Attn! Always use a VPN when RSSing!
Your IP adress is . Country:
Your ISP blocks content and issues fines based on your location. Hide your IP address with a VPN!
Bonus: No download restrictions, fines or annoying ads with any VPN Purchased!
Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010
    0 0

    Přemysl Votava
    12. 11. 2018
    Už je to tak, celé Zlínsko vyrazilo na štvanici, hejtman vypsal vysokou odměnu. Medvěd Míša přesto stále uniká, nejspíše bude „rafinovanej“, jak ten Flanderkův špion z románu od Jaroslava Haška. Chce se mi zvolat : „ lidé věřte mi, Míša je v tom zcela nevinně, přešel sice Karpaty, sežral ovci, ale není špionem, to jen hlad ho zahnal k nám do Česka. Média nás denně informují o odhalených špionech. Mnozí z nás z těch zpráv zpanikařili a v každém podezřelém vidí špiona a tak se stalo, že i ten vyhladovělý Míša se octl v té mediální štvanici. Slibovali nám, že po rozpuštění Varšavské smlouvy nastane mír po celém světě. Místo zbrojení potraviny budou pro hladovějící svět. Lhali nám? Zbrojení pokračuje.


    Před několika dny, v debatě na institutu CEVRO o budoucnosti NATO, nás vystrašil čtyřhvězdičkový generál Petr Pavel s informací, že Rusko je pro nás větším nepřítelem, než ten tolik proklamovaný mezinárodní terorismus. Generál Pavel jistě ví, proč nám to říká. Má celoživotní zkušenosti, do roku 1989 byl důstojníkem Československé lidové armády, v roce 2015 se stal předsedou vojenského výboru NATO, jako první voják z bývalých států Varšavské smlouvy. Nezabránilo mu v tom, ani jeho členství v KSČ v letech 1985 – 1989.

    Ptám se tedy z logiky věci, proč naši vojáci nejsou doma a nestřeží naši vlast před touto velikou hrozbou z východu ? Místo služby doma, umírají někde daleko od vlasti. Již před rokem na ruské špiony upozorňoval i Jiří Drahoš, byli to prý oni co mu měli údajně ukrást vítězství v prezidentských volbách. Špioni byli vždy, co svět světem stojí.

    Přesto již před rokem, jsem se dal do pátrání po špionech. Nasadil jsem si starou beranici, vzal si tmavé brýle, fotoaparát, kapesní magnetofon a plný odhodlání jsem vyrazil do centra Prahy odhalit ruské špiony.

    Již po prvním dnu jsem konstatoval, že jich je zde opravdu hodně. Nemusejí už pronikat pěšky přes Karpaty, jako to bylo před sto lety, v dobách putimského strážmistra Flanderky. Dnes využívají k tomu moderní dopravní prostředky, sociální sítě, internet … Dle mého zjištění je nutné přiznat, že české obyvatelsko naivně usedá na lep této velezrádné propagandě, ostatně to přiznal i náš generál. Také jsem vypozoroval, že mnozí tito ruští špioni fotografují nejen Staroměstskou radnici, Pražský hrad, ale i parníky pod Vyšehradem. Kontakty s českým obyvatelstvem navazují zejména v restauracích, barech a u krámků s trdlem. Při svém zjištění konstatuji, že obyvatelstvo přes řadu vyhlášek, varování, ale i mediálního upozornění, je k této propagandě neobyčejně vstřícné ! V restauracích s těmito rusky mluvícími špiony pijí čaj, rum a vodku… A tomu Míšovi dokonce fandí !

    Již v minulosti jsme zažili hon na špiony. Se špiony a velezrádci už marně bojovali císař pán, jeho snaživý policejní komisař Bretschneider, ale i ostražitý putimský strážmistr Flanderka. Dnes špiony honí náš snaživý generál. Víme z minulosti, jak to dopadlo…

    Věřím ve zdravý rozum a velezrádně fandím tomu zatoulanému Míšovi.

    Autor je členem Národních socialistů

    0 0
  • 11/12/18--13:12: Doba Trumpa - doba sankcí

  • Viktor Kameněv
    12. 11. 2018     topwar
    Globální ekonomická krize, o níž mluví mnoho progresivních ekonomů, uzrává. Potřebné podmínky byly pro ni vytvořeny: Trump obstál na volbách do Kongresu USA 6. listopadu! Republikánská strana, která se navíc stala úplně protrumpovou, se ohnula a přenechala demokratům dolní komoru reprezentantů, ale uchránila si horní komoru - Senát USA. Politická situace se ve Spojených státech stabilizovala za stavu 50/50. Prezident Trump se uchránil před impeachmentem ze strany demokratického washingtonského "bahna" a může kandidovat v prezidentských volbách v roce 2020 na druhé funkční období. ...Trumpova éra bude pokračovat, a sice konkrétně: éra zhroucení demokratického globalismu a upevnění trampovského patriotismu, a pro toho, kdo to nepochopil - na vině není Trump!


    A co je Rusku všechno toto po tom? V tak rozštěpeném stavu jsou USA sotva schopny velkých vojenských avantýr, zůstává jim, aby pokračovaly ve svých sankčních válkách, v této pradávné americké tradici, jíž je Trump věrný jako stoprocentní Američan. Americké sankční války nevyhnutelně popoženou světovou ekonomickou krizi. A abych byl upřímný, kdopak ví, co popožene světovou hospodářskou krizi?

    Sankce USA proti Íránu mohou vést ke zvýšení cen ropy až na 100 dolarů za barel, Rusal odchází od sankcí do ruské jurisdikce, Rusko a další země BRICS přecházejí na platební styk v národních měnách. Evropská unie uvažuje o vytvoření vlastního platebního systému podobného SWIFTu. A to je jen začátek.

    Tentokrát americké zvláštní služby nezjistily zásahy do voleb ze strany Ruska. Neměli bychom se tím však nechat oklamat, prostě přenesly toto "vměšování se" na důležitější prezidentské volby o dva roky později. Téma "zásahu" je vážné a na dlouhou dobu, i když je to absurdní, nebude archivováno, bylo již uzákoněno Kongresem a zajištěno protiruskými sankcemi. Proč? Protože se jedná o otázku moci v Americe, o podstatě této moci.

    Dcera zesnulého Zbigniewa Brzezinského a televizní moderátorka CNN v zápalu boje proti Trumpovi a "ruskému zásahu" vyzradila strašlivé americké tajemství: "Ovládání myšlení Američanů je naše práce", nikoliv Trumpa a tím spíše Rusů. Amerika byla před Trumpem demokraticky ovládána přes média, kolektivní CNN, a nyní je tato hlavní hodnota americké demokracie zničena, americká liberální média ztratila kontrolu nad myšlením Američanů. Kontrola médii je zcela ztracena!

    Kongres USA, zvláštní služby a experti dávají vinu za ztrátu kontroly nad společností médii Rusku, experti říkají, že Rusové již dosáhli svého cíle zničením demokracie v Americe, proto nezasahovali do mezivoleb do kongresu. Věc byla dokonána! Tak k tomuto dospělo "expertní myšlení" v Americe! Ale jakým způsobem?

    Věc spočívá v podstatě moci: jakákoli moc je něčí diktatura, jiná věc je, jakou dekorací se obklopí, bohatými nebo chudými, jakým způsobem se provádí. Diktatura amerických elit se prováděla s pomocí promývání mozků Američanů médii, to se nazývá americkou demokracií a obecně západní demokracií. Velmi krásná, téměř neviditelná diktatura! Ve srovnání se zeměmi s méně rozvinutými médii, nebo jen s čestnějšími.

    Vzhledem k tomu, že americká demokracie se samozřejmě nemůže sama o sobě zničit, USA potřebují odhalit vnější vměšování se a určit viníka, takže Rusko bylo tedy odhaleno a určeno viníkem prostoduchým, čistě americkým zdůvodněním: bylo to pro ně výhodné! Důkazy se v takovém případě ani nevyžadují, je to dostatečně vysoce pravděpodobné, jako v případě Scripalových v Salisbury. Je to politická otázka!

    Proto je obvinění Ruska ze "zasahování do amerických voleb" už navždycky! Toto vysvětlení je univerzální a v předstihu vysvětluje všechna budoucí zničení demokracie v Americe, dokonce i Trump uznává "zásah Ruska", popírá pouze svou "tajnou dohodu s Putinem" a skutečnost, že tento "zásah" ovlivnil výsledky voleb. Proto již USA viní Rusko předem, z budoucího zásahu do voleb v roce 2020.

    Dalším důvodem nenávisti USA vůči Rusku je samotné obnažení americké diktatury elit, protože zápal boje a obvinění Trumpa, v CNN už není jen "diktátor" a "fašista", ale dokonce i "rasistická svině", hovoří o tom, co se skrývá za "demokratickou" fasádou USA. Trump nezůstává nic dlužný a prohlašuje, že CNN už nejsou "fejkové zprávy", ale "nepřátelé lidu"! Dobrý den, americký soudruhu Staline!

    Intenzita boje, když jde o otázku "buď - nebo": buď Trump rozdrtí své "demokratické" globalistické nepřátele, nebo oni nějak rozdrtí jeho, svědčí o diktátorské podstatě moci elit v Americe. Po odstranění kontroly země médii se diktatura elit uskuteční v nějaké jiné formě, otevřenější, Amerika se stane "autoritářskou" bez ohledu na to, kdo vyhraje. Viníkem zániku americké demokracie bude stejně prohlášeno Rusko!

    Stejné procesy ztráty kontroly obyvatelstva mocenskými elitami prostřednictvím médií probíhají i v Evropě, takže se tam v unisono s Amerikou začalo mluvit o "ruském zásahu" i do evropských voleb, s dostatečně vysokou pravděpodobností, protože jako vždy neexistují žádné důkazy. Ale naši žalobci je ani nepotřebují: je to politická otázka!

    Diktátorská podstata moci vystupuje na povrch i v Americe i v Evropě, takže demokracie mizí všude! Připomeňme, že Macron ve své volební kampani vyhrožoval občanskou válkou ve Francii v případě volebního vítězství Marine Le Pen. Tak taková je demokracie, kvůli jejíž scenérii v případě nebezpečí pro elity vykukuje vždycky diktatura s připravenou válkou!

    Mimochodem, tento demokratický striptýz je opravdu pro Rusko výhodný, a to jak v Americe, tak i v Evropě, ačkoli naše ministerstvo zahraničí s inteligentním Sergejem Lavrovem se tomu nebude nikdy věnovat. Přestože právě kvůli němu Rusko dostává od USA a Evropy sankce. Prostě nastala taková doba: doba sankcí. Konečně i Rusko uvalilo na Banderu rozsáhlé sankce. Kdo vyhraje tuto sankční válku, je velká otázka, ale Rusko zatím úspěšně nahrazuje dovoz a odchází na východ, což vyvolává znepokojení západních expertů: sankce na Rusko nepůsobí, uniká na asijské trhy, ale Evropa má velké náklady.

    Neúspěšné pro Demokratickou stranu USA výsledky voleb do Kongresu, které pohřbily naději na impeachment prezidenta Trumpa, nám sdělují, že Trumpova éra bude pokračovat, a to konkrétně: éra zhroucení demokratického globalismu a upevnění trampovského patriotismu, a pro toho, kdo to nepochopil - na vině není Trump!

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0
  • 11/12/18--19:07: Nalijme si čistého vína
  • Leo K.
    13. 11. 2018 KosaZosatračili vlkovobloguje.wordpress.com
    „Nalijme si čistého vína,“ zní často používané úsloví, když chceme poukázat na prostředí otrávené lživými a malichernými mediálními trumpetami. Kvalitní media přinášejí zprávy a názory. V případě těch názorů se ovšem řídí pravidlem římského práva: „Nechť je slyšena také druhá strana!“ Ta malicherná se dají rozpoznat i podle tak obecných pravidlech jakým je pravidlo o diskusích. Velcí lidé totiž diskutují o idejích, průměrní lidé diskutují o událostech, kdežto malicherní lidé diskutují o jiných lidech. Právě tak media. Solidní se zamýšlejí nad příčinami, nesolidní nad lidmi, kteří ten názor šíří.


    Když jsem před třemi lety psal článek Významy slov, už jsem tenkrát tušil, že jeho dopad bude mizivý. Přesto mě překvapilo, že článek bývalého prezidenta, Václava Klause Obrana demokracie před liberální demokracií, který se také zabýval významem slov, narazí na stejnou stěnu tuposti jako můj amatérský článek na Kose. Nikdo mě nemůže podezřívat z nezřízeného fandovství vůči Václavu Klausovi, kterého viním z totálního mravního rozvratu naší společnosti v devadesátých letech, ale jeho článek, až na adoraci liberální společnosti (Aby nedošlo k mýlce. Liberální demokracie je něco úplně jiného než liberální společnost), je srozumitelný, věcný a výstižný. A váha jeho osobnosti je proti mé nesrovnatelná.

    Když se vymezuji proti liberální společnosti, tak mám na mysli význam toho zájmena liberální. Liber – latinsky svobodný, jde tedy o společnost osvobozenou od všech překážek. Historicky to byla idea boje měšťanstva (buržoazie z francouzského bourgeoisie = měšťanstvo) s feudálním řádem. Měšťanstvo se dožadovala zlepšení své pozice ve společnosti, zejména ve vztahu k pozemkové aristokracii. Klasický liberalismus odmítal privilegia na základě původu, což byl základ společenského postavení šlechty a namísto toho prosazoval uznání podle zásluh, chápaných jako úspěšnost na trhu.

    O té nejlépe vypovídalo bohatství jedince, takže se jedním ze základních pilířů liberalismu stala ideologie vlastnictví. Proto také soukromé vlastnictví představuje pro liberály, vedle zastupitelské demokracie, nejdůležitější právo. A proto pro mě liberální společnost, tedy společenství zbohatlíků, na rozdíl od Václava Klause, nepředstavuje ideál žádný.

    Ale abych se vrátil k onomu článku: adjektivum liberální zužuje význam předmětu. Liberální společnost, liberální demokracie není totéž jako společnost, není totéž jako demokracie. Cituji z článku Václava Klause:

    Proč k demokracii jako tradiční, historií osvědčené formě vlády, dnešní politický, mediální a akademický mainstream připojuje adjektivum „liberální“? Není to ani náhoda, ani nevinný dodatek. Toto adjektivum má za cíl technicistnímu či proceduralistickému pojmu demokracie přidat zcela určitý – v našich očích velmi sporný – hodnotový obsah. Ten samotný smysl demokracie výrazně posouvá a proměňuje. Přídavné jméno liberální, tradičně spojované se svobodou a tolerancí, má za cíl zakrývat skutečnou podstatu tohoto neliberálního programu.
    Svoboda a tolerance dnešním šiřitelům dobra překáží při uskutečňování jejich pokrokářských cílů. Těmi není vytvoření skutečně liberální společnosti, ale uspokojení vlastních mocenských ambicí. Proto se liberální demokracie dostává do příkrého rozporu s demokracií skutečnou, s vládou většiny, která má – podle tradičního pohledu – jediná právo určovat směřování společnosti. Menšiny samozřejmě respektuje a chrání.
    Zrekapitulujme to jasně a nekompromisně: demokracie je vládou většiny, liberální demokracie je vládou menšin.

    Její prosazování a obhajobu považujeme za „začátek konce“ moderního liberálního světa. Konec citace.

    Dnes, zvláště u příležitosti stoletého trvání české a slovenské státnosti, se stalo zvykem, pomalu bych řekl i floskulí, ohánět se Masarykem. Jenže tyhle zmínky mi připomínají má léta ve školství, kdy dobře naučené žákyně byly schopny na dotaz odpovědět naučeným textem z učebnice dokonce i s rozdělením na odstavce, ale při pokusu naučené aplikovat, žalostně selhaly. Žákyně zmiňuji ne proto, že bych je podceňoval, ale proto, že byly zodpovědnější a v naučeném učivu nad chlapci drtivě vítězily.

    Masarykova úpěnlivá prosba na smrtelném lůžku:

    „Byl jsem čtyřikráte zvolen presidentem naší republiky; snad mi to dává legitimaci, abych Vás poprosil a celý národ československý i spoluobčany národností ostatních, abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Sám jsem si toho byl vždycky vědom,“

    by měla být poctivě zvážena, protože není možné, aby se nesmiřitelné strany sporu o demokracii oháněly jeho výroky navzájem, s pocitem, že jen ony mají tu nefalšovanou pravdu.
    Masaryk si byl vědom, že demokracie vždy znamená „násilí proti menšinám a jednotlivcům“. Ať se hlasuje o čemkoli, vždy se tím vykonává násilí na menšině, která byla přehlasována. Pravdy se nedoberete, protože jejím měřítkem je skutečnost, která teprve nastane. Nikdo neví dopředu, co je pravda. Bez ohledu na to, kolik má titulů před a kolik za jménem. Věděl to i Masaryk, který proto nabádal k diskusi a mravnosti.

    Ovšem k diskusi a mravnosti jak on ji rozuměl, kde hlavní roli hrála Idea humanitní (původně název přednášky z roku 1901, později vydána knižně Ideály humanitní, Problém malého národa a Demokratism v politice).

    Tedy k hlasu většiny opraveným o relevantní námitky menšiny. „Demokracie nevládne, demokracie opravuje.“

    Demokracii bral jako jediný systém, který bral ohled na pozitivní potenciál, potřeby a zájmy většiny a celku, ale ne na úkor menšin.

