Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Showcase


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010
    0 0
  • 01/14/19--07:57: Svět ruskýma očima 488
  • Zajoch
    14. 1. 2019 Outsidermadia
    Obchodování v amerických dolarech vystavuje podnikání měnovým i politickým rizikům  * * * Krize, z níž není cesta * * *  Vojenský expert o možných ruských reakcích na změnu v jaderných silách USA




    Evropská unie – 2018: v ekonomice opět nejistota

    Petr Iskenderov
    30. prosince 2018

    Pro EU byl rok 2018 jedním z nejtěžších od jejího vzniku. Pro domněnku o zhoršení situace svědčí komplexní povaha krize, která zachvátila finančně-ekonomický i společensko-politický život. Vývoj krizových jevů je ve vedoucích zemích EU rychlejší než u okrajových (mladých) členů unie. Ke snížení hospodářského růstu ve třetím čtvrtletí 2018 v porovnání se stejným obdobím předchozího roku došlo zejména v Německu a Itálii, v zemích, které patří mezi vedoucí ekonomiky EU. Itálii nyní hrozí nebezpečí, že se HDP sníží již druhé čtvrtletí za sebou, což značí technickou recesi. Anglická banka předpokládá, že odchod Británie z EU bez dohody s Bruselem může v zemi v roce 2019 způsobit hospodářský pokles. Hlavní ekonom společnosti JP Morgan Bruce Kesman říká: „Není teď pochyb o tom, že se ekonomika zpomaluje.“ To potvrzuje i The Wall Street Journal, když píše: „V příštím roce nemusí být ve světové ekonomice dobře.“

    Hlavním ve finančním životě EU v roce 2018 bylo ukončení programu „kvantitativního uvolňování“ (QE) Evropské centrální banky (ECB). Bylo vynaloženo 2,6 bilionu EUR ve formě nákupu státních obligací evropských zemí a dalších aktiv. Zastavením programu opět vyvstává otázka na směřování dalšího vývoje eurozóny a celkově EU. Prezident ECB Draghi přiznává, že v posledních čtyřech letech byl tento program „jediným motorem“ oživení evropské ekonomiky po finanční krizi v letech 2007 až 2008.

    Agentura Bloomberg uvádí, že rozhodnutí zastavit program bylo přijato na základě hospodářských prognóz a je možno je v lepším případě nazvat pochybným. Tempo růstu HDP eurozóny se ve třetím čtvrtletí 2018 snížilo na polovinu, na 0,2 %. To je nejnižší od roku 2014. Analytik Raiffeisenbank Poryvai tvrdí, že existují vnitřní problémy eurozóny i problémy v americké ekonomice a v příštím roce je nebezpečí celkového zpomalení globální ekonomiky, obzvláště když nebude vyřešen konflikt USA a ČLR.

    Ekonomika EU je proti nebezpečí bezmocná a jedná se o nebezpečí podobně vážná jako je dluhová krize v Řecku, na Kypru, či v Itálii. Draghi řadí k negativním faktorům pro eurozónu i geopolitické problémy, nárůst protekcionismu a výkyvy trhů.

    Balancování rizik pro jednotnou evropskou měnu se pohybuje na špatnou stranu – londýnské The Financial Times vypichují tato Draghiho slova: „Rizika pro eurozónu se nadále koncentrují kolem italského státního dluhu, deficitu rozpočtu, obchodního balancování Francie a Brexitu. Nejděsivější je, že dosud není adekvátní řešení problémů v ekonomických seskupeních EU. Dá se tedy předpokládat, že nejsou-li peněžní stimuly od ECB, bude evropská ekonomika stagnovat.“ Takto situaci vidí hlavní analytik společnosti BCS Premier Anton Pokatovič.

    V očekávání jsou nové konflikty mezi EU a USA. Dne 5. prosince uveřejnila Evropská komise plán k posílení eura v mezinárodním obchodu a v toku financí. Podle dokumentu má být euro přitažlivější v mezinárodních kalkulacích a v globálním finančním systému, má se rozšířit jeho používání na trzích ropy a plynu a ve strategických odvětvích, konkrétně ve výrobě letadel.

    Viceprezident pro euro a sociální dialog Dombrowski je přesvědčen, že přišel čas, aby euro rozvinulo svoji globální roli. Musí odrážet politickou, hospodářskou a finanční váhu eurozóny a podporovat na pravidlech založený vyvážený mezinárodní politický a ekonomický řád. Ač se o tom v dokumentech nemluví, jde o přerušení hegemonie v obchodování evropských společností mezi sebou s americkým dolarem. Na klíčových strategických trzích nese obchodování prostřednictvím dolaru měnová a politická rizika, jako jsou jednostranná rozhodnutí, přímo zasahující dolarové transakce.

    Evropští odborníci se vyjadřují otevřeněji. Analytici Centra pro evropskou reformu mluví konkrétně, že Trumpova administrativa „mění hospodářskou politiku na zbraň a postavení eura na světových trzích se stává otázkou zahraniční politiky a ne ekonomiky“.

    The Financial Times uvádí: „Jestli někdy přijde další krize, nebudou reálným problémem chyby v reakci na ni, ale nedostatek speciálních nástrojů na její odvrácení. V blízké budoucnosti se může stát hlavním faktorem dynamiky mezinárodních ekonomických vztahů prohloubení obchodních antagonismů mezi USA a EU.“

    (Pokračování)

    Převzato z Fondsk.ru


    * * *


    Lokomotivy Evropské unie na obtížné cestě

    Petr Iskenderov
    4. ledna 2019


    Důležitým faktorem v růstu krize v EU je přibývání antagonismu mezi předními členy. Británie, jejíž odchod z EU se jeví pravděpodobný, je v ústraní. Nezdar snah vnitřní opozice v konzervativní straně o vyslovení nedůvěry premiérce ustálil situaci. Trvalým problémem je otázka, zda potíže tkví v osobě premiérky. Jakákoliv dohoda vyhovující Evropské unii nevyhovuje euroskeptikům z konzervativní strany. Takto se na situaci dívá profesor Londýnské univerzity Queen Mary Tim Ball.

    Brusel již oznámil, že nehodlá dohodnutý plán odchodu Británie z EU měnit. Jedinou alternativou může být odchod bez dohody. V polovině prosince potvrdila Merkelová, že žádné další změny nepřicházejí v úvahu. Dohoda má 585 stran a bylo na ni vynaloženo hodně času a nákladů. Andrej Kulikov, ředitel výzkumné společnosti Europe Insight říká: „Všechno hovoří pro to, že otázka je vyřešena. Mayová to, stejně jako ostatní, chápe. Je možno měnit pojetí, ale nikoliv podmínky.“

    Britská vláda může zkusit odložit rozhodující hlasování v parlamentu v lednu 2019 tak, aby nezůstal čas na změny v dohodě Londýna a Bruselu, ale pro konzervativce a osobně Mayovou je to riskantní, protože by to opozici umožnilo dát vládě nedůvěru a následovaly by předčasné volby. Brexit je plánován na 29. března 2019. Mimořádné parlamentní volby v Británii s použitím článku 50 Lisabonské smlouvy EU, na základě něhož se odchází z EU, mohou vést k odložení a k této otázce může být opakované referendum. Podle průzkumu z podzimu 2018 hodnotí práci kabinetu Mayové jako „dost dobrou“ nebo „velmi dobrou“ jen necelých 20 % občanů Británie.

    Možnosti odpůrců Brexitu k překonání výsledků referenda z roku 2016 vzrostly. Skotsko vzneslo dotaz k Evropskému soudu a ten dne 10. prosince sdělil, že Británie může zrušit rozhodnutí o svém odchodu z EU bez souhlasu ostatních členských států. Podle rozhodnutí může země, která informovala Radu EU o svém úmyslu odejít, zatím využít článek 50 Lisabonské smlouvy a jednostranně, jednoznačně a bezpodmínečně zrušit toto ohlášení. Musí však být dodrženy vnitrostátní právní předpisy a ohlášení musí přijít včas. V tomto případě je to do 29. března 2019. Britští protibrexitoví poslanci mají nyní větší pravděpodobnost, že dohodu s Bruselem odmítnou a mohou trvat na opakování referenda. The Independet má zato, že to vypadá na krizi, z níž neexistuje únik.

    Je zajímavé, že odpůrci Brexitu ve své propagandě široce využívají obraz Trumpa jakožto obhájce Brexitu a vyzývají zhatit kalkuly Washingtonu v této věci. The Guardian tvrdí: „Americký prezident otevřeně podporuje odchod Británie bez dohody s EU.“

    Odborníci dánské investiční banky Saxo Bank předpovídají pro rok 2019 i možnost mimořádných parlamentních voleb v Británii a vítězství labouristů v čele s Jeremym Corbynem. Potom by mohlo dojít k novému referendu ohledně Brexitu, ke znárodnění železnic, podniků v bytové a komunální sféře, energetických společností a k zavedení progresívní daně z nemovitostí – poprvé v britské historii. Podle autorů této předpovědi to povede k prudké finanční krizi, kdy libra klesne tak, že bude v paritě s americkým dolarem. Za možnou považují i hospodářskou recesi v Německu, včetně automobilového průmyslu.

    Mayová je rozhodnutá udělat cokoliv pro odchod Británie z EU a Brexit dovést do konce.

    V Británii jsou zatím sociální a hospodářské problémy i vnitropolitické antagonismy ve stádiu diskusí, naproti tomu se ve Francii již přelily do masových protivládních akcí. Skutečný význam zde má sociální složení protestujících, a to umožňuje, aby jejich vystupování využívali politici rozličných orientací. Francouzští levicoví vůdci podpořili požadavek demonstrantů na odstoupení prezidenta Macrona. konkrétně nedávný kandidát na post šéfa Páté republiky ze strany Nepokořená Francie Jean-Luc Melenchon a jeden ze zakladatelů Nové protikapitalistické strany Olivier Besancenot. Je to pochopitelné: žluté vesty vystupují také za obnovení Macronem zrušené „daně solidarity“ bohatých. Na druhou stranu je s požadavky protestujících solidární i vůdkyně pravicové Národní fronty Marine Le Penová.

    Protestní hnutí, které zasáhlo i Belgii, postrádá strukturovanou organizaci a všeobecně uznávané vůdce a může vést ke vzplanutí protestů u dalších členů EU, včetně Německa, které vstupuje do složitého období „po Merkelové“.

    Ukončení příště

    Převzato z Fondsk.ru


    * * *


    Míra strategické bezpečnosti

    Dmitrij Korněv
    27. prosince 2018

    Vladimir Putin dal dne 26. prosince osobně příkaz k závěrečnému zkušebnímu startu raketového komplexu Avangard. Zkušební program byl splněn. V příštím roce bude do strategických raketových sil RF uveden první pluk s novým typem strategické zbraně. Prezident upozornil, že systém Avangard je nezranitelný současnými i perspektivními prostředky protivzdušné i protiraketové obrany případného nepřítele. Uznávají to i v USA.

    Samozřejmě, že Američané nebudou nezúčastněně pozorovat rozvoj ruských systémů zbraní, které dosud nemají obdobu. Washington bude rozvíjet nyní existující prostředky a měnit jejich koncepci i uplatnění. To všechno nakonec významně změní podobu strategických sil USA i RF.

    V první řadě se do americké výzbroje dostanou útočné raketové jaderné prostředky malé síly. O podobných bojových hlavicích raket typu Trident-2 už Američané hovořili před několika měsíci. Krom jiného znamenají podobné tendence možné obnovení koncepce omezené jaderné války.

    Další důležitý faktor je možné odstoupení USA od dohody RSMD a následné zavedení pozemních řízených střel, pravděpodobně Pershing-3 do arsenálu USA i Evropy. Je to vysoce přesná balistická raketa s řízenou aerobalistickou hlavicí a dobou letu 6 až 7 minut. Je velmi pravděpodobné, že podobné prostředky doplní i perspektivní raketový komplex s atmosférickou řízenou bojovou hlavicí. Za oceánem se trvale modernizují letecké i námořní strategické jaderné síly. Modernizace se pravděpodobně urychlí.

    Ruská odpověď bude přinejmenším ve dvou rovinách: obrana a odvetné změny struktury vlastních jaderných sil. Ve věci obrany je potřeba vyvíjet prostředky pro boj s balistickými cíli, včetně těch s plochou dráhou letu, také s perspektivními hypersonickými a s moderními řízenými raketami. Zde se dají očekávat největší těžkosti, ale práce pokračují a není vyloučeno, že PVO-500 bude mít účinnost desítky procent.

    Další reakcí na technologické změny v jaderných silách USA budou perspektivní ruské útočné systémy. Jestliže se zastaví platnost dohody INF, bude v raketových vojscích a dělostřelectvu (RViA) pozemních vojsk významně zmodernizovaný Iskander-M. Bude osazen novou balistickou střelou s dosahem až 1 500 km. Fakticky půjde o dotažení rozdělané práce z konce osmdesátých let – raketových systémů Volna a Volga – na současné úrovni. Tyto systémy už měly některé vlastnosti nynějších perspektivních střel.

    Pravděpodobně bude také operativně vyroben a nasazen do výzbroje nový raketový komplex středního doletu s mobilním odpalovačem a s několika variantami bojového vybavení. Jde o dopracovaný a obnovený systém RS-26 Rubež. Vybavený je buď třemi až šesti oddělitelnými hlavicemi individuálního navádění s lehkými balistickými bojovými bloky a komplexem prostředků pro překonání PVO, nebo třemi řízenými perspektivními aerobalistickými bloky vyvinutými v Moskevském institutu tepelné techniky (MIT).

    Takový komplex by mohl reagovat na případné nasazení amerických raket v Evropě a mohl by být nebezpečím pro důležité základny námořních a leteckých sil případného nepřítele.

    Ve vybavení raketových komplexů Jars se nejspíš objeví analogické aerobalistické řízené bojové bloky. Může to významně zvýšit pravděpodobnost zasažení jakýchkoliv zabezpečených cílů. Samozřejmě, že by bylo potřeba urychlit rozmístění mezikontinentálních balistických raket Jars obzvláště proto, že zastaralé monoblokové Topoly už není možno pro nejbližší roky považovat za aktuální.

    Pro unifikaci bojového vybavení různých raketových komplexů vyvíjených v MIT budou analogické relativně lehké řízené bojové bloky patrně i na modernizovaných raketách Bulava. Za několik let jich bude alespoň 128. To také umožní zvýšit podíl hlavic s krátkým časem ke zničení cílů případného nepřítele.

    Pokračuje i vývoj pro loďstvo a dálkové letectví. Letecké síly budou vybaveny střelami X-102 a jejich modifikacemi. U loďstva bude základní odvetný potenciál představovat raketa Kalibr a Cirkon, které jsou určeny jak pro ničení pozemních cílů, tak i pro boj proti lodím.

    Co se týká alternativních způsobů dodávání jaderné munice, jako je námořní systém Poseidon a atomová raketa Burevěstnik, dojde pravděpodobně k novinkám během roku až dvou.

    Zvláště důležité je, že ke všemu, co je zde popsáno, jsou už buď prototypy, nebo jsou experimenty v závěrečné fázi, eventuálně je solidní výzkumně-technický základ, který umožňuje operativně přejít k vytvoření reálných bojových systémů. Technicky je možné všechny vyjmenované systémy realizovat během tří až čtyř let.

    Převzato z Iz.ru

    0 0

    Přemysl Votava
    14. 1. 2019
    Je to jak v té pohádce o českém Honzovi, který se stal králem …. Tento příběh je zcela pravdivý. Najděte si Stupno, vesnici nedaleko městečka Radnice na Zbirožsku. Z tohoto kraje, kde si bída s nouzí podávaly ruce, odešel do světa roku 1888 hostinský Alois Kroc. Tehdy za císaře pána, statisíce našich krajanů odcházelo za lepším živobytím do ciziny, tedy do Ameriky, na ruskou Volyň, nebo do Banátu….

    Alois Kroc zakotvil v Americe v Chicagu, zde se narodil jeho syn Raymond Albert Kroc (1902 – 1984), od roku 1955 majitel firmy McDonald ś. Jeho firma dnes působí ve 140 zemích světa. Bez toho pověstného hamburgeru od firmy Mc Donald´s, by Američané asi umřeli hlady. Však se do těch jeho hamburgerů zakousne denně 60 milionů zákazníků, jen těch restaurací fa McDonald´s má přes 30.000.

    Američané si tento podnikatelský úspěch až příliš přisvojují, patří totiž k jejich americkému stylu života, ale není tomu zcela tak. Tím správným mužem, který Ameriku přivedl k tomuto životnímu stylu, tedy ke „karbanátku“, byl náš krajan Čechoameričan Raymond Albert Kroc. Vyzkoušel mnoho zaměstnání, až jednou si všimnul stánku s rychlým občerstvením, prodávali tam párek v rohlíku. Zde se seznámil se zakladateli firmy MC Donald´s, bratry Richardem a Mouricem. Potom již pohádka, o zázračném podnikateli českého původu, dostává rychlý spád.

    Z vyprávění od svého otce si připomenul Raymond A. Kroc milované české karbanátky, které patřily k tradiční české kuchyni jeho předků ze Stupna. Místo párků začal prodávat karbanátky v žemli. V roce 1955 má už pronajatu první provozovnu od firmy bratří MC Donald´s, a v roce 1961 celou tuto firmu odkoupil za 3 miliony dolarů.

    A tak české karbanátky vyrazily do světa k zákazníkům. Na té cestě do světa dostaly již nové jméno, tedy hamburger. Raymond A. Kroc měl úspěch, jeho karbanátek, tedy nyní už hamburger v teplé žemli, zaplavil svými restauracemi rychlého občerstvení celý svět. Když zemřel v roce 1984, zanechal za sebou prosperující firmu, která změnila, jak svět, tak i Ameriku.

    Kdo dnes z těch stamilionů Američanů stravující se v restauracích Mc Donald´s, jen trochu tuší, že za tímto hamburgerem tedy karbanátkem v housce, je úspěch syna českého vystěhovalce, hostinského ze Stupna… ?

    Tak až pojedete v létě na výlet kouzelnou krajinou Zbirožska, zastavte se ve Stupně. Je tam pamětní deska (na bývalém hostinci) připomínající životní cestu Raymonda Aloise Kroce. Zemřel 14.ledna 1984, před 35lety.

    Přemysl Votava ( Národní socialisté Praha)

    0 0

    14. 1. 2019     lenta
    Německá ultrapravicová strana Alternativa pro Německo (AfD) hodlá požadovat, aby Německo za určitých podmínek vystoupilo z Evropské unie. Informoval o tom list The Local. Na sjezdu, který se konal v Sasku, se členové strany rozhodli zahájit v Evropském parlamentu kampaň za vystoupení Německa z EU v případě, že reformy Evropské unie, které navrhli, nebudou zahájeny do roku 2024. Je to poprvé, co s tímto tématem vystoupilo nějaké politické hnutí v Německu.


    V manifestu, který byl AfD přijat, se také navrhuje rozpuštění Evropského parlamentu. O místa v něm budou jeho představitelé bojovat ve volbách v květnu 2019. "Domníváme se, že pouze národní státy mají právo vytvářet zákony", říká dokument, odsuzující "751 privilegovaných členů" nadnárodního shromáždění.

    Přesný termín možného provedení Dexitu - slovo se objevilo podle analogie s Brexitem spojením německého názvu Německa (Deutschland) a anglického slova "odstoupení" (exit) - členové Alternativy neuvedli.

    Vůdce strany Alexandr Gauland při vystoupení před účastníky sjezdu uvedl, že cílem strany "není zničení EU, ale její návrat ke zdravému jádru". V současné době podle jeho vyjádření politický vliv bloku výrazně předčil jeho ekonomické základy.

