Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Showcase


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 668 | 669 | (Page 670) | 671 | 672 | .... | 683 | newer

    0 0

    Michail Děljagin
    14. 12. 2018  překlad Outsidermedia
    Možný propad cen ropy nemůže vážně ovlivnit postupný rozvoj zemí.
    Daňové zatížení v příštím roce díky sazbám HDP a celním sazbám na ropné produkty rozehřejí inflaci o skromné jedno procento, takže ukazatel přece jen nepřekročí prognózovaný práh 4 – 5 %. Takže ukazatel významně neovlivní růst cen potravin a benzinu. Ačkoli, podle mínění analytiků, za jistých podmínek mohou být plány vlády, byť nevýznamně, korigovány. O své prognózy k ekonomické situaci v zemi v příštím roce se 10. prosince v tiskovém středisku (ruských) „Parlamentních novin“ podělili přední ruští experti.

    Státní rozpočet v žádném případě neutrpí
    V posledních letech pozorovaný růst těžby břidličné ropy v USA a dalších západních zemích, dle vedoucího katedry fondových trhů a finančního inženýringu Ruské akademie národního hospodářství Konstantina Koriščenka, cenu PHM neovlivní. V daleko větší míře ovlivní světový finanční systém a průmyslové oblasti, a tím i ruskou ekonomiku závislou na vnějších vlivech, ovlivní snížení tempa rozvoje Číny jako hlavního spotřebitele surovin.

    Podle Korniščenkova názoru prognózovaná cena ropy, zakotvená dnes ve federálním rozpočtu, umožňuje naplnit státní pokladnu a současně zajistit exportérům rentabilitu. 
    „V každém případě, dokonce i při té nejnepříjemnější zahraničně-ekonomické situaci, rozpočet neutrpí. Dokonce i tehdy, pokud cena ropy spadne na 40 %, se sotva kurs národní měny sníží ke 100 Rbl za dolar“, je přesvědčen expert.

    Negativnímu vlivu cen ropy na ruskou ekonomiku v nejbližší době nevěří ani člen rozpočtového výboru Státní dumy Dmitrij Jurkov. Ten má za to, že vládní prognóza pro příští 3 roky vycházející z 50 dolarů za barel je přece jen pesimistický scénář sociálně-ekonomického rozvoje Ruska.

    Současně vše svědčí o tom, že vývoj situace na trhu uhlovodíků je na úrovni 75 USD/barel. S přihlédnutím k nedávno přijatým rozhodnutí OPEC+ o omezení těžby o 1,2 milionu barelů denně jsou podobná tvrzení opodstatněnější.

    Ruský ekonom Michail Děljagin má za to, že by se význam tržních mechanizmů vlivu na torbu cen surovin přeceňovat neměl. Ve střednědobé perspektivě – tak 2 – 3 roky – se cena ropy určuje ani ne tak pohybem na fondovém trhu, 
    „jako její cena nákladová s přihlédnutím k apetitu nejvlivnějších korporací. Když ropa stála 140 USD, tak si jedna z hlavních světových energetických korporací Chevron brala úvěry na vyplacení dividend akcionářům“, poznamenal expert. "Velké světové korporace mohou zajistit úplnou bezztrátovost s přihlédnutím ke všem chutím, které zahrnují do nákladů na těžbu“.

    Podle jeho názoru by spravedlivou cenou bylo možné nazvat přinejmenším 50 USD za barel, kterou přece jen není míněn zisk. Proto se cena ropy v každém případě bude blížit k cílové hodnotě 60 USD.

    Pro ruskou ekonomiku je takový kurz rovněž výhodný, přestože všechny ceny jsou ořezány, podle rozpočtového pravidla*) do hospodářství nepřijdou, ale směřují do Fondu národního blahobytu (FNB), jeho výše má dle odhadů ministerstva financí do konce roku 2023 vzrůst na 14 bilionů rublů. Přinejmenším 7 bilionů z toho může vláda v souladu se zmíněnými rozpočtovými normami vynaložit na realizaci národních projektů.

    Pokud nicméně dojde ke zhroucení ropných kotací, je Děljagin přesvědčen, že „vládě stejně zůstane dost rozpočtových rezerv, aby mohla rekonstruovat národní hospodářství“.

    Na nezbytnosti nového ekonomického modelu trvá i prezident Asociace ruských bank Vladimír Kyjevskij. Ten se nepřiklání k navazování ruské měny na pohyby cen ropy a je přesvědčen – stejně jako Koriščenko – že stabilitu ruble ovlivňuje souhrn vnitřních i vnějších faktorů.


    *) Rozpočtové pravidlo – finanční pravidlo uvalující dlouhodobé omezení na rozpočtovou politiku prostřednictvím kvantitativního omezení ukazatelů rozpočtu. Jeho cílem je snížení závislosti federálního rozpočtu a vnitřních ekonomických podmínek na cenách energetických nosičů. Konkrétně, dle stávajících podmínek, vše, co je nad 40 USD za barel je převáděno do západních cenných papírů. Dle vyjádření expertů i některých představitelů státu, toto tvrdé pravidlo významně brzdí hospodářský a sociální rozvoj Ruska a de facto podporuje hospodářství západních zemí – pozn.překl.



    Překlad: st.hroch 181212

    0 0

    TARAS2
    15. 12. 2018
    V dobách nedávno minulých, kdy mě ještě bavilo tvořit cosi jako čuch od literatury, jsem napsal podle skutečné události povídku. Odehrávala se v dávnověku, na kolejním pokoji zvaném šesterák, kde si po zhasnutí mladí pánové ještě chvíli povídali. Oblíbeným vypravěčem byl budoucí bard české literatury, genderem dnes nenáviděný, který dal jednou k dobru příběh z prázdninové brigády.


    Údajně dělal závozníka, měli Ostravu a zpět na dva dny, řidič zalezl na ubytovně ČSAD do pelechu, on se vydal do víru nočního prašného velkoměsta. Sbalila ho zralá panička, přitáhla domů, když přišla z koupelny, on se už rozvaloval nahatý na posteli, na zádech, v očekávání věcí příštích. Já to tady nemohu natahovat, ale budoucí veršotepec barvitě líčil podrobnosti o tmavém kudrnatém trojúhelníku hned pod okrajem průsvitné košilky, a ty dvě nádherné, trošičku prohnuté ale jinak pěkně špičaté kozičky, které už prý asi ledacos zažily; vzrušiví posluchači vztyčili stany, někteří větší, někteří jenom takové křivé nouzovky.

    A jak se blížila k posteli, ruku za zády, obličej se jí z půvabného jakoby švihnutím kouzelného proutku změnil na nenávistný, jako tvář mylady na té krásné knižní ilustraci, když se vrhala na ďArtagnana. Ruka ostravské mylady se vynořila ze stínu, také svírala kuchyňský nůž, ostří se zablesklo a ta mrcha bodla, směrem do podbřišku. „Ale já jsem se stačil ještě otočit na stranu, na břicho, takže mě zasáhla úplně dolů, pod záda,“ pravil přiškrceným hlasem básník, tak dlouho po události a ještě ho to bralo.

    Dramatická pauza, v pokoji ticho, a on naprosto věcným způsobem dokončil: „A od tý doby mám prdel na dvě půlky.“

    Jak jsem koupil, tak prodávám, dostal prý deku. Je to starý fór, ale posluchači byli mladí, takže na to skočili.

    Dnešní svéprávní občané skáčou na podobný trik: Zeman s Babišem prý – místo aby spojovali a tmelili – štěpí společnost, rovněž na dvě půlky. Logika věci ale říká, že pokud se dvě poloviny od sebe oddělují, musí za každou stát opačně působící síla, takže za štěpení samozřejmě mohou i jejich odpůrci. Ti ale neštěpí, tvrdí kavárna a žumpálisté.

    Rozdělení společnosti je ale fakt, který dokreslují výsledky voleb po celou dobu trvání České republiky. 1993 až 1998 pravice, do roku 2006 cosi jako levice, do roku 2013 pravice, až dodnes cosi jako levice. Polovinu ruského kola obsadily jakoby pravičáci, druhou polovinu jakoby levičáci – a kolo se točí. Jednou jsi dole, jednou nahoře. Cosi jako levice říkám proto, že ČSSD se přímo prostituovala – s výjimkou první Zemanovy vlády, ta to dělala nepřímo – s různými pravičáckými skřety typu US a KDU, pak s ANO, což jí nakonec stálo krk.

    Komplikováno tím, že když k volbám přijde šedesát a více procent voličů, vítězí levice, když přijde pod čtyřicet procent, vítězí pravice. Pravičáci jsou v menšině, ale zato k volbám přikulhají i jejich dědové a na vozíkách dovezou prababičky, jsou od přírody takoví odporně činorodí.

    Dělení na levici a pravici podle vztahu ke kapitálu je věčné, byť by se jej dnes pravice pokoušela zamlžit, zapřít, poukazováním na neomarxismus, který však vyšel z jejich nápadů, na což jim hlupáci skáčou a melou to po nich. Tohle zásadní dělení se odráželo svého času i v diskuzích na sítích, kde byly střety poměrně drsné, ale pořád se mezi pravičáky našli relativně rozumně a věcně debatující lidé.

    Z racionální diskuze o pravolevém vidění světa a o rozporech v něm pak rozumní pravičáci někdy okolo roku 2008 odešli, poté, co se ve finanční krizi v plné nahotě prokázal protilidový charakter současného neoliberálního kapitalismu a zhovadilý, svinský, zlodějský, korupční a zločinný charakter jejich vlád, Topolánkovy a poté Nečasovy. Co by asi chtěli obhajovat a jak, já se jim ani nedivím.

    Sem na můj blog mají volný vstup (s výjimkou dvou patologických rozvracečů) a já je občas vyzývám, aby přišli a předvedli zde své mantry – a obhájili je v seriózní debatě. Hic Rhodus, hic salta! Ale oni nechodí, bojí se, nemají argumenty, když nejenom u nás, ale všude na světě globalismus a neoliberalismus prohrávají, přestože jsou obloženi a chráněni jimi ovládanými médii. Poslední příklad – Francie.

    Oni to totiž přepískli: po pádu nepřítele na život a na smrt, komunismu, si mysleli, že mohou všechno. Bohatci znásobili zisky, zatímco lid zaměstnanecký v příjmech stagnoval, pokud nešel dolů. Bohužel se k buržoasii a jejím parazitárním nezpůsobům připojila i jistá část tzv. inteligence, manažeři, právníci, lékaři. Podmínky pro vykonávání běžných profesí se ale zhoršily o jeden řád, existenční nejistota, deprese, vyhoření a žaludeční vředy ovládají scénu.

    Ačkoliv se díky rozvoji vědy, techniky, obchodu a organizace práce vytvořily v západní společnosti podmínky pro spokojený a blahobytný život pro všechny, dnes téměř neviditelná třída kapitalistických parazitů svou nenažraností a daňovými zlodějnami vytváří trvalý deficit v prostředcích na sociální účely, státy se zadlužují aby utlumily třídní střet, parazité kupují ostrovy. Zdá se, že pro odvrácení hněvu mas jsou vlády (v područí vojenskoprůmyslového komplexu) schopny vyvolat i světovou válku! Tak daleko došla ve své amorálnosti a zvrácenosti současná kapitalistická společnost.

    Toto (a nikoliv Zeman či Babiš) je důvodem současného štěpení společnosti, hněv lidu je sice stále ještě kanalizován konzumerizmem, pivními slavnostmi, televizními seriály a počítačovými hrami, pravičáci stále drží rozhodující pozice v ekonomice a ve státní správě, ale zároveň se zdá, že se blíží den, kdy, jak pravil slezský bard, zúčtujem spolu!

    Nebo, jak by řekl bard z kolejního pokoje, prdne to. Jako když se urve ramínko od podprsenky.






    0 0

    Georgij Mosalov, Mariana Čursinová, Anna Lušniková
    15. 12. 2018     russian.rt (kráceno)
    Evropská unie prodloužila odvětvové sankce proti Rusku o půl roku, ale rozhodla se nezavádět další, spojené s incidentem v Kerčském průlivu. Na použití dodatečných protiruských opatření dříve trval ukrajinský prezident Petr Porošenko. Experti poznamenávají, že kompromisní řešení EU může vypovídat o snaze vyhnout se konfliktu s Washingtonem a současně nezhoršovat vztahy s Moskvou. Politologové zdůrazňují, že absence nových sankcí ukazuje, že evropští politici nepovažují ruskou stranu odpovědnou za konflikt, ke kterému došlo. Předtím ministr zahraničí RF Sergej Lavrov poznamenal, že když EU naléhavě vyzývá Ukrajinu, aby podnikla kroky k deeskalaci napětí v situaci, fakticky přiznává vinu Kyjeva za incident v Kerčském průlivu.


    Nehledě na výzvy ukrajinské strany a některých dalších východoevropských států, nebyly vůči Rusku zavedeny sankce kvůli incidentu v Kerčském průlivu. Namísto omezujících opatření se evropské státy rozhodly "nadále spoléhat na diplomatické úsilí". Připomeňme si také, že prezident Ukrajiny Petr Porošenko předal už 5. prosince západním partnerům návrh sankcí proti Rusku. Zejména navrhoval, aby bylo zakázáno ruským plavidlům navštěvovat přístavy EU a USA.

    Země EU již nemají tendenci ke konfliktu s Ruskem, ale jsou nuceny následovat americkou politiku sankcí, uvedl Nikolaj Arefjev, první místopředseda výboru Státní dumy pro hospodářskou politiku, průmysl, inovační rozvoj a podnikání.

    EU preferuje setrvačné působení

    "Evropská unie dává v současných podmínkách přednost setrvačnému působení a prodlužuje sankce každých šest měsíců...", řekl v rozhovoru s RT doktor politických věd, profesor na Moskevské státní univerzitě Andrej Manojlo.

    EU usiluje o spolupráci s Ruskem, nehledě na omezení, poznamenal politolog, kandidát historických věd, ředitel pro vědu Centra pro etnická a mezinárodní studia Anton Bredichin.

    "U EU je již dlouho znát faktor únavy z Ukrajiny ... Evropané nadále obchodují s naší zemí, i když prostřednictvím třetích zemí nebo třetích společností. Ale je pro ně přece jen výhodnější budovat vztahy s Ruskou federací přímo, nehledě na to, že existují fakta bojovné rétoriky (ze strany Evropanů, pozn. RT )", řekl expert v rozhovoru pro RT.

    Podle Bredichina jsou také prohlášení o vině Ruska za incident v Kerčském průlivu spíše diktována nátlakem ze strany Spojených států než reálným postojem EU, o čemž svědčí absence nových sankcí proti Moskvě.

    "Evropa přece vidí, že průlomová operace byla provedena ukrajinskou stranou. A v této situaci muselo Rusko zareagovat tak, jak zareagovalo. Existuje však postoj, že je třeba Ukrajinu bránit. Neboť je povel z Washingtonu, že je třeba chránit Ukrajinu všemi možnými způsoby", dodal.

    Potvrzení viny Kyjeva
    Na Ukrajině byl incident nazván agresivním činem Ruska. V deseti oblastech země byl zaveden válečný stav, mužům s občanstvím RF ve věku od 16 do 60 let byl zakázán vstup a příslušníci pohraniční stráže mají právo zahájit palbu na zasažení bez varování.

    Rusko konstatovalo, že ukrajinští námořníci jednali na příkazy Kyjeva, který záměrně uspořádal provokaci.

    "Je to určitě provokace, organizovaná současnou vládou (myslím, že i současným prezidentem) na prahu prezidentských voleb na Ukrajině v březnu příštího roku", řekl ruský prezident Vladimír Putin.

    Západní země odsoudily "agresi" Ruska, ale vyzvaly obě strany, aby snížily úroveň napětí v Azovském moři. S touto výzvou se ministr zahraničí USA Mike Pompeo obrátil na Moskvu i Kyjev.