    „Ideou humanitní navázali jsme docela správně na svou minulost a program humanitní všemu našemu snažení národnímu dává smysl…Humanita je náš poslední cíl národní a historický; humanita je program Český!“

    Zároveň dělal velký rozdíl mezi humanitní demokracií a liberalismem, k němuž byl kritický pro hodnoty, které byly nekompatibilní s demokracií jako takovou, jmenujme individualismus, podceňování komunity pro úroveň lidí, bezbřehá svoboda pro vyhrazené, práva bez rovnováhy s povinnostmi atd. Snad se nedopustím přílišného prohřešku proti čitelnosti, když dám dva úryvky. Přesto, že jde o filosofický spisek, jeho styl je spíše novinový a docela čtivý:

    […] Někdy je potřebí velikých obětí, ale málokdy. Je lidí jistě málo, kteří měli příležitost, aby položili život, ale přece si všichni – ve fantasii – zobrazujeme situaci, ve které jsme ochotni položit za věc život. Ale to je fráze, fantasie.
    Člověčenstvo, národ, rodina, strana, kamarád potřebuje od nás práce. Nemějme záliby v mučenictví. Nemějme záliby ve smrti. Je to divná věc: lidé chtějí žít a nedovedou se odtrhnout od smrtí. Chceme-li tedy život, nechtějme mučenictví. Jestliže se posud volalo: Pryč s mučiteli!, musíme také říci: Pryč s mučeníky. Pokud jsou mučitelé, jsou mučeníci, ale pokud jsou mučeníci, jsou také mučitelé.
    Vzpomeňte si v románě Turgeněva Novina na sympatickou Mariannu, jak chce obětovat život za Rusko. Pořád čeká, kdy přijde příležitost, kdy národ řekne: teď polož hlavu. Avšak ten okamžik nepřišel, třebaže pořád čekala. Ale přišel praktický člověk Solomin, ředitel továrny, a ten jí pověděl, oč běží: Rusko nečeká na obětování života, ale tomu nečistému hochovi vyčesej vlasy, umyj nečistou nádobu a tak dále, toho je potřeba.
    Pracovat, to znamená odpírat zlému a důsledně. Všude, vždy a zejména zlému v jeho zárodku. To neznamená být radikální, ale vytrvalý. Nemít strachu, řekl bych. Ze strachu se lidé dopouštějí násilí, ze strachu lžou. Tyran a lhář má strach, a otrokem je i ten, který znásilňuje. Seneca řekl: „Contemptor suaemet vitae dominus alienae.“ (Kdo zhrdá svým životem, je pánem života cizího.) Ale ovšem nesmíme zneužívat své moci – protože svět chce být podváděn, nesmíme ho podvádět. Láska není citlivůstkářstvím.
    Jsme příliš sentimentální, a sentimentalism je egoism. Rádi se mazlíme s dětmi i s dorostlými, ale nemáme potuchy o té uvědomělé lásce, o které Neruda mluvil. Taková uvědomělá láska musí povědět něco, co na prvé poslechnutí snad zarazí: Miluj sebe! Ale není to nic divného; Kristus také řekl: Miluj bližního svého jako sebe samého! Než lidé nedovedou milovat sebe.
    Chytráctví a vypočítavost není ještě sebeláskou. Miluj sebe a starej se o sebe. Nechtěj stále oblažovat, jen dělej svou povinnost. Veliké zlo je, že žijeme v myšlence, co řekne o mně soused. Ale o to běží, mít svůj úsudek, svou individualitu. Odhodlejme se být svými! Nežijme na cizí účet, na cizí svědomí. Mravnost je založena na citu. Ale není každý cit pravý, pěkný, a protože mravnost na citu je založena, neodporuje proto rozumu. Hledejme vzdělání; právě proto, že cit je slepý, musíme citu svítit rozumem. Vzdělání hledejme praktické, ale také všeobecné a filosofické. Dnes zejména je také třeba vzdělání historického, politického. Mravnost dnes znamená do veliké míry mravnost politickou. Nedělejme rozdílu mezi politikou a mravností. Chceme-li vzdělání, buďme pozorni, učme se myslit, ale nebuďme všeteční. Být moudrý, o to běží. […]
    […] To je asi suma toho, co bych si utvořil z různých soustav ethických. Není to nic nového. Nesmíme očekávat, chceme-li si tajemství a úkoly života doopravdy rozluštit, bůhvíjakých nových zjevení. Vzpomínám na bohatého mladíka v evangeliu. Od své mladosti ostříhá všech přikázání desatera a chce mít život věčný. Kristus mu radí, chce-li být dokonalým, aby prodal, co má, a následoval jej. „Uslyšev pak mládenec tu řeč, odešel smuten, nebo měl statků mnoho.“ Vždycky jsem o tom přemýšlel: odešel smuten jenom proto, že měl prodat, co měl? Patrně byl to docela dobrý hoch, mladík vzdělaný, žijící podle oficiální morálky a oficiálního náboženství, ale cítil jeho nedostatečnost. Šel tedy k mistrovi za tím účelem, aby slyšel něco hodně nového, velikého. Ale mistr nedává jiné rady než: měj lidi rád!
    Nehledejme nějakých tajeplných, nadmíru hlubokých a nových formulí a posledních slov pro všecky hádanky života. Hádanky jsou staré a odpovědi k nim jsou také staré. A mnohé ty odpovědi jsou dobré a správné. Ale tobě budou správnými, když je pochopíš sám a v okolnostech svých, jen sobě vlastních. Pak mnohé, co jsme dávno slyšeli, dostává pro nás nového smyslu.--------[…] Konec citace.

    Morálka, lidství a humanismus byl v Evropě budován na povinnostech zděděných z antického a potažmo z křesťanského dědictví, například ve formě přikázání, která měla člověku pomoci formulovat svůj vnitřní život, pevně zakotvit sama sebe ve společnosti a ve světě. A opět citát z Idey humanistické:

    Stát novodobý časem stává se pořád více a více demokratickým a lidovým, a tento lidovější stát v XVIII. století prohlašuje práva člověcká a osobní. (Americká a francouzská revoluce.) Z těchto práv člověckých rodí se dále práva národní a jazyková, práva sociální a hospodářská (například právo na práci, na existenční minimum a podobně) a konečně kodifikují se již práva ženská a dětská (moderní právo rodinné). Tak se idea humanitní vyvíjí a ztělesňuje v novodobém životě společenském. Podstata tohoto nového ideálu humanitního vysvítá také z toho, že se pokládá za přirozený.

    Základem demokracie není „ochrana základních práv každého člena společnosti“, ale prosazování vůle většiny. Práva občanů nejsou předem dána, rozhoduje o nich společnost většinovým hlasováním (například o osmihodinové pracovní době nebo o volebním právu). Jenže čas a zájmy velkých států udělaly své. Lidská práva, naproti tomu tak, jak je známe z naší Listiny základních práv a svobod, vznikla prostou kodifikací těch hodnot, které byly prosazeny v rámci Konference o bezpečnosti a spolupráce v Evropě (KBSE) v Helsinkách 1975 jako sofistikovaný klacek na tehdejší východní blok. Návrhy, které dříve byly zformulované Varšavskou smlouvou a Severoatlantickou aliancí, formovaly základy pro jednání. Ovšem v přípravných rozhovorech nemohly tyto mezinárodní organizace činit návrhy samy, učinily je tak jejich členské státy. Mezi důležité návrhy, které byly učiněny, je návrh Belgie, Itálie a Dánska, protože tyto návrhy vytvořily půdu pro jednání o lidských právech, tak aby mohly být zařazeny do Závěrečného aktu. Podrobně jsem se tím zabýval v článku Demokracie a lidská práva, ale krátký úryvek z toho článku je obsažen v těchto dvou odstavcích.

    Evropskému společenství (ES) se podařilo udělat z lidských práv součást identity evropských států, tedy integrální složku jejich podoby, jak by měly vystupovat navenek.
    A to i přes fakt, že návrh učiněný ES, byl v rozporu s převládajícími mezinárodními zásadami, tedy především principem nevměšování se do interních záležitostí států.

    Vzhledem ke stanovení programu konference je důležité také zmínit,

    že Spojené státy byly velmi překvapené, nakolik se jim podařilo ovlivnit program nadcházející konference, v souvislosti s tím jakých programových ústupků byl Sovětský svaz ochoten učinit (Henry Kissinger).

    Když byla v listopadu 1972 zahájena formální jednání KBSE, nebyla úcta k lidským právům stále považována za celoevropskou zásadu a to i přes to, že v roce 1969 Evropská společenství navrhlo, aby se do agendy konference dostal volnější pohyb osob, myšlenek a informací.

    Tak vznikla instituce základních nezcizitelných lidských práv, která stále ještě stavěla na humanitě, úctě k člověku a ještě respektovala jeho postavení ve světě. Ale založení „neziskové“ organizace Human Rights Watch – která na dodržování těchto „práv“ má dohlížet a z nevolené pozice ovlivňovat politiku a zvláště přelom století a začátek 21. století. kdy začal na tato práva nabalovat další a další teze, vytvořily instituci, která již nemá s hodnotami původní euroatlantické civilizace nic společného. Tato novodobá lidská práva už nepramení z demokracie či humanismu, ale stojí na pýše. Tedy i na představě, že lze měnit přírodní zákony pouhou legislativou – viz boj proti klimatickým změnám.

    Důsledky začínáme pociťovat všichni. Klasická morálka se hroutí. Člověk ztrácí schopnost předvídat důsledky svého jednání. Nezáleží již na činu konkrétním, ale na tom, kdo jej vykonal, ke které skupině (menšině či většině) patřil. Všichni mají práva na všechno, ale povinnosti žádné. Zcela vedle, respektive souběžně s legislativou vynucenými právy, stojí základní přirozená morálka.

    Potom není divu, že existují sebestřední politicky vlivní jedinci, kteří stále mluví o „liberální“ demokracii, přesto, že je nikdo nepodezírá, že tomu sami věří. Zkrácený kousek projevu jednoho nejmenovaného politika mimo zastupitelskou funkci si přečtěte. Nakonec popírá i sama sebe…

    Nemám se svou identitou žádný problém. Mohu se identifikovat jako Čech, ale i jako Evropan, ba jako Světoobčan, jako člen rodiny států s liberálně demokratickým systémem. Vždyť základem liberální demokracie je svoboda každého jednoho z vás, tolerance (nemusíme se pro rozdílné názory vzájemně napadat), solidarita s potřebnými a vláda práva (respekt k pravidlům).
    Ta pravidla si sami tvoříme prostřednictvím svých zástupců, které volíme ve svobodných volbách a těmi pravidly se potom řídíme. Mluvíme li o svobodě, musíme ji chápat jako odpovědnost, ale ke svobodě, která je základní ústřední hodnotou, patří jistá míra nejistoty. Bez nejistoty bychom se nevyvíjeli, ztráta nejistoty je ztrátou lidství. Tolerance je cenná, ale nemůže být bezbřehá, nemůžeme být tolerantní k netolerantním. Solidarita je důležitá, ale nemůže být vyjádřením naší slabosti. Není možné ohýbat vládu práva ve jménu jakéhosi vyššího ideálu. Při obraně našich hodnot si musíme připustit, že náš euroatlantický prostor je jakousi formou impéria a všechna impéria, která se neuměla postarat o stabilizaci svého okolí, byla dřív nebo později tím svým okolím rozvrácena zevnitř.
    Samozřejmě vždy s pomocí svých trojských koní uvnitř toho impéria. A my jich tu máme dost, i na nejvyšších ústavních pozicích. Kritické myšlení vidím jako schopnost vyhodnotit co je realita a co už je třeba alarmismus, co je snaha lidi vyděsit, aby zpanikařili, aby se lépe dali manipulovat. Proto je kritické myšlení velmi důležitým nástrojem přežití naší civilizace.

    Tak vida! Začíná potřebou odpovědnosti a tolerance a končí kolonizační výzvou. Euroatlantické impérium si musí udělat v okolních státech pořádek (Libye, Afghanistán, snad i Sýrie), proto v Afghánistánu Češi umírají za Prahu?!

    Jiným současným příkladem zneužití jména demokracie je Daniel Křetínský, který podle serveru Novinky dokonce investuje do francouzských novin, protože považuje tisk za stěžejní věc pro uchování tradičních hodnot liberální demokracie… dokonce v rozhovoru vyloučil, že by jeho motivací byla snaha dostat se na francouzský trh… no není to přímo úžasná představa? Inu odpor proti demokracii má dříve i dnes stejný zdroj. Je jím snaha elit vnucovat své představy ostatním a zachovat si své privilegované postavení.

    Existuje vůbec ještě místo pro Masarykův ideál humanitní u počátku minulého století? A nejde jen o překonané moralizování? Ideálem můžeme nazvat vzor, k němuž jsme dospěli a od kterého si slibujeme odstranění nepravostí, jež nám brání v uplatnění našich snů. Masarykův sen dřímá v srdci i rozumu člověka. Mezi staré a nové, zaniklé a ještě vznikající, vkládá spojnici humanity, lidství. Prozřetelně se obává, že nové identity vzešlé z třídního a národního vymezení vyústí v tragédii nedorozumění, neuchováme-li si identitu přirozenou, lidskou.

    V neděli 4. 11. jste mohli v OVM sledovat jak zájmy mocností a sobeckých pohnutek politiků, chránících si své postavení, převážily národní zájem jednostrannou, účelovou a otrockou morálkou, jejímž posláním se stalo obhájit jindy neobhajitelná příkoří jiným přesto, že existují relevantní důvody domnívat se, že situace nemážádné dobré řešení. I to Masaryk předvídal: Veliké zlo je v tom, že se neustále strachujeme, co kdo o nás řekne. „Odhodlejme se být svými!“ Mějme svůj úsudek a svoji individualitu!

    - - -


    0 0


    Edo Chmelár
    13.11.2018 blog autora
    Mnohí verili, že všetko sa skončilo v roku 1918 – 1919, keď po dosiahnutí Versailleskej mierovej zmluvy po prvýkrát v dejinách postavili vojnu na pranier ľudstva. Mnohí verili, že všetko sa skončilo v roku 1945, keď po šesťročnej celosvetovej agónii si všetci uvedomili, že takto to ísť ďalej nemôže ...


    Pred sto rokmi sa skončilo niečo, čo sa v skutočnosti len začalo. Všetky témy, všetky problémy, všetky frustrácie, sklamania a neistoty, ktoré trápia súčasnú spoločnosť, majú svoje korene vo vojne, ktorá sa dnes už nesprávne nazýva prvou svetovou, lebo to bol v skutočnosti začiatok pekelne dlhej globálnej občianskej vojny prerušovanej občasnými prímeriami nesprávne nazývanými mierom. Mnohí verili, že všetko sa skončilo v roku 1918 – 1919, keď po dosiahnutí Versailleskej mierovej zmluvy po prvýkrát v dejinách postavili vojnu na pranier ľudstva. Mnohí verili, že všetko sa skončilo v roku 1945, keď po šesťročnej celosvetovej agónii si všetci uvedomili, že takto to ísť ďalej nemôže, zriadili si Organizáciu spojených národov a v nej po prvýkrát postavili vojnu mimo zákon. Mnohí verili, že všetko sa skončilo v roku 1989, keď Gorbačov a Bush na jachte na Malte vyhlásili studenú vojnu za minulosť. Lenže neskončilo sa vôbec nič. Tá vojna je stále tu, studená i horúca, odohráva sa mimo našich zrakov, presúvame ju na Blízky východ či do severnej Afriky, rovnako sa nenávidíme, rovnako si nedôverujeme, rovnako si klameme, rovnako sa bojíme skutočných či vymyslených hrozieb a navzájom sa nimi strašíme. Výročie prvej svetovej vojny pre nás nie je dôvodom na oslavy, ale výzvou na návrat ku koreňom tohto konfliktu, výzvou na hľadanie odpovedí, ako vyjsť z tohto začarovaného kruhu, do ktorého sme spadli v roku 1914, ale presnejšie už kdesi koncom 19. storočia, keď začal silnieť militarizmus, nacionalizmus, bieda, pocit nespravodlivosti a predsudky. Na začiatok by som mohol začať s tým, že výnimočne súhlasím s tým, čo dnes povedal Emmanuel Macron v Paríži: Nacionalizmus je zradou vlastenectva. Tým, že povieme „náš záujem je na prvom mieste, na druhých nám nezáleží“, ničíme to, čo národ považuje za najdôležitejšie, čo mu dáva život a čo je zásadné – jeho mravné hodnoty.



    Pre nás má však 11. november 1918 úplne iný význam ako pre Francúzov alebo Britov. Pre nich bola kapitulácia Nemecka nesmiernou úľavou, keďže na bojiskách prvej svetovej vojny padlo viac ich vojakov ako v druhej. Pre Slovensko sa však všetky útrapy ešte len začali. Kým hlavný front sa nás dotkol iba okrajovo na východnom Slovensku, vojna na nás v plnej miere udrela až teraz. Česko-slovenské légie síce po prvýkrát vstúpili na územie Slovenska už 2. novembra 1918 a začali ho obsadzovať, no až 11. novembra pocítili silnejší odpor. Stalo sa to presne pred sto rokmi v Chtelnici, keď do mestečka vtrhol 80-členný oddiel maďarskej gardy. Výsledok bol 11 mŕtvych miestnych obyvateľov. Až do kapitulácie Maďarska 4. júla 1919 ich pri oslobodzovaní Slovenska padlo niekoľko tisíc. Smutnou skutočnosťou taktiež bolo, že počas prvej svetovej vojny neexistovalo na Slovensku nijaké výraznejšie mierové hnutie. Prakticky všetky politické sily vojnu privítali a ilúzie, ktoré si od nej sľubovali, sa dnes zdajú priam neuveriteľné. Objavovali sa síce ojedinelé protivojnové apely z pera Pavla Országha Hviezdoslava (za Krvavé sonety ho dokonca navrhli na Nobelovu cenu ako prvého Slováka v dejinách), Martina Rázusa či kňaza Jána Maliarika, ale tie mali skôr charakter individuálneho protestu. Jedinou a dosiaľ dostatočne neprebádanou pacifistickou skupinou boli slovenskí tolstojovci ovplyvnení myšlienkami Leva Nikolajeviča Tolstého o neprotivení sa zlu násilím.