    Alternativa pro Německo byla vytvořena jako nacionalistická euroskeptická strana, ale získala největší popularitu, když vystoupila proti islamizaci Evropy a masové imigraci.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0
  • 01/14/19--12:47: Svět ruskýma očima 489
  • Zajoch
    14. 1. 2019  Outsidermedia
    Ruská ponorka Borej je postrachem Washingtonu * Odvetný úder Ruska způsobí konec rozkvětu státu, který sáhl na bezpečnost ruských občanů * Trump proti demokratické většině ve sněmovně reprezentantů * Současný rozpočet EU neumožňuje vytvořit jednotnou evropskou armádu * Mezinárodní konkurence obchodu s plynem se zostřuje.






    Americké základny zničí za minutu: Satanovskij okomentoval obavy USA z ruské ponorky Borej


    Nikolaj Kopernik
    6. ledna 2019


    Orientalista a odborník na politiku Jevgenij Satanovskij okomentoval strach západních odborníků z ruských ponorek Borej. Upozornil na publikace v západním tisku, kde se tvrdí, že v případě zahájení války budou americké základny zničeny doslova za minutu.

    Politolog tyto údaje nikterak nevyvrací. Podle nich postačuje jedna ponorka této třídy, aby nanesla kolosální škodu infrastruktuře USA, zničila Pentagon, válečnou námořní základnu Kings Bay, leteckou základnu Whiteman a další objekty obranného komplexu země. Satanovskij uvádí, že to jistě není cílem politiky sankcí nebo touhou prezidentů Obamy a Trumpa. Zároveň řekl, že nechápe, jak by bylo možno vést konstruktivní dialog s Američany, když jsou podle něho v USA přesvědčeni, že je možno „napětí“ s Ruskem stupňovat na nejvyšší míru a „nic za to nesklidit“.

    Před časem americké vydání We Are the Mighty zveřejnilo článek, v němž byl modelován útok z vod Mexického zálivu ruskou ponorkou Borej. Autoři tvrdí, že v případě útoku bude v první řadě smeten ze zemského povrchu New York nebo Washington.

    Převzato z Politpuzzle.ru

    * * *

    Vy potřebujete, tak vy k nám přijďte: Korotčenko navrhl Moskvě novou strategii ve vztazích s USA

    Redakce
    5. ledna 2019


    Dne 21. ledna zamítlo Valné shromáždění OSN rezoluci Ruska o zachování dohody o likvidaci raket středního a krátkého doletu, z níž chce Washington odejít. Spojené státy dokonce daly koncem prosince Rusku ultimátum, že musí do šedesáti dnů zastavit údajné porušování dohody o zakázaných zbraních. Pokud to Moskva splní, v Bílém domě prý popřemýšlejí, že možná z dohody neodejdou.

    V Kremlu neviděli důvod k něčemu takovému. Prezident Putin na tiskové konferenci 20. prosince uvedl, že Rusko žádné podmínky dohody neporušuje a USA vytvářejí aktuální nebezpečí jaderné války. … Řekl: „Ať nepiští, že usilujeme o výhody. Ano, Rusko má výhodu, ale je to prvek zadržování, zachování parity.“

    Šéfredaktor časopisu Národní obrana Igor Korotčenko označil hrozbu jaderné války za realitu. Podle něho musí každý agresor vědět, že odvetný úder Ruska způsobí konec rozkvětu státu, který sáhl na bezpečnost ruských občanů.

    Podle Korotčenka bude nejlepším krokem návrat k řešení domácích problémů, které upevní vojenskou bezpečnost. Přitom se nemusí plýtvat silami na úsilí domluvit se na něčem s USA a přesvědčovat je o své pravdě. Podtrhuje: „Ano, je potřeba s USA udržovat vztahy, ale podle zásady – vy potřebujete, vy přijďte. Proto vsadit na zlepšení vztahů s USA a Západem dnes hraničí se zradou národních zájmů.“

    Vyzval k opuštění iluze o tom, že Spojené státy mohou vytvářet rovnoprávné a důvěryhodné vztahy s Ruskem. Obzvláště upozornil na to, že k takové situaci nedojde nikdy, a proto se musí Moskva opřít jen o svůj stát.

    Převzato z Politpuzzle.ru


    * * *


    Americký shutdown a jeho možné následky

    Dmitrij Sedov
    8. ledna 2019

    Koncem roku 2018 vypukl v USA skandál s „částečným uzavřením činnosti vlády“. Nazývá se to také dočasné přerušení financování federální vlády (shutdown). Přetáhlo se to až přes novoroční svátky a stále se to rozvíjí. Smysl tohoto posledního konfliktu Trumpa s jeho oponenty spočívá v tom, že demokratická většina sněmovny zablokovala platby na výstavbu zdi na mexické hranici, která má stát přes pět a půl miliardy dolarů, a prezident se pomstil využitím své pravomoci k přerušení plateb pro část federálních zařízení a organizací. Od 22. prosince nedostává peníze 25 % federálních institucí. Mezi nimi jsou ministerstva vnitřní bezpečnosti, spravedlnosti, výstavby, zemědělství, obchodu, vnitra a financí.

    Mzdu nedostalo 800 tisíc pracovníků, dostali neplacenou dovolenou. Pochopitelně to mezi nimi vyvolává nespokojenost, mohou být ohroženy jejich závazky – splácení půjček, placení vzdělání dětí a ohrožena i lékařská péče a dokonce i normální stravování.

    Americké odbory pracujících se 400 tisíci členy, které mají certifikovanou kvalifikaci, podaly na administrativu Trumpa žalobu za porušení zákona o spravedlivých pracovních standardech. Městské služby a údržba národních parků jsou podfinancovány. Omezuje se úklid odpadu, údržba veřejných toalet a další venkovní servis.

    Pokud by se situace protáhla do února, potom by nemajetní Američané mohli dostávat potraviny zdarma. Federální program doplňkové výživy (SNAP – The Supplemental Nutrition Assistance Program) přiděluje nemajetným vrstvám obyvatel lístky na potraviny. V USA dostává potravinové lístky přes 19 milionů domácností. Za ně se živí 39 milionů lidí. Zejména je mezi nimi 1,4 miliony veteránů, kteří jsou zasaženi v první řadě.

    Každá domácnost v průměru dostává 245,28 dolarů za měsíc. Měsíční rozpočet SNAP činí 4,8 miliard dolarů. Program byl snížen, na únor má SNAP jen 3 miliardy dolarů. Nakonec bude muset administrativa SNAP propustit přibližně 95 % zaměstnanců, Pokud vláda nenajde v březnu řešení, bude federální program doplňkové výživy zastaven.

    Senátorka za demokratickou stranu Karen Bassová řekla, že pokud se nadále nebude platit, budou v Americe doslova miliony lidí bez prostředků na jídlo.

    Konec financování SNAP se odrazí i na obchodu. Lidé s potravinovými lístky jsou vázáni na určité obchody a do těch v tomto případě nebudou chodit. Také podnikání ve výrobě potravin placených potravinovými lístky ztratí velkou část příjmů.

    Zastaveny jsou i platby indiánským rezervacím. Federální peníze byly pro příjmy řady indiánských kmenů hlavní součástí.

    Jenomže Trump upozorňuje, že má v úmyslu prodloužit částečné uzavření činnosti vlády na jakoukoliv dobu, dokud nedostane prostředky na stavbu mexické zdi. Navíc je ochoten v USA zavést mimořádnou situaci, kdy by podle ústavy mohl použít rozpočet Pentagonu k přidělení peněz na zeď bez souhlasu Kongresu. V tomto případě může prezidentovi stát v cestě Nejvyšší soud. Ten například v případě týkajícím se války v Koreji nedovolil znárodnit za mimořádné situace ocelářský průmysl.

    Existuje i morální aspekt konfliktu Trumpa s oponenty. Prezident plní své předvolební sliby postavit zeď na hranicích s Mexikem, která zadrží příliv migrantů z Jižní Ameriky, především z Mexika. Podle jeho názoru to kardinálně vyřeší sociální i kriminální situaci v zemi a znemožní zaplavení jihu USA běženci. Odpůrci prezidenta to považují za nehumánní – argumentují nezbytností dodržovat lidská práva.

    Trump požadoval na stavbu zdi 5,6 miliard dolarů, senát schválil jen 1,3 miliardy dolarů. Zatím trvá neplacení federálním institucím tři týdny a hrozí přejít do celonárodní krize. Při posuzování příčin nastalé situace je Amerika rozpolcena. Polovina obyvatel dává vinu prezidentovi a 32 % demokratické většině ve Sněmovně reprezentantů.

    Ať je to však jak chce, při pokračujícím shutdownu v Americe je možno si připomenout ruské přísloví o pánech, kteří se rvou a nevolnících, kterým to rve vlasy.
    Převzato z Fondsk.ru

    * * *

    Vojenská rada: v Evropském parlamentu se začali zabývat otázkou zvýšení přítomnosti EU v zónách konfliktů

    Marta Latvinova
    9. ledna 2019


    Chorvatská členka Evropského parlamentu Dubravka Šujca míní, že by EU měla zvýšit svoji přítomnost v konfliktních zónách, především v Severní Africe a na Blízkém východě. Myslí si, že by EU neměla dovolit třetím zemím, jako jsou USA a Rusko, ani některým státům unie ovlivňovat situaci v nestabilních regionech. Zdůrazňuje, že v posledních letech se v zemích poblíž evropských hranic ----„zaznamenává trvalá destabilizace, ozbrojené konflikty a krachy státních struktur“.-----
    Poslankyně tvrdí, že kvůli celé řadě problémů souvisejících s uvedenými procesy musí EU neodkladně přijmout konkrétní kolektivní opatření a posílit svoji přítomnost v zónách konfliktů. Nesmí podle ní dopustit, aby vojenská činnost třetích zemí měla rozhodující vliv na tamní vývoj situace. Zároveň politička vznesla dotaz na Evropskou radu ohledně vytvoření vojenských struktur pod velením EU, které by mohly provádět operace za hranicemi.
    ***V dotazu se praví: *-*-*--„Chystá se Rada formovat vojenské oddíly pod velením EU, které  podle rozhodnutí parlamentu, nebo za pomoci jiné odpovídající procedury bude možno použít za hranicemi v situacích, na nichž má EU velký zájem?“*-*-*-
    Šujca upozorňuje, že by EU měla mít v naléhavém případě možnost -----„uskutečnit efektivní vojenskou intervenci“----. V prvé řadě bude třeba zachovat ------„rozvoj občanských mechanismů a zvýšení stability daných států“------.
    Podle názoru jednoho z vedoucích pracovníků v Ruské akademii věd Konstantina Blochina nemají být tyto požadavky snahou o změnu rovnováhy sil v zónách konfliktů. Podle něho je cíl všech takových sdělení – předvést nezávislost EU na USA ve vojenských záležitostech. Věc objasnil: ------„Je možno dát příklady jednotlivých zemí, které podnikly určité kroky ke změně rovnováhy sil na Blízkém východě, anebo k nějakému ovlivnění jednotlivých zemí regionu: právě Francie. Jenže tyto operace velmi rychle pomíjejí. Podobnými dokumenty chtějí v EU podtrhnout, že si alespoň přejí, aby byly světem brány jako spojená Evropa, jako svéprávné centrum  moci, a ne loutka Washingtonu.“------
    Ve svém požadavku Šujca vyjadřuje podporu již existujícím projektům obranné integrace zemí EU. V EU je nyní několik formátů obranné integrace. Od roku 1992 existuje Evropský sbor – taktická jednotka, sídlící ve Štrasburku. Avšak jedinou rozvinutou složkou je francouzsko-německá brigáda čítající pět tisíc lidí.
    V roce 2007 bylo ohlášeno zřízení osmnácti bojových praporů EU po tisíci pěti stech osobách. V prosinci 2017 EU oficiálně spustila program PESCO.
    V poslední době se stále častěji objevují výzvy k posílení spolupráce mezi členy EU v obraně a bezpečnosti. Podrobně o tom mluvil prezident Macron. Řekl: ------„Nemůžeme ochránit Evropany, pokud se nerozhodneme vytvořit opravdovou celoevropskou armádu. Musíme mít Evropu, která se brání především sama, aniž by se spoléhala jen na USA.“------ Poznamenal, že se musí chránit před Čínou, Ruskem a dokonce i před USA. Zároveň zkritizoval rozhodnutí USA odejít z dohody INF. Iniciativu Paříže podpořil ústy Merkelové Berlín.
    Trump označil Macronův projev ohledně ochrany Evropy před USA, Čínou a Ruskem za urážející s tím, že Evropa by měla nejprve dát spravedlivý podíl peněz na NATO, kterou USA významně subvencují.
    Konstantin Blochin v besedě s RT zdůraznil, že řeči o vlastních evropských ozbrojených silách se v Evropě objevují už po několik desetiletí, ale dále se neděje nic. Řekl: --------„Evropané mají velkou starost o zachování svého komfortu a nebudou utrácet stovky miliard dolarů na vybudování silných armád a schopnost udržet stabilitu v celých regionech. To nyní nehraje Evropě do ruky, ačkoliv si to přeje.“------- Podle jeho názoru je taková iniciativa těžko realizovatelná už kvůli velkému počtu členů EU. Vždyť i v NATO koordinace pokulhává.
    Podle profesora Vysoké školy ekonomické Alexandra Špunta neumožňuje současný rozpočet EU jednat o vytvoření jednotných ozbrojených sil. Řekl:  ------„Celkový rozpočet EU není takový, aby umožnil provádět vlastní vojenské operace, tím spíše vytvořit vlastní armádu, o které hovořil prezident Francie. K tomu by byly potřeba velmi vážné změny, především ve financích. Proto dnes mluvit o tom, že EU půjde do nějakých vojenských operacích mimo vlastní hranice, kromě vojenských aktivit NATO, je nereálné. Není mechanismus, který by to Evropské unii dovolil. pro nikoho není tajemstvím, že o vojenských operacích rozhodují Američané.“------
    Špunt poznamenal, že v Evropě čas od času zaznívají řeči o potřebě vybudovat jednotnou armádu, ale podle jeho názoru je problém v tom, že obyvatelé Evropy si za to naprosto nepřejí platit.
    Převzato z RT.com
    * * *

    Evropská unie a Rusko – energetický faktor

    Petr Iskenderov11. ledna 2019

    Rok 2018 znamenal upevnění ruské pozice na evropském energetickém trhu. Již v roce 2017 dosáhl ruský vývoz plynu do vzdáleného zahraničí rekordní objem, o 15,1 miliard kubíků více než v roce 2016. Hlavními odběrateli bylo Německo (53,4), Turecko (29), Itálie (23,8), Velká Británie (16,3), Francie (12,3), Polsko (10,5), Rakousko (9,1) a Maďarsko (7) – uváděno v miliardách kubíků. Za celou historii byly dodávky rekordní do Německa a Rakouska, také do Nizozemska (4,7 miliard kubíků) a Dánska (1,8 miliard kubíků).

    Tyto ukazatele budou v roce 2018 pravděpodobně předstiženy. Ministr energetiky Novak říká, že tyto výsledky dost ovlivnilo zahájení provozu na závodě Jamal SPG. Gazprom dosáhl v roce 2018 rekordní export plynu třetím rokem za sebou: do vzdáleného zahraničí se podle ředitele Gazpromu Millera exportovalo přes 201 miliard kubíků plynu. Miller uvedl, že se rychle blíží k maximálním ročním kontraktům do zahraničí. Znamená to, že spolupráce se zahraničními partnery bude v souladu s novými skutečnostmi. Letos vytěží okolo 497,6 miliard kubíků plynu.

    V roce 2019 plánuje Gazprom vyvézt nejméně 200 miliard kubíků plynu. Odborníci analytických agentur IHS a Wood Mackenzie předpokládají už k roku 2030 možný podíl Gazpromu na evropském trhu 35 až 38 % a k roku 2035 do 38 až 41 %.

    Nárůst nákupu ruského plynu v Evropě je důležitým faktorem úspěšné realizace projektů na dodávky potrubního plynu na kontinent, především prostřednictvím Severního proudu 2. Od prosince 2018 se klade jeho potrubí v ekonomické zóně Švédska. To má být ukončeno v létě 2019. V té době bylo zahájeno pokládání v ekonomické zóně Finska. Nyní je položeno přibližně 370 km. Výstavba jde podle plánu, stavbu už schválily čtyři země z potřebných pěti, v jejichž vodách budou trouby ležet. Poslední schválení by bylo potřeba od Dánska, ale to odmítá. Společnost Nord Stream AG připravila alternativní trasu.

    Odpor ze strany USA pokračuje. Skupina senátorů obou stran chce nechat Kongresem prověřit rezoluci, vyzývající zrušit výstavbu Severního proudu 2 jako hrozbu pro „evropskou energetickou bezpečnost“. Bývalý německý kancléř Gerhard Schröder uvedl, že Američané nejsou proti rusko-německému plynovodu kvůli své příchylnosti k Ukrajině, ale chtějí sami Německu dodávat zkapalněný plyn (má horší jakost než plyn z potrubí). Washington činí silný nátlak na Německo a Schröder je přesvědčený, že Berlín při „veškerém respektu a přátelství“ s Washingtonem neustoupí a neumožní Bílému domu diktovat s kým Berlín smí obchodovat a s kým ne. Řekl: „Pro Německo, zemi závislou na vývozu, je to nepřijatelné.“

    Jenže postoj USA má podporu řady členů EU. V prosinci přijal EP speciální rezoluci, vyzývající zastavit projekt Severní proud 2. Ve výzvě se praví: „Protože Ukrajina hraje rozhodující úlohu v evropských sítích energetického zásobování, posuzují poslanci EP výstavbu plynovodu Severní proud-2 v obchvatu Ukrajiny jako politický projekt.“

    Rusko začíná Spojeným státům konkurovat v Evropě i v dodávkách zkapalněného plynu. V tomto případě má Moskva podporu Francie. Šéf Total Patrick Puianne se zúčastnil 11. prosince spuštění třetí linky závodu Jamal SPG společně s premiérem Medveděvem. Řekl, že je hrdý na úspěšné zahájení všech tří linek projektu a uvedl: „Je to bezprecedentní úspěch v odvětví. Pozitivní zkušenost Jamalu SPG otevírá cestu k dalším projektům LNG spolu s našimi strategickými partnery, společností NOVATEC, zároveň s dalším ohromným projektem Arktik SPG-2 založeném na gigantických a nízkonákladových zásobách surovin Ruska na Dálném severu.“

    Strategie společnosti NOVATEC předpokládá zvýšení produkce LNG do roku 2030 na 55 až 57 milionů tun za rok. S využitím geologického průzkumu na stávajících nalezištích může dosáhnout 70 milionů tun. To je srovnatelné s těžbou ve světově prvním Kataru, který v roce 2017 vyrobil 77 milionů tun LNG.

    Podle předpokladu ruského ministerstva energetiky může být podíl Ruska na světovém trhu s LNG v roce 2025 až 15 %. Podle Vygon Consulting patří k důležitým přednostem ruského LNG nízká cena pro evropské spotřebitele. V dokumentu společnosti se praví: „Poslední pokles cen ropy činí export zkapalněného plynu ve většině závodů uvedených do provozu v tomto desetiletí prodělečný. Stoprocentní využití kapacit mohou mít jen ty, které mají nejnižší specifické náklady. Jsou to katarské a ruské závody a dále Nigérie a Angola. Arktik SPG-2 se může stát jedním z nejvíce konkurenceschopných ohledně nových aktiv zkapalněného plynu ve světě.“ Podle uvedeného ukazatele, kterým je rovnoměrná cena v kapitálových investicích, budou dodávky do Evropy levnější než stejné dodávky z Kataru od nové společnosti Qatargas. Nespokojenost konkurentů Ruska vyvolala výstavba závodu Jamal SPG. USA tlačí na Norsko, aby odmítlo poskytnout svůj překládkový terminál tankerům mířícím s ruským LNG do Evropy.

