Are you the publisher? Claim or contact us about this channel


Embed this content in your HTML

Search

Report adult content:

click to rate:

Account: (login)

More Channels


Channel Catalog


Channel Description:

Děkujeme za finanční příspěvky na činnost Nové republiky z.s.Bankovní spojení: 2300736297/2010
    0 0

    - vlk -
    14. 10. 2018 KosaZostračili vlkovobloguje.wordpress.com
    Na rozdíl od minulého víkendu to tentokráte šlo hladce. Za hodinku po uzavřených volebních místností bylo jasno, kdo bude získá některé z 25-ti senátorských křesel a kdo skončil na štítě ve finálové rovince.

    Dobře  víte, že  mám  rád  čísla a  grafy, ale tentokrát s nimi moc operovat  nebudu. Není proč. Uvedu  jen to  úplně  nejzákladnější, co  navíc  znáte  i beze  mne:
    Žádné překvapení! Konec  konců – před týdnem na Kose byly výsledky senátních  voleb komentovány takto:
    ANO
    Signifikantní je něco úplně jiného. Momentálně z těch všech Babišových postupujících je pouze JEDEN z prvního místa, vše ostatní je tím štastným druhým….. Tohle je pro mne zpráva. A jsem zvědav, kolik z nich dokáže svého soupeře ve finiši přeskočit. Zejména tehdy, když opět jeden jediný, vlastně jediná, ztrácí jen asi 3%. Šest nabralo mínus 10 a víc procent a zbytek je pět a více. No moc na nějaké přeskakování není…
    ODS
    Jinak je na tom ODS. Pouze dvě druhá místa! Zbytek je vedoucí pozice. I když tři mimořádně těsná – do 1%. Chápu Fialův triumfátorský výraz…. Modří jsou evidentně, nejméně ohledně senátu – zpět. Ve velkém stylu!
    Lidovci, STAN, TOP 09
    Lidovci, Gazdíci i Kalousci mohou být se senátním výsledkem předběžně spokojeni. Předběžně je klíčové slovo.
    ČSSD
    A socani? No Hamáček se tvářil spokojeně. Jen lodní kapela a ledovec mi při rozhovorech televize s ním scházely. Tvářil se, že je s pěti postupy spokojený . A asi je. Ale podle mne má reálnou naději na křeslo jen Vícha v Karviné a možná paní Sekaninová v Prostějově. A se superklikou obhájí v Domažkách Látka… Což by skutečně mohli v Lidovém domě vyhlásit jako úspěch.
    Nemyslím, že bych musel cokoli po týdnu a konečných výsledcích měnit nebo přidávat.

    ODS předvedla velkolepý senátní návrat. 9 mandátů získala napřímo, prohrál jen ten,co šel do finále z druhého místa. Další tři křesla ulovila v koalicích. Takže 12 kusů celkem! Modré tsunami!

    ANO dopadlo ještě hůře než minule a vyšla mu pouze jedna trefa. Nepřeskočil nikdo.

    Trojice KDU-ČSL, STAN, TOP 09 se nám rozpadla na tři samostatné subjekty

    triumfující Gazdíky

    spokojené TOPkaře

    a pokořené lidovce, kteří po prvém kole a obecních volbách vypadali jako šampioni zeměkoule a blízkého vesmíru. Jenže ti zajíci se opravdu počítali až po honu. A mezi střelenými je Bělobrádek, který oznámil okamžitě konec ve velké politice.

    A soc dem? Ta se dočkala dalšího totálního výplachu a ponížení -obhájila jediný ze 13 původních senátních pozic.

    A komunisté poprvé od existence senátu nebudou mít v horní sněmovně svého zástupce.

    Než se přesunu k věcem, které mne opravdu zajímají a o nichž má být dnešní článek, neodpustím si pár drobných poznámek.

    - modrým klaplo ANO-šéfovi
    - jednou radostí, ovšem v celkovém kontextu velmi chatrnou, je výprask, který utrpěl milý krajan Herman na Chrudimsku. Nicméně tenhle zřejmý potomek 13. apoštola v přímé linii, je zřejmě nezničitelný. Lidé ho sice vyautovali ze senátu, jenže v Praze se schyluje k tomu, že podmínkou uzavření koalice bez Babiše a ODS v Praze, je také, aby se Čižinský z KDU -ČSL vzdal poslaneckého mandátu ve sněmovně. Jeho náhradníkem je milý krajan….Řekl bych, že moje dobrá žena má na své miniaturní zahrádce za domem stejný problém s něčím, co se jmenuje bršilce - kozí noha a nebo čímsi jiným, čemu říká pěťour. Pokud soudíte, že jde o obzvláště odolný a protivný plevel, soudíte správně. Ale na Hermana si můžete vsadit s naprostou jistotou vždycky – na tiskové konferenci lidovců, dal před kamerami a mikrofony vítězné véčko – on přece vyhrál, protože komunisté jsou ze senátu! U lidovce mi to přijde hodně zvláštní radost- nejen kvůli jejich národně frontovní minulosti, nýbrž především kvůli tomu, že ve volebních průzkumech mají ještě daleko menší preference než třešně a mít radost z toho, že voliči části politického spektra ztratí svého zástupce v jedné z parlamentních komor, čímž se zvýší jejich frustrace a s tím i míra radikalizace, mi přijde do budoucna těžce kontraproduktivní. Přebere je Babiš nebo Okamura?
    - škodolibou radostí je pak zisk mandátu Lukášem Wagenknechtem, z kterého Babiš nejprve udělal svého náměstka na financích, aby mu provedl ostré audity a následně jej ve zlém vyhodil a udělal z něj svého osobního nepřítele. S tím si užije!

    Tolik poznámky drobné a nikoli zásadní. To nedrobné a z mého pohledu důležité, přijde až nyní.

    Spoustu dnešních řádků jsem si ušetřil už analýzami z minulé neděle a zejména pondělí. Takže je nebudu opakovat. Jen sem tam použiji headliny.

    Babiš a Zeman to s novým senátem budou mít zatraceně těžké. O to horší, že největší silou bude ODS, která ho nepochybně využije jako platformu k ostentativním útokům jak na toho ze Strakovky, tak z Hradu. Navíc nejspíš s pozicí druhého ústavního činitele státu. Zákony budou vraceny do sněmovny s nutností prohlasovávat 101, které ANO se soc dem nemá. Oranžoví, nyní po dvojitém k.o. i komunisté se vaří ve vlastní šťávě a jejich nastavení pro spolupráci s Babišem se nepochybně výrazně změní, rozuměj – zmenší.

    Což už si dosavadní dominátor české politické scény začíná zřetelně uvědomovat. Richard Brabec, když včera odpoledne pro ČT hodnotil senátní účtování se netajil obavami a do kamer doslova vyzýval soc dem i KSČM, aby nedělaly nic zbrklého, že vlastně jen účast ve vládě, resp. podpora vlády jim umožňuje protlačovat nemálo ze svého volebního programu. Především v sociální oblasti pro své voliče. Že by si to měli uvědomit a podle toho jednat a posuzovat svou další účast/neúčast ve vládním táboře. Neznám další podobný výrok žádného z funkcionářů ANOšéfe, včetně šéfa samotného, který by byl tolik formován strachem o budoucnost vlády. Brabec evidentně umí počítat a má smysl pro realitu -ví že Babuiš narazil na meze růstu voličského elektorátu aniž by sebeméně zvýšil svůj koaliční potenciál.

    Ne že by Brabcův apel na obě koaliční strany neměl reálný základ, nicméně obě deklasované partaje vidí, jaký účet za podporu Babišovy vlády zaplatily.

    Soc dem si navíc opakovaně ověřila, že není pro volby důležité, co kdo pro voliče doopravdy udělá, ale jen to, kdo marketingově prodá, že jako pro voliče udělal a zejména, kdo mu co slíbí podle jeho gusta.

    A v tomto směru nemají a nebudou mít proti oligarchovi šanci. Jejich jedinou nadějí na nějaký restart je tvrdá a nesmlouvavá opozice a kritika. Uvidíme jak si to vyhodnotí na mimořádných konferencích v nadcházejících týdnech a měsících. Pravděpodobně rychlejší vyvození důsledků se dá čekat u těch, co zobchodovávají komunistickou značku. Tyhle volby, dle mého odhadu, už nemůže Kluzký Vojta přežít! Jsem zvědav, jestli se prosadí křídlo stalinisty Skály nebo třeba Grospič. Což je pro mne takový méně kluzký a méně obratný Vojta Filip. Kdybych byl členem tohoto klubu byznysnostalgiků, asi bych zvedl ruku pro Skálu. Ačkoli má jeden zásadní handicap – není členem sněmovny a z ústraní se veřejná prezentace stranické politiky dělá velmi obtížně. Ale na druhou stranu – dělá dojem daleko kompetentnější osoby než Grospič, který byl součástí handlů s Babišem. Oproti němu navíc slušně vypadá a umí mluvit! A to zejména tak, jak od něj tohle spektrum voličů očekává.

    Kožený Grospič když cokoli deklamuje akusticky, připomíná valchu, po níž kdosi jezdí kusem polystyrénu. Ale nehodlám soudruhům a soudružkám radit. Ideálního lídra, který by byl především natáhnout nějaké větší procento voličů mladších a středních ročníků, aby strana mohla vzhlížet k budoucnosti, sotva seženou. Nicméně pro chod a existenci současné administrativy jsou nepostradatelní. Nikdo ovšem netuší, jestli budou k dispozici.

    A co oranžoví? No ti se budou dál vařit a potýkat sami se sebou. Zimola, Hašek a další podobní budou opět vykřikovat, že prohra jde na konto bývalé Sobotkovy vlády. A přidají/přidávají, že dalším klíčovým elementem byl případ Poche, respektive trvání na jeho nominaci. Což je naprostý nesmysl. respektive, ten Poche rozhodně roli hrál, ale úplně opačnou, než nám nalhává Zimola s Haškem, kterému se kdysi přezdívalo malý Paroubek… A tihle budou trvat na vládní účasti. Proti nim stojí druhý tábor, který ví, co a jak a je pro něj minimální hodnotou zájem a přání starce z Hradu. Ostatně dnes už exsenátorka Sekaninová, která vedle Víchy měla, jako jediná reálnou šanci na úspěch, to vyjádřila zcela jasně – když na otázku Novinek, zda se na té monstrozní prohře ČSSD podíl i vstup její strany do vlády, odpověděla:

    „Určitě. Já osobně jsem byla zásadně proti a veřejně jsem to deklarovala. Budoucnost ještě ukáže, jak hluboko to ještě stranu zasáhne,”

    Tahle dáma bude v horní komoře chybět! Škoda.Lidí se evidentně funkčním rozumem není v politice nikdy dost.

    Přidám – až Zeman bude udílet z Hradu svoje hraběcí rady, co proč a jak a jeho věrní od oranžové růže budou mít slzu v oku nad jeho moudry, nebylo by od věci, kdyby si vzpomněli na výsledek geniálního šachisty a stratéga, jehož, jako předseda jejich partaje a tehdy premier, docílil v roce 2000…. I tehdy socani získali pěkný JEDEN senátorský mandát. Z dvaceti sedmi…. Jestlipak to připomene? Hloupá otázka, viďte? Ale to se zase utápím v podružnostech.

    Hlavním výsledkem těch dvouvoleb není debakl Lidového domu, ani výhra ODS, to jsou pouze hlavní titulky, ale tím co je nejdůležitější je zkrátka přeorání politické mapy a přesuny moci a vlivu. Titulky zapadnou, emoce se utiší, hysterie i bezbřehé nadšení vyprchají, ale nově nastavené mocenské siločáry zůstanou a zapůsobí.

    Už byl citován Richard Brabec. Vyjádřil se i samotný ANOmajitel. Který dal k lepšímu dvě moudra
    1.  „Dopadli jsme mizerně, ale upřímně to pro mě není nic moc nečekaného, počítal jsem s tím… Senát prostě neumíme.. Tenhle volební systém nám nesedí.“
    1.  pokud by  vládnutí  drhlo,  vlivem nového rozložení moci a/nebo  změny  nastavení u  koaličních partnerů , budou nové  volby.
    Troufnu  si  konstatovat, že  v prvním případě  si  z nás  ze  sta procent  dělá  srandu, v  druhém jen z poloviny.
    Začnu  tím jeho  výrokem .. my Senát  neumíme. Viníka  odhalil  briskně –
    a - Senátní volby navíc nechalo vedení hnutí na krajských organizacích a nevěnovalo jim takovou pozornost jako obecním volbách, v nichž ANO posílilo,Zdroj:b - Všechny tradiční politické strany se často spojují a ve druhém kole jdou proti nám,“
    Takže je to jako vždycky- za porážku, vedle volebního systému, mohou vnitřní neschopové a patláci, kteří zvrtají všechno, co jim Babiš nechá vyřídit samostatně i kdyby to bylo jen vysypání koše na odpadky a k tomu ještě záludný a zákeřný vnější nepřítel!

    Jak jinak Andreji Bulíši! Jak jinak, jen si zase postěžuj a poplač!

    Nicméně, co bys skutečně nemusel, je dělat z lidí blbce! Tak tenhle systém vám nesedí /zajímavé je, že plurál u něj najdeme jen tehdy, když jde o jasný neúspěch, z kterého se nedá vylhat, jinak je to vždycky jen JÁ/.

    Mám v živé paměti a přirozeně i v archivu úplně jiné výroky.Mám jich mnoho. Dožaduješ se v nich zavedení většinového volebního systému!!! O tom poměrném konstatuješ, že se přežila neumožní stabilní vládnutí. Naposledy letos na jaře, když vládla menšinová vláda /to byla pohodička,co?/

    „Výhody menšinové vlády nemusím zdůrazňovat. Hlavní problém Evropy, nejen náš, je poměrný systém, nemáme bohužel většinový systém jako v USA nebo ve Francii. Má to dopad na funkčnost státní správy a státu jako takového,“ Zdroj
    Snadno bych doložil, že není to výrok jediný, kde Andrej zaseBulíš horuje pro většinový systém, ale nehodlám vás zbytečně zatěžovat dalšími stejnými prohlášeními. Takže na jaře chce většinový systém, na podzim ovšem neumí volby přísně většinové??? Proč ne, když ví, že Pepa Kobliha si takové nuance nevšimne. Kosa musí. Protože doufá, že i Koblihovi si začnou konečně všímat a přemýšlet.
    Je mi často vyčítáno, že nad Koblihovými ohrnuji nos a tak nějak je urážím. Nic z toho není pravda. Píši pro ně a věřím v lepší příští. Je to především v jejich zájmu.Kdybych jim nevěřil, tak s psaním přestanu, protože by to znamenalo, že nemáme jako stát budoucnost a v takovém případě by udržování Kosy ztratilo jakýkoli smysl…

    Nějaký verzírovanější babišista klidně může namítnout – no jo, ale Babiš hovoří o jednokolovém většinovém systému, což znamená, že první na pásce, ať má 51, 31, 21 nebo třeba jen 11%, jestliže to znamená první místo v daném obvodě, bere všechno, tedy mandát! Ano, tohle by se jistě Andymu hodně líbilo. Ostatně, už to praktikuje! Vládne zemi s 29% hlasů. Což je vlastně totéž. Jenže tohle mu neprojde. Naštěstí. Zejména ne při novém složení senátu. Jeho volební ideál by znamenal fatální změnu ústavy a k tomu nenajde v horní komoře, ani nějakým zázrakem, většinu prostou, natož ústavní. Ostatně, ona by nebyla k dispozici ani ve sněmovně. Jednoduché počty. Protože nikdo nebude hlasovat pro něco, co se momentálně hodí jen a pouze Babišovi, na úkor všech ostatních.

    Jenže on když tohle říká, tak z lidí dělá naprosté idioty. Jen ten mu totiž mu zbaštit současné poukazování na většinový systém a jeho výhody a argumentovat Spojenými státy a Francií.Jednak tam mají prezidentský systém a za druhé, praktikují ho tu jednokolově, tu dvoukolově, ale vždycky na principu absolutní většiny hlasů!!!! Nikoli v módu první bere vše bez ohledu na procenta!

    A ještě pěknější je to s tou hrozbou novými volbami! Tahle možnost byla nepochybně velkým strašákem pro všechny parlamentní formace ještě na jaře, v době vyjednávání o vládě s podporou. Ventiloval jsem názor, že pro všechny strany by to byl, s výjimkou ANOšéfe a Pirátů, problém, především finanční a také podnik s hodně nejistým výsledkem. A ČSSD a KSČM ten strach přetavily do vládní podpory. Jen aby nemusely riskovat nový voličský test. Dnes je situace jiná. Piráti i nadále by do toho klidně šli a určitě i ODS. Ta si myslí, že je na vítězné vlně.

    Ale dobrat se k těm volbám, i když to opravdu Bulíšovi začne ve sněmovnách drhnout, není jen tak. Zeman řekl, že sněmovnu nerozpustí. Že by to pokládal za znak politické slabosti a neschopnosti současné politikářské garnitury.

    Jakkoli vím, že na jeho slovo je spoleh asi jako na Franci a Británii v roce 38, protože jen blbec nemění své názory, tady si dovolím tip, že by tuhle linku držel. Aby ukázal, jaký on je frajer svému publiku. Babiše už nepotřebuje.Potřebuje jen své pozérství. Takže zbývají všechny ostatní postupy

    - dohoda stran o rozpuštění sněmovny a vypsání předčasných voleb
    - vyvolání hlasování o důvěře vládě s následnou prohrou a dvěma neúspěšnými pokusy o sestavení vlády
    - demise premiera a tím i vlády a opět kolotoč s dvěma neúspěšnými pokusy.

    Dvě poslední varianty jsou v přímé kompetenci ANOšéfa. Nikdo mu nemůže zabránit, aby nenechal hlasovat sněmovnu o důvěře. Stejně tak mu nikdo nezabrání, aby nepodal demisi. Jenže to první je příliš hlasité a nadělá to spoustu randálu, což jednak voliči nemají rádi a pak – sdělovadla by to věčně rozmazávala. To druhé je sice výrazně mediálně úspornější, nicméně tady by Babiš dostal do úzkých Zemana. Který přece kreativně vykládal ústavu, když Sobotka chtěl podat demisi, že to podle něj znamená, že abdikoval jen předseda vlády, ale ta jako celek jede dál, jen si musí opatřit nového premiera.Takže kdyby vyhověl Babišovi a jednal podle ústavy, mohl by kdokoli Zemana označit za lháře. Nehledě k tomu, že Zeman asi nebude mít zájem na posílení Fialovy party a určitě ne Pirátů. Přidejte si navíc mumraj a mediální tartas při dvou nutných a marných pokusech o sestavení vlády, jež by bylo třeba absolvovat a čas, co to zabere….

    A co ta dohoda o rozpuštění sněmovny, když ANO, ODS a Piráti by mohli chtít volby? Hlasů k tomu mají dost?!

    Nemít strach z eventuálních nových voleb podle mne ještě nemusí znamenat, že na takovou dohodu s Babišem půjdu! Prohlasovat to nějakou chvíli trvá. Příští volby do Evropského parlamentu se budou konat v posledním květnovém týdnu. Což mi vychází, že se to dá stihnout jen tehdy, když by se ti tři na tomhle řešení shodli hned. To nemám za pravděpodobné. Nejméně ODS si bude chtít svou novou opoziční sílu hodně užít. Aby získala další voliče z protibabišovského tábora. A třeba i od stále více chřadnoucích lidovců, kalousků a momentálně úspěchem zaslepených gazdíků. Nechat si svůj úspěch potvrdit pár měsíců průzkumy. Tohle chce čas a zejména něco v parlamentu předvést! Nemožné, protože ta dohoda by musela být uzavřena tak do pár týdnů, aby ten květen byl reálný. Prázdniny jsou tabu, takže jestli, připadá v úvahu opět konec září, či říjen. Jenže to už se dávno bude pracovat na novém rozpočtu a ten už bude hotov….

    Babiš si to nyní „vychutná“. Opravuji -Babiš bude vychutnáván. Těmi druhými. K modrým a korsárům se nepochybně připojí o Okamura. Jenž bude mimořádně důrazný a bude se snažit krást Bulíšovi čistě protestní voliče. A až se rozjede pořádná debata o postoji České republiky ke Globálnímu paktu o migraci, bude k tomu mít 1000+1 dobrou příležitost!

    Zatím Babiš dělá ramena. Uvidíme, jak to s ním bude, až mu jeho marketéři a stratégové předloží nějaké takové počty co já vám.

    A to nemluvím o tom, že leckdo od ANOšéfe už také leccos vidí. Jen si to netroufá nějak veřejně zkomunikovat. Aby neupadl v nemilost u šéfa. Což se může stát opravdu každému, jak ukazuje nejlépe i případ šéfovy pravé ruky -Faltýnka. Jenže, podle prosakujících informací byl velmi upozaděn i když ne exkomunikován. Dovolím si ocitovat závěrečný odstavec z mimořádně zajímavéhočlánku Jaroslava Kmenty o vztazích Babiš -Faltýnek:

    Z obrazů Jaroslava Faltýnka zní hudba na nějaké tajemné hostině v den slavnosti klasů,“ uvedl tehdy Kolář.Tento popis se dá s nadsázkou přenést i do politiky. Kreativní síla skutečně vynesla Faltýnka až k výšinám. Jen ty slavnosti klasů možná teď nějaký čas nebudou, co bývaly. A kdo ví, zda se někdy Faltýnek dočká i další tajemné hostiny.Andrej Babiš se totiž zatím vždy choval tak, že o tom, kdo se dostane do výšin a na hostinu, rozhoduje jen jedna osoba.On sám.
    Nicméně nic neplatí absolutně. V Babišově impériu přeci jen existuje někdo, kdo minimálně právě teď bobříka mlčení držet nemusí. A tím je znovu potvrzený ostravský primátor Macura. Tenhle chlápek je nejspíš doopravdy formát. Včera s ním Lidovky přinesly velký rozhovor s titulkem Babiš i Zeman by měli ubrat plyn. Bohužel v elektronické podobě není k dispozici. Krátký výtah z něj přinesly Parlamentní listy.

    Jakkoli je ten nadpis naprosto vypovídající, dokonce i PL vybíraly velmi a velmi opatrně co z Macury otisknou. Takže se nejtřeskavějším formulacím vyhnuly. Včetně toho, co vyčítal Zemanovi s Babišem. Na jejich konto řekl toto:
    Když  vás  někdo označí za  blbce, málo kdo má  hroší kůži, aby se  ho to nedotklo a  těžko s ním pak můžete  počítat pro spolupráci….Jen proto, že má někdo jiný  názor, nemusím se o něm  hned  hrubě  vyjadřovat. Ani říkat, že nějaká  strana  je  partají  gaunerů….
    Tohle by si Babiš měl nechat vytesat na domovní futra! Jeho styl je stejný jako Zemanův, neustálé vyvolávání konfrontace. Což ale posléze unaví. A předevšímbere možnost uzavírat politické koalice. K tomu to silně překáží, když je potřeba učinit pragmatický kompromis. Tvrdé stanovisko je pevně zavazující. Normální člověk urážky nezapomíná. Babiš není v Zemanově pozici, kdy by mu mohlo být všechno jedno a řešit jen drbání svého ega. On ještě končit nechce.

    Nemluvě o tom, že po nových volbách by se nejspíš jen změnily početní poměry napravo od středu. Babiš by asi zůstal na svých, v nejlepším případě dojedl zbytky po červených a oranžových. Jenže bez ČSSD a KSČM přijde o koaliční partnery….Zatímco přeformátování politického centra a pravého spektra bude znamenat, že skončí rozdrobenost a někdo se tam stane hegemonem a už se nebude hrát sněmovní variace na Babišku a sedm trpaslíků…. A také bude těšit z nespravedlivého a nesmyslně nastaveného volebního systému, který velmi zvýhodňuje silnější na úkor slabších.

    Mimochodem, Macura vidí Babišův elektorát velmi podobně jako já. Dovolím si ho opět citovat:
    Třeba nás  může  momentálně těšit, že bereme voliče jiným stranám,  ale pochybuji, že to jsou spolehliví voliči. Když přijde jiný mecenáš, část  z nich přejde velmi rychle k novému spasiteli,. Mám pochybnost, kolik lidí má  schopnost kritického myšlení-když si jen vybavím kampaň, co  v ní bylo slibů, jak bude všechno zdarma….
    Ten Macura fakt není marnej! Toho bych, možná volil i já. Jako Macuru.Nikoli jako nominanta ANO. Ale vzpomínáte si ještě co řekl Babiš o posledních volbách – my v centru jsme dělali ty obecní, kde jsme měli úspěch, kraje zodpovídali za senátky, kde jsme pohořeli? Takže Macuru dostal znovu do ostravské radnice Babiš, ale Macura, který asi bude v krajském vedení Babišovy politické divize, má odpovědnost za debakl v senátních volbách. Protože je packal….