    Šírenie tolstojovských myšlienok predstavuje dôležitý medzník v hlbokej kríze európskeho sebauvedomenia na prelome 19. a 20. storočia. Tolstojovstvo sa odrazilo v katolíckom reformizme, preniklo do rôznych kruhov európskej spoločnosti, upevnilo sa v demokratickom pacifizme, bolo inšpiráciou pre rozličné anarchistické či kresťanské hnutia a malo veľký vplyv na medzinárodnú sociálnu demokraciu. Treba si taktiež uvedomiť, že Tolstého učenie malo obrovský vplyv nielen na inteligenciu, ale aj na ľudové vrstvy a podľa hlásenia ruskej polície nadobudol obdiv k Tolstému na konci jeho života podobu „epidemického šialenstva“. Do Jasnej Poľany sa k nemu chodilo ako na púte. Takto sa s ním stretol aj T. G. Masaryk, o ktorom však Tolstoj nemal vysokú mienku. Ako mysliteľa ho považoval za príliš povrchného, „mechanického a málo duchovného“. Ani Masaryk sa nestotožnil s Tolstého filozofiou neprotivenia sa zlu násilím. Rovnako to bolo aj s Milanom Rastislavom Štefánikom, ktorý ho navštívil neskôr. Ten prirástol Tolstému k srdcu, označil ho za veľmi milého a srdečného mladíka, ale pacifistom sa nikdy nestal. Najvernejšími prívržencami Leva Nikolajeviča Tolstého zo Slovenska sa tak stali lekári Dušan Makovický a Albert Škarvan. Obaja sa stali doslova mučeníkmi tolstojizmu, pretože za svoje pacifistické presvedčenie trpeli vo väzení, keď odmietli nastúpiť na front. Tento názor nezmenil Makovický ani po tom, čo sa ho usilovali získať ako lekára vznikajúce česko-slovenské légie v Rusku. V apríli 1918 im napísal list, v ktorom sa okrem iného písalo: ----„Milí bratia, spamätajte sa, zanechajte strašnú ľahostajnosť voči tomuto krviprelievaniu a spoznáte radosť, blaho, svätosť života nerušenú žiadnymi útokmi iných ľudí.“------ Na záver radil dôstojníkom a vojakom, aby odmietli vojenskú službu.

    Sto rokov od skončenia prvej etapy tejto globálnej občianskej vojny nie je až taký významný medzník ako sa to snažia interpretovať politici. Je to však príležitosť na tichú spomienku na všetkých, ktorí bojovali a padli v nezmyselných vojnách, ktoré nemali žiadnu ušľachtilú myšlienku a stali sa len mlynčekom na mäso v mocenskom boji, ktorý sa doteraz nezastavil.

    Potreba mieru je dnes rovnako naliehavá ako vtedy. Najväčší problém však vidím v tom, že myseľ dnešných mladých ľudí už neovláda strach z vojny a priemyselného vraždenia, ako to bolo u generácií, ktoré mali osobné spomienky na fašizmus a cítia vďačnosť za európsky projekt – ale prehlbujúca sa kríza, nával migrantov a pocit, že zjednotená Európa nefunguje. Veľká vojna vypukla vždy, keď ľudia zabudli, čo to znamená, byť uprostred vojny. A my sme už zabudli. Mnohí mladí ľudia chcú presne ako tí v roku 1914 do rúk zbrane a myslia si, že vojna je počítačová hra. A práve preto je dôležité, aby tí, ktorí stále veria v hlavnú morálnu líniu ľudských dejín, ktorí veria v ľudskosť, spravodlivosť a vzájomnosť, stáli na stráži mieru, pracovali v jeho prospech a bránili ho ako najposvätnejšiu hodnotu ľudstva. Mier je vždy výnimočný, krehký a ťažko vydobytý. Chráňme ho pre nás a pre naše deti vždy a všade ako sa dá.


    - - -



    0 0
  • 11/13/18--09:32: S Babišem se houpe křeslo
  • Napsal vittta
    13. 11. 2018  OstrovJaniky
    S Babišem se houpe křeslo, přátelé!
    Chtě-nechtě, musím ho podpořit.
    Všichni ostatní jsou minimálně stejní, daleko pravděpodobněji spíše horší.
    O jejich pohnutkách nelze ale pochybovat.

    Jde o přistěhovalce, o migrační pakt, a o istambulskou úmluvu.
    Dle mého celou akci podporuje EU, které se situace v ČR a celkově V4 vymkla z rukou.
    Nyní je ČR v této krizi nejslabším článkem, a eurohujeři nesmí převzít moc v zemi.

    Na řadě je klasicky prezident, bude to dle mého on, kdo rozhodne o bytí a nebytí Babiše.
    Jeho opozičníkům jde ale o hodně, pokud Babiš vydrží tlak, vyjde z toho posílen.
    Babiš udělal dobře, že se opřel svým způsobem o lid, protože jen lid ho může udržet v sedle.
    Okamura v současné době hraje o všechno, pokud se potvrdí, že se spojil s kolaboranty, a potvrdí to i sám Okamura (bude nucen se postavit), má to v dalších volbách spočítané.

    Za to komunisté mohou posílit, jako jediná vlastenecká strana, měli by se ale nějak elegantně zbavit Dolejše.

    Situce je vážnější, než se zdá, může jít i o další směřování země.

    Zmíněný nástupce, Richard Brabec, je politický turista, a bývalý člen US, z toho nekouká nic dobrého, protože členem US mohl být jedině kolaboranstký kripl.

    Uvidíme, jak je Babiš ve skutečnosti silný, protože prezident se slabého nezastane.
    Nemůže držet v sedle chcípáka.
    Ukaž se, Andreji, jaké máš koule!



    0 0

    Zbyněk Fiala
    13.11.2018 VašeVěc

    Dlouho očekávaný nový zákon o podpoře obnovitelných zdrojů energie, který má posloužit občanům, nikoliv baronům, zamířil do sněmovny. Stále je však vnímán jako něco, co kazí plány jaderníků.

    Ministerstvo průmyslu předkládá zásadní novelu zákona o podporovaných zdrojích energie. Je to traumatické téma, protože před léty z původního zákona z roku 2005 vznikl péči poslanců napříč spektrem gigantický tunel, kterým se z veřejných zdrojů vyvede přes bilion korun. Kvalitní německý vzor byl zmrzačen dvěma českými aktivními zásahy a jednou aktivní nečinností. Napřed tam byl vložen limit, že výkupní ceny elektřiny z obnovitelných zdrojů se nesmí měnit o víc než pět procent ročně, a pak Energetický regulační úřad z vlastního rozhodnutí zdvojnásobil výkupní ceny, protáhl termín jejich vyplácení a přidal další jemnůstky pro cenový nárůst, jako je pravidelná inflační přirážka i pro léta, kdy žádná inflace není a ceny zařízení, zejména solárních panelů, naopak prudce klesaly.

    České ceny se tak staly světovým unikátem, který zkrátil návratnost investice z předpokládaných 15 let na faktické čtyři roky. Okamžitě jsme se stali vděčným přístavem pro mezinárodní spekulativní kapitál, který teď musíme čtvrt století bohatě živit. Dorazila to nečinnost vlád, tzv. energetické komunity a samovýrobce které se mezitím prostřídaly, a zejména hospodářského výboru ve sněmovně, který neprosadil nějakou hasičskou změnu zákona, aby zastavil toto rabování republiky. Část těchto nákladů platí spotřebitelé elektřiny a část tvoří subvence ze státního rozpočtu, dohromady – jak už jsme uvedli – za více než bilion korun. Zásah přišel až v době, kdy už byl tento penězovod pro solární barony, nepochybně s účastí mnoha zákonodárců, pohodlně zajištěn. A nakonec byla podpora obnovitelných zdrojů úplně zastavena, aby se s vaničkou nezapomnělo vylít i dítě.

    Tomuto staršímu dílu politiků a státu nelze nic vytknout, pokud je vztahujeme k cíli, který sledovalo, a sice aby obnovitelné zdroje veřejnosti navždy zhnusilo. To bylo nutné, protože slunečníky a větrníky byly vnímány jako smrtelná hrozba těmi, kdo byli natěšeni na výstavbu nových jaderných elektráren. Pokles cen elektřiny z obnovitelných zdrojů zbavuje jaderky konkurenceschopnosti a k tomu jim panely na střeše užírají z poptávky po elektřině.

    U nás se konkurenci obnovitelných zdrojů různí velikáni rádi vysmívají, ale ta tzv. energetické komunity a samovýrobce to hrozba je reálná. Příklad jihoněmeckého městečka, které jaderníky porazilo, zazněl v říjnu v Praze na mezinárodní konferenci Alternativy Zdola a Nadace Rosy Luxemburgové s podporou frakce GUE/NGL Evropského parlamentu. V debatě na téma Lokální a družstevní způsoby hospodaření jako progresívní vize zazněl také příspěvek zástupkyně energetického družstva v Schönau, které je bohatě soběstačné s vlastními obnovitelnými zdroji a prodává elektřinu i dalším zájemcům v Německu.

    Začalo to z leknutí. Obyvatele Schönau polekal radioaktivní mrak, který se nad nimi vznášel po havárii ukrajinské jaderné elektrárny v Černobylu. Rozhodli se odmítat elektřinu z jaderek, ale to jim distributor nechtěl umožnit. Nakonec si tedy museli onu lokální distribuční síť koupit. Museli vyhrát dvě referenda, posbírat peníze a vytvořit vlastní alternativu. Dnes slouží jako příklad, od kterého kdekdo opisuje.

    V Česku se tedy pouštíme do dalšího pokusu o podporu obnovitelných zdrojů poučeni zkušeností, jak to udělat drahé a aby to nešlo. Ne že bychom se do toho hrnuli, ty jaderky jsou pořád ve hře a jejich stoupenci jsou ochotni podniknout cokoliv, třeba i přinutit stát, aby vykoupil minoritní akcionáře ČEZ, když jsou proti dalšímu jadernému dobrodružství. Stát jsme my, takže je jasné, kdo by to zaplatil.

    Je tu však společný postup Evropské unie při ochraně klimatu, ke kterému patří také „zimní balíček“ návrhů Evropské komise z 30. listopadu 2016 pod názvem Čistá energie pro všechny Evropany. Letos v létě byl konečně v zásadních rysech schválen. Jeho součástí je také nová směrnice o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů (proto i náš nový zákon) a povinnost zaměřit se na jejich rozvoj v rámci národního Klimaticko-energetického plánu, který se bude vyhodnocovat a přizpůsobovat každé dva roky.

    Unijní přístup k obnovitelným zdrojům energie pro období do roku 2030 je trochu jiný, než byl v současném období, které skončí roku 2020. Nyní byl vyhlášen pouze celounijní cíl, kterým se EU zavazuje dosáhnout 32procentního podílu OZE, ale tento cíl už nebyl nějak centrálně rozepisován na jednotlivé členské státy. Měli bychom se prostě zapojit podle principu solidarity. Udělat, co můžeme. Co je v našich silách, abychom ke splnění cíle přispěli. Ale úplně volné to není, směrnice mluví o iterativním přístupu, to znamená, že naši delegáti budou jezdit do Bruselu, a tam jim řeknou, že tohle by nestačilo. To se bude dít tak dlouho, až si dáme říct, a potom už bude cíl, ke kterému jsme se přihlásili, závazný.

    Zákon o podpoře OZE jde do sněmovny a v důvodové zprávě najdeme i očekávaný národní cíl, kolik by těch OZE mělo být. Text, který to sděluje, je trochu zašmodrchaný, ale dá se mu porozumět:

    „V případě celkového cíle EU pro energii z OZE ve výši 32 %, proporcionálním rozdělením na jednotlivé členské země (podle stejného způsobu jako stanovení závazného cíle ČR pro rok 2020 ve výši 13 % vycházejícího z celkového cíle EU pro rok 2020 ve výši 20 %) vyplývá pro ČR hodnota podílu energie z OZE v roce 2030 ve výši 20,8 %.“

    Důležité jsou dvě věci – to poslední číslo a způsob jeho stanovení. To poslední číslo bude i v Národním integrovaném klimaticko-energetickém plánu nebo jak se to bude jmenovat. V roce 2030 se chceme dopracovat k podílu 20,8 procenta spotřebované energie z obnovitelných zdrojů a výpočet jsme provedli podle metodiky, která platila pro rok 2020. Je to v pořádku?

    Komora OZE opakovaně připomíná, že vědecká pracoviště, která dlouhodobě vytvářejí příslušné modely pro Evropskou komisi, postupují jinak. Komora OZE je kontaktovala a dozvěděla se, že podle nové metodiky po nás budou chtít nejméně 24 procentní podíl. Říkáme si tedy o to, abychom hned na začátku narazili. Proč to děláme? Potřebujeme stará čísla, starou metodiku, staré cíle, protože jde o zachování platnosti Státní energetické koncepce, ze které vyplývá také poloviční podíl jádra na českých energetických zdrojích. Tedy povinnost stavět nové bloky. Jistě, tahle koncepce je zastaralá a potřebuje změnit, ale zrovna teď, když se o jádru rozhoduje, lze jejími čísly manipulovat.

    A šlo by vůbec zvednout český cíl podílu OZE na 24 procent do roku 2030? Z odborných i zelených kruhů zní něco jako „i s prstem v nose“.

    Komora OZE odkazuje na čerstvé výpočty potenciálu obnovitelných zdrojů v Česku, podle kterých v roce 2030 můžeme z domácích čistých zdrojů vyrábět 255 petajoulů (PJ) energie. To odpovídá zhruba 22 až 28 % očekávané spotřeby energie v roce 2030 a to i bez započtení očekávaného nástupu pokročilých biopaliv a dalších čistých technologií v dopravě. Cíl vyrábět v roce 2030 nejméně 24 % čisté energie je tedy s rezervou splnitelný.

    Tomáš Jagoš, expert na obnovitelné zdroje a komunitní energetiku Hnutí DUHA, k tomu řekl:

    "Z návrhu nového zákona o podporovaných zdrojích energie z dílny ministerstva průmyslu by se mohlo zdát, že v případě rozvoje obnovitelných zdrojů je hlavní prioritou České republiky vyjednat si v Bruselu nízký cíl rozvoje OZE - a pak jej hlavně nepřekročit. Potřebujeme však přesně opačný přístup. Do roku 2030 musíme výrazně snížit spotřebu uhlí a obnovitelné zdroje jsou jedinou domácí cestou, jak jej nahradit. Další odklad restartu obnovitelných zdrojů by byl hrubou chybou, která by se nám za několik let škaredě vymstila. Proti mechanismům finanční podpory navržených v novém zákoně máme jednu významnou výhradu - zákon nezaručuje, že budou vůbec spuštěny. Návrh zákona ve skutečnosti podporu OZE jen odkládá.”

    Hnutí Duha zdůrazňuje, že předložená novela také zcela opomíjí obnovitelné projekty obcí a místních lidí. Návrh tak jde nejen proti snaze EU posilovat roli spotřebitelů a samovýrobců energie, ale i proti pozitivním zkušenostem ze západních zemí (jak jsme si ukázali na příkladu Schönau). Země, kde se obnovitelným zdrojům daří, jsou totiž zpravidla ty, kde se na rozvoji velkou měrou podílí i veřejnost.

    Ale Komora OZE vidí i pozitiva návrhu, byť obsahuje jen některé z revolučních principů, na kterých se v létě shodly členské státy Evropské unie. Ano, chybí zakotvení role energetických komunit a obcí (znovu - typ Schönau). Něco nového se tam ale dostalo.

    Z první rychlé analýzy finálního návrhu novely podle KOZE vyplývá, že:
    Větší zdroje energie budou o finanční podporu soutěžit v tzv. energetických aukcích. Do aukcí se bude moct se svou nabídkou přihlásit prakticky kdokoliv, finanční podporu dostanou ale jen ti, kteří nabídnou nižší cenu. Aukce již probíhají v zahraničí, nejnověji například v Polsku. U aukcí bude potřebné vhodně nastavit konkrétní parametry a inspirovat se při tom dobrými zkušenostmi v jiných zemích EU.
    U menších projektů zůstává zachován princip tzv. zelených bonusů, který umí nákladově efektivně motivovat i menší výrobce elektřiny.

    Návrh novely zákona přináší též nový nástroj ke zvýšení efektivity využití bioplynových stanic, které dosud nenašly využití pro produkované teplo (dodávaly jen elektřinu). Především pro tyto stanice bude určena provozní podpora biometanu. Bioplyn se namísto spalování bude čistit a optimalizovat na kvalitu zemního plynu a bude vtláčen do plynárenské soustavy. 

    Technologicky velmi progresivní způsob, který se dobře osvědčuje v zahraničí.

    Čerstvě novelizovaná evropská Směrnice o obnovitelných zdrojích energie opírá budoucí rozvoj OZE v členských státech o tzv. energetické komunity a samovýrobce, kterým vyhrazuje specifická práva a povinnosti. Tyto principy však předložená česká novela neobsahuje a Komora OZE upozorňuje, že je bude potřeba doplnit. 

    Energetické komunity jsou dobrovolné svazky občanů, obcí a případně místních podnikatelů, kteří společně postaví a provozují zdroj k výrobě elektřiny či tepla. Zapojení obcí a místních občanů zvyšuje akceptaci projektů OZE a zrychluje jejich rozvoj.

    Novela obsahuje rovněž mechanismus ověření přiměřenosti podpory provozovaných zdrojů (tzv. kontrola překompenzace) uvedených do provozu v období 2006-2015 a to vždy po deseti letech provozu. Princip ověření přiměřenosti podpory je založen na vyhodnocování výnosnosti projektů. Komora OZE upozorňuje, že spravedlivé a nediskriminační provedení kontrol podpory je zcela stěžejní pro obnovení důvěry v sektoru, což je pro znovunastartování rozvoje OZE v ČR nezbytné a týká se jak podnikatelů, tak obcí, domácností či energetických komunit.

    Štěpán Chalupa, předseda Komory obnovitelných zdrojů energie, se proto snaží být pozitivní:

    "Vítáme snahu MPO zapracovat ty novátorské přístupy, které v Evropě pomáhají stlačit náklady na výrobu čisté energie. Je důležité zaměřit se na zapojení místních občanů, malých a středních podnikatelů i obcí. Ministryně Nováková by se neměla zdráhat směřovat k vyššímu využití OZE, potenciál na to Česko má.”