    Převzato z Fondsk.ru
    Článek je pokračováním předešlých dvou:
    https://www.fondsk.ru/news/2019/01/04/lokomotivy-evrosouza-na-trudnom-puti-47396.html
    https://www.fondsk.ru/news/2018/12/30/evrosouz-2018-v-ekonomike-snova-neuverennost-47379.html
    (oba RO 488)

    0 0

    Doc. Radim Valenčík
    Radim Valenčík
    14.1.2019 blog autora
    Přečetl jsem si celý článek L. Žáka "Dvojí metr..." uveřejněný na stránkách "Vaše věc". I když chápu jeho vypointování, přece jen si dovolím s některými formulacemi polemizovat, protože se jedná o věc mimořádně citlivou, významnou a prvky naivity, které do článku pronikly, mohou vést k nepřesným praktickým závěrům. Současně upozorním na mimořádně významný postřeh, formulovaný v článku spíše mimoděk. 



    Zde je celý článek:

    Často jsem v poslední době konfrontován s tím, že je někde, někým na něco uplatňován dvojí metr. Setkávám se s tím v osobních rozhovorech, v korespondenci i na sociálních sítích. Jedním z příkladů je převládající mediální posuzování demonstrací obyvatelstva v různých zemích. Někde jsou protestující ti správní s výjimkami a jinde ti špatní s výjimkami. Podobné je to s násilím na jednotlivcích. Někde je zmlácený opoziční politik obětí rafinované zvůle režimu, jinde naopak jde o projev spravedlivého hněvu lidu. Do třetice je dvojí metr uplatňován na informace a dezinformace ve vztahu k jejich zdrojům. Co je od jednoho zdroje andělské poselství, to je od jiného zdroje ďábelská lež. V dnešní trochu vyhrocené době se jakoby zvyšuje citlivost řady lidí mimo jiné na nejrůznější dvojí metry.
    Rád bych uvedl jednoduchou myšlenku, že bez dvojího metru to v životě prostě nejde. Bez rozlišování a odlišování, bez dvojího metru, postaveného na jednoduchých schématech já a ty, já a on, my a vy, my a oni, našinec, cizinec bychom vůbec nedokázali existovat, reprodukovat se biologicky, sociálně ani duchovně, komunikovat a kooperovat. Všichni děláme v zásadě to, že šíříme kolem sebe informace, které jsou relevantní ve vztahu k našemu prostředí tak, že ho dokážou ovlivnit, uspořádat v náš prospěch. O tom, zda jsou informace nějak pravdivé nebo nepravdivé, je naprosto irelevantní. Jejich relevance spočívá především v tom, nakolik jsou účinné. To vůbec neznamená, že právě pravdivost nemůže být zdrojem účinnosti. Příklady známe všichni. Abych zbytečně nezabíhal do minového pole politiky, připomenu jenom legendární andersenovské "král je nahý...!!!"
    Neměli bychom se nad politiky a novináři zbytečně vzrušovat a pobuřovat. Šíření informací s cílem "vytřískat z toho co nejvíce" je podstatou jejich profesí a dvojí metr je jedním z nejúčinnějších nástrojů.Pokud je to pro ně výhodné, tak se může stát, že řeknou i pravdu a nemají přitom žádný lepší pocit, protože oni prostě jenom šíří to, co jim přináší prospěch, peníze, vliv a moc. Navíc platí, že jakákoliv negativně vnímaná manipulace se může po malé změně poměrů stát důmyslným nástrojem doslova dějinné spravedlnosti. Připomeňme si, samozřejmě zcela náhodně, například "mrtvého" studenta Šmída. Konec konců, řada společenských převratů nás učí, že aktuální zbabělý terorista, ovládaný cizí moci, je jenom dočasně neúspěšným partyzánem, budoucím národním hrdinou a minimálně ministrem. Někdy to trvá déle, ale kdo si počká, ten se dočká, podívejme se na Stepana Banderu a jeho soukmenovce. Někdy je to nahoru dolů opakovaně a docela rychle. Takový Masaryk už jede na okruhu "padouch-hrdina" už minimálně čtvrté kolo.
    Pokud dáme jasně najevo, že to, co politici a novináři s dvojím metrem předvádějí, už je opravdu přes míru a budeme je víceméně ignorovat nebo se jím vysmívat, určitě změní přístup. Nezastydí se ani trochu, jednoduše to pro ně už nebude výhodné. Vždyť, ruku na srdce, děláme to sem tam, více nebo méně, všichni, jenom na nás není přitom tolik vidět. Když však politici a novináři uvidí, že nás to vzrušuje, zlobí a přitom nemáme žádný jiný program, budou nás tímto způsobem debilizovat dál. Protože i blbec ví a my s ním, že se lépe vládne ještě větším blbcům. A o tom to je...
    Viz: http://vasevec.parlamentnilisty.cz/komentare/dvoji-metr

    K tomu pár mých poznámek:

    1. Příklady použití dvojího metru, které L. Žák uvádí, stojí za to doplnit. V současné době jde především odemonstrativní uplatňování dvojího metru ze strany současného jádra globální moci k "ukázňování" těch, kteří by nechtěli být dostatečně poslušní a ve všem se podřídit. Takto byla likvidována Jugoslávie, takto se pokusili likvidovat Sýrii a další země. Vždy šlo o účelové, cynické, kaskádovité a gradované použití dvojího metru (např. v návaznosti na doktrínu lidských práv a ve spojení s účelovými provokacemi).

    2. V této situaci říci: "Pokud dáme jasně najevo, že to, co politici a novináři s dvojím metrem předvádějí, už je opravdu přes míru a budeme je víceméně ignorovat nebo se jím vysmívat, určitě změní přístup. Nezastydí se ani trochu, jednoduše to pro ně už nebude výhodné." je hodně naivní. Propojenost použití dvojího metru se současnou globální mocí (jejím jádrem v podobě současného Deep State) uplatňovaná mimo jiné i vůči "politikům a novinářům" (vydíratelných zčásti jejich minulostí, zčásti pochybeními, kterých se dopustili či do kterých byli vtaženi) je fatální. Vysmívání je účinný nástroj, ale v daném případě asi stačit nebude.

    3. Vysmívání nepostačí ani proto, že míra používání dvojího metru některými "politiky a novináři", případně aktivisty apod. je natolik velká, že vede k zapouzdření jejich psychiky, k demenci pocházející ze slouhovského adorování použití dvojího metru. V mediálním prostoru lze sledovat, jak oběti tohoto typu demence ztrácejí schopnost argumentovat a jak zcela systematicky vůči těm, kteří předkládají jednoznačné argumenty, používají nástroje kádrování založené na vyfabulované realitě a uplatnění dvojího metru k falšování reality.

    4. Někdy shodou okolností může jakoby posloužit použití dvoumetrovsky zfalšované reality (z dalších příkladů bych uvedl Maratem vymyšlené "když nemají chleba, tak ať jedí koláče", kterýžto dobře vymyšlený memplex byl tou poslední kapkou do poháru trpělivosti pařížského lidu) vést k vyvolání něčeho, co lze považovat za pozitivní posun. Většinou se však za to zaplatí hodně velká cena.

    5. Uvedu ještě jeden příklad. Uvalení sankcí na Rusko (i další země, mezi které ovšem v logice věci Saudská Arábie nepatří ani po brutální vraždě novináře) je zcela zjevně založeno na použití dvojího metru je jen začátek. Následuje zákaz vývozů Zetorů do Ruska, který v logice dvojího metru už neplatí pro John Deere. Výsledek – stovky nezaměstnaných u nás. A k této logice použití dvojího metru se přidá BIS se svou zprávou, místo toho aby to, co je snadno doložitelné vyhodnotila a bránila v souladu se svým zákonem stanoveným posláním ekonomické zájmy naší země. Místo toho funguje jako lobbystická agentura ve prospěch cizích firem a cizí moci, a to právě na základě používání dvojího metru.

    6. Domnívám se, že je třeba se použití dvojího metru bránit, a to i u sebe samých či u svých souvěrců. Jakmile se totiž sami u sebe použití dvojího metru dopouštíme, velmi tím nahráváme těm, jejichž moc na více než "přes míru" použitém a používaném dvojím metru stojí. Měli bychom sami sebe ukázňovat a snažit se co nejvíce nutkání používat dvojí metr omezit.

    7. Dnes se hodně hovoří o tom, že náš národ či naše země jsou rozděleny. Ano. Používání dvojího metru rozděluje. Fatálně a až k vyvolání animozit či dokonce nenávisti. Normální člověk ale snad má intelektuálně a morálně na to, aby se tohoto rozdělování, byť i nevědomky či v dobré víře, neúčastnil.

    8. To nejcennější z článku L. Žáka jsem si nechal do poslední poznámky, cituji: "Když však politici a novináři uvidí, že nás to vzrušuje, zlobí a přitom nemáme žádný jiný program, budou nás tímto způsobem debilizovat dál". Ano. To je pravda. Pokud ovšem nemáme žádný jiný program. Tak se pokusme o to, abych program měli: "To hlavní, co nyní potřebujeme, je prokomunikované jádro srozumitelné, realistické a perspektivní vize nastávajících a nezbytných proměn společnosti, což znamená i překonání problémů, které vznikly setrvačným vývojem, a to globálním rozměru i lokálním průmětu."
    O vizi podrobněji zde: http://radimvalencik.pise.cz/6543-teorie-dneska-ohlasy-vyznam-vize-1-57.html


    0 0
  • 01/14/19--13:26: Potrefená hUSA se ozvala!
  • Reklamní tváří firmy Huawei byl také J. Jágr
    Přemysl Votava
    14. 1. 2019  VašeVěc
    Ještě před měsícem jsem neměl ani tušení o ukrytých čínských špionech přímo v kapse svého saka. Copak já, ale co ti všemocní vládci světa, kteří chodili se svým špionem v kapse po těch nejdůležitějších schůzkách, jak státních, tak i těch s milenkami. Pokud máme všemu věřit, co nám ti „moudří“ bulíkují, tak Pán Bůh s námi. Všechno je vyzrazeno, státní tajemství i ty naše milenky. Nyní se bojíme ukázat na ministerstvu, v úřadě, ale i doma.
    První, kdo vyvolal tento hon na špiony, byly Spojené státy tlakem na zatčením představitelky firmy Huawei v Kanadě. A ti ostatní „honci“ se jen přidávali - podle své míry závislosti na USA. Není tajemstvím, že tento spor mezi USA a Čínou bobtnal již od zvolení Trumpa prezidentem USA. Trumpovo volební heslo znělo „na prvním místě Amerika“ a to se dnes naplňuje ve sporu kolem firmy Huawei.

    Ostatně na internetu se kolem této hysterie mnohé dovíme, nemusíme být ani velkými odborníky v IT. Dle těchto informací Spojené státy budují internetovou celosvětovou síť pod názvem Starlink, kterou chtějí ovládnout celý světový telekomunikační prostor…. To jen ve zkratce. Proto vypukla nejspíše tato hysterie kolem Huawei.

    Prioritní v této aféře je, že USA si uvědomují sílu čínské ekonomiky, střeží si proto své ekonomické i vojenské zájmy. Z pohledu USA je to jistě zcela legitimní, jen ta špionážní masáž není upřímná. Se špiony máme své letité zkušenosti, byly úsměvné, jako ten Flanderkův z Putimi, byly i tragické, jako ten hon na špiony v padesátých letech….

    Je zřejmé, že USA, Japonsko i EU zaostávají za Čínou v moderních technologiích, i ten poslední úspěch Číny v dobývání vesmíru, vyvolává paniku. Čína se dere na první místo světové ekonomiky. Celosvětově roste obchodní deficit s Čínou. Mají ho všechny státy světa, včetně České republiky. V případě České republik je propastný.

    V tomto honu na špiony, si nenechme namluvit, že jde jen o bezpečné telefony v naší kapse, že jde jen o naše blaho. Jde především o velké peníze a obchodní zájmy USA. A o tom to je !

    - - -


    0 0


    Břetislav Olšer
    15.1. 2018   Rukojmí
    Jak to bylo s tragicky naivní pohádkou o zemi neomezených možností a splněných přání? Začala pragmaticky; na poslední chvíli Jan Werich s Jiřím Voskovcem prchají před Hitlerem do USA (9. ledna 1939). Oba byli šéfové a autoři velmi oblíbeného Osvobozeného divadla, pro které napsali během 10 let na divadelních her a 30 premiér revuí.

    K nim patřil v Československu nerozlučně i Jaroslav Ježek, geniální skladatel, který komponoval skvělou jazzovou hudbou a sázel jeden hit za druhým, jak by se řeklo dnes. Ten byl bohužel postižen poloviční slepotou a dalšími neduhy a žil ve svém tmavomodrém světě a pro svou hudbu. Je nutné zde připomenout fakt, že složitější se jevily zejména Werichovy vztahy k politice extrémně levicové.

    Z některých Ježkových písniček, jako třeba "Svět patří nám", nebo "Hej rup", se zdálo, že Voskovec a Werich jsou komunisté. Když to však jednou Julius Fučík napsal do Rudého práva, šli za ním a prosili, aby to nějak odvolal. Odůvodnili to však pragmaticky tím, že by to ohrozilo návštěvnost jejich divadla. Fučík pak skutečně napsal, že ke komunistickému divadlu mají daleko, ba že nejsou ani marxisté.

    Ovšem právě v „Baladě z hadrů“ vznikla zapeklitá situace; Werich byl bez Voskovce v Moskvě a kromě obdivu k sovětskému divadlu si odtud přivezl i nákazu stalinským myšlením, což pak prezentoval v jedné předscéně Balady z hadrů, jejíž text je zachován v knižním vydání her Osvobozeného divadla, kde čistě stalinský žargón Werich pronáší zřejmě ze svého hlubokého přesvědčení. Z toho však prý později vystřízlivěl a svým vystupováním po válce komunisty spíše provokoval…

    Jak uvedla ČT v roce 2010, kdy uplynulo třicet let ode dne úmrtí Jana Wericha; bylo prý „příznačné, že když ho jednou viděl se Stellou Zázvorkovou tehdejší sovětský velvyslanec v Praze Firjubin, vyslovil vedle sedícímu ministru Václavu Kopeckému podivení, že takovýhle herec jakým je Werich nemá své vlastní divadlo. A Kopecký to hned poslušně napravil a udělal Wericha už v roce 1955 ředitelem Divadla satiry v místech bývalého Osvobozeného divadla, později přejmenovaného na Divadlo ABC.

    V té funkci se prý Werich neprojevoval příliš sympaticky, i když jako herec zejména s Miroslavem Horníčkem v té době patřil mezi první, kdo započal politické uvolňování následných šedesátých let. S odstupem desítek let pohlížíme dnes na Wericha kritičtěji než tenkrát a jde o to, aby to byl pohled co nejobjektivnější. Jestli věděl, že podepisuje Antichartu nebo věřil, že to byla presenční listina, není už přitom tak důležité…“ Konec citace…

    Pak tedy museli prchnout před Hitlerem… Do USA tak všichni tři utekli 9. ledna 1939. Kdyby tak neudělali, pravděpodobně by válku nepřežili. Veřejně se vysmívali Hitlerovi a varovali před silou nacismu. Když se do Ameriky dostali, zkoušeli pokračovat v Osvobozeném divadle a hráli především pro krajany, kteří ale neměli pro jejich humor pochopení. I tak se jim podařilo dostat se na Broadway, a kdyby se nerozdělili, možná by dobyli i Hollywood.

    Historie to byla nadmíru napínavá. Werich často vzpomínal, že devět dní hleděl k obloze a vracel se k Ježkovi s tím, že letadla nestartují. Měli totiž odletět z Ruzyně do Curychu s Československou leteckou společností Praha, která měla ředitelství a cestovní kancelář v Praze ve Vodičkově ulici. Když nakonec 9. ledna 1939 Ježek s Werichem odstartovali, nepřijímal Curych. Kvůli mlze. Pilot se chtěl vrátit do Prahy, ale Werich jej přemluvil, aby přistání riskl, jinak je v Praze seberou. Voskovec je přitom už netrpělivě čekal v Paříži...

    Co by je čekalo po 15. březnu 1939, o tom nemůže být pochyb. Na seznamu gestapa prý byli vedeni na čtrnáctém a patnáctém místě. Pilot přistál. Do úplné okupace zbytku republiky zbývalo deset týdnů. Navíc, Zdena Werichová a malá dcera Jana odmítly odjet - a skutečně zůstaly v Praze. Jak Werich vzpomínal: "Za Zdenkou, která odjížděla později, přišlo druhý den po obsazení Prahy gestapo na Kampu a ptali se po mně."Často vyprávěl o některých podrobnostech odletu do emigrace.

    Například při setkáních zaznamenaných Jiřím Janouškem v jeho Rozhovorech s Janem Werichem z roku 1986 uváděl: "Já se nemohl dostat ven. Bylo mizerný počasí a nelítaly eroplány. A najednou mi volá jeden úředník z policejního ředitelství a říká: "Pane Werich, je tu proti vám fingované obvinění, a než se prošetří, mám vám sebrat pas. To je proto, abyste nemohl odjet. Já to můžu zdržet v šuplíku, ale jen několik dní. Nejdéle do 9. ledna - to datum si pamatuju jako máloco."

    Ježkovo antifašistické přesvědčení a politické sympatie k levici byly upřímné, silné a konkrétní. Ježek přitom o emigraci nijak zvlášť nestál. Jeho přítel a životopisec Václav Holzknecht vzpomíná, že Ježkova první slova po přistání lodi v New Yorku byla, kde hraje Benny Goodman a že se hned vrací. Otřesnější je vzpomínka na opilého Ježka, kdy v New Yorku přebíhal několikaproudou dálnici. A na Voskovce a Wericha volal: "Unesli jste mne, unesli."http://www.svet.czsk.net/clanky/kultura/werich.html

    Když válka skončila, vrátil se Werich zpět do své vlasti, ale Voskovec v USA zůstal. Zrovna se rozváděl se svou první ženou. Byla jí Francouzka Madelaine. Oženil se tedy znovu, tentokrát s Američankou, a zkusil se za Werichem do Prahy vrátit. Doba jejich tvorbě nakloněna rozhodně nebyla a jeho nové manželce se v komunistické Praze nechce žít. Vrací se tedy zpět do USA. Ale tam už řádí senátor Josepf McCarthy, předseda Komise pro neamerickou činnost...



    Opilec a senátor Josepf McCarthy, předseda Komise pro neamerickou činnost, jež měla vyšetřovat komunisty ve státní správě.

    V roce 1950 byl Voskovec okamžitě zadržen na letišti, a aniž by mu kdokoliv vysvětlil důvod jeho zadržení, pošlou ho na malý ostrov Ellis Island, který byl obehnán ostnatým drátem. Zde strávil 11 měsíců, což pro něj bylo neuvěřitelně kruté. Denně je důkladně vyslýchán policií, která dojde k závěru, že je tento český emigrant pro USA velice nebezpečný a vstup do země mu zakáže. Voskovec se nervově hroutí. USA považoval za svůj domov a nyní se neměl kam vrátit.

