Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Showcase


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010

older | 1 | .... | 678 | 679 | (Page 680) | 681 | 682 | 683 | newer

    0 0



    Georgij Pavlodubov
    9. 1. 2019     politexpert
    Ruská novinářka Margarita Simoňjanová, hlava media holdingu RT nemohla hned uvěřit, že její mezinárodní televizní kanál byl schopen "smést pod stůl" západní sdělovací prostředky. Simoňjanová se na svém kanálu messengeru Telegram podělila o úspěchy televizního kanálu RT, který se stal nejoblíbenějším sdělovacím prostředkem na Blízkém východě. Podle sdělení novinářky o tom svědčí údaje, publikované anonymními hackery. Jak se Simoňjanová přiznala, když se s dokumenty seznamovala, nemohla uvěřit vlastním očím.


    "Oblíbený britský státní projektík" Integrity Initiative si objednal studii, aby zjistil, jak Arabi reagují na působení RT v jejich mediálním prostoru. Ukázalo se, že kanál nejen že je populární, ale má vedoucí postavení jako nejspolehlivější zdroj, který odráží druhou stranu probíhajících událostí.

    Arabi vnímají RT jako relativně nové médium, které je schopno čelit všedním a nedůmyslným zpravodajským programům. Většina západních listů (BBC, CNN, Al Jazeera, Sky New Arabic) uvádí jen jeden pohled na syrský konflikt. RT působí proti tomu a poskytuje alternativu.

    Podle vyjádření západních badatelů je ruský televizní kanál na Blízkém východě vnímán jako Al Jazeera na počátku 90. let a během války v Iráku v roce 2003. To znamená, že sdělovací prostředek Ruské federace pracuje v perspektivním zpravodajském programu, zní progresivně a působí decentně. Novináři odhalují divákům ty aspekty probíhajících procesů, které ostatní kanály nevysvětlují a kterých se západní média vůbec nedotýkají. Takže RT je pro Araby profesionální zpravodajský kanál ....

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    -rp-
    9. 1. 2019 PrvníZprávy
    „Facka“ pro francouzského prezidenta Emmanuela Macrona! Vláda středomořských sousedů otevřeně podporuje protestní hnutí, protestující proti němu.
    Italský vicepremiér Luigi di Maio a ministr vnitra Matteo Salvini podporují francouzské hnutí „žlutých vest“ .

    „Žluté vesty, nevzdávejte se!“, píše italský vicepremiér Luigi di Maio, předseda Hnutí pěti hvězd na blogu své strany, „Itálie sleduje váš boj od prvního dne".

    Matteo Salvini, šéf strany Liga severu, souhlasí se svým kolegou v kabinetu. Místopředseda vlády a ministr vnitra řekl, že podporuje „počestné občany, protestující proti prezidentovi, který řídí stát „proti svému lidu“ jako je třeba francouzský prezident Emmanuel Macron.

    Tři čtvrtiny Francouzů nejsou spokojeny s politikou prezidenta Emmanuela Macrona a jeho vlády.

    „Duch, který vychází z „hnutí žlutých vest,“ je tentýž, který inspiroval od roku 2009 Hnutí pěti hvězd,“ napsal di Maio a pokračoval, "a navzdory urážkám a výsměchu během čtyř let strana vstoupila do parlamentu.“

    Hnutí "žluté vesty" protestuje od listopadu proti Emmanuelu Macronovi a jeho vládě. Podle vládních zdrojů se kolem 50 000 lidí zúčastnilo shromáždění po celé Francii minulý víkend. Obnovené protesty vedly ke střetům s bezpečnostními silami. Demonstranti zaútočili také na ministerské budovy.



    „Žluté vesty“ a Macron rozpůlily Francii!


    Macronova vláda tento týden označila demonstranty za agitátory, jejichž cílem je svrhnout vládu. Demonstranti, z nichž značnou část tvoří lidé s nižšími příjmy, mezitím nadále upozorňují na vysoké ceny a tvrdí, že Macron ignoruje potřeby běžných občanů a prosazuje reformy sloužící bohatým.



    „My budeme čelit ultranásilí za pomoci ultrarozhodnosti,"řekl Christophe Castaner, francouzský ministr vnitra, během vystoupení před policejními jednotkami. Rovněž promluvil o nových prostředcích pro zajištění veřejného pořádku.


    Nastávající víkend má být do francouzských ulic proti „žlutým vestám“ nasazeno 80.000 policistů.


    (rp,prvnizpravy.cz,bild,foto:arch.)

    0 0

    Tereza Spencerová
    9. 1. 2019 iPrima
    Koho by napadlo, že po třech dekádách skončíme hodně blízko tomu, odkud jsme vycházeli, tedy s vedením, které je mimo a neví, kudy dál. A tak jde prostě zaslepeně dál, očividně v marné naději na zázrak.


    Euro "po dvacet let přináší prosperitu a ochranu našim občanům. Stalo se symbolem jednoty, svrchovanosti a stability,“ prohlásil na Nový rok šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker. Ta slova mi stále nejdou z hlavy. Komu asi byla určena? A o jaké jednotě vlastně mluví, když Evropskou unií prochází hned několik tektonických zlomů a o eurozóně jako takové to platí rovněž. A na zmíněnou svrchovanost by bylo dobré zeptat se třeba Řeků, Francouzů či Italů, jejichž ekonomické politiky řídí Brusel. A ta stabilita? Ekonomická jakžtakž, politická v žádném případě – naposledy to byl Řím, který tvrdě napadl své unijní „eurobratry“ z Paříže. „Žluté vesty, neochabujte,“ vzkázal lídr Hnutí 5 hvězd a vicepremiér Luigi Di Maio. „Podporuji čestné občany protestující proti prezidentovi, který vládne proti svému národu,“ dodal ministr vnitra a šéf Ligy Matteo Salvini…

    „Jak nudný, prázdný, ploský, nicotný se zdá mi všechen toho světa běh!“ prohlásil na přelomu 16. a 17. století Shakespearův Hamlet, jako kdyby Junckera znal už tenkrát. Oč jsou ale slova vycházející z Bruselu bezobsažnější, o to víc jsou jejich kritici vykreslováni jako jakási reinkarnace temných 30. let minulého století. Jako kdyby ony temné doby stále existovaly. Je přitom jasné, že jakékoli srovnávání současnosti s minulostí musí nutně kulhat. Když ne na obě, tak alespoň na jednu nohu. Pokud už ale přesto srovnáváme, tak co když současné „vření“ v Evropě není návratem do temných 30. let minulého století, ale spíš třeba do dekád před revolučním rokem 1848, kdy takřka celá Evropa povstala proti stávajícímu řádu. I tehdejší vládnoucí feudálové, stejně jako současní lídři EU, nejspíš žili s přesvědčením, že „žádná alternativa neexistuje“. Existovala.

    KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Komik je na scéně, Porošenko potřebuje kouzelníka


    Rok 2019 je často považován za čas, kdy se něco „rozhodne“, přičemž se vesměs odkazuje na květnové volby do Evropského parlamentu, v nichž mají velkou šanci posílit (pokud ne rovnou zvítězit) odpůrci stávajícího centralistického „Bruselu“. Není ale pravděpodobné, že by z těchto voleb okamžitě vzešel nějaký jednotný proud „nového evropského myšlení“ – motivy protestů „žlutých vest“ se až příliš liší od motivů těch, kdo hlasovali pro Brexit, a nespokojená italská mládež vynesla k moci protestní strany také z jiných důvodů. A prostý nesouhlas s Bruselem je z hlediska programu zoufale málo. Svým způsobem ale vzniká jakási platforma, na níž bude možné stavět do budoucna. A „černých“ nálepek tím bude jen přibývat, neboť evropská levice až příliš prorostla s vládnoucími, ale odumírajícími technokraty a nic než nadávky jí v záloze nezbývají. Její revoltující podstata se protáčí v multikulturaslimu, který zhusta běží jen na prázdných frázích plných idealismu a občas i v sociální rovině. Obecně je ale tatam.

    Prázdné fráze Jean-Clauda Junckera a jeho kolegů z „unijní špičky“ dokládají, že si „Brusel“ -- už jen z pouhé setrvačnosti - žije vlastním životem, který se s každodenní realitou snad ani nemá šanci potkat. Pamětníkům to nemůže nepřipomenout poslední roky nejvyšších představitelů zdejší KSČ. Ty paralely bolí. Koho by totiž napadlo, že po třech dekádách skončíme hodně blízko tomu, odkud jsme vycházeli, tedy s vedením, které je mimo a neví, kudy dál. A tak jde prostě zaslepeně dál, očividně v marné naději na zázrak.

    Lidé v jednotlivých členských zemích Evropské unie mezitím budou nepochybně dál hledat svůj autentický hlas. Možná nás v roce 2019 čeká jakési „jaro“ evropských národů.

    0 0

    9. 1. 2019

    https://www.youtube.com/watch?time_continue=7&v=fTYdnz4VN0c



    0 0
  • 01/09/19--13:00: Pravda, chudoba a domov

  • Patrick Ungermann
    9. 1. 2019
    Představte si, že cestou vlakem sedíte pod citátem: „Jestliže pravda existuje, proč je tak těžké na ni přijít? A pokud žádná není, proč se o to stále snažíme?“ To je reklama na poslech Českého rozhlasu plus. Člověk, který hledá písmenka, chce číst a přemýšlet, se má nad větou pozastavit a má v šoku zapnout rádio, „když chcete vědět proč,“ jak se v reklamě praví. Víte, mně šmodrchance a žonglování s pojmem pravda nepřijdou pravděpodobné. To už je taková pilátovština. Něco se očividně děje a Pilát Pontský se ptá: „Kde je pravda?“ „Co je pravda?“ „Jaká pravda?



    Představte si, že mě bolí záda a já budu uvažovat: Co mě to bolí? A bolí to vůbec? Malé dítě dovede věrohodně oznámit, co se mu před očima děje. Vysoký římský úředník s tím má potíže. Proč ale? To máte tak: Velmoc, která ráda všemu vládne, do sebe stejnou měrou všechno vsakuje, ale už nehodnotí, netřídí, na to totiž nemá pro samé vládnutí čas. Potom takové impérium se spoustou forem a s nejasným obsahem neumí myslet a hovořit na způsob ano, ano – ne, ne. Kolik lidí si pomyslí, že myslet a mluvit nekomplikovaně je moc jednoduché, moc nevytříbené, moc vulgární… Na to mám devatery školy, abych vykládal, že králík je králík a jaro je jaro?

    Pravda je samozřejmě pravdou pravdoucí. Čtvrtek je čtvrtek, šest hodin je šest hodin, a záda mě bolí, poněvadž jsem tak trochu tlouštík. To jsou pravdy, řekněme, ve světě newtonovské fyziky. Další pravdy obsahuje fyzika kvantová a v jejím světle se ty „pomístní – okresní“ jevy mohou relativizovat. Ale znovu se lze o jisté pravdy opřít. K ještě rozsáhlejším zázrakům (ty se dějí za smyslovým zrakem) docházíme čistě v duchu. V nehynoucím duchu nás totiž nebolí záda, ale některé skutky. A z toho nehynoucího ducha přichází Ježíš Nazaretský, křísí mrtvé, uzdravuje bez povolení, dělá z několika věcí mnoho věcí, občas řekne, co se v Izraeli teprve stane, způsobí, aby i rybář Šimon chodil po vodě… A mluví o tom, jako o setí obilí, žádná matoucí sofismata, žádné žonglérství. A také vaše řeč buď ano, ano – ne, ne. Od klácení hrušek po Janovo zjevení je to ve vertikálním směru vůbec jednoduché a souvislé. Nikdy to nemohlo být jinak. A proč? Protože je to všecko pravda. Tady ji máme, matičku pravdu. Všude o ni klopýtáme, jelikož pravda je život a my se snažíme být živí. Tak proto mě reklama na šok ohledně pravdy nepřivedla k rádiu.

    Cestu vlakem mi upoutávka na Český rozhlas plus zpestřila další, jak se dnes říká, kontroverzní úvahou: „Sociální dávky, humanitární akce, charita… Být opravdu chudý je čím dál tím těžší. Za chvíli se za možnost žít v chudobě bude muset platit.“ Reagujeme většinou automaticky: Ten slogan nemohl nikdo myslet vážně, leda by to byl stoprocentní cynik. O sociálních dávkách lze vést rozpravu: Máme být spíš zemí s dávkovou nebo s pracovní povinností? Příznivci obou pohledů patrně uznají, že nějaké dávky být vyplaceny musí a nějaká práce musí být vykonána.

    Zkusme vzít myšlenku a hlavně tu poslední větu: „Za chvíli se za možnost žít v chudobě bude muset platit“, jak by to dělal málokdo. Jako, že je to pravda. To, čím se naše národohospodářství v posledních letech pyšní, je automobilový průmysl. Ne snad, že by zdrojem pýchy byla závislost české montovny na německém výrobci, ale auto se stalo měřítkem občanské slávy. Nahradilo šlechtického plnokrevníka, nebo (v lacinějším provedení) chasníkova koně. Mnohá zaměstnání, od kterých si slibujete lákavější mzdu, předpokládají, že jste držiteli řidičského oprávnění.

    Něco mezi chasníkovým pluhem a vinným sklepem je dnes počítač. Pracovní plocha počítače nahrazuje píchačky, diář, poznámkový blok, poštu včetně podatelny, knihovnu, nástěnnou tabuli, rýsovací prkno, stroj na knižní a novinovou sazbu, software na setbu obilí a přednáškovou aulu díky webinářům. V neposlední řadě se u počítače můžeme opít hrací vášní – ne snad, že bych to doporučoval.

    Jinými slovy, kdo neřídí vůz a nepořídil si počítač, netuží se v powerpointových prezentacích a v excellových tabulkách, ten příchází o zajímavé výplaty. Nechcete zvyšovat napětí na dopravní tepně? Nehodláte nasávat elektro-magnetický smog z elektroniky? Nevlastníte auto a PC? Jste v očích spotřebního společenství chuďas! A doplácíte na to prací za nezajímavé peníze. Na „chudobu“ doplatíte, čili začnete za ni platit.

    Na jinou dobrovolnou chudobu můžete doplatit i hůř. Mnozí lidé dřív bývali bosáci. Babička chodila od dubna do října bosky, ano, i do školy. Dobrá, na Ukrajině jsou jara, léta a snad i ten podzim teplejší. Jenže po strništi bos u nás nechodil jen mladý Zdeněk Svěrák. Chodil tak i můj sudetoněmecký tatínek. Dnes na to máme hnutí novodobých bosáků. Nehledíme na ně, jako na lidi, co nemají na boty, ale jako na lidi s jistým životním stylem. Jenže, pomine léto, svléknete volný batikovaný šat s korálky a zkuste nechat jít děcko v září do třídy bosé… Zahráváte si s průšvihem: Někdo vás prožene linkou důvěry, odborem sociální péče, péčí o děti. Stát důvěřuje svým dospělým lidem méně a méně a určitý druh chudoby (víceméně dobrovolné) vám opravdu zakáže. Nedáte-li si říct, platíte postihem. Začnete být pod stálým dozorem, nebo začne jednání o odejmutí dítěte rodičům.