    Tohle musí vést jen k tomu, že jakákoli osobnost to dříve či později u Andyho zabalí a jemu zůstanou jen Taťány Malé! I voličovi bez kritického myšlení tohle musí časem dojít! Takže – Bulíši fakt půjdeš do těch nových voleb?

    Než pro dnešek skončím, přidám ještě pár drobností, kterými hodlám reagovat na některé senátní zisky.

    Gazdík a spol. jsou nafouknutí jako Zeppelíni po přeletech Atlantiku… Triumfátoři classic! Že jako úžasné senátní zisky… Mno! Ty zisky nepopírám. Gigantické však nejsou. Nejde z nich dovozovat vůbec nic pro plošné volby. Třeba ty nadcházející – do Europarlamentu. A už vůbec nic pro případné znovuhlasování o složení sněmovny.

    Senátní volby se jednak vyznačují nejslabší účastí voličů, kdy chodí jen to nejtvrdší jádro. V druhém kole. Letos jsme opět zaznamenali negativní rekord. Vedle toho jde o nasazení lokálně známých matadorů, kteří mají navrch nad celostátními tvářemi. Viz nářez, který dostal v Chrudimi milý krajan. Jenže parlamentní volby jsou o plošné známosti stran a víře v jejich programy a hodnoty. A co v tomto ohledu představuje Gazdíkův pytel blech? Na jejich místě bych doporučil optimistickou skromnost. S důrazem na tu skromnost.Jenže Gazdík si neodpustil velkohubé prohlášení, že nový senát zabrání našemu směřování na východ. Netuším, jak bude rozdílně postupovat od toho starého. On snad byl součástí ruské dumy nebo čínského shromáždění lidových zástupců? Uniklo mi něco?

    Celkově – jsem spokojen, že oligarcha neuspěl. Máme malou šanci, že se vyhnem osudu Ukrajiny. I když velmi malou. Už proto, že triumfátoři typu Fiala , Gazdík, Herman a spol. jsou udávení svými momentálními úspěchy, aniž by byli schopni dohlédnout za horizont faktické bez/moci senátu. A slaví potření levice. Aniž by si uvědomovali, že ji opanoval oligarcha a že ta dnes tvoří jeho politickou mocenskou bázi!!!! Což je katastrofa obecného charakteru. Jednak ztratili přirozenou, přijatelnou a normálně fungující protiváhu, jednak se nějak budou muset zaranžovat s tím oligarchou, u kterého si uvědomují, že je pro ně smrtelnou hrozbou, protože má proti nim nekonečné prostředky a výdrž a není podroben personální kritice a nějaké vnitřní volbě a že se může objevit /či přesněji – objeví/ jiný, s pravicovou rétorikou a vymaže z mapy i je. Konec konců Kalousci. lidovci a o Gazdíci jsou blízko blizoučko pětiprocentnímu smrtelnému srázu.

    0 0

    14. 10. 2018     politobzor
    V těchto dnech čínští experti vysvětlili, proč považují Rusko za silnější než Spojené státy a proč Rusové nemohou být poraženi ani vojenskými metodami, ani ekonomickými sankcemi. Uvedli dostatečně přesvědčivé argumenty na podporu svých závěrů, které si skutečně zaslouží pozornost, protože se od základu liší od názoru západních analytiků. Takže.



    V očích Západu je zvykem Rusko považovat za technicky zaostalé, podle jeho názoru Rusové stále nějak přežívají jen díky uhlovodíkům, kterých máme spoustu. Rusko mělo údajně štěstí, že na jeho území jsou soustředěny téměř všechny nerostné suroviny.

    A někteří zástupci Pentagonu doopravdy věří, že ruská armáda je špatně vyzbrojena a špatně připravena na rozsáhlé vojenské operace. Generálové jsou přesvědčeni, že hlavní hrozbou pro Spojené státy jsou ruské jaderné zbraně. Ale jak doufají, jaderný potenciál Ruska brzy zastará a Moskva banálně nemá dost peněz na modernizaci.

    Američané se domnívají, že pro Čínu je mnohem výhodnější být spojencem Spojených států než Ruska. A když Rusko prohraje a zhroutí se, bude možné rozdělit si jeho území mezi sebou. Číňané však mají jiný názor. Experti jsou přesvědčeni, že Rusko je silnější než USA ve všech aspektech: ekonomika, armáda, mentalita obyvatelstva a množství přírodního bohatství jsou to, co se v souhrnu stane také základem vítězství Ruska.

    Čínští analytici jsou mimochodem přesvědčeni, že Rusko nebude poraženo, i kdyby se dokonce Říše středu v této záležitosti spojila s USA. A z čeho tedy vycházejí. Za prvé, když Rusko disponuje všemi možnými přírodními zdroji, bude se moci jimi plně zabezpečit dokonce i v podmínkách úplné izolace a mezinárodní blokády.

    Každá světová ekonomika se drží na zdrojích energie. Například německá ekonomika se okamžitě zhroutí, pokud mu Rusko přestane dodávat ropu a plyn. Rusku však toto nehrozí, protože může pro svou ekonomiku čerpat neomezené množství energetických zdrojů, jsou přesvědčeni v Říši středu.

    Nejdůležitější je, že ruská ekonomika pracovala a vyvíjela se vždy a za jakýchkoli podmínek. Rusko musí co nejméně záviset na dolaru a západním kapitálu. V ideálním případě plně přejít na vzájemné účtování v rublech, a dnes jsme svědky začátku tohoto procesu. Rusko také rozprodalo téměř všechny americké dluhopisy a zvyšuje své zlaté rezervy, které nyní dosahují téměř 2 170 tun. Od roku 2014 Rusko tento ukazatel téměř zdvojnásobilo. Ano, sankce samozřejmě komplikují růst ruské ekonomiky, ale nejsou schopny ji zastavit.

    Ruská armáda je podle názoru čínských expertů nejsilnější a nejbojeschopnější na světě, a právě proto je spojenectví s Moskvou pro Čínu výhodné. Peking to vlastně potvrzuje tím, že se neustále podílí na společných cvičeních. Rusko má největší zkušenosti s prováděním rozsáhlých vítězných bojových akcí, zatímco USA nevyhrály v žádném z více či méně rozsáhlých dobrodružství a vždy odcházejí s ostudou.

    Ruští vojáci mají vysokého ducha a vůli zvítězit, a jsou připraveni položit svůj život za vítězství nad nepřítelem. Stejně jako veškeré obyvatelstvo země jako celek. Přitom americká armáda je zvyklá bojovat technologicky vyspělými zbraněmi na dálku, ale pokud je zbavíte těchto prostředků, americký voják je úplně demoralizovaný a nepřipravený k bojovým akcím.

    A pokud se bojiště vojenských operací přenese na americké území, obyvatelstvo Spojených států se ponoří do skutečné paniky a nebude schopno čelit ruským vojákům, kteří se stoprocentní jistotou vztyčí svou vlajku nad Bílým domem ve Washingtonu. Rusko má také významnou převahu v systémech radioelektronického boje, v raketách a tancích, v dělostřelectvu a prostředcích PVO. Ruská armáda každoročně provádí více než tisíc různých cvičení a manévrů, což pokaždé přivádí NATO k panice.

    Shrňme si výsledky. Experti se domnívají, že USA mají sílu na první silnější úder na Rusko. Ale když Rusko vydrží, začne s rostoucí silou ničit agresora na všech frontách, protože Rusové jsou vytrvalejší a silnější "na dlouhých tratích". Rusko disponuje velkými rezervami na dlouhou válku, díky nimž bude nepřítel vysílen a nakonec zničen. Tak tomu bylo s armádou Napoleona, to samé se stalo Hitlerovým vojskům.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Zdeněk Jemelík
    15. 10. 2018    jemelikzdenek
    V pátek dne 12.října 2018 zahájil Obvodní soud pro Prahu 1 hlavní líčení ve věci, v které obvinění převzali sdělení o zahájení úkonů trestního stíhání v březnu r. 2011 a k soudu pak napadla již 21.prosince 2011. První stání hlavního líčení proběhlo 14.června 2012, ale po více než sedmi letech od sdělení obvinění je ukončení řízení zatím ještě dosti vzdálené. Přitom z hlediska povahy skutkové podstaty a domněle způsobené škody jde o bagatelní kauzu.


    Případ má kuriózní povahu. Obžalovaná je podnikatelka, která měla ministerstvu zahraničních věcí údajně neoprávněně vyúčtovat 1.450.000 Kč za uspořádání propagačních akcí v hodně vzdáleném zahraničí a dva obžalovaní vysocí úředníci ministerstva měli připustit proplacení jejích faktur, ač k akcím ve skutečnosti nedošlo. Podle generální inspekce ministerstva akce proběhly a proplacení bylo v pořádku.

    Soud obžalované třikrát po sobě zprostil obžaloby. Žalobkyně se vždy odvolala a odvolací senát Městského soudu v Praze jí třikrát vyhověl. Navíc přikázal, aby řízení dále vedl jiný senát, což se stalo. Případ se pak vrátil na začátek, čili celé řízení bylo třeba opakovat. V takovém případě je možné, aby se opakování uskutečnilo ve formě přečtení všech protokolů z hlavního líčení, což se stalo. Kdo někdy přečetl nahlas několik set stran, má představu, co se u soudu dělo.

    Následovaly další dva zprošťující rozsudky již pod taktovkou jiné předsedkyně senátu. Žalobce se opět odvolal a odvolací senát samozřejmě opět vyhověl. K odebrání věci druhému senátu již ale nedošlo, protože předsedkyně senátu odešla do důchodu.

    Pět zprošťujících rozsudků v téže věci po sobě, vydaných dvěma senáty, jim dodává mimořádnou váhu a zvyšuje míru objektivity. Trest má následovat co nejdříve po činu, ale zde již došlo k překročení magické hranice šesti let, kterou Evropský soud pro lidská práva považuje za hranici únosnosti trestního řízení. Nad tím by se měli zamyslet jak žalobce, tak odvolací senát. Ale trvají dál na svém.

    Takže 12.října vstoupilo řízení do šestého kola s třetí předsedkyní senátu. Přívětivá soudkyně to má poněkud těžší než její předchůdkyně, protože spis během dvou předcházejících kol přibral na tloušťce. Při tomto stání stačila přečíst celý protokol z 14.června 2012 a kousek ze stání z 28.srpna 2012. Obžalovaní si situaci usnadnili: paní obžalovaná požádala předem o jednání v její nepřítomnosti a soud jí vyhověl. Oba obžalovaní o totéž požádali během hlavního líčení a postupně se rovněž vytratili. Těžké to má senát a obhájci, kteří odejít nemohou. Stejně je na tom žalobce, který si ovšem nepříjemnost naslouchání nudnému čtení známých věcí vykoledoval svou tvrdošíjností.

    Pro obžalované úředníky je řízení extrémně nepříjemné, protože jsou v postavení mimo službu, čili po více než sedm let mají citelně snížený příjem. Očekávají proto s napětím, zda nová soudkyně bude držet linii svých předchůdkyň a opět je zprostí, či zda se podvolí vůli žalobce a odvolacího senátu. Odhaduji, že náklady na vedení tohoto procesu již převýšily úroveň zmiňované škody na majetku státu.

    Ze strany žalobce je asi nic dobrého nečeká, protože bez ohledu na to, že samo ministerstvo se necítí poškozeno, ví lépe než orgány ministerstva, že ke škodě došlo. Ostatně od doby, kdy vystřídal svou předchůdkyni po jejím odchodu na Městské státní zastupitelství v Praze, skončilo střídání státních zástupců při líčeních a sám poctivě vysedává u všech sám.

    Nepříjemný je i senát, v němž mimo jiné zasedá poslední Havlova soudkyně. Údajně přikračuje k odebírání věci příliš měkkým předsedům senátu častěji než kolegové. Jeho zatvrzelost pro mne není nová. Jde obžalovaným po krku neústupně, někdy i za cenu drobných nezákonností. Při odůvodňování rozhodnutí si ovšem vede sofistikovaně, s nespornou právnickou dovedností (i právnická vzdělanost se dá zneužít). Je ale nezvyklé, že soud prvního stupně tak dlouho vzdoruje a tato okolnost zpochybňuje rozumnost jednání jak žalobce, tak odvolacího senátu . Častější je ovšem výskyt situace, v které nový předseda senátu dovede věc aspoň k podmíněnému trestu, protože ne každý soudce je statečný a ne každý soudce miluje pingpong.

    Soudci i státní zástupci jsou procesně nezávislí, takže pokud je bude tento pingpong bavit, mohou v něm pokračovat až do smrti obžalovaných a ani odchod jednotlivců mezi nimi je nezastaví. Daňoví poplatníci jim tu zábavu rádi zaplatí.

    0 0
  • 10/14/18--22:35: Svět ruskýma očima 475
  • Zajoch  
    15. 10. 2018 Outsidermedia
    Uvěřili jsme Indii na slovo?  * * *  Trump označil peníze USA určené na obnovu Sýrie za zbytečné  * * *  Libye: Putin nepoužívá metodu policajta, ale usmiřovatele  * * *  K jakému kroku přistoupí „sorosovci“, aby vykopli nenáviděného Trumpa

    Indie může odevzdat NATO tajemství S-400

    Ljubov Stěpušova
    4. října 2018


    Při návštěvě Vladimira Putina v Indii se podepisuje kontrakt na dodávku ruských komplexů S-400. Avšak Indie zároveň získala komplex NATO od USA, který zajišťuje tajnou komunikaci. Jak budou tyto systémy sdruženy? Neznamená to, že v NATO budou mít poznatky o S-400?


    Vrcholí bitva o Dillí


    Přátelství Indie a Ruska má dlouhé trvání. Ve válce Indie s Pákistánem se Sovětský svaz postavil na stranu Indie. Tehdy tam dodával zbraně i potraviny. Brežněv poskytoval indické ministerské předsedkyni Indíře Gándhíové i přímou vojenskou pomoc: Lodě Tichooceánského loďstva připluly do Bengálského zálivu, aby se postavily silám 7. flotily USA, podporující Pákistán.

    Po nástupu vlády Naréndry Módího vztahy s Ruskem neochably. Avšak za Obamy se USA rozhodly udělat si z Indie strategického partnera i přesto, že byl premiér pro ně dlouho nepřijatelný kvůli svému postoji ve státě Gudžárát (týkalo se muslimské komunity). Nyní se Módího vláda v USA považuje za nejdemokratičtější v Asii. Na Dillí se sází jako na hlavní protiváhu Číny. V roce 2001 zrušily USA omezení na dodávky svých zbraní Indii a nedávno byla podepsána dohoda o kompatibilitě prostředků komunikace a bezpečnosti (Communications Compatibility and Security Agreement COMCASA), podle níž může Indie nakupovat americké zařízení pro zajištění prostředků komunikace. Tato dohoda byla nejprve podepsána se členy NATO. Znamená to, že Indie je připuštěna k předním technologiím NATO. Tuto důvěru Indové hodlají porušit nákupem S-400. Washington neví, zda má za to na Indii uvalit sankce podle CAATSA (protiopatření proti nepřátelům Ameriky), nebo nemá. Samozřejmě, že se bojuje o spojenectví s Indií, nejbohatší rozvíjející se zemí světa, která může za vojenské kontrakty i přípravy platit miliardy dolarů.

    Odpalovací část protiletadlového a protiraketového komplexu S-400 v palpostu

    Indie nebude hrát na „nulovou možnost“

    Taťjana Šaumanová, vedoucí Centra indických studií Ruské akademie věd, je přesvědčena, že tento boj musí vyhrát Indie, která má pragmatickou a praktickou politiku. Má tradiční svazky dříve se Sovětským svazem a nyní s Ruskem, ale i s USA, kde žije kolem dvou milionů Indů. Z hlediska peněz je to významná diaspora.

    Taťjana Šaumanová předpokládá, že Indie nebude hrát na „nulovou možnost“, to znamená buď s nimi nebo s námi. To nikdy nebude. Obchod s S-400 i s Kamovy*/ bude. Bude se pokračovat v oblasti železničního stavitelství, ve společných kosmických výzkumech a během letoška musí Indie dostat 4,2 miliardy na stavbu 5. a 6. bloku jaderné elektrárny Kudankulam.

    Američané udělají mnohé výjimky ze sankcí. Indie je rovněž v zájmu Ruska, obzvláště za podmínek izolování Západem.


    Uvěřili jsme Indii na dané slovo?

    Portál The Print píše, že je Indie připravena k podpisu dohody na S-400 za 5,43 miliard dolarů. Dohoda byla schválena poté, co Indie potvrdila Rusům, že COMCASSA není pro ni vrcholnou dohodou a že se týká jen zařízení kupovaného v USA. Vládní zdroj novin řekl: „Pakt (COMCASSA) je jen platforma a k ničemu nás nezavazuje.. Víme jak udržovat rovnováhu." Noviny informují, že Indie chce koupit nejméně 60 vrtulníků Kamov 226T s další výrobou v Indii a 4 fregaty projektu 11356 (Burevěstnik), odhadováno na 2,2 miliardy dolarů. Dvě mají být kompletně postaveny ruskou loděnicí Jantar a další dvě v Indii s ruskou pomocí. Tento kontrakt dosud Indie nepodepsala, protože si chce být jista s dodávkami nových motorů. Rusko chce zaměnit ukrajinské motory za vlastní ruské.

    Čtvrtý kontrakt je společná výroba útočných pušek AK-103. Indická armáda je ohodnotila kladně. Mezi ostatními opatřeními navrhlo Rusko Indii uzavřít kontrakty v jiné měně než je americký dolar, aby se obešly možné sankce.

    Převzato z Pravda.ru

    */ Kamov - značka ruských bitevních vrtulníků


    * * *

    Rozdíly mezi národy: Proč Washington klade OSN vinu za překážky pro svoji humanitární činnost v Sýrii

    Marta Litvinova
    9. října 2018


    Překážky v poskytování humanitární pomoci USA Sýrii mají spočívat v tom, že OSN uznala syrskou vládu v čele s Bašarem Asadem. Je to uvedeno v dokumentu generálního inspektora ministerstva zahraničí USA. Podle tohoto dokumentu převedl Washington od roku 2011 přes 8,6 miliard dolarů na realizaci takzvaných humanitárních programů v Sýrii a ještě 900 milionů dolarů bylo utraceno na „stabilizaci a neletální prostředky“. Příjemci těchto peněz však nejsou uvedeni. Ještě před tím Trump otevřeně přiznal, že Amerika obnovu republiky platit nebude. Washington považuje za humanitární pomoc přípravu aktivistů loajálních k USA a politických elit složených z extrémistů.

    V dokumentu generálního inspektora ministra zahraničí USA stojí: „Protože OSN nadále uznává syrský režim, je mandát organizace omezen činností schválenou vládou příjemce. Protože OSN nemá partnery k plnění stabilizačních aktivit, musí Úřad pro záležitosti Blízkého východu přijímat za partnery k realizaci především nevládní organizace.“ Jakápak nespolupráce s „přijímací zemí“, když sama americká vláda odmítá dialog se syrským prezidentem! Washington odmítl uznat výsledek voleb v SAR v roce 2014, když Bašar Asad získal 89 % hlasů. V dokumentu se také říká: „Existují vnější omezení, mezi nimi regionální politické problémy, zvláště politické zřízení, politické a justiční omezení na varianty využití převedených prostředků a rovněž problém ze strany OSN nebo příjemce realizovat stabilizační program.“

    Září 2018 - bojovníci tzv. Syrské svobodné armády ve městě Ázaz. Skandální detail: voják v popředí má československý samopal vz. 58

    Našli vhodného partnera

    Namísto s oficiální vládou Sýrie spolupracují se syrskou umírněnou opozicí, která se naoko účastní humanitárních projektů. Podle politologa Mirzojana nemá politika USA v SAR žádná pravidla. Přitom je Asad podle mezinárodního práva hlavou státu. Podle svých vlastních slov pracují USA pro obnovu Sýrie, ale podle ostatní příčetné světové společnosti pracují na tom, aby upevnili pozice Asadových odpůrců a realizovali v této zemi své vlastní zájmy.


    Nesmyslná pomoc

    Stabilizační programy USA v Sýrii zahrnují, kromě jiného, i „úsilí o vytvoření občanské společnosti a přístup k mechanismům urovnání sporů“. Za realizaci těchto projektů odpovídá několik útvarů ministra zahraničí USA: Úřad pro blízký východ, Úřad pro otázky demokracie, lidských práv a pracovních vztahů a Úřad pro vojensko-politické otázky. Za „stabilizaci Sýrie“ tedy odpovídá vládní Agentura USA pro mezinárodní rozvoj (USAID). Letos dostala Agentura ministerstva zahraničí, která se zabývá „stabilizací“ v Sýrii, přes 70 milionů dolarů. Úřad pro Blízký východ, který zajímá především nevládní organizace, zahrnuje projekty státního řízení a „podporu občanské společnosti v Sýrii“. Jaké jsou priority Washingtonu naznačují výdaje: práce médií přijde USA na 17 milionů dolarů. Na vzdělávání měly být vynaloženy 3 miliony dolarů, ale tyto prostředky nebudou.

    Letos v srpnu označil Trump peníze USA na obnovu Sýrie za zbytečné a řekl, že Washington s těmito výdaji končí. Mělo jít o 230 milionů dolarů. Mají si to převzít Saúdská Arábie a další bohaté země Blízkého východu. Prezident USA napsal, že „chce rozvíjet USA, své ozbrojené síly a země, které USA pomáhají“.

    Profesor Moskevské státní univerzity Andrej Manojlo řekl, co chtějí USA skutečně dosáhnout s pomocí takzvaných stabilizačních programů. „Nechtějí stabilizovat situaci v Sýrii. Jsou kategoricky proti tomu, aby se za americké peníze obnovovala její ekonomika, aby se stavěly domy a školy. To chtějí naložit na bedra jiných zemí, které situaci urovnávají, na Rusko, případně na Írán. Pod stabilizačním programem rozumějí přípravu aktivistů a představitelů politické elity loajálních k USA. Podobné programy probíhaly na Ukrajině a v Gruzii.“

    Podle profesora mohou být prostředky určené ke stabilizaci využity k „legalizaci pohlavárů militantů.“ Profesor dále řekl: „Je docela možné, že bývalí bojovníci mohou být vyškoleni za tyto peníze na budoucí aktivisty SAR. Přijímají je podle loajality k americké vládě. Kterýkoliv extrémista či terorista si může oholit vousy a klidně se z Džabhát an-Núsry zapsat mezi aktivisty, zlegalizovat se a začít žít jako představitel nové politické síly Sýrie.“ Podpora nové „umírněné opozice“ Spojenými státy umožnila v počátku konfliktu radikálům upevnit své postavení.

    Alexandr Manojlo uvádí: „Zpočátku se situace vyvíjela podle scénáře barevných revolucí. Jenže Američané začali v Sýrii spěchat, neměli moc času. Proto se rozhodli k přímému útoku militantů z opozice, bylo to mnohem levnější a jednodušší než barevné revoluce. Jejich zásluhou se ozbrojená opozice zformovala jako reálná síla.“


    Stabilizace z rukou Bílých příleb

    Pro údajnou stabilizaci daly USA prostředky skandální skupině Bílé přílby. Ta dostala z USAID 6,6 milionů dolarů z fondu stabilizace. Damašek aktivity USA odsoudil: „Daná organizace je hlavním nástrojem Džabhát an-Núsry, která zabila velký počet ničím se neprovinivších Syřanů.“ I v Rusku nejednou poukazovali na to, že jsou Bílé přílby lživá humanitární organizace, která funguje v zájmu bojovníků a organizuje provokace, včetně inscenovaných chemických útoků.

    Ještě před tím řekla Maria Zacharová: „Moc dobře chápu, proč Syřané, jak oficiální osobnosti, tak prostí občané nazývají Bílé přílby i všechny, kteří s nimi kolaborují, zločinci. Bílé přílby se samy nazvaly humanitárními, ale organizovaly provokace a zločiny. Je to dokázáno.“ Diplomatka upozornila, že Rusko nejednou doložilo fakta o tom, co Bílé přílby skutečně dělají.

    Převzato z RT.com


    * * *

    Moskva Libyi nikomu nepředá

    Ljubov Stěpušova
    10. října 2018


    Při zápolení s Francií o ropu a o vliv v Libyi rozehrává Moskva ve prospěch Itálie její kartu. Londýn mezi tím přemýšlí, jak zastavit Putina.

    Francie a Itálie v zápase o ropu Libye


    Italská vláda pozvala Vladimira Putina na konferenci o Libyi v Palermu ve dnech 12. a 13. listopadu. Ministr zahraničí Itálie Enzo Moavero-Milanez hodlá zorganizovat konferenci v co nejširším formátu s účastí Libyjců a zástupců zemí regionu – členů RB OSN.

    Na konferenci má být schváleno konkrétní datum voleb v Libyi, ale především se mají „projednat etapy tohoto cíle“. Italský Lettera 43 píše, že Putin pomůže Itálii vyhrát partii v Libyi proti Francii. Paralelně s Římem zápolí o vliv a především o ropu také Paříž. Koncem května uspořádal Macron summit s hlavními libyjskými vůdci, šéfem Přechodné národní rady v Tripolisu Faizem Sarrádžem a šéfem vlády v Tobruku, velitelem Libyjské národní armády, polním maršálem Chalífem Haftárem. Ti údajně souhlasili s uspořádáním voleb dne 10. prosince.