    Chcete vědět víc o tomto zákulisí 50. let, tak jak jsem to učinil já? Doporučuji navštívit na pomezí amerických států New York a New Jersey ostrůvek jménem Ellis Island, který je sice malý rozlohou, ale zato obrovský svým historickým významem. Byl totiž místem, kde se nacházelo imigrační středisko pro přístav New York.

    Od roku 1990 slouží budovy bývalého imigračního úřadu jako Muzeum přistěhovalectví – Ellis Island Museum of Immigration. Nedávno tam byla zpřístupněna databáze, která obsahuje údaje o více než 22,5 milionech lidí, kteří od roku 1892 prošli tímto imigračním střediskem...

    New York - socha Svobody... Snímek Břetislav Olšer

    Před budovou památníku je umístěna tzv. Stěna Cti – Wall of Honor, na níž jsou vyryta jména tisíců imigrantů. (I několika mých kamarádů…) Jejich příbuzní sem mohou neustále přidávat další a další jména. K nejznámějším osobám, které mají v této databázi záznam, patří například český hudební skladatel Antonín Dvořák, spisovatel Rudyard Kipling, operní zpěvák E. Caruso, doktor Sigmund Freud, herec Charlie Chaplin, americký prezident W. Wilson, podnikatel Walt Disney, fyzik Albert Einstein a mnoho dalších.

    Dnes je národní památník na Ellis Islandu ve vlastnictví federální vlády a je součástí Sochy Svobody, což však nebrání v tom, abyste se dozvěděli, jak to v únoru 1950 na mítinku ve městě Wheeling (Západní Virginie) všechno rozjel právě senátor Josepf McCarthy, když oznámil, že má v ruce seznam 57 komunistů, kteří pracují na Ministerstvu zahraničí USA, přičemž Trumanova vláda je tam trpí a ignoruje bezpečnostní riziko, jež představují. Nešlo pouze o politické přesvědčení, ale o zjištění, zda se mezi imigranty také někdo neinfiltroval; ne však jako terorista, nýbrž jako levicový element...

    Vzápětí se tedy McCarthy stal předsedou Komise pro neamerickou činnost, jenž měl komunisty ve státní správě vyšetřovat... Resumé několikaletého fungování tzv. mccarthismu? Dvě popravy, dvě vraždy ve vězení, 3 politické vraždy, 6 úmrtí po obvinění, 15 sebevražd, 11500 propuštění z práce, 12000 demisí ve státní službě, 300 filmových umělců na černé listině, několik desítek exulantů a sledovaných osob (mezi nimi Charlie Chaplin, Joseph Losey, Leonard Bernstein, Arthur Müller i Robert Oppenheimer), 145 zatčených pro komunismus, miliony prověřovaných…

    Místo Voskovcova 11měsíčního pobytu na Ellis Islandu... Foto: Reuters...

    „Miliony osob měly svůj spis a vyskytovaly se na seznamech Komise pro neamerickou činnost, FBI, CIA a Pentagonu….“ píše ve své knize mimo jiné Marie-France Toinetová. „Z celkového počtu 65 milionů v roce 1953 pracujících Američanů se prověrky týkaly asi 13,5 milionů…“Americké knihovny prošly velkou očistou, někde padla za oběť i díla Thomase Paina, Dos Passose, Hemingwaye, Thomase Manna či autorů, kteří podepsali třeba Stockholmskou výzvu.

    Když byl autor již mrtvý, musel nakladatel v jeho zastoupení přísahat, že autor – třeba Thomas Jefferson – nebyl komunista. O funkci hlavního McCarthyho poradce hodně stál Robert Kennedy, později ministr spravedlnosti ve vládě svého bratra, prezidenta Johna F. Kennedyho (1961-63) a demokratický senátor za stát New York (1964-68); v 50. letech všichni Kennedyové podporovali McCarthyho, jak víme, všichni na to dojeli…

    Po více než šesti desítkách let od těchto „demokraticky svobodných“ opatření je svět na počátku třetího tisíciletí v mnohem horším stavu, než kdy tenkrát byl. Likvidace komunismu globálně selhala v tom smyslu, že pod záminkou boje proti němu je nyní planeta Země v tom nejdezolátnějším stavu. Musím se hlavně hořce smát sám sobě pro svůj několik desetiletí trvající antikomunismus, který mně a lidství všeobecně přinesl prd, řeknu-li to polopaticky - kulové s přehazovačkou, včetně stamilionů zabitých v brutálních válkách… Stb a CIA

    Zde by mohl divyprávět svůj příběh Jiří Voskovec, který v roce 1948 získal místo jako filmový expert UNESCO v Paříži. Pro návratu domů a novou emigraci měl několik důvodů; jeho manželka, Američanka Anne Gerlette, v Praze nechtěla žít, s Werichem nedokázali obnovit autorskou spolupráci. Sláva se ale nepočítala; jeho cesta do USA byla komplikována udáním katolického kněze Chudoby, jenž Voskovce označil za komunistu. Proto byl při vstupu do USA zadržen imigračními úředníky a 11 měsíců strávil na Ellisově ostrově...

    Voskovec však odpřisáhl, že nikdy nebyl komunistou a je to jistě pravda, ovšem kdyby ale někdo citoval před Komisí pro neamerickou činnost dialogy V+W o SSSR, nebo prozradil rozsah jejich spolupráce s komunistickými umělci, Voskovec by na černé listině určitě skončil, američtí spisovatelé byli často pronásledováni za mnohem menší prohřešky. Tvrdil, že „do emigrace jej nadobro vyhnalo vítězství komunistické strany (v roce 1948)“, byť sám předtím řekl, že se k odchodu z ČSR rozhodl již v létě 1947.

    Voskovec si musel nasypat hodně popela na hlavu i mimo jiné, když psal dopis Ferdinandu Peroutkovi, v němž téhož přesvědčoval, že nebyl nikdy komunista. (Přečtěte si dopis Voskovce z dočasného pobytu v "sídle s výhledem na sochu Svobody" Peroutkovi ve vydané Korespondenci V+W, kde se Voskovec poníženě obhajuje.

    Nebýt Voskovcova přítele advokáta v NY, který zvrátil prvotní rozhodnutí, tak ho poslali šupem do Evropy…) A mezi námi, Voskovec na černé listině byl a ne že ne… Většina jeho a Werichových předválečných věcí byla klasifikována jako komunistická propaganda. A co jeho kontakty s Adolfem Hoffmeistrem, spisovatelem a karikaturistou, který v USA pracoval jako redaktor v Úřadě pro válečné informace a zároveň byl v roli hlasatele Hlasu Ameriky. Rovněž byl v kontaktu s ministrem Kopeckým či sovětskou kulturou, však taky proto Voskovcův osud na Ellis Island visel na vlásku.

    Hoffmeister strávil s V+W dosti dlouhou dobu v Americe ve společné domácnosti, když se tam za nimi dosti složitě dostal z Francie. Když byl ve francouzském vězení a hrozilo jeho vydání Němcům, podnikla Werichova manželka Zdenka zdánlivě předem ztracenou akci: napsala manželce presidenta Roosevelta, že hledá pomoc pro kamaráda; a bylo to... http://www.obrys-kmen.cz/index.php/rocnik-2015/76-26-2015-1-cervence-2015/739-sto-deset-let-jiriho-voskovce

    Popírání vlastní minulosti, které lze u Voskovce chápat jako pragmatický tah, odrážející další možné útoky v období Mccarthyho honu na čarodějnice, vedlo mimo jiné k jeho odsouzení Werichova Císařova pekaře a Pekařova císaře (aniž film viděl) i vlastních her tohoto období. Mluví třeba o zasrané Baladě z hadrů. Werich mu na to napsal „Jiříku, neser na své dílo z úhlopříčky“, tedy „nepoužívej Broadway jako měřítko“. Inu, co by emigrant a přičinlivý americký herec Jiří Voskovec, dvanáctý rozhněvaný muž, obviněný v USA z „předčasného antifašismu“ a držený téměř rok na ostrově Ellis Island, říkal na dnešní havloidní "mccarthismus", jenž tvrdí, že kdo není pro válku s Ruskem je vlastizrádce…?

    0 0

    Kde je české zlato?
    Václav Umlauf
    15. 1. 2019   E-republika
    Bankster je ten, kdo z hlediska politické ekonomie vykonávané jedním promile dělá jednostranné monetární výhody pro jedno procento privilegovaných, a tím okrádá 99 procent nás všech. Platí tato definice i pro ČNB?




    Už jsem o ekonomice nechtěl psát, ale zvedlo mne ze židle Rusnokovo chucpe, které zveřejnil dne 9. 1. korporátní (a předtím svazácký) deník Mladá fronta Dnes pod názvem Podle guvernéra ČNB nedělá vláda pro dostupnost bydlení nic. Naším úkolem není zajišťovat nabídku bytů, ale stabilitu bank, říká Rusnok. Cituji z článku vyjádření Jiřího Rusnoka, současného guvernéra ČNB.
    Guvernér ČNB Jiří Rusnok se nyní v rozhovoru pro týdeník Ekonom ohradil proti kritice, že ČNB svými opatřeními zhoršuje dostupnost bydlení. "Rozumím tomu, že se na nás soustřeďuje pozornost, protože jsme jediní, kdo na trhu s bydlením něco dělá. Vláda jenom planě mluví, ale reálně se pro lepší dostupnost bydlení nedělá nic,"říká Rusnok.
    Takže se vraťme k článku Banksteři a výroba globálních fake news (9.1.), kde jsem z věcných důvodů politicky motivového prodeje zlatého pokladu ČR zařadil bývalého guvernéra Tošovského mezi bankstery. Ve stejném článku jsem napsal, že uměle devalvovaná koruna, kdy jsme přišli oficiálně o dva biliony korun, vytvořila mimo jiná svinstva také spekulativní bublinu na trhu s nemovitostmi, zejména v Praze a v Brně. Ty 2 biliony z našich kapes byly vyhozeny na zbytečné intervence, které jak uvidíme, poškodily naši ekonomiku. Rusnok obvinil vládu a podnikatele, že nestaví byty. Pak si poklepal na rameno a řekl, že v ČNB „jsme jediní, kdo na trhu s bydlením něco dělá“. To je pravda, ale naprosto opačným a proto zcela destruktivním způsobem.


    Kdo je bankster


    Termín „bankster“ je odlišen od investičního bankéře. Moje definice zní: Bankster je ten, kdo z hlediska politické ekonomie vykonávané jedním promile dělá jednostranné monetární výhody pro jedno procento privilegovaných, a tím okrádá 99 procent nás všech. Koupený politik dělá totéž, jenže místo monetárních výhod nás okrádá skrze fiskální výhody pro jedno procento. Příklady nebanksterské makroekonomiky na e-republice z českého prostředí si najděte kliknutím na heslo ČNB (Mrázek, Lauterbachová, Pick). Hlavní linie současné banksterské ekonomiky se dělá skrze dluhový dolar. Tento systém okrádání jsem celkově popsal ve třech článcích:

    Je jasné, že Česko nemůže stát stranou při banksterské politice FEDu nebo ECB dané kvantitativním uvolňováním (QE) a znehodnocováním eura a dolaru. První graf ukazuje, jak se znehodnotilo euro pod skrze destruktivní politiky ECB pod banksterem jménem Mario Draghi, což je bývalý zaměstnanec banky Goldman Sachs. O této bance se více v článku Bankovní Trojka: Moc bez kontroly a také v článku Odvrácená tvář globálního minotaura. Modrá ukazuje kupování bankovního šrotu za eura a červená degeneraci 10letých EU-dluhopisů, v nichž má hodně lidí uloženo své důchody a jiné úspory.



    Je jasné, že Rusnok a jeho parta nemohou jít úplně jinou cestou, ale to je neomlouvá. V ČNB mají zastupovat zájmy nás, 99 procent občanů, a ne zájmy jednoho procenta a dokonce zájmy zahraničních otrokářů, pardon, investorů. A banksteři jsou v současném vedení ČNB proto, že z řady možností zvolili vědomě tu nejhorší, což se ukáže dále. Tak se podívejme, jak se dvoubilionová krádež z našich peněženek dělala v Česku. Intervence na oslabení koruny běžely od listopadu 2013 do dubna 2017, viz tento graf ČNB.



    ČNB držela tzv. „kurzový závazek“, že bude uměle devalvovat naši měnu a profutrovala na této zajímavé bankovní operaci celkem 2,05 bilionu našich společných korun. Celkovou operaci ukazuje graf mezibankovní likvidity ČNB a vzrůst tzv. „depozit“, čili finančního šmejdu, který ČNB pořídila za naše koruny.



    Za naše koruny se nakoupily eura, dluhopisy a jiné papírky, které nebyly našimi českými korunami. Naši banksteři udělali to, co udělal výše uvedený bankster Draghi v ECB, viz horní graf. Protože šéfové ČNB jsou mopslíci ECB, tak znehodnotili českou měnu. Naším úkolem je zjistit, v čím zájmu to udělali. Připomeňme definici, že bankster je ten, kdo z hlediska politické ekonomie vykonávané jedním promile dělá jednostranné monetární výhody pro jedno procento privilegovaných.

    Nyní si představte situaci zahraničního otrokáře, kterému se dnes říká investor. Přijde, zabere si území, postaví fabriku za pomocí mých daní z úlev, často si tam doveze i svoje suroviny, odveze vyrobené polotovary. Tady platí jen lidskou práci a základní vstupy, nic víc. Za sebou nechává zdevastovanou krajinu, bere lacinou energii, kterou zatěžuje naši životní prostředí na budoucí dluh dalších generací a ničí nám silnice. Výrobek zkompletuje u sebe doma a tam ho také prodá a zdaní. Laciná koruna je úplně ideální: přijdu s eury nebo dolary, koupím si, na co ukáži prstem, ožebračím dělníky v montovnách o devalvované mzdy a lacino vyvezu polotovar. Skvělé. Tento radostný optimismus ukazuje následující reakce jednoho procenta otrokářů, kterému patří české montovny a zdejší zpracovatelský průmysl na polotovary. To je ten průmysl, který nikdo nechce mít doma, protože stojí hodně energie a surovin, ničí životní prostředí a potřebuje hodně nekvalifikované práce.



    Výborně, tak jsme zaměstnali otroky v montovnách a lacinou korunou jsme pomohli jednomu procentu zahraničních otrokářů. A teď se podívejte na českou firmu ze střední vrstvy. Kupujete suroviny v dolarech nebo v eurech, vyvážíte hotové výrobky ve znehodnocených korunách. Ve stejném kurzu koruny znehodnocené bankstery v ČNB platíte své lidi a přitom potřebuje amortizovat strojový park za eura nebo dolary. Příklad devastujícího vlivu ČNB na české firmy vyrábějící a vyvážející hotové výrobky je jasný. Příklad výrobce netkaných textilií Pegas Nonwovens máte tady. Pouhý 1 rok po intervencích se snížil čistý zisk firmy v roce 2014 o 93 procent. Firma to zdůvodňuje negativními dopady intervence České národní banky. Ale tržby jí vzrostly o šest procent.

    Takže si to shrňme: Banksteři a presstituti v korporátkách tvrdí, že po intervenci vzrostly tržby nejen v otrokářských montovnách. To je pravda, viz příklad Pegasu. Jenže kapitalistický podnik nejede na socialistickou stachanovštinu, ale na zisk. A ten nemůžete mít, protože prodáváte za znehodnocenou korunu, ale vyrábíte v eurech. Ale každý si to od vás vezme, protože je to laciné. Takže intervence jednoznačně poškodila české firmy. Podle průzkumu z července 2015 malým a středním podnikatelům zásadně vadila intervence k oslabení kurzu koruny. Plných 42 procent z nich tvrdilo, že jim tento krok uškodil, viz tento průzkum. A v srpnu 2015 už bývalý odborářský boss a předseda Senátu Milan Štěch pádil k prezidentovi Zemanovi, aby ukončil řádění černé ruky ČNB. Je jasné, koho Štěch zastupoval a koho zastupovala ČNB. Takže v prvním bodě Rusnok a spol. skvěle naplnili definici banksterů. Šéfové ČNB ničili českou korunu v zájmu zahraničních otrokářů a v zájmu jednoho promile banksterů z FED a ECB. A dodejme, že znehodnocení koruny pomohlo k dalšímu útěku kvalifikovaných pracovních sil (mimo jiné i zdravotních sester a lékařů) do ciziny.


    Za co profutrovala ČNB poctivě vydělanou českou korunu


    Nyní se podívejme do podrobnějších statistik ČNB, abychom viděli, za co se prošustrovaly 2 bilióny našich poctivě vydělaných korun. Natočte si grafy a ciferníky ČNB v položce Devizové rezervy ČNB a klíčová je tato sestava. Z ní si vybereme jen ty ukazatele. u kterých je maximální narůst v období intervencí ČNB. Tam banksteři profutrovali naše peníze. Dostanete tuto tabulku, kterou nejprve ukážeme vcelku všech ukazatelů.



    Vidíte, že všechno šlo do tzv. „konvertibilních měn“, což je hlavně euro a dolar. Pak si z ní vybereme jen ty ukazatele, které prošly zásadními změnami v procesu banksterské devalvace koruny.


    Takže všechno jsme vrazili do dluhových papírů cizích bank, výborně. A do zlata jsme nevrazili ani korunu, viz parametr UK 13. Pro jistotu jsem vám ho vytáhl zvlášť.


    Ještě jednou výborně. Rusnok a spol. pokračují v politice Tošovského a spol. A dokonce to dělá v době, kdy je jasné, že cena zlata jde ve finanční krizi nahoru. A naše peníze rozšrotoval v zelených a jiných dluhopisových papírcích a zlato nekoupil. Takže je bankster, stejně jako Tošovský a jedná v zájmu FED a ECB. Tam se také zlato nenakupuje, ale naopak se dělají dluhy. Rusnok se může bránit tím, že cena zlata je přece nízká a moc nestoupá. No bodejť, když místo zlata FED drží své zelené papírky a totéž dělá ECB. Pak je světová poptávka po zlatě tažena jen centrálními bankami Ruska a Číny, popřípadě jiných zemí. A zlato jako každá jiná komodita je řízena nabídkou a poptávkou, kterou navíc uměle manipulují západní banky. Například na nějakou dobu uměle snížíte cenu zlata tím, že pustíte do oběhu „Tošovského“ zlato z ČNB. Anebo lidi nemají fyzické zlato, ale jen papírky z banky na zlato a myslí si, že mají zlato. Blažení chudí duchem, že ano. Tomuto politickému kurzu zlata odpovídá vývoj ve FEDu, viz tento graf.


    Modrá ukazuje ekvivalent burzovní hodnoty dolaru a zlata za 20 let vzhledem ke kolísání ceny. Pochopitelně že šla cena zlata dolů, když se USA zbavila zlatého standardu ve 30. letech a v roce 1973 navázala dolar na ropu. Z grafu je jasné, že poptávka po zlatě nutně klesla, protože centrální banky pracovaly po vzoru dolaru. Vývoj zlata jako bankovní záruky ukazuje tento graf.


    Zlato pro politickou ekonomii dluhového dolaru nemá cenu a je to vidět. A teď se podívejte na jiný graf Švýcarské státní banky. To je ta země, kde se banksterům nedaří (tedy v Národní bance, ale jinak ano). Rozzuření Švýcaři by je zavřeli na doživotí, kdyby jim zničili měnu. Ta má 80% korelaci kurzu franku ke zlatu a navíc je 25% franku podloženo zlatem v trezorech Národní banky.


