Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 660 | 661 | (Page 662) | 663 | 664 | .... | 668 | newer

    0 0

    29. 11. 2018
    Rada České televize
    Ing. Jan Bednář, předseda
    Kavčí hory
    140 70 Praha 4
    Věc: Stížnost na generálního ředitele pro tolerování cenzury u Zpravodajství ČT24
    Zpravodajství ČT24 bylo upozorněno na citace Mořského práva. Ve vysílání neuplatnilo možnost odvysílat objektivní, vyvážené informace, umožnit, aby divák posoudil fakta a ne doměnky, subjektivní, osobní, nenávistná stanoviska a to nejen v podání pozvaných hostů.




    Žádáme Radu České televize, aby postupovala dle Ústavy ČR a zákona o České televizi a zamezila pokračování cenzury, kterou doložitelně Zpravodajství ČT24 provádí s uplatněním svého práva ke kontrole a k odpovědné osobě za činnost ČT vyvodila příslušné kroky.

    Za Iniciativu NE základná ČR,z.s.
    Václav Novotný, předseda
    IČ: 28558324


    Pobřežní vody se vymezují od bazální linie za odlivu do vzdálenosti 12 námořních mil (22,224 km). Mořské dno, vodní masy i vzdušný prostor nad touto zónou je pod plnou národní suverenitou pobřežního státu. Pobřežními (výsostnými) vodami mohou v době míru proplouvat také válečné lodě cizích států, podmořská plavidla musejí plout vynořená se vztyčenou vlajkou. Projíždějící lodě musejí dodržovat celní, zdravotní a plavební předpisy pobřežního státu. Pokojný průjezd musí být nepřerušený a nesmí ohrožovat mír, veřejný pořádek a bezpečnost pobřežního státu. Loď užívající právo volného průjezdu podléhá v pobřežním moři druhého státu zásadně jeho jurisdikci. Pobřežní stát nezasahuje do vnitřních poměrů na projíždějící lodi, ledaže by se důsledky těchto poměrů projevily na břehu. Nedovolený je průjezd, při němž by došlo k hrozbě silou či použití síly, ke sbírání informací , k vylodění nebo přijetí na palubu vojenského zařízení, zboží, valut nebo osob, znečištění vod a ovzduší, k lovu ryb, k provádění vědeckého výzkumu nebo rušení spojovacího zařízení pobřežního státu.


    Přidružená zóna je pásmem moře (12 Nm), které přiléhá bezprostředně k teritoriálnímu moři a nepřesahuje šířku 24 mil od pobřežní linie. V tomto pásmu vykonávají pobřežní státy kontrolu cizích lodí (ne tedy výlučnou svrchovanost) potřebnou k tomu, aby zabránily porušování svých celních, fiskálních, imigračních a zdravotních předpisů.










    0 0


    29. 11. 2018


    0 0

    Miroslav Pomajdík
    29. 11. 2018   casopis.vzdor
    Poliaci radi hovoria o zločinoch Sovietov na ich národe, no čo sa týka poľských zločinov za vlády Piłsudského v rokoch 1918-1939 , o tom zdarne mlčia a svet o nich prakticky nič nevie. Tak isto panuje obecný názor, že Sovieti si rozdelili spoločne s nacistami Poľsko. Na rozdiel od Nemecka, ktoré obsadilo poľské územia, na ktoré nemali žiaden nárok, Sovieti si zobrali späť iba tie územia, ktoré Poliaci okupovali a násilne si ich po 1.svetovej vojne privlastnili. Išlo o etnické územia Bieloruska, Ukrajiny a Litvy, ktorých príslušnosť k ZSSR potvrdili aj Dohodové mocnosti na mierových konferenciách tzv. Curzonovou línou v roku 1920.



     
    Tu však Poliaci nerešpektovali a násilne ich vojensky obsadili a okupovali až do roku 1939, kedy ich pričlenil ZSSR opäť k svojmu územiu. Nehovorí sa tiež o obetiach z radov zajatých príslušníkov Červenej armády, ktorí boli v rokoch 1919 až 1921 počas vojny medzi Poľskom a ZSSR internovaní v desiatkach poľských zajateckých táboroch. Poliaci zajali približne 150-tisíc červenoarmejcov a ďalších približne 50-tisíc civilistov, ruských bielogvardejcov a členov nacionalistických ukrajinských a bieloruských hnutí. Najznámejšími tábormi, kde zomrelo až 30 000 zajatcov boli Strzalkowo a Tuchola. Vďaka otrasným podmienkam, ktoré panovali v týchto táboroch, zomrelo na hlad, zimu, choroby a pri popravách za 3 roky existencie táborov, približne 50 000 tisíc Rusov, Ukrajincov, Bielorusov a Rusínov. ( z toho bolo 40 000 príslušníkov Červenej armády a 10 000 civilistov, bielogvardejcov a členov nacionalistických hnutí). Takže prakticky môžeme hovoriť, že to boli tiež koncentračné tábory, kde dochádzalo k masovým úmrtiam väzňov.

    Poľsko a jeho agresívna politika

    Po 1. svetovej vojne získalo Poľsko nezávislosť a na jeho čelo sa postavil diktátor Piłsudski. Piłsudského politika bola silne imperialistická a nacionalistická. Vyznačovala sa netolerantným postupom, kedy Piłsudski nechcel ani len počuť o právach Rusínov, Bielorusov, Ukrajincov… Piłsudski sa nechal počuť, že: „Poľsko je vlastne bez hraníc, a všetko, čo môže získať na západe, bude darom koalície, lebo tam vlastným silám nevďačíme za nič. Naproti tomu za zisky na východe budeme vďačiť výlučne sebe, našim vlastným vojenským silám.“

    Tak postupovala aj poľská reprezentácia, ktorá sa pri určovaní západnej hranice Poľska plne spoľahla na Dohodu, no pri konštituovaní východných hraníc, ktoré Poliaci vytvárali vojnou, boli na odporúčania Dohody hluchí. Poliaci začali od konca roku 1918 postupne obsadzovať západnú Ukrajinu, západné Bielorusko a veľkú časť Litvy. Poliaci dokonca obsadili aj dnešné hlavné mestá týchto republík- Kyjev, Vilnius a Minsk. Poľsko neakceptovalo Dohodu vytýčenú hranicu a 25. apríla začali Poliaci novú ofenzívu a 7. mája dobyli Kyjev. Červená armáda podnikla protiútok a postupne vytlačila poľské jednotky z Bieloruska a západnej Ukrajiny a oslobodila mestá Vilnius, Minsk, Kyjev. Červená armáda vytvorila na odrazenie Poliakov dva armádne zbory- Juhozápadný, ktorý viedol Jegorov so Stalinom a Západný, ktorý viedol Tuchačevský. Juhozápadný armádny zbor mal za úlohu vytlačiť Petruľové jednotky z Ukrajiny a Západný armádny zbor udrel priamo na Poliakov. Červená armáda sa zastavila asi 40 km pred Varšavou. Poľsko podpísalo s boľševickou mocou zmluvu o prímerí na základe hraničnej čiary, ktorú navrhla Najvyššia rada Dohodových mocností dňa 8.decembra 1919. Lordom Curzonom, ministrom zahraničných vecí Veľkej Británie bola podľa etnického kľúča vymedzená hranica medzi Poľskom a ZSSR, ktorá vošla do dejín pod názvom Curzonová línia. Po vytlačení Červenej armády z Poľska, Poliaci nerešpektovali Curzonovú líniu a znova obsadili oblasti, na ktoré nemali podľa zmluvy nárok a držali ich až do roku 1939.

    Poliaci na dobytých územiach praktizovali asimilačnú politiku, ktorej padli za obeť tisíce ľudí. Popravy, perzekúcia, lynčovanie a vypaľovanie nepoľských dedín, tým všetkým prešlo rusínske, ukrajinské, bieloruské obyvateľstvo, čo sa potom stretlo s krvavou odvetou zo strany ukrajinských banderovcov. Curzonová línia je často zamlčovaný fakt, ktorý hrá podstatnú rolu aj v ďalších sovietsko-poľských vzťahoch a ešte sa k nej vrátime. Je dôležité povedať, že v Poľsku od roku 1918 do jeho okupácie nacistami v roku 1939 vládol diktátorský režim, ktorého víziou bolo aj zničenie Československa a jeho rozdelenie medzi Poľskom a Maďarskom. Poľské a maďarské vzťahy s diktátorským Hortyho režimom boli vrúcne a Poľsko plne vždy podporovalo maďarské snahy začleniť Slovensko pod Maďarov a snívalo o spoločných poľsko-maďarských hraniciach, čo sa im aj neskôr splnilo, keď sa rozdeľovalo Československo. V roku 1934 podpísalo Poľsko, ako prvá európska krajina s nacistickým režimom Pakt o neútočení. Nacisti neskôr svojho spojenca Poľsko obdarili počas Mníchovskej zmluvy časťami územia Československa. Dostali celé Tešínsko a ďalšie územia na Slovensku v oblasti Spiša a Oravy. Nacistickí pohlavári boli pozývaní do Poľska pri rôznych podujatiach. Poľsko a Nemecko bolo až do roku 1939 veľkými spojencami.ZSSR deklaroval snahu brániť Poľsko proti nemeckému útoku, kedy Sovieti navrhli vyslať Červenú armádu na východ Poľska, kde by sa postavila Nemecku. Poliaci odmietli s tým, že oni nikdy nedovolia, aby Sovieti prenikli na ich územie a keď to ZSSR spraví, tak budú proti ich armáde bojovať.

    ZSSR a jeho postup do Poľska

    Pri rozdeľovaní Poľska, ktoré sa uskutočnilo medzi Nemeckom a ZSSR v roku 1939, podľa tzv. paktu Ribentrop- Molotov, si ZSSR nárokoval len na tú oblasť, ktorú mu garantovali ešte dohodové mocnosti, tzv. Curzonová línia, ktorej sme sa venovali vyššie v texte. Tiež si musíme uvedomiť fakt, že ZSSR vstúpilo do vtedajšieho Poľska až 17. septembra, kedy už prakticky poľský odpor voči Nemecku skončil, čo vyhlásila poľská vláda a ZSSR tak nijak vojensky nedopomohol k porážke Poľska a bola tu tiež hrozba, že nacisti sa nezastavia pri dohodnutej hranici a obsadia celé územia vtedajšieho Poľska. ZSSR však zabral len tie územia, ktoré im ešte prisľúbili Dohodové mocnosti po 1.sv. vojne a boli vyčlenené na základe etnického kľúča tzv. Curzonovou línou, ktorú Poliaci neakceptovali a prakticky tieto územia okupovali 20 rokov. ZSSR si nezobrali nič najviac a rešpektovali Curzonovu líniu a obsadili len toto územie, ktoré im priklepla Dohoda pred 20timi rokmi. Prečo Spojenci po obsadení časti Poľska v roku 1939 Červenou armádou nevyhlásili vojnu aj ZSSR, tak ako to spravili voči Nemecku? Lebo Spojenci vedeli, že toto “spojenectvo“ ZSSR a Nemecka je len dočasné a že ZSSR robí všetko preto, aby oddialil vojnu s Nemeckom a získal tak čas na prípravu. Hovorí sa o Katyni, no nič sa už nehovorí o osudoch tisícov poľských vojakov, ktorí sa vzdali, alebo boli zajatí Červenou armádou v roku 1939. Z týchto poľských zajatcov bolo v roku 1941 sformované poľské vojsko o sile 96 000 mužov, z ktorých bolo 74 000 presunutých na Blízky východ k britskej armáde, kde po jej boku neskôr oslobodzovali južnú a západnú Európu. Z ostatných Poliakov, ktorí ostali v ZSSR sa sformovala 1. poľská poľná armáda s 5 divíziami o sile asi 107 000 mužov. Pri oslobodzovaní Poľska, poľské vojsko sformované Sovietmi malo až 400 000 mužov v 14 divíziách. Pripomeňme, že pri oslobodzovaní Poľska padlo asi 600 000 sovietskych vojakov.Po 2.svetovej vojne tieto nároky potvrdili všetky spojenecké krajiny a definitívne hranice ZSSR boli totožné s Curzonovou líniou. Poľsko dostalo ako kompenzáciu územia na západe.

    Miroslav Pomajdík je podpredseda Vzdoru-strany práce

    Zdroje- Andráš, Matej, Severné hranice Slovenska, Kubko Goral, Bratislava 2007

    Jelínek, Petr, Zahranično- politické vzťahy Československa a Poľska 1918- 1924, vydala Matica Slezská, Opava 2009

    Lapitka, Marián, Tuchačevskij- Červený Napoleon, Historická Revue, 7/2001, ročník XII




    0 0

    Jaroslav Štefec
    29. 11. 2018 (z FB autora)
    Zpráva z tisku:
    "Česká armáda i ministerstvo obrany v úterý popřely, že by čeští vojáci v Afghánistánu měli cokoli společného se smrtí afghánského vojáka Vahidullaha Khana (19), který byl podezřelý, že před měsícem zastřelil na základně v západoafghánském Herátu českého vojenského psovoda Tomáše Procházku."
    Nevím samozřejmě jak to přesně bylo, a ten afghánský kluk už nikdy nepromluví. 