    "Spojené státy odsuzují tuto agresivní ruskou akci ... Vyzýváme obě strany ke zdrženlivosti a dodržování svých mezinárodních závazků. Vyzýváme prezidenta Porošenka a Putina, aby se přímo podíleli na řešení této situace", uvedl ve svém prohlášení.

    I Heiko Meuse, německý ministr zahraničních věcí, se podobně obrátil na Rusko a Ukrajinu 13. prosince. Poznamenal, že uložení sankcí vůči Moskvě by komplikovalo jednání o deeskalaci napětí ve vodách Azovského moře.

    "Domnívám se, že všichni musíme přispět k deeskaci. Německo to dělá. Spolu s našimi francouzskými kolegy jednáme s Ruskem a Ukrajinou", řekl.

    Ministerstvo zahraničí Ruska poznamenalo, že tato pozice evropských států svědčí o skutečném uznání viny Ukrajiny za incident v Kerčském průlivu.

    "I v EU, i v NATO, i ve Washingtonu vyzývají i Rusko, i Ukrajinu, aby učinily kroky k deeskalaci této situace. Tyto výzvy, i k Ukrajině, jsou jednoznačným potvrzením viny Kyjeva za to, co se stalo", zdůraznil ministr zahraničí RF Sergej Lavrov. "Kdyby byla sebemenší možnost, jak se ... říká, ospravedlnit kyjevské orgány, výzvy k Ukrajině ze strany západních kolegů by vůbec nezazněly".Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová


    0 0
  • 12/15/18--08:22: Soudci hrají pingpong II

  • Zdeněk Jemelík
    15. 12. 2018     jemelikzdenek a chamurappi
    Dne 13.října 2018 jsem na svém bloggu a na webu spolku Chamurappi z.s. vydal článek „Soudci hrají pingpong“, který pak vyšel ještě leckde jinde. Vyprávěl jsem v něm o trestním řízení Obvodního soudu pro Prahu 1, které dne 12.října 2018 vstoupilo do fáze šestého projednání obžaloby v pořadí třetím senátem. Je v něm obžalovaná podnikatelka, která měla ministerstvu zahraničních věcí údajně neoprávněně vyúčtovat 1.400.000 Kč za uspořádání propagačních akcí v hodně vzdáleném zahraničí a dva obžalovaní vysocí úředníci ministerstva měli připustit proplacení jejích faktur, ač k akcím ve skutečnosti nedošlo. Podle generální inspekce ministerstva akce proběhly a proplacení bylo v pořádku. Trestní stíhání vyvolal bývalý úředník ministerstva, propuštěný kvůli nezvládání úkolů.


    V této fázi řízení se předsedkyně senátu musela vypořádat s hlasitým předčítáním 3.345 stran protokolů z předchozích hlavních líčení. Zvládla to během šesti stání. Na poslední, které se konalo dne 14.prosince, jí zůstalo 8 stran. Po dočtení se hlavní líčení pohnulo k šestému rozsudku.

    Předsedkyně senátu seznámila strany s výsledkem revize spisu, z něhož vyplynulo, že některé listinné důkazy nebyly v minulosti řádně provedeny. Předložila je pak stranám k nahlédnutí. Nejzajímavější z nich byla velká obálka, která pod jedním číslem listu skrývala větší počet listinných důkazů, prokazujících uskutečnění domněle neuskutečněných akcí. Poté vyzvala strany k případnému předložení návrhů návrhů na doplnění dokazování. Žalobce žádné požadavky neměl a pár nevýznamných návrhů obhájců zamítla pro nadbytečnost. Došlo pak na závěrečné návrhy.

    Žalobce nezklamal. Odvolal se na předcházející závěrečnou řeč, kterou doplnil dlouhým výkladem o porušování vnitřních a zákonných předpisů a neplněním povinností řádného hospodáře obžalovanými úředníky a o podvodném jednání obžalované. Naproti tomu obhájci a po nich i obžalovaní se snažili jeho vývody vyvrátit. Stěžovali si například na „výrobu“ falešných důkazů policií, k nimž patřilo tvrzení, že obžalovaná měla kreditní kartu k spořícímu účtu jednoho z obžalovaných, ač k těmto účtům se karty nevystavují. Policisté také tvrdili, že obžalovaná často navštěvovala ministerstvo, ale ve skutečnosti jí přiřkli návštěvy jiné ženy shodného jména. Jeden z obžalovaných se dožadoval, aby žalobce uvedl, na kterém čísle listu se nachází neexistující zpráva od neexistujícího zahraničního zastupitelství, na kterou se odvolával jako na důkaz, že propagační akce se neuskutečnily. Žalobce mlčel. Obhájce Josef Lžičař zkritizoval chování odvolacího senátu, který benevolentním přístupem k opakovaným odvoláním žalobce zpochybnil právní jistoty obžalovaných.

    Po krátké přestávce předsedkyně senátu ve 13:25 začala vyhlašovat rozsudek. Obžalované opět zprostila. Odůvodnění rozhodnutí bylo přímo drsné pro policii. Předeslala sice, že kritiku pronáší nerada, ale nezbývá jí než říci, že nikdy neviděla tak špatně vedený spis z přípravného řízení jako tento. Kuriozitou byla velká obálka, obsahující větší počet listinných materiálů, prokazujících uskutečnění předmětných propagačních akcí. Ty se nepochybně konaly a patřily k nejúspěšnějším akcím českého předsednictví Evropské unie. Policistům také vyčetla nesprávný směr vedení otázek při výsleších, z něhož je patrné, že nepochopili správně, co vlastně vyšetřují. Ptali si např. diplomatů, zda v jejich působišti proběhly nějaké semináře a dostávali záporné odpovědi, jež byly sice správné, ale zkoumané propagační akce nesestávaly ze seminářů.

    Neušetřila ani žalobce, kterému vytkla, že vytěžoval tendenčně svědecké výpovědi, z nichž si vybíral jen to, co škodilo obžalovaným. Přičetla mu také k tíži, že nikdy nepřišel nahlédnout do soudního spisu, ač nebyl přítomen u celého dokazování.

    Přibližně po padesáti minutách bylo hotovo a přišla řada na poučení stran řízení a na jejich vyjádření. Žalobce nezmoudřel: vzal si lhůtu na vyjádření, takže se můžeme sázet, zda se odvolá i pošesté.
    Shodou okolností 14. prosince 2018 vyšel na České justici článek o jiném „pingpongu“ – o kauze Nečesaný, která jde rovněž do šestého kola a přetahují se v ní Vrchní soud v Praze s Krajským soudem v Hradci Králové a Nejvyšším soudem ČR. Ze srovnání obou „ partií pingpongu“ vyplývá, že vinu na vzniku této nepřístojnosti nenese prvotně neúprosný odvolací soud, ale tvrdošíjný žalobce, který se odvolává stále dokola, i když dokazování už nic zásadně nového nepřineslo. Všecko je přece v lidech. V kauze Lukáše Nečesaného bychom snad na zaťatost žalobkyně mohli nahlížet poněkud smířlivěji, protože žije v domnění, že se snaží zabránit beztrestnosti útoku proti životu a zdraví, ale ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1 jde o „pouhých“ 1.400.000 Kč, které nikdo nepostrádá a náklady na téměř osmiletý proces jsou patrně vyšší. V obou případech ale dochází k brutálním zásahům do životů obžalovaných. Žalobci si je dovolí bezstarostně, protože mají jistotu, že za neoprávněně podanou obžalobu nebo poškození obžalovaných nesprávně vedeným procesem nebudou voláni k odpovědnosti.

    0 0

    15.12.2018




    0 0
  • 12/15/18--10:34: Francouzská lekce
  • Finian Cunnigham
    Finian Cunnigham
    15. 12. 2018  ICH,  překlad Zvědavec
    Lidé ve Francii se postavili za svá práva a zastali se tak mnoha dalších lidí po celém světě, kteří jsou znechuceni nespravedlností kapitalismu. Nic víc než to, že lidé ze západních států museli přestát desetiletí ekonomického šetření, zatímco malá elita ještě více necudně bohatla.



    Kromě iracionálního, špatného rozdělování bohatství, které kapitalismus umožňuje, západní státy - tj. politici, sloužící oligarchům - utrácejí a plýtvají nadměrně velkými finanční prostředky na militarismus a vedou zločinecké války.

    Již čtvrtý víkend po sobě se francouzská veřejnost vypravila do ulic Paříže a dalších velkých měst, a požadovala ekonomickou spravedlnost.

    Také žádali, aby prezident Emmanuel Macron odstoupil. Macron se vůči protestům dosud držel zpátky, choval se odměřeně, a ponechal na předsedovi vlády Edouardu Philippovi, aby uklidnil rozhněvaný národ.

    Tím, že Francouzi téměř zastavili provoz v zemi, neboť zablokovali dopravní spojení a dodávky paliva, demonstrovali „moc lidu“, a také předvedli, čeho lze dosáhnout, když se zorganizujeme kvůli svým právům.

    Macronova vláda ustoupila a zrušila plánovanou novou daň z pohonných hmot. Právě toto plánované zvýšení cen vyvolalo hněv obyčejných lidí, kteří si oblékli nyní již symbolické „žluté vesty“, jež jsou všichni řidiči ve Francii povinni mít ve vozidlech z bezpečnostních důvodů.

    Francouzská veřejnost tvrdí, že nová daň by negativně ovlivnila jejich živobytí. Macron prohlásil, že nová daň za pohonné hmoty je kvůli navýšení vládních finančních prostředků, které budou použity pro přechod na ekologičtější udržitelnou společnost.

    Nicméně obyčejní lidé poukazují na to, že Macron - kterého znevažují jako „prezidenta pro bohaté“ - nedávno zrušil daň pro velmi bohaté občany. Tu mohla vláda použít na financování jakýchkoliv ekologických projektů, které plánuje, namísto plánované nové daně z pohonných hmot.

    Macronova administrativa také plánuje větší snížení daní pro velké podniky a korporace. Tento krok opět ukazuje na elitářské priority prezidenta a jeho ministrů. Elysejský palác je rozhodnut učinit takové kroky, kdy většina pracujících lidí bude platit za sociální změny, a nikoli bohatá třída, která by si to mohla snadno dovolit.

    Kromě toho francouzský stát vynakládá přibližně 50 miliard dolarů ročně na vojenské účely. Pokud by tyto výdaje byly sníženy například o polovinu, potom by nebyla nutná úsporná opatření a svévolné škrty ve veřejných službách a sociálním zabezpečení.

    Francouzská rozhazovačnost, pokud jde o armádu, je typická pro všechny západní státy, zejména pro členy NATO. Pokud by radikálně zredukovali militarismus, poté by další země, jako jsou Rusko a Čína, také mohly snížit vojenský rozpočet, který je zachováván mimo obrannou pozici, a to kvůli agresivnímu postoji západních států.

    Francouzské hnutí „žluté vesty“ je nyní ve zlomovém bodu. Mohlo by se vydat kterýmkoliv ze dvou hlavních směrů.

    Macronova vláda již kapitulovala, pokud jde o nestoudné daňové zatížení, které mělo připadnout na běžné občany. Lze vytušit, že elitářský prezident a jeho administrativa balancují, pokud jde o jejich další setrvání v úřadě. Protestní hnutí Francouzů zašlo ještě dále, než byla nová daň za pohonné hmoty.

    Zpochybňují celý neoliberální kapitalistický systém, a také to, proč byli donuceni po desetiletí snášet ekonomické vykořisťování a útlak.

    Kromě toho existují náznaky, že hnutí „žluté vesty“ je inspirací pro veřejnost v ostatních evropských zemích, aby podobným způsobem také vyrazila do ulic a konečně přivedla oligarchický systém k zodpovědnosti. Objevily se zprávy, že v sousední Belgii došlo k podobným solidárním protestům. Můžeme si být jisti, že vlády v celé Evropě se mají na pozoru před obrovskou vlnou moci lidu.

    Je zde také zlověstnější směr. Předzvěst toho jsme mohli vidět minulý týden, kdy francouzská pořádková policie zatkla desítky studentů středních škol, kteří protestovali proti reformám ve vzdělávání, a nechala je klečet na zemi, s rukama na hlavě. Někteří studenti byli donuceni klečet tváří proti zdi.

    Tato situace vyděsila mnoho lidí ve Francii i jinde. Nesla znaky diktatury policejního státu a porušení zákonných práv. Někteří komentátoři dokonce poznamenali, že zadržení studenti, kteří se krčili před ozbrojenými policisty, vypadali, jako kdyby mělo jít o skutečnou popravu.

    Tento víkend - před plánovanými protesty v Paříži – přijely stovky lidí do hlavního města, aby se připojily k demonstracím, avšak občané byli „předběžně“ zatčeni a vzati do vazby. Francouzské orgány tvrdí, že jen brání tomu, aby „vyvolávači nepokojů“ nepodněcovali k násilí.

    Mnoho francouzských občanů se obává, že to, co se skutečně děje, je začátek represivního zásahu ze strany státu proti demokratickým právům na svobodu projevu a veřejného shromažďování.

    Připomeňme si, že pouze před pár týdny, během připomínky ukončení 1. světové války, prezident Macron vychvaloval bývalého generála Philippe Pétaina za jeho statečnost na bojišti, čímž vyvolal protesty. Pétain se totiž později stal vůdcem Vichistické Francie, která kolaborovala s německou Třetí říší během 2. světové války. Francouzský stát tak ostudně fungoval jako fašistický režim, pozatýkal desítky tisíc svých občanů a poslal je do nacistických táborů smrti.

    Kapitalismus je zřejmě iracionální, antidemokratický systém, který vždy směřuje k oligarchii, militarismu a fašismu. Pokud ekonomika funguje relativně dobře, potom systém toleruje formy „liberální demokracie“. Ale když systém běží naprázdno, potom jsou k ovládání neklidných mas lidí využívány extrémnější síly.

    Desetiletí ekonomického šetření a uskrovňování a ochuzování mas lidu v západních státech ukazují, že již není nadále možné, aby se kapitalismus maskoval jako liberální demokracie. Lidé jsou po právu nespokojení a rozhněvaní v souvislosti se svými lidskými právy - mít slušné zaměstnání, plat a veřejné služby.

    Rebelští Francouzi inspirují všechny lidi k tomu, aby požadovali to, co jsou jejich přirozená práva, a svrhli nespravedlnost kapitalismu. To by mohlo jít historicky progresivním směrem nejen ve Francii, ale ve všech západních oligarchických státech.

    Opět je třeba připomenout, že vyšší představitelé si mohou ze zoufalství ponechat své výsady a bohatství, a jít zcela fašistickým směrem. Zdá se, že liberální maska ​​západních demokracií padá, a odhaluje se hrubá síla, která je za ní.

    Vypadá to, že zažíváme historický, klíčový okamžik.



    0 0

    Ukrajinský pogrom Židů ve Lvově v roce 1941.
    Jan Urbach
    15.12.2018 VašeVěc
    „Ukrajina nesmí zapomenout na zločiny spáchané na ukrajinských Židech a nesmí žádným způsobem oslavovat zločince, kteří tyto zločiny spáchali,“ napsal včera izraelský velvyslanec v Kyjevě Joel Lion.

    Uvedl, že byl „šokovaný“ rozhodnutím rady Lvovského obvodu, která v úterý vyhlásila rok 2019 „Rokem Stepana Bandery a Organizace ukrajinských nacionalistů.“ V příštím roce bude 110. výročí narození Bandery (narozen 1. ledna 1909) a také 90. výročí vzniku Organizace ukrajinských nacionalistů.

