Quantcast
Channel: Nová republika

Svět ruskýma očima 625

$
0
0
Stan

21.8.2021  Outsidermedia

Inkluzivní školství triumfovalo v Oregonu   * * *  Co znamená vítězství „Tálibánu“ v Afghánistánu  * * *  50 let od zrušení zlatého standardu  * * *  Ruský „černý“ srpen 


Oregonská guvernérka podepsala zákon odstraňující požadavky na čtení, psaní a matematiku pro středoškoláky, aby pomohla „barevným žákům“


10. 8. 2021

Oregonská guvernérka Kate Brownová ve snaze pomoci „barevným žákům“ minulý měsíc potichu podepsala zákon, který pro absolventy středních škol v tomto státě odstraňuje požadavek na to, aby ovládali čtení, psaní a matematiku. Brownová podepsala zákon pod označením „Senate Bill 744“ 14. července, ale při té příležitosti se nekonala tisková konference ani slavnostní podpis, guvernérka se naopak snažila, aby kolem přijetí zákona byl co nejmenší rozruch. Zákon také ještě dva měsíce po podpisu nebyl vložen do sbírky zákonů, což není normální, bývá zvykem, že schválený zákon je tam vložen v den podpisu.

Brownová sice o zákonu pomlčela, ale její náměstek pro komunikaci, Charles Boyle, řekl webu Oregonian, že zrušení požadavků na kompetence ve čtení, psaní a matematice by mělo prospět „barevným studentům“, přičemž stát přichází s novou sadou „spravedlivých“ vzdělávacích standardů.

Do té doby toto zrušení jednoznačně pomůže těm, kteří jsou „černí, latino, latina, latinx, domorodí, asijští, pacificko-ostrovní či kmenoví“.

Boyle řekl, že „lídři těchto komunit opakovaně obhajovali spravedlivé vzdělávací standardy společně s rozšířenými možnostmi učení a podporami“. Zákonodárci však letos údajně neposkytli žádnou konkrétní podporu, která by pomohla těmto skupinám.

Žádné nové požadavky na absolvování střední školy, jež budou schváleny, údajně nevstoupí v platnost do roku 2027, což znamená, že dalších pět ročníků bude maturovat bez potřeby prokázat kompetence ve třech základních oblastech.

Oregonští republikáni se pokusili vyvolat tlak proti tomuto zákonu, přičemž Christine Drazanová, šéfka parlamentní menšiny v dolní komoře oregonského Kongresu, argumentovala tím, že by to mohlo „snížit požadavky na naše děti v době, kdy jsme tu měli rok sociální izolace a ztracené výuky“ kvůli covidu-19. Byli v tom neúspěšní, protože zákonodárství ovládané Demokraty podpořilo tento krok drtivou většinou.

Floridský republikánský kandidát do Kongresu Vic DeGrammont označil tento zákon za „blbý“, zatímco oregonští republikánští senátoři napsali, že „toto byl možná nejhorší zákon, který byl na tomto zasedání přijat a Demokraté pro něj nemohou přijít s žádným dobrým odůvodněním“.

Politik a komentátor Barrington Martin II, který byl kandidátem Demokratické strany v několika volbách v Georgii, řekl, že přestože tento zákon měl za cíl „dát ránu z milosti rasové válce“, je plně odsouzen k nezdaru. „Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly“, napsal.

Převzato z RT

* * *


Co znamená vítězství „Tálibánu“ v Afghánistánu


Michail Moškin
15. 8. 2021


Dlouholetý boj USA a jejich spojenců s terorismem v Afghánistánu skončil vítězstvím „Tálibánu„. V neděli jeho bojovníci vstoupili do města prakticky bez odporu a oznámili, že plně ovládají celou zemi. Proč se vládní moc opuštěná Američany tak bleskově zhroutila a co se dá čekat od nové vlády „Tálibánu“?

Ozbrojenci z hnutí „Tálibán“ zakázaného v Rusku v neděli ze všech směrů obklíčili a vstoupili do hlavního města Afghánistánu Kábulu, čímž definitivně převzali moc v zemi. Nazvat to útokem či dobytím města by bylo těžké. Pokud pomineme několik přestřelek s vojáky věrnými vládě v severních a jižních čtvrtích Kábulu, byl pád zákonného režimu prezidenta Ašrafa Ghaního Ahmadzaje (kterého do nedávna podpíraly bajonety amerického kontingentu) bezbolestný…

Americké diplomaty a další spolupracovníky velvyslanectví USA v Kábulu evakuovali na poslední chvíli při prvních zprávách o příchodu Tálibů do města. Dnes si v Afghánistánu i za jeho hranicemi se sarkasmem připomínají červencové prohlášení amerického presidenta Joe Bidena: „V žádném případě se nestanete svědky scén, kdy bude lidi nutno evakuovat ze střechy velvyslanectví Spojených států v Afghánistánu.“ A o necelých pár týdnů později Američany zachraňovali ze střechy velvyslanectví vrtulníky stejně jako tomu bylo v roce 1975 v Saigonu.

Poslední baštou západní přítomnosti v zemi je kábulské letiště, na němž na evakuaci vojáků i civilistů dohlíží třítisícový americký kontingent. Jak oznámil TASS, stihla sem uprchnout skupina vysoce postavených představitelů Ghaního režimu, včetně jeho poradců. Tálibánská armáda, která už předtím bez boje obsadila letiště Bagram (nejdříve základnu sovětského a poté amerického vojenského letectva), obklíčila civilní letiště, ale ani po Američanech, ani po skrývajících se „bývalých“ nestřílí.

Situaci v Kábulu však v žádném případě nelze označit za normální. Při prvních zprávách o tom, že se Tálibové přiblížili k městu, vypukla ve městě panika. Obyvatelé města obklíčili bankovní pobočky ve snaze vybrat peníze. Paniku zvýšily přestřelky na předměstích a poté zprávy o tom, že Tálibové zaútočili na hlavní městskou věznici Púli Čarkí a osvobodili tisíce svých příznivců. Na výpadovkách se vytvořily ohromné fronty těch, kteří chtěli z hlavního města uniknout.

Do neděle se celé hranice země dostaly pod kontrolu „Tálibánu“ a jediným „oknem“ tak zůstává už zmiňované kábulské letiště. „Situaci zhoršuje to, že Kábul zaplavili uprchlíci z provincií obsazených Táliby. Hotely, soukromé domy a dokonce i školy jsou přeplněny uprchlíky. To vše dohromady přimělo vládu jednat s Táliby,“ řekl novinám Vzgljad Omar Nessar, ředitel ruského Centra pro studium současného Afghánistánu.

Mezitím přišla z prezidentského paláce zpráva, že šéfem přechodné vlády byl jmenován bývalý ministr zahraničních věcí Ahmad Džalali. V Kábulu se však očekává, že vládnout de iure bude jen krátce. TASS totiž informoval o pověstech, že z Kataru do vlasti přijel šéf politického křídla „Tálibánu“, mulla Abdel Ghaní Baradar, kterému přičítají titul vládce obnoveného „Islámského emirátu Afghánistán“. Tak se země označovala v letech 1996-2001, za tálibánské vlády.

„Tálibán“ nicméně odmítá zprávy a návratu mully Baradara, slibuje zřízení „inkluzivní vlády“, a obecně, jak říkají pozorovatelé, zatím si vítězové vedou mnohem zdrženlivěji, než v dobách prvního vítězství v polovině 90. let. Symbolem prvního tálibánského obsazení Kábulu se stala krutá pomsta, která zasáhla bývalého šéfa prosovětského režimu Muhammada Nadžíbulláha. Ozbrojenci vtrhli do mise OSN, v níž se ukrýval, a veřejně ho popravili.

Teď „Islámský emirát Afghánistán“ zaručuje všem, kteří chtějí uprchnout ze země, bezpečný koridor na letiště. Ostatní představitelé bývalého režimu budou muset přísahat věrnost emirátu. Tálibán slibuje, že zabezpečí bezpečnost zahraničních diplomatů, zejména ruského velvyslanectví v Kábulu. Naše diplomatická mise potvrdila, že její zaměstnanci nejsou v nebezpečí, evakuace není nutná, přestože situace ve městě zůstává napjatá.

Tálibové věří, že nemocnice a školy budou i nadále fungovat normálně. Navíc, na rozdíl od časů prvního tálibánského režimu, ženám umožní získat vzdělání, za podmínek, že budou zakrývat tváře. Současně existují jasné známky mocenské změny, jak na svém účtu v sociální síti Telegram informoval vojenský korespondent Jurij Kotěnok, v Kábulu začali přebarvovat „haram“ – hříšné zobrazení ženy s odkrytou tváří…

Anatolij Mavijčuk, plukovník ve výslužbě a účastník bojů v Afghánistánu, naznačuje, že teď se Tálibové, poučeni hořkými zkušenosti z minulé vlády, pokusí posílit svoji moc, armádu a navázat diplomatické vztahy s okolními zeměmi. „Přinejmenším nepředpokládám otevřené útoky na území středoasijských republik, ale vliv „Tálibánu“ v oblasti velmi silně vzroste,“ řekl vojenský expert.

Jedním z prvních úkolů „Tálibánu“ po obsazení Kábulu bude vybudování vztahů tohoto (většinou paštunského) hnutí s těmi národy, které svého času tvořily základ „Severní aliance“: Tádžiky, Uzbeky, Hazáry a dalšími etniky ze severu země, domnívá se Matvijčuk. „Zatím není jasné, jestli se to povede. Je možné vypracovat prognózy jak o znovunastolení centralizovaného státu, tak o nové občanské válce. V každém případě existuje možnost střetů v místech, kde žijí Tádžikové a Uzbeci,“ dodal náš zdroj…

Rusko by podle názoru senátora Kosačeva v nové situaci mělo zvýšit své diplomatické úsilí. „Týká se to nejenom spojenců v Organizaci smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO) a Eurasijské ekonomické unii (EAEU), ale i všech regionálních struktur a hráčů – Číny, Indie, Pákistánu a dalších. Potřebujeme zachovat jednotnou linii v každém z možných scénářů vývoje událostí v Afghánistánu“, uvedl zákonodárce.

Dalším směrem činnosti je upevnění spolupráce v rámci bloku CSTO, zdůraznil Kosačev. „To se týká spolupráce v oblasti boje proti terorismu, obchodování s drogami a také opatření proti ideologickému působení radikálů na obyvatelstvo přilehlých oblastí,“ dodal Kosačev. Za třetí je nutné posílit spolupráci v boji proti terorismu s USA. President Biden včera americkým ozbrojeným silám i zpravodajským službám přikázal, aby pečlivě sledovaly situaci a zabránily růstu terorismu na území Afghánistánu, připomněl senátor Kosačev. „Domnívám se, že v tomto se naše zájmy prolínají, a to nejen s Amerikou,“ konstatoval poslanec.

Ale to hlavní je, podle Kosačeva, „vrátit do hry OSN“. „Formálně byly celou tu dobu jednotky mezinárodní koalice (rozuměj Američané) v Afghánistánu pod mandátem OSN,“ připomněl senátor. „Ale Američané si tam dělali, co chtěli, a to v souladu se svým, nikoliv kolektivním pojetím mise. A podle toho dostali zaslouženou odměnu. A teď, hned za nimi, po té prohrané misi, dostává co proto Afghánistán i celý svět. Tohle už musí skončit.“

Převzato ze Vzgljad.ru, kráceno

K tématu:Pelikán: Afghánistánu nerozumíme, je to úplně jinak. Tlumočníky bych tam nechal, většina žen víc práv nechce


*  * *
 

Uběhlo 50 let od zrušení zlatého standardu


16. 8. 2021


Podle Bretton-woodských dohod z roku 1944 se Spojené státy zavázaly, že budou měnit svoje peníze za zlato v poměru 35 USD za unci, měny jejich spojenců a partnerů byly přitom pevně svázány s dolarem. To mělo poválečnému svět zabezpečit pevnou peněžně-úvěrovou základnu pro ekonomickou obnovu pod dohledem Mezinárodního měnového fondu a Světové banky.

15. srpna 1971 Richard Nixon oznámil začátek „nové ekonomické politiky“ v USA. Od té chvíle přestaly Spojené státy měnit dolar za zlato. Tím v podstatě změnily povahu peněz. Po dobu pěti tisíc let byly směnným ekvivalentem předměty, které měly nějakou vnitřní, všemi uznávanou hodnotu, jako například cenné kovy. Před padesáti lety se však peníze v podstatě změnily na dluhové papíry.

Samozřejmě, že odstoupení dolaru od zlatého standardu vyvolalo rozsáhlou krizi. Reputace Federálního rezervního systému jako centrální banky USA byla zcela podkopána. Vše však kompenzovaly nové příležitosti pro USA.

Chceme-li pochopit rozsah změn, musíme porovnat ekonomiku USA v letech 1950 a 1985, a poté v letech 1985 a 2020. HDP se v prvním případě zvýšil na 3,5násobek, v druhém 2,6násobně, přičemž burzovní indexy na devíti a třiadvacetinásobek. Nový systém umožňuje Spojeným státům neustále zvyšovat svůj státní dluh a nebát se následků.

Experti říkají, že Spojené státy v roce 2000 vynakládali na obsluhu svého dluhu (tehdy činil 55 % HDP) 12,3 % svých rozpočtových nákladů, za to v roce 2020 (kdy dluh narostl na 129 % HDP) pouhých 5,22 %. Do budoucna se toto číslo ještě zmenší, až se nakonec přiblíží k nule.

Prakticky celý státní dluh, který Spojené státy nahromadily za dobu pandemie Covid-19, byl vykoupen americkou centrální bankou – Fedem. Státní dluh USA se v roce 2020 zvýšil o 4,16 bil. USD, bilance Fedu o 3,19 bil.

Část expertů se domnívá, že pokud se bude situace v tomto směru zhoršovat, mohou Spojené státy zopakovat to, co udělaly v roce 1971, tentokrát však odmítnou splácet dluhy ministerstva financí USA. Nehledě na to, že mnohé centrální banky drží své valutové rezervy v dolarových dluhopisech.

To vše nutí země, které chtějí vést nezávislou politiku, aby z toho hledaly cestu ven. Nursultan Nazarbajev, prezident Kazachstánu, tedy už v roce 2008 veřejně vyzýval, aby byla zřízena „nová světová nedefektní měna“, která nahradí americký dolar.

Prezident Ruska Vladimir Putin vyjádřil znepokojení na tím, že Spojené státy hasí svůj rozpočtový deficit tiskem dolarů, čímž zrychlují inflaci, která má okamžitý vliv na celosvětovou ekonomiku.

Převzato z IA Krasnaja Vesna

K tématu:Světová ekonomika zažívá šok. Centrální bankéře straší inflace i mutace delta


***


„Černý“ srpen: Co všechno už postihlo Rusko


Věra Bukina
16. 8. 2021


Tento srpen už může být označen jako „černý“ kvůli rekordní smrtnosti na koronavirus, rekordní rozloze přírodních požárů, rekordních srážek a záplav obydlených oblastí na jihu země, a také rekordního tempa zdražování klíčových potravin a stavebních materiálů v druhém týdnu měsíce, napsala „Nězavisimaja gazeta“.

Ve stejném vydání se píše i o znatelném snížení kupní síly rublu.

Požáry zuří v mnoha regionech Ruska, nejenom na východě země. A jejich plocha už dávno převyšuje tu loňskou. Podle údajů Avialesochrany probíhá hašení 174 lesních požárů na celkové ploše zachvácené požárem 1,5 mil. ha. Zasažen nebyl jen les, ale i obydlí místních obyvatel.

V souvislosti s hrozbou povodní se evakuuje obyvatelstvo černomořského pobřeží Ruska. Jsme informováni o tom, že jsou zatopeny oblasti v Novorossijsku, Anapě, Jejském a Slavjanském okrese. 29 tisíc lidí je bez přístupu k elektrickému proudu.

Navíc ve druhém srpnovém týdnu začal koronavirový štáb informovat o denní úmrtnosti více než 800 lidí.

Zato růst cen se podle oficiálních statistik v průměru zastavil. Rosstat (Ruský statistický úřad) minulou středu oznámil, že ceny na všechno zboží a služby v zemi se od počátku měsíce v podstatě nezměnily. Ministerstvo zemědělství zase informovalo o chystaném snížení cen zeleniny z takzvaného „borščového koše“.

Nikita Maslennikov, přední expert Institutu současného rozvoje (Институт современного развития) varoval před zdražením nepotravinářského zboží o 15 až 20 procent, především domácích spotřebičů, elektroniky, přístrojů, protože cena přepravy kontejnerů vzrostla o více než 20 %. Expert si je jistý, že Rusové v druhém pololetí čekají úplně jiné ceny velkých domácích a elektronických spotřebičů – televizorů, ledniček, praček. Neměly by se tedy odkládat nákupy těchto výrobků, říká Maslennikov.

Převzato z Rambler.ru


Dekonspirace: Prague Security Studies Institut

$
0
0
21.8.2021 ParlamentníListy

„Dezinformace jako byznys: Firmy nevědomky financují weby šířící dezinformace, Vliv autoritativních režimů ve střední Evropě, Experti navrhují 21 doporučení pro zlepšení komunikace českého státu, Koho by volili čeští dezinformátoři?, Dezinformační weby brojí na volby – všímají si kvality potravin a migrace, Terčem dezinformačních webů bylo v minulém týdnu české členství v EU, Dezinformace a senátní volby, Jak chránit Evropský parlament před autoritářskými vlivy?, Důsledky Vrbětic – jak reagovat na stupňování hybridního působení.“ Tato a podobná témata tvoří podstatnou náplň veřejných výstupů a vystoupení organizace s anglickým názvem Prague Security Studies Institut (PSSI). Jak je na první pohled vidět, je to další základna pro boj s vnitřním i vnějším nepřítelem, šířícím zde údajné konspirace, dezinformace a nepravdy, čímž škodí rozvoji liberální demokracie, nejvyššího stadia ve vývoji lidské společnosti pod velením USA a EU.

Trocha historie. Už v roce 1998 započala aktivní spolupráce amerického National Security Assessments Program (NSAP) a českého, z velké části z Německa placeného Občanského institutu (OI), který je považován za vůbec první politicky zaměřenou NGO po listopadu 1989. NSAP a OI uspořádaly společně řadu politicky tematizovaných konferencí a dalších aktivit, na jejichž konci bylo založení samotného PSSI, a to v únoru 2002. Při jeho otevírání na pražském Pohořelci tehdy nemohl chybět český prezident Václav Havel ani americká ministryně Madeleine Albrightová.

Na první pohled se PSSI tváří jako analytická, studijní a výuková organizace, dokonce se ohání aktivní spoluprací s Karlovou univerzitou v Praze a Masarykovou univerzitou v Brně. Od roku 2006 má „pobočku“ ve Washingtonu. Za své krédo, mající vyjadřovat filozofii PSSI, uvádí heslo Peace through Strength (Mír prostřednictvím síly). To je nečekaně blízko skutečnosti, chce se říci. Už i proto, že jedním z klíčových programů PSSI je program Letní školy PSSI – NATO. Tématy těchto „politických školení mužstva“ jsou například Expanding NATO Horizons, NATO in the Age of Hybrid Warfare atd. Mimochodem například v roce 2018 byl jedním z témat Letní školy monitoring toho, jak o NATO referují česká média a jak je možné, že si u nás tolik lidí stále myslí, že členství v NATO žene naši zemi do nějakého budoucího válečného konfliktu.

Šéfem a spoluzakladatelem PSSI je Roger W. Robinson, Jr., dříve odborný pracovník americké administrativy pro otázky Ruska a Číny. „Managing direktorkou“ PSSI je jistá Jana Robinson (shoda příjmení s hlavním šéfem je jistě jen ryze náhodná, že). Předtím se několik let angažovala ve významných pozicích v EU a USA, zejména v oblasti „space-security“, vesmírné bezpečnosti. Pracovala také v Evropské vesmírné agentuře (ESA) a v téže oblasti byla také poradkyní českého Ministerstva zahraničí.

Mezi spolupracovníky PSSI v uplynulých letech najdeme řadu zajímavých jmen, například:
  • Aleš Chmelař, náměstek ministra zahraničí
  • Petr Pavel, bývalý funkcionář NATO, pretendent na místo prezidenta ČR
  • Jan Lipavský, pirátský poslanec
  • Pavel Fischer, senátor
  • Martin Bursík, funkcionář postupně za několik stran v různých pozicích včetně vládních
  • Petr Kolář, brouk Pytlík – politická práce všeho druhu
  • Tomáš Kuchta, český velvyslanec v Srbsku
  • Luboš Dobrovský, bývalý ministr obrany ČR
  • Jan Havránek, náměstek Ministerstva obrany
  • Martin Povejšil, náměstek ministra zahraničí
  • Andor Šándor, bývalý šéf Vojenského zpravodajství,
  • Karel Randák – opět bývalý šéf jedné z našich zpravodajských služeb,
  • Michael Romancov, politický geograf na FSV UK Praha
  • Roman Joch, ředitel Občanského institutu
  • Denisa Hejlová, vedoucí katedry na FSV UK Praha
  • Jiří Schneider, ředitel „bratrského“ Aspen Institutu
  • Šimon Pánek, ředitel NGO Člověk v tísni
  • Michaela Ďurková, koordinátorka projektu Jeden svět ve školách (Člověk v tísni)
  • Markéta Hronková, ředitelka organizace La Strada (zabývající se mj. otázkami prostituce)
  • Daniel Anýž, údajně nezávislý redaktor Aktuálně.cz
  • Jan Urban, rádoby nezávislý publicista
  • Ondřej Soukup, rádoby nezávislý novinář, prezentující se jako odborník na Rusko
  • Magda Faltová, ředitelka Sdružení pro integraci a migraci
  • Václav Bartuška, autor legendárního výroku o potřebě vyhladit vzbouřené obyvatelstvo Donbasu

a mnoho dalších, podobně nestranných bojovníků za pravou pravdu a lásku, proti dezinformačním lžím a nenávistem.

Mýtus pražského jara. Všechno jinak. Pravda o roku 1968 očima Štěpána Kotrby

$
0
0
Štěpán Kotrba
21.8.2021  ParlamentníListy

Živíme si v sobě už půl století mýtus pražského jara a socialismu s lidskou tváří Alexandra Dubčeka? Analytik Štěpán Kotrba se na ParlamentníchListech.cz pouští do rozboru tehdejší situace. Dubček prý nikoho moc nezajímal, Západ i Sověti sledovali něco úplně jiného...

(Štěpán Kotrba)
Krach operace Javor


V české společnosti se už půl století udržuje ze všech stran košatěný mýtus o pražském jaru – socialismu s lidskou tváří Alexandra Dubčeka –, které udusily tanky okupační armády. Silný příběh. Mýtus o demokratizaci komunistické ideje padesát let podporovali sami čeští komunisté a z druhé strany ti, kteří se tehdy těšili na konec socialismu. Marně. Zbytek společnosti jím byl zasažen díky zvědavým otázkám prověrkových komisí KSČ, ptajících se na souhlas či nesouhlas s internacionální pomocí bratských stran, aniž kdo vědět to hlavní: PROČ.

Pravda je ale jiná než mýtus. Sověty ani Západ, s výjimkou britské MI6, nezajímal ani Dubček, ani seberozkládající glasnosť a demokratizace komunistické strany. Američany a Sověty nezajímalo nic jiného než strategická vojenská parita na západní hranici Varšavské smlouvy. Tuto paritu zásadním způsobem porušilo 79 kusů americké střely krátkého doletu, vytvořené pro evropské válčiště a rozmisťované v západním Německu. MGM-31 Pershing byla ta americká balistická raketa. Mohla být vybavena jadernou hlavicí W -50 typu Boosted Fission, která byla k dispozici ve třech variantách (60 kt, 200 kt, 460 kt – což odpovídá přibližně pěti, 15, 35 hirošimským bombám). Dolet střely byl variabilní (185 km – 740 km s bezpečnostní rezervou 111 km) s relativně vysokou přesností (CEP = 260 m). Taktický systém Pershing 1 byl v Německu operačně nasazen v roce 1965 jako tři palebné baterie 56. velitelství polního dělostřelectva. Jeho nebezpečí tkvělo v tom, že snižoval reakční dobu po zjištění použití strategických jaderných střel z 40–30 minut nutných k protiútoku pro dolet strategických raket na tři až pět minut. Což bylo méně, než bylo uvedení jakýchkoliv raket do bojové pohotovosti. Raketa letěla na tu dobu neuvěřitelnou rychlostí mach 8–2,7 km/s. Nejbližší odpaliště bylo 37 km od československých hranic.

Prezident Novotný v říjnu 1965 ve Vojenské komisi obrany ÚV KSČ a posléze i Dubček odsouhlasili úkol Varšavské smlouvy vybudovat tři objekty „Javor“ na uskladnění jaderných hlavic operačně-taktického raketového komplexu Temp-S (9K76/9M76B, OTR-12) a zvláštní zodolněnou spojovací linku do těchto objektů. V březnu 1965 řekl hlavní velitel Spojených ozbrojených sil maršál A. A. Grečko československému ministru národní obrany generálu Bohumíru Lomskému, že je třeba uložit speciální bojové hlavice na území Československa, ale že je budou mít pod kontrolou sovětští specialisté. V listopadu téhož roku byli pozváni hlavní funkcionáři ČSLA (ministr národní obrany gen. B. Lomský, náčelník Generálního štábu ČSLA gen. O. Rytíř, náčelník Operační správy GŠ gen. V. Vitanovský, náčelník raketového vojska a dělostřelectva MNO gen. K. Blatenský a náčelník ubytovacího a výrobního úseku MNO plk. J. Roháč) ke konkrétnímu jednání s ministrem obrany SSSR. Dne 15. prosince 1965 podepsala československá a sovětská strana přísně tajnou „Dohodu o opatřeních ke zvýšení bojové pohotovosti raketových vojsk“. S výstavbou a existencí objektů byl seznámen pouze úzký okruh lidí: prezident republiky, první tajemník ÚV KSČ, předseda vlády ČSSR, ministr národní obrany, náčelník Generálního štábu ČSLA, náčelník Operační správy GŠ, náčelník operačního oddělení GŠ/OS, zástupce náčelníka operačního oddělení, náčelník skupiny operačního plánování GŠ/OS, starší důstojník – pracovník operačního sálu, náčelník raketového vojska a dělostřelectva a náčelník stavebního a výrobního úseku MNO. Právo udělovat souhlas k seznámení osob se skutečným účelem zvláštních objektů JAVOR měl pouze prezident republiky. Sovětská rozvědka totiž měla informace o nasazení raket Pershing v SRN a potřebovala v určitém termínu realizovat paritní opatření.

