Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Showcase


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 675 | 676 | (Page 677) | 678 | 679 | .... | 683 | newer

    0 0


    Jaroslav Tichý
    2. 1. 2019
    Skončily vánoční svátky, Silvestr a sváteční atmosféra prvního novoročního dne, takže se zase můžeme vrátit k práci ale též i k realističtějšímu pohledu na svět a zejména pak na situaci v ČR. Vracím se v tomto případě a souvislosti k článku J. Votavy „Jsme opravdu tak dobří….?“, který měl snad naplnit čtenáře optimismem před vstupem do Nového roku. Jeho podstatná část je totiž téměř přeplněna „našimi úspěchy“, byť jeho závěr pak lehce polemický. A ačkoliv jsem pochopil (na rozdíl od některých čtenářů) jeho lehce satirický podtext, pokusím se navázat na tento článek a jeho obsah více rozvést. 



    S ohledem na často prezentované oslavné tirády našich „úspěchů“ při budování kapitalismu v našem mainstreamu je to zapotřebí.
    Pokusím se přitom postupovat obráceně. Tedy převážně polemizovat s jeho obsahem a teprve na závěr …… Ale nepředbíhejme.
    Tak tedy nejprve k hlavním tezím tohoto článku, které jsou vyznačeny kurzívou:

    1/ Dnes i ten největší škarohlíd přiznává, že naše republika vzkvétá. Bývalá šeď měst i vesnic dostává novou barevnost, také naše výdělky rostou, starobní důchody již nejsou almužnou.

    Je zapotřebí si především uvědomit alespoň několik základních faktů. Podle aktuálních oficiálně zveřejněných údajů dostupných na Internetu:

    a/ Státní dluh loni stoupl o 11,3 miliardy korun na 1,62 bilionu korun. Na každého Čecha tak hypoteticky připadl dluh zhruba 153 tisíc korun. A vyprávění A. Babiše o tom, že dluh klesá (ovšem jen jeho poměr vůči HDP, a to nikoliv proto, že by naše zadlužení absolutně klesalo, nýbrž proto, že rostl HDP) až na skalní příznivce premiéra již nikoho nedojme;

    b/ zadlužení měst a obcí činí ke konci r. 2018 celkem 88,7 mld. Kč;

    c/ české domácnosti dlužily bankám na konci roku 1,535 bilionu korun.

    d/ mnohé továrny ale i nemovitosti, vodárny, banky atd. nejsou již dávno naše. V případě bank a vodáren to platí téměř na 100%.

    Jinými slovy, to co kolem sebe vidíme, ze značné části již není naše, zbytek máme vesměs na dluh.

    A starobní důchody? Ve Francii jsou protesty proti zdražování, byť např. PHM jsou tam lacinější zhruba o Kč 10,-/litr, a průměrné důchody na úrovni cca Kč 26 tis. Čtenář nechť porovná se situací u nás a sám si udělá příslušný obrázek. A ta zdražení k nám teprve od Nového roku dorazí.

    2/ Chlubíme se nejnižší nezaměstnaností v celé EU. Supermarkety nestačí náporu kupujících.

    Je otázkou, do jaké míry je to způsobeno potřebami ekonomiky samotné a do jaké míry je to způsobeno stále ještě vysokou náročností výroby u nás na lidskou práci. Výkop, který u nás bude provádět 5 snaživých kopáčů, jinde udělá 1 bagrista v košili. A to, že si dovezeme na tuto práci ještě 5 jaderných fyziků z rovníkové Afriky, nám nepomůže. Cena výkopu bude stejná, jaderní fyzici kopat nebudou, takže výkop provede opět těch 5 snaživých kopáčů, jen jejich odměna bude poloviční, neboť se budou muset o ni rozdělit se svými africkými kolegy.

    Je smutnou skutečností, že se původní smysl vánočních svátků a oslav příchodu Nového roku vytratil, namísto toho převládl bezbřehý konzum. Nikoliv náhodou také dosáhl počet exekucí již cca 1 mil.. Mimo jiné i v důsledku onoho „náporu kupujících, kdy mnozí lidé často kupují i dárky na různé spotřební úvěry apod., které pak mají problém splácet….

    3/ Zimní dovolenou trávíme v Alpách, v létě jsme často v exotických destinacích.

    Ano, jsou u nás skupiny spoluobčanů, které si nepochybně po r. 1989 pomohly či které ještě nestačily propadnout ze střední třídy dolů. Krom toho existuje i vrstva vyloženě bohatých. Tak, jak to ale autor líčí, to v některých čtenářích vyvolává mylný dojem, že v těch Alpách či v exotických destinacích tráví dovolenou snad celý národ, což je opravdu daleko od pravdy.

    4/ Nezakrýváme, že ne všechno se třpytí. Bojujeme za svoji plnou suverenitu.

    Jak, když jsme ji již zcela ztratili? Do r. 1989 jsme vyráběli vše od jehel až po malé tryskáče. Exportovali jsme do více než 120 zemí celého světa, a to sami a přímo. Byli jsme zemědělsky a potravinově zcela soběstační, přebytky jsme též exportovali. Dnes je naše potravinová soběstačnost s bídou na 40 %. Byli jsme vedeni v mezinárodních statistikách jako středně rozvinutá průmyslová země. Nikoliv náhodou jsme byli v r. 2017 překlasifikováni americkou investiční bankou J.P. Morgan na rozvojovou zemi, a to jak s ohledem na druh výroby (montovny apod.), na kterou jsme přešli, na to, že nám doma již prakticky nic nepatří, s našimi přírodními či nerostnými zdroji hospodaří cizinci, tak i s ohledem na výši mezd a penzí našich občanů, které jsou hluboko pod evropským průměrem atd.

    Jak bojujeme za naši suverenitu, když:

    - povinně přebíráme do své legislativy sebevětší nesmysly vydané Bruselem směřující vesměs proti skutečným zájmům naší země a většiny jejích občanů? Naše legislativa v současnosti sestává již z 80 % z převzatých zákonů a nařízení z Bruselu;

    - nám Brusel vnucuje ve velkém migranty z muslimských zemí zcela nepřizpůsobivých podmínkám života v Evropě?

    - mají být jednotlivé členské země EU rozpuštěny do jediné Euroříše jako přestupní stanice na cestě do Evropského islámského chálifátu?

    - jsme zadluženi a závislí na dalším financování ze zahraničí jakož i na zásobování potravinami?

    Mimochodem, kdo za tu naši suverenitu vlastně bojuje? Občany volení představitelé a strany ve velké většině určitě ne, jestliže prosazují záměry cizí na úkor těch našich národních. Stačí pohled na počínání a hlasování politických stran v našem parlamentu.

    5/ Na poli domácí ekonomiky, hledáme cestu k oživení venkova. Česká republika to není jen Praha, to je i plnohodnotný život i v té poslední podhorské obci.

    Právě po r. 1989 začalo postupné vylidňování venkova a našeho pohraničí. Byla tam zničena prosperující zemědělská družstva, byly tam zastaveny a často pak i zničeny průmyslové podniky, některé existující od počátku našeho státu jiné vybudované po r. 1945 v souvislosti s osídlováním našeho pohraničí a venkova obecně. Neměli jsme tehdy podmínky pro život na venkově zničit a dnes jsme nemuseli cestu k jeho oživení hledat. Mimochodem to hledání už nám trvá nějak dlouho a zatím stále nikam nevede.

    A s tím plácáním po zádech je to jinak. Ne, že bychom si to nezasloužili, když odsud ročně odtéká zahraničním firmám zisk, jehož množství každoročně vzrůstá. Za rok 2017 již představoval 8,3 % našeho HDP. Jde totiž již o částku kolem 400 mld. Kč. Vnucuje se otázka, proč máme jásat nad růstem HDP o 0,1 či 0,2 %, když ho pak 8,3 % necháme odtéci a když u nás zahraniční firmy docilují až trojnásobný zisk oproti jiným zemím. Mohli by nás v zahraničí chlácholivě plácat po zádech, co jsme to za hlupáky. O to je pak nižší náš HNP, který zůstává k užití, o němž pro jistotu u nás nikdo nemluví. V takovém Německu to mají jiné. Tam měli podle statistik z r. 2016 naopak HNP vyšší o 18 % než HDP (čili než je celková hodnota zboží a služeb u nich vyrobených). Ten rozdíl představuje příliv zisku z kolonií, mimo jiné a především pak z ČR.

    Místo plácání po zádech nám ale každou chvíli vyhrožují vyloučením z EU, ze schengenského prostoru (jako by po masovém návalu migrantů ještě nějaký fakticky existoval) či zastavením dotací placených stejně z našich předcházejících odvodů do EU, a to ještě často používaných na nesmysly jako jsou předražené cyklostezky či rozhledny v údolí apod. a vždy povinně kofinancované z našeho státního rozpočtu či z rozpočtu měst a obcí.

    Nikdo nás z EU (k naší škodě) nevyloučí, druhý takový krmelec by v Evropě těžko hledali. A pokud nebudou poskytovat z Bruselu dotace (které je třeba odmítat již z principu, neboť vytvářejí korupční prostředí, jemuž neodolají ani mnozí naši politici), nebudeme platit ani příspěvky do Bruselu. To je lehce řešitelné. A alespoň z takto uspořených peněz budeme moci doma financovat a realizovat to, co skutečně potřebujeme. To ovšem v případě, že naši občané začnou volit jinak než dosud. Stávající garnitura našich politiků toho totiž není schopná. Jen mnozí voliči u nás to stále ještě nepochopili.

    Máme tedy po svátcích a lidé realistický pohled na naši situaci již poberou. Na satiru na závěr již prostor nezbyl.

    0 0

    Rostislav Iščenko
    3. 1. 2018     sputniknews
    To, co nazýváme fejkem, není "kachna" nebo lživá zpráva. Současný fejk není prostě lež, je to lež, která je pravdou pro naše politické oponenty, píše politolog Rostislav Iščenko. "Lidové povstání v Libyi", "krvavý diktátor" Asad, "demokracie, která zvítězila" na Ukrajině, "kocour Skripalových", "ruský doping", "Petrov a Boširov", "novičok", chemické útoky v Sýrii - můžeme vyjmenovávat do nekonečna.


    V mezinárodní politice se vždycky lhalo, lež je jedním z jejích legálních nástrojů. Konec konců, přijímáme přece Clausewitzovo prohlášení, že "válka je pokračováním politiky jinými prostředky", a maximu Sun Tzu, že "válka je cestou podvodu". Když uplatníme logiku k těmto prohlášením, vyplývá nám, že "politika je cestou podvodu".

    Avšak až donedávna bylo považováno za nezbytné dávat lži za pravdu, tvrzení alespoň nějakým způsobem opodstatňovat, ale lépe nezvratně dokazovat. Pokud si vybavíte sovětské či americké filmy o konfrontaci výzvědných, speciálních a diplomatických služeb, které byly natočeny do konce 90. let, zjistíte, že všechny zpracovávají stejný scénář - odhalení lži, která se vydává za pravdu. Fakt odhalení stačil k tomu, aby se zamezilo událostem, inspirovaným lží.

    Fejk jako alternativní pravda

    Dnes se nikdo nepokouší nic dokazovat. Je možné říci, že obloha nad našimi hlavami je zelená a tráva pod našima nohama modrá, dále se chovat tak, jako by to tak bylo, a vyžadovat od oponentů omluvy za to, že oni si myslí, že je tomu naopak, nebo je obviňovat z úmyslného překreslování okolního prostředí.

    Ve skutečnosti byl do západní politické praxe v posledních patnácti letech zaveden pojem vlastní (alternativní) pravdy, a tato pravda se může radikálně lišit od té obecně přijaté.

    Můžete ji tak dlouho, jak budete chtít, průkazně odhalovat, podle příkladu Trumpa, který vytrvale bojuje s fejkovými zprávami už rok. Ale ta sociální nebo politická skupina, která tuto vlastní fejkovou pravdu vytváří, stejně bude vycházet z její pravdivosti. Dokonce i když se rozhodne tvrdit, že 2 + 2 = 7.

    Chci zdůraznit, že to, co nazýváme fejkem, není "kachna" nebo lživá zpráva, jak to nazývají bojovníci za čistotu jazyka. Dnešní fejk není jenom lež. Je to lež, která je pravdou pro naše politické oponenty.

    Tento fenomén je charakteristický nejen pro mezinárodní západní politiku, ale také pro informační činnost politických skupin v nezápadních zemích, které jsou orientovány na Západ a snaží se westernizovat svou společnost. Mezi těmi, kteří jsou v Rusku nazýváni liberály, je relativně málo lidí, kteří prostě lžou pro peníze. Většina lidí upřímně soudí, že říkají pravdu a bojují za spravedlivou věc.

    Stejně tak je si většina západních diplomatů a politiků, kteří vystupují s pomatenými invektivami proti Rusku (nebo třeba Číně), naprosto jista, že má pravdu. Pokud by tomu bylo jinak, tito politici by nebyli s to získat podporu obyvatel svých zemí.

    Trump se potýká s falešnými zprávami, ale neskrývá skutečnost, že by chtěl obnovit hegemonii USA ve vší její parádě před dvaceti lety, když si podřídily zájmům Washingtonu i Rusko, i Čínu, i EU.

    Politika Merkelové, a to nejen v ruském směru, ale také ve vztazích s partnery z EU, a dokonce i vnitřní (migrace v Německu), je založena na absolutně fejkovém základě. Ale Merkelová ze všech sil prosazuje Severní proud 2 a celkově, možná dokonce aniž by si to uvědomovala, vede Německo, možná i značnou část EU, zpočátku k ekonomické, pak finanční, později i k politické alianci s Ruskem. A udělala na této cestě víc než kterýkoli jiný západní politik.

    Jsou to všechno globalizátoři

    Sociální a politické vrstvy, které se orientují na fejkovou informační politiku na Západě i v Rusku, se skládají z chudých a bohatých lidí celého spektra názorů a přesvědčení. Jedna věc je spojuje - jsou to globalizátoři.

    Jejich globalismus je rozličný. Mohou to být globalizátoři liberálové, globalizátoři konzervativci, globalizátoři fašisté a dokonce i globalizátoři neokomunisté. Ale ti všichni kladou zájem abstraktního lidstva sjednoceného tolerancí nad zájmy jednotlivého státu. I když jde o jejich vlastní stát.

    Chci upozornit na ještě jeden důležitý moment. Až do přelomu století byli globalizátoři všech směrů a odstínů ve své informační politice zcela tradiční. Fejk se stal základem jejich činnosti mezi lety 2000 a 2005. Mimochodem, v tomto ohledu by Rusové měli poděkovat osudu, protože pokud by transformace globalistické informační a politické praxe nastala o pět až sedm let dříve, pak by se výměna Jelcina uskutečnila podle zcela odlišné šablony (třebaže, možná, podle podobného scénáře) a my bychom nyní žili v jiné zemi a v jiném světě.

    Proč se však transformace globalistických informačních a politických praktik uskutečnila právě na počátku 21. století, když hegemonie globalismu nastala o deset let dřív?

    Ze stejného důvodu, kvůli němuž každoročně odtrženost této informační a politické praxe od skutečnosti postupuje a dochází až ke groteskním modelům, které jsou pro nezaujatého pozorovatele zcela jasné, které však nevyvolávají žádné pochybnosti u globalizátorů, kteří jsou nakaženi virem fejku.

    Ze stejného důvodu mnoho lidí nostalgických po SSSR (lidé, kteří žili v SSSR v dospělosti a nyní nevydělávají na nostalgii, ale právě ti, kteří jsou nostalgičtí) pokrytecky tvrdí, že v SSSR bylo všechno, jak je tomu nyní, pouze byty byly rozdávány zdarma a koupěschopnost byla u průměrné mzdy vyšší.

    Toto je také fejkové vnímání, ale fejkové vnímání minulosti, a ještě ke všemu sociální skupinou, která nemá podstatný vliv na současnou politiku. Proto je mnohem méně pozornosti věnováno tomuto typu fejkového myšlení, než je tomu u globalistického typu.

    Planetu obchází virus fejku

    Důvod hromadného nakažení lidí virem fejku je banální a nachází se v oblasti psychologie člověka. Není možné, aby si člověk (a tím spíš lidé, sjednocení do velké sociální skupiny), aniž by zničil svou vlastní psychiku, uvědomil, že život je prožitý nadarmo, že ideály nejsou realizovatelné a že je štěstí, že vynaložená úsilí nevedla k účasti na zločinech.

    Na přelomu tisíciletí bylo vnímavým pozorovatelům jasné, že globalistický projekt nebude realizován, když se deset let předtím svět zřekl projektu komunistického. A úplně stejně, jako bylo v předvečer kolapsu SSSR cítit ve vzduchu uvědomování si nevyhnutelnosti velkých otřesů, již začátkem prvního desetiletí tohoto století lidé, aniž si uvědomovali důvody, podvědomě cítili, že zhroucení globalistického projektu je nevyhnutelné.

    Reakce byla rovněž identická. Všechno, co se nevešlo do rámce myšlenky velké globalistické budoucnosti celého lidstva, začali přesvědčení globalizátoři ignorovat, popírat nebo hanobit. Přičemž to činili upřímně.

    Prohlášení o tom, že kvůli svobodě projevu je třeba omezovat svobodu projevu nebo že pro dobro ruského národa je třeba 85% obyvatel Ruska zbavit hlasovacího práva (v nejhorším případě je zcela likvidovat), byla naprosto upřímná. Člověk, který záměrně lže, by se zdržel takových sebe usvědčujících prohlášení.

    Navíc, jakmile se globalismus, který donedávna nepociťoval hrozbu pro svou nadvládu v USA, střetl s vítězstvím izolacionistů (nyní se často nazývají nacionalisty) vedených Trumpem, jakmile byl zapomenut mezinárodní mír a svornost, normy tolerance byly odhozeny a globalizátoři se nejdříve pokusili uspořádat majdan, pak začali demolovat pomníky konfederátům (které nikomu půldruhého století nezavazely), a nyní se již dostali k pomníkům Kolumbovi. Přičemž je vůbec neděsí varování, že rozpoutávají občanskou válku v USA.

    Obecně, stejně jako teror je obrana slabé státní moci před vlastním lidem, fejkové myšlení je psychologická obrana a reakce části společnosti, integrované do určité ideologie, na zhroucení postulátů této ideologie.

    To neznamená, že tendence západní společnosti a na Západ orientovaných elit v postsovětském prostoru k fejkovému myšlení nejsou záměrně používány jednotlivými podnikavci v politice nebo dokonce jednotlivými zvláštními službami.

    Je však třeba pochopit, že pokud by neměl tento fenomén pevné vnitřní kořeny, kdyby nebyl opravdu masový, nikdo by ho nemohl za jakýmkoli účelem použít. A není možné uměle vytvořit tak masovou psychickou odchylku. Kdyby to bylo možné, vytvořili by ji pro celé lidstvo (nejen pro opravdové globalizátory) a neměli by problémy.

    Lež není "verzí pravdy"

    Můžeme a musíme odhalovat konkrétní fejky, bojovat s jejich roznašeči v zemi i v zahraničí, ale musíme si uvědomit, že není možné odstranit důsledky bez odstranění příčiny.

    Fejková informační a politická praxe zmizí jako faktor v mezinárodní politice (i když nebude vykořeněna úplně) teprve poté, co bude definitivně zničena informační a politická moc globalismu.

    Globalismus měl trochu štěstí ve srovnání s komunismem. Když se rozpadl SSSR, společnost, která odmítla komunismus, okamžitě obdržela globalistickou náhradu, založenou na myšlence "konce historie" a civilizačního poslání Západu, což ospravedlňovalo její nadvládu.

    Dnes, když myšlenka globalismu umírá, lidé, kteří ji ztrácejí, nevidí žádnou alternativu. Globalismus, založený na nadvládě Západu, znamená pro ně pohodlí a pořádek, zničení globalismu - úplnou ztrátu cílů života. Proto globalistické fejkové vědomí není zatím věcí minulosti, ale zůstává faktorem současné politiky. Proces jeho marginalizace skončí až tehdy, když se USA a země EU, orientované na nadvládu výlučně globalistické ideologie, vrátí ke standardní demokracii.

    Teprve pak se lež znovu stane lží a ne "jinou verzí pravdy", jako je tomu nyní.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    -kou-
    3. 1. 2019  TheAmericanConservtive a PrvníZprávy
    Činy Spojených států a jejích spojenců vedly ke krizi ve vztazích mezi Západem a Ruskem, přičemž Moskva pouze reaguje na agresi vůči sobě.
    Uvedl to Ted Carpenter, americký expert v oblasti bezpečnostní politiky ve svém článku v časopise American Conservative.


    „Když historici studují první dekády tzv. éry po skončení studené války, jsou pravděpodobně překvapeni, že se dívají na absurdní a provokativní politiku Spojených států a jejich spojenců proti Rusku," napsal autor.

    Podle jeho názoru četné špatně zvažované činy Západu vedly k počátku nové studené války, přičemž v poslední době vznikla hrozba, že se stane „horkou".

    V současné době existuje příležitost vyhnout se takovému vývoji událostí, nicméně chování americké elity po nedávném „drobném incidentu" v Kerčské úžině naznačuje, že nevyvozuje žádné poučení se svých hrubých minulých chyb. A ještě horší je, že americká elita je zřejmě připravena posílit již kontraproduktivní a tvrdou politiku vůči Moskvě, poukázal Carpenter.

    NI: Studená válka proti Rusku a Číně - opětovná chyba Západu!

    Podle něj se politika tří amerických administrativ ve vztahu k novému demokratickému Rusku ukázala být strašně krátkozraká. Například země NATO „uspořádaly celou řadu provokací", ačkoli Moskva neprováděla agresivní politiku, kterou by mohl Západ vysvětlovat takové kroky, poznamenal autor.

    Kromě toho se v průběhu času zintenzivnila snaha vyzvat Rusko, což se podle Carpenteru odráží v dnešním napětí, které souvisí s událostmi v Kerčském průlivu. „V tomto případě se Západ mylně líčí jako pasivní hráč, reagující pouze na vzniklé okolnosti - jako by iniciativy NATO nikdy nebyly špatně koncipované, provokativní nebo agresivní," uvedl v článku.

    Ve skutečnosti je to ale pravý opak: jednalo se o akce Moskvy, které byly odpovědí na agresivní iniciativy Západu, zdůraznil Carpenter.

    Podle jeho názoru je také nesprávné tvrzení, že odpovědnost za zhoršování vztahů mezi Východem a Západem spočívá na Rusku kvůli událostem v Gruzii v roce 2008 a na Ukrajině v roce 2014, k čemuž jsou nakloněni i američtí představitelé veřejných názorů. Problémy začaly mnohem dříve - rozšiřováním NATO a ignorováním zájmů Moskvy na Balkáně byly událostmi, které "torpédovaly" přátelské vztahy, podtrhl expert.

    Členové NATO považují Rusko za nepřátele a v současné době existuje vážné nebezpečí, že se tato země takovou stane, uzavřel Ted Carpenter.

    - - -

    0 0
  • 01/02/19--20:46: Svět ruskýma očima 487
  • Zajoch
    3. 1. 2019 Outsidermedia
    Nikaragujský průplav Čína stavět nebude * * * Pákistán mění politiku * * * Rozmístění nových raket středního doletu by v Německu bylo přijato s velkou nevolí

    Proč Čína pozastavila Nikaragujský průplav a nechala v klidu Tchaj-wan?

    Said Gafurov, Jurij Kondratěv
    18. prosince 2018


    Čína je v posledních letech jedním z nejpozoruhodnějších a také vlivných států ve světě. Její jednání všechny země neustále sledují.
    O otázce Nikaragujského průplavu a situace kolem Tchaj-wanu promluvil orientalista Vladimir Maslov.

    Před několika lety byl svět široce informován o výstavbě Nikaragujského průplavu. Čína byla lokomotivou projektu. Nyní jako kdyby to vedlo do ztracena. Uzavřela se ta věc?
    Ano, počítalo se s padesáti miliardami dolarů na stavbu. Byla vytvořena firma s ředitelstvím v Hongkongu a ředitelem z ČLR. Číňané do poslední chvíle říkali, že kopou, že průplav budují. Potom se ukázalo, že společnost zkrachovala. Nyní vláda Číny tvrdí, že šlo o soukromou iniciativu. Projekt je formálně pozastaven, práce nepokračuje. Nikaragua je pochopitelně ve smutku, protože pro její ekonomiku byl průplav důležitý.

    Američtí stratégové tvrdili, že je to čínský krach v Atlantiku, nebezpečí pro USA, atd.

    Číňané totiž na tomto kontinentě svůj průplav mají, je to Panamský průplav, který na své náklady prohloubili. Před prohloubením byl dimenzován jen na 5 kategorií plavidel – tankerů a lodí přepravních. Nyní má v mezinárodním rejstříku dalších pět kategorií. Zatím ani všechny lodě, které by technicky mohly proplouvat Panamským průplavem, neexistují.

    Číňané průplav celkově kontrolují. Samozřejmě by nebylo špatné mít na americkém kontinentu ještě jeden průplav, ale nijak zvlášť není nutný. Zcela nedávno nabízely baltské země Číňanům k využití své přístavy, ale pro ně to není zajímavé. Nejsou dost hluboké, bylo by potřeba měnit všechny budovy a hloubit. Otázka také je, co přes ně dopravovat. Číně stačí Panamský průplav.

    Proč v poslední době není nic slyšet o Tchaj-wanu? Čína se smířila se ztrátou tohoto ostrova navždy?

    Nemyslím. Čína čas od času upozorní, že je Tchaj-wan její území. Jsou tam stále struktury Kuomintangu, jako třeba ministerstvo pro věci Mongolska. Otázka tkví v něčem jiném. Dokud postupovala Čína kupředu, dokud byla ledoborcem, byli jí mnozí na Tchaj-wanu nakloněni, a to i finanční skupiny. Penězům je jedno, kde se nacházejí, hlavně aby se mohly přelévat za hranice. Mnozí tchajwanští podnikatelé fungovali prostřednictvím Číny, ukládali tam své peníze a ČLR s nimi pracovala po celém světě. Nyní když Čínu přitlačili, i když nekrachla a je stabilní, už to není ono. Politicky vítězí USA.

    Tchaj-wan se bojí ještě další věci – jak Čína funguje v rámci projektu Jeden pás-jedna cesta. Zpočátku byli všichni projektem nadšeni, státy byly spokojené, že do nich Čína investuje a ony se rozvíjejí. Nyní je vidět, že Čína není takový přítel-dobrotisko. Ukazuje se, že některá aktiva v tomto projektu přecházejí pod její kontrolu. S tím se nikdy netajila, nikoho neklamala. Vždycky otevřeně říkala, že když do projektu dává peníze, musí v zemi kontrolovat situaci. Jinak by o vložené prostředky přišla.

    Nyní, když směřuje ze zemí střední Evropy, ze západní Evropy a ze zemí jihovýchodní Asie do zemí Jižní Ameriky, zdá se mnohým politikům, že k nim příliš proniká. Na Tchaj-wanu si dnes pochvalují, že před dvěma lety zastavili příliv kapitálu z Kaeneru a že jsou tak zabezpečeni před čínskými riziky.

    Otázku Tchaj-wanu Čína nikdy nenechá být. Svoje chyby bude chtít napravit. Po čase začne nepozorované, jak má ve zvyku, ve své záležitosti pokračovat, ale jiným způsobem.

    Převzato z Pravda.ru

    * * *

    Imran Chán Američanům: „Už vám ve válkách s jinými nebudeme pomáhat“

    Leonid Savin
    24. prosince 2018

    Pákistán postupně mění domácí i zahraniční politiku. Imran Chán zvítězil v parlamentních volbách také zásluhou svých předvolebních hesel o boji s korupcí a o zvyšování životní úrovně všech kategorií obyvatelstva. Dne 9. prosince představil nový směr hospodářského rozvoje země pro nejbližších šest až devět měsíců. Základní body nového vládního programu jsou přátelské klima pro zahraniční investory, zmenšení propasti mezi dovozem a vývozem produkce a vymanění se z pokračující hospodářské krize, která znehodnocuje pákistánskou rupii.

    Existuje několik základních vektorů zahraniční politiky.

    Jedním z důležitých zahraničně politických problémů je postavení Kašmíru a konkrétně tam přítomného indického vojska, které z něj činí jedno z nejmilitarizovanějších území světa. Indii se Islámabád jeví nejnebezpečnějším regionálním konkurentem, zejména s ohledem na mnoho dohod v oboru obrany a technologií dvojího užití mezi Indií a USA a Indií a Izraelem. Islámabád je přesvědčen, že Washington má zájem o těsnou spolupráci s Dillí, protože může prostřednictvím Indie nepřímo ovlivňovat Pákistán a Čínu.

    Nyní hodlají Islamabád a Dillí normalizovat¨své vztahy. Koncem listopadu otevřeli Kartarpurský přechod, Sikhové jím mohou přecházet z Indie na druhé nejposvátnější místo svého náboženství. První je Zlatý chrám v Armitsaru v Indii. Fungování tohoto přechodu má také přispět k urovnání sporných otázek.

    Pro Pákistán je problémem přítomnost amerických vojsk v Afghánistánu. Jde odtamtud velké množství běženců. Hranice je vysoko v horách, dlouhá 2670 km a je těžké ji kontrolovat. Na některých místech roztíná obce (Britové při dělení britské Indie nehleděli na etnické faktory, „Durandova linie“ rozetnula Paštúny). Stezkami v těžko dostupném terénu procházejí pašeráci a radikální islamisté, verbující pákistánskou mládež.

    Pákistánští politici považují za prvořadé jednání s Talibánem a afghánskou vládou. Pohled Islámabádu a Moskvy na desetiletí trvající afghánskou krizi nemající řešení je shodný. Trump dříve Pákistánu vyhrožoval sankcemi a nyní jej žádá o spolupráci na urovnání afghánského konfliktu. Podle Islámabádu je to slabost Washingtonu a důkaz regionálního významu své země.

    Imran Chán v souvislosti s novým jednáním Trumpa řekl, že nechce, aby byla jeho země přijímána jako žoldnéř, ochotný za peníze bojovat v cizí válce. Pákistánci stále více chápou, že „přátelství“ s Washingtonem velmi často připravuje nepříjemná překvapení.

    Ohledně Číny je situace jiná. Čína v sedmdesátých letech zemi podporovala, poskytovala jí zbraně i technologie dvojího určení a investovala tam ohromný kapitál. Stavbou století svého druhu je čínsko-pákistánský ekonomický koridor, který začíná v přístavu Gwadar a končí v horách Hindúkúše. Je zde vybudovaná dálnice a probíhá druhá etapa stavby železnice. Do projektu začala investovat i Saúdská Arábie. V samotném Pákistánu projekt považují za změnu pravidel hry.

    Írán, sousedící s Pákistánem, je znepokojen jednáním Saúdské Arábie. Všechno, co dělá Rijád v Pákistánu, považuje za výzvu. Sám spolupracuje s Indií v přístavu Chabahar v Ománském zálivu. Vyváží tam ropu a nevyhovuje mu rozšiřování gwadarského přístavu.

    V nové pákistánské politice zaujímá zvláštní postoj Rusko. Spolupráce obou zemí v obraně a bezpečnosti v posledních měsících viditelně pokročila. Moskva podle své tradice z padesátých let věnuje v jižní Asii více pozornosti Indii. Zatím však geostrategická poloha Pákistánu s počtem obyvatel 208 milionů, hraničícího s Čínou, Indií, Íránem a Afghánistánem, význam komunikací čínsko-pákistánského koridoru a rozumná zahraniční politika vlády Imrana Chána otevírá nové významné perspektivy rozvoje vztahů mezi Ruskem a Pákistánem.

    Převzato z Fondsk.ru
    * * *

    Směřování k navrácení svrchovanosti: Proč ministr zahraničí Německa vystoupil proti rozmístění amerických jaderných raket v Evropě

    Alexandr Karpov
    27. prosince 2018


    Německý ministr zahraničí Heiko Maas uvedl, že Evropa se nesmí stát místem pro rozmístění amerických jaderných raket v případě, že USA odstoupí od smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu (DRSMD). Ještě před tím se proti rozhodnutí Washingtonu několikrát postavili vedoucí představitelé EU. Podle odborníků znamená vystoupení Maase, že se mnohé evropské země snaží postavit se na odpor rozhodnutí Bílého domu zatáhnout EU do svého závodu ve zbrojení. Avšak státy Pobaltí a Polsko zřejmě Spojené státy podpoří.

    Ministr Maas uvedl: „Evropa se v žádném případě nesmí změnit na místo pro diskusi o růstu zbrojení. Rozmístění nových raket středního doletu by v Německu bylo přijato s velkou nevolí.“ Maas dodal, že postupy mezinárodní politiky z let osmdesátých nepomohou řešit současné problémy a navyšování jaderných zbraní by bylo naprosto chybnou reakcí na odchod z DRSMD. Před tím oznámil, že dohodu je nutné vrátit na mezinárodní scénu. Podle něho z jejího zachování nejvíce získá Evropa.

    Cesta zpátky není

    Sergej Rjabkov, náměstek ministra zahraničí RF, připomenul, že Moskva dosud nedostala informaci o odchodu Washingtonu z dohody. Myslí si, že americká strana nemá velkou možnost revidovat své rozhodnutí. Řekl: „Dosud jsme o tom nedostali oficiální vyrozumění, avšak Američané formulují a zařizují každý svůj krok tak, že se z něho potom těžko vymotávají. Svědčí to o tom, že zpáteční cesta není a myslím, že přijde chvíle, kdy k oficiální výpovědi smlouvy dojde.“

    Rjabkov uvedl, že Moskva nebude následovat ultimátum americké administrativy. Začátkem prosince upozornil Pompeo, že Washington zastaví plnění svých závazků z DRSMD, pokud Rusko nezačne do šedesáti dnů své povinnosti plnit. V posledních několika letech se USA a Rusko pravidelně obviňovaly z porušování dohody.

    Evropská solidarita

    Dmitrij Danilov, vedoucí pracovník v Ruské akademii věd, upozorňuje, že je potřeba se dívat na odchod USA z DRSMD a na rozmístění jaderných raket středního doletu v Evropě nejen jako na názor jednoho státu, ale jako na názor člena NATO. Záležitost ujasnil: „Spojenci Washingtonu v rámci NATO vždy podpořili prohlášení americké strany týkající se porušování DRSMD Ruskem. Tím evropští členové NATO zaujali postoj, který jim bránil nesouhlasit s krachem dohody.“ Upřesnil, že je potřeba slova Maase přijímat spíš jako prohlášení o potřebě minimalizovat možná nebezpečí pro Evropu po odstoupení USA z dohody. Objasnil: „Fakticky mluví o tom, že odchod USA z dohody se nemusí projevit v militarizaci Evropy a není potřeba, aby samo rozhodnutí Američanů znamenalo rozmisťování nových zbraní v EU. Německo bude v tomto smyslu hájit svůj postoj, namířený proti plánům na zvýšení množství raket v Evropě.“

    Proti odstoupení USA se postavilo mnoho evropských politiků, například francouzský prezident Macron, italský premiér Conte, ministr zahraničí Španělska Borrel a šéfka evropské diplomacie Mogheriniová. Ta k tomu řekla: „Evropa byla dlouho prostorem nepřátelství ve studené válce, a proto si ceníme architektury bezpečnosti, DRSMD zaručovala mír a bezpečnost v Evropě po třicet let. Musí být až do konce plněna.“

    Danilov vysvětlil, že pokud země „staré Evropy“ odmítnou rozmístění amerických raket středního doletu na svém území, zabrzdí tuto iniciativu noví členové EU. Připomenul: „Polsko a státy Pobaltí dávno prohlašovaly, že stálá vojenská přítomnost na východním křídle NATO odpovídá jejich zájmům.“ Takže „lokomotivy“ EU musí přesvědčovat ohledně systému evropské bezpečnosti bez DRSMD nejen USA, ale i některé země EU.

    USA se plánů na rozmístění raket v Evropě nezřekne, použije jakoukoliv záminku a v tomto případě bude poškozený Brusel. Danilov k tomu říká: „Samo rozhodnutí americké strany odstoupit od smlouvy skutečně zasáhne zájmy celé Evropy a její strategickou autonomii.“

    Vnucená bezpečnost

    Podle Sergeje Sudakova, dopisujícího člena Akademie vojenských věd, má být jednostranný odchod USA ze smlouvy snahou o vybudování „nového systému mezinárodního vyděračství“. Situaci okomentoval takto: „Dnes se Washington snaží ukázat Evropě, že je mimořádně nezabezpečená a že Rusko bude samozřejmě vyrábět rakety s doletem na evropské území. Přitom takové země jako Německo a Francie si myslí, že USA vytvoří obraz fiktivního nebezpečí, aby z toho těžily. Washington nechá vydělávat výrobce zbraní, kteří budou vyrábět v USA rakety středního doletu, dají práci lobbistům a Evropě vnutí svůj „deštník“. Přitom náklady na rozmístění raket budou ležet na EU prostřednictvím systému financování NATO, ačkoliv evropské rozpočty jsou velmi omezené. Proto ten odpor zemí Evropy, především Německa a Francie.“ Sudakov k tomu říká: „Oni dobře chápou, že ani závody ve zbrojení, ani ochranu ze strany USA nepotřebují. Jsou to nové výdaje, jejichž břemeno ponesou řadoví občané jednotlivých zemí.“

    „Dnes budou žádat jen malé země EU, které nedávají na obranu Evropy nijak významné příspěvky, rozmístění uvedených zbraní na svých územích. Samozřejmě jde o Pobaltí a Polsko, k nimž se může připojit Rumunsko a další země bývalého socialistického tábora. Ostatní země EU si přejí návrat své identity a svrchovanosti. Svědčí o tom prohlášení Maase. USA zde vystupují jako likvidátor mezinárodní bezpečnosti pro svůj vlastní prospěch,“ uzavřel svoji úvahu Sudakov.

