Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


    0 0


    P.C.Roberts
    20.5.2018       blog autora
    Jak mohla být osoba, která by měla za zločin mučení vězńů sedět na lavici obžalovaných u amerického i mezinárodního soudu, jmenována ředitelkou americké Ústřední zpravodajské agentury (CIA)? Nač je všechno to plkání o ochraně lidských práv, když žena, která dohlížela na mučení vězňů, je nyní osobou, pověřenou vedením skrytých operací?


    Srbský vůdce Miloševič, který bránil svou zemi před washingtonskou agresí, byl americkou vládou pohnán před soud s válečnými zločinci, který nesoudí nikoho jiného než právě oběti americké agrese. Ve vězení zemřel, anebo, jak někteří uvádějí, byl Američany zavražděn. Že jej soud nakonec zbavil všech obvinění a vynesl nad ním osvobozující rozsudek, bylo už mrtvému muži málo platné.

    Avšak nyní potvrdil americký senát zločince skutečného, osobu, která mimo jakoukoli pochybnost spáchala „zločiny proti lidskosti“ ředitelkou CIA. Což vrhá ostré světlo na pokrytectví, dvojí standarty a totální absenci morálky vlády ve Washingtonu.

    Jelikož někteří republikáni se postavili proti jmenování hlavní americké mučitelky ředitelkou CIA, byli to demokraté, kteří jí kladnou volbou vstup do funkce umožnili. Poslechněte si, jak své hlasování „pro“ zdůvodňovali.

    Joe Manchin, senátor za západní Virginii řekl: „Prioritou pro Ginu Haspelovou je bezpečnost Ameriky. Je až neuvěřitelně zaujatou služebnící veřejného zájmu“.

    Senátorka Heidi Heitkampová řekla, že Trump vybral ředitelku, která se pro svou funkci ideálně hodí, a že ona sama se postará o to, aby Kongres nad prací Haspelové vykonával svůj dohled.

    Senátor za stát Indiana Joe Donnelly řekl, že věří, že Haspelová „se z minulosti poučila, a že pod jejím vedením se CIA vypořádá se všemi mezinárodními výzvami a hrozbami“.

    Krindapána jaké výzvy a jaké hrozby? Nic než bohapusté a prázdné tlachání. Představme si zločince, který soudci říká: „Ze svých mnohých zločinů jsem se poučil a jsem nyní způsobilý být bezúhonným občanem, který dokáže své zemi pomoct“.

    Floridský senátor Bill Nelson završil svůj osobnostní úpadek, když se s Haspelovou osobně setkal a po rozhovoru s ní došel k názoru, že je pro svoji budoucí funkci osobou vhodnou.

    Senátorka Jeanne Shaheen řekla, že věří, že Haspelová už vězně mučit nebude. „Vaše ctihodnosti“, řekl vrah soudci. „Slibuji, že znovu už vraždit nebudu. Jmenujte mě proto policejním šéfem“.

    Senátor Mark Warner, místopředseda senátní komise pro zpravodajskou činnost, se jmenováním Haspelové šéfkou CIA souhlasil a dodal, že tato žena se dokáže Trumpovi postavit, pokud by jí mučit vězně přikázal. Čemuž rozumějme takto: Warner s mučením spojuje Trumpa a nikoliv Haspelovou, která mučení skutečně praktikovala.

    Prosím, neposlouchejte nás, když budeme znovu mluvit o Americe, která jiné národy osvobozuje, chrání lidská práva, má mravní svědomí a je světlem Světa.


    Vybral a přeložil Lubomír Man

    0 0

    Kateřina Fladungová
    21. 5. 2018      zdroj
    Po setkání ruského prezidenta Vladimíra Putina a německé kancléřky Angely Merkelové zveřejnil list Bild velký článek. Uvádí se v něm, že právě návštěva Merkelové v Soči ukázala, kdo je "pánem na světové politické scéně". Tento závěr učinil autor německého bulváru na základě toho, že Merkelová souhlasila se setkáním, nehledě na vybudovaný krymský most, proti němuž Berlín vystupoval, a Putinovo jednání se syrským prezidentem, kterého SRN obviňuje z "hromadných vražd".


    Po všech těchto událostech kancléřka souhlasila se setkáním, čímž Putina pravděpodobně velmi potěšila, píše autor.

    "Spokojenější sotva může hlava Kremlu být", uvádí publikace.

    Komentovaný byl i dárek Putina pro Merkelovou.Věnovanou kytici květin vyhodnotil list jako urážku.

    "Vypadá to jako projev zdvořilosti, ale ve skutečnosti je to urážka", píše novinář.

    Autor vysvětlil svůj názor skutečností, že světoví politici si mají navzájem potřást rukou a nedávat si kytice. Květiny Merkelové jen připomněly, že je žena, říká novinář.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Radim Valenčík
    21.5.2018 blog autora
    Roman Joch napsal dnes (21. května) pro Českou pozici článek, který lze bez nadsázky označit za pozoruhodný a zásadní. A to z několika důvodů: 


    - Předně proto, že jej napsal Roman Joch, a to v žánru "kritického proamerikanismu". Jakkoli s ním mnohdy nesouhlasím, tento článek považuji za velmi pozitivní počin.


    - Dále proto, že v něm korektně otevírá jeden z nejvýznamnějších, nejvyhrocenějších, nejpalčivějších problémů současnosti.

    - V neposlední řadě pak i proto, že si dal práci a poctivě z hlediska jím zvažovaného a prezentovaného problému připomíná dějiny USA s důrazem na ta období, které se daného problému bezprostředně dotýkají.

    Suma sumárum: Vřele doporučuji přečíst a promyslet. Celý článek (podstatně delší, než mnou vybrané pasáže) je ZDE.

    Vybírám z něho nejdůležitější pasáže (odlišuji fialovou barvou) a to vůbec nejdůležitější zvýrazňuji tučně.

    R. Joch uvádí problematiku takto:

    Americký antikomunistický republikánský senátor Joseph McCarthy ve svém nechvalně proslulém projevu v roce 1951 prohlásil: "Velká konspirace, konspirace svým rozsahem tak nesmírná, že zastiňuje jakoukoli jinou v dějinách lidstva. Konspirace svou hanebnosti tak černá, že když bude nakonec odhalena, její aktéři si navždy zaslouží prokletí všech čestných lidí." - McCarthy v tomto projevu do konspirace proti USA spolu s tehdejším generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu Josifem Vissarionovičem Stalinem a jeho šéfem tajné policie Levrentijem Berijou zahrnul i tehdejšího amerického ministra zahraničí Deana Achesona, a generála George Marshalla, v té době amerického ministra obrany, předtím ministra zahraničí a náčelníka generálního štábu.

    Pak R. Joch připomíná:

    Šlo o jeden z nejostudnějších momentů tohoto lovce rudých. McCarthy měl většinou pravdu, jak se ukázalo po studené válce a otevření archivů, a komunistickou infiltraci americké státní správy spíše podcenil, než přecenil, ale v tomto případě značně "přestřelil".

    Následně R. Joch dělá paralelu se současností:

    Ale co samotná myšlenka, že v nejvyšších patrech americké politiky a státní správy, na vrcholných postech ministerstev a bezpečnostních služeb, s podporou velké části mediálního establishmentu, jsou bezohlední zlí lidé, kteří konspirují proti USA, vlastní zemi, a jejímu prezidentovi, přičemž tvrdí, že konspirací proti prezidentovi jsou loajální ke své zemi, a zachraňují ji před ním? - Současný americký prezident Donald Trump a někteří jeho stoupenci tvrdí, že právě to se v USA už rok a půl děje – existuje takzvaný deep state ("hluboký stát") státních představitelů, kteří se nesmířili s výsledkem prezidentských voleb, považují Trumpa za nelegitimního, a proto připravují jeho pád. Jde prý o pokus o státní převrat. To přináší několik otázek: Existuje něco jako "hluboký stát"? Existuje v USA? Pokouší se o převrat? A především, může se to stát? Ano, může. A už se stalo.

    Svůj článek pak R. Joch uzavírá takto:

    Tento kontraestablishment se totiž v otázce Trump rozštěpil. Jedna část ho hájí coby menší zlo a vývoj jim dává za pravdu (z konzervativního hlediska je Trumpova politika v podstatě výborná), druhá založila hnutí NeverTrump (Trump nikdy), neboť je přesvědčena, že z dlouhodobého hlediska tento vulgární primitiv konzervatismus poškodí. - Odhadovat, jak skončí souboj americký establishment versus Trump, je zatím brzy, ale ať už skončí jakkoli, nelze vyloučit, že na zemi zůstane ležet i mrtvola konzervativního kontraestablishmentu rozseknutá ve dví.

    U nás militantní mccarthismus (za plné podpory současné vlády, konkrétně pak prostřednictvím ministerstva vnitra) provádí Jakub Janda se svými "Evropskými hodnotami". Hybridní občanská válka v USA spojená s hybridním pokusem o zpravodajsko-politický převrat se přenáší do celého světa. Poměrně dobře lze v přímém přenosu sledovat, jak tento dramatický zápas probíhá, pokud se vyzbrojíme čtecím prizmatem, které jsem se pokusil před časem co nejsrozumitelněji a nejpopulárněji vyjádřit ZDE

    Vím, že se opakuji v odvolání na tento text, ale i pro ty, co už ho četli, platí doporučení – projít znovu a konfrontovat popis toho, jak to funguje, s realitou uplynulého roku i děním uplynulých dní.

    A ještě v kontextu kauzy "novičok" a kauzy"Dúma - použití chemických zbraní v Sýrii" připomenu, jak jsem jádro současné globální moci, tedy ten "deep state"popsal již dříve:


    To už není jen překrývání lumpáren ještě většími lumpárnami, tj. vyvoláváním stále větších a nebezpečnějších konfliktů bez ohledu na oběti. Obávám se, že to je poslední tažení těch, co se v závěrečné části svého života dostali k centru moci, cítí blízkost smrti a chtějí do pekel vzít celé lidstvo v šílené naději, že i tam budou moci pokračovat v demonstrování své moci nad námi. Vypadá to jako šílenství, ale je to jen stařecké selhání racionality a morality utvrzované skupinovou stupiditou, která se nachází své slouhy a poskoky, kteří kvůli své kariéře obětovali svůj rozum i morální zábrany.









    0 0
  • 05/21/18--02:19: Svět ruskýma očima 454
  • zajoch
    21.5.2018
    Pod heslem America first je těžké zachovat si staré spojence *** Revoluce mění politický systém, způsob života, ekonomický model státu. Ale v Arménii je to jinak *** Kancléřka SRN je první z vůdců zemí EU, která navštívila Rusko a Vladimira Putina po jeho inauguraci



    Nové trhliny v budově atlantické solidarity


    Jelena Pustovojtova

    Nikkei Asian Review píše, že v Evropě i v Asii zůstávají USA hlavní vojenskou a politickou silou, kterou Bílý dům využívá k odsávání zisků. Avšak nadcházející desetiletí přivodí velké změny ve vztazích mezi Amerikou, Evropou a Asií. Základní změny v zájmech USA a EU ještě neznamenají rozpad transatlantického společenství, ale už ukázaly konfliktní zóny: Čína, Írán a přichází Evropa. Protiruská rétorika, dosud sjednocující Západ, už neodráží společný pohled při nátlaku na Východ.

    Analytici Lowy Institute (Sydney) se pokusili sestavit seznam kategorií světových mocností. Spojeným státům přidělili maximální počet bodů – 85. Politická váha každé z 25 předních zemí byla hodnocena podle 114 ukazatelů, mezi nimiž byly HDP, hodnota přímých zahraničních investic, arzenál zbraní, účast ve společných armádních manévrech, existence dohod o volném obchodu a dokonce i počet zahraničních studentů. Čína je v tomto seznamu na druhém místě, za prvními USA, má o 10 bodů méně. Japonsko má méně o 43,1 bodu a Indie o 41,5 bodu. Za nimi následuje Rusko, Austrálie, Jižní Korea a Singapur.

    Není se co divit, že Německo, Francie a další evropské země v seznamu nejsou. Za prvé byla „mladoevropany“ zahájena destrukturalizace EU a za druhé se všechno zkomplikovalo snahami USA přeformátovat své vazby na zahraničí k vlastní výhodě. Je to zřejmě důsledek toho, že Trumpova administrativa si všimla narůstající nestability světové pyramidy moci. Před Asií, která získává politickou a hospodářskou váhu, se otevírají možnosti, které dosud neměla. Patrně odtud pocházejí přehnané výroky prezidenta USA: „America first - Amerika na prvním místě“.

    Změny v Asii jsou velmi rychlé. Podle Nikkei Asian Review bude konkurence mezi USA a Čínou v následujících letech nejdůležitější. USA mohou ztratit své přednosti. K roku 2030 Čína výrazně předežene USA v úrovni HDP, v počtu práceschopného obyvatelstva i ve vojenských výdajích.

    Pod vlajkou America first je složité nejen získat nové spojence, ale také si uchovat ty stávající. Jakékoliv vojenské akce, byť omezené, třeba v Jihočínském moři, blokují trasy, po kterých jde třetina světového obchodu. Bílý dům má problémy tyto regiony řídit. Severní Korea je výzvou. Trump opustil jadernou smlouvu s Íránem, ačkoliv vedoucí představitelé EU, Merkelová a Macron, jej žádali, aby to nedělal. Vazby s nejbohatším ropným a plynovým regionem světa, Blízkým východem, se bortí. Bez ohledu na údajné zvyšování těžby ropy v USA, jí tento stát spotřebuje třikrát více než vytěží, jde o 20,7 milionů barelů denně. Takže Trump bude řídit Írán přímo z Washingtonu a nikoliv prostřednictvím „šestky“ (USA, Rusko, Čína, Británie, Francie a Německo). Taková „hra na monopol“ v čínském podbřišku nemůže trvat dlouho.

    Washington navyšuje svoji vojenskou sílu především v Evropě. Jedná se o 7 vojenských základen, 13 posádek od Nizozemí po Itálii, 60 tisíc vojáků, 6. flotilu ve Středozemním moři a americké velitelství evropských ozbrojených sil spolu s nejvyšším vrchním velitelem ozbrojených sil NATO v Evropě. Přesto Trump cítí, jak se atlantická pyramida, opírající se o Starý kontinent, viklá.

    Global Research informuje, že velitel válečných námořních operací USA Richardson mluví o tom, že se americká 2. flotila, zrušená v roce 2011, obnovuje. Bude„kontrolovat 6700 tisíc čtverečních mil Atlantiku, od severního pólu po Karibik a od východního pobřeží USA do středu Atlantiku. Národní strategie obrany jasně určuje, že se vracíme do doby konkurence velkých mocností. Podle strategie je prvořadým úkolem odpor Rusku. Proto je obnovována 2. flotila, aby to odpovídalo změnám, jmenovitě v severním Atlantiku.“ Americká letadlová loď Harry Truman spolu se čtyřmi raketovými torpédoborci je už ve Středozemním moři. Brzy přibudou ještě dva torpédoborce. Flotila ponese tisíc řízených střel. Global Research dále píše: „Umisťování americké flotily do Středozemního moře je součástí celkového upevňování amerických ozbrojených sil v Evropě. A aby byli Evropané v klidu, prozpěvuje Washington dobře nacvičeným hlasem potřebu „postavit se proti Rusku“.

    Evropa možná dokáže klidně spát, ale neštěstí je v tom, že zahájený rozvrat mezinárodních institucí může porušit rovnováhu mezi válkou a mírem nejen v mezinárodním obchodu, kde po amerických sankcích proti mnoha zemím a jednostranných protekcionistických opatřeních k tomu již došlo.

    Převzato z Fondsk.ru

    * * * 


    Geopolitický zázrak: „Meruňková“ revoluce v Arménii začínala jako prozápadní a skončila jako proruská


    Dmitrij Stěšin, Viktor Gusejev
    15. května 2018

    Podle oficiální verze provedli meruňkovou revoluci v Arménii chudí. Vystoupili masově. Na náměstí republiky bylo 150 tisíc lidí, přičemž v Arménii žije 3 miliony obyvatel. Ti sesadili prezidenta Sargsjana. Takovéto davy policie nerozhání, připojuje se k nim. V zemi byly 2. května, poté co v parlamentu protlačili Pašiňjana do premiérského křesla, úplně zablokovány silnice. Mnohdy se policie připojovala k povstalcům.

