Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Showcase


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 677 | 678 | (Page 679) | 680 | 681 | .... | 683 | newer

    0 0

    Milan Vidlák
    7.1.2019 Šifra
    Ve čtvrtek jsem 3. 1. jsem se zúčastnil debatního pořadu na televizi Prima Názory bez cenzury, kde se diskutovalo na velmi citlivé a ožehavé téma. Česká televize totiž o vánočních svátcích odvysílala v pořadu Kouzelná školka pro předškoláky pohádku o Peg a Kočičákovi, kde se jala dětičkám vysvětlit, jak úžasný je muslimský svátek Íd al-adhá, při kterém muslimové po celém světě podřezávají bez omráčení každý rok 100 000 000 nebohých jehňat, ovcí, krav či velbloudů, aby uctili památku Abraháma, kterému prý Bůh nařídil obětovat svého syna – v poslední chvíli však Všemohoucí vraždě zabránil a nechal jej místo syna podříznout berana. Jakou to má logiku, se mě neptejte.


    Svátek se vyznačuje tím, že na venkově, v ulicích měst, prostě všude, šíleně kvičí vystresovaná zvířata, kterým muslimové podřezávají rituálně hrdla. Smyslem svátku je sice nasytit chudé, ostatně my také na Vánoce zabíjíme ve velkém kapry, ale způsob, jakým probíhají porážky při jednom ze dvou nejdůležitějších muslimských svátků, se jeví poněkud drasticky.


    Takto vypadá muslimský Svátek oběti, který Česká televize doporučuje předškolním dětem jako velké dobrodružství. Co přijde příště? 

    Tuto část ale pohádka Peg a Kočičák taktně vynechala, svátek prezentuje pouze jako velké dobrodružství, při kterém se pomáhá potřebným a evropské děti si mohou najít muslimské kamarády. Ti, Yasmina a Amir, zpívají „já mám fajn sako a já fajn hidžáb… tak zakřič Eid Mubarak na všechny, které znáš, bez pozdravu nové kamarády nezískáš.

    Pek a Kočičák jsou nadšeni, kterak byli multikulturně obohaceni. Otázka je, jestli by tolik jásali, kdyby jim Yasmina a Amir ukázali pořádnou halal porážku… Právě v tom spočívá obrovská manipulace a nebezpečné ovlivňování dětí.

    „Je to lhaní dětem a je to propaganda, o to horší, že se děti nejsou schopny bránit, protože nemají žádnou zkušenost. (…) Česká televize by měla mít povinnost dávat infomace v celistvosti. Ono to ale v České televizi není v žádném případě poprvé. (…) Nejsilnější byla v září 2015 Planeta Yó, kde byla celá relace zaměřena na to, že máme vítat uprchlíky, kteří jsou z ošklivé planety, kde jsou pronásledováni, a proto se o ně máme starat. Nebylo to vyváženo žádným jiným způsobem,“ řekl publicista, komentátor a vysokoškolský pedagog Petr Žantovský.

    Petr Žantovský též zmínil šot ve večerních Událostech, kde je divákům doporučováno, že islámská modlitba je vhodná jako léčba na bolesti zad.

    Spisovatel Benjamin Kuras poznamenal, že ve Velké Británii, kde část roku žije, je toto běžné už mnoho let.

    Když se zeptala moderátorka pořadu Terezie Tománková mě, zmínil jsem, že nejde o náhodu, kdy by se multikulti propaganda vklínila náhodou do dětského pořadu přejatého z USA a Kanady, ale o globální trend, kdy je prosazován ve velkém islám, migrace a multikulturalismus, a ruku v ruce s tím jde cenzura, kdy se skoro nikde nesmí vyslovit kritický názor.

    Pořad Názory bez cenzury, který vysílá FTV Prima, je mimochodem v tomto směru velkou výjimkou.

    Zmínil jsem též, že právě proto, že se o důležitých tématech nesmí v médiích, až na výjimky, informovat ani debatovat, a proto jsem si založil svůj vlasntí časopis, abych mohl psát svobodně i o věcech, o kterých bychom měli otevřeně mluvit a ne je zametat pod koberec.

    Všichni debatující se shodli v tom, že naděje spočívá v dosud mlčící většině, která už má podobné propagandy plné zuby.

    Na pořad se můžete podívat i na tomto videu ZDE.



    0 0

    7. 1. 2016  Agentura EXANPRO
    Sotva byla publikována veřejná část výroční zprávy Bezpečnostní informační služby* (BIS), byl vydán její doplněk v podobě vyjádření ředitele BIS. Mezi oběma dokumenty uplynuly pouhé čtyři dny (3. a 7. prosince) Nutno dodat, že ředitel BIS svým doplňkem nekvalifikovaně reagoval na kritiku ze strany prezidenta ČR vyřčenou 6. prosince v pořadu „Týden s prezidentem“ na TV Barrandov. Doplňující výstup BIS je dostupný na webu této služby pod názvem „Prohlášení ředitele BIS Michala Koudelky k činnosti této služby“.



    Prohlášení ředitele BIS bychom mohli ironicky nazvat „co věta, to perla.“ Samotný text se skládá pouze z 352 slov (≈ jedna strana listu papíru), avšak obsahuje hned 13 vážných nedostatků či přímo dezinformací – také bychom je mohli nazvat čirými výmysly či nesmysly. Prohlášení ředitele BIS má vychloubačný a domýšlivý charakter, jelikož uvedená tvrzení se neopírají o žádná zpravodajská fakta* (přesný rozbor je součástí analytické úlohy, která začíná zadáním v produktu 31013).

    Pro lidi obeznámené s činností zpravodajských služeb by neměl být problém odhalit vážné a početné nedostatky v tomto doplňku ředitele BIS ukazující zároveň na nedostatečnou praktickou činnost služby (a to stále ještě nerozebíráme tragickou výroční zprávu). K těmto obeznámeným lidem by měli patřit hlavně politici, a to především členové vládního kabinetu a poslanci, kteří jsou členy komisí pro kontrolu jednotlivých zpravodajských služeb (Stálá komise pro kontrolu činnosti BIS*/ VZ*/ÚZSI*), případně členové Výboru pro bezpečnost.

    Avšak jak vidíme na situaci české politické scény, tak se vůbec nic neděje. Česká vláda mlčí a členové Stálé komise pro kontrolu činnosti BIS taktéž. Přitom jak výroční zpráva (úvodní hodnocení viz produkt 12054), tak doplňující prohlášení ředitele BIS naprosto obnažily českou bezpečnostní službu* a ukázaly její nízkou pracovní úroveň a nedostatečnou odbornou způsobilost.

    Naopak senátoři, kteří jsou členy Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, práci BIS ocenili. Stalo se tak 18. prosince 2018. V tento den členové zmíněného výboru navštívili ústředí BIS, načež oznámili, že práce příslušníků této kontrazpravodajské služby* je profesionální. Senátoři však neupřesnili, z čeho při svém hodnocení vycházeli. Z chvilkové návštěvy budovy BIS, kde personál ukázal návštěvníkům pouze to, co jim ukázat chtěl, není možné ihned vyvodit závěr o úrovni práce této služby. BIS navíc ze zákona nepodléhá kontrole Senátu, ale kontrole vlády, Poslanecké sněmovny a Orgánu nezávislé kontroly – ONK (tento orgán nebyl dosud ustanoven).

    Práce a vystupování vedoucích funkcionářů BIS jsou základními věcmi, jež nejsou v pořádku. Ředitel zpravodajské služby* není sám sobě advokátem a nemůže zabředávat do veřejných názorových sporů. To už pak přestává být zpravodajským ředitelem a stává se „obyčejným rebelantem“. Ředitel zpravodajské služby musí být ukázkou pevného sebeovládání pro své podřízené a musí se soustředěně věnovat své práci, a nikoli oponovat vrcholným politikům a ještě k tomu veřejně. Přece stále platí, že ke zpravodajským službám se přijímají jen psychicky vyrovnaní a pevní jedinci, anebo je to v „nové“ České republice už jinak?

    Odpovědí na kritiku své osoby – přesněji kritiku vlastní práce, neb se nejedná o nic osobního – je zase jenom práce, jejímž prostřednictvím může kritizovaný dokázat, že se nadřízení zmýlili. A pokud má dotčený ředitel i přesto k tomu co říci, tak jedině na uzavřeném setkání s příslušnými výkonnými politiky.

    Ředitel BIS Michal Koudelka se dopustil dvojího pochybení: nedokázal se ovládnout a jako ředitel zpravodajské služby se obnažil před veřejností, přičemž svým prohlášením taktéž odhalil zásadní nedostatky v pracovní činnosti BIS a její odborné způsobilosti. Odborné pochybení dokladujeme následujícími otázkami, které se vztahují k obsahu prohlášení ředitele BIS (a potažmo také k části obsahu výroční zprávy BIS). Jedná se o otázky, na které by skuteční profesionálové měli znát jednoznačné odpovědi. Jednotlivé odpovědi, které nelze pozměnit, jsou zároveň důkazy o zmíněném pochybení.

    Odborné otázky, jejichž odpovědi rozkrývají četná odborná pochybení BIS:
    • Co je nejdůležitější na informačních zprávách předaných zákonným adresátům?
    • Co znamená zamezit cizím zpravodajským důstojníkům v jejich činnosti?
    • Jaký je rozdíl mezi zpravodajskou činností a špionáží?
    • Je hlavním úkolem zpravodajského důstojníka vyslaného do zahraničí vždy provádět špionáž?
    • Proč nelze cizího zpravodajského důstojníka ihned považovat za špiona/vyzvědače?
    • Kdo tvoří zpravodajskou síť?
    • Jaký je rozdíl mezi zpravodajskou sítí, špionážní sítí a agenturní sítí?
    • Pokud někdo tvoří zpravodajskou síť, musí nutně provádět špionáž?
    • Kolik je cizích zpravodajských sítí v České republice?
    • Co znamená, když někdo řekne, že rozbil cizí zpravodajskou síť?
    • Proč je termín „nedeklarovaný zpravodajský důstojník” zavádějící a v některých případech dokonce až komický?
    • Může vůbec člen vojenského diplomatického sboru používat diplomatické krytí?
    • Jaká konkrétní fakta je nutné kvůli věrohodnosti uvést do veřejné výroční zprávy (když už je vydávána) o zahraničních vyzvědačích (špionech) a místních agentech (spolupracujících osobách)?
    • Kolik je v ČR cizích zpravodajských důstojníků, špionů a agentů?
    • V jakém poměru musí být výstup zpravodajské služby ohledně domněnek vůči faktickým údajům?
    • Co znamená a o čem vypovídá, když zpravodajská služba ve svém veřejném výstupu uvede, že podle izraelských a amerických kolegů patří mezi nejefektivnější v Evropě?
    • Jaký význam má ocenění zpravodajské služby od orgánů Poslanecké sněmovny?
    • Jak je to s denním nasazováním životů u kontrazpravodajské služby, která navíc není orgánem činným v trestním řízení?
    Za odpověďmi se skrývá objasnění odborného i morálního úpadku BIS, což zahrnuje odbornou neznalost a záměrné šíření dezinformací* (zpravodajských fabulací* a posunování významu jednotlivých faktů). Obsah odpovědí (nabídnutých nesprávných i správných možností) je součástí produktu 23006, který je vytvořen jako test pro přípravu a vzdělávání zpravodajských analytiků. Správné odpovědi s jejich odůvodněním pak začínají v produktu 22032.

    Pokud bychom to měli odborně shrnout, tak nezbývá nic jiného, než vyřknout závěr, že je nutné provést výměnu vedoucích funkcionářů BIS a provést reformu této služby – pokud ovšem chce být ČR svrchovanou zemí s maximálním využitím vlastních a odborně způsobilých státních služeb bez jejich suplování západními zahraničními službami, jejichž závěry se česká vláda včetně BIS v poslední době řídí. Zpravodajské služby nemohou podléhat cizímu politickému trendu, což nyní předvádí BIS, ale uplatňovat pouze svůj odborný a nestranný přístup. Pokud nebudou přijata opatření, bude BIS i nadále upevňovat svůj politický a předpojatý přístup, přičemž bude s postupem času stále složitější cokoli u BIS napravovat. Tím nezbude nic jiného, než celou službu zrušit a znovu vybudovat (pouhá reforma již nepomůže).

    Jenže odpovědní politici se tváří spokojeně. A proč by taky ne. Sami výkonní politici už totiž několikrát prokázali, že vlastně neví, jak mají zpravodajské služby řídit, a jak je využít ve prospěch svého rozhodovacího procesu*. To je fakt, k němuž se písemně přiznal sám premiér Babiš (viz produkt 12032). Tento fakt potvrdila svým výstupem ministryně Maláčová (ČSSD), která v pořadu „Otázky Václava Moravce“ (9. prosince 2018) uvedla, že BIS spadá do kompetence ministra vnitra. To je samozřejmě hluboká nevědomost členky vládního kabinetu, protože BIS nespadá pod žádné ministerstvo, ale přímo pod národní vládu v čele s premiérem, jenž by měl v rámci vlády vést tuto službu ve své agendě.

    Úkoly zpravodajským službám ukládá vláda jako celek (případně prezident s vědomím vlády), přičemž ministryně Maláčová prozradila, že vláda se tímto nezabývá a vše nechává na samotných službách. Ty se sice snaží řídit literou zákona, ale jako státní instituce postrádají vedení ze strany státu. Jana Maláčová předvedla, že členové vládního kabinetu si myslí, že zpravodajské služby si řeší a řídí jednotliví vládní úředníci: premiér – BIS, ministr vnitra – ÚZSI a ministr obrany – VZ. Tak to ale samozřejmě není a nemůže být (viz dokument 12032).

    K čemu má tedy Česká republika zpravodajské služby, když je vláda neumí a vzhledem k jakémusi „ukotvení“ k západním strukturám je ani nechce řádně využívat? Proč vláda neřídí, nekontroluje a nehodnotí zpravodajské služby? Ze zákona podléhá činnost zpravodajských služeb kontrole vlády, ale žádná kontrola neexistuje a vláda jen pasivně přijímá jakési jejich výstupy.

    Činnost zpravodajských služeb podléhá rovněž kontrole Poslanecké sněmovny. Jenže odpovědní poslanci napomáhají nežádoucímu stavu, protože ani neví, kde by měli při kontrole zpravodajských služeb začít a co vlastně kontrolovat (viz produkt 12026).

    Také tato skutečnost s nevyužíváním vlastních státních služeb ukazuje na míru svrchovanosti České republiky, kdy se výkonní politici skrývají za jakousi sounáležitost k Západu a kdy se bez rozpaků podřizují požadavkům západních mocností: např. jaké sankce a proti komu přijmout, jaké diplomaty a kolik jich vyhostit, do jakých misí poslat vojáky apod. Na druhou stranu nebyly západní země za své několikanásobné porušení mezinárodního práva a několikanásobné zločiny proti lidskosti nikdy sankcionovány (viz bombardování Srbska – 1999, agrese a okupace Iráku – od 2003 do 2011, civilní ztráty v Afghánistánu – od 2001 do současnosti, destabilizace Libye a Jemenu, neoprávněné vyslání amerických sil do Sýrie atd.). Avšak o těchto faktech se čeští politici nechtějí bavit a ani nevyžadují po vlastních zpravodajských službách pravdivé závěry. Namísto toho dál hrají falešnou hru se šířením vlastních dezinformací ve prospěch bláhově adorovaných západních mocností v čele s USA.


    * Definice termínů a stručný popis zpravodajských organizací jsou objasněny v produktu „ZPRAVODAJSKÝ VÝKLADOVÝ SLOVNÍK – sjednocená verze“.
    Zpravodajský produkt 12057
    Souhrnné hodnocení
    © 2018 Agentura EXANPRO

    0 0
  • 01/07/19--08:01: Jdi s tím někam do duny!
  • Tereza Spencerová
    7. 1. 2019  E-republika
    Je příznačné, že když prý Jeffrey vyzval jednoho z kurdských velitelů, generála Mazlúma Abdího, aby ještě posečkali s rozhovory s Damaškem, než USA vymyslí nějakou uchopitelnou strategii, byl poslán do háje. Nebo do duny.

    Ať už si o Donaldu Trumpovi myslí kdo chce, co chce, jedno je jisté – je to mistr proměnlivých formulací a názorů. V případě Sýrie na konci loňského roku oznámil odsun asi dvou tisíc amerických vojáků, mezitím už stačil konečný „den D“ oddálit na nějaké čtyři měsíce, Bílý dům stihl rozmlžit i to, ujištěním, že „žádný časový harmonogram neexistuje“, v týdnu ale Trump znovu všem zamotal hlavy, když znovu zdůraznil odsun, protože USA Sýrii „ztratily už dávno“ a v zemi beztak není žádné „velké bohatství, jen písek a smrt“.

    CNN tvrdí, že už i ono rádoby kompromisní čtyřměsíční „stahovací“ období vzešlo od Pentagonu, který by „rád udělal radost prezidentovi a zajistil, aby přitom nikdo nebyl zabit“. Jistě, Pentagon by nejraději nechal v Sýrii své vojáky déle. Nejlépe navždy.

    Trump ale dokázal zájemcům zamotat hlavy ještě víc, když prohlásil, že Írán rovněž stahuje své jednotky ze Sýrie, ale přitom si „tam může dělat, co se mu zachce“. Bylo to nečekané, neboť Pentagon se neustále ohání tím, že hlavním smyslem jeho ilegálního působení v Sýrii je „boj proti Islámskému státu“, neboť bez ilegální války USA teroristé očividně být poraženi nemohou, a právě zadržování Íránu. Aby si tam naopak nedělal, co se mu „zachce“. Najednou ale do toho „šlápne“ prezident, že prý Íránu také docházejí peníze, a tak se stahuje ze Sýrie i z Jemenu, kde navíc vojensky nikdy ani nebyl. Guláš. A papričky navíc do něj přidávají Trumpovi neokonzervativní spolupracovníci – ministr zahraničí Pompeo ujišťuje v televizi, že odsun už začal, šéf národní bezpečnosti Bolton v Turecku říká, že ne, protože nejdřív musí být poražen Daeš a navrch prý Ankara musí na svůj pupek odpřísáhnout, že nechá na pokoji levicové syrskokurdské radikály z Lidových obranných sil (YPG). I to je ale změna, neboť v půli prosince se ještě Trump po telefonu s Erdoganem dohodli, že právě Turecko převezme kurdský severovýchod Sýrie… Bolton by navíc ještě rád nechal asi dvě stovky vojáků, aby na východě Sýrie blokovali dálnici mezi Damaškem, Bagdádem a Teheránem, ale to už je fakt jen legrace. Vždy je potřeba něco říci, hlavně, aby nebylo ticho.