    Jiný případ zákazu dobrovolné chudoby se nedávno odehrál na Britských ostrovech. Stárnoucí manželé se rozhodli změnit způsob bydlení. Muž, úspěšný podnikatel, vyslyšel svoji choť, která léta trpěla nesnesitelnou alergií na umělé hmoty. Jestli v umělohmotné době nesnesete plasty, mnoho prostoru vám nezbývá. A přece je tu řešení: Usaďte se v lese. Manželé kus lesa vlastnili a v něm si svépomocí zařídili dům. Byl ze dřeva, z proutí a z jílové omítky. Měl dveře, okna, střechu z došek (ale z těch opravdických), cihlová kamna a komín. Celkem několik místností. Potíže na sebe nedaly dlouho čekat. Domek z přírodních materiálů nevyhlížel zrovna katalogově. Nevzniknou problémy s kolaudací? A co, kdyby si další lidé uvědomili, že jsou rovněž schopni vlastnoručně zhotovit střechu nad hlavou? Nakonec úřady rozhodly, že vlastníkům domu a pozemku, kde stavení stojí, nechají dům zbourat. Dům prý nevypadá dost anglicky.

    Je docela možné, že úředník, který o pádu domu z přírodnin rozhodl, si večer sedne k televizi k cestopisnému pořadu. Třeba se dočista uklidní, až mu na obrazovce zpívající černoši ukáží, jak a z jakého mála si za rok postavili celou vesnici. Jistě k tomu bude komentář, že žít se dá i ekologicky.

    „Aby člověk mohl odejít pryč, musí být nejdřív někde doma.“ To je poslední téma rozhlasových úvah na reklamní ploše. Tady jen krátce: Víte, my se sem, na zeměkouli, rodíme do hmoty, rodíme se předmětně. Vždycky nějaké ženě s jistým mužem a pokaždé na nějaký kousek pevniny. Ta žena a ten muž, maminka a tatínek, to je náš první domov. Jejich cit, jejich řeč, jejich blízcí lidé a ta země, kde všichni žijí. V bezdomoví nikdo nepřežije. Bezdomoví je popelnice, kam věrolomný člověk nemluvně vyhodil.

    Domov nese dvojí starost: O nás se postarají a my se postaráme. A nese dvojí radost: Nás tam mají rádi a my je máme rádi. Nikde není situace taková, že bychom vystrčili do vzduchu hadici a nasáli odtud těch půl milionu pracovníků, co nám takzvaně chybí. A oni by se hned vpravili do našich poměrů a navýšili počet našinců o půl milionu plus procenta na dětech. O pomýlenosti takového úsudku se přesvědčují tam, kde provozují holá čerpadla na lidi.

    Domov je totiž i způsob života, způsob vnímání. Chceš někomu zničit domov? Vysaj odtud lidi. Chceš lidem účinně pomáhat? Vezmi nuzné z jejich trosek, umyj je a dej jim najíst. Ale vrať je domů, jak jen to bude možné. Vždyť právě doma je čeká nezastupitelná práce, obnova vlastní dobré společnosti.

    0 0


    Václav Umlauf 

    10. 1. 2019 E-republika
    Proč se dolary dávají jednomu promile zadarmo? Protože banksteři dělají ohromné planetární fake news. Vezmou naše dobré peníze, udělají z nich dluhový šrot a ten napumpují do burzovního kasina a hlavně do trhu s deriváty.





    Minulý článek Horká obchodní válka: USA zadlužené, banksteři beztrestní a Rusové nebezpeční končil výzvou, že si máte kliknout na logo článku a vysvětlit učenou pozici Princetonu z pozice jednoho procenta. Proč musí být dolary pro jedno promile lidstva prakticky zadarmo? Šlo o tento obrázek.



    Bez problémů prošla první varianta, že totiž není z čeho brát. Jestliže ekonomika USA má 2.4 bilionu importu a jen 1,4 bilionu exportu, pak jakékoliv zvýšení základní úrokové sazby nad inflaci znamená, že se úroky nemají z čeho platit. A chudí Američané by okamžitě zkrachovali a skončili by na ulici jako za hypotéční krize. Země kromě dluhu nemá nic jiného. Ok, to by šlo. Ale námitka zní, že přece tak do země povalí kromě petrodolarů i ty dolarové šipečky z Asie a z EU a přibude dolárků na kontě dluhy oplývajícího FEDu. Ale to by celý kolotoč jen zhoršilo, protože za dolar není co nabídnout. Takže základní otázka zní: Proč musí FED tisknout dolary zadarmo a dávat je nikoliv lidem na ulici, ale jen vybraným bankám? Tisk dolaru zadarmo se jmenuje „kvantitativní uvolňování“ (Quantitative Easing, v grafech QE). Dobrý článek česky máte zde, a jinak si klikněte na heslo v našich článcích. Prostě a jednoduše, zadlužený FED bankám dal ničím nekryté peníze z rotačky a přitom převzal jejich hloupé dluhy a riskantní úvěry. Viz tento graf.



    Dluhových dolarů je dvanáctkrát víc než HDP zeměkoule a nedají se odlišit od normálních peněz. To si bankéři zařídili zrušením tzv. Glass-Steagall Act vydaného jako zákon po bankovním krachu v roce 1932. Paranoia zvaná „QE“ má klasický cyklický průběh jako u každého šílenství a vypadá takto.



    Vy peníze zadarmo nedostanete. To znáte ze Švejka, od feldkuráta Katze: „To se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou peníze.“ Jenže feldkurát dostal peníze na ruku z bloku M0 a banky dostaly jen zelené papírky od Nováků z FEDu v modu QE, viz minulý článek. Viz graf monetárního oběživa M0-M2, které zhruba odpovídá hotovosti plus penězům, která máte na kartě a v bance jako úspory. Něco jiného je graf M3, což jsou v našem případě sledující ekonomiku USA hlavně státní dluhy.



    Novákovi holt potřebují to mléko a zelených papírků mají dost v bloku M2 a M3. Takže se musíme podívat, co se stane, když do banky přijede trakař dolarů z QE zadarmo. Peníze v bloku M0, M1 nemůžete navážet zadarmo trakařem, protože chudým 99 procentům peníze zadarmo nepatří do ruky. Normální lidé by hned poznali, že v mají v kešeni více a šli by utrácet. Takže sypete trakařem na čertovu větší hromadu v agregátu M2, kde lidem půjčujete, a hlavně M3. Pak to vypadá takto, viz graf za 25 let vývoje.



    Takže FED a banky mají peněz habaděj, ale normálním lidem peníze exponenciálně nerostou jako bankám. To je ta modrá dole. A co se s těmito penězi v bloku M3 a hlavně QE děje? Abychom to vysvětlili, představte si, že nejste dcera Kellnera. To není tak těžké, že ano. A proto jako normální člověk nekupujete závodní koně za sta milióny. Takže těchto koní je málo, je po nich malá poptávka a cena této komodity nemůže růst do nebe. To je normální světový trh surovin, výroby, prodeje a našich platů. Tak se podívejme na dlouhodobý vývoj surovin očištěný o inflaci.



    I dnes je cena surovin na nejnižší úrovni za 13 let. Pro USA to rozloženě vypadá takto, což je celkem malý růst cen surovin za 20 let.



    Teď se podívejte na průmyslovou výrobu, která také nijak neroste. Takto vypadá výroba podle indexu velkých firem.



    No a v USA klesají i celkové platy, proto to chce Kalousek, Dlouhý a spol i u nás. Graf ukazuje US-růst mezd v privátní sféře. V okrádání lidí je nám neoliberální Amerika jistě velkým vzorem.



    A když nerostou mzdy, tak prakticky neroste ani cena zboží, protože je nemá kdo kupovat. Jen jsme navíc ožebračováni skrytou inflací.



    Takže to shrňme: neroste cena surovin, ani výroba, ani mzdy, ani ceny. A co tedy roste, jak a proč, když se nevyrábí a nekupuje? Podívejte se na růst akcií v balíku 500 hlavních podniků. Graf růstu akcií jsem dal v porovnání s růstem spotřebního koše cen (CPI) a našimi prachy v bance (M2). Zkratka ZIRP (Zero interest-rate policy) znamená nástup epochy, kdy se dolar začal dávat prakticky za nulovou základní úrokovou sazbu, tedy zadarmo.



    Prostá otázka Watsone. Z čeho rostou akcie, když není ani výroba, ani prodej? A jsme u velkého fejku banskterů. Představte si, že cena závodního koně pro miliardářskou dcerku není určena reálným trhem nabídky a poptávky po závodních koních. Akciový a hlavně derivátový trh funguje tak trochu analogicky k tomu, jako by tento kůň byl kótovaný všemi sázkami na dostizích, tedy i těmi prohranými. Tak se na ten podvod podívejme blíže, protože souvisí s zeleným papírkem natisknutým ve FEDu. A nyní je jasné, kdo a proč potřebuje dolary zadarmo. Z čeho rostou akcie? Z ničeho, jen z těch falešných dolarů nalitých do ekonomiky. To ukazuje tento graf burzovního indexu s historickými daty QE.



    Další graf ukazuje ve větším detailu heroinové šlehy QE v letech 2010-15, po kterých automaticky poskočil burzovní index.



    Takže už je jasné, kam jsou ty dolary zadarmo. Do umělého nafukovaní akcií, protože ty nemají z čeho reálně růst. A tyto akce nafouknuté natisknutými penězi si hloupí lidé kupují za své poctivě vydělané peníze. Ti chytří si koupí nemovitosti v Praze a v Brně, nebo zlato, které ovšem musí mít uložené doma, a ne v bance. Jenže to už jsou reálné trhy řízené nabídkou a poptávkou a vy vlastníte reálnou věc se všemi riziky, které k tomu patří. Třeba mladé Kellnerové ten stamiliónový kůň zdechne a vám to zlato doma někdo ukradne. Zato akcie jdou nahoru pořád, že ano. Podívejte se na článek Tiché šílenství finančních trhů, kde to máte podrobněji. Tam je také popsaný další nekontrolovatelný trh s deriváty, které nemají žádný ekvivalent v reálné ekonomické hodnotě zboží, surovin a práce nebo cen. Jak jsem uvedl v minulém článku, je hodnota derivátů 15 více než HDP celé zeměkoule. Takže banksteři nám pumpují heroin do žil a my jsme šťastní a myslíme si, že jsme burzovní king-kongové. Klíčový je článekBankovní únos Evropy II. Tam je popsán model vykrádání celých států v banksterském systému řízeném centrálními bankami. V článku Evropa po volbách a na cestě do finanční propasti máte skvělý graf heroinového rauše podaný on line skrze index NANEX v závislosti na přísun QE. Rozběhněte si animaci kliknutím na obrázek a počkejte na indexy po roce 2009. Přijde šleh QE a tisk ZIRP a pak jdou akcie okamžitě nahoru. Aby to mohli banksteři dělat beztrestně, museli změnit systém bankovních rizik a ručení. Ten degradoval následovně.



    Takže banky dnes mají v průměru vydáno 11,3x více peněz, než co odpovídá jejich jistinám. Jinak řečeno „páka banky“ je nastavena tak, že ze zákonem daného základního jmění banky v hodnotě 1 dolaru půjčíte celých 11 dolarů. Ale podívejte se na horní grafy, kolik se napumpovalo dolarů do bank rámci M3, QE a ZIRP. A přitom banky ty prachy prakticky o moc více nepůjčují, protože vy už to máte za úroky a nemáte na ně. V takovém systému pak můžete rozjet planetární tunely v modu hypotéční krize, viz článek Pohádka o hypotéční Karkulce a nenažraném Vlkovi-Banksterovi. Navíc jsme se v systému bail-in a bail-out stali akcionáři banky a ručíme našimi vklady za její hospodaření. Je pak na zákonech státu, jakou sumu nám vrátí zpět při krachu bank. Banksteři jsou beztrestní, protože s jedním procentem dělají politickou ekonomii. Normální bankéři jsou na tom hůře, protože dělají "pouze" bankovní investice. Podívejte se na přímý přenos z vyšetřovací komise Kongresu USA, kde odpovídala zástupkyně FEDu. To byla americká klausovština, kdy banky v hypotéční krizi okradly střadatele celého světa o 14 biliónů dolarů. Viz článek Chybí 2 bilióny dolarů? Nevím. Můžete s tím něco udělat? Ne. A nyní se podívejte na poslední důležitý důvod, proč do USA nemusí jít dolary na úrok větší než nula a proč se musí dávat dolary jednomu promile zadarmo. První graf je Pikettyho, viz článek Báječná léta jednoho procenta. Tabulka hospodářských nerovností potvrzuje, že dnešní forma nerovnosti se téměř přesně podobá oněm starým nedobrým časům před Druhou světovou válkou.



    Jedno procento zbohatlíků mělo v roce 2007 největší podíl na národním bohatství (tj. 25 %) od roku 1928. A peníze měli prakticky zadarmo jako dnes a měli koupené politiky úplně stejně jako dnes. Pak přišel krach burzy, hospodářská krize, fašismus a Druhá světová válka. A teď to srovnejte s grafem hodnoty 10-letých dluhopisů, který jsem publikoval minulém článku Horká obchodní válka. Dluhy sekáme dál a dál dáváme papírky na vypité mléko. Jaká je jejich hodnota, tedy výtěžnost US-dluhu?



    Aha, tak výnos klasických desetiletých US-dluhopisů je nejnižší v historii. Naposledy na tom Američané byli stejně špatně za velké hospodářské krize ve 30. letech a těsně po II. světové válce. Jinak řečeno: čím více zelených papírků s nulovou hodnotou natiskneme (ZIRP, QE) a čím menší výnosy bude dolar mít, tím více si za něj ve světě nakoupíte skutečných hodnot. Od nuly nepojde nula, protože za nulový papírek si lidé nakupují ty nafouklé bubliny zvané akcie. To může jet jen pod podmínkou, že jedno procento a světová ekonomika bude obchodovat v dolarech a pokud budou na jeho kurz navěšeny všechny světové měny, jako třeba euro. K tomu je třeba masivně oblbovat zbytek světa.


    Závěr

    Proč do USA mohou dolary jen za tu cenu, že úrok bude nula? A proč se dolary dávají jednomu promile zadarmo? Protože banksteři dělají ohromné planetární fake news. Vezmou naše dobré peníze, udělají z nich dluhový šrot a ten napumpují do burzovního kasina a hlavně do trhu s deriváty. My jsme obluzeni tímto finančním hérákem a nadšeně meleme nesmysly o tom, jak se máme dobře, když nám rostou akcie a dokonce i na trhu s deriváty. Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich bude příští bankovní krach. Jeho základní příznak vypadá následovně.