    Italové pochopili, že pokud má Macron vliv na Tripolis a Tobruk, potom italský premiér Conte jej nemá nikde. Zato Rusko může s Francií zabojovat o vliv na oba libyjské vůdce. Moavero požádal Lavrova, aby zajistil přítomnost generála Haftára na konferenci v Palermu. Lettera 43 píše: „Před několika dny se ministr zahraničí Lavrov postavil v RB OSN na stranu Itálie s oznámením, že by byl proti termínu voleb v Libyi 10. prosince za každou cenu". Je ale výhodné pro Rusko postavit se na stranu kohokoliv kvůli legitimní volbě vlády v Libyi?


    Putin sází na Haftára, ale nezapomíná ani na Sarrádže

    Ředitel Centra pro Blízký východ a Střední Asii Semjon Bagdasarov říká: „Dnes existuje snaha o vyčistění Tripolisu silami Tobruku. My i Sjednocené arabské emiráty podporujeme Tobruk. Nakonec se Itálie, která silně závisí na libyjské ropě, rozhodla s námi spřátelit k řešení otázek vlády v Tobruku.“ V Libyi jsou dvě vlády – v Tobruku, kde jsou soustředěny hlavní vojenské síly, a v Tripolisu, kde se usídlili Muslimští bratří.

    Bagdasarov říká, že Rusko má v Libyi zájem na ropě a stabilitě, což by přineslo Moskvě nové ropné smlouvy, ztracené ve své době známými soudruhy v důsledku připojení k sankcím RB OSN. Ztracené miliardy se mohou vrátit a jak je vidět, otázka se řeší. Aby nezůstali pozadu za příštím dělením Libye, ožili Angličané. Britský bulvár The Sun píše s odkazem na zdroje, že prý Rusko chce vyslat do Libye vojsko, aby „vzalo pod svoji kontrolu“ největší nezákonnou migraci do EU. Uvádí: --„Pokud Moskva převezme dohled nad pobřežím země, může nastat nová vlna migrace přes Středozemní moře.“ Jenomže taková zpráva už evropské politiky neděsí, nota bene od odcházející Británie. I Brusel stále více ztrácí kontrolu nad národními vládami.

    Volby může vyhrát ten, kdo drží reálnou moc, tedy generál Haftár, mající pod palcem ropnou provincii Kyrenajku. Je to člověk z gardy Muammara Kaddáfího, Sarrádž je chráněnec OSN. Haftár pravidelně navštěvuje Kreml a je pod ochranou Kadyrova. Pokud bude vládnout Libyi on, vrátí se Rusku po smrti Kaddáfího ztracené 4 miliardy dolarů ve formě vojenských a ropných smluv. Možná se i ztrojnásobí.

    Síla Ruska spočívá v tom, že se Moskva po úspěchu vyjednávání v Sýrii stala novým rozhodčím na Blízkém východu. Hlavní rozdíl od přístupu USA je v tom, že Putin neužívá metou policajta, ale usmiřovatele. Vešlo ve známost, že Tripolis koupí milion tun pšenice z Ruska za celkovou cenu 700 milionů dolarů. Sarrádž ví, že jej Kreml nenechá roztrhat Haftárem, ale bude se s ním chtít domluvit.

    Je velmi důležité, aby takové úspěchy daly brzy výsledky i na jiných frontách, například na frontě ukrajinské.

    Převzato z Pravda.ru


    * * *


    Zkušenost je: Soros uspořádá barevnou revoluci v USA

    Ljubov Stěpušova
    11. října 2018

    Do voleb do Kongresu v USA zůstává necelý měsíc. Demokraté nedokázali zabránit jmenování soudce Bretta Kavanaugha do Nejvyššího soudu. Je to situace podobná krachu v prezidentské kampani. K jakému kroku přistoupí „sorosovci“, aby vykopli nenáviděného Trumpa? Jejich charakter…

    Nejvyšší soud má důležité pravomoci, může zrušit výnosy prezidenta a pozastavovat federální zákony. Trumpem určený soudce Nejvyššího soudu Kavanaugh byl obviněn ze sexuálního nátlaku a násilí, prý učiněného v opilosti. Svědčily proti němu ženy ve věci staré přes 30 let. Takový je obvyklý způsob politického boje. Avšak soudce vyhrál slyšení před Kongresem svojí upřímností a byl schválen Senátem v poměru 50 : 48.

    Nečisté politické představení, kdy se zlomyslně pošklebovali nejen soudci, ale i jeho rodině, vedlo k tomu, že občané uvažují, zda demokraty volit. 52 % občanů považuje honbu na Kavanaugha za politicky motivovanou. Republikáni se sjednotili ve vztahu k Trumpovi.


    Někoho stejně zabijí. Peníze na to dal Soros

    Senátor Rend Paul uvedl: „Mám skutečně obavu, že někoho zabijí ti, kteří o tom mluví … musí vědět, že nesou odpovědnost, až dojde k násilí.“ Před nedávnem senátora sledovali aktivisté hnutí Anti-Kavanaugh na Reaganově národním letišti ve Washingtonu a nebylo to poprvé. Možná proto, že se senátor nebojí navštěvovat Rusko a mluvit o něm příznivě.

    Při Kavanaughově přísaze dne 6. října zorganizovali demonstranti protesty kolem budovy Nejvyššího soudu a pokusili se dostat dovnitř. Bylo zadrženo asi 300 lidí. V úterý 9. října dal Trumo do Twitteru informaci, že někteří tak řádili proto, že jim nezaplatili za předešlé výtržnosti.

    Fox News napsaly, že protestující jsou napojeni na mistra barevných revolucí Sorose, který na podporu protestů v USA obětuje miliony dolarů přes nekomerční organizace, například přes Centrum národní demokracie.


    Ani tam není do barevné revoluce daleko

    Prohraná kampaň demokratů znamená, že nedokáží dosáhnout většinu v Senátu a ve Sněmovně Reprezentantů dne 6. října a s myšlenkou na impeachment Trumpa se mohou rozloučit. K tomu si ještě sotva udrží 25 míst v Senátu. Republikáni vedou v Arizoně, Tennessee a v Severní Dakotě, Missouri, v Montaně a na Floridě. V New Jersey a v Pensylvánii byli demokraté donedávna přesvědčeni o svém vítězství. Je pravděpodobné, že nebudou mít takový počet hlasů, aby dostali pod svou kontrolu alespoň jednu ze dvou kongresových komor. Je možné se jen dohadovat o zoufalých krocích na způsob masových protestů a nepokojů.

    Thomas Friedman v New York Times varuje, že „občanská válka v Americe“ může přijít, jestliže nedokážeme najít cestu z politického tribalismu a kulturního rozkladu, což budoucnosti Ameriky hrozí“. Autor porovnává současnou krizi s jiným špatným obdobím pro USA – vietnamskou válkou. Píše: „V té době byly tři ohromné síly, které nás držely pohromadě a které dnes nejsou: rostoucí střední třída, studená válka a zdravě smýšlející Republikánská strana.“


    Názor experta

    Doktor historických věd Jurij Rogulev uvedl, že „v prvních průběžných volbách po volbách prezidentských si opoziční strana obvykle nasadí brýle. Proto mají demokraté příležitost své postavení zlepšit. Ovšem je těžké říci, zda budou mít ve Sněmovně reprezentantů většinu a zda se vyrovnají republikánům ve Sněmovně.“ Na hlasování může mít vliv i počasí. Při špatném může být horší volební účast. To by hrálo do ruky republikánům, kteří mají disciplinovanější voliče.

    Rogulev svoji úvahu uzavřel: „I když si republikáni zachovají svoji většinu v obou komorách, nemusí to Trump mít lehčí. Mnozí republikánští senátoři hlasovali proti změně Obamova systému zdravotnictví (např. McCain), ač měli změnu ve svém programu. Pokud demokraté vytlačí republikány, ani to nebude pro Trumpa tragédií, podobně na tom byli i jiní američtí prezidenti a nakonec našli s opozicí společný jazyk. Vzhledem k Rusku se stejně nic nezmění, nepřátelství se dokonce přitvrdí, ale jakým způsobem, to si nedovedu představit.“

    Převzato z Pravda.ru


    - - -

    0 0

    Richard Seemann
    15.10.2018  VašeVěc
    Nedělní zemské volby v Bavorsku doslova přeoraly tamní politické pole. Podle předběžných výsledků dosavadně absolutně vládnoucí křesťanští sociálové CSU ztratili většinu v zemském sněmu když klesli na 37,3 procent. Sociální demokracie z druhého místa propadla na páté, když získala 9,5 procenta hlasů a ztratila polovinu svých poslanců. 

    Druhé místo získali Zelení z 17,8 procenty, před Svobodnými voliči s 11, 6 následovaní Alternativou pro Německo AfD, která tak vstoupila do patnáctého zemského sněmu. Pak teprve následovali sociální demokraté a s pěti procenty liberální Svobodní FDP. Strana levice s necelými třemi procenty se do zemského sněmu neprobojovala. Volební sedmdesáti procentní účast z téměř deseti milionů voličů byla nebývale vysoká.


    Ministerský předseda Markus Söder v první reakci prohlásil, že jde o bolestný den pro CSU. Musí však vzít na vědomí tuto skutečnost a po analyse si vzít z této porážky poučení. Výsledek však jasně jej pověřil sestavit novou vládu a proto v současné době je nutno se dívat především dopředu. Bavorsko musí dostat stabilní a silnou vládu a proto povede kromě s AfD rozhovory se všemi demokratickými stranami jak toho dosáhnout. V prvém pohledu by mohla být uzavřena koalice s Svobodnými voliči, kteří se již nabídli jako partneři. Söder ještě v předvečer voleb, kdy předpovědi naznačovaly že bude muset spoluvládnout v koalici vyloučil, že by Zelení byli spolehlivými politiky.

    Šéfka bavorských sociálních demokratů Nataša Kohmemová nevyloučila, že ze své funkce odstoupí. Bude nutno po bolestivé porážce hovořit o všem, včetně její funkce. Strana musí s pevnou vírou na sociálně demokratické zásady znovu se postavit na nohy a vydat se na nikoliv jednoduchou cestu. Předsedkyně strany Andrea Nahlesová oznámila, že bude nutno provést analýzu špatného volebního výsledku a posoudit, zdali se nestal v důsledku toho, že SPD vstoupila do velké koalice. Místopředseda Ralf Stegner těžkou porážku charakterizoval, že jí bavorští voliči uštědřili velkou facku. Strana se musí profilovat jako levicová všelidová strana a nepřímo se otázal zdali toho dosáhne v koalici s křesťanskými unionisty.

    Spolková předsedkyně Zelených Annalena Baerbocková zdůraznila, že obdržela hlasy, kteří žádají svobodu, rovnost a spravedlnost. A právě její strana otevřela cestu k naplnění těchto zásad a je připravena je prosadit. Odmítá přitom místo toho produkovat stále nové problémy zejména kolem imigrační otázky. Volby ukázaly, že ty ztrácejí na důležitosti a do popředí se dostává bytový problém , školská a vzdělanostní politika.

    Šéf bavorských sociálů CSU spolkový ministr vnitra Horst Seehofer vyzval stranu k semknutosti. Strana bude muset přes smutný výsledek sestavit novou zemskou vládu a ukázat svou odhodlanost. Příští dny ukážou, zdali má k tomu dostatek sil.

    Rozdělení 200 mandátů je na základě předběžných výsledků proti předcházejícím volbám v roce 2013: CSU 85 (101), SPD 22(42), Svobodní voliči 27(17), Zelení 38 (17), FDP 11(0), AfD 22(0). Volební účast 72,4 % (63,6).

    Richard Seemann

    0 0

    Petr Hampl
    15.10.2018   PravýProstor
    Konzervativní ekonom a vášnivý obhájce kapitalismu Joseph Schumpeter už před 80 lety napsal, že pokud v ekonomice začnou hrát klíčovou roli korporace (používal označení „velké podniky“), přestane se jednat o kapitalismus. Mohou být nadále udržovány některé formální znaky, nicméně chování ekonomiky ztratí ty základní rysy, které byly pro kapitalismus typické. To nejdůležitější je, že zmizí postava podnikatele (s tím psychologické charakteristiky), a bude nahrazena korporátním úředníkem. 


    Ekonomický systém, ve kterém dominují korporace, skutečně vyvolává rozpaky. Není divu, místo slibovaného růstu životní úrovně dochází k jejímu poklesu a místo slibované svobody čelíme formujícímu se totalitnímu systému v různé fázi vývoje – v českých zemích vám „jen“ zablokují komunikační platformu, ve Velké Británii už zabíjení disidentů patří k životu. Je tedy logické, že se ke korporacím nikdo nehlásí.

    Lidé z pravice většinou tvrdí, že se jedná o formu socialismu. A volají po jakémsi utopickém uspořádání, kde budou korporace natolik hodné a odpovědné, že přestanou ovlivňovat chování vlád.
    Lidé z levice naopak tvrdí, že se jedná o formu kapitalismu. A volají po jakémsi utopickém uspořádání, kde budou korporace natolik regulovány státem, že s ním fakticky splynou a doufají, že to nepovede k úplné likvidaci občanských svobod.

    Hampl v knize Prolomení hradeb ukázal, že korporace hrají naprosto zásadní roli v islamizaci Západu. Vytvářejí poddajné, ubožácké a intrikánské typy lidí, pro které je představa otevřeného střetu s islámem natolik nepřijatelná, že se raději dobrovolně poddají, a kteří nejsou spojeni s žádnou konkrétní zemí (a nejsou tudíž motivováni žádnou konkrétní zemi bránit). A žádnou alternativu nenavrhl, o tom bude až jeho další kniha.

    Minulý týden jsem to téma naplno otevřel v rozhovoru pro Parlamentní listy. A ukázalo se, že je pořád ještě hodně nové. I pro ty čtenáře, kteří se mnou obvykle sympatizují. Bude to tedy chtít víc času. Pamatuji si, jak si všichni ťukali na čelo, když jsem před nějakými 10 lety začal psát o třídním konfliktu mezi elitami a obyčejnými pracujícími. Tentokrát to nebude jiné.

    Ostatně, když Steve Bannon před pár měsíci ve svém pražském vystoupení prohlásil, že vrcholoví manažeři bank představují větší zlo než Adolf Hitler, novináři tu větu raději přeslechli. Jen časopis Šifra přinesl Bannonovu řeč bez cenzury.

    Shrnuji tedy to klíčové, co jsem do parlamentek napsal.


    JAKÁ JE ALTERNATIVA K DOMINANCI KORPORACÍ

    Především je zapotřebí porozumět tomu, že protikladem k vládě nadnárodních korporací není vláda českých korporací, a už vůbec ne státních podniků. Vláda státní byrokracie vede ke stejným problémům jako korporátní.

    Potřebujeme dosáhnout stavu, kdy české ekonomice budou znovu dominovat menší místní firmy. To je žádoucí nejen z hlediska ekonomického, ale především z hlediska bezpečnosti a sociální soudržnosti. Úspěšnost hospodářské politiky by měla být posuzována především z hlediska toho, kolik místní lidé zakládají podniků. Skutečných podniků, ne poradenských firem.

    Jak postupovat

    Musí okamžitě skončit veškeré zvýhodňování korporací a musí být vystavěny ostré bariéry, které zabrání ovlivňování politického života ze strany korporací. Ale to jsou jen teoretické úvahy. Dnes mají korporace dostatečnou moc, aby jakékoliv změně jdoucí tímto směrem zabránily. Rád bych se mýlil, ale obávám se, že dřív či později bude muset dojít na vyvlastňování korporátních majetků, razie v centrálách, nucenou správu a podobně. V každém případě platí, že obyvatelé České republiky by odchodem investorů nic neztratili.

    DOPAD KORPORACÍ NA ŽIVOTNÍ ÚROVEŇ

    Více by ale měly varovat statistiky o rostoucích příjmových nerovnostech. Reálná kupní síla amerického dělníka vzrostla od roku 1978 o 11 %, což je, mimochodem, nižší nárůst životní úrovně, než jakého dosahovaly socialistické ekonomiky založené na centrálním plánování. Reálná kupní síla vrcholového manažera se ve stejném období zvýšila 10násobně. Přitom manažeři – na rozdíl od dělníků – nenesou odpovědnost za svá rozhodnutí a jejich rozhodování podle toho mnohdy vypadá. Hospodářství, kde začnou příliš převládat příliš velké organizace, je ekonomicky iracionální a vede k nespravedlnostem.


    Co nám zahraniční investice přinesly

    Když máte chudou a zaostalou zemi, může být výhodné, že do té země přijdou investoři, postaví silnice, vodovody, školy, továrny, vštípí lidem pracovní návyky a tak dále. Mohou neskutečně urychlit vývoj a jejich pozdější zisky jsou zasloužené.

    Jenomže do českých zemí zahraniční investoři přišli, když už neměli co dát. Infrastruktura byla vybudována, místní zaměstnanci byli schopnější a vzdělanější než jejich zaměstnanci. A že přivezli modernější stroje nebo pokročilejší organizaci výroby? To si dokázaly české firmy pořídit zrovna tak.
    Je pro nás těžké si to uvědomovat, protože jsme mechanicky naučeni chápat zahraniční investice jako něco jednoznačně pozitivního. Ve skutečnosti bychom je měli brát spíš jako něco, co nás ohrožuje, pečlivě třídit, pouštět sem jenom ty nejvýhodnější nabídky a místo podpory investic řešit obranu před zahraničními investicemi.

    KORPORÁTNÍ KNOW-HOW A ROZVOJ DOVEDNOSTÍ

    Obecně je podceňováno, jak obrovsky korporace poškozují schopnosti místních lidí. Pamětníci potvrdí, že po roce 1990 byli naši partneři ze západní Evropy až šokováni, kolik toho čeští technici umí. Je to vlastně pochopitelné a logické. Zatímco oni měli za sebou řadu let, kdy neřešili nic těžšího než z jakého korporátního manuálu přečíst instrukce, jejich kolegové v českých zemích museli zajistit chod velmi složitých zařízení bez jakékoliv podpory. K tomu potřebujete zvládnout řadu technologií opravdu do hloubky a často i pořádně pochopit fyzikální principy. Když k tomu přidáme velmi dobré technické školství a 200letou silnou průmyslovou tradici, byly tady naprosto unikátní technické schopnosti. Jak se říkalo v korporaci, kde jsem tehdy působil, „Češi, to jsou ti excelentní technici, co neumí pořádně anglicky“. I proto dnes v desítkách nebo dokonce stovkách zemí najdete dosud fungující česká zařízení.

    Dnes Češi vyrábějí většinou jednoduché komponenty a až odejdou do důchodu dnešní padesátníci, 200letá tradice zmizí. To nám přinesly zahraniční investice.


    - - - 

    Foto: Hans Štembera - Parlamentní listy

    0 0
  • 10/15/18--08:31: Alternativa pro Česko
  • Erik Best
    15. 10. 2018     EB
    Hlasy v druhém kole senátních voleb ještě nebyly ani sečtené a Andrej Babiš už si v sobotním Deníku připravoval pozici pro volby příští. Členské státy EU by podle něj měly mít samostatnost při formulování své energetické politiky. Tím přidal energetiku a emise na seznam euroskeptických témat, který začal psát v červenci, když pasoval migraci na nejdůležitější téma pro nadcházející volby do Evropského parlamentu v květnu 2019. 



    Občanská demokratická strana, největší politický rival ANO, dosáhla v senátních a komunálních volbách dvou podstatných vítězství a teď potřebuje třetí, aby se pro příští parlamentní volby mohla stylizovat do vytoužené role „rozumné alternativy pro Česko.“ V posledních eurovolbách na tom ANO bylo dvakrát lépe, teď ale občanští demokraté potřebují vyhrát na plné čáře. Jak na to? Měli by zkusit Babiše obejít zprava a přimknout se k Orbánovi ještě těsněji než on? Nebo by se měli zaměřit na „rozumnou“ část svého sloganu a jasně se vymezit vůči Alternativě pro Německo, zatímco se svezou na jejím názvu? Kolik voličů ještě chce „rozumnou“ politiku?


    0 0
  • 10/15/18--08:51: Budoucnost už začala
  • Patrick Ungermann
    15. 10. 2018
    Ve vzácném úseku volnosti krátce po listopadu 89 jsem obcházel plochy s vylepenými programy politických stran. Bylo to svěží a do té doby nevídané čtení. Většinou jsme nabývali dojmu, že teď naše dění řídí skutečná pracující inteligence. Ať už jste volili kohokoli, mohl ve vás zahnízdit jistý dobrý pocit. Jistě to způsoboval i duch plurality, který nám 41 let ve veřejném životě chyběl.
    Postupem času inzerovaly politické strany a hnutí méně programu. Zvětšila se velikost písma a portréty vůdců. 



    Pojem vůdce (anglicky leader) nahradil funkci předsedy poměrně záhy. Reakcí na spoustu nesplněných předvolebních slibů bylo, že odstavce se stranickým programem postupně vymizely. Nahradila je hesla, která pozbyla na výstižnosti. Viz. bezobsažné fráze typu: S námi bude líp. Myslím to upřímně. Volte rozumem. A nejnovější zvolání tohoto druhu zřejmě bude: Senát jim nedáme! Což o to, touhu po moci vysílá takové ujištění upřímně a silně zároveň. Ale stačí to?

    Značnou problematičnost až záludnost představují pro voliče okamžitá jednání vítězů voleb o koalicích a kompromisech. Na jednu stranu jde o akt společné dohody některých, aby spolu ti někteří v lavicích zákonodárného sboru vůbec vydrželi. Na druhou stranu nezřídka běží i o to, aby koaliční partička vyšachovala někoho, koho volby vcelku vynesly na výsluní. A na třetí stranu koaličními kompromisy utrpí čistota politického programu jednotlivých stran. Současná správa země politickými stranami nabízí podvojný model vládnutí. Rozhodující je to, na co se přistoupí v evropském parlamentu v zahraničí. To „naši zákonodárci“ jenom odhlasují. Nakonec se i oni mohou dostat ke slovu v kapitolách, které EU ponechává na zvážení jednotlivým regionům. Nadřazenost evropského parlamentu bere našemu zákonodárnému sboru jak svrchovanost, tak možnost demokratického hlasování. Systém: zvol si navržené osoby a ony za tebe vyrobí zákony, které musíš poslouchat, nakonec bere demokracii všem voličům.

    V takovém prostředí vymyslí Středoevropan dříve či později dvě pole působnosti. Totiž politickou stranu, která vžitý stav věcí popře (už to je její silný program). Anebo jinou formu živého dění a hnutí. Rád bych upozornil na dvě živá dění, kterých jsem se svým způsobem zúčastnil, na Českou deklaraci a na Holešovskou výzvu. Text České deklarace koloval v roce 2002 mezi lidmi, kteří měli možnost ho někde zveřejnit. Rozhodl jsem se věnovat Deklaraci prostor v tištěném společenském čtvrtletníku s rozsahem celostátní distribuce, v Českých listech. V odstavcích Deklarace se mimo jiné říká:

    „Český národ, jeden z nejstarších národů v Evropě, přes veškerá úskalí a prohry, jimiž v posledních staletích prošel, osvědčil svou životaschopnost a prokázal oprávněnost svého svrchovaného bytí. … Příslušnost k národu není založena výhradně vůlí jedince, v podstatné míře je dána přírodou, neboť se jedná o určitý druh pokrevního příbuzenství. Národ je abstraktnější formou rodiny, přesto dosti konkrétní, aby příslušníci takového společenství k sobě cítili pouta natolik zavazující, že společně snášejí dobré i zlé. Vyžadovat od příslušníků národa určitý stupeň soudržnosti není pro jejich vzájemné příbuzenství nepřirozené stejně, jako to není nepřirozené ve výrazně hlubších podobách uvnitř jednotlivých rodin. … Podstatným znakem, určujícím, zda nějaké společenství je nebo není národem, je jakost tohoto společenství. … Není nejmenších pochyb o tom, že právě národní společenství dokáže být velmi účinným prostředkem při omezování vlivu sobectví, špatných povahových vlastností a dokáže být tvořivou základnou mravních hodnot. ... Stejně, jako v dobách největšího národního útlaku, i dnes je prvořadou záležitostí obrana českého jazyka. Potíž netkví pouze v přejímání cizích slov, ale v ochabující vůli jednotlivců rodný jazyk aktivně používat, a to zejména s ohledem na hospodářské tlaky. Využívajíce apatičnosti společnosti, tvoří se v naší zemi skupiny, které usilují o postupnou likvidaci suverenity České republiky, a to bez ohledu na skutečnost, že takový postup je v rozporu s tradicemi i ústavou naší země. … Neúprosně je ohrožována fyzická existence národa postupným vymíráním. … Nelze si představit, že by jednotlivcům tvořícím národ byla upírána základní lidská práva a nemohli se demokraticky vyjadřovat. Je však velmi důležité, aby kromě rámcové proklamace těchto práv mohli lidé také svá práva účinně uplatňovat.“

    Pod dokument se podepsal Jaroslav Janovec.