    Revoluce mění politický systém, životní styl, ekonomický model státu. Jenže v Arménii ponechali všechny tyto změny na později. Spolu s chudobou, korupcí, monopoly…

    Jerevanský politolog Chalaťjan řekl, že Arménii začali destabilizovat z ospalých území a z periferie. Lidé uvěřili Pašiňjanovi, ač jeho program připomínal kavkazský přípitek: „Za všechno dobré, proti špatnému.“ Ovšem byly takové i požadavky lidí: „Proč Arméni všude ve světě žijí lépe než ve své domovině?“

    Je to zajímavá otázka. Odjede se 10 km od Jerevanu a je vidět něco jiného. Uzavřené kavárny z doby Sovětského svazu, obchůdky, trhy a autoservisy a toto trvá přes 50 let. Tam lze pochopit význam toho, co se děje. Lidé se snaží přežít v zemi, v níž nefunguje ekonomika a nikdo nemá peníze. Nedostávají se peníze na sociální programy, jsou opuštěné domy kultury, zpustošené kotelny, kina. Pětipatrové domy, v nichž jsou všeho všudy dva nebo tři obyvatelné byty. Tkadlena se svěří, že má otce, který pracuje v Rusku a živí ji, vidí jej jednou za rok. Zdejší mzda 10 tisíc, převedená na rubly, neumožní vyžít ani na arménském venkově. Babka má v bytě jen jednu lampičku, aby ušetřila. Penze jí stačí akorát na to, aby večer zapnula na 30 minut vytápění. Ohřívat se plynem nemá smysl, malá nádobka na kávu vzkypí na plotně až za 20 minut, a to přesto, že do Arménie jde kvalitní ruský plyn. Jenže jej jacísi „dobří“ lidé „ředí“, ale tarify se neustále zvyšují. Tato fantasmagorie trvá již 3 desetiletí a žádné signály zlepšení od vlády nepřicházejí. Zdá se, že třetina Arménie „si zvykla“ žít pod hranicí chudoby za 2 dolary na den, jako ten osel, kterého Cikán téměř odnaučil jíst.

    Nakonec vláda úplně ztratila podporu lidí, jejich slibům lidé přestali naslouchat. O Pašiňjanovi říkají, že nemá zkušenost s vedením. Ale ti, co byli před ním, zkušenost měli! A jaký je výsledek. Na tuto řečnickou otázku si Chalaťjan sám odpovídá. Nakonec má Rusko spojeneckou zemi s rozpadlým hospodářstvím, která po obrovských sociálních bouřích stojí na rozcestí.


    Nyní utíkají z Arménie navždy

    Dosud nevidím na arménském majdanu žádnou rusofobii. Řekl jsem o tom řediteli arménské pobočky Institutu zemí SNS Markarovovi.

    Souhlasil. Odvrácená část protestů je zde vnitřní. Prvek „proti“ byl namířen na problémy samotné Arménie, na vládu. Navenek se jako mantra opakovalo: „V arménské politice můžeme změnit vše kromě geografie.“ Poloha Arménie, zastrčené mezi nejpřátelštější sousedy, byla a bude vážnou brzdou pro kteréhokoliv místního politika.

    Táži se dál: Vím kde se může vzít v těchto bouřích protiruský a prozápadní vektor. Rusko se přátelí s Arménií téměř 30 let ….

    Podívejme se na problém pod jiným úhlem. První vlna postsovětské emigrace přišla po velkém zemětřesení ve Spitaku v roce 1988, potom přišla válka v Karabachu a rozpad Sovětského svazu, zahraniční blokáda a propad ekonomiky. Lidé začali odjíždět čistě proto, aby přežili. Dnes se arménská pracovní emigrace změnila. Dříve byla sezonní, lidé žili doma i v Rusku. Dnes odjíždějí celé rodiny, lidé co ztratili víru v budoucnost. Kam ještě mohou odjíždět?


    Na Západ k diaspoře

    Nikoliv. Půjdou tam, kde je přijmou. Kde nemusejí žádat o status běžence nebo žít ilegálně.

    Co je může udržet v Arménii? S čím mohou revoluční reformátoři počítat?

    Zde je na prvním místě těžební průmysl – měď, molybden, hliník – čisté zdroje. Není to nejlepší varianta. Nakupuje to Evropa. Je zde zlato a drahé kameny, ale veškerá produkce jde do Ruska. Další bod růstu je servis a turismus. Včera jsem v Jerevanu vedl konferenci, jenže se nekonala – podle turistické kanceláře zrušila polovina hostů své cesty kvůli neprůjezdným silnicím k letišti, blokovaným shromážděnými davy.

    A zemědělství?

    To představuje jen 12 % HDP, je to sezónní záležitost s vysokým rizikem. Arménie může poskytnout už jen slušně pracující bankovní systém. Výrobu energie zajišťují ruské investice. Co se dá dělat v zemi s takovou strukturou ekonomiky? A s takovým geografickým umístěním s částečnou blokádou a politickou nestabilitou, s vnitřními monopoly napojenými na politiku. To všechno vytváří ekonomiku, která je vázána pouze na místní oligarchy.

    Co může udělat Pašiňjan?

    Otevřít systém. Udělat jej dostupný pro investice a srozumitelný. Nebude věřit řečem investorů, uvěří zákonům a konkrétním vstřícným krokům. To všechno zde už bylo v roce 1988, nacionalisté v Jerevanu tvrdili, že je Arménie bohatá země, že se bude prodávat koňak a minerálka a bude se žít dobře. Nakonec prodali továrnu na koňak za 5 milionů dolarů Francouzům, a to bylo vše.

    Podle Markarova bojovaly i minulé vlády s ukrutnou silou s korupcí. Dokonce jezdily každý rok skládat účty do Evropy, ale toho se korupce nebojí.

    Co bude s naší vojenskou základnou v Gjurmi? Je to poslední předmostí Ruska v Zakavkazí. Z Gruzie a Ázerbájdžánu jsme dávno odešli.

    Do skončení dohody mezi Moskvou a Jerevanem, tj. do roku 2044, nic. Možná se zrevidují podmínky nájmu. Ale Arménie si nemůže dovolit diktovat nějaké podmínky. Pokud Rusko odejde, potom zůstane Arménie osamocená proti silnému a bohatému Ázerbájdžánu. Ten si přeje jakýmkoliv způsobem navrátit Karabach, který si Arménie v devadesátých letech vybojovala. Válka je téměř nevyhnutelná. Ázerbájdžán bude zřejmě podpořen Tureckem, etnicky sesterskou zemí, hraničící s Arménií právě tam, kde je ruská základna.


    Závěr

    Agent Pašiňjan

    Hovoří Armjan Bošan, jeden z nejuznávanějších geopolitiků v Jerevanu: To, co se tu děje, nemůže být prozápadním převratem, protože naše vláda už byla nejprozápadnější v celé historii země. Právě ona na Nový rok, aby nebyl zbytečný rozruch, přijala dokumenty pro juvenilní justici, stanovila privilegia pro společenství LBGT a dohodu o rozpočtové pomoci EU. A hlavně dohodu o asociaci s EU, která má politický význam. Víte, že Arménie už podepsala dohodu o uzavření jaderné elektrárny? Nyní již nebudeme elektřinu prodávat, ale nakupovat…

    Na konci rozhovoru předložil Bošan výtisk s názvy fondů a s částkami, které v Jerevanu dostali z Evropy. Jen Helsinské občanské shromáždění a Helsinský občanský výbor dostaly v chudičké Arménii 1 milion dolarů.

    Opravdu Pašiňjan s vládou ve svých rukou tuto hru rozbije?

    Za prvé jsou vztahy mezi Arménií a Ruskem dávno na úrovni rodinných vazeb a nevládní organizace je nemohou přemoci, přeformovat. Pašiňjan jako politik dlouho vystupoval se západními postoji, ale nyní je mění na proruské. Ukazuje se jako pragmatik. Nevylučuji, že byl vždycky s Ruskem, jednoduše „projevoval pružnost“.

    Existence proruských hesel je fakt, který v této „sametové“ revoluci upevňujeme. Mimochodem, víte proč váš Serďjukov nesedí? Spiklenecká verze: Protože Západ by Rusku neumožnil reformovat armádu. Muselo se učinit klaunské krytí – jmenování ministrem obrany bývalého daňového kontrolora a ředitele obchodu s nábytkem?

    Tady lze vidět stejné analogie. Věřím, že Rusko udělalo z dřívějších barevných revolucí v republikách SNS správné závěry … a celkově se naučilo jim čelit, anebo je dokonce převracet ve svůj prospěch. Jako v judu.

    Slavnostní mítink k volbě Pašiňjana předsedou vlády, který měl trvat až do půlnoci, už večer skomíral. Jako kdyby se napětí, které celý měsíc sílilo, najednou uvolnilo. Město ztichlo. Moskevské reportéry Stěšina a Gusejeva vezl na letiště známý podnikatel, nadšený pašiňjanovec. Jel pomalu, aby se mohl vypovídat:

    Můj syn studuje v Praze, je v penzionu. Neuvěřitelné – tam jsou všichni nevěřící! Věřícím se vysmívají! Už v osmé třídě vědí, kdo je to gay a kdo lesba. Existují jen tři země, které musejí držet spolu: Rusko, Bělorusko a Arménie. To je všechno. Tak to bylo a tak to bude! Přísahám! Nedáme se!

    Od řidiče šla ohromná energie. V této chvíli jsme pevně věřili, jako nikdy: ano, budeme spolu! A věříme v to i po návratu do Moskvy. Nepodveďte nás, bratři Arméni.

    V Arménii žijí celkem 3 miliony etnických Arménů. Podle Dmitrije Poluchina je jich v zahraničí o hodně víc:

    Rusko: 1,2 až 3 miliony, USA: 484 tisíc až 2 miliony, Francie: 250 tisíc až 700 tisíc, Gruzie: 248 tisíc, Írán: 200 tisíc a Sýrie: 190 tisíc.

    Převzato z Kp.ru

    * * * 

    „Co nejrychleji se domluvit s Ruskem“: Proč jede Merkelová do Soči


    Alexandr Bovdunov
    18. května 2018

    Dne 18. května navštíví kancléřka Merkelová Soči, kde se setká s prezidentem Putinem. Na programu jednání budou otázky politické a hospodářské spolupráce a globální a regionální problémy zajímající Berlín i Moskvu.


    Hlavní politička EU

    Kancléřka SRN je první vrcholný představitel ze zemí EU na návštěvě Ruska a prezidenta Putina po jeho inauguraci.  Návštěva je významná, neboť se jedná o lídra vedoucí mocnosti Evropy. V tomto smyslu se vyjádřil ředitel Fondu progresivní politiky Oleg Bondarenko.

    Při setkání se budou v první řadě posuzovat hospodářské aspekty spolupráce v době zesílení sankcí, kdy je nejdůležitější vybudování Severního proudu-2. Stavba německé části plynovodu byla zahájena 3. května.

    Cestě Merkelové do Ruska předcházela návštěva německého ministra ekonomiky a energetiky Altmayera. Německý Die Welt oznamuje, že se při jednání Altmayera s ruským ministrem ekonomiky Novakem země domluvily, že „velká část ruského plynu do Západní Evropy poteče oběma větvemi Severního proudu“, ale částečně se zachová tranzit přes Ukrajinu. Již dříve na tom trvala osobně Merkelová.

    K tomu řekla zástupkyně Centra německých studií Ruské akademie věd Jekatěrina Timošenková:„Budou-li Ukrajincům dány nějaké záruky, bude to proto, aby se nebrzdila výstavba Severního proudu-2.“


    Ukrajinská otázka

    Dmitrij Peskov sdělil, že ruská strana nemá v úmyslu otevírat při jednání s Merkelovou otázku sankcí. V květnu na tiskové konferenci sama kancléřka podtrhla, že nová omezená opatření USA proti ruskému byznysu nehodlá posuzovat. K tomu Timošenková řekla: „Co se týká nových protiruských sankcí USA, musí Německo přijmout určitý postoj. Musí zvážit hospodářské ztráty a pochopit jak a do jaké míry se mohou Spojeným státům vzepřít.“ Merkelová na druhou stranu připomenula ještě před setkáním s Putinem sankce: „Otázka ekonomických sankcí se pojí jen na splnění minských dohod.“

    Berlín tradičně spojuje zrušení sankcí proti Rusku z roku 2014 s postupem a splněním minských dohod o Donbasu, což se také odrazilo v koaliční dohodě bloku CDU/CSU a sociální demokracie Německa, který tvoří současnou vládu SRN.

    Bondarenko upozorňuje: „Merkelová nestaví na minském procesu. Ona, stejně jako Putin, si nepřeje válku v Donbasu, na rozdíl od USA, které ústy zvláštního zástupce ministra zahraničí USA Volkera vyzývají k nové válce.“

    Volker nedávno vykládal, že v budoucnu nebude Krym součástí Ruska. O něco později, 10. května tvrdil Porošenko, že posoudil s Merkelovou a Macronem situaci v Donbasu a pokračování sankcí. Timošenková je přesvědčena, že: „Otázka propojení minských dohod, vývoje na Ukrajině a možnosti nějakých zeslabení se bude posuzovat.“

    Oficiální zástupce německé vlády Seibert potvrdil, že se na rozhovorech v Soči bude jednat o řešení situace na Ukrajině. Podle Timošenkové musejí zástupci nové německé vlády ukázat v této otázce aktivitu, aby byli přesvědčivější v roli zprostředkovatele a diplomata.


    Blízkovýchodní uzel

    Dne 17. května označila Merkelová tři předností témata mezinárodní spolupráce pro jednání s Putinem. Ukrajinu, osud jaderné dohody s Íránem a Sýrii. Timošenková má zato, že z hlediska zahraniční politiky je otázkou č. 1 problém spojený s Íránem a s tím, aby nadále dodržoval jadernou dohodu.

    Předtím, 16. května, podtrhl šéf Východního výboru německé ekonomiky Büchele, „že společné politické a hospodářské zájmy, jako jsou podpora íránské dohody, výstavba Severního proudu-2“ a kritika nových sankcí USA proti Rusku „otevírají možnosti sblížení Německa a Ruska“. V průběhu návštěvy v Moskvě dne 10. května obhajoval německý ministr zahraničí Maas spolu s ministrem Lavrovem zachování dohody s Íránem, bez ohledu na odstoupení USA.

    K Sýrii uvádí Timošenková, že by zde Němci rádi hráli významnější úlohu. Podle tónu komentářů vedoucích politiků je možnost dočasného kompromisu ohledně Bašára Asada. Berlín by byl rád ve věci Sýrie zprostředkovatelem mezi Moskvou a Washingtonam. K tomu říká Bondarenko: „Otázka blízkovýchodního urovnání se přímo týká postavení Merkelové ve funkci kancléřky z jednoduchého důvodu. Pokud se na Blízkém východě znovu rozhoří válka, potom budou do Německa přitékat další proudy migrantů.“


    Přátelé – soupeři

    Německo a Francie jsou motorem evropské integrace. Mezi nimi je ohledně zastupování zájmů Evropy konkurence. Podle Bondarenka Francie Německu neustupuje ve snaze rozhodnout nahromaděné problémy s Ruskem k oboustrannému uspokojení.

    Podle Timošenkové by v podmínkách složitých vztahů Německa a Francie s USA, kdy někde vystupují jako spojenci a někde jako soupeři, by Macron i Merkelová chtěli srovnat své postoje v klíčových otázkách s prezidentem Putinem. Říká: „Musejí srovnávat své postoje s Ruskem, aby pochopili, jak s námi mohou spolupracovat a co od toho mohou získat.“

    Bondarenko uvádí ještě jednu zvláštnost nadcházejících návštěv evropských vůdců. „Dnes začala nová šestiletá perspektiva Vladimira Putina. Pokud chtějí v dohledné době řešit s naší zemí otázky, musejí se s ním co nejrychleji domluvit.“

    Převzato z Rusvesna.su


    - - -

    0 0
  • 05/21/18--02:24: Občan Windsor se žení
  • 21.5.2018  Tribun
    To víte, že Henry Charles Albert David Windsor, známější jako princ Harry, se žení. Musíte to vědět, před tou informací není úniku. Na Nově nemluví už týden o něčem jiném a prý plánují i přímý přenos (sic!) a dnes se přidal dokonce i jinak celkem solidní Český rozhlas, o ostatních „seriózních“ médiích nemluvě. Pomalu už víme i to, jakou značku vložek bude jeho nastávající mít, pokud bude mít zrovna menstruaci, ale proč to víme, to se nedozvíme.


    Co ale máme my Češi společného s britskou královskou rodinou, abychom byli z ní vydestilovaným bulvárem zavaleni v takové míře? Intenzita a způsob, jakým média o blížící se svatbě v britské královské rodině „informují“, by byla nemístní i v Británii, neb i princ má právo na soukromí, natožpak takový, který je až šesté v následnické řadě, natožpak v Česku. Ne, že by ta svatba vůbec nestála za zmínku, a možná i zevrubnější rozbor, protože se jedná o sňatek morganatický, ale co je moc, to je moc. Navíc o politických konsekvencích, které z toho, že jde o sňatek morganatický, nutně plynou (i kdyby to nic neznamenalo, tak je to zpráva, protože protože toto nic by byla změna proti tradici), se nedozvíme nic.

    Tak čeho jsme to svědky? Zábavy pro plebs, aby plesal a nedumal? To je ale špatně. Taková bulvární exploatace je špatně, ať se jedná o prince Harryho nebo občana Windsora, ať je to princ, nebo chuďas, pořád je to člověk s právem na soukromí a důstojnost. A stejně špatné je i to vymývání mozků bulvárem, kterému jsme vystaveni. Tím spíše, děje-li tak v zemi, jíž se daná událost nijak netýká, a navíc republice!