    Šipky ukazují spekulativní bublinu před Černým pátkem a dnešní stav. A nyní se podívejte, proč Rusové kupují zlato, a ne americké akcie a dluhopisy. Graf ukazuje výnos ze zlata a z akcií v letech 2000-11, kdy ho Rusové až do dneška masivně nakupují.



    Takže až to krachne, kdo se bude smát naposledy a kdo může klidně přejít na zlatý standard? Zcela jistě ČNB pod Tošovským, který prodal naše zlaté zásoby v době, kdy cena zlata začala stoupat a nakoupil americký dolarový dluhopisný šrot. Tak jednají banksteři v rámci politické ekonomie a jsou beztrestní. A mnohem horší je jejich podíl na produkci korporátního fašismu. Podívejte se na souvislosti spojené s Hitlerovým hlavním banksterem jménem "Kurt Schröder".


    Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 550 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

    Související články:


    Přečtěte si

    Archiv tématických čísel:


    2017
    2017-3 (Evropa na cestě nikam)
    2017-2 (Vytunelovaný český zájem)
    2017-1 (Prohry Západu na Blízkém východě)

    2016
    2016-4 (Nové peníze pro nový život)
    2016-3 (Brexit, doopravdy?)
    2016-2 (NATO jdeme na to)
    2016-1 (Bratrstvo státní pracky)

    2015
    2015-10 (Dvě skryté války Izraele)
    2015-9 (O uprchlících, racionálně)
    2015-8 (Vojáci v záloze, stát v ohrožení)
    2015-7 (Jak prostavit státní kasu)
    2015-6 (Evropa, levá vpřed)
    2015-5 (Česko, cesta nikam)
    2015-4 (Ukrajina: těžká otrava válkou)
    2015-3 (Globální bankovní socialismus)
    2015-2 (Blízký východ, už blízký)
    2015-1 (Česko, hemžení v mraveništi)

    2014
    2014-12 (Ukrajina: válka v poločase)
    2014-11 (Svět naruby)
    2014-10 (O mučení bez mučení)
    2014-9 (Cesty do korporátního otroctví)
    2014-8 (Energetické křižovatky)
    2014-7 (Volby v ČR 2014)
    2014-6 (Krvavá Ukrajina)
    2014-5 (Třikrát čtení na léto)
    2014-4 (Občanská válka na Ukrajině)
    2014-3 (Jak funguje Česko)
    2014-2 (Jak se demokratizuje Ukrajina)
    2014-1 (Oligarchický únos Evropy)
    Archiv zde

    0 0

    Erik Best10. 1. 2019       EB
    Role oběti se Andreji Babišovi natolik vyplácí, že se o ni pokouší už i ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček. Na svůj facebookový profil včera napsal, že drtivou kritiku od Václava Klause staršího a Václava Klause mladšího vnímá jako velké ocenění své práce, a bude v ní proto pokračovat. Tato reakce byla velmi populární mezi těmi, kdo svět vidí klausohavlovsky (černobíle). 



    Babišova dosti kolegiální předvánoční prohlášení byla překroucena tak, aby to vypadalo, že možná Petříčka vyhodí z vlády. Babiš ale nemá v současnosti žádný důvod, aby takovým krokem narušil fungování koalice. S Petříčkem jsou téměř všichni spokojeni. Miroslav Poche má své křeslo ve vládě. Jan Hamáček si pojistil pozici v rámci ČSSD. Tým Havel má svého bojovníka. A Babiš se Zemanem mají pro případ potřeby fackovacího panáka. Pouze pokud by se Petříček skutečně odhodlal k nějakému zásadnímu kroku - šel proti projektu Nord Stream 2, změnil politiku vůči Číně, demontoval Visegrádskou skupinu - pak by měl opravdový důvod si hrát na oběť.

    0 0

    10. 1. 2019Ústavní činitelé České republiky!
    Voláme vás k odpovědnosti a požadujeme nápravu situace ohledně nežádoucí migrace do naší země. Tuto situaci jste sami způsobili svým nezodpovědným konáním a to navzdory přání a mínění naprosté většiny obyvatel naší země. My, obyvatelé České republiky, jsme vás zvolili v dobré víře, že budete hájit naše zájmy a chránit naší zemi. 



    Vy tak však nečiníte! Proto žádáme o urychlenou nápravu situace, kterou jste sami svojí nedbalostí, ignorantstvím, zbabělostí a někteří i zlou vůlí způsobili obyvatelům České republiky. Učinili jste kroky, které jsou nebezpečné pro další existenci naší země a pro nás - vaše voliče!
    Jako ústavní činitelé jste nereagovali na opakované žádosti nás voličů, abyste se zodpovědně zabývali globálními migračními pakty!
    Zdroj ZDE

    Čeští ústavní činitelé, Ústava ČR vám ukládá povinnost respektovat názory a vůli obyvatel České republiky, kteří vás zvolili do funkcí – viz. Ústava ČR, Čl. 2: „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“ A proto po vás požadujeme URYCHLENĚ následující:

    1) Vypovědět spolupráci ČR s Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a zrušit všechny smlouvy mezi ČR a UNHCR o spolupráci při přesídlování uprchlíků.
    Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) působí v České republice od roku 1992. Spolupráce mezi Českou republikou a UNHCR při přesídlování uprchlíků se datuje od roku 2005 podpisem dvoustranného Ujednání o spolupráci při přesídlování uprchlíků. Samotný proces přesídlování se provádí prostřednictvím Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, který má pozici zprostředkovatele. Za přijetí migrantů se od r. 2008 vyplácí z Evropského uprchlického fondu finanční podpora.
    ZDROJ ZDE: „2009 – 2022 Přesídlení - Nový začátek“

    2) Odstoupit od dokumentu „Newyorská deklarace pro uprchlíky a migranty“, kterou přijalo Valné shromáždění OSN 3. 10. 2016 a která je základní stavebním kamenem globálního paktu o migraci a globálního paktu o uprchlících
    Zdroj ZDE: „Newyorská deklarace pro uprchlíky a migranty“

    3) Odstoupit od „Marrákešské politické deklarace“ a od „Marrákešského akčního plánu 2020“, které byly přijaty 2. května 2018 na 5. Euro-africké ministerské konferenci o migraci a rozvoji.
    Zdroj ZDE

    4) Odstoupit od globálního paktu OSN o uprchlících, který byl přijat 17. 12. 2018
    Zdroj ZDE: kompletní informace


    Adresáti otevřené výzvy pro ústavní činitele ČR:
    Prezident ČR
    Předseda Senátu PČR
    Předseda PS PČR
    Premiér ČR

    V Praze dne 7. 1. 2019

    PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D., Aliance národních sil, předsedkyně
    JUDr. Karel Hais, Aliance národních sil, 1. místopředseda
    Ing. Karel Janko, České strana národně socialistická, předseda
    Benjamin Kuras, spisovatel
    Jiří Černohorský, Čest, svoboda, respekt, z.s., předseda
    Ivana Schneiderová, Tradiční rodina, z.s., předsedkyně
    Ing. Emil Kulfánek, Český svaz bojovníků za svobodu, 1. místopředseda
    Ing. Helena Ryšavá, Knihovna Miloslava Ransdorfa, z.s., předsedkyně

    0 0

    Peter Zvolenský
    10. 1. 2019   VašeVěc
    Oznámené americké stahování ze Sýrie zdánlivě s NATO nijak nesouvisí. Ale jen zdánlivě. Rozhodnutím sólo odejít ze Sýrie totiž nastolil Donald Trump otázku Washingtonu jako spojence. Zdaleka nejen proto, že USA jsou v čele - byť krajně nekoherentní - „koalice spojenců“ bojující s Islámským státem v Sýrii a Iráku. Spojenecké závazky jako riziko omezující americkou volnost jednání je téma, jež naopak souvisí se Severoatlantickou aliancí zcela bezprostředně.


    Američané si ze svých spojeneckých povinností nikdy velkou hlavu nedělali. Trump není v tomto směru žádným novátorem. Zatím z toho ale nikdo nedělal větší závěry. Přitom koncepce „America First“ staví věci do jiného světla. Tak nového, že vyžaduje konečně zahájení seriózní debaty na téma NATO. Každopádně debaty česko – české když už nechceme nebo neumíme takovou diskusi otevřít v Evropě nebo v samotné Alianci.

    Taková debata je zvlášť důležitá v zemi, jejíž politická scéna se při každé příležitosti zalyká věrností ČR „spojeneckým závazkům“. Tedy „věrností“ USA. Historicky jde o modifikaci hesla „Se Sovětským svazem na věčné časy“.

    Je zcela ojedinělým jevem, že proamerická lobby v Česku zahrnuje všechny parlamentní politické strany - s výjimkou KSČM. NATO je pro polistopadový režim totéž co Varšavská smlouva pro československý komunismus.

    Nástup Trumpa do čela Ameriky není historickou anomálií. Odráží logiku vnitřního vývoje v samotných USA i dynamiku mezinárodního života. Washington už nehodlá dál hrát úlohu světového policajta. Jednak o to nemá zájem, jednak na to nemá. Ovšem česká politická scéna tohle nejspíš vidí jako hrozbu sobě samé.

    Lidé kolem Trumpa pochopili, že klíčovým protihráčem USA ve světě je a bude Čína. Technologicky, obchodně a ekonomicky. Že hlavním vojenským rivalem Ameriky opět je a na dlouhou dobu zůstane Rusko. Trumpův tým si všimnul, že z Evropy se stále výrazněji stává západní poloostrov Asie.

    Trump z těchto poznání učinil konkrétní závěry. Chce mít při zacházení s ČLR volné ruce, možnost postupovat výlučně podle vlastní volby, unilaterálně. Ve vztahu k Číně mu je NATO na kočku. Návrat Ruska jako globálního, především vojenského, faktoru do světové politiky vztah Washingtonu k NATO dále problematizuje – viz dále.

    Rostoucí lhostejnost Ameriky k NATO je otázkou hlavně pro Evropu. Ta hrubě podcenila Trumpův předvolební výrok o tom, že „NATO je zastaralé“. V Bruselu to tehdy měli za „úlet nezkušeného milionáře“.

    Také názor někdejšího generálního tajemníka NATO (2004 – 2009) Holanďana de Hoop Scheffera z října 2017 (tedy pouhých 9 měsíců po Trumpově inauguraci), že s „návratem Trumpa k předchozímu vztahu USA k Alianci nelze počítat“ zůstal hlasem volajícího na poušti.

    Až po Trumpově rozhodnutí o Sýrii, začala Angela Merkelová (která odchází do důchodu) mluvit o „větší odpovědnosti Německa v mezinárodním životě“. O NATO se vůbec nezmínila. Němci patrně začínají chápat, že NATO - tak jak se zformovalo po pádu komunismu – končí. Ve většině ostatních zemí Aliance zavládla po Trumpově syrském rozhodnutí panika. Nikoli tak v Česku – pro zdejší politické elity je mnohem důležitější Babišovo Čapí hnízdo. A pro premiéra je NATO nezajímavé téma. Podobně jako kdysi pro premiéra Klause byť z jiných důvodů.

    Proces rozvolňování NATO nebude přímočarý, jednoduchý ani rychlý. Bude ho mj. komplikovat řada faktorů, zejména americká generalita. Ta je na Alianci navyklá jako Pavlovovi psi na zvonění. Proti budou též všichni Trumpovi nepřátelé v Americe, kterých není málo.

    Proč je NATO podle Trumpa zastaralé ? Liknavost evropských členů NATO „připlatit si“si na vlastní obranu je jen jedním z problémů. A nikoli tím hlavním.

    Bezprostředním a nejnaléhavějším problémem Trumpa v Alianci je dnes rusofobní hysterie některých členů NATO. Baltské země, Polsko a možná i Británie mohou dostat USA do konfliktu s Ruskem aniž o to Washington bude stát. Tyto země jsou pro USA rizikem. V krizi, kterou mohou samy vyprovokovat , se automaticky budou odvolávat na čl.V Washingtonské smlouvy.

    Není náhodou, že Trump se až dodnes k čl.V smlouvy z Washingtonu jasně nevyjádřil. Aliance je z toho krajně nervózní a doufá (již po několikáté), že k tomu dojde letos při oslavách 70. „narozenin“ NATO.

    Sám Trump tradičním rusofobem není, respektuje vojenskou sílu Ruska. Opakovanými a častými protiruskými kroky se „pouze“ pokouší bránit svému impeachmentu. Navíc po loňských listopadových volbách má ted´co do činění s nejvýrazněji protiruským americkým Senátem a Sněmovnou reprezentantů od konce 2. světové války.

    Docela výstižně před časem charakterizoval obavy (Trumpovy) Ameriky z rusofobů v NATO Newt Gingrich, významná postava Republikánů z dob Clintonovy administrativy. „To si opravdu někdo myslí, že Amerika půjde do války s Ruskem kvůli předměstí Petěrbugu co se jmenuje Lotyšsko ?“.

    Generálové v okolí Trumpa (zdaleka nejen ti co postupně odházejí) všichni vyrůstali v epoše studené války. Takže jejich automatická podpora jakékoli protiruské, včetně vojenské, provokaci třeba z Vilniusu či Varšavy je prakticky jistá. Že by Porošenkova nedávná provokace v Kerči byla testem ?

    Trumpovou velkou starostí bude zabránit svým generálům rozmístit pozemní rakety středního a kratšího doletu v Polsku, Pobaltí (Lotyšsko ?), Rumunsku, na Ukrajině, v Gruzii a snad i v Arménii. Neubránil se jejich tlaku vystoupit ze smlouvy Reagan – Gorbačov o raketách tohoto typu, což je předpokladem pro rozmístění nových pozemních raket v uvedených státech.

    Trumpovi lidé také nezapomínají, že v létě 2008 se tehdejší gruzínský prezident Saakašvili prostě rozhodl zaúočit na ruské mírotvorce v Gruzii. A pak se bezelstně divil, co následovalo. Údajně tak učinil poté, co naivně uvěřil jakýmsi slibům z USA o americké podpoře. Říká se, že onou „slibotechnou“ byl dnes už zesnulý senátor McCain.

    Vazba USA na jakékoli seskupení států, které může Americe omezovat svobodu rozhodování a jednání, zejména v bezpečnostní oblasti, není pro Trumpa přijatelná. I kdyby to bylo NATO. Navíc s Aliancí nemá Washington nejlepší zkušenosti. Když Bush ml. např. začínal válku proti Iráku (2003) tak se Aliance skoro rozpadla – Francie a Německo útok na Irák odmítly.

    Když o 2 roky dříve Bush zaútočil na Afghánistán šel do akce jen s podporou Británie. NATO se sice později zapojilo, ale brzo se začalo silně politicky drolit. Válka ovšem pro USA i NATO – jak známo – skončila fiaskem.

    Do vzdušného přepadení Libye a vraždy Kaddáfího (2011) provedených Británií a Francií za podpory USA a místních teroristů (včetně těch z Al Kaidy) se Aliance jako celek pro vnitřní rozpory radši ani nezapojila.

