Quantcast
Channel: Nová republika
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live

„Několik slov“ ke zprávě BIS

0
0
Jiří Baťa
8. 12. 2018
Je opravdu zážitek sledovat reakce té části politické reprezentace, která se nachází v opozici, když do éteru vyjde nějaká informace nebo zpráva, týkající se Ruska nebo Číny a to ze všech úhlů pohledu. Zpráva BIS, určená veřejnosti (jiná zpráva byla určena pro vládu a prezidenta) vyvolala rozruch něco na způsob, že „ Potrefená husa se ozve“. No a jako první husa se ozvala ta pravá – poslankyně TOP 09 paní Langšádlová, která svým vystoupením vyvolala bohatou odezvu názorů z celého politického spektra.


 
      Aby bylo zřejmé, co vyvolala bylo, že navrhla zřídit další, bůhví kolikátou, účelově založenou a zcela zbytečnou „sněmovní vyšetřovací komisi“. Tuto potřebu zdůvodnila slovy: „...  abychom vyhodnotili vliv autoritářských režimů na Českou republiku, protože i tato zpráva potvrdila, že nás tyto autoritativní režimy ohrožují. Cílem není jen vyhodnotit jejich vliv, ale i přijít s konkrétními návrhy opatření jak v oblasti exekutivy či legislativy, tak aby naše země byla odolnější vůči těmto vlivům. Mají vyloženě destruktivní vliv na naši demokracii a na náš demokratický vývoj.“ A spustila se lavina podpory této myšlence a návrhu, v níž excelovali, podle očekávání a bez překvapení, poslanec za ODS Pavel Žáček, následoval neúnavný místopředseda KDU-ČSL, poslanec Jan Bartošek, za Piráty Jan Lipavský a nemohl chybět ani předseda poslaneckého klubu STAN, tolik věhlasný Jan Farský. Ti všichni usilovně táhli za jeden antiruský a antičínský provaz.
    Pozoruhodný však byl vyslovený názor pana Bartoška, který ve své řeči mj. řekl něco, nad čím asi moc neuvažoval, zde: „ Za lidovce mohu říci, že jsem velmi rád, že jsme součástí této vyšetřovací komise, jejíž vznik jsme podpořili. Širší zpráva BIS jasně hovoří o tom, že cizí mocnosti zvyšují své aktivity a mají tendenci zvyšovat svůj vliv a potažmo ovlivňovat rozhodování v České republice. Za lidovce mohu říci, že my Českou republiku nedáme.Odmítáme, aby se Česká republika stala vazalem nějakých velkých mocností.Jsme připraveni v této komisi pracovat a aktivně navrhovat účinné nástroje, které budou eliminovat vliv cizích mocností na chod České republiky.“ Zvýrazněné věty či slova jsou z ústa pana Bartoška natolik farizejská, natolik licoměrná a neupřímná, až to vyvolává pocit, že pan Bartošek se v zápalu řeči přestal kontrolovat.
      Pan Bartošek např. říká, že cizí mocnosti zvyšují své aktivity a mají tendenci zvyšovat svůj vliv. Proč není konkrétní (a upřímný) a neřekne, které cizí mocnosti má na mysli? Je to jen Rusko a Čína, nebo má také na mysli USA, resp. státy, které podporují antiruskou politiku USA a tím také ovlivňují politiku a směrování České republiky? Např. Velká Británie, Francie, Německo atd? Jak si pan Bartošek asi představuje aktivněnavrhovatúčinné nástroje, které budou eliminovat vliv cizích mocností na chod České republiky? To už neříká a neříkají to ani ostatní, kteří se staví za zřízení sněmovní vyšetřovací komise. Ale chtějí vyšetřovat! Co asi? To ale není zdaleka vše, jak politici perlili. Tak třeba Jan Lipavský od Pirátů mluvil v podobném duchu, kdy zřejmě také řekl víc, než chtěl, nebo si to asi neuvědomil, co říká:  „Měli bychom zachovat  naši Českou republiku jako suverénní stát, nesmíme se stát provincií silnější země nebo bojištěm cizích mocností“,říká pan poslanec. O oprávněnosti jeho slov není pochyb, nicméně není od věci se pana poslance zeptat zda , pokud se nemáme, resp. nesmíme stát provincií silnější země, potažmo bojištěm cizích mocností, měl (vedle Ruska a Číny) na mysli rovněž USA? Ty totiž, pokud si to pan poslanec neuvědomuje, činí právě to, o čem mluví a to je, že ztrácíme svou suverenitu, stáváme se provincií a pomalu i bojištěm cizích mocností. Nebo si toho pan poslanec ještě nevšiml, nebo mu to tak nepřipadá?
     Nebyl by to ani pan Farský, aby si také neřekl své. „Ředitel BIS pan Koudelka před 14 dny řekl, že cílem ruských tajných služeb je snaha zničit Evropskou unii a NATO“, připomněl pan Farský, aniž by zvažoval, co pan Koudelka (pokud je to pravda) řekl za hloupost. Prohlásit, že Rusko cestou svých tajných služeb chce zničit EU a NATO je totiž stejně (ne)reálné, jako když politici cestou vyšetřovací komise se chtějí zabývat činností a výsledky BIS, jak o tom plamenně mluví paní  Langšádlová a další. Návrhem na zřízení „vyšetřovací komise“ dali totiž politici jasně najevo, že BIS nedůvěřují, že  práce a činnost BIS není dostatečná a věrohodná. Pan Koudelka jistě těmto politikům brzy pošle děkovný dopis. K tomu malá poznámka. Zničit znamená co? Vyškrtnout EU a NATO z nějakého seznamu, nebo je zničit fyzicky, cestou teroristického útoku, nebo jak? No je tu ještě jedno řešení, ale o něm může uvažovat jen člověk, který má místo mozku květák. To řešení je zničit tyto subjekty válkou! Každý soudný člověk však ví, že je naprosto nereálné, aby Rusko na záměr nebo snahu  „zničit“ EU a NATO použilo teror nebo vojenskou sílu! Je sice pravda, že Rusko má tendenci oslabit EU (ostatně o efektivnosti EU se vedou tvrdé debaty nejen u nás, viz Brexit atd.), stejně jako chce čelit (ne zničit) silám a snahám NATO. Důvodů k tomu mají víc než dost.
      Ale abychom  nebyli zas až tak velcí optimisté, najde se u nás dost lidí, kteří jsou o takovém jsou o vojenském řešení nejen přesvědčeni, ale dokonce by si jej i přáli (např. paní Langšádlová, že?), protože by to byla v hodná záminka pro USA a (po celém světě rozlezlá armáda) NATO, aby mohli použít sílu a oficiálně napadli Rusko! To jsou názory, úsudky a výzvy poslanců z řad opozice, kteří sice zprávu BIS vítají, ale také příliš ji nedůvěřují. Není divu, tolik špionů a agentů, co běhá po Česku a žádný usvědčený, to je opravdu k vzteku!
     Jsou však i další poslanci, kteří návrh na zřízení sněmovní vyšetřovací komise hodnotí jinak, protože o tom na rozdíl od výše jmenovaných vážně, racionálně a rozumně uvažují. Jen namátkou: poslanci Hamáček, Zaorálek, Veselý, Foldyna, Filip, Růžička, Chalupa, paní Konečná a mnozí další.
      Závěrem názor poslance Hrnčíře z SPD:„Vlivem cizích mocností na území státu se musí zabývat kontrarozvědka. V případě Česka je to  BIS, tedy zmíněná Bezpečnostní informační služba, popřípadě Vojenské zpravodajství. Poslanecká sněmovna nemá žádné pravomoci a ani možnosti suplovat práci kontrarozvědky, takže zřízení komise v tomto směru je naprosto bezpředmětné!“ a já dodávám, že také zbytečné a nákladné. Tím je řečeno vše!

To whom it may interest (oslovení adresáta, který není přesně znám)

0
0
Jiří Jírovec
8. 12. 2018
Autor tohoto textu se tři roky snaží uchránit nemocného člověka před bezdomovectvím. Oslovil většinu poslanců, ministry, jejich úředníky i starosty. Zjistil, že jim všem je osud toho člověka u prdele (jak by možná řekl Zeman), u zádele (jak by řekl někdo útlocitnější) a nebo šumafuk, jak říká díky svému vychování autor. Následující text by měl zajímat celou společnost. Vzhledem k jejímu stavu lze bohužel očekávat, že padne na velmi neúrodnou půdu. Začněme odshora: Součástí českého ústavního pořádku je od roku 1992 Listina základních práv a svobod.
První článek Listiny říká: "Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné."


Pán nebo kmán, všichni jsou si podle našeho nejvyššího zákona rovni. Tedy bezdomovec pod mostem i kníže na Orlíku.

Město Svitavy se chystá porušit tento základní princip opatřeními, která vyčleňují bezdomovce jako skupinu, kterou je třeba vytlačit co nejdále na okraj.

Starostou tohoto města je jakýsi David Šimek (1977), učitel a politik, zjevně nemá o Listině ponětí a již vůbec ne o tom, jak se za Protektorátu zacházelo s Židy. Možná ani neví, že Svitavy byly silně německé a jejich Židé dopadli podle toho.

Doporučuji panu starostovi, aby se poučil: https://www.holocaust.cz/zdroje/dokumenty/protizidovske-zakony-a-narizeni/protizidovska-narizeni

Zjistí mimo jiné to, že Židé nesměli do divadel, kin, knihoven, parků, lesů, restaurací a třeba ani na vltavské nábřeží. Do obchodů jen někdy a v tramvaji jen do vlečňáku. Postupem času se jejich Lebensraum smrsknul směrem k nule. Byli zkoncentrováni za dráty, aby nepopuzovali čistokrevné obyvatelstvo. Nakonec z nich zbyly hrstičky popele.

Svitavský starosta chce "kontaktní a letákovou kampaní informovat veřejnost, že desetikoruna nebo dvacetikoruna darovaná bezdomovci nic neřeší. Naopak, je to cesta do pekel. Všechny peníze totiž stejně utratí za alkohol. Všichni, co pobírají sociální dávky, mají možnost potravinové pomoci a mohou jít kdykoliv pracovat".

Je jistě škoda, že funkcionáře nelze vysadit na ulici. Jen tak s nějakým oblečením v tašce, kterou bude muset nosit všude, protože ji nemá kam odložit. Nechat ho jít žádat o sociální dávky a potravinovou pomoc. Muselo by to být tam, kde papaláše nikdo nezná. Zjistil by velmi rychle, že to s přežíváním není jen tak. Možná by pak bral mince hozené do klobouku jako symbol, že ho lidská společnost ještě registruje.

Pan starosta chce vytlačit svitavské bezdomovce tam, kde nebudou vidět. A proč ne, přece to dělají i jinde. Místostarostka Boru Tachova před časem prohlásila, že nebude dělat vůbec nic: "Ať si bezdomovci žijí, jak chtějí. Nestarají se jinde, tak proč by to měla dělat ona, respektive její město."

Ve Svitavách je odtlačí tak daleko, jak to jen půjde. https://pardubice.idnes.cz/svitavy-bezdomovci-zebrani  Někam na okraj a ještě kousek dál, kde ten lidský odpad budou kontrolovat kamery.

Svitavy mají ochránit ty lepší od nedůstojných bezdomovců. Nežerou sice cibuli, jako protektorátní židovská verbež, ale chlastaj. Mají být vytlačeni mimo svitavskou civilizaci.

Bezdomovci prý mohou pracovat a vydělat si na nocleh, stojící podle luxusu v buňce, 30 nebo 120 korun. Ti nejbědnější se mohou ohřát uvnitř na židlích. Jenže jen na směny. Až se ohřeje jedna várka, vymění ji další, která zatím mrzne venku. Není dost židlí ani postelí. Bude ale asi nějaký dráb, který bude určovat, kdo může zpět na mráz.

Tohle se děje v bohaté zemi. Kdyby se ten Šimek staral o psy, tak jako o lidi, nevylezl by z lapáku. Psa by ven nevyhnal, praví české úsloví o počasí. Jenže neplatí pro bezdomovce.

Listina v článku 9 (1) říká: "Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám".

To znamená, že nelze nutit bezdomovce, aby šli kamsi uklízet za kus žvance. To by byla nucená práce nebo služba. Město by muselo vzít bezdomovce "do stavu" a platit jim nejméně minimální mzdu. To je nemožné, protože na to nejsou peníze a město na to má svoje zaměstnance.

President, ombudsman, ministři ani jiná vrchnost tento text číst nebudou. Možná pár voličů, jimž je určen začátku jiného textu:

A až vyrostete, nakopejte jí prdel“, končí jedna báseň Petra Skoumala. Týká se učitelky, která dětem určuje, kde je jejich vyloučená oblast, aby neotravovaly.

Takže, až budou další volby pošlete Šimky, kteří nechápou, že kurví českou společnost, ke všem čertům. Třeba podle básníkova návodu. Nedávejte jim hlasy a hlavně žádné mince.

Zavržená bible

0
0
Luděk Ševčík
8. 12. 2018
Domnívám se, že drtivá většina levicových aktivistů zná jednu z biblí moderní levice – knihu Šoková doktrína od Naomi Kleinové. Ta popisuje podnikání zvané „kalamitní kapitalismus“. Kapitalismus nesmírně bohatnoucí na přírodních a válečných katastrofách, či krizích, které logicky pak sám iniciuje. Není těžké domyslet si, jak obrovské bohatství tento způsob podnikání přináší. Kdyby války nebyly největším byznysem, nikdo by neválčil. Zároveň je to ale ten nejhorší možný způsob podnikání. Tyje z obětí na lidských životech, nezměrného utrpení a chudoby. 



Právě proto by levicoví aktivisté, mající ve štítu humanitu a sociální spravedlnost, měli být úhlavními nepřáteli aktérům kalamitního kapitalismu. Kupodivu tomu tak vždy není. Jedním z kalamitních kapitalistů je totiž i George Soros. Ano, tento člověk není žádným Baťou, žádným podnikatelem, který by zbohatl díky přínosu společnosti. Je to jen spekulant. Jeho zisky jsou ztrátami těch dole. Některé z jeho aktivit bývají mylně považovány za nekomerční - filantropii. Ale jeho financování univerzit, či dalších organizací, není filantropií. Ta se definuje jako „altruistický počin, který směřuje k podpoře dobra nebo zlepšování kvality života“. Sorosovy aktivity však nic podobného nepřináší.