    A když po legraci – namísto reality – sahají Američané, jdou do toho i Turci. Sami se do vzdušného prostoru nad Sýrií nehrnou a Rusko jim povolení ke vstupu nedává, a tak prý pokud mají převzít kurdský severovýchod Sýrie, měly by USA jejich armádě zajistit náležitou leteckou podporu včetně náletů, a taky dopravu a logistiku. A taky by měly odzbrojit „své“ YPG. Pokud by měli Američané na takto rozsáhlé požadavky kývnout, byla by jejich vojenská přítomnost v Sýrii skokově větší než doposud, což je už v přímém rozporu s Trumpovými úmysly. Bez jakéhokoli mlžení. To už je skoro na Boltonův vyhazov.

    Není pravděpodobné, že by turecká armáda vtrhla na severovýchod Sýrie bez letecké podpory, ale teoretické riziko, že zmasakruje tamní YPG do posledního muže a ženy, tu přece jen stále je. Nově jmenovaný vyslanec pro „boj proti Daeši“ James Jeffrey si proto nechal nakreslit barevně odlišenou mapu severovýchodu Sýrie, jak by si představoval budoucí „dělení moci“ v regionu mezi Turky a Kurdy. Pro ten nápad se opravdu hodí označení „Sykes-Picot na steroidech“. Potíž je snad jen v tom, že ve skutečném životě žádné hranice mezi Araby a Kurdy a dalšími etniky v Sýrii neexistují, oblasti obývají všichni společně a město od města se jen liší jejich koncentrace. Pokud by se Jeffreyho nápad zrealizoval, následovalo by jen další válčení provázené dalšími etnickými čistkami. Je příznačné, že když prý Jeffrey vyzval jednoho z kurdských velitelů, generála Mazlúma Abdího, aby ještě posečkali s rozhovory s Damaškem, než USA vymyslí nějakou uchopitelnou strategii, byl poslán do háje. Nebo do duny.

    Naopak, kurdské YPG po rozhovorech v Damašku i Moskvě navrhují, že by syrské vládě předaly kontrolu nad syrskou hranicí s Tureckem, a výměnou za to chtějí na svých územích zřídit samosprávu, za kterou by se zaručilo Rusko. Jinými slovy navrhují, že složí zbraně výměnou za autonomii. Je otázkou, co si kdo pod pojmem „autonomie“ představuje, a nelze vyloučit, že kurdský požadavek je z hlediska Damašku stále ještě „příliš ambiciózní“. Pro tuto situaci je tu stále ale k mání „turecký strašák“: Nepodvolíte-li se, předhodíme vás Erdoganovi! Na jedné straně je jasné, že se situace v syrském Kurdistánu nemůže vrátit do předválečných kolejí, na straně druhé je ovšem stejně jasné, že Kurdové ani po sedmi letech války (a špatné volby spojenců) neskončili v pozici těch, kdo by si mohl klást podmínky. Koneckonců, právě definice kurdské „autonomie“ může rozhodovat o turecké ofenzívě – Ankara dává najevo, že návrat celé oblasti „do Sýrie“ ji uspokojí a válce zabrání. A tak se vyjednává dál, atmosféra je prý „pozitivní“, tvrdí Kurdové...

    A co víc, zatímco z Washingtonu dál duní „spousty povyku pro nic“, Perský záliv v čele s Emiráty bere Sýrii (politicky i ekonomicky) zpět do „arabského lůna“ a pomalu i do Ligy arabských států. Smyslem není jen snížit vliv Íránu, ale i muslimsko-bratrského Turecka. A současně ukázat Spojeným státům, že jejich snahy diktovat a bránit jakékoli rekonstrukci válkou zničené Sýrie možná uposlechnou kdesi v Evropě, ale že Blízký východ se stále více emancipuje. A tamní režimy si (různě rychle) prošlapávají cestičky k tomu, aby si na vlastním území začaly vládnout samy.


    0 0

    Bašár Asad, syrský prezident
    7. ledna 2019 TheWashingtonPost a   PrvníZprávy
    Pro syrského prezidenta Bašára Asada rok 2018 skončil dobře. Spolu s prezidentem Trumpem oznámil stažení amerických vojáků z východní Sýrie a několik arabských států uvedlo, že jsou ochotni se s Asadem smířit.

    V prosinci se súdánský prezident Omar al-Bashir stal prvním arabským představitelem, který navštívil Sýrii od roku 2011, kdy vypuknul občanský konflikt. Spojené Arabské Emiráty, které předtím byly proti Asadovi, oznámily, že obnovují vztahy s Damaškem, s Bahrajnem a Kuvajtem. Tunisko obnovuje přímé lety do Sýrie a Jordánsko obnovuje obchodní vazby.


    Saúdská Arábie, největší podporovatel povstalců proti Asadovi, se zdá čím dál víc ochotna přijmout Asada, který zůstane v Damašku, a doufá, že zmírní jeho závislost na regionálním rivalu Saúdské Arábie Íránu. Dokonce se očekává, že Arabská liga, která vyhnala Asada po brutálním zásahu proti protestujícím v roce 2011, Asada v roce 2019 opět přivítá.

    Jak byl Asad izolovaný opravdu?

    Samozřejmě, Asad nikdy nebyl mezinárodně izolovaný, to byl jeden z hlavních důvodů, proč přežil. Výrazná pomoc spojenců Sýrie Ruska a Íránu je dobře zdokumentována. Rusko zajistilo, že Damašek nebude čelit sankcím určených OSN, podobným těm, kterými trpěl irácký vůdce Saddám Husajn. Rusko poskytlo půjčky, aby Damašek dále fungoval.

    Zbývající státy společenství BRICS (Brazílie, Indie, Čína a Jihoafrická republika), stejně jako mnoho jiných západních států, nepožadovalo, aby Asad odstoupil. Čína byla nejvíce podporující, a od roku 2011 blokovala rezoluce Rady bezpečnosti OSN šestkrát, ale také Indie udržovala vztahy s Damaškem, protože se obávala vzestupu islámistů. Brazílie vyslala svého velvyslance do Sýrie. Dokonce před nedávnými volbami prezidenta Bolsonara Brazílie oznámila své přání obnovit plné vazby a účastnit se rekonstrukce Sýrie.


    Obnova Sýrie bude nákladná


    BRICS a spojenci Asada pravděpodobně neposkytnou mnoho z odhadovaných 400 miliard dolarů potřebných k obnově poválečné Sýrie. Nejbohatší, Čína, se zdá být vlažná, zatímco Rusko a Írán postrádají finanční prostředky. Asad a jeho spojenci již dávno věděli, že pouze Perský záliv nebo západní pomoc mohou poskytnout potřebné miliardy na rekonstrukcí a to je skutečná hodnota jakéhokoli oteplování arabských vazeb.

    Když se Asad znovu spojil s Ligou arabských států, tak přináší ekonomickou odměnu a symbolický konec pokusů Asadových nepřátel na jeho svrhnutí. Libanon a Irák se odmítly připojit k případným sankcím vedených státy v Perského zálivu, Jordánsko si zachovalo diplomatickou přítomnost v Sýrii, a to i přesto, že válka a vnější politický tlak byly přinuceny zastavit obchod mezi oběma zeměmi. Alžírsko se také postavilo proti vyloučení Sýrie z arabské ligy a poté vedlo tajná jednání, Sisiho režim v Egyptě také rozvíjel tajné vazby.

    Syrská ekonomika a zejména po válce zpustošené druhé největší město, Aleppo, by výrazně podpořilo opětovné otevření tras do Turecka - v současnosti blokované jak Ankarou, tak Tureckem podporovanými povstalci, kteří kontrolují Idlib. Ačkoli Turecko upustilo od požadavků na odstoupení Asada, tři oblasti zabraňují usmíření.

    Za prvé, poté, co Trump odstoupil, Ankara a Damašek by mohly zaútočit na východní Sýrii. Turecko chce vytlačit bývalé kurdské spojence Washingtonu, které považuje za teroristy, zatímco Sýrie může s nimi dosáhnout obsazení regionu. Hodně bude záviset na tom, zda Rusko může zprostředkovat jakoukoli dohodu.

    Druhým je Idlib, poslední rebelská kapsa Sýrie, kterou je Asad odhodlaný znovu přijmout, ale je chráněno Tureckem, které se obává, že by bylo zaplaveno Turecko uprchlíky a militanty. Konečně jde i o část severní Sýrie mezi Afrinem a Jarabulusem, kterou v současné době drží Turecko prostřednictvím rebelů.

    Asad přivítá jakýkoli návrat do Arabské ligy, ale jeho význam by neměl být nadhodnocen.
    Na jedné straně byla Sýrie během celé své občanské války daleko od izolace a na straně druhé zůstává dlouhá cesta od usmíření se západními vládami a Tureckem.

    Na jedné straně byla Sýrie v celé své občanské válce daleko od izolace a na straně druhé zůstává dlouhá cesta od usmíření se západními vládami a Tureckem. Ne že by se to příliš týkalo Damašku. Režim Asada má desetiletí zkušeností se západními a regionálními sankcemi a izolací, naposledy v polovině let 2000.

    Její strategie již dávno čeká na to, aby se mezinárodní podmínky změnily ve svůj prospěch, než aby změnily své politiky. Nedávné otevření se arabských států bude tento přístup dále potvrzovat, a Asad si bude jisti, že nakonec se na Západě a v Ankaře objeví i bez ohledu na to, jak dlouho to potrvá.

    Na jedné straně byla Sýrie v celé své občanské válce daleko od izolace a na straně druhé zůstává dlouhá cesta od usmíření se západními vládami a Tureckem.


    (rp,prvnizpravy.cz,washingtonpost,foto:arch.)

    0 0

    - kou-
    7. 1. 2019 CyberGeuerilla a PrvníZprávy
    Hackeři Anonymous zveřejnili dokumenty, podle nichž zaměstnanci projektu Integrity Initiative několik let před incidentem v Salisbury žádali o vyhoštění ruských diplomatů z Velké Británie.



    A - což je ještě zajímavější - uvedli potřebu nějaké „katastrofy" na podporu britské obrany.

    Upřesňují, že lidé zapojeni do tohoto projektu přilákali ke své práci odborníky na chemické zbraně a rovněž kontaktovali náboráře a souseda Sergeje Skripala.

    V loňském listopadu Anonymous publikovaly poprvé dokumenty o Integrity Initiative, o kterých se domnívali, že by mohly být použity v Británii k vměšování do evropských záležitostí a k informační válce proti Rusku. Britské úřady s výhradami potvrdily pravost zveřejněných dokladů.

    V poslední době se na portálu Cyberguerrilla.org objevily nové údaje jménem Anonymous, které podle autora také souvisí s projektem Integrity Initiative. Jedná se dokumenty a faktury za platbu zpráv o činnostech ruských mediálních struktur, zejména RT a Sputniku. Publikované dokumenty také odkazují na událost v Salisbury.

    V tomto anglickém městě byli otrávěni bývalý důstojník GRU Sergej Skripal a jeho dcera Julia, což vyvolalo velký mezinárodní skandál. Londýn obvinil ruský stát z pokusu o atentát, Moskva to kategoricky popírá, a poukazuje na naprostoý nedostatek důkazů.

    Potřeba opakovat


    Mezi dokumenty, které byly nyní zveřejněny, je dokument připravený Victorem Madeirem v roce 2015. Madeira je vědecký pracovník britského Institutu veřejné správy financovaného z Integrita Iniciative.

    Dokument obsahuje soubor návrhů na sankce proti Rusku, včetně „současně vyhnat všechny ruské zpravodajské důstojníky a letecké síly / obranu / námořní příslušníky z co nejvíce zemí". Madeira to viděl jako opakování operace FOOT v roce 1971, kdy Londýn vyhnal 105 sovětských diplomatů.
    Po incidentu v Salisbury opustily desítky ruských diplomatů Spojené království a několik dalších zemí.


    V roce 2018 byl ředitel Ústavu veřejné správy, Christopher Donnelly, povýšen na velitele pluku ve vojenské zpravodajské skupině. Tato jednotka je součástí Britské první brigády pozorování a průzkumu, založené v roce 2014 a odpovědné za veškeré vojenské zpravodajství. K potvrzení hackeři poslali soubor s doporučeními na jmenování.


    Další dokument ukazuje, že v říjnu 2016 Donnelly společně s generálem Richardem Barronem, který opustil funkci předsedy společného velení britských ozbrojených sil v daném roce, dává neuspokojivé hodnocení připravenosti britských sil odolat Rusku.

    „Pokud nedojde k žádné katastrofě, která by probudila lidi a požadovala odpověď, musíme najít způsob, jak si má vláda uvědomit tento problém a přenést ho do politického prostoru. Můj závěr je, že buď musíme zahájit debatu, nebo čekat na něco strašného, což nás rozhořčí a donutí konat,“ napsal Donnelly.

    Poté přijal do skupiny rozvědky Marca Laveryho, odborníka na chemické a biologické zbraně z vojenské laboratoře v Portonu Down, napsali Anonymous.

    Rusko opakovaně uvedlo své podezření, že se v této laboratoři v blízkosti Salisbury vyvíjejí chemické zbraně, včetně toxické chemikálie náležející do skupiny nervových činidel, kterými podle Londýna byli otráveni Skripalovi a která se v Británii nazývá "novičok". A a stejném místě – Porton Downu, pak zkoumali látku, kterou byli Skripalovi otráveni.

    Operace Iris


    Když došlo v březnu 2018 k otravě v Salisbury, projekt Integrity Initiative okolo ní aktivně zahájil informační kampaň. Projekt přivlekl společnost Harod Associates ke studiu předních médií a sociálních sítí a nazval projekt „Operation Iris".

    Dodnes hackeři zveřejnili 25 dokumentů, které byly podle jejich údajů připraveny jako součást tohoto programu. Jsou to zprávy o pokrytí incidentu a množství publikací v britských, amerických, evropských a ruských médiích, analýza publikací na dané téma sociálních sítí v různých zemích, informace o „údajných trollech" a jejich umístění.

    Anonymous také zveřejnil dopis Andyho Price, který je v britském ministerstvu zahraničních věcí odpovědný za informační boj. Byl napsán v dubnu 2018 a byl určen „pouze pro důvěryhodné kolegy a partnery". Dopis obsahoval analýzu pokrytí incidentu v Salisbury v ruských médiích se závěrem, že se Moskva pokouší dezinformovat společnost. Brzy poté ruští diplomaté opustili Londýn.

    „Plán Madeiry z 13. ledna 2015 byl důsledně proveden v polovině roku 2018," shrnuli hackeři.


    „Náhodný" rozhovor


    Podle Anonymous se v červenci 2018 náborář a soused Sergeje Skripala Pablo Miller podle jejich prohlášení zúčastnil schůzky s představiteli „Bílých přileb“, kteří byli Moskvou a Damaškem obviněni z organizování provokací s chemickými zbraněmi v Sýrii. Setkání se konalo ve zdech „Ústavu veřejné správy", uvedla publikace.

    „Říjen 2018. Spolupracovník Millera ze čtvrtého královského tankového pluku Mark Urban publikuje knihu s rozhovorem se Skripalem, který se náhodou podařilo uskutečnit šest měsíců před „otravou". Závěr je zřejmý," dodali Anonymous.


    - - -

    0 0

    Václav Umlauf
    7. 1. 2019   E-republika
    Výdaje na zbrojení ukazují celkovou dynamiku současné studené války. A z grafů je jasně vidět celková logika zbrojení USA, EU, Ruska a Číny.



    V době studené války je třeba vědět, kdo a jak zbrojí. K tomu slouží grafy porovnávající oficiální výdaje na zbrojení jednak v poměru k HDP a jednak v absolutních číslech. Otázka, že vojenské rozpočty nejsou veřejné a transparentní, jde stranou. To maskuje každý stát a poslední skandál v Pentagonu ukázal, že v korporátním fašismu jsou armáda a bankéři zcela mimo zákon. Pentagon v auditu nedopočítal 21 biliónů dolarů a drze prohlásil, že je mu to úplně jedno. Takže se tam krade docela slušně a zbrojení ve Spojených státech je černá díra. Je otázka, jak je to v jiných zemích, ale tady je třeba věřit velkým světovým institutům, které už léta kontrolují výdaje na zbrojení ve světě. Podívejme se nejprve na světový podíl ve zbrojení všech velkých zemí v roce 2013.



    Zhruba stejný poměr a vývoj ukazuje přehledná tabulka výdajů za posledních 30 let. Všimněte si zvýšené křivky Číny, kterou pojednáme dále. Dlouhodobý vývoj ukazuje, že USA věří spíše na sílu zbraní, než na sílu demokracie. Hlavně se podívejte, že křivka zbrojení USA rostla po pádu SSSR.



    Poslední přehled je z roku 2017 a ukazuje, že USA zbrojí vůči všem ostatním čtyřem největším zemím dohromady v poměru 3:2.



    Světový trend je jasný, protože výdaje na zbrojení skokově nerostou a svět ve studené válce není. To ukazuje tento graf.



    A nyní začněme Spojenými státy, tímto světově oceňovaným mírovým bratrem ve vojenském triku. Je dobré se nejprve podívat na celkovou militarizaci země v přehledu celé historie. Tato země kromě války za zrušení otroctví vždy válčila mimo své území a oba skoky jsou 1. a 2. světová válka. První křivka je počet vojáků v poměru k populaci a ta druhá jsou vojenské výdaje v poměru k HDP.



    Další důležitý graf jsou výdaje v rámci NATO. Tady je jasné, že Spojené státy jsou ve studené válce, ale Evropskou unii to nebere a v poměru k HDP vydává na zbrojení stále stejně. Nyní je jasné, proč máme stát za USA v jejich studené válce s Ruskem a Čínou.



    Střední Evropa také neblbne a jedno procento vyvolených si raději své zisky sebere přímo z HDP. Nemusí pak složitě vykrádat státní rozpočet přes vojensko-průmyslový komplex, jako je tomu v USA.



    Pro USA je klíčový tento graf, který ukazuje militarizaci země. Zelená lajna je rok 2000 v přepočtu na dolary a modrá ukazuje nárůst rozpočtu v době, kdy se rozsypal Sovětský svaz a Spojené státy mohly klidně přestat zbrojit. Klíčová je červená, která ukazuje sumy za kolonizátorské války (Libye, Sýrie, Irák, Afghánistán). Jak je vidět, Spojené státy začaly mohutně militarizovat v době, kdy to vůbec nemusely dělat. A důsledky na sebe nedaly dlouho čekat, viz další grafy.



    Poslední graf ukazuje start výdajů Ruska a Číny jako odpověď na Pax Americana, který se jim nasunul až k samotným hranicím. Vidíte, že poměr výdajů na zbrojení k HDP a v absolutních číslech není stejný. Červená na prvním grafu v letech 2008-2009 ukazuje, kdy Rusko dávalo maximum na vývoj nových zbraní a na modernizaci armády.



    A nyní přejdeme k Rusku. Začneme porovnáním Sovětského svazu a Ruska, kde je odpověď na tzv. „imperialismus Ruska“. Porovnejte to s náklady na zbrojení USA ve stejné době.



