29. 12. 2015 ParlementníListy
ROK 2015 – A CO DÁL? „Hlavně ať je mír.“ To slýchává na svátečních setkáních signatářka Charty 77, spisovatelka a aktivistka Lenka Procházková. S ParlamentnímiListy.cz hovořila nejen o hrozbě války a terorismu, ale i o svých „věčných“ tématech, jako je odmítání církevních restitucí či kritika ČT. Zmínila též krátký film „Lavička Františka Havla“, přičemž opravdu nejde o chybně uvedený název.
Někteří označují rok 2015, který je téměř za námi, dokonce za nejsložitější rok od sametové revoluce. Masová nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… Byl podle vás rok 2015 něčím přelomový?
Události roku 2015 jsou pokračováním dějů z let předchozích. Lze to přirovnat k televiznímu seriálu, při jehož tvorbě se střídají scénáristé, takže výsledkem je chaos, který děsí a odpuzuje „diváky“. Producent to hodlá řešit tím, že v příštím roce pár protagonistů vymění, ku příkladu roli prezidenta USA obsadí neokoukaným hercem, možná bude předčasně ukončena i pracovní smlouva s andělskou heroinou M. a k výměně zřejmě dojde i v kyjevském týmu. Zlí jazykové tvrdí, že herec představující ukrajinského premiéra, už se beztak chtěl z natáčení vytratit, ale na letišti ho chytili a odvezli jej zpátky na plac.
Jarní epizoda věnovaná Řecku se obzvlášť nepovedla a u těch, kteří ji sledovali pozorně, vzbudila soucit s poníženým státem, kterému bylo zakázáno jít cestou vlastních reforem, protože by se dotkly oligarchů. Charismatický představitel ministra financí na svou roli rezignoval, protože se do ní vcítil natolik, že neunesl předepsaný převod řeckých majetků do cizích rukou. Největší problémy však v tomto roce nastaly s komparsem, který se neukázněně vymkl pokynům režie, a tak se některé davové scény s imigranty musely dotáčet, jindy dokonce vzniklý chaos řešila policie, čímž se seriál nejen značně prodražil, ale začal „diváky“ děsit. Teď o Vánocích je naštěstí jeho sledovanost menší, lidi si chtějí od toho rozčilujícího a nelogického tyjátru odpočinout, dát si pauzu a věnovat se chvíli sami sobě a svým blízkým. Mnozí se totiž obávají, že v příštím roce by mohli přijít o copyright na vlastní příběh a stát se nedobrovolným komparzistou v dalším epizodě seriálu. Někteří si pořizují zbrojní pas a ti nejbohatší budují bunkry a zásobují je „balíky pro přežití“. Nejkvalitnějším výrobcem a dodavatelem těchto balíků je prý Finsko. Kromě vakuovaných potravin a léků prý obsahují i tablety, které z každé vody udělají pitnou. Na těch několika předvánočních setkáních, kam jsem byla pozvaná, bylo nejčastějším přípitkem přání: „Hlavně ať je mír“.
Z úst některých analytiků však opakovaně slyšíme konstatování, že už ve válce jsme, pouze nám to ještě neřekli. A politici to konkretizují, když tvrdí, že jsme ve válce s terorismem.
Globální terorismus je už dlouho jedním z hlavních témat seriálu. Museli bychom si ale starší epizody pustit znovu, abychom zpětně pochopili, kdo to dračí sémě zasel, vycvičil a vyzbrojil. A proč do něj investuje. Už bez hořkého humoru podotýkám, že používání terorismu jako metody k dosahování mocenských a politických cílů je zhoubné a nakonec se obrátí proti svým kmotrům. Když někdo v jednadvacátém století prosazuje své záměry za pomoci smeček zdivočelých ozbrojenců, kteří mají i protiletadlové rakety, není to krok zpátky, ale skok do tmy. Připadá mi tedy, že jsme ve válce s šílenci. Jenže ve svěrací kazajce se místo nich ocitá pravda.
A co Česká republika? Názorová polarizace v naší společnosti se v tomto roce ještě víc prohloubila. Myslíte si, že v příštím roce bude ještě gradovat?
