) spojující pevninské Rusko s poloostrovem Krym. Most byl postaven přes Kerčský průliv a otevřen 15. května 2018. Je to významná umělá stavba, která pomáhá Rusům jak ve spojení s Krymem, tak s lepší kontrolou plavidel plujících právě přes Kerčský průliv do Azovského moře. A to činí potíže ukrajinským lodím, které přes průliv proplouvají ke svému pobřeží v Azovském moři.

    Z důvodů ztíženého pohybu ukrajinských nákladních lodí a ztíženého manévrování ukrajinských vojenských plavidel v Azovském moři a dále kvůli výhodám, které Krymský most poskytuje Ruské federaci, byl tento most přidán na seznam důležitých „vojenských” cílů pro jeho možné vyřazení z činnosti. 

    Námořní incident v Kerčském průlivu má spoustu nezodpovězených otázek týkajících se uvedených souvislostí, na které nechtějí politici odpovídat. Podrobný rozbor a předpověď ohledně záměru Ruska a Ukrajiny, potažmo Západu v popisovaném geografickém prostoru je předmětem samostatného analytického dokumentu.

    Související zpravodajský produkt:



    [1] Jestřáb je označení pro osoby zpravidla z politické scény USA, které prosazují silová řešení v zahraniční politice.

    * Definice termínů a stručný popis zpravodajských organizací jsou objasněny v produktu „ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK – sjednocená verze“.


    Zpravodajský produkt 13052
    Specifické hodnocení a předpověď
    © 2018 Agentura EXANPRO

    0 0

    Eva Hrindová
    28.11. 2018   Rukojmí
    Česká televize jede bomby – prakticky nepřetržitě. A my můžeme jen nevěřícně vrtět hlavou. Každou kritiku hned označí Česká televize za útok na nezávislost médií.
    Vypadá to dost zoufale – ostatně v otevřeném dopise Josefa Provazníka najdete příkladu skandálního chování ČT nespočet. jen to by mělo stačit na odvolání ředitele a snížení výše koncesionářského poplatku.

    Ale politici stále mlčí… Chodí kolem ČT po špičkách a netroufnou si vůbec nic – a to i když je samotné ČT očerňuje, špiní, plive na ně a lže o nich. Od politiků trochu sadomasochistické.

    Proč s tím proboha něco neudělají? Vždyť mají převahu! Poslanci ANO s podporou KSČM a SPD mohou navolit do Rady ČT koho chtějí, mohou změnit zákon o veřejnoprávní televizi, cokoliv… Ale stále nekonají a ČT se chová čím dál víc jako jediný nezpochybnitelný určovatel dění a všeho, co si lidé mohou myslet.

    Je to pro mě nepochopitelné, ta nečinnost politiků. Apelujme na ně kdykoliv můžeme, protestujme a vyzývejme je k odpovědnosti. Politici jsou jediní, kdo může ČT přistřihnout křídla a ta si to zaslouží jako prase drbání!

    0 0

    Ladislav Jakl
    28.11. 2018   institut V.K.
    Naším největším nepřítelem je jízda. Ano, bylo to jezdectvo, které rozhodlo množství bitev v náš neprospěch.

    Podceňovat ale nelze ani nebezpečí válečného loďstva, protože v dnešním propojeném světě si před jeho ničivostí nemůže být jist ani vnitrozemský národ. A co třeba letectvo! Co to už nadělalo zkázy. A dělostřelectvo! Všichni tito nepřátelé se neohlíželi ani na utrpení civilního obyvatelstva, ba často byli civilisté hlavním cílem jejich útoků, například kvůli podlomení naší morálky.

    Nelze ale zapomínat ani na sabotáže, atentáty, přepady výsadkových či průzkumných jednotek. To vše je schopno způsobit nám strašlivé ztráty a to také i mezi nevinnými civilisty. Proto musíme proti jezdectvu, loďstvu, letectvu, dělostřelectvu či proti dalším válečným taktikám bojovat, ať se už objeví kdekoli ve světě.

    Zdá se vám na těch řádcích něco divného? Tak to je s vámi vše v pořádku. Také si myslíte, že to vše jsou jen nástroje boje v něčích rukou? V rukou onoho případného nepřítele? A nepřítelem že tedy není jezdectvo, ale ten, kdo ho na nás pošle?

    Přitom klidně opakovaně slyšíme, že „naším“ největším nepřítelem je mezinárodní terorismus. Copak terorismus je nějakým subjektem? Nositelem zájmu? Vůbec ne. Terorismus je „pouze“ instrument, ničivá zbraň v rukou nepřítele. I prezident Zeman opakovaně u příležitosti státního svátku opakoval tvrzení, že naším největším nepřítelem je mezinárodní terorismus. Nikoli. Nepřítelem je ten, kdo terorismus (ale i jiné nástroje) proti nám používá. Nepřítelem může být pouze nějaká mocnost, stát, organizovaná skupina s konkrétní motivací, stoupenci vůči nám nepřátelské ideologie, čísi vládnoucí rod.

    Mluvit o terorismu jakoby personifikovaně a označovat ho za nepřítele je projevem alibismu. A to dvojnásobného. Vyhýbáme se tím totiž zaprvé pojmenování nepřítele skutečného, tedy toho, kdo terorismus (jezdectvo, letectvo, přepady) proti nám používá. A také nám to zadruhé umožňuje vyjet si zastřílet domorodce kamkoli do hor a pouští na druhém konci světa bez definovaného strategického a politického cíle.

    0 0

    28.11. 2018  PL
    Alena Vitásková řekla, že po roce 1989, když se státní společnosti přeměnily na akciové, se začalo neuváženě investovat. Neuváženě prý proto, že nebyla prozkoumána ekonomická návratnost investic. Jmenovala například plynárenství, kde je po 30 letech prý až 300 tisíc přípojek bez spotřebitele a některé plynovody jsou využívány pod 50 %, a toto všechno musí zákazník zaplatit.Celý článek na PL...

    Také se opřela do obnovitelných zdrojů. Podle ní potřebují neskutečné dotace a zdeformovaly ceny v energetice. Také se kriticky postavila k „liberalizaci“ energetických zdrojů, která podle ní nepřinesla větší zabezpečení dodávek ani další pokles cen po úvodním skoku.

    Jan Skopeček se na energetiku díval pohledem ekonoma. Podle Skopečka bylo rozhodnutí Angely Merkelové skoncovat s jadernou energií povýšením enviromentálního aktivismu nad racionální uvažování. A dodal, že čím déle se budeme stavět k jaderné energii zády, tím více budeme ztrácet know-how s ní spojené.
    Jako poslední hovořil politický analytik Štěpán Kotrba s příspěvkem „Odkud ta roura vede?“ To hned vysvětlil: „Vede z východu na západ. Ne naopak.“ A dodal, že zatím všichni hovořili o mírových podmínkách. „Když se někdo rozhodne, že ten kohout na tý rouře zavře, tak svítit nebudete,“ pohrozil analytik. A dodal, že zdroje jsou všude, jen ne na územích, která ovládáme. Hned ze začátku zmínil německý pojem Lebensraum neboli životní prostor a ukázal, jak se kdysi rozděloval svět. Po exkurzi do historie geostrategického uvažování ukázal mapy, kde se nachází ropa a plyn. Převážně v Rusku, zhodnotil. „Rusko není nepřítel, pokud obchoduje. Ale nedej bože. aby obchodovat přestalo. Pak je to medvěd, kterého není třeba rozzlobit,“ prohlásil. A dodal, že pokud bude Rusko chtít, může otočit směr, kam bude plyn proudit, protože Čína zoufale hledá zdroje energie. „Tak se nám může stát, že budeme bez tepla, bez polystyrenu na zateplení, bez akrylátových barviček, abysme si mohli vymalovat, bez světla a další si dovedeme představit,“ popsal katastrofický scénář. Vzkaz Západu je prý jasný, Rusko má možnost prodat své zdroje i jinde. A dodal, že my máme stejné zájmy jen s částí Evropské unie.

    0 0

    Viktor Mělnikov
    28. 11. 2018 ukraina (zkráceno)
    Prezident Ukrajiny Petr Porošenko uvádí neadekvátní Ukrajince v omyl provinčním herectvím. V exkluzivním komentáři to listu Ukraina.ru řekl ředitel Kyjevského centra pro politická studia a konfliktologii Michail Pogrebinský, když analyzoval Porošenkův projev v Nejvyšší radě ohledně válečného stavu.


    "Bohužel, většina lidí přijímá jeho (Porošenkův, red.) emocionální projev za bernou minci. Nechápou, že to je provinční herectví, brak, určený pro neadekvátní lidi. Protože každému normálnímu člověku je zřejmé, že (Porošenko, red.) lže každým slovem, gestem, intonací. Leda tak žádost vůči poslanci Kuprijovi, aby nenadával sprostě v parlamentu, byla naprosto přirozená. Všechno ostatní byla totální lež. Podívejte se na výraz té, s prominutím, tváře, která zobrazuje nekonečnou lásku k národu", řekl Pogrebinský.

    Dříve v rozhovoru s Ukraina.ru Pogrebinský poznamenal, že hlava ukrajinského státu půjde v zájmu zachování moci na všechno, co mu dovolí okolnosti a Američané.

    26. listopadu večer schválila Nejvyšší rada Ukrajiny rozhodnutí Rady pro národní bezpečnost a obranu o zavedení válečného stavu na Ukrajině v souvislosti se zhoršením situace v Azovském moři. V důsledku toho byly zakázány jakékoli volby a masové protesty.

    V předvečer prezidentských a parlamentních voleb, plánovaných na rok 2019, to umožní prezidentu Porošenkovi a koalici v Radě udržet si moc.

    Jejich ratingy podle nedávných průzkumů veřejného mínění jim neumožňují zůstat u kormidla na Ukrajině demokratickými postupy.

    Přestože je válečný stav formálně zaveden pouze na měsíc, Porošenko ho může kdykoli prodloužit, poznamenávají experti.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Petr Vavruška
    28. 11. 2018
    Libye - země s životní úrovní o jaké se řadě zemí EU ani nezdálo. Schopná sama financovat zúrodňování Sahary, země s ohromnými ložisky ropy, plynu a pitné vody, je po barbarském nájezdu 12 zemí v r. 2011, zcela zničena. Nájezd, který zmasakroval mnoho desetitisíců Libyjců, otevřel cestu exodu, nad kterým je Evropa bezradná. Je burcující, jak západní politici a jejich servilní média ignorují skutečnost, kterou definoval těsně před svou smrtí expředseda Africké unie Kaddáfí: “Nyní poslouchejte, vy lidé z NATO. Bombardujete zeď, nepropouštějíci migranty z celé Afriky do Evropy. Zničili jste zeď zadržující teroristy AL-Kajdy. Tou zdí bývala Libye“.