    Takže jedinou „úspěšnou“ akcí Aliance bylo bombardování Jugoslávie před 20 lety. Agrese ve smyslu mezinárodního práva. I tady se ovšem vyskytly značné vnitroalianční rozpory - např. Blairův tlak na pozemní válku se Srbskem (společně s teroristy z Kosovské osvobozenecké armády, kteří plnili úlohu pozemních sil NATO) působil prezidentu Clintonovi nemalé problémy. Že tahle intervence otevřela dveře k jednostranné nezávislosti Kosova a trvalé destabilizaci Balkánu je druhá stránka této „vojensky úspěšné“ akce.

    Aliance je navíc plná vnitřních rozporů. V Bruselu se tváří že to nevidí, ale už kolem 3 let např. bojují dva členové NATO proti sobě – to je historická premiéra. Turci tvrdě bojují proti Kurdům v Sýrii, s nimiž naopak proti Turecku spoločně bojuje americký specnaz.

    Trump hodil syrské Kurdy přes palubu stejně jako Obama egyptského prezidenta Mubaraka před 7 lety. Jeho ministr zahraničí Pompeo i bezpečnostní poradce Bolton se dopad tohoto kroku ted´ snaží mírnit cestami do regionu. Moc jim to ale nejde – Bolton výroky o Kurdech tak vytočil tureckého prezidenta Erdogana, že ten se s ním odmítl vůbec setkat.

    Pro americké (nejen Trumpovo) pojetí „spojenectví“ je příznačné, že studenou sprchu dostal i Tel Aviv. Po Trumpově počáteční pro-izraelské euforii (přemístění americké ambasády do Jeruzaléma a vystoupení USA z dohody o iránském jaderném programu) premiér Netanyahu nevěřil vlastním uším – USA že odcházejí ze Sýrie ? „Figu drevenú“ ukázal Trump rovněž spojencům z NATO, kteří bojují v Sýrii „proti terorismu“, ale hlavně proti Asádovi – Británii, Francii, Německu apod. Nebude překvapením když takhle skončí také válka v Afghánistánu.

    Vnitřní poměry v NATO dlouhodobě napínají rovněž vztahy mezi „spojenci“ Berlínem a Ankarou. Nezapomínejme rovněž, že spojenci z NATO se vzájemně špioní. Merkelovou odposlouchávali Američané. Brzo se ovšem ukázalo, že Němci taky odposlouchávají „spojence“ - Francouze. Transatlantickou solidaritu samozřejmě těžce a na dlouho poznamenala Bushova planetární lež o zbraních hromadného ničení Saddáma Husajna. A to nemluvíme o dlouhodobých a neřešených rozporech mezi dalšími aliančními spojenci – Řeckem a Tureckem. Nebo o sporu Británie se Španělskem o Gibraltar.

    Představa, že místo v NATO se Česko bude s USA kamarádit bilaterálně neobstojí. Vždyť s tímto formátem součinnosti má právě Praha ponižující zkušenost. Připomeňme záměr administrativy Bushe ml. zřídit na českém území americký radar. Servilita Topolánkovy vlády tehdy neznala mezí. Pak ale Obama celou akci odpískal. A nic s Prahou dopředu nekonzultoval. Co na tom, že Bush ml. už podepsal s Topolánkovou vládou příslušnou smlouvu.

    Navíc jen několik let po globální Bushově lži o Iráku tento americký prezident lhal znovu. Tentokrát nikoli celému světu, ale „jen“ Čechům. Tvrdil, že radar je určen k ochraně před raketami ze severní Koreje a Iránu. Už tehdy ovšem skoro všichni věděli, že radar je určen k oslabení ruského jaderného strategického potenciálu. Bushově lži zřejmě nevěřili ani členové Topolánkovy vlády. Jeho vláda měla o radar zájem právě proto, že šlo o jasně protiruský krok.

    Česko – česká diskuse o budoucnosti NATO resp. spojeneckých závazcích nebude jednoduchá ani slušná. Tedy pokud k ní vůbec dojde. Vzpomeňme jen na okřikování V. Klause ml. jeho vlastními spolustraníky když zpochybnil českou účast v Afghánistánu. Navíc české politické elity (spíše „elity“) často nevědí o čem mluví. Kupříkladu ministr zahraničí Petříček počátkem prosince m.r. pravil, že „Česko a jeho armáda zůstávají odhodlanými spojenci Afghánistánu“. Je-li Afghánistán naším spojencem, vláda nám to zapoměla říci. Jak vidno, nemusí ani být členem NATO. A lze počítat zřejmě s tím, že při návštěvě Kyjeva ministr Petříček zařadí mezi naše „spojence“ i banderovskou Ukrajinu.

    Pán Bůh s námi a zlé pryč.



    0 0

    PhDr. Petr Hampl, Ph.D.
    Rozhovor se socilogem Petrem Hamplem
    10. 1. 2019  ParlamentníListy
    „Spojené státy jsou v tuto chvíli státem, který okázale porušuje mezinárodní právo, porušuje všechny civilizované zásady a uznává pouze jedinou hranici – dolet svých raket,“ říká nemilosrdně sociolog Petr Hampl, podle nějž můžeme jen doufat, že se americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi podaří dostat vše pod kontrolu. Jako vážnou vidí i situaci v Evropské unii, která již není schopna jakékoliv reformy a lze předpovědět vypuknutí výrazného otevřeného a dost možná násilného konfliktu. Proto prý unijní představitelé připravují evropské bezpečnostní sbory zaměřené na represi proti neposlušným obyvatelům. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz zároveň řekl, že rok 2019 nebude rokem velkých změn, ale může být rokem přípravy na velké změny.


    Nedávno jste v rámci poslední amerických voleb uvedl: „Mezi bohatými ubývá těch, kdo zbohatli běžným podnikáním či jinou usilovnou prací. Přibývá naopak těch, jejichž ekonomický úspěch souvisí s dotacemi, regulacemi či intrikováním v korporacích. Je pak logické, že takto elita zcela postrádá ty vlastnosti, které jsou potřebné pro úspěch v podnikatelském prostředí a je také logické, že podporuje ty ideologie, které vedou k růstu byrokracie.“ Domníváte se, že totéž platí o České republice? A o Evropě? Sice jste zmínil, že důsledky jsou v Evropě znát, zajímá mne však, zda se ubíráme stejným směrem?

    Bohužel platí, že všechny patologické trendy, které vidíme ve Spojených státech, se projevují také u nás, jen se zpožděním. Pořád ještě máme tendenci si říkat, že Američané jsou blázni, a že my Češi máme dostatek zdravého rozumu. A pokaždé se stane, že ta šílená věc se za čas objeví i u nás. Pamatujete, že ještě před pár lety jsme nevěřili, že by v Praze mohlo být něco tak absurdního jako průvody sexuálních výstředníků? Dnes je to pravidelná záležitost, které se účastní primátor.

    Takže pokud vidíte americké radikální studenty, kteří se odmítají učit matematiku jakožto rasistickou, nosí na hlavě model vagíny, propagují genocidu bílé rasy a v Berkeley dokonce zapálili univerzitní budovu, aby nemohla proběhnout politicky nekorektní přednáška, a pokud vám to připadá šílené, tak si uvědomte, že totéž se formuje na českých sociálněvědních fakultách.

    Koneckonců, i třeba inkluze je něco, co ve Spojených státech a v západní Evropě probíhá už řadu let, a co mělo na tamní školy ničivé dopady. Lidé, co to u nás zaváděli, dobře věděli, že výsledky budou katastrofální. Nezáleželo jim na tom.

    Za tím jsou stejné změny ve struktuře společnosti. Rostou sociální rozdíly. Mezi těmi nahoře je čím dál méně těch, kdo se tam dostali poctivě. Horní vrstva je čím dále izolovanější. Ve vyšší vrstvě stále více převažují zbabělí intrikáni. Ti dole mají čím dál těžší život. Poměrně velké skupiny pocházející z celkem chudých poměrů se snaží ze svého údělu vytrhnout tím, že se ponižují před těmi nahoře – osvojují si stejné ideologie, postupy a názory. Dokonce mezi sebou soutěží, kdo bude radikálnější. To ve Spojených státech před nějakými šedesáti lety prakticky neexistovalo a dnes je to určující pro společenskou dynamiku. A totéž se formuje u nás.

    Předpokládáte, že k nám dorazí i politické násilí srovnatelné s tím, jak jsou v Americe napadáni Trumpovi voliči nebo jaké je v Německu používáno vůči AfD, která je teď naposledy už i terčem bombových útoků?

    Je to v podstatě jisté. Čeští aktivisté se učí u amerických a německých, jsou často financováni ze stejných nadnárodních nadací a podporují je stejné korporace. I tu míru násilnosti dříve či později dorovnají.

    Můžeme také počítat s tím, že až se objeví násilné útoky na kritiky režimu, státní zástupci to budou tolerovat a tisk i politické špičky budou násilí tiše podporovat. Ostatně už to začalo. Předseda Pirátů Ivan Bartoš se veřejně hlásí k podpoře organizace Antifa zaměřené na fyzickou likvidaci politických odpůrců, která ve Spojených státech dokonce je pokládána za teroristickou skupinu. Ve vládních stranách, mezi takzvanou demokratickou opozicí, ani ve velkých médiích se nenašel nikdo, komu by to stálo za zmínku. Myslíte, že těm lidem bude vadit, až dojde na přímé násilí? Smíří se s tím stejně snadno, jako se smířili s muslimskými útoky.

    V analytickém komentáři Institutu Václava Klause jste také uvedl, že „hroutící se Spojené státy americké představují hrozbu pro celý svět. Nejen proto, že jejich obrovská vojenská moc se vymkla kontrole a že napříště může být terčem humanitárního bombardování víceméně kdokoliv.“ Donald Trump vyvolala rozruch rozhodnutím stáhnout se ze Sýrie. Jak tento krok vnímáte?

    Vyvolal rozruch možná mezi omezenou skupinou intelektuálů a obchodníků se zbraněmi. Naprostá většina obyvatel Spojených států to vítá. Koneckonců, Donald Trump vyhrál volby právě na základě slibu, že se Američané přestanou plést do záležitostí cizích národů a států. Teď to konečně začíná plnit. Ještě zajímavější než stažení ze Sýrie je, že Donald Trump zároveň uložil Pentagonu, aby připravil plán stažení z Afgánistánu. I zde má podporu americké veřejnosti.

    Bystřejší komentátoři si všímají toho, že Donald Trump opouští ničivé doktríny takzvaného pomáhání v místě a řešení příčin problémů. Obě ty doktríny možná znějí na první pohled líbivě, ale nutně vedou k tomu, že se vyspělé země zaplétají do kmenových konfliktů, kterým nemohou rozumět, a že přebírají odpovědnost za cizí záležitosti.

    Je vyloženě hloupé, že české ministerstvo zahraničí a většina českých politiků a intelektuálů nadále fanaticky hájí to, co už i Američané opouštějí. Je to vlastně podobná situace, jako když v Sovětském svazu kritizovali Stalina, a na Letné mu ještě stavěli pomník.

    Domníváte se tedy, že Spojené státy jsou spíše násilným šiřitelem demokracie bez ohledu na konečné důsledky, jak tvrdí kritici?
    Spojené státy jsou v tuto chvíli státem, který okázale porušuje mezinárodní právo, porušuje všechny civilizované zásady a uznává pouze jedinou hranici – dolet svých raket. Obávám se, že dokonce nemůžeme mluvit ani o šíření demokracie. Třeba na Ukrajině Američané pomohli svrhnout prezidenta vzešlého z voleb, jejichž regulérnost předtím sami uznali, a dosadili k moci neonacistický režim. Když v roce 1993 nehlasovali ruští poslanci podle amerických představ, podpořili Američané dokonce tankový útok na parlament se stovkami mrtvých.

    Někdo má za to, že tím Američané prosazují jakési svoje zájmy. Jenže čí zájmy? Rozhodně ne zájmy běžných amerických obyvatel. Spíš to vypadá, že výsledné rozhodnutí je pokaždé výsledkem boje různých zájmových skupin, zbrojařských lobby a zahraničních vlivů, především saúdských. Nezapomínejme, že vedení amerických bezpečnostních úřadů je výrazně infiltrováno džihádisty, takže i oni mají významný vliv.

    Můžeme jen doufat, že se prezidentovi Trumpovi podaří dostat vše pod kontrolu. Udělal k tomu výrazný krok rozchodem s ministrem obrany Jimem Mattisem, což byl typický elitářský neokon.

    V České republice je ale americká zahraniční politika většinou schvalována.
    To je dáno směsí zbabělosti, ubohosti, hlouposti a patolízalství, která převládá mezi politiky, v médiích a v nejrůznějších neziskovkách od Evropských hodnot po Občanský Institut. Podařilo se vytvořit atmosféru, že kdo chce patřit k lepší společnosti, musí papouškovat proamerické slogany, a kdo si dovolí přistupovat k problémům analyticky, ten je nejspíš špatný člověk nebo dokonce rovnou ruský špion. Mimochodem, myslím, že jde o dobrý indikátor lidské kvality. Dokáže ta která osobnost zapochybovat nebo dokonce kritizovat bushovsko-clintonovsko-obamovskou linii americké politiky?

    Také jste zmínil, že po staletí z úpadku západní země vždy těžil někdo jiný. V případě Španělska rostlo britské impérium, v případě Francie rostlo Prusko a tak dále. Kdo bude nejvíce těžit z případného úpadku Spojených států?

    Chtěl jsem spíše vyjádřit, že to bývalo tak, že když se jedna země dostávala do úpadku, někdo jiný šel zase nahoru. V naší době se změnilo to, že krize probíhají v celém západním světě zároveň. Když mají problémy Spojené státy, mají problémy také Francie, Německo a všichni ostatní, celý západní svět. To platí o ekonomice i o jiných oblastech života. Západní civilizace je proto nesmírně zranitelná. Jakákoliv skupina nájezdníků může snadno zničit a dobýt ne jednu zemi, ale celý Západ.

    Nicméně pokud by se Spojené státy dostaly do takových problémů, že by byla výrazně omezena jejich schopnost zasahovat do záležitostí jiných zemí, bylo by to pozitivní pro všechny státy západní civilizace. Ve všech zemích by to znamenalo posílení vlasteneckých sil, na úkor globalistických. Nakonec by to bylo ku prospěchu i Američanům.

    Jaký byl z vašeho pohledu rok 2018 pro Evropskou unii?

    Obávám se, že Evropská unie již je v tom stavu, že není schopna jakékoliv reformy. Na cestě vyostřování konfliktu s veřejností v jednotlivých zemích již došla tak daleko, že není schopna začít jednat smířlivě. Na základě poznatků z teorie konfliktů lze předpovědět, že ...... ..... ......