    0 0
  • 12/15/18--10:46: Dr. Edvard Beneš v Moskvě
  • Přemysl Votava
    15.12.2018  VašeVěc
    Každá historická zmínka o Sovětském svazu či Rusku, se hodí k protiruské rétorice. Před měsícem jsme si připomenuli 80. výročí mnichovské zrady, na politicích i médiích bylo vidět křečovitou snahu nevířit tyto události. Tedy rychle nechat zapomenout a hledat jiné vhodné téma. Kdo hledá. najde, proto dnes usilovně hledáme ruské špiony, přitvrzujeme v sankcích, přepisujeme historii, odstraňujeme pomníky….



    V těchto dnech si připomínáme 75let podpisu „Smlouvy o přátelství a vzájemné pomoci… “, mezi Československem a SSSR, podepsané v Moskvě 12. prosince 1943. Tato smlouva navazovala na obdobnou smlouvu z května 1935. I toto výročí našlo živnou půdu pro protiruské výpady, pravicoví politici a jejich média hovoří opět o zradě prezidenta Beneše a o naší následné orientaci na Východ.

    Vím, že je to marné, marné…. mají své noty. Přesto je třeba zdůraznit, že Dr. Edvard Beneš přijel do Moskvy až po Teheránské konferenci (28.11. - 1.12. 1943), která se konala za účasti nejvyšších představitelů USA, Británie a SSSR. Tedy Roosevelta, Churchilla a Stalina. Právě tato jednání v Teheránu byla zásadní pro poválečný vývoj v Evropě.

    Prezident Beneš ještě před jednání v Moskvě se Stalinem, jednal v květnu 1943 v USA s F. D. Rooseveltem. A právě na základě těchto všech jednání Dr. E. Beneš vyhodnotil vzniklou politickou situaci a jel do Moskvy jednat, Beneš si byl vědom poválečného vývoje, tedy válkou oslabené Francie, Británie, ale také rostoucího vlivu SSSR na poválečné uspořádání ve světě. Odhal zcela správně, že Československo bude osvobozeno Rudou armádou. Zároveň chtěl odstranit důsledky Mnichova, proto hledal bezpečnostní záruky a cestu k obnovení Československa.

    Kdo dnes žije těmito událostmi před 75lety? Většina pamětníků této válečné doby již není mezi námi… Historie je mnohdy ohebná. Připomínám, že v době podpisu smlouvy Rudá armáda postupovala Ukrajinou, Běloruskem… S úctou připomínám, že 1. československá samostatná brigáda společně s Rudou armádou osvobodila 6.11.1943 Kyjev. Naši vojáci bojovali na východě proti agresorovi, naopak na západní frontě byl klid. Československo i díky jim patřilo ke státům vítězné koalice.

    Prezident Beneš si byl při jednání se Stalinem vědom i skutečnosti, že „Slovenský štát“ se v červnu 1941 po boku německé armády se vydal do boje proti SSSR, do boje za „novou Evropu“. Přes 100.000 vojáků se zúčastnilo tažení proti SSSR. Bylo tomu i v době jednání prezidenta Beneše se Stalinem v Moskvě. Za slovenskými jednotkami zůstaly tisíce mrtvých rudoarmějců, přes 16 000 zajatců, dle historické literatury slovenští letci sestřelili kolem 250 letadel… Příliš se o tom nemluví, možná časem, až se z nich stanou hrdinové. I to je možné.


    - - -

    0 0

    15. 12. 2018    Sputnik   (rozhovor)
    V souvislosti s tím, že se do mediálních reflexí naší politiky dostalo slovo „schizofrenie“, chtěli bychom se zeptat politika, psychiatra a lékaře MUDr. Ivana Davida, CSc., v minulosti též ředitele Psychiatrické léčebny Bohnice a ministra zdravotnictví, cože se za tímto přízračným označením vlastně skrývá.

    Začněme trochu obecně: některé psychiatrické diagnózy jako by v minulosti neexistovaly. Platí totéž o schizofrenii, nebo zde tyto formy psychických onemocnění byly přítomny vždy a jsou staré jako lidstvo samo?

    Schizofrenie je duševní porucha, jejímž hlavním příznakem je porucha myšlení. Typická je paranoidita, tedy vnímání souvislostí, které neexistují, nejčastěji pocit sledování, ovládání vnější silou, vnímání vlastních myšlenek jako cizích, pocit změny sebe sama nebo věcí a lidí kolem, pocit vlastních mimořádných schopností, atd. Paranoidita může vykrystalizovat do pevné soustavy nevývratných přesvědčení, tzv. bludů. Logické myšlení může zůstat nepostiženo, ale závěry jsou vyvozovány z chybných premis. Velmi časté jsou změny emotivity, hlavně oploštělost, jakási lhostejnost, časté bývají halucinace, a to zejména sluchové, nejčastěji tzv. „hlasy", ale také halucinace hmatové, čichové, chuťové, zrakové. Častý je nedostatek iniciativy, zájmu o okolí i o vlastní osud. Časté jsou i změny pohybové, buď neklid, bizarní pohyby nebo stupor, tedy nehybnost. Existuje řada dalších typických znaků, které se u jednotlivých případů vyskytovat nemusí. Příznaky se u jednotlivých případů různě kombinují, obraz choroby je u každého trochu nebo velmi jiný. Naproti tomu se skoro všechny příznaky mohou vyskytnout i u jiných duševních poruch, které mají jiné příčiny, jinou léčbu a jiné vyhlídky na zlepšení stavu.

    Jakým změnám v mozku přičítat vámi popisované abnormality?
    Onemocnění je způsobeno zejména změnou fungování dopaminu v některých částech mozku. Nepochybně se vyskytovalo v historii lidstva vždy. Popisy příznaků však bývaly velmi povrchní. Jedná se o onemocnění hlavně mladého dospělého věku (mezi 18-30 lety), kdy se začíná rozvíjet asi 80 % případů. Onemocnění probíhá buď procesuálně — pozvolna se trvale zhoršuje, nebo se manifestuje ve vlnovitých atakách, střídaných remisemi s částečným nebo téměř úplným vymizením příznaků.

    O jak vzácnou chorobu se jedná?

    Bohužel se jedná o onemocnění velmi časté. Onemocní přibližně jeden za sta. Ve většině případů jde o onemocnění devastující, které zásadně zhoršuje vyhlídky člověka na plný a spokojený život. U potomků nebo sourozenců nemocných je několikanásobně zvýšené riziko onemocnění než u potomků zdravých rodičů. Účinné léčení představovala až insulinová kómata používaná již před 2. světovou válkou, a hlavně antipsychotika používaná od roku 1952, kdy byla objevena více méně náhodou. Psychofarmaka znamenala převrat v léčení, ale přesto se většina nemocných neobejde bez sociální pomoci a trvalého užívání psychofarmak. Malá část nemocných se vyléčí úplně; část je odkázána na každodenní celodenní pomoc a dohled. Jen méně než 1 % nemocných je nebezpečných, a to hlavně rizikem agresivního jednání. Jsou to hlavně muži, kteří se necítí být nemocní, neužívají léky, ale naopak zneužívají návykové látky, hlavně stimulancia, mají megalomanické bludy a již dříve byli agresivní.

    Kdo ze slavných lidí trpěl touto nemocí?

    Onemocnění se rozvine dřív, než se většina lidí dokáže uplatnit. Proto slavných lidí trpících schizofrenií mnoho není. Ze známých géniů můžeme jmenovat ukrajinského spisovatele Gogola, nositele Nobelovy ceny amerického matematika Johna Nashe nebo malíře Vincenta van Gogha. Schizofrenie se připisuje řadě dalších slavných osob, které však trpěly jinou duševní poruchou. Tato choroba smysluplné tvorbě překáží.

    V posledních desetiletích pravděpodobně skutečně nemocných schizofrenií přibývá. Domnívám se, že je to především rozšířením zneužívání návykových látek, zejména stimulancií, ale také například marihuany, které vyprovokují propuknutí onemocnění i tam, kde by bez tohoto vlivu zůstalo latentní. Například psychózy vyvolané pervitinem jsou prakticky k nerozeznání od schizofrenie, která by se vyvinula bez vlivu pervitinu. Zneužívání návykových látek je u nemocných schizofrenií velmi častá komorbidita, tedy, nemocní, hlavně muži současně často zneužívají návykové látky.

    Zejména různá filmová zpracování přináší osobitou interpretaci toho, co schizofrenie je. Například v již klasickém filmu „Jezinky a bezinky" (USA/1944) herec John Alexander v roli Teddy Brewstera věří, že je americkým prezidentem Theodorem Rooseveltem; pokaždé, když má vyjít schodiště, vyběhne je s válečným pokřikem, neboť je přesvědčen, že se účastní španělsko-americké války a jeho úkolem je útočit na San Juan Hill.

    Problémem filmových zpracování duševních poruch je snaha po zajímavosti a mnohem menší zájem tvůrců o reálné zobrazení onemocnění. Jak jsem uvedl, každý nemocný je jiný, takže i velmi věrné zobrazení konkrétního případu by u diváků stejně vedlo k mylnému dojmu, že každý případ tohoto onemocnění musí vypadat právě tak. Například Oskary ověnčený film „Čistá duše" o zmíněném matematikovi Nashovi je velmi značně vzdálen od jeho reálného osudu a skutečného obrazu jeho choroby.

    Jinými slovy — je schizofrenie porucha nebo je třeba na věc nahlížet téměř mysticky?

    Schizofrenie je vedle deprese a demence nejvýznamnější duševní onemocnění. Vede ve většině případů k nutnosti sociální podpory invalidním důchodem. Problém vzniká v případech, kdy nemocní nemají „odpracovaná léta" a tedy na důchod nemají nárok. Snažil jsem se prosadit změnu, ale nebyl jsem úspěšný.

    Pokud syn Andreje Babiše trpí schizofrenií, lze jeho vyjádření brát jako věrohodná? Že byl unesen?

    Část jednání nemocného nemusí být pod vlivem jeho onemocnění. Pokud nemocný krade v samoobsluze, nemusí to nijak vyplývat z jeho bludu, že je příslušníkem tajných služeb. Jestliže je nemocný v dobré remisi bez příznaků, může být jeho výpověď věrohodná. Každý případ je třeba individuálně zhodnotit. Rozhodně nepatřím k těm kolegům, kteří jsou přesvědčeni, že z této diagnózy musí vyplývat nesvéprávnost, neschopnost rozpoznat protiprávnost vlastního jednání, případně neschopnost ovládnout ho. I ve vámi zmíněném případě by bylo ke zhodnocení nutné znát jak stav nemocného, tak i průběh a okolnosti údajného únosu velmi podrobně.

    Je tedy pravdou, že schizofrenie mění architekturu osobnosti? Viděl jste někdy v praxi mnoho osobností uvnitř jednoho těla, tak aby jedna o druhé nevěděly, viz též film „Lizzie" (USA/1957), v němž si zahrál i náš slavný herec Hugo Haas?

    Schizofrenie není totéž co v USA oblíbená „mnohočetná osobnost". Případ mnohočetné osobnosti z vlastní praxe neznám. Setkal jsem se s případy hysterie, kdy se velmi promiskuitní žena cítila současně být pannou a vedle milenců měla i přítele, se kterým se jen vodila za ruku, a ty dvě části osobnosti jako by o sobě nevěděly. Tisíce let existující hysterie však byla zrušena politickou korektností. Existuje dál, ale v seznamu poruch ji nenajdete a mluvit se o ní nesmí.
    Pokud člověk uvažuje o sobě, je vlastně současně objektem i subjektem. Není osobnost člověka přirozeně rozštěpená? Takovými spekulativními problémy se lékařství jako aplikovaná přírodní věda nezabývá. Mě ta otázka rozhodně netrápí. Každý člověk o sobě uvažuje, protože je sám pro sebe dost důležitý. Jestli to budeme nazývat rozdvojením, to nepokládám za důležitou otázku.

    Co o schizofrenii říká současná věda vybavená moderními zobrazovacími přístroji?

    Schizofrenie je funkční onemocnění, takže ze zobrazovacích metod mohou přispět k jejímu studiu takové zobrazovací metody, které mohou měřit změny v čase. Ovšem, jak říkával psychiatr, profesor Jan Dobiáš, klavír můžete rozřezat na malé kousky a každý podrobně popsat a stejně nepochopíte, kde se v něm bere zvuk.

    Jak se žije lidem se schizofrenií?

    Se schizofrenií se žije těžko. Většina nemocných je schopna se o sebe dostatečně starat, ale málokterý nemocný je schopen bez omezení na plný úvazek vykonávat náročné kvalifikované povolání. Ne každý je pro rodinu přínosem, ne každý je schopen činností, které by mu přinášely uspokojení. Musíme jim pomáhat, jsou to také naši lidé.

    *Poznámka: psali jsme o studiovém setkání Reye Korantenga a Andreje Babiše. Na základě tohoto rozhovoru a našeho minulého článku vznikl tento nový text.

    Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce
    Rozhovor vedl PhDr. Vladimír Franta, PhD.

    Pozn. red. I.D.: Autor mi rozhovor zaslal, ale mail jako řada jiných skončil ve spamovém koši, zřejmě proto, že se v textu objevilo slovo "Sputnik"

    0 0

    Hans-Adam II von Lichtenstein
    Jana Petrova
    16. 12. 2018  Rukojmí
    Spor, který se zdál být mezi Českou republikou a Lichtenštejnskem vyřešený ještě v roce 2009 o majetku rodu Lichtenštejnů, dostává nové obrátky. Fond Lichtejštejnů začal posílat českému státu předžalobní výzvy, kde požadují návrat nemovitostí, které byly zabaveny podle Benešových dekretů po roce 1945.

    V prohlášení fondu stojí, že ostatní prostředky k tomu, jak donutit českou stranu projednat neuzavřené otázky z minulosti, byly vyčerpány. Pokud Česko během sedmi dnů nevydá požadované majetky, tak Fond, který nakládá s majetky Lichtenštejnů, podá žalobu proti českému státu. Jsou požadavky Lichtenštejnů reálné? Podle expertů se jedná o majetky v hodnotě miliard korun a nemovitosti, včetně zámků Lednice, Valtice, Velké Losiny na Moravě? Skutečně si knížectví myslí, že mu Česká republika dá podobný „dárek pod vánoční stromeček"?

    „Česká republika platí za nesmyslné právní pojetí restitucí," takto vidí celý tento příběh renomovaný politolog, ředitel Institutu globálních studií UJAK Praha profesor Oskar Krejčí.

    Krejčí: I v minulosti přecházely majetky při nejrůznějších ekonomických reformách a politických změnách do rukou jiných soukromých vlastníků či státu — například šlechtické statky po bitvě na Bílé hoře nebo církevní majetek za císaře Jozefa II. Když nastavíte restituce jako kontrarevoluční akt celoplošně a neurčitě, jako je to například při navrácení takzvaného církevního majetku znárodněného po roce 1948, otvíráte prostor i pro jiné pseudoprávní nároky. A nejen to. Už některé jiné realizované restituce týkající se nové politické elity šly za rámec zákona určující časové hranice restituce únorem 1948 a měly charakter revize dekretů prezidenta Edvarda Beneše. Smutné je, že se vždy najdou čeští právníci a politici, kteří za drobky od panského stolu ochotně poslouží dílu proti vlastní zemi. Bude to chtít hodně politické odvahy a schopné právní mozky, aby se stát nárokům Nadace knížete z Lichtenštejna ubránil.

    Nemyslíte si, že je podivné požadovat vrácení majetku po tolika letech, a že stačí přijmout status quo?