    Celá tahle kýčovitá idealizace monarchie je špatně. Ať je Harry, jaký chce, není to princ na bílém koni a Meghan není Popelka. Právě tak ale nejpozději v den svatby bude vypadat. O principiální nerovnosti aristokracie a zbytku společnosti nepadne ani slovo, zato kulturní nobilitace celebrit pojede na plné pecky. A to je řeč o českých médiích. Co se musí dít v těch britských, to už musí hraničit s lobotomií. Hodně štěstí, málo pláče, do roka dva kudrnáče.



    Na Tribun vyšel článek již 17.5.2018 

     

    0 0
  • 05/21/18--03:42: Oč jde v ČSSD?
  • Pavel Letko 
    21.5.2018  E-republika
    Naše ČSSD není svěží stranou pracujících, ale starou babiznou vařící lektvary pro omámení důvěřivých kolemjdoucích.



    Dění v naší sociální demokracii připomíná cvrkot na potápějící se lodi. Privilegovaní na horní palubě si hledí zabezpečit místečko v záchranných člunech, zatímco ti v podpalubí jim to mají v referendu posvětit. Aby ti, co poplují i se svými blízkými ve vládních loďkách, nemohli být v budoucnu shledáni pouhopouhými zbabělci hodnými vyloučení ze slušné levicové společnosti.

    Jiní už v záchranných senátorských jachtách sedí a mají svůj zrak upřen především na podobu budoucího přístavu, z něhož vyrazí s nejlevnější cestovní kanceláří v České republice, horní komorou parlamentu, na další smělou plavbu kolem světa. Spolu se svými kolegy totiž oč více kritizují komunismus, o to více jej žijí. Se svými privilegovanými souputníky zprava i zleva již dosáhli země, kde každý jedná podle svých skromných schopností a dostává se mu podle jeho neskromných potřeb.

    Komunisté o takové zemi kdysi snili, sociální demokraté si její výdobytky užívají již dnes. Tedy alespoň někteří. Ostatní, nedůležitá většina členů ČSSD, ovšem takové nádheře ne vždy tleská. Naději na lepší budoucnost nevidí v koalici s úspěšným miliardářem a jejich pochyb je nezbaví ani ujištění Hamáčka, že zbrojit budeme, co to dá, a že přes závazek rozšiřovat spanilé jízdy naší armády po celé zeměkouli kam oko Impéria dohlédne nejede vlak. Zbrojení je totiž formou výpalného Spojeným státům za ochranu před komunismem a jinými nepřáteli Trumpovy Ameriky, kteří se množí po celé Zemi.

    Sociální demokraty nepřekvapí Trumpův požadavek na zdvojnásobení našeho závazku vůči Impériu, neb cena dřevotřísky amerických bojových vozidel pěchoty zhotovených z pravé americké borovice stoupá na burze závratným tempem. Ano, jde o legendární Pandury firmy Steyr patřící americkému zbrojařskému gigantu General Dynamics Corporation. Taková bojová vozidla nejsou ovšem určena primárně do boje, jako spíše pro vyvádění peněz odněkud někam, Dalík, Topolánek a Kalousek dobře vědí kam. S takovými papundeklovými vozítky, jejichž posádka se musí bát i srážky s plastovým Trabantem moc bojů nevyhrajeme, ale koneckonců nejde o vítězství jako spíše o válku samu.

    Vydělávat se dá slušně i na prohraných válkách, pro poražené všech zemí kříže na hrob, pro vítěze, investory a zbrojaře tučnější konto v bance. Pro cikánské oběti minulé války půl miliardy na pomník, pro oběti války budoucí 80 miliard ročně na nákup strojů, munice a výcvik na jejich zabití. Tak jako si oběšenec musí nejprve obstarat svůj provaz, taky i my se staráme, abychom byli dobře připraveni, až přijde vhodný den na naše umírání. V tom je naše politická reprezentace celkem jednotná.
    ****Obětovat druhé, “solidarita” privilegovaných

    Vedení sociální demokracie mělo vždy pro strach uděláno, obětovat peníze i životy svých voličů jim žádnou zvláštní potíž nedělalo, od podpory 1. světové války přes poválečné krvavé potlačení levice v Německu. Tehdejší ministr Ebertovy sociálně demokratické vlády, Gustav Noske sám sebe hrdě označoval za „krvavého psa“. To jen pro připomínku, že na násilí nemají patent komunisté, ale naopak je široce rozšířeno všude tam, kde se vlci perou o kost, lhostejno stojí-li nalevo či napravo.

    Sociální demokracie se stává stranou zcela zbytečnou, protože na zastupování zájmů miliardářů a militantní lobby tu máme celou řadu jiných parlamentních stran a podvodné řeči jejích zástupců od Grosse přes Sobotku po Hamáčka český volič snad konečně prokoukl. Plnit úkoly kolonizátorů může stejně dobře Fiala, Kalousek či Babiš. Naše ČSSD přece není svěží stranou pracujících, ale starou babiznou vařící lektvary pro omámení důvěřivých kolemjdoucích.

    Odchodem do starobního důchodu by naše oranžová strana udělala nejlepší službu občanům této země. Snad by tím tento útulek korytářů uvolnil místo něčemu novému - poctivějšímu, smysluplnějšímu a prospěšnějšímu většině občanů.



    Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

    Související články:


    0 0

    Bruno Le Maire
    - kou -
    21.5.2018 Europe1PrvníZprávy
    EU může převzít kompenzace za případné americké sankce proti evropským společnostem po odstoupení USA od íránské dohody, oznámil francouzský ministr hospodážství Bruno Le Maire ve vysílání Evropy1.



    „Uděláme vše pro ochranu (firem před případnými sankcemi), protože hovoříme o našich ekonomických zájmech. Desítky francouzských společností legálně investují do Íránu jako součást dohody (o íránském jaderném programu), a měly by mít možnost pokračovat,"řekl Le Maire.

    Položil otázku: „Můžeme přijmout skutečnost, že USA se stanou ekonomickým četníkem planety?"„Můžeme přijmout neomezenou nadvládu bez respektování mezinárodních pravidel? Je jasné, že evropská odpověď by měla být „ne",“ zdůraznil ministr.

    Připomněl, že šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker již učinil „určité návrhy" ohledně otázky amerických sankcí. „Opět předložíme návrhy na posílení evropské ekonomické suverenity," pokračoval Le Mair.

    Podle něj se může jednat o tom, že Evropská unie sama převezme náhrady za „náklady" sankcí podnikům. „Máme evropský rozpočet, který nám umožní chránit naše společnosti a obchodovat," vysvětlil.

    Dalším možným opatřením, připomněl ministr, může být zavedení „autonomního finančního systému, takže by Evropa již nebyla závislá na finančním a bankovním systém Spojených států“. Le Mair rovněž nevyloučil případné zavedení sankcí vůči podnikům, které „nesplňují evropská pravidla".

    Ačkoliv tato varianta zní zajímavě, ale řada odborníků pochybuje, že ji Evropská unie bude schopna realizovat. A to nejen vazbou na americký obchod, ale také a právě na americký dolar. Přinejmenším by to znamenalo rozkol v řadách členských zemí, z nichž mnohé vzhlížejí právě k USA. Druhotným efektem, neméně závažným, by byla navazující problematika existence NATO a vytváření „evropské armády“.

    Prezident USA Donald Trump 8. května oznámil, že Washington odstupuje od dohody s Íránem o jeho jaderném programu, dohodnutém „šesticí“ mezinárodních zprostředkovatelů (Rusko, USA, Británie, Čína, Francie, Německo) v roce 2015. Trump také sdělil obnovení všech sankcí, včetně sekundárních (ve vztahu k jiným zemím, které podnikají s Íránem), jejichž účinnost byla pozastavena v důsledku dosažené dohody.



    Související:



    0 0
  • 05/21/18--05:04: Bez spekulací
  • Stanislava Kučerová
    21.5.2018 ČeskéNárodníListy 
     
    Hned začátek života Tomáše G. Masaryka je opřádán podivnými spekulacemi.Týkají se jeho rodičů.


    Tak jeho matka, Terezie Kropáčková z Hustopeče, byla prý Němka. Proč? Protože mluvila a psala německy. Takhle jednoduché to ovšem v historickém pohledu není. Narodila se r.1813, a to je doba, kdy naše města jsou spravována německy, neexistují české školy, tisk, divadlo. Městské vrstvy obyvatel jsou asimilovány. Jen na venkově mluví lid svou mateřštinou.


    Je to doba, kdy teprve přicházejí na svět buditelé druhé generace, kteří již věří v obrození českého jazyka. Tyl 1808, Mácha 1810, Erben 1811, Němcová a Mánes 1820, Havlíček 1821, Smetana 1824. M.D. Rettigová radí mladičké Němcové, s kterou se setká v Litomyšli, aby hodně četla české knihy a tak se zdokonalila v češtině. Že ona sama byla až do setkání se svým manželem „spící Češka“, že také uměla jen německy. A Havlíček píše své dopisy německy, když spěchá a nemá čas myslet na pravidla českého pravopisu. Nemá je zažité, jeho vzdělání také bylo jen německé.

    Pod názvem „Kořeny rodu“ pojednává s veškerou vědeckou akribií o předcích prezidenta T.G.Masaryka PhDr. Ladislav Hosák, DrSc., prof. UP v Olomouci. (Text vyšel r.1946 v Brně, 2.vyd. r. 1990 a 3.vyd. bez vročení, ve spolupráci s firmou Léčiva v Praze.)

    Z osmi prarodičů TGM ani o jednom nelze bezpečně říci, že by byl německého původu, konstatuje badatel. My se spokojíme se zjištěním, že matka prvního prezidenta byla Moravanka, někde též „Hanačka“ zvaná. Její otec byl řezník a hostinský v Hustopečích, tehdy kvetoucím trhovém a němčícím městě.

    Vícedětná rodina žila ve velmi dobrých majetkových poměrech. To se ovšem změnilo po otcově smrti. Přežilo sedm dětí, rodina se octla bez prostředků a dcera Terezie si hledala výdělek jako kuchařka. Uchytila se v Hodoníně ve službách panské rodiny. Byla pěkného vzhledu, líbila se. Někde jsem četla, že se stala i matkou nemanželského dítěte, které nezůstalo na živu. Chtěla se provdat? Mít rodinu? Nepochybně. A mohl se jí líbit urostlý, statný a živelný Slovák z Kopčan? I když byl mladší? Jistě. Ale spekulanti o původu TGM v něm vidí jen „nastrčeného“ otce, společenskou zastírací přetvářku a lež. Jakým právem?

    Josef Masaryk byl nejmladší ze tří bratří, takže nemohl zůstat hospodařit na otcovském sídle. A tak vstoupil do panských služeb a byl poslán do Hodonína, na panství, které rovněž jako Kopčany a Holíč patřilo jeho vrchnosti. V Hodoníně se seznámil 15.2.1848 s Terezií Kropáčkovou. Žila tu sama, bez rodiny, a imponovala mu. Byla pěkná, byla energická, uměla číst a psát, pocházela z dobré, i když zchudlé rodiny. On jí svěřoval, co ho nejvíc vzrušovalo, obdiv k revolučnímu hnutí proti vládě a vyprávěl jí o Hurbanovi, kterého si velice vážil. A vyprávěl jí s humorem a láskou též o rodném kraji. Dělalo mu dobře, že ho neodmítla, a tak se vzali, 15.8.1849. Brzy se jim narodil první syn. O dva měsíce dřív, než měl přijít na svět podle data sňatku. A to dalo příležitost k vytváření mýtů, zpochybňujících otcovství Josefa Masaryka. Zpočátku měl být tím pravým otcem židovský velkopodnikatel, v jehož domácnosti matka Masarykova sloužila. Mnoho papíru bylo popsáno, mnoho „nezvratných“ důkazů vyspekulováno. Časem však to dokazování židovského původu TGM pominulo. (Záznam o tom najdete v knize „Tomáš Garrigue Masaryk“, autor Alain Soubigou, vyšlo r. 2004.)

    Dnes máme nový, čerstvý mýtus. Náš první prezident prý je synem Franze Josefa, císaře a krále Rakousko-uherského mocnářství, z doby, kdy panovník jako mladíček navštívil Hodonín a kdy si napsal do svého poznámkového notesu: „Kropaczek, erl“. Kropáček, vyřízeno. Prostý člověk by si pomyslel, že nějaký Kropáček měl nějakou prosbu, žádost, a že Jeho Veličenstvo vyhovělo. Ale to by byl omyl. Spekulanti vědí, že Kropaczek je paní Terezie a věc, která byla vyřízena, dítě, které počala v objetí Jeho Veličenstva. Důkazy? Bezpočtu. Všechny služební postupy podvrženého otce, Josefa Masaryka, všechny studijní úspěchy jeho syna Tomáše, to všechno je dílo diskrétní podpory Jeho Veličenstva.

    Když si s touto představou čtete životopisy obou Masaryků, pomyslíte si, že Jeho Veličenstvo nemělo moc sil a vlivu. Životy obou jsou z hlediska přízně osudu velmi diskontinuitní a jejich životní zápas o uplatnění a úspěch nesvědčí o zásazích „shora“. Spíše naopak.

    Josef Masaryk byl nejprve hlídačem koní, pak kočím, pak drábem, nakonec šafářem. Je to postup dík „nejvyšší“ možné protekci? Stěhovali se nejdříve do Mutěnic, pak zase do Hodonína, odtud do Čejkovic a pak do Čejče. Tady bylo proti němu vedeno rok trvající řízení. Po něm byl zbaven místa na císařských statcích i nároku na penzi. Po 25 letech služby. Byl údajně podezřelý z nedostatečné loajality k habsburské monarchii, když se přiklonil k názorům J.V.Friče v době válečného střetnutí Rakouska s Pruskem r. 1866. Před tím měl všude nejskromnější životní podmínky, nedostatek vzdělávacích možností pro děti. A teď? Naprosto zničující závěr kariéry. To je ta diskrétní podpora náhradního otce z nejvyšších míst?

    Spíše je to jeden z účinných zdrojů společensko-politických postojů a názorů syna Tomáše, kterému bylo v onom „šestašedesátém“ 16 let.

    Tehdy měl za sebou dvě léta na reálce v Hustopečích, kde bydlel u matčiných příbuzných. Z nedostatku peněz pak musel jít do učení. Učil se kovářem. Když se pak na radu čejkovického faráře dal zapsat na brněnské gymnázium, musel se živit sám, kondicemi. Stipendium, které mu otcův zaměstnavatelský císařský úřad ve Vídni udělil, mu bylo odňato kvůli otcově údajné neloajalitě, ztrátě zaměstnání a ztrátě penze. Šťastnou náhodou se stal domácím učitelem v rodině zámožného policejního ředitele v Brně. Ale pro názorové kolize s vedením ústavu a učitelem náboženství byl ze studia vyloučen. Dosavadní brněnský policejní ředitel se stěhoval do Vídně, vzal tedy domácího učitele s sebou a on mohl ve Vídni svá studia, ne bez kolizí, dokončit. Průběh těch studií vskutku o přízni panovníka, který prý péčí o syna Terezie Kropáčkové v notesu „vyřídil“(erledigt.), nijak nesvědčí.

    Svědčí to jen o nekonečné nekritičnosti spekulantů o původu T.G.Masaryka ve snaze dehonestovat ho, znevážit, degradovat. Tak kdo bude příště vybrán za jeho otce?

    Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

    - - -


     

    0 0

    Jiří Kobza
    21. 5. 2018
    Nenápadně okrajovaná kolečka salámu našich svobod pomalu mizí v nenasytném chřtánu EU.
    Pochybností o konspiračních teoriích mne zbavilo setkání s bustou Kalergiho ve foyeru Rady Evropy ve Strasburgu. Začal jsem se proto vážněji zamýšlet nad otázkou migrace, jak je cíleně připravovaná, řízená, podporovaná a motivovaná zejména orgány EU, ale i OSN. Rozšíření Dublinské smlouvy, označované pracovně jako Dublin IV, je dalším zářezem do naší národní svobody a nezávislosti rozhodovat o tom, koho v ČR necháme žít a koho ne. Dublin říká jasně, že účelem této smlouvy je přerozdělení migrantů, kteří již jsou v Evropě, do zemí, které dosud přijaly jejich nejmenší počet. Výslovně se tam píše o zemích Střední Evropy. 



    Jde o to, vnutit nám nelegální migranty, kteří již jsou v Evropě, které si Němci pozvali a se kterými si nyní nevědí rady. V případě odmítnutí je uplatněna pokuta ve výši 250 tis.Eur za jednoho migranta. Takže když jich odmítneme 30.000, měla by pokuta dosáhnout 7,5 mld eur (cca 200 mld kč). Což by jednoznačně složilo celkový státní rozpočet. Hlasování o tomto nařízení EU by je měla schvalovat Rada ministrů, která hlasuje prostou většinou (prostě nás Němci s Francouzi – jako obvykle- přehlasují a bude to). Tato rada má zasednout koncem června v Sofii. Hezká vyhlídka…..