Významně se angažuje v různých krizových situacích / nedávno např. Kosovo, či Ukrajina/. Dá se říci, že krize, právě pomocí svých nadací, vytváří i spoluvytváří. Proč ne, když ví, že z nich zbohatne? Je prostě kalamitním kapitalistou, získává díky šokům, které vyvolává. Jednou z jeho aktivit je i podpora nelegální migrace. Je to logické. Nelegální migrace nutně vede k rozvrácení systému a vzniká tak další krize, na které se dá řádně napakovat. Pro běžnou populaci další utrpení, chudoba a možné ztráty na životech.

Humanita a sociální spravedlnost jsou v maximální ohrožení. Levicoví aktivisté však kupodivu netroubí do útoku proti Sorosovi, ale stojí dokonce v jeho šicích. Bible Šoková doktrína Naomi Kleinové je náhle zavržena. Je za tím potrhlý altruismus, nebo spíš Sorosovy zlaťáky? Ať jedno, či druhé, je to velmi špatná vizitka levicového aktivismu.      

Rada bezpečnosti OSN – marné snahy o reformu

0
0
Miroslav Polreich
8.12.2018  VašeVěc
Charta organizace spojených národů, byla založena v roce 1945 padesáti zakládajícími státy s cílem dle úvodních slov „uchránit budoucí pokolení metly války“ . K tomuto cíli byla vytvořena organizační struktura, která má operativně zajistit toto poslání. Vše je jednoznačně a zcela snadno pochopitelně definováno v přijaté chartě.


Je třeba si ovšem po pravdě uvědomit, že objektivní situace se podstatně od doby ustanovení OSN změnila. Dnes počet členských států se rozšířil na čtyřnásobek (193) a skladba obyvatelstva je rovněž jiná, ve svém počtu trojnásobná. Nehledě na tyto skutečnosti cíle a zásady, přijaté v době ustanovení Charty se nijak nemění. To je podstatná premisa, ze které je třeba vycházet, pokud by bylo nutno uvažovat o potřebných změnách, prostě není pro ně za současné situace důvod.

Členské země mají stejná práva a také jen jeden hlas. Obsahově se jedná o různá věcná doporučení jednotlivým státům. Tento mechanismus jak je zřejmé nemá výkonný, tedy exekutivní charakter, ale mají formu pouhého doporučení. Organizace však má zvláštní orgán, „Radu bezpečnosti“, který jako jediný má výkonnou pravomoc. Má 15 členů, původně 11, zde došlo k jediné organizační změně. Rada má 5 stálých členů (Rusko, Čína, USA, Anglie a Francie) a Valné shromáždění volí 10 dalších členů na 2 roky.

Jen Rada bezpečnosti má exekutivní pravomoc a může podniknou takové akce vojenskými silami, které považuje za nutné k udržení nebo obnovení míru a bezpečnosti. Členské státy jsou zavázány poskytnout Radě bezpečnosti na její výzvu k disposici ozbrojené síly. Vše je koordinováno Vojenským štábním výborem.

O procedurálních otázkách je rozhodováno kladnými hlasy devíti členů ale o všech ostatních věcech je rozhodováno rovněž devíti kladnými hlasy, ale nyní pozor, včetně hlasů „všech“ stálých členů. Takže všeobecně uznávaná válka začátkem padesátých let jako válka OSN proti Severní Koreji tuto podmínku nesplňuje, protože SSSR se jednání RB OSN neúčastnil na protest proti stálé absenci ČLR. (Místo stále ještě držela nacionální Čína, přestože již zemi nekontrolovala). Takže v podstatě jedinou akcí pod vlajkou OSN zůstává válka proti Iráku za osvobození Kuvajtu.

Bipolární svět neumožňoval akceschopnost Rady bezpečnosti protože právo „veta“ (Charta tento termín nezná) v tomto období používal zástupce Sovětského svazu (mistr nět), aby po ukončení dekolonizačního procesu, kdy nové státy vstoupily do OSN, a tím se změnil charakter organizace, toto označení převzal reprezentant USA (mistr no), hlavně pro blokování mnoha rezolucí namířených proti Izraeli i když se nyní již stává, že USA také abstenují, což je mírnější forma nesouhlasu.

Motiv tohoto článku je však úvaha o nové tendenci, která má vést k reformě Rady bezpečnosti presentovanou německým ministrem zahraničí Helko Maasem, který předpokládá podstatnou změnu v počtu členů, ale nevylučuje se i úvaha nového členství nejenom pro státy, ale i třeba organizace (EU), což by mohlo postihnou Francii zrušením jejího členství, Podporovatelem reformy je i Ukrajina, jak jejich reprezentant na posledním Valném shromáždění OSN v září 2017, Eduard Fesko se vyjádřil „že současný formát Rady bezpečnosti OSN není schopen garantovat mír a bezpečnost a v nynější podobě nevyhovuje řešení problémů 21. století.“

V historii OSN nejsou to prvé pokusy, bylo jich již celá řada, většinou odvolávajících se na nerovnost v počtu obyvatel a nemožnost exekutivního zastoupení (Brazílie, Indie, nebo organizací). Dále byly i tendence o respektování váhy jednotlivých členů dle výše příspěvku do OSN (USA 22%, Japonsko 19%, Německo 8% a třeba Rusko 1,1%).

Pochopitelně tyto návrhy jsou naivní až nesmyslné. Vraťme se však do reality. Ke změně stávajícího stavu Rady bezpečnosti je třeba předně souhlasu samotné Rady a to za podmínky souhlasu všech stálých členů. Tím naše uvažování a návrhy jiných mohou končit, protože je nyní nereálné v tomto bodě předmětného souhlasu dosáhnout.

Různé návrhy vyjadřují jenom jistou politickou tendenci a tak je možno je také posuzovat , ale i registrovat. Návrh na změnu účasti Francie a nahrazení ji třeba Evropskou unií, může být chápáno jako cesta Německa ne k větší odpovědnosti, ale moci. Za současného stavu je to však nereálné.

Dění ve Francii a ostuda ve Sněmovně

0
0
https://www.facebook.com/brutofficiel/videos/vb.1757782394471400/229866424404428/?type=2&theater
Radim Valenčík
8. 12. 2018 RadimValenčíkPíše
Nechápu a ani nechci chápat, jak je možné, že v den, kdy ve Francii masakrují studenty, v našem zákonodárním sboru 26 poslanců především z ODS označilo za "rozmělňování" to, že se dá do názvu státního svátku 17. listopadu kromě "Den boje za svobodu a demokracii" též "Mezinárodní den studentstva". Vždyť to mělo proběhnout úplně jinak. Právě s odvoláním na příslušná výročí měl z naší Sněmovny vzejít hlas směrem k politickému vedené Franci, aby se nedopouštělo brutálního násilí na studentech! To jsou někteří naši poslanci úplně odtrženi nejen od života, ale i od základních informací?! K tomu viz: www.novinky.cz/zahranicni/evropa/491372-policie-ve-francii-zadrzela-stovky-studentu-nekteri-museli-klecet-s-rukama-za-hlavou

Ministri vnútra členských krajín EÚ prijali dohodu o odstraňovaní teroristického obsahu z internetu

0
0
8. 12. 2018    hlavnespravy
S cieľom zastaviť radikálne aktivity teroristov na internete, vrátane náboru či podnecovania k násiliu, sa ministri vnútra členských krajín v Rade EÚ dohodli na navrhovanom nariadení o prevencii online šírenia teroristického obsahu. Keďže už dnes elektronickí giganti, či sú to sociálne siete alebo vyhľadávač google selektujú a cenzurujú obsah z politických dôvodov, je veľmi pravdepodobné, že i toto nariadenie bude iba ďalším inštrumentom na pritvrdenie cenzúry na internete a na vytváranie ďalšieho tlaku na technologické firmy.


“Online teroristický obsah zohral kľúčovú úlohu v takmer každom teroristickom útoku v Európe. Je našou povinnosťou chrániť našich občanov tak efektívne, ako je to možné,” uvádza Rada EÚ vo svojom vyhlásení slová rakúskeho ministra vnútra Herberta Kickla, zvýrazňujúc “naliehavosť riešenia tohto problému”.

Navrhované pravidlá sa majú vzťahovať na všetkých poskytovateľov internetových služieb v rámci EÚ bez ohľadu na to, či sídlia v niektorej členskej krajine alebo nie. Títo poskytovatelia musia do jednej hodiny odstrániť teroristický obsah alebo zakázať k nemu prístup. Pri nedodržaní nariadenia je daná pokuta až do výšky 4 % z ich globálneho obratu za predchádzajúci rok.

Samotní poskytovatelia internetových služieb, medzi ktorých patria aj Google, Facebook, či Twitter, budú mať na starosti zisťovať, či obsah zodpovedá podmienkam a či by mal by byť odstránený, taktiež aby sa už raz odstránený obsah už znova neobjavoval.

Spoluprácu medzi orgánmi činnými v trestnom konaní a poskytovateľmi internetových služieb budú zabezpečovať isté “kontaktné body” dohliadajúce na dodržiavanie nariadení. Konkrétne pokuty si budú stanovovať jednotlivé členské štáty podľa svojich právnych predpisov.

Pri tom všetkom Rada EÚ zdôrazňuje, že práva bežných užívateľov a firiem budú dodržané, vrátane slobody prejavu a informácií a slobody podnikania. Bude tiež možnosť odvolať sa v prípade neoprávnene odstráneného obsahu.

Návrh na odstraňovanie teroristického obsahu predložila pôvodne Európska komisia 12. septembra 2018. Po terajšom prijatí dohody v Rade EÚ ju predsedníctvo Rady EÚ prednesie na prerokovanie poslancom Európskeho parlamentu.

Po prijatí dohody sa však ozvali už aj kritické hlasy. Podľa portálu Euractiv, manažér Európskeho počítačového a komunikačného priemyslu Maud Sacquet si myslí, že dohoda nerieši niektoré najpálčivejšie problémy, ako odstránenie textu z rozsahu jeho pôsobnosti, o zaradení služby cloudového typu a že by politici mali prehodnotiť možnosť filtrovania údajov poskytovateľmi internetových služieb.

BIS ve službách demobloku?

0
0
Lubomír Man
8. 12. 2018
UŽ KDYŽ JSEM TY TŘI, to je Farského ze STANu, Langšádlovou z TOP09 a jakéhosi neuvěřitelného mladíčka z Pirátů, viděl se šmirácky zachmuřenými tvářemi začátkem t.m. nastupovat na obrazovku ČT, a to s tím, že nesou národu nejzávažnější prý zprávu Bezpečnostní informační služby BIS o zvýšené aktivitě ruských a čínských tajných služeb u nás, a budou proto žádat o vytvoření stálé komise parlamentu, která se bude hrozbami BISem nanesenými (nemají-li např. ruští diplomaté u nás až příliš mnoho aut, či nestávají-li se   levicové weby, začasté ruskou propagandou nakažené, hrozbou naší demokracie), nastálo a možná též i na věčné časy zabývat, MĚ TO NAPADLO.

A co že mě napadlo? Vsadím se, že totéž co v tuto chvíli i vás, a co je už vyjádřeno v titulku tohoto článku. Že se zde totiž formuje aliance našich protidemokratických sil sdružených v tzv. demobloku, s BISem – inspirovaná zájmy obou těchto stran. Zrovna tak, jak se v USA dal do holportu vojenskobezpečnostní komplex s CIA, FBI a dalšími šestnácti či kolika zpravodajskými agenturami, které tam existují, a umělým vytvářením hrozeb a spiknutí (např. jak Putin ukradl americké prezidentské volby), se obě tyto složky navzájem podporují a na hospodářském těle USA si pohodlně parazitují. Zpravodajské služby si nebezpečí a hrozby vymýšlejí a tím svou existenci ospravedlňují, nu a protože si je vymýšlejí tak, že téměř všechny ty hrozby se na Ameriku jakoby valí z vojensky mocného Ruska, dodávají vojenskobezpečnostnímu komplexu sdosdatek argumentů k jeho každoročnímu zvýšení dnes už bilionového rozpočtu.

Řeknete podvod – a máte samozřejmě pravdu. Tam za Atlantikem jde v podstatě o domluvenou hospodářskou vyžírku, a u nás zatím hlavně o to, odstranit z cesty  síly, které se zatím, byť bez mediální podpory a prakticky jen z podzemí internetu,  brání tomu, aby veškerou moc ve státě převzaly ty fašizující síly, které nás už jako ideově jednotné stádo chtějí ještě hlouběji a natrvalo nahnat do všech hospodářských a válečnických západních struktur, vyhlašujících, že jediným vládcem světa mohou být jen a jen USA (Wolfowitzova doktrína), a snad zčasti i země k nim přidružené, a kdo tohle neuzná, nechť se smaží v ohni pekelném či atomovém.

Napsal kdosi v debatě na internetu: Proč BIS ve své zprávě vytváří jen představu jakéhosi neurčitého oblaku hybridních hrozeb, a proč, jsou-li tu hrozby i reálně existující, nejde a všechny ty své podezřelé nepozatýká? Anebo je to jen falešná hra vedená s cílem nedemokraticky a násilně se vypořádat se všemi, kteří nejdou fašizujícímu demobloku na ruku?

Proč to nemá Ukrajina lehké

0
0
Mirko Raduševič
8. 12. 2018 NovéSlovoSk
Dvě zprávy naznačující zlepšení ukrajinsko-ruských vztahů po krizi v Kerčském průlivu.
Ukrajinský ministr infrastruktury Vladimir Omeljan oznámil, že Rusko částečně odblokovalo Keršský průliv a že opět ukrajinské obchodní lodě jím proplouvají do přístavů v Azovském moři. (viz)
Dmitrij Peskov, mluvčí prezidenta Vladimira Putina dnes oznámil vůli Ruska i nadále přepravovat do Evropy plyn přes Ukrajinu i po výstavbě plynovodu Nord Stream 2. Jedná se o reakci na slova kancléřky Angely Merkelové, že by Rusku mělo dát garance, že tranzit přes Ukrajinu bude i nadále možný. (viz)



„Podíváme-li se na východní hranici s Ruskem nebo západní s Evropskou unií, jazykové a kulturní vazby přesahující hranice vytvářejí pro Ukrajinu problémy, aby byla jednotnou zemí.“
To píše ve svém článku americký deník The New York Times.