    Klíčový je nárůst zbrojení po roce 1999, kdy se země vyhrabala z nejhorší formy západního neoliberalismu, který v Rusku představoval tunelování v neuvěřitelném stylu. Z grafů je jasně vidět, že Rusko v poměru k zemím západní Evropy zvyšovalo výdaje na zbrojení mnohem rychlejším tempem.



    Ruskou zbrojní realitu je třeba vidět ve dvou fázích. Revitalizace zničené armády spojená s vývojem nových zbraní, které představil Putin s nabídkou k mírovému jednání (Hrozivé mlčení západních prodejných médií na Putinův projev v ruské Dumě). Kdyby jenom média... Výsledkem s velkou pravděpodobností bude jednostranné zrušení všech strategických smluv ze strany USA. Hlavní smlouva o balistických zbraních je už zrušena a nyní se asi zruší i smlouva pro zbraně středního doletu. Takže se podívejte na první fázi ruského zbrojení.



    Mnohem zajímavější je druhá fáze. Rusové mají ve výzbroji nové vojenské systémy, které jim zajišťují převahu nad USA nejméně 5 let. Vývoj těchto zbraní byl jistě nesmírně drahý, což je vidět na rozpočtu. Ale v momentu, kdy Rusové tuto převahu mají, vojenský rozpočet jde dolů. Tady je podrobný graf s důležitými politickými událostmi Ruska.



    Totéž platí pro poměr v HDP, kde je vidět stejný průběh od roku 2016, kdy skončil vývoj nových zbraní a začala jejich sériová výroba.



    Další důležitý graf ukazuje strukturální vývoj ruské ekonomiky ve stejném období. Pro porovnání s americkým militarismem se podívejte, co Spojeným státům nadělil největší válečník v jejich historii vyznamenaný Nobelovou cenou míru (Skutečný stav USA po Obamovi v grafech). Rusko se pod Putinem vydalo jinou cestou, jak je vidět z grafu. Modrá jsou vojáci, červená je sociální sféra.



    A nyní na závěr k Číně, která opravdu zbrojí jako divá. Důvod je pochopitelný. Je ve studené válce se Spojenými státy a musí bránit strategickou iniciativu své globální hedvábné stezky. USA a s nimi všechny ostatní imperialistické a obchodní velmoci stavěly vojenské základny (a předtím středověké hrady) tam, kde měly kupecké a otrokářské zájmy. Nic nového pod sluncem.



    Další důležitý graf ukazuje růst zbrojení pro Rusko a Čínu dohromady. Z něho je jasné, kdo bude hlavním nepřítelem USA.



    Závěr
    Studená válka není nevyhnutelná a EU do ní zatím nechce vkročit. Amerika ji tímto způsobem neutáhne, viz vyprazdňování měšce Pentagonu vzhledem ke zlatým časům Bushovců, Clintonovců a Obamovců. Vojensko-průmyslový komplex Spojené státy vykrad, zavlekl je do nesmyslných válek a nakonec je nechal bez klíčových nových zbraní typu hypersonických střel, které teď mají Rusko a Čína. Viz druhá fáze zbrojení Ruska v grafech. Rusové nepotřebují mít 800 vojenských základen v 70 zemích světa jako USA. Zatím nesestřelitelný Avantgard s proměnlivou dráhou letu doletí všude na Zemi s rychlostí kosmické střely, tj. za 20 minut. Pak je zbytečné mít vojenské základny, které musí mít Spojené státy, aby měly na dostřel celou zeměkouli pomocí raket, jež jsou o jednu generaci pozadu. A navíc mají Rusové na zavádění nové výzbroje (stíhačka SU-57, tank Armata, děla Koalice...) dostatek času. Nač se šponovat, když NATO je o jednu generaci výzbroje pozadu. To je příklad ruské vojenské strategie a také diplomacie, protože Rusové dohody o odzbrojení chtějí. A podle posledních zpráv Rusové přistoupili dokonce na zpupný a diplomaticky zcela ujetý návrh Boltona, že mají i po vyhraném kole strategického zbrojení zatáhnout do jednání o raketách středního doletu Čínu. Rusové s ní začali jednat, protože Čína má přesné zbraně středního doletu, které před deseti lety neměla. Ale jak je vidět z grafu, Čína věří na Pax Americana v přesně opačném poměru, než její výdaje na zbrojení.

    Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 550 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!



    0 0

    Oskar Krejčí
    7. 1. 2019   NovéSlovo
    Politolog Oskar Krejčí na příkladu měnící se levice ukazuje radikalizaci politické scény v USA. Zároveň upozorňuje, že také autentická levice ve střední Evropě by měla sice odmítat jazyk politické korektnosti, ale nesklouzávat přitom k šovinismu.



    Minulý týden začal pracovat nový, podle amerického politického kalendáře 116. Kongres USA. Sněmovnu reprezentantů, dolní komoru tohoto Kongresu, ovládla opět demokratická strana ­a její předsedkyní (speaker) se již podruhé stala Nancy Pelosiová, první žena, která se dostala do takto vysoké volené funkce. Tato skutečnost zároveň symbolizuje proměny politiky v USA: obě ideová křídla se radikalizují téměř na úroveň nesmiřitelnosti. Díky pravicovému populismu Donalda Trumpa se Nancy Pelosiová posunula názorově doleva a představuje v demokratické straně takzvané progresivistické křídlo. Pro názornost lze připomenout, že při posledních prezidentských volbách se demokraté dělili – mimo jiné – na liberály podporující Hillary Clintonovou a progresivisty podporující Bernieho Sanderse, který sám sebe charakterizoval nejen jako progresivistu, ale i demokratického socialistu.

    Nová politická konstelace v Kongresu odráží nové nálady v americké společnosti. Když se mění nálady veřejnosti, mění se nejen postoje většiny starších politiků, ale i profil těch, kteří jsou zvoleni nově. A tak v americkém Kongresu od minulého týdne zasedá nejmladší poslankyně v amerických dějinách Alexandria Occasio-Cortezová (*1989), zvolená za jeden z volebních obvodů města New York. To není jediná zajímavost: Occasio-Cortezová byla zvolena za demokraty, ale zároveň je členkou strany Demokratických socialistů Ameriky (DSA). A není jedinou poslankyní za DSA. Za demokratické socialisty byli na kandidátce demokratické strany zvoleni také Rashida Tlaibová z Michiganu a Danny Davis z Illinois; ten je členem Sněmovny reprezentantů již od roku 1997.

    Nová stará levice

    Strana Demokratických socialistů Ameriky byla založena v roce 1982, tedy v dobách největší slávy Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové. Ihned se stala členkou Socialistické internacionály. Sjednotila tehdy některé skupiny patřící k hnutí Nové levice a bývalé členy socialistické a komunistické strany, tedy Staré levice. I dnes se tyto pestré kořeny odrážejí v ideovém profilu DSA. Demokratický socialismus je spojován s ostrou kritikou bývalých socialistických zemí, „autoritářských komunistických států“. V programu lze nalézt ekosocialismus, socialistický feminismus, podporu zdravotní péče pro všechny, ale i tradiční anti-: antikapitalismus, antiimperialismus či antirasismus. Je tam i podpora požadavku silných odborů či práv pracujících. Programové přihlášení se k internacionalismu se projevuje například v kritickém postoji k politice Bílého domu vůči Palestincům, Venezuele či Sýrii, ale i ve snaze učit se bez předsudků od všech levicových hnutí ve světě. Skutečnost, že DSA odmítá neoliberální ekonomiku, ji přivedla k tomu, že v roce 2017 vystoupila ze Socialistické internacionály. V programu DSA je však také řada motivů spojených s multikulturalismem třeba v otázce migrace, ale i hledání rovnováhy mezi puritánstvím Staré levice a hesly o sexuální revoluci provolávanými některými proudy Nové levice.

    Počet členů DSA je dnes odhadován na 55 tisíc, strana v loňských volbách postavila víc než 40 kandidátů na místní, státní a federální úrovni. Nelze říci, zda DSA patří budoucnost. V každém případě se ale jedná o zajímavou reakci na rozpory v americké společnosti, která si zaslouží pozornost i ve střední Evropě. Tam jistě vyvolá rozpaky podpora multikulturalismu, která je u DSA patrná. Je však nutné stále mít na paměti, že americká a evropská levice se v celé řadě témat nutně musí lišit. V případě multikulturalismu jde o dva hlavní rozdíly:

    Americká společnost je multikulturní, což nelze říci o většině evropských států (hlavně těch bez koloniální minulosti), kam je multikulturalismus vnucován pod tlakem. Je možné oponovat, že i americká multikulturní společnost vznikla pod tlakem, dokonce díky kolonialismu a otrokářství za použití brutálního násilí. Pak ale je nutné též připomenout, že ani po pěti set letech formování americké společnosti není zdaleka multikulturalismus v USA vyladěn do bezkonfliktní podoby. Nutit jej Evropě bez porozumění podstaty mezikulturních odlišností vyvolává nutně konflikty, – byť jsou to neshody jiné povahy než ty ve Spojených státech.

    Využití pozitivní diskriminace a jazykové korektnosti při otupování etnických konfliktů a při začleňování menšin plní v USA a v Evropě odlišnou funkci. „Staré“ menšiny v USA – indiáni, černoši, Hispánci a podobně – prožily dlouhé období násilné diskriminace. Jejich plné začlenění do povětšině anglosaské kultury vyžadovalo a často stále vyžaduje nestandardní programy zaměřené na výraznou změnu jednání jak menšin, tak většiny. Nový jazyk tlačil většinové obyvatelstvo ke změně přístupů k menšinám, sám ale zásadní sociální změnu nepřinesl. Jestliže někdo vnímal označení „Negros“ jako hanlivé či diskriminující, pojmenování „Afroameričan“ pro něho znamená pozitivní změnu. Sociální status černochů se tím ale mění jen formálně, byť více než v případě cikánů, když se jim začalo říkat Romové. Nemluvě o logice, podle níž by se černochům žijícím v Africe mělo říkat „Afroafričané“. Tím, že se přestane sledovat kriminalita menšin jako samostatný statistický údaj, se kulturní vzorce chování menšin a většiny neztotožní.

    Importovaná korektnost


    Před třiceti lety začalo vítězné tažení americké politické kultury střední Evropou. Díky hollywoodské civilizaci a nejrůznějším školením pro nadějné politiky i novináře pronikla do okolí Vltavy a Dunaje záplava slov a politických technik, které boří tradiční vidění světa. Tato slova a techniky však více reagují na realitu USA než realitu Evropy – a navíc podobu Spojených států idealizují. Politicky korektní jazyk, který kdysi ve Spojených státech boural stereotypy, v Evropě stereotypy staví. Nesmyslná gesta berlínských politiků či pražských sluníčkářů vůči migraci nejsou výsledkem vlivu islámu, ale projevem přebírání liberálních hesel z USA. Ideologie multikulturalismu v USA se snažila začlenit staré menšiny, ale v Evropě má sloužit především k vytváření nových menšin.

    Jazyk levice, který se pokoušel v USA v 60. letech měnit skutečnost, se tam časem změnil na liberálně-konzervativní jazyk zakrývající realitu. V Evropě skutečnost předstírá. Tím, že se stal monopolním veřejnoprávním jazykem, změnil se na diktaturu slova: není důležité, jaká je realita, důležité je, zda slova zapadají do hesláře politické korektnosti. Co nad to jest, od ďábla jest. Jazyk politické korektnosti staví hranice myšlení, nahrazuje analýzu a uzavírá mysl. Ta pak – bez ohledu na původní význam slov – podněcuje agresivitu. Vůbec není náhoda, že většina vítačů bezbřehých proudů migrantů patří zároveň k těm, kdo šíří nenávist vůči Rusku a Číně. A v souvislosti s blížícím se třicátým výročím sametové revoluce mění veřejnoprávní zpravodajství v šikanózní politické školení mužstva.


    * * *


    Úspěchy Demokratických socialistů Ameriky ukazují, že se Spojené státy mění. Fakt, že se americká levice podílela na formování jazyka politické korektnosti či že lze formulovat zásadní výhrady k zahraniční politice Washingtonu, neznamená, že se v USA není čemu učit. Třeba i tomu, že existují odlišné podmínky pro práci levice v USA a v Evropě. Uvědomit si tento rozdíl znamená neodmítat současnou levici v USA jen proto, že je v řadě ohledů multikulturnější než ta česká či slovenská. Musí taková být. Zároveň ale uskupení jako DSA připomínají, že kritika tupého multikulturalismu má být spojena nejen s vlastenectvím, ale také s internacionalismem, s podporou solidarity a s odmítáním nejrůznějších teorií o zákonitém konfliktu civilizací. Skutečným protikladem diktatury politické korektnosti není šovinismus, ale otevřená mysl.



    - - - 



    0 0

    7. 1. 2019 IARex a  HlavéSprávy
    Portál Iarex hodnoti revolúciu v ruských raketových silách. Moderné ruské zbrane stlmili vojnové vášne amerických jastrabov. (Na snímke odpálenie ťažkej medzikontinentálnej balistickej strely Sarmat)

    Ruskú raketovú revolúciu, proti ktorej USA nemôže postaviť nič po dobu 10 rokov, predstavuje štvorica moderných zbraní. Ide o raketový systém PVO S-500 Prometeus, vzdušný raketový komplex Kindžal, protilodnú okrídlenú raketú Cirkon 3M22, medzikontinentálnu raketu Sarmat a nadzvukový systém Avangard.
    S-500  Prometeus
    Systém S-500 Prometeus dokáže okrem likvidácie viacerých letiacich cieľov (rakety i lietadlá) súčasne úspešne zostreľovať rakety súpera aj za hranicami atmosféry, čo zvyšuje výrazne dosah jeho pôsobnosti.
    Nadzvuková protilodní střela Cirkon

    Kindžaly a Cirkony výrazne oslabujú možnosti lietadlových skupín USA v blízkosti ruských brehov. Rakety dokážu zlikvidovať americké ciele vo vzdialenosti približne 1000 km, čo výrazne oslabuje možnosti amerického námorného letectva. Ciele vo vzdialenosti 1000 km dosiahnú Kindžaly a Cirkony približne za 10 minút.
    Raketa Kinžal upevněná na letounu MiG-35

    Sarmat váži okolo 200 ton. Dĺžka doletu je rôzna. 16 000 km, ak bojové hlavice majú 5 ton a 10 000 km ak bojové hlavice majú približne 10 ton. Motory Sarmata dokážu vyvinúť nadzvukovú rýchlosť, raketa manévruje a jej trajektóriu nie je možné odhadnúť.

    Nové a moderné ruské raketové zbrane šokovali Američanov, ktorí sa dnes snažia jednostranne vypovedať dohodu o raketách krátkeho a stredného doletu. Jedinou šancou amerických jastrabov, ako zvrátiť nepriaznivý vývoj síl, je rozmiestniť rakety krátkeho a stredného doletu na hraniciach Ruska, aby sa reakčný systém a možnosti ruských protiraketových systémov PVO výrazne skrátil.

    Mezikontinentální raketa Sarmat vybavená několika samostatně manévrujícími hlavicemi a falešnými hlavicemi
    Krajiny NATO, ktoré však umožnia Američanom na svojom území rozmiestniť americké rakety krátkeho a stredného doletu schopné niesť jadrové hranice, sa však automaticky stávajú cieľom ruských jadrových rakiet. Američanom je však “osud európskych spojencov ľahostajný”, v konflikte s Ruskom to má byť podľa amerických predstáv práve Európa, kto má zhltnúť obrovské množstvo ruských rakiet. Rusi sa však vyjadrili jednoznačne, v prípade konfliktu s určitosťou zničia svojími raketami USA.

    Americkí vojenskí jastrabi chápu, že momentálne nedokážu ruským raketám zabrániť zasiahnuť územie USA. Práve skutočnosť, že Rusko má rozvinutý jadrový potenciál, bráni Američanom voči Rusku uplatniť rovnaký druh agresívnej politiky, aký Američania uplatnili voči Sýrii, Afganistanu, Líbyii, Juhoslávii či Vietnamu.

    - - -

    0 0

    Michail Morozov
    7. 1. 2018    economy

    Za 40 let Peking ve svém unikátním boji proti chudobě navždy předběhl Rusko. Koncem roku 2018 Čína oslavila 40. výročí politiky "reforem a otevřenosti". Výsledky čtyřicetiletí jsou ohromující a zjevují světu fenomén čínského velkého skoku ke světovému vůdcovství.

    Jak to všechno začínalo

    18.-22. prosince 1978 proběhlo v Pekingu, jak se mnohým zdálo, běžné plénum Ústředního výboru Komunistické strany Číny. Třetí plenární zasedání jedenáctého volebního období bylo údajně rutinní stranickou událostí na pozadí šedivého každodenního života v zemi, která se nacházela v obtížné situaci. Jak vzpomínají sovětští diplomaté, kteří tehdy pracovali v Čínské lidové republice a měli v popisu práce sledovat všechny alespoň trochu významnější události v této zemi, si pamatují, že nikdo na velvyslanectví SSSR a na ministerstvu zahraničí nejprve nepochopil historický význam události. Teprve po několika měsících si v Kremlu uvědomili všechnu hloubku změn, ke kterým se Teng Siao-pching se svými spolupracovníky, později nazývaný "architektem čínských reforem", rozhodl. Ale z pohledu Moskvy se stalo něco strašného: po opravě základů teorie socialismu se Čína rozhodla zavádět do ekonomiky Říše středu prvky kapitalismu a zároveň zachovat nedotknutelným politický a ideologický základ socialistického státu. Teoreticky to bylo zformulováno takto: odmítnutí "pokračovat v revoluci s diktaturou proletariátu" a "třídním bojem" jako hlavního úkolu, přenesení těžiště stranické práce na uskutečnění modernizace. Následně byla tato linie nazvána politikou "reforem a otevřenosti" a budováním "socialismu s čínskými zvláštnostmi".

    Základem praktického rozvoje reformních myšlenek Teng Siao-pchinga byl v polovině sedmdesátých let schválený kurz "čtyř modernizací", transformace ve čtyřech oblastech: v zemědělství, průmyslu, armádě, vědě a technice. To je, tak říkajíc, materiální obsah reformy. A ideový spočíval ve "čtyřech základních principech": v socialistické cestě rozvoje, demokratické diktatuře lidu, ve vedení komunistické strany, v marxismu-leninismu a myšlenkách Mao Ce-tunga. Několik slov o "velkém vůdci". Jeho činnost byla stranicky ohodnocena, což je zakotveno v dokumentech: více pozitivně, než negativně. A tečka. Nehledě na ničivé experimenty, které pořádal Mao, Čína se nezabývala sypáním si popela na hlavu a ničením památek. Namísto rýpání se ve své nedávné smutné historii se země dravě vrhla do budoucnosti.

    Přednosti socialistického zřízení se ve výsledku projevují právě tím, že výrobní síly se vyvíjejí rychlejšími tempy, než je tomu za kapitalismu, a na základě jejich vývoje se neustále zlepšuje materiální a kulturní život lidu. Socialismus má skoncovat s chudobou", prohlásil Teng. Snadno se to řekne, ale jak to udělat?