    Marakešská politická deklarace, podepsaná ministrem vnitra v demisi 2.5.2018 v Marakeši vyjadřuje naši ochotu usnadnit migraci ze zemí severní, střední a západní Afriky usnadněním a urychlením vízových procesů (rozumím tomu tak, že z nelegální migrace tím udělají „legální“). Prostě umožní přesun dalších tisíců migrantů do Evropy.

    Globální pakt o migraci OSN:Organizování migrace by mělo přejít na Úřad komisaře pro uprchlíky (UNHCR) a na nevládní organizace. Tento pakt vychází z teorie, že migrace je základní lidské právo a cílové země jsou proto povinny přijmout migranty. Za země EU by tento pakt podepisovala delegace EU. Proč ona? Protože jednotlivé státy by se mohly vzbouřit a nepodepsat, nebo dokonce nechtít plnit. V EU je to ale jinak. Přistoupení se může odhlasovat (jako např.akt celní unie) většinově a jsme tamtéž, kde s Dublinem IV.

    Istambulská smlouva: ČR ji podepsala 2.5.16. Útočí pod záminkou boje proti násilí na ženách, genderové diskriminaci a stereotypům na samou podstatu společnosti, na rodinu. Vznik všemocného „kontrolního“ orgánu (GREVIO) a vějíře neziskovek, které mu budou sloužit, ukazuje na vznik dalšího státu ve státě. Z této smlouvy se ještě můžeme dostat, když ji neschválí parlament, senát nebo prezident.

    Takže zatímco nám Dublin IV chce vnutit nelegální migranty, kteří již jsou v Evropě, Marakeš chce umožnit dalším, aby se snadno do Evropy dostali zvenčí. Toto celé zastřeší OSN svým paktem a GREVIO zajistí poslušnost buřičů tím, že jim začne rozvrtávat rodiny.

    No, nemají to v té EU dokonale vymyšlené? Dublin IV zajistí volný pohyb migrantů zevnitř EU, Marakéš a Globální pakt OSN zajistí přísun dalších zvenčí, GREVIO zajistí poslušnost.

    Jenže...

    Záleží tady v EU vůbec někomu na Evropanech? Na tom co ti, kteří Evropu vybudovali, chtějí? Na tom, že chtějí přežít i se svými dětmi? Nebo je to opravdu jen důmyslný systém vytvoření Kalergiho armády nahnědlých hloupých otroků vzniklých z násilí imigrantů a oblbující propagandy neomarxistů (nebo mám snad napsat kalergistů ?). Toto vše, co se děje s námi, celý ten vražedný plán, je umožněn díky našemu členství v EU a především zvrácené smlouvě s ďáblem, které se bůh ví proč říká Lisabonská smlouva.

    Konec konců, sám Kalergi k tomu napsal ve svém díle Praktický idealismus:

    „Člověk budoucnosti bude smíšené krve. Mnohost národů bude nahrazena euroasijsko-negroidní rasou. Je třeba zrušit právo na sebeurčení národů a postupně eliminovat národy za použití jinorodé masové migrace.“

    Je to všechno jenom náhoda?

    Vy bezohlední syčáci, lidé bez dětí a bez nějaké budoucnosti, vy z Evropské komise:

    MY JSME JEŠTĚ TADY A NEHODLÁME TO MĚNIT!
    Foto autor 

    Pozn. red.: Doporučujeme pozornosti text: 
    http://www.novarepublika.cz/2016/01/probiha-planovana-likvidace-evropskych.html

    0 0

    Jiří Baťa
    21. 5. 2018
    „Nechci zacházet do politických detailů, abych se nestal politizujícím generálem.“ Pavel se od Moravce posmíval Zemanovi... Jak informují Parlamentní listy.cz o nedělním OVM (neděle 20. května) na besedě, které se zúčastnili kromě Václava Moravce jako hosté generál Petr Pavel, ředitel Ústavu mezinárodních vztahů Petr Kratochvíl a bývalý předseda Valného shromáždění OSN a exministr zahraničních věcí Jan Kavan. V besedě Václav Moravec zmínil, že komunisté dávají najevo svou nelibost, že by měly být posíleny mise v Afghánistánu i jinde. S tímto trendem proto komunisté nejsou spokojeni. Premiér Andrej Babiš partnery uklidňuje, prý jde jen o slovíčkaření, ale s tímto názorem nesouhlasí jak ředitel ÚMV Kratochvíl, tak exministr Kavan. Oba se shodně vyjádřili v tom smyslu, že komunisté mají na mysli především posilováním mise v Pobaltí.



    Generál  Pavel připomněl, že v Afghánistánu se čeští vojáci podílejí na výsledku bezpečnostních složek a „Pokud jde o operace NATO v Pobaltí, tak ty prý jen reagují na ruskou anexi Krymu z roku 2014. Nejde tedy o žádné nové operace. Teď by šlo jen o to, aby se do operací zapojili rovněž Češi jako členové Aliance.“ dodal.

         Pan generál je bohužel živ minulostí, ne přítomností. Operace NATO v Pobaltí stejně jako dnes i za dva nebo pět let bude pan generál Pavel obhajovat anexí Krymu, která ani zdaleka nebyla tím hlavním důvodem k dislokaci vojsk NATO v Pobaltí. Je přece známo, že po vstupu těchto států do NATO se tyto státy nejen hrdě přihlásili k západní politice a k „příkladné“ americké demokracii , ale současně se také  považovali být „ohroženi“ Ruskem. Ani ne tak z nějakých faktických důvodů, ale prostě proto, že tím dali najevo odklon a distanc od Ruska, stejně jako proto, že se na Ukrajině za pomoci amerických dolarů a politické intervence „zvrtnul“ systém, do kterého nepřímo zasáhly síly z ruské strany (nikoli regulérní), což u těchto států vyvolalo „vážné obavy“,  že Rusko hodlá napadnout také je. Proto se USA a potažmo NATO „operativně“ rozhodly dislokovat své vojska na území pobaltských států, aby čelilo „nebezpečí“, které hrozí ze strany Ruska.

         Aby toho nebylo k nastolené problematice málo, pan generál Pavel k tomu také zcela vážně dodává, že „Rusko zcela evidentně představuje hrozbu pro Alianci. Nakonec jsme svědky dennodenních pokusů o rozklad jednoty Aliance.“ Nebylo by však od věci, kdyby byl pan generál poněkud sdílnější a hlavně konkrétnější a řekl, jakým způsobem se Rusko dnes a denně pokouší o rozklad Aliance. Abychom byli více a lépe informováni, resp. abychom nebyli „oblbováni“ proruskou propagandou Kremlu! „ Pokud by vojáci NATO nebyli více přítomni v Pobaltí, Rusko by si v tomto regionu „mohlo dovolit“ provést nějaké operace. Svědčí o tom počty ruských vojenských jednotek u hranic v Pobaltí,“říká pan generál připomíná, že NATO s Ruskem stále vede diskusi, a to i ve chvílích, kdy prý Rusko Alianci občas provokuje, jako např. v Černém moři.  Velmi šlechetné, otázka ale je, kdo je v Černém moři doma, zda  cizí vojska NATO nebo ruská flotila. Aliance jen reaguje natento fakt. Jde pouze o vyjádření toho, že Aliance je připravena se bránit,“řekl sebejistě Pavel. Koho nebo čí zájmy už neřekl.

         Nechci být neslušný, či jak se dnes říká nekorektní když velmi kulantně vyslovím domněnku, že panu generálovi „šibe“, jak říkají Slováci. Chápu, že účel světí prostředky, což pan generál a NATO plně využívají, ale když už se odhodlají zdůvodňovat existenci jednotek NATO v Pobaltí, mohli by alespoň říkat pravdu. Pan generál Pavel je jistě natolik zkušený voják, že by si měl uvědomovat rozdíl mezi taktickými plány a lživými důvody. Pokud se nemýlím, mnohokrát se nechal slyšet, jak si váží Václava Havla, ale stejně jako mnozí jiní ani on není schopen férově naplňovat Havlovu proklamaci o „Pravdě a lásce“, ale naopak se zcela otevřeně uchylují ke lži  a nenávisti. 

    Pan generál  také musí dobře vědět, že jím zmiňovanápřítomnost ruských vojenských jednotek u hranic v Pobaltí není z důvodů příprav na nějakou agresi vůči pobaltským státům, ale naopak proto, že se u hranic těchto států vytvářejí základny vojsk NATO a US army a že  jsou oni sami nuceni zajišťovat bezpečnost svých hranic před možností vpádu či útoku ze strany aliance a USA! Jinými slovy, ne Rusko ohrožuje pobaltské státy, ale vojska NATO a US army ohrožují suverenitu Ruské federace! Ale jak se říká, „Kdo  chce psa bít, hůl si vždycky najde“. Tak je to i s (naivním a lživým) odůvodněním, proč musí být NATO přítomno v Pobaltí.

          Na přetřes jednání OVM přišla i otázka  plnění závazku vůči NATO s tím, že podle A. Babiše nebudeme schopni (a snad ani ochotni) odvádět 2 procenta HDP na obranu, byť jsme se k tomu při vstupu do Aliance zavázali.  Generál Pavel varoval, že neplnění našich vlastních závazků rozhodně nezlepšuje pověst ČR v očích aliančních partnerů. Důraz s jakým jednotlivé státy Aliance přikročí k plnění svých závazků, ukáže ostatním aliančním partnerům, jak důvěryhodnými partnery jsme.  O čem to pan generál mluví? Pokud je známo, AČR jako člen aliance své závazky v účastech na misích plní a často i překračuje a je-li řeč o odvádění příspěvků pak dříve, než pan generál vypustí obligátní propagační bublinu o„poškozování pověsti ČR u aliančních partnerů nebo vůbec  v zahraničí“ měl by také říct, jak jsou na tom s plněním těchto závazků ostatní členové aliance, zda také oni plní své závazky, abychom případně my mohli být za ty špatné a nespolehlivé a za neplnění mohli být případně pranýřováni!

          Nezůstalo však jen u 2 procent odvodů, řeč přešla také na požadavek, který vznesl americký prezident D. Trump , který nedávno mluvil o tom, že finanční závazek vůči NATO by se měl zvýšit z 2 procent HDP na procenta 4. „To se ocitáme v říši nereálna,“ varoval Kratochvíl s tím, že většina členských států dnes neplatí ani ta 2 procenta (viz poznámka výše), takže jen těžko budou ochotni platit 4 procenta. K tomu se vyjádřil i Jan Kavan který řekl, že tento návrh je naprosto nereálný. Že D. Tramp přišel s takovým návrhem svědčí o tom, že USA chtějí dál eskalovat vojenské napětí, dál zbrojit, dál usilovat o světovládu, ale jaksi se jim nedostává peněz. Jak by ne, jejich 17 bilionový dluh není nic, čím by se mohly USA chlubit, což ovšem na druhé straně neznamená, že by si s tím lámaly hlavu, vždyť na co existují tiskárny? Dluh je a bude a ten bude ještě dlouho, pokud USA nepadnou na kolena. Prezident Trump by  však ale chtěl, aby se na záměrech a  cílech USA  finančně podíleli také loajální satelity z NATO, které jako jediné může realizovat imperiální plány amerického establishmentu a všech ostatních, kteří pod pláštíkem jedině správné americké demokracie  a ve jménu lidstva na válkách vydělávají.


    0 0

    22. 5. 2018     zdroj
    Syrská vládní armáda začistila poslední baštu teroristů skupiny DAEŠ (skupina je v Rusku zakázaná) na jihu Damašku. V pondělí 21. května to uvedla agentura RIA Novosti s odkazem na syrský vojenský zdroj.


    Takže hlavní město Sýrie bylo zcela osvobozeno od teroristů DAEŠ. Je třeba poznamenat, že vládní oddíly ze strany tábora uprchlíků Jarmuk a z jižního předměstí Damašku se spojily v al-Hajar al-Aswadu, "když potlačily poslední ohniska odporu teroristů".

    Bylo sděleno, že Jarmuk a al-Hajar al-Aswad byly poslední baštou teroristů DAEŠ v Damašku. Hlavní město Sýrie bylo bojovou zónou od roku 2011.

    Dříve 21. května bylo oznámeno, že vojáci úderných oddílů syrské armády začišťují "každou zachovanou budovu a vstupy do menších tunelů, které teroristé udělali mezi ulicemi".

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0
  • 05/22/18--00:23: I já jsem Julian Assange
  • Války mohou nastat na základě lží, mír na základě pravdy
    Raúl Ilargi Meijer
    22.5.2018 IHC, překlad Zvědavec
    Jak to tak vypadá, Julian Assange se nachází bolestně blízko chvíle, kdy bude bez cirátů vyhozen z ekvádorského velvyslanectví v Londýně. Pokud k tomu dojde, bude rázová vlna, která zasáhne svobodu projevu a tisku po celém světě, hodně dlouho doznívat. Od kohokoli, kdo si cení pravdy a svobody, by bylo velmi nemoudré podceňovat dopady této situace.


    Assange se v zásadě nijak neliší od novinářů pracujících pro velké noviny nebo zpravodajské kanály. Rozdíl je v tom, že publikuje to, co jeho protějšky z masmédií nikdy nezveřejní, protože nechtějí přijít o moc. Dnešní Washington Post by se nikdy nepustil do takové investigativní novinařiny, jako byl svého času případ Watergate, a přesně tuto mezeru zaplnil Assange a jeho WikiLeaks.

    Server WikiLeaks vyplnil prázdnotu, kterou vytvořila média, jež zradila svoji vlastní historii a obor činnosti. Zradila nesčetné novináře minulosti i dneška, kteří riskovali životy a končetiny a začasté o ně také přišli, jen aby řekli pravdu o tom, co mocní tohoto světa dělají, když si myslí, že se nikdo nedívá a neposlouchá.

    Na Juliana není vydán zatykač, protože by byl špion, a dokonce ani kvůli tomu, že publikoval mnoho dokumentů, jejichž zveřejnění se jistým osobám nehodilo. Ten zatykač stále platí z toho důvodu, že je Assange tak zatraceně chytrý, a tudíž i velmi dobrý a strašlivě efektivní v tom, co dělá. Za ten zájem jistých kruhů o jeho osobu nemůže ani tak to, co zatím zveřejnil, jako spíš to, co by ještě mohl zveřejnit v budoucnu.

    Julian Assange vybudoval z WikiLeaks organizaci, která si získala mimořádnou důvěru mnoha lidí s přístupem k dokumentům, které považovali za hodné zveřejnění. Věděli, že je Assange nikdy nezradí. Na WikiLeaks dosud nevyšel žádný dokument, jenž by se později ukázal jako falešný. Na druhé straně však nikdy nebyl prozrazen žádný informační zdroj. Veškeré zásahy do dokumentů probíhaly z jediného důvodu a tím byla ochrana zdrojů a jiných jednotlivců.

    Julian Assange vybudoval „impérium“ založené na důvěře. I ta nejmenší lež by nenávratně poškodila projekt, jehož tvorbě věnoval tak veliké množství času a energie. Sám byl od velmi mladých let nesmírně schopný hacker, což mu umožnilo vytvořit počítačové sítě, do kterých se nikomu nepodařilo nabourat. Věděl, jak se postarat, aby bylo všechno v bezpečí. A aby to tak zůstalo.

    Jelikož byly úřady na WikiLeaks, Assange a jeho informační zdroje krátké, rozjela se obrovská dehonestační kampaň kolem obvinění ze znásilnění ve Švédsku (za to, co se stalo, nesou do velké míry odpovědnost Švédsko a jeho občané) a údajného napojení na oblíbeného nepřítele Ameriky, Rusko. Obvinění ze znásilnění se vůbec nepotvrdilo a Juliana ani nevyslýchala švédská policie, ale to není žádné překvapení.

    Vždyť bylo už od začátku jasné, co se děje. Muselo to být jasné i jemu. Jestli je něco, o čem by šlo říct, že Assange pokazil, pak rozhodně to, že mu dříve nedošel dopad té kampaně v celé jeho šíři. Jenže když proti vám stojí největší a nejmocnější zpravodajské služby světa a podaří se jim najít jak osoby, tak mediální organizace, které o vás budou rozšiřovat bezostyšné lži, pravděpodobně také nebudete odolávat navždy.

    Když se vašimi protivníky stanou takové síly, budete potřebovat ochranu. Od politiků a spřátelených médií. Assangeovi se jí nedostalo, nebo aspoň ne dost. Ekvádor mu sice ochranu nabídl, ale jakmile byl zvolen jiný prezident, všechno se otočilo proti němu. Stejně nevstřícně postupovala média, která předtím dychtivě profitovala z materiálů, které se Assangeovi podařilo získat od jeho informačních zdrojů.