V této souvislosti podle autora článku existuje na světě jen málo zemí, jejichž hranice by se měnily a území se rozdělovalo, jako je tomu u zemí Východní a Střední Evropy. Týká se to zejména států bývalého Rakouska-Uherska, které se po první světové válce rozpadly. Článek je reportáží z ukrajinského města Berehovo, které se v minulém století stalo součástí pěti zemí. Problematizován je vztah Ukrajiny se sousedním Maďarskem, které v roce 1920 přišlo Trianonskou mírovou smlouvou o část svého území. Nyní se ale vše mění, když Maďaři i mimo své území mohou vlastnit maďarský pas a mohou se účastnit voleb v Maďarsku.

S případem vydávání maďarských pasů začalo v Zakarpatské oblasti vyšetřování a v říjnu tohoto roku došlo k vyhoštění maďarského konzula v městě Berehovo. (viz) . Bylo vydáno oficiální prohlášení, že „ukrajinské ministerstvo zahraničí očekává, že se maďarská strana bude i nadále zdržovat nepřátelských kroků vůči Ukrajině a nebude porušovat ukrajinské právní předpisy.“ Ukrajinská média píší o videu, které zachycuje přijímání maďarských pasů, kdy žadatelé o pas přísahají věrnost Maďarsku před maďarskou vlajkou. Přitom je konzul upozorňuje, aby vlastnictví maďarského pasu před ukrajinskými orgány utajovali.

Ukrajinský ministr zahraničí Pavel Klimkin uvedl, že udělení maďarského občanství je v rozporu s Vídeňskou úmluvou o konzulárních vztazích. Podle něj bude Ukrajina na vydávání maďarských pasů Ukrajincům reagovat. Jeho maďarský protějšek Peter Siyarto naopak pohrozil, že budou přijata nová opatření k zabránění evropské a euroatlantické integrace Ukrajiny. Dále maďarský ministr uvedl, že udělování maďarských pasů neporušuje maďarskou, ani ukrajinskou, ani mezinárodní legislativu.

Ukrajinští představitelé prohlásili, že v Berehovu znovu otevřou již dlouho opuštěnou vojenskou základnu. Budapešť okamžitě zareagovala s tím, že jde o „nepřijatelný“ krok, který znamená, že Ukrajina považuje maďarské obyvatele města za hrozbu.

Vztahy obou zemí nejsou nejlepší a nepřispělo k tomu ani jmenování maďarského komisaře pro rozvoj Zakarpatské oblasti, kterým se stal expert pro Ukrajinu István Grezsa. Jinak řečeno, Maďarsko vytvořilo instituci, jejíž příslušnost zahrnuje část suverénního území jiného státu. Komisař má na starosti předškolní vzdělávání. Na to ostře reagovala Ukrajina s prohlášením, že tato funkce musí být okamžitě zrušena, jinak bude tento úředník prohlášen za „persona non grata“. Maďarsko na to odpovědělo: (viz) „Pro maďarskou vládu je důležitý rozvoj Zakarpatska a je zřejmé, že to vyžaduje zdroje z maďarského rozpočtu. Těžko je pochopitelné, že jde o nevhodné důvody, kdy ukrajinská vláda využívá veškeré možnosti k zabránění poskytnutí této pomoci.“
Ildikó Oroszová, rektorka maďarského institutu Ferenc Rakoczi II v Beregovu je však s maďarskou finanční pomocí spokojená a diví se, proč by se v tomto regionu mimo ukrajinštiny nemohlo mluvit jiným jazykem. Podle novináře New York Times, který s rektorkou mluvil, se měla Oroszová vyjádřit v tom smyslu, že zdejší lidé nejsou žádní migranti, proti kterým Orbán bojuje, ale spíše se dají přirovnat k americkým Indiánům, jejichž území bylo obsazeno. „Jsme to my, kdo je zde stále doma. Naopak jsou to jiní, kteří se k nám přicestovali,“ říká Ildikó Oroszová, jejíž babička se narodila v Československu, její matka v Maďarsku a ona sama má v rodném listě napsáno Sovětský svaz.

S Polskem to není lepší


Ve Lvově se nachází Lyčakovský hřbitov, kde je pochováno mnoho významných ukrajinských, ale i polských osobností. Je zde památník padlých, kde jsou pohřbení ukrajinští vojáci, zemřelí v létech 1918-19. To je v době první snahy o ukrajinskou nezávislost, tentokráte v bojích s Polskem. Stojí zde polský památník zahynulým z té samé války, ke které došlo po rozpadu Rakousko – Uherska. Byl to boj o Lvov mezi polskými a ukrajinskými jednotkami. Kvůli tomuto na hřbitově dochází k řadě nesvárů mezi oběma zeměmi. K poslednímu patří, když v loňském roce se rozhodovalo, zda na nových polských pasech bude vyobrazena kaple polských vojáků z tohoto hřbitova. Letos je to další událost, když v minulém měsíci došlo z ukrajinské strany k odstraňování soch lvů u polského památníku. Navíc k demontáži došlo v předvečer stého výročí zmíněných bojů a Poláci mluví o poslední „kapce, kdy pohár přetekl.“ (viz )

Polský novinář Michal Milosz měl napsat v článku „Polští politici si 15 až 20 let nevšímají banderovství“ na serveru Prawy.pl, že na Ukrajině kvete banderovství a je úspěšné. 

„Za peníze polských daňových poplatníků podporujeme zbrojní stát Bandery: Ten nemá budoucnost, prchají mladí lidé a zůstává tam jen bída a banderovství. Pokud jste, vy polští politici, za celých patnáct let nepochopili, co to znamená být Ukrajincem, zemřete jako hlupáci,“ píše v článku Milosz (viz )

Za špatnými vztahy Poláků k Ukrajincům stojí především známá historická událost – Volyňský masakr, který je považován za nejčernější polskou historii, ke které došlo od února 1943 do února 1944. Přestože se jednalo o území okupované Německem, ukrajinští nacionalisté se chtěli zbavit jiných národnostní, aby území bylo etnicky čisté. Masové vraždy, které šokovaly i samotné nacisty, prováděli banderovci - Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), která se vydávala za partyzány. Vesnice byly vypalovány a srovnávány se zemí a své oběti banderovci zakopávali do masových hrobů. Brutalita s jakou Poláci byli vraždění, nemá v historii lidstva zřejmě obdoby. Nikdo přesně počet obětí nespočítal, zatím byla jen polovina identifikovaná a píše se přibližně o šedesáti tisících a někde o sta tisíci.

Není divu, že Polsko nemá pro banderovce pochopení ani po odkrytí německých archivů o Ukrajinské povstalecké armádě, kde jsou zaznamenány i její zásluhy za osvobození během druhé světové války. Letos na jaře dochází k odsouhlasení novely zákona o Ústavu paměti národa, známé jako zákon a holocaustu. Podle něj hrozí vězení za popírání zločinů ukrajinských nacionalistů vedených Šuchevyčem a Stepanem Banderou. Na západě Ukrajiny se konají demonstrace, zejména ve Lvově a předák pravicových radikálů Svjatoslav Siryj prohlašuje: 
„Vyšli jsme do ulic, abychom předvedli, že Lvov je banderovské město a nikdo nám nebude nařizovat, koho máme ctít.“ 
Také oficiálně se Ukrajina ohrazuje, že se jedná o jednostrannou interpretaci historie a snahu zobrazovat Ukrajince výlučně jako zločince a kolaboranty s nacisty. 
„Historická pravda potřebuje otevřený dialog, a ne zákazy,“ uvedl prezident Petro Porošenko.

Proti zákonu se mimo Ukrajiny postavily USA a Izrael, ti pro změnu viděly přečiny během druhé světové války i na straně Polska a chápaly zákon jako pokus o vymazání činů polských vyděračů, udavačů a kolaborantů, kteří se podíleli na masakrech a vyvražďování Židů. Proto nakonec došlo k určité úpravě zákona.

Z toho je vidět, že odhalování historie a udržovat dobré sousedské vztahy není jednoduchou záležitostí. Zatím se zdá, že Ukrajinci mají bezproblémové vztahy jen s krymskými Tatary a jejích vůdcem Mustafou Džemilevem, kterého nedávno prezident Porošenko vyznamenal Řádem svobody. Je jasné, že se jedná o účelový svazek určený v boji proti Rusku. Dokonce se mluví o tom, že Ukrajina hodlá vybudovat jednotku sestávající se z bojovníků muslimských menšin.

- - -



USA nepočítají s vojenskou reakcí na incident v Kerčském průlivu. Obyvatel Doněcka poznal v zadrženém ukrajinském námořníkovi svého mučitele z SBU

0
0

8. 12. 2018    lenta a lenta
Jednání o možné reakci USA na působení Ruska v Kerčském průlivu nejsou v tomto okamžiku aktuální. Uvedl to generál Joseph Dunford, předseda výboru náčelníků štábů Ozbrojených sil USA na konferenci pořádané listem The Washington Post. "Vojenská reakce nebyla, nebyla žádná diskuse o vojenské reakci v Azovském moři", řekl Dunford. Podle něj jsou vztahy USA s Ukrajinou založeny především na pomoci při reformě ozbrojených sil a zajištění obrany země. Nicméně Dunford poznamenal, že jeho práce spočívá také v tom, aby americký vůdce Donald Trump "měl možné varianty reakce s využitím ozbrojených sil".


Obyvatel Doněcka poznal v zadrženém ukrajinském námořníkovi svého mučitele z SBU

Po zadržení ukrajinských námořníků v Černém moři se obyvatel Doněcka obrátil na FSB, že v jednom z nich poznal muže, který jej v Berďansku mučil. Oznámil to během briefingu náčelník vyšetřovacího oddělení Federální bezpečnostní služby Ruska Michail Šišov, píše zpravodaj Lenty.ru.

"Doněcký občan, který identifikoval jednoho ze zadržených pracovníků Bezpečnostní služby Ukrajiny jako osobu, která jej mučila po zadržení v Berďansku a způsobila mu velmi vážná zranění, se iniciativně obrátil na vyšetřovací oddělení Federální bezpečnostní služby Ruska", upřesnil. Podle vyjádření Šišova projevily doněcké orgány činné v trestním řízení zájem o tyto informace.

Když hovořil o zadržených námořnících, Šišov zdůraznil, že to nejsou váleční zajatci, jsou obviněni ze spáchání trestného činu.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Dnešní Paříž v konfrontaci s historií - FOTO

0
0
9.12.2018  ColonelCasad

















"Nepostradatelný" ministr zahraničí Lajčák doporučovaný Sorosem

0
0
Ivan Lehotský
9. 12. 2018     hlavnespravy
Skúsených diplomatov máme na Slovensku stovky. Prečo sa časť politikov a masové médiá tvária, že jeden aparátčik z globalistických štruktúr je nenahraditeľný? Je naozaj taký výnimočný? Čia je to hra a o čo v nej ide? Čo by sa mohlo stať, keby na jeho miesto prišiel niekto úplne iný? Na začiatok si zrekapitulujme, čo sa v uplynulom období stalo. Minister zahraničných vecí SR Miroslav Lajčák, spoluautor globálneho paktu OSN o bezpečnej, riadenej a legálnej migrácii (ďalej len pakt), veľmi nekompromisne tlačil na to, aby sa Slovensko k paktu pridalo. 



Lenže hoci vydieral aj vlastnou demisiou, bolo to jednoducho málo: Európa má už migrantského podvodu dosť a niet už tej sily, ktorá by ľudí prinútila si myslieť opak. Dve veľké koaličné, a dokonca aj niektoré opozičné strany si uvedomili, že ak si chcú zachrániť kožu, musia hlas ľudu rešpektovať Lajčák-nelajčák – ako to vtipne vyjadril poslanec Blaha.

Po rozhodnutí Národnej rady o tom, že Slovensko sa nepripojí ku krajinám schvaľujúcim pakt, Lajčák naozaj doručil do prezidentových rúk demisiu. Vzhľadom na niektoré jeho podráždené vyjadrenia, na diplomata naozaj nezvyčajne ostré, bolo jasné, že mu na prijatí paktu naozaj extrémne záleží a zdalo sa, že to s demisiou myslí vážne. „O tom dokumente s plnou vážnosťou rozhodujú aj parlamenty v Berlíne, Ríme, či ďalších hlavných mestách sveta. Preto je nevhodné, neslušné a v civilizovanej demokratickej spoločnosti aj neprijateľné, aby prezident, či hocijaký minister túto originálnu kompetenciu poslancov slovenského parlamentu znevažoval prívlastkami ,nepríjemné divadlo‘, či ,zápecnícka politika‘,“ vyjadril sa k jeho správaniu podpredseda SNS Jaroslav Paška.

Predseda vlády Peter Pellegrini následne prezidenta Andreja Kisku požiadal, aby prijatie Lajčákovej demisie zvážil, a aj ďalší najvyšší štátni a stranícki predstavitelia Lajčáka presviedčali, aby demisiu stiahol. Europoslankyňa Monika Beňová to komentovala slovami: „Považujem za nedôstojné pre štát, aby sme prosili ktoréhokoľvek člena vlády, aby si ešte raz rozmyslel také závažné rozhodnutie, akým podanie demisie nesporne je.“

Lajčák však napokon vydal vyhlásenie, v ktorom hovorí, že sa rozhodol svoju demisiu odvolať. Tvrdí v ňom, že demisiu podal nie kvôli migrácii, ale preto, že by bolo na škodu Slovenska a jeho občanov, keby našim diplomatom nebolo dovolené byť za stolom, kde sa diskutuje o veciach, ktoré sa nás týkajú. Hovorí, že bol a zostáva presvedčený, že uznesenie NR SR o odmietnutí paktu nie je správne. Píše, že ho obrovské množstvo ľudí žiadalo, aby neopúšťal svoju pozíciu, aj vzhľadom na to, že Slovensko práve preberá predsedníctvo v OBSE. A on teda potom, ako mu predseda vlády a predseda strany Smer zaručili splnenie jeho podmienok (!), sa rozhodol ostať. Plné znenie Lajčákovho vyhlásenia nájdete tu:

Podľa informácií TASR by mal prezident Kiska rozhodnutie ministra Lajčáka stiahnuť demisiu zobrať na vedomie a mal sa vyjadriť, že je rád, že sa tak stalo. Paška to však komentuje: „Prezident v skutočnosti takúto možnosť nemá. Ústava SR prezidentovi neumožňuje demisiu člena vlády neprijať,“ tvrdí. Podľa neho situácia okolo tejto záležitosti už pripomína skôr trápny pokus o zákulisný komplot.