    Ale jak pravil dobrý voják Švejk k hostinskému Palivcovi a tajnému Bretschneiderovi: „Zabili jste mně strejčka, tak tady máte přes držku.“ Je jisté, že mladík dostal „přes držku“, možná přes deku, jenže hoši (ať už mluvili anglicky nebo česky) to přepískli.

    Problém je v tom, že za "normálních" okolností by se to zřejmě příliš neřešilo, ale v okamžiku, kdy zemřel, stala se z toho stejná vražda, jako ta, kterou on sám spáchal na českém vojákovi. A najednou jsme někde úplně jinde. I kdyby byl válečným zajatcem (což asi nebyl - jsme tam přece na "mírové" misi…), je jeho umlácení k smrti v rozporu se Ženevskými konvencemi a má charakter válečného zločinu.

    Pokud "jenom" spáchal vraždu, byť za mimořádných okolností, měl podle zákonů ČR (na jejímž občanu ji spáchal) i USA (v jejichž jurisdikci se to pravděpodobně stalo) právo na řádný soudní proces a mimo jiné mu v žádném případě nehrozil trest smrti. Ti, kdo ho umlátili, se každopádně dopustili velmi závažného trestného činu, který nelze v žádném případě omluvit okolnostmi nebo pomstou za smrt kolegy ve zbrani. V demokratické společnosti právního státu, za který se ČR velmi ráda prohlašuje, je to absolutně nepřípustné. Nebo alespoň zatím bylo.

    Tento čin však má ještě minimálně další dvě roviny. Ta první se táhne od veřejného "divokého" vyhlášení „pomsty na nepříteli“ ze strany nejvyššího představitele AČR po sebevražedném útoku v srpnu letošního roku, v jehož důsledku zahynuli tři čeští vojáci. (pozn.red. I.D.- jde o generála Opatu ZDE) Přepadové komando tehdy zabilo několik (údajných) příslušníků Tálibánu a zajalo (údajně) hlavního osnovatele onoho útoku. V rámci mírové mise, jak jinak. Jaký byl jeho osud, nevím. Naše média to neřešila, a neřešila bohužel ani politické dopady tehdejšího vystoupení NGŠ.

    A druhá rovina? Zatímco před veřejným vyhlášením pomsty ze strany českého náčelníka generálního štábu bylo vše mezi anonymními „silami NATO“ na straně jedné a „tálibánskými teroristy“ na straně druhé, oním přepadem a pobitím bojovníků Tálibánu českými vojáky se to dostalo do roviny národní. V demokratické společnosti neomluvitelným a bestiálním umlácením zadrženého vězně se však celá situace posouvá do roviny osobní.

    Zásadním důsledkem tohoto posunu je fakt, že aktéři trestného činu, ať už to byli Američané, nebo Češi, se stávají konkrétními cíli krevní msty, která má v Afghánistánu staleté tradice. Představitelé US Army zřejmě velmi dobře věděli, proč okamžitě po Khánově smrti stáhli z Afghánistánu jednotku vojáků, která se podílela na eskortování, vazbě a (možná) zmlácení útočníka. Pevně věřím, že česká strana udělala totéž. Pokud ne, padá případná krev na hlavu těch lidí, kteří o jejich odvolání měli rozhodnout.

    Ať tak nebo tak, musím se ptát: Jaké vlastnosti mají vojáci českých ozbrojených sil sloužící v Afghánistánu, a k čemu jsou vlastně vychováváni? Jestliže takto v rozporu se zákony „někdo“ umlátí (minimálně před jejich očima, protože se na eskortě podíleli) zadrženého bezbranného vězně, jaké je jejich právní vědomí? A nebudou postupovat stejně proti českým občanům, kdyby nedej Bože došlo k jejich nasazení například v případě velkých protivládních demonstrací?

    Navíc to už delší dobu podle mnoha příznaků vypadá, že se velení AČR a její generalita začínají tak trochu „vymykat“ zpod civilní demokratické kontroly armády. Viz například poslední „vtípek“ aktivního generála ve službě Petra Pavla proti vrchnímu veliteli ozbrojených sil, prezidentu Zemanovi na sociálních sítích. Jak by se asi zachovali čeští vojáci, kdyby se pan generál a pár jeho kamarádů rozhodli, že je v Čechách potřeba trochu „udělat pořádek“, například po řeckém vzoru z roku 1967? Osobně nechci radit ministru obrany, ale ten člověk měl být okamžitě postaven mimo službu a přijít o generálskou hodnost, kterou navíc osobně převzal z rukou téhož prezidenta, kterého nyní uráží.

    Uvidíme, jakým směrem se bude „kauza" Vahidullaha Khana vyvíjet dál. Zatím to je v rovině „Šlápl na mýdlo, spadl ze schodů a praštil se o těleso ústředního topení. Viděli to přece všichni, ne?“ Každopádně ministru obrany ani premiérovi není co závidět.




    0 0


    Sergej Gusarov, Anastázie Rumjancevová, Polina Poletajevová
    29. 11. 2018   russian.rt (kráceno)
    Na Krymu bude ještě jeden protiletadlový raketový systém S-400 v bojové službě. Bylo to oznámeno tiskovou službou Jižního vojenského okruhu. Na poloostrově to bude již čtvrtý oddíl. V předvečer prezident Ukrajiny Petr Porošenko obvinil Rusko z posilování vojenské přítomnosti na hranicích. Experti poznamenali, že Ruská federace má právo umístit na svém území jakékoliv zbraně a rozmístěním dodatečných systémů PVO zajišťuje bezpečnost tohoto regionu v podmínkách nepřátelských prohlášení a provokací ze strany jiných států.


    Do konce roku nastoupí do bojové služby na Krymu další oddíl protiletadlového raketového systému S-400 Triumf, oznámil mluvčí Jižního vojenského okruhu Vadim Astafjev.

    "V nejbližší době nahradí nový komplex ... předchozí systém protivzdušné obrany", řekl.

    V předvečer bylo v Jižním vojenském okruhu uvedeno, že specialisté bojových obsluh systémů PVO na Krymu jsou připraveni pracovat s novými systémy, které byly získány během přezbrojení, včetně S-400.

    "Bojové obsluhy protiletadlových raketových systémů jednotek protivzdušné obrany 58. armády Jižního vojenského okruhu a jednotky 4. armády vzdušných sil a PVO, dislokované na Krymu, byly úspěšně rekvalifikovány na raketový systém Tor-M2, hybridní protiletadlový systém Tungusk-M1 a protiletadlový raketový systém S-400, které byly dodány do výzbroje v roce 2018", uvádí agentura RIA Novosti.

    Zejména v terénu vojáci splnili normy pro rozmístění a přípravu použití komplexů, způsob nabíjení odpalovacích ramp, vyhledávání a zjišťování vzdušných cílů, provádění průzkumu vzdušných cílů a jejich klasifikaci podle stupně nebezpečí.

    Kromě toho začátkem listopadu letectvo Černomořské flotily prověřilo možnosti protivzdušné obrany Krymu. Bojové obsluhy komplexů S-400 Triumf a Pancir dokázaly odhalit kontrolní cíle a uskutečnily elektronické starty bez skutečné střelby.
    Čtvrtý oddíl

    Anoncovaný oddíl S-400 bude na Krymu čtvrtý v pořadí. První komplex slavnostně nastoupil do služby 14. ledna 2017 v oblasti Feodosije, druhý byl dislokován v Sevastopolu o rok později, 13. ledna 2018, a třetí byl umístěn v Jevpatorii 21. září 2018.

    Vojenští experti poznamenávají, že systémy S-400 na Krymu mají rozsáhlou oblast pokrytí.

    "Myslím si, že s takovými rozsahy, kterými tento systém disponuje, pokrývají celé Černé moře, včetně značné části území Ukrajiny", cituje Interfax exvelitele Černomořské flotily, bývalého šéfa výboru Státní dumy pro obranu admirála Vladimíra Komojedova.

    27. listopadu prezident Ukrajiny Petr Porošenko řekl ukrajinským médiím o hrozbě "rozsáhlé války" s Ruskem. Hlava státu představila satelitní snímky ze září a poznamenala, že ruská strana údajně zvyšuje množství vojenského vybavení na hranicích.

    "Jak vidíte, množství tanků na základnách, dislokovaných podél naší hranice, se ztrojnásobilo. Proč tam byly přemístěny? Počet jednotek, které byly předislokovány podél naší hranice, přičemž po celé délce, se dramaticky zvýšil", zdůraznil Porošenko.

    "Chci, aby si nikdo nemyslel, že jsou to hračky. Země je ohrožena rozsáhlou válkou s Ruskou federací", prohlásil ukrajinský vůdce.

    Ale ministerstva obrany a zahraničí Německa uvedla, že nemají informace o koncentraci ruských vojsk na hranicích s Ukrajinou.

    "Podle mých údajů Ministerstvo obrany Německa nemá takové informace", citovala agentura TASS zástupce ministerstva.

    "Vzali jsme na vědomí prohlášení prezidenta (Ukrajiny, RT) a velmi pozorně sledujeme situaci, ale vlastní údaje také nemáme", uvedlo ministerstvo zahraničí.

    "Rusko zajišťuje bezpečnost regionu"

    Politolog Ivan Mezjucho se domnívá, že Porošenko by neměl komentovat rozmístění zbraní na ruském území.

    "Rusko má právo dislokovat jakékoliv modely zbraní na území Krymu a Sevastopolu. Krym je nedobytná pevnost, Rusko zajišťuje bezpečnost regionu", uvedl expert v rozhovoru s RT.

    Mezjucho domnívá, že rozmístění dalšího oddílu S-400 na Krymu je plánováno a není spojeno s ukrajinskou provokací v Kerči.

    "Rusko důsledně posiluje své hranice. Poslední provokace Ukrajiny jasně ukázala, že Moskva umí účinně bránit své hranice. Místní obyvatelé vítají posílení obranyschopnosti Ruska na území Krymu. ..."

    Do bojové služby na Krymu nastoupil ještě jeden oddíl S-400 (opublikováno 29.11.2018)
    russian.rt.com

    Čtvrtý oddíl nejnovějších protiletadlových raketových systémů S-400 Triumf zahájil bojovou službu na severu Krymu, 20 km od hranice s Ukrajinou. Oznámil to šéf oddělení informační podpory Černomořské flotily ...Alexej Ruljov.

    "Dnes bojové obsluhy PVO S-400 Triumf ze struktury formace PVO armády vzdušných sil a PVO Jižního vojenského okruhu nastoupily do bojové služby v protivzdušné obraně Krymu v Džankoji", cituje Ruljova agentura RIA Novosti.

    Podle jeho vyjádření rozkaz vydal velitel 4. armády vzdušných sil a PVO, generálporučík Viktor Sevosťjanov. Bojové obsluhy zaujaly pozice, kde umístí odpalovací rampy a začnou sledovat cíle.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Ivan David (komentuje po citaci)
    29. 11. 2018    ceskamedia  (kráceno, ale stačí kliknout na odkaz...)
     "Člen Rady Českého rozhlasu Tomáš Kňourek se na včerejší schůzi vrátil k rozhovoru Andreje Babiše na Radiožurnálu 22. listopadu. Ředitel zpravodajství Jan Pokorný přivítal možnost na problém veřejně reagovat. „Rozhovor s předsedou vlády Andrejem Babišem byl předtáčený z časových důvodů pana premiéra. Ten rozhovor trval asi dvanáct a půl minuty. Editor, což je jeho výsostné právo, udělal editorské rozhodnutí, že z toho rozhovoru vyňal tři věty, v nichž Andrej Babiš mluví o tom, že „váš novinář Janek Kroupa dostal do vězení Věru Jourovou a její dcera se ocitla na psychiatrii“.

    Editor si to vyhodnotil tak, že to nejde k meritu věci, že je to mimo to probírané téma, a tak, jak to děláme v řadě dalších případů, tak tuhle pasáž vystřihl. Opakuji – je to výsostné rozhodnutí editora,“ řekl Jan Pokorný a dodal, „my jsme o tom potom debatovali, jestli udělal dobře nebo ne, a náš názor s kolegy z vedení zpravodajství nakonec byl takový, že ta věta tam mohla zůstat, ale také ji mohl vystřihnout, protože na vyznění toho rozhovoru to absolutně nemělo vliv. A tak jako stříháme do rozhovorů dalších respondentů, když tam máme nějakou pochybnost. Ale není to žádná cenzura, to si dovolím s plnou vážností odmítnout. Já sám jsem udělal s Andrejem Babišem několikrát rozhovory ve Dvaceti minutách Radiožurnálu a v devadesáti procentech jsem tam něco vystřihl a nic se nedělo.“


    Novinář: "Nežil jsem nadarmo, jen co nenávisti se mi podařilo vyvolat!" (Karel Čapek, Bajky a podpovídky)

    Jako ministr jsem se zprvu divil, proč se mě tak dlouho vyptávají, když vyberou půl věty a k tomu dodají, co jsem pak údajně řekl, proč jsem to řekl, jak jsem to myslel, na jaký zločin se chystám a proč je nutno tomu zabránit. Byl jsem naivní, myslel jsem si, tak jako 99,9% občanů, že si to přece média nesmějí dovolit a nedovolí. Myslel jsem si že ze mne nemohou udělat blbce. Mýlil jsem se. Brzy jsem se naučil odpovídat v málo rozvitých větách, které jsem na opakované otázky opakoval, aby nebylo možno je sestříhat. Odmítal jsem se podrobněji vyjadřovat, nejde-li o přímý přenos. Tak, jako to teď činí Tomio Okamura. Vyřešili to snadno. Na nic se mě neptali, nikam mě už nezvali.