    0 0

    13. 11. 2018
    Přednáška Prof. Staneka zazní z Kultůrního domu ve Štětí (Dlouhá ulice).
    V určeném čase klikněte ZDE:
    https://www.youtube.com/user/djPetrB/live
     Jako ukázku doporučuji např. přednášku Prof. Staneka na letošním Litoměřickém semináři ZDE.

    0 0

    13. 11. 2018    yandex
    Americký tisk píše o novém politickém tahu Ruska v Afghánistánu, který ho nejen vrátil zpět do vysoké politiky, ale také vede k tomu, že tento region se ocitne pod úplnou kontrolou Ruska a že Američané budou muset v budoucnu vůbec opustit Afghánistán. V současné době je pod kontrolou vlády jen malá část Afghánistánu, většina patří hnutí Tálibán, sever obsadili teroristé DAEŠ, kteří přicházejí ze Sýrie.


    Rusku se však podařilo udělat to, co se nikdo nikdy nepokusil učinit - posadit za jednací stůl znepřátelené skupiny (vládu a Tálibán).

    Jednání se konala 9. listopadu pod vedením Sergeje Lavrova. Rusku se podařilo nalézt styčné body mezi znepřátelenými stranami, které je sjednotily, zejména to je rostoucí hrozba DAEŠ. Všichni se dohodli na novém formátu jednání pod vedením Ruska a hodlají uspořádat v budoucnu ještě několik setkání, aby vyřešili konflikt, který trvá již mnoho let. Zdá se, že rostoucí hrozba v podobě DAEŠ skutečně znepokojuje všechny účastníky, kteří si uvědomují, že vypořádat se s ní jim pomůže pouze Rusko, jež to samé učinilo již v Sýrii.

    Americký tisk, zejména Washington Post, to nazývá fenomenálním úspěchem a ptá se, proč se za tolik let USA nepokusily taková jednání uskutečnit, aby přivedly zemi k míru.

    USA zareagovaly na toto působení Ruska ohledně Afghánistánu velmi bolestně, protože se domnívají, že to ony ovládají toto území a bez jejich účasti se takové konference nemají konat.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0


    Alexandr Chalděj
    13. 11. 2018      regnum
    Bez ohledu na to, jak budou ukrajinské sdělovací prostředky mluvit o problémech účasti ve volbách na Donbasu, proběhnou za jakéhokoliv počasí a jejich hlavním výsledkem bude návrh na ustavení části Donbasu odděleně od Ukrajiny. Se všemi výkřiky Západu a kyjevské junty o neuznání výsledků voleb nabudou realitu autonomního samosprávného regionu, který má legitimní vládu z pohledu demokratických institucí. A svou autonomii si zachová ve všech kontaktech s Kyjevem a všemi ostatními zprostředkovateli.


    Ba co víc, z pozice nezávislosti bude Donbas také nyní vystupovat. A všechny procesy ohledně transformace Ukrajiny na federaci se již po volbách na Donbasu stávají neodvratitelnými. Svět je jednoduše postaven před tuto skutečnost.

    Autonomní Donbas bude tak či onak nějaké vztahy s Ukrajinou budovat. Když ne teď, tak v budoucnosti, protože moc nacistů není věčná. Jakákoli forma asociovaných vztahů s Ukrajinou vyžaduje, aby se vycházelo z již existujícího autonomního statusu Donbasu, který si sám volí stupeň soudržnosti s ostatními politickými aktéry, od Ruska po Ukrajinu.

    V souvislosti s touto úvahou vlastně nezáleží na tom, kdo je právě teď v čele Donbasu. Osoby se mohou měnit, ale stanovený princip zůstane nezměněn: Donbas je od nynějška autonomní území. A může se asociovat s kýmkoli na jakémkoli základě. Od přidruženého členství ke konfederaci a federaci. A žádnými výkřiky nelze tuto skutečnost nyní změnit - volby proběhly a vůle lidu byla vyřčena. Nejsou žádné důvody to ignorovat. V DLR a LLR bylo odhlasováno za hlavy republik podle vlastních, nikoli podle ukrajinských zákonů. Byla vytvořena nová realita. Jak je známo, nezávislé USA také nebyly založeny podle vůle a legislativy Británie a po dlouhou dobu nebyly uznávány.

    Ve skutečnosti Rusko a Donbas prosazují dlouhodobou strategii obnovy postsovětského prostoru bývalého SSSR. V plánu je vybojování celé Ukrajiny. A vícestupňový proces, jehož první částí byly volby hlav DLR a LLR, je nyní politickou nevyhnutelností Ukrajiny, ať už se její nacistické orgány pokoušejí odvrátit uznání volebních výsledků.

    Neboť je jasné, že nyní všechny vyjednávací postupy budou vyžadovat přítomnost legitimního vedení LLR a DLR. Stávají se stranou jednání a subjekty politiky. Bez jejich souhlasu nejsou na jejich území možné žádné kroky. A Rusko má nyní s kým podepisovat dohody a smlouvy o pomoci a podpoře. Kdy a jak to udělat, to je otázka volby politicky vhodného okamžiku.

    Když se Rusko nachází pod silnou palbou, pro někdo pomalu, ale houževnatě postupuje ke stanovenému cíli. Další krok byl učiněn dnes. Žádné výkřiky a sankce, hrozby a ultimáta to nebyly schopny odvrátit. Politika je umění možného. Na Donbasu Svaz slovanských národů Ruska, Ukrajiny a Běloruska bojuje za svou budoucnost. Problém Ukrajiny a Běloruska je nyní nejdůležitějším problémem zahraniční politiky Ruska. Vytvoření plnohodnotného svazku těchto tří národů je nutnou podmínkou pro budování nějaké zahraniční politiky Ruska vůči celému ostatnímu světu. Je možné s jistotou říci, že Svaz slovanských národů začíná volbami na Donbasu.

    Na těchto volbách závisí i korekce kurzu Běloruska, takže je nemožné volby na Donbasu a to, co národ Donbasu dělá v tento den, nadhodnotit. Donbas pokračuje v úniku ke svobodě a stává se předvojem protinacistického odporu. Pokud by se to podařilo Donbasu, proč by se to nepodařilo v Charkově a Oděse? Dněpropetrovsku a Záporoží? Samotná skutečnost, že Donbasu se to podařilo, má obrovský revolucionizující vliv na celou Ukrajinu. Režim v Kyjevě utrpěl další drtivou porážku bez ohledu na to, jak se to bude snažit skrýt za halasnou propagandou, která ale nebudí žádnou důvěru.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    Článek byl opublikován 11.11., tedy v den voleb.

    0 0
  • 11/13/18--15:09: Okraden za bílého dne!!!
  • TARAS2
    14. 11. 2018  TarasovaTerasa
    Tristní stav české levice popisují hned dva články na Nové republice, ZDE a ZDE. Ilona Švihlíková i Petr Robejšek správně kritizují programovou impotenci a rozbředlost KSČM i ČSSD (Robejšek k tomu přidává i levici evropskou, stav po schröderovském a blairovském úkroku doprava), pranice uvnitř stran o zbývající aktiva a odchod voličů do temných močálů. Melduji, prosím pěkně, už dobrých čtrnáct let, co se šourám po síti, že levice – řečeno s Lízou Doolitleovou – musí pohnout s tou svou línou prdelí. Takže pokud Švihlíková s Robejškem nevykrádají chudinku Tarase, jsou za ním opožděni o desítku let.


    Oba akademici se však vyhnuli otázce, jak by tedy měl ten nerozbředlý program levicových stran vypadat. Robejšek něco málo naznačuje (Představitelé salonní levice na katedrách a v redakcích sice mají plnou pusu spravedlnosti a rovnosti, ale svou bezvýhradnou podporou EU udržují v chodu neoliberálně organizovaný ekonomický blok a nečině přihlížejí propastným příjmovým rozdílům mezi chudými a bohatými. Dnešní levicoví intelektuálové svým myšlením a působením patří fakticky k establishmentu, protože stabilizují daný pořádek.), ale je to takové trochu salonní.


    Odpověď na položenou otázku samozřejmě opět najdete u Tarase. Před těmi deseti a více lety se totiž nikdo z levice neodvážil ani špitnout, že politika musí reflektovat zájmy společenských skupin a tříd, že pojem třída je stále živý, že nezmizel ze světa, naopak, stále více se vyhraňuje jako antagonistický rozpor mezi ovládanými a vládci, mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, chudými a bohatými (Robejšek), většinou a menšinou. Dnes to tedy už konečně říkají, kritici levicových stran, že tady něco jako obrana zájmů chudých musí v programech levicových stran rezonovat, ale opět to nedořeknou.

    Bojí se říci, že mezi uvedenými třídami panuje od nepaměti souboj, pranice, rvačka. Boj krutý, krvavý, násilný. O tom by vám něco mohly říci ty tisíce ukřižovaných Spartakových spolubojovníků.

    Bojí se říci, že ani dnes neztratil nic na své krutosti, probíhá jenom skrytěji, zamlžený a rozžvaněný pravicí do nesrozumitelnosti (viz otočení pojmu neomarxismu do idiotského nesmyslu), zamlčovaný médii, lakovaný do růžova bulvárem, ale je tu s námi stále a žije. O tom by vám mohly něco říci ty miliony zaměstnanců, pracujících za minimální mzdu, důchodců, rodin s dětmi.

    Strana, která si říká levicová, totiž musí mít to ošklivé slůvko „boj“ v programu, zcela jasně, nepokrytě a v titulku nebo podtitulku. Boj proto, že kapoušové a jejich slouhové (pravicoví politici, manažeři, bankéři, právníci, novináři, soudci, vojáci, policisté, ale bohužel i část tzv. vyšší střední třídy, IT odborníci, lékaři, část úřednictva) nemají zájem na změně statu quo, a, což je podstatné, boj s chudou menšinou nikde nemají vyvěšený, o to agresivněji a důsledněji ho však praktikují. Byli by hloupí, kdyby se vzdávali svých nezasloužených (u kapoušů) a konjunkturálních (u ostatních vyjmenovaných) výhod. Zisků, renty, dividend, vejvarů, peněz, vydřených z většinové populace. Nebo jak je třeba se dívat na drzou aroganci uznávaného lékaře, který za operaci požaduje padesát a více tisíc na ručku, jinak si, pane, hodně (do smrti?) počkáte?

    Kapitalisté nebojují se zaměstnanci, to by nikdy neřekli. Že platí minimální mzdy a ani se přitom nezačervenají? Že část mzdy nejde přes pásku ale rovnou na ruku? Že všemi způsoby ztěžují založení odborové organizace ve svých firmách? Že zneužívají nezaměstnanosti k tlaku na mzdy? Že okrádají státní rozpočet? Že platí propagandisty v médiích? To přece není žádný boj, to je jejich svaté právo, využít všech tržních i netržních prostředků k získání maximálního zisku. Že to odporuje ústavně zaručeným lidským právům, že to hraničí s kriminálním chováním, to je jim srdečně jedno.

    Těžko lze očekávat, že se nějaká levicová strana bude moci opřít o dělnictvo. To je bohužel zcela rozloženo pivní kulturou, mladí pak sračkovitým dusdus vytím a drogami, všichni dohromady fotbalismem, alkoholismem a konzumerismem kauflandovského typu. Jeho lepší část se snaží podnikat a živnostníci z nich pak automaticky přecházejí k pravici, ta horší část se veze bez jakýchkoliv ambicí a pochopení pro stav společnosti, nejhorší spadla do totálního alkoholismu, drog a bezdomovectví. Tihle řemen pušky na rameno v únoru neobtisknou.

    Z velké části je možné z levicového hnutí odepsat kapouši zkorumpovanou inteligenci, zvláště pak tu elitářskou (popsanou Robejškem), také tu mladou a z bohaté části společnosti pocházející (viz tragická svazácká gymnázia). Zbytek pak po vystřízlivění z iluzí upadá do tenat neziskovek, sluníčkářských fantasmagorií, genderismu, homosexualismu, squaterství či anarchismu, to v nejlepším případě.

    Pokud se ČSSD či KSČM zmátoří, v což těžko uvěřit, bude si muset do programu výše uvedené zásady boje s pravicí a kapouši vtělit, ale kdo jim dnes ještě uvěří? Nové větry ze starých prdelí? To už tu jednou bylo a nedopadlo to dobře, navíc když jakýkoliv reálný pokus o razantní politický boj se zločinným režimem mocensky včas zarazí pravičácká modrácká justice?

    Reálné i když hodně nebezpečné by mohlo být spojení levice s národovci. Ti si uvědomují, že v rýsujícím se paktu kapitalismu a jeho opor (eurohujerství, sluníčkářství, elitářství a pražské kavárny) s islámem jde národu, jeho kultuře i civilizaci o kejhák. Navíc představují zatím alespoň trochu politicky konsolidovanou sílu, což se o dnešní levici říci nedá. A navíc – o toto spojení se dnes uchází i pravicová konzervativní část politiky (Klausové a část podnikatelů), takže se národovci začínají vlevo i vpravo jevit jako žádoucí nevěsta.

    Co je ale jasné je to, že nová levice bude muset vedle tradičních témat, jako jsou sociální otázky, úplný návrat k sociálnímu státu a zastupování chudé a nevyhrávající části populace, nastolit i otázku razantního boje s globalismem a kapitalisty, to zaprvé, a od národovců převzít i neméně razantní boj s islámem, s tímto nebezpečím jednadvacátého století, které se zcela vyrovná tomu nacistickému ze století minulého.

    Pokud ovšem tyhle dvě vyjmenované hydry už nemají vyhráno.

    Při pohledu na části dvou partajních špiček „levicových“ stran



    na mě v prvním případě dýchla atmosféra z jednání dobročinné organizace v Palermu, v druhém případě pak setkání absolventů průmyslové školy sýrařské. Po letech.

    Tihle boj s kapouši nepovedou, jedněm se nechce, jsou s nimi spojeni pupeční šňůrou, druzí to nesvedou.

    Co takhle si zazpívat Pec nám spadla?


    P. S.:
    Lze mi vytknout, že jsem se nezmínil o ANO. To však má program úplně jasný, pragmatický. Připojí se k těm, kteří začnou vyhrávat.



    0 0
  • 11/14/18--00:29: Zeman poskytl Babišovi radu
  • Zeman poskytl Babišovi radu

    © AFP 2018 / Michal Cizek
    14. 11. 2018  Sputnik
    Český prezident Miloš Zeman se v rozhovoru pro televizi TV Nova vyjádřil k údajnému únosu syna premiéra Andreje Babiše na Krym. Podle něj může jít o divokou konspiraci.





    Zemanřekl, že o celé této situaci se dozvěděl v úterý ráno, a proto by nechtěl reagovat jako detektiv-amatér a ptát se, jak je možné, že syn z prvního manželství je údajně unášen na Krym.

    Babiš k tvrzení svého syna: Je to součást scénáře, který mě má zničit a dostat z politiky„Mně to všechno připadá jako divoká konspirace," uvedl prezident pro TV Nova. „Já mám příští týden pravidelnou schůzku s Andrejem Babišem, tak se ho na to samozřejmě zeptám a do této doby se nebudu k věcem vyjadřovat."

    Zeman připomněl, že informace je nejdříve třeba ověřit. „Myslím si dokonce, že pokud něco napíší česká média, kterým nevěřím ani nos mezi očima, je rozhodně dobré nepodlehnout jejich možná právě dezinformacím," dodal prezident.

    Podle Zemana kauza Čapí hnízdo vládu neohrozí. „To by se muselo stát, že by některému politikovi selhaly nervy, což se samozřejmě stát může, v historii už takové případy máme. Jako člověk, který byl třicet let obdobné situaci, mohu pouze Andreji Babišovi doporučit, aby mu ty nervy neselhaly,"řekl Zeman. „Jestli teď ti Jurečkové a další organizují nějaké demonstrace, aniž by se ve skutečnosti vědělo, o co jde, tak je to jenom znak jisté politické ubohosti."

    Portál Seznam Zprávy včera zveřejnil, že syn Andreje Babiše byl údajně unesen na Krym, kde byl držen, aby nemohl vypovídat v kauze Čapího hnízda. Dva roky Babiše mladšího hledala policie, ale našli ho až novináři Seznam Zprávy. V reakci na to předseda ODS Petr Fiala svolal schůzku, na které předsedové opozičních stran vyzvali premiéra Andreje Babiše k rezignaci.



    0 0

    14. 11. 2018 StřípkyZeSvěta
    Řekne-li se David Graeber, knihomol už ví. Jeden z titulů profesora London School of Economics zdobí i náš knižní trh. Jmenuje se DLUH. PRVNÍCH 5.000 LET. Vydaly ji brněnské BizBooks už v roce 2012. Před pár dny vyšla Graberovi kniha, bořící jiný mýtus. Nazval ji BULLSHIT JOBS. A THEORY. Džob máme i v češtině. „Bull“ je býk a „shit“ zase ho..o. Spojení obou slov sice už změklo i do konotací, které tolik nepáchnou. Včetně slovesa „to bullshit“ – „žvanit nesmysly“ (hlavně ty, co mají „uvádět v omyl nebo tahat za nos“), řečeno se slovníkem velevážené firmy Webster. Na téma, jež nastoluje profesor, však sedí spíš prvotní význam. Tedy řekněme „práce na ho..o“



    Graeber tím míní tu „nesmyslnou“ („pointless“). Masu „bezúčelných džobů“, jimiž se dnešní ekonomiky hemží tím víc, oč výš figurují na světovém žebříčku. Profesor je mapuje ze statistik i vlastního šetření napříč řadou zemí. Věnoval mu řadu let. Nevšedním čtivem jsou už odpovědi, které shromáždil. Například dopis IT experta z přední investiční bankou. Uložila mu vychytat skuliny v IT programech, jimiž by se personál mohl potutelně obohacovat. Expert jich objevil minimum. Většina zaměstnanců – napsal do závěrečné zprávy – totiž nemá ani tušení, proč se po nich jejich práce chce. Expert nabídl šéfům úsporu okamžitou a nepoměrně výživnější. Doložil totiž, že ze 60.000 zaměstnanců je 80 procent naprosto zbytečných. Poněvadž jejich práci lze nahradit tím, co už IT umí sama – a tak spolehlivě vyloučit i každou kleptomanii. Experta pozvali do „grémia 25 pohádkově placených poradců“. Narazil tu na „krajně nepřátelský postoj“. Z návrhů, který předložil, neprošel jediný. IT programy, nahrazující „bezúčelnou práci“, by přitom stály „jen 5 procent sumy, utrácené rok co rok za oněch 25 poradců“. Banka je platí nadále. A s nimi i 80 procent přebytečných úředníků. „Odejít“ musel ten, kdo navrhl gigantickou úsporu. Poradci vycítili správně, co by už brzy mohlo ohrozit i je.