Výstavba tří podzemních objektů měla stát na tehdejší dobu neuvěřitelných 200 milionů korun. Obrovské množství nedostatkového cementu, oceli, obrovské množství nákladních aut na vytěženou zeminu a obrovské množství stavebních kapacit by bývalo chybělo centrálně plánovanému národnímu hospodářství. Novotný chtěl být ale populární, chtěl stavět sídliště pro lidi, a ne sklady pro sovětské jaderné hlavice….

Zatímco střely Temp-S dostaly s předstihem speciální jednotky ČSLA k uskladnění i ovládání, hlavice a odpalovací klíče měla mít na starosti pouze jednotka sovětských specialistů pod přímým velením Kremlu. V případě válečného konfliktu se Západem by sovětská strana vydávala jadernou munici československým raketovým vojskům. Úkol postavit podzemní sila pro hlavice Češi nesplnili v termínu a Brežněvovi lhali.

Není Němec jako Němec I.

$
0
0
napsal Geordyn a vlkp

21.8.2021  KosaZostračili vlkovobloguje.wordpress.com

Vlkův úvod:

Ctěný kolega Geordyn mi poslal článek, jak vidíte opatřený titulkem Není Němec jako Němec. Tu´tenhle slogan jeho a moje generace slýchávala velmi často. On ještě zažil válku, já nikoliv. A tehdejší režim tou replikou vysvětloval, proč, pár let po tom nejhoršíma nejběsnějším válečném konfliktu v historii některé Němce považujeme za tzv. hodné a děláme , že s II. nemají a neměli nic společného. Přiznávám, že mi nějaký čas trvalo, než jsem přišel na to, kdy Geordynův článek, respektive články, protože ten původní jsem rozdělil kvůli délce o odlišnému zaměření na dva samostatné, pustit na sklo.

Nakonec mi přišlo jako nejlepší řešení využít dat 20. a 21. srpna
(na Kose vyšlo předevčírem a včera - pozn. red. Nové republiky -  vd). Která mají v naší novodobé historii specifický a zásadní význam. V dovětku zítra vysvětlím eventuálně proč heslo ´není Němec jako Němec´ spojuji právě s neblahým srpnem. Jakkoliv vím, že nic takového většina z vás nepotřebuje. A nyní už jen Geordyn.

Není Němec jako Němec - pohledem z mnoha úhlů je vedena tato úvaha o těchto čtyřech slovech. Tak je ji třeba chápat.

Už se to úsloví „Není Němec, jako Němec “ nepoužívá jako varování před tím, házet do jednoho pytle všechny lidi bez rozdílu. Mělo by. Protože se mainstreamově stále silněji a chybně prosazuje do popředí kolektivní vina a prstem ukazuje i na celé státy. Třebaže případné hrozby a následné katastrofy – ekonomické, politické, elektronické i kriminální, způsobují evidentně jednotlivci na vlivných postech, nebo malé skupinky – možno je označit za mafie.

A zapomíná se, že to úsloví použil třeba snad i dr. Eduard Beneš, když byl v emigraci za války v Londýně . A i Klement Gottwald za emigrace v Moskvě. Když už dnes pro nás co jsme na Západě ( třebaže ČR trvale je a bude ve střední Evropě), je Rusko na tvrdém všeobecném embargu a podivných sankcích, je potřeba nezapomínat, že s existencí tohoto velkého státu, existuje i jeho minulost, která neodpouští dnešní naše omyly. Omyly záměrně prefabrikované se zřejmým zoufale prosazovaným účelem. Zopáknout si v Rusku tu opilcovu vládu – Jelcinovu. A když se to nepodaří při diplomatickém souboji s tím „šachistou“ Putinem, tak… Bůh s námi a zlé pryč.

Tehdy se emigrací zachraňovali i němečtí sociální demokraté, prchající před svými bohužel spoluobčany – nacionálně socialistickými, možno říci bestiemi, takže mohli to – není Němec jako Němec, použít. Antinacisté z Německa prchali napřed do Československa a po jeho akutním ohrožení hitlerovci a henleinovci, i do států ochotných poskytnout azyl. Mezi nimi, před uzavřením okolnostmi vynuceného paktu s Německem (Molotov – Ribbentrop) bylo i sovětské Rusko. Třeba německý komunista Friedrich Wilhelm Pieck, mnohem později první prezident v NDR. A celou válku vězněný v německém arestě Otto Grotewohl, sociální demokrat, později předseda vlády NDR. To jsou náhodně vybraní dva Němci, kteří hitlerizmu nepodlehli. Britové některé žádosti o azyl tehdy odmítali. Sověti v mezidobí také.

Zajímavý byl postoj československých komunistů před 22.6.1941, po uzavření onoho vynuceného paktu o „přátelství, neútočení a vzájemné pomoci“, mezi SSSR a Německem. Nastal mezi nimi zmatek a teprve pak se plně zapojili do protiněmeckého odboje. Mnoho jich tu dobu nepřežilo. Po válce měl Gottwald s jejich silně prořídlými řadami problém s nedostatkem zodpovědných kádrů. Proto nabral do strany kohokoliv a tak vznikli ti, co se nazývají – ukomunistů.

Po mnoha letech a za jiné situace v tom pokračoval i Gustáv Husák. Dnes jsou rozptýleni v ODS, v ČSSD, i jinde. Těch opravdu se stavějících za ty bědné a ukřivděné, vykořisťované – už zakázané pro mainstream slovo – těch opravdových mnoho dnes není. Takových jako je pan – nebo soudruh Josef Skála. Znal jsem jednoho opravdového i z našeho města. Pana K.

Nedávno, letos na jaře, byl za záhadných okolností při cestě do Prahy, v té prohnilé Praze zabit… Policií neobjasněno. Asi jejím žargonem další pomníček. Pan K. je pohřben na našem městském hřbitově. Už to zřejmě začíná znovu, jako za toho Röhma (vůdce SAmanů), který by dnes byl nejen za své gayství určitě oslavován v Pride pochodu „hrdosti“ – fuj. Třikrát fuj.

Tímto úslovím (není Němec… ) , byla nazvána i rádoby historická pětidílná filmová epopej, financovaná zajisté dobře z „naší české“ televize. Poplatná ale současným przněním historie, dle receptu – lhali jsme, lžeme, překrucujeme a budeme lhát a překrucovat dál, když nás ti takzvaní koncesionáři báječně platí. A nemají, drženi parlamentem a záměrně nedoplněnou Radou ČT s jejím ředitelem, možnost se tomu vzepřít. Existuje recept – hromadně televizi odhlašovat. Doporučeným dopisem té dnes už duhové poště.

A jakou životní zkušenost, jaký kdo je Němec, měl evangelický pastor Martin Niemöller ?

Který po válce konstatoval toto:  „Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem – nebyl jsem přece komunista. Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem – nebyl jsem přece sociální demokrat. Když přišli pro odboráře, mlčel jsem – nebyl jsem přece odborář. Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat !!“

Toto mnohdy i nevhodně používané přirovnání příslušníků národa – není Němec jako Němec – národa, na kterém přesto spočívá kletba vyvolání dvou světových válek a hromadné zločinnosti, zvláště v té druhé.

Nezapomeňte na německé válečně účinné a jako první, použití jedovatých plynů na francouzské frontě v dubnu 1915. Chlor. Francouzi i Britové sice německý „příklad“ následovali. Ale ve velkém s tím začali Němci. Kletba z obou válek, stále stimulující většinu Němců k jistým politickým postojům. Postojům? Přesnější je sehnutí!

Tak lze chápat například jejich téměř všeobecný souhlas s kancléřčiným – „My to zvládneme“ – k hromadnému přílivu nelegálních imigrantů, tehdy převážně Syřanů, povzbuzovaných Turky k cestě na Západ po roce 2015. Ale stále platí fakt nadpisu článku – není Němec jako Němec.

Zmínka o německých plynech – třeba i o Cyklonu B, by se k nim mohla přidat, nutí k otázce – a co americké, také první použití jaderných pum. A hned dvakrát ve třech dnech. Podivné, že se nesetkáváme s úslovím – Není Američan jako Američan. Třebaže jsou i jiní Američané, než jejich prezidenti, rozpoutávající tu a tam ve světě nějakou tu válku. Další připrchlíci už si chystají své ranečky.

Na nádražích je vítali s květinami a hostili jídlem a – pivem ne, věděli, že věřící muslim má Mohamedem alkohol zakázaný. Vepřové maso se v párcích nepozná. Které jim onen prorok zakázal také. I když se tě řádný Muslim umí vždy anglicky zeptat – No Pork ? A na tvou odpověď, že to vepřové není, se do ní s chutí pustí. Oni, muslimové, mají perfektní omluvu před Alláhem, že takto nehřeší – hřích má ten nevěřící, který jim zalhal. Čtěte Korán, budete to velmi brzy moc potřebovat. Až tu budou vládnout ti námořní lupiči – Piráti, s jejich chráněnci, pětkrát denně se modlícími směrem jihovýchodním. Tím směrem Mekka u nás je.

Nesmíme ale zapomenout, že Německo je stále ještě okupovaným státem i po sjednocení zrušením NDR, zajištěném odchodem sovětských vojsk. Po tomto „kavalírském“ gestu pošetilého Gorbačova, na které doplatil i likvidací svého státu – SSSR, jehož byl posledním prezidentem.

Proč Německem okupovaným? Po více než sedmdesáti letech po skončení 2. W.W.?

Kontingenty vojsk USA a Britů snad odešly také z Německa? Neodešly. A na svých vojenských základnách s jadernými hlavicemi raket stále tuto zem kontrolují pod vynucenou záminkou existence bloku NATO, a tak drží palec i nad celou Evropou. A na ostrově Okinawa, který oficiálně byl vrácen Japonsku až v roce 1972, drží USA několik vojenských základen, kterými vlastně udržují statut okupanta Japonska.

A co unijní, evropský svobodný pohyb zboží, osob a kapitálu, přesněji velkokapitálu – slovy primase monsignora Duky.

Svobodný pohyb.

Ten svou důležitou roli nemá? Se zeptáte.

To se pro Vás obyčejné čtenáře týká zatím jen toho pohybu osob i když dnes podmíněně, jste-li očkováni. Dnes ještě ano. Těch neobyčejných čtenářů se týká i pohyb zboží a kapitálu, tedy velmi velkého kapitálu. A velmi velkého pohybu velkého množství zboží. I když velmi, velmi silně pochybuji, že dosahem nepatrnou Kosu někdo z těch neobyčejných čte. Jen víme, že ji čte s příslušnými hvězdnými reakcemi jistá skupinka na ministerstvu pravdy.

Vraťme se o sto padesát let nazpět.

Po sjednocení mnoha drobných německých státečků v devatenáctém století v asi šedesátimilionový rozvíjející se stát a už víme také to, že je válka celkem běžná potřeba nadutých vládců, nucených pro udržení hegemonie ve svém státě vyvolat expanzí ven, tak potřebný utužený režim vnitřní. K tomu se jim válečné „dobrodružství“ hodí nejspolehlivěji. Viz prusko – francouzská válka 1870.

Touto všeobecně známou metodou v praxi využívanou snad už od vládců v Babylonii, se tento článek psaný pro Kosu zabývat nebude, ačkoliv je tato metoda nestydatě využívána nejvíce v naší době. Však ti, kteří chápou správně výše zmíněné řádky a umí se dívat kolem sebe, vědí o co jde. Irák, Libanon, Afganistan, Libye, Sýrie… (a co Jugoslávie?! - pozn. red. Nové republiky -  vd)

Obraťme nyní poněkud list.

Kamarád věděl o mé posedlosti archiváliemi a sbírce mnoha ročníků časopisu Vesmír. Odebíral jsem ten časopis asi dvacet let – v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Jeho otec měl podobnou vášeň. Z let dvacátých v jeho pozůstalosti bylo z roku 1928 a 1929 asi deset čísel tohoto přírodovědeckého časopisu. Tedy z doby, kdy mladá Republika československá byla v plném rozkvětu ekonomickém, vědeckém i společenském – tedy sociálním,

{(odmyslíme-li si střety stávkujících dělníků za vyšší mzdy s jejich zaměstnavateli a policejní zásahy k potlačení stávek i střelbou četnických pušek s řadou raněných i mrtvých, v Čechách i na Slovensku – to však bylo později, po krachu koncem roku 1929 v americké burze, pověstný černý pátek. Krach, řetězovitě se šířící po světě a hromadný úpadek statisíců firem s následnou nezaměstnaností a bídou těch nejchudších.

Něco podobného v mírné formě jsme zažili na vlastní kůži i v roce 2008. Zde možno upozornit, že hospodářská krize nebyla v těch třicátých letech v sovětském Rusku. Měli plánované hospodaření. Tam ale měli tehdy jiné problémy – politickomocenské, i když tamní ukrajinský hladomor (1932-33), lze s „úspěchem“ možná i zahrnout mezi problémy ekonomického rázu. Jsou o této katastrofě protichůdné informace. A Stalinův souboj s trockisty také k tomu přispěl.

Bylo tam totiž stejné suché jaro, jako v Československu v roce 1947, kde tři a půl měsíce nespadla ani kapka. Obilí uschlo na stojato, pokud vůbec vzešlo. Ovšem Stalin byl přeci krutý zabiják, že ? Takže také bezpodmínečná kolektivizace zemědělství, poněkud v mírné formě podobná i u nás, 1950 – toto mám od věrohodného svědka Miloše Z., už na něho jen vzpomínám – „ Jestli nevstoupíš do JZD, tak ti syna vyhodíme z fabriky“. Kroměřížsko. Divoká nebyla jen léta devadesátá v ČR, nýbrž i padesátá v ČSR. Džin svévole je vždy děsivý s dalekosáhlými následky. Po desetiletí.

Jenže ekonomicky vzato je pěstování plodin na scelených velkých plochách výhodnější i pro traktory a kombajny, než s koňmi nebo kravami na malých políčkách. Jednotná zemědělská družstva měla na velkém i s větší výnosy. Můj děda těch malých políček měl pět, porůznu kolem vesničky na Nymbursku. Ráno začal s kravkami a než ta políčka objel a zpracoval, bylo odpoledne a pak sedl k svému ševcovskému verpánku. Tak se tehdy žilo v devítičlenné vesnické rodině.

Dnes málo známý fakt úspěšnosti socialistické industrializace :

Brněnský traktor Zetor, měl takovou pozitivní odezvu u zemědělců ve Finsku, že tam používali všeobecně pro tento spolehlivý tahač na polích jen tento název – slovo, Zetor. Už zapomenutý fakt, po záměrné likvidaci československé průmyslové výroby západními konkurenty. Život je boj, a vyhrává ten s ostřejšími lokty a s korupční bezohledností. V režimu liberálním je to samozřejmé, bohužel. A snadnější při hlouposti a bezohlednosti domácích politiků. Jim to ale sypalo, jen jim. Posype dál, pokud nezměníme volbami složení té kleptomanské sqadry.

Jenže, nebýt Stalinovy zarputilosti, schopnosti přimět Rusko – tehdy SSSR, k urputné obraně před Němci, kteří chtěli ruské suroviny, jako někteří jiní i dnes, tak by Češi, Slováci, ani Poláci už neexistovali!! Židé stoprocentně! Mrtvé ale tím konstatováním nevzkřísíme. Jen nesmíme zapomínat, že se obětovaly miliony sovětských občanů v uniformě, i bez ní. Za nás! Abychom my žili. A podle toho bychom měli rozumně jednat!!)}.

Cyklický chaos kapitalismu – od rozmařilého plýtvání k následnému utahování opasků, odstraní pouze opětné zavedené plánování – od těžby surovin až po rozumnou spotřebu. Dnešní ekonomický svět lze přirovnat k oslu se zavázanýma očima. Cítí mrkev před sebou, tak jde a jde. Ony suroviny vzato všeobecně jsou nevyčerpatelné? A potom co? Do jeskyní? A zelené šílenství na obzoru. I když ono ty ekonomické restrikce zavede. Leží jim ale v hlavách jen oxid uhlíku. Že by to hromadné sázení stromů snadno vyřešilo, to je asi nad jejich rozumové schopnosti. Mají-li vůbec jaké. Ještě před šesti sty lety byly evropské, africké, jiho i severoamerické lesy nedotčené. Tedy rovnováha mezi obsahem uhlíku a kyslíku v atmosféře. Drastický úbytek lesů, dnes i například na Borneu (Kalimantan) i jinde, rovnováhu porušil.

Lesy po katastrofických požárech v současnosti vlivem sucha a veder – Řecko a Turecko, Sibiř, Aljaška 2015 – se dají vysázet znovu. I na všech volných plochách, i na golfových hřištích. Budou – li v botanických bankách vhodná semena.

Hořící lesy na řeckých ostrovech, hasili také čeští hasiči. Na tomto videu stopáž šedesát minut a dále už je vidět zápas Řeků s plamenným peklem. Oheň je velmi zlý pán a kyslík je jeho ochotný sluha.

https://www.youtube.com/watch?v=5o7YFWEVTQ0

Jak je to s obsahem kyslíku atmosféry nevím, snad se sleduje. Jen je známo, že pokles na úroveň z 21% na 15% a níž, znamená konec všech savců, dýchajících plicemi. Jak by dopadli členovci a ryby, o tom se studie nezmiňují. Světové oceány tu možnou drakonii tlumí, ale jejich zamoření všemožným chemickým hnusem a plasty pokračuje s odhadnutelnými neblahými následky.

dokončení zítra

Jaroslav Bašta: Sametová revoluce Talibánu v čínské režii

$
0
0
Jaroslav Bašta a -rp-
22.8.2021 PrvníZprávy

Když jsem viděl fotografii ozbrojenců Talibánu v pracovně bývalého afgánského prezidenta Gháního, vzpomněl jsem si na řadu kreseb, které zobrazovaly rudé námořníky a rolníky v Zimním paláci v Petrohradě v roce 1917, píše Jaroslav Bašta v komentáři pro Prvnizpravy.cz

Jaroslav Bašta

Ozbrojený lid svrhl zkorumpovanou vládu. Tentokrát vousatí mudžahedínové hrdě pózovali se zbraněmi čínské výroby. Řekl jsem si, že bych neměl podceňovat řeč symbolů, a podíval jsem se na čínské vztahy s hnutím Talibán za posledních dvacet let.

V roce 2001 Čínská lidová republika podepsala rezoluci Rady bezpečnosti OSN odsuzující Talibán za ukrývání Usámy bin Ládina, a podpořila tak invazi do Afganistánu. Většina analytiků za tím viděla čínské obavy z terorismu, protože autonomní oblast Sin-ťijang obývaná muslimskými Ujgury s Afganistánem sousedí. Ujgurští islamisté páchající teroristické útoky hledali podporu právě za touto hranicí. Po vojenské porážce před bezmála 20 lety se Talibán uchýlil k vleklé partyzánské válce.

Před pěti lety, v lednu 2016 ČLR iniciovala mírové rozhovory s Talibánem, jichž se zúčastnil ještě Pákistán, Afganistán a Spojené státy. Mírová iniciativa záhy skončila, když v květnu byl při americkém náletu zabit tehdejší vůdce hnutí mulla Mohammad Mansúr. To možná byl klíčový okamžik, od něhož začala čínsko – talibánská spolupráce, která vedla k oné historické fotografii v prezidentském paláci v minulém týdnu.

Vedení vítězného Talibánu již dlouho mluví o tom, že chce do Afganistánu přitáhnout čínské investice. Jako protihodnotu nabízí hlavně ochranu dosavadních akvizic Říše středu – velký měděný důl v Lógaru (ten hlídali i naši vojáci) a těžbu ropy. Číňané by měli urychleně vybudovat zničenou či chybějící infrastrukturu. Na tom budou muset spolupracovat s afgánským státem, takže čistky, které všichni očekávali se zatím nekonají. Naopak Talibové vyhlásili amnestii pro státní úředníky a vojáky, hovoří o zapojení žen. Jediná politická a vojenská entita, s níž budou i nadále nemilosrdně válčit, je Islámský stát, který je aktivní v některých regionech

Domnívám se, že „talibánská sametová revoluce“ ukazuje, že také v Islámu došlo k prakticky stejnému vývoji jako v západní civilizaci. Svět se dělí na konzervativce a progresivisty. Talibán ve své současné podobě představuje archetyp islámského konzervativismu. To nejdůležitější pro něj představuje vlast, tradice (kam patří i náboženství), snaha zlepšit ekonomické a sociální poměry, a zejména dobré vztahy se sousedními zeměmi, nikoli vývoz revoluce.

Ideologie Islámského státu nezapře svou inspiraci marxismem, nakonec jeho ideoví otcové původně hovořili o islámském revolučním hnutí. Chtějí stvořit nový svět podřízený jejich představám, rozejít se s bezbožnou minulostí, proto ničí sochy a jiné památky. Očekávají konec světa. V tom se nijak neliší od sekulárních progresivistů na západních univerzitách. Ti místo Armageddonu očekávají klimatickou katastrofu a také nenávidí svou vlastní hříšnou civilizaci, kácí sochy a pomníky. Vzpomenu-li si na čínskou Kulturní revoluci, tak se obávám, že podobným obdobím chaosu a negace musí projít každý civilizační okruh.

Současná spolupráce Číny s Talibánem naznačuje, že se to může změnit k lepšímu již za života jedné generace.



Rozpad SSSR začal Litvou. Vzkaz pro Evropskou unii – připravte se!

$
0
0
Sergej Vasiljev

22.08.2021   Aftershock, překlad Outsidermedia

„Boj o to, kdo bude muset živit toto hladové nedorozumění, již končí,“ řekl včera jakýsi muž z Litvy a měl  pravdu. Litvu, Estonsko, Lotyšsko stále více navěšují na vydržování EU, svoje peníze tyto republiky už nemají a nikdy více je mít nebudou. Nebude tu žádný svůj průmysl, energetika, věda, kultura, vzdělání. Co zbylo z dob SSSR – vše bylo zničeno, prodáno a nebo to rozprodávají dodnes.


(Graf: Indikátor kontroly korupce v EU z roku 2015)

Ze zprávy o zahraničním obchodu Litvy: 8,73 % (2,86 miliardy USD) – jaderné reaktory, kotle, zařízení a mechanická zařízení; jejich části. Víte co to vlastně je? Divoši rozeberou artefakt dřívější rozvinuté civilizace (jaderná elektrárna Ignalina) na díly a prodají vše, co lze prodat. Odtud obchod s jadernými reaktory, zařízením a mechanickými zařízení. Žádný jaderný průmysl.

Můj známý pracuje ve velké společnosti na výkup kovového šrotu. Vyhráli výběrové řízení na půlroční nákup šrotu od Litevské železnice – kolejnic, výhybek, dvojkolí, vozů a plošinových vozů. Říká, že letos toho bylo zrušeno nějaké šílené množství. Nemají ani dostatek času na zpracování a doručení do přístavu. Není dostatek strojů a řezačů. Mají toho moc.

Náhražka ekonomiky od „našich západních partnerů“. Zdá se, že je vše přítomné jako vždy, ale vše je jen „iluzorní“. Iluzorní průmysl, energetika a dokonce i obyvatelstvo. Demografická křivka pobaltských národů se po „získání nezávislosti“ mění v ostrý pád. S nulovou hodnotou by se měla setkat v polovině 21. století. Nezůstalo jim mnoho času.

Nejpřekvapivější je, že se Litva pohádala i s Lotyšskem a Estonskem. Tři drsné pobaltské „sestry“ na sebe navzájem hledí jako pes na nohu, kterou se chystá kousnout, i když na veřejnosti se snaží zachovat vnější dojem slušnosti.

Předvádění se hašteřivé trhovkyně Litvy dostalo i sousedy. Ti zaplnili svou regionální distribuční síť plynu společně s Finskem a zcela odmítly členství Litvě. Litva je posedlá myšlenkou bojkotovat běloruskou jadernou elektrárnu, zatímco Lotyšsko a Estonsko se Litvě otevřeně vysmívají a nadále spotřebovávají/prodávají levnou běloruskou atomovou elektřinu. Takových příkladů je spousta. Nad posledním litevským byznysem s vlastním LNG se uchechtává celá Evropa, i když autorství těchto divokých projektů, s největší pravděpodobností, není místní.

Zpětné vlastní reakce pobaltských politikářů jsou přípustné pouze ve věcech, které washingtonský regionální výbor vůbec nezajímají. Při sebemenším zájmu o toto téma ze strany Pána se Baltové mrknutím oka seřadí na parapetu v 18 řadách. Jakékoli změny a kolísání jsou vyloučeny – U.S. Department of State nemá takové vtipy rád.

Bývalého lotyšského starostu přístavu Ventspils Aivarse Lembergse se téměř dvacet let mnohokráte pokoušeli uvěznit a stále nic. Mimochodem, je za co. Tloušťka oligarchovy peněženky však vždy překonala principiálnost rozhodování žalobců a soudců. Lembergs byl ale okamžitě „odejit“, jakmile (celý svůj život je to ideový rusofob a notorický darebák) naznačil, že se musí přestat štěkat na Rusko a pokusit se prosit o jeho odpuštění, jinak by se Lotyši už mohli jen „utopit v Baltském moři“. Washington však řekl: „Čuš!“, zavedl osobní sankce proti Lembergsovi a jeho společnostem, načež byl oligarcha okamžitě „usazen“. Sedí jako roztomilý klouček. A vy říkáte, svobodná vůle … demokracie.

Ale za to můžete krást. To „bílý Sáhib“ nezakazuje a dokonce to povzbuzuje. A tak krade celá litevská elita, jako smyslů zbavená.

Dostalo se to do bodu, kdy experti Evropské komise, kteří v roce 2012 zkontrolovali proces uzavření JE Ignalina a vynakládání prostředků z evropských strukturálních fondů, odmítli zveřejnit výsledky auditu a Evropská komise je zcela utajila (!). K uvěznění podle korupčních článků trestního práva prakticky nedochází. Všechno a všichni jsou v „normě“. Není koho dát za katr. No a nebo všechny, což je nemožné.

Litva, samozřejmě, není výjimkou. Tak žije celá Evropa. A jak dlouho! V únoru 2014 vydala Evropská komise svou vůbec první zprávu o boji proti korupci. Údaje v ní uvedené lze charakterizovat pouze necenzurně: Protože Korupce stojí země EU částku ve výši srovnatelné s ročním rozpočtem EU.

Současně se zprávou zveřejnil Eurobarometr údaje ze sociologického průzkumu na stejné téma. Podle jeho výsledků se 76 % obyvatel EU domnívá, že korupce je v jejich společnosti široce rozšířená, a 56 % souhlasí s tvrzením, že míra korupce v zemi (jakékoliv), kde žijí, se za poslední tři roky zvýšila.