    Naivní (tedy nezkušení) lidé se mě ptali, proč neřeknu veřejně, jak se věci mají. Nechápali, že není kde, že ani člen vlády nemá šanci něco skutečně veřejně sdělit. (Neexistovaly "sociální sítě".) Z tiskové konference vybrali půl věty a zbytek překroutili. Redaktoři mi pak slibovali, že mi článek dají k autorizaci, někdy skutečně dali, ale pak stějně vyšlo něco jiného, než mi poskytli ke kontrole. Vrcholem byla redaktorka MFDnes, která zcela změnila moje odpovědi, což mi vysvětlila tak, že moje odpovědi "neměly šťávu", redaktorka Respektu dokonce byla tak tvůrčí, že publikovala rozhovor, který jsem jí vůbec neposkytl. Ale ani to nestačilo, a tak například vyšel časopis s fotomontáží na titulní straně - moje fotografie za mřížemi s titulkem "Skončí za mřížemi?". Uvnitř jsem se nedočetl, proč bych měl skončit za mřížemi, ale čtenáři "správně pochopili", že jsem darebák.

    Když jsem kdysi okrajově v přednášce popisoval svoje zkušenosti s fungováním médií, "mediální anylytička" to ve svém článku popsala tak, že jsem "ronil slzičky, že mu šlápli na kučí oko". To je profesionální cynismus. Přítel novinář mi vysvětlil, že mi nejdou po krku jen za peníze, z přesvědčení nebo z osobní zášti, ale ctižádostí každého redaktora (skoro každého) je "ulovit velkou rybu".

    Místopředseda vlády Miroslav Grégr se chtěl bránit a tak chodil po soudech. Marně, protože k čemu je sotva čitelná omluva na dva řádky za půl roku? Pavel Dostál se smál, že mo to vadí, nic prý není staršího než včerejší noviny. Ale každý den vycházely dnešní, každý den vysílal rozhlas a televize. Nakonec se jako ministr kultury sám dostal pod palbu, když chtěl zákonem prosadit "právo na odpověď", tedy, že by museli otisknout reakci osočené osoby. Média spustila řev. Prý by to nepřípustně zaplevelilo média všelijakými žvásty. Nechtěla si nechat vzít svoje "právo na lhaní". Pavel Dostál couvnout nemusel, zákon byl prostě zamítnut, většinová opozice potřebovala mít v médiích spojence na menšinovou vládu. Média jsou ostatně stále na straně těch, kteří je krátce po roce 1989 ovládli. Dnes tyto síly reprezentují jen malou část veřejnosti, ale to jim nevadí. Velký vliv (hlavně na blbé) si drží.

    Na konci minulého století prakticky neexistovala nezávislá média a postoje, které většina médií dodnes hájí, byly většinové nebo skoro padesátiprocentně rozšířené. Tak tomu už dávno není. Síly ovládající média se nechtějí vzdát svého vlivu. Rády by i nadále tvořily veřejné mínění podle potřeb, tedy zmanipulovanými zprávami a jednostrannými komentáři. Soukromá média mají na jednostranné komentáře samozřejmě právo. Veřejnoprávní ze zákona nesmějí. A přece to činí.

    Jak se můžeme správně rozhodovat bez pravdivých informací? Jak potom vypadá "demokracie"? Učinit přítrž této praxi je povinností skutečných demokratů.


    (poznámka autora: jedna z podmínek za nichž lze bez svolení autora citovat je, že komentář musí významně přesahovat rozsah citace)

    0 0

    30. 11. 2018   komentář ZDE
     
    https://vimeo.com/303303619

    https://vimeo.com/303303619



    0 0


    Jana Maříková
    30. 11. 2018
    Velvyslanec Sýrie při OSN Bashar Jaafari při jednání na půdě světové organizace uvedl, že chemické zbraně použité nedávno džihádisty při útoku v Aleppu byly dodány Tureckem. Podle syrské vlády by Turecko mělo stáhnout své vojenské síly ze Sýrie. Turecká armáda ilegálně okupuje dvě syrské provincie.


    Začátkem roku turecká armáda dobyla provincii Afrin, do té doby obývanou převážně Kurdy. Oblast se do té doby v rámci mocenského vákua spravovala sama ve volné konfederaci s dalšími kurdskými provinicemi na severu Sýrie. Ve světě jsou společně známé jako oblast Rojava. Po celou dobu syrské války Afrinu poskytovalo vojenké krytí ruské letectvo. Den před tureckou invazí se Rusové ze základny v Afrinu stáhli.

    V říjnu turecká armáda vstoupila s těžkou technikou do provincie Idlib. Tuto oblast ovládají od počátku syrské války džihádisté. Do Idlibu byly v polovině letošního roku ruskou a syrskou armádou evakuovány z okolí Damašku celé jednotky militantů Islámského státu. V rámci krátkého příměří jim byl touto cestou umožněn volný odchod i se zbraněmi. Vládní Syrská arabská armáda se chystala Idlíb dobýt během října. Vstupem turecké armády do provincie byla znemožněna vládní operace, jejímž cílem mělo být vyčištění provincie od islamistů.

    Turecký prezident Recep Erdogan slíbil při osobním jednání s ruským prezidentem Vladimírem Putinem, že turecká armáda džihádisty odzbrojí a stáhne ze Sýrie. K tomu zatím nedošlo. Turecká armáda část džihádistů z Idlibu použila v rámci listopadových útoků na město Kobání, které se nacházív Rojavě.

    Včera byla aktuální situace v Sýrii předmětem jednání Rady bezpečnosti OSN. Syrský velvylsanec při jednání ostře protestoval proti chování Turků v Sýrii.

    "Místo toho, aby Turecko uskutečnilo své policejní úkoly ručními zbraněmi, poslalo vojáky a těžké vybavení do měst severně od Iráku. Turecké vlajky vlají v syrských městech. Myslíme si, že akce Turecka jsou otevřeně nepřátelské. " konstatoval Jaafari. Připomenul rovněž, že podle dohody ze Soči má Turecko zřídit 12 stanovišť v předem určených oblastech a používat ruční zbraně: "Místo toho poslali do Sýrie 11 000 ozbrojených vojáků. Turečtí vojáci jsou přítomni v mnoha městech země. Neprovádějí pozorovatelskou činnost ve městech, ale mají vrtulníky a těžké zbraně.", upozornil syrský vyslanec.

    Dále uvedl, že situace v Idlibu se kvůli Turecku zhoršuje. Podle dohody uzavřené na mírové konferenci o Sýrii, která se uskutečnila v ruském letovisku Soči, měli Turci odzbrojit a stáhnout džihádisty ze Sýrie. "Turecko neplní své povinnosti, ke kterým se zavázalo podle dohod v Soči, a podle kterých má dohlížet na stahování islamistů z této oblasti", upozornil syrský velvylanec.

    Jaafari hovořil o tureckých silách v syrských městech a zdůraznil, že pokud diplomatické metody nedosáhnou toho, aby Turecko stáhlo své síly ze Sýrie, začne Damašek jednat jinak. "To, že Turci neplní dohody ohledně odstranění teroristů z Idlíbu, vedlo teroristy z Idlíbu k tomu, že se dopustili nových násilností. To vše snižuje naši důvěru v Turecko.", konstatoval syrský ambasador. 


    Jaafari dále řekl, že Turecko prostřednictvím teroristických organizací používá chemické zbraně v Aleppu. K projednání nejnovějšího chemického útoku v Allepu bylo svoláno jednání Rady bezpečnosti OSN. "To, co se stalo v Aleppu, zvýšilo napětí a ukázalo, že dohoda dosažená v Soči není uváděna v praxi", upozornil Jaafari

    Syrský zástupce v OSN z chemického útoku v Allepu nepřímo obvinil Turecko. "Teroristé by nemohli použít chemické zbraně pokud by jim ti, kteří je ovládají, nedali zelenenou. Víme, kdo jim dal chemické zbraně. V první řadě Turci.", konstatoval Jaafari. Chemický útok teroristů v Aleppu byl podle něj podpořen Tureckem a dalšími zahraničními mocnostmi.

    V závěru svého vystoupení vyzval Tureckou armádu k mírovému ústupu ze Sýrie. "Turecko musí stáhnout všechny své síly. Nyní má možnost stáhnout své síly o 20 km,"řekl Jaafari.

    "Pokud Turecko skutečně chce pomoci Sýrii, musí stáhnout všechny své síly, a to včetně těch, které nelegálně pronikly do naší země,"řekl Jaafari. Zdůraznil, že americké a francouzské síly v některých částech země by se měly také stáhnout.

    Jaafari dodal, že Západ by mohl pomoci návratu migrantů zrušením sankcí proti Damašku.

    0 0

    Radim Valenčík
    30. 11. 2018 VašeVěc
    Současná době se vyznačuje tím, že k nejrůznějším provokacím dochází každou chvíli. Přitom většinou není důležité, kde je pravda, ale kdo má jakou sílu manipulace. Nic se ovšem nemá přehánět. To platí právě pro kauzu POROŠENKŮV VYJÍMEČNÝ STAV. Přesněji POROŠENKOVO FIASKO.


    Každému rozumnému pozorovateli, který si uchoval aspoň trochu zdravého rozumu a který se ještě zcela nezapouzdřil nekritickým akceptováním politiky dvojího metru, bylo od počátku jasné, že to není střet UKRAJINA verus RUSKO, ale UKRAJINA vesrus UKRAJINA, tj. hra o Porošenkovo politické (a nejen politické) přežití. Hra zoufalá a hloupá. Západ už ho odepsal, másla má na hlavě víc než dost a těžko mu v řadě korupčních kauz i případů zneužití pravomocí pomůžou i nejlepší právníci a prezidentské volby se neodvratně blíží. Pokusil se průběh hry zvrátit, ale jak se dalo čekat, ukázalo se, že ta neporošenkovská Ukrajina má navrch (což ovšem neznamená, že bude lepší ale to už je jiný příběh).

    Porošenko sázel na to, že vyprovokuje GLOBÁLNÍ ZOUFALCE k zoufalé akci. Přepočítal se. Jednak on sám pro ně znamená velmi málo, jednak oni sami již nemají takovou sílu, jako dřív. A tak přispěl jen k tomu, že se řada poskoků současné globální moci odkopala. ČT ve svém vysílání předvedla, kam až může její pojetí "jednosměrné veřejnoprávnosti" zajít. Rovněž tak plamenná angažovanost Petra Fialy, Petra Pavla či nově "vycházející hvězdy" Tomáše Petříčka a dalších je příznačná. Čím více u nás lidem dochází, o co jde, tím více se projevuje zoufalství, hloupost i zlo, které se v těchto figurkách usídlilo:

    - Zoufalství: Tak rádi by byli, kdyby moc, které slouží, prodemonstrovala dostatečně přesvědčivě svou sílu – a ono pořád nic.

    - Hloupost: Tak rádi by byli, kdyby normální lidé věřili v nesmysly, tak jako oni, což je ovšem projev hlouposti na druhou, protože takové nesmysly normální člověk věřit nemůže, dokud je normální, ani kdyby chtěl.

    - Zlo: Tak rádi by byli, kdyby se "jejich pravda" prosadila silou, ať to stojí třeba statisíce mrtvých, ať to vede třeba k zániku všech.

    Mimo jiné – stojí za povšimnutí, že všichni tito bojovníci za "pravdu a lásku" mlčeli, když ještě před několika desítkami hodin Macron změnil Champs-Elysées v bojiště mnohem dramatičtější (masovější, brutálnější) než byla naše Národní třída ve slavném listopadu 1989.

    V jedné věci v tom, co říkali včera, však mají pravdu: Je to provokace stejného typu, jako sestřelení letadla malajsijských aerolinií či kauza "novičok".

    - - -


    0 0

    Zbyněk Fiala
    Zbyněk Fiala
    30.11.2018 zdroj
    Řeči o sankcích a nejednání na neschůzkách, kterými je naplněn program vedoucích představitelů skupiny G20 v Argentině, mohou vést k rozumnějšímu a bezpečnějšímu světu, i když to na první pohled vypadá jinak.


    Je správné, když se světové krize načasují k nějakému světovému setkání, kde se to pak dá vyřešit v tichosti někde na chodbě. Buď se to nějak ukončí, nebo naopak zachová, podle potřeby. Všechny velké globální finanční krize vrcholily před podzimním, řidčeji jarním zasedáním Mezinárodního měnového fondu. Teď je vrcholná schůzka skupiny G20, sem tedy s hrozbou Ruskem. A protože to tak velká hrozba není, tak jestli má vydržet, bude lepší, když se Trump nesetká s Putinem.