    Vertikála „manažerského feudalismu“


    „Bullshit jobs“ nevznikly včera. Sinekury pro mazánky, kteří se „za vodou“ už narodili, jsou dávného data. Ta výsada si žádá „sociální kapitál“. Konexe vlastních rodičů. A kámoše z drahých privátních univerzit, narozené jiným zazobancům. Tou sortou se mimochodem hemží i filiálky, které si cizí „investiční skupiny“ a „fondy rizikového kapitálu“ vydržují u nás. Od hrstky z chudšího pytle, jimž se mezi ně povedlo vyšvihnout, jsou k rozeznání už napoprvé. Hlavně bohorovností, s níž nakládají s „penězi jiných lidí“ („other people´s money“). A klidem želvy, pokud ty cizí peníze potká kolosální ztráta. Tím víc toho umí na téma „kudy z nudy“. Hlavně v prostředí pro vyvolené „gentrifikace“.

    Graeber však nelíčí jen faraónský luxus. Mapuje hlavně „bullshit jobs“, expandující v podhradí. „Když třída těch nahoře okrádá všechny ostatní, potřebuje i mnohem víc práce jistící, že jí ten lup zůstane v bezpečí.“ Tím víc platí dvojí metr na „modré“ a „bílé límečky“. Prvým naděluje „neúprosné zrychlování práce a snižování stavů“. Zatímco „reprezentační, manažerské i administrativní posty“ se těší „rychlé multiplikaci v téměř všech velkých firmách“. Zahrnují i novodobé repliky „lokajů“, majících náležitě zviditelnit status svého panstva. Aparáty, povolané „předstírat, co vše firma dělá, i když to tak vůbec není“. Či jakési hasiče řešící poruchy a kolapsy, zaviněné diletantismem velkých šéfů a jejich vezírů. A řadu dalších podobných kategorií, jimž Graeber dává i neotřele poetické názvy.

    Ten chumel se rojí kolem velínů „manažerského feudalismu“. Novotvary, do nichž vybujel, Graeber ilustruje i kotrmelcem, jímž prošel Hollywood. Ještě v 60. letech, píše, tam sousedilo několik vcelku průzračných vertikál. Každá s jediným šéfem coby přímým partnerem každého scénáristy a režiséra. Od doby, kdy Columbia Pictures koupila CocaCola (ač jen na krátký čas), ovšem kvete i tu „bullshit systém odshora až dolů“. Tvůrce nových projektů zahání do „hotového pekla“. Musí procházet mnohastupňovým „přípravným a hodnotícím řízením“, nemajícím konce. Umělcům kafrá do práce hlavně „finanční sektor“. Ti nabubřelí kravaťáci rozumí filmu jako koza petrželi. „Jejich profesionalita tkví vesměs jen v sepisování emailů a v honosných obědech s jinými manažery podobného ražení“. To vše je sešikováno do „půl tuctu stupňů řízení“, okupovaných šéfem a početným hejnem „MBA z oboru marketingu a financí“. Každému z nich se předkládá nová „prezentace“, šitá na míru jeho vrtochů. Na těchto direkcích stojí honosné tabulky: „Manažer pro mezinárodní kontext a talenty“, „Výkonný ředitel“, „Viceprezident pro otázky rozvoje“ a „Výkonný ředitel televizní tvorby“ – coby poslední předstupeň „Generálního ředitele“. Minimálně 60 stran mívá už text, předkládaný už prvému stupni celého monstra. Přezdívá se mu „inkubátor“. Na statisíce dolarů tak vyjde i příprava lejster pro projekty, které tím cedníkem neprojdou. „Rozepíší“ se do ceny filmů, které Hollywood natočí. „Kdysi přímočarý byznys se tak propadá do labyrintu sebestředného marketingu, trvající klidně celé roky“ – a bez sebemenší záruky, že neskončí v koši.

    Moloch dusí i univerzity a Holywood


    Týž „manažerský feudalismus“ ovšem dusí i vysokoškolské prostředí. Nutí pedagogy „trávit tisíce hodin kreativního úsilí tomu, co skončí na papíře“. Hlavně přípravou suplik, žadonících o granty. Evropské univerzity za ně utratí 1,4 miliardy EUR ročně. Štěstěna políbí jen každou desátou. Čas, promrhaný na přípravu zbylých devíti desetin, je „jednou z příčin technologického zaostávání v posledních desetiletích“. Dřív byly „univerzity, korporace i filmová studia vcelku jednoduchou strukturou řízení“. Teď je to spletité předivo „bezúčelných manažerských hierarchií, přecpaných muži a ženami s honosnými tituly zběhlými v korporátním žargonu“. V „oboru, jejž mají řídit, se buď nevyznají vůbec, anebo dělají vše, co je v jejich silách, aby to zapomněli“.

    Rájem „bezúčelných zaměstnání“ je sféra „služeb“, inzerovaná jako pionýr pokroku. A to nejen „terciární“, ale i „kvartální“ sektor. Už coby východisko pro milióny těch, koho zbavil obživy vývoz výroby za co nejlacinější prací daleko v zahraničí. Hlavně však jako „lidský zdroj“ novotvaru, jemuž se říká „financializace ekonomiky“. Tedy nadvlády „finanční oligarchie“, řečeno s Louisem Brandeisem, talárem Nejvyššího soudu USA už roku 1913 v knize Peníze jiných lidi a jak s nimi nakládají bankéři (Other People´s Money and How the Bankers Use It), Lenin ten pojem použil až dva roky nato. Protože „dnešní kapitalismus“ – ví i profesor London School of Economics – „je rostoucí měrou systémem dolování renty“. A ten se – na rozdíl od jeho „klasické“ fazóny – řídí „diametrálně odlišnou logiku“. Mnohem víc se tak „podobá středověkému feudalismu“, lemovanému „nekonečnou hierarchií lordů, vazalů a družiníků“.

    V „klasickém kapitalismu musely být osobní náklady nižší než tržby“. Teď ovšem ekonomice vládne FIRE, byznys ve sféře „financí, pojištění a realit“ (finance, insurance and real estate“). A ten prostě „peníze vytváří (tím že produkuje dluhy) a šíbuje jimi extrémně komplikovanými cestami, aby si nahrabal z každé z těch transakcí“. I většina těch, koho zaměstnává, je tak názoru, že „téměř vše, co se zde odehrává, je švindl“. Vládne tu kombinace „podvodu“, „nesmyslných rituálů“ a „vyjukaného mlčení“ („kdo by si dovolil třeba jen pípnout o pofidérních společnostech na Kajmanech“?). „Velké korporace jsou stále méně o produkci a stále víc o politických procesech akvizice, distribuce a alokace peněz a zdrojů“. Billboardy kapitalismu sice hlásají opak i dnes. Ve skutečnosti se však „politika a ekonomika dají rozlišit čím dál hůř“. Zvlášť v případě těch, co „jsou příliš velcí na to, aby směli zkrachovat“ („Too-Big-To-Fail“). Či „příliš macatí na to, aby se na nich dala vykonat soulož“ („To Fat To Fuck“). Co do míry, v níž je ekonomika hříčkou politických habaďůr, tak vlastně „kulhá i analogie se středověkým feudalismem“.

    „Ubrané hodnoty“, faraónské platy


    Z „keynesiánského kompromisu“, dominujícího v letech 1945 – 1975, nezůstal kámen na kameni. Teď se „lví díl růstu produktivity“ stává kořistí „nových a z profesionálního hlediska naprosto zbytečných manažerských pozic, obklopených malými armádami stejně zbytečných administrativních aparátů“. Za klasického feudalismu sice kmán musel panstvo poslouchat, ba odvádět mu dávky. Do toho, jak se živil sám, mu však „modrá krev“ nekafrala. Vyvolení „manažerského feudalismu“ jsou vlezlejší. Svými zásahy s gustem devastují i prokazatelně životaschopné projekty. Graeber to ilustruje i marseillskou firmou Elephant Tea, dovedenou původními majiteli na pokraj bankrotu. Když si ji vzali do správy její vlastní zaměstnanci, vrátili ji do „černých čísel“ a zakrátko zvýšili produktivitu o celou polovinu. S pouhými dvěma manažery v čele. Pak ovšem nastoupili velmistři „fúzí a akvizic“, velké to módy posledních dekád. Podnik se „zaplnil mraky bílých límečků“. A za pár měsíců shledán „neefektivním“ - a přestěhován do Polska.

    „Bullshit jobs“ už nejsou čímsi okrajovým. V zemích typu Británie či USA – dokládá Graeber z řady zdrojů - už zaměstnávají kolem poloviny všech námezdních sil. „Bezúčelná práce“ prorůstá stále víc i pracovišti, jimž smysluplný účel nechybí. Bizarní panorama zjevují studie, kvantifikující „společenské přínosy a náklady“ různých profesí. Například Benjamin B. Lockwood, Charlese G. Nathanson a E. Glena Weyl došli k závěru, že přínos výzkumného pracovníka v medicíně je v průměru 9krát větší než kolik jeho práce stojí, učitele 2krát vyšší, kdežto v celém finančním sektoru 1,5krát menší, u všech právníků 2krát a manažerů 8krát menší. Obdobně to vidí zpráva New Economic Foundationin the U.K., nazvaná Social Return on Investment Analysis. Ta u jednotlivých profesí srovnává cenu jejich práce v poměru ke „společenským hodnotám“, které buď generují, anebo naopak devastují. Průměrné britské zdravotní sestře připisuje 7 liber šterlinku, generovaných na každou 1 libru ceny její práce. Zato v případě bankéře z londýnské City – 7 liber společenské ztráty na každou jím inkasovanou libru, daňového poradce 11,20 libry a reklamního manažera 11,50 libry „devastovaných hodnot“ na každou libru jejich příjmů.

    Ráj parazitní renty a loupeže


    Graeber srdnatě čelí i oběma klišé, jež lidem bulíkuje „mainstream“. To prvé má „nadbytečnou byrokracii“ za vadu, jíž trpí výlučně veřejný sektor. Profesor dokládá, že vedle jmelí, které si pěstují dnešní privátní korporace, je to učiněný břídil. Záda nehrbí ani před demagogií, ofrňující se nad „plnou zaměstnaností“ za socialismu. Že byla leckdy spíš „umělá“, nepopírá. Neváhá ovšem uznat, že jejím motivem byl pravý opak toho, co vede k dnešní expanzi „bullshit jobs“. Ty totiž nejsou jen nouzovou náhražkou obživy pro lidi, na něž nezbyla užitečná práce. Lidé, odkázaní na tu „bezúčelnou“, přitom ani „nejsou s to přesvědčit sebe sama, že jejich snažení má dobrý důvod“. Pro většinu jejich zaměstnání je navíc „příznačné, že je do nich vestavěn podvod“. Ne snad ze strany těch, kdo je vykonávají a koho to naopak masově psychicky traumatizuje. A komu tak napovídá i vlastní zkušenost, že obřadně kanonizovaný „trh rozhodně není neomylným arbitrem hodnot“. Ba že „mezi společenskou hodnotu práce a sumou vydělaných peněz panuje nepřímá úměra“. Pupeční šňůra celé „perverze“ vede k samému jádru dnešních poměrů: „Oč víc se ekonomika stává sférou distribuce nakradeného“, tím víc plodí „nadbytečná řídící přediva“, neb „právě to jsou organizační formy, umožňující loupežit nadoraz“.

    Až zhruba do 70. let, všímá si Graeber, měli manažeři v „reálné ekonomice“ blíž k vlastním zaměstnancům, než k bankéřům. Pak ovšem „finanční sektor a třída ředitelů fakticky zfúzovaly“. A kromě astronomických gáží se „odměňují i opcemi na akcie firem“, jimiž „to berou jako průchoďákem“ a „balíkují se úměrně počtu zaměstnanců, které z nich vyhodí na dlažbu“. A spolu se „šéfy hedgeových fondů“ a „horními patry korporátních právníků“ tvoří kastu „sobeckých bastardů, kteří to, že jimi jsou, už ani nezastírají“.

    Graeber je, jak o sobě říká sám, „v zásadě anarchista“. K marasmu „bezúčelné práce“ jej přitáhl hlavně jiný motiv. Copyright na něj má už Marxova „říše svobody“ ve volném čase, umožňující „kultivaci bytostně lidských sil“. Graeber však připomíná i Johna Maynarda Keynese a jeho stať z prahu 30. let, která se tržním fanatikům nehodí do krámu. To „poselství našim vnukům“ je o technologickém pokroku, díky němuž bude už koncem XX. století reálné zkrátit pracovní týden na 15 hodin. „Je-li to skutečně tak, že díky markantním důsledkům celkové produktivity lze minimálně polovinu práce eliminovat“ – píše Graeber – „proč potom práci, která zbyde, nepřerozdělit tak, že bude každý pracovat jen čtyři hodiny denně? Anebo čtyři dny v týdnu a se čtyřměsíční dovolenou?“

    Šance pro průlom emancipace


    Povede robotizace, táže se profesor, k „technofeudalismu“? K tomu, že 50–60 procent populace zůstane bez práce? Anebo k racionálnímu uplatnění uvolněných lidských zdrojů v péči o zanedbané lidské potřeby? Proč by „budoucí roboti neměly být společným majetkem všeho lidstva“? Budou-li „plodem kolektivní mechanické inteligence“ – „podobně jako je výtvorem všech bez výjimky národní kultura“? A proč by se masová robotizace nemohla stát rovnou základem „plně automatizovaného komunismu přepychu, jak o něm hovoří mladí radikálové ve Velké Británii“?

    Profesor bere taranem i vše, co proti radikálnímu zkrácení pracovní doby – i garantovanému příjmu po dobu studijního a rekreačního intermezza - namítají jejich odpůrci. Tvrdí, že většina lidí by „přestala pracovat úplně“ – a „ulice by se zaplnily mizernými básníky, nudnými pouličními mimy a hlasateli ztřeštěných teorií“. Není sice pochyb, kontruje Graeber, že „jistá část svobodné společnosti by se své životy strávila nápady, které by ostatní považovali za praštěné“. Jen „těžko si však lze představit, že by šlo o víc než 10 až 20 procent“. Už teď má však „v bohatých zemích za nesmyslné své zaměstnání 37 až 40 procent pracujících“. A „bezúčelná je zhruba celá polovina jejich ekonomiky“ (navíc „nijak atraktivně bezúčelná“). Takže „pokud necháme na každém, aby se rozhodl sám, jak lidstvu prospět co možná nejlépe, aniž ho v tom bude cokoli omezovat, jak by to mohlo vést k ještě méně efektivní distribuci práce, než jakou tu už máme?“

    Tolik svobody pro ty, z nichž dolují miliardy parazitní renty, je však pro „sobecké bastardy“ hotovou svatokrádeží. Práci „od vidím do nevidím“ mají i za optimální prostředek, jak nutit podzámčí „držet ústa a krok“. Důvody k „revoltě tříd“, po nichž se žádá ohnutý hřbet, to násobí. Kdo jiný jim je má vysvětlit, než právě levicové strany? táže se profesor London School of Economics Je to na nich. Zůstanou zajatcem „tradeunionismu“, řečeno už slovníkem vzrušených debat z přelomu 19. a 20. století? Tahanic o trochu větší koláče, parketě odborů se členy všech světových názorů? Nebo se chopí i marasmu „bezúčelné práce“? David Graeber ho zmapoval brilantně.


    - - -

    0 0

    Analytik Jan Schneider
    Jan Schneider
    14. 11. 2018  ParlamentrníListy
    Poté, co reportéři webu SeznamZpravy.cz Sabina Slonková a Jiří Kubík zveřejnili reportáž, ve které s nimi ve dveřích bytu hovořil zjevně vyděšený syn premiéra Andreje Babiše, se mezi některými novináři začala událost srovnávat s únosem syna slovenského prezidenta Michala Kováče v divokých devadesátých letech. Bezpečnostní expert Jan Schneider ale celou kauzu vidí výrazně jinak a svůj text nazval „Spíše Sarajevo, než Kováč, aneb politické ejaculatio praecox“ Sarajevo je kauza z roku 1997, kdy Jan Ruml s Ivanem Pilipem počkali, až premiér Václav Klaus odletí do Bosny, a pak jej vyzvali k odstoupení. Babiš byl ve chvíli zveřejnění článku v letadle z Francie do Itálie.


    Reportérka a reportér z portálu Seznam.cz, jejichž osobnosti a renomé necháme v tuto chvíli stranou a budeme je pokládat za standardní, vyhledali ve Švýcarsku žijícího švýcarského občana Andreje Babiše, syna českého premiéra téhož jména. Bez jeho vědomí si nahráli rozhovor s ním, který se odehrál z domovní chodby do otevřených dveří bytu, z nichž ale Babiš jr. do společných prostor nevyšel. Potom však reportérům odpověděl prostřednictvím e-mailů na některé otázky.