    Česká deklarace, z níž jsem citoval, a kterou jsem svého času zpřístupnil čtenářům Českých listů, byla čistě myšlenkovou prací, kamínek do laviny. Její étos se neztratil, ale tábory lidu nesvolal. Lidem, kteří se shromažďovali, aby podpořili Holešovskou výzvu, se podařil husarský kousek: V témže proudu šli mladí, vzrostlí i staří. Setkali se lidé napravo, nalevo i uprostřed. Média najednou nemohla nic účelově medializovat. Nenašel se šuplík, do kterého by komentátoři ty demonstranty sklepali. Zas jsem chodil jako omámený (jako v zimě 89) a znovu jsem chtěl být v Praze. Ostatně, nadávejte dvanácti tisícům shromážděných do extrémistů. Přijďte jim to povědět do očí. K celému dění kolem Holešovské výzvy hlavní média mlčela. Neboli, dva metry ode mne se něco děje, ale já nic nevidím. To mi neuvěříte, viďte?

    Holešovská výzva si do štítu vložila následující myšlenky:

    „Evropská unie je z dlouhodobého hlediska nefunkční slepenec států se zcela rozdílnou úrovní ekonomiky, mentalitou obyvatel jednotlivých zemí, historií. Většina zemí EU, na rozdíl od ČR, patřila mezi kolonizátory, kteří vysávali bohatství svých zámořských kolonií. A svému zvyku zůstali věrní dodnes - jen nyní vysávají země bývalého východního bloku. Z EU je nutno co nejdříve vystoupit. Jakmile to okolnosti umožní, Holešovská výzva zahájí kampaň za odchod ČR z EU a náhradu stamiliardových škod, které nám vyspělé země unie způsobily. Pokud odmítnou, což je téměř jisté, budeme požadovat proplacení válečných náhrad po Německu. Věk Slovanů, který už začíná, s sebou přinese posílení vlivu a prestiže států obývaných Slovany. Západní Evropu, USA a také Čínu a další doposud významné země čeká už jen cesta dolů.“ 

    Vážným tématem, které zprostředkovala Holešovská výzva, je následující zjištění:
    „Členské země Evropské unie, tedy i Česká republika, budou muset trvale přijímat islamisty.
    Anebo platit za jejich nepřijetí miliardové pokuty (pokuta za odmítnutí 4 migrantů činí 1 milion EUR, za odmítnutí 4000 migrantů je to 1 miliarda EUR).“

    Stejně adresně probírá Výzva úbytek spodní vody. Pod většinou prohlášení Výzvy je podepsaný Slávek Popelka, muž, který je její duší.

    Věřím, že média mohla být z Jaroslava Popelky a vůbec z Holešovské výzvy zmatená. Jakou politiku média obracejí? Spíš tu užší – stranickou. V nedělních debatách zazní stranické povídání, většinou politicky korektní klišé, a do toho navyklým způsobem nějak zajiskří moderátor, popřípadě hlídá řečníkům čas. A najednou přesahová politika. Národní, slovanské zájmy… Témata, která klišé mít nechtějí. Témata naléhavá jinak než pouze ekonomicky. Témata bez předem přípustných nebo předem nepřípustných výrazů. Co s tím jako dělat? Nic. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. A pak ta Holešovská výzva skanduje tak blízko televize, že nelze nedělat nic. Tak toho Popelku do studia pustí, mluví s ním ti stereotypní moderátoři jako se stereotypními stranickými kádry a položí mu dotaz: Jaký je váš oblíbený politik? Ta touha umístit Holešovskou výzvu na nějaké stranické políčko! Jenže to nejde. Popelka nemá oblíbeného stranického politika. A v tom je smysl Holešovské výzvy, že straníci už oblíbení nejsou.

    Uvedl jsem silný náboj hromadné odvahy, který mi dění z března 2012 spojuje s listopadovým a prosincovým děním z roku 1989. Tím ale podobnost končí. Sametová revoluce vlastně nenarazila na odpor. Nemohla. Protistrany se na ní dříve či později dohodly, odsouhlasily plán. S Holešovskou výzvou se nikdo z vládnoucí vrstvy nedohodl. Jediná obezřetnost spočívala v tom, že do demonstrantů Výzvy nikdo netřískal pendrekem a spoluúčinkovala jistá informační blokáda. A poněvadž se lidé kolem Holešovské výzvy nechtěli hlava nehlava prát, opravdu po čase nastalo celkem ticho. Z Výzvy se stal milník, co leží někde na cestě a čeká, až ho někteří zvednou a použijí ke stavbě nového milníku. A tak má ponorná řeka tisícileté české cesty o brod víc, o inspiraci víc, o možnost víc… A totéž platí o České deklaraci, kterou jsem na jaře 2002 nechal projít Českými listy. V současnosti je už na světě Deklarace nezávislosti České republiky. Opakovaně požaduje rozumné vyhlídky:

    „Ve světě narůstá napětí a mohutně se zbrojí. V Evropě se živelně hromadí milióny migrantů, mezi nimiž se skrývají nábožensky a kulturně nepřizpůsobiví, zločinci a teroristé. Hranice Evropské unie nejsou dostatečně chráněny. Lídři Evropské unie přitom přešlapují na místě a problémy neřeší. Zato se snaží potlačit jakékoli snahy členských států použít zdravý rozum a právo na posílení vlastní bezpečnosti. České republice se za odmítnutí imigrantských kvót vyhrožovalo tvrdými sankcemi a je na ni průběžně vytvářen nátlak přerůstající v diktát. S ohledem na současnou situaci vyhlašujeme tuto deklaraci.
    My, občané České republiky, signatáři a sympatizanti této Deklarace nezávislosti ČR, prohlašujeme, že jakékoliv kroky vedoucí k omezování svrchovanosti našeho státu jsou v příkrém rozporu s naší vůlí a odkazy našich předků.
    Rozhodnutí o rozvoji naší země musí vždy přijímat v prvé řadě Česká republika. Nesouhlasíme s povinným přejímáním směrnic, norem či mocenských diktátů, ať již jdou z Bruselu, Berlína, Paříže, nebo třeba Washingtonu, Moskvy či Pekingu. My musíme rozhodovat, jaké u nás budou platit zákony, tradice, kulturní i náboženská pravidla. My máme právo a odpovědnost určovat, v jaké společnosti žijeme a naše děti vyrůstají.
    Jednoznačně odmítáme posilování evropských struktur, když jdou na úkor naší suverenity. Jde o vážné ohrožení svobod nás všech. Vyzýváme proto všechny politické představitele, aby nepřijímali žádné smlouvy, dohody a úmluvy, jež vedou či mohou vést k oslabování pravomocí českých státních a samosprávných orgánů i institucí. Trváme na tom, aby české zákony nebyly násilně podřizovány normám Evropské unie ani jakékoliv jiné země či společenství.“


    Pod Deklaraci nezávislosti České republiky se podepsali čtyři signatáři: Michal Malý, Benjamin Kuras, Jiří Hynek a Petr Mach.

    S každou další deklarací, výzvou a demonstrací bych mohl nynější článek natáhnout o odstavec. Leč nepředjímejme události. Budou se dít a dění, to jsou dějiny. Kdykoli se rozhodnete nepustit ponornou řeku na povrch, její proud zmohutní. To je zákonitost zadržované účinné síly.

    Vím, že si někteří lidé kladou otázky: Kdo to vlastně píše a proč? Co stojí za jeho hodnocením? Je pro nás subjektivita hodnotitele vůbec závazná? Na straně revoluce jsem se ocitl, protože jsem nechtěl prodlužovat sovětskou unii. Pravda, nepřemýšlel jsem tolik o tom, že přehlednou ponižující bipolaritu může na chvíli nahradit nepřehledná ponižující unipolárnost. Nikdy by mě nenapadlo stát o členství v Evropské unii, a pak se divit, že přišla Lisabonská smlouva. Od mladých let mi bylo jasné, že každá unie dospěje k centralismu a k pyramidální struktuře moci. Od toho je to přeci unie! Pro vlast i pro jiné země jsem vždycky toužil po státní svéprávnosti. Když naši zákonodárci vtělovali unijní pořádky do tuzemského práva, aniž jsme byli členy Evropské unie, připadal jsem si jako něčí předměstí a od května 2004 jako něčí městská čtvrť. Hlasoval jsem proti vstupu své země mezi regiony EU. Nikdy jsem toho nelitoval. Příčinu mnohého napětí ve světovém měřítku vidím ve střetu globálního centralismu se skutečnou budoucností v podobě mnoha geopolitických středisek energie a moci.

    0 0

    Radim Valenčík
    15. 10. 2018     RadimValenčíkPíše
    Marxem se dnes v pozitivním či negativním smyslu ohání kde kdo. A pojem "neomarxismus" se stal nejčastější ideologickou nálepkou. Z vlastní zkušenosti však mohu dosvědčit a potvrdit, že je jen velmi velmi málo lidí, kteří Marxovi skutečně porozuměli. A co hůř. Velká většina těch, kteří v nejrůznějších kontextech Marxe zmiňují, nejenže Marxovi nerozumí, nepochopili jeho dílo, dokonce ho v řadě případů nestudovali, ale ani mu nechce porozumět. Jsou přitom mezi nimi jak ideoví odpůrci Marxe, tak – a dokonce povětšinou – i jeho horliví příznivci.

     

    Zarputile dávají přednost představě, kterou sdílí v nějaké ideové skupině, a to jim stačí. Na jejich adresu hned v úvodu svého seriálu uvádím: Pokud Marxovi nechcete porozumět, tak se o to ani nesnažte; je to dřina a mohlo by to narušit váš schematický názor na svět a případně i vyřadit ze stádečka, do kterého jste se zařadili.

    1. Vývoj společnosti jako přírodně historický proces

     Začnu tím nejdůležitějším. Jednou z nejdůležitějších charakteristik Marxova přístupu je, že se dívá na vývoj společnosti jako na přírodně historický proces. To znamená dvojí:

    1. Člověk a příroda se ze společnosti vyvinuli, vývoj člověka a společnosti je pokračováním vývoje přírody.

    2. Proces vývoje, resp. sebeutváření člověka i společnosti se odvíjí od procesu aktivního přetváření přírody člověkem, resp. společností. 

    To mimo jiné znamená, že jak na otázku původu obsahů lidského vědomí (rozumu, který člověk používá, hodnot, které sdílí, prožitků, kterými je naplněno jeho přítomné bytí apod.), tak na otázku toho, jak vznikají a jak se vytvářejí společenské vztahy, musíme odpovědět na základě rozboru toho, jakým způsobem přetváří člověk či společnost přírodu. Návazně pak, jak a v důsledku čeho se způsob přetváření přírody člověkem či společností mění, jak je tím podmíněn další vývoj člověka i společnosti.

    Například chceme-li pochopit, jak vzniká a jak se vyvíjí rozum či prožitkové bohatství člověka, musíme podrobit rozboru charakter lidské činnosti, všimnout si její univerzality v tom smyslu, že cokoli, co je součástí prostředí, ve kterém se člověk nachází, může využít jako nástroj či v rozvinutější podobě jako technologii, kterou dává mezi sebe a přírodu, kdy využívá toho, jak na sebe jednotlivé přírodní síly a vlastnosti přírodních entit působí, a tím zefektivňuje svoje působení na přírodu z hlediska rozvoje sebe sama jako jednotlivce i lidského rodu. Pokud si vypěstujeme schopnost dívat se takto na vývoj člověka, zjistíme například, že nové cíle se rodí při dosahování cílů předcházejících, nové prožitky vznikají při uspokojování potřeb, které jsou spojeny s prožitky stávajícími apod.


    Pokud se takto naučíme dívat na vývoj člověka a společnosti, děláme jeden z prvních krůčků k porozumění Marxovi. Chce to ovšem postupně si osvojit řadu pojmů (pokud jde o člověka například to, jak chápat práci jako všeobecně zprostředkující činnost), pokud jde o společnost, pak odlišovat pojmy popisující proces bezprostředního přetváření přírody společností (výrobní síly, technologie apod.) a pojmy popisující jevy v oblasti sebeutváření společnosti (společenské vztahy, nadstavba apod.). A vzhledem k tomu, že se společnost od dob Marxových podstatným způsobem změnila, chce to používat i nové pojmy zachycující nové jevy. 

    Pokud si k tomu chce někdo něco přečíst přímo u Marxe, doporučuji paragraf nazvaný "Pracovní proces" z 1. dílu Kapitálu (oddíl 3. kapitola 5., pokud použijete následující internetový odkaz, abyste nemuseli chodit do knihovny, tak s. 101-105):

    Necelých pět stránek a současně si trochu "přičichnete" ke způsobu Marxova vyjadřování. Byl mistr práce s pojmy. Dokázal je vzájemnými určeními mezi nimi dotvářet tak, aby vystihnul to nejpodstatnější. Dokázal se prostřednictvím poctivé práce s pojmy odpoutat od jejich bezprostředního názorného obsahu, a aniž by se vytrácel jejich obsah spojený s naší představivostí, dokázal překročit meze empirického nazírání. Není jednoduché se takovému stylu práce s pojmy naučit, ale každý pokrok v tomto směru je užitečný pro toho, kdo chce porozumět nejen Marxovi, ale i světu. 

    Objasnění Marxovy práce s pojmy by ovšem bylo na samostatný díl seriálu. Rovněž tak připomenutí všech dalších pasáží, ze kterých si lze o Marxově přírodně historickém vidění vývoje člověka a společnosti udělat představu (např. v "Ekonomicko-filozofických rukopisech" z jeho raného období či "Rukopisech "Grundrisse"" z jeho pozdního období) je na další pokračování. Doufám, že se k tomu v dohledné době dostanu.


    Nepodceňujte ani odkazy pod čarou v mnou připomenuté pasáži z "Kapitálu", třeba hned druhý v paragrafu "Pracovní proces" zaujme: "Rozum je stejně lstivý, jako mocný. Lest spočívá vůbec ve zprostředkující činnosti, která, nutíc předměty působit na sebe navzájem podle své povahy a vzájemně se opracovávat, aniž se do tohoto procesu bezprostředně vměšuje, přesto uskutečňuje jen svůj účel." Je z Hegelovy "Encyklopedie filozofických věd". Hluboká myšlenka a vynikající postižení všeobecně zprostředkujícího charakteru lidské činnosti.

    Když už jsem u Hegela, tak alespoň stručně o tom, jak myšlenka chápat vývoj jako přírodně historický proces vznikla. Počínaje Kantem se začali němečtí filozofové (řadíme je ke kritickému racionalismu – Fichte, Schelling, Jacobi, již zmíněny Hegel a další) na přelomu 18. a 19. století, jednoho z nejplodnějších období rozmachu lidského myšlení, zabývat otázkou, co můžeme považovat za jednou provždy dané a neměnné v obsahu našeho myšlení. Tj. to, co je základem našeho poznání a dává nám jistotu. Hledání odpovědi bylo zajímavé a svým způsobem i dramatické. Hegel, který představuje vrchol německé klasické filozofie, nakonec dospěje k názoru, že neexistuje nic, co by bylo izolovaně samo o sobě oním základem. Odhaluje, že pravda jako taková nemůže existovat jinak než ve formě rozvíjejícího se systému poznání, kde se nejdůležitější poznatky vzájemně zdůvodňují mezi sebou. A nachází určitou interpretaci svého pojetí v podobě samovývoje Absolutní ideje či Absolutního ducha. Ten, aby si uvědomoval svoji absolutní dokonalost, zplodí svoje "jinobytí", tj. náš svět vyznačující se nedokonalostí a omezeností, aby pak propůjčil tomuto světu vlastnost vývoje, která mu umožňuje, aby formou vývoje člověka a lidských dějin dospěl sám k sobě, ke svému sebepoznání. Pochopitelně formou Hegelova filozofického systému, což si jako zásluhu Hegel skromně připisoval. 

    Jen pro zajímavost: Tuto Hegelovu trochu mystickou představu skvěle ironizuje mnohem později Stanislav Lem v povídce "Deník". V ní je obrovský superpočítač zasažen meteoritem tak nešťastně, že se propojí jeho vstupy na výstupy. Počítač podlehne iluzi, že vytváří nekonečna světů, ve kterých je demiurgem vývoje a prostřednictvím vývoje v nichž se jemu samotnému vyjevuje jeho vlastní absolutní dokonalost.

    I když se na Hegelovo dílo můžeme s odstupem času dívat s určitou ironií, představovalo tehdy vrchol filozofického myšlení a v trochu mystické podobě vytvořilo základní koncept přírodně historického pojetí vzniku a vývoje člověka i společnosti. Mj. i proto se Marx k Hegelovu odkazu vždy hlásil. Hegelův odkaz byl určitým průlomem v hledání "kamene mudrců", tedy nějakého neměnného a jednou provždy daného základu lidského poznání.

    Snad ještě jedna poznámka: Z jedné z prací z rannějšího období Hegelovy tvorby, jeho "Fenomenologie ducha", konkrétně pak kapitoly "Pán a rab"čerpá ideový základ své slavné knížky "Konec dějin" Francis Fukuyama, považovaný ve své době za hlavního představitele liberálního myšlení.
    Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/6223-jak-porozumime-marxovi-kdyz-chceme-porozumet-1.html

    0 0

    Ruští agenti, kteří neměli čas Skripala s dcerou otrávit
    -rp- a Jaroslav Bašta
    14. října 2018 PrvníZprávy
    Ve středu pozdě večer jsem byl pozván do vysílání České televize do pořadu Události komentáře s tím, že se bude mluvit o nejnovějších odhaleních v kauze otrávení Skripalových Novičokem a o výrazném poklesu popularity prezidenta Ruské federace Vladimíra Putina.
    Pro jistotu jsem prolétl ruské servery, zda nepřinášejí k oběma otázkám nějaké nové zásadní informace. Nezklamaly mé očekávání, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta.


    V tom prvém případě petrohradský internetový časopis Fontanka obsáhle citoval z českých zdrojů o návštěvě dvou obviněných ruských agentů vojenské rozvědky plukovníka Anatolije Čepigy alias Ruslana Boširova a Alexandra Miškina alias Alexandra Petrova v České republice v roce 2014. Byl jsem zvědavý, jak se Fontánka (či spíše její informátoři) vypořádá se zjištěním amerického analytika George Beebeho, který na základě informací publikovaných Brity udělal časový snímek pobytu obou ruských rozvědčíků v Salisbury, a vyšlo mu z něho, že namazat tu kliku u Skripalových Novičokem před jejich odchodem z domu prostě nemohli, protože by se tam nedostali včas.

    Fontanka zmíněnou logickou mezeru vyplnila originálním způsobem – zveřejnila identitu třetího agenta, Sergeje Fedotova, zatím bez jeho občanského jména a vojenské hodnosti. Má mít také pas série 64 a jeho číslo je blízké číslům pasů obou dvou obviněných. Měl být v roce 2014 v České republice jako oni dva, v době kdy se zde nacházel Skripal, aby školil českou kontrarozvědku, jak poznat ruské agenty. Fedotov minimálně třikrát navštívil Londýn, pokaždé v březnu (2016, 2017), naposledy letos 2. 3., tedy ve stejný den jako Boširov a Petrov, avšak jiným letem. 4. 3. 2018 však všichni tři nasedli do stejného letadla na zpáteční cestu do Ruska. Podrobnosti o tom, kde se Fedotov v ty dny pohyboval, Fontance známy nejsou, přesouval se nezávisle na těch dvou, které zachytily kamery. Takže se v kauze otrávení Skripalových můžeme těšit na další díl detektivního příběhu s novými pikantními podrobnostmi o tom, jak snadno se dají najít tajní agenti ruské Zpravodajské služby Generálního štábu (dříve GRU).

    Mám k němu několik poznámek: obecně platí, že kdo zradí jednou, klidně to zase zopakuje. Propuštění Sergeje Skripala z vězení tedy nemuselo být jen humanitární gesto, ale závazek, že své pochybení napraví prací pro vlast. Jsou-li Boširov a Petrov opravdu Hrdinové Ruské federace Čepiga a Miškin vyznamenaní za záchranu ukrajinského prezidenta Janukoviče, pak by fungovali spíše jako záchranáři než zabijáci. Na špinavou práci jsou příliš staří a profláknutí.

    Independent: Případ Skripal? Celé je to nepřesvědčivé a nepravděpodobné

    Pokud se týkalo druhého tématu v televizním pořadu, tedy výraznému poklesu popularity prezidenta Vladimíra Putina, tak jasnou indicií, že současný vládce Kremlu situaci nepodceňuje, může být článek předsedy Ústavního soudu RF Valerije Zorkina v Rossijskoj gazetě. Vyzývá v něm ke změně ústavy, která by pomohla naplnit její článek 7 o sociálních právech občanů. Zorkin varuje před tím, že velmi podobný pocit nerovnosti a sociální nespravedlnosti, který panuje dnes, před více než sto lety vedl k revolucím roku 1917.

    Řešení kupodivu vidí ve změně politického systému, v tom, že by opozice měla nejen slovo, ale také sílu prosadit své myšlenky. Proto navrhuje vznik systému dvou stran, podobný tomu americkému, ale „efektivnější“. Podle jeho názoru takovéto politické uspořádání dovoluje „formulovat politickou vůli základních sociálně-politických sil jak v masách, tak mezi elitami“. Ústava Ruské federace se naposledy změnila před 25 lety za Borise Jelcina po rozstřílení budovy ruského parlamentu v říjnu 1993.

    Když jsem si ten článek přečetl, napadlo mě, že tzv. populistické režimy a politici dokáží dobře reagovat na společenské dění. Pokles popularity prezidenta Putina totiž způsobil odpor občanů k penzijní reformě, kterou považují za nespravedlivou...


    - - -

    0 0

    Ruslan Chubijev
    15. 10. 2018     actuallno
    Chronologie, důsledky a málo známé detaily
    Pád letounu radioelektronické rozvědky Il-20 VKS Ruska, na rozdíl od mnoha dalších incidentů tohoto druhu, nebyl zahalen závojem tajemství.
    Naopak, u této situace se okamžitě objevily dva protichůdné názory: verze události ze strany izraelských vzdušných sil a argumenty, vyložené ruskou stranou.


    Izrael tvrdil, že byl "donucen" k útoku na cíle Hizballáhu a Íránu v Sýrii, protože ohrožovaly vnitřní bezpečnost země. Proto podle názoru Tel Avivu jsou ze všech následných událostí obviňovány strany, které donutily stát k provedení útoku.

    Rusko, přišlo s mnohem závažnější pozicí - právě Izraelem byla vytvořena situace, při níž nastaly podmínky pro katastrofu a smrt ruských vojáků. A je tomu skutečně tak ...

    Pochopitelně, oba přístupy nemohou být současně správné, a proto je rozumnější vytvořit skutečné závěry na základě dosud známých faktů.

    Fakt první

    Kolem každé ruské vojenské základny v Sýrii (od roku 2015) byla vytvořena "tichá"šedesátikilometrová "vyloučená zóna". Neveřejně jsou to okruhy působení ruské armády, speciálních sil, hlídek a dalších sil, které zajišťují bezpečnost.

    Navíc právě v této oblasti pravidelně nalétávají na přistání různé typy letadel, včetně civilních.

    Fakt druhý

    Po dohodě s Izraelem Rusko zavíralo oči nad působením izraelských vzdušných sil na obloze Sýrie pouze s podmínkou, že tyto akce nebudou hrozbou pro vojenský a civilní kontingent naší země a že budou prováděny po předběžném upozornění.

    Fakt třetí

    Izrael porušil všechny body výše popsané dohody, neboť varování nejen že nastalo pouze minutu před bezprostředním útokem, ale také naprosto neodpovídalo skutečnosti.

    Přenosovou linkou plukovník izraelského letectva uvedl, že údery budou zasazeny v severní Sýrii, zatímco čtveřice F-16 směřovala do západní části země.

    Fakt čtvrtý

    V okamžiku zahájení nezákonné izraelské operace, v Idlibu (na severu Sýrie) se nacházelo ruské průzkumné letadlo Il-20 s vojenským personálem na palubě. Jakmile štáb VKS RF obdržel zprávu od Izraelců, Il-20 dostal rozkaz, aby se přesunul na západ, tedy aby přistál na letišti v Latakii.

    V té době nikdo nepředpokládal, že Izrael otevřeně podvedl ruské velení a že se ve skutečnosti Il-20 nepohybuje z oblasti operace, ale přímo do ní.

    Fakt pátý

    V tomto okamžiku izraelská letadla, místo letu na sever, ve velmi nízké nadmořské výšce oblétala Sýrii ze západu. Zpočátku se kryla francouzskou fregatou a pak učinila rozsáhlé ostřelování z oblasti Kypru.