    Restituce jsou psychologická a ideologicko-politická záležitost. Bohatí bývají nenasytní, což platí i o Nadaci knížete z Lichtenštejna. Jejich pojetí spravedlnosti a lidských práv začíná restitucí Orlíku, Barrandova, Lucerny… To není otázka diskuse o vědecké pravdě, to je otázka odlišných zájmů. Přijmout status quo nestačí každému — a já si myslím, že právní řád je nesprávně nastaven tak, že umožňuje výklad vyhovující parazitním skupinám. Vlastnictví by mělo být upraveno tak, aby se někteří jedinci nestaly pány podmínek života jiných lidí. Člověk se v současných podmínkách mění na prostředek upevňování a rozšiřování privilegií malých skupin jiných lidí. Suma sumárum, když státy nebudou aktivně čelit neukojitelnému majetkovému hladu nejrůznějších knížat a nových oligarchů, nečeká Evropu nic jiného než další prohlubování nerovnosti.

    - - -




    0 0

    Radim Hreha
    16. 12. 2018
    Česká televize se bude v dnešním pořadu Newsroom ČT 24 zabývat rozhodnutím vedení Českého rozhlasu, které neprodloužilo pracovní smlouvu šéfredaktorovi stanice Vltava Petru Fischerovi. Tvůrci pořadu, kteří kreativně inovují formy dezinformování veřejnosti nejen technologicky, nýbrž i personálně, se pokusí nahradit své neúspěšné kolegy z redakce týdeníku Respekt.


    Tato alma mater renomovaných manipulátorů totiž nezvládla rozběhnout štafetu virtuální reality, která by měla zmást část veřejnosti. Tentokráte selhal soudy usvědčený popleta Jaroslav Spurný, jenž nazval svůj výtvor signifikantně: „RADA SI ZADALA POSUDEK NA FISCHERA U EVIDOVANÝCH AGENTŮ STB.“ Článek však vedení ČRo obratem zesměšnilo natolik, že nebyl použitelný ani pro laureáty Peroutkovy ceny, kteří čekají až jim někdo předá „použitelný“ štafetový kolík.

    Na řadě jsou proto veřejnoprávní dezinformátoři ČT v kombinaci se stanici ČRo Plus, včetně stejných nadšenců z Bakalovy stáje, o mediálních odborářích ani nemluvě. Veřejnost se proto může těšit na další kreativní zamlžování podstaty věci. Tou je fakt, že šéfredaktor stanice ČRo Vltava končí, protože mu generální ředitel Českého rozhlasu neprodloužil smlouvu na dobu určitou. Navíc podobně dopadl v České televizi, když v roce 2012 hrubým způsobem porušil pravidla předvolebního vysílání ČT, kodex České televize a zákon o České televizi. Následně bylo vůči němu vyvozeno personální opatření a opustil řady komentátorů a zaměstnanců ČT. Jinými slovy Petr Fischer, coby dlouholetý spolupracovník Respektu neselhal poprvé.

    Fischer však argumentuje, že jde o mstu generálního ředitele, protože se ho zeptal na jeho působení v porotě Krameriovy ceny, v níž prý působí i zástupci některých dezinformačních webů. To je však roztomilý fake, kterým se zbytečně diskredituje, protože v porotě nesedí nikdo z webů veřejnoprávních médií stejně, jako nikdo z Bakalových zaměstnanců, či zástupců politických neziskovek, které se zaštiťují charitou.

    Autor je český mediální analytik a bývalý ředitel Slovenské televize.

    0 0

    Vladimír Čermák
    16. 12. 2018 PrvníZprávy
    Na evropském kontinentu se nejspíše schyluje k dalšímu konfliktu. Tentokrát ČR s Lichtenštejnskem. Z hlediska velikosti armád či počtu obyvatelstva by to pro nás mohlo vypadat nadějně, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.



    Nebuďme však příliš optimističtí. Jde o konflikt, který už dávno začal, i když dost nenápadně, a kde jsme přes tyto výhody zatím neuspěli. Litchtenštejnský PR má navíc vysokou úroveň s je známo, že kdo ovlivňuje média, tak vyhrává i když nevyhrává. Výsledek střetu, jehož kořeny jsou téměř 400 let staré, není tedy z řady důvodů nijak jistý. Na straně Lichtenštejnska se již sešikovali nejen draví a bezskrupulózní právníci, kteří právě předkládají předžalobní výzvu našemu státu týkající se více než 60 tisíc hektarů lesa a jiné zemědělské půdy. Při dnešní ceně pozemků jde tedy o hezkou částku v miliardách (je to dokonce možná více než to, co jsme projeli v podvržených církevních restitucích), z nichž určitě něcokápne i pro ty, kteří by měli hájit české zájmy.

    Už dříve byla zaktivizována pátá kolona některých zdejších historiků. Ti vydali mj.sérii publikací o tom, jak je taková malá země vlastně veliká, vlivná a tedy i mocná. A také jak jsou oprávněné její nároky na vydání majetků, které ji po válce prý byly údajně neprávem upřeny. To vše bude hrát jistou roli i při jednání Ústavního soudu v Brně, který se již začal těmito nároky zabývat (nezapomeňme, jak se tentýž soud zachoval v případě církevních restitucí, které se také zdály jasné!). To vše je nejspíše výsledkem velmi dobře promyšlené strategie, stejně jako tomu bylo v případě církevní nároků na restituce v roce 2012. Nejdříve jsou proto na řadě otázky spojené s vydáním státních pozemků. Aber es kommt der tag, jak se říká ve Vaduzu– a na řadu se dostanou brzyjistě i ty další. Valdice, tamější minaret, a další a další.

    O co tedy jde? Dvěma slovy: jde o „přehodnocení minulosti“. Lichtenštejnští prominenti se rozhodli nárokovat pozemky, které jim byly podle tehdejšího výkladu práva krátce po válce zkonfiskovány, protože jejich tehdejší šéf se prohlásil ještě před válkou v Čechách za Němce. Tudíž se na něj vztahoval Benešův dekret vyvlastňující lidi s touto minulostí. Stejně jako řada jiných k německé národnosti se hlásících šlechticů kalkuloval tento kníže nejspíše s deformovanou pamětí českého obyvatelstva. A také s tím, že válka, k níž se tehdy již schylovalo, dopadne jinak. Přitom jakoby pozapomněl, co v české historii jeho rodinný klan reprezentuje.

    Po staletích naplněných promyšlenou manipulací s přepisováním novověké minulosti české společnosti, a také poté, co skončila první republika, se mělo zapomenout na to, co se před necelými čtyřmi stoletími v Čechách na počátku pobělohorského období odehrávalo.

    Shodou okolností jde v předžalobní výzvě především o lesy v okolí Říčan. Lesy a pozemky, které zde kdysi náležely rodu Smiřických, tedy nejvýznamnějšímu rodu v předbělohorských Čechách. Smiřičtí stáli v čele odporu proti tehdejším, řádně sesazeným Habsburkům& a Církvi, k níž se tehdy nehlásila více než desetina obyvatelstva. Jedno z jeho sídel bylo v Kostelci nad Černými lesy, kde v tamější zámecké kapli po nich zůstaly jen prázdné rakve a pár obrazů zobrazujícících tuto rodinu. Lesy a jiné nemovitosti táhnoucí se až k Uhříněvsi a také různé movitosti byly hned po Bílé hoře zkonfiskovány. Kým? Přece prvním knížetem úspěšně se rozvíjejícího zlodějského klanu Lichtenštejnů, pocházejícím odněkud z Dolního Rakouska (tehdy šlo o součást České koruny). Jmenoval se Karel I. z Lichtenštejna a dříve než v r. 1627 zemřel, zanechal po sobě v české historii jednu z nejhorších vzpomínek na českou minulost. Nebyl to žádný troškař, ale někdo, kdo nesl významný kus odpovědnosti za to, co se stalo s českým královstvím v dalších letech a stoletích. Někdo, kdo uloupil co se dalo.
    Vladimír Čermák: Před 390 lety začal černý totalismus

    Zločinců jako byl Karel z Lichtenštejna, někdejší konvertita využivší pro něj zvlášť příznivé situace (podobně jako Slavata, Valdštejn a někteří další příslušníci panstva) při porcování kořisti která jim v důsledku situace vzniklé po Bílé hoře v tehdejším českém království doslova spadla do klína, bylo poměrně dost. Jen velmi málo z nich – možná nikdo - dosahovalo takového formátu jaký představoval on. Pro svoji bezbřehou chamtivost a také mimořádnou krutost byl za své služby vládnoucímu černototalitnímu režimu odměněn. Stal se z něj dokonce místodržící, resp. místokrál. V žádném případě nebyl hloupý, ale nebyl ani čestný. Neměl smysl pro spravedlnost, a dost převyšoval své okolí nejen svými schopnostmi v tomto ohledu, ale hlavně hladem po majetku, který mu nepatřil. I proto brzy po událostech na Bílé hoře plnil ty nejchoulostivější a nejšpinavější úkoly. Právě za to dostal i ony říčanské lesy. Kromě toho, že spolu se Zdenko Lobkovicem zorganizoval popravu tzv. českých pánů 21. 6. 1621 na Staroměstském náměstí (Lobkovic; byl spíše v pozadí), podílel se bezprecedentním způsobem zvláště na tzv. malé kaladě neboli zkažení tehdejší měny. Kalada byla tehdy nejefektivnějším nástrojem pro přípravu a realizaci gigantického finančního bankrotu, který dostal české království na kolena. Byť trvala jen dva roky, stačilo to k tomu, aby většina nemovitého i movitého majetku v Čechách, včetně půdy, změnila své majitele (šlo o 90% veškerého majetku!). Mělo to pokračování ještě po zavraždění Albrechta z Valdštejna, zatímco Karel z Lichtenštejna byl už v té době již řadu let mrtev. Knížecí rodina však nezahálela, a kradla a hrabala co mohla.

    V souhrnu šlo o něco mimořádného, srovnatelného snad jen s tím, co jsme v Čechách mohli zažít až nedávno po Listopadu 1989, když se také rozkrádalo vše, co se dalo. Když to vše po třicetileté válce skončilo, patřili Lichtenštejnové (spolu s Lobkovici) k nejbohatším klanům své doby. Na výčet jejich nových majetků a množství půdy, které naloupili, by nestačila ani objemná studie. Jejich majetek páchnul podvody a špinavostmi všeho druhu, o krvi nemluvě. I proto se v dalších staletích usilovně snažili toto stigma z naší paměti odstranit, podařilo se jim; jen s menšími ztrátami přežít i Říjen 1918. Asi se jim hodilo i to, že získali pro jádro svého rozsáhlého panství někdy v napoleonských dobách díky svým tehdy novým „zásluhám“ dokonce statut samostatného knížectví. I to z nich; jakoby udělalo něco odlišného od toho, co dosáhly jiné, rovněž původně zlodějské šlechtické rody.

    Problémem bylo jen to, že špína a bahno, které ulpěly v pobělohorských Čechách na tomto rodu, se čas od času jakoby vynořovaly z pomyslného dna a s tím spojené skvrny se tak znovu připomenuly. S příklonem k němectví v době nacistické totality se však Lichtenštejnové nejen přihlásili k národu, jehož jazykem oni i jejich předkové a potomci hovořili (na tom by asi nebylo nic špatného), ale přihlásili se opět ke své totalitní minulosti. Podobně jako to kdysi udělal Karel I. z Lichtenštejna, když v zájmu své kariéry a s ní spojenému olbřímu zbohatnutí se postavil na stranu černé totality reprezentované tehdejšími Habsburky a Církví.
    Teď se však jejich dnešní potomci chtějí snad z této minulosti vyvázat. Nárokují něco (podobně jako někteří Schwarzenberkové), o čem tvrdí, že na to mají dědičné nároky, co podle nich jim nebylo odňato podle pravidel, které oni uznávají. Chtějí své dříve nakradené majetky zpátky. Je to dost podobné situaci, kdy zloděj něco ukradne, je dopaden, ale tvrdí, že už mu to přece patřilo, tak to nesmí být jemu odňato. Jenže minulost se nikdy nedá přepsat tak, jak by si oni přáli. Lichtenštejnové nesou z dřívějších dob spoluodpovědnost za katastrofické Temno měnící někdejší české dějiny. Museli bychom být šílení, abychom jim jako občané odpustili jejich zločiny a podvody všeho druhu, kterých se na českém státě dopustili. Benešovy dekrety mohly mít různé nedostatky tím, že někdy zasáhly do životů lidí, kteří s nacismem nemuseli mít nic moc společného. V případě tohoto rodu představují ale tyto dekrety to, čemu se říká dějinná spravedlnost.

    Naše společná minulost a také paměť, kterou se různé zlodějské klany a gangy snaží po staletí vygumovat, nás zavazuje. Přinejmenším k tomu, abychom nezapomněli na nic z toho, co se v naší minulosti stalo. A také abychom se pokusili navzdory všemu porozumět tomu, proč k tomu tehdy došlo. Dost často se nám stává, že víme, že se něco stalo, ale už netušíme, proč a jak se to stalo. To, čemu se říká kolektivní paměť je něco, co nefunguje vždy tak, jak to má fungovat. Není to ale nic zvlášť podivného. Také v naší osobní, individuální paměti jsou přece zaznamenány události, o nichž víme, že se staly, ale nedokážeme si už vybavit všechny jejich souvislosti.
    Požadujme, aby si ti, kteří nás teď obviňují z porušení jejich práv, vzpomněli co se kdysi přihodilo. Kdybychom totiž vše – i s úroky - co nám za své zločiny dluží sečetli, muselo by dnešní Lichtenštejnské knížectví přes své enormní bohatství (patří k nepsaným pravidlům, že boháči chtějí většinou být ještě bohatší než jsou) nejspíše vyhlásit bankrot, aby zaplatilo za hříchy svých předků. Jeho dnešní nároky jsou nehorázná drzost, a hrozba právní války včetně různých arbitráží patří také do této kategorie, končí komentář Vladimír Čermák.

    0 0

    16. 12. 2018     fedpress
    Profesionální příslušníci armády, kteří absolvovali speciální výcvik, byli zařazeni do nové jednotky. Ta je připojena k 58. dělostřelecké armádě. Společný výcvik bude proveden v roce 2019. Kromě toho budou vojáci vybaveni komplexem dronů Orlan. Nová skupina dronů byla vytvořena v Jižním vojenském okruhu. Je složena z profesionálních příslušníků armády, kteří absolvovali speciální přípravu. Výcvik probíhal v Kolomně.


    Jednotka je dislokována v Ingušsku, stala se součástí 58. dělostřelecké armády. Komplexem dronů Orlan bude vybavena v příštím roce.

    Drony jsou nepostradatelné při vzdušném průzkumu, vypořádávají se s bojovými úkoly dokonce i v noc díky technickým možnostem odhalit i maskovaného nepřítele, přičemž zůstávají neviditelné.

    Dříve jsme informovali o vytvoření těžkého dronu, který váží 4-5 tun a může letět rychlostí až 950 kilometrů za hodinu. Tak vysokou rychlost umožňuje proudový motor. Běžné vrtulové drony letí dvakrát pomaleji.

    Drony se aktivně využívají v různých oblastech, nejen v armádě, ale například i v agrární sféře. Jak agentura FedPress psala dříve, experti předpovídají, že za šest let přibližně 80% trhu s drony obsadí zemědělství v USA.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Lichtensteinská zástava
    Aleš Vaněk 
    16. 12. 2018  Outsidermedia
    Na evropském kontinentu se nejspíše schyluje k dalšímu konfliktu. Tentokrát ČR s Lichtenštejnskem. Z hlediska velikosti armád či počtu obyvatelstva by to pro nás mohlo vypadat nadějně, píše v článku Česko vers. Lichtenštejnsko-snad nebude válka, vždyť jde „jen“ o miliardy pro První zprávy Vladimír Čermák.

    Tak se ptám: Kdepak jsou naši ochránci demokracie, zda by nebylo vhodné, aby nás chránili před totalitarismem? Kde jsou zastánci toho, že „co bylo ukradeno, má být vráceno“, kde jsou strážci evropských hodnot a kdepak jsou naši spojenci v rámci NATO, když náš stát v jeho základech rozvrací antidemokratické síly, kde je naše slavná BIS, jak to že neodhaluje zahraniční agenty z Lichtenštejnska a jejich hybridní válku zásadnějším způsobem nepotírá?