    Převzato z RT.com




    0 0

    Peter Koenig
    Peter Koenig
    3. 1. 2019  ICH, překlad Zvědavec
    Hnutí žlutých vest („Gilets Jaunes“) toho nenechá. Dokonce ani poté - nebo zvláště proto - co Macron učinil váhavé, spíše cynické a oslnivé ústupky („příliš málo a příliš pozdě“), které při podrobení analýze představují novou lež, zejména pokud jde o zvýšení minimální mzdy. To bylo jasné z jeho výrazu, že ústupky tohoto prezidenta, který vedl volební boj na základě hesla „žádné ústupky“, jsou falešné - stejně, jako jeho falešný postoj zastánce. Dokonce i bez naslouchání jeho slovům ho prozrazuje řeč těla, vyznačující se arogancí.


    V sobotu 15. prosince vyšlo do ulic Paříže dalších 100 000 demonstrantů hnutí žlutých vest; po celé zemi to bylo asi 200 000 protestujících. Policie, která měla demonstrace potlačit, byla podle oficiálních zpráv ve stejném počtu, jako o víkendu předtím, to znamená 8 000 policistů v Paříži a téměř 90 000 po celé Francii. Nechyběla ani pomoc vojáků. Kromě toho, kdo by ve stavu ohrožení rozlišoval mezi policií a armádou?

    Zajímavé je, že mezinárodní tisk - mainstreamová média - to bere vážně. Proč? Obávají se, že se toto neochabující hnutí může rozšířit i do dalších zemí, dokonce i do zemí mimo Evropu - například do „Trumpovy země“, Spojených států amerických. A proč ne? Stejné potíže s tím, že kapitál je přesouván směrem nahoru, na úkor chudých a středních vrstev, existují všude, možná nejvíce v USA, ale nikdo o tom nemluví a nevěnuje tomu pozornost, jinak by snad lidé začali vnímat tento narůstající nepoměr už dávno - a masivně by vyšli do ulic, a začali protestovat proti vnitřním kruhům Washingtonu a jeho kultuře.

    Klobouk dolů před Francouzi! Ačkoli jejich předkové byli ti nejmizernější a nejbídnější vykořisťovatelé, zloději, zabijáci a násilníci v dějinách lidstva, když stovky let pustošili západní Afriku - a elita to dělá stále, aniž by o tom žluté vesty (většina z nich) něco věděli. Změní toto hnutí budoucnost - budoucnost Evropy, budoucnost hodnot západního světa, který byl tak neústupný v propagování neofašistických myšlenek, že se staly novým normálem pro většinu lidí? Existuje výrok: „Když se znovu objeví fašismus, nepřijde a neřekne: Já jsem nový fašismus; přijde a řekne: Já jsem antifašismus.“

    Není to již pravda, když se podíváte na dnešní Evropu, která se nazývá EU - Evropská (ne) unie (jak ji říkám já)? A zahrnuje to dokonce i ty země - Švýcarsko a Norsko - které nejsou členy EU, ale které se rychle přesouvají k neoliberální pravici. Co teprve těch (stále) 28 zemí EU, jako například Itálie, Španělsko, Portugalsko, Irsko, Německo a Holandsko, kde byly politické strany rozděleny, roztříštěny na kusy, aby musely vládnout ty nejpodivnější kombinace „koaličních“ vlád, a to většinou nekontrolovatelně. Je to úspěch pro zastřešující elitu, nazývejme ji temným a hlubokým stavem světa, která za tím stojí - s podporou nesmírně cenných lží v médiích, propagandy, sociálních médií, Cambridge Analytica, a tak podobně. Kdokoliv se zdravým rozumem k tomu nic neřekne - jednoduše proto, že peníze má ta druhá strana.

    A tyto peníze jsou nekonečné, protože stále přicházejí z FED, nebo spíše ze soukromých bank, které je vyrábějí náhodně, jak je zapotřebí. Již ne moc. Hegemonie dolaru je v posledním tažení. Ano, nějakou dobu už tohle tvrdíme - ale co je „chvíle“ v geopolitice a v geo-časovém rozpětí? Několik let je pár vteřin. Alternativy - Východní blok, Šanghajská organizace pro spolupráci (ŠOS), Eurasijská ekonomická unie, nově vytvořená asociace Kaspického moře, sdružující pět pobřežních států Kaspického moře (Ázerbájdžán, Írán, Kazachstán, Rusko a Turkmenistán) - právě podepsaly důležitou dohodu, že budou sdílet obrovské bohatství pod mořem, tj. 50 miliard barelů ropy a téměř 300 bilionů krychlových stop zemního plynu.

    Spojenci Východního bloku pracují na tom, aby společně sestavili solidní dohodu, založenou zejména na málo zmiňované (na Západě) iniciativě čínského prezidenta Si Ťin-pchinga - nové Hedvábné stezce, neboli iniciativě „Jedno pásmo, jedna cesta“ (BRI), což je Čínou sponzorovaný ekonomický program, který obepne celý svět svou infrastrukturou, výzkumem, dopravními linkami, průmyslovým rozvojem, kulturní výměnou, vzděláváním a přátelským obchodem. Není to žádný útočný, válečný průmysl.

    Pokroky iniciativy BRI jsou rychlé a solidní. Nelze je zastavit. Jakmile budou jednou dobře zavedeny - a mnoho západních zemí je více než ochotno se k této iniciativě připojit - západní ekonomika zazpívá svou labutí píseň.

    Když se podíváme na Macrona z této perspektivy, je to jen malý chlapec, trochu domýšlivý, kterého dosadila rodina Rothschildů, nejpřednější bankovní klan na Západě, aby pomohl zachránit to, co může být zachráněno, tj. nastrkat si do kapes peníze Francouzů a asociace, Evropského sociálního systému, tedy co z něj zbylo. Řecko bylo testovacím případem. A podívejte se na Řecko - elita je stále tak chamtivá, že by raději zachránila své miliardy, ukryté ve švýcarských bankách, místo toho, aby projevila jistou integritu a ze solidarity poslala EU a její falešnou měnu euro k čertu. Ale ne, to neudělá. Řecko by mohlo být varovným příkladem pro zbytek Evropy.

    Řecko samo o sobě se svou místní měnou drachma, lokálními veřejnými bankami, sloužícími rozvoji země, by dnes bylo na cestě k prosperitě. Většina obyvatel by měla zaměstnání, ekonomika by mohla všechny uživit, a zdravotní péče a vzdělávací systém by vychoval novou generaci řeckých politiků - řeckých politiků, kteří po 2. světové válce projevili solidaritu a stali se tak příkladem pro mnoho evropských zemí.

    Jsou to jen lži, mizerné lživé evropské statistiky, že Řecko se nyní zotavuje a zlepšuje, a že se stává autonomní a může si znovu půjčovat přímo z kapitálových trhů. Vždyť lidé v Řecku stále umírají kvůli nedostatku léků, nedostatečné lékařské péči, hladomoru, bezdomovectví, zejména v zimě - a stále se zvyšuje míra sebevražd. To je Řecko, příklad „spásy“, jak jej prezentuje „Trojka“ (EU/ES; ECB, MMF).

    Stane se Francie během prezidentství Macrona - Zhroucení 2 - kandidátem na stát, který opustí EU díky hnutí žlutých vest? - V sobotu nekonečný dav „gilets jaunes“ pochodoval po Champs Elysees, vpředu s ohromnou francouzskou standartou. Vlevo na modrém pruhu byla vlajka označena letopočtem „1789“, na středním bílém pruhu bylo napsáno „1968“, a na červeném pruhu napravo byl uveden rok „2018“. Zajímavý, a skutečně ambiciózní a odvážný údaj o legendárním a bouřlivém dobytí Bastily v roce 1789, které změnilo světové dějiny. Současná struktura EU rozhodně nepochází z ničeho takového, co by se dalo nazvat „revolucí“. Spíše musí být postupně odbourána pod tíhou revoluce.

    V tyto dny také zároveň probíhají protesty v Maďarsku, kde je premiérem Viktor Orbán, a v Belgii, kde právě odstoupil předseda vlády Charles Michel, takže země je opět bez vlády. V Německu se Merkelová pomalu vytrácí - ale kdo nastoupí po ní? V Itálii premiér Salvini, zástupce menšinového společníka populární (nikoliv hanlivé „populistické“) koalice, krajní pravice Lega Norte, činí důležitá rozhodnutí, a ta jsou rozhodně proti EU. Sporné je především to, že Brusel se jednostranně vměšuje do rozpočtu Itálie, zatímco jiné země, jako například Francie, které po mnoho let vykazují rozpočtový schodek, z toho vždy vyváznou jen s mírným napomenutím (Macron je samozřejmě „svaté dítě“ Bruselu). - Podaří se Itálii přispět ke konci této zcela bezbožné ne-Unie?

    Pak je tu BREXIT, kdy osud Theresy Mayové visí na vlásku - řekněme, co když se nevrátí? Možná, že to neustojí. Kdo nastoupí po ní? Ten šílenec Johnson? - Tlak ze strany jeho pravicových příznivců může být tak enormní, že nebude mít jinou možnost a bude muset být vyhlášeno další referendum. A můžeme jen hádat, jak to kvůli propagandě washingtonských obhájců a atlantistů skončí. Vyvolalo by nové hlasování o nevystoupení z EU, čímž by se zvrátila jednání za poslední dva roky, vnitrostátní revoluci? Došlo by k vnitřnímu kolapsu, který by nemohl dostát požadavkům Bruselu, a to ani s manipulovaným hlasováním ve prospěch „zůstat“?

    Pravděpodobně dojde k tomu, že žluté vesty přivodí konec velmi krátké éry arogantního Macrona - a - kdo ho nahradí? Na to není nikdo připraven. Levicový Mélenchon? Má dobré nápady, ale vyjadřuje se roztrpčeně a nemá charisma. A pravicová Le Penová? Přestože se v krajních případech připojuje k levici, jejím cílem je vystoupit z EU a zbavit se eura, ale kromě toho jde o otevřený fašismus, připravený na alianci s Kyjevem. Takže kdo jiný? - Chaos v procesu tvorby, dobrý základ pro revoluci, která může přinést více, než jen to, co se rýsuje na povrchu - celoevropské dramatické změny, které vzkřísí lokální svrchované státy (ať už se to Řecku bude líbit nebo ne!) s místní měnou a lokálními veřejnými bankami, které budou pracovat spíše pro veřejnost a místní ekonomiku, než pro mezinárodní profit a chamtivé akcionáře.

    Nebyla by to skutečná revoluce? Otevřelo by to bránu do Ruska, Eurasie, Číny a její nové Hedvábné stezky; otevřelo by to bránu k „novému údělu“ 21. století, novému jednání o inkluzi - od Evropy přes Asii až po Afriku. Přemýšlejte o tom - takováto mapa jistě ukáže super kontinent, který sotva potřebuje transatlantické vztahy, zvláště ne takové, které propagují páni ve Washingtonu - jejich pravidla, jejich zbraně, jejich diktát, jejich peněžní hegemonie. Ne, Západe, děkuji.


    The Implications of Macron Implosion vyšel 23. prosince 2018 na ICH. Překlad v ceně 571 Kč Zvědavec.

    0 0
  • 01/02/19--20:58: Agresor altruista
  • Tribun
    3. 1. 2019
    Zní to jako špatný vtip, jako zpupnost nejhrubšího zrna, jako naprostá ztráta soudnosti. Zní to takto a řekl to prezident USA při nedávné inspekci amerických okupačních sil v Iráku:

    "Amerika by neměla bojovat za každý národ na této zemi, aniž by za to byla odměněna. Pokud chtějí, abychom bojovali, musí zaplatit."


    Takže aby bylo jasno, ty nevzdělané stádo tupých vidláků z východu, nebohá Amerika nese na svých bedrech břímě světa. Hrozně ráda by mír, ale musí válčit po celém světě za ostatní, a ještě to všechno sama platí. Ale dělá to jen proto, že chápe svou povinnost a odpovědnost, sama žádné zájmy za svými hranicemi nemá, a pokud má, tak je v žádném případě neprosazuje (a nikdy neprosazovala) vojensky. Opravdu nevím, co si svět bez dobrodiní americké agrese počne. Jediná možnost je začít si za to požehnaní platit, protože USA už nikoho zadarmo bombardovat nebudou. Chceš státní převrat? Zaplať! Chceš být bombardován? Zaplať! Chceš okupaci? Zaplať! Chceš mrtvé civilisty, vypálené školy, sankce, embarga, zničená města? Zaplať! Amerika už to pro tebe zadarmo neudělá.

    Snad by takové „státnické“ prohlášení nebyl ani takový problém, kdyby to byl jen další z blábolů šmelináře, kterému se udělal prezident. Bohužel je to podle všeho v USA široce rozšířený blud, nevyhnutelný následek postižení mesianistickým mindrákem. Je-li příznakem šílenství ztráta soudnosti a kontaktu s realitu, pak jsou Američané evidentně kolektivně těžce duševně nemocní. A to už problém je, tím spíš, že tahle banda šílenců je těžce ozbrojená vším, co moderní civilizace nabízí, od jaderných zbraní přes mafiánské metody po akciové trhy.

    Demokrati všech zemí, třeba se spojte a na hlavu se stavte, ale tuhle absurditu, která by nebyla vtipná ani na Silvestra, už ničím netrumfnete. A nejenom do konce roku. Válka je mír, mír je válka. Orwell se může jít zahrabat.



    0 0

    Miroslav Polreich
    Miroslav Polreich
    3.1.2019 VašeVěc
    Jsme odsouzeni ke spolupráci je závěr, který vyžaduje naši zásadní operativní reakci a je podmínkou naší existence a není z něho úniku. Má univerzální platnost. Je náš problém, nakolik jsme přizpůsobeni se sami pochopit ve svém bytí. Jestli chápeme spolupráci jako nutnost a slovo odsouzeni je jejím výrazem, pak není jiné východisko. 


    Dosud jsme žili ve společnosti, která hájila svůj zájem v podstatě vždy na základě pravověrných hnutí a ideologií (fundamentalistických) se zaměřením na tradiční mocenské atributy. Za současné situace však změnily již své historické místo. V tom je obraz reálné situace a podstata uvažování. Již před námi nestojí to okřídlené Černiševského „Što dělat“. Dnes je to operativní povinnost.

    Multipolární svět v podmínkách globální odpovědnosti nás posouvá k jednotnému univerzálnímu zájmu. Rozpad bipolarity, kterého jsme dosáhli podmínil a inicioval nové světové bezpečnostní prostředí a dal tak poprvé důvěře a spolupráci operativní charakter v zájmu univerzality bezpečnosti. Jednalo se o období osmdesátých a devadesátých let minulého století. Iniciátorem z vnitřní nutnosti a hledání nové společenské perspektivy bylo, a je to historický fakt - Rusko.

    Vojenské přeshraniční střety patří minulosti spolu s jejich komplexní zbraňovou výbavou. Funkce individuální moci ztratila svoji podstatu. Soupeření a nebezpečenství nemá již svoji tradiční formu vzájemného protichůdného sledování jednotlivých zájmů, často krytých pod označením národních.

    Svět není však bezpečný. Vyvstaly nové oprávněné priority naší obavy, kterým je nutno čelit. Jejich charakter je univerzální a ohrožuje lidstvo jako takové. Jisté současné tendence k nedůvěře či dokonce k nepřátelství vycházejí z nepochopení podstaty stavu a hrozeb současného světa, který již není a ani nemůže v budoucnu být v jeho rozdělení třeba pod jinou geografii nebo v ideologii.

    Vzpomeňme jen na nutnost zajištění nešíření zbraní hromadného ničení nebo nebezpečí organizovaného teroru a různé druhy kriminality. Pokud bylo použito slovo univerzální, tak jen v zájmu objektivního zdůraznění společného zájmu lidí jako takových, ale i s upozorněním na zvýšenou odpovědnosti mocností, jimž kapacita dává a určuje větší možnosti a tím i podíl vlastní nutné účasti.

    Na druhé straně nelze opomenout i nutnou spolupráci, která částečně již probíhá, jako jsou problémy životního prostředí, zdravotnické otázky a nakonec i spolupráce ve vesmíru.

    Zjednodušme naše uvažování. Mluvíme o USA, Číně a Ruské federaci. Nelze je oddělit, protože nikdo z nich nemá kapacitu řešit tyto světové problémy osamoceně, ale problémy se jich prioritně a nedílně dotýkají. Jsou to naopak právě ony, zvláště USA, kteří jsou cílenými objekty těchto hrozeb. Spolupráce mezi nimi je proto povinnost založená na existenční nutnosti. Můžeme udělat závěr, že kritický stav společnosti a v podstatě uvědomění si slabosti, je univerzálním faktorem pochopení a řešení problémů. Stále přežívající, ale de facto již bez hodnoty, je stálé „Might is Right“. Není to již „moc“, která je určující, ale naopak „slabost“ a obava , která převzala tuto dosavadní světovou funkci. Navíc nezapomeňme, že „Moc je sama o sobě zlem“.

    Svět má nyní svoji šanci, kterou je třeba prohlubovat. Musí být však „inteligentní natolik“, (Z. Brzezinski v osobní korespondenci), aby ji pochopil. Zde je skutečná dělba současné společnosti. Je v inteligenci a se všemi hodnotovými atributy, které by ji měli doprovázet. V tom byla oprávněná pochybnost tohoto politika, kterou my máme nyní za povinnost překonat.

    Bohužel existuje silná tendence, která hledá důvody k narušení tohoto vývoje v ahistorickém přístupu a dokonce se snaží vnitřního (v globálním pojetí) nepřítele určit překvapivě s protiruským zaměřením i obviňováním USA z romantismu, který se v devadesátých letech projevoval a jeho nezkušeností s ruskou agresí, pokud by chtěly společně spolupracovat právě s tímto Ruskem. Je tak spojována rusofobie s antiamerikanizmem. (viz Policy paper CEVRO institutu s podporou českého MZV, který deklaruje, že pokud by v podobné politice USA chtěly pokračovat, pak oni, jako pravice, tradičně proamerická, „přejdou do antiamerického tábora“). Je to předně výraz neznalosti a nepochopení současného stavu světa, omezené zaujatosti s prvky nadějné servility. To však nemůže změnit základní premisu, že současné bezpečnostní prostředí a možnosti řešení jeho problémů jsou dány.

    Různé vládní a mediální kampaně v zájmu katastrofických scénářů se snaží s jistou vehemenci uspět a zabránit spolupráci nutné pro monitorování a odhalování teroristických aktivit cestou zpravodajské bezpečnosti a jejich součinnosti jako jedině nutného a účinného prostředku a možné unikátní obranné formy. Současné bezpečnostní prostředí nás vede a nutí právě k aktivní obraně proti tomuto neodpovědnému přístupu. Není to snadná situace za podmínek aktivních neocons a jimi ovlivňovanými mediálními tendencemi v zájmu vyvolávání nepřátelství a bránění všech „Opatření“, které by vedly k vzájemné důvěře. Stojíme dnes ještě před dalším problémem.

    V minulém období naše společnost přijala mnoho rozhodnutí, které se snaží zajistit bezpečnost. Ať je to OSN a její univerzální Charta, a jiné organizace, jako Šanghajská organizace spolupráce, BRICS, OBSE, EU a NATO a i další, s omezeným regionálním vlivem. Účel založení těchto orgánů a jejich zaměření měl ve své době jistě pozitivní tendenci. Ne všichni ji plní.

    Zaměřili jsme se zvláště na NATO, které se vymyká z původního obraného účelu a nejen to, jeho ustanovení dané Washingtonskou smlouvou je v příkrém rozporu s praxí členských zemí, takže stručně, ale přesně řečeno současné praxi paktu NATO nejvíce překáží jeho vlastní „Washingtonská smlouva“ samotná. Proto není ani citována, ale je spíše zamlčována, Snad její znovu zvážení bude podnětem k zamyšlení a ozřejmění reálného zhodnocení deklarovaného účelu, který ve smyslu zachování míru nelze popírat. Nejde o přehodnocení jednoznačného zadání, ale o zásadní a striktní odmítnutí dosavadní velmi nebezpečné a agresivní praxe a snahy o překrytí nebezpečných aktivit právě touto organizací.

    Hlavním účelem našich stanovisek byla snaha o předložení podnětů, které v současném světě jsou aktuální a vyžadují vzhledem ke své naléhavosti řešení. Jsme přesvědčeni, že není jiné cesty, než naplnit dnešní povinnost řešení problémů z pozice globální odpovědnosti. Nakonec za dnešní situace my všichni a hlavně velmoci jsou   o d s o u z e n i   k e   s p o l u p r á c i.  Proto je možno, zcela odpovědně, případný velký mezinárodní konflikt zcela vyloučit. Propagace a tendence ke znovu vyzbrojování (2 až 4%), včetně naší armády, nemá reálný základ, snad mimo tržní zájmy a výraz propagandy k vyvolávání atmosféry obavy a strachu ke snadnějšímu ovládání veřejného prostředí.

    Pokud tyto návrhy nemají reálný základ, měly by být snadno k překonáni. Je to jenom věc střízlivé úvahy a odhodlání.

    Miroslav Polreich

    0 0

    3. 1. 2019  PL
    Zabývat se korupcí vypadá jako ten nejlepší počin v oblasti podnikání. Alespoň to lze konstatovat na základě sum, které ParlamentníListy.cz postupně vydávají v souvislosti s neziskovkou Transparency International. Naší redakci se konečně podařilo získat i data Ministerstva vnitra, která nyní vydáváme. Souhrnně se přitom bavíme o téměř 15 milionech korun z resortu, kam spadají například policisté nebo hasiči.


    Jak ParlamentníListy.cz uvedly v minulosti, Transparency International brala, kde to šlo. Peníze zkasírovala i za kurzy občanské protikorupční sebeobrany. Ministerstvo školství jí za to zaplatilo přes tři miliony. A nebylo jediné. Téměř půl milionu odeslal do TI například Sociologický ústav AV ČR (nynějším ředitelem je Tomáš Kostelecký). Také v tomto případě nás zajímal důvod. „Společnost Transparency International zpracovávala analýzy pro projekt Snižování bezpečnostních rizik korupce a organizovaného zločinu v ČR, který byl realizován v letech 2010 až 2013 a jeho poskytovatelem bylo Ministerstvo vnitra.“

    Z přesných podkladů, které máme k dispozici, vyplývá, že Transparency International v posledních letech na darech a příspěvcích získala astronomických 80 milionů korun. Na tuto sumu se složilo několik desítek firem, subjektů či státních institucí. Jmenujme České dráhy, v minulosti Český svaz ledního hokeje a řadu jiných.

    Z těchto subjektů se zády k našim dotazům stavělo po dobu několika týdnů především Ministerstvo vnitra. To se zkrátka rozhodlo nesdělit, z jakých důvodů obrovské sumy (téměř 15 milionů korun) Transparency International kasírovala. Až po novém roce nastala změna a resort Jana Hamáčka (ČSSD) s námi začal komunikovat.

    Z jeho odpovědí tak vidíme, jak závratné cifry neziskovka dostávala a jak plytké „plnění“ za to resort obdržel.  ... ... .... ... .... ...   Celý text najdete zde


    0 0

    -kou-
    3. 1. 2019 TheNewYorkTimes a PrvníZprávy
    Spojené státy dlouho dodávaly zbraně Saúdské Arábii, doufajíce, že ​​se nikdy nepoužijí, ale po vypuknutí konfliktu v Jemenu, na níž aktivně podílí koalice zemí pod vedením Rijádu, všechno se změnilo, píše The New York Times.



    Jak je zdůrazněno v materiálu, kvůli koaličním leteckým úderům pravidelně umírají nevinní Jemejci a Amerika se na těchto zločinech stala nevědomým komplicem - a zdá se, že situace se pravděpodobně brzy nezmění.

    F-15 stíhačky startující z leteckých základen v Saúdské Arábii - není jediná věc, která Spojené státy poskytují této zemi: Americká letadla jsou obsluhována mechaniky; američtí odborníci pracují na jejich tajných systémech, kterých mají Saúdové zakázano se dotýkat; většina jejich saúdských pilotů prochází výcvikem ve vzdušných silách USA; no a v sídle poblíž saúdských velitelů jsou američtí důstojníci, kteří poskytují kolegů zpravodajské informace a poradenství v oblasti taktiky, které sledují pouze jeden hlavní cíl - nenechat Saúdy zabíjet civilisty v Jemenu, píše The New York Times.

    Jak novináři zdůrazňují, válka v Jemenu, která zahrnuje země koalice vedené Rijádem, zanechala hodně „otisků prstů“ Washingtonu. Dnes, „nevybíravé“ nálety koalice, si podle některých zpráv, vyžádaly životy více než 4600 jemenských civilistů, a kvůli těmto chmurným číslům ve Spojených státech již dávno hoří spor o „nástrahách“ partnerství se Saúdskou Arábii - vždyť letectvo země podporuje ve funkčním stavu právě Washington.

    Saúdská Arábie, spolu se svými spojenci zasáhli do konfliktu v Jemenu v roce 2015 s cílem zničit Hutské rebely podporované na severu Jemenu Íránem, připomínají autoři. Téměř žádný významný pokrok za tři roky saúdská koalice nepředvedla - a Jemen mezitím ztratil v konfliktu 60 tisíc lidí a je na pokraji katastrofálního hladomoru. Pro americké činitele se tato vleklá války se stala krizí nejen strategického, ale také etického charakteru: Washington byl konfrontován s tím, že jeho časem prověřená politika - „prodat mocné zbraně bohatému spojenci, který je nepoužívá“ - už nefunguje, a kvůli obrovským civilním obětem v Jemenu se potýkají s obtížným dilematem, se snaží podporovat Saúdy, a nedovolit jim„excesy“, vysvětlují novináři NYT.

    Navzdory skutečnosti, že američtí představitelé oficiálně protestovali proti úmrtí civilistů v saúdskými bombami, Rijád je podporován ne jedním, ale dvěma prezidenty Spojených států - první Barack Obama, který podporoval akce Saúdů v Jemenu, aby je uklidnil po extrémně jim nepříjemného „jaderného jednání s Íránem" a poté Donaldem Trumpem, objímajícího korunního prince Muhammada bin Salmana a chlubího se mnohamiliardovými smlouvami na dodávky zbraní Rijádu.

    Zatímco se na Jemen sypaly nálety, USA nadále trénují saúdské piloty - a v roce 2017, kdy Pentagon oznámil zahájení speciálního programu za 750 milionů amerických dolarů, který je určen pro výuku pilotů letectva Saúdské Arábie, jak zasáhnout nepřítele a vyhnout se civilním obětem, americký Kongres autorizoval prodej zemi vysoce přesných leteckých bomb v celkové výši 510 milionů dolarů, pozastavené Obamou právě proto, aby protestoval proti smrti civilistů. Po atentátu na saúdského disidenta Jamala Chášukdžího letos na podzim Washingtonu, se mohlo zdát, začal omezovat vojenskou pomoc Rijádu: Trumpova administrativa zastavila tankování ve vzduchu saúdské koaliční letadla, a v prosinci byla dokonce v Senátu iniciován zákon o úplném zastavení podpory vměšování Saúdů do konfliktu, který však Sněmovna reprezentantů odmítla.Mezitím počet civilistů zabitých saúdským letectvem stále roste, poukazují autoři materiálu.

    Celá desetiletí Spojené státy prodávaly Saúdské Arábie zbraně za desítky miliard dolarů, a to na základě skutečnosti, že je Rijád nepoužívá: navzdory tomu, že země dokázala sestavit třetí flotilu F-15 na světě (po Spojených státech a Izraeli ), jejich piloti se téměř nemuseli účastnit bitvy, zdůraznuje materiál. Jak uvedl bývalý úředník amerického ministerstva zahraničí Andrew Miller v rozhovoru s NYT, Washington vnímal dodávky zbraní Saúdské Arábii a dalším zemí v Perském zálivu jako „velmi drahé závaží". Avšak s příchodemMohameda bin Salmana se všechno změnilo - to byl ten, kdo v roce 2015, poté, co zastával funkci ministra obrany, nařídil zahájení kampaně v Jemenu a ujišťoval americké partnery, že všechno skončí za několik týdnů. Ale ty týdny se změnily na roky a Američané zjistili, že nyní podporují vojenskou operaci, při níž civilisté masivně umírají.


    Podle NYT američtí vojenští poradci, přidělení k sídlu koalice, si rychle všimli, že saúdští nezkušení piloti dělají spoustu chyb: například, aby se vyhnuli nepřátelské palbě, letěli ve vysokých nadmořských výškách, čímž se snižuje přesnost bombardování a ohrožují civilní obyvatelstvo; kromě toho nesprávně identifikovali cíle, zasáhli je v nesprávný čas (například zničili nepřátelské auto, když projíždělo trhem, aniž by čekali, až bude na opuštěné cestě) a systematicky ignorují seznam objektů sestavených americkým velením a OSN, které jsou zakázány kvůli vysoké pravděpodobnosti, že tam budou civilisté. A dovršení to nejhorší, Saúdové často zanedbávali svoji vlastní velitelskou strukturu - například jeden zničující úder, který vyústil v usmrcení 155 lidí shromážděných na pohřbu, byl objednán mladším důstojníkem, který ignoroval pokyny vyššího důstojníka.

    Washington nabídl Rijádu pomoc: ministerstvo financí přidělilo finanční prostředky na vytvoření zvláštního vyšetřovacího orgánu pro studium neúspěšných leteckých úderů a„práce na chybách"; Právníci Pentagonu vycvičili saúdské důstojníky ohledně pravidel válčení; američtí důstojníci nabídli instalaci videokamer na letouny Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů, aby sledovali, jak probíhají údery. Koalice se však proti těmto krokům aktivně postavila. V červnu 2017 se ministr zahraničí a američtí představitelé přece jen dočkali slib Rijádu zavést přísnější opatření na kontrolu leteckých úderů, včetně rozšíření seznamu zakázaných objektů na 33 tisíc. A kvůli tomu ministr Rex Tillerson byl schopný přesvědčit Kongres, aby podpořil poskytnutí Saúdům vysoce přesné zbraně za 510 milionů dolarů. Nicméně všechny tyto snahy neměly žádný zvláštní účinek, stěžujíc si pozorovatelé NYT: o něco málo přes rok, v srpnu 2018, v důsledku leteckého útoku koalice byl zničen autobusu, kde bylo přinejmenším 40 dětí.

    Navzdory tomu všichni američtí vůdci i nadále trvají na tom, že USA potřebují pokračovat v pomoci Rijádu, píše článek. Na kongresových slyšeních v březnu letošního roku americký generální velitel na Blízkém východě Joseph Votel argumentoval, že účast Ameriky byla velmi důležitá pro záchranu civilistů v Jemenu. Nespokojení senátoři obvinili Pentagon z účasti na chaotických saúdských leteckých úderech a požadovali, aby jasně vysvětlit, jaká je role USA na „zvěrstvech“ Rijádu. Votel odpověděl, že americká strana neví téměř nic o akcích Saúdů, protože nesleduje, zda dodana Američany letadla útočí na civilisty a neví, jestli používají bomby vyrobené USA.

    Nicméně jak sdělil NYT Larry Lewis, poradce ministerstva zahraničí na škody na civilisty, který pracoval se saúdskou koalicí v letech 2015 až 2017, byly tyto informace k dispozici Washingtonu a navíc od prvních dnů operace. Podle něj museli američtí důstojníci zodpovědní za interakci mezi Washingtonem a Rijádem mít přístup k databázi, která obsahovala podrobné informace o každém leteckém útoku, včetně palubního čísla letadla, cíle, použitého střeliva a krátkého popisu úderu. Jak se Lewis domnívá, pomocí těchto údajů lze snadno určit úlohu, kterou hrají americká zařízení v každém jednotlivém případě. Jiní úředníci USA však popírají existenci této databáze nebo zdůrazňují, že je Washington použil k řešení dalších důležitějších úkolů - a jeden z nich v rozhovoru s korespondentem NYT uvedl, že shromažďování informací o používání amerických zbraní v Jemenu nemá, protože to nemění situaci.

    Kritici americké politiky se domnívají, že jediný způsob, jak ovlivnit Rijádu mimo úplného zastavení prodeje zbraní, je omezit podporu letecké kampani v Jemenu. Avšak po opuštění Pentagonu Mattisem bude v čele ministerstva Patrick Shanahan - muž, který pracoval více než třicet let ve společnosti F-15 Boeing, která získala miliardy na dodávkách do Saúdské Arábie. Úředníci Pentagonu ale tvrdí, že Shanahan, který je stále ve funkci zástupce ministra, se vždy distancoval od případů týkajících se Boeingu, poznamenali novináři NYT.

    - - -

    0 0
  • 01/03/19--06:07: Odbornost především!
  • Martin Koller
    3. 1. 2018
    V rámci internetových rozhlasových pořadů, kterých se pravidelně zúčastňuji, padá často otázka, co mne v poslední době zaujalo, či naštvalo. Mohu konstatovat, že v první řadě podpis takzvaného uprchlického paktu OSN a v závěsu za ním vystoupení ministra obrany Metnara, pravé ruky oligarchického miliardáře a majitele firmy ANO, který si chce v budoucnu koupit celou republiku s podporou nemalého počtu nemyslících voličů. 



    Pro zajímavost bych připomenul, že svého času patřil k vedení spolku BOS bývalého plukovníka Zbytka, který tam není šéfem, stejně jako Babišovi nepatří Agrofert. Vzájemnou přitažlivost některých vedoucích kádrů BOS a miliardářského oligarchy nelze přehlédnout, přičemž nejvíce byl přitahován právě Metnar. Další nepodlézají tak veřejně. A mohu ujistit čtenáře, stejně jako pány soudruhy důstojníky v BOS, že to píšu nikoli ze zášti, ale se znechucením, ne-li lítostí.

    Metnar uvedl, že je třeba posilovat přítomnost naší armády v Afghánistánu. Dále prohlásil, že armáda má malé ambice a zmínil se o nebojových misích. Zdůraznil důležitost českého podílu na misi v Mali. Odborně zhodnotil výzbroj tvrzením, že máme stejně kvalitní, jako americká armáda. Poté přišel s přímo bombovou novinkou, když uvedl, že naše armáda kupuje protiraketový systém. Z hlediska výběrového řízení na pásová bojová vozidla pěchoty uvedl, že dodavatel je ze Španělska. Navíc se pochlubil, že armáda má podporu veřejnosti. Nakonec okomentoval výběrové řízení na radary středního dosahu MMR. Nestačil jsem se divit a předpokládám, že nejsem sám. A to má ministerstvo dobře placené pracoviště komunikace a propagace.

    Ministr obrany předvedl veřejně takovou míru neznalosti a nekompetentnosti, že by mohl soutěžit se svojí předchůdkyní a jejím předchůdcem. Naštěstí aspoň nemá olezlou fenu, kterási utírá zadek do věnce u pomníku a komediant rovněž není, aspoň ne profesionální. Zato vede tažení proti veteránům a legionářům, kteří si dovolují říkat svůj názor, nevyhovující slouhům cizáckých zájmů.

    Připomenout můžeme rovněž Metnarův podpis údajně nezávazné deklarace o migraci v Marákeši a rovněž pozitivní hlasování ve vládě podporující migrační, takzvaně uprchlický pakt OSN. Z tohoto hlediska jen následoval svého šéfa, který beze studu vykládal v médiích, že byl proti, ale jak to dokázal, když z patnácti hlasujících bylo patnáct pro, je velkou záhadou. Jeden by si mohl myslet, že oligarchický premiér beze studu lhal a kupodivu to téměř nikomu z demokratických stran moc nevadilo, stejně jako většině našich politiků nevadí afroislámská invaze. Ozvali se pouze reprezentanti SPD, ale byli umlčeni povykem ANO a ČSSD o nezávaznosti dokumentů podporujících afroislámskou invazi. Nicméně premiér stále vede v popularitě, přestože jím vedená vláda v poslední době podporuje růst válečného napětí na hranici s Ruskem, evidentně podpořila afroislámskou invazi do Evropy a vytvořila z tohoto hlediska i závazky pro naši republiku. Stačí si migrační pakt přečíst. Jsem zvědav, jak by ministr Petříček, arogantní protekční synek předlistopadového i polistopadového protekčního kádra, rozlišil uprchlíky od migrantů podle obsahu údajně nezávazných dokumentů.