Citát z projevu evropské komisařky Cecilie Malmströmové, která přednesla zprávu o boji proti korupci:

„Odhaduje se, že korupce stojí Evropskou unii 120 miliard eur ročně. Jedná se o částku srovnatelnou s ročním rozpočtem EU. Naše zpráva ukazuje, že míra korupce se v celé EU liší. Ale také demonstruje, že to zasáhlo celou Evropskou unii. Neexistují žádné zóny zcela prosté korupce na území Evropy.“

Myslíte si, že český premiér prostě jen tak vynesl (o šest let později!) bláznivý „šum“ o údajném odpálení skladů ve Vrběticích Rusy? Babiš je miliardář a většina jeho obchodních zájmů je na severoamerickém kontinentu (!). Zlé jazyky říkají, že mu byla předložena nabídka, která se nedá odmítnout: Buď začnete skandál s Rusy, když to teď nahonem potřebujeme, nebo my – tě – nejen „rozkulačíme“ úplně, až po obvinění z daňových úniků a praní peněz drogové mafie. Rozumí se i s patřičným „usednutím“.

Stručně řečeno, varlata východoevropských elit jsou pevně sevřena v železné ruce ministerstva zahraničí USA. K tomu však zároveň dovolují, že v „limitrofech“ [1] mohou krást beztrestně, takže každý může být pak prohlášen za „rakovinu společnosti“, kdykoliv v doslovném i přeneseném slova smyslu. Cynické, ale účinné. Lokajské posluhování, podlézavost, přísahy věčné věrnosti a podpora jakýchkoliv činností Pána ze „Světlého hradu na Kopci“ jsou nezbytnými podmínkami pro lidi, kteří chtějí být součástí takzvaných „pobaltských elit“ (a nejen jejich). Tak a ne jinak.

Ovšemže je to jen iluze oddanosti a Velký bratr to velmi dobře chápe. Ale u něho je vůbec všechno iluzí, takže o jednu více, nebo o jednu méně … Pro iluzi loajality vytváří „Impérium Dobra“ iluzi poptávky po „Tabákím“ [2]. Nejlepší ze všeho pro tuto iluzi je, když přijde někdo, kdo považuje „ne-do-státy“ za „kouzlo“ a chce toto „kouzlo“ dostat do svých rukou. A přestože tři pobaltské sestry vypadají jako podřadné coury po padesátce, tak Vrchní zámořský kuplíř křičí o jejich sexuální přitažlivosti a nebezpečí znásilnění nepřetržitě.

„Emerické“ chování je dokonalou ilustrací anekdoty:

– Že ty se nějak chystáš znásilnit moji ženu?
– A kde jste to vzal? Já se ani nedívám jejím směrem!
– Pohrdáte jí?!
I tento měsíc jistý americký novinář Peck z „National Interest“ zveřejnil poplašný článek: Rusko napadlo pobaltské státy – dokáže to NATO zastavit?

Ruské námitky typu: „Proč tam, k čertu, vůbec lézt?“, nejsou přijímány, a dokonce i naopak – rozfoukávají se: „Jak nemůžete nechtít, aby pobaltské sestry nebyly vaše? Pohrdáte jimi?“

„Tady je to, co potřebujete vědět,“
píše Američan.„V případě útoku na Pobaltí pravděpodobně ruské jednotky provedou dobře rozptýlenou a rychlou ofenzivu. To bude znamenat, že ani taktické jaderné zbraně NATO nebudou schopny zasáhnout koncentrované vojenské formace. NATO se tedy ani při použití taktických jaderných zbraní nepodaří zachránit pobaltské země před ruskou invazí.“

Příčina? Východoevropské satelity bývalé sovětské říše, takzvané Varšavské smlouvy, se již nedaří vydávat za rukojmí.

Takové jsou výsledky vojenské simulace 2019, kterou provedla společnost RAND Corporation. Její závěr je, že jaderné zbraně NATO přestaly být pro Rusko odstrašujícím prostředkem, protože Evropa výměnou taktických jaderných úderů ztratí mnohem více než Rusko.

„Hlavním vývodem je, že NATO nemá kontrolu nad eskalací, což zase prospívá Rusku,“ naříká studie.„S vypuknutím jaderných útoků v hypotetické válce v Pobaltí bude mít NATO mnohem silnější stimuly omezit své jaderné operace, ne-li vůbec v principu vojenské operace, než Rusko.“

Ruská vojska v Pobaltí s velkou pravděpodobností zahájí dobře rozptýlenou a rychlou ofenzivu. V důsledku toho se taktické jaderné zbraně NATO nebudou moci zaměřovat na koncentrované vojenské formace, ale na civilní obyvatelstvo, které je aliance povinna chránit. Vojenské jednotky tvořící se v Rusku se mohou stát dalším cílem, ale to je plné nebezpečné výměny strategických jaderných útoků. V simulované hře se hráči NATO nakonec rozhodli vyslat signál Rusku tím, že shodili pět taktických jaderných zbraní na baterii ruské mobilní protivzdušné obrany přímo na hranici s Lotyšskem.

Avšak běda, bylo vypočítáno, že nejpravděpodobnější ruskou odpovědí bude přímý úder na pět leteckých základen NATO (z toho 2 – 3 na území Německa, tedy za našimi „humny“). „Infrastruktura NATO je zranitelná a škody způsobené i omezeným počtem jaderných útoků by mohly výrazně snížit vojenský potenciál NATO. Rusko je na druhé straně schopné odolat jaderným úderům srovnatelné úrovně mnohem lépe.“

Nechápu, proč to popisují tak rozvláčně, mohli by prostě jen převyprávět další anekdotu, která se po internetu toulá už dlouho:


V Pentagonu se nemohou shodnout na tom, kdy je nejvhodnější doba k útoku na Rusko. A tak se rozhodli zeptat těch, kteří již s Ruskem bojovali.
Ptají se Francouzů: ----„Kdy je nejlepší čas k útoku?“--- Francouzi odpověděli: „Nevíme, ale rozhodně ne v zimě.“

Poté se ptají Němců: „Kdy zaútočit?“ Němci říkají: „Nevíme, ale rozhodně ne v létě.“

Slepá ulička. Co dělat? Někdo navrhne: „Zeptejme se Číňanů, ti jsou nejchytřejší, vždy něco vymyslí.“

A tak se zeptají: „Vážení Číňané, kdy máme zaútočit na Rusko, abychom vyhráli?“ Číňané odpověděli: „Právě teď, okamžitě! Rusové toho staví tolik! Rozhodli se obnovit BAM, rozvíjejí továrny, přístavy, nemocnice, Arktidu osvojují … Obecně teď opravdu velmi nutně potřebují hodně válečných zajatců.“

Litevské ministerstvo zahraničí začalo být tak nervózní po truchlivých nářcích RAND, že je následně, po britských kolezích, ty „papíry“, vyhodilo do popelnic, nebo jinak zlikvidovalo i dokumenty s označením SECRET, TOP SECRET a COSMIC (secret) – razítko nejvyššího utajení pro tajné dokumenty NATO (jsou prý nabízeny zájemcům přes anglicky „hovořící“ segment internetu).

Dokumenty údajně obsahují tajná jednání mezi Joe Bidenem a hlavami dalších zemí, intriky proti Rusku, Německu a Nord Stream 2, pojednávají o „pomoci USA proti Německu, Francii a roli Litvy v této odporné hře.

Dokumenty také obsahují „přípravy na válku s Běloruskem“, „pokyny USA proti Číně“ a „spiknutí proti Trumpovi ve prospěch Bidena.“ Autor píše, že to všechno jsou „grandiózní sračky“ («грандиозное дерьмо»), které mohou vést k „válce v Evropě“. Celkem bylo „ukradeno“ 1 677 000 e-mailů, ve 102 spisech, k dispozici jsou pouze dva spisy s osobní, pracovní a jinou korespondencí zaměstnanců ministerstva zahraničí.

Nevím, jak vy, ale při pohledu na tyto složité „kroky“ litevských diplomatů se mi v hlavě objevil slavný rámec sovětské komedie „Briliantová ruka“:

„Jsem nevinná, přišel za mnou sám!“

A to vše na pozadí mimořádné situace s afghánsko-iráckými uprchlíky na hranicích, hlučnými, se slzným plynem a obušky protesty pod okny vlastního parlamentu a masivního hromadného odchodu občanů ze země. A nyní se opět valí další asociace. Rozpad SSSR začal právě problémy v Litvě. Závěr si udělejte sami.

Mimochodem, co jste vůbec slyšeli o protestech v Litvě proti jejich verzi „zelených očkovacích pasů“?
A víte, že část Rusů upřímně doporučuje na místo „šéfa“ EU přímo Michaila Gorbačova?



[1] limitrofní – státy sousední, okolní. Zde ve významu „hranic“ mezi Evropou a Ruskem

[2]
Tabaki– Таба́ки (англ. Tabaqui) šakal z Knihy džunglí, „věrný podocásek“ tygra Šér Chána, podlézavec, zbabělec, lokajíček, prostě dnešní typický politik


Přeložil Bedřich Vinopalník

Není Němec jako Němec II

$
0
0
Geordyn

22.8.2021 KosaZostračili vlkovobloguje.wordpress.com

Dokončení ze včerejška

Upozornil jsem úvodem článku na mnohé úhly pohledu. Takže pohled už ten základní :
Nedávno mi ty „Vesmírné“ časopisy padly do ruky a tak byl další námět na článek.

A ten podivný rozsáhlý úvod o německém národě? On totiž zakladatel onoho měsíčníku Vesmír, byl Čech – Bohumil Němec. Botanik, profesor Karlovy univerzity. Jeho životní anabázi lze najít na Wikipedii i jinde, takže s jeho zajímavým životem se nemusím šířeji zabývat. Rád bych, jenže následující link na článek odborníka je mnohem výstižnější. Později ale také něco o tom zmíním.


https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/1997/cislo-4/botanik-bohumil-nemec.html

Jde o obsah odborných článků z oné doby prudkého rozvoje v Československu těch dvacátých let, tak kontrastních s dnešním úpadkem společenským, ekonomickým a i vědeckým. U nás i v západních zemích dnes. Srovnáním například s dnešní Čínou. Která má v současnosti nejvíce podaných patentů a vynálezů, což registruje málokdo – ke své škodě. To už se nezmiňuji o těch tisících kilometrů nových železničních tratí ke komfortnímu cestování až 360kilometrovou rychlostí za hodinu.

U nás – sedněte do rychlíku a ten jen občas to může někde rozpumpovat na 160. Tratě jsou nezpůsobilé vyšší rychlosti. A těch daleko menších bourají. Na železnici v Čechii (vzor Belgie, Anglie, Francie), je s odpuštěním, takový bordel, že se v den, kdy článek píši, opět srazily dva vlaky. Rychlík z Mnichova (ten Mnichov, už zase) s osobákem u Domažlic. Oba strojvedoucí na ten železniční chaos zahynuli, včetně několika cestujících. Jak zareaguje univerzální ministr všeho ? Demisí ? Kdeže – asi obsadí další ministerstvo. Měl by pak tři.

Asi ve státním rozpočtu k rekonstrukcím tratí – zpevnění podloží a napřímení směru, a zavedení spolehlivého řízení pohybu vlaků – chybějí ty prachy, co sežerou americké vrtulníky a německá (možná) bojová vozidla pěchoty. Oligarcha má opět další tunu másla na své krátce střihnuté hlavě. A s ním i ten universální ministr všeho. Musím se však zastat Babiše alespoň v jednom. Odsuzuji anarchistické vrhání syrových vajec na černé tričko premiérovo. Dav lze snadno strhnout k této kriminální činnosti a může se situace zvrhnout k tomu, do jakého postavení se dostala policie v několika státech USA. Tím BLM. To by mohlo nastat v jiné podobě i u nás, nebudeme-li považovat policii za ochránce pořádku. Rvačkami na ulicích začal v Německu růst jejich nacionální socialismus !! Se známým koncem.

Populárně vědecký časopis Vesmír:

Časopis pro šíření přírodních věd a jejich užití

V roce 1923 ho obnovil a dlouho redigoval botanik Bohumil Němec, profesor Karlovy univerzity.



Aby bylo hned známo o jak významnou osobnost šlo. Byl kandidátem na funkci prezidenta republiky po abdikaci jejího zakladatele, Tomáše Garrigua Masaryka. To se psal rok 1935. Politicky byl pan prof. neutrální, takže pro rozhádané agrárníky, socialisty, lidovce a komunisty v poslanecké sněmovně, byl kandidátem přijatelným. Jenže něco o zákulisních politických čachrech z dnešního světa jistě víte. Ty byly i tehdy. Takže nakonec se prezidentem stal Dr. Eduard Beneš. Ostatně se tak splnilo přání samotného Masaryka, který ještě za svého života Beneše, jako svého nástupce, navrhoval. Oba se o vznik Československa zasloužili. Spolu se Štefánikem.

Botanik prof. Němec má nádherný text v úvodu ke své monografii, Život rostlin:

Mezi Venuší, hvězdou mládí a lásky, a Martem, planetou války, obíhá kolem Slunce Země, naše kolébka i hrob. Její sousedé jako by byli symbolem osudu života, který na jejím povrchu kypí: Láskou vzniká, bojem se vyvíjí a zaniká.

Nejvhodnější seznámení s rozmanitým obsahem časopisu z těch dvacátých let minulého století bude z několika názvů článků a pár zajímavostí z rubriky – DROBNÉ ZPRÁVY.

Podzemní vody a lesy

Vlastnosti, výroba a používání vzácných plynů

Antropologické studie Dra Aleše Hrdličky v Jižní Asii, na Jávě, v Austrálii a Jižní Africe

Rozhledy

Obrázky z Rábu

Z naší přírody

Krásy slovenské – Z říše rostlinné

Z přírodovědecké pracovny

Krystalová stanička syst. Lorenz, Ing. V. Pařízka

Se sedmi montážními plány

O knihách

Z vědeckého života


Z DROBNÝCH ZPRÁV, jsou zajímavé pro člověka žijícího v jedenadvacátém století, zejména takové, které dnes vypadají exoticky.

Stanovení času na zorničce kočičího oka

Ve „Vesmíru“ II. Uveřejnil jsem poznámku „Souhvězdí Lva ve zvěrokruhu“. Zmiňuji se tam o antickém mínění, že egyptský vztah slunce ke kocouru je od změny zorničky kočičího oka s výškou slunce. „Esti Kurir“, Budapest, přinesl 13. listopadu 1927 k věci zajímavou poznámku z Číny. Nacionalisté vydali provolání, že Číňané nemají užívati kapesních hodin evropských, jež vyrábějí „bílí ďáblové“. Mají prý se zase vrátiti k hodinám slunečním, či k stanovení přesného času k velikosti zornice kočičího oka po způsobu předků… Stanovení času, totiž doby denní, pohledem do kočičího oka tedy podnes v Číně není zapomenuto. Tam souvislost kočky, nebo kočkovité šelmy se sluncem posud má reálný podklad v Horapollonu pro Antiku nadhozený. Dr. Dittrich

Boj krysám

V Nizozemí, státě protkaném přečetnými průplavy a přístavy, kde průplav je důležitějším komunikačním prostředkem nežli cesty – protože kanálů je více – krysy jsou velmi na obtíž. Městská rada v sídelním městě Den Haag povolila do městského rozpočtu 15.000 zl.(po 13.6 Kč) na hubení krys. Předepsala také, jak prováděti stavby a jak upravovati byty, aby se v nich nemohly usídliti. (Uzavřené dutiny pod podlahou, dlažby v skladištích, trámoví ve stropě apod.) Protože není po ruce dobře působícího a při tom bezpečného prostředku proti krysám, městská rada nemůže se odhodlati, aby převzala řízení důkladného a radikálního hubení, příkladem jeden týden po čtvrtroku. (Nieuwe Rott. Courant, 10. července, 1926.) R. J. V.

Omlazování kůže vstřikováním králičí krve ohlašuje newyorský lékař J. F. Kapp. Králík musí býti několik týdnů připravován k tomuto účelu vstřikováním sera z vepřů. Teprve tím nabude jeho krev schopnosti omlazovati lidskou kůži, jež se stává svěžejší, těžší, napiatější, vrásky a stařecké pigmentace se ztrácejí, kůže se stává bělejší. Kappova metoda je rozhodně méně krutá, než koupele pani Čachtické, zdali však bude míti opravdu slibovaný účinek, to prozatím nechceme zaručovati.

Geordyn na rozdíl od oné Kappovy metody zaručuje přesný opis výše uvedeného z čísla pátého, ročníku VI., z ledna roku 1928 – z časopisu pro šíření přírodních věd a jejich užití. Časopisu s názvem VESMÍR. Upozorňuje ale, že 99% obsahu časopisu bylo přísně a přesně redigováno za součinnosti redakčního sboru samotným prof. Dr. Bohumilem Němcem na té nejvyšší soudobé vědecké a morální úrovni. Takže ty tři vybrané články z rubriky Drobné zprávy, nejsou reprezentativní. Pouze jen zdůrazňují rozdíly v publikování dnes a před sto lety. I s tehdejším pravopisem. Kdyby za sto let někdo podobně konfrontoval dnešní publicistiku s tou jejich, tak bychom se moc a moc divili. Dnes je lhaní totiž tím nejžádanějším artiklem.

Ještě je potřeba vrátit se časově k situaci postojů vládnoucí garnitury v padesátých letech v ČSR. Ono to dnes není jiné. Postojů, kde snaha být papežtější než papež a vlísávat se do přízně protektora si ošklivě zahrála s osudy mnohých. Už je téměř zapomenuto, ale dva totožné případy je třeba zdůraznit. O nich víme toto. Pan prof. Němec byl ve světě vědy známým významným botanikem. Prostě – není Němec jako Němec.

Za prezidentování Antonína Zápotockého, ač dříve státní mocí byl pan prof. upozaďován v oněch letech, tak prezident Zápotocký náhle jmenoval prof. Němce akademikem v Československé akademii věd a zvýšil mu zvláštním opatřením důchod. Proč? Protože významná návštěva z SSSR, vědecká delegace vedená akademikem Viktorem Borisovičem Sočavou, žádala setkání s prof. Němcem, jehož odborné práce akademik Sočava znal a uznával. Nedbal na rozpaky československé věrchušky a trval na setkání. Tak rychle auto a pro pana profesora.

Podobně se chovala nová „šlechta“ k Ludvíku Svobodovi. Když delegace bývalých spolubojovníků – sovětských vysokých důstojníků, žádala o setkání s tehdy účetním JZD, L. Svobodou, veteránem z bojů u Sokolova a Dukly, tak se tehdejší mocipáni hodně zapotili, aby vše napravili. Potom byl generál Svoboda ustanoven ředitelem Vojenského muzea. Tehdy jsem se s ním, už ředitelem, setkal.

Moc jak známo korumpuje. Kolektivní vedení, tuto neblahou vlastnost stírá. I když ne úplně.

Známý film právě z padesátých let – Pyšná princezna, má jedno důležité ponaučení od filmové postavy – krále Miroslava.

Zní takto. Ševče, nad nikoho se nevyvyšuj a před nikým se neponižuj!

Také je dobré znát toto. Až půjdeš vzhůru, tak každého koho potkáš, zdrav. Vyplatí se ti to, až půjdeš zase dolů.

Vlkův přípodotek:


Opravdu – není Němec jako Němec! To říkal nejen český bolševik, když držel moc, ale říkají to i dnešní mocní. Vlastně oni nás oblažují úplně jinou verzí téhož – komunisté rozlišovali Němce na dobré a špatné. Podle klíče, řečeno nahrubo – Němec nacista versus Němec komunista.

Dnešní elitáři to mají úplně extrovní – všichni Němci jsou dobří. Ovšem někteří jsou daleko a daleko lepší. Ty nazývají milými krajany. A že by existoval někdy nějaký Němec nacista? Ani nápad! Existovali jen a pouze nacisté! Odkud se vzali? Kam se ztratili? Nikdo neví, nikdo nezná, nikdo neřeší. Jsou už jen hodní Němci a milí krajané. A ti přece s hrůzami nacismu nijak nesouvisí a neodpovídají za ně.

Aby bylo jasné – já jsem s Němci tak nějak vyrovnán, ačkoliv… těch ačkoliv je hned několik a z toho dvě hlavní:

-to že bych úspěšně mohl požádat o pas Spolkové republiky

-to že schází v rodokmenu naší rodiny celá jedna velká větev, díky II.ww

Ale ani jedno mi vnitřně nebrání jaksi problém němectví pokládat momentálně za vyřešený a stabilizovaný.

Toto, bylo nutno poznamenat, neboť nyní je potřeba vysvětlit, proč dva Geordynovy texty ohledně němectví a pojmu Němec vyšly včera a dnes (20.8. a 21.8.), tedy ve dnech historicky spojených se srpnovou okupací Československa Sovětským svazem.

V době, kdy vytvářím tento dovětek, zbývá do smutného výročí ještě celý týden. Nevím přesně, jakému propagandistickému tlaku jsme vystaveni právě teď, kdy čtete tyto řádky. Ale umím si jej bez problémů představit!

Jak už napsáno,- heslo není Němec jako Němec dnes jest dohnáno až do absurdna – není Němec jako Němec, některý je obyčejný dobrý a jiný je milý krajan! Ovšem pokud jde o Rusy? Tam žádné rozlišování na dobré a špatné ve smyslu není Rus jako Rus, o verzi každý Rus je dobrý a některý je ještě lepší - nemluvě. Ta druhá vyšší verze dobrých Rusů mi rozhodně neschází. To jsem zažil celých 40 let a bohatě stačilo! Nikdy víc!

Nicméně soudím, že jestliže jsme odpustili Němcům - minulým, současným, budoucím okupaci, Lidice, Ležáky, Ploštinu, Heydrichiádu, plynové komory, plány na genocidu našeho národa, 360 000 zamřených životů československých občanů, zruinování tuzemské ekonomiky, válečné škody a reparace, pak se musím zeptat těch, co mi dnes zase valí do hlavy, že co Rus, to zloduch, vrah okupant protože to je prostě Rus, proč tahle dědičná nenávist??? A proč pro Němce věčné odpuštění a milé krajanování?

Srpnová okupace nevratně poznamenala a poškodila moji i Geordynovu generaci. Tu jeho zasáhla na vrcholu sil, té mojí vzala většinově šance k plnohodnotnému životu. Což nelze odpustit. Nicméně Srpen a Mnichov a následně Protektorát jako stejný level? Promiňte, ale tohle stavět vedle sebe je asi stejné jako srovnávat rozbité koleno nebo slepé střevo se zlomenou páteří!!!!

Proto a kvůli tomuhle jsem obě části Geordynova textu pustil právě včera a dnes! Ano, není Němec jako Němec! Stejně tak není Američan jako Američan. Australan nebo Brazilec /zdravím Charlie a Klokane!/ jako Australan nebo Brazilec! A tedy není Rus jako Rus. A už vůbec nelze připustit, že dnešní Rusko je bývalý Sovětský svaz. Pamatujme si to! A je už nejméně 25 let potřeba si opakovat, že tak jako není Němec jako není milý krajan, tak Rusko není a nebude Sovětským svazem. Nedémonizujme je, ale také nebuďme k němu už nikdy servilní. Se Spojenými státy to je stejné, leč v opačném gardu. Nebuďme k nim vtíravě servilní, když už skončila jakákoliv jejich démonizace.

Není Němec jako Němec, není Rus jako Rus!


Střípky z vlasteneckého setkání PŘÍČOVY 2021 - učitelka Milena Míčová o chystané totalizaci českého školství (VIDEO)

$
0
0
Milena Míčová
22.8.2021  Nová republika

Ministerstvo školství ČR podle direktiv Evropské unie chystá české školství na přívalovou vlnu migrantů - končí autonomie škol a učitelů, i ve školství kráčíme k totalitě - centralizace moci ministerstva - snižování úrovně maturit - o "poslušných" a "neposlušných školách" - EU diktuje snižování úrovně vzdělání v našich školách - on-line výuka, aneb jak šmírovat v našich školách  na obzoru totalitní školství řízené novými totalitními úřady - EU a ministerstvo chystají právní změny, které umožní "neposlušné"školy trestat - fízlování nejen učitelů, ale i dětí...





Střípky z vlasteneckého setkání PŘÍČOVY 2021- spisovatel Benjamin Kuras o humoru, který žádná totalita nemá ráda. (VIDEO)

$
0
0
Benjamin Kuras
22.8.2021 Nová republika

Benjamin Kuras uvádí na příkladech, jak totalita a totalitární náboženství nesnášejí humor, kterého se bojí. Humor je druh myšlení s kterým se žádná totalita nesnáší. Chcete-li si přečíst celý text, a nejen krácenou verzi eseje připravenou Benjaminem Kurasem pro Příčovy 2021, pak si kupte červnové číslo časopisu Playboy. Heterosexuální muži všech barev pleti v něm krom Kurasovy eseje najdou i další benefity

https://youtu.be/M15FHUdXS-c



Afghánská lekce pro nohsledy strýčka Sama

$
0
0
Finian Cunnigham
Afghánistán je nejzářnějším důkazem americké zrady. Je to varovný příběh pro ostatní, kteří se stále zdají být neuvěřitelně důvěřiví a v touze po americkému spojenectví se lísají ke strýčku Samovi.

Americký prezident Joe Biden tento týden prohlásil, že "nelituje" stažení amerických sil z Afghánistánu, protože se zdá, že bojovníci Talibanu ovládnou celou středoasijskou zemi. Z toho plyne ponaučení: kdokoli, kdo dělá Washingtonu poskoka, činí tak pod hrozbou konečné zrady USA.

Loutkový režim v Kábulu podporovaný Spojenými státy plní příkazy Washingtonu již téměř dvě desetiletí. Po dvaceti letech marné války za cenu statisíců afghánských životů a bilionů dolarů se strýček Sam rozhodl sbalit se, odejít a nechat Afghánce jejich bídnému osudu. Zatímco Talibán obsazuje jedno provinční hlavní město za druhým, americké zpravodajské služby varují, že kábulský režim může padnout do měsíce. A Biden tento týden bezcitně řekl Afgháncům, že si musí bojovat sami.

Kam se poděly vznešené americké sliby o "budování národa"? Nebo "boj proti terorismu", "obrana demokracie", "ochrana práv žen"?

Je to špinavý příběh s mnoha historickými precedenty, které ukazují, jak je strýček Sam schopen pověsit někdejší "spojence" na hřebík. Jak kdysi poznamenal americký státník Henry Kissinger, USA nemají stálé spojence, mají pouze zájmy. 

Před 46 lety, v době pádu Saigonu, Spojené státy opouštěly zkorumpovaný loutkový režim, který podporovaly v Jižním Vietnamu, když severovietnamští komunisté konečně zlikvidovali zbytečné americké pěšáky.