Aj poslanec NR SR Peter Marček (nezávislý) hovorí: „Nie som ústavný právnik, ale myslím si, že keď demisiu raz podal, tak by mala byť prijatá. A prípadne by potom mohol byť opätovne menovaný. Ale v prvom rade si myslím, že pán minister by mal byť predovšetkým chlap. A po tých jeho vyjadreniach o zápecníkoch a o tom, že ak NR SR migračný pakt nepodporí, tak odstúpi, by mal slovo dodržať. Slovo robí chlapa. Ale on neodstúpil. A keďže podal demisiu, pán prezident by ju mal prijať.“

Politológ Juraj Hrabko tiež nevidí Lajčákovo počínanie ako príliš šťastné. Tvrdí, že Lajčák ukázal, že je lepší diplomat, než politický hráč. „Sám strčil hlavu do slučky, asi čakal, že mu ju ostatní politici povolia, ale tí ju s veľkou radosťou zatiahli,” uviedol Hrabko a dodal: „Ak by minister nevložil do hry možnosť svojho odchodu z funkcie, nikdy by sa téma globálneho migračného rámca nestala takou významnou na domácej politickej scéne. Keby nehrozil demisiou, tak sa nič nedeje, svet ide ďalej. A išiel by aj v takom prípade, že by sme dokument podporili,” povedal Hrabko s tým, že je to len jeden zo stoviek právne nezáväzných dokumentov OSN.

Ale prečo potom toľký cirkus, prečo Lajčákovi na „jednom zo stovky“ podobných dokumentov tak veľmi záleží? Vysvetlenie treba hľadať v odpovedi na otázku, kto je vlastne Miroslav Lajčák a čie záujmy zastupuje.

Nedávno som istému skúsenému diplomatovi položil otázku, či majú na ministerstve zahraničných vecí všetci rovnaký názor na globálny pakt o migrácii. Vysvetlil mi, ako to tam vyzerá: medzi diplomatmi je veľmi veľa ľudí, ktorí zmýšľajú a cítia národne, a ako profesionáli veľmi dobre rozumejú nebezpečenstvám, ktoré z prijatia podobných dokumentov môžu vyplynúť, a sú proti tomu, aby Slovensko takto napísaný pakt ratifikovalo. Ibaže ich hlas nezaznie, pretože moc v tej inštitúcii má v rukách zopár kľúčových ľudí, ktorí určujú tvrdý kurz v duchu záujmov Washingtonu.

Jedným z takýchto kádrov, pri ktorých jednofarebné masmédiá zvyknú robiť najväčší krik, aké sú skúsené a nenahraditeľné, je aj minister Miroslav Lajčák, bývalý predseda Valného zhromaždenia OSN. Už veľa rokov sa vysoko v medzinárodných štruktúrach presúva z jednej protekčnej stoličky na druhú, čím získal gloriolu „svetového“ diplomata. Nuž, nepochybne je skúsený, schopný a etablovaný. Ale je jedinečný, nenahraditeľný? A v prospech koho hrá? Aký je vlastne Miroslav Lajčák?

Podľa toho, ako trúfalo si kladie podmienky, sa dá usudzovať, že sebavedomie mu nechýba. Publicista a analytik Eduard Chmelár tvrdí, že Lajčák bol vždy arogantný. Pamätá sa na jeho pôsobenie na poste vysokého predstaviteľa EÚ pre Bosnu a Hercegovinu v čase, keď bola akýmsi protektorátom Európskej únie. Obyvatelia Balkánu na Lajčáka spomínajú ako na diktátora, mimoriadne neobľúbeného a arogantného politika. Britský denník The Guardian o ňom v decembri 2007 napísal, že si počína v Bosne ako feudál, keď jeho „svojvoľné a tvrdé zásahy do politického procesu“ si vyžiadali masové protesty a demisiu premiéra Nikolu Spiriča. Dvanásť rokov po dohodách z Daytonu Lajčák stále sám vydával právne predpisy a odvolával volených zástupcov ľudu, pričom podľa viacerých svedkov prekračoval svoje právomoci a svojvoľne zmenil rámec daytonských dohôd bez konzultácií s politickou elitou či verejnosťou.

O Lajčákovi píše aj popredný srbský spisovateľ Momo Kapor: „Európsky guvernér, ktorý vymenúva a odvoláva funkcionárov, ako sa mu zachce. Nedávno nariadil odobratie všetkých osobných dokladov rodine Radovana Karadžiča (bosniansko-srbského politika), aby nemohli nikam cestovať okrem nešťastnej Bosny, na čo dostanú špeciálny sprievod.“ Kapor píše, že Lajčák svojvoľným držaním Karadžičovej rodiny v zajatí prekonal aj epochu tureckej nadvlády nad Bosnou, napriek tomu, že európske zákony vyslovene hovoria, že najbližšie príbuzenstvo obvinených je zbavené akejkoľvek zodpovednosti za činy ich člena: „Predstavte si len tú statočnosť, zakázať vnukom obvineného tribunálom v Haagu, aby sa vybrali lyžovať do hôr, alebo, ach, nedaj Bože, na prázdniny k moru, kde by mohli náhodou stretnúť svojho starého otca, ktorého niektorí z nich ani nepoznajú, pretože ho nikdy nevideli!“ Kapor píše, že Lajčák dal zablokovať členom Karadžičovej rodiny bankové účty a tvrdí, že im znemožnil zaoberať sa čímkoľvek, čo by im slúžilo na vlastnú obživu, a že si očividne praje rodinu Radovana Karadžiča zničiť.

V súvislosti s Lajčákom je zaujímavá aj e-mailová korešpondencia Hillary Clintonovej s miliardárom Georgeom Sorosom, ktorá mala nedopatrením uniknúť na verejnosť. Podľa týchto e-mailov Soros odporúčal Clintonovej Lajčáka ako ideálneho úradníka, ktorý bude schopný urobiť poriadok s Albánskom, kde v roku 2011 hrozila občianska vojna. A o dva dni neskôr vtedajšia šéfka európskej diplomacie Catherine Ashtonová skutočne poslala Lajčáka do Albánska.

Na všetky tieto súvislosti by sme nemali zabúdať, keď počujeme krik, aký je Lajčák nenahraditeľný a skôr by sme sa mali lepšie prizrieť tomu, kto tak kričí. A položme si otázku: je naozaj príslušnosť ku spolku vládcov Zemegule takou skvelou kvalifikáciou pre akýkoľvek post v domácej slovenskej politike? A nie je to náhodou skôr naopak, že dlhodobé paktovanie s cudzími veľmocami a ich záujmami naznačuje skôr konflikt záujmov? Aj Chmelár v tejto súvislosti konštatuje: „Skutočne mi prekáža, že tento človek si rozumie viac s mocenskými elitami v zahraničí ako s domácim obyvateľstvom. Ako potom môže reprezentovať naše štátne záujmy?“

Poslanec Marček tvrdí: „Ak pán minister Lajčák nakoniec neodstúpi zo svojho ministerského postu, sú len dve možnosti, ako si to vysvetliť: buď nevedel čo chce, alebo vedel čo chce. Ak nevedel čo chce, napriek svojim diplomatickým skúsenostiam, nie je spôsobilý zastávať post ministra zahraničných vecí, lebo predpokladám, že nikto na Slovensku nechce ministra zahraničných vecí, ktorý nevie, čo chce. Druhá možnosť je ešte horšia: vedel čo chce a v rozpore s vôľou väčšiny obyvateľov SR, zastupujúc pozíciu šéfa OSN a záujmy cudzích mocností, je ochotný zradiť a podviesť premysleným vydieračským trikom svoju vlasť. Tu sa treba mať pri pánovi Lajčákovi na pozore, lebo ak by predsa len prijal kandidatúru na prezidenta Slovenskej republiky, je veľký predpoklad, že jeho skúsenosti z diplomacie budú smerovať práve proti záujmom slovenského ľudu. A preto, ak neodstúpi sám, sme pripravení, tak ako 1. decembra, prísť pred ministerstvo zahraničných vecí a požiadať ho, aby odstúpil. Mňa osobne, ale myslím že aj mnohých ďalších ľudí pán minister svojimi postojmi sklamal.“

Macron překročil čáru jako první

0
0

Radim Valenčík
9. 12. 2018    RadimValenčíkPíše
Zašlo to hodně daleko. Každý režim se snaží, když je v úzkých, zachránit tím, že si najme  provokatéry, kteří zapalují auta či vybíjejí obchody chudším středním vrstvám, případně napadají policisty a znesvěcují symboly hrdosti země. Na maloměšťáka to zabere. Zvlášť, když to mediální mainstream zveličí. A také je možné počítat s radikálními blbečky, které dobře organizovaná a hlavně instruovaná (zasvěcená) část policie nasměruje k tomu, aby efekt provokatérů multiplikovali. Není-li hnutí odporu dostatečně organizované a zkušené, jako je tomu v případě žlutých vest, mělo by to stačit k "obnově pořádku".
Nestačí. Kde se "stala chyba"? Stalo se jich hned několik: 


1. Podcenění situace. Současní europapaláši si žijí ve světě, kde si rozdávají karty mezi sebou. Podcenili normální lidi, resp. přestali reflektovat svůj morální i intelektuální úpadek.

2. První překročil čáru Macron. Už minulý týden poděkoval policii za brutální zásah. To vedlo k další brutalitě. Tím se dostal mimo hru, resp. stal symbolem. Symbolem toho nejhoršího.

3. Nedůvěra lidí ve vedení nejen Francie, ale i "nadfrancijních" orgánů, je tak velká, že se odpor nedá jen tak snadno rozložit. A lidé se za pochodu učí. Mají jeden mocný stimul. Doposud si vůbec nedokázali představit, že by "demokratický systém", který má plnou hubu "lidských práv", byl schopen takto brutálně postupovat. Teď už si přestali dělat iluze.
Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/6450-macron-prekrocil-caru-jako-prvni.html

Výroční zpráva Vojenského zpravodajství je odvážná i věcná

0
0
Jan Schneider
9. 12. 2018  ČeskáPozice
Vojenské zpravodajství opět nezklamalo a lze si jen přát, aby mu tato kondice vydržela co nejdéle. Přitom v jeho podání nejde o nic jiného, než střízlivé a důstojné vyhodnocování selským rozumem, píše ve své analýze výroční zprávy, kterou tato instituce nabídla široké veřejnosti, komentátor Jan Schneider.

Zákon nenutí zpravodajské služby zveřejňovat výroční zprávy. Je tedy nutno ocenit jejich otevřenost vůči veřejnosti, že i přes mnohá úskalí chtějí daňovému poplatníkovi něco povědět. Děje se tak ale velmi kostrbatě. Problém je v tom, že počátkem každého roku začnou zpravodajští analytici finalizovat texty výročních zpráv. Jejich „ostrou“, plnohodnotnou verzi pak dostane vláda a prezident, a její neutajenou, „zobecněnou“ verzi dostane veřejnost. Z hlediska zpravodajců je pochopitelné, že se zveřejněním čekají, než si svou zprávu pročtou členové vlády a prezident. Z hlediska veřejnosti to je však notně nekomfortní, protože než se „pupíci“ k těm svým tajným zprávám dostanou, proteče mnoho vody, a výroční zprávy pro veřejnost jsou tou dobou už notně okoralé.

Nadto jde u každé zpravodajské služby v podstatě o dvě různé zprávy, a majestát „pupíků“ by tedy neutrpěl, kdyby veřejnost dostala svou neutajenou zprávu současně s tou jejich tajnou. Novináři by o čerstvé novince začali hned psát, a tak by si třeba „pupíci“ přečetli i tu svou o něco dříve, což by vůbec nebylo špatně. To by však bylo možné jen v případě, že by politici pochopili, že kromě hybridních řečí o hybridní válce proti hybridním hrozbám by také mohli udělat něco kloudného. Veřejnost by se tak v záplavě nejrůznějších informací seznámila i s informacemi, získávanými a zpracovávanými sice specifickým, nicméně tradičním, snad by se dalo říci až konzervativním způsobem, a to institucemi, které nejsou (doufejme) aktéry ani ekonomického, ani politického boje.

Komentování a čtení téměř rok starých výročních zpravodajských zpráv o událostech starých až dva roky totiž vyžaduje erudici hodnou kvalifikovaných historiků, neboť komentátor i čtenář by se měl kvůli správnému pochopení textu zprávy vcítit o rok zpátky a dělat, že neví, co se od té doby stalo.


Příjemné překvapení


Již v Základních informacích Výroční zprávy je vhodné nepřehlédnout krátkou, leč důležitou zmínku. VZ začalo v rámci NATO vytvářet Satelitní centrum, které je součástí takzvaného IMINT (Imagery Intelligence), neboli obrazového zpravodajství. To bude kromě podpory vojenských struktur spolupracovat i se státními institucemi. A zde je pointa: patří sem i Integrovaný záchranný systém.