Zatímco rozmanitost názorů je přirozený jev, který demokracie podporuje a garantuje, vyostřená polarizace společnosti, to znamená její rozdělení na dvě antagonistické skupiny, může vyústit ve střet. Někdy jde o střet dopředu naplánovaný a po vypuknutí organizovaně usměrňovaný. V českých poměrech by se zřejmě neodehrál na ulici. Že Praha není Kyjev, pochopili podporovatelé „našich majdanistů“ a vrhačů vajec už loni, takže si prohloubili znalost české národní povahy a nad Hradem zavlály místo praporu se lvem červené spodky. Jenže zase to neodhadli. Češi se sice umí vysmívat druhým i sami sobě, ale když jim někdo ukradne symbol, který mají na dresech i hokejisté, tak sranda končí. A ona skutečně končí, když lze beztrestně strhnout ze stěžně i prezidentskou standartu, přestože pachatelé byli ztotožněni. V demokratických státech existují tři složky moci: zákonodárná, výkonná a soudní. Každá z nich má mechanismus kontrol proti selhání. Pokud těmto „kontrolkám“ dojde baterie, takže nespustí alarm, má demokracie v záloze ještě hlídací psy, tedy média. Jestli ale někdo v předstihu vybaví tyto obranáře obojky, které je svými impulsy od štěkání odradí, pak nám z demokracie zbývá jen etiketa na prázdné flašce.
V naší republice má koncesi na objektivní, ověřené a vyvážené informace Česká televize. Její vysílání je zákonem deklarováno jako služba veřejnosti. V současnosti je to ale právě ČT, která přispívá k polarizaci společnosti.
Není její zpravodajství spíše jenom zpětným odrazem toho stavu?
To by se nesmělo přiklánět k jednomu z oněch pólů. Rada ČT taky vyfasovala obojky proti štěkání, a na stížnosti diváků tihle námi živení psíci zvysoka kálí. Hodně koncesionářů už to pochopilo a pud sebezáchovy je zahnal k internetu. Ti setrvačnější ale ještě „své“ televizi dávají šanci a doufají, že jde o přechodný jev, který pomine. Já tak optimistická nejsem. Známe sice případy, kdy se trénovaný alkoholik někdy propil až ke střízlivosti, ale to neznamená, že by se trénovaní lháři mohli prolhat až k pravdě.
Podle průzkumů ČT je však značná část dotazovaných diváků s jejím zpravodajstvím spokojena.
I kdyby tyto průzkumy byly věrohodné, o čem to vypovídá? Proč ti „spokojení“ koncesionáři ČT necítí potřebu ověřovat si placené informace i z jiných zdrojů a porovnávat míru manipulace? Nejspíš proto, aby nemuseli měnit svůj postoj. Místo postoj bych mohla říct postroj. Připodobnila bych je ke koňům zapřaženým do vozu. Takový kůň, když má nasazené klapky u očí, táhne káru a nevnímá, co se děje kolem, protože nemá širokoúhlé vidění. Ten žebřiňák, ke kterému jsou zapřaženi, je oblepený billboardy a hesly. Například: Zeman není náš prezident! Nebo: Putin je válečný štváč! Případně: NATO je zárukou naší bezpečnosti. Nebo nejnovější heslo: Turecko bude pro EU přínosem!
A co ne zrovna televizní heslo: Nic než národ! To se vám líbí víc?
To je primitivní slogan, převzatý z jiné kultury, který má být reakcí na aktuální imigrační vlnu do Evropy, ale o dlouhodobé příčiny úpadku našeho národa se nezajímá. Na tento typ demonstrací nechodím.
A na jaký druh shromáždění chodíte?