    Na III. plénu ÚV KS Číny bylo rozhodnuto, že počáteční fáze reforem bude trvat do poloviny 21. století, kdy se země připojí k řadám vyspělých mocností a úplně skoncuje s chudobu. Tyto plány jsou nyní splněny a překročeny.

    Teng považoval za hlavní úkol modernizače ČLR nárůst výrobních sil s přihlédnutím k hmotným zájmům různých vrstev společnosti. Ale v praxi začalo čínské vedení tím, že od "komun lidu" na vesnici přešli k rodinné smlouvě, když pracujícím na venkově byl vydán hlavní výrobní prostředek - půda. Místo rovnostářství nastoupilo rozdělování podle práce. Byly povoleny různé formy vlastnictví, včetně soukromého. Hlavní hnací silou reforem se stala věda a technický pokrok. Začaly se vytvářet zvláštní ekonomické zóny (ZEZ), kam se doslova hrnul cizí kapitál, který s sebou přinášel moderní technologie a metody řízení. Peking ustoupil od přehnané centralizace moci, delegoval pravomoci na místa a posiloval demokratické socialistické instituce samosprávy. Dříve neslýchaná novota.

    Kapitalismus v jednotlivých provinciích 

    Za těmito strohými formulacemi je osobní odvaha Teng Siao-pchinga a jeho spolupracovníků, kteří se rozhodli přerušit totalitní tradice, jít proti socialistickým dogmatům a riskovat nejen své životy, ale také stabilitu v gigantické zemi, která byla drásana sociálními protiklady.

    Nezáleží na tom, zda je kočka černá nebo bílá. Dobrá je kočka, která loví myši", tak jednoduše vysvětlil Teng Číňanům nový obrat ve vývoji Číny. Tato fráze se stala okřídlenou a stala se symbolem nejúspěšnějších reforem v dějinách lidstva.

    Cílem politiky "otevřenosti" bylo zapojit Čínu do procesu globalizace, přilákat zahraniční kapitál, využít úspěchy vědy a techniky, zkušenosti s řízením, aby se předešlo sociálně-ekonomické katastrofě, která ohrožovala zemi v důsledku experimentů, jako byl "velký skok" a "kulturní revoluce", a dále vést zemi na cestu ke stabilnímu rozvoji. A Čína začala rychle vzkvétat.

    Myšlenka Teng Siao-pchinga spočívala v tom, aby se bez podstatné změny ekonomického řádu a tím spíš sociálně-politického zřízení otevřela brána pro vstup země do tržní ekonomiky a mezinárodní dělby práce. Za tímto účelem byly v Číně vyčleněny zvláštní oblasti, zvláštní ekonomické zóny (poblíž námořních obchodních cest), v nichž byl zaveden zvláštní hospodářský režim. Zahrnoval různé výhody pro investory: osvobození od daní, povolení k vývozu kapitálu, zvláštní právní status podniků a další.

    Ve skutečnosti se v ZEZ zaváděl tržní kapitalismus, ale pod kontrolou Státní rady a KS Číny, stejně jako místních úřadů. ZEZ se staly hybnou silou hospodářského růstu v Číně, platformou pro zaběhnutí ekonomických modelů, zdrojem zahraničních investic a technologií.

    Šen-čen je výkladní skříň čínského hospodářského zázraku. Vývojové ukazatele této ZEZ jsou ohromující. Roční obrat vzrostl z 18 milionů juanů na půl miliardy. HDP je 1,2 bilionu juanů za rok. Ale i další zóny jsou příkladem fantastického růstu. Obchodní obrat v Chaj-nanu rostl o 16,8% ročně a za 25 let (od roku 1988, od okamžiku vzniku) se zvýšil 49krát, finanční výnos se zvýšil 50krát, čistý příjem občanů 11krát, čistý příjem obyvatel na venkově 7krát. Takže v praxi byly realizovány myšlenky architekta čínských reforem a jeho spolupracovníků. Mimochodem, jednu ze ZEZ vytvářel a rozvíjel vedoucí výboru Komunistické strany Číny v provincii Kuang-tung Xi Zhongxun. Reformní úsilí Xi udělalo nezapomenutelný dojem na jeho syna Si Ťin-pchinga, současného vůdce ČLR.

    A co teď

    Od roku 1978 do roku 2017 byl průměrný roční nominální růst HDP 14,5%, což je bezprecedentní ukazatel ve světové historii. V důsledku toho se podíl ČLR na celosvětovém objemu HDP zvýšil z 1, 8% v roce 1978 na 16% v roce 2017. Za tak krátkou dobu se ČLR dostala na druhé místo na světě v nominálu HDP a před ní jsou pouze USA. Podle údajů Světové banky však HDP Číny v paritě kupní síly překračuje americký HDP přibližně o 3 biliony dolarů. V roce 2017 připadalo na Čínu 27,8% světového hospodářského růstu, což je více než podíl USA a Japonska dohromady.

    V roce 1978 činil obrat zahraničního obchodu Číny 35,5 miliard juanů. Za 39 let se toto číslo zvýšilo 782krát a v roce 2017 dosáhlo 27,79 bilionů juanů. Čína se stala největším světovým dodavatelem a spotřebitelem zboží a služeb. Už nyní Čína kupuje víc než prodává (dovoz 15,33 bilionu juanů v roce 2017, vývoz 12,46 bilionů juanů). Přičemž se ČLR zaměřila na ještě větší spotřebu. V roce 2018 se v Šanghaji konala velká mezinárodní výstava, věnovaná výhradně dovozu.

    V Číně byl vytvořen nejsilnější průmysl na světě, který produkuje téměř čtvrtinu světového objemu. 6 z deseti největších společností na světě jsou čínské.

    Největší a nejefektivnější stavební průmysl na světě je v Číně. Čína vytvořila gigantickou infrastrukturu a nadále ji rozvíjí, a to nejen ve své zemi, ale také v zahraničí jako součást globální iniciativy "Jeden pás, jedna cesta". V ČLR je vybudována nejdelší na světě síť vysokorychlostní železnice. V délce silnic Čínu předčí pouze USA.

    Čína se z agrární země stala lídrem ve vědeckém a technologickém pokroku. V ČLR byly vytvořeny nejsilnější a nejrychlejší počítače, které nepodléhají zachycení kvantovými komunikačními systémy. Čínský program zkoumání vesmíru je srovnatelný s americkým a ruským, včetně výstavby orbitální obyvatelné stanice, měsíčních expedic, letů na vzdálené planety.

    Ale to všechno je globální ekonomika, která ukazuje klíčovou úlohu Číny jako hnací síly světového hospodářského rozvoje. Ale co tím získává téměř půldruhé miliardy obyvatel země?

    Před zahájením reforem bylo 250 milionů obyvatel ČLR schopno se uživit a ošatit se. Ale již 25 roků po historickém plenárním zasedání v prosinci 1978 počet Číňanů pod hranicí chudoby klesl z 25 na 3 procenta obyvatelstva. Objevilo se 250 milionů lidí, schopných nakupovat zboží dlouhodobé spotřeby, střední třída.

    Pokud v roce 1978 HDP na jednoho obyvatele činil 381 juanů, 2/3 HDP na obyvatele Indie, v roce 2017 se tento ukazatel v Číně zvýšil na 59 660 juanů (8 800 dolarů). Během 40 let uvádění reforem do života a otevření se dostalo z chudoby více než 700 milionů Číňanů.

    Rychlý růst čínské ekonomiky umožnil zemi, aby dosáhla vynikajících výsledků v oblasti energetiky, dopravy, telekomunikací, vědy, vzdělávání, kultury, zdravotnictví a budování infrastruktury.

    Nyní Čína směřuje k novému cíli - budování společnosti průměrného blahobytu. Podle některých údajů průměrná čínská mzda překročila v roce 2016 ruský ukazatel. Podle počtu dolarových miliardářů ČLR výrazně převyšuje Rusko a je hned za USA. Je pozoruhodné, že většina největších majetků byla vytvořena od nuly, především v oblasti nových technologií a IT. Číňané nakupují nejvíc na světě auta, elektromobily, počítače, telefony, domácí spotřebiče.

    Prakticky každý Číňan si může dovolit cestovat po celé zemi. Jízdenka na vysokorychlostní vlaky, které jezdí mezi největšími městy a regiony, stojí v průměru 500 juanů (5 tisíc rublů). 120 milionů Číňanů každý rok cestuje do zahraničí, kde utratí 100 miliard dolarů ročně.

    Vyčíslení čínských úspěchů v různých sférách života by zabralo příliš mnoho prostoru a nezpůsobilo by radost té ruské veřejnosti, která je nostalgická po dobách SSSR. Na setkání, věnovaném 40. výročí politiky reforem a otevřenosti, předseda ČLR Si Ťin-pching nazval změny, které proběhly, "velkou revolucí v dějinách čínského národa". "Úspěchy, dosažené za 40 let, nespadly z nebe, nebyly darovány z milosrdenství někoho jiného, je to zásluha celé strany, všeho multietnického lidu naší země, který jim dal sílu, rozum a odvahu. Za několik desetiletí jsme uskutečnili industrializaci, která ostatním rozvinutým zemím trvala několik století. Rukami čínského lidu se nemožné stalo možným. Jsme v každém ohledu hrdí na čínský lid, který uskutečnil opravdový zázrak".

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0


    Alexej Sacharov
    8. 1. 2019   360tv.ru
    Skupina hackerů Anonymous odtajnila dokument britského státního informačního projektu Integrity Initiative. Je v něm otevřeně uvedeno, že v EU existuje útvar pro dezinformace, informovala agentura RIA Novosti. Podle zveřejněných údajů analyzuje Integrity Initiative za peníze britských daňových poplatníků činnost labouristické strany, televizního kanálu RT a práci Londýna v zemích sousedících s Ruskem. Konkrétně jde o vysvětlování situace v zemích bývalého SSSR, otravy v Salisbury a situace na Blízkém východě, včetně Sýrie.


    Britské ministerstvo zahraničí již dříve přiznalo autentickými dokumenty, které vydal Anonymous o vměšování se Londýna do záležitostí zemí EU a o vedení cílené informační války proti Rusku. V budoucnu chce útvar Integrity Initiative vytvořit síť poboček v bývalých sovětských republikách a evropských zemích a také pobočky v USA.

    Podobné struktury již byly vytvořeny v zemích jako Španělsko, Francie, Německo, Řecko, Nizozemsko, Litva, Norsko, Srbsko a Itálie. Otevírání nových klastrů je naplánováno v Arménii, Moldávii, Gruzii, Švédsku, Černé Hoře, Maltě, Kanadě, Estonsku, Polsku, Slovensku, Rumunsku, Bulharsku, Rakousku, Portugalsku, Švýcarsku a Lotyšsku. Na Ukrajině, jak vyplývá z dokumentů, již působí některé "výzkumné klastry".

    Jedním z hlavních úkolů klastrů je "vzdělávání veřejnosti a politických elit" v těchto zemích prostřednictvím politiků, vědců, novinářů a dalších odborníků. Jejich úkolem je aktivně vysvětlovat, včetně sociálních sítí, "nepřátelské působení Ruska". Například v Moldávii se navrhuje šířit názor, že vnitropolitická situace v zemi "se používá k vytvoření ruského a rusky mluvícího vlivu v zemích EU". Současně se navrhuje, aby byl všemožně podporován moldavský televizní kanál TV8, který, jak je vysvětleno v textu, pracuje s přispěním zahraničních velvyslanectví.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Pavel Opl
    8. 01. 2019 blog autora
    V České republice, bohužel, hrdinský čin odměněný státním vyznamenáním. A co když se to stane znovu ?
    Opět se v internetovém prostoru objevilo video, ve kterém Mašín bagatelizuje svoji vraždu - podřezání příslušníka SNB v Čelákovicích.
    video zde : https://www.stream.cz/krvava-leta/10029550-protikomunisticka-odbojova-skupina-bratri-masinu-jak-probihalo-prepadeni-sluzebny-snb-v-celakovicich

    Vražda spoutaného člověka je naprosto zavržení hodný skutek a ten, kdo jej provedl by měl být po právu nazýván lidskou bestií a tvrdě odsouzen.

    Ctirad Maším se touto lidskou bestií stal, když spoutaného příslušníka SNB podřezal poté, co se na stanici bezpečnosti dostali ke zbraním, po kterých tolik toužili. To, že naprosto nelidsky 50 let poté do kamery povídá, že onen příslušník se asi divil, když se probudil a byl mrtvý, ukazuje jeho naprostou zvrácenost.

    Takovýto čin by neobstál ani v zuřícím válečném konfliktu. Jakákoliv rétorika o boji proti režimu je zvrácená a účelová a nemůže nijak ospravedlnit tento hrůzný čin.

    Přesto byla tato lidská zrůda a členové jeho skupiny vyznamenáni státním vyznamenáním a to v naší zemi a v době údajné demokracie.

    Jenom naprostý pomatenec, může v dnešní době tento skutek obhajovat. A dokáží si všichni ti schvalovači představit, že by tím zavražděným byl jejich tatínek, syn, bratr ... ?

    Příslušníci na místním oddělení policie (tak by se to nazývalo dnes), jsou v drtivě většině normální slušní lidé, kteří rozhodně nejsou žádní političtí a prorežimní fanatici, ale řeší méně závažnou agendu přestupků, přečinů a trestných činů, které znepříjemňují život všem slušným lidem na daném spádovém území příslušného oddělení.

    A když si události promítnete do časových souvislostí, tak i dnes máme obrovské množství lidí, a stále jich přibývá, kterým se vůbec nelíbí režim, ve kterém téměř 30 let od sametové revoluce žijeme.
    Dokážete si představit, že by se opět objevila skupina lidí, kteří by s rétorikou boje proti současnému režimu přepadla policejní stanici, zavraždila některého z příslušníků a šla se prostřílet tam, kde by si myslela, že jim bude lépe ? A že by je dokonce někdo opěvoval jako protirežimní hrdiny a chtěl pro ně vyznamenání ?

    To je naprosto nepředstavitelné a neakceptovatelné a to říkám jako člověk, který dlouhá léta pracoval jako policista na různých úrovních a jako člověk, kterému se současný stav v naší zemi hrubě nelíbí.
    Jsou věci, které se dělat nesmí. Nikdy. Kdo takovéto činy schvaluje je stejný zločinec, jako pachatel. A kdo takovéto lidi vyznamenává, snad ani není člověk ...


    - - -

    0 0

    Ladislav Větvička
    8 . 1. 2019   ParlamentníListy
    CO NÁM DAL ROK 2018 „Aktivisti placení z našich peněz nám zakazují komunikovat, zakazují vtipy, ironii, sarkasmus, textilní firmy se omlouvají, že vyrobily černou opičku a že to tak nemyslely, děcko s hadrem na hlavě si vyskakuje na ředitelku, že má povinnost mít hadr na hlavě, protože to tak jakýsi chlap před 1 300 lety napsal do knížky,“ říká v „bilančním“ rozhovoru pro ParlamentníListy.cz známý bloger Ladislav Větvička. Zhodnotil předešlý rok pro sebe i Českou republiku, prozradil, jestli je spokojený s výsledky voleb, a vyjádřil se k Andreji Babišovi i k tomu, co se děje ve Francii nebo v Německu. Promluvil i o Rusku a Ukrajině.


    Máme tady počátek roku 2019, jaký byl uplynulý rok pro vás osobně?

    Když se dívám zpět, nebyl to špatný rok. Oslavil jsem deset let na blogu iDNES a měl jsem radost z hodnocení čtenářů – popáté za sebou mě zvolili zlatým blogerem roku. I když – to nemusí být dáno kvalitou toho, co píšu, ale třeba tím, že prostě můj pohled na svět vyhovuje a v mainstreamu ho nenajdou nebo že mnoho oblíbených blogerů iDNES přestalo psát, nebo musejí psát jinde. Povedlo se mi vydat dvě úspěšné knihy – „Šifry Ladika Větvičky“ a hlavně zásadní knihu „Helmut“, kterou jsem napsal s kolegou Víťou Hrčkou a šlo nám to velice dobře, za dva měsíce bylo hotovo. Jsou to naše vzpomínky na období od října 1989 do rozpadu Československa. A cestovatelsky jsem si splnil dva dlouhodobé cestovatelské sny – měsíční cestu Povolžím, kdy jsem pěšky, stopem a vlakem na vlastní pěst projel nádherné oblasti od gruzínského Batumi až do tatarstánské Kazaně. Druhým zážitkem byla třítýdenní cesta po Kubě, kterou bych doporučil všem neobolševikům z multikulturní sféry, aby si osvěžili paměť a viděli na vlastní oči, kam vedou socialismus, byrokracie, příkazy, zákazy a cenzura.

    A co znamenal uplynulý rok pro Českou republiku? Co se podle vás povedlo a co naopak ne?

    Mám divný pocit z toho, že na rok 2018 budeme asi zanedlouho vzpomínat jako na dobu svobody, míru a prosperity. Přitom jedeme z kopce dolů, radujeme se, jak krajina ubíhá, a netušíme, že strojvůdce už to sám nezvládá a vlaku nefungují brzdy. Připadá nám normální zaplatit cizinci ve vzdálené zemi, aby pro nás vycucnul z podzemí jakési černé svinstvo, převezl ho na lodi přes půl zeměkoule, vyrobit z toho svinstva chemikálie, naftu, pesticidy a hnojiva, prodat to magnátovi, který do země zaseje semena žlutého svinstva koupené u jiného magnáta, posype zemi pesticidem, úrodu spálí biologickým jedem roundup, který zničí spodní vody, aby mohl vylisovat olej, který za dotace chudých evropských pracujících přidá do nafty, pomocí níž rozváží úrodu ze zbytku nezničených polí do jiné země, kde s ní nakrmí slepice, které magnát zpracuje na řízky, zabalí do igelitu a odveze do „hytlermarketu“, kde si můžeme tuto hmotu koupit, upéct a po vylití padesáti procent uvolněné chemické vody sežrat a zapít nezávadnou vodou zabalenou v plastovém obalu koupenou ve stejném „hytlermarketu“. Přitom by stačilo zajít vedle do vesnice a koupit si tu slepici od báby na trhu… Aha, já jsem vlastně zapomněl, že trhy u nás nejsou a báby už nechovají slepice. Ale zní to takhle dáno do jedné posloupnosti aspoň dostatečně zvrhle? A to jsem popsal jen situaci v jídle. Trhy už u nás dávno nefungují, a co fungovalo, dorazilo EET a babka se na to vykašlala, když dostala pokuty z čoiky nebo jiných organizací, které mají na pořadu dne buzerovat a pokutovat za každou cenu. Mám pokračovat do obecnější roviny?