    Takže hodnota franku vázaná na cenu zlata je asi 20 let zhruba stejná, i když kurz zlata měl značné výkyvy. Tomu se říká ekonomie pro 99 procent lidí a proto je ve Švýcarsku pro nás stále více draho. Ale hodnotu měny neurčuje jen zlato, to je jasné. České zlaté rezervy jsou po Tošovské akci, kterou bychom mohli nazvat „velká banksterská loupež“, třetí nejmenší ve světě. Jen tři země na světě měly v roce 2015 k poměru k devizovým rezervám méně zlata než Česko a to bylo zhruba 0,8 % devizových rezerv ve zlatě. Slovensko mělo v roce 2015 poměr 31,7 % a Německo 67,8 %, ale musí si urychleně stáhnout z USA zlato domů.

    Když už Rusnok a spol. panáčkovali před Fedem a ECB a ničili české podnikatele, tak mohli alespoň nakoupit zlato a tak trochu opravit selhání jejich předešlého banksterského kolegy-guvernéra ČNB. To současní vládci ČNB neudělali. Takže máme druhý důležitý důvod, proč jsou stejní banksteři jako Tošovský.


    Závěr


    Opět je třeba se dívat na dění ČNB jako na tragickou epizodu českých dějin zahájených po sametu bankovní klausovštinou. Řecká tragédie typu Oidipa je o tom, že sice mluví pravdu, ale neví to. Stejně tragické postavy jsou i dnešní vládci ČNB. Rusnok alias skrze hýbris zaslepený Oidipus za ČNB tvrdí, že „jsme jediní, kdo na trhu s bydlením něco dělá“. Ano, dělal. Za dva bilióny ničili českou podnikatelskou střední třídu v zájmu zahraničních banksterů jednoho promile. K tomu viz článek Pálení peněz střední třídy na korporátní svatbě. A jednomu procentu českých mafiánů napakovaných v klausovském privatizačním loupení zajistili laciné úvěry, aby udělali klasickou spekulativní bublinu s nemovitostmi. Takže normální mladí lidé jsou bez bytu, protože na něj nemají. Její americkou variantu, která v USA zničila střední třídu, jsme popsali v článku Pohádka o hypotéční Karkulce a nenažraném Vlkovi-Banksterovi. Takže Rusnok má pravdu, že "jako jediný něco udělal". Totiž jako jediný udělal banksterskou operaci proti zájmu 99 procent, kterou nikdo jiný v zájmu jednoho procenta a jednoho promile udělat nemohl. Stejně tak ex-guvernér ČNB Miroslav Singer mluví jako Pýthie: Intervence? Dobře odvedená práce. Také si to myslím, ale pythický výrok má vždy dvojí smysl. Jak jsme ukázali, v případě banksterů jako Rusnok nebo Singer, je třeba pythický smysl vykládat nezastřeně, tedy v modu pravdy jako původní odkrytosti smyslu daného výroku (řecky: alétheia).

    V článku Jak se krade přes petrodolar jsem napsal, že jako filosof jsem ze současného vývoje banksterské ekonomiky profesionálně naprosto nadšen. Je to fantasticky tragická záležitost, která nás pochopitelně zničí, a o tom to u hlupáků také je. ČNB představuje v závěsu za FEDem a ECB slepou oidipovskou sílu řízenou animálním pudem sebezáchovy, kde panují iracionální síly hrabivosti jednoho promile. Tyto božské síly nerozumu se maskují zdánlivou racionalitou vědy zvané ekonomie, kterou pro plebejce dole zastupují presstituti a tzv. „experti“. Jak jsem už napsal minule, pro filosofa mého typu je to přímo radost, vidět v chodu tak gigantické a tragické simulákrum, jako je dnešní dluhový dolar a znehodnocování české koruny.

    Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 550 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

    Související články:
    Kalouskova složenka a státní finance


    Přečtěte si

    Archiv tématických čísel:
    2017

    2016

    2015

    2014




    0 0

    George Galloway
    15.1.2019 RT,  překlad Zvědavec
    Navzdory drtivé síle dezinformačního aparátu NATO vstoupilo centrum impéria v roce 2019 do stavu úplného chaosu.
    Washington, Londýn a Paříž - tři hlavní města impéria - nejsou dnes v podstatě řízena, jsou zastavena, a potácejí se na pokraji zhroucení nebo jsou v obležení vlastního lidu.


    Jejich samozvaná Nemesis (symbol osudové msty, odplaty, pozn. překl.) - Moskva a Peking - si mezitím připíjí na Nový rok ve stavu značného optimismu a sebedůvěry. To jsou fakta, skutečné zprávy.

    Měli bychom začít od vrcholu impéria. Vláda Spojených států se uzavřela uprostřed stagnace a palby mezivládních houfnic.

    Ministr obrany „Vzteklý pes“ Mattis odstoupil, a ostatní uniformovaní podřízení se rozhněvali, neboť prezident nás opětovně ujišťoval, že stáhne vojáky z nákladných a prohraných zahraničních válek. Současný „vzteklý pes“ - John Bolton - otevřeně vzdoruje prezidentu Trumpovi kvůli Sýrii, Mueller se blíží, a nová demokratická většina ve Sněmovně se chystá „obvinit z vlastizrady z***syna“.

    Nikdo neví, zda prezident Trump setrvá ve svém úřadě dlouho, a sebemenší náhled na názory jeho předpokládaného nástupce - viceprezidenta Mika Penceho - připomíná slavnou fotografii, na které je prezident Nixon a jeho viceprezident Spiro Agnew, stojící za ním. V satirické bublině nad Nixonovým ramenem stojí: „Nikdo mě nezastřelí, když je tenhle chlápek další na řadě.“

    V Londýně je britská premiérka Theresa Mayová mrtvý člověk, odchod Británie z Evropské unie je stále otázkou naprosté nejistoty, přestože zbývá pouze 80 dní. Před britským parlamentem začaly propukat násilnosti, žádná frakce nemůže ovládat většinu, nemůžou se konat volby, protože nejpravděpodobnějším výsledkem by bylo zvolení veterána Jeremyho Corbyna, který je proti imperialismu, a jehož by „deep state“ brzy uvěznil (stejně jako autora tohoto článku, podle britské iniciativy Integrity Initiative).

    Pokud nebude žádná dohoda o brexitu, jih Anglie se zastaví vzhledem k nedostatečné přípravě, kamióny směřující na kontinent a zpátky pojedou v Kentu, „zahradě Anglie“, na parkoviště.

    Brexit pouze podle názvu - jinak také přezdívaný dohoda Theresy Mayové - nemůže být příští týden schválen v Dolní sněmovně britského parlamentu vzhledem k opozici labouristů, nejméně 50 poslanců vlády a 10 členů koaličních partnerů, severoirské Demokratické unionistické strany (DUP).

    Třetí volba - nové referendum - je rizikem, že by se odehrál stejný scénář (avšak téměř zcela neohlášený), jako v ulicích Paříže a dalších francouzských měst. Vzepřít se výsledkům prvního referenda, a podvést tak 17,4 milionů obyvatel, kteří hlasovali pro brexit, by znamenalo ohrozit sociální mír v Anglii. Miliony těch, kteří hlasovali pro brexit, patří k těm lidem v Británii, kteří nemají co ztratit.

    Ve Francii se stal Elysejský palác Macronovou Bastilou, a není vůbec vyloučeno, že na ni nebude zaútočeno.

    Minulý víkend musel být jeho mluvčí propašován zadními dveřmi, neboť protestující se zmocnili nákladního vozu a najeli do dveří vládní budovy. Právě ty podmínky, o které Macron v Damašku tak usiloval, a fakt, že Francie SKUTEČNĚ pomohla Kyjevu dosáhnout daného stavu, nyní otřásají samotnými základy Francouzské republiky.

    Žádné otočení „Nelsonovým okem“ (když se lord Nelson, slavný anglický admirál, v bitvě u Trafalgaru dozvěděl, že jeho směrem postupuje francouzské námořnictvo, přiložil si dalekohled k černé pásce, zakrývající jeho chybějící oko, a řekl: „Nevidím žádné lodě“) nezmění skutečnost, že po dobu osmi týdnů stovky tisíc Francouzů ze všech politických vrstev požadují - se stále větším násilím - v ulicích měst po celé zemi, aby jejich prezident odstoupil. A Macron, zasypávající Champs-Élysées eury ve svých ústupcích - zcela navzdory fiskálním pravidlům EU - pouze povzbudil „další“ (les autres), aby pokračovali v demonstracích.

    Tento týden se na stranu „žlutých vest“ přidala vláda Itálie (EU, NATO), přičemž italský premiér Salvini osobně odsoudil francouzského prezidenta za to, že je „proti svému vlastnímu lidu“.

    Tuto sobotu se v Londýně uskuteční ohromná demonstrace, která bude mít celou řadu stejných protiúsporných požadavků na britskou vládu, jaké požaduje hnutí žlutých vest po Macronovi. Centrum nemůže zůstat pozadu.

    Starý řád umírá; nový ještě nemůže být zrozen. Pokud nebudeme opatrní, brzy skončíme zaživa mezi příšerami.


    Fall of Empires: London, Washington & Paris on brink of collapse vyšel 9. ledna 2019 na rt.com. Překlad v ceně 267 Kč Zvědavec.

    0 0
  • 01/15/19--09:00: Má česká armáda smysl?
  • Croix
    15. 1. 2019 Zvědavec
    Následující text je příspěvkem k zítřejší panelové diskuzi Nové republiky v budově ČSVTS v Praze na Novotného lávce:
    Pokud si budeme chtít odpovědět na takovou otázku, nevyhneme se rekapitulaci úlohy české, resp. československé branné moci v moderních dějinách, čili v období novodobé obnovy české státnosti, počínaje první světovou válkou.


    Do října roku 1918 sice český, resp. československý stát v obnovené formě ještě neexistoval, ale československé legie v zahraničí sehrály podstatnou roli při jeho mezinárodním prosazení, kromě toho, že legionáři měli významný podíl na vzniku nové branné moci v prvních měsících a letech existence Československé republiky.

    U příležitosti 100. výročí jistých událostí budu teď oponovat těm, kteří - snad z neznalosti, nebo nedocenění - tak snadno tvrdí, že v moderních dějinách jsme armádu stejně nikdy nepotřebovali nebo se neodvážili ji použít. Česká státnost byla obnovena oficiálně 28. října 1918, ale stát byl doslova vybojován armádou v letech 1918-19 ve svých následných hranicích. A silná armáda byla pak 20 let vnitřním garantem těchto hranic a skutečnosti připojení Slovenska do společného státu ve vztahu k většině našich sousedů.

    Připomínám proto, že např. 19. 1. 1919 Ministerstvo národní obrany nově vzniklé Československé republiky vydalo rozkaz k vojenskému obsazení Těšínska, na něž na mírových rozhovorech v Paříži prosazovala nárok československá delegace vedená E. Benešem. Vojenské operaci velel pplk. Šnejdárek (pozdější armádní generál) a probíhala do 31. 1. 1919. Konečnou demarkační linii stanovila mezinárodní tzv. velvyslanecká komise, s jejímž rozhodnutím Polsko spokojeno nebylo, což se opětovně projevilo během událostí roku 1938.

    Dále 29. 1. 1919 Československá armáda dokončila vojenské obsazení jižní hranice Slovenska, během něhož docházelo k četným bojům s maďarskými jednotkami, které byly postupně vytlačovány ze slovenského území. Maďarská vláda totiž po rozpadu Rakouska-Uherska trvala na uherské státní integritě, která měla i nadále zahrnovat slovenská území. Úspěšné fázi operace velel plukovník (pozdější generál) František Schöbl.

    Avšak již v roce 1918 počínaje listopadem mladá československá branná moc zasahovala na historickém českém území, kde byly vyhlášeny v pohraničí 4 německé separatistické provincie hledající svou budoucnost buďto v ideji rakousko-německé (odtržení od českého státu a přináležitost k Rakousku), nebo v připojení přímo k Německu. Rozsáhlé vojenské operace, které se neobešly bez bojů, probíhaly na celém území tzv. Sudet.

    Stejně tak musela v pohraničí zasahovat a separatistické povstání potlačit československá branná moc v roce 1938.

    Mnichovská zrada a postoj vrcholné politické reprezentace, která byla převážně orientována na západní liberální politický systém, k ní, a následné události nebyly selháním československé armády.

    Rovněž pro co nejvýhodnější pozici Československa v mezinárodní politice v roce 1945 bylo zásadně důležité, že československé vojenské jednotky byly zformovány v zahraničí a bojovaly jak na východní tak i západní frontě a měly i svůj podíl na osvobozování naší vlasti. Československo tak, nehledě na domácí odboj, nemohlo být hodnoceno jen jako pasivně okupovaná či kolaborující země.

    Že nedošlo k použití československé armády za žádných okolností v období studené války je velké štěstí. V rámci tehdejšího mezinárodního kontextu by k tomu totiž došlo jedině za podmínky rozsáhlého minimálně evropského konfliktu.

    Pokud jde o období nejnovější, tj. zhruba posledních 30 let, nechci se pouštět do takových věcí, jako je nasazení české armády zvláště v některých zahraničních misích (přinejmenším kontroverzní z hlediska reálných českých zájmů jsou zejména ty v Afghánistánu, nebo Mali).

    S ohledem na položenou otázku má smysl zaměřit se spíš na události posledních let v Evropě a na Blízkém Východě.

    V první řadě proběhla radikalizace islámu v těchto oblastech. Události v Sýrii a dalších zemích ukázaly, že zbraně z bývalého tzv. východního bloku doplněné o západní techniku se mohou náhle objevit v rukách rovněž náhle se objevivších islamistických armád (ponechme teď stranou, kdo za tím stojí) prakticky kdekoliv. Zmizelé techniky a munice z původních skladů je ohromné množství. Ke všemu ochotných radikálů, kteří už bojují, i těch kteří si ještě nezabojovali, ale z přesvědčení nebo za peníze tak ochotně učiní, je rovněž dostatek. Kolik jich je ve skutečnosti v Evropě nikdo neví. Pokud bude mít někdo, kdo tuto moc nad nimi už předvedl, za určitých okolností zájem na de facto občanské válce v Evropě, může ji rozpoutat nečekaně rychle a ve velkém rozsahu.

    Z historie víme, že mnoho evropských fatálních otřesů bylo pouhých pár měsíců před tím, než započaly, skoro pro všechny naivní Evropany nemyslitelných.

    Současné vnitřní bezpečnostní struktury fungují bohužel tak, že kdejaký osamělý střelec je v dané oblasti zcela vytíží, několik střelců či řidičů náklaďáků – teroristů - je vytíží v rámci státu. Na všechny zákroky i proti osamělým bláznům s nožem jsou nasazovány speciální útvary, i když by na to kdysi stačil jeden řadový četník s bodákem na pušce, nebo esenbák s pistolí a základním výcvikem.

    Cvičený a vybavený prapor záškodníků rozdělených do družstev, která začnou náhle působit na území např. České republiky, způsobí fatální škody na určité (strategické) infrastruktuře.

    Nemyslete si, že to třeba čučkaři nebo jiní preventivně vychytají. Zásadní informace o akcích strategického rozsahu mohou obdržet tak leda od Velkého bratra dle jeho uvážení, jemuž jsou de facto podřízení, neboť jejich hlavním úkolem je ve skutečnosti dohlížení na udržení nadnárodního politického systému vytvořeného v 90. letech minulého století – zde v podmínkách České republiky – pokud ho půjde udržet.

    Může dojít k rozsáhlým a nakonec i ozbrojeným nepokojům u některého našeho souseda a spousta objevivších se bojovníků se může tlačit i k nám, krom těch, kteří tu už možná připraveni budou, což nelze vyloučit.

    Některé věci zkrátka mohou nastat, ačkoliv jsou do poslední chvíle nemyslitelné.

    Když dojde k nejhoršímu – a nelze vycházet z toho, že se to nemůže stát, s ohledem na dynamiku určitých událostí v Evropě a přilehlé Asii a Africe – na poslední prioritě se takovou situaci může pokusit zvrátit a vlastní obyvatelstvo a zemi hájit pouze dostatečně silná a odhodlaná armáda.

    Když už jsme se dostali až sem, konstatuji, že to nebylo přesto to podstatné, co je nutné říci, abychom si na úvodní otázku mohli odpovědět. Aby bylo možné odpovědět si na otázku smysluplnosti kterékoliv armády, je třeba ptát se z úrovně ještě vyšší, a to z úrovně smyslu státnosti.

    Má pro nás vlastní stát smysl? Je lepší pro český národ, či šířeji pro všechen k českým zemím, které považuje za svůj domov, loajální český lid, mít vlastní stát, z hlediska možnosti řídit si zde svůj život po svém, či z hlediska otázky možností samotného dlouhodobého přežití na tomto území? Nebo je to pro nás věc zbytečná či lhostejná? Je pro nás naše existence zde zbytečná či lhostejná?

    Odpověď na výše uvedené otázky a na otázku z titulku článku by měla být podle mě vždy shodná a každý ať si na to odpoví sám, ať už kladně nebo záporně. Za sebe nebudu alibisticky tajuplný pouhý kladeč otázek. Pro mě je to přesně tak jak jsem napsal v otázkách, jen bez otazníků. České dějiny mají smysl, existence českého národa pro mě má smysl protože jsem jeho vědomým příslušníkem (stejně jako jsem členem své rodiny) a za takových podmínek má smysl i český stát. Ten se v tom případě nemůže obejít bez dostatečně silné armády (odpovědi na návazné odborné otázky v tomto směru ponechávám na vojenských profesionálech), protože někdy může dojít i k nutnosti hájit se na prioritě nejnižší.

    Někdo ještě může namítnout, jaký má smysl armáda v rámci současného mezinárodního českého začlenění, kdy vlastně jakoby primárně (pro někoho) nekoná v českém, ale cizím zájmu (např. v rámci některých zahraničních misí), či není plně samostatná. Jaký smysl by mělo budovat ji za těchto okolností silnější, čili na ní vynakládat vyšší finanční prostředky, nebo ji vůbec mít, apod.?

    Na to odpovídám, že každá armáda samozřejmě plní politické zadání. Pokud se toto zadání změní, následuje změna úkolů armády i samotné vojenské doktríny daného státu. Vzhledem ke kladné odpovědi v otázce potřebnosti české státnosti a tedy i smysluplnosti české armády lze uzavřít, že nyní se mezi sebou různé politické skupiny mohou přít o tom, k plnění jakých úkolů je nynější AČR využívána a zda je to správně či špatně. Ale v první řadě bojeschopnou armádu, která chce a dokáže bránit svou zemi musíte mít, a pak o jejím nasazování z mezinárodněpolitického hlediska teprve můžete diskutovat. Pokud ji mít nebudete, rezignujete ve skutečnosti na vlastní státnost. Vybudovat moderní armádu z ničeho bez rozsáhlé cizí pomoci a dostatečně rychle, když to najednou bude znovu potřeba, není prakticky možné. Vědí to Rusové, Američané, Izraelci, i Maďaři a Poláci, například. Na bojišti se mění situace každým okamžikem…



    0 0

    9. 1. 2019

    Plk.v.v. Ing. Ladislav Petráš, 

    Plk.vz. Ing. Jaroslav Štefec, 
    Pplk.vz. MUDr. Marek Obrtel

    0 0

    Rozhovor s Lenkou Procházkovou
    15. 1. 2019  ParlamentníListy
     „Lid, zakotvený v Ústavě jako zdroj veškeré moci, je ve skutečnosti jen zdrojem financování cizích záměrů. Platíme armádu, která stát neubrání, platíme školství, které už z druhé generace našich dětí vyrábí bioroboty, platíme veřejnoprávní média, která do svého sterilního bazénku pouští jen šlapače vody,“ komentuje Českou republiku třicet let po revoluci spisovatelka a signatářka Charty 77 Lenka Procházková. Podle ní svoboda myšlení leká i mnohé současné politiky, a proto by chtěli, aby se informace a názory šířily kontrolovaně a pouze v určených mantinelech. Hledání pravdy však prý není koupel v dezinfekcí vonícím bazénu, ale spíše plavání v divoké řece.