Akce, kterých se účastním, společně s dalšími zneklidněnými občany a iniciativami, mají vždy konkrétní témata a navrhují řešení. Momentálně například plánujeme veřejnou konferenci o historii NATO, z které by měl vzejít návrh zákona o speciálním referendu, v němž by se občané vyjádřili k tomu, zda by ČR měla v tomto agresívním paktu, který nedodržuje ani vlastní pravidla, nadále setrvávat. V březnu a v srpnu jsme žádali vládu, aby zveřejnila hlasování svých členů, kterým byl vysloven souhlas s průjezdy amerických konvojů republikou. Z úřední mnohomluvné odpovědi vyšlo najevo, že žádné hlasování neproběhlo. Herec v roli ministra obrany zřejmě usoudil, že takovými „detaily“ se kabinet suverénního státu zdržovat nemusí. Souhlas s přelety vojenských letadel nad naším územím dává vláda a parlament ad hoc. Zřejmě to ani nečtou, prostě věří, že jde o smysluplnou věc. Takže v době, když naše pronajaté gripeny hlídaly nebe nad Pobaltím a potom Islandem, nebylo nikoho, kromě vševědoucího Boha, kdo by tušil, kdo a s jakým vybavením lítá nad hlavami nám.
Očekával jsem, že ve výčtu vašich protestů připomenete boj proti církevním restitucím. Už jste se smířila s prohrou?
Ne. Stále pokládám přijetí tohoto zákona za nemravný čin. Národ se vytváří a kultivuje stovky let a jeho vývoj vždy souvisí s nějakou základní ideou. Pro Čechy a Moravany to bylo hledání a hájení pravdy a přesvědčení o tom, že pokud podvody a lhaní jsou povýšeny na zákon, musí se společnost bránit. Pro menší národy a jejich státy je smrtící, když na odkaz předků rezignují a přizpůsobují se cizím vzorům a zájmům. A to se nám právě děje, je to proces, který za další generaci už může být nevratný. Jaké svébytné zdroje naše republika má? Býval to průmysl, vzdělanost, um našich občanů, specifická kultura, věda. Takže slogan „Nic než národ!“ je plytký, když vnímá pouze vnější nebezpečí a přehlíží, že sami svou přizpůsobivostí a pohodlností postupně přicházíme o hodnoty, na které náš národ býval hrdý. Když před několika lety, ve výroční den Pražského povstání, církev sloužila v korunovační katedrále mši, v níž děkovala veřejnoprávní televizi za propagandistickou pomoc při prosazování zákona o tzv. církevních restitucích, byl to výsměch českým dějinám, Masarykovi a všem kriticky smýšlejícím občanům. Vlastně tím žehnala zbraním hromadného ničení zdravého rozumu.
Není ale právě křesťanství tou hodnotou, kterou lidé, obávající se islamizace Evropy, chtějí bránit?
Křesťanství nepodporuje zlodějnu. Hamižným hromaděním majetků se tedy kredit církve svaté nijak neposílil, naopak jej ztratila, což vyvolalo nezadržitelný pokles věřících. A to osudově právě v době, kdy se schyluje k lámání chleba. Když církevní hodnostáři dávají svými skutky najevo, že nevěří v existenci vyšších zákonů, než jsou ty, které přijímá zkorumpovaný parlament, působí to jako vyklízení pozic. V tomhle mi to připomíná atmosféru v Evropě v předvečer druhé světové války, kdy tehdejší papež pomohl nekřesťanovi Hitlerovi k posílení moci. Dnes se tvrdí, že nerozeznal velikost nebezpečí. Neomylnost papeže však nepodléhá zkoumání, neboť je jedním z dogmat katolické církve.
Vy jste evangelička?
Nepatřím k žádné konfesi, ale srdcem a rozumem jsem to, čemu se říká český kacíř. Takových je nás pořád hodně. My „kacíři“ hledáme oporu v evangeliích a ne v církevních dogmatech. Z tohoto hlediska je i současný papež František „kacíř“.
Milióny lidí na světě nacházejí oporu v Koránu...
Korán byl inspirován jak Starým zákonem, tak i Novým. Judaismus, křesťanství i nejmladší islám mají společného Boha a mnoho téměř totožných principů, například Desatero. Líbí se mi, že islám neuznává dědičný hřích a že z evangelií, která byla sepsána o stovky let dřív než súry, převzal nabádání k odpouštění. Nový zákon je ovšem přehlednější, dodržuje časovou posloupnost a také je vroucnější, takže jeho poselství působí i dnes jako dobrá navigace, která vede člověka k lásce a k naději, že Boží království může existovat už na zemi.