    Exodus nelze zastavit jen porážkou IS, ale rekonstrukcí zničeného. K tomu ale neexistuje ani po 7 letech žádná bilance škod, ani plán obnovy přesto, že přežití Evropy je nedělitelné se stabilitou Libye. Prázdné řeči v EP lze překonat jen efektivním činem. Začněme jedním z nejužitelnějších projektů století - Great Man Made River, nazývaný též Osmým divem světa. Co brání tomu, aby jeho obnovu inicializovala ČR např. spolu s Višegrádem? Výzva k politikům: Znáte smysluplnější a trvalejší pomoc k řešení uprchlické krize v EU? Diskutujte ji!
    Prosperující Libye chránící Evropu
    Do r. 2011 byla Libyjská Arabská Republika, nejbohatší a nejrozvinutější zemí Afriky. Pouštní stát byl výjimečný dlouhodobou politickou stabilitou, sekularitou, plným zrovnoprávněním žen, rozvinutým školstvím, solidním sociálním zabezpečením všech částí společnosti, dobře fungujícím zdravotnictvím, se silnou armádou a stát, který si sám inicioval, vyvinul a financoval vývoj světově nejprogresivnějších technologií v hospodaření s pitnou vodou.
    The Great Man-Made River
    Když Libyjci hledali v r. 1953 na jihu své země ropu, zjistili, že vyprahlá Afrika, si doslova šlape po zásobách „fosilní“ vody. Po r. 1969 nová vláda, v čele s Muamarem Kaddáfím, znárodnila ropné společnosti a zisky z nich masívně investovala do vodovodních vrtů. Našli podzemní jezera plné vody. V r. 1983 se začal tvořit projekt Great Man Made River (Velká řeka vybudovaná člověkem). Voda se měla přivádět do obydlených oblastí kolem Středozemního moře systémem podzemního potrubí a obřích čerpadel. To mělo změnit pouště v úrodnou část světa. Projekt nazývaný též „Osmým divem světa“ zaštítil Kaddáfí svojí vizí, že jednou bude Libye exportovat ječmen, oves, pšenici a kukuřici. A tato proměna se dařila.  https://www.youtube.com/watch?v=tUgVlMDbyl4
    První fáze byla zahájena v r. 1991 a po dokončení každý den dodávala milion kubíků čerstvé vody z potrubí o délce přes 1000 km do Sirty a Benghází. Druhá fáze dodávala do pobřežního pásu země další milión kubíků vody do hlavního města Tripolisu. Systém čerpal fosilní vodu ze 4 sladkovodních jezer z doby ledové, z hloubky stovky metrů, obsahujících přibližně dvojnásobek vody v Kaspickém moři! Nejdelší zavlažovací systém světa, napájený z 1700 studní, je zapsaný od  r. 2008 do Guinessovy knihy rekordů. V r. 2011 byl napojen Tobruk a další pobřežní města. Potrubí o průměru 4 m tvoří síť o délce 6000 km. To si už vyžádalo, za 20 let intenzivní výstavby, 250 km³ výkopů /ekvivalent objemu cca milionu pyramid/! Kdo neletěl přes Saharu, nedovede si  něco takového představit!
    Dokonale logisticky i personálně připravený projekt byl navržen tak, aby byla voda snadno dostupná všem lidem v zemi. Hlavně na severu Afriky se tak dařilo proměňovat neúrodnou poušť v zelené oblasti. Kaddáfí, iniciátor vytvoření Africké unie se stal se jejím prvním předsedou.  Nabídl vodu i svým africkým sousedům a mluvil o založení Spojených států afrických. Kdyby se projekt podařilo dokončit, změnila by se (nejen) Libye v úrodnou část světa a severní Afrika by se mohla stát z odběratele zemědělských produktů dodavatelem. https://www.youtube.com/watch?v=oIQNnF7mwWE
    Podle plánu mělo být celé dílo, zcela dokončeno za 25 let /tedy již dnes/ a dodávat 3,68 miliony m³ vody denně. Zásoby fosilní vody měly při této spotřebě vydržet tisíce let. Bylo by tak možné obdělávat 155 000 ha dosud neúrodné půdy. Kaddáfí, ještě než se stal pro Západ „zločincem“ byl navržen na Nobelovu cenu.  Popsal, že tento projekt učiní jeho zemi zelenou jako pruh na libyjské vlajce. https://www.youtube.com/watch?v=b5dx7jQF1WQ
    Rychlá výstavba umožnila i v jižní části Libye vybudovat farmy, motivující obyvatelstvo, ke stěhování do pouštních oáz v těchto místech. Konečné dvě etapy budovaly spojení a zásobovací systém.
      The Great Man-Made River získala mezinárodní uznání, což vedlo k tomu, že OSN pro vzdělávání, vědu a kulturu ohodnotila Libyi za zásluhy financování tohoto projektu, cenou International Water Prize, což je prospěch z fenomenálních vědeckých studií o spotřebě vody v bezvodém umístění. To vše si mohla Libye dovolit díky svému ropnému bohatství. Ovšem to, jak s ním Kaddáfí nakládal, se liší od obrazu krutého diktátora a teroristy. Ale o tom politici a média cudně mlčí.
    Právě zde se nabízí příměr s amerikanizovanými Spojenými arabskými emiráty, zemí s podobnými zásobami ropy jako Libye /ale zcela bez pitné vody, kterou musí s ohromnými náklady odsolovat/. Do jisté míry tolerující i některá neislámská náboženství, ale současně sponzorující Daeš. Jejích vládce emir Muhammad ibn Rašid Al Maktum vsadil, na rozdíl od Kaddáfího, na cestovní ruch a monumentální megalomanské projekty nabízející bohatým světa luxus v největší koncentraci mrakodrapů ve světě, i na uměle vytvářených ostrovech, přičemž zaměstnává miliony tvrdě pracujících dělníků, většinou z jižní Asie.
    Barbarské zničení prosperující země
    Je příznačné, že vizionář a „terorista“ Kaddáfí v září 2010 při oslavě začátku prací na 3. fázi řekl: „Nyní, když úspěch libyjského národa je viditelný, hrozba napadení od USA se zdvojnásobí.“ A nemýlil se! Už v r. 2011 byla jeho země, v rámci „bezletové zóny“, bez mandátu RB OSN, i zákonného zmocnění Severoatlantickou aliancí, dokonce i bez vyhlášení války, napadena koalicí 12 zemí. Libye, která byla do té doby příkladem i pro budoucnost Afriky, jako stát přestala existovat.
    Ať byla příčina útoku na Libyi vyvolána ohrožením petrodolaru placením libyjské ropy zlatem, ohrožením mimořádně lukrativního obchodu s pitnou vodou /viz dále/, snahou zřízení institucí Africké investiční banky, Měnového fondu a Centrální banky financovaných Libyí, vedoucí k ohrožení “finanční bezpečnosti světa“ /dle Sarkozyho/, omezení politického vlivu na sousední africké státy, či jen vykradení bohaté země, nebo naopak ušlechtilou snahou nositele Nobelovy ceny míru Obamy „zabránit hrozícímu masakru obyvatel Benghází, který by potřísnil svědomí obyvatel světa", situace je taková jaká je.  
    Navzdory tomu se operace s názvem Jednotný ochránce, stala podle tehdejšího šéfa NATO Rasmussena, jednou z nejúspěšnějších v historii NATO.“ Vždyť náklady za totální vybombardování 6000 objektů 26000 nočními nálety, a masakr minimálně mnoha desetitisíců civilistů, včetně žen a dětí (údaje MČK) dosáhly astronomické výše.  A nikdo ze zodpovědných politiků EU, ani ze 751 poslanců v Europarlamentu dosud ani nenastínil, budou-li se přeživší Libyjci moci do svých zdevastovaných domovů někdy vrátit, jak a z čeho zničenou a rozkradenou infrastrukturu obnovit. Jako výsměch dnes zní vyjádření tehdejšího ministra zahraničí Schwarzenberga ze srpna 2011: Pád Kaddáfího režimu otevírá novou etapu historie svobodné Libye!

     