    A lidi udělají líp, když se budou tvářit, že tyhle hrozby politikům zobou z ruky, protože pak není třeba přitvrdit a je to bezpečnější. Jsme totiž obdařeni dobou, kdy se zahraniční politika stává obětí domácích mocenských tahanic. Nejde o to, kdo kam udeří, ale kdo zdatněji vyhrožuje.

    Krásně to ilustruje současný pokus ukrajinského prezidenta Porošenka předstírat světovou válku s Ruskem, aby si zachránil šanci v blížících se prezidentských volbách. Znalci by mohli ocenit i český kousek, kdy je zahraniční politika podřízena zájmům upadající pražské organizace ČSSD, té nejbezvýznamnější podle výsledku v posledních volbách.

    Trendu samozřejmě vévodí americký prezident Donald Trump, který uniká výpadům neokonzervativců tím, že opakuje jejich válkychtivé nesmysly. Utiší tak voliče rozhicované médii, ale tím to taky končí. Jeho praktická politika nesměřuje k mocenské expanzi, jak by se zdálo podle velkohubých prohlášení, ale k soustředění na domácí problémy. Především k pokusu o konsolidaci domácí ekonomiky a jejího úniku ze smyčky, kterou si navlékla sama. Uvědomil si slabiny dosavadního spoléhání na to, že se všechno dá někde ve světě koupit, a mnohem levněji, než by se to vyrobilo doma.

    V ekonomické politice tak Trump cílevědomě míří na slabiny sportovce, který se věnuje své disciplíně jen tím, že na ni od rána do večer čumí v televizi a cpe se přitom praženou kukuřicí, kterou si půjčuje u sousedů. Takový rozežraný tlouštík nemůže ani na okresní přebor. Trump vytáhl jediný možný lék, hospodářskou přísnost, samozřejmě na ty druhé. Všechny ty sankce a celní bariéry, které vztyčuje, nabízejí berličky domácím výrobcům, aby se přestali třást před zahraniční konkurencí a znovu se o něco pokusili sami.

    Hospodářské vydírání partnerů, aby se stáhli nebo byli drazí, je však něco jiného než agresivní bezpečnostní rétorika, která naopak vychází vstříc gaučovému válečnictví. V tom druhém případě je opravdu lepší od rána do večera o válce žvanit v televizi než někde na druhé polokouli střílet na cizí lidi.

    Všechny ty sankce, které z dnešního Washingtonu prší, však není třeba vnímat jen nepřátelsky. Světová ekonomika trpí rakovinou v podobě obrovských makroekonomických nerovnováh, kdy na jedné straně, v Číně, Německu, ČR, se hromadí obrovské obrovské obchodní přebytky, a na druhé straně, u odběratelů jejich zboží a půjček, pochopitelně zase dluhy. Ne každý má přitom tu výhodu jako ČR, kdy nám ty přebytky okamžitě někdo sebere a pošle pryč v podobě dividend zahraničních akcionářů. Ti, kdo nemají takové štěstí, mohou upustit přetlak nadbytečného kapitálu doma jen tak, že své přebytky investují někde v zahraničí. Takže země jako Německo nebo Čína pořád někde investují a půjčují, a tam někde, třeba v Řecku nebo USA, narůstají dluhy bez vyhlídky splacení. V agresívnějších povahách pak klíčí představa, že by to mohla zamáznout válka.

    Současný model globalizace je neudržitelný ze spousty dalších důvodů, například proto, že vede k přílišné specializaci národních ekonomik. Dělám jen to, co umím nejlíp, ale tím zároveň sypu všechna vajíčka do jediného košíku. Stačí pak jeden větší otřes a z díla celých generací zůstanou jen prázdné skořápky. Například, když se objeví nějaká převratná inovace, jako jsou samořiditelná auta na baterky, a současně ve světě vzroste obava ze zdravotních důsledků dalšího používání starých modelů aut, dieselových motorů, tak si tradiční automobilový průmysl klekne. A když země nemá nic jiného, klekne si taky.

    Nové evropské emisní limity pro auta jsou také sankce, aspoň tak se o tom u nás doma mluví. Ale když nejsme schopni bez biče uhnout z cesty k smrtícímu útesu, zaplať pámbu za bič. Větší používání elektřiny sníží závislost na ropě a zmenší význam konfliktních zemí, kde se ropa těží, to je dárek navíc. Pomůže to i těm chudákům kolem ropných polí, když v ekonomice vzrostou rovnoměrnější ekonomické příležitosti, než je příslušnost k vládnoucí rodině a život z renty.

    Také Rusko už začalo chápat výhody sankcí, které jsou proti němu namířeny, protože jde o povolenku k ochranářskému piplání domácího průmyslu, které by jinak narazilo na pravidla WTO. Když mi trhy uzavřou jiní, nemusím se tím mazat sám. Rusové dokážou vyrobit vynikající zbraně, tak to by bylo, aby jednou neměli i lepší pračky a ledničky nebo co je k životu třeba.

    Nad konkrétními výsledky G20, kde bude asi klíčové setkání Donalda Trumpa s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem, to můžeme probrat detailněji. Stále častěji se však ukazuje, že je to jako s Alenkou, která zatoužila po říši snů, kde je vše obráceně než v našem nevlídném světě, ale k tomu musela umět udělat krok za zrcadlo. Ani v našem reálném světě na rozhraní epoch není až tak důležité to, co se stereotypně vyřvává, jako to nové, co není zprvu vidět.

    0 0

    Odstupující starostové srbských obcí
    na okupovaném provincii
    Kosovo a Metochija
    Messin
    30.11.2018 messin
    Na severu Kosova rezignovali starostové čtyř srbských obcí. Na společném zasedání prezentovali čtyři hlavní body, které vedly k jejich rozhodnutí opustit funkce a přerušit jakoukoliv komunikaci s úřady v Prištině.


    V prvním bodě uvádí zavedení 100 procentního cla na srbské zboží, které vážně ohrozilo právo na život, lékařskou péči a přežití kosovských Srbů, což vedlo k ještě hlubší krizi.

    Druhý bod uvádí, že deklarace je podepsána kvůli neustálému násilí, bití Srbů, neustálému zatýkání a pokusu o zabití Milana Radoičiće, který také ohrožuje právo na život Srbů v Kosovu.

    V bodě tři jsou uvedena porušení všech mezinárodních dohod, rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1244, Bruselské dohody a CEFTA (regionální dohody o volném obchodu), přičemž bod čtyři uvádí, že rozhodnutí bylo učiněno kvůli tomu, že Priština porušila svoje vlastní právní předpisy, podle kterých musí být respektována práva Srbů.

    Také je vysvětleno, že toto gesto by nemělo být interpretováno jako neochota hájit vlastní lidi.

    Krok starostů podpořil i soud v Kosovské Mitrovici, když společně se soudními složkami v obcích Zubin Potok a Leposavič přestali pracovat všichni soudci i zaměstnanci.
    Tímto způsobem vyjádřili solidaritu s občany a protesty zorganizovanými kvůli opatřením Prištiny a porušování lidských práv Srbů v Kosovu.

    Dačič: Několik zemí zrodilo v Prištině monstrum

    Srbský ministr zahraničí Ivica Dačič v pondělí řekl, že by ho nepřekvapilo, pokud by Priština skutečně zakázala členům srbské vlády vstup do Kosova a Metochie.

    Ministr řekl novinářům, že uvalení 100 procentního cla za zboží z centrálního Srbska je důkazem, že v Prištině neexistuje žádná racionální a soudná politika – „přesunuli jsme se do oblasti politického šílenství“.

    „Tohle je záležitost nikoliv naše, nýbrž mezinárodního společenství, EU, a otázkou je, co s tím udělají. Několik zemí zrodilo v Prištině politickou příšeru, a je na čase, aby pro ní stanovili hranice,“ uvedl Dačič a dodal, že nevěří příběhům přicházejícím od „mezinárodního společenství“ a že „jej Priština nebude poslouchat“.

    Šéf diplomacie uvedl, že si kosovský ministr Shala umístil na Facebook společnou fotografii s albánským premiérem Edi Ramou a nápisem „100 procent“ a že „Rama byl možná zneužit, avšak v každém případě se měl od toho distancovat.“

    Dačič zdůraznil, že Albánie a Kosovo hovoří o odstranění hranic, zrušení cel a pohraniční policie, a dodal, že pro Srbsko nemá smysl se účastnit schůzek ohledně regionální spolupráce – „pokud Evropa skutečně nevidí, o co jde a úroveň pokrytectví Albánie a Prištiny.“

    Na otázku, zda navrhne srbskou neúčast na regionálních schůzkách, Dačič řekl, že by se měla konat konference o revitalizaci regionální spolupráce. „Něco takového, co se děje v Kosovu, není typické pro 21. století a pokud si někdo myslí, že se zastavíme nebo budeme bát, či přestaneme bojovat za naše státní zájmy a uznáme Kosovo, mýlí se. Jestli si někdo myslí, že se bojíme Haradinaje – je na čase vzbudit ho z hypnózy, ve které se nachází. Obávám se, že není sám, tohle jsou loutky řízené někým z boku,“řekl Dačič.

    Na otázku, jestli by mohla být Moskva pro Bělehrad tím, co je pro Prištinu Washington, Dačič odpověděl, že „Srbsko nepožaduje od nikoho podporu, ale dodržování mezinárodního práva.“
    Zdůraznil, že srbští představitelé „nebudou poslouchat od mezinárodní společenství, že za bezmyšlenkovité kroky Prištiny jsou vinni oni, a že je způsobili tím, že nebyli přijati (Kosovo) do Interpolu.“

    „To není o tom, že by někdo chtěl něco udělat Srbsku, oni chtějí narušit regionální mír a stabilitu. Srbsko se nenechá zatáhnout do takového bahna, ale bude bránit své národní zájmy,“řekl Dačič.

    Řekl, že Rusko a Čína mohou Srbsku pomoci v tom smyslu, že tyto dvě země zaručují, že OSN nebude revidovat rezoluci 1244 a nebude uznávat jednostranné akty Prištiny. Chtěli bychom, aby to byl společný přístup všech stálých členů Rady bezpečnosti OSN,“ uzavřel Dačič.

    Zdroj: https://www.b92.net/eng/





    0 0

    Jan Schneider
    30.11.2018  ČeskáPozice
    Referendum ze dne 16. března 2014 bylo uplatněním práva vypsat referendum, týkající se podstatných otázek pro krymské obyvatelstvo. Námitky, že se konalo za přítomnosti ruských („okupačních“) vojsk, která tam dokonce byla prý poslána, jsou zcela liché, říká ve svém článku komentátor Jan Schneider.


    V Kerčském průlivu došlo ke střetu ruských a ukrajinských lodí. I ti nejvíce protiruští jestřábi hovoří o „ruské reakci“, která porušila mezinárodní právo, avšak nezatěžovali se zabývat nejprve „akcí“, na níž Rusové odpovídali, a zřejmě se jí nechali i trochu vyprovokovat. Aniž by tedy co bylo vyšetřeno, opakuje se tu starý hybridní scénář: Rusko je okamžitě po incidentu označeno za viníka a jsou vyvíjeny politické tlaky na jeho bezprostřední potrestání.

    Rychle se však západní interpretace kerčského incidentu začala hroutit. Sami ukrajinští představitelé byli totiž nuceni přiznat, že na ukrajinských vojenských lodích byli příslušníci ukrajinské rozvědky, takže nešlo o znemožnění námořního obchodu. Spíše šlo o předejití ukrajinskému pokusu poškodit Krymský most, jak již v květnu sugestivně navrhoval komentář v časopise The Washington Examiner (referovala o tom i ČT).

    Od samého počátku přitom panuje celkem všeobecná shoda, že kerčský incident vyhovuje ukrajinskému prezidentu Porošenkovi, který hned ukrajinskému parlamentu navrhl vyhlásit válečný stav. Vnější nepřítel je totiž v krizových dobách vždy vítán, zvláště tehdy, když si ho vytvoří sám ten „ohrožený“, protože si pak může ohrožení podle potřeb zvyšovat (když potřebuje navýšit zbrojní rozpočet a omezit občanské a politické svobody) , nebo „vítězně“ snižovat (když chce kvůli klesajícím preferencím navodit dojem, že situaci zvládá).

    Porošenko by ve snaze zastavit pád svých politických preferencí mohl v rámci vyhlášeného válečného stavu odložit prezidentské volby a také omezit činnost médií. To také Porošenkova parlamentní opozice hned prokoukla, a tak namísto teritoriálně neomezeného dvouměsíčního válečného stavu prezidentův návrh zkrouhla na měsíční, teritoriálně vymezený. Česká televize (ČT) promptně ukrajinskou parlamentní opozici označila jako „proruskou“, aniž by zřejmě komu došlo, že jde o opozici jednající v tomto bodě jednoznačně „prodemokraticky“.