V době po ukončení studené války začaly zpravodajské služby trpět „ztrátou identity“ (kromě průmyslové špionáže, která byla, je a bude nezpochybnitelným evergreenem). A tak se zpravodajci začali vracet k tradičním protivníkům (rusky už uměli, arabsky se učit jim bylo zatěžko a o čínštině nechtějí ani slyšet). V současnosti lze těžko přehlédnout leckdy až utrápené hledání nepřítele i tam, kde není. Začínají se objevovat různé „hybridní“ hrozby, proti nimž je nutno bojovat, a to za značných nákladů, ale soupeř je údajně tak sofistikovaný, že průběh boje vlastně nelze kontrolovat. Důsledkem je vyčerpání imunitních kapacit státu, což se pak fatálně projeví při reálném ohrožení.

Proč ten předchozí odstavec? Protože takovéto nezodpovědné hrátky jsou financovány z rozpočtů zemí, které jsou kvůli zdivočelému počasí stále častěji vystavovány různým živelným pohromám až katastrofám. Při záchraně lidských životů jsou pak vojáci se svou technikou naprosto nedocenitelnou pomocí, tím více, čím je situace těžší. Nezřídka se však dočteme, jak se záchranáři nemohou ani s použitím dobré techniky dostat na místa katastrof, anebo že k přesunu k nim chybějí kapacity. A státy namísto posilování záchranných kapacit pro případ reálných hrozeb zesilují ničivou sílu proti nepravděpodobným, někdy zcela vybájeným hrozbám. Drobná zmínka o podpoře integrovaného záchranného systému obrazovým zpravodajstvím tak ve mně vybudila jiskru naděje, že se ještě nezbláznil celý svět.

Geopolitická situace


VZ opět nezklamalo a lze si jen přát, aby mu tato kondice dlouho vydržela. Čtěme: „Spojené státy americké už pravděpodobně nejsou jedinou velmocí, která disponuje takovými vojenskými technologiemi a prostředky, jimž by jiná velmoc nemohla konkurovat. Na druhé straně žádná mocnost nemá na to, aby zastávala roli jediného globálního hegemona.“
Číst takováto slova v době ohebných a opět na věčné časy posluhujících politiků i celých institucí, to je balzám na duši. A přitom nejde o nic jiného, než střízlivé a důstojné vyhodnocení „selským rozumem“.

Je tu však ještě jedna rovina, kterou jako outsider, co se týče vojenské techniky, jen dovozuji. Jde totiž o to, že přečte-li si první citovanou větu vojenský expert, bude mu zřejmě jasné, co všechno se za tím skrývá, a jaké to má vojenské až geopolitické důsledky. Pokládám tuto větu z celé této výroční zprávy za nejdůležitější, protože naznačuje – zcela v souladu s prvním článkem Washingtonské smlouvy, základním dokumentem NATO – že nám zbývá jedině řešit spory jednáním.


Operativní situace


Blízký východ je popsán neideologicky a jde opět trochu pod kůži. V této souvislosti je třeba číst a srovnávat, aby bylo zřejmé i to, co není napsáno. To však mediální mainstream nedělá, možná to ani neumí, prostě vyhýbá se jakémukoliv porovnání (jeden z definičních znaků protagonistů hybridní války: pokřikují zpoza plenty, konfrontace se bojí jak čert kříže).

O co jde v této souvislosti? VZ konstatuje v Sýrii vojenskou přítomnost ruskou i americkou, ale po pravdě je jen u ruské napsáno, že má legální základ. Krom toho VZ konstatuje negativní vliv na bezpečnostní situaci, daný soupeřením regionálních a globálních mocností, které se maskuje bojem proti terorismu. A navíc si u Spojenými státy hýčkané Saúdské Arábie dovolí konstatovat její vměšování do vnitřní politiky Libanonu (o jejím brutálním vměšování do Jemenu a o důsledcích kauzy Chášukdží budeme asi číst až za rok).

Velmi dobré je konstatování, že v době expedice textu této výroční zprávy, tedy počátkem roku 2018, Írán dodržoval podmínky smlouvy JCPoA, z níž Spojené státy vycouvaly zanedlouho poté, počátkem května 2018, se zdůvodněním, že Írán smlouvu nedodržuje. Ostatně VZ vyjadřuje postoj, který je víceméně celoevropsky konsenzuální. Ale ani to není u nás samozřejmé.

V Afghánistánu VZ konstatuje pozitivní i negativní trendy. Negativní byl rozsah území, kontrolovaného Tálibánem, pozitivní bylo, že nové přírůstky nebyl schopen udržet. Americká vláda se snažila diplomatickým tlakem snížit pákistánskou podporu afghánským protivládním silám, ale nebyla úspěšná.

Situace v Africe je pojednána z hlediska terorismu. Je tu naznačena i problematika organizovaného zločinu, ale zejména v této souvislosti zcela postrádám analýzu vzniku migračních vln. (Migrační cesty jsou zhruba popsány dále, v samostatné kapitolce.)

Balkán býval zpravodajsky velmi dobře probádán, a zdá se, že dobrý přehled VZ udržuje i nadále. Vychází mu, že situace je nestabilní, přetrvávají různě intenzivní, avšak převážně poziční boje, nikoliv s bezprostředním náznakem konfliktu horkého (což vývoj od expedice Výroční zprávy potvrzuje).

Co se Ukrajiny týče, VZ na rozdíl od servilního mainstreamu konstatuje, že minské dohody neplní ani jedna strana konfliktu. Přetrvávají tam hluboké vnitropolitické, ekonomické a sociální problémy.

(V této souvislosti je pikantní zmínka v knize Yvonnicka Denoëla „Černá kniha CIA“, že již v roce 1954, po převratu v Guatemale, dostali Američané lekci, že jejich intervence v cizích zemích přivádějí k moci neústupné, nenasytné a zkorumpované spojence. A že stejnou chybu zopakovali ve Vietnamu, v Íránu a jinde. Vzpomeneme-li si na Nulandovou zmíněných 5 miliard dolarů, napumpovaných do Ukrajiny, můžeme tu řadu zemí směle doplnit.)
Že Rusko usiluje o dosažení většího respektu na globální šachovnici, je „stará vesta“. Zajímavé však je, jak uvádí VZ, že nenavyšuje tabulkové počty v armádě, a téměř šokující je snížení ruských obranných výdajů oproti roku 2016 o čtvrtinu.

To je obzvláště zajímavé ve srovnání s bobtnajícím americkým zbrojním rozpočtem (které u nás udělá málokdo), a zejména s toutéž položkou čínskou. Z vývoje ekonomiky soudě, chová se jak Rusko, tak Čína podle svých možností. Američané si na zbrojení zřejmě zase půjčí (v Číně). Konsekvence nechme dopočítat ekonomům a geopolitikům.

Kromě teritoriálního zaměření je Výroční zpráva členěna též podle sledovaných problematik. Jejich spektrum je stálé – proliferace zbraní hromadného ničení a technologií dvojího užití, obchod zbrojním materiálem, kybernetické hrozby, terorismus, extremismus (to je záležitost kontrarozvědné složky VZ), migrace, působení cizích zpravodajských služeb (setrvalá úroveň, žádné strašidelné eskalace), sledování akvizičního procesu AČR. Žádná senzace se podle VZ v těchto oblastech nekonala.


Další činnost


VZ se též podílelo na charitativní pomoci a publikovalo studii o Vojenském zpravodajství ve třicátých letech (v souvislosti s aktuálním stoletým výročím založení vojenského zpravodajství).

V oblasti vzdělávání se Vojenskému zpravodajství naskýtá výtečná možnost, jak odkázat mezi bonmoty slavnou větu Johna Hughese-Wilsona, že „vojenská zpravodajská služba (military intelligence) obsahuje vnitřní rozpor“. Nad VZ totiž stále visí stín, způsobený bývalým vedením, které ve vztahu k premiérově manželce sice prokázalo „military“ (zejména kázeň), avšak po „intelligence“ ani stopy.

V současné době, jak jsme již zmínili, mají mnozí plná mluvidla slov jako hybridní hrozba, hybridní válka, hybridní informace, fake news, hoax či dezinformace. Lidé pak mají s věrohodností informací opravdový problém, aby totiž v obraně před dezinformacemi nenalítli jiným dezinformacím.

Slavný novinář Karl Kraus nám pomůže se trochu zorientovat:
„Těžko bývá v umění rozeznat pravost od podvodu. Podvod se pozná nejvýš tak, že pravost přehání. Pravost zas nejvýš tak, že na ni obecenstvo nenalítne.“

Některé dezinformace je však lehko vyvrátit, ale nikdo o tom nechce slyšet, ba mnozí se jimi dobře živí. Příkladem může být tuplovaný fake, šířený i mnoha politiky, ba dokonce členy vlády. Základní listina NATO, Washingtonská smlouva, prý obsahuje v pátém článku závazek vzájemné vojenské pomoci.

Ten tuplovaný fake je v tom, že pátý článek neobsahuje žádný závazek, pouze konstatování, že se státy dohodly, že v případě napadení jednoho z nich zváží charakter vzájemné pomoci, včetně vojenské.

Naproti tomu je zcela zamlčován skutečný závazek, vyplývající z prvního článku, že všechny spory budou státy NATO řešit mírovými prostředky a zdrží se hrozby silou.

VZ by mohlo přispět analytickými a pedagogickými schopnostmi svých příslušníků ke všeobecné kultivaci jak veřejnosti, tak především politiků, zejména uspořádáním konference a/nebo vydáním studie, jejímž předmětem by byla analýza textu Washingtonské smlouvy a audit jejího plnění členskými státy NATO. K tomu by se hodila i veřejná rozprava o hybridních způsobech studeného válčení, která by se však sama nebyla hybridně zaměřena jenom jedním směrem.

Vneslo by to konečně trochu důstojnosti do problematiky, která je strašidelně ideologizována. Protože máme-li spoustu řečí o křesťanských základech evropské civilizace, měli bychom především vyjmout fake z úst svých dříve, než začneme mluvit o fake news v ústech jiných.

VZ by tak velmi příhodně napomohla tomu, aby česká zahraniční politika zaujala své místo ve světě a v historii tím, že by se významně podílela na řešení nejpalčivějších problémů světa, k nimž bezpochyby patří manipulace se strachem a zvyšování napětí. Není totiž důstojnější role pro člověka, než přispívat ke snižování napětí, ukončování konfliktů tak, aby v sobě již neobsahovaly zárodky konfliktů příštích, a navazování atmosféry důvěry. Ostatně jinou cestu před sebou lidstvo ani nemá.

- - - 



Francie: Je to konec barevných revolucí, a ne jejich pokračování

0
0
Jiří Vyvadil
9. 12. 2018
Sliboval jsem si, že dnes o hnutí žlutých vestách nenapíšu ani slovo a počkám si někdy na konec tohoto procesu, zda nakonec Macron padne či nepadne, což si dnes přeje 70% Francie a zřejmě značná část Evropy. A po nekonečných urážkách, kterými častoval povýšeně střední Evropu i mé Česko, si nic jiného nepřeji ani já sám. Doslova mě ovšem dnes nadzvihl Jaroslav Bašta se svým článkem Kdo seje vánek sklízí bouři, na který cítím povinnost zareagovat. Zdá se mu, že jde o další z řady barevných revolucí, do které počítá oranžovou revoluci na Ukrajině, různé revoluce v arabském světě, ale také demonstrace s červenými kartami v Praze…..V roce 2003 odstartovala „růžová revoluce“ v Gruzii, po které následovala „oranžová revoluce“ na Ukrajině, „tulipánová revoluce“ v Kyrgystánu v roce 2005 a pokusy o revoluci v jednotlivých arabských zemích.
Nesmysl.


Všechny barevné revoluce byly masivně podporovány tak či onak západním světem, protože po pravdě řečeno byly opět tak či onak často velmi naivním se a okázalým přihlášením se k Západu, EU, NATO a navíc zároveň odporem k Rusku. Zpravidla všechny tak či onak byly rovněž placeny nejmocnějším a nejúspěšnějších organizátorem a mecenášem barevných revolucí posledních 30. let Georgem Sorosem, který mimo jiné financoval i naše Chartisty a zejména Václava Havla a lze jej objektivně pokládat za spolutvůrce tzv. sametové revoluce. Stejně tak mohutně financoval nejen arabské jaro, ale zvlášť masivně a otevřeně především kyjevský euromajdan.

Charakter hnutí Žlutých vest je zásadně jiný. Ne co do násilí. To k revolucím patří a k těm francouzským zvláště, ale obsahem.

To nejsou fajnové elity jako naše chvilky pro demokracii, které chtějí svrhnout Zemana a Babiše, protože si tu a tam dovolují pochybovat, že Rusko je arcinepřítel a že i Brusel se může mýlit. Naopak. Již včera se při některých komentářích v anglicky píšícím tisku objevilo, že je to tak trochu trumpovské povstání obyčejného a pracujícího bílého muže, který dře, dře, ale nikdo se o něj nezajímá.

Zatímco při euromajdanu se tlačili západní politici, jen aby rebelující podpořili, Victoria Nulandová rozdávala koláče a USA dali na povstání Ukrajiny proti Rusku 5 mld. dolarů, dnes západní politici zarytě mlčí a dělají, že nic nevidí. Stalo se něco, co jim bortí jejich představy o tom, že EU a NATO tvoří ráj na zemi. Viděl snad někde Jaroslav Bašta pochodovat mezi žlutými vestami Merkelovou, všechny možné ministry zahraničních věcí EU, či našeho Schwarzenberga, Štětinu a Kocába?

Nemohl. Všichni sedí doma a jsou bílí jako stěna.

Samozřejmě, žluté vesty chtějí odstranit Macrona, ale kdo by nechtěl. Mají na to právo, protože jeho trvalé experimentování počínaje důchody, přes pracovní trh, po násilné prosazování ekologických řešení jen vede k zbídačování obyčejných lidí. A nejen to, Jak Macron tvrdošíjně odmítá brát realitu, část demonstrantů se obrací i k jeho mantře EU, čistě jemu natruc.

Věci je třeba zasadit do správných relací. Je to odpor vůči Macronovi, je to odpor proti všemu, co ztělesňuje, ale je to zároveň snaha po lidsky důstojném a trochu perspektivnějším životě. Chtějí pracovat a mít se alespoň trochu lépe. Nechtějí Francii pro bohaté a vybrané elity, tak jak ji Macron buduje.