    To, že dnes Guardian publikoval ne jeden, ne dva, ale třičlánky, které lze popsat jen jako útoky na Juliana Assange, by nás nejspíš nemělo překvapovat. Přesto je to množství falešných narážek a nehorázných lží v článcích ohromující. Co si to vůbec dovolujete? To se nestydíte a vůbec vám nezáleží na vaší věrohodnosti? Aspoň Guardian jasně ukazuje, proč jsou WikiLeaks potřeba.

    Ne, Švédi „nezastavili vyšetřování údajných sexuálních zločinů, protože neměli možnost Assange vyslýchat“. Švédi s ním prostě odmítli hovořit na půdě ekvádorského velvyslanectví v Londýně, tedy na jediném místě, kde byl v bezpečí. Odmítali to léta. A když to obvinění ze znásilnění úplně ztratilo věrohodnost, Británie požádala Švédsko, aby je nestáhlo, ale aby nadále vyvíjelo tlak.

    Ne, neexistují žádné důkazy, jež by Assange spojovaly s ruskými hackery nebo ruskou vládou. Ne, není žádný důkaz, že by se do počítačů DNC nabourali Rusové, aby získali maily Johna Podesty. Vlastně neexistuje žádný důkaz, že by bylo vůbec došlo k nějakému hackerskému zásahu. Ne, Ekvádoru se Julian neomrzel. Jen ho nově zvolený prezident Moreno vydal „hned po prvním zamračení Spojených států“, přesně jak to předpovídal jeho předchůdce Correa.

    Juliana Assange odsoudilo Švédsko, Británie, USA a teď i Ekvádor k samovazbě bez přístupu ke slunečnímu světlu nebo k lékařské péči. Bez soudu, bez rozsudku a na základě pouhých tvrzení, z nichž většina se ukázala jako vycucaná z prstu. To je v rozporu s tolika národními a mezinárodními zákony, že je zbytečné se je snažit vypočítávat a vyjmenovávat.

    Zároveň jsou tím všichni budoucí bojovníci za pravdu odsouzeni k perspektivě, že s nimi bude nakládáno stejným způsobem jako s Julianem. Zapomeňte na soudy, zapomeňte na spravedlnost. Dostanete se na seznam hledaných. Dosud jsem neztratil drobnou naději, že do věci vstoupí Vladimir Putin a zachrání Assange před tou hrubou nespravedlností, která ho pronásleduje až příliš mnoho let. Putina stíhá stokrát víc lží a narážek než Assange, ale má za sebou silný národ. Assange má v konečném důsledku jen nás.

    Možná nejsmutnější na lidech, jako jsou Chelsea Manning, Kim Dotcom, Edward Snowden a Julian Assange, je to, že všichni patří k vůbec nejchytřejším lidem, které může náš svět nabídnout. Tu kombinaci inteligence, odvahy a morálky, kterou vykazují na své vlastní nebezpečí a riziko, bychom si měli hýčkat, ale místo toho je necháváme šikanovat našimi vládami, protože ti lidé odhalují pravdy, které se vládám vůbec nehodí.

    Brzy už nezbyde nikdo, kdo by ty pravdy říkal, nebo vůbec jakékoli pravdy. Temné dny. Když dovolujeme, aby ti nejbystřejší a nejodvážnější mezi námi a navíc nejzběhlejší v nových technologiích byli umlčováni, dovolujeme zároveň, aby se tyto technologie používaly proti nám.

    Nejsme nijak daleko od stavu, kdy se v našich vlastních životech staneme nadbytečnými – kdy bude všechno důležité rozhodováno nikoliv námi, ale za nás. Otcové zakladatelé se obracejí v hrobech. Ti by dobře chápali, proč je potřeba chránit Juliana Assange.

    Když řekneme, že my všichni jsme Julian Assange, není to jen slogan.


    I Am Julian Assange vyšel 17. května 2018 na ICH. Překlad v ceně 403 Kč Zvědavec.

    0 0

    - kou -
    2.5.2018 OpenUkraine a PrvníZprávy

    Bývalý ukrajinský voják Alexander Medinskij, který se podílel na operaci ATO v Donbasu, nahrál video zprávu Donaldu Trumpovi, v níž promluvil o použití chemických zbraní Kyjevem v zóně konfliktu.





    Na videu, které bylo zveřejněno na kanálu YouTube Open Ukraine, žádá amerického prezidenta, aby vyšetřil použití chemických zbraní ukrajinskou armádou.

    Medinskij zdůraznil, že se obrací na amerického prezidenta jako na „neúprosného bojovníka proti šíření jedovatých látek a používání chemických zbraní hromadného ničení".

    Podle něj v létě roku 2015 Síly speciálních operací (SSO) v rámci generálního štábu Ukrajiny zabavily u dobrovolnického praporu „Donbas“ a převezly do Kyjeva chemickou laboratoř. V ukrajinském hlavním městě pokračovala v práci až do konce roku 2016 a poté byla převedena na jednu ze základen SSO. V laboratoři byly na příkaz vyrobeny chemické látky „na zničení lidské síly", které byly podle bývalého vojáka brzy použity v Donbasu.

    „Jsem připraven svědčit u amerických soudů, FBI, NSA a CIA o tom, že ukrajinská armáda použila chemické zbraně,“ prohlásil Medinskij s tím, že podrobnější informace naznačující osobní údaje účastníků akce předá zaměstnancům americké rozvědky.

    Rovněž uvedl, že v SSO existovala doktrína, podle které bylo plánováno použít otravných látek a výbušnin, nejen proti nepřátelským milicím v Donbasu, ale také proti „těm, kteří nesouhlasí s Porošenkovým režimem“. Patří sem i novináři, politici a veřejní činitelé.

    „Žádám vás, abyste obrátil pozornost na tyto věci, rovněž vás žádám, abyste vyvinul tlak na režim v Kyjevě a přijal rozhodná opatření proti takovému teroristickému vedení války proti svým vlastním občanům,“ zdůraznil bývalý voják obraceje se k Trumpovi.

    V květnu roku 2015 v DLR oznámili, že se Kyjev připravuje na výrobu chemických zbraní. V Doněcku tehdy nevyloučili, že ukrajinská armáda připravuje sabotáž, a obvinila by z toho opolčence.

    Později ministerstvo obrany neuznané republiky uvedlo, že ukrajinská armáda pod Slavjanskem vypálila granáty, které „šly k zemi“ a pak se vše pokrylo mlhou.



    Související:



    0 0
  • 05/22/18--00:50: Drama z jara roku 1942
  • Jiří Pondělíček22.5.2018  VašeVěc
    Ten příběh je známý na celém světě. Nenapsal ho žádný romanopisec ani dramatik. Ten příběh napsaly dějiny a prožít ho museli skuteční lidé. Žádní herci, žádné fiktivní postavy. Živí lidé, jejichž život byl právě tak opravdový, jak opravdová byla jejich odvaha, jejich statečnost, jejich strach, jejich bolest a také jejich smrt. Příběh těch, kteří odstranili z povrchu země netvora, který se jmenoval Reinhard Heydrich. Třetí muž hitlerovské Říše.


    V průběhu roku 1941 se nad protektorátem zjevují padáky. Českoslovenští vojáci z Anglie i ze Sovětského svazu za nocí přistávají v české krajině k plnění bojových úkolů. Na konci tohoto roku seskakují paravýsadky Silver A, Silver B a Antropoid. Úkoly mají převážně spojovací a zpravodajské. Dva muži paravýsadku Antropoid mají jiný úkol. Odstranit tyrana. Jmenují se Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Čech a Slovák jdou společně do boje za obnovení jejich republiky. Československé republiky.

    Nic nenechali náhodě, svou akci pečlivě plánovali a připravovali. Pomáhali jim vlastenci – odbojáři a nebylo jich málo. Péče o parašutisty žijící v ilegalitě a pomoc při jejich úkolech byla náročná a vyžadovala dobře fungující organizaci. Sokolská organizace Jindra takovou organizací byla. Pak přišel den 27. květen roku 1942. Není třeba podrobně popisovat průběh akce. Ten je dostatečně znám. Když selhala Gabčíkova zbraň, hodil Jan Kubiš připravenou bombu. Ta neselhala. Tyran byl smrtelně raněn a po několika dnech zranění podlehl.

    Heydrichova smrt byla pro Třetí říši ztrátou mimořádně citelnou. Ne ale smrtelnou. Pomsta byla strašná. Gestapo rozjelo obrovskou pátrací akci, byla vypsána odměna na dopadení pachatelů atentátu. Nic. Udání, která přicházela na gestapo byla bezcenná a pocházela nejspíše z pomatených hlav psychopatických jedinců či primitivů vyřizujících si své vlastní účty. Počet poprav ale narůstal a zlověstné vyhlášky se jmény popravených děsily svým krvavým písmem. Za schvalování atentátu, za poslech zahraničního rozhlasu, za přechovávání nepřátel Říše, za porušení ohlašovací povinnosti. Za to vše byla smrt. Bestiím to stále bylo málo. Pak přišly Lidice. Na základě udání zbabělého kolaboranta, slídícího v poště svých zaměstnanců, dostalo gestapo do rukou celkem nevinný dopis, který umožňoval vykonstruovat nesmyslné obvinění. Obyvatelé Lidic podporují pachatele atentátu!

    Komanda nastoupila, tragédie Lidic mohla začít. Muži byli zastřeleni, ženy odvlečeny do koncentračního tábora, děti odtrženy od rodin a dány na „náležitou převýchovu“. Obec vypálena, srovnána se zemí a vymazána z mapy. Nedlouho poté postihl stejný osud i osadu Ležáky. Tyto tragédie otřásly světem a vyvolaly mohutnou vlnu solidarity s okupovanou zemí. Lidice budou žít! Křičelo heslo, které obletělo svět. Řada obcí ve vzdálených zemích se přejmenovala a přijala nové jméno – Lidice. Nepřítel, mstící se za tyranovu smrt naplno ukázal svou nenávistnou a krutou tvář.

    Příběh se chýlí ke konci. Oba hrdinové, společně s pěti dalšími parašutisty se ukrývají v kryptě pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Netuší, že zradou jednoho z nich, dojde k prozrazení jejich úkrytu. Pak přišel 18. červen onoho roku 1942. Přesila obkličuje kostel a chystá se k útoku. Sedm statečných uvnitř se připravuje k obraně. Jejich jména jsou : Jozef Gabčík, Jan Kubiš, Adolf Opálka, Jan Hrubý, Josef Bublík, Jaroslav Švarc, Josef Valčík. Tuší , že je to jejich poslední boj. Nedají se ale lacino. Následovaly dlouhé hodiny nerovného boje. Proti přesile v počtu lidí a ve výzbroji. Sedm československých vojáků s několika granáty a pistolemi proti přesile s automatickými zbraněmi, kulomety a technikou. Nepřítel dobývá prostor kostela. Poslední obránci se stahují do krypty. Nevzdávají se ani tehdy, když podzemí chrámu zaplavuje voda z hasičských stříkaček. Až zbývá ten poslední náboj. Nikoho z nich nedostalo gestapo do rukou živého.

    Hrdinská smrt sedmi bojovníků dovršila drama.

    Smrtí hrdinů příběh nekončí. Atentát, krvavá odveta i hrdinská smrt sedmi statečných znamenaly dějinný předěl. Odbojové hnutí se dostalo, přes těžké ztráty které utrpělo, na kvalitativně vyšší úroveň. Stále více začaly převažovat ozbrojené formy odporu a to zejména formováním partyzánských skupin. V Beskydech, v Brdech a na Českomoravské vysočině začínají vznikat první ozbrojené skupiny budované dílem radikální mládeží, ale i československými důstojníky, kteří pochopili význam aktivního odporu. Plk. Josef Svatoň, Gen. Vojtěch Luža, kap. Karel Veselý – Štajner….. To jsou jen ti nejznámější z nich. V těchto skupinách našli útočiště lidé, žijící v ilegalitě, uprchlíci z totálního nasazení, uprchlíci z táborů pro válečné zajatce. Z nich převažovali sovětští občané. To vše znamenal atentát na Heydricha pro náš odboj ve skutečnosti. Stalo se tak navzdory pomluvám, spekulacím a ideologickým manipulacím minulým i současným.


    Jan Kubiš a Jozef Gabčík

    0 0

    22. 5. 2018       zdroj
    Americký prezident Donald Trump se obává summitu se severokorejským vůdcem Kim Čong-unem, plánovaným na 12. června. Oznámil to list New York Times s odkazem na vlastní zdroje. Hlavně se hlava státu obává, že se setkání může změnit na politickou ostudu, poznamenávají noviny. Pán Bílého domu si upřesňuje u asistentů, zda mu vůbec stojí za to si brát na sebe toto riziko.


    Podle partnerů New York Times se americký prezident velmi rozhněval na prohlášení Pchjongjangu o jeho připravenosti odmítnout účast na jednání. Trump telefonoval prezidentovi Jižní Koreje Mun Če-inovi, aby zjistil, proč Kimova slova odporují tomu, co řekl dříve.

    Zároveň si poradci amerického prezidenta postěžovali, že americký vůdce projevuje příliš velký zájem o nadcházející summit. Nejsou si také jisti tím, do jaké míry je prezident obeznámen se severokorejským jaderným programem.

    18. května Trump varoval Čong-una před možným opakováním "libyjského scénáře", pokud se oběma zemím nepodaří dohodnout. Podle vyjádření prezidenta USA nepostihne Kima osud libyjského vůdce Muammara Kaddáfího, pokud dodrží svůj slib, že se zbaví jaderných zbraní.

    Setkání obou představitelů by se mělo konat 12. června v Singapuru. Avšak 16. května Pchjongjang poznamenal, že může znovu zvážit svou účast na summitu KLDR-USA. Je to spojeno s tím, že Severní Korea nechce vyjednávat se zemí, která podle jejího názoru vyžaduje jednostranné zřeknutí se jaderných zbraní.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0
  • 05/22/18--13:41: Smrt oligarchy
  • Erik Best22. 5. 2018 EB
    Vladimir Potanin se Financial Times svěřil, že sedm měsíců, které v roce 1996 strávil na postu vicepremiéra Ruska, bylo očkováním proti moci. Pochopil, že „nikdy nemůžete přeměnit moc v byznysu na politickou moc.” Pokud to uděláte, zemřete, řekl Potanin. Právě on vymyslel systém půjček za akcie, díky kterému zůstalo jemu a dalším šesti oligarchům podle lehce nadnesených slov jednoho z nich, Borise Berezovského, v rukou až 50 % ruské ekonomiky. 



    Potanin to nyní zpětně vnímá jako největší PR průšvih své kariéry. Jeho image je v troskách, stále je ale šestým nejbohatším Rusem a dokázal Vladimira Putina přesvědčit k tomu, aby se zimní olympijské hry konaly právě v Soči (vypráví o tom Michail Zygar v knize Všichni muži Kremlu). Potanin nezemřel, naopak se mu velmi daří, měříme-li úspěch penězi. Pokud Potaninova nejbližší česká obdoba, Andrej Babiš, nezvládne dotáhnout rozehranou partii k vítěznému konci, může v příštích několika měsících na vlastní kůži okusit, jestli je smrt oligarchy proměněného v politika vždycky tak příjemná.

    0 0

    Patrick Ungermann
    22. 5. 2018
    Když civilizace prožívá krizi, většinou jde o trampotu mnohočetnou. A řekl bych, že tři pořádné krize současně mohou šokovanou civilizaci rozlámat. Budu se věnovat dvěma krizím, řekněme, spotřebního rázu. První z nich bych nazval mravní selhání ve výrobě: Je jaro, venkované a chataři touží posekat trávník. Včelaři počkají do června, až bude po první snůšce nektaru, jiní zapnou křovinořezy o poznání dříve. 



    Zahradní motorovou techniku u nás prodávají také tři velké společnosti: Podnik N, S a H. Sekačka značky N mi sloužila dvacet let! Tož jsem ji loni nechal opravit a zgenerálkovat, dal devět tisíc, a proč ne, když je to tak výborná značka. Nasněžilo, světili jsme Vánoce, Velikonoce, slavili em dé žet a duben – měsíc knihy. V květnu jsem stroj promazal, pomačkal sytič, nahodil motor a prd, prd, lup… Vysypaly se nové šroubky, struna prosekla hlavu (tu u sekačky), vyskočilo péro a vyvázaná struna odlétla vstříc plotu. Uf, to stál zas jednou Pán Bůh blízko, a tak šla do šrotu jenom ta sekačka značky N.