Novějším příkladem bezohledné zrady ze strany Washingtonu bylo vydání kurdských bojovníků na milost a nemilost Turecku, když to během Trumpova prezidentství vtrhlo do severní Sýrie. Každý, kdo přijímá americkou záštitu, musí vědět, že drobným písmem ve smlouvě vždy stojí: být odkopnut kdykoli, kdy se to strýčkovi Samovi hodí.

Afghánistán je snad nejzářnějším důkazem této americké zrady od pádu Saigonu v roce 1975.

Je to varovný příběh pro ostatní, kteří se stále zdají být neuvěřitelně důvěřiví a chtějí se připojit k americké alianci.

Zdá se, že Ukrajina, řízená prodejným režimem v Kyjevě, je otrocky ochotna podřídit veškerý svůj osud rozmarům Washingtonu. Režim v Kyjevě obětuje staletí společné historie s Ruskem, a to vše ve prospěch vojenské benevolence Washingtonu. Sedm let trvající občanská válka financovaná americkou vojenskou pomocí ve výši 2 miliard dolarů zničila mír a prosperitu Ukrajiny a poškodila sousedské vztahy s Ruskem. Můžeme si být jisti, že až si imperiální plánovači ve Washingtonu uvědomí, že jejich využívání Ukrajiny jako pěšáka proti Rusku se stalo zbytečným, pak bude ukrajinský lid ponechán, aby tento chronický nepořádek vyřešil.

Stejně tak američtí lokajové v Pobaltí. Působí jako psi Washingtonu, kteří kazí vztahy mezi Ruskem a Evropskou unií. Pobaltské země se již léta staví proti ruskému plynovodu Nord Stream 2 a místo toho apelují na dražší a ekologicky špinavější vývoz amerického plynu. Ze dne na den se Washington rozhodl, že taková politika je neudržitelná a nestojí za to, aby si znepřátelil Německo a zbytek EU. A právě tak zůstali pobaltští lokajové na ocet a vypadají jako hlupáci.

Zdá se však, že se nikdy nepoučí. Tento týden se Litva podvolila strýčkovi Samovi a vyprovokovala Čínu oznámením, že uzná Tchaj-wan. Tento krok Peking rozzuřil, protože podkopává mezinárodní politiku jedné Číny, která uznává Tchaj-wan jako území pod svrchovaností Pekingu. Čína odvolala svého vyslance z Vilniusu a pohrozila trestnými hospodářskými opatřeními. Pro EU, která je nejvýznamnějším obchodním partnerem, je neuvážené a sebezničující vyvolávat hněv Číny. Litva a zbytek EU by mohly být potenciálně postiženy hospodářskými ztrátami - a to vše jen kvůli tomu, aby následovaly geopolitickou agendu Washingtonu, která je vůči Číně nepřátelská.

V současné době musí být největší varování před zradou USA zcela jistě věnováno odpadlickému čínskému ostrovnímu území Tchaj-wanu. Peking varoval, že Washington svým provokativním prodejem zbraní podněcuje separatistické frakce na ostrově. Čína prohlásila, že má právo Tchaj-wan vojensky napadnout a převzít nad ním zpět kontrolu silou. Takový krok by mohl zažehnout válku mezi Spojenými státy a Čínou, protože Washington opakovaně slíbil, že bude Tchaj-wan "bránit".

Jak nám však připomíná afghánský debakl, je pravděpodobné, že Washington ponechá Tchaj-wan ve vojenské konfrontaci s pevninskou Čínou svému osudu. Než by Peking prosadil svou autoritu, byla by na obou stranách prolita čínská krev.

Afghánistán brutálně jasně ukazuje, že v zahraniční politice Washingtonu a jeho vojenských intervencích není ani špetka zásadovosti. Životy obyčejných amerických občanů jsou stejně postradatelné jako životy cizích lidí, pokud se má za to, že jsou naplněny zájmy Washingtonu, který slouží svým korporátním ziskům. Když tyto zájmy přestanou, pak jsou ztracené životy spláchnuty do záchodu jako odporné lejno.



Ján Čarnogurský: Ďalší americký prorok

$
0
0
Ján Čarnogurský

23.8.2021 FB a VašeVěc

Médiá priniesli nové predpovede amerického geopolitika a futurológa Georga Friedmana (1949). Podľa nich Rusko a Čína oslabnú a USA si podržia veľmocenskú pozíciu, zosilnia Poľsko, Turecko, Japonsko. Európska únia sa buď rozpadne alebo sa zredukuje na menší priestor. Vzrastie význam Strednej Európy.


Ján Čarngurský

Friedmanov mediálny vzostup trvá už viac než desaťročie. Je zakladateľom a riaditeľom amerického Inštitútu STRATFOR (Strategic Forecasting) a mediálna pozornosť zabezpečuje jeho Inštitútu finančne zaujímavé objednávky predpovedí budúcnosti od americkej vlády a rôznych inštitúcií a preklady na celom svete. Jeho knihy sú zaujímavo a provokatívne napísané, dobre sa čítajú, dobre sa predávajú, patrí sa z nich citovať. Ale sú nepravdivé.

V roku 2009 vyšla jeho kniha Budúcich 100 rokov. Záujem vyvolávajúci titul, sľubný autor, kto by nechcel vedieť, ako sa bude vyvíjať svet najbližších 100 rokov? Pripomeňme si, čo v nej píše autor. Od Číny sa odtrhne Tibet, Poľsko a Turecko zosilnia na úkor Ruska a začnú si konkurovať v Povolží. V strednej Európe sa vytvorí poľský blok, zahrnujúci celú Višegrádsku skupinu a Rumunsko, na Ďalekom východe sa obnoví dominancia Japonska (ako pred II. svetovou vojnou). V polovici súčasného storočia vypukne 3. svetová vojna, na jednej strane anglosaský blok plus nejakí spojenci (Čína, India, poľský blok), na druhej strane Turecko a Japonsko, v polovici vojny sa Nemecko a Francúzsko pripoja k Turecku a Japonsku. Vojna vypukne 24. novembra 2050 (americký Thanksgiving day). Vojnu vyhrá – samozrejme – anglosaský blok. Bude nasledovať desaťročie amerického rozkvetu a potom sa stane hlavným americkým konkurentom Mexiko. V roku 2015 STRATFOR vydal miernu revíziu knihy, ale konečné americké víťazstvo zostáva. Kniha je už titulom skromnejšia ako kniha ideového predchodcu Friedmana, ďalšieho amerického zvestovateľa budúcnosti Hermana Kahna pod názvom Budúcich 200 rokov, ktorá vyšla v roku 1976. Ale o ňom za chvíľu.

V roku 2015 Friedman vydal knihu Ohrozená Európa – Rodiaca sa kríza, originálny názov Flashpoints. Kniha morálne vyzbrojuje amerického čitateľa na budúce porážky. Áno, prichádzajú porážky Ameriky, ale sú len prechodné a vlastne nevyhnutné pre odstránenie nahromadených protikladov. Po nich príde víťazstvo a dlhší pokoj. Takže, Američan, vydrž strádania a porážky, nakoniec aj tak vyhraješ a bude ti ešte lepšie. Nuž, práve prebiehajúca porážka Ameriky v Afganistane je naozaj nevyhnutná, ale či je aj prechodná, tým by som si nebol istý.

Friedman sa vyznačuje absolútnou neprítomnosťou autocenzúry, a to uvádzam ako klad. Má naštudované dejiny Európy a dôležitých krajín sveta. Jeho predpovede sú premietnutím krízových situácií z minulosti jednotlivých krajín do budúcnosti, trochu ich oprášením, primiešaním technologického pokroku a záverečnou dávkou želania ako otca myšlienky (wishful thinking). Porovnajte sami. Slabnutie a kĺzanie k rozpadu Číny a Ruska predpovedá už viac než desať rokov, ale realita je opačná. Predsa Rusko relatívne zosilnieva oproti Spojeným štátom vojensky a Čína hospodársky. Naopak, o odpadnutí niektorých štátov zo zväzku Spojených štátov (Texas, Kalifornia) sa objavujú články aj v mainstreamovej tlači. Som stredoeurópan a v princípe je mi sympatická Friedmanova predpoveď posilňovania Strednej Európy. Ale posilňovanie Strednej Európy je možné len na základe posilňovania Európskej kultúry, od literatúry až po vojenstvo. Friedman však predpovedá globálne nahradenie európskej kultúry americkou. Trochu ma napĺňa nádejou, že keď písal o triumfe americkej kultúry nad európskou, ešte nebolo na svete hnutie Black Lives Matter (BLM).

George Friedman pochádza z maďarskej židovskej rodiny. Jeho rodine sa podarilo prežiť vojnu v Budapešti, ale hneď po vojne utiekli z Maďarska cez Bratislavu do americkej zóny v Rakúsku. Aj z rodinnej skúsenosti môže poznať problémy Strednej Európy a Európy. Preto východiská jeho analýz a predpovedí sú správne. Používa ich provokatívne a bez autocenzúry. Iným autorom by to politická korektnosť asi nedovolila. S Friedmanom možno v základe polemizovať len ťažko a ako polemizovať s predpoveďami? Jeho predpovede možno len spochybniť porovnaním s inými predpoveďami a ich (ne)naplnením. Predpovede na porovnanie sa ponúkajú od už spomenutého Hermana Kahna.

Herman Kahn tiež písal geopolitické a futurologické predpovede. Začínal v RAND Corporation, keď sa stal známy, založil Hudson Institution. Zomrel v roku 1983. V 60-tych a v 70-tych rokoch minulého storočia sa intelektuálne nedalo prežiť bez znalosti ideí Hermana Kahna. Najznámejší bol jeho stroj na odvrátenie sovietskej ofenzívy na Západ. Napísal o ňom v knihe Myslenie o nemysliteľnom (Thinking about the Untkinkable, 1962). Navrhol, aby Západ, prakticky NATO, umiestnili cez západnú Európu silné jadrové nálože. Keby Varšavská zmluva začala ofenzívu na Západ, americký prezident by pohrozil, ak sa nevrátia, odpáli nálože, ktoré by roztrhli Zemeguľu. Zahynul by Západ, ale aj Východ. Akési globálne kamikadze. Kahn sa odlišoval od Friedmana vo svojom európskom favoritovi. Friedman favorizuje Poľsko, Kahn predpovedal vedúce postavenie v Európe Francúzsku. Ako je to teraz s Francúzskom? V roku 1968 uverejnil knihu Môžeme vyhrať vo Vietname? Nečítal som ju, ale nepochybujem, že došiel k uzáveru, že môžu. Až na to, že v roku 1975 museli amerického vyslanca v Saigone zachraňovať z vyslanectva americké helikoptéry. Jeho intelektuálny osud: kto dnes pozná Hermana Kahna? Porovnanie diela Georga Friedmana a Hermana Kahna je zároveň vyjadrením skepsy nad predpoveďami Georga Friedmana.

Takže počkajme si ešte asi 30 rokov.

JUDr. Ján Čarnogurský

Advokát, dlhoročný disident, zakladateľ a prvý predseda KDH, bývalý premiér SR

Afghánistán: „USA se tak chovají ke všem.“ „Ale my si to nenecháme líbit.“ Generál Pelz a jeho zážitky a svědectví

$
0
0
Petr Pelc

23.8.2021  ParlamentníListy

Na Afghánistán nemůžeme nahlížet jako na stát v našem slova smyslu, uvádí v textu psaném pro ParlamentníListy.cz někdejší ředitel Vojenského zpravodajství a exvelvyslanec v Afghánistánu generál Petr Pelz. Vyvrací mýty, které panují v našich médiích, a přidává své vlastní zážitky. „Afghánci jsou historicky zvyklí, že jim cizinci platí za to, aby něco činili, či naopak nečinili. Otázkou cti řádného Afghánce pak je, nechat si zaplatit, ale přesto jednat podle vlastní vůle,“ uvádí třeba. „Národ, kde každý muž radši zemře, než aby nechal sebe nebo svou rodinu urazit, nemůže boj prohrát,“ nastiňuje též


Afghánistán, země slunce a stínů

Zvláštní představitel Generálního tajemníka OSN v Afghánistánu Staffan de Mistura k jednomu z nových velvyslanců v Kábulu: „Vítám vás. A pamatujte, že v Afghánistánu je to vždycky o něčem jiném.“


Geostrategie

Afghánistán není bezvýznamnou a zapomenutou zemí, jak by se snad mohlo zdát. Pohled na mapu napovídá, že území dnešního Afghánistánu bude vždy rušným strategickým průsečíkem. Nalézá se mezi Íránem (šíitský islám) a Čínou (konfucianismus a marxistický ateismus), nepřímo vklíněn mezi ostře soupeřící nukleární mocnosti Indii (převládající buddhismus) a Pákistán (sunnitský islám) na jihu a postsovětský zájmový prostor středoasijských republik (Kazachstán, Uzbekistán, Tádžikistán) na severu. Tvoří tedy spojnici mezi prostorem střední Asie a indickým subkontinentem i mezi Středním a Dálným východem. Je potenciální transportní zemí pro plynovody a ropovody z Kaspického prostoru k břehům Indickému oceánu i budované čínské Nové hedvábné stezky.


Lidé

Podle posledních odhadů žije v Afghánistánu 38 milionů obyvatel, z čehož je asi 24 milionů mladších 24 let. To je problém sám o sobě. Představme si 24 milionů puberťáků, jejichž hlavní životní zkušeností je válka, násilí a odcizení! Jedná se o multietnický stát; ústava z roku 2004 rozeznává oficiálně 14 etnik, i když je jich více.

Nejpočetněji jsou zastoupeni Paštuni – 42 %, Tádžikové – 27 %, Hazarové – 9 %, Uzbeci – 9 % a tak dále. To vytváří patovou situaci při volbách i jmenování do klíčových institucí – Paštuni jsou sice nejpočetnější, ale vzhledem k jejich absolutnímu individualismu se jim nedaří se prosazovat tak, jak by si jejich vůdci přáli. Převážně paštunský Tálibán to dobře ví, a tak jejich odpor k demokratickým volbám není jen ideový, ale rovněž výrazně pragmatický. Sjednocující státní ideologii představuje islám, který vyznává téměř 100 % Afghánců v poměru 87 % sunnitů k 13 % šíitů.


Povaha Afghánce a lichá klišé

Afghánistán je oblast dominovaná pohořím Hindúkuš, lidé obývají v podstatě výšky mezi dvěma a třemi tisíci metry nad mořem. Úzká, nepřístupná údolí, žlutošedý písek všude kolem, jen zřídka protkaný zelenou vegetací. Již jsem to někde říkal. Navštívit s asistencí rodinného oslíka vedlejší vesnici může být výkon vrcholového sportovce. Horalé všude na zeměkouli mívají svérázné názory, a Afghánci jsou příkladem extrémních horalů.

Paštun je potom příkladem extrémního Afghánce. Kód chování Paštuna, Paštunvali, má řadu sympatických rysů, ale je velmi přísný, což absolutně určuje život. Abych svoje, pro někoho možná překvapivé prohlášení, dokumentoval, uvedu příklady. Neexistují dědičné výhody, každý si má své postavení zasloužit, dospělý muž Paštun neposlouchá nikoho, jen Paštunvali. To je přece sympatické, ale v reálném životě to znamená, že řádný Paštun neuznává autoritu, tím méně nějakého prezidenta a jeho vládu, i kdyby byli ze zlata. Jsou vyjmenovány křivdy, které čestný muž musí smýt pouze krví. Odtud řada útoků afghánských vojáků na své americké „kolegy“.

Po jednom takovém útoku, kdy afghánský plukovník zastřelil svého kolegu, amerického plukovníka, s kterým seděl za stejným stolem, jsem se o tom incidentu bavil se svým, snad mohu říci, přítelem. Je to Pashtun, mujahid, v mládí bojoval velmi úspěšně se sovětskou armádou, inteligentní a – na Afghánce – velmi jemný člověk. Říkal jsem mu: „Vy Afghánci jste moc vztahovační, Američani se chovají jako pitomci k celému světu, ne jenom k vám.“ Odpověděl: „Já vím,“ a se smutným úsměvem dodal: „Ale my si to nesmíme nechat líbit.“ Uvádím to tady proto, že žádný další důvod, proč to Západ v Afghánistánu prohrál, netřeba hledat. Národ, kde každý muž radši zemře, než aby nechal sebe nebo svou rodinu urazit, nemůže boj prohrát. Je třeba poznamenat, opět pro někoho překvapivě, že je to islám, který má tendenci Paštunvali polidšťovat a hraje modernizační roli.

Při úvahách o budoucnosti Afghánistánu je třeba se vyvarovat běžných, ale logiku zavádějících klišé. Tedy při pohledu do historie Afghánistánu vidíme, že není pravda, že se nedá vojensky dobýt. Byl dobyt mnohokrát, ale dá se jen těžko spravovat, cizí administrativou již vůbec ne. Dalším zavádějícím klišé je představa, že Afghánci jsou zuřiví bojovníci. Až na místní výjimky to již není tak zcela pravda. Průměrný Afghánec je po 45 letech občanských válek a bezpečnostních problémů velmi unaven a chtěl by jen normálně žít. Poslední z běžně zažitých mylných představ je názor, že Afghánistán je nestabilní zemí. Troufnu si tvrdit, že – v reálném čase a geografickém kontextu – Afghánistán prožíval od konce druhé anglo-afghánské války až po zavraždění prezidenta Muhammeda Douda Khana období klidu, za krále Zahir Shaha dokonce téměř rozkvětu. Trvalo to skoro přesně sto let.


Společenské vztahy

Afghánistán patří mezi ty země, které neprošly procesem formování národního státu tak, jak jej známe z Evropy či v zemích s evropskou společensko-kulturní historií. Chápejme Afghánistán spíše jako území obývané různými kmeny a etniky nežli stát. Také byl tak jako neutrální prostor v 19. století Brity s tichým souhlasem Ruska vytvořen. To má tyto následky. Převládající spontánní loajalita se týká rodiny, klanu, vesnice, kmenu, etnicity, náboženství… ze zásoby sympatií se tak již na Kábul nedostává. Všichni to víme, ale logické závěry nečiníme. Patriotismus je spíše intelektuálním či politickým konceptem užívaným státními představiteli v době krizí. Proto také jen málo věcí znamená to, co si my „zápaďáci“ představujeme, například ústřední vláda, parlament, policie, soudy atd. Tyto věci jsou současně průměrnými obyvateli – nikoliv neoprávněně – pociťovány jako záležitosti cizorodé, zavlečené sem cizáky, Západem, bezvěrci.

Navíc i tyto „cizí“ úřady ve výsledku neodvozují svůj mandát od lidu, voličů, jak bychom si my představovali. Jejich síla i postoje jsou dány výsledky vyjednávání mezi tradičními strukturami – klany, vlivovými skupinami, místními vůdci atd. Ve výsledku pozice těchto institucí k jednotlivým jevům se i plynule mění v souvislosti s přeskupováním sil. Rozhodování policie, parlamentu, soudu a tak dále není založeno na vůli elektorátu, ale na aktuálním rozdělení sociálních, ekonomických, kulturních, náboženských a politických sil v zemi. A dále znamená to, že usnesení parlamentu cementují staré struktury – přesně ty, které chce Západ změnit!

Význam slova korupce je v Afghánistánu zcela odlišný než na Západě. V této oblasti existuje řada nedorozumění. Korupcí například je, když jsem si zaplatil svého soudce, a on zklamal. Ovšem korupce, kterou způsobili Američani svým nesmyslným plýtváním a věčným kupováním si různých osobností, byla nakonec o mnoho řádů vyšší, nežli Afghánci do té doby znali. A to měli v tomto oboru bohaté historické zkušenosti s Řeky, Mongoly, Brity, Sověty a řadou dalších. Afghánci jsou historicky zvyklí, že jim cizinci platí za to, aby něco činili, či naopak nečinili. Otázkou cti řádného Afghánce pak je nechat si zaplatit, ale přesto jednat podle vlastní vůle.


Základní zdroje konfliktů

Tradiční konflikty jsou dva: mezi novátory a tradicionalisty – zuřivý modernista Amanullah Khan vyhlásil povinnou školní docházku pro chlapce i dívky více než před sto lety(!) – a mezi dvěma paštunskými kmenovými svazy Abdáli (Durrani) a Ghilzai. Dobyvatelé Afghánistánu této skutečnosti využívali – a účastníci vnitroafghánských sporů se rádi nechávali využívat. Zejména právě Ghilzaiové i Abdálové se s nadšením spojovali třeba s čertem jen proto, aby vyzráli na toho druhého – bez ohledu na následky pro Afghánistán. Za čerta si opět dosaďme Řeky, Peršany, Araby, Mongoly, Moguly, Brity, Rusy, Pákistánce, Američany… Jestli Afghánce něco spojí bez ohledu na etnikum či kmenovou příslušnost, pak to, když je nějaký cizák popudí urážkou, zbytečným poučováním, přezíráním jejich názoru… Vláda kmene Abdáli skončila s vraždou prezidenta Dauda a trvala přes 230 let, pak přišel „komunistický“ puč. Jenže řada Afghánců to viděla jinak.

Všichni afghánští představitelé z Lidově demokratické strany Afgánistánu byli z kmene Ghilzai, z toho kmene byl i Mullah Omar, většina Tálibů jsou Ghilzai. Zbigniew Brzezinski se geostrategicky radoval, že Moskva má svůj Vietnam a Ghilzajové se radovali, že Abdálové konečně utřeli. Bývalý prezident Hamid Karzai byl sice Abdal, ale Ashraf Ghani už zase Ghilzai. Pozor! Současný vůdce Tálibánu a předpokládaný vysoký představitel „nového“ Afghánistánu pochází ze stejného podkmene Abdali jako Hamid Karzai! Může to být důležité.


Tálibán

Je třeba předznamenat, že Tálibán je ještě volnějším sdružením nežli další afghánské skupiny. Samo označení Tálibán používáme spíše my, Zápaďané, nežli Afghánci sami. Takže, žáci (v Paštú tálibán) madrass byli na pákistánských územích v době bojů proti Sovětskému svazu využíváni jako bojovníci. Patrně poprvé byl Tálibán psán s velkým T, když v sezóně 1982/1983 cvičily jednotky pákistánské The Special Services Group členy Harakat i Inqilab i Islam a Hizb i Islami (Khalis) z utečeneckých táborů v blízkosti afghánských hranic. Tálibán jako hnutí s největší pravděpodobností duchovně vychází z islámského učení, které vzniklo roku 1867 ve městě Deoband v Indii a které si kladlo za cíl jednak svržení britské koloniální správy Indie, jednak vítězné ovládnutí tohoto území islámem. Bojovníků Tálibánu bylo ještě roku 1992 kolem jedné stovky, aby se již o pět let později jednalo a slušně vyzbrojenou, výborně vycvičenou armádu schopnou moderních manévrovacích schopností v počtu 30 až 35 tisíc mužů. To se nestane samo sebou.

V době bojů proti Sovětské armádě byly přervány dědičné vazby a Sověty likvidovaní kmenoví stařešinové byli spontánně nahrazováni řadovými mladíky schopnými boje, většinou pouze boje. Totální nevzdělanost – a to i ve věcech islámu – jim nebránila v tom, aby se prohlašovali za mullahy. Jak se válka protahovala, nekompromisní mladíci neznali nic jiného než hory a boj. Ocitli se zcela odloučeni od opačného pohlaví, tradičně silný vliv matky byl absolutně přerván, vždy komplikovaný vztah k ženám se změnil ve fobii. Neboť odpor proti Sovětům byl mezinárodní akcí, mullahové byli dále radikalizováni svými arabskými bratry ve zbrani. Ti, kteří přežili, začínali soukmenovcům imponovat, získávali autoritu a postupně se zmocňovali vedení. Tyto změny v paštunské společenské struktuře přinesly do islámského hnutí nečekaný prvek – sociální aspekt: „Pouze chudí jsou správní muslimové!“ Zrodila se islámská bolševická revoluce. Tak Tálibán vznikal. Jaký je dnes, se teprve ukáže.


Stručné poznámky k sovětské invazi

Lidově demokratická strana Afghánistánu (LDSA) byla založena 1. ledna 1965. Dělila se do dvou základních frakcí, Khalq– Obroda a Parcham– Vlajka. Obroda byla postavena na marxisticko-leninských principech a stála za ní část vesnické chudiny, zatímco Vlajka byla vlastně typická sociální demokracie té doby a byla podporována zejména městskými středními vrstvami. To, že právě marxistická frakce byla politickou stranou části té nejkonzervativnější a nejvíce pro islámské třídy, je typickým afghánským paradoxem a tikající bombou. Roku 1973 provedl s pomocí LDSA nekrvavý puč proti králi Zahir Shahovi jeho bratranec a bývalý předseda vlády Muhammad Daud Khan. Soudruhům z LDSA, která byla brzy ovládnuta marxisty, však Daud přišel málo marxistický a málo prosovětský, a tak ho v revoluci Saur roku 1978 zavraždili i s celou rodinou a nejbližšími spolupracovníky. Stát se propadal v chaos a vedení Afghánistánu ustavičně žádalo SSSR o pomoc a zásah. Kreml po více než ročním váhání skutečně invazi do Afghánistánu na Boží hod 1979 provedl....

Retro: Krvavá Ukrajina aneb Krajina po bitvě

$
0
0
Stanislav Blaha 
23.8.2021 e-Republika a Outsidermedia
(Původně zveřejněno 15.08.2014 18:50 na e-Republice)

Nejhůře na tom samozřejmě budou poražení. Čeká je v horším případě teror a v lepším případě postavení druhořadých obyvatel s výhledem "dobrovolné" emigrace do Ruska.


(Již sedmý rok masakruje ukrajinské dělostřelectvo občany východního cípu Ukrajiny)

Povstání na jihovýchodě Ukrajiny je za okázalého nezájmu českých i světových masmédií topeno v krvi civilistů a těch či oněch "vlastenců" bojujících na obou stranách konfliktu. V cynických masmédiích dostala před pravoslavnými "kacapy" a "moskaly" přednost "ekumenická" sekta Jezídů, což by mohlo překvapit jen věci neznalé čtenáře. Ale aspoň k něčemu je jednostranný zájem o krvavou válku mimo Evropy dobrý. Západní masmédia dosud tragický osud křesťanů na Blízkém a Středním východě zcela ignorovala, viz náš seriál "Fakta o Sýrii". A nyní k poslednímu dějství státního teroru v Evropě. Mapa bojů i hra "Škatulata, hejbejte se" v podání donbaských domobranců naznačují, že se další evropský poválečný konflikt jugoslávského typu chýlí ke konci.