    Zájmem reportérů bylo dozvědět se něco více o e-mailu, který před rokem (!) poslal Babiš jr. na Kriminalistický ústav Praha. Psal v něm, že ho někdo „drží na Ukrajině proti jeho vůli a chce po něm, aby dělal věci, které dělat nechce“. Policie se následně informací o údajném únosu Babiše jr. zabývala a od právníků premiéra (Babiše sen.) dostala foto Babiše jr. z Bratislavy, kde byl vyfocen spolu s jeho matkou (první premiérovou ženou) a s tiskovinou aktuálního data. Babiš jr. byl tedy s matkou v Bratislavě, a nikoliv unesen na Ukrajinu, pročež tedy policie celý případ odložila.

    V tajně zaznamenaném rozhovoru, který byl zveřejněn, Babiš jr. mluvil ale najednou o tom, že ho na Krym dovezl z Moskvy Petr Protopopov, že se pak ocitl v Bratislavě, odkud autobusem odjel do Švýcarska, a že by v kauze Čapí hnízdo nechtěl být vyšetřován, přestože v té věci nějaké dokumenty podepisoval, ale neví jaké.

    Babiš jr. je delší dobu v péči psychiatrů, což by mohlo být překážkou v jeho výslechu trestněprávními orgány, nicméně údajně v nedávné době ještě vlastnil pilotní průkaz. Nyní ve Švýcarsku již nedostává injekce, bere prášky a „je mu fajn“.

    Na základě tohoto videomateriálu, doplněného o obsah e-mailových odpovědí Babiše jr. a okořeněného šťavnatou interpretací autorů reportáže, se strhla vlna politických reakcí. To by se ještě dalo chápat, protože opozice cítí krev. Nicméně rozumu odporující je skutečnost, že Poslanecká sněmovna chce hlasovat o důvěře vládě v okamžiku, kdy není absolutně nic vyšetřeno, pouze na základě mediálního ataku na premiéra, který byl v té době mimo území republiky.

    CELÁ REPORTÁŽ KE ZHLÉDNUTÍ ZDE.

    Celou situaci chce někdo – zřejmě horlivý student dezinformačních technik – opentlit pojmy, které mají negativní konotaci, takže by celé aféře předaly svůj nevábný odér, aniž by věcně jakkoliv souvisely. Proto zcela nesmyslně přirovnává tuto událost nejasných kontur ke skutečné aféře s únosem syna slovenského prezidenta Michala Kováče v roce 1995, který provedla zdivočelá Slovenská informačná služba (SIS). Některými rysy, zejména zbabělým atakem na momentálně nepřítomného premiéra, tato událost však připomíná spíše tzv. Sarajevský atentát z roku 1997.

    Nutně vyvstává otázka – na základě čeho se chtějí zpovykaní poslanci orientovat, má-li tato vláda dostat důvěru, či nikoliv? V ruce nemají vůbec nic než pouze investigativně se tvářící bulvární reportáž, v níž i sami autoři v rámci své interpretace příběhu připouštějí, že o tom všem nemusel premiér vědět! Neměli by poslanci, volající v tomto důkazním vakuu po vyslovení nedůvěry celé vládě, dostat – podobně jako Babiš jr. – lepší lékařskou péči, účinnější prášky, aby se mohli cítit fajn, aniž by dělali vnitrostátní škody a mezinárodní skandál?

    Nevyvstává však pouze jedna otázka, je jich více, a nepochybně budou přibývat další. A to je dobře, protože neklamnou známkou dezinformačních (hybridních) kampaní je právě absence otázek a současný nadbytek „bezpochybných“ tvrzení.

    Například postrádáme časový snímek pohybu Babiše jr. od loňského roku až dodnes. Možná že by se tím leccos vysvětlilo, podobně jako v britské fantasy story o Skripalových a „novičoku“ – když americký analytik dal dohromady časový sled událostí a zjistil, že ty události se prostě nemohly stát tak, jak Britové tvrdili, rozpadla se celá famózní story na prach a od té doby už po ní pes neštěkl.

    Podivné je totiž vzhledem k oficiální neprostupnosti ukrajinsko-ruských hranic, že Babiš jr. píše, že je zadržován na Ukrajině, ale pak říká, že je v Moskvě a na Krymu. Nadto by se jeho průvodci, Rusovi Protopopovovi, pobyt na Ukrajině s uneseným Čecho-Švýcarem asi moc nevydařil (pokud se ovšem nehrála úplně, ale zcela jiná hra).

    Podivné je i časování kauzy – rok po inkriminovaném e-mailu, několik dní před výročím, kdy se někteří aktivisté budou snažit dostat davy do ulic a rozvášnit je protivládně. Modus operandi barevných revolucí.

    Podivné je, že reportéři Babiše jr. označují za „hlavního svědka“ v kauze Čapí hnízdo a umně vyvozují, že jeho „zmizením“ chtěl premiér zablokovat celé vyšetřování. Věc nemá jeden, ale dva háčky. Ve stejném právním postavení k celé kauze, jako je Babiš jr., jsou totiž také premiérova dcera a premiérův švagr (tehdy to byl bratr premiérovy družky). Pointa je v tom, že klíčovým bodem v kauze údajného dotačního podvodu a.s. Čapí hnízdo je spor, zda tato firma byla malá či střední, která by na dotaci měla právo. Určujícím prvkem nejsou podle judikatury Soudního dvora EU jen formální dokumenty, ale i neformální vztahy mezi statutáři firem (v tomto případě Čapího hnízda a Agrofertu). Ty však mohou být doloženy pouze výpověďmi a pak – po individuálním posouzení – mohou být považovány za skrytou formu „ovládání“, což by bylo překážkou pro přiznání dotace.



    V současné době, po mnoha uskutečněných kontrolách Čapího hnízda v minulosti a po Babišově vstupu do politiky, se tento zcela tuctový případ stal pákou, jejíž pomocí chtějí poražení ve volbách Babiše svrhnout. Hájí se přitom krásnými slovy, ale jsou profláknutí tak, že jim nikdo nevěřil už před volbami, proto prohráli a neumějí to unést (a jejich sponzoři jsou s jejich neúspěchem hrubě nespokojeni, ale oni nic jiného než se motat v politice neumějí, proto tolik nervozity). Nicméně důkazní situace v kauze Čapí hnízdo je ... .... ....  (celý text najdete ZDE)

    Na Parlamentních listech psali na související téma:

    0 0

    Docent Radim Valenčík
    Radim Valenčík
    14. 11. 2018 blog autora

    Jak daleko je ze Sarajeva do Palerma? 21 let
    Přesněji 21 let a 15 dní.
    Jako přes kopírák.
    Pro nepamětníky:

    https://ct24.ceskatelevize.cz/archiv/1432352-tzv-sarajevsky-atentat-odstartoval-zatim-nejvetsi-politickou-krizi-v-cr

    Je dobré mít historickou paměť a pamatovat si, jak to tehdy dopadlo.

    Uvidíme, jak to dopadne v ANO, kde se nyní bude rozhodovat.

    Načasováno listopadově a dukovansky.

    Takový malý test odolnosti české kotliny vůči manipulaci.

    A jak tak koukám, v ODS Sarajevo II už prošlo. Tím hůř pro tuto stranu.

    Pro mě je důležité toto:

    Policie České republiky – KŘP hlavního města Prahy

    Tiskové prohlášení
    Stanovisko pražské policie k aktuálním informacím v médiích

    V tuto chvíli můžeme potvrdit, že vyšetřovatel v rámci probíhajících úkonů trestního řízení v kauze Čapí hnízdo přibral již před několika měsíci soudního znalce, který by měl zhodnotit psychický stav jednoho z obviněných. Tento úkon je s ohledem na aktuální místo pobytu obviněného komplikovaný. Policie ČR nemůže provádět úkony trestního řízení na území cizího státu a v dané věci se švýcarskými kolegy prostřednictvím Interpolu intenzivně komunikovala a komunikuje. Policie ČR ve shora uvedené kauze v současné době po nikom z obviněných nepátrá. Dosud zjištěné informace, nejen k pobytu jednoho z obviněných, jsou pro Policii ČR dostatečné k dalším úkonům cestou mezinárodní právní pomoci.
    Informacemi uvedenými ve včerejším dílu pořadu Zvláštní vyšetřování v TV Seznam se pražská policie důkladně zabývá a vyhodnocuje jejich relevantnost. Kontaktovat v této souvislosti proto bude samozřejmě i autory reportáže.
    K celé záležitosti údajného únosu Andreje Babiše ml. je na místě uvést, že policie přijatý podnět tehdy prověřovala, kdy dospěla k závěru, že se v dané věci o podezření z trestného činu nejedná.
    Žádné další informace k jednotlivým úkonům trestního řízení nelze v tuto chvíli poskytnout, jelikož právo na poskytování informací v dané kauze má od počátku vyhrazeno Městské státní zastupitelství v Praze.
     mjr. Mgr. Andrea Zoulová
    Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy13. listopadu 2018

    https://www.policie.cz/clanek/tiskove-prohlaseni-578213.aspx?fbclid=IwAR0IiqzNQcoqTFGfug_UmLPrE23ASwXSNKQqcRNy1Kv3LAtTV2Q0Ku_MQVg

    0 0

    Zdeněk Jemelík
    Zdeněk Jemelík
    14. 11. 2018  (Napsáno pro Security Magazin, zaparkováno 13.11.2018 na mém bloggu a na www.chamurappi.eu)
    V posledních týdnech Andrej Babiš vychutnával plnými doušky svůj politický úspěch. Přecházel z jedné diplomatické akce na druhou, a když už byl ve vlasti, bylo jej vidět na nejrůznějších veřejných shromážděních. Ustalo otravné připomínání jeho postavení obviněného. Působilo to dojmem, že se na jeho stíhání snad zapomnělo.
    Ale ukázalo se, že jeho protivníci neusnuli a nehodlají se vzdát naděje, že jej dostanou aspoň před soud, ne-li přímo „do tepláků“, a v každém případě z politiky. Pokud mu nedokáží konkurovat v politickém boji, musí to jít jinak. Vůle voličů je nezajímá: výsledky voleb chtějí zvrátit. Útočí ze zálohy prostřednictvím nastrčených figur: jen policisty a státní zástupce pro tuto chvíli nahradili novináři.

    Svědčí o tom sled mediálních událostí z posledních dnů. Ticho kolem kauzy Čapí hnízdo nejdříve přerušil článek Ondřeje Goliše na serveru iRozhlas.cz, který jsem komentoval článkem „Konečně jsme se dočkali“, a v poněkud jiném duchu prakticky současně Marek Přibil na Ppmagazinu. Pro obě vystoupení je příznačné, že pracují s informacemi, ke kterým by autoři neměli mít přístup: Ondřej Goliš s neveřejnými poznatky z trestního spisu, Marek Přibil s výroky neanonymních policejních důstojníků, usvědčujících z účelového vyvolání trestního řízení proti Andreji Babišovi bývalého ministra vnitra Milana Chovance. Vsadil bych se, že Ondřeje Goliše se nebude nikdo ptát, kdo mu otevřel přístup k trestnímu spisu a ani policisté nebudou mít potíže, protože vše, co škodí Andreji Babišovi, příslušní odpovědní činitelé považují ne-li za neškodné žertování, tak jistě za záslužnou činnost.

    Skutečným úderem na plexus solaris ale byla až reportáž Sabiny Slonkové a Jiřího Kubíka, odvysílaná 12. listopadu 2018 na TV Seznam Zprávy. Investigativci se v ní pochlubili neobvyklým „úlovkem“ : podařilo se jim vypátrat místo pobytu Andreje Babiše ml., kterého za účelem výslechu ke kauze Čapí hnízdo prý již dva roky hledá policie. A nejen to: díky jeho překvapivé vstřícnosti se jim podařilo natočit s ním rozhovor a následně navázat i e-mailovou komunikaci. Jako příspěvek k vylepšení důkazní situace v kauze Čapí hnízdo jejich akce mnoho nepřinesla, ale jistě je pro Andreje Babiše velmi nepříjemná, neboť nešetrně zasáhla do citlivé oblasti jeho soukromí: jako otec nesl nelibě zveřejnění informace o synových zdravotních potížích.

    Jako odezva reportáže zaznívají nejrůznější názory včetně hrozeb vyvoláním pádu vlády. Nevšiml jsem si ale, že by se někdo pídil po zdroji financování putování novinářů po stopách Andreje Babiše juniora. Jistě to byla velmi nákladná akce. Přirozeně nepadla ani otázka přiměřenosti vynaložených nákladů dosaženým výsledkům.

    Ve vztahu ke kauze Čapí hnízdo jsou výsledky skutečně hubené a je na místě otázka, zda vůbec ospravedlňují neomalený průnik do soukromí rodiny Babišových. Andrej Babiš ml. nebyl na setkání s novináři připraven, proto jeho výstup byl spontánní a lze mu důvěřovat. Je zřejmé, že jde o narušenou osobnost, jejíž svědectví by nebylo oporou dokazování ať již ve prospěch nebo v neprospěch obviněných. Vyšetřovatel jej může s klidem jako možného svědka odepsat. Ke všemu je švýcarský občan, takže nepřijede-li dobrovolně do ČR, naše orgány mohou pouze žádat o jeho výslech švýcarskou policií. Je ale málo pravděpodobné, že jeho zdravotní stav výslech umožní. Obviňovat kohokoli z maření vyšetřování je přehnané, pokud uvážíme, že hlavní překážkou je zdravotní stav svědka. Nabízí se pouze otázka, jakou váhu mají právní úkony, které případně činil jako spolumajitel společnosti Čapí hnízdo.

    Významná je jeho výpověď o způsobu, jakým se dostal na Krym a pak dále. Popis jednání psychiatričky Dity Protopopové s ním nebezpečně připomíná vydírání: dostal na vybranou, zda chce být zavřen v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech, nebo raději odjet „na prázdniny“ s jejím manželem Petrem Protopopovem. Jeho péče o svěřence při putování po světě pak nebezpečně připomíná omezování osobní svobody. V neprospěch pečovatele hovoří skutečnost, že Andrej Babiš ml. se jej bojí a nakonec mu utekl do Švýcarska. Také jeho pokus o navázání spojení s PČR svědčí o tom, že se „na prázdninách“ necítil svobodně. Z mediálních zpráv, které odezněly během 13. listopadu vyplývá, že policie tuto část osudu Andreje Babiše ml. prověřovala a nedospěla k názoru, že by došlo k trestnému činu. Bude zajímavé sledovat, jak se nyní vypořádá s informacemi z reportáže.

    Bude jistě na místě, aby policie prověřila, zda Protopopovi jednali z vlastní vůle nebo na pokyn Andreje Babiše. Jeho syn se v reportáži vyjádřil, že si myslí, že jeho převoz na Krym nebyl výsledkem otcova rozhodnutí.

    Ať vyšetřování domnělého nebo skutečného únosu Andreje Babiše ml. dopadne jakkoli, je to samostatný bulvární příběh s nádechem laciné senzace, který zřejmě výsledek trestního stíhání kvůli dotačnímu podvodu a poškozování finančních zájmů Evropské unie nijak neovlivní.

    Jako celek všechny zmíněné mediální události plní pouze úlohu nástroje, který má zvrátit výsledek voleb, aniž by při tom došlo k posunu ve vývoji trestního stíhání Andreje Babiše a jeho spoluobviněných. Přesto způsobily přímo pozdvižení mezi politickými pidižvíky, kteří se už už vidí v křesle předsedy vlády, uvolněném případným pádem Andreje Babiše, po němž by se mezi sebou poprali jako trhovci. Protože žijeme v roce 100. výročí vzniku republiky, měli by se rozpomenout na Masarykovu zásadu „rozčilení není program“. Když je omrzelo předhazovat Andreji Babišovi jeho trestní stíhání, pojali jako nový popud k hysterickému rozčilování skutečnost, že předseda vlády má nemocného syna, který si ve Švýcarsku užívá klidný život pod ochranou matky. To ale není důvod k resignaci. Protibabišovská fronta by za těchto okolností ráda dosáhla vyslovení nedůvěry vládě. To se jí ale může podařit pouze v případě, že se k opozici přidá vnitřně rozháraná sociální demokracie. Nebýt nebezpečí pádu vlády, mohli bychom celé toto mediální skotačení odbýt slovy „mnoho povyku pro nic“.


    Převzato ze Security Magazinu se souhlasem autora i vydavatele.






    0 0

    Eric Best
    Eric Best
    14. 11. 2018  EB
    Podle švýcarského práva je protizákonné nahrát soukromou konverzaci, pokud s tím všichni účastníci nesouhlasí. Na základě článku 179 švýcarského trestního zákoníku (k dispozici je neoficiální verze v angličtině nebo oficiální verze v němčiněfrancouzštině a italštině) pachateli hrozí až jeden rok odnětí svobody nebo pokuta. 

    Trestem za neoprávněné vniknutí jsou podle článku 186 až tři roky ve vězení nebo pokuta. Jestli se za neoprávněné vniknutí dá označit vstup pod falešnou záminkou s úmyslem dopustit se protiprávního jednání (nahrávání soukromé konverzace bez souhlasu všech zúčastněných) je věcí státních zástupců a soudů. Zveřejnění protizákonně získaných informací je trestným činem podle článku 322 s až tříletým trestem odnětí svobody nebo pokutou. Je otázkou pro veřejnou debatu a rozhodnutí v rámci vládní koalice, je-li takové potenciálně protizákonné jednání novinářů „odporné a hnusné“, nebo zda může veřejný zájem novinářů a společnosti v jedné zemi vyvážit porušení zákona v jiné zemi.

    - - -

    0 0
  • 11/14/18--09:47: Mlýnek na koření
  • ThDr. Václav Umlauf
    Václav Umlauf
    14. 11. 2018   E-republika
    Čas v pseudo-megakvelbu řízeném logikou jednoho procenta není vhodným místem k nákupu spotřebního zboží. Jedno procento pro nás stvořilo svět, ve kterém produkujeme šmejdy, nakupujeme šmejdy, jsme považováni za šmejdy a také se máme chovat jako šmejdi.