    Představte si, co by za ty náklady šlo pořídit při zúrodňování Sahary a kolik Afričanů by našlo práci a nemělo by důvod emigrovat do Evropy? Vždyť Libye jich před svým zničením zaměstnávala přes 3 miliony! Značná část jich pracovala právě na projektu zúrodnění Afriky a není divu, že se z nich rázem stali váleční utečenci!!
    Podmínka vzniku demokracie – 4 miliony Libyjců bez pitné vody
    Při tomto útoku bylo zničeno i potrubí rozvádějící vodu do celé Libye, které bylo základní infrastrukturou země. Zničena byla i velká továrna, ve které se vyráběly nové části betonového potrubí, rozsáhlý energetický systém, optická telekomunikační síť, včetně systému řídícího.  https://youtu.be/lTM1gLu4Vkc. To přesto, že hrozí další mohutná vlna migrace, v důsledku nedostatku vody.
    Omezení přísunu vody bylo pro útočníky přípravou vládního převratu, prý nezbytného pro vznik nové „demokratické“ vlá­dy. To se ale nepodařilo a Libye je dnes zcela rozvrácením státem. K tomu se ostře vyjádřil i UNICEF, že narušení této infrastruktury nechalo 4 miliony Libyjců bez vody. Zničení vodní infrastruktury národa s vědomím, že to může mít za následek masivní úmrtí obyvatelstva jako přímý důsledek, není jen válečným zločinem, ale genocidní strategií.
    Dnes je jeden z nejužitečnějších světových projektů v ceně přes 33 miliard €, který Libye sama financovala, v němž bylo zapojeno i UNESCO /školilo inženýry a techniky/, v troskách. S tím i naděje celého Sahelu. Srovnejme - zmařená investice přesahuje rozsah gigantické čínské hydroelektrárny Tři soutěsky.
    Libye je časovanou bombou tikající Evropě doslova u jejich břehů
    Je zemí, která jako stát přestala prakticky existovat, z níž se podle odhadů pokusí přes Středozemní moře do Evropy proniknout milióny imigrantů, přičemž se jich pravděpodobně další tisíce utopí, nebo zemře žízní na cestě po Sahaře. Německo zvoucí imigranty do země spolu s aktéry útoku na prosperující zemi, by rádo rozložilo své náklady pomocí „celoevropské solidární daně k řešení imigrace“. Ponechme stranou přednášky o evropských hodnotách a výhrůžky sankcí a trestů. A zamysleme se, jak a z čeho obnovit zničenou a rozkradenou infrastrukturu v hodnotě stovek mld. EUR. To za stavu kdy EU, jejichž 8 států se na zmaru podílelo, zajímá jen, jak za žebračenky a „vyběhlé zbraně“ započítávané do výdajů na rozvojovou pomoc, obnovit zeď, kterou bývala Libye, nepropouštějící migranty a fanatické teroristy z celé Afriky do Evropy.
    Tažení proti Libyi, velká chyba bez smysluplné nápravy
    Dnes už i mnozí západní politici, zleva i zprava, opatrně označují tažení proti Libyi za velkou chybu a chápou, že příval uprchlíků nelze zastavit jen porážkou IS, ale rekonstrukcí země. A to do stavu před agresí. Že tento zásah vygeneroval největší evropskou  krizi od 2.SVV pochopila i italská šéfka diplomacie EU Mogheriniová, která 11.9.2018 v EP uvedla, že  EU musí v první řadě věnovat pozornost Libyi, neboť na její stabilitě závisí blahobyt evropských států! Tady ale plané řeči končí. Neexistuje totiž žádná smysluplná vize, plán, natož projekt nápravy. To vše v důsledku toho, že se nikdo z politiků a servilních médií, /což plně platí i pro ČR/, ani neodváží definovat skutečnou příčinu a těžko popsatelný rozsah škod, nad kterým se zděsil i sám, tehdy ještě prezidentský kandidát, Trump: „Podívejte se na Libyi, co jsme tam vyvedli - to už není ani země, to je zkáza“. A 20.9.2018 prohlásil, už jako americký prezident, v interview pro TV Hill, že válečná kampaň na Blízkém východě byla největší chybou v dějinách USA. Připomněl velký počet obětí a dodal, že USA vydaly na blízkovýchodní kampaň už sedm bilionů dolarů /současné zadlužení USA činí 2 biliony USD/! A potom také doporučil Evropanům, aby si proti imigrantům postavili zeď už na Sahaře s tím, že „saharská hranice nemůže být větší než hranice USA s Mexikem“.
    Marná snaha - odsunout migrační problém z našeho kontinentu
    Je logické, že ze strany EU pro Evropu je nejvýhodnější odsunout migrační problém z našeho kontinentu na jiný a zbavit se odpovědnosti. Státy jako je Maroko, Tunis, Alžírsko, Egypt a i Libye, by prý obdržely „vysoké finanční pomoci“ a protislužbou posílily své hranice, čímž by zamezily, nebo alespoň snížily přesuny imigrantů do Evropy.
    Postoj EU zpřesnil belgický ministr migrace Francken „Pokud se nepostavíme ilegální migraci, za pět let tady nebude žádná EU. S tím lze souhlasit. Potom ale pronesl nesmysl, plně charakterizující impotenci EU: „Musíme se dohodnout s Tuniskem, stejně jako s Tureckem. Lodě s uprchlíky, vyjíždějící z Libye, by tak byly vráceny zpátky to Tuniska. Takto ušetřené peníze potom mohou evropské země použít na pomoc poskytovanou přímo v konkrétním regionu !!“
    Ptejme se na co?  Na stavbu uprchlických táborů pro miliony imigrantů v Tunisku a dalších afrických zemích, kde budou celé generace po nějaký čas přežívat z milosrdných „darů“ od států, které se přímo podílely na ničení Libye, jejíž budoucnost už vůbec nikoho nezajímá!
    Připomeňme si, že v libyjských detenčních táborech je dnes zhruba 30.000 migrantů a po celé zemi přibližně 750.000 běženců. Tisíce z nich čelí svévolnému věznění, vydíráni a násilí. Jak se v tamních zařízeních žije, popsal  pro The Guardian migrant z Eritrei. „Pijeme vodu ze záchodu, máme tuberkulózu, umíráme tu. Jsou zde už týdny infikovaní lidé bez léků a myslíme si, že tuberu mají už všichni. Lékaři se už vůbec neukazují, zastavili léčbu a všichni žijeme pohromadě. Dokonce ani stráže se k nám nepřibližují a říkají všem, aby k nim nechodili blíž. Místo, kde žijeme, je jako jeskyně. Nejsou tam okna, žádný čerstvý vzduch. Celý den je tma. Sdílíme postele, hrníčky, téměř všechno. Nikdo za nás nepřevzal odpovědnost. Zdá se, že země EU nechtějí, aby se africký lid rozvíjel, byl chytrý a vzdělaný. Zabíjí náš čas a zabíjí naše mozky.“ /Eurasia24.cz 16. listopadu 2018/
    To, jak snadno si koupíme bezpečí si dokonce odsouhlasili i čeští poslanci v bláhové představě, že vše je jen o penězích. Manuál ale chybí. Běžence neumíme identifikovat, vracet a většinou netušíme ani kam.
    K problému se nejjasněji vyjádřil amabasador Tuniska při EU, Tahar Cherif, který prohlásil, že „Tunisko nebude v žádném případě zvažovat výstavbu evropských hotspotů na svém území. Naše země má dost svých vlastních problémů s nezaměstnaností a bezpečností, než abychom na celé generace přidávali další. Nemáme ani kapacity a ani úmysl organizovat tato detenční centra. Trpíme již dlouho tím, co se stalo v Libyi, která byla zničena evropskou akcí“.
    To je i názor všech oslovených afrických států, kterému se nelze divit. Vždyť my na afrických středomořských státech požadujeme prakticky totéž, co rezolutně odmítáme na straně naší! Tedy převzít si miliony většinou neidentifikovatelných Afričanů z jiných zemí, včetně teroristů, do bezvodých uprchlických táborů a následně se o ně, a jejich potomky do konce jejich života starat. A představa, že jejich vlády půjde uplatit, je zcela mimo realitu. Pro africké státy bude taková pomoc nepřijatelná, protože mají pocit, že jim bývalé koloniální, a dnes už neokoloniální mocnosti hodně dluží a mají co splácet. A při současném stavu věcí by stejně dohody s těmito státy, byly jen krátkodobé, protože by vznikaly jen hráze, na něž by působil stále mohutnější migrační tlak z Afriky, ale i z Evropy. Přičtěme změny klimatu, vedra i úbytek vody, a bariéry se stejně dříve či později provalí.
    A škodu za totální destrukci a genocidu obyvatel Libye nelze ani po 7 letech vyčíslit. Cestu jak toho dosáhnout popisuje níže uvedená publikace „Libye – z doby kamenné zpět do civilizace.“ Vrcholem arogance je, že s pompou nabízená „pomoc“ je jen nepatrným zlomkem zničeného! A je v praxi hrazena z nesplacených dluhů /jen u Francie je to s úroky téměř 18 mld. Eur za ropu/, z agresí „zmrazených aktiv“ v řádu desítek miliard Eur, a z kdoví kde “deponovaných“ 144 t zlata v hodnotě 6,5 mld, USD! 
    Marshallův plán pro Afriku?
    Vzpomeňme, zpustošení Evropy po 2.SVV. Zvlášť postižena byla doprava a obchod. Milióny lidí byly, jako dnes, v uprchlických táborech. Nový ministr zahraničí USA Marshall si uvědomil, že není možné stále posílat do Evropy peníze, aniž by existovala nějaká širší koncepce pomoci. Jeho plán nebyl, podle něho namířen proti žádné zemi ani doktríně, ale pouze proti hladu, chudobě, zoufalství a chaosu“.
    Zkáza srovnatelná s důsledky 2.SVV inspirovala některé politiky, kteří začali již poněkolikáté mluvit /ale jen mluvit/ o plánu pro Afriku, který by pomohl zastavit migrační krizi přímo v Africe. Nezodpovězenou otázkou ale je, kdo zaplatí účet v řádu stovek mld. Eur za zničení a rozkradení jenom Libye. Mají se na něm „solidárně“ podílet všechny země EU? Nebo to bude z financí, o kterých exprezident Francie Chirac prohlásil, že „velká část peněz v našich bankách pochází z vykořisťování afrického kontinentu, a že bez Afriky by se Francie propadla na úroveň krajin třetího světa!“
    A pro ilustraci - jen francouzská pokladna přijímá každoročně přibližně 500 miliard eur ze splátek „afrických koloniálních dluhů“, konstatuje Chirack! Obdobné je to u všech postkoloniálních zemích, na útoku se podílejících.
    Má-li nám být Marshallův plán v něčem vzorem, je nutné utlumit emoce a upřednostnit hlavní cíle - boj proti žízni, hladu, chudobě, zoufalství a chaosu generující uprchlickou vlnu. Podmínkami pro důstojnou existenci nejsou ale nekonečné granty a sbírky na provoz utečeneckých táborů, mizící v rozpočtech „nevládních organizací“ říká Petr Markvart právník a znalec Afriky.  „Umožníme-li těmto zemím férový přístup na světové trhy, přestaneme je vydírat, krást jim nerostné bohatství i nejschopnější část populace, budou schopny uživit, byť skromně, své obyvatelstvo a zajistit mu podmínky pro normální život.“
    Odmítněme trpně čekat jaké kvóty, sankce nebo pokuty, které nám EU nařídí přijímat, a hledejme zde podobně smýšlející. Např. v seskupení Višegradu a v dalších zemích na destrukci Libye se nepodílející. Inicializujme projekt, tlačící volené politiky do funkčních řešení, který bude pomáhat budovat, a ne tyto země udržovat ve stavu chaosu a postkoloniální závislosti. Jeho hlavním posláním musí být zajištění práce a perspektivy pro statisíce, možná miliony dnešních uprchlíků, tak jak to již bylo před r. 2011. K tomu nestačí jen posílat žebračenky do Afriky a vypisovat dluhopisy, je nutné vytvořit širší koncepci smysluplné pomoci.