    Fakt šestý

    Neočekávaný útok na syrské území izraelskými vzdušnými silami ze západu způsobil stěží potlačovaný hněv našich vojáků, a to nejen kvůli skutečnosti podvodu.

    Šlo i o to, že Izrael si vybral místo pro zasazení úderů objekty, které se nacházejí pouhých 25 kilometrů od vojenské základny Hmímím. To znamená, že to bylo v oné šedesátikilometrové "vyloučené zóně", kde by se klidně mohli nacházet ruští vojáci.

    Fakt sedmý

    Il-20 byl ve vzduchu nad Idlibem ještě před útokem izraelských leteckých sil. V důsledku toho nemělo Rusko v zásadě možnost "jej nezvedat - zrušit start".

    Naopak, právě na základě pokusů izraelských vojáků oklamat ruskou stranu, dostal rozvědčík příkaz k "návratu na základnu".

    Základna se nacházela v západní části země, pro přistání bylo nutné obrátit se nad Středozemním mořem, ale posádka nevěděla, že právě tam izraelská letadla brzy začnou ostřelování.

    Fakt osmý

    5 minut po "varování" vypálily F-16 izraelských vzdušných sil na Sýrii první klouzavé bomby (s doletem asi 90 km). Po dalších 8 minutách bomby zasáhly cíl.

    Teprve tehdy, 13 minut po klamavém varování, si syrské propočty PVO uvědomily, že útok je veden na západě země a nikoliv na severu.

    Fakt devátý

    Zřejmě i kvůli tomu bude nyní syrská PVO napojena k jednotnému systému řízení střelby, rozhodnutí o útoku na izraelská letadla učinily syrské ozbrojené síly samostatně.

    To znamená, že bez souhlasu velitelství Ozbrojených sil RF. Navzdory všeobecnému přesvědčení, Rusko nekontroluje každý krok syrské armády.

    Systém protivzdušné obrany SAR má své vlastní velení a nebylo to poprvé, kdy komplexy pod kontrolou Syřanů provedly masivní údery na letadla izraelského letectva. Vlastně jsme se právě proto neomezili na dodávky komplexů S-300, ale rozšířili jsme je o poskytnutí prostředků REB a ASŘ.

    Fakt desátý

    S-200 a další komplexy sovětského období prakticky nevidí izraelské modifikace F-16 v režimu rušení. To je důvod, proč byly syrské PVO vždy nuceny provádět hromadné starty.

    V tomto případě syrská vzdušná obrana vystřelila ve směru cílů asi 27 raket. Ostatní je už dobře známo.

    Elektronický otisk Il-20 (postaveného na základě civilního Il-18) o dva řády (tedy stokrát) převyšuje otisk F-16. Ve výsledku stíhačka izraelských vzdušných sil, která se přikryla naším letounem, převedla zaměření cíle střely na ruské letadlo.

    Nelze vyloučit, že pilot to neudělal účelně, zejména proto, že F-16 skutečně měla možnost zaručeného úniku před raketou i bez takových kroků.Nicméně se všechno vyvinulo tímto způsobem.

    Závěr

    Hlavním důvodem tragédie bylo nezákonné počínání Izraele v souvislosti s útokem na území Sýrie. Fakt podvedení generálního štábu Ruska lživým poskytnutím souřadnic.

    Porušení dohody o upozornění zahájení operace v určité době. Útok 25 kilometrů od letecké základny Hmímím a nakonec bombardování objektů v pracovní zóně "personálu" ruské letecké základny.

    Od začátku do konce je zde viník zjevný.

    Je možné, že kdyby oficiální delegace Izraele, která svého času přicestovala do Ruska, uznala, že ohrozila životy ruských vojáků a že podnikla další nepřátelské kroky, výsledek by byl jiný.

    Ale protože se při setkání tvrdilo, že Izrael "udělal všechno správně", bylo jasné, že takové kroky by se mohly v budoucnu opakovat.

    Právě proto byla opatření, která přijala ruská strana k zabránění podobné situace v budoucnu, řádově tvrdší, než byla ta, která se očekávala.

    Právě teď Rusko vytváří v Sýrii vícevrstevnatý systém PVO. Hlavním prvkem nové obrany jsou zdokonalené komplexy S-300. Je to i automatický centralizovaný řídicí systém. A dále systémy radioelektronického boje.

    Přičemž se jedná o komplexy REB různých tříd, od zařízení pro rušení družicové orientace (zablokování systémů GPS a zaměření raket), k lokálním a cílovým zařízením pro rušení všech pohyblivých objektů ve vzduchu.

    S-300, v závislosti na letové hladině, zase budou krýt Pancíře, systémy Tor, Buk a tak dále. Takže je již nyní jasné, že tento systém se má stát nejlepším na Blízkém východě.

    Rusko nemá v úmyslu převzít úplnou kontrolu nad PVO Sýrie, aby si v případě cíleného použití ponechalo možnost politického manévru. Proto nebude moci zcela vyloučit další útoky.

    Přijatá opatření však radikálně zvyšují rizika pro každého agresora, vždyť tento typ obrany umožňuje nejen sestřelovat rakety a nosiče při přiblížení se k cíli, ale také odklonit již vypuštěnou "inteligentní" munici z kurzu.

    Rušit jejich navádění, vnášet poruchy do fungování, "odpojovat", usazovat nebo likvidovat. Pravděpodobnost, že agresor dosáhne cíle je výrazně snížena, a šance, že letadlo, provádějící útok, bude zničeno i po přistání na domácím letišti, roste.

    Kromě toho je téměř nemožné zničit jedno nebo více zařízení S-300, aniž by byly zničeny jiné systémy, které je kryly. V každém případě, ze vzduchu.

    Jediná šance, že nějaká země prolomí systém, který je v Sýrii budován, je zničení celé mnohovrstevnaté obrany najednou.Toto je hypoteticky možné například v případě masivního útoku. V praxi je to však neuskutečnitelné.

    Jde o to, že právě pro tuto situaci ministr obrany Sergej Šojgu otevřeně prohlásil: "Rusko nedovolí zničit v Sýrii budovanou obranu a v případě, že takové pokusy nastanou, bude nuceno zasáhnout přímo".

    Takže pokus ignorovat názor Moskvy, který způsobil katastrofu s ruským Il-20, vedl k diametrálně opačnému výsledku.

    Drony izraelského letectva a zemí NATO, které dříve nerušeně létaly na syrské obloze, to už nejsou schopny dělat.Tři divize modernizovaných komplexů, a to je téměř 24 odpalovacích ramp S-300, již byly předány do systému PVO SAR.

    Komplexy REB, postupně dodávané, stále aktivněji ruší signály GPS, vojenskou komunikaci a další systémy zaměřování, řízení a komunikace.

    ASŘ k sobě připojují stále větší počet fungujících systémů protivzdušné obrany Sýrie, takže hranice republiky a životy ruských vojáků jsou stále více chráněny.

    Současně je důležité si uvědomit, že nepřátelské kroky Izraele umožnily Rusku zahájit budování nového systému obrany nejen proti leteckým silám této země, ale především proti akcím USA a zemí NATO.

    A to znamená, že dva menší sklady, které s co nejmenšími ztrátami chtěl zničit Tel Aviv, uzavřely Washingtonu a Severoatlantické alianci neomezený přístup k syrské obloze.

    Oběť ruských vojáků nezůstala bez odpovědi a možná to byla právě ona, která zachránila životy mnoha dalších.

    Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

    0 0

    Volební Lotyšsko
    Viktor Marachovskij
    15. 10. 2018   Outsidermedia
    Západní masmédia nedávno znepokojila své čtenáře zprávou, že „ve volbách v Lotyšsku zvítězila proruská strana“. Odrazem tato zvěst přiletěla i k nám – a dokonce vyprodukovala tak trochu vítězné „pop-analytiky“.



    Nicméně, po několika dnech, poté co si některé věci ověřila, připomenula agentura Bloomberg některá fakta.

    A to především: Takzvaná proruská partaj „Souhlas“ dosáhla nejhorších výsledků za řadu let. V předminulých volbách pro ni hlasovalo 28,4 % voličů, v minulých 23 %, ale při nynějších 19,8 %.

    Nazývat tuto stranu „proruskou“ není na místě, protože:
    1. Už loni přerušila spolupráci s ruskou vládnoucí stranou „Jednotné Rusko“ a dala přednost vstupu do Evropské socialistické strany.
    2. Neustále ujišťuje, že „podporuje politiku EU vůči Rusku“. Včetně sankcí.
    Za sebe doplním, že za celou dobu existence „ruských“ partají, se žádná z nich ani jednou nedostala do místní vlády (…nepřipomíná vám to populární Rádio Jerevan? – pozn.překl.)

    Důvod je prostý, nacionální idea kterékoli pobaltské republiky v tichosti obsahuje hrdinný odpor proti Východnímu Mordorovi a jeho místním vlivovým agentům. A mimochodem, dokonce pokud by se „Souhlasu“, zbavenému nálepky ruskosti podařilo prosáknout do koalice – žádný obrat by „pobaltskému tygrovi“ nehrozil. Proti tomu existuje víceúrovňová kontrola – místní elity, NATO, a nakonec EU, která koneckonců celou tu křováckou elitu živí.

    Zajímavé je tady ale něco jiného. Při posledních lotyšských volbách propadly vůbec všechny partaje předchozího parlamentu: Žádná z nich neposílila, ale všechny naopak o zhruba polovinu hlasů přišly. Rekordní byla i volební neúčast.

    No, a to je dobrá ilustrace toho, kam to dnes dopracovala všechna ta „antiruska“, která se řetězí podél západních hranic naší země.

    Takže, v čem je celý vtip: Od počátku, před cca 20 lety, začal tehdy mohutný jednotný Západ ve Východní Evropě od Estonska do Gruzie razit politické režimy, podobné si jako vejce vejci, jejichž posláním bylo – stát se antiruským sanitárním kordonem. Anebo válečným nástupištěm – zadaří-li se.

    Proces montáže protiruských opevnění z postsocialistických republik byl asi takovýto:
    1. Šílený sponzoring „titulárních“ etnických nacionalistů pod hesly „my jsme starým evropským národem s unikátní kulturou, který si protrpěl své pod staletým asiatským útlakem moskevské tyranie“.
    2. Protlačování k moci (kde to půjde, tak skrze volby a kde ne, tak pomocí majdanů) speciálně vycvičených žoldnéřů, slibujících „bojovat proti korupci a moskevskému vlivu“.
    3. Neprodlené zřízení dvou hlavních institucí v pokořené republice: Služby pro boj s korupcí a Ústavu národní paměti. Bojovníci proti korupci, řízení přímo zvenku, okamžitě přistupovali k represáliím proti místním oligarchům podezřelým z neposlušnosti Západu. Ústav národní paměti vyčišťoval veřejný prostor zaváděním povinných rituálů nářku nad „oběťmi Ruska“, a úcty k „hrdinným Bojovníkům“ proti Rusku-SSSR-Rusku.
    4. Vstup do nanejvýš nevratné formy integrace s EU a NATO.
    No, a to je, v podstatě, všechno: Ti, kteří byli v první vlně této „westernizace Východní Evropy“, získali nakonec víc bonusů a méně požadavků. Takové Polsko každoročně spotřebuje za 17 miliard USD europeněz – a přitom odmítá přijímat migranty. Maďarsko, které dostává z eurobondů také prvotřídní sumy, si dovoluje mít samostatnou ekonomickou politiku a dokonce předhazuje „staré“ EU, že zakazuje jiným spolupráci s Ruskem, ale sama s ním intenzivně obchoduje.

    Ti, kteří se dostali do EU mezi posledními, naopak dostali hromadu požadavků a minimálně bonusů. Takže je, obrazně řečeno, Západ nevzal ani do posledního vagónu a přikázal jim, aby vlak doháněli na drezíně, viz. Ukrajina a Moldávie s jejich „euroasociacemi“.

    Pobaltské země byly v této tabulce někde uprostřed, na úrovni Bulharska. Takže jim, samozřejmě, žádnou suverenitu neposkytli, ale práceschopné obyvatelstvo z nich, samozřejmě vysáli, kolik mohli – ale financování, přestože skromné, jim přece jen poskytli.

    Mimochodem. Jak dlouho existuje tento stav, tak dlouho existuje i projekt „eurorusů“. Tedy ruskojazyčných činovníků, pokoušejících se prodat se Západu jako „správní Rusové“, rozhodnutí společně a v jedné řadě s Bruselem odolávat jedovaté kremelské propagandě a asiatství. Západ ale toto aktivum nekupuje – sám má migrantů, ochotných se levně prát s Putinem, statisíce.

    Ale proč o tom všem vlastně píšu: Ke dnešku druhořadí „antirusové“ uvázli v žalostné pozici. Na jedné straně se hnout směrem ke spolupráci s Mordorem jejich místní elity nemohou. Za něco takového by je prostě smetli – obžaloby z korupce, majdan, soud, konfiskace majetku a ztráta všeho. Na druhou stranu se stále zjevněji vynořuje konceptuální apokalypsa: obyvatelstvo prchá, stárne a vymírá, vnitřní rezervy pro hospodářský růst nejsou, a na vnější nalévání peněz západní sponzoři sami nemají. Na třetí straně – titíž západní sponzoři velmi tvrdě zasahují proti pokusům vydělat si bokem: výprask, uštědřený pobaltským bankám – pračkám špinavých peněz – na pokyn Washingtonu, to ukázal naprosto jasně.

    V důsledku toho se zjevuje paradox. V dnešní situaci, kdy si Německo, které kdysi striktně zakázalo Bulharsku „Jižní proud“, intenzivně buduje už druhý „Severní“, a Moldávie, která (i přes velkou svoji snahu) nedokázala naskočit do onoho posledního vagónu, s pokrčením ramen, rozvíjí vztahy s Ruskem – tak ti, kteří byli v očích Západu jedničkáři „nato- a euro- pokroku“, se ocitají odříznuti od budoucnosti. Vždyť jejich loajalita byla už prodána a přešla do plného vlastnictví bílého panstva a víc už nemají čím obchodovat.

    To samozřejmě neznamená, že zítra, za půl roku, anebo v abstraktním roce 2022 baltští, balkánští nebo nějací jiní postsocialističtí tygři skončí svojí existenci. K tomu nedojde, protože se to nikomu nehodí. Jak bylo dokázáno na republice Kosovo, není v 21. století pro existenci státu nutná ani ekonomika, ani obyvatelstvo. Jestliže má stát ministerstvo zahraničí se správnou pozicí a základnu NATO, tak se vlastně o kolapsu oné jedničkářské země ani nikdo nedoví.

    Kromě snad místních křováků. Jejich osud ale, řečeno na rovinu, pány zajímá ze všeho nejméně…

    Zdroj: RIA Novosti

    Překlad: st.hroch 181014

    0 0

    Martin Koller
    15. 10. 2018
    K letošním volbám se již vyjádřili mnozí a určitě i další nás potěší, či nepotěší svými názory. Nic moc objevného se proto nedá napsat. Důležité jsou především mezinárodní souvislosti, které mnozí voliči přehlížejí v ohlušení volebním cirkusem, záplavou nedůležitých a nesmyslných informací a mediální propagandou kombinovanou s cenzurou, případně její rodnou sestrou autocenzurou, která se tváří, jakoby cenzurou nebyla. Přitom právě zákeřná a zbabělá autocenzura redaktorů, šéfredaktorů a majitelů médií je horší a morálně ubožejší, než byla kdysi režimní ideologická cenzura. Ta se ostatně vrací. 

    (Pozn. red I.D.: téma článku je jako vždy zpracováno výstižně s vojenskou přímočarostí, avšak popisu některých jevů zjednodušení  nesluší)

    Můžeme bez nadsázky konstatovat, že výsledky letošních voleb jsou kombinací polistopadového vývoje a neustálého hloupnutí národa, které se zrychluje po vstupu naší republiky do pangermánské EU, zavedení inkluze ve školách a nárůstem konzumace drog mladou generací. Kalergiho teorie o potřebě míšení ras za účelem snížení inteligence není třeba realizovat, národ dostatečně zhloupl i bez takových rasově sociálních experimentů. Národ se definitivně rozdělil na menšinu, která chce žít jako hrdí, svobodní a civilizovaní lidé na základě spravedlivě oceněných výsledků svojí duševní a fyzické práce a většinu, které stačí hnít u piva a televize jako ponížení otroci cizáků.

    Upirátěné vítězství oligarchizace a drog
    Současnost skvěle to definuje citát Karla Havlíčka Borovského na téma politických stran, který připomíná Lenka Procházková v knize Živé duše. Havlíček řekl, že jsou pouze dvě politické strany na světě, a to strana poctivých a strana nepoctivých. Poznají se podle toho, kterak školství podporují. Katastrofální úroveň našeho zideologizovaného školství ovládaného dlouhodobě euromarxisty, především sociálně-demokratickými a jejich úchylnou ideologií za podpory politických neziskovek a aktivistů může přehlédnout pouze úplný slepec, nebo blbec. Jedná se o návrat kamsi do devatenáctého, ne-li osmnáctého století. Kupodivu naprostou většinu našich politiků nechává uvedený stav klidnými, nanejvýš slibují před volbami růst platů učitelů, aby získali jejich hlasy. Výsledkem jsou i letošní volby, kde vlastně nevyhrál nikdo, ale prohrál především národ, stejně, jako před rokem.

    Potom se mi vážení příznivci nedivte, že nemám chuť vstupovat do aktivní politiky, protože výsledek voleb jsem správně předpokládal. Včetně debaklu SPD, která si bude muset vyřešit personální politiku. Neustále poučovat ty, kteří z hlouposti a zbabělosti nechtějí slyšet, jsou líní myslet jako šťastní otroci, řídí se komediemi stále stejných prolhaných politiků a propagandou z ČT, zajímají, případně hádají se o stupidity předváděné v televizi, nechávají se rozeštvávat primitivními hesly, propadají závisti a podlézavě se klanějí zlu, věnovat čas takovým se stává přehlídkou ztraceného času. Patrně musí být ještě hůř a ta doba se bohužel rychle blíží. Schopní odejdou, zůstanou otroci nadšení nad svojí svobodou a individualismem a možností být hloupý a sprostý a nenechat se v tom nikým omezovat. A tím bychom mohli článek ukončit.

    Praha se přesvědčila o kvalitách řízení magistrátu a radnic spolkem ANO a jejich neziskovkářských přátel, vedených „Krnčou,“ Kleslovou, Stropnickou a podobnými hvězdami euromarxismu, který není žádným marxismem, ani neomarxismem, ale pokryteckou lumpárnou organizovanou nadnárodními zájmovými skupinami. Jinde to nezaregistrovali, takže mnohá města v republice si ještě užijí lačný spolek dotačního a zadlužovacího „podnikatele“ miliardáře a latifundisty spolupracující s euromarxistickými partajemi typu ČSSD, Zelení, Piráti a z hlediska cílů i s KDU-ČSL a TOP 09. Hádky euromarxistických partiček ovládaných cizáckými i domácími oligarchy o velikost kusu ze společného koláče, který chtějí ukousnout, přestože jej neupekli je jen komedií pro konzumenty propagandy. Zkušenost je bohužel evidentně nepřenosná, zvláště mezi mezi voliči, kteří si většinou nepamatují ani to, co bylo včera, natož před rokem.

    Téměř nikdo nečte volební programy stran, které jsou stejně většinou přehlídkou výmyslů, propagandy a slibů, jež nikdo z politiků nechce splnit. Vlastenečtí a zbývající levicoví politici se snaží vysvětlovat situaci, poučovat a přesvědčovat voliče v mylné představě, že občanská většina je inteligentní a má zájem se něco dozvědět a na základě použití vlastního mozku prosazovat svoje zájmy. Euromarxisté a domácí kompradoři vycházejí z představy bahna, jak nazývají voliče nejen socani v parlamentu, tedy voliče blbce, kterého přesvědčí především primitivní hesla, jako „ANO bude líp, jízdné v MDH zdarma, to vám garantuji“ a podobné. Pro informaci, kompradoři, případně buržoazní kompradoři byli původně čínští obchodníci, kteří zrazovali národ a pomáhali cizáckým kolonialistům v jeho zotročování. Tomu napomáhalo masivní zdrogování národa, stačí připomenout si opiové války.

    Typickým reprezentantem takového přístupu volič-blbec, naštěstí neúspěšným je protekční synek z pražské havlérky Landovský jako reprezentant socialistických mládežníků. Údajně získal výborný přehled o politické situaci v Praze. Jak se mu to podařilo na ministerstvu obrany, kde neudělal za mák smysluplné a přínosné práce a zároveň měl hlavu vetknutou mezi půlkami Stropnického a Babiše je velkou záhadou. Možná má nadpřirozené schopnosti, stejně jako jeho otec, který je předváděl jako major Terazky ve filmu Černí baroni. Nicméně se „Lanďák“ nezmohl ani na vlastní nápad z hlediska volební kampaně. Bezplatné využití hromadné dopravy nabízeli kandidáti Bloku proti islamizaci v Plzni již roku 2016 a měli to dobře spočítané. Ubohá zlodějina cizích nápadů socanským euromarxistou, jasně!

    Zajímalo by mne, kolik z voličů miliardářského oligarchy a latifundisty aspoň ví, co znamená zkratka ANO, o znalostech programu nemluvě. Nemohu se zbavit dojmu, že Andrejovi Nemyslící Ovčani, Ano Našemu Oligarchovi, či Andrej Neziskově Obětavý, případně A Nas… Občanům. To poslední by sedělo nejlépe, aspoň jak jsem měl možnost názory a činy váženého oligarchy a latifundisty poznat osobně. Ovšem z hlediska národních zájmů je větší katastrofou posílení jiné partaje, kterou bychom mohli s nadsázkou označit jako dredaře.

    Úspěch strany, která už svým názvem propaguje organizovaný zločin, prosazuje lehce ovladatelnou zdrogovanou společnost, tudíž posílení narkomafie a zároveň je globálně nejvíce euromarxistickým spolkem podporovaným z Bruselu trockisty šedesátých let ve funkcích neodvolatelných a všemocných eurokomisařů, ilustrativně dokladuje myšlenkovou úroveň nezanedbatelné části českých voličů. Pomineme-li pseudolevičáckou předvolební komedii, kdo z voličů zná cíle nadnárodní strany Piráti řízené muslimem z Belgie? Pod jejich vedením by Praha a Brno brzy připomínaly současnou multikulturní Paříž, kde policisté dávají hromadně výpovědi. Země ovládnutá Piráty, by pravděpodobně místo slibovaného ráje ovládaného tablety připomínala nejspíš Jurský park, nebo současné Zimbabwe. Nikdo tam nemusí pracovat (s výjimkou bělochů), nikdo se nemusí učit, všichni zhulení, případně jinak zdrogovaní, sexuálně každý s každým, masivní afrikanizace, zvýhodňování menšin a sexuálních úchylek, vlast a rodina zakázány, děti patří všem, především geniálnímu milovanému vůdci a základem ekonomiky jsou dotace z EU. Jen velký a neomylný vůdce by se jmenoval nikoli Mugabe, ale Bartoš a toho je třeba neustále nadšeně a veřejně velebit.

    Vzorem takové degenerované a morálně rozvrácené společnosti byla historicky Zakarpatská Ukrajina, známá rovněž jako Podkarpatská Rus, dočasně součást ČSR. Kombinace dlouhodobé chudoby a alkoholismu, tamní národ doslova zničila. Nejschopnější odešli do zahraničí a zůstali ponížení otroci pracující téměř zadarmo na cizácké panstvo a úzkou skupinu jejich domácích slouhů-kompradorů. Aktuálně vidíme v zásadě totéž, ale na celé Ukrajině.

    V současnosti k něčemu takovému směřuje naše republika cestou dlouhodobé chudoby většiny národa, dlouhodobým nezájmem o politiku podporující růst domácí populace, zadlužování šňůrou geniálních ekonomů a samozřejmě drog, které jsou návykovější, než alkohol. To vše kupodivu bez zájmu většiny našich demokraticky volených politiků, spíše s jejich podporou. Západní část EU již rovněž vyrazila po této cestě za zpěvu Ódy na radost, zhulenou radost prázdných makovic sledujících intelektuální zábavu telenovel, soutěží, žvanění komediantů, protinárodní propagandy a divadelního sportu. Výsledkem bude evropský soukromý koncentráček, případně euromarxistický pracovní tábor pravdy a lásky, vybudovaný s pomocí partají jako Piráti a ovládaný coby soukromá firma několika oligarchy. Je třeba jen definitivně umlčet vlastence a zničit Rusko.

    Vzorem je nejchudší země v Evropě, současná Ukrajina, kombinace chudoby, emigrace, alkoholismu a válečné psychózy proti Rusku. Můžeme jen doufat, že naši voliči budou mít v budoucnu aspoň tolik rozumu jako Němci, kteří v poslední dekádě zdravý rozum úspěšně skrývají při podpoře afroislámské migrace a vůdkyně Merkelové, ale přesto se spolku pirátských euromarxistických svazáckých aktivistů poměrně brzo zbavili. Letošní úspěchy ANO a Pirátů v boji o penězovody na zastupitelstvech ovšem něco takového v blízké budoucnosti nenaznačují. O senátu je zbytečné se bavit. Tato brzda demokracie a doupě euromarxistů neužitečně vegetujících za peníze daňových poplatníků je definitivně zralé k zrušení cestou národního referenda. Jenže ničeho se naši údajně demokratičtí politici nebojí víc, než právě referenda a vlády lidu, tedy demokracie.