    ČT vznesla otázku, zda za vyprovokováním incidentu nestojí naopak pokles Putinových preferencí. Je typickým znakem hybridních postupů, že se návodná otázka nechá záludně působit bez odpovědi, protože ta by sugerovaný pocit mohla úplně zbořit. V tomto případě tím, že by popsala několik zásadních rozdílů. Putin nemá před volbami, Porošenko ano. Putinovi klesly preference na 60 procent, kdežto Porošenko měl již v srpnu necelých 10 procent a stále klesaly. Putin nemá vážného konkurenta (například na podzim 2014 napsalo Právo, že Navalnyj ani Chodorkovskij nekritizovali Putina kvůli Krymu, a od té doby se toto téma z našich médií vytratilo). Oproti tomu Porošenko beznadějně zaostává za Tymošenkovou. Problém hybridních štváčů tedy zní, jak do toho namočit Putina, když všechno ukazuje na Porošenka?

    Co v této situaci udělají naši politici? Osvědčí to, že Jan Hus nezemřel nadarmo, a budou hledat a hlásat pravdu, jakkoliv by to bylo klopotné a nevděčné? Nebo se zařadí do houfu, jak již mnozí naznačili, a budou se radši i mýlit se Spojenými státy, NATO a Evropskou unií, než by třeba měli důstojně pravdu proti nim? Skutečně chtějí takto zašlapat do kejdy šanci něčím opravdu českým přispět mezinárodnímu společenství? Nehledají pravdu, aby nás osvobodila, a našli si místo toho lehčí a výnosnější cestu, a „pravdu“ dokonce ztotožňují přímo s nějakou modlou?


    Fejk o Krymu


    V této souvislosti politici často tvrdí, že Krym byl anektovaný a je Ruskem okupovaný. Ohledně Krymu ale nemají pochybnosti ani Putinovi nejtvrdší kritici. Jak je to možné?

    Vysvětlením je zřejmě to, že neschvalují Chruščovovu anexi Krymu z roku 1954. Je třeba zdůraznit, že odpůrci současného stavu, kdy je Krym součástí Ruska, jsou tedy nutně zastánci Chruščovovy anexe, tedy typického projevu sovětského režimu, pro který jinak nemají než slova odsouzení. Rozpory hybridním štváčům ale nikdy nevadily, integrita postojů je jim pro smích, protože účel pro ně opět zase světí prostředky. Jak nedůstojně ubohé. A to mají neustále plno řečí o tom, že kdo nezná dějiny, je nucen je opakovat.

    Dalším typickým znakem hybridního válčení je tedy překrucování nebo zamlčování historie. V případě Krymu je zamlčováno referendum z 20. ledna 1991, zda má být obnovena Krymská autonomní sovětská socialistická republika. Šlo tehdy o administrativní „povýšení“ Krymu z „oblasti“ na „autonomní republiku“. Zúčastnilo se 81 procent oprávněných voličů, 94 procent z nich řeklo, že ano. Nejvyšší sovět Ukrajinské SSR příslušný zákon schválil a Krym se s účinností od 19. června 1991 stal autonomní republikou v rámci Ukrajiny.

    Krymské úsilí o realizaci práva na sebeurčení dále pokračovalo. Dne 5. května 1992 Krymský parlament schválil Akt o vyhlášení nezávislosti Republiky Krym, krymskou ústavu a zavedl úřad prezidenta Krymské republiky. Mělo to potvrdit referendum, určené na srpen. Ukrajinský parlament ale tvrdě požadoval zrušení nezávislosti Krymu a dal krymskému parlamentu týdenní ultimátum, aby republiku Krym zrušil. V červnu 1992 bylo skutečně dosaženo dohody, že krymská ústava bude zrušena a Krymu byl potvrzen status autonomní republiky.

    Avšak v květnu 1994 krymští poslanci odhlasovali znovuzavedení ústavy a zvolili Jurije Meškova prezidentem. Následně vydal ukrajinský prezident Kravčuk řadu výnosů, omezujících pravomoci krymských vládních orgánů. V březnu 1995 se ukrajinský parlament rozhodl zrušit krymskou ústavu a funkci krymského prezidenta. Luboš Palata to tehdy komentoval takto: „Na Krymu jsou silné separatistické promoskevské tendence, které se podařilo potlačit před dvěma roky tvrdými administrativními kroky Kyjeva, jež se pohybovaly na samé hranici zákonnosti.“

    Dne 21. října 1995 přijal krymský parlament upravenou ústavu, která byla 28. června 1996 potvrzena celoukrajinským parlamentem v nové ukrajinské ústavě. Podle oddílu 10 ukrajinské ústavy se Krym stal autonomní republikou v rámci Ukrajiny, která měla podle článku 138.2 pravomoc vyhlásit místní referenda, jejichž předmět nebyl omezen tímto oddílem ukrajinské ústavy.

    Dne 21. října 1998 krymský parlament přijal už třetí verzi krymské ústavy. Dne 23. října 1998 ukrajinský prezident Kučma podepsal zákon, který ji schválil. Článek 48 krymské ústavy deklaroval právo Krymské republiky vypsat referendum, týkající se podstatných otázek pro krymské obyvatelstvo.

    Referendum z 16. března 2014 bylo tedy uplatněním tohoto práva, které bylo v souladu i s ukrajinskou ústavou. Námitky, že se konalo za přítomnosti ruských („okupačních“) vojsk, která tam dokonce byla prý poslána, jsou zcela liché. V roce 2010 byla totiž uzavřena rusko-ukrajinská smlouva o pronájmu krymských základen pro ruskou Černomořskou flotilu s platností až do roku 2042. Milan Syruček (Rusko-ukrajinské vztahy. Mýty a skutečnost. Praha 2015) uvádí, že Sevastopol dostal zvláštní status, a celkem 4.600 objektů na Krymu mělo právo exteritoriality. Celkový počet vojáků ani po jejich doplnění počátkem roku 2014 (to asi měla být ta „okupace“) nikdy nepřesáhl množství, uvedené ve smlouvě.

    Přítomnost ruských vojáků v pronajatých objektech tedy nijak neovlivnila průběh referenda, protože to dopadlo v podstatě stejně, jako referendum v roce 1991, kdy žádné takové výtky nebyly vzneseny, přestože i tehdy byli na krymských základnách vojáci Černomořské flotily.

    Pokud se na území Krymu vyskytovali v průběhu referenda v roce 2014 neoznačení ozbrojenci, hovořící rusky, mohlo jít o místní domobranu, respektive o privátní vojenské oddíly. Nebyl podán důkaz, že by ruští vojáci řadové armády vystupovali bez označení. Hybridní válka ale za „důkaz“ považuje třeba i stokrát opakované řeči, když se to hodí.

    Pokud jde o „nedotknutelnost“ hranic, je tento princip ve stálém napětí s principem sebeurčení, a to celoevropsky. V případě Kosova byl princip sebeurčení za souhlasu mnoha států světa nadřazen principu neměnnosti státních hranic, a to bez jakéhokoliv referenda.

    Neutrální Ukrajina


    Co se vzniku samostatné Ukrajiny týče, nutno předeslat, že již 16. července 1990 vyhlásila ukrajinská Verchovna rada svrchovanost Ukrajiny v rámci SSSR. V článku 9 této deklarace byl vyhlášen úmysl stát se trvale neutrálním státem, který nebude členem žádného vojenského uskupení.

    Dne 24. srpna 1991 byla na základě této deklarace (tedy včetně článku 9 o trvalé neutralitě) vyhlášena plná nezávislost Ukrajinské republiky, což bylo potvrzeno referendem v prosinci 1991.

    Jak píše Milan Syruček, když se rozpadal Sovětský svaz, jednal v prosinci 1991 Boris Jelcin s Leonidem Kravčukem o uspořádání vztahů mezi Ruskem a Ukrajinou. Když se Kravčuk zeptal na Krym, Jelcin jen mávl rukou: „Klidně si ho nech.“ Dosti příznačně pak tímto „právním aktem“ v chruščovovském stylu zůstal Krym Ukrajině.

    Dne 5. prosince 1994 bylo podepsáno „budapešťské memorandum“ (nemá právní sílu smlouvy) o bezpečnostních zárukách neutrální Ukrajině v souvislosti s jejím přistoupením ke smlouvě o nešíření jaderných zbraní.

    Dne 28. ledna 2003 podepsali zástupci Ruské federace a neutrální Ukrajiny smlouvu o státní hranici, v níž se potvrzovala příslušnost Krymu k Ukrajině.

    Dne 2. dubna 2008 NATO na summitu v Bukurešti nezařadilo Ukrajinu společně s Gruzií do programu přípravy na budoucí členství zemí v NATO. Z toho vyplývá, že ukrajinská reprezentace usilovala o vstup do NATO. Vzhledem k tomu, že ukrajinský parlament se výslovně vzdal neutrality až 23. prosince 2014, jednali tehdy ukrajinští lídři v rozporu s ukrajinskou ústavou. Tím se však od základů změnila situace, za níž bylo v roce 1994 podepsáno „budapešťské memorandum“.

    Svědčí o tom i (po krymském referendu v březnu 2014 zrušené) projekty US NAVY na rekonstrukci škol a nemocnice na Krymu, což je praxe související s americkými vojenskými bázemi v zemích NATO. Ukrajinští představitelé tedy již i konali v rozporu s ukrajinskou ústavou, která byla výslovně postavena na Deklaraci o suverenitě z roku 1990, v níž byl vyhlášen úmysl být trvale neutrálním státem.

    Epilog


    Budeme-li si tedy chtít vzít poučení z minulosti, neměli bychom si zakrývat skutečnosti, které neladí do něčích ideologických scénářů hybridních válek. Máme-li zachovat vlastní důstojnost, měli bychom ctít slovem i skutkem Masarykova slova o tom, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Proto bylo nutné trochu poopravit mediálně zdeformovaný kontext rusko-ukrajinského napětí.

    Týká se i čtvrt století trvající krymské snahy realizovat právo na sebeurčení a napravit tak důsledek chruščovovské anexe. Patří sem i mnoha svědky potvrzený, nicméně expressis verbis písemně nezachycený slib, daný západními politiky Gorbačovovi, že se NATO nebude rozšiřovat na východ. To se pak plíživým způsobem po čtvrt století přibližovalo až k samým hranicím Ruska.

    Osvětluje se tím výrok George Friedmana, prestižního amerického geopolitického analytika, bývalého příslušníka CIA, který v roce 2008 (kdy Ukrajina a Gruzie usilovaly o přijetí do NATO!) napsal: „Ruské akce se v budoucnu budou jevit jako agresivní, i když budou vlastně obranné.“ Jistěže to není univerzální klíč k interpretaci všech současných událostí, ale v žádném případě ho nelze pominout. Z toho plyne ponaučení, že kdo se ohání ruskou hybridní hrozbou, a přitom opomine tuto interpretační variantu, usvědčuje se nanejvýš průkazně, že tou hybridní hrozbou je on sám.

    - - -

    0 0

    Jiří Baťa
    30. 11. 2018
    Tato slova řekl jistými kruhy zvaný „herecký bard“ pan Jan Přeučil, což zcela jistě není žádným překvapením. Takových a podobných západní politice adorativních výlevů ze strany pražské kavárny je víc než dost a proto neudivuje, že podobnými názory oplývá i pan Přeučil. Jak by ne, vždyť jak sám hrdě, značně pokrytecky říká, že: „Vašek byl strašně férový, bezvadný chlap. Byl to člověk, který měl odvahu jít do určitých situací, aby v podstatě ‚prostřel stůl‘ pro novou generaci. Stůl svobody volnosti, dýchání a radosti ze života.“ Netřeba zdůrazňovat, že tím Vaškem není myšlen ukecaný Vašek z Prodané nevěsty, ale (také ukecaný) Václav Havel, údajně velký Přeučilův kamarád, jak pan herec také hrdě poznamenává.


    To vše navzdory tomu, že pan Přeučil byl na seznamech spolupracovníků Státní bezpečnosti, veden jako agent StB pod krycím jménem Klaun. Dne 20. ledna 1977 vystoupil v tendenční reportáži Kdo je Václav Havel?  odvysílané Československou televizí na 1. programu, jako součást kampaně proti autorům a prvním signatářům Charty 77! Pro dokreslení ještě několik zajímavých Přeučilových výroků, které mají vztah k jeho pozoruhodné umělecké minulosti. Tak např. říká: „ Jsem velice šťastný, že žiji v demokracii. A znovu opakuji, že by to měla být demokracie s velkým D. Prožil jsem značnou část svého života v zoufalém, šíleném komunistickém režimu,že „ mladá generace si vůbec neuvědomuje, co jsme tenkrát prožívali. Měl jsem ohromnou kliku, že jsem byl 33 let v Divadle Na Zábradlí,...kde byl doslova ostrov svobody. Čili já jsem šťastný z toho, že jsme v demokracii. Ale měli bychom ji všemi silami chránit.“ A že se snaží pan Přeučil, že?