Pojďme se tedy společně zamyslet nad tím, co podstatného se stalo na Ukrajině za uplynulých devět měsíců, a pokusit se o laickou prognózu toho, co se bude dít dál.

Jak to celé začalo


Ne příliš spolehlivá Wikipedia (alespoň vzhledem k ukrajinským událostem) uvádí tento začátek konfliktu.

Wikipedia wrote:
21. listopadu 2013, den poté, co ukrajinská vláda pozastavila přípravy pro podpis asociační dohody s Evropskou unií, kterou prezident Janukovyč označil jako „pro Ukrajinu zatím nevýhodnou“, propukla několikaměsíční série protestů, která je známá pod názvem Euromajdan. Hlavním požadavkem masových protestů bylo odstoupení prezidenta Janukovyče, podepsání asociační dohody s EU a propuštění bývalé premiérky Julije Tymošenkové z vazby. Pravděpodobným původním organizátorem prvotního protestu byl Mustafa Nayem, afghánský muslim žijící na Ukrajině.
Na Wikipedii se samozřejmě nedozvíte, že tzv. Euromajdan ani zdaleka nebyl tak spontánní akcí, za kterou je vydáván, že jeho příprava trvala nejméně deset let a že na její realizaci byly Spojenými státy a jejich spojenci vynaloženy miliardy dolarů. Viz naše články, zejména reportáž německé veřejnoprávní TV (Na Majdanu stříleli zločinci a zabíjeli demonstranty zezadu).

A na Wikipedii si také nepřečtete, že tzv. Euromajdan měl kromě proevropského a protivládního zaměření na počátku také velmi radikální sociální požadavky. Demonstranti požadovali konec vlády oligarchů. A navíc si představovali EU jako ideální společnost bez korupce, v níž jsou vysoké mzdy a důchody, rozsáhlé sociální zabezpečení, rozvinutý právní stát, čestní politici a skvěle fungující veřejné služby. Není se čemu divit, vždyť podobné představy o západní Evropě jsme také sdíleli s většinou Čechoslováků i občanů ostatních postkomunistických zemi v listopadu 1989. Současné demonstranty na Majdanu už likviduje přímo armáda stejně jako jinde v této zemi. Splnili svou úlohu rozbušky událostí, které už dávno režíruje někdo jiný.


Následky převratu


Nemá smysl spekulovat o tom, kolik snahy a miliónů dolarů bylo třeba, aby celé majdanské hnutí kanalizovalo do nacionalistického a protiruského řečiště, včetně teroru a vražd. Náš článek na e-republice upozornil jako první na skutečnost, že USA investovaly do "demokratizace" Ukrajiny 5 miliard dolarů. Není to nic neobvyklého, v Iráku a v Afghánistánu stála tato "demokratizace" mnohem víc, a hlavně mnohem víc mrtvých. Možná by si některý ekonom mohl dát tu práci a odhadnout náklady na celkové zabezpečení akce, jíž se déle než půl roku zúčastnily desetitisíce lidí. Co je nepochybné, jsou výsledky vládního převratu v důsledku protestů na kyjevském Náměstí nezávislosti. Shrňme celkové výsledky demokratizace pod velením neonacistů, vládních pučistů v Kyjevě a pilné EU.

Ve vrcholných ústavních funkcích, ve vládě i v gubernátorských křeslech sedí oligarchové nebo lidé na nich závislí. Demokratizace asi znamená v našem pojetí heslo: "Všechnu moc oligarchům". Pak tedy osud Ukrajiny bude i osudem Evropy. Citujme ze zdroje Despite Borders.

Michal Ondrejčík wrote:
V súčasnosti možno pozorovať určité náznaky konfliktu medzi ukrajinskými oligarchami, ktorý môže v budúcnosti prerásť do väčších rozmerov. Dnes je najviac markantným konflikt medzi oligarchom Kolomojským a skupinou Firtaš-Levočkin, ktorý ako naznačujeme vyššie, má rozsiahle politické ciele (získanie kontroly nad Porošenkom a vytvorenie koalície v parlamente, ktorá bude hájiť záujmy konkrétneho oligarchu). V svojej podstate ide o začiatok rozsiahlejšieho procesu. Nová vlna privatizácie ohlásená Jaceňukom odštartuje plnohodnotnú vojnu medzi oligarchami, ktorí sa budú rôznymi spôsobmi usilovať o ovládnutie zostatkov štátneho majetku. Možno očakávať, že prím v tomto procese zohrá holding PRIVAT, ktorý vďaka politickým a mocenským prepojeniam jedného zo svojich vlastníkov Igora Kolomojského môže netrasparentným spôsobom získať veľkú časť štátneho majetku (napríklad rôzne spôsoby ovládnutia spoločností minoritnými vlastníkmi; k čomu dochádza a bude dochádzať aj v prostredí súkromných aktív). Podľa vyjadrenia bývalej riaditeľky Fondu štátneho majetku Ukrajiny Natálie Semeňuk sú počas tzv. protiteroristickej operácie odstreľované a poškodzované najmä štátne aktíva na území Doneckej a Luganskej oblasti, v dôsledku čoho budú v privatizačnom procese predávané za minimálne ceny.

Vtipně by se dalo říci, že další osud Ukrajiny je v rukou dvou oligarchů ze slavné líhně postsovětských "podnikatelů". Citovaný Igor Kolomojskyj je židovského původu z Dnětropetrovska a má několik občanství, což je normálně na Ukrajině trestné: kyperské, izraelské a snad i švýcarské. Pro jistotu žije ve Švýcarsku. Intrikami a válkou se snaží vytlačit s mocenských pozic v Doněcku jiného rodáka, tatarského oligarchu narozeného v Doněcku, Rinata Achmetova. Takže korporátní média mají paradoxně pravdu, když tvrdí, že ti "Rusové" na ukrajinském Donbasu vše řídí. Ukrajinští oligarchové jsou produkty neoliberální ekonomiky z dob Jelcina, kterou jeho nástupce Putin v Rusku zásadním způsobem ukončil.


Kdo tluče na válečný buben


Tyto oligarchické struktury ovládají zemi v těsné součinnosti se zahraničními poradci, kteří podle ruských zdrojů fakticky řídí ukrajinské armádní a bezpečnostní složky. Hovoří se o celém patře na ukrajinském ministerstvu vnitra a o 180 amerických vojenských poradcích v terénu. Letadla, která letěla bombardovat Doněck, startovala z rumunských a moldavských letišť. Podle dosud nepotvrzených zpráv domobranců je pilotovali Poláci a Izraelci. Na Ukrajinu míří tzv. "neletální"vojenská pomoc z Kanady.

Novinky wrote:
Vláda Spojených států příští rok plánuje cvičit ukrajinskou Národní gardu a dodávat jí výzbroj. V pátek o tom americké ministerstvo obrany informovalo Kongres, který takový záměr musí odsouhlasit.

Co je tzv. Národní garda, o tom jsme již několikrát psali. Naposledy v trojdílné analýze Konec pučistů v Kyjevě I. aneb Vláda janičářů. V nové "demokratizované" Ukrajině probíhají politické čistky a perzekuce pučistům nepohodlných stran, dochází k nedemokratickému násilnému odvolávání nepohodlných volených funkcionářů. Stupňuje se i politické násilí v oblastech, kde převzali moc nacionalisté. To má v některých případech charakter pogromu (Oděsa, Korsuň-Ševčenkovskij). A to vše probíhá v podmínkách ideologické indoktrinace, která někdy nabývá až groteskní charakter. Bylo by to celé k smíchu, kdyby terčem nebyly děti a kdyby důsledky nebyly tak fatální.

Zde bylo uveřejněno video, které je dnes už na Youtube.com nedostupné

Od demokratizace k deratizaci


V zemi probíhá občanská válka, eufemisticky přejmenovaná na "protiteroristickou operaci" při níž vládní vojáci, Národní garda a milice oligarchů bombardují své spoluobčany s jiným politickým názorem. Důsledkem je zničená infrastruktura a nekonečný proud uprchlíků do Ruska.



Do války jsou násilně mobilizováni záložníci (vojíni a poddůstojníci do věku 60 let a důstojníci do věku 65 let), přičemž mobilizace je spojena s rozsáhlou korupcí. Viz následují citace, zdroj NWOO.



MirTesen via NWOO wrote:
Ze Sevastopolu píšou: Můj dávný přítel z Rovna, když probíhaly dny Majdanu a zejména ve dnech Krymu, se se mnou korespondenčně smrtelně rozhádal. Jednoho krásného dne napsal: „Vás na Krymu okupují a vy bečíte pod hlavněmi automatů! Jste vaťáci, zombírovaní svou televizí, nevidíte elementární věci… Moje noha už nevstoupí na Krym! Zapomeň moje jméno a nikdy víc mi nevolej a nepiš.“
Velká část obyvatel Ruska dostala od svých přátel a příbuzných podobná sdělení, a tak jsem se nedivil, když jsem navždy ztratil přítele…
Nicméně ne navždy. Včera zazvonil telefon a já uslyšel více než přátelský tón: „Zdravím!… Jak se máte v Sevastopolu?…Brzo přijedu, můžeš mi pomoci s bydlením?“
Truhla se otevírá snadno. Můj přítel dostal povolávací rozkaz, aby se dostavil na vojenskou správu a potom umřel za svobodu a celistvost Ukrajiny v boji s putinovskými vrahy.

Válečná propaganda a čisté lži ukrajinských médií pak korporátní média na Západě beze všeho přebírají jako fakta. A pokud se ukáží jako lživá, už se ani nenamáhají udělat dementi. Když se háže bahno na stěnu, vždycky se na ni něco přilepí. A o to jde. Ukrajinská vláda před lidmi utajuje rozsah válečných ztrát a dezertérství. Více najdete například zde.

V zemi byla zavedena faktická cenzura, z novinářů se stala "lovná zvěř" (viz zde a zde). Slyšíte nějaké protesty západních prestitutek? Pokud pochybujete o výše napsaném a máte silný žaludek, podívejte se na dokument kanadské Global Research TV.

Následující video bylo shledáno "komunitou diváků YouTUbe jako nevhodné 



Zbídačení země pod válečnou ekonomikou, zlodějnami oligarchů a půjčkami MMF


Občané přicházejí o zbytky už tak nevalného sociálního zabezpečení. Vláda na ně navíc uvalila dodatečnou válečnou daň ve výši 1,5 % čistých příjmů. Demokratizace válkou něco stojí, je třeba dobývat celá města a rozstřílet celé bloky paneláků, včetně škol, jeslí a nemocnic. O půjčce MMF viz toto, zdroj A2larm.

Jaroslav Fiala wrote:
MMF slíbil Ukrajině půjčku osmnáct miliard dolarů, která má zabránit bankrotu její ekonomiky. Ukrajinský premiér Arsenij Jaceňuk varoval, že země je na pokraji kolapsu, bez půjčky se neobejde, a proto je třeba akceptovat tvrdé podmínky, které si MMF klade. Ukrajinský parlament musí schválit kroky, které zásadně ovlivní životy většiny lidí: má dojít ke zmrazení důchodů a platů státních zaměstnanců, propouštění, zvýšení daní a prudkému snížení dotací na ceny plynu.

Ukrajinská ekonomika kolabuje, což ukázal rozbor druhé části našeho článku o Ukrajině (Konec pučistů v Kyjevě II. aneb Kolonialismus MMF). Zdražují se potraviny, pohonné hmoty a energie, hřivna devalvuje na historické minimum. V souvislosti s protiruskými sankcemi a platební neschopností Ukrajiny hrozí, že lidé v zimě nebudou mít čím topit (více zde). Místo dlouhých komentářů se podívejte na ceny pohonných hmot na začátku demokratizace a nyní.




A to nepočítáme plyn na zimu, protože zásobníky vytunelovali noví demokrati stejně rychle, jako ti předešlí. Jejich zlodějnu zaplatíme z našich daní EU jako humanitární půjčku.


Co bude dál?


Všechny historické zkušenosti říkají, že po každé válce nastává nejprve drancování, zabíjení či stíhání oponentů, a pak nějaký druh míru. A jenom na moudrosti vítězů záleží, jak dlouho bude období do další války trvat. V ukrajinském případě se na moudrost a velkorysost vítězů nelze spoléhat, jejich neofašistické prapory to dokázaly více než přesvědčivě.

A teď k těm "vítězům", které podporuje EU. Existují naprosto objektivní rozpory mezi zájmy prozápadních ukrajinských oligarchů typu Kolomojského a mezi "uvědomělými" ukrajinskými nacionalisty. Všechny dočasně spojuje jen nenávist k Putinovi a k Rusům na obou stranách ukrajinsko-ruské hranice.

Jenže po možném dobytí Doněcka začne dělení kořisti, a to už asi půjde nenávist k Rusům stranou. Neofašisté jsou antisemité a nenávidí Západ za jejich "zradu" národních zájmů Ukrajiny. Je jen otázkou času, kdy se rozpory mezi těmito skupinami i uvnitř nich stanou natolik nepřekonatelné, že si začnou všemi možnými způsoby vyřizovat účty. Zbraní i zabijáků k tomu na současné Ukrajině mají dost. Podívejte na článek Ukrajina se zbavuje nepohodlných svědků státního převratu a na portrét Alexandra Muzyčka, který má za sebou válku v Čečně. Zde podle vlastních slov zlikvidoval tři tanky a zabil spoustu Rusů, které asi i mučil. Židům vyhlásil smrt a EU neměl rád z principu. Hajlování bylo jeho běžný pozdrav. Tento muž byl zastřelen neznámými ozbrojenci. Všechny puče a revoluce se musí zbavit oněch užitečných idiotů, kteří vraždami a terorem rozjeli revoluce, ale pak se stali příliš obtížnou zátěží. A k těmto lidem patřil na sto procent i zmiňovaný šéf ozbrojené frakce neofašistického Pravého bloku.

Nejhůře na tom samozřejmě budou poražení. Čeká je v horším případě teror a v lepším případě postavení druhořadých obyvatel s výhledem "dobrovolné" emigrace do Ruska. Totéž tvrdí sociolog Mojmír Hampl.

Idealisté z Majdanu už jsou mimo hru. Ti nejnaivnější leží mrtví na Donbasu, demonstranti na Majdanu byli armádou odklizeni společně s barikádami v uplynulém týdnu. Revoluce skončila, zapomeňte. Ale další na řadě budou ukrajinští oligarchové. Byli to oni, kteří financovali Euromajdan, oni, kteří podněcovali válku, aby si zachránili svoji vlastní kůži. Není vyloučeno, že jednoho dne jim žoldnéři a vrahové z jimi placených trestních batalionů s výkřikem "Sláva Ukrajině" vydrancují jejich panství, zabaví majetek a podřežou krky. Jednou začatý teror a rozpad státu nelze tak snadno zastavit. A vůbec v situaci, kdy budou levně a bez odporu k mání naleziště břidličného plynu na Donbasu (O co jde na Ukrajině, mimo jiné).

Související články:
Původně zveřejněno 15.08.2014 18:50 na e-Republice

USA umístí uprchlíky z Afghánistánu na vojenské základny ve Španělsku

$
0
0

-rp-

23.8.2021 StranaUa a PrvníZprávy

Uprchlíci z Afghánistánu budou ubytováni na vojenských základnách ve Španělsku.
Americký prezident Joseph Biden a španělský premiér Pedro Sanchez se dohodli na rozmístění Afghánců pracujících pro Spojené státy na dvou vojenských základnách v jižním Španělsku .
Informovala o tom 22. srpna španělská vláda, uvádí agentura Reuters.

(Ilustrační foto - afghánští uprchlíci)

Podle novinářů se prezident a premiér během 25 minut dohodli na rozmístění Afghánců na vojenských základnách „Moron de la Frontera“ poblíž Sevilly a „Rota“ poblíž Cádizu. Mohou být použity pro uprchlíky z Afghánistánu, dokud nebude zorganizováno jejich přemístění do jiných zemí.

„Pedro Sanchez a Joe Biden se dohodli, že použijí základny Moron a Rota k ubytování Afghánců pracujících pro Spojené státy před jejich tranzitem do jiných zemí,“ uvedla španělská vláda v prohlášení.

Spojené státy požádaly Ukrajinu o pomoc při evakuaci lidí ohrožených Tálibánem z Afghánistánu . Ukrajinské úřady souhlasily s poskytnutím logistické pomoci při evakuaci lidí z Kábulu s jejich následným přemístěním do USA nebo jiných zemí. Upřesňuje se, že evakuace nezajišťuje poskytnutí azylu na Ukrajině.



Není okupace jako okupace

$
0
0
Oldřich Duchoň

23.8.2021 FacebookCom

Když byl ten 21.srpen 1968 tak byl i duben 1967 v Řecku. Řecko duben 1967, hrozí vítězství levice ve volbách, přichází vojenský puč na základě plánu Prométheus, plánu připraveného NATO v případě hrozby komunistického puče.

(Na snímku tanky "černých plukovníků" v ulicích Athén - duben 1967)

Kdyby si snad někdo myslel, že to co Varšavská smlouva by NATO nikdy neudělalo. A účet za "okupaci" 

Sovětskou 137 mrtvých včetně dopravních nehod a sebevražd samotných vojáků za celou dobu co u nás byli. 

NATO zvládlo za měsíc 8000 civilistů, tak jako nalejme si toho čistého vína na špinavém stole, který si žádá vyčistit.



Vlastenecké setkání Příčovy 2021 - panel o rovnosti a solidaritě (VIDEO)

$
0
0
Ivo Budil a Josef Skála
23.8.2021 TV Reptor

Smysl osvícenství: Svoboda rovnost a solidarita v roce 2021. Diskutují Ivo Budil a Josef Skála, moderuje Petr Hampl


Vlastenecké setkání v Příčovech je setkáním lidí, kteří tento postoj dosud sdílejí. Necítíme žádnou potřebu komentovat názory těch, pro koho jsou slova jako "vlast", "čest", "morálka" a "tradice" něčím prázdným, zbytečným nebo dokonce škodlivým. Pro nás to jsou slova důležitá, někdy až posvátná.

Proto se na příčovském zámku jednou ročně scházíme - k debatám, setkávání, seznamování, společnému pití piva... prostě příjemně strávený čas lidí, kteří si mají co říct. Pro mnoho návštěvníků je vlastenecké setkání v Příčovech také příležitostí, kdy se mohou osobně setkat s těmi, které jinak znají jenom z knihy a videí. S desítkami osobností během jediného dne.

Záštitu nad Vlasteneckým setkáním Příčovy 2021 převzal prezident České republiky Miloš Zeman

Video záznam RaptorTV.cz, kamera Jan Dolens



Americké vybavenie, americké autá, americké zbrane – to je nový Taliban. Video

$
0
0
Maroš Šolc

23.8.2021 ArmádnyMagazínSk

Americké vybavenie, americké autá, americké zbrane – to je nový Taliban

Afganistan, 23.August 2021 (AM) – Bojovníci Talibanu si robia srandu z amerických vojsk, ktoré opustili svojich miestnych „spojencov“ a narýchlo sa stiahli z krajiny. Militanti, ktorí využili situáciu, ľahko porazili afganskú armádu a okamžite obsadili takmer celé územie Afganistanu, s výnimkou Panjširu. Cestou získali pôsobivé trofeje vojny vrátane skladov s americkou muníciou a vybavením. Taliban sa už pochválil týmito „darmi osudu“.


(Na snímku tálib oblečený do trofejní americké polní uniformy s americkou výzbrojí)


Zverejnili video, na ktorom sú oblečení v trofejných uniformách amerických vojakov a vyzbrojení útočnými puškami americkej armády. Talibanci, ktorý využili majetok svojho protivníka, sú údajne súčasťou elitnej jednotky strážiacej Kábul. Zariadenie zobrazené na videu obsahuje atribúty charakteristické pre špeciálne jednotky USA: pušky M4 a M16, nepriestrelné vesty a prilby s okuliarmi na nočné videnie.

Na kanáli CNN bola pred nedávnom zverejnená správa, v ktorej sa uvádza, že NSA (Národná bezpečnostná agentúra) vykonála audit zbraní a vojenského vybavenia dodávaného do Afganistanu počas viac ako 20 rokov. Podľa posledných údajov dostala afganská armáda len od roku 2013 do roku 2016 viac ako 600 tisíc ručných zbraní a až 80 tisíc obrnených vozidiel.



Taliban pred týždňom zverejnil zábery zachytávajúce ukoristené afganské vojenské helikoptéry americkej výroby na letisku v Kandaháre. Taliban sa pri ofenzíve v Kábule zmocnil aj koaličných obrnených transportérov. Podľa britského Kráľovského inštitútu obranných a bezpečnostných štúdií (RUSI) sa talibovia okrem toho zmocnili aj mnohých guľometov, diel, bezpilotných lietadiel a pokročilých prístrojov na nočné videnie. Časť z tohto arzenálu Taliban podľa RUSI ukoristil na afganských vojenských základniach. Ďalšiu výzbroj im odovzdali vojaci, ktorí prebehli z vládnych síl.


Zločin a trest po americku aneb Práskači, disidenti a jejich pomocníci 4

$
0
0
Aleš Macháček
24.8.2021   e-Republika

Bagram byl klíčovou součástí „řetězce zabíjení“ a Haleovou rolí bylo sledovat polohu mobilních telefonů, o nichž panovalo přesvědčení, že patří „nepřátelským bojovníkům“. Toto umístění telefonů umožnilo vládě USA sledovat jejich držitele pomocí dronů, které byly vybaveny kamerami a mohly být použity k monitorování jejich každodenního života. Drony jsou však zvyklé nejen sledovat, ale také zabíjet.


(Příprava velkého amerického dronu Global Hawk před jeho "misí")

V březnu tohoto roku se 33letý muž přiznal k úniku množství neutajovaných, tajných a přísně tajných dokumentů do média, o němž vládní spisy naznačovaly, že to byl The Intercept.

„Získané dokumenty podrobně popisovaly tajný, nezodpovědný proces cíleného zabíjení lidí po celém světě, včetně občanů USA prostřednictvím útoků dronů,“ řekla šéfredaktorka Interceptu Betsy Reedová v době obvinění tohoto muže. Dodala, že „Intercept nekomentuje záležitosti týkající se identity anonymních zdrojů. Tyto dokumenty mají zásadní veřejný význam a činnost související s jejich zveřejněním je chráněna prvním dodatkem“. Zločin tohoto muže spočíval v převzetí utajovaných informací o americkém programu dronů a jejich předání novináři. Tyto informace později vytvořily základ pro sérii článků publikovaných Interceptem s názvem „The Drone Papers“.



Tímto mužem byl Daniel Hale. Jak Hale později vysvětlil, první část jeho života byla obzvláště drsná. V roce 2009, když se střetl tváří v tvář s bezdomovectvím, rozhodl se vstoupit do americké armády. Byl proti válkám, ale věřil, že nově zvolený prezident Barack Obama války zlikviduje. Obama ujišťoval Američany, že program bezpilotních letadel je v pořádku, protože je „téměř jistota“, že při akci nebudou zabiti civilisté a pouze někdo, kdo je nebo bude „bezprostřední hrozbou“, a tato hrozba bude zničena smrtící silou.

Později však Hale došel k přesvědčení, že „propagace politiky atentátů drony byla používána ke klamnému přesvědčování veřejnosti, že nás udržuje v bezpečí“, a pochopil že „jeho účast v programu dronů je hluboce mylná“. Americká vláda všem tvrdila, že to mělo ochránit občany před terorismem. Jak Hale viděl na vlastní oči vývoj války v Afghánistánu, „stále více si uvědomoval, že válka má jen velmi málo společného s tím, aby se teror nedostal do Spojených států, ale má co dočinění s ochranou zisků výrobců zbraní a takzvaných kontraktorů pro obranu“.

Takže třiadvacetiletý Hale, obyvatel Nashvillu v Tennessee, byl v letech 2009 až 2013 zaměstnán jako zpravodajský analytik vzdušných sil. V roce 2012 byl nasazen na leteckou základnu Bagram v Afghánistánu, kde sledoval umístění mobilních telefonů osob, které Spojené státy označily jako „nepřátelské bojovníky“ nebo „teroristy“. Bagram byl klíčovou součástí „řetězce zabíjení“ a Haleovou rolí bylo sledovat polohu mobilních telefonů, o nichž panovalo přesvědčení, že patří „nepřátelským bojovníkům“. Toto umístění telefonů umožnilo vládě USA sledovat jejich držitele pomocí dronů, které byly vybaveny kamerami a mohly být použity k monitorování jejich každodenního života. Drony jsou však zvyklé nejen sledovat, ale také zabíjet. To bylo na denním programu Halovy práce.

Na základě řady obvinění souvisejících s neoprávněným zveřejňováním informací o národní obraně a zpravodajství a krádeží vládního majetku, byl Hale obviněn velkou porotou a 28. dubna letošního roku byl vzat do vazby a poslán do detenčního centra Williama G. Truesdale v Alexandrii ve Virginii. Hale byl obviněn podle zákona o špionáži, což je velmi kontroverzní zákon z roku 1917, který se stal oblíbeným nástrojem federálních žalobců, kteří kategorizují případy úniku informací jako tzv. trestnou činnost špionáže. Tento zákon znemožňuje použití motivu morálního imperativu informování veřejnosti, i když v tomto případě se osobní motivace a povaha Haleho opakovaně objevovaly v rozsudku. Státní zástupci tvrdili, že byl „zamilovaný do novinářů“ a v důsledku toho „ti nejkrutější teroristé na světě“ získali přísně tajné americké dokumenty.

Ve stejné době, kdy prezident Joe Biden ukončoval vojenskou účast USA v Afghánistánu, ministerstvo spravedlnosti USA stále žádá nejtvrdší tresty za neoprávněné zveřejnění informací, a to i v případě, že se jedná o veterány války v Afghánistánu. Daniel Hale, který „přijal odpovědnost“ za porušení zákona o špionáži, reagoval na nevraživost státních zástupců odesláním dopisu soudci Liamu O’Gradymu z okresního soudu ve východní části Virginie. Mohlo to být vykládáno jako prosba o milost u soudu před vynesením rozsudku, ale více než cokoli jiného to popisuje jeho linii obhajoby, kterou by mu americká vláda a americký soud nikdy nedovolily přednést před porotou. Tento týden byl "práskač" Daniel Hale odsouzen na 45 měsíců ve federálním vězení. Dokumenty, které uveřejnil, odhalují rozsah a hrůzu válečných zločinů USA v Afghánistánu. "Práskač" Daniel Hale je v pravém slova smyslu vězeň svědomí, tak jako mnoho dalších, kteří pochopili jak zrůdné jsou války a lidé profitující z nich.