    Ve světě se dějí velké věci a události, jako neexistující únos jednoho bláznivého kluka na Krym a jeho návrat zpět, jako v Pánu prstenu. A v tomto mediálně ejakulujícím světě plném placených korporátních Onanů se dějí malé události, které mají kosmicky významný charakter. Tedy alespoň pro mne. Včera jsem se snažil koupit mlýnek na koření, který by fungoval. Chodím stejně jako všechny světa znalé cizinky v Liberci do obchodu pro chudé, kde se s železnou ekonomickou pravidelností objevuje prošlé zboží z Německa a jistě i z celého světa. Tím pádem tam najdu koření, bez kterého má existence nemá šmrnc. Toto koření je třeba pomlít do jídla, které osobně považuji za poživatelné, protože jsem jeho producentem a mám na konzumaci svého produktu příslušná autorská práva. Minulý mlýnek mlel z prvního a bohužel i z posledního asi jeden měsíc. Při mé frekvenci používání tohoto jsoucna to znamená, že fungoval jen několik pracovních minut. Užitná hodnota toho produktu odpovídala míře mé neoliberální chamtivosti. Nechal jsem se zlákat stokorunovou cenou šmejdu, který měl drtící válce z umělé hmoty. Občas propadnu iluzi zvané “výhodná koupě”. Pak se dostanu pod vliv nikoliv kapitalistického trhu, ale neoliberálních trháků. Tyto ekonomické chiméry nekupujete v obchodě, ale v globálně řízeném supermarketu.

    Přesmyčka obchodu a supermarketu skrývá a odhaluje zajímavý problém. Ochotná prodavačka v tomto globálním anti-kvelbu mi pohotově ukázala asi deset dalších šmejdů zvaných „mlýnek na koření“. Jejich cena se pohybovala od stovky po čtyřnásobek. Vysvětlil jsem jí, že všechny mají stejné vnitřnosti dělané z identického plastu. To uznala, protože od pohledu bylo jasné, že to tak jest. Pak se pokusila o odborný odhad, že ta bílá hmota je ve skutečnosti něco jiného. Z hlediska optické iluze měla jistě pravdu. Ale já jsem potřeboval funkční mlýnek na tvrdé asijské a perské koření, a nikoliv postmoderní způsob, jak se rychle zbavit vlastnoručně vydělané mzdy.

    Po dalším zkoumání viditelných vnitřností všech vystavených mlýnků vyslovila prodavačka odbornou hypotézu, že ten bílý bazmek uvnitř mlýnku může být keramika. To nebylo od věci, ale v normálním kapitalistickém obchodě platí fakta a nikoliv postmoderní a neoliberální iluze, které jsou v supermarketu kolportované dokonce globálně. Načež jsem jí řekl, ať mi to dokáže, protože mé empirické zkušenosti s tímto šmejdem ukazují něco jiného. To dokázat nešlo. Ani po čtení všech nabízených indikátorů na obalu nemohla tato schopná a přátelská prodavačka nic rozumného vyčíst. To ji také dožralo, jako mne, protože byla ze starší generace a měla stavovskou čest slušné socialistické prodavačky. Dnes slovo „socialistická prodavačka“ zní jako nadávka. Ale filosoficky to znamená, že tato paní byla hodná, přátelská a hned pochopila, proč sociálně založená komunita mého typu potřebuje normální, a nikoliv post-kapitalistický mlýnek na koření. Tato sociálně založená paní zcela evidentně patřila k normálním 99 % lidstva, které sdílí společné potřeby, žije ve stejném světě a má stejné hodnoty fedrované stejným minimálním příjmem. A tato nikoliv malá skupina tvoří základní lidské, alias socialistické společenství. Ale bohužel nám nepatří svět, ve kterém žijeme a nakupujeme, protože ten patří zbylému jednomu procentu.

    Po neúspěšném pokusu zjistit složení vnitřností u vystavených mlýnků bylo mně a prodavačce jasné, že situace nazrála k rozhodnému řešení. Čas v pseudo-megakvelbu řízeném logikou jednoho procenta není vhodným místem k nákupu spotřebního zboží. Jedno procento pro nás stvořilo svět, ve kterém produkujeme šmejdy, nakupujeme šmejdy, jsme považováni za šmejdy a také se máme chovat jako šmejdi. Jsme spotřební zboží jednoho procenta vyvolených spotřebitelů a podle toho se máme také chovat. Prodavačka evidentně musela jít zpět k pultu. Ze svého času vykořisťované pracovní jednotky mi dala ekonomicky možné maximum. To jsem ocenil a zatvářil jsem se smutně a povzbudivě. Smutný pesimista jsem pořád a povzbudivý být neumím, protože případný úspěch považuji za výjimku z železného pravidla. Ale zkusil jsem to, protože sociální výkon socialistické prodavačky jsem chtěl ocenit alespoň v oboru transakční psychologie, kterou Eric Berne charakterizuje termínem „pohlazení“. ("pohlazení míchy" - pozn.red.NR - vd)

    Socialistická prodavačka na tuto snahu pozitivně reagovala, protože byla normální člověk z 99 procent zbylého lidstva. V reciprocitě ekonomiky daru jako sociálního závazku (Marcel Mauss) dala do placu svou protihodnotu transakčního pohlazení. Vezmeme-li k úvahu pracovní hypotézu, že všechny nabízené mlýnky na koření jsou ve skutečnosti stejné šmejdy, tak si prý mám na tvrdé koření pořídit normální hmoždíř. Jenže ten ona nemá, protože nevede luxusní a exotické zboží pro jedno procento, jen normální šmejdy pro 99 procent lidstva. To jsem uznal a potvrdil. A k tomuto smutnému závěru jsem sdělil, že mi bohužel chybí dovednosti normálního homo sapiens z doby kamenné, který si podobný artefakt bez problémů vyrobil sám. Načež nebylo o čem mluvit a s pozdravem „čest práci“ jsem opustil obchod.

    Žijeme ve světě simuláker, které se tváří jako užitečné věci, ale ve skutečnosti jsou anti-věci. Pravěký člověk by svůj kamenný buližníkový hmoždíř předal další generaci a tak pět set let by se tato věc používala, v klidu a míru, kmenově, tudíž socialisticky, a dokonce pravěce-komunisticky. Starodávný buližníkový hmoždíř by opěvovaly mýty a báje. Děti by si na něj mohly sáhnout, když byly extrémně hodné a když uplácaly alespoň jednu Věstonickou venuši za týden. I normální kapitalistický mlýnek na koření z epochy 19. století by vydržel jednu generaci. Mezitím bych nemusel psát tento zbytečný fejeton, nemusel bych chodit do debilního pseudo-kvelbu a nemusel bych mít půl dne blbou náladu. Dostal bych slušný mlýnek na koření, to bych namlel a pozval známé na slušné jídlo. Místo toho sedím jako izolované postmoderní individuum za počítačem a vykecávám se ze svého idiotského bolu a žalu reálně neexistující komunitě čtenářů.

    Slovo „ídion“ znamená v řečtině privátní zájem, na rozdíl od slova „koinón“ či dokonce „politikón“. Jedno procento idiotů organizuje planetární prodej šmejdů a zachází s námi jako se šmejdy, které mají určitou dobu životnosti postavenou mimo důchod a mimo další socialistické výdobytky z minulého a již zcela zapomenutého století. Židé říkají, že i prodělek je kšeft, což v tomto případě platí pro obě strany. Prodělal jsem na mlýnku a můj prodělek zaplacený narcistní antisociální přítomností v megakvelbu vydělal jednomu procentu nemalý peníz. Snažil jsem se být sociální a mou snahu opětovala socialistická prodavačka. Ale v anti-tržním prostředí, kde vládne železný zákon znehodnocování čehokoliv a kohokoliv, představovalo naše úsilí být lidmi jen efemérní událost. A přesně v tomto dehumanizovaném stavu máme zůstat. V neoliberálním anti-kapitalismu máme být efemérními šmejdy, které řídí infantilní hnutí, narcistní sklony a davová agresivita. A tomuto stavu ducha se dnes říká „demokracie“.

    Autor pan Václav Umlauf (* 21. února1960, Luhačovice) je český filosof, teolog a publicista, katolickýkněz, člen jezuitského řádu a vysokoškolský pedagog.
    Po studiu na gymnáziu (maturita 1979) pracoval jako horník. Byl aktivním stoupencem hnutí za lidská práva; v březnu 1980 byl zatčen, obviněn z trestných činů pobuřování a poškozování zájmů republiky v cizině a odsouzen na dvacet měsíců, které si odpykal ve věznici na Borech. Po návratu z vězení pracoval v Brně v různých dělnických profesích a byl činný při samizdatové publikaci křesťanských a jiných tiskovin. Za protikomunistickou činnost mu Ministerstvo obrany České republiky udělilo osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunistickému režimu.[1]

    Po listopadu 1989 se zapojil do činnosti Občanského fóra v Brně. V roce 1990 odešel do kněžského semináře v Olomouci, v roce 1991 vstoupil do jezuitského řádu. Studoval teologii a filosofii v Paříži, Londýně a Mnichově, v roce 2000 byl vysvěcen na kněze. Přednášel na Hochschule für Philosophie v Mnichově a na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Od roku 2008 vyučuje jako externista na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 2009 působí na katedře filozofie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogickéTechnické univerzity v Liberci.

    0 0

    Jiří Baťa
    14. 11. 2018
    Protestní akce především proti vysokým cenám pohonných hmot, ale i kvůli dalším kupícím se potížím ochromily více než tři desítky měst po celém Bulharsku, včetně metropole Sofie. Tolik úvodní zpráva z denního tisku (Haló noviny, pondělí 12.11.2018). Není tom jediný případ, kdy se občané některého evropského státu postaví proti nepříznivému stavu a situaci, které významně ovlivňují jejich životní existenci, jako např. ve Španělsku, Itálii, Portugalsku a dalších. Nemyslím, že by důvody byly o mnoho jiné, než které máme i my, občané ČR, přesto u nás podobné aktivity občanů neuvidíme. 



    Pravda, na Václaváku se pod koněm občas sejde pár křiklounů, ale to není vyjádření spontánní nevole občanů se stavem a situací v naší společnosti, ale jen výkřiky několika exhibujících lidí, zpravidla za nějakou bezvýznamnou pitomost.

    Nicméně není pochyb o tom, že bychom neměli důvody vyjít také do ulic nebo na náměstí podobně, jako to dělají v Bulharsku. Rozhodně jako občané nejsme a ani bychom neměli být spokojeni např. s cenou PHM, tedy benzinu , nafty, zdražováním energií, bydlením resp. s cenami bytů, mzdovou politikou, personální politikou na úseku policie, hasičů a bezpečnostních sborů, s vysíláním, či spíše (tragickými) následky vojenských misí cestou NATO v zahraničí, konkrétně v Afghánistánu, s některými vlastnickými vztahy s přírodními zdroji, stavem vody, vodních zdrojů a celou řadu dalších důvodů.

    Je také evidentní, že občané jsou s mnohým tu méně, tu více, ale často i s některými zásadními problémy a nedostatky do značné míry nespokojeni, přesto se nenajde síla, která by vyvolala potřebu sjednotit občany a projevit veřejný nesouhlas a nespokojenost se stavem některých věcí. Zde se nabízí primární či zásadní otázka, proč napříč občanskou společností nejsme schopni se sjednotit, vyvolat aktivitu mezi občany do té míry, že budou ochotni, či ještě lépe odhodlání svou nespokojenost veřejně projevit na demonstracích, manifestacích, případně, budou-li k tomu důvody i stávkách. Nelze říct, že by nebyli mezi námi aktivní lidé, kteří v souladu z Listinou lidských práv iniciují různé veřejné aktivity, bohužel vždy se žalostným výsledkem. Občané nejsou ochotni práva, za které jiní položili své životy, oprávněně a legálně využít. Zda je to pohodlnost, nezájem nebo pocit beznaděje a marnosti, je otázka. Myslím, že od každého něco. Lze to sice, při dobré vůli, do jisté míry chápat, ale pak je pokrytecké naříkat „nad rozlitým mlékem“ alias problémy a nedostatky, když bylo známo, že se ucho může utrhnout, aby se také utrhlo.

    Na otázku v nadpisu článku, zda chceme či nechceme svou osobní aktivitou vyjádřit jistou společenskou nespokojenost nebo nějaký nesouhlas podobně jako lidé v Bulharsku si můžeme odpovědět: chceme, ale kdyby to tak někdo udělal za nás! Možná se v tomto názoru mýlím, ale všechno nasvědčuje tomu, že zatím není nic, co by nás občany „vytočilo“ a přimělo k jednání natolik, že se vzepřeme všem neochotám a do ulic přece jen jako uvědomělí občané vyjdeme. Bulhaři vyjít do ulic mohou, protože chtějí, my chceme, ale na rozdíl od nich pro svou neomluvitelnou, nebetyčnou pochybovačnost a pohodlnost nemůžeme! Nebo snad nechceme? Konstatuji to dost nerad, ale jsme prostě národ srabů.

    0 0

    Vladimíra Vítová 
    14. 11. 2018
    Proč jde našim tzv. demokratickým stranám o to svrhnout vládu A. Babiše pomocí pouličních demonstrací, které jsou profesionálně organizovány a řízeny? Proč probíhá pokus o destabilizaci naší země?
    1. Andrej Babiš veřejně sdělil, že vláda nepodepíše Globální pakt o migraci. V této souvislosti připomínám, že podle studie, kterou si EU nechala vypracovat již v roce 2009, prý ČR může pojmout až 58 milionů migrantů.


    2. V PS PČR proběhlo minulý týden veřejné slyšení petičního výboru za přítomnosti stovek lidí z celé ČR a byly předány dvě petice proti přijetí Istanbulské úmluvy s celkovým počtem přes 27 000 podpisů. Amnesty International, Ženská lobby a jejich představitelky, které naopak přijetí Istanbulské úmluvy prosazují, byly argumentačně v těžké defenzivně a zároveň byly mnohými přítomnými právníky a odborníky usvědčeny ze lží. Bylo zřejmé, že lidu se podaří ovlivnit pravdivými argumenty rozhodnutí sněmovny v tom smyslu, aby Istanbulskou úmluvu neratifikovala. Co se ale stane, když náhle padne vláda?

    3. Cílem protivlasteneckých politiků tzv. demobloku je vynucená změna vlády a následný souhlas s instalací U.S. jaderných raket středního doletu na území ČR.

    4. Dalším důvodem pro zničení A. Babiše je výstavba nového energobloku jaderné elektrárny Dukovany. A. Babiš totiž odmítl nabídku firmy Westinghaus na výstavbu, protože preferuje prodloužení životnosti elektrárny. Je také známo, že pokud by pro nás stavěla jadernou elektrárnu Američané, pak by její obsluha byla ve skutečnosti pouze v amerických rukou, nikoliv v našich – proto ten obrovský zájem.

    5. Snahu o státní převrat podporují síly propojené mocensky a finančně s EU a sudetoněmeckým landsmanschaftem. V čele snahy o pád vlády stojí Petr Fiala, který patřil v 90. letech k ostře konzervativním katolickým kruhům, které jsou skeptické k naší státnosti a podporují ideu "Panevropy", která vychází z Richarda Coudenhove-Kalergiho. Tyto kruhy zvaly do naší republiky Bernda Posselta, Otto Habsburka a jiné osoby. Naposledy letos ke 100. výročí naší republiky, kdy měl přednášku na Masarykově univerzitě (kde byl P. Fiala rektorem) Karel Habsbursko-Lotrinský. Přednášel na zajímavé téma „The Final of the Centennial: 1918-2018, From the multinational Habsburg Monarchy to modern Central Europe as a region with common cultural identity and economic collaboration in the European“ (Závěr stého výročí: 1918-2018, od nadnárodní habsburské monarchie po moderní střední Evropu, jako regionu se společnou kulturní identitou a hospodářsky spolupracující v Evropské unii). Kdyby dnes existovala rakouská monarchie, byl by českým panovníkem. A připomeňme, že Karel Habsburský je zakladatelem a předsedou „Panevropského spolku Alpen-Adria“. Pozadí podpory těchto kruhů a jejich českých lokajů zemím střední Evropy – a tedy i ČR - je více než zřejmé.

    Vladimíra Vítová je předsedkyně ANS

    0 0


    14. 11. 2018      russian
    Poradce francouzského prezidenta Emmanuela Macrona řekl, že Elysejský palác je připraven akreditovat RT France a Sputnik. Informuje o tom Le Figaro. Poznamenal, že RT France a Sputnik již byly akreditovány Nejvyšší radou pro audiovizuální média Francie (CSA) a byla jim přidělena vlna vysílání. "Mám na mysli následující skutečnost: jakmile jsou akreditováni CSA, jakmile jim byla přiřazena vlna vysílání, jaký je v tom rozdíl, zda jim udělíme akreditaci nebo ne?", uvedl.


    V souvislosti s tímto se vyjádřil pro zrušení stávajícího zákazu, který byl namířen proti práci novinářů obou médií.

    "Takže se přikláním k tomu, aby byl tento zákaz zrušen. V podstatě obě média prvně obdržela akreditaci 11. listopadu", konstatoval úředník a dodal, že francouzská strana bude sledovat RT France a Sputnik.

    Předtím ministr zahraničí Ruska Sergej Lavrov poukázal na "obvinění" vůči RT ve Francii.

    30. května nebyl novinář RT France puštěn do Elysejského paláce na příkaz prezidentské administrativ.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Lubomír Man
    14. 11. 2018
    Když na obrazovce ČT vidím, jak se na ní, jak na pražském orloji, střídají skupiny nejvyšších pravicových politických špiček s obličeji co nejzachmuřenějšími, které mají národu vsugerovat, že se děje cosi strašného, čemu se ovšem oni rozhodli co nejrozhodněji postavit, a nikoli pro sebe, ale pro ubohý lid jim svěřený zachránit to, co se v tomto nejkritičtějším momentu ohrožení samé podstaty republiky pro tento lid ještě zachránit dá, ptám se sám sebe, co je tohle zase za lotrovinu? 