Bašta varuje, že ve Francii je to opět podobný pokus jako u nás hnutí červených trenýrek či chvilek pro milióny. To je až směšný omyl. Kdyby se naši chvilkaři a trenýrkáři objevili mezi žlutými vestami, ti obyčejní Francouzi by se s nimi vůbec nemazlili. Těchto elitářů a liberálů už mají sami dost. A všimněte si, jak jsou tito liberálové i ve Francii i u nás jsou najednou zalezlí a mlčí. Stejně jako ti naši…

Buďme Francouzům vděčni, za jejich touhu po normální a poctivé změně.

JE TO KONEC BAREVNÝCH REVOLUCÍ A NE JEJICH POKRAČOVÁNÍ.

Síla slabých. Jak je úspěšná Porošenkova politika v USA. Západ si chová Porošenka jako kotě.

0
0
Rostislav Iščenko
9. 12. 2018    cont.ws    news-front
V politice neexistuje jednostranná závislost. Vztah mezi pánem a vazalem, mateřskou zemí a protektorátem, vedoucím a řízeným spojencem je vždy vzájemný. Například Donbas nemůže bez Ruska přežít, ale Rusko nemůže bez obrovských nákladů odmítnout podporu Donbasu. Často ten slabší dokáže získat ze vzájemné závislosti větší výhodu než silnější. Východoevropské limitrofní státy jsou bez staré Evropy a USA bezvýznamné, ale za posledních patnáct let se jim daří diktovat EU a NATO rusofobní politiku, která se ne vždy shoduje se zájmy západní Evropy a dokonce i USA.



Například rozmístění kontingentu pozemních vojsk v Pobaltí je nesmyslné z hlediska vojensko-strategického a zatěžující z hlediska finančního a ekonomického. Z tohoto důvodu se NATO do roku 2016 omezovalo na nominální "ochranu vzdušného prostoru" a posílalo na oblohu pobaltských zemí do bojové služby dva roje stíhaček na rotačním základě. Když však Pobalťané a Poláci začali naléhavě požadovat, aby "demonstrovalo atlantickou solidaritu", muselo nasadit po praporu z EU a USA v Lotyšsku, Estonsku a Litvě s perspektivou zvýšení stavu tohoto kontingentu.

Východoevropané chtějí, aby kontingent NATO v pobaltských státech sestával nejméně z pěti až sedmi plnohodnotných brigád. USA a Západoevropané jsou ochotni mluvit ne více jak o pěti-sedmi praporech. Co je důvodem tohoto kšeftování?

Američané a Západoevropané si uvědomují, že Pobaltí je geograficky rozloženo tak, že v případě války s Ruskem bude jedním velkým táborem válečných zajatců. Komunikace jednotek NATO, nasazených v tomto regionu, budou spolehlivě odříznuty hned první den konfrontace, po čemž bude jejich kapitulace otázkou poměrně krátkého času. Současně chápou, že neadekvátní pobaltské vlády, které se cítí být kryty štítem amerických a západoevropských vojsk, jsou určitě schopny záměrně vyprovokovat Rusko k vojenskému konfliktu a spoléhají, že si to odsedí za zády NATO.

Proto USA a NATO souhlasí s tím, že v Pobaltí nasadí přesně tolik vojáků, kolik budou schopni okamžitě evakuovat v "hodině X". Pobalťané ale chtějí, aby skupina NATO byla tak velká, aby byla její evakuace nemožná, aby kolize amerických a západoevropských vojsk s ruským proběhla stoprocentně. V tom vidí záruku své bezpečnosti.

Je třeba říci, že cesta pomalého smlouvání o postupném zvyšování kontingentu je zatím účinná. Pobalťanům se samozřejmě zatím nepodařilo přimět Američany, aby překročili bod návratu, ale jednání o dvojnásobném zvýšení kontingentu již probíhají v praktické rovině, a Polsko a Rumunsko dosáhly rozmístění amerických protiraketových raket a mluví o dalších vojenských základnách. Voda brousí kámen, ale malé a slabé východoevropské limitrofní státy se snaží využít každý okamžik, kdy Západ něco od nich potřebuje, a vymění to něco za zvýšení vojenské přítomnosti, přičemž dobře vědí, že když se západní kontingenty na jejich území stanou příliš velké pro bleskovou evakuaci, západoevropské země a USA se ocitnou v roli rukojmí jejich rusofobní politiky. Bude možné je strašit ozbrojenými provokacemi a dožadovat se výměnou odmítnutí provokací při ukládání dalších sankcí.

Alternativou pro Západ je vyhnání limitrofních států ze svých struktur (nad čímž se už v EU zamysleli) nebo nucené nahrazení příliš agresivních vlád za adekvátnější. Tato alternativa však přináší i určité náklady. Proto USA a stará Evropa v současné době natahují čas, dělají minimální nutné ústupky a čekají na onen světlý okamžik, kdy chcípne buď osel nebo padišáh nebo Nasredin (až se změní geopolitická situace tak, že hlas evropských dvorků nebude opět slyšet, jak tomu bylo o mnoho století dříve).

Ukrajina je také zcela závislá na USA a EU. Snaží se také tuto závislost využít ve svých zájmech, uvědomuje si, že Washington a Brusel jsou v některých případech nuceni jí učinit ústupky, nehledě na své vlastní zájmy, jednoduše proto, že zatím nejsou připraveni (hlavně z vnitropolitických důvodů) odmítnout kyjevský režim. Prakticky ho nepodporují, ale ani ho nelikvidují a čekají na jeho sebeanihilaci.

Je to rozumný přístup, ale vzhledem k existenci vážných vnitřních rozporů v elitách USA a západní Evropy, které prakticky vedly k rozštěpení elit a tomu nejtvrdšímu vnitřnímu boji, má Ukrajina možnost podporovat jednu z oponujících skupin.

Kyjev to dělá neohrabaně, téměř s žádnými bonusy pro sebe, ale pro své přátele v USA vytváří prostor pro manévrování.

Začátek byl, mimochodem, jak se patří těžký. Pokus podpořit kampaň Clintonové proti Trumpovi vyústil ve skutečnost, že současná administrativa dialog s Kyjevem vůbec nevede. Navíc zůstává Ukrajina ve sféře kompetence demokratů a k nim přimknutého gobalistického křídla republikánů, kteří postupně ztrácejí svůj vliv ve straně i v kongresu.

Porošenkovy zoufalé snahy o nápravu situace na úkor nepřiměřeného veřejného pochlebování vůči Trumpovi a nestydaté úsilí protlačit osobní setkání nic nezměnily. Fotografování za peníze bylo okamžitě vyzrazeno Bílým domem, stejně jako jím byly odhaleny také další Porošenkovy pokusy informovat o svých mimořádných osobních vztazích s prezidentem USA.

Pokud však Porošenko nemá podporu amerických úřadů, neznamená to, že nemá podporu opoziční části amerického establishmentu, který působí proti Trumpovi. Porošenko však nebyl s to rozehrát tuto podporu ve svůj prospěch. Zůstal využitelným, aniž by dosáhl alespoň pobaltské úrovně využívání "starších kolegů" ve svých vlastních zájmech. Takže dokud je Porošenko prezidentem, protitrampovská opozice ho používá k vyřešení svých vnitropolitických problémů v USA, ale nechystá se ani hnout prstem, aby pomohla Petru Alexejeviči udržet si moc, a rozumně očekává, že ten, kdo ho vymění, jí nikam nezmizí, a pokud následovník nebude a země se ponoří do anarchie, to také nebude špatné (obviní z toho přece Trumpa spolu, samozřejmě, s Ruskem).

To se jasně ukázalo v situaci s provokací v Kerčském průlivu. Okamžitá, ještě před přechodem operace do kritické fáze, výzva Porošenka k Západu, svědčí o tom, že spoléhal na podporu. Je docela možné, že s tím nepočítal jenom tak, ale že nějaká maličkost z ministerstva zahraničí USA, na úrovni Volkera, blahosklonně přikývla nějakému ukrajinskému diplomatovi, který sděloval plány na průlom "velké armády". Zároveň reakce vedoucích politiků Evropy a amerického prezidenta svědčí o tom, že nejen že Porošenkovi nedávali žádné záruky, ale že vůbec nebyli informování o tom, co se připravuje.

To znamená, že pokud někdo Porošenka dokonce i tlačil do provokace, byli to američtí opozičníci globalizátoři. Další vývoj událostí nepřímo potvrzuje tuto verzi. Trump se až do samého konce snažil vyhnout se jakékoli reakci na konflikt. Západní Evropu se nepodařilo přimět mluvit na podporu Ukrajiny. Nakonec vše skončilo zrušením setkání prezidentů Ruska a Spojených států v Buenos Aires. Přičemž poškozeným byl Trump. Vzhledem k tomu, že právě USA potřebovaly schůzku, právě ony o ni požádaly, byl to právě Bolton, který ji předem domlouval. A právě USA ji nemohou již dvakrát uskutečnit (v Paříži a v Buenos Aires) a v posledním okamžiku ji zruší pod vykonstruovanou záminkou.

Je naprosto pochopitelné, že důvody zrušení schůzky mají vnitroamerický charakter. Pokud však Macrona Trump zjevně žádal o poskytnutí záminky pro zrušení, nyní byl odhodlán schůzku uspořádat. Až v letadle, až se dověděl o postoji senátu, vycouval. Proč? Proto, že v senátu si většinu zachovali republikáni. Ba co víc, není tam už zapřisáhlý nepřítel Trumpovy politiky jestřáb a globalista McCain a vnitrorepublikánská opozice vůči Trumpovi je vážně oslabena. Zdá se, že Trump předpokládal, že se mu podaří získat neutrální usnesení senátu, a spoléhal se při tom na republikánskou většinu. Když si uvědomil, že senát ani tentokrát není na jeho straně a dobře věděl, že sněmovna reprezentantů, ve které mají většinu už demokraté, mu určitě bude ostře klást odpor, preferoval ústup a obětoval málo (jedno setkání a svou pověst) kvůli možnosti vést nadále vnitropolitický boj se svými protivníky.

Vidíme tedy rozdíl mezi pobaltskou a ukrajinskou závislostí. Pobaltské státy, i když jsou závislé na USA, mohou někdy vyždímat ze své vrchnosti řešení pro sebe (přinejmenším pro vládnoucí elity) výhodná. Handrkují se za účelem protlačení svých zájmů, protože chápou tyto zájmy. Na Ukrajině si prezidenta chovají jako kotě. Uvrhne svou zemi do nebezpečné krize kvůli tomu, aby americká opozice mohla získat taktické vítězství nad americkou mocí.

Současně americká opozice, i kdyby chtěla, nebude moci nechat Porošenka u moci, a americká vláda po tom všem, co proti ní učinil, nebude nejen zasahovat do procesu jeho svržení, ale zakáže i jeho vstup na velvyslanectví, dokonce i kdyby ho dav trhal na cucky přímo u plotu.

Petr Alexejevič zůstal sám jako kůl v plotě. Znamená to, že bude muset převzít zodpovědnost za silovou variantu, která jediná může prodloužit jeho agonii u moci. Západ dokonce nebude mlčet - odsoudí odmítnutí uskutečnit volby nebo příliš zjevný silový odpor vůči opozici. Jediné, čeho si Západ "nevšimne", je silové potlačení UPC MP. Jakmile se však Porošenko pokusí rozšířit tuto "zkušenost" na majdanovou opozici, okamžitě se stane bezcharakterním "posledním diktátorem v Evropě", protože Lukašenko je už téměř demokrat.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Okénko do historie - Slováci šli do boje: "Od Tatier po Azovské more" Bylo to naposled?

0
0
9. 12. 2018  (nalezeno v komentářích k článku)


O Babišově střetu zájmů jinak

0
0
Zdeněk Jemelík
9. 12. 2018      JemelikZdenek a chamurappi
Nebýt pohoršení nad frackovitým nakládáním Jakuba Železného s Jaroslavem Faltýnkem a Ivanem Bartošem v Událostech, komentářích ČT dne 3. prosince 2018 (neuctivě jim skákal do řeči, kdykoli hrozilo, že řeknou něco, co nechtěl slyšet), asi bych se po vydání článků „Úder na solár“ a „Úlety opozice“ už nikdy nevrátil k námětu údajného střetu zájmů Andreje Babiše. Tato problematika není mou parketou. Ostatně po skvělém vystoupení poslankyně prof. Heleny Válkové v programu DVTV dne 4.prosince 2018 k té věci již není mnoho co říci.


Nicméně některé maličkosti zůstávají přece jen stranou zájmu diskutujících. Například často se Andreji Babišovi klade k tíži domněnka, že má stále zájem o prosperitu Agrofertu. Inu, kdyby tomu tak nebylo, bylo by to nepřirozené. Ale je podstatné, že se v hloubi duše může zajímat, ale zájem nemůže ventilovat osobními zásahy do chodu firmy. Majetek sice zůstává jeho, ale nemůže s ním nakládat. A myslím, že na ovlivňování chodu Agrofertu ani nemá čas. Zájem o jeho prospěch jej ale nutně vede k prvořadému zájmu o řádný chod státu jako prostředí pro podnikání: čím lépe fungují státní orgány, tím lépe se daří podnikatelům, působícím v zájmovém prostoru.

Zajímavý je také poměr podřízenosti českého práva právu unijnímu k nezávislosti státu. I právnicky zdrženlivá poslankyně prof. Helena Válková upozornila na nadřazenost unijního práva nad národním, a jistě měla pravdu.

Nicméně jde o to, jak daleko a v jaké formě se vliv nadřazenosti unijního práva projeví. Nelze pominout demokratický deficit EU a skutečnost, že unijní právo vytvářejí a aplikují úředníci, kteří nemají demokratický mandát, srovnatelný s postavením našich zákonodárců, a přesto si troufají činit kroky, jež zpochybňují naši státní suverenitu. Z toho plyne požadavek, aby bezhlavé přejímání jejich směrnic nenapáchalo v našem domácím právním řádu více škod než užitku.