    Zkuste to…

    Okolo nás v zemích našeho klubu je už standardem bití, znásilňování a vraždění bílých. A to média značnou porci těchto zpráv zatají a pustí ven jen špičku ledovce. Ne snad že by se bílí mezi sebou nebili, neznásilňovali a nevraždili, ale v multikulturním světě to dostalo ještě vyšší obrátky. Chcete statistiky? Měl jsem je na fejsbůčku, ale nemůžu se teď k nim dostat, bylo totiž porušeno jedno z mých ústavních práv a byl jsem zcenzurován. Vy jste ještě nebyli? No tak se na to připravte.

    Naše evropské politiky naše ústavní práva nezajímají, oni totiž už přijali tolik zákonů, že ani nevědí, který z nich platí a který ne. Přesto dále trvají na přijímání nekompatibilních migrantů a naše tetky z europarlamentu jezdí kolem dokola a snaží se konat dobro tam, kde o ně nikdo nestojí. Bez našeho vědomí se přijímají pakty o migrantech typu „A“, a když to odmítneme, zjistíme, že už jsme mezitím přijali pakt o migrantech typu „B“, jen nám to někdo zapomněl sdělit. Komu se to nelíbí, je trestán. Aktivisti placení z našich peněz nám zakazují komunikovat, zakazují vtipy, ironii, sarkasmus, textilní firmy se omlouvají, že vyrobily černou opičku a že to tak nemyslely, děcko s hadrem na hlavě si vyskakuje na ředitelku, že má povinnost mít hadr na hlavě, protože to tak jakýsi chlap před 1 300 lety napsal do knížky. Vystrašení kolaboranti, kteří jsou vyděšeni z toho, že by mohli být deset let popotahováni před soudem jako ta ředitelka, vymazávají z knih historii, ruší vánoční besídky, jesličky, vánoční trhy obezdívají betonovo-železnou oponou, podporují rasismus tím, že zvýhodňují jiné rasy, podporují lži, a tím pádem vyslovení pravdy se stává hrdinstvím, jak o tom psal Orwell.

    Ze škol nám pak vycházejí idioti, neschopní chápat historii vlastního národa, tolerující úchylné hodnoty a nechápající souvislosti. Podplacená mediální sféra pak vyzdvihuje zvrhlosti a potlačuje ty, kteří se zatím odmítají poddat.

    A člověk, který z kufru svého auta vytahuje tu zaigelitovanou slepici a celý zpocený, prohnutý pod desetikilovým nákladem vody balené v igelitu, se na vás otočí a s údivem se ptá: „Vo co jde, vole? Vždyť se máme nejlíp ve své historii…“ Tak tady to máte. Nebyl jsem moc negativní?

    Ani ne. Ale posuňme se dál… V loňském roce se konaly prezidentské volby, volby senátní i do komunálu a máme i novou vládu. Jste spokojen s výsledky? A co říci na to, že se téměř třicet let po sametové revoluci vláda „opírá“ o komunisty?

    Ne, nejsem spokojen. Podle mě je ideální formou vlády osvícený diktátor. Nebo chcete-li, monarcha. Ale kdo zajistí, že diktátor/monarcha bude osvícený, že? A jak ho pak svrhnout, když osvícený nebude? To jsou paradoxy, co, pane Vaněk?

    Takže tady máme demokracii, což je vláda těch, kterým to hodili chytří, blbí i ti ještě blbější. Tak čemu se divíme? Musíme respektovat volbu. Je to sice blbé, ale je to demokracie. Anebo si hrajeme na masarykovsko-havlovskou demokracii, ale nejsme schopni respektovat volbu lidu? Je to paradox, ale právě ti, kteří se ohánějí Havlem, pak vyskakují po náměstích a vztekají se, že volby dopadly jinak než podle nich, dupou po věncích a urážejí ostatní. No to jsou tedy demokrati. Bohužel to není nic nového. Jak nedávno připomněl prezident Zeman: „Masaryk říkal před sto lety – demokracii tedy máme, teď ještě potřebujeme ty demokraty.“ Jak vidno, ani po sto letech jsme nenaučili ty mladé respektovat volbu, respektovat vítěze voleb, a pokud se nám to nelíbí, tak pracovat na tom, aby to u příštích voleb bylo jinak.

    A že se vláda opírá o komunisty? No a co? I kdyby se opírala o fašisty, pokud by dostali své hlasy, bylo by to v pořádku, pokud by respektovali demokratický systém. To je právě ta demokracie. Jakmile se jí někdo pokusí upravit, omezit jiné politické subjekty, které nejsou vhod, nebo přidá jí přívlastky a udělá z ní socialistickou demokracii, lidovou demokracii, lidově-demokratickou demokracii, liberální demokracii – pak pozor! Jsme krůček od propasti, anebo už jsme přímo v propasti.

    Vezměme si jako příklad totalitního postupu slova jakéhosi zapomenutého politika z TOP 09, který prosazuje tu tzv. liberální demokracii. Tento politik kritizuje Českou televizi za to, že si třeba dovolila vysílat tiskovou konferenci prezidenta Putina v přímém přenosu, bez komentářů a totalitních keců poskoků jemu blízkých. To je ovšem přesně to ideologické totalitní svinstvo, které tady prosazovali Biľakovi bolševici za normalizace, kdy byly v provozu rušičky „štvavých rozhlasových stanic“ a kdy byli občané nuceni podepisovat petice proti Chartě, aniž ji četli. To jen členové SSM a příslušníci PS VB a kádrováci změnili kabáty. Dnes si říkají demokratická opozice, piráti a elfové. Pořád to ale jsou ti samí totalitní kádrováci. Nic se nezměnilo.

    „Dusno“ bylo v minulém roce jak kolem Andreje Babiše, tak kolem prezidenta Zemana. Tomu jeho odpůrci vyčítali například to, co pronesl ohledně novičoku, vyjádření pro ruskou televizi s tím, že sankce proti Rusku jsou zbytečné, nebo na sklonku roku i jeho rázná slova vůči BIS. V čem měl prezident pravdu a v čem s ním naopak třeba nesouhlasíte? A byl minulý rok Miloš Zeman dobrým prezidentem?

    Já vidím na prezidentovi spoustu chyb. No a co? Prezident není bůh, prezident je člověk, který byl zvolen. Na hodnocení prezidenta Zemana máme spoustu času a objektivně ho budeme moci posoudit tak za padesát let. Teprve s odstupem času vidíme, kolik dobrého vykonal pro národ prezident Masaryk, Beneš nebo Hácha. Až s odstupem času nám dochází, jak důležité bylo, že prezident Novotný odolával tlaku Sovětů na umístění vojsk, prezident Husák zabránil masivním politickým procesům nebo prezident Havel vybalancoval mírový přechod k jinému režimu. Já vím, fundamentalisti budou tvrdit, že Novotný byl šedivá žába na prameni pražského jara, Husák byl hlavním normalizátorem a Havel měl nechat všechny bolševiky zakázat a špičky pokud možno popravit. Hezky se nám to hodnotí po letech. Ručím vám za to, že za dvacet let nebude nikdo vědět ani slovo o kauze „now we choke*/novičok“, ani o hodnocení zprávy BIS. Ale za dvacet let budou lidé moc dobře vědět, jestli byl Miloš Zeman dobrým, nebo špatným prezidentem.

    Když se podíváme na Andreje Babiše, jak si podle vás jako premiér tento rok vedl? A co říci na to, co se dělo a stále děje v souvislosti s Čapím hnízdem, jeho starším synem a nově i ohledně údajného střetu zájmů v souvislosti s dotacemi?

    Já se tomu chlapovi divím. Už dávno měl říct – ano, byl jsem komunista, protože jinak bych nemohl pracovat v Podniku zahraničního obchodu nebo kde to dělal. Ano, bavil jsem se s těmi milými a hodnými chlapci z StB, protože to byla jediná možnost, jak jsem mohl vykonávat svou profesi v zahraničí, a k tomu prostě komunikace s StB patřila. Proč to skrývá? Stydí se za to? No tak to je chyba, protože právě proto je vydíratelný.

    Podstatně více mi vadí, že z nás dělá zloděje, že ....  (celý rozhovor najdete ZDE)

    * teď se udusíme

    0 0

    PhDr. Petr Hampl, Ph.D.
    Petr Hampl
    8. 1. 2018   PravýProstor
    Sociolog Petr Hampl, velký kritik Evropské unie  a její migrační politiky zvlášť, glosuje týden od Silvestra minulého roku do neděle 6.1.2019

    PONDĚLÍ 31. PROSINCE


    Byly časy, kdy jsme mohli tvořit silvestrovské vtípky o tom, s jak absurdními návrhy evropská a naše byrokracie (ve skutečnosti to je jeden celek) přijde. Jenže nové absurdnosti jsou zaváděny tak rychle, že než se něčemu vychechtáme jako vtipu, už je to realita. Od registrovaného partnerství ke státem organizované změně pohlaví u dětí. Od zakřivení banánu k zákazu spalovacího motoru. Od výchovných řečí o obezitě k zákazu housky se šunkou a plnotučného jogurtu. Od řečí o diskriminaci žen k odebírání chlapečků z rodin za to, že mu rodiče nechají klukovskou hračku. Cokoliv je dnes černý humor, to může být za pár dnů realita. Ta rychlost je neuvěřitelná.

    Proto je tak obtížné se bránit každému jednotlivému opatření, protože podobných aktivit chrlí státní a korporátní byrokracie tisíce a tisíce. I kdybychom jednu z nich zastavili, zničí nás ty ostatní. Proto nemá smysl usilovat o nic menšího než úplnou změnu politického a ekonomického režimu.


    ÚTERÝ 1. LEDNA


    Moc rád bych se mýlil, ale vypadá to, že pražská kavárna našla po debaklech se Schwarzenbergem a Drahošem skutečně silného prezidentského kandidáta – Jaroslava Kuberu.

    Kubera neomarxistům nikdy nic neodepřel, až po islamizaci vlastního města, ale pro veřejnost má líbivé rebelské řeči. Přesně jako Andrej Babiš. K podpoře Kubery se mohou spojit Česká televize, bakalomédia i média ODS (Reflex, Echo24), navíc by jej podpořily osobnosti napříč spektrem, protože Kubera umí skvěle budovat vztahy (právě na základě toho, že každému říká, co chce slyšet).

    To by otevřelo cestu ke katastrofickému scénáři s Kuberou na Hradě a vládou ODS, kde budou mít ministerstva spravedlnosti a školství Piráti. ANO by mohlo být třetí vládní stranou, která si bude jen hlídat finanční toky k Agrogertu.

    V současné křehké situaci by mohly čtyři roky takové vlády stačit k úplné likvidaci státu i národa.


    STŘEDA 2. LEDNA

    Ministerstvo školství připravuje úpravu vzdělávací plánu, kde dojde k “redukci objemu látky”. Po inkluzi naprosto logický krok. Základní školy dorovnají na úroveň dřívějších pomocných.

    ČTVRTEK 3. LEDNA

    Nevím, co obsahuje kniha soudruha Grebeníčka (a ani mě to nezajímá), ale pokud s ní někdo nesouhlasí, nechť zveřejní protiargumenty. Pokud někdo nemá jiný protiargument než cenzuru (či vytlačení z veřejného prostoru), ať raději zmlkne. Je suis Grebeníček. Je suis Staněk.

    PÁTEK 4. LEDNA

    Na gymnáziu v Blansku se – v rámci výuky sociologie – kluci nosí učit sukně, aby si nepřipadali příliš jednoznačně klukovští.

    Nevěřte, že je to jednorázový úlet. Je to součást dlouhodobého procesu, kdy je maskulinita vytlačována do dělnických vrstev. Na učňovských školách ani technických průmyslovkách kluci sukně nenosí. Za pár let bude jasné, že pokud někdo sedí v korporátním managementu, nosil na gymnáziu sukni a možná se učil malovat oční stíny. Jak budou takoví “hrdinové” reagovat na civilizační hrozbu? Ano, správně, zkontrolují lak na nehtech, aby jim to při jednání s džihádisty slušelo. Je to další oblast, kde dorovnáváme Západ.

    SOBOTA 5. LEDNA

    Po staletí fungoval docela jednoduchý morální princip. Každý si má dávat pozor, komu půjčuje. Když půjčím peníze někomu, o kom je zřejmé, že ty peníze nemůže vrátit, přijdu o peníze a dobře mi tak. Aspoň si budu příště dávat pozor. Že by se nějaký kníže nechal obtěžovat s tím, zda nějaký sedlák
    Firmy, které půjčují chudým lidem peníze na dovolenou, ty si nezaslouží nic jiného než bankrot.
    Celý problém s exekucemi by se dal vyřešit jednoduchým paragrafem (formuluji neobratně, právníci by to uměli lépe): Po žádném dlužníkovi nesmí být požadovány náklady na vymáhání větší než polovina dlužné částky.

    Pokud někdo dluží tisícovku, nesmí stát vymáhání víc než dalších pět set. Jestli by některý věřitel chtěl zaplatit advokátovi či exekutorovi odměnu třeba deset tisíc, ať to klidně udělá, ale ze svého.
    Do týdne by bylo po exekucích, a taky po nezodpovědném půjčování. Ale to se nestane, protože exekuce jsou jedna z těch oblastí, kde ztráty a zisky přesně kopírují sociální rozdělení. Příslušníci nižších tříd platí, blahobytní příslušníci vyšší třídy vydělávají, aniž by za to poskytli jakoukoliv protislužbu. Jen výjimečně se v dějinách stává, že by se bohatí takové příležitosti vzdali dříve, než se začnou chutí chovat tak násilně, že se jich bohatí začnou bát. A to už může být pozdě.


    NEDĚLE 6. LEDNA

    Zdá se, že prezidentská volba u nás funguje podobně jako v USA. Na začátek “primárek” máme proti každému kandidátovi tisíc výhrad, ale nakonec se vlastenecká i kolaborantská strana sjednotí každý za svým kandidátem. Včetně těch voličů, co teď mají pocit, že je ten který kandidát nepřijatelný.




    0 0

    doc. Radim Valenčík
    Radim Valenčík
    8. 1. 2018 blog autora
    K tomuto tématu jsem se původně nechtěl vracet. Je pro mě trochu bolestivé, poprvé jsem se hodně zklamal, a to i v některých lidech. Bylo to kolem roku 1998. V souvislosti s přípravou prvního ročníku konference Lidský kapitál a investice do vzdělání jsme na Bankovní akademii (která se o něco později stala zakladatelem VŠFS) formou několika studentských závěrečných prací VOŠ řešili problematiku startovních ("absolventských") bytů pro mladé rodiny.
     

    Studenti měli o téma velký zájem a vzniklo několik výborných prací, které se vzájemně doplňovaly. Jejich obhajobě byla přítomná i tehdejší náměstkyně ministra práce a sociálních věcí. Přístup se jí velmi líbil a snažila se podpořit naše úsilí o jeho praktickou realizaci. Návrh však byl zamítnut. Prý se jedná o "příliš tržní přístup". Takže se raději pro bydlení mladých neudělalo nic.

    K tomu, že se k tématu vracím, mně dali podnět naši studenti, se kterými jsem se setkal v pátek po večerní čtyřhodinové přednášce (zašli jsme do kavárny). Zajímalo je, jak bychom v rámci námi navrhovaných komplexních reforem řešili otázku bydlení mladých lidí. Tak jsem začal vzpomínat a vyprávět smutný příběh současně s prezentováním návrhu, který jsme tehdy připravili i s příslušnými propočty, rozborem právních otázek, metodikou postupu apod. Naším cílem bylo prokázat jeho realizovatelnost.

    V čem náš návrh spočíval? Vycházel z myšlenky podílového splácení půjček spojených s rozvojem, uchováním a uplatněním lidského kapitálu (v daném případě šlo o jeho uplatnění). Podílové splácení je v daném případě nejvhodnější. Rovněž tak návrh zohledňoval zkušenosti některých kanadských států, kde touto formou řešily otázku startovních bytů pro kvalifikované imigranty.

    Mladá rodina by dostala do pronájmu malý startovní byt (dejme tomu 1+1 či 1+ kk) a splácela by ho:

    - Jednak stálou částkou nastavenou na nízké úrovni (výrazně pod tržním nájmem).

    - Podílovou částkou (přibližně 20 % ze společného příjmu).

    Byty by byly přidělovány podle aktualizovaných kritérií, tak aby byly odstraněny ekonomické překážky uplatnění mladých absolventů vysokých škol spojené s nízkými výchozími příjmy a současně aby byla podpořena propopulační politika. Správcem by byl veřejný fond dotovaný státem, vzhledem k návratnosti prostředků by se počet startovních bytů poměrně rychle zvyšoval, tj. startovní byty by byly k dispozici všem potřebným.

    Efekt tohoto přístupu je založen zejména na tom, že při dosažení určité výše příjmu se těm, kteří ve startovním bytu bydlí, vyplatí byt opustit a pořídit si vlastní bydlení či přejít do tržního nájmu. Podílová část nájmu by byla splácena srážkou ze mzdy či v případě OSVČ zálohově.

    Efekt může být zvýšen, pokud by byl systém dvoustupňový. Ti, kteří by podílové nájemné řádně spláceli a dosáhli určité hranice příjmu, by mohli přejít do bytu většího. Zohledněna by byla i populační kritéria.

    Přechod ze startovního bytu do přiměřeného by byl motivující, což je dalším přínosem navrhovaného systému. Bylo by možné zajistit i návaznost na podporu přechodu do bytu pořízeného z hypoteční půjčky.

    V kontextu dalších reforem (resp. jako organická součást komplexních reforem v oblasti nabývání, uchování a uplatnění lidských schopností) by to byl jeden z prvků, který by poskytl nejen dostatečné sociální jistoty a perspektivu mladým, ale také přispěl k vytváření pozitivních vztahů mezi mladými lidmi a společností i vztahů mezi lidmi různých generací.

    Prý "příliš tržní"...

    Tehdy jsem si uvědomil, že kromě řady nešvarů, kterými jsou postiženi ti, co mají možnost rozhodovat o důležitých otázkách vývoje společnosti, je to i PATOLOGIE REDISTRIBUČNÍ MOCI, jak jsem si to tehdy nazval, tj. že "pravdu" má jen ten, kdo do svých rukou prostřednictvím státu dostává prostředky, o které se zasloužili druzí, aby je pak podle svého uvážení mohl přidělovat a tím držel svoji moc i představu o své výjimečnosti. A také jsem poznal, kolik je těch, kteří jsou ochotni této patologii přerozdělovací moci sloužit. Někteří dokonce v "dobré víře". Pro mě to tehdy bylo opravdu velmi bolestivé zjištění.

    Až nastanou vhodné podmínky pro komplexní reformy, bude s odporem této patologie redistribuční moci nutno počítat.


    - - -

    Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/6546-teorie-dneska-startovni-byty-pro-mlade-59.html

    0 0

    Syrští islamističtí rebelové v Idlibu končí
    Jana Kunšteková
    8 . 1. 2019    LiterárníNoviny
    "V Severní a severozápadní Sýrii probíhají těžké boje – Turecko je v bryndě," napsal 2. ledna na svůj facebookový profil komentátor dění v Sýrii Faruk Firat, který má zdroje přímo na místě. V minulosti už několikrát postoval v předstihu před běžnými médii aktuální vývoj, který se během pár dní potvrdil. A jeho informace se potvrdily i nyní.