    Inicializujme obnovu největšího závlahového systému na světě
    Kaddáfího sadistická smrt se stala důvodem rozpadu vlády, státních a vojenských struktur a všeobecného rozvoje této severoafrické země. Dnes proti sobě v Libyi stojí uskupení v Tripolisu, v čele s Fayezem Mustafou al-Sarrajem, a druhé, výrazně vojensky silnější, v Tobruku řízeném  maršálem Haftárem. Každé uskupení má svůj parlament, vládu i ozbrojené síly, které nebyly dosud schopny se spolu domluvit.  Libye nemá, a jak je z bezvýsledného jednání západních a severoafrických politiků na Sicílii zřejmé, ještě dlouho mít vládu nebude.  Vyřešit současnou mizernou situaci západní politici nemohou a ani nemají zájem, protože tak nemusí vykradené zemi bez řádné vlády nic vracet.
    Jako odezva na populistické výzvy k přijetí 50 syrských sirotků do ČR, by v Sýrii měla, podle premiéra Babiše, vzniknout česká vesnička pro 150 sirotků. A v ní škola, školka i hřiště. Tento záměr byl avizován šéfovi Evropské komise. Byla by to první pozitivní kapka od ČR v moři problémů Sýrie! Ale o tragédii už 7 let hladovějící a žíznivé Libye se nikdo neodváží ani zmínit. Právě zde je ohromný potenciál pro skutečně smysluplnou pomoc!  Neměl by ten první impuls vzniknout od ČR? To by mohl být úkol pro dosud pasivní českou diplomacii a malá satisfakce za servilní podporu agrese MZ ČR v r 2011.
    Začněme tím nejaktuálnějším – obnovou největšího závlahového systému na světě, a tak pokračovat v přerušeném zúrodňování Sahary, započatém Libyí.  Zde je známa hodnota zmařené investice - 33 mld. Eur. Startem projektu musí být bilance škod, definující kroky, které se dosud nikdo, ani v EU ani jinde, oficiálně neodvážil vyslovit. Ta musí plnit databázi sloužící jako podklad pro plánování rekonstrukčních prací, k odhadu nezbytných finančních nákladů, zajištění dodavatelů a zhotovitelů, a k obnově zničeného díla.
    Z  parlamentní diskuse vyplynulo, že „vinu“ na drancování Afriky nenese ČR, ani její právní předchůdce Československo. To naopak v době, kdy ještě mělo vlastní průmysl, dodávalo africkým a asijským zemím řadu výrobků, které jim pomohly se technologicky dostat z úrovně středověku, na níž se nacházely v době koloniální správy. A většina těchto dodávek byla realizována za podmínek, které lze označit z dnešního pohledu za skutečnou rozvojovou pomoc.
    Vytvořme týmy „Dokumentaristů destrukce Velké umělé řeky“
    Ke zmapování destrukce jsou nezbytné znalosti vysoce vzdělaných a kvalifikovaných odborníků, znalých historie, původního stavu, které Libye měla. Ty přeživší hledat i mezi libyjskými imigranty v Evropě, kteří nemají dosud před sebou sebemenší perspektivu ke smysluplnému návratu. Dokumentaristům destrukce je nezbytné zajistit bezpečnost, nadstandardní pracovní podmínky, včetně zázemí, a motivovat je k práci na rekonstrukci jejich země.
    Dokumentaristé musí být vybaveni satelitní snímací technikou. Snímky budou personalizovány a doplňovány autentickým zvukovým záznamem. Min. tříčlenné týmy budou používat i drony. Zdokumentují stav objektů, nejnutnější opatření i databázi znalých osob. Přihlašování bude biometrické, jejich pohyb z ústředí monitorován a případné nebezpečí signalizováno nejlépe armádnímu doprovodu - např. jednotkám OSN. Ústředí a on-line plněná duální databáze, bude situována ve dvou bezpečných zemích. Jedna z  možných variant systému je také podrobněji popsána v publikaci Libye – z doby kamenné zpět do civilizace. Technologii k tomu lze pořídit i v ČR.
    Pro samotné Zadání rekonstrukce je třeba nalézt garanta. Ten by měl jmenovat zmocněnce, sestavit řídící a projektový tým. Dalším úkolem je pak propagace celého projektu, zapojování dalších zemí, právních a finančních institucí, filantropů, včetně oslovení 20 států EU na destrukci se nepodílejících. Je zřejmé, že tato činnost bude velmi riziková, které budou nepochybně kladeny překážky z nejrůznějších stran. K tomu je nezbytné brát v úvahu následující překážky.:
    1.  Zajistit důvěryhodnost projektu u Afričanů
    Projekt si vyžádá, kromě přeživších Libyjců, spolupráci specialistů nejen z Evropy, ale třeba i z Jižní Koreje, kteří se na původním projektu významně podíleli. Ti nesmí být nijak poznamenáni účastí na destrukcí Libye, což je třeba dát Libyjcům i Afričanům zřetelně najevo. To by totiž celý projekt degradovalo a naprosto nezdůvěryhodnilo. Bude nutné je přesvědčit o tom, že zničení Libye, včetně Velké umělé řeky nebyla akcí EU, ale pouze zemí zúčastněných na vojenském zásahu.
    To bude o to složitější, když se dnes z rozpoutání války, i z náznaků postkoloniálních nároků vzájemně obviňují všichni její aktéři. Z Libye se stala bašta teroristů, kde se obchoduje s otroky /podle OSN/, země bez vlády zákona. Např. podle Italů, též účastníků útoku, válku v Libyi rozpoutala, s podporou Američanů, Francie. Její komanda prý léta řádí po celé Africe a Blízkém východě. Operace a nálety prý řídili oni. Od vraždy Kaddáfího je Libye v troskách. “. Podle Dětského fondu OSN (UNICEF) potřebuje humanitární pomoc asi 400 tisíc libyjských dětí, 300 tisíc jich nemá dostup ani k pitné vodě, celkově ale pomoc potřebuje prý až 1,1 milionu lidí.A to přesto, že už v r. 2014 ze šestimilionové populace až 2 miliony Libyjců uprchly do Tuniska, Egypta i Evropy. Francie prý stojí i za dnešní destabilizací země a ohrožuje stabilitu Afriky i Evropy. 
    Zkorumpovaná a bezmocná  loutková islamistická vláda GNA, původně ustavená  Francií, neschopná nastolit pořádek ani ve „svém“ Tripolisu,prý znovu žádá RB o další „efektivnímu zásah“ jako v r.2011! Jde opět hlavně o ropu a dnes ještě urgentněji o vodu. Před tím ale varuje především Itálie. Přesto, že ta je migrací z Libye velmi ohrožena, italský ministr vnitra Salvini 7.9.2018 popřel, že se italské speciální jednotky v Libyi připravují na intervenci. Všem ostatním spoluaktérům ničení vzkazuje „vojenské zásahy nic neřeší“. A britský min. obrany navíc pro jistotu varuje Rusy, ať dají pracky od Libye!
    2. Vytvořit projekční tým pro Rekonstrukci Velké umělé řeky
    Čím déle bude Libye ve stavu úpadku, tím silnější bude tok uprchlíků z oblasti“.  Škoda, že se EU vůbec nezabývá právě tím úplně nejpodstatnějším. Je tak namístě otázka: Měly by se země Višegradu, nejlépe z iniciativy ČR, ujmout zpracování projektu „Rekonstrukce Velké umělé řeky“. Je nepochybné, že taková iniciativa má o několik řádů vyšší hodnotu než vedením EU vnucované řešení imigrace pomocí „celoevropské solidární daně“. To dá i razantní odpověď na aroganci přímých viníků exodu, požadujících, aby se za otevření migrační „trasy“ z Afriky do Evropy a odstranění důsledků jejich zločinů, povinně podílely i všechny nezúčastněné státy.
    3. Zahájit financování projektu Rekonstrukce Velké umělé řeky
    Ještě v r. 2011 velmi bohaté Libyi, musí viníci agrese bez otálení splatit dluhy za ropu, vrátit zmíněných 144 tun “deponovaného“ zlata a všechna „zmražená aktiva“, jejichž výše dosahuje mnoha desítek mld. €! Je předpoklad, že jen z části těchto splacených dluhů by bylo možno s obnovou investice začít!
    Řada afrických zemí je dnes závislá na rozvojové pomoci. To umožňuje západním bankám a investorům zasahovat do ekonomických a politických záležitostí daných zemí. Ty se tak stávají jen loutkami v rukou donorů a finančních institucí. To hrozí i Libyi. Proto je třeba uvolněné prostředky deponovat u seriózní a politicky nezávislé bankovní instituce. Nesmí to být SB, ECB či MMF, v nichž mají viníci agrese rozhodující slovo. Může to ale být např. nově založený Čínsko-africký úvěrový fond deklarující, že financování části velkých infrastrukturních projektů bude prováděno v juanech.
    Zatím nezodpovězenou otázkou je, kdo a jak v současnosti o tyto splátky zažádá. Viz. publikace Libye - z doby kamenné zpět do civilizace. Je velmi pravděpodobné, že by celý projekt Rekonstrukce Velké umělé řeky uvítala jakákoliv budoucí vláda Libye. Podobně i Africká unie, která má v rámci svého statutu kompetence k jednání ve věci vymáhání dluhů. Problémem patrně bude i záměrně zničená dokumentace a to, že už dnes existují svědectví, že „zmražená aktiva“ jsou dále rozkrádána a budou muset být jednotlivě a obtížně vymáhány soudně.
    4. Pochlapí se EU, nebo přenechá rekonstrukci Libye Číně?
    Nebude-li EU schopna nějak donutit svých 8 členů k výplatě alespoň dluhů vytvořených jejich agresí, může to mít velmi neblahý dopad na zbytek renomé a existenci Unie. Nejvyšší čínský představitel Si Ťin-pching totiž oznámil, že Čína podpoří rozvoj Afriky částkou v hodnotě 60 mld. USD, a že nebude od řady nejchudších států tohoto kontinentu požadovat splacení dluhů a úvěrů vyplývajících z mezivládních půjček poskytnutých těmto státům Čínou. Zdůraznil i to, že Čína „v rámci investic v Africe nijak nesleduje své vlastní politické zájmy“. Pak lze předpokládat, že zúrodňování Sahary je pro ni velké téma. A je nanejvýš logické, že ochrana Evropy před exodem z Afriky nebude vůbec její prioritou.
    5. Boj o vodu
    Zdroje vody na Blízkém Východě a v Severní Africe se, podobně jako v celém světě neustále zmenšují a s tím i objem využívané zemědělské půdy. Dnes už má nedostatek vody 11 zemí Sahelu a jejich počet bude narůstat. Patrně není jen spekulací, proč se budou USA a jejich satelity proti rekonstrukci Great Man Made River stavět.
    V r. 2007 SB a MMF totiž, pod tlakem USA deklarovaly, že chtějí, aby se veškerá voda přesouvala do soukromého byznysu s vodou. Světová banka a MZ USA prosazovali pouze pro ně výhodné řešení, jako např. projekt odsolování mořské vody. Jakmile se totiž tyto prostředky budou regulovat, stávají se finančními aktivy, které lze prodávat „žíznivým“ zemím s tučnou přirážkou.
    Právě vysoký deficit vody umožní korporacím udržovat i vysoké ceny. Porovnejme si 1 m³ vody z Great Man Made River za 35 centů pro africké země, a vody z amerických systémů odsolování mořské vody za 4 $ za 1 m³ /odběratelé – SA, Emiráty, Egypt, Turecko v projektu “Middle East Water Summit“, a do určité doby i Libye/. A právě její projekt získal Libyi nezávislost na zásobování vodou, která má navíc dostatek vodních zdrojů, aby mohla ohrožené státy, nezávisle na USA, vodou zásobovat. Zdroje článku: http://anonhq.com
    A to by najednou měli mít v rukou nějací Libyjci? Takovou konkurenci přece nelze připustit! Zvláště, když kontrola nad vodními zdroji se stává čím dál víc významnějším faktorem světové politiky a životního prostředí.. Důkazem je tato agresívní válka, o která se bude možná později mluvit jako o první válce o vodu v novodobé historii.
    6. Ambice projektu
    Zadání tohoto projektu, který se týká výhradně RekonstrukceGreat Man Made River je, pro řadu států EU, sepsáno v max. přijatelné formě, i když některé detaily řešení popisuje mnohem radikálnější publikace Libye - z doby kamenné zpět do civilizace.
    Neobjeví-li se promyšlená a smysluplná cesta, nenamířená proti žádné doktríně, ale pouze proti hladu, žízni, chudobě, zoufalství a chaosu, zničující příliv milionů imigrantů do EU se nezastaví. Otázkou je, může-li takovýto, nebo podobný projekt, např. v rámci Višegradu, vláda ČR inicializovat a protlačit ho prostřednictvím nově zvolených poslanců a později i europoslanců do diskuse ve sněmovně a především do orgánů EU. V kladném případě by šlo o významný krok k emancipaci české zahraniční politiky a zároveň o velkou zkoušku osobní odvahy v projektu zaangažovaných politiků.
    Jaká může být role ČR?
    Řešení, jak je v současnosti zatím jen deklaruje česká zahraniční politika, je v realizaci aktivit stabilizujících osoby co nejblíže k zemím jejich původu. To je i plně v souladu s cíli předkládaného projektu. Současná skromná „pomoc“ je bohužel cílena téměř výhradně na posilování ochrany hranic a zcela ignoruje obnovu zničené země. Potom je nutné navrhnout jiné funkční a smysluplné řešení rychle se prohlubující krize. O to se pokouší tato, snad inspirativní publikace, kterou obdrží, podobně jako v případě výše citované publikace Libye – z doby kamenné zpět do civilizace, MZV ČR, všechny parlamentní kluby a europoslanci.  K celistvému pohledu si musí voliči nezbytně zodpovědět řadu otázek:
    ?? Domníváte se, že jako nejvhodnější garant projektu se se jeví, bez ohledu na politickou stranu, která ho povede, Ministerstvo zahraničních věcí ČR, a že k tomu může s výhodou využít stávající diplomatická zastoupení ČR ve světě a dokonce čerstvého zvolenído Rady OSN pro lidská práva (RLP)?V této zřetelně viditelné roli se zde podle vyjádření MVČR hodlá věnovat situacím v zemích, kde se systematicky závažným způsobem porušují lidská práva a reformním snahám směřujícím k posílení RLP a zvýšení její efektivity. A to přesto, že komisi OSN pro lidská práva předsedá /jaká hrůza/ Saudská Arábie.
    ?? Česká ambasáda v Sýrii odvádí ve světě  mimořádně oceňovanou práci. Nemyslíte si, že by bylo podobně přínosné obnovení funkce ambasády ČR v Libyi, opuštěné v r. 2014, která by se pokusila zprostředkovat kontakty dvou antagonistických silových seskupení v zemi, nezbytných pro realizaci předmětného projektu a na kterém musí mít jakýkoliv Libyjec mimořádný zájem.
    ?? Vzhledem k  významu znovuzůrodňování Sahary pro Libyi a celý Sahel je obnovení výstavby „Velké umělé řeky“ prioritou celé rekonstrukce Libye.  Myslíte si, že se česká diplomacie může pokusit o restart a napomoci razantnímu rozšíření spolupráce UNESCO a Libye?
    ?? Myslíte si také, že např. nepřijetím 50 „sirotků“ ze Severní Afriky, říkáme celému světu, že jsme nelidští a „kráčíme dobrovolně do izolace a opovržení, jak se nám to snaží vnutit někteří mizející politici, nebo že projekt Rekonstrukce v české režii může otevřít široké pole pro skutečně emancipovanou a v nejširším zahraničí respektovanou českou zahraniční politiku?
    ?? Myslíte si, že akceptace a důvěryhodnost této nabídky může být podpořena historicky dobrými vztahy už z časů bývalého Československa. A mnozí si jistě pamatují i na naši pomoc při hledání a vrtání studní na Sahaře, výstavby elektráren v Abu Dabí, Iránu, Egyptě…
    ?? Myslíte si, že si ČR dovolí takovýto projekt předložit, nebo musíme, jak se trefně ptá Tereza Spencerová, opět sledovat porušování všech myslitelných ustanovení mezinárodního práva našich morálně nadřazených spojenců, s oprávněním k čemukoli, kteří nesmí být kritizováni, se kterým je povinné vždy a ve všem souhlasit a které je povinné ve všem slepě následovat?
     ?? V dnešním světě je pro malé, ba i mnohé velké země, mluvit to co si myslí, nevídaný přepych. Kolik je ještě asi na světě států, které by chtěly vyslovit zřejmé věci o různých případech, avšak dobře vědí, co je za to čeká. A není tedy lepší trpně mlčet a neobávat se, že nám někdo za naše názory „zkroutí ruce“? A přehodnotit si v tomto duchu smysl demokracie, evropských hodnot, solidarity, a zásadně změnit pohled i na význam slova genocída?
    ?? Toto zadání oslovuje MZ ČR, europoslance i všechny parlamentní strany prostřednictvím jejich klubů, a žádá je o zvážení aktivní podpory projektu Obnova Osmého divu světa inicializovaného ČR. A pro voliče se může stát i sondou postojů kandidátů do EP. Myslíte si, že se návrh tohoto projektu může sloužit alespoň jako inspirace k jinému projektu směřujícímu jinými cestami k podobným cílům?