    Protože šmíráctví kouká ze všech těch vystoupení jak sláma z bot sedláka, je to vše tak uboze hrané, násilné a neupřímné, až vám to téměř žene horkost do tváří. Jsou to špatní politici a ještě horší herci, hrající (jak oni to asi vidí), svůj historický part tak mizerně, že by je Hamlet hnal z Elsinoru tak, jak je ještě nikdo ještě nikdy nehnal. A když navíc v těch trapně účinkujících rozpoznáváte tváře Kalouska, Fialy, Farného, Bartoška, Bartoše, Bělobrádka a vůbec celé té naší politické spodiny, která se u nás po sametu prodrala k moci a teď se neštítí hrát roli jakéhosi svědomí národa, napadne vás, že tady se zřejmě hraje o hodně. A nejspíš o to zbavit tuhle republiku i posledního zdání svobody a demokracie, vyčistit jednotnou politiků pražské kavárny od všech nepříjemných kritiků, zbavit prezidenta moci a udělat v zemi konečně ideologický pořádek. Zkrátka spáchat majdan v českém vydání.

    Že se k dosažení tohoto cíle využilo poruchy osobnosti syna předsedy vlády (jde o poruchou zvanou ZPO ze skupiny duševních poruch F.60.7, charakterizovanou tím, že nemocný bezmyšlenkovitě opakuje to, co se mu povídá), dokresluje morální úroveň všech, kteří se právě probíhajícího pokusu o změnu politických poměrů v naší zemi účastní. Včetně tzv. investigativní novinářky Slonkové, která povídala, a nemocný syn předsedy vlády její slova bezmocně opakoval.

    0 0

    Zdeněk Hrabica
    14. 11. 2018
    „Nechcete přispět na nemocné děti?“ – s takovou otázkou se na kupující obracejí pokladní superprodejen Lidl, denně mám plnou poštovní schránku složenek k odeslání finančního obnosu na – v dannou chvíli 22 charitativním organizacím, existujícím v České republice. „Nechcete přispět na nemocné děti – já sám rozšiřuji - i na nemocné poslance a senátory?“ Z rozhlasu i televize mi vypadávají jako kostlivci ze skříně podobná doporučení.


    Jako kluci školou povinní jsme se v naši třídě Komenského školy dělili o svačinu, bohatší s chudšími, štědří s lakotnými. Kluk řezníka Jarda Mašek z ulice U slunce, který to měl do školy coby dup s klukem ze samoty Honzou Popelkou, který chodil do školy dvanáct kilometrů denně.

    Prý jsou dneska u nás miliardáři, kteří si nevědí rady, co udělat s pytlem peněz a se svým bohatstvím. Máme dneska méně mecenášů - než bývalo včera.

    Což takhle všechny, co na to mají, obléct do bílých trikotů, jaké mají na sobě všechny pokladní před Vánoci v Lidlu a namalovat také jim na záda Havlovo srdce a nápis:

    „Chceme a přispíváme na nemocné děti!“

    „Jsme připraveni přispět na nemocné poslance a senátory!“

    Jimž na život nestačí jejich dosavadní gáže!

    A nejde ani zdaleka jenom o ně!

    0 0


    14. 11. 2018     www.mk.ru/politics/2018 a interfax
    Toto prohlášení učinil šéf Pentagonu James Mattis během setkání s polským ministrem obrany Mariuszem Blaszczakem. Podle jeho vyjádření bude Washington pokračovat v úzké spolupráci s Varšavou a bude podporovat její úsilí při kladení odporu Moskvě.


    Ministr obrany USA James Mattis se setkal se svým polským protějškem Mariuszem Blaszczakem v Pentagonu a potvrdil zachování těsných bilaterálních vztahů ve vojenské oblasti, uvedla tisková služba Ministerstva obrany USA.

    Šéf Pentagonu "potvrdil závazky v oblasti společných aktivit v rámci Severoatlantické aliance v boji proti Rusku". Mattis vyjádřil polským úřadům vděčnost za to, že Varšava hraje roli důležitého centra úsilí, které Washington vynakládá při zadržování ve střední Evropě, a za rozmístění amerických vojsk o počtu až 4500 osob na rotačním základě".

    Připomeňme, že před týdnem šéf jednotného výboru náčelníků štábů Ozbrojených sil USA generál Dunford prohlásil, že Rusko nebude v letech 2025-2035 představovat stejnou hrozbu jako Čína, neboť nebude schopno udržovat svůj potenciál na současné úrovni.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Pavel Letko 
    15.11.2018 E-republika
    Babiš možná skončí ve vězení za porušení zákona. Novinářská banda počínajíc Slonkovou však přestala být lidmi a klesla na animální úroveň. Vysmívat se postiženým, jako to udělala Slonková s Kubíkem, to je normální svinstvo.


    Těžko říci, zda Babiš využil porevoluční situace, či ji zneužil. Těžko říci, zda se pohyboval na hraně zákonů či za ní. Lehko však říci, že novináři Slonková s Kubíkem se zachovali jako mediální hyeny. Lhostejno, že je v tom podporuje 92 či kolik poslanců slavného českého parlamentu a mediální fronta Bakalova impéria. Bělobrádek, Bartoš, Fiala a Okamura se nestydí, ale naopak, ještě se u té své prasárny fotí! Budou totiž svolávat mimořádné zasedání našeho spolku čuníků rochnících se v cizím neštěstí, pasoucích se na nemocných a těch psychicky zvlášť.

    Nikoliv, Babiš mladší není první, to víme. Naši čuníci, naše prasata se válejí ve stoce bulváru od veřejnoprávní televize po Aha, Blesky a další stoku nelidskosti. Hlavně, že mají v korytech dostatek pomejí, to se hned radostně, nadšeně a s vervou válejí v bahně všelikého svinstva. Krmiči těchto prasat zůstávají ovšem mimo prasečák, schovávají se za různá vyfabulovaná povolání, mylně se totiž domnívají, že mohou nechutný odér, který je všude doprovází, nějak zamaskovat. Jenže to nejde, ať už si navléknou zbrusu nový oblek, vymění milenku, koupí fáro, zajdou na ples v opeře či navléknou červené ponožky, jejich neoliberální život je na ně přilepen jak hovno na košili.

    Babiš možná skončí ve vězení za porušení zákona. Novinářská banda počínajíc Slonkovou však přestala být lidmi a klesla na animální úroveň. Vysmívat se postiženým, jako to udělala Slonková s Kubíkem, to je normální svinstvo. Člověk by na slušné jednání matky Babiše mladšího, a koneckonců i jeho samého, jednal slušně, a ne jako to hovado. Že s mediálními a politickými hyenami souzní velká část společnosti, to na věci nic nemění. Revoluce nám nepomůže, prase zůstane prasetem, ať kolem zuří kapitalismus, socialismus či jiný takový vypečený -ismus. Snad každodenní práce jednou nějak způsobí, že se z lidí stanou opět lidé. Snad.

    Článek komentuje toto video z “rozhovoru” s panem Babišem ml.



    Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 300 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!

    Související články:

    0 0
  • 11/15/18--00:08: Article 0
  • Zajoch
    15. 11. 2018 Outsidermedia
    Proč celá vrstva mediální třídy považuje za nutné pravidelně kritizovat ruské občany za odvahu  * * *  Jaký je důvod shovívavosti západních pánů k Porošenkovi





    Rusko se již nestydí: lepší lidi postihla tragédie

    Viktor Marachovskij
    3. listopadu 2018

    Nejprve citát: „U nás existuje taková skupina lidí, kteří i ve spaní vidí válku. … Odkazujíce se na minulou válku, jako kdyby hrozili protivníkovi. ‘Můžeme zopakovat!’ znamená, že jsou ochotni znovu ztratit přibližně 30 milionů lidí, kteří jsou ochotni zopakovat´ – tupí lumpové, hodní pohrdání. … Hanba.“

    Autor citátu je intelektuální televizní moderátor V. Pozner. Na čímsi autu v Moskvě uviděl zmíněnou žertovnou varovnou nálepku a na svém instagramu o tom emotivně napsal (je tam ještě hodně všelijakých dehonestací občanů, kteří věří, že Rusko může opět zvítězit ve válce). Poznera operativně citovala media milující svobodu. Lidé stejného smýšlení z celé planety mu dali 20 tisíc lajků.

    Vysvětlovat Poznerovi, že nemá pravdu, je zbytečné. Sám intelektuální moderátor těžko nechápe co ve skutečnosti heslo znamená. Zajímavé je něco jiného. Přesně to proč celá vrstva mediální třídy považuje za nutné pravidelně kritizovat ruské občany za odvahu.

    Všechno je v tom, že „můžeme opakovat“, není to o roce 1945, ale o nás dnes.

    Před dvaceti lety, v devadesátých, by takové heslo u předních mediálních osobností způsobilo podiv a úsměvy. V tu dobu prosíme ve Spojených státech o jídlo, podepisujeme mír s válečníky a hrozíme se, že bychom zopakovali své Vítězství. Tak tedy dobře. Není náhodou, že v devadesátých takové heslo neexistovalo. V roce 2018 už tu je, ale předním intelektuálům není do legrace, naopak je jim trapně a hořko. Prý je jim hořko hlavně proto, že není čemu se smát.

    Rusko roku 2018 u nikoho nežádá potraviny, samo je vyváží. Kolaps státu nepřišel, i když přední intelektuálové předpovídali jeho nevyhnutelnost. Rusko se nezhroutilo do emirátů a oligarchátů vyzbrojených pravými sovětskými tanky bývalé sovětské armády.

    Tam, kde podle výkvětu národa mělo zůstat jen divoké pole, je pro ně pobuřující životaschopný stát. Přitom je podle nich natolik zbědovaný, že ani nedokáže zničit své spojence ve vyspělém světě. A když přední země ohleduplně Rusku vyhrožují jadernou válkou, to jen krčí rameny a upozorňuje na vlastní možnosti v této sféře.

    Otázka zní: Proč se takové Rusko nelíbí předním intelektuálům, kteří sami sebe považují za nejlepší občany země? Proč místo radosti ze síly země ztrácejí klid a začínají při mnoha příležitostech silně vybuchovat (například po úspěších ve fotbalu)?

    Podle mne to vězí v tom, že přední intelektuály nevedla životem žádná politická ideologie, tu oni podle okolností lehce mění. Mají utkvělou myšlenku, že stát a společnost jsou povinni se bát a uctivě poslouchat. K tomu, aby se veřejnost a stát bály a poslouchaly, je nezbytné, aby ve svých vlastních očích byly slabí, hloupí, poražení, zpozdilí (nejlépe beznadějně a navždy), zbloudilí a v životě ponížení, stále chybující. Přední intelektuálové jsou přesvědčeni, že je lidem potřeba odejmout komfort, zbavit je sebevědomí, a aby se báli a poslouchali, tak je topit v hanbě a depresích.

    V podstatě jde o psychologickou záležitost a Pozner o tom píše pochvalně a otevřeně.

    „Jsem přesvědčen, že činnost novináře k obracení zájmu veřejnosti a moci na problémy, znamená plnit úlohu hlídacího psa, tedy silně štěkat o tom, co je špatné.“

    Jinými slovy veřejnost i moc musí stále cítit, že jsou v pozornosti mediální elity. A při jejich štěkotu se vyděšeně krčit.

    Z pohledu elitních kritiků vlasti je jakákoliv nálepka na autu, jíž občan Ruska dává najevo moc Ruska, hanebná drzost. Jakákoliv připomínka toho, že Rusko není možno napadnout a přitom zůstat živ, je nechutný hnus. Rusko, které si samo sebe váží, je špatný objekt pro poučování elitními kritiky. Z jejich pohledu je jakákoliv nálepka na autu, kterou občan Ruska dává najevo ruskou moc, hanebná drzost. Jakákoliv připomínka toho, že Rusko není možno beztrestně napadnout, je nechutná. Pokud je Rusko na něco hrdé, musí se mu uměle „navodit pocit studu“. Proto „hlasitý štěkot o tom, co je v Rusku špatné“ slyšíme rok od roku stále častěji.

    Je na místě předpokládat, že elitní intelektuální kritici se nějak v chápání povahy země zmýlili. Že Rusko není v etapě eskortování, ale například je karavanou. A jak známo ze rčení, karavana reaguje na štěkot docela jinak.

    Převzato z Rusvesna.su


    * * *


    Porošenko a Západ, aneb Jak ocas vrtí psem

    Anton Kaněvskij
    6. listopadu 2018

    Přízeň Západu a především USA ke každému ukrajinskému politikovi, který se uchází o moc, je značná. Nejtypičtější je historie zahájení a držení u moci Porošenka. Na podzim roku 2013 se jeho obliba pohybovala kolem 1 – 2 procent. Neprojevil se ani nijak zvlášť v průběhu majdanu. Od začátku roku 2014 začaly sociologické služby Ukrajiny zvyšovat jeho hodnocení. Nato následovala senzační aliance s Vitalijem Kličkem, přední osobou všech tehdejších průzkumů, který se vzdal své vlastní prezidentské ambice ve prospěch Porošenka a spokojil se s funkcí starosty Kyjeva. Nyní byl Porošenko v ratingu na prvním místě. Záležitost završila Ústřední volební komise Ukrajiny, která upustila od lustrací staré gardy. Zahraniční pozorovatelé rozlezlí po Ukrajině viděli vše jako čestné a transparentní. Porošenko se stal jediným, ač kompromisním kandidátem Západu. USA by raději viděly Jaceňuka a Německo zase Klička. Brzy bylo vidět rozčarování západních šéfů z nového prezidenta.

    Prezidenti USA nijak nestáli o setkávání s ukrajinským prezidentem. Jeho poslední plnohodnotné setkání bylo v září 2014 s Obamou. Dále šlo už jen o „přepadání“ při příležitostech protokolárního fotografování. Ovšem jeho tisková služba to vydávala za skutečná setkání. S Ukrajinou jednal za Obamu viceprezident Biden, a ani on neprojevoval Porošenkovi žádnou úctu. Příkladem je, že „neviděl“ jeho ruku nataženou k potřesení.

    Tři audience u Trumpa byly pro ukrajinského prezidenta vyloženě ponižující. Při zasedání RB OSN se nedokázal setkat ani s viceprezidentem Pencem, ministrem zahraničí Pompeem a asistentem prezidenta pro národní bezpečnost Boltonem. Americký ministr obrany ignoroval slavnostní předání dvou hlídkových člunů Ukrajině, na kterém byl Porošenko přítomen. Důvod takového jednání se dá přirovnat k jednání pána se zlodějským a nevýkonným prikazčikem. Takovou taktiku prikazčika, darebáka a šibala, horlivého, ale prospěchářského, si zavedl sám Porošenko.

    USA a Evropa po něm rok požadovali, aby poslal do penze generálního prokurátora Šochina. Nakonec jeho místo dostal jeden z jemu nejbližších – Jurij Lucenko. Svoje sliby nebral vážně. Natalija Jaresko, americká občanka, se měla stát podle slibu předsedkyní vlády. Místo dostal Volodymyr Hrojsman, politický „synek“ Porošenka, vytažený z tržiště ve Vinnici.

    Jedinou výjimkou je Uljana Suprun, nazývaná Doktor Smrt. Ta již při porušení mnoha ukrajinských zákonů zastává třetím rokem s podporou prezidenta a předsedy vlády úřad ministra zdravotnictví. Porošenkovi nevadí zničení ukrajinského zdravotnictví, plní se vší horlivostí požadavky svých pánů.

    Když byl před třemi léty žádán, aby dal dohromady řetězec paralelních protikorupčních struktur přímo řízených USA, aby byl udržen na krátkém řetězu nejen on, ale celé ukrajinské politikum, zdržel jej a klíčový prvek řetězce, Protikorupční soud, dosud není.

    I přes veřejnou kritiku přišly se skřípotem zubů tranše. Později to vypadalo, že se nad ukrajinským prezidentem stáhly mraky. To když se přes hranice prodral Saakašvili a přišel se svým mišomajdanem. Po svých obvyklých slibech, které stejně nesplnil, dostal od Západu souhlas s deportací Mišky a rozprášení mišomajdanu. To provedl rychle. Kurt Volker jej dlouho žádal o řešení problémů s „respektováním práva na mírový protest“, jako to před tím žádal Biden od Janukoviče.

    Důvodem k toleranci Západu k Porošenkovi je, že každá zvenčí plánovaná změna v Kyjevu hrozí chaosem a krachem současného pomajdanovského režimu. Porošenko to chápe a využívá. Západ zase může využít jarní volby v roce 2019 a zbavit se jej a tím se zbavit i nutnosti počítat s ním po dalších pět let.

    Dosud se Petru Alexejeviči daří „držet situaci pod kontrolou“. Důkazem je nedávné rozhodnutí MMF poskytnout Ukrajině poslední úvěr při symbolickém (o 23,5 %) zvýšení ceny za plyn pro obyvatelstvo. Rostou všechny ceny a na zvýšení ceny za plyn o 23,5 % do 31.3. si lidé zvyknou a potom těžko ovlivní průběh hlasování. Pro vládu bude další vývoj výhodný: 1. května skončí topná sezóna, nebudou výdaje na topení plynem a nakonec 1. ledna 2020, po všech volbách i parlamentních, bude lepší doba pro realizaci nepopulárních opatření.

    Hlavní politický důsledek „plynové“ historie: V MMF vyhověli Kyjevu a souhlasili se zvýšením ceny plynu v maximálně „úsporném“ režimu (pro ukrajinskou vládu) se zohledněním jejího voličského problému. Nyní bude tranše MMF pracovat pro vítězství Porošenka.

    Zůstává otázka, jak daleko může jít taková „ohleduplnost“ Západu. V zájmu zachování moci je Porošenko ochoten učinit cokoliv přímo v průběhu voleb: Právní represe proti oponentům, ještě rozsáhlejší beztrestné výstřelky ze řetězu puštěných nacionalistických radikálů, zastrašování příznivců jiných kandidátů, falšování při sčítání hlasů – to vše se může stát při volbách v roce 2019. Bude zajímavé vidět, jak na to budou reagovat západní pozorovatelé. Zda kvůli pokračování současného protiruského režimu opět zavřou oči a zacpou si nosy.

    Převzato z Fondsk.ru