V modlitbě Otče náš pokládám za nejdůležitější verše: „A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“. Ze zkušenosti vím, jak složité a opravdu těžké je někomu odpustit. Je to běh na dlouhé trati, který vyžaduje i ochotu vcítit se do situace našeho „viníka“. Když ale pochopíme jeho motiv a okolnosti, část hněvu se rozplyne. Pocit ukřivdění ještě setrvává, ale právě v této fázi přichází ke slovu láska, když cítíme, že „viník“ je schopen lítosti. Odpustit mu je pak velikým oboustranným darem, protože člověk svého „viníka“ neodsuzuje doživotně, přestane jím pohrdat a tím rozváže uzel, kterým si sám coby „oběť“ blokoval další svobodnou cestu. V tomhle je křesťanství geniálním návodem, jak si kromě pokory zachovat i úctu sám k sobě.
Může to fungovat i ve vztahu mezi národy?
Může, ale tam je odpouštění mnohem delší proces. Můj táta tvrdil, že malý národ musí umět odpouštět i veliké křivdy, aby přežil. Zauzlovaný vztah našich lidí k Němcům je sice politicky dávno překonán, ale skutečné odpuštění se uskuteční až rozhodnutím potomků těch ponížených či zabitých v době protektorátu. Tu dlouhou cestu za nás nemůže zástupně projít žádný ministr, ani premiér, taková pouť za odpuštěním závisí na vnitřním rozhodnutí statisíců lidí.
Platí to i o našem vztahu k Rusům?
Tady mám s odpouštěním vlastní zkušenost. V roce 2008 jsem byla pozvaná do Moskvy, kde jsem ve výroční den Palachovy smrti měla přednášku pro tamní novináře a studenty. Promítala jsem jim dokumentární záběry ze srpnové invaze, mluvila o Pražském jaru a četla úryvky ze své knihy o Palachovi. Trvalo to víc než dvě hodiny. Sál byl plný, několik set lidí. Pak byla ještě debata. V jejím průběhu vstal muž v poslední řadě. „Nejsem novinář,“ řekl. „Jsem jeden z těch vojáků, kteří v noci jednadvacátého srpna přijeli obsadit Prahu. Bylo mi dvacet. Tak jako Janu Palachovi. Dnes jsem přišel, protože se chci omluvit...“ Sál napjatě čekal, co udělám. „Omluva se přijímá,“ řekla jsem. A pak jsem tomu muži stojícímu v poslední řadě šla podat ruku.
Takový silný zážitek ale nemůže prožít každý.
Nemůže, proto jej předávám dál. Ten večer byl jedním z nejdůležitějších v mém životě. Osvobodil mě od nenávisti a přiměl ke studiu odtajněných politických dokumentů a k rozhovorům s pamětníky. Takže dnes už vím o motivech k invazi víc. Ve skutečnosti nešlo jenom o potlačení Pražského jara, ale i o reakci Varšavské smlouvy na rozmisťování základen NATO vybavených jaderným arzenálem v Bavorsku atd. Přesto si stále myslím, že invaze byla osudová chyba. Strach bývá zbrklým rádcem. Nejvíc se tehdy báli představitelé NDR a Polska, kteří invazi prosazovali nejhlasitěji. Někteří kremelští politici byli proti, ale nakonec je přehlasovali jestřábi. My jsme za jejich tehdejší rozhodnutí zaplatili demoralizací v průběhu dvacetileté okupace – a v důsledku toho i pozdějším rozdělením a rozkradením státu, když v nás (dočasně?) odumřel obranný instinkt. Maďarsku, které se také invaze účastnilo, ale dnes pomáháme střežit hranici Schengenu, a to společně se Slováky, u kterých mají Maďaři víc vroubků než Češi a Moravané. Zdá se tedy, že aktuální společné ohrožení může být urychlovačem při odpouštění starých křivd.