    Definici zásadních kroků pro inventuru škod, alokaci potřebných zdrojů pro obnovu země, rozbor možností financování projektu a návrh způsobu podání obžaloby z válečných zločinů, lze nalézt v publikaci Powerprintu: Libye – z doby kamenné zpět k civilizaci. www.knizky24.cz 

    0 0

    28. 11. 2018



    0 0

    Oskar Krejčí
    29. 11. 2018  NovéSlovoSk
    „Pokud šlo o kyjevskou provokaci, pochybuji, že o tom Porošenko rozhodl bez konzultace s Washingtonem,“ komentuje kerčskou krizi politolog Oskar Krejčí, který upozorňuje nejen na prezidentské volby na Ukrajině, ale také na volby v Gruzii a setkání amerického prezidenta s jeho ruským protějškem na summitu G20. 

    „Pokud se nemýlím v interpretaci politického smyslu celé kerčské kauzy, tedy snahy ovlivnit volby prezidenta, podobných neradostných událostí můžeme očekávat v nejbližších měsících více,“ podotýká také profesor. A jaké jsou šance Julije Tymošenkové? „Má se na co těšit! To, co proti ní použijí, bude velmi nepříjemné,“ konstatuje profesor Krejčí s tím, že sklon k násilí je na ukrajinské politické scéně největší v celé Evropě.

    V neděli 25. listopadu vyostřil incident už tak napjaté vztahy mezi Ukrajinou a Ruskem. Tři ukrajinské lodě se snažily proplout Kerčským průlivem, ale ruské námořnictvo jim to tentokrát neumožnilo. Rusové spustili palbu a jejich loď najela na ukrajinský remorkér. Ukrajina tvrdí, že plavba lodí byla oznámena v souladu s mezinárodními zákony a se smlouvou o užívání Azovského moře, ale ruská strana říká, že šlo o provokaci a narušení jejich státní hranice. Kdo je v právu?

    Můžeme jen říct, jak právo vypadá. Jak situace konkrétně proběhla, se těžko dozvíme, i když se to dá zjistit z družicových snímků. Například Američané jistě dobře vědí, co se vlastně odehrálo. Teritoriální vody, či podle Úmluvy OSN o mořském právu „pobřežní moře“, jsou pro vojenské lodě přístupné za předpokladu, že oznámí, že proplouvají vodami jiného státu, a pokud to stát, kterému teritoriální vody patří, nezakázal. Úmluva pracuje s pojmem „pokojné proplutí“ přes pobřežní moře, což znamená, že „proplutí je pokojné, pokud neohrožuje mír, veřejný pořádek nebo bezpečnost pobřežního státu“. Obě strany se liší v názoru, zda byl vstup lodí ohlášen, nebo ohlášen nebyl. Pak je tu otázka, čí to byly teritoriální vody? Jestliže neuznáváte připojení Krymu k Rusku, pak můžete do nekonečna tvrdit, že to byly teritoriální vody ukrajinské. Faktická držba je ale na straně Ruska. Jestliže někdo pronikl bez ohlášení do teritoriálních vod v oblasti Krymu, pak jde jednoznačně o provokaci s cílem vytvoření situace, která očerní Rusko a vytvoří politické podmínky pro zlepšení ratingu současného ukrajinského prezidenta.

    Rusko tvrdí, že konflikt vyprovokovala Ukrajina, Ukrajina viní Rusko. Jak situaci čtete ?

    Nastoupí staré dobré cui bono, v čí prospěch? Rusko by z vyvolání incidentu nic nemělo. Celá kauza má nejen právní, ale i vojenský rozměr. V létě normálně pod Kerčským mostem vojenské ukrajinské lodě propluly, protože se dopředu ohlásily. Nikdo s tím neměl problém. Ale jestli se teď neohlásily? Co dělat? Na ukrajinské, ale i na americké straně zazněla řada poněkud šílených hlasů, že most je potřeba zbourat, vyhodit do vzduchu. Jinými slovy, kde brát jistotu, že vojenské lodě, které míří bez ohlášení k mostu, nemají zlý úmysl? Rusko bylo v roli pasivního hráče. I z tohoto hlediska se zdá, že šlo o cílenou provokaci Kyjeva.
    Porošenko opakovaně označuje Rusko za agresora, tvrdí, že chce destabilizovat Ukrajinu, obává se pozemní operace z ruské strany. Jeho odpůrci říkají, že má spíš strach z prezidentských voleb. Do jaké míry může situace volby ovlivnit?

    Postavení prezidenta Petra Porošenka není příliš dobré. Jeho rating se pohybuje kolem deseti procent (podle posledního průzkumu jen 7,8 % - pozn. red.NR - vd-), což je přibližně polovina toho, co má Julie Tymošenková, a přibližně totéž jako Jurij Bojko, bývalý ministr paliv a energetiky z doby Janukovyčovy vlády. Porošenko se s tím musí nějak vyrovnat, a když vyhlásí válečný stav, získá kontrolu nad médii atd… Bude mít mocné nástroje ke zmanipulování či odložení voleb. Je to nepříjemná situace pro lidi, kteří si váží demokracie, a typická ukázka manipulačních nástrojů, které se v době voleb v polodemokratických zemích používají. Jestli se mu to podaří, se nedá odhadnout.

    Sociální situace na Ukrajině se zhoršuje. Když končila existence Sovětského svazu, měla Ukrajina asi 52 milionů obyvatel, dnes má 42 a pokles počtu obyvatel dál pokračuje. Více než padesát procent populace tvoří lidé, kterým je přes 60 let. Migrace je velká, v zahraničí pracuje podle různých údajů 2,6 milionu až čtyři miliony Ukrajinců. Ve výzkumech říká 30 procent Ukrajinců, že chce ze země odejít. Někdy je označována Ukrajina jako evropské Mexiko, dodavatel levné pracovní síly. S hrubým domácím produktem je to podobně tristní: poslední dva roky sice roste, ale ještě nedosáhl úrovně před převratem v roce 2014 – o úrovni na konci existence Sovětského svazu nemluvě. Pro oligarchy, jako je Porošenko, jsou na Ukrajině podmínky k životu ideální, ale pro většinu obyvatel problematické. Ve společnosti vládne atmosféra bezperspektivnosti. Prezident potřebuje dramatické události, chcete-li současné politické elitě zajistit další trvání.

    Jsou podle vás i jiné důvody k načasování incidentu?

    Nevyloučil bych, že incident má oslovit i středeční druhé kolo gruzínských prezidentských voleb, kde je ve hře jeden ze spolupracovníků bývalého prezidenta Michaila Saakašviliho. Bavíme se o stejné politické líhni, jako je ta, ze které vzešel Porošenko. I když se oba pohádali, mají stejné americké protektory.

    Není také náhoda, že si po incidentu Vladimir Putin telefonoval s Angelou Merkelovou, tedy s tím rozumnějším z protektorů současné kyjevské vlády. Bavit se v současné době s Washingtonem asi nemá cenu. Jedna z věcí, která se nedá vyloučit, je i to, že pokud bude incident eskalovat, padne připravovaná schůzka Vladimira Putina s Donaldem Trumpem na summitu G20 koncem tohoto týdne. Byla by to samozřejmě škoda, ale i tohle může patřit k cílům operace. Nemusí eskalovat vojensky, stačí, když bude situace eskalovat mediálně.



    - - -

    0 0

    Tereza Spencerová
    29.11.2018 Prima
    „Pokud Petro Porošenko počítal s tím, že se mu podaří proměnit se -- pro domácí i zahraniční publikum – ve vojevůdce, který v záři reflektorů kráčí v čele pluků „Dobra“ proti zástupům „Zla“, a díky tomu dál zůstane v čele státu, přepočítal se,“ píše v komentáři Tereza Spencerová.


    Zprávy z Kerčského průlivu vyvolávaly v posledních dvou dnech obavy z blížící se války: ruské námořnictvo s pohraniční stráží zadrželo tři plavidla ukrajinského válečného námořnictva a zajalo 24 námořníků na jejich palubách. Prezident Petr Porošenko oznámil vyhlášení válečného stavu… Zní to opravdu kriticky, nicméně nad celou záležitostí se už od počátku vznášelo několik zásadních otázek.

    „Konflikt v Azovském moři“, jak se celé kauze začalo říkat, byť se ve skutečnosti odehrála ve vodách Černého moře, které byly ruským výsostným územím ještě i před anexí Krymu, je v reálu jen lokální záležitostí. Nijak z ní neplynulo ohrožení ukrajinské územní integrity a nebyly ani žádné náznaky, že by se Rusko chystalo vpadnout na ukrajinské území. Zprávy o 500 ruských stíhačkách připravených u hranic k útoku, „dodala“ ukrajinská tajná služba až s dvoudenním zpožděním. Jak tedy mohlo vyhlášení válečného stavu pomoci dostat zpět ukrajinské čluny?

    A proč měl být válečný stav vyhlášen zrovna nyní, když k němu Kyjev nesáhl ani v mnohem závažnějších situacích během uplynulých čtyř let, kdy Ukrajina ztratila Donbas i Krym? A například v ilovajském kotli v bojích zahynulo přes 500 ukrajinských vojáků, zatímco nyní nikdo. Co je dnes jinak? Tím spíš, že bez zásadní západní pomoci by Ukrajina se svým námořnictvem žádnou velkou bitvu s Ruskem v Černém nebo Azovském moři ani neustála, a tak bylo od počátku jasné, že řešení bude muset být diplomatické a nikoli vojenské.

    Podivná je i rychlost, s níž Kyjev reagoval – od incidentu do zasedání rady pro národní bezpečnost, která rozhodla o dvouměsíčním válečném stavu, uběhly pouhé hodiny, podivnou a pohotovou jednotu názorů vykázala i bezpečnostní rada státu. A dva týdny předtím rada ministrů rozhodla o principech evakuace některých skupin obyvatelstva v případě vyhlášení válečného stavu. Lze z toho vyvozovat, že vše bylo předem naplánováno a jen se čekalo na příhodný okamžik? Koneckonců, ukrajinská válečná plavidla už pod Kerčským mostem proplouvala a neměla problém s příslušnými „razítky“ z ruské strany. Tak proč o ně nepožádala nyní?


    Rusko zabavilo u břehů Krymu tři ukrajinské válečné lodě. Měly provádět nebezpečné manévry


    V roce 2014 Porošenko odmítl vyhlásit válečný stav s argumentem, že Ukrajina nezbytně potřebuje pomoc od zahraničních dárců a finančních organizací. Nyní Kyjev například Mezinárodnímu měnovému fondu ustoupil a na přání bezprecedentně navýšil ceny za plyn a další služby obyvatelstvu, ale vyhlášení válečného stavu už překážkou k získání peněz není? Tím spíš, že Kyjev sice plní podmínky MMF, ale konečná dohoda o udělení další miliardové injekce podepsána ještě ani nebyla?

    A nejdůležitější otázka: Nemělo to celé něco společného s prezidentskými volbami, které Ukrajinu čekají za čtyři měsíce? V rámci válečného stavu by se totiž nekonaly a Porošenko, jinak dopředu jasný poražený, by dál zůstal ve funkci.

    Odpovědi nabídlo zasedání parlamentu, které mělo prezidentovu vůli potvrdit. A nepotvrdilo. Zástupci lidu, takto v barvách několika politických a oligarchických seskupení, se na prezidenta sesypali ze všech stran – koneckonců, jejich lídři i sponzoři se upínají k prezidentským volbám, aby vystřídali nepopulárního Porošenka u moci (a u finančních kohoutků) legální cestou a nemuseli sahat po silových řešeních.


    KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Co znamenají volby v USA pro svět a Evropu? Přinesou změny k lepšímu?


    A tak se v parlamentu už o Kerčském mostu a „ruské agresi“ skoro nemluvilo, hlavním tématem byly prezidentské volby a jejich konání v řádném termínu. Z Porošenkova plánu nezbyl kámen na kameni. Válečný stav sice vyhlášen byl, ale jen na 30 dní a jen v některých oblastech východní Ukrajiny, nepočítá se s mobilizací, přerušením diplomatických styků s Ruskem, nebude nejspíš zaveden ani vízový režim s Ruskem, nebudou se zabavovat ruská aktiva na Ukrajině, neomezí se pohyb zboží, natož aby se omezovala platnost ukrajinské ústavy. Ta totiž pro válečný stav počítá s cenzurou médií, zákazem stávek, demonstrací či volného pohybu osob… A především, prezidentské volby se konat budou, a to 31. března. Jinými slovy, Porošenkův válečný stav se změnil v pouhou formalitu.