    K Metnarovu fundovanému vystoupení lze uvést následující. Naše armáda v Afghánistánu nevybojovala za šestnáct let z hlediska boje proti organizovanému zločinu, tvořenému tamními narkomafiány a islámskými teroristy prakticky nic. Není to vina našich vojáků, ale celého přístupu armád vedených USA v Afghánistánu. Tamní válka budí dojem, že demokratickým spojencům nejde o vítězství, ale o nekonečné protahování války za účelem využití zbraní a výroby nových, a samozřejmě podpory narkomafie a jejích miliardových kšeftů. Pár islámských teroristů naši vojáci zabili. Další pravděpodobně zranili. V zemi, kde se každých dvacet let zdvojnásobuje počet obyvatel, takže ničeho není takový nadbytek, jako lidí. Válka naopak napomohla migraci Afghánců, kteří se prohlašují za politické uprchlíky, a to do Evropy. Přitom podle policejních statistik v EU jsou Afghánci a kosovští Albánci představiteli nejhoršího a nejagresivnějšího zločinu v Evropě.

    Zde je třeba připomenout, že Kosovo tvoří výcvikovou a odpočinkovou základnu, případně místo investic afroislámských teroristů a narkomafiánů na Balkáně, a to s dlouholetou vydatnou finanční podporou z Bruselu. Za čtvrtstoletí po genocidě a vyhnání Srbů s pomocí armád NATO je Kosovo stále ekonomicky neživotaschopnou černou dírou, v níž misí všemožná finanční a materiální pomoc. Většinu z ní rozkradou všemožné teroristické organizace, jejichž vedení sedí i ve vládě a loutkovém parlamentu. O tom evropská média mlčí. Tamní situace je jen dokladem smysluplnosti našich vojenských misí. Ta kosovská se jmenovala KFOR a jejím výsledkem byly vyhozené peníze, islamizace Balkánu, posílení islámského terorismu a proudu drog do Evropy. Vše pod prapory humanity, pravdy a lásky.

    Ministr Metnar by se měl spolu s ministryní financí, která rovněž reprezentuje zájmy oligarchy vlastnícího firmu ANO pochlubit, kolik miliard nás slavné mise stály od roku 1990 a kolik v posledních letech. O mrtvých a zmrzačených vojácích nemá smysl se šířit, přestože jeli na mise dobrovolně, pojišťovny jim zaplatily nemalou hromádku milionů. Ty se poté snaží kdekdo pod všemožnými záminkami rozkrást. Typický je příklad veterána Šamse, známého jako Regi, kterému v jeho invaliditě prakticky nejvíce pomohli jeho spolubojovníci, zatímco ostatní se snažili na něm obohatit. Nejvíce se v misích napakovali různí civilní protekčňáci, kteří působili v rámci všemožné humanitární pomoci, plnili v rámci různých politických neziskovek, oficiálně humanitárních, za královské platy místy až nepochopitelné úkoly, místy ve prospěch cizích rozvědek, dělali problémy a naši vojáci se o ně museli starat. A v současnosti rozdávají v médiích rozumy jak polní maršálové.

    Naše armáda má v rámci misí EU a NATO největší ztráty z hlediska srovnání počtu nasazených vojáků. Ministerstvo obrany nikdy nezveřejnilo celkový počet mrtvých vojáků ve službě a mimo ni, protože při různých nehodách ve službě i mimo službu jich zahynulo víc, než v misích. Nedávno se objevil na Seznamu článek, který popisoval, kolik bylo v předlistopadové armádě ročně mrtvých vojáků ve srovnání se skvělou současností. Jenže autor opomněl fakt, že se jednalo o celkové počty, tedy i úmrtí na dovolených a mimo službu vojáků základní služby i z povolání. Součástí státu bylo tehdy Slovensko, takže by musel při srovnávání současnosti a minulosti započítat současné ztráty slovenské armády. Předlistopadová armáda měla až 217 000 vojáků, tisíce kusů obrněné techniky, desetitisíce aut, stovky letadel a všude se téměř denně cvičilo s technikou, prováděla se na ní údržba a vyvážely se stráže mimo útvary. Na tak velkou armádu byl nedostatek peněz, služba a vybavení odpovídalo tehdejší úrovni technologického vývoje a vojáci zdaleka nebyli výběroví, protože základní službu v délce dvou let musel absolvovat kdekdo. Ministr patrně potřebuje více mrtvol a více zbytečně vyhozených peněz, aby se předvedl jako akční.

    Komické z tohoto hlediska, je, že USA jako lídr misí v Iráku a Afghánistánu zahajuje stahování poloviny svých vojsk, už potřetí. To znamená, že naši vojáci by ve válce, která byla zahájena na základě teroristických útoků v New Yorku, měli bojovat místo americké armády, která se pravděpodobně posune nikoli k obraně Evropy před afroislámskou invazí, ale k hranicím Ruska, což může vést k jaderné válce v Evropě. Zde je třeba připomenout, že celá válka, či mise v Afghánistánu vlastně nemá právní základ, protože teroristický útok v New Yorku spáchala oficiálně banda islámských teroristů, nikoli stát Afghánistán. Jedná se tedy v podstatě o agresi, navíc, což je nejhorší, bez jednoznačného úspěchu.

    Ministr se dále ohání nebojovou misí, ale to je evidentně naprostý nesmysl. Žádná nebojová mise v bojové zóně neexistuje. Dokazují to i ztráty naší armády. S řečmi o nebojových misích přišel nejostudnější americký prezident Obama a nesouhlasí s ním v první řadě američtí vojenští specialisté. I součástí výcviku domorodých vojáků v občanské válce je společná činnost mimo základny. Ostatně ani základny nejsou bezpečné. Armáda má sice podporu české veřejnosti, ale z hlediska obrany naší země, nikoli pro drahé a nesmyslné mise bez efektu kdesi v afroislámských zemích, které se táhnou sedmnáct let. Prozatím mise nezastavily ani jednoho teroristu mířícího do Evropy, zatímco počet různých migrantů nasáklých chorobami, agresivním islámem a touhou po bezpracném parazitování v rámci džihádu proti evropským bělochům výrazně narostl, stejně jako proud drog. To vše většina českých médií zamlčuje a pomáhá pouze jednostranné propagaci misí. Kolik z nich by zveřejnilo tento článek? Zkuste jim ho nabídnout, včetně těch, která se tváří, že netáhnou s hlavním propagandistickým proudem, jenž připomíná tsunami. A prý u nás není cenzura. Kdo není slepý, ten vidí, že na ni nepotřebujeme ani cenzory. V evropské současnosti a na českých školách by se měl vyučovat obor šéfredaktor-cenzor, nebo mediální majitel-základ jednostranné informace a cenzury. Demokratická země, demokratická vláda, demokratická opozice, ale pravda z většiny českých emigrovala a kde není pravda, není ani svoboda.

    Obdobně smysluplná situace jako v Afghánistánu je z hlediska naší účasti na misi v Mali, která rovněž nenapadla žádný stát NATO a EU. Tam by podle ministra měli naši vojáci být ambicióznější. V Mali se jedná výhradně o uranové zdroje pro francouzskou jadernou energetiku, která zásobuje i nejaderně- ekologické Německo. Rovněž v tomto případě se jedná o válku na věčné časy, hazardování s lidskými životy a přehlídku nesmyslně vyhozených peněz. Nejedná se tam v podstatě o válku proti terorismu, ale rvačku mezi kmenovými náčelníky, pouze oficiálně více, či méně islámskými. Obě skupiny by bez rozpaků prodávaly uran Francii, aby si jejich náčelníci mohli žít jako králové, zatímco poddané nechají žít a množit se na úrovni doby kamenné, přičemž ty nejproblémovější pošlou do Evropy. To vidíme ve většině afrických zemí. Celá mise v Mali je naprostý nesmysl a páchne korupcí a zlodějinou mezi Francií a vládnoucími náčelníky v Mali. Dokladem reality je úzká spolupráce USA i zemí EU se saúdskoarabským režimem, který je primitivní, brutální a teroristický, ale nebrání mu to rozsáhlým obchodům s nevěřícími. Co nevadí v Saúdské Arábii, to vadí v Mali. I kdyby Mali ovládl nějaký spolek označující se jako islámský stát, rychle by si vytvořil cestu k obchodu s EU a USA. Nakonec jsme to viděli v rozsáhlém obchodu s kradenou ropou z Iráku a Sýrie s pomocí Turecka, státu NATO z takzvaného islámského státu dočasně ovládajícího část Iráku a Sýrie, a to do EU, aniž by původ ropy dodávané teroristy někomu vadil.

    Metnarovy diletantské řeči z hlediska výzbroje armády připomínají Security Magazín, který chrlí na Seznamu přehlídku informačního zoufalství a diletantismu, včetně všemožných blafů. Tamní experti naštěstí většinou pouze opisují cizí práci, označili přenosný protiletadlový systém RBS 70 používaný naší armádou za protiraketový a podobných mouder se najde plno, když se snaží přidat vlastní myšlenky. Taková přehlídka kvantity bez ohledu na kvalitu typu prorezlá Škoda 1000MB, po vzoru socialistického hospodářství. Vedení Seznamu by mělo omezovat publikování aspoň největších informačních pitomostí, kterých neustále přibývá, pokud si chce udržet aspoň zdání objektivity. Ale o to jim patrně nejde. Jeden by řekl, že Metnar používá jako studijní materiál právě Security Magazín, vlastněný a řízený potají Vítem Bártou (VV), držitelem modré knížky a vojenským odborníkem na nošení divadelních napoleonských klobouků. Nelze se příliš divit, že Metnar nadšeně sděluje, že naše armáda nakupuje protiraketový systém, aniž by věděl, o čem mluví, stejně jako Bárta a jeho redaktoři v SM. Možná budou protiletadlovci ze Strakonic střílet „protiraketovými“ RBS 70 na raketky zábavní pyrotechniky zbylé od silvestra.

    Ze stejného soudku je tvrzení, že naše armáda má stejně dobrou výzbroj jako americká. I tady je pan ministr lehce mimo, zvláště z hlediska misí, ale rovněž výzbroje dělostřelců, nebo protiletadlovců, o vztahu organizace armády a počtů výzbroje nemluvě. Obrněné transportéry kategorie MRAP si naše armáda v Afghánistánu již řadu let musí vypůjčovat právě od americké armády, stejně jako mnohý další materiál. Přitom již řadu let byl v nabídce TITUS od Holdingu CSG. Zde je ovšem třeba přiznat, že za neustálé nesmyslné odsouvání nákupu domácích vozidel kategorie MRAP mohou Metnarovi předchůdci. Armáda bez ohledu na fantazírování svého politického lídra nemá stejně dobrou výzbroj jako US Army, ale naopak v řadě případů ji postrádá, jinde si ji půjčuje, protože jinak by ztráty ještě výrazně vzrostly.

    Pozitivně ministr Metnar zabodoval pouze v jednom případě, a to při akvizici radarů středního dosahu MMR, cestou vláda-vláda od izraelské společnosti IAI Elta. Akvizice zoufale potřebných radarů se ostudně táhla několik let, přestože odborné posudky byly v podstatě jednoznačné. Otázkou je, zda se za Stropnického a Šlechtové jednalo pouze o kombinaci neznalosti a arogance těchto diletantských ministerských figurek za ANO, konkurenční boj, nebo dokonce o korupci. Podobným způsobem působil i nákup vozidel TITUS, kde se vytvořil umělý bezpečnostní problém. Ředitel postrádající bezpečnostní prověrku se mohl dozvědět o umístění dvou krabiček s elektronikou uvnitř vozidla, které mohl vidět kdejaký z dělníků a techniků i uklízeček při výrobě. Doslova bezpečnostní šaškárna a kocourkov jako ilustrativní obraz EU. Jak to bylo doopravdy, se již pravděpodobně nedozvíme, stejně jako v případech řady nákupů vojenského materiálu ze zahraničí, přičemž ANO se stejně jako v jiných případech neliší od stran pražské havlérky a držitelů koryt. Nicméně ministr, který disponuje desítkami miliard a je zodpovědný za obranu a bezpečnost naší země by se měl na veřejnosti vyjadřovat na vyšší odborné úrovni, než internetoví pisálkové a opisovači, i když národ je čím dál tím hloupější.

    0 0

    Oskar Krejčí
    Oskar Krejčí
    3. 1. 2019  NovéSlovoSk
    Politolog Oskar Krejčí se zamýšlí nad rozpornými mezinárodněpolitickými tendencemi uplynulého roku a pomocí profilů Donalda Trumpa, Vladimira Putina a Si Ťin-pchinga naznačuje, jak bude vypadat rok 2019.


    Rozporný charakter roku 2018 nejlépe charakterizují dvě události: uklidňování situace kolem Korejského poloostrova a oznámení USA, že chystají odstoupení od Smlouvy o likvidaci raket kratšího a středního doletu. Tyto dvě na první pohled proti sobě jdoucí tendence společně naznačují, k čemu je předurčen rok 2019.

    Protikladné snažení

    Prudké snížení napětí kolem jaderného programu Severní Koreje a obavy z útoku Spojených států proti ní ukazuje, že při rozhodování o největších konfliktech zpravidla bývá čas na zastavení a zamyšlení. Počátky konfliktu mají tendenci skrýt se za následnými událostmi, stát se neviditelné díky nejrůznějším heslům, slovním proklamacím či malicherným zájmům. V daném případě se stalo zřejmé, že harašení zbraněmi nemá objektivní základ – důvodem sporu nebyly existenční problémy, jako je nedostatek potravin či vody, nebo aktuální hrozba intervence. Příčinou těchto sporů především byly (a stále jsou) ideologické předsudky a uvěznění politiků v bludišti propagandy. Dostaví-li se dobrá vůle řešit problém bez snahy ponížit druhou stranu, mír by se mohl zhmotnit nejen v dohodách, ale i ve faktické spolupráci. Příslibem pro rok 2019 je tedy zvyšování vzájemného porozumění a racionalizace rozhodování.

    Připravované vypovězení Smlouvy o likvidaci raket kratšího a středního doletu je trochu z jiného světa. Místo snahy o dohodu je tu jednostranný krok USA. Ten má vydíráním přinutit druhou stranu (Rusko) změnit povahu smlouvy, a zároveň tlačit na třetí stranu (Čínu), aby se raket tohoto druhu zřekla. Cílem je získat výhody, a to jak vůči Rusku, tak i Číně, protože sporné rakety mají ve zmiňovaných třech zemích odlišnou funkci. Politika America First! navíc hrozí, že příští smlouvou, od které by mohl Washington odstoupit, je Dohoda o snížení počtu strategických zbraní. Příslibem pro rok 2019 je tedy další rozbíjení smluvního základu důvěry mezi velmocemi, snížení čitelnosti jejich vojenských programů a rozevírání prostoru pro závody ve zbrojení.


    Profily vůdců

    V obou uvedených příkladech jsou nejvíce zaangažovány Spojené sáty a jako spoluhráči vystupují Čína a Rusko. Odhad chování těchto států v příštím roce by měl být založen na rozboru z celé řady zorných úhlů, komentář ale dává právo situaci zjednodušit do symbolů. Třeba pomocí politické psychologie. Jak by situaci viděl třeba následník Sigmunda Freuda prostřednictvím náhledu do nevědomí nejdůležitějších individuálních aktérů světové politiky?
    • Donald Trump (* 1946). Pochází z rodiny s německými kořeny, děd zbohatl během zlaté horečky na Klondiku, otec byl developer. Současný prezident USA původně studoval na vojenské škole v New Yorku, která později zkrachovala, ale byla obnovena díky investicím čínských podnikatelů. Pak se ve stopách otce začal věnovat podnikání s nemovitostmi. To je v New Yorku byznys, kde panují vzorové sociálně-darwinistické poměry, je tudíž i školou chování v mimořádně konfliktním prostředí. Podnikání pohybující se kolem hrany vedlo prý k více než čtyřem tisícům sporů současného prezidenta se státními či federálními zákony. Trump se nikdy nedostal do osobního bankrotu, ovšem šest z jeho firem zbankrotovalo. Ukázal, že je schopný odříznout bezperspektivní podnik a dynamicky podnikat v jiných. V politice se pohybuje jako otrlý utilitarista sledující bezprostřední prospěch. Ví všechno nejlépe a umí vyměnit ministra stejně snadno jako sekretářku ve firmě. Když se dostala vojenská mise v Sýrii do situace, kdy brání narovnání vztahů s Tureckem a vyřazuje USA z jednání o budoucím uspořádání Sýrie, zavelí vojákům stáhnout se.
    • Vladimír Putin (* 1952). Není v dějinách mnoho tak hrůzných příběhů, jako byla blokáda Leningradu nacistickými vojsky – a tak hrdinských příběhů, jakým byla jeho obrana. Při této obraně byl otec Vladimíra Putina několikrát raněn, matka celou blokádu prožila ve městě, starší bratr během blokády zemřel. Vyrůstat na ulici poválečného Leningradu vyžadovalo nejen nefňukat, když padla rána, a také umět ji vrátit. Být rezidentem KGB v Německé demokratické republice znamenalo vidět, jak vypadá rozdělený národ. Když se rozpadl Sovětský svaz, ve vysoké politice přežil jenom pragmatik, který umí počítat hlasy kolem Kremlu, cenu ropy i rakety. V okamžiku, kdy se NATO tlačí k hranici Ruska, je zbytečné si stěžovat na nedodržování dohod, je nutné přezbrojit; když proběhne převrat v Kyjevě, je vhodné vyslyšet hlas Krymčanů.
    • Si Ťin-pching (* 1953). Otec byl v době bojů proti Japoncům i Čankajškovi jedním z velitelů komunistického partyzánského hnutí na severozápadě Číny. Po vítězství v občanské válce zastával vysoké státní funkce, ovšem v době tzv. kulturní revoluce byl zatčen. Na zasedání ÚV KS Číny, na němž byla před 40 lety zahájena politika reforem a otvírání se světu, byl rehabilitován a poté zakládal první zvláštní ekonomické zóny. Během pronásledování za kulturní revoluce jedna ze sester současného prezidenta zahynula. Samotný Si Ťin-pching pracoval na vesnici jako pomocný dělník a zde též zahájil svoji politickou kariéru; podle některých zdrojů byl do komunistické strany přijat až na základě desáté žádosti. Takovýto přístup k životu vyžaduje nebývalou mravní konsistenci a romantického ducha. I proto se současný čínský prezident nebojí podstoupit riziko v boji proti korupční hydře a ani při oslavách úspěchů nezapomíná na lidi žijící pod hranici chudoby. Když Kanaďané zatknou finanční ředitelku Huawei, nevidí v tom dramatickou změnu, ale pouze jednu z mnoha překážek, které se na úspěšné cestě zákonitě objevují.

    Systém formuje osobnosti, a to i ty, které se proti němu bouří. Tři zmínění politici však v sobě neodrážejí pouze nálady odlišných společností. Vyjadřují též odlišnou vizi globálního uspořádání a místa národních zájmů v něm. Nestává se ale, že by utilitární či pragmatický přístup umožňoval dohlédnout na střednědobý horizont. Romantici zpravidla vidí i za tuto časovou hranici, přičemž ten čínský má dokonce nástroje, jimiž může zmíněný horizont událostí ovlivnit.

    Technologická válka

    Při střetu protikladných tendencí uplynulého roku to ale byly Spojené státy, které se pokoušely převzít iniciativu. Na přelomu let 2018/2019 tak činí opětovným přesunem pozornosti z atlantské do ticho-oceánské oblasti. Tento přístup už Washington signalizuje celou dekádu, ovšem vždy se znovu a znovu nechá strhnout chorobnou rusofobií. V poslední době se však v USA objevila řada článků (například Graham Allison v prosinci v časopise The National Interest) o tom, že současná politika Washingtonu dělá z Moskvy a Pekingu spojence, což je prý špatná strategie. Zdá se, že i za oceánem se někdo učí základní abecedu mezinárodní politiky. V posledních dnech už americká média nepřekypují „zprávami“ o ruské kyberšpionáži, ale opět – jako před pěti lety – o kyberšpionáži čínské. Na obchodní válku navázala technologická válka, k níž se okamžitě přidaly anglosaské země a následně další servilní spojenci, kteří si už dlouho pletou solidaritu s masochistickou disciplínou.

    Technologická válka proti Číně není drahá jen proto, že někdo bude muset zaplatit za odstoupení od smluv a nakoupit pravděpodobně dražší – že by americkou? – elektroniku. Problémem je, že se součástí oficiální státní politiky na Západě stává snaha oddělit se od jednoho z nejvýznamnějších inovačních center. I když zaslepení politici a novináři donekonečna omílají povídky o čínských krádežích amerického duchovního vlastnictví, dynamika Číny je založena na něčem jiném. Jak ukazuje tabulka, podle statistik Světové organizace duševního vlastnictví loni 46,3 % patentových žádostí ve světě pocházelo z Číny, zatímco z USA to bylo 19,2 %. Izolování západního technologického prostoru od Číny bude ale pokračovat kvůli geopolitickým předsudkům, které umožňují snad každé lidské aktivitě přiřadit poplašný přívlastek „bezpečnostní“. Porostou snahy hlavních mocností zajistit si datovou suverenitu, a to na škále od kosmických globálních polohových systémů přes bankovní struktury až po drobné mobilní aplikace.


    Mediální dekadence

    Větší koncentrace pozornosti Washingtonu na oblast Pacifiku by znamenala snížit aktivity USA na Ukrajině a Blízkém východě. Není ale jasné, zda Trump obrat od rusofobie k sinofobii ustojí. V Moskvě by jistě našel celou řadu spojenců. Když ale naposled přišel s myšlenkou, že stáhne vojáky ze Sýrie, přispěchal kdosi s příběhem o Asadově chemickém útoku na povstalce, po čemž následovalo americké bombardování pozic syrských vládních vojsk a dalších zařízení – a na stahování amerických vojáků se zapomnělo. I dnes se z Velké Británie a Francie ozývají hlasy, že stažení amerických vojáků ze Sýrie, kde jsou v rozporu s mezinárodním právem, je chybou, že je bezpečnostním rizikem. Zdá se, že postkoloniální rezidua v myšlení Londýna a Paříže jsou větší přítěží pro evropskou politiku než umrtvené vzpomínky na německý militarismus.

    Velmi nepříjemnou zprávou pro rok 2019 je, že nejdůležitější západní média se přizpůsobila propagandistickým potřebám mocenské elity. Debaty, které pěstují, jsou jen odrazem sporů uvnitř této elity samotné, ani hodnotově, ani informačně tento diskurs nepřekračují. Nejpříznačnější v tomto ohledu se stala antitrumpovská hysterie některých médií v USA a rusofobní paranoia britských sdělovacích prostředků, které byly kdysi dávno vzorem objektivity. V malých středoevropských zemích pak vlastní žurnalistiku nahradilo zpozdilé opisování z těchto zdrojů.

    Rostoucí mediální slepota se zpětně promítá do chování evropských politiků. Ti povětšině pocházejí z hedonisticky orientovaných středostavovských vrstev, které mají stále menší a stále černobílejší vzdělání. To jejich závislost na mainstreamových médiích zvyšuje. Příznačné je vyjádření Sebastiana Kurze minulý týden na fóru věnovanému vztahům Evropské unie a Afriky. Jinak sympatický rakouský kancléř přednesl výzvu, aby Unie nepřenechala africký kontinent Číně. Rozumný humanistický apel by bral ohled na zájmy Afričanů a volal by po spojení sil Evropské unie a Číny, což by mohlo zabránit hrozící vlně migrace do Evropy. Je jedno, zda si rakouský kancléř neuvědomuje rozdíl mezi kooperací a konkurencí při řešení globálních problémů, nebo zda se jen chtěl zalíbit médiím milujícím jazyk konfrontace. Obě možnosti totiž shodně naznačují, že Evropa není na prahu roku 2019 připravena na blížící se problémy. Zdá se, že v tomto ohledu čas neznamená změnu.


    - - -

    0 0

    Zdeněk Hrabica
    3. 1. 2018
    Předloni loni koncem roku a letos po novém roce se ozval předseda KDU – ČSL Pavel Bělobrádek. Sdělil národu, že si nenechává Vánoce a Nový rok kazit projevy ústavních činitelů. Měl na mysli prezidenta a letos také předsedu senátu a parlamentu. Ani tentokrát tuto zásadu neporušil. Raději prý tráví tyto dny s rodinou, letos i s bratrem.
    Vřele s ním souhlasím, jenže je rozdíl mezi mnou a poslancem Parlamentu ČR, pobírajícím žold za službu své vlasti milené. Od něj veřejnost žádá něco úplně jiného, než žádá od ostatních. Od politika, kterého jsme si zvolili, nechceme aby si o svátcích nad stolem louskal jenom oříšky nebo nechal plavat lodičky v lavoru a díval se kam až doplavou. Máme přece právo vědět o jeho vztahu k věcem veřejným. Pokud se mýlím, pak se tento politik určitě minul ve svém přechodném povolání. Mnozí jiní dokazují, že se chovají úplně jinak než on.

    Fotoilustrace autor

    0 0

    Břetislav Olšer
    3.1. 2019   Rukojmí
    Syrské kurdské milice YPG v prohlášení vyzvaly koncem roku 2018 syrskou vládu prezidenta Bašára Asada, aby převzala kontrolu nad územím na severu Sýrie, které dosud ovládaly. Chtějí, aby vláda zamezila turecké invazi v regionu, v němž dosud působí i americké jednotky. Ty by se ale měly podle nedávného oznámení USA odsud stáhnout.

    Donald Trump v závěru roku 2018 oznámil, že stáhne své vojenské síly ze Sýrie. Boj proti takzvanému Islámskému státu je podle něj na syrském území u konce. Analytici i politici se shodují, že stažení Američanů ohrozí kurdská autonomní území na severu země, známá pod názvem Rojava.

    Ta čelí od ledna turecké ofenzivě, jež si klade za cíl zničit tamější oddíly Syrských demokratických sil. Právě ty přitom sehrály rozhodující roli v boji proti Islámskému státu. Vojáci US Army by mohli odejít v příštích dvou až třech měsících.



    Kurdové, konkrétně jejich fakticky autonomnímu území na severu Sýrie, dlouhodobě hrozí anexe ze strany Turecka vedeného autoritářským prezidentem Recepem Tayyipem Erdoğanem. Ten oznámil, že turecká armáda přejde do další fáze útoku proti kurdským milicím YPG a YPJ. Ty pokládá za teroristické navzdory tomu, že je jeho západní spojenci pomáhají vyzbrojovat.

    „Mluvili jsme s panem Trumpem a dal nám pozitivní odpověď. Budeme čistit syrské země, dokud nebude poslední terorista eliminován,“ prohlásil v pondělí Erdoğan. Američané nicméně odmítají, že by Turecku dali zelenou k útoku na Kurdy. Mluvčí ministerstva zahraničí Robert Palladino na tiskové konferenci připustil, že se jedná o nesprávnou interpretaci. http://denikreferendum.cz/clanek/28848-trump-stahuje-vojska-ze-syrie-kurdove-se-obavaji-tureckeho-utoku

    Kurdové se chtějí soustředit na boj proti IS (teroristická organizace v Rusku zakázaná) východně od Eufratu, praví se v prohlášení kurdských Lidových obranných jednotek (YPG). Nicméně se tak znovu opakuje situace, která je pro Kurdy tragická; ani nyní nebudou mít svůj vysněný Kurdistán, protože už desítky let si tento 40milionový národ bez svého státu slouží pro mocnosti jako užitečný idiot…

    Pomyslný Kurdistán, o který léta Kurdové neúspěšně usilují, zaujímá rozlohu zhruba 450 tisíc kilometrů čtverečních (zhruba jako Irák) v pěti státech - v jihovýchodním Turecku, severním Iráku, severozápadním Íránu, v Sýrii a Arménii. Přes polovinu tohoto indoevropského národa žije v Turecku (asi až 25 miliónů), okolo čtyř miliónů v Iráku, tři milióny v Íránu, milión v Sýrii a menší komunity žijí i v Arménii, Gruzii, Ázerbájdžánu a na Západě - hlavně v Německu (kolem 500 tisíc).



    Cílem turecké vojenské kampaně jsou především kurdské milice YPG a YPJ. Foto Kurdishstruggle, flicker

    Od okamžiku, kdy nedostalo Turecko zelenou pro vstup do EU, uraženě dělá jen naschvály, aby přitížilo Kurdům, co jako jediní bojovníci mohou k neštěstí Turecka teroristy Islámského státu porazit; Turci jim proto házejí pod nohy jeden klacek provokativního nezájmu za druhým, Američané však mají také za ušima, porumsfeldsku si vylhali i válku v Iráku… http://www.youtube.com/watch?v=zaP7ZrmkcuU

    Nyní připomenu pár otázek a opovědí z rozhovoru, o který jsem nedávno požádal MUDr. Yektu Uzunoglu, bylo to ještě v době Obamovy vlády v Bílém domě:

    (MUDr. Yekta Uzunoglu (kurdským jménem Yekta Geylanî, narozen 10. května 1953 Silvan, Turecko) je kurdský lékař a podnikatel s arménskými kořeny (mezi jeho předky byli turečtí Arméni, oběti Arménské genocidy na konci 1. sv. války. Je například autorem překladů částí Bible a děl Karla Čapka do kurdštiny, a naopak kurdské poezie i prózy do češtiny a němčiny. Má trvalý pobyt v ČR a od roku 1996 německé občanství.

    Navzdory protivenstvím osudu zůstává však pořád věrným Kurdem, a proto mu není situace v podivných turecko-kurdských vztazích lhostejná... Přesto ho policie jako člena organizace “Lékaři bez hranic” skandálně zatkla v září 1994 za “obchodoval se zbraněmi a drogami”. Dodatečně přibyla ještě obvinění z loupeží, podvodů, mučení, nedovoleného ozbrojování a přípravy vražd… Vytvořil tak český rekord v době trvání svého pobytu 2,5 roku ve vazební věznici… Český helsinský výbor (ČHV) případ označil za “určité selhání právního systému České republiky” )

    y

    0 0

    Erik Best3. 1. 2019      EB
    Co se stane se souladem Miloše Zemana a Andreje Babiše, pokud dá Bílý dům Zemanovi v roce 2019 zase košem a za Donaldem Trumpem se nakonec podívá Babiš? Americký velvyslanec v Praze Stephen King počátkem prosince v neobvyklém a nepříliš citovaném veřejném vyjádření prozradil, že vzhledem k vyšetřování Trumpa pro údajnou kolizi jeho prezidentské kampaně s Ruskem by si někteří lidé mohli setkání s na východ orientovaným Zemanem vykládat jako potvrzení své domněnky o Trumpových vazbách na Rusko. 



    Nedlouho poté týdeník Respekt přinesl informaci o tom, že velvyslanec King Babišovi tlumočil ústní pozvánku na premiérskou návštěvu USA s tím, že by ho při ní mohl přijmout americký prezident. Spojené státy jsou za Trumpa ještě výrazněji než kdy dřív orientovány na transakce a nyní jsou ve hře především jaderné a obranné kontrakty. Babišova návštěva by vyslala signál, že americké obletování na českého premiéra zabírá a že Babiš využívá Zemanovy izolace. Představa proamerického českého premiéra dává odpůrcům Zemana a Babiše alespoň špetku naděje, že právě v roce 2019 se ti dva rozkmotří.

    0 0

    2. 1. 2019 - Ďouba


    Zpráva z cesty na Krym v červenci 2018


    Den desátý: Alupka - Varancovskij dvorec - Jalta (finále fotbalového MS) - Alupka (kemp)



    Jsem si vědom, že mé příspěvky vypadají jako sebeprezentace, protože na fotkách jsou téměř vždy zachyceni členové výpravy. Omlouvám se, když jsem fotil, ještě jsem nevěděl, že se odhodlám zprávu z naší cesty publikovat na NR (odhodlávání trvalo půl roku). A teď prostě fotky bez lidí nemám a přesto vám chci Krym přiblížit. Komu to vadí, ať si to ustřihne a hodí psovi (tak nějak jsme to říkávali, když jsme byli mrňaví).

    Pan recepční v kempu, důchodce, mi sám od sebe vytiskl plánky a poradil, kudy jet chytře k místním turistickým zajímavostem, aby to bylo nejlepší. Také mi radil, kde zaparkovat a že mám vyžadovat od "parkovačů" doklad, protože je mnoho falešných a mohl bych se dostat do problémů. Řekl doslova: "Nenechte si zkazit dovolenou odtažením auta, pro ně je to byznys a jsou rychlí!" Snad cenná rada i pro naše následníky i když my jsme se do problémů nedostali.
    Za parkovné jsme zaplatili 300 rublů, prý na celý den, kratší nelze. Asi by se to dalo rozporovat, ale neměl jsem na to náladu.
    Kemp v Alupce, součástí je i myčka aut.

    Parkování, jak jsme ho na Krymu poznali. V místech vysokého turistického ruchu je to chaos. Parkuje se doslova všude, po stranách silnice, zůstává sotva ulička pro projetí jednoho auta, potkávají se v ní ale proudy aut z obou stran a tak se to ucpe, lidé vzadu nevědí co se děje, a tak troubí. Pak se ti ucpaní dohodnou, couvají, chvíli to jde a zase se to ucpe. Už jsem psal, že jsme za 2 týdny na Krymu potkali jen 2 policisty. Nezlobil bych se, kdyby jich bylo víc a pár jich organizovalo parkování.

    Prohlédli jsme Varancovský dvorec, za prohlídku jsme platili 350 rublů za dospělého.
    Varancovský dvorec (Alupkinskij dvorcovo-parkovyj muzej-zapovednik)

    Pohled z Varancovského dvorce na Aj-Petri
    Z terasy Varancovského dvorce








    Nafasovali jsme audioprůvodce, mládež poslouchala v angličtině, Verča v němčině

    Na Varancovský dvorec by to chtělo celý den, protože kolem je nádherný park včetně romanticky položených pláží a plážiček

    Děvčata si na pláži pořídila černou zmrzlinu

    Okolí Varancovského dvorce

    Pohled z parku do hor

    Varancovským dvorcem, jeho velkým parkem a hlavně úmorným vedrem zmožená výprava vyhledala stín, podobně jako dva raťafáci z Alupky

    Skáčeme do auta a před námi je další velké lákadlo: Jalta. Abychom tam nemuseli složitě hledat parkování, našel jsem v mapě "PUD" a zaparkovali tam. PUD je zkratka "Produkty U Doma", což je obdoba našich Lidlů, Kauflandů, Tern, Globusů, Pennymarketů apod. Velká krabice s velkým parkovištěm. A to potřebujeme. 
    Od PUDu naviguji bezva zkratkami podle mapy města, ale pořád končíme u plotů a ve slepých uličkách (v "tupiku"). Hodně se tu staví a přestavuje, co bylo kdysi zkratkou, je dnes soukromý pozemek. Nás ale nic nezastaví a za chvíli jsme na nábřeží. Ptám se prvního borce, který vypadá, že by to mohl vědět, jestli je někde na pláži Jalty instalována velká obrazovka s fotbalem. Ochotně mi vysvětluje, kde je lepší a horší koupání, kde je obrazovka a nakonec nás tam dovede. 

    Hraje se finále fotbalového mistrovství světa a nadpoloviční většina výpravy se shodla na tom, že ho chce vidět. Byli jsme nadšeni z Moskvy, kde na Vrabčích horách byla atmosféra ve fandící zóně nezapomenutelným zážitkem. Další zápas jsme viděli v Simferopolu na letišti, to bylo také krásné a teď tedy Jalta. Radek s Áňou se nechali zlákat obrazovkou v restauraci, představou: fotbal + večeře. Varoval jsem je, že pokud nebudou dostatečně konzumovat, nebudou vítanými hosty. Má předtucha se vyplnila, po prvním poločasu přišli za námi na pláž a vyptávali se mě, co znamená věta "Idi na chuj!!!" Zjevně málo konzumovali.
    Ve finále hrálo Chorvatsko s Francií. Bylo zajímavé sledovat, komu fandí místní obecenstvo. Mám pocit, že převaha fandila Francii, ale chvílemi se zdálo, že se fandí hlavně dobrému fotbalu, tedy všem. Chorvaté si to u Rusů rozlili nějakými zbytečnými politickými hláškami, jestli si dobře vzpomínám, tak chtěli věnovat případné vítězství symbolicky Ukrajině, což bylo samozřejmě vyhodnoceno jako jasně protiruský postoj. 
    Napadlo mě, že by se dalo spojit fandění s plaváním v moři a hned jsem to zrealizoval. No to byla paráda! Vznášel jsem se na vlnách a přitom sledoval fotbal na velké obrazovce, kolem se postupně rozsvěcovala Jalta a na nebi hvězdy.Těmto zvláštním chvílím v životě říkám "chvíle jásavého štěstí". Mám pocit, že jsem toto označení převzal z knížky "S Matyldou po Indu", kterou jsem v mládí četl (několikrát), miloval a obdivoval jejího autora Jaromíra Štětinu. A dnes ho nechápu... 