    Za ty 2 % HDP by chtělo aspoň zřídit bezletovou zónu nad Lichtenštejnskem, jestli by však nebylo účinnější v rámci obrany a šíření demokracie a euroatlantských hodnot humanitárně vybombardovat Vaduz i s knížecím palácem.

    Ironií osudu v tuhle dobu poslanecká sněmovna řeší následky zákona prohlasovaného hlasem pravomocně odsouzeného poslance týkajících se církevních restitucí. Takže asi tuším, na co se naši ochránci demokracie a bůhví čeho ještě soustředí. A naši oblíbenci čučkaři a odchovanci by mně to určitě chtěli politicky vysvětlit, ale vůči jejich konspiracím jsem imunní. Třeba mi někdo odpoví, takový pan Ovčáček má prý vtipné tweety. A někteří přispěvatelé webu Outsidermedia (i Nové republiky - pozn. red. NR) zas mají pochopení pro takové idealisty, jako jsem já, a nemají hned potřebu se s něčím vypořádat udělením nějaké nálepky jako „agent Kremlu“ či „stalinista“.

    - - -

    0 0

    Vladimir Michajlovič Pavlenko
    Vladimír Pavlenko
    16.12.2018 ProtiProud
    VLADIMÍR PAVLENKO přináší poněkud jiné hodnocení výsledků summitu G20 v Buenos Aires, než jaké nám podsouvá politický a mediální mainstream


    O summitu G20 v Buenos Aires bylo už napsáno mnoho slov a také o dvoustranných a mnohostranných schůzkách, které se konaly na jeho okraji. Většina článků je ovšem jen povrchní a poplatná současné tržní konjunktuře. Proto je nejvyšší čas podívat se na výsledky fóra globalistů z konceptuálního hlediska, jak se odráží v hlavních přijatých dokumentech, které stanovily ideologický rámec pro deklaraci vůdců G20 a pro realizační body akčního plánu schváleného v Buenos Aires všemi účastníky.


    Kastovní systém?

    První zásadní věc, která se skrývá za hlasitou „inovativní“, „digitální“ a jinou módní rétorikou, není ani tak setrvalé pokračování dosavadní sociální segregace a apartheidu, ale značné urychlení celého procesu, který začíná přesahovat rovinu společenských protikladů uvnitř zemí. Zastiňuje to dokonce i civilizační konflikt mezi západním jádrem globálního ultraimperialismu a jeho periferiemi. Nastolený kurz stále více připomíná zavádění a prosazování vyložených feudálních kastovních poměrů, za nichž se kasty majetných a nemajetných lidí a zájmy obou globalizují, přičemž se stírají hranice států a likvidují veškeré národní osobitosti a národnostní specifika.

    Kastám bohatých a chudých se strůjci uvedeného procesu usilovně snaží vtisknout charakter globálního významu. Všechno to má jeden univerzální záměr: „porážku místních vlád“ v zájmu agresivního globalizačního principu na úkor národně státního. A je velmi symptomatické, že v Číně, v největší to ne-západní zemi, která se zapojila do globalizace na cizí účet, je uskutečňován ďábelský experiment tzv. „sociálního ratingu“, nebo „sociálního hodnocení“ obyvatelstva.


    Globální galeje

    Pokud tento trend bude pokračovat a nezastaví se přinejmenším v těch zemích, které se snaží ubránit svoji svrchovanost před nástupem „digitální apokalypsy“, pak Čína bude pouhou „první vlaštovkou“ ohlašující globální galeje. A bohužel leccos naznačuje, že celá řada protisociálních opatření, jež prosazuje současná ruská vláda, neznamená nic lepšího, než přípravu na rozšíření systému elektronického totalitarismu i do Ruska. Dokonce už to vypadá tak, že Rusko bude jednou z prvních zemí zavádějící digitální sledování obyvatel.

    V případě Podnebesí udivuje jediná okolnost, totiž že Čína již má smutnou zkušenost s podobnými sociálními experimenty, za něž bylo nutné zaplatit neuvěřitelnou cenu. Mluvím tady o programu „jedna rodina – jedno dítě“, který ČLR zavedla jako nevyhnutelnou podmínku protisovětské aliance se Západem v 70. letech minulého století, a to nikoliv bez přispění řady tajných dohod s největšími soukromými oligarchickými fondy (např. Radou pro populaci – Population Council).

    Stojí za zmínku, že při založení tohoto programu v roce 1952 byla finanční pomoc Číně poskytovaná z rozpočtu USA spojena se soukromým oligarchickým financováním z center a z nadačních fondů Rockefellerů. Vypadá to, že Peking se z této lekce nepoučil a je hotov k novým experimentům se svými občany, jichž, jak se zdá, není škoda?

    Globalizace: Svět rozbitý na kusy. Okrádání slabých a požírání nadbytečných. Patříte k prekariátu? Co s nerentabilní populací? BRICS není alternativa. Ekonomiku drží otrocká práce. Je cesta ven?

    Orwellovský dohled

    Současně je nutné připomenout, že ustanovení o depopulaci (ne více než dvě děti v rodině) a zmrazení průmyslové výroby na úrovni roku 1975 byly zahrnuty již do první zprávy Římského klubu s názvem „Limity růstu“. V době svého vydání v roce 1972 byla zpráva distribuována v pěti milionech kopií do 20 zemích, včetně Sovětského svazu.

    Dokumenty argentinského summitu G20 jsou doslova prolezlé tématy o „digitalizaci“ a „nejnovějších technologiích“, které jsou podávány v omáčce „maximálních výhod pro hospodářský růst a produktivitu práce“ (9. článek Deklarace). A také prostřednictvím prizmatu „udržitelného rozvoje“, jehož předmět je obecně vynášen jako hlavní přínos fóra („Dosažení konsenzu v oblasti spravedlivého a udržitelného rozvoje“), a proto jím začíná celá Deklarace (1. článek).

    Mezitím právě „digitalizace“ a vytvoření „umělé inteligence“ (9. článek) dláždí cestu praktickému zavádění „sociálního hodnocení“. Lze je tudíž považovat za podmínku a nástroj projektu totálního odlidštění světa cestou rozdělení jeho obyvatel na sociálně segregované kasty. Tím končí projekt ČLOVĚK přechodem do fáze POST-LIDSKÉHO zmrazení jeho vývoje.

    „Udržitelný rozvoj“ jako ideologie globalizace souvisí s „digitalizací“ a z ní vycházejícím „sociálním hodnocením“, stejně jako spolu souvisí filozofická koncepce globálních změn a z ní vycházející a na ní založený politický program.


    Už včera bylo pozdě

    V Deklaraci se demonstrativně přiznává, že „období přechodu“ k novým technologiím (tj. „digitalizaci“) „způsobí potíže lidem, podnikům i vládám“. Toto přiznání by mělo být vytesáno do kamene, protože nás přijde opravdu draho. Stejně jako následující a výrazně bílými nitkami vyšívaný návrh na překonání uvedených potíží pomocí „politických opatření (!) a mezinárodní spolupráce“, která prý „umožní širokou dostupnost výdobytků technologické transformace“ (6. článek).

    Nuže, jak jistě dobře chápeme, hodlají globalisté zasadit účastníky této „spolupráce“ do okovů jediné globální kartotéky, jejíž možnosti budou tak kolosální, že v porovnání s tím se hrozby odpojení od systému SWIFT v rámci očekávaných dalších protiruských sankcí budou jevit jako dětinské.

    Je tudíž zcela zřejmé, že jediným možným „odporem proti tomuto opatření“, které zbavuje posledních zbytků suverenity každou zemi zavádějící „digitalizaci“, je ekonomický a samozřejmě politický izolacionismus v kombinaci s okamžitým vypovězením všech paktů a dohod zavádějících mezinárodní integraci, včetně EU a NATO! A čím dříve, tím lépe, včera už bylo pozdě.

    Rothschild: Svět se zásadním způsobem mění. Chce se miliardář napakovat na troskách Západu? Trump všechno pěkně zkomplikoval. Finančníci ve stresu: Přizpůsobí se novým poměrům? Nebezpečí kolapsu


    Diktát

    Další důležitý bod jednání v Buenos Aires se týkal globalizace ekonomiky. V textu Deklarace lze k tomu nalézt konceptuální potvrzení: „Úvěrová politika bude i nadále podporovat hospodářskou činnost a zajišťovat cenovou stabilitu v souladu s pravomocemi centrálních bank. Fiskální politika by měla ... vést k tvorbě rezerv, zůstat pružná a podporovat hospodářský růst při současném zajištění udržitelnosti dynamiky veřejného dluhu."

    Zjednodušme analýzu tím, že se zaměříme na „podtext“ Deklarace a vyvodíme z něho, komu jsou autoři dokumentu poplatní.

    Zaprvé – Bance pro mezinárodní vypořádání (BIS), jíž jsou podřízeny centrální banky. Ty jsou z principu liberální ekonomiky na státech nezávislé, a tudíž nejsou podřízeny místním vládám. BIS prostřednictvím Basilejského výboru pro bankovní dohled a na základě Basilejských dohod kontroluje národní měnové emise a podléhá pravidlům „currency board“ (měnové rady). Přitom omezuje rozsah těchto emisí výší rezerv.

    Po přeložení z „ptačího jazyka“ nadnárodních úředníků je nutno výše uvedený citát z Deklarace chápat jako snahu posílit vnější kontrolu nad státními finančními systémy. Ty je třeba zbavit svrchovanosti tím, že se přivážou k rezervám a vymezí se jim „patřičné místo“ prostřednictvím vnější kontroly nad státním dluhem.

    Zadruhé – Radě pro finanční stabilitu (FSB) „dvacítky“, která je stínovou projekcí Výboru pro globální finanční stabilitu BIS. Poplatnost za co? Evidentně za pokračující výpomoc členům „exkluzivního“ výběru soukromých nadnárodních „bank, které jsou příliš velké na to, aby zkrachovaly“. Pumpováním peněz zvenčí z nich hned po centrálních bankách dělají trojské koně globalizace bořící hradby dosud formálně „suverénních“ států. Jakápak je to suverenita, když státy nemají kontrolu nad vlastními financemi a bankovní infrastruktura je závislá na externích zdrojích, po hříchu, z nesplatitelných „půjček“?


    Jezdci globalismu

    Autoři Deklarace a „Plánu činnosti“ globalistů poděkovali Mezinárodní organizaci práce (ILO podřízená OSN), jíž brzy čeká obtížná „mise“ přesvědčit pracující lid, že robotizace, která je připraví o místa, o mzdy a o výhody zanikajícího sociálního státu, je v jejich vlastním zájmu. Poděkovali ovšem také Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF), Světové bance (WB), Světové obchodní organizaci (WTO), Organizaci pro hospodářskou spolupráci (OECD) a dalším vypečeným strůjcům nastupujícího militantního globalismu – jak by mohli zapomenout na své mecenáše?

    Všetečným čtenářům dokumentů ze summitu G20 rovněž nemůže uniknout, že v seznamu „nominantů na ocenění dvacítkou“ figuruje dvanáct kandidátů a teprve na šestém místě je uvedena OSN. Pokud to vezmeme apoliticky, pak OSN zaujímá postavení „obslužného personálu“ finančně-peněžních struktur, které jsou v tomto „seznamu“ uvedeny před ní.

    Globální stínová vláda: Čím finančníci ovládají svět? Brexit a Trump chybami v Matrixu? Čína na páky bez války nedosáhne. Proč přijel šéf ruské rozvědky nečekaně do Washingtonu? Chobotnice, o níž veřejnost nic neví


    Kauza GMO technologií

    V dokumentech z Buenos Aires je mnoho „zajímavého“. Například skryté ospravedlnění zavádění GMO technologií do globální potravinové politiky, která je stále více vázána na zájmy tří nebo čtyř hlavních agrochemických monopolů, jako jsou Monsanto, Singenta a další. Jak jinak číst například pasáž Deklarace, kde se hovoří o „podpoře dobrovolného (!) používání jak inovativních (!!! – to znamená GMO), tak i tradičních zemědělských metod a technologií a jejich výměně.“ (11. článek)?

    Zvlášť „inspirativní“ je zde hlod o „výměně“, který oživuje starou anekdotu o vězeňském táboře, kde si první barák v den koupání vymění prádlo se třetím a druhý se čtvrtým. Je snad náhoda, že WHO – Světová zdravotnická organizace, která by měla rozebrat důsledky monopolních experimentů na snížení populace pomocí GMO – je také mezi těmi, jimž skupina G20 vyjádřila „ocenění“? A co taková FAO – Organizace pro výživu a zemědělství – ta v tomto seznamu zahrnuta není: zjevně málo efektivně horuje pro zavádění technologií GMO, o jejichž osud se tak obávají vůdcové G20, kteří jsou již zcela odtrženi od potřeb svých vlastních národů.


    Trapně provařený „gender“

    Dalším zajímavým tématem je „gender“ (12. článek). Vedoucím představitelům států a vlád, pokud jsou suverénní, je určitě zatěžko zabývat se na mezinárodní úrovni touto hluboce intimní záležitostí. Nejde snad o veřejný striptýz vynucený vnější závislostí a ztrátou suverenity? Pro ty, kdo to neznají: zavedení „rovnosti pohlaví“, jež se důvěřivé veřejnosti podsouvá jako informační popcorn s pomocí provařených příběhů okořeněných kdejakými „Femen“ a „Pussy Riot“, má za cíl zničit tradiční rodinu cestou jejího zachvácení chaosem, v němž se mísí „role“ muže a ženy s inkluzí „tolerance“ k netradiční pohlavní identitě.

    Jednoduše řečeno k tomu, aby lidé přestali rodit a množit se, jsou všechny prostředky dobré, a je obtížné pochopit, proč pod touto položkou figuruje podpis Ruska, jestliže v naší zemi byla po mnoho let věnována zvláštní pozornost pozitivní demografické dynamice? Nechce snad Rusko „rozjezdit globalizační brázdy“ a raději „stojí na brzdě“? Tady už nebude možné si to jen odsedět, což ukázkově demonstruje problematika klimatu, kdy se po stejných debatách, byť složitých a dlouhých, přešlo neprodleněod slov k činům. (Podniky s vysokým podílem emisního uhlíku smetly návrh zákona ministerstva hospodářství o emisních kvótách se stolu s odůvodněním, že v takovém případě bude ruská ekonomika nekonkurenceschopná, přičemž na ruském území je více skleníkových plynů přírodně pohlcováno, nežli produkováno – pozn. PP)

    Příklad „genderové agendy“ snad stačí k tomu, abychom pochopili, že globalisté postupují pomalu ale jistě a že postavit se jejich ambicím a omezování suverenity lze pouze jediným způsobem: bránit až za hrob každý kousek rodné země.


    Co zbývá na závěr?

    Bylo by možné vše shrnout v několika „základních“ bodech, ale celý smysl lze také vložit prostými slovy do jediné věty: Úplná globální transformace lidstva s jeho faktickou likvidací, přinejmenším v současné podobě, vstupuje do závěrečné fáze a z teoretické roviny přechází do praktické. O tom, že takový čas přijde, byla v alternativních médiích opakovaně vyslovena mnohá varování.

    Dnes tento imperativ "být či nebýt" stojí na hraně, stejně jako v létě a na podzim roku 1941: uchovat svobodu našim národům, dokud ještě mentálně drží pohromadě, nebo propadnout otroctví.Čas se rychle krátí a už ho moc nezbývá. A to je hlavní závěr ze summitu G20, pokud ho máme formulovat realisticky a na faktické bázi a nenechat se unášet spekulacemi o tom, proč si kdo s kým potřásl, nebo nepotřásl rukou, a jak se na to máme dívat.