    A co je ještě důležitější, Porošenka nepodržel ani Západ. Ponechme stranou reakce Polska a několika evropských zemí či politiků, neboť nemají na situaci vliv. Důležité je, že Angela Merkelová si s ním zatelefonovala a posléze k uklidnění situace vyzvala Rusko, ale právě i Ukrajinu. V podobném duchu se vyjádřila i Paříž, zatímco Washington sice odsoudil „agresivní postup“ Ruska, ale současně vyzval Kyjev, aby si vše vyříkal přímo s Moskvou a sám. Vzkazy jsou to jasné. A navíc svědčí i o tom, že Porošenko panikaří a svůj plán s rozhodujícími spojenci předem nedojednal.


    KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Sankce USA proti Íránu. Nejtvrdší nebo jen natvrdlé?


    Pokud ukrajinský prezident počítal s tím, že se mu podaří proměnit se - pro domácí i zahraniční scénu – ve vojevůdce, který v záři světových reflektorů kráčí v čele pluků „Dobra“ proti zástupům „Zla“, a díky tomu dál zůstane v čele státu, přepočítal se. Tak moc, až se vnucuje otázka, do jaké míry je s to ještě vnímat okolní realitu. V každém případě se mu tím notně sužuje manévrovací prostor, a pokud bude chtít zůstat v čele státu, bude muset v oněch čtyřech měsících do voleb přijít s něčím mnohem razantnějším, než bylo – zřejmě politicky kalkulované -- obětování 24 námořníků a tří plavidel.

    Z hlediska pokračující nestabilnosti v oblasti může být tedy Porošenko v dohledné době ještě nebezpečnější než dosud. A přitom ale musí doufat, že žádný z námořníků, toho času v ruském zajetí, nepochopí svou roli v celém plánu, a nepožádá ze vzteku o ruský azyl. To by byla fakt trapná tečka za celým příběhem…

    - - -

    0 0

    Poslanec Bundestagu Alexander Neu
    - kou -
    28. 11. 2018 
    deutschlandfunk.de a PrvníZprávy
    Ukrajina se mohla stát mostem mezi Ruskem a Západem, ale místo toho se ji Spojené státy a EU snažily přetáhnout do svého tábora s veškerou svojí silou, řekl Alexander Neu, poslanec Die Linke.

    V rozhovoru s Deutschlandfunk uvedl, že výsledkem jsou konflikty, které nyní vidíme, zejména v Kerčském průlivu, řekl politik a vyzval všechny strany, aby dodržovaly mezinárodní právo.


    Konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou v Kerčském průlivu už dlouho nazrával, řekl Alexander Neu, poslanec německé strany levice, v rozhovoru pro Deutschlandfunk. Připomněl, že na jaře letošního roku ukrajinské úřady zadržely ruský tanker a rybářské plavidlo a to na dlouhou dobu. V reakci na to Moskva posílila kontroly na svých hranicích. Celé léto se situace zhoršovala a kulminací těchto procesů byly udlosti v pondělí v noci. Současně, podle „pravidel pískoviště", to byl Kyjev, který začal jako první, zdůraznil Neu.

    DWN: Ukrajinský konflikt hrozí „zapálit" Azovské moře!

    Německý politik je přesvědčen, že incident v Kerči byl provokací ze strany Ukrajiny, organizovanou pro domácí politické zájmy. Prezident země Petro Porošenko má vážné problémy s popularitou. Zavedení stanného práva mu umožní narušit prezidentské volby a zůstat u moci, vysvětlil Neu. Domnívá se, že mylná politika Západu, založená na právu silnějšího, vedla k situaci na Ukrajině. Západní státy udělaly stejné chyby jako v Jugoslávii a Sýrii. A Rusko nemůže být kritizováno tím, že prostě využije precedentů a začne jednat podobným způsobem.

    Neu vyjádřil naději, že všechny strany konfliktu, tj. Washington, Brusel a Moskva, se vrátí k dodržování mezinárodního práva. A zdůraznil, že západní země jsou plnohodnotnými účastníky tohoto konfliktu na stejné úrovni jako Moskva a Kyjev.

    „Ukrajina je mnohonárodní stát a od samého začátku se mohla stát mostem mezi Ruskem a Západem. Ale to se nestalo; pokusil přetáhnout Ukrajinu k západnímu táboru se vší silou a výsledkem byly konflikty, kterých jsme nyní svědky," uvedl Noe.Současně však Ukrajina nemá žádné zvláštní právo hlasu, Noe dodal: „Svrchovanost Ukrajiny odpovídá svrchovanosti tříletého dítěte vůči matce".
    - - -


    0 0

    Rozhovor s doc. Janem Eichlerem
    28.11.2018 ParlamentníListy
    Macron je prezidentem bohatých, má rekordní propad popularity, asi už nebude chtít znovu kandidovat. ParlamentnímListům.cz to po masových protestech ve Francii řekl politolog a expert na mezinárodní vztahy docent Jan Eichler. Připomíná, že šlo o spontánní akce, do kterých se zapojila střední třída, protože je zoufalá. „Macron je skvělý řečník, ale toho se lidé nenajedí. Tempo, jakým se prezident diskredituje, je hrozně vysoké,“ míní.


    Pane docente, Francii nedávno zasáhly masové protesty, ulice dokonce hořely. Co bylo rozbuškou? Šlo o běžné demonstrace, kterými je Francie proslulá, nebo je to vážnější?

    Vážnější to je, protože Macron rozhodl, že se zvýší DPH na pohonné hmoty, a to bylo už trochu moc. Cena dávno přerostla jedno euro za litr a Francouzi s tím jsou hrozně nespokojeni. Nadávají prezidentovi, že je prezidentem bohatých. Macron zase tvrdí, že je prezidentem zaměstnavatelů a vychází vstříc těm, kteří nabízejí pracovní příležitosti a potřebují úlevy na podnikání.

    Tady se to střetává. On je na straně podnikatelů a lidé, kteří mají čím dál větší problémy, mu nadávají, že je prezidentem bohatých a je potřeba, aby také myslel na chudé nebo chudší. Dokonce jeden z mluvčích toho hnutí žlutých vest ho nazval Marií Antoinettou dnešních dnů. Marie Antoinetta tehdy lidem vzkázala, že když nemají na chleba, ať si kupují koláče. Toto dnes říkají o Macronovi. Navíc mu vytýkají, že proti nim postavil ozbrojené síly, hlavně četnictvo a také hasiče, přičemž pařížští hasiči jsou vojáci z povolání. To jsou skutečně ozbrojené síly. A lidé prezidentu Macronovi říkají, že je teď v mráčku ze slzného plynu obklopen policisty a hasiči, kteří tam nikoho nepustí. Demonstranti chtěli do blízkosti prezidenta jít protestovat, ale nemá dnes nikdo šanci se tam dostat.

    Francie teď hodně vře a je zajímavé, že je to spontánní hnutí. Nejprve se všechno šířilo po sítích. Levice zaspala, zaspaly i levicové odbory, které v tom zprvu nejely a pořád hledají, jaký k tomu zaujmout přístup, ale dnes jsou až druzí.

    Četl jsem někde analýzu, která právě zmiňovala i tuhle skutečnost, že protesty nebyly vyvolány odbory nebo levicovým hnutím, ale že do ulic vyšla střední třída, která se do značné míry cítí být zrazena i prezidentem, protože se po nich chtělo, aby ve velkém kupovali dieselová auta, a teď jim někdo říká, že mají přejít na ekologická řešení, která jsou drahá…

    Ano, tohle tam je hodně silné. Nezapomínejme, že ve Francii je na všech dálnicích velmi drahé mýtné, což je dnes zhruba 60 procent ceny benzínu nebo nafty, a tím se všechno násobí. Spousta Francouzů dojíždí do práce svými auty. Je tam sice systém vlakového spojení, po Paříži je vynikající metro, ale mnoha lidem to nestačí, protože pak musejí dojíždět dál. Zní tam teď požadavek, aby se nejenom zpátky snížilo DPH na pohonné hmoty, ale také aby se zaměstnavatelé podíleli na nákladech svých zaměstnanců na dojíždění do práce, lidé volají po benefitech.

    Francouzský ministr vnitra obvinil z vyvolání nepokojů při protestech „ultrapravicové buřiče“. Zaznamenal jsem též snahu to celé spojit s Marine Le Penovou. Bylo to tak?
    Ministr vnitra není dlouho ve funkci, jeho předchůdce byl podstatně zkušenější. Marine Le Penová se tomuto bránila. Vyjádřila se na podporu demonstrantů, to ano. Jako jedna z prvních političek začala cítit příležitost, že by se k tomu mohla připojit, ale hned se distancovala od násilností, které protesty provázely, od rozbíjení luxusních prodejen, od rabování, zapalování a podobných událostí. Celé to ale po 50 letech začíná připomínat slavný rok 1968, který tam byl. Jaro 1968 tam také propuklo velice spontánně. Ani komunisté v tom zprvu nejeli, a že to tenkrát ještě nebyla okrajová partaj, ale silná strana, která měla tehdy přes 20 procent ve volbách. I komunisté k tomu tehdy chvíli hledali vztah, a než ho našli, bylo po všem. Dnes už je francouzská komunistická strana zcela okrajovou, ale překvapivé bylo, že ani odbory v tom nejdřív nebyly zapojeny a byly zaskočeny.

    Lze říci, že to, co nyní ve Francii proběhlo, byl začátek nějakého delšího procesu, nebo to odeznělo a bude nějakou dobu klid, dokud v lidech zase „nebouchnou saze“?
    Zatím se zdá, že vrchol, kdy v jednu chvíli jich bylo 200 tisíc, mají za sebou. Teď už to šlo pod 200 tisíc. Ale je to otázka. Barikády tam byly poprvé po 50 letech. Překvapilo mě, že to  ....  .... ....

    (celý rozhovor najdete ZDE)

    0 0
  • 11/29/18--00:32: Kurdský kongres 2018
  • Jana Maříková
    29. 11. 2018
    Dne 24. listopadu jsem se jako čestný host spolu se svým mužem účastnila kongresu Kurdské německé obce ve Stuttgartu. Byla jsem pozvána jeho místopředsedou panem Mehmetem Tanriverdi díky své téměř roční práci pro kurdskou věc, za kterou považuji vznik samostatného Kurdistánu, ať už se odehraje kdykoli. Je to běh na dlouhou trať. Převážně jsem psala články kritizující agresi Turecka do syrské Rojavy a útlak Kurdů v jednotlivých zemích, kterým byli před sto lety, po skončení první světové války, "přiděleni k převýchově", což se zatím naštěstí nepodařilo, i když třeba Atatürk to bral metodou - "Dobrý Kurd, mrtvý Kurd". Erdogan, který si dává ještě vyšší cíle, být vůdcem muslimů, se zřejmě rozhodl na tyto tradice navázat.


    Represím tureckého státu byl také na kongresu věnován značný prostor. Není divu, většina německých Kurdů přišla z Turecka,v různých vlnách, podle toho, jak oblevilo nebo přituhlo. Další přišli z Iráku, Íránu a Sýrie. Dodnes nejsou jako národ uznáváni samostatně a stále jsou přiřazováni k zemím, z nichž odešli za více či méně dramatických okolností jako gastarbajtři nebo uprchlíci.

    Na záverečné slavnostní recepci mluvila dívka Zilan, jejíž matka, zpěvačka Hozan Cane, byla právě odsouzena na šest let a tři měsíce za "podporu teorismu", myšleno podporu zakázané Kurdské strany pracujících (PKK). Erdoganova justice totiž řadí k PKK každého, kdo podporuje třeba opoziční Lidovou demokratickou stranu (HDP). Cane zpívala kurdsky na jejích předvolebních shromážděních, dále natočila před několika lety film o zločinech tzv. islámského státu a sdílela ho na stránkách německých televizí, což jí bylo u soudu v Turecku přičteno k tíži! Obvinění z podpory terorismu ostatně postihlo i mého přítele, mnohokrát oceněného kurdského režiséra Kazima Öze, a to přesně v den konání kongresu. (Jeho film ZER, ověnčený řadou mezinárodních cen, jsem měla tu čest promítat v Praze.)