    Jste signatářka Charty 77, za minulého režimu jste nemohla psát a živila se uklízením. Letos budeme slavit třicet let od sametové revoluce. Co to pro vás znamená?

    Za minulého režimu jsem patřila k autorům, jejichž díla vycházela jen v samizdatu. V současnosti jsem na tom opět dost podobně. Knihy sice vydávat zatím mohu, ale mé články, politické komentáře a fejetony se objevují jen na alternativních webech. Pokrok je v technice, díky internetu mám větší okruh čtenářů než v mládí. Nicméně mnozí z těch, co se mnou kdysi psali pro samizdat nebo jej vyhledávali jako vzácné koření, pokládají dnešní alternativní média za cosi nepatřičného. Jejich polistopadové nadšení, že cenzura byla zrušena, vyprchalo. Dokonce i mnohé současné politiky svoboda myšlení leká, a proto by chtěli, aby se informace a názory šířily kontrolovaně a pouze v určených mantinelech. Na pravdu však nikdo nemůže mít copyright, protože pravda je ustavičné hledání. Není to koupel v dezinfekcí vonícím bazénu, spíš je to plavání v divoké řece. Takže já jsem ráda, že to, co jsem se v mládí naučila, jsem schopná používat i v pokročilejší fázi života.

    Dodnes se diskutuje o tom, jak by Česká republika vypadala, nebýt privatizace a rozkrádání státního majetku těmi, kteří byli v devadesátých letech takzvaně „u toho“. Jaké otázky z té doby podle vás nejsou dořešeny? Měli bychom se některými zabývat?

    Otázku kladete v množném čísle. Ale kdo patří do té množiny, kdo je to MY? Těch pár televizních odborníků na cokoliv, kteří se na obrazovce střídají jako apoštolové na točně orloje? Ti ale občany ani stát nereprezentují. Pod pojem MY nepatří ani mnozí zástupci politických stran, kteří už dávno rezignovali na práci prospěšnou celku. Ti všichni, včetně dalších kategorií lidí využívaných jako převodové páky při usměrňování a odkloňování finančních toků, jsou dnes NÁMI znovu vnímaní jako ONI. A nad nimi jsou další ONI. Takže by bylo na místě onikání. JIM je jedno, co si MY myslíme, čeho se bojíme a v co ještě – aspoň někteří – věříme.

    Řeknu vám jeden důkaz a příklad za všechny. Když jsem před lety se skupinou stejně odhodlaných lidí varovala před chystaným podvodem nazvaným církevní restituce, podařilo se nám rozšířit zatajované informace mezi širokou veřejnost a získali jsme obrovskou podporu. Nebudu tu kauzu rozebírat, protože pořád ještě cítím hněv kombinovaný s úžasem. Ten úžas plynul z poznání, že se nám tehdy podařilo v odporu proti nemravnému zákonu téměř sjednotit národ. Ale ONI a další ONI nad nimi ten podvod stejně prosadili. A Ústavní soud jim to odklepl. Kdyby existovalo obecné referendum, prohráli by ONI. To byl ale jen viditelný vrcholek ledové kry, ukázka toho, že lid, zakotvený v Ústavě jako zdroj veškeré moci, je ve skutečnosti jen zdrojem financování cizích záměrů. Platíme armádu, která stát neubrání, platíme školství, které už z druhé generace našich dětí vyrábí bioroboty, platíme veřejnoprávní média, která do svého sterilního bazénku pouští jen šlapače vody...

    To nejsou nedořešené problémy naší v uvozovkách stále mladé demokracie, to je postupná proměna v jiný druh totality. Naštěstí si to lidé, kteří nemyslí jen na sebe a své místečko na výsluní, už začínají uvědomovat a snaží se vyhledávat si informace o stavu země a světa i z jiných zdrojů než z mainstreamu. Máme v tom praxi z minulého režimu, pouze ta technika je pokročilejší. Samozřejmě i metody inkvizice jsou pokročilejší. Kdyby se tátův film Ucho natáčel dnes, jmenoval by se spíš Oko.

    Co jsme od roku 1989 jako Češi a Slováci z vysněných věcí zapomněli, i když jsme si je přáli, protože jsme je neměli?

    Na tak zobecňující dotaz nedokážu najít odpověď. Takže jenom pár postřehů. Pozoruji, že v období těch třiceti let se rozvolnily a mnohdy zničily rodinné vazby, že naše někdejší schopnost hlubokého přátelství je dnes stále vzácnějším úkazem, že mnohdy ztrácíme i schopnost empatie... jinak řečeno, stáváme se osamělejšími a tudíž křehčími bytostmi. Propast mezi generacemi asi nikdy nebyla hlubší, nicméně na Slovensku a v menších městech a obcích Moravy ta tendence k atomizaci společnosti pokračuje pomaleji. Minulý režim chtěl každého člověka vychovat pro službu kolektivu-celku, což v zásadě není špatná myšlenka. Ale protože to chtěl, spíše musel, udělat rychle, používal násilné metody, čímž probouzel přirozený odpor. Hlásal solidaritu, ale myslel tím poslušnost: drž jazyk za zuby, makej a dožiješ se třeba i ráje na zemi nebo alespoň tvoje děti. S neposlušnými jednal jako s nepřítelem. A protože se tím netajil, každý člověk si mohl vybrat, kam se zařadí.

    Povaha člověka vždy předurčuje jeho osud. Po takzvaném Velkém listopadu se o solidaritě a poslušnosti přestalo mluvit, všichni jsme byli ujišťováni, že jsme na startovní čáře. Akorát, že někteří vyběhli pěšky a jiní měli předjednané spřežení. Mnozí z nás si ale ani nevšimli, že probíhá nějaký závod a pochopili to až tehdy, když skončil, a jejich závod, továrna a tak dále, ukončil provoz. Nebo se změnil v kolečko zařazené do soukolí řízeného ze zahraničí. Při kácení lesa samozřejmě létají třísky. Jenomže kácet zdravý les udržovaný dvěma generacemi není z hlediska celku, natož třísek, žádným vítězstvím. Když jsem jako mladá holka podepsala Chartu, nebylo to proto, že bych odmítala ideály socialismu. Odmítala jsem ale metody, jimiž režim znásilňoval svědomí lidí a činil z nich pokrytce a přitakávače pro svou vlastní zbabělost.

    V průběhu listopadu 1989 jsem doufala, že ten humanistický socialismus dokážeme uskutečnit, protože historicky jsme k němu měli ze všech států takzvaného východního bloku nejblíže. Návrat ke kapitalismu mi připadal jako krok zpátky. O globalizaci jsem tehdy téměř nic nevěděla. Dnes jsem .... .... .... .... 


    0 0
  • 01/15/19--14:48: BIS studuje dějepis ??
  • Loudil
    15. 1. 2019
    Naše BIS ve své výroční zprávě napadá výuku dějepisu v našich školách, která prý je zcela pod vlivem "sovětského vidění světa" a výuka češtiny zase prý propaguje - "slovanský panslavismus". SSSR jak známo zanikl už 1991 , tedy před 28 lety , je tedy zajímavé, jak může být pod jeho vlivem výuka dějepisu v Čechách. Osobně mne zaráží, že "mezi vážné úkoly" naší BIS patří také zevrubné studium učebnic dějepisu, češtiny a dalších předmětů našich škol. 
    Takže nějaký tajný agent BIS si od školního dítěte vypůjčí svazek učebnic, které si v síťovce odnes do pracovny a zde listuje , čte, listuje a dělá podrobné výpisy pro svého šéfa do nějaké budoucí výroční zprávy. A co honění cizích tajných agentů ?? vážená BIS ? Už se nedivím, že jim většinou unikají, když naši tajní agenti čtou ve dne i v noci školní učebnice a pořizují z nich sáhodlouhé výpisy. "Záběr" BISU je tedy opravdu široký !!

    P.S. Ovšem, když tajná policie začíná studovat obsah učebnic a doporučovat jejich "předělání" ,pak mi to silně začíná připomínat pálení nepohodlných knih z časů Třetí říše nebo časů našeho pátera Koniáše.

    https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/skolstvi/historici-vs-bis-co-skodi-vyuce-dejepisu-je-to-rusky-pohled_510163.html

    https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/historikove-vidi-ve-vyuce-dejepisu-spise-jine-problemy-nez-bis/1709064

    0 0

    Lubomír Man
    16. 1. 2019
    Ne tedy jen do Druhé republiky (1. 10. 38 – 14. 3. 39), která školní učebnice dějepisu a literární výchovy z republiky první nepřepisovala, nezakazovala školám mluvit o národním obrození, o Čelakovském a jeho písní ruských, o panslavizmu, nenutila ministerstvo školství přepisovat školní osnovy republiky první. Ne nic takového zrůdná vláda Beranova druhé republiky nečinila, všeho toho jsme se dočkali až v republice pohavlovské a to od oficiální zpravodajské organizace ČR BIS. jež, zosobněna svým ředitelem Koudelkou, vykonala v minulých dnech cosi jako demarši u současného ministra školství Blagy (ANO), aby jej ke shora uvedeným požadavkům dotlačila.


    Ale pozor. Aktovka, s níž pan Koudelka do ministrovy pracovny vstoupil, neobsahovala jen požadavky shora uvedené, ale celou řadu požadavků dalších. Ředitel BISu, zcela určitě v tuto chvíli podoben Reinhardu Heydrichovi, českému ministrovi školství dále objasnil, že současné české učebnice a školní osnovy vykreslují německou kulturu a německý vliv v českých zemích neobjektivně a nepřátelsky, což je prý následek sovětského pohledu na věci. S tím je samozřejmě nutno co nejrychleji – a to už do začátku příštího školního roku– skoncovat.

    Mnichov, pane ministře, řekl představitel BISu ministru školství dále, se už nebude žákům předkládat jako zrada, ale jako diplomatická dohoda, a český vojenský odboj se v učebnicích i osnovách přesune z Východu na Západ, tzn. od Svobodovy armády v SSSR k českým letcům v Anglii. Boje u Dukly se napříště popíší jako úkladný masakr českých vojáků zosnovaný na příkaz sovětské vlády, a květen 1945 se vykreslí tak, že Prahu mohli už dávno a dávno před 9. květnem osvobodit Američané, ale Stalin jim to zakázal. (Že ve skutečnosti bylo osvobozovací území v zájmu zabránit chaosu při styku spojeneckých armád už dříve rozděleno dle plánu Eclipse do čtyř sektorů, z nichž každý sektor byl přístupný jen jedné ze čtyř spojeneckých armád, se v nových učebnicích pochopitelně zamlčí). No a Pražské jaro, pane ministře, nebude už napříště žádným svátkem komunistického reformního hnutí, ale lidovým hnutím za svobodu.

    Tím pan Koudelka své expozé u ministra školství skončil, a ten jej, představte si to, z kanceláře nevykázal a nehnal ho svinským krokem z Malé strany až do Stodůlek, ale srazil paty a údajně prý prohlásil, že některé z požadavků BISu jsou oprávněné.

    Myslete si o tom, co chcete. Ale já vím i cítím jen jedno. Říká se tomu déja vu. Ta sprostota, ta blbost, ta faleš, ty jsou mi přece povědomé. Ano, vždyť jsem to všechno už jednou prožil. Před necelými osmdesáti lety. Za Protektorátu.

    0 0

    Rostislav Iščenko
    16. 1. 2018  ukraina (kráceno)
    14. ledna 1994 podepsali v Moskvě prezidenti Ukrajiny, Ruska a USA trilaterální prohlášení o likvidaci jaderných zbraní na Ukrajině. Podle dohody se mělo na území Ukrajiny odstranit 176 mezikontinentálních střel a 1500 jaderných hlavic. Zdálo by se, co s tím má co do činění Donbas? Když dnes ukrajinští radikálové říkají, že kdyby si Ukrajina udržela třetí jaderný arzenál ve světě, nikdo by nemohl zabránit Kyjevu udusit protifašistické povstání nejen na Donbasu, ale také na Krymu - je to naprostá pravda. S takovými věcmi se nežertuje. 



    Nehledě na to, že Kyjev by sotva dokázal vytvořit plnohodnotný systém kontroly, údržby a bojového využití všech raket, které zdědil, dokonce jen samotná existence takového arzenálu by učinila Ukrajinu prakticky nezranitelnou vůči jakémukoli vnějšímu tlaku. Ale s ohledem na to, že značnou část zbraní (s výjimkou mezikontinentálních raket), které Ukrajina měla, mohla v zásadě dovést do stavu bojové pohotovosti (dnes, 23 let poté, co poslední bojová hlavice opustila "nezávislé"území, to můžeme otevřeně říci), by se nikdo nezačal dohadovat s opicí, vyzbrojenou jaderným "granátem".

    Ukrajina se zřekla jaderných zbraní výlučně proto, že její vedení přikládalo příliš velký význam diplomatickému pozlátku nazvanému "uznání nezávislosti". Je to přesně to, co pravidelně slyšíme od patrioticky naladěných diletantů, kteří apelují: "Proč Rusko dosud nepřiznalo Donbas?"

    Mohu pochopit lidi, kteří strádají tím, že útvary 1. gardové tankové armády dosud nedospěly k Dněpru, Visle, Odře, Rýnu a nakonec k Atlantiku. Přání všechno zabrat, zabít všechny nepřátele a poslat vnitřní opozici na porážení stromů, "stavby století" a odklízení sněhu na Sibiři je přirozenou reakcí malých dětí a infantilních dospělých na komplikovaný a nepochopitelný svět kolem nich. Ale čarování kolem abstraktního uznání, lidmi, kteří nerozumí jeho významu, mě překvapuje.

    Jednoduchý příklad: Rusko neuznalo Abcházii a Jižní Osetii. To mu nezabránilo během týdne zahnat gruzínskou armádu, když se Saakašvili snažil obnovit kontrolu Tbilisi nad těmito územími pomocí ozbrojených sil. Rusko neuznává Podněstří, ale všichni dobře vědí, že v podobné situaci bude reakce Moskvy stejná. Rusko nikdy nepředkládalo územní nároky vůči Ukrajině a uznávalo její územní celistvost, ale neuběhl ani měsíc po převratu v Kyjevě a Krym se znovu připojil k vlasti. Na druhou stranu, Japonsko neuznává jižní Kurilský hřeben ruským, a moc mu to pomohlo? USA až do sedmdesátých let neuznávaly ČLR, protože považovaly za zákonnou moc Číny tchajwanské členy Kuomintangu. No a co?

    Vraťme se ke Krymu. Málo kdo na světě uznal přechod Krymu do Ruska. Ale kromě kyjevských provokatérů nikdo nehodlá zpochybňovat právo ruské pohraniční stráže kontrolovat teritoriální vody polostrova.

    V mezinárodním právu existuje pojem "moc, která reálně kontroluje území". Bez ohledu na to, zda je tato moc někým uznaná či není nikým uznaná, ať už vznikla v důsledku převratu, oddělení nebo dobrovolného rozdělení bývalého státu (jako varianta spojení dvou či více bývalých), není důležitá skutečnost jejího mezinárodního uznání, ale fakt její schopnosti zajišťovat vojenskou a politickou kontrolu určitého území. Pokud taková schopnost je, bude se s vámi spolupracovat, obchodovat a dokonce se budou uzavírat zcela oficiální smlouvy. Pokud formálně něco vlastníte, ale nejste schopni toto vlastnictví kontrolovat, budou s vámi ostatní pouze sympatizovat, ale domlouvat se budou s těmi, kteří kontrolují toto území.

    Na tom je totiž založen minský proces. Několik let se Rusko, Francie a Německo snaží Kyjevu vysvětlit, že musí mluvit a domlouvat se se skutečnou mocí na Donbasu. Pokud se domluví na zachování jednoty, nikdo tomu nebude bránit, ale pokud toho nebude s to, bude se muset domlouvat na civilizovaném rozvodu. Avšak ukrajinští politici, podobně jako před 25 lety, si postavili hlavu na otázce formálního uznání a požadují, aby jim Donbas vrátil "pod vánoční stromek" třeba Děda Mráz, nebo třeba Santa Klaus, nebo třeba Père Noël.

    Ale mohli se alespoň něčemu naučit z historie s jaderným odzbrojením.

    V souvislosti s Krymem a Donbasem Ukrajina ráda připomíná Budapešťské memorandum. Na ruských talk show je obvykle prezentováno jako nic neznamenající kus papíru (říkají, že memorandum, prý, není žádná smlouva a nikoho k ničemu nezavazuje). Tak tomu není. Memorandum je veřejně dané čestné slovo dodržovat určitá pravidla. V jistém smyslu je to dokonce víc než smlouva. Smlouva je zpravidla na určitou dobu. Ale dokonce i časově neomezené smlouvy mohou být vypovězeny (nebo prostě přestanou fungovat) v důsledku změny situace. Memorandum ale opravdu není závazným dokumentem, není ratifikováno, takže nemůže být vypovězeno, ale také porušit je comme il ne faut pas. Je to jako by veřejně slíbit dívce se s ní oženit, a pak se také veřejně chlubit tím, že byla oklamána.

    Ale všimněte si, že, na rozdíl od Kyjeva, USA a Velká Británie, jež společně s Ruskem podepsaly Budapešťské memorandum, a také Francie a Čína, které poskytly Ukrajině podobné záruky ve zvláštních samostatných prohlášeních, nezjistily žádné porušení tohoto dokumentu. Odpověď na otázku "Proč?" je ve zmíněném trilaterálním prohlášení, jehož čtvrt století si dnes připomínáme. Řada jeho ustanovení se v nezměněné podobě stala součástí Budapešťského memoranda. To na ně se ráda odkazuje ukrajinská diplomacie, ale ve skutečnosti nejsou porušena.

    ... pro Ukrajinu platí přesně ty závazky, které jsou vůči jiným státům, které se připojily ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT) jako nejaderné státy. Pomoc Ukrajině (včetně okamžitých opatření Rady bezpečnosti OSN) je slibována, pouze pokud se Kyjev stane obětí agrese nebo hrozby agrese s použitím jaderných zbraní. To znamená, že v případě agrese bez jaderných zbraní nikdo Ukrajině nic nedluží. Ukrajině bylo slíbeno, že nebude použit ekonomický nátlak. A tak i přes všechny nepřátelské kroky Kyjeva Rusko neukončilo z vlastního podnětu žádnou dohodu, ani jednu smlouvu. Ekonomické vazby jsou zrušeny pouze tam, kde je zrušila Ukrajina.

    Pokud jde o územní celistvost, jsou záruky poskytovány výlučně v rámci závěrečného aktu KBSE. Současně je připuštěna mírová změna hranic (kdo může říci, že Krym byl vybojován? a, mimochodem, právě proto Turčinov v březnu 2014 požadoval válku - pak by bylo možné pokusit se zaznamenat porušení Budapešťského memoranda). Navíc ani povinnost nepoužívat ozbrojené síly vůči Ukrajině není absolutní, je použita neurčitá formulace "s výjimkou sebeobrany nebo jakýmkoli jiným způsobem v souladu s Chartou OSN". Poznamenejme, že OSN nezaznamenala porušení Charty Ruskem (to je oprávněna učinit jedině Rada bezpečnosti OSN).

    Formálně není tedy Memorandum porušeno.