    Zeit Online přinesl 3. ledna článek Džihádisté rozšiřují svůj vliv v severozápadní Sýrii. V něm se konstatuje, že radikálně islámská milice Hayat Tahrir al-Sham (HTS), syrská odnož Al Kájdy, dobývá další území. A že od začátku roku eskalují těžké boje těchto milicí proti "rebelům" podporovaným Tureckem.

    Faruk zároveň hlásil nové boje mezi dvěma džihádistickými frakcemi. Jednou z nich je Tureckem podporovaná Svobodná syrská armáda (FSA), která je nejen u nás často nazývaná "umírněnou opozicí". V době operace “Olivová ratolest”, při níž loni turecká armáda s podporou džihádistů dobyla severosyrskou kurdskou provincii Afrín, byla známá také pod názvem Eufratský štít. Na druhé straně jsou to výše zmiňovaní džihádisté z HTS.

    Turecko nemá čas to řešit, protože nadále stahuje houfnice a tanky k oblasti kolem města Manbídž. Jako by hodlalo zaútočit na Manbídž bráněnou Syrskými demokratickými silami (SDF), jejichž páteří jsou kurdské milice YPG/YPJ. A to jednak z Turecka, ale také z Turky a džihádisty už okupovaného syrského města Jarablus. I přes Trumpovo prohlášení, že americká armáda bude i nadále chránit Kurdy. A přes ruské veto ke vstupu do severní Sýrie, které tureckému ministru zahraničí Cavuzogluovi jasně sdělil jeho ruský protějšek Lavrov při nedávné návštěvě v Moskvě.

    Zeit Online píše: “Po těžkých bojích s Tureckem podporovanými rebely rozšířily milice HTS své území v severozápadní Sýrii. Tyto boje s FSA, trvající už od úterka (tedy od 1. ledna, pozn. red), se rozšířily z provincie Aleppo do sousedních provincií Hamá a Idlíb.”

    Kolem celého Idlíbu jsou hlášeny boje. FSA je oslabená tím, že se stáhla k Manbídži, kde měla stát v čele chystaného útoku na SDF. A milice Al Kájdy HTS to využily. Turecko dokázalo při útoku na Afrín obě tyto džihádistické skupiny spojit pod svým velením, ale nyní jsou už nepřátelé. Jak říká Faruk – děje se to, co známe z Libye. Každý bojuje s každým, je to boj o nadvládu.

    Idlíb je plný džihádistů, kteří byli do této provincie evakuováni poté, co se ruské armádě a vládní Syrské arabské armádě (SAA) vzdali za volný odchod z obklíčení u Damašku a Ghúty. Turecko před několika měsíci dokázalo zabránit Rusku a Asadovi v dobytí Idlíbu tím, že vytvořilo “nárazníkovou zónu”. Do oblasti, kam byli přesunuti džihádisté, vyslalo na jejich ochranu tanky a obrněné transportéry. A pak stáhlo bojovníky FSA do Manbídže. Erdogan vycházel z toho, že nyní, po dohodě s Ruskem a Íránem, bude v Idlíbu klid.

    Ale syrská Al Kajdá to využila k protiútoku. Nejdříve dobyli pevnost FSA Darta Izzah na hranici mezi provinciemi Afrín a Idlíb. V tomto místě turecká armáda zřídila čtyři pozorovací stanoviště. Při útoku militanti HTS popravili tucty bojovníků FSA. Útok přišel neočekávaně. Dnes už počty popravených a zajatých nelze spočítat - na obou stranách.

    Teď už se bojuje po celé provincii Idlíb. Mnozí bojovníci FSA se mobilizují a chtějí dobýt svoji hlavní pevnost Darta Izzah zpět. Pravděpodobně se nezúčastní plánované ofenzívy v Manbídži, která je zjevně stále v tureckých plánech. To dělá Erdoganovi čáru přes rozpočet, ale zatím se nezdá, že by proti tomu něco podnikal. Ale ani společná ofenzíva Ruska, Sýrie a Íránu proti Idlíbu není podle oficiálních představitelů těchto zemí na pořadu dne. Přestože SAA začala s leteckými útoky na jižní část provincie Idlíb, především na město Jisr al-Shugur blízko syrsko-turecké hranice. Dokonce jsou hlášeny i srážky mezi FSA a syrskou armádou.

    Je to hrozná situace především pro civilisty, kteří tam stále žijí. Další situace, které svět jen mlčky přihlíží. Nebo raději přes kamery hlavních televizních stanic “kouká jinam”.

    Obě džihádistické skupiny – An Nusra (nyní HTS) na jedné straně a FSA (“umírnění rebelové”) na straně druhé – chtějí vybudovat nový čistě islámský stát na území, které okupují. Náhradu za Islámský stát, který se pod pozemními útoky vládních vojsk a kurdských milic YPG/YPJ a nálety ruských a amerických letadel pomalu, ale jistě mění v sutiny. Obě skupiny ale mají své vlastní představy o chalífátu i o chalífovi. Pro obě existuje jen jeden islámský stát – ten jejich. Al Kájda vyhlásila před třemi roky úmysl založit Boží stát. S přívrženci FSA se v něm nepočítá.

    Nikdo neví, jak situaci řešit. Podle Faruka ale “každý i evropské vlády a především USA na vlastní oči vidí, že tohle nejsou žádní umírnění rebelové ani žádná opozice. Pokud by převzali moc v Sýrii, spustili by totální válku.” Co by se stalo s křesťany, Aramejci a dalšími menšinami, o Kurdech nemluvě, to si už dnes umíme představit.

    Je nějaká šance, že by svět zasáhl? Sotva. Je pravda, že západní představitelé se začínají vzpamatovávat z šoku, který jim připravil Trump svým rozhodnutím stáhnout americké vojáky ze Sýrie, což uvedlo jejich kurdské spojence z YPG/YPJ a ostatní složky SDF do stavu akutního ohrožení. Turecký útok se začal odpočítávat okamžitě. Ihned zesílily výhrůžky Erdogana proti kurdským YPG. K Manbídži proudila – a dosud proudí těžká vojenská technika nechvalně známá z útoku na Afrín, tedy tanky, houfnice a vojenská nákladní auta “Made in Germany”. Kurdové se pak museli obrátit o pomoc na Asada, což dokonce někteří američtí představitelé nesli nelibě. Nicméně Asad a Rusko zatím vystavili Turkům stopku. Klíčový je totiž vzdušný prostor, který Rusové v Afrínu Turkům otevřeli. Teď to zjevně, soudě podle zklamání tureckého ministra zahraničí Cavugsolu po návštěvě v Moskvě 29. prosince, udělat odmítli. Zatím. Kdoví, co je ještě ve hře. Turečtí a američtí představitelé se mají setkat 8. ledna.

    Někde se ale zjevně bombardovat musí. Takže Erdogan znovu začal s nálety na území severního Iráku a dokonce autonomního Kurdistánu v oblasti kolem města Amedi. Samozřejmě pod záminkou boje proti kurdské PKK. A nejen to. Pozemní síly turecké armády postoupily v rámci "ochrany hranic" 30 kilometrů dovnitř území pod správou Kurdské regionální vlády (KRG), upozornil web NRT – Kurdistan this week.

    Jediný, kdo vytrval v podpoře kurdských SDF a YPG, byla Francie. Macron neustále vyzýval k podpoře a ochraně Kurdů, přestože turecká oficiální média zesměšňovala jeho 200 vojáků přítomných v Sýrii. A vyzývá k ochraně Kurdů i Putina. Protože soužití baasistického režimu a Kurdů, toužících alespoň po autonomii, bývalo hodně napnuté. Přestože Sálih Muslim, diplomat odpovědný za zahraniční politiku ve straně PYD, která má v severosyrských kurdských územích oficiální moc, vlastními slovy zaručuje, že syrští Kurdové nechtějí narušit územní celistvost Sýrie.

    Německo, věrné svým němým postojům ohledně turecké agresivní vnější i vnitřní politiky, dlouho oficiálně mlčelo. Až 2. ledna řekl pro rozhlasovou stanici Dlf 24 mluvčí pro zahraniční politiku Křesťanskodemokratické unie (CDU) Wilhelm Kiesewetter, že “prezident Trump svým rozhodnutím stáhnout americké vojáky zmařil dosavadní úsilí. Proto musí Evropané na úrovni OSN nastartovat novou iniciativu a vyvinout diplomatický tlak.”Na mysli má hlavně vytvoření nárazníkové zóny pod mandátem OSN, která by chránila Kurdy v severní Sýrii. “Řecko, Itálie a Německo přijali několik milionů uprchlíků. Měli by mít tedy zájem na tom, aby se tito lidé mohli vrátit.” Do sekulární a federativní Sýrie, jak zdůraznil. Další politici, třeba znovu Macron, přicházejí s návrhy bezletové zóny, také pod mandátem OSN.

    I v samotných USA spustil Trumpův plán stažení amerických vojáků vlnu odporu. Zpětně situace působí tak, že šlo o momentální nápad bez jakýchkoli konzultací. Vzniklý jen po telefonátu s tureckým prezidentem. Na protest odstoupil ministr obrany James Mattis. Svou rezignaci mimo jiné zdůvodnil právě zradou kurdských jednotek – spojenců v boji proti ISIL. Značnou nevoli dával najevo republikánský senátor Lindsey Graham, zejména ve svých zprávách na Twitteru. “Chyba podobná té Obamově” - napsal v narážce na vítězství Američanů v Iráku a stažení se z rozvrácené země, kde poté začal “úřadovat” Islámský stát. Trump postupně svůj výrok o stažení změkčoval. Nejdříve hovořil o “prodloužen” doby, po kterou se budou američtí vojáci ze Sýrie stahovat. Ve čtvrtek 3. ledna byla na fb zveřejněno video, kde jasně hovoří o tom, že Američané budou i nadále chránit Kurdy. Přestože ti oškliví chlapci prý “prodávají ropu do Íránu, z čehož nejsme nadšení”.

    Faruk Firat končí svůj status nadějí, že jednoho dne se svět probudí a řekne, že už toho bylo dost. Protože zatím všechna světová společenství totálně selhávají.


    - - -

    0 0
  • 01/08/19--10:01: Prognóza 2019, 1. část
  • Martin Koller
    8. 1. 2018
    Vstupujeme do roku 2019 a je vhodné se zamyslet, jaký bude svět i naše republika. Je to téma na knihu, ale pokusím se o kratší text, jenž raději rozdělím na několik částí, tato je první. Nejdůležitější jsou samozřejmě otázky mezinárodního a globálního charakteru, od nich se odvíjí naše politika kolonie a bude vhodné se opět věnovat našim i jiným ozbrojeným silám. Pokud bychom celý problém zjednodušili, mohli bychom mluvit bez velké nadsázky o pokračování boje dobra a zla, jenž existuje od nepaměti. Přestože většina médií nás ze všech sil přesvědčuje, že se máme skvěle, nejlépe v historii, realita za propagandou výrazně pokulhává. 



    Ono se bez ohledu na propagandu v podstatě nic nemění, přičemž prognóza je nedobrá. Mnozí odborníci mluví o blížící se velké hospodářské krizi, která má nastat přibližně za rok. Faktem je, že jeden z nich nedávno při pohledu na vývoj na hlavní světové burze v New Yorku konstatoval, že indexy jsou prakticky shodné, jako v roce 2008, tedy v době poslední velké hospodářské krize. Duálně nelze přehlédnout ekologickou krizi, surovinovou krizi, střet ideologického fanatismu globalistů toužících po novém světovém řádu jakési čtvrté říše s reálným lidstvím, ideologizaci hospodářství, informační krizi, řízenou destrukci civilizované společnosti, růst válečné psychózy v euroasijském prostoru a v USA a pokračování válek v Asii a Africe na věčné časy.

    Situace je kritická a nemnozí se statečně snaží varovat a probudit veřejnost, bohužel stále bez velkého efektu. Naopak nedovzdělaný herec Hrušínký, vzorový malý synek velkého otce se na Seznamu vysmívá Václavu Klausovi mladšímu, jak nás prý zbytečně straší krizí a jak se máme dobře. Arogantní protekční synek dostává na provoz svého divadla tučnou státní podporu z našich daní, takže se má dobře. Kdyby měl podnikat jako ostatní podnikatelé, kteří nedostanou od státu nic, nanejvýš byrokratickou šikanu a čtvrté nejvyšší daně v EU, tak by končil na úřadu práce a mohl někde na podpoře sbírat psí trus, nebo nabízet svůj zadek u Modré ústřice. Bohužel nemáme jen záplavu parazitujících celoživotních profesionálních flákačů, přivandrovalců, politických neziskovkářů, ale také komediantů. V Paříži, která má 2,2 milionu obyvatel je stejný počet divadel jako v Praze a všechna se uživí. V Praze se neuživí prakticky žádné, přičemž kdyby se polovina z nich zavřela, nikdo by si toho ani nevšiml. Je ilustrativní, že schopní umělci se dokážou uživit sami. Gott žádné dotace nepotřebuje a není sám. Stejně evidentní je, že ti z umělců, kteří se uživí bez podpory státu, či nějakých sponsorů, mají většinou rozumné a vlastenecké názory. Naopak neschopní komedianti se beze studu prostituují v médiích, aby mohli parazitovat na našich penězích a hrát si přitom na elity.

    Ekologismus vs ekologie


    Především lze konstatovat, že bez ohledu na ekologismus, v němž se točí miliardy dolarů, či eur se lidstvo chová k přírodě nejhorším způsobem v celé zaznamenané historii. Ničení lesů, spalování potravin pro udržování ceny, týrání zvířat. Důvodem je, mimo jiné, fakt, že ekologii, která má za cíl chránit přírodu a životní prostředí, nahradily kšefty ekologistů, jejichž cílem je finanční zisk pod ekologickými hesly a s podporou zdrcující jednostranné mediální propagandy strachu. To vše bez ohledu na dopady na přírodu i člověka. Typickými příklady jsou solární, větrníková a řepková zlodějina. Ukázkovým podvodem je celá pokrytecká ekologická politika EU, kterou vede Německo a tamní zelení. Je ilustrativní, že ekologie vznikla v době takzvané třetí říše. Mávajíce prapory ekologismu zrušili němečtí zelení s podporou dalších euromarxistů jaderné elektrárny, které jsou z hlediska zamoření životního prostoru provozem jednoznačně nejelokologičtejší a nakupují elektřinu z jaderných elektráren ve Francii a uhelných v Polsku. Každoročně v Německu umírá na následky práce v elektrárnách spalujících fosilní paliva kolem 200 lidí. Na následky práce v jaderných elektrárnách tam neumřel nikdo. Otázkou je, zda se Němci protijadernou komedií nechystají na jadernou válku, kde zásahy jaderných hlavic do elektráren mohou mít katastrofální důsledky.

    Stejné je to elektromobily. Ty sice nevypouštějí spaliny z výfuku, ale místo nich je budou vypouštět elektrárny, které budou muset pořádně přidat. I v naší zemi, kde je a dlouho bude elektromobil bílou vránou, bude třeba do pěti let zvýšit výrobu elektřiny o 20 %, protože roste spotřeba jak v průmyslu, tak domácnostech. Kromě toho vznikne obrovský problém z hlediska dojezdu automobilů. Baterky elektromobilů nelze dobíjet rychle, ani vzdáleně srovnatelně s dobou naplnění nádrže a většinou neumožňují dosažení dojezdu příliš převyšujícího 100 km. To je pro praktické využití velmi málo, zvláště v případě plánovaných elektrických náklaďáků. Proto by se musela vytvořit síť stanic, kde by se nikoli nabíjelo, ale vyměňovaly celé bateriové bloky. Přitom možnosti úspor v domácnostech se blíží hranici možností. Na každé auto by se musely vyrobit zhruba tři. Další obrovský kšeft pro výrobce baterek a další rána pro ekologii. K ekologii dopravy stačí připomenout, že nemalá část dopravních nákladů je zbytečná, a to nemluvím o obřím tranzitu přes naše území, který by se mohl realizovat pomocí vlaků. Jedná se o transport našich surovin do Německa a převážení po zušlechtění zpět. Nověji se dokonce do Německa vozí hotové výrobky, ať již radiátory, nebo železné profily, tam opatří německými doklady a vezou zpět. V některých případech se ani nesundávají z kamionů. Poté se za podstatně vyšší cenu prodávají u nás. Podvod a zlodějina. Co jí říká naše skvělá vláda podporovaná mnohými voliči, v čele s geniálním národohospodářem a premiérem? Náš zaostalý průmysl montoven a lisoven pro Německo má rostoucí spotřebu energie a zároveň všude přibývá akumulátorů, mobily počínaje a zahradními sekačkami konče. Problém je v tom, že akumulátory je třeba nabíjet, při čemž se ve formě tepla ztrácí část předávané elektřiny. Kromě toho kvanta vyhozených baterek vytvářejí značnou ekologickou zátěž a na jejich recyklaci a likvidaci se spotřebuje další energie. Výsledek je stejný jako při výrobě řepkového oleje jako přísady do pohonných hmot, kde se na výrobu jednoho litru spotřebuje víc, než litr nafty. Komedie a zlodějina postavená na korupčních dotacích EU, z níž bohatne pár jednotlivců, zatímco se tak omezují plochy na pěstování kvalitních potravin, které potřebují všichni.

    Celé ekologické šílenství západní a střední Evropy vedené Německem snížilo množství exhalací v globálním měřítku o ubohá 2 % (slovy dvě procenta). Přitom došlo k těžkému narušení konkurenceschopnosti evropského průmyslu a snížení životní úrovně obyvatel díky extrémnímu růstu cen elektřiny. Toto šílenství pokračuje až do nesplnitelných norem spojených s lhaním o plnění hodnotných závazků jak za předlistopadového socialismu. V představách ekologistů budou za pár let auta pravděpodobně vyrábět benzín, místo aby ho spotřebovávala. Větrníky ekologicky vraždí ptáky ve velkém a mění proudění v prostoru severního a baltského moře, samozřejmě s negativními důsledky. Evropa je v neřešitelné situaci, protože přechod na výrobu v robotizovaném průmyslu čtvrté generace bude znamenat další značný růst spotřeby elektřiny. Mimochodem, naše republika se dostala do situace, kdy pět dní elektřinu z Německa dovážíme a dva dny (o víkendu) vyvážíme nazpět. Naši slavní národohospodáři se v posledních letech takovou prkotinou vůbec nezabývali a radostně nás krmí mediální reklamou o růstu HDP a nekončícím blahobytu. Jenže pokud do pěti let nezvýšíme produkci elektřiny o zhruba 20 %, tedy téměř dva nové bloky v Temelíně, vzroste cena elektřiny o 40 % - 70 %. Po osmi až deseti procentech zdražování ročně se za pět let dostaneme blíže k těm 70%, protože u nás jsou změny vždy k horšímu. Jen to někteří nechtějí vidět. Přitom stabilní zdroj typu elektrárny nelze nahradit nesmysly typu větrníku, či solárního panelu, na němž vydělává čínská továrna, dále především obchodník, který jej s pořádnou přirážkou doveze a prodá a v neposlední řadě banka, která poskytuje na předraženou cenu úvěr. Kromě toho se na tom živí i pár úředníků. A skládáme se na to my všichni platbou za předraženou elektřinu.