    První řečník na slavností recepci, znovuzvolený předseda Kurdské německé obce (KGD) Ali Ertan Toprak, věnoval značnou pozornost i tomu, jak k Turecku přistupuje spolková vláda. Ali Ertan je neúnavný kritik tzv. politického islámu, kerý se nejen podle jeho slov čím dále více sbližuje s "novou levicí" a je nesnášenlivý vůči jakékoli kritice. Politický islám zastupuje v Německu především spolek DITIB, celým názvem Turecko - německý spolek ústavu pro náboženství. Je to zjevně prodloužená ruka Ankary, stejně jako Šedí vlci, turečtí nacionalisté, nebo Osmané Germánie, konečně zakázaný spolek údajně boxerů, obchodující se zbraněmi a drogami, jak prokazuje soudní proces s několika představiteli Osmanů v Hessensku. Ve vedení spolkuje Metin Külünk, dlouholetý Erdoganův přítel. Jeho ovšem nikdo nevyšetřuje.


    Motto, kterým by se dalo shrnout vystoupení Aliho Ertana Topraka, zní zhruba: "Jsme vděčni německému státu, že zde můžeme žít, ale jsme velmi nešťastni z toho, jak benevolentně spolková vláda přistupuje k představiteli státu, který se nepokrytě mění v diktaturu a vězní své i německé občany s dvojím občanstvím, o kterých usoudí, že jsou přílišnými kritiky či se kritiky pouze dopustí."

    Další velké téma kongresu byla migrace a integrace ve své současné podobě a její budoucnost. Na toto téma mluvili všichni - člen poradního sboru KGD, bývalý starosta Hannoveru Dr. Herbert Schmalstieg, starosta Stutttgartu Werner Wölfle, Dr. Nils Schmidt, mluvčí zahraničního výboru Sociálně demokratické strany Německa (SPD) a především známá německá novinářka jezídsko-kurdského původu Düzen Tekkal, jedna ze dvou, kteří na kongresu dostali Cenu za přínos pro mír a integraci. Jasně řekla větu, kterou jsem citovala už na jaře a za kterou jsem byla na českých sociálních sítích vláčena bahnem coby rasistka a islamofobka - totiž, že nelze do Evropy dovážet zároveń oběti i jejich vrahy a pachatele a čekat, že "to zvládneme". Imigrace je fakt, se kterým se v Německu už nedá nic dělat - co se ale dělat dá, je důsledné vyžadování rovnosti před zákonem a stejně důsledné dodržování ústavních práv, která nesmí být stavěna proti sobě - například právo na svobodu náboženství, které v případě tradičního islámu popře jiné ústavní právo - rovnost žen a mužů. Nelze. Tekkal pracovala jako válečná zpravodajka v Iráku v době, kdy tam po roce 2014 došlo ke genocidě Jezídů z rukou Islámského státu. Viděla zblízka hrůzy, které si pamatujeme jen ze starých sovětských válečných filmů. Kurdové i Jezídi si od IS užili své - a přinesli v boji proti němu nemalé oběti. Znají nebezpečí fanatické ideologie a varují, kam může vést, pokud se toto nebezpečí podcení. Třeba v případě Islámského institutu na Humboldtově univerzitě v Berlíně, z jehož poradního senátu jde strach...jen samé ultrakonzervativní islámské spolky. (Standard, 8.11. článek - Institut pro islámskou ideologii - katastrofa pro osvícené muslimy a svobodnou vědu). Rovněž záležitost, kterou KGD ústy svých představitelů, většinou sekulárních muslimů, jak sami sebe nazývají, trvale a marně kritizuje.

    Düzen Tekkal dostala svou cenu za přínos k integraci a míru. Viděla hrůzy války a nebojí se otevírat témata, která jsou v Německu prakticky tabu - jako třeba kritiku radikálního islámu a zavírání očí nad kriminalitou uprchlíků z poslední vlny, která prostě stoupá. Jak řekal Tekkal: "Vodou na mlýn Alternativy pro Německo (AfD, pravicové a protiimigrační strany) není to, že se o jejich zločinech mluví, ale to, že se o nich nemluví." Je ale kritická i vůči své vlastní komunitě. Žena s neuvěřitelnou energií a přesvědčivostí.

    Druhým oceněným byl Prof. Dr. Dr. Jan Ilhan Kizilhan, také Kurd s jezídskými kořeny, jehož specializací je práce s traumatizovanými válečnými oběťmi, především ženami a dětmi. A velmi často opět Jezídkami. Jezídy bojovníci IS nepovažují za lidi a podle toho s nimi zacházejí. Profesor Ilhan Kizilhan s nimi mluvil, s oběťmi i vrahy, a ve své řeči varoval před dehumanizací lidských bytostí, která neodvratně vede ke zvěrstvům. Vyjádřil také velké obavy o osud lidí i svých krajanů na Blízkém východě, kde se válka zdá být trvale přítomna a na změnu není v blízké době naděje. Svou cenu věnoval - doslova - jezídské dívce Yasmin, která, sama popálená na 60% těla islamistickými zrůdami, mu dodávala naději v době, kdy měl pocit, že už nemůže dál. Dívka promluvila i k nám - a my jsme stáli, tleskali a plakali. Neuvěřitelná síla a vůle žít.

    Kongresu se bohužel nemohl zúčastnit ohlášený poslanec Bundestagu Cem Özdemir, sám na Erdoganově černé listině, další velký kritik politického islámu. Kvůli tomu, že je na blacklistu tureckého prezidenta, musí mít vlastní ochranku.

    Celý kongres se nesl v duchu nápisu, který byl na pódiu několikrát - Heimat - Freiheit - Zukunft. Heimat - vlast - oficiání, Kurdové nemají. Jejich svoboda (Freiheit) je v rukou států, které je chtějí násilně asimilovat - a budoucnost (Zukunft) je nejistá. Znovu jsme si s mužem uvědomili, jak málo si vážíme toho, že máme svou zemi a nikdo nám tu nebrání mluvit naším jazykem. A jak nesnesitelně lehce se na to zapomíná a národ splývá s nacionalismem.

    Při recepci zněla i hudba - dvě korejské hudebnice hrály díla kurdského skladatele, zazněl i zpěv kurdských písní. Byl to důstojný večer. Organizovali ho lidé, kteří vědí, co chtějí, a dělají pro to vše, co mohou. Politiku nekonzumují, ale vytvářejí.

    0 0

    29. 11. 2018     ria.ru/radio
    Ukrajinský generál prohlásil, že Kyjev "nastrčil" své námořníky v situaci s porušením hranic v Kerčském průlivu. Politolog Rostislav Iščenko je přesvědčen, že je tomu skutečně tak. Svůj názor sdělil rádiu Sputnik. Námořníky, kteří porušili ruskou hranici v Kerčském průlivu a byli zadrženi hraniční stráží FSB, "nastrčily" kyjevské orgány, řekl bývalý šéf Služby vnější rozvědky Ukrajiny, generálmajor Nikolaj Malomuž v rozhovoru s portálem Politek.


    Podle jeho slov lodě ukrajinského námořnictva vpluly na území, které je kontrolováno Ruskem, takže neexistovaly žádné další scénáře vývoje událostí kromě zadržení narušitelů s použitím zbraní.

    Pokud ukrajinské orgány vědomě zvolily pro lodě tuto trasu a formát pohybu, je to "velký zločin", dodal.

    Ve vysílání rádia Sputnik prezident Centra pro systémovou analýzu a prognózu Rostislav Iščenko vyjádřil svůj názor na tuto situaci.

    "Samozřejmě, námořníci byli nastrčeni, protože přece mohli zahynout. Neměli bychom zapomínat, že i když to byly malé lodě, ale byly vyzbrojené - je to část námořních sil Ukrajiny. Ukrajina prohlašuje, že vede válku s Ruskem, ukrajinští oficiální představitelé, přičemž nejen na úrovni poslanců, ale také na úrovni generálů, prohlašovali, že je nutné Krymský most odpálit. A hle, ke Krymskému mostu pluje byť malá, ale eskadra a vtrhne do teritoriálních vod Ruska a nereaguje na výzvy. Bylo zcela logické v této situaci předpokládat, že je nezaberou, ale prostě potopí. Myslím, že Porošenko právě na to spoléhal. Je nesporné, že v první řadě nastrčil námořníky", řekl Rostislav Iščenko.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Břetislav Olšer
    29.11. 2018   Rukojmí
    Marně se hyeny Slonková a Kubík snažily se svým Seznamem nelegálně odhalit zákulisí psychicky nemocného Babišova syna ve Švýcarsku. Proč se hned neobrátili na věhlasného génia NATO Petra Pavla, co byl asi kandidát na Nobelovu cenu za psychiatrii? A jaké informace by v případě České republiky mohla ruská strana chtít získat? „V našem případě jde hlavně o energetiku, bezpečnost a další oblasti, o které má Rusko zájem.”

    Tvrdí to generál a anální poskok Aliance Pavel, kdysi náruživý kariérní komunista. Jako takzvanou „honey trap“ – medovou past - mohla rozvědka Ruské federace využít tajemnou ukrajinskou přítelkyni Babiše juniora. Podle generála Petra Pavla používají zpravodajské služby tuto techniku od nepaměti. Co asi Ukrajinka - „medová past“ mohla dle všeznalého Ferdyše Pištory vyzvědět na schizofrenikovi s halucinacemi? Zkrátka generál Laudón frčel přes Bohnice a stavil se na konzultace u dr. Chocholouška...

    Generál Pavel přebírá nejvyšší americké vojenské vyznamenání pro cizince, tzv. Legion of Merit. | Foto: US Army

    Cesta Andreje Babiše mladšího na Ruskem okupovaný ukrajinský Krym vyvolala kromě turbulentní politické situace také obavy bezpečnostních expertů. Jako riziko vnímá cestu Babiše juniora rovněž bývalý předseda vojenského výboru NATO generál Petr Pavel.

    „Krym je okupované území suverénní země, (měl na mysli Ukrajinu s vražedným banderovský Majdanem) a proto je pod mimořádným dohledem především ruských a ukrajinských zpravodajských služeb. Je nemožné, aby na toto území pronikl někdo mimo jejich pozornost,” uvedl pro Seznam generál Pavel. Valéry Giscard d’Estaing – Krym…

    Pokud prý syn českého premiéra procházel cestou systémem víz a hraničních kontrol, musel podle Pavla už jen kvůli svému jménu připoutat pozornost. „Ruská strana využije každé zájmové osoby. Tou syn premiéra je. Navázat pak kontakt s někým, kdo by je k osobě premiéra mohl dostat, určitě bude chtít,” líčí hrozbu cesty Babišova syna na Krym armádní generál.

    Zopakujme si tedy znovu: Babišův syn trpí závislou poruchou osobnosti (ZPO), podle mezinárodního značení jde o nemoc indikativní skupiny F60.7 ze skupiny poruch osobnosti. Toto onemocnění se projevuje naprostou důvěřivostí a podléhání autoritám. Osoba trpící nemocí indikativní skupiny F60.7 postrádá schopnost prosazení vlastního názoru. Jakmile je konfrontována se zdravým člověkem, okamžitě začne podléhat jeho názorům a přebírá jeho postoje.

    Jedná se o prožitky nemocného člověka, které běžně zdravý člověk neprožívá. „To jsou například halucinace, slyšení hlasů, když je ticho, nebo když něco vidí, ale reálně to tam není,“ upřesňuje psychiatr Martin Hollý, místopředseda České psychiatrické společnosti a rovnou zmiňuje i další příznak, kterým jsou bludy.

    Jde o poruchu myšlení, kdy v rámci přemýšlení nemoc vytváří různé konstrukty, a to mnohokrát vztahovačné. „Proto o tomto nejčastějším typu schizofrenie hovoříme jako o paranoidní schizofrenii, kdy se pacient cítí být pronásledován či obětí spiknutí,“ vysvětlil psychiatr...