    Restaurace Apelsin a tyto lucerny, neklamné znamení, že jste v Jaltě

    Náberežnaja v Jaltě, jdeme na fotbal

    Dlouhé stíny prozrazují podvečer, v Jaltě se ještě koupe dost lidí a ostatní šli fandit
    Restaurace, kde naši mladí sledovali jen první poločas

    Obrazovka na pláži v Jaltě

    Je dohráno, fotbalové MS v Rusku skončilo, myslím, že se opravdu povedlo. A vyhrála Francie...

    Jdeme se toulat noční Jaltou

    Jalta


    Verča našla svůj butik


    Večeře v Jaltě
    Ve zprávách jsem se později dověděl, že v moři blízko břehu, v místě, kde byla velkoplošná obrazovka, našli asi za týden minu z 2. světové války. Viděl jsem i její zneškodnění. Hmmm... Jedna válka ještě neskončila a už chystá se nová...

    Vystoupali jsme noční Jaltou k PUDu, kde stojí naše auto. Pod záminkou "jen si něco malého koupíme" jsme vlezli do PUDu. Sortiment zboží velmi podobný českému, pestrý, všeho dostatek. Absolutní převaha ruských výrobků! Koupil jsem si pětilitrovku "Kvasu", abych mohl doplňovat pitný režim. Máme plné igelitky "něčeho malého" a jedeme to slupnout do kempu do Alupky (20 km). Další den na Krymu končí.



    0 0


    Alexandr Gusar
    4. 1. 2018     politnavigator
    Během neúspěšného výpadu byl vojáky DLR zajat voják Ozbrojených sil Ukrajiny (OSU). Zajatec hovořil o plánech ukrajinského velení uspořádat v reakci na to rozsáhlou ofenzívu ukrajinských sil. Oznámil to během briefingu oficiální zástupce operačního velení DLR Eduard Basurin, informoval korespondent PolitNavigatora.


    Podle jeho vyjádření zajali vojáci republiky jednoho z ukrajinských vojáků, který byl opuštěn svými kolegy při panickém úprku v důsledku nevydařeného průlomu na území DLR.

    "Při předběžném výslechu se vyjasnila zajímavá fakta. Konkrétně byly potvrzeny údaje, které jsme zveřejnili již dříve, o plánovaném útoku ukrajinské velení směrem na Mariupol, při němž právě 128. horská úderná brigáda měla být jednou z hlavních sil útoku", oznámil Eduard Basurin.

    "Zajatý voják mluvil o tom, že zprávy o útoku způsobily paniku v řadách ukrajinských okupačních sil, protože drtivá většina jeho kolegů přijela do konfliktní zóny s jediným cílem - odsloužit si příslušnou dobu v příkopech, vydělat si trochu peněz a vrátit se co nejrychleji domů. Podle něj se nikdo nechystá riskovat svůj život pro zájmy oligarchů", dodal oficiální zástupce ozbrojených sil DLR.

    Ukrajinský válečný zajatec mluvil o absolutní nechuti Ukrajinců sloužit v OSU a o špatném morálním a psychickém stavu vojáků v přední linii.

    "Zajatec řekl mnoho zajímavých věcí o tom, jak vojenské úřady plní plány při doplňování brigád, posílanými do bojové zóny, "dobrovolníky", a také o špatném morálním a psychologickém stavu vojáků v přední linii. Vojenští komisaři loví společně s policií občany v odvodním věku, vyšetřovatelé zahajují falšovaná trestní stíhání na základě vykonstruovaných faktů. Pak jsou zadržení postaveni před volbu - jít do vězení nebo jako "smluvní dobrovolník" bránit Porošenkovův režim", uzavřel Eduard Basurin.

    Bylo sděleno, že lékaři diagnostikovali u zajatce podchlazení, nyní je mu poskytováno kvalifikované lékařské ošetření.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0


    Petr Vavruška
    4. 1. 2018   (odborná analýza)
    Dovolí-li svrchovaný stát trpně jinému, byť i spřátelenému a mocnému spojenci šmírovat své politiky, podniky, kritickou infrastrukturu a nijak na to nereaguje, jak potom definovat státní a hospodářskou svrchovanost a státní tajemství? Vysoce aktuální se stává otázka zajištění bezpečnosti země v případě jakéhokoliv mezinárodního konfliktu. Chceme-li si zachovat alespoň zbytky státní svrchovanosti, není jiné cesty, než za každou cenu neprodleně vybudovat Národní páteřní telekomunikační síť, vylučující z veřejného kyberprostoru utajovanou komunikaci. To by měl být nepochybně zájem naprosto všech politických seskupení v ČR, kterým jde o prosperitu země. Tato analýza, (jen po dvou letech mírně doplněna), navrhuje smysluplnou cestu pro nezbytnou nápravu.



    Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost /NÚKIB/ varoval v prosinci 2018 před používáním hw i sw komponentů společností Huawei a ZTE. ČR tak horlivě akceptovala pokyn podpořit konkurenční tlak Západu na Peking. Čínské zákony prý vyžadují po společnostech působících v Číně součinnost, a tudíž je rizikem pouštět je do systémů, které jsou klíčové pro chod státu. Nejde prý jen o vlastní poznatky, ale i o zjištění svých partnerů, především z USA, Británie a Německa. Správci systému kritické infrastruktury, by tak měli přijmout patřičná opatření. Problém je, že od našich tajných služeb, k tomu neexistují, žádné důkazy, ani manuály jak se chovat. Jak to funguje u našich západních partnerů a jak na reálná nebezpečí reagovali naši politici, se dočtete v následující analýze, sestavené už před dvěma lety z veřejně dostupných západních zdrojů.
    Jan Matura odborník z Mobil.iDNES.cz. se podivil, proč se varování týká zařízení značky Huawei, když v celém světě zatím nikdo nedokázal, že by jejich telefon posílal nějaké informace do Číny. Zároveň je přesvědčen, že telekomunikační infrastruktura představuje nesrovnatelně větší hrozbu než samotné telefony. „Pokud by totiž zadní vrátka byla na infrastruktuře, tak je úplně jedno, kdo jaký telefon používá, a může se to týkat i internetové komunikace či pevných linek," A jak tato zadní vrátka pro naše spojence fungují a čeho se vyvarovat, o tom je tato rešerše. Ta byla v r. 2017 nejprve zaslána všem vrcholovým politikům a až poté byla publikována. I dnes je důsledné zamlčování všech faktických hrozeb, které se nikdo z vrcholových politiků neodváží ani vyslovit, vážným varováním. Proto je rešerše publikována opakovaně. Pokud je sněmovna nevezme v úvahu, přemění se poslanecká diskuse, ke které se opět schyluje, k bezvýsledné honičce na čarodejnice.

    Analýza kybernetických hrozeb / březen 2017/
    Z hackerství a odposlechů telekomunikací se stalo, zejména v USA, průmyslové odvětví. Doslova gigantické a navíc - zcela oproštěné od sebemenších zbytků morálky. Stručná analýza rozděluje jeho formy, zhruba do čtyř oblastí. Tedy: malware, a nabourávání se do satelitních, mobilních a především optických sítí. Veškerá takto získaná data se koncentrují v ohromné databázi sloužící k vyhodnocování, zužitkovávání a zobchodování ve prospěch USA. Jak ukázala praxe nejen v Česku, kybernetická bezpečnost byla v naivní důvěře ke spojenectví po léta hrubě ignorována. To v roce 2019 pokračuje.

    Malware
    Malware je typ škodlivého sw, který má za úkol zajistit útočníkovi tajný přístup k vašemu počítači, nebo jinému elektronickému zařízení. Jaké jsou k tomu metody? Všichni sw výrobci sídlící v USA jsou nuceni do svých operačních systémů zabudovávat “zadní vrátka” pro využití NSA CIA. Pak lze téměř s jistotou předpokládat, že se to týká i komponentů pro řízení plynovodů, ropovodů, vodního hospodářství sítí rozvodu el. proudu /včetně zákaznických inteligentních elektroměrů/, a patrně i sw pro řízení jaderných elektráren. Navíc CIA pomáhá získávat pracovní místa svým operativcům v amerických technologických firmách typu Microsoft, Google, Apple, Adobe, Facebook a dalších, kde se tito snaží do zdrojových kódů aplikací zanést úmyslně chyby a zranitelnosti, které potom může CIA využívat.
    Typickým příkladem je Windows 10, ze kterého se doslova stal terminál na sběr dat pro potřeby CIA! Uniklé informace ze složky Vault 7 nyní dokazují, že operační systém Windows 10, díky svým podivným funkcionalitám, opravdu funguje jako dálkově ovládaný terminál a malware se vám do počítače dostane spolu s oficiálními updaty od Microsoftu, zdarma a nuceně šířenými po celém světě. Podobně se upravuje i Skype, který umí zaznamenávat mluvený hlas a konverzaci skypového hovoru převede nástroj do textového formátu, modul dokonce podporuje i konverzační režim, takže výsledný text je oddělený podle hlasu v textové podobě. 

    Z odhalení WikiLeaks, který vypustil 8000 stránek pouze o špehovacích zařízeních CIA, vyplývá, jak hluboko dokáže CIA pronikat do nejobyčejnějších zařízení, které jsou na trhu.  Např. do telefonů a tabletů Applu, Androidu, Microsoftu a dokonce i do Smart TV televizorů Samsung se skrytým mikrofonem, dálkově aktivovatelným ze standby režimu. Stačí mít telefon nebo televizor známé značky a dostanou se vám, dokonce i přes dětskou hračku, do soukromí. Globalizace je o tom, že jeden typ produktu si koupíte v USA i v Evropě, stejně jako v Asii.

    Z dokumentů ze dne 23.3.2017 vyplývá i to, jak odposlouchávali Donalda Trumpa! Procesory INTEL mají totiž na úrovni hardwaru backdoor instalovaný přímo výrobcem ve spolupráci se CIA. Pak předinstalovaný malware v počítačích a mobilech a jiných přístrojích nelze smazat. Přitom už vůbec nezáleží na používaném operačním systému. Firewally i antiviry nepomohou viz. AENews 27.3.2017. Jak uvedl zpravodajský web BBC, z dokumentů, které zveřejnila hackerská skupina Shadow Brokers vyplývá, že NSA pronikla i do mezinárodního platebního styku systému Swift, což ji umožňuje sledovat bankovní transakce po celém světě.
    Ale mimořádně nebezpečný může, být podle odborníků na terorizmus, stále rychleji se zdokonalující malware, schopný dálkově převzít ovládání letadel či dronů. Uniklé dokumenty ukazují, že si CIA pohrávala i s dálkovým hackováním moderních aut, s možností atentátů, které je „téměř nemožné identifikovat“. A vrcholnou aplikaci malware popsal Donald Trump už ve své předvolební kampani kdy se zavázal, že zrychlí prodej high-tech zbraní, „bránících svobodný svět“ a současně i temný středověk Bahrajnu, Kuvajtu, Ománu, Kataru, Arabských emirátů a zejména Saudské Arábie. A to důsledně plní. Je to ohromný business za stovky miliard  dolarů - přestože nikdo z těchto států tolik zbraní nepotřebuje. Všechny systémy raketové obrany budou prý „interoperabilní“ se stávajícími programy Pentagonu a vojenská satelitní síť USA je bude kompletně řídit. Státy Zálivu tak zaplatí regionální raketový systém namířený proti Íránu, Sýrii a Rusku, a dnes už i Jemenu plně kontrolovaný Washingtonem!“ Očekává se, že Donald Trump ohlásí kontrakty pro americké zbrojaře za závratných 350 miliard dolarů, tedy v přepočtu zhruba za sedm bilionů korun. Očekává se, že Donald Trump ohlásí kontrakty pro americké zbrojaře za závratných 350 miliard dolarů, tedy v přepočtu zhruba za sedm bilionů korun. Očekává se, že Donald Trump ohlásí kontrakty pro americké zbrojaře za závratných 350 miliard dolarů, tedy v přepočtu zhruba za sedm bilionů korun.

    Odposlechy satelitních systémů
    Satelitní systém Echelon je systém určený k odposlechům komunikačních satelitů. Stanice rozmístěné v USA, Británii, Kanadě, Austrálii a N. Zélandu jsou propojeny do sítě. Monitorují se obchodní aktivity i firem působících v zemích, které jsou nejbližším spojencem Ameriky a VB. Údajně je prý zaměřen na nevojenské cíle (od vlád jednotlivých zemí, přes různé organizace, diplomatická zastoupení až po jednotlivce). Podle kritické nóty Evropského parlamentu, NSA předávala vybrané informace min. průmyslu a obchodu USA. V r. 2000Franciezahájila proti USA a VB soudní proces pro porušení zákonů na ochranu osobnosti. Vyšetřování proběhlo i v Itálii, Dánsku, Portugalsku. Poškozena byla též Brazílie, Japonsko, Německo, mj. i evropský projekt Airbusu /ztráta 5 mld. USD/. V r.2000 podalo Německo odhad ztrát v důsledku americké průmyslové špionáže. Roční ztráty na ukradených vynálezech a výzkumných patentech činily min. 10 miliard dolarů. Jediný efekt byl určitý posun vnímání USA ze strany Evropy coby partnera a severoatlantického ochránce.

    Mobilní odposlechy
    Mobilní odposlechy via internet jsou dnes nejvíce komentované. Na rozsáhlé špiclování nejen evropských úřadů upozornil německý Spiegel už v r. 2013 na základě materiálů předaných Snowdenem. Ty svědčí o tom, že americká Národní bezpečnostní agentura NSA odposlouchávala přední světové politiky. Jmenujme jen některé z nich. Tedy Merkelovou, Berlusconiho, Sarkozyho,  izraelského premiéra Netanjahua a dokonce i gen. tajemníka OSN Pan Ki-muna, pozorovatelské mise OBSE, podobně i jednání ministrů obchodu EU a Japonska na téma WTO. Ve Francii podle Spiegelu, USA monitorují denně asi dva miliony datových kanálů. A podle týdeníku Focus s pomocí britské monitorovací a odposlouchávací agentury GCHQ sledovala a vyhodnocovala komunikaci firem i institucí v NSR i desetitisíců lidí na telefonech a mobilech, v elektronické poště, na chatech a na sociálních sítích. Odposloucháváno mělo být i ústředí evropských institucí v Bruselu, ale i německé, italské, francouzské, lucemburské či řecké vlády, včetně ambasád. Když se to provalilo, kancléřce Merkelové se formálně musel omluvit i prezident Obama.

    Němečtí bezpečnostní experti se shodují na tom, že aktivní špionáž USA v Německu bude pokračovat.„V USA totiž převládá na odborné úrovni arogance a nezájem o berlínské rozhořčení nad počínáním NSA,“ řekl týdeníku Focus Hans-Peter Uhl, mluvčí frakce CDU/CSU ve Spolkovém sněmu po návratu z USA. „NSA v zásadě nerozlišuje mezi spřátelenou kancléřkou Angelou Merkelovou a kazašským ministrem ropného průmyslu. Oba jsou cílovými osobami.“ Jak se zdá, německým politickým špičkám nevadí ani odposlechy britské odposlouchávací agentury GCHQ. Ta dlouhá léta přinejmenším v rozporu s dobrými mravy sledovala a vyhodnocovala ve Spolkové republice komunikaci desetitisíců lidí, firem i institucí na telefonech a mobilech, v elektronické poště, na chatech a na sociálních sítích. Ale ani Spolková zpravodajská služba BND, úzce spolupracující s NSA, nezahálela. Jak píše Spiegel i ona sledovala /nejméně 17 let/ desítky kanceláří Interpolu i policejní službu Europolu.
    Vše dokresluje nová aféra. BND, která má vedle 6000 i 17000 „neformálních“ spolupracovníků, špehovala v Rakousku od 90. let téměř 2000 institucí, uvedl rakouský deník Der Standard. Cílem elektronické špionáže se stala ministerstva, ambasády, firmy, univerzity i novináři. List se odvolává na seznam cílů německé špionáže, který má k dispozici. Tam figurují mj. úřad rakouského kancléře a klíčové resorty obrany, zahraničí, vnitra a financí. velké rakouské podniky a banky, zbrojovky, sledovala i 75 ambasád, včetně spřátelených států jako Francie, Polsko, Izrael a USA, mezinárodní organizace sídlící ve Vídni - Organizace OSN pro průmyslový rozvoj (UNIDO), Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Zachycené informace Berlín sdílel i s jinými tajnými službami zejména americké NSA, která dodávala Němcům odposlechová zařízení. Rakouský kancléř Sebastian Kurz požaduje od Berlína podrobnosti. Vysvětlení žádá také prezident. "Špionáž mezi spřátelenými státy je nepřijatelná," prohlásil Van der Bellen. BND se k obviněním přímo nevyjádřila. 

    Podle  WikiLeaks, CIA používá celou řadu nástrojů, včetně škodlivého softwaru, proti němuž neexistují žádné obranné mechanismy. USA špehují hlavně partnery, protože špehovat nepřátele jako Rusko je už mnohem složitější, kdy např. v Kremlu pochopili, že digitální elektronika není bezpečná a je nástrojem neomezeného sledování. Proto se vrátili k psacím strojům místo počítačů, z kanceláří silových složek byly odstraněny monitory, televizory, rádia. Zůstaly pouze telefony úmyslně připojené na analogovou ústřednu. Není to paranoia, je to uvážlivá opatrnost.
    Je poučné sledovat i vzájemnou rivalitu tajných služeb ve vlastních zemích /jak to dokumentuje současné dění v USA i v ČR/, soutěžících o „co nejskandálnější odhalení“ a ve snaze podtrhnout svoji důležitost. Např. republikán L. Graham na bezpečnostní konferenci v Mnichově silácky vystoupil proti údajnému vměšování Ruska do voleb v USA. Americký kongres podle něj za to prý letos nakope Rusku zadek. A to jen týden před odhalením WikiLeaks, že CIA dokáže provést kybernetický útok, či ukrást informaci a zanechat stopu země či osoby, kterou se rozhodla z tohoto činu obvinit. Následně k tomu rozpoutat „bezpochybnou“ mediální kampaň, proti které není obrany. Na to se specializuje divize kybernetických operací CIA UMBRAGE, která provádí i tzv. mimicking, maskující průniky jejich hackerů za útoky jiných států.  A další hackerská skupina CIA má ve Frankfurtu eurodivizi, disponující mj. diplomatickou imunitou, hackují po celém Schengenu blízké cíle, tzv. proximity hacking. Tedy ty, které nelze hacknout přes internet /jak s využitím USB funguje virus Fanny viz. níže/. Z uniklých mailů B. Sobotky lze zjistit, že byly získány nástrojem CIA „FlashBang“. Kdo je získal a jak je zneužil nelze zjistit.

    Páteřní optické sítě a analytické systémy pro odposlechy celosvětových komunikací
    Páteřní telekomunikace dnes probíhá skoro výhradně po optických sítích! Svět je dnes zasíťován miliony km dálkových optických kabelů položených v zemi, v moři, v oceánech. Každý kabel má mnoho desítek optických vláken, z nichž každé je schopno přenášet data rychlostí až 100 gigabit/s. A vývoj směřuje k dalšímu řádovému zvýšení přenosových rychlostí. A právě páteřní optické systémy, které ve standardech Synchronní Digitální Hierarchie /SDH/ a Ethernet over SDH, multiplexují a přenášejí drtivou většinu světových telekomunikací - od internetu až po páteře mobilních sítí, jsou dnes hlavními zdroji odposlechů. K nabourávání do nich slouží propracované korupční a analytické systémy, jejichž rozsah je na hranici běžného lidského chápání.

    Z dokumentů, Snowdena vyplývá, že britské výzvědné středisko GCHQ je trvale nabouráno do stovek páteřních světových kabelů a monitoruje, kopíruje a ukládá z nich obrovské toky citlivých osobních, strategických, vojenských či ekonomických informací. Ty sdílí pomocí programu Tempera, analyzující obsah a metadata s americkým partnerem - NSA. Ochranou před běžnými odposlechy je kódování a šifrováníodesílaných zpráv. To samo o sobě nedokáže zamezit získání zpráv, jen jeho činnost ztíží. Zejména pokud se použije silných šifrovacích algoritmů a dostatečně dlouhých klíčů (>128 bitů). Tempera prolamuje hesla rychlostí až bilion kombinací za sec.

    Nezbytným prvkem systému je analýza tohoto toku dat, umožňující sledovat současně až 30 milionů tf. kanálů. Podle jednoho zdroje „se jedná o proces, který umožňuje vybrat malý počet jehel v kupce sena. Existují určité aktivační události, které umožňují zkoumat nebo zrušit spoustu dat, takže v kupce nacházíte jen ty jehly. Program analyzuje obsah a má řadu specializovaných nástrojů i k vyhodnocování metadat. To vše ale ještě nestačí. V Marylandu se vyvíjí, v rámci programu nazvaného "Penetrace tvrdých cílů", ještě nesrovnatelně rychlejší kvantový počítač, schopný prolomit většinu šifrování bankovních, obchodních a vládních záznamů po celém světě. Kritérii výběru tohoto gigantického systému, s náklady 79,7 milionů USD, jsou prý bezpečnost, terorismus, organizovaný zločin a hospodářský blahobyt“ /rozuměj - průmyslová a obchodní špionáž/. USA doufaly, že zejména v případě přijetí TTIP jim to umožní získat strategické výhody s nedozírnými důsledky pro nás i pro celou Evropu.  V souvislosti s dohodou CETA je ale toto nebezpečí stále aktuální.

    National Security Agency – NSA je vládní kryptologickou organizací spadající pod MO USA. Jejím úkolem je sběr a analýza zahraniční komunikace, získávání zpráv zahraničních rozvědek a ochrana inf. systémů vlády. K tomu disponuje v Utah Data Centru systém analyzujícím, podle W. Binleye, tech. exředitele NSA, současně až milion okruhů. Za den lze uložit odposlechnutá data v řádu zetabajtů /1023/! Celé špiclování a represivní mašinérie dnes zaměstnává, odhadem na 100 tis. specialistů. Jen samotné NSA má kolem 40 tis. zaměstnanců. Dalšími spolupracujícími organizacemi jsou ještě FBI, NGA, NRO, CIA, DIA, Five Eyes a nejméně dalších 12 oficiálně známých služeb. Na otázku, zda NSA a CIA odposlouchávají i prezidenta Trumpa, odpověděl Binley: "Zcela jistě. Jak jinak by média získala podrobnosti jeho telefonátů s prezidenty Austrálie a Mexika?“ Vše se uloží do db a čeká na vhodné použití. Není namístě se ptát - kdo v USA vládne? Bude to někdy zvolený prezident, či nadále tajné služby? Jiný zdroj ale také varuje, že při vyhodnocování takovéhoto množství dat zákonitě vzniká i množství chyb a omylů, které vedou k trvalé a nezrušitelné diskriminaci chybně označených osob. To se může týkat i občanů ČR.

    Krátké „rozhořčení“ ve světě rychle vyšumělo a USA neuvažují o žádných změnách. Jak by ne? Americký Nejvyšší soud totiž rozhodl, že tajným službám USA je povoleno nabourávat se do jakéhokoli počítače ve světě. A Kongresem projednávaný návrh čl.702 umožní dokonce dohled nad zahraničními zpravodajskými  službami, což prý umožní účinněji bojovat s teroristy. Tak budou moci americké tajné služby sledovat cizince po celém světě po neomezenou dobu /to už stejně dávno dělají/. A podle NSA to mj. dovolí lépe "rekonstruovat úroveň pochopení vlivu RF na volby".
    K tomu všemu disponují technologiemi, o jakých se spojencům USA a ani kdysi Orwelovi nezdálo.  Např. technologie Archimedes, umožňuje podnikat kybernetické útoky v rámci lokálních sítí, s jehož pomocí mohou tajné služby kontrolovat jeden počítač, tajně nasměrovat na speciální server CIA a přes něj sledovat trafik z jiných počítačů.  Exšéfka hackerského TAO NSA definovala cíle tohoto útvaru, jako „získat nezískatelné a přístup k našim nejtěžším cílům“, mezi něž prý už patří 85000 počítačů mj. i demokraticky zvolených vlád /podotýká Spiegel/! Jde tedy především o nástroje umožňující vzdálené spuštění kódu na napadeném počítači nebo získáníadministrátorského přístupu.
    Podle Organizace ochránců lidských práv tak lze teď provádět hromadné hackerské útoky na počítačové sítě. To dělají patrně i Britové, jejichž 77. armádní brigáda ve středisku Berkshire disponuje „pouhými“ 1500 „kybernetickými analytiky“. Úkolem podobných útvarů je shromažďovat informace o protivníkovi, odvracet cizí kyberútoky, podnikat vlastní kyberakce a pronikat do řídícího sw zbraňových systémů, energetického a vodního zásobování protivníka i do bankovních systémů. Jsou specializovány i na útoky pod falešnou vlajkou a podvratné akce v zahraničí. Právě zde stoprocentně platí „zloděj křičí chyťte zloděje“.

    Podle whistleblowera Snowdena má NSA přístup k serverům společností, jako jsou Google, Microsoft, Facebook, Yahoo nebo Apple. A napojení na páteřní kabely operátorů optických sítí je totiž často, /pod ostrými sankcemi přísně utajovaného odposlechu/ podmíněno udělením či odebráním licence telekomunikačním společnostem působících mj. i u nás.  Těm nezbývá než spolupracovat. Takových míst je jen v Evropě několik set a v ČR několik desítek, které lze identifikovat. Britský Guardien byl první, kdo naznačil již v r. 2013 společnosti, kterým byla spolupráce s NSA proplácena. Předmětem zájmu NSA, jsou i data proudící kabelem mezi Evropou, Afrikou a Asií. Jde především o kabel SEA-ME-WE 4, provozovaný francouzským Orange a italským Telecom Italia, který vede z Marseille přes severní Afriku do států Arabského poloostrova a odtud do Pákistánu, Indie, Singapuru, Thajska a Malajsie. Plánujeme získat informace i o dalších kabelových systémech,“ citoval Der Spiegel z dokumentu datovaného 13.2.2013. 

    Spiegel zveřejnil i odtajněné dokumenty o programech TEMPERA a XKeyscore. To vše velmi znepokojuje řadu zemí nejen v EU, ale např. i Čínu, jejíž vláda uvedla, že je vážně znepokojena tvrzením, že USA hackersky pronikly do mnoha sítí v Hongkongu a v Číně, včetně univerzity v Tsinghua, kde je jeden z čínských internetových uzlů. K odhalení gigantické odposlechové sítě došlo paradoxně jen několik dnů po stížnosti Obamy na hackerství čínské. 

    V rámci programu XKeyscore tajná služba monitoruje a zaznamenává prakticky každou akci, kterou běžný uživatel na internetu vykoná. Program umožňuje vyhledávání na základě pouhého "podezřelého chování". Stačí, abyste používali silné šifrování nebo mluvili cizím jazykem. XKeyscore nabízí agentům NSA skutečně podrobný pohled na "prakticky libovolnou aktivitu, kterou daný uživatel na internetu vyvíjí". Umožňuje vyhledávat osoby na základě "podezřelých akcí", sledovat jejich e-maily, chaty a webovou historii, dokonce i sledovat, co daná osoba vyhledávala a s jakými dokumenty pracovala. Podle některých zpráv je zaváděn systém tzv. tematické analýzy. Dosud totiž systém pro další zpracování vybíral jen vstupy obsahující klíčová slova, pak ale stačilo toto slovo nahrazovat jiným. Nyní by měl být systém schopen ze znění zprávy rozeznat, o čem zpráva skutečně je. Dokonce prý dokáže i vyhodnocovat sarkazmy!
     
    „Kdyby naši přátelé věděli, co vše jsme jim provedli, tak by s námi už nepromluvili ani slovo“, povzdechl si již před let bývalý člen CIA.  Dnes už to, nejen díky Snowdenovým dokumentům, víme. Podle Bidena disponují USA kybernetickými prostředky k nabourání životně důležitých infrastruktur, vojenských a bankovních systémů prakticky kdekoliv na světě a použijí je v čase, který si sami určí. Tedy v případě, když se jakékoli vlády ve světě, dokonce i jejich spojenci nebudou chovat dle představ americké vlády. To dokreslují otřesné příklady, odhalující rozsah ovládnutí života důležitých komunikačních systémů. 

    Michael Hayden, šéf CIA otevřeně konstatoval, že jsme ve fázi, kdy kyber zbraně slouží fyzickému ničení. Za „nejsofistikovanější skupinou hackerů na světě“ stojí podle deníku Intercept, NSA. Umí přepsat fw pevných disků tak, že žádný antivirus neodhalí napadení. Hackeři NSA infikovali počítače vládních organizací už 500 infekcemi ve finančním, energetickém, vládním i vojenském sektoru a to nejméně ve 42 zemích. Jelikož má malware zabudovaný sebedestrukční mechanismus, skutečnost je patrně mnohonásobná. Pro své účely již prý využili přes 300 internetových domén a 100 serverů. Jsou dokumentovány i útoky, kdy bylo CD přepravováno poštou a adresátovi dorazilo infikované. Virus Fanny u počítačů odpojených od internetu infikuje USB disk a při připojení na „izolovaný počítač“, posbírá informace o lokální síti, ke které byl připojen. Po vložení do počítače s internetem, odesílá informace na server útočníka a stahuje případné „příkazy“. Ty se spustí, pokud byl disk opětovně připojen na od internetu odstřižený počítač. Exploit, díky kterému tento virus mohl fungovat, byl využit např. k napadení íránského jaderného programu. 

    Dnes už také víme, že tzv. útoky proti serverům DS v USA prováděla CIA a ne ruští hackeři. Za únikem emailů Demokratické strany stál zaměstnanec sekretariátu strany Seth Riche, který byl zavražděn. Přesto je šéf NSA Rogers přesvědčen, že jeho struktura by měla sehrát důležitou roli při možnému ohrožení ruskými hackery nejen v USA, ale také v jiných zemích. Máme se těšit na americký „dohled“ i v našich, dnes už v europarlamentních volbách? Známe-li „schopnosti“ divize CIA UMBRAGE, musíme předpokládat, že umí zinscenovat téměř cokoliv, např. vložit podvržené dokumenty, či třeba dětskou pornografii do mobilů a počítačů kterékoli země, společnosti nebo významné osoby, kterou je třeba zkompromitovat. To mj. znamená, že už nemůžete ani vědět, zda svědectví, předkládaná soudu proti nějak obviněnému či společnosti jsou reálná, nebo kýmsi podvržená. Znáte větší ohrožení demokracie ve světě?. Navíc podle svědectví Udo Ulfkotta, dnes již nežijícího německého novináře, dlouhá léta spolupracujícího se CIA a autora otřesné knihy Koupení novináři, se podle pokynů tajných služeb, připravují účelové mediální kampaně, které jsou pak v redakční části zveřejňovány pod jmény „renomovaných“ novinářů.

    A mimořádně závažné je i to, že vývoj výše uvedených hackerských nástrojů a jejich databáze nebyly nijak zabezpečeny, přístup do ní měli i lidé zvenčí CIA, a byly údajně neveřejně obchodovány zaměstnanci a spolupracovníky CIA. Mnohé se tak už patrně dostaly do rukou vyděračů, dalších hackerských skupin a teroristů! Tyto obavy se naplnily v červnu 2017, kdy vyděračský virus s názvem  WannaCry, za pár hodin infikoval 300 tisíc počítačů ve 150 zemích. V ČR se s ním prý potkalo 400 lidí. K nejvíce zasaženým patří britský zdravotnický systém, automobilka Renault a řada dalších francouzských firem, ruské banky, společnost FedEx i univerzity v Číně, Řecku nebo Itálii. Ruský prezident Putin obvinil, v souladu s řadou západních bezpečnostních expertů, z hackerského útoku USA. Podle něho Amerika nepřímo způsobila rozšíření viru, když americká NSA vytvořila způsob, jak se nabourat do OS Windows. Nicméně už jsme si mohli i přečíst, že za šířením tohoto amerického viru, který je mj. i v češtině, stojí Severní Korea.

    Informační válka je už dnes nedílnou součástí konfrontace mezi zeměmi a řada výzev v oblasti bezpečnosti a obrany je přesunuta do kyberprostoru. USA i Rusko bezpochyby disponují sítí pro plně utajenou komunikaci. O ruské a čínské síti se veřejnost dozvídá jen ze skandalizujících dohadů mainstreamu a povrchních vyjádření bezpečnostních služeb. O té americké, nepochybně také technicky dokonale zabezpečené, toho už víme mnohem více. To v důsledku tajných dokumentů, odhalující „západní hodnoty“, které z tajných služeb vynesl i za cenu obrovského osobního ohrožení Edward Snowden, Julian Assange, Chelsea Manning, Thomas Drake, Karen Hudges, či někteří další vysloužilci tajných služeb USA, kteří se nemohli vypořádat s tím, že americká vláda systematicky porušuje své vlastní zákony a že provozuje absolutní sledování doma i v zahraničí bez jakýchkoliv pravidel a dohledu. 

    Už Eisenhower varoval politiky, že vojensko-průmyslový  komplex  je schopen vytvořit stát ve státě– moc v pozadí, která vše ovládne. Vždyť jen v r.2013  existovalo v USA 17 oficiálně známých tajných služeb se 107000 spolupracovníky, kteří odvozují legitimitu svých aktivit z toho, že stále vymýšlejí nová nebezpečí, případně sami konflikty vytvářejí. Není ale s podivem, že se málokdo zamyslí nad tím, že IT velmoc schopná odposlouchávat masívně celý svět deklaruje že, není schopna ochránit vlastní volby? Důkazem předvídavosti Dwight Eisenhowera je i tato rešerše vycházející převážně z uniklých, ale z veřejně dostupných západních zdrojů. 

    Druhá část analýzy rešeršuje pojetí kybernetické bezpečnosti českých politiků a navrhuje vyloučení utajované komunikace z veřejného kyberprostoru prostřednictvím Národní telekomunikační sítě.

    Národní telekomunikační síť ČR – nezbytná podmínka státní svrchovanosti
    Kybernetická bezpečnost v pojetí českých politiků v konfrontaci s praktickým řešením
    2.část
    Podle Spiegelu, měly NSA a CIA tajná agenturní pracoviště i v Praze. Je-li beztrestně odposloucháván americký prezident, je s velkou pravděpodobností špiclován i prezident český. A nelze se ani divit, proč je Angela Merkel v pozici, v jaké se nachází. Je už jasné, kolik věcí, jak dlouho a do jaké hloubky na ní museli zjišťovat, co všechno o ní vědí, čím vším ji vydírají. Ale, není to jenom Angela. Jsou to tisíce politiků v Evropě, včetně ČR. A co na to naše tajné služby – identifikovaly vůbec místa a způsoby odposlechů našich vládních činitelů a varovaly je? Nebo, bez vědomí vlády, podobně jako tajné služby Německa, s NSA spolupracují na základě dohody LIAISON, což je jednosměrný systém sdílení a poskytování zpravodajských zpráv a informací mezi „spřátelenými“ zpravodajskými službami.

    Paranoia o ovlivňování prezidentských voleb Ruskem v jiných zemích, je šířena i mnohými snaživými českými politiky a komentátory, kteří se nedokáží jinak kvalifikovaně zviditelnit.  A názor prezidenta Zemana /už z března 2017/: "Žvásty o nejrůznějších kybernetických útocích jsou móda. Někdo si dělá reklamu, aby se zvýšil počet pracovníků, kteří budou bojovat proti kybernetickému nebezpečí a zvýšil tak rozpočet těchto institucí“. S názorem prezidenta na české tajné služby mohou mnozí souhlasit, ale bagatelizovat nebezpečí by byla velká chyba.

    Podle zprávy Národního centra pro kybernetickou bezpečnost (NCKB) při hackerském útok na české MZ bylo ukradeno 7119 dokumentů. Z toho 48 ze schránky ministra zahraničí. Držitel informací může podle NCKB „získat nad ČR strategickou výhodu, zneužitelné informace o postupech ve státních institucích a oslabit pozici státu při řadě vyjednávání. Získané informace lze použít i k útokům na domácí instituce a zahraniční partnery“. Tady ale veškeré informace končí. Proč ale s odhalením této hrozby přichází NCKB až nyní? A kdo těm naivně se chovajícím politikům léta radil a kdo je za tento stav zodpovědný?

    Bezmocnost nepřímo potvrdil LubomírZaorálek, když konstatoval: „Setkal jsem se s odborníky v oblasti, kteří mi vysvětlili, že v tuto chvíli mi bezpečnostní služby nejsou schopny poskytnout důkazy, abych mohl říct o mnoho víc. Odkázal bych vás na ně, ale je otázka, co vám řeknou. Ony toho totiž nerady moc říkají.  Sdělili mi jen, že tento typ útoku si může dovolit pouze organizace tak velká jako je stát. Nyní se hledá pachatel. Názor, že to byl státní útvar, to mám téměř se štemplem. Nemohl jsem ho ale označit jednoznačně, protože nemám důkazy a je pravda, že někteří mě upozorňovali, že vidí i jiné alternativy. Oblast je totiž tak složitá, že státní správa asi ještě není schopná si uvědomit rozsah a naléhavost rostoucího rizika“, konstatuje Zaorálek. „Chtěl bych usilovat o nezávislý audit situace, abychom věděli, že jdeme cestou, kde můžeme garantovat zvyšování bezpečnosti.“ Kdo ho ale smí dělat bez nařčení ze zaujetí a kdo ho provede? 