    Bard Přeučil si však nejen notně protiřečí, ale dokonce i lže! Pro upřesnění: pan Přeučil s notnou dávkou falešné přetvářky říká, že prý prožil značnou část svého života v zoufalém, šíleném komunistickém režimu,aby vzápětí konstatoval, že byl 33 let v Divadle Na Zábradlí …. kde byl doslova ostrov svobody!!!  Ó, jak musel být zoufalý a trpět, že? V té době však byl pan Přeučil také aktivním členem KSČ, což se už do jeho melodramatickém narativu jaksi nevešlo. Jak si tedy máme vlastně vysvětlit jeho život v zoufalém, šíleném komunistickém režimu? Nedělá  z nás rétor Přeučil blbce?  Nebo si snad myslí, že když zmíní, že jeho otec  byl (údajně) osobní přítel Jana Masaryka, po roce 1945 byl poslancem prozatímního Národního shromáždění, že si snad měl dopisovat s Winstonem Churchillem, že byl účastníkem v monstrprocesu s Miladou Horákovou, kde dostal doživotí (v žaláři strávil deset let),  že se sám pan Přeučil  také (údajně) kamarádil s Vaškem, kterého  předtím  podrazil v Čs. TV, že všechny ty nadnesené, dramaticky podbarvené, často nepravdivé projevy občané přijmou s obdivem a uznáním, že svůj život zasvětil boji o demokracii s velkým „D“!  Herec je či snad byl dobrý, nemohou či nechci soudit, ale jako člověk je charakterem morální ubožák.

    Ne všichni lidé jsou totiž zas až tak naivní a hloupí, aby panu Přeučilovi, honosně zvaném „herecký bard“ skočili na jeho na jeho „pověstnou rétoriku“, úlisné, potažmo falešné, rádoby demokratické řečičky. Opravdu nic překvapivého, je to jen reálný obraz morální úrovně jednoho z mnohých „demokratů“ a pravdoláskařů z pražské kavárny!



    0 0

    Patrick Ungermann
    30. 11. 2018
    Mnozí lidé sdílejí představu, že Západní civilizace upadá a končí. Předtucha to není nová, trvá o něco déle než sto let. V 19., 20. a 21. století se různé osobnosti a elity pokoušely Evropu přivést na „jedině správnou cestu“ dobré budoucnosti. Náš světadíl si vyzkoušel teorii a praxi komunismu, fašismu, nacismu, tržního hospodářství i docela netržního kapitalismu. Vyzkoušel si, jak jednotlivým národům dovolit i nedovolit národní státy. Už jenom naše vlast v poměrně krátkém období sta let prožila život v několika koncepcích „dobré“ Evropy. 



    Byla pod Rakouskem, ovšem bez austroslavismu. Byla „pod ochranou“ Třetí říše, ale bez soucitu, a měla se stát součástí nové německé Evropy, zatímco jiné země, tzv. Východní svaz, měly té nové Evropě sloužit. „Tábor míru“ z hlediska komunistického globalismu „chránil“ Československo před buržoazním nacionalismem. Celek evropsky unijní nás z hlediska kapitalistického globalismu varuje před nacionalismem jakýmkoli.

    A pak naše státnost prožila dvě zajímavá období, kdy byl můj národ nejblíž skutečné svrchovanosti. Jednak ve dvacetiletém rozpětí první republiky, a pak nějaký čas po listopadu 1989.

    Jakkoli ležely na stolech některých kanceláří vize Československa protkaného dálnicemi, velkosklady a montovnami, nastalo po poslední revoluci období, kdy se velmoci odmlčely a čekaly, co se u nás bude dít. V tom čase bylo příhodné začlenit Československo do mapy politicky svrchovaných zemí. Stalo se něco jiného. Rozhodující lidé se rozhodli začlenit našich tehdejších 127 900 čtverečních kilometrů do takzvaných evropských struktur. Ve skutečnosti jde o struktury mnohem širší, globální. O co se jejich nové pilíře opírají, lze těžko vysledovat. Spíš si ty pilíře představme jako sloupy s freskami. Na freskách jistě zaujmou válečné a informační technologie ze Spojených států amerických. Zaujme propletenec vztahů mezi USA a Saúdskou Arábií. Zobrazí se Německo-ruské vztahy, které nejsou pro nás… Freskami budou pobíhat šílené Coudenhove-Kalergiho vize bezrasové Evropy, která se stane starověkým Egyptem budoucnosti.

    Ze zeměpisného i z duchovního hlediska je naše území takový starý kámen ve tvaru přibližného kosočtverce. Většina okolní Evropy je ale něco, jako zvlněné moře. Je to pevnina v posuvném pohybu. Věrohodně odrážejí takovou skutečnost dějiny: Vezměme si hranice Německa, Polska, Ruska a svého času Kyjevské Rusi, hranice Uher a Maďarska, hranice Rakouského vévodství. Všechny se dost pohybovaly. Oproti tomu jsou hranice Českých zemí jedny z nejstarších a nejstálejších v Evropě.

    Mnozí šiřitelé islámu v Evropě i jinde také vyznávají jistý druh globalismu. Až bude celý svět muslimský, dostaví se cíl svaté války. S tím souvisí i obava o budoucnost evropského způsobu života, která jde v těchto dnech ruku v ruce se strachem z migrace muslimů na Západ. Největší rozčarování působí možnost, že migrace z Afriky a z Asie má svůj bodový scénář, a je tedy plánovitá. Islám dobývá Evropu tradičně třemi brankami: gibraltarskou, sicilskou a kosovskou. Stále častěji čteme knihy na téma, kterak pasivní Západ zanikl rukou islámu. Kromě toho vědci zkoumají příčiny zániku starověkých říší. Úkol zní: vzít si z rozmetání oněch báječných světů ponaučení. Mnozí soudí, že velkou kartou v katastrofických dějinách byla změna podnebí, zaviněná ekologická pohroma, živelné pohromy. Nebo se o krizi civilizací přičinilo bohatství? Taková ta přeplněná lednička, kterou si přišli otevřít hladoví odjinud? A místní zženštilý lid své hradby nejenže nebránil, ale ani je nestavěl! Budiž.

    Scénáře velkolepých katastrofických hollywoodských filmů často pracují s verzí, kterak hluboce lidské a mírumilovné Spojené státy americké napadne hrůza… Abychom ovšem vůbec pochopili hrůzu číslo dvě, je třeba si připomenout hrůzu číslo jedna. Podobný příběh akcí a reakcí rovněž potkával velkolepé civilizace v minulosti. Mezi jeho startem a cílem vždycky leží ten pověstný poločas rozpadu. Mluvím o příběhu, kterak jedni chtěli ovládat větší zbytek světa. Představuji si pohled do vyhublé, chronickým strachem bledé tváře. Je to tvář impéria. Na první pohled se zdá, že směsicí diplomacie, výkupného a vojska zdařile kosí drobné identity, méně technicky vyspělé, méně civilizované nebo méně početné mumraje před hranicí, kterou impérium sune dál a hloub. Podívejme se na věc z druhé strany.

    Z děr od kavalerie neustále vyskakují nějací noví lidé. Pradávné odkazy vyhlazených, vystrnaděných a vykořeněných ožívají v dalších gestech dalších totožností. Mumraj se nedaří odzbrojit. Je to vlnobití do tváře, která už vydala tolik peněz, tolik diplomacie a tolik vojska, že vůčihledně zeslábla – vyhládla. Nakonec už uvnitř pevnosti nic neroste. Ze všech tamních lidí se stalo hraniční kamení. Z kultury zbylo haraburdí, z lesku pověsti pro málo vlastenecké děti. Mumraj tam venku kypí dnem i nocí. Už se nespokojí s otevřenými branami a s dárečky. Mumraj chce rozebrat tiše stojící vzduchoprázdno, naplnit je primitivní silnou energií, kde si čest žádá bratrovraždu a spravedlnost otroctví, až jednou, v úpadku hrubosti budou i tady klíčit záhony státního života v malém – ve velkém.

    Uprostřed Evropy klesá do hlubin zemského pláště téměř pravidelný kamenný kosočtverec. Jeviště tisícileté české země. Evropa na té zemi ledacos vyzkoušela. Nastaly i vzácné chvíle, kdy se Evropa zaposlouchala do našeho letitého příběhu. Tělo se mrská, dokud má sílu. Může si těmi pohyby ublížit nebo prospět. Když ovšem tělo poslouchá, čím bije jeho srdce, stává se předvídavějším, opatrnějším a vůbec moudřejším. Zmoudřelá Evropa přijde na to, že dvanáct hvězd patří na korunu panny Marie, nikoli na vlajku „měkkého“ impéria. Duchovní Evropa je skutečný prostor, zatímco imperiální Evropa je skutečný přešlap.

    0 0


    Paul Craig Roberts
    30.11.2018  InformationClearingHouse, překlad Zvědavec
    Ukrajinské vojenské lodě porušily v Azovském moři ruská omezení a články 19 a 21 Úmluvy OSN o mořském právu. Ukrajinské námořnictvo překročilo ruské námořní hranice a vstoupilo do uzavřeného prostoru ruských teritoriálních vod. Zcela zřejmě za tím stojí Washington, protože Ukrajina by neprovedla takovou provokaci sama od sebe. Zde je přesné vysvětlení této události.


    Ruské námořnictvo následně zadrželo ukrajinské lodě. Samozřejmě, že západní presstitutní média, z nichž většinu má pod palcem CIA, to svedou na „ruskou agresi“. Washington a jeho presstituti dělají vše, co je v jejich silách, aby znemožnily Trumpův cíl, spočívající v nastolení normálních vztahů s Ruskem. Mluvčí NATO Oana Lungescuová se rychle postavila na stranu Ukrajiny: „NATO plně podporuje suverenitu Ukrajiny a její územní celistvost, včetně jejích navigačních práv v teritoriálních vodách.“

    Vojenský/bezpečnostní komplex USA upřednostňuje nebezpečí jaderné války, než aby jakkoliv snížil svůj roční rozpočet ve výši 1 000 miliard dolarů, což je naprosto nadbytečná částka, která ještě poroste v souvislosti s tím, jak presstituti v souladu s vojenským/bezpečnostním komplexem budou nadále démonizovat Rusko i Putina, a nikdy nezpochybní, jak bylo vše zorganizováno a využito k vykreslení Ruska jako hrozby.

    Ruská vláda v reakci na provokaci Ukrajiny a porušení zákona svolala mimořádné zasedání Rady bezpečnosti OSN, nic z toho však nevzešlo. Washington platí tak velký procentní podíl z rozpočtu OSN, že jen málo zemí si dovolí nepodpořit Washington. Navíc jak uvedla vyšinutá velvyslankyně USA při OSN Nikki Haleyová: „Píšeme si seznam“.

    Všechny důkazy nasvědčují tomu, že ruská vláda se i přes veškeré protikladné náznaky domnívá, že když nebude vůči Západu zaujímat výhružný postoj, a bude se odvolávat na právo a nikoliv zbraně, bude to efektivní způsob, jak zdiskreditovat obvinění Ruska z agrese ze strany Západu. Kéž by to byla pravda. Avšak sotva co vysoký ruský představitel oznámil, že navzdory volbám, které drtivou většinou hlasů rozhodly ve prospěch nezávislosti odtržených ruských provincií na Kyjevě, Rusko neuznává nezávislé republiky Doněckou a Luhanskou, „ukrajinská armáda v neděli zahájila masivní dělostřeleckou palbu, odstřelovala obytné oblasti samozvané Doněcké lidové republiky“.

    Rusko věří, že na Západě existuje respektování zákonů, čímž si však kope vlastní hrob, neboť umožňuje ukrajinským nacistům, které podporuje Washington, vraždit ruský lid. Ruská vláda znevažuje sama sebe, neboť důvěřuje americkým vazalům, jako je Německo, při prosazování Minské dohody, a navzdory všem protikladným důkazům se domnívá, že na Západě existuje respektování zákonů. Rusko se neustále, rok co rok, odvolává na tuto neexistující entitu, nazývanou „západní respektování zákonů“.

    Tato politika opětovně ujišťuje sionistické neokonzervativce, kteří řídí zahraniční politiku Washingtonu, že Rusko není schopno bránit své zájmy.

    Putinova vláda se zřejmě domnívá, že kvůli tomu, aby dokázala, že je demokratická, musí tolerovat každého ruského zrádce ve jménu svobody projevu.

    Z toho důvodu je pro Washington snadné Rusko destabilizovat. Vidíme to již na poklesu oblíbenosti Putina v Rusku. Ruská vláda umožňuje ruským novinám a nevládním organizacím, financovaným Spojenými státy, aby každodenně štvaly proti ruské vládě. V důsledku desetiletí americké propagandy jsou mnozí lidé na světě přesvědčeni o tom, že klíčem k úspěchu je přátelství s Washingtonem. Ruští atlantičtí integracionisté se domnívají, že Putin stojí v cestě tohoto přátelství.

    Čína je také snadným cílem. Čínská vláda povoluje čínským studentům, aby studovali v USA, kde jsou jim vymývány mozky americkou propagandou, takže se po návratu do Číny stávají pátou kolonou Washingtonu.