    Buďme upřímní, je vypracováno tak, že není možné ho porušit, ať by se stalo cokoliv. A na Ukrajině se to vědělo. Všimněte si, že trilaterální prohlášení je datováno 14. ledna 1994 (podepsal je Kravčuk), ale Budapešťské memorandum bylo podepsáno 5. prosince (téměř o rok později) už Kučmou. Po celou tu dobu se ukrajinská diplomacie snažila vyždímat z garantů lepší podmínky. Ale nevyždímala. A ani by nemohla.

    Kritickou chybu učinil Kyjev už 23. května 1992. Rusko, USA, Ukrajina, Bělorusko a Kazachstán podepsaly toho dne Lisabonský protokol, na jehož základě se Kyjev, Minsk a Astana připojily k NPT jako země bez jaderných zbraní. Kazachstán a Bělorusko na jaderný status ani nárok neuplatňovaly. Pro ně bylo podepsání tohoto dokumentu přirozené. Ale Ukrajina se pokusila jaderný arzenál zachovat. V Kyjevě se však rozhodli, že bude možné zasmlouvat si později. Nyní je přece to nejdůležitější - mezinárodní uznání. A Ukrajina byla opravdu vydírána odmítnutím uznat ji jaderným státem.

    V Kyjevě nechápali, že země s třetím největším jaderným arzenálem na světě bude uznána v každém případě. Dokonce i v případě, že k tomu nedojde okamžitě, bude možné počkat, jak dlouho bude třeba - stejně se s ní budou domlouvat a její názor na mezinárodní záležitosti bude brán v úvahu. Kravčuk se obával, že lidé se nebudou seriózně chovat k "suverénní" moci, pokud nebude mezinárodně uznána. Jeho ministr zahraničí (Zlenko) spěchal podat zprávu o uznání "celým světem" (zpočátku "celým civilizovaným světem") a otevřít velvyslanectví všude, kde je to jen možné. To on podepsal Lisabonský protokol, kterým se Ukrajina jednoznačně zavázala zříci se jaderných zbraní. Všechno ostatní, co bylo dál, je dvouleté pachtění se ve snaze vykroutit se ze závazků, které již byly přijaty, nebo alespoň z toho vyždímat alespoň nějaké dividendy.

    V podstatě otázku zřeknutí se jaderného statutu Kyjeva rozhodl ministr zahraničních věcí (nikoli Rada, nikoliv vláda nebo prezident). Samozřejmě, Zlenko měl náležitě vystavené pravomoci, ale byl to právě jeho podpis, který je pod protokolem, a co je nejdůležitější, právě on se svým rezortem vypracovával doporučení zákonodárným orgánům. Ukrajina neměla jiné odborníky na mezinárodní vztahy.

    Skutečnost uznání a vlastní diplomatické mise hrály pro ukrajinskou vlád stejnou roli, jako sklíčka, korálky a zlomené zbraně pro africké divochy v 15. - 16. století, nebo houně a whisky pro indiány o pár století později. Byl to fetiš, za nějž bylo možné dát všechno. A oni dali. A díky bohu. Je těžké si představit, co by se stalo se světem, kdyby Ukrajina měla jaderné zbraně. V každém případě by Kyjev určitě začal válku s Ruskem už v 90. letech.

    Vzhledem k tomu, že chytří se učí z chyb hlupáků, stojí za to si pamatovat historii ukrajinského jaderného odzbrojení a nečinit fetiš z uznání něčí nezávislosti a suverenity. Je to je jen o něco víc, než pouhá formalita, kterou se někdy snaží prodávat za vysokou cenu. Skutečnost uznání neposkytuje nic, kromě práva na oficiální udržování v příslušných zemích diplomatických misí. Ale například Tchaj-wan, poté, co větší část světa uznala ČLR a zrušila diplomatické vztahy s Kuomintangem, jednoduše přejmenoval svá velvyslanectví na obchodní zastoupení. Nic jiného se nezměnilo a nezmění se, dokud Tchaj-pej dokáže udržovat ostrov pod kontrolou. Ale jakmile bude obnovena jednota Číny, dokonce ona desítka zemí, které stále neuznávají ČLR, ale Čínskou republiku (Tchaj-wan), zcela klidně přijme novou realitu.

    Důležitý je faktický, ne teoretický stav věcí. Představte si, že Zlenko by nepodepsal Lisabonský protokol, Kravčuk trojstranné prohlášení, Kučma Budapešťské memorandum, a Ukrajina by si uchovala jaderný arzenál. Myslíte, že by dlouhou dobu zůstávala neuznaná? To je ono. A teď ať se tlučou do hlavy.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    MESSIN
    16.1.2019 B92, překlad Messin
    Jakou roli hrál haagský žalobce Geoffrey Nice při zničení důkazů souvisejících s obchodováním s lidskými orgány v kauze „Žlutého domu“.


    Podle dnešního vyjádření právníka Bronislava Tapuškoviče pro bělehradský deník Večernje Novosti, který se v té době účastnil procesu před tribunálem v Haagu (ICTY), o tom v minulosti hovořila i bývalá hlavní žalobkyně ICTY Carla del Ponte.

    Případ „Žlutý dům“ je neformálním termínem pro obvinění, že členové takzvané UČK/KLA (Kosovské osvobozenecké armády) unášeli Srby a odebírali jim orgány – něco, co prošetřil vyšetřovatel Rady Evropy Dick Marty.

    Nice je nyní zpátky na očích veřejnosti poté, co bylo oznámeno, že obhajuje jednoho z bývalých vůdců UČK/KLA Sami Lushtaku, který se objevil před zvláštním soudem pro Kosovo před žalobci, kteří se zabývají zločiny spáchanými touto teroristickou organizací. Lushtaku před tímto soudem, nacházejícím se také v Haagu, stane dne 16. ledna.

    Další bývalý velitel UČK/KLA Rustem Mustafa, jehož jméno je spojeno s mučením a vraždami Srbů, výbuchem bomby v autobusu Niš Express, který zabil 12 cestujících ze Srbska, teroristickými útoky a konfrontací s „neloajálními“ Albánci – stanul před soudem v pondělí, poznamenal deník.

    Nice s tímto vším souvisí a měl k tomu výrazné „předchozí znalosti“, pokračoval článek, protože měl možnost dozvědět se o událostech v Kosovu a Metochiji jako hlavní žalobce v kauze Slobodana Miloševiče. V té době však otevřeně a bezohledně zastupoval albánskou stranu, sdělil deník.

    „Nice měl přístup k četným dokumentům, což by nyní mohl využít jako právník. Neustále tehdy trval na tom, že vše, co se dělo v Kosovu a Metochiji mělo za cíl vytvoření „Velkého Srbska“. U soudu dokonce tvrdil, že Srbové v Kosovu zničili mešitu ze 7. století, zatímco Osmané, kteří postavili mešity, přišli na Balkán až ve 14. století. Nice, to je chlápek pro vás, řekl Tapuškovič

    Podle médií v Prištině by mohl Nice také působit jako obhájce kosovského prezidenta Hashima Thačiho a předsedy kosovského parlamentu Kadri Veseliho, pokud se u speciálního soudu ocitnou jako obvinění.

    Po odchodu z haagského tribunálu (ICTY) Nice pracoval na Thačiho biografii, která se konkrétně zabývala odstraněním podezření na Thačiho zapojení do obchodu s lidskými orgány, píše Večernje Novosti.

    Po vydání Martyho zprávy o zločinech UČK/KLA Nice pracoval pro orgány v Prištině, aby připravil materiály, který by mohly být použity při obhajobě albánských teroristů před speciálním soudem.

    Během jeho kariéry se mluvilo o tom, že Nice obdržel od albánské lobby velké sumy peněz, uvedl deník. Večernje Novosti citovaly kosovská domácí média, která oznamovala, že při své nové misi na obranu teroristů UČK/KLA bude britský právník vydělávat 2.200 EUR denně, plus náklady na dopravu.


    Zdroj: https://www.b92.net/eng/news/crimes.php?yyyy=2019&mm=01&dd=15&nav_id=105987

    0 0

    Bernd Westphal, SPD
    -rp-
    17. 1. 2019 Focus a PrvníZprávy
    Za sankční hrozby německým společnostem za účast na plynovodu Nord Stream-2 je americký velvyslanec Richard Grenell stále kritizován, píše se v článku německého portálu Focus.

    Grenell zašel příliš daleko, řekl politik SPD pro energetiku Bernd Westphal.

    „Vyslanec Grenell není guvernérem v Německu, ale pouze vyslanec jeho vlády. Podobně, Německo není protektorátem Spojených států a neposlouchá povely nepředvídatelného prezidenta,“ uvedl Bernd Westphal.


    Americký velvyslanec Richard Grenell před tím pohrozil sankcemi německým firmám, podílejících se na plynovodu Nord Stream-2 ,

    „Společnosti pracující v ruském energetickém sektoru riskují možné sankce," uvedl Grenell v "Rheinische Post“.

    V dopise, který byl tento víkend zveřejněn, vyhrožoval americký velvyslanec společnostem, zapojených do stavby plynovodu, "významným rizikům sankcí".

    Stavba 1200 km dlouhé trasy přes Baltské moře již začala a to včetně Německa.

    US sankce proti Nord Stream-2 hrubě porušují evropskou svrchovanost

    „Je to úplně nepřijatelná hrozba,“ pokračoval Bernd Westphal.

    Steffen Kotré, politik AfD kritizoval "zásahy" amerického velvyslance v Německu.

    „Neustálé snahy ze strany Američanů torpédovat bilaterální ekonomické projekty pro energetickou bezpečnost Evropy a Německa pokračují hrozbou sankcí,“ kritizoval Steffen Kotré .

    Rakouská ropná a plynárenská skupina ÖMV, zapojená do výstavby plynovodu, reagovala také rozhořčeně na hrozbu velvyslance Grenella.

    „Dopis je zcela nepřijatelnou hrozbou pro německé společnosti,"řekl generální ředitel společnosti ÖMV Rainer Seele pro "Handelsblatt".

    „Evropa by neměla dovolit Spojeným státům, aby jí ve věcech energetické politiky určovaly co má dělat,“ pokračoval Rainer Seele.

    „Evropa potřebuje dodatečnou kapacitu prostřednictvím nového plynovodu v Baltském moři více než kdy jindy. Pokles produkce plynu je rychlejší, než očekával průmysl, dodal Seele.


    - - -


    0 0

    17. 1. 2019  HlavnéSprávy
    Ruský prezident Vladimir Putin sa pred oficiálnym stretnutím so svojim srbským kolegom Alexandrom Vučičom vyjadril pre médiá na viacero politicko-ekonomických témNa snímke ruský prezident Vladimir Putin


    Počas štvrtkovej návštevy má byť podpísaných takmer 20 strategických dohôd v hodnote niekoľko sto miliónov eur. Pôvodne sa mala návšteva ruského prezidenta v Srbsku konať až na jeseň, pre aktuálne udalosti ju však presunuli na skorší termín.

    Srbské médiá uviedli, že Putin prinesie dohody na spoluprácu v oblasti infraštruktúry, energetiky, poľnohospodárstve, obrany a cestovného ruchu. Pre Rusko je prioritou pripojenie Srbska k plynovodu Turecký prúd a jeho potiahnutie k hranici s Maďarskom. Srbsko má tiež záujem o ruské tanky T-72, protivzdušné rakety a o vývoz potravinárskych výrobkov na trhy Euroázijskej únie.

    “Rusko bude pri ďalšej stavbe plynovodu Turecký prúd brať do úvahy postoj Európskej komisie, ale počíta s tým, že sa postoj Bruselu neobmedzí na politickú svojvôľu,” vyhlásil prezident RF Vladimír Putin. “Predpokladáme, že členské štáty EÚ, ktoré majú záujem o ruský plyn, musia dostať od Európskej únie záruky, že plány na pokračovanie Tureckého prúdu nestroskotajú na svojvoľnom politickom rozhodnutí Bruselu.“

    Prezident RF tiež dodal, že Rusko sa zasadzuje za ozdravenie nepredvídateľnej a napätej medzinárodnej situácie. S Vučičom preto plánujú hovoriť o riešení situácie Kosova a jeho novo vzniknutej armády. “Pri čom v mnohých ohľadoch taká situácia aj vznikla v dôsledku neustálych jednostranných, vrátane silových prejavov USA a radu iných západných štátov. Výsledkom je, že sa zintenzívňuje celková atmosféra konfrontácie a nedôvery,“ poznamenal Putin pred cestou do Belehradu.


    Porošenko zneužíva náboženstvo

    Ruský líder sa vyjadril aj na adresu prezidenta Ukrajiny: “Kyjev je pripravený obetovať medzináboženskú harmóniu vo svojej krajine predvolebnej kampani súčasnej hlavy ukrajinského štátu Petra Porošenka, ktorá je založená na hľadaní nepriateľov a na pokusoch za akúkoľvek cenu udržať si moc, myslí si prezident Ruska. Je zrejmé, že vedenie Ukrajiny nemôže nechápať, že pokusy násilne vohnať veriacich do cudzieho chrámu hrozia vážnymi následkami“, – povedal.

    Vytvorenie Pravoslávnej cirkvi Ukrajiny je podľa Vladimira Putina čisto politickým projektom namiereným na rozsievanie medzi Rusmi a Ukrajincami nielen národnostných, ale aj náboženských treníc, myslí si Vladimír Putin.

    „Nová cirkevná štruktúra je výlučne politickým, svetským projektom. Jeho hlavný cieľ spočíva v rozdelení národov Ruska a Ukrajiny, v rozsievaní nielen národnostných, ale aj náboženských treníc“, – povedal.


    NATO na Balkáne znamená eskaláciu napätia


    “Upevňovanie NATO na Balkáne vedie k rastu napätia v Európe a vytvára deliace čiary,” vyhlásil ďalej prezident RF Vladimír Putin. “Už sme viackrát vyhlásili, že smerovanie na rozširovanie NATO je prežitkom „studenej vojny“, chybnou a deštruktívnou vojensko-politickou stratégiou“, – povedal V. Putin.

    Prezident RF Vladimír Putin obrátil pozornosť na pasívny postoj Európskej únie ohľadom plánov na vytvorenie v Kosove plnohodnotnej armády. „Nebudem skrývať, že sme boli prekvapení dostatočne pasívnou reakciou Európskej únie na rozhodnutie kosovského „parlamentu“ o transformácii Bezpečnostných síl Kosova na plnohodnotnú armádu. Veď je zjavné, že podobný krok Srbi žijúci v tejto provincii pokladajú za priamu hrozbu svojej bezpečnosti“, – povedal prezident RF Vladimír Putin.



    0 0
  • 01/17/19--08:15: Noví cenzoři?
  • Jiří Paroubek
    17. 1. 2019    vasevec
    Uvítal jsem, že dokonce ve dvou velkých tištěných médiích se dnes objevuje jasné odsouzení snahy ředitele BIS Koudelky o vměšování této instituce dokonce i do vzdělávacího procesu. Je velkou chybou ministra školství R. Plagy, že vůbec umožnil vůbec diskusi s ředitelem BIS na téma, jak vyučovat české dějiny. Bláboly obsažené ve zprávě BIS, jež byla publikována v prosinci 2018, a obsahující strašení před vlivem ruských a čínských agentů, jsou zarážející. Každý soudný člověk si musí říci, že v BIS musí sedět nějaký ideový následovník někdejšího komunistožroutského amerického senátora McCartyho. 



    Také tento dobrý muž se špatnou hlavou viděl sovětské agenty a komunisty ve všech pokrokověji uvažujících Američanech. Z USA se mu podařilo vypudit svou šílenou celoamerickou akcí řadu umělců světových jmen. Dělat z Charlieho Chaplina komunistu, to mohl opravdu jen blbec.

    Nicméně v prosinci 2018 zpravodajská služba BIS ve své úpravě velmi vážně píše o tom, že moderní dějiny, jak jsou vyučovány na českých školách, jsou de facto sovětskou verzí moderních dějin. A prý je proruským panslovanstvím zasažena i výuka českého jazyka, respektive literatury (Národní obrození). A že prý to, že Rusové ovládají moderní dějiny, tvoří základ pro současné ruské vlivové operace všeho druhu a tedy i hybridní strategie.

    Trochu jsem přemýšlel o tom, proč prezident Zeman nemá rád šéfa BIS Koudelku a přičítal jsem to jeho nevyzpytatelnému osobnímu chování. Prezident tu a tam prostě někoho nemá rád bez vážného důvodu, ale v tomto případě uznávám, že jsem se velmi mýlil. Člověk, který se podepíše pod zprávu své instituce s těmito závěry, je nekompetentní hlupák, který nemá na svém místě co dělat. A pokud jeho úchylné bláboly vnímá vážně ministr školství, pak je na pováženou, zda takový ministr má být dál členem vlády. Ministr by měl být na té úrovni, aby rozeznal, co je i v rádoby odborně prezentovaném materiálů propagandistickým blábolem a musí se podle toho chovat. Pro mě je závěr z celé drobné aféry jediný. Ředitel BIS potřebuje rychle vyměnit, nežli se nám zblázní úplně.

    0 0

    Petr Sedláček
    17. 1. 2019
    Naprosto skandálním způsobem se na sociálních sítích zviditelnil ukrajinský velvyslanec v ČR Yevhen Perebyinis. Nejenže urážlivým způsobem reagoval na slova českého exprezidenta Václava Klause, když ve svém příspěvku přirovnal Putina k Hitlerovi a vysmál se Klausovu vyjádření, označující Ukrajinu, provokující Rusko na popud Západu, za velký problém. K tomu dodal, že v tom případě by se snad mělo dávat za pravdu těm, kteří zastávají názor, že Československo v roce 1938 vyprovokovalo Hitlera. Korunu tomu ovšem nasadil, když tyto hloupé a povýšené poznámky na své stránce na Twitteru umístil pod fotografií Pražského hradu, na kterém prezidentskou standartu nahradila ukrajinská státní vlajka!!! ZDE


    Nejenže cizímu diplomatovi, akreditovanému na našem území, nepřísluší veřejně komentovat, natož kritizovat představitele hostitelské země, ale vše podtrhnout rádoby vtipným „vyvěšením“ vlajky cizí země na sídle prezidenta, symbolu české státnosti, je už celé míle za čarou!

    Kde je a co dělá Tomáš Petříček, ministr zahraničí?! Ano, kde je reakce této vycházející „hvězdy“ sociální demokracie, která se nechala slyšet, že označování banderovců za válečné veterány se všemi z toho plynoucími požitky je vnitřní záležitostí Ukrajiny, stejně jako tamní pochodňové pochody, oslavující narozeniny S.Bandery, tolik připomínající pochody německých fašistů?

    Zatímco si pan Petříček k sobě „na kobereček“ pozval čínského ambasadora, aby se ho pokusil přimět ke stažení jeho příspěvku ze sociálních sítí, týkající se jeho besedy s premiérem ohledně Huawei, aktivita nám zřejmě „přátelsky“ nakloněného ukrajinského diplomata, nechává ministra zatím chladným. Inu dvojí metr, jako vyšitý! Je-li toto projev národní suverenity, pak nejenže pan ministr o národní suverenitě neví nic, ale vzbuzuje přání, aby jeho vycházející hvězda co nejrychleji zase zapadla!

    0 0

    Zbyněk Fiala
    17. 1. 2019   VašeVěc
    Londýn si konečně ujasnil co nechce, ale nic nenasvědčuje dohodě o tom, co chce. Británie, která neschválila vyjednaný způsob Brexitu, tak zatím pádí k nevyjednanému útesu. Ale ve finále nakonec bývá všechno jinak.