    Ti, kdo tímto způsobem odvádějí pozornost veřejnosti od podstaty problému a jeho závažnosti, jež nás všechny staví před těžkou volbu, jsou buď naivní romantici a snílci se silnou dávkou nutné intelektuální idiocie, nebo nenapravitelní a zákeřní nepřátelé ochotní „koupit“ si pro sebe blahobytnou budoucnost za cenu zrady a vydání našich zemí v plen i s námi se všemi.




    Autor článku Vladimir Pavlenko je profesor ekonomie, člen prezidia Ruské akademie věd, místopředseda Vědecké rady pro studium Arktidy a Antarktidy, člen Evropské polární rady, člen celé řady dalších odborných organizací, autor desítek vědeckých prací.



    0 0

    Zbyněk Fiala
    16.12.2018 
    Zatím nic nenasvědčuje tomu, že vláha, která nám v extrémně suchém roce chyběla, začne během zimy doplňovat zásobu. Důvod, proč na Česko působí sucho mnohem víc než třeba na Rakousko, hledejme také v českém pojetí zemědělských dotací, které jsou příspěvkem na to, abychom mohli půdě a krajině víc škodit. Tady už nejde o peníze, ale o život.

    Při sledování rozpočtové debaty ve sněmovně se zdá, že tím nejdůležitějším, co ovlivňuje naši současnost i budoucnost, jsou peníze, a že osud našich dětí a příštích generací závisí jen na tom, zda nebudeme v příštím roce ve schodku. Jenže budoucnost vnuků a pravnuků by byla ohrožena, i kdyby žádný schodek nebyl, protože víc záleží na tom, na co ty vyplácené peníze budou. Například, když jsou zemědělské dotace přidělovány podle rozlohy obhospodařované zemědělské půdy, bez ohledu na to, co se na ní děje, je to příspěvek na rabování národního bohatství, při kterém se bezstarostně projídá i chleba vnoučat a pravnoučat.

    Zemědělské podniky celkově dostávají přes 40 miliard korun ročně, další peníze jdou na služby, výzkum a podobně. Je v tom samozřejmě víc evropských zdrojů než českých, a tak znovu svitla naděje, že se na ně soustředí pozornost díky debatě, která proběhla v Evropském parlamentu. Pravda, smyslem té vzrušené rozpravy o Andreji Babišovi nebylo, aby z příštích generací spadlo riziko, že budou živořit na polopouštní vyplundrované krajině. Hlavně čeští europoslanci nám důrazně sdělili jen to, že po cecíku se sápou jiní. Nicméně buďme rádi, že české zemědělské dotace pronikly do centra naší domácí debaty a zkusme je tam chvíli udržet. Nejde o peníze, jde o život.

    Už na jaře varovali hydrologové z Českého hydrometeorologického ústavu, že průtok řady řek je několik let na minimu od počátku pozorování a že nás můžou čekat dlouhá suchá období, jaká zažili naši předkové před 150 lety. Seminář, který vyhodnocoval tříleté sucho do roku 2017, jeho dopady a přijatá opatření, připomněl historickou zkušenost, že nedostatek vody může být cítit ještě po desetiletí.

    http://portal.chmi.cz/files/portal/docs/meteo/ok/SUCHO/zpravy/SUCHO.PDF

    I v onom suchém čase před 150 lety si za to lidé mohli dost sami. Například spousta starých rybníků byla vysušena, aby se jejich bahnité dno využilo jako vynikající orná půda. Likvidace rybníků ještě zesílila po rozšíření výnosné cukrové řepy. Dalo by se to srovnat s vypalováním tropických lesů, které musely ustoupit třtině nebo palmovému oleji. Jenže to ještě nebyly klimatické změny. Teď provází naše vegetační období sucho a horko.

    České zemědělské dotace jsou úspěchem naší ekonomické diplomacie. Odrazili jsme evropské pokusy peníze orientovat spíše na menší a ekologičtější farmy, aby se jim vyplatil pracnější postup s pestřejší skladbou plodin a vyšším podílem organických hnojiv, kterými se vrací do půdy život. Prosadili jsme podporu obrovských monokultur, obsluhovaných nejtěžšími stroji a prosycených nejagresivnější chemií. Kdyby byl jediným vlastníkem české zemědělské půdy Babiš, řeknu, že za to může on, avšak tohle je úspěch, na kterém se podílejí české politické strany odjakživa a napříč spektrem. Je jedno, zda byli ministry socani nebo lidovci, vždy se bojovalo za největší lány a nejmenší ohledy k prostředí a krajině, jak si to přáli ty nemocnější a nejbezohlednější zájmové skupiny.

    Není to jediná oblast, kde sypeme písek do mezinárodního soukolí. Také v oblasti snižování skleníkových emisí bojujeme za co nejnižší cíle, ať už jde o samotné emise nebo alternativní zdroje energie, a ty nehodláme v žádném případě překročit. Možná, ani naplnit. Čerstvá Zpráva o stavu životního prostředí v ČR (za rok 2017), která právě přistála ve sněmovně, upozorňuje, že jsme se zavázali snížit emise oxidu uhlíku do roku 2020 o 32 milionů tun ve srovnání s rokem 2005, ale dosud, vlastně jen pár měsíců před koncem období, jsme je snížili jen o 17,4 milionů tun.

    Někteří odborníci jako třeba u nás biolog Jan Pokorný z podniku na pomezí výzkumu ENKI nebo Michal Kravčík z občanského sdružení Lidé a voda na Slovensku vidí problém nedostatečné zádrže vody v krajině za naléhavější než samotné oteplování, protože slunce rozpálí obnaženou půdu a beton o desítky stupňů, vysoko nad průměrné globální změny. Tam kde chybí vegetace a vodní pára ve vzduchu, přicházíme o chladicí služby ekosystému. Trochu konkretizace nabízejí výpočty množství vody, které lze po vhodných úpravách v krajině zadržet. Předložil je Jiří Malík ze spolku Živá voda na příkladu pilotního projektu Zdoňovsko a nabízí je i s metodikou ministerstvu pro životní prostředí.

    Náprava je nutná. Českou zemědělskou krajinu méně navštěvují něžné zahradnické srážky, živené mraky z blízka. Nahradily je zřídkavé lijavce, které spláchnou půdu a utečou v povodni. Obrovské lány kukuřice a dalších monokultur jsou dlouhé měsíce holé a přímo lákají ke žhavení a erozi. A ještě na to dostanete dotace. Perverzní dotace, protože ten, kdo se méně staral a víc vyschnul, dostane víc. Nárůst problému ukáže Zpráva o stavu zemědělství za rok 2017, ale to bude řeč jen o tom, co bylo před rokem, nikoliv o hrůzách, které nás provázely letos.

    V té předchozí zprávě se dočtete, že v roce 2016 činila celková výše podpor vztažených k českému agrárnímu sektoru, tj. včetně podpor tzv. obecných služeb (výzkum, informatika, kontrolní činnosti ad.) 55,3 miliardy korun. Ve stejném roce došlo k razantnímu zvýšení zisku v oboru o čtvrtinu na 20,2 miliardy korun. Podíl dotací na produkci tak zůstával i podle ministerstva zemědělství „mimořádně vysoký“ ve výši téměř 24 procent, přestože mzdy byly jen na 81 procentech republikového průměru. Schodek zemědělského zahraničního obchodu se prohloubil o 17,4 procenta na 22 miliard korun a ve vývozu se prosazovaly hlavně zemědělské suroviny na úkor výrobků s přidanou hodnotou.

    Máme tedy vysoce dotované a ziskové zemědělství na úkor mezd, přidané hodnoty, potravinové soběstačnosti a životního prostředí. Tohle je téma, ne dvě miliardy pro Agrofert, který naopak domácí suroviny zpracovává a zhodnocuje na domácím trhu. Dokonce i doma platí daně! Hned je jasné, kdo tady škodí.

    A co bude napřesrok? Přijde zase předčasné suché slunečné jaro, které odvane i zbytky vláhy? Vzejde v té vyprahlé půdě vůbec obilí? Můžeme si ještě dopřát hrbení hřbetu před mocnými zájmy, které nehodlají ustoupit ze svého práva diktovat zemědělskou politiku? Babiš svá evropská obvinění jistě setřepe, ale měl by zvednout hlavu a podívat se na podstatu problému. Většina českých zemědělských dotací se kříží se zájmy českého obyvatelstva.


    - - -

    0 0

    Alexandr Rodgers
    17.12. 2018   News Front, překlad Ousidermedia
    Včera jsem psal o čínské odvetě za zatčení dcery zakladatele společnosti Huawei. Připomínám, že Číňané odvetou zadrželi bývalého kanadského diplomata Michaela Korviga, který je pracovníkem nevládní organizace „Mezinárodní krizová skupina“ (ICG). Kanadský soud operativně osvobodil zadrženou Meng Wan-čou na kauci 10 mil. dolarů s povinností nosit elektronický náramek, a zřejmě se domníval, že Číňané budou postupovat analogicky. Ale – kdepak?

    Čínské zamini dnes oznámilo, že nemá informace o osudu pracovníka ICG, a dodalo, že „Aktuálně nejsou informace k otázce, zmíněné v oznámeních, nicméně chci připomenout, že ICG není v ČLR registrována. Pokud se pracovníci zabývají odpovídající prací bez registrace, pak to je porušení zákonů ČLR o zahraničních nestátních organizacích“.

    Co Vy na to, pane Pierre Troudeau?

    Navíc dnes představitel kanadského ministerstva zahraničí prohlásil, že se státní orgány nemohou spojit s byznysmenem Michaelem Spavorem. Znepokojení Ottawy souvisí s tím, že podnikatel před tím informoval vládu, že ho čínské tajné služby zadržely k výslechu.

    Michael Spavor je šéfem mezinárodní nevládní organizace se sídlem v Tan-tungu na severu Číny. Čínská masmédia informují, že Spavora zadrželi za vměšování do vnitřních věcí ČLR a poškozování národní bezpečnosti.

    Vypij si to horký, Pierre Troudeau!
    Utíkejte, kanadští hlupáci!

    Ve vedení Číny ale nesedí blbci, takže ta kanadská „nabídka“ jim nestačí. A po demonstrativním výprasku kanadských poskoků se pustili do jejich amerických pánů.

    Tady u nás Ruslan Karmanov ve svém blogu podrobně popsal, jak deník „RBK“ píše fejky o tom, že „Číňané se podělali a přistoupili na ústupky Američanům“. Já jsem je docela nedávno v přehledu pochválil, že jsem u nich fejky neviděl. Inu, přechválil jsem je.

    A vůbec, Trump na svém twitteru a v několika interview prohlásil, že „doufá, že Číňané sníží cla na americké automobily a obnoví nákupy sóji“. Ale „RBK“ (a některá naše média – pozn.překl.) napsaly, že je Číňané už snížili. Ale nesnížili. Fakticky k žádnému příměří v obchodní válce nedošlo. A co víc – lidový soud čínského města Fu-čou zakázal prodej řady modelů smartfonů společnosti Apple. Seznam zakázaných modelů obsahuje iPhone řady: „6S“ až po „8 Plus“ a „X“. Přitom nejveselejší na tom je, že tak rozhodl kvůli patentovým nárokům se strany jiné západní korporace (Qualcomm).

    Jak se ti to líbí, Time Cooku?

    Soudruh Si urážky neodpouští. Zejména záměrné a veřejné (nedovoluje mu to jeho postavení). A zvláště pak opakované.

    Make America ko-ko-ko again!

    P. S. Pro zvláště „chápavé“, kteří nadále skuhrají, že „takhle my nemůžeme“ opakuji: Rusko několik let stálo v první linii odporu proti Západu (přičemž hlavním úkolem nebylo „pomstít se za každou cenu“, ale „přežít“ a „vnést rozkol do západní koalice“, čehož bylo také dosaženo) a Čína seděla v našem stínu. Teď jsme na řadě my, abychom poodešli do stínu a nabrali síly.

    No, a komu takové rozestavení nevyhovuje, těm rozum do hlavy nenaleju…

    Zdroj: News Front
    Překlad: st.hroch 181215

    0 0
  • 12/17/18--00:35: Svět ruskýma očima 485
  • Zajoch
    17. 12. 2018 Outsidermedia
    V polském sejmu se objevila koalice s programem rozvratu EU  * * *  Autor kanálu Telegram „Myš v zelenině“ o novém kole protestů žlutých vest ve Francii  * * *   Turecko má v plánu využít Syrskou svobodnou armádu proti Kurdům a teroristům z radikálních skupin   * * *  Za několik let se Rusku podařilo v bitvě o Afriku USA dohnat a někde i předstihnout




    „K čertu s EU“

    8. prosince 2018
    V polském sejmu se zformovala koalice proti evropské integraci, sestávající z Národního hnutí Roberta Winnického a strany Svoboda bývalého europoslance Janusze Korwin-Mikkeho. Koalice má jít do voleb do Evropského parlamentu. Jejím úmyslem je bojovat s centralismem, nátlakem zvenčí a vládou EU, na obranu konzervativních a křesťanských hodnot.
    Iniciativu koalice okomentoval Korwin-Mikke: „Máme jednotný a velmi silný společný programový bod: ‘K čertu s EU’. Národní hnutí má v programu Polexit a my rozvrat EU.“ Strana Svoboda má v Sejmu dvě křesla.
    Podle průzkumů má protievropské nálady 7 až 10 % Poláků, ale Winnicki tvrdí, že jich je ve skutečnosti více. Euroskeptikem je každý čtvrtý přívrženec vládní strany Právo a spravedlnost, 13 procent z nich by si přálo odchod Polska z Evropské unie. Pro ukončení členství v EU je také 22 % voličů vůdce strany Kukiz-15 Pavla Kukize, sám Kukiz se v zahraniční politice shoduje se stranou Právo a spravedlnost. Mezi potenciální spojence koalice se řadí hnutí Opravdová Evropa profesora Miroslawa Piotrowského a poslanci Marek Jakubich a Grzegorz Braun jsou zastánci větší nezávislosti Polska na Bruselu.
    Jak Národní hnutí, tak strana Svoboda považují za nepřípustnou trvalou přítomnost vojsk USA v Polsku, vystupují za normalizaci vztahů s Ruskem, sblížení s Orbánovým Maďarskem a tvrdší politiku k nacionalistickému režimu Porošenka. Zároveň jsou zastánci propagandy polské kultury na územích bývalé Rzeczpospolité, včetně Západního Běloruska a Západní Ukrajiny.
    Převzato z Fondsk.ru
    * * *
    Setkání města a vesnice
    11. prosince  2018
    Poslední masové akce protestu zachvátily o minulém víkendu Francii. Podle ministra vnitra bylo na ulicích 136 tisíc lidí a zadrženo bylo přes 2 tisíce občanů. Obzvláště je postižena Paříž, kde rabují tlupy, které se tváří jako manifestující, vytloukají výklady luxusních obchodů a zapalují auta.
    Hnutí žlutých vest je dnes viděno jako hlavní hybná síla revoluce a budoucí likvidace Páté republiky. Vláda Edouarda Philippa už to vzdala a protesty neutichají, nabírají obrátky se stále novými požadavky. Macron nejdříve řekl, že protestující jsou rozezlení lidé, jimž se nedostává lásky. S organizacemi zaměstnavatelů a odbory chce vyhodnocovat krizovou situaci.
    Žluté vesty jsou prekariát, neboli noví chudí, nechráněné vrstvy obyvatel žijící od výplaty do podpor s neustálou sociálně ekonomickou nestabilitou. Podle našich představ je Evropa společností blahobytu, ale ve skutečnosti tam začíná být situace podobná na strašáky ze sovětských metodických listů, kde se hovořilo o vykořisťování, nerovnoprávnosti a buržoazním sociálním darwinismu.
    Bohatá města se setkala s chudou vesnicí a stačila jiskra, aby byl zažehnut celý požár problémů.
    Mladý francouzský spisovatel Edouard Louis promluvil o šoku a empatii ve chvíli, kdy uviděl snímky Žlutých vest. V davu uviděl své příbuzné, sousedy, kamarády vyčerpané prací a žádající spravedlnost. „Byli podobní na postavy z mé rodiny, na obyvatele vesnice, kde jsem žil v dětství, na lidi, jejichž zdraví bylo podlomeno starostmi a chudobou, kteří stále opakovali: ‘Nikdo nás nepotřebuje, nikdo o nás nestojí.’“
    Pro mnohé byla překvapením rychlost, s jakou se neorganizované skupiny dokázaly mobilizovat po celé zemi. Není to nic divného, mítinky a nenásilné akce protestu jsou neodmyslitelnou součástí francouzské politické kultury.
    Jiná věc je, že byly technologie protestů dříve popsané Genem Sharpem používané západními elitami na postsovětském prostoru. Ty jsou nyní přístupny  neprofesionálům v oboru politických technologií (aktivisté, osoby v oboru lidských práv). Nahromadění takových zkušeností i v méně závažných věcech přineslo výsledek a pro politické elity Západu bylo překvapením.
    Situace by se mohla vymknout kontrole. Lidové masy se stejně jako v 19. století, kdy byly nadšené výsledkem francouzské revoluce, hlasitěji dožadují svých práv. Žluté vesty se již objevily v Belgii, Bulharsku, Srbsku a dokonce i v Iráku! Je jen potřeba čas, aby se staly politickou silou, s níž se bude muset počítat.
    Převzato z RT.com
    * * *