    Někdy se zdá, že Rusko a Čína se více zaměřují na získání bohatství, než na přežití národa. Je zvláštní a zcela mimořádné, že tyto dvě vlády si stále udržují svou nezávislost, ale nadále jsou závislé na americkém dolaru a západních finančních systémech kvůli mezinárodnímu obchodu.

    Jelikož Washington vysvětluje vše podle svého, ukazuje se, že přežít hegemonii Washingtonu je pro obě země výzvou.


    Russia Is Disadvantaged by Her Belief that the West Is Governed by Law vyšel 26. listopadu 2018 na ICH. Překlad v ceně 297 Kč Zvědavec.

    0 0

    Ukrajinský novinář Ruslan Kocaba
    - ps -
    30. 11. 2018  PrvníZprávy
    Ruslan Kocaba je ukrajinský opoziční novinář, který naráží na obrovská omezení svobody slova ve své vlasti. Vězeň svědomí se se svými zkušenostmi podělil s českými novináři a ve svém vystoupení vyzval Ruslan Kocaba Michala Kocába a další české příznivce Euromajdanu o podporu.
     


    Co učinil Ruslan Kocaba ve své rodné široké zemi na Ukrajině? Za výzvu k bojkotu mobilizace na Ukrajině byl v květnu 2016 uznán soudem vinným, dostal 3,5 roku odnětí svobody a ve vazbě strávil 524 dní. Kocaba byl obviněn z vlastizrady, ale Amnesty International jej označila za vězně svědomí.

    Braňte svobodu slova, ale braňte se také před některými novináři!

    Kocaba na nedávném setkání s českými novináři reagoval na aktuální incident v Kerčském průlivu. Za vším ukrajinský novinář vidí snahu prezidenta Petra Porošenka o zvýšení svého ratingu před prezidentskými volbami, když se jako na potvoru zrovna netěší velké podpoře voličů. "To je také záminka pro zablokování nepohodlných sdělovacích prostředků, právě takových, jako je TV kanál NewsOne," upozornil na šikanovanou televizi, ve které má Kocaba vlastní pořad.

    "Porošenko chce ostudný stav politických záležitostí na Ukrajině vykompenzovat válečným stavem. Jak víte, Ukrajina zaujímá nejhorší příčky v dětské úmrtnosti, korupci, šíření TBC, AIDS… Nevidíme známky zlepšení ekonomické situace. Sociální a zdravotnický systém byly rozbity – já tomu říkám genocida," prohlásil Kocaba podle něhož válka není jen obchod se zbraněmi, ale také odpoutání od témat, která zajímají všechny občany.


    Kocába se obrátil na Kocába


    Na setkání českých novinářů s nezávislými zahraničními novináři zaznělo, že nad NewsOne stále visí hrozba zákazu činnosti. Reportéři této stanice totiž nemohou natáčet ve vládní čtvrti, jinak na ně přiběhnou neonacisté a dojde ke střetu. Proto se Kocaba obrátil na české podporovatele Euromajdanu, jmenovitě Karla Schwarzenberga, Ivana Gabala, Fedora Gála, Michaela Kocába ad další, aby nyní podpořili napadané a pronásledované ukrajinské novináře proti těm, kteří chtějí omezit jejich svobodu slova.

    - - -


    0 0

    30. 11. 2018  EuroZprávy
    Předseda kosovské vlády Ramush Haradinaj dnes ultimativně odmítl výzvy Evropské komise i Spojených států, aby jeho kabinet zrušil stoprocentní zvýšení cla na dovoz srbského zboží. Podle médií řekl, že opatření bude platit, dokud Srbsko neuzná nezávislost Kosova.

    "Toto opatření může zůstat v platnosti dlouho, dokud Srbsko neuzná Kosovo a nedosáhne se dohody mezi oběma státy," prohlásil Haradinaj v Prištině při setkání s kosovskými podnikateli. Stoprocentní zvýšení cla, přijaté minulý týden, zcela zastavilo srbský export do Kosova.

    Zjevně jde o odvetu Prištiny za diplomatickou kampaň Bělehradu proti mezinárodnímu uznání Kosova. Jejím výsledkem bylo ustoupení desítky zemí od původního uznání nezávislosti bývalé jihosrbské provincie, ale také nepřijetí Kosova za člena Interpolu.

    Stoprocentní zvýšení cla Priština zavedla současně i vůči Bosně kvůli bosenským Srbům, kteří se postarali o to, že ani Sarajevo nezávislost Kosova nepodpořilo.

    Ke zrušení "celní msty" vyzvala prištinské úřady řada západních činitelů. Šéfka unijní diplomacie Federica Mogheriniová krok Prištiny označila za jasné porušení pravidel Středoevropské dohody o volném obchodu (CEFTA). Členy tohoto uskupení jsou nyní Albánie, Moldavsko a státy někdejší Jugoslávie dosud nepřijaté do EU. K ukončení "obchodní války se Srbskem" nabádala Prištinu i německá kancléřka Angela Merkelová.



    0 0
  • 11/30/18--13:48: Ukrajinske kotle
  • Ladislav Větvička
    30. 11. 2018 blog autora
    Jacisi valečni štvači asi zas potřebuju spotřebovat vojensky material. Čokoladovy Pedro, kery za dobu sve vlady zkazil co se dalo a je nevolitelny asi vycitil, že ma posledni šancu ovlivnit narod.


    Zrovna sem byl na Ukrajině, když přišla zprava, že se rozjelo dalši kolo nesmyslneho konfliktu. Mistni rusinšti synci, když tu zpravu slyšeli, z teho byli hotovi a flustrovani. ****Zbavili se Prorusa Janukovyča, kery se předtym zbavil Plynove Julči a dostali Čoko Pedra, kereho se fčil chtěju zbavit ve volbach, bo ožebračil zemi vic jak Plynova Julča a na jeho misto chtěju zvolit pravě Plynovu Julču, bo věři, že fčil by mohla krast miň než minule, bo už vlastně neni co krast.*****

    Tym bych asi tak ve zkratce popsal, k čemu došlo na Ukrajině v poslednich pěti rokach. Zkusim fčil ve zkratce popsat poslednich pěti dňach.

    – Čoko Pedro poslal v nedělu ve 4 rano tři ze svych deseti lodina neohlašenu dobrodružnu vypravu a čekal, co se stane. Rusum pry nic neřekl.

    – stat se samozřejmě cosik muselo. Už v květnu synci z SSA předpověděli, že by se kerčsky most měl vyhodit do povětři, a tak se nemožeme divit, že Rus je nervozni, bo ho ta sranda stala dost peněz.

    – Rusko a Ukrajina mají z roku 2003 smlouvu o tom, že námořní provoz v úžině řídí kapitán Kerčského přístavu na Krymu, bo kvuliva silnym proudum v uzkem prulivu hrozi sražky lodi a podobne strkanice a provoz je založeny na jednoduchém pravidle, že loď musí dopředu oznámit trasu, odkud pluje a kam. Po zprovozněni krčskeho mosta chtěju Rusi vědět aji to, jestli loď neveze vybušniny, kere by mohly byt použite k sabotaži za použiti plavidla, kere by explodovalo pod mostem. Ukrajina to respektovala a až do fčilška ukrajinske loďky včetně vojenskych propluvaly bez problemu.

    – v nedělu ve 4 rano tedy vypluly dvě male, vyzbrojene ukrajinske loďky a jeden minovy remorker (to je taka loď, kera je určena ke kladeni min) z Oděsy, obepluly Krym a miřily pod krčsky most.

    – na vyzvy kapitana k zastaveni nereagovaly a pokračovaly v plavbě (asi nerozuměly rusky). Přivolane ruske větši loďky přinutily ty dvě male loďky zastavit, remorker ale neposluchal a ****tak do něho trochu ducly a rozstřilaly mu pry aji motor. To se tak robi, mile děti, zastavit taku loď to neni jako prace s buzolou. Aji haviř, když chce zastavit plně naloženy vuzek uhla, tak ho musi šprajcnut zboka.*****

    – když se to dozvěděl Čoko Pedro, vzteknul se, že mu zabavili hračky a pokusil se vyhlasit Rusovi valku. *****Putin mu ale nevzal telefon, bo se mu v noci vybila baterka (asi sledoval filmy o lasce) a tak valka nemohla byt vyhlašena.****

    – když nemohl Čoko Pedro vyhlasit valku, vyhlasil aspoň valečny stav (u nas temu řikame vyjimečny stav, v Anglii stanne pravo) ve všech přimořskych krajach. Bohužel to nevyhlasil na Krymu, bo mu asi došlo, že Krym, kery plešaty Kruščev ukradl Rusku, už zase patři Rusku.

    – když se to dozvěděl naš česky, mlady, chytry a krasny zahranični minyster, zaradoval se a volal do brusele, že žadame ještě větši sankce, ale tam mu řekli, ať neprudi a da si ledovu sprchu. Po třech dňach se situace zklidnila. Jak piše Tereza Spencerova: „… Německo s Francií zarazily další sankce proti Rusku, šéf slovenského parlamentu natvrdo říká, že Pedrovi nevěří… Berlín po Pedrovi chce dokonce důkazy, že se u Krče stalo vše tak, jak Pedro tvrdí … Trump se ptá, proč Ukrajina nepožádala o volný průchod lodí, když na to existují zaběhané procedury…“

    – a tak se na prvni pohled zda, že Čoko Pedro už to ma na Zapadě spočitane a všeci čekaju, až v březnu vyhraje Plynova Julča. Všeci věři, že v novem obdobi by už mohla krast o cosik miň jak napoprve.

    A mimochodem, ti, keři se rozčiluju nad zadrženim tři loděk a zatčeni namořniku, by neměli zapominat, že Ukrajina už takto provokuje od jara, tvrdi synci z Ruska:

    „Napětí na moři se začalo stupňovat už na jaře V březnu byla Ukrajinou zadržen trajler „Nord“ s deseti Rusy na palubě. Kapitán čelí až pěti letům vězení kvůli „nezákonné návštěvě Krymu s cílem poškodit státní zájmy“. Posádka byla obviněna, že v rozporu s ukrajinskými zákony využívá krymský přístav Kerč okupovaný Ruskem a bez povolení loví v Azovském moři. Kyjev ji zabavil (a nyní nabízí v aukčním prodeji).

    V srpnu byl ukrajinci zadržen rusky tanker „Mechanik Pogodin“ v přístavu Cherson. Jakékoli snahy o diplomatické řešení bylo a je zatím bezvýsledné. Zadržovány jsou lodi i posádky. Není překvapením, že NIKDO, žádná EU, žádné NATO, OSN či Západ nevydaly sebemenší prohlášení po uklidnění situace a normalizaci poměrů. Ukrajině byla dána volná ruka.“

    – a když tak o tom přemyšlam, ČokoPedro cele štyry roky prohlašoval, že zajisti, aby ukrajinske lodě zase kotvily na Krymu. Je to spolehlivy synek. Par měsicu před volbama svuj slib splnil…

    Tuž taka je moja profesionalni analyza, podrobnějši analyzu Jana Schneidera najdete tady.

    Ladislav Větvička, hlasatel Mlade Fronty Fčil, Krč

    PS.: Ja, a proč sem to nazval Ukrajinske kotle? Bo sem chtěl cosik napsat o ukrajinskych kotlach, a už se mi to tu nevešlo. Tuž zase zitra. Ale stejně si myslim, že vzhledem k množstvi vojenske technyky, kere sem na Ukrajině viděl, a vzhledem k desitkam instruktoru NATO, keři s nama v hotelu spali a předstirali, že maju v hotelu atlantycky teambuilding, se chysta cosik velkeho. Že by Čoko Pedro chystal vanočni reconquistu Doněckoluhanska? Odvedl by tym pozornost od teho, že Ukrajincum bude zima, bo už nema na zaplaceni plynu na zimu…

    Tuž tak. Moje knižky na Vanoce ještě možete objednavat, přehled je tady:

    Dalši dřisty:

    • Tak tu máme, co jsme chtěli: parazity z neziskovek... Z rozhovoru pro Parlamentní listy 15.8.2018: Proč podle Vás jsou právě neziskovky „trnem v oku“ tolika lidí v České republice? Protože lidé vidí konkrétní výsledky jejich činnosti. Podpora úchylných věcí, likvidace svobody slova, podpora příchodu nekompatibilních imigrantů s pro...
    • Syrske děcka patři do Syrie, ne k tetce do Kroměři...To by mě zajimalo, kde ti pambičkaři chodi na take hodne tety. Všeci si dobře pamatujeme, jak jedna taka nas libeznym hlaskem přesvědčovala, že Libanonska smlouva je cosik fajneho a my zme uplně hlupi. https://www.youtube.com/watch?v=qcGvfwQsElA Blebleble... a nenechte se strašit!&n...
    • Ostrava si nechala postavit multykulturni Majku z ...Je to u nas taky zvyk. Když umře kdosik vyznačny, zrobi mu sochu. Potem se ta socha za čas zas vybuli, bo komusik připadne blbe, že kdosik jiny sochu ma a on ne. To je tež v našich zemich taky zvyk. A tak když vloni umřela zpěvačka, nejlepši u nas, skoro nikdo z Praglu nepřijel, bo to je tež u ...
    • Rozhovor pro Parlamentní listy 28.listopadu 2017Co si myslíte o tom, co se stalo na Českém slavíku ohledně skupiny Ortel? Nastala asi legrační situace, kdy pořádající agentura zjistila, že dorazivší počty hlasů neodpovídají dlouholetým očekáváním a v tom okamžiku se polekali, co všechno z toho může být. Co na to řeknou nahoře? A tak, bohužel,...
    • Tady přece nejde o blbych 50 milionu ani o rybařen...Konečně! Buch je mi svědkem, že sem teho chlopa nikdy neměl rad a nikdy sem o něm nic pozityvniho nenapsal. Co sem tež měl o něm napsat pozityvniho? Že v době největši prosperity tohoto statu nas zadlužil o dalši stovky miliard? Že se podilel na devastaci českeho živnostenskeho prostředi? Že za...