Ozřejmím tuto úvahu na příkladu stanoviska předsedy Pirátů Ivana Bartoše, vyjádřeného ve zmíněných Událostech, komentářích ČT dne 3. prosince 2018. Pominu při tom skutečnost, že po věcné stránce zřejmě v některých bodech svého vystoupení nevěděl, o čem mluví. To je ale u politiků běžné, takže mu to nepřičítám k tíži a šlo ostatně jen o drobnosti. Pokud jsem správně pochopil jeho myšlení, pak pan předseda Pirátů žije v přesvědčení, že ve chvíli, kdy bruselští úředníci rozhodnou, že nějaký prvek struktury státu je vadný, naše demokraticky ustavené orgány začnou okamžitě konat kroky k naplnění jejich požadavků. V daném případě dokonce opíral své názory o neoficiální dokument unijních právníků, který unikl do novin (podotýkám, že noviny nejsou pramenem práva) a o dopis eurokomisaře Günthera Öttingera, který zatím má povahu příslovečné paní Colombové: v době, kdy se o něm mluvilo, dosud nebyl doručen. Zdá se, že podle představ Ivana Bartoše by bylo na místě, aby se případný rozpor mezi dosavadními opatřeními Andreje Babiše k odstranění jeho možného střetu zájmů řešil okamžitě, bez ohledu na to, že to možná povede k popření výsledků voleb a k rekonstrukci vlády. Andrej Babiš by se podle těchto představ měl okamžitě úplně zbavit Agrofertu ( jehož prodej by asi šel stejně snadno a rychle jako prodej rohlíku) nebo musí resignovat. Moudrost unijního úředníka je nepochybně silnější než vůle nerozumných českých voličů, kteří nejspíš v trvalé pomatenosti smyslů trvale podporují Andreje Babiše.

Nutnost rekonstruovat vládu nebo uspořádat mimořádné volby jsou jen malou cenou za podřízení státu vůli unijních úředníků.

Ivanu Bartošovi uniká maličkost: v případě prodeje Agrofertu by Andrej Babiš disponoval takovou spoustou volných prostředků, že by v případě chuti a zájmu mohl zkorumpovat takřka kohokoli a ani Piráti by si před jeho vlivem nebyli jistí (neboť dle nejmenovaného moudrého starce zkorumpovat lze v zásadě každého, je to jen otázka ceny).

Agrofert by podle těchto názorů neměl dostávat dotace z unijních fondů a neoprávněně přijaté možná bude muset vrátit (někteří babišobijci straší lid, že vracet se bude z našich kapes). V případě dotací na pěstební plochu dotovaných plodin by tak došlo k obrovské a zcela nepřijatelné diskriminaci Agrofertu proti ostatním pěstitelům.

Ivan Bartoš by měl národu vysvětlit, jaký je rozdíl mezi okamžitou poslušností pokynů bruselských úředníků českými demokraticky ustavenými orgány a ponižujícím postavením Československa v Radě vzájemné hospodářské pomoci, čili jeho podřízenosti vůli vedení Komunistické strany Sovětského svazu.

Samozřejmě, jsme smluvně zavázáni k uznání nadřazenosti unijního práva nad národní. To ale neznamená, že dojde k „divokému“ podřizování unijním pokynům. Je-li rozpor mezi naší a unijní právní úpravou střetu zájmů, bude nutné přizpůsobení národních pravidel, které ovšem musí projít legislativním procesem. Cesta k okamžitému vypuzení Andreje Babiše z politiky tudy nevede.

Obecně zastávám názor, že mezi světy oligarchů a politiků by měla být zeď, ale vůli voličů nelze ignorovat. Volební úspěch ANO je do značné míry osobním úspěchem Andreje Babiše a s touto odchylkou od politologických představ o rovnovážném stavu ve vzájemném postavení politiky a podnikatelských vrstev se budeme muset dočasně smířit. Její odstranění je možné pouze nástroji parlamentní demokracie: až se stanou strany protibabišovské opozice tak přitažlivými pro voliče, že na ně přesunou svou přízeň, Andrej Babiš přestane být předsedou české vlády. Zatím jím je právem a své práci se věnuje s velkým úsilím. Je ho všude plno. Podle jeho odpůrců dělá v zahraničí ostudu České republice, ale evropští státníci se k němu chovají vstřícně. Pokusy o jeho skandalizaci na půdě Evropského parlamentu možná prospívají „viditelnosti“ některých europoslanců a k větší slávě Transparency International, ale zájmům státu nesvědčí.  

Bezpečnostní informační výklad dějin

0
0
Jan Palička
Jan Palička
10. 12. 2018  ZdrojCz
Tak jako každý rok vydala Bezpečnostní informační služba pravidelnou výroční zprávu, v níž shrnuje situaci za uplynulý rok a vyhodnocuje různá bezpečnostní rizika, která naší zemi hrozí. Na sociálních sítích se o výroční zprávě BIS živě diskutuje. Velký ohlas přitom vyvolala poměrně nenápadná poznámka pod čarou, v níž se konstatuje, že moderní dějiny a literatura jsou na českých školách vyučovány podle sovětského modelu. Je tomu skutečně tak?


Bezpečnostní informační služba v uplynulých dnech zveřejnila výroční zprávu o své činnosti za rok 2017. Zájemci se tak mohou doprodrobna dočíst nejen o vlastní činnosti zpravodajské služby, ale hlavně o jejím hodnocení bezpečnostní situace v Česku a možných hrozbách, které naši národní bezpečnost mohou narušit. Mezi největší rizika pak podle BIS (stejně jako v letech předchozích) patří vliv cizích států, zejména pak Ruska a Číny. Vedle očekávaných metod, jak ona pověstná „hybridní válka" ze strany východních mocností probíhá, tedy například vydáváním zpravodajců za diplomaty nebo šířením různých dezinformací na internetu, se čtenář mohl ze zprávy BIS dozvědět i něco, co nejspíše nečekal.

Děti v muzeu pozorují sovětskou propagandu. Je snad tato propaganda šířena i ve výuce?

Nenápadná pasáž, která rozvířila na sociálních sítích vášnivé debaty, se nenachází ani ve vlastním textu zprávy, jedná se o jednu z poznámek pod čarou, tudíž by mohla pozornosti běžného čtenáře uniknout. Můžeme se zde dočíst doslova následující: 
„Sovětský svaz prohrál studenou válku, ale sovětskou propagandu nikdo neporazil a její kontinuální vliv nenarušil. Moderní dějiny prezentované ve školách jsou de facto sovětskou verzí moderních dějin a proruským panslovanstvím je do jisté míry zasažena i výuka českého jazyka, resp. literatury (národní obrození). Trvající vliv sovětské propagandy a fakt, že Rusové ovládají moderní dějiny (Orwell: Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá současnost, ovládá minulost.), tvoří základ pro současné ruské vlivové operace všeho druhu a tedy i hybridní strategie."

Skutečně je tomu tak, že ruská propaganda je v Česku tak hluboce zakořeněna, že se ji učí i děti ve školách? Podobné obavy by asi byly na místě někdy počátkem devadesátých let, kdy výuka probíhala ještě podle starých učebnic a celkově se jednalo o jistý didaktický freestyle, kde řada učitelů ještě moc netušila, co vlastně žákům říkat mohou a co musí. Ostatně nástěnné mapy v mnoha školních kabinetech dodnes zobrazují Sovětský svaz a Československo a tak by s trochou nadsázky šlo říct, že sovětský vliv ovládl kromě dějepisu a literatury i výuku zeměpisu. Ale zpět k tématu, skutečně během bezmála třiceti let demokracie nikdo z autorů učebnic a těch pracovníků ministerstva školství, kteří mají schvalování oněch učebnic v popisu práce, neodhalil, že se tu celou dobu pod rouškou vzdělávání šíří sovětská propaganda? Asi těžko...




Problém výuky moderních dějin v Česku je hlavně ten, že se k ní na mnoha školách žáci a studenti ani nedostanou. Ti, co mají větší štěstí končí někde u druhé světové války s tím, že ta je většinou zadána jako materiál na samostudium těsně před koncem školního roku. Z toho jde asi těžko vinit ruský vliv, ale spíše nesmyslně poskládané osnovy s důrazem na pravěk a středověk, díky čemuž výuku pozdějších kapitol historie pak leckdy ani objektivně v rámci hodinové dotace nelze stihnout. Smutně tak nezbývá konstatovat, že na podstatné části českých škol se neučí žádná sovětská verze moderních dějin, protože se zde prostě o moderních dějinách neučí vůbec.

I kdyby dnešní učebnice v pasážích o druhé polovině 20. století (tak jako učebnice před rokem 1989) přetékaly ruskou propagandou, Sovětský svaz by byl vykreslen jako ztělesnění dobra a ochránce míru a zlí imperialisté z USA by byli horší než Hitler, k žákům a studentům by se to nejspíše vinou špatně nastaveného systému výuku dějepisu vůbec nedostalo. Vliv učitelů vychovaných za socialismu rovněž nebude nijak významný. Doba starých učitelek, které vykládají to samé posledních padesát let už rovněž pominula, jelikož tyto nepříliš populární dámy většinou buď odešly do důchodu nebo již zcela zanechaly profesní kariéry a zesnuly. Mnoho dnešních kantorů dokonce komunismus zažilo jen jako malé děti a tak jim asi těžko lze vytýkat ovlivnění dobovou propagandou, které by se významnějším způsobem promítlo do toho, jak učí.



Ještě podivnější je výtka BIS namířená směrem k výuce literatury, konkrétně národního obrození. Kritizované „zasažení panslovanstvím" v realitě probíhá zhruba tak, že se panslavismus vedle o něco novějšího austroslavismu představí jako jeden z už tehdy nepříliš úspěšných obrozeneckých proudů. Národní obrození obecně není pro pubertální studenty nikterak populární kapitolou a domnívat se, že někdo ze studentů podlehne podprahové propagandě a začne adorovat Rusko, protože se ve škole dozví, že František Ladislav Čelakovský napsal Ohlas písní ruských, je více než naivní. Ostatně i samotná znalost toho, že Čelakovský něco takového napsal, se většinou ze studentské hlavy vytratí bezprostředně po maturitě.


- - -

SZ: Zadržení „princezny" Huawei se rovná „vyhlášení války"!

0
0
Meng Wenžou, finanční ředitelka Huawei
- kou -
9. 12. 2018 SüddeutscheZeitung a PravníZprávy
Zadržení dcery zakladatele čínské společnosti Huawei Meng Wanžou organizované Washingtonem je považováno prakticky za „vyhlášení války", napsal Süddeutsche Zeitung.



Huawei je klíčovým podnikem pro čínskou ekonomiku. Sama Wanžou je doma velmi populární a podle všeho by měla jednoho dne vyměnit svého otce u kormidla společnosti.

Zatímco Donald Trump a Si Tin-pching dohodli příměří v obchodní válce na okraj summitu G20, Spojené státy připravily nový útok tím, že organizovaly zadržení finanční ředitelky čínské společnosti Huawei Meng Wanžou na letišti ve Vancouveru, uvedl Süddeutsche Zeitung. Wanžou zůstává od soboty na kanadském letišti: americká strana požaduje její rychlé vydání. Důvodem zadržení je, že Spojené státy obviňují Huawei z porušování iránského embarga.

Wanžou (46) pracuje v Huawei od roku 1993: je dcerou zakladatele společnosti Žen Žengfeie, jednoho z nejvlivnějších čínských podnikatelů. Podle publikace je Huawei druhým největším výrobcem chytrých telefonů na světě po Samsungu, stejně jako klíčový podnik pro čínskou ekonomiku. Huawei se stala jednou z mála čínských společností, které dosáhly úspěchu mimo Říši středu, a to nejen na trhu smartphonů, ale také na telekomunikačním trhu.

Pro Čínu, jak zdůraznil Süddeutsche Zeitung, je zadržení Žengfeiho dcery není nic menšího než „vyhlášení války". Takhle to minulý čtvrtek uvedl státní deník Global Times v Číně. Čínské velvyslanectví v Kanadě upozornilo na „vážné porušování lidských práv". Kromě toho se již na internetu objevily výzvy k bojkotu produktů americké společnosti Apple, konkurence společnosti Huawei.

Čína odmítla dovážet ropu a plyn z USA!

Publikace uvádí, že zadržená Meng Wanžou je ve své vlasti velmi populární. Svého času odmítla studovat na prestižní americké univerzitě kvůli prakticky neznámému technickému ústavu ve střední Číně. V šestém roce poté, co její otec založil Huawei, začala svou vlastní kariéru ve společnosti. Zpočátku Meng odpovídala na telefonáty v recepci, ale nakonec za 25 let vstoupila na kariérní dráhu do funkce finančního ředitele a místopředsedy dozorčí rady. Meng sama říká: „Naši zaměstnanci nerostou na úkor rodinných vazeb, ale na úkor svých zásluh." Podle všeho se jedná o tu, která by se měla jednou stát hlavou společnosti namísto svého otce.

Mezi zaměstnanci společnosti Huawei ji nazvali „princeznou" a z čínského pohledu ji Američané unesli. Urovnání americko-čínské obchodní války se tak otřásá v základech.