    Schizofrenie je postrachem mezi duševními nemocemi podobně jako rakovina mezi chorobami těla. Její záludnost spočívá v tom, že většina pacientů si ji vůbec nepřipouští a to ztěžuje léčbu i jejich fungování v běžném životě. Některé aspekty schizofrenie přiblížila psychiatrička Marta Holanová.

    Podle ní jsou signifikantní, že o schizofrenii nejčastěji svědčí bludy, kdy je člověk o něčem nevývratně přesvědčený. Bude se vám třeba dušovat, že má v bytě odposlouchávací zařízení nebo agenta CIA. Často se cítí ohrožený. Mohou se přidat halucinace, obvykle sluchové, takže dotyčný slyší různé hlasy, které ho obtěžují, nebo mu něco nařizují.

    Protože jedná pod jejich vlivem, může se projevovat agresivně. Je třeba přesvědčen, že ho nějací lidé sledují, chtějí mu ublížit, dělají různé posunky, aby se proti němu domluvili. Takový člověk může prožívat hotová muka a je nutné, aby se co nejdříve dostal do rukou lékaře, dne Pavla zřejmě nejlépe toho aliančního.

    Tak kdopak je Petr Pavel, navýsost důvěryhodná osoba, když dokázal absolvovat výjimečnou generálskou kariéru u NATO? Bude ve vyškovské Síni slávy KSČ zvěčněn na čestném místě jako její bývalý člen, nyní už generál za to, že v USA dostal poctu poct a je prvním předsedou Vojenského výboru Aliance ze zemí bývalé Varšavské smlouvy?

    Dva generálové NATO - Šedivý a Pavel...

    Po absolvování Vojenského gymnázia Jana Žižky z Trocnova v Opavě pokračoval totiž studiem na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově, kterou ukončil v roce 1983. Následně se v letech 1988–1991 vzdělával na Vojenské akademii A. Zápotockého v Brně. Pavel byl v 80. letech členem KSČ. On sám to v rozhovoru v časopise Respekt potvrdil a vysvětlil svoje pohnutky ke vstupu do strany…

    Tak tedy prý proč? … museli zároveň procházet dopředu sítem velmi pečlivého výběru, jehož součástí bylo utvrzení loajality s komunistickou stranou. V polovině osmdesátých let byl před tuhle volbu postaven i výsadkářský aspirant Petr Pavel. „Podmínkou, abych mohl dělat, co jsem chtěl, byla červená knížka, bral jsem to jako realitu, která prorůstala všude. Alternativou bylo nebýt u výsadkářů a tím pro mě u armády, ale to jsem nechtěl…“ Odpověděl rovněž velmi lapidárně jako typický zelený mozek na všetečnou otázku – Během služby v armádě jste vstoupil do KSČ. Řešil jste v sobě nějak, zda je to správné?“ V tom prostředí jsem se narodil, byl vychován a nepoznal jsem žádnou alternativu. Vysokou školu jsem dokončil s červeným diplomem, tak jsem měl na konci možnost si vybrat, kam chci jít sloužit, protože jen první tři čtyři měli šanci dostat se do Prostějova. To byl vrchol veškerého snažení,“ filozofuje intelektuál Pavel.

    „A když jsem v roce 1983 dokončoval diplomku, zavolal si mě vedoucí ročníku − podplukovník, který měl problém z roku 1968 a kvůli tomu měl zastavený postup a byl rád, že může sloužit v téhle hodnosti aspoň jako vedoucí učitel – a řekl mi, že by bylo dobré, abych uvažoval aspoň o kandidátství, abych si nezavřel cestu do Prostějova. Já jsem měl tehdy jen jedinou myšlenku, abych šel sloužit právě tam. A jestli v cestě stálo jen to, abych podal přihlášku do KSČ, nemohlo mě to nijak zastavit…“


    Setkání s plukovníkem Hannahem, zástupcem velitele americké vojenské letecké základny US Air Force ve Frankfurtu nad Mohanem – Rhein-Main Air Base... Snímek Břetislav Olšer

    Nyní bych předpokládal velký nádech, aby i dokonalý politruk mohl svázat začátek s koncem: „Později se situace začala měnit, v Sovětském svazu se dostal k moci Gorbačov s perestrojkou a začalo se vážně mluvit o změnách. Myslím, že tehdy se znovu objevovala naděje, že by se to mohlo začít měnit k lepšímu. Málokdo, a já vůbec ne, si tehdy asi uměl představit, že by mohl celý režim zkolabovat. Já jsem si spíš představoval, že se bude méně partajničit a bude se více dbát na to, aby věci fungovaly..?“

    Zde bych automaticky předpokládal další zelené přemýšlení, aby mu bleskla další myšlénka…. „A i proto, když potom po dvouletém kandidátském období za mnou přišli se vstupem do strany, tak jsem v tom viděl i šanci, jak těmto věcem pomoci. Proto jsem to nevnímal špatně, když jsem to v roce 1985 podepsal. A a po listopadu 1989 jsem zase z KSČ vystoupil, když v prosinci jsem šel s klidným svědomím vrátit knížku… Prostě jsem si řekl fajn, tak tohle už máme z krku, teď budou věci jinak…“ https://reportermagazin.cz/a/iBuc7/general-pavel-jsme-odvaznejsi–nez-si-myslime#DWQsHTLRvQo8qqxU.99

    Tak copak je to za ptáčka, co před časem už po humanitárním bombardování Srbska a Černé Hory, dostal v nejmírumilovnějších Spojených státech poctu poct; stal se přece prvním předsedou Vojenského výboru Aliance ze zemí bývalé Varšavské smlouvy? Svou funkci poté předal Britovi Stuartu Marshallovi.



    Břetislav Olšer na vojenské základně USA ve Frankfurtu nad Mohanem...

    Dnes se prý USA vrací ke klasické Velké hře a soupeření velmocí, jak v NATO říkají kulantně a eufemisticky nové studené válce. Ale dodávají, že jim jde „pouze“ o obranu před údajnou hrozbou Ruska a Číny, které mají přitom dohromady v zahraničí pouhých osm vojenských základen, zatímco USA, potažmo NATO jich mají po celém světě stovky… Základny USA 2…

    Příkladem by prý měli být hrdinové jako obrlajtnant Bergr od dělostřelectva, který si vylezl na vysokou jedli a zřídil si tam na větvi „beobachtungspunkt“ Jak naši ustoupili, už nemohl slézt, pokud nemínil padnout do zajetí. Dva týdny visel na stromě, a aby nezemřel hlady, ohlodal celý vršek a živil se větvičkami a jehličím. A když naši přišli, byl tak zesláblý, že spadl a zabil se. Byl po smrti vyznamenán zlatou záslužnou medailí za chrabrost…

    Český rytíř Pavel alias McCain? http://www.rukojmi.cz/clanky/6754-senator-mccain-byl-pry-ve-vietnamu-mucen-aniz-by-bylo-zmineno-ze-jako-americky-letec-se-podilel-na-shozeni-10-milionu-tun-bomb-72-milionu-litru-agent-orange-a-umuceni-tak-tri-milionu-civilistu

    A tento generál Pavel na baterky Aliance si dovolil kritizovat svého vrchního velitele a prezidenta Miloše Zemana za to, že v nadsázce kdysi pronesl bonmot o „likvidaci novinářů“. Zapomněl, že naopak prezident Havel mluvil o humanitárním bombardování Srbska a Černé Hory docela vážně, naopak i se stovkami nejen verbálně, ale i doslova zlikvidovaných civilistů…? Václav Havel – humanitární bombardování…

    Inu, intelektuálně nabitý osud generála NATO Petra Pavla jako by byl formulovaný již Haškem, resp. protagonistou ve Švejkových osudech během první světové války, alias obrlajtnantem Makovcem: “Disciplína musí bejt, vy kluci pitomí! Protože kdyby nebyla disciplína, tak byste všichni lezli po stromech jako vopice…“http://www.rukojmi.cz/clanky/1717-krymsti-tatari-za-valky-slouzili-u-wehrmachtu-a-ss-vystehovani-z-krymu-nebyl-zadny-trest-nybrz-akt-stalinova-milosrdenstvi

    http://www.rukojmi.cz/clanky/2063-kam-nas-to-zenou-psychopati-pro-ktere-je-rachot-tanku-a-exploze-smrticich-bomb-vic-nez-zpev-ptaku-na-loukach-a-v-lesich-kterym-voni-smrad-zakrvavene-ropy-vic-nez-rozkvetle-kvety-ci-vune-chleba

    http://www.rukojmi.cz/clanky/2051-budou-popohnani-pred-mezinarodni-soud-pro-valecne-zlociny-v-haagu-take-neradi-j-w-bush-dick-cheney-tony-blair-colin-powell-john-howard-a-dalsi-jestrabi-jez-vylhanou-irackou-valkou-zpusobili-soucasne-vrazdeni-is-daes

    0 0

    Tereza Spencerová a Radim Valenčík
    29. 11. 2018 facebook autorky a blog autora
    Srovnejte to s tou absurdní masáží "naší veřejnoprávní"ČT! A hlavně - pamatujte si, kdo z těch darebáků se v evidentní lži, která má za účel rozpoutat velkou válku, ve které nemusí nikdo přežít, angažoval.


    ..tož Německo s Francií zarazily další sankce proti Rusku, šéf slovenského parlamentu natvrdo říká, že Porošenkovi nevěří... Berlín po Porošenkovi chce dokonce důkazy, že se u Kerče stalo vše tak, jak Kyjev tvrdí (jen si představte, "bašta Západu" chce důkazy, že Rusko něco provedlo, už nestačí, že se prostě řekne "hajly lajkly"!!!) ... Trump se ptá, proč Ukrajina nepožádala o volný průchod lodí, když na to existují zaběhané procedury... a Pentagon zdůrazňuje, že se o US základně na Ukrajině nejednalo a nejedná... zkrátka, Ukrajinu sice nepouštíme, ale lúzra Porošenka ano... už mu nikdo nedá ani kůrku, ať si doma vymýšlí, co chce... a bude se čekat na Julču, až to po volbách v březnu vezme po něm... že jako všechno lepší než Poroch... a přitom se budou všichni modlit, aby kradla míň, než napoprvé...

    ...titulek iDnes k "válečnému stavu" na Ukrajině: "Ukrajinci se zásobují jídlem. Premiér je vyzval, aby vedli "normální život"... všeříkající... fascinující

    ... proč ten Mick Jagger... ze všeho nejvíc... připomíná... nebožtíka Muammara Kaddáfího??? :-) až někdo bude chtít o MK natočit životopisný film, tak...

    ..a v Praze na mě... s hloubavým výrazem... mezitím čeká moje... krásně ostříhaná... Chelsea...:-) ťuťu ňuňu

    Dost velké uznání pro Jana Schneidra - být citován Terezou! Ale ten článek o Kerčském incidentu stojí za to:

    http://ceskapozice.lidovky.cz/schneider-kercsky-incident-husuv-odkaz-a-krym-fow-/forum.aspx?c=A181127_162020_pozice-forum_houd&fbclid=IwAR3D17-86ZEUwU4tjGtIVyVV3924ul1BLPXALVFtRHJFHaJ8RGcfvL--K2w

    ...tož se Trump s Putinem v Bairesu setká... prý prvního prosince a minimálně na hodinu...jen tak spolu... čili, americký přezkum událostí u Kerče zřejmě dopadl v neprospěch Ukrajiny...

    ...tož summit s Putinem na programu chvíli byl... a pak zase už není...  :-) a zrušil se ne kvůli "ruský agresi" (nebo porušení nějakých mezinárodních práv a zákonů), ale proto, že prý Rusko drží ukrajinský lodě a námořníky... :-)  nejspíš je v pozadí ten Trumpův exadvokát, co dneska sám od sebe zničehonic přiznal, že lhal při vyšetřování "ruskýho vměšování"... tohle plus schůzka s Putinem už by na jednoho Trumpa "pod tlakem" asi byla fakt moc...  :-)






    0 0

    29. 11. 2018
    https://video.info.cz/strunc/vsechno-svadime-na-ruske-agenty-potacejici-se-juncker-ale-evrope-skodi-mnohem-vic-rika-basta-38369.html


older | 1 | .... | 659 | 660 | (Page 661) | 662 | 663 | .... | 668 | newer