    Zasloužená porážka euromarxistické „levice“
    Volby byly ostudnou porážkou takzvané levice, přesněji stran, které se za levicové už pouze vydávají. Reálně už levice u nás na parlamentní úrovni neexistuje. Realitou jsou pouze dvě partaje, jejichž politická reprezentace si udělala z druhdy velkých stran prosazujících zájmy občanské pracující většiny obchodní, či reklamní vývěsku na svoje firmy zajišťující jim a jejich rodinám sladký život aparátčíků. Obzvláště je to výrazné v KSČM, která se pod vedením advokáta Filipa stala ubohým euromarxistickým přívěskem partaje vlastněné největším oligarchou a lastifundistou, a to zcela mimo ideály komunismu.

    Už jen jmenování Semelové, která oslavuje takzvanou internacionální pomoc států varšavské smlouvy v roce 1968, na první místo volební kandidátky KSČM v Praze lze označit buď jako záměrný likvidační tah, nebo úplnou absenci použití mozku. Vzhledem k tomu, že Filip není hlupák, výběr z uvedených dvou možností se výrazně zužuje. Je logické, že něco takového nemají chuť volit jak levicově smýšlející občané, tak ani přesvědčení slušní komunisté. Přidáme-li k tomu mediální propagandu, která posílá KSČM, stejně jako jiné strany, dříve, či v současnosti prosazující zájmy občanské většiny do minulosti a politického propadliště, zaslouží si soudruzi Filip, Dolejš a jejich nejbližší poskoci podrbání za ušima od oligarchy a zlatou medaili od Aspen institutu Allbrightové a Bakaly, možná i mlaskavý polibek od Merkelové, případně Macrona.

    Na jedničku s hvězdičkou splnil svůj úkol likvidace ČSSD jako tradiční a důležité levostředové strany arogantní Hamáček, člen Aspen institutu. Jeho pubertální sebevědomí mládežníka, který se nikdy neživil poctivou prací, zcela evidentně neodpovídá jeho schopnostem, ať již odborným, či mentálním, o morálce nemluvě. Při hodnocení tohoto vyhlášeného milovníka tvrdého alkoholu, přestože do ožralů nadává oligarcha a latfundista panu Kalouskovi a protinárodní aktivisté v médiích Zemanovi, lze přehlédnout zlého ducha ČSSD.

    Ten se skrývá v nevětraném, nicméně dobře financovaném euromarxistickém doupěti zvaném Masarykova dělnická akademie a jmenuje se Špidla. Už jen fakt, že něco takového jako Špidla, je spojováno se jménem vlasteneckého prezidenta, lze hodnotit jako cosi doslova perverzního, něco jako Himmlerova synagoga. Nemohu se zbavit dojmu, že prezident osvoboditel by se tohoto cizáckého slouhy mohl dotknout pouze s odporem a nanejvýš holí urychlenou rázným švihem. V zásadě myšlenkově jednoduchý, ale zaťatý, ne-li přímo zaprděný byrokrat zmítaný komplexy nahrazuje nedostatek tvůrčího intelektu stachanovskou pracovitostí a omíláním pouček svých germánských socanských sponzorů, kteří již ve dvacátých letech minulého století prosazovali multikulturalismus, likvidaci národního státu a rodiny a sexuální zvrácenosti. Nelze se divit, že díky jejich zvrhlé ideologii vyděšení Němci nakonec podpořili takovou zrůdu, jako byl Hitler.

    Euromarxistický fanatik, dříve eurokomisař Špidla je duchovním otcem rozvratu v ČSSD. Především jeho poskoky a poskoky jeho německých protektorů a sponzorů jsou Sobotka, Hamáček, Novotný, Dienstbier, Valachová, Marxová, Poche, Prouza, Rozumek, Petříček, ale i plzeňský Bernard.

    Všechno euromarxisté a takzvaní liberální sociální demokraté, moderní nomenklaturní svazáci práce se štítící, zato podporující rasově sociální experimenty, afroislámskou invazi, byrokratický eurostát plný cenzury projevu i myšlení, likvidaci národního státu a rodiny, inkluzivní školství, zvýhodňování sexuálních úchylek, sociální parazitování, ideologickou ekonomiku založenou na vykořisťování evropských kolonií Německem a dotacích z Bruselu pro oligarchy, zloděje, bezpáteřné poskoky, politické neziskovky a takzvané aktivisty. Jestliže se píše o možnosti rozpadu ČSSD na dvě strany, a to liberální a klasickou, jedná se o hluboký omyl, či propagandistickou lež.

    Takzvaní liberální sociální demokrati nejsou žádní sociální demokrati, ale omezení, elitářští, bezpáteřní a hrabiví euromarxisté (trockisté kombinovaní s fašisty s podporou nadnárodních korporací, sudeťáků a církevních extrémistů heretika Františka) a mohou jen přejít tam, kde je srdce a měšce táhnou, tedy ke KDU-ČSL, ANO, TOP 09, nebo k Pirátům, kam stejně patří. Mohli bychom konstatovat, že e u nich hloupost s arogancí snoubí, jak kdysi ohodnotil jejich islámské přátele Winston Churchill. Sešli by se tam se soudruhem Dolejšem, nezkrotným milovníkem hazardních her a podobnými kdysi levicovými individui.

    Je zajímavé a ilustrativní, že jak některým socialistům, tak komunistům straší v hlavě bláznivá představa jakéhosi proletářského internacionalismu Evropanů a afrických muslimů. Jak spojit současného civilizovaného Evropana čtvrté průmyslové revoluce se středověkým muslimem a pasákem koz z islámského státu samozřejmě nevědí, takže se vymlouvají na prohnané buržuje, už více, než sto let. Někde bude chyba, protože výsledkem jsou euromarxistický multikulturalismus a současná afroislámská invaze. Žádná liberální sociální demokracie neexistuje. Jsou jen sociální demokraté a ti, kteří zradili svoje ideály, historii, členskou základnu i voliče. A čistit od těchto rodinných klanů bude třeba už od vedení základních organizací. Jsem rád, že jsem odešel včas, abych nenesl podíl na takové hanbě ČSSD.

    Na cestě od slávy do hanby


    Konečně by se měl konečně probrat z iluzí a chimér i pan prezident, jenž se stále vnucuje do pozice jakéhosi milujícího otce sociální demokracie, pohříchu téměř pedofilního. Jeho nadšená podpora spolupráce největšího oligarchy a latifundisty s Hamáčkovou ČSSD a Filipovou KSČM, akceptování ubožáckého Hamáčka, s nímž si možná rozumí u skleničky, stejně jako nového ministra zahraničí Petříčka, který je slouhou evropského slouhy Pocheho není moc dobrým signálem. Stačí si vzpomenout, jak nadšeně podporoval inkluzivní ničitelku našeho školství Valachovou, stejně jako stánkaře Chovance posluhujícího cizákům. V současnosti pro změnu podporuje jako obroditele a zachránce strany, možná ve stylu arizónské obrody limonádového Joe, socanskou starou strukturu Haška, plukovníka hasičů a držitele 28 placených korýtek se sedmiciferným měsíčním příjmem. Ani necekl proti Stropnickému, když předal polovinu našich pozemních sil jako kanonenfutr pangermánskému Bundeswehru. Stejně mlčel poté, co Metnar podepsal v Marákeši dohodu vytvářející právní základ k islamizaci Evropy cestou Compactu OSN, který zanedlouho ve finální verzi podepíše ministr zahraničí Petříček, ne-li přímo oligarcha a latifundista, který posílá na Hrad koše uzenin.

    Prezidentovo neustálé podlézání koloniální pangermánské EU, podivné přátelství s Merkelovou, která ničí Německo i Evropu a odpor k vlasteneckým a skutečně levicovým domácím politikům a občanům, činí z dříve uznávaného vlastence trapnou žvanivou figurku, jež rychle ztrácí podporu těch, kteří mu důvěřovali. Oficiální hlava české politické reprezentace podporuje vykořisťování vlastního národa pangermánskými kolonialisty ovládajícími umělou konstrukci zvanou EU s ideologickou měnou Euro, podporujícího sankce vůči EU, které ničí evropské i české hospodářství a připravující půdu pro válku.

    Takový politik na místě Masaryka v době oslav stého výročí republiky, o dalších „vlastencích“ raději nemluvě. Uvidíme je na velké přehlídce naší malé armády, možná spolu s německou delegací. Snaha ovládnout naši armádu dodávkami německé výzbroje je nepřehlédnutelná a jen dokazuje rostoucí tlak na kolonizaci sudeťáky i místními komprami. Sto let od osvobození z rakušácké germanizační okupace a ukončení války vyvolané německými pangermány, sedmdesát tři let od ukončení pangermánské okupace naší republiky a světové války, kterou vyvolali němečtí nacisté s podporou sudeťáků a takzvaných západních demokratů. Vítězství protinárodní pražské havlérky a české ubohosti v přímém přenosu.

    Naše milující EU ztrácí na sankcích proti Rusku 580 miliard Eur, zatímco USA ani dolar a blíží se další hospodářská krize. Hrozí nám pokračující růst zdrogování společnosti, růst zločinnosti, rozklad rodiny, další ideologické a sexuální experimenty a inkluze ve školách produkujících v rostoucí míře nepoužitelné tupany, pokračování islamizace a afrikanizace, růst cen potravin a elektřiny (odhadem o 40 až 70 %), zadlužování státu a přechod na Euro, abychom jako nedávno Řecko snížili dopad krize na německé panstvo a přenesli ho na sebe. Dále pokračování likvidace českého průmyslu a zemědělství cestou další kolonizace, nárůst ekologické zlodějiny, rozprodej půdy cizákům, ničení krajiny, rostoucí podpora sexuálních úchylek, stále tvrdší cenzura myšlení a projevu, odzbrojování občanů a přechod na doslova stádní společnost řízenou byrokraty, strachem a represemi. Zároveň americké tanky jedou po nocích na vlacích z Itálie přes naši republiku a Slovensko na Ukrajinu. Tentokrát kupodivu potichu, bez nadšeného a podlézavého klanění kompradorských poskoků a ubohé propagandy v ČT. Nebude líp, jasně, to vám garantuji. Kompry vyhrávají. V roce 1938 stáli vlastenečtí Češi s podporou většiny Slováků ve zbrani na hranicích připraveni bránit vlast proti germánské invazi a kolonizaci, dnes ji poníženě vítají cestou volených politiků euromarxistických partají s ikonami, ne-li totemy typu Drahoše, vzorového reprezentanta českých kompradorů.

    0 0

    15. 10. 2018

    George Friedman (* 1. února 1949 Budapešť, Maďarsko) je americký zpravodajský expert a odborník na národní bezpečnost. Je zakladatelem a šéfem přední americké soukromé konzultační zpravodajské agentury Stratfor (Strategic Forecasting), kterou založil v roce 1996. Vydal sám nebo se spoluautory několik knih, které se staly bestsellery. Více ZDE.

    0 0

    Alexandr Solženicyn
    Mirko Raduševič
    16. 10.2018  Literárky
    22.září roku 1967 byl ze Sovětského svazu vyhnán jeden z největších ruských spisovatelů Alexandr Solženicyn. Byl to akt, kdy se vrcholní političtí představitelé snažili jej vymazat z vědomí občanů, co se mohlo jen těžko podařit u národa, který rád čte a navíc se spisovatel svým odchodem stal ještě slavnějším. Bylo to období Studené války, kdy literatura byla důležitější než je dnes.


    Sovětští představitelé měli rok počkat, aby letopočet končil na číslo osm. Osmičky mají v Solženicynově životě osudovou moc. Letošek je plný spisovatelových výročí a mnohé se o velkém ruském autorovi píše. Narodil se v roce 1918, zemřel v roce 2008 a v roce 1978 přednesl svůj slavný projev na Harvardu ke své knize „Souostroví Gulag“. Ten projev byl důležitý z toho hlediska, že západní média o projevu psala jako o šokové terapii, která změnila způsob myšlení a chápání světa milionů Evropanů, a to i přesto, že Východní Evropa se snažila jakékoli informace o spisovateli utajit. Západ tehdy ještě netušil, že ani jemu není Solženicyn nakloněn, o tom později.

    Zatím se to neprojevovalo, ale jedna z osmiček v životě spisovatele je pro svět rovněž důležitá, a to je rok 1968, kdy dokončoval knihu Souostroví Gulag, ve které předvídal osud Ukrajiny a píše: „S Ukrajinou to bude velice komplikované.“ Dále uvádí: „Psát tato slova mi doslova způsobuje fyzickou bolest, vždyť Ukrajina a Rusko jsou spojeny v mé krvi, v mém srdci, v mých myšlenkách. Ale má rozsáhlá zkušenost s Ukrajinci v táborech mi ukázala, kolik je v nich vůči nám zatrpklosti. Naše generace zaplatí za chyby našich otců… Nechme je žít, ať si to (nezávislost) zkusí. Brzy pochopí, že tím rozhodně nevyřeší všechny problémy. Vždyť každý region je jiný, někde se lidé považují za Ukrajince, někde za Rusy, někde ani za jedny či druhé… Ukrajina ve svých dnešních sovětských, formálních hranicích není celá skutečně Ukrajinou. Některé oblasti na levém břehu Dněpru nepochybně tíhnou k Rusku“; (české vydání z roku 1990 přeložené z pařížského vydání z roku 1975, díl třetí, strana 31, poznámka pod čarou).

    Názory Solženicyna mimo knihu bylo možnost číst v roce 1981 v exilovém časopise Ruská mysl (Русская мысль) vycházející v Londýně a stejné vyšlo v Rusku v časopise Hvězda ale až v roce 1993.

    Solženicynovy názory nebyly, jak by se předpokládalo vždy na Západě přijímány pozitivně. George Marchais, který byl předsedou francouzské komunistické strany od roku 1972 až 1994, se postavil proti a zahájil proti ruskému spisovateli tažení. Obvinil Solženicyna, že je zastánce Vlasovců a že je jejich spisovatelem. Další, francouzský básník ruského původu Alain Bosquet nazval Solženicyna „netvorem hrdosti“ a jeho dílo označil jen za „vynikající žurnalistiku“. Styl, kterým Solženicyn psal, mnozí nenazývali literaturou. „Řada intelektuálů kritizovala Solženicyna: někteří si mysleli, že nemá velký literární talent,“ napsal známý francouzský novinář, předseda spisovatelské organizace Akademie Gancourt Bernard Pivot v týdeníku Express. Názory velkého ruského spisovatele nesedly ani jeho krajanovi, rovněž emigrantovi v USA (bydleli blízko sebe, hodinu a půl jízdy autem a nenavštěvovali se) básníkovi a nositelovi Nobelovy ceny v roce 1987 Josifu Brodskému. Když v roce 1995 Solženicyn vyslovil své dnes již všeobecně známé názory, že Rusko se stalo ochráncem hodnot, které Západ zradil, Brodskij napsal, že je to naprostý nesmysl. „Jde o obyčejnou demagogii, kdy pouze minus nahradil (Solženicyn) plusem. Jako politik je - absolutní nula.“

    Jednoduše řečeno, Alexandr Solženicyn vyvolal na Západě určitý rozruch, a to nejen svými názory, ale již i zjevem. Západní média o něm psala asi v tomto duchu: Účes a rudé vousy, jako pravoslavný kněz. Vyzařoval z něj hněv „starého věřícího“ člověka s pohledem kněze, kdy jeho mohutná postava a rétorika pravoslaví, antimarxismus spojený s jakousi jeho domorodou ideologií, hřmícím hlasem nad devalvací všech hodnot, který odhaloval slabou věc světa, který „postrádá odvahu zemřít“.

    Rozpaky Západu nad slavným spisovatelem souvisí také s jeho slavný projev „Rozdělený svět“ (A World Split Apart ) na Harvardově univerzitě v červnu v roce 1978, ve kterém obvinil Západ z obecného úpadku. Pro přítomné to byl šok. Jednak ani nemluvil anglicky a přednáška byla simultánně tlumočená, ale především se mnozí jeho slovy cítili být uražení. Projev se dá shrnout do věty, že se jednalo o kritiku individualismu, materialismu a liberalismu. Profesor historie na Harvardově univerzitě Richard Pipes tehdy označil spisovatelův projev slovy: „Slyšeli jsme ničivý útok, který zasáhl moderní Západ, který byl obviněn ze ztráty odvahy, sebeúcty a ze sebeklamu. Vypadalo to, jakoby řečník právě utekl z pekla a odsoudil nás obyvatele očistce za to, že nežijeme v ráji.“ Přitom, když Solženicyn mluvil o západní morálně zkrachovalé kultuře, představil se, že mluví k Západu jako jeho přítel. Odsoudil západní politiky a diplomaty za jejich slabost v jednáních s Moskvou, jak uvedl „proti celosvětové a dobře promyšlené strategii komunismu“. Podle něj Západu mohou pomoci v jeho boji jen morální hodnoty a prezident Carter si musí vybrat mezi konfrontací a spoluprací se SSSR. Velké pobouření mezi profesory a studenty vyvolalo to, když Solženicyn odsoudil americké protestní hnutí proti válce ve Vietnamu, a to slovy, že Vietnam je záminkou k mobilizaci národa.

    S chováním ruského spisovatele v USA souvisí i styl jeho zdejšího života, kdy se naprosto izoloval ve svém sídle v kopcích málo lidnatého státu Vermont. Zde si vytvořil oázu starověkého Ruska, uzavřen před cizinci a novináři a navíc udržoval jen sporadické kontakty s místní ruskou komunitou. Americké noviny o něm tehdy napsaly, že jde o zbohatlíka, který „vede svatou válku“. Zklamaný Západ a zejména jeho intelektuálové psali do novin o něm a o svém zklamání se závěrem, že Solženicyn není ani spisovatel, ani historik a že je pouhým kronikářem své smutné osobní zkušenosti. Jedním slovem je to šílenec. I u nás známý italský spisovatel Carlo Cassola napsal do deníku Il Mondo, že v případě Solženicyna se jedná o pompézního řečníka, který je bezcenným spisovatelem, kdy každý provinční zpravodaj píše lépe. Další velký italský literát Alberto Moravia ho nazval „slavofilním nacionalistou“ a Umberto Eco pro změnu mluvil o „průměrném Dostojevském“.

    V té době Alexandr Solženicyn představoval jak nebezpečí pro komunismus, tak se stal nepřítelem konformních západních spisovatelů.

    I přes nevoli určitých západních kruhů a intelektuálů Solženicyn neustal ve svém boji a stále, jak mohl, poukazoval na nedostatky Západu a jeho kultury. Evidentní se to stalo při bombardování bývalé Jugoslávie letadly NATO. Stejně jako jeho projev na Harvardově univerzitě se stalo věhlasným prohlášení k tomuto bombardování, které citovala tehdy západní média: „Nejhorší na tom je, co se dnes děje. O bombardování Srbska těžké mluvit. Nejhorší je skutečnost, že nás NATO přemístilo do nové éry. Stejně jako Hitler si pohrával s dobrodružstvím a Německo vyloučil z Ligy národů ...Stejně Spojené státy a NATO hodily za hlavu OSN, kolektivní bezpečnostní systém, uznání suverenity států. Začaly tím novou éru: kdo je silnější a může si vše dovolit… To je děsivé.“

    Boj Solženicina proti Západu ještě zesílil po rozpadu Sovětského svazu a dostal navíc jiný náboj. S rozpadem v roce 1991, Solženicyn doufal a viděl naději, jak napsal v ruských novinách v té době, že by mohlo vzniknout nové uskupení, které by mohlo vést k vytvoření sjednoceného slovanského státu zahrnujícího Rusko, Ukrajinu a Bělorusko, v němž by vzkvétala alternativní kultura.

    Když se nakonec slavný spisovatel v roce 1994 vrátil do Ruska, postavil se proti excesům, ke kterým došlo v průběhu 90. let 20. století se zaváděním kapitalismu v Rusku. Navíc se postavil proti ukrajinské nezávislosti. Těšil se ze vzestupu Putina a oživení národního cítění. S Putinem jej spojovala představa, že Rusko je „jedinečné“ a „jiné“ na rozdíl od západní liberální kultury. Opět se postavil silně proti Ukrajině a v jednom článku napsal, že volání genocidy holodomorů na Ukrajině v roce 1932-33 bylo „krutou bajkou“ utvářenou ukrajinskými nacionalisty. Tento článek přišel ve stejnou dobu jako rozhodnutí Státní dumy ve stejném smyslu.

    Solženicyn to v Rusku obzvláště v Jecinově éře neměl vůbec jednoduché. Sice jej všichni uznávali, ale byl jim proti srsti se svojí kritikou dravého kapitalismu. Byl na druhé straně také kritizován i jinými, že svými knihami zničil SSSR a pro jeho nacionalismus jej zejména příznivci komunistů nazývali „vlasovcem“. Jeho kritikem se tehdy stal i filosof a spisovatel Alexandr Zinovjev, který měl podobný osud jako Solženicyn a v mnohém jsou jeho knihy označovány za významnější pro rozpad SSSR než Solženicynovy (například „Zející výšky“ - 1976 nebo „Zářná budoucnost“- 1978). Zinovjev prohlásil: „Nespojujte mně se Solženicynem. Mezi námi je obrovský rozdíl. To je člověk minulosti, který přináší jen zpátečnictví. Já jsem člověkem budoucnosti. Byl jsem a dosud jsem prozápadní.“ V narážce na Solženicyna dodal: „Neočekávám, že bych se měl stát učitelem někoho, ať v politice nebo obyčejném životě. Jsem pěšákem.“
    To byla evidentní narážka a kritika vztahu Putina a Solženicyna. Tito dva si velice rozuměli a jeden vychvaloval druhého. Krátce před svojí smrtí v roce 2007 ruský spisovatel na adresu prezidenta pronesl: „Putin přinesl pomalé a postupné znovuzrození Ruska.“ Předtím Vladimir Putin navštívil spisovatele v jeho domě, kde mu sklonil poklonu tím, když prohlásil, že velká část jeho politického programu pro Rusko „do značné míry odpovídá tomu, co je napsáno Solženicynově díle“.
    Osud tropí paradoxy. Nakonec bývalý důstojník KGB se stal přítelem velkého kritika této organizace, který mu byl navíc rádcem.


    0 0

    mbi
    16. 10. 2018  Eurasia24  
    politikus.ru
     Washington se může donekonečna snažit dusit Rusko sankcemi, ale je řada klíčových oblastí, kde se jakékoliv obdobné snahy nejenže míjejí účinkem, ale současně stimulují ruskou ekonomiku k maximální soběstačnosti a uplatnění produkce na světových trzích.

    Rusko letos překoná svůj dosavadní rekord ve sklizni obilí platný již více než 30 let. Podle údajů agentury Bloomberg přesáhla letošní sklizeň hranici 130 milionů tun, což je o 2,6 % víc než maximální sklizeň dosažená ještě za časů SSSR.

    „Po více než čtvrtstoletí od rozpadu SSSR se ruští farmáři chystají překonat rekord ve sklizni obilí vytvořený ještě za sovětské éry,“ píše Bloomberg.

    A na ministerstvu zemědělství USA se kvůli tomu už bije na poplach. Podle jeho prognóz totiž ruští zemědělci vyvezou na export rekordních 31,5 milionu tun pšenice, čímž se v této komoditě stane Rusko světovým lídrem, když první místo jim budou muset přepustit právě američtí pěstitelé. Všechny okolnosti totiž svědčí o tom, že podíl amerického obilí na světových trzích klesne z 29,5 až na 26 milionů tun.

    „Podle všech prognóz lze v zemích Evropské unie a v Rusku očekávat vyšší hektarový výnos obilí, což těmto zemím umožní zvýšit export pšenice. Tím se současně sníží podíl USA a Kanady na exportu této komodity ve světě,“ uvádí se v prognóze.

    Z americké zprávy navíc vyplývá, že konkrétně v případě pšenice dosáhne její sklizeň výše asi 77,5 milionu tun, přičemž její spotřeba v Rusku vzroste ze 40 na 42 mil. tun. Zato v USA se produkce pšenice s největší pravděpodobností sníží z 62,9 na 47,9 mil. tun.

    Pro Spojené státy představují tyto skutečnosti novou hrozbu vyvolávající především nutnost zvážit rostoucí konkurenci ve světě. Přestože Washington uvaluje na Rusko stále další sankce, žádné zvláštní zisky z toho USA nemají. Naopak – Rusko se stává stále silnějším a nezávislejším. A to je hlavní důvod, proč Američané bijí na poplach.