    Sýrie v předvečer nové války: k teroristům přicházejí proudem moderní zbraně


    Hamza Abbás, syrský vojensko-politický expert
    11. prosince 2018

    Turecko plánuje využívat ozbrojené formace Svobodné syrské armády (SSA) proti Kurdům a teroristům z radikálních skupin.
    Tento fakt už nikdo moc neskrývá. Pro kvalitní realizaci svých plánů nelituje Ankara síly ani prostředky a bohatě zajišťuje kontrolované nezákonné formace v Sýrii zbraněmi, municí a různými doplňkovými prostředky, jako jsou přístroje pro noční vidění a drony.
    Celá tato záplava vojenského materiálu jde prakticky otevřeně přes turecká kontrolní stanoviště bojovníků uvnitř demilitarizované zóny v syrské provincii Idlíb.
    Je možno položit otázku, co je v tom špatného? Turci chtějí využít skupiny SSA proti radikálním islamistům, jako je Džabhát an-Nusrá, které odmítají složit zbraně a plnit podmínky mírových dohod a nadále útočí na vládní vojska.
    Podstata je v tom, že ne všechny proturecké skupiny bojují s radikály, nebo jsou ochotny proti nim zasahovat. Navíc některé bandy nezákonných ozbrojených skupin a teroristů musely být uzavřené uvnitř zóny Idlíb, daly se dohromady a vytvořily obyčejný barter. Tak radikálové z Džabhát an-Nusrá náhle dostávali od „šedých“ skupin SSA velká množství léků, zbraní i munice.
    Za vojenské dodávky platily Nusrá a její spojenci historickými předměty, klenoty a jiným majetkem ukradeným civilním obyvatelům provincie Idlíb. Nakonec Turci dodávají velkou část vojenského materiálu svým spolupracujícím skupinám v Sýrii a ten se ocitá v rukách teroristů. Nejde o žádné staré zbraně, ale o moderní ostřelovačské a automatické pušky, přístroje pro průzkum, komunikační prostředky, protitankové komplexy a jiné.
    Nyní Turecko dodalo skupinám podřízeným SSA nejméně 30 bezpilotníků a koncem roku jich předá ještě 40. Tato technika padne do rukou teroristů a ti ji použijí k nasazení bomb a k bombardování. Není pochyb o tom, že se bezpilotníky objeví u radikálů. Bohužel se musí vzít v úvahu, že bude přesun zbraní teroristům stoprocentní a ty pak poslouží proti syrským vládním vojskům.
    Nakonec vzniká neradostný obraz: Pomocí kontrolovaným skupinám kvůli realizaci svých zájmů Ankara zásobuje zbraněmi a moderními prostředky pro vedení války teroristy a ti je využijí ve svém zájmu.
    Převzato z Rusvesna.su
    * * *

    Bitva o Afriku. Rusko se vrací


    Julia Viťjazova
    14. prosince 2018

    John Bolton, poradce Bílého domu pro národní bezpečnost uvedl k nové strategii USA v Africe: „Velké mocnosti – soupeři Čína a Rusko prudce rozšiřují finanční i politický vliv po celé Africe. Cílevědomě a agresívně směřují svoje investice do regionu, aby získaly konkurenční převahu nad USA.“ K tomu dodal: „Tyto dravčí metody Číny a Ruska brzdí ekonomický růst Afriky, ohrožují nezávislost afrických států, staví překážky investičním možnostem Spojených států, míchají se do amerických vojenských operací a vytvářejí značné nebezpečí národním zájmům USA v oblasti bezpečnosti.“
    Je možno říci, že přechod Ruska z postavení „regionální benzinky“ do postavení velké mocnosti-soupeřky je v americké diplomacii velký pokrok a svého druhu zrada odkazu McCaina.
    Zajímavé je, že boj za černý kontinent mezi USA a SSSR probíhal po desetiletí. Obě země se snažily získat pro sebe co možno nejvíce „ideologických spojenců“. Po rozpadu Sovětského svazu ruská pozornost k Africe oslabila. Politický kapitál vložený Sovětským svazem byl téměř celý ztracen. Bylo dost jiných věcí vyžadujících pozornost.
    V poslední době se situace změnila. Dnes jsou africké země se zásobami užitečných nerostů (mangan, chrom, bauxit, zinek, cín a strategicky důležité kovy vzácných zemin) opět předmětem zájmu Ruské federace. Jenže dovoz nezpracovaných surovin zajímá i USA, Čínu a Indii. Rusko přichází do zemí s podmínkami výhodnými pro obě strany, kdežto Američané jednají z pozice síly a vůbec se nerozpakují míchat se do domácích záležitostí partnerských zemí.
    V roce 2006 bylo v Africe jen 1 % amerických zpravodajců z celku nacházejícího se v zahraničí. V roce 2016 už šlo o 17 % rozmístěných v zemích Afriky. Po Blízkém východu je jich tam nejvíc. Velení USA tvrdí, že „pomáhají africkým partnerům v boji s terorismem a extrémismem“. Neboť „problémy Afriky mohou být mnohem větším rizikem, než nestabilita v Afghánistánu, Iráku a Sýrii“.
    Ruští vojáci jsou v Africe přítomni také, ale není jich tam tak mnoho a nemají stejné cíle jako Američané. Například ministerstvo obrany RF podepsalo s Mosambikem dohodu o volném přístupu ruských válečných lodí do mosambických přístavů. Navíc byla podepsána úmluva o vojenské spolupráci, podle níž se má dodávat ruská vojenská technika a zajistit výcvik personálu. Patří sem i dodávky zbraní a specifických zařízení, ruští poradci mají být přítomni v Kongu, jedná se s Jižním Súdánem a k zesílení bezpečnosti prezidenta Středoafrické republiky je v zemi přítomen speciální ruský útvar. V tom všem vězí znepokojení Ameriky.
    Za několik let se Rusku podařilo v bitvě o Afriku USA dohnat a někde i předstihnout.
    V roce 2014 se prezident Guineje obrátil na Vladimira Putina s žádostí o pomoc v boji s ebolou, která v Africe zavinila smrt tisíců lidí. Na Putinův pokyn byla v roce 2015 vyrobena vakcína a v roce 2016 pod záštitou WHO představena.
    V roce 2015 bylo za peníze Olega Děripasky v Guinejské republice vybudováno speciální centrum na vakcinaci a studium viru, klinické a diagnostické centrum epidemiologie a mikrobiologie. Od roku 2016 do roku 2018 proočkovalo ministerstvo zdravotnictví RF spolu s RUSALEM obyvatele před ebolou. Akce je ukončena. Tak bylo zachráněno velké procento lidí.
    Američané Afriku kolonizují. Svoji vojenskou přítomnost mají jako jediný příslib bezpečnosti. Moskva přistupuje k otázce z pozice pomocníka a ne nadřízeného. Rusové africkým zemím pomáhají a nesahají za to na jejich politickou a hospodářskou svrchovanost. Proto je Bolton hysterický a uznává, že dosavadní politika USA v Africe měla řadu vad. Poznamenal, že v posledních letech Washington vyčlenil tamním státům miliardy dolarů, ale „ani tak nedosáhl žádný výsledek“.
    Američtí novináři si myslí, že od Středozemního moře až po Jižní Afriku podkopávají akce Ruska status quo USA v tomto regionu, který zde existoval od studené války. Investujíce do Afriky miliardy nepochopily Spojené státy jedno. S lidmi je potřeba jednat lidsky. Vztah pán/otrok je dnes vyloženě zastaralá strategie.
    Jsou svědectví, že na uzavřeném setkání se senátory prý nazval Trump regionální země „špinavými dírami“. Takový vztah se nepromíjí. O to víc, když existuje alternativa, jakou je uctivá a rovnoprávná spolupráce. Pochopitelně, že jednou dobrou věcí se partie nevyhraje. Ale využívání výhradně metod studené války již není aktuální. Někdy je na místě zdvořilost, politická i vojenská. To tomu kdo si o sobě myslí, že je výjimečný hegemon, chybí.
    Převzato z News-front.info

    0 0

    krakauer a -rp-
    17. 12. 2018
    Obserwator  a PrvníZprávy
    Spustí Rusko třetí světovou válku? Posloucháte-li zástupce ukrajinské armády, nebo spíše to, co je něco jako ozbrojené síly, nemůžeme ani znát datum, kdy nebezpečné a strašné síly z Východu rozvinou své těžké obrněné divize na pláních střední Evropy.


    Podle odborníků z Kyjeva k tomu může dojít do roku 2025, v příštích 7 letech.

    Nejvíce ohrožení Ruskem jsou Ukrajina, Bělorusko a pobaltské státy i Polsko. Údajné akce ruské armády na Ukrajině jsou příprava na skutečný proces s nezdolnou střední Evropou. Jak víte, Ukrajinci, včetně dobrovolnických praporů, hájí Evropu a západní civilizaci proti moci východního panovníka.

    Samozřejmě, nemluví se o tom, že Ukrajinci používají rakety „Grad“ a střílí do bytových domů v Donbasu, podrobnosti nikoho nezajímají.

    Je zajímavé, že podobné obavy se objevují i v západní Evropě a samozřejmě ve Spojených státech. Hlavním jádrem jsou ty obavy, které americká opozice používá k boji s vlastním prezidentem, proto naznačují, že si ho Rusové vybrali. Na toto téma již existují knihy, velké konspirační teorie hybridní války.

    Jejich nejnovější verzí je stimulace takzvaných protestů. Žluté vesty ve Francii jsou organizovány ruskými speciálními službami. Pokud byste mohli kultivovat mycelium na hlouposti, byly by to skvělé plodiny. Bohužel, hloupost roste další hloupostí a strach jde za tím. Adresát hloupého vyprávění by se měl zbláznit a bát se. Strach poháněný svou vlastní hloupostí je nejúčinnější strach, protože vše se děje v hloupých myslích.

    Odborníci nenašli v Twitteru zapojení Ruska do „žlutých vest"!

    Stavba divadla strachu z Ruska, je novou hnací silou pro vývoj vojenských rozpočtů, vytváření pracovních míst, a mnoho pohodlných dobře placených pracovních míst pro mnohé profesionály i „kremlology.“

    V současné době, je tu ještě jeden element. Bohatí zloději, kteří vydělali na okrádání zemí bývalého SSSR, zabývají se „opoziční činnosti“ v těchto zemích, ale z bezpečí svých vil na Západě. Je to neslýchaný jev, Západ, který říká, jak moc mu jde o poctivost, transparentnost veřejného života, boj proti korupci, mafii a obecně všeho zla, umožňuje těmto lidem prosperovat a bezpečně fungovat na svém dvorku.

    Dnes je módní říkat nesmysly o Rusku. Tato praxe se stává velmi dobře placenou profesí, a to zejména v zemích, jako je Litva, Lotyšsko, Polsko, a tu a tam na Západě. Vzhledem k tomu, že největší příběhy o hrozbě z Východu, jsou spojené s vlivem různých druhů subjektů, je velmi snadné je i rozsah jejich proniknutí identifikovat. To je patrné zejména v novinářských a částečně vědeckých kruzích.

    Mechanizmus výroby takového článku je prakticky vždy stejný. Za prvé, plivat v reakci na všechny dokonce i na vymyšlené zprávy z Východu, pak jedovaté komentování. Pak oficiální reakce relevantních faktorů týkajících se vytvořené mlhy. Samozřejmě, památka osvobození Rudou armádou bude mezitím zničena. Na konci řady článků nebo zpráv se může objevit posílení zprávy prohlášeními tzv. expertů z Východu. Celé je to vždy používáno k ospravedlnění předsudků a politických tezí. V současné době jsou leitmotivem sankce proti Rusku s nutností udržet je a odstranit nebo vážně omezit ruskou energetickou přítomnost v Evropě.

    Jedná se o standardní mechanismus přesvědčovacích zpráv, který spočívá v předvídání požadovaného stavu. Zatímco na začátku to bylo směšné, tak v okamžiku kdy je zpráva založena především na vlastních projekcí autora, může mít pro nás velmi dalekosáhlé důsledky.


    (rp,prvnizpravy.cz,obserwator,foto:arch.)

    0 0

    Michal Brand
    16. 12. 2018
    Evropský komisař Oetinger napsal dopis Andreji Babišovi[i], jak by mohl vyřešit údajný „střet zájmů“. Píše to „exkluzívně“ Respekt Bakaly, známého exkluzívního sponzora exkluzívní pravdolásky a kavárny. Je zarážející už vůbec skutečnost, že kdokoli z vedení toho zcela exkluzívního spolčenství hlupců zvaného Evropská Unie má tu arogantní drzost komukoli v čemkoli jakkoli radit, když samotná Evropská Unie není schopna vyřešit nic, kromě dalších a dalších buzerací řádných občanů. 

    Pozn. red. I.D: V diskusi k tomuto článku se objevily protesty. Sám také s některými tezemi nesouhlasím, a v některých vyjádřeních jde nezřetelná nadsázka příliš daleko. Článek jsem přesto vložil, protože nám všem je třeba diskuse. Jak říkal Miroslav Plzák, k diskusi je třeba přistupovat nerozhodnut. Všichni máme myšlenkové stereotypy, které nám brání v hlubším poznávání a zbavit se jich můžeme jen v konfrontaci názorů, k níž přistupujeme s otevřenou myslí. Samozřejmě nepublikujeme vědomě nepravdy a třeba primitivní rasismus a zbytečné vulgarity. Tvrzení o blahodárném působení kolonizátorů na porobené domorodce jsou přinejmenším na hraně, ale pokládám to za stereotyp. Proto jsem sám přidal první příspěvek do diskuse. Pokud bychom publikovali jen to, co je bezvýhradně nesporné,  nemělo by smysl to číst a Nová republika by se stala myšlenkovým ghettem...