    Jak něco lidi vědí, dovedou si to mezi sebou vyřídit: „N si už nikdy nekupujte. To byste vyhodil peníze! Součástky se vozí za levno z Číny, montuje se to teda u nás, udělaný je to na dvě, tři sezóny. Stroj stihne dvouletou záruční dobu, a pak jde do kytek vyžínací hlava, motor tomu skáče… A vy do toho sypete, sypete, a nic. Zkuste si zajít do firmy S. Nám tyhle křoviňáky dost vydržely.“ Es je společnost ze země vikingských seker. Jenže i ona bere umělohmotné kryty z Číny. Motory má naštěstí japonské a kov je snad opravdu ze severu. Těším se na jejich nejvýkonnější čtrnáctitisícikorunový stroj. „A, pane vedoucí, upřímně, kolik toho snese?“ „To víte, za pět let by mohla odejít hlava, tam je tření největší, ale dokoupíte novou a zas na chvíli dobrý…“ „Slyšel jsem, pane vedoucí, ještě o společnosti H.“ „No, jestli toužíte mít křoviňák za dvacet pět – třicet tisíc?“

    O čem to tady píšu? N začalo montovat aušusy z nejlacinějších součástek. Tam, kde tlačí podobná síla na spoje z různorodých materiálů, klasicky na součástku plasto-kovovou, selže rozbytnější díl, čili umělá hmota. N vydělává na důvěřivosti, kterou do tří let zklame. I já jsem to musel poznat. Teď od enka tisíce zahrádkářů odcházejí do podniku S. Es má možnost pozorovat, co je výnosnější: lepší jakost za dražší peníze, nebo lacinější podvody se šmejdem. Řekněme, že letos jsem od eska koupil kvalitu střední třídy. A co drahé stroje od firmy H? Ty mají zvuk a ceny pro majetné.

    Jistě nejsem sám, kdo pozoruje, že naprosto neplatí premisa: Kdo dá do prodeje šancajk, musí v tržním prostředí zbankrotovat. To jistě platilo ve zlatém věku lidstva, a pak nás to ještě tak trochu hnalo na Národní třídu, a i to je povážlivě dávno. Využijete spíš rčení: Nejsem tak bohatý, abych si kupoval laciné věci. Tedy i Baťa už věděl svoje… Jestli studie analytiků zjistí, že točit aušus za lidovou cenu vytvoří největší zisk a nejdříve, rozlomí civilizaci nefunkčnost strojů a nástrojů. Úspěch lidstva odpradávna provází schopnost používat a tvořit nástroje. Tuhle souvislost může podnikavá lakota zničit a zapříčinit úpadek a pád. Pozdě bycha honit s protesty, že chceme bolševické pračky na patnáct – dvacet let a tamní ledničky na dvacet – pětadvacet roků. Abych nepůsobil jako jednostranný politický snílek, doplním: Západ měl tenkrát rovněž dobré trvanlivé zboží, a bez podpultových anabází.

    Význam slova pokrok je nesmlouvavý. Po-krok je pouze to, co je krok po kroku lepší než to včerejší. A ještě obecně společenský postřeh: Výhodou revolucí je, že se dějí tady a teď, pro přítomnou chvíli, a nikdo při nich nemá zapnutou křišťálovou kouli s přenosem na dvacet let do budoucna.

    Krizi číslo dvě způsobuje degenerativní myšlení při stupňování spotřebního blahobytu. A znovu kratší příběh: Na táboře československo-sovětského přátelství jsem se po uši zamiloval do sličné Aksany Lazutinové, do patnáctileté krasavice s očima v barvě chrpy a s copem zlatým, jako klas. Nebyl jsem jediný ctitel šťastné dívky. Konkuroval mi svalnatý Vladim, přeborník v kopané, hoch v teplákách, jak se říká: Čím víc proužků, tím víc Adidas. Pořád nosil ručník za krkem. Projevoval jistou rozumnost a vyzařoval z něj klid. Jistě věděl, proč. Ovšem Někrasova jsem lépe přednášel já, třináctiletý romantik. Aksana, zdá se, chtěla od obojího. Když mě na půl dne vyřadil pobyt u lékaře, dosáhl ručníkový Vladim všeho…

    Po letech jsem pochopil: Dívka si vybrala, jak jí to moudře předříkala příroda, někoho silného, čili schopného. Člověka s autoritou vůdce, čili úspěšného. Zároveň klidného, nehazardujícího. Ano, s ním se o výchovu dětí bez obav podělí.

    Nedávno mi tatínek šaškovským hlasem napodobil projev žádané modelky: „Luxusní muž musí mít luxusní vůz, luxusní hodinky a luxusní mě. … Cože? Vařit? To jde dělat taky doma? Na to nemám čas. Já musím reprezentovat luxusního muže.“ Jistě, děvče má pohledné tělo. Ještě tak patnáct let jí bude hrát do noty. Že by se kvalifikovaně živila nějak jinak? Myslím, že ne. Nějak být zajištěná musí. Vy se, prosím, soustřeďte na jistý posun v myšlení. Tahle dámička bude z rodu egoistek, které se těhotenství spíš vylekají. Ale podívejme se na to ještě zevrubněji: Od odvážného pravěkého Mamutíka z knihy Eduarda Štorcha vede k ručníkovému Vladimovi spojnice úspěšné evoluční strategie. Krásné slečny se stanou ženami silných, odolných, úspěšných mužů a jejich děti, radost pohledět, stejnou strategii často podvědomě zopakují. A snad jim zbyde čas si číst pohádky, verše a přednášky, třeba i ty ode mě. Má žena je křehčí, bez těžkého copu, zas ale nehleděla tam, co Aksana, pročež jsem i já dostal šanci postarat se o dítě. To je v pořádku.

    Erich Fromm trefně tvrdí, že jsme bohové z protéz. Máme protézu na ježdění, na létání, na orání, na sklizeň… Onen luxusní muž se z luxusního vozu jenom tak nehne. Do světa „vniká“ přes luxusní počítač. Povím, čeho jsem si všiml u řady počítačových mágů s fádním označením servisák, kteří se mnou spolupracovali: Většinou kratší silné nožičky. Často zavalitá bříška. Ježatý vous. Protéza brýlí na vidění, když už je elektronického smogu moc. Nezřídka útržkovitý rozhrkaný projev. Převažují e-mailoví známí. Pozornosti neujde častá pomatená bezradnost místo obranyschopnosti. Nezlobte se, nikomu se neposmívám. Já, když je potkám, vlídně s nimi rozmlouvám a hned bych jim dal najíst domácí stravy. Mekáč jsem totiž před lety zkusil poprvé a naposledy i já. Často se mi ale vybavuje geniální film Louise de Funése Křidýlko nebo stehýnko, a hlavně potměšilý výrobce rychlopotravin Tricatel.

    Jak asi, obklíčen protézami, bude za pár desítek let vypadat luxusní muž? Jaké počne děti s luxusní modelkou bez zájmu o zodpovědnost? Co ony od rodičů odpozorují? Čím bude sorta luxusních lidí potřebná – nepostradatelná? Myslím, že pídit se po špičce konzumního luxusu s sebou nese jedince schopné jen toho, abychom se o ně všestranně postarali.

    0 0

    22. 5. 2018   PSP
    Místopředseda PSP Tomio Okamura: "Vážené dámy a pánové, navrhuji zařadit na pořad jednání schůze Poslanecké sněmovny mimořádný bod s názvem Projednání důsledků závazků a migrační krizi, které vyplývají z podpisu Marrákešského protokolu ministrem vnitra vlády České republiky. Navrhuji zařadit tento bod na čtvrtek 24. 5. po tom bodu, jak říkal pan předseda Faltýnek, to znamená po tom fiskálním kompaktu. Byl by to tedy druhý bod, pakliže by byl odsouhlasen návrh hnutí ANO. Dovolte mi vysvětlit zdůvodnění tohoto návrhu. Ministr vnitra České republiky Lubomír Metnar odsouhlasil 2. května jménem vlády protokol, který se zabývá otázkami migrace z afrických zemí do zemí Evropy. Tento protokol odmítl odsouhlasit ministr vnitra Maďarska, který ho označil za extrémně proimigrační. To je zásadně jiné hodnocení situace, než slyšíme od pana ministra Metnara a od premiéra Andreje Babiše.


    Uvedený protokol jsem si přečetl a musím konstatovat, že hodnocení zástupce Maďarska je naprosto na místě. Námitka, že nás tento souhlas k ničemu nezavazuje, je dětinská. Je nutné zde na půdě Sněmovny se zeptat, na základě jakého mandátu pan ministr jednal. Vláda ani pan ministr tento krok neprojednali ve výborech Sněmovny, což jsem si tady nechal i vyjet, ptal jsem se zahraničního výboru i výboru pro evropské záležitosti a oba mi písemně potvrdily, že to nebylo projednáno. Pakliže vládě ani nestojí za to, aby byla tak závažná věc projednána ve výborech Sněmovny, tak je nutné se vlády v demisi zeptat, zda ještě tato Sněmovna má vůbec právo vidět a rozhodovat o zásadních věcech týkajících se migrace. Dovolím si odcitovat úvodní větu z toho Marrákešského protokolu, resp. jednu z prvních vět, kde je napsáno "usnadnit legální, bezpečnou, pravidelnou a zodpovědnou migraci a mobilitu lidí, a to i prostřednictvím implementace plánovaných a dobře řízených migračních strategií".

    My bychom v této souvislosti chtěli navrhnout usnesení a bylo by dobré, aby je Sněmovna přijala. Je to jenom jedna jediná věta: Migrační a azylová politika naší země musí zůstat plné rozhodovací kompetenci České republiky. Nic víc, nic míň. Myslím, že je to komfortní návrh.

    Ještě bych rád dodal, že uvedený protokol je faktickou legalizací migrace z afrických zemí a odmítá nucené deportace imigrantů zpět. Fakticky směřuje k přiznání práva migrace jako součásti lidských práv. Protokol vyzývá ke zrušení postihu za nelegální vstup do země a předává řízení migrace na úroveň nadnárodních organizací. To je fatálně nebezpečné pro naši zemi. Jak víme, blíží se zásadní revize Dublinského protokolu, tedy změna azylových pravidel, a jestli dopustíme předání migračních kompetencí na nadnárodní úroveň, tak fakticky souhlasíme s likvidací naší státnosti a národa.

    Souběh těchto kroků není náhodný. Odmítáme výmluvy, že podpis pana ministra byl nezávazný. Nezávazný dokument není třeba podepisovat ani s ním souhlasit. Jde skutečně o faktickou skutečnou zradu zájmů národa, pakliže bychom s takovým textem měli souhlasit. Tahle země přece nepatří úředníkům Evropské unie nebo nadnárodním neziskovým organizacím. Je dědictvím našeho národa a jen on má právo rozhodnout, kdo v ní bude žít.

    Chci důrazně požádat Sněmovnu a vyzvat vládu, aby jednaly v zájmu Ústavy a svého slibu. Jsme ve stejně vážné situaci jako v letech 1938 a 1939, jestli souhlasíme, aby vláda bez mandátu Sněmovny za nás rozhodovala jinde a uklidňuje lidi prohlášeními, že jsou proti migraci. Ve skutečnosti však hrozí opak. Vážená vládo, chci varovat, že tímto postojem stejně jako tehdy připravujeme národní katastrofu. Zároveň každý z nás jednou ponese odpovědnost, stejně jako ji nesli Hácha, Beran nebo Syrový. V zájmu našich lidí vás žádám o zařazení tohoto bodu a přijetí usnesení, které jsem zde před chvílí citoval. Opravdu není přijatelné, aby zástupce vlády, která nemá důvěru, podepsal dokument nebo souhlasil s dokumentem, ve kterém se Česká republika de facto hlásí k systémové podpoře migrace. Proto si myslím, že bychom měli jako Sněmovna k tomu zaujmout většinové stanovisko.

    Zástupci vlády se nám snažili prezentovat deklaraci z Marrákeše jako deklaraci prevence a boje proti nelegální migraci, pašování migrantů a obchodování s lidmi. Skutečnost je ale jiná. Pokud se podíváme na dokument - a já zde mám český překlad toho dokumentu, my jsme si ho schválně nechali udělat, takže víme přesně, co tam je - tak zjistíme, že jsme se oficiálně přihlásili k vyhánění čerta ďáblem, tedy tím, že nelegální masovou migraci chceme nahradit zlegalizováním této migrace a jejím zjednodušením pro migranty. Deklarace doslovně žádá maximalizaci přínosu pravidelné migrace pro rozvoj, a to včetně přínosu pro členy diaspor. Autoři deklarace a myšlenky podpory migrace mimo jiné přemýšlejí nad tím, jak Afričanům a Arabům migraci ještě více zatraktivnit. Chtějí "usnadnění procesu převodu finančních prostředků, které posílají migranti do zemí svého původu", což v praxi znamená motivaci rodin, aby své zástupce vysílaly do Evropy pro evropské dávky a následně exportovaly tyto peníze do Afriky a Arábie či jinam, kde dobře poslouží například podpoře šíření terorismu a radikálního islámu. Signatáři deklarace se hlásí k pozitivnímu potenciálu legální migrace a soustředí většinu svých činností na maximalizaci přínosu pravidelné migrace pro rozvoj, a to včetně přínosu pro členy diaspor. Členy diaspor tu dokument nepochybně míní muslimské no-go zóny a migrantská ghetta.

    Vážené dámy a pánové, současná vláda a vládnoucí hnutí ANO několikrát v médiích deklarovaly odmítavý postoj k migraci kulturně nepřátelských migrantů do České republiky. Dnes však vláda oficiálně na mezinárodním setkání deklarovala přesný opak bez vědomí a souhlasu svých voličů a občanů České republiky, a dokonce i bez vědomí Poslanecké sněmovny a také podle mého názoru bez příslušného mandátu, protože vláda v demisi by neměla za celou zemi podepisovat či souhlasit s tak závažnými dokumenty. Proto si myslím, a mluvil jsem o tom před chvílí i s panem ministrem, kdy jsme se ještě na toto téma sešli, že bychom dali prostor i panu ministrovi, aby vysvětlil ta stanoviska, abychom tady o tom krátce nebo déle mohli vzájemně podiskutovat. My jsme připraveni na věcnou diskusi. Nechceme to nijak politizovat, chceme mluvit věcně, aby se občané dozvěděli, jak to vlastně je, abychom si o tom tady řekli. Pan ministr s tím souhlasil. Takže si myslím, že by to mohlo být ve čtvrtek. Záměrně navrhujeme, aby ten bod byl až ve čtvrtek, aby se i ostatní politické strany mohly na to podívat, připravit se a kdyžtak se k tomu také vyjádřit.

    Žádám vás tedy, vážené kolegyně a kolegové, ještě jednou, abychom tento zcela zásadní akt, pojednávající od nás bez nás, projednali a zaujali k němu zamítavé stanovisko a abychom event. v diskusi - usnesení už jsem navrhl - vládu vyzvali, aby svůj souhlas s výše uvedenou deklarací nejlépe zrušila. (V sále je trvalý hluk.)

    Děkuji a znovu opakuji, že navrhuji zařadit tento bod na čtvrtek 24. 5. jako druhý bod po návrhu pana předsedy Faltýnka, protože první bod tady byl fiskální kompakt, takže by se to vzalo za to jako druhý bod. Děkuji."

    0 0

    Jaroslav Čejka
    23.5.2018  NovéSlovoSk
    Nikdy nikdo nebyl a není neomylný. Platilo to i v případě T. G. Masaryka, když se v roce 1935 postavil proti zákazu Sudetoněmecké vlastenecké fronty, která nedlouho nato – přejmenovaná už na Sudetoněmeckou stranu – vyhrála volby.


    Masarykovo stanovisko, které se tenkrát do značné míry shodovalo s postojem agrární strany, nebylo ovšem pouhým projevem „slabosti“ demokracie, které bylo už tolikrát zneužito. Masaryk vycházel z pragmatické úvahy, že zakázaní Sudeťáci budou ještě agresivnější a nebezpečnější. Nakonec se však stali agresivnějšími a nebezpečnějšími právě po svém nečekaném volebním vítězství.

    Nezmiňuji se o tom jen kvůli nedávnému 120. výročí narození Konráda Henleina, někdejšího sudetoněmeckého vůdce, ale především proto, že mi dnešní postoje většiny západoevropských politických představitelů nebezpečně připomínají osudný Masarykův omyl. Demokracie by totiž neměla platit pro její nepřátele. A nejnebezpečnějšími nepřáteli nejen demokracie, ale i evropského způsobu života, kultury a legislativy jsou dnes islámští extremisté. A pod jejich sílícím vlivem se takovými nepřáteli mohou stát i doposud umírnění a přizpůsobiví evropští muslimové, kteří – řečeno slovy oficiálních zpráv bezpečnostních složek – zatím nevykazují žádné známky radikalizace.