Černé brýle, kterými setrvačně hledíme na dnešní Rusko, které se komunistické ideologie někdejšího SSSR dávno vzdalo, nám ale bohužel stále zabraňují vidět skutečnou roli Ruska v dnešním chaotickém světě. Mluvit o nutné obraně křesťanských hodnot Evropy, a přitom nedokázat, a ani nechtít odpustit některým našim viníkům, a jiným ano, je nejen poněkud pokrytecké, ale i hloupé.
Jak hodnotíte politickou kariéru a vůbec osobnost ruského prezidenta Putina?
Dalo by se říct, že ve světě, kde je naprostý nedostatek politických osobností, je pro Vladimira Putina snadné vyniknout. Ale ono je to jinak, protože v současnosti žádný vrcholný politik žádné země neprošel tak těžkými zkouškami a nečelil tolika útokům, a přitom to nevzdal. Od chvíle, kdy z Kremlu konečně odešel Boris Jelcin, jemuž byla za „dobrovolnou“ rezignaci slíbena beztrestnost i pro členy jeho zlodějské rodiny, se rozvrácená země, která byla celá léta kořistí pro supy a místní lidé tam doslova umírali hladem a zimou, krok za krokem začínala zvedat ze dna. My jsme to tehdy sledovali jen v útržcích škodolibě zkreslovaných informací a teprve zpětně si někteří z nás uvědomují, že šlo o srovnatelnou obnovu jako po válce. Nové vedení mělo proti sobě zpočátku silnou opozici, která měla oporu v zahraničí. Boj s oligarchy, který nás možná teprve čeká, probíhá v Rusku vlastně od nástupu Putina, ale výsledky začínají být zřetelné až teď. Záchranný program, který postupně obnovil zaměstnanost, zreformoval školství a zmodernizoval zdravotnictví, nově vybudoval armádu, stavěl obytné domy, továrny, rozvíjel vědu, výzkum a kosmonautiku, tak rozsáhlý program byl soustavně narušován teroristickými akcemi, nutnou obranou proti vnitřním zrádcům a v neposlední řadě i přírodními katastrofami, rozsáhlými požáry a podobně. Přesto se za pouhých patnáct let v Rusku mnohonásobně pozvedla životní úroveň, snížila emigrace a postupně zvedá už i porodnost. V důsledku toho se tamním obyvatelům vrátila energie a duševní síla, které jsou při budování a obraně státu podstatné. Dnes svého prezidenta a jeho tým podporuje více než osmdesát procent občanů Ruské federace, a to včetně muslimských enkláv. Nedivím se jim.
Pohledem Západu je ale Vladimir Putin vnímán jako diktátor a dokonce agresor…
Už dlouho mi připadá, že „Západ,“ abychom mluvili zaobaleně, uznává a věnčí jen ty, kdož zpívají podle jeho not. Každý státník, který se pokouší o samostatný nápěv, je vnímán jako nebezpečný rival. Záminka k jeho výměně (občas i zabití) se vždycky najde. Někdy jsou odstřelováni i jeho vlastní, samostatně myslící osobnosti, třeba John Kennedy. Žijeme ale v době, kdy se začíná schylovat k výměně samotného dirigenta. Konkrétně řečeno vedoucí úloha USA ve světové politice končí. Otřesy, které tu historickou změnu provázejí, jsou nebezpečné hlavně pro Evropu. Když v roce 2007 na konferenci v Mnichově, kde se debatovalo o bezpečnosti, přednesl Vladimir Putin odvážný projev, v němž dokazoval, že unipolární model je nefunkční a že vojenské konflikty vyvolané snahou o jeho udržení, se budou stále vršit, a když předvídavě volal po dialogu mezi civilizacemi, tak na něj zástupci čtyřiceti států hleděli studenýma rybíma očima. A ani dnes, když se ono proroctví začíná naplňovat, se většina z těch lídrů a jejich následníků nepoučila a nevzchopila. Pro administrativu USA stále platí doktrína Zbygnieva Brzezinského, kterou popsal v knize Jediná světová velmoc, v níž hlásá, že je nutné za jakoukoliv cenu zabránit tomu, aby se Německo v budoucnu sblížilo s Ruskem, protože německý průmysl a um a ruské suroviny musí být navždy odděleny, aby nebyly zájmy USA ohroženy a Evropa se nestala suverénním hráčem světové politiky. Že tento návod kopírují i ministři zahraničí států EU je známkou jejich zpozdilosti. Připadá mi, že osud Evropy leží víc na srdci Putinovi než jim. Jak se říká v evangeliích, po ovoci poznáte je.