    Již v tomto roce rostou ceny energií zhruba o 8 %. Ve Francii šli do ulic ve žlutých vestách, když chtěl Macron zvýšit zdanění benzínu. Češi mlčí k podstatně horšímu a plošnějšímu zdražení cen elektřiny (pohonné hmoty máme při našich žebráckých platech stejně pomalu nejdražší v celé EU, stejně jako telefonování a přenos dat do mobilů) a radostně chválí svého geniálního hospodáře a premiéra údajně nejlepší vlády od roku 1990, jak to tu výborně vede. K uvedenému je třeba dodat, že zdražování elektřiny je dokladem krachující ekonomiky. Údajný přebytek státního rozpočtu se ukázal jako nestydatá a prolhaná mediální propaganda. Upozornili na to jako první z SPD, ale média prezentovala jako hlavního kritika, který premiérův podvod geniálně odhalil, Fialu z ODS. Zdražením elektřiny se samozřejmě zvýší také daně, které tvoří podíl na ceně a mizí v prázdné státní pokladně, dotující kdejaký korupční nesmysl a lumpárnu, počínaje politickými a ekologistickými neziskovkami. Ostatně celá extrémně přehnaná cena elektřiny by se mohla označit jako elektrická daň. Smysl by to mělo, kdyby následoval pozitivní efekt pro celou společnost, ale reálně solární a větrníková elektřina pouze plní soukromá konta solárnické lobby, případně politiků, kteří ji podporují. Kromě toho dochází k ničení nepřehlédnutelných ploch kvalitní zemědělské půdy, které solárníci mohutně ošetřují pesticidy, aby rostliny nestínily, přičemž chemie je levnější, než sekání. Když přidáme brutální zdražení potravin, mimo jiné z důvodu jejich dovozu ze zahraničí (protože doma Agrofert pěstuje řepku za dotace z EU), nezbude nic z těch pár stovek a tisícovek, které dal hodný premiér domácím pivním mudrcům. Ti ho bezmyšlenkovitě oslavují, protože nedokážou myslet dopředu dál, než do příštího týdne a prodají za pár stovek budoucnost své země a národa. Ale premiér vypadá jako dobrák a dokonce jsem četl, že Babiš je to nejlepší, co nás za posledních třicet let potkalo. Amen. Blahoslavení chudí duchem a hlavně myslícím mozkem nahrazeným ČT a mobilem, protože vaše je EU éry oligarchismu. Vzorovou zemí, kde zítra znamená již včera je z tohoto hlediska Ukrajina.

    Další velkou a ziskovou komedií je boj proti oteplování klimatu, které je v médiích až na výjimky spojováno s činností člověka. Opačné názory jsou zuřivě pronásledovány profesionálními ekologisty a jimi placenými neziskovkáři. Jenže nelze přehlédnout, že jsme na přelomu cyklu teplotních změn, který přichází na zeměkouli zhruba každých 13 000 let, nastává poměrně rychle a vyrovnává se zhruba za 3000 let. Odbornou studii k tomu vypracoval například profesor Staněk, který je poradcem několika slovenských premiérů, ale nesmí do slovenské televize. K cyklickým změnám lze připojit v každém uvedeném období dílčí výrazné změny, jako byla několikaletá zima ve středověku. Bez ohledu na propagandu například pouze 36 % geovědců a inženýrů z dotázaných 1077 podporuje podle výzkumu renomovaného časopisu Organisation Studies názor, že oteplování je důsledkem činnosti lidí. Petici odmítající propagandu a názor na klimatické změny jako důsledek lidské činnosti podepsalo v USA do roku 2017 více, než 32 000 vědců. V průměru šly teploty za posledních sto let nahoru pouze o 0,8°C. Mnozí zapomínají že byly pěkně žhavé roky, jen se žňová vedra brala jako samozřejmost, dokud do toho nevstoupila propaganda a kšeft. Hladina oceánů stoupla za posledních sto let o 20 cm, nicméně i v průběhu 19. století také stoupla o 20 cm. Multikulturalisté vykládají, že migranti z Afriky jsou uprchlíci (!), nikoli migranti (viz údajně nezávazný pakt OSN) před suchem. Ve skutečnosti prchají před chudobou, která je v zemích bohatých na drahé suroviny především dílem zlodějských politiků a obecné nechuti k jiné práci, než lov a války, kterou navíc podporuje mohutná potravinová i jiná pomoc z EU umožňující dotované a plodné, případně agresivní povalečství.

    Ostatně, co udělali demokraté a ekologisté z EU pro zlepšení situace v zásobování vodou v Africe? Poničili stupidní válkou podporující islámské teroristy a obchodníky s migranty vodovodní systém Kaddáfího, který zásoboval Libyi. Jinde, jako v Afghánistánu, Iráku, nebo v Mali protahují do nekonečna občanské války. Kdyby nebylo Ruska, táhla by se i válka v Sýrii několik dalších desítek let. Přitom jestli něco ničí ekosystém, tak jsou to právě války. Stačí připomenout Balkán a Irák se zdroji vody zamořenými jedovatou uranovou municí, nebo Vietnam s rozsáhlými prostorami rýžových polí, kam nelze vstoupit, protože je na nich množství nevybuchlé munice. Kupodivu strůjci válečného ničení přírody jsou ve většině případů demokratické státy, které se ohánějí lidskými právy. A v Evropě může pozorovat v posledních letech nejen propagandu války, ale přímo válečnou psychózu. Patrně si chtějí demokratičtí reprezentanti ekologické EU vylepšit jadernou válkou s Ruskem životní prostředí. Místo, abychom reagovali smysluplně na cyklickou klimatickou změnu, hledáme pod vedením zelených euromarxistů EU cesty, jak ekologisticky vydělat na šíření strachu z ní. Pro smysluplné řešení problému změn životního prostředí a nedostatku elektrické energie neděláme nic.

    Zatímco důvod celkového oteplování klimatu je více, než sporný, ničení přírody přemnoženými lidmi jisté. Na zeměkouli je oproti dlouhodobě udržitelnému stavu navíc nějakých sedm miliard lidí. A to bude třeba řešit a rozhodně to nepůjde cestou pravdy a lásky, tím méně stěhováním Afriky do Evropy.

    0 0

    Erik Best
    8. 1. 2019  EB
    Na konci roku 1938 Dr. Charles K. Leith z Wisconsinské univerzity předpověděl, že politika ústupků selže, protože tehdy šlo Německu, Itálii a Japonsku převážně o přírodní zdroje. Německo sice získalo Rakousko a Sudety, ale ty téměř žádné přírodní zdroje neměly. Informovaly o tom New York Times 31. prosince 1938. Celý článek je k dispozici zde. Přeložili jsme pro Vás pár klíčových odstavců.


    Dr. Charles K. Leith včera během posledního dne sjezdu Americké geologické společnosti prezentoval svou analýzu současné světové krize, kterou chápe jako souboj o světové přírodní zdroje mezi zeměmi, které jimi nedisponují (Německo, Itálie a Japonsko), a zeměmi, které zdroji oplývají (Anglie, Francie, Rusko a Spojené státy).

    Doktor Leith vykonává funkci viceprezidenta Plánovací komise pro politiku nerostných surovin prezidenta Roosevelta. Ve své analýze předpověděl nezdar politiky appeasementu britského ministerského předsedy Chamberlaina.
    ***
    Leith předpověděl vítězství zemí bohatých na přírodní zdroje a dodal, že „kontrola nad světovými zdroji zůstane ve stejných rukou jako doposud.“
    ***
    „Zisk Habeše, Rakouska, Mančurie a velkých částí Číny a Československa velmi málo přispěl k naplnění poptávky po nerostných surovinách u zemí s nedostatečným přírodním bohatstvím,“ dodal.

    0 0

    Bohemista a spisovatel PhDr. Mojmír Grygar, PhD.
    Mojmír Grygar
    8. 1. 2018
    1. Prohlášení Ministerstva zahraničí České republiky o tom, že ukrajinský zákon rehabilitující ukrajinské vojenské organizace, které pod patronací německé armády bojovaly proti Sovětskému svazu, je vnitřní záležitost Ukrajiny, hrubým způsobem porušuje právní, historické a morální principy, na nichž stála jednota všech států protihitlerovského spojenectví, pozdější základna a záruka poválečného uspořádání Evropy a světa. 

    Československo, které bylo první obětí Hitlerova Drang nach Osten, tažení na východ, se od počátku války podílelo na boji proti nacistickému Německu. Za tuto účast zaplatilo ztrátou 365 000 občanů, to znamená, že válku nepřežilo 3,51 % obyvatel. Tento počet obětí je ve srovnání s jinými zeměmi válečného konfliktu vysoký, uvážíme-li, že například koeficient ztrát Japonska, které nese podstatnou část viny za válečné krveprolití, je 3,61 % , tj. jen o desetinu procenta vyšší. Z menších evropských zemí Nizozemí ztratilo 2,37 % a Belgie 1,04 % obyvatel (připomeňme, že tyto státy postavily dobrovolnické divize SS, které až do konce války bojovaly po boku Hitlerových armád). Seznámíme-li se s počtem obětí dvou západních velmocí, o nichž se ví, že nesly mimořádnou tíhu válečných operací, budeme překvapeni, že podíl padlých obyvatel Britanie (38,4 %) nedosahuje ani 40 % padlých Čechů a Slováků, zatímco poměr padlých amerických vojáků (0,32 %) ) tvoří pouze 11,28 % obětí v naší zemi. Počet obětí samozřejmě nevystihuje míru utrpení zemí postižených válkou, ani podíl civilistů (u nás to byla naprostá většina). Na začátku války, kdy Německo ovládlo téměř celé území Evropy, byly již na stole plány konečného řešení české otázky (likvidace, přesídlení, germanizace). 
    Emil Hácha o těchto plánech samozřejmě věděl a že nebyl s to ve vhodné chvíli odstoupit (nabízely se zdravotní důvody) a že naopak podepisoval neuvěřitelně devótní prohlášení adresované samému Hitlerovi, svědčí o ztrátě osobní cti a studu. Proč se tu zmiňuji o pokusech rehabilitovat Háchu, Tisu i některé další české a zejména slovenské politiky za jejich kolaboraci s nacisty? Protože tato otázka úzce souvisí s aktuální rehabilitací ukrajinských válečných zločinců. Skutečnost, že se Hitler rozhodl přesunout konečné řešení české otázky až do vítězné budoucnosti, nebylo dáno jeho velkorysostí, ale pragmatickými důvody – nacisté potřebovali průmyslový i zemědělský potenciál Českých zemí zapřáhnout do svého plánu totální války. Domníval-li se Hácha, že Hitler ušetří Čechy, budou-li loajální vůči Třetí říši, budou-li ochotni podílet se na výstavbě Nové Evropy, jak se zpočátku domníval i Jaroslav Durych, byl mírně řečeno naivní, omezený, krátkozraký. 

    Český ministr zahraničí svým prohlášením toleruje hrubou falzifikci výsledku války a nebere v úvahu, že Porošenkova rehabilitace banderovců, právě tak jako vyprovokovaný konflikt s ruskou pohraniční stráží a následné vyhlášení válečného stavu je motivována průhledným důvodem – zlepšit svou pozici před prezidentskými volbami. Vypustil nebezpečného džina – domácí Hitlerovy spojence zapřáhl do káry svého osobního zájmu. Přestože banderovci tvoří v ukrajinské populaci statisticky nevelkou část, jejich reálná síla je v schopnosti prosazovat své cíle terorem a oživovat stará traumata – antisemitismus, nenávist k Rusům, Polákům a ke každému, kdo se jim postaví do cesty. V době kyjevského povstání se ukázalo, jakou moc mají jejich dobrovolnické ozbrojené prapory, Azov, Dněpr a další, financované oligarchy, otevřeně se hlásící k fašismu svých otců a dědů. Z trojice nejbohatších oligarchů v zemi krajní pravici bezvýhradně podporoval Ihor Kolomojskyj; jeho dobře placení dobrovolníci–žoldnéři bojovali proti separatistům v Donbasu (za každého zajatého povstalce dostávali odměnu 10 000 dolarů) a je veřejným tajemstvím, že tento bos, držitel tří pasů (ukrajinského, izraelského a kyperského), neváhal rozšiřovat svou hospodářskou a politickou moc pomocí vydírání a násilí.

    2. Kdo sleduje, byť z povzdálí, vývoj politických a hospodářských poměrů na Ukrajině, ví že tam nejde o demokratické hledání východiska z chronické krize, ale o skličující podívanou na zápas o moc mezi hrstkou nejbohatších mužů a klanů. Mnozí z nich – Porošenko, Kolomojskyj nebo Achmetov a další, využili svého místa v sovětské stranické elitě, věrchůšce, k tomu, aby se při rozpadu státu dostali k neuvěřitelnému bohatství. Dnešní boj o moc na vrcholu ukrajinské politiky připomíná drsné příběhy mafiánských kmotrů, kdy jeden šéf klanu nevybíravě napadá ostatní. Platí zákon pěsti – kdo z koho. Zatím vítězí Porošenko – podařilo se mu zneškodnit Saakašviliho, odsouzeného v Gruzii za korupci; najal si ho jako protiruského experta, udělil mu vysokou státní funkci, ale nevděčný kamarád z elitní sovětské školy se mu vymknul kontrole a musel být složitě pacifikován. Prezidentovi se podařil i další husarský kousek – vyřadil ze hry i Kolomojského, mimořádně cynického bose, majitele dolů, strojírenských závodů, bank, pozemků, praporu Dněpr, guvernéra v Dněpropetrovsku. Jakmile tento protivník začal křížil jeho zájmy, dostal se do hledáčku státní policie, byl obviněn a před vězením se uchýlil do Švýcarska, kde teď sídlí ve vile na břehu Ženevského jezera (nota bene jen pár kilometrů od rezidence našeho Bakaly). Třetí kauza se týká Nadji Savčenkové, vojenské pilotky, jejíž dráha opsala neuvěřitelný oblouk – v roce 2016 ji moskevský soud odsoudil za vraždu dvou ruských novinářů k 23 letům vězení, po dvou měsících ji Putin amnestoval a propustil; v Kyjevě jí Porošenko udělil titul Hrdiny Ukrajiny, ale její pobyt na svobodě trval jen krátce – po 22 měsících ji za protivládní činnost hraničící s terorismem zatkli a odsoudili. Uvedené kauzy jsou jen malou ukázkou toho, jak se na Ukrajině již od památné oranžové revoluce, která vynesla do čela země Tymošenkovou a Juščenka (připomene dnes někdo, že oba byli vzápětí obviněni a odsouzeni za zpronevěru?), dělá politika. Nad prezidentem Janukovičem, který se životním stylem ničím nelišil od ostatních oligarchů, se začala stahovat mračna za jeho úsilí nezpřetrhat korektní vztahy s Ruskem. Po rozpadu Sovětského svazu a po letech divoké rvačky o moc země upadla do chronické hospodářská krize. (Na Krétě jsem se před lety seznámil s ruskými a ukrajinskými sezónními dělníky, kteří si stěžovali, že vláda není s to vyplácet jejich rodičům penze a že doma nemohou najít práci.) Nedivím se bohatým západním podněcovatelům barevné revoluce v Kyjevě, že jim nedalo mnoho práce zorganizovat Majdan a že také nebylo nesnadné násilně svrhnout proruského prezidenta. Západním sudičkám, které se s radostí sjížděly do Kyjeva a sebe i davy opájely demokratickými frázemi, nevadilo, že sesazení Janukoviče neproběhlo v souladu s ústavou. Nevadilo jim, že rozvášněný dav nečekal na výsledek plánované schůzky tří zahraničních ministrů s prezidentem, která měla potvrdit předčasné volby. Nemohu zapomenout na televizní záběr, jak jeden ze vzbouřenců, mávající kalašnikovem, tento záměr za nadšeného povyku davu překazil a proklel. Byli to především stoupenci ultrapravicových skupin, kteří dali násilí přednost před volbami. Jednali v duchu Banderovy zásady – cesta ke svobodě se musí prostřílet, vintovka poráží volební urnu. Masarykova sentence – státy se udržují metodami, které stály u jejich zrodu, – plně platí o dnešním režimu na Ukrajině.

    3. Dnes již jsme daleko od Majdanu, kouř spálených pneumatik dávno vyprchal, vláda v Kyjevě se už několikrát změnila, přišli noví politici a zase odešli (do dějin vešel výrok jednoho z nich, Jaceňuka, který se v rozhovoru naklonil ke kancléřce Merkelové a spiklenecky prohlásil – „vždyť nás, Němce a Ukrajince, přece spojují bohaté zkušenosti s ruskou okupací“), tu a tam se střílí, i v parlamentě, v Oděse Kolomojského žoldnéři upálili 50 odpůrců, Kyjev pořád není s to dát vzbouřencům v Donbase autonomii, jak přikazuje jedna z podmínek Minské dohody, válka na východě pokračuje bez náznaku smírného konce, hospodářství se od Majdanu nepozvedlo, nezaměstnaných je téměř deset procent, inflace se blíží 14 % a podíl černé ekonomiky dosahuje až 45 %. Za čtyři roky, které uplynuly od Majdanu, se situace nezlepšila. Ukrajina v roce 1990 dosahovala životní úrovně Polska – dnes se stala druhou nejchudší zemí Evropy. Podle Světové banky firmy a společnosti ovládané politiky kontrolují čtvrtinu bohatství v zemi – ve skutečnosti nejde o střet zájmů mezi politiky a podnikateli, ale o přímé spojení moci a peněz. 