Pokus o destabilizaci Kuby neuspěl

$
0
0
Filip Andler

24.8.2021 VašeVěc

Na Kubě v poslední době došlo k protivládním demonstracím, při kterých lidé vyjadřovali nespokojenost se špatnou ekonomickou situací a politickou nesvobodou. Tyto protesty se těšily velkému zájmu západních médií, která však příliš neinformovala o tom, že do ulic vyšli ve velkém počtu i stoupenci socialismu, kteří zorganizovali masivní protidemonstrace na obranu kubánské revoluce.



Smrtící koktejl sankcí a pandemie


Havana čelila tlaku Washingtonu a jeho spojenců poté, co při protivládních protestech zahynul jeden demonstrant. Nepokoje, do značné míry podněcované ze zahraničí, byly svolány kvůli dlouhotrvajícímu nedostatku paliva, potravin a razantnímu růstu počtu případů koronaviru. Rostoucí kubánská ekonomika zaznamenala v roce 2020 pokles o 11 % v důsledku pandemie COVID-19, což v kombinaci s americkými sankcemi vedlo k prudkému poklesu mezinárodního obchodu a cestovního ruchu. Ve snaze zmírnit problémy se zásobováním byly dočasně odstraněny limity a daně na potraviny a léky.


Sesterská pomoc z Venezuely


„Perle Karibiku“, kterou dusí americké embargo již šedesát let, výrazně pomáhá socialistická Venezuela, která na tom sama není ekonomicky dobře, neboť je rovněž vystavena nezákonné a zničující blokádě USA. Spolupráce mezi Havanou a Caracasem zůstává silná – Venezuela dodává svému spojenci 35 000 barelů ropy denně, což je pokles z předchozích maxim kolem 90 000 barelů. Kromě hospodářské podpory vyjadřuje jihoamerická země „ostrovu svobody“ i politickou solidaritu. Na Kubu přicestovala na krátkou návštěvu venezuelská viceprezidentka Delcy Rodríguezová, aby se setkala s prezidentem Miguelem Díazem-Canelem a prodiskutovali „hlavní aspekty spolupráce mezi oběma zeměmi a boj proti COVID-19“.

Po nedávných útocích proti Havaně byla ve Venezuele zorganizována řada aktivit na solidaritu s Kubou, včetně salsa koncertu „Proti blokádám Venezuely a Kuby“ v Caracasu. Řada venezuelských úřadů, sociálních hnutí a politických stran odsoudilo úsilí o destabilizaci ostrova podporované USA: „Snaha vytvořit obraz „sociálního povstání“ vede v koordinaci s mediálními útoky k mezinárodnímu odsouzení kubánské vlády a dalšímu zpřísnění nezákonných sankcí“. Něco podobného se podle stejného scénáře odehrálo ve Venezuele v roce 2017 a v Bolívii v roce 2019, vždy za účelem změny levicového režimu na proamerický pravicový.


Guaidó se opět ozval


Na události na Kubě reagovala i venezuelská opozice, která vyjádřila podporu kubánským demonstrantům na sociálních sítích. Již notně vyčpělá hvězda venezuelské pravice Juan Guaidó obvinil Madurovu vládu z „financování Kuby a spolupráce při porušování lidských práv“. Protivládní demonstrace podle očekávání podpořil americký prezident Biden, jehož předchůdce Trump sankce proti Kubě výrazně zpřísnil. Uvolnění napětí s Kubou však nepatří mezi zahraničně-politické priority Bílého domu. Pokusy o destabilizaci ostrova naopak odmítla Moskva.


„Barevné“ revoluce a jak je západní země provádějí

$
0
0
Nikita Dubrovský a Janinna
24. 8. 2021  Pokec24

Barevné revoluce jsou projekty na svržení legitimní moci v zemích druhého světa (bývalý SSSR a jeho spojenci) a třetího světa (Blízký východ, Afrika, Asie, Latinská Amerika), které proběhly koncem XX. – a v začátku XXI. století, organizované Spojenými státy a Velkou Británií nebo s jejich významnou podporou.

Nejprve je provedena analýza problémů v zemi. Takovými problémy mohou být věci, se kterými jsou nespokojeni občané konkrétní země, tyto problémy následně slouží pro další využívání jako záminka pro vytvoření nebo udržování umělého konfliktu.

Druhou fází je vytvoření nevládních a neziskových organizací, financovaných ze Západu. Mohou to být kluby, sdružení, sociální hnutí. Tyto organizace provádějí aktivní politiku, přičemž důležité je přitahování pozornosti veřejnosti, zejména mladých lidí. Jejich prostřednictvím je realizováno velké množství sociálních projektů (údajně ve prospěch občanů).

Třetí fází je vytvoření „pseudo-moci“. Je to politická strana, která aktivně prosazuje zájmy lidí a dehonestuje aktivity bezpečnostních složek a silových struktur. Jedním z hlavních témat všech projevů členů takové strany je nejčastěji „boj proti korupci“.

Další fází je tvorba nezávislých médií a interakce s opozičními informačními zdroji. Prostřednictvím svých tiskových agentur široce upozorňují na činnosti nevládních organizací, neziskových organizací a politických stran, které byly vytvořeny. Všechny tyto organizace tak získávají větší dosah, dostávají se do povědomí občanů a rozšiřuje se také okruh příznivců.

A nakonec pátá etapa, která je také hlavní a nejtěžší. Provedení revoluce je poměrně složitý a komplikovaný proces, a je k tomu zapotřebí zvláštní příležitosti.

Nejčastěji jsou to blížící se volby a nespokojenost lidí.

Před volbami se nejprve vytvoří nezávislá monitorovací agentura (nejefektivnější je, pokud její značka bude mít známý název pro celou světovou komunitu). Monitorovací agentura slouží k přesvědčování všech o nezákonnosti voleb.

V tuto chvíli nevládní organizace a neziskové organizace aktivně pracují na vyvolání konfliktu. Pořádají se shromáždění, pochody, protestní akce, při nichž řečníci a další figurky vytvářejí záminku ke střetu mezi účastníky a bezpečnostními silami. V důsledku toho dojde k obětem.

Země agresor (země, která plánovala převrat) vystupuje za rezignaci současného vůdce a snaží se přitáhnout na svou stranu co nejvíce příznivců. Konečným výsledkem je zvolení nového vůdce, kterého potřebuje Západ, aby mohl lobovat za své zájmy v regionu.



https://bit.ly/2XQ8O3j

Vítězství Talibánu – bylo to tak překvapivé?

$
0
0
Ivo Rušák

23. 8. 2021
V médiích v posledních dnech neustále slyšíme zoufalá konstatování, že se vláda v Kábulu zhroutila nečekaně rychle, že Talibán zvítězil s překvapivou rychlostí, že se afghánská armáda netušeně rychle rozpadla a vzdala, že s tím nikdo nepočítal a že ani zpravodajské služby neměly dostatečné informace o tom, jaká je skutečná situace. A tedy že Američané museli ze země místo postupného předávání kompetencí afghánské armádě v podstatě utéci a že je to obrovská prohra USA a států NATO. A tedy že teď je všude chaos a brutální násilí a zejména Evropě že hrozí nová, masivní uprchlická vlna.

Je tomu skutečně tak? Opravdu nikdo neměl dost informací? Skutečně Talibán zvítězil tak překvapivě rychle a dobyl všechna velká města po přímo bleskovém postupu napříč Afghánistánem či ze severu na jih apod…?

Je toto skutečný a reálný obraz vývoje posledních dní a týdnů…?

Nevíme!

Problém je, že žádná národní tisková agentura, natož potom národní deníky či zpravodajské portály, dnes nemají nikde ve světě své vlastní zpravodaje. Většinu zpráv přebírají z těch tří největších světových agentur, ev. ze CNN či z Al Jazeery. A tak máme „zprávy“ jen z těchto zdrojů, které již dávno představují spíš to, co si za nimi stojící zájmové skupiny přejí, abychom viděli a abychom si mysleli.

Naštěstí jsou tu ale stále ještě i jiná než mainstreamová média, internet, sociální sítě, diskusní fóra, odborné časopisy, Wikipedie… A tak se nám i z bezpečí domova může pozvolna skládat obrázek sestávající ze střípků a útržků svědectví lidí, kteří v některých místech krizové oblasti, v tomto případě Afghánistánu, pobývali, něco tam plnili, budovali, někteří tam dokonce i bojovali.

Co nám tedy některé z těch kostiček barvité mozaiky říkají o Afghánistánu posledních dní, měsíců a let?

Především je třeba si zopakovat několik základní zeměpisných a demografických dat:

Afghánistán se nachází v subtropickém pásmu, ale skutečné podnebí velmi ovlivňuje nadmořská výška jeho terénu. Tento stát má rozlohu 8 x větší než ČR, tedy 647,5 : 79 tis km2 (viz obr. 1).


Obr. 1 Porovnání rozlohy ČR a Afghánistánu (mapy.cz, IR)

Momentálně odhadovaný počet obyvatel je asi 3,6 x vyšší než počet obyvatel ČR, tedy 38,6 : 10,7 mil. Čtyři pětiny povrchu Afghánistánu pokrývají hory, které v centrální oblasti dosahují výšek kolem 4.000 m  (Hindúkuš, viz obr. 2), a směrem na severovýchod k čínské hranici se zvedají do výšek přes 7.000 m n.m. a nejvyšší hora Nošak 7 492 m n.m. 
I rovinaté podhorské oblasti jsou ve velkých nadmořských výškách. Sám Kábul a jeho letiště se nachází ve výšce cca 1.790 m n.m. a spolu se základnou Bagram asi 35 km severně od letiště Kábul je na náhorní planině v trojúhelníku hor, kde jižní přepona a východní odvěsna hřebenů dosahuje výšky přes 3.000 m n.m. a západní odvěsna přes 4.500 m n.m.



Obr. 2 Povrch Afghánistánu (Wikimedia Commons)

Pro zajímavost: V Evropě bylo Švýcarsko a Rakousko uznáno za neutrální státy mj. asi i proto, že jejich teritorium je vojensky prakticky neovládnutelné (Alpy s nadmořskou výškou mezi 3.000 a 4.500 m n.m. Podobně je již tradičně neutrální Švédsko (a bývalo i Norsko), ale po 2. sv.v. bylo za neutrální uznáno Finsko. A to mj. nejspíš i proto, že zejména zimy se kolem polárního kruhu a výše vyznačují velkým množstvím sněhu, krutými mrazy a na tomto teritoriu je minimum cest, což se také pro vojenské účely ukázalo jako kritické, viz katastrofální zkušenosti SSSR v Zimní válce na přelomu let 1939/40.

A teď si představte, že Finso, Švýcarsko a Rakousko dohromady mají plochu cca 575 tis. km2 a nikdo je nebyl ochoten vojensky dobývat, nebo si na tom „vylámal zuby“. Afghánistán má rozlohu cca 647 tis. km2, většinu jeho území pokrývají hory podstatně vyšší než Alpy, zimy jsou v nich stejně kruté jako v tom Finsku a přes Hindúkuš vede jediná hlavní silnice napříč, jedna silnice místního charakteru podélně a pak několik místních cest do jeho nitra, končících v uzavřených údolích.

Toto území se v 19. stol. nepodařilo dobýt Britům, v 80. letech 20. stol. Sovětům a teď ani těm nejvyspělejším vojenským mocnostem NATO. Ano, dá se na takovém území lokalizovat a zničit základna globálního teroristického hnutí. Ale ovládnout vojensky celé toto území – to je naprostý vojenský nesmysl. A soudím, že to ve skutečnosti ani nikdo neměl v úmyslu.

Ovládnout se tu dají jen velká města a území nížinných rovin, ale centrální a severovýchodní horské oblasti jsou mimo realitu. Asi i proto postupně jak SSSR, tak po nich USA a NATO vybudovalo kolem Afghánistánu okruh velkých vojenských základen (viz obr. 3).

Obr 3 Velké vojenské základny po obvodu Afghánistánu a jejich předávání afghánské armádě (mapy.cz, IR)

Směrem do strategicky důležitých údolí a kolem strategických cest pak byly vybudovány kontrolní a opěrné body, na nichž se pravidelně střídaly malé jednotky vysílané z těch vojenských základen. Další malé jednotky pak z těch základen trvale kontrolovaly strategické cesty mezi velkými sídly a základnami. Ale to centrální a horské teritorium zřejmě nikdy nikdo zcela neovládal. Ano, lze je kontrolovat ze satelitů, průzkumných letadel či dronů, občas na nějaké místo vysadit „speciály“ s cílem likvidace zjištěných skupin dříve mudžáhidů, později Talibánu a po splnění úkolu je zase stáhnout. Ale plně fyzicky takové území ovládnout? To je prostě nad síly jakkoli velkého expedičního sboru jakékoli mocnosti…

Kolik by tedy bylo třeba vojáků k úplnému ovládnutí území Afghánistánu?

Vezměme za základ počet vojáků povolený Smlouvou o kontrole ozbrojených sil (Smlouva o KOS) pro ČR. Tato smlouva nám umožňuje mít ve zbrani 93.333 vojáků (s koncem r. 2020 jsme jich měli 26.621), což se při jejím podpisu považovalo spolu se smluvně danými počty těžkých zbraní za počet dostačující k obraně území ČR při konfliktu střední až velké intenzity. Současně tyto počty měly předejít tomu, aby ČR a signatářské státy Smlouvy o KOS ohrožovaly své sousedy přílišnou militarizací. Vezmeme-li tedy za základ úvahy počet obyvatel, tak má-li Afghánistán 3,6 x více obyvatel než ČR, měl by mít ve zbrani 335.999 vojáků. Vezmeme-li za základ rozlohu státu, tak by měl mít 8 x více vojáků než ČR, čili 746.664. Ve skutečnosti měl Afghánistán v r. 2018 tabulkově cca 186.700 vojáků (plus 150.000 policistů). V letošním roce měly mít afghánské ozbrojené složky (tedy armáda a policie dohromady!) tabulkově cca 350.000 osob. Talibán měl mít loni dle hrubých odhadů asi 60.000 bojovníků a letos se objevila zpráva, že by jich mohl mít až 80.000. Nicméně se usuzuje, že většina těchto bojovníků jsou fanatici oddaní myšlence boje proti vetřelcům a zrádcům a šíření islámu a při vyzbrojení ručními a lehkými zbraněmi zřejmě jen malé procento z nich působí v nějaké formě podpůrných jednotek. Naopak je-li afghánská armáda organizována tak trochu podobně jako armády západních zemí, tak musí mít značné procento z těch cca 180.000 vojáků v různých podpůrných jednotkách a jen část z uváděného počtu je bezprostředně nasaditelná v poli.

Faktory ovlivňující bojeschopnost afghánských ozbrojených složek:

Z různých pramenů a zmínek vojenských analytiků a veteránů také vyplývají další faktory, které zásadně omezují bojeschopnost či jakoukoli nasaditelnost afghánské armády. Jako hlavní omezující faktory uvádějí tyto zdroje toto:

- nízkou vzdělanost až negramotnost prostých vojáků,
- naprosto chybějící oddanost státu jako celku, naopak
- oddanost své národnosti, kmeni, klanu, obci, což omezuje nasaditelnost v určitých oblastech či proti určitým skupinám,
- neochotu účastnit se jakkoli rizikových operací,
- pracovní „návyky“ a „kultura“ práce, jejímž výsledkem je neschopnost udržet zbraně a techniku provozuschopnou či letuschopnou,
- historicky zakořeněná tendence měnit strany kdykoli, kdy je to pro mě výhodné,
- nemožnost absolutně spolehlivě odlišit od běžných rekrutů bojovníky Talibánu, kteří se infiltrací do armády cíleně nechají vycvičit, aby se pak s novými zkušenostmi (příp. i s lehkými zbraněmi) vrátili k Talibánu,
- sezónní „migrace“ vojáků, kteří se na podzim po sklizni nechají rekrutovat, v zimě mají zajištěné teplé odění, ubytování a stravu, a tak nezatěžují svou rodinu, a na jaře prostě odejdou domů zasít; takto údajně „migrovala“ až třetina vojáků.

Rychlost postupu Talibánu

Nejdříve pohled do tabulky č. 1, která ukazuje vývoj počtu US vojáků v Afghánistánu.


Tab. 1 Vývoj počtu vojáků USA v Afghánistánu v čase

Je zřejmé, že od r. 2001 počet US vojáků v Afghánistánu rapidně narůstal z původních cca 5.200 až po 98.200 v r. 2011. Od toho roku začal postupně klesat tak, jak byla cvičena afghánská armáda a postupně zapojována do společných operací. Postupně se též připravoval úplný odchod US vojsk a předávání určitých kompetencí afghánské armádě spolu s předáváním některých základen do jejího užívání. Minima dosáhl počet US vojáků v r. 2015, a to 9.100 osob. S poklesem počtu vojáků USA a NATO však začala narůstat intenzita akcí Talibánu, který napadal stále více opěrných bodů i základen a následně začal i obsazovat nejen obce a celá území, ale i části velkých měst, ba celá města. Obecně známé je dočasné obsazení města Kunduz Talibánem v září r. 2015. Počty vojáků USA a NATO tedy začaly opět narůstat, kdy v r. 2017 měly USA v Afghánistánu 11.100 vojáků. Neznámý je ovšem počet soukromých kontraktorů, jejichž počet v době poklesu počtu US vojáků v této zemi také asi narůstal. Ti a různé krycí firmy zde plnili riskantní úkoly na zakázku jak pro US Army, tak pro CIA.

Žel, v letech 2018 až 2020 USA počty svých vojáků v Afghánistánu neuváděly. Každopádně ale bylo již za prezidenta Trumpa rozhodnuto o definitivním stažení US vojsk z Afghánistánu a v tomto roce již zde zůstalo pouze 2.500 US vojáků. V jejich držení také zůstaly už pouze dvě základny, a to Bagram cca 35 km severně od Kábulu a samotné letiště Kábul (Bagram viz obr. 4 a 5).

Obr. 4 Základna Bagram vyznačená v topografické mapě (mapy.cz)


Obr. 5 Základna Bagram zachycená v letecké mapě (mapy.cz)


Základnu Bagram pak US Army opustila nad ránem 2.7.2021, takže v jejím držení zůstalo jen letiště Kábul a zřejmě kritické/diplomatické části Kábulu. Obr. 6 znázorňuje, která území měla pak počátkem srpna údajně pod kontrolou vláda a vojska NATO.

Obr. 6 Území pod kontrolou afghánské vlády, USA a NATO počátkem srpna 2021 (Wikimedia Commons)

Myslím, že tento obrázek je příliš optimistický. Nedovedu si představit, jak by afghánská vojska a NATO mohlo mít pod kontrolou tak rozsáhlé území v centrálním Afghánistánu kompletně pokryté horami s nadmořskou výškou Alp. A nebo co se myslí pojmem „pod kontrolou“? Že by je armády a úřady kontrolovaly jen z družic a dronů?

Velmi pravděpodobné tedy je, že s definitivním odchodem vojsk USA a NATO Talibán postupně obsazoval území Afghánistánu a po občasných, spíše symbolických bojích s afghánskou armádou a policií (pro intenzitu bojů a odhodlanost afghánských ozbrojených sil berme v úvahu body v kapitole „Faktory ovlivňující bojeschopnost“ výše) se jeho bojovníci zřejmě usazovali v okolí větších měst, přičemž afghánská armáda se pravděpodobně v daných oblastech zřejmě také postupně více či méně rozkládala. Jakmile pak vojáci USA/NATO opustili Bagram jako poslední vojenskou základnu, kterou měli v držení, byl to zjevný signál pro Talibán, aby začal obsazovat města, kolem kterých už stejně byli jeho bojovníci asi rozmístění. A tak začali vjíždět do jednoho města za druhým, často v pickupech afghánské armády a policie (jak ukazují TV záběry), které buď ukořistili, nebo prostě jen převzali od afghánských ozbrojených sil. A TV záběry též ukazují, že místní obyvatelé je začasté nadšeně vítali.

Chaos na kábulském letišti a co z toho plyne pro ČR a obecně

Po opuštění poslední vojenské základny vojáky USA, a tedy po rychlém vstupu Talibánu do měst včetně Kábulu vypukla, zejména v tom Kábulu, panika a mnozí lidé nějak spojení svou spoluprací s vládou, se zahraničními vojsky či ambasádami se vydali na letiště, protože to se stalo jedinou branou umožňující opuštění Afghánistánu a rychlé vyhledání bezpečí ve vzdálených vyspělých zemích. Je zřejmé, že této příležitosti určitě chtěla využít řada lidí i z jiných důvodů a mnoho osob se tam nahrnulo prostě v důsledku rychle vzniklé davové psychózy. To pak vedlo i k obětem na životech, jak se bezpečnostní síly snažily zachovat provoz na letišti, po němž se pohybovaly tisíce lidí, i v důsledku toho, že někteří lidé zahynuli pádem ze startujících letadel, na něž se zavěsili při jejich pojíždění.

Jakýs takýs pořádek se podařilo nastolit až po výstražné střelbě a urychleném posílení US vojsk v Kábulu až na 6.000 osob a vysláním dalších 800 britských vojáků. Po dvou dnech zmatků zprávy z letiště konstatovaly, že byl obnoven jak vojenský, tak civilní provoz, ale jen v režimu letu podle vidu (VFR) a že před letištní budovou se nachází stovky osob dožadujících se odletu. Kam se poděly ty předchozí tisíce, není známo. Odletěly?, nebo se prostě po opadnutí davové psychózy rozešly domů? Opět nevíme. Mimochodem, pokud by na letiště proniklo např. 5.000 osob, bylo by to 0,125 % obyvatel čtyřmilionového Kábulu…

Stejně tak jako nevíme, kdo uspořádal jakési demonstrace proti Talibánu v některých jiných městech, kdo jsou bojovníci, se kterými došlo tu či onde k přestřelkám, obdobně jako kdo byli ozbrojenci, kteří přepadli v noci na dnešek (23.8.21) ostrahu kábulského letiště, z níž bylo několik osob zabito.

Ze situace v Kábulu tedy vyplývá mj. i několik takovýchto závěrů:

1) 2.500 US vojáků nebylo schopno udržet pořádek a bezpečnost na jediném velkém letišti a na souvisejících příjezdových trasách (jejichž kontrolu převzal Talibán) a v diplomatické či vládní oblasti Kábulu a bylo potřeba ke zvládnutí situace jejich počet zvýšit na téměř dvouapůlnásobek. Nevíme, kolika vojáky přímo nasaditelnými v poli disponují Ozbrojené síly AČR, ale odhaduje se (či spíš spekuluje) že by jich mohlo být kolem 9.000 (ostatní jsou v jednotkách palebné podpory, logistiky, jednotkách spojovacích, vojenských zdravotníků, v letectvu a PVO, ve vojenských školách atd. atp., tedy zjednodušeně v podpůrných jednotkách). Co by takový počet vojáků s lehkou výzbrojí (těžká výzbroj je v takových situacích k ničemu, pokud bychom nechtěli docílit spousty mrtvých a zdevastované objekty a domy v rámci „kolaterálních“ ztrát), tedy co by tento počet vojáků asi ubránil? Dvě pražská letiště a některé vládní budovy, ministerstvo obrany? Štěstí je, že Hrad má vlastní jednotku hradní stráže.

Právě takovéto situace jako v Kábulu po ukončení mnohaleté války, tedy chaos a nepokoje, rabování a násilnosti (ale třeba též po velkých živelních pohromách, viz např. New Orleans během povodní v srpnu 2005) ukazují, že armáda s těžkou výzbrojí je určená proti těžce vyzbrojenému vnějšímu nepříteli, ale pro tyto potřeby a pro potřebu teritoriální ochrany by měla mít vycvičené zálohy v počtu několikanásobku svého mírového stavu, avšak zejména k udržení pořádku na svém teritoriu by stát, tedy hlavně pořádkové síly měly mít k dispozici zálohu nějaké dobrovolné, lehce vyzbrojené a mobilní domobrany či národní gardy.

2) Talibán, který nyní ovládnul asi většinu území Afghánistánu, se ovšem dostává do stejné situace jako vojska spojenců, se kterými si teď vyměnil roli: Má-li mezi 60 až 80 tisíci bojovníky, je to počet naprosto nedostatečný k zavedení pořádku na celém území tak rozlehlého státu. Pokud tedy urychleně nezíská na sovu stranu podstatnou část ozbrojených sil, tedy armády a policie, budou si za chvíli na území státu dělat třeba bojovníci IS, různé nově vzniklé bojůvky, klanové milice a zločinecké skupiny, co se jim zamane. Nemluvě o tom, že různé zpravodajské služby a jejich kontraktoři budou moci na území Afghánistánu vyvolávat jakékoli nepokoje a škodit jakkoli, jak to bude nějakým nadnárodním zájmovým skupinám právě vyhovovat. A kdo potom Afghánistánu pomůže nastolit pořádek a zákonnost (byť by byla založena třeba na muslimském právu)??? Vloží se do situace jiné mocnosti než USA, které s Afghánistánem sousedí mnohem bezprostředněji??? Opět nevíme…

3) A tak nejspíš (při naší rozloze a vojensko-ekonomické a mezinárodní „váze“) zase a jako vždy skončíme s ČR v poli postižených pozorovatelů, kteří mohou jen z povzdálí sledovat, co se na ně z různých stran žene. Ony se nás totiž události i v tak vzdálené zemi mnohdy dotýkají zcela bezprostředně. Třeba prudkými změnami cen paliv, cen a směnných kurzů na burzách komodit, surovin, na finančních burzách. A taky uměle vyvolávanými migračními vlnami, mainstreamovými médi, neziskovými a nevládkami tak ochotně podporovanými třeba šířením poplašných zpráv o bleskovém postupu nepřítele a o rychlém hroucení vlád či armád, přestože to předávání moci a odpovědnosti probíhalo v Afghánistánu ve dvou vlnách již od roku 2015 (kolik je to roků?!?). Přestože si zpravodajské služby i velení všech zúčastněných armád už v té první vlně „odcházení“ mohly prakticky vyzkoušet, jak a čím asi bude ten definitivní odchod provázený. Ale ono je třeba z hlediska globálního obchodu asi výhodnější, vytvářet a šířit poplašné zprávy, vyvolávat davové psychózy v postižených oblastech a obavy všude po světě a u všech obchodních i vojenskopolitických konkurentů (a tak jim nenápadně, nepřímo, leč o to účinněji škodit), byť je oficiálně označujeme za své koaliční partnery a spojence.

Prameny:

Rovenský D.: Spojené státy odcházejí z Afghánistánu, ATM č.5/2021, s. 2-5.