    0 0

    Doug Bandow a -kou-
    1. 12. 2018 NationalInteres a PrvníZprávy
    Ukrajina není pro Západ zvlášť zajímavá pokud jde o bezpečnost, ale může se pro něj stát i pastí, napsal The National Interest.
    Kyjev není proti tomu, aby použil americkou vojenskou sílu k vyřešení územního sporu s Ruskem, poukázal autor materiálu. Ztráty v případě konfliktu však zaplatí Spojené státy. Člověk může být jen rád, že Ukrajina ještě není v NATO - a Amerika má stále prostor pro manévrování.


    Je načase, aby Washington přestal rozšiřovat NATO na úkor přijetí nových členů, kteří „jsou pro něj bezpečnostní zátěží", uvedl National Interest. „Další krize" ve vztazích mezi Moskvou a Kyjevem, když Rusko nedovolilo ukrajinským lodím proplout do Kerčské úžiny, se stala novou připomínkou toho, proč by Ukrajina neměla být přijata do NATO, aby to se nezapojilo do války za přístup do Azovského moře, zdůraznil článek. Kyjev obvinil Moskvu z „zasahování do legálního průchodu svých lodí a zřízení nezákonné blokády", zatímco Rusové tvrdí, že Ukrajinci vstoupili do úžiny nelegálně a prováděli „agresivní manévry".

    Jedna ruská loď zahájila palbu na ukrajinské lodi, která zranila několik námořníků, a nyní obě strany stavějí vojenský kontingent v regionu, článek uvádí: „Zdá se, že ruský prezident Vladimir Putin nerozpoutává nacionalistický požár doma. Zatímco v nadcházejících volbách chce být opětovně zvolen ukrajinský prezident Petro Porošenko, kde není zdaleka oblíbený, a proto může být pro něj krize prospěšná. Porošenko svolal naléhavou schůzi svého kabinetu, varoval před možným konfliktem a zavedl stanné právo (umožňující odložení voleb). Rada uvažuje o vyhlášení stavu války s Ruskem. Demonstranti se vydali do ulic Kyjeva."

    Moskevská "agresivita" může být součástí taktika vyjednávání nebo nedílnou součástí kampaně, která skutečně přeměňuje Azovské moře na ruské teritoriální vody, poznamenal autor. Rusko má však také bezpečnostní obavy, neboť se obává, že nový most přes Kerčskou úžinu může být napaden, vysvětlil článek. Zvláště když na jaře pozorovatel Washingtonu Examiner Tom Rogan řekl, že „teď je čas, aby Ukrajina zničila prvky tohoto mostu", připomněl National Interest. „Přestože by takový krok byl eskalací konfliktu s Putinem a nevyhnutelně vyvolá odpověď Ruska, tento most je urážkou ukrajinského národa," napsal Rogan, který ve svém článku také zdůraznil, že "Spojené státy mohou a měly by podporovat Ukrajinu, spoléhat se na naši vojenskou sílu." citoval ho NI jako odstrašující postoj.

    A i kdyby se prezident Porošenko snažil před volbami vyhnout takovému riziku, pak „nacionalistické a neofašistické militantní skupiny" na Ukrajině„pravděpodobně nebudou chtít předvést zdrženlivost", varuje autor. Zatím může být krize omezena. Rada bezpečnosti OSN uspořádala schůzi, ale nepodnikla žádné aktivní kroky, zejména proto, že Rusko je stálým členem. Poroshenko vyzval k podpoře západní partnery, včetně Spojených států, Spojeného království, většinu Evropy a Francie s Německem. Nicméně lze říci s naprostou jistotou, že Evropa nic neudělá, uvedl autor. Většina evropských zemí však určitě nepůjde na „křížovou výpravu" na obranu Ukrajiny, kterou v žádném případě nechtějí přijmout ani v EU, ani v NATO, zdůraznil článek.

    Porošenko: Chci zbraně, chci lodě NATO a Merkelová mu přikyvuje
    Porošenko: Hrozí nám „plnohodnotná válka" s Ruskem!

    Podle autora v tomto seznamu „je Amerika jediná země, na níž záleží". Od Washingtonu očekávají, že udělá všechnu těžkou práci v případě války s Moskvou, včetně výměny jaderných úderů, vedení bojů ve vzduchu, vyčistí moře, včetně pozemních operací - a že ztráty ponese i Washington. „Británie a Francie mu udělají laskavost a přistoupí k záchraně v obtížné situaci. Polsko to udělá. A všichni ostatní dávají rady a doufají, že ruské rakety přeletí nad nimi směrem k Severní Americe," uvedl článek.

    „Mělo by se nám připomenout, jaké máme štěstí, že prezident George W. Bush v pokusu o zařazení Ukrajiny (a Gruzie) do NATO selhal. Udělejte to, a Washington by byl nyní povinen přijít na pomoc Ukrajině, kdyby se uchýlil k ustanovení článku 5 v jejích žalobách proti Moskvě. S podporou Spojených států by byl Kyjev mnohem více militantnější a agresivnější vůči Rusku. Porošenko by jistě pamatoval na své špatné šance na opětovné volby a mohl začít válku, aby se vrátil na Krym,“ zdůraznil National Interest. Aliance se zadrží, ale také se dostávají do „pastí", varoval autor: „Jestli vypukne válka, Washington by se do ní automaticky dostal. A šance na její začátek vzrůstá, když si státy začnou myslet, že si půjčují americké ozbrojené síly pro realizaci svých vlastních cílů. Z tohoto důvodu začínají jednat stále více a více bezohledně."

    Opakované ruské útoky na Ukrajinu jsou špatné. To ale není důvod, proč by měl Washington vstoupit do války, poukázal autor. Za prvé, Kyjev není pro Západ zvlášť zajímavý, pokud jde o bezpečnost, článek uvedl: „Ukrajina trpěla, když byla součástí Ruské říše a Sovětského svazu, a nemělo to žádný významný vliv na Ameriku a Evropu. Dnešní problémy a neštěstí na Ukrajině vyvolávají pocity znepokojení, ale nikoho neohrožují. Navíc, Kyjev, Evropané a Amerika se sotva mohou nazývat nevinnými oběťmi. Ukrajina není ideálem demokracie. Navíc roky po „barevné revoluci“ v Kyjevě, která byla podpořena Washingtonem a Bruselem (ona učinila prezidentem katastrofálně nekompetentního Viktora Juščenka), opět s nadšením začali prosazovat pouliční převrat proti chybnému, ale legitimně zvolenému prezidentovi, který se opřel o Rusko."

    Američtí představitelé v těch dnech bez stopy svědomí mluvili o tom, koho by chtěli vidět premiérem Ukrajiny, připomněl autor: „Poté měla následovat hospodářská přeorientace Ukrajiny na Evropu a její vstup do NATO. To ale není důvod pro začátek války ze strany Moskvy. Představme si však situaci z jiného hlediska: Washingtonu by se to také tuze nelíbilo, pokud by Moskva začala zasahovat do mexických záležitostí, přivést sympatizující vůdce k moci a tlačit tuto zemi, aby se připojila k Varšavské smlouvě."

    Je třeba zdůraznit „obecné urovnání včetně Ukrajiny a Gruzie". „Krym se Ukrajině nevrátí, pokud nebude Moskva vojensky poražena. Je nepravděpodobné, že Rusko zastaví hořící uhlí v táborovém kotli v Donbasu, pokud je oficiálním cílem Ukrajiny vstoupit do NATO. Uznání těchto skutečností může být základem strategie, pokud ne liberalismu a demokracie, pak míru a stability v této části světa," domnívá se National Interest. Podstata této strategie by podle autora měla spočívat v následujících skutečnostech: „Spojenci uzamknou dveře NATO a zruší sankce, aniž by oficiálně uznali přidružení Krymu. Rusko odmítne podpořit ukrajinské separatisty a další kroky k destabilizaci situace, jako je narušení plutí ukrajinských lodí vstupujících do Azovského moře. Gruzie a Ukrajina kulturně, ekonomicky a politicky mohou směřovat, kam chtějí, ale nesmí se pokusit stát se pastí pro Západ."

    Samozřejmě, že to nikomu neudělá velkou radost - ale nakonec to všechno pro každého prospěšné, uvedl článek. Zdá se to divné, jak se zdá, že protivníky Trumpa z liberálů a neokonzervativních jestřábů sjednocuje politika vůči Rusku. „Ti i ti jsou pevně odhodláni udělat z Moskvy věčného nepřítele, i když to pro Ameriku to není výhodné. Někdy se zdá, že tato extravagantní aliance chce zahájit první úder jaderných raket na Ruskou federaci. Kdyby byl Kyjev členem NATO, zapalovači války z obou stran by dostali šanci."

    Je však třeba si uvědomit, že se Severoatlantická aliance dnes „vyčerpala" a užitku z ní je jen málo užitek, zdůraznil článek. „Tato organizace může zatáhnou Ameriku do nepotřebné války, ve které většina evropských spojenců nebude dělat nic a sledovat, co se děje. Vystoupení z takové války je mnohem obtížnější, než se k ní připojit,"varoval autor. Podle jeho názoru je načase, aby Washington přestal rozšiřovat alianci tím, že přijme nové členy, kteří jsou „pro něj bezpečnostní zátěží". Místo toho bude lepší, aby vláda Trumpa zahájila vážná jednání „o ukončení nové studené války, která probíhá mezi Washingtonem a Moskvou", uzavřel National Interest.


    - - -

    0 0
  • 11/30/18--21:28: Generál Fejk v. v.
  • Generál Fejk v.v. 
    Vladimír Pelc
    1. 12. 2018  VašeVěc
    Jedu autem, točím volantem, poslouchám jakousi rozhlasovou stanici. Jako hlavní zpráva dnešního půlodpoledne se z rádia line informace, že dnes, po devětatřiceti letech, opustil armádu gen. Petr Pavel. Ohromující zpráva. Dech beroucí.


    Kladu si otázku jak zveřejnění této zprávy interpretovat. Jaký byl důvod pro její sdělení veřejnosti. Vždyť každý den, týden atd. do výslužby odchází hejno bývalých vojáků z povolání. Bez povšimnutí. Bez barnumské reklamy. Tak proč tato obsahově prázdná informace právě o P. P.? Protože nakonec působil ve velících strukturách NATO? Tedy informace jako následek jeho rozporuplného působení?

    Ano rozporuplného: Neshledávám nic zářného na tom, že se z Pavla stal Šavel, že soudruh přísahající věrnost socialistickému Československu, snad i Komunistické straně Československa (to nevím přesně, protože jsem tuto přísahu neabsolvoval), ale určitě věrnost československému lidu, tedy že taková osoba později přísahá na prapor NATO, svého bývalého vojenského nepřítele.

    Ale zpět ke zprávě – na ni samotné nic podstatného není. Nemá být tečkou za rozporuplným vojenským a politickým působením pana P. P.  Ne, v tom její váha není.

    Uvedená obsahově prázdná informace o P. P. v. v. je důležitá v tom že sděluje, že pan P. P., přes odchod do v. v., má za politický úkol, daný mu Severoatlantickým paktem, být v roli výrazného, snad hlavního, vedoucího, řídícího válečného roztleskávače; v roli, na kterou jsem již upozorňoval (zdezde). Takovou roli nemůže mít z vlastní hlavy, v ní se urodit nemohla. Ale snaží se. V posledních dnech se činí při fejkování o ruském nebezpečí, cpe občanům do hlavy nesmysly o ukrajinské slušnosti a serióznosti, a o ruských hrdlořezech, kteří si dovolili zadržet tři vojenské ukrajinské lodě jen kvůli takové maličkosti, totiž že u Krymského poloostrova vpluly do ruských výsostných vod.

    Myslím, že roli válečného roztleskávače bude i ve výslužbě pan P. P. plnit perfektně. Zadání přece dostal jasné. A rozkazy umí plnit přesně, přísně a bezodkladně. Počet hvězd hodnostního označení na ramenou a množství cingrlátek na prsou jsou toho důkazem. A tak pan gen. P. P. v. v. bude nadále 
    zahnojovat veřejný prostor svými primitivními fejky.

    - - -



older | 1 | .... | 660 | 661 | (Page 662) | 663 | 664 | .... | 668 | newer