    Byl to podivný výraz, který nabídla britská premiérka Theresa Mayová ve chvíli, kdy musela zareagovat na historickou porážku v Dolní sněmovně o 230 hlasů. To si tam snad jednou vytesají do zdi. Premiérka přesto rozdávala spiklenecké úsměvy, jako kdyby vyhrála. Možná je to pokračování taktiky, kdy stále zřetelnější představa hrůzného konce, který by představovalo zpřetrhání výhodných obchodních vazeb s jednotným trhem Evropské unie, poslance přiměje k přijetí toho, co se podařilo pro Brexit během uplynulých dvou let vyjednat. Nebo spíš myslela na to, že druhý den zase prohraje Jeremy Corbyn, kterému nezbylo než podat návrh na vyslovení nedůvěry vládě, i když na to v tu chvíli neměl potřebné hlasy.
    Žádný z výsledků však není konečný, politika se dostává do zákopů. Mayová v pondělí představí další návrh, ve kterém bude mnohem důrazněji vyjádřena naděje, jistěže podpořená i Bruselem, že se vyřeší problém se Severním Irskem, aniž by tam musela vzniknout tvrdá hranice. Bude to pokus oslabit význam pojistky Bruselu, že jinak by Severní Irsko muselo vlastně v EU trochu zůstat, aby se nelišilo od Irské republiky a hranice byla nadále průchodná. Což by byl začátek rozpadu Spojeného království. Mayová chce problém řešit výmluvností, formulacemi, které by převzali i nervózní poslanci její strany, aby uklidnili ještě nervóznější voliče.
    Opozice jí to samozřejmě nedaruje. I kdyby to na první pokus nevyšlo, může počítat s tím, že část konzervativní strany si odchod bez dohody přeje, ale nemá dost sil na to, aby to prosadila přímo. Manévrovací prostor vládní strany snižuje také zákon o pevném funkčním období vlády, podle kterého je pět let daných, a vládní poslanci nesmí svrhnout svého premiéra celý rok po posledních volbách. Čili zrovna teď ne.
    Mohli by vyvolat předčasné volby jen v případě, že dají dohromady dvoutřetinovou většinu sněmovny. Pak by se Mayové zbavili a po vyhraných volbách by nastoupilo nové vedení. Mírný předstih preferencí mají. Takže proč to nezkusit? Mohou proto uvítat pokus opozice, která to má mnohem jednodušší. Té stačí, když její návrh na vyslovení nedůvěry vlády – což právě Corbyn udělal – najde v Dolní sněmovně prostou většinu. Následoval by pokus sestavit jinou vládu, což by se asi nepodařilo, a máme předčasné volby.
    Corbyn by rád, kdyby fiasko konzervativní strany bylo co nejjednoznačnější, protože pro svoje revoluční plány potřebuje jasnou sněmovní většinu. Větší naději na politický úspěch by měl, kdyby vrhl veškerou váhu Labour Party ve prospěch hnutí Hlas lidu za druhé referendum. Ono totiž v této kritické chvíli stojí za dobrou uváženou, o co tu vlastně jde. Vystihl to list Guardian v redakčním úvodníku, kde píše o prvním referendu, ve kterém Brexit zvítězil: „Hlasy pro Brexit byly hnány stagnujícími mzdami, zanedbaností regionů a bezduchou formou hromadění kapitálu. To nezpůsobila EU, a tak se to nedá vyřešit odchodem. Mohou to změnit jen politiky cílevědomé vlády.“
    S tím by Corbyn jistě souhlasil, ale s jednou výhradou. Má obavy, že jeho politika by narážela na odpor Bruselu, protože by předpokládala aktivnější účast státu a vyšší míru regulace, než by zkousla vládnoucí liberálně ekonomická doktrína. Ale čekal bych, že revoluční složka nakonec ustoupí před tou praktickou, tedy, že politika labouristů bude pružnější než konzervativců, takže je tu šance na převzetí iniciativy.
    Možná k tomu vznikne delší časový prostor. Britský ministr financí Philip Hammond už ráno v konferenčním rozhovoru se zoufalými vedoucími představiteli ekonomiky a financí naznačil, že vláda bude požadovat odložení data odchodu podle článku 50. Ale nikoliv v každém případě. „Nechceme být jednorožcem,“ pravil poeticky, nejprve musí být dohoda, že se na něčem shodneme.
    Těžko mohl říci něco jiného. Evropský soud sice nedávno potvrdil, že Británie může jednostranně stáhnout svoji žádost o Brexit, protože žádný členský stát nesmí být k odchodu z EU nucen. Takové stažení žádosti by však mohlo být jen výsledkem nového referenda. Je tam ještě další možnost, lze požádat o prodloužení lhůty, ale s tím musí souhlasit všechny ostatní členské státy EU.
    Ministr spravedlnosti Geoffrex Cox ještě před úterním hlasováním o dohodě v Dolní sněmovně varoval, že toto prodloužení lhůty není volně dostupný taktický prvek pro protahování jednání, je tam podmínka „dobré víry“. Napřed je třeba uzavřít proces v Británii, a to je třeba provést v předstihu před 29. březnem, jinak se má za to, Británie dohodu nepřijala a sune se samovolně k útesu bez dohody.
    Aktuální začíná být otázka, zda by druhé referendum bylo slučitelné s demokracií. Británie bývá často vydávána za vzor demokracie, takže na tom obzvlášť záleží. Jenže s tou britskou demokracií je to trochu méně zářivé, než bychom si přáli. Stín vrhá už ten fakt, že druhá parlamentní komora je nevolená, a přesto má určité legislativní pravomoci. Před časem také vláda zkoušela manipulovat s „prerogativem královské moci“, tedy s faktem, že přejímá královskou moc, a to jí občas umožňuje jednat autoritativně. Když se pokusila s tímto odkazem uhájit utajování vlastních právních rozborů, co všechno vlastně Brexit v zemi způsobí, Dolní sněmovna se usnesla, že vláda sněmovnou pohrdá.
    To je další prvenství této vlády. Až se bude do zdi Westminsteru něco tesat o porážce o 230 hlasů, může se tam to pohrdání přihodit.
    Nicméně, jsou autority, a teď budu jmenovat zastánce „silné demokracie“ Benjamina Barbera, které považují naopak jednokolové referendum za nedemokratické. Barber navrhuje referendum o více kolech – a dokonce s členitými otázkami. Pro toho, kdo má více času, nabízím své výpisky z Benjamin Barber: Strong Democracy – Participatory Politics for a New Age , University of California Press, Berkley 1983, 2003.
    Najdeme to v kapitole Instituce silného demokratického rozhodování, kde pak na straně 281 a dál čteme text, ve kterém jsou i prvky jiných návrhů z jiných kapitol, ale k tomu se můžeme vrátit jindy.
    5. Národní inciativa a proces referenda. Soustřeďme se na čtyři podstatné rysy:
    a) legislativní iniciativa a proces referenda
    b) povinné propojení s místními shromážděními a interaktivními televizními městskými shromážděními pro potřeby občanské výchovy
    c) výběr z více možností
    d) dvoustupňový proces se dvěma čteními.
    Ad a) legislativní iniciativa a proces referenda : Referendum z národní iniciativy umožňuje předkládat petice pro legislativní referenda s návrhy z veřejné iniciativy nebo o zákonech, které prošly kongresem . Na příkladu USA: Petice by směla sbírat podpisy od 12 do 18 měsíců nejméně v 10 státech unie. Počet podpisů musí dosáhnout 2 nebo 3 procent hlasů z posledních voleb prezidenta . Když je získají, může být věc předložena k hlasování.
    Pokud věc referendem projde, následuje 6 měsíční čekací lhůta, po které proběhne druhé hlasování. Kdyby pak kongres vetoval výsledek hlasování (nebo referendum chtělo přehlasovat zákon přijatý kongresem), proběhne ještě třetí referendum.
    Čekací lhůta a debata, která ji bude provázet, umožní veřejnosti revidovat své postoje a vzít v úvahu rady politických vůdců, stejně jako zabývat se tím v místních shromážděních. Smyslem procesu je spíše zvýšit participaci než přinášet bezprostřední legislativní inovace.
    Ad b) Občanská výchova . Lokální a národní diskuse ve shromážděních k otázkám referenda budou povinné, a rovněž tak v tisku a vysílání . Součástí právní úpravy referenda bude vznik fondu, který bude financovat vznik informačních materiálů s argumentací pro a proti na každé téma. Bude platit omezení výdajů zájmových skupin. Budou organizovány televizní diskuse prostřednictvím občanského komunikačního družstva a lokálních médií. A fond bude taky sponzorovat přenosy z jednání městských shromáždění. Cílem je maximalizovat veřejnou debatu a zajistit, aby diskuse byla otevřená a férová.
    Ad c) Výběr z více možností . Je to něco jiného než obvyklé ano x ne. Spíše než požadavek o vetování nebo potvrzení návrhu, budou občanům nabídnuto několik jemněji odstíněných odpovědí:
    • V zásadě ano – silně pro návrh
    • V zásadě ano – ale není to první priorita
    • V zásadě ne – silně proti návrhu
    • Ne vzhledem k formulaci otázky – ale není to v zásadě ne, zkuste to v jiné podobě
    • Ne v současné době – ale není to v zásadě ne, zkuste to později
    Ad d) Dvě čtení. Je to obrana před příliš zbrklými občany a příliš mocnou elitou, která se může na čas zmocnit veřejného mínění. Proto hlasování bude mít dvě etapy oddělené šesti měsíci pro posuzování věci a debaty. Druhé hlasování tak vlastně přehodnotí první kolo. I kdyby však nakonec veřejnost odmítla návrh, který prošel v prvním kole, vysílá velice silné varování. Jde taky o to, že dokud veřejnost nedokáže mluvit jasným a konzistentním způsobem, nelze považovat hlasující občany za veřejnost, které se dá věřit.
    Ne v prvním kole znamená odmítnutí návrhu, zatímco ano neznamená jeho okamžité přijetí, ale přivolává nutné druhé kolo. Tento test namířený proti náladovosti většiny může být ještě zesílen tím, že kongres nebo prezident mohou výsledek druhého kola vetovat a vyvolat tak třetí kolo , které může přebít veto a návrh definitivně schválit.
    Nad sporem o to, že občané věci nerozumí: To je nepochopení legislativní funkce, která nemá nalézat pravdu a vědu, ale má posoudit veřejné dopady toho, co je vydáváno za pravdu a vědu. Občané se v tom neliší od volených zákonodárců: jejich úkolem je posuzovat, vyhodnocovat a oceňovat. Mají uplatnit spíše úsudek než expertízu.
    Politický úsudek zapojuje do výběru alternativ hodnotové priority, a ty jsou dostupné každému, kdo chce své osobní názory a soukromé zájmy předložit testu veřejné debaty a politického projednání.
    - - -



    0 0

    Finian Cunnigham
    Finian Cunnigham
    17.1.2019  ICH,  překlad Zvědavec
    Proč Británie vynakládá miliardy dolarů na dvě nové super letadlové lodě? To je otázka, kterou si klade státní BBC. Nicméně neočekávejte, že vám Britská Blbákovská Corporation poskytne nějaké chytré odpovědi.
    Obě dotyčné lodě - nyní vstupující do služby, jedná se o HMS Queen Elizabeth a HMS Prince of Wales - jsou láskyplně pojmenované po britské monarchii. Celkové náklady na stavbu těchto „obrů“ jsou podle BBC přibližně 6 miliard liber (8 miliard dolarů). Ale až budou plně vybaveny novými bojovými letouny, náklady prudce stoupnou a cena se znásobí.


    V době, kdy chudoba v Británii dosáhla rekordní úrovně a kdy země čelí ekonomickému kolapsu kvůli brexitu, rozvodu s Evropskou unií, je jistě případné zpochybnit podle všeho překroucené priority britských státních plánovačů, že vůbec zařadili tyto mega obrovské válečné lodě do služby.

    Jistě oceníte rozměry těchto plavidel. HMS Queen Elizabeth je dlouhá 280 metrů, je tedy delší, než ikonická budova Parlamentu v Londýně. Na palubě může být umístěno až 60 letadel.

    BBC nazývá tyto dvě nové super lodě jako „diplomacii dělových člunů pomocí steroidů“. Jsou větší, než kterékoli jiné předchozí letadlové lodě, vyrobené v Británii, které byly všechny vyřazeny z provozu kvůli stáří.

    Americké námořnictvo má v současnosti 10 takových plavidel. Čína, Francie a Rusko mají jen jednu takovou loď. Se dvěma letadlovými loděmi tak Británie předvádí své „globální ambice“. Ale jaké jsou tyto ambice?

    Je důležité poznamenat, že obě tyto britské válečné lodě jsou údajně navrženy tak, aby byly kompatibilní s americkými protějšky. Británie si pro své nové lodě konkrétně objednala 48 amerických bojových stíhaček Lockheed Martin F-35B s technologií stealth. Plánuje nakoupit celkem 138 letounů F-35, aby byla bojová skupina kompletní.

    Každý bojový letoun F-35 má cenu kolem 100 milionů dolarů. Takže za celkový počet 138 letounů pro dvě lodě by konečné náklady mohly činit téměř 18 miliard dolarů. To vše navrch k rozpočtu 8 miliard dolarů na stavbu lodí.

    Opět je třeba říci, že to je omračující rozhazovačnost peněz britských daňových poplatníků v době, kdy země trpí velkou chudobou a veřejné zdravotnictví - které jim kdysi záviděl celý svět - se zoufale zhoršilo.

    Projekt nových britských lodí - zejména kompatibilita s americkým námořnictvem a vzdušnými silami - je možná klíčem k tomu, jaké jsou doopravdy „globální ambice“ Británie.

    Británie zaujímá pozici jako pronajatá zbraň pro americký imperialismus v 21. století. Přemýšlejte o tom. Z jakého důvodu by Británie postavila tyto obří válečné lodě takovým způsobem, aby vykonaly službu pro americké bojové letouny, a nikoli pro britsko-evropské protějšky, jako je např. stíhačka Eurofighter Typhoon?

    Funkce Británie coby vojenského komplice Spojených států není samozřejmě nic nového. Během studené války byly britské síly spolehlivým partnerem v rámci amerických intervencí v zámoří. Role přisluhovače, kterou Británie sehrála, byla eufemisticky nazvána jako „zvláštní vztah“.

    Po studené válce „zvláštní vztah“ pokračoval, Británie se zapojila do válek, které USA vedly v Afghánistánu a Iráku. Britové jim poskytli nejen důležitou palebnou sílu a bojovníky pro terorizování okupovaného lidu jménem Američanů, ale role komplice také poskytla důležitou nálepku „multilateralismu“, a tudíž legální krytí pro to, co bylo ve skutečnosti nehoráznou zločinnou agresí.

    Při pohledu do budoucna zjistíme, že imperialističtí plánovači Washingtonu jsou fixováni na návrat „velké mocenské rivality“. Na Čínu a Rusko je otevřeně ukazováno jako na cíle. Jak se ekonomická síla USA zmenšuje, je role americké armády větší, neboť má vykompenzovat tuto slabost s ohledem na uplatňování americké globální moci.

    Ale americká vojenská moc je také omezena historickým ekonomickým zánikem. Při státním dluhu ve výši 22 bilionů dolarů - když si to spočítáme - mají vyhlídky pro americký militarismus nevyhnutelná omezení.

    V tom právě spočívá nový úkol pro Británii - partnera Washingtonu v militarismu. Zejména jde o sdílení vojenské zátěže, týkající se „zabezpečení“ světa v 21. století pro anglo-americký kapitalismus.

    Dvě britské super letadlové lodě se pro tento úkol hodí. Nepopírám, že stavba lodí byla zahájena před 10 lety, ale hovoříme zde o strategickém plánování a o tom, jak američtí a britští plánovači předjímají geopolitické trendy.

    Je také znepokojivé, jak britští političtí a vojenští vůdci, stejně jako státní propagandistická média (jako např. BBC a expertní skupiny, jako je jako Integrity Initiative), v posledních letech horlivě urychlovali rusofobii.

    Údajný pokus o otravu bývalého špiona Sergeje Skripala v Anglii v loňském roce je toho ukázkovým příkladem. Britský politický a mediální establishment bil na poplach kvůli tomuto pochybnému incidentu a obviňoval ruskou vládu, že nařídila „atentát v ulicích Británie“ - což není nic menšího, než „válečný akt“, jak tvrdí.

    Podněcování Británie k válce s Ruskem se také projevuje na vyšším počtu „zachycení“ ruských bojových letounů a válečných lodí v mezinárodních vodách; na bezprecedentním rozmístění britských vojsk v Arktidě a Baltském moři (včetně prince Harryho!) - aby „vyslali signál Moskvě“; a na nedávném vyslání britské válečné lodě do Černého moře na podporu neonacistického režimu v Kyjevě, který „čelí ruské agresi“, jak tvrdí britský ministr obrany Gavin Williamson.

    Mylné představy Británie o majestátnosti jako o bývalé imperiální síle jsou patetické. Ale tyto bludy jsou také nebezpečné, vždyť Británie dostává novou roli coby imperialistický přisluhovač Ameriky pro 21. století. A ve snaze prokázat svou „hodnotu“ se Británie stává stále útočnější vůči Rusku.



    Why Britain Aggresses Russia yšel 8.ledna 2019 na ICH. Překlad v ceně 353 Kč Zvědavec.




    0 0

    Ivan David
    17. 1. 2019
    Podle Parlamentních listůčestný předseda TOP 09, poslanec a exministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg pravil: „Je správné, že BIS upozorňuje na nebezpečí. Nové osnovy by ovšem mělo vypracovat s mladými historiky Ministerstvo školství. Nutné to je, pamatuji, že v Rakousku se ve výuce dějepisu drželo hnědé myšlení ještě 25 po válce. U nás to bude obdobné.“ Má pravdu na zavádění hnědého myšlení se "u nás" pracuje. Sám Karel Schwarzenberg osobně byl na Majdanu, aby podpořil fašistický převrat. Nelze se tedy divit, že mu vadí, že "nové myšlení" nebylo dosud zakomponováno do učebnic.


    Nelze se divit ani tomu, že spoléhá na "mladé" historiky. Ano, mládí je kvalifikace, protože mnozí mladí, kteří chtějí dosáhnout kariéry, jsou proto ke všemu ochotní. Bylo tomu tak za všech režimů. A tak se můžeme v učebnicích těšit na nové hrdiny, jako jsou bratří Mašínové, Vlasovci nebo Američtí osvoboditelé u nichž hledali záštitu ti, kteří byli ještě včera váleční zločinci. Bombardování Plzně, Prahy, chemičky v Záluží u Mostu a plozeňské Škodovky se vynechá. Zdůrazní se zvěrstva Rudé armády, počty padlých se porovnávat nebudou. Chce to politickou vůli, pravdu a lásku. Mladí historici se najdou. Našli se vždycky.

    0 0

    17. 1. 2019
    Včera proběhl seminář Nové republiky o současném neutěšeném stavu Armády ČR, o hodnocení současné situace a příčin neschopnosti české armády bránit území státu. Se podnětným příspěvkem vystoupil pan plukovník v záloze Ing. Jaroslav Štefec.





    0 0

    17.1.2019
    Ve středu proběhl seminář spolku Nová republika o situaci v Armádě České republiky. Hodnotil se její neutěšený současný stav, příčiny neschopnosti české armády bránit území našeho státu i důvody a okolnosti, za kterých k tomuto stavu došlo. Součástí řešení a návratu české armády do funkčního stavu je domobranecko-miliční charakter naší budoucí armády v nové republice, s kterým posluchače seznámil podplukovník v záloze MUDr. Marek Obrtel, zakladatel občanské organizace Národní domobrana.