Američané se v noci vytratili z Bagrámu. Afgháncům to neřekli, ADAM RYŠÁNEK; https://www.seznamzpravy.cz/clanek/americane-se-v-noci-vytratili-z-bagramu-afghancum-to-nerekli-169128#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&dop_req_id=FvO1lpZc3i5-202107070844&dop_id=169128&source=hp&seq_no=4&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

V Tádžikistánu mobilizují 20 tisíc vojáků kvůli situaci na hranici s Afghánistánem, 6. 7. 2021 AC24 a Sputnik; http://www.novarepublika.cz/2021/07/v-tadzikistanu-mobilizuji-20-tisic.html

Sbohem, Američané, vítejte, Číňané. Tálibán si našel „přítele“, DANIELA KUČEROVÁ, 9.7.2021 14:25; https://www.seznamzpravy.cz/clanek/sbohem-americane-vitejte-cinane-taliban-si-nasel-pritele-169341#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&dop_req_id=pz4bMBQwDkK-202107091309&dop_id=169341&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

Události v Afghánistánu ohrožují Rusko, Ljuba Stěpušová, 10. 7. 2021 pravda; http://www.novarepublika.cz/2021/07/udalosti-v-afghanistanu-ohrozuji-rusko.html

Blinken posvětil čínské angažmá v Kábulu, 30.7.2021 18:22, znk, brw, ČTK, BBC, Právo; https://www.novinky.cz/zahranicni/svet/clanek/blinken-posvetil-cinske-angazma-v-kabulu-40367642#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&dop_req_id=2INoRpspdxK-202107311659&dop_id=40367642&source=hp&seq_no=7&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

Generál Blaško má vztek. Ostuda USA, zbraně selhaly. Teď nastoupí čínské peníze, 02.08.2021 12:51; https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/General-Blasko-ma-vztek-Ostuda-USA-zbrane-selhaly-Ted-nastoupi-cinske-penize-672459

Soumrak dvacetileté okupace Afghánistánu: Američtí vojáci vyslaní zabíjet a umírat – pro co?, Walter Smolarek, 13. 8. 2021 Zvědavec; http://www.novarepublika.cz/2021/08/soumrak-dvacetilete-okupace.html

Tálibán obsadil prezidentský palác, v chaosu přebírá moc, TEREZA ULRYCHOVÁ, ČTK; https://www.seznamzpravy.cz/clanek/v-kabulu-probiha-jednani-o-prechodne-vlade-prezident-odjel-ze-zeme-172129#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&dop_req_id=v2qgQ3JvYat-202108152332&dop_id=172129&source=hp&seq_no=2&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

Pět mrtvých po chaosu na letišti v Kábulu, zoufalé lidi rozhání helikoptéry, SEZNAM ZPRÁVY, 16.8.2021, 5:58; https://www.seznamzpravy.cz/clanek/valka-skoncila-hlasi-taliban-prvni-letadlo-do-ceska-zamirilo-i-s-mistnimi-172188#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&dop_req_id=7aETMyRwJDR-202108160956&dop_id=172188&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

Pryč ze země! Cizinci prchají z Kábulu, Kyjev nabídl pomoc, MILAN ROKOS, 16.8.2021 14:04; https://www.seznamzpravy.cz/clanek/pryc-ze-zeme-cizinci-prchaji-z-kabulu-kyjev-nabidl-pomoc-172214#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&dop_req_id=3gJTyPz7wDY-202108161904&dop_id=172214&source=hp&seq_no=4&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

Tak jsme si ty migrační kvóty nakonec zavedli sami, 16. 8. 2021, Petr Hampl , https://www.petrhampl.com/afghan/

Chudí vesničané? Naopak. Tálibán inkasuje miliardy z prodeje opia, další od dárců, Martin Novák, 18.8.2021; https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/jak-hnuti-taliban-vydelava-penize/r~1d13b986ff5c11ebad06ac1f6b220ee8/

Kdo povládne Afghánistánu: kandidátů z řad Tálibů je několik, 18.8.2021, 11:56 – Kábul

Alex Švamberk, Novinky; https://www.novinky.cz/zahranicni/svet/clanek/kdo-povladne-afghanistanu-kandidatu-z-rad-talibu-je-nekolik-40369375#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&dop_req_id=f4ryXYrAlNC-202108181117&dop_id=40369375&source=hp&seq_no=8&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

Takhle vyhrocené to nikdo nečekal, zachránili jsme v podstatě všechny, říká Kulhánek, Jan Horák, 18.8.2021; https://zpravy.aktualne.cz/domaci/kulhanek-evakuace-tlumocnici/r~9e09fc78004011ec94d2ac1f6b220ee8/

Výsadkář: Afghánci se neobětují za stát, 18.8.2021, 15:44; Oldřich Danda, Právo; https://www.novinky.cz/domaci/clanek/vysadkar-afghanci-se-neobetuji-za-stat-40369434#source=hp&seq_no=13&dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&dop_req_id=P018z0sX48d-202108190653&dop_id=40369434&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

Foldyna: Tálibán schopnější než NATO? 19. 8. 2021Janinna 1 komentářAfghánistán, čr, Foldyna, migranti; https://www.pokec24.cz/politika/foldyna-taliban-schopnejsi-nez-nato/, Zamyšlení poslance SPD Jaroslava Foldyny k aktuálnímu vývoji v Afghánistánu.

Generál Blaško hořce vzpomíná. Afghánistán? Nestrkejte do toho nos, řekli mi. Výsledek? Kluci v rakvích, zničené životy. Stálo to za to?, 19.08.2021 17:42; https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/General-Blasko-horce-vzpomina-Afghanistan-Nestrkejte-do-toho-nos-rekli-mi-Vysledek-Kluci-v-rakvich-znicene-zivoty-Stalo-to-za-to-674207

Hloupý khaki mozek, vygumovaný. Expert sjel generála, kterému se chtělo zvracet, když slyšel, že by se čeští vojáci měli stáhnout z Afghánistánu, 19.08.2021 18:58; https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Hloupy-khaki-mozek-vygumovany-Expert-sjel-generala-kteremu-se-chtelo-zvracet-kdyz-slysel-ze-by-se-cesti-vojaci-meli-stahnout-z-Afghanistanu-674211

Šándor: „Toho se bojím podstatně více.“ Věc, o které se po Afghánistánu nemluví, 21.08.2021 12:42; https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Sandor-Toho-se-bojim-podstatne-vice-Vec-o-ktere-se-po-Afghanistanu-nemluvi-674363

Zpravodajci CIA měli v Afghánistánu palety peněz. Ukazovali prstem a dělili. Nemáte ani představu, co se tam dělo! Zdroj z Izraele pro PL, 21.08.2021 4:42;

https://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/armada-policie/-Zpravodajci-CIA-meli-v-Afghanistanu-palety-penez-Ukazovali-prstem-a-delili-Nemate-ani-predstavu-co-se-tam-delo-Zdroj-z-Izraele-pro-PL-674280

https://cs.wikipedia.org/wiki/Afgh%C3%A1nist%C3%A1n

Wikimedia Commons 
mapy.cz

Obětuje Biden Harrisovou pro svou záchranu?

$
0
0

Russtrat překlad Zvědavec
24. 8. 2021

Velké chyby v zahraniční i domácí politice americké viceprezidentky Kamaly Harrisové ji mohou stát místo. Za necelých osm měsíců Kamala Harrisová nedokázala prokázat, že je dostatečně kvalifikovaná pro výkon funkce druhé osoby v Bílém domě. Nedokázala vyřešit problém s uprchlíky na hranicích s Texasem a také přiznala, že je zodpovědná za krizi v Afghánistánu. Ve svém článku o tom píše americký novinář Micah Curtis. 

Domnívá se, že státní úředník na této úrovni by měl mít odpovídající kvalifikaci. Podle jeho názoru se Harrisová dostala do funkce jen proto, že je žena a patří k rasové menšině. To však pro zastávání tak vysoké funkce zjevně nestačí, shrnuje autor.

Když byla Kamala Harrisová oznámena jako kandidátka na post viceprezidentky, pro mnohé byla tato zpráva šokující. V tu chvíli si říkali, že na tak zodpovědnou funkci není připravena. A pouhých osm měsíců po volbách se ukázalo, že ti, kteří předpovídali neúspěch tandemu Biden - Harrisová, měli pravdu.

Nedávno Harrisová převzala odpovědnost za krizi v Afghánistánu. Podle ní to byla právě ona, kdo v mnoha ohledech ovlivnil prezidentovo rozhodnutí o urychleném stažení vojsk. Nyní se podle Curtise tato situace stala pro Spojené státy mezinárodní ostudou. Ať tak či onak, zdá se, že viceprezidentka bude muset nést za současnou situaci odpovědnost. Podle autorových zdrojů z Kapitolu Harrisová před svým prohlášením zopakovala: „Na mě to nesvádějte.“ „Ať už je to pravda, nebo ne, jasné je, že Harrisová se zdráhá oslovit americký lid ohledně rozvíjejícího se fiaska,“ shrnuje autor.

Připomeňme, že afghánský příběh je druhým velkým selháním amerického viceprezidenta. V zimě ji Joe Biden pověřil dohledem nad řešením krize na jižní hranici země, kde se situace s uprchlíky značně zkomplikovala. Harrisová však cestu z různých důvodů odkládala a do regionu nikdy nezavítala. V květnu ji prezident Biden znovu vyzval, aby se osobně vydala do Texasu a problém posoudila. Ale teprve v červnu, po nepříjemném rozhovoru s patronem, se Harrisová „nečekaně“ rozhodla na jižní hranici vyrazit. Bylo to tak nečekané, že to překvapilo i novináře akreditované v Bílém domě. Ti jsou obvykle varováni týden před cestou.

Prvním bodem na cestě viceprezidentky bylo El Paso v Texasu, kde se nachází největší počet uprchlíků. Podle zpráv médií v El Pasu pronesla projev, v němž oznámila zákaz příchodu nelegálních přistěhovalců do Spojených států. Kromě toho kritizovala bývalého prezidenta Donalda Trumpa a vyzvala nechápavého posluchače, „aby na ni neukazoval prstem“. Novináři tvrdí, že Harrisové projev nikdo neposlouchal. Následně spolustraníci demokratů obvinili prezidentskou administrativu, že příběh o cestě na hranice je ranou pro image strany.

Během své krátké cesty se viceprezidentka setkala s migrantkami ve věku 9-16 let, které jsou v péči státních zařízení. Setkání s nimi si velmi pochvalovala, o čemž informovala zástupce médií. Kritici v reakci na to Harrisové doporučili, aby navštívila stanový komplex v nedaleké pevnosti Fort Bliss, kde jsou děti migrantů drženy za ostnatým drátem a ve vazbě. Novináři BBC tam zavítali a hovořili o hladových dětech, sexuálním násilí, epidemiích COVID a písečných bouřích pokrývajících stanové tábory v poušti, kde žijí děti a dospívající.

Během návštěvy se Harrisova kolona setkala s protestujícími - Trumpovými příznivci. Na plakátu jednoho z demonstrantů stálo: „Kolik holčiček musí být znásilněno, aby se z toho stala krize?“.

Harrisovou kritizovali jak republikáni, tak demokratičtí kolegové. Texaský senátor Ted Cruz označil její návštěvu za „oslavné focení“. Jeho stranický kolega, kongresman Henry Cuellar, jehož volební obvod se nachází na části jižní hranice, prohlásil, že administrativa dělá z demokratů „slabochy“.

Autor článku se domnívá, že Biden a jeho tým udělali velkou chybu, když Harrisové nabídli tak vysokou funkci, která je zcela neadekvátní úrovni jejích kompetencí. To vedlo k chaosu na jižní hranici a nyní pravděpodobně povede k úmrtí mnoha lidí v Afghánistánu.

Biden se může k takovému kroku uchýlit - hodit afghánský neúspěch a krizi na hranici s Mexikem na Harrisovou, aby se zachránil před impeachmentem. Otázkou je, jaké rozhodnutí deep state učiní a koho se rozhodne obětovat - politického nováčka nebo starého harcovníka politických her.

 


Zlatá šedesátá

$
0
0
Leo K.

24.8.2021

V současném mediálním zmatku kolem Afghanistanu zapadl dokonce i 21. srpen 1968. Což neznamená, že se k němu, respektive Pražskému jaru , jako takovému, nikdo nevyjadřoval. A to tak, aby mne to, jako pamětníka, nezaujalo.

(Na snímku kalendárium Pražského jara 1968 - na obrázcích zleva shora - Ing. Oldřich Černík , předseda vlády ČSSR, gen. Ludvík Svoboda - prezident republiky, dole zleva - Alexandr Dubček, generální tajemník Komunistické strany Československa, Josef Smrkovský - předseda Parlamentu ČSSR.)

Přečetl jsem si například v A2larmu článek Mgr. Kristiny Andělové (autorka je historička působící v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR)

„Obrodný proces? Zlatá šedesátá? O čem vlastně hovoříme, když mluvíme o pražském jaru?"

V podtitulu stojí:

Pražské jaro máme tendenci chápat jako vyvrcholení reformně komunistických snah v Československu. Vrcholní reformní komunisté byli ovšem proti spontánním projevům občanské společnosti v opozici.

Část toho článku přejímám proto, abych ukázal na nepochopení nejen autorky článku, ale také širší veřejnosti, které jsou události jara a léta 1968 interpretovány tak, jak to ukazuje předmětný článek:

…Jiný problém, který se váže k běžnému užívání pojmu „pražské jaro“, je jeho nejasnost ve vztahu k pojmům reformní komunismus či obrodný proces. K tomu jistě přispěla i perspektiva samotných aktérů, především aktivních straníků, kteří se také často stávali prvními interprety československého reformního procesu v šedesátých letech. Tyto výklady si do jisté míry přivlastnily pojem pražské jaro prakticky jako synonymum reformního komunismu: bývalí reformní komunisté, z nichž mnozí později také dominantě ovlivnili polistopadovou historiografickou produkci, chápali pražské jaro jako „vrchol reformního úsilí“, tedy jako jakési více či méně logické vyústění reformně-komunistických snah v šedesátých letech. Jakkoli je tato perspektiva pochopitelná, zastírá rozporuplnou podstatu celého roku 1968.

Reformní komunismus, politické úsilí o reformu společnosti „shora“, která zachovávala základní leninské principy politiky, byl pouze jedním z intelektuálně-politických procesů odehrávajících se uvnitř československé společnosti v šedesátých letech. Mimo „komunistickou obrodu“ se v české společnosti obnovovaly i vůči komunistické straně alternativní diskursy, které významně určovaly intelektuální dynamiku československého roku 1968. Názory, které se začaly v roce 1968 objevovat v médiích, se nezřídka stavěly do opozice vůči reformně-komunistickému pojetí socialismu, vracely do veřejného prostoru české nekomunistické tradice socialismu a zpochybňovaly legitimitu února 1948.

Více či méně jednotná podpora Dubčekova vedení (byla snad jiná možnost?) a celospolečenské nadšení z náhlé demokratizace a mediální otevřenosti mohly sice vytvořit specifickou historickou iluzi onoho „velkého snu“ (či řečeno Kunderovými slovy „světovosti“), ovšem obraz takovéto „národní jednoty“ zakrývá, kolik trhlin a vnitřně rozporných procesů se v pražském jaru, nemluvě o předchozím období, skrývalo. Položíme-li si otázku po tom, co znamenaly klíčové pojmy nového „pražskojarního“ diskursu (především demokracie, pluralita, opozice či národ) pro jednotlivé skupiny obyvatel, je zřetelné, že diskursivní jednota, kterou pojmy nastolily, byla často pouze zdánlivá.

Nejlépe lze tento spor demonstrovat na pojmu opozice. Zatímco veřejnost volala po ustavení nových politických opozičních subjektů, reformně-komunistické vedení zcela odmítalo existenci „nezávislé opozice“. V jejich pojetí měla být opozice vytvářena „konsensuálními“ politickými subjekty, které měly představovat jakousi „oponenturu“ vládnoucí straně, aniž by zpochybnily její vedoucí úlohu. V tomto duchu byla formulována například i teorie druhé politické – socialistické – strany, která ovšem měla fungovat jako stranický korektiv v případě, že bude nutné zpochybnit kroky komunistické strany. Rozhodně se tedy nemělo jednat o obnovu (dle komunistického establishmentu) „buržoazní“ sociální demokracie. Právě možná obnova sociální demokracie se ovšem stala v historické paměti na pražské jaro jedním z nejdůležitějších momentů a symbolů liberalizace společnosti. Mezi reformními komunisty vůči ní ovšem i v roce 1968 panovala stále značná nedůvěra. Dokumenty, které fungovaly pouze pro vnitřní potřeby strany, ukazují nevoli reformního vedení KSČ vůči obnovení jakékoli nekomunistické opozice. Z vnitřních diskusí ÚV KSČ jasně vyplývá, že reformně-komunistické vedení bylo připraveno zabránit obnově sociální demokracie všemi možnými prostředky.

S postupujícím uvolňováním cenzury se tzv. reformní komunismus stále více dostával do opozice vůči tomu, co dnes nazýváme „pražské jaro“, tedy spontánním projevům občanské společnosti, které zpochybňovaly vedoucí úlohu komunistické strany a další klíčové pilíře, na nichž stál tehdejší politický systém. V souvislosti s kritikou komunistické strany, vznikem K231 a diskusemi o obnovení sociální demokracie mnohé z „tváří pražského jara“ (např. Dubček, Smrkovský, Kriegel) začaly již od jara 1968 veřejně varovat před „spontánními projevy antisocialistických živlů“. Vojenská intervence tak drasticky zasáhla do složitého procesu demokratizace československé společnosti. Zpětně se vytváří zjednodušený obraz jednotného národa proti přijíždějícím tankům. Zkoumat a pochopit pražské jaro znamená ovšem pochopit právě jeho nejednotnost a rozporuplnost, která panovala před vojenskou intervencí, a to jak zhodnocením rozmanitosti politických stanovisek, které se objevovaly ve veřejném prostoru, tak i těch, které do něj stále vstoupit nemohly.

Vzhledem k tomu, že se autorka prezentuje jako historička, čekal jsem, že se ve svém článku dokáže odfiltrovat od dnešních postojů a ideologických stanovisek. Poslední věta článku jako by tu naději podporovala, ale v celkovém vyznění jí tak zvané Československé jaro proteklo mezi prsty.

Podlehla rozšířenému mýtu, že s časovým odstupem více než 50 let ví co je pravda. Ušlo jí, že to vědomí je určeno aktuální situací (a také tím, v co věří). „Pravda“ totiž závisí na sociálním a politickém prostředí. To, o čem si myslíme, že je to pravda, vypovídá daleko víc o nás, než o minulosti. Historie není vyjádřením nějaké historické pravdy, je to příběh, zkonstruovaný historikem, který celou dobu uvažuje o tom, jak ho učinit co nejobjektivnějším. Proto by to měla být věda. A proto mnoho takových, co se tváří jako historici, ve skutečnosti autentickou práci nedělají. Zcela jí ušlo, že my (co jsme byli v té době dospělí) jsme byli poprvé (a zatím naposled) svědky opravdové všelidové diskuse. Byť iniciované medii. Nevšimla si, že i v době mocenského zápasu, ani ti největší antikomunisté jako například Ivan Sviták nebo Alexandr Kliment nezpochybnili socialismus jako cíl.

S překvapivou rychlostí na článek mladičké historičky reagoval Jan Čulík článkem „Jaký byl postoj komunistické věrchušky k demokratizačním snahám Čechoslováků v roce 1968.“ Jeho závěr se dá vystihnout slovy…ani reformní komunisté neuznávali právo nekomunistů na politické angažmá a byli vůči němu v defenzívě. Pražské jaro bylo spontánním hnutí médií a intelektuálů a proto se nic neudělalo. Jen se pořád diskutovalo. To totiž uměla média a státní struktury byly nedůvěřivé a neochotné. Jak povrchní! Ale není divu Janu Čulíkovi šlo na 16 rok (narozen v listopadu 1952) a proto ho strhávali rozhlasové a televizní reportáže, které popisovaly příklady mocenského násilí – velmi rozšířený fenomén té doby. Ludvík Vaculík ho popsal (ne-li zesměšnil) v reportáži Obrodný proces v Semilech.

Teprve, když píšu tenhle článek, tak si uvědomuji jak málo jsou známé závěry oné diskuse. Sem tam se vynoří manifest 2000 slov a stovky ostatních závažných článku překryje prohlášení Petra Pitharta, že se jenom mluvilo a nic se neudělalo. Tak sprostý sarkasmus… Snad by stálo za to, alespoň některé články znovu uveřejnit (ale dnes ne, jsem už na 3000 slovech) a nejen pro připomenutí historické skutečnosti, ale také proto, že mohou mluvit k dnešku.

Přenesme se do roku 1968 a zapřemýšlejme nad dnešními analogiemi

Aktivita nepojmenovaných Alexander Kliment (Zveřejněno v LL č. 3, 14. března 1968)

Dne 28.2.1968 večer řekl dr. Auersperg v rozhlasové besedě u kulatého stolu, že při posuzování všech otázek, před nimiž teď stojíme, je třeba vycházet z politické reality našeho státu. Jeden z redaktorů akčního programu KSČ zdůraznil, že touto politickou realitou je vedoucí úloha komunistické strany. Jestliže nechceme vidět realitu jenom takovou, jakou si přejeme, aby byla, nýbrž takovou, jaká skutečné je, pak ji musíme vždycky vidět celou. Vezme-li tedy kdokoli vážně na vědomí celou naši společnost, nemůže zanedbat nesporný fakt, že politickou realitou jsou také ti druzí — nestraníci, nekomunisté, nezávislí občané. Ve stranických kruzích se pro ně ustálil termín — bezpartijní.

Avšak tuto velkou a vlastně většinovou skupinu občanů všech povolání zatlačila politika minulých dvaceti let do pasivity. Dokonce i podle Ústavy ČSSR mohou být tito občané k něčemu jen vedeni, přiváděni, za neblahých okolností donucováni. I pojem takového občana se nemohl vymezit jinak, než pasivně a negativně: NEstraník, NEkomunista, NEzávislý, BEZpartijní. Je sice pravda, že se nestraníci určitou měrou podíleli na správě veřejných věcí a že zasedali v různých volených orgánech, ale je také pravda, že o všech důležitých věcech v těchto orgánech rozhodovali předem komunisté na svých aktivech, které se jen někdy stávaly veřejnými.

Komunisté nyní v rozhodující chvíli našeho vývoje připravují akční program. Přicházejí s iniciativou a tím potvrzují revolučnost svých ideových východisek. S jakým programem, s jakou iniciativou přijdou ti druzí? Mají na svůj samostatný a pozitivní program vůbec právo? Mají možnost jej vyjádřit, uplatnit a zařadit se tak do obrodného procesu, který probíhá od Nového roku? A probíhá tento obrodný proces na celonárodní úrovni? Neprobíhá jen v uzavřeném stranickém kruhu? Sledujeme-li v těchto dnech rozhlas, televizi a tisk, musíme dojít k závěru, že se sice tento proces nutné dotýká všech, ale že jsou v něm angažováni jen komunisté.

Konec konců je to jejich věc, mohl by si říci nezávislý nestraník docela v duchu pasivity, která mu byla vnucena, a ve smyslu druhořadého společenského postavení, zaručeného i Ústavou. Komunisté před dvaceti lety převzali plnou odpovědnost za stát, ať si jej tedy dají do pořádku. Tento hořký negativismus nezávislých by však jen prokázal jejich paradoxní závislost na těch, kteří „dělají stát“ a kteří tedy také a znovu určí a vymezí postavení nekomunistů. Přestože dovedu pochopit velikost nedůvěry a zklamání občanů, odsunutých na vedlejší kolej, jsem přesvědčen, že většina jich dobře ví, o co se v těchto chvílích jedná, a že tento zápas o demokracii našeho života je i jejich zápasem a potřebuje i jejich aktivitu.

Ostatně mají co říci do situace. Mají svá stanoviska. Mají své požadavky, ale mají také své schopnosti a svoji odpovědnost. Mají svoji paměť, své svědomí, dobrou vůli a dokonce i zvláštní realistický optimismus. Dobře si uvědomují, že národní a politické obrození se nemůže uskutečnit bez nové a původní aktivity komunistů, ale komunisté by měli vědět, že není možné ani bez aktivní účasti těch druhých. Spolupráce, spolurozhodování, spoluodpovědnost a vzájemná kritika je nejaktuálnější problém a je to problém opozice našeho a specifického typu.

Jenže zatímco komunisté dvacet let budovali svoji centralistickou moc a organizaci, nekomunisté byli cílevědomě a promyšleně atomizováni, nemohli se sdružovat, neměli a dosud nemají svoje veřejné fórum, většinou ani nemohli zastávat významná společenská postavení, nemohli se ani sjednocovat, ani nutně diferencovat. Nekomunisté se navzájem vlastně ani neznají. Jsou anonymní, pasivní, záhadná veličina sama pro sebe, ale jsou záhadní i pro komunisty.

Monopolizace politického života minulých let uvrhla do izolace nejenom stranu a ty druhé, ale dokonale odcizila mezi sebou právě i lidi stojící mimo stranu. Jako nekomunista nechci posuzovat zvnějšku situaci uvnitř strany, ale podle zveřejněných dokumentů se mi jeví, že k podobnému odcizení došlo i uvnitř strany, mezi jejím vedením a členy. Zamýšlená jednota politického života vyústila tedy v opak. Společnost se rozložila v bezmocné a rezignované jednotlivce, které však v celku ovládala byrokracie, suverénní stranický a státní aparát. Politický život byl prakticky anulován a nahrazen direktivním řízením při neomezené moci jednotlivců. Co to znamenalo v oblasti ekonomické netřeba dokládat.

Stojí před námi naléhavý úkol obnovit politický život. Ale proč říkat obnovit. Nevracejme se pro nic zpátky, leda pro důkladné lekce a účty, ale s nimi se historie stejně už hlásí velmi naléhavě sama. Uvažujme radši o nových formách politického života. Jestliže jsme si mohli dovolit dvacetiletý experiment osobní moci, dovolme si dvacetiletý experiment demokracie. Bude to velmi nesnadný pokus. Slabí se musí zříci své bezradnosti a silní zvůle. Pro všechny to bude mnohem víc práce. Daleko jednodušší by bylo na všechno — a právem — si stěžovat, o všem — a neprávem — rozhodovat.

Demokracie znamená právo angažovat se pro společnou věc. Toto právo nám může být vždycky znovu odňato silnějšími, nikdy nám však nemůže být laskavě přidělováno. V zemi tak tradičně už demokratické je přirozeným nárokem každého občana. Odkud začít? Komunisté přicházejí se svým akčním programem. Jsem přesvědčen, že nekomunisté jej podpoří ve všem, s čím budou moci souhlasit, ale navíc je nutné, aby přišli sami se svou vlastní iniciativou a to nejenom na tzv. odborářské úrovni. Dá se to vůbec zařídit, jestliže komunisté mají perfektně fungující organizaci, kdežto nekomunisté disponují jen svou atomizovanou samotou? Může v našem politickém systému vůbec vzniknout opozice?