- - -

Svět ruskýma očima 484

0
0
Zajoch
10. 12. 2018  Outsidermedia
„Věčná snaha ukrajinského lidu o nezávislost“ * * *   V mnoha zemích dávno existují tajné bakteriologické laboratoře USA * * *  Washington se snaží přesvědčit spojence z NATO o íránské hrozbě



Oni připravovali ukrajinskou samostatnost


Anton Kaněvskij
1. prosince 2018

Dne 1. prosince před dvaceti sedmi lety se konalo na návrh Nejvyšší rady USSR referendum o vyhlášení nezávislosti Ukrajiny. Událost měla mnohem větší osudovou roli pro rozpad velké země než Bělověžské dohody. Tehdy hlasovalo 91 % účastníků referenda za odtržení od Sovětského svazu, což se považovalo za „věčnou snahu ukrajinského lidu o nezávislost“. Přitom však všesvazové referendum dne 17. března 1991 ukázalo, že lákání k nezávislosti je ukrajinskému lidu cizí. 70 % hlasujících se postavilo za zachování SSSR, a to i těch, kteří se nepovažovali za Rusy, ale za Ukrajince. Dokonce někteří, kteří předtím nepodpořili pokračování Sovětského svazu, proti němu tentokrát nehlasovali. Vyslovili se proti zbankrotované politice Gorbačova.
Proč přinesla ovoce primitivní propaganda „Lidového hnutí Ukrajiny za perestrojku“, když sedm měsíců před tím selhala? Po krachu Státního výboru pro mimořádné situace přijala nejvyšší rada USSR deklaraci o nezávislosti, na to stačily tři měsíce, ale k přípravě převratu byly potřeba dva až tři roky.
Proces nastoupil, když se spolu s uvolněním šroubů v celé zemi objevili tak zvaní neformálové. Všude, ve všech sovětských republikách kromě RSFSR nabralo hnutí nacionalistický odstín. První dal o sobě vědět Ruch (Pohyb). Zpočátku byly radikální požadavky na odchod Ukrajiny ze svazku SSSR  přerušeny vůdci Ruchu. Je dosvědčeno, že „kdosi“ vědomě činil z Ruchu tvář demokratického hnutí na Ukrajině, neboť chápal, že většina obyvatel odmítá nacionalistické výzvy. Avšak nespokojenost se situací v zemi byla tak velká, že i přesvědčení odpůrci rozkolu s Ruskem podpořili zápas s moskevskou nomenklaturou. Postupně se boj s vládou komunistické strany začal spojovat s bojem za „suverenitu“.

Po prvních projevech separatismu vznikly skupiny nacionálních komunistů. Přiřadil se k nim i člen politbyra komunistické strany Ukrajiny Kravčuk, od roku 1990 předseda Nejvyšší rady USSR. Do konfliktu s Gorbačovem nešel, ale spolupracoval s „národnostně starostlivou“ opozicí. Od roku 1990 se začaly připravovat zákony směřující k nezávislosti. Gorbačov byl zaneprázdněn Jelcinem a pobaltským separatismem a věřil, že se problém Ukrajiny rozplyne a vyřeší sám. Nerozplynul se.
Kravčuk využil studentskou stávku v roce 1990 k odklonění přípravy Svazové dohody a vyměnil předsedu Rady ministrů USSR Masola za nacionalističtějšího Fokina. Bylo zřejmé, že události byly řízeny neviditelnými loutkovodiči. Události se vyvíjely na pozadí silné krize zásobování potravinami. Celosvazová obilnice vyvážela potraviny a domácí obchody zely prázdnotou. Kravčuk i Fokin pro svůj hlavní úkol řídili ekonomiku podle hesla „čím hůře, tím lépe“. Sabotovali opatření dohodnutá s Moskvou.
Život se zhoršoval lavinovitě. Stále silněji se čekala krize a hlad. Kravčuk chytře lavíroval mezi skupinou žádající obnovu pořádku, který byl před perestrojkou, a skupinou žádající radikální reformy a odloučení od Sovětského svazu. Slovně neodmítal Svazovou dohodu, ale jejího podpisu dne 20. srpna 1991 se nezúčastnil. Dne 19. srpna se Kravčuk dočkal chvíle, kterou nazvala Moskva pučem. Na 24. srpna bylo svoláno zasedání Nejvyšší rady, na kterém byl přijat Akt vyhlášení nezávislosti Ukrajiny. Začínal slovy: „Vycházeje ze smrtelného nebezpečí, které se rozprostřelo nad Ukrajinou ve spojitosti se státním převratem v SSSR…“ Přebarvená nomenklatura hlasovala pro. V zemi již nebyla politická síla, která by zachování jednotného státu podpořila. Politicky dožívající Gorbačov ztratil veškeré politické páky. Výzvy z Moskvy fungovaly opačně.
Jelcinovo vedení se zachovalo k Ukrajině jako k odkrojenému krajíci. Agitace za osamostatnění Ukrajiny začala být hrou jedním směrem. Zemi zaplavily letáky adresované obyvatelům. Když lidé viděli prázdné obchody, nechali se většinou ovlivnit záludnou propagandou. I ti, kteří litovali rozpad jednotného státu, pohlíželi na gorbačovský a jelcinovský Sovětský svaz jako na „drahého zesnulého“. Směr radikálních demokratických reforem vyhlašovaný v Moskvě vládou Jelcina, Barbulise a Gajdara nadšení nevyvolával.
Takže 91 % voličů hlasovalo pro nezávislost Ukrajiny. Zároveň s referendem se konaly prezidentské volby, v nichž Kravčuk předstihl národní disidenty (60 % v prvním kole). Skutečnost, že stranický funkcionář předčil nacionalisty, ukázala, že separatisté neměli „historické tužby“. Jednoduše řečeno: Věrchuška nezvládala a prostí lidé nechtěli nadále takto žít.
Převzato z Fondsk.ru

* * *

Odkud fouká vítr: Jak USA šíří po světě bakteriologickou nákazu


Ljubov Stěpušova, Jurij Kondratěv
30. listopadu 2018


Ilustrační foto

V mnoha zemích dávno existují tajné bakteriologické laboratoře USA, v poslední době jimi obklopili hranice Ruska. Ovšem jejich prvními pokusnými králíky se stávají obyvatelé těchto republik. Na Ukrajině jsou nyní časté epidemie spalniček a chřipky, které přecházejí do netypického zápalu plic.
Jsou již důkazy bakteriologických útoků USA na Rusko. Tato zbraň je nepředvídatelná. Viry i bakterie mutují a mohou se jako bumerang vrátit a nakazit ty, kteří je připravili. Hlavně z tohoto důvodu se Spojené státy snaží rozmisťovat centra nákazy dále od svých hranic. Jenže v epoše globalismu to nefunguje.
Jasným důkazem připravených bakteriologických zbraní je virus imunitní nedostatečnosti. Do této skupiny patří horečky Ebola, Zika, krymská hemoragická horečka a další. Podaří se Američanům najít skulinu v DNA Rusů, aby jejich bakteriologické zbraně zabíjely právě je a nikoliv samotné Američany? O tom promluvil bývalý člen komise OSN pro biologické a chemické zbraně Igor Nikulin.
Ministerstvo obrany před měsícem uvedlo, že Centrum pro výzkum veřejného zdraví Richarda Lugara v Gruzii pracuje ve skutečnosti na biologických zbraních. Je tam už téměř sto obětí infekce. Na nich se zkoušely nové druhy bakteriologických zbraní. Je možno je použít na území Ruska? Je nějaký příklad, třeba jen podezření?
Je plno takových příkladů. Hlavně na území Gruzie pracují v této laboratoři vojenští virologové a entomologové s hmyzem sajícím krev. Infikovaná klíšťata se už objevila v Rostovské oblasti, Stavropolském a Krasnodarském kraji a nemoci vypukly. Nikdy před tím se na uvedených místech taková klíšťata neobjevila. Několikrát vypukla krymská hemoragická horečka.
Horečka přišla z Konga?
Ano. Samozřejmě na Krymu kdysi byla. Ve 2. světové válce ji používali Němci, právě s hemoragickou horečkou krymskou experimentovali na vězních, byl v tom Mengele. On a další nacističtí fanatici vedli archiv, ale byl zcizen. Zčásti se nacházel v Maďarsku a zčásti v Rumunsku. Zabavily jej zřejmě koncem sedmdesátých let britské nebo americké tajné služby. Od té doby začaly výzkumy v oboru různých hemoragických horeček, konkrétně Eboly, Lassy a Marburgské horečky. Přenašeči brazilské horečky Zika jsou komáři.
Brazilci uvažovali i o tom, že Američané aplikují na jejich obyvatelstvo nějaké nové typy biologických zbraní.
To je docela možné. Američané pomáhali chudé, špatně rozvinuté zemi snížit množství komárů, ale místo snížení se jejich počty zvyšovaly. Zavedli novou formu, která už může žít v chladnějším mírném klimatu. Nakonec se tito komáři objevili i v USA, v Západní Evropě a na Kavkaze. Zbraň je to dvojsečná, těžko kontrolovatelná. Hodně to připomíná AIDS, která je podle mnoha specialistů uměle vytvořená. Hodně jsem se tomu věnoval.
V OSN?
V OSN i v Rusku. Ještě koncem osmdesátých let jsme získali důkazy, že je tento virus připraven a zaveden uměle. Je to geneticky modifikovaný výtvor.
Jestliže se vyrábí zbraň, zvláště chemická nebo biologická, vždy se proti ní připravuje nějaká protizbraň, obrana. Ano?
Protilátka se dělá, ale virus mutuje. V tom je hlavní problém, nebezpečí. Virus chřipky mutuje tím více, čím se více používají vakcíny. Viry z osmdesátých let byly docela jiné než ty současné. Je to džin vypuštěný z láhve a je těžké jej zastavit.
Američané nyní vedou proti Rusku nespoutanou masivní kampaň a obviňují nás všude a pořád z používání chemických zbraní. Nemohli bychom začít podobně, obvinit je z používání bakteriologických zbraní proti nám? Doklady na to jsou.
Máme mnohem více důkazů, reálných a prokázaných.
Proč to neděláme? Proč nedostalo ministerstvo obrany možnost pokračování? Mohl to být dobrý začátek. I státní ruská media dost zvadle informovala, nepokračovala a neprošetřovala. Nemáme dost prostředků?
My nemáme politickou vůli, Máme ve vládě i v mediích hodně liberálů i agentů. V Rusku je příliš mnoho vládnoucích a vlivných lidí, kteří si drží svůj kapitál, svůj majetek a mají příbuzné na Západě. Proto tito vlivní agenti jsou doposud naším hlavním problémem. Vnitřní nepřítel je nebezpečnější než zahraniční.
Převzato z Pravda.ru

* * *

Teheránu zůstává málo trpělivosti: Hormuzský průliv může být uzavřen


Ljubov Stěpušova
4. prosince 2018


Pokud USA zablokují vývoz íránské ropy zastaví Írán pohyb tankerů v Perském zálivu. Íránci nevěří v pomoc Evropy. Jejich trpělivost je u konce.

Teherán ve složité situaci hrozí
Íránský prezident Rúhání z mítinku v provincii vzkázal Spojeným státům, že nemohou zastavit vývoz íránské ropy a musejí si uvědomit, že budou-li znemožňovat prodej íránského paliva, nepůjde z Perského zálivu žádná ropa. Dodal, že sankce nebudou plnit stanovené úkoly. Řekl: „Žádná hyperinflace, žádná nezaměstnanost nám nehrozí. Novináři musejí přestat s psaním takových věcí v novinách.“ Avšak situace v zemi je těžká vlivem pádu riálu a omezení přístupu k zahraničním úvěrům. Podle CB Íránu se v říjnu zvýšily ceny potravin o 56 % ve srovnání s říjnem loňského roku. Vláda slibuje dotace na nejpotřebnější zboží a zvýšení mezd ve státním sektoru a penzí o 20 %.
Írán i dříve hrozil zablokováním Hormuzského průlivu, nejdůležitějšího kanálu pro dopravu ropy z těžebních polí Perského zálivu. V době války Íránu s Irákem v letech 1980 až 1988 takto pohrozil poprvé. Jenomže Pentagon jej předešel, když v Perském zálivu rozmístil své válečné lodě s úmyslem kdykoliv zaútočit na íránské válečné námořnictvo. Letos v červenci promluvil o možnosti uzavřít Hormuzský průliv pro přepravu ropy vedle prezidenta Rúháního i zástupce náčelníka Armády strážců islámské revoluce.
Podle Konvence o námořním právu z roku 1982 má Hormuzský průliv status mezinárodní vodní cesty a země na jeho březích nemají právo omezovat průchod přes něj lodí a tankerů jiných zemí. Zachovají se Spojené státy opět jako světový policajt, jestliže dá RB OSN souhlas k akci?
Evropa – největší Trumpova bolest hlavy
Dne 5. listopadu uvalil Trump druhý balík sankcí na dodávky ropy z Íránu. Odklad pro osm zemí, poskytnutý s podmínkou, že budou hledat alternativní dodavatele ropy za zakázanou íránskou, má skončit za 5 měsíců. Hlavní problém ve věci odstoupení USA od jaderné dohody s Íránem při jeho blokování je odmítnutí Evropy podporovat sankci. Brusel oznámil přípravu „mechanismu zvláštního účelu“ (SPV), podle něhož se má obcházet SWIFT a monopol USA v oblasti převodu peněz v amerických dolarech. EU nazvala rozhodnutí SWIFT odmítat transakce íránských bank „politováníhodnou věcí“.
Washington se snaží přesvědčit spojence z NATO o íránské hrozbě. Uvádí například, že v lednu 2017 vypustil Írán raketu středního doletu schopnou nést jadernou hlavici s dosahem evropských hlavních měst.
O SPV se hodně mluví, ale nespouští se. I kdyby k tomu došlo, bude sloužit jen k dovozu humanitárního zboží do Íránu, což neodporuje podmínkám amerických sankcí a neznamená to obchodování s ropou. Hlavně proto je Rúhání nervózní a Salehi, šéf íránské agentury pro atomovou energii, nedávno varoval: „Naše trpělivost se vytrácí“.
Proč nemá Trump rád Írán?
Na první pohled to není jasné. Vyvstává několik verzí. Za prvé žádá Írán navrácení svých miliardových aktiv v dolarech, zmrazených v amerických bankách. Tyto prostředky byly buď ukradeny, nebo jsou používány, takže Trump považoval za nezbytné vrátit se ke statu quo z roku 2012. Druhou možností je, že to nemá být rána Íránu, ale Evropě, která už vstoupila do pracovních vztahů s Íránem a nyní ponese velké ztráty. Další je podpora Izraele, podle kterého jde každé posílení íránského státu proti izraelským zájmům.
Za čtvrté byl Írán dlouhá léta obchodním partnerem firmy Koch Industries Inc., známých sponzorů republikánů, bratří Kochů. Přes jejich firmu se do Ameriky přesouvala pašovaná ropa a do Íránu se při obcházení sankcí dodávaly potřebné produkty a vysoce technologická průmyslová zařízení. Bratři se rozhodli obnovit ztracené příjmy.
Převzato z Pravda.ru
Viewing all 19126 articles
Browse latest View live