Média stále připomínají Putinovu někdejší službu v rozvědce. Vám nevadí, že byl pracovník KGB?
Pokud je neodstranitelnou skvrnou v životopise politika to, že byl za mlada řadovým pěšákem v rozvědce, jak je možné, že George Bush starší byl jedenáct let ředitelem CIA, a přesto se pak stal uznávaným prezidentem USA? Ostatně tento Bush otec dnes kritizuje rozhodnutí svého syna pro invazi do Iráku.
Jak vnímáte sankce proti Rusku? Není spravedlivé trestat stát, který porušuje mezinárodní právo?
Mezinárodní právo porušují především Spojené státy, když používají vojenskou sílu bez rozhodnutí OSN a když zatahují členské státy NATO do svých výbojů. O spolupráci amerických scénáristů při psaní „majdanských epizod“ se jistě podrobněji šířit nemusím. Také o svém odsudku sankcí už jsem mluvila vícekrát, takže jen stručně. Je to obranný manévr, který má zpomalit ekonomický rozvoj Ruské federace. Ale nejen to, sankce přece zpětně dopadají i na Evropu a to „náhodou“ zrovna v době nejméně příhodné. Jistě to souvisí nejen s vybuzenou imigrací, které Evropa dnes čelí, ale i se smlouvou TTIP, která, pokud bude v příštím roce přijata, vyluxuje i ty drobky demokracie, které nám v Evropě ještě zbyly.
Jednání o TTIP probíhají v utajení, ale i z informací, které zatím pronikly (například na Wikileaks), je zřejmé, že legislativa národních států EU má být podřízena zájmům korporací, že vzroste nezaměstnanost, zhorší se životní prostředí, internet bude pod policejním dohledem, obrovský dovoz modifikovaných potravin zničí evropské farmáře i naše zdraví... Z toho všeho a z dalších poznatků odborníci usuzují, že jde o protizákonnou smlouvu, která odporuje Chartě OSN. Protestní petici STOP TTIP už podepsalo víc než tři miliony lidí, z toho pět set tisíc ve Velké Británii, v říjnu se konala obrovská demonstrace v Berlíně, farmáři protestovali i v Bruselu. Ovšem politici EU neberou hlas veřejnosti na vědomí. Zatím! Je nutné v odporu pokračovat. Smlouvu ACTA nakonec Evropský parlament zamítl, protože proti ní občané bojovali. Tehdy i za zřetelné podpory obyvatel naší země. Nejsme tak bezmocní, jak si připadáme.
Nakonec mi dovolte osobní dotaz, co teď píšete, kromě komentářů a projevů na demonstracích?
Na psaní románů není správná doba, ale shromáždila jsem své četné politické texty za rok a půl do sbírky s názvem „Nejsou to bohové!“ V těchto dnech kniha vychází v elektronické podobě, v příštím roce bude i tištěná verze. A před několika týdny jsem v náhlé inspiraci napsala scénář pro krátký film. Jmenuje se „Lavička Františka Havla“. S několika přáteli jsme to natočili. Herci jsou amatéři, ale kameru, střih, hudbu a zvuk dělali profíci. Zadarmo a s chutí. Takže jde vlastně o jakýsi samizdat. Na Silvestra budeme mít premiéru (se štábem a rodinnými příslušníky) a pak to dáme na internet. Je to jen desetiminutovka, ale poměrně „výživná“. V roli bezdomovce se představí docent Radim Valenčík, městského policistu hraje Jan Korál a metařku Evička Novotná, mluvčí iniciativy Ne základnám. Na natáčení jsme měli jenom jeden den, takže v posledních záběrech už svítí pouliční lampy a okna žižkovských činžáků, což snímku dává patřičnou atmosféru.