    Nemám samozřejmě co mluvit německé kancléřce do její politiky mateřsky otevřené náruče imigrantům všech zemí a těch islámských zvlášť, ba ani belgickým představitelům, jejichž rigorózní respektování demokratických zásad přináší zatím jen jediný výsledek, a to „překvapivé“ volební zisky islamistů a jejich postupné ovládání jednotlivých čtvrtí Bruselu, hlavního to města Evropské unie. Ale mám co mluvit a musím mluvit do politiky našich představitelů, do politiky, která, jak to tak bohužel vypadá, zatím nechystá příliš růžovou budoucnost našim dětem a dětem našich dětí. Musím tudíž otevřeně přiznat, že sice nepatřím k voličům KSČM ani SPD Tomio Okamury, ale že obě tyto strany považují za menší nebezpečí pro demokracii v České republice, než jakým jsou strany nevybíravě podlézající macro-merkelovské politice EU, tedy politice, která možná neohrožuje zájmy nadnárodního kapitálu, zvyklého přelévat se ze země do země a z kontinentu na kontinent prostřednictvím investic, bankovních převodů, soukromých letadel a luxusních jachet, ale ohrožuje a pochopitelně že i zneklidňuje řadové občany téměř celé Evropy.

    Spojenectví proletářů všech zemí se dávno rozpadlo, bezzásadový kapitál si jde navzájem po krku, liberalistické a socialistické strany se předhánějí ve své jednostranné a úzkoprsé politické korektnosti a křesťansko-demokratické ideály jsou v defenzivě, zatímco pátá kolona naší doby – zfanatizovaný islám – pomalu ale jistě dobývá Evropu.

    Jenže kdo se mu postaví do cesty, to je zatím ve hvězdách.
    Demokracie absurdního střihu
    nesejme z viníků jejich viny tíhu.
    Kdo seje vítr, vždycky sklízí bouři!
    A požár ten, kdo v kouři oči mhouří.




    0 0

    23.5.2018  Eurasia24
    Poprvé od začátku syrské války kontroluje vláda v čele s prezidentem Bašárem Asadem celé hlavní město Sýrie.

    Dlouhá epopej dobytí tábora Jarmúk v Sýrii je u konce. Zbývající ozbrojenci se vzdali, byli z tábora autobusy vyvezeni do pouštní oblasti na východě Sýrie a „černá enkláva“ jižně od Damašku přestala existovat.


    Syrská armáda vstoupila do čtvrtí města opuštěných povstalci a zahájila práce na jejich odminování a na odstraňování trosek. Pokračuje i proces ověřování totožnosti a filtrace osob, které v táboře zůstaly.

    Osvobození celého Damašku od ozbrojenců je tak završeno a syrská vláda v čele s prezidentem Bašárem Asadem poprvé od zahájení války plně kontroluje celé hlavní město země (v Damašku žila před válkou desetina všech obyvatel Sýrie – pozn. edit.).

    Jarmúk byl poslední velkou enklávou povstalců, kterou syrská armáda až dosud nezlikvidovala. Jeho dobytím byla ukončena „epocha enkláv“, o kterých si mnozí mysleli, že jsou prakticky nedobytné. Byly rozdrceny syrskou armádou (viz video z bojů níže) za vydatné ruské a íránské pomoci, která zvrátila průběh války.



    0 0

    23.5.2018  Eurasia24
    Syrská armáda sílí nejen s vítěznými bitvami, ale i díky nejnovějším zbraňovým systémům z Ruska. Kromě pozemních vojsk a protivzdušné obrany posilují také syrské námořní síly.

    Podle vojenských zdrojů zpravodajského portálu Al-Masdar News získala syrská armáda z Ruska prostředek, který jí umožňuje vést mimořádně efektivní boj s teroristickými skupinami, jejich živou sílou i technikou. Oním systémem je protitankový systém Kornet-D.


    Jedná se o spojení chráněného terénního vozidla GAZ Tigr/Tigr-M s protitankovým komplexem Kornet-EM, naváděcím systémem a vícenásobným odpalovacím zařízením.

    Může odpálit salvu dvou protitankových raket na jeden nebo dva rozličné cíle za méně než jednu sekundu. Laserově naváděné střely mohou být odpalovány na vzdálenost od 150 metrů do deseti kilometrů.

    Vozidlo přepravuje celkem šestnáct střel, přičemž k okamžitému odpalu jich je v odpalovacích zařízeních připraveno osm. Systém je připraven k použití v řádu sekund a může být ovládán i dálkově, na vzdálenost až padesáti metrů. Vysokou mobilitu zaručuje osvědčený Tigr (či modernizovaný Tigr-M), který dokáže vyvinout rychlost přes 140 km/h.

    Podle vojenského zdroje Al-MasdarNews už syrská armáda začala komplex Kornet-D používat v boji proti teroristickým skupinám v různých částech země. Střely například na severu guvernerátu Hamá zničily několik cílů na vzdálenost osmi kilometrů.




    0 0

    William Engdahl 23.5.2018 Katehon, překlad Zvědavec
    Jednou z nejnápadnějších charakteristik skutečně skvělého Trumpova prezidentování do dnešního dne je to, jak dokonale se vývoj současné politiky, pomineme-li záměrné kouřové tweety a skandál, řídí základní strategií geopolitiky Washingtonu, datující se minimálně od r. 1992. Je tomu tak i v případě posledního nešťastného a silně ilegálního jednostranného rozhodnutí odstoupit od íránské jaderné dohody. 



    Je tomu tak i v případě neúnavné studenoválečnické démonizace Ruska a zavádění zákeřných nových sankcí. A je tomu tak i v případě vynořující se obchodní války, kterou Trumpova vláda zahájila s Čínskou lidovou republikou.

    Na rozdíl od široce zastávané víry, že americký prezident Trump jedná pouze impulzivně či je nepředvídatelný, věřím, že opak je pravdou. Strategická geopolitika Trumpovy vlády je reakcí nikoliv jen samotného prezidenta, ale skryté moci, stálé elity, která ve skutečnosti řídí to, co je někdy nazýváno Deep state. Tato geopolitika z velké části určuje, komu je dovoleno stát se prezidentem.

    První oficiální formulace dnešní zahraniční politiky Washingtonu se objevila v r. 1992, kdy Dick Cheney byl ministrem obrany za Bushe staršího. Sovětský svaz zkolaboval a Bush triumfálně prohlásil Ameriku za jedinou super velmoc. Cheneyho náměstek, Paul Wolfowitz, byl zodpovědný za vytvoření Směrnice obranného plánování, 1994-1999. Bylo evidentní, a později to bylo popsáno senátorem Tedem Kennedym, že jde o imperialistický přístup. V necenzurované části Wolfowitzova doktrína hlásala: „Naším prvním cílem je zabránit opětovnému vynoření se nového konkurenta, ať již na území bývalého Sovětského svazu, nebo jinde… abychom zabránili jakékoliv nepřátelské mocnosti ovládnout region, jehož zdroje by, pod dostatečnou konsolidovanou kontrolou, postačovaly k vytvoření globální mocnosti.“ Za George W. Bushe se Wolfowitzova doktrína opětovně vynořila jako Bushova doktrína, po r. 2002 v rámci příprav na iráckou válku, a jednostrannost a použití preventivní války stanovila jako ústřední body americké politiky.

     

    Základní geopolitika


    Když se vrátím k názvu článku, budu citovat knihu z r. 1997, jejímž autorem je zesnulý prezidentský poradce Zbigniew Brzezinski, „Velká šachovnice: Americká nadvláda a její geostrategické imperativy“, abych mohl ukázat, jakou je dnes americká zahraniční a obranná politika za Trumpa. Nejde totiž o nic menšího, než o realizaci Brzezinského geopolitické výzvy a konceptu preventivní války Bushovy-Wolfowitzovy doktríny v kontextu dnešního vynořujícího se odporu vůči nadvládě Ameriky jako jediné super velmoci.

    Brzezinski byl samozřejmě architektem afghánské války Jimmiho Cartera proti sovětské armádě za použití mudžahedínských islámských teroristů vycvičených CIA, saudskou tajnou službou a pákistánskou ISI.

    V r. 1997 napsal:

    „Je imperativem, aby se nevynořil žádný eurasijský vyzyvatel, schopný ovládnout Eurasii a tím se postavit Americe.“ Dále prohlásil: „Potenciálně nejnebezpečnějším scénářem by bylo, kdyby se objevila „anti-hegemonistická“ koalice sjednocená nikoliv ideologií, ale rozhořčením… velká koalice tvořená Čínou, Ruskem, možná i Íránem… Zabránění tomuto sblížení si bude vyžadovat americké geostrategické dovednosti na západním, východním a jižním perimetru Eurasie zároveň.“

    Když si k tomu přidáme poslední dokument Pentagonu o Národní obranné strategii, která označuje Rusko a Čínu za největší potenciální hrozbu americké nadvládě, zkombinujeme to s upevňujícími se vztahy mezi Ruskem, Čínou a Íránem po zrušení sankcí v r. 2015, obzvláště v Sýrii, stává se jasným, co Washington dělá. Všemožně se snaží rozbít to, čemu říkám eurasijská vzpoura proti jedinému hegemonovi – osa Rusko, Čína, Írán.

    Jak zdůraznil Brzezinski, ohledně pokračování nadvlády Ameriky, nezáleží na tom, že existují etnické, náboženské či jiné odlišnosti mezi Ruskem, Čínou a Íránem. Americká zahraniční politika po 11. září 2001 stále více nutila tyto tři země spolupracovat, navzdory těmto odlišnostem, na tom, co považují za obranu jejich národní suverenity.

     

    Cíl Rusko…


    Podívejme se na nedávné události ve světle Brzezinského eurasijského varování z r. 1997. Washington stál za Británií v případě podvodné aféry s otrávením Skripala, z kterého bylo, bez jakýchkoliv důkazů, obviněno Rusko. Podvodný chemický útok na okraji Damašku byl použit jako záminka pro ilegální americký raketový útok, za ignorování veškerých ustanovení Charty OSN a mezinárodního práva. Při zpětném pohledu šlo o test možné ruské reakce. Ať již americké Tomahawky nebo jiné rakety zasáhly cíl, či ne, byl vytvořen precedent pro Izrael a další americké spojence pro eskalaci útoků na Sýrii a Írán.

    Pak jsou zde ďábelské nové ochromující sankce vůči „Putinovým oligarchům“ jako Deripaska a jeho Rusal, druhý největší producent hliníku na světě. Washington se ani nepokouší nové sankce omlouvat nějakým důvodem. Jako důvod uvádí, že ruská vláda byla zapojena do „celé řady zhoubných aktivit po celém světě“.

    Nové sankce trestají jakoukoliv západní banku nebo investora majícího podíl v ruských společnostech pod sankcemi, dokonce i když jej koupil před uvalením nových sankcí. Je to nová forma finanční války amerického ministerstva financí, stejně smrtící, jako válka horká, ne-li více. Byla započata po 9/11 a od té doby byla vyladěna do ničivé zbraně, za použití faktu, že za ekonomické globalizace je svět stále závislý u obchodování na americkém dolaru, a stejně tak u devizových rezerv centrálních bank.

    Poprvé, po zavedení posledních amerických sankcí vůči ruským oligarchům a společnostem, je zablokována nejen možnost půjčovat si na západních kapitálových trzích. Neruští investoři, kteří v posledních letech investovali miliardy do vybraných ruských společností, byli nuceni své pozice pod tlakem likvidovat, jinak by čelili sankcím za to, že vlastní ruská aktiva. Ale kdo je koupí? Již dvě hlavní společnosti EU pro vypořádání cenných papírů, Clearstream a Euroclear, byly nuceny odmítnout vypořádat ruské cenné papíry pod sankcemi. Rovněž čelí sankcím za to, že vlastní ruské akcie. Pokud, řekněme, si Čínská státní banka půjčuje na dolarovém trhu, má nyní de facto zakázáno obchodovat s ruskými společnostmi pod sankcemi.

     

    Cíl Čína…


    Zároveň Washington eskaluje tlak na Putinovo Rusko prostřednictvím Sýrie a Ukrajiny, kde rozpoutávají první fázi toho, co bude evidentně devastující ekonomická válka s Čínou, za použití obchodu jako počáteční páky. Washington, jak jsem poukázal v předešlém článku, si klade za cíl donutit Čínu upustit od své strategie dosáhnout u čínské ekonomiky během příštích deseti let statut předního výrobce vyspělých technologií. Tato strategie nese název Čína 2025 a tvoří jádro strategické agendy Xi Jinpinga a jeho iniciativy Nové hedvábné stezky.

    První ochutnávkou toho, co Washington plánuje ve snaze zabránit Číně stát se světovým vůdcem v oblasti vyspělých technologií v rámci programu Čína 2025, je postup proti předním čínským výrobcům komunikační techniky ZTE a Huawei, hlavním konkurentům Apple. Na ZTE byly Washingtonem uvaleny sankce v dubnu, za to, že údajně prodávala telekomunikační vybavení Íránu. Americkým dodavatelům bylo zakázáno dodávat klíčové komponenty této čínské technologické skupině. Ta dočasně přerušila svoji činnost a pokouší se získat od USA vyjímku ze sankcí.

     

    Cíl Írán…


    Nyní, po důrazných protestech Německa a Francie a dalších států EU, Trump jednostranně roztrhal dohodu o íránském jaderném programu. Cílem je evidentně uvalit ochromující sankce na Írán, narušit znatelný pokrok, který započal v r. 2015. Fakt, že EU odmítá odstoupit od dohody s Íránem, bude mít jen malý vliv, protože americké sankce vůči Íránu ohrožují sankcemi i evropské firmy obchodující s Íránem.

    Jako součást Trumpova anulování jaderné dohody s Íránem dávají USA dalším zemím, jako Čína či Japonsko nebo země EU, 180 dnů na ukončení všech dohod o nákupu íránské ropy. Evropské společnosti jako Airbus, která má od Íránu mnohamiliardové objednávky na nákup letadel, je budou nuceny zrušit. Od 6. srpna bude nákup amerických dolarů, obchodování se zlatem a jistými dalšími materiály, jakož i letecký a automobilový průmysl, pod sankcemi. Po 4. listopadu budou americké sankce cílit na íránské finanční a ropné instituce a budou obnoveny sankce vůči jednotlivcům z amerického seznamu ministerstva financí.

    Jasným cílem je použít devastující nové zbraně amerického ministerstva financí a přesně cílené sankce k dotlačení křehké ekonomiky Íránu do krize. Zároveň se objevují zprávy, že poradce pro národní bezpečnost John Bolton obhajuje opětovné podporování íránské Mujahedeen Khalq, či teroristické organizace MEK, s cílem zahájit nový pokus o barevnou revoluci. MEK byla odstraněna z amerického seznamu teroristických organizací ministerstva zahraničí ministryní zahraniční Clinotovou v r. 2012.

     

    CENTCOM


    Pokud odhlédneme od specifických podrobností každé ze zemí a akcí Washingtonu proti nim, vidíme, že tři eurasijské mocnosti – Rusko, Čína a Írán – jsou systematicky cílem, a doposud se znepokojivou mírou úspěšnosti.

    Koncem února generál Votel, velitel amerického velitelství Střed, či CENTCOM, poskytl rozhovor DoD News (Zprávám ministerstva obrany). V něm, mimo uvedení Ruska a obzvláště jeho zapojení v Sýrii a Číny a její iniciativy Jeden pás, jedna stezka a jejích vojenských základen v Djibouti a jinde, Votel uvedl vazby obou těchto zemí na Írán. Votel řekl: „Jak Rusko, tak Čína kultivují mnohorozměrné vztahy s Íránem. Zrušení sankcí OSN v rámci společného komplexního akčního plánu otevírá Íránu dveře pro obnovení své žádosti o členství v Šanghajské organizaci spolupráce“.“

    Ironické je, že simultánní otevření de facto tří front války, třebaže jedna z nich je v tuto chvíli jen na úrovni ekonomické války, vytváří pro tyto tři mocnosti strategický imperativ spolupracovat ještě úžeji. Čína je největším odběratelem íránské ropy. Rusko poskytuje vojenské vybavení a jedná o mnohem větších zakázkách. Každý člen této triády – Čína, Írán, Rusko – z důvodu vlastního přežití – nemá tváří v tvář geopolitické válce Washingtonu o třech frontách jinou a lepší možnost, než vzájemně spolupracovat jako nikdy dříve, ať mezi nimi panuje jakákoliv možná nedůvěra nebo existují jakékoliv spory.


    Brzezinski’s Ghost Shapes Washington Eurasia Geopolitics vyšel 16. května 2018 na katehon.com. Překlad v ceně 620 Kč Zvědavec.



    0 0

    Karel Sýs
    23.5.2018
    Doba nová nová chce mít slova.
    Dříve se sdílel snad pouze žal. Anebo lože. Donedávna jsem si to myslel.
    Dnes se sdílí i to, co sdíleti nelze. Dnes se dá sdílet i svačina.


    Ne snad že vám někdo na ulici vytrhne z ruky nakousnutý krajíc.

    Naopak, vše se děje korektně, genderově vyváženě. Na pražské Kotlasce, kde kdysi žil a psal Bohumil Hrabal, anebo u kavárny Na půl cesty v centrálním parku Pankrác, vznikly sdílené lednice.


    Plebs je prý najde nejčastěji poblíž kaváren (neruší tam movité hosty? – vzpomeňme na Wolkrovu báseň Tvář za sklem), u vysokoškolských kolejí (dobrá škola pro studenty, kteří věří v kariéru) nebo u různých komunitních center. O lednicích u far jsem zatím nečetl. Žíznivé napájeti, hladové sytiti… Že by církve neměli dost tititi?