    Oliver Stone cituje Snowdena co zažil, ještě jako zpravodajec NSA, v Japonsku. Vybírám z doslovného překladu:. „NSA chtěla na Japonce zapůsobit, ukázat jim naše možnosti. Méně nadšení však byli, když zjistili, že chceme, aby nám pomohli sledovat své obyvatele. Prý to odporuje jejich zákonům. Samozřejmě, že jsme si tak napíchli celou zemi. A šli jsme dál. Jakmile nám patřil jejich komunikační systém, zaměřili jsme se na reálnou infrastrukturu. Nainstalovali jsme malé spící programy do rozvodných sítí, přehrad, nemocnic. V případě, že by Japonci přestali být našimi spojenci, všechno by zhaslo. A nešlo jen o Japonsko. S naším malwarem jsme pronikli např. i do Mexika, Německa, Brazílie, Rakouska. Tedy v Číně Rusku, Iránu ve Venezuele to lze pochopit. Ale v Rakousku?... Sledovat jsme měli i hlavy států i významné průmyslnílky. Mapovat obchodní dohody, sexuální skandály, diplomatické depeše. USA by tak měli v ruce esa pro jednání G8, či páku na brazilské ropné společnosti, nebo na některé neposlušné vůdce třetího světa. Ať už si to obhajujete jakkoliv, pravda je, že tu nejde o terorismus. Terorismus je jen výmluva. Jde o kontrolu nad ekonomikou a společností. A jediné co skutečně chráníte je nadřazenost vaší vlády“.
    Stone: Byl zmíněn malware, který měl zničit elektrárny, komunikace, vyřadit zemi z provozu. Rusové si přece musí být vědomi těchto rizik. Jistě se už nějaký čas zabývají možnostmi jak se bránit, aby situace nenastala u nich?
    Putin: Tomu možná nebudete věřit. Na počátku 90. let jsme měli za to, že studená válka skončila. Domnívali jsme se, že opravdu skončila a že není důvod přijímat nová obranná opatření. Pokládali jsme se za organickou součást světového společenství. Neměli jsme vlastní počítačové vybavení. Naše firmy, vládní instituce úřady vše dovážely. Z Evropy i z USA. Najdete je i u zpravodajců nebo na MO. Teprve v poslední době jsme si začali tato nebezpečí uvědomovat a snažit se zajišťovat bezpečnost i technologickou nezávislost. K tomu už podnikáme patřičné kroky.
    Stone:Mluvíme-li o tom co v r.2008 provedly USA svému spojenci Japonsku, pokud zaváděly malware u svých spojenců, co potom v případě takové Číny, Ruska, Iránu? Rusko muselo už tehdy vědět, že USA používá malware. Ale USA to nepřiznají, ale v r.2010 jsme úspěšně nasadili v Iránu virus Stuxnet. To víme. Došlo k útoku na Rusko už v r.2006-10?
    Putin: Tehdy jsme tomu nevěnovali pozornost. Ale v našich  závodech na výrobu jaderných zbraní byli přímo v provozu snad do r.2006 američtí pozorovatelé. Důvěra a otevřenost Ruska byla bezpříkladná. Kdy se začal budovat ruský kybernetický potenciál? Bylo to obtížné, ale máme vysokou úroveň vzdělávání i matematiky. Naše firmy se staly na trhu sw i hw konkurenceschopné. Vznikají superpočitače. Vzpomeňme, že už před volbami v USA došlo k dvojitému botnetovému útoku na banky ve více než 20 zemích. V Rusku na 6 bank i burzu.. Tehdy už napomohlo preventivní opatření.

    Česká BIS nepochybně monitoruje aktivity US služeb, ale problémem je, že má vystavený zákaz rozkladné činnosti proti nim, s odkazem právě na LIAISON. Všichni, včetně policie, tak mají svázané ruce. Nesmíte-li útoky ani analyzovat, pak je za současného stavu velmi obtížné, ne-li vyloučené, hledat ochranu národní kybernetické komunikace. A také - jak jsme svoji utajovanou komunikaci vůbec schopni zabezpečit, když jen rozpočet USA na tuto oblast přesahuju výší HDP ČR?“ Ruské náklady neznáme. Jsou-li srovnatelné s náklady USA na zbrojení, nečiní ani 12%.

    Přesto nám prý pomůže, kromě „Národního centra pro kybernetickou bezpečnost“, rychlé vytvoření další instituce - Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost, který transponuje směrnici EU o opatřeních k zajištění bezpečnosti sítí a informačních systémů v rámci EU. Z dosavadních agend NBÚ bude nový úřad řešit kybernetickou bezpečnost, část problematiky ochrany utajovaných informací v informačních a komunikačních systémech, kryptografickou ochranu či neveřejné služby v rámci družicového systému Galileo. K tomu postupně vytvoříme tým až 400 specialistů a postavíme jim novou budovu. Výdaje jen tohoto nového úřadu budou jen v r.2017 činit zhruba 214 mil. korun, z čehož 139 mil. budou kapitálové výdaje a 75 mil. běžné výdaje. Návrh počítá i s tím, že nový úřad získá 183 mil. Kč z rozpočtu NBÚ a dalších 31 mil. z nespotřebovaných výdajů. NBÚ má tedy v letošním schváleném rozpočtu výdaje zhruba 490 mil. Kč. Výstavba by se měla uskutečnit v r. 2018-23.
    Nový úřad se zřejmě stane supervizorem stovek stávajících pracovníků tajných služeb tedy BIS, NBÚ, Vojenského zpravodajství, disponujícími již dnes společně rozpočtem kolem 3,5 miliardy. Nelze opomenout ani Vládní bezpečnostní tým GovCERT.CZ, který údajně již dnes eviduje zhruba 100 bezpečnostních incidentů měsíčně. Jeho schopnosti dokumentuje už druhé vítězství ve cvičení Locked Shields 2017, pořádaným NATO, do kterého bylo zapojeno 900 odborníků z 25 států EU, 3 000 virtuálních systémů a provedeno až 2 500 simulovaných útoků z nepřátelské země na elektrické rozvodné systémy, drony, systémy velení a řízení a další systémy operační infrastruktury. Jen škoda, že celý tento systém nezafungoval v praxi např. na zmíněný vyděračský virus WannaCry, ani na jeho následovníka Win32/Diskcoder napadajícího opět bankovní sektor, energetické i poštovní společnosti a další počítačové infrastruktury znovu po celém světě.
    Ale podle nejnovějších informací bude nakonec tím hlavním vojenské zpravodajství. To má dostat mj. právo sledovat, ovlivňovat a blokovat internetový provoz. Mnoho nezávislých speciialistů se shoduje, že tento systém bude nefunkční a hlavně zneužitelný pro šmírování v podstatě kohokoli.  To ale není předmětem této analýzy, ale jsem si jist, že se ho ujme spousta odborníků všeho druhu.
    Ještě že nad tím vším bdí, kromě Bezpečnostní rady státu, celá řada parlamentních výborů:. Výbor pro obranu, Výbor pro bezpečnost, Komise pro kontrolu GIBSKomise pro kontrolu použití odposlechů a ještě Podvýbor pro obrannou a bezpečnostní politiku a strategické koncepce ČR. Všech těchto komisích je předsedou nebo místopředsedou patrně jeden z nejfundovanějších a i patrně nejlépe placených poslanců Ivan Gabal, který si stěžuje, že se bohužel nedá zvládnout všechno. Zvláště, když jeho prioritou je dnes odvolání české ambasadorky v Sýrii, jejíž informace se často odlišují od oficiální propagandy našich spojenců v EU. Vyzná se v tom chaosu vůbec někdo, když komplexními informacemi nedisponuje ani ministr zahraničí? Asi jsem to vše nepopsal přesně, ale dokáže někdo ten propletenec funkcí a komisí rozkreslit alespoň v diagramu a popsat jeho praktické výstupy?

    Když už ale máme takto naplánovanou strukturu, je nutno se ptát: má už někdo představu jak bude, všem v této analýze popsaným nebezpečím a mnoha dalším, nový úřad čelit a jak metodicky povede informatiky jednotlivých státních útvarů? Podle odhadů, které uvádí poslanec Úsvitu Štětina, je na světě  okolo 300 mil. botnetových, tj. útočících počítačů z celkového počtu asi 2 mld. počítačů použitých. A každý den proběhne více než 20 mil. útoků s malwarovými signaturami. Je nakaženo více než 6 mil. webových stránek a je prolomeno několik miliónů e-mailových schránek. Každý den je identifikováno mnoho miliónů nepopsaných útoků neznámého typu. Je-li z toho alespoň setina pravdy je povinností politiků začít racionálně konat a chránit naši strategickou komunikaci. 

    V „odborných“ debatách na ČT se dozvídáme,že komunikační kanály všech státních institucí budou vybaveny jakýmisi černými skříňkami, zabraňující napadení. Tyto „skříňky“ by tak mohly monitorovat a sbírat data o všech uživatelích daného poskytovatele komunikačních technologií, přičemž prý půjde obrazně pouze o „úsekové měření rychlosti“, tzn. že nepůjde o monitoring konkrétních osob, ale jeho účelem bude zachytit a signalizovat nestandardní chování na sledovaných sítích, a tím včas upozornit a reagovat na ohrožení bezpečnosti kybernetického prostoru.

    S geniálním řešením přichází sám ministr obrany Stropnický– “kybernetickou bezpečnost by prý pomohla zvýšit smlouva s nějakým operátorem, či např. izraelská pomoc budovaná na základě vzájemné důvěry“. Ještě naivnější je představa, že Česko bude chránit kyberliga, tj. špičkoví ajťáci ze soukromých firem kteří nastoupí /už se na to i se svými zahraničními zaměstnavateli určitě těší/, když hackeři ohrozí stát!! Následně prý působnost zákona o kybernetické bezpečnosti rozšíříme na další provozovatele a správce IT. Ti budou muset bezpečnostní incidenty oznamovat, což prý zajistí ochranu před ztrátou citlivých údajů uživatelů a zamezí dalšímu šířením škod. Tak naplníme akční plán Národní strategie kybernetické bezpečnosti pro r. 2015–2020. Jak je vše geniálně jednoduché a účinné! 

    Na rozdíl od řady politiků ale, předseda Pirátů Bartoš a odborník na IT, zpochybnil omílané tvrzení, že útok na MZ ukazuje na Rusko. Fakt, že se nějaký počítač nachází na půdě Ruska ještě neznamená, že útočí Rusové. Kontrolu nad počítačem může mít každý, kdo to umí. Bartoš totálně zpochybnil i novelu zákona o vojenském zpravodajství, který vůbec neřeší, kde a jak se budou data ukládat, kdo k nim bude mít přístup. Chybí i definice kontrolních funkcí. A já přidávám – kudy bude komunikace probíhat! Závěrem se Bartoš odvážil, u nás poprvé nahlas vyslovit, že bezkonkurenčně největší hacker ve světě jsou USA. A já musím doplnit /viz. výše uvedené/ - ruku v ruce s Brity. Ale to ať si posoudí každý sám. Ale obávám se, že naši plánovači kyberochrany tuto skutečnost neberou vůbec v úvahu.

    Ale v odpovědi na otázku „Kdo je v současnosti největší kybernetickou hrozbou?“ má opět zcela jasno náš MO Stropnický „Všichni přece víme /odkud?/, kdo je v tomto aktivní a kdo má systematický zájem v šíření polopravd a totálních lží“. Jeho jasnozřivost při návštěvách USA, můžeme jen obdivovat, podobně jako jeho apel k politické odvaze přijmout správná a odvážná rozhodnutí k řešení hybridních hrozeb.

    Jak racionálně čelit útokům na strategickou telekomunikaci a infrastrukturu ČR
    Dobře navrženou, podle přísných pravidel řízenou a provozovanou páteřní optickou síť lze velmi obtížně nabourat. Je dosud jedinou známou možností pro bezpečné komunikování přísně utajených informací, jakož i řídicích systémů důležité státní infrastruktury, včetně obrany. Lze tvrdit, že teprve Národní telekomunikační síť striktně realizovaná na optických okruzích je zárukou smysluplného rozvoje mnoha dalších aktivit kybernetické bezpečnosti státu. Navíc je odolná proti většině přírodních katastrof pocházejících z klimatických či vesmírných poruch, jakož úmyslných i neúmyslných  incidentů, jejichž původcem jsou lidé. Tedy výpadky GPS, všech typů radiových, počítačových, internetových či satelitních sítí.

    Dokumenty zveřejněné WikiLeaks jsou podle CIA extrémně nebezpečné. Je známo, že CIA používá celou řadu nástrojů, proti nimž neexistují žádné obranné mechanismy. Přesto odtud  slyšíme že „tyto dokumenty ohrožují probíhající operace, ale také odhalují podrobnosti o našich přístupech a metodách práce, které by protivník /kdo to je?/ neměl znát“. Nicméně nové kybernetické zbraně, kde se to vše už lépe utají, jsou prý už ve vývoji,..

    My nechme americké, ruské, německé, turecké, čínské, severokorejské či jiné tajné služby vyvíjet nové kybernetické zbraně a z internetu, kde všichni špicluje každého a vše, a kde se tím živí statisíce expertů, vylučme naši utajovanou komunikaci! A podobně ze všech radiových /včetně směrových/ spojů. Tedy z prostorů, v kterých se proti výše uvedeným specializovaným institucím a technologiím, nejsme schopni bránit. To zejména ze strany technologicky nejvyspělejších zemí, které do tohoto „průmyslu“ mohou investovat stovky miliard dolarů!

    Tato rešerše není jednostrannou kritikou nedomyšlených opatření zaměřených na internetové hrozby /v případě teroristických hrozeb a zločinu jsou odposlechy určitě nepostradatelné/, ale ve své druhé části má ukázat mnohem racionálnější způsoby distribuce utajované strategické komunikace via optické sítě. Popišme si je!

    Na území ČR je dnes položeno nejméně 30000 km páteřních optických kabelů asi s 1500000 km optovláken. Cca 98% optických páteřních sítí je privátních a většina v úplném, nebo částečném vlastnictví zahraničních společností. Mapa jejich průběhů a vzájemných průniků, která by měla spadat do kompetencí ČTÚ, pokud je mi známo, neexistuje. Běží-li po takových páteřních sítích strategické okruhy státních institucí, což pro ČR platí v plné míře – tedy vlády, tajných služeb, ministerstev obrany, zahraničí, vnitra, energetiky, průmyslu, financí a dalších, či komunikace týkající se infrastruktury /dopravy, rozvodů VN, ropovodů, plynovodů, podzemních zásobníků, vodovodních sítí, nebezpečných výrob/, jakož i výzkumu a významných obchodních informací /např. tendr dostavby JE/, existují desítky míst, kde je možné tuto komunikaci“ napíchnout“. To zejména v uzlech, v kterých se signály větví, nebo kvůli útlumu optického signálu opakují. 

    Bezpečnost páteřních tras je zajišťována tzv. „kruhovými spoji“.Tzn., že každý páteřní okruh je zálohován jinou cestou, např. v případě transatlantického optického kabelu to může být třeba přes opačnou stranu zeměkoule, nebo přes satelitní kanály. Komunikující nemají ani tušení kudy jejich hovor probíhá. To platí i pro náš vnitrostátní provoz, jehož záložní okruhy mohou probíhat jinými státy, i když některé tuzemské instituce tvrdí, že disponují vlastní sítí. Kvůli nákladům však bývají kombinovány s pronajatými optickými vlákny od dominantních nadnárodních společností na našem území. Právě zde je řada možností jak celé informační toky nekontrolovaně, často i mimo území republiky napíchnout a získané informace odeslat na patřičná místa ke „zpracování“. Nelze tvrdit, že se to tak děje, ale je to velmi, velmi pravděpodobné. Za tohoto stavu se o tom ani nikdo nic nedozví.

    Nutnost utajení nebyla při privatizaci telekomunikací, našimi vládami vůbec nikdy brána v úvahu. Nicméně odposlechy nejvyšších představitelů evropských zemí ukázaly, jak i zde byla tato pravidla, v naivní důvěře ke spojenectví, zanedbána. Už v r. 2005 jsem tehdejší ministerstvo informatiky na tento problém upozorňoval. Bezvýsledně. Nikdo se totiž tehdy ani neodvážil pomyslet, že je vůbec něco takového ve spojeneckých vztazích možné. Nakonec toto impotentní ministerstvo, vedené IT laikem Vladimírem Mlynářem bylo stejně zrušeno. Dnes zůstává opět otevřenou otázkou, najde-li vůbec vláda odvahu se touto problematikou vážně zabývat. To platí i v r 2019. V mnoha servilních zemích EU tomu tak patrně není.
     
    Dovolí-ji totiž svrchovaný stát trpně jinému, byť spřátelenému, a mocnému spojenci šmírovat své politiky, podniky, kritickou infrastrukturu a nijak na to nereaguje, jak potom dnes definovat státní a hospodářskou svrchovanost a státní tajemství? Jak zajistit bezpečnost země v případě jakéhokoliv konfliktu, která vystavuje všechny své strategické informace doslova ve „výkladní skříni“? 

    Po rozprodeji národního bohatstvi, včetně telekomunikací, se Česko rychle a komplexně vzdává suverenity i jinak. Po umožnění německé policii operovat na výsostném českém území, přes „spolupráci“ na poli kyberbezpečnosti s Německem, až po svévolné předání části naší branné moci pod velení Bundeswehru ministrem obrany Stropnickým, začaly nad ČR operovat americké výzvědné drony Global Hawk, nabité zatím snad jen špionážní technikou, s rozměry velkých dopravních letadel. To, i když nesplňují požadavky pro certifikaci evropského úřadu pro civilní letectví. To potichu odsouhlasila vláda, která nás ale uklidňuje, že budou mít během přeletu vypnuty veškeré špionážní radary a senzory tak, aby nemohly detailně mapovat a odposlouchávat veškerou radiovou komunikaci uvnitř ČR /patrně včetně snadno narušitelné mikrovlnné radioreléové sítě MO/. To ale nelze kontrolovat a musí se tomu opět  jenom slepě věřit. A proč musí létat zrovna přes ČR, nám důvěryhodně nikdo nevysvětlil. Snad opět pan Klvaňa.
     
    V ČR není bohužel dosud žádný politický subjekt, který by si vybudování státní telekomunikační sítě umožňující utajení strategických informací vytýčil jako svůj cíl a definoval tak svůj princip k zachování nezávislosti. To může platit pro strany i hnutí všech orientací. Tedy ty, které si za svůj cíl vytýčily vystoupení z EU a NATO, nebo naopak i ty tlumočící obavy z ruského, čínského, islamistického či jiného hackerství. Současný vývoj odhaluje, že se vzájemně špiclují i země „přátelské“. Proto je nutné vzít v úvahu i alternativu rozpadu EU /jak se na to nepokrytě připravuje např. Švýcarsko/. 

    Lze se ale špiclování a hackování vůbec bránit? Nebýt statečnosti výše uvedených, nikdy by se svět o jeho gigantickém rozsahu nedozvěděl. Na Zemi už zbývá málo států, jejichž představitelé si dovolují jen připomenout USA platnost mezinárodně-právních norem. Ale státy EU, tedy ani ČR mezi ně nepatří! A nic nezměníme na tom, že žijeme ve zvráceném světě, v němž lze kohokoli beztrestně šmírovat a hackovat, převracet vinu a pravdu, lhát na mezinárodní scéně a předstírat přitom, že to je součástí boje za demokratické hodnoty. Musíme vzít rozum do hrsti a naučit se v takovém světě žít.  

    Nepochopíme-li včas, že každá komunikace i počítačově řízená infrastruktura běžící přes internet, směrové radiové spoje či komunikace satelitní je dnes zranitelná, bude naše utajovaná komunikace nadále nabourávána, špiclována a hackersky ohrožována, aniž se o tom dozvíme a budeme naivně investovat do neefektivní ochrany poruchami se zahlcujícího internetu.

    Proto, bez jasně definovaného záměru na výstavbu Národní telekomunikační sítě /tedy alespoň na úrovni zadání stavby/, jsou jakékoliv plány boje s kybernetickou hrozbou plané.  Připomínají velký dům, v němž investujete do drahého zabezpečovacího systému a klíč necháváte k volné prohlídce pod rohožkou. Chceme-li si zachovat alespoň zbytky státní svrchovanosti, je třeba neprodleně začít konat a není jiné cesty, bez ohledu na náklady a politikum, než urychleně připravovat výstavbu sítě vylučující z veřejného kyberprostoru utajovanou státní komunikaci.
    Financování výstavby a náklady na provozNTS se musí stát jedním z prioritnch programů zajištění bezpečnosti státu. Její priorita je nepochybně řádově vyšší než nákup dalších předražených Pandurů /už jich má armáda 107 a přišly na 14,4 mld./ a dalších 62 obrněných vozidel TITUS v celkové hodnotě téměř 6 miliard Kč /jednotková cena: Pandur - 103 mil. a Titus - 62 mil. Kč/. Investiční náklady, v případě výstavby zcela nové sítě s max. 2000 km páteřních optických kabelů, lze předběžně odhadnou na 2-3 mld Kč a dobu výstavby na 2 roky.  Bude-li Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost, s předpokladem přijetí až 400 specialistů předán skutečně do armádní gesce může být provoz a dohled nad  NTS /odhad cca 100 osob/ zajišťován přímo profesionálními vojáky s  fyzickou ochranou na úrovni muničních skladů. To může i výrazně uvolnit práci zbývajícím 300 drahým specialistům, kteří se budou věnovat vyhledáváním teroristů a nepochybně i předstírání boje proti hybridním hrozbám na internetu a v radiových sítích. Kritická část naší utajené státní infrastruktury totiž bezpečně poběží po NTS. 

    Číňané i Rusové mají nepochybně, jako řada dalších států, svá specializovaná centrana kybernetickou ochranu a patrně i útok. Pokud budeme akceptovat veškerá nekonkrétní obvinění přicházející ze Západu, přiznáváme tím, že jsou v této oblasti už dnes na mnohem vyšší technologické úrovni než Západ. A že toho dosáhli se zlomkem investic z 80 mld. USD, které investují Američané. Ale co je důležité – neznám žádnou páteřní optickou trasu kterou by mohli napíchnout a na kterou by mohli tuto technologii efektivně nasadit, protože záložní mezikontinentální trasy nejsou směrovány přes RF. 

    Slýcháváme, že v moderní válce nepřijedou tanky jako v r.68, ale Česko rozloží ruští hackeři. Braňme se tedy! Jak? Přes Rusko nadále nenecháme procházet ani záložní okruhy NTS! A jistě víme, že ruské telekomunikační drony nám nad hlavami nelétají a nemohou tudíž mapovat naše komunikace.  A hledat jiné neinternetové kanály narušující bezpečnost státu – to nechme našim četným tajným službám! 

    Autor analýzy pracoval na výstavbě nejrůznějších monitorovacích, telekomunikačních a řídicích systémů po dlouhou řadu let, mj. 12 let jako manažer výstavby optických sítí a konstrukce jejich okruhů. Je autorem mj. rozsáhlé databáze těchto sítí a několika patentů z oblasti telekomunikací. Pro výstavbu Národní telekomunikační sítě doporučuje: 

    Teze pro zadání výstavby Národní telekomunikační sítě v r.2017
    1)     Inventarizovat státní instituce i organizace ve státní správě, včetně veškeré infrastruktury komunikující utajené zprávy.
    2)     V rámci např. novely zákona o kybernetické bezpečnosti předložit a urychleně schválit formou zadání stavby vytvoření optické kruhové Národní páteřní telekomunikační sítě /NPTS/.
    3)     Pro r.2018 rozpočtovat na výstavbu NPTS 1 mld. Kč a 2.mld. pro r.2019.
    4)     Sestavit mapu vzájemného průniku všech vlastníků páteřních optických sítí na území ČR.
    5)     Definovat uzly a cesty, kde hrozí napojení do utajované komunikace.
    6)     Tajným službám zadat analýzu zcela konkrétně definující všechny kanály a místa avizované ruské a čínské hrozby. Ty autor této studie, na rozdíl od těchto služeb nezná.
    7)     Známé kybernetické hrozby ze strany USA, Británie, Německa, Ruska, Číny i teroristů analyzovat a obranu řešit koordinovaně.
    8)     Vytvořit utajený projekt 100% zálohované sítě NTS.
    9)     Vytvořit databázi a pravidla pro konstrukci telekomunikačních okruhů v NTS.
    10)  Vytvořit monitorovací systém signalizující nebezpečí narušení okruhů NTS.
    11)  Postupně vyloučit všechen komerční a občanský provoz.
    12)  Provést analýzu okruhů stávající utajené komunikace a plán jejich přepojení do NTS.
    13)  Stanovit harmonogram výstavby.
    14)  Určit investora a pozdějšího provozovatele NTS.
    15)  Vytvořit a proškolit zcela nezávislý tým bezpečnostního dohledu nad NTS.
    16)  Narušení utajení struktury sítě a průběhů okruhů postavit, bez ohledu k funkci, na úroveň vlastizrady.
    17)  Síť budovat s výhledem na její využití pro řízení státní infrastruktury, katastrofických situací i pro přípravu elektronického volebního systému a referend.

    Dodatek k analýze z ledna 2019
    Analýzu zadání výstavby Národní telekomunikační sítě jsem původně koncipoval jako neveřejnou tak, aby byla přijatelná pro všechny strany a rozeslal jsem ji už 4.4.2017 všem vedoucím parlamentních klubů a mnoha vrcholovým politikům, včetně jednotlivých bezpečnostních výborů. Připojil jsem žádost o vyjádření, jedná-li se o téma, kterým je nutno se v rámci kybernetické bezpečnosti intenzívně zabývat. A jsou-li ochotni pro to něco udělat. I po 30 urgentních dopisech a téměř dvou letech, jedinou odpovědí od všech politických stran bez vyjímky, bylo jen trpné mlčení. Jak konstatuje Benjamin Kuras v západní Evropě je Surveillance technology, čili špiclování a odstřel „nekorektních“ faktů (ne už jen názorů), i perzekuce jejich sdělovatelů už na takové úrovni, že si vás najdou kdekoliv. To vede buď k tomu, že politikům chybí odvaha se k této problematice vyjádřit, nebo jsou pak raději jenom lhostejní k předloženým faktům. Těžko určit co je horší.
    Aktuálně se dozvídáme, prý z poznatků USA, Británie a Německa, že čínské zákony vyžadují po společnostech působících v Číně součinnost. Ale právě nikdo s touto praxí nemá tak rozsáhlé a letité zkušenosti jako CIA /viz výše/. Přes absenci jakýchkoliv důkazů, naše tajné služby jaksi nepublikovaly ani skutečnost, že americký iPhone i čínský Huawei vyrábí v Číně jedna a tatáž čínská firma Foxconn. Ta produkuje i telefony Apple, Huawei, čipsety Intel, počítače DELL, i produkty dalších stovek západních firem! Nicméně naši spojenci určitě ocení bezmeznou servilitu a rychlost ČR při zapojení do jejich obchodní války s Čínou! O tom ohrozí-li státní sektor i telefony iPhone, notebooky Apple, počítače DELL a počítače s INTEL obvody, patrně rozhodne nově zřízená parlamentní odborná komise, která vyčíslí případné náklady, i poškození naší obchodní výměny s Čínou.

    I veřejná část zprávy BIS je skoro až výkřikem zoufalství, uvedl předseda poslaneckého klubu STAN Jan Farský. Je-li tomu tak, pak asi naše tajné služby nejsou schopny popsat, alespoň v rozsahu této už před dvěma roky publikované analýzy, do jakých telekomunikačních sítí a jak se nabourávají čínští či ruští agenti? Nevědí jak se tomu bránit? Kde jsou i na našem území, případně na území jiných evropských států ruská a čínská odposlechová a hackerská centra? Kde sídlí desetitisíce jejich specialistů, umožňující sledovat současně miliony mnohajazyčných šifrovaných tf. kanálů analyzujících, podobně jako v USA, tyto mohutné toky dat? Jaké prostředky k tomu využívají? Toto a celou řadu odpovědí na další dosud nevyslovené otázky nepochybně tajné služby ještě publikují. Alespoň tak, aby se před širokou veřejností mnozí politici tolik neztrapňovali. A tuší vůbec, kterými spojenci a proč jsme špiclováni, jak se tomu bráníme, a jak proti tomu protestujeme? Nebo nám bude některými europoslanci vysvětleno, že je v zájmu důvěryhodnosti zahraniční politiky ČR o tom vůbec nemluvit.

    Nicméně jistou nadějí jsou proklamace některých politických stran, jako např. KDU-ČSL„Za lidovce lze říci, že my Českou republiku nedáme. Odmítáme, aby se ČR stala vazalem nějakých velkých mocností.. „Navrhujeme vytvoření vyšetřovací komise, chceme pracovat a aktivně navrhovat účinné nástroje, které budou eliminovat vliv cizích mocností na chod České republiky. Měli bychom zachovat ČR jako suverénní stát, nesmíme se stát provincií silnější země nebo bojištěm cizích mocností“. Lepší podporu pro vytvoření Národní telekomunikační sítě, jako nezbytné podmínky státní svrchovanosti nelze snad ani vyslovit.

    0 0

    4. 1. 2019 - Ďouba


    Zpráva z cesty na Krym v červenci 2018


    Den jedenáctý: Alupka - Vlaštovčí hnízdo (Ласточкино гнездо) - Livadijskij palác - park Ajvazovského - Alupka (kemp)




    Být na Krymu a nenavštívit jeho asi nejznámější symbol - Vlaštovčí hnízdo, to by nešlo. Jedeme tam hned ráno.
    Povedlo se mi mazaně zaparkovat v místě, kam si jiná auta netroufla, a tak to máme na romantickou stavbičku na skalním ostrohu blízko a zadarmiko.
    Připravuji výpravu na to, aby nebyli zklamaní, že Vlaštovčí hnízdo je sice symbolem Krymu, ale jinak je to prostě jen domeček s věžičkou. A tak se stalo, že nikdo zklamaný nebyl. Dovnitř jsme nešli. Kochali jsme se tím, že jsme tu. Přece jen - je to hlavní symbol Krymu!


    Vlaštovčí hnízdo má své kouzlo, kdyby stálo někde na poli, asi by to nebylo ono

    To si koupíte mašličku a tady ji uvážete a ono se vám splní tajné přání. Tak nějak je asi vymyšlen tento byznys. My ctíme názor, vyřčený v pohádce krymského spisovatele Alexandra Grina (Nachové plachty): "Štěstí se nejlépe uskutečňuje vlastníma rukama", proto jsme si místo pentličky koupili takové zelené a červené želé s oříšky, které tady všude prodávají trhovci.
    Tady jsem si koupil tričko (futbolku) s obrázky Krymu. Projevil jsem se jako naprostý hlupec, nezkušený cestovatel, protože tady bylo samozřejmě nejdražší (o 100 rublů víc než jinde).
    Lastočkino gnězdo v celé své kráse. Kdo se chce podívat dovnitř, tomu dám na konec příspěvku video.

    Tyto pány jsme také museli vidět. Tak dlouho už tam sedí a my pořád nikde. Jedeme do Livadijského paláce. Tam se konala v únoru 1945 známá Jaltská konference.
    Parkování opět zcela chaotické, ale neplacené. Cpal jsem se do škvíry mezi auta, kterou tam z nějakého důvodu řidiči nechali a pak najednou "Brzdííí!!!" Ještě centimetr a spadli bychom do moře. Přes keřík nějak nebylo vidět, že je tam skála a sešup dolů. Proto tam nikdo neparkoval. Při odjezdu se nám protočila odlehčená přední kola na asfaltu tak, že z nás stoupal smrdutý černý dým a všichni zírali. 
    únor 1945

    červenec 2018

    Na Krymu jsme zažili 3 krátké deštíky, jeden byl tady.

    Livadijský palác









     Zbytek dne jsme jeli strávit do Parku Ajvazovského. Byla to chyba. Je krásný a drahý - jeďte tam nejlépe na celý den. Jednotné vstupné bylo pro každého za 600 rublů. Žádné slevy po 17 hodině, na studentské průkazy, rodinné vstupné, nic takového. 6 x 600 rublů!
    Když jsme odlétali ze Simferopolu, povídal jsem si se slečnou v "íčku" v aeroportu. Vyptávala se na všechno možné a zapisovala si. Když jsem si posteskl, že vstupné do Parku Ajvazovského je docela vysoké a není sleva ani na zkrácenou dobu, ani pro studenty, slečna si to zapsala s velkými vykřičníky. Tak to třeba budete mít levnější. No, nevím, ukazuje se, že v parku jsou sanatoria, která asi nemají zájem o hromady ukřičených turistů, mají tam své klienty a o ně je dokonale postaráno. I my jsme se díky tomu stali součástí parádního koncertu na břehu moře.
    Cestou do parku (do městečka Partenit, parku se také říká "Paradiz") jsme jeli kolem kostela, ze kterého se linula nádherná hudba. Jdeme tam!

    Uvnitř to bylo krásné, ale hudba byla reprodukovaná, nevadí. Před kostelem je vydatný pramen dobré vody (se zázračnými účinky).

    Poblíž vstupu do parku jsme dali pozdní oběd v restauraci, která se ukázala býti arménskou. Vše tam bylo zajímavé, i pan vedoucí, hodně se chválil, ale bylo to drahé a já byl maličko zklamán. Ale jen maličko.
    Vstup do Parku Ajvazovského, stíny prozrazují, že jsme přijeli pozdě.

    Byla by radost procházet se tady celý den a koupat se na oblázkových plážích. My jsme park víceméně proběhli, protože přicházela tma. Ale vykoupat jsme se stihli.

    Mistr štětců Ivan Ajvazovskij (1817 - 1900) postává hned u vstupu do parku. Musím přidat i nějaké jeho plátno, aby byla informace úplnější...

    "Devátá vlna (Девятый вал)" je jeden z jeho nejznámějších obrazů

    Zde je malé vysvětlení pojmu "Devátá vlna" a zde je Devátá vlna i na "futbolce":

    Obraz I. Ajvazovského jako potisk trička.
     Nedávno psali o tom, že obraz Ajvazovského "Východ slunce na Krymském pobřeží" byl vystaven na Pražském hradě. A já tvrdím, že na obrazu slunce nevychází, nýbrž zapadá. Vzhledem k položení Krymu vůči světovým stranám není takové místo na Krymu, kde by takto mohlo slunce vycházet. Jedině zapadat. Promiňte, že obtěžuji takovými detaily, člověk rád dělá chytrého.

    I. Ajvazovskij, prý Východ slunce na Krymském pobřeží

    Když se obraz stranově převrátí, pak by slunce vycházet mohlo

    Sestup parkem k moři

    Už se šeří, škoda





    Kdopak asi je ten pán s kocourem? Tipněte si, na konci najdete odpověď.
     


    Vykoupali jsme se a popošli po nábřeží za zvukem hudby. Tady vyhrává Orchestr vojenského černomořského loďstva 

    Námořnický orchestr hrál dobře a ještě stihli pochodovat a roztodivné kousky provádět



    Když sem přišla jedna maminka s dětmi, z legrace jsem se zeptal kluků, co je to za pána, ta socha? Oni si ťukali na čelo, i maminka se na mě podívala dost pohrdavě: "No přece Alexandr Sergejevič, to ví každý, ne?!" Vysvětlil jsem, že to byla legrace, že Puškina opravdu zná každý, dokonce i já, oni se smáli a pak jsme si dlouho moc příjemně povídali. Jsou z Moskvy, manžel je teď někde v Evropě a projektuje atomové elektrárny, oni si užívají prázdniny na Krymu. Vypadalo to, že jsou hodně "za vodou". A co se Puškina týká, v Rusku říkají: "Nikdo není dokonalý, snad jedině Puškin"
    Když jsme zatleskali tancujícímu orchestru, prošli jsme ještě kousek parku, ale už se opravdu stmívalo, a tak jsme, ač neradi, vystoupali dlouhým schodištěm k východu a jeli domů, do kempu v Alupce. Zítra kemp opouštíme a jedeme dál, poznávat JuBK.

    Rozšiřující učivo a řešení hádanky:
    -tipovali jste správně, je to Nikita Sergejevič Chruščov

    -tady je video, kde jsou pěkně paláce (od 20:50), Livadijský (od 23:23), Voroncovský (od 24:50) a od 29:55 Centrální tržiště Jalty:
    -tady video, kde je od 11:00 Vlaštovčí hnízdo:




    0 0

    Jana Kunšteková
    4. 1. 2019
    "V Severní a severozápadní Sýrii probíhají těžké boje - Turecko je v bryndě", napsal ve sředu 2. 1. 2019 na svůj facebookový profil komentátor dění v Sýrii Faruk Firat, který má zdroje přímo na místě. Čtvrteční Zeit Online přinesl pak článek "Džihádisté rozšiřují svůj vliv v severozápadní Sýrii." V něm se konstatuje, že radikálně islámská milice Hayat Tahrir al-Sham (HTS), syrská odnož Al Kájdy, dobývá další území. A že od úterka eskalují těžké boje těchto milicí proti "rebelům", podporovaným Tureckem."