    Ruská politika nahrazování dovozu přináší svoje ovoce. Jen během prvního pololetí se „nesurovinový“ export zvýšil o plných 23 % na 70 mld. US $. Navíc začala Moskva prodávat do zahraničí o 34 % víc zpracovaných kovů, o 30 % víc potravinářského zboží a 26 % pak představuje nárůst exportu produkce dřevařského a papírenského průmyslu.

    0 0

    Petr Žantovský
    16.10.2018 Literárky
    Některá témata se do veřejného diskursu neustále vracejí jako neodbytná, a jak se zdá, skoro i neléčitelná infekce. Například debata o veřejné službě v médiích.




    Laskavý čtenář si možná ještě vzpomene na tzv. televizní stávku v zimě roku 2000-2001, kdy se tamní zaměstnanci rozhodli vzít věci do svých rukou, vyhnali z ČT její regulérní vedení a vysílali pirátsky tak dlouho, až jim to parlament, s gatěmi svlečenými sto mil před brodem, laskavě legislativně posvětil. Tehdy řekl jistý Schwarzenberg nesmrtelnou větu: „Česká televize patří těm, kteří v ní pracují." Nesmrtelnost této věty si připomínáme od té doby neustále, a to zejména, avšak nejen tehdy, když si tu televizi zapneme a chvilku na ni s nelíčeným údivem hledíme.

    Avšak zopakujme si to: nikdy nic není poprvé, všechno se v nějaké podobě vrací, a tedy i téma veřejnoprávních médií. Sáhl jsem tedy do svého tučného archivu; mám hloupý – a programové zapomnětlivce velice rozčilující – zvyk: žádnou informaci, která se v budoucnu může hodit, nevyhazovat. Nu a odtamtud jsem vyňal záznam jednoho semináře, který v květnu 2004 pořádal odborný server Česká média v prostorách Ministerstva kultury. Tématem toho semináře byla „Regulace elektronických médií". Šlo samosebou o regulaci nejen technického rázu – přidělování kmitočtů, ale především o regulaci obsahu. Tedy o zákony, které se regulací zabývají. Které regulaci zavádějí nebo zamýšlejí zavádět (či po nich tak politici občas, vždy s onou vtíravou infekční repeticí, volávají) s důvodem či záminkou zabránit negativním vlivům zvenčí médií. Zpravidla se v takové souvislosti mluví o ochraně občanů, protože regulační úsilí pak vypadá důvěryhodněji a vznešeněji.

    Jak si regulaci médií představuje, řekl tam tehdy explicitně ctihodný publicista Karel Hvížďala. Zcela bez varování opustil tématické vymezení (aspoň to tak vypadalo), a přednesl obšírnou přednášku na téma potřebnost veřejnoprávních médií. Zprvu mi dlouho unikal důvod tohoto tématického úskoku, či souvislost, jaká by měla být dávána mezi samu existenci médií veřejné služby a fenomén regulace elektronických médií. Hvížďala se kriticky pozastavil nad kacířskou myšlenkou (její kacířskost je však, jak se zdá, časově i regionálně relativní: tuto myšlenku uvedli v život na Slovensku novým zákonem už v roce 2010), že potíže s definicí veřejné služby by se daly rázně vyřešit transformací hybridní, vágní veřejnoprávní ČT do subjektu rozpočtového, tedy odtaženého od politického vlivu a financovaného procentem z HDP, postaveného pod kontrolní gesci Nejvyššího kontrolního úřadu a jinak fungujícího výhradně na bázi manažerského, nikoli politického řízení. Což ostatně dlouhodobě považuji za jedinou cestu, jak ČT efektivně osvobodit od snah politiků ovládat ji z jedné či druhé strany, jak ji vymanit z otroctví Poslanecké sněmovny, která utahováním či povolováním poplatkových šroubů staví ČT do permanentní existenční nejistoty. Tedy totální politické závislosti. „Zestátnění"ČT vidím jako jedinou cestu k dosažení ideové nezávislosti ČT, a o to přece ČT ve všech těch revoltách a horách frází přece šlo!

    Z následující diskuse jsem příliš nepochopil, proč je Karel Hvížďala (a mnozí jemu podobní) takovým odpůrcem myšlenky nezávislé rozpočtové televize. Jejich argumentace se točila v tradičním kruhu: „potřeba veřejné služby", „poptávka veřejnosti po takové službě" atd., což jsou pojmy sice hezky vypadající, ale zcela prázdné. Co už je veřejnějšího, než stát? Stát, který si veřejnost platí k uspokojování svých potřeb a poptávek, které mu nejsou s to obstarat soukromí dodavatelé? Proto se občan vzdává svých daní, protože z nich právě je hrazena (mimo mnohé jiné a podstatnější) jeho potřeba veřejné služby. Žádná obecně, a tedy nutně nepřesně definovaná a vlastně jakékoli voluntaristické kroky umožňující poplatková televize není zárukou, že nebude zneužita. A to, i když by se případně (ovšem pravděpodobnost toho je za dnešního stavu věcí rovna méně než nule) management, dokonce i sami zaměstnanci snažili o sto šest.

    Nakonec z diskuse vyplynul jediný závěr: většina odborníků Hvížďalova typu si regulaci představuje jako vliv na obsah. Ten vliv ale nesmějí uplatňovat zlí politici, nýbrž hodná veřejnost. Kdo však je tou hodnou veřejností, jsme zatím nikdy od nikoho jasně neslyšeli. Je to jistě Karel Hvížďala, byl to tehdy ale jistě i Vladimír Železný, ta veřejnost. Je to bezpochyby Andrej Babiš, Tomio Okamura, Miroslav Kalousek, Vojtěch Filip, je to (k nelibosti mnohých) i Petr Štěpánek, jsme to my všichni. Kde v tolika protivách najít společný jmenovatel? Nevím. Nikdo neví. Proto je tolik chaosu kolem postavení médií veřejné služby.

    Přitom o definici společného jmenovatele se netřeba starat. Ten vzejde sám na základě rovně odevzdaných občanových daní. Občan dá velice rychle najevo, zda je se službou, na kterou si platí své daně, spokojen. A pakliže ne, dá svou nespokojenost najevo. Protože jde o jeho daně. Nějaké poplatky mu za žádný projev nevole nestojí: ty prostě nezaplatí, protože tím nic moc neriskuje, a to ani kdyby zákon na jejich výběr byl sebepřísnější.

    Oč tedy jde tolika rozumbradům, debatujícím o veřejné službě a její nazastupitelnosti? Přece o osobní vliv na obsah této služby, především na obsah vysílání. Kdekdo z účastníků těch diskusí si osobuje právo vědět lépe než jiní, který pořad je, či není hoden vysílání. To je jistě špatné.

    Závislost ČT a médií veřejné služby obecně na takto subjektivně vyslovovaných a s různou mírou osobní moci prosazovaných dojmech a názorech na to, co občan potřebuje, a co nikoli, zlikviduje jedině vyvázání těchto médií z rukou politiků, které pracují buď viditelně (skrze legislativu), nebo neviditelně, ale zřetelně (skrze spřátelené redaktory). A také z rukou Vševědů, kteří těmto loutkovodičům jejich práci vlastně zjednodušují, protože jí dodávají vnější lesk, odér významnosti a ideologickou argumentační munici. Tím se ovšem stávají spoluviníky procesu ochočení médií. To však už není regulace, nýbrž cenzura.

    To je ovšem samosebou téma namnoze přesahující titěrný a vlastně zástupný rámec daný obrazovkou veřejnoprávní televize. Téma, které přitápí pod kotlem, v němž se mají co nevidět do jednoho uškvařit všechny nežádoucí mediální jevy a projevy, dnes zejména internetové.

    Když se tak dívám do toho svého tučného archivu, vždy mě znovu přepadne tísnivé zjištění: můžeme si za to sami. Za všechno. Fakt, že jsme jim tehdy „dali" tu Českou televizi, dnes v důsledku otevírá dveře cenzuře na webu. Všechno už tu bylo a všechno navzájem souvisí. A ještě jedna věta se mi vnucuje: času je málo a voda stoupá...

    - - -

    0 0

    Tereza Spencerová
    16. 10. 2018  HlavnéSprávy
    Jedna z najfundovanejších odborníčok na medzinárodné vzťahy v regióne Blízkeho východu, česká novinárka Tereza Spencerová, ktorá pravidelne prinášala analýzy aktuálneho diania na stránkach Literárnich novin odchádza z tejto redakcie. Nedávno šéfredaktor portálu priznal, že sa neúspešne uchádzali o grant, pričom dôvodom neudelenia dotácie vraj bol proruský podtón článkov


    Svoj odchod ohlásila na sociálnej sieti Facebook: “Tak som sa zrovna, po cca dekáde, rozišla s Literárkama,” napísala v pondelok Tereza Spencerová.

    Spencerová v redakcii pôsobila desať rokov. Bola autorkou napríklad prestížneho rozhovoru so sýrskym prezidentom Bašarom Asadom, ktorý od redakcie Literárok prebrali aj svetové médiá. Sama niekoľkokrát navštívila región Sýrie a prinášala reportáže priamo z miesta bojov.

    Literárni noviny vychádzali od roku 1927 s niekoľkými prestávkami do roku 1967 a od roku 1990 až do súčasnosti. Noviny boli obnovené po takzvanej zamatovej revolúcii v novembri 1989. Prvé dva ročníky vychádzali ako príloha Lidových novín.


    I keď podľa názvu ide o literárny časopis, podstata tradície Literárnych novín spočívala skôr v účasti spisovateľov a intelektuálov na spoločenskej diskusii a v poňatí literatúry ako živého spoločenského organizmu, ktorý úzko súvisí s ostatnými umeniami, vedami a politikou. S tým súvisí aj súčasná podpora autorov, ako Tereza Spencerová, ktorá nie je klasickou spisovateľkou, ale nesmierne znalou reportérkou hlavne z oblasti Blízkeho východu.

    Spencerová v posledných rokoch prinášala obšírne a presné spravodajstvo z Blízkeho východu, pričom poukázala na viacero praktík západnej propagandy. Niektoré masmédiá ju označujú za proruskú, v tomto smere si však stačí prečítať jej analýzy…

    K odchodu Spencerovej sa vyjadrila aj výkonná riaditeľka vydavateľa periodika Jana Pavlová. Podľa vyjadrenie vydavateľa Tereza Spencerová odišla z vlastnej vôle. “Terezu sme nevyhodili, odchádza z vlastného rozhodnutia. Vydavateľ, môj muž, ju celou dobou, čo noviny vlastní, bránil proti všetkým útokom zvonka.” uviedla Pavlová,

    Tereza Spencerová na Facebooku včera napsala:
    ..tak jsem se zrovna, po cca dekádě, rozešla s Literárkama... nějaký nápady nebo doporučení? 

    Spencerová údajne píše prorusky


    Dôvodom odchodu novinárky sú však zrejme jej články nekompatibilné s hlavným prúdom. Samotný šéfredaktor portálu nedávno v rozhovore priznal, že Ministerstvo kultúry ČR ich portál odmietlo podporiť aj z dôvodu, že sú údajne proruskí.

    “Dostali sa ku mne zákulisné informácie, že niektorí členovia grantovej komisie tvrdia, že peniaze nepotrebujeme, pretože nás platí Putin,” uviedol nedávno šéfredaktor Petr Bílek.

    Komisia pri tom mala na mysli evidentne články Terezy Spencerovej, ktorá sa venuje Blízkemu východu a aj ruskej politike v tomto regióne.

    Novinárka vo svojich textoch často kritizuje západné koalície, USA, Saudskú Arábiu, niekedy aj Turecko a podobne. V analýzach nijako nevelebí Rusko, či Vladimíra Putina. Posúdiť to však musí každý čitateľ sám. Objektivita a odbornosť, ktorú prezentuje Spencerová sa mainstreamu zjavne nehodí.
    - - -

    Poznámka redakce Nové republiky (V.D.):

    Když se sluhové Nového světového pořádku nezmohou na odbornou a fundovanou opozici, když nejsou schopni držet dialog na vyšší argumantační úrovni, když jim informace a jejich nositelé nezapadají do jimi vytvářeného "obrazu skutečnosti", uchylují se, pokud mohou, k cenzuře, ostrakizaci, dehonestaci, špinění, nálepkování nepohodlných politiků, novinářů a dalších osob veřejně činných. A když ani to nestačí, snaží se je omezit ekonomicky, existenčně. Jsou jako oni, kolaboranti a normalizátoři v době obou okupací.

    Přejeme Tereze Spencerové, mimořádné a odvážné novinářce, aby našla jinou "niku", ve které by uplatnila svůj rozhled, postřehy a nemalé zkušenosti.

    Ostatně, co dělá socialista v křesle ministra kultury, že nechá bez povšimnutí idioty v jakési komisi ničit mimořádné lidi a nevšední projekty, jakým bezesporu dlouho byly i Literární noviny!?

    0 0
  • 10/16/18--01:46: Čína jako megatrend
  • Oskar Krejčí
    16.10.2018  NovéSlovoSK
    Politolog Oskar Krejčí ukazuje, jak se mění Čína poté, kdy před čtyřmi dekádami zahájila politiku reforem a otvírání se světu. Charakterizuje jak povahu jejího ekonomického růstu, tak i jeho vliv na budoucí podobu globalizace.


    Změna je život. Tato fráze je, jako většina frází, odrazem samozřejmosti – proč by se tedy měl někdo zrovna dnes divit tomu, že se Čína a s ní globální svět mění? Důvody jsou hned dva. Především – něco tak osobitého tu ještě nebylo. A za druhé, probíhající změna obsahuje mimořádně nebezpečné riziko. Výchozí matematika je prostá: v současné době má podle statistik OSNČína 1409 milionů (tedy 1,4 miliardy) obyvatel, zatímco ve Spojných státech žije 324 milionů lidí. I když se připočte přibližně 513 milionů obyvatel Evropské unie, je na Západě o více než půl miliardy lidí méně než v Číně. A nejde jen o počet: lidé v Číně jsou velmi pracovití, talentovaní a organizovaní.

    Čtyři dekády reforem

    Čína se chystá na oslavy toho, čemu se někdy říká „druhá revoluce“. Před čtyřiceti lety, konkrétně 10. listopadu 1978, se v Pekingu sešla pracovní konference Komunistické strany Číny. Trvala déle než měsíc a kromě jiného probírala ekonomickou situaci. Doporučení této konference poté schválilo třetí plenární zasedání 11. ústředního výhoru KS Číny, které jednalo v prosinci téhož roku – začalo období reforem a otvírání se světu.

    Za uplynulých čtyřicet let vzrostl hrubý domácí produkt Číny přibližně 33krát. Tento růst je spojen s hledáním čínské podoby socialismu. To je patrné na celé řadě rozvojových programů, které Čínu odlišují od Indie. Například podle čínského statistického úřadu od roku 1978 do loňského roku bylo na čínském venkově 740 milionů lidí vytrženo ze života v chudobě (chudoba je vymezena jako méně než 2300 jüanů, tedy cca 336,1 dolarů za rok). To představuje 70 % z lidí, kteří byli na celém světě za toto období vymaněni z chudoby. Čínské plány hovoří o tom, že do roku 2020 bude chudoba v Číně zcela vymýcena.

    Čínu lze ale poměřovat i s těmi nejsilnějšími. Graham Allison, profesor z Harvard University, v knize Osudová past, která nedávno vyšla i česky, například uvádí, že v letech 2011 až 2013 Čína vyprodukovala a spotřebovala více cementu než USA za celé 20. století. V rozmezí patnácti let se v Číně objevilo takové množství novostaveb, které se rovná veškeré současné zástavbě v celé Evropě.[1] Nebo jinak: každoročně Geologická správa USA, spadající pod tamní ministerstvo vnitra, vydává zprávu o těžbě a zpracování minerálů ve světě. Podle tohoto dvou set stránkového dokumentu loni Spojené státy vyprodukovaly 86 milionů tun cementu – a Čína 2400 milionů (2,4 miliardy) tun. Tato čínská produkce představuje více než 58,5 % cementu vyrobeného ve světě. Čína je prostě zemí jiných čísel. Například v Česku a na Slovensku není ani jeden kilometr rychlodrah, v Číně jich je přes 20 tisíc. Ve Francii jich bylo od osmdesátých let minulého století postaveno o něco více než 2,6 tisíc kilometrů; v Číně se uvádí do provozu každoročně dva tisíce kilometrů rychlodrah.

    Osudová odpovědnost

    Citovaná Allisonova kniha ale není ani o cementu, ani o železnici. Je o tom, čemu se říká „Thukydidova past“. To je název problému, který před dvěma a půl tisíci lety popsal Thukydides v knize Peloponéská válka, když charakterizoval příčiny konfliktu mezi Athénami a Spartou. Thukydides nesklouzl do oblasti představ o sváru demokratické a aristokratické ideologie: „Za nejpravdivější důvod, i když se o něm nejméně mluví, považuji růst aténské moci, který vyvolal u Lakedaimoňanů takové obavy, že se odhodlali k válce.“[2] Řečeno akademičtějším jazykem současnosti, obava ze ztráty výhodné pozice vede hegemona k preventivní válce proti rodícímu se vyzyvateli. Že ale nejde pouze o akademický problém, to naznačuje fakt, že o nebezpečí Thukydidovy pasti hovořili americký a čínský prezident v roce 2015 během návštěvy Si Ťin-pchinga v USA. V průběhu této cesty v jednom ze svých vystoupení prezident Si prohlásil, že bychom měli svůj úsudek striktně opírat o fakta, jinak se staneme obětí šeptandy, paranoie a narcisismu. „Nic takového jako takzvaná Thukydidova past ve světě neexistuje. Pokud by se ale významné země opakovaně dopouštěly chybných strategických výpočtů, mohly by na sebe takovou past nastražit.“

    Thukydidova past je zobecnění, které se může změnit v sebesplnitelné proroctví. Když v roce 1993 vystoupil Samuel Huntington s tezí o konfliktu civilizací, příliš souhlasných hlasů se neozvalo. Dnes je Západ plný rychlokvašených odborníků na islám, „konfuciánskou civilizaci“, „židovsko-křesťanskou tradici“, pravoslaví… Allison píše o výzkumu na Harvard University, který odhalil, že za uplynulých pět století tu bylo „šestnáct případů, kdy vzestup jednoho vlivného státu narušil postavení jiného“. Konkrétní závěr je neúprosný: „dvanáct takových sporů skončilo válkou, čtyři nikoli“.[3] Je zřejmé, že špatné odhady, předsudky a touha udržet si výsady jsou velice časté a snadno mohou vytvořit podmínky k velké válce, byť si ji téměř nikdo nepřeje. A třeba zdůvodnit onu tragédii takzvanou Thukydidovou pastí.

    Obchodní válka

    Zdá se, že Washington na novou situaci vytvářenou čínským ekonomickým zázrakem není připraven. Rozehrává nejrůznější lokální hry, pomocí kterých se pokouší čelit globálnímu růstu vlivu Pekingu. Tu se hovoří o protažení NATO do Asie, jindy zase o ekonomických integračních uskupeních bez Číny, v poslední době o potřebě „arabského NATO“ a podobně. Politika America First! a otevřená obchodní válka by měly zastavit globální megatrendy. To vše ale nezabránilo skutečnosti, že meziroční růst čínského zahraničního obchodu činil minulý měsíc 9,9 % a že zářijový přebytek Číny v obchodování se Spojenými státy byl rekordní: 34,1 miliardy dolarů; čínský export do USA meziročně vzrostl o 13 %.

    Viceprezident USA si několikrát stěžoval, že Čína zasahuje do tamních listopadových voleb. Republikáni si dělají dopředu alibi, aby nějak zdůvodnili blížící se porážku. Že volby budou – částečně – ovlivněny obchodní válkou, to už !Argument psal. Pokud jde ale o přímý tlak na politiku v USA, situace vypadá trochu jinak. Podle washingtonského Centra pro odpovědnou politiku, které mimo jiné sleduje zahraniční lobby v USA, letos bylo zatím na ovlivnění politiky a veřejného mínění ve Spojených státech ze zahraničí vydáno přibližně 200 milionů dolarů. Od ledna roku 2017 to podle aktualizovaných výdajů bylo téměř 645,9 milionů. A na prvním místě není ani Rusko, ani Čína: nejvíce vydala vláda Jižní Koreje (54,7 milionů od ledna 2017, letos zatím výrazný pokles na 2,7 milionů), následuje japonská vláda, pak – asi jako zprostředkovatel – vláda Marshallových ostrovů, Irsko… Čína se umístila na devátém místě (15,7 milionů dolarů od ledna 2017, letos 3,1 milionů), těsně před firmou Deutsche Telekom.

    Přestože se desetiletí hovoří o zpomalení čínského růstu, pravdou je, že teprve začíná synergický efekt spojený s druhou revolucí, tedy s politikou reforem a otevírání se světu. Teprve teď generace vyrostlá během uplynulých čtyř dekád nastupuje do řídících funkcí, teprve teď se začínají zúročovat obrovské investice do základního výzkumu a technologických inovací. Tvrzení, že čínský růst je postaven na krádežích duševního vlastnictví v USA, jsou nesmyslná. I když kopírování a průmyslová špionáž jistě existují, podstata čínské inovační dynamiky je někde jinde. Podle čínského statistického úřadu vydala Čína loni na vlastní výzkum a vývoj 257 miliard amerických dolarů (to je přibližně 2,6 bilionů českých korun). Podle téhož zdroje na konci minulého roku pracovalo v Číně ve výzkumu a vývoji 6,2 milionů zaměstnanců. A výdaje na vědu a výzkum v Číně dále rostou.

    * * *

    Čínský rozmach je megatrendem, který hýbe globální ekonomikou a politikou. Není doplněním sytému o novou supervelmoc. Je globální metamorfózou, změnou současného uspořádání světa. Je hledáním nových pravidel. Západ potřebuje politiky a intelektuály, kteří chápou, že eurasijská orientace Evropské unie znamená směřování ke sdílené prosperitě, nikoliv zradu euroatlantických zájmů. Západ se musí na započatou přeměnu adaptovat, nefňukat a nehovořit o osudové Thukydidově pasti. Řeči o nevyhnutelné válce nebo schovávání se před změnami svět nezastaví. Válka by byla sebevraždou, izolacionalismus vede Západ do skanzenu.

    Poznámky:
    [1] Viz ALLISON, Graham: Osudová past. Spojené státy versus Čína a Thukydidovo poučení z dějin. Praha: Prostor, 2018, s. 49.
    [2] THUKYDIDES: Dějiny peloponéské války. Praha: Odeon 1977, s. 33.
    [3] ALLISON, Graham: Osudová past. Citované vydání, s. 94.




    0 0

    Ivan David
    16. 10. 2018   (videoposkytl Vít Hassan, který pořídil mnoho exkluzivních fotografií)

    Bubny a pochodně v nejlepších tradicích pochodů německých nacistů a italských fašistů. A heslo "Ukrajinu Ukrajincům!" Samozřejmě těmto "správným" Ukrajincům a v hranicích v nichž existovala v Sovětském svazu, zvláště po tom, kdy Ukrajinec soudruh Nikita Sergjejevič Chruščov "daroval" Ukrajině Krym. Od převratu barevné revoluce "Majdan" ukrajinský oligarchát dosáhl samého dna mezi nejchudšími státy Evropy. Oligarchové v čele s prezidentem Porošenkem rozkradli bohatství země, beznadějně ji zadlužili a nyní ji ženou do války. Majdan podpořili na místě Karel Schwarzenberg, Michael Kocáb, Ivan Gabal, Jan Urban, Fedor Gál a další clovekvtisni, USA podle vlastního doznání do barevné revoluce investovaly nejméně 5mld$.



    0 0

    Tereza Spencerová
    Tereza Spencerová s předmluvou Radima Valenčíka
    16.10.20185 blog Radima Valenčíka
    Na žádost několika svých kamarádů, kteří nejsou Facebooku a nechtějí na něm být (mají pro to prý své důvody), přetahuji vynikající "ranní kávičky" Terezy Spencerové na svůj blog, který čtou pravidelně.

    "Ranní kávičky" se na FB kaskádově replikují formou sdílení a potvrzují tak teorii memplexů. Počet jejich přečtení je nyní již větší než nejčtennějšího mediálního mainstreamu.


    Tereza Spencerova
    Svět při úterní ranní kávičce 16. řijna:

    -- Saúdové prý smolí zprávu, která opatrně a vybranými slovy přizná, že Chašúgdží byl zabit při "výslechu, který se zvrtl"... pár saúdských agentů bude "obětováno"... výměnou za to turecký vyšetřovací tým ve spolupráci se Saúdy sice prohledal budovu saúdského konzulátu v Istanbulu, ale výsledek se tutlá... Erdogan je zase na koni a "řídí svět"... pro nás ostatní z toho zatím vychází, že kromě rozřezání je Chašúgdží taky rozpuštěný a vypuštěný...

    -- Západem podporovaná saúdská snaha probombardovat Jemen kamsi do středověku mezitím pokračuje... OSN varuje, že do tří měsíců může hladomor v zemi postihnout 13 milionů lidí...