    0 0
  • 01/10/19--11:16: Co čeká USA v roce 2019
  • Rostislav Iščenko
    10. 1. 2019    russnov
    Příchod Donalda Trumpa v USA k moci znamenal rozhodující změnu ve stanovení cílů americké zahraniční politiky. Zatím si to neuvědomila většina expertů a politiků jak ve Státech, tak i mimo ně. Možná, a dokonce s největší pravděpodobností, si to Trump neuvědomuje. Není vyloučeno, že ani jeho podpůrná skupina si plně neuvědomuje, že ta část amerického establishmentu, která ho sice přivedla k moci, aby přerušila skázonosný globalizační kurz, spojovaný s Demokratickou stranou, je prakticky zcela zprivatizována rodinou Clintonových. 



    Mnoho republikánů, ne-li většina, také podpořila tento kurz, ale Republikánská strana zachovávala, i když jen minimální, manévrovací prostor, zatímco demokraté se stali synonymem hegemonického globalismu.

    Často je nový kurz prováděn neúmyslně. Například, nejtalentovanější feldmaršálové Hitlera začali úmyslně bojovat o remízu ve druhé světové válce až v roce 1943 (po katastrofě Wehrmachtu u Stalingradu). Většina jejich kolegů, samotný Hitler a značná část německého lidu věřila ve vítězství málem až do května 1945. Ve skutečnosti remíza byla hranicí možností Německa už po té, co prohrálo bitvu u Moskvy.

    Tak je tomu i nyní: většina amerických politiků věří, že bojují o vítězství. Trump a trumpisté jednoduše navrhují jinou (odlišnou od clintonovské) strategii pro dosažení tohoto vítězství. Samotný Trump je si také jistý, že našel novou cestu k zachování globální hegemonie USA (pokud nevěří a jen to předstírá, je vynikající herec). Ve skutečnosti již USA ztratily možnost k zachování hegemonie a nyní se snaží přivést hru k remíze.

    Skrytě to přiznávala dokonce i Hillary Clintonová, která, protože si byla jistá, že bude zvolena za prezidentku, se pokoušela vydírat Rusko neomezenou jadernou konfrontací s možností kdykoli ji strhnout do nekontrolovaného horkého konfliktu.

    Od dosažení přibližné parity jaderných zbraní na počátku sedmdesátých let předpokládaly jaderné doktríny SSSR (Ruska) a USA použití jaderných zbraní k rozsáhlému úderu pouze v případě, že by země byla ohrožena strategickou porážkou v konfliktu s použitím konvenčních zbraní. Nebo v omezené jaderné válce s odměřeným použitím taktických jaderných zbraní. Byla tu také myšlenka o prvním odzbrojovacím úderu, ale k tomu bylo nutné dosáhnout absolutní převahy ve výzbroji, což by zajistilo zničení nepřítele s minimálním poškozením vlastního území. Takové převahy dosud nikdo nebyl schopen dosáhnout.

    Tudíž hrozba provokací rozsáhlého jaderného konfliktu, vyjádřená kandidátem na prezidentský úřad USA (uznaným favoritem závodů) svědčila o tom, že USA prohrály strategický boj o hegemonii v běžném režimu a použijí poslední argument - jaderné vydírání. Je možné, že právě sklouzávání globalistů k jadernému vydírání předurčilo také přechod kritické části amerických elit na stranu Trumpa.

    Majitelé konkrétních hmotných statků nikdy nechtějí umírat kvůli abstraktním ideám. A čím více statků, tím méně jsou náchylné ke kolektivní sebevraždě na ideologickém základě.

    Zároveň opakuji, že pochopit nutnost změnit strategii pod tlakem okolností a přijmout skutečnost, že nucená změna strategie je již uznání nedosažitelnosti cílů, které byly původně stanoveny, jsou různé věci. Nutnost první otázky je zřejmá dokonce i nespecialistům.

    Co se týče druhé, pak čím více byl člověk angažován v realizaci ztroskotané strategie, tím těžší je pro něj přiznat porážku. Například mnoho lidí v postsovětském prostoru stále sní, že po hypotetickém zrušení Bělověžských dohod v témže okamžiku Sovětský svaz povstane, jako Fénix z popela. Američané mají v tomto ohledu mnohem horší situaci, protože zdroje a struktura příjmů jejich elity, státu a lidí jsou uspořádány takovým způsobem, že nemohou zůstat na stejné úrovni v případě ztráty globální hegemonie. To znamená, že k psychologické frustraci, že je třeba přiznat porážku, se přidává strach z prudkého poklesu životní úrovně, ztráty postavení, což nejvíce rozežírá duše vládnoucí elity.

    Washington proto bude vyhlašovat nutnost návratu k americkému vůdcovství i v roce 2019. Rusko a Čína v roce 2019, stejně jako je tomu nyní, budou nazývány hlavními cíly amerického vojensko-politického, diplomatického a ekonomického tlaku. Washington bude pravidelně pořádat demonstrativní skandály s Moskvou a Pekingem a děsit novými balíčky sankcí, a někdy dokonce i něco zavedou.

    Ve skutečnosti bude americká politika v ruském směru zaměřena na blokování rusko-evropského sbližování a posílení pozic Moskvy na Blízkém východě, a v čínském - na zadržování čínských ambicí v jihovýchodní Asii, omezující se na demonstraci záměru udržet čínské námořnictvo v pobřežních mořích (Žlutém, Východočínském a Jihočínském). Přičemž USA nebudou zuby nehty držet pozice, ale začnou pomalu ustupovat se závažnými politickými boji zadního voje a pravidelnými pokusy o protiútok.

    Centrum úsilí Washingtonu bude definitivně převedeno na Evropskou unii. USA budou i nadále hovořit o západní solidaritě, kolektivní obraně v rámci NATO atd., ale jejich skutečným cílem bude zhroucení EU. Přesněji, tento cíl již je na pořadu jednání. Jenže v příštím roce bude tak zřejmý, že už nebude možné jej dále skrývat. I když, samozřejmě, všichni evropští politici hned neuvěří v takovou "záludnost".

    Přičemž mají USA zájem na zničení právě západní Evropy. Co se týká východoevropských limitrofů, zde by s radostí nejen prostě zachovali, ale i posílily jakýsi "sanitární kordon". V ideálním případě by mohl zahrnovat všechny balkánské země (včetně všech republik bývalé Jugoslávie, podunajských států, České republiky, Slovenska, Polska a Pobaltí). Realističtější je však "minimální program": pobaltské státy, Polsko, Rumunsko a také Ukrajina, po dobu, po kterou se ještě bude moci udržet samostatná.

    Limitrofové nedokázaly splnit nejdůležitější úkol, který jim byl svěřen: zatáhnout Rusko do otevřeného konfliktu s Evropou (ve kterém by USA zůstaly v zákulisí). Pobaltské státy a Polsko nebyly dokonce ani proti tomu. Vycházely z toho, že v případě rozsáhlé války mezi Západem a Ruskem dříve nebo později získá jaderný charakter. Při tom se jejich území stanou frontovou zónou, to znamená, že budou zbaveny zpopelňujících úderů. Možnost rozdrcení jejich armád a okupace je neděsila. Myslely si, že Západ stejně vyhraje, takže budou osvobozeny. Chtěly však pevné záruky, že nebudou ponechány s Ruskem osamoceny. Proto i Pobalťané, i Poláci, i Rumuni důrazně požadovali rozmístění nadpočetných jednotek ozbrojených sil USA a EU na svém území, které by je stejně nemohly ochránit.

    Pro ně bylo zásadní , aby po první provokaci (kterou byly připraveni kdykoli zorganizovat) byla určitě prolita krev amerických a/nebo západoevropských vojáků. V tomto případě, jak věřili, se Západ nemohl vyhnout účasti ve válce. Množství vojsk NATO bylo potřebné, aby fyzicky neměla čas na evakuaci na začátku konfliktu. Jednotky, které jsou nasazené v těchto zemích jsou pro tento účel jednoznačně nedostatečné (mohou být evakuovány za několik hodin) a víc se Západ rozmísťovat nechystá (není dostatek bojeschopných útvarů a ostatních, včetně finančních, zdrojů). Za těchto podmínek má východní Evropa (oddělená od EU a sjednocená do nějakého regionálního bloku) hrát roli amerického kamínku v botě jak Ruska, tak i západní Evropy, poskytnout USA předmostí pro celkovou kontrolu situace a možného nového vojenského a politického nasazení v budoucnu.

    Pokud jde o západní Evropu (podél linie Itálie-Rakousko-Německo-Skandinávie), pak se USA budou snažit rozbít její jednotu. Vyvolávat nejen neshody, ale také konflikty a konfrontaci mezi zeměmi (mimochodem, nebudou nic namítat proti polsko-německému konfliktu - politickému, ekonomickému ani vojenskému). Úkolem je zničit celoevropský trh a evropskou průmyslovou a technologickou spolupráci.

    V této variantě (bez evropské alternativy), dokud se na trzích Ruska, Číny a jihovýchodní Asie neobjeví asi jedna miliarda (a nejlépe dvě) nakupujících, patřících ke střední třídě, bude čínská ekonomika kriticky závislá na americkém odbytišti, což znamená, že rusko-čínská aliance bude omezena ve svých možnostech čelit USA. Takže Washington bude mít možnost neprohrát, aniž by vyhrál, a odložit konec hry na neurčitou dobu do budoucnosti.

    V roce 2019 budou tedy akce Spojených států zaměřeny na zničení EU, rozklad a rozeštvávání její západoevropské části, formování z co největšího počtu východoevropských států proamerického "sanitárního kordonu" mezi Ruskem a západní Evropou, rozpoutávání konfliktů na ruských hranicích (ne "barevných revolucí", ale krutých krvavých občanských a bratrovražedných válek o sporná území) s úkolem blokovat Rusko a paralyzovat jeho zdroje. Pro USA je v příštích dvou až třech letech kriticky důležité zabránit Rusku, aby se upevnilo na Blízkém východě a na Balkáně, a tak se budou snažit přinutit Moskvu, aby se zabývala mírotvůrcovstvím na Ukrajině, ve Střední Asii a v Zakavkazsku (bez ohledu na to, kdo tam bude s kým bojovat a o co ).

    Vojensko-politické zadržování Číny bude mít demonstrativní, ale málo efektivní charakter kampaní válečných lodí a eskader k čínským břehům, aby demonstrovali vlajku. Hlavní úsilí USA vrhnou na její finanční a ekonomické zadržování, na erozi a v ideálním případě na zničení čínské ekonomiky.

    Můžete namítnout, že pro "nerozhodný boj" je prognózované chování USA příliš agresivní. Nezapomínejme však, že "v boji o remízu" zorganizovalo Německo pouze na východní frontě strategický útok na Stalingrad a Kavkaz v roce 1942 a pokusilo se o strategický útok u Kurského oblouku v roce 1943. Hlavním příznakem toho, že USA již nemohou bojovat o vítězství, je vyčerpání jejich zdrojů do takové míry, že v rozporu s pravidly strategie, která vyžadují nikoli zvyšování počtu nepřátel a zapojování vícerých spojenců, převádějí své nejbližší partnery do tábora nepřítele a snaží se získat nekontrolovaný přístup k jejich zdrojům, aby je odhodily do ohniště boje za hegemonii.

    Když nezvítězily nad konkurencí a přitom se opíraly o zdrojovou základnu celého světa, tím spíš nevyhrají nyní, když se svět postupně od nich odvrací. Jsou však stále schopny dostatečně zničit zdrojovou základnu bývalého Pax Americana, aby Rusko a Čína nemyslely na konečné vítězství, ale na stabilizaci chaosu na zemi, spálené během amerického geopolitického ústupu, a zachování jejich ekonomiky (třeba i v okleštěném stavu) v podmínkách likvidace světového obchodu a světového trhu.

    Příchod Donalda Trumpa v USA k moci znamenal rozhodující změnu ve stanovení cílů americké zahraniční politiky. Zatím si to neuvědomila většina expertů a politiků jak ve Státech, tak i mimo ně.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    The Saker
    10. 1. 2019    zdroj
    ( Ruské přísloví: Lepší je prožít hrůzný konec, než prožívat hrůzu bez konce)
    Není žádné pochybnosti o tom, že úpadek anglosionistického impéria bude pokračovat i v roce 2019. Avšak současně s tím zůstane schopnost USA zničit nukleárním útokem Rusko neporušena. A to proto, že všechny nové fantastické zbraňové systémy poskytují sice Rusku schopnost potrestat USA za jejich první jaderný úder, ale neposkytují mu schopnost tomto prvnímu jadernému úderu zabránit. Takže: jestliže se američtí neokonzervativci rozhodnou, že nukleární holokaust upřednostní před ztrátou své moci v USA, pak už jim žádná síla nezabrání v tom, aby na Zemi rozpoutali svoji vlastní příšernou verzi Soumraku bohů.

    (pozn. red. ID: porovnejte s článkem Iščenka ZDE)


    Přinucen okolnostmi jsem strávil pár dní v Boca Raton, kde mnozí z nové americké "aristokracie" tráví své dny, a mohu vám po této zkušenosti sdělit dvě informace: jejich současný život jim mimořádně vyhovuje a jsem si jist tím, že se v žádném případě nechystají vzdát se svého privilegovaného postavení " vládců planety". A jestliže se kdokoli pokusí jim tento statut uzmout, pak nepochybuji o tom, že zareagují tím nejvýbušnějším záchvatem zoufalé zuřivosti, jaký silze jen představit.
    Jedinou otázkou tak zůstává: Dokážeme my - to je lidstvo - vyrvat nukleární tlačíto z rukou této třídy parazitů dřív, než budou mít oni šanci jej stisknout?
    Odpověď neznám. Takže: bude to hrůzný konec, nebo hrůza bez konce?
    To také nevím.
    Vím však, že impérium praská ve všech švech a že jeho úpadek se v r. 2019 bude dále zvyšovat.
    (The Saker je psudonymem vojenského analytika, žijícího na Floridě. Jeho blok Sakerova vinice čte denně v průměru 50 000 čtenářů)
    Přeložil Lubomír Man


    Concluson in the form of a Russian saying

    There is a saying in Russian “better to have an horrible end (than to have to live through) a horror with no end” (лучше ужасный конец чем ужас без конца). There is very little doubt that the decline of the AngloZionist Empire will continue in 2019. What will not change, however, is the ability of the USA to destroy Russia in a nuclear attack. Because, make no mistake, all that the new fancy Russian weapons provide is the capability to punish (retaliate against) the USA for an attack on Russia, but not the capability to deny (prevent) such an attack. If the Neocons decide that a nuclear holocaust is preferable to a loss of power in the USA, then there is nothing anybody can do to prevent them from playing out their own, sordid, version of Götterdämmerung. I have recently had to spend a few days in Boca Raton, were a lot of that new US “aristocracy” likes to spend time and I can tell you two things: life is good for them, and they sure ain’t giving up their privileged status as “leaders of the planet”. And if somebody tries to take it away, there is no doubt in my mind that these people will react with a vicious outburst of Samson-like despair-filled rage. So the only question remains this: will we (mankind) be able to take away the nuclear button from this class of parasites without giving them the chance to press it or not?

    I don’t know.

    So, will it be a horrible end or a horror with no end?

    I don’t know either.

    But what I know is that the Empire is cracking at all its seams and that its decline will only accelerate in 2019.