    Faruk zároveň hlásil nové boje mezi dvěma džihádistickými frakcemi. Jednou z nich je Tureckem podporovaná Svobodná syrská armáda (FSA), která je nejen u nás často nazývaná "umírněná opozice". V době operace "Olivová ratolest", při níž loni turecká armáda s podporou džihádistů dobyla severosyrskou kurdskou provincii Afrín, byla známá také pod názvem Eufratský štít. Na druhé straně jsou to výše zmiňovaní džihádisté z HTS.



    Turecko nemá čas to řešit, protože nadále stahuje houfnice a tanky k oblasti kolem města Manbídž. Jako by hodlalo zaútočit na Manbídž bráněnou Syrskými demokratickými sílami (SDF), jejichž páteří jsou kurdské milice YPG/YPJ. A to jednak z Turecka, ale také z Turky a džihádisty už okupovaného syrského města Jarablus. I přes Trumpovo prohlášení, že americká armáda bude i nadále chránit Kurdy. A přes ruské veto ke vstupu do severní Sýrie, které tureckému ministru zahraničí Cavuzogluovi jasně sdělil jeho ruský protějšek Lavrov při nedávné návštěvě v Moskvě.

    Zeit Online popisuje:" Po těžkých bojích s Tureckem podporovanými rebely rozšířily milice HTS své území v sevrozápadní Sýrii. Tyto boje s FSA, trvající už od úterka, se rozšířily z provinice Aleppo do sousedních provincií Hamá a Idlíb."

    Kolem celého Idlíbu jsou hlášeny boje. FSA je oslabená tím, že se stáhla k Manbídži, kde měla stát v čele chystaného útoku na SDF. A milice Al Kájdy HTS to využily. Turecko dokázalo při útoku na Afrín obě tyto džihádistické skupiny spojit pod svým velením, ale nyní jsou už nepřátelé. Jak říká Faruk - děje se to , co známe z Libye. Každý bojuje s každým. Idlíb je plný džihádistů, kteří byli do této provincie evakuváni poté, co se ruské armádě a vládní Syrské arabské armádě (SAA) vzdali za volný odchod z oblíčení u Damašku a Ghúty. Turecko před několika měsíci dokázalo zabránit Rusku a Asadovi v dobytí Idlíbu tím, že vytvořilo "nárazníkovou zónu". Do oblasti, kam byli přesunuti džihádisté, vyslalo na jejich ochranu tanky, obrněné transportéry a dalekonosné houfnice. A pak stáhlo bojovníky FSA do Manbídže. Erdogan vycházel z toho, že nyní, po dohodě s Ruskem a Íránem, bude v Idlíbu klid.

    Ale syrská Al Kajdá to využila k protiútoku. Nejdříve dobyli pevnost FSA Darta Izzah na hranici mezi provinciemi Afrín a Idlíb. Při útoku militanti HTS popravili tucty bojovníků FSA. Útok přišel neočekávaně. Dnes už počty popravených a zajatých nejdou spočítat - na obou stranách.

    Teď už se bojuje po celé provincii Idlíb. Mnozí bojovníci FSA se mobilizují a chtějí dobýt svoji hlavní pevnost Darta Izzah zpět. Pravděpodobně se nezúčastní plánované ofenzívy v Manbídži, která je zjevně stále v tureckých plánech. To dělá Erdoganovi čáru přes rozpočet, ale zatím se nezdá, že by proti tomu něco podnikal. Ale ani společná ofenzíva Ruska, Sýrie a Íránu proti Idlíbu není podle oficiálních představitelů těchto zemí na pořadu dne. Přestože SAA začala s leteckými útoky na jižní část provincie Idlíb, především na město Jisr al-Shugur, blízko syrsko-turecké hranice. Dokonce jsou hlášeny i srážky mezi FSA a syrskou armádou.

    "Pro civilisty, kteří tam žijí, je to horor" dodává Faruk.

    Obě džihádistické skupiny - An Nusra, nyní HTS na jedné straně a FSA - "umírnění rebelové" na druhé - chtějí vybudovat nový čistě islámský stát na území, které okupují. Obě skupiny ale mají své vlastní představy o chalífátu i o chalífovi. Pro obě existuje jen jeden islámský stát - ten jejich. Al Kájda vyhlásila před třemi roky úmysl založit Boží stát. S přívrženci FSA se v něm nepočítá. Ti mají být vyhnáni a vyvražděni.

    Nikdo neví, jak situaci řešit. Podle Faruka ale "každý i evropské vlády a především USA na vlastní oči vidí, že tohle nejsou žádní umírnění rebelové ani žádná opozice. Pokud by převzali moc v Sýrii, spustili by totální válku." Co by se stalo s křesťany, Aramejci a dalšími menšinami, o Kurdech nemluvě, to si už dnes umíme představit.

    Je nějaká šance, že by svět zasáhl? Sotva. Je pravda, že západní představitelé se začínají vzpamatovávat z šoku, který jim připravil Trump svým rozhodnutím stáhnout americké vojáky ze Sýrie. Což uvedlo jejich kurdské spojence z YPG/YPJ a ostatní složky SDF do stavu akutního ohrožení. Turecký útok se začal odpočítávat okamžitě. Ihned zesílily výhrůžky Erdogana proti kurdským YPG. K Manbídži proudila - a dosud proudí těžká vojenská technika, nechvalně známá z útoku na Afrín. Tedy tanky, houfnice a vojenská nákladní auta "Made in Germany". Kurdové se pak museli obrátit o pomoc na Asada, což dokonce někteří američtí představitelé nesli nelibě. Nicméně Asad a Rusko zatím vystavili Turkům stopku. Klíčový je totiž vzdušný prostor, který Rusové v Afrínu Turkům otevřeli. Teď to zjevně, soudě podle zklamání tureckého ministra zahraničí Cavugsolu po návštěvě v Moskvě 29. prosince, udělat odmítli. Zatím. Kdoví, co je ještě ve hře. Turečtí a američtí představitelé se mají setkat 8. ledna.

    Někde se ale zjevně bombardovat musí. Erdogan znovu začal s nálety na území severního Iráku a dokonce autonomního Kurdistánu v oblasti kolem města Amedi. Samozřejmě pod záminkou boje proti kurdské PKK. A nejen to. Pozemní síly turecké armády postoupily v rámci "ochrany hranic" 30 kilometrů dovnitř území pod správou Kurdské regionální vlády (KRG). Píše o tom čtvrteční web NRT - Kurdistan this week.

    Jediný, kdo vytrval v podpoře kurdských SDF a YPG, byla Francie. Macron neustále vyzýval k podpoře a ochraně Kurdů, přestože turecká oficiální média zesměšňovala jeho 200 vojáků, přítomných v Sýrii. A vyzývá k ochraně Kurdů i Putina. Protože soužití baasistického režimu a Kurdů, toužících alespoň po autonomii, bývalo hodně napnuté. Přestože Sálih Muslim, diplomat odpovědný za zahraniční politiku ve straně PYD, která má v severosyrských kurdských územích oficiální moc, vlastními slovy zaručuje, že syrští Kurdové nechtějí narušit územní celistvost Sýrie.

    Německo, věrné svým němým postojům ohledně turecké agresivní vnější i vnitřní politiky, dlouho oficiálně mlčelo. Až ve středu 2. ledna řekl pro rozhlasovou stanici Dlf 24 mluvčí pro zahraniční politiku CDU Wilhelm Kiesewetter, že "prezident Trump svým rozhodnutím stáhnout americké vojáky zmařil dosavadní úsilí. Proto musí Evropané na úrovni OSN nastartovat novou iniciativu a vyvinout diplomatický tlak." Na mysli má hlavně vytvoření nárazníkové zóny pod mandátem OSN, která by chránila Kurdy v severní Sýrii. "Řecko, Itálie a Německo přijali několik miliónů uprchlíků. Měli by mít tedy zájem na tom, aby se titi lidé mohli vrátit". Do sekulární a federativní Sýrie, jak zdůraznil. Další politici, třeba znovu Macron, přicházejí s návrhy bezletové zóny, také pod mandátem OSN.

    Další, kdo se vyjádřil k aktuální situaci, byl Noam Chomsky, známý americký lingvista a politolog. Pro stanici Kurdistán 24 ve čtvrtek řekl, že pro Moskvu není "nemožné" zastavit turecký útok.

    "Něco takového se může odehrát v podobě dočasných rusko-tureckých dohod a syrští vojáci se stáhnou do Manbídže."Další možnosti, jako jsou francouzské jednotky nebo jednotky Evropské unie, které by zůstaly v severní Sýrii a vytvořily ochrannou zónu a zabránily tak tureckému útoku nebo zřízení bezletové zóny, nejsou realistické, dodal."Zdá se, že to nejsou [realistické] možnosti. Ať se nám to líbí nebo ne, zdá se, že Rusko je v Sýrii dominantním zahraničním činitelem.", řekl Chomsky.

    I v samotných USA spustil Trumpův plán stažení amerických vojáků vlnu odporu, právě i kvůli tomu, že posílila role Ruska v řešení krize,. Zpětně celá situace působí tak, že šlo o momentální nápad bez jakýchkoli konzultací, vzniklý jen po telefonátu s tureckým prezidentem. Na protest odstoupil ministr obrany James Mattis. Svou rezignaci mimo jiné zdůvodnil právě zradou kurdských jednotek - spojenců v boji proti ISIL. Zmačnou nevoli dával najevo republikánský senátor Lindsey Graham, zejména ve svých zprávách na Twitteru. "Chyba podobná té Obamově" - napsal v narážce na "vítězství" Američanů v Iráku a stažení se z rozvrácené země, kde začal poté "úřadovat" Islámský stát. Trump postupně svůj výrok o stažení změkčoval. Nejdříve hovořil o "prodloužení" doby, po kterou se budou američtí vojáci ze Sýrie stahovat. Původní lhůtu 90 dnů předkoncem roku protáhl n 120 dnů. Poté úplně zrušil harmonogram stahování. Ve čtvrtek 3. 1. 2019 byla na fb zveřejněno video, kde jasně hovoří o tom, že Američané budou i nadále chránit Kurdy. Přestože ti oškliví chlapci prý "prodávají ropu do Íránu, z čehož nejsme nadšení".

    Na druhou stranu americký ministr zahraničí Mike Pompeo tvrdí pro páteční web The National že "Spojené státy jednají s Tureckem, aby se ujistilli, že Erdogan "nepobije" Kurdy v Sýrii, až se odsud americké jednotky stáhnou". V plánu jsou prý jak jednání s Erdoganem a tureckou vládou, ve kterých " se musí probrat ještě sposta věcí, než bude dosaženo dobrého výsledku pro Spojené státy" Jednat s Tureckem má i Trumpův bezpečnostní poradce John Bolton a pověřenec pro Sýrii Jim Jeffrey.

    Nenapadá mě jiný závěr článku, než "tempora mutant"....a to každou minutou.

    Video s vystoupením US prezidenta Donalda Trumpa je k vidění na:
    https://www.facebook.com/1571249636290563/videos/1879971772100753/

    Animace vývoje v Sýrii od roku 2011: ZDE
    Grafický přehled situace na bojišti na Syrialivemap:


    0 0
  • 01/04/19--12:04: Ve vzduchu je cítit válka
  • Valerij Viktorovič Pjakin
    4.1.2019    leva-net    Tématický výtažek z nedávných relací o: Pjakin o válkách.odt
    Dnes začneme událostí, kterou chcete vy, Valeriji Viktoroviči, vyzdvihnout sám.
    Co je to za událost a proč zaujala vaši pozornost?
    Je to důležitá událost a přesto si jí naše média a analytici příliš nepovšimli. Já se snažím vybírat právě takové události, které mají zásadní význam pro budoucí řízení, i pro utváření situace v globální politice, které ale opomíjejí naši analytici a nevěnují jim dostatečnou pozornost. Podstata této události spočívá v tom, že jak si mnozí asi povšimli, tak minulý týden se vyznačoval nevídanou diplomatickou aktivitou Alexandra Grigorjeviče Lukašenka. Jednou navrhoval, jak by mohl být vyřešen konflikt na Donbasu, jednou zase že se bude podílet na řešení konfliktu v Podněstří, jakoby se všude snažil nějak uplatnit.

    (Pozn. red. I.D.: Je to sice dlouhé, ale stojí za to si to přečíst, i když se text může zdát poněkud zvláštní)

    A kdy se projevila tato jeho politická aktivita?
    Na pozadí největších vojenských manévrů, největšího vojenského cvičení NATO. Přitom když se podíváme na veškerou historii cvičení NATO v tomto regionu, v tom evropském, tak se vždy tematicky jednalo o odražení agrese nějakého státu teritoriálně se nacházejícího na běloruském
    a ruském území s následnou okupací území, na kterém se nachází současný stát Bělorusko.
    Zdálo by se, že vše je očividné a ty manévry právě tak. Takže ať už je podnikají kdekoliv, tak skutečnost, že mají protiruské a protiběloruské zaměření, nevyvolává žádných pochyb. A najednou Alexandr Grigorjevič přichází s těmi svými prohlášeními. V tomto smyslu ho dokonce budu přímo citovat.
    Na setkání s pomocníkem tajemníka státního departmentu USA pro Evropu a Eurasii Mitchellem Lukašenko prohlásil následující: „Dokonce i v těch nejsložitějších dobách našich vztahů, jsem nepřestával mluvit o tom, že máme extrémní zájem na dobrých vztazích s vaším státem.“ To je v pořádku. Všechny státy by měly mít zájem na dobrých vzájemných vztazích a to dokonce i ve složitých dobách. Ale co řekl dál?
    „My chceme být předvídatelní a nikdy jsme se těmto principům nezpronevěřili, proto máme dobrý vztah s mnohými státy světa. Jestliže společně pokročíme v našich vztazích, tak vám slibuji, že Bělorusko bude tím nejspolehlivějším a nejupřímnějším partnerem a jestliže vám Bělorusko něco slíbí, dokonce i ke své škodě, tak to uděláme. My známe postoj vašeho státu k těmto problémům.“
    Má na mysli problémy v regionu, jako je Donbas a Podněstří.
    „Myslím si, že jako čelní stát světa udělíte větší pozornost řešení těchto problémů, budeme-li vám moci být nápomocni v řešení těch nejsložitějších problémů v Evropě a obzvláště na východě Evropy, kde stojíme na geopolitickém zlomu, jsme k tomu připraveni.“
    Co tím Lukašenko mínil?
    Lukašenko navrhl zrušit všechny formáty jednající o vyřešení problému války na Donbasu, občanské války na Ukrajině a zavést, zformovat nový projekt, nový formát, jehož součástí budou i USA.
    Co tvrdí? Že dokud USA někde nezasáhnou, nemůže tam být mír. Nehlasně je tím tedy řečeno, že tu válku tam vedou právě USA, se kterými je třeba se podle Lukašenkovy verze dohodnout.
    A Lukašenko prosí, aby mu svěřili postavení nejvěrnějšího lokajíčka USA. On je pro zájmy USA připraven obětovat dokonce i národní zájmy, státní zájmy Běloruska.
    Minský formát a Normanský formát jsou zcela funkční formáty, ale nedá se od nich očekávat větší přínos, než jaký mohou přinést v současné situaci v řízení, kde dominují USA a evropské státy i státy celého světa teprve formují nové formáty mezinárodních vztahů za situace, kdy postupně získávají nezávislost na USA.
    Ale to je proces. To je proces formování evropské nezávislosti na USA, to je proces získávání nezávislosti Ruskem a Lukašenko tohle nemůže nechápat. Proto také nabízí USA, neboť vidí, jak jejich dominanci ve světě narušuje Normanský a Minský formát, tak navrhuje tyto formáty zrušit
    a zároveň zapojit USA.
    Jednou věcí je, když Porošenko neustále v průběhu jednání odbíhá a telefonuje nějakému úředníkovi ve státním departmentu. A něco úplně jiného je, bude-li jednat sám úředník státního departmentu. To se odráží na operativnosti, na možnosti manévrovat s pomocí zdrojů USA
    a vyvíjet nátlak na jiné státy.
    V případě Normanského formátu, kterého se USA neúčastní, je vždy možný posun směrem k míru. V případě účasti USA to znamená pouze konfrontaci mezi USA a všemi ostatními. A Evropa, která není úplně svobodná před diktátem USA, se tak stane spojencem USA v nátlaku na Rusko.
    A cílem USA je rozpoutání války na Ukrajině, v Bělorusku s cílem přenést tuto válku na území Ruska i do Evropy.
    A Lukašenko to dobře ví, jenže pro něho je důležité něco jiného, on chce carovat a všemu vládnout. Pokouší se tedy dohodnout s USA: „Nechte si mě tu ve vedoucí funkci jako svého člověka a já se za to postarám dokonce i ke škodě Běloruského státu udělat vše, co bude třeba.“
    Když se podíváte na tyto soudruhy, jako je Lukašenko, tak vidíte, že je život ničemu nenaučil.
    Kde je konec Mubárakovi? Jak skončil Kaddáfí? A co Saddám Husajn? Ti všichni se také pokoušeli dohodnout s USA a také kvůli tomu obětovali národní zájmy, také se snažili manévrovat. A kde je jim konec?
    A s čím počítá Lukašenko?
    Lukašenko počítá s jednoduchou věcí. Jen si to vezměte. To cvičení USA přímo ohrožuje suverenitu Běloruska. Tato cvičení mohla reálně pohřbít Bělorusko jako stát.
    A co v těchto podmínkách dělá Lukašenko, který chápe, že se jich nikdo nehodlá zastat? Samozřejmě přistoupil na dohodu s Ruskem. Jak přijímal Putina, jak okolo něho tancoval.
    A co teď díky tomu nabízí?
    Lukašenko nabízí USA: „Jen se podívejte, za mnou stojí celé Rusko a já to zařídím tak, že ho podrazím na všech úrovních vedení státní činnosti: zahraničněpolitické, globální, v oblasti diplomacie, všude je podrazím, abyste vy, USA, mohly vyhrát.“ V podmínkách, kdy se Rusko se vším všudy postavilo za Bělorusko... Rusko by tak jako tak nenechalo Bělorusko na pospas, ale dělalo by to v jiných formátech. Ale teď do toho vstoupilo ve formátu se zohledněním činnosti Lukašenka ve funkci běloruského prezidenta. Mohli jsme zůstat stát stranou, podívat se, jak by to s ním dopadlo a potom teprve tu otázku vyřešit, ale my jsme to neudělali.
    A Lukašenko stejně jako vždycky v těchto případech, opět zradil Rusko, které se za něj postavilo,
    a nabízí, že ho podrazí.
    Do čeho v podstatě vkládá naděje? Že ty hlavní akce s ohledem na to cvičení NATO probíhají daleko v Norsku. Ale to doufá zbytečně.
    Války takového řádu jako byly 1. a 2. světová válka už nebudou, už nebudou. Vždyť když se na to podíváte, tak dnes války probíhají ve formátu, jako když sovětská vojska pomáhala při zajišťování demokratického procesu a rozvoje Afghánistánu. Dnes specnaz zlikviduje lídra státu a až potom vstoupí armáda pro zajištění chodu státnosti.
    Jenže zatímco Rusko, když vstoupilo do Afghánistánu, tak tam přišlo budovat školy, fabriky, nemocnice. Tak všude kam vstoupí USA, sebou přinášejí zkázu, hlad a genocidu místního obyvatelstva. Všude sebou přinášejí válku a rozklad. Všude, kam USA přišly se svou demokracií, tam všude teče krev místního obyvatelstva.
    Jak to vypadá v Iráku? Jak to vypadá v Afghánistánu? Jak dopadla Libye? Všude je to jedno a to samé. Tam, kde jsou Američané, tam teče krev, lidé strádají a umírají.
    Jaké varianty by čekali Lukašenka s ohledem na to cvičení?
    Specnaz zlikviduje Lukašenka a až potom začnou v kolonách z Polska a Pobaltí proudit vojska NATO na běloruské území. Jenže to bude pouze jedna část toho vpádu. Ta druhá přiletí letadly a těm je úplně jedno, zda poletí do Norska nebo do Běloruska.
    Aby to ale bylo možné podniknout, je nutné, aby sám Lukašenko deaktivoval aktivní účast při odrážení agrese jak samotné běloruské armády, tak také pomoc Ruska. Ano, nedeaktivuje je na dlouho, ale poskytne těch 5-6 hodin nezbytných pro dokončení totálního vpádu a okupování celého Běloruska vojsky NATO.
    A přitom bude on sám zlikvidován stejně jako Hafizulláh Amín v Afghánistánu. Ale on to nechápe
    a pokouší se dohodnout.
    Ale co je na tom to strašné? Vůbec ne to, co se stane samotnému Lukašenkovi, horší je to, co bude následovat potom, po této jeho zradě, otevřené zradě podle všech parametrů, všude kde jen mohl, se dopouštěl špinavostí.
    Opakuji, že když Rusko přistoupilo na tento scénář, tak kde jen mohl, tam nám zasolil. Všude se nám vynasnažil bodnout nůž do zad, protože se potřebuje zavděčit Američanům.
    A zde je nutné si uvědomit, k čemu to povede. A povede to k tomu, že bude válka.
    Tedy to, o čem sní Američané, rozpoutat válku v Rusku a Evropě.
    A za těchto okolností je nutné říci alespoň několik slov o tom, jak začínají války.
    Protože lidé dost dobře nevědí, co je to válka, a jak jsou války spouštěny. Nevědí to v podstatě lidé ani analytici, ať se dívám, jak chci, nikoho takového jsem neuviděl. A lidé, kteří usuzují na úrovni, že válka začne jen s podmínkou, že to nepřinese nepřijatelné škody? To jsou úvahy o ničem. Protože takto jsou plánovány operace, vojenské operace, ale války se plánují a realizují jinak.
    Je možné o tom mluvit dlouho, je možné o tom napsat celou knihu, co je to válka, jak jsou války vedeny, jak začínají, jak končí.
    Je toho hodně, proto teď z teoretického hlediska řeknu doslova jen pár slov, bez kterých by prostě bylo nepochopitelné, proč tak na toho ubohého Alexandra Grigorjeviče útočím. Možná je čistý jako padlý sníh a já ho tady pomlouvám.
    Takže v Koncepci sociální bezpečnosti je přesná a bezvýhradná definice, co je to válka.
    Válka je soubor opatření zaměřených na uchvácení cizích přírodních, energetických
    a lidských zdrojů.
    Válka… To, co se teď označuje tím moderním termínem - hybridní, tu existuje celou dobu, po kterou existuje lidstvo. Jedná se o válku vedenou na všech šesti prioritách zobecněných prostředků řízení. A až ta šestá, silová, nejslabší priorita silového působení, boje, je to, co je v celém světě považováno za obvyklou válku, kdy padají bomby, tříští se náboje, sviští kulky a lidé umírají na bojištích.
    A my teď budeme mluvit o tom, jak začíná válka tohoto typu. Přitom je třeba si uvědomovat ještě další jednoduchou věc, že provádění vojenských cvičení je také válka. Víte, cvičení, to je svého druhu ukázka svalů protivníkovi. Jako když vleze do ringu nějaký boxer a začne předvádět různé údery, bojové postoje apod. A potom tam vleze ten druhý a dá mu najevo, že to viděl a že na to má svou odpověď, která ho bude mrzet.
    Všechna ta cvičení včetně Vostoku 2018, které se konalo u nás, i ten Trident Juncture, který je teď v Norsku, to je to samé jen na státní úrovni. To je bezkontaktní válka, ale už je to válka. To znamená, že si poměřujeme síly. My se snažíme o obranu a když na to přijde, tak s malou krví na cizím území, což je ten nejefektivnější způsob.
    A Západ se jako vždy pod rouškou obrany proti někomu pokouší zmocnit cizích přírodních, energetických a lidských zdrojů.
    Takže když se podíváme, jak začínají války na šesté prioritě, tak odhalíme dva velké principy začátku války.
    Ten první je, když je systém k vedení války připraven, potom začne válka.
    A druhý je, když jsou války rozpoutány z hlouposti. A to je bohužel ve světové politice také přítomno. Bohužel se za to platí velkým proléváním krve. Ale k tomu se také dostaneme. Ale napřed k těm systémům.
    Jaké systémy mají být připraveny? V čem spočívá připravenost těch systémů?
    Když je řeč o dvou státech, tak tomu velmi dobře rozumíme, každý z nich musí mít mobilizovanou armádu, připravenou ekonomiku, a když má tohle všechno agresor připraveno, tak může na někoho útočit a někoho porazit. Ano, a takových příkladů, jak začala válka, je v mezistátních vztazích mnoho.
    Ale do tohoto systému státní připravenosti vést válku také patří případy, kdy tu válku nepovede jeden stát, ale dva a více, tedy skupina států, které však nejsou spojenci.
    Jak to? My přece víme, že když proti někomu bojujeme, tak vždy ve spojenectví. Ne, tak to zdaleka není. Ta spojenectví mohou mít různou podobu včetně spojenectví při dosahování společných cílů. Příkladem takového spojenectví se společnými cíli nám poskytuje například Mnichovská zrada v roce 1938. Kdy Itálie, Francie a Velká Británie přenechali Německu československé Sudety a Polsko to využilo k obsazení Těšínska.
    To znamená, že státní mechanismus a ideologie státu byly připraveny k provedení agrese, a jakmile se ta možnost ji projevit objevila, byla okamžitě realizována. To je připravenost systému. Kdyby polský stát ten systém takto připraven neměl, tak by to v podstatě nedokázal využít. Čelil by vnitřnímu veřejnému mínění, vojska by nebyla vhodně rozmístěna a nebyla ve stavu připravenosti… Je toho více, takže by k té agresi nemohlo dojít.
    Vše je také jasné, když jsou připraveny systémy mezistátních spojenectví. Když například... ...Turecko, Velká Británie, Francie, Sardinské království zaútočily na Rusko. To, co známe jako Krymská válka, co ale ve skutečnosti byla světová válka probíhající jak na severu Ruska, tak i na Dálném východě, kde všude také probíhaly bojové akce. Na Baltu tenkrát byli opatrnější. To jsme mluvili o státních systémech.
    Ale když se podíváme na to, jak začínala 1. i 2. světová válka, tak uvidíme, že státní systémy na tu 1. ani na tu 2. světovou válku připraveny nebyly.
    1. světová válka v podstatě začala na základě principu: „Nikdo tu válku nechtěl, ale ona byla nevyhnutelná.“ To znamená, že obecně politická situace byla taková, že státy držíce se své státní politiky a jednajíce podle etiky chování přijaté v tehdejším světě, logicky dospěly k válce, která svým účastníkům přinesla ohromné útrapy.
    A von Pourtales, který vyhlašoval válku Rusku, plakal už v kanceláři ministra zahraničí Sazonova. A Sazonov potom zase plakal na tribuně. Obvykle se ovládal, proč mu tenkrát ty slzy vytryskly? Protože chápal, kam dovedl svůj stát, k válce. K tomu, čemu se pokoušel vyhnout, celá diplomacie to naznačuje.
    A když viděl to vlastenecké nadšení z války nic nechápajících diplomatů, tak se mu ulevilo, že on nebude jediným jejím viníkem. „A možná se dokonce pletu, možná nám to něco i přinese.“ Třeba si myslel právě tohle. Ale jasně se mu ulevilo. „Je tu válka, ale já nejsem jejím jediným viníkem! Tady je ten systém, který mě v tom podporuje, v tom, že bude válka.“
    A když si vezmeme 2. světovou válku, tak když se podíváme na ty události, jak probíhaly, tak na tu válku v roce 1941 v podstatě nebylo připraveno Německo ani Sovětský svaz. Programy přezbrojení Německa i SSSR se hypoteticky shodují, a měly být dokončeny v letech 1942-44, ale ten souhrnný bod byl v roce 1942, kdy měly být přibližně dokončeny, to byla ta přibližná úroveň, kdy mělo být jak Německo, tak i SSSR technologicky i systémově připraveno k válce.
    A u Německa se to jmenovitě projevilo v tom, že i když bojovalo v pro něj ekonomicky příhodných podmínkách, tak teprve v roce 1943 provedlo přezbrojení armády novými prototypy zbraní, což je velmi těžké i v mírových dobách. Jenže Německu nic jiného nezbývalo.
    A podíváme-li se na SSSR, tak my jsme v podstatě bojovali v ekonomicky nepříhodných podmínkách a nic takového jsme si dovolit nemohli. Nicméně určité položky z toho plánu přezbrojení na nové prototypy zbraní, se přece jen realizovaly. Například se v roce 1943 objevil nový tank IS, logická vývojová řada těžkého tanku KV-1. Tanky IS byly jen logickým zakončením této koncepce. A ve stejné době se objevil tank T-34-85. Kdy konečně vyzbrojili tank T-34 kanónem ráže 85 mm. Přitom Grabin říkal od samého začátku, že ty kanóny ráže 76 mm jsou jak pro středně těžký, tak i pro těžký tank příliš slabé. A to říkal ještě před válkou. Takže tohle všechno mělo svůj dopad.
    Německo zase přišlo v letech 1942-43 s útočnou puškou pro zkrácený puškový náboj. To všechno tedy jsou fakta.
    Přesto Německo zahájilo válku. Proč?
    Protože globální systém byl připraven zorganizovat tuto válku. A když tu mluvíme o připravenosti systémů, tak se nesmíme dívat jen na připravenost státu, zda je stát připraven bojovat či ne, jaké jsou jeho cíle, musíme se také dívat na připravenost spojenectví, tedy na první nadnárodní svazek. A navíc se musíme dívat na to, jak je k realizaci války připraven globální systém řízení.
    Ten pojem globální politiky naši analytici zcela ignorují, a proto také nejsou schopni tento segment vůbec uvidět. V tomto ohledu před ně staví jak 2. světová, tak i 1. světová válka velké množství takových faktů, ale oni jim nedokáží porozumět. A teď probíhá to samé. Nejsou schopni tu politiku rozeznat.
    A ve výsledku neviděli, přestože to faktologicky vnímali, že nejtěžší doba byla v roce 2014, kdy USA na základě svých zkušeností, vždyť to jejich státní řízení bylo tím nástrojem, přes který byly zorganizovány dvě světové války: 1. i 2. světová válka. A lidé v USA se tak něčemu přiučili. Takže připravili na rok 2014 globální systém na úrovni mezinárodních vztahů k rozpoutání světové války. V tom roce 2014.
    A letadlo, které se mělo stát Gliwicemi, bylo sestřeleno. Jen s velkými potížemi se tu situaci povedlo rozřešit. Ale těm takzvaným analytikům… Pro ně globální politika neexistuje, oni mají tu svou geopolitiku. To je ale jen jeden princip.
    Druhý princip je, když jsou ty války rozpoutány z hlouposti. I k takovým válkám došlo. Tím nejklasičtějším příkladem, tím prostě...
    Ano, nejnázornějším příkladem války z hlouposti, je Velká paraguajská válka, jak ji nazývají v Paraguayi, která trvala od prosince 1864 do března 1870. Tehdy… Ale vezměme to popořadě. Ta situace tam byla v podstatě jednoduchá. Neustále tam tehdy probíhalo budování států v Latinské Americe. Nějak se formovalo Brazilské impérium. Ano, byla i doba, kdy to bylo impérium. Formoval se i argentinský stát. A ještě tam byla Uruguay a Paraguay.
    A všechny tyto státy tvořily takový vřící složitý kotel. Všechny k sobě měly nějaké teritoriální nároky. Každý se pokoušel od druhého něco si urvat. A za této situace paraguayský diktátor Fernando… Francisco Fernando, jak on se..., a už vím, Francisco Solano López, tak ten se rozhodl, že dostane svůj stát na vnější trhy, chtěl mít přístup k oceánu. Jenže Paraguay byla uzavřena, jednalo se o vnitrozemský stát, který byl ze všech stran obklopen jinými státy. A jemu se zdálo, že může dobře využít situaci, když podpoří jednu z válčících stran v Uruguayi, že se tak dostane ke břehu oceánu a začne se mu skvěle dařit.
    A jak to tam probíhalo? „Tu druhou stranu v Uruguay podpořila Brazílie, musím tedy vyhlásit válku Brazílii. Abych pomohl přímo v Uruguayi, musím projít po argentinském území, tak musím vyhlásit válku i Argentině. Takže ve výsledku a úplně pro nic za nic, pro nějaký iluzorní zájem, vyvolal válku se všemi svými sousedy. A v důsledku této šest let trvající války z 525 000 paraguayských obyvatel jich 300 000 zahynulo. Podle různých odhadů zahynulo od 70 do 90% veškerého dospělého mužského obyvatelstva a Paraguay jako stát přestala existovat.
    A jen díky okupaci se Paraguay zachovala jako stát, díky okupaci ze strany Brazílie. Tato okolnost dokládá, že Paraguay v podstatě nebyla v bezvýchodné situaci. Argentina a Brazílie mezi sebou bojovaly o Uruguay, tak mohla díky tomuto konfliktu manévrovat a získat tak přes Uruguay přístup k oceánskému břehu. Mohli toho dosáhnout, kdyby neustále manévrovali. Díky zájmu o zachování Paraguaye jako státu toho bylo možné dosáhnout. Brazílie Paraguay okupovala šest let, aby neumožnila Argentině ji rozdělit. Neboť Argentina navrhovala, aby si ji mezi sebou s Brazílií rozdělili. To Brazílie zachovala Paraguay.
    Takže Paraguay měla možnost manévrovat. Brazílie měla složitý vztah s Velkou Británií, každým okamžikem hrozilo vypuknutí války. Argentina byla slabá. Uruguay byla slabá, a ještě se neustále hašteřily. Tak zůstaň stát stranou, neúčastni se bojových akcí…
    Jenže se mu chtělo ukázat, jak velký on je frajer: „Moje armáda je ta největší!“ A vůbec mu nevadilo, že ta jeho armáda byla vyzbrojena z velké části kopími a luky? A také mu nevadilo, že pušky zrezly do takové míry, že se z nich nedalo střílet?
    A potom posílali bojovat i děti. Při posledních odvodech brali děti od devíti let věku! Do armády! Někdo přece musel bojovat! Navlékali jim vousy, aby alespoň z dálky vypadaly jako dospělí vojáci.
    Sice mrňaví, ale dospělí. A přitom měl možnost manévrovat. A čeho dosáhl tím, že se zapojil do té války? Zdálo se mu, že je to tak jednoduché. Jednou zaútočí a rozšíří si své území, dostane se ke břehu oceánu. A čeho dosáhl? Území státu se zmenšilo dvojnásobně a obyvatelstva tam zbylo ještě méně.
    Ale i z novějších dějin známe takové příklady. Málokdo si vzpomene na to, že od října roku 1940 do dubna 1941 probíhala italsko-řecká válka. Byli tu trojnásobní spojenci Německo, Itálie
    a Japonsko, kteří válčili a byli připraveni si podělit svět. Německo se právě připravovalo na válku proti SSSR.
    No a v té době se rozhodl chytit si nějakou tu rybku v kalné vodě Mussolini. On si uvědomoval jednoduchou věc, že přítomnost Řecka na tom místě, kde se rozkládá, znamená, že se může stát potenciálním nástupním prostorem pro britská nebo americká vojska v následné válce proti hitlerovskému Reichu: „Takže Hitler by měl ten problém nějak řešit a on to stejně bude muset udělat. Já ale mohu rázně zaútočit, vždyť mám dvakrát větší armádu než Řecko, tak je prostě převálcuju.“
    A tak zaútočil a Řecko se začalo bránit. Ve výsledku Hitlerovi nezbylo než okupovat jak Řecko, tak i Jugoslávii. A to znamenalo odklad války se SSSR o dva a půl měsíce.
    Takže na nás nezaútočili na konci dubna, ale až na konci června. To znamenalo posun, který narušil plány globálního prediktoru, jež stál jak za fašistickou Itálií, tak i za nacistickým Německem, stejně jako za Velkou Británií a USA, když rozpoutával tuto válku. Tento systém byl připraven. Hitlera k válce tlačili, nutili ho začít válku proti SSSR, a nebylo důležité, kdo v této válce zvítězí, protože nakonec stejně měl vyhrát systém.
    Vždyť proto tenkrát také Truman prohlásil: „Podíváme se, kdo bude vítězit, a potom pomůžeme tomu, kdo na tom bude hůř.“ Tedy tomu, kdo bude prohrávat. Jenže svým přáním získat co nejvíce prospěchu z toho vpádu do Řecka a vyřešit zcela ten problém, že potom nezůstane žádný kontinentální nástupní prostor pro případný budoucí útok na Německo a Itálii, když okupuje Řecko, Mussolini ve výsledku v mnohém napomohl ke zhroucení plánů této války.
    Opakuji, že si globalisté nepřáli, aby SSSR prohrál, oni jen potřebovali v SSSR zařídit státní převrat. Právě kvůli tomuto státnímu převratu svezli 7. listopadu 1941 všechny první tajemníky oblastních a krajských republikových výborů. Kdyby tehdy Stalin souhlasil s návrhem Žukova přenést velitelství ze západního okraje Moskvy na východní, tak by se to stalo záminkou, že Stalin všechno vzdal a je nutné ho zatknout, následoval by státní převrat a následná dohoda s Německem, za jakých podmínek bude kdo dál existovat. To byl cíl globálního prediktoru.
    A ne že Německo mělo vybojovat celý ten prostor a udávit se jím. Ono by se jím stejně udávilo, jenže za jiných podmínek. Druhá světová socialistická revoluce by začala přesně tímto okamžikem. Stalin by byl odstraněn, a potom by následoval vítězný útok Rudé armády až ke břehům Lamanšského průlivu a všude by byl nastolen marxistický režim. Tak tohle všechno se zhroutilo. A značný vklad do toho, že se to zhroutilo, vnesla právě ta hloupost Mussoliniho, který se rozhodnul být aktivní.
    A proč jsem tohle všechno vykládal? Abyste pochopili, že všichni státní činitelé ať už si to přejí či ne, jsou prvky velkého systému. A dokonce i na té úrovni, kdy se jim zdá, že všechno zohlednili, takže jim vše musí vyjít, jsou ve skutečnosti pouze těmi pěšáky v cizí a silnější hře. Přesto však může takový pěšák narušit scénář tak, že to pro jeho rodný stát bude znamenat velkou pohromu.
    A Lukašenko se chová přesně jako Francisco Solano López, je to klasický případ. On svůj stát šetřit nebude. V podmínkách, kdy je možné manévrovat a usilovat o lepší budoucnost státu, všechno boří, jen aby se zavděčil páníčkovi, který je určen k odpisu. Stejně jako ukrajinští zrádci vždy sázeli na poraženeckou stranu… Jednou pomáhali Karlovi XII. zradou Mazepy, podruhé sloužili Hitlerovi.
    Tak tyto jejich vavříny by rád urval i Alexandr Grigorjevič Lukašenko. On také touží posloužit budoucímu historickému poraženci a společně s ním se propadnout do nebytí a nechat se proklínat vlastním národem.
    Jenže výsledkem je, že svým jednáním vytváří u americké státní elity falešnou iluzi, že okupace Běloruska je v podstatě možná s Lukašenkovou pomocí a možnost rozpoutání 3. světové války z hlouposti tak prudce vzrůstá, prudce vzrůstá.
    Takto si někteří soudruzi zahrávají se životy na celé planetě. I z malého státu mohou vyvolat takové následky, které potom už nepůjdou zvládnout. Takže je to tak, že Lukašenko už je v podstatě pro všechny persona non grata. A to včetně Ruska. To už je danost.
    On sám to ohlásil, už zase, opět zradil ty, kteří jemu osobně pomáhají. Opět poplival Rusko
    a zabodnul mu do zad nůž, Rusku, které jeho osobně zachránilo, protože Američané by ho nechali pověsit někde na hlavním náměstí v Minsku i s tím jeho Koljou.
    A jak vypadá jeho vděčnost za všechno dobré? Toho Alexandra Grigorjeviče? Slibuje, že se postará o řádné prolévání krve na Donbasu, a že rozpoutá novou válku v Podněstří, do všeho strká nos, protože to je přání Američanů, oni potřebují ten region prostě podpálit, aby se válka rozšířila jak do Ruska, tak i do Evropy.
    Americká státní elita pořád potřebuje 3. světovou válku. A svým slibem, že může dezaktivovat v určité etapě jak své ozbrojené síly, tak i pomoc Ruska v odvrácení okupace Běloruska, on osobně postrkuje svět k jaderné válce.
    Takže i malé události mohou mít obrovské následky. Tak to je ten význam Lukašenkova prohlášení. Trvalo to o něco více než čtyřicet minut. Bohužel to jinak nešlo, i tak jsem tu teorii o válce zkrátil na absolutní minimum, jen jsem uvedl pár příkladů. Bez toho není možné pochopit, jak vznikají války. Prostě to nejde. Jinak pořád budou vykládat o nepřijatelných škodách a tak podobně.
    Hitler zaútočil na SSSR, přestože s určitostí věděl, že to pro něj bude znamenat nepřijatelnou škodu, jestliže se SSSR bude bránit, protože nebyl připraven na válku, nebyl ještě připraven. Systém SSSR byl na válku připraven více, přestože jeho zbraně neodpovídaly budoucí teorii války. Sovětský svaz ale mohl způsobit Německu nepřijatelné škody.
    Proč tedy Hitler zaútočil?
    Protože měl záruku, že v Rudé armádě dojde ke zradě, jak jsme to také mohli pozorovat celý 1941 a 1942 rok. Absolutní zradu. Tam kde byl Chruščov, tam byla zrada. Tam kde byl Žukov, samá zrada.