    -- letecké manévry Čisté nebe na Ukrajině mají Spojeným státům pomoci v přípravě na válku s Ruskem a Čínou, protože ukrajinské letectvo je s tím ruským a čínským srovnatelné, míní jakýsi US generál... to Porošenko pro změnu rovnou mluví o ruských leteckých úderech proti Ukrajině... kdy? kde?

    -- Damašek je připravený k ofenzívě proti Idlíbu, pokud džihádisté nebudou plnit rusko-tureckou dohodu... ale je prý na Rusku, aby rozhodlo, zda se dohoda plní nebo ne...čili, jestli se s Tureckem rozejde a postaví se plně za Damašek... a po Idlíbu prý bude "na programu" oblast východně od Eufratu, kterou aktuálně kontrolují USA prostřednictvím "svých" Kurdů... teprve po ovládnutí těchto oblastí nastane podle Sýrie "plné vítězství"...

    -- syrský ministr zahraničí Mualím na tiskové konferenci: "Čekal jsem, že se mně zeptáte na toho Chašúgdžího, ale zdá se, že vás to nezajímá. A mně taky ne."...

    -- Bill neudělal nic špatného, "protože Monica byla dospělá", shrnuje s odstupem času Hillary...

    -- v Paříži tvrdí, že by v listopadu mohl přijet Putin...

    -- Ekvádor po sedmi měsících Julianu Assangemu na ambasádě v Londýně obnovil internetové připojení... a vyzval ho, aby se začal pořádně starat o svého kocoura, jinak mu ho zabaví a odvezou do útulku...

    -- ve zdemokratizovaném a kvetoucím Iráku se přes 100 tisíc lidí otrávilo "pitnou" vodou...

    -- čínské vměšování do US voleb je prý mnohem horší než to ruské, myslí si Trump... nicméně vrcholná myšlenka jeho rozhovoru pro 60 Minutes zní: "Washington DC je brutální, kruté místo. Útoky, nadávky, pomluvy za zády, ale víte, svým způsobem se tu cítím skvěle."...

    -- po opětovném otevření pohraničních přechodů s Izraelem anektovanými Golany a Jordánskem se chystá taky otevření přechodů na hranicích mezi Sýrií a Irákem...

    -- Írán obejde americké ropné sankce tím, že bude svou ropu dodávat/prodávat do Ruska a teprve odtud poputuje konečným odběratelům... tvrdí Izrael

    -- jihoafrický prezident Ramaphosa slíbil, že urychlí pozemkovou "reformu", která má mimo jiné vrátit půdu bělošských farmářů do rukou původního černošského obyvatelstva...

    -- osmnáct z dvaceti největších evropských bank v uplynulých deseti letech platilo pokuty za praní špinavých peněz... tvrdí francouzská La Tribune...

    -- Estonsko si spočítalo, že škody způsobené sovětskou "okupací"činí 92 miliard rublů...

    -- obezita mezi "mileniály" ve věku 17 až 24 let je tak rozšířená, že většina z nich není s to vykonávat vojenskou službu, což prý ve výsledku ohrožuje národní bezpečnost USA...

    Tož tak...

    Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/6228-ranni-kavicka-terezy-spencerove-16-10.html

    0 0

    Thierry Meyssan
    Thierry Meyssan
    16.10.2018  Zvědavec
    Současná situace - počínaje reakcí Ruska na zničení jejich letounu Il-20 až po volby v USA, které se konají 6. listopadu - je nejistá. Všichni protagonisté války v Sýrii čekají na to, zda Bílý dům bude moci pokračovat v politice, vyznačující se tím, že se USA odtrhávají od současného mezinárodního řádu, nebo zda se Kongres stane opozicí a okamžitě zahájí proces, vedoucí k tomu, že zbaví Trumpa moci.


    Počátek války


    Je zřejmé, že počáteční projekt Spojených států, Spojeného království, Izraele, Saúdské Arábie a Kataru nebude realizován. Totéž platí pro Francii a Turecko, dvě síly, které vstoupily do války proti Sýrii poněkud později.

    Nyní si musíme připomenout ne to, jak nás informovali o začátku událostí, ale to, co jsme od té doby zjistili. Demonstrace v Dará byly prezentovány jako „spontánní vzpoura“ proti „diktátorské represi“, ale nyní víme, že přípravy na tuto akci probíhaly velmi dlouhou dobu předtím

    Protivládní protestanti v Sýrii demonstrují v Dará
    Musíme se také zbavit iluze, že všichni členové koalice, sjednocení za účelem dosažení stejného cíle, mají stejnou strategii. Ať už je vliv jednoho či druhého jakýkoli, každý stát si zachovává svou vlastní historii, své vlastní zájmy a válečné cíle.

    Spojené státy se řídily strategií admirála Arthura Cebrowského, který stál za zničením státních struktur na Větším Středním východě. Z tohoto důvodu se spoléhaly na Spojené království, které uskutečnilo strategii Tonyho Blaira, jejímž cílem bylo přivést Muslimské bratrstvo k moci v celém regionu. A také Izrael, který restartoval strategii Odeda Yinona a Davida Wurmsera pro regionální nadvládu. Nezbytné zbraně uložila již dopředu Saúdská Arábie v mešitě Omar. Vložil se do toho i Katar, který přišel s příběhem o dětech, kterým byly vytrhány nehty.

    V té době se Saúdská Arábie nesnažila zavést vůči Sýrii novou formu politiky, ani svrhnout vládu. Záměr Rijádu spočíval výlučně v tom, aby se nestal prezidentem člověk, který není sunnitského vyznání. Na základě nějakého zvláštního historického vývoje wahhábisté, kteří před dvěma sty lety považovali jak sunnity, tak šíity za kacíře, a vyzývali k jejich vyhlazení, pokud se nezačnou kát, se dnes prezentují jako obhájci sunnitů a vrazi šíitů.

    Pokud jde o drobný emirát Katar, ten se dožadoval pomsty poté, co došlo k výpadku plynovodu v Sýrii.

    Francie, která se měla podílet na spiknutí na základě ujednání s londýnským Lancaster House, stála stranou kvůli neočekávaným iniciativám v Libyi. Ministr zahraničních věcí Alain Juppé se snažil dotlačit Francii, aby se znovu připojila ke konspirátorům, ale Eric Chevallier, velvyslanec v Damašku, který byl svědkem zkreslování faktů, tomu bránil tak dlouho, jak jen to bylo v jeho silách možné.

    Když se Francie znovu připojila ke skupinovému spiknutí, pokračovala ve svém cíli, stanoveném v roce 1915, týkající se kolonizace Sýrie na základě Sykes-Picotovy dohody. Stejně jako byl francouzský mandát nad Sýrií považován za přechodný ve srovnání s trvalou kolonizací Alžírska, považuje se ve 21. století kontrola nad oblastí Sahel za druhořadou. Kromě toho, že se Francie snažila uskutečnit své staré závazky, tlačila na to, aby byla vytvořena domovina pro Kurdy podle modelu, který Britové použili v roce 1917 pro Židy v Palestině. Za tímto účelem se Francie spojila s Tureckem, které ve jménu Atatürkovy „národní přísahy“ napadlo severní část Sýrie s cílem vytvořit stát, do kterého by byli vykázáni turečtí Kurdové.

    Zatímco válečné cíle těchto prvních čtyř agresorů jsou vzájemně slučitelné, cíle posledních dvou nejsou kompatibilní s ostatními.
    Kromě toho jsou Francie, Spojené království a Turecko tři staré koloniální mocnosti. Všechny tři se nyní pokoušejí prosadit svou moc nad stejným trůnem. Válka proti Sýrii tak opět aktivovala jejich starou rivalitu.

    Epizoda Daeš ve válce proti Sýrii a Iráku

    Na konci roku 2013 Pentagon revidoval své plány v rámci strategie amerického admirála Cebrowského. Pentagon modifikoval své původní plány, jak odhalil Ralph Peters, a nahradil je plánem Robina Wrighta na vytvoření „Sunnistánu“, který by spojoval Sýrii a Irák.V září 2015 však nasazení ruské armády v Sýrii - coby překážky pro teroristy Daeš vytvořit „Sunnistán“ - zničilo projekty všech šesti hlavních partnerů v této válce.

    Svobodná syrská armáda, Džabhat al-Nusrá, Ahrar al-Sham s vlajkami v Sýrii

    V následujících třech letech války byly stanoveny další cíle: Na jedné straně vytvořit v rámci strategie Cebrowského nový stát, spojující Irák a Sýrii, a na druhé straně použít Daeš k tomu, aby zredukoval a přerušil Hedvábnou stezku, kterou se Čína pod vedením prezidenta Xi Jinpinga snaží znovu aktivovat, a udržoval tak kontinentální nadvládu nad „západní“ částí.
    Syrsko-ruské vítězství a obrat Spojených států

    Sestřelení letounu Il-20, k němuž došlo 17. září 2018, bylo příležitostí pro Rusko, aby ukončilo tuto vleklou válku a učinilo dohodu s Bílým domem, aby se postavili proti dalším agresorům. Je to prakticky totéž, sice v menším měřítku, jako reakce Ruska/USA nasuezskou krizi v roce 1956.

    Nejen, že Moskva dodala syrské armádě protiraketové obranné systémy (S-300), ale také nasadila celý integrovaný systém sledování. Jakmile začne tento systém fungovat a syrští důstojníci budou vyškoleni a budou umět systém používat, což bude trvat nejvýše tři měsíce, nebude možné, aby západní armády přeletěly nad územím Sýrie bez povolení Damašku.

    Prezident Trump již dříve oznámil, že hodlá stáhnout ze Sýrie americké jednotky. Poté však stáhl své rozhodnutí pod tlakem Pentagonu, a souhlasil s názorem generálů vyvíjet neustále tlak na Damašek po tu dobu, dokud budou Spojené státy vyloučeny z mírových jednání v Soči. Nasazení ruské armády - k čemuž dal pravděpodobně Bílý dům souhlas - poskytlo prezidentu Trumpovi příležitost donutit Pentagon, aby ustoupil. Pentagon bude muset stáhnout své jednotky, ale může zachovávat přítomnost svých žoldáků (pokud k tomu dojde, tak to budou Kurdové a Arabové z Demokratických sil).

    Syrský ministr zahraničních věcí Walid el-Mouallem, který předstoupil před Valným shromážděním OSN, požadoval okamžité a bezpodmínečné stažení zahraničních okupačních sil - amerických, francouzských a tureckých.

    Pokud Spojené státy odejdou, potom nebude možné, aby zůstaly francouzské a turecké jednotky. Izraelci nebudou moci přeletět nad územím Sýrie a bombardovat tuto zemi. Britové již Sýrii opustili.

    Avšak Tel-Aviv, Paříž a Ankara stále doufají, že prezident Trump 6. listopadu neuspěje u voleb a bude zbaven funkce. Proto čekají na výsledky těchto osudových voleb, než se rozhodnou.

    Pokud dojde k tomu, že Donald Trump vyhraje volby do Kongresu, vyvstane další otázka. Pokud se západní mocnosti vzdají válčení v Sýrii, kam se přemístí, aby mohly pokračovat ve své nikdy nekončící válce? To je opravdu realita, na níž se shodují všichni odborníci - vládnoucí třída Západu je již tak nasáklá krví a arogancí, že není schopna přijmout myšlenku, že by ji zatlačily nové asijské mocnosti.

    Rozvážnost jim bude radit, že jakmile bude jednou válka ztracena, agresoři by se měli stáhnout. Ale intelektuální založení Západu jim v tom bude bránit. Válka na tomto území skončí jedině tehdy, až si najdou novou kořist, do které se budou moci zakousnout.

    Syrský prezident Bašár Asad, ruský prezident Vladimir Putin a ruský ministr obrany Sergej Šojgu přihlížejí vojenské přehlídce na letecké základně Hmímím v Sýrii, 11. prosince 2017 

    Pouze Spojené království se nějakým způsobem zamyslelo nad reakcí. Nyní už je jasné, že i když Londýn udržuje diplomatický tlak na Sýrii prostřednictvím tzv. Malé skupiny, pozornost Británie je již zaměřena na oživení „Velké hry“, kdy po celé 19. století docházelo ke konfrontaci mezi královskou korunou a carem. Poté, co Londýn vymyslel kauzu Skripal, a na základě „Zinovjevova dopisu“, právě „přistihl“ ruské „externí“ zpravodajské služby - které se snažily zjistit, co se proti nim chystá ze strany Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) - při činu.

    Tato geopolitická doktrína je nezávislá na událostech, které slouží jako záminka. „Velká hra“ byla strategií britské říše. To, že ji současné Spojené království obnovilo, je důsledek Brexitu a politiky „globální Británie“. Stejně jako v 19. století povede toto protiruské uspořádání za nějaký čas ke zvýšené rivalitě mezi Londýnem a Paříží. Oproti tomu kdyby Theresa Mayová neuspěla - zároveň s otázkami, týkajícími se Brexitu a udržení Spojeného království v Evropské unii - všechny tyto projekce by byly zrušeny.

    Jestliže Francie nyní zvažuje možnost opustit Střední východ, aby se mohla soustředit na oblast Sahel (tj. území v severní Africe na jižním okraji Sahary, pozn. překl.), tak postavení Spojených států je mnohem problematičtější. Od útoků 9/11 si Pentagon užíval jisté autonomie. Deset bojových velitelů ozbrojených sil již nedostává rozkazy od šéfa Společného sboru náčelníků štábu, ale pouze od ministra obrany.

    Časem se stali skutečnými „místokráli amerického impéria“ - což je funkce, o kterou nechtějí přijít; nechtějí, aby je prezident Trump zbavil této funkce. Někteří z nich, jako např. velitel pro jižní Ameriku (SouthCom), mají v úmyslu pokračovat ve strategii Cebrowského navzdory varování Bílého domu.

    Takže panuje velká nejistota. Jediný pozitivní krok se týká teroristů Daeš - tři roky západní mocnosti předstíraly, že bojují proti této teroristické organizaci, avšak současně je zásobovaly zbraněmi. V současné době Donald Trump nařídil zastavení této praxe v souvislosti s teroristickým státem - Chalífátem - a syrské a ruské armádě se podařilo zatlačit džihádisty. Západ netouží po tom vidět své přátele, „umírněné teroristy“ - nyní kvalifikované na „teroristy“ - aby se masově objevovali v jejich zemích. V důsledku toho, ať už to přiznávají či nikoli, doufají, že všichni budou v Sýrii zabiti.

    Právě americké volby do Kongresu rozhodnou o tom, zda bude válka pokračovat v Sýrii nebo se přemístí na jiné bojiště.

    0 0

    Josef Jan Novák
    16. 10. 2018
    Jedna kamarádka z Brna, která se mě ptala, koho jsem volil. Napsal jsem ji, že nikoho, neboť senátor se u nás nevolil. Naštěstí.... Moje přítelkyně volila na Praze 12 kandidáta SPD. Jistě víte, koho myslím. Její hlas však přišel vniveč, stejně jako ve druhém kole hlas pro paní Tylovou. Bezbarvý muž s rybím pohledem, bez názoru, který se vyznačuje tím, že dokáže hodiny mluvit o ničem a spolehlivě dokáže najít v zadní části těla ten pravý a správný otvor do kterého se dokáže zavrtat. Momentálně je to otvor zvaný EU.


    Čert vem senátora. Caligula jmenoval senátorem koně, občané Prahy 12, ale i Prahy 2, Prahy 3 a Prahy 4 se nezmohli ani na to a poslali do Senátu.... Doplňte si co chcete. A tací kandidáti jako pánové Kuras, Jakl a další neprošli a vlastně ani nemohli projít v tom městě, kde moudrost a cit chodí postranními ulicemi a lepšolidi na ně plivou a smějí se jim. Bůh žehnej Milošovi, že dokázal tenhle triumvirát z pekla přišlý a Ďáblem stvořený porazit. Moc jsem se bál, že sto let naší republiky oslavíme s chemikem řízeným padákovým chemikem na Hradě. Bylo by to ponížení všech českých vlastenců, srovnatelné snad jen s Protektorátem.

    Bůh žehnej Milošovi! Ale co bude za čtyři roky. Bezbarvý muž s rybím pohledem již oznámil, že by rád zasedl na Hradě. Což o to, věk má ideální, schopnosti sice prachmizerné, charakter raději nerozebírám, ale na to se dneska nehraje... A nejhorší je, že k těm stávajícím voličům přibude nová generace našich občanů zmasakrovaných našim školským systémem a ČT a tak ryba se svými ambicemi vůbec nemusí být na suchu. A k tomu připočtěme, že vlastenci jistě rozdrolí své síly a nebudou schopní se shodnout na jediném a hlavním kandidátovi, který se postaví tomu tzv. Demokratickému bloku řízenému z Bruselu a penězmi pana Soroše.

    Všichni ti kandidáti by měli být soudní a svoje osobní ambice a ega by měli upozadit zájmům Českého národa. Měli by mít napaměti, že mnozí z jejich soukmenovců přinesli národu oběť mnohem větší. Připomeňme si slova legionáře Rudolfa Medka z básně Přísaha: "My víme, z té barvy krve rudé, že vzejde štěstí našich dětí, i na nás ještě po staletí vzpomínat šťastný národ bude". Nenechme odkaz našich předků rozpustit v Evropskounijních fekáliích. Jsme Evropani, ale především jsme Češi, Slovaná a pak samozřejmě i Evropané. V tomto pořadí a nikoli obráceně! Za čtyři roky budeme volit prezidenta. Postavme takového kandidáta, za kterého se nebudeme muset stydět nejenom my, ale za kterého by se nemuseli stydět ani naši předci. A pokud se nám to nepodaří, nechme alespoň naklonovat Caligulova koně a volme ho všemi našimi kopyty a volskými oky. Pořád to bude lepší alternativa...

    0 0

    Jana Maříková
    16. 10. 2018 hu-berlin.de/inst-islam-theol
    Nejstarší berlínká vysoká škola - Huboldtova univerzita - otevírá Islámský institut. Má jít o muslimskou obodbu teologické fakulty, na níž studují budoucí křesťanští kněží. Do vzniku instituce, která bude připravovat budoucí imámy a učitele islámského náboženství, investuje jen město Berlín minimálně 13,8 milionu Eur. Ve vedení institutu zasedli představitelé extrémně konzervativní formy islámu. "V německém tisku je nová universitní složka ironicky označována jako Šárija institut".


    Na slavné Humboldtově univerzitě v Berlíně vzniká "Šaríja institut". Po otevření největší německé mešity v Kolíně nad Rýnem v době návštěvy tureckého prezidenta Recepa Tayipa Erdogana je to další v řadě mnohých náznaků, že Německo se zcela podvoluje agresivním formám politického islámu. Už mnohokrát jsem čerpala z německých zdrojů. Cicero, Online magazín pro politickou kulturu přináší mnoho zajímavého. Tentokrát mě upoutal článek Tobiase Maydla "Nový berlínský Šaríja isntitut. Tři islámské spolky, reakční názory a spousta peněz od státu - to jsou ingredience pro nový Islámský institut na Humboldtově univerzitě v Berlíně." Mají se tam prý vzdělávat imámové a učitelé islámského náboženství. Autor článku dodává, že "ale většinu muslimů nereprezentují."

    Článek popisuje vznik institutu, jehož radu budou podle znalkyně islámu Rity Breuer tvořit "velmi konzervativní spolky, orientované na šaríju". Mezi členy rady nejenže nebude ani jeden moderní profesor islámské teologie, ale liberální muslimové budou vůbec vyloučeni z působení institutu.

    Vedení univerzity se zdá, že tři spolky - Islámská berlínská federace, Centrální rada muslimů Německa a Islámské společenství šíitských německých obcí (IGS) budou německé muslimy reprezentovat dostatečně. Centrální rada Muslimů přitom prý reprezentuje necelé jedno procento v německu žijících muslimů a asi 75% tamějších muslimů o ní "v životě neslyšelo". Tolik expertka na islám Rita Breuer.

    Dodává ještě, že ve vybraných spolcích vůbec nefigurují liberálně smýšlející muslimové a muslimky, žijící v Německu. A tím pádem se ani nebude konat tolik potřebné ukotvení liberálního islámu na akademické půdě. Žádné zohlednění svobody, rovnosti, demokracie a lidských práv. Ještě horší to bude s posunem islámu k hodnotám, slučitelným s německou ústavou.

    Islámský institut se téměř jistě bude ubírat přesně opačným směrem, k politickému islámu, reprezentovanému už dnes spolkem "Turecko-islámský svaz instituce pro náboženství, registrovaný spolek" (DITIB) přímo řízeným z Turecka, jehož v mnoha ohledech skandální otevření mešity v Kolíně je ještě v živé paměti. I díky tomu, že starostka Kolína při něm nesměla promluvit, protože je "jen"žena.

    Studentský parlament je proti vzniku Islámského institutu. Dosud ale nenalezl sluchu nebo narazil jen na ty, kteří věří slibům těchto spolků. Berlín chce do roku 2022 investovat do Islámského institutu 13,8 milionů Euro. Jak asi bude tento institut naplňovat myšlenku svobody vědeckého bádání, když představitelé zmíněných muslimských obcí, kteří budou v radě institutu sedět, už dnes kritizují liberální islámské vědce a potlačují jejich názory? A cožpak teprve ti, kteří z něho vzejdou jako imámové a učitelé náboženství? Na jejich záverečných vysvědčeních bude pečeť Humboldtovy univerzity...

    Rita Breuer zakončuje svou úvahu: "Tady vůbec nejde o otevřený teologicko-akademický diskurs, ale jednoznačně o konzervativně reakcionářský názorový monopol. Jde především o to, marginalizovat liberální muslimy a pronásledovat každou kritiku islámu."

    Romantické představy o islámu jakožto součásti života v demokratické a svobodné zemi se svobodou náboženství zdá se, konečně berou za své i v Německu, které do této doby ústy většiny svých politiků zarputile odmítalo, že by s islámem mělo jakýkoli problém. Ale po sérii posledních událostí, radikalizaci německých Turků právě i díky imámům v mešitách spolku DITIB, jejich jednoznačnému příklonu k tureckému nacionalismu a nikoli naposledy i díky aktivitám spolků jako jsou již zakázaní Osmani Germánie, se zdá, že dochází k pochopení reality. Že islám ve své militantní podobě, která utlačuje i své vlastní bratry ve víře, pokud nejsou "ti správní muslimové", není slučitelný s německou ústavou, s hodnotami, ve kterých jsme si zvykli žít a o které můžeme až překvapivě rychle přijít.

    Sami liberální němečtí muslimové mají značný problém s přístupem německých politiků k islámu a zejména v případě německé levice kritizují, že to, co u německých občanů považují "lefties"za Zlo, tedy nacionalismus a náboženskou intoleranci, u lidí s migračním původem nevidí.

    Ali Ertan Toprak, jeden z představitelů Kurdské německé obce, uvedl k tomuto článku na svém profilu: "Neznám žádnou zemi, která tak podporuje své nepřátele, jako je Německo"

    Jak pravil filosof, obhájce otevřeného myšlení a otevřené společnosti Karl Popper: "Neohraničená tolerance musí nutně vést k vymizení tolerance. Když rozšíříme bezmeznou toleranci až k těm, kdo tolerantní nejsou, když nejsme připraveni bránit společnost tolerance proti jejich útokům, budou ti tolerantní zničeni, a tolerance s nimi. Musíme proto vyhlásit, ve jménu tolerance, že nebudeme tolerovat intoleranci."

    Kde jinde by se tyto myšlenky měly bránit, než na akademické půdě? Ale ta už není to, co bývala... Ve jménu politické korektnosti jsme si zakázali kriticky myslet a říkat nahlas své názory. Agresivní nositelé "jediného správného" názoru opanovali veřejný diskurs. Německo zašlo, zdá se, už příliš daleko.

    0 0

    Erik Best
    16. 10. 2018 EB
    Když si předseda hnutí ANO Andrej Babiš v únoru roku 2016 ještě jako ministr financí v rozhovoru s Financial Times hrál na Ludvíka XIV. („Strana je spojená s mojí osobou. Strana jsem já.”), mluvilo se o tom ještě několik dní. Přiznat takovou míru kontroly jednoho člověka nad důležitou politickou stranou v demokratické zemi bylo něco mimořádného. 



    Lidé si ale na takové chvástání brzy zvykli, takže když Babiš 4. října v MF Dnes prohlásil „vláda jsem já,” málokdo se nad tím pozastavil. Babiš doslova řekl: „Neumím si představit, že by měl pan Petříček jiné názory, než má vláda, tedy než mám já.” O dva dny později Tomáš Petříček v rozhovoru pro MF Dnes prohlásil, že „naši zahraniční politiku tvoří ministerstvo zahraničních věcí.” Dodal, že to ale nebere jako soutěž mezi sebou a Babišem. Někdo v jeho okolí to tak ale zjevně vnímá. Petříček se stane ministrem dnes v 11:30. Od dnešního odpoledne tak můžeme sledovat, kdo je skutečným Ludvíkem XIV. české zahraniční politiky.