    V Suchdole vládnou radní s básnickými střevy – svoji sdílenou lednici na radnici nazvali Berta.

    Sdílet lednice můžete rovněž v Českých Budějovicích, v Plzni, v Litoměřicích… Tam by si dnes Karel Hynek Mácha jen sotva „pozarazil bok“!

    Pionýry sdílených lednic jsou Němci. První veřejnou lednici postavili v Münsteru. Člověk by spíš čekal, že ji najde v Dachau nebo v Mauthausenu, ale tam vlastně nebyly lednice, nýbrž pece.

    Zajímalo by mě, kolik asi prožerou neziskové manažerky, anebo koordinátoři, bdící (nevím, zda celodenně) nad nezávadností obsahu.

    Organizátoři ve století všeobecně sdílené hojnosti se vzácnou sdílností přiznávají: „Skupina těch, kteří si nemohou dovolit kupovat kvalitní potraviny a jsou kvůli tomu v některých případech i v našich podmínkách podvyživení, stále přibývá. Do této skupiny patří hlavně senioři, ale i matky samoživitelky.“

    Copak senioři – ti si přece – pokud ovšem nejsou líní – leccos nahrabou v kontejnerech nebo se ukoušou nudou. Ale matky samoživitelky? Proč si vůbec nechaly upíchnout děcka, když do protektorátu můžeme dovézt přizpůsobivých dítek miliony?

    O tom nám přece z balkónů nic neříkali?!

    Na druhé straně lednice nabízejí pestré poživatiny, o jakých se nám za komoušů ani nesnilo: „Od gumových medvídků přes mouku, zmrzlinu po několik štanglí salámu.“ Občas něco neprodá cateringová firma, když už celebrity na recepcích blijou, a hned může chudina sdílet prošlý kaviár, ke kterému by se jinak nikdy nedostala.

    U lednic se prý potkává „různá škála lidí“. „Přijde pár kolem třiceti a přidají zbytky sladkostí z oslavy, pak přijde pětačtyřicátník, který někde o projektu slyšel, a něco si zas vezme.“ Třeba nedokousaný dort. Že se vám sbíhají sliny? Proslýchá se, že do lednice jednou zabloudil i nějaký ministr. Inu, každému podle jeho potřeb, na zásluhy nehledě!

    Lednice mají již několik názvů: sdílené, komunitní, veřejné… A pak že jsou v Česku jen veřejné domy!

    Pro osvěžení paměti dřívějších generací a pro rozšíření obzoru generace, která o nějakém Wolkrovi nemá ani páru, aspoň citát:

    Kavárna Bellevue je říše, stavěná z hudby, tepla a plyše, z oken má vysoké průhledné hranice,
    které ji dělí od zmrzlé ulice. Dnes jako jindy páni si za stoly sedli, důstojní páni a vznešené dámy ústa si probodli úsměvy, kravaty drahokamy a v teple, hudbě a v plyši sedí a ani je nenapadne sdílet svůj blahobyt s usmrkanci, kteří postrádají podnikavost, a když Klaus a jeho melodyboys zhasli, zbaběle utekli na světlo boží.

    Jsme jen na půl cesty k bídě, anebo už jsme za půlkou?

    - - -

     

    0 0

    Peter Tóth
    23. 5. 2018  Datel a ProtiProud
     

    Peter Tóthse zabývá "antikonspirační" iniciativou na Slovensku - a i přes svůj odstup od obou stran barikády ji usvědčuje z toho, co do puntíku platí o nejmenovaných již dříve vzniklých webových portálech u nás.



    Kdekdo je dnes odborníkem na odhalování konspiračních teorií, působení internetových trollů a skryté propagandy. Experti tohoto druhu se vyznačují tím, že vše, co neodpovídá často nízké úrovni jejich poznání, označí za propagandu a spiknutí trollů. A tak vznikají nové konspirační teorie a nová clona slovní mlhy, za kterou se ztrácí realita.

    Konspirační teorie, falešné zprávy (fake news), trollové, hoaxy a mediální manipulace. To vše je součástí současné "postfaktické"éry a popírat tento jev by bylo intelektuálním selháním. Sporná je však otázka, kdo má právo rozhodovat o tom, co je konspirační web. Neboli co jsou spiklenecké teorie nebo falešná zpráva. Jednotlivé obsahy s těmito defekty se dají identifikovat poměrně snadno. Kdo však má právo označit některé médium za spiklenecké? Nárok si dělá projekt Konšpirátori.sk, - ale právě jeho legitimita je přinejmenším sporná.

    Máme tu alternativní webové stránky se sklonem nadhodnocovat vliv a možnosti amerických neziskových organizací. Ale máme tu i média hlavního proudu, která zejména záměrným zamlčovaním faktů vytvářejí deformované zprávy. Online alternativa si možná idealizuje Rusko, ale totéž dělají oficiální média v případě USA. Takzvaná konspirační média podporují národně konzervativní politické proudy. Jenomže mainstream s oblibou propaguje myšlenky neoliberální pravice, popřípadě salónních levičáků. Podobných srovnání by bylo možné uvést tucet, ale není to nutné. Podstatné je konstatování, že hlavní proud nemá legitimní oprávnění obviňovat alternativu z neserióznosti, neboť permanentním intelektuálním selháním jej už dávno ztratil.


    Vychytralá myšlenka

    Projekt Konšpirátori.sk není žádnou veřejně prospěšnou iniciativou, jak to navenek prezentuje. Realita je prozaicky prostá. Cílem projektu je diskvalifikovat konkurenci, a zachránit tak co největší objem webové reklamy pro internetová média hlavního proudu. Jako marketingový tah je to sice náramně chytrá myšlenka, ale z věcného hlediska z projektu Konšpirátori.sk srší neodůvodněná intelektuální arogance, navíc postavená na velmi chabém rozumovém výkonu.

    Bojovníci proti konspiračním teoriím v online prostoru o sobě tvrdí, že jsou "veřejná databáze webových stránek s neseriózním, klamavým, podvodným konspiračním nebo propagandistickým obsahem. Pomůžeme vám zabránit tomu, aby se vaše reklama zobrazovala na webech, které mohou poškodit vaši reputaci."

    Pokud bychom měli brát autory citovaných vět za slovo, internetová inzerce by na Slovensku musela ze dne na den skončit, protože každý zpravodajský web na tomto trhu, portály hlavního proudu rozhodně nevyjímaje, produkuje neseriózní, klamavé, podvodné, konspirační a propagandistické obsahy. Průkopníky mezi nimi jsou především dennikn.sk a SME.sk, ale nezaostávají ani Aktuality.sk a další samozvané strážní věže pravdy a morálky. Rozdíl mezi médii hlavního proudu, které se s oblibou označují za tvůrce "kvalitní"žurnalistiky, a alternativními weby spočívá pouze v odlišných akcentech při produkci konspirací, hoaxů a jiných druhů takzvaných fake news.


    Hlavní proud kontra alternativa

    Modlou hlavního mediálního proudu je ideologie liberální demokracie; vše, co odporuje jejím principům, je novináři tohoto tábora interpretováno jako hrozba. Naopak velká část slovenské online alternativy má blízko k ideologiím konzervativního nacionalismu a s neskrývaným odporem se staví ke globalizační trendům. Zatímco první si v otázkách mezinárodních vztahů nekriticky osvojují anglosaskou propagandu, druzí často stejně naivně přebírají ruskou rétoriku a proti západním hodnotám staví vizi panslavismu.

    Na alternativních webech není více propagandy, konspiračních teorií nebo překroucené reality než například na SME.sk či dennikn.sk, jen jejich zabarvení má jiný odstín. V čem však zcela selhávají média hlavního proudu, je neochota připustit, že ne všechno, co vyvrací jejich pohled na svět či jednotlivou událost, je konspirační teorie. Řečeno jinak, tvůrci údajně "kvalitní"žurnalistiky až příliš často přijímají pouze ty myšlenky, které potvrzují jejich neměnné přesvědčení, a to bez ohledu na stav reality za okny jejich redakcí. Ne že by tento jev nebyl přítomen i v alternativním online prostoru, ale ten je paradoxně mnohem více otevřený konkurenčním pohledům na svět a události v něm.


    Obraz selhání

    Na chvíli se vraťme k obchodní strategii ukryté za projektem Konšpirátori.sk. Ve světě instantně se šířících informací v online sféře majitelé médií inzerentům fakticky prodávají své publikum. Čím větší publikum, tím zajímavější prostor pro zadavatele reklamy. A protože projekty jako Hlavné správy, Parlamentné listy (mají slovenskou mutaci - pozn. PP) a mnohé další začínají získávat množství stálých čtenářů, stávají se pro média hlavního proudu i komerční konkurencí. Ne takovou, aby ekonomicky povalila například SME.sk, ale dostatečnou na to, aby vydavatelské domy byly nuceny na tento vývoj reagovat.

    Nárůst počtu čtenářů online alternativy je přímo úměrný selhání médií hlavního proudu. Lidé nejsou hloupí, když navštěvují například Hlavné správy. Naopak, hledají tam to, co z ideologických nebo propagandistických důvodů není publikované na SME.sk nebo jinde. Ne každý, kdo čte Hlavné správy, souhlasí s názorem, že například očkování dětí je zlem. A ne každý, kdo navštěvuje tuto stránku, ji považuje za jediný zdroj informací. Nicméně skutečnost, že právě Hlavné správy pro mnohé představují doplňkový informační pramen, jen dokumentuje, že takzvaná seriózní média nenabízejí komplexní a zejména nestranný servis.

    Kdyby nebyly etablované weby infikovány virem neoliberálních předsudků, kdyby domácí i mezinárodní dění nepodávaly jednostranně, kdyby neaplikovaly skrytou cenzuru proti názorům, které konkurují jejich (nejednou ubohému) poznání, a tedy kdyby v důsledku toho nevytvářely informační šum a balast namísto relevantních zpráv, mnozí čtenáři by nepotřebovali hledat protiváhu. Tím není řečeno, že ta protiváha netrpí na podobné nemoci v obráceném gardu, ale ještě jednou je třeba zdůraznit, že popularita takového časopisu, jakým je například Zem & Vek, je do velké míry obrazem selhání arogantně namyšlených a intelektuálně dlouhodobě selhávajících médií hlavního proudu. Včetně těch veřejnoprávních.

    V tomto kontextu je přímo neuvěřitelné, že majitelé alternativních internetových zpravodajských stránek ještě nepřišli na to, že v jejich ekonomickém zájmu je proti iniciativě Konpširátori.sk postavit konkurenční projekt. A poukazovat na to, jak funguje propaganda, ideologie, hoax a další mediální srandy v hávu údajně kvalitní žurnalistiky, která se vyznačuje - kromě již zmíněných defektů - i tím, že oslavuje samu sebe jako ztělesnění novinářské ctnosti.


    Měřítko kvality: realita


    Ať se však díváme na kteroukoli stranu této pomyslné mediální barikády, je třeba poznamenat, že obě mají sklon realitu utvářet, ne o ní referovat. Samozřejmě, něco takového se může stát každému, kdo pracuje se slovem - ať už v důsledku nedokonalosti jazyka nebo kognitivního zkreslení, respektive nedostatku dostupných informací. V takovém případě jde o přirozené omyly, dopouští se jich každý. Jenže naší žurnalistice dominuje zcela jiný druh narušení reality. Novináři si velmi často osvojují politickou rétoriku a vydávají ji za fakta. Skutečná práce novináře je však něco úplně jiného: co nejvěrněji popsat realitu. A to vyžaduje neustálou konfrontaci napsaného a vypovězeného s fakty.

    Problém je v tom, že politická rétorika téměř vždy a ze zásady odporuje realitě. Nu a když si ji jednou média osvojí, ocitají se sice v uzavřeném a hlavně omezeném slovním univerzu, kde vše do sebe perfektně zapadá, ale má to takový podstatný nedostatek, že izolované myšlenkové konstrukce v reálném světě neplatí, ba přímo odporují faktům.

    Politická rétorika je často velmi svůdná, protože je na první pohled efektní. A vždy si najde publikum, které velmi rádo přistupuje na hru opakovaného a nekonečného potvrzování si toho, co jsme už dávno věděli, respektive jsme si mysleli, že víme. Politická rétorika není žurnalistika, pouze slovní šum. Jediným měřítkem kvalitní žurnalistiky je její ověřování realitou. Před jejím nemilosrdným soudem nelze schovat ani za působivým projektem Konšpirátori.sk.



    Související:



    0 0

    Tomáš Vyoral
    23.5. 2018   Rukojmí
    Další "profesionální" výkon podala redaktorka ČT na tiskové konferenci SPD. Spolu s položením dotazů totiž začala, jak jsme u ČT zvyklí, narovnávat pravdu a obhajovat Marakéšskou deklaraci, o níž se šíří, světe div se, hoaxy. Včera redaktorka České televize (bohužel jsem nepochytil její jméno) opět předvedla, že naše (spíše jejich) nedotknutelná státní televize je spíše než zprostředkovatelem informací jejich vykladačem.
    Kromě položených dotazů, na tiskovce běžných, totiž začala před kamerami ČT obhajovat Marakéšskou deklaraci a vysvětlovat, že není přece vůbec nebezpečná a proimigrační (jak předtím tvrdil pan Okamura), ba naopak, že už to vyvrátily různé weby, ministr Metnar a že je to oficiální hoax a Tomio citoval asi z Parlamentních listů... Jaké překvapení asi museli ve státní ČT zažít, když Tomio vytasil český překlad této deklarace, který si nechal zpracovat. A slečna pionýrka oddaná jedinému správnému názoru vedenému z Bruselu a Washingtonu byla nahraná...

    Níže přikládám přepis dalšího pokusu o narovnávání (výklad) pravdy ze strany České televize

    Redaktorka ČT: "A k té Marakéšské deklaraci, o které vy jste mluvili, vy jste citovali z Parlamentních listů pravděpodobně, ale tato informace o tom, že by se mělo jednat o podporu migrace, tu už vyvracují i různé weby. Je to oficiální hoax. Už i pan ministr Metnar řekl, že se jedná o právně nezávazné politické dokumenty, které neznamenají přijímání žádných nových závazků, naopak, že se k tomu zavázaly africké státy, že budou více podporovat boj proti nelegální migraci. Tak jenom na vysvětlení toho, co jste tady vy na úvod vaší tiskové konference říkali."

    Tomio Okamura: "Tak děkuji za ty otázky. Tak mě spíš překvapuje, že ČT asi nemá k dispozici oficiální překlad té Marakéšské deklarace. Já ho tady k dispozici mám v češtině a dokonce i vyžlucený, takže my jsme si ho od překladatele nechali udělat v SPD. Takže my nevycházíme z Parlamentních listů a nevycházíme ani z nějakých domněnek ČT, ale my to tady máme, a dokonce mám ty pasáže vyžlucené. Takže rád ČT seznámím tedy s překladem, pakliže ho nemáte k dispozici a trvám na tom samozřejmě, co jsem řekl. Je to proimigrační dokument, je to dokument, který ohrožuje bezpečnost ČR..."
    Ať je tomu, jak chce, myslím, že vysvětlivky pod čarou nejsou na tiskové konferenci ze strany ČT úplně na místě, zejména pokud se redaktorka opírá o "různé weby" a ministra Metnara... Ostatně ať si čtenář udělá názor sám, níže uvádím několik citací z této deklarace, kterou si každý může přečíst v originále ZDE (případně v překladu ji přinesl "zakázaný" proruský dezinformační server Aeronet a převzali jej i další zakázané proruské dezinformační weby).

    Ptám se, proč překlad nepřinesla ČT nebo některé mainstreamové médium, Bakaloviny?

    Výňatky z Marakéšské deklarace:

    "Zvýšená pozornost věnovaná boji proti xenofobii, rasismu a diskriminaci: partneři vynaloží úsilí na potírání těchto jevů a na podporu vyváženého mediálního narativu o migraci a diasporách založeného na faktech a zdůraznění jejich pozitivního přispění k rozvoji společností v zemích původu, tranzitu a v zemích určení..."
    ...

    "Cíl 4: Podporovat usnadnění postupů vydávání víz"
    ....

    "Cíl 3: Podporovat pravidelnou (zde myšleno legální / poznámka TV) migraci a mobilitu, zejména mladých lidí a žen mezi Evropou a severní, západní a střední Afrikou v rámci těchto regionů..."
    ...

    "Partneři z Rabatského procesu opakují své dodržování závazků vyplývajících z mezinárodního práva v EU oblasti návratu a zpětného přebírání a připomínají význam udržitelného opětovného začlenění. Opakují svoji podporu principu nenavracení (migrantů do zemí původu proti jejich vůli) a souhlasí s tím, že upřednostňují dobrovolný návrat (migrantů)."

    Tak jak je to s tou Marakéšskou deklarací, slečno pionýrko?