     
    01:22
    Začneme touto otázkou: Valeriji Viktoroviči, včera se ve světě slavilo stoleté výročí konce
    1. světové války. V Paříži se při této příležitosti konaly oslavy. Prosí vás okomentovat tyto pařížské slavnosti a jmenovitě Macronovo chování. Všichni si povšimli toho, jak se snažil zabránit rozhovoru mezi Putinem a Trumpem.Podle oficiálních informací prý z důvodu, aby jejich oficiální setkání nezastínilo samotné oslavy tohoto výročí.Nebo je v tom ještě něco jiného?
    Samozřejmě, že ještě něco jiného. Samotná ta akce ke stoletému výročí od konce 1. světové války je v současných politických podmínkách natolik významná a fundamentální, že setkání, že žádné setkání dvou politiků ji nemůže zastínit, mohlo by naopak jen význam této události podtrhnout.
    A že bylo rozhodnuto, že Trump s Putinem jako vyšli Macronovi vstříc a akceptovali jeho návrh neorganizovat v Paříži plnohodnotnou schůzku, aby tuto akci nezastínili, není nic jiného než zdvořilá výmluva, která je ale v našem davo-„elitářském“ světě pochopitelná, protože by šlo skutečně o setkání a jednání dvou hlav světových velmocí, což znamená, že by to doprovázela zvýšená pozornost.
    Ale zopakuji, že v současné politické situaci by to v žádném případě nemohlo zastínit samotnou událost, samotné ty oslavy stoletého výročí konce 1. světové války. Proč?
    Protože ta akce, ta schůzka Trumpa s Putinem by za jiných politických okolností mohla být logickou akcí v rámci oslav tohoto stoletého výročí. Jen by tomu přidala ještě větší lesk a obsah
    a mohla by potom do historie vejít jako zásadní schůzka, která se konala v tomto formátu a za přítomnosti tolika světových lídrů.
    Jenže kvůli politickým, vnitřním politickým příčinám jak v Rusku, tak i v USA, je takové setkání teď předčasné, a tak vyšli lídři těchto států Macronovi vstříc a akceptovali jeho návrh ji neorganizovat, tedy tu plnohodnotnou schůzku. A jejich vzájemná komunikace tam byla při setkáních pouze letmá, obvyklá, protože jsou-li lidé na stejném místě, tak se nemohou nepotkat a musí tedy při vzájemném setkání příslušně reagovat. A ne že by se například jeden druhému demonstrativně vyhýbali, to by nebylo správné.
    Takže oč jde?
    Už jsem nejednou mluvil o tom, že v současnosti je ve vzduchu cítit válka. A cítí to všichni. Takže v této situaci by setkání Trumpa s Putinem mohlo do značné míry toto napětí uvolnit, protože právě tyto nálady teď obcházejí celou světovou elitu.
    V novinách Kommersant se v předvečer tohoto summitu objevil článek Nesmí být připuštěna nová zničující válka, kde se vyjadřují veteráni světové politiky k hrozbě jaderného konfliktu v článku speciálně napsaném pro Kommersant. Ten článek napsal Igor Ivanov, bývalý ruský ministr zahraničí, Desmond Browne, bývalý britský ministr obrany, zástupce předsedy správní rady Evropského společenství lídrů za mnohostranné odzbrojení a nešíření jaderných zbraní, Wolfgang Ischinger, bývalý německý velvyslanec v USA a předseda Mnichovské mezinárodní konference o bezpečnosti a Sam Nunn, bývalý senátor-demokrat USA, spolupředseda Iniciativy pro snížení jaderné hrozby.
    A co tam píšou?
    Uvedu jen několik málo citátů z tohoto článku: „Budoucí víkend oslavíme stoleté výročí konce jedné z nejděsivějších tragédií v historii lidstva 1. světové války. Ve svém hodnověrném popisu jejího začátku historik Christopher Clark vypráví o tom, jak několik vážených evropských lídrů nevědouce co činí, přivedlo své státy k válce, ve které zahynulo 40 miliónů lidí. Dnes se střetáváme se stejným rizikem falešných představ a mylného vnímání vzájemných kroků, které je navíc posíleno nebezpečím použití jaderných zbraní schopných zabít milióny lidí ne za čtyři roky vleklé zákopové války, ale za pouhých pár minut. Máme mechanismy, které by nedopustily, aby nějaký jeden incident nemohl přerůst v tak obrovskou katastrofu?“
    V polovině článku se opět ptají: „Co můžeme udělat, abychom to nenechali sklouznout k takovému šílenství?“.
    A končí: „Nikdo z těch, kdo tenkrát byl u moci, potom vůbec nemohl pochopit, jak se něco takového mohlo stát a proběhnout tak nečekaně rychle? Tento týden v Paříži, sto let poté, kdy po celé Evropě utichla děla, mohou lídři udělat první důležité kroky v nepřipuštění začátku nové zničující války.“
    Takže o čem to mluví? Že doufají, že lídři něco udělají. A v tomto ohledu znamená samozřejmě urovnání vztahů mezi Ruskem a USA uvolnění situace.
    Ale mám takovou otázku:
    A chápou vůbec ti lidé, kteří tento článek napsali, jak tenkrát ta válka vypukla? 1. světová válka? A proč považují za hodnověrný popis začátku války právě od historika Christophera Clarka, a proč ne od jiných?
    K tomu musím říci následující:
    V minulém pořadu jsem se dost dlouho věnoval tématu, jak začínají války. Ty systémové i ty z hlouposti. A mnohým se to vůbec nelíbilo: „Proč vykládáte takové banality? To my všechno víme, jen jsme tu zbytečně ztráceli čas.“ Chtěli slyšet asi něco jiného…
    Někdo v tom zase viděl jakousi konfrontaci s kýmsi… Takže znovu říkám, že žádné skryté významy jsem tím na mysli neměl. Když chci někomu něco říci, tak to udělám přímo a zcela jasně. Takže je to prý tak, že jen ztráceli čas. Jsem nucen je rozčarovat.
    Tak zaprvé, to o čem jsem mluvil, nenajdete ani v jedné učebnici, v žádné analytické práci
    a zadruhé tu máte tento článek napsaný diplomaty. Chápou oni vůbec, jak k té válce došlo? Praxe dokládá, že ne. Ten článek o tom svědčí.
    Ale my jsme povinni vědět, jak vznikají války a jak se jim vyhnout. Jestliže tohle nebudeme chápat, existuje riziko, že si zopakujeme to, co už tu jednou bylo, že podruhé šlápneme na stejné hrábě, jenže již se zcela jinými následky. Evropa považuje 1. světovou válku za velkou válku, protože ta 2. světová válka nepřinesla Evropě tolik obětí a takové zpustošení jako ta první. Proto je samozřejmě pro Evropu ta 1. světová válka tou hlavní.
    A vzhledem k 1. světové válce, když se vrátím k tomu, proč si vybrali právě tohoto historika, tak pro tyto historiky existují dva takové postuláty. Ten první existoval o něco dříve a nikdo se ani nepokusil ho zpochybňovat: „Válku chtěli všichni a záminku už si našli.“
    Teď, čím více zkoumají dějiny 1. světové války a obzvláště z hlediska jejího porovnávání se současnou politickou realitou, tak všichni docházejí k závěru, že tu válku nikdo nechtěl, ale přesto byla nevyhnutelná. Jak je tedy možné, že když tu válku nikdo nechtěl, byla nevyhnutelná? A kdy přesně se stala nevyhnutelnou?
    Máme například k dispozici paměti ministra zahraničí Sazonova a tak víme, že 1. června řekl:„Jestliže Německo zaútočí… oj Rakousko zaútočí na Srbsko, tak nám nezbyde jiná možnost, než do té války vstoupit.“
    A za dva měsíce se rozpoutala válka. Ale přece si uvědomujete, že za dva měsíce žádný stát do války nedotlačíte, jde o dlouhodobý proces. Jde o určité formování informačního pole, ve kterém žije, každodenně žije společnost toho či onoho státu a v souladu s tímto informačním polem, potom takový vývoj událostí zapadá do logiky chování.
    A když si položíme otázku:
    A jak, kdy…? Co vlastně byla ta 1. světová válka?
    A dříve než začneme mluvit o příčinách 1. světové války, kdy byla naplánována a jak se to všechno rozvíjelo, musíme říci, že v podstatě byla 1. a 2. světová válka vlastně jednou válkou realizovanou ve dvou etapách.
    Kdybychom posuzovali tyto dvě války odděleně, tak bychom nedokázali pochopit, jak to bylo provedeno. A když to budeme posuzovat takto celkově, tak tomu můžeme plně porozumět.
    2. světová válka vlastně měla začít v roce 1936-37. Podle toho byla nastavována veškerá algoritmika.
    Kvůli tomu byla v roce 1931 ve Španělsku provedena takzvaná revoluce. Velice zajímavá revoluce. V roce 1931 Japonsko vtrhlo na kontinent a založilo stát v Mandžukuo.
    V roce 1931 se celé hejno západních spisovatelů vypravilo do SSSR.
    V roce 1931 jako první přijel Bernard Shaw a po něm jich následovalo celé hejno.
    A co dělali? Formovali na Západě informační pole příznivé pro sovětskou moc.
    A proč? Protože bylo v plánu, že současně s tou revolucí ve Španělsku se v roce 1936 aktivizují i ty kroky podnikané Japonskem a Čínou na Dálném východě a rozhoří se tam totální válka.
    A Sovětský stát, když buržoazní státy odmítnou poskytnout pomoc revolučnímu Španělsku, projde revoluční válkou, propochoduje přes celou Evropu a nastolí tam sovětskou moc. Ta 2. světová válka se totiž plánovala jako druhá etapa světové socialistické revoluce.
    Jenže Stalin jim tento plán zmařil a v roce 1937 se nevydal na osvobozující pochod Evropou zakládat tam marxistický režim. Tímto způsobem pro sebe vyhrál, no mám na mysli pro stát, tři roky do začátku 2. světové války, toho oficiálního začátku v roce 1939 a pět let do začátku Velké vlastenecké války.
    Jenže Západ ten čas také proti SSSR využil a veřejné mínění z toho převážně prosovětského změnil na převážně protisovětské, protiruské. A na Dálném východě došlo k určitému nezdaru, neboť k té aktivizaci tam došlo za podpory…
    Protože právě v té době Čína získala, obě Číny i ta kuomintangovská i komunistická podporu od Západu i od SSSR, aby mohly vést válečné akce proti Japonsku, ale tyto válečné akce neumožňovaly… Lépe řečeno nebyly pro Japonsko fatální a dokonce mu nezpůsobovaly ani citelnou škodu, protože Japonsko mělo následně plnit roli hlavního bojového prvku proti SSSR, při rozdrcení SSSR.
    Proto ta válka začala až v roce 1939 a skončila v roce 1945 se známými výsledky. Ale to je velice v krátkosti.
    A mimochodem Hitlera přivedli k moci se vším všudy také v roce 1931. Já už jsem vyprávěl o roce 1927, o Dněperské vodní elektrárně, o tom zásadním roce 1927…
    - Symbolické roky.
    - Ano, o symbolických rocích. Jenže všechno se to najednou vypovědět a podchytit nedá. Je to velice zajímavé téma. Když proto mluvíme o 1. světové válce…
    A proč právě o ní? Protože chceme přijít na to, jak jsou spouštěny systémové války. Zatímco s ohledem na hlupáky je to přehledně jasné…
    Tedy já když jsem vyprávěl o té Paraguayi, tak jsem měl v zásobě ještě další klasický příklad, kdy válku rozpoutali hlupáci. A byl to ten ugandský diktátor Idi Amin. Proto jsem se také přeřekl, a když jsem mluvil o Afghánistánu, tak jsem místo Hafizulláh Amín řekl Idi Amin.
    Ten, kdo bude studovat historii válek a to, jak války rozpoutávají hlupáci, by měl absolutně nezbytně zaměřit svou pozornost i na Idi Amina. Tam jsou velice zajímavé momenty ilustrující to rozpoutávání válek hlupáky, tedy z jejich vlastní hlouposti.
    Zatímco systémové války nejsou rozpoutávány z hlouposti. Ty jsou rozpoutávány plánovitě, připraveně a probíhají převážně právě v tom režimu: „Nikdo tu válku nechtěl, přesto byla nevyhnutelná.“
    A když se vrátíme k té otázce, kdy vlastně byla naplánována 1. světová válka, tak na to mají různí badatelé zcela odlišné názory. Ty názory se ovšem takto lišit nemohou, když budeme ty události hodnotit z pozice šesti priorit zobecněných prostředků řízení, z pozic druhů sociální moci, sociální idiocie.Vše bude totiž zcela očividné.
    A takto dojdeme k názoru, a lépe řečeno ne k názoru, ale k závěru, že 1. světová válka byla naplánována v roce 1812, tedy sto let předtím, než k té válce došlo.
    No to se podívejme, kampak nás to zaneslo? A teď se podíváme na to, co se přibližně v té době dělo v Evropě a jakých bylo dosaženo cílů, těch řídících.
    Z tohoto zkoumaného rámce vyloučíme velice zajímavé události v Rusku z doby smuty, a také období vlády Ludvíka XIV., které trvalo 72 let, z toho 54 let vládl jako samovládce, a byl nucen předat svůj trůn dědici dvouletému dítěti, svému pravnukovi, protože se mu nepovedlo ho předat svým synům.
    Takže tohle všechno ponecháme stranou.
    A co se tedy stalo?
    V roce 1789 ve Francii 14. července, tedy podle oficiální verze, lid povstal, dobyl Bastilu a došlo k Velké francouzské revoluci. Sama francouzská revoluce se začala rozvíjet od roku 1793, od okamžiku, kdy Ludvíkovi XVI. usekli hlavu.
    A co se dělo potom?
    Začaly revoluční války a napoleonské války, které měnily mapu Evropy, přeskupovaly státy
    a národy, prováděly celkové přeformátování. Staré státy byly bořeny a budovaly se nové a vše to šlo dobře. Napoleon díky těmto válkám budoval novou Evropu až do té chvíle, než přišlo na řadu Rusko.
    A proč Napoleon v Rusku vedl útok na Moskvu místo na Petrohrad, který byl tehdy hlavním městem?
    Dokud si neodpovíte na tuto otázku, tak vůbec nemůžete pochopit události, ke kterým v té době došlo. Napoleon šel na Moskvu z jednoho jednoduchého důvodu, potřeboval se opřít o starou urozenou ruskou šlechtu, o bojary, kteří budou bojovat proti cizáckým carům Romanovcům
    a rozpoutat tak v Rusku občanskou válku. Napoleon byl ve své podstatě kreaturou Velké Británie, stejně jako celá ta revoluce byla prací Velké Británie, ta revoluce ve Francii.
    A jak v té době vypadala situace?
    Velká Británie, když dosadila dynastii Romanovců, začala si pěstovat Rusko, aby potom porazilo Švédské impérium, neboť to svou vnější politikou zasahovalo do globální politiky Britského impéria. Jenže mezitím se Rusko samo stalo impériem, protože se přepočítali v Petrovi I. Oni si mysleli, že si vychovávají hrobaře Ruska, a zatím fakticky vychovali člověka, který Rusko povznesl a udělal z něj impérium. A to nějak potřebovali vyřešit. Úkolem proto bylo v Rusku rozpoutat občanskou válku, novou smutu, a kvůli tomu potřebovali, aby tam vpadl Napoleon. S ním by si to potom vyřídili později, stejně by ho odepsali podle zásady, mouřenín udělal svou práci, mouřenín může jít.
    Tuto hru chápal Kutuzov, ale nechápal ji Alexandr I. Ve výsledku Kutuzov udělal všechno možné pro to, aby Napoleonovu armádu udržel v celku a nasměroval ji proti Velké Británii, aby vytěsnil ty války na evropské území a nevměšoval se do nich, zatímco Alexandr I. kroky své armády snížil veškerá rizika pro britskou armádu a přinesl jim vítězství nad Napoleonem... ...na stříbrném tácu.
    Ve výsledku těch napoleonských válek se na mapě světa objevil stát Belgie. Jenže ten hlavní úkol, úkol srazit Rusko na úroveň údělných knížectví řízených zvnějšku, se vyřešit nepovedlo.
    To už bylo jasné v roce 1812. A proto okamžitě začala být prováděna příprava k zorganizování nové války proti Rusku. Aby však mohla být tato válka v Evropě zorganizována, bylo nutné se na to připravit.
    Rusko bylo neustále sužováno na vnějších frontách Osmanskou říší, Evropa ho neustále zrazovala, nikde se mu nedostávalo podpory. A možná by jim to všechno vyšlo, kdyby v roce 25, ano 1825 - povstání děkabristů. Takže došlo k povstání děkabristů a jim se opět všechno zhroutilo.
    Byl tam okamžik, který by umožnil vyhnout se té válce za sto let, byl, nebo aby byla provedena podle plánu, který si vytyčili globalisté. Kdyby ovšem vše proběhlo tak, jak to bylo naplánováno. Kdyby Alexandr I. abdikoval a Konstantin Pavlovič by neabdikoval a věrnost by mu přísahal celý stát.
    A Mikuláš I., který by se fakticky stal ruským carem, by se tak dostal do složité situace, která by jednoznačně podkopala základy monarchie, to přinejmenším, a přinejlepším by se rozpoutala občanská válka o trůn. Protože Konstantin sice neprotestoval, tedy přesněji řečeno, vyslovil se pro to, aby na trůn usedl Mikuláš I., ale sám se nároku na trůn nevzdal. Takže cíleně vytvářel situaci k vytvoření vnitřního konfliktu, nesvárů uvnitř Ruska, což odpovídalo zájmům globálního řízení.
    Mikuláš si s tou věcí ale poradil a poradil si s ní dokonce lépe, než by kdo očekával a začal obnovovat Rusko, no a dělal to natolik efektivně, natolik se mu dařilo, že v tom globalisté uviděli velký problém, obrovský problém, a byli nuceni neplánovaně zahájit válku proti Rusku, tu takzvanou Krymskou válku v letech 1853-56.
    Zásluhou Mikuláše Pavloviče, Mikuláše I. Pavloviče je ta skutečnost, že tak to zákulisí odhalil v celé jeho kráse. Když totiž neměli možnost válčit cizíma rukama, tak byly Velká Británie a Sardinské království nuceni samy se účastnit této Krymské války. To kvůli tomu Británie Mikuláše I. nenávidí za to, že je v diplomacii převezl.
    A proč do toho tenkrát šli?
    Protože Mikuláš I., který si vzpomněl, že po porážce Napoleona byla uzavřena Svatá aliance, tuto alianci začal naplňovat v praxi. Jinými slovy začal v Evropě realizovat globalizaci na ruský způsob. V té době, kdy Velká Británie směřovala vše k tomu, že Evropě budou všechna království a carství smetena, se Mikuláš Pavlovič snažil o to, aby situaci stabilizoval a bez revolučních otřesů pomalu měnil způsob života na celé planetě.
    To znamená, že svou politikou vstoupil do konfrontace s globálními plány globálního prediktoru
    a aby ho v tom zastavili, potřebovali tu Krymskou válku.
    A i když zrealizovali tu Krymskou válku a vyhráli ji jen díky velice podivné smrti Mikuláše I., globalisté stejně svého cíle nedosáhli.
    A bez ohledu na to, že vlastně... ...uzavřeli vítěznou smlouvu, na jejímž základě Rusko jakoby mnohé prohrálo s vítěznými státy, a přišlo i o své námořnictvo v Černém moři, tak dokonce i v průběhu vyjednávání „západní partneři“ viděli, že se Rusko nechová jako strana, která prohrála,
    a přiznávali Rusku právo se takto chovat.
    A jak to bylo celé dál?
    Bylo nutné něco podniknout, nějak Rusko zastavit. Jenže Osmanská říše mlela z posledního, brzdit postup Ruska na západ v oblasti Besarábie se nedařilo, tak jim nezbylo než tomu čelit tak, že vytvořili nárazníkový stát – Rumunsko. A toto Rumunsko vždy Rusku házelo klacky pod nohy.
    Je známa taková historická anekdota o Moltkeovi na 1. světovou válku. Baví se polní maršál Moltke a německý císař Vilém. No a Vilém se ho ptá, co se stane, když Rumunsko vstoupí do války na straně Německa nebo nepřítele a on mu na to odpoví: „Je úplně jedno, na které straně Rumunsko vstoupí do války, stejně nám to zablokuje deset divizí. Buď na to, abychom Rumunsko porazili, nebo abychom ho ubránili.“
    To znamená, že Rumunsko bylo v každém případě přítěží. A v podstatě jde o fantomový stát. Zatímco v případě Belgie se ještě dá mluvit o nějaké té státnosti, protože za ní stojí mocné zdroje, tak Rumunsko je výlučně dočasný státní útvar a tak či onak je dějinným osudem Rumunska stát se součástí Moldavska. Jiná možnost není.
    A je zbytečné vznášet námitky s poukazem na počet obyvatel, rozlohu apod. Rumunsko nemá státní instinkt ani ideologii sjednocující národy, zatímco Moldavsko, Moldavsko v ruském světě, jehož představitelem je Dodon, to vše má. To prorumunsky orientované Moldavsko není nic jiného než zápalná šňůra pro založení požáru v budoucích mezinárodnostních sporech.
    Takže vytvořili Rumunsko, které v budoucnu mělo posloužit jako určitý nárazník a nepouštět Rusko dál na západ. Bránit šíření ruského světa mezi státy a národy, které to k němu táhne, to znamená nepustit Rusko na Balkán ani do Řecka.
    A na druhé straně, aby Rumunsko vždy bylo Rusku přítěží, stejně jako jí bylo za 1. světové války.
    Jenže když se Evropa věnovala té deaktivaci Ruska, musel se globální prediktor stejně dál starat o své řízení světa, aby mohl zorganizovat tu budoucí válku proti Rusku. Takže musel konečně dát dohromady Německo, upevnit ho a Francii jako jednoho ze světových lídrů naopak degradovat. A k tomu mu posloužila Prusko-francouzská válka v roce 1870.
    A díky tomu tu máme ten slavný manifest Gorčakova: „Rusko se soustřeďuje.“
    A bylo, dostali jsme se tak z těch dohod, které nám byly vnuceny na základě prý prohrané Krymské války. Ale jdeme cestou k válce, musíme tedy vytvářet situaci, za které bude válka proti Rusku nevyhnutelná.
    Za jakých podmínek by 2. světová válka znamenala pro Rusko prohru?
    Pouze v takových podmínkách, kdy budou moci západní partneři sami zasahovat do procesů v Rusku tak, aby Rusko nemělo možnost bránit své národní státní zájmy.
    Když například přišel Napoleon do Moskvy, tak mu tam žádná šlechta, ti bojaři, nešla svou zradou na ruku. Prostě ho vypakovali.
    Takže je to třeba zařídit tak, aby Rusové ničili sami sebe a pracovali sami proti sobě. Když pracovali na založení Trojspolku přes zednářské lóže, kdy se prý německé lóže najednou přestaly podřizovat Velké Británii, i když ve skutečnosti sice přestaly být podřízené Británii jako státu, ale dál byly podřízeny globálnímu prediktoru, tak ty potom začaly pracovat na založení kontinentálního Trojspolku. Cílem bylo dostat Rusko do přímého střetu s Německem a s tímto Trojspolkem.
    Kvůli tomu Alexandra III., kterého mnozí uctívají jako významného státníka Ruského impéria
    a zapomínají přitom na to, že se svým Výnosem o kuchařčiných dětech vlastně podepsal pod vznik Velké říjnové socialistické revoluce. Postaral se tak, aby se ta revoluce stala nevyhnutelnou, jednoduše nevyhnutelnou. A stejně tak se postaral o nevyhnutelnou porážku Ruska v 1. světové válce.
    V roce 1891 podepsal dohodu... ...s Francií, o spojenectví.
    - Francouzsko-ruskou alianci.
    - Ano, Francouzsko-ruskou alianci.
    Tak... Tím, že podepsal tuto dohodu Alexandr III. otevřel dveře do pekla. Možná že skutečně počítal s tím, že to spojenectví nějakým způsobem využije ve prospěch Ruska.
    Ale co učinil ve skutečnosti?
    Otevřel tím dveře francouzskému kapitálu, aby se mohl zmocnit ruské ekonomiky. A tohle všechno se rozběhlo. Jenže ten zahraniční kapitál… Francouzi prý například budovali železnice, že?
    Jakmile zahraničí kapitál vstoupil do ruské ekonomiky, Rusko se přestalo rozvíjet.
    A vpředvečer revoluce, vpředvečer 1. světové války, tedy v době, kdy se na Západě už všude zaváděly spalovací motory, byly v Rusku vrcholem technického pokroku parní stroje. Proto ten, kdo vypráví o tehdejším rozkvětu, o ekonomickém rozmachu Ruska, úplně banálně LŽE!
    A další věc. I když se to mnohým může zdát paradoxní, porážkou, jejíž dopady pociťujeme až do dneška, bylo přijetí Mosinovy pušky do výzbroje... Ale ne v tom smyslu, že ta Mosinova puška přijatá do výzbroje, byla tou porážkou Ruska, ale v tom smyslu, jak byla do té výzbroje Ruska přijímána, do výzbroje ruské armády.
    Problém je v tom, že předtím byl Mosinově pušce vnucen Nagantův zásobník. Zdálo by se, že je to banalita. „My přece chceme, aby se co nejvíc a co nejrychleji ty pušky začaly vyrábět v Evropě, abychom jich měli co nejvíce, my přece své kapacity hned tak nerozjedeme.“ A to byla ta záruka porážky.
    Bylo to jednoduché. Rothschildové se nám snažili vnutit Nagantovu pušku, která do té doby prohrála všechna výběrová řízení v Evropě. Ve Francii prohrála s puškou Lebela, v Rakousku s Mannlicherovou puškou, v Německu s Mauserem a nám ji vnucovali jako armádní pušku.
    Což znamená, že by Rusko vstoupilo do světové války s absolutně nezpůsobilou puškou.
    A jen díky tomu, že náš geniální ruský inženýr Mosin vynalezl skutečně skvělou pušku, jejíž přednosti byly natolik očividné, že nehledě na všechny možné výhrady, na problémové hlasování apod. to v porovnání s tím byly hlouposti. Ta puška byla natolik skvělá a natolik lepší v porovnání s Nagantovou puškou, že nepřijmout ji do výzbroje si nemohli dovolit dokonce ani jasní nepřátelé Ruska, takoví jako Vannovskij, a tak ji do výzbroje přijali.
    Jenže jak pracují globalisté?
    Oni dobře vědí, že i malé příčiny mohou mít velké následky a tak řekli: „Vy potřebujete pušku, to je jasné. My zorganizujeme její výrobu ve Francii, v USA. Patrony budeme vyrábět po celém světě, ve Francii, v USA. Vyrobíme vám jich, kolik jen chcete, ale s jednou podmínkou, že si koupíte Nagantův zásobník.“
    A co to znamenalo?
    To znamenalo, že bude moci být používána pouze patrona s obrubou, zatímco v té době se už vědělo, že je zapotřebí přecházet na patrony s drážkou, protože z hlediska konstrukce zbraní přináší víc výhod. A proto také zásobník, který vyprojektoval náš Mosin, byl podstatně lepší. Ten předběhl všechno. Dal se využívat jak pro patrony s obrubou, tak i pro patrony s drážkou. Byl to prostě skvělý zásobník, přitom se zcela jednoduchou konstrukcí. Nikoho ve světě to nenapadlo, jen Mosina. Dokonce i na tom dokázal Rusku ušetřit.
    Jenže nám vnutili ten zásobník, vyrobili ohromné množství těch pušek za hranicemi včetně patron a další otřesy neumožnily Rusku díky tomuto typu patron přejít na jiné zbraně. Ať už byla patrona s obrubou jakkoliv problémová, byli jsme nuceni zbraně projektovat s ohledem na ni, což potom u nich vyvolávalo určité problémy jako například u SVT nebo u Děgťarjova kulometu.
    Nebýt té obruby, bylo by to pro nás daleko lepší.
    Jenže přejít k té patroně s drážkou se nedalo, protože pro tu patronu 7,62x54 mm R jako ruskou byly už přizpůsobeny všechny zbraně. Prostě neexistovala ekonomická možnost, jak jedno úplně odepsat a vyzbrojit se tím druhým. A přirozená cesta vývoje ruské zbrojařské mysli byla zablokovaná tímto technologickým průšvihem. Jednalo se o velkou, opravdu velkou diverzi, to schválení Nagantova zásobníku.
    Takže se vrátíme k roku 1891, kdy byla uzavřena ta Francouzsko-ruská aliance. Všechno to vypadalo dobře až na to, že západní kapitál začal působit v Rusku a jako ho začal rozvíjet, JAKO!
    A Rusko tak úspěšně kráčelo k rusko-japonské válce. No a hned jak v roce 1904 začala rusko-japonská válka, byla v tichosti uzavřena Entente cordiale / Srdečná dohoda mezi Francií a Velkou Británií a k tomu, aby byla potlačena revoluce, která se rozhořela v Rusku po porážce ve válce... ...s Japonskem, která mimochodem také žádnou porážkou nebyla.
    Mikuláš II. dokonce zakázal hraběti Wittemu podepsat Portsmouthskou mírovou smlouvu, jenže on to přesto udělal a Mikuláš II. byl nucen v rámci tehdejší logiky sociálního chování, v rámci té etiky chování a mravnosti jmenovat Witteho hrabětem Polosachalinským, neboť půl Sachalinu tak připadlo Japonsku.
    A v roce 1907 byla uzavřena britsko-ruská dohoda a Trojdohoda byla na světě. Jen si povšimněte, kolik tahů měla ta hra. Jak bylo Rusko zahnáno do aliance s Francií a Velkou Británií.
    A jak ho tam ještě zahnali? Jen si to vezměte. Vyprávějí nám o velkých ruských státnících, jakými prý byli Witte a Stolypin. Jenže jde o různé státní činitele.
    Zatímco Witte plně spolupracoval na tom, aby Rusko bylo zataženo do následující světové, do té plánované světové války, a ze všech sil umetal uvnitř Ruska cestičku zahraničnímu kapitálu, zrazoval ruské zájmy a vytvářel revoluční situaci,
    tak Stolypin naopak říkal: „Dejte nám dvacet let pokoj a potom to Rusko nepoznáte.“
    Samozřejmě, že u takového činitele i při všech jeho ideologických chybách, jeho zaměření, bylo důležitější to, že byl ruským vlastencem.
    Tedy mimochodem to, na čem teď Putin založil obnovu Ruska: „Jsi-li vlastenec, je ideologie vedlejší, o tom se dohodneme potom, teď prostě budeme pracovat pro Rusko. Nesmíme spolu bojovat jako bílí a rudí.“ A to tím spíše, že ten spor rudých a bílých byl vyřešen vítězstvím rudých a ti vlastenci, kteří byli mezi bílými, začali spolupracovat s Ruskem, no a grázlové začali spolupracovat s Hitlerem - ti, co Rusko nenáviděli.
    Současný bílý projekt, přívrženci monarchismu a bílého projektu jsou také lidé zuřivě nenávidějící Rusko, kteří nechtějí, aby Rusko existovalo v žádné podobě. Ať už vykládají, co chtějí.
    - Ungernisté
    - Ano? Proč?
    Ne. Ungernisté to je něco trochu jiného (Ungern von Sternberg).
    Tohle je bílý projekt. Tedy ti, kteří jsou uneseni bílým hnutím, nebo kteří jsou pro monarchii,
    a obzvláště pro monarchii zosobněnou Hohenzollerny.
    Pěkný „dokumentární“ film o stavu v současném monarchickém hnutí byl natočen, jestli se nepletu, v roce 1969 a jmenuje se Koruna Ruského impéria aneb Znovu nepolapitelní.
    Tam je o současném monarchistickém hnutí úplně všechno s dokumentární přesností, s takovými malými autorskými odchylkami, ale jinak je to přesný popis holé skutečnosti.
    No a proti Stolypinovi byly podnikány neustálé atentáty, dokud se jim nakonec nepovedlo ho zabít. A když tedy bylo tohle všechno připraveno, tak už lidé jako Sazonov nebo Mikuláš II. nemohli v podstatě nic dělat, nebo Vilém II., žádný státní činitel té epochy se již nemohl vymanit z logiky rozpoutávání války. Nešlo to.
    Ano, v tom okamžiku, kdy Sazonov prohlásil, že zaútočí-li Rakousko-Uhersko na Srbsko, tak budeme nuceni vystoupit na obranu Srbska, se ještě válce vyhnout dalo. Jenže to nemohli dokázat lidé takového ranku jako Sazonov. Museli by to být principiálně jiní lidé.
    Stejně jako současné liberální společenství v Rusku v podstatě nikdy nebude schopné dosáhnout prosperující ekonomiky, stejně tak lidé, establishment té doby nebyl schopen vyhnout se válce. Oni byli do těch procesů začleněni, příliš dlouho je do nich začleňovali, už od roku 1812 je do nich začleňovali a připravovali je na tuto válku. A když tuto válku…
    A to Sazonovo prohlášení nebylo příčinou války. Každá hospodyně ví, že když připravuje oběd, tak některá jídla je nutné připravovat v přesných intervalech. Takže jakmile něco cinkne u sporáku:
    „Oj, je nutné to rychle vyndat“ a přejít k další operaci.
    A to Sazonovo prohlášení bylo jen tímto signálem: „Skvělé, systém je připraven přejít do dalšího stavu.“
    Jenže ten stav je sledován i na základě dalších signálů. Protože i ta hospodyňka je právě zaujata něčím jiným a ten signál jí jen dá najevo, že něco automaticky proběhlo, jak mělo. A jestliže je ta hospodyňka pečlivá, tak se nespoléhá na ten signál, ale sama sleduje čas.
    Stejné je to s tím Sazonovým prohlášením. I kdyby tohle neprohlásil, k té válce by stejně došlo i bez toho, pomohli by tomu.
    Jako když se v roce 1918 potřebovali zbavit Viléma II. a on odmítal abdikovat. Tak prostě vystoupil Maxmilián Bádenský a řekl, že Vilém II. abdikoval a bylo vymalováno, vyřešil to.
    Když je to nutné, tak se o tu příslušnou situaci už postarají, a opírají se přitom o etiku a mravnost všech účastníků procesu. Vyhnout se válce proto už nebylo možné.
    Takto se ty systémy nastavují. Na příkladu rozpoutání 1. světové války je možné porozumět tomu, jak funguje systém, jak je ten systém připravován. A potom to skutečně dopadá tak, že válku nikdo nechtěl, ale přesto byla nevyhnutelná. Uvědomte si, že nikdo z těch, kdo v té době byl u řízení, neanalyzoval procesy řízení ve stoletém intervalu, nedával si ty jednotlivé události dohromady. A takové pokusy, jaké podniknul například Mikuláš I., byly eliminovány.
    Proto je nutné rozumět tomu, jak jsou války rozpoutávány, pokud si to nechceme zopakovat.
    A vždy je nutné jednat a Putin umí jednat. Jako když odvrátil válku mezi Indií a Pákistánem, jadernou válku, před kterou Západ už kapituloval a to je ukazatelem toho, že Západ už není akceschopný.
    A my nesmíme připustit, aby svět sklouznul do nové války, a k tomu je potřebná diplomacie.
    A ten článek těch diplomatů, ano. Já jsem vynechal jednu velice důležitou věc, velice důležitou věc. Když se vrátím k tomu období: „Rusko se soustřeďuje“ a porážce Francie ve válce z roku 1870. Vrátíme se zpět do té doby a podíváme se na to, jak Francie, oj Velká Británie důkladně, opravdu důkladně přistoupila k zorganizování 1. světové války z praktického hlediska.
    Čím je charakteristické 19. století?
    Rozkvětem Velké Británie, která byla impériem, nad kterým slunce nezapadá, cardiffské uhlí, britské námořnictvo, prostě všechno. Všichni se před Velkou Británií třásli. A co v samotné Velké Británii?
    A v samotné Velké Británii byla neformálně nastolena otázka přeformátování Britského impéria v budoucích událostech. V té době ve Velké Británii existovaly takové intelektuální společnosti jako například společnost Roberta Cecila, tam se jednalo o praktické řízení, společnost Ruskina, to byli Prerafaelité, umělecký směr, kdy hledali ten bod v dějinách, kde by byla rovnováha umožňující existenci davo-„elitářské“ společnosti za určité úrovně technologického rozvoje.
    A v roce 1891… No toho roku se prostě nezbavíme, pořád se točíme okolo něj, že? Stejně jako okolo roku 1931 a 1927. Samozřejmě se od sebe liší, zatímco rok 1927 byl převratný, tak rok 1931 byl rok plánovaný, kam toho bylo hodně směřováno, co se ale nerealizovalo.
    A ten rok 1891, byl jedním z těch převratných roků, kdy toho bylo hodně založeno a kdy ty události, kterých si nikdo nepovšiml, měly ohromný vliv na budoucí rozvoj celého světa. Takže v roce 1891, byla založena společnost, která se jmenovala Skupina, nebo My, tedy Group nebo We, v jejímž čele, té Group stál Cecil Rhodes. Ten samý člověk, na jehož počest byla nazvána Rhodesie. Takže tato Group byla nejúspěšnější a… Ta paměť… Kdy byla První búrská válka?
    - 1899…
    - Ne, to byla druhá.
    - 1880
    - Ano 1880-81, trvala tři měsíce, prosinec až březen. Takže když si vyzkoušelo jeden ze scénářů začátku světové války na První búrské válce, přišlo globální vedení k závěru, že by ta válka neproběhla v té kvalitě, v jaké to měli v plánu. A ta Rhodesova Skupina/Group a následně Milnerův Kulatý stůl, řešily právě tento úkol. A už v rámci jejich plánování byla provedena Druhá búrská válka.
    To znamená, že když si vypracujete nějaký model, tak si ho někde musíte vyzkoušet a podívat se, jak to bude fungovat v praxi. Jak se to dá udělat, abyste z lidí zahnaných do kouta, udělali viníky, kteří tu válku rozpoutali. V roce 1899 začala Druhá búrská válka a za viníky byli označeni Búrové.
    Když Anglie tu válku vyhrála… Této války se například účastnil Conan Doyle a byl i vyznamenán.
    A všichni ostatní…
    Mimochodem, on nebyl členem skupiny We ani Group. To nebyla jeho úroveň, on patřil ke státní elitě. Nicméně jako kádr byl využíván a jeho účast v této búrské válce byla významná a tak byl i vyznamenán. Ale co je charakteristické?
    Právě díky búrské válce se u nás objevil náš první geopolitik Alexej Jefimovič Jedrichin Vandam, který odjel, aby se jako novinář a dobrovolník účastnil této búrské války. Jeho další životopis ukazuje, že už tam v podstatě byl vyslán služebně GRU, naší Hlavní výzvědnou službou generálního štábu.
    Jenže tam došlo k jedné takové příhodě, že se tam roznemohl. A proto ty hlavní události nepozoroval zevnitř těch událostí. Byl jim nablízku, přišel do styku s veškerým tím informačním polem v té búrské válce, ale zároveň nebyl ve středu těch událostí. Takže to mohl vidět z pohledu nestranného pozorovatele a odhalit ty hybné síly búrské války.
    A to ho přimělo začít zkoumat politiku Velké Británie z nadnárodní úrovně, tedy tak, jak to dnes vyjadřuje slovo geopolitika. Přestože se tak Jedrichin Vandam přiblížil právě té globální politice. On to pocítil, a pochopil, že ta búrská válka je modelový experiment budoucí války proti Rusku s následnou prohrou Ruska. Tam se to všechno zkoušelo.
    Takže Velká Británie takto řešila ten úkol organizace 1. světové války, která proběhla ve dvou etapách, jež byly nazvány 1. světová a 2. světová válka. To téma je vůbec ohromně zajímavé a velice rozsáhlé. Určitě jsem zapomněl vypovědět mnohé, co s tím souvisí. Nicméně nejdůležitější je pochopit, že je-li válka organizovaná systémově, je možné se jí vyhnout, budete-li tomu systémově čelit.
    Ale čelit tomu musíte na stejné úrovni, na jaké je organizovaná ta válka. Je třeba tomu rozumět.
    A jak dokládá praxe, ten dopis zveřejněný v Kommersantu, tak profesionalismus lidí působících v oblasti řízení na celém světě je očividně nedostačující k tomu, aby dokázali odhalovat systémové kroky a čelit jim. A co víc, oni nejsou schopni zastavit ani válku vyvolávanou z hlouposti.
    - Pařížský kongres je ze stejného soudku?
    Pařížský kongres to je to, o čem jsme mluvili, kde se Rusko vůbec nechovalo jako poražená strana a na tom Pařížském kongresu to byli nuceni uznat, že Rusko má právo se chovat jako neporažená strana a dali mu v tom za pravdu. Přestože byla uzavřena smlouva o porážce Ruska v té takzvané Krymské válce, přestože bojové akce...
    Tedy s výjimkou severu, kde chvilku křižovali vody, zastříleli si po Soloveckému klášteru, okradli pár drobných kupeckých lodí a příbřežní osady, prostě předstírali nějakou tu aktivitu a tím to skončilo. Jinak v Baltu i na Kamčatce byly vedeny dost těžké bojové akce.
    Takže ta předhistorie byla dlouhá i když oficiálně to vše začalo vraždou arcivévody Ferdinanda v Sarajevu, jak nám vyprávěli, že?
    No ono je to tak, já jsem přece řekl, že není důležité… Vždyť proč jsem se tak podrobně pozastavil u Sazonova? Protože není důležité co, stejně to vždy dokážou ohnout potřebným způsobem. Když někdo organizuje válku systémově, tu záminku už si vždy najde. Potom už stačí jakákoliv záminka. I dnes badatelé přece vykládají: „Takový nanicovatý důvod a takové dalekosáhlé následky…“
    - Jak řekl Bismarck: „A spustí to nějaká taková hloupost na Balkánu“, že?
    - S tou Bismarckovou frází, on to řekl rok před svou smrtí v roce 18… asi 79? Teď nevím, musím se podívat. Problém je v tom, že my tu frázi v podstatě známe z Churchillových pamětí datovaných 1924. A kdo může tvrdit, že Churchill je zdroj, který není nutné prověřovat? A proč by nemohli připsat Bismarckovi post factum pro vytvoření historického mýtu tu či onu frázi, která by byla objektivně výhodná pro realizaci globální politiky globálního prediktoru?
    Nebo třeba státní politiky Britského impéria? Protože v daném případě Churchill, patřil ke státní elitě. A kdyby se tedy přišlo na to, že je to lež, tak by to poškodilo jen Churchilla, který nebyl globalista. Stejně jako když Kissinger strojil plány a všude se blýskal a smetanu sklízel Brzezinski.
    Stejně jako minule více než hodina trvala odpověď pouze na jednu otázku.
    Nu bohužel to nešlo jinak.