Především si musíme zvyknout na sám pojem — opozice. Nevím, proč by i to samo slovo mělo být stále jen pro strach, a ne už konečně jednou jako fakt pro užitek. Opozice přece nemusí vždycky usilovat o rozbití státu a převzetí moci, jak jí to neprávem přisuzovaly dobové představy stalinské éry, nýbrž naopak, může za určitých podmínek, jimž se přibližujeme, posilovat státní autoritu a vymezovat její moc. V našich podmínkách má opozice všechny předpoklady k tomu, aby se spoluzasadila a spoluzaručila za demokratický charakter státu a korigovala jeho moc, aby zvyšovala jeho prestiž dovnitř i za hranice, aby zkonkrétňovala odpovědnost volených orgánů od místních národních výborů až po vládu.

Jak se má a může taková opozice ustavit? Nikde na světě se nedá očekávat, že pokyn k ustavení opozice dá sama vládnoucí strana, že určí složení a sílu své opozice, jenže zrovna v Čechách by se to mohlo docela dobře stát. Je tu dějinná tradice pokroku v mezích zákona, dekretovaného shora. Byla by to ostuda.

Opozice se musí ustavit sama. Je k tomu právě příležitost. Je to potřeba, je to životní nutnost naší situace, našeho socialismu, který vstupuje do nové etapy. V první etapě došlo k likvidaci protikladných tříd, k sociální nivelizaci společnosti. Tento politický a ekonomický fakt nebyl dosud zhodnocen z hlediska etického a individuálně lidského. Každý politický a ekonomický krok má také etické a lidské hledisko. Lidé byli často likvidováni nejenom jako nositelé třídních zájmů, ale také jako lidé, jako občané a nositelé zájmů osobních a ústavně právních. Známé rčení — účel světí prostředky — bylo naplněno nad snesitelnou mez a znesvětilo i sám ideál. Uzavřít první etapu socializace neznamená tedy jen konstatovat dovršení společenské třídní proměny, ale také položit si otázku důvěry některým lidem, kteří byli u moci.

Tito lidé měli s politickou mocí v rukou také individuální osudy druhých lidí a zacházeli s nimi jako s jejich majetky, jako s věcmi. Jestliže jim politické cíle ukládaly likvidaci tříd, nikdy jim neposkytly právo dotýkat se cti druhých a likvidovat osoby, ba dokonce své vlastní přátele. Odpovědnost za tyto minulé věci je svázala minulostí a nemají kvalifikaci vstupovat do nové etapy, dokud se ke své odpovědnosti nepřihlásí a veřejně z ní nesloží účty. Jestliže tedy v uplynulých letech došlo ke společenské nivelizaci, v nynější etapě se naše společnost začíná diferencovat. Jinak řečeno minulá etapa byla totalitní, budoucí je demokratická. Není to ani tak přání, spíš nutnost.

Moderní společnost nemůže v mírových podmínkách bez demokracie řádně fungovat a prosperovat, nemůže být plodná hospodářsky ani kulturně, a po stránce morální se kazí. Za těchto podmínek je docela přirozený vznik opozice. Důležité a pozitivní je, že opozice nemá předpoklady vzniknout na třídním základě a z třídních zájmů. Opozice nevznikne tedy na základě třídním, nýbrž z občanského zájmu morálně politického a kulturního.

Sociální revoluce vždycky zjednodušuje třídní složení společnosti, ale jestliže je tato revoluce schopna a ochotna vyvíjet se, začíná pak svoji strukturu obohacovat na nové úrovni a z nových zdrojů.

Proto je vyloučen návrat k systému dvaceti politických stran předválečné republiky, která nevyřešila základní otázky sociální, národnostní a nedokázala se hájit se zbraní v ruce proti fašismu. Také rehabilitace předúnorové Národní fronty není zřejmě výhodná. Její solidarita byla ze všech stran předstíraná a příliš závislá na situaci poválečné Evropy, ve které se teprve krystalizovaly velmocenské zájmy. Z minulosti je možné se poučit a navázat na pozitivní prvky, které také jistě měla, není však možné opakovat její chyby.

V naší zemi právě vznikly podmínky pro docela ojedinělý a nový typ socialistické demokracie. Především vyžaduje diskusní platformu uvnitř vládnoucí strany. To se už stalo. Za druhé předpokládá aktivizaci opozičních sil. Cesta k plodné a účinné práci opozičních sil bude patrně dlouhá a složitá. Nekomunistické politické strany jsou zatím jen stranami sekretariátů, nicméně vydávají noviny a poskytují určitou organizační základnu. Soustava ostatních společenských organizací, která byla ještě do Nového roku direktivně řízena zvnitřku aktivem komunistů, začíná hledat vlastní politickou základnu a vliv. Staré formy našeho, vlastně donedávna nepolitického života, jsou však značně zdiskreditovány starými metodami a zkompromitovány starými lidmi. Je potřeba hledat způsoby nové. Teprve důkladná a všestranná bilance nám poví, kde jsme a jak si vůbec stojíme, komunisté i nekomunisté.

Otevřená a kvalifikovaná diskuse se již rozvíjí. Produktivní hledání pravdy o našich společných věcech vyústí v hledání společného národního a státního programu, který chce být nově formulován, už ne jako dogma, ale jako východisko, bezpochyby na základech humanitních ideálů socialismu. Staré revoluční heslo Kdo nejde s námi, jde proti nám, které vyjadřovalo uzavřený politický systém, už není aktuální.

Aktuální je systém otevřený, v němž nikdo nebude z účasti na společných věcech vylučován, ale všichni se budou moci podle svého přesvědčení a svědomí angažovat. Společný, celonárodní a celostátní ideál socialismu nesmí už nikdy být výlučně ztotožněn s jednou stranou, s jednou skupinou ve straně, ba dokonce s jedinou osobou. Tak jako je v měřítku světovém ideál socialismu nadnárodní, internacionální, a degeneruje, jestliže se promění v nositele velmocenského nacionalismu nebo lokálního šovinismu, je ideál socialismu v měřítku jedné země ideálem nadskupinovým a nesmí být monopolizován. V případě, že je monopolizován, zůstane jen ideálem a zastírá neideální praxi.

Ideál, lépe řečeno cíl socialismu stojí nad a ještě lépe řečeno před frakcemi ve straně i před všemi nezávislými občany jako úkol, k němuž je třeba se vztahovat, který si však nikdo nesmí osobovat. Přičemž je zcela v řádu věci, že demokracie jakožto většinový systém umožní významnějším složkám významnější, ba dokonce vedoucí úlohu.

Vedoucí úloha však spočívá v autoritě, nikoli v diktátu. Na takovém základě se obnoví neformální instituce veřejného mínění. Jejím jediným korektivem bude věcný argument a praxe. Její podmínkou neomezená publicita. V takové atmosféře a takovou cestou dojde pak ke konsolidaci opozičních sil, které se budou moci později samy vnitřně diferencovat. Obohatí naši společnost. NEgativistický pojem NEstraník, NEkomunista najde své aktivní vyjádření, své pozitivní jméno, svůj konkrétní program a vstoupí do politického života.

Diktatura splnila svoji úlohu. Vznikla beztřídní společnost. Beztřídní společnost stojí před novými úkoly, které nemůže řešit starými metodami. Úkoly jsou tak náročné, že vyžadují aktivitu všech. Aktivita všech je podmíněna demokracií, tedy diskusí, která není potřebou jenom jedné strany, ale potřebou obou našich národů; proto také nemůže být výsadou jenom jedné strany.

Alternativa je tedy prostá: Diktatura, nebo demokracie.


Dvojí vyprávění o dějinách českých

$
0
0
Stanislava Kučerová
24.8.2021  ČNL

Pod společným krycím autorským jménem Podiven /prý sluha knížete Václava/ vydali P.Pithart, P.Příhoda a M.Otáhal r.1991 v Praze obsáhlý spis "Češi v dějinách". Na 690 stránkách tu v neuvěřitelném úhlu pohledu sledují cestu našich předků dějinami, a ta je - podle nich - jed­ním slovem hanebná. Nemáme být na co hrdi, máme se jen do hloubi duše stydět. Většina recenzentů reagovala na knihu silně kriticky. Ale oficiální mínění to přičetlo na vrub tradičnímu chápání českých dějin, vztahem k rozpadu Československa a odsunu Němců po druhé světové válce. Knize se pak dostalo reprezentačního vydáni v nakladatelství ACADEMIA, garantovaném Akademií věd ČR. Abychom mohli lépe ocenit "netradičnost" a "novost" Podivenova podání českých dějin, připomeneme si jedno výmluvná svědectví. Rakušanka Barbara von Coudenhove-Calergi piše o dvojím pojetí společných dějin Čechů a Němců, která nemohou být odlišnější, a jejichž různost je zakotvena již v dávných dobách. Srovnává obě pojetí přehledně a věcně takto:


1. Podle Čechů přišli Němci do země jako kolonizátoři a dobyvatelé, v německém podání přišli jako nositelé a strůjci pokroku a činitelé vývoje.

2. Doba husitská - pramen demokratických tradic země a počátek evropské reformace podle Čechů, úděsné a hrůzostrašné barbarství podle Němců.

3. Baroko - pro Němce doba kulturního rozkvětu, pro Čechy "temno“, do kte­rého upadla země po porážce stavovského povstání, ztrátě suverenity, triumfu habsburské protireformace a zničení protestantské elity.

4. Vznik Československé republiky r.1918 - pro Čechy spravedlnost, návrat suverenity po dlouhých 300 letech nesvobody, možnost budovat s láskou nezávislý demokratický stát. Pro Němce zneuznání práva na sebeurčení a seberealizaci, až "Mnichov" přinesl kýženou satisfakci. V očích Čechů rozbití Československa přičiněním „spoluobčanů" ve službách Hitlera, zrada a zločin.

5. Protektorát - pro Čechy vyhánění z pohraničí, zatýkání, popravy, poni­žování, pokořování, nejhlubší poroba, likvidace inteligence, /zavřeny vyso­ké školy, popraveno 60 universitních profesorů/. A budoucnost? Po vítězství Říše realizace projektu germanizace, deportace, genocidy. Ve vlastní zemi neměl zůstat ani jediný Čech. Podle Němců se Čechům za války nežilo špatně. Nemuseli rukovat, nebyli bombardováni, měli co jíst.

6. Denacifikační odsun Němci z Československa uložený spojenci - pro Čechy rozuzlení dáv­ných i nedávných excesů, základ stability evropského poválečného uspořá­dání. Pro Němce katastrofa a zločin všech zločinů.

Autorka neskrývá podiv nad tím, jak po roce 1989 téma "odsunu“ ožilo. Dříve bylo nepohodlné, trapně spojené s nacismem. Věřilo se, že samočinně zmizí: staří odcházejí, mladí se již integrovali v nové domo­vině. Paradoxně jako by sjednocováni Evropy probudilo démony minulosti. Objevila se „změna paradigmatu velikého rozsahu“. Mnohým dělá dobře oct­nout se najednou v roli žalujících, nikoli již žalovaných. Ptají se: A co bude se "zločiny druhé strany? O svých vlastních již nechtějí nic slyšet!

I na nás dolehla "změna paradigmatu velikého rozsahu. “Mnozí dnes vykládají dějiny podle německého vzorového schématu. Říká se tomu "demýtizace" a postihuje všechna významná období naší minulosti. A není to nijak složité. Všechno je prostě naopak. A zvěstovatelem tohoto obra­tu je právě kniha Podivenova. Trojice autorů patří k od­půrcům předlistopadového režimu. Tito dříve disidenti, dnes příslušníci vlivných politických a kulturních elit, přijali v letech totalitarismu za svou perfidní zásadu "nepřátelé našich nepřátel jsou našimi přáteli". Z nepřátelství k domácímu socialismu hledali a nacházeli oporu antiso­cialistických sil u našich sousedů v zahraničí, bohužel zhusta i proti­českého revanšistického zaměření. Jejich tehdejší spolupráce se neomezi­la jen na i v té době aktuální "studenoválečnické" měření sil mezi Západním a Východním blokem. Disidenti převzali vstřícně i zmíněný "nový" pohled na naši národní historii - z dílny německé imperiálně nacionální histo­riografie. Podrobnější charakteristiku obsahu knihy "Češi v dějinách" jsme podali na této webové stránce před rokem. A tak jen stručně, to nejdůležitější: Češi provokovali "vznešené ideje německého hegemonismu“, který je založen přímo "plemenně státotvorným géniem Germánstva." Nechtěli být vasaly s Přemyslovci, spustili se s kacířskými husity, stali se stavovskými odbojníky, pak si hráli na vlastence, buditele a obrodiče, provokovali austroslavismem, panslavismem, posléze čechoslovakismem. Češi nedovedou vládnout, jsou živel méněcenný, přízemní.­

Podiven, jak zřejmo, ovládá technika totální destrukce sebedůvěry­ národa, technika ponižování, napadáni a ničení sebeúcty člověka a jeho identity, založené na národní příslušnosti. Počínaje Podivenem se tisková i audiovizuální média předhánějí v horlivosti znevážit, znehodnotit, znectít všechno, co se v našem vědomí váže k národní his­torii, národní tradici, národní kultuře. Připravují nás o naše národní hodnoty a ideály. Bytost, která je zbavena vědomí svých hodnot, není schopna činu. Národ, zbavený sebeúcty, není schopen hájit své zájmy.

Nedávno vydaná dvoudílné "Zamlčené dějiny" od novináře „Mladé fronty dnes“ Tomáše Krystlíka jsou sestaveny věrně podle uvedené protičeského schématu. Patrně z marketingových důvodů autor vyhlašuje, že je první, kdo vybízí Čechy, aby "skoncovali s překrucováním dějin, s kterým začal už Palacký“ a odmítli "pajány" o slavné české minulosti“, Chce být "oporou", která dosud „chybí“, aby se národ vyrovnal s minulostí, opustil „falzifikace dějin“ a přestal dokazovat, že "není méněcenný".

Asi se nezmýlíme, když vyslovíme domněnka, že Podiven i T. Krystlík měli stejné poradce a stejné zdroje informací. Uznávaná historička V. Olivová odmítla pojetí spisu jako zcela neodborné, které nadto souzní s německou publicistikou. Mohli bychom tady s tímto „demýtizátorem“ skončit, ale nechci čtenáře připravit alespoň o malou ukázku, aby mohl ocenit autorův vskutku "objevný" výklad českých dějin. Husitství bylo „běsnění, které vraždilo lidi a ničilo evropská města“, Žižka byl „masový vrah“, pobělohorská poroba pouhý mýtus, protože „cizí nadvláda nebyla a vliv církve byl kladný a prospěšný“. Československo vzniklo r.1918 jako "umělý, neorganický útvar, nedovedlo najít modus vivendi se svými menšinami“ a „vlastní vinou se rozpadlo.“ Úsměvná fantazie, že protektorát „poskytl Čechům pracovní uplatnění, perfektně fungující trh, rozvoj porod­nosti a rozkvět kultury“, lze hravě korigovat realitou: násilné pracovní nasazení celých ročníků mladých lidí pro potřeby vojenského průmyslu, převážně v Říši, kvapné sňatky a účelová těhotenství jako "záchrana" před nasazením, nedostatkový lístkový systém na minimální obživu a ošacení, s následkem toho intenzivní výměna zboží mezi městem s vesnicí, černý trh a šmelina nepředstavitelného rozsahu, obávané šťáry německé policie. A kultura? Skromné zbytky a ponejvíce v skrytu jako snaha po sebezáchově národa ve smrtelném ohrožení. Pan T. Krystlík vskutku není ani první ani jediný demýtizátor. Nedávno mě jiný nadějný autor poučil, že výroky jako "zubožení" a "bezpráví“ po Bílé hoře patří na smetiště dějin. Nebylo. Vždyť přece šlo o „plodnou spolupráci, která dala Čechům vysoký standard, výrazně spoluvytvářela jejich identitu, naučila je politické spolupráci na mezinárodní úrovni. Celé obrozeni bylo scestné a zavádějící. A o tom si mám přečíst novou literatura, jsou jí plná knihkupectví a knihovny.

Co na to říci? Je pravda, že se po Bílé hoře mnozí získanými konfiskacemi celých panství a statků obohatili a měli "vysoký životní standard", jako třeba Lichtenštejn, Dietrichštejn, Piccolomini, Coloredo a kohorta dalších dobrodruhů z různých koutů Evropy, které panovník štědře odměnil za podporu proti odbojným stavům. Jenomže to nebyli Češi. Doma zůstali převážně jen nevolníci, kteří nesměli svou rolnickou práci opustit a víru museli změnit podle nařízení vrchnosti. Žádná barokní nádhera nemůže zastřít skutečnost, že došlo k zubožení českého etnika, které málem přestalo existovat a že arogantní triumf habsbursko-katolické protireformace vnímali přemnozí /např. i Komenský/ jako"temno“.

Součástí „demýtizačni" kampaně za diskreditaci Masarykovy první republiky a Benešova poválečného zákonodárství je trvale kritika tzv. „čechoslovakismu“ Masaryk si prý vymyslel československý národ, aby mohl prosadit v jednání s presidentem Wilsonem ustavení nového státu na základě práva na sebeurčení. Výmysl? Po staletí existoval neomezený pohyb oběma směry přes řeku Moravu. Obyvatele, byť administrativně rozdělené, spojovalo vědomí příbuznosti, malé jazykové odlišnosti, společné studium, společná vojenská služba, partneři.

J. Kollár mluví o českoslovanské větvi slovanské a soudí, že Češi, Moravané a Slováci mohou obstát jen pospolu. Palacký, Šafařík, Jungmann, ani jediný buditel nezapochyboval o jednotě: "Svoji k svému, paže k paži od Šumavy za Pováží". Havlíček kritizoval, že třetina národa žije v maďarském područí, přál si spojení a věřil, že právě ze Slovenska vzejde časem vůdcovství a síla celého kmene českoslovanského.

Ani štúrovci, přestože provedli jazykovou odluku, nechtěli se odtrhnout. Při kladení základního kamene Národního divadla v Praze 1868 vyhlašovali J. M. Hurban a J. Novák za Slováky: "Je to i náš den. Jsme příslušníky národa českoslovanského neb i my k vám náležíme. My vaši jsme, vy naši jste. Neb my všichni jsme Slované - československého národa". Je přirozené, že kulturně prožívaná vzájemnost vedla postupně i k požadavku na politické sjednoceni v jednom státě. /Účelové přetřásáni Pittsburské dohody jako dokladu o nedodrženi Masarykova slibu je ahistorickou dezinterpretací ve službách separatismu, jak nedávno napsala bratislavská badatelka v oboru státu a práva Katarína Zavacká./

S uspokojením jsme našli ideové spojence v německých historicích, Hansu a Evě Hahnových, kteří nejednou odhalili pravý smysl "nových pohledů" na čsl. dějiny. Jsou neseny tendenci svalit odpovědnost za to, co se dělo v 30. letech; z německého nacismu na český nacionalismus. E. Hahnová našla nedávno podobný výklad i v anglosaském zámoří. Recenzovala knihu Američanky Mary Heimannové „Československo - stát, který selhal." Ukázala, že je to jen další varianta protičeské propagandy. Američanka např. pokládá český národ za romantickou obrozeneckou fikci. Není-li českého národa, nejsou ovšem ani Češi. A tak autorka mluví o Dobrovském jako o „maďarském rodáku“, o Palackém jako o »moravském protestantovi“ a o „rakouském Slovanu“ Antonínu Dvořákovi soudí, že udělal kariéra jen dík českému nacionalismu. Kdyby ho nebylo, byl by odsouzen hrát ve své vesnické kapele polky, mazurky, pochody. Ale on se vyšvihl "směsi českých nacionalistických skladeb“.

A . Henlein chtěl jen demokracii pro své rodáky, kterou jim utlačovatelská ČSR nechtěla poskytnout. Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo smutné svědectví o nepřestajných útocích na naše dě­jiny. Proč? E. Hahnová ukazuje, že od svého vzniku stálo Československo v cestě organizaci přeshraničního hnutí, jelikož cílem bylo nastolit místo Československé, Rakouské a Německá republiky jedinou Velkoněmeckou říši.

Proti destrukci historické paměti vystupují odborní historikové, učitelé dějepisu, mluvčí vlasteneckých organizací na stránkách několika málo tiskovin, které jsou jim otevřeny. Jejich hlas je slabý, jde o tiskoviny velmi nízkého nákladu. Většina tisku je v cizích rukou a cizí tiskoví magnáti nemají zájem udržovat povědomí o českých národních dě­jinách. Přejí spíše "demýtizátorům" v cizích službách. Před časem se Bořivoj Čelovský pokusil burcovat národ, který sice získal svobodu slova, ale ne už prostředky, aby jí mohl využívat. Vydal brožuru "Konec českého tisku?“ S otazníkem na konci. Brožura poslal politikům a jiným veřejným činitelům k vyjádření. Většina oslovených byla situací našeho tisku, který je z 80% v cizích rukou, nemile překvapena. Ale zároveň většina usoudila, že v době kapitalismu a volného pohybu kapitálu se proti tomu nedá nic dělat. Někteří s daným stavem dokonce souhlasili: Monopol ka­pitalistů je lepší než monopol stranických sekretariátů. Ztratíme sice suverenitu, ale polepšíme si ekonomicky. A že to cizí vlastnictví na­šeho tisku je většinou německé? To mladým nevadí. Mladí již nemají potřebu bývalé spoluobčany démonizovat. Čelovský vydal brožuru znova, rozšířenou o tyto a četné jiné podobné odpovědi našich vůdčích osobností­. Titul, opět "Konec českého tisku". Tentokrát bez otazníku.

Na závěr. Národy se likvidují tak, že se jim nejdříve vezme paměť, napsal Milan Kundera. Zničí se jejich knihy, jejich vzdělanost, jejich historie. A někdo jiný jim napíše jiné knihy, dá jinou vzdělanost, vymyslí jinou historii...Nedovolme to. Braňme odkaz předků a vlastní sebeúctu. Braňme snahám proměnit nás v nevědomý, neodpovědný, manipulovatelný dav!

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Ústavní právník o BIS: Kdo jim dal právo zkoumat naše svědomí? Vytunelovaná demokracie

$
0
0
Rozhovor se Zdeňkem Koudelkou
25.08.2021 ParlamentníListy

Kauza sledování okolí prezidenta Zemana Bezpečnostní informační službou otevřela ožehavou otázku role tajných služeb v demokratickém státě. Ústavní právník Zdeněk Koudelka zdůrazňuje, že tajné služby mají sloužit vládě a její předseda musí ve vztahu ke zpravodajcům vždy být ten silnější. Jinak jsme vytunelovanou demokracií a v podstatě můžeme zrušit volby, protože stejně o všem rozhodují zpravodajci. A současná role BIS podle něj k takové situaci směřuje.

(Zdeněk Koudelka na fotografii Hanse Šternberka z Parlamentních listů)

V souvislosti s informacemi o sledování okolí prezidenta Zemana zpravodajskou službou BIS jste hovořil o „hrubém útoku tajné služby na demokratické instituce“. Proč se podle vás jedná o útok?

Tajné služby nemají přímou demokratickou legitimitu, ale moc šmírovat a ovládat. Utajení své činnosti využívají k zakrytí nezákonných kroků a touhy ovlivňovat výkon státní moci bez ohledu na charakter státního režimu, proto musí být pod kontrolou ústavních orgánů státu. Příkladem zneužití tajných a policejních služeb v demokracii pro vlastní politické cíle je činnost americké FBI za jejího dlouholetého ředitel Johna Edgara Hoovera, který stál v čele FBI, včetně jejího předchůdce BOI, od roku 1924 až do své smrti 1972 a sbíral informace na kohokoli, od představitelů vrcholné politiky, včetně prezidentů, až po představitele kultury. Za studené války prodávali nikaragujští protikomunističtí povstalci se souhlasem CIA na americký trh drogy. Příkladem z nedemokratického režimu je podíl sovětské KGB na protigorbačovském puči v roce 1991. Prostě tajné služby tíhnou k zneužívání moci a ovlivňování politiky.

Prezident republiky má u nás přímou demokratickou legitimitu. Jde o ústavní orgán, zastupuje stát navenek. Hlava státu je zosobněným symbolem státu. Útok na hlavu státu je útokem na stát. Proto například ve Španělsku plánovala dříve baskická teroristická organizace ETA atentát na španělského krále.

BIS ujišťovala, že veškerá sledování probíhají v souladu se zákony. Uklidňuje vás toto ujištění?

Ne. Ozbrojené složky musí být pod demokratickou kontrolou. Platí to pro armádu, policii i tajné služby. Přece někdo musel v BIS rozhodnout: „A teď půjdem po Hradu.“. Ovšem zadání k činnosti musí ozbrojeným složkám dávat politické demokratické vedení země. Jako se armádní Generální štáb sám nemůže rozhodnout, že teď vyhlásíme válku Kongu nebo pošleme armádu do Vatikánu, ani tajná služba nemůže cíl své činnosti určovat sama, ale musí plnit pokyny demokraticky zvolených institucí.

BIS také vydala vyjádření k občanům, které ale bylo poněkud svérázné. Říká se v něm (zaznělo v pondělních Událostech České televize), že pokud nejste terorista nebo špion, nebo jinak „nemáte čisté svědomí“ či jste v kontaktu s lidmi, kteří nemají „čisté svědomí“, tak se nemusíte obávat jejich zájmu. No, „čisté svědomí“, to mi přijde taková zvláštní definice, kterou lze prolomit velmi snadno. Měla by tajná služba, mající aparát na sledování jakékoliv činnosti v této zemi, vymezovat svůj zájem takto vágně?

Tato rétorika mi připomíná orwellovskou rétoriku tajných služeb totalitního státu. Je snad BIS nějakou morální institucí s patentem na prozkoumávání svědomí? Z tohoto prohlášení cítím, že BIS se povyšuje nejen nad demokratické instituce, ale už nad všechny lidi.

Je to pokračování toho, když dříve usilovala o změny ve výuce. Roku 2019 chtěla změnit výuku dějepisu a češtiny na školách. Ministerstvo školství o tom jednalo s ředitelem Bezpečnostní informační služby. Ani před rokem 1989 není známo, že by náčelník Státní bezpečnosti jednal s Ministerstvem školství kvůli výuce. Cpe se do všeho, od výchovy dětí počínaje až do odposlouchávání demokratických institucí. Ale kdo jí dal zadání? Kdo jí dal právo hodnotit školní vzdělávání? Kdo jí dal právo kontroly lidského svědomí?


(celý text rozhovoru najdete zde)