    The Saker

    0 0

    10. 1. 2019
    V sobotu 12. 1. od 15.15 hod. bude probíhat interaktivní rozhovor s Ivanem Kratochvílem
    velitelem "ČS vojáků v záloze za mír.
    Posílejte dotazy na chatu! (nikoli do rekreačního objektu, ale do diskuse:)


    0 0

    10. 1. 2019



    0 0






    Václav Umlauf 
    10. 1. 2019   E-republika
    Jedno procento si koupilo politiky a proto neoliberálně neplatí daně. A jako skrytou zbraň má k dispozici dolar a petrodolar, kterým ředí vaše zisky. Takže jste na tom jak ten kůň, kterého cikán postupně odnaučoval žrát. A když to už uměl, tak chcípl, viz graf pro střední třídu.



    Po napsání druhé části o zlodějnách banksterů (Banksteři a výroba globálních fake news) jsem dostal dotaz. Když prý jsem tak chytrý (míněno ironicky-česky), tak ať vysvětlím, jak do celého cirkusu zapadá petrodolar. Jako filosof-hermeneutik mám za úkol vykládat porozumění smyslu, proto je ekonomika velmi zajímavým tématem. Na tomto kvazi-biologickém poli řízeném animálním pudem sebezáchovy panují iracionální síly hrabivosti jednoho procenta. Tyto božské síly nerozumu se maskují zdánlivou racionalitou vědy zvané ekonomie. Jak jsem už napsal minule, pro filosofa mého typu je to přímo radost, vidět v chodu tak gigantické a tragické simulákrum, jako je dnešní dluhový dolar.

    Takže pojďme na ty petrodolary. Hlavní článek v nezávislém tisku najdete anglicky zde, i s důležitými grafy. Půjdeme na to vědecky, tedy od lesa, proto aristotelsky. Postup je stejný jako v případě obou předešlých článků. Ropa je surovina jako každá jiná, tak se podíváme na nabídku a poptávku a tím pádem na kauzálně danou tržní cenu. Pak se podíváme na její konverzi na dolarový standard a na důsledky dané skrze petrodolar jako světovou měnu. V případě petrodolaru plně platí „privilegium impéria“, tj. zhodnocení dolaru jako základní světové měny, kterou tiskne zadarmo jedno promile banksterů pro jedno procento potřebných. Tak nejprve produkce ropy a průměrná světová cena.



    Zase je vidět, že ropa se chová jako běžná komodita a během půl století je cena i poptávka celkem vyrovnaná. Ale u ceny je to dáno ohromnými skoky, které je třeba vysvětlit s ohledem na petrodolar. Graf ukazuje paradox ceny ropy.


    Vyspělé země mají vždy suroviny a práci otroků prakticky zadarmo, protože si je berou z kolonií. Proto se i dnes na Blízkém východě vedou koloniální války a proto v Česku chybí pracovní síly do montoven. USA a její spojenci právě v Sýrii prohráli, ale zato u nás se vesele montuje dál. Až do zrušení zlatého standardu a do nástupu petrodolaru byla ropa za facku a bylo jedno, jaký je hospodářský růst a tím pádem poptávka. A pak od roku 1973 začal mazec zvaný "ropná krize". S ekonomikou to nemá co dělat, jen s faktem, že sud ropy cirkuluje po planetě jako předtím zlato a je kótovaný v petrodolarech. Představte si to tak, že máte barel s ropou a podle politické potřeby na něj dáte cedulku s 50x větší cenou než dřív. A ropu potřebujeme všichni, takže i ten dolar. Celkový cyklus začarovaného kruhu petrodolarů vypadal v 70. letech takto.



    V poušti vytěžíte ropu, velbloudi to nejí, vy ty prachy nemáte kam dát (kromě pitomostí), tak je dáte jako investici zpět do USA. Začarovaný kruh petrodolaru v první fázi je jasný a kontrolují jej US-banky a FED, který ty dolary tiskne. A petrodolary potřeba jsou, protože se za ně kupuje ta ropa a a jdou zpět do USA jako zisk zemí OPEC. A protože dolary za ropu skončily tak jako tak v USA, viz vazalské postavení Saúdů vůči USA, tak jsme za vodou. A ještě přitom půjčkami zotročíme rozvojové země a tam vykrademe zbytek surovin, zabereme půdu a tak. Viz článekRapeři opěvují EU-sado-maso s akční dominou Lagardovou. Další graf ukazuje, za co exportéři ropy utráceli peníze.



    Arabové a další se chovali přesně jako jejich západní kolonizátoři. Zvýšili si standard (zelená), dělníkům nepřidali (žlutá) a zbylé peníze si uložili u bank hlavně v USA (červená). Reexport dolarů vypadal takto, viz aktiva ropných zemí uložených v zahraničí.



    A pochopitelně peníze vrazíte do zelených papírků tištěných na rotačce FEDU, což je zcela logické. Takový balík petrodolarů není kam jinam investovat. A pak si nakoupíte US-zbraně a jiné hračky jako Saúdská Arábie, a jdete válčit do okolních zemí.



    Pozor na ty konce grafu od 2017, tam je jasně vidět zlom. Situace s půjčováním se také trochu zkomplikovala v 90. letech. Soukromé banky chtěly přijít k lizu a věřitelé si začali půjčovat od nich místo od států, od MMF nebo Pařížského klubu. Ale velké banky jsou americké, takže USA nepřišly o žádnou velkou část reinvestic petrodolarů. Velmi důležitý je tento graf, který ukazuje zastavení cirkulace petrodolaru do USA.



    Podle grafu je jasné, že petrodolar už vlastně umřel, a nikdo si toho nevšiml. A jak to, že nikomu nechybí? Za prvé, jak umřel. Rusové a Irán obchodují ropu v národních měnách a ve zlatě. Tím pádem klesla poptávka po petrodolarech. Jenže ve skutečnosti to tak není, protože Rusům v dolarech vynáší ropa mnohem víc, než ve slabých rublech. Takže je to hlavně ruská propaganda na mediální oslabení dolaru, ale ekonomicky to zůstalo při starém. Ale obecně platí ruská a čínská doktrína o útoku na dolar jako světovou měnu, proto studená válka se Západem a hlavně s USA. Ve skutečnosti země OPEC zchudly válkami a šíleným hospodařením, takže si musely větší část peněz nechat doma. A navíc příjmy z ropy klesly její nižší cenou a a USA je díky frakování celkem soběstačná, i když za vyšší cenu. Proč se nic nezměnilo? Čína prakticky vyváží do USA zadarmo, protože si stále kupuje jejich dluhopisy. Takže je to prašť jako uhoď, zelené papírky z rotačky bere tak jako tak. Čína od 2015 má stejný dovoz ropy jako USA, ale petrojuany jsou úplně směšný podíl, petrodolar to válcuje jako předtím. A dluhovému dolaru je úplně jedno, kdo si tento papírek koupí, jestli Saúdové nebo Číňané. Proto mají Clintoniti a globalisti takový vztek na Trumpa, že začal s Čínou obchodní válku, když finančně to jede jako po másle. Číňani berou za zboží ty zelené papírky, stejně jako předtím Saúdové brali za ropu ty zelené papírky. Ale Čínané zase tak hloupí nejsou a berou jich stále méně. Výsledkem je oslabování petrodolaru a tím i postupný zánik jednoho impéria. To ukazuje tento graf.



    Problém ale není síla petrodolaru, jak je uvedeno na obrázku. Petrodolar nestojí nic, jen tisk nul na klávesnici a hodnotu nemá žádnou, je to poukázka na dluh. Ale reinvestice petrodolaru do USA se snižuje. Tím se logicky snižuje potřeba emitace dluhových dolarů s nulovou reálnou (ale nikoliv nominální) hodnotou. Úroky z dluhopisů jsou v podstatě nulové, protože je sežere inflace dolaru. Takže po deseti letech splácení 10-letých US-obligací je dolar zase na nule a vy jste v pohodě. Graf ukazuje světové zásoby rezerv v měnách. Ale dolar šel od posledního roku na grafu (2010) ze světového obchodování určitě dolů. Nahrazuje ho zlato a obchodování v národních měnách.



    Další graf ukazuje, kdo na tom ve skutečnosti prodělal, viz článek Vznik a vláda globálních parazitů a hlavně článek Pálení peněz střední třídy na korporátní svatbě. Psal jsem v minulém článku o dolaru, že dluhový zelený papírek ekonomicky zkurví všechno, na co sáhne. Petrodolar není nic jiného, protože to je politická a imperiální nálepka daná na sud s ropou. Jenže vy za tu cenovku platíte reálnou prací a výrobou, protože ropu potřebuje každý. Celkový graf ožebračování rozvojových zemí a hlavně jejich střední třídy pak vypadá takto.



    Od 90. let sice jako střední třída začínáte bohatnout, ale skrze finanční parazity a bankstery odevzdáváte svůj zisk jednomu procentu. To si koupilo politiky a proto neoliberálně neplatí daně. A jako skrytou zbraň má k dispozici dolar a petrodolar, kterým ředí vaše zisky. Bez surovin nic nevyrobíte a ty platíte v dolarech. Takže jste na tom jak ten kůň, kterého cikán postupně odnaučoval žrát. A když to už uměl, tak chcípl, viz graf pro střední třídu. U nás stále ještě střední třída radostně volí strany jednoho procenta, protože se odnaučila myslet v rámci politické ekonomie a myslí jen na svůj maličký podíl čistě ekonomického zisku.

    Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 550 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

    Související články:



    Přečtěte si"

    Archiv tématických čísel


    2017
    2017-3 (Evropa na cestě nikam)
    2017-2 (Vytunelovaný český zájem)
    2017-1 (Prohry Západu na Blízkém východě)

    2016
    2016-4 (Nové peníze pro nový život)
    2016-3 (Brexit, doopravdy?)
    2016-2 (NATO jdeme na to)
    2016-1 (Bratrstvo státní pracky)

    2015
    2015-10 (Dvě skryté války Izraele)
    2015-9 (O uprchlících, racionálně)
    2015-8 (Vojáci v záloze, stát v ohrožení)
    2015-7 (Jak prostavit státní kasu)
    2015-6 (Evropa, levá vpřed)
    2015-5 (Česko, cesta nikam)
    2015-4 (Ukrajina: těžká otrava válkou)
    2015-3 (Globální bankovní socialismus)
    2015-2 (Blízký východ, už blízký)
    2015-1 (Česko, hemžení v mraveništi)

    2014
    2014-12 (Ukrajina: válka v poločase)
    2014-11 (Svět naruby)
    2014-10 (O mučení bez mučení)
    2014-9 (Cesty do korporátního otroctví)
    2014-8 (Energetické křižovatky)
    2014-7 (Volby v ČR 2014)
    2014-6 (Krvavá Ukrajina)
    2014-5 (Třikrát čtení na léto)
    2014-4 (Občanská válka na Ukrajině)
    2014-3 (Jak funguje Česko)
    2014-2 (Jak se demokratizuje Ukrajina)
    2014-1 (Oligarchický únos Evropy)
    Archiv zde

    0 0
  • 01/10/19--20:00: Demise Západu
  • Paul Craig Roberts
    Paul Craig Roberts
    10. 1. 2019  Zvědavec
    Politika identity je nyní definující charakteristikou liberální/progresivní/levicové a politické ideologie Demokratické strany. Je to ideologie nenávisti, hlásaná proti lidem, jejichž kůže je bílá. Politika identity je zcela v rozporu s multikulturní společností.



    Západ použil ekonomický tlak, aby donutil Jižní Afriku předat vládu černým. Situace zůstávala víceméně stabilní, pokud tam byla pouze jedna černošská politická strana. Nicméně vznik druhé černošské politické strany vyústil v boj o moc, založený na soupeření v tom, která strana nejvíce nenávidí bílé Jihoafričany. Výsledkem je mučení bílých farmářů.

    Bude zajímavé vidět, zda vznikající černošský apartheidský jihoafrický stát pocítí nesouhlas Západu a ekonomické sankce, dostačující k obnově bezpečnosti pro bílé občany Jihoafrické republiky, nebo zda bude tento černošský apartheidský stát akceptován, stejně jako izraelský apartheidský stát.

    Zbývající bílá většinová populace v USA a Evropě je již přesouvána do občanství druhé třídy. Pouze bílí lidé mohou být obviněni z nenávistných projevů a zločinů z nenávisti, a pouze menšiny mohou být „uraženy“. Jelikož bílí lidé - navzdory tomu, že stále tvoří většinu v západních zemích - již ztratili svobodu projevu a další práva, jaké budou mít vyhlídky, když se stanou menšinou?

    Připravili snad půdu pro genocidu bílých obyvatel zkorumpovaní a zrádní politici v Evropě a Severní Americe, kteří multikulturalizovali západní země?

    To ukáže čas.


    Západní elity jsou antidemokratické


    Bývá zvykem mluvit o západních zemích jako o demokraciích. Ve skutečnosti jsou země oligarchie, kde volby, které budí zdání, že vláda je zodpovědná vůči lidem, zřídkakdy něco změní, neboť zvolení představitelé jsou omezeni mocí organizovaných zájmových skupin. Nejnovějším příkladem je prezident Trump, který je blokován ve své snaze zmírnit napětí s Ruskem.

    Evropská unie je od samého počátku antidemokratickým podnikem. Podvod a klam byly metodou. Zpočátku to byla zóna volného obchodu. Poté přišla společná měna. Pak sjednocená fiskální politika, což znamená centralizaci a politickou unii s původně suverénními zeměmi, které se stávají provinciemi v rámci evropské vlády. Země, které hlasovaly proti vstupu, byly vystaveny výhrůžkám a zastrašování, a byly donuceny hlasovat znovu, přičemž do té doby média přesvědčila lid, že nemají jinou možnost, než se připojit, jinak zůstanou „pozadu“ a budou stagnovat.

    Navzdory skutečnosti politici trvali na fikci, že členské země EU zůstávají demokratické a reagují na vůli svých občanů. Německá kancléřka Merkelová, která ukončila kariéru svým jednostranným rozhodnutím vnutit milion či více nelegálních přistěhovalců z třetího světa Němcům a německým zdrojům, tuto fikci zničila.

    Merkelové je zjevně jedno, co si myslí německý lid. Znovu ukázala, jak zcela opovrhuje demokracií: Na nedávné akci Nadace Konrada Adenauera v Berlíně odsoudila ty, kteří si myslí, že političtí vůdci by měli naslouchat vůli lidu. Německý lid, řekla, jsou pouze „jednotlivci, kteří v zemi žijí; nedefinují německý lid“. Německý lid - to je kdokoliv, kdo migruje do Německa v důsledku migračního paktu OSN, který podepsala navzdory tomu, že jej němečtí občané v Německu odmítli. „Národní státy,“ prohlásila Merkelová, „musí být dnes připraveny vzdát se své suverenity.“ Politici nesmí poslouchat, jak řekla, vůli svých občanů, pokud jde o otázky imigrace, hranic a suverenity.