     

     
    02:58
    Takže přejdeme k otázkám od našich uživatelů, kteří posílali své zprávy na náš web. První otázka. Valeriji Viktoroviči, okomentujte prosím výsledky vojenského cvičení NATO. Vypadá to, že moc úspěšné nebylo. A konkrétně norská fregata se potopila a už nás také oficiálně obvinili, že to ruská armáda rušila signály GPS.
    Obviňování ruských hackerů je již daností, se kterou nic nenaděláme. Když vám něco nevychází, prostě to hoďte na Rusy. Co se týká toho cvičení Trident Juncture, které proběhlo v Norsku, tak je třeba chápat jeho podstatu, abyste ocenili jeho úspěšnost či neúspěšnost.
    Já si také myslím, že to cvičení skončilo neúspěchem, ale ze zcela jiných důvodů, než jsou ty, o kterých se mluví v médiích, kde počítají různé havárie, poukazují na různé kiksy. Třeba jak se ukázalo, že tři jejich komunikační úrovně nebyly kompatibilní, takže nebylo možné řádně koordinovat pohyb vojsk, protože spojení vázlo.
    Ale právě proto se pořádají taková cvičení, aby se tyto postupy vyladily, aby se odhalily případné problémy, nesrovnalosti, a potom se to vše odstraní a znovu nacvičí. Vždyť proto je to cvičení. Jinou věcí je, že skutečně ta úroveň nesrovnalostí v organizaci vzájemné součinnosti vojsk v průběhu toho cvičení byla mimořádně vysoká. Což v podstatě poukazuje na to, že vyhlášené cvičení neodpovídalo tomu formátu, v jakém bylo nakonec provedeno, a to znamená, že v plánu bylo něco jiného.
    Je nesporné, že účastní-li se cvičení téměř celý bojeschopný kontingent Bundeswehru, 8 tisíc lidí, a to je všechno, co je k dispozici na německém území, tak musel existovat nějaký zvláštní úkol, kvůli kterému bylo zapotřebí angažovat celý tento bojeschopný kontingent. Jinak by se toho mohly účastnit jen některé útvary, jako v případě ostatních států.
    A co se tedy stalo? Proč byli tak neúspěšní? Protože toto cvičení mělo mít jinou podobu. Toto cvičení, forma tohoto cvičení měla být okupací Běloruska. Dvěma kolonami z Polska
    a Pobaltí měl probíhat pozemní vpád a v kombinaci s tím leteckým měl pokrýt obsazení celého Běloruska.
    K tomu byl potřebný ten větší počet vojáků, aby pokryli hned celé území. Když se ale Rusko za Bělorusko postavilo, protože by to poškodilo i naše státní zájmy, ta okupace Běloruska, tak bylo zapotřebí změnit i průběh toho cvičení, jenže celá příprava s ohledem na to cvičení již byla v chodu, a to se jen tak jednoduše zastavit nedá. Museli to rychle změnit. Proto to udělali jen tak narychlo na koleně.
    Každé cvičení probíhá podle plánu. Existuje plán průběhu těch či oněch akcí. A tak vzali minimální program cvičení, který mohl být proveden v přibližně stejném formátu, a potom to trochu víc rozpracovali a provedli to cvičení v Norsku. Proto tolik těch kiksů. Nebylo to dobře připraveno, protože to původně mělo probíhat jinak.
    A zde se opět dostáváme k tomu, co vlastně znamená cvičení z pohledu vojenské konfrontace systémů. A v tomto ohledu to dnes tak trochu uzavřeme, shrneme to, o čem jsme mluvili v posledních dvou pořadech, o tom, jak vznikají války, jak spolu bojují systémy. Dnes si promluvíme o tom, kdy z hlediska systému nastupuje nutnost pustit se do boje. A co je to hybridní válka.
    V podstatě pojem hybridní válka není vysvětlen nikde jinde než v pracích vnitřního prediktoru zveřejněných do června 2018. A v takovém souhrnu, jaký si teď uděláme, to nenajdete nikde. Takže v angličtině existují taková dvě slova: válka - war a zboží – wares. V podstatě bez ohledu na to, že se vyslovují různě, jsou to slova se stejným kořenem a liší se pouze jedním písmenem. Válka se píše WAR, a zboží se píše WARE a v množném čísle je tam ještě S, WARES.
    A to vůbec není náhoda. Je to totiž tak, že důvodem obchodování je skutečnost, že nemůžete nějaké zdroje získat jiným způsobem. Jestliže je tedy nemůžete získat jinak než koupí, je to důvod pro uzavření obchodu. Což je ta mírová cesta. Kdy se dohadujete o ceně a dalších podmínkách, prostě začíná probíhat výměna zboží.
    A stejně tak je i válka způsob, jak získat nějaké zdroje. A zde je nutné si připomenout definici z Koncepce sociální bezpečnosti.
    Co je to válka? Válka, to je soubor opatření zaměřených na zmocnění se cizích přírodních energetických a lidských zdrojů. Zopakuji: soubor opatření! A co je to za soubor opatření?
    My víme, že existuje šest priorit řízení. Takže těch šest zobecněných priorit řízení jsou „prostředky řízení“ uvnitř jednoho sociálního systému. A když stejný soubor prostředků, když úplně stejný soubor prostředků použijete vůči jinému sociálnímu systému, tak se v případě nekompatibility koncepce řízení tohoto sociálního systému řízení bude jednat o „prostředky, jimiž je proti němu vedena válka“.
    Ty prostředky řízení se tak mění ve zbraně! Těch šest priorit zobecněných prostředků řízení / válečných zbraní. Takže těch šest priorit zobecněných prostředků řízení je přesně to, čemu se dnes obvykle říká hybridní válka.
    Ten soubor opatření využívající šest priorit zobecněných prostředků řízení je v jednom sociálním systému prostředkem řízení a zároveň prostředkem vedení války proti druhému sociálnímu systému, nejsou-li jejich koncepce řízení kompatibilní.
    A suverenita státu znamená, že je řízení podle plné funkce řízení realizováno státními
    a společenskými institucemi daného státu.
    A žádná z těch šesti priorit řízení v tomto případě nemůže být opominuta. Intenzita a použití těchto šesti priorit řízení jednoho sociálního systému vůči druhému potom také určuje, jakou podobu má vedená válka, zda se jedná o studenou válku nebo horkou.
    Studená válka je vedena, když hlavní systém řízení, tedy přesněji konfrontační boj dvou systémů probíhá prostřednictvím vyšších priorit řízení, od páté do první.
    A horká válka probíhá, když intenzita a priorita působení probíhá na šesté prioritě. Ale tato válka na šesté prioritě nikdy neeliminuje působení uplatňované proti nepřátelskému sociálnímu systému na základě vyšších priorit.
    A zde si připomeňte například 2. světovou válku a politickou aktivitu států, které blokovaly trasy přepravy zboží, kterými byly zajišťovány zdroje. Vzpomínáte na tu dodávku švédských ložisek do Německa, jakým způsobem tam byly dodávány?
    Jak se změnily trasy lodních dodávek po světových oceánech, jak se změnily trasy výměny zboží mezi jednotlivými státy v závislosti na politické konfrontaci, což mělo zajistit určitý stav bojujících systémů. Pro nás byl určen Lend Lease Act a proti Německu a jeho satelitům oficiálně fungovala blokáda. To znamená, že všechny vyšší priority tu byly přítomny. Ale ta základní priorita, na které probíhal boj, byla ta šestá, silová, proto se válčilo. Ale všechny ostatní priority byly také v chodu.
    A i když probíhá studená válka, je v ní také ta šestá, silová priorita rozhodně přítomna. Není vyloučena, vždy je v tom systému přítomna, protože bez ní by ten systém tu hybridní válku prohrál. A jak je v tom systému přítomna?
    Tak zaprvé, a to je to nejdůležitější, to, o čem jsem už mluvil. V mírové době musí armáda cvičit.
    A provádění vojenských cvičení a manévrů je podstatou vojenského boje nekontaktním způsobem.
    Zadruhé. A o tom jsme už mluvili. Takže zadruhé. Dokonce i v případě studené války probíhá konfrontace dvou systémů vždy i na šesté prioritě. Nejedná-li se o přímou konfrontaci, probíhá přes takzvané zástupné války (proxy war), kdy je válka vedena na území třetích států a silami těchto států.
    Když si vzpomeneme na existenci SSSR a USA, tak v sedmdesátých, osmdesátých letech probíhaly neustálé války na africkém kontinentu, v Latinské Americe, mám na mysli Střední Ameriku. Tam jsme mohli pozorovat jednou přítomnost Sovětského svazu podporujícího povstalce, kterým poskytoval ekonomickou pomoc, mezi kterými působil jeho specnaz a vojenští poradci
    a podruhé zase ve stejné roli USA, na straně povstalců, když byl SSSR na straně vlády, zákonných sil. A tohle všechno se neustále odehrávalo.
    Ale tohle tu bylo přítomno po celé dějiny lidstva. A hybridní válka tu existuje přesně tak dlouho jako samo lidstvo. Protože ještě jednou opakuji, že ta hybridní válka je působení šesti priorit řízení jednoho sociálního systému vůči druhému sociálnímu systému v případě nekompatibility jejich koncepcí řízení.
    V minulosti měla šestá priorita například podobu rytířských turnajů. To se sjížděli různí rytíři
    a předváděli určitý stav ozbrojených sil určitých států. A vládci států, gosudarové… Tedy je dost těžké je nazývat gosudary, lepší termín bude monarchové. Ti se na to dívali a činili si na základě toho určité závěry: „Hm, oni mají takto vybavené rytíře bojující tak a tak, takže my musíme zareagovat tak a tak…“.
    A ještě dříve tu ta šestá priorita byla přítomna ve sportovních hrách. Olympijské hry byly podstatou tohoto boje na šesté prioritě za té takzvané studené války. A proto ty horké války byly pozastaveny, aby bylo možné uskutečnit olympijské hry, neboť se jednalo o rozvědku bojem, kterou zjišťovali co může jeden systém postavit proti tomu druhému. Proto se to pořádalo. To zde to vše má své kořeny.
    Ten termín hybridní válka je vyloženě zavádějící pojem, který má svádět z cesty. A proto také existuje tolik jeho různých definic. Jednomu se líbí Military Balance z roku 2015, když tu je Koncepce sociální bezpečnosti, či něco jiného…
    Tyto všechny zavádějící definice mají jeden jediný cíl, a tím je zakrývat, jak je ve skutečnosti společnost řízena! Jak ve skutečnosti probíhá boj mezi sociálními systémy, jakou má ta válka skutečnou podobu, odkud se dá očekávat útok a jak bude proveden.
    Termín hybridní válka byl zaveden úplně stejně jako termín geopolitika, aby to poskytovalo pravděpodobná vysvětlení, a lidé se nedobrali skutečné pravdy, aby ta vysvětlení probíhajících událostí zněla pravděpodobně s ohledem na řízení a vzájemný boj.
    To je důvod potřeby zavést termín hybridní válka. Vždyť je v podstatě tak deset let starý. Rozšířil se až v poslední době. To proto, že obyvatelstvo, obyčejní lidé si povšimli, že občas nevojenské prostředky buď nahrazují nebo doplňují vedení bojových akcí ve snaze dosáhnout válečných cílů. No a když jsou takto využívány, tak je potřeba to přece nějak vysvětlit. A tak si vymysleli ty bludy s tou hybridní válkou.
    Máme šest priorit řízení. Hybridní válka je vzájemný boj systémů na všech šesti prioritách řízení. To je ta definice hybridní války. A válka je soubor opatření zaměřených na zmocnění se cizích přírodních, energetických a lidských zdrojů. To je všechno, není třeba víc mudrovat a nic dalšího vymýšlet a vynalézat.
    A kdy se systém dostává do stavu, kdy začne být v řízení dominantní šestá priorita řízení, tedy válečný střet? Z hlediska Koncepce sociální bezpečnosti znamená přistoupení k řízení prostředky na šesté prioritě, že si systém neporadil s řízením, a proto je nucen touto formou likvidovat chybu svého řízení na vyšších prioritách řízení. Ale tak to je z hlediska Koncepce sociální bezpečnosti. Globální prediktor s tímto celkově souhlasí a pracuje v souladu s těmito principy, ale přitom se on sám, globální prediktor vyznačuje svou konceptuální osobitostí.
    On někdy vidí v rozpoutání války na šesté prioritě žádoucí výsledek, plánovaný výsledek konkrétního řízení ve vztahu k nějakému konkrétnímu systému. Globální prediktor v celé řadě případů nepovažuje vedení války za prohru řízení na pěti vyšších prioritách a nejen to, globální prediktor považuje vedení války na šesté prioritě za úspěšný výsledek řízení na vyšších prioritách.
    Jak to? Prostě tak.
    O čem jsme minule mluvili? Mluvili jsme o tom, jak byla připravována válka, 1. světová válka,
    a přesněji světová válka sestávající ze dvou etap, které byly nazvány 1. a 2. světová válka. Oni to připravovali, cílevědomě se o to snažili a vytvářeli vhodné podmínky, prosazovali potřebné kádry, formovali ekonomiky. To znamená, že zcela cílevědomě posouvali celý svět k válce.
    A proč? Ta věc se má tak, že z mravního hlediska toho řízení, které uplatňuje globální prediktor, je válka prostředkem korekce fungování systémů. Jedná se o prostředek k přebudování světa. Je to jako ve stavebnictví, když v budově bouráte nějaké stěny, abyste to tam přebudovali a změnili jednotlivé místnosti. Nebo když zcela zbouráte jednu budovu, protože majiteli již její architektura nevyhovuje a postaví se tam budova zcela nová.
    Takže lokální války jsou bouráním některých stěn v jedné budově a světová válka znamená zbourání celé budovy, aby se místo ní postavilo něco nového. A proto máme… Bože, teď mi to vypadlo …jednou Vestfálský světový systém, podruhé Vídeňský kongres/Koncert velmocí a další podobné varianty. Nebo třeba Jaltský mír... Ta přestavba je přesně to, oč usiluje globální prediktor.
    Takže pro globální prediktor je válka oprávněným prostředkem řízení. Zatímco z hlediska Koncepce sociální bezpečnosti nevyhnutelně, bezvýhradně válka na šesté prioritě znamená prohru řízení na pěti vyšších prioritách, a ve své podstatě to tak také je.
    Vždyť globální prediktor si nedokázal poradit s růstem počtu obyvatel, s přeformátováním států, například v Evropě, což potom vedlo k Vestfálskému systému. Nezbylo mu než silovou cestou smést jedny státy a začlenit mezi ně jiné, měnit v některých státech jejich vedení za jiné, jako například v případě Velké francouzské revoluce a revoluce v Rusku. Oni si přece nedokázali poradit na vyšších prioritách.
    Jenže je to tak, že globální prediktor takový cíl ani nesleduje. Oni využívají válku jako obvyklou prioritu řízení. A jen taková válka, která pro ně znamená nepřijatelnou újmu, jako je konec civilizace na planetě Zemi, je pro globální prediktor nepřijatelná. A my teď stojíme na její hraně.
    Proto je globální prediktor nucen počítat s Ruskem. My ale nesmíme zapomínat na cíle globálního prediktoru ve vztahu k Rusku.
    Máme u nás takového komedianta Žvaněckého, který řekl následující: „Mým snem je srovnat se zemí místo, kde bylo Rusko a vybudovat tam něco nového.“ Srovnat se zemí! Dejte si to do souvislosti s tím, o čem jsem právě teď mluvil, že cílem globálního prediktoru je využití války stylem zboření celé budovy a vystavění nové.
    Ve vztahu k Rusku je již všechno předurčeno. Má zde být kupa státečků bez suverenity, které budou své zdroje dodávat k dispozici vyspělejším civilizacím. Ale máme vůbec zapotřebí všímat si nějakého komedianta? Těch jeho řečí, té nelíčené nenávisti k Rusku?
    Máme. Protože tohle bylo řečeno v pořadu, který se jmenuje Na stráži po celém státě a sám ten pořad je napodobeninou amerického pořadu. Tak je to.
    Máme v zemi cizího strážce, který se prořekl. Když to tedy v krátkosti shrneme, tak hybridní válka je válka na všech šesti prioritách. Intenzita války... Tedy přesněji intenzita a přednost v pořadí využívání priorit řízení určují, zda probíhá válka studená nebo horká.
    A válka je soubor opatření zaměřených na zmocnění se cizích přírodních, energetických a lidských zdrojů.
    A systémy se k té horké válce uchylují jen v jednom případě, když nemají možnost vyřešit řídící úkol jinými, neválečnými způsoby. Z hlediska řízení, z hlediska Koncepce sociální bezpečnosti se jedná o selhání řízení, neboť jde o prohru v boji na vyšších prioritách řízení.
    Ale pro globální prediktor existuje celé spektrum případů, kdy je válka žádoucím cílem jeho řízení sledujícím přestavbu světa buď na globální nebo lokální úrovni.
    Podle mne, jsem to dnes vyložil dost stručně. Kdy se systémy uchylují k válce a co je to hybridní válka. Tu definici hybridní války v té podobě, jakou jsem uvedl, nikde jinde nenajdete. Proto jestli chcete, si to můžete poznamenat.

     

     
    30:46
    Dále vás prosí okomentovat následující novinové titulky: „Velitel generálního štábu Velké Británie nazval Rusko velkou, tedy větší hrozbou než je Al-Káida a ISIL. Český ministr zahraničí označil Rusko za hrozbu pro EU.“
    Protiruská hysterie na Západě vzrůstá. A ten nárůst má v dané situaci podobu nátlaku vyvíjeného na elitu. Může to sledovat jak okleštění podpindosníků, tak také provedení státního převratu podle toho, kam se to nasměruje.
    A v dané situaci tato dvě prohlášení nebyla právě nejchytřejší. Sergej Viktorovič Lavrov k tomu správně podotknul, když komentoval prohlášení velitele... ...generálního štábu Velké Británie.
    A co tím myslel? ...Že se vlastně prořekl.
    (Doslova Lavrov: „My nemůžeme nikomu zakazovat projevovat své intelektuální a politické schopnosti.“)
    Vždyť jakou hrozbu pro západní svět znamená Al-Káida a ISIL? Žádnou. Protože důstojnický sbor těchto dvou teroristických organizací je složen z představitelů tajných služeb Velké Británie a USA. Jedná se o dva nástroje, pomocí kterých USA a Velká Británie mění svět podle svého. To oni přece založili jak Al-Káidu, tak i ISIL, jedná se o jejich nástroje.
    A Rusko se svým plánem globalizace, se svou vnější a globální politikou...
    Protože my teď díky gosudarovi uplatňujeme globální politiku, což jsme nedělali od Stalinovy smrti. Rusko v tomto smyslu skutečně pro Velkou Británii znamená hrozbu.
    A teď si to představte. On jako člen státní „elity“ Velké Británie si velmi dobře uvědomoval, že Velká Británie už měla být přeformátována, že Anglie jako taková už vlastně neexistuje, a on měl už dávno žít v jednom ze států Commonwealthu v nějaké pěkné vysoké funkci a řídit tamní domorodce v nově vytvořeném impériu.
    Zatímco ostrov Velká Británie by byl už odepsán a Velká Británie jako stát přeformátována. Jenže ty plány se jim zhroutily. A kvůli čemu? Kvůli tomu, že Rusko uplatňuje svůj princip globalizace. A Al-Káida a ISIL jsou nástroje globalizace, které jsou řízeny z Velké Británie a USA. Ještě existuje polní štáb, kterým je Saúdská Arábie. Proto je to samozřejmě pravda.
    Ale je tu ještě jedna zásadní věc. Československo, tedy Česko, přeřekl jsem se, promiňte, ten stát je již dlouho rozdělen. Tam mají prezidenta Miloše Zemana a ministra zahraničí, kteří říkají zcela rozdílné věci. Miloš Zeman vychází ze státních zájmů Česka, z národních zájmů Česka.
    A jaké zájmy hájí ministr zahraničí? Ve vládě již to jeho prohlášení komentovali: „Víte, je to ještě mladý chlapec, který nemá zkušenosti, který nic neví o řízení.“ Pánové, to promiňte, ale proč jste ho tedy do té funkce jmenovali? Uvědomujete si, že se takto se svou nezkušeností může dožvanit až do toho, že se najednou ocitnete s někým ve válce?
    Mimochodem, to je problém kádrové otázky všech davo-„elitářských“ států a obzvláště Ruska. Vzpomínáte na ty skandály u nás, s tou úřednicí Glackich apod.? Tj. když jsou do funkce dosazováni lidé, kteří nemají ani ponětí o oblasti, kterou mají řídit, jenže se narodili ve správné rodině, jsou to „elitáři“ a tak to není důležité. Vždyť se to naučí.
    Není důležité, že všechny kiksy toho jeho učení odskáče obyvatelstvo. Takový ministr zahraničí se také může dožvanit až ke casus belli a vyvolat válku, dostrkat stát do takových podmínek, za jakých došlo k 1. světové válce. „Nikdo tu válku nechtěl, přesto byla nevyhnutelná!“
    Protože nikdo z těchto ministrů zahraničí nevěděl, co žvaní. Ale je zde ještě něco jiného.
    Jak to okomentovali? Že prý je nezkušený a tak se rozhodl, že je lepší se přiklonit ke staršímu bratru, tedy k USA. No a tam kvete protiruská hysterie, stejně jako ve Velké Británii:
    „Tak se jim přizpůsobím a štěstí mne nemine.“
    A já se ptám, o jaké suverenitě Česka se tedy vůbec dá mluvit? A Česko mimochodem také žádnou suverenitu nemá, protože mu to počet obyvatel neumožňuje. Nicméně jeho výsadní postavení, neboť Praha je okultní centrum světového židovstva, mu umožňuje vést dost efektivně vnější politiku. A je tedy velmi překvapující, jak se tam u nich mohl ocitnout takový ministr zahraničí.
    To znamená, že řízení globálního prediktoru je v celkové krizi, v celkové krizi řízení.
    A to je nebezpečné právě z toho hlediska možného vojenského konfliktu. Proto je nutné chápat, jak jsou spouštěny války, co je to hybridní válka, a jak probíhá v podobě studené války a jak v podobě horké války.

     

     
    01:21:15
    Už pracujeme dost dlouho, blížíme se k půldruhé hodině. Takže pro dnešek poslední otázka od Konstantina: Valeriji Viktoroviči, neberte prosím moji otázku a myšlenku jako kritiku či výčitku, ale jako prosbu pomoci mi ujasnit si tuto věc.
    Podle mne nebyly 1. a 2. světová válka, včetně mnohých revolucí z konce 19. a začátku 20. století, v první řadě podmíněny subjektivními faktory ze strany globálního prediktoru, ale objektivními, takovými jako zákon času. A rolí globálního prediktoru v uvedených válkách bylo přidat tomuto objektivnímu procesu subjektivní rysy, jako je tomu i v případě globalizace.
    Jaká je tedy souvztažnost mezi tím, co jste dříve říkal o válkách, a existencí objektivních okolností, které je doprovázely?
    Já tam žádný rozpor nevidím, ale vysvětlím to ještě jednou. Jedny a ty samé věci můžete realizovat různě. Když se například podíváte na útok syrské armády za podpory ruského letectva
    a speciálních jednotek na Aleppo a na útok americké koalice na Mosul, tak uvidíte dva zásadně odlišné přístupy. Objektivní okolnosti tam byly stejné, bylo zapotřebí zlikvidovat teroristy, ale metody řešení tohoto úkolu se principiálně lišily.
    My zohledňujeme zájmy lidí a snažíme se šetřit infrastrukturu, zatímco oni SROVNALI to město SE ZEMÍ a hotovo. Jaké kulturní dědictví? Jaké utrpení lidí? Proč si dělat hlavu?
    A to tím spíš, že své lidi odtamtud předem stáhli. No a město je zničeno, stejně jako Rakka. To je jejich způsob útoku. Zákon času je zákon času.
    A samozřejmě, že k té změně poměru etalonových frekvencí obnovy informací na biologické a na technogenní, sociální úrovni muselo jednoznačně dojít, a že to jednoznačně znamená určité problémy pro společnost. Jenže můžete zvolit rozdílné metody překonávání těchto problémů. Buď v předstihu začnete ve společnosti měnit vzdělávací systém a posouvat lidi k lidskému typu struktury psychiky, k soudržnosti, aby v případě otřesů ve společnosti lidé cítili podporu svého soudruha i soudruha ze sousedního státu, aby nacházeli dialog, nebo v předstihu plánujete války, vyprovokování střetů mezi státy a likvidaci přebytečného obyvatelstva.
    A v čem zde spočívá ten rozpor? V tom, že globalisté, kteří vědí o zákonu času, objektivně připravili řešení problémů právě prostřednictvím světových válek? Ale ty války přece mohly probíhat různě.
    Já jsem například mluvil o tom, že 1. i 2. světová válka byly vlastně jednou světovou válkou realizovanou ve dvou etapách, která byla naplánována v roce 1812 po porážce Napoleonových vojsk. Ale za Alexandra II., když narodovolci drtili všechno, když byly vysvobozeny ohromné masy rolnictva, aniž by jim byly poskytnuty prostředky na živobytí, bylo možné provést v Rusku revoluci
    a smést státnost.
    Myslíte, že kdyby se to globalistům povedlo, tak by to znamenalo zrušení války proti Rusku?
    Ani náhodou! Prostě by proběhla jinak, jenom jinak. Globalisté plánovali jak světovou válku, tak i revoluci v Rusku. Takže oni pouze využívají objektivní zákony pro dosažení svých subjektivních cílů. V čem je zde rozpor?
    Žádný rozpor v tom není. Ale to dokážete pochopit, budete-li si uvědoměle osvojovat znalosti a to tak, abyste je přijali za své, ty znalosti o řízení složitých sociální supersystémů. A takové znalosti jsou vyloženy pouze v jednom zdroji, v pracích vnitřního prediktoru SSSR, zveřejněných, a to zásadně zdůrazňuji, v souvislosti s posledními analytickými zprávami, ZCELA ZÁSADNĚ, zveřejněných do června roku 2018.
    Tyto práce vám poskytnou znalosti o řízení složitých sociálních supersystémů, na jejichž základě můžete bránit zájmy své a své rodiny. Potom se dokážete vyznat ve všech propletencích světové politiky a nebudete vnímat svět tak, jak jej vnímá autor první otázky, tedy ploše, černobíle
    a nebudete řízení chápat pouze z hlediska jeho programové varianty.
    Já vám říkám, že kdyby takto vypadalo řízení, tak by vůbec nemohly existovat sportovní hry, či hry obecně ani státní řízení, prostě by to bylo zcela nemožné. Ale znalosti Dostatečně všeobecné teorie řízení a Koncepce sociální bezpečnosti umožňují nejen porozumět spletitosti řízení, ale i svému běžnému životu. Tím, že podporujete jedny procesy řízení a nepodporujete jiné, vytváříte masové statistiky a pracujete tak pro zájmy své a své rodiny.


older | 1 | .... | 675 | 676 | (Page 677) | 678 | 679 | .... | 683 | newer