    Západní státy, které štědře podporovaly vzpouru na Majdanu, někdy se raději dívají stranou, aby neviděly, jak se možnosti demokratického řešení vnitřních i zahraničních problémů Ukrajiny ztrácejí kdesi v nedohlednu. Důvod této slepé uličky se dá zredukovat na jednoduchou rovnici – dnešní vládcové v Kyjevě vědí, že jejich hlavním cílem je udržovat doutnák války s Ruskem v suchu u sudu prachu, naproti tomu zlepšení hospodářské situace, potírání korupce, boj s kapitalismem kámošů (crony capitalism), kulturní a životní podmíny menšin – především ruské, ale také polské, maďarské a rumunské (s výjimkou tatarské) – je až někde na druhém a třetím místě. Všechno je podřízeno zájmům ukrajinských nacionalistů. Markantně to dokládá školský zákon z roku 2017, který omezením možnosti výuky v mateřském jazyce početných menšin porušuje základní lidské právo a stává se pochybným nástrojem ukrajinizace země. Také nedávné prohlášení autonomie ukrajinské pravoslavné církve, jež porušuje tři sta let trvající jednotu s moskevským patriarchátem, potvrzuje směřování Porošenkovy vlády – zatarasit cesty k dorozumění a spolupráci různých skupin obyvatelstva, a to dokonce i v oblasti, která má být nadřazena nad dočasné politické zájmy. V článku uveřejněném v The New York Times – Boj o Ortodoxii (4. ledna) – je položen důraz nejen na otázky teologické, ale také na postavení kněží a dělení majetku. Budou popové, odmítající podřídit se patriarchovi v Istanbulu, vyháněni z klášterů a chrámů, budou souzeni a zavíráni?

    4. Nejsem si jist, zda začátek nebezpečné cesty rehabilitace válečných zločinů ukrajinských nacionalistů nutno připsat na účet „přidružených škod“ Majdanu, nebo zda nešlo o hlavní cíl – o oživení a posílení antiruských nálad jako součásti dlouhodobé přípravy Ukrajiny, nástupiště útoku proti Putinovu Rusku. O válečných zločinech banderovců se taktně mlčí. Přitom nejde o ojedinělé výstřelky několika fanatiků, ale o Němci vyzbrojené a v Polsku a v Bavorsku vycvičené vojenské oddíly, které působily ještě před začátkem plánu Barbarosa na sovětském území a které se v letech 1943–1944 v týlu německé armády dopouštěly etnických čistek genocidního rozměru. Ve Volyni a ve východní Haliči padlo na 100 000 Poláků, Židů, Rusů, ale mezi obětmi byli i Ukrajinci, Češi, Arménci i další nepohodlné menšiny. Našemu Ministerstvu zahraničí by neměly scházet dokumenty o tom, jak banderovci ve spolupráci s SS a Vlasovovými dezertéry vypálili a srovnali se zemí dvě české vesnici na Volyni. Náš ministr by měl vědět, že právě z Volyně se do Svobodovy armády přihlásilo 12 tisíc mužů a žen, kteří dobře věděli o tom, jak banderovci pálili za živa obyvatele Českého Malína. Není vyloučeno, že se mezi Porošenkem rehabilitovanými banderovci najde i penzista, který byl účastníkem tohoto zločinu a rozpomene se na to, jak kdysi házel granáty na doškové střechy. 

    Ukrajinští politici, jak říká holandské přísloví, foukají z úst současně studené i horké. Porošenko se ve varšavském Sejmu omluvil za masakry proti Polákům, ale již ve dnech, kdy se v Kyjevě na Náměstí nezávislosti začaly srocovat davy, prohlásil, že je na čase vrátit bojovníkům Ukrajinské povstalecké armády jejich čest, uznat jejich zásluhy v boji proti bolševismu („vojáci UPA jsou příkladní ukrajinští hrdinové a vlastenci“). Buď, anebo – buď se Banderovy, Melnikovy nebo Šuchevičovy oddíly dopouštěly v týlu wehrmachtu válečných zločinů, nebo jejich zabíjení bezbranných lidí prohlásíme za akt spravedlivé msty, za příklad obětavého vlastenectví. Tertium non datur. Nic třetího neexistuje.

    V této souvislosti je třeba se vrátit k obsazení Krymu, protože tato otázka je neustále a bez důkazů předkládána jako očividné porušení mezinárodního práva. Neustále se opakuje polopravda o Krymu jako nedělitelné části Ukrajiny, ale neuvádí se, že poloostrov dobyla ruská vojska na Osmanech na konci 18. století a že připojení Krymu a ruského Donbasu k Ukrajině bylo zřejmě osobní věcí Nikity Chruščeva, který se chtěl omluvit za to, že v 30. letech vedl na Ukrajině kampaň proti kulakům. 
    Zdůrazňuje se deportace krymských Tatarů na podzim 1944 (tehdy ještě zuřila válka) do Střední Azie, ale nehovoří se o tom, že statisíce Tatarů kolaborovali s nacisty a v dobrovolnických oddílech bojovali po boku SS. Dezertéři zasluhovali smrt, deportace byla pro ně vlastně omilostněním. Skutečnost, že Stalin rozhodl vysídlit všechny Tatary, i ty loajální, odpovídá jeho diktátorským móresům. Porošenkův zákon o rehabilitaci všech bojovníků povstalecké armády bez ohledu na to, do jaké míry se kdo podílel na masakrech na civilních obyvatelích, není tak odlišný od Stalinových paušálních ukazů, jak by se na první pohled zdálo.

    5. Pamatuji si, že v době, kdy vrcholily protesty davu na Majdanu, v Lidových novinách vyšel článek Ondřeje Klípy, který charakterizoval dobře zorganizovaný davový protest jako hvězdnou hodinu zrodu ukrajinského národa. V rozporu s tím, co jsme se dovídali odjinud, prý nešlo o protirusky zaměřený protest, ale o přechod od národa vymezeného jazykově a etnicky k národu politickému, který všechna národnostní i náboženská společenství sjednotí do jednoho celku. Nevím, zda takové pojetí Majdanu nebylo spíš plodem záměru, aby se čeští čtenáři příliš neznepokojili hořícími pneumatikami a výstřely na obou stranách barikád. Nelze však popřít, že každý, kdo se seznámil s dokumentací Majdanu, nemohl přehlédnout hlasitou a nabubřelou přítomnost příslušníků a příznivců Banderabewegung, jak Němci označovali Banderovy bojovníky v jednotkách SS. Buď jak buď, události během povstání i po něm ukázaly, že vlády v Kyjevě se krok za krokem vracely k národu vymezenému státní mocí a etnickou i náboženskou jednotou. O čem jiném svědčí Porošenkovo předvolební heslo: Armáda – Jazyk – Víra ? Nezahrnují tyto symboly to, za co bojovali ukrajinští nacionalisté vedení Banderou, Šuchevičem, Melnikem, Stockým? Nejsme dnes svědky toho, co se stalo po rozpadu Sovětského svazu napůl skrytým, napůl hlasitým příznakem revize výsledku druhé světové války? Banderovi a Šuchevičovi se pokoušel vzdávat čest již Juščenko, hrdina oranžové revoluce, ale byl to teprve Porošenko, kdo těmto lidem obtíženým válečnými zločiny vystlal červeným kobercem cestu do Ukrajinské síně slávy. Když se těmto válečníkům dostává místo v národním společenství, je zřejmé, že někdo z něho musí vypadnout. Jsou to především Ukrajinci, kteří bojovali proti Hitlerovi v řadách sovětské armády, lidé nepohodlní, kteří si váží svých ruských bratří a odmítají stát se nástrojem bratrovražedné války.

    Bandera, od mládí postižený sadomasochistickou úchylkou, považoval terorismus za základní součást boje za národní svobodu. Jakýkoli atentát, jakýkoli masakr ospravedlňoval příkořím, kterého se na Ukrajincích dopouštěli Poláci, Rusové i lidé jiných národností. Vlastenectví však nemůže být tou nejvyšší hodnotou, která přesahuje obecné zákony, na nichž stojí každé lidské společenství. Jan Kollár před dvěma sty lety prohlásil: „Zvoláš-li Slovan, nechť se to ozve člověk!“ Zvoláš-li Ukrajinec, má se ti ozvat Taras Bulba, který šel na Tatary, aby přinesl domů lebku jednoho z nich jako důkaz, že již může být přijat mezi bojovníky svého kmene?

    6. Tři ukrajinské příklady Kunderova smíchu dějin. – Když se Porošenko zúčastnil jako představitel Ukrajiny oslav 70. výročí vylodění spojenů v Normandii, reprezentoval vlastně nejen ukrajinské vojáky bojující v řadách sovětské armády, ale také banderovce, bojovníky v řadách německých jednotek SS. – Na fotografii ukrajinské venkovské ženy, která se objevila v tisku v době povstántí na Majdanu, bylo vidět, že má na krku ozdobu ve tvaru hákového kříže. Když se jí host z Izraele zeptal, co to má znamenat, žena bez váhání odpověděla, že je to ukrajinský lidový ornament. – V opakovaných prohlášeních kyjevské vlády stojí, že Ukrajina se nikdy nevzdá nároku na Krym. Vzhledem k tomu, že Rusko, ať již bude v jeho čele Putin nebo kdokoli jiný, se nemůže vzdát území, které má pro jeho obranu zásadní význam, jakékoli nároky Kyjeva na poloostrov nemají žádnou šanci. Pokud tedy ukrajinská vláda bude trvat na Krymu, může se jej zmocnit pouze válkou. Protože ji sama vést nemůže – rozklíženost její armády se ukázala neschopností obnovit státní svrchovanost na nevelkém území ovládném vzbouřenci (připomeňme, že Kolomojskij vypsal cenu 10 000 dolarů za každého zajatého separatistu) –, musí usilovat o to, aby spojenci zahájli s Ruskem válku. Existence kyjevské vlády se tak zakládá na permanetní válečné propagandě. Nikdo nepochybuje o tom, že kdyby k válce došlo, byla by to válka atomová, absolutní, strhávající jeden stát za druhým do svého ohnivého jícnu.

    7. Pohled na dnešní Ukrajinu vzbuzuje smíšené pocity. S lítostí se ptáme, jak je možné, že země bohatá přírodními zdroji i schopnými lidmi, není s to zajistit občanům slušné životní podmínky. Jak se stalo, že po rozpadu Sovětského svazu bohatství země rozchválila hrstka lidí tvrdých loktů a nevybíravých způsobů? Jak je možné, že země se již třicet let potácí od deseti k pěti, zatímco nacionální, politické, ideologické, náboženské vášně zas a znovu vytvářejí přehrady mezi lidmi, zas a znovu vyvolávají z podvědomí stará traumata, předsudky, strašidla? Jak je možné, že osobní zájmy hrstky oligarchů–politiků, způsobují, že síla „zbraní, jazyka a víry“ nahrazuje heslo, které před lety vyslovili skuteční ukrajinští, polští a ruští vlastenci: „Žádat o odpuštění a odpouštět!“


    6.1.2019














    0 0

    Profesor Jan Keller
    Rozhovor s Janem Kellerem
    8. 1. 2019   ParlamentníListy
    „Irák, Libye a Sýrie tvořily hráz expanzi náboženských fanatiků,“ říká sociolog a filozof Jan Keller, který hájí barvy ČSSD v Evropském parlamentu. Podle něj se zbořením této pomyslné hráze povedlo západním spojencům odstartovat masovou migraci do Evropy a destabilizaci umírněných režimů v arabském světě. Americký prezident Donald Trump je prý nevyzpytatelný a to neprospívá nikomu. Další část rozhovoru se věnovala postojům prezidenta Miloše Zemana a také jeho kritice. Podle analytika Jakuba Jandy prý Rusko a Čína v letošním roce zesílí svůj tlak. Prezident Zeman je podle Jandy služebníkem obou těchto zemí. „Když takhle vypadá ‚myšlenkový tank‘, hrozně by mě zajímalo, jak asi vypadá myšlenková stříkací pistolka,“ trefuje se Keller do práce Jakuba Jandy v think-tanku Evropské hodnoty.


    Na konci roku 2018 vyvolal velkou odezvu plán Donalda Trumpa stáhnout vojáky ze Sýrie. Trump je kritizován, že v Sýrii uvolňuje místo Putinovi a Íránu, případně ještě Turecku. Je tedy rozhodnutí o ústupu USA moudré? Jak bychom, jakožto západní koalice, měli postupovat?

    Západní koalici se povedl neobyčejně inteligentní kousek. V nejstrategičtější části světa vojensky (i když bez vyhlášení války) rozvrátila jediné tři režimy, které byly schopné brzdit nástup agresivního islamismu. Irák, Libye a Sýrie tvořily hráz expanzi náboženských fanatiků. Tuto hráz se našim spojencům podařilo dokonale rozbombardovat. Výsledkem je masová migrace do Evropy a destabilizace zbylých relativně umírněných režimů v arabském světě. Ti chytráci, kteří dnes kritizují Trumpa, zarytě mlčeli, když docházelo k těmto osudovým chybám. Někteří jim k tomu ještě tleskali.

    Co nám říká chování Kurdů, kteří v reakci na Trumpův krok do jimi kontrolovaných oblastí pozvali Asadovy vojáky, neboť se bojí vpádu Turky podporovaných rebelů?

    Když bývalé koloniální velmoci pěkně podle pravítka vytyčovaly hranice nových států, rozdělovaly přitom celé národy a etnika do různých nově vzniklých států. Do těchto uměle vytvářených celků vměstnávaly skupiny, které pohromadě žít nechtěly. Kurdové patří k nejpočetnějším obětem tohoto postkoloniálního inženýrství. Svůj stát už nikdy mít nebudou, protože by se cítilo poškozeno Turecko, vznikly by další problémy v Iráku i jinde. Myslím si, že nemáme právo Kurdy kritizovat, když se v této situaci snaží o to, co považují za menší zlo.

    Generál Stanley McChrystal zkritizoval stažení amerických vojsk ze Sýrie. Řekl, že kdykoli v posledních 60 letech USA někde uvolnily místo, byl z toho problém, ztráta stability v daném regionu, atp. Hrozí podobná věc i v Sýrii, nebo tam pořádek zjedná Rusko, případně někdo jiný?

    Pan generál zapomněl říci, že aby Američané mohli nějaké místo „uvolnit“, museli tam předtím vtrhnout. Jejich vpád zpravidla znamenal takovou ztrátu stability v daném regionu, že vše ostatní už jsou pouze a pouze „kolaterální důsledky“, jak Američané s oblibou říkávají. V případě Sýrie darovali Američané Rusům příležitost vystupovat jako mírotvorci. Jsou prostě geniálními stratégy, takže se nedivím, že sklízejí obdiv na obou polokoulích.

    Vladimir Putin poslal Donaldu Trumpovi novoroční dopis, ve kterém ho vyzývá k širokému dialogu. Putin v dopise zdůraznil, že vztahy Ruska a Ameriky jsou „nejdůležitějším faktorem pro strategickou stabilitu a mezinárodní bezpečnost“. Můžeme v roce 2019 očekávat vřelejší vztahy mezi oběma zeměmi? A co by jejich sblížení mohlo vyřešit?
    Prezident Trump se chová naprosto nepředvídatelně. Není to tak dávno, co chtěl zničit Severní Koreu, potom si velice vřele notoval s jejím vůdcem. Pro nikoho na planetě není dobré, když v čele největší mocnosti stojí nevyzpytatelný člověk. Žádný expert na mezinárodní politiku vám dnes neřekne, jaké budou vztahy mezi USA a Ruskem už příští měsíc, natož někdy v létě či ještě později. Tady je třeba sledovat sázkové kanceláře a snažit se zjistit, jaké kurzy vypisují na uchování celosvětového míru a jaké na vypuknutí nukleární války. Nikdo, kdo má děti, nemůže mít radost z toho, jak dopadly sliby, které byly s takovou upřímností dávány předními světovými politiky někdy počátkem 90. let minulého století.

    Zkoumání ruského vlivu na kampaň Donalda Trumpa se zadrhává. Speciální vyšetřovatel Robert Mueller zatím s žádnými konkrétními závěry týkajícími se přímo Donalda Trumpa nepřišel. Zatím se prokázalo „jen“, že Trumpův poradce Paul Manafort pral špinavé peníze. Sám Trump vyšetřování od počátku označuje za nepodložené a zbytečné. Jak lze vnímat to, že od května 2017 Muellerův tým nedokázal na Trumpa nic najít?

    Nevím, zda Trump je, či není ovládán a řízen z Moskvy. Za jisté považuji pouze to, že pokud z ní ovládán je, pak ho na drátkách vodí nějaký těžký schizofrenik. Jinak si jeho geopolitickou náladovost vysvětlit nedokážu.

    Končící německá kancléřka Angela Merkelová v novoročním projevu uvedla, že Německo se pokusí převzít větší zodpovědnost při řešení celosvětových problémů. Je to dobře? A jde o reakci na určité oslabování Evropy na světovém kolbišti?

    Angela Merkelová může při svém odcházení prohlašovat cokoliv. Nijak tím nezamluví, že odchází proto, že nedokázala uřídit ... ... ... ... ... (celý rozhovor najdete ZDE)




    0 0

    8. 1. 2019    Aktuality.sk
    Cestoval s falošným slovinským pasom. Podľa kurdského aktivistu ide o politika, ktorý by sa inak do Európskej únie, kde chce žiadať o politický azyl, nedostal. Na košickom letisku v utorok zadržali cudzinca, ktorý na Slovensko pricestoval s falošným slovinským dokladom. Podľa kurdského aktivistu, lekára Yekta Uzunoglua, ktorý dlhodobo žije v Česku, ide o člena Kurdskej demokratickej strany v Iráne, ktorý uteká pred režimom. Stranu v minulosti iránsky režim zakázal.


    Cieľom jeho cesty malo byť Belgicko, kde žije jeho brat, ktorý patrí medzi predstaviteľov iránskych Kurdov v Belgicku. „Zázračne sa dostal do Istanbulu, kde mu pašeráci zohnali falošný doklad. So svojím (iránskym) pasom by sa nikdy nedostal na Slovensko, v Istanbule by ho nepustili do lietadla. Čakal, že pricestuje do demokratickej krajiny a vysvetlí, kto je, čo je, že uteká z Iránu. No nikto mu nedal možnosť,“ povedal pre Aktuality.sk Uzunoglu. On sám sa podľa svojich slov snažil slovenským úradom vysvetliť, o koho ide, no neuspel.

    Polícia rozhodla, že pôjde nazad

    „Môžeme potvrdiť, že na košické letisko dnes priletela osoba, ktorá o sebe tvrdí, že je afganskej štátnej príslušnosti po tom, čo policajti zistili, že chcela vstúpiť na územie EÚ s falošným cestovným dokladom Slovinska. Polícia postupovala štandardným spôsobom, osobu poučila a zabezpečila tlmočníka,“ uviedla v stanovisku hovorkyňa Policajného zboru SR Denisa Baloghová.

    Cudzincovi podľa jej slov následne odopreli vstup na územie Únie.

    Doplnila, že momentálne nie je obmedzený na osobnej slobode a čaká na let naspäť tam, odkiaľ pricestoval, to znamená do Turecka. Stať by sa tak malo už v stredu ráno.
    Podľa aktivistu mu môže hroziť aj smrť

    Podľa policajnej hovorkyne o azyl nechcel požiadať. Opak ale hovorí Uzunoglu.

    Vrátenie do Turecka môže byť podľa neho rozsudkom smrti. Turecko totiž Kurda s iránskym pasom môže poslať nazad do Iránu.

    „Vlani tam obesili najmenej 300 kurdských politikov,“ dodáva.

older | 1 | .... | 677 | 678 | (Page 679) | 680 | 681 | .... | 683 | newer