    Roky vykládají, jak strach z muslimských nelegálních migrantů a pověstně mírumilovného islámu vůbec je zcela neracionální, neodůvodněná xenofobie, protože „kolik muslimů jste v životě potkali osobně, ha?“. A pak, když muslimský kulturní obohacovač začne na ulici ve Štrasburku střílet nevěřící psy, tak se soudruzi europoslanci (málem se mi to přecvaklo na „r“ místo na „l“) zbaběle a zcela xenofobně zabarikádují ve svých kancelářích. Přitom kolik z nich už někdy osobně zastřelil muslimský terorista? Aha?!?!? Takže šlo o jasnou xenofobii, iracionální strach z neznámého, protože ani jeden z europoslanců nebyl nikdy v životě zastřelen muslimským teroristou, takže s tím nemá osobní zkušenost, takže jde o iracionální strach. Xenofobie. Hanba jim!

    Ale což. Jednou se tam mezi sebou zvolili do funkcí – ne nepodobně jako když se komouši volili sami mezi sebou do funkce generálního nebo jiného tajemníka – a tak se teď snaží dokázat vlastní důležitost. A protože jsou hloupí, neschopní a omezení – ne nepodobně od svých předchůdců komoušů (staro-komoušů, když celý Západ teď ovládají neo-komouši, aka neo-marxisté) - tak vymýšlí jednu pitomost za druhou z jedovatého koktejlu kombinace své tuposti a svojí namyšlenosti ze vzájemného pochlebování si „elit“ a kaváren. 

    Například najdou nejméně vzdělané, nejzaostalejší a nejlínější lidi na celé planetě a začnou je zvát do nejvyspělejších zemí s nejpracovitějším obyvatelstvem, aby tam ti líní a zaostalí přinesli technický a technologický pokrok a aby povznesli ekonomickou i kulturní úroveň zemí, které domovské země těchto „uprchlíků-inženýrů a uprchlíků-doktorů věd“ předstihují o několik staletí. 

    A to ještě těch několik století zaostávání domovských zemí „vzdělaných, pokorných a vděčných uprchlíků“ je „jen“ několik staletí pouze a právě díky dovozu technologie, organizace práce (a vůbec vůle pracovat) přímo ze zemí euro-atlantické nebo judeo-křesťanské civilizace, nazývejme tento „kontinent“ pokroku, rozvoje a humanity jakkoli. Kdyby judeo-křesťanská civilizace neexportovala civilizaci do „kolonizovaných“ zemí, nacházela by se Afrika a velká část Asie na úrovni doby kamenné. Ne. Pardon. To přeháním. Na úrovni doby bronzové. 

    I když u Afriky a řady zemí Blízkého a Středního Východu nevím-nevím. Ale jsem bytostný optimista. Takže budiž - doba bronzová. :-)

    Neodpustím si malou poznámku jen zdánlivě mimo hlavní téma. Tento týden jsem se dočetl, že mexický levicový prezident volal prezidentu Trumpovi, aby s ním podiskutoval o nelegální migraci. O kriminální migraci. O krimigrantech. V rozhovoru prý mexický prezident apeloval, aby vyspělé země vytvořily pracovní místa v zemích, odkud krimigranti odchází.
     
    To nechápu. To prostě nechápu. Každý, kdo byl v jakékoli zemi mimo náš civilizační okruh (s výjimkou zemí civilizací japonské a čínské), tak musel vidět na první pohled, ihned po vystoupení z letadla, že PRÁCE JE TAM NEKONEČNĚ MNOHO NA KAŽDÉM KROKU. V zemích, odkud krimigranti migrují za sociálními dávkami a parazitickým životem na úkor Evropanů a Američanů, v domovských zemích těch „pracovitých, vzdělaných inženýrů a doktorů“ je práce všude, kam se podíváš. Jen té ochotypracovat je tam poskrovnu. O chuti pracovat ani nehovořím. 

    Jak může jakýkoli sluníčkář nebo politruk multikulutralismu s vážnou tváří tvrdit, že krimigranti, ehm „uprchlíci“ odchází do Evropy za prací? Odchází za prací?!?!?!?!? Doma mají práce nad hlavu a ani nehrábnou. Nejmenší b...el tam byl za vlády „zlého kolonizátora“. Od získání „svobody“ a „samostatnosti“ domovské země „migrantů za prací“ vypadají jak pokojíček puberťáka, o kterého se rodiče nestarají.  S narůstajícím časem úplně stejně jako s narůstajícím časem v pokojíčku puberťáka – čím déle trvá „samostatnost“, tím strašnější situace. A to se snažím volit mírná přirovnání. Jinak bych musel zmínit Luník IX nebo kolik, nebo Chánov či Jirkov.
    Multikulturalismus je zločinná ideologie, která nenávidí civilizaci, pokrok, humanitu. Sluníčkáři a agitátoři této zločinné a nenávistné ideologie multikulturalismu se nestydí tvrdit, že nelegální migranti migrují za prací - ze svých domovských zemí, kde na práci ani nehrábnou, i když je tam práce na každém kroku „něurékom“. Je to stejný nesmysl, jako tvrdit, že po zhodnocení situace ve svém pokojíčku, kde již začali řádit štěnice a švábi, kde se všude válí špinavé prádlo a plísní porostlé hnijící zbytky jídla, zmíněný puberťák ze svého pokojíčku odešel do ložnice rodičů „aby tam vzorně uklidil, protože k smrti rád uklízí“. Obojímu může věřit jedině absolvent nebo absolventka genderových studií či jiného „moderního“ „univerzitního“ „oboru“ „studia“. Nebo evropský politik. Nebo „umělec“, „vědec“ či jiný příslušník „elit“. Jak řekl Orwell – některé ideologie jsou tak debilní, že jim může uvěřit jen intelektuál. 

    A měl pravdu. Podívejte se na chování a veřejná prohlášení drtivé většiny herců a spol. v poslední době – stejně stupidní, jako když v padesátých letech ta minulá „elita pokroku“ vyháněla z divadel „maloburžoazní živly“ z řad svých bývalých kolegů. Se smutkem musím říci, že intelektuálové, umělci, herci, spisovatelé a spol. zrazují a nechávají se zkorumpovat mnohem více, mnohem častěji a mnohem, mnohem ochotněji než „nevzdělaní burani“ z fabrik a venkova. Jenom jsou příslušníci „elit“, jeden každý z nich, dražší při korumpování než ta „lůza“, než kterýkoli jeden „buran“. Ale „příslušníci elit“ jsou jen prodejné děvky. Kurtizány, které se tváří jako vznešené dámy a pohrdají „upocenou ženskou od plotny a fakanů“. A aby překryli své vlastní černé prodejné svědomí, překrucují historii i současnost. A tak se „příslušníci elit“ nezmiňují o své vlastní a ochotné kolaboraci s nacismem i komunismem i multikulturalismem. Na koncertě Reinharda Heydricha na Hradě nikdy nebyli, tam byli jistojistě jen samí burani a křupani v montérkách. Anitchartu nikdy nepodepsali, tu podepsali jen skladníci, svačinářky, uklízečky. Smrt Miladě Horákové přáli jen soustružníci a jeřábnice, kdepak nějaký novinář, dramatik, spisovatel nebo herec nebo akademik – ti byli všichni do jednoho proti. Oslavné básně na Stalina lepšolidi[i] nikdy nepsali, kdepak. Oslavné básně na Stalina psali jen pologramotní, nevzdělaní, horníci nebo snad dojičky, kdo jiný by tak asi psal oslavné básně, knihy, scénáře a divadelní hry o generalisimu Stalinovi? A jestli tomu nevěříte, tak o tom „vzdělanci a intelektuálové“ napíší film, sami si odsouhlasí film i dotace, z peněz buranů film zaplatí a natočí a pak vám ho odvysílají. Za peníze z dotací si postaví vilu a pak v nějakém interview popláčí nad nedostatkem peněz na kulturu. A když ani tomu filmu a jeho „obrazu“ historie nebudete věřit, pak jste jistě ruský troll a komunista a nacista a xenofob a sexista a rasista. Zpátečník. Kontrarevoluční živel. Po večerech žerete děti. Roznášíte po polích mandelinku bramborovou. Určitě. Pozvou se sami navzájem do ČT a tam to jako odborníci na slovo vzatí sami sobě navzájem dokážou. Jiné názory na Facebooku pak zakážou pod pokutou 1 miliarda korun, protože taková je ideální „svobodná“ a „demokratická“ „diskuse“ podle jejich představ. Pěkně po bolševicku. Za stalinského teroru to nestihli, tak si to užívají dnes, soudruzi z „elit“, z toho nového „předvoje“, opět „ti nejpokrokovější“.

    A jak tedy může v tomto světě neo-padesátých let Andrej Babiš vyřešit „střet zájmů“?
    Vážně nevíte?
    Nebo to jen nechcete sami sobě otevřeně říci?
    Tak já to řeknu za Vás.
    Úplně jednoduše.
    Stačí když:
    -        podepíše Marakéšskou dohodu,
    -        podepíše Istanbulskou úmluvu,
    -        odsouhlasí Globální kompakt,
    Stačí,
    -        když otevře tuto zemi, když otevře Českou republiku pro miliony nepřizpůsobivých, líných, nevzdělaných a nevzdělatelných a nezaměstnatelných nelegálních migrantů,
    -        když nechá do České republiky dovézt dostatečné množství „kulturních obohacovačů“ a zajistí tak
    o   dostatečně vysokou míru znásilňování nezletilých (občas i zletilých, občas i žen v hodně pokročilém věku) bílých českých (a moravských) dívek i chlapců ze strany hodných multikulturních migrantů, jejichž jména zní většinou Mohamed, Muhamad, Muhamed, jen někdy Ibrahim nebo Ali,
    o   dostatečně časté události, při kterých auto najede do lidí na vánočních trzích nebo nůž za pokřiku Alahu Akbar zabije na ulici několik chodců nebo střelná zbraň neuposlechne směrnice EU a postřílí několik nevinných lidí,
    o   čímž se celkově zvýší četnost semknutí se a nasvícení různých věží v národních barvách.

    V kauze dotací pro Agrofert již dávno nejde o střet zájmů.
    Jde o to, že neo-bolševické multikulturalistické mocenské „elity“ chtějí dosáhnout rozvratu civilizace ve všech evropských zemích. Chtějí zajistit to, aby k teroristickým útokům docházelo ve všech evropských zemích, ne jen v těch „vyspělých“, „neburanských“, „multikulturních“.
    Ve skutečnosti nevadí to, že Agrofert dostává dotace – stejně řádně jako jakýkoli jiný podnik mimochodem, protože je prostě ve svěřeneckém fondu a tak Andrej babiš naplnil požadavky na odstranění střetu zájmů, tečka. A to píši s tím, že dotace, zejména dotace EU považuji za čiré zlo, za zločin. 

    Vadí ve skutečnosti něco jiného. EU vadí (dosavadní) neexistence no-go zón v v zemích V4. Vadí (dosavadní) bezpečnost pro řádné občany v zemích V4. Vadí (dosavadní) absence teroristických útoků ze strany muslimských migrantů (ať již první, druhé nebo třetí generace) v zemích V4. Vadí skutečnost, že v zemích V4 nejsou masově porušovány platné zákony nedotknutelnými příslušníky nového herrenvolku, nového SA, za vědomého přihlížení státních orgánů, jako třeba v případě desítek let trvajících zločinů znásilňovacích muslimských gangů v Rotterhamu, Birminghamu, v Oxfordu, V Rochdale, v Telfordu i všude jinde, kde se jen celá věc zatím nedostala na veřejnost. 

    Vadí skutečnost, že na rozdíl od „vyspělých“ zemí jakými prý jsou Británie, Francie, Švédsko, Německo, Belgie, Holandsko, v zemích V4 neodchází k desetitisícům zvrácených a krutých mrzačení dívek ženskou „obřízkou“. Nazvěme to pravým jménem – vadí skutečnost, že v zemích V4 nejsou desetitisíce dívek (často v dětském věku) vystaveny mučení a krutému mrzačení s celoživotními následky. 

    Vadí skutečnost, že západoevropští politici a všichni vítači vypadají v lepším případě jako hlupáci, v horším případě jako zločinci i před svými vlastními občany (naivními jako malé děti, protože nejsou vycvičeni desítkami let komunistické prolhanosti k samostatnému přemýšlení a kritickému uvažování). Každodenní realita strachu, muslimského násilí, terorismu a muslimského diktování si neustále se stupňujících podmínek ze strany pokorných, tichých a vděčných „uprchlíků“ i již dávno usazených přimigrovaných muslimů, to vše v kontrastu s bezpečím a stabilitou (jako základními podmínkami dlouhodobého rozvoje, mimochodem) usvědčuje západoevropské politiky i všechny vítače z hlouposti, neschopnosti nebo ještě hůře ze zločinného a zlého úmyslu proti vlastním občanům. Ale kdyby tak bomby vybuchovaly a auta najížděla ve všech zemích Evropy, to by panečku byla jiná – najednou by se to označilo za nový trend. Za něco neodvratného. „Daň za život ve velkoměstě“, jak o muslimském terorismu prohlásil muslimský starosta Londýna, největšího muslimského města v Evropě. Prostě by to vše označili za „daň za život v Evropě“, „komu se to nelíbí, ať se odstěhuje“. Ale V4 se dopouští zločinu v očích multikulturalistických neobolševiků – ukazuje totiž neoddiskutovatelně, že to jde bez muslimského terorismu, že to jde bez muslimských „mladíků“ zapalujících v ulicích tisíce aut, že to jde bez desetitisíců nepotrestaných zločinů mrzačení dívek, desetitisíců až statisíců[ii]netrestaných případů znásilnění nezletilých evropských bílých dívek muslimskými migranty[iii]. Země V4 se v očích EU dopouštějí zločinu, když denně dokazují, že se v Evropě dá žít bez strachu, bez hrbení se slušných lidí před přivandrovalými kriminálníky a teroristy.

    Andreje Babiše jsem nikdy neměl rád. Agrofert a jeho byznys dotací a řepky považuji za zlo. Ale za mnohem větší zlo považuji vysoce, opravdu vysoce aktuální riziko vyvraždění a zotročení evropských národů ze strany těch pokorných, tichých a vděčných inženýrů a doktorů věd, kteří téměř všichni do jednoho vyznávají to nejmírumilovnější náboženství na světě, které nemá nikdy nic společného s ničím. 

    Dnes v kauze „vyšetřování střetu zájmů“ nejde o dotace pro Agrofert. Nejde o střet zájmů. Jde o to, jestli naše děti budou nebo nebudou znásilňovány a vražděny „uprchlíky“. Jde o to, jestli se ve vlastní zemi, ve své vlasti budeme nebo nebudeme bát vylézt na ulici, bát mluvit, bát i jen nahlas dýchat za zamčenými dveřmi vlastního domova tak, jako to už dnes slušní a řádní občané zažívají v celé řadě měst v multikulturně „vyspělých“ zemích obohacených „migranty a uprchlíky“, jako to už dnes zažívají a dennodenně prožívají již miliony Francouzů, Švédů, Britů, Belgičanů, Němců. O tom je ve skutečnosti udavačství neziskovky „Transparency International“. O tom je ve skutečnosti náhle otevřené „vyšetřování“ inkvizičního tribunálu EU v kauze „střetu zájmů Andreje Babiše“.

    Celá kauza “střetu zájmů“ je jen a jen o brutální snaze multikulturalistických neobolševiků jakýmkoli způsobem prosadit devastaci a islamizaci naší vlasti. Nátlakem na vrcholné politiky. „Zkusíme to přes nemocného syna“. „Neziskovka napíše bonzácký dopis bruselské inkvizici“. „Skřípneme ho a on migranty pozve“.
    V sázce nejsou dotace. V sázce je plán na prosazení islamizace a destrukce celé Evropy. Prosazení zotročení a vyhlazení všech evropských národů. Jakýmkoli způsobem. Jakkoli. Za každou cenu.  
    Mějte to na paměti. A zvažte, co je pro Vás opravdu to větší zlo, to zásadní, zcela rozhodující zlo. Zvažte to. Prosím.

older | 1 | .... | 668 | 669 | (Page 670) | 671 | 672 | .... | 683 | newer