    Francouzský prezident Emmanuel Macron ji v tom podpořil. Macron prohlásil, že francouzský „nacionalismus je velezrada“. Jinými slovy, velezrada je myslet si, že Francie je francouzská. Patriotismus, řekl Macron, je začlenění Afriky, Středního východu a Asie do Francie. Cesta k získání suverenity spočívá v tom, že Francouzové odevzdají svou svrchovanost EU v Belgii a vzdají se veškeré kontroly, ne že by v současné době nějaká existovala, nad zahraničními záležitostmi, migrací a rozpočtovou a fiskální politikou.

    Merkelová a Macron hovoří o podrobení Německa a Francie Novému světovému řádu, ale už neříkají, jak tento Nový světový řád chápou. Jejich slova naznačují, že jedním z jeho rysů je nahrazení německé a francouzské populace a kultur těmi z třetího světa, stejně jako v Táboře svatých.

    V USA znamená Nový světový řád americkou hegemonii v celém světě. Neokonzervativci, kteří řídí americkou zahraniční politiku od doby Clintonova režimu, se domnívají, že USA jsou „nepostradatelným národem“, který má právo a povinnosti vnutit své způsoby celému světu.

    Globalistické korporace chápou Nový světový řád jako svou imunitu vůči zákonům suverénních zemí.

    Jiní chápou Nový světový řád jako konspiraci Rothschildů nebo nějaké židovské spiknutí, ovládající světovou ekonomiku a ždímající ji kvůli svým ziskům.

    S tolika různými významy je těžké zjistit, která konspirace proti národní existenci je hrozbou. Jsou to snad všechny z nich?

    Nicméně v západním světě nacionalismus, tradiční základ vlastenectví, nyní znamená díky politice identity „nadřazenost bílých“. Podle politiky identity, vládnoucí ideologie v USA, musí být bílí lidé zbaveni moci a vystaveni potrestání za celou škálu zločinů, které jsou jim připisovány.

    Z toho důvodu dospěli v USA, Francii a Německu ke stejnému závěru: Bílí lidé nesou vinu a musí předat své země druhým. Jakékoli protesty vůči tomuto prapodivnému požadavku jsou důkazem toho, že běloši by měli být oběšeni, k čemuž pravděpodobně dojde s podporou jejich vlastních vlád. Nevidíme snad první známky zde? Například tohle.

    A toto.

    A toto.

    Vede k tomuto.

    Zdroje:


    The Demise of the West vyšel ve dvou částech: The Demise of the West: Part I –Do White People Have A Future? a The Demise of the West: Part II –Western Elites Are Anti-Democratic. Překlad v ceně 510 Kč Zvědavec.




    0 0

    Jaroslav Tichý
    11. 1. 2019
    V posledních dnech vyšel na Protiproudu článek ing. Kobzy (SPD) „Nebojme se Czexitu“, který převzaly i některé další internetové noviny (např. Nová republika). Vzhledem k tomu, že toto je jedno z ústředních témat, které jsme dlouhodobě prosazovali (ještě v době mého členství v ANS a to se značným předstihem před říjnovými volbami 2017), chtěl bych touto cestou uvedené téma více rozvést, a to v sérii tří článků, které následují:


    Krátké ohlédnutí zpět

    Bohužel se toto téma přes naše tehdejší výzvy nestalo ústředním volebním tématem žádné z větších politických stran či hnutí na naší politické scéně. Na rozdíl třeba od tehdejší Ligy severu o několik měsíců později v italských volbách. M. Salvini je proto dnes tam, kde je a SPD rovněž. Každý ovšem někde jinde z hlediska počtu svých poslanců, významu a vlivu v parlamentu a na politické scéně vůbec. To není kritika SPD, to je jen stručná rekapitulace dnes již nedávné historie (o stanoviscích a důvodech ostatních stranách, které tehdy tvrdily, že bez EU „to nejde“, se šířit vůbec nechci). Chci se věnovat čistě meritu věci.

    Czexit – důvody pro a proti


    Oproti uvedenému podtitulku začnu z praktických důvodů obráceně, tedy tím „proti Czexitu“. Těch „pro“ bude totiž daleko více. Ty budou předmětem další části této série.

    Czexit – důvody proti

    Pominu-li na chvíli hlavní účely založení EU a jejího postupného přetvářen podle dlouhodobých plánů světových globalistů, soustředím se na chvíli jen na nalezení některých důvodů uváděných „pro Czexit“, či přinejmenším na vyjmenování těch, která jsou za pozitivum vydávány:

    1/ postupující globalizace si žádá spojování nejen firem ale i zemí do stále větších celků;

    2/ vstupem do EU jsme se stali tolik kýženou součástí Západu a odtrhli jsme se tak od ruského vlivu. Můžeme tak sdílet spolu s dalšími evropskými zeměmi „euroatlantické hodnoty“.

    3/ vstupem do EU jsme se stali součástí většího územního a politického celku s výrazně větším vlivem ve světě;

    4/ mezistátní obchodní smlouvy dnes řeší i za nás vedení EU, my tak profitujeme na možnosti vyjednání výhodnějších podmínek s ohledem na to, že jsme součástí většího celku;

    5/ naším vstupem do EU se naplnili naše požadavky na volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu.

    6/ vstupem do EU jsme se tak zapojili do mezinárodní dělby práce v rámci tohoto společenství a získali tak i přístup na západní trhy, stali jsme se jeho součástí;

    7/ vstup do EU nám přinese větší prosperitu.

    Záměrně přitom řadím uvedené důvody od těch čistě politických a proto proklamativních směrem k těm ekonomickým a tedy praktickým. Z těch důležitějších je to zřejmě vše, ty případně další, výše neuvedené, jsou spíše pseudo důvody, ačkoliv i některé z této kategorie v článku zmiňuji.

    A nyní k jednotlivým z uvedených důvodů:

    ad 1/
    Postupuje vlastně ještě globalizace, nebo jde vývoj jiným směrem (viz národní státy, America first atd.), a to bez ohledu na to, že světoví globalisté usilují o to, aby jejich projekt i nadále pokračoval?

    A kde zejména pokračuje? V Evropě, neboť EU je ve vlastnictví globalistů, je to jejich nástroj k likvidaci evropských států a národů usilující o jejich rozpuštění v jediné Euroříši pod vedením Německa jako přestupní stanice na cestě do Evropského islámského chálifátu.

    Proto ti politici u nás, kteří neustále chtějí do té západní Evropy, měli by tam odejít. Jim to snad udělá dobře, nám ostatním se bez nich zcela jistě uleví.

    ad 2/
    Za situace, kdy se západní Evropa rychle islamizuje, je třeba si uvědomit, že jde již o jinou západní Evropu než tu, kterou jsme znali.

    Je třeba si též přiznat, že:

    - se chceme tlačit někam, kde na nás jako na Slovany pohlížejí jako na méněcenné (k čemuž bohužel často přispívají svým chováním a vystupováním i někteří naši lidé vč. části naší politické reprezentace);

    - na vliv ruského komunismu to svádět nelze, ten v Rusku není u moci již více než 30 let a má i tam dnes své problémy;

    - netrháme se od ruského vlivu, nýbrž především od našich slovanských kořenů, k čemuž jsme cíleně manipulováni. O tom, jak dlouho na tom „Západě“ takto vydržíme, by nám mohli vyprávět potomci lužických Slovanů, pokud nějaké ještě nalezneme.

    Naši politici se v argumentační nouzi často odvolávají na „euroatlantické hodnoty“ a potřebu jejich zachování. Nebylo by od věci zkusit veřejně ony „euroatlantické hodnoty“ pojmenovat, podívat se blíže na to, jak se nám v mezidobí změnily, když v některých členských zemích EU se prosazuje stále více např. právo šaríja, a říci si na rovinu, jak vlastně to s nimi nyní je a proč jsme již dávno přinejmenším nezměnili jejich označení, když jsme změnili jejich obsah. Snažíme se v Evropě např. o rasovou rovnocennost a ochranu práv odlišných skupin lidí pocházejících z jiných končin světa, s jiným náboženstvím a způsobem života, přitom však dochází k porušování práv původních obyvatel Evropy, což je vydáváno za normu. USA (zejména prostřednictvím prezidenta Trumpa přitom dávají stále více EU najevo, že není ani tak spojencem Američanů jako spíše jejich vazalem a že je nejvyšší čas k tomu, aby se každý začal zase starat o sebe). Naši politici to ke škodě své i naší zatím nereflektují.

    ad 3/
    Vstupem do EU jsme se opravdu stali součástí většího celku, ač tento celek již hodně ztrácí na své domnělé prestiži, aniž ji v potřebném rozsahu vůbec kdy získal. Ač se na jedné straně snažil (a zčásti ještě snaží) zasahovat do problémů některých zemí na jiných kontinentech (Afrika či Sýrie nebo Afghánistán na Blízkém a Středním východě), nezvládá očividně (ekonomickou) situaci nejen ve vztahu k některým svým členským zemím (Řecko a evropský jih obecně), nýbrž již ani ve skandinávských zemích, Francii, Německu a v samotné Belgii z pohledu migrace. Vedení EU a jejích členských zemí se tak začíná stále více vymykat z ruky i situace politická v narůstajícím počtu těchto zemí.

    EU se díky svému vedení a jeho loutkovodičům dostává postupně stále více do pozice loosera. Nabízí se proto otázka, zda další účast v tomto seskupení je vůbec nějakou výhrou.

    Vyprávění o nějaké vnitřní reorganizaci EU jsou sny těch, kteří strkají před narůstajícími problémy EU hlavu do písku, ať již k tomu mají jakoukoliv motivaci. Skuteční majitelé EU v zákulisí to totiž nikdy nepřipustí.

    ad 4/
    Ano, tento argument obstojí, ačkoliv je nutné připomenout, že ČR jako kolonie díky většině svého vývozu do metropole či jejím prostřednictvím do 3. zemí, není schopna této výhody příliš využívat. Statistiky o tom jednoznačně hovoří a snad jen redaktoři mainstreamu a někteří jim na roveň vědomostně postavení politici to vydávají za nějakou výhodu pro nás.

    ad 5/
    Tento výdobytek bychom docílili i jako členové hospodářského seskupení EFTA, je ale na čase zamyslet se nad tím, co nám ten volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu vlastně přináší.

    Tak tedy:

    - volný pohyb zboží – bezcelní dovoz zahraničního zboží a potravin (vesměs pochybné kvality) k nám, bez možnosti zásadní ochrany našeho trhu a spotřebitelů proti dovozu předraženého šmejdu, jakož i dovoz součástek pro cizí montovny, které po smontování opět bezcelně od nás odcházejí. Zisk z prodeje těchto výrobků si pak realizují cizí firmy v zahraničí;

    - volný pohyb služeb – např. cizí bankovnictví, pojišťovnictví, přepravní společnosti atd., kdy opět podstatná část zisku (ne-li zisk celý) odtéká do zahraničí. O službách a dobrodiní poskytovaných našim občanům ze strany zahraničních vodárenských společnosti netřeba se ani blíže zmiňovat;

    - volný pohyb osob – tedy i migrantů, kteří přicházejí (či jsou spíše naváženi) do sousedních členských zemí EU. Pokud chceme ale bránit naše hranice, tak volný pohyb osob musí skončit či musí být určitým způsobem regulován. A pokud ještě bude v blízké budoucnosti kam a proč jezdit do západní Evropy, přibrzdění u hraniční závory bude ten nejmenší problém, což se může nakonec týkat i příp. vstupních víz (na obou stranách pochopitelně);

    - volný pohyb kapitálu – hlavním problémem je, že tohoto ustanovení využívá naprosto převážně jen jedna strana. Tedy ta cizí, my jsme byli od toho kapitálu vesměs již dávno totiž odstaveni. Až na výjimky, jako je Agrofert (resp. A. Babiš), mnoho dalších našich podnikatelů kapitál za účelem investic do jiných zemích EU nevyváží.

    Je tedy nutné začít o těchto „výhodách“ uvažovat, co vše bude nutné změnit, nikoliv jen mechanicky opakovat tato hesla jako dávno vyčpělou mantru stále dokola.

    ad 6/
    Vstupem do EU jsme se sice zapojili do mezinárodní dělby práce v rámci EU, avšak v roli kolonie, laciné velké montovny, dodavatele laciné energie pro jiné, kterou doplácejí naši občané, jako země skladišť pro západní firmy s poničenými silnicemi atd. Jako země, která sama pomáhá ničit si své vlastní životní prostředí, přírodu, zemědělskou půdu, zamořovat zemi nejrůznějšími odpady. O způsobu našeho „zapojení“ do takové „dělby práce“, kdy buď montujeme a dodáváme zahraničním mateřským firmám, nebo i některé naše hotové výrobky prodáváme do světa přes překupníky v Německu a jinde, zmínka již byla. Pokud se chceme ještě někdy postavit znovu ekonomicky na nohy, je třeba s touto praxí skoncovat. Je přitom třeba připomenout, že do r. 1989 jsme sami vyváželi naše výrobky do více než 120 zemí světa, tedy i do zemí západní Evropy. Otázkou byla struktura vývozu do té či oné země. Odbyt na naše výrobky jsme si ale v minulosti zajistit uměli.

    Jestli se ale dnes někdo u nás z hlouposti pyšní tím, že oproti dřívějšku jde dnes až 84 % našeho exportu do EU, z toho 34 % do Německa (buď z cizích montoven u nás formou práce ve mzdě či našich výrobků k následnému reexportu do zemí určení), tak pouze připomenu, že některé země v Africe (jako kolonie) mají svůj vývoz fixovány dokonce 100%ně na svoji metropoli v Evropě. Z tohoto pohledu máme tedy jako kolonie ještě co „dohánět“. A je třeba naléhavě si klást otázku, zda právě toto je pro ČR prospěšné a tudíž žádoucí.

    ad 7/
    Náš vstup do EU nám přinesl všechno možné, většině našich občanů ale prosperitu rozhodně ne. V této souvislosti stačí připomenout, že do r. 1989 jsme nebyli jako stát vůbec zadluženi, zatímco ke konci r. 2018 činí státní dluh 1,62 bilionu Kč, zadlužení měst a obcí 88,7 mld. Kč a zadlužení českých domácností vůči bankám pak dalších 1,535 bilionu Kč. Máme rozbité silnice, padají nám mosty, máme problémy ve zdravotnictví, školství, zdecimovanou armádu. Ale též 100 tis. bezdomovců a cca 1 milion našich občanů s exekucemi na krku.

    Na tom nic nemění ani kladný přebytek v hospodaření našeho státu za r. 2018 ve výši 2,9 mld. Kč, ani vykazovaná výše HDP, aniž je vůbec kdy zmínka o výši HNP. Rozdíl totiž odtéká do zahraničí, přičemž již za r. 2017 zisky a dividendy činily již 8,3 % HDP (5.049,9 mld. Kč), tedy již více než 419 mld. Kč a tato částka zatím rok od roku roste. Když k tomu připočteme ještě odliv nezdaněného zisku od nás do daňových rájů v ročním objemu 100-150 mld., začíná ten skutečný obrázek dostávat konkrétní kontury. O tom, kolik ztrácíme při vývozu našich výrobků z titulu podhodnocené koruny oproti EURu či USD ani nemluvě (rozdíl směnného kurzu ČNB oproti paritě kupní síly koruny představuje umělé podhodnocení koruny min. o 30 %). Při celkovém objemu našeho vývozu za r. 2017 ve výši Kč 4.245 mld. dojdeme k přibližnému číslu další ztráty z titulu podhodnocené koruny min. ve výši 1.274 mld. Kč. K tomu přistupují další kanály odlivu zisku od nás do zahraničí, jako jsou ceny subdodávek, vnitroholdingová fakturace (nadsazené ceny fakturované k nám a vesměs jen nákladové ceny fakturované od nás do zahraničí). Jsme opravdu krmník Evropy, který nemá srovnání ani s dalšími zeměmi V4. Je to vskutku smutný primát.

    Nakonec o tom, jak je to s tou prosperitou, vědí nejlépe mnozí naši občané, kteří v potu tváře při výkonu více zaměstnání (prací) souběžně splácejí své hypotéky nebo se snaží alespoň uživit své rodiny, neboť z jednoho platu to dnes často nejde. Jejich děti pak nemají někdy peníze ani na obědy ve školkách a školách. Peníze pro naše děti a mladé rodiny zatím nebyly, pro finanční zajištění migrantů (s odkazem na to, že „vymíráme“). naopak ano.

    Stále více podnikatelských subjektů u nás se přitom soustřeďuje na „dobývání renty“ (především pak na participaci na různých dotacích) před klasickou hospodářskou činností a vytvářením skutečné přidané hodnoty. Tuto možnost nemá ale každý, zejména ne běžný občan, který zůstává stranou. Mnohé podnikatelské subjekty se již zabydlely v korupčním prostředí, které v členských zemích EU a tedy i u nás vytvořila EU se svými dotačními pravidly, kdy některé z nás paradoxně uplácí z našich daní, které předtím náš stát poslal ve formě členských příspěvků do Bruselu.

    Žijeme v divné době, v divné zemi a na divném kontinentu. Žijeme v divném systému, který toto vše umožňuje.

    K hodnocení důvodů „proti Czexitu“ bylo již řečeno asi dost, byť ne vše, příště se podíváme na důvody „pro Czexit“.

    0 0
  • 01/11/19--03:21: EU 2019: Problém přežití
  • Rostislav Iščenko
    11. 1. 2019     ukraina
    Do roku 2019 vstoupila Evropská unie se spoustou nevyřešených problémů, nadto trýzněná silnými rozpory. První a hlavní problém spočívá v tom, že EU byla vytvořena jako jeden z mechanismů kontroly západní Evropy Spojenými státy. Bez amerického Marshallova plánu, bez otevření amerických trhů pro evropské zboží, bez amerických vojsk na evropském kontinentu, bez NATO by ostatně Evropská unie nebyla možná.


    Když se říká, že EU byla koncipována mimo jiné i jako způsob, jak odstranit německo-francouzské rozpory, aby se zabránilo v budoucnu konfliktům, které vedly k první a druhé světové válce, je to pravda. Pouze je třeba mít na paměti, že německo-francouzská jednota byla nezbytná a prospěšná výhradně pro USA. Velká Británie v celé své historii naopak usilovala o rozdělení Evropy, o zamezení vzniku takové situace, kdy by na kontinentu vládl jeden stát nebo svaz států.

    Spojené státy nebyly od Evropy odděleny průlivem, ale oceánem. Navíc byly výrazně intenzivněji než Velká Británie na vrcholu moci. Potřebovaly silnou a sjednocenou Evropu jako spojence v boji proti SSSR. Tento přístup zajišťoval Evropě obchodní preference a vojenskou ochranu. To znamená, že USA umožňovaly EU vydělávat na svém trhu, dělily se s ní o bonusy z neokolonialistické politiky, navíc nesly hlavní tíhu vojenské ochrany EU a uvolnily Evropu z významné části vojenských výdajů. Výměnou se Evropa stávala bojištěm připravovaného jaderného Armagedonu, což umožňovalo USA opět zůstat "mimo hru". Přinejmenším si to mysleli ve Washingtonu.

    V 21. století se situace začala pomalu měnit a v roce 2017, kdy se Trump dostal k moci v USA, se změnila v mžiku a dramaticky. USA se střetly s nedostatkem zdrojů, který bylo původně plánováno pokrýt drancováním Ruska a Číny. Když bylo jasné, že tento plán není možné realizovat, snížení výdajů USA na EU se stalo jediným způsobem, jak snížit nedostatek zdrojů. Navíc již k začátku druhého desetiletí tohoto století Washington začal považovat své evropské spojence za oprávněnou kořist. Loupení EU také mohlo dočasně a částečně vyřešit americký problém nedostatku dostupných zdrojů.

    V této situaci začala v Evropě renesance konzervativních sil, která zpochybňuje moc globalizátorů. Jelikož globalizátoři spoléhali na USA a získávali podporu od Washingtonu, konzervativci, alespoň část z nich, se začali orientovat na Rusko.

    Eroze základny unie, rozdělení evropských elit a přeorientování se některých z nich na Rusko vedlo k tomu, že Washington ztratil (zcela nebo částečně) mechanismy kontroly nad Evropskou unií. Riziko přechodu EU na ekonomické a pak vojensko-politické spojenectví s Ruskem aktualizovalo pro USA starý britský koncept roztříštěné Evropy. Washington nechtěl a nechce dát Moskvě takový účinný mechanismus pro řízení Evropy, jakým je Evropská unie. V souvislosti s tímto se USA pokusily zahájit demontáž EU.

    Vystoupení Velké Británie z EU, nepokoje ve Francii a v Maďarsku, pokus o přenesení těchto nepokojů do Německa (zatím neúspěšný), aktualizace polsko-německých rozporů ve Varšavě, celkově opozice východní Evropy vůči západní (polsko-baltsko-rumunský blok - německo-francouzský). Na pozadí toho rozpory mezi bohatým severem a chudým jihem, které byly ještě nedávno hlavními v EU, dočasně ustoupily do pozadí, nikam však nezmizely a mohou v každém okamžiku propuknout s novou silou.

    Můžeme konstatovat, že vnitroevropské rozpory jsou příliš silné a dostředivé síly nemají hmatatelnou převahu nad odstředivými. Pevný a stabilní vývoj EU je tedy možný pouze s podmínkou politické podpory konceptu sjednocené Evropy a sil, které ji realizují, ze strany silného vnějšího spojence, který je zainteresován na jednotné Evropě. Dnes může být takovým spojencem jen Rusko. Moskva navíc nevidí přínos spojenectví s EU v tom, aby Evropě platila za sebevražednou politiku, nýbrž v dosažení kumulativního efektu z hospodářské spolupráce.

    Rusko podává ruku Evropské unii již více než dvacet let. Jenže tradice eurocentrismu, politická setrvačnost, ideologická omezenost a v počátečním stádiu i nedůvěra ve schopnost Ruska obrodit se do role světové velmoci brzdily cestu EU ke spolupráci s Ruskem. Ve výsledku byl okamžik, kdy Evropa mohla poměrně bezbolestně, beze spěchu, v klidných podmínkách provést strategický obrat, promarněn evropskými politiky a evropskou byrokracií.

    Nyní je Evropská unie pod trojnásobným tlakem. Za prvé, je to tlak lidových mas, kterým se nelíbí nevyhnutelný pokles životní úrovně. Dávno si zvykly považovat se za "sůl země" a jsou přesvědčeny, že vysoké sociální standardy jsou jim dány právem narození. Za druhé, je to tlak národních států, které jdou různými směry.

    Po ztrátě možnosti na úkor USA zajišťovat financování globalizační politiky se evropská byrokracie stala pro národní vlády nezajímavou. Přichází z ní spousta jekotu, ale jen málo vlny. V důsledku toho se znovu dostávají do popředí mezietnické protiklady, zmírněné před tím celoevropskou politikou, které trhají "jednotnou Evropu". Za třetí, USA již nemají zájem na zachování vysoké životní úrovně v EU, uzavírají před ní trhy, snaží se zničit evropský průmysl jako svého konkurenta. Washington má také zájem na přerozdělení zdrojů kontrolovaných EU ve svůj prospěch. Konečně, když vidí nebezpečí, že EU se (i když pomalu) posouvá směrem k Rusku, USA nemají zájem na tom, aby Moskvě zanechaly jednotnou Evropskou unii, kterou je možné dát relativně rychle do pořádku. Politika Washingtonu je v posledních dvou letech zaměřena na zničení EU.

    Další už závisí na samotné Evropské unii. Její spásou je urychlené přeorientování se směrem k politické a hospodářské spolupráci s Ruskem. Rusko-evropský blok je nepřekonatelný pro americký tlak. Dnes je toto přeorientování nejvíce omezováno "euroatlantickými strukturami", pro něž v novém evropském světě není místo. A jsou to tisíce vlivných politiků a vojenských činitelů, představitelů tradiční globalistické byrokracie. Lidé, kteří strávili dvacet-třicet let budováním své kariéry na bezpodmínečné podřízenosti Evropy vůči americkým zájmům, nejsou s to změnit svou politiku. Je to v rozporu s jejich zájmy a kromě toho přece absolvovali negativní výběr, což znamená, že zvláštnosti jejich intelektu jim prostě neumožňují uvědomit si nebezpečí, které Evropě hrozí.

    Výměna globalizátorů za nacionalisty na úrovni národních států nabírá v Evropě obrátky. Dokonce i globalizátor Macron byl nucen realizovat myšlenky konzervativních nacionalistů. Ale zda se stihne změna elita a zda stihnou noví politici otočit evropskou loď dříve, než se definitivně rozbije o skály, zatím není jasné.

    Hodně bude záviset na volbách do Evropského parlamentu v roce 2019. Pokud nacionalisté budou schopni získat v Evropském parlamentu většinu, a poté vyhnat globalizátory z nejvyšších pozic v Evropské komisi a dalších řídících struktur EU, pak bude mít Evropská unie šanci. Pokud bude pokračovat současná situace, pak, s největší pravděpodobností, budeme muset na jednotnou Evropu nadlouho zapomenout a začít budovat systém spojenectví s jednotlivými státy, zejména s Německem.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    11. 1. 2018   Parlamentní listy (velmi kráceno)
    Vy jste za půlstoletí ve Fyzikálním ústavu Akademie věd zažil bolševickou diktaturu i současnou demokratizaci, jak se tahle dvě období projevovala na vývoji vědecké etiky?
    Rád bych uvedl příklad. V období utužování diktatury po sovětské invazi byly všechny opoziční názory tvrdě perzekvovány. V té době byl aspirantem Pavel Holba, zakladatel KANu, a tak se stal ve Fyzikálním ústavu nechtěným zaměstnancem. Tehdejší ředitel Miroslav Rozsíval byl pod silným tlakem se ho zbavit, ale byl vedle zaníceného komunisty i fyzik, a tak si byl se vědom odborných kvalit svého aspiranta, tj. schopnosti k vědecké práci, která přes politické tlaky byla i tehdy respektována. 


    Nepodlehl nátlaku a raději se nechal penzionovat, než aby talentovaného badatele vyhodil. O půl století později ředitel stejného ústavu Michael Prouza bezostyšně propustil svého dlouholetého úspěšného zaměstnance jen pod vlivem politické protizemanovské atmosféry. Takže si musíme připustit úvahu nad tím, kam až jsme to dospěli v demokratizačním vývoji posuzování expertních postojů, když odmítnutí státního vyznamenání lze koupit za milion korun, a naopak přijetí takového vyznamenání lze potrestat vyhozovem. Nepotřebujeme si opravdu znova a znova připomínat slova z poselství předsedy Senátu „chovejme se k ostatním lidem tak, jak bychom chtěli, aby se oni chovali k nám. Hledejme to, co nás spojuje, i když je to někdy těžké. Žijme s vědomím, že slušnost není slabost”.

    Pozn. red. I.D.: Rozhodování koho vyhodit a koho raději nevyhodit se řídí kritériem "co si můžu dovolit" - odhadem následků vyhození nebo nevyhození. Nejde jen o ohrožení či posílení šéfa shora či zdola, tedy zvnějšku, ale někdy jde i o nitro člověka, a někteří šéfové si kladou také otázkou: "Bylo by to pro mne morálně přijatelné?" Jestliže je společnost řízena lidmi řízenými zvnějšku, znamená to, že už je v úpadku.

    0 0

    -ps-
    11. 1. 2019 PrvníZprávy
    "Na adresy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a Rady České televize jsem právě odeslal tuto stížnost," oznámil na svém facebookovém profilu komentátor současného dění Petr Štěpánek a upozorňuje na záměrné falšování dějin.





    Rada pro rozhlasové a televizní vysílání
    Škrétova 44/6
    120 00 Praha 2

    Rada České televize
    Kavčí hory
    140 70 Praha 4

    Věc: stížnost na Českou televizi

    ČT manipuluje s historickými fakty a padělá historické dokumenty! Dne 9. 1. 2019 v Událostech odvysílala šot o Janu Palachovi. Jeho součástí byl významově zkreslený a slyšitelně střihově padělaný záznam vysílání Československého rozhlasu z 21.8.1968.

    Redaktory ČT upravený záznam zněl takto: "Včera, dne 20. srpna 1968 překročila vojska Sovětského svazu státní hranice Československé socialistické republiky..."

    Původní text vysílání však zněl takto: "Včera, dne 20. srpna 1968, kolem 23. hodiny překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky..."

    S pozdravem

    Petr Štěpánek



    Ohlasy čtenářů a přátel Petra Štěpánka na tuto zprávu jsou jednoznačné.

    "Tak to už je ale opravdu za hranou, toto jestli dělají i v dalších případech, tak to raději nekomentuji…" napsal jeden ze čtenářů.

    "Ten, který toto udělal, ten který to schválil, a hlavně ten, který to nařídil, patří před soud! Už jich mám doopravdy plné zuby," napsal další čtenář.

    "Jak dlouhou dobu mají na odpověď? Jsem zvědavá co odpoví," zeptala se v komentářích další čtenářka

    "To si tipnu už teď. Budou tvrdit, že to o těch pár vteřin zkrátili z časových důvodů, aby mohli zbytek šotu vyplnit několikaminutovým ideologickým blábolením o tom, jak Jan Palach neměl rád Rusko.." odpověděl ji další ze čtenářů.

    "Ale v každém případě to bylo padělání důležité historické nahrávky z čistě ideologických důvodů," upozornil další diskutující čtenář v narůstajícím sloupci diskutujících.

    Celý příspěvek vysílaný v pořadu Události, komentáře najdete zde ...


    (, facebookový profil Petra Štěpánka, Prvnizpravy.cz, foto: ps)

older | 1 | .... | 678 | 679 | (Page 680) | 681 